Acri´s

2 nové články jsou HERE!

2019-09-09T15:30:00.002+02:00

Ahojte,

dlouho jsem tady nic nenapsala - to proto, že se děl život!

Nyní se pomalu začínám prokousávat vším tím materiálem, co se mi uhnízdil v buňkách a začínají z toho vznikat texty.

Tak mrkněte, třeba tě něco inspiruje:

Vše je jak má být!!!

&

Tipy na low cost cestování? Zkus vlastní fantazii!

pixabay.com

BAV SE!

I (=

MÁM NOVÝ WEB, TAK MRKNĚTE

2019-01-21T14:22:00.001+01:00

Dlouho jsem zde nic nenapsala a důvod je jednoduchý.

Pracovala jsem na novém webu!

Mrkněte na něj:
www.irenalistiakova.cZ

Pokud vás baví, co tvořím slovy, přeskočte si do nové FB skupiny Terapie Cesta - Irena Lištiaková - odteď budu pravidelnou dávku emocí dávat tam

Záměr tohoto blogu prozatím nechávám nezodpovězen =)

Budu tam na vás čekat
Mějte krásný den!

Irča

Www.irenalistiakova.cZ

KNIHY 2018

2019-01-02T15:47:00.001+01:00

Loňský rok mě v tramvajích a autobusech provázely tyto knihy. Třeba vás inspirují v roce 2018.

ROMANCE NA TŘI DOBY

O ženě kolem padesátky, do jejíž života se vrátí smysl skrze lásku k výrazně mladšímu muži. Ten příběh mi připomněl, jaké to je být teenager a mít všechny ty bláznivé pocity, užívat si dotyky druhého, nechat se spalovat vášní a bezmezně věřit v život, stejně jako to, jak hořce chutná zklamání…

PAMĚŤ MOJÍ BABIČCE

Je kniha české antropoložky, která žila v Mongolsku. Tak vznikl příběh dívky, která je mladá, porodí a zestárne. Její geniální obraty a metafory vás vtáhnou do syrové země, kde se pije mléko a voní to po čerstvém tabáku.

NA PRAHU ZMĚN

Letos mých vln v životě bylo příliš a já občas nevěděla, čeho se držet. Tato kniha krásně a lidsky pojednává o tom, že každý konec je vlastně nový začátek a že jsou v životě úplně přirozené, stejně jako pocity, které s nimi přichází.

SOULCRAFT – SÍLA DUŠE

O této knize jsem psala už loni a letos jsem po ní sáhla znovu. Opět jsem se tak nechala unést znameními přírody, které vedou k poznání toho, kým doopravdy jste a kam v životě směřujete. Sice jsem u ní nehladověla, ale můj vision quest je zcela zřejmý!

OPRAVÁŘ OSUDŮ

Fulgumova novinka, která mě osobně příliš nechytla, ač se odehrává v Praze. Mít tak v rukou neviditelné nářadí a moct lehce poupravit osud náhodného kolemjdoucího, abych ho učinila šťastnější a nevědět, co tím způsobíte za druhým rohem – chtěli byste takovou vlastnost?

MLÉKO A MED

Nádherná poesie, která má čtyři fáze: zraňovaná, milující, opuštěná a odpouštějící. Verše se dotkly mého nitra, stejně jako rozkroku.

MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ

Šla jsem v Praze na nádraží a měla jsem pocit, že se celý můj život bortí jako pískový hrad. Se slzami v očích, kdy mi v těle nezůstala žádná víra, jsem vstoupila do knihkupectví Luxor a vzala do ruky tuto knihu. Náhodně otevřela a četla si o metafoře toho, když se vám vše sype jako domino – prostor pro nový začátek…tahle kniha je psána krásně pozitivně a zároveň ne-ezo-přestřeleně. Pokud potřebujete injekci, aby vaše sny mohly opět kvést, kupte si ji!

POSELSTVÍ OD PROTINOŽCŮ

Prsty mých rukou po letech znovu prolistovaly příběhem, kde se renomovaná doktorka vydala na cestu do neznáma s domorodým kmenem. Spálila šaty, šperky i doklady, aby se naučila komunikovat beze slov.

NIKDYKDE

Tato kniha vás zavede do londýnského metra, respektive prostoru pod ním, kde se míhají různorodé postavičky s jediným cílem – navrátit toho cizáka z horního světa a pokusit se ho nezabít. Pak je tady ovšem ještě druhá skupina, která má zcela jiný záměr. Nejsem moc fantasy/sci-fi girl, ale tenhle příběh mě naladil právě za tuhle vlnu s chutí na další autorovy knihy.

JINÁ
Autobiografický příběh naší biatlonistky o tom, jaké to je na předních příčkách, jejích myšlenkových pochodech i výzvách a zdravotních obtížích. Dalo mi to reálný vhled na naši sportovní scénu a toho, že je fajn si jít občas za běhat, a ještě víc fajn, že nemusím!

MALÝ PRAŽSKÝ EROTIKON

Tak u téhle knihy jsem byla často vzrušená a rozpadly se mi zbytky ideálů o tom, že je možné být partnerovi po celý zbytek života věrná, když to ani jedna postava nedokázala, ač měla ještě silnější víru než já.

SEDMIDENNÍ VÍKEND
Jestli vám nedává smysl pracovní doba 5 x 8, věřte, že to jde i jinak, a dokonce je to v některých firmách považováno i za normální. Jak to, že dokážeme klidně v neděli dopoledne pracovat, ale nedokážeme se představit, že bychom šli v pondělí dopoledne do kina?

DOMÁCNOST BEZ ODPADU
Tahle kniha vám pomůže bezbolestně se zbavit přebytečných krámů, abyste měli dostatek prostoru na život. Dá vám praktické tipy, jak zredukovat kuchyň i oblečeni a nabídne recepty na domácí hořčici či řasenku.

#ESKEJP - na útěku z kanceláře
Báječná kniha mého kamaráda, který balí do příběhu vlastní odchod z klasické zaměstnání vstříc volnonožství. Jirka geniálním způsobem glosuje všechny ezo světy, raw tyčinky, i vodu z karafy se živým květem. Copywriter se smyslem pro humor se v něm nezapře. Smích je u téhle knihy garantován.

A co zajímavého jste v minulém roce přečetli vy?
Doporučíte mi něco? =)

JE NĚCO VE VESMÍRU NEBO PROSTĚ JEN JEDE ŽIVOT?

2018-10-23T17:51:00.002+02:00

Potkávám se s lidmi a pokládám otázku "na tělo": jak se máš?
Většina odpovídá podobně a dalo by se to shrnout větou: „Valí se to na mě ze všech stran a mám pocit, že nestíhám vůbec nic. Natož snad mít nějaký čas na sebe.“ Když mi to řeklo víc jak patnáct lidí, napadlo mě, že to asi nebude jen moje téma…

Ptám se sama sebe, jestli je to dojezd léta, nebo si jen díky přicházejícímu podzimu začínáme uvědomovat naše běžné zběsilé tempo.

Při rozhovorech jsem si potvrdila, že bez rozdílu toho, jestli jsme úspěšní nebo po uznání toužíme, bojíme se selhání. I ti s nejzdravějšími návyky po ránu bojují s brzkým vstáváním a joggingem. Ať máme den perfektně zorganizovaný nebo totální chaos, často uleháme večer s pocitem, že jsme nestihli vše.

Pokud nedržíme půst, rozhodně nezapomeneme jíst 3x (kdy je stres, tak i víckrát) denně, ale úplně s klidem odložíme pohyb, jako by nebyl stejně důležitý a nedostatek serotoninu se snažíme alespoň na chvíli doplnit kávou.

A já mám otázku na vás, i na sebe – skutečně takto chceme žít dál?

Před pár týdny jsem se zabořila do knihy Sedmidenní víkend a totálně jsem se nadchla! Bylo tam přesně TO, co cítím, že mi tepe v srdci, že věřím, že je možné – nemuset makat 8 hodin, 5 dní v týdnu od-do, ale dovolit si pracovní dobu rozvolnit tak, aby mi v tom bylo fakt dobře.

Proč si dopoledne nezajít do kina, když vím, že pak budu produktivněji (a hlavně radostněji!!!) makat i 10 hodin? Co si ráno zpříjemnit hodinou jógy, nebo si před obědem na zajít zaběhat? Libí se mi to, chci to, jdu to žít! Ale ejhle...

Pozoruju, že když poruším navyklé schéma, které je zakopané kurňa hluboko, protože:

· 9 let ZŠ od-do,

· 4roky SŠ od-do,

· 5 let VŠ od-do

· a 1,5 roku práce od-do - - - najednou to nejde!

Moje vnitřní přesvědčení, že nemusím makat jak fretka, abych se strhala, se bije s rytmem těla, které potřebuje jet na výkon, aby se vyplavily hormony dopaminu. A regál HARMONIE v TESCU beznadějně zeje prázdnotou.

Je to výzva! Stejně jako ta zodpovědnost.

Většina volnonohařů mluví o svobodě. Svobodě moct si to uspořádat, jak chtějí. Pracovat, jak chtějí. To vše je krásné, jen je s tím spojená stejně bezbřehá zodpovědnost: nikdo vám totiž neříká, co udělat teď, co pak a co potom.
Nikdo vám neřekne jak, ani jestli jste to udělali dost dobře a jestli jste za den zvládli dost práce. Vy sami jste jediným soudcem.

Možná nesnášíte, když vám někdo říká, jak to máte dělat, nedejbože v jakém pořadí! Prostě pocit vlastní autonomie bezpodmínečně potřebujete. V pořádku. No, jenže za něj občas platíte ztuhlýma rukama, které se pro divné sevření v těle nedokážou pohnout, nebo je paralyzovaná vaše mysl, která neví, co dřív.

Poslední dva týdny, kdy jsem se snažila posunout se svými vizemi dál, mě úspěšně vrátily zase na začátek. Kam? Zpátky k sobě. Proč? Přistihla jsem se totiž při tom, že sedím před počítačem a mračím se, a to i přesto, že to mám v tom pracovním životě právě tak, jak jsem si už fakt dlouho přála. Moji vnitřní bubáci ale nevymizeli.

Pořád se učím ve víru denních úkolů uvolňovat a mít z nich radost – návyk ze školy, že „teď musím“.

Denně se dotýkám toho hlubokého pocitu vnitřní prázdnoty jako při psaní diplomky, kdy jsem vůbec netušila, co budu ten dany den dělat a co z toho jako nakonec vznikne.

Stále se potykám s vlnami pochybnosti, jestli má vize, která mi tluče v srdci úplně přirozeně, bude fungovat.

Stejně jako občas z čista jasna přiletí otázka, zda to, o co se tady snažím, má nějaký smysl.

Čtu teď knihu Light in the Heart of Darkness:

„Témata, která v životě právě řešíte, se s velkou pravděpodobností příliš nemění. Můžete si je ale uvědomit, a oslabit tak moc, kterou nad vámi mají.“

Tato věta mi dodala jistotu, že vše, co prožívám je v pořádku. A nebyla to jen slova v knížce, ale i spousta lidských setkání.

„Jak zvládáš ten strach ze zodpovědnosti, o kterém mluvíš?“ ptám se jednoho leadra na setkání Nech se vést, veď nebo vypadni.
„Chodím na terapie a snažím se meditovat.“

#

Myslela jsem si, že se s tímhle potýkám jen já, nebo ti, kteří mají volnější možnost fungování během dne. A opět jsem si tím potvrdila vlastní ignorantství =D. Ten večer jsem definitivně zahodila do koše představu, že lidé, kteří jsou v mých očích "dál než já", neprochází stejným kolotočem emocí. Rozdíl je v tom, jak se k tomu, kdo postaví.

Cítím, jak se mi nenávratně rozpadá představa o tom, že až ty věci budou tak, jak chci, tak budu šťastná, protože moje vnitřní témata se ne(z)mění samy od sebe.

Rozpadá se taky ideál o silných, schopným, jedinečných osobnostech, které nezažívají stres nebo strach z neúspěchu.

Praská ta bublina o tom, že lidi, co mají právě jeden směr a od-do, jsou spokojenější.

Všichni během těch pěti nažďouchaných dní řešíme, jak se nezbláznit z práce, dopřát si trochu pohyby, pověnovat se partnerovi, dětem a dát si alespoň jeden drink společenského večera!

(Jestli jste někdo přišel na úspěšný recept, zvu vás na oběd - chci to znát!)

Všichni se pořád donekonečna učíme, jak plout v tom, co se děje kolem nás, ale vlastně mi přijde, že bychom se spíš měli učit rozumět tomu, co se děje uvnitř nás. A to nutně nevyžaduje jíst tofu a meditovat pětkrát denně. Bohužel nám na to často nezbývá čas a pak jsme úplně nesmyslně uhnaní a vyčerpaní.

Co tě žene???

pixabay.com

Je to skutečně o tom, kde jsem a co dělám, nebo o tom, jak to dělám a jak se přitom cítím? Tedy o přístupu.

Tohle mi nedávno řekla moje známá:

„Jak se máš?“
„Ty jako furt se něco děje, ale snažím se z toho neposrat. Řekla jsem si, že je to o mojem přístupu a beru to pozitivně,“ její hlas jasně vyjadřoval to, že není takový ta fanatická sluničkářka s batikou kolem krku, ale že si naplno uvědomuje bolestivost i náročnost daných situací, a přesto se právě do nich nebojí pozvat sílu humoru. Od toho setkání, když mám pocit, že se v týdnu se mnou všechno točí, usměju se.

Kde je vážnost, tam je ego.

Kde je smích, tam je Bůh.

Na osobním koučinku mi zacvakl další puzzlík: je to o vztazích! O lidech, se kterýma to celé dělám. Točím vesmírem, pracuju, potkávám se, směju se. Sama nejsem nikým…

Je to opravdu jen naše mysl, která staví zdi na cestě k tomu, jací chceme být.
Jak chceme žít.

Proto má za mě smysl vracet se k sobě a pracovat na sobě. Najít si svůj vlastní vyhovující způsob, a prozkoumávat vlastní vnitřní bariéry.

Z jakého jsou materiálu? Jak je zeď široká? Co se stane, když ji přelezu? Jaká má část mě nedočkavě čeká na druhé straně? Je tam ostnaný drát? můžu zeď obejít zprava? Zleva?
Můžu ji podhrabat?
Co se musí stát, abych ji dokázala rozsekat?

Vytrvejte a strhnete ji.

pixabay.com

A co mi osobně pomáhá ty zdi přetrhat?

Sebedisciplína – začala jsem budíka ze sedmičky nastavovat každý den o pět minut dřív, abych se dostala na šestku a stihla svěží všechny báječné věci, co mě další den čekají.
Lidi a pokec s nimi – zjistíte, že mnozí to TO zažívají obdobně.
Meditace – jakmile začnu ztrácet kontakt se sebou samou, řítím se do průseru. A na kruháči mých opakujících se vzorců si to uvědomím dříve či později.
Písničky – sestavte si motivační playlist – zde několik tipů: 1. Come alive, 2. Co z tebe bude, 3 Chci tančit.
Filmy – o tom, že proměnit váš sen v živou realitu je možné. Mě se v poslední době nejvíc dotkl THE GREATEST SHOWMAN
COCO
JEDEN DEN

(Máte nějaké vlastní tipy na film, kde se sen stává skutečností?)

Film vás spojí s vaší představivostí, emocemi a dotknete se tak zase vaší vnitřní síly, která je ke změně nezbytná.

RADOST je energie.

Víte kolik v sobě máte síly? Pusťte si svou oblíbenou písničku a pozorujte, co to dělá s vaším tělem a emocemi v něm. Já teď frčím na téhle

Roztančete cestu sebepoznání – fakt stojí za to, ač to znamená spolknutí matrixové pilulky odpojení.

Cest existuje nekonečně mnoho!
Najdete si tu svou - terapie Cesta je jednou z nich.

@Jestli jste dočetli až se, napište mi, co ve vás text vyvolal a jak to máte v životě vy?
DÍKY!

KDY UŽ MĚ SAKRA KONEČNĚ PŘESTANE BOLET TA HLAVA?

2018-10-03T10:42:00.001+02:00

„Měla byste začít meditovat,“ říká mi doktor na pohotovostním příjmu nemocnice Motol, kam jsem si po práci přijela pro injekci na uvolnění svalů a nervů. Ke své cenné radě přidá dva recepisy na léky uvolňující svaly a něco na spaní.

„Tak jak se vám daří?“ ptá se mě paní doktorka v lázních.
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“

Myslela jsem si, že je to prací, tak jsem ji změnila.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám „pauzu“ a klidovější režim, tak to bude cajk.

A místo toho tady sedím a říkám si ZASE?

pixabay.com

Opět přišly noci trávené s kámoškou nespavostí. I v režimu klidu a pohody mě nasává silný zvyk dát si kafíčko na kuráž. Je to zajímavé, protože objektivně chybí jakýkoliv vnější stresor – všechno se to děje ve mně, kdesi hodně hluboko a díky důkladnému pozorování si můžu říct jedno důrazné stop!

Nepřestávám přitom ale věřit na zázraky! Jen znovu vyplouvám na loď s tím, že vše, co potřebuji už dávno vím a znám. Takže:

· Opět začínám čarovat s autopatií, která mi vrací vitální energii. Uvědomuju si díky ní intenzivněji mé vzorce jednání, které spouští bolesti všude možně po těle.

· Každé ráno cvičím sérii jógy a SM cviků na záda a buduji si tak svou oázu klidu.

· Vracím se k meditacím a pravidelně ráno a večer pozoruji svaly napěchované stresovou šťávičkou a díky tomu spím jako miminko.

· Přestávám dělat vylomeniny a jím jen věci, co fakt vypadají jako jídlo!

· Těším se na podzimní půst, který vyčistí má střeva – cukernaté bakterky třeste se!

pixabay.com

Dřív jsem pro sérii změn, které jsem cítila, že musím udělat, měla spousty výmluv a mou oblíbenou aktivitou byly odklady na „až“. A taky jsem na ni po pravdě neměla mentální kapacitu - v pracovním prostoru, kde to nejste naplno vy, to ani nejde a ujíždět si na vlně návyků, které vám spíše ubližují, je prostě takový setrvačník.

Ale pak jsem se nově ocitla v prostoru, po kterém jsem tolik toužila a představovala si ho při čtení knihy MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ. Najednou se přede mnou otevřelo pole možností, objevili se inspirativní lidé a já mohla být zase sama sebou a nehrát žádné zavděčující hry. V tomhle kouzelném prostoru, který se stal mou denní realitou, jsem se ale cítila stále stejně unaveně a znovu jsem si uvědomila, že jsem tak silná, jak má nejslabší část.

Moje rozhořčené „kdy už mě konečně přestane bolet hlava“ se tak mění na „kdy už se o sebe konečně začneš pořádně starat, maximálně pečovat o své tělo a nakládat si jen tolik, kolik unesu“.

A jdu na tom začít makat, protože člověk je mistr v „dělání“, ale občas je potřeba taky to „dolce far niente“.

Jdete do toho se mnou? Napište mi o vašich fyzických bolístkách a zadumejte, zda si uvědomujete jejich mentální příčinu.

Já tu svou ano a říkám si, kdy jindy ji začít měnit, když ne teď?

pixabay.com

A DO TŘEBONĚ DORAZILO ŠVÉDSKO!

2018-08-30T10:23:00.002+02:00

Najela jsem do třetího týdne mého lázeňského života. Je sice srpen a slunce stále svítí, ale po ránu už stávkuje a odmítá hřát. Má dnešní pohoda chutná po Miňonkách. Uvařte si dobrý čaj a pojďte se zachumlat do mého třeboňského zpravodajství plného bublinek a masáží.

Slovník lázeňský

Protože nemám šanci, abych zde zapadla věkově, snažím se alespoň pochytat místní slova, která zde lázeňští hosté a personál používají. Má slovní zásoba se rozšiřuje o:

Kočkodrom = kolonáda, kde lázeňští pupkáči mlsně očumují lázeňské paničky, které se vehementně snaží zastavit proces stárnutí. Těm s ohnutými zády a berlemi nikdo moc pozornosti nevěnuje. Jak to říkal můj šéf: „no jo, my chlapi jsme zvířátka“.

Podvodka = masáž, kde nemusíte podvádět, abyste se tam dostali, ani se nejedná o chratitaivní projekt „návrat do civilizace“, kde by vás masíroval bývalý podvodník – je to normální masážní procedura, kde vás šikovná paní masíruje pod vodou s hadicí v ruce. Bedra a mezilopatkové svaly jsou největší pošušňání!

Myškolap = recepce

Přišel káh = počasí se významně ochladilo a podzim zaťukal na dveře

Rondo = místní pajzlík, který je legendou všech Xletých lázeňkářů, kteří večer odhazují berle do kouta a paří zde do jedné do rána. Nebo spíš pařili. V prvním týdnu se tenhle podnik zavřel a řeknu vám, na chodbách i lehátkách, kde se nesmí mluvit, žilo jen jedno téma: „kam jako teď budeme chodit tančit“?

Švihák lázeňský = místní legenda, dnes už pán 96 let, který se drží na nohou pomocí chodítka a podle kterého je doopravdy složená tato písnička. Ač už nemá sil poctít některou z místních dam společným tanečkem jako dřív, stále dělá čest svému jménu a neuvidíte ho v ničem jiném než bílých plátěných kalhotách a košili.

Spolubydlící

Bydlím s paní (68), která je čundračka každým coulem. Když hodila šungit do pěti litrové zavařovačky na vodu a hodila jaggera na mražák, věděla jsem, že si budem rozumět. Nápis na dveřích ZÁKAZ POUŽÍVÁNÍ VLASTNÍCH VARNÝCH KONVIC A OHŘÍVACÍCH SPIRÁL NA POKOJI okomentovala větou: „No tak o kávovarech tady nic nepíšou,“ šibalsky mrkla a vytáhla svůj vlastní. A tak při líných odpoledních drobíme do bílých peřin čoko trojhránky a vaříme si kafe a je nám normálně dobře. JO! A když neví, sedne si na postel a zeptá se kyvadla.

Takhle mi třeba doporučila na můj rozvrkočený žaludek jaggera ve tři ráno nebo heřmánek do ucha na můj zánět. Tohle je dost ezo už i na mě. Ale i tak ji mám ráda.

Denní rytmus v lázních

Můj život tady má čtyři pevné body dne: snídani, oběd, večeři a knížku v batohu. Pro veškeré mé dietní omezení mě šoupli do rautové zóny, kde jsou jen klienti, co si lázně platí – all inclusive hadra! Mezi číšnicemi mám milou přezdívku „dieta“ – hlídají mě jako ostříži, a tak si můžu nechat zajít chuť na lepkové wafle…ach jo.

Denně mám dvě až čtyři procedury, takže se buď masážuju, koupu, laseruju, magnetuju, nebo cvičím – jógu, SM systém nebo v posilovně s fyzioterapeutem. V mezidobí většinou spím u knížky nebo ještě častěji koukám do nebe a přemítám, kolik vrstev má únava – ta mrška se mě totiž ne a ne pustit.

Po dvou týdnech konečně začínám cítit, že se moje roztěkaná mysl zklidňuje, před spaním uvolněně dýchám a budím se do rán bez bolestí hlavy a zad – v takový zázrak jsem už ve svém životě fakt nedoufala!

Denně tady někdo vleze na velkou staromódní váhu. Je provokativně umístěná hned naproti vytríně se zákusky. Většinou se návštěva váhy neobejde bez výkřiků jako „no fúj!“ nebo „ach jo“ nebo „no jo, to ta lázeňská strava“ a jiný na to „houby strava, málo kola a hodně dortíčků“.

Ano mrkající dortíčky jsou zde prostě téma – kafíčko a zákuseček to je hold lázeňský evergreen ve vitrínách se mění jako počasí. Neustále mizí a objevují se nové a nové a já si říkám, kdo to sakra furt láduje!

JO! A kapři třeboňští tady kolem vás buď lítají v zeleno zeleném rybníku Svět vzduchem, nebo vám je naservírujou s tatarkou v podobě hranolek.

Momenty nemyslící

Jednotlivé procedury zde mají svou sílu. Sice se vám zdá, že ležíte „jenom patnáct minut ve vaně“, ale když je v ní nasypaná slatina, přichází pak nemyslící kóma, kdy prostě nedokážete scvaknout tlačítko ON a tělo se propadne se záškuby těla někam hooodně hluboko. Takhle chutná odpočinek! Tělo tady dostává víc relaxu, než je schopné unést, a tak spolu hodně spíme.

Chroničtí lázeňkáři

Všichni vám tady přejí „ať vás dají do kupy“. Jo, to je klasický přístup všech starších ročníků, kteří zde jezdí třeba i sedmnáct let. Procedury mají jen tak bočkem, a hlavně si to tady přijeli užít! Mě už v druhém týdnu, kdy se vyhrabu z největšího vyčerpání, dochází, že jen masážovat se nestačí, ale musím sama taky začít cvičit. Starší lidé to mají jinak: „mě stačí, aby někdo řekl Třeboň a já už jsem zdravá,“ říká moje spolubydla.

Za ty roky tady vzniklo mnoho lázeňských přátelství i milostných avantýrek. Ale bacha! Třeboň je malá, každý se s každým zná a „fakt se tady nic neutají“, jak mě se zdviženým prstem upozornila paní od masážní vany. No, materiál na sérii povídek by zde byl značný – každý jeden člověk oplývá tolika životními příběhy, že když si ke mně sem tam někdo sedne ke stolu a začne vyprávět, často se mi z toho roztočí hlava. Některé věci fakt dokáže narafičit jen lidský osud…

Hmmm, můj pan ortoped mě upozorňoval, že prý „bacha na lázeňské švihák“. Že Třeboň bývá divoká, ale já jsem vám došla k závěru, že jediní borci, na které se dá koukat jsou plavčíci, kteří buď prodávají lístky na bazén, nebo hlídkujou důchodce v bazénu – takže upoutat jejich pozornost je krajně nemožné.

Všimla jsem si ještě jedné jinakosti – zatímco já jsem zde přijela fakt maximálně odpočívat, generace 60+ zde přijela žít. Takže zatímco já v mezidobí čumím němě do zeleně stromů, oni se na kolonádě zapředávají do několikahodinových hovorů. Já jdu po večeři s čajem v ruce na pokoj a těším se na čtení knížky, oni vyrážejí na tanečky. A zatímco spím na lehátku, oni berou kolo a vyráží po zelené nahonit kilometry.

Paní, která mě masíruje podvodní hadicí mi říká zajímavou teorii: „No oni se vlastně fakt nejvíc protáhnou, když si daj to červené a protancujou u toho tři hodiny. To se ty svaly uvolní mnohem víc než během půlhodinového cvičení a fyzioterapeuti je pak chválej.“

Poprvé cítím mladost jako diskriminaci

„No a nejste na to, abyste tady byla moc mladá?“ tohle už jsem slyšela několikrát a docela mě to baví. Zdá se, že vzhledem k věkovému složení lázní existuje jakýsi zažitý stereotyp, že musíte mít minimálně čtyřicet a mít zoperováno nějako fakt závažného, aby ty lázně byly jako pro vás.

Často to zde starším lidem vyvracím a povídáme si na téma „jak ti mladí jsou dneska zase uhonění a vystresování“. Často si vzpomenu na mé přátele a říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby takhle každý mohl do lázní – vypnout mysl a nechat se hýčkat. Věřím, že zdravé stravovací, cvičící návyky, a hlavně klidový režim jako prevence, by ušetřili nejedné nemoci a chorobě, se kterou zde pojišťovny pak posílají lidi 50+, u kterých je už bohužel příliš pozdě měnit něco jako zajeté vzorce.

Když si s nimi povídám, potvrzuje se mi, že většině lidí udělají lázně tak na půl roku dobře, ale pak se to zase zhorší a oni se těší na další turnus. Proč? Je to jednoduché – necvičí. Dokonce ani mladá mamina (35) s vyhřezlou plotýnkou. Je mi z toho smutno a říkám si, co se v životě lidí musí stát, aby fakt vzali zodpovědnost za své zdraví naplno i mimo zdi lázeňské.

Zkrátka bych se podepsala pod to, co mi říká paní v šatně, co do lázní jezdí jedenáct let: „Často tady přemýšlím, že bych toto přála zažít jednou ročně každé mámě malých dětí.“

A já bych pod to vlastně přidala všechny lidi, kteří hrajou hru jménem život…

Lázně z jiného úhlu

Hodně si zde povídám s lidmi, kteří kolem nás skáčou a poskytují nám s úsměvem veškerou péči –recepční, paní u masážní vany, masérka či číšnice a řeknu vám, občas si připadám, že ty lidi vykořisťuju.

To třeba, když se dozvím číslo 22/den – to je počet lidí, které denně projde rukama masérky. Občas, když vypadne kolegyně, tak musí makat i o víkendech, a tak třeba jedou nonstop od pondělí do neděle. Ach jo, je mi z toho úzko. Z povídání je cítit, že lidi zde fakt mají strach o práci: „To víte, onemocnět, to si skoro nemůžete dovolit, protože tím nabouráte celý režim a pak za vás musí zaskakovat kolegyně, a to jí taky nechcete dělat. Je to hold zodpovědnost, no.“

A co má Švédsko jako spojené s Třeboní?

Pocity – pocity – pocity. Když první týdny zavřu oči pod stínem stromu, kde se schovávám pod srpnovým sluníčkem a vím, že jediné, co mě čeká v ten den je oběd, přenesu se vzpomínkami k moři. Pohoda, která chutná po zmrzlině, kterou si dáte na kolonádě v Chorvatsku.

A pak jednoho rána slunce ochladne, na bruslích přejíždím přes opadající listí a každý stín náhle dýchá v rytmu podzimu. Procházím se kolem rybníkových plošin a není to jen jeho názvem LÁSKA, že je mi tak nějak hezky. Pohled na smrkové stromy, opuštěné chatičky uprostřed rybníku a paprsky klouzající po vodní hladině mi připomenou momenty, když si s mými vlasy hrál švédský vítr.

A mě znovu dojde, že nehraje roli, zda jde o rybník nebo jezero. Tohle všechno má svědomí můj vnitřní klid, který mi byl poslední měsíce vzdálenější než Jupiter se Saturnem dohromady.

Klid, který mě zase objal a já ho teď mohu zase cítit v sobě při každém třeboňském kroku.

KDYŽ JSEM MIMO SVŮJ STŘED aneb 5 tipů, jak se do něj vrátit

2018-08-28T09:41:00.002+02:00

V životě přichází období, kdy máte pocit, že jste „tak trochu mimo“. Nepoznáváte sami sebe. Příčinou můžou být velké životní změny, nespokojenost s tím, jak věci aktuálně máte nebo i zdravotní problémy, které vám berou veškerou vnitřní energii. Ať je to cokoliv, cítíte, že jako byste měli cizí kůži hada. Mrkněte, co mi v takovém období naposledy pomohlo. Jsou to věci jednoduché, a o to větší mají sílu.

PSÁT SI DENÍK

Mám ráda citát: „Dřív jsem psal proto, abych změnil svět. Dnes píšu, abych ušetřil za psychologa.“ Papír zkrátka snese všechno. Všechny vnitřní strachy, pohltí veškeré úzkosti a bude mlčky naslouchat vaším nejniternějším obavám, aniž by je komukoliv vyžvanil. Nebude se ani zlobit, když na každé druhé stránce budete jak kolovrátek opakovat znovu a znovu stále ten stejný problém – fyzický, psychický, vztahový či emocionální.

Deníky, které si píšete léta vám navíc umožní nahlídnout o rok či dva nazpátek a třeba i zjistit, že se furt patláte v tom samém a už je prostě potřeba něco začít dělat jinak! Psaní vám vypustí páru a může odšpuntovat třeba i vztek na sebe sama, který vás nakopne k potřebným změnám.

https://pixabay.com

ZAZDROJOVAT SE!

Pokud je vám v životě aktuálně z jakéhokoliv důvodu nedobře, je potřeba hledat zdroje, které vám do žil dolijou radost po kbelíkách! A ano, máte pravdu – pokud je vám fakt mizerně, tak se vám nic nechce míň než dělat věci, které máte rádi. Možná už ani nevíte, co to je. Radím vám – překonejte to a přijměte i to, že děláte něco, u čeho jste dřív cítili radost a dnes to tam není. Vytrvejte a věřte, že se to opět objeví.

Může jít o malinkaté věci. Zajděte si do hezkého podniku na dobré kafčo a vemte si fajn knížku. Vypněte na chvíli myslící analyzující hlavu – tancem nebo procházkou v přírodě. Zajděte si na vernisáž! Vždyť o tom mluvíte už TAK DLOUHO!!! Objevujte vaše město, ve kterém žijete – vsadím se, že je tam stále spousta věcí k vidění. Buďte s lidmi, se kterými se cítíte přijímaní a v bezpečí.

https://pixabay.com

PŘIJMĚTE, ŽE NIC NENÍ DLE VAŠICH PŘEDSTAV

Často právě, když je nám nejmizerněji vyplouvá na povrch náš vnitřní kritik a tepe do nás, co všechno bychom měli dělat lépe – jak jíst, jak cvičit, jak spát, jak se chovat k druhým. A my jsme víc a víc frustrovaní, protože se snažíme vykolejit a měnit ty nefunkční vzorce a věci, ale v daný moment je to jako tahat metrák uhlí rukama.

V knize Na prahu změn jsem se tuto výše popsanou radu dočetla a neskutečně se mi ulevilo! V době, kdy jediné, co v mém životě bylo stabilní, byla postel, do které jsem večer ulehala, jsem sice viděla ten ideál zdravě se stravující a cvičící holky, ale přijala jsem, že teď prostě potřebuju frčet na kofeinu, abych měla alespoň minimální pocit, že žiju a sem tam v návalu smutku a samoty sežrat v deset večer celou čokoládu.

https://pixabay.com

Sice mě tehdy dost děsilo, že mi to zůstane už napořád, ale když jsem si to dovolila, začala celá ta destruktivní konstrukce postupně slábnout. Celou tu dobu mi v hlavě blikalo totiž i něco dalšího.

VĚŘTE, ŽE NIC NETRVÁ VĚČNĚ! VŠE SE NEUSTÁLE MĚNÍ

Nikdo není permanentně šťastný ani zamilovaný. Přijdou období hádek, pochyb a nejistot. Stejně tak věřte, že i tenhle pocit, že nosíte tělo někoho jiného a mluví za vás někdo druhý a chováte se jako někdo třetí, pomine. Důležitý je vnitřní klid, který v tom životě prostě občas je a jindy je vám vzdálený jako Sahara.

Možná se k druhým chováte bez špetky respektu, zájmu a lásky – věřte, že se to změní.
Možná nemáte rádi sami sebe a nevíce, co od života chcete – věřte, že se to změní.
Možná se perete s řadou fyzických trápení, které vám neskutečně otravují život – věřte, že se to změní!

Když budete chtít. Když v pokoře vytrváte. S vědomím, že ať se mi teď v tom životě děje cokoliv, děje se to z nějakého důvodu a sice teď možná vůbec nerozumíte tomu, co vás to má naučit, ale až si tím projdete, pochopíte to a budu z vás lepší člověk.

A až se to stane, a vy budete cítit prchavé záblesky nebo možná i gejzíry okamžiků štěstí – užívejte si je! Protože se to zase změní - to je přirozenost života.

https://pixabay.com

POUŠTĚT EMOCE

Abyste to, co popisuju výše dokázali naplno, musíte dát plný prostor vašim emocím, ať se ve vás děje cokoliv!

Jste nasraní – zakopejte si, zabouchejte si do polštáře, rozbíjejte talíře.

Jste smutní? A co potřebujete? Být sami? Čokoládu? Romantický film, abyste se mohli vyplakat? Dovolte si to, prožijte si to – ideálně sami, naplno. Bez pomoci druhých.

Sžírají vás nepopsatelné stavy žárlivosti? Mluvte o tom s partnerem a ciťte to přitom v těle.

Máte všude v těle agonii? Pozorujte ji, prozkoumávejte vaše nejčernější dno. Každé ráno si pusťte nějakou symbolickou píseň pro toto období a proskenujte tělo, jak se v něm cítíte dnes a jak silná je emocionální nálož ve vašem těle dnes. Úterý, středa, čtvrtek, pátek. Sílí? Slábne?

Jen když se otevřete naplno emocím, které vás tlačí v těle a nedovolují vám žít naplno, můžete se zase dotknout toho, kým doopravdy jste!

https://pixabay.com

BÝT LASKAVÁ

Sama k sobě i k druhým. Když je vám z jakéhokoliv důvodu mizerně, je to často ten nejtěžší úkol vůbec. Ptejte se sami sebe: „co bych udělal/a, kdybych se bezpodmínečně miloval/a.“ A udělejte to! Ať je to jakkoliv divné, ztřeštěné nebo bizarní. Je to TO, co potřebujete, abyste vám bylo zase líp.

Mě osobně hodně pomohlo chovat se k sobě jako k malému dítěti, které potřebuje naplňovat základní potřeby. Jsem už dospělá, nikdo to za mě neudělá, a tak si veškerou potřebnou pozornost a péči musím dát sama – bylo to jako katapult, který mě zase vrátil do vlastního středu.

https://pixabay.com

A důležití jsou také lidé kolem. Někdy je snazší cítit dobro a laskavost k druhým než sám k sobě – zvlášť když jsme na sebe příliš přísní. A tak, když pro druhé cokoliv uděláte, usmějte se na ně. Když jim pomůžete, může se ve vašem těle objevit třeba jen mikro pocit radosti, vděku zkrátka něčeho pozitivního. Vnímejte to, ciťte to a zkoušejte to rozlít do zbytku těla. Věřte, že přijde den, kdy se tenhle pokažený kohoutek zase naplno roztočí a bude z něj valit proud vděku a lásky.

A do té doby, buďte trpělivý. Vše má svůj čas a když se tráva spálí ničivým žárem slunce, i jí chvíli trvá než se zase zazelená.

Irča

- - terapeutka metody Cesta

JSI ALTERNATIVEC NEBO KONVENČŇÁK? JAK TO MÁŠ?

2018-08-22T10:25:00.000+02:00

Dáš si na večeři chleba se šunkou a sýrem nebo mrkvičku namočenou v humusu? Chodíš makat do fitka nebo máš svou oblíbenou akademii tai-či? A se svým zdravotním problémem jdeš k doktorovi, nebo navštívíš léčitele?

Zdroj: https://pixabay.com/

∞

Sedím u vína s kamarádkou terapeutkou, která se právě vrátila ze semináře NO EGO RETREAT, kde tlumočila. Za roky vlastní praxe mi velmi střízlivě líčí své zážitky. Z debaty nad vynikajícím Merlotem nás vyruší dva chlapíci. Tipuju jim tak třicet šest plus. Přesto, že oni pijou pivo a my víno, naše stoly a hovor se spojí v jeden. Během prvních vět zjišťujeme, že jsou to kliničtí psychologové – o lalá! V ten moment máme o téma diskuze postaráno.

Posilněna vínem a tématem mé diplomové práce o předávání břemene zodpovědnosti mezi alternativní a klasickou medicínou, vstupuju do debaty se značnou kuráží, a zároveň velmi otevřenou myslí a absolutním respektem k jejich práci. Pánové to mají jinak, což mi ale – v mé naivitě – dojde až po nějaké chvíli. Ehm, docela dlouhé…

První mě to baví. Pán X se o danou terapii skutečně zajímá – nebo se mi to alespoň zdá. Ptá se, jak s klienty pracujeme.

„Aha, takže vy tedy vycházíte z toho, že víte, co děláte, jo?“ píchne si do kámošky.

„No, vycházím z toho, že mě vede něco hlubšího, než jsou jen psychologické poučky a kategorie.“
„Takže vycházíš z toho, že té svojí klientce jsi schopná pomoct?“
„No, jo, co je na tom špatně?!“

„Protože jsi přece úplně mimo…!! Obě jste, ale je to krásný, taková naivita!“ debata se náhle začne ubírat úplně směrem, kdy pan X předkládá příklad klientky se znásilněním a chce vědět, jak konkrétně, krok po kroku, by s ní moje „zkušená kamarádka“ pracovala. Ona se mu to velmi klidně snaží přiblížit, aniž by zapírala, že pracovat s narkomany či lidmi s těžkými traumaty je úplně jiná liga, než s člověkem, který hledá smysl života. Xkák je ale ve svých argumentech čím dál tím agresivnější a z rozhovoru se pomalu začínají vytrácet prvky vědomého naslouchání: „No OK, takže ji od té vzpomínky odosobníš. A pak? A pak? No dobře, a co uděláš pak?!!“ mám pocit jako by z něj mluvila jeho frustrace nad tím, že vlastním klientům není schopný pomoct. Tento jeho pocit mezi psycho-odborníky není nijak ojedinělý.

Zdroj: https://pixabay.com

„Já vlastně vůbec nevím, jestli těm lidem pomáhám, a to je tak frustrující!“ složí obličej do dlaní moje kamarádka Jana, která také pracuje v oblasti pomáhající profese.
„Ale Jani, tak na sebe nebuď tak přísná. Vždyť přece jen tím, že tam jsi, těm lidem pomáháš.“
„Jo já vím, jenže nevím, jestli se ti lidi reálně hýbou z místa, a to je tak beznadějný!“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ přeruším pivní monolog Xkáka, protože mě přestal bavit.
„No…“
„Rozumím tomu, že je tvoje práce náročná a že pracuješ s těžšími případy než my s Blankou. To, co mě ale zajímá je, jak se staráš sám o sebe.“
„Cože?“ jsem překvapená, jak je překvapen. Vzpomenu si na sebe, kdy jsem po procesech s lidmi maximálně nabitá a zároveň i unavená a danou energii potřebuji zase někde dočerpat. Sportem, přírodou, tancem, zevlem.
„No jako, jak odpočíváš, jak se dobíjíš?“ jeho pravý ret mírně povyskočí nahoru a zakroutí hlavou, jak kdybych byla ta nejnaivnější blbka ne v Praze, ale na světě. Na tuhle otázku mu evidentně ani nestojí odpovídat. Ze zkušeností s podobnými muži vím, že jsem píchla přesně tam, kam jsem ne/měla.
„Tak jinak, nevzdávám se. Těšíš se ráno do práce?“
Mlčí.
„Dává ti tvá práce smysl?“
„Je to práce,“ jsem otřesená! Člověk, který má tři tituly před jmény a za jmény – jak zjistím později. Odborník, který se dotýká toho nejkřehčího, co v lidském organismu tepe – psychiky – nevidí ve své práci smysl a nechce se mu kvůli ní ráno vstávat z postele. Později také zjistím, že se mimo jiné specializuje na párové terapie, ač ve svých čtyřiceti nemá žádný vztah…

Když jdu na lekci jógy, chci, aby z jogínky vyzařovala energie, která mě inspiruje. Jak byste ostatně věřili sto kilové trenérce TRX, že je odbornice na fitness a zdravou výživu? Jak pak mít důvěru v tohoto psychologa, že je odborníkem na lidskou psychiku, když o svou práci nemá zájem a přežívá na kávě s cukrem? Vím jak – musela bych vidět pouze jeho profi stránky, a ne se ten večer bavit o jeho hodnotách a postojích k práci. Jak je možné, že se tito studování odborníci pak tolik diví lidem s psychickými problémy, nebo obtížnými v životě, že hledají v řadách těch bez vysokoškolských titulů?

Zdroj: https://pixabay.com/

Ega psychologů často bohužel nedovolují být dostatečně otevření a připustit si „a co kdyby ta terapie Cesta mohla fungovat?“. Co kdyby lidem skutečně mohla pomoci? Dokážu si velmi dobře představit, co za jejich odbornou skepsí stojí, protože příběhů – ba dokonce i odborných studií – kdy léčitel/alternativec/terapeut s „víkendovým kurzem“ svým kyvadélkem klienta totálně rozesral, skutečně není málo. Stejně jako znám spoustu lidí, kteří začali meditovat a skončili na psychině, protože v normálním světě najednou nedokázali fungovat. Dobře, souhlasím. Buďme střízliví – mluvme o průserech, kterých se v alternativní medicíně objevují. Ale neupozaďujme pak i ty posuny, které často díky zcela neposvěceným metodám, v životech lidí stanou. Náhoda?

Já jsem na semináři Cesta zažila člověka, který se díky terapii, zcela vyléčil z chronických migrén.
Má kolegyně psycholožka díky autopatii vyléčila ženu z rakoviny – a ano určitě budou další, které zemřou.

Však i má druhá kolegyně z Cesty i přes alternativní léčení nakonec podstoupila chemoterapii, aby zabila nádorové buňky v sobě.

Jediné, co bych si moc přála je, abychom ta medicínská pole neviděli tak odděleně, tak černobílé. Proč?

Zdroj: https://pixabay.com

Když jsem měla v životě velmi náročná období, o kterých jsem si chodila povídat s terapeutem, nedělal žádné zázraky, jen tam pro mě prostě padesát minut byl a naslouchal mi. Dal mi tak pocit, že na všechny ty sračky, které se nahromadily, nejsem sama. Super, jenže…

Málokdy mě dokázal dovést hlouběji. Do skutečné podstaty problému. Do mého vlastního zdroje, abych ty těžkosti zvládala s větší lehkostí a hravostí. Abych odstranila skutečnou příčinu. Abych nad situacemi, nad kterými se má mysl dokáže totálně zacyklit, získala zdravý nadhled a byla schopná pomalu začít měnit zaryté vzorce, které mi ubližovali. A víte co? Z mojí zkušeností vím, že Cesta tohle dokáže, a proto jsem schopná se za ni postavit a říct, že mi dává smysl!

Lidé ze setkání se mnou odchází s pocitem, že jim ze zad odpadlo stokilové závaží. Píšou mi, jak se jejich životy začínají měnit. Někdy pomalu, někdy ani nemrknou a již jdou na druhém břehu změny. A co je vůbec nejdůležitější: díky tomu, že jsem k nim zcela autentická - nehraju si na psycholožku s tituly, kterou nejsem a nikdy nebudu, ale dávám si tu práci, abych to celé hezky usadila na prdel a zas a znovu jim opakuji, že já je nespasím, že oni sami na sobě musí dál makat, a když si se mnou něco velmi silného odžijí v terapii, ve svém vnitřním světě, úplně samovolně jim dochází, že je potřeba jít ven a čelit světu – s uvědoměním, které se odehrálo hluboko v jejich vnitřním prožívání.

Přijímají to s radostí a mě dělá radost zase to, že si nemusím hrát na samaritánku a spasit jejich život.

Foto by Silvie Kotherová

Předávám tím jen a pouze vlastní zkušenost, kdy jsem obešla různé terapeuty a vyzkoušela mnoho sebe poznávacích metod. Měla kouče a druhého a pak dalšího – a pak mi došlo něco, co Blanka moc hezky pojmenovává trefným příběhem: „Pokud mi přijde klientka, že je tlustá a chce na tom pracovat, můžeme odblokovat to, proč se přejídá, ale pokud se i tak dál bude po večerech cpát větrníky, nepomůže ji ani metoda seslaná z nebes.“

Pro mě je má práce o zodpovědnosti takové, kterou znovu oprašuji v klientech a zcela ji navracím do jejich rukou, ať se s ní popasují. Né zodpovědnosti, kde sebe schovávám za tituly a školy.

Z těchto důvodů si myslím, že řada alternativců nejsou šarlatáni. Přínos jejich práce osobně vidím v tom, že vychází ze srdce, ne z mysli. Nedívat se na člověka jako na diagnózu deprese, ale jedince, který zoufale hledá svou cestu a selhává a odkrývat příběh, proč se mu to děje. Nevidí celou krychli svého problému. Nedochází mu souvislosti. Ale bohužel je pak snadnější poslechnout si zvuk cvakajícího razítka a napsat si na kus papíru napsat řešení na život – neurol.

„Můj kluk se uzdravil, až když vysadil všechny léky a začal plně čelit tomu, co v těle cítí,“ přestat potlačovat bolest – ať je fyzická či mentální. Přijmout ji, že je to pro tento moment moje realita a že se to změní.

Proč je podle mě tak důležitá autentičnost? Mám známého psychologa Marka, který je ze své práce tak vnitřně vysosaný, že když mu něco vyprávím ze svého osobního života, říká jenom „ahm“ a „aha“, ale já cítím, že mě vůbec neposlouchá. Člověk, který by měl mít maximum empatie pro druhé rozděluje tuto dovednost na „teď nepracuju“. Znamená to, že schopnost naslouchat se nosí jen v ordinaci od pondělí do pátku? Pak pro mě ten člověk káže vodu a po večerech pije pivo, aby tu práci „jakž takž zvládal“.

Zdroj: https://pixabay.com/

Proč mě tohle psychologické ego tolik štve? Marek a další, které znám se dostal do úzkých. Jednoduše řečeno se mu sesypal život. Není to nic neobvyklého. Děje se nám to všem, ať psychologické vzdělání máme nebo ne. Vyhořel a odjel do Ameriky, kde zkoušel různé psycho spirituální zážitky. Vrátil se jako znovuzrozený a zároveň s otazníkem, jak to, co zažil integrovat do své práce s klienty. Co by to pro něj ale znamenalo? Jasně! Totálně vykolejit, odbočit z institucionálních kolejí a začít ty věci dělat jinak, nově. Možná i přestat brát klienty na pojišťovnu, ale začít jim konečně doopravdy pomáhat. Nejen předstírat, že tam jsem pro pacoše, ale dát mu zakusit i pocit autentický laskavosti a soucitu.

Věřím, že i takoví psychologové a terapeuti existují a já jim nesmírně fandím! Být upřímný před klientem totiž znamená být brutálně upřímný sám k sobě. A to vyžaduje kus odvahy. Chce to sundat všechny masky odborníků a expertů na gestalt a psychoanalýzu a potkat se s klientem na úrovni prachobyčejné lidskosti. A to z mé vlastní zkušenosti, spoustu psychologů děsí, protože pak lezou na povrch jejich vlastní děsy, které sami nemají zpracované a raději je pevně zamykají do šuplíčků a spokojí se s tím, že o nich druhým radí optikou toho či onoho psychologického směru.

Vnímám velmi intenzivně citlivost celého tématu. A Českou medicínskou komoru to pálí určitě ještě víc. Podvodníci, kteří prodávají nemocným krystaly proti rakovině a pak umírají doktorům v rukách není málo. Stejně jako není málo doktorů, kteří mi přijdou prázdnější než vyfouklé velikonoční vajíčko.

Existují znásilněné ženy, které platí statisíce za roční terapeutické seance, aby se z traumat vyhrabaly, ale stále nedokážou najít vlastní sebe hodnotu. A znám i znásilněné, které se k problému postavily alternativně a kdybyste je dnes potkaly na ulici, vnímáte je jako symbol božské sexuality.

Mám bez rozporu kolegy z Cesty, kteří hasí problémy tím, že se snaží pomáhat druhým a bohužel své ego zapomenou pověsit při vstupu klienta vedle na věšák. Bohužel jsem ale poznala i takové terapeuty se školami a mnoha výcviky. Neublížili mi, ale byl to terapeutický vztah na jedno setkání, párkrát trval jen pár minut a už jsem byla z ordinace pryč.

Rozumím tomu, proč jsou nekonvenční metody dostatečně velkým strašákem pro tu konvenční. Zároveň však Královehradecká klinika, kde se tradiční čínská medicína stává součásti léčby, je pro mě nadějí, že je to možné. Ostatně pokud se nejedná o zlomenou nohu, je to často právě kombinace obou směrů to, co dokáže nemocného skutečně vyléčit. Příkladem je Petr Studeník, který se vyléčil z nevyléčitelného tinnitu nebo Gabriela Tuatti, která si vyléčila endometriózu a otěhotněla.

Bohužel kauzy jako Aktip, této mé naivní představě příliš nepomáhají. A přesto, pokud vyvážím do protivky misku vah klinikou Medante, kde jsem měla to štěstí pracovat, stále si budu stát za tím, že alternativní i ten konvenční pohled na zdraví má smysl spojovat. A obojí by mělo mít v naší zrychlující se společnosti své místo, abychom se mohli cítit skutečně zdraví.

Zdroj: https://pixabay.com/

HORY NEUMÍ LHÁT

2018-07-14T08:46:00.001+02:00

Kouká kolem sebe, ani si neuvědomuje, co se s ní děje. Dojde jí to až po nějaké chvíli – dívá se do vlastní duše. Duše, která je hlubší než propast pod ní a rozsáhlejší než zeleň, která ji obklopuje.

Foto by Anna Mašátová

Dýchá zrychleně. Přesto to nemá nic společného se stresem. Je to fascinace svobodou. Svobodou, která byla celou dobu uvnitř ní samotné. Jen si ji během života zakázala, osekala, umístila do krabice „měla bych“, „tohle ne“, „takhle přece nemůžu“. A tak začal příběh jejího ztrácení…

Hory přírody jsou naštěstí silnější než všechny představy o ní samotné. Odolají s přehledem nejen dešťům, větrům, ale i všem společenským konsensům, výchovnému podmiňování, partnerskému tvarování či společenským rolím, které v průběhu života rozehrála. Ta úspěšná. Ta originální. Ta. Kterou mají všichni rádi.

Žena stojí tváří v tvář obrovské hoře. Vidí sebe samu v neoddiskutovatelné celistvosti a kráse. A slzy, které se jí derou do očí, jsou kapky sebepřijetí, které se jí v městských uličkách nedařilo obejmout. Jak by jí při chůzi po dlažebních kostkách mohlo dojít, že neživosti, je způsobený odloučením od její vlastní divokosti? Jak svou divokost projevit při cestě na metro? Jak ji v sobě pečlivě neuzavřít hned po skončení spontánní hodině tance?

…

https://goo.gl/images/vNHjrC

Tady v horách. Tváří v tvář mlze, dešti a větru, vyjíždí na povrch ty nejsurovější pocity – zrychlený dech, tlukot srdce, bolest stehen. A celé tělo přirozeně ožívá. Žena kráčí po kořenech stromů a chápe, že stejně spletité a nevyzpytatelné jsou cesty života. Chápe, že změna, která ji čeká, vyžaduje vytrvalost a pokoru zároveň. Nadechne se, je plná odhodlání. Krok po kroku kráčí vstříc nejvyššímu vrcholu. Bez sebemenšího ponětí, co ji čeká za horizontem. Bez toho, aniž by věděla, kolikrát zakopne, ujede jí noha. Jen jde.

Dýchá zhluboka, jako při intenzivním a hlubokém milování. Podává výkon, a zároveň cítí, jak je její tělo uvolněnější než jógové ásáně. A pak?

Pohltí ji zeleno. Kopce. Kamení. Vítr. Vidí tu nádheru kolem, a ta se jí dotkne kdesi uvnitř. Nádhera její duše se hlásí o slovo. Skáče a plesá, že je KONEČNĚ vyslyšená!

Slza, druhá, třetí. Nejsou to však ty městské slanosti, plné bolesti a utrpení. V těchto je moudrost.

Zrcadlo přírody příliš silně ukazuje, kým doopravdy jsme, než abychom k tomu dokázali být slepí. A pokud to nechceme vidět, pořád ještě máme uši, které slyší zvuky dravců. A pokud to nechceme ani slyšet, pořád ještě dokážeme cítit vítr na hřebeni naší ruky, vlastní pot i štěrk pod nohama. A pokud se přes všechnu tuto sílu přítomnosti naše mysl nepustí vlastních městských příběhů, na sklonku dne přijde únava, která zaručí zpomalení. Těla i mysli.

Žena padne z posledních sil do trávy. S nohama a rukama od sebe, ve tvaru andělíčka. Konečně jenom je! Městské nechutenství a stažený žaludek, ze všech nejrůznějších nervů a neuróz, je pryč. Teplé jídlo na vrcholu kopce a smrákání – to je zaručený balzám na její rozedrané nitro. Psychologa netřeba. Stačí nebe plné hvězd. Je zpocená, špinavá a vyčerpaná, a přesto si už tak dlouho nepřipadala tak žádostivá. Kdyby mohla, pomiluje se se stohy té zelené trávy kolem. Teplý spacák je ten večer nejlepším vynálezem.

Zázrak, do kterého se vejde celá noční obloha – její oko. Noční obloha, která rozvolňuje dech a rozpouští zbytky napětí v těle. Hvězdy, které vedou hluboko do vlastního nitra a kousky mračen, které jí dávají pocit, že vše zaniká, aby mohlo vzniknout něco nového.

https://goo.gl/images/9PfZ16

Usíná a zdá se jí sen. Je o divožence.
Tou divoženkou je ona sama.

Žena ve své plné síle, aniž by ztrácela svou jemnost.
Žena, která kráčí odhodlaně, i když se na cestě ocitne mlha.
Žena, která přesně ví, kam jde a netrápí se tím, jestli je to správná cesta. Protože ví, že když začne pochybovat o směru, stačí se ztišit a nechat místo sebe promluvit stromy.

Foto by Silvie Kotherová

A pak se probudila. Sbalila spacák a karimatku.

S úsměvem, protože věděla, že to, co v sobě objevila, už jí nikdo nevezme.

A taky proto, že věděla, že NIC v jejím životě už nebude jako dřív…

Na rameno dopadla kapka, která se po pár krocích proměnila v déšť. Schovala se na nejbližší zastávce a nechala, ať ranní bouře smete zbytky nostalgického rána. Něco se dralo skrz její hrdlo ven. A s prvním úderem blesku to po dlouhých měsících pustila ven.

Začala se od srdce smát.

„Vítej zpátky drahá,“ pošeptala sama sobě, oblékla si pláštěnku a vykročila vstříc obyčejným, všedním dnům.

ZATÍM JSEM SE VŽDYCKY ZVEDLA!

2018-06-12T14:40:00.003+02:00

Říká se, že když si pravidelně píšete deník, a pak se v něm náhle objeví prázdná místa, jsou to období, kdy se dějí ve vašem životě ty největší změny. Myslela jsem si, že to, co se mi v posledních týdnech dělo, se mi nikdo už nemůže stát…a pak jsem se potkávala s vámi a došlo mi, že o tomhle má sakra smysl mluvit!

HOLANDSKO

„Ireno a kdybys mohla dělat cokoliv, co bys chtěla, co by to bylo?“
„Cestovala bych a psala o tom.“
„A proč to neděláš?“
„No…ehm…protože…já ani nevím…“

Co mám dělat…?

„Víš milá Irenko…člověk, aby byl sám sebou, tak potřebuje odvahu…a já ti k tvým narozeninám přeji, abys byla odvážná!“
FŇUK
„Díky babi…“

Jak se mám rozhodnout….?!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

„Jak se máš?“
„Všechno se mi v životě sype…“
„Skvělí! To se to bude moct zase znovu poskládat.“

Jak poznám ten správný moment…

„Sakra to je jasný, že nemůžeš být sama sebou, když jsi někde, kde ti není dobře.“

Daň

Někdy bych si přála být v módu „sladká nevědomost“ - nic nevím a nikdy jsem se v sobě nezačala hrabat. Rozhodla jsem se pro modrou pilulku: neřeším, čím jsem si prošla a kam v životě směřuju. Nepotřebuju v životě smysl a stačí mi dennodenně jen plnit úkoly, které dostávám ze shora. Jen chodit do práce a z práce a cítit se při tom spokojeně.

https://goo.gl/images/H4SPrX

Ale já jsem buď vadná, nebo to neumím, protože mi v tom životě prostě něco kur * * * * * chybí.

„Co chceš říkat nahlas? Tak se zeptej,“ vybízí mě terapeut.
„Jsem…divná…?,“ vzlyknu.
„Ne, myslím, že jsi jen neskutečně odvážná ponořit se do míst, kam se druzí ani neodváží.“

V dubnu jsem byla na semináři Emoce a uvolňování traumatu. Technikou shaking/třesení, se v mém těle objevila známá dětská bolest. Tehdy jsem jako malá v hysterických vzlycích objímala mámu a necítila její lásku. Skutečný proces přichází do mého života po mém návratu ze semináře.

Náhle chápu mé odstřižení od kolegů v práci i ty uzurpátorské potřeby mít přítele jen pro sebe – potřebuju cítit lásku od okolí, která neproudí mým tělem. Proč jsem si tehdy jen nevybrala tu červenou piluku!

Nádech, výdech – kdo je tam?

Vím, kdo jsem. Jaká jsem i kam směřuji. Jen to teď nedokážu žít. Místo uvolněné, radostné a neustále se smějící holky, je tady stažený uzlíček. Místo punkerky, je tedy totální netykavka, které se nemůže NIC říct. Každý večer brečí. Jestli po něčem doopravdy touží, tak je to nasednout na surfovací prkno s názvem ŽIVOT a neohroženě plout po jeho vlnách. Zdolávat výzvy jako Tomb Raider. Ale není postavy, které bych ve svém konání byla vzdálenější. Být ve svém středu jako Pocahontas. No jo, tak když to nejde, tak si alespoň pobrečím u té pohádky…

„Dýchejte intenzivněji do klíčních kostí,“ jsem u své koučky. Provádí mě dechovou terapií.

A vlastní dech mě vede jasně - pod vším tím strachem tluče moje opravdové srdce.

Nežiju!

Objektivně se nic neděje. Mám kde bydlet, co jíst, kde spát, mám v poho práci. A to je právě to! Chodím do práce a z práce, kde se cítím být úplně odstřižená od sebe sama. Toužím vzít do ruky tužku a papír a jen si na ni tak čmárat, kreslit, malovat. Pokládat tam vize, sny a ideály. Posaďte mě do kreativního patra Walta Disneye. Chci cheesecake a dvojití kapůčíno - vykouzlím vám ty nejšílenější nápady, které se určitě budou dát realizovat! Jen to nechtějte po mě!!!

https://goo.gl/images/qWfGbc

„Irčo, můžeš tohle prosím tě vytisknout a založit?“
„Ireno, co ty polepy, když už budou?“
„Hej zase jsi tady udělala chybu! Copak to nevidíš? Mohla bys být míň nepozorná…“

…

„Zase chyba…říkala jsi, že tentokrát si dáš už pozor…“

Pane bože…já z toho asi zešílím!!!!!

Čau deprese, už jsi tady zase?

Prý každý dostane naloženo tolik, kolik unese…
Prý až se člověk zvedne z toho šedého bahna, bude silnější.

A co když ne, co když tady zůstanu na věky věků? Bude se mi to dít celý život?
Zastřelím se nakonec jako Hemingway? A nebude okno míň bolestivé?
Nebo ze mě bude druhý Tolle, ten měl taky depky ne?

Všichni slavní, známí si prošly pocity selhání a nervovými zhrouceními.

I ty jedna nicko, slyšíš, jak zase volá o pomoc tvoje Ego?

Start again! Start again!

„Irčo seber se!“ sebrat tunu železa, byla oproti tomuhle pokynu, byla hračka.

Už nevěřím na procesy, nevěřím, že se to všechno děje z nějakého důvodu. Jen nechávám, ať se to děje. Ať to se mnou smýká, jak s loďkou na rozbouřeném oceánu.

https://goo.gl/images/mEgc4b

V totální apatii.
V totální letargii.

Proč?

Je mi to fuk, je mi to jedno.
Je mi to u prdele!

Rozhodování

SPRÁVNÁ VOLBA. Dávám si na svou tabuli vizí, abych se o půl roku později za tenhle pestře zelený papír nejradši nakopala do vlastní prdele. Přesně toho je totiž důvod mých paralýz. Mám se rozhodnout – jestli zůstanu, nebo odejdu. Ve vztahu, v práci, v bytě, v republice….

http://bit.ly/2l1QjlB

Rok zpátky jsem se přestěhovala se vším tím bordelem uvnitř.

I díky tomu mám dnes nadhled. Praha nepomohla, abych začala zase žít, když jsem nežila uvnitř. Žít sebe! To je to, oč tu běží.

A nemůžu jít radši do kina? Už asi nevím, jak se to dělá…

Staré známé hlava versus srdce…dilema starší než Hamletovo BÝT ČI NEBÝT.

Nerozumím tomu, jen cítím, že tam kde jsem, se necítím dobře. Mé srdce touží vyletět a být zase plně svobodné. Nebýt stahované ani jediným kompromisem. Nebýt stlačované pracovní dobou ani pravidly. To srdce touží jen jít, jen být. NE TRYSKAT! Utéct do přírody a tam splynout a čekat, co přijde. Ta nejistota je děsivá a ve stejný moment chutná po medu. Jeden přítel mi řekl, že když uděláš krok do neznáma, vždycky ti tam někdo podsune puzzlík. Nikdy neproletíš vzduchoprázdnem.

https://goo.gl/images/iLdNtg

No jo jenže…

Pak je tady ještě ta hlava, že jo. To racio. Které vidí tu jistotu. To zázemí. Komfortní zónu, která mě vnitřně zabíjí, a zároveň dává nové možnosti. EGO jásá, duše krvácí.

JAK, JAK, JAK – JAK SE MÁM KUR * * ROZHODNOUT?

Schoulit se do apatie a melancholie je tou nejsnazší možností. Protože tady jde o život! O život mého vnitřního prožívání, které prostě nedokáže být za stávajících podmínek šťastné. Zároveň je příliš srabácké, aby do toho řízlo a cokoliv změnilo.

Usínám v depresi, a taky se do ní probouzím.
A tohle nejsou podzimní depky, které zapijete horkou čokoládou. Jsou to spirály myšlenek, které způsobují, že nefunguju. Jako by hlavu něco vyřadila z provozu a jsem totálně nepoužitelná – ve vztahu i v práci.

Děsí mě každé další ráno, protože nemám absolutně žádnou představu, co bude a jak ten den prožiju.
Dýchám v rytmu deprese – takže téměř nedýchám. Mrtví zaživa. Twiglight netřeba. Jediné, co mi dodává naději je to, že když to odešlo jednou, odejde to znovu. Třeba. Nebo taky ne…

Vždyť kdo se cítí permanentně šťastný, že jo?
Tak proč by to mělo s touhle mrchou být jinak?

A tak mě ta mrcha vede hezky za ruku – až na dno. A já se jí nebráním.

Kompenzační mechanismus…

…zvaný přejídání. Jíte a jíte moc. Víc, než potřebujete. Proč? Potřebujete za každou cenu zaplnit to prázdno, které máte ve vašem středu. Nevnímat, co se tam děje s mými emoci.

Fuj, zase je mi blbě…ještě, že tak…alespoň nic necítím.

Odrazit se ode dna

Stav chudinky, smutněnky ani obětiny není asi pěkný na pohled pro okolí. Pořád jenom fňukáte. Ploužíte se jako ztracená divoženka pouští a nevíte, co se sebou. Všechno je vám jedno – co si na sebe oblečete, co budete jíst, co vás ten den čeká. A přesně v takové chvíli často přichází bod zlomu.

https://goo.gl/images/VGgd9u

„Jestli jste dostatečně inteligentní, zavnímáte, že život vám dá kopanec,“ říká Ya´Cov na křtu své knihy Jaguár v těle, motýl v břiše.

Ten kopanec vás doslova katapultuje na druhý břeh. Plná nálož je z katapultu odstřelena rovnou do vaší hrudi v podobě rozchodu, nemoci nebo vyhazova z práce. Třást s vámi a křičet „seber se“, není tak energizující, jako právě tyto momenty.

Může to být i něco daleko prchavějšího: uvědomit si zavřenost do sebe sama - hlavně nikoho do emocionálně vyprahlého království nepouštět! Je to jako cibulový parfém. Páchne…samotou a izolací.

Bolí to! Tak moc to bolí, protože vy chcete vonět. Malinami, fialkami, životem!

Pak přichází dno s nadějí, že je konečně start do stavu „normálna“. Jenže tam na vás čeká hromada vzteku. Potlačené agrese na sebe sama - TAKHLE UŽ DÁL ŽIT PROSTĚ NECHCI! A ve stejný moment se mi podlomí kolena. Vidím všechny ty změny, které potřebuju udělat – ve vztahu k sobě, k práci, k druhým – to pro mě přináší neskutečný pocit tíhy. Sice se mi za boha nechce zůstávat tam, kde jsem, ale už vůbec nebudu cokoliv měnit!!! Vím, že se musím pohnout z místa, protože jestli to neudělám, utopím se ve vlastní zuřivosti.

„Ne, jasně, nic se neděje,“ odpovídám mile a sladce se u toho usmívám: „Krávo, jsi úplně blbá nebo jaká?“ děje se uvnitř.

Každé ráno se budím zpocená. Něco mě kope z postele ven. Už nechci přemýšlet. Prosím!!! Už nechci přemýšlet. Přepnu do stavu „robot“ a všechen ten vztek proměňuji do dělání věcí – běhám, plním, zařizuju, skáču, vařím. Nepřemýšlím. Jen se nezastavit. Jen se nezastavit…

A co když je to dno dvojíte?

Stav, kdy se vzchopíte a řeknete si: KURVA A DOST! Ještě není ani zdaleka cílová rovinka. Žádná výhra.

Vztek smíchaný se stresem, že budete dál depresivní hadřenka, vede každý váš krok. Žasnete, kolik věcí najednou dokončujete, zvládnete.

Ale pořád to ještě nejsem já. Ten stav mě štve. Neskutečně mě sere. Protože si říkám: „Ok, tak jdu makat“, ale vlastně mě sere, že musím.

Den za dnem – udělám jeden krok kupředu, vstříc změně a tři další nazad. Teď už alespoň nejsem depresivní. Jsem jako zuřivá lvice, která se bude prát do roztrhání vlastní kůže. Neví sice za co, ale klidně za to umře!

https://goo.gl/images/C4L11c

A tehdy se začnou dít dvě zajímavé věci:

1. Přijmu celou situaci tak, jak je.

2. Začnu se měnit.

Buďte zodpovědní!

„Je to jako když stojíte na úpatí hory a máte vylézt na její vrchol. A vy vůbec netušíte, jak se dostanete nahoru. Máte v srdci veškerou pokoru, protože cítíte, jak velký je před vámi úkol - měnit věci kolem sebe, zatímco si sami připadáte tak malincí. Každá iniciace je jen začátkem do další fáze života. Šamanismus je to, co se děje po všech těch iniciačních rituálech a mimosmyslových zážitcích. Nečekejte, že vás ten zážitek změní. Musíte začít být zodpovědní!“

http://bit.ly/2l1QjlB

Otřepu se. Brr, to je to poslední, do čeho se mi chce. A zároveň skrze tanec čím dál tím více začínám chápat, že přesně to do svého života potřebuju naplno integrovat.

Zodpovědnost za své tělo - a to co jím, protože to ovlivňuje, jak se dennodenně cítím.

Zodpovědnost, jak se chovám ke svému partnerovi, protože my oba jsme zodpovědní za náš vztah.

Zodpovědnost za život, který žiju – nečekat na ezo, astro, hvězdo signály. Nerozhodovat se podle čtyřlístku. Ale zodpovědně se rozhodnout a přijmout, co rozhodnutí přinese, se všemi důsledky.

Zodpovědnost za vztahy a lidi, které ve svém životě mám a neukazovat prstem „oni jsou takoví“, nebo „oni mi udělali“.

Vykonat nějakou snahu. Selhat. Spadnout. Natlouct si a začít znovu.

Nečekat na Alchymistova znamení vesmíru, ale postavit se fyzicky na nohy a žít dennodenně ve vlastním těle.

Všechno tohle jsem někde uvnitř tušila. Ale představa mě příliš děsila.

„Pokud nás nějaká změna děsí, je to přesně ta, kterou potřebujeme udělat v životě nejvíc,“ řekl Petr Studeník, který se vyléčil z tinnitu – údajně nevyléčitelného hučení uší.

Na tanečním semináři, po boku jaguára a motýla, všechen ten děs protančím. Dám mu podobu, tvar a formu. Moje tělo se svíjí v podivných křečích. Netančím, probouzím v sobě vnitřního tanečníka a ten volá k životu mého vnitřního šamana, který už dávno ví. Proč? Abych se pak vrátila na úpatí té hory a začala makat.

Zodpovědně.

Naplno.

Za sebe!

http://bit.ly/2l1QjlB

To ale vyžaduje vnitřní sílu. A pokud jste jen „sladcí milí motýlci“, kteří si někde ulítávají na vizích a myšlenkách a všichni vás mají rádi, nemáte vlastní hranice. Nemůžete budit důvěru a nikdo vás nebude brát vážně.

V tanci mi narostou tesáky a mým oholeným nohám přibyde černá, lesklá srst. Stávám se jaguárem, který našlapuje přesně a vědomě. Rychle a neohroženě. Nemá čas se rozptylovat kafíčky ani dortíky. Jde mu o život! Musí zabrat, aby se nažral. Musí zabrat, aby utekl, pokud vycítí ohrožení. Spočine, až ve větvích vysokého stromu. Spočine, až se naplní jeho záměr. Stává se vlajkonošem.

dansea.cz

Proč tenhle článek?

Chci vám dát naději.

Že ať aktuálně prožíváte cokoliv a máte pocit, že to nemá konec, ani dno.
Že z toho není cesty ven, ani úniku...

Věřte mi prosím, že existuje!

Já už zase běžím po schodech směrem vzhůru.
Stále trošku škobrtám, ale zase cítím sebe samu v okolí pupku. A je to zase příjemné.
Kouknu do zrcadla a v očích cítím sílu divé ženy.
Síla se snoubila s křehkostí a jemností.
Zodpovědnost ke všemu, co dělám je sladší než všechny ty čokolády, které jsem do sebe rvala.
Do mého života opět přišla radost.
A skrz ni zase začíná prosakovat láska k životu.

…

Je další ráno, vyskočím z postele a jdu běhat. Cítím se jako fénix, který zase roztáhl svá popelavá křídla a ony se vybarvily do odstínů duhy. Běžím lesem. Začíná další etapa života a já se usmívám – nemám totiž tušení, co mě tam čeká, kromě všech těch zodpovědných změn, které potřebuji udělat. Usměju se.

https://goo.gl/images/fe7eSo

Věřte, že vždy existuje Cesta....

Thajská karma je zdarma

2018-04-04T17:02:00.001+02:00

Přeji si, abych v sobě zlomila vnitřní nejistotu ve vztahu, tím či oním směrem ke štěstí obou. Děkuji.

Stalo se – dne 16.3. jsem si kolem půl čtvrté jsem si v thajské zatáčce zlomila pravé stehno a levé zápěstí. Proč? To je jednoduché: přála jsem si to. Ale bylo to opravdu nutné k tomu, abych v sobě zlomila vnitřní pocit nejistoty?

Zpětně si říkám, že ne a zároveň si uvědomuju, že se toho ve mně zlomilo mnohem více

v Zlomil se můj vztah s přítelem - důvěra, odevzdanost, láska.

v Zlomil se ve mně můj vztah k životu: pokora, vděčnost, pokora!

v Zlomil se ve mně můj vztah ke mně samotné.

Na téhle dovolené jsem skrze mé ne-vinné přání dostala ne-jednu lekci. Přináším je vám tady jako jistá doporučení - aneb pořádně si rozmyslete, než si sami budete něco přát.

Bacha na to, co si přeješ!

https://pixabay.com/cs/bublina-lucerna-sv%C4%9Btlo-nebe-3206530/

Vybavuju si ten moment v letadle, kdy píšu do deníku tu větu a říkám si: „Hlavně to nesmím napsat negativně! Nějak neutrálně…“ No zpětně to beru sportovně – taky jsem mohla použít slovesa jako rozseknout, rozlomit, rozbít…jak by ty události naší dovolené vypadaly pak?

Mám to, co jsem si přála – nejistota zlomena, partnerská podpora a láska ve vztahu nastolena. Ale za jakou cenu? Šrouby v noze, snížená pohyblivost, zima bez lyží, znovu učící se proces chození.

Tradááá a splnily se mi i další (teď se na ně dívám jako stejně nesmyslná) přání:

v Přeji si být sama sebou v každém okamžiku.

v Je nádherné, jak lehké je zhubnout a zpevnit si tělo.

v Přeji si se smát, smát, smát.

v Přeji si potkat zajímavé lidi.

v Jsem vděčná, že jsem ochutnal TOLIK božských jídel.

v Nikdy nezapomenu na to nádherné potápění a podmořský svět.

Ano, mé výkřiky bolesti byly skutečně velmi autentické. No a když víc jak dva dny před operací nejíte, nějaká ta hmota odpadne a ten zbytek, co na vás zůstane, se zaručeně zpevní. Když vás převáží z jedné nemocnice do druhé a řeknou: „Máte to vykloubené, ne máte to zlomené, jo a budeme vás operovat,“ máte dvě možnosti reakcí:

A) Zblázníte se z toho

B) Smějete se – tenhle způsob mi fungoval tisíckrát lépe

Usměvaví a free lidi, které jsem si přála potkat, nepařili na pláži s kokosem v ruce, ale místo toho se o mě láskyplně starali v každé z nemocnic, na letišti, v sanitce – všude kde jsem jako Iráček mrzáček potřebovala pomoc – další přání splněno: potkala jsem miliony thajských sestřiček, ortopedů, chirurgů, anesteziologů, rehabilitačních i saniťáků – všechno to byli velmi zajímaví lidé. Morfínu a jiných dobrůtek taky nebylo zrovna málo. Takže ty roztodivné světy, které jsem navštěvovala nebyly sice podmořské, ani jsem je neobjevovala se skafandrem a plynovou bombou, ale s kapákama, dýchací maskou a analgetiky v žíle. A nemocniční thajská strava? Ta by mohla s přehledem dostat mišelinskou hvězdu.

Tuž zkrátka příště, až někam pojedu, budu si přát: užít si to a ve zdraví se vrátit zpátky – zbytek nechám vesmíru.

Poslouchej své emoce

http://bit.ly/2uL4fZ7

„Cítíš se na řízení?“
Vlnka nejistoty říkající jasné ne!
„Hmm tak jo…?“ chci zpátky tu svobodu a jistotu, kterou jsem měla dřív.
„Zvládneš? Jsi si jistá?“
A něco ve mně signalizuje nejistotu.
„Jasně, když tak se zase prohodíme.“
Nejistě jedu boční uličkou, zdánlivě mám vše pod kontrolou, pohoda. Ale jakýsi vnitřní hlásek šeptounká: A zvládneš tu hlavní silnici? Nechceš si už sesednout?
Přece nebudu přizdisráčka! Zvládnu to!
Jak myslíš…
Několik zatáček, několik jemných zašimrání v břiše – takhle ale nešimrá dobrodružství, ale nejistota.
A pak přišla ta zatáčka, kdy se to prostě nepovedlo a já havarovala na thajském ostrově.

V životě každého z nás, než se stane nějaký průser, nehoda, „nečekaná“ událost, tak se nad hlavou rozsvítí červená kontrolka. Když ji nevěnujeme pozornost, umlčíme ji, dostaneme lekci, abychom příště poslechli své emoce.

Do konce života budu mít na levém zápěstí deseticentimetrovou jizvu – až příště nebudu vědět, jak se rozhodnout, přejedu po ní pravým prstem a vzpomenu si…

Víš, koho máš doopravdy po svém boku?

http://bit.ly/2uL4fZ7

Já na to na nějakou dobu zapomněla. Očekávání se nakupilo na očekávání a já to přestala vidět. Musela přijít nehoda, abych zase v činech partnera pochopila, jaký houževnatý a milující poklad mám vedle sebe.

Veškeré mé dosavadní chmury, myšlenky, smutky, nejistoty a krizovečky se náhle rozplynuly a mi došlo, že nejdůležitější v životě jsou oči! Tedy to, s kým kráčím životem – rodina, přátelé, partner, kamarádi.

Představte si, že byste je neměli. Nebo je už nikdy neviděli – jak by vám doopravdy bylo?

Buď zodpovědná k životu svému…

Půl roku zpátky jsem přítelovi nabourala firemní zbrusu nové auto. Tehdy jsem se modlila, abych škodu na autě neplatila, aby šla kompletně z firemní pojistky – stalo se! No, jenže karma je zdarma a hle – máme tady novou situaci: nehoda na thajském ostrově Ko Chang. A že neuhádnete, jakou částku dohromady dala škoda za nabouraný a skútr a motorku. Přihořívá? Je to tak – cena za nabourané firemní auto, které jsem pár měsíců zpátky neplatila.

Ani nevíte, s jakou radostí tentokrát tu škodu zaplatím! Opět jsem ji zavinila já. Ale tentokrát díky prožitku „žiju!“, to udělám s neskutečným vděkem.

ZODPOVĚDNOST! Už se jí nebojím – přijímám ji v každém aspektu mého života. Za každé mé rozhodnutí. Došlo mi, že nesu zodpovědnost i za svá přání.

Je to tak – ať chceš nebo ne.

Miluj své tělo!

V den nehody mnou jely výčitky: „Šestý den na dovolené, a ještě jsem se pořádně nehýbala, DNESKA už si půjdu na té pláži FAKT zaběhat, ať se ty nohy úplně nerozkydnou.“ Když jsem o hodinu a půl ležela na sanitním lehátku a na trajektu mě převáželi směr nemocnice – a bylo evidentní, že dneska, zítra ani pozítří běhat fakt nepůjdu – ukápla mi slza: „Ach ty hloupoučká…“

V nemocnici jsem se po operaci dívala na své ochablé nohy a byla jsem tak vděčná, že je mám. Prožívala jsem takové štěstí, že jsem se na ně mohla už druhý den po operaci postavit a byla jsem na sebe tak pyšná, když jsem si po čase dokázala zase sama dojít na záchod!

Tolik se těším, až zase budu moct sportovat! Asi nechytnu první kolo ani brusle, ale i tak, vím, že od teď budu vždy prožívat neskutečnou vděčnost.

Budu upřímná - dřív jsem hodně připomínala stroj: makala jsem na sobě, abych nějak vypadala, aby moje tělo mělo tvar dle mých představ – demence! Dva měsíce už se pořádně nehýbu a víte co? Tělo pořád drží a já si musela přiznat, že jsem spokojenější, než když jsem se úzkostně snažila do všech mých plánů narvat ještě posilku, běh a kruháč.

Každý krok, který ve svém dni uděláš je zázrak.

http://bit.ly/2Gy0aZC

Bud vděčná, že funguješ.

Ležela jsem na posteli den po operaci. A pak i ten druhý. Nemohla jsem pohnout levou zlomenou rukou a ani tou pravou, protože byla znecitlivělá po anestézii. Nacévkovaná jsem prosila o klystýr, abych se mohla konečně vys***. Na levé noze bandáž, aby tam nevznikla trombóza, pravou neschopná pohybu zírám do stropu.

A pak se začaly dít malé zázraky – postupně. Nazvala jsem je #Baby kroky Irči #. Tak třeba:

v 22.1.2018 Zajdu si sama na záchod s chodítkem!

v 16.2. Učešu si zase sama culík a zvládnu otevřít moka konvičku.

v 22.2. Zvládám chodit po kuchyni bez chodítka!

v 13.3. TANČÍÍÍÍÍM!!!

v 18.3. Můžu spěchat na metro a brát schody „na rychlo“

v 1.4. Vyjdu kopec v lese a dýchám čerstvý vzduch kolem.

Být vděčný za život

Víš, život není jen tvoje práce, tvoje depky, tvoje majetky, tvoje dovolené. Znovu mi doteklo, že můj život je i sprcha. Ano, sprcha!

Víš, jak krásné je cítit teplou vodu klouzat po zádech. Zase si být schopná umýt sama vlasy a pak je i sepnout do culíku gumičkou. Uvědomuješ si, jak precizní pohyb obou zápěstí to vyžaduje?

Od té doby, cokoliv teď dělám, dělám to s absolutní radostí. A když se mi na čele objeví vráska zamyšlení či přílišné vážnosti, usměju se =). Na operační sál mě nevezou - tak co!

Nečekej, až se ti začne něco zlého a začni to taky trénovat – výsledek stojí za to.

Krása jako základ

Každé ráno na sebe mrknu do zrcadlo a jsem sama překvapena – ta krása už nikam nemizí. Netěká. Dřív to bylo jinak. Mrška klouzavá byla proměnlivá dle mnoha proměnných. Dnes ji beru jako základ. Protože jsem našla tu krásu mnohem hlouběji, uvnitř. Ač mě to stálo pár jizev, je to krásný pocit – když s vodou po teplé vaně, kterou si zase po zahojení jizev můžete dopřát, můžete nechat odplavat i veškeré vaše ideály krásy a konečně se začít vidět jako dokonalou.

Subjektivní prožívání vlastní krásy dřív podmíněná sportovním výkonem, výživovým složením talíře, náladou či počasím, jsou náhle jasně dané – jste nádherná a je to prostě neoddiskutovatelný fakt!

Absolutní přítomnost

Sedím s babičkou s nohama hore, pod dekou pozoruju poletující sníh a piju vaječňák. Ne nejsou vánoce, ale půlka března. Plně ji poslouchám. Je víkend a já se po neskutečně dlouhé době dívám do následujících dní. Nesplývají mi v jeden chaos, ve sněť úkolů a povinností. Ano jsou nabité. Ano, těším se na ně. Ale jen to mnou na milisekundu projede a pak se zase vracím zpátky do obýváku, kde je mi moc hezky. Jsem plně v přítomnosti – včera, teď a snad budu i zítra

Tolleho odkládám na poličku. Nepotřebuju to hledat nikde v knihách – žiju to!

http://bit.ly/2Gw0Qml

U Elišky

Je neděle ráno. Venku jemně dopadá sníh na zápraží. Za oknem sýkorky zobou z krmítka a já ležím pod peřinou. Z vrchu slyším jeden z nejkrásnějších zvuků na světě – dětský smích! Jsme u kamarádky doma a já vnímám tu kouzelnou nedělní rodinou atmosféru jako vystřiženou z knížky.

Po neskutečně dlouhé době konečně nevnímám rozdíl v sobě a okolní atmosféře. Dřív jsem na plné obrátky intenzivně vibrovala stresem a napětím ať jsem byla kdekoliv. Nedokázala jsem se uvolnit. Šmitec, padla opona – zlomilo se to. A já vnímám tu opojnou pohodu, kdy prostě ráno jen tak vstanete a dáte si k snídani vajíčka.

Být pomalý

Nikdy dřív jsem nedokázala tak bravurně pozorovat, miliardy myšlenek, které musely zůstat bez akce, protože jsem se nemohla hnout ze dvou pokojů. Pomalé pohyby mě naučili si vychutnávat a všímat si každého jednoho pohybu, kdy jsem se po ránu oblékala.

Občas jsem zlostně pozorovala rychlé myšlenky, naštvané, že „tam ještě nejsem“, když jsem se pomalu začala ploužit městkými uličkami. Asi jen v totálním zpomalení vám může dojít, jak daleká je cesta mezi Náměstím republiky a Staromákem.

Uvědomila jsem si na ní téměř celý můj život a taky to, že fakt není kam spěchat.

Trpělivost je krásná dovednost – umíš ji?

Existují různé druhy trpělivosti. Tu, kterou potřebujete se svými dětmi, spolupracovníky, partnery.

Nebo tu, kterou potřebujete k vyšívání, kutilství, šití.

A pak je tady ta, kdy musíte mít trpělivost s vlastním tělem a neustále si připomínat, že jste právě tak silní, jako vaše nejslabší část.

http://bit.ly/2Gw0Qml

Bolest je součást života.

Příběh o bolesti s malými krůčky neskončil. Ba naopak. Ten pocit mi dělá dál společnost stejně jako ona zmiňovaná radost nebo vděčnost. Bolí to, když ráno vstátám, když se v noci otáčím i když během dne chodím. Místa v těle, která dřív byla extra pružná, jsou nyní super ztuhlá.

„Rozcvičujte to zápěstí do bolesti,“ točím zápěstím do maxima nahoru a dolů a už se jen usmívám. Bolest prostě bude vždy. Až se tohle všechno zahojí rozhýbe a bude fit, přijde operace, aby mi vytáhli šrouby a zase to bude bolet.

Má cenu být smutný kvůli něčemu, co ať chcete nebo ne, je součástí života?

Bolest fyzická nebo ta mentální – utrpení své i lidí kolem, kterému můžete jen soucitně přihlížet.

Odpověz si sám a dávej majzla na to, co si přeješ – bo síla myšlenky ti fakt dokáže zlomit i kosti.

Něžné věci

2018-03-24T20:18:00.002+01:00

Dneska jsem v naprostém zoufalství, že se mi NIC nechce, vytáhla mé staré poznámky k povídkám, které jsem nikdy nenapsala a scénářům, které jsem nikdy neuskutečnila. Na duši mě zalilo příjemné teplo.

Otevřela jsem ten šuplík s vlastními nedodělky a prohlížela si Áčtyřku, kde na jedné straně stálo napsáno tučnými tiskacími písmeny ODSTÁVKA VODY a na druhé byly živě vykreslené mé románové postavy.

Vzala jsem do ruky rozložený obal od čaje, který jsem ukořistila v restauraci, kde jsem před dvěma lety pracovala jako číšnice. Zelený čaj se proměnil v plán blogových příspěvků, plánů s přáteli a námětů na další psací projekty.

A čistý obal od krosanu má sobě navždy zanesené poznámky o kavárenských postavičkách: pan Mafián, paní Oněginová nebo pan Dýmečka. Hned vedle jsou letmé nádechy vzpomínek jako třeba: „potkali se na škole“, „náhodné smsky“ nebo „psaníčka pod lavicí“.

Vykouzlilo mi to na tváři široký úsměv.

A víte proč?

Někdy jdu životem a říkám si, jaký to má celé smysl. Cítím se jako postava z filmu Woodyho Allana, která v kabaretu, před Půlnocí v Paříži tvrdí, že „Ta lepší doba už byla.“

Poslední dobou si často uvědomím, že ty krásně kouzelné věci jsem schopná vnímat až zpětně.

Napadá mě, že kdybych mohla něco vzkázat svému mladšímu Já, byla by to tato věta:

„Užívej to, co žiješ tady a teď, jako by už nic dalšího nemělo přijít.“

Protože zatím vždycky „něco dalšího"“ přišlo a já mám u sebe pocit, že to jsem si to dané období mohla víc užívat.

A je mi trochu líto, že jsem krásu těch okamžiků a vzpomínek schopná plně docenit až zpětně.

Pro Matúše

2018-03-10T19:51:00.001+01:00

Matúš byl člověk, který uměl říkat: „toto já mám velmi rádi“...nebo „toto nechcem“. A uměl to velmi bezprostředně.

Měla jsem ráda jeho minimalismus. Jednoduchý, čistý prostor k bydlení, jako by kontrastoval s chaosem a bludištěm myšlenek, které se mu někdy odehrávaly v hlavě. Myšlenek, které zachytával na papír, nebo je na chvíli umlčel během.

Milovala jsem to, jak si uměl užívat život: s dobrým jídlem a přáteli. Ke spokojenosti nepotřeboval mnoho, ale když přišla nějaká chvíle – nějaký moment, který si prostě chtěl vychutnat „jen tak“, udělal to naplno! Jednou jsme byli s jeho přáteli ve Vídni, kde jsme v cukrárně chtěli okoštovat sachr. Matúš si jako nepiják kávy objednal vídeňskou kávu se šlehačkou a při výběru z dortíků prostě řekl:

„Tak si dáme od každého jeden ne?“

Někdy mu na pozadí hlavy jel vnitřní film, a já cítila, že mě moc nevnímá. Jindy jsem vnímala, že mám veškerou jeho pozornost, která byla v ten daný moment širší než oceán.

Učila jsem se od něj v okamžicích, kdy do naší vážné debaty hodil vidle a uměl ji odlehčit nějakým ironickým vtípkem.

Ze smutku se vždycky nějak oklepal, vzal si z něj „to moudro" a šel dál, nebo ještě častěji – běžel.

Zažila jsem - oproti některým z vás - asi jen pár bratislavských momentů, kde sešla kopa dobrých přátel - běžců a popíjelo se víno a rybízový džus. Matúš byl skvělý společník.

Vlastně mě samotnou překvapuje, kolik si pamatuji detailů: vidím jeho úsměv;
to, jak něco vážně říká a jeho obličej se změní v šibalský úcul, když vidí, jak překvapeně zareaguju;
jak dělá obrovské gesto, ale vlastně se chová, jako by to byla zcela běžná věc,
vidím ho, jak si vychutnává jídlo i jak ho do sebe bezmyšlenkovitě hází.

Pamatuju si jeho pohyby rukou, když připravoval oblíbený zelený čaj dovezený z cest.
Slyším ho, jak mi vypraví o svých vztazích i problémech v práci. A pak mlčí – naslouchá….

Matúš měl neskutečně dobré srdce. Byl to dobrák do morku kostí. Prozrazovaly to jeho oči, a to nejen v momentech, kdy přišel s větou: „Udělal jsem na snídani palačinky, dáš si?“

A tohle jsou jen mé postřehy. Každý z vás má ty své. Chybí mě, chybí vám a bude bez debat chybět této společnosti. Byl to opravdový inspirátor, který byl aktivní v tolika oblastech života, že to člověka až vede k myšlence, jak to všechno stíhal a kdy jako spal?

Zároveň cítím, že tím, že v pondělí Matúš umřel, odstartoval další vlnu inspirace. To, co Matúš tak přirozeně žil pro každého z nás náhle nabývá na intenzitě. A to především v oblastech, kde máme rezervy.

Mě osobně to dodalo impuls k odvaze: vykašlat se na věci, které mi nedávají smysl a dělat je „protože by se měli“ a dělat to, co jsem doopravdy já. Protože právě proto je nás tady tolik! Právě proto Matúš zasáhl tolik lidí – a to včetně mých přátel, kteří ho potkali jednou v životě.

Matúš byl sám sebou! Žil a předával to nejlepší ze sebe, protože byl přesvědčen, že tak je to správně. Měl odvahu jít proti proudu. Přála bych každému z nás, abychom to dokázali. Protože, když se rozhlédnete kolem sebe…uvidíte, jak silný dopad to má, když člověk jednoduše žije sebe a dělá to, čemu bytostně věří.

Cítím, že všichni potřebujeme jít dál. Bolí to, a ještě asi dlouho bude. Ale nyní je potřeba odpustit. Odpustit životu, který nám teď možná přijde, že není fér.

Odpustit sobě, že jsme se s ním nevídali častěji, nebo že jsme neudělali něco víc pro to, aby žil.
Odpustit Matúšovi, že dostal tak bláhový nápad a zaplatil za něj vlastním životem a nechal tady na zemi tolik smutných a naštvaných přátel, lidí, rodinu...

Věřím, že by si to Matúš tak přál, protože odpuštění mělo i v jeho životě velký význam.

Možná je to pravda, možná je to jen fráze a dost možná mi to jen pomáhá lépe zpracovat fakt, že můj velmi blízký přítel odešel...ale já osobně věřím, že se s ním všichni zase tam nahoře potkáme.

Protože smrt nás všechny taky čeká – dříve, či později.

Mě osobně teď uklidňuje fakt, že je Matúšovi už je dobře a upřímně mu trošku závidím, že už zná odpověď na všechny otázky, nad kterými si občas tak lámal hlavu. Že už nepotřebuje filozofovat nad smyslem všeho a ničeho, protože teď už to všechno ví. Byl cestovatelem a dobrodruhem a teď je z něj tulák po hvězdách…

Odešel z našeho světa, ale žije právě teď a tady v každém z nás.
Uchovávejme tedy jeho vzpomínku tak, jak nejlépe dokážeme.

Matúš totiž může zůstat navždy živý v každém z nás, skrze naše vztahy, činy, myšlenky a akce, kterými nás tak hluboce inspiroval.

Ať se ti krásně cestuje dál Matúši TAM, kde my zatím nemůžeme…

Odpouštět by se mělo nejen o vánocích. Proč?

2018-03-06T14:09:00.000+01:00

„Mám strach.“

Jako děti si vytváříme různé formy obrany, abychom se uchránili před emocemi, které nechceme cítit. A máme pro to různé důvody.

„Mám strach být druhými viděna…“

Proč? Proč někdo touží být středem pozornosti, volně a uvolněně vtipkuje a rád středem pozornosti, zatímco druhý se zpotí jen při té představě. Vystavit se odhalení…toho, co uvnitř cítím. Toho, co uvnitř prožívám.

„Svět není bezpečný.“

Vytvoříme si různá přesvědčení, která nás mají ochránit, ale ve skutečnosti nám daleko víc ubližují.

„Lidé si ode mě začali udržovat odstup. Tak často jsem se cítila tak šíleně sama, ale bylo to bezpečnější…bezpečnější než riskovat vlastní emocionální odhalení.“

A co by ti druzí mohli vidět?

„Zranitelnost!“

Pokud je pro vás nějaká emoce „no go zone“, vaše hlava začne vymýšlet takové strategie, abyste ji za žádnou cenu necítili.

„I já jsem si od lidí udržovala odstup, protože jsem se děsila toho, že by si ze mě mohli třeba dělat legraci…a já bych byla vystavena ponížení, které mě od malička tolik děsí. To ne, to raději zůstanu doma a na tu oslavu narozenin prostě nepůjdu.“

A nejde jen o „slavnostní okamžiky“, všechna tato přesvědčení zasahují do běžné každodennosti.

„Často se mi stávalo, že jsem byla v práci a nedokázala se s lidmi jen smát, uvolnit se. A jednou mi došlo, že to strašně moc chci a zároveň mě to děsí.“

BÝT SPONTÁNNÍ X BÝT HRAVÁ X BÝT UVOLNĚNÁ

STRACH – ZRANITELNOST – ODKRYTÍ MÝCH POCITŮ DRUHÝM

Dvě třecí plochy, které dokážou rozpustit rodiče:

„Odmalička jsem měla pocit, že jsem jiná a vy mě nezvládáte, nerozumíte mi, nevíte, jak se mnou mluvit. Tak jsem si v sobě vytvořila zeď, pěkně vysokou, abyste tam nemohli.“

Hlavně si udržet odstup!

„Ale dneska už vím, že jste tehdy dělali to nejlepší, co jste vzhledem k vašim zkušenostem a vědomostem dokázali, dnes vám to chci odpustit.“

∞

Když neodpustíš druhým, je to jako bys ty sama pila jed a čekala, že na to budou umírat ti, vůči kterým chováš svou nenávist.

NAJDI CESTU, JAK ODPUSTIT – SOBĚ I DRUHÝM.

8 DŮVODŮ, PROČ SE VYPLATÍ NASLOUCHAT IRACIONÁLNÍM EMOCÍM

2018-02-20T15:42:00.001+01:00

(Tento text a rady v něm jsou napsány na základě vlastních zkušeností, kotrmelců, zhroucení, chyb a omylů.)

1. PROTOŽE JE NEUKECÁŠ!

Hlava si dokáže vymyslet tisíce důvodů, proč něco nedělat. Dokáže najít strategie, jak vás přesvědčí o tom, že se vám něco líbí, a že něco je, nebo BY MOHLO BÝT super. Najde si způsoby, jak vám racionálně vysvětlí to iracionální, co se ve vás děje.

Avšak v okamžiku, kdy se ve vašem těle rozhoří touha a vášeň – prostě to děláte! Jakékoliv výmluvy mizí. Funguje to samozřejmě i naopak. Můžete mít sebepraktičtější důvod něco udělat: najít si práci, abyste měli z čeho zaplatit nájem. Ale pokud je váš strach ze selhání příliš velký, nejste roboti a v určitých chvílích vám nepomůže ani racio.

Můžete si tisíckrát říkat a opakovat všechny benefity a výhody vaší super práce. Ale pokud jste uvnitř ve skutečnosti sevření, bude se vám každé ráno hůř a hůř vstávat. Vaše zažívání přestane trávit. Pragmatická motivace vaší hlavy ve formě obědových stravenek, flexibilní pracovní doby nebo hvězdný plat nestojí vašemu žaludku za ten stres, ponižování spolupracovníků nebo náplň beze smyslu. Tělo prostě neukecáš.

Stejně jako víte, kterou zmrzlinu máte nejraději, právě tak je i vašemu tělu jasné, jaké emoce jsou mu příjemné. A tak o situacích, kde se příjemně necítí, mu fakt nevykládejte pohádky.

https://www.wikihow.com/Gain-Control-of-Your-Emotions

2. PROTOŽE OVLIVŇUJÍ ZDRAVÍ!

Mysl je mocná čarodějka. Walt Disney řekl: „Pokud o tom dokážeš snít, dokážeš to.“

Pokud se tedy rozhodneš, dokážeš cokoliv! Ale pozor! Vlastní tělo? To neukecáš! Můžeš si říkat, jak jsi v pohodě, a práce tě baví a naplňuje, ale pokud kvůli ní nespíš, možná si nepřipouštíš nějaký stresík.

Jestli žiješ v přesvědčení, že „když může stroj, tak já můžu taky“ – dřív nebo později se poroucháš.

Nejsme výkonnostní mašiny!

Pokud si budeš cokoliv nalhávat v oblasti svých pocitů, nebude ti dobře v těle, ani s tebou samotným/samotnou. Můžeš se cítit svázaně, bez nálady i smutně. To, jak doopravdy přemýšlíš o svém životě – i když si to třeba ani nejsi vědom/a – spouští biochemické reakce v tvém těle.

Říkáš, že jsi v pohodě a uvnitř cítíš stres?

Vážně ti stojí za to žít v přesvědčení jako „Mám se blbě, ale dobře to snáším?“ nebo „No jo, však to je život.“

Prý jsi spokojená, tak proč na mě působíš TAK upjatě?

Může se to projevit jako únavový syndrom.

Šedá zóna jménem deprese.

Nespavost.

Poruchy trávení.

Zvýšený krevní tlak.

Jak vysokou daň za své nepřipuštěné emoce jsi ochoten platit?

https://www.rxwiki.com/news-article/anxiety-may-affect-some-groups-more-others

Protože připíjet si alkoholem na zdraví na jeho udržení opravdu nestačí…

Co takhle dát prostor vlastním emocím?

3. PROTOŽE EMOCE NEUMÍ LHÁT

Jsi ve vztahu. A tvůj partner má vše, aby ses cítil/a dobře: je to pohledný muž, krásná žena, rádi děláte odpočinkové věci společně, má tě rád/a. Ale přesto cítíš, že ti „něco“ chybí. Takové to TO!, které nedokážeš pojmenovat. A tisíckrát si můžeš opakovat všechny ty důvody, proč s takovým člověkem jsi. Za A, za B, za C, za D.

Hlava srdce nikdy neuargumentuje…

Skvělým barometrem jsou na to děti! V okamžiku, kdy říkáte něco jiného než to, co cítíte – poznají to! Zkuste si s nimi hrát a být myšlenkami jinde – za pět minut vám řeknou, že je to nebaví. Zkuste jim něco vysvětlovat, a uvnitř nevědět odpověď na jejich otázku – položí vám další, na kterou už vážně nebudete mít, co říct! A když jim řeknete čas, kdy mají přijít domů jen proto, abyste demonstrovali svou autoritu a společenskou konvenci, které však uvnitř sami necítíte, nedivte se, že přijdou o dvě hodiny později a nebudou mít potřebu se vám za to omlouvat.

Pokud vaši opravdovost pošlete do kytek, posíláte tam i veškerý respekt druhých lidí směrem k vám.

https://shutr.bz/2oieY6B

4. PROTOŽE PŘED NIMI NEUTEČEŠ

Víte, proč spousta lidí běhá? Podle studií je běh ideální prostředek k tomu, aby rozpustil úzkost, která fyziologicky proudí v těle.

Můžeš uběhnout kilometry i míle. Ale před svými emocemi neutečeš.

Můžeš změnit prostředí, přestěhovat se do jiného města, ale dokud se neotevřeš strachu, se kterým soutěžíš, vždy tě v nějaké cílové rovince předběhne. Zakořeněné vzorce našich chování – naše buňky si je berou jako batůžky na zádech, ať putujeme kamkoliv.

Naše hlava je velmi chytrá – dá ti impuls „jdi si zaběhat“, aby ses vyhnul emocím, které cítíš v těle. ÚZKOST. Zažil jsi příliš mnoho stresových situací, kterým se tvé tělo chce podvědomě vyhnout – a hledá způsoby, jak na to.

Pokud běháš, aby ses vyhnul/a emocím, které cítíš v těle, a nejen tak pro radost, vytváříš ve vlastních buňkách energetický blok. Co to znamená?

Může se ti stát, že se v určitý moment, budeš cítit stejně/podobně jako ses cítil/a v nějaké úplně původní situaci, kde pravděpodobně vznikl onen blok. Tělo od té doby zareaguje stejně.

Příklad: maminka vypravuje dítě dceru ráno do školky, češe jí vlasy. „Prosím tě drž tu hlavu pořádně, spěcháme.“ „Au, mami, to tahá!“ „Prosím tě nebreč, už jsi snad velká holka ne?“

Tahle holčička může v dospělosti neustále někam spěchat a nevědět proč. Tak může žít s přesvědčením, že velké holky nepláčou. Vyroste z ní uhnaná drsňačka, která od svých pěti let nepustila slzu ani na pohřbu vlastní mámy. (Několik takových klientek jsem prováděla Procesem, ve kterém se poprvé rozbrečeli po deseti i dvaceti i více letech).

Řešením přemíry sebenenávisti, stresu, úzkosti v životě, by rozhodně neměly být každodenní ranní maratony, ale spíše snaha nastavit život tak, abych mohl/a „být víc v pohodě“. Ubrat, kdekoliv je potřeba.

A taky si uvědomit, před čím vlastně každé ráno utíkám?

http://bit.ly/2oak5Xi

Pokud potlačenou situaci dlouhodobě neřešíme, začne nám blok narušovat energetickou rovnováhu v těle a působit emocionální i fyzické rovině.

Běh tak po nějaké době přestane fungovat jako „nakopávač“ dobré nálady a naše beznaděj se začne prohlubovat. Vyčerpané svaly jednoho rána vypoví službu a budou stávkovat. Nevstanete z postele. Sport promění v dalšího vysávače (líbí se mi, že se tady dá použít i vysavače) vaší energie.

Řešením by bylo najít cestu, jak tyto buněčné vzpomínky odkrýt a řešit. Hledat spouštěče stresu a úzkosti – a tím přirozeně začít uzdravovat duši, která nedostává potřebnou potravu, a proto kope v podobě nezvladatelných emocí.

Můžete najít cestu s terapií Cesta.

http://bit.ly/2zWwm9c

Proč to má podle mě smysl?

Protože pokud zdravě cítíme a vyjadřujeme své emoce, buněčné receptory zůstávají otevřené.

5. PROTOŽE JSOU OPRAVDOVĚJŠÍ NEŽ SLOVA

Znáte ten pocit, který se ve vás odehrává před nějakou významnou prezentací? Vědomosti!! Hlavně je nepoztrácet! Nepřeházet slidy a s nimi i slova a nedej bože myšlenky na ně nabalená! Hlavně na nic nezapomenout. STRES – NERVOZITA – NEJISTOTA. Co když se přeřeknu? Co když to publikum nepochopí?

„Tam, kde je strach, je i ego,“ říká Dušek.

Porovnejte tyto pocity s momentem, kdy vyprávíte vašim přátelům a blízkým o své vášni nebo koníčku. Může to být mise, ze které jste se vrátili z Afriky, ale stejné hvězdy ve vašich očích možná vykouzlí i upletená šála nebo nově naučená klavírní skladba.

V okamžiku, kdy je to VAŠE TÉMA, nepřemýšlíte nad slovy. Berou se kdesi z hloubi vás samotných. Říkáte ty správné věty, aniž byste nad nimi museli přemýšlet. A druzí vám rozumí. Dává jim to smysl a vy s nimi debatovat o pravdě tvrzení. VÁŠEŇ – OPRAVDOVOST – UPŘÍMNOST = to jsou ti nejlepší kuchaři na srozumitelné vyjadřování.

Podle studií nejvíce posluchače ovlivní to, JAK se věci říkají – vaše intonace.

KDO je říká – a u toho působíte.

Až následuje důležitost sdělení, tedy CO vlastně sdělujete.

Pokud jste v souladu s vašimi emocemi uvnitř, jste přesvědčivější, než prezentace Steva Jobsove a přirozenější než profesionální řečník.

(Přesvědčte se sami - pusťte si video s Michalem Andrejcem - úspěšného byznysmena, kterému se s nemocí zhroutil svět, aby díky Cestě našel nový směr)

Celý článek zde: http://bit.ly/2oi43tN

6. PROTOŽE EMOCE NEVYMAŽEŠ TAK SNADNO JAKO SLOVA Z HARDDISKU POČÍTAČE

http://bit.ly/2sH23AN

„Naučila jsem se, že lidé zapomenou, co jste jim řekli, zapomenou, co jste jim udělali. Nikdy ale nezapomenou, jaký pocit jste v nich vyvolali.“
Maya Angelou

Mám přítelkyni z dětství. Byly doby, kdy jsme byly nejlepší kamarádky. Nikdy mi neublížila, ale v určitý moment se odmlčela. Přetrhala se mnou veškerý kontakt. Chvíli jsem se jej snažila udržovat já. Pak mě to přestalo bavit, a tak jsem to vzdala. Uplynuly roky, a stále je ve mně velmi silný pocit lítosti nad tím, že jsem - pro mě ze zcela nepochopitelného důvodu – ztratila velmi blízkou osobu, které jsem mohla v dětství i dospívání říct úplně všechno. I přesto, že si dnes často říkám, že o nic nešlo, uvnitř cítím trpkou zradu. A nedokážu pochopit proč…

A vím, že k tomu, abych to přijala, vede cesta přes tři mosty:

1. I. Fáze = přiznat si, že mi její chování subjektivně ublížilo: „Cítila jsem se jako oběť, cítím křivdu a pocit ublížení.“

2. II. Fáze = Ppustit ze sebe všechny emoce, které se ve mně za ty roky vůči ní nastřádaly: „Potřebuju ty emoce ze sebe vypustit, vyblít, vyčistit, pojmenovat je nahlas. Ale JAK???“

3. III. Fáze = až pak mohu doopravdy odpustit a přijmout to, co se stalo: „Přijímám, že jsem v přišla o kamarádku a cítím, že je to tak v pořádku.“

Jiný postup nefunguje. Bylo by to, jako byste přišly o veškerá svá data a snažili se sami sebe přesvědčit, že jste s tím úúúúúúúúúúúúúúúpně v pohodě. Bylo by to jako byste chtěli, aby váš počítač upravoval fotky podle programu, jehož instalaci jste přeskočili.

Protože vaše emoce nelze vymazat pouhým slovem.

7. PROTOŽE EMOCE SI OBLÉKAJÍ JEN HERCI

http://bit.ly/2ofoTLh

Všichni máme ve společnosti celou řadu rolí. Během jednoho dne jste starostlivým otcem, tajnou milenkou, rebelující zaměstnankyní, nepochopeným kupujícím, zklamanou dcerou nebo chápajícím bratrem. Všechny ty role na nás kladou určité nároky a my často nemáme během dne čas se zastavit a uvědomit si, jak se doopravdy cítíme.

Usmíváme se, protože se ode nás v zaměstnání očekává, že budeme milí.

Pečujeme o děti, jak nejlépe dokážeme a doufáme, že nepoznají, že máme problémy jinde.

Myslíme si, že milujeme a snažíme se potlačit otázku, jestli ještě vážně milujeme.

Ano, podle sociologa Goffmana „všichni hrajeme divadlo“. Na rozdíl od herců na to ale běžný člověk nemá školu.

A hrát sebevědomou ženu a cítit se zlomeně je vyčerpávající.

Podávat v práci výkon a být mužem bez hlubšího smyslu v životě je zničující.

Oceňovat okolí a uvnitř poslouchat vnitřního kritika o vlastní nedokonalosti, je jedna z nejnáročnějších úkolů, které jsem sama zažila.

Můžeme si každé ráno obléct barevnou košili a předstírat, jak úžasný je svěť. Časem však i taková duha začne mít odstín šedi.

Hrát divadlo o vlastní dokonalosti před ostatními, vyžaduje každý večer po příchodu domů odložit s kabátem i masku strachu z toho, že okolí další den nepoznalo, co ve skutečně prožívám.

Poznej, přijmi a zpracuj své emoce, pokud si troufáš!

Přestaň hrát divadlo sám se sebou a nos jen šaty, které ti doopravdy sluší.

8. PROTOŽE CO JE VÍC, NEŽ EMOCIONÁLNÍ POHODA?

Znáš ten pocit, kdy ses vrátil/a z dovolené? Odpočatý, vydovolenkovaný. S úsměvem, odstupem a nadhledem. Nic není problém. Všemu se směješ a kolegové tě podezírají z toho, že frčíš na nějaké droze.

Tak omamná a povznášející je spokojenost!

Vyplavují se s ní pocity, že tam, kde jsi, jsi správně: v pekárně, cukrárně, holičství i nadnárodní korporaci.

Drobná zaškobrtnutí ustojíš bez mrknutí oka. „No, tak mi ujel autobus a hold ten e-mail pošlu o hodinu později. Co s tím nadělám? Nic – Eiffelovka nespadne a slunce zítra beztak zase vyjde!“

A i větším kotrmelcům se zasměješ – chcete mě vyhodit? No dobrá, já vím, o co přicházíte. Vy to evidentně nevíte, a tak bude lepší, když půjdu jinam, kde to ocení.

VYROVNANOST + SEBEDŮVĚRA = NADHLED

Existuje nějaký racionální argument, který by racionálně vysvětlil iracionalitu pohodových emocí ve velmi nepříjemných situacích?

https://www.entrepreneur.com/article/232055

SEČTENO A PODTRŽENO

Emoce jsou někdy sviňky klouzavé, každopádně má smysl jim naslouchat, protože když to neděláte, jen ztrácíte: sebe, zdraví, autentické vztahy.

Já sama jsem se před pěti lety vydala na cestu s Cestou a od té doby je to vzrušující jízda, která mi přináší do života nové barevné výzvy, které mě baví.

Jestli si troufáš poznat se „na vlastní emoce“, lépe pochopit sebe, a tím i druhé a svět – určitě mi napiš! Něco vymyslíme a když budeš chtít, ráda tě i provedu procesem terapie Cesty.

THAJSKO: ráj, peklo a nebe…

2018-02-09T06:46:00.000+01:00

Sedím v letadle se zlomenou rukou a nohou směr Praha. Z měsíční thajské dovolené se stalo 6 dní v ráji, 3dny plné bolestí a 5 dní prchavých okamžiků štěstí, střídající se s obavami z turistické policie a nejistot s pojišťovnou.

DOVOLENÁ SNŮ!

Nejvíc jsme viděli z Bangkoku. Třpytící se chrámy, pouliční, levné a výborné jídlo, mnichové s lotusy, kokosová zmrzlina s rýží, usmívající se policisté.

Bída slamu i obrovitost nákupních center, vítr ve vlasech na loďce plynoucí po řece Menam-Čao-Praja i brutální kosa z klimatizace v nadzemním rychlo vlaku. Klid při meditaci v chrámech se střídal s bosýma nohama v muzeích. Pohádka. Už ale asi tušíte, že tenhle článek nebude o cestování po Thajsku.

(Bangkok, těsně po příletu, natěšení návštěvníci ještě netuší, že jim zbývá přesně 5 dní svobodného cestování)

TAK JAK SE TO STALO?

Po prvním kole voleb jsme se s Honzou přesunuli na ostrov Ko chang – nechť to cestování konečně započne. Přivítal nás ráj na zemi v podobě křišťálově bílých pláží a papájových koktejlů. Thajských masáží i hippy skromného ubytovaní. Má hlava všechnu tu krásnu nebyla schopná pobrat: „Skutečně se to děje? A není to moc idylické?

(Kdo by byl tušil, že tato fotka bude mít o 24 hodin později zcela jinou symboliku...)

Další den byla neděle: půjčujem si skútra, obědváme ananas s výhledem na moře a koupeme se nazí pod vodopády. Ve vzduchu je cítit dobrodružství a svoboda.

„Chceš zkusit řídit? Cítíš se na to?“ A já kývnu. Však na skútru už mám něco odježděno. Otočím pravým zápěstím a přidám plyn. Motorka se chová, jak očekávám. Cítím, že to mám pod kontrolou a je mi moc dobře z důvěry, kterou cítím v zádech v Honzově objetí.

Vítr si pohrává s mými vlasy. Lehkost a klid. Zpomalím, zvolna projíždím mírné zatáčky. Pozoruju po očku zapadající slunce a přítel mě drží za boky. Těším se, až si zaplavu v moři. A pak přijde zatáčka, z dosavadního úseku ze všech nejmírnější. Jsem klidná, usmívám se… A v protisměru jede auto.

„Ty vole, Irčo!!!“ a já si s Honzovým výkřikem uvědomím, že tohle už fakt nevyberu.

(„Ty se musíš naučit u řízení přemýšlet, ne lítat ve hvězdách a doufat, že to vyjde, ale VĚDĚT, že to vyjde,“ říká mi doma otecko a má absolutní pravdu. No… tentokrát to nevyšlo.)

BANG! Skútr – auto – dvě letící těla – smyk – asfaltka – příkop – nebe.

Šok, bolest a klid – nehýbu se, jen pozoruju pocity po těle. Honza je hned u mě, chytá mě za helmu.

„Mám něco na čele?“
„Ne ne, nic tam nemáš.“
„Nemůžu pohnout levým zápěstím.“
„To je v pohodě, asi sis ho vykloubila, co ještě tě bolí?“ ten jeho ledově klidný hlas si budu pamatovat do konce života. Jako bych se opalovala v plavkách na pláži, a ne rozmázlá přes středovou čáru.
„Honzo…co to mám pod pravou nohou?!!“
„Máš tam svoji ruku.“
„Ne, ne pod stehnem, já myslím pod lýtkem!“
„Tam nic nemáš, to je zem Irčo,“ tolik mě jeho přítomnost uklidňuje. Zaplať pánbůh za jeho ZdrSem nahled. Mluví ke mně, jako by takové situace byly na našem děním pořádku.
Moje hlava normálně funguje, jednoduše tedy vyhodnotí, že pokud se pravé stehno dotýká země v těchto místech, něco tady nehraje. Do teď se dívám očima pořád jen k nebi.
„Myslíš, že se můžu podívat?“
„Myslím, že v pohodě,“ usměje se.
Podívám se. Uf ve filmech to vypadá hůř. Tak a jízda bolesti začíná!

Z NEMOCNICE DO NEMOCNICE

Pravá noha + levá ruka = dvě dřevěné dlahy. Kapačky, uklidňováky a katetr. Rozstřihnou mi oblečení a já jsem najednou celá růžová. Mám růžového andílka i s kraťásky. Kyslíková maska a hurá znovu do sanitky - jede se na rentgen do větší nemocnice, do Tratu. Hmm, že by to nebylo jen vykloubený, jak říkal Honza? Pozoruju ještěrky nad hlavou a usmívám se. Nevím, kde se to bere, ale jsem nebývale klidná. Později ni to řekne Honza – drogy v žíle.

Paradoxně z něj teče víc krve než ze mě: odřené koleno a ruce. Hned kontaktuje pojišťovnu, platí cash, loučí se – jede vyřešit skútr, nechal v půjčovně svůj pas. Chce mi nechat můj mobil, abychom byli ve spojení, ale ve zmatku odjíždím bez něho. Jsme bez spojení. A bez bot, moje Tevy zůstaly na ostrově.

Fakt se to děje? Před 24hodinama jsem na tenhle ostrov přijela, taky tímhle trajektem. Opravdu je tohle moje dovolená? A proč se to stalo? Byla jsem klidná, nic se mi nehodilo hlavou, byla jsem pozorná, nevidím v tom žádný ezo přesah. Nechápu to.

Zapadá slunce, usmívám se. Je to krásné…Sestra, která sedí vzadu v sanitce se mnou mi drží zlomené stehno, aby při nárazech kosti nedřely o sebe.

Další sanitka a nemocnice v Tratu. Příjem a základní vyšetření. Výsledky? Všechny orgány drží, tam kde mají. Jen rentgen potvrdí odhad ostrovních doktorů: zlomenina stehenní kosti a levého zapěstí.
"Pokusíme se vás zítra dostat k doktorovi, který je specialista na kosti. Možná vás bude zítra operovat.“

Nad slovem možná přemýšlím až následujících 24hodin, kdy čekáme…ten večer totiž zpracovávám význam slova operace. Hm, tak to se letos potápět asi fakt nebudu.

DEJTE MI MORFIN PROSÍÍÍÍM!!!

Byla to nejdelší noc mého života. Při přejezdu na místo mé postele mi při jakémkoliv sebemenším nájezdu na hrbolek na zemi mi pravou nohou škubala neskutečná bolest. Znáte ten pocit, když si zlomíte nohu nebo vyvrhnete kotník? Tu velmi intenzivní bolest momentu, kdy se to stane. No, tak tu jsem měla v levém zápěstí, furt, konstantě, bez přestání. Sestřička mi píchne morfin, bolest poodejde jakoby za roh, ale mi po dvou hodinách dojde, že to bude fakt dlouhá noc.

Za 120 minut je bolest zpátky v plné polní.
„Nurse, nurse, I need more painkillers./ Sestro potřebuju další léky na tišení bolesti.“
Výhody morfinu: je levný, snadno se na něm vytváří závislost (víme z House), ale jeho účinky rychle odeznívají.
Usměje se na mě: „Dostanete, ale až za 6hodin.“ Je mi to jasné...bude to dlouhá noc…

Nemůžu se uvolnit v těle a usnout. Tak pozoruju bolest. Vzpomenu si na slova Goenky a snažím se z ní nedělat ještě bolest mentální a jen pozorovat pocity po těle: škubání, tepání, hoření, bolest. V meditaci víte, že se vše neustále mění a že i jakákoliv bolest se dřív či později rozpustí. Tady ale vím, že zlomenina se do rána neztratí, bolest neodejde. Přijmu to…a přichází klid a já usínám hlubokým spánkem.

Snad od 5 vyhlížím svítání, na hodinky nevidím, ale je mi jasné, že každým nádechem a výdechem, každou minutou jsem blíž k mé vytoužené dávce morfinu. Přichází sestra omýt ležáka Irču. Jí nic nebolí, mě každý dotek. Když se mi pokouší převléct do jejich místního andělíčka, řvu jako malá a není to proto, že mi berou mou růžovou. Je zpátky, je to ta bolest, která neodchází. Slzy…

Honzo, kde jsi? Teď bych tě tady už fakt potřebovala. Volají mi do nemocnice z Hippy Hutu. Honza šel ráno na policii. To tady nebude dřív jak odpoledne.

Naštěstí dorazí za hodinu!!!
Horké slzy.
„Tak ráda tě vidím.“
„Já tebe taky.“
„Budou mě operovat.“
„Měl jsem o tebe strach.“
„Já o tebe taky.“

Nikdo nás moc neinformuje, ale naštěstí už jsou tady dvě zdravé chodící nohy. Honza urguje sestřičky, co se teda bude dít. Kolem 10 sestra přináší info, že operace bude dnes odpoledne. Do 12 můžu jíst a pít.
Honza přinese nějaké zelené kari s rýží, ale já chci jen pomerančový džus a morfin. Povídáme si.

Honza pak začne žhavit linky pojišťovny a české ambasády. Mám bolesti, celý den jsem v mrákotách. Probírám se v horečkách a usínám. Když otevřu oči, Honza pořád s někým telefonuje, něco tiskne, vyplňuje, zařizuje a při vyměňování studené hadry na mé mokré čelo mě průběžně informuje. V 16:00 dostaneme od sester informaci, že za mnou z Bangkoku jede doktor. Pojišťovna zase říká, že mě budou převážet do hlavního města. Kdybych stala, podlomily by se mi z té představy dalšího převozu kolena. Takhle jenom znovu usnu.

Po probuzení mi to Honza potvrdí: Bangkok – převoz – 20:00. Je naštvaný: „Mohla jsi tam být už třikrát, ale čekalo se. Nejsi v ohrožení života, no…“

Přijede bangkocká sanitka, ale až v 22:15. Od 21 pláču, už nemám síly to zvládat.
Honza mě hladí po vlasech: „Jsi statečná, ještě chvíli vydrž.“ Ale já už kurva nechci být ani statečná! Už mě nebaví trénovat vyrovnanost mysli. Chci svoji dávku!

Saniťáci!!! To znamená KONEČNĚ injekci morfinu na cestu a překlopení na sanitní lehátko. To ale není jen tak! Zatrhnu jim, aby mě zvedali stylem „hej rup“ každý z jedné strany. Honza se jich překotně ptá, jestli mají scubram – železné lehátko, která se dá šikovně zasunout pod jednu a pak druhou část zad raněného a secvaknout. Saniťáci se fakt snaží, ale bolest je větší. Řvu na celé oddělení a je mi to jedno. Uf, uf uf tak dobře dobře, jsem na sanitním lehátku. Teď ještě přebalit nohu z dřevěné dlahy do nafukovací. Nechci to absolvovat, ale Honza mě přesvědčí, že si pojedu jak v bavlnce. A má pravdu.

PÍÍÍCH – začínají mi lítat motýlci v břiše. Usmívám se, upozorním chlapy saniťáky, že nezvládám jakékoliv kopečky. Jsou zlatí, jedou se mnou jako s tím nejkřehčím porcelánem. S každou vyvýšeninou, nájezdem či výjezdem se totiž spodní část zlomené stehenní kosti zvedne od zbytku těla, kosti zaskřípou, svaly se stáhnou a já syknu bolesti. Pak vymyslím strategii: tlačím pravou ruku neposednou zlomenou stehenku tam, kam patří. Sanitka. Vystelou mi to, aby mně nic nebolelo. Čeká nás pět hodin cesty.

Jsem vyčerpaná, ale přesto velmi bdělá. Vnímám každý rygol i zatřesení sanitky. Honza prohlašuje, že nikdy nezažil, aby sanitka jela tak opatrně. A to on o tom, po svých praxích něco ví! Párkrát omylem usnu, ale vzbudí mě stáhnutí svalu kolem zlomeniny a bolest. 2:00 ráno - Bangkok.

Příjem. Standartní vyšetření, rentgen, začínám pomalu skoro vědět, co přijde. Mám strach, že mi při cestě vyjel katetr – poprvé po třech dnech si vzpomenu, že mám močák. A cítím, že je plnější. Vezou nás na vlastní pokoj! Jsme v privátní nemocnici Samitivej, která se v roce 2017 zařadila mezi desítku nejlepší nemocnic na světě se špičkovou péčí pro turisty.

Může být, pousměju se. Začínám se cítit jako v hotelu na dovolené all-inclusive. Pokoj je fakt nádherný. Závěrečné uložení na postel. Jsem příliš vysílená na to uvědomit si, jestli mě něco bolí. Usmívám se, žilou mi proudí uspávač bolesti na dobrou noc a než mi ztuhnou víčka, uvědomím si, že na tu operaci začínám těšit.

OPERACE V RŮŽOVÉM

9:00 vizita: první procesí sestřiček, pak doktoři. Když chirurg zjistí, že mám otevřenou zlomeninu zápěstí už víc jak 24 hodin, přeplánují operaci z „někdy odpoledne“ na „co nejdříve“. Na sál jdu 16.1. v 15:30 – 8. den dovolené.

Nejím, nepiju, jsem před operací. Už dva dny. Honza si užívá hotelové menu – výběr ze dvou jídel a čtyř kuchyní: thajské, vege, západní a arabské.
„MÁASLOOOOOOOOOOOOOOOOO.“

Přeju mu to, nemám hlad.

Pak je to jak z filmu: před operační vyšetřeni, zabíječe bolestí a hurá na sál.
Myslím, že už se budu dokonce života smát v každé situaci. Usmívat se v meditacích na bolest jsem už uměla. Naučila jsem se smát a žertovat i v situacích, kdy byste taky klidně mohli brečet. Ale proč? Žiju! A jestli jsem se bála? S drogama v žíle víc o Honzu a to, jestli se o mě bojí.

Na sále je růžovo. Růžové usmívající čepičky pendlují po hyper sterilní místnosti a chystají všelijaká udělátka. Moc si to tu neprohlížím, abych náhodou nezahlídla něco většího, co by způsobilo rychlé vyprchání oblbováku. Anesteziolog mi vše vysvětlí a udělá mi radost – uspí mě před tím, než si mě hodí na řezací stůl. Míň bolesti pro mě jupííí. Usmívající se sestřičky mají vše vypulírované. Je čas si zdřímnout.
„Jak dlouho bude ta operace trvat?“
„Tak tři až čtyři hodiny, podle náročnosti. Tak se hezky prospěte,“ usměje se na mně anesteziolog. „Uvidíme se za chvíli.“

Cítím se být v dobrých rukou. Usnu.

Probudí mě nekontrolovatelný třes celého těla. Hmm, tohle nebude kundaliny. Usmívám se. Ne proto, že jsem v Thajsku, ale proto, že jsem přežila + vím, že i tohle chvění se změní. Lupnou mi zase něco do žíly a tělo se zklidní. Zaostřím. Je 22:20. Operace trvala 7 hodin.

„Ahoj,“ usmívám se na mého zachránce. První věc, která mi probleskne hlavou, když ho vidím je, že jsem TAK ráda, že on je v pořádku! Žít s pocitem, že se něco stalo jemu...to bych asi nedala.
„Heej ty jsi nějaká moc v pohodě po té anestezii, ne?
Usmívám se na něj a uvnitř vím, jak se doopravdy cítím. Ale to nehraje žádnou roli.

POTÁPĚNÍ SE NEKONALO, TAK JAK TO BYLO DÁL?

První den po operaci měl totální highlight hned ráno: vaječina a párečky a pomerančový džus! Jupíí už nemusím být živa jen z morfinu. Honza mě krmí. Po anestézii nemůžu pohnout pravou rukou.

Ten den byl dost vlnový. Moje radost ze zoperovaných hnát v nedohlednu. Důvod?
„Dýchejte každou hodinu zhluboka do břicha alespoň deset minut, aby se vám aktivovali zkolabované lícní sklípky…“

…

„…a hýbejte prsty a nohou, jak jen to půjde. Dáme vám návleky proti trombóze,“ mám strach, jsem celá taková rozbolavělá, cítím se nesvá, že nezvednu pravou ruku, vytahujou mi katetr, malé stydké pysky pochvy jsou nateklé a nafouklé a svou velikostí přerostly ty velké stydké pysk. Jak kdybych měla mezi nohama mini penis. Pane bože, snad mi to nezůstane... Odteď mám na čůrání zvonit. Pipi – čůrat do postele, to jsem nedělala ani jako malá a mám se to učit ve svých skoro-třiceti.
Cítím stud. Vím, že se to všechno změní, ale pro dnešek mám dost.

„Better, better,“ tak odpovídám každá ráno na otázky pečujících doktorů a sestřiček. Jejich péče je fakt nadstandartní. Jakýkoliv sebedrobnější problém, který reportuju, hned řeší. Pořád se usmívají. Je mi v klidné péči Thajek moc dobře. Jsou neskutečné pečlivé – a tak krásnéééé!!!

Druhý den po operaci jsem probrečela. Viděla jsem ty vidle, co mi čouhají z levého zápěstí při převazech… Začala jsem víc pít, takže i víc čůrat a když ke mně sestřičky běží po osmé, navlíknou mi plínku: „Three times pipi and we change./ Třikrát se vyčůráte a vyměníme plínku.“ Mám dost!

Do všech těchto emocionálních vln kolem mě lítá Honza a podporuje mě. Řeší, zda mám vůbec papíry na motorku. Do toho volá turistická policie, Honza totiž po nehodě nebyl vypovídat.
„Přijeďte na Ko chang!“
„Call in five days, when she gets better./ Zavolejte za pět dní, až jí bude lépe.“
Den zakončujeme společnou meditací - jako obvykle. Já pozoruju plná střeva. Pět dní bez stolice a divná antibiotika do žil, po kterých se mi chce zvracet. Jdu spát s obvyklým večerním pocitem této dovolené: mám dost!

POSRANÁ AŽ ZA UŠIMA

Třetí den: ráno nejím, jsem plná, nemůžu se nadechnout. 10:00 snídám kafe. Přichází můj chirurg a vypraví příběh, jak vystudoval na Standfordu v Kalifornii.
„Seděl jsem u piva v Praze v jedné hospodě. Pil jsem Staropramen, jo ten mám rááád. Vedle seděl předseda stipendijní komise. V Thajsku mě to nebavilo, chtěl jsem na chvíli operovat do Kanady, ale řekl mi „a nechceš na Statanford? Tak jsem šel.“

Vzali ho, stal se z něj špičkový chirurg a 16.1.2018 mi dal zase možnost za pár měsíců zase běhat a lézt po skalách.

Pak přichází rehabilitační: „Tak a teď se posadíme na kraj postele. Jasně! As easy as that!“

Mám strach. Pomalu mě zvedá...sedím!!! Točí se mi hlava, potím se, piju pomerančový džus (drink naší dovolené), ovívají mě.
„A teď se pomalu postavíme,“ zešíleli???? Bojím se, a zároveň to chci. Chci zase běhat, tančit, cvičit jógu, ale mám pocit, že pokud k tomu mám zvládnout postavit se, je to

NE – RE – ÁL – NÉÉÉ.

Dýchám zhluboka, pomalu napínám levé koleno --- stojím na vlastních nohách!!! Pláču, Honza mě fotí.

„Jsi statečná.“
Zvednou mě ještě třikrát, a tím je má dnešní aktivita u konce – zaplať AXA!

Pláčů jak želva, jsem vděčná, že budu chodit, ale necítím radost – ta se dostaví až po druhém klystýru. Ušetřím vás detailů, jedno si neodpustím: zažiju si stav „posrat se až za ušima“ - takovou blaženost už do konce dovolené nepocítím! Pak na to naběhnou thajské sestřičky – s úsměvem a igelitovým sáčkem.

Střeva se uvolňují.
„Tak jak se máte?“
„Hele, asi to začíná být vážné mami. Už před sebou prdíme.“
Usmívám se na Honzu a střílím o sto šest. Směje se. Je na něm vidět, že je rád, že je mi konečně dobře.

Usínám s pocitem, že až se v pondělí vrátím do Česka, bude všechno jinak, než jsem si myslela a je to tak správně.

JSTE ZDRAVÁ, JEĎTE DOMŮ

Slastné protaženíííí – tím začíná můj den ve 3:30. Špatně spím. Sestřička mi myje vlasy vleže, fénuje – připadám si jako v thajských lázních. Co naplat, že mám na sobě nemocničního andělíčka =)

S rehabilitačním udělám své první čtyři krůčky. Je sobota, 20.1, čtvrtý den po operaci. Neužívám si to, v hlavě stále jede mentální vzorec bolesti spojený s jakýmkoliv pohybem pravé nohy. Cítím tlak šroubu ve stehně. Emoce spojené s traumatem vylezou samy od sebe, ukládám do postele s hysterickým vzlykotem.

Honza je napnutý. Řešíme, jestli nám doktoři dají papír „fit to fly“ a svolení, že můžeme letět bez zdravotnického personálu, a tedy spolu. Znamená to ušetřené peníze + víc pohody pro mě.

Obědvám s výhledem na Bangkok a zařeknu se, že si už nebudu způsobovat mentální bolest.

A odpoledne se sympatickým rehabilitačním přijdu na mechanismus třínohé chůze s oporou. Přejdu celou chodbu. Sestřičky si mě natáčí na video. Jsem šťastná! Taky proto, že poprvé po čtyřech dnech konečně zase čůrám jako člověk na záchodovém prkýnku, které je dokonce vyhřívané – aleluja!

Sestřička mi měří teplotu: „Healthy, go home! / Zdravá jeďte domů!“. Směju se. Přichází doktor, který komunikuje s pojišťovnou, fotí si mě a je ok s mým přáním letět v pondělí jen s Honzou.

Honza je nervózní. Získání techničáku od nabourané motorky se komplikuje. Jsou do toho zatažení další lidi, kteří ví, že jsme ještě nebyli vypovídat.

„Ty vole! Tu je horko!“ Můj zachránce mě vyveze na vozíku před nemocnici do parku. Po pěti dnech mimo nemocniční zdi pokoje. Povídáme si, je nám hezky. V hale u zmrzliny potkáváme druhého lékaře, který komunikuje s pojišťovnou: „Thank you very much!/ Mockrát děkujeme!“
Honza za ním byl osobně ho (láskyplně) donutil přepsat report pro pojišťovnu: „No nurse needed, recommend to travel with family member./ Zdravotní sestřička netřeba, doporučuji letět s rodinným příslušníkem.“ Na základě reportu naše pojišťovna rozhodne o tom, koho za mnou pošle do Thajska. Už jste zachytili tu prchavost okamžiků štěstí naší dovolené?

BENG – volá pojišťovna – dle doporučení thajského lékaře tedy pošlou sestru. Honza je zdrcený, doktor zprávu před orazítkováním a zmáčknutím tlačítka SENT, přepsal.
„Myslel jsem, že tohle se děje jen lidem, kteří nejsou dostatečně aktivní, ale já jsem fakt udělal všechno, co jsem mohl…“
Je rezignovaný. Totálně.
Přitáhnu si ho zdravou rukou k sobě a čtu mu o tom, že možná jen ještě neznáme celý příběh.

Pak napíšu srdceryvný, emocemi stříkající doják email AXE, že neletět s Honzou je vystavování mě stresu, což nesvědčí mému šroubovitému zdraví. Jdem medit, máme oba dost.

U KÁVY PROSTĚ PŘICHÁZÍ DOBRÉ NÁPADY!

Neděle, 21.1. Vzbudím.se ve 4.00 a cítím stres všude po těle. Máme líné ráno. Honza je takový vláčný. Lehne si ke mně do postele a povídáme si. Výhodou marodů je, že mají ne-obvyklé páky na plnění rozmarných vrtochů: Honza mi učeše vlasy a jdeme na kafe do Starbucks – je ze mě šťastná, vozíčková blecha!

„Připadám si zase o kousek blíž normálnímu životu,“ usrkáváme flat white a koukáme na lidský pohyb v kavárně.

Vždy to tak bylo a vždy to tak bude – kofein prostě přináší do žil i geniální myšlenky. Napadne nás zkusit přebookovat Honzovu letenku. Mohlo by to být levnější než platit plnou palbu za novou. Dohoda u borůvkového cheesecaku zní: odpoledne to prověřím.

Sepisuju dlooooouhý seznam dárečků a Honza vyráží do bangkockých tržnic. Zpětně mi vypráví, že tam i zpět si bere skútr-taxíka. Nakupuju s ním online – vybíráme vše společně pres FB. Je to docela sranda.

Volám na Student Agency, přebook pro Honzu je možný: 200euro + 600 manipulační poplatek, odlet 22.1. 1:30 AM. BOŽÍ!

Volám AXE, chci vědět, v kolik v pondělí poletím já. Dají mi vědět. Volání do ČR: 60kč/minutu – nechci vidět můj účet za telefon...

Stalo se vám někdy, že když jste vše pustili a přestali lpět na svých představách,

dopadlo to právě tak, jak jste chtěli?

Volá Honza, AXA nakonec schválila, že můžeme letět spolu! Na vlastní riziko. Kdyby posílali dvoučlennou eskortu, přiletěla by až 25.1!!! Mám si koupit letenku do business class, abych měla po celou dobu letu nataženou nohu. Letenka stojí raketu – šedesát tisíc, ale pojišťovna mi to odklepne.

Honza na dálku řeší kari pastu, vybírá mi boty a do toho platí obě letenky online – za 7 hodin letíme domůůů.

Sestřička mi přijde změřit tlak – poprvé je vysoký! Říkám jí, že dnes v noci odlétáme, je trošku zaskočená. Jde mi připravit medikaci a objednat sanitku na 22.00 směr letiště.

Třikrát mi na pokoji zazvoní telefon. Nezvednu to. Mám strach, že by to mohla být turistická policie a ta teď do moje happy endu prostě nezapadá. Přichází sestřička a podává mi sluchátko - volá mi doktor, co komunikuje s pojišťovnou:
„Nedostanete ode mě fit to fly. Napsal jsem, že máte cestovat se sestrou.“ Vysvětluju mu, že posláním eskorty by se odlet posunul o dalších pět dní. Není z toho nadšený.
Volám to Honzovi, letenky jsou zaplacené, budeme to říkat pojišťovně? Ne!

Ježíšek dorazí kolem sedmé s batůžkem plným thajských dárečků. Jsme oba dost excitovaní. On nás jde sbalit, já si nacpu špunty do uší a hodím si škrabošku na oči. Potřebuju se před odletem zklidnit.

Nemluvíme o tom, ale visí to ve vzduchu. Nezadrží nás před odletem? Komunikovali jsme s kamarádem právníkem – máme právo nevypovídat. Můžeme to z Česka zahrát do outu, což nechceme. Nehodu jsem zavinila já a přijmu zodpovědně následky. Jen si už si oba přejeme být doma. I proto, že budeme mít lepší vyjednávací pozici.
20:30 zvoní telefon. Sevře se mi žaludek. Policie.
„Lhali jste nám, řekli jste, že přijedete za námi na Ko chang a místo toho dneska odlétáte!“
Honza se jim to snaží vysvětlit: „Ne, chtěli jsme přijet, ale během dneška se to změnilo ráz na ráz a nestihli jsme vám to dát vědět. Prosím rozumějte dobře, jsme morální lidé, neutíkáme před naší zodpovědností, budeme komunikovat z Česka, máme pojistku, Irena potřebuje být hospitalizována v ČR.“
Sleduji to z povzdálí – nervózního Honzu a rozčarovaný hlas v telefonu. Pokládá to.
„Tak co? Jde to zavolat tomu řidiči, co on na to a pak nám zavolá.“
„Pojď sem,“ chci ho obejmout a vtisknout mu špetku podpory i naděje, že to dopadne dobře.
„Ne promiň, jdu si dát sprchu...“
Ležím a zírám do stropu. Jsem klidná, bez morfinu! Vím, že teď už to fakt není v mých rukou a nějak to dopadne. Píšu kamarádovi právníkovi. Má turistická policie pravomoc zablokovat nám pasy? Neměla by, ale kdo ví...

21:15 zvoní telefon. Srdce nás obou zrychlí pumpovaní, Honza mlčí, je otočený směrem k oknu, nevidím mu do obličeje.
„Yes yes, I know, you are right, for use, ok ok yes yes, we will, no worries we are moral people, thank you./ Ano ano, já vím, máte pravdu, určitě, ano, uděláme, bez obav, jsme morální lidé, děkujeme.“
Policie nás pouští víceméně na dobré slovo. Pevné objetí a obrovská úleva.
„Říkal, že ten řidič je úplně v prdeli, že nemá peníze na opravu, a že mu kvůli tomu stojí byznys.“
Přikývnu na srozuměnou a něco se ve mně sevře. Já jsem tady dostala tolik péče a někdo jiný trpí kvůli mojí blbosti. Je mi to tak líto: „Zaplatíme mu to, byla to moje vina, nějak to vymyslíme, jo?“
Druhé pevné objetí.

„Tohle je docela důstojné zakončení mýho nízkonákladového cestování. Myslím, že za všechny ty roky, co jsem cestoval sám, jsem neutratil ani polovinu z toho, co na téhle dovolené s tebou.“ Tečou mi slzy smíchu. „Tak kde jsou ty sestřičky?“

21:45 injekce heparinu do břicha na ředění krve. 22:01 odjezd z nemocnice na lehátku sanitky.
„Víš, je docela fajn neutíkat a necítit se jako zločinec a normálně se rozloučit,“ mávám a děkuji všem sestřičkám.

„Ÿou are the most beautiful nurse team, thank you for all your care!“
„You are such a lovely person!!! Come back!“
„I will and then we go dancing.“

JE ČAS UDĚLAT THAJSKU PÁPÁ

Letiště. Odbavení. Vozíček. Nikdy jsem nezažila tak klidný proces. Nic neřeším.

„Zvládnete vyjít do letadla po těchto schodech?“ ptá se Thajec, co zařizuje moji čtyřkolku.
„No, pokud musíme, tak to zvládneme, ale nevím, jestli to úplně chcete,“ usmívá se na něj Honza. „Bude to trvat dlooouho. Budete na nás čekat,“ pokrčí omluvně rameny.
„Ok, ok, potřebuju vidět váš FIT TO FLY.“
(Pozn. Dokument, který potvrzuje, že jsem fit na cestování letadlem. Dokument, který nám thajský lékař odmítl dát.)

Hrkne ve mě...a do pr..
„Honzi...“
On se jen usměje: „Yes of course./ Ano samozřejmě,“ Vytahuje z hnědé obálky, kde mám všechny reporty pro české lékaře nějaký papír. Jsou tam všechny kromě FIT TO FLY!!!
Neslyším, co si řeknou. Honza se furt jen usmívá a sekuriťák kývne:
„OK, thank you.“
Nerozumím tomu, oni nám ho nakonec dali?

Priority line. V ruce mám papír, že při průjezdu kontrolní branou budu pípat, protože ty šrouby hold nejsou z plastu. Ale pípám celá, bo sedím na vozíku a pod pravou nohou mám berli, aby byla noha ve vodorovné poloze. Pravě ta vzbudí jejich pozornost.

Dvě otylé Thajky v uniformě si mě odstaví a začnou po mě přejíždět obdélníkovým papírkem a hned ho šupnou pod nějaké infra světlo. Nedůvěřivě to udělají ještě dvakrát: obvaz, berle vozítko. Trávu má u sebe ale Honza a místo pistole máme tentokrát paralyzér, kdyby nám v první třídě tvrdili, že došlo Martini, takže střelný prach u mě nenašli. Chytneme se za ruce a tváříme se strašně mile. Nedostali nás!

Thajec, který řídí můj vozík stylem invalid-relay valí, jak kdyby mi ujížděl bradavický vlak z nástupiště devět a tři čtvrtě. Hej klídek chlape. A následuje další opičárna.

Honzu nepustí do business lounge, protože má jenom economy třídu. Trochu hysterčím. Jsem unavená a noha mě dost bolí.
„Hej já tady nechci být bez tebe! Potřebuju ti říct TOLIK věcí!!!“ Je to snad poprvé, co se chci dobrovolně vzdát luxusu a klidně budu trpět na kovových sedačkách. Honza se usmívá a nedovolí mi to.
Uloží mě do měkoučkých kožených sedaček, ze kterých vyrobí ultra pohodlný gauč.
„Jdu poslat pohledy, a pak se k tobě nějak dostanu. A kdyby ne, mužem si zavolat.“ Hotová byznys komedie kvůli tomu, že tady lijou zdarma šáňo a servírujou mini sendviče na párátku.
„Ale já se ti chci dívat do očí!!!!“ Zoufalství. Honza mě pohladí po tváři a mizí: „Tak si to všechno napiš.“ Dívám se, jak je vyveden pryč. Nesnáším byznys třídu!

„Madam, dáte si něco?
Voda, voda z knedlíčkového vývaru a hnusná thajská čokoláda se dvěma cukry, abych neusla, než se do toho letadla dostanu. Ach jo, pozoruju lidi kolem, co do sebe lijou koly, whiskey a další dobroty z baru. Kvůli tomu fakt lidi platí tolik peněz za byznys tříduu???

HONZA!!! Hodina utekla rychle. Thajsky pikolík se mnou dál hraje letištní relay a už jsme na nákladové rampě se dvěma dalšíma babkama-vozíčkářkama. Uvědomím si, jaké mám štěstí, že vím, že se z toho vozíku zase brzy zvednu na vlastní nohy…

Letadlo čeká na nás. Tři kroky, dva, jedna – a jsem v postýlce. Naštěstí byznys lidi nemusí mít při startu nohy dole. Mám je pohodlně před sebou v díře, ze které se za chvíli stane postel. Přichází za mnou první Thajka, které pro její afektovaný projev nevěřím její milost. Vyberu si z tříchodového menu večeři a snídani a usnu šestihodinovým špuntovým spánkem.

Probudí mě čůrání.

OK, Irčo, máš plínku, můžeš. To zvládneš!

NEVĚŘILI BYSTE, JAK TĚŽKÉ JE VYČŮRAT SE V BYZNYS TŘÍDĚ!

Uvolni se holka, jen to pozoruj.

Nalevo najdu masážní čudl. Bedra vrní, trochu si zaprdím – v tom hluku to nikdo neuslyší a ejhle. Teče voda teče. Usínám v teple a mokru.

Vzbudím se znovu a dojde mi to. Dvakrát sakra! Chce se mi zase čůrat a navíc se stala taková malá nehoda. Mam mokrou pravou půlku zadku i kalhot. BLIK – světýlko nad mou hlavou se rozsvítí - první přiběhne letuška a pak rozespalý Honza.
„Potřebuju čůrat a přebalit.“
„Ok, jdu pro suchou plínku.“
„Díky lásko...“
Romantika a vášeň na letadlových WC vypadá ve filmech jinak, ale tahle byla prostě naše!

Servíruje se snídaně!!! Úplně chápu ty děti, proč tak řvou, když jsou počůrané. Kdyby tak ta paní, co mi nalévá kávu do porcelánového hrníčku, věděla. Honza přijde sbaljznout moje vajíčka v holandské omáčce, co chutná jako svíčková. Přistáváme.

KULTURNÍ ŠOK JMÉNEM ČESKÁ NEMOCNICE

„Děkuji, že jste pro mě přijel!“
„Ale prosím vás, je to moje práce.“
Honzu saniťák Karel vzít nemůže – není pojištěný. No, to by mě zajímalo, k čemu by to bylo mně - na trase Vídeň – Fakultní nemocnice se málem třikrát vybouráme. Dva předjíždějící kamiony, kluzká vozovka a bouračka v pražském tunelu. Při každém nečekaně prudkém zabrzdění si vzpomenu na Karlova slova ve Vídni, u kterých jsem zpozorněla: „No jedu po noční no, nespal jsem, nebyli lidi."
Zemřít při převozu v Česku? Po tom všem? No to by byl vážně paradox k popukání. Naštěstí to asi nemá být můj osud a celý ten dramatický převoz mám přežít?

Jinak je Karel ale zlatý: „Cokoliv budete potřebovat, nestyďte si říct. Já jsem zvyklý na všechno a jsem tady pro vás.“
Po dvou hodinách cesty si všimne, že sebou šiju: „Děje se něco?“ Díky kamerám má oči všude.
„Potřebuju čůrat,“ (omlouvám se, jestli vám to už začíná připadat jako ohraná písnička, ale já jsem jen žasla, kolik věcí člověk zažije, když si prostě nedokáže sám zajít svobodně na záchod.) Zlý zlý močák! Dvě hodiny se ty trubky snažím uvolnit a pustit to do plínky. Bez úspěchu. Pozoruju nádherně zasněženou Vysočinu a plnící se balónek, až to začne fakt bolet.
„Tak vydržte, budu brát benzín, to vyřešíme.“

Stojíme! Zkouším si sedat, ale hlava protestuje. Chce na čůrání prostě vhodné prostředí.
„Možná budu potřebovat toho bažanta...“
„Vydržte, na záchod si dojdete ne?“
„Jak jako?“
„Minutku.“

...

„Tak to půjde!“

Karel najede sanitkou před dveře čerpací stanice Shell.
„Budete akorát muset vydržet tu zimu,“ vyjede se mnou na lehátku ven a prokličkuje mezi regály s chipsy a redbully. Fakt mě mrzí, že jsem u sebe neměla foťák, protože celým tělem věřím, že už do konce života nebudu v situaci, kdy budu výš než bezinkové regály. Ty výrazy lidi, jak si míchají svůj kelímek s kávou a nechápou, co tady dělá nemocniční postel, si budu pamatovat navždy.
„Hlavně se pořádně vyčůrejte! Máme čas,“ Karel mi pomůže docapkat na invalidy s berlou. Lůžko zaparkoval hned vedle chláďáku s bagetama.
Klapnou za ním dveře. Tři, dva, jedna - úúúleva.
„Hotovooooo,“ směju se.
Vyhoupnu se zpátky do lóže a mávám na pobavené prodavačky. Standa mi kupuje čokošku a vodu.
„Ale zkuste radši vydržet nepít, za hodinku jsme v Praze.“ Podobné situace jsou prý jeho denní chleba: „No pani, to by bylo tak na knihu.“

Stověžatá Praha. Smíchov. Auta. Spousta aut.

A pak zažívám kulturní šok. Cihlové zdi a studené kachličky. Příjem bez úsměvů na mě působí jako by mě šoupli do mrazáku, kde je mínus dvacet. Sestra, co mi vyhrká moje práva a povinnosti pacientky a druhá, co mi bere krev a přiškrtí mi ruku víc, než by bylo potřeba.

WELCOME TO CZECH REPUBLIC.

Pokoj číslo 9. Postel u okna. Mrákoty. Dehydratace. Žízeň. Únava i neschopnost usnout.
„Sestřičko, potřebovala bych prosím čůrat,“ přistrčí mi bažanta k okraji postele alá nainstaluj si sama. Už naštěstí dokážu udělat poloviční most. Ale nejsem Saxana a na ty kapesníčky na okraji stolu, abych se utřela, FAKT nedosáhnu. Kašlu na to, to se vsákne.

A jede se dál: chleba + máslo + šunka = večeře. Jo, tohle už hold není privátní nemocnice, holčičko.

„Tak co s váma?“ ptá se mě druhý den na ranní vizitě lékař, jako bych titul MUDr. měla já: „Jak dlouho si vás tady necháme?“
„To nevím, pane doktore, ale v pátek, nejpozději v sobotu bych ráda odvolila.“
„V pátek?!! Co bychom tady s váma tak dlouho dělali?“
„Nohou hýbete ne?“
„Ano,“ chci mu ukázat rozsah, ale nezajímá ho to.
„Na záchod si zajdete, že jo?“
„Ano.“
Kývne.
„Půjdete domů tak zítra. Nejsou lůžka, tohle není úrazovka, však doma je líp než tady. I já to tam mám radši.“

Během dne dolaďuji věci s pojišťovnou a dvakrát za mnou přijde rehabilitační, který má na rozdíl od doktora ČAS mi vysvětlit, jak se bude noha hojit, co další operace, regenerace apod. Z jeho rehabilitačních praktik jsem však zklamaná. Kromě toho, že se se mnou dvakrát projde po chodbě, tak mi k regeneraci a chůzi neřekne nic nového a je to spíš víc teorie, než že by mi chytl nohu a řekl, cvičte to takhle, pojďte, zkusíme to spolu. Alespoň je ale mladý a usmívá se.

Při dvou ranních vizitách tady si připadám jak ve filmu Kameňák a mi dojde, že to jak je tam zachycené nemocniční prostředí není nadsázkou ani v nejmenším.

Highlight (nejsilnější okamžik) úterý: proud teplé vody tekoucí po zádech a vonící šampón - po týdnu sedím ve sprše. Na židli. Pomáhá mi sanitárka, která by podle výrazu v obličeji asi raději dělala všechno ostatní, než mi myla mastnou hlavu. S úsměvem vzpomínám na Thajskou sestřičku. Tady mi tu mokrou kebuli asi nikdo nevyfénuje. Nevadí, usmívám se na ni.

Když si to tak v průběhu úterka rekapituluju, jsem fakt vděčná, že mě operovali v Bangkoku. Myslím, že bych měla post trauma z nedostatku úsměvu a péče a nezájmu. Mam totiž srovnání.

V ten samý den, co přivezli mě, operovali o sedm let mladší Ivetu. A propouští ji taky ve středu jako mě – den po její operaci. A ač je Ivet mnohem méně schopná se o sebe postarat, sestřičky jí věnují stejnou péči jako mě:
„Na záchod si zajdete sama nebo chcete mísu? Zvládnete si vyčistit zuby u umyvadla? Ne, aha, tak moment.“

Je chudák vyplašená jako kuře. Sama v bolestech a přístup lékaře taky není moc povzbuzující: „Tak jak je? Bolí vás to? Hm, no jo, to asi bude no, když jste to měla zlomené.“

Jestli jsem byla thajským sestřičkám vděčná, tak teď jsem ještě tak o dva stupně výš, jen nevím, co je tam za přídavné jméno. Posílám jim v mettě vibrace lásky. Honza, který mě v Thajsku celou dobu mohl držet za ruku, podporující lékaři, kteří mě ujišťovali, že se bez problému vratím ke všem svým běžným aktivitám a nádherné sestřičky, které mi myly vlasy, měnily kapačky a utíraly zadek – vždy s absolutní pečlivostí a s úsměvem! To byly tak důležité aspekty mojí léčby, že fakt pochybuju, že v Česku bych se hojila tak dobře.

Chápu kontext: státní x soukromá, ale z doktorů, ze kterých cítím absolutní nezájem, kteří mi nejsou ochotni věnovat ani dvě minuty svého času a uprostřed mé otázky odchází a odpovídají mi zpoza závěsu, je mi fakt smutno. Já vím, nemají to jednoduché, ale copak ta holčina, která má rozdrcené koleno ano? Fakt nevím, kdo si při mém středečním propouštění z nemocnice oddechne víc: jestli já nebo doktor.

HURÁ K BLAŽENCE!

Užívám si plynulou jízdu sanitkou na byt a říkám si, jaké je to zázrak, že mě při jakékoliv manipulaci noha ani ruka nebolí. Týden po operaci! Vyjíždíme kopec a já se šíleně těším, až ho zase vyjdu po vlastních.

Příjezd z dovolené ve stylu egyptské královny, jsem si fakt nepředstavovala. Ale je to docela sranda, když vás saniťáci vynesou na takovém trůnu s tyčkama až do postele. JSEM DOMA!

Koukám do stropu, rozplajzlá na posteli pozoruju dech. Jsem fakt vděčná, že to byla jen ruka a noha, a ne páteř nebo hlava.

V Thajsku je levno, jen nám se ta dovolena krapet prodražila. Volala pojišťovna, škoda způsobená třetí osobě sice v pojistce je, ale nevztahuje se na zapůjčené dopravní prostředky ani na dopravní nehody. To hold půjde z naší kapsy. Co už, karmu mam jen jednu.

Za chvíli přijede taťka s chodítkem a tím budu zase o kousek svobodnější.

Nádech, výdech. Okno, peřiny a dvě zlomeniny. Dovolená – ani dobrá, ani špatná, jen přinesla jiný druh zážitků a zkušeností.

Rehabilitace, lázně, naše další fungování s Honzou – je mi jasné, že ještě ani zdaleka neznám celý příběh...ale jedno vím jistě už teď:

Jsem šťastnější než před dovolenou.
Jsem vděčnější za život víc než kdy dřív.
Cítím se vnitřně silnější, a ujišťuju vás, že to není jen díky těm železným šroubům.

Jestli jsi dočetla/dočetl až sem, třikrát vyskoč s rukama nad hlavou a usměj se.

Bo život je fajn =)

KONEC

NEBO ZAČÁTEK?

KNIHY 2017

2018-01-08T10:16:00.000+01:00

Hadí žena

Kniha s ženskou tématikou, ideální pro období, kdy se vyrovnáváte s rozchodem a potřebujete zase uvěřit, že veškerou svou sílu máte v sobě, ne v rameni jakéhokoliv chlapa. Pokud máte chuť na cestování po Peru a léčit svá zranění s kuranderou, je to kniha pro vás!

Hakuna Mataha

Tento projekt Reného Nekudy využil dat z dotazníků lidí z Afriky pro kurz tvůrčího psaní. Z informací si účastník kurzu vybral něco, co ho zaujalo a na příběhu ukázal, že ať žijeme na jakémkoliv kontinentu, jako lidé prožíváme podobné příběhy. Kategorie lidskosti je univerzální – toto sdělení nesou krátké povídky, které jsou jsou dojemné, hloubavé, úsměvné i smutné.

Cesta nespoutané ženy

Tuto knihu jsem otvírala, když mě něco štvalo ve vztahu s přítelem. Ze začátku se kniha tváří trochu jako porno. Je hodně o prožívání ženské smyslnosti, rozkoše, ale i o skořápkách, které si kolem sebe vytváříme. Čtěte si společně s vaším milovaným protějškem – budete pak lépe chápat zcela nepochopitelné reakce toho druhého.

Brazílie – návod na použití

Kamarád a začínající spisovatel Pavel Sembera zužitkoval své dlouholeté pracovní pobyty v Brazílii do papírové podoby. A vznikla humoristická knížka plná dobrých tipů, úsměvných nedorozumění i trpkých zkušeností. Rozhodně nemusíte kupovat letenku do Brazílie, aby pro vás kniha byla zajímavá.

Tulák po hvězdách – Jack London

Díky Londonovi jsem se zatoulala do mučírny, kde číhal příběh člověka, který si díky svěrací kazajce osvojí schopnost cestování do vlastních minulých životů. Kniha mi v mnohém připomínala techniku meditace vipassany a opět se mi potvrdila, že vše je v mysli.

Jídlo na prvním místě

Zde jsem našla řešení na mé chronické zažívací problémy. Krok po krok vám v knize logicky vysvětlí, proč má v životě smysl uvést tělo to stavu ketózy tzn. Vaše tělo si začne brát energie primárně z tuků ne cukrů, a ještě při tom zhubnete! Motivační text, spolu s autentickými výpověďmi vyléčených lidí ve vás vzbudí přirozenou touhu začít hned!

500 paleo receptů

Vaječina s banánem a piniovými ořechy. Palačinky z kůže a avokáda? Zní to možná trochu creepy, ale mým střevům udělala tato strava velmi dobře. Příběh o návratu ke stravě našich předků spolu s praktickými recepty je ideální kombinací, pokud máte v životě nedostatek energie.

Soulcfraft – síla duše

Pokud vás v životě všechno štve, nebo hledáte odpovědi, které nenacházíte, nebo se chcete změnit a nejde vám to, Bill Plotkin pro vás má jedinečnou radu: jděte do přírody. Kniha čtenáře provádí bludišti a mystérii duše v návaznosti na fungování naší společnosti. Proč se často cítíme tak nešťastní? Nádhernou pasáží jsou skutečné příběhy lidí, kteří prošli soulcraftem. Obrátil se jim život vzhůru nohama. Ten pocit, kdy vám při čtení běhá mráz po zádech a vy cítíte „to je ono“, jsem měla naposledy před šesti lety u knihy Cesta.

Na Prahu změn

Vše se neustále mění. Stejně jako písmenka v této knize, které tak stránku za stránkou dávají vzniknout porozumění změn v životě. Stejně jako dochází k neustále obměně v přírodě, tak i my shazujeme listí, rosteme, mění sebe i lidi kolem. Tenoučká knížečka vám přinese nadhled do žil, ať právě prožíváte cokoliv.

Okamžiky štěstí

To nejlepší na konec. Pro mě jednoznačně kniha roku! Otevřete ji pouze tehdy, pokud přijímáte riziko, že to bude jako byste měli na prstech sekundové lepidlo – jen tak se od ní neodlepíte! V příběhu Veroniky a Jáchyma se děje velmi silná věc – život. Život se všemi sladkostmi i těmi největšími trpkostmi. Patrik Hartl střídá odstavce, ze kterých tryská absolutní štěstí, ale jednou větou dokáže vaše emoce otočit o 180 stupňů. Přirozené napětí v knize způsobuje, že posledních 20 stránek budete odkládat týden, protože nebude chtít, aby příběh skončil.

Kreativní zápisník

A závěrem ještě jedna třešnička na dortu v podobě dalšího projektu Reného. Pokud vaše kreativita pokulhává, pořiďte si tenhle nadupaný deník, se kterým se rozpustí sebevětší tvořící blok. Řada podnětných cvičení nenechá vaši krizi v krizi. Je to i skvělý dárek pro umělecké duše kolem vás.

Malé velké věci

2017-12-10T13:23:00.003+01:00

Malé drobné věci jako mini-struhadlo v zázvorovém čaji.

Hnědé malování klenby pokoje, které prostoru dodává na velko vzdušnosti.

Bio bedýnky místo poliček.

Domácí svícen vyrobený z kúry stromů.

Horká čokoláda s marshmallow

a babiččina bábovka, která je bio&alter&a všechno.

Přátelský hlas a klábosení.

Malované polštáře, které vás svým vzorováním vedou hluboko do duše.

Skořice v čaji

a hlava pulzující v rytmu černého teinu a

a vnitřní klid přes to poblikávající.

Harmonie měkkého nedělního slunce, které nehřeje.

A tramvaj! Jedoucí městem i minulými vzpomínkami.

A to všechno jsem Já...

A v tom úplně obyčejném nedělním odpoledni mi dochází, že kdybych NIC z toho, po čem toužím, nikdy nedokázala...

...zůstal by mi právě TENTO moment dokonalé vnitřní harmonie.

A to je víc než málo - protože TEN mi nikdo nemůže vzít...

10 věcí, které o tobě (téměř) nikdo neví

2017-11-27T10:08:00.002+01:00

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

A JAKÉ JSOU TY TVÉ....

VEGETARIÁNKA, KTEROU VYLÉČILO MASO

2017-11-22T18:21:00.000+01:00

„Všechno kolem jsou jen příběhy, kterým se rozhodneme věřit anebo taky ne,“ řekl mi nedávno Jirka Charvát. A ta věta mi připomněla změnu, kterou právě procházím.

∞

Do rukou mi jako z nebe začaly přílétat knihy Robina Sharmy, Louise L. Hay a Eckharta Tolleho. Víra v to, jak funguje společnost, kterou mi před sedmi lety dávalo studium sociologie, se roztříštila. Zcela nevědecky jsem hltala informace o fungujících principech života hlubších, než jsou z hloubkové analýzy dat. Dvacetileté holce se rozbily akademické brýle. A s novým pohledem na svět přišla do života řada změn – většina z nich byla špatně stravitelná hlavně pro moje okolí. Třeba že jsem přestala jíst maso.

Koupila jsem si Průvodce začínajícího vegetariána, prošla kurzem vegetariánství v praxi od Škvařilových, na FB jsem si našla vegan události, kde se scházela komunita lidí, kteří žili příběhem, kterému věřili. I tak mě ale české pochyby o bezmasé stravě vnitřně dost strašily.

Proč nejíst maso? Byly to důvody etické „nezabíjet živou bytost“, důvody zdravotní „po vysazení masa se cítím lehčí a spravilo se mi zažívání“ i ekologické „víš kolik je potřeba vody a jídla na vykrmení jedné krávy, která se pak rozřeže, naporcuje a ve finále třeba v Tescu vyhodí“? Dávalo mi to smysl! Cítila jsem se skvěle a měla jsem kolem lidi, kteří potvrzovali to, co jsem pokládala za správné.

Krize na studiích způsobila další hledaní odpovědi: „kudy vede moje cesta“. A tak jsem se potkala s terapií Cesta. Seznámila jsem se s lidmi, kteří věřili, že to, co v životě žiješ a prožíváš, je odrazem tvých emocí, které roztáčíš uvnitř. Toto přesvědčení nevznikalo na základě čtení akademických ani jiných osvícených textů, ale z jedinečné zkušenosti metody, kdy se díky průchodu emocionálními vrstvami propadnete do něčeho, co tvoří vaši skutečnou podstatu. Do radosti, smíchu, klidu a lásky.

http://bit.ly/2A3fR8E

Po takovém prožitku „na vlastní emoce“ už nelze na druhé koukat skrze výčitky a křivdy jako dřív. Pochopila jsem, že všechny agrese jsou jen obrannými mechanismy ega. Že pod nánosy strachu, jízlivosti a zlosti je VŽDY dobrý člověk.

I v této komunitě vegetariánství dávalo smysl. Ječmenem a chlorellou odstartovalo mé veganské období, které se samovolně přehlouplo v raw. Zvedal se mi žaludek nejenom ze syrového masa, ale i sýrů. Snídat mrkev s jablkem a oříšky mi připadalo naprosto smysluplné. Svým jídlem nikomu nebližuju, paráda! Měla jsem spoustu energie a jakékoliv vařené jídlo mi ji ubíralo.

Dnes si říkám – bylo to tak skutečně nebo jsem tomu jen pod vlivem okolností uvěřila?

Po nějakém čase mě ale každá mrkev, rajče i paprika začaly šíleným způsobem tlačit v břiše. Vydala jsem se tedy znovu na cestu, hledat - a potkala jsem se s tradiční čínskou medicínou, která apeluje na to jíst podle tělesné konstituce, v návaznosti na roční období. Otevřely se mi dveře do světa potravin, které tělo ochlazují a zahřívají. Pochopila jsem význam mé tělesné konstituce. Po pohance s mrkví jsem málem vyletěla do vesmíru – tak dobře to dělalo mému pupku!
„Měla byste zařadit více masa,“ říkala mi má čínská léčitelka, ale já byla hluchá. Stále ještě jsem věřila, že nejíst maso je správně. Stala jsem se terapeutkou Cesty a začala pomáhat lidem s jejich emocionálními problémy.

∞

Klienti a klientky mi často říkají, že mám velké štěstí, že jsem potkala terapii Cesta v tak mladém věku. Ale řeknu vám, není to žádný med. Odstartovalo to ve mně řadu procesů, které pro 21letou holku nebyly úplně jednoduché. V života, kde mí vrstevníci chodili „kalit“ a „chlastat“, si s nimi povídat o smyslu života fakt nemělo smysl! Začala jsem znovu hledat…

Ve 23 letech jsem se potkala s klukem, který měl v sobě NĚCO, co jsem chtěla taky! Překvapilo mě, že spoustu věcí, které jsem já znala z Cesty (a často si připadala moudrá jak Šalamoun), znal i on - jen odjinud. Pověděl mi o meditacích Vipassany.

Dnes zpětně vím, že se mi líbil především jeho klid a vyrovnanost, kterou jsem uvnitř necítila.

Photo by Jojo Norell

Nespavost, zažívací problémy, úzkosti, asociální sklony a depresivní epizody, mě vedly k tomu, že jsem si sedla svůj první kurz Vipassany. Seděla jsem na zadku víc jak 12 hodin denně a dovolila, aby vyplouvaly na povrch mé mentální vzorce, tak silně fyzicky zakořeněné ve vlastním těle. Díky meditacím jsem na úrovni buněk prožila to, co jsem ve 21 letech poprvé slyšela ve filmu Tajemství:

„Jediná realita, která skutečně existuje, je ta, která se děje uvnitř nás – vše ostatní je jen odrazem našeho vnitřního prožívání.“

Buddhovým učením se mi otevřely zase další dveře. Co mi meditace přinesly jednou větou? Vyrovnanost mysli s vědomím, že se vše neustále mění. Příběh Buddhy mi byl navíc i skvělým potvrzením toho, že jíst maso je špatně. Jenže….

∞

…přišla změna…

Kde se vzalo tu se vzalo, přišlo velmi stresové období plné změn: dvojnásobné selhání ve škole, existenční strachy spojené s hledáním prvního zaměstnání, stěhování do velkoměsta.

Potřebovala jsem se nějak ukotvit v sobě, protože kolem mě se vířil oceán a všude byl jeden velký chaos. Úpěnlivě jsem se snažila držet něčeho, co už jsem znala, jenže mi nic z toho nefungovalo.

v Ztratila jsem víru v terapii Cesta

v Meditace? Ani omylem!

v Staré triky „kafe a cukry“ mi nefungovaly.

v Ani s jídelníčkem bez lepku a laktózy jsem se nemohla normálně vys***

v Zoufalství – kde je příčina? V těle nebo v psychice?!!!

v Nepomohly ani odvary z TČM.

v Super vachrlatá psychika: neustálé pochyby v sebe sama, pocity nedokonalosti a nespokojenosti z čehokoliv, co dělám.

v Každý den byl boj o to, aby mi bylo co nejméně fyzicky zle.

v Na radost ze života nebyla kapacita.

Ztracená na cestě…

…se objevila nová odbočka. Vydala jsem se na Pouť českou krajinou a došlo mi, jak silnou a léčivou moc příroda má. Volání mé umělecké duše, která v práci krvácela čím dál tím intenzivněji, jsem pochopila díky Soulcfrat – síla duše.

Příběh Billa Plotkina, který na vrcholu své vědecké kariéry všechno opustil, protože jeho Duše už kopala tak silně, že se to nedalo vydržet, se mnou silně zarezonovala. Dovolil si opustit všechno, „co by se podle společnosti mělo“ a dnes pomáhá lidem najít odvahu podívat se na to, kým doopravdy jsou.

Potřeba zase splynout s přírodou, mne letos vyslala na ženské putování. V přírodě při ranních probuzeních se mi vracely vzpomínky na lehkost těla, které šlo ráno do školy a těšilo se! Záblesky odpočinutého těla, které se s radostí probouzelo do prázdninového dne plného letního slunce. Na to jsem vzpomínala v těle bez špetky energie, bez schopnosti pochopit, co dělám TAK špatně. Proč se proboha cítím tak mizerně…

V knize Plotkina jsem narazila na báseň Rilkeho:

Jak jistě zákon přitažlivosti
silný jako oceánský proud
zmocňuje se i té nejmenší věci
a táhne ji k srdci bytí.

Každá bytost -
každý kámen, květ i dítě -
je držena na svém místě.

Jen my ve své aroganci
odstrkujeme se od toho, k čemu každý přináležíme,
pro jakousi prázdnou svobodu.

Kdybychom se jen odevzdali moudrosti země,
mohli bychom růst zakořeněni,
jako stromy.

Místo toho se zaplétáme do smyček vlastního tvoření
a bojujeme,
osamělí a zmatení.

A tak jako děti
začínáme se znovu učit od věcí,
neboť ony spočívají v srdci božím;
nikdy ho neopouštějí.

To nás mohou věci naučit:
padat,
trpělivě a důvěřovat vlastní tíži.
I pták tak musí učinit,
než může vzlétnout.

Rainer Maria Rilke

Při čtení mě verše silně udeřily do očí! Musím ve svém stravování něco razantně změnit! TEĎ HNED!!! Ale mojí mysli, navyklé na kávu a cukr, se do toho vůbec nechtělo… Nedokázala jsem to…Připoutanost na příběhu o správnosti nejíst maso, byla silná.Znamenalo by to opustit všechny příběhy, kterým jsem doposud věřila.

O ketto stravě jsem poprvé slyšela ve videu Tomáše Hajzlera. Už tehdy ve mně tento příběh vyvolával děs – byl totiž totálně mimo rámec toho mého! V mém těle ale cosi toužilo po míchaných vajíčkách se slaninou s pořádným kusem másla!

Má pokračující hypoglykemická rána mne dohnaly k lékařce, která mi doporučila „zkuste paleo stravu,“. Byla jsem dost vyděšená. Znamenalo to přehodnotit z gruntu mé představy o zdravém stravování: vyměnit tofu za vajíčka, luštěniny za steak, opustit odpolední kávičky s dortíky jako přísun energie, a věřit ve vlnu tuků. Se změnou jsem vyčkávala…

Ale jógový víkend, kde nám vařila foodbloggerka super zdravou a vyváženou veganskou stravu, byly pro moje zažívání posledním hřebíčkem do rakve. JDU DO TOHO! Odhodila jsem sacharidy jako hlavní zdroj energie a ze dne na den jsem přivítala pořádný živočišný tuk, maso, ořechy a semínka.

„Domnívám se, že v zásadě neexistuješ. Potřebuješ mě, abych ti potvrzoval, kým jsi,“
říká mi Jirka u oběda mezi sousty jeho salátu s jablkem a mého vepřového závitku s grilovanou zeleninou.

V knihovně jsem vybrakovala regály o paleo výživovém směru. Při pročítání knihy Jídlo na prvním místě jsem se jen pousmála nad příběhem stravování vysvětlovaný „návratem ke kořenům“ a jídlu našich předků dřív, než začaly rafinovaně upravované potraviny. Věděl to už Hrabal:

„Příběh, všechno má příběh – jen ho stačí vidět.“

Mohla jsem si spoustu mých mentálních stavů ušetřit, kdybych dříve přestala slepě věřit, že maso je špatné? S přechodem na paleo stravu se totiž stal zázrak nejen v mém těle, ale hlavně na úrovni psychiky. Jaké změny si uvědomuju?

v Pravidelný záchod, bez nafouklosti střev, při vyprazdňování mi není na zvracení.

v Lehkost v těle.

v Navrácení přirozeného pocitu hladu.

v Příval energie bez nutnosti pít kávu.

v Mizí mé dosavadní úzkosti.

v Problém ≠strach ze selhání --- problém = pojď do akce a vyřeš ho!

v Mizí pocity ošklivosti – jsem plná, ženštější a cítím se dobře tak, jak jsem.

Nenaplnily se ani mé obávané představy s masem spojení, že:

v Přestanu meditovat – ba naopak, zase sedím a medím.

v Nebudu cvičit jógu – cvičím s radostí každé ráno a je mi skvěle.

Ano, cesta je skutečně jen jedna. Je to ta, která je vydlážděná naší zkušeností. A jako taková může mít nekonečné množství variant, odboček i slepých uliček…

http://bit.ly/2zWwm9c

Jirka se se mnou po obědě loučí a do ruky si bere knihu Na prahu změn.

Jdu si ji pro zajímavost půjčit a přečíst, i přesto, že věřím, že je uvnitř mě něco, co mě vede lépe než všechna písmenka knih světa.

Každý někdy zažil:

2017-10-31T15:24:00.000+01:00

Že jeho srdce přetékalo radostí.

Dno černější než ta nejproklatější studna.

Okamžik „je mi hezky“, který stačil k dokonalému pocitu štěstí.

Kvalitní povídání s přáteli, které zasytilo víc než dušené hovězí.

Že byl zamilovaný do dvou osob zároveň.

Že se mu zabarvilo oblečení v pračce.

Jaké to je připálit jídlo…

…přesolit jídlo…

…hladovět.

Každý někdy zažil odevzdání v okamžiku dávání.

Pokoru, která mu vrhla do očí slzy nad lidskou dobrotou…

…a rozpustila třeba jen kousek jeho ega.

Okamžiky, kdy ticho bylo nepopsatelně povznášející a léčivé…

…nebo i drásající k nesnesení.

Ztrátu milované věci, drahocenné osoby.

Spálil žehličkou oblíbený kousek oblečení.

Jaké to je, když vás kadeřnice „vylepá“ víc, než jste si představovali.

Každý se někdy pozastavil nad tím, zda je na konci duhy skutečně podklad.

Si někdy užíval klidné plynutí řeky při pohledu na stromy, které přechází do podzimního zbarvení.

Ach člověče…jestli jsi něco z toho nezažil – máš se ještě na co těšit!

A ty, který výše popsané dobře znáš – raduj se!

A čekej, kdy ty okamžiky přijdou znovu a pokus se vnímat, v čem jsou jiné. Nové. Hlubší…

(Některé se totiž budou pravděpodobně opakovat…)

Věřím:

2017-10-25T15:48:00.002+02:00

- V čistou dětskou duši

- V dobro lidstva

- Že existuje pravá láska bez nutné vazby na druhého člověka

- V sílu přírody

- V mezihvězdné galaxie

- V posmrtný život

- Že se stanu spisovatelkou

- Že je přirozené být zdravá

- Že existují víly a andělé

- Že věřím

- V moc vědomých snů

- V sílu úplňku

- V uvolnění smíchem

- Že i TY V NĚCO VĚŘÍŠ!

http://www.galeriepastelka.cz/

GOAP: geniové, osobnosti, autority, perzóny

2017-10-17T09:45:00.001+02:00

„Takže, na kolik výstav?“

„Na všechny tři.“

„Dobrá, takže to máme 3 výstavy, jedno studentské vstupné, to je za 250 korun.“
Kartičku vidět nechce, sleva 100 Kč mě potěší – nebráním se jí.
„Můžu platit kartou?“

„Vy už jste tu výstavu viděla?“ ptám se paní na pokladně.
„Ne, neviděla, ale je hezká, je hezká…Takže kartou?“

Jako lidi z Keni – pracují na polích s kakaem, kteří nikdy neochutnali čokoládu…

∞

Poprvé jsem se do něj zamilovala v Madridu. Stál tam a díval se na mě tím svým tajemným pohledem a nemusel nic říkat. Mluvil mi z duše i bezeslov. Hovořil ke mně skrze každou svou linku. Mluvil na mě skrze své obrazy. Promlouvala ke mě každá jeho linka. Už tehdy jsem měla ráda jeho šílenost. Snad proto, že je to část i mé osobnosti, kterou ráda nechávám volně se projevovat. Rezonovala jsem s jeho názorem na relativitu času. Dlouho jsme se neviděli, a tady v Praze mě překvapilo, kolik nových věcí mi o sobě prozradil. Dýchala jsem jeho přítomnost skrze obrazy a užívala si, jak má vnitřní umělecká složka šílí a křičí o slovo!

„Lidé milují tajemství, a proto milují mé obrazy.“
Salvador Dalí

Byl to muž, který vystudoval madridskou Akademii výtvarného umění. Přátelil se Buňuelem, Lorkou a Picassem. Avantgarda smíchaná se surrealismem čišela z každého kousku nitě jeho plátna.

Co jsem se o něm dozvěděla nového? Máme ho spojeného s profláklými obrazy…

https://img.signaly.cz/upload/8/4/072c79c23682ab623035b07660768b/Image00001.jpg

…ale na této výstavě mě překvapilo, že se zajímal i o svět, který bychom dnes označili jako EZO. Maloval anděly. Ztvárňoval to, jak funguje mysl. Filozofoval nad životem. To, co se dnes snažíme uchopit přes různé alter světy i meditace, bylo evidentně tématem i jeho století! Maloval i obrazy historické - objevuje se na nich Quijote, Cervantes, Trojský kůň a další a další řecké i mýtické bytosti a obrazy. Dalí zkrátka kreslil všechno, používal různé styly, tvořil sochy, maloval na talíře, tužkou, patlal barvami. Z jeho surrealismu se mi tajil dech. Nejvíce času jsem strávila u obrazu Život je sen a detailně si prohlížela každý každičký detail – má fantazijní mysl se mohla zbláznit radostí!

Druhým obrazem, u kterého jsem se propadla kamsi hluboko, byl ten s názvem Požehnání.

A co má velikán Salvádor Dalí společného s ČR? V roce 1969 se na podzim v Paříži potkal s českým fotografem, Václavem Chocholou, který měl tu možnost pobývat v jeho přítomnosti a fotit ho.

http://www.designmagazin.cz/foto/2014/02/vystava-salvador-dali-kunstraeume-7.jpg

http://artinbrief.pl/wp-content/uploads/2015/04/vaclav-chochola.jpg

∞∞∞∞∞

Life is a pink box/ Život je růžová krabice. Tohle bylo největší překvapení celé výstavy umělce, o kterého jsem stála nejméně. Člověk, který ve 20. století zamával s uměním, když dal v Americe vzniknout pop-artu. V New Yorku o něm brzy věděl celý svět, ale zdaleka ne celý svět věděl, že jeho rodiče byli rakousko-uherští přistěhovalci z městečka Miková (dnes součást severovýchodního Slovenska).

Znáte ho jako umělce, který pomaloval plechovku na tisíce způsobů a jistojistě jste viděli i nějakou jeho Marilyn Monroe.

http://bit.ly/2yQEAiA

http://bit.ly/2iiC6Cx

Novinkou pro mě bylo jeho spojení s Velvet Underground a banánovou ilustrací jejich desky.

http://bit.ly/2gmj1Mb

Andrej Warhola, známý jako Andy Warhol v době boomu sociálních médií prohlásil:

„Každý si jednou zažije svých 15 minut slávy.“

A po jeho smrti, v nedožitých 59 letech, po nemoci se žlučníkem, jeho přítel prohlásil:

„Ale Andy Warhol je má navždy.“

O tomhle umělci lidé často mluví s božskostí v očích. Já na něm nikdy nic tak zvláštního neviděla. Výstava mi však odkryla velmi zajímavé rodinné pozadí jeho tvorby. Díky odkazu na jeho kořeny, mě Andy chytl za srdce. Možná spíše za ego tím, že o sobě prohlašoval, že je povrchní egoista, a ví to o sobě. Každý, kdo ho znal, však věděl, že to není křivák, ale člověk s dobrým srdcem.

O Warholovi byla natočena řada filmů. Skrze jeden, který jsem viděla, jsem si vytvořila obrázek geniálního, ale dost nevyrovnaného umělce, kolem kterého neustále pluje obláček sex, drugs and rock´n´roll. Tento obraz se mi rozbil, když se mi odkrylo jeho křesťanské prostředí, ve kterém vyrůstal, a ke kterému se ale nikdy veřejně příliš nehlásil. Dal vzniknout továrně na umění Factory, kam lidé chodili rádi ne primárně kvůli velké umělecké hvězdě, ale pro prostor, který Andy vytvořil k inspirativnímu setkávání.

Bylo trochu zvláštní procházet se místnostmi s výpověďmi jeho sourozenců a rodiny. Listovat si rodinnými fotkami, kde byl Andrew ještě malý a obyčejný kluk. Jaké by to pro něj asi bylo? Projít se muzeem sebe samého?

Na jeho výstavě jsem se od srdce zasmála sérii komiksů Life is a pink box.

Foto bohužel není - vybil se mi foťák - zajděte si tam!

Na dobro se tak rozbořila pevná niť mezi tímto umělcem a plechovkou od fazolí. Nově ve mně vzniklo klubko plné produkce filmů, komiksů a grafik od CDček. To, co dokázal, je obdivuhodné ještě z jiného důvodu – v dětství si ošklivě zlomil ruku a při srůstání se špatně hojila. V nemocnici mu ji museli znovu lámat – byla to jeho pravá ruka, kterou celý život maloval.

"Vydělávat peníze i pracovat je umění. A nejlepším uměním je dobrý byznys."

Pro mě pořád tak trochu podivín, ale od výstavy muž s velkým srdcem, který byl vděčný každý den za to, co dělá.

∞

„Za dvacet minut zavíráme, slečno.“
„To je v pohodě, to stihnu.“
Obrazy tohoto pána jsem vídala jako malá, ještě dřív, než jsem se naučila číst a psát. Babička je měla vyplakátované na dveřích pokoje, kde jsme si se sestrou hrávaly.

http://bit.ly/2geFjip

Na záchodě visel, všechny ty roky, kdy jsem vyrůstala, kalendář s jeho 12 ženami. Alfons Mucha, umělec, který v ženách viděl bohyně. Při pohledu na jeho obrazy mnou opět projíždí uvědomění, jak jsou ženské křivky dokonalé!

http://bit.ly/2gn3OO3

I zde pro mě bylo schováno nové překvapení. Nevěděla jsem, že Mucha maloval i návrhy poštovních známek nebo historické osobnosti jako třeba Jana Žižku. Zpětně mě vlastně překvapuje, že mě to překvapuje, když je autorem Moravské epopoje – velkoformátových obrazů.

http://bit.ly/2yItI2h

Když se hlásil na uměleckou školu, řekli mu, aby si raději našel jiné zaměstnání. Na to se Alfons Mucha proslavil v Paříži (1895) svým plakátem pro divadlo Renaissance, na představení Gismondy s proslulou herečkou Sarah Bernhardtovou. To odstartovala jeho dráhu nadaného malíře. Maloval kampaně k sušenkám, pivu, vínu… Dokázal ze spotřebního zboží udělat kousek umění, který všichni chtěli: talířky, kávové sety, plechovky na sušenky. I já se mlsně procházím v obchůdku s jeho věcičkami, a jsem fascinována pocitem, jak z TAKOVÉHO hrníčku asi chutná ranní čaj.

∞ ∞ ∞

Tři muži s různými vztahy k Česku. Pro mě tři obrovské inspirace, které mi poskytly jízdu po tobogánu vlastní fantazie a nakoply k další tvorbě. Až budete na Staroměstském náměstí, vynechte kávu s dortíčkem a zajděte si raději na tuto výstavu.

Jako bonus můžete pozorovat rejdění lidí na náměstí pod vámi. Je umístěno v průhledném okně s bílým rámem a autorem je samotná Praha.

Tak jaká byla CESTA ŽENY?

2017-07-25T11:46:00.002+02:00

Na cestě se vše neustále mění. Změnily jsme se i my – cestářky, které jsme se rozhodly na 16 dní vzít batoh na záda, do ruky poutnickou hůl a rozloučit se s pravidelnou sprchou.

Odměnou nám bylo zjištění, jak málo stačí ke štěstí...

Na cestě jsme se potkávaly se čtyřmi elementy: voda, oheň, vítr a vzduch. Jejich oblíbenost se na trase dost proměňovala.

„Bude tam večer voda?“ to je každovečerní velmi důležitá otázka. Bez vody v petce neuvaříte čaj, „pinpogačku“ k večeři, ani kaši k snídani. Studánek bylo méně než dobrých lidí, kteří byli ochotni pustit i několik litrů z hadice do našich butelí.

Voda – v nás, v našich flaškách, ale i ta kolem. Třeboňské rybníky – to byl pro mě letos jeden z nejkrásnějších bodů trasy. Luxus každý den si zaplavat, dle lenosti si umýt vlasy, vyprat rajtky, slunit se a nechat poletovat své myšlenky při pohledu na jihočeské vážky.

Přemýšlí vážka taky nad smyslem života?

Aby to nebylo tak romantické – voda se stává dost protivnou, když si začne kapat na vaši tvář a spacák uprostřed noci, kdy jste dle předpovědi – pohledem na noční oblohu usoudili, že pršet nebude. Na první dobrou to vyřeší plachta přehozená přes spací peří. Avšak bouřkové zvuky „jedou z vodou“ vás už do říše snů nepustí. Ten vnitřní rozespalý boj, kdy musíte okamžitě a střelhbitě vyskočit z teploučkého spacáku do zimy, mokra a deště, nechat si smáčet spací tričko, vás na příště poučí proti lenosti. Mokro a vlhkost ve spacáku – tak se naplnilo jedno z hesel PŠL: zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je silný. A přitom je to pořád ten stejný element – VODA.

Oheň se stal uzavírajícím symbolem každého putovního dne. Moment, kdy se začalo smrákat, a plameny tak mohly osvětlit náš den. Oheň svou čistou energií vytvářel prostor tepla a bezpečí, kde v kruhu žen plula slova o tom, jaký byl den, co jim přinesl a jaký to má přesah do běžného života.

Hluboká uvědomění i obyčejné radosti z kávy se zmrzlinou. Kontrasty mezi putování krajinou a kulturní zábavou v zámeckých zahradách, které jsme míjely.

Oheň naslouchal našim příběhům a dodával energii přetvářet naše myšlenky v činy.

Nikdy jsem si na něj nevzpomněla, když jsem kráčela rozpálenou asfaltkou, po bocích s poli pšenice a ovsem. Úmorné vedro, sucho v puse a pocit „už tam chci být“ - element tepla bez praskání ohně mám z putování spojen se zcela jinými pocity.

Nebylo pro mne krásnějších momentů než se ráno s klidem sbalit, vypláchnout ešák od kaše a s větrem ve vlasech se vydat na další část cesty. Někdy s cílem, jindy bez plánů – se zvídavostí, co mě během dne potká a jak to vnitřně prožiju. Mou vlajkou byly červená a béžová – barvy čerstvě vypraných kalhotek, které se s železnou pravidelností na batohu střídaly. Neb táboření není přežívání – a to ani ve smyslu hygienickém.

Kromě pocitu svobody však vítr umí vykouzlit i stav úzkosti, zmaru a vyčerpání. To, když těsně před půlnocí spustí svůj poryvový program a rozhodne se vám vytrhat kolíky od přístřešku. Jeden po druhém. V kombinaci s elementem vody si bez ohledu na sebelepší vybavení připadáte oproti přírodě zcela bezbranní. A stačí k tomu pocit, že je vám zima a zmoknete. Tunelové bušení větru do přístřešku probouzí ve vašich očích děs, za jak dlouho kolíky vyletí ze země tentokrát a kolik z nich už v trávě nikdy nenajdete ani s čelovkou, která má mega dosah, bliká a mění i barvy. Ani tahle zkušenost však ve mně nevyvolala pocit, že nenávidím vítr. Jen poznání, že je potřeba řádných kolíků a precizního ukotvení. Přesně něco, co mi semo tamo chybí i v životě. A zároveň si přiznat, že v mechu a štěrku kolíky zkrátka neukotvím a že některá životní období se zkrátka musí jen přežít.

Vůně se měnily podle toho, jakými jsme právě procházely lesy(prý). Jaká hospoda byla na dosah. Okolní povětří se měnilo podle toho, jak dlouho jsme se nemyly. Dýchat vzduch kolem byla krásná aktivita, bez které bychom neušly ani krok. To, co děláme běžně bez uvědomění, tak mohlo bez pozornosti utíkající k reklamních poutačům, zvukům tramvají a mysli ve stresové zóně, vystoupit do popředí. Čich se zostřil a v závěru cesty zcela oněměl, když se rozpomněl, jak voní mýdlo!

Být unavená a strhaná kvůli cestě do cíle v přírodě, která nabízí zklidnění a veškerou svou energii, by bylo zcela kontraproduktivní. Navíc ztrhanost a vyčerpání nám ženám zkrátka nesluší. Žena ví, že dokážou vyběhnout horu, ujít přes dvacet kilometrů, zatnout zuby a šlapat na plný výkon, být tam první, všechno stihnout – ano, dokážeme to!

Ale proč? Co z toho?

Naše tempo určoval osmi až devítihodinový spánek, pomalé a líné ráááááno. Vynalézavost je ženám vlastní. Peškobus tak nebyl našim jediným dopravním prostředkem. Kdy jindy se svést jednokolejkou a popovídat si s místními lidmi, když ne teď? Kdy jindy vyzkoušet stát s palcem nahoru u silnice s batohem a poutnickou holí?

Právě tehdy, když přijde chuť to udělat.

A co Cesta Ženy 2017 dala mě?

Potvrzení síly ženské skupiny.

Opuštění pocitu „nestíhám všechno, co bych chtěla“.

Spojení se s vlastní jemností, ve které dokážu cokoliv.

Připomenutí si vlastních kvalit, na které jsem v poryvu posledních životních změn zapomněla.

Blažený stav bez touhy po čemkoliv.

Normálnost a obyčejnost putovních dní, ve kterých bylo tolik zážitků.

A jestli cítím nějaký přesah?

Jsem zpátky v Praze, jedu do práce a odpoledne pojedu z práce. Co u toho prožívám?

Cítím se být více ženou! Snad za to mohou kontrasty způsobené nemytím versus dvě horské sprchy. Možná tomu přispěla i možnost svobodně tančit na louce v šatech a poutnickou hůl a smradlavé tričko na chvíli vyměnit za sexy šaty. Nevím, jen v sobě cítím víc ženskosti.

Jak to jen popsat…

Nikam nespěchám…

…..moje pohyby jsou jakoby vláčnější. Plynou jako ty lesní studánky a potůčky.

Sukně a šaty jsou pro mne jedinou ranní volbou oblečení.

Úkoly, které se za mě začínají valit ze všech stran jako ta noční smršť vody, zvládám vyřešit bez pocitu úzkosti. Jako by mě příroda zakotvila někde hluboko uvnitř, kde mám dostatek klidu na chaos, který se děje kolem.

A co mi to dalo úplně nejvíc?

Ráno vstávám s úsměvem. Ač mám oproti Cesty jasnější plán a strukturu dne, těším se ani ne na to, co zažiju, ale jak to prožiju.

Jako bych měla oči více dokořán, ale není to pravda. Ve skutečnosti se otevřelo jen mé srdce.

A za co jsem nejvíce vděčná?

Za spokojenost – tak prostá věc, kterou pro mne bylo před Cestou těžké cítit.

Spokojenost s tím, kdo jsem, protože jsem to zapomněla.

Spokojenost s tím, kde v životě jsem, protože…

OSTRAVSKÁ ŽENA V PRAŽSKÉ SÍTI

2017-06-06T20:58:00.001+02:00

JÍT ZKUSIT ŠTĚSTÍ DO PRAHY?
O TOMTO ZTROSKOTÁNÍ PŘEDSTAV UŽ JINÍ NAPSALI!

NE! VŠECHNO ŠTĚSTÍ V SOBĚ MÁM,
VÍM TO JÁ – A TY VÍŠ TO TÉŽ!

TAK PROČ TAM TEDA SAKRA, KURVA, PROBOHA JDEŠ????
DO DRÁPŮ PRAŽSKÉHO METRA DOBROVOLNĚ SE ODEVZDAT...
PRACOVAT OD OSMI K PĚTI A NECHAT SI NĚCO SLADKÉHO ZDÁT?!!!

A DRUHÝ DEN NANOVO???

JE TO SEN, POCIT ČI JENOM MÉ ZDÁNÍ,
ŽE SE PŘEDE MNOU COSI SKLÁNÍ
- NEVÍM CO ANI TO VĚDĚT NEMOHU,
DOKUD NEDOSTANU KLÍČ OD LUCEMBURSKÉHO GARSÓNU.

VÍM TO JÁ - TY VÍŠ TO TÉŽ,
ŽE TO CO V PRAZE CHCEŠ, I V BRNĚ OSTRAVĚ ČI OLOMOUCI DOKÁŽEŠ.

TAK PROČ PRAHA????!!!

STEJNĚ JAKO JE JAKÁKOLIV ZMĚNA TĚŽKÁ V NEDĚLI,
JSOU I JEJÍ POKUSY V LETECH ZAJETÝCH KOLEJÍ.

TAM ČERSTVÝ VÍTR MŮŽE PŘIJÍT, I KDYŽ TŘEBA NEFOUKÁ
A TY MŮŽEŠ SE CÍTIT ZASE JAKO KDYŽ JSI BYLA MALINKÁ:

BEZ STAROSTÍ A OBAV Z TOHO, CO BUDE.
NADŠENÍ DÝCHAT A DRUHÉ VNÍMAT.

BALÍM KUFRY, VŠAK NEPÁLÍM MOSTY,
VĚDOMA SI TOHO, ŽE ČÁST MĚ STĚHUJE SE JEN "Z POVINNOSTI".

SPÍŠE JAK PAVOUČÍ ŽEN JDU ROZŠÍŘIT SVOU SÍŤ,
JEJÍMŽ PŘÍSTAVIŠTĚM BUDE MI NOVĚ PRAŽSKÝ BYT.

Airine...6.6.2017

Acri´s

2 nové články jsou HERE!

MÁM NOVÝ WEB, TAK MRKNĚTE

KNIHY 2018

JE NĚCO VE VESMÍRU NEBO PROSTĚ JEN JEDE ŽIVOT?

Pokud nedržíme půst, rozhodně nezapomeneme jíst 3x (kdy je stres, tak i víckrát) denně, ale úplně s klidem odložíme pohyb, jako by nebyl stejně důležitý a nedostatek serotoninu se snažíme alespoň na chvíli doplnit kávou.

KDY UŽ MĚ SAKRA KONEČNĚ PŘESTANE BOLET TA HLAVA?

A DO TŘEBONĚ DORAZILO ŠVÉDSKO!

KDYŽ JSEM MIMO SVŮJ STŘED aneb 5 tipů, jak se do něj vrátit

JSI ALTERNATIVEC NEBO KONVENČŇÁK? JAK TO MÁŠ?

HORY NEUMÍ LHÁT

ZATÍM JSEM SE VŽDYCKY ZVEDLA!

Thajská karma je zdarma

Něžné věci

Pro Matúše

Odpouštět by se mělo nejen o vánocích. Proč?

8 DŮVODŮ, PROČ SE VYPLATÍ NASLOUCHAT IRACIONÁLNÍM EMOCÍM

THAJSKO: ráj, peklo a nebe…

KNIHY 2017

Malé velké věci

10 věcí, které o tobě (téměř) nikdo neví

VEGETARIÁNKA, KTEROU VYLÉČILO MASO

Každý někdy zažil:

Věřím:

GOAP: geniové, osobnosti, autority, perzóny

∞

„Lidé milují tajemství, a proto milují mé obrazy.“ Salvador Dalí

∞∞∞∞∞

„Každý si jednou zažije svých 15 minut slávy.“

„Ale Andy Warhol je má navždy.“

"Vydělávat peníze i pracovat je umění. A nejlepším uměním je dobrý byznys."

∞

Tak jaká byla CESTA ŽENY?

OSTRAVSKÁ ŽENA V PRAŽSKÉ SÍTI

„Lidé milují tajemství, a proto milují mé obrazy.“
Salvador Dalí