ajznbonak's musicstation

Pearl Jam - Backspacer (2009)

2009-09-27T18:07:00.003+02:00

Tři roky, tři evropská turné, nespočetně koncertů v Severní Americe, nějaká ta Austrálie a nové album seattlovské legendy je tady. Člověk by nevěřil, že to trvalo tak dlouho. Možná je to i tím, že Vedder a spol. nesedí na vavřínech a snaží se pro své fanoušky vymýšlet, co se dá. Singly, speciální edice, knihy fotografií, sólové projekty, dvdčka či tuna bootlegů.

Co se týče snahy o inovaci svého stylu, nemají PJ situaci příliš lehkou. Zná je každý, geniální alba již ve své sbírce mají a ty ostatní zdaleka převyšují zdejší hudební průměr. Proto taky hodnocení nového alba bude hodně o tom, jak k novému materiálu každý přistupuje. Ale nechme polemizování a pojďme přímo k věci.

Backspacer začíná ostřeji a punkověji než jsme u PJ zvyklí. Rychlejší kytary, přímější styl a valivý drive. Hlavně "Got Some" se hodně povedla. A z trojice vypalovaček na úvod desky je jednoznačně nejlepší. "Fixer" mu sice zdatně konkuruje, ale nemá takový spád. V podstatě podobný styl si album drží až do začátku písně "Just Breathe", která by jako z oka vypadla některým kouskům z Vedderovy sólovky "Into The Wild". Akustická, atmosférická, akorát se mi do konceptu alba moc nehodí. Raději mám rád Veddera třeba v "Unthought unknown", kdy píseň postupně graduje a vy se nemůžete dočkat až to později rozbalí spolu s bubny a elektrickými kytarami. Pro mě nejlepší píseň alba a možná i nejlepší od doby "Last Kiss" a alba Yield. Druhá polovina desky je již lehce slabší, ale "Speed of Sound" nebo "Force of the nature" drží kluky stále vysoko s dostatečnou rezervou. Poslední "The End" album příjemně zakončuje, akorát opět se hodí spíš na již zmíněný Into The Wild a nemá potřebnou sílu ohromovat.

Pearl Jam udělali dobrý kus práce. Backspacer je hodně dobrá deska. Lehce lepší než album minulé a s přehledem utáhne Riot Act či Binaural. Jestli je schopno se zařadit po bok Yield nebo No Code, ukáže až čas. Hodnotím pěknými osmi z deseti.

MOJO review
How to use a ninth life wisely...

"Neil Young taught us dignity," said singer Eddie Vedder, discussing the veteran American rocker's influence on Pearl Jam. The group's ninth album is proof that down the years the Seattle five-piece have learnt their lessons well. While the reissue of their 1991 debut earlier this year reminded fans of their initial impact, Backspacer - wrapped in a warm Brendan O'Brien production - has more in common with REM and Tom Petty than its melodramatic grunge ancestry. The heroic tracks (opener Gonna See My Friend, Supersonic, Johnny Guitar) capture Pearl Jam in pure classic rock mode, but it's Vedder's more considered moments that win the day. Just Breathe (acoustic mysticism and pump organ reverie), Amongst The Waves (anthemic, yet lithe) and The End (a reflective final bow) make this one of Pearl Jam's most satisfying albums. Listen without prejudice.

-Phil Alexander
4/5

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: Got Some, Untought Unknown, Force Of Nature, The Fixer

tracklist
01 "Gonna See My Friend"
02 "Got Some"
03. "The Fixer"
04 "Johnny Guitar"
05 "Just Breathe"
06 "Amongst the Waves"
07 "Unthought Known"
08 "Supersonic"
09 "Speed of Sound"
10 "Force of Nature"
11 "The End"

myspace
wiki
mainpage

The Mars Volta - Octahedron (2009)

2009-06-15T20:17:00.004+02:00

Je to tady! A ani jsme nemuseli dlouho čekat. Nové album texaské formace The Mars Volta spatřilo před necelým týdnem světlo warezového světa. Chlapci rozhodně nesedí na vavřínech a sekají jeden počin za druhým. Představování téhle kapely by bylo však nosením dříví do lesa. Ten, kdo čte tento blog pravidelně, určitě nepřehlédnul příspěvek z loňského roku. Hlavní otázka však zní, má tento kousek na to, překonat již tak skvělé album Bedlam In Goliath?

Ano, má. Není to však taková bláznivá směska rytmů, smrtících bicí a vyeskalovaných vokálů. Octahedron je klidnější, vnímavější, přístupnější. Textem a celkovým songwritingem mi semtam přijdou na mysl pomalé songy z éry At The Drive-In. Ale nepředbíhejme.

Už Omar v rozhovorech předeslával, že natočili akustické album. Romantické povahy však hned zklamu. Ne, ibaňezku tam nenajdete. Je to akustické ve stylu aka Mars Volta, to znamená plno kytar, plno smyček, plno dráždivých bubnů a všelijakých ruchů.
Otvírák "Since We've Been Wrong" má tedy sice pomalý nástup, ale po každém tónu napětí roste. Velká změna, když srovnáme třeba začátek Bedlamu. Pridgenovy bubny jen tak pomalu dotváří rytmiku a s citem vlastním neruší celkový obraz této balady. Říkám si, dobrý. To jsem ale nevěděl, že přijde "Teflon". Song, který je jednoznačnou ozdobou celé desky. A možná i jeden z těch nejlepších za celou kariéru Mars Volty. Omarovy distorze na začátku, hutné bubny a nádherný zdvojený vokál provokujícího Cedrica - "What am I without the bruises? / These switches won't come on"? Uff ..

Klid rozčeří až nářezová "Cotopaxi" -- nakopává, dráždí, stimuluje. Pridgen se tentokrát vyřádil pořádně, přičemž mu skvěle sekunduje Omar a "předehrává" v tamdemu s bubeníkovimi kopáky. Další song už opět zabředává do pohodového rytmu celého alba. "Desperate Graves" řadím dokonce jako vrchol č. 2. A opět díky skvělému textu a vokálu. Má to prostě něco do sebe, když Cedric konečně zpívá k věci. Samozřejmě vždy s dávkou jisté tajemnosti a dvojakosti, jak je u něho zvykem.

Album končí s dlouhým "Luciforms" a pomalu dohasíná v uších. Deloused-killer nečekejte, Bedlam-like album taky ne. Mars Volta přichází opět s vylepšenou koncepcí toho, jakým způsobem útočí na posluchačovi smysly. Opět skvělý počin. V dostaní v každém lepším obchodě 23.6 a na discích každého správného fanouška The Mars Volta.

Spin magazine review
Unless you're the kind of prog-rock nut who plans to buy I Love You, Man on DVD just to relive the scene at the Rush concert, you're probably suffering from an acute case of Mars Volta Fatigue right about now. (Symptoms include naming your child Parallax Symbiosis and ordering the "deaf con of Angora goats" at fancy restaurants.) Guitarist Omar Rodriguez-Lopez, in particular, has diluted the potency of the band's brand, issuing an endless string of increasingly impenetrable solo discs that make you wonder if the guy is paid by the note.
Given its typically foreboding title, Octahedron would not appear to be a cure for this disorder. Yet these eight tracks -- only one of which stretches past the eight-minute mark! -- actually make up the Mars Volta's most consistently compelling slab since 2005's salsafied Frances the Mute. Make no mistake: Rodriguez-Lopez still favors 12 solos where one will do, and singer Cedric Bixler-Zavala's lyrics make no more literal sense than they ever have. But on gorgeous psych-soul ballads like "Copernicus" and "Since We've Been Wrong," these hardcore noise freaks show off a sensual streak, while fierce rockers such as "Teflon" and "Cotopaxi" burn with purpose, not just technique. "I can't believe anymore," Bixler-Zavala wails over an escalating punk-funk groove in "Desperate Graves." For the first time in a while, though, you might.

3,5/5
Mikael Wood

WTF-Song-Meter 9/10
top songs: Teflon, Desperate Graves, Cotopaxi

Tracklist
1 Since We've Been Wrong
2 Teflon"
3 Halo of Nembutals
4 With Twilight as My Guide
5 Cotopaxi
6 Desperate Graves
7 Copernicus
8 Luciforms

myspace
wiki
mainpage

.

Mastodon - Crack The Skye (2009)

2009-03-23T13:20:00.004+01:00

Přitvrdíme. Mastodon jako kapela hrající směsici bláznivého metalu, hardcoru a progresivních prvků je pro mnoha lidí modlou, jejichž ohlas zaznamenaly i masová média. Není tedy divu, že na jejich nové cédé bylo mnoho lidí zvědavo.

Zkuste si v hlavě smíchat tvrdé Neurosis, temné Isis a ječivý Black Sabbath. A když to šmrcnete zajímavými aranžemi podpořené produkcí legendárního Brendana O'Briena, máte novou desku jak z partesu. Zvlášt dobře zní čtyřdílná epická pouť carským Ruskem, "The Czar", s tvrdými a přesnými kytarami, klavírním intrem a párem skvělých solíček, ocejchovanou časopisem Rolling Stones jako "21st–century prog–metal classic". Titulní "Crack The Skye" s hostujícím Scottem Kellym z Neurosis pak jen připravuje půdu pro možná pomyslný vrchol, 13ti minutovou "The Last Baron", která vzdává holt všem prog rockovým kapelám z let minulých.

Neprohloupí ten, co koupí ...

The Guardian.co.uk review
It takes a special band to do a prog metal concept album with dignity, but Atlanta's Mastodon are genre masters. Their breakthrough Leviathan was steeped in imagery from Herman Melville's Moby Dick, while 2006's Blood Mountain was littered with mythological creatures. Their sound is a cauldron of heavy southern rock riffs, duelling guitar harmonies, doomy Black Sabbath vocals, skittish jazz drums and eye-popping screams - a metal fan's dream. Their musical aggression has spilled off-stage too. Guitarist Brent Hinds was hospitalised with brain injuries in a fight with System of a Down bassist Shavo in 2007, but it's this caveman and scholar mixture that makes them fascinating.

Their fourth LP delves even deeper into prog territory - the spirit world, via Tsarist Russia. With the epic, four-part The Czar, they retell the murder of Rasputin, his soul "spiralling up through the crack in the sky, leaving material world behind", while the music builds to a full-on gallop as attackers gain on the mad monk, the panic rising in the ludicrously fiddly guitars. The breakneck Divinations, meanwhile, invokes the Khlysty, a Russian sect who believed in communication with the spirits.

If this all sounds a bit heavy going, Crack the Skye offers plenty of simple pleasures as Mastodon heap on the musical melodrama, with a more-is-more approach to fretwork that's bound to see them liven up moshpits when they support Metallica this summer.

Emma Johnston
4/5

WTF-Song-Meter: 8/10
top songs: The Czar, Crack The Skye, The Last Baron, Divinations

Tracklist
01 Oblivion
02 Divinations
03 Quintessence
04 The Czar
Usurper
Escape
Martyr
Spiral
05 Ghost of Karelia
06 Crack the Skye
07 The Last Baron

myspace
wiki
mainpage
youtube

John Frusciante - The Empyrean (2009)

2009-02-10T13:51:00.006+01:00

Není čas, nebyla chuť. Omluvte proto dočasný "out of order" stav tohoto blogu. Teď ta chuť snad bude, ale ta mrcha čas stejně asi nedá pokoj. Uvidíme. Pro začátek alespoň postnu album, které se mi v poslední době do mozku zavrtalo nejvíc a o které se chci s vámi podělit.

John Frusciante je známý kytaristy RHCP, což asi jistě mnozí vědí, málokdo už však ví, že vydává i skvělá vlastní alba a písně. Jeho poslední pokus vypadá hned na první poslech hodně ambiciózně. Začíná devítiminutovou instrumentálkou s pravidelným bicím a táhlými riffy, které občas rozčísne řada nepravidelných úskoků a efektů a pokračuje do hodně skvělé předělávky legendární Buckleyho písně "Song Of The Siren". No, není to ani špatný zpěvák, chce se říct, hned jak skladba odezní. Což dokazuje i na "Unreachable", která se asi nejvíc přibližuje vkusu širšího publika.

Album totiž není stravitelné hned a rozhodně ne po vlažném poslechu třeba v tramvaji. Frusciante si s posluchači hraje a nenechá je vydechnout. Vždy vytáhne nečekaný riff, změní tempo nebo celkovou náladu skladby. Do dokonalosti to předvádí v "Dark/Light", jednoznačném vrcholu celé desky. Ta skladba na mě působí takovým zvláštním neklidným dojmem, možná je to tím zkresleným vokálem, nebo působivým piánem, ale nemůžu ji dostat z hlavy a dlouho ji tam asi budu mít. Tleskám.

Nebyl by to Frusciante, kdyby si nepozval i své kamarády z branže. Účast parťáka z RHCP Flea není překvapením, avšak kytarista The Smiths Johny Marr už možná potěší lidi více. Právě na "Enough Of Me" si střihl s Frusciantem kytarový duet, který rozhodně nezůstává pozadu. Další spolupráci těchto dvou skvělých kytaristů na "Central" už ani není třeba komentovat, skvělé, skvělé, skvělé. A tleskám podruhé.

Tohle album hodnotím asi jako nejlepší ze všech těch, co kdy Frusciante vydal. Je to opravdu neskutečně silná deska, která si jistě své posluchače najde. Já jsem jeden z nich.

Prefixmag.com review
Given the wildly uneven quality of Red Hot Chili Peppers guitarist John Frusciante’s avant-garde solo work over the years, and the fact that this, his most recent release, is a concept record that also includes a cover of Tim Buckley’s epic noodling headscratcher, “Song to the Siren,” you’d be forgiven for approaching this disc with a healthy degree of trepidation. Try and remember, though, that the last great Chili Peppers record (By the Way) was a winner engineered almost entirely by Frusciante, and that The Empyrean includes guest spots by fellow Pepper Flea as well as Johnny Marr -- so it’s at least gotta be better than his "Your Pussy's Glued to a Building on Fire," right?

~ Travis Woods

WTF-Song-Meter 9/10
top songs: Dark/Light, Song Of The Siren, Central, Heaven, One More Of Me

Tracklist
01 Before the Beginning
02 Song to the Siren" (Tim Buckley, Larry Beckett)
03 Unreachable
04 God
05 Dark/Light
06 Heaven
07 Enough of Me
08 Central
09 One More of Me
10 After the Ending

myspace
wiki
mainpage
youtube

The Cure - 4:13 Dream (2008)

2008-10-27T14:21:00.006+01:00

Začínat špatnou zprávou se mi nechce, ale nelze jinak. Věřte, že se mi to nepíše lehce, ale The Cure už zřejmě mají nejlepší za sebou. 32 let kariéry, 12 alb a milióny oddaných fanoušků po celém světě je úctyhodný výkon, což však nezmění nic na faktu, že poslední album 4:13 Dream se nepovedlo...

Přísnější měřítko snese snad jen opener "Underneath The Stars", postavený na výtečné atmosféře, skvělých aranžích a kvalitní, citlivé práce s kytarou. Prostě tak, jak to umí jen oni. Stejně se však neubráním jistému deja-vu. Jasně, chápu, že po těch dluhých letech je těžko něco hledat a vyvíjet na svém stylu, přesto bych to rád u The Cure viděl. Vždy byli unikátní v tom, jak měnili svou hudbu, tvořili nové styly a byli inspirací pro pár stovek následovníků. Což dnes už neplatí.

Některé songy mě totiž doslova nebaví. Ano, to je to slovo. The Cure jsou na svém novém albu nudní. Ať už se jedná o podivný iritující zpěv na "Freakshow" nebo Smithovy skřeky na "The Scream", pořád těm skladbám něco chybí. Dobré riffy vystřídají unylé pasáže bez nápadu, dobré texty zazdí nenápaditý doprovod. Možná jsem moc tvrdý, ale nemůžu jinak. Raději si sežentě Bloodflowers, a na tohle album zapomeňte.

The Rolling Stone review
"You've got what I want," Robert Smith sings through fat, strangling-vine guitars in "The Real Snow White," his wan chirp finally collapsing in a long, falling yowl. It is classic, inconsolable Smith — with a twist. On the verge of 50 and leading a double-guitar gnarly-glam version of the Cure, Smith sounds less like a lovesick prince in 4:13 Dream's looping-riff viscera and swallow-you-whole echo, and more like the avenging middle-aged Roger Waters on Pink Floyd's Animals. There is none of the rag-doll bounce of the Cure's late-Eighties hits. The guitar overture in "Underneath the Stars" is closer to electric Neil Young than fey gloom. There are no evident hooks in "The Scream," just dirty surge and Smith's yelping rage. His dreaming ends, of course, with the usual defeat, in "It's Over." But along the way, his fury is its own relief.

3,5 / 5
DAVID FRICKE

WTF-Song-Meter 6/10
top songs: Underneath The Stars, Hungry Ghost, This. Here and Now. With You

01 Underneath the Stars
02 The Only One
03 The Reasons Why
04 Freakshow
05 Sirensong
06 The Real Snow White
07 The Hungry Ghost
08 Switch
09 The Perfect Boy
10 This. Here and Now. With You
11 Sleep When I'm Dead
12 The Scream
13 It's Over

myspace
wiki
mainpage
youtube

Thursday w/ Envy Split LP (2008)

2008-10-25T19:57:00.004+02:00

Když jsem zde před nedávnem říkal, jak se těším na nový split Envy se Thursday, nečekal jsem, že leak vyjde tak brzo. O to víc, jsem se nemohl dočkat i přes obavy, jakým způsobem se obě kapely k mixu post-hardcoru a post-rocku postaví.

LPíčko otevírá Thursday se svým klasickým songem. Technická, rychlá hra za podpory skvělých bicí a v celku originálního vokálu se semtam přiřvaným intermezzem. Nic převratného, což se však v zápětí mění. Šok, který posluchače čeká s druhým trackem "In Silence", je na první poslech lehce překvapivý, ale v konečném důsledku jasně pozitivní. Post-rock jako ze žurnálu. Hodně intenzivní instrumentálka, pár kláves a vydařená gradace. Užívám si hlavně postranních zvuků a ruchů, celé to působí hodně dobře.

K pro mě nejlepším momentům však přichází až ve skladbě "Appeared And Was Gone", když z pomalého klavírního intra za pomocí krátkých úderných basových efektů vyrostou plnohodnotné masivní elektro/kytarové orgie. Mimo to ještě stihli Thursday napasovat na split opět svůj klasický repertoár, song "An Absurd And Unrealistic Dream Of Peace". Možná o trošku lepší než opener, ale to už je věc názoru. Obě skladby jsou, jak už bylo řečeno, hodně kvalitní.

Thursday se svojí čtveřicí nastavili celkem vysokou laťku, což Envy značně stížilo situaci. Vypořádat se s tím zkusili trojicí songů, z nichž asi nejzajímavější se jeví hned první, "An Umbrella Fallen Into Fiction". Hodně pomalý náběh, s čteným textem a fantastickým vygradováním. Mám to u Envy raději, než kdyby do toho začli bušit hned od začátku, jak na "Isolation Of A Light Source". Nevím, jak to dělají, ale mě se to ani po sté neohraje.

Tento split mi byl čert dlužen, mám ho v playlistu skoro furt. A nemůžu se ho zbavit. Což i pro mě je jistý indikátor toho, že se to povedlo. I díky Thursday řadím tohle výš než zde již uveřejněné LP Envy/Jesu. A to je už, co říct ...

rock-sound.net
It’s not exactly a compilation, but semantic quibbles aside, this split release between New Jersey post-hardcore heroes Thursday and atmospheric Japanese noise mongers Envy is a hugely successful collaboration. Some may argue that these two make for an uneasy partnership, with largely disparate fanbases. There’s little sign of that here though, as Thursday become increasingly bleak in their outpourings, ending their four-track contribution with Anthony Molina of Mercury Rev remixing the instrumental ‘In Silence’. Of Envy’s three efforts, it’s the short, sharp assault of ‘Isolation Of A Light Source’ that proves the highlight, providing an interval between familiarly dazzling heady instrumentation and quiet / loud dynamics, with Tetsuya Fukagawa’s tormented vocal delivery as glorious as ever.

rating(8)
Tim Newbound

WTF-Song-Meter 9/10
top songs: Appeared And Was Gone, An Absurd And Unrealistic Dream Of Peace, An Umbrella Fallen Into Fiction

Tracklist
Side A: Thursday
01 As He Climbed The Dark Mountain"
02 In Silence
03 An Absurd And Unrealistic Dream Of Peace
04 Appeared And Was Gone (Remix by Anthony Molina of Mercury Rev)

Side B: Envy
01 An Umbrella Fallen Into Fiction"
02 Isolation Of A Light Source"
03 Pure Birth And Loneliness"

FREE ONLINE STREAM

myspace [thursday] [envy]
wiki
mainpage [thursday] [envy]
youtube

Kings Of Leon - Only By The Night (2008)

2008-10-12T20:30:00.004+02:00

Je tomu skoro přesně na rok, kdy jsem zde rozepsal o této mladé nadějné skupině. A hle, máme tu nové album. A to ne ledajaké. Kings Of Leon se totiž letos, kdy poprvé headlinovali (uff to je zas češtin) Glastonbury a T In The Park, dostali do opravdové první ligy.

Mnozí jistě zaregistrovali obrovský hit Sex On Fire, který bez problémů drtí žebříčky na celém světě. Po právu. Přebuzené basy a pohodové flow se skvělým vygradovaným refrénem je přesně to, co Kings Of Leon potřebovali, aby se v kariéře posunuli dál. Už nejsou tou kapelou z dob Aha Shake Heartbeat, ale naplno dopluli do vod masového mainstreamu, kterým jim může zajistit obrovskou slávu.

Album právě graduje již zmiňovaným "Sex On Fire" a "Use Somebody", které jsou jakýmsi zlatým hřebem. Dobrá je i "Notion" se skvělým intrem. To je přesně to, co od KOL čekám. Hravé kytary, zajímavý vokál, prostě pohoda, která neomrzí. No a když tomu přidáte opravdu profesionální produkci a dokonalý hutný zvuk, není co řešit.

Nemá cenu se v tom moc pitvat, ale jedno vím jistě, nové album nezklamalo ani trochu. Výtky, že se zprofanovali nezávislé scéně, nejsou na místě. Každá kapela potřebuje růst, a KOL přesně ví, čeho chtějí dosáhnout a tvrdě si za tím jdou.

The Times review
At their recent Brixton Academy show, Kings of Leon played to an audience so socially and generationally varied that, their extraordinary new album aside, it seemed clear the Followills were poised on the cusp of superstardom. (The entry of their new single, Sex on Fire, at No 1 confirms this.) I say “aside”, but removing Only by the Night, the band’s fourth album, from the equation, however temporarily, is impossible. It is, in short, a monster, waiting to be uncaged by huge record sales. But it’s a monster with subtle qualities, which are already being overlooked (a common KoL oversight). For every stadium-ready, U2-big track such as Crawl or Use Somebody (on which the catch in Caleb Followill’s voice as he sings “I hope it’s going to make you notice someone like me” is positively brutal), there is a song as strange and multilayered as Seventeen, which, dodgy lyrics notwithstanding, points up the band’s burgeoning dynamic dexterity. Or Cold Desert, which takes the blues of the group’s Southern roots as its base, but makes out of them something almost ambient and wholly devastating, and offers yet more proof of what a powerful singer Caleb is. Or Revelry, a track that from the first note lets you know it’s zeroing in on the despair that often coexists with the fun the song’s title seems to describe. A hugely important album by a hugely important band.

4/5
Dan Cairns

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: Sex On Fire, Use Somebody, Notion, Cold Desert

Setlist
01 Closer
02 Crawl
03 Sex on Fire
04 Use Somebody
05 Manhattan
06 Revelry
07 17
08 Notion
09 I Want You
10 Be Somebody
11 Cold Desert

myspace
wiki
mainpage
youtube

Slipknot - All Hope Is Gone (2008)

2008-09-15T14:53:00.004+02:00

Novou stovku článků začnu stylově. Novými Slipknoty. Vím, že se mnohým už při vyslovení tohoto jména ježí chlupy na těle, ale přeci jenom je tahle parta kolem Coreyho Taylora jedna z největších jmen současné hudby. A to nejen v metalových vodách.

Nové album začíná hororově. "Gematria" je singl jako stvořený pro vyznavače tvrdého metalu. Fanouši Stone Sour jistě rádi přeskočí, ale fajnšmekři si přijdou na své. Brutální dvojkopáky, husté power akordy a hrozivý vokál. "THROW AWAY YOUR DISPOSABLE PAST / AND FALL APART LIKE A CIGARETTE ASH" zpívá Corey s opravdovým zapálením. A je to paráda. Jak říká můj kámoš Olaf, otevírejte okna, protože při tomhle si ty schody s chutí vyběhnete a skočíte znova. "Sulfur" je nahrána s podobným vzorcem, akorát si tam Corey střihl víc přívětivější vokál v refrénu a vůbec ta skladba působí víc harmoničtěji.

Dalo by se říci, že postupně album "měkne". Od drsného soundu s drsným, téměr hardcorovým vokálem (Butcher's Hook), se dostaneme pouze k drsnému soundu a popovému vokálu (Psychosocial) až skončíme u téměř sladkého popíku pro vlahé letní večery (Snuff). Holt vliv Stone Souru je tu vidět a já to kvituji s povděkem. A hlavně hodně mě to baví. Krásná je například "Gehenna", temná a atmosférická skladba, se skvělými kytarami, kde je však potřeba být neustále v pozoru, protože nikdy nevíte, kdy na vás Corey vybafne. Nebo "Wherein Lies Continue", kde Corey předvádí fantastický vokálový výkon. Úplně vidím to jeho rudé krkisko.

Slipknot vytvořili skvělou vyváženou desku, plné dobrých momentů, temných skladeb a přívětivých songů pro nemetalisty. Corey přesně ví, co si dovolit může a co ne. A je jednoznačně největší postavou současného metalu. Koho jiného by MTV mohla pozvat na udílení popových cen než jeho? Král se vrátil ve velkém stylu.

PS. Milovníci Stone Sour by si desku měli sehnat s bonusovými skladbami. Nebudou zklamáni.

Guardian.co.uk review
Having escaped the horror of nu-metal, Slipknot have quietly (well, you know what I mean) taken their place among metal's most acclaimed behemoths; the nearest thing today's world has to Metallica.

After myriad troubles, the masked mutant clowns regrouped in Iowa, dumped Rick Rubin and called in stadium producer Dave Fortman in what was announced would be their most aggressive work to date.

That promise is borne out on the astonishingly dense thrash of 'Gematria (The Killing Name)', which explodes out of a frantic spoken-word intro derived from vice-president Spiro Agnew's infamous 'effete corps' rant against Vietnam war protestors. But the target of All Hope Is Gone's sonic WMD seems to be everybody and everything; they scatter bile overUS policy, identikit emo kids and frontman Corey Taylor's troubled personal life . And yet, strangely, 'Dead Memories' – which echoes Metallica's 'Enter Sandman' – is so listenable it's almost conventional. Odder still, 'Snuff ' could pass for a power ballad.

Happily, Slipknot can pull in these directions and still maintain a new standard of bone-crunching intensity . There are louder metal bands in the world, for sure, but the Iowan nine-piece continue to make the most noise.

4/5
Dan Martin

WTF-Song-Meter 9/10
top songs: Gematria, Sulfur, Dead Memories, Gehenna, Wherein Lies Continue

Tracklist
01 .execute.
02 Gematria (The Killing Name)
03 Sulfur
04 Psychosocial
05 Dead Memories
06 Vendetta
07 Butcher's Hook
08 Gehenna
09 This Cold Black
10 Wherein Lies Continue
11 Snuff"
12 All Hope Is Gone

Death Cab For Cutie - Narrow Stairs (2008)

2008-08-24T11:38:00.005+02:00

Sic tento realease není z kategorie nejaktuálnějších, přesto mám pocit, že bych o tom měl něco napsat. Nová deska této americké formace se totiž postupem času stála tak populární, že se dokonce dostala do první 15tky nejposlouchanější na komunitním serveru last.fm či myspace.com. O pochvalných recenzích, vyprodaných koncertech a #1 na oficiálních žebříčcích ani nemluvě.

Aby ale nedošlo k mýlce. Death Cab For Cutie vždy byla známou kapelou, především díky skvělému frontmanovi Benu Gibbardovi, který měl vždy hlavu plnou nápadů. Viz skvělá bokovka The Postal Service a jiné. Pojďme ale k albu.

Narrow Stairs začíná klasicky. Pomalou skladbou, táhnutou skvělým charakteristickým Benovým zpěvem. Obecně si myslím, že právě jeho vokál je hlavní zbraní této skupiny. Uklidňující a příjemný. Stějně jako písně "No Sunlight" nebo "Talking Bird" bych i otvírák "Bixby Canyon Bridge" zařadil mezi takové ty klasické indie rockové písně. Potěší, neurazí, ale nenadchnou. Ještě že však skupina nespokojila s jednodušší hudbou. Najdeme tu i poklady. Hlavně ten pětiminutový "nástup" na I Will Possess Your Heart je super. Basový groove v pozadí a jemné vyťukávání piána udržuje skladbu v tempu po celou skladbu. Jednoznačně nejlepší záležitost. Nebo taková "Long Division", která má podobný drive a kompozici. Ostatní skladby už mi tak nějak splývají. Neříkám, že nejsou špatné, jen těžko zapamatovatelné.

Jak bych to shrnul? Death Cab si tímhle albem udělalo celkem slušnou pozici. Už nejsou známí jen několika nadšencům, a jak jsem již naznačil, na zapadě jsou z nich docela mega hvězdy. Já bych snad jen uvítal víc experimentů ala The Postal Service, ale uznávám, že deska je vyvážená a velmi příjemná na poslech.

Guardian.co.uk review
It's three years since Death Cab for Cutie appeared on The OC, signed to a major label and sold 1m copies of their fifth album, Plans - time they have spent turning 30, watching friends get married and flexing every musical muscle to ensure that Narrow Stairs reflects this burgeoning maturity. The most obvious result of their drive to experiment is I Will Possess Your Heart, eight hypnotic, bass-heavy minutes that take their cue from Wilco's Yankee Hotel Foxtrot album and drift perilously close to portentousness. The quartet are more impressive, and moving, when they try less hard. They create a shimmering, 1960s pop mood for You Can Do Better Than Me, and send guitar chords ricocheting across Cath, a paean to a woman marrying the wrong man, who "holds her smile like someone would hold a crying child". Best of all is No Sunlight: a carefree pop song, addictive in its buoyancy, that unexpectedly describes the death of idealism that comes with growing up.

Maddy Costa
4/5

WTF-Song-Meter: 7/10
top songs: Bixby Canyon Bridge, I Will Posses Your Heart, Cath..., Long Division

Tracklist
01 Bixby Canyon Bridge
02 I Will Possess Your Heart
03 No Sunlight" (Gibbard, Walla)
04 Cath...
05 Talking Bird
06 You Can Do Better Than Me
07 Grapevine Fires
08 Your New Twin Sized Bed
09 Long Division
10 Pity and Fear
11 The Ice Is Getting Thinner

The Mars Volta @ Roundhouse, London 17th July 2008

2008-07-20T15:37:00.013+02:00

The Mars Volta je jedna z mých nej kapel. Bohužel jejich pražské štace úspěšně míjím, takže jsem si paradoxně musel počkat až na Londýn. Byl to můj první koncert, kdy jsem je viděl a byl to tak neskutečný hudební žážitek, že na něj asi nikdy nezapomenu.

Koncert se odehrál v relativně malém, ale útulném stánku jménem Roundhouse. Prý celkem legendární barák, nově zrekonstruovaný a i tak vypadal. Opravdu příjemné místo, jen to pivo za 3.80 se pilo hůře než kde jinde. Ale kvůli tomu jsem tam nešel, že.

The Mars Volta měli začít hrát v osm a lístek sliboval tři hodiny krutého kalení. Tihle týpci jsou totiž dost šílení na to, aby rozsekali naprosto každého, kdo se zrovna ocitne na jejich show. Legendy z At The Drive-in Hinojos, Omar a Cedric, "bestie" Pridgen za bubny, a 4 další blázni, jejichž jmény vás nebudu zatěžovat, přišli na pódium krátce po osmé hodině a ještě než jste stačili exnout poslední pintu, tak to do vás vpálili.

Začínalo se Goliathem z poslední desky a končilo božským Drunkship Of Lanterns z De-Loused. Bez přídavku, bez okázalého loučení. Většina lidí, včetně mě, zůstala po konci asi 5 minut nehybně stát stále nechápajíc, co viděli. Hudba TMV je totiž
uchvacující, mrazivá, temná. Někdy šokující, někdy příliš natahovaná, ale vždy ukrutně hutná a uši rvoucí. Nejvíc jsem si užíval Omarovy jamy na kytaru, Cedricův bláznivý tanec a Pridgenovy bubny. Ten týpek je zjevení. Dvě hodiny do toho bušil jak smyslů zbavený. Zvláště Ouroborous byl jeho nepřekonatelný vrchol. To člověk musí zažít, jinak nepochopí. Přesný jak hodinky, rychlejší než lecjaký breakcore. Ilyena tehnle blázinec skvěle doplnila. Příjemná skladba s delším intrem a božím textem. Další song Cygnus byl pro mě trošku moc extravagantní a tak aspoň jsem si mohl trošku odpočinout a nabrat dech na finále. Jak už jsem zmínil, "Drunkship" s úvodním Cedricovým proslovem bylo snad to nejlepší zakončení, který si každý fanda TMV může přát. Zdrcující, emotivní, skvělé.

Hodně lidí bývá zklamáno absencí pecek z De-Loused nebo Frances The Mutes, ale podle mě to není na místě. Nemůžeme TMV zazlívat, že chtěji podporovat svoje nejnovější album. 6 songů z 10ti bylo právě z Bedlamu a musím uznat, že po tomhle koncertě je mám o to víc v oblibě. De-Loused je minulost, mysleme na budoucnost. Pokud tedy tento týden váháte jestli příští sobotu do Roxy jít nebo nejít, urychleně kupujte lístky do přední řady. Budete mít možnost vidět nejlepší muzikanty dneška. Málo kapel na světě totiž umí živě hrát tak jako oni a tímhle koncertem to jen potvrdili. 10/10

Setlist
Goliath
Viscera Eyes
Wax Simulacra
Ouroborous
Ilyena
Cygnus
Agadez
Aberinkula
Meccamputechture
Drunkship Of Lanterns

Beck - Modern Guilt (2008)

2008-07-13T13:03:00.006+02:00

Berte tenhle příspěvek od člověka, který tvorbou Becka moc poznamenaný není. "Losera" sice znám jako každý druhý, ale třeba Odelay pouze jen tak z rychlíku a ostaní ani z něho. Nové album jsem proto poslouchal nezatížen jeho hudební minulostí.

A musím uznat, že se povedlo. Není tak zvláštně šíléné jako Mellow Gold a ani tak rozmanité jako již zmíněné Odelay, ale hlavně je více přístupné. Bez dunivých drumů, i odskoků z hiphopu k folku, přičemž stále baví svojí nápaditostí a osobitostí.

S aranžemi mu tentokrát pomáhal známý producent a stvořitel projektu Gnarsl Barkley Danger Mouse, což už jen samo o sobě zvyšuje koeficient očekávanosti na maximální hodnotu. A pokud právě máte rádi svižnost a drive Gnarsl Barkley, budete novou desku adorovat. Už na "Gamma Ray", pohodové tadatada vybrnkávačce s pár piano vsuvkami dělá Danger Mouse opravdu skvělou práci. Opravdu svěží, letní záležitost. To samé bych mohl říct i o "Modern Guilt" nebo "Youthless", která navíc dokáže i roztančit. Pohodu v dobrém slova smyslu kazí snad jen singl "Chemtrails", kterýžto s lehce říznutými psychedelickými přechody a vokálem prohnaným přes synťák tvoří zvláštní směs, která však rozhodně nenudí.

No, co říct na závěr. Berte to. I kdyby jste Becka moc neznali. Garantuji, že tohle album vás bavit bude. Jak folkaře, tak popaře, možná i rockery či vyznavače r'n'b. Beck má totiž v záloze vždy pro každého něco.

The Times review
Beck Hansen’s much-anticipated collaboration with producer Danger Mouse is, as the title suggests, somewhat downbeat. The pair excavate French psych-rock, utilise the distinct thud of flat-wound bass strings and salute the lost hippy explorer Skip Spence, making for an intriguing if esoteric set. Songs such as the ominous, busy Youthless, the sharp, sample-based Walls (featuring Cat Power) and the stark ballad Volcano are eerily satisfying.

Steve Jelbert
4/5

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: Gamma Ray, Chemtrails, Orphans, Volcano

Tracklist
01 Orphans (featuring Cat Power)
02 Gamma Ray
03 Chemtrails
04 Modern Guilt
05 Youthless
06 Walls (featuring Cat Power)
07 Replica
08 Soul of a Man
09 Profanity Prayers
10 Volcano

Envy - Split w/ Jesu (2008)

2008-07-05T19:56:00.005+02:00

Dneska trošku přitvrdíme. I když, jak se to vezme. Japonská formace Envy je sice mnohými řazena mezi hardcore žánr, ale již dlouhou dobu fušuje do řemesla post-rockovým hudebníkům.

Nový materiál vydali společně s Jesu v podobě splitového elpíčka. A musím uznat, že je to bomba. Vím, že Envy umí, ale přesto mě nové tři songy dostaly. Conclusion Of Existense, A Winter Quest For Fantasy a Caught In The Rain bych klidně označil za jedny z nejlepších, co kdy za svých 15 let existence vydali. Totálně tím smazali Jesu ze světa, jak říká s oblibou můj blogmate Olaf.

Posledně jmenovaná "Caught In The Rain" je z nich jasně nejlepší. Trošičku odlišná od většiny songů Envy. Víc melodická, ale stále hodně intenzivní, husí kůži nahánějící záležitost. A vůbec nevadí, že absolutně nerozumíte, co Fukagawa zpívá, emoce z něho totiž doslova jen srší. Stačí se podívat na kterýkoliv jeho koncert a pochopíte (zvlášte živá podoba songu Scene je hodně luxusní).

Myslím, že tahle malá ochutnávka je více než dostačující záležitost, která perfektně ukrátí chvíli na velice, alespoň pro mě, očekávané split album s legendami post-hc scény Thursday. Máme se na podzim na co těšit.

Review
Envy is an amazing band hailing from Japan. With over 15 years of experience in hard-core / post-rock genre, they are here again with two anothers split LPs. The first one has been just released this month and I have to say it's a brilliant record. Very intense, heart-breaking material. Specially the song called "Caught In The Rain" is very enjoyable. A bit poppy, but still in line with typical Envy songs. Dynamic, powerfull riffs and very strong Fukagawa's vocal. I tell you, this is an absolutely must-have. But, there are two sides to every coin. Jesu's tracks is not so amazing, and Envy obviously own the place here. And moreover, Envy has announced a very appreciated split album with legends of post-hardcore, the band Thursday. Very interesting, innit? I reckon that the fall will be full of amazing moments...

WTF-Song-Meter 9/10

Tracklist
1. Envy - Conclusion Of Existence
2. Envy - A Winter Quest For Fantasy
3. Envy - Life Caught In The Rain
4. Jesu - Hard To Reach
5. Jesu - The Stars That Hang Above You

Nine Inch Nails - The Slip (2008)

2008-06-22T14:45:00.003+02:00

Možná trošku s křížkem po funuse, ale to nevadí. O Trentu Reznorovi toho bylo v poslední době napsáno docela dost. Od jeho "fuck off" mateřskému Interscope vydavatelství, natočení instrumentálního projektu Ghost, či znovusestavení Nine Inch Nails až po kolosální koncertní turné v USA. V mnohém mi tenhle týpek imponuje. Tím, jak si jede neustále ve svých kolejích, nedbaje na klasické zvyklosti. Tím, že skládá z radosti z hudby a zejména tím, jakým zatvrzelým způsobem se snaží změnit tvář dnešního hudebního businessu.

Jestliže album Ghost čekal málokdo, tak vydání The Slip už nikdo. Typický Reznor tak, jak ho známe. Sice už ne tak geniální a prorocký jako na Year Zero, ale stále inovativní a textově silný. "Put the gun / In my mouth / Close your eyes / Blow my fucking brains out" nechává vzpomenout na nejlepší momenty Eraseru v písni "1 000 000". Brutální řežby s přiškrcenou kytarou a divnými vazbami v pozadí. Není to hudba pro každého, vím to já, ví to Reznor, ví to všichni. Přesto je to zatraceně nakažlivé.

Nebudu Trentovi zazlívat, že se na The Slip pokusil trošku obrousit hrany své muziky. Fanoušci stejně milují vše, co napíše, a možná získá nové. "Discipline" totiž jako single přeci jen typickým trademarkem NIN není. Víc mainstream, míň industrial, s melodickým piánem a rytmickými bicími v zádech. "Echoplex" pak pokračuje v podobně lehčím duchu, kdy Reznor nechává vyniknout svůj osobitý vókál.

Obecně The Slip vaří z minulosti. Takové bilanční album bych řek. Najdete tu vše od Pretty Hate po Year Zero. Krásné balady ala Hurt ("Light In The Sky"), instrumentální hororové tracky ala Quake Theme ("Corona Radiata") či hutné basové orgie na "The Four Of Us Are Dying", která jsou spolu s "Demon Seed" asi nejlepší skladby na albu.

"Now I know / What this is all about / Now I know / Exactly what I am"

Album k dostání za lidových 0 kč přímo od zdroje zde http://dl.nin.com/theslip/signup. A jak říká sám Reznor. Množte to, remixujte to, rozdejte to, prostě dělejte si s tím, co chcete.

NME.com review
Trent Reznor, you spoil us. Only two months since his last bout of goth generosity, the Dark Lord is treating us to a second free LP downloadable from Nine Inch Nails’ website. Unlike the instrumental ‘Ghosts I-IV’ released in March, where only the first eight tracks were free, Reznor is giving away the whole of ‘The Slip’ gratis, relying on an eventual physical release to generate the lucre. Not only that, but ‘The Slip’ operates under a Creative Commons “share-alike” licence, which, if you’ve never edited a Wikipedia page, means fans can splice and dice its contents without fear of a lawsuit. Whatever you might think of Reznor and his work, you can’t fault his ambition or synergistic vision; no other artist alive pays so much attention to the vagaries and zephyrs of technology as he does.

The album itself follows the thread started on 2005’s ‘With Teeth’, which is to say Reznor’s again favouring songs over soundscapes. The chaotic drums and bass of ‘Letting You’ is the best song Atari Teenage Riot never wrote while ‘Lights In The Sky’ echoes the funereal tones of ‘Hurt’, all knuckled piano and barely-contained rage. ‘Corona Radiata’ and ‘The Four Of Us Are Dying’ are the only traces of Ghosts I-IV’, two sparse arrangements that feel rather flat after the overall bombast of the album. They give the impression ‘The Slip’ is a collection of work mostly imitative of Reznor’s previous exercises. But, given his diverse career and his admission that ‘The Slip’ is fan service taken to the hilt, you just can’t fault it.

Mike Sterry
7/10

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: 1 000 000, Head Down, The Four Of Us Are Dying, Demon Seed

Tracklist
01 999,999
02 1,000,000
03 letting you
04 discipline
05 echoplex
06 head down
07 lights in the sky
08 corona radiata
09 the four of us are dying
10 demon seed

Foo Fighters at Wembley Stadium (Fri 6th June 2008)

2008-06-08T13:56:00.016+02:00

Přilétlo pivko odněkud z davu, obrovská železná opona se začala pomalu zvedat a pak to začlo. "Keep you in the dark, you know they all pretend, keep you in the dark and saw it all begin ..." Jízda jako kráva za podpory téměř 90 000 lidí, ve svatostánku světového fotbalu, jedním z nějvětších a vůbec nejdražším stadioně, co byl kdy postaven, ve Wembley. Byl jsem na hodně velkých koncertech, ale "Pretender" jako otvírák předčil veškerá má očekávání. Rock jak má být, bez kudrlinek, bez maškarád, jen čistá energie linoucí se davem všemi směry. Slovy Grohla: "Každý, kdo bude muset další den vstávat do práce, bude kurva v prdeli".

A nebyl daleko od pravdy. Celá tahle sranda začala někdy kolem půl šesté, kdy na scénu vystoupili první z řady tzv. "special guest", americká pop/punková formace Against Me. Jejich poslední album se víceméně povedlo, tak jsem čekal celkem příjemně strávenou půlhodinku. Škoda jen, že jejich hudba se na tak velký prostor prostě nehodí. Byli doslova utopeni. Proto jsme se raději vydali na pár pint předražené parodie na pivo za kilčo a rozhodli se vše sledovat z bezpečné vzdálenosti. Druhý support act Supergrass měl už sotva rozeznatelný sound. Navíc ani ta jejich pohodová "Alright" z reklamy na MasterCard to moc nezachránila. Holt Wembley asi opravdu není místo pro koncerty stvořené a zvuk se o ještě né uplně zaplněný kotel doslova lámal.

Ještěže však hlavní hvězdy večera měly zvuk jakžtakž vyvážený. V pomalých fázích koncertu to sice krapet skřípalo (viz rozmělněná Times Like These), ale při vypalovačkách typu Pretender nebo My Hero to už šlapalo jak má. Bylo úžasné sledovat s jakou energií Grohl hraje a zpívá. Wembley je pro každého výzva a tímhle víkendovým dvojkoncertem si podle mě zajistil status legendy. Kor když v sobotním představení se na poslední dvě písně přidali samotní Page s Jonesem z Led Zepellin, aby s Grohlem za bicími udělali zápis do novobodé rockové historie.

Ale pojďme k pátku. Zazněly většinou starší písně, nové album reprezentovaly krom již výše zmíněného "Pretender" i "Cheer Up Boys", "But Honestly" a "Long Road To Ruin". Hodně mě potěšila přítomnost "My hero" a klasiky "Monkey Wrench", co naopak oplakávám je absense Come Alive a Let It Die z posledního alba, které si svoje místo na setlistu zaslouží. Určitě ale nebudu sám, když řeknu, že nejlepší momenty se odehrály kousek před koncem. Nejprve akusticky zahraný "Everlong" jen Davem na kytaru a pak jednozačně nejlepší píseň Foo Fighters, "All My Life" podpořená frenetickým řáděním davu. A navíc to genius loci, monumentární Wembley utopená v černotě probleskována několika tisíci fotoaparáty. Jednoduše nádhera.

Závěrečná "Best Of You" jen potvrdila všem, že zažili opravdu bombastický koncert. Málo kapel dokáže vyprodat Wembley dva dny po sobě, málo kapel hrálo s Led Zeppelin na jednom pódiu a málo kapel umí tolik let po sobě hrát stále kvalitně. Dave Grohle, vítej do světa legend.

Setlist
Pretender
Times Like These
No Way Back
Cheer Up Boys
Learn To Fly
This Is A Call
Long Road To Ruin
Breakout
Stacked Actors
Skin + Bones
Marigold
My Hero
Cold Day
But Honestly
Everlong
Monkey Wrench
All My Life
Encore:
Big Me
DOA
Generator
Best Of You

3 Doors Down s/t (2008)

2008-06-01T16:23:00.004+02:00

3 Doors Down se tři roky po nepříliš povedeném třetím albu Seventeen Days vracejí opět ke slovu. Řeknu to narovinu, moc nápadů sice tato americká skupina rockerů pro náctileté nepobrala, ale na druhou stranu je to skvěle osvěžující a energická muzika, která umí člověka naladit na veselejší notu.

Patetické hymny o ztracených láskách sice může pár lidí odradit, ale čert to vem. Hrát si na hudební intelektuály není na místě. Jejich hudba v mě evokuje přesně ten pocit, kdy se vám něco vnitřně líbí a nevíte popsat proč. Možná je to těmi energickými refrény a zdvojenými kytarami, které dodávají hutný a bohatých zvuk. Možná i tím skvělým hlasem nebo střídáním rychlých a pomalých pasáží.

Jak už jsem však nastínil na začátku. Není všechno zlato, co se třpytí. Neštěstím jejich hudby je to, že jednotlivé písně od sebe těžko rozeznáváte. Což v konečném důsledku trochu jejich kvalitu degraduje. Najdou se však i výjimky v podobě songu "Citizen / Soldier" s kvalitními utlumenými bicími a říznými kytarami v refrénu nebo
skvělou baladou "She Don't Want The World", která je hned na první poslech trošku odlišná od klasické post-grunge produkce.

Kdyby tohle album bylo debutové, dal bych devítku. Dva body dolů jdou za to, že v podstatě to samé můžete slyšet na jejich předchozích deskách akorát v trochu pozměněných textech. Možná je to škoda, že se nerozhodli vydat jinou cestou. Na druhou stranu to můžete brát jako potvrzení toho, co funguje a fungovat bude. Hard-rock pocukrovaný sladkými melodiemi podpořenými kvalitní práci s bicími a kytarou.

Billboard.com review
Great rock bands know how to not only shake listeners with thundering guitars, but also feed their souls with thoughtful lyrics that echo the complexities of the human experience. 3 Doors Down succeeds powerfully on both levels with this brilliant album. The band's fourth studio set is already off to a great start at radio with the hit "It's Not My Time," just one of 12 memorable tracks: "Train" is a hard-edged anthem about escaping to a better life, and "Citizen Soldier," written at the request of the National Guard to be used in promotional spots, is a musically aggressive and lyrically poignant tribute to those serving in the military. Taut musicianship, well-crafted songs and potent vocals make this a landmark album in an already multiplatinum career.

—Deborah Evans Price

WTF-Song-Meter 7/10
top songs: Citizen / Soldier, Pages, These Days, She Don't Want The World

Tracklist
01 Train
02 Citizen/Soldier
03 It's Not My Time
04 Let Me Be Myself
05 Pages
06 It's the Only One You've Got
07 Give It to Me
08 These Days
09 Your Arms Feel Like Home
10 Runaway
11 When It's Over
12 She Don't Want the World

dEUS - Vantage Point (2008)

2008-05-25T23:53:00.007+02:00

Nedělní večer s flaškou importované zelené v předvečer anglických Bank Holiday si zaslouží víc než jen tiché popíjení. A nejlepší způsob jak to prolomit je vrazit do přehrávače nejnovější počin belgického indie / alternative / progrock kvinteta Deus. Přiznám se hned a bez mučení. Ješte v dubnu jsem tyhle chlápky neznal. Terrible miss.

Nejen že tihle chlápci umí hrát inteligentní poprock postavený na výtečném song-writingu, ale také dokáží vzbudit tolik potřebné zimomrazivé emoce, kterých se mi v poslední době dostává opravdu po troškách. Jinak řečeno, Vantage point je svěží, originální a hlavě šíleně chytlavé album, které již od otvíráku "When She Comes Down" neztrácí na své síle. Je tu vše. Sing-along refrény ("The Vanishing Of Maria Schneider"), tvrdé riffy ("Oh Your God"), zajímavé kompozice ("The Architect"), ženské vokály ("Eternal Woman") a refrény ("Popular Culture"), které potěší nejednoho rádiového producenta. No a co teprve ten geniální otvírák na "Slow" s krásnými zvukovými ozvěnami. Aaaaah.

"Come and get it", chtělo by se říct. A nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tohle album je jednoznačně největší hit tohoto jara. Doufám, že vás poslech tohoto kousku nezklame a Deus získá opět jednoho fanouška navíc. Zaslouží si to.

BBC review
Echoes of Can's continental cosmische music, The The's unvented aggression and John Barry's cinema soundtracks slug it out from Vantage Point’s opening track. As the band lead you through a confusing labyrinth of their own creation, vocals switch disconcertingly from track to track between a confessional whisper and a 'crazy man on the street corner' rant. It's a lyrically rich, take-no-prisoners album, one that will divide new listeners between those enraptured by the recherché beauty of dEUS in full flight and those who'll run screaming from the room.

Though still far from easy to digest, this is easily the band's most accessible work in years, boasting shades of R.E.M. even in some of the lustier guitar work, with Eternal Woman, the first single taken from the album, a deceptively simple sounding love song that even includes some gentle female backing vocals and a straight-faced ''oooh oooh'' refrain. That single, out of character swerve straight into the path of modern Americana apart, Vantage Point is a fairly conventional rock album, albeit one that takes its cues from the mighty Captain Beefheart, Pixies and Velvet Underground.

This is possibly the album that will take dEUS out of the leftfield and plant them in the mainstream, where they'll set a standard other bands will have to struggle to match. Vantage Point offers more than their recent over-serious, grunge-lite product: with its unexpected changes of pace, unnoticed slips from riff to groove and unfathomable lyrics. This might even be the thin edge of the wedge that heralds the return of prog rock.

-by Al Spicer

WTF-Song-Meter 9/10
top songs: Popular Culture, Oh Your God, Eternal Woman, The Architect, Is A Robot

Tracklist
01 When She Comes Down
02 Oh Your God
03 Eternal Woman
04 Favourite Game
05 Slow - with Karin Dreijer Andersson of The Knife
06 The Architect
07 Is a Robot
08 Smokers Reflect
09 The Vanishing of Maria Schneider - with Guy Garvey
10 Popular Culture

Portishead - Third (2008)

2008-05-03T13:42:00.003+02:00

Po dlouhé době se opět ozývám s novým příspěvkem. Tentokráte to ale vezmu trošičku bleskově. Začátek roku nebyl, co se týče nové hudby, moc bohatý, což nám ale více než nahrazuje jaro. Holt letní sezona se kvapem blíží a skupiny nechtějí na festivalech propagovat své staré materiály.

Příkladem, i když ne tak zcela typickým, je nové album bristolské partičky Portishead, vydané po více než 11 (!) letech. Což už samo zaslouží pozornost. A upřímně? Baví mě docela dost. Respektive baví v mezích daných jejich hudbou, kterou nejsem zvyklý moc poslouchat. Prostě takový typický pohodový elektro-rockový trip hop. Začátek příjemně ambientní s krásnými vokály a atmosférou, čemuž vládne jednoznačně píseň "Nylon Smile". Postupně přitvrzujou na "We Carry On", která mě svým minimalistickým basovým riffem ala Joy Division naprosto pohlcuje. Geniální. I folkoví nadšensi si mohou přijít na své v písni "Deep Water", což v kombinaci s industriálním zvukem na "Machine Gun" působí docela zvláštně a neotřele.

Jak říkám, nejsem zrovna fanoušek této legendy, ale tohle album se prostě povedlo. Zdá se, že návraty starých skupin budou pokračovat i nadále. Rozhodně to s povděkem kvituju. Jen houšť !

Amazon.co.uk Review
Portishead's Third has been a long time coming, the result of a lengthy creative topor following 1997's dark, distinctly underrated album Portishead. Importantly, though, they've shaken it. While the core trio of Beth Gibbons, Geoff Barrow, and Adrian Utley remains, this is quite a different band to Portishead's 90s incarnation: gone is the slo-mo turntable scratching and smoky jazz feel, replaced by heavy, brooding rhythms, vintage-sounding electronics, and spindly guitar. Still present, though, is that sense of emotional fracture and deep gloom. "Silence" opens with a dense drum loop which suddenly falls away to reveal Gibbons' voice, cold but magnificent: "Wounded and afraid, inside my head/Falling through changes". "Nylon Smile", meanwhile, is a fine example of Third's occasional folksy edge, an acoustic song reminiscent of Leonard Cohen that, around its midpoint, lifts off on a propulsive electronic rhythm, Gibbons holding one clear, hard note as synthesisers bubble beneath. At times, it's a harsh and foreboding listen: the electronic drums of "Machine Gun" might put off the listener hoping for smooth dinner party fare. But Third is a brave and forward-thinking return, and one great enough to justify its lengthy gestation. --Louis Pattison

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: We Carry On, Machine Gun, Nylon Smile

Tracklist
01 Silence
02 Hunter
03 Nylon Smile
04 The Rip
05 Plastic
06 We Carry On
07 Deep Water
08 Machine Gun
09 Small
10 Magic Doors
11 Threads

The Raconteurs - Consolers of the Lonely (2008)

2008-04-19T16:26:00.007+02:00

Když Jack White oznámil přesně před měsícem celému světu, že za týden vyjde nové album jeho vedlejšáku The Raconteurs, byl jsem štěstím celý bez sebe. Zároveň však ale ve mě rostly obavy, zda dokáží navázat na svůj dva roky starý debut Broken Boy Soldiers.

Byla to totiž pecka na dnešní dobu nevídaná. Kombinace starého dobrého blues, ostrých riffů bez kudrlinek a poctivého písničkářství uhranula nejednoho hudebního fanouška. White si prostě na sebe upletl celkem slušný bič a podle mého ani nová deska White Stripes tohle nepřekonala.

Consolers Of The Lonely na to jde trošičku jinak. Je to deska složitější, plná různých motivů a odboček od přímočarých rockových škatulek. Třeba ty dechy a trumpety na "The Switch and The Spur" jsou docela rozporuplné a osobně mi vadí. Co má ale White zmáknuté, jsou perfektní solíčka a celková koncepce písní, takže to v konečném důsledku celkem pasuje. Je tak stále z čeho vybírat a bavit se.

Hodně se zde čerpá z odkazu sedmdesátek a hard rocku obecně. Což vlastně ani není moc udivující, protože ve světe kytar bylo snad už vše podstatné řečeno. Fanoušci Whitovy kytary jsi tak mohou přijít na své v klasikách typu "Salute Your Solution" či "Five On The Five", která by jako z oka vypadla písním na Icky Thump. Je to prostě pestrá směs, kterou vhodně doplňují i baladické vsuvky a pohodové písně na nedělní odpoledne. Asi nejlepším songem je pak těkavá "Carolina Drama". Od počátečního naťukávání plynule přechází v celkem silnou a atmosférickou záležitost se zajímavě vyprávněným příběhem.

No, co vám mám říkat. Pro fandy jasná záležitost. Ostatním to může být docela fuk. Takže když řeknu, berte všemi deseti, stejně mě nikdo poslouchat nebude. Přesto. Vyzkoušejte, určitě neprohloupíte.

EW.com review
''I am big. It's the pictures that got small.'' Sunset Boulevard's unhinged silver-screen diva Norma Desmond spoke these immortal words more than half a century ago, but the claim could easily transpose itself to Consolers of the Lonely, a brawny, joyful plundering of the classic-rock catalog. Where other indie-rooted artists laboriously perfect their tributes to the same few touchstones — the Velvet Underground, Pixies, Sonic Youth — Jack White, Brendan Benson, and their fellow Raconteurs hitch country and long-haired funk to a boisterous blooze-rock wagon with nary a nod to subtlety or art-school cool.

White's always had a thing for burly Zeppelin riffs and Opryland theatrics, of course — the White Stripes were built on these well-worn blocks, as was the Raconteurs' '06 debut, Broken Boy Soldiers, and its hit ''Steady, as She Goes.'' Here, piano chords shudder and leap, guitars slither, horns roll in like storm clouds. Bad Company, Queen, and the Guess Who shake hands on muscular anthems like ''Many Shades of Black,'' ''Rich Kid Blues,'' and ''Hold Up,'' while Waylon Jennings ghost-rides on the back-porch ballad ''Carolina Drama''; it's as if the boys are channeling a high school parking lot's history of doobies, Trans Ams, and RadioShack subwoofers into one glorious blast. The result is neither refined nor especially modern, but it still evokes the thrill of playing hooky on a Friday afternoon.

B+
- Leah Greenblatt

WTF-Song-Meter: 8/10
top songs: Carolina Drama, Salute Your Solution, Many Shades Of Black, Old Enough

Tracklist
01 Consoler of the Lonely
02 Salute Your Solution
03 You Don't Understand Me
04 Old Enough
05 The Switch and the Spur
06 Hold Up
07 Top Yourself
08 Many Shades of Black
09 Five on the Five
10 Attention
11 Pull This Blanket Off
12 Rich Kid Blues" (Terry Reid)
13 These Stones Will Shout
14 Carolina Drama

The Gutter Twins - Saturnalia

2008-03-29T13:33:00.005+01:00

Nebyl by to Mark Lanegan kdyby si zas něco nevymyslel. Důležitá postava dřevních dob alternativního rocku 90.let a zpěvák legendárních Screaming Trees nám servíruje novou desku společně se svým souputníkem a kámošem z podobně znějících Afghan Whigs, Gregem Dullim. Je s podivem, že to těm dvěma trvalo tak dlouho. Ale buďme rádi, že Gutter Twins jsou tu a nažhavení dokázat, že starej dobrej grunge ješte tak úplně mrtvý není.

Je to skvělá deska, plná znamenitých aranží, přímého soundu a skvělých refrénů s neméně uhrančivými riffy. A hlavně. Je to album krásně špinavých a řezavých vokálů, které písničkám dodávají tolik potřebnou atmosféru, temnou a nervózní. Je jedno koho preferujete, zda Dulliho "God's Children" či "All Misery / Flowers" ve stylu Lanegana. Ti dva se totiž umí i vzájemně podpořit a již tak perfetkní projev dovést k dokonalosti.

Co mě osobně baví nejvíc, je ten drive na "Idle Hands", dunivé beaty na "Each to Each" s geniálním nenápadným usekávaným riffem či štkaní "We gonna have some fun, son" na "Front Street". Je toho prostě dost, a každá píseň má svojí unikátní atmosféru. Sedněte si do křesla, pustťe si to do sluchátek a nechte se unášet posledními záchěvy starého dobrého rocku.

Billboard.com review
The Gutter Twins' Sub Pop debut, "Saturnalia," is teeming with the kind of raw and gritty music one might expect to hear kicked around in, well, the gutter. And considering the project is a collaboration between Mark Lanegan and Greg Dulli, that's certainly not a bad thing. There's something ominous and satanic that possesses the guitar riffs scrawling all over "Idle Hands," and that spirit is channeled elsewhere on "All Misery/Flowers" and the haunting "Front Street." Hints of blues rock infuse "The Stations" and electronic flourishes highlight "Each to Each," as Lanegan's brooding baritone and Dulli's mellow tenor muse on the absurdities of love. "I tell you my story, so that you might save me," Lanegan intones on "All Misery," and while he may never find the salvation he's seeking, he can rest assured there's someone down here in the dinginess listening.

—Jill Menze

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: All Misery / Flowers, Idle Hands, Circle The Fringes, Each To Each, Front Street

Setlist
01 The Stations
02 God's Children
03 All Misery / Flowers
04 The Body
05 Idle Hands
06 Circle the Fringes
07 Who Will Lead Us?
08 Seven Stories Underground
09 I Was in Love With You
10 Bête Noire
11 Each to Each
12 Front Street

Nick Cave And The Bad Seeds - Dig, Lazarus, Dig!!! (2008)

2008-03-15T17:19:00.002+01:00

Starý dobrý rocker je zpět!!! Po krátkém odskoku s projektem Grinderman davá opět dohromady svou legendární bandu The Bad Seeds, aby potěšil všechny své početné fanoušky. Tohle si můj blog prostě rozhodně nemůže nechat ujít.

Nick na to de pěkně od podlahy. "I want you to dig", hlásá v prvním singlu "Dig, Lazarus, Dig!!!", a je to sranda k popukání. Přidejte klasický Caveovský rurální přednes, ostré riffy a groovy refrén a máte jednoznačnou hitovku alba. I "Todays Lesson" se svou geniální a radostnou basovou linkou vkládá úsměv na rty. Je slyšet, že oproti Grindermanovi je to trošku svěžejší album, už ne tak plné brutální a živočišné síly. Stále však je zde hodně materiálu k přemýšlení a takové té jeho klasické poetiky. Zvlášt v tom vyniká skvělý "Moonland". Skličující a nádherná sonda do duše "osamělého" rockera.

Tohle album mi byl čert dlužen. Nemůžu se ho zbavit, prostě na cestu do práce není nic lepšího než si pustit "Albert Goes West" s "shalalalala" refrénem a ženským soulovským sborem v pozadí. A navíc když se člověk může pobavit nad jeho šílenostmi typu "Now myxomatoid kids spraddle our streets" či "I Feel like a vacuum cleaner, complete sucker", nezbývá než mu zatleskat a volat "And now we call upon mister Cave to explain" ...

Tohle album si prostě všechny ty své vykřičníky zaslouží a s klidem mohu říct, že Grindermanovi se kvalitou nejen vyrovná, ale zároveň je víc přístupné a svěžejší. Nemusíte Cave zrovna milovat, ale tohle za poslech stojí.

Amazon.co.uk Review
Dig!!! Lazarus Dig!!! finds Nick Cave back at the helm of his long-term band The Bad Seeds after some impressive soundtrack work--2005's The Assassination of Jesse James--and a busman's holiday in the raw, rocking Grinderman. As the title suggests, Lazarus finds Cave returning to familiar themes of God and redemption, although some of the raw poise and wild-eyed humour that resurfaced in Grinderman remains: take the opening title track, which retells the Biblical story of the resurrection of Lazarus as transposed onto the sleazy, poverty-stricken backdrop of modern-day New York City. Musically, the likes of "Moonland" and "Night of the Lotus Eaters" have a swampy feel, all skittering drums, simmering bass and smoky organ riffs; elsewhere, there are rockers that tie on dissonant guitars without losing their dissonant touch ("Lie Down Here"). Probably the album highlight comes with "We Call Upon the Author", a sprawling, "Sister Ray"-like chugger that shows off Cave's skill for magnificent, sung-shouted narratives: "Now mixamatoid kids roam the streets, we've shunned them from the greasy grind/The poor little things, they look so sad and old as they mount us from behind". --Louis Pattison

WTF-Song-Meter 9/10
top songs: Dig, Lazarus, Dig!!!, We Call Upon The Author, Today's Lesson, Moonland, Albert Goes West, Jesus Of The Moon

Tracklist

01 Dig, Lazarus, Dig!!!
02 Today's Lesson
03 Moonland
04 Night of the Lotus Eaters
05 Albert Goes West
06 We Call Upon the Author
07 Hold on to Yourself
08 Lie Down Here (& Be My Girl)
09 Midnight Man
10 More News from Nowhere

Jaromír Nohavica - Ikarus (2008)

2008-02-17T18:47:00.005+01:00

Možná si říkate, že to jde s mým blogem z kopce.Já vím, že není zas tak extra aktualizovaný, ale v současné době jsem pracovně mimo ČR a času nazbyt moc není. Každopádně se můžete v budoucnu těšit i na nějaké ty live gigs recenze z UK a možná i Glastonbury, pokud dá Bůh a počásí:) Prozatím vás snad uspokojím s novým Nohavicou, což není tak špatné, ne? Recenze tentokrát nebude moje. Raději jsem ji svěřil mému příteli bloggerovi Ondrovi, který souhlasil a nový počin tohoto ostravského písničkáře zrecenzoval.

udoda.blogspot.com review
Před necelým měsícem jsem si vystál frontu na lístek na jeden z koncertů, kde Nohavica natáčel své nové album. To bude má první výtka, nerad bych Jarka podezříval z lenosti (vzhledem ke všem jeho aktivitám by mi to stejně asi ani neprošlo) a z toho, že se chce vyvlíknout z práce ve studiu, ale dal bych přeci jen přednost studiové desce. I když nepočítáme Pražskou pálenou, z posledních pěti alb byly tři natočeny živě. Naštěstí si Jarek odpustil proslovy mezi písněmi, protože poslouchat po sté a tisícáté Landovy filozofické vsuvky nebo Plíhalovy sebevtipnější básničky je něco příšerného. Byl to jeden z nejlepších koncertů, který jsem s ním zažil. Jen Jarek snad působil jinak, než bývá u něj zvykem, v minulých letech na mě působil jako nejšťastnější člověk v Ostravě. Leč teď ne, a z písní je to přirozeně cítit. Ne, že by to byly špatné písničky, však jsem názoru, že ty nejlepší knihy i písničky vznikají právě z bolesti. A právě takovou písní začínal koncert a stejně je tomu i u alba, Já si to pamatuju. Poděkujme panu Hutkovi a dalším za inspiraci, opět jsem si při poslechu vzpomněl na hezké spojení „mediální mrdky“, určitě by bez nich všech tato skvělá písnička nevznikla a možná i celé album by vyznělo jinak. V podobném duchu je další z mých oblíbených, On se oběsil, mám rád písničky, při kterých mrazí v zádech. Druhá písnička svým motivem nebezpečně připomíná Krylovy Monology, jen jejich kvalit a stupně „mrazení“ bohužel nedosahuje.

V mnoha písních Nohavica používá terminologii generaci mých rodičů neznámou, až to dopíšu, schválně se zeptám mamky, jak chápe verš „ty jsi můj vir i mé avégečko“, stejně tak se na albu mnohokrát objeví různé anglicismy, odkazy na internet apod. Mně to nevadí, tomu, kdo si spojuje folkové písničky s táborákem a koňmi, asi ano (Ostravian Pie). Ale Nohavica již dávno přesáhl onoho typického folkového písničkáře. Na každém z posledních alb je pocta někomu, kdo Nohavicu nějak ovlivnil či koho má rád. Na Divném století to byl Leonard Cohen, na Mém smutném srdci Vladimír Merta a na Babylónu Karel Kryl. Ty všechny tři mám rád, Cohena snad nejvíc ze všech písničkářů, Kryla skoro stejně a s Mertou jsem jednou kecal v Marleyi na Černé louce u pisoáru, v jedné ruce pivo, ve druhé... takže ho mám taky rád. No a na posledním albu je to Jiří Suchý, nemůžu si pomoci, ale když tu písničku slyším, vzpomenu si na Jitku Molavcovou, což jak jistě uznáte, poslech docela kazí. Takže písničku přeskakuju. Kdo přiřadí všechny čtyři autory k písním, dostane od Ajznboňáka nějakou hezkou odměnu, slíbil mi to. (neslíbil pozn.red. :-P)

Mnoho písní mi zní tak nějak staře, jestli znáte neoficiální nahrávky z osmdesátých let, tak takhle nějak. Jako bych už to někde slyšel. Dá se to nakonec pochopit, mám na kompu kolem tří set jeho písní v sedmi stovkách verzí, a počet akordů je omezený. Ale stejně, takový Noe, nebo Píseň o příteli, toho pocitu se nemůžu zbavit. S tím, co jsem teď napsal, souvisí ještě něco, bohužel nemám doma originál (dal bych ho do spodního šuplíku někam k ostatním originálům), doufám je to však opět CD v hezkém papírovém obalu, na které jsme si zvykli u posledních alb.
Myslím nepůjde o nejlepší Jarkovo album, nejspíš nepůjde ani o jedno z nejlepších. Což neznamená, že bych ho nedoporučil v poslechu. Přeci jen průměrné album skvělého autora znamená víc než nejlepší toho podprůměrného. Určitě si ho kupte, dvě stovky je opravdu férová cena. Nebo aspoň stáhněte, Jarek určitě není z těch, kdo by po zjištění, že jeho album bylo stotisíckrát ukradeno, by se nechal fotit na plakáty s heslem „Kopírování zabíjí hudbu.“ On ví, že ne. Ale i tak jsme se po krátké diskuzi rozhodli zde tentokrát nedávat link na rapidshare, přeci jen společenská poptávka po proradných pirátech, co v noci kradou českou hudbu a české filmy a přes den rozdávají před školou dětem drogy, je příliš veliká. Proč nevadí krást americké filmy, je mi záhadou. Takže jsme si odpustili byt první, kdo album dá na nezaheslované stránky.

U každého nového Jarkova alba se čeká nový Mikimauz, ale to je asi typ písně, jakých ani Nohavica není schopen psát tucet do roka. Ale písniček je tu hezkých mnoho, kromě těch výše jmenovaných zaujmou třeba Ježíšek, Do dne a do roka, samozřejmě i samotný Ikarus nebo poslední Mám jizvu na rtu, kterou si díky spojení „… a chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu…“ jistě zamiluje každý Ostravák. Kdybych však měl vybrat jednu písničku, bude to taková na první poslech nevýrazná. Ale na podesáté jsem si ji oblíbil a po padesátém poslechu (fakt nekecám, vždyť už mám to album tři dny) jsem se do ní zamiloval-Prošel jsem hlubokým lesem.
Na závěr použiju Jarkova slova, která na desku skvěle padnou. „Koncert nevypálíte.“ Ale vzhledem k přeryvu poptávky nad nabídkou, co se týče lístků, berme s povděkem i toto CD. Pokud se vám recenze líbila, navštivte můj blog (www.udoda.blogspot.com), pokud ne, napište Ajznboňákovi. Anebo mu napište recenzi, třeba Vám ji taky „otiskne“.

-Dod

Tracklist
01 Já si to pamatuju
02 Ty ptáš se mě
03 Noe
04 Píseň o příteli
05 Ježíšek
06 Co se to stalo, bratříčku
07 Do dne a do roka
08 Pro Martinu
09 On se oběsil
10 Ona je na mě zlá
11 Prošel jsem hlubokým lesem
12 Ostravian Pie
13 Ikarus
14 Sloní hřbitovy
15 Mám jizvu na rtu

The Smashing Pumpkins In Concert - 30.01.2008 T-Mobile Arena, Prague

2008-01-31T16:30:00.000+01:00

Po dlouhé době jsem se opět vydal na koncert. A to ne jen tak ledajaký. Na první koncertní turné znovuobnovených legend alternativního rocku 90.let, skupinu The Smashing Pumpkins. "We will never fucking die", řekl Corgan a včera mu to věřil každý, kdo v ten večer do haly přišel.

O skupině Smashing Pumpkins každý slyšel, ale je jen málo těch, kteří je opravdu poslouchají. Směs alternativy, pomalých balad, metalových vsuvek a distorzemi zkroucených kytar není prostě pro každého a ani já nejsem výjimka. Na koncert jsem šel s tím, že kromě alb Adore, Mellon Collie a nového Zeitgeist nic jiného neznám. Takže jsem doufal, že mě Billy překvapí.

A udělal jsem dobře. Opravdu skvěle zahraný, zaranžovaný set. Billy doslova ze scény neslezl a kromě vynucených pauz důsledkem výměny kytar se nezastavil. Beze slov, bez velkých gest, na diváky prostě působili jen svou hudbou. Otvírákem se stala pěkná "Porcelina Of The Vast Oceans", ideální na rozjezd, kdy svým pomalým, tichým intrem exploduje do extatických výšin kytarového nebe. Klasická "Bring The Light" nezklamala, ale v podstatě jen připravovala půdu pro první vrchol večera, důvěrně známou "Tonigh, Tonight", předznamenavájicí všechny skvělé momenty, které všichni "dnes večer" zažijí. Na živo je tato píseň ještě stokrát lepší a naléhavější. Hlavně ten způsob jakým dokážou Smashings upravovat svoje skladby do live verzí je nepřekonatelný. Mezihry, vyhrávky, změny tempa, každý song zní úplně jinak a člověj nikdy neví, co po prvních akordech přijde.

Nejvtipnějším momentem bylo, když při akustiském provedení "Perfect" jen za občasného přibrnkávání elektrickou kytarou nováčka Jeffa Schroedera zapomněl Billy text písně. A měl jsem pocit, že ani do konce skladby to nebylo z jeho strany úplně košer. Opravdu vtipné. Poté následovala pohodová "Lilly" a asi největší hit večera, bombastická "Today", kterým stvrdil svými vlastními slovy, že dnešek je "the greatest".

Hodně skladeb jsem neznal, ale "Ava Adore", "1979" nebo "Drown" jsem poznal bezpečně. Koncert byl prokládán i metalovými mezihrami, solíčkama na bicí, nebo dlouhými riffy na elektrické kytary. Z uměleckého hlediska parádní záležitost. I když ty vyhrávky v konci "United States" za frenetického řevu hesla "revolution" si mohl Corgan schovat na doma. Po dlouhém vyvolávání pak přidal klasiku "Cherub Rock" a šlo se na pivo. Podle mého názoru fakt kvalitně odehraný večer. Jen škoda, že mi nezahráli "Tear". Budu si muset počkat. Možná příště ...

P.S. O předkapele Tata bojs se moc zmiňovat nehodlám. Nebyli špatní, ale doplatili na špatnou organizaci. Začínat půl hodiny před oficiálním začátkem uvedeným na lístku považuju za nehorázný. Takže stejně je 2/3 lidí ani neslyšelo. Škoda.

Setlist (bez záruky / ukradeno z Okouna)
Porcelina of the vast oceans * Behold! The Night Mare * Bring the Light * Tonight tonight * Mayonaise * Try, try, try * (Come on) Let´s go! * Perfect (acoustic)* Lily * ??? * Today * Tarantula * Stand inside your love * Ava Adore * Drown * Bullet with Butterfly wings * 1979 (acoustic) * That´s the way (My love is) (acoustic)* My Blue Heaven (acoustic) * Everlasting Gaze* Cash Car Star * Stop! hey, what's that sound * Daydream * Wound * United States ------------- I don´t mind * Cherub Rock

The Mars Volta - Bedlam In Goliath (2008)

2008-01-29T20:57:00.001+01:00

Konečně album z roku 2008 na mém blogu. A jsem velmi rád, že prvním příspěvkem k němu bude nový kousek mých oblíbenců The Mars Volta. Budu se snažit být objektivní, ale sám vím, že to v případě těhle týpků půjde těžko. Kdo zná At The Drive-In, tak ví, o čem mluvím. Tak pojďme na to...

Albem "De-Loused In Comatorium" to všechno začalo. To se dva afrem obdaření střízlíci, Cedric a Omar, rozhodli, že chtějí jít v muzikantské kariéře dál, a hochy z tehdy velice populární post-hardcorové bandy At The Drive-In opustili. Nemyslím, že udělali dobře, ale nejspíš cítili, že už dál prostě s ATDI jít nejde. Co naplat. Naštěstí se jim nová štace vydařila. Debutem totiž doslova způsobili rozruch. Sic tu byl prog rock již v 70letech, ale v současnoti to již obvyklé není, zvlášt u sotva třicetiletých americko-hispánských rockerů s kořeny v hard-coru.

TMV hrají poměrně brutální a bizardní rock. Tím brutálním nemyslím ostrý a uši rvoucí, ale spíše šíleně rozmanitý a divoký. Takový punk rockový progressive rock. Ups, hustý název co? No není to pro každého, a je třeba se rozhodnout na jakou stranu plotu se postavíte. Buďto je budete od první minuty milovat nebo se prostě do téhle hudby nedostanete.

S Bedlam In Goliath na tradici nezanevřeli. Je to hodně funky deska. Plná zvratů, komických prvků, dlouhých meziher, předělů, distorze a nekonečně zarputilého Cedricova zpěvu. Jednou falzet, jednou křik, jednou vysoké polohy. A k tomu šíleně drsná, doslova mašinerská práce Omarových riffů. Tento člověk je nový Hendrix. Ne, není to rouhání. Za tímhle si stojím. Stačí ho vidět v akci a pochopíte. No aby toho nebylo málo, tak i nějaké ty prvky jazzu, salsy či dubu najdete taky. Zrovna na konci otvíráku "Aberinkula" to máte všechno jako na dlani. Tedy jestli se tam prokoušete. 6 minut na začátek není málo. A to ještě když skoro bez pauzy naváže osmi minutový "Metatron", tak rázem tu máme čtvrthodinový "singl". Slůvko "koncepční album" je tak zcela na místě. Nemá cenu přeskakovat, začínat odprostřed či pouštět si skladby jen tak. O tom Mars Volta není. Zvlášt když textově je nám předkládán zvláštní epický příběh. Což jako Čech sice moc neocením, ale co, aspoň, že máme Wiki, že? ;)

Musím přiznat, že i přes to všechno se mi album těžko poslouchá. Bez pozorného poslechu se do něho dostávám pomalu. Některé písně mi proplují doslova bez povšimnutí ("Ilyena"), u některých zbystřím ("Tourniquet Man") a některé mě doslova uhranují ("Goliath"). Zvláště posledně jmenovaný je doslova opus. Rocková zpověď od jedněch z nejlepších muzikantů dneška. Nářez od začátku až do úplného konce. Neuvěřitelně vyhnané vokály, brutální sólička, nervy drásající bicí. Je až s podivem, že za 7 minut píseň neztratí nic ze svého drajvu. Slintám. To "Cavalletas" na to jde jinak. Hodně zaranžovaná, plná směsice různych pazvuků, podivných pauz mezi slokami a zkroucených vokálů až někam za hranici vnímání. Ne, tohle rozhodně na Evropě 2 neuslyšíte.

No a takhle se to na Bedlamu pěkně střídá až do konce, 10minutové zvukové orgie s celkem příjemnými změnami v podobě krátkých úderných songů s klasickou hitovou strukturou ("Wax Simulacra"). Dokonce i na metal dojde, to když v "Ouroboros" se do toho bubeník svými kopáky tak obuje, že doslova poskakují sklenice na stole. Prostě pestrá deska, která nenudí, bohužel semtam s pár momenty hluchých míst. Pro fandy Mars Volty povinnost, pro ostatní zajímavá zkušenost rožšířit si nepatrně obzory současné špičky alternativního rocku dneška.

Rollingstone.com review
"I'm starting to feel a miscarriage coming on," Cedric Bixler-Zavala announces in a tremulous bark in "Goliath," well into the crowded cerebral-metal violence of the Mars Volta's fourth studio album. It is late warning. Torsos already fly as thick and fast as the wasp-army guitars and rock-slide drumming in the first track, "Aberinkula." Bixler-Zavala and guitarist-producer Omar Rodriguez-Lopez work furiously to achieve prog-rock transgression: compressing dissected time signatures and stammering riffs into seizures that sound like three Mars Voltas going off at once, splashed with the non-sequitur gore of Bixler-Zavala's singing in tongues (inspired this time, the band swears, by lethal spirits conjured on a Ouija board Rodriguez-Lopez found in Jerusalem). Parts of Bedlam seem indistinguishable from the frenzy on 2005's Frances the Mute, and it gets precariously close to nonsense. At one point in "Metatron," Bixler-Zavala appears to be in a different key and headspace from the rest of the Volta. But there is a great leap in the songwriting — closer to classic hard-rock force and melodic drama — that, in "Goliath," "Cavaletta" and the Holy City atmospheres of "Soothsayer," is even more jolting than the weirdness. It doesn't help you get any sense from a lyric like "I am a deaf con of Angora goats." But as Bixler-Zavala crows in "Cavaletta," "If you came here/For semantics/It's only a matter of folding/Time and space/Before I become your epidemic.

4/5
DAVID FRICKE

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: Aberinkula, Goliath, Wax Simulacra, Ouroboros

Tracklist
01 "Aberinkula" – 5:44
02 "Metatron" – 8:11
03 "Ilyena" – 5:35
04 "Wax Simulacra" – 2:38
05 "Goliath" – 7:15
06 "Tourniquet Man" – 2:37
07 "Cavalettas" – 9:32
08 "Agadez" – 6:43
09 "Askepios" – 5:10
10 "Ouroboros" – 6:35
11 "Soothsayer" – 9:07
12 "Conjugal Burns" – 6:35

Puscifer - V Is For Vagina (2007)

2008-01-25T18:14:00.001+01:00

Kdybych dopředu nevěděl, že za tímto projektem stojí mistr Keenan z A Perfect Circle a Tool, pravděpodobně bych tohle album nechal ležet ladem. Nestalo se a můžu se tak s vámi podělit o mé dojmy. Vsadím se, že lascivně provokativní název vzbuzuje zvědavost nejen u mě.

V Is For Vagina je v podstatě trip hopové album. Rockový nářez nečekejte. Spíše nekončící příval hutných basových beatů, které dokáží doslova rozpohybovat vaši střevní soustavu. Je to hodně zvláštní sound. Temný, industriální, brutálně přitažlivý. Jde slyšet, že Keenan je opravdu zvukař par excellence. A když se k tomu přidají velice kontrovezní, sexuálně laděné texty typu "she'll suck you dry
/ And still you'll cry / to be back in her bosom / To do it again", není co řešit.

Upozorním zejména na otvírák "Queen B" s brutální basovou dunivou atmosférou, příjemnou a celkem zabávnou "Vagina Mine", industriálem a řezavými odsekanýmy rifyy proložený "Undertaker" a s již zmíněnym textem okořeněnou "Rev 22:20", který se mimochodem už objevil na soundtracku k filmu Underworld. Tohle album konzumejte zásadně s pár deci nečeho ostřejšího.

Rollingstone.com review

If you took all the low-key loops from Tool's songs and strung them together, it might sound something like this D-side project from frontman Maynard James Keenan. The lyrics — delivered in a borderline sexy-creepy style that sometimes veers into Gregorian-chant territory — range from esoteric and dark to crude and dumb: "This lady got the thickness/Can I get a witness?" But without the gravitas of Tool's massive prog machine, it all sounds a little silly.

2,5/5
Evan Serpick

WTF-Song-Meter 7/10
top songs: Queen B, Vagina Mine, The Undertaker, Indigo Children , Rev. 22:20

Tracklist

01 Queen B (M. Keenan, T. Alexander)
02 DoZo (M. Keenan, B. Lustmord)
03 Vagina Mine (M. Keenan) -
04 Momma Sed (M. Keenan/MJ, T. Commerford, B. Wilk, J. Polonsky)
05 Drunk with Power (M. Keenan, B. Lustmord)
06 The Undertaker (M. Keenan, D. Lohner)
07 Trekka (M. Keenan, B. Lustmord)
08 Indigo Children (M. Keenan)
09 Sour Grapes (M. Keenan, J. Polonsky, T. Alexander)
10 Rev. 22:20 (dry martini mix) (M. Keenan, D. Lohner)

Queen B official video

Band Of Horses - Cease To Begin (2007)

2008-01-20T12:35:00.001+01:00

Trošku na blogu odlehčíme a dáme si inteligentní melancholický indie folk rock. Band Of Horses je celkem čerstvá kapelka s pouhýma dvěma albama na kontě. Je ze Seattlu, pod křídlama legendárního Sub Popu a mnohýma je považována za opravdu skvělý objev na dnešní už celkem přesycené indie kytarové scéně.

Už otvírák "Is There A Ghost" napoví, co tak asi můžeme čekat. Skvělé melodie, zasněný vokál a neutuchající energie a pohoda, která z téhle bandy čiší. Stačí se na podívat na jejich MYSPACE a hned pochopíte. Prostě tři týpci s obrovským plnovousem, otrhanými džíny a flanelkou, co si prostě jen užívají.

Jednozńačný success však přichází s baladou "Detlef Schrempf". Krásná skladba. Opravdu krásná. Prostě melancholické melodie, pohodové flow, ideální na klidné zimní večery. I trošku přitvrdit umí, ale vždy jen tak krátce, kdy pořádně udeří do kytar jak na začátku "Cigarattes, Wedding Bands" nebo na "Ode to LRC".

Nebudu Cease To Begin srovnávat s debutem, protože jsem ho prostě neslyšel, ale protože se mi tohle album tak líbí, možná pouvažuju, že si "Everything All the Time " seženu. A vy byste určitě měli udělat to samé.

WTF-Song-Meter 8/10
top songs: Is There a Ghost, Ode to LRC, Detlef Schrempf, Cigarettes, Wedding Bands

Amazon.com editorial review

Band of Horses now rest in the hands of South Carolina tenant Ben Bridwell following the departure of his right-hand man Mat Brooke, who bolted to form Grand Archives following the 2006 inauguration Everything All the Time, and the impassioned Bridwell validates out of the blocks, leading off the follow-up album with "Is There a Ghost," an exquisite chunk of pure-pop bliss. With a voice that lands somewhere between the euphoria of Brian Wilson and the anguish of the late Chris Bell (Big Star), Bridwell (and core mates Rob Hampton and Creighton Barrett) appears a modern archetype behind a playlist that teeters among tender ("No One's Gonna Love Me," "Window Blues"), twang ("Marry Song," "Detlef Schrempf"), and turbulent ("Cigarettes, Wedding Bands," the aforementioned "Is There a Ghost"). Using the same producer and regal m.o. as on the debut, Cease punctuates its magnitude among Sub Pop's top-drawer power elite (The Shins and Iron & Wine), asserting this Band of Horses' fast-rising run for the roses. --Scott Holter

Tracklist
01 Is There a Ghost
02 Ode to LRC
03 No One's Gonna Love You
04 Detlef Schrempf
05 The General Specific
06 Lamb on the Lam (In the City)
07 Islands on the Coast
08 Marry Song
09 Cigarettes, Wedding Bands
10 Window Blues

Is There A Ghost official video