aKB@large

2006-02-23T03:45:00.000+01:00

Zavíráme

2005-05-22T12:15:00.000+02:00

Rozhodl jsem se, že tento blog nadále nebudu provozovat. Ponechám ho v provozu do 1. 6. a pak ho nějakým způsobem zruším. Blogger v tomto směru nenabízí nic jiného než úplné smazání, což mě asi přece jen bude trochu mrzet, ale pokud nenajdu technicky vhodnější možnost, tož tak. Pokud si tedy chcete zkopírovat např. průvodce Londýnem nebo něco jiného aspoň marginálně užitečného, máte na to týden a něco.
Proč? Důvodů je víc. První a hlavní: už mě to nebaví, vypsal jsem se. Dobrých nápadů nemám o nic víc než kdokoli jiný, tedy málo. Poslední dobou jsem hodně psal o politice, v tom pokračovat nechci, kazí to styl i charakter. A popisovat příhody z vlastního života - no, takových webů je dost, čtete je? Já ani moc ne.
Za druhé, nedomyslel jsem otázku soukromí. Myslel jsem, že Internet je dost velký a já dost malý na to, abych se v něm pohodlně ztratil, ale neuvědomil jsem si, že i ten velký Internet se skládá z maličkých vesniček. Přibývá komentářů obsahujících něco jako "chodil jsem na vaše přednášky", případně rovnou "ahoj Petře", pár lidí si mě dalo na své weby rovnou pod plným jménem. Pro mě to má ten důsledek, že se při psaní vědomě i podvědomě hlídám, abych si neudělal nějakou ostudu nebo problémy. To už pak moc velká zábava není, a celé jsem to začal hlavně pro zábavu.
Za třetí, ocitl jsem se ve zlém životním období, cokoli bych psal, bylo by tím poznamenáno, a to nechci. To už je otázka důstojnosti, a nejen mé vlastní.
--
Blogování jako takové v žádném případě nezavrhuju, moje zkušenost je právě jen moje, nedá se zobecňovat. Blogy jsou dobré i špatné, těch druhých mnohonásobně víc, ale jinak to ani být nemůže. Líbí se mi na Internetu všechno, co zvyšuje jeho interaktivitu, co jej vzdaluje od "televize s miliony kanálů". Blogy k tomu patří. Jsem rád, že jsem si to vyzkoušel. Příště zkusím třeba zas něco jiného.
Dík za zájem všem, kdo jste si mé poznámky občas přečetli.

Restaurant na konci vesmíru, verze 2.0

2005-05-09T12:59:00.000+02:00

Dobrá věc zasluhuje propagaci. Na téhle party je obzvlášť výhodné to, že na ni můžete zaskočit i po jejím skončení. Kdykoli po jejím skončení. Stačí jen mít potřebný hardware. A Češi jsou národ kutilů.
KLÍČOVÁ SLOVA: chronoklasmus.

Neskáču, asi nejsem Čech

2005-05-08T11:59:00.000+02:00

Pořád nemám jasno v tom, komu držet palce, když někde hraje Česko se Slovenskem, takže na včerejší hokej jsem se díval trochu rozpačitě. Rázně mě z toho ovšem vyvedl Si, který se jako vždy dožadoval jednoznačné informace, kteří jsou naši. Kromě toho jsem podle dosavadního průběhu turnaje předpokládal, že fandím-li Čechům, fandím slabším. Z toho mě zas vyvedlo už pár prvních minut hry. Byl to moc hezký hokej. Divácky vděčný. Skoro přátelský. Jágrova střela z otočky, kterou Lašák vytáhl do horní tyčky (a starou belu do břevna, do břevna se kope míčem) je z těch vzácných momentů, které si ještě po dlouhé době připomenete, když se chcete ujistit, jak je ta hra krásná. Potíž je jen v tom, že kdyby stejným poměrem vyhrálo Slovensko, cítil bych se úplně stejně spokojeně. Jako fanda stojím za starou bačkoru.
KLÍČOVÁ SLOVA: ČeskoSlovensko.

Zase jsem omylem skončil u ptáků

2005-05-07T15:06:00.000+02:00

Česká společnost ornitologická by mě potěšila, kdyby si dala na první stránku svého webu zřetelný link na Český statistický úřad. Od New Media Group nic takového samozřejmě nečekám ani náhodou. To budou jiní ptáčci.
KLÍČOVÁ SLOVA: cso, csu, czso.

Sundby - Norreport

2005-04-27T15:28:00.000+02:00

Jedu kodanskym metrem. Tedy - nadzemkou. Venku se mihaji pekne domky s velkymi okny: severska posedlost slunickem a svetlem vubec. Libi se mi to, bylo by pekne tu bydlet. A ta detska hriste! Uz jsem se smiril s tim, ze jiste druhy velmi vsedniho, takrikajic komunalniho luxusu nam zustanou odepreny. Ale ta hriste mi rvou srdce. Prolezacky, houpacky, hriste na fotbal, na basket, na buhvico, Vesela, barevna, cista hriste. Koukam na ne z nadzemky a myslim na ten prasny pruh travy, vydrene a posrane od psu, kam chodime se Si hrat fotbal. Je to jiste v penezich. V bohatstvi spolecnosti. Ale nejen v tom. Tahle spolecnost, skandinavska spolecnost, je bohata nejen penezi. - Na vedlejsim sedadle povykuji tri holky, je jim tak sestnact. Maji na hlavach muslimske satky. Spinave boty otiraji o calouneni cistounkych sedadel. Delaji ramus v reci, kterou nepoznavam, arabstina to neni. Cestujici, tisi upraveni sporadani Danove, se tvari, ze je nevidi. Nevydrzel jsem to, rekl jsem holkam anglicky, ze by to sedadlo mely ocistit. Bud nerozumeji, nebo to uspesne predstiraji - nereaguji. Danove do vyctu osob, ktere nevidi, okamzite pribrali i me, zretelne to vnimam. Zatim to jde, nevidet. Ta hriste jsou vazne moc pekna. Taky zatim? - Uz budu vystupovat.
KLICOVA SLOVA: cert vi.
KLICOVA SLOVA: us and them.

To je snad nejaka nemoc

2005-04-27T12:38:00.000+02:00

Syndrom prezentace: vstoupim do mistnosti, kde je promitaci platno a PowerPoint, usadim se a do peti minut zacnu usinat. Bez ohledu na to, ze jsem odpocaty, ze prednaska je pomerne zajimava, ze pred vstupem do mistnosti se mi spat nechtelo a po odchodu nebude chtit taky, ze tu je dostatek cerstveho vzduchu. Pripadam si jak Pavlovuv pes, akorat to neni zvonek, ale prezentace a neslintam, ale spim. Asi to bude tim, ze jsem uz videl v zivote prezentaci prilis. Vycerpal jsem svou davku, mam propaleny dozimetr. Ale vazne - nutne bych potreboval neco ucinneho proti usinani. Nic nefunguje, zkusil jsem uz vsechno krome sirek pod ocni vicka. Vubec tim nechci rici, ze ta konference, na niz se neachazim, je nudna! Ale stejne ji prospim, jestli to takhle pujde dal.
KLICOVA SLOVA: process innovation, fabric of your success, leverage the advantage, business differentiator.

Strucna zprava z Danska

2005-04-26T13:23:00.000+02:00

Konference, co jineho. Ale prave jsem svedkem zajimave malickosti. Sedi pobliz me u kafe dva panove, povidaji si a mne je na jejich hovoru neco divneho. Po delsi dobe mi doslo, co vlastne. Jeden z nich mluvi plynne nemecky a druhy mu nemene plynne odpovida anglicky. Hovor ma presto uplne normalni rytmus a tempo. Sam tohle obcas delam cesko/polsky, ale tuhle kombinaci jsem jeste neslysel. V Dansku nicmene musi jit o bezny jev ve vsech myslitelnych permutacich danstiny, norstiny a svedstiny. Jenze ty ja od sebe po sluchu nepoznam.
KLICOVA SLOVA: polygloti.

Dokonalá formulace

2005-04-25T05:38:00.000+02:00

Přečetl jsem si o jednom pánovi, že je "manažer se specializací na management".
Líp to říci nejde. Hutná zkratka hodná štětce mistra Lao-c'.
KLÍČOVÁ SLOVA: keď sa pomýlim, aj pravdu poviem.

Vaculík a Brezina

2005-04-18T16:00:00.000+02:00

Ludvík Vaculík napsal cosi; je to ostré a hranaté a sporné a provokativní, jak to u něj bývá. Ivan Brezina o tom napsal cosi jiného. Je to osobní, podle mne málo chytré, literárně, jazykově, stylisticky bezpochyby desítky pater pod Vaculíkem. Ale spor je to zajímavý, těší mě takové střety myšlenek, jen bych byl rád, kdyby se toho na straně Vaculíkova soupeře ujal někdo šikovnější. Nešť, berme, co máme.
Z Vaculíkova hutného textu vyjímám závěr: "Odkud my bychom dnes vzali sílu k odporu, když už nemáme ani pořádnou bídu? A oni vědí, že jsme tak nedůstojní jak oni: za několik stovek přídavku budeme zas všecko brát tak, jak to udělají." A z Breziny formulaci stejně pozoruhodnou: "Chtěli jsme standardní kapitalismus bez přívlastků. Dnes jsme spokojení, zatímco zhrzeným osmašedesátníkům se stýská po starých dobrých časech."
Jedno mají společné oba: mluví v první osobě množného čísla. Klíč k oběma textům spočívá v tom my. - Ale ještě o tom chci a budu přemýšlet.
KLÍČOVÁ SLOVA: revolucionáři.

Automatické opravy ve Wordu

2005-04-13T14:13:00.000+02:00

Včera jsem odevzdal nějaký kratší pracovní text. Dnes se mě korektorka zeptala, kdo z nás dvou se zbláznil. Ani se jí nedivím. Nechte si ve Wordu 2000 zapnuté automatické opravy předdefinované Microsoftem, napište mySAP a hleďte, co se stane... Miluju inteligentní stroje.
KLÍČOVÁ SLOVA: vypnout!

Nestydím se za svého premiéra

2005-04-13T03:39:00.000+02:00

Osoba jménem Pavel Jílek sděluje na billboardu kousek od mého pracoviště, že se stydí za svého premiéra. Asi víte, jak to vypadá – graficky jde o parafrázi na Grossovu kampaň Myslím to upřímně. Velká fotka en face a text. Dotyčný Jílek je natolik podobný ministru financí Sobotkovi, až jsem si při prvním shlédnutí pomyslel, že politická situace doznala nového zásadního obratu. Člověka by to už nepřekvapilo. Ani nezaujalo; koho ty jejich šaškárny ještě doopravdy zajímají? Pavla Jílka asi ano, jinak by nevrazil velké peníze do billboardu. Předpokládám totiž, že jej řádně platí. Pokud ne a je to nějaké šmé, pak se já stydím za Jílka. Ale nezaplatím za to ani korunu, natož abych se dával fotografovat.
Proč bychom se vlastně měli za Grosse stydět? Když už, asi bych tak měl činit spíš já než Pavel Jílek; já Grossovu stranu volil, on nejspíš ne. Přezkoumal jsem po shlédnutí billboardu své pocity. Stud jsem nenašel. Mně je pan Gross především lhostejný. Mám tolik jiných starostí! Sociální demokracii budu nejspíš volit zas, je to – bráno s nadhledem a z dlouhodobé perspektivy – jediná strana, která jakžtakž odpovídá mému pohledu na svět. Nezlobím se na nikoho, kdo to vidí jinak a nedělám si nic z kohokoli, kdo mi bude můj názor vyvracet. Nepřišel jsem k němu včera, přemýšlel jsem o něm dlouho a vím, proč si za ním stát. Řekl jsem: s nadhledem a z dlouhodobé perspektivy. To je důležité. V krátkodobé perspektivě vždycky člověku překáží nějaký Gross (Kalousek, Tlustý...). Na to se dá dívat dvěma způsoby: buď sebou nechat lomcovat, vztekat se, stydět, prohlašovat, že politika je svinstvo, nechodit k volbám, volit obskurní strany, o nichž víme, že stejně nemají naději. Anebo si realisticky říci, že za deset let po Grossovi stejně neštěkne pes, ale podpořit tu či onu sadu politických priorit je správné bez ohledu na osoby, obsazení a momentální indispozice jednotlivých účinkujících. Že nám dělá Gross ostudu? Asi trochu ano, ale nepřeceňujme ho, ani sebe: ono je to v zahraničí většinou každému jedno. Spáchal nejbanálnější politický přečin, opatřil si nějaký levý (sic) prachy a nedovedl se z toho vylhat. Nic víc, nic míň. Ti, co se vylhat dovedou, tam sedí dál. To Grosse neomlouvá, ale staví ho to do přiměřené perspektivy. Nejužitečnější poznatek, který bychom si měli z téhle aféry odnést, je ten, že země funguje zcela hladce i s nefunkční vládou. A proč by taky nefungovala? Nestydím se za Grosse; kašlu na něj.
KLÍČOVÁ SLOVA: změním téma, vážně.

Malá příhoda z hor

2005-04-02T23:08:00.000+02:00

Chce se mi myslet na něco jiného než na cokoli z toho, na co teď myslím.
A tak se mi vybavuje září před několika lety na Krétě. Vypůjčeným rozhrkaným autem jsem dojel na konec silnice do hor a vyrazil. Napřed jsem šel přes pastviny, potom strmou, ale velmi pěknou turistickou stezkou tatranského typu. Vůně bylinek, horko, výhledy. Byl jsem v kondici a šlo se mi skvěle. Kus pod sedlem jsem předešel dva mladé lidi, kluka a holku. Mluvili francouzsky, ale jak se později ukázalo, byli to Belgičani – to předbíhám. Šli pomalu a nebylo divu; vlekli s sebou náklad, jako by vyrabovali velkou prodejnu Hudy Sportu, co je v Praze na Harfě. Plus nějaké železářství. Všechno zbrusu nové. Na rukou velké žluté hodinky Suunto s výškoměrem. Na báglech zavěšené mačky! Byli jsme dva tisíce metrů vysoko, ale uprostřed Středozemního moře, na konci horkého léta. I v té výšce muselo být kolem třiceti stupňů. Nejbližší sníh by člověk v tu chvíli našel možná na vrcholku Olympu.
V sedle jsem se natáhl, pil, jedl, trochu fotografoval a hlavně koukal kolem sebe. Kréta je úzká a z téhle výšky vidíte při dobrém počasí moře ze dvou stran, ze severu i z jihu. Člověk je jak na hodně vysokánském lodním stožáru. Od západu se sbíraly nevýrazné mráčky. Belgičani mě došli a dali se se mnou do řeči. Tak jsem se dověděl, že jsou Belgičani a pár dalších maličkostí. Na mačky jsem se neptal, přišlo mi to jednak nezdvořilé, jednak jsem nevěděl, jak se řeknou anglicky. (Koukám pro poučení své i vaše do slovníku: patrně climbing irons.) Pak mi navrhli, že můžeme pokračovat na vrchol spolu. Nechtělo se mi dávat se s nimi dohromady, ale už to vypadalo, že nenajdu společensky únosný způsob, jak odmítnout – když tu vytáhli lano a začali se soukat do úvazků. Bojovali s nimi tak rozpačitě a nešikovně, až mi to připomnělo, jak jsem si jednou oblékal podprsenku na maškarní ples. Využil jsem příležitosti, ukázal jim, jak se do toho leze, řekl rychle ahoj a vyrazil.
Hřeben tvořily obrovské rozlámané bloky, člověk si mohl pohodlně vybírat, kudy je obcházet a přelézat, bylo to trochu zdlouhavé, ale tím pádem ne moc namáhavé, krásně technické, expozice žádná. Jediná nepříjemnost, že se šlo proti sluníčku. To však posléze zalezlo – ty mráčky od západu nějak zhoustly. Na vrchol jsem dorazil asi po hodině a už jsem se tam ani nezdržoval, protože bylo jasné, že jde déšť a možná i bouřka. Sestup byl snadný. Belgičani si to asi rozmysleli, usoudil jsem. Ale omyl! Potkal jsem je pod vrcholem prvního strmějšího úseku, snad deset minut cesty od sedla. Navázané. Lezoucí chodeckým terénem po čtyřech. Vypadali, že spíš hrají nějakou hru, než že chtějí nahoru. Samozřejmě se pohybovali oba najednou – ne že by to vadilo, ale když už to lano měli, myslel bych, že si budou hrát i na jištění. Občas o něj zakopli, nebo se jim dostalo mezi nohy. Vypadali trochu jako Medvídek Pú s Prasátkem na Velké Výzkumné Cestě.
"Dál to nejde? Vzdal jsi to?" zajímali se tónem vyčerpaných horolezců.
"Ale ne, byl jsem nahoře. Ale už tam ani nechoďte, jde bouřka. Pojďte to otočit."
"Bouřka nám nevadí," řekli hrdě. "Máme ponča."
"Jste na hřebenu, může to být nebezpečné. Já jdu dolů, pojďte taky."
"Ne, když už jsme vylezli sem, tak to přece nevzdáme! To by byla škoda."
"Your choice," řekl jsem a pokračoval v sestupu. Za zády se mi rychle dělala čím dál větší tma.
Pak poprvé zahřmělo, zvedl se prudký vítr, přinesl první kapky. Pod sedlem jsem se rozběhl, abych byl co nejníž a našel případně úkryt před deštěm – i když to byl spíš reflex, bylo horko a déšť by nakonec nemusel být nepříjemný, říkal jsem si.
Jo, jenže pak to začalo. Vítr jak rozjetý nákladní vlak, z nebe clona ledové vody smíchané s pískem. Jehličky do kůže. Zalezl jsem mezi první příhodnější dva kameny a co nejvíc se schoulil. Mokrý jsem byl na kůži, ale to by tolik nevadilo – horší byl ten písek, bylo to jako lehnout si do mraveniště. Naštěstí to netrvalo dlouho; po nějakých deseti minutách už jen pršelo bez písku a za dalších deset minut bylo po všem. A vylezlo zas sluníčko.
Začal jsem se rozhlížet po obou sportovcích, chvíli jsem hulákal jejich směrem a pak jsem je s nechutí šel hledat. Cítil jsem se trochu provinile – když jsi viděl, co to je za pitomce, měl jsi je odvléci dolů třeba násilím, říkal jsem si. Na druhou stranu, nejsem za ně přece odpovědný! Vylezl jsem ještě jednou do sedla – už jsem se necítil v tak dobré kondici jako předtím – a ještě kousek směrem k vrcholu. Volal jsem, pískal, všude pusto. Nakonec jsem to vzdal a šel dolů, ale měl jsem po dobré náladě. Představoval jsem si je někde mrtvé, nejspíš oběšené na vlastním laně. Jak je tam najdou i s těmi mačkami. A já se nikdy nedovím, jak to dopadlo, a budu se tím trápit.
U parkoviště byla hospoda – strašlivá parodie na švýcarskou horskou chatu – a v ní kancelář něčeho, co se řecky jmenovalo zhruba jako Horská služba. Vlezl jsem tam. Pán rozvalující se u televize neuměl anglicky. Moje aktivní řečtina obnáší asi deset slov. Shodli jsme se na němčině, tu jsme oba neuměli přibližně stejně.
"Zwei junge Leute," povídám. "Aus Belgien. Im Berge, dieser Weg. Unter Gipfel. Sturm. (Sakra, jak se řekne písek? Aha.) "Sand – bum bum bum! Dann ich habe gesuchen, aber nicht finden. Sie – Hilfe?"
"Efcharisto, aber Kein Angst," řekl mi tou samou řečí. "Kein Hilfe. Umsonst. Oder tote, oder oukej. Relax."
Tak jsem šel ke svému peugeotu. Ometl jsem z čelního skla písek, jako se to u nás dělá se sněhem. Převlékl jsem se do suchého. Pak jsem si na terase objednal minerálku, frappé a čekal jsem. Když jsem dopíjel druhou kávu, objevili se. V nejhořejší viditelné serpentině. Šli poklidně, rozvážně. A docela pružně. Jako by toho nesli o dost méně.
Ale najisto jsem to na tu dálku samozřejmě nemohl vidět.
Serpentinami dolů jsem jel zase už v dočista dobré náladě.
KLÍČOVÁ SLOVA: vůbec žádná.

Mlynář je chlap

2005-04-02T14:56:00.000+02:00

Vladimír Mlynář je jeden z mála českých politiků (to není přesné; v tuto chvíli myslím jediný), jichž jsem si po celou jejich kariéru opravdu vážil. Často jsem ho jako novinář kritizoval, ale to je úplně jiná věc. Jsem rád, že si ho mohu vážit i po dnešku. Zachoval se jako rovný chlap. O to víc, že ho nečeká ani bezpečný dopad v podobě poslaneckého mandátu, ale naopak možná trestní stíhání kvůli absurdnímu obvinění. O to stíhání nejde, z toho se dostane snadno, protože to je opravdu úplný nesmysl; ale hodně lidí se to nedozví a budou říkat, že utekl z ministerského křesla výměnou za beztrestnost nebo tak něco. Já Vladimíru Mlynářovi věřím, pokládám jeho postoj k vládní krizi za správný a jediný možný a držím mu palce.
KLÍČOVÁ SLOVA: čest.

Tak co, dali byste mu důvěru?

2005-04-01T12:19:00.000+02:00

Ano, je to bezcharakterní šašek.
Ale který z nich není?
Ale spravována touto vládou, země prosperuje, to se popřít nedá.
Ale není to zásluha té vlády.
Ale do jisté míry je, přinejmenším tomu nebrání.
Ale zůstane-li ve funkci, bude rukojmím komunistů.
Ale to je do značné míry každý, kdo tady kdy stál v čele vlády, dvacet procent je prostě dvacet procent. Moc komunistů je dána kombinací historie ČR a platného volebního systému.
Tak co? Riziko, nebo sázka na jistotu? Ale je to jistota?
Jak se rozhodnou ti, kdo budou za chvíli hlasovat, to s velkou pravděpodobností víme: podrží ho. A v zákulisí budou jmenovat své podmínky.
Takže otázka, jak bychom se rozhodli my, je bezpředmětná. Prozatím.
KLÍČOVÁ SLOVA: demokracie.

Nevinný žertík

2005-04-01T08:45:00.000+02:00

Je prvního dubna. Tu bývá zvykem nejen apríl občanský, ale též mediální: drobné i větší mystifikační zprávičky, na které občas někdo naletí a my ostatní se mu/jí pak upřímně zasmějeme. Potíž je v tom, že česká politika je už několik týdnů od aprílového žertu běžnými prostředky nerozlišitelná.
Kdybychom se tedy během dneška dověděli, dejme tomu, že Miloslav Ransdorf byl premiérem navržen na post ministra zahraničí, sice to asi bude vtip, ale taky by být nemusel. I když... spíš bych čekal Kavana.
KLÍČOVÁ SLOVA: lidové zvyky.

Daňové přiznávání

2005-03-31T12:16:00.000+02:00

Nejsem podnikatel. Ale čas od času napíšu článek do novin nebo časopisu. Případně přeložím knížku. Dostanu za to zaplaceno. A k jednatřicátému březnu následujícího roku zas většinu těch peněz odevzdám státu.
Tento celkem přímočarý proces má dva háčky. První je ten, že než ty peníze odevzdávám, většinou je stihnu utratit. Druhý, větší, spočívá v tom, že státu nestačí prostě si ty prachy vzít. Vyžaduje k tomu navíc složitý rituál, co do počtu detailů a zrádných míst jistě ne snazší než obětní obřad kteréhokoli známého náboženství. Pohybuji se tedy s tisíci jiných po známé trase orientačního běhu finanční úřad - zdravotní pojišťovna - správa sociálního zabezpečení - pošta. Zdravím se s těmi spolubojovníky, s nimiž jsem se poznal v předchozí frontě. Snažím se úsměvem a zoufale předstíranou servilitou získat na svou stranu aspoň na chvilku různé nižší kněžky asistující Obřadu. A říkám si, čím by si mě získala kterákoli vláda: radikálním zjednodušením celé té ceremonie. Za daňové přiznání na jednom listu A4 se všemi položkami bezpečně srozumitelnými bych snad volil i fašisty. (Tedy, přinejmenším, kdyby volby byly koncem března.)
Čert nakonec vem celý den strávený vyplňováním a další celý den na úřadech. S tím bych se smířil. Ale rozčiluje mě, že nikdy nevím, zda jsem to všechno vyplnil a zaplatil správně. Že netuším, jaké astronomické penále mi někdo vyměří po několika letech od nechtěné chybičky. Jednou, před několika lety, jsem se rozhodl řešit věc radikálně a svěřil jsem se placené odbornici. Samozřejmě nelicencované, tudíž bez právní odpovědnosti. (Provozovala řemeslo daňové poradkyně načerno, aby z něj nemusela platit daně:). Stálo mě to pět tisíc na jejím honoráři a dalších jedenáct na pokutě u PSSZ - jediné, kterou jsem zatím v této souvislosti platil. Těmito dvěma částkami jsem se dostal se svou přivýdělečnou činností hluboko do minusu, od té doby ty předpisy zas pročítám sám, vyplňuju lejstra a špatně kvůli tomu spím. Každý rok si říkám: od teď žádné příjmy navíc! Když někam budu něco psát, tedy jedině bez honoráře. Jenže pak si uvědomím, že musím z něčeho splatit sekeru, kterou jsem zaťal, když jsem sháněl peníze na zaplacení letošních daní.
KLÍČOVÁ SLOVA: starého psa novým kouskům nenaučíš.

Vyhráli Telecom, prohráli budoucnost

2005-03-28T23:01:00.000+02:00

Pár slov k tomu zatracenému sjezdu, ať od toho mám pokoj. - Jako každému, kdo se o dění uvnitř ČSSD aspoň trochu zajímá, mi bylo jasné, že to dopadne, jak to dopadlo. Přesto jsem koutkem duše doufal, že se třeba stane málo pravděpodobné a delegáti překročí vlastní stín. Měli to těžké, volili mezi dvojí cestou do pekel. Zvolili tu pohodlnější, lépe dlážděnou, lemovanou stánky s občerstvením. Půjdou k čertu s plným bříškem.
Bez metafor: teď už nejde o žádné pitomosti s byty a strýčky. Grossovo vítězství znamená, že se jediná nekomunistická levicová strana v zemi dobrovolně vzdává levicové politiky a pokusí se v kratičkém zbylém čase o nějakou volnou variaci na Tounyho Bléééra.
Nebude to fungovat. Mladí, úspěšní a dynamičtí s platy od 25k výše se na Grosse tak jako tak (sloveso vypuštěno záměrně), a to zvysoka. Nedojme je ani přítelem Sobotkou, ani snížením daní. Tihle lidé, v nichž dnešní vedení sociálních demokratů naivně vidí cílovou skupinu, z větší části nepůjdou k volbám vůbec, z menší části budou volit ODS. Naopak ti, kterým asociální politika sociálně demokratické strany bere vyhlídky a jistoty, k volbám nejspíš půjdou. Aby dali hlas komunistům. Těžko jim to mít za zlé; jde jim o hodně. Tisícikoruna, která má pro japíka hodnotu jednoho veselého sobotního večera nebo značkového trička, pro ně znamená v mnoha různých podobách rozdíl mezi životem a živořením. Jenže Gross, sám japík a frikulín non plus ultra, o tomhle ví starou bačkoru a vědět víc ani nechce.
V roce 2006 budeme mít Telecom zprivatizovaný tak, jak si to přál Standa a jeho přátelé (o nic jiného na politické scéně už dva měsíce nejde); silnou ODS jako jedinou významnou pravicovou stranu; silnou KSČM jako jedinou významnou levicovou stranu; KDU-ČSL obratnou (říkejme tomu tak) jako vždy; ČSSD, která nedosáhne na pětiprocentní volební limit; a tento stav fixovaný na hodně, hodně dlouho. Zdravý duch bude zas jednou páchnout blbostí - ať žije Trockij! Jistěže tu půjde dál žít. Jen to bude únavnější, smutnější, beznadějnější a dražší. Šetřit na důchod svůj a na přilepšení rodičům, kteří v něm už jsou, šetřit dětem na školné a pro doktory na všimné, zaměstnání si hlídat jako oko v hlavě, protože přijít o něj by nebyla nepříjemnost, ale tragédie. Plahočit se. Ve volných chvilkách se koukat na televizi buď zprivatizovanou a amerikanizovanou (to, pokud se půjde po modré značce), anebo zglajchšaltovanou (půjde-li se po červené). Netěší mě ta vyhlídka. Jsem už moc starý na to, abych mávl rukou nad byť jediným blbě prožitým rokem. Chtěl bych žít ve veselé, otevřené zemi, která se rozvíjí, chová se slušně ke svým občanům a má před sebou pozitivní vyhlídky. Nevíte o nějaké?
KLÍČOVÁ SLOVA: opravdu blbá nálada.

Mindráky

2005-03-28T21:17:00.000+02:00

Nastala vhodná chvilka napsat si zas jeden seznam. Je mi čtyřiačtyřicet. Nejsem ani tulák, ani milionář – tedy jedno z toho, čím má chlap v tomhle věku být. Jsem neúspěšný měšťák, týpek, jakým jsem se před dvaceti lety smál do ksichtu a obcházel jsem jim auta s korunou. Jsem nevelký, tlustý, nosím nemoderní a věčně špinavé brýle, přerostlé vlasy mám plné lupů, tu a tam mi páchne z úst. Nadělal jsem v životě spoustu křivých kompromisů a pod jejich důsledky se mi prohýbá hřbet. Mám mizerné vzdělání, neumím pořádně žádný cizí jazyk. Jedinou profesionální dovednost, kterou jsem jakžtakž zvládal – programovat – jsem beze zbytku zapomněl. Živím se předstíráním práce a bývám z toho pěkně unavený. Ve shodě s Peterovým principem jsem dosáhl pozice vyšší, než na jakou stačím, a teď se třesu strachy, abych o ni nepřišel. Žárlivě sleduju nástup mladších, šikovnějších, sebevědomých. Jak má životní partnerka, tak můj šéf mají IQ o nějakých čtyřicet bodů vyšší než já, takže se vedle nich nevyhnutelně cítím dost často jako hlupák. Občas dostanu záchvat nenávisti vůči společnosti, ve které žiju, protože jí nerozumím a nedovedu se v ní prosadit. A je mi jasné, že to bude už jen čím dál tím horší. – Jo, klidně se mi zasmějte. Ale než to uděláte, připomeňte si závěrečnou scénu z Revizora.
KLÍČOVÁ SLOVA: a co vy?

Kterého?

2005-03-25T10:20:00.000+01:00

ČSSD dává vládní krizi mimoděk až biblický rozměr, když zahajuje jednání, jež rozhodne o osudu vlády a možná i o vážnějších věcech (třeba o dlouhodobé perspektivě vztahu levice/pravice u nás), právě na Velký Pátek. Pilátů dostatek, snad i Kaifáš se najde, lotři po levici i pravici samozřejmě též. Hlavní postava chybí. - Hraju se sebou už pár dní takovou hru: představuju si, že jsem delegátem Třicátého druhého sjezdu, mám před sebou zvětralou minerálku, tácek s oschlými chlebíčky a hlasovací lístky. Koho volíš? Grosse, nebo Škromacha? Toť otázka takřka foglarovská. Sofiina volba!
KLÍČOVÁ SLOVA: ?

Stream of consciousness

2005-03-21T23:01:00.000+01:00

Prohodil jsem si noc a den a ne a ne je dostat, kam patri. Stojim u sporaku, varim kavu v dzezve. Vzpominam na spoluzaka z vysoke, ktery trval na pravopisu jazzva - ne ze by byl tak negramotny, ale nesnasel foneticky psany dzez. Pripadam si z te vune kavy prochazejici varem a mirne karamelizovaneho trtinoveho cukru tak nejak balkansky. Mam chut se s nekym pohadat o cokoli, pak si sednout do prouteneho kresla a dat si ke kave cerstvy burek. Zapit stopkou rakije. Nemame! Ni kresla, ni burku, ni rakije. O. pise zpravu, soustredena, s privrenyma ocima. Vezmu si nejakou uspavaci knizku, tech mame dost. A vlezu si do postele, vlak mi jede v sest.
KLICOVA SLOVA: jen tak.

Madam Vládní krize

2005-03-20T22:32:00.000+01:00

Přečetl jsem si rozhovor s tou slavnou paní Barkovou. S jistým překvapením jsem shledal, že to je inteligentní dáma. Tvrdá jak křemen. Řekl bych, že v tom svém bordelu má pořádek. Možná by to mohla vzít po Grossovi. Na rozdíl od něj má praxi v oboru.
KLÍČOVÁ SLOVA: "neřeknu".

No vida, ze to jde!

2005-03-20T12:29:00.000+01:00

Predchozi post prosel, slava. Jeste to pro poradek zkusim z telefonku. Objevi-li se na webu i tento text, budu otazku blogovani z terenu pokladat za vyresenou. Arcit bez diakritiky - blame Hus, not me.
KLICOVA SLOVA: to je radosti, kdyz neco normalne funguje!

Blogger nadale zlobi

2005-03-20T12:22:00.000+01:00

Konecne jsem opravil uletavajici pravy sloupec v Exploreru - omlouvam se, ze tak pozde. Nevsiml jsem si toho, MSIE nepouzivam. Byla to moje chyba, tu bych svadel na Blogger nepravem. Co me ale rozciluje, je permanentne stavkujici odesilani postu mailem. Prisli jste tak o me skvele zapisky z vlaku cestou do Brna a zpet - vyvesovat je dodatecne se mi nechce. Legracni a zakonite: kdyby byl clovek nucen par dni pockat s publikovanim cehokoli, asi by si to dost casto rozmyslel.
Tenhle post v nadeji, ze se veci zlepsily, opet odesilam mailem.
KLICOVA SLOVA: forma, obah, technika.

Úsilí hodné lepší věci

2005-03-16T13:30:00.000+01:00

Přečetl jsem si v New Scientist, že ve školách na ostrově Jersey patří k zakázaným webovým stránkám ty, které se zabývají vektory. Redaktorům to nedalo, podnikli pátrání a našli, proč tomu tak je. Googloval jsem v jejich stopách a spatřil totéž: neslušné obrázky vytvořené na obrazovce osciloskopu, do kterého se pouští výstup ze zvukové karty, kterou řídí k tomu účelu sestavený program. Piplačka s tím musela být hrozná. Ty obrázky jsou taky hrozné. Pokud byste někdy potřebovali definici pojmu "úsilí hodné lepší věci", pochybuju, že najdete přiléhavější. Jo, a je tam také link na souložící odpory. To se dá aspoň sekat jak Baťa cvičky a zkusit střelit v nejbližší čtyřce. Když na to koukám s jistým antropologickým zájmem, připadám si jak Ignácius O'Reilly. Úsilí vynaložené na tenhle post, jakkoli nepatrné, bylo asi také hodno lepší věci.
KLÍČOVÁ SLOVA: ale stejně se na to kouknete!