Blog Moraváka

Zajimavé stránky na internetu

2013-04-06T12:42:00.000+02:00

Dneska pro zájemce o historii Brna.Chcete vidět jak vypadalo Brno ve 14.století,v 17,nebo 19?Potom si otevřete tyto stránky-http://www.brno1645.cz/download.htm Roku 1867 pořídil fotograf Josef Homolka z věže kostela svatého Jakuba soubor fotografií, které téměř v úplnosti zachycují panoramatický výhled z uvedeného místa. Pomocí této webové aplikace máte možnost porovnat, jak se město Brno během 145 let změnilo.http://panorama.brna.cz/

Bitva u Tangy-1914

2013-03-24T14:13:00.001+01:00

Generálmajor Paul Erich von Lettow-Vorbeck

Zpočátku Britové považovali tažení proti Němcům ve východní Africe v roce 1914 za menší operaci. Domnívali se, že by ji mohli bezpečně svěřit své indické armádě. Naneštěstí však indický státní tajemník přistoupil k této záležitosti ještě o stupeň lhostejněji: podle jeho názoru by takovou bezvýznamnou patálii snadno zvládly druhořadé jednotky. Při výběru velitele Britové tuto beztak dost nízkou laťku ještě snížili a jmenovali úplného packala — generálmajora Aitkena, kterého by jen málokdo tipoval na tak vysokou hodnost. Aitken byl voják, který se jak stylem, tak vzhledem hodil spíše pro koloniální válečná tažení 19. století. Měl extrémně vysokou důvěru ve své schopnosti a ve schopnosti svých jednotek. Pětatřicet let odsloužených v Indii ho utvrzovalo v přesvědčení, že brzy rozseká na nudle „spoustu negrů". Rozhodl se založit tažení raději na předsudcích než na rozumných argumentech, zdůrazňoval slabost „černých" a „skopčáků" a odmítal si dát radit od kohokoliv, kdo měl ponětí o znalostech a inteligenci domorodců. Ve skutečnosti nikdo z expedičního sboru vyslaného z Indie neměl ani tušení o místě určení, kterým byl přístav Tanga. Během krátké zastávky v Mombase nabídl Aitkenovi pomoc podplukovník B. R. Graham od Královských afrických střelců. Aitken ale odmítl a nadále trval na svých indických jednotkách. Když Graham varoval Aitkena, že německé domorodé jednotky (askari tj. v arabštině a turečtině „vojáci") není záhodno podceňovat, generál nesouhlasil. Tvrdil, že tyto jednotky jsou necvičené a že je všechny převálcuje ještě dlouho před Vánocemi. Aitkenovo hodnocení vlastních jednotek jako „skvělých" bylo dojímavé, ale sotva přesné. Z 8000 mužů pod jeho velením přesahoval průměr jen Severolancashirský pluk a nepálští Gurkhové. Indické jednotky, nedostatečně vycvičené, špatné vystrojené a ještě hůře vedené, patřily k nejhorším v indické armádě. Některým z nich jen krátce předtím vydali moderní Lee-Enfieldovy ručnice a vojáci ani nevěděli, jak je správně používat. Jednotky se skládaly z vojáků ze všech koutů Indie. Hovořili dvanácti různými jazyky, vyznávali nejrůznější náboženství a veleli jim muži, kteří v některých případech své jednotky před naloděním v Bombaji nikdy neviděli. Aitkenův výzvědný důstojník, kapitán Meinertzhagen, navzdory svému jménu Angličan, popsal indické jednotky jako „nejhorší v Indii... Děsím se představy, co by se mohlo stát, kdybychom narazili na opravdový odpor. Starší důstojníci připomínají spíše zkameněliny než aktivní energické vojevůdce." Vojáci mohli být špatní, ale zacházení, jakého se jim dostalo cestou z Bombaje do Mombasy, způsobilo pokles morálky až na samé dno. Vzhledem k tomu, že se nalodění zpozdilo, vojáci strávili šestnáct zbytečných dní v přelidněných transportech a ve zdrcujícím horku. Když se konečně nalodili, nikdo nebral ohled na kastovní rozdíly, náboženství ani na stravovací potřeby. Většina z nich strávila plavbu buď na svých pryčnách s mořskou nemocí, nebo s průjmy způsobenými stravou, na niž nebyli zvyklí. Když Aitkenovi v Mombase navrhli, že by měl svým mužům dovolit vystoupit na břeh, aby se zotavili z následků plavby, zamítl nápad se slovy, že by to mohlo varovat Němce. Podle něj bylo bezpečnější vzít vojáky rovnou do Tangy. Třebaže expedice měla být utajena. Němcům se dostalo snad veškerých varovných signálů, jaké si lze představit. Nápisy na bednách nakládaných v bombajských docích hlásaly „Indický expediční sbor B, Mombasa, východní Afrika" a titulky v britských a východoafrických novinách oznamovaly brzké připlutí vojsk. Kromě toho se mezi konvojem a Mombasou posílaly nešifrované rádiové zprávy a němečtí rezidenti v Britské východní Africe nerušeně korespondovali se svými přáteli v Tanze. Německý velitel plukovník von Lettow-Vorbeck mohl Britům za mnohé děkovat. Flotila se plavila na dohled od afrického pobřeží, aby ji snad nějaký Němec nepřehlédl. Na čele hlavních sil se plavil křižník HMS Fox pod velením kapitána F. W. Cauldfielda, který vplul do tangského přístavu, aby projednal statut města s německým guvernérem von Schneem. Von Schnee měl ve zvyku dojednávat příměří s Královským námořnictvem, aby ušetřil Tangu ostřelování. Ale Cauldfield s Aitkenovým konvojem za zády přišel Němcům říci, že se všechna příměří ruší. Von Schnee nebyl přítomen, ale místní komisař Auracher sdělil kapitánovi, že bude potřebovat čas, aby to projednal s vyššími instancemi. Naivní Cauldfield se pak Aurachera zeptal, zda je přístav zaminován, načež mu Němec podle očekávání oznámil, že je plný min. Auracher nechal důvěřivého námořního důstojníka čekat a spěchal poslat plukovníku von Lettow-Vorbeckovi depeši, že Britové už dorazili. Potom si oblékl vojenskou uniformu, nechal vztyčit německou vlajku a odešel, aby se připojil ke své vojenské jednotce. Po chvíli začal Cauldfield Aurachera podezírat, že hned tak nepřijde, a vrátil se na křižník Fox, kde jednomu remorkéru nařídil, aby se pustil do namáhavého odstraňování min. Když dorazil zbytek konvoje, jednotky musely s nevolí čekat, než z moře vytáhnou pestrou paletu klád, plechovek od oleje, starých bot a jiného harampádí, mezi nímž ve skutečnosti žádné miny nebyly. Auracher však získal cenný čas, aby von Lettow-Vorbeck mohl naložit vojska do vlaků směřujících do Tangy. Přistání a následující události probíhaly jako podle scénáře humoristy Evelyna Waugha (nedávno byla epizoda beletristicky zpracována Williamem Boydem v knize An Ice-Cream War — Zmrzlinová válka). Cauldfield, přesvědčený, že v Tanze na ně číhají netušená nebezpečí, přiměl Aitkena, aby se vylodil na místě ležícím asi míli jižněji po pobřeží, mimo dohled z města. Toto místo se posléze ukázalo jako nejhorší možné. Byla to vlastně bažina porostlá mangrovy, plná pijavic a vodních hadů, zamořená moskyty a mouchami tse-tse. Do této hrůzy byli vyhnáni ubozí indičtí vojáci. Není divu, že se vrhali na každý stín a propadali panice při sebemenším zvuku. Meinertzhagen, který se vylodil spolu s prvními jednotkami v 10 hodin večer, ulehl v zahradě příbytku označeného jako „Bílý dům" na matraci vycpanou „pěknými kousky dámského prádla" nalezenými v domě a přikryl se britskou a německou vlajkou. Než se Britové zcela vylodili na souši, Němci 48 hodin na to, aby podnikli nevyhnutné přípravy. Jakmile Aitken nařídil postup na Tangu, nastala celá řada problémů. Třebaže Britové měli osminásobnou převahu, von Lettow-Vorbeck nebyl bez šance, když si všiml „nemotornosti, s jakou se anglické jednotky pohybovaly a táhly do boje". Jelikož Britové postupovali na Tangu skrze kakaové plantáže, neviděli, kde na ně Němci čekají. S pocitem zoufalství se tři britští důstojníci vyšplhali na nevelký kopec, aby měli lepší rozhled, a byli okamžitě zastřeleni. Vzápětí zazněla německá polnice a askaris vyrazili do útoku proti 13. pluku Rádžputů, kteří se obrátili na útěk a ponechali svých dvanáct britských dů-stojníků jejich osudu, to jest zabití. Když se Meinertzhagen pokusil zastavit vzniklou paniku, jeden indický důstojník na něj tasil meč a musel být zastřelen. Brigádní generál Tighe velící Bangalorské brigádě signalizoval Aitkenovi, který vše pozoroval z paluby jedné z lodí, že jeho muži stojí proti 2500 německých pušek. Ve skutečnosti to bylo pouze 250 askaris. První zteč stála Brity 300 raněných, většinou důstojníků a poddůstojníků. Indické jednotky v tomto stádiu zpanikařily, takže když vyšla náhodná rána z pušky, stovka Rádžpurů se rozběhla směrem k pláži. Někteří z nich se nezastavili, dokud nebyli po krk v moři. Mezitím Britové vyložili na pláže hromadu vojenského materiálu bez ohledu na to, zda ho budou potřebovat. Byl to hotový blázinec. jelikož se nedělal žádný průzkum, nikdo z Britů neměl nejmenší tušení, kolik Němců je a jaká zaujali postavení. Aitken se přesto rozhodl udeřit plnou silou. V čele se svými nejlepšími jednotkami, Severolancashirskými a Gurkhy, a s indickými pluky v zadním voji zaútočil znovu na Tangu. Je zajímavé, že zavrhl možnost ostřelovat německá postavení z moře, což mohlo protivníka výrazně oslabit. Učinil tak částečně proto, že nechtěl poškodit civilní majetky, hlavně ale kvůli tomu, že nevěděl, kde vlastně Němci jsou, a jen nerad si to připouštěl. Němci se důkladně opevni li, jednotlivá postavení spolu komunikovala polními telefony a byla obehnána ostnatým drátem. Na baobabech se usadili ostřelovači a na zemi byla v pravidelných intervalech rozmístěna kulometná hnízda. Dostat se přes ně by bylo náročné i pro špičkové jednotky. Indičtí vojáci však už v té době kolabovali horkem a žízní, neboť vypili své příděly vody ještě před polednem. Jak se blížili k neviditelnému nepříteli, askaris vykřikovali urážky typu „Indové jsou hmyz". Příslušníci Imperiální ozbrojené brigády, kam patřily nejslabší jednotky, se brodili poli s kukuřicí vysokou osm stop, zatímco se askaris ukrývali v dírách vyvrtaných v korunách stromů nad jejich hlavami. Indové byli vyděšeni mraky kouře linoucího se z pušek domorodců nabíjených černým střelným prachem. Pouze v jedné části bitevního pole se věci pro Brity vyvíjely poněkud lépe. Severolancashirští a Gurkhové rozdrtili domorodé jednotky a obsadili celnici a nemocnici v Tanze, což potvrdili vyvěšením velké britské vlajky. Ale na ostatních místech museli Indové čelit nepříteli ještě lítějšímu, než byli Němci. Po celém bojišti visely ze stromů vykotlané špalky s úly mimořádně velkých a agresivních afrických včel. Včely rozzuřené nastalým hlukem a kulkami se v celých mračnech vynořily ze svých úlů a snášely se na postupující indické jednotky. Okamžitě vznikla panika a vojáci pronásledovaní včelami prchali do bezpečí moře. Roztomile nestranným včelám dlužno přiznat, že pobodaly i domorodé vojáky, ale jejich hlavní útok směřoval na britské jednotky. Jeden technik dostal asi 300 žihadel, zatímco jiný, který byl zraněn a omdlel, se po procitnutí ocitl pod náletem stovek včel. Hysteričtí britští vojáci chápali včely jako další mazaný německý trik. The Times později napsaly, že von Lettow-Vorbeck použil včelí úly jako zbraně. Když se na to Němce ptali, jen se usmál a pravil: „Gott mit uns." Z paluby lodě, kde byl umístěn hlavní stan, musely být stovky britských vojáků, kteří se náhle objevili na pláži, mávali rukama nad hlavou a vrhali se do moře, podívanou pro bohy. „Nezdá se vám, že byli zahnáni na ústup?" otázal se jeden bystrý štábní důstojník. Na pláži jiný britský důstojník nemohl snést hlášení o zbabělém chování svých jednotek. Poznamenal při té příležitosti: „Nikdy bych nevěřil, že se z dospělých mužů jakékoliv rasy mohou stát takoví poserové." Zuřící Aitken nařídil okamžité ostřelování z moře, které však muselo být zastaveno, když jediná střela, která trefila Tangu, spadla na nemocnici plnou britských mrtvých a raněných. Ostatní granáty padaly na ustupující britské formace a způsobily tak další oběti. Indické jednotky střílely tak divoce, že způsobily více škody vlastním řadám než Němcům. Jeden voják Severolancashirského pluku to komentoval těmito slovy: „Nevadila nám německá palba, ale když jsme přišli o většinu důstojníků a poddůstojníků, do zad nám střílely tlupy krvavých negrů a z boku nás štípaly včely, tak to začalo být opravdu těžké." Britové měli v tomto jediném útoku ztráty přes 1000 mužů, celkově šlo o 800 mrtvých, 500 raněných a 250 pohřešovaných. Ztráty von Lettow-Vorbecka byly naproti tomu téměř bezvýznamné — bylo zabito nebo raněno 15 Evropanů a 54 askaris. Jeho úspěch byl dokonalý, vylepšený ještě tím, že Aitken znovu nalodil své jednotky ve spěchu a na pobřeží nechal veškerou výstroj a výzbroj. Když Britové odešli, von Lettow-Vorbeck byl schopen vyzbrojit další pluky britskými ručnicemi i kulomety a získal tolik jídla, plášťů, dek, motocyklů, telegrafů a jiného vybavení, že s tím vystačil celý rok. Evakuaci raněných zařídil kapitán Meinerzthagen, který zjistil, že Němci jsou po vítězství velkorysí. „Vy Angličané," řekli mu, „jste opravdu docela nepochopitelní. Vy si myslíte, že válka je nějaká hra." Skupina mužů ze Severolancashirského pluku potvrdila pravdivost těchto slov, když se bavila koupáním v moři právě ve chvíli, kdy začínala evakuace. Počínání Němců považovali za porušení protokolu. Můžeme také jen hádat, co si asi mysleli Němci o britských námořnících, kteří uprostřed největší palby přiveslovali do přístavu v Tanze, doufajíce, že ve městě nakoupí něco k snědku. Ale útrapám generála Aitkena a jeho indických jednotek ještě nebyl konec. Když se poněkud zkrotlí vrátili do Mombasy, celní úředníci jim nedovolili vystoupit na břeh, dokud nezaplatí pět procent daně z přidané hodnoty. Až bajonety Severolancashirského pluku celníky přesvědčily, že „Expediční sbor B" sem přichází natrvalo. Generál Aitken však neskončil dobře. Ministr války Kitchener ho po jeho návratu do Británie odmítl přijmout, degradoval ho na plukovníka a s polovičním důchodem ho poslal do výslužby. Zdroje Geoffrey Regan Kniha vojenských omylů,you tube,,http://www.traditionsverband.de/

Gesina Miltenbergová -Brémská travička

2013-02-28T16:46:00.002+01:00

Gesina Míltenbergová

Na cestě pro kterou se Gesina Míltenbergová rozhodla v červnu 1813, zaváhala jen jednou, A to hned v prvním případě, ovšem ani z lítosti, ani ze soucitu. Spíš jen proto, že si ještě nedovedla dost dobře představit, jaké následky vyvolá arzenik u svých obětí, a že na to sama nebyla připravená. Polekala se, aby ji snad její muž nebo její rodiče nezačali podezřívat. Ale brzy se uklidnila. Heinrich Miltenberg, jemuž bylo tehdy něco čtyřicet„ propadl po smrti svého otce lednu 1813 alkoholu docela. Dřív silný a zdravý muž teď vůčihledně chátral, přestal to starat o své obchody, takže míval málo hotových peněz a začal dělat dluhy. Většinu času trávil ve společnosti pochybných kumpánů a náhodných lásek, a sotvakdy se vracel domů střízlivý. Gesina sice k němu dávno nic necítila, přesto byl takovýto s prominutím rodinný život i pro ni peklem. Nu a pak ji onen náhodný rozhovor s matkou Timmovou přivedl na myšlenku, které se už nedokázala vzdát a která ji pronásledovala, až se jí stala utkvělou představou. Nikdy ji přitom do konce života ani v duchu nespojovala s pojmem „jed", jako by se bála prořeknutí, a vždycky si jen říkala někomu ,trochu podat" ... Když se v září 1813 proslechlo, že Heinrich Miltenberg těžce onemocněl, málokdo se tomu podivil. Jak by ne, při takovém způsobu života, jaký vedl ... A každý spíš politoval Gesinu, co se svým nehodným mužem zkusí. Farář Draseke ji neváhal dokonce z kazatelny označit za „křesťansky silnou trpitelku", kterou „bůh křížem navštěvuje". Také otec a matka Timmovi se snažili ze všech sil ulehčit dceři její neradostný osud. Několik dni trpěl Heinrich nesnesitelnými křečemi v břiše, silným dávením a průjmy, cítil ostré pálení v žaludku i v ústech, do úmoru škytal a odmítal jakékoli iidlo. Přesto nechtěl o doktorovi ani slyšet, i vlastní ženu vyháněl z pokoje a snesl u sebe jedině tchyni, matku Timmovou. Když zase poprvé vstal, podobal se vlastnímu stínu. „Netuší snad něco?" říkala si Gesína v duchu, kdykoli zahlédla Heinrichovy oči, zřetelně prozrazující strach. Nepodezřívá ji opravdu, že mu „něco podala"? Sotva pookřál, vrátil se Miltenberg ke svým flámům a řádil ještě hůř než předtím, jako by chtěl oslavit, že utekl hrobníkovi z lopaty. Jednoho dne, krátce po 20. září, vzal Heinrich zničehonic Gesinu za ruku a beze slova ji odvedl na dvůr. Ukázal na lehkou bryčku, kterou před lety vlastní ,rukou vyrobil, a řekl: „Až umřu, tak tuhle bryčku prodáš. rozumíš? A ne za lacino, je to nejlepši vozík v celých Brémách; A za stržené peníze mi vypravíš pohřeb ..." Tehdy se Gesina definitivně rozhodla, že svému muži zase „něco podá". Což se stalo 22. září 1813. Příznaky Miltenbergovy nemoci byly stejné jako v prvním případě, jenže mnohem silnější. Matka Timová se od něho opět ani na krok nehnula, Gesina trávila dlouhé hodiny denně na modlitbách v kostele, farář Draseke nešetřil slovy útěchy, ale všechno marno — osud Heinricha Miltenberga se nezadržitelně naplňoval. Krátce před smrtí k sobě povolal starého dobrého přítele Michaela Gottfrieda. ',Podej mi ruku. Michael!, naposledy ... A teď mé vyslechni. Dávno vím, co je mezi tebou a Gesinou. Ne, nemusíš se bát, odpouštím vám oběma. Ale jedno mi teď slib, že ji neopustíš. A že se ujmeš dětí ... Slibuješ, Michaeli?" Nazítří, 10 října 1813, Heinrich Miltenberg zemřel. Podle názoru lékaře na následky asijské cholery, kterou se nakazil při některé obchodní cestě ...

Dům Gesiny Miltenbergové v Pelzerstraße 37

DRUHÉ MANZELSTVÍ. Těžko říct, jestli Gesina Miltenbergová znala pověst o proslulé hraběnce jménem Agnes von Orlamunde, které prý roku 1293, po smrti jejího manžela, kartářka předpověděla, že „celá její rodina vymře, a teprve pak bude ona, hraběnka Agnes. žít šťastně a v nadbytku ..." Protože se hraběnka chtěla podruhé provdat a protože se ji zdálo, že jí — a hlavně jejímu ženichovi — v tom záměru překážejí dvě děti z prvního manželství, podala jim oběma jed. Sňatku prý dosáhla, ale štěstí nikoli, a tak se začala po smrti zjevovat coby nešťastná bílá paní na cimbuří rodinného sídla Orlamunde.Š lo možná o podobnost čistě náhodnou, ale jisté je, že í Gesině se za nějaký čas zdálo. že její milenec Michael Gottfried se nemá příliš k tomu, aby jí nabídl svou ruku. Čím to? — ptala se sama sebe a začala hledat příčiny Gottfriedova „ochladnutí". První „objevila" ve svých rodičích. Staří Timmovi už dávno pochopili, jak krutě se ve své dceři zmýlili, když doufali, že jim láskou vynahradí zklamání, jehož se dožili na nezdárném synovi Johannu Christophovi. A tak přenesli svou lásku na tři vnoučata, Gesininy děti. Zároveň se Timmovi netajili tím, že případnému druhému sňatku své dcery nepřejí, zvláště pak ne s Michaelem Gottfriedem, který podle jejich soudu zradil důvěřivého Míltenberga. Nu a ani druhou „překážku" nemusela Gestna hledat dlouho, děti. Nedalo se sice tvrdit, že by je Michael neměl rád, občas si s nimi hrával, jenže ... Dokud jsou zde děti, říkala si Gesina, musí se s nimi dělit o miltenbergovský, majetek, a dokud žijí Timovi, nedostane z jejich úspor a z jejich domu ani groš. Ani tak není sice chudá, ovšem kdyby celý majetek Miltenbergových a Timmových patřil jen a jen ji, potom by, panečku, byla partií, o jakou by se ucházel kdekdo, a určitě i Gottfried. Na jaře 1815 měla Gesina Miltenbergová svůj plán promyšlený a začala jej krok za krokem uskutečňovat. První, komu ,něco podala", byla matka Timmová. Ta nejednou mluvila — podle zvyku starých lidí — o vlastní smrti, a tak nikoho nepřekvapilo, když začátkem května 1815 onemocněla. Po několika dnech prudkých bolestí se kupodivu zase vznamatovala, a tu jí Gesina „na oslavu té šťastné chvíle" podala sklenici sladké limonády, kterou měla matka vždycky tak ráda, a přála jí brzké uzdravení Druhý den, 9. května, matka Timmová skonala. V následujících týdnech a měsících se zdálo, že se smrt usídlila v domě Timmových a Miltenbergových natrvalo a že se nepřestane ohánět kosou, dokud tam zůstane jediná živá duše. Ještě v květnu zemřely obě Gesininy dcery Johanna a Adelheid, 28. června se rozloučil se životem starý Timm, jako by chtěl splnit slib daný umírající manželce, že ji o víc než dva měsíce nepřežije, a konečně 22. září 1815 zhasl život pětiletého Heinricha. Třebaže farář Dráseke nazval Gesinu Miltenbergovou ,trpitelkou z vůle boží", kterou během pěti měsíců pětkrát navštívila smrt, začalo se po Brémách šuškat, že se v Pelzerstrasse děje leccos podivného, co nemá s rukou boží nic společného. Aby takovým po. mluvám zabránila, požádala Gesina chladnoukrevně o soudní pitvu malého Heinricha. A nález zněl — smrt následkem zauzlení střev ... Dlouhé měsíce dodržovala Gesina velmi přísně smutek. Teď už nespěchala. Věřila, že jejímu spojení s Michaelem Gottfriedem nestojí nic a nikdo v cestě, že je to jen otázka času. Přesto se jedna nečekaná překážka objevila — do Brém se vrátil její bratr Johann Christoph, napoleonský invalida, a hned se hlásil o svůj podíl na dědictví. Ale nedočkal se ho. Pár týdnů po návratu nezdárný syn Timmových zemřel, přesně 1. června 1816, na následky asijské cholery, kterou se jako žoldák nakazil v daleké cizině, napsali doktoři do úmrtního listu. A pak tedy byla Gesina s konečnou platností sama, bez závazků a bohatá. Zbýval ji poslední bod plánu, za kterým šla přes mrtvoly — manželství s Michaelem Gottfriedem.

Na Obernstraße žila v letech 1823-1825

PATNÁCT RAKVÍ. V jedné věci se staří Timmovi mýlili — věřili totiž, že hlavní vinu na rozvratu Miltenbergova manželství má Michael Gottfried, protože oklamal svého nejlepšího přítele a svedl jeho ženu. Pravda, Gottfried nebyl rozhodně bez viny, ale jeho podíl na osudných událostech nebyl zdaleka rozhodující. Byl to vlastně zajímavý člověk. Živil se sice kdovíproč jako „cesťák" s vínem, ale zároven to byl značně vzdělaný člověk, hodně četl a měl rád hudbu. Měl na svou dobu značně rozsáhlou knihovnu s díly klasiků i současných autorů, Lafontaina i Klopstocka, ale většina svazků obsahovala národní a lidové písně různých zemí. Dvě takové „kytice písní" dokonce sám shromáždil a vydal, v letech 1808 a 1816, a obě se dočkaly několika vydání. Že se stal Michael přítelem, pak milencem a nakonec takříkajíc "dědicem" poživačné a sobecké paní Miltenbergové, toho začal brzy po Heinrichově smrti litovat. Proto odkládat svatbu od termínu k termínu, doufaje potají. že z tohoto závazku nějak vyklouzne. Aby se Gesině a jejím neustálým narážkám vyhnul, podnikal dlouhé obchodní cesty mimo Brémy, ale nebylo mu to nic platné. V noci na Nový rok 1817 znovu podlehl Gesininým svodům a krátce nato jí navlékl zásnubní prsten. Byl však špatný herec a nedokázal předstírat lásku k ženě, k niž nyní pociťoval jen hrůzu a odpor. A strach.. Gesina brzy poznala, co se s Michaelem děje. Nebýt možná toho, že po oné novoroční noci znovu otěhotněla, byla by ho asi pustila k vodě, ale za těchto okolností byla odhodlana dosáhnout sňatku stůj co stůj. Už ne z lásky, ale jen proto, aby neposkvrnila svou čest. Když pak Michael na jaře 1817 během své obchodní cesty vážné onemocněl, vyložila si to jako nějaký „pokyn shůry" a rozhodla se, že Michael bude žít jen do té doby než jí dá své jméno. To se stalo 2.července 1817. Tři dny poté Michael Millfried zemřel. A dítě, které se Gesině Gottfriedové narodilo 2. října, .přišlo na svět mrtvé. . Opět byla sama. Pohledná vdova v nejlepších letech, majetná a nezávislá. Našlo se dost mužů, dokonce i z „nejlepších" brémských rodin, kterým nevadil stín osmi rakví v Gesiných patách a kteří se o překot ucházeli o její ruku. Ale vdova Gottfriedová už o další snatek nestála. Následujících sedm let žila tak, že v kruzích brémské smetánky, k níž nyní patřila díky svým sňatkům a zděděnému majetku, získala tu nejlepší pověst. Její zbožnost byla stejně příkladná jako její štědrost vůči církvi, o její dobročinnosti se vyprávěly skoro neuvěřitelné příběhy. O „statečné trpitelce" se povídalo po celých Brémách, a nejen tam. Jen o dvou věcech nikdo netušil, ani její důvěrní přátelé, ani její milenci, ba ani její zpovědník. Za prvé, kolikrát za těch sedm let málem neodolala pokušení opět někomu „něco podat ze závisti nebo z nenávisti anebo jen z touhy po opojení pocitem, že je pánem nad životem a smrtí. A za druhé o tom, že po sedmi letech, kdy ze zděděného majetku vydatné čerpala, ale nijak jej nerozmnožovala, jí zbyly jen silně zadlužené nemovitosti, takže si jen s námahou udržovala pověst bohaté vdovy. Její život byl jedinou velkou lží, ze které hledala stále obtížněji východisko. Až ji zůstalo to poslední — arzenik ... V letech 1823 až 1828 dosáhla travičská vášeň Gesiny Gottfriedové vrcholu. K dřívějším osmi obětem přibylo sedm dalších, a k tomu nejméně stejný počet nezdařených pokusů. „Necítila jsem se při tom nijak špatně," ,,uvedla později v pamětech. „Dokázala jsem podávat jed s naprostým klidem a bez sebemenších výčitek svědomí. Měla jsem dojem,že .mě k tomu nabádá jakýsi vnitřní hlas. Svým způsobem jsem v tom nacházela zalíbení. Spala jsem klidně a nic mě netížilo. Člověk prý se děsí zlého, ale já jsem nic takového nepoznala. Mohla jsem páchat zlo s rozkoší ..." Poslední obětí, kterou si Gesina vyhlédla, měl být kolářský mistr Rumpff, který od ní roku 1825 koupil rodičovský dům v Pelzerstrasse. Tehdy čtyřicetiletá vdova se do toho silného a zdravého muže, značně mladšího než ona, zamilovala a usmyslela si, o se za něho provdá. Chladnokrevně odstranila z cesty nejdříve Rumpffovu mladou ženu, pak i jeho dvouletou dcerušku, ale aťse snažila sebevíc, Rumpffovu náklonnost nezískala, právě naopak — vzbudila jeho podezření. Ze strachu se pokusila otrávit arzenikem i jeho, jenže kolář byl ve střehu o přistihl Gesinu při činu, zrovna když mu sypala na vepřovou pečeni krystalky bílé "soli" A tak byla vdova Gesche Margareta Gottfriedová 6. března 1828, v den svých třiačtyřicátých narozenin, k údivu celých Brém zatčena. A 20. dubna 1831, po třech letech vyšetřování a soudního jednání, na tržišti v Brémách k úlevě spoluobčanů veřejně popravena.

Historie Rakouské císařské hymny.

2013-01-28T12:38:00.002+01:00

Smutno bylo ve Vídni 1796 roku,císařské vojsko šlo od porážky k porážce ve válce s Napoleonem.Konaly se sbírky na pomoc armádě,200000 dobrovolníků posílilo vojsko.V tomto čase přišel tehdy už stařičký skladatel Heydn ke svému příteli dvornímu bibliotekaři van Swietenovi aby mu pověděl co má na srdci,-Haydn se při návštěvě Anglie seznámil s její hymnou-Gott save the King a záviděl Angličanům,že mohou při slavnostních příležitostech vyjádřit touto hymnou králi svojí úctu,lásku a oddanost.a vyjádřil své přání Rakousku podobnou hymnu složit.Van Swieten si uvědomil že taková hymna by mohla pomoci v boji se zahraničním nepřítelem.A tak brzy počala práce na tomto díle.Vavřinec Haška,profesor estetiky na teresianské akademii a kustod universitní knihovny dostal zadání k složení textu na který Haydn začal skládat nápěv.V lednu 1797 byli oba s prací hotovi,a 12 února v den císařských narozenin byl jim v divadle císař František příjemně překvapen,obecenstvo propuklo v jásot když dal císař na vědomí své pohnutí.Jak Haydn lpěl na svém díle je vidět s Ifflandových pamětí.Píše jak stařičkého skladatele navštívili spolu s divadelním ředitelem Schmidem,Haydn jim nabídl že jim něco zahraje a spustil tuto skladbu,pak řekl,už mě to tak nejde,ale toto jsem složil když francouzi táhli na Víden a jmenuje se-Bůh zachovej nám Františka císaře-pak složil své ruce na svůj nástroj a řekl,hraji tuto skladbu každé ráno, a často jsem s ní v těchto nepokojných dobách nabyl naději a útěchu.Jak je mě dobře u srdce,když jí hraji.Když se císař František 2.března 1835 rozloučil s tímto světem překáželo tříslabičné jméno nového císaře Ferdinanda básnickému rytmu i hudbě.24 března proběhla u Metternicha porada o změně hymny ale k ničemu se nedošlo a 19 duben,den narozenin nového císaře se blížil.Konečně navrhl císařský rada Jarcke,aby byl tento úkol svěřen divadelnímu herci Karlu Holteiovi.S tím všichni souhlasili,protože Holtei byl tehdy uznávaný a oblíbený pro své písně.Když to potom Jarcke zdělil Holteiovi,ten byl velmi překvapen a odvětil,co asi řeknou lidé tomu že jejich hymnu upraví člověk který přišel do Vídně z Pruska.Jancke se chvíli zarazil a pak řekl,po tom vám nic není,vezmete to nebo ne?Samozřejmě že chci,ale jestli se to hodí,to je jiná otázka.Už večer Jackemu předával nový text hymny.Po dvou dnech byl Holtei pozván k Metternichovi a ten mu zdělil své uznání a nabídl mu značnou finanční odměnu,Holtei ji odmítl.Když od knížete odešel,udělal chybu,místo aby šel domů a počkal na uvedení nové hymny,odešel do Josefského divadla a zde všechno prozradil.Následky nedaly na sebe dlouho čekat.Jeho přátelé s nim přestali mluvit,přestali ho zdravit.Holtei chodil jako bez ducha.Na velký pátek v Dubnu se Holtei potkal svého velkého příznivce Grillpalzera a ten se s ním také nechtěl zastavit,začal na něj tlačit co se děje,konečně mu Grillpalzer řekl co se děje.Prý je mnoho spisovatelů a básniků rozhořčeno že jejich práce nebyly přijaty a že se Holtei tak o to dral,že se prohlásil Rakušanem,že přestoupí na katolickou víru a že přijal 1000 dukátů odměny.Nyní se dal Holtei do smíchů a zdělil celou pravdu o jednání s Metternichem,a co se týče jeho původů ,dokázal že jeho otec až do roku 1823 byl rytmistrem u rakouských hulánů-Starý Holtei žil až do roku 1845 v Žatci ze své penze.-Grillpazer když poznal pravdu,změnil pár slov v Holteiiově textu,aby mohl být uznán za spoluautora.Když 20 dubna na jmeniny císaře se hymna ozvala,po první sloce se ozval sykot,to se opakovalo i při druhé,po třetí se to ale zlomilo a vypukli ovace a po čtvrte byl jásot takový,že celá hymna musela být opakovaná.To se opakovalo ve všech divadlech říše.Ale Holtei se dlouho netěšil,baron Zedlitz protlačil svou verzi textu,která se pak hrála v letech 1835-1854.Když 2.prosince 1848 nastoupil na trůn František Josef,zkoušel se zase jiný text,ale neuchytil se.Konečně až starý básník Gabriel Seidl napsal svou krásnou básen-Bože zachovej nám císaře-Gott erhalte unsern Kaiser-Vlastnoručním přípisem pak Seidl 27 března 1854 získal rytířský kříž řádu Františka Josefa a jeho text byl uznán jako oficiální hymna.Český překlad udělal básník Karel Jaromír Picek.Krása Heydnova nápěvu se minimálně vyrovná všem cizím hymnám jako Britské-God save the King,starofrancouzské Grand Dieu,sauvez le roi.nebo Ruské Bože, chrani cara,atd.

Tajemná hradní studna na Karlštejně

2013-01-27T16:44:00.000+01:00

Na mnohých českých hradech se setkáváme s různými typy vodních zdrojů, které byly jednou z nejdůležitějších součástí hradního areálu. Nejčastějším zdrojem vody byly samozřejmě hradní studny, často vytesané ve skále a zejména u hradů výšinných dosahovaly značné hloubky. V některých případech si však stavebníci hradu s vodou starost dělat nemuseli jako například na Pernštejně či Točníku. Jakoby se zde sama příroda postarala o nedobytnost hradu v podobě jezírka s nevysychajícím pramenem v místě pro stavbu hra-du nejpříhodnějším. Na hloubení a stavbě hradních studní pracovali většinou havíři. Pro stavebníka či zakladatele hradu to byla akce finančně velmi náročná. Dokonce se říká, že stavba hradní studny bývala přinejmenším stejně drahá jako stavba hradu samotného. Na několika českých hradech však studna úplně chybí. Bylo to z důvodu jejich polohy na mimořádně vysokém skalnatém ostrohu, nebo z důvodu mnohem prostšího: majitel hradu na stavbu studny prostě neměl. V těchto případech byla otázka vodního zdroje řešena úplně jinak. Na nejnižším místě hradního nádvoří byl vyhloubena jímka, pouze několik metrů hluboká, jejíž hrdlo bylo nálevkovitě rozšířeno. Tento „trychtýř" umožňoval spád dešťové vody z nádvoří do jímky (tzv. cisterny), kde se dešťová voda shromažďovala. Někdy byla tato cisterna zřizována ve sklepním zděném prostoru, kam byla složitým okapovým systémem sváděna opět dešťová voda, tentokrát ze střech. V obou případech byli obyvatelé hradu plně závislí na počasí a v době ohrožení či dokonce obléhání hradu zůstali obránci v naprosté nevýhodě. Vraťme se k hradním studnám, jejichž používání bylo ve srovnání s cisternami nesporně mnohem hygieničtější.

Naprostým unikátem mezi středověkými studnami je karlštejnská hradní studna. S její stavbou se začalo záhy po založení hradu 10. června 1348 a práce na jejím hloubení postupovaly velmi rychle, neboť k stavbě císařského hradu bylo zapotřebí obrovského množství vody. Ta sem byla dovážena ve voznicích, takže každý pátý vůz, vezoucí na hrad stavební materiál, byla lejta s vodou. Není proto divu, že sám císař Karel měl mimořádný zájem, aby se dokončení a zprovoznění hradní studny uskutečnilo co nejdříve. Na Karlštejn povolal kutnohorské havíře, kteří hloubili studniční šachtu. Na rozdíl od ostatních hradních studní, které mají kruhovitý tvar, byla karlštejnská studna zbudována v podobě postupně se snižujícího obdélníka. Po téměř sedmiletém úsilí havířů byla studna vytesána v rostlé vápencové skále do hloubky 78 metrů. Přestože se v této hloubce octli již pod úrovní hladiny řeky Berounky, voda se ve studni stále neobjevovala. V nastalém zděšení, že hrad zůstane bez vody, vytesali havíři do stěn několik krátkých úzkých chodeb v domnění, že narazí na pramen, ale jejich úsilí nepřineslo úspěch. Dnes už samozřejmě nezjistíme, kdo tenkrát přišel se spásnou myšlenkou: „Když Karlštejn nemá studnu s pramenem, bude mít alespoň cisternu." Spodní část vyhloubené studniční šachty byla džbánovitě rozšířena a v úrovni cca 25 metrů nad dnem byla vytesána nová, asi 15 metrů dlouhá boční štola, ústící nad hladinou Mořinského potoka. K regulaci přítoku vody z potoka do studny sloužilo malé stavidlo, přehrazující potok. Tím jeho hladina stoupla až k otvoru do štoly, kterou byla voda přiváděna už nikoliv do studny, ale do obrovského podzemního rezervoáru — cisterny. Tato druhá stavební fáze, při níž došlo ke změně studny v cisternu, probíhala za přísného utajení. Tradice praví, že podzemní štolu lámali sirotci z kamenických dílen pražské svatovítské hutě. Už při jejich výběru bylo prý pečlivě dbáno, aby neměli žádné příbuzné. Aby se nikdy nikdo nedověděl, proč byli na Karlštejn povoláni a co na hradě dělali. Nikdo totiž nesměl vědět, že právě vodní zdroj na Karlštejně je tím nejslabším článkem hradu. Mladí osiřelí kameníci přesto odvedli vynikající dílo. Během několika měsíců měl hrad vodu. Pověst praví, že za vykonanou práci dostali královskou odměnu, ale při zpáteční cestě do Prahy byli u osady Ořech přepadeni lupiči, kteří kameníky oloupili a do jednoho je pobili. Nikdy se nedozvíme, jednalo-li se o pouhou náhodu nebo o příkaz z nejvyšších míst. Ale ať to bylo jakkoliv, tajemství karlštejnské studny bylo zachováno. Proto se také nikdy nehovořilo o cisterně, ale vždy o studni. Celá staletí pouze karlštejnský purkrabí věděl o podzemní kole a o významu stavidla dole na potoce. Jen on vždy dvakrát do roka usměrňoval tok Mořinského potoka, který dodnes obtéká hradní ostroh tak, aby napouštěl studnu. Nad studnou byla postavena podkovovitá Studniční věž. Ve věži je zachováno ojedinělé technické zařízení na čerpání vody. Tvoří jej masivní dřevěné šlapací kolo, uvnitř kterého chodili lidé. Otáčením kola se vytahoval sedmdesátilitrový okov. Poslední zprávy z 19. století uvádějí, že voda z hradní studny je příjemné chuti „na způsob studnic lučních a velmi studená". Od roku 1907, kdy byl na hradě zřízen vodovod, se již hradní studna nevyužívá. Podzemní štola byla sice ze strany potoka zazděna, ale zůstala zachována v celé své délce a přístup do ní vede pouze ze studny. Výška vodního sloupce dodnes dosahuje 10 metrů. Přestože hradní studna neplní již přes sto let své poslání, zůstává jedinečnou památkou a důkazem zručnosti a dovednosti našich předků.

Nejznámější Rakouské a Německé císařské pochody

2013-01-17T20:41:00.000+01:00

Dvojí tvář hraběte d'Artagnana

2013-01-17T16:12:00.002+01:00

...konečně jsem prosil sloužícího, který mě každodenně obsluhoval a v Bastille je jmenován klíčníkem, aby sdělil guvernérovi, že jsem ode dvora, a že mám sdělit důležité tajemství. Ale klíčník povídal, že mé vězení zcela pomátlo. . ." Postavy dobrodružných románů ve skutečnosti
A bylo to. Vězeň seděl dál. Francouzský vyzvědač ve francouzském vězení. To jsou úskalí špehounského řemesla. Ten vyzvědač, tak dobře utajený, že ho vlastní lidé strčili pod zámek, byl pozdější hrdina Tří mušketýrů. Ale Dumasovi čtenáři neznají tuto životní epizodu gaskoňského rytíře. Autorovi se nehodila k portrétu jeho nejslavnější románové postavy. Takhle souboje, únosy, milostné pletky — ty se dostaly do románu z d'Artagnanova životopisu všechny — a ještě jich z vůle Dumasovy přibylo. Zato d'Artagnanovy špionážní — a někdy také provokatérské aféry — byly decentně zamlčeny. Jak to tedy bylo s Třemi mušketýry doopravdy?
Sto mušketýrů „Biahore! Bilegagné!" Tak zněl válečný pokřik Gaskoňců. V jejich čele táhl malý navarský král, jenž později vešel do dějin, nejen francouzských, jako Jindřich IV. Dobrý král, s věčně prázdnou pokladnicí, odměnil své spolubojovníky vojenskými hodnostmi. A gaskonští šlechtici u královského dvora nezapomínali na své krajany. Dvěstě padesát liber v kabele stačilo na cestu z pohraničního Gaskoňska až do Paříže. A také bylo třeba doporučujícího listu. Synek gaskoňského šlechtice s panstvím, které bys kamenem přehodil, mohl se stát královským gardistou, nebo — a to už musel mít hodně štěstí a přízně: královským karabiníkem. Za Ludvíka XIII., syna Jindřicha IV., dostali karabiníci nové zbraně — muškety. Velitelem mušketýrů byl král. Mušketýrský oddíl měl sto, později sto padesát mužů. ,Mušketýři," praví se v tehdejších dvorských regulích, „jsou na koni a jsou povinni doprovázet krále na jeho vyjížďkách." Uniforma : světlemodré pláště se stříbrnými kříži. Koně: bez výjimky popelavé barvy s dlouhými, až na zem sahajícími ohony. Jean du Peyer, hrabě de Troísvilles, krátce Tréville, jenž přišel do Paříže s ranečkem na zádech, stal se prvním kapitánem mušketýrů. Udajně v rámci úspor, ve skutečnosti z odporu proti panu Tréville, zrušil kardinál Mazarin v roce 1646 setninu mušketýrů, roku 1657 je obnovil a udělal v ni kapitánem svého synovce. Pařížané nazývali mušketýry Šedivými.
Srážka s gardisty Na jednom z kopců nad údolím řeky Garonny stál malý zámek Castelmore. Jeho pán Betrand de Batz, seigneur de Castelmore a de la Plagne, měl se svou manželkou Františkou, rozenou de Montesquiou, osm dětí. Karel, prostřední z nich, dostal ve věku osmnácti let od otce koně a deset tolarů na cestu do Paříže za bývalým sousedem, panem de Tréville, nyní kapitánem u mušketýrů. Bylo to koncem roku 1640. Na cestě do Paříže měl Karel konflikt s panem de Rosnayem a přitom mu byl ukraden doporučující list. V Paříži, při návštěvě Trévillova paláce se Karel nepohodl s mušketýrem Isaacem de Porthhu, měl s ním

mít souboj, ale Porthau ho nakonec vybídl, at s ním a jeho přáteli d'Athosem, d'Autevielle a Henri d'Aramitzem zajde k rue de l'Université, kde se jednalo o velký duel s gardisty kardinála Richelieu. Došlo k němu na konci předměstí Saint Germain, Gardisté Jussac, Biscarat, Cahusac a Bernajoux byli přemoženi, zvláště poslední dostal těžkou ránu od Karla, kterému se před utkáním ještě vysmíval jako nezralému chlapečkovi. Král měl radost, nebot nenáviděl kardinála Richelieu, který vlastně za něho vládl. Pro formu měli být mušketýři králem pokáráni, ale ve skutečnosti z toho koukala pochvala. Jenže, než došlo k audienci, zapletl se Karel do souboje s kardinálovým gardistou a byla z toho náramná pranice. To se už těžko srovnávalo, ale nakonec mušketýři vyvázli. Od krále dostal Karel dokonce padesát louisdorů a František de Guillon seigneur des Essarts, kapitán královské gardy, ho přijal jako kadeta. Mezi gardisty našel Karel krajana a později přítele. Františka de Montlezun de Besmaux. To bylo všechno pěkné, ale kadeti sloužili bez žoldu.
Na stupních trůnu
Karel táhl se svou setninou do Flander, bojoval při obléháni Arrasu, po návratu do Paříže pojal příliš vřelý vztah k manželce svého bytného a měl z toho nepříjemnost. Láska však přetrvala i další tažení do Pikardie. Karel se cítil náramně dobře, ale ouvej ! Manžel náhle umřel a vdova nabídla ruku milenci. Ovšem k tomu, oženit se s měštanskou ženou, měl gardista Karel daleko, a tak se milenka spokojila s důstojníkem Švýcarské gardy. Zatím Karel podnikl svou první cestu do Anglie, kde zuřila občanská válka. V bitvě u Newbury bojoval na straně anglického krále. Království padlo a gardista Karel Batz se vrátil do Paříže. Anglická královna Jindřiška, ubytovaná tehdy u francouzského dvora, mu poskytla děkovnou audienci. Karel se při ní setkal s dvorní dámou, kterou ve svých vzpomínkách diskrétně nazývá Mylady. . , zamiloval se a když ho odmítla, chodil k ní potmě, namísto pozvaného milence. Brzy to ovšem prasklo, byl z toho ohromný skandál, gardista putoval do basy a rozzuřená Mylady. . . . nežádala na odškodněnou nic jiného. nežli jeho hlavu. Ale po šesti týdnech byl Karel venku — i s hlavou na krku. Mylady si najala na Karla vrahy, ale při přepadení mu přispěchal na pomoc mezi jinými také d'Athos, který byl při tom těžce raněn. Jak to dopadlo, o tom nejvýstižněji povídá zápis v matrice kostela Saint Sulpice „Dne 22. prosince 1643 vysvěcení, pohřeb a zádušní modlitby za zesnulého Armanda d'Athose d'Autevielle, mušketýra v královské gardě." Nedlouho poté zemřel Isaac Porthau, zatímco d'Aramitz žil ve štastném manželství s bohatou šlechtičnou. To už byl Ludvík XIII. mrtev. Kraloval jeho šestiletý syn a vladařil, na přání královny Anny Rakouské, kardinál Mazarin. Karel měl být přijat k mušketýrům, ale Mazarin si vymohl, že nové mušketýry musí schválit král. Šestiletý panovník řekl při audienci Karlovi: „Jste příliš mlád a bude dobře, když ještě dva roky budete nosit mušketu v gardách, než vás povýšíme!" Při tažení do Flander, proti Španělům, kteří tehdy drželi Nizozemí, vnikl Karel prvý do pevnosti Saint Phillipe. Za to směl konečně k mušketýrům. De Besmaux se k nim dostal o něco dříve. Za krátký čas doporučil de Tréville kardinálu Mazarinovi Karla Batze a Besmauxe ke zvláštním službám. Důvod byli chudí a potřebovali nějaký příjem. Tady začíná pro budoucího d'Artagnana cesta ke slávě. Tedy, po přijetí k mušketýrům se život gaskoňského šlechtice změnil v jakousi změt nezajímavých kurýrních cest, výzvědných poslání, pronikání mezi spiklence, vojenských tažení a okázalého vystupování. Mezitím získal od krále dovolení, aby se mohl po strýci z matčiny strany Henrim de Montesquiou — d'Artagnan, nazývat posledním jménem, podle hradu ve Vysokých Pyrenejích.
V tajných službách
Jeden z dopisů kardinála Mazarina odhaluje, co všechno d'Artagnan provozoval : „ . přípis Vám zasílám," píše Mazarin, „prostřednictvím jezuity Otce d'Artagnana. Zajisté Vám odkryje důležitá tajemství, nebot jsem zvěděl část toho, co se chystá mezi Cromwellem, Španěly, kteří jsou ve Flandrech, a princem de Condé ..." Právě při jedné z cest z Anglie se d'Artagnanovi přihodilo, že jej dal francouzský diplomat zavřít jako nepřátelského vyzvědače. D'Artagnan také střežil snad nejproslulejšího vězně všech dob — záhadného muže se železnou maskou. Dodnes se bezpečně neví, kdo to vlastně byl. Tvrzení, že vězeň byl dvojče Ludvíka XIV. nebo ministr jednoho z italských států, který se pokusil oklamat francouzskou výzvědnou službu, nebylo přesvědčivě doloženo. Faktem je, že uvězněnému nesměl nikdo pohlédnout do tváře — proto ta železná maska. D'Artagnanův přítel Besmaux se mezitím stal velitelem Bastilly. Dalším d'Artagnanovým vězněm byl bývalý vrchní intendant Fouqet. V roce 1667, tedy přibližně po čtvrt století služby, se stal d'Artagnan po odstupujícím kardinálově synovci kapitánem mušketýrů. Poté odtáhl do války proti Holandsku. Dne 25. června 1673 útočila setnina mušketýrů proti opevnění u brány de Tongres v Maastrichtu. Při odrážení protiútoku padlo 130 mušketýrů. Decimovanou setninu vystřídalo pět set gardistů, kteří udrželi pozice. Teprve potom se zjistilo, že mezi padlými je také d'Artagnan.
Ze života se stává román
Tehdy sloužil v pluku de Champagne osmadvacetiletý kapitán Courtilz de Sandras, který se později stal spisovatelem historických příběhů. Podle tehdejši literární módy je vydával za paměti význačných osob. Napsal také Paměti hraběte d'Artagnana. Spíše, než hrdinu soubojů a odvážného vojáka viděl de Sandras v d'Artagnanovi muže, zasvěceného do všech tajemství pohnuté a politicky převratné doby. Nicméně, tyto Paměti, které jsou v podstatě literární apokryf, obsahují mnoho pravdivých údajů. Paměti vyšly roku 1700. V roce 1843 si je vypůjčil v marseillské veřejné knihovně spisovatel Alexander Dumas. Pro zajímavost: Nikdy je nevrátil. O dva roky později začal vycházet na pokračování román Tři mušketýři. Čtenáři této reportáže a čtenáři románu již zřejmě poznali, V čem se Dumas liší od předlohy. Dumas nechává přijít svého hrdinu do Paříže někdy v roce 1626-7, ve skutečnosti to bylo o 12 roků později. S třemi mušketýry se d'Artagnan vlastně jen letmo setkal. Neprožil epizodu s královninými přívěsky. Rosnaye předělal Dumas na hraběte Rocheforta, vyzvědače kardinála Richelieu, rovněž tak Mylady, které ještě přiřkl manželství s Athosem. Některé události popsané v Pamětech použil Dumas až pro druhý díl, pro ony Mušketýry po dvaceti letech. (Motiv s d'Artagnanovým milostným sokem — švýcarským gardistou.) Kromě Pamětí excerpoval Dumas ještě vzpomníky paní de ta Fayette a knihu Tallemanta des Réaux. Motiv cesty za přívěsky do Anglie našel Dumasův spolupracovník, profesor historie Augustus Maquet. „Dobrý obr, jenž vyprávěl lidem příběhy, které nebraly konce", jak Dumase nazval Anatole France, dostal od mušketýrského kapitána látku k románu, který přes sto sedmdesát let baví čtenáře.

Kde začala cesta generála Franka aneb podivný úkol kapitána Bebba.

2013-01-17T12:54:00.000+01:00

V sobotu 11. července 1936 odstartoval z croydonského letiště ve Velké Británii šestimístný stroj „Dragon Rapid", patřící společnosti „0lley Aírways Company of Croydon". Za jeho řídicí pákou seděl kapitán Salis Bebb, jeden z nejlepších anglických pilotů. Začal let, o němž nikdo nemohl předpokládat, jak a kdy skončí, a o jehož opravdovém smyslu vědělo jen několik málo lidí. „Poletíme napřed s několika cestujícími na delší výletní cestu," řekl Bebbovi Louis Bolín, londýnský dopisovatel španělského listu „ABC", když ho najímal do svých služeb. „A pak, pak se ještě uvidí ..." Pokyn k uskutečnění této cesty mu dal jeho šéfredaktor markýz Luca de Tena, který zase jednal z příkazu generála Sanjurja a Moly. O jejím pravém důvodu nevěděl ani on mnoho, znal vlastně jen trasu. Do Bebbova letadla nastoupili kromě Bolína další účastníci výletní cesty, vybraní jiným zasvěceným člověkem, britským publicistou a historikem Douglasem Jerroldem: někdejší major Scotland Yardu Hugh Pollard ci jeho dcera Diana se svou přítelkyní Dorotheou Watsonovou. Tato podivná příprava, připomínající scénu ze špionážního filmu, se musela odehrát jen proto, že v celém Španělsku nebylo k sehnání takové letadlo, které by na cestách mezi Kanárskými ostrovy a jistým místem v Maroku nebudilo příliš velkou pozornost. O tom všem ovšem neměl Bebb ani tušení. Podle Bolínových pokynů zamířil napřed do Lisabonu a pak do Casablanky. Na první zastávce se španělský novinář sešel s generálem Sanjurjou, na druhé se svým šéfredaktorem, od něhož dostal příkaz odletět do Las Palmas, a nepřijde-li do 31. července jiná zpráva, vrátit se zpět do Anglie. Protože do té doby měla být složitá operace, o niž šlo, bud' uzavřena, anebo odložena. Let na Kanárské ostrovy proběhl bez zvláštních příhod. V Las Palmas se však stalo něco, co mohlo celou akci zmařit a s čím v Londýně nikdo nepočítal: letištní úředník žádal na Bebbovi zvláštní povolení k pobytu na ostrovech. Záležitost se dostala až ke guvernérovi,který však po konzultaci s Madridem rozhodl, aby cestujícím z Velké Británie nebyly činěny žádné potíže. Společnost se mohla odebrat na prohlídku města o Bebb si šel odpočinout do hotelu 18. července ve čtyři hodiny ráno probudilo britského pilota prudké zabušení na dveře.

Vstoupil španělský důstojník, postavil se do pozoru a poněkud slavnostním hlasem řekl: „Kapitáne, splníte ještě jeden úkol. Připravte se k odletu!" Bebb se na nic neptal, dostal přece dobře zaplaceno. Na rozjezdové ploše už stál připravený „Dragon Rapid". Z letištní budovy vyšel hlouček důstojníků, v jejich středu otylejší, hladce vyholený muž ve vycházkovém obleku, který se zastavil před pilotem a podal mu ruku. „Jsem generál Franco .Generál byl až doposud vojenským guvernérem na Kanárských ostrovech, v jakémsi lepším vyhnanství, protože o něm bylo známo, že je zapřísáhlým nepřítelem republiky. Demokratičtí politici si mysleli, že v této izolaci nebude moci udržovat spojení s ostatními reakčními vojenskými činiteli. Mýlili se. V plánu na povstání proti vládě lidové fronty, „alzamiento nacional", jak říkali, hrál Franco důležitou roli. Generál Mola, hnací motor spiknutí, a Sanjurjo, jeho hlava, který dlel v emigraci v Portugalsku, s ním počítali na místo velitele jednoho z důležitých center povstání, v Maroku. Několik událostí, jež se sběhlo v první polovině července 1936, přimělo generály k rychlejšímu jednání. Mola se rozhodl spustit „alzamiento nacional" 17. 7. v 17 hod. Ve Španělském Maroku měl vést povstání do příchodu generála Franca podplukovník Yague. Do svých plánů zasvětil všechny velitele pluků praporů a další činitele. Jen tři z vysokých hodnostářů o chystaném převratu nevěděli: vládní komisař Artur A. Buylla a generálové Quinto Romerales a Gómez Morato. A přece právě zde nechybělo mnoho a „alzamiento nacional" mohlo ztroskotat. V Melille se sešli spiklenci k poslední poradě 17. července ráno. Jeden příslušník falangy však o tom podal zprávu generálu Romeralesovi, a ten ihned poslal na místo schůzky vojáky a policii, Ti sice obklíčili budovu, ale nenapadlo je přerušit telefonické spojení. Spiklenci si zavolali na pomoc spolehlivý oddíl cizinecké legie, který vládní vojáky bez boje odzbrojil. Tím však vypuklo povstání o několik hodin dříve a hrozilo nebezpečí, že je vláda hned v zárodku potlačí. Vzbouřenci nevěděli v prvních chvílích, co dělat. Naštěstí pro ně však vládla bezradnost i na druhé straně. Ministerský předseda Casares Quiroga sice nařídil telefonicky Romeralesovi, aby zatkl vůdce vzpoury, ale v té době se již chopil iniciativy spiklenecký důstojník Seguí, obsadil všechny veřejné budovy a nešťastný generál již neměl nikoho, kdo by jeho rozkazy provedl. Když volal Quiroga do Melilly podruhé, byl už Romerales mrtev. Nato ministerský předseda telefonoval do La-rache, kde dlel další generál věrný republice, Morato. „Poslyšte, co se to děje v Melille?" „V Melille? Nic. Proč?" „Zdá se, že tam povstala posádka!" Morato ihned opustil město a letěl do Melilly. Jakmile však vkročil na přistávací plochu, byl povstalci zatčen. Zatímco se Madrid pokoušel udělat si alespoň přibližný obraz o tom, co se děje v Maroku, byla již spiklenecká akce v plném proudu. V Tetuánu povstal plukovník Juan Beigbeder a vysoký komisař Aivarez Buylla se musel zabarikádovat ve své rezidenci. I sem telefonoval zoufalý Quiroga a zapřísahal všechny úředníky věrné vládě, aby vydrželi, že druhého dne jim pošle na pomoc loďstvo a válečné letectvo. Mezitím však vypukla vzpoura i v dalších místech, a vláda lidové fronty stála najednou před faktem, že už nemá v Maroku takřka nic, co by tam mohlo obnovit její moc. Ještě tu byla jedna možnost: ozbrojit dělníky. Delegace, které s tímto požadavkem přícházely, však Quiroga odmítal. Jediné, co udělal, bylo, že poslal k africkým břehům tři torpédoborce, a Ceutu, další centrum povstání, nechal letecky bombardovat. 17. července sice hlásil madridský rozhlas, že „vláda považuje síly, jimiž disponuje, za dostatečné, aby povstání potlačilo," ale to už v tomto okamžiku nebyla pravda. V noci na 18, července vysílala stanice v Ceutě heslo spiklenců určené pro generály na pevnině: „Nad celým Španělskem je nebe bez mraků." Všeobecné vzpouře se už nedalo zabránit ... Nastala chvíle, kdy měl na scénu vstoupit generál Francisco Franco. V době, kdy se schylovalo k akci, však trčel stále ještě ve svém sídle na Tenerife. protože nesměl bez souhlasu vládních míst opustit ostrov: Pomohla mu však neuvěřitelná náhoda. V Las Palmas se smrtelně zranil generál Balmes a Franco dostal povolení státního podtajemníka ministerstva války zúčastnit se pohřbu. Krátce po půlnoci 17. července vstoupil Franco v doprovodu své ženy a dcery na motorovou loď a začal tak cestu, která ho měla dovést až na nejvyšší místo španělského státu. 18. července brzy ráno se spolu s generálem Orgazem zmocnil Las Palmas a mohl nastoupit do Bebbova letadla, které tu na něho několik dní čekalo. Ráno před sedmou hodinou startoval letoun k poslednímu cíli dlouhé cesty. Franco se„ díval netrpělivě z kabiny na zem. Konečně se objevilo na obzoru město se štíhlými věžičkami minaretů a s labyrintem uliček, tržišť a průchodů. Tetuán — sídlo povstaleckého štábu. Na letišti stály nastoupeny roty cizinecké legie. Třeskly pažby pušek a podplukovník Yague podával hlášení: „Generále, Španělské Maroko je ve vašich rukou .. Kapitána Salise Bebba si v těch chvílích nikdo ani nevšímal. Až později, když už byla slavnostní ceremonie u konce, za ním opět přišel Luis Bolín a nařídil mu připravit stroj k dalšímu letu — napřed do Biarritzu a odtud do Říma, kde se měla odevzdat oficiální žádost italské vládě, aby dodala povstalcům vojenská letadla. Teprve pak mohla skončit desetidenní podivuhodná cesta britského kapitána, který se, aniž by to byl tušil, zasloužil o zdar akce, kterou začala španělská občanská válka.

Pohádkový poklad ve Vigo,překlad z La Revue Belge Brusel 1941

2013-01-16T16:35:00.002+01:00

Vigo, libě znějící jméno, vybavuje, nám představu hořících lodí a potopeného zlata. Jeho malý záliv při španělském pobřeží, o němž se dochovaly ,dobrodružné zprávy o nesmírných pokladech naložených na lodích, jež dal francouzský admirál Chateaurenault raději spálit, než by je vydal Angličanům, byl po staletí místem velkých námořních dobrodružství. — V pravidelných obdobích se tam objevují více méně orientovaní hledači pokladů, kteří získali od neznámého námořníka nebo za dobrý peníz dosud neznámé pokyny a chtějí proto vyzvednout ze dna historického zálivu pruty zlata a piastry. Takových výprav bylo již čtyřiadvacet, ale jen dvakrát bylo vyzvednuto něco jiného než červivé dřevo, rezavé hřebíky nebo beztvárná drť. Byla to r. 1865 dvě mořskou vodou rozhlodaná a solí obalená děla středního kalibru, jež lze vidět v pařížském dělostřeleckém museu, a roku 1888 pětifrankový peníz s obrazem Ludvíka XIV. a letopočtem 1699. Jistě velmi skromný výsledek dvěstěletého hledání jehož náklady lze odhadnouti podle dnešní hodnoty peněz aspoň na třicet milionů! Jisté je, že poklad skutečně existoval a že byl loďstvem do Vigo přivezen. Jak často v historii byla Francie s velkou částí Evropy ve válce. — Proti Ludvíkovi XIV. a jeho vnukavi Filipu V., novému španělskému králi, se spojila Anglie, Nizozemsko, Rakousko, vévoda savojský a král portugalský. Španělsko jistě nebývalo podceňovaným spojencem, avšak za předešlých válek s Francouzi bylo jeho vojsko zničeno a lodi potopeny, takže nyní připadl Francii a jejímu loďstvu úkol, chránit nejen pobřeží Francie, ale i všecky španělské državy v Italii, Nizozemsku, na ostrovech Středozemí a na Antilách, jakož i celou Jižní Ameriku. Spanělé však přesto mohli spojenci přispěti způsobem, který byl vždy vítán: jejich kolonie posílaly na galeonách (trojstěžnících) v pravidelných obdobích do mateřské země poklady z Peru, Chile a Mexika. Tyto lodi měly větší únosnost, než bylo u obvyklých obchodních lodí v evropských vodách. Byly stavěny, aby mohly obeplouti mys Horn a vzdorovat velkým vlnám jižních moří,mnohé pluly až na Filipíny. Vedle drahých kovů přivážely nesmírné množství rozmanitého zboží, s nímž se obchodovalo po celé Evropě. Jejich hlavním přístavem byl Cadiz, kde se jejich náklady ukládaly do velkých skladišť. Opatřeny četným plachtovím, měly tyto trojstěžníky rychlost válečných lodí, jimž se podobaly trupem a výstroji. Byla to rychlá plavidla k plavbě i k boji a ne, jak se často má za to, nemotorné a bezmocné lodi. Celý svět záviděl Španělům jejich zlato, jež zemi chudé na úrodnou půdu a nevynikající obchodem umožňovalo hrát první roli mezi národy. „Galeony" znamenaly příslovečné, nesmírné a nevyčerpatelné bohatství. Avšak roku 1702 nepřipluly do Španělska již po dva roky žádné galeony a nehledíc k jednotlivým lehkým lodím nemělo Španělsko po tuto dobu se svými koloniemi žádné spojení. Proto byly nyní trojstěžníky plné až po palubu. Sedmnáct galeon o 800 až 2000 tunách mělo dvojnásobný náklad stříbrných a zlatých prutů (správcové dolů zasíláli pravidelně každého roku výnosy svých huti.) jakož i dvojnásobné množství perel, výnos lovců perel z Mexika a Purpurového moře. Když Anglie, rakouský císař a Nizozemsko vypověděly Francii válku, vydal její král 3. července 1702 provolání k armádě a k lodstvu, aby jim oznámil svoji vůli. — Tento dokument počínající dovoláváním ochrany Boží, je psán načechranými frázemi své doby a snaží se vzbudili představu o štěstí, jež vyplyne z účasti v boji za tak vznešeného knížete. Anglie odpověděla tehdy na versailleskou velikášskou prózu takto: „Její Veličenstvo královna vyhlašuje, aby povzbudila své válečné lodi, svým poddaným, kteří jsou majiteli lodí, že mohou na účet nepřítele získávat kořist. Její Veličenstvo uznalo za záhodno vypovědět Francii a Španělsku válku a na radu tajné státní rady veřejně vyhlásiti toto: Lodi, náležící nepříteli, nebo jinak pod kontrabant spadající plavidla nebo statky, jež budou ukořistěny v nepřátelských přístavech nebo řekách, budou zhodnoceny a veřejně nejvíc nabízejícím vydraženy, po zaplacení celních poplatků a všech vzniklých výloh bude polovice výnosu kořisti vyplacena vlajkovým důstojníkům, kapitánům, důstojníkům a mužstvu válečných nebo obchodních lodí, jež byly kořisti účastny. Za válečné nebo jiné lodi, co budou ukořistěny nepříteli a jsou způsobilé, aby byly včleněny do loďstva Jejího Veličenstva, bude zaplaceno vítězům 10 liber šterlinků za dělo a 10 liber šterlinků za tunu. Při potopení válečných nebo jiných nepřátelských lodí za každé dělo, jež na těchto lodích bude, vyplatí se 10 liber šterlinků. Všichni kapitáni, námořníci a jiné osoby, jež jsou ve službách válečných nebo jiných lodí Jejího Veličenstva, mohou se zmocnit nebo si při plenění přivlastnit, aniž z toho budou muset klást účet, všechny statky a zboží, které budou na vrchní palubě dobytých lodí, aniž se však dotknou nákladů uložených ve skladištích." Lze s jistotou soudit, že když vévoda z Ormondu vyplul na moře s loďstvem, jemuž velel admirál Rooke, aby se spojil s holandskými bojovými jednotkami pod velení. admirála van der Goesa, a námořnictvo se dovědělo že jdou na lov mexických a peruánských lodí tu mnozí důstojníci a námořníci pocítili jak jim při myšlence na tak ohromnou sumu, kterou by činil jejich podíl, roste jejich bojovnost. V době, když se vydávalo na cestu sedmnáct galeon a dvaadvacet lodí francouzského původu,blokovalo španělské pobřeží mocné anglicko-holandské loďstvo, a tak Chauteaurenault veděl sice, jak odplul, ale neměl tušení, jak by měl ve Španělsku přistát. Chtěl nechat nepřitele klidně patrolovat ve španělských vodách a plout do Nantes nebo do Bordeaux. V tom s ním souhlasili jeho důstojníci, a i část španělského vedení. — avšak tento plán narazil u Španělů na prudký odpor; nebylo tomu tak dávno, co Francouzi pronásledovali galeony, aby je vyplenili, a nyní byla obava, že Francouzi pomýšlejí jen na lup vzácného nákladu. Ze všech stran se ozývaly varovné hlasy; množství kolonistů, žen s dětmi, četní kněží, mniši a vojáci, kteří čekali na odplutí galeon, rok až půldruha roku, se zdráhali plout jinam než do Španělska a konečně určil místokrál v Mexiku, že galeony budou plout bud' přímo do Španělska., nebo nevyplují vůbec. Chtěl tedy Chaleaurenaull přistat v Cadizu; ale ani to nebylo možné. Chtě nechtě musil doprovázet galeony do Viga. Vjezd u Viga se podobá, jak je tomu u četných přístavů Iberského poloostrova, spíš norskému fjordu než otevřenému zálivu a rejdě. Je to úzká horská propast, vnikající do moře, kanál táhnoucí se hluboko do země, asi deset mil za město Vigo. Ve Vigu se zdržel Cháteaurenault jen co bylo: nezbytně nutno, aby alarmoval místní úřady a vyžádal si muže, soumary, čluny a volské káry. Byl ochoten zaplatit každou denní mzdu — i trojnásobnou proti obvyklé — jen lidi potřeboval, a to rychle. U Rodondello, ležícího o dvě míle dále, spustil kotvy a začal ihned vykládal zboží, napřed zlaté a stříbrné pruty, potom hodnoty, jež bylo možno lehčeji dopravovat, a konečně peníze a majetek soukromých osob.Prvního října se dověděl nepřítel o příjezdu Chaleaurenaultově, ale teprve 22. veplulo jeho loďstvo do zálivu u Viga. Zatím už byly poldady v ceně 90 až 100 milionů naloženy na kárách a soumarech na cestě k Madridu a v Lugo je převzal podle předpisu úřad pokladu. Když Chteaurenaullovi lidé skládali velké stolibrové stříbrné pruty a bedny a pytle naplněné zla-tem, dostihlo nepřátelské loďstvo vod Viga.. Jakmile Rooke spatřil francouzské lodi, svolal ihned válečnou poradu a rozhodl se útočit. Protože však neznal hloubku vody, rozhodl se, aby nenajel, vyslati k útoku napřed lodi nejlehčí, jež mělý být po zjištění hloubky následovány řadovými loďmi s velkým ponorem. Mezitím připravil vévoda z Ormundu svoje vojska. A zrána 22., dříve než příliv umožnil loďstvu vplouti dál do zálivu, přistalo na pevnině 2.000 vybraných vojáků, kteří nenacházejíce odporu, postupovali k tvrzi, která chránila průjezd a přístavní hráz. „Tento podnik byl velmi. usnadněn postupem pozemních .sil",napsal hrabě Malborough ve své zprávě o bitvě u Viga, které zvolily k útoku na tvrz právě ten okamžik, v kterém naše lodi při příjezdu ostřelovaly dělostřelectvem tvrz a její obhájce. Když naše lodi minuly molo, zapálil nepřítel různé ‚svoje lodi, a většinou jim dal najet na mělčinu, takže oněch 37 :nebo 38 lodí, které tam byly, se buď potopilo, nebo bylo dobyto a neunikla ani jediná. Zmocnili jsme se šesti válečných lodí, jež hodláme s sebou vzít. Mimoto máme v moci ,dvě galeony, jež jsou způsobilé k plavbě, a dvě galeony, jež uvízly ,na mělčině.' Strašný zmatek tohoto dne lze těžko vystihnout. Představme si: v této rejdě, uzavřené horami, od nichž se odráží rachot děl, pluky útočící proti tvrzi, anglické loďstvo na honbě za kořistí, dvacet pět lodí stlačených na 'nejmenším prostoru v plamenech a lítajících za strašlivých výbuchů do vzduchu, když ,oheň dosáhl skladiště prachu, uprostřed tohoto pekla jsou lodi, jež posádka uvrhla na mělčinu, nakloněné a plné vody, jiné zase náhle se potápějíci; tisíce křičících a bojujícich mužů; bědování bezhlavého domácího obyvatelstva, jež uteklo .do hor, zatím co se se všech stran zbíhali, jak rychle mohli, drsní obyvatelé s pobřeží, přilákáni ,mohutnou .září požáru a hřmění děl, aby se zúčastnili ničení a ze ztroskotaných lodí ulovili několik úlomků hadrů, Francouzi prchající odtud po stezkách s průvodem nosičů, :mezků a nákladních koní; Angliča-
né plni vzteku, že jim unikají lákavé poklady, zajaté lodi a vojsko plenící domy v Rodondellu fantastický obraz rozpoutaného násilí. Ve versailleských archivech je zpráva muže, který nám nejlépe může nastínit, co se stalo s částí cenného nákladu, který byl při příjezdu Angličanů ještě na galeonách Byl to intendant loďstva admirál Cháteaurenaulia de Gasiines, je poslední opustil bojiště. Když vyložil, jak byla vypravena největší část nákladu do Lugo píše: „V souhlase s panem viceadmirálem jsem považoval za vhodné vylodit všecky zbylé peníze krále a některých soukromých osob, převzaté ve Veracruzu na loď, což se stalo 20." Castines líčí potom nesčetná dobrodružství, která jej stíhala, když se snažil podle Cháteaurenaultova rozkazu přivézti zbylé peníze do bezpečí. Na cestě do Lugo se dostal několikrát do rukou lupičů, takže zároveň s pokladníkem Aurilem zachránil pouze tolik co se jim vešlo do kapes. Prostě a jednoduše píše na konci zprávy: „S těmito cizozemskými penězi jsme měli jisté potíže, ježto jsme viděli že 4 piastry jsou jeden dublon po 32 realech, což je ve Francii tolik jako 15 livrů, vypočítali jsme, že dva tisíce a několik piastrů, které máme při sobě, je v našich penězích asi 7600 livrů; tyto peníze byly zašity v mé vestě a kabátě a já. jsem na ně vydal mistru pokladu, když je přijal na účet státního úřadu, kvitanci.".

12.7.1866-příchod Pruské armády do Brna

2012-12-25T13:47:00.001+01:00

Kleinův palác - náměstí Svobody v roce 1866

V předvečer obsazení Brna Prusy,11.července 1866,odstěhovali se nejvyšší zemské úřady do Uherského Hradiště,bylo to C.K. místodržitelství,zemská finanční direkce,poštovní ředitelství,správa loterijní,různé státní pokladny,tzv. psací hlavní stan a polní pošta do Olomouce.Odešla i vojenská policejní stráž a vojenské orgány.Péči o veřejnou bezpečnost na sebe vzala obecní rada.Brnané z toho usoudili,že Prusové se blíží k Brnu.V noci z 11. na 12.7 Brnem protahovala ustupující rakouské kavalerie a vykládala lidem o srážce u Tišnova.Od rána 12.7 se Brno připravovalo na příchod Prusů,na rozdíl od jiných měst,Brno neopustilo mnoho jejich občanů,snad to bylo dáno rychlostí pruského postupu.V 9.hodin se rozneslo po městě,že Prusové už stojí u Kartouz,a skutečně tomu tak bylo.Mnozí obyvatelé už od rána z výšin,zejména Špilberku vyhlíželi Prusy.Ještě před jejich vstupem do Brna byly na chrámových věžích,erárních budovách,gymnáziich a technice vztyčeny bílé prapory,na znamení toho že Brno je otevřené město a jeho obyvatelé se nebudou chovat nepřátelsky k pruskému vojsku.V 9.15 vjelo do ulic několik pruských dragounů,prohlédlo si ulice a,místodržitelství a svatojakubský chrám a odcválali zpět ke Kartouzím.Davy lidí vyšli zvědavě do ulic.V 10 hodin vyjel purkmistr dr. Jiskra,radní,a starší Placatka,Zuiš a Kavka,Prusům vstříct.Na vozech měli bílé prapory.Pan purkmistr Prusy kteří už byli na kartouzské celní linii,ujištoval,že v Brně už není Rakouského vojska,a že jeho obyvatelé nemají vůči nim nepřátelských umyslů.Bylo mu dáno ujištění,že bude zajištěna bezpečnost obyvatel a jejich majetku.Na to se hnuly pruské voje Velkou novou ulicí k městu.Napřed jel 2. pluk gardových dragounů,pak následovali červení husaři,4.prapor myslivecký,60.pluk Braniborský,na to opět kavalerie,a to pruští huláni,nakonec dělostřelectvo.Byl to předvoj 1. armády pruské,pod vedením J.kr.V.prince Bedřicha Karla.tomuto odřadu velel generál velkovévoda Meklenburg-Zvěřínský.Když první pruská pěchota vkráčela do Brna,byla slyšet všude vojenská hudba,píštaly a bubny,které jsou sice o polovinu menší než rakouské,ale dovedou náramně vřeštět.Píštalníci a bubeníci hráli Dessavský pochod.Vojsko se ubíralo okolo místodržitelství do různých částí města.Oddíl hulánu obsadil hned nádraží,druhý oddíl jel až k Rosickému nádraží a Kumrovicím.Pěchota defilovala na Svatojakubském náměstí před velkovévodou Meklenburským a plukovní hudba vyhrávala pochody.Když vojsko došlo na Zelný trh,vzal velitel Brno jménem krále Pruského v držení,načež vojsko provolalo třikrát Hoch,králi.

Pruská stráž u sv. Mikuláše

Pruské vojsko se rozložilo k bivaku na Velkém náměstí,Zelném Trhu,Františkově,na kolištích-husaři a dragouni,artilerie na náměstí před protestantským chrámem,bylo jich dohromady asi 8000 mužů.Zvědavci obklopovali vojáky a dávali se s nimi do hovoru,byl tam hluk,ale žádné rozbroje,vojsko se chovalo slušně a brzy zaplašilo obavy které je předcházeli,obchodníci otvírali obchody,brzy začal u nich čilý ruch v obchodě s potravinami a nápoji.Prusové platili hotově stříbrnými i papírovými penězy.Byli rozestavěny stoly i lavice pro důstojníky,kde tito hodovali.Konáci napájeli koně v kašnách,obecní rada se rychle postarala o to,aby bylo ve všem vyhověno pruskému vojsku.Bylo dovezeno ve vozech 8000 bochníků chleba 80q masa,pivo,dříví,slámu,seno.A za okamžik se kouřilo s polních kuchyní.Odpoledne po 6 hodině dorazili do Brna další pruské oddíly a purkmistr vyrazil ke Kartouzské linii přivítat prince Bedřicha Karla jako velitele celé armády.Bylo slyšet hudbu přicházející armády,napřed jela generalita v čele s princem Bedřichem ,purkmistr přivítal příchozí,načež mu velitel odpověděl že očekává přívětivé přijetí od obyvatel a že vojsko bude dobře zaopatřeno.Pak se pohly oddíly různých zbraní,kavalerie,myslivců,několik pěších pluků Braniborských,artilerie,pionýři atd.Princ Bedřich se postavil s doprovodem na konec Nové ulice a celé vojsko před ním defilovalo do města a na koliště.Největší část vojska byla ubytována v domech ve městě a na předměstích,ostatní v kasárnách.U nádraží,pošty,kasáren a jinde byly postaveny vojenské stráže,princ Bedřich se ubytoval v gubernialním domě,velkovévoda v místnostech generálního komandanta.Zároven na Velkém náměstí zaujalo pruské vojsko hlavní stráž.Večer přijelo do města také asi 10 zajatých Rakušanů,především hulánů a husarů.V noci projížděly městem četné pruské hlídky,ale žádné nepokoje se neudaly.13.7 část vojska opustila Brno.Mezi 11-12 hodinou opět přicházelo Novou ulicí množství vojska,mezi ními jely vozy označené jako hlavní tábor J.V. krále.Okolo 16 hodiny bylo v Brně už asi 30000 mužů.Ve 3 hodiny dojel i samotný král,jehož uvítali purkmistr,biskup,a obecní radní.Král odpověděl že má co činit s ozbrojenou moci,ale ne s pokojnými občany.Ve vojsku že bude panovat přísná kázen,a že všechny škody budou zaplaceny.Král se ubytoval v gubernialním domě a ministr Bismarck v domě kupce Isidora Fleše,princ Bedřich v Neuhauserově hotelu.Veškeré stravování a ubytování zajištovali obyvatelé Brna.V některých domech bylo ubytováno i více než 100 vojáků.14.7 v 10 hodin se u Sv.Tomáše konaly protestantské bohoslužby pro vojsko.15.7 byly pak na kolišti konány bohoslužby pro celou armádu. O dalším pobytu Pruské armády v Brně zase příště.

2012-12-24T15:48:00.002+01:00

S / X Admiral Tegetthoff , výzkumné plavidlo Rakousko-Uherské Severní polární expedice , která vyplula v roce 1872 s Tecklenborgwerftu. S touto lodí objevili Peyer a Weyprecht Zemí Františka Josefa . Tuto fotku udělal známí fotograf a účastník expedice Wilhelm Burger.

V Tišnově dne 11.července 1866

2012-12-24T11:07:00.000+01:00

Onoho pohnutého roku osmáctistéhošestašedesátého vzpomněl předklášterský farář ve své farní kronice zajímavým rýmováním: „Eis — Maus — Preus — und Scheis!" Toho roku byla totiž dlouhá zima a mnoho ledu — pak se „urodilo" hodně myší — a nakonec přišli Prušáci a s nimi velký průjem — cholera. Dne 11. července 1866 bylo v Tišnově velice živo. Dlouhými pochody unavené ustupující rakouské vojsko odpočívalo. Vojáci hltavě pojídali ve spěchu uvařenou „menáž", byli krmeni koně. Pouze dvě škadrony hulánů byly v pohotovosti. Nikoho však nenapadlo, že již v nejbližších hodinách zde dojde ke krvavé srážce. Ulice i obě náměstí byly vojskem přeplněny. Stísněnost panovala jak v řadách vojska, tak i mezi obyvateli města a každý hleděl s obavami vstříc nejisté budoucnosti. Pouze v hospodách panoval čilý ruch. Hlučno bylo v hostinci U zlatého Jelena, kde šenkýř Matěj Hlávka blahé paměti naléval pověstného vínka červeného. Hlučno bylo i v piterně krčmy Humpolecké i ve starobylé zájezdní hospodě U hradu Pernštejna. Civilní obyvatelé se však již začínali stěhovat do lesů. K této panice došlo proto, že se urychleně z města stěhovaly úřady a den 10. července byl také posledním dnem úředním, Téhož dne poděloval také „pán nad arestanty", profus Pokorný, na „pecírku" některé bojechtivé sousedy starými „kvéry", které přísnost zákona pobrala za předešlá léta četným „raubšicům" z lesů deblínských a lomnických. Kritická chvíle nadešla. Předvoj pruských dragounů se od Louček rychle blížil k Tišnovu a rakouské vojsko pohodlně rozložené, s neosedlanými koňmi, nebylo na srážku připraveno. V hostinci U hradu Pernštejna právě hodoval u starodávného dubového stolu jakýsi vysoký důstojník, když náhle vrazil dovnitř tišnovský starousedlík pantáta Kolbábek a téměř bez dechu zvolal: „Pane komandant, Prajzi só tade!" Důstojník však odpověděl: „Aber was fallt Ihnen nicht em, wo sind nach die Preussen." (Ale co vás napadá, kde jsou ještě Prajzi). V tom však přiběhl „ordonanc", který tuto neočekávanou zprávu potvrdil. To již se rozlehl horkým červencovým dnem vřeštivý zvuk polnice. V největším kvapu chystá se vojsko k odchodu z Tišnova, aby se za městem seřadilo k boji a krylo ustupující mohutné proviantní sbory dojíždějící k Brnu. Rytmistr Berres vyslal okamžitě k Předklášteří vstříc Prusům polovic hulánské škadrony pod velením rytmistra Knesebeka. K prvnímu střetnutí došlo již u mostu přes Švarcavu na prostranství před Špitálkem, kde nastala pravá řež. Na zemi váleli se mrtví a ranění. Vítězství se již klonilo k Rakušanům, kteří byli početné silnější. V tom zavřeští v Předklášteří polnice. Silný oddíl Prušáků se tryskem blíží od kláštera k mostu. Rytmistr Knesebek, který byl v této šarvátce vzorem statečnosti, dostává posilu druhé poloviny škadrony pod velením rytmistra Barrese. Nyní nastala krvavá řež znovu na ulici Klášterské. Rakušané a Prajzi najíždějí na sebe zuřivě — píky a šavle se míhají v rozpáleném vzduchu. Na krátkém úseku silnice pětkrát Prajzi ustoupili, pětkrát couvli Rakušané, až se posléze dostali do úzké, křivolaké ulice, k starobylému domu Na pekle. Koně tančí po zadních nohách, od hub jim stříká pěna na zdi domů, jež vroubí úzkou ulici. Když bitka u domu „Na pekle" trvala již nějakou dobu, otevřelo se v poschodí okno a bylo z něho na bojující Prusy několikrát vystřeleno. Učinil tak panský zahradník Karmazín, který v domě bydlil. Rozzuření Prušáci, kteří měli nyní přesilu, zatlačili rakouské hulány z těsné ulice před Dvořáčkův hostinec „U hradu Pernštejna", kde boj ještě zesílil. Kromě pík a šavlí dostaly se ke slovu také karabiny. Několik pruských koulí trčí dosud v mohutných zdech hostince jako památka na onen červencový den. Podkovy koní, bojem zdivočelých a tancujících po hrbolatých kočičích hlavách městského dláždění, se prudkými nárazy utrhovaly a létaly vzduchem. Pruský major Schak, byv sražen hulánskou píkou s koně, klesá mrtev k zemi. Bitka zuří dále širokou ulicí až k masným krámům a Panskému domu i na malém náměstí. Zápal boje činí z bojovníků hrdiny. Zvláště 271etý hulánský rytmistr hrabě Knesebek, rozdává smrtící rány, avšak prušáckou přesilu nelze zdolat. Zranění koně bez jezdců pobíhají po náměstí pokrytém mrtvolami. Válí se tu v krvi a prachu rakouské čáky vedle pruských přilbic. V blízkém úvoze (nyní silnice k nádraží), kde smrt rovněž kruté řádila, blýská se mezi mrtvolami a potrhaným koňským řemením, množství šavlí, přelomených pík a karabin. Bitva však zuří dále s nezmenšenou silou. Pojednou obklíčilo několik Prajzů rytmistra Knesebeka a on klesá pozpátku s koně, zasažen dvěma sečnými ranami. Naráží hlavou na kámen a zůstává omráčen ležet. Když boj ustával, přiběhl soused Zenotti a s pomocí přítele Skřivánka odnesli rytmistra do stáje Panského domu. Když se vraceli, stali se svědky krvavé scény. Tři rakouští huláni hnali před sebou zajatého pruského dragouna, řvouce naň: „Hund, knie nieder!" (pse, na kolena). Zajatec chtěl využít přestávky v boji a prchnout ke svým. Nacházel se právě se svými pronásledovateli před zadními vraty Panského domu a chystal se vskočit do dvora a tak se zachránit, ale v poslední chvíli někdo ze dvora vrata rychle zavřel, Nebohý Prušák byl skolen devíti hodnými ranami. Krváceje hrozně ze smrtelných ran, dovlékl se ještě po čtyřech, až do síně domu č. 84 u Vlčků, kde za hodinu skonal. Mezitím co se bojovalo v Tišnově, obsadilo rakouské dělostřelectvo výhodné pozice za městem, na hradčanské Horce. Prusové byli zadrženi nenadálým odporem v Tišnově, čímž byly zachráněny ohrožené rakouské kolony, směřující k Brnu a dále k Vídni. Prusové obsadili 11. července Tišnov a jejich přední hlídky pronikly toho dne až do Čebína. V pruském předvoji operujícím v Tišnově sloužil i osmnáctiletý dragounský kadet von Hindenburg, pozdější generalissimus a president Německa. Ztráty na mrtvých, raněných a zajatých v tišnovské bitce, činily na straně rakouské pět důstojníků, 56 mužů a 45 koní. Pruské ztráty nebyly menší. Těžce raněný rakouský rymtistr hrabě Knesebek ležel v bezvědomí na Pan-ském domě. Později byl dopraven do Předklášteří, kde v domě č. 34 (papírna) dne 22. července 1866 zemřel a byl pochován na hřbitově v Předklášteří. Zápis o jeho úmrtí je poznačen v matrice zemřelých těmito slovy: Julius, hrabě z Knesebeku, c. k. rytmistr v 5. hulánském pluku, z Verdenu v Hanoveránsku, ve službách rakouských, 27 roků stár, zemřel na dvě sečné rány, které dostal do hlavy v bitce tišnovské, dne 11. července 1866 za pruské invase. Jiní padlí vojáci byli pochováni hřbitově v Tišnově, kde lze dodnes spatřit hroby opatřené náhrobky.

Historie Jarmarků v Brně

2012-10-13T11:12:00.002+02:00

Brno 1664

Brno kostel sv.Tomáše 1842

Jako jiná města mělo i Brno už ve stol. XIII. kromě starších trhů denních a týdenních trhy výroční. O nejstarším brněnském jarmarku, konaném o svatodušních svátcích a trvajícím 14 dní, je zmínka již v městských právech z r. 1213. Privilegium na druhý jarmark, svatohavelský, udělil Brnu král Václav II. r. 1291. Další, začínajíci v sobotu před Popeleční středou, povolen 1357, r. 1419 obnoven letní trh před Božím Tělem, později, r. 1514 zaveden nový trh na základě privilegia krále Vladislava a r. 1574 trh po sv. Lucii; to byl tenkrát čtvrtý, nejstarší, svatodušní mezitím patrně zanikl. Ferdinand III. zvýšil r. 1647 počet výročních trhů na 6; tři dny před každým konaly se trhy koňské a dobytčí.Současně byly změněny dosavadní jejich termíny. Ty byly měněny někdy od případu k případu, zejména aby nekolidovaly se židovskými svátky. „Hosté" t. j. cizí obchodníci osvobozeni byli od placení brněnského mýta ze zboží na trh dovezeného. Na výročních trzích nakupovali hlavně spotřebitelé, v první řadě domácí. Za trhových dnů byly vystrkovány, jako všude jinde, časně z rána korouhvičky na znamení, že, pokud jsou vytýčeny, nesmí nikdo nakupovat kromě místních obyvatel . Byl o to dlouho spor se stavy, ukončený r. 1573 na olomouckém sněmu dohodou, císařem Maxmiliánem potvrzenou; podle ní nesměly korouhvičky státi „nic déle od východu slunce v létě i v zimě než' dvě hodiny a v těchto dvou hodinách aby přespolní nekupovali."Ve velkém se na starých jarmarcích brněnských mnoho nekupovalo. Brněnští velkoobchodníci zajížděli sami na větší výroční trhy ven-kovských měst, jak to víme ze záznamů M. Wunderleho a tam prodávali zase hlavně obchodníkům. V Brně nakupovali obchodníci z menších okolních měst. Předmětem obchodu bylo nejrůznější zboží spotřební a pře-devším výrobky řemeslné, nabízené živnostníky domácími i cizími. Tato cizí soutěž nebyla však vhod obchodu místnímu, jenž se snažil ji omezovat. Výroční trhy byly významným průlomem do monopolu domácího obchodu a řemesel. A tak už r. 1699 začínají v Brně spory o počet jarmarků a délku jejich trvání i o účasti cizích kupců na nich. Obchodní gremium, tehdejší kupecké bratrstvo, domáhalo se r. 1712, aby cizí obchodníci směli obchodovat jen na dvou hlavních výročních trzích, které se měly konat v době, kdy nejsou trhy v Linci, Vídni, Kremži, Štyrském Hradci a Lipsku, aby tak do Brna mohli také továrníci a velkoobchodníci, aby bylo obnoveno Brnu právo nuceného skladu, a aby cizinci byli povinni opět od hranic vozit zboží do Brna. Obchodníci se domnívali, že tak zabezpečí si vliv na obchod cizím zbožím. Na jejich stížnosti na zkracování živností a obchodů nařídil císař Karel VI. r. 1717, že cizí kupci musejí hned po skončení jarmarků zboží odvézt nebo uložit do skladišť, magistrátem kontrolovaných, jak to bylo už dříve a to všeobecně zavedeno.Obecní správa naopak výročním trhům přála, návštěvníci jejich přinášeli do města peníze. A proto také, aby jejich rozvoj podporovala, koupilo město r. 1708 t. zv. Salmovský dům v Dominikánské ulici s průchodem do ulice Starobrněnské, a r. 1711 se usnesla rada přeměniti jej na nákupní dům (Kaufhaus), tak aby se v něm zřídily sklady pro obchodníky plátnem z Mor. Třebové, Svitav a ze Slezska a Saska.Tento návrh byl brzy proveden. Roku 1718 už tu měli 49 krámků obchodníci plátnem ze slezského Schmiedeberku, r. 1725 už 66. „Schmetterhaus" — jak mu tito slezští obchodníci začali říkat a jak se tento název později obecně ujal — stal se střediskem jarmarků a základem dalšího jich rozvoje. Už tenkrát zajížděli na ně uherští a sedmihradští kupci, a zboží lněné a vlněné byly hlavními předměty obchodu. Platilo se hotovými penězi nebo zbožím jiným, nejvíc juchtou. Do Brna začali tenkráte zajíždět také obchodníci z Norimberku.Tento slibný obchod byl ale zabrzděn zřízením celních hranic moravských r. 1731, ale ne na dlouho. Toho roku byly stanoveny 4 osmidenní výroční trhy a to vždy v pondělí po první neděli postní, po Božím Těle, po Narození Panny Marie a po Početí Panny Marie, jak se toho obchodníci už dávno domáhali. Roku 1756 prodlouženy výroční trhy zase na čtrnáctidenní a současně zaveden, vedle dvou trhů na vlnu, r. 1753 povolených, trh koňský, aby byl zlepšen chov místních koní.To už zase pokračoval rozkvět brněnských jarmarků, jemuž vláda jako vůbec t. zv. „zvelebení komercií" přála a o něž soustavně pečovala. Roku 1774 zařadila Brno do I. třídy tržních míst.Rozsah výročních trhů můžeme dobře posouditi ze sazebníku poplatků tržních míst, r. 1763 městskou správou vydaném. Tržním místem byl předně Salmovský dům, dále soukenné krámy na hlavním náměstí a v soukromých domech, boudy židovské, krámy „železných kramářův a cizích kovářův i taky jiných, kteří podle loktu jejich zboží vyměřujou", stánky vlašských a jiných cizozemských kupců, „kupcovní boudy na rynku", stánky pláteníků a tkalců, soukeníků „ordinárních kramářů", stánky kde prodáváno „klozyrované (polévané) tak sloucí skalické všelijaké nádobí", stánky nožířů a sklenářů, „kramářův citronů", „špatných pantlí", nití, stánky soustružníků, bavorských knihařů a kramářů, vlašských a jiných kramářů „v krátkém zboží handlujících", kramářů štýrských, prodavačů krajek. Poplatky byly odstupňovány podle výnosnosti a významu obchodu; v Salmovském domě platilo se z každého kotce nebo prodavače 51 kr., kupci norimberští 1 zl. 6 kr., židé 7 kr. až 2 zl. Italové a jiní cizinci platili 21 kr. z místa, soukeníci podle počtu kusů sukna a pláteníci podle kop, ostatní pak 4 kr. 2 denárech až 12 kr. O výročních trzích obchodovali také obchodníci podomní citrony, krajkami, krátkým a materiálním zbožím, cizím, chebským a jiným nádobím, hrnčíři, bednáři, „Vlaši s pastima na myši". Těm stanoven poplatek 15-45 kr. Vedle Salmovského domu používali cizí obchodníci i skladiště při vážním domě na Velkém náměstí, a hlavně najímali krámy v soukromých domech. Dalšímu jejich rozvoji prospěl císařský patent z r. 1764 o nové úpravě výročních trhů. Omezil účast cizozemských obchodníků jen na trhy v Brně a Olomouci a na prodej zboží, jehož dovoz byl dovolen. Dovážené cizí zboží musilo být na hranicích značkováno. Židé byli z tohoto obchodu vyloučeni. Z doby jen o něco pozdější zachoval se nám popis jarmarku od pozdějšího brněnského textilního továrníka H. Hopfa, tenkrát úředníka továrny Koffillerovy. Brno nebylo sice podle něho možno srovnávat s Vídní, Berlínem nebo Hamburkem, mimo Mannheimu, Munsteru a Lipska ale není v Německu významnějšího města. Nemá tak velký obchod jako Lipsko, je tu však hodně zámožných kupců a zámožných bankéřů. Čtyři brněnské výroční trhy podobají se už velmi veletrhům; nejsou tak velké jako v Lipsku, Brunšviku nebo ve Frankfurtu, předčí však kasselské. Zajíždějí na ně velkoobchodníci z Vídně, Lince, Opavy, Saska, Štýrska, Norimberku, ale i z Uher a Turecka a také všichni moravští a někteří cizí fabrikanti, tak zejména tiskárny bavlněného zboží z Letovic a Kettenhofenu. Venkovští obuvníci přivážejí takové množství zboží, že zaplní jím celou dlouhou ulici ,a za dvě hodiny mají je vyprodáno. Že v některých oborech se hodně prodávalo, toho dokladem jsou na př. katalogy knih, map a globů, které o výročních trzích brněnských vydávali někteří knihkupci, jako r. 1776 J. G. Weigand z Vídně nebo r. 1792 P. Stossberger z Mikulova. Ještě podrobněji popisuje nám je Hempelova brněnská kronika z devadesátých let,tedy z doby, kdy v Brně i jinde začínala vyrůstat tovární výroba textilní. Začátek trhů byl vytrubován s radniční věže, jako dříve. Trhy byly rozloženy po celém vnitřním městě. V Salmovském domě byli křestanští a židovští pláteníci. Na Zelném trhu vídeňští obchodníci střižním a galanterním zbožím. V Radniční ulici krátké zboží, modní zboží, krajky a stuhy. Na Dominikánském náměstí židé. V ulici Zámečnické italští a řečtí specerejní obchodníci. Na Velkém náměstí za hlavní strážnicí punčochy a boty a dále lněné a vlněné zboží, před hlavní strážnicí obrazy a rytiny. V ulici Sedlářské čižmy a dětská obuv. Prodávající přijížděli z Jihlavy, Uničova, Šumperka, Šternberka, Opavy, Prahy, Rumburku a Frýdlantu, Vídně, Sv. Hypolita, Vídeňského Nového Města, Lince, Salcburku, ze Štýrska a Polska; nákupci z Čech, Rakous, Uher, Haliče a Polska, mezi nimi mnoho židů. První den se nakupovalo, druhý, až ti, co měli také zboží na prodej, natržili, platilo. Tento popis doplňuje jiný z r. 1800. Na jarmarku toho roku prodávala se káva a cukr, šafrán, alaun-tj kamenec a vitriol, dřevo na barvení, vosk a med, kůže, sukna, kašmíry, hedvábné zboží, stříbrné a zlaté lemovky, textilní výrobky viněné a bavlněné ze severních Čech. Ve velkém množství prodáváno zejména textilní zboží; tak jediná továrna z Dol. Rakous prodala na jednom brněnském trhu za 90.000 zl. bavlněných látek. Ve druhé polovici XVIII. stol. se poměry jak z právě uvedeného je patrné -- změnily. Silně omezen a ke konci znemožněn byl obchod zbožím cizozemským. Následkem toho přestala návštěva slezských obchodníků plátnem, jimiž byl Salmovský dům obsazen a na místo nich najímali si skladiště jiní obchodníci hlavně židovští. Bývalo jich tu tolik, že r. 1797 žádali, aby si mohli v domě zřídit malou modlitebnu (thoru). Žádost byla jim zamítnuta, protože stálá židovská modlitebna byla v hostinci na Novém Světě na Křenové, a mimo toho se bála vláda nepokojů, které by mohly vzniknout. Rozsah obchodů se však nijak nezmenšoval, naopak rozšiřoval, trhy rozšířily se po celém vnitřním městě a prodáváno dál víc v drobném přímým spotřebitelům. Po napoleonských válkách a státním úpadku r. 1811 rostou výroční trhy opětně. Roku 1822 vydaný dvorský dekret upravuje nově obchodování na nich; stanoví, že prvé tři dny prvého týdne určeny jsou k vybalování zboží, už jarmarečním regulativem z r. 1774 zásadně uznané, a ku prodeji ve velkém, a že vlastní obchod začíná až ve čtvrtek. To neplatí pro privilegované továrníky, oprávněné k zřizování vlastních skladů v hlavních městech, kteří v Brně nebo předměstích svoje sklady mají. V té době začínají růst také 4 trhy bývalého poddaného městečka Starého Brna, pro něž však jako trhy II. třídy neplatí ustanovení o vybalovacích dnech. Obchodní ruch na výročních trzích je zvyšován trhy koňskými, jež se konaly v pondělí po nich, a trhy obilními tři dny po nich.Na vrcholu rozvoje byly výroční trhy ve čtyřicátých a začátkem padesátých let předminulého století. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozrůstající průmysl textilní byl hlavním činitelem při rozšiřování obchodů na nich, jež umožňovala lepší a levnější doprava železniční. Od r. 1839 mělo Brno železniční spojení s Vídní a od r. 1848 s Prahou. Vedle obchodu textilního rozvinul se silně obchod kůžemi, vlnou a surovinami. Podrobnou zprávu o jarmarcích podala obchodní komora ve své zprávě za r. 1851. Podle ní dovážely se na brněnské trhy výrobky všech rakouských zemí a částečně i z ciziny. Velkého významu nabyl obchod manufakturní, největší v celé monarchií. V obchodě surovinami bylo Brno i v pravidelném obchodě jedním z největších středisek. Nakupují se zde i pro ostatní země i pro cizinu nejvíc na výročních trzích. Vlnu moravskou, uherskou, polskou, ruskou a rumunskou nakupují zde obchodníci a továrníci domácí i z ciziny. Roku 1851 bylo prodáno v Brně 40.000 centů vlny, z toho tři čtvrtiny na trzích. Vídeňští kupci nakupují na trzích kožešiny, hlavně z Haliče a vozí je dál do Lipska. Pro potaš je Brno hlavním obchodním střediskem, pro domácí i uherskou. Z Haliče a Uher vozí se sem med a prodává do Čech a Slezska. Lůj přiváží se z Uher a podunajských knížectví a sádlo z Turecka. Obojí prodává se pak do Čech, Moravy, Slezska, Štýrska, něco i do Švýcar a přes Terst. Z Haliče a Ruska dovážejí se koňské žíně a prodávají do Vídně a Uher, něco i na Moravě. Švestky prodávají polští obchodníci do Čech, Moravy, Slezska a Rakous. Fenykl a kmín haličský a ruský anýz do všech zemí rakouských, hlavně k výrobě olejů. Něco uherského a italského konopí českým a moravským továrnám a řemeslníkům. Haličský len pro domácí potřebu, něco i do Čech a Vídně. Velký obchod provozuje se surovými i vydělanými kůžemi. Na trh dovážejí se i kůže barevné. Největší význam má však obchod manufakturní, soustředěný na jarních a podzimních jarmarcích brněnských a starobrněnských a letním brněnském. Zboží na ně dovážejí továrníci i menší výrobci hlavně z Čech, Moravy a Slezska. Prodává se tu české zboží bavlněné hlavně z Prahy, Kosmonos, Č. Lípy, Kutné Hory, Turnova, Lanškrouna, Rumburku, Šluknova, Jablonce, Králík, Vrchlabí, Aše, látky tištěné, bavlněné šátky, moravské modrotisky, bavlněné cíchy z Červené Vody, bavlněné a lněné zboží ze Šternberka, Frenštátu, bavlněné zboží slezské, prostějovské a svitavské, lněné zboží ze Šumperka, Andělské Hory, Vrbna, Náchoda, přízové plátno z Rýmařova, orleany z Liberce, vlněné a polovlněné zboží z Ústí, Rumburku, Aše a Děčína, lehké látky vlněné z Jihlavy, vlněné šátky z N. Jičína, flanely z Lipníka, sukno ze Svitav, Bystřice n. P., Měřína a Třebíče, Ústí n. O., Lanškrouna, Humpolce a Polné. Zboží cizozemského bývá jen málo. Kupci jsou velkoobchodníci i maloobchodníci, velkoobchodníci z ce-lého Rakouska, maloobchodníci z Moravy a Slezska. Manufakturní zboží textilní, v Brně velkoobchodníky nakoupené, prodává se dále na ostatních velkých výročních trzích ve velkých hlavních městech, zejména také v Pešti a Debrecíně. Pět těchto brněnských a starobrněnských výročních trhů mělo tedy ráz skutečných veletrhů, ostatní dva byly hlavně detailní.Velká část stálých návštěvníků jarmarků z řad továrníků a grosistů mělo v Brně svoje stálá skladiště, hlavně na Zelném trhu a ve Starobrněnské ulici, tedy v blízkosti Salmova domu. Roku 1856 bylo to 60 firem textilních, v tom 12 z Prahy, 8 z Vídně, 6 z České Lípy, 4 z Ústí n. L., 3 z Aše, další pak ze všech větších středisek textilního průmyslu v Čechách a na Moravě, tak z Broumova, Rossbachu, Liberce, Kosmonos, Bučovic, Svitav a z Mor. Třebové. Z jiných oborů, na trzích prodávajících bylo tu 6 grosistů z oboru kloboučnického, koželužského, a výroby voskovaného plátna. Komora odhadovala obrat jen v manufakturním zboží, na 7 brněnských trzích docilovaný, při prostředně dobrém odbytu na 16 až 18 mil. zl. ročně. Tolik asi činila tenkráte hodnota výroby celého brněnského průmyslu textilního, zaměstnávajícího na 16,000 lidí. Ceny v Brně za textilní zboží placené byly směrodatné pro celý obchod ostatní. Brněnské trhy byly tehdy stále ještě z největších v celé Evropě. Už v padesátých letech začínají obchody na nich pomalu klesat. V obchodě ve velkém projevuje se jednak snaha prodávat zákazníkovi přímo, jednak rostou speciální velkoobchody v různých větších městech, což působilo na zužování rozsahu brněnských jarmarků. Detailní obchody jarmareční zatím prosperují dál. A jako ve všem, ukazuje se také na nepřístojnosti v jarmarečních brněnských obchodech, na výprodeje a premie nákupní. To bylo podnětem stížností na takovou nekalou soutěž, podávaných zejména obchodními komorami olomouckou a vídeňskou. Ale ještě r. 1857 poukazovala obchodní komora brněnská na význam výročních trhů brněnských, jichž obrat činí polovinu obratů veletrhu lipského, ale současně dožadovala se úpravy časového pořádání a omezení jich trvání. Roku 1861 byly přeloženy na vhodnější termíny a r. 1862 povýšeny trhy starobrněnské na trhy prvé třidy.-úpadek trhů však nepřestává a zavdává podnět k dalším snahám reformním. Už r. 1851 navrhovala komora snížení počtu výročních trhů, ale teprve r. 1865 konají se úřední porady o zmenšení počtu trhů brněnských a starobrněnských. Toho dožadují se pak dlouho návštěvníci trhů z kruhů grosistů a továrníků, jimž běží o soustřed'ování obchodu, proti se však staví všichni, kdo mají zájem na návštěvě kupců z řad spotřebitelů, především obecní správa, a mnoho živností, zejména hostinští a kavárníci. Ale až r. 1897 snížen počet trhů na 4; 3 starobrněnské byly zrušeny. Požadavku po zkrácení trvání trhů obec r. 1868 v novém tržním řádě vyhověla a snížila je se 14 na 8 dnů, současně však zrušila t. zv. vybalovací dny. Proti tornu vznikl vleklý odpor českých grosistů, trhy navštěvujících,zejména textilních továrníků, s předními tehdy firmami Brilder Porges, A. Pribram a Joh. Liebig &amp Co v čele. Domáhali se toho, aby pro ně byly znovu zavedeny. V jejich promemoriu, r. 1870 obci podaném a 78 nebrněnskými firmami podepsaném, uvádějí, že brněnské trhy byly z největších v Evropě. Obchod že se sice změnil vývojem instituce obchodních cestujících a skladů a vznikem nových obchodních center, velké trhy (Lipsko, Frankfurt, Vratislav), že se však přesto drží, jen malé zanikají. V dalším 'pak popisují průběh tržních dnů. Na brněnské trhy přijížděly větší firmy z Prahy, Liberce, C. Lípy a Aše zpravidla už 10 dnů před zahájením, začaly hned zboží vybalovat a třídit a ve čtvrtek a pátek se prodávalo detailním obchodníkům. V sobotu přijížděli grosisté z Pešti a Vídně, v neděli a pondělí zákazníci uherští a haličtí, v úterý štyrští a tyrolští, ve sředu češí a moravští a ve čtvrtek začal obchod pro Šternberk, Prostějov, Šumperk, Varnsdorf. V pondělí potom začal trh na sukno, suroviny a obchod detailní. Tento obvyklý časový pořádek vyvinul se z potřeby poměrů obchodních, nový tržní řád jej porušil a obchod znemožnil. Na trh že se přiváží asi 150.000 centů zboží (84.000 q = 840 vagonů) — množství přehnaně udané — jedna firma na 300-400 balíků, což není možno v jednom dni vybalit a roztřídit. Rozumný tržní řád že by mohl z Brna vytvořit to, čím je Lipsko pro Německo, Beaucaire pro Francii, Sinigaglia pro Italii a Nižnyj Novgorod pro Rusko. Jinak že grosisté se příště brněnským trhům vyhnou. Protože však grosisté žádali vybalovací dny jen pro sebe, a nebylo možno stanoviti přesnou hranici mezi nimi a detailisty, byl návrh jejich zatím odložen. Ale také jiné reformní návrhy nebylo možno tenkráte provésti, tak návrh na zřízení zvláštního povinného rozhodčího soudu pro spory z obchodů, na jarmarcích uzavřených, protože nebylo pro to právního základu, zejména však návrh na postavení vhodné budovy pro tržní velkoobchod po příkladu jiných měst — poukazovalo se na takovou budovu pro velkoobchod suknem v Chotěbuzi v Prusku — nebo aspoň lepší umístění skladišť a prodejních stánků, nebyl uskutečněn. Návrh byl odůvodňován tím, že obchody uzavíraly se v místnostech nevhodných a nedostatečných v Salmovském domě, v koutě kavárny, v pivovaře, v pivním sklepě na Zelném trhu nebo v hostinci „U třech kohoutů"; a také skladiště grosistů že jsou nedostatečná, malá, tmavá a namnoze v klikatých ulicích. Těžká krize, r. 1873 , dolehla i na brněnské trhy. A tu se také projevil vliv jejich nedostatků, jak jsme se o nich právě stručně rozepsali. Ještě r. 1868 podáno po skončení trhu na nádraží Severní dráhy, tedy hlavně do Vídně, Pešti a dál, víc než 40.000 centů 22400 q, to je 22 vagonů) zboží hlavně manufakturního. Už r. 1874 usnesli se pražští tiskaři a liberečtí soukeníci neobesílat brněnské trhy. Věrni jim zůstali ještě nějaký čas výrobci z ostatních míst, hlavně menší soukeníci Později odpadá i velkoobchod, nejdříve vídenský. Starobrněnský trh, červencový, jedině a to jen slabě obesílaný trh ve velkém, upadal rychleji. Z trhů, kdysi významných veletrhů, stávají se obyčejné detailní jarmarky pro drobné, nejvíc venkovské spotřebitele. Roku 1879 žádali brněnští obchodníci, aby výroční trhy, zabírající jednu pětinu celého roku, zkráceny byly na 3 dny a aby se na nich prodávalo ve velkém; že jen takové trhy mají význam jako regulátor cen. Úpadek nedal se však zadržet. Hlavní a rozhodující význam na tržním obchodu ve velkém mělo zboží manufakturní, textilní. Zatím však rostl speciální velkoobchod, v Brně speciální velkoobchod s vlněnými látkami. Roku 1862 bylo tu 13 velkoobchodníků suknem, r. 1877 55, r. 1885 69, r. 1895 70. Vedle nich byly tu sklady mimobrněnských továren vlněného zboží, tak r. 1881 13, v tom 7 z Bílska-Bialy a 4 z Liberce. Tuto podstatnou změnu distribuční formy v obchodu textiliemi nebyly by zadržely nějaké reformy starých brněnských výročních trhů. V ostatním zboží neměly pak podstatně většího významu a proto také podmínek k dalšímu rozvoji. Roku 1897 učiněn sice další pokus o znovuoživení trhů, každý trh měl trvat jen 6 dnů, z nich první dva vyhrazeny obchodu ve velkém; to už ale klesly na malé, celkem bezvýznamné trhy místní, r. 1907 definitivně zrušené. Roku 1906 uvažovala městská rada o zavedení speciálních trhů pro obchod ve velkém tkaninami, semeny, kůžemi a kožešinami, brněnský textil však s touto myšlenkou nesouhlasil a tak zapadla. Brněnské výstavní trhy, po první světové válce pořádané, byly vlastně jen výstavami. K vývoji jejich na skutečné trhy nebylo potřebných předpokladů. S úpadkem výročních trhů upadal i význam Salmovského domu jako kdysi jejich velkoobchodního střediska. Ještě r. 1851 bylo tu 55 krámů pronajato a to vesměs cizím návštěvníkům jarmarků.Nedlouho potom stěhovali se do něho drobní řemeslníci a později i úřady, protože původnímu svému účelu, aby byl z něho „Kaufhaus" nebo bazar po způsobu v cizině obvyklém, nevyhovoval. Vedle výročních trhů, tvořících obecnou výjimku z monopolního obchodu městského, vznikly v Brně a Olomouci trhy, omezené na prodej stavům při zemských sněmech a soudech. Od druhé polovice století XVI. začali jako v sousedních zemích také k zasedání zemských sněmů a soudů moravských zajíždět cizí podomní obchodníci ,.Šotové,, Niederlanti, Vlaši a jiných národův obchodníci", jimž se říkalo pak všeobecně „Šoti". Navštěvovali větší města ve střední Evropě a u nás chodili „s nehodným a nevycleným zbožím po městečkách". Zemské sněmy a soudy, kde scházela se v četném počtu šlechta, byla jim zvláště vhodnou příležitostí k dobrým obchodům, zejména věcmi luxusními, u nás nevyráběnými. Zato byli povinni platiti, jak na sněmu zemském r. 1595 v Jihlavě konaném bylo usneseno, „jednou v roce na 2 termíny po 3kopách".Proti této nepříjemné soutěži začali se domácí obchodníci bránit. Houževnatý odpor olomouckých kramářů, opírajících se o městské privilegium, proti tomu, aby vyšší stavové nakupovali na trzích, pokud visela korouhev, a proti tomu, aby cizí kupci prodávali o soudech a sněmech v klášteře u sv. Michala r. 1592, vyvolal císařské mandáty, obchody tyto zakazující. Ti utekli se pod ochranu stavů, kteří pak snesli se na tom a dovolili,aby své krámské věci a orkafy svobodně prodávati mohli, a v tom aby se jim od žádného překážky nedálo". Usnesení odůvodňovali tím, že by jinak „od domácích kupců všelijaké krámské potřeby drážeji kupovati museli a v tom nemálo i škodlivé utiskováni byli". Snesení to stalo se základem oprávnění domácích i cizích obchodníků ku provozování obchodů při zemských sněmech a soudech.V Brně prodávali tito cizinci i kupci domácí v nově postaveném podloubí u stavovského domu na Dominikánském náměstí drahé zboží textilní a kožešiny, jak byla už svrchu o tom řeč. Od polovice st. XVII. konaly se zemské sněmy a soudy jen v Brně a při nich ve Stavovském domě provozovali cizinci svoje obchody; byli to kupci lipští, norimberští, švédští, tyrolští, rakouští a čeští. Na popud domácích obchodníků, na jejich soutěž žehrajících, žádala městská rada dvakráte r. 1657 a 1684 — tribunál, aby obchody ty zakázal. To stavové zamítli, povolili naopak ještě cizincům zřizovat ve Stavovském domě stálé sklady. Spoléhajíce na podporu stavů, odvažovali se někteří kupci prodávati i mimo zasedání sněmů a soudů.Toto stavovský výbor už r. 1708 zakázal. Toho však se nedbalo a tak vznikly o obchodování ve Stavovském domě, kde měli svoje krámy už i někteří obchodníci brněnští, dlouhodobé spory, o nichž zachovaly se nám podrobné zprávy.Odpor proti tomuto obchodu vedlo nově zřízené bratrstvo obchodníků, pozdější obchodní gremium. Začátkem ledna 1710 žádali moravští stavové císaře, aby Stroblova a Weissova tyrolská společnost a po případě i jiní cizí obchodníci směli prodávat v zemském domě po celý rok. Žádost byla zamítnuta a naopak rozhodnuto, že cizinci mají se spokojit s obchodem při zasedáních zemských sněmů a soudů. Po jejich skončení měli zboží uskladnit a dát zapečetit. Výjimka povolena jen pro lahůdky, jež by se mohly zkazit. Majíce podporu stavů obchodníci však toho nedbali, prodávali dále v zemském domě i v domech šlechtických a klášterech. Opakující se stížnosti domácích obchodníků byly aspoň částečně úspěšné. R. 1716 rozhodl královský tribunál, že cizí obchodníci smějí v Brně bydleti jen v době výročních trhů a zasedání zemského sněmu a zemského soudu. To bydlelo v Brně už 6 faktorů, 3 z Lipska a 3 z Norimberka. Prodávali lahůdky, nejvíce citrony a pomeranče, látky, krajky a knihy. Největší odpor soustředil se proti norimberskému knihkupci Lehmanovi, přesto, že sám protestant, vydal 11 katolických knih a že se ho zastávala městská rada norimberská, dovolávající se privilegií českých králů, měštanům norimberským udělených. To, že skoro všichni faktoři byli protestanté, bylo ve všech stížnostech právě nejvíc zdůrazňováno. Když se faktoři z Brna vystěhovali, byl čas klid. V zemském domě však provozovaly se obchody dál ve větším ještě rozsahu. R. 1754 bylo tam 8 obchodů nebo faktorů, v tom 2 Italové, 1 Francouz, 5 Němců a 2 obchodníci domácí, František Schidlo a Kašpar Šlechta. Od r. 1726 zřízeny na nynějším druhém dvoře lehce stavěné krámy, od r. 1772 stačil kupcům rytířský sál. Mimo sněmovní a jednací dny donášeli zboží šlechtě a klášterům do domů. Tenkráte prodávali zboží stříbrné a zlaté, samety a jiné luxusní zboží textilní, zboží norimberské a lahůdky. Úřady, zejména zemský purkrabí, jemuž připadalo nájemné z krámů, cizí obchod chránily a toto stanovisko obhajovaly námitkou, že domácí obchodníci žádané zboží neprodávají; a respektovaly stanovisko stavů, považujících se za oprávněny mít vlastní dodavatele zboží, neobmezované monopolem městského obchodu. Nové směry ve veřejné správě i v obchodní politice, od polovice století se uplatňující, však už nemohly privilegium takové uznávat. Od r. 1750 musily se sklady po ukončení sněmu nebo soudu zapečetit. R. 1751 nařídila císařovna, že počet kupců v zemském domě nesmí se zvyšovat, r. 1755, že uprázdněná místa nesmějí se bez jejího svolení znovu obsazovat a r. 1757 konečně, že obchodníci stavovští mají se zařadit mezi ostatní městské kupce. Obchod sám pak upadal, když zemský sněm v té době zasedával jen velmi krátce. Instituce tato zlikvidována defintivně až r. 1784, kdy zbylým stavovským obchodníkům uděleno měšťanské právo. To už obchod v zemském domě neprovozovali, protože stavové převzali místo starého domu zemského augustiniánský klášter, pozdější gubernium a pak místodržitelství....Zdroj-ČSPS,Moravská Orlice,Archiv města Brna.

Obrázky z Čech / Pictures from Bohemia

2012-09-07T17:20:00.000+02:00

James Baker napsal v roce 1873 zajímavý ilustrovaný cestopis z návštěvy Čech,ukázal v něm ,že i v XIX.století existoval u nás cestovní ruch.

Kniha krásně popisuje naši zemi,a je zde hodně ilustrací.Pokud máte zájem,scan této krásné knížky jsem umístil na ulož to,nevím ale jak to tam dlouho vydrží. http://zkracovatko.cz/Ix332U

Podivná slečna z domu „U bílého koníčka"

2012-09-04T16:17:00.001+02:00

Dům „U bílého koníčka" je ten dům s Evropskou vlajkou naproti Japonskému velvyslanectví.

Ignát Herrmann uveřejnil v IX. ročníku „Květů" (1887) jednu ze svých zajímavých pražských historek „Bankrot páně Křikavův" — v níž líčí postavu nešťastné nevěsty, které ženich utekl od oltáře. Typ takových bytostí nebyl v Praze zvláštností a lze říct, že patřilo takřka k zvyklostem, aby Praha, město drobných měšťáků.,klepaříčků, měla aspoň v každé čtvrti jednu takovou podivínskou (obvykle bohatou) starou pannu. Malá strana měla exemplář nad jiné zajímavý, a Ignát Herrmann, který sice nevěstu páně Křikavovu ve své povídce usídlil někam do okolí Ječné ulice, měl jistě na mysli aspoň částečně soudobý příběh malostranský, neboť hrdinka v té době ještě žila, a její pověst šla po celé Praze. jmenovala se Aloisie Němcová. Tak aspoň ji zapsal Karel Jaromír Erben ve svém „Ukazateli", jako majitelku domu „U bílého koníčka" na Maltézském náměstí — dům čp. 476. -- na Malé straně. Ve skutečnosti se psala Louisa Niernetz a byla dcerou pražského advokáta JUDr Václava Niemetze. Josef Veselý, jeden ze zcela zapomenutých kronikářů pražských (bratr známého Pravoslava), si dal o té slečně vyprávěti svědkem nejvěrohodnějším,totiž malostranským fiakristou Františkem Klečkem,který slečnu Niemetzovou dlouhá léta vozíval „na špacír". Ten prý s ní jednou jel na procházku až na Bílou horu, a tu se stalo, že jejich fiakr musil zastavit právě když z břevnovského kostela vycházel svatební průvod. A jak kočáry předjížděly, stanul kočár se štastonou nevěstou těsné vedle fiakru, v němž seděla slečna Niemetzová. Tehdy prý se podivínská stará panna zadívala na nevěstu a propukla v tak hlasitý pláč, že se kolem jejího vozu všechno sběhlo. ... Ano slečna Louisa kdysi za mlada měla také lásku a také se měla vdávat. Už bylo vše připraveno, už kdekdo věděl o jejím. nastávajícím štěstí, leč ... bílé šaty nevěsty Louisy putovaly do truhly — protože pan ženich si nakonec vzal jinou. A to ne ledajakou jinou. Nejlepší přítelkyni své nevěsty, ale přítelkyni, které slečna Niemetzová prokázala mnoho dobrodiní. Od té doby zanevřela Luisa Niemetzová na celý svět. Nikomu nedůvěřovala. A když r. 1859 zemřel, její otec a ona po něm zdědila dům na Maltézském náměstí, vyhnala z velkého dvoupatrového domu všechny nájemníky a žila v něm úplně sama; jen domovník obstarával nejnutnější. Slečna domácí obývala tři pokoje ve druhém patře a domovník měl malý kumbál v přízemku. Slečna k sobě do bytu nepustila nikoho, ani domovníka ne, ten jí musil všechno obstarávat, a jídlo, které jí nosil, podával jí okénkem ve dveříčh — dál nesměl. V bytě pak žila slečna obklopena drobným zvířectvem, měla spoustu ptáků, ale také prý spoustu koček ... byl to byt, v němž opravdu bylo asi utrpením žít ...V té době se počalo tomu malostranskému domu říkat „U sedmi čertů" a slečně domácí „Čertovka". Proč? Na to se zeptejte vyhnaných nájemníků. Ti se postarali, aby se o nešťastné podivínce i jejím paláci dověděl každý jen to nejhorší. A vskutku také se Malostraňáci slečně Niemetzové vyhýbali a o jejim domě šla jedna zvěst, že tam straší. Později slečna Niemetzová dala na vrata tabulku: „Zde jsou byty k pronajmutí." Leč, kupodivu nikdo se nechtěl do domu nastěhovat. Nebyla příčinou ovšem jen jeho strašidelná pověst, ale ještě i cosi jiného,nemožné podmínky slečny domácí. Ta totiž každému, kdo se o byt přece jen zajímal, řekla, že se jí musí písemně zavázat, že v najatém bytě nebude do zdi ,a nikam jinam tlouct hřebíky a že postele, skříně a všechen nábytek postaví nejméně půl metru od stěn. Každý nad tím kroutil hlavou, a ti, kdo se přece jen nastěhovali, myslili, že podivínskou domácí z těch nesmyslů vykurýrují; nevykurýrovali, slečna byla přísná, a když zjistila, že nájemnik nedodržel slib, ještě ten den (podle smlouvy) ho dala vystěhovat na ulici. Nakonec tedy zůstal dům přes 30 let (1859-1895) opravdu prázdný a na malostranskou „čertoyku"kde kdo hleděl zle a hudroval. ...A přece veškeré to podivínství slečny Luisy Niemetzové mělo svůj důvod. Starý ten dům, v němž bydlil v letech 1695 až 1720 dobročinný pan Jan Straka z Nedabylic (zakladatel Strakovy akademie), byl jím nákladné vyzdoben vzácnými malbami, nástropními i nástěnnými: když jej r. 1837 koupil za 15.000 zl. advokát Niemetz, jeho dcera Luisa se zapřisáhla, tuto krásnou památku ušetři, že ji nedá zničit od všelijak nepořádných nájemníků. A tak opravdu uchovala dům „U bílého koníčka" až do své smrti 23. prosince 1895, načež jej odkázala Šedivým sestrám. Šedivé sestry ovšem vůbec nezajímala skvělá drahocenná výzdoba domu, ani vděčnost k památce páně Strakově, a již rok po pohřbu nešťastné „čertovky" — snad ze strachu před těmi sedmi čertyl — prodaly dům pražské obci, která ovšem nevěděla — jako vždy — nic moudřejšího, než že se dům zbourá. Naštěstí měl zemský výbor tenkrát víc moudrých hlav než dnes,a než obec, a zbourání „Sedmi čertů" zamítl. — Do r. 1912 trvala pak tahačka o „Sedm čertů" mezi obcí a výborem, až to moudřejší výjimečně vyhrál a prázdný dům slečny Niemetzové dostal nájemníky, kteří mohli velmi pilně dbáti zásad „čertovky", něvadž jim asi bylo jedno, maji-li lůžka u zdi nebo půl metru dál — nastěhovali se tam chovanci Deylova ústavu pro slepé. Zajdete-li na vyšehradský hřbitov, abyste se podívali na hrob Boženy Němcové, dejte si chvilku čas a najděte i hrob Luizy Němcové, jež se psala Niemetz. Někde tam hluboko pod zemí už jistě ztrouchnivěly její kosti, ale kdo ví, kdo ví, snad ještě neztrouchnivěly ony svatební šaty, v nichž se dala pochovat. „Pán dal ji mír, kterého nedává svět", zní nápis nad hrobem malostranské ,čertovky`. Podle něho jej snad najdete.

První let balonu v Čechách.

2012-08-29T11:48:00.000+02:00

Roku 1790 přijel do Prahy francouzský vzduchoplavec Pierre Blanchard a ve svém právě vynalezeném baloně podnikl tu plavbu vzduchem. Bylo to v Královské oboře v nedělí 31, října a Blancharda provázel Jáchym hrabě Šternberk. Balon měl 90,000 krychlových střevíců-1 střevíc byl 31cm,obsahu a skládal se ze 4600 loktů strakatého taftu-1 loket byl 59 cm. Pod samým otvorem dole měl připevněné dřevěné lešeníčko, spojené železnými šrouby. Otvor balonu byl 16 střevíců v průměru a balon s lešením vážil 6 centů, Zdvihlo jej nejprve 8 mužů nad kamna, rozpálená dřevěným uhlím, a potom spustili jej otvorem k zemí. Teplý vzduch nad rozehřatými kamny, který vnikl do balanu, byl řidší, a proto pudil jej do výše. K zemí nebyl ba/on ničím připevněn. Drželo jej pevně 20 mužů, a na znamení, Blanchardem dané, jej pustili. To se stalo o páté hodině odpolední. Balon ku podivu a úžasu diváků se vzduchoplavcem í jeho společníkem stoupal vzhůru, co způsobilo potom takové vzrušení, že lid, který se tu shromáždil, začal radostně volat a tleskat. Ale vzduchoplavci dostali se záhy do vyšších vrstev , kde se právě zdvihla větrná bouře, která balonem kymácela ,div ho neroztrhala, Tomu vzduchoplavci šťastně předešli. Chytili se každý na jedné straně balonu a tím jej udrželi v rovnováze, že ho vítr nemohl převrátit a rozervat, Tak stoupali vyš a výš nad vrstvu, v níž dul vítr. Ale byli přitom zahnání přes 3000 střevíců stranou od místa, s něhož vystoupali. Dostali se tak až za ves Bubeneč, V klidnějším ovzduší provedl pak hrabě Šternberk pozorování a zjistil, že balon podle tlakoměru vystoupil do výše 5800 střevíců a že teploměr ukazuje bod mrazu, Více zjistili nemohl, neboť se za bouře a větru přístroje, jež s sebou vzal, vyšinuly ze své polohy nebo dokonce s balonu spadly. Blanchard se otázal Šternberka, co je nyní pod balonem přímo na zemi. Když uslyšel, že pole, vzduchoplavec uzavřel nádobu, kterou se udržoval rozředěný vzduch, načež balon počal volně klesat. Když opět přišel do větrného proudu, bouře jím prudce zatřásla a balon začal rychle padal. Vzduchoplavci shazovali všecky těžké předměty, aby se při nárazu na zemi nepotlouklí.
Balon přistál šťastně do pole za Bubenčem. Lid z Královské obory sem doběhl, vzduchoplavce radostně pozdravoval a s jásotem je vedl zpět do Obory.Tak skončil první let balonu u nás,když si vezmete,že první let balonu s lidskou posádkou proběhl před pouhými 7 roky,tak v naší říši jsme zas tak pozadu nebyli.

Brno za vlády krále Václava v letech 1239-1247

2012-08-24T21:09:00.001+02:00

Král Václav již od vítězství nad bratrem Přemyslern spravoval Moravu dle své vůle. Vlivem papežské stolice smiřil se také s Fridrichem rakouským. V benediktinském klášteře na Luze pred Brnem (v Kornárově) si dali společnou schůzku a uzavřeli přátelství. Vévoda slíbil králi českému část Rakouska na sever od Dunaje a nejstarší syn Václav Vladislav, byl zasnouben s Fridrichovou neteří Gertrudou (1238). Již za Přemysla brněnští měštané oplývali nejen bohatstvím, takže kupovali svobodné lány v okolních vesnicích,ale také ušlechtilosti ducha. Jeden z nich, Rudgerus, s manželkou Hodavou koupil před Brnem rozsahly pozemek a složil 70 břiven na stavbu nemocnice pro chudě a cizince. Na žádost měšťanů brněnských biskup Robert posvětil staveniště i hřbitov pri něm r. 1238. Nemocnice měla býti řízená, bratrstvem, jehož členové měli ošetřovati nemocné a sbírati almužnu na vydržování nemocnice. Bratrstvo stálo pod ochranou sv. Václava, ale stalo se nakonec bratrstvem sv. Ducha, poněvadž první takové bratrstvo vzniklo v Římě r. 1198 a zasvětilo špitál svůj ke cti sv. Ducha. Biskup přijal bratrstvo brněnské pod svou ochranu. Udělil mu některé výsady a sprostil je desátku ze všech polí, vinic, zahrad i všeho, což by pěstovali a vzdělávali pro nemocné a chudé. Zakladatel bratrstva Rudgerus stal se prvním jeho představeným (procurator), ale již 1243 postoupil vše špitálu sv. Jana v Jerusalémě, takže bratrstvo brněnské splynulo s řádem Johanitů, který mělo komendu v Brně . Rudger stal se prvním mistrem řadovým v Brně. Nemocnice sv. Ducha (pod hradem na dnešní Pekařské) byla založena především na podporu města Brna i všech vesnic a lidí z diecese moravské. Členové bratrstva, jak chudí,tak cizinci v nemocnici zemřelí měli býti pochováváni na špitálním hřbitově , co mělo vzápětí za důsledek četné odkazy kostelu (sv. Jana) a nemocnici. Právo patronátní bylo přiřknuto biskupovi olomouckému za roční poplatek 12 denárů které měly být odváděny Olomouckému chrámu (choru).Novému špitálu pozemky u Brna s desátky daroval také král Václav, což biskup na žádost prokuratora Rudigera potvrdil, ale s výhradou, že o desátku a záležitostech duchovních nemá rozhodovat osoba světská. Papež potvrdil bratrstvo brněnské 17. května 1240. Na vydržování chudých a na zotaveni nemocných ve špitále sv. Ducha v Brně také župan brněnský Přihyslav z Křižanova s manželkou Sybilou darovali kostel v Křižanově s právem desátkovým a patronátním ve všech vsích a chrámech kolem Križanova, desátek ze svých pozemků ve vsi Tulešice a půl lánu tamtéž, pak dvě vesnice Lužec, Radomilice a desátek ve vsi Nastorovicích. Svědky toho darování (30. pros. 1239) byli Theodorich opat zahrdovicky, Hermann senior minorit Mikuláš prevor dominikánů, Balduin farář u sv. Jakuba, Lutold a Petrata od sv. Petra, Raschard scholastik tamtéž, Wignandus mincmistr v Brně a všichni měšťané brněnští. Darování učiněno se svolením biskupa Roberta a bylo potvrzeno papežem. Z listiny plyne, že tehdy již byli v Brně dominikáni u sv. Michala a minorité u sv. Jana. Král Václav často prodléval v Brně, obyčejně v domě starého mincmistra Brunona, a byl štědrým nejen k duchovenstvu,ale také měšťanům. Klášter zábrdovický dostal od něho v Brně mlýn se vším prislušenstvím na řece Svitavě, který patříl kdysi Dařenovi a sousedil s klášterními pozemky, takže ty pak sahaly až k jinému mlýnu Mikulovu v Brně (1240). Klášteru panen cisterciackých v Tišnově, v němž odpočívala matka jeho Konstancie a bratr Přemysl, daroval své právo patronátní ke kostelu sv. ,Petra v Brně (1240). Na prosby své manželky Kunhuty velmi podporoval nový klášter panenský řádu sv. Augustina v Brně. Klášter založil kolem roku 1240 bohatý měštan brněnský Oldřich Schwarz, jenž od markraběte Přemysla i krále Václava za různě služby nabyl ohromného jmění. Daroval klášteru dům a staveniště na kostel v nynější Jesuitské ulici i staveniště a dům v ulici protější, kde sám bydlel, pak pole, louky, zahrady u Brna, lázně a mlýn na Starém Brně, dvoje jatka a dvůr v Králově Poli, dva lány v Pohořelicích, dva v Měníně, dva v Telnici a vinici v Pouzdřanech. Nový klášter, jemuž v čele stála sestra Herhurga, se jmenoval dům p. Marie čili dům čistoty. Jeptišky hned začaly stavět kostel a při něm klášter. Král ze všech vinic jejich zřekl se práva horního (berchrecht roku 1241), daroval jim místo na klášter, potvrdil darování Schwarzovo na věčné časy, statky jejich osvobodil ode všech břemen zemských i církevních a zaručil jim svobody a výsady, jakých požívaly ostatní klaštery v království českém (immunita z r. 1244). Klášter se pod ochranou královou, biskupovou i papežovou utěšeně rozvíjel , ale i tak stavba trvala několik roků a na její dokončení několikrát byly uděleny odpustky od různých biskupů. V Brně totiž r. 1241 nastaly zlé časy, blahobyt poklesl následkem vpádu divokých Tatarů na Moravu. Tataři si snad dovolili zaútočit i na Brno, ale pevná zeď zachránila město. Bohužel ale jeho okolí bylo jimi strašně spustošeno, zvláště kláštery v Zábrdovicich, v Rajhradě, v Tišnově a v Doubravniku. Brnu brzy dostalo se královské odměny. Král Václav v lednu r. 1243 městu Brnu udělil dvě důležité listiny: privilegium menší a větší. Privilegium menší zaručovalo asi Brnu svobody, zákony a práva, kterých město požívalo už z doby dřívější, bezpochyby alespon od r. 1229. ..Stanovime, by nikdo z pánů nebo ze šlechty zemské neměl moci nad obci brněnskou, ani v ní práva výkonného, ani by nikoho nepoháněl na soud bez dovolení a posla městského soudce. Také chceme, kterýkoliv měšťan by měl poddané nebo statky mimo obvod obce, by nad nimi moci neměl soudce zemský ani ostatní úředníci zemští, by od nich ani na soud poháněni ani souzeni nebyli, nýbrž aby souzeni byli od soudce městského. Dále nařizujeme, by náš mincmistr, kohokoliv by postihl kupovati zlato nebo stříbro ve dvanácti týdnech po obnovení mince, toho pokutoval dvěma hřivnami stříbra, by peníze ty vybral mírně a dále moci neměl ani na osobu ani na majetek kupcův. Také jsme nařídili, by každý, kdo ve městě majetek má, mohl jej prodati bez překážky komukoliv, když nutně musí. Dále přikazujeme, by na dále nebyly ve městě sušírny sladu, sice chceme, by majitelé jejich, jak se patří, nahradili každou škodu, kterou by kdo pro ty sušírny utrpěl. Dále, by na míli kolem města nebylo hospod na žádných statcích, kromě statkův a majetku notáře brněnského, jenž by měl kapli sv. Prokopa a mincovnu. Zakazujeme také, by při hře v kostky nikdo člověka, jenž nemá vlastního chleba ,(živnosti), neobehrál o více, než zač stojí jeho šaty. Měšťanům dáváme právo, kdokoliv by přišel se zbožím na trhy brněnské, by se zbožím svým zdržel se po tři neděle před sv. Duchem a tolikéž po něm. Také jsme ustanovili, zemře-li některý měšťan a zanechá vdovu nebo děti, by ani soudce ani advokát majetku jejich se nedotýkal, nýbrž aby tento zůstal v moci manželky nebo dětí. Vdova pak bude míti na vůli provdali se nebo neprovdati za kohokoliv beze všeliké překážky. O dceři nebo vnučce kteréhokoliv měšťana stanovíme totéž, co o vdově. Kdyby však ten, jenž zemře, neměl manželky nebo dětí a umřel by bez poslední vůle a bez uspořádání svých věcí, majetek, který zanechá, připadne nejbližšímu jeho dědici. Umře-li ve městě cizí kupec, cokoliv o svých věcech zařídil, chceme by zůstalo platným a nezměnitelným. Zemře-li však beze závěti, ať měšťané věci jeho do dne do roka opatruji; přijde-li do té doby někdo a při svědectví dvou počestných mužů dokáže, že je společníkem nebo dědicem nebo věřitelem zesnulého, ať se mu beze všeho odporu přiřkne vše, co zbylo po zemřelém: pak-li nepřijde nikdo, ať připadne třetina zboží toho za duši zesnulého, třetina soudci a třetina obci. Cizinec také má míti svobodnou vůli, kde chce býti pochován. Uznali jsme za dobré, by ani cizí kupec proti měšťanu ani měšťan proti cizinci neuváděli svědectví těch, kteří náhončí zovou, nýbrž ať mají lidi počestné. Také chceme, by žádný cizí kupec ve při o dluh anebo cokoliv jiného neuváděl svědectví cizinců proti měšťanům, nýbrž aby měl kromě cizinců jednoho nebo několik měšťanův. Také jsme ustanovili, by 24 konšelů věrně dle svého svědomí rozhodovalo o věcech trhových a jiných, které týkají se cti a prospěchu obce, jejichž nálezu nemá. se protiviti ani soudce, ani měšťané, ani kdo jiný; pokusí-li se o to kdo, ať zaplatí soudci pokutu. jakou oni ustanoví. Dále nařizujeme, u kohokoliv by se nalezla nespravedlivá míra nebo nespravedlivá „vina" (váha), nebo jakýkoliv nespravedlivý druh váhy, aby zaplatil soudci 5 talentů.Také chceme, kdokoliv by začínal při proti druhu z obce o jakékoliv dědictví, buď o dům, buď o pole, buď o mlýn neb o vinici, ať soudci zjedná ručitele za 10 talentů, že tu při provede. Kdokoliv kyjem pobije pořádného člověka, jenž nepatří k váženějším ve městě, zaplatí soudci talent, pobitému dva, neb ospravedlní se sám třetí z počestných mužů. Bude-li uvnitř hradeb městských kyjem potlučen někdo, jenž má jmění za 30 talentů, nařknutý zaplatí soudci :2 talenty a pobitému 5 talentů, neb ospravedlní se sám čtvrtý z počestných mužů. Bude-li pobita nějaká lehká nebo nepoctivá osoba, která toho snad vlastní vinou zasloužila, nařknutý bude práv naproti soudci i žalobci, dokáže-li to sám třetí z věrohodných mužů. Rovněž dá-li někdo políček některému měšťanovi, jenž však nepatří mezi váženější, dá soudci půl talentu a spoličkovanému talent; kdyby uražený chtěl proti onomu vésti svědky a kdyby naopak onen chtěl se ospravedlniti, ať ospravedlní se sám třetí z věrohodných mužů. Kdokoliv pokusí se všetečně vniknouti do domu něčího se zbraní, střelami nebo s kuší a ten, k němuž vpád učiněn, s počestnými sousedy svými dokáže, že křivda se mu stala, vinníci buďte trestáni jako za pobiti. Neprokáže-li toho svědky, ať zaplatí soudci dva talenty a obci jeden. Zdvihne-li však žalobu o vpádu do domu zřetelně, podezřelý (nařknutý) ať se očistí dvěma hosty. Chceme, aby vše takto napsané neporušeně a věčně bylo zachováno jak od nás, tak od našich dědicův a nástupců".Privilegium větší po pěkném úvodu o pokoře, o snažných a neustálých prosbách milých měšťanů brněnských stanoví: ,Stanovíme tedy, kdokoli z měšťanů, maje uvnitř obvodu městského t. j, uvnitř příkopu a zdi jmění za 50 talentů, zabije někoho, nepotřebuje za sebe žádného ručení, nýbrž soudce ať jej obešle trojí obsílkou t. j. třikráte v 6 nedělích. Popře-li ten, jemuž zabití za vinu se klade, že ono zabití spáchal a chce-li ukázati se nevinným, ať očistí se 7 muži věrohodnými a počestnými, ale mezi těmi sedmi musí býti jeden z konšelů královských. Nemůže-li jej uvésti (míti), ať ho získá soudem božím, T. j. očistou ve vodě. Rovněž kdokoliv jiného obviní ze zabití nebo z násilného vpádu do domu, t. j. „Heymswoche" (právo domácí, mír), nebo z jakéhokoliv podobného provinění, ať přísaha.sám druhý před soudcem, že nežaluje ze závisti ani z nepřátelství, nýbrž pro trestuhodnost. Očistí-li se však nařknutý sedmi muži jmenovanými, práv bude pred soudcem i žalobcem. Nehude-li se moci takto očistiti, buď trestán na hrdle, nebo bud napraven dle milosti soudce a konšelů městských. Bude-li však vrah postižen při samém činu s mečem krvavým a bude-li to moci potvrdili soudce se šesti spůsobilými a počestnými osobami a s jedním konšelem, buď potrestán na hrdle. Nebude-li však soudce miti jmenované osoby ku potvrzeni, ať to dosvědčí sám pátý, totiž dva konšelé a dva počestní muži: neukáže-li se žádný z jmenovaných 6 mužů, nebo z druhých čtyř mužů, nepřítelem nebo strannikem zabitého, buď trestán na hrdle. Však-li vrah, byv trikráte zákonitou obsílkou obeslán, nedoslaví se k soudci, ať jej soudce prohlási proskribovaným, (propadlým statky a jměním), a třetina statků jeho připadne soudci, druhá žalobcům, třetí však dětem a manželce. Nemá-li však děti a manželky vrah takto potrestaný, ať se dá třetina jeho statků soudci, druhá žalobcům, třetí však nuzným kostelům a na opravu cest dle obecného usneseni. Kdo pak pro zabití do proskribce upadl, zůstane v ní do dne do roka, zbaven ochrany a pomoci všech. Také stanovíme, kdokoliv by pro zabití trestán byl vyhnanstvím, aby po uplynutí dne a roku do města nevkročil dokud by neodvedl obci hřivnu stříbra. Nemá-li však vrah uvnitř hradeb jmění za 50 talentů a přece by mohl nalézti za sebe ručitele, ať ten zaručí za něj 50 talentů, z nichž vyplatí se třetina soudci, druhá žalobcům, třetí však obci. Nenajde-li ručitele, soudce ať jej zatkne a vězni, až o něm rozsoudí, jak spravedlivo bude a řád solidní žádá. Zabije-li pak syn nebo příbuzný něči někoho a otec nebo příbuzný nebude přitom, nebo jsa přitom ruky své nepřiloží, bude-li to moci dokázali sám třetí z věrohodných mužů, stanovime, by sám prost byl viny a pokuty. Také, vyzná-li některý ze zabití obžalovaný, že to učinil násilí násilím odrazeje t. j. v sebeobraně (Notwarude), dokáže-li to sám sedmý z věrohodných svědků, mezi těmi sedmi bud jeden z konšelů královských. bude nevinen ; nebude-li moci míti (uvésti) konšela, ať jej získá soudem božím, t. j. soudem vody; dopadne-li však soud ve vodě v jeho neprospěch, ať získá ho žhavým železem. A takové očištění a soud buď dovolen každému, kdo viněn je ze zabiti. Nyní pripojujeme o poranění. Urazi-li některý měšťan někomu ruku nebo nohu, nebo nos, nebo jiný ušlechtilý úd, zaplatí soudci pokuty 5 talentů, poškozenému složí náhrady 10 talentů. Nebude-li moci pak, kdo škodu spůsobil, peněz sehnati, ať soudí se o něm dle zákona: oko za oko, ruku za ruku a tak o údech ostatních. Chce-li se státi beztrestným, ať dokáže nevinu svou sám druhý z věrohodných mužův a jedním konšelem nebude-li moci ty míti, ať dokáže sám sedmý z mužů věrohodných a bude svoboden. Také kdokoliv jiného zbaví prstu nebo tak poraní, ze utrpí ochromeni údů t. j. Lulschert, zaplatí soudci 2 talenty, poškozenému náhrady 5 talentů. Nebude-li však míti peněz, ať je potrestán dle uvedeného řádu. Bude-li chtiti ospravedlniti se, at nevinu svou dokáže sám pátý z lidí věrohodných; nebude-li moci tyto uvésti (míti), ať dokáže sám uctí, mezi nimiž buď jeden z konšelů královských. Požene-li na soud kdo jiného lehkovážně, pokuta za to buď ponechána soudu královu. Poraní-li kdo někoho tak, že poraněný bude stonati (ležeti) bez ochromeni údů I. j. Lytschert wunden, zaplatí soudci talent, poraněnému dva talenty. Nebude-li míti peněz, buď uvězněn za pokutu na 6 neděl, aneb očistí se sám třetí z mužů věrohodných, pakli ne, zaplať soudci talent a poraněnému dva talenty. Bude-li vsak kdo poraněn v kterýkoli čas, ti, na něž je podezření, že jej poranili, nernaji-li jmění, jež by postačilo k náhradě neho nemají-li ručitele, buďte od soudce uvězněni až do rána. Ráno poraněny aľ sejde se na soudě s nařknutými, když žalobce sám druhy napřed složil přísahu. Nehude-li moci poraněný pro přilišnou slabost těla přijíti na soud, at k němu zajdou dvě spolehlivé osoby s poslem soudcovým a na lůžku nemocného at od něho sama druhého přijmou přísahu bez pletich, která od nikoho se nepřijme, leč bude-li přísahati sám druhy. Nikomu jinému nepovolí se tato přísaha t. j. voreid mimo soud, nýbrž toliko na soudě, lečby, jak nahoře řečeno, ten, jenž přísahati má, byl tak nemocen, že by k soudu přijíti nemohl. Tu soudce pošle k němu dva nebo více počestných mužů, před nimiž týž sám druhy složí přísahu. Bude-li však někdo pro poranění potrestán proskribci, zůstane v ní pryč z města 6 neděl, ve které době nedohodne-li se o vině a pokutě se soudcem a žalobcem, opět jiných 6 neděl pobude mimo město. Opomene-li i v té době se vyrovnali se soudcem a žalobcem, zůstane pryč z města do dne do roka. Bude-li však naopak nařknutý chtíti se ospravedlniti, očistí se sám pátý z mužů věrohodných. Nepodaři-li se mu to, ať zaplatí 10 talentů vcházeje do domu a 10 talentů vycházeje z domu, z nichž třetina zaplatí se soudci, druhá žalobci, třetí však obci; nebude-li míti peněz, ztratí ruku. Chceme také, by každý, kdo ve městě přebyvaje s měšťany bude zachovávati všechny řády (zákony) jak na soudě tak při herních, byl osvobozen ode všeho cla (myta). Také nařizujeme, kdo by se k bitce nebo k hádce přihnal s lukem napjatým nebo se samostřilem (prakem), ať zaplatí soudci 3 talenty, obci pak dva. Každý pak, kdo usvědčen bude, že v den trhový na náměstí s lidem trhovým obnažil meč k obtěžování někoho, složí soudci dva talenty, obci tři talenty; nehude-li míti peněz, ruka jeho buď probodnuta nožíkem. Je-li kdo z měšťanů jinému dluhem zavázán (má-li platiti dluh), ať má tři dni přísné lhůty k zaplacení. sice bude prost. Rovněž bude-li kdo postižen při nějaké krádeži, která má cenu 60 denarů, buď oběšen. Bude-li krádež menší ceny, nebuď oběšen, avšak buď mu v obličeji vypáleno žhavým železem znameni hanby, jak jak je v obyčeji. Bude-li kdo poraněn tak, že na soud prijiti nemůže a není čáky, že by mohl uzdravili se. dostane-li se věc ta k soudu, soudce ať Vězní toho, kdo to spáchal, až se uvidí, že poraněný vyvázne. Bude-li však někdo chtíti položiti zail záruku, ať se zaručí 50 talenty, až by se onen uzdravil nebo umtel, a podle toho ať to napraví. Také co nejpevnéji stanovime, kdokoliv by učinil násilí ženě počestné nebo panně. nebo ji unesl a ona do 14 dni svědectvím dvou věrohodných mužů dokáže, že křičela, onen očisti se soudem žhavého železa: neočisti-li se však, ztratí hrdlo. Kromě toho jestliže ona do 14 dni svědectvím sedmi věrohodných mužův onoho usvédčí, žádná očista se jemu nepovoluje, nýbrž bude potrestán na hrdle. Bude-li však některá žena obyčejná žalovati, že se jí stalo násilí, a zjistí se to, soudce zjednej jí zadostiučinění od násilnika dle soudu a nálezu konšelů. Také bude v moci soudcové potrestati ho, bude-li chtiti. Bude-li kdo usvědčen sedmi muži věrohodnými počestnými, že křivé svědectví vydal a bud Boha nebo svaté zneuctil, budiž mu jazyk vytržen, aneb ať jej vykoupí 5 talenty. Také u kohokoli v obvodě městském bude dopaden dlouhý nůž. který slove misericors, Stechmezzir, zavěšený na opasku. dá soudci jeden talent a odevzdá nůž, nebo ruka jeho bude nožem probodena. Kdo však nůž takový v botě tajně a pokradmo nositi bude, dá soudci 5 talentů, nebo ztratí ruku. Tato práva udělil král Brnu na věčné časy, by jich žádný z dědiců nebo nástupců jeho nikdy měniti nemohl. Jsou jasným obrazem tehdejšího života v Brně a stala se pevným základem pro pořádek ve společnosti brněnské na časy budoucí. Práva brněnská byla pak vzorem veliké části měst na Moravě, v Čechách i v zemích okolních. Toto právo německé mělo platnost pro všechno obyvatelstvo v Brně uvnitř městské zdi, ať bylo původu německého či slovanského. Kdo bydleli mimo zeď městskou, byli vázáni starým právem domácím t. j. slovanským čili zemským a tvořili zvláštní obec zvanou Staré Brno, které zůstalo podřízeno královským úředníkům na hradě brněnském.
Královské svobodné město Brno bylo obehnáno městskou zdí, která se zachovala až do 19. století. Táhla se od Petrova na sever místem, kde stály novoměstské kasárny na konci nynější ulice Veselé, odtud na severovýchod v přímé čáře na konec nynější ulice Běhounské u bývalého místodržitelství, odtud na východ ke konci nynějši ulice Jezuitské, odtud ke konci nynější ulice Kobližné, odtud ke konci ulice Orelské, odtud ke konci nynější ulice Josefské, odtud ke konci ulice Ferdinandovy-dneska Masarykové a odtud k Petrovu. Ve zdi už tehdy bylo několik bran, jimiž se vycházelo z města (pět). Staré Brno rozkládalo se pod hradem brněnským na straně jižní, kde se rozkládá dodnes. Město Brno na základě uvedených práv a svobod rozvíjelo se utěšeně a rychle, kdežto trhová ves Staré Brno klesalo vic a více následkem závislosti na úřednictvu hradském. Měštané měli ve městě své vlastní dědičné domy se zahradami, ve kterých svobodně provozovali svou živnost buď řemeslnou neb ohchodni. Čechové bydleli kolem starého náměstí pod sv. Petrem. Němci kolem nového náměstí nedaleko sv. Jakuba. Co půdy nebylo prodáno a zastavěno, patřilo králi. Král Václav hojně půdy prodával i rozdával nejen ve městě nýbrž i kolem města. Novému řádu Johanitů ve špitále sv. Ducha před městem daroval všechna práva svá na horách a vinících kolem Brna, totiž z každé vinice urnu (asi 1/4 vědra) vína a 30 denárů (1243). R. 1246 učinil syna svého Vladislava markrabětem na Moravě a po jeho brzké smrti (3. ledna l247) mladšiho syna Přemysla.

Novara-jedna polozapomenutá cesta lodi Rakouského císařství kolem světa.

2012-08-22T15:24:00.001+02:00

Bohoslužba. Na kresbě nás jistě zaujme zařízení prostoru dělostřelecké baterie.

Mezi nejvýznamnější vědecké výpravy, které vykonalo rakouské válečné námořnictvo, patří obeplutí světa fregatou Novara. Na podzim 1856 navrhl arcivévoda Ferdinand Max podniknout vědeckou expedici do jižní a východní Asie. Tato plavba pak byla, údajně podle myšlenky kapitána řadové lodě Bernharda v. Wullerstorf-Urbaira, změněna v cestu kolem světa, mající vědecké a obchodně-politické pozadí. Arcivévoda si k cestě vyžádal souhlas císaře a dal pro plavbu upravit fregatu Novara. Plachetnici byla dána přednost nejen z toho důvodu, že se na ní dobře vycvičí mužstvo, ale také bude ušetřeno místo pro badatele a získaný vědecký materiál tím, že odpadne celé strojní zařízení se zásobami paliva. Velitelem expedice se stal Wullerstorf, na dobu plavby jmenovaný komodorem. Místo velitele lodě zaujal fregatní kapitán Friedrich v. Pock.Wullerstorf pro tuto funkci požadoval Tegetthoffa, ale ten měl v té době působit v Rudém moři. Posádku Novary tvořilo 346 mužů, v badatelské týmu bylo pět osob. Obrazovou dokumentaci měl za úkol obstarávat malíř Josef Selleny. Výběr vědců byl učiněn na základě dobrozdání předních rakouských vědeckých institucí. Pro obor zeměpisu, národopisu a průzkum nových trhů byl určen Dr. Carl v. Schertzer. jenž před vyplutím konzultoval odborné otázky s biologem Charlesem Darwinem, geografem Carl v. Ritterem, chemikem Justusem v. Liebigem a přírodovědcem Alexandrem V. Humboldtem.

Jídelna důstojníků a vědců

Pozdější zakladatel Historicko-přírodovědného muzea ve Vídni, geolog Ferdinand v. Hochstetter, měl na starost otázky z mineralogie a geologie. Výzkum v oboru botaniky a zoologie zajišťoval Georg Ritter v. Frauenfeld. Lodnímu lékaři Dr. Eduardu Schwarzovi byly svěřeny práce spojené s výzkumem tropických nemocí a založení herbáře. Kapitán lodě v. Wálleretorf. ředitel hvězdárny a profesor astronomie na námořní akademii v Benátkách, měl navíc za úkol zajišťovat všechny meteorologické a hydrografické experimenty.
Novara plula z Terstu (společně s Carolinou) ve vleku za parníkem S. Lucia až k Mesině. Odtud zamířila k Madeiře a 5. srpna 1857 spustila kotvy v Rio de Janeiru. Odtud 31. srpna vyplula ke Kapskému Městu, kde zůstala až do konce října. Na pokyn A. v. Humboldla byly prozkoumány malé ostrovy Svatý Pavel a Amsterdam v Indickém oceánu. Pak následoval Cejlon (Srí Lanka) a v novoroční noci roku 1858 Novara překročila, již podruhé během plavby, rovník. Po návštěvě Madrasu dosáhla Nikobary a na konci března pokračovala v plavbě k Singapuru a ostrovu Jáva. V červnu pak expedice navštívila Filipíny, ale zde se jí nedostalo vlídného přijetí a plavbu navíc rušily bouře. Pátého července 1858 pak Novara vplula do přístavu v Hongkongu. odkud 25. července dorazila do Šanghaje. Dále navštívila různé skupiny ostrovů v západním Pacifiku a dalším jejím cílem byla Austrálie. V Sydney museli v docích odstranit škody, které na lodi způsobil tajfun v Čínském moři.

Paluba

Vánoce posádka prožila v Aucklandu na Novém Zélandu, kde byly výsledky geologických prací tak významné, že novozélandská vláda požádala Dr. Hochstettera, aby pokračoval ve výzkumu na její náklady. To se také stalo a Dr. Hochstetter se vrátil do vlasti až na konci roku 1859 a dokonce pak publikoval výsledek svých studií nezávisle na známém díle o plavbě Novary. Z Nového Zélandu Novara zamířila na Tahiti. Odtud podnikl Dr. Scherzer samostatnou výzkumnou cestu do Peru. Na Novaru se později vrátil. Zde se také posádka lodě dozvěděla, že ve vlasti vypukla válka. Novara pak 11. května vyplula a od Hoornova mysu zamířila daleko na jih, téměř až k hranici ledu, ve stálé úzkosti ze setkání s francouzským loďstvem. Avšak Napoleon III. prohlásil loď za neutrální území, a to vzhledem k tomu, že veze poklady vědecké práce a věda je společná všem národům. Prvního srpna Novara doplouvá zpět ke Gibraltaru, kde se na její palubu nalodil Dr. Scherzer. Ke zpáteční cestě z Chile použil anglicky poštovní parník. Za triumfálního doprovodu celé eskadry se Novara 26. srpna 1859 vrátila do Terstu, kam ji od Mesiny opět dovlekl parník S. Lucia. Výprava strávila na cestě 551 dní pod plachtami a 298 dnů na kotvách. Urazila celkem 51 686 námořních mil. Výlohy celého podniku činily 616 560 rakouských zlatých. Dalších 125 894 zlatých si vyžádalo publikování výsledků expedice, které jsou obsaženy v osmi základních částech při celkovém počtu 21 dílů. Zpracování všech výzkumů bylo ukončeno v roce 1876.Tolik krátce k jedné expedici o které se příliš nemluví,protože to byla expedice starého mocnářství,a to bylo dlouho považováno jen za žalář národů a ne za naší bývalo širší vlast,na kterou jsme mohli být právem hrdí.Této expedice se zůčastnili také češi a moravané,například jako šestnáctiletý člen lodní kapely cestu podstoupil Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem.Plachý později sepsal celou anabázi do nádherného deníku, který se o nějaké roky později dostal do rukou českých námořníků, kteří se po první světové válce vraceli zpět do vlasti. První sepsaná zmínka o této cestě vyšla v časopise Moře Slovanům, který vycházel v roce 1936, a jmenovala se "S fregatou kolem světa". Byl to článek na pokračování asi v pěti číslech, kde pan Plachý popsal plavbu fregaty Novara. O tuto plavbu se později zajímal František Běhounek, který v roce 1947 vydal nádhernou publikaci pro děti, "Fregata pluje kolem světa".

Daliborka

2012-08-19T16:41:00.000+02:00

Nebylo mnoho těch, kteří z pověstné Daliborky vrátili se ke svým rodinám a přátelům. Obvykle skončili „před zadní branou hradskou", nedaleko Černé věže, kde bylo popraviště „urozených". Zde byl roku 1520 po jednoročním vězení v Daliborce mečem sťat rytíř Jindřich Kostomlatský z Vřesovic, jenž na svém hradě přechovával zemské škůdce; sem téhož roku vyvedli a pro loupeže popravili rytíře Hasištejnského z Herštejna; tady roce 1526 přišel o hrdlo rytíř Jan Ohništko ze Smidar, jenž, nedba zákazu tasení zbraně v době sněmovniho míru, v souboji zabil Prokopa Trčku z Kralovic. Roku 1528 zde položil hlavu na špalek bohatý rytíř Jiří Voděradský z Hrušova, který od svých dlužníků vymáhal nadmíru vysoké úroky, věc nesrovnávající se s rytířskou ctí. „. mně se to začíná a na mně to přistane!" byla jeho poslední slov což se vykládalo tak, že i jiní provozují lichvu, ale trest smrti je nestihne. Na tomto místě, jak vypráví Balbín, byl se svolením císaře proveden zajímavý vědecký pokus; zjistit, jak dlouho lze zadržet život unikající z těla popraveného člověka. Kolem popraviště stáli pražští lékaři a ranhojiči s připravenými lékařskými potřebami, a jakmile kat hlavu zločince sťal, ihned ji zvedli, krevní cévy potřeli balzámem a pozorně ji opět postavili na trup, cévu na cévu. Na krk přiložili náplasti, jež upevnili horkými obvazky. Pak nebožtíkovi přiložili k nosu silné voňavky, načež popravený za velkého vzrušení přihlížejících zástupů otevřel oči.. Opatrně ho přenesli do blízkého domu, kde projevil ještě několik známek zdánlivého života, avšak krátce poté už nebylo pochyb, že je definitivně mrtev. Z tohoto dávno zrušeného popraviště tady zbyla na nedaleké zahradní zdi už jen socha sv. Barbory, patronky umírajících.

Souboj-Ze života nejlepšího šermíře Habsburské říše hraběte Štěpána Viléma Kinského .

2012-08-19T09:45:00.001+02:00

Erb rodu Kinských.

Unavená, po třicetileté válce ještě stále vyčerpaná Paříž měla senzaci, o níž se vyprávěly zkazky ještě po desetiletích: korunovaci „krále slunce" Ludvíka XIV. Všechny evropské panovnické dvory, pokud si to vůbec mohly dovolit, vyslaly do Paříže nóbl gratulanty. Volba Vídně padla na českého hraběte Kinského. Nikoliv náhodně. Hrabě Kinský byl nejen brilantním kavalírem a obratným diplomatem, ale ovládal plynně sedm řečí a navíc všechny bodné a sečné zbraně, což bylo v těch dobách neméně důležité. O hraběti Kínském šla fáma, že je nejlepším šermířem v celé habsburské říši. V krátkém čase se stal vyslanec Vídně vyhlášeným miláčkem francouzské šlechty i královského dvora. Po ukončení nekonečných oslav přijal Kinský pozvání jednoho francouzského šlechtice k pobytu na jeho zámku. Jako vášnivý lovec neodmítl pozváni na štvanice, jako lev salónů na galantní večery. Pak nadešel poslední den návštěvy a začalo se balit. Uprostřed příprav k odjezdu domů vstoupil do Kinského pokoje sám hostitel a důvěrně mu položil ruku na rámě: „Mon chér cornte, jak vidím, chystáte se k odjezdu do své vzdálené země. Rád bych vás seznámil s jednou pozoruhodností svého zámku. Můžete mi prokázat čest a věnovat mi ještě nějaký čas před odjezdem?" Jak by mohl hrabě odmítnout! Byl dokonce zvědav, a se zájmem pozoroval služebniky, jak zapalují pochodně na cestu do zámeckého podzemí. Hostitel šel po schodech první. Malý průvod ovanul chladný vlhký vzduch. docela mlčky, jen praskání čoudících pochodní a dunící kroky rušily klid zřejmě zřídka navštěvovaných prostorů. Konečně se zdálo, že bylo dosaženo cíle. Poměrně nízká temná místnost, vyhlížející jako hala, rozevřela návštěvě svou náruč. Služebnici vložili mlčky pochodně do železných kruhů, upevněných v kamenných zdech a zmizeli. Hrabě Kinský se rozhlédl po místnosti a v údivu spatřil podél zdí řadu rakví. V rozporu se zvyklostmi byly všechny opatřeny skleněnými vlky. Pod nimi bylo vidět tiché spáče. Návštěvník se otočil k hostiteli s tázavým obličejem. Ten byl plně soustředěn pozorováním hosta a očividně se pásl na jeho překvapení a údivu. „Ano, drahý příteli, zde je tajemství mého zámku. Žádná rodinná hrobka, jak se možná domníváte. Tady leží opovážlivci, kteří si mysleli, že jsou lepší šermíři než já." I mihotavé světlo pochodní stačilo, aby v jeho zraku bylo možné přečíst záblesky krutosti, pýchy a sadismu. „Jsem nejlepším šermířem v tomto království, vás předchází tatáž pověst z vaší země. Připravte se tedy, jako kavalír a šlechtic, změřit své síly s mými. Ano, tady v této místnosti a hned. Podaří li se vám mne usmrtit, mé služebnictvo je přesně instruováno: nebude vám ani vlas na hlavě zkřiven. Můžete klidné odejít. V rytířském sále máte připravena vybraná jídla a nejlepší vína z mých sklepů. Dosud jsem ovšem hodoval po souboji vždy já." Hrabě Kinský, zvyklý za svého dobrodružného života na ledacos, nechal svého hostitele vymluvit a pak odpověděl: „Jsem rád připraven vyjít vstříc vašemu poněkud neobvyklému přání. Dovolte mi však několik minut rozjímání. Řádný křesťan nečiní jinak před tak závažným krokem, který může být také jeho posledním." „Nezklamal jsem se ve vás," odvětil s úsměvem polichocený Francouz, „jste hoden svého šlechtického titulu. Nebudu vás příliš rušit, když zůstanu?" Zdánlivě pohroužen do rozjímání procházel hrabě Kinský místností. Ve skutečnosti bedlivě nahlížel do rakvi s obětmi. Všechny měly obnažené hrudi. Jako zkušený šermíř si všiml, že všechny mají smrtelné zásahy na stejném místě. Pak se uprostřed místnosti najednou otočil, usmál se na svého soka a odložil ozdobný kabátec i košili. Zbraně byly připraveny. Rytířsky si oba sokové vyměnili kordy a souboj začal. Bleskově se střídaly výpady s parádami, podivně zde znělo řinčení oceli. Po zdech se míhaly pitoreskní stíny bojujících. Znalec šermířského kumštu by okamžitě poznal, že se soupeři očichávají, hledají slabiny. Hostitel se rozhodl neriskovat zbytečně a skončit celou záležitost s mimořádné schopným soupeřem raději dřív. Má přece natrénovaný útok, který dosud vždy perfektně vyšel! Tak tedy teď! Kinský byl první, kdo jej dokázal odrazit. Francouzův kord zazvonil a obloukem prolétl místností. Noha českého šlechtice jej okamžitě přišlápla. Nastalé ticho přerušil jeho hlas: „Jste opravdu výborný šermíř. Kdybych si nevšiml na mrtvolách v rakvích, že máte nastudován právě tento neobvyklý útok, tak by měl váš truhlář zase práci. Rozejděme se tedy v míru jako rovnocenní soupeři." „Ne," odpověděl Francouz zesinalý vztekern, „s takovou hanbou bych nemohl déle žít. Buď vy anebo já. Jeden z nás musí padnout. Při vaší šlechtické cti, vraťte mi kord ľ' Hrabě Kinský pokrčil rameny a odsunul nohu z kordu: „Chtěl jste tak sám." Nepravidelné staccato zbraní se ozvalo znovu. Jen na úpornosti boje na život a na smrt značně přibylo. Prudké oddychování, rozmáchnuti paží v zápalu a potom lesklá těla naplňovaly místnost hrůzným divadlem. jak nečekaně se začalo, tak rychle se i skončilo. Kinského kord pronikl ve zlomku vteřiny Francouzovou hruď. Jediný bolestný vzdych a vzepjaté tělo s rozhozenými pažemi se sesulo na kamennou podlahu. Mrtvý šlechtic dodržel slovo. V tiché úctě doprovodilo služebnictvo hraběte Kinského na denní světlo. Týž den se rozneslo tajemství zámku krajem a současně s ním i sláva oblíbeného hosta.

Trochu zhudebněné historie

2012-08-07T20:28:00.003+02:00

Kysucký pacifik

2012-08-07T14:16:00.000+02:00

První lokomotivy milovali kluci mnoha generací. Odjakživa byly pro ně symbolem techniky. I já si vzpomínám, jak jsme lehávali na náspu trati vedle rybníka a pokládali na koleje pětihaléře nebo desetníky. Když se přiřítil vlak, pozorovali jsme, jak jeho kola drtí drobné mince. Rozválcované kousky kovu jsme pak ukazovali jeden druhému a chlubili se jejich roztodivnými tvary. Do smrti si budu pamatovat zvláštní vůni, kterou bylo cítit v blízkosti parní lokomotivy, a čím čpěl železniční násep pokaždé, když se kolem nás prohnal rychlovlak. Byla to směs vodních par a rozpáleného kovu, možná i připáleného oleje. A na našich vlasech ulpívaly černé saze, jež padaly z oblohy společně s jemným deštíkem kondenzované páry. Jednou jsem cestoval parním vláčkem z Olomouce do Senice na Hané. Jeli jsme k příbuzným, společně s maminkou a stařečkem. Se-děli jsme na laťkových sedadlech 3. třídy, natřených žlutým lakem, a já jsem tiše pozoroval krajinu sunoucí se podél oken. Výhled občas zahalovala oblaka páry a kouře. Jejich cáry byly vrhány k obloze, ale jakási síla jim současně bránila odpoutat se od země. Oba dospělí si povídali tak tiše, že jsem je skoro nevnímal. Byl jsem sice malý, ale věděl jsem, že stařeček je vážně nemocen. Nemohl jsem však tušit, že nemá žádnou naději. Jak by mě mohly tehdy takové věci zajímat? Přešel jsem k hlavním dveřím vagónu a přiložil čelo na okenní sklo. Za ty dveře jsem nesměl. Byla tam otevřená plošina, ohraničená pouze litinovým zábradlím. Vedly na ni dva schůdky dolů a stačil jediný chybný krok, aby se člověk zřítil pod kola. Zato odtud byly dobře vidět nárazníky a spojovací háky mezi vagóny, kývající se v rytmu jízdy. Vydržel bych tam stát celé minuty. Hejčín, Horka, Skrbeň, Příkazy, Senice na Hané . . Ale na protější plošině se náhle objevil průvodčí v tmavé uniformě a s kulatou modrou čepicí a černým lesklým štítkem. Na čele té čepice byla přišita krásná zlatá křídla spojená železničním kolem — stavovský odznak. Zvedl kovovou závoru, dělící přechod z jedné plošiny na druhou, a rozvážně přešel ke mně. Rychle jsem se vrátil k mamince a stařečkovi. Průvodčí se objevil ve dveřích a uličkou mezi prázdnými sedadly přistoupil k nám. „Jízdenky prosím!" Maminka vytáhla z peněženky dva lístky a podala je průvodčímu. Ten je pečlivě procvikal kleštěmi zavěšenými na koženém poutku, pak ukázal na mne a řekl: „A co ten tady?" Stařeček se mi upřeně podíval do očí. „Ten ještě nechodí do školy," odpověděl. Krev se mi nahrnula do tváře. Právě minulý týden jsem totiž poprvé vstoupil do školní třídy a byl jsem nesmírně pyšný, že mám vlastní aktovku a penál s tužkami. „No vážně, ještě mu není šest let," řekla pevně maminka. Bál jsem se pozvednout oči a podívat se na průvodčího. Byl jsem tak zmatený, že jsem nevěděl, zda se přitisknout blíže k maminčině paži, nebo hanbou utéci někam do koutka vozu. Průvodčí naprázdno zacvikal kleštěmi a pomalu se vzdálil. Zůstal jsem sedět jako opařený. Maminka se stařečkem se znovu dali do řeči a nepokládali za nutné vracet se k té nevinné lži, která jistě nebyla vyřčena ve zlém úmyslu, spíš jen tak na okraj, jak už to někdy v životě bývá. Ostatně šest let mi tehdy ještě opravdu nebylo, takže předpisy nepřišly zkrátka. Hovořili o stařečkově nemoci, ale já jsem vnímal sotva každé páté slovo. „Měl bys jít k doktorovi," domlouvala maminka otci. „Stejně bude nejlíp, až to všechno budu mít za sebou," řekl stařeček upřímně. Oba si povzdechli. „Stařečku," řekl jsem najednou se vzdorem, „kdypak už konečně umřete?" Vyletělo to ze mne tak náhle, že jsem tomu vůbec nedokázal zabránit. Dodneška nevím, proč jsem to tehdy vlastně řekl. Zda z hanby nad tvrzením, které se dotklo mé pýchy, nebo z rozpaků nad tichem, které nastalo po posledním stařečkové povzdechnutí. Oba však zůstali sedět tiše a dělali, jako by mě neslyšeli. Chovali se stejně jako před chvíli, kdy předstírali, že jsem menší než ve skutečnosti. Pochopili, co jsem tehdy cítil? Sotva. V jejich myslích příhoda asi nezanechala hlubší stopu, než jaká zůstává za oblakem páry. Já jsem se však za tu větu nepřestal stydět dodneška Mezi Olomoucí a Senicí už dávno nedrncá vláček s parní lokomotivou a jenom párkrát za den se nad starou tratí ozve bublání motorového vozu. Také stařeček už není mezi živými, zhasl jednoho podzimního dne, do poslední chvíle tišil bolest doušky kvašené vody z kyselého zelí. Vyschl tak, že ho maminka snesla z podkroví lehce jako věchýtek. Vzal s sebou tajemství, jak přesně klást cihlu k cihle, jak dokonale vyzdívat komín a jak zasazovat okna, aby dům byl dokonalým dílem. Jak vyhlazovat omítku, aby byla hebká jako samet, a nahazovat strop, aby ani zrnko malty nepotřísnilo podlahu. Stařeček neměl lehký život. Ale přesto, že mu osud postavil do cesty dvě světové války, nezůstal nic dlužný svému údělu. Všude, kam přišel, si lidé museli všimnout jeho zručných dlaní. Domy stavěl dokonce i na Sibiři, jako zajatec za první světové války. Vápno prý pálili v dírách pod zemí, písek dováželi z řeky vzdálené tři hodiny cesty a trámy na krov tesali z kmenů tak silných, že je dva muži neobejmuli. Ale proč to všechno vlastně vyprávím? Protože to byla právě železnice, která ve dvou světových válkách rozvezla armády mužů do všech koutů světa. Za drncání dobytčáků vystlaných slámou snili své sny o domově, do kterého se možná už nikdy nevrátí, pískání lokomotiv je budilo v zastrčených nádražích Balkánu, Tyrol a Sibiře, bagančaty měřili dna kaluží náspů v končinách, kam by se nebýt kanónů a pušek nikdy nedostali. Také na Slovensku zanechali stopy muži, kteří sem došli v zajateckých kolonách první světové války. Vyhladovělí a zarostlí nepřinesli s sebou nic než prázdné ruce a sny o domově. To oni pomáhali stavět kysuckou úzkokolejku. Kdo z nich slyšel o Vychylovce? Kdo by do-vedl na mapě ukázat ten zapadlý konec světa? Většinou pocházeli z Itálie a domácí obyvatelstvo rozumělo jejich řeči stejně málo jako písním, které se pozdě do večera ozývaly z jejich baráků. Díky jim však vkročila na Kysuce železnice. Lokomotiva tiše oddechuje a rozsévá kolem sebe oblaka jemného deště. Muži v montérkách kolem ni obcházejí a láskyplně ji ošetřuji. Mazničkami s dlouhými hroty zalévají ojnice a písty, umouněnýma rukama s klíči utahují ocelové matice. Voda v kotli tiše klokotá, ventily odfukují, jemně přede kompresor. Mašinka je spokojená. Dáváme se s muži do řeči. Pocházejí z celé republiky. Sjíždějí se do Vychylovky ze všech koutů země, přitahováni kouzlem starých parních lokomotiv a miniaturních vagónků. Zůstali věrni své staré lásce. Všichni jsou železničáři a grafikony jejich vlaků jsou řízeny počítačem, avšak ve chvílích, kdy obsluhují pulty moderních elektrických lokomotiv, sní o ohmataných pákách svých parních miláčků ve Vychylovce. A vracejí se sem o víkendech i se svými rodinami. Muži nám s pýchou ukazují unikátní ruční zvedák, s jehož pomocí byly na kolejnice nasazovány podvozky. Jeho konstrukce je velmi jednoduchá — hlavní součást tvoří ozubená kola umožňující zvedat i poměrně objemné náklady. Zvedáky se často používaly i v zimě, kdy závěje vysoké přes dva metry vykolejovaly vagóny. V mozolnatých rukou se objevují vědra. Chlapi se staví do řetězu a podávají si kbelíky s vodou z nedalekého potoka. Vnitřnosti parní babičky jsou bezedné. Ale žádné pumpy v okolí neexistují. Stejným způsobem byly napájeny úzkokolejné mašiny na trati ve Vychylovce i v minulosti. Vyšplhám se na stráň nad tratí. Lokomotiva s vagónky odtud vypadá jako dětská hračka. Široko daleko není kromě mužů kolem stroje vidět živáčka. Tenounká šňůrka kolejnic se vine údolím a mizí mezi svahy napravo i nalevo. Pohádková krajina — tichá, skromná a nenápadná. železnička k ní patří stejně neodmyslitelně jako voda v potoce, chalupy na stráni a ptáci na obloze. Stejně jako jinde na Slovensku i na Kysucích dřevo z lesů dopravovali většinou po vodě. Tento jednoduchý způsob přepravy zde přetrval déle než jinde — až do první světové války. V průběhu válečných let však potřeba dříví prudce vzrostla. Navíc bylo nutné dopravovat surovinu plynule po celý rok, bez ohledu na zhoršené podmínky v zimních měsících. Nerovnoměrné vodní stavy horských řek změněným požadavkům neodpovídaly. Stavba úzkokolejky ve Vychylovce začala v r. 1915, současně na dvou místech — na Oravě a na Kysucích. Investorem byla jedna vídeňská firma. Italští zajatci, kterých tu bylo asi dvě stě padesát, dokončili trať ještě před koncem války. Do roku 1918 vznikly dva nezávislé dopravní úzkokolejné systémy — kysucký a oravský. Hned po válce se zrodil návrh na jejich propojení. Úvahy nabyly na aktuálnosti po zestátnění železnic. Vždyť spojení obou oblastí by umožnilo vytvořit ideální dopravní systém, v němž by se horní Orava stala součástí košicko-bohumínské dráhy. Nejdelší část kysuckého tahu byla vybudována Bystrickou dolinou. Trasa lesní železnice se zhruba kryla se starou vodní cestou po řece Bystrici. Tudy se dřevo plavilo už několik století, vždyť vodnatost Bystrice se téměř vyrovnala hornímu toku Kysuce. Propojení oravské a kysucké trati se uskutečnilo v polovině dvacátých let. Od té doby mohly lokomotivy tahat vagóny s nákladem dřeva po kolejích, jejichž celková délka se blížila stovce kilometrů. Hlavní tah Oščadnica—Lokca měřil zhruba 62 km Dnes je vychylovská železnička mnohem kratší. Tvoří Jenom nepatrné torzo někdejšího dopravního systému — na kysuckě straně je v provozu 6,5 km trati, na oravské straně zůstalo zachováno 8 km kolejnic (rozchod 760 mm). Trať mezi kopci je nezvykle strmá. V úvratové části je největší stoupání 76 promile! Bylo to dáno terénními podmínkami s nekonvenčním technickým řešením. Nejvyšší bod trati byl totiž v nadmořské výšce 921 metrů na kótě Beskyd, zatímco nejnižší ve stanici Chmúra (704 m n. m.). Vzdušná vzdálenost mezi oběma body byla 1 500 metrů. Relativní výšku 217 metrů nebylo snadné překonat. Původní projekt počítal dokonce s jiným technickým řešením; přes hřeben měla vést lanovka. Zvítězil však unikátní projekt bratří Galových z Ružomberka. Podle něho byl s minimální mechanizací, zato s dostatkem pracovních sil za jediný rok vybudován nejtěžší úsek, který pěti úvratěmi překonával stoupání nad povolenou hranicí 60 promile. Organizace provozu úzkokolejky nebyla složitá. V posledních letech existence železničky totiž jezdily v horách sotva dva tři vlaky denně. Spojení mezi stanicemi umožňoval telefon. V r. 1971, kdy byl provoz oficiálně zastaven, zaměstnávala vychylovská úzkokolejka sotva půldruhou stovku lidí, z toho šest strojvůdců, jak zaznamenávají dobové dokumenty. Ačkoli práce na železničce nebyla lehká, zejména v zimním období, milovali Kysučané svou úzkokolejku oddaně. Vlakové soupravy uvázly v závějích někdy i na celou noc. Odklízení sněhu bylo velmi namáhavé a jízda dvoumetrovými sněhovými mantinely nebezpečná. Byly i smrtelné úrazy. Poslední obětí byl železničář, jehož památku v lesní zatáčce dodnes připomíná skromná mohyla — dvě zkřížené kolejnice a nápis: F. Grofčík, 1971. Loučení s tratí nebylo snadné. Horalé se nemohli smířit s rozhodnutím úřadů, podle kterého byl za poslední den provozu určen 31. prosinec 1971. Nic se však nedalo dělat. A tak svahy nad Vychylovkou definitivně utichly. Na dlouhá léta se přestaly ozývat údery ocelových kol při přejíždění spojnic mezi kolejemi a ptáci si opět začali stavět hnízda na stromech blízko Bystrice. Železničářské uniformy horalů zmizely ve skříních. Nad údolím se ozývá dlouhé písknutí. Zelené hvozdy to však z míry nevyvádí. Mohutné stromy stojí nadále nehnutě a vznešeně, jako za starých časů. Muži kolem soupravy vypadají shora jako hejno mravenců. Jejich hlasy sem na stráň nedoléhají, pouze nárazy kovových nástrojů o ocelové součástky občas ruší ticho letní přírody. Dívám se, jak muži připojují k lokomotivě vagón s mohutnými kládami. Nedaleko trpělivě čeká povoz s koňmi, jehož vozka mlčky bafá z dýmky. Pomalu sestupuji rozkvetlou loukou dolů k trati. Když se blížím k ocelové babičce, jeden z mužů právě začíná leštit mosaznou tabulku připevněnou k boku parního stroje. Podle údajů na tabulce se nablýskaná mašinka narodila roku 1909 ve strojírnách MÁV v Budapešti. Má tři nápravy, dva válce a výkon 60 koňských sil. Původně jezdila na jiných tratích, do Vychylovky byla převezena v roce 1975. Váží skoro 13 tun. Čím to je, že parní lokomotivy přitahují pozornost dospělých i dětí všude, kde se objeví? Je snad tajemství jejich kouzla skryto v tom, že jsou přesně takové, jak vypadají — silné, rychlé a výkonné? Už na první pohled odpovídají představám o zhmotnění síly: mohutný parní kotel, válce s jednoduchým klikovým mechanismem, komín, z něhož stoupá oblak kouře. Když takový stroj začne funět, všechno živé se raději klidí z cesty. A kdo by snad váhal, toho odstraší roj žhavých jisker. Kysucká mašinka se nemůže rovnat svým štíhlobokým a silným sestrám. Její rychlost nepřekračuje na většině trati 15 km/hod. Má však zvláštní kouzlo, které jako by s přibývajícími lety nabývalo na půvabu. Když se objeví v lesní zatáčce, zaplaví nás pocit něhy a radosti. Může nás těšit, že se stala spolu se všemi svými vagónky, vozovým vybavením a železničním svrškem chráněnou technickou památkou — součástí čadeckého Kysuckého skanzenu ve Vychylovce. Máme se kam vracet, dychtivi spatřit ten známý oblak kouře a slyšet vzdálený hlas parní píšťaly. Máme kam přicházet, abychom se v lesním zákoutí setkali s dávným pozdravem dětství.........Zdroj Milan Švihánek Za svědky minulosti.

Poslední pravidelná jízda koňské tramvaje v Praze.

2012-08-07T13:34:00.000+02:00

Poslední pravidelná jízda koňské tramvaje v Praze se konala 12.5.1905, poslední spoj vyjel v 18 hodin z Křižovnického náměstí.Na této fotografii vidíte,jak se pražané loučí se svojí konkou.

Paulina Borghese-krásná a neřestná sestra Napoleonova

2012-08-06T20:34:00.001+02:00

BORGHESOVÉ jsou starou římskou rodinou. Vždycky podporovali umění a vědy, podobajíce se oněm Medici, kteří sídlili ve Florencii v Palazzu Pitti a shromažďovali kolem sebe kruh básníků, malířů, sochařů a hudebníků. Nejznamenitějším mužem z rodu Borghese byl Camillo, důkladně učený, velkou dobrotou a lidumilností naplněný muž, který si mohl posadit na hlavu tiaru, trojitou papežskou korunu, a k němuž putovaly tisíce a tisíce lidí, aby mu políbili rybářský prsten. Pavel V. — tak se jmenoval Camillo Borghese jako vrchní hlava křesťanstva — mohl toho roku 1605, kdy ho konklave zvolilo za papeže, obdarovati svou rodinu bohatě pozemskými statky. Daruje Borghesům konfiskované zboží rodu Cenci — jak známo, pochá-zela z této rodiny krásná travička Beatrice, kterou maloval Guido Reni ve vězení před popravou — daruje jim i knížetství Sumonu, a jejich erb se zaskvěl zlatým leskem. Přesně 170 let poté, kdy zavítal Camillo Borghese do Vatikánu, narodí se knížeti Borghesovi 19. července 1775 syn, jemuž je právě po tom papeži dáno také jméno Camillo. Vyvolíl si dráhu důstojnickou, vstoupí do francouzských služeb a dostane se do okolí Napoleonova, který se brzo potom stává císařem. Již jednou mohli Borghesové říci, že se kardinály stávají ti, kteří mají papeže bratrancem. Nyní může Borghese říci, že jen ti stoupají rychle po vojenském žebříčku, kteří mají Napoleona švagrem. Nebot Camillo si vezme za manželku Charlotu, sestru Korsičanovu, která si dala jméno Paulina. Paulina je velice krásná, a také to dobře ví. Je nejrafinovaněji koketní, stejně jako její sestra Elisa, která je provdána za knížete Baccocchiho — i ona se původně jmenovala Maria Anna a jen se přezvala Elisou, protože se jí to více líbilo. Ty obě jako obraz krásné sestry Napoleonovy žijí pestrým, náramně pestrým životem. Mají více milostných dobrodružství a více skandálů, nežli se dá spočísti. Tvrdí se, že obě, Paulina i Elisa, měly milostný poměr se slavným houslistou Paganinim, na sebe pro něho strašlivě žárlily a sehrávaly si navzájem. nejsprostší a nejošklivější scény. Paulina, jejíž rozkošný a jemný obličej naprosto zakrýval její skutečnou povahu -- byla oslnivou komediantkou a snažila se strojeně vznešeným chováním oklamat svět, jenž ji však dobře znal — žila před Camillem Borghesem ve velmi špat-ném manželství s generálem Leclercem d'Ostin, jemuž dělala hanbu, jak jen mohla, a jehož také beze všeho výběru podváděla, takže ten přímý a slušný muž se raději s ní dal rozvésti. Leclerc d'Ostin věděl zcela dobře, že si tím na sebe uvalí nesmiřitelnou a nebezpečnou nenávist Napoleonovu i jeho sestry, ale nemohl a nechtěl žít jako klamaný manžel, a proto se raději Pauliny zřekl. Kníže Camillo Borghese měl méně mravních rozpaků nežli generál Charles Leclerc d'Ostin. Zahleděl se sice opravdu do Paulininy krásy, ale kariéra ho lákala ovšem také, i šel k oltáři s tou kráskou, požívající prahanebné pověsti. říká se, ale snad se to docela neshoduje s pravdou, že Paulina svého chotě hned druhého dne po svatbě klamala S mužem velmi nízkého postavení. Den po sňatku to asi ještě nebylo, ale později se to dělo zcela jistě. Kníže Camillo, jenž všeobecně nebyl nikterak obzvláště chytrý, měl přece jen dosti chytrosti, aby se jevil slepý ke všem takovým příhodám, a tato slepota byla císařským švagrem štědře odměněna: Camillo dostal roku 1806 vévodství Parmu a Piacenzu, a cítil se v zemi fialek velmi dobře. Vévoda z Parmy a Piacenzy, to znělo docela pěkně. A třeba si Camillo Borghese musil za vzácných tichých chvil říci, že za svůj vévodský titul a za vévodství k němu náležící děkuje pouze Napoleonovi.A také mu nevadilo,že Paulina byla zcela veřejně kurtisánou a že si tohoto nikterak čestného označení také zasloužila Duševní schopnosti mnohonásobně klamaného Camilla však nepostačovaly k tomu, aby v Parmě a Piacenze také dobře vládl, takže musil k svému nemalému žalu po tříletém panování v Parmě na rozkaz svého císařského švagra sbalit kufry. Obyvatelé parmští udělali tři křížky za ním a za krásnou Řekyní — la bella Greca, jak se Paulině říkalo podle obrazu S. G. Counisova, visícího nyní ve florentských Uffizi. Oblíbený nebyl ani Camillo ani Paulina. Napoleon nyní svého švagra — svého oficiálního švagra, neboť Paulina obdařila císařského bratra početnými švagry neoficiálními — jmenoval generálním guvernérem piemonskym. Již tehdy počala se veřejnost zajímat o rodinné sváry mezi Camillem Borghesem a Paulinou. Tato byla nejen nemravná, nýbrž i zcela sprostá, i zahrnovala svého manžela spíláním, vyčítala mu netaktně, že za svou kariéru děkuje jenom jí a nikoli svým nepatrným schopnostem, že ona, po případě její bratr ho pozvedli, a podobně. Přišla bitva na Berezině, přišlo Lipsko a — 1815 — Waterloo. A s ním konec Napoleona I. Máme dojem, jako by byl Camillo Borghese čekal pouze na pád svého švagra, aby se odloučil od Pauliny, jež se k němu chovala čím dále tím nesnesitelněji a měnila mu život v peklo. Lze klidně říci, že celá Evropa blahopřála knížeti k rozhodnutí rozejíti se s tou neobyčejně krásnou, ale ďábelskou ženou. Sestra svatohelenského zajatce uznala tedy za dobré opustiti své sídlo v Piemontě a odstěhovat se do Florencie, kde ovšem měli pramalou radost z příchodu dámy, na jejímž jméně lpělo tolik nemožných afér. Paulině bylo tehdy teprve pětatřicet let a byla na vrcholu své okouzlující krásy, o níž svědčí nejenom obraz Counisův, ale také poprsí od nejslavnějšího klasicistického plastika, bývalého cukrářského učně Antonia Canovy. Jako kočka nezanechá chytání myší, tak ani Paulina Borghese nezanechala svých avantýr, a město na Arně bylo plné vypravování o milostných dobrodružstvích bývalé kněžny Borghese, která nyní po svém rozvodu si s oblibou říkala Paulina Bonaparte. Florentská rada prý se nejednou zabývala otázkou, nemá-li tuto dá-mu vypovědět, vždycky prý však bylo od tohoto opatření upuštěno. Ve věku 45 let, dne 9. června 1825 zemřela „velemilovaná" Paulina, kdežto její druhý exmanžel opustil o sedm let později tento svět, kde na své duševní schopnosti hrál úlohu až příliš dlouhou. Podivným způsobem vyvolil si i on za sídlo Florencii, takže bydlil v témže městě jako Paulina, a snad nemají nepravdu ti, kdož tvrdí, že ji přes rozloučení, po pádu Napoleonově tak spěšně provedené, ne-li ještě miloval, tedy aspoň . . . Ale to bylo jeho soukromou záležitostí . . .

Aby to už jednou čert vzal

2012-07-30T14:16:00.000+02:00

Brno-Jakubské náměstí 1917

Tuto sobotu jsem se začetl do článku prvorepublikového brněnského vydavatele Václava Brumovského kterou napsal v roce 1924,byli byste hodně překvapeni jak málo se jeho prvorepubliková doba lišila svou morálkou a problémy od té dnešní,však posudte sami----------------------------------------------------Divný nadpis , .. Ale nedělejte si z toho ničeho ! O osmnácté hodině uzavírají se všechny poštovní úřady a přístupným zůstává v Brně toliko poštovní úřad při nádraží a to až do jedenadvacáté hodiny. A tu se téměř každého dne přihodí, že u jediného úředního okénka nashromáždí se obecenstvo ze všech koutů a konců města. Toto obecenstvo bývá občas hodně nervosní. Příčiny jsou všelijaké. Ale jednou z hlavních je okolnost, že venku je jíž noc, že se ve chvilce uzavřou domy a že před vámi tísní se ještě u okénka patnáct, dvacet hlav. Poněvadž ty hlavy jsou různých temperamentů a jsou různě vychovány, dochází jedna dvě ke slovním přestřelkám, negalantnostem a někdy í hrubostem. Jako na př. včera, Je nás tu ještě jedenáct a v tom si přicupe slečinka s několika zásilkami a vetře se mezi nás, jako bychom byli na ni čekali se slavobránou. A ani se nenadějete, už je u okénka a strká úředníku dopisy. »Inu, krajcelement, tohle by namíchló i ledového medvěda! Co pak si tak myslejí, frailičko ? Neznají moresů ? Odkud pak jsou ? Vědí, kde je Chropyň? Co pak tak asi zmeškají ? Či bojejí se, že jím venku vyčichne šamstr ? To si měli přikrýt a uvázat , rozřečnil se vedle mne stojící čahoun a ostatní obecenstvo se se zadostučiněním směje. Slečinka shrábne stvrzenky, povyplázne na čahouna špičku jazýčku a už je ze dveří. — Tu to dopadlo ještě s humorem. Ale někdy se věc skoncuje tragičtěji. Jako na př, před dvěma roky na brněnském nádraží. U všech pokladen se tísní veliké shluky cestujících a přešlapuji a postupují krůček za krůčkem v uličkách mezi železnými zábradlími. Za 9 minut odjíždí pražský rychlík a obecenstva je ještě před pokladnou povážlivý houf. Odbudou nás, neodbudou? Přiběhneme k vlaku ještě zavčas? Tyto a podobné myšlenky poplašily asi hlavu jednomu z přešlapujícich i vytrhl se z řady a uličkou, kterou se od pokladny odchází, přistoupil klidně k okénku a žádal lístek. Předešel tak asi třicet cestujících. Ale ještě ani peněz nevyplatil a z řady vytrhl se druhý cestující. Několika ostrými kroky přiřítil se k pokladně a neotesanci vrazil dva pořádné poličky. S doprovodem »Abyste se naučil moresům . Jak to dopadlo? Jak obyčejně. Strhl se povyk, zavolali strážníka a oba byli odvedeni na policii. Nejel tedy do Prahy ani X. ani Y. Se stejným stupněm nevycválanosti a bezohlednosti setkáváte se i při vstupu do tramvaje, do vlaku, do kina, na zápasy, při východu z nádraží a pod. Při každé takové příležitosti máte možnost roztříditi si P. T. publikum na několik tříd. Do první třídy vřadil bych ony, kteří jsou vždy a na každém místě slušni i bez tabulek a bez železných uliček. Těch je v Československé republice povážlivě málo.

Kapucínské náměstí 1894

Do druhé třídy patří oni, kteří si vzpomenou na slušnost, spatři-li na zdích nebo na dveřích »Upozornění« nebo »Výstrahu«. Těch už je o špetku víc. Do třetí třeba vměstnat stádo, pro něž je dobře stavěti zábradlí a železné uličky. Panečku, těch už jsou tři čtvrtiny národa. S těmi si nelze zahrávat. A do čtvrté řadí se jednotlivci, kvůli nimž hoří slunce a svítí hvězdy. Kašlou na vás í na vaše práva, vše pod nebem je tu jen proto, aby oni rostli a měli své nejplnější pohodli! Pro ně neplatí »Upozornění« a »Výstrahy«, ani uličky a zábradlí. Je jich poměrně hrstka, ale jsou jako zrnka písku mezi kolečky stroje. — Kdyby mně bylo uloženo, abych určil, které národy jsou kulturní a v jaké míře, myslím, že bych špatně nepochodil, kdybych kulturu jednotlivých zemí a států posuzoval podle »Upozornění« a »Výstrah«. Slušný člověk »Upozornění« a »Výstrah« nepotřebuje a tak, kde je jich málo, jistě je i málo neotesanců. Na jakém stupni stojíme my tu u nás ? K tomu je třeba velice malé matematiky. Projeďte se za poledne nebo za deště v pražské nebo brněnské tramvaji a svezte se jednou, dvakrát ve výletním vlaku. Anebo si poznamenávejte výkřiky při zápasech a v kinech. Po případě podívejte se občas na footbal. Také nebude na škodu, sedneteli si na hodinku do »lepší« noční kavárny. Dobrým zrcadlem je í večerní a nedělní korso. Budete míti té naší společenské vůně nadosmrti dost. — Za studií pozval mne jednou jeden z kamarádů k nim na prázdniny. jeho otec měl větší statek a pří něm několik pěkných luk a kousek lesa. Ve stáji stály tři páry statných koní, jeden pár volů a dvanáct krav. A mezi těmito dvanácti kravami byla jedna zvláštnost. Nevím, jaký výraz bych měl volit, abyste nabyli pravé představy o tomto podivném tvoru. Byla to kráva jako všecky jiné krávy. Postavou i vzhledem. Ale její způsoby a počínání byly od způsobů všech ostatních krav hodně odchylné. Měla nepěkný zvyk, že nežrala ze svého, nýbrž natahovala na obě strany krk, div se řetězem neuškrtila, a ubírala krmiva sousedkám. Snad v korytě před ni je nějaká závada, čichne snad něčím, čeho kráva nesnese, přemýšlel a dohadoval se hospodář, vydrhli koryto a krávu přivázali na jiné místo. Nebylo to nic platné. Kráva byla stejně ne-- způsobná a dotěrná také na všech ostatních místech Ve stáji i když jí předkládali krmiva o mnoho více než ostatním kusům. »Tak jí, mrchu, prodej řezníkovi! Kdo pak se s tím věčně bude zlobit?« radila hospodyně. »I neprodám. Předně hodně dojí a potom je to s ní jako s podobenstvím z Písma.« Udělali v korytě před krávou dvě vysoké dřevěné přepážky a byl pokoj. »Vidíte«, povídal nám hospodář při večeři, »takoví jsou i někteří lidé. Četník, policajt, zákon jsou ošklivé a protivné věci. Ale kdyby jích nebylo, neobstáli bychom tu. Dařilo by se nám jako sousedkám naší Běluše.« Kdybyste krávu Muší převedli do lidské společnosti, lezla by první do tramvaje a první z tramvaje, při čemž by vám šlapala na kuři oka a strkala vás do hrudi a do zad. Ve frontách by láteřila a předbíhala, ve vozech by se zmocňovala nejpohodInějš'ích míst a v restauracích a kavárnách honila by sklepníky, jako by tam byla sama. Plila by vám na špičky bot a kouř cigaret vefukovala by vám ve tvář. Nejlevněji by kupovala a nejdráže prodávala. A nebylo by věci, do které by nestrkala své zvědavé tlamy. — Slušnost je to, jež činí soužití snesitelným. Kde není slušnosti, není radosti. Není uspokojení ze života a upravuje se cesta omrzelosti a nenávisti. Kdybychom byli více slušni, nebylo by třeba tak značného počtu »Upozornění«, »Výstrah«, železných zábradlí a uliček, strážníků a četniků. Kdybychom byli všichni slušní, byli by to i úředníci a úřady nezavdávaly by svojí povrchností a ledabylosti příčin ke stížnostem a rekursům. Byly by tedy daleko menší. správní výdaje a při malých správních výdajích i malé daně.

Kobližná 1907

Proč platíme veliké daně? Protože je třeba přečetných »Upozornění« a »Výstrah«, zábradlí a uliček, policajtů a četniků. A protože tam, kde by mohl a měl býti jeden úředník, jsou dva, tří. Proč jsou tam tři? Protože je jich tam třeba. A proč je jich tam třeba? Protože jsou pohodlní uvažovat a přemýšlet a konají dnes povinnost svoji jen jako stroje. Nelze se tomu ostatně také nijak divit. Jaký plat, taková práce. Špatně placený úředník je největším nepřítelem státu a stát, který nehonoruje práce svého úředníka tak, aby tento mohl býti lidsky živ, podkopává si základy. Rašíne, Rašíne . ! Červnové obecní volby v Brně jsou malým kukátkem. Komunisty volili i úředníci, kteří o minulých volbách volili národní demokraty. Má to býti mementem vládě a všem těm, kteří říkají, že se 60.000 až 120.000 Kč těžko se dnes žije, ale soudí, že státnímu úředníku nebo zřízenci zcela dobře stačí 15.000 Kč. Kteří se osvobodili od placení daně z příjmu, ale navalili ji na 6000 Kč ročního příjmu dělníka. Kteří snížili platy všem státním zaměstnancům, ale sami nešli vpřed dobrým příkladem. Kolik bezohledností, bezcitnosti a sobectví je k tomu třeba a kolik otrlosti, pobírati z pokladny zadluženého státečku tučné příjmy a utrhovati ze suchého sousta vdovám, pensistům a zadluženým úředníkům... »Ale pro Boha živého, jak je to možné, aby československý úředník, i když má hlad, volil komunisty ? Vždyť dostanou-li se ti lidé k otěžím, bude to tu u nás jako v Rusku !« zahořekovala dáma, s níž jsem mluvil o výsledku voleb. Nevím, jaké je to v Rusku. Vím jen tolik, co mně o něm řekli vojáci, kteří tam pobyli za války a po válce několik let. Lid je tam lenivý a nevzdělaný a s takovým materiálem dělají se těžko zázraky. Neznali jsme Ruska před válkou, neznáme ho ani dnes. Před válkou jsme v něm viděli velikého svého spojence a ochránce — jaká to byla veliká zmýlená, pane doktore Kramáři, když tam lidé naši přicházeli jako zajatci! — a myslím, že by to byla veliká zmýlená i dnes, kdybychom tam přišli s představami »Národních Listů« a jiných velevlasteneckých tiskovin. Uředník — komunista! Hrozné Ale už je to tu. Stvořila je Praha a nyní se jich leká. — Aby stát vymohl z kapes poplatnictva potřebný obnos na úhradu státních výdajů, je nucen vydržovati ohromný a neobyčejně složitý aparát berních úřadů a berních správ. Položka na udržování tohoto aparátu je závratná. A mohla by býti o dobrou polovinu menší, kdyby komise a úředníci, předpisující daně, trochu uvažovali. Jinými slovy, kdyby byli vychováni ve slušnosti. Neboť jen ten je slušný, kdo nepředpojatě uvažuje a kdo se snaží vmýšleti se v postavení svého 'bližního, ve skutečný život, v jeho nesnáze a těžkosti. Slušný úředník nepředepíše 12.000 Kč daně, když si může na prstech vypočítati, že poplatník má jen čtyřnásob vyšší obrat. Co způsobí taková ledabylost a pohodlnost? Nejvyšší rozhořčení poplatníkovo, celý slovník nadávek republice a vládě, stížnosti a rekursy, haldu popsaného papíru, několik hodin, někdy i několik dnů zbytečné úřední práce a je zaměstnán advokát, berní úřad i pošta, někdy také ještě i soud a kriminál. Výsledek? Snížení předepsané daně, nedůvěra a zaujetí poplatníkovo vůči správě státní a zbožné přání, »aby to už jednou všecko čert vzal«. To jako tu republiku, o věcech těchto přineseme časem velice zajímavé obrázky. Anebo nahlédněme do dílny soudů. Pohašteří se na Zelném trhu dvě babky a druhého dne podány jsou u trestního soudu žaloba a protižaloba. Pak se ustanoví přelíčení, k němu se dostaví dva vážní advokáti, obě uražené babky, tři svědci a 5 protisvědků. V 9 hodin počne soud a je půl jedenácté, když se přelíčení pro zmatek ve výpovědích svědků odročuje. Koukají z toho čtyři trestní

Komenského náměstí 1867

oznámení pro křivé svědectví a když konečně je rozsudek vynesen, babka, jež nepochodila„ vykřikuje do ulic: »Tak já to nenechám, kdybych s tím měla jít až do Říma! Já podám protivá ternu rekuř !« A také ho podá. Místo jednoho soudce projednávají hrozně důležitou věc dvou babek soudcové tři a pan státní zástupce má radost, že křivé svědectví svědků dopomůže k dalšímu oživení vězeňských cel a k zdůraznění návrhu na přístavbu nebo novostavbu kriminálu. Tedy opět kupy aktů, dlouhé hodiny a dny zbytečné práce, zatížení státní pokladny, ochuzení sporných stran a zničení občanské cti několika pošetilých lidí. A všemu tornu by se předešlo, kdyby se soudce neomezoval na formální dotaz »Nesmíříte se?« a napjal všechny svoje síly i všecku svoji dovednost kazatelskou k tomu, aby si babky odpustily a podaly si ruce. Já vím, není to tak snadné mluviti k lidské zatvrzelosti a potlačiti v srdci uraženého touhu po odplatě a mstě. Ale právě proto měli by se do soudní služby hlásiti jen lidé s měkkým, milým hlasem, lidé opravdu citliví a dobří, hodně sečtělí vzdělaní a výborní kazatelové. A těmto vzácným lidem měl by platiti stát alespoň dvakráte tolik, kolík jim platí dnes, aby ušetřeni byli jakýchkoli hmotných starostí, které je dnes činí pro úřad lhostejnými a otupují je, a mohli celé svoje já věnovati jen vznešené službě. Však by si toho také zasloužilí, dobré dvě třetiny soudců a soudních úředníků a zřízenců by odpadly. Soudce měl by učiti lidi slušnosti a je to hlavně slušnost, které by se na předním místě mělo učiti také í ve školách. Jen učitel a soudce jsou ti, kteří mohou způsobiti přirozenou rovnováhu státu. Není to vojsko ani četnictvo a policie, ani výstrahy a zábradlí. — V jistém deníku brněnském rozepsal se onehdy pan H. o špatném prospěchu žactva na středních školách. Praví, že především nutno hledati příčinu ve slabšim materiálu studentstva, které stále ještě trpí nedostatky z dob válečných a popřevratových. V mnohých případech. rozhoduje pohodlí, lehkomyslnost a dosavadní setrvační snaha přijít snadno a lehce k vysvědčení a zaopatření.

Muzejní 1907

Protože je dnes šestkrát tolik studujících, než kolik jich bylo napočítáno před válkou, činí se tlak na vyučující, aby co nejpřísněji klasifikovali. Studentů pak je proto tolik, protože máme více vzclělavacich ústavů, než kolik jich bylo v celém dřívějším Rakousku. Jiná příčina velkého procenta nedostatečného prospěchu ve studiu jest — praví pan pisatel H. dále — přetížení žactva z mnohohodinného vyučování denního. Každý vyučující samozřejmě trvá předevšim na požadavcích -svého učebného předmětu a .přípravě na své hodiny vyučovací, aby vyhověl osnovám učebným a předpisům. To vše je správné, ale na jednu příčinu — a ta není bez závažností — pan H. zapomněl. Asi před třemi týdny jel jsem vlakem ku Praze. Ve voze naproti mně seděl městský otec se sedmnáctiletým studentem. Mluvili jsme o různých věcech a došlo ovšem také na školu. »Pan profesor nám povídal,« rozhovořil se synek, »abychom se raději učili řemeslům anebo pomáhali rodičům pří hospodářství a pří živnostech. Že z toho studování dnes nic není. Každý řemeslníček prý je na tom lépe než úřednik nebo učitel. Co prý z toho dlouhého a drahého studování má? Trochu bídy a dluhů a to, že se o tu jeho bídu kde který zbohatlík a korupčník otře. Je to pravda tatínku ?« »Ba, je to dnes takové,« odpověděl tázaný a zahleděl se v myšlenkách do prázdna. A tu jsme u kořene zla, jež je s to, aby otřáslo základy našeho mladého života. Pohlíží-1i učitel na svoje povolání s tak vrchovatou mírou skepse, pak nelze čekat, že z péče jeho vyjde jednou dokonalý a sebevědomý dorost. Naopak vyroste z něho lid, který bude stejným škarohlídem. Myslím, že je velice třeba. se toho chránit. Jak ? Učiňte z učitelů optimisty. Zbavte je hmotnych starostí, dejte jim tolik, aby se jim během vyučování nehonily hlavou myšlenky a otázky, zač budou poslední třetinu měsíce žít, když již uprostřed měsíce jsou skoro bez haléře, zač oblekou děti a ženu, čím zaplatí otop a jak a kdy vyrovnají účet knihkupci.

Náměstí Svobody 1912

Hle, tam v lavici sedí, čtenáři, i tvoje dítě. Snad v jiné třídě sedí ještě druhé a třetí. Svěřuješ je učiteli, aby ti je vzdělal a aby ti z nich vychoval řádné, vzorné občany, kteří by se dovedli počestně živit a byli ti jednou k radosti a ke cti. Nežádáš při dnešních drahotních poměrech a při dnešních platech vlastně nemožnost? Představ si na okamžik, že jsi sám učitelem a při tom otcem tří, čtyř dítek. A že z lavic před tebou hledí na tebe na padesát dětských tváří, téměř úplně ti cizích, mnohdy dosti nezvedených a rozhýčkaných. Některé jsou přepychově vystrojeny a hýří blahobytem a zdravím, zatím co ty svým dětem nemůžeš dáti dosyta se najíst a oblékati je musíš v hadříky. Jaká trpká, hořká vina zaplaví ti nitro Nechápete, vy pánové tam nahoře, že dobře placený učitel byl byl o 1000 procent lepší a s ním i žactvo? Nevycházeli by ze spokojených škol lidé vzdělanější a hlavně slušnější? Nezpůsobilí by tito slušní lidé, že by nám odpadla dobrá polovice výloh na výdaje administrativní a bezpečnostní ? Nepředpojatí dají mně tu jistě za pravdu a jedinou námitkou bude asi jen to, co potom s lidmi, kteří by se pro správu státní stali zbytečnými. Nějak se živit přece musí. To je přirozené a jde jen o to, čeho se chytit. To už není tak přirozené a nijak snadné. Sledujeme-li statistiku zaměstnaností, která mimochodem řečeno je na papíře mnohem příznivější než ve skutečnosti, seznáváme, že téměř ve všech oborech práce a hlavně práce fysické panuje značná nezaměstnanost. Kdybychom tedy k těmto nezaměstnaným připočetli ještě i počet občanů, kteří vlivem zvýšené slušnosti obyvatelstva stali by se správě státní přebytečnými a tak ocitli se bez chleba, nebyl by obrázek života našeho zrovna nejveselejší. A ze slušnosti vyrůstala by nová neslušnost, neboť lidé s prázdným žaludkem bývají zřídka zdvořilí a taktní. Začarované kolo je a bude cely ten náš život. Točte jím jak chcete, nevyjdete z něho. Tisíce prostředků se doporučuji a žádný se neosvědčil. Proč? Protože území, na kterém žijeme, je nedostatečné. Neuživí nás, Dokazuje-li vám nějaký sekční šéf nebo ministr, velvyslanec nebo senátor opak, nevěřte mu! Bodejť by se on neuživil ! Poukazovat, že jsou v Evropě ještě drobnější státečky než Československo a že přes to se živí, je nerozum. Syýcary jsou živy z turistů a jižní a severské státečky živí moře. A vedle toho nemají tam nikde tolik ministrů a bobečků a vojáků a četniků kolik my. A také nemají tolik »přátel«. Konečně při troše vtipu dalo by se možná dělat něco i u nás. Kdyby se našel šikovný žid, mohli bychom snad dosti dobře býti živi ze svých ůřednich i neúředních ostud. Výhodu by mělo to tu, že v tomto oboru o tom bud'te ujištěni! nemuseli bychom se do skonání světa obávati se 'žádné strany žádné konkurence ....Veškero obyvatelstvo našeho státečku dělím na dvě skupiny. Jedna je menší a jsou v ní ti, kdož převratem naplaveni byli na přední místa. Není jich zrovna příliš mnoho, ale je jich přece jen tolik, že hrozí nebezpečí, že nás při výborném svém apetytu - odpusťte ! vyžerou. jsou to spravedliví a velicí vlastencové před Bohem i lidmi a třebaže vyrostli někteří z císařských, vládních, dvorních, tajných a jiných radů a konfidentů, jsou dnes a budou — pokud jini mísy nepoodtáhnete nejbezpečnější oporou republiky. je třeba se míti před nimi hodně na pozoru, jinak máte na krku zákon na ochranu republiky, ani se nenadějete. — Druhá skupina je veliká a patří do ní všichni, kterým stisknul převrat hrdlo. Smíme sice zpívat »Hej, Slované!«, ale těžký zpěv, když není dechu. Máme sice svobodu, ale volit smíme jen ty, kdož se sami určili.

Pekařská,naproti sv.Anně 1908

Smíme sice svobodně mluvit i psát, ale nesmí se tím ohrozit postavení první kasty, Protože jsme svobodou zpiti a otcovská kasta má obavy, aby se nám v bujnosti ze svobody nepřihodila nějaká nehoda, dokonce snad úraz, vložila jemně ručku potřeštěné skupiny do ruky několika zkušených guvernantek. Je to hlavně tisková miss, miss »Ochrana republiky« a j. Tyto dvě kasty si ovšem nikdy neporozumí, v tom budeme jistě všichni za jedno. — Asi před týdnem přišel za mnou kamarád z vojny, je na Slovensku při finanční stráži a vypravoval mně o tamějších poměrech. Také o tom, proč je tam lid tolik nespokojený a zaujatý. »Dříve, jak se otvíralo jaro, putovaly všecky chudé rodiny s hor »na dolní zem zrobit chleba«. Dolní zem to je Maďarsko. Také do Polska jich mnoho od-cházelo. Pracovaly tam na velkostatcích nebo u větších sedláků a vracely se domů až k zimě. Přinášely si peníze, obilí, mouku a měly z čeho žít až do nového jara. Dnes to nejde: Sežene-li už kdo nějaký ten groš, stěhuje se raději do Ameriky. Mnozí lidé na Slovensku opravdu trpí nedostatkem. Jakou cenu má pro ně negramotné, nevzdělané, naše svoboda? Však to slyšíte několikrát denně: »Chleba chceme, svobodu si nechte !« To je na Slovensku. A jak je tornu u nás ? Země je přeplněna, obchod a průmysl vázne, platy a mzdy se snižuji a drahota stoupá. Hospodářství státu je tolik komplikované, že zájmy a protizájmy jednotlivých občanů a tříd tvoří nerozvazatelný uzel a život se stává eskamotáží. Umění je žít a život je dnes nesnadná, těžká úloha. »Kdo s koho« stalo se heslem a zraněných a mrtvých přibývá. Dnes já, zítra ty. Nedostatek je strašná příšera a pánové, zasednuti kolem mis, měli by ji občas nahlédnouti do očí. Před válkou stýkal jsem se dosti často s jistým továrním úředníkem. Za války byl odveden a po válce přijala jej firma ochotně zpět. Počítala s tím — jako všechny průmyslové podniky — že svět je vyčerpán a že bude tedy ve všech oborech hodně co dělat. Zdálo se, ale skutečnost byla a je jiná. Zhotovili nám páni na mírových konferencích jakousi podlouhlou neforemnou škatuli a v té přikázali nám žít. Stejně rozhodli i o »svobodě« Rakouska, Uher a Jugoslavie. Roztrhali střed Evropy na spoustu cárů a útržků a svobodni národové si cáry a útržky nenávistně a žehravě jeden před druhým střeží. Místo snášelivosti a pokoje rodí se a roste zloba a nenávist a světová válka, zdá se, byla jen předvěstí budoucích hrůz. Abych příliš neodbočil práce není, nebo je ji nedostatek a tak úředník, o němž je shora řeč, dostal výpověď a již osmnáctý měsíc potuluje se Československem a marně hledá zaměstnání. Na štěstí je svobodný. Ale znám ještě jiný případ, daleko a daleko truchlivější. Týká se strojního zámečníka, ženatého, se čtyřmi dětmi, jenž už po dva roky je bez stálé práce a chytá se všeho, co mu přijde pod ruku. Je to člověk velice slušný a inteligentní, pečlivý, starostlivý otec a nedostatek a utrpení rodiny připravuje ho o rozum. — »Kdybych alespoň mohl za humna ! Ale jak? Krejcaru není a zač bych si také obstaral všecky ty dokumenty a papíry? Do jaké strašné klece nás to zavřeli...!« Klec, strašná klec je náš státeček. A má tu hroznou vlastnost, že my z ní nemůžeme, ale nepřátelé mohou do ni Mnozí čeští lidé otírají se o Dra Beneše, že prý jezdí po Evropě jako agent s teplou vodou. Agent s teplou vodou je stará komická figurka, ale já mám milé, tichounké podezření, že Dr. Beneš je ferina a že nás jednoho krásného dne překvapí hotovou věcí a řekne : »Tak, děti, dvířka kleci jsou pozotvírána dokořán, můžete bez závady přebíhati z klece do klece. Kdo se nemůžete uživiti v naší kleci, živte se v sousední. Válkám jsme předešli sjednocením celé střední Evropy a voliti můžete o volbách, koho chcete. Vázané kandidátní listiny jsme zrušili a svrchovanost našeho státečku sjednocením střední Evropy není nijak omezena. Odpadne nám dvanáct ministerstev a dvě třetiny vojáků .

původní Skalní ulice 1908

Za ušetřené peníze budeme stavěti železnice, průplavy a silnice, bude hodně práce a nebude hladu. Dnes už jste tedy doopravdy svobodni !« Prozatím můžete hleděti na řádky tyto jako na nepodařený vtip, Ale jednou to bude. A nesvede-li tohoto zázraku Dr. Beneš, svedeme ho my obyvatelé státu, Jednou to bude. ................................................................................................................................Nevím jak vám,ale mě při čtení zejména poslední třetiny tohoto článku dost mrazilo v zádech,jak v roce 1925 pan Brumovský odhadl přesně naší budoucnost a jak přesně se to opět dnes opakuje,no máme se na co těšit.