CESTY HISTORIKOVY PRÁCE / Ways of the Work of Historian

CO ČINÍ BRAZÍLIÍ ZRANITELNOU V OTÁZCE KORUPCE? MALÁ KUCHAŘKA NA BOJ S KORUPCÍ.

2015-03-19T22:05:00.002+01:00

BBC Brasil hovořilo se třemi odborníky v oblasti veřejné správy, jež mají zkušenosti z několika zemí, abychom se dopátrali odpovědi na to, co činí brazilský stát citlivým v otázce korupce. Političtí vědci Matthew Taylor, výzkumný pracovník při Brazilském ústavu centra Woodrowa Wilsona ve Washingtonu, dále pak Daniel Gingerich, profesor univerzity ve Virginii a expert v oblasti boje proti korupci, a Daniel Kaufmann, prezident oblasti správy věcí veřejných při Resource Institute a bývalý ředitel Světového bankovního institutu (WBI), sestavili šest bodů hlavních problémů korupce v Brazílii a zároveň navrhli možná řešení.

1. Financování politiky

Analytici tvrdí, že důležitou složkou nedávných skandálů v Brazílii, je skutečnost, že jsou spojeny s financováním provozních nákladů politických kampaní. Kaufamann konstatuje, že volby v Brazílii patří k nejdražším na světě, s cenou vyskočily z 321 milionů dolarů v roce 2002 na 3 miliardy dolarů v roce 2014. „Rostoucí ceny volebních kampaní a nedostatek reforem systému financování, jsou určujícími faktory korupce v Brazílii“, říká. Poukazuje na to, že více než 95% finančních prostředků poskytují foremní společnosti, a že zároveň požadavky na podávání zpráv o těchto příspěvcích jsou omezené. Podle Kaufmanna je rozhodující urychlení reforem, jež umožní pouze jednotlivci, nikoli firmy, které dávají soukromé dary na kampaně. Kaufmann uvádí další opatření, jako je přidělování více veřejných zdrojů, zajišťující rovné podmínky pro kandidáty nebo omezení výdajů kandidátů.

2. Beztrestnost

„Skutečnost, že brazilská demokracie nedala až do roku 2010 jediného federálního politika do vězení, dává jasnou představu o problému,“ říká Taylor, jeden z editorů knihy Korupce a demokracie v Brazílii. Podle analytika je jedním z řešení zvýšit „náklady“ korupčníkům, kteří si budou vědomi toho, že budou muset za svůj čin zaplatit. „Náklady na korupci jsou v Brazílii relativně malé. Je realitou, že asi třetina kongresu za posledních dvacet let, bez ohledu na to, za vlády jakého prezidenta či politické strany, byla zapojena v trestních kauzách. Podle Taylora vytváří tento scénář mimo jiné jakýsi „perverzní cyklus“, jelikož v kongresu se korupce udržuje prakticky setrvačně, tudíž je méně pravděpodobné, že reformy mohou ukončit beztrestnost. Taylor dále konstatuje, že v posledních desetiletích došlo k pokroku, když byly vytvořeny příslušné kontrolní úřady jako je CGU (Controladoria-Garal da Uniao), posílení role ministra pro veřejnost (o Ministério Publico) a Federální policie či vytvoření Federálního auditového dvora (TCU). Nesmíme však zapomínat, že soudy jsou stále často pomalé. „Za posledních třicet let jsme v Brazílii viděli obrovské institucionální výdělky, velký legislativní přínos, pokud jde o nové zákony v boji proti korupci. Jestli nyní uvidíme odsouzení a odstranění zkorumpovaného politického systému, Brazílie se může dostat do pozitivního cyklu“, říká. Taylor uvádí příklad Spojených států, kde se v relativně krátkém časovém období, podařilo korupci radikálně snížit. Podle Taylora platí, že mobilizace občanské společnosti volající po reformě a práce tisku při odhalování korupce, patří mezi faktory, které by měly mít výrazný vliv na změny v zemi trpící korupcí.

3. Transparentnost

I když transparentnost ve srovnání s jinými zeměmi je poměrně dobrá, Brazílie má stále prostor k pokroku v této oblasti, míní odborníci. Mezi opatření, která by mohla zvýšit transparentnost, Taylor uvádí vytvoření jakési dobrovolné činnosti, v rámci níž by členové parlamentu zveřejnili podrobnosti o svých příjmech a majetcích. Analytik také zmiňuje důležitost fungování systému brzd a rovnovah (check and balancies) v brazilském politickém systému. Nicméně Taylor věří, že tento systém kontroly, založený převážně na podnikání, který sleduje určitý boj o moc, bude postupně efektivnější. „Čím více funguje vzájemná kontrola, tím lépe. Nicméně ideální by bylo rozdělit kontrolu rovnoměrněji mezi moc soudní, zákonodárnou a výkonnou,“ říká.

4. Regionální politika

Odborníci zdůrazňují historický význam regionální politiky v Brazílii, a s tím i souvislost s korupcí. Gingerich poukazuje na to, že v minulosti obce bývaly základní politickou jednotkou, a podobné je to i dnes. Pro úspěch politiky na vládní a legislativní úrovni je cílem zajistit si moc již v regionu, od starostů. Dalším krokem by tedy mělo ukázat lidem, že všechny složky pracují společně v boji proti organizovanému zločinu.

5. Veřejné služby

Podle Gingeriche by bylo dobrým způsobem, jak bojovat s korupcí, snížit počet politických uchazečů do federální vládních pozic a místo nich umístit veřejné zaměstnance. „Většinu brazilských úředníků tvoří lidé, kteří jsou otevření, profesionální, dobře trénovaní, disciplinovaní a oddaní zasvětiti život veřejným službám,“ říká. „Problémem je, že existuje tisíce pověřených pozic,“ říká. „Nejen v minulosti, ale i nyní jsou tyto pozice součástí koaličního vyjednávání mezi stranami. Není to jen ve vládě Dilmy Rousseffové. Bylo tomu tak vždy. Smluvní strany a jejich vůdci dobře vědí, že jakmile si zaručí přístup k těmto pozicím, mají sílu pera. To se pak promítá do peněz pro stranu.“

6. Korupce nula

Problémy s korupcí, kterým čelí Brazílie, nejsou neobvyklé v porovnání s ostatními zeměmi v regionu. Argentinu a Mexiko například také trápí politické strany zapojené do korupčního systému, řekl Gingerich. „Jsou však také některé výjimečné případy v oblasti Latinské Ameriky, kterým se vyplatí věnovat pozornost – Chile, Uruguay, Costa Rica – těmto státům se podařilo snížit úroveň korupce." Kaufmann poukazuje na to, že navzdory zvýšenému úsilí těchto států, vždy bude uvnitř nich existovat nějaká korupce. „I v těch nejlepší zemích, jako je Skandinávie, jsou čas od času jednotlivé případy korupce.“ Podle Kaufmanna lze rozdělit země dle úrovně korupce do tří skupin. Zaprvé, země s nízkou úrovní korupce (jednotlivé případy). Za druhé, země, kde je korupce systémová a lze s ní bojovat. Zatřetí, země, kde je problém endemický. Brazílie je ve středu, patří mezi země, kde je korupce systémová a lze tedy s ní bojovat. Gingerich zároveň nedoporučuje zemím zavádět takové nástroje, které by s korupcí mohly zcela skoncovat. Různorodé typy nastolených ovládacích prvků potřebných k dosažení tohoto cíle by mohly přinést tolik neefektivnosti, pokud jde o vládní opatření a náklady, že výsledek by mohl být ještě horší, než dosavadní problémy. Při pokusu o omezení korupce na nulu jsou zde velká rizika, na něž mohou doplatit občané. Pokud budeme tolerovat relativně nízkou míru korupce, vyhneme se potížím. Gingerich uzavírá: „Korupce je špatná, jelikož snižuje účinnost veřejných výdajů. Vybrané peníze od občanů prostřednictvím daní tak nejsou efektivně využívány ve zboží a veřejných službách.“

Zdroj:

http://www.bbc.co.uk/portuguese/noticias/2015/03/150319_brasil_corrupcao_vulneravel_ac

BRAZILCI VYŠLI DO ULIC PROTI DILMĚ. VYZÝVAJÍ JI K IMPEACHMENTU A NĚKTEŘÍ VOLAJÍ PO NÁVRATU VOJENSKÉ DIKTATURY

2015-03-16T05:07:00.001+01:00

Domácí a světová média okamžitě reflektovala tentokrát velmi masivní protivládní protesty, které v končícím létu rozpálily chodníky více než padesáti velkých brazilských měst. Kdy jindy, než v neděli. Jak nejlépe se zorganizovat, než prostřednictvím sociálních sítí. Při pohledu do tváří protestujících nelze povětšinou vidět pravou zlost. Mnozí z nich událost chápou jako velkou zábavnou party, na níž je možné se sejít s přáteli a s úsměvem na rtech si zahopsat proti Dilmě. Alespoň takto na nás mnozí lidé působili v poklidu křesla v obývacím pokoji při sledování přímého přenosu „pouličních bouří“. Ulice, metro a jiná veřejná prostranství dnes jasně ovládli národní barvy. Na první pohled vypadalo, že v ulicích je snad každý Brazilec, statistika však mluví o přibližně jednom milionu účastníků napříč všemi šestadvaceti státy. Největší akce, byť časově zpožděná za ostatními městy, proběhla na Avenida Paulista, skrz níž se dral dav dvou set deseti tisíc lidí. Homogenní manifestační diskurz vyzval prezidentku Dilmu k demisi a vládnoucí Stranu pracujících (Partido dos Trabalhadores, PT) lidé vyzvali k odpovědnosti za korupční skandál v Petrobras. Vojenská policie má dobře v paměti loňské a předloňské napjaté demonstrace – tentokrát ale někteří členové jejího sboru demonstrantům tleskali, další se dokonce vedle demonstrantů fotografovali. Ojedinělým incidentem bylo zatčení dvaceti členů nacionalistické skupiny „Plešatců předměstí“ (Carecas do subúrbio), jež ohrožovali dav výbušninami. K žádným vážným zraněním nedošlo. Další dva lidé byli zatčeni za krádeže a kapsářství. V Rio de Janeiru proudilo podél pláže Copacabana v ranních hodinách jen 15 000 demonstrujících, v průběhu dne účast nabyla a počet účastníků byl upřesněn na 50 000. V závěru dne použila policie proti demonstrujícím vytrvalcům slzný plyn. Státy, kde prezidentka Dilma v roce 2014 drtivě zvítězila, jako Minas Gerais (Belo Horizonte), Pernambuco (Recife) a Bahia (Salvator), se velkým demonstracím také nevyhnuly. Tuzemské televize vysílaly živý průběh demonstrací střídavě z těchto měst napříč celou zemí. V Belo Horizonte, rodném městě Dilmy, dominovaly v tisícovém davu hesla „Ven Dilmo“ (fora Dilma) nebo „Ven PT“ (fora PT). V Salvatoru se účastnilo protestu šest až sedm tisíc lidí. V Recife pochodovalo nejméně pět tisíc demonstrantů (počet uvedla vojenská police, PM) podél pláže Boa Viagem. Podle organizátorů byla však síla davu desetkrát větší. Čísla se v tomto někdy výrazně rozcházejí. V Curitibě (stát Paraná) demonstrovalo dle PM osmdesát tisíc lidí.

Deník Folha de S. Paulo si všímá reflexe situace ve světových médiích. Britský Guardian definuje odpůrce Dilmy jako „převážně bílou střední třídu“. Podle deníku jsou projevy nespokojenosti důsledkem ekonomické frustrace a „velkého politického skandálu“ v Petrobras. Bloomberg zase zdůvodňuje projevy brazilské rezistence zvyšujícím daňovým tlakem a rostoucí cenou benzínu. Počítá také s tím, že síla protestů může překonat situaci z června 2013. Španělský El País zdůraznil, že 15. březen 2015 znamenal pro Brazílii jeden z největších protestů v její historii. Financial Times podtrhl jako příčinu protestů pokles ceny realu vůči dolaru a snahu o fiskální změny navržené vládou. New York Times zase zdůraznil, že současným odrazem situace v ulicích je nízká popularita prezidentky Dilmy, které „chybí talent pro politické jednání“ v porovnání s jejím „mentorem“, bývalým prezidentem Luizem Ináciem Lulo da Silvou.

Ve stručnosti shrňme, po čem vlastně davy nespokojenců volaly. Jedni volali po impeachmentu (= pohnání státního úředníka před soud), druzí zase po vojenském převratu a nastolení podobné vojenské diktatury, která zemi řídila v letech 1964-1985. Jeden z demonstrujících četl transparent v angličtině: „Armáda, námořnictvo a letectvo. Prosím, zachraňte nás opět od komunismu.“ Jedním z těch, co tento nápis držel, byl počítačový grafik Marlon Aymes. Prohlásil, že vojenská síla by byla jedinou cestou k sesazení Strany pracujících. „Jsou u moci šestnáct let. To je jako diktatura“, řekl. „V roce 1964 se brazilská armáda postavila proti prezidentovi, jež byl blízko Kremlu. V současné době je Strana pracujících součástí politické skupiny, který chce prosadit bolívarovský socialistický model napříč Latinskou Amerikou. Obyčejní lidé protestují a požadují obžalobu, ale kongres je příliš zkorumpovaný, aby uznal, že potřebujeme vojenský zásah.“ Jiní vyjádřili mírnější názory. Student administrativy, třiadvacetiletý Henrique Figueirdeo, řekl: „Nechci návrat k diktatuře. Potřebujeme progresivní politiku a potřebujeme i demokracii. Ale musíme také bojovat proti korupci a zvýšit efektivitu. K tomu potřebujeme změnu vlády.“ India Longras, bušící do kuchyňské, na níž bylo napsáno „For Dilma“, prohlásila: „Narodila jsem se ve vojenské diktatuře. Bylo to mnohem lepší, než teď. Pokud bych si měla vybrat mezi tehdy a teď, volila bych diktaturu. Vzdělání bylo lepší, kriminalita byla nízká a chudí žili důstojně.“ Vyzývání k vojenskému převratu bylo méně patrné ve větších shromáždění v Sao Paulu a Brazílii.

Celá Brazílie, ale i světová média, budou jistě netrělivě čekat, co přinesou následující dny, jakým způsobem brazilská vláda v čele s Dilmou vyhodnotí tuto situaci. Nikoho jistě nepřekvapí, když Dilma zůstane vůči situaci apatická a bude pokračovat ve směru, který nastolila. V případě, že se situace nezlepší, nepochybuji o tom, že Brazilci vyjdou do ulic znovu – nastolení vojenské diktatury by z globálního hlediska bylo něco nevídaného.

Zdroje:

http://www1.folha.uol.com.br/poder/2015/03/1603250-manifestacoes-pelo-pais-ganham-destaque-na-imprensa-internacional.shtml

http://www.jb.com.br/pais/noticias/2015/03/15/protestos-contra-dilma-em-sao-paulo-tomam-a-avenida-paulista/

http://www1.folha.uol.com.br/poder/2015/03/1603274-mbl-e-defensores-de-intervencao-militar-trocam-vaias-em-protesto.shtml

http://www.nytimes.com/2015/03/16/world/anger-bubbles-up-against-brazilian-president.html?ref=world

http://www.theguardian.com/world/2015/mar/15/brazil-protesters-rouseff-impeachment-petrobas

http://www.washingtonpost.com/world/the_americas/hundreds-of-thousands-march-to-ask-brazil-presidents-ouster/2015/03/15/206d9f66-cb74-11e4-8730-4f473416e759_story.html

PRŮBĚH INFLACE V BRAZÍLII A OTÁZKA UDRŽENÍ CÍLE INFLAČNÍHO STROPU V ROCE 2015

2015-03-07T16:43:00.000+01:00

Již přes rok je inflace v Brazílii na 7,7%, přičemž cílem vlády je její snížení na 6,5%. Brazílie měla doposud jednu z nejrychleji rozvíjejících se ekonomik světa, ale vypadá, že v r. 2014 byl tento rychlý růst pozastaven. Její monetární politika, podobně jako v České republice, je řízena Národní bankovní radou (Conselho Monetário Nacional) centrální banky. Index spotřebitelských cen (IPCA) vydaný v pátek potvrzuje pesimistická očekávání, podle nichž poprvé za 12 let dojde k proražení stanoveného inflačního stropu. V únoru byla inflace 1,22% tažená zvýšením benzínu o 8,42% a školného o 7,24%. Očekávání analytiků bylo setrvat na 1,08%.

Centrální banka nyní zvýšila úrokovou sazbu na 12,75%, aby inflaci udržela na uzdě (viz oficiální prohlášení CB) z původních 12,25%. Ve středu oficiální čísla ukázala, že průmyslová výroba klesla v lednu o 5,2% ve srovnání s předchozím rokem. Brazílie, kdysi jedna z rychle se rozvíjejících ekonomiky BRICSu, jež zahrnují dále Rusko, Indii, Čínu a Jihoafrickou republiku, nyní bojuje za zvýšení poptávky po domácích výrobcích. Dilma Rousseff se nyní snaží fiskálními opatřeními snížit státní deficit, a to pomocí snížení výdajů a zvýšení daní, ovšem čelí ostré kritice politické opozice. Pokus o zvýšení daní byl zamítnut prezidentem brazilského senátu. Na vrcholu těchto problémů stojí korupční skandál státního ropného gigantu – společnosti Petrobras – jež je nyní vržena do nejistot a omezení investičních plánů.

Brazilské kroky ke zvyšování úrokových sazeb jsou v rozporu s celosvětovým trendem úrokové sazby snižovat. Tento týden Indie snižovala úrokové sazby a měnovou politiku se snaží dlouhodobě uvolňovat také Čína, aby se pokusila podpořit hospodářský růst. V současné době byl obnoven „systém inflačních cílů“ (sistema de metas de inflação, vznikl v r. 1999), který zaručoval stabilitu realu poté, co se na konci 90. let zhroutila stabilita měnového systému. Systém inflačních cílů je stále chápán jako jeden z garantů stability. Co se však stane, když inflační cíle nebudou slněny? Thais Zara, hlavní ekonom Rosemberg Associados (poradenská společnost v oblasti financí), vysvětluje, že jediným přímým důsledkem této „poruchy“ je povinnost centrální banky vysvětlit situaci v otevřeném dopise ministrovi financí, kde bude rozvedeno, proč nebyl cíl splněn. Podle některých ekonomů není dobrým řešení stagnace právě zpřísnění měnové politiky, v tomto případě tedy zvýšení úrokových sazeb.

Od doby zavedení systému inflačních cílů byl překročen inflační strop již třikrát. V r. 2001 (7,6:6%) – v té době byl prezidentem centrální banky Armínio Fraga, který odůvodnil selhání nákazou argentinskou krizí a útoky z 11. září na Spojené státy. Další případy selhání následovaly hned v letech: 2002: (12,3:5,5%) a 2003 (9,3:6,5%).

Zdroje:

http://www.tradingeconomics.com/brazil/inflation-cpi

http://www.inflation.eu/inflation-rates/brazil/historic-inflation/cpi-inflation-brazil.aspx

http://www.bbc.co.uk/portuguese/noticias/2015/03/150303_metas_inflacao_ru

http://www.bbc.com/news/business-31744918

V NEJVĚTŠÍM BRAZILSKÉM MĚSTĚ BEŽÍ KOHOUTKY NAPRÁZDNO. BOJ O VODU BUDE DLOUHÝ.

2015-03-04T17:31:00.000+01:00

Přesto, že je Brazílie sedmou nejvyspělejší ekonomikou světa a je statisticky největší zásobárnou vody na světě, potýká se s nedostatkem tekoucí vody a zažívá největší období sucha, jež pamatují naposledy 30. léta minulého století. Mnoha obyvatelům státu São Paulo se mění základní životní hodnoty. Školy, univerzity a nemocnice – tedy veřejně důležité instituce – se musí se situací vyrovnávat po svém za běžného chodu. Rezervoáry zásobující téměř polovinu obyvatel metropole, včetně finanční čtvrti (Avenida Paulista), se blíží k nule. Doktoři museli údajně zkrátit dialýzu u pacientů s onemocněním ledvin, zatímco školy zavedly opatření na úsporu vody, aby se zabránilo pozastavení výuky.

Letecký pohled na přehradu Atibainha, součast vodní nádrže Cantareira, během období sucha (Reuters)

Zaměstnanci dětské léčebny Cândido Fontoura popřeli zprávy, že jejich středisko zůstalo na začátku tohoto měsíce bez vody, ovšem Analice Dora, bioložka pracující v této nemocnici, řekla: „Všichni mají obavy. Nemocnice jsou jedním z míst, kde nemůže chybět voda. Je to otázka hygieny.“ V São Paulu jsou místa, která jsou bez vody již od loňského roku. Přesto, že Brazílie má největší zásoby vody na světě, jedna z hlavních zásobovacích sítí v São Paulu, systém Cantareira má jen již 10% zásob vody, a to včetně hlubokých rezerv známých jako „mrtvý objem“. I když únorové srážky byly nadprůměrné, nestačilo to na doplnění zásob. „Lidé zde vyrůstali s kulturou hojnosti a jednou z těchto hojností je voda“, řekl Décio Semensatto, profesor ekologie a environmentálních věd při sao paulské univerzitě (USP). Dále říká: „Je tu voda, ale je tu také spousta lidí. Mezinárodní standardy říkají, že vodní stres (water stress) nastává, když vodní hladina klesne pod 1500 m³na osobu za rok. Tady to je v současné době 200 m³.“ Minulý měsíc vláda varovala, že nádrže by mohly do čtyř až pěti měsíců zcela vyschnout. A profesor Semensatto řekl, že vodní stres by mohl v Sao Paulu pokračovat dalších čtyři nebo 5 let, což by ohrožovalo nejen ekonomiku města, ale také zbytek celé země. „Když začneme pozorovat zpomalování byznysu v São Paulu, potom záhy spatříme tento vliv také v jiných městech po celé Brazílii.“ Prezident vodohospodářské společnosti Sabesp, Jerson Kelman, prohlásil, že prozatím nebylo rozhodnuto o přídělu vody, ani o tom, kdy by příděly měly nastat. „Pokud zůstaneme dále bez deště a dosáhneme limitů, nevím v tuto chvíli, kde s příděly začít, jsme ovšem technicky schopni zaručit dodávky vody tam, kde je to nezbytné: v nemocnicích, ve věznicích.“ Obyvatelé São Paula obviňují vládu, že po říjnových volbách bagatelizovala rozsah krize a nerealizovala žádný krizový plán. „Za 25 let jsem nic podobného neviděla“, řekla sedmačtyřicetiletá Ana Ferreira, která provozuje kavárnu v centru São Paula. „[Voda] zmizí kolem třinácté hodiny až do ranních hodin. Další den nepřiteče do desáté hodiny ranní. Vláda nevarovala lidi o problémech kvůli politickým zájmům. Obyvatelstvo bylo oklamáno.“ Paní Ferreira řekla, že její podnikání přežívalo jen díky vodní cisterně, která poskytovala rezervy, když byl přívod vodním potrubím zastaven, ale zároveň sdělila, že chudší obyvatelstvo žijící na okraji města bylo zasaženo mnohem hůře.

Letecký pohled na přehradu Jaguari, součást vodní nádrže Cantareira (Reuters)

Profesor Semensatto říká, že prognózy krize, kdy bude třeba čelit velkému suchu, znala vláda a Sabesp již v roce 2012. Opatření vedoucí k minimalizaci krize však nebyly přijaty. „Veřejnost potřebuje znát situaci, jaká je. Je extrémně kritická. Další informací, která se neuvádí, je, jak dlouho tato krize potrvá. Vodní stres potrvá čtyři až pět let. Letošní rok je průpravou pro další pár let, která budou horší.“

Korupce v Petrobras mohla být vyšetřována již v 90. letech, řekla Dilma

2015-02-20T21:49:00.001+01:00

V pátek 20. února se prezidentka Dilma Rousseffová rozhodla k dalšímu postupu v operaci Lava Jato, která se zaměřuje na obvinění z korupce na Petrobras. Prezidentka zdůraznila, že několik vyšetřování proběhlo již před lety s úředníky Petrobras, kteří se dopustili činů korupce téměř před 20 lety. "V současné době pohlížíme na data, která byla zveřejněna v novinách v letech 1996-1997." V letech 1996 a 1997, během vlády Fernando Henrique Cardoso, Petrobras předsedal Joel Renno. Při porovnání současné situace s jinými obdobími byla Dilma také nadšena, že subjekty odpovědné za vyšetřování mají dnes svobodu jednání. "Neexistuje „engavetador“* republiky. Neexistuje žádná kontrola nad federální policií, jmenujeme nepolitické osobnosti do hlavních pozic federální policie. Dilma také poukázala na to, že Petrobras se nedopustil pochybení, ale pochybili někteří z jeho zaměstnanců. Prezidentka ovšem zdůraznila, že s Petrobras nelze nakládat, jako by se dopustila nesrovnalosti. "Nebudu jednat s Petrobras jako viníkem. Kdo provedl přestupky, byli zaměstnanci Petrobras, kteří budou muset za to zaplatit. To je pravidlo v Brazílii.

http://www.jb.com.br/pais/noticias/2015/02/20/corrupcao-na-petrobras-deveria-ter-sido-investigada-nos-anos-90-diz-dilma/

pozn. : engavetador = státní korupčník; vtipnou přezdívku "engavetador-geral da república" obdržel bývalý brazilský generální prokurátor Geraldo Brindeiro.

TWITTER SE VYSMÍVÁ ORGANIZACI PEDIGA

2014-12-30T01:32:00.001+01:00

"Ich habe nichts gegen Schnee, solang er sich an unser Klima anpasst und Regen ist." (#schneegida)

Odpor vůči protiislámské skupině Pegida roste, ale s humorem. Pod hashtagem #schneegida, který pisatelé umisťují na sociální síti Twitter, se ukrývá mnohé. Například to, aby se jednou řeklo, že nezbedný sníh už roztál (metafora pro asimilaci?). Sněhu se jednoduše využilo proto, že ho v Německu za posledních pár hodin hodně napadlo, navíc dosti nečekaně. Tak to v Německu chodívá i s příchodem nové vlny islámských přistěhovalců. Proti organizaci Pegida se pod internetovou petici podepsalo již více než 200 000 lidí. Pod heslem „Za barevné Německo“ (Für ein buntes Deutschland) sbírá hannoverský organizátor akce, Karl Lempert, podpisy na platformě change.org již od 23. prosince. Lempert si dal za cíl získat jeden milion příznivců-signatářů. Stojící sněhuláci vyjadřují postoje signatářů asi těmito slovy: „Nemám nic proti sněhu. Někteří z mých dobrých přátel jsou sněhuláci.“ Sněhuláky stavěli recesisté jako reakci na protiislámské demonstrace. Postoje Němců vůči muslimům ovšem nejsou jednoznačné. Někteří říkají, že riziko podstoupení takovéto signatářské akce zůstává neznámé. Islamizace Německa je samozřejmě velkým socioekonomickým problémem, na který doplácí nejen starší generace, ale již také její dospívající potomci. Někteří jezdí do školy desítky kilometrů jen proto, aby nemuseli snášet šikanu od svých tureckých spolužáků. Turků už je takové množství, že se kvůli nim přestavují školy nebo nemocnice. Podrobné informace budeme v médiích složitě hledat. V reakci na nedávné demonstrace hnutí Pegida v Drážďanech chce CDU v současnosti lépe zajistit přistěhovaleckou a azylovou politiku. Německý ministr financí Wolfagang Schäuble (CDU) upozornil, že islám by neměl být zaměňován s islamismem (tj. s islámským fundamentalismem). Podotkl také, že "náš všední život s imigranty náš život mění, ovšem nezhoršuje ho, ale obvykle ho zlepšuje". Oficiální denní tisk vyjadřuje islámu značnou podporu, nicméně uvádí se také názory, že vládní politici počítají také s další mírou vystěhování, tak jako to bylo provedeno částečně již v Durynsku a Šlesvicko-Holštýnsku. Prozatím nemáme k dispozici dostatek relevantních zdrojů o názoru na tuto akci. Uveďme alespoň názory lidí prostřednictvím jejich tweetů. Jednoznačný závěr nehledejte. Německý národ stojí momentálně v názorovém rozporu.

„Potřebujeme jasná pravidla pro imigraci sněhuláků.“ (Wir brauchen klare Regeln für die Zuwanderung von Schneemännern. #schneegida)

„Jsem proti islamizaci našich měst.“ (Ich bin gegen die Eislamisierung unserer Städte! #schneegida)

„Nemám nic proti sněhu ve své vlasti, ale německá kultura je přeci jen deštěm.“ (Ich habe nichts gegen Schnee in seinen Heimatländern. Aber die deutsche Leitkultur ist nun einmal Regen! #schneegida)

Zdroje:

http://www.dw.de/ich-hab-nichts-gegen-schnee-aber/a-18155196

http://www.spiegel.de/netzwelt/web/schneegida-mit-ironie-gegen-pediga-a-1010559.html

http://www.berliner-zeitung.de/panorama/twitter-trend--schneegida--gelber-schnee-sollte-unverzueglich-abgeschoben-werden-,10808334,29433496.html

http://www.deutschlandfunk.de/schneegida-ich-bin-gegen-die-eislamisierung.1818.de.html?dram%3Aarticle_id=307352

http://svobodnenoviny.eu/pegida-jako-v-roce-1989-tentokrate-proti-nacismu/

http://www.zeit.de/politik/deutschland/2014-12/sachsen-cdu-kretschmer

https://www.youtube.com/watch?v=uG9W-fOU0fc

Trh práce a absolventi bakalářských oborů - článek z Frankfurter Allgemeine Zeitung z 20.7. 2014

2014-07-20T16:43:00.002+02:00

V německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung si kladou otázku, zda jsou mladí absolventi bakalářských oborů skutečně připraveni do života. Absolventi bakalářského stupně jsou prý „dostatečně zralí“, říká manažer firmy Siemens, Mark Kumpf, který je ve firmě zodpovědný za nábor nových talentů. Známá podnikatelská konzultační firma Boston Consulting Group pohlíží na bakaláře také pozitivně. Analyticky jsou žadatelé s bakalářskými tituly stejně silní jako absolventi s magisterkým titulem, sdělila Carsten Baumgartner. Chybí ovšem kandidáti s dostatečnou zralostí a zkušeností. Obvykle potřebují větší pomoc s tím, zorientovat se v daných problémech.

Ukazuje se, že mladí lidé již tolik nevyužívají zahraničních stáží a čerpání zkušeností v zahraničí. A to je právě to, na co firmy často vsázejí. Není to zcela chyba studentů, ale spíše systému. Dnes jsou totiž mnohé studijní programy přesně šité na míru, jakoby produkovaly „rychlokvašky“ - podle toho se pak také studenti zařídí. Studijní programy dávají studentům velmi malý prostor právě na pracovní stáže (opomiňme ty studijní, ale v článku nejsou rozlišené). Německá hospodářská politika, která po léta obhajovala zefektivnění vzdělávacího systému, teď hlásá, že rychlé studium pro ni není nic pozitivního. To je v souladů například také s veřejným prohlášení chemického koncernu BASF. Tato společnost sídlící v Ludwigshafenu od studentů a absolventů přímo žádá, aby strávili na zahraniční stáži alespoň jeden semestr nebo ať tak učiní ve svém volném čase. Vzdělávací systém je stále příliš zaměřen na předávání znalostí. Nabývání znalostí je chápáno jako tvorba nebo osvojování si ctností. I v České republice bychom měli na takovýto přístup apelovat, ale domnívám se, jako by se u nás na absolvování zahraniční stáže vůbec nepřihlíželo nebo si toho alespoň firmy příliš neváží.

2014-04-05T21:31:00.000+02:00

SMAC montiert die Grabplatte des Wiprecht von Groitzsch

Pressemitteilung des Staatlichen Museums für Archäologie Chemnitz

Am heutigen Freitag, 4.4.2014, montiert das smac die 400 Kilogramm schwere Replik der Grabplatte Wiprechts von Groitzsch (1050 – 1124) in der Dauerausstellung. Die aufwändig gestaltete, farbige Tumba-Deckplatte stellt den Adligen idealtypisch und im kostbaren edelsteinbesetzten Gewand dar. Das spätromanische Meisterwerk ist eines der bedeutendsten Zeugnisse der obersächsischen Bildhauerkunst.

Wiprecht wurde in dem von ihm gegründeten Kloster Pegau bestattet. Die ursprünglich mit Edelsteinen verzierte, farbig bemalte Grabplatte entstand erst 100 Jahre nach seinem Tod. Sie zeigt den Adligen idealtypisch mit lockigem Haupt als Fürst mit Schild und kostbarem Gewand. Es dominieren die herrschaftlichen Farben Gold, Rot und Blau.

Bei der im smac aufgestellten Grabplatte handelt es sich um die Replik einer Kopie, die 1893 angefertigt wurde und heute im Germanischen Nationalmuseum in Nürnberg zu sehen ist. Das Original befindet sich in der Stadtkirche Pegau (Lkr. Leipzig). Das smac entschied sich, die Nürnberger Kopie zu reproduzieren, da sie der ursprünglichen Farbgebung näher kommt als das verblasste Pegauer Original.

4D Concepts aus dem hessischen Groß Gerau fertigte die Chemnitzer Replik im 3D-Sanddruck-Verfahren an.

Wiprecht im smac

In der Dauerausstellung des smac markiert die Grabplatte Wiprechts den Beginn des Rundgangs in der dritten Etage. Diese Etage umfasst die Zeit des Mittelalters bis zur frühen Industrialisierung in Sachsen.

In einem kabinettartigen Raum markiert der Themenbereich Wiprecht von Groitzsch den mittelalterlichen Landesausbau auf dem Gebiet des heutigen Sachsen. Er steht beispielhaft dafür, wie im Mittelalter mit Fehde, Rodung, Burgenbau, Klostergründung und Heirat Herrschaft und Macht erweitert, gefestigt, aber auch gefährdet werden konnten.

Scherenschnitte an den Kabinettwänden illustrieren das Leben des Fürsten. Diese Szenen bringen dem Besucher Wiprecht als Mensch und Herrscher näher.

Zentrales Element des Kabinetts wird ein Modell der Wiprechtsburg Groitzsch sein. Archäologische Funde verdeutlichen dem Besucher die Bedeutung der Burg als überregionales Zentrum adliger Macht und Herrschaft, beleuchten aber auch das Alltagsleben der Adligen.

Wiprechts archäologische Hinterlassenschaften

Vom Grab selbst und dem 1556 abgerissenen Kloster Pegau sind heute obertägig keine Spuren mehr vorhanden. Die Wiprechtsburg Groitzsch hingegen ist noch heute über der Elsteraue deutlich sichtbar. Von 1959 bis 1968 fanden hier Ausgrabungen des Museums für Vorgeschichte (dem heutigen Landesamt für Archäologie) statt. Neben den schriftlichen Quellen bilden die archäologischen Funde und Forschungsergebnisse die Grundlage für die Präsentation im smac.

Wiprecht von Groitzsch (1050 bis 1124) – Vom Haudegen zum Mönch

In den Annalen des Klosters Pegau stellen die Chronisten in der Zeit um 1150 ihren Klostergründer Wiprecht von Groitzsch als Herrscher von reichspolitischer Bedeutung mit Kontakten zum Kaiser, den Päpsten und Bischöfen dar – aber auch als hart gesottenen Kämpfer, der spät den Wandel zum reuigen und bekennenden Christen vollzog.

Wiprecht reifte am Hof des Grafen Udo von Stade zum jungen Mann heran. Schon früh legte er sich mit den angestammten Adligen an. Kurzerhand bot man dem Zwanzigjährigen die Burg Groitzsch im weit entfernten Mulde-Elster-Gebiet an. Doch auch hier machte er sich schnell Feinde unter den lokal ansässigen Adligen. Um seine Position durch mächtige Bündnispartner zu stärken, schloss er sich dem Lager König Heinrichts IV. im Kampf gegen die sächsischen Fürsten und Papst Gregor VI. an. Reich belohnt und mit der Tochter des Königs von Böhmen als Ehefrau kehrte er nach Groitzsch zurück. Ausgestattet mit Macht und großem Selbstbewusstsein entwickelte sich Wiprecht zu einem wahren Despoten. Er überzog seine Widersacher mit Fehden, eroberte ihre Burgen, verfolgte sie gnadenlos und schreckte selbst vor der Brandschatzung der Zeitzer Jacobskirche nicht zurück. Um 1091 tat er für diese Ungeheuerlichkeit Buße und gründete zu seinem Seelenheil und als spätere Familiengrablege das Kloster Pegau.

In den Auseinandersetzungen zwischen den Fürsten und dem Königtum zu Beginn des 12. Jh. geriet Wiprecht in starke Bedrängnis. Seine Burg wurde 1115 vom kaiserlichen Herr belagert. Kaiser Heinrich V. verurteilte ihn zum Tod, begnadigte ihn dann jedoch. Nach mehrjähriger Haft auf dem Trifels wurde er um 1117 rehabilitiert und erhielt die Markgrafschaft Meißen sowie die Niederlausitz. 1124 entsagte er, den Tod vor Augen, allem Weltlichen und verstarb als Möcnch im Kloster Pegau. Er wurde in der Mitte seines Klosters vor dem Hauptaltar neben seiner Ehefrau beigesetzt.

Quelle: Peter Degenkolb, Wiprecht von Groitzsch. In: Begleitband zur Dauerausstellung des smac (Drucklegung: Mai 2014)

smac – Staatliches Museum für Archäologie Chemnitz

Am 16. Mai 2014 eröffnet das smac. Der Freistaat Sachsen erhält mit dem Museum eine dauerhafte Präsentation seiner archäologischen Landesschätze. Über 6000 Exponate beleuchten auf drei Etagen die Menschheitsgeschichte von der Altsteinzeit bis ins frühe Industriezeitalter.

Sitz des Museums ist das ehemalige Kaufhaus Schocken in der Chemnitzer Innenstadt. Erich Mendelsohn, berühmter Architekt der Klassischen Moderne, entwarf und plante das Gebäude zwischen 1927 und 1930 für den Warenhauskonzern der jüdischen Gebrüder Schocken.

Link zum Objektkatalog der Sammlungen des Germanischen

Nationalmuseums (Nürnberg)http://objektkatalog.gnm.de/objekt/Gd270

Mýtus bílých Vánoc

2013-12-25T01:42:00.002+01:00

Něco k mýtu bílých Vánoc. Opět se začíná mluvit o teplých Vánocích (tedy bez sněhu). V historii tomu nebylo jinak. Švýcarská klimatoložka Martine Rebetez připisuje touhu po bílých Vánocích odkazu na vánoční pohlednici z r. 1863. Tento rok totiž vzniká jedna z prvních moderních vánočních pohlednic. Ano, jde o pohlednicové klišé kolující v našem (ne)vědomí od druhé poloviny 19. století. Realita je ale jiná. V Německu (ve střední Evropě obecně) jsou Vánoce tradičně zelené. Pro německé nížiny jsou bílé Vánoce skoro zázrakem. Letošní Vánoce jsou ale opravdu neobvykle teplé. Když starší lidé vypráví o sněžných zimách, mají na mysli pravděpodobně období mezi lety 1939-1974. Zimu v těchto letech vědci přirovnávali ke klimatu srovnatelném s dobou ledovou. V Alpách se tehdy postavilo mnoho lyžařských vleků. Přesto všechno zůstávaly Vánoce povětšinu zelené, tedy bez sněhové pokrývky. Poslední bílé Vánoce zažilo celé Německo v r. 1981! Mnichov je německým velkoměstem s největší šancí na bílé Vánoce. V bavorské metropoli leží sníh mezi 24. - 26. prosincem v průměru dvakrát za pět let. Drážďany ho zažívají v tomto období pouze jednou za pět nebo šest let. Frankfurt nad Mohanem dokonce jednou za devět let a Porýní jednou za deset lez! Posílat Vánoční pohlednice se Santou Clausem na sobech letící zasněženou krajinou vznikl v Americe, byly adresovány příbuzným amerických přestěhovalců do Evropy. Jasná a třpytivá krajina vyzařovala klid a pořádek. Zasněžená krajina se začala brzy objevovat také na australských vánočních pohlednicích, ačkoli u protinožců a klokanů představuje prosinec vrchol léta.

Takže žádné rouhání, že je to vina pána Boha …je to prostě normální. Zkusíte najít, kdy za poslední léta byla o Vánocích plnohodnotná sněhová pokrývka u nás v ČR?

Zdroj: Spiegel

Martin Heidegger: VĚDA, TECHNIKA A ZAMYŠLENÍ (z četby filosofických děl)

2013-12-05T16:30:00.004+01:00

Slovy M. H. se tážeme po technice, abychom k ní zjednali svobodný vztah. Vztah je svobodný, když se v něm náš pobyt (Dasein) otevírá bytnosti techniky – být s bytností techniky v souladu znamená vědět, jak se technika vymezuje. Technika není ještě bytnost techniky samotné. Je třeba „uchopit techniku duchovně“, umět technice poručit. Mít techniku pod kontrolou se stává tím naléhavější, čím více hrozí, že se technika vládě člověka vymkne.

Hledáme instrumentálno, tj. hledáme kauzalitu onoho techné. Hledání této kauzality je zařazeno do fenomenologického rámce: „Skýtání výskytu vynáší ze skrytosti do neskrytosti. K poskytnutí výskytu dochází pouze tehdy, jestliže skryté přechází do neskrytosti.“ Toto přecházení spočívá a probleskuje v tom, co nazýváme odkrývání (das Entbergen). Odkrývání pravdy (řím. veritas, něm. Wahrheit) chápeme obvykle jako správnost představování. Do oblasti kauzality patří účel a prostředek, patří do ní instrumentálnost – instrumentálnost platí za základní rys techniky. Technika není pouhý prostředek, technika je jeden ze způsobů odkrývání. Tím se nám pro její bytnost otevře docela jiná oblast, je to oblast odkrývání, tzn. pravdy (Wahr-heit). Technika je jeden ze způsobů odkrývání. Technika bytuje (west) v oblasti, v níž se děje odkrývání a neskrytost, tj. pravda.

Co je to vlastně „technika“? Slovo vychází z řeckého techné. Techné není pouze jméno pro rukodělnou činnost a dovednost, nýbrž také pro vysoké umění a krásné umění, techné je něco poetického. Znamená také v něčem se vyznat, něčemu rozumět. Jakožto vysvětlující a otevírající je odkrýváním. Technika je jeden ze způsobů odkrývání. Bytnost moderní techniky (Gestell) – Gestell znamená to, co shromažduje všechnata stellen. Gestell je způsob odkrývání, který vládne v bytnosti moderní techniky, přičemž sám není nic technického. Technika není proto pouhé lidské konání, a už vůbec ne pouhý prostředek v rámci takového konání. Bytnost techniky je jakožto odkrývání nebezpečným. Gestell myslíme ve smyslu údělu a nebezpečí. Ohrožení člověka nepřichází teprve až od (možná) vražedných strojů a technických aparatur. Ohrožení ve vlastním smyslu se člověka týká již v jeho bytnosti. Tam, kde vládne Gestell, je tedy v nejvyšším smyslu nebezpečí. Slovy básníka Hölderlina: „Kde však je nebezpečí, vyrůstá také záchrana.“ „Zachránit“ znamená přivést něco zpět k bytnosti. Lze se tázat, zda bytnost techniky, Gestell, je společný rod (viz Aristotelovy Kategorie) pro všechno technické. Gestell nikdy není bytností techniky ve smyslu nějakého rodu. Gestell je údělem seslaný způsob odkrývání. Tázat se na techniku znamená tázat se na konstelaci, v níž se odehrává odkrytost a skrytost, v níž se odehrává to, co bytuje jakožto bytnost pravdy.

Nad výstavou „Archeologie přemyslovských Čech“ v Újezdě nad Lesy

2013-09-14T23:49:00.004+02:00

V sobotu 14. 9. 2013 jsem navštívil nenápadné muzeum v Újezdě nad Lesy, kde mne uvítal starší pán, jež se sám označil za muzejní inventář. Od začátku bylo jasné, že si chce povídat a já se měl stát jeho posluchačem. Nedošlo mu, že jsem ve spěchu a musím se soustředit na prezentované výsledky archeologických výzkumů ze zaniklých středověkých osad, jež za účelem výstavy „Archeologie přemyslovských Čech“ shromáždili pracovníci Ústavu archeologii při FF UK v Praze. Přisunul jsem si židli k prvnímu posteru, sedl si a začal jedním dechem číst a lapat po informacích.

První banner byl věnován ZSO Suchomasty na Berounsku, která byla kontinuálně osídlena od 9. do 15. století. Uvažuje se, že se ve vsi odlévaly zvony, nicméně tuto domněnku nelze potvrdit. Další asi tři panely byly věnovány zaniklé vsi Hol, vzdálené od Újezdu nad Lesy jen několik set metrů v Klánovickém lese. Šlo o poměrně rozsáhlou sídelní aglomeraci v zázemí lucemburské Prahy, o níž je první zmínka k r. 1346. Ve své diplomové práci ji aktuálně zpracoval Michal Beránek. V sídelním areálu identifikoval přes 20 usedlostí spolu se svými dvory. Lokalita stojí na minerálně slabých půdách, tudíž její někdejší ekologickou stabilitu mohlo udržet jen intenzivní hnojení, i když jeho doklad se nepodařilo spolehlivě prokázat. Další panely byly věnovány velmi čerstvému objevu raně středověkého hradiště v předpolí Prahy, a to Královicím, které svou rozlohou mohly konkurovat Pražskému hradu na ostrožně Žiži. Vzhledem k poměrně extrémní velikosti areálu se nejednalo i sídlo úzké skupiny (elity), ale sídlilo zde několik stovek obyvatel. Následovala kratší prezentace archeologického výzkumu v Kouřimi, kde stál správní hrad na ostrožně nazvané Kouřim-sv. Jiří, nazvané dle dnes již zaniklého kostela. Sídelní aktivita tu byla ukončena v průběhu první poloviny 13. století. Nynější výzkum se soustředí na přilehlou sídelní aglomeraci, čímž je vyvinuta snaha o ucelené poznání topografie tohoto místa.


Vyzdění studny na parcele XVIII (obj. 183) v zaniklé vesnici Hol

Poslední a snad největší část byla věnována ZSO Spindelbach v Krušných horách, jejíž první panel byl uveden slovy „Život na hranici existence“, s tímto přirovnáním se může bývalá vesnice nepochybně ztotožnit. Jedná se totiž o nejvýše položenou ves na území České republiky, přičemž obyvatelstvo, které tu kdysi žilo, si muselo sáhnout až na dno svých sil a zemědělská produkce tu dosáhla samotných mezí. Uvažuje se, že mezi hlavní příčiny zániku vsi během druhé poloviny 15. století patřilo zhoršení klimatických podmínek v souvislosti s nástupem tzv. malé doby ledové. Tato lokalita měla určitou souvislost s báňskou činností a sklářskou výrobou, o čemž svědčí nálezy artefaktů, které v jiných archeologických lokalitách na českém území budeme stěží hledat. Další informace k této zaniklé osadě byly publikovány v předchozí stručné zprávě, týkající se návštěvy lokality.

Výstavu „Archeologie přemyslovských Čech“ lze bezpochyby považovat za velice zajímavou a kvalitně zpracovanou, a to jak z hlediska naplnění tématu, tak z pohledu srozumitelnosti textu, grafického uspořádání a z toho plynoucího přístupu k laické veřejnosti. Tematicky a stylově obdobných výstav bylo v ČR zatím prezentováno poskromnu. Z osobní zkušenosti mne napadá souvislost s výstavami: „Přemyslovské Křivoklátsko“ (2010), kde byla nemalá část věnována právě také zaniklým středověkým osadám, ovšem způsob zpracování nebyl tak podrobně vyplněn, jako v případě této námi sledované výstavy, nebo „Nejstarší středověké sklárny ve střední části Krušnohoří“ (2012). V širším kontextu s vazbou na každodennost na středověkém hradu lze zmínit výstavu podobného ražení s názvem „Každodenní život na středověkých hradech Mostecka“ (2013). Je samozřejmě otázka, nakolik hmotná kultura dokáže každodennost vykreslit. Nicméně v případě dostatečného množství pramenné základy hmotných nálezů z jednotlivých vesnic by se časem dalo uvažovat i o výstavě, která by se týkala právě každodenního života ve středověké vesnici. Myslím, že by se krystalizovala trochu jiná podoba a prezentace každodennosti, než na kterou jsme zvyklí ze skanzenů lidové architektury. Na závěr bych chtěl tvůrcům popřát, aby takovýchto výstav bylo stále více.

Aktuální stav výzkumu zaniklé středověké vesnice u Výsluní v Krušných horách (2013)

2013-08-15T19:33:00.000+02:00

Dne 14. srpna 2013 jsem navštívil zaniklou středověkou vesnici a sklárnu Spindelbach (pol. 13. století-15. stoletím), která se nachází severozápadně od obce Výsluní v prostoru lesa, v okolí nivy Prunéřovského potoka – dnes lokalitu, kromě jiných lesních cest, protíná cyklostezka, jež vede na Klínovec přes obec Rusová. Prohlídku lokality jsem absolvoval s panem Mgr. Janem Horákem, specialistou na enviromentální archeologii se zaměřením na středověk. Dle schematu jsme obešli všechny nejzajímavější části lokality Spindelbach. Na lokalitě v současné době provádí praxi studenti archeologie při FF UK pod vedením Dr. Tomáše Klíra.

Diskuse o Spindelbachu proběhla zejména s ohledem na lokalitu a její význam v kontextu dalších středověkých skláren v Krušných horách a se zřetelem na místní situaci, která se začíná postupem času více a více odkrývat. V současné době je identifikováno na 26 objektů (počítá se ještě s drobným nárůstem), ale zatím jen některé se dočkaly svého odkrytí a zdokumentování. V prostoru extravilánu obce byly identifikovány relikty agrárních valů a plužin (s obsahem střepů středověké keramiky), bohužel již silně narušených těžkou lesní technikou. Naopak areál již nevykazuje žádné relikty středověkých cest. Nicméně zajímavá se do budoucna bude jevit diskuse nad otázkou někdejší možné existence a využívání středověkého rybníka (či spíše rybníčku) v prostoru rašeliniště (blížící se lokalitě Na Bažinách). Jeho existence se zatím nepodařila prokázat, jelikož pedologická sondáž dosáhla prozatím z technických důvodů hloubky „pouhého“ jednoho metru. Je zajímavé, že v rámci průzkumu byla použita jedna z nejnovějších experimentálních archeologických metod, kterou je využití airbornscanningu pomocí Lidaru (připevněného pod trupem letadla), který zachycuje krajinu z ptačího pohledu ve 3D, čímž je schopný počítačově zdokumentovat relikty objektů a geomorfologii terénu, včetně právě identifikace plužin a středověkých úvozů.

Příčiny opuštění a samotný zánik středověké sklárny (vesnice) na Spindelbachu nejsou doposud jasné. Sondy do některých objektů však dle interpretace T. Klíra prokázaly, že lokalita byla opuštěna klidně. Vedle výzkumů na Kremsigeru (Přísečnice), Mýtince (Horní Halže) a u Hasištejna (Místo), které jsou prováděny v rámci velkého evropského projektu Ziel 3 s názvem »ArchaeoMontan - Mittelalterlicher Bergbau in Sachsen und Böhmen«, patří bádání na Spindelbachu k současným nejvýznamnějším archeologickým výzkumům v Krušných horách. Rozsah výzkumu, jeho cíle a možnosti, jsou však dosti limitovány finančními prostředky, proto je mu v současné době věnována aktivní terénní pozornost pouhé dva letní týdny, ovšem s výhledem pokračovat v něm další léta. Takové limitování je pro zhodnocení celkových výsledků s možností další komparace nepochybně na škodu.

Dosavadní literatura:

Jiří Crkal - Eva Černá: Nové objevy v Krušných horách zaniklé středověké sklárny na k.ú. Výsluní, okr. Chomutov, in: Zdeněk Měřínský - Pavel Kouřil (edd.), Archeologia historica 34/09, s. 503-521.

Pavla Staňková: Využití stabilních izotopů dusíku pro identifikaci středověkého hnojení, rkp. bakalářské práce, ČZU, katedra ekologie, Praha 2012, 45 s.

2013-06-26T21:14:00.002+02:00

Rekognoskace středověkých cest v Krušných horách. Sonda na pomezí Chomutovska a Mostecka

2013-03-04T21:59:00.002+01:00

V tomto příspěvku je vložena příloha z mého aktuálně publikovaného článku Rekognoskace středověkých cest v Krušných horách. Sonda na pomezí Chomutovska a Mostecka, in: Jan Martínek - Jiří Šmeral et al., Výzkum historických cest v interdisciplinárním kontextu, Brno 2012, s. 88-99, ISBN 978-80-86502-53-3

1) Relikty úvozových cest jihovýchodně od Kalku. Lokalita Soustružnické domky. Svazky úvozů se napojovaly na Starou bolebořskou cestu, která byla hlavní obchodní tepnou a směřovala k Boleboři, kde byla patrně celní stanice. Horní partie této cesty prakticky postrádá vedlejší svazky. Situace je překryta.

2) Dolní partie Staré bolebořské cesty s vyznačením jejích svazků. Na této cestě je ve druhé polovině doložen výběr cla v prodejní listině Oty z Bergova pro Těmu z Koldic (1382).

3) Četné relikty úvozů se nachází mezi obcemi Drmaly a Pyšná. Komunikace je součástí Chomutovské cesty, která je naznačena v Oederově mapě Saska, ovšem pouze po Malý Háj. Zároveň byla využívána pro zásobování hradu Nový Žeberk, který je od této cesty odkloněn jen pár set metrů.

4) Relikty úvozových cest severně od obce Lesná, které dále směřují přes Malý Háj do Brandova. Opět jde o součást Chomutovské cesty vyznačené v Oederově mapě Saska, která v podhůří začíná mít patrná u obce Drmaly (viz obr. č. 3).

5) Oederova mapa Saska (1602): Matthias Oeder byl saský zeměměřičem, geodetem a kartografem pocházejícím z Annabergu. V tomto kartografickém počinu pokračoval po Oederově smrti jeho synovec Balthasar Zimmermann. Dlouho nepublikované Oederovo dílo vyšlo tiskem k 800. výročí vlády wettinského rodu r. 1889 v Drážďanech.

6) Stichova mapa Čech (1676): výřez s vyobrazením Chomutovska, vyobrazuje důležité obchodní cesty a celní stanice v Čechách. Její interpretace bývá složitá, jelikož je silně poškozená. Její rekonstrukcí se zabýval F. Roubík (NA, Sbírka map a plánů, i. č. 883, sign. A/V/4/rol).

7) Česko-saské pohraničí (1755): okolí Načetína, Kalku a Rübenau. Mapa nezasahuje do hlubší části země po obou stranách hranic. Kolorovaná mapa obsahuje také poměrně stručný popis s vysvětlivkami (Národního Archivu, Sbírka map a plánů, i. č. 477, sign. D V/11).

8) Chomutovsko a Mostecko na 1. vojenském mapování: První podrobné mapování krajiny odkrývá často starou středověkou situaci. V 18. století je síť cest v horách již poměrně hustá. Je však známo, že podle této první verze vojenských mapování se nelze v krajině orientovat. Nevýhodou také je, že mapa nezhodnocuje důležitost jednotlivých cest.

9) Schematické zobrazení hlavních obchodních tras v severozápadních Čechách a Sasku. Schéma se nachází ve stále expozici Museum sächsisch-böhmisches Erzgebirge v Marienbergu.

10) Úvozová cesta při levém břehu Vesnického potoka pod hradem Starý Žeberk. Směřuje na Červenou Jámu, odkud je další směr nejistý. Úvoz nese viditelné stopy po těžké technice. Foto autora.

11) Úvozová cesta v extravilánu obce Kalek. Jde o jednu z výjimečných ukázek v celé zkoumané oblasti, kdy se v rovinatém travinatém terénu dochoval výrazný relikt středověké komunikace. Cesta patrně pokračovala přes saské Rübenau. Foto autora.

12) Úvozy pod Jedlovou, které překonávají horizont tohoto vrcholu. Jejich interpretace není jednoznačná. Stopy po starých cestách jsou v této lokalitě velice výrazné a viditelně často vychází z míst, kde končí zemský povrch a začíná šachta dolu ČSA. Foto autora.

13) Současný stav zřícenina hradu Lauterstein nedaleko Zöblitz. Foto autora.

9. KONFERENCE ENVIROMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE - HOMO CLIMATICUS - JČU ČESKÉ BUDĚJOVICE

2013-01-30T12:05:00.002+01:00

Kampus JČU v Českých Budějovicích, místo konání

Další má účast na konferenci. Vystoupuji s příspěvkem Homo climaticus in Miriquidi. Malá doba ledová jako činitel přírodních a sociálně-ekonomických změn v Krušných horách v pozdním středověku a raném novověku.

Anotace:

Příspěvek se zabývá rekonstrukcí krajinného potenciálu Krušných hor v závislosti na klimatické proměně, která v polovině 14. století zasáhla Evropu. Bude spíše diskusní, jelikož prameny, které by reflektovaly odraz potenciálu krajiny (potažmo tedy hospodářských možností) v závislosti na klimatické změně, pro tento prostor téměř postrádáme. Rekonstrukce krajinného potenciálu a nemnohých zpráv o počasí proběhne na základě analýzy písemných pramenů, klimatických a vegetačních map, které máme k dispozici, nebo dílčích paleobotanických sond.

Klíčová slova: dějiny osídlení, historická klimatologie, geobotanika, Krušné hory, pedologie, zaniklé středověké osady, krajinný potenciál, malá doba ledová, palynologie, Václav Nosidlo z Geblic, Michel Stüeler

Více ke konferenci: http://www.kea2013.cz/

Příspěvek zatím v plné podobě nepublikován. Pouze vydán sborník abstraktů, citace:

Na konferenci zavítal s příspěvkem také Václav Cílek

Žemlička, Martin: Homo climaticus in Miriquidi. Malá doba ledová jako činitel přírodních a sociálně-ekonomických změn v Krušných horách v pozdním středověku a raném novověku, in: Alex Bernardová - Jaromír Beneš, 9. konference enviromentální archeologie (KEA 2013). Homo climaticus. Klimatické změny, příroda a společnost. Sborník abstraktů, České Budějovice 2013, s. 80, ISBN 978-80-7394-400-1

ETIKA V HUDBĚ JAKO JEDNO Z ALTERNATIVNÍCH TÉMAT FILOZOFIE

2012-11-23T12:05:00.001+01:00

Didaktický manuál ke kurzu

Alternativní přístupy k výuce filozofie na středních školách

I. Úvodem k výuce etiky na gymnáziu

Etických kategorií, kterými bychom se mohli v hodinách společenských věd zabývat, je nesčetné množství. V rámci hodin etiky bychom v současnosti rozhodně neměli postupovat v souladu s dějinami filizofie (etiky). Se studenty začínáme etiku jejím úvodem, do něhož promítáme analýzu etických kategorií (pojmy – dobro, zlo, přátelství, láska, Bůh...), které zařazujeme do širšího kontextu a ne vždy se řídíme zcela myšlenkami filozofů. Neopomíjíme také myšlenky literátů, významných osobností z veřejného života (teoretiky, vědce, politiky, ale i celebrity), kde širokou názorovou platformu tvoří jejich citáty. Po tázání se po základních pojmech z etikety se více ponoříme do hlouby etiky v určitém prostoru a čase. Věnujeme se už jejímu konkrétnímu zasazení do situace. Neopomíjíme témata jako etika v praktickém životě (včetně etikety), etika v zaměstnání, ve škole, ve vědě, v reklamě, v ekonomice, politce nebo právě v hudbě. Jako učitel zadám vždy jednu z kategorií určité skupině žáků, která potom na toto téma vede sama hodinu. Na přípravu mají žáci poměrně hodně času. Po prezentaci daného tématu vedeme společnou diskusi nad konkrétními problémy, pokládáme si složité otázky, na které nelze někdy jednoznačně odpovědět a žáci odchází z hodiny naplněni novými pohledy, názory a zároveň s vědomím, že na otázky neexistují jednoznačné odpovědi. Ve své duši si tak odnášení samostatně zformulovaný názor, který když si obhájí, tak jim ho málokdo upře. Hodiny etiky jsou jednou z mála okamžiků, kdy učitel a žák může projevit svou lidskost bytí a otevřít si vzájemně svou duši, která bývá v jiných hodinách spíše uzavřená. Ovšem, jak ostatní vědí, i otevřenost duše má své hranice. Druhým okruhem témat, kterými se ve škole zabýváme, jsou vybrané směry etického myšlení: křesťanská etika (Platón, sv. Augustin, Tomáš Akvinský, Bible), hédonistická etika (Aristippos z Kyrény, Epikuros) a její protivníci v rámci utilitarismu (J. S. Mill, Bentham...) nebo etika pragmatismu. Zpravidla jeden etický směr zabere jednu až dvě vyučovací hodiny.

II. Etika v hudbě jako filozofický problém (teoretická část hodiny)

V myšlení filozofů hudba a hudební texty nezaujímají nějakou významnou úlohu. Přesto se k hudbě a porozumění textu muzikantů nepochybě dá zaujmout i filozofický postoj. Zkoumat huba jako určité „druhé tělo“ člověka nedávno zkoumal ve své disertační práci Tělo hudby Ondřej Galuška (Tělo hudby, rkp. diseratační práce 2012, ÚFaR FF UK Praha 2012). Hudbu chápe jako „komplexní vtělený proces, do kterého vždy vstupujeme někde uprostřed“.

Nejprve je třeba poukázat na základní pojetí hudby u jednotlivých filozofů. Tato pojetí se pak společně pokoušíme interpretovat.

I. Pythagoras:

Hudba je bušení kovadlin a racionálními intervaly.

II. Platón

Hudba je harmonie vedoucí duši k rozumu a škodlivá mnohozvučnost, zároveň hudba sfér a rozladěná lyra.

III. Boethius

Hudba je musica mundana a musica humana či instrumentalis.

IV. W. G. Leibniz

Hudba je intelektuální láskou k řádu a mírou přesahující smysly, a afektivním požitkem odvozeným z tělesných vibrací.

V. F. Nietzche

Hudba je apollinská a dionýská.

VI. T. Adorno

Hudba reprezentuje bezprostřední manifestaci pudů a zároveň prostředek jejího zkrocení.

VII. R. Barthes

Existují dvě různé hudby a dvoje dějiny hudby – hudba, kterou člověk poslouchá, a hudba, kterou člověk hraje.

VIII. A. Smith

Hudební produkce vytváří jen „pomíjivé služby“, hudebník není produktivní pracovník, nevytváří trvající předmět, zboží vytvářející nadhodnotu.

Už z těchto pojetí je zjevné, že hudbou od počátku prochází protiklady a rozpory, jež lze chápat jako tradiční metafyzické protiklady těla a ducha nebo rozumů a pudů. Hudbu je nutné tematizovat jako tvůrčí činnost, a to nejen v případě skladatele, ale i v případě hudebníků a posluchačů. Všem stranám jde o to vytvořit si prostřednictvím hudby určité tělo: rezonující, světelné, orchestrální, molekulární, astrální nebo duchovní.

Podle M. Heideggera charakterizuje hudební nástroj jeho neprůhlednost. Kladivem se musíme naučit správně bouchnout. „Teprve zatloukání odkrývá specifickou vhodnost kladiva“ (Heidegger, Bytí a čas, Praha 1996, s. 88-89). R. Barthes to ještě konkretizuje, když prohlašuje, že bříška prstů pianistů jsou nejerotičtější částí jejich těl. Jsou místem setkání, ale i místem směny, kde se rodí hudba, tělo a duše zároveň. Z pohledu sociologie je klavír chápán Maxem Weberem jako buržoasní nástroj. V 18. a 19. století byla hra na klavír dokonalým prostředkem k tomu, aby se mladé dívky mohly ve společnosti prezentovat jako dobře vychované, inteligentní a přitom ukázněné a zachovající si své dekorum (Ondřej Galuška 2012, s. 67).

Mluvíme-li o těle hudby tvůrčí činnosti interpreta, pak na druhé straně lze mluvit také o těle posluchače. Takové tělo musí umět vhodně naslouchat hudbě i textu. Galuška upozorňuje, že poslech je činností, kterou mohu vyvíjet ve vyšším či menším stupni a kterou mohu rozvíjet a ve škole se považuje za jednu z klíčových priorit naučit děti se soustředit – poslouchat. Sluch a poslech však někdy může jít zcela proti sobě. „To, co posloucháme, není nutně to, co slyšíme, a naopak.“

III. Interpretace hudby a hudebního textu (praktická část hodiny)

Studenti mají sami za úkol zhodnotit, jaká hudba je vhodná do výuky k tématu „Etika a hudba“. Z pravidla se drželi formátu interpreta, který ve svém textu skutečně o něčem vypovídal. Studenti se shodli na tom, že nejvíce se k výkladu morálky a současného stavu společnosti hodí protestsongy, rap nebo hip-hop. O lecčems mohou vypovídat také hudební klipy interpretů.

V jedné vyučovací hodině, která je věnována etice a hudbě lze pracovat s hudebními texty níže uvedených interpretů. Jejich výklad a obsah, o čem vypovídají, by si zasloužil mnoho více prostoru, než je mi v této práci vymezen. Proto se pokusím jen o určité nahození cesty, která se nám nabízí. Studenti by se k textu nebo samotné melodii hudby měli poté vyjádřit a sdělit, co cítí a zdůvodnit, co tím „básník“ chtěl říci. Zároveň by měli dát najevo své pocity a názor na danou hudbu.

Během hodiny věnované etice a hudbě se prezentující snažili upozornit na 3 interprety. Zvolili si nedávno popotahovanou ruskou punkovou kapelu Pussy Riot a jejich Punkovou modlitbu, lamače dívčích srdcí Tomáše Kluse (Pánubohu do oken) a Daniela Landu (Protestsong). Já jsem ještě pro dokreslení situace poukázal na texty Xaviera Baumaxy (Pan farář, Pažitka, Nazijazz) a nedávný singl Barbory Polákové a Davida Kollera s názvem Sami. Převážnou část prezentovaných písní tvořily protestsongy. K výuce jsme používali stránky youtube.com a webovou stránku www.karaoketexty.cz, kde jsou publikovány texty písní, včetně zahraničních interpretů, často i s překladem jejich textů do češtiny. Vždy po poslechnutí písně a přečtení jejího textu jsme se zaměřili na interpretaci, kde jsme zohlednili nejen psanou stránku projevu hudebního interpreta (text písně), ale i hudební stránku (melodie, barva hlasu, hudební styl). Ne vždy jsme se na interpretaci hudebního textu všichni shodli, ale to není samozřejmě na škodu.

Nevýhodou tohoto tématu je, že je velmi rozsáhlé a v závěru je mu ve výuce věnováno velmi málo prostoru, pouhá jedna vyučovací hodina. Je však na učiteli, jak s tímto tématem rozsahově a svým pojetím naloží. Další nevýhodou je, že student interpreta nemusí znát a text písně nebo hudbu si vyloží příliš jinak, do jisté míry zkresleně a také předpojatě. Je tedy vhodné volit dostatečně známé interprety, kteří jsou studentům blíže. Hodina má však jednoznačně svůj spád, na studenty působí do velké míry přitažlivě a zároveň se u ní také odreagují, jelikož v ní není tolik věnováno psaní, ale spíše poslechu a diskusi.

"Aktuální" obraz českého národa očima domácích filozofů

2012-10-21T22:56:00.001+02:00

ÚVOD

Tázat se po obrazu českého národa, vlastně jakéhokoli národa, může být samozřejmě zavádějící a zkreslující. Z čeho vlastně vycházet? Při posuzování národního charakteru je nutné nepochybně využít lidskou zkušenost, empirii. Ta však doposud nebyla shromážděna, filosofický výklad českého národa de facto chybí a nikdo se jím v intenzivní míře nezabýval. Možná chcete podotknout, že si pokládám spíše sociologickou otázku. Sociologická práce však předpokládá zpracování dotazníku či jiných metod. Filosof si může pro zformulování svých poznatků ukrojit z každé vědy ty nejzajímavější poznatky. Z tohoto důvodu je nutné, abych se opřel nejen o výstupy sociologů, žurnalistů, historiků, politologů, filosofů, ale také o svojí vlastní zkušenost se svými souputníky. Posuzovat národní stereotypy a vlastnosti reálných lidí je cestou do pekel. Můžete se snažit o tu největší objektivitu a stejně se Vám nepodaří jí dosáhnout. Národ lze pozorovat z různých úhlů pohledu. Autor si na sebe tak trochu šije bič, jak se říká. Tuto práci lze pokládat za „gellnerovskou studii“, jelikož využívá interdisciplinárního přístupu, stejně tak jako kdysi Ernest Gellner. Tento britsko-český filosof a sociální antropolog (1925-1995), který se fenoménu národa a nacionalismu věnoval jako jeden z prvních (Nations and Nationalismu, 1983, česky 1993), si netroufl v rámci svých postmoderních přístupů hodnotit své současníky z bližšího pohledu (to se mu nepodařilo ani v posmrtně vydané práci Nationalism 1997, česky 2003).[1] Výjimku se v tomto ohledu snaží udělat až Erazim Kohák, který vědomě nabourává duševní klid českého čtenáře, jelikož útočí mimo jiné na současný český národ.[2] Jeho práci nelze opominout, budu z ní vycházet v samostatné kapitole.[3]

V zásadě lze vymezit dvě základní pozorovací polohy – vnitřní, to znamená, že obyvatel země pohlíží na svého spoluobčana, a vnější, to jest situace, kdy cizinec získává zkušenost s novým – zahraničním prostředím a utváří si pohled na zcela neznámá individua, zasazená do stejně tak neznámého prostoru. Takové otázky si položili nedávno pracovníci Psychologického ústavu AV ČR (Martina Hřebíčková a Sylvie Graf). Pracovali s druhým uvedeným modelem. Na stránkách Lidových novin poskytli k tomuto problému rozhovor v době pořádání Eura 2012 v Polsku a na Ukrajině. Češi prý mají v novodobé historii možnost poznat polský národ více z blízka v tak masovém měřítku. V diskursu o obrazu českého národa by bylo lepší situaci prohodit a Češi by měli být hostiteli. Na prvním místě jsou hodnoceny především sympatie. Výzkumy polského Centra pro veřejné mínění prý dokazují, že obliba Čechů v Polsku v poslední dekádě stoupá. Jak stoupá, to si ukážeme v poslední kapitole.

Máme být skutečně na co hrdí? Jací vůbec jsme? Jdeme si za svým snem nebo jsme líní, nerespektujeme se navzájem, děláme jednu hloupost za druhou či se jen tak poflakujeme a už vůbec nejsme hrdí na svůj národ? Na první pohled jde skutečně spíše o otázky pro sociology. Je však nutné si uvědomit, že jsou to také tázání filosofická, u nichž lze hodnotit minimálně morální hodnoty národa. Z těchto pozic se na ně pokusím najít odpověď. Netoužím zároveň po tom předkládat čtenáři nějaké ukvapené myšlenky a vybádané závěry. Ostatně ty nepodává nikdo ze současných filosofů k tomuto tématu, jak uvidíte. Za jeden z nejdůležitějších fenoménů národní identity považuji nacionalismus. Nacionalistické pozice dnes již tolik nevystupují a charakter národa má jiné, často osobnější premisy. Přesto je nutné se na nacionalismus z počátku zaměřit, jelikož tento pojem hýbal dějinami 19. století celé Evropy.

I. TÁZÁNÍ SE PO POJMU NACIONALISMUS

Britský politolog Andrew Heywood definuje nacionalismus jako „názor, podle něhož ústředním principem politické organizace je národ.“[4] Takové prosté definování s sebou přináší řadu problémů a je nutné ho okomentovat či doplnit. Lze vyjít z předpokladu, že myšlenka nacionalismu se zrodila v období Velké francouzské revoluce.[5] Předtím bychom u obyvatel toho kterého státu stěží hledali základní axiom vědomí příslušnosti k národu či patriotismus, resp. vlastenectví. O tom mluví i nejnovější společensko-vědné učebnice a v zásadě vychází z Gellnerovy myšlenky konstituování národa (Gellner mluví o teorii Šípkové Růženky). Gellnerovými slovy: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“[6] To je velice zásadní a do jisté míry provokativní teze. Národ vzniká (probouzí se) díky nacionalismu, ne naopak! Je možné ovšem namítnou, že v souvislosti s touto myšlenkou byly opominuty konflikty Čechů a Němců (cizinců) v době předhusitské, husitské či v období habsburském. Nešlo tehdy ještě o národy? Lze si odpovědět následovně. Jejich rozpory sice byly postaveny na národní třenici, měly však jinou ideovou rovinu (často náboženskou či mezinárodní – vzpomeňme pražské univerzitní spory a vydání Dekretu Kutnohorského[7] – méně už vnitropolitickou, viz Maiestas Carolina, kde Karel IV. žádal, aby do zemských úřadů byl dosazen vždy člověk znalý českého řeči, nemuselo však jít nutně o Čecha. Zde ještě nešlo o to vytvořit si stát Čechů.

Ladislav Hejdánek upozorňuje, že pojem národ sám o sobě mate, jelikož se členem „národa“ nikdo nerodí, nýbrž v průběhu života se jeho příslušníkem teprve stáváme, anebo také ne.[8] V souvislosti s tím zmiňuje Rádlem citovanou historku o obrozeneckém kazateli Bolaslavu Jablonském, jemuž bylo vytýkáno, že staví češství před křesťanství. Jablonský argumentoval tím, že nejprve se narodil a až potom byl pokřtěn. Hejdánek stojí na pozici nabití příslušnosti k národu až svým přihlášením se k němu, nikoliv narozením, čímž bychom si příslušnost k národu nemohli vynutit. Cituji Hejdánka: „Do národa se proto nikdo nerodí tak, že by už samozřejmě svým narozením k národu náležel, ale musí – v tomto případě – nejdříve národ přijmout za svůj, a za druhé musí ,národem‘, tj. lidmi, kteří národ již za svůj přijali, být jako příslušník národa přijat.“[9] Nelze také tvrdit, že národy jsou tu „od přírody“. Pokud to tak někdo míní, sdílí aristotelovský přístup. Aristoteles si tehdejší polis (obec, městský stát) představoval jako instituci danou jednoduše „od přírody“ (fysei). Národ je tedy záležitost nespolečenská, nepřírodní. Zároveň platí, že si člověk nemůže vybrat, do jaké kultury a společnosti se narodí.[10] Pojetí českého národa bylo v českém národním obrození neseno herderovskými myšlenkami. Herder vytýká západnímu státům, že jejich původ je dosti „nepřirozený“, jelikož jsou založeny na moci a násilí. Závažným posláním našich obrozenců bylo vytvořit národní stát, kterému však nutně musela předcházet kulturně-společenská obroda. V učebnicovém pojetí typologicky spadá tento nacionalismus do proudu liberálního. Druhý typ nacionalismu, tzv. nacionalismus rozpínavý, bychom mohli přiřknout dle herderovského názoru právě státům západního typu, v moderním pojetí lze apriori doplnit Hitlerovo Německo, Stalinův Sovětský svaz, ale i další, byť „jen“ autoritativní režimy (ne nutně totalitární), přehledně typologicky rozčleněné Juanem Linzem. Oba typy jsou nepochybně reakcí na stav společnosti. Podobné, odbornější dělení nacionalismu má M. Rejai, který mluví o nacionalismu formativním (zaměřeným na formování nového národa), prestižním (zaměřeným na posílení moci existujícího národa) a nacionalismu expanzivním, tedy imperialismu.[11]

Hejdánek upozorňuje, že se národ nutně nekryje s rasou a kulturou. Rasa pojímá více národů a kultury se mohou aplikovat také vně původní okruh. K rozvinutí nacionalismu může podle Hejdánka „dojít teprve na základě ideologickém“. Jestliže český národ svoji oficiální ideologii postrádá, lze se tedy domnívat, že Češi nejsou národem nacionalistů (ani jiných politických myšlenkových proudů)? Odpověď po mne nyní nečekejte. Je třeba se na problém podívat postupně. Záleží také, jakým způsobem pojem ideologie uchopíme. Jde o soustavu myšlenek a výpovědí obecně, nebo se za ním skrývá pejorativum? Během doby nepochybně došlo k posunu významu chápání tohoto pojmu. Má tedy Česká republika svou ideologii? K umírněné formě nacionalismu se hlásí téměř všichni. Jsou z tohoto důvodu Češi nacionalisté, a tedy vyznavatelé této politické ideologie? Ne tak docela. Jak jsme se několikrát přesvědčili, český nacionalismus se projevuje až tehdy, bijeme-li jako národ poplach. Málokdo nám samozřejmě sdělí, na čem takováto specifická „česká ideologie“ spočívá. V novinách jí stěží budeme hledat, přesto je nám všem dobře známa z úst pana prezidenta, kdy bývá někdy doslova recitována v rámci novoročního projevu. Ruku v ruce jde s ideály demokracie, jakožto jediné zdravé formy vlády, byť s velkými trhlinami. Také Evropská unie se snaží nezůstat oproti Americe a dalším velmocím pozadu. Prvky ideologické rétoriky mající zapůsobit na integritu a sounáležitost Evropanů, jsou často slyšet z úst německé kancléřky Angely Merkelové, naposledy při jejím projevu v americkém Kongresu. Zpět však úvahám nad českým národem. V závěru svého spisu Hejdánek instruuje, o co by vlastně v národním programu mělo jít. Národ by se měl soustředit na ideje, to jest na ne-danosti (viz Patočkův „negativní platonismus“), nikoli na minulost, respektive to, co z ní přetrvává.[12] Ukažme si nyní několik základních rovin, na základě kterých filosofové (lépe řečeno sociologové a politologové) mohou analyzovat svoji „současnou“ situaci a národní chování.

Haller (2000) a Carey (2002) vymezili pět prvků národní identity: 1) obraz národa, 2) vazbu k národnímu státu, 3) národní hrdost a stud, 4) pocit věrnosti a lásky k národu, 5) připravenost jednat ve prospěch národa.[13] Není možné se v jedné práci vyjádřit ke všem těmto bodům. Nejen, že nebyly dosud v domácí filosofii dostatečně reflektovány, ale k objektivnímu zhodnocení chybí také základní metodologická východiska.

Když sociologové hodnotili nacionalismus (šovinismus) a patriotismus v komparativní evropské perspektivě (resp. v rámci zemí EU), dostavily se zajímavé výsledky. Pouhých 23,4% obyvatel České republiky považuje svoji zemi za lepší, než většinu jiných. Daleko výraznější postoj k této otázce zaujali Rakušané či Norové (67,6%, 67,2%). Býti Čechem chtělo zůstat 35,9% dotázaných, radikálněji se národní identita projevila u Maďarů (60,4%), Poláků (56,8%) a Slovinců (54%). Výzkum také ukázal často v médiích zmiňovanou praxi, kdy se Čech bije za svůj národ nejvíce, a to v době pořádání sportovních utkání, tedy pokud se nám zrovna dobře vede. Hrdost na svou zemi během mezinárodních sportovních šampionátů přiznalo 86,3% Čechů, stejně tak Slováků. Výraznější je tato tendence akorát v Maďarsku (89,3%), ve Slovinsku (92,8%) a v Polsku (91,1%). Je nutné se ptát, proč zrovna v těchto zemích jsou tyto odpovědi takto výrazné. Filosof nedává odpověď. Já nabízím tyto možnosti: 1) jde o malé země (vyjma Polsko), 2) stále si tyto země musí něco dokazovat, a když to nejde v politice, musí to jít alespoň ve sportu, 3) dlouho utlačovaný národ již vytvořil svůj stát, je proto nutné posunout nacionalismus do jiné roviny, 4) v ničem nejsme tak dobří, národní soudržnost projevíme alespoň tímto způsobem. Bod tři a čtyři jsou patrně všeho příčinou, pokud mluvím alespoň v případě Čechů. Ostatní národy, nechť hodnotí tamní filosofové.

Národní hrdost je u každého národa sycena jeho úspěchy a podkopávána jeho neúspěchy. Měla by být měřena v několika oblastech – v oblasti fungování demokracie, politického vlivu země ve světě, ekonomických výsledcích, systému sociálního zabezpečení, výsledků v oblasti vědy a techniky, úspěchu ve sportu, umění a literatuře, zapojení ozbrojených sil do konfliktů, historie země či v oblasti dodržování základních lidských práv. Uvedené zdroje národní hrdosti však nejsou rovnocenné. Ukazuje se, že výkony kultury jsou pro národní hrdost daleko více signifikantní, než zdroje politické. Češi a Italové patří k respondentům, kteří jsou nejvíce hrdí na svůj národ (90,9%, 90,1%).[14] Pokud se ohlédneme do historie, poměrně jasně nám tyto postoje vykrystalizují. Ponechme stranou, že Čechům, ale i Italům nebyla cizí mystifikace svého národa, která mohla sehrát při formování hrdosti významnou roli (v případě Čechů zejména spor o rukopisy nebo další mystifikační prvky v době národního obrození).[15] Z pochopitelných důvodů jsou naopak nejméně hrdí na svůj národ Němci (míra hrdosti něco přes 30%). Mají-li se hodnotit ekonomické výsledky své země, jsou na sebe Němci patřičně hrdí (82%), podobně tak Rakušané nebo Norové. Velmi málo je Česká republika hrdá na své ozbrojené síly (podobný postoj zaujali vůči své armádě Němci nebo Maďaři). Lze se spolu s autory výzkumu domnívat, že v případě České republiky a Maďarska je malá národní hrdost na ozbrojené síly způsobena „nízkou prestiží armády v době nedemokratického systému vládnutí“.[16]

Jak čtenáři zjevně vyplynulo, toto je pohled spíše sociologický, dosud filosofem prakticky nekomentovaný. Nad problémem současných Čechů se pokusím filosoficky zamyslet ještě ve zbývajících kapitolách této práce.

II. PATOČKOVI PRVOREPUBLIKOVÍ ČEŠI

V úvodu Patočkovi eseje Co jsou Češi? „Nás“ autor popisuje jako malý středoevropský národ, z nějž cizinci znají pouze jednu osobnost, dobrého vojáka Švejka.[17] Co si už však netroufá zmiňovat je fakt, že na základě chování této literární postavy vzniká nelibá česká vlastnost zvaná „švejkovství“. Otázkou je, kdy začal být pojem používán. Jisté je, že švejkovské chování Čecha, byť ho tak nepojmenovává, podal ve svém díle Národní filosofie československá. I. Národní povaha již sociolog s filosofickým základem, Emanuel Chalupný (1932): „Mlč a trp, i kdyby ti učitel nebo kdokoliv v úřadě křivdil, protože budeš-li své právo hájit, ještě si ho rozhněváš a bude se ti mstít.“ Je až s podivem, že Chalupný tento charakter českého národa vyzdvihl ještě před těmi největšími ránami pro český národ, tj. zabrání Sudet bez možnosti vlastní obrany a následná okupace vrcholící vytvořením Protektorátu. Ještě více se snad švejkovství projevilo po r. 1945 a 1948. Za švejky pak rozhodně nelze označit ať už aktivní či pasivní obránce českého národa (členy II. a III. odboje). Patočka, byť již prvorepublikový intelektuál, nešel ve svém díle do konfliktu se soudobým postojem „typického“ Čecha. Jeho práce jsou vůči Čechům sice místy kritické, nechce si však svými myšlenkami proti sobě někoho popudit. Když Patočka hodnotí originalitu české vědy, hovoří o studiu mateřského jazyka (bohemistika), kultury a především historie. V těchto vědách jsme si kladli národní, tj. mimoumělecké úkoly.[18] Moderní češství propadlo dle Patočky vlivem malosti národa. Na druhé straně velikost češství trvalo do té doby, kdy češství zůstalo netematické. Museli jsme navíc sami sebe přesvědčit, že „propast mezi velikostí a maličkostí není tak velká“.[19]

Patočka nestihl a ani tehdy nemohl formulovat své myšlenky o vlastenectví Čechů jeho pozdní doby (50. a 60. let). Poslední období, ke kterému se ve své eseji vyjádřil, byl vznik Masarykovy první Československé republiky. Zdůraznil růst Masarykovy autority, díky níž se mohl pasovat do role doživotního prezidenta státu a obejít tak ustanovení o volebním období v první československé Ústavě. Další aspekt, který vedl k růstu češství, spočíval v poválečné pozitivní morálce Čechů. Na rozdíl od většiny států, kde byla válka považována za katastrofu, a nikoli za nový počátek, byl tento konflikt v Československu chápán zcela opačně, jako nový začátek. Vznik samostatné republiky byl chápán jako naplnění národního přání Čechů a konec konců také Slováků, byť ti si tuto tužbu vytvořili o dost později. Nešlo jen o nacionální touhu po vlastním teritoriu (státu), ale také o jazykovou identitu a její začlenění do praxe a kulturního a společenského života. Takovýto nacionalistický výklad se stal našemu státu osudným. Znásilňoval především české Němce, ale z hlediska jazykového také Slováky, o osudech Poláků a Maďarů ani nemluvě.[20]

Spolu s Masarykem a Pekařem hledá Patočka odpověď na otázku, co jsou Češi, v dějinách. Lze se spolu s Dušanem Třeštíkem tázat: „Pociťujeme nyní opravdu potřebu vymezovat se jako naši pradědové, dědové a otcové právě dějinami?“[21] Názory se různí. Patočka chtěl dějinné vymezení Čechů kritizovat, nicméně Třeštík se nemůže ubránit dojmu, že zůstal v jeho rámci hlouběji, než chtěl. Třeštík „patří k těm, kteří se domnívají, že společnost definující se výhradně nebo převážně svou minulostí je nezdravá, nepřirozená, v zásadě sama sebou nejistá, a proto také nutně nechutně a nebezpečně ideologická“.[22] Když už bychom se měli ptát dějin, měli bychom se podle Třeštíka ptát na to, kým jakožto Češi jsme. Odpověď však v dějinách ale sotva najdeme. Musíme ji hledat zcela jistě v současnosti, „kterou teprve začínáme objevovat jakožto myšlenkovou kategorii i jakožto náplň a smysl života. Otázka, čím jsou Češi, nemůže zřejmě být zodpovězena tak, že zjistíme, čím byli. Z toho důvodu se Třeštíkovi Patočkovy úvahy „zdají být tak málo časové a jaksi nepatřičné, nepatřící sem…“[23]

Souhlasně s Třeštíkovým názorem, ovšem nezávisle na sobě, přichází úvahy současníka Patočky, Ferdinanda Peroutky (1895-1978). Lépe, než Patočka, podle mého názoru vyjádřil národní povahu Masarykových Čechů právě Peroutka ve své eseji Jací jsme (1922). Prý jako národ „nevíme dosti dobře, jací jsme“. Obvykle se spokojíme se rčením, že jsme národem Husa či Komenského. S cizincem, který k nám přijede, chceme-li mu ukázat, jací opravdu jsme, navštívíme muzeum nebo s ním zajedeme do Chodska, kde mu ukazujeme kroje, které se nosí už jen o pouti, a tanec za zvuků dud. Dle Peroutky v tématice projevu českého ducha neopomeneme zmínit osobnost Boženy Němcové, Josefa Mánese, Mikoláše Alše nebo Bedřicha Smetany. Vzdálený pozorovatel může usoudit, že český duch ve své podstatě už leží na vyšehradském hřbitově.[24] Dle Peroutky není charakter českého národa jednoduché vystihnout, proto navrhuje: „Abychom poznali moderní český charakter, k tomu je potřeba umět se dívat na to, co právě nyní jest. A to je nejtěžší.“ Jsem za jedno s Peroutkou, že českou národní povahu nelze hledat v podobě rukopisu založeného v knihovně. Pokud si myslíme, že jsme národem Husa a Komenského, tak to zcela jistě nic nevypovídá o naší dnešní povaze. Takové přirovnávání Peroutka zcela odsuzuje, jelikož nevede „k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru.“ Dávám mu zapravdu v tom, že „abychom poznali moderní český charakter“, k tomu je třeba umět se dívat na to, co se odehrává PRÁVĚ TEĎ v našem národě. Jakoby se zdálo, že pro vystižení současného národního charakteru bychom měli trávit svůj volný čas studiem sociologických výzkumů (jejich výsledky byly zmíněny v první kapitole). Nemusí tomu tak být. Od nich se lze celkem oprostit a stačí se jen kolem sebe rozhlédnout.

III. POJEM NIC A NIHILISTICKÉ ÚVAHY O ČEŠÍCH U ERAZIMA KOHÁKA

Současný filosof patřící k nejstarší generaci, Erazim Kohák (*1933), přirovnává vzdor chartistů proti režimu k faustovskému počínání si s Ďáblem. Boží mlýny zkrátka melou pomalu, ale jistě. Od 17. 11. 1989 začaly mlít nanovo. V ten páteční den jsme sice na Václavském náměstí křičeli „Už je to tady“, málokdo si ale uměl představit, co slovo „to“ vlastně představuje. „A najednou už nebyl žádný Ďábel […]. Říci Ďablovi ne […] už nepostačovalo jako program.“[25] Novou národní filosofií se stalo budování demokratického kapitalismu. Jenže co se stalo? Po skončení studené války jsme ztratili přirozeného nepřítele a nyní nás ohrožuje „doslova a do písmene NIC, rozšklebené zející NIC.“[26] Pojem Nic lze označit jako skutečný existenciální prvek v Kohákově etice. Pro dnešek je NIC velkou hrozbou, které zaplavuje naší mysl a prostor, kdysi vyplňovaný dle Koháka smysluplnou činností. NIC se stalo doslova chimérou v našem lidském psyché: „NIC proč žít, NIC čemu věřit, tolik jídla a NIC, co by živilo srdce a mysl.“ Tento nihilistický pohled (pojem NIC) Kohák detailněji rozpracovává, inspirujíc se podobným postojem Karla Kosíka z počátku 90. let. „Po zhroucení našich velkých příběhů, které kdysi dávaly smysl bouřlivému toku lidského žití a bytí zbývají jen vyhořelí lidé na hraně mezi nesmyslným blahobytem a hrozící krizí.“[27] V tomto ohledu musel Kohák nutně obrátit pozornost na otázku celoevropskou. „Celá Evropa žije ve strachu“, píše Kohák, nejde o český fenomén. Nejde o strach, který známe z minulosti (Hitlerovo Německo, Stalinův Sovětský svaz). „Dnes si hrozby vymýšlíme či vytváříme.“ Zdá se, že se tak sami od sebe stáváme nepříčetnými, což je nebezpečná vlastnost bránící rozvoji ideálu vlastenectví. Vlastenectví Kohák charakterizuje jako lásku k mateřské a rodné zemi, ochotu čerpat z jejího dědictví a přispívat k němu. Tento ideál představuje „jeden z nejčistších, nejlepších pohybů našeho lidství, naší humanitas. Právě humanitas se u dnešních Čechů, ale často také Evropanů obecně vytrácí. Pokud v tom spatřujete analogii k nihilismu F. Nietzcheho, máte pravdu.[28] V závislosti na období, ve kterém žil, Nietsche stavěl nihilismus do kontextu ztráty sakrálního prostoru a sekularizace společnosti. Nihilismus definoval jako víru v „absolutní ztrátu hodnot, to jest nesmyslnost…“ Nietzcheho definice nihilisty jakoby přímo pasovala na současný postoj Čecha: Nihilista je „člověk, jenž o světu, jaký je, soudí, že by měl nebýt, a o světu, jaký by měl být, soudí, že neexistuje“.[29] Kohákovy nihilistické postoje jsou zcela v rozporu s Peroutkovým ideálem české humanity. Důvodem rozdílností názorů obou intelektuálů je nepochybně období, ve kterém psali. Peroutka u Čechům vyzdvihl onu zmíněnou humanitas těmito slovy: „Nevyplenitelným českým ideálem je chytrost a rozumnost, a naše humanita souvisí se zdravým rozumem, který zdá se být jedinou naší spolehlivou tradicí.“[30]

Na dalších řádcích Kohák rozlišuje mezi nacionalismem a vlastenectvím: „Z nejistého vlastenectví vyrůstá nacionalismus – a případně i nacismus.“ Kohák svou stať uzavírá slovy, která jeho postoj naprosto vystihují: „Svět, ve kterém žijeme, již není světem našich někdejších obrozeneckých zápasů. Je to svět radikálně otevřený, svět vyhaslých ideologií a dílčích úkolů, svět otázek spíš než odpovědí….“ Na závěr stati Kohák pokládá dosti radikální otázku: „…má vůbec ještě smysl být Čech v otevřeném světě otevřených otázek?“ Odpověď na tyto otázky stále chybí. Jak ale upozorňuje, závěry se do filosofie prostě nehodí.

Provokativní otázky, které záměrně postrádají odpovědi a jsou spíše komentované, pokládá Kohák v závěru své knihy (kapitola Myšlení národa). Táže se, zda má tvrzení Jsem Čech ještě nějaký smysl. Možná jde totiž jen o „přiznání k nevyspělému provincionalismu regionálních zvláštností…“ Myšlenka národa českého je stejně tak pochybná, někdo jí má jen za hezké vlastenecké povídání.[31] Kohák však vybízí k znovu tázání se po těchto pojmech jiným způsobem. Meritem věci je dle něj jiná zásadnější otázka, a to zda má filosofie ještě nějaký smysl ve světě vyhořelých ideologií. Kohák ale není žádným kritikem českého národa. Ba naopak! Českého národa si velmi váží, byť strávil několik let v emigraci. Česká republika je jeho výchozím bodem, odkud rád vyjíždí a seznamuje se s dalšími kulturami. Nerad by se totiž vrátil do doby pevného střežení hranic, ale zároveň by se „nechtěl rozplynout v prázdnotě globální povrchnosti konzumní společnosti.“[32] Lze se tázat kohákovsky znovu a znovu, respektive podobně: Co znamená být Čech…pokud vůbec ještě něco? A jaký to má smysl? Češství přeci není něco, co mi národ či politická strana ukládá. Jde o závazek, který jsem si (ne)utvořil já sám pro sebe. Bytujeme na této planetě jako Češi jaksi svou setrvačností. Své češství si jednoduše neseme jako nějaké těžké břímě, bez zásluhy jsme ho zdědili „a v této generaci si je bez námahy zachováváme, ač nijak zvlášť o to neusilujeme.“ V dnešním světě máme dle Koháka zcela jiné starosti. Jak provdat dceru, jak si udržet práci nebo ji znovu najít, jak vyjít se šéfem či se svým platem.[33] Být Čechem nelze brát jako pouhý fakt, ale jde také o ideál a společný úkol. Kohák se opět provokativně táže: „Jsme schopní a ochotní se toho úkolu znovu zhostit? Pečovat o kulturní podstatu svého národa se stejným nasazením jako kdysi obrozenci – a zároveň se stejným nasazením se podílet na budování Evropské unie, našeho státoprávního zastřešení pro jednadvacáté století?“[34] Právě tyto otázky považuje Kohák za aktuální výzvu českého národa. Přímé, jasné odpovědi od něj však nečekejme. Souhlasím s jeho záměrem na tyto otázky neodpovídat a nechat čtenáře otevřít svou mysl, aby se tak zapojil do všeobecného diskursu.

IV. LÉTA 1989 A 1993 JAKO MEMENTA VELKÝCH PROMĚN? ZMĚNA MENTALITY? KOSÍKOVA, MACHOVCOVA A TŘEŠTÍKOVA REFLEXE.

Současná historici s oblibou říkají, že dějiny pro nás končí léty 1989, případně rozdělením Československa v r. 1993, a že prozatím nemá cenu zacházet dál a je třeba hodnotit věci s odstupem. Zajímavé je podívat se na události těchto let prizmatem filosofa. Vždyť právě tyto mezníky mají významný vliv na dnešní stav společnosti.

Jan Patočka označil T. G. Masaryka za „filozofa, který založil stát“, čímž nechtěl poukázat přímo na jeho profesi, ale na zcela mimořádný způsob, jakým nový stát založil. Petr Pithart později dodal, že Československá republika sice „filosoficky“ začínala, ale zcela nefilosoficky končí. Politologové a političtí filosofové to zdůvodňovali často opakujícím se slovem pragmatický, které bylo skloňováno všemi pády. Řada kritiků dává rozpad společného státu za vinu naopak převážnému aplikování filosofie do praxe na úkor praktického uvažování.[35] V lidském povědomí převažuje názor, že příčinou odtržení byla snaha Slováků tendovat k samostatnosti, a že slovenský národ již nechtěl držet za ručičku svého bratra-ochranitele.

Tyto dva historické mezníky se staly samozřejmě postupem času předmětem výzkumu zejména siciologů-politologů, kteří se tázali po pojmu národní identita, tedy pozitivního vztahu jedince k jeho národu. Z kruhů filosofických, které také musely reagovat na dobu těchto zvratů, se k tomuto tématu kriticky vyjádřil zejména Karel Kosík (1926-2003). Ve svých posledních letech života byl pro nás významným filosofickým komentátorem té nejaktuálnější současnosti.[36] Kosík s odvoláním na Bělohradského se staví proti vstupu do Severoatlantické aliance (konečnému vstupu samozřejmě nezabránil, 1999). Bělohradský prý svým postojem dokázal (ovšem byl jedním z mála), že se v národě „vždy najdou lidé, kteří nepodlehnou oficiální ideologii a zpochybňují mínění, že servilnost je dědičnou chorobou celé české politiky“.[37] Přesto se Kosík ptá: „Mohou si Češi dovolit zůstat mimo vojenský pakt?“ Vzpomíná rok 1968, kdy Velký bratr vojenský zasáhl, jelikož jsme si chtěli dělat věci po svém. Účast v paktu je tedy ryze pragmatická. Nicméně český národ stále žije v traumatu, které mu vsugerovávali agresoři. Okupanti vnucovali Československu představu, že bez vnějšího zabezpečení a ochrany nemůže existovat. V české otázce se neustále zamýšlíme nad tím, jak toto trauma překonat a jak se osvobodit z uhranutí. Slovy Kosíka se lze tázat: „Jakou léčbu musí poraněný projít, aby se rána zahojila?“ Jedno je podle něj jisté. Ten, kdo vzhlíží k NATO jako ochránci, trauma neléčí, „hledí pouze do mrtvého zrcadla“.[38]

Kosík do svých Posledních esejí zakomponoval také fenomén čecháčkovství. Nejprve odkazuje na rozhlasový projev protektorátního ministra Emanuela Moravce z října 1940, ve kterém zazněla tato slova: „Vždy byli vedle sebe Češi a Čecháčkové. Jen poměr mezi nimi se měnil. A vždy bylo s národem zle, když Čecháčků bylo více, než Čechů. Čech myslí v rámci Evropy a dívá se do příštího století. Čecháček myslí jen v rozpětí svého městečka a dívá se jen na lapálie dneška…“[39] Tohle je naprosto zkreslená představa o čecháčkovství – čecháček je přeci vypočítavý, no a to byl i Moravec. Dle Kosíka přežívá tento zvláštní druh českého živlu v našich duších dál. Čecháček už má také dokonce svůj blog na internetu, nebo je o něm alespoň několik článků.[40] „Analýzy“ blogerů tu zohledňovat nebudu, byť i ty jsou velice podnětné a pečlivě provedené. Po jejich přečtení si člověk uvědomí, jak je těžké žít s příjmením Čecháček a nějaký titul před jménem Vám k napravení reputace vůbec přidat nemusí – opět čecháčkovský postoj. Vraťme se však ještě na chvíli k obsahu vlastního pojmu. Snad nejlépe čecháčka popsal ve svých Pamětech Václav Černý. Věnuje se mu zde poměrně obšírně. Uvedu z jeho knihy pouze základní popis: „Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá.“[41] Dle Černého interpretace přestáváme být sami sobě učiteli, až z toho jednoduše hloupneme a chováme se jako hlupáci.

Ale zpět ke Kosíkovi. Z těchto „malých českých poměrů“ vzešli dle Kosíka právě také tuneláři. Možná není každému zřejmé, že čeština se prosadila v mezinárodním pojmosloví hned dvakrát. Jednak slovem robot, podruhé slovem tunelování.[42] Termín tunelování byl poprvé použit v České republice v první polovině 90. let minulého století a ihned se rozšířil za hranice našeho státu. Do té doby angličtina užívala pouze pojmu asset stripping (ve smyslu vzdalování aktiv), po zdomácnění našeho slova často užívá také pojmu tunelling a stejně tak němčina, das Tunnelling. Každopádně šikovné české ručičky touto činností dokážou plodit peníze. Opět důležitou roli hraje čas, který jak známo dle křesťanské tradice patří Bohu. Ale na to už dnes nikdo nehraje. Takže podle Kosíka to tunelář se svými vytunelovanými prostředky provádí následovně: „Tuneláři nezakopávají podvodně získané prostředky jako zlatý poklad do země, ale vrhají je na trh, aby pracovaly a přinášely úrok.“[43] Kosík není s transformací ekonomiky v České republice vůbec spokojen. Prohlásil, že restaurace kapitalismu v Čechách probíhá podle scénáře, o němž se zdá, že ho psali společně Hašek a Kafka: „uskutečňuje se jako fraška“.[44] A fraška jde Čechům někdy opravdu dobře! Ale nebuďme k sobě tolik kritičtí. Jsme přeci tzv. „rozpočtově odpovědní“, na rozdíl od Řecka. Bojovat s korupcí však opravdu neumíme. Umíme odvolávat z funkcí schopné lidi, aktuálně Jiřího Pospíšila, nyní už bývalého ministra spravedlnosti. Transperency international, hlídací pes (watchdog) proti korupci, na jeho odvolání muselo ihned reagovat. Hned 27. 6. 2012 vydala tato nezisková mezinárodní organizace zprávu, kde se píše: „Justice a zejména státní zastupitelství začíná důsledně vyšetřovat trestnou činnost, což vede k navrácení důvěry občanů. Odvolání ministra právě v tomto momentě je nepochybně krokem zpět při procesu ozdravování české společnosti a omezení míry korupce v zemi.“[45] Ptá-li se Kosík, kdo je za tunelování zodpovědný, odpoví si: „My všichni, politici nahoře i obyčejní lidé dole. Každý nese svůj podíl viny. Politici měli dříve a důrazněji pozvednout svůj hlas, občani měli být všímavější. Všímavost, nevšímavost, všimné – kouzelná slova. Co dělal občan, když se kradlo ve velkém? Buď prý pokoutně kritizoval (ale nevyhledal svého poslance), nebo se s nevšímavostí k věcem veřejným věnoval svým zájmům.“[46] Konec konců, nikdo nám však neradil, co konkrétně máme a můžeme dělat při správě své res-publiky. Ach ta česká pohodlnost.

Milan Machovec (1925-2003), během „Pražského jara“ odvrácený od marxismu, upozorňuje, že mezi Čechy dnes není dostatek osobností, zejména střední a mladší generace. Mladíci, jako byl tehdy Masaryk nebo Václav Černý, jsou již mrtví. A Machovec je ještě kritičtější: „Pár filosofů a vědců, kteří jakž takž věcem šířeji rozumějí [později jmenuje alespoň Havla], je na sklonku života a za nimi nevidím snad nikoho ani ve vládě, ani v opozici, ani ve vědě, ani ve filosofii, komu bych mohl věnovat svůj obdiv a důvěru. Jsou to dílem ekonomisti typu pana Klause, kteří si myslí, že všechno vyřeší jenom ekonomicky. To je myšlení nízké, vlastně vulgárně marxistické.“[47] To, že si Machovec nemá koho vážit, označuje za bolest svého stáří. Na sklonku svého života Machovec posílá věcný vzkaz mladým lidem, který zní: „snažte se být aktivní, dělat co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.“[48] K situaci po r. 2003 se již vyjádřit nemohl, neboť od této doby již není mezi námi. Filosof Machovec se k aktuální pozici Čechů nikdy příliš nevyjadřoval. Jeho doménou bylo vedení dialogu mezi křesťany a marxisty, což prokázal zejména ve druhé polovině 80. let. Čím dál více tíhl k tomismu.

Posledním autorem, který výrazně analyzoval „myšlení Čechů“ je historik a publicista Dušan Třeštík (1933-2007). Několik Třeštíkových myšlenek bylo zmíněno v konfrontaci s Patočkovou otázkou, co jsou Češi. Na Třeštíka je nutno podívat se blíže, jelikož on patřil v České republice mezi jedny z mála postmoderních intelektuálů, kteří své názory a úvahy reflektovali v denním tisku prostřednictvím esejí. Věřte, že jeho úvahy nebyly vystřiženy jako z klasického žurnálu a často působily provokativním dojmem. Jedním z jeho velkých témat byl národ Čechů. Precizně dokázal pracovat s historickými prameny a dávat jim aktuální hodnotu. Tím se také mohl stát výborným analytikem současného dění (nechyběl mu mezinárodní rozhled díky čtení zahraničního tisku), byť nebyl povoláním politolog, sociolog, ani novinář nebo filosof. Vzhledem k tomu, že kalkuloval s pojmem národ jako s obecným pojmem, představil nám zjednodušeně český národ takto: „Milí Čechové, ve skutečnosti neexistujete, jste komunitou žijící jen ve své představě.“ Třeštík si ovšem dobře uvědomoval, že existující pojem národnost (národ) nyní splývá i s občanstvím. Nejsme ale Čechy z toho důvodu, že mluvíme česky, „ale proto, že jsme občany České republiky a do ní vkládáme své společné cíle a zájmy. Z toho důvodu je nutno mluvit o národu jako o jednotě těchto zájmů. Stále nám chybí takové to uvědomění si své přirozené jednoty. Svůj národ bychom si měli znovu vymyslet, tentokrát „jako skutečně demokratický, bez pověr a iluzí“.[49] Třeštík je v tomto ohledu za jedno s Václavem Havlem, který říkal, že musíme vědomě a usilovně pracovat na přeměně národa z kolektivistické „smečky štěkající na všechny, kteří k ní nepatří“ v národ autonomních jedinců… Z přirozených Čechů „krve a jazyka“ se musíme stát Čechy-občany této republiky, ne svým narozením, ale svým rozhodnutím. Nově vymyšlenému národu by měl být také dán nový občanský a demokratický háv.[50]

Pokud jde o charakteristiku českého národa jako takového, pak ho Třeštík dokáže zhodnotit jak kriticky, tak také velice pozitivně. Nemá sebemenší problém napsat, že jsme se chovali jako hlupáci a nevíme, jak se z této pozici plně vykroutit. Podobně jako naše osvícenecká generace jsme liberální, tolerantní, ale zároveň skeptičtí a hned tak někomu neskočíme takříkajíc na špek. Svou esej Ne ráj, ale postmoderní očistec Třeštík uzavírá optimistickou osobnější promluvou ke všem Čechům: „Vážení a milí Češi, nemusíte se ohlížet po Evropanech, jste jimi, protože jste nedůvěřiví, zdrženliví a snášenliví, pokojní a rozumní. Protože děláte, co umíte, většinou slušně a bez humbuku. Protože vás takovými udělaly vaše moderní dějiny, dějiny malého, plebejského, ale nebývale úspěšného národa.“[51]

Dalo by se pokračovat v myšlenkách ještě dlouho. Kapitola si nekladla za cíl podat co nejucelenější přehled na pohled současných Čechů. Pouze prostřednictvím několika intelektuálních volnomyšlenkářů prostě zhodnotit situaci tak, jak se jim (nám) na první pohled jeví. Mnoho dalších podnětů ke zhodnocení by jistě poskytla žurnalistika. Ta však v této eseji nemá své pevné místo. Ovšem i v žurnalistice se často reflektují solidní výzkumy či názory. V tomto ohledu zmíním ještě ony psychologické výzkumy, na něj jsem odkazoval již v úvodu. Díky výzkumu polských a českých psychologů a sociologů si můžeme popsat Poláka i Čecha a dojít tak k určitému srovnání. Článek vyšel v den zápasu mezi Českem a Polskem na letošním Euru, který jsme vyhráli v poměru 1:0. Nesl podtitul: Nový výzkum ukazuje, že Češi a Poláci mají k sobě blíže než Češi a Slováci. Když měli polští vysokoškoláci popsat typického Poláka, dali mu vlastnosti jako: psychicky labilní, snadno se nechá vyvést z rovnováhy a trpí depresivními stavy. Není introvertem, ani extrovertem. Není jednoznačně ani novátorem, ani tradicionalistou. Je navíc spíše nepřátelský, neochotný pomoci druhým, je povýšený a zahleděný do sebe. Své povinnosti plní v přiměřené míře. O stereotypech se říká, že zveličují vlastnosti reálných lidí a z faktické pravdy v sobě mají jen málo. Psychologové se v posledních letech věnují právě zkoumání přesnosti stereotypů. Dosud publikované výsledky ukazují na to, že národní stereotypy naprosto nekorespondují s reálnou situací, lépe řečeno s vlastnostmi reálných lidí. Jedinou výjimkou jsou Poláci. V Polsku je opakovaně zaznamenávána shoda mezi národním stereotypem a vlastnostmi skutečných lidí. V rámci českého výzkumu se také překvapivě zjistilo, že stereotypní představy o typickém Čechovi se podobají nikoli Slovákovi, ale právě typickému Polákovi. Stejně jako Polák, také typický Čech je „psychicky labilní, nepřívětivý a svědomitý tak akorát“, ve srovnání s Polákem je ještě o něco méně společenský a otevřený novému. Polákovi se Čech nepodobá jenom tím stereotypním pohledem, ale také ve skutečnosti. Jsme psychicky nestabilní, nepřívětiví a dokonce prý o něco méně svědomití, než Poláci. Neprávem si však připisujeme oproti Polákům vyšší míru družnosti a otevřenosti novému. Náš severní soused o Češích hovoří jako o milých, zdvořilých a sympatických lidech, leč poněkud zdrženlivých. Nepřekvapuje, že vnímají také náš odlišný přístup k náboženství, když se pozastavují nad tím, že pracujeme na zahrádkách také v době nedělního klidu.[52]

Zkuste se sami zamyslet nad tím, zda nám naše české vlastnosti vlastně vyhovují. Nebo je na čase s tím něco dělat. Otázkou zůstává, můžeme-li se jako národ změnit a je-li to vůbec nutné nebo žádoucí.

ZÁVĚR

Můj příspěvek rozhodně nebyl čistě filosofickou studií. Bylo to také záměrem. Filosofický problém a úvahy s ním spojené jsem sdílel s postřehy sociologů, politologů, psychologů, historiků či publicistů. Byť jsem sám historikem, záměrně jsem se vyhnul fenoménu českého národního obrození a důkladnému zkoumání nacionalismu v českých zemích. Snažil jsem se práci držet v rovině aktuálnosti. Pokud už jsem zmiňoval něco z historie, vždy to mělo mít nějakou souvislost nebo konfrontaci se současnou situací. Shrňme si tedy, o co jsem se vlastně pokoušel.

Hlavním úkolem bylo zjistit, jakým způsobem chápou čeští filosofové vlastní národ. Odpověď není jednoduchá. Ve svém přístupu k charakteru českého národa se autoři dosti liší, pokud se tomuto tématu zrovna nevyhýbají obloukem, což je časté. Nejprve bylo nutné definovat si pojem národ. V jeho vymezení panovala celkem shoda. Jde o vymyšlený celek, ve který jsme začali postupně prostě věřit, a je to dobře. Aristotelský přístup k národu jsme zamítli. V tom, jak charakterizovat onen český národ už ale panovala mezi filosofy nejednotnost. Zatímco Patočka se pro definici národního charakteru obrací příliš do minulosti k našim velikánům, Patočka s Třeštíkem preferují charakterizovat národ z nynějších postojů a situací. Žádná národní hrdost z minulosti jednoduše nemá vyplynout, a pokud ano, je to hrdost zpátečnická.

V současnosti nejzajímavějším filosofickým dílem pro mé téma je Domov a dálava od Erazima Koháka. Kapitoly, kde se dívá Kohák přímo do historie, jsem záměrně opomenul a soustředil se na jeho vlastní pohled na aktuální situaci, respektive dobu nedávnou (80. a 90. léta, které dává do konfrontace). Český národ podle Koháka v dnešním světě pouze nicuje, nemá problémy, se kterými se musel v době předlistopadové dennodenně potýkat. Nic nás vlastně netrápí a my s tou současnou pohodou jednoduše neumíme správně naložit. Sami ani netušíme, na co máme být vlastně hrdí, jaké máme další vize, o tom už ani nemluvě. V běžném shonu se snažíme zabezpečit pouze sebe nebo svoji rodinu. Kohák ovšem optimisticky dodává, držme se s Evropou, ale zůstaňme v tomto globalizovaném světě sví.

V kapitole s názvem Léta 1989 a 1993 jako mementa velkých proměn jsem se snažil zhodnotit názory dalších filosofů na to, zda to, co se tehdy odehrálo, mělo nějaký významný dopad na událost post-ea. Očekával jsem také, že filosofové budou novou dobu více opěvovat, zatímco jsem se dočetl o názorech spíše skeptických. Karel Kosík je po vzoru V. Bělohradského velkým kritikem Severoatlantické aliance, instituce, v níž setrváváme z ryze pragmatických důvodů. V restauraci kapitalismu v ČR vidí možnost nového zvláštního způsobu podnikání, pro nějž se uplatnil zcela nový, později světový, název tunelování. Neříká, že se předtím a jinde než u nás netunelovalo, ale my jsme tuto činnost dovedli ad absurdum. Dává za vinu české společnosti, že se proti této podnikavé činnosti nechtěla bránit, ale pak dochází k názoru, že jí k tomu vlastně nikdo nedal pokyn, v čemž se opět projevila česká pohodlnost a lenost. Jeho kolega, Milan Machovec, současnou situaci bohužel spíše pouze glosoval, když poznamenal, že v současné české společnosti není velkých lidí a nemá si proto koho vážit. Na okraj zmínil jen Václava Havla, jenže ten je v současnosti také již po smrti, takže nemáme nikoho. Průšvih nastává zejména v době prezidentských voleb, kdy voláme osobnosti situace neznalé, buď do Čech přivandrovalé (Tomio Okamura) nebo od situace odtržené, protože se jim zalíbilo v USA (Jan Švejnar). Když už není z koho vybírat, nepohrdli bychom ani spícím politikem (Karel Schwarzenberg) nebo odpovědným politikem s komunistickou minulostí (Jan Fischer). Tito lidé mají nepochybně své kvality, ale obecně jsme v pasti. Velké osobnosti nám zcela jistě chybí a odvolaný ministr Pospíšil se nechal slyšet (Hydepark, ČT24, 28. 6. 2012), že mladí lidé nechtějí vstupovat do politiky, což je nepochybně důsledek a možná i příčina špatně vykonávané politiky v České republice.

Přes svou časnou kritičnost zůstával optimistou D. Třeštík. Jelikož nám stále chybí určité uvědomění si přirozené jednoty, měly bychom si národ opět znovu vymyslet a dát svému národu nový, občanskou-demokratický vzhled. U českého národa vyzdvihuje vlastnosti jako je liberálnost, tolerantnost, ale nechybí nám ani jistá dávka skepse. Je nutné vystoupit ze stínu národa hlupáků, švejků a čecháčků, který si sebou někteří často do dnešních dob táhneme. Nemůžeme se neustále ohlížet po Evropanech, protože to my jimi jsme a tu se nám daří lépe, tu méně, ale rozhodně už nejsme plebejským národem, na který se občas bohužel stále odkazujeme.

Mým přáním je, abychom se vždy řídili morálním imperativem našeho bývalého prezidenta Václava Havla, který říkal: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Tato slova neplatila pouze během sametové revoluce, ale mají platnost dodnes, zdaleka nejde jen o pravdoláskařství, jak se tomu někdy s pejorativním nádechem říkává. Nehledejme stále někde vzory, buďme sami sebou, ale bez té ostudy a nezodpovědnosti.

POUŽITÁ LITERATURA

Monografie, články, studie:

Chalupný, E., Národní filosofie československá. I. Národní povaha, Praha, Vlastním nákladem 1932.

Černý, V., Paměti III., Brno, Atlantis 1992

Gellner, E., Národy a nacionalismus, Praha, Hříbal Josef 1993.

Hejdánek, L., Národ a nacionalismy. Úvahy o roli idejí a ideologií, Reflexe 93/9, s. 2-17

Heywood, A., Politické ideologie, Plzeň, Aleš Čeněk 2008.

Hroch, M. (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Praha 2003.

Hrubec, M. – Pauza, M. – Zumr, J. et al., Myslitel Karel Kosík, Praha, Filosofia 2011.

Hutňanová, Z. (ed.), Ferdinand Peroutka 21. století, Příbram, Památník Karla Čapka ve Staré Huti 2005.

Hřebíčková, M. – Leix, A. – Graf, S., Poláci nás milují. In: Lidové noviny, roč. XXV, č. 141, 16.-17. 6. 2012, s. 21-22.

Kohák, E., Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, Praha, Filosofia 2010.

Kosík, K., Poslední eseje, Praha, Filosofia 2004.

Nodl, M., Dekret kutnohorský, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2010.

Patočka, J., Co jsou Češi?, Praha, Panorama 1992.

Peroutka, F., Jací jsme. In: Týž, O věcech obecných I, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1991, s. 19-21.

Pithart, P., Paradoxy rozchodu: filozofická a mravní východiska a evropské paralely. In: Vodička, K. (ed.), Dělení Československa. Deset let poté, Praha, Volvox Globator 2003, s. 183-185.

Rak, J., Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Jinočany, H & H 1994.

Rejai, M., Political ideologies. A comparative Approach. New York-London, M. E. Sharpe 1991.

Thurnher, R. – Röd, W. – Schmidinger, H., Filosofie 19. a 20. století III. Filosofie života a filosofie existence, Praha, Oikoymenh 2009.

Třeštík, D., Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci. Texty z let 1991-1998, Brno, Doplněk 1999.

Třeštík, D., Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005.

Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický časopis 40, roč. 40, s. 489-508.

Žďárský, P. (ed.), Hovory s Milanem Machovcem, Praha, Akropolis 2008.

Webové odkazy:

http://cechacek.nazory.cz/.

http://janschneider.blog.idnes.cz/c/127629/Ne-kazdy-Cech-je-cechacek-ale-kazdy-cechacek-je-Cech.html

http://krejci.bigbloger.lidovky.cz/c/89142/Cechackovstvi-a-cechacek.html

http://www.nuigalway.ie/ssrc/programmes/conferences.html

http://www.transparency.cz/dnesni-odvolani-mistra-spravedlnosti-premierem-vyraznym-osla/

RESUMÉ

Práce se pokouší zachytit aktuální pohled na český národ okem českého filosofa. Názorová platforma není sice tak široká, přináší však zajímavé postřehy. V příspěvku se setkáte s názory filosofů Hejdánka, Patočky, Machovce, Kosíka, které budou trefně doplňovány esejistickými úvahami historika Dušana Třeštíka nebo ze starší generace novinářem Ferdinandem Peroutkou. Součástí příspěvku jsou také dvě důležité socio-psychologické studie, které vypovídají jednak o národním českém stereotypu, ale zároveň shromažďují data, jež popisují český národ a společnost na základě faktů a zkušeností samotných lidí.

[1] Gellnerovo myšlení shrnula konference s názvem The Social and Political Relevance of Gellner´s Thought Today, 2005. Cf. http://www.nuigalway.ie/ssrc/programmes/conferences.html, 24. 6. 2012.

[2] Kohák, E., Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, Praha, Filosofia 2010.

[3] Viz kapitola Pojem NIC a nihilistické úvahy o Češích u Erazima Koháka.

[4] Heywood, A., Politické ideologie, Plzeň, Aleš Čeněk 2008, s. 159.

[5] Texty k nacionalismu shromáždil ve sborníku Hroch, M. (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Praha 2003.

[6] Gellner, E., Národy a nacionalismus, Praha, Hříbal Josef 1993. V originále citát zní: „It is nationalism which engenders nations, and not the other way round.“

[7] Nodl, M., Dekret kutnohorský, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2010, s. 126-127, důsledně hovoří o univerzitním národě, byť prameny užívají termín nacio bohemorum. Navíc mé tvrzení je podpořeno Nodlovým bádáním, který konstatuje absenci „jakýchkoli vyhraněných nacionálně motivovaných sporů na pražské univerzitě…“, stejně jako absenci „dokladů o střetech mezi etnicky a jazykově českými a jazykově německými příslušníky nacio bohemorum.“, Tamtéž, s. 127.

[8] Hejdánek, L., Národ a nacionalismy. Úvahy o roli idejí a ideologií, Reflexe 93/9, s. 2.

[9] Tamtéž, s. 2.

[10] Tamtéž, s. 3.

[11] Rejai, M., Political ideologies. A comparative Approach. New York-London, M. E. Sharpe 1991. s. 28 n.

[12] Hejdánek, L., Národ a nacionalismy, s. 16-17.

[13] K vymezení těchto prvků Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě, Sociologický časopis 40, roč. 40, s. 491-492.

[14] Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, s. 499.

[15] Rak, J., Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy, Jinočany, H & H 1994.

[16] Vlachová, K. – Řeháková, B., Národ, s. 501.

[17] Patočka, J., Co jsou Češi?, Praha, Panorama 1992, s. 7.

[18] Patočka, J., Co jsou Češi?, s. 12.

[19] Tamtéž, s. 13.

[20] Tamtéž, s. 99-100.

[21] Třeštík si tuto otázku pokládá z toho důvodu, že Patočkova esej není nadčasová a vychází až po revoluci, kdy Patočkovy myšlenky ztrácí jaksi své poslání.

[22] Třeštík, D., Češi. Jejich národ, stát, dějiny a pravdy v transformaci. Texty z let 1991-1998, Brno, Doplněk 1999, s. 28.

[23] Třeštík, D., Češi, s. 29.

[24] Peroutka, F., Jací jsme. In: Týž, O věcech obecných I, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1991, s. 19-20.

[25] Kohák, E., Domov a dálava, s. 301.

[26] Tamtéž, s. 304.

[27] Tamtéž, s. 306-307.

[28] Kohák s termínem nihilismus v souvislosti se pojmem Nic nepracoval.

[29] Thurnher, R. – Röd, W. – Schmidinger, H., Filosofie 19. a 20. století III. Filosofie života a filosofie existence, Praha, Oikoymenh 2009, s. 134.

[30] Hutňanová, Z. (ed.), Ferdinand Peroutka 21. století, Příbram, Památník Karla Čapka ve Staré Huti 2005, s. 7.

[31] Kohák, E., Domov a dálava, s. 340.

[32] Tamtéž, s. 354.

[33] Kohák, E., Domov a dálava, s. 358.

[34] Tamtéž, s. 375.

[35] Pithart, P., Paradoxy rozchodu: filozofická a mravní východiska a evropské paralely. In: Vodička, K. (ed.), Dělení Československa. Deset let poté, Praha, Volvox Globator 2003, s. 183-185.

[36] Jeho dílo shrnuje sborník Hrubec, M. – Pauza, M. – Zumr, J. et al., Myslitel Karel Kosík, Praha, Filosofia 2011.

[37] Kosík, K., Poslední eseje, Praha, Filosofia 2004, s. 12. Jeho texty, v této knize otištěné, vycházely v letech 1997-2000 v Salonu, literární příloze deníku Právo.

[38] Tamtéž, s. 13.

[39] Tamtéž, s. 83. Převzato z Moravec, E., Ve službách nové Evropy, Praha, Orbis 1940, s. 223.

[40] Dostupné z: http://cechacek.nazory.cz/. Zde zajímavá zejm. kapitola O panu Čecháčkovi. Dále http://janschneider.blog.idnes.cz/c/127629/Ne-kazdy-Cech-je-cechacek-ale-kazdy-cechacek-je-Cech.html; http://krejci.bigbloger.lidovky.cz/c/89142/Cechackovstvi-a-cechacek.html, vše aktualizace 28. 6. 2012.

[41] Černý, V., Paměti III., Brno, Atlantis 1992, s. 285-289.

[42] K tunelování Kosík, K., Poslední eseje, s. 86-88.

[43] Tamtéž, s. 87.

[44] Tamtéž, s. 174.

[45] Dostupné z: http://www.transparency.cz/dnesni-odvolani-mistra-spravedlnosti-premierem-vyraznym-osla/, 28. 7. 2012.

[46] Kosík, K., Poslední eseje, s. 176.

[47] Žďárský, P. (ed.), Hovory s Milanem Machovcem, Praha, Akropolis 2008, s. s. 178.

[48] Tamtéž, s. 184.

[49] Třeštík, D., Češi, s. 46. Na s. 50 Třeštík dodává, že neexistuje etnikum nebo národ, který by si svou etnickou národnost neuvědomoval. Jednoduše řečeno, etnikum, které si svou etnicitu neuvědomuje, není etnikem.; podrobněji Týž, Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 194-204.

[50] Týž, Češi, s. 125.

[51] Třeštík, D., Češi a dějiny v postmoderním očistci, s. 15-16.

[52] Hřebíčková, M. – Leix, A. – Graf, S., Poláci nás milují. In: Lidové noviny, roč. XXV, č. 141, 16.-17. 6. 2012, s. 21-22.

2012-06-25T19:23:00.001+02:00

Účast na konferenci v Moravské Třebové: Výzkum historických cest v interdisciplinárním kontextu Více na:http://historicke-cesty.cz/konference2012/

Královské město Písek v době svých počátků za Přemysla II. Otakara

2012-01-15T11:39:00.015+01:00

Osídlení Písecka souvisí se sídelními procesy, které probíhaly již v pravěku (zejména v období laténském, výrazně doložena je přímo v centru na náměstí ale i knovízská kultura nebo mohylová kultura střední doby bronzové). Poslední studie Michala Lutovského poukázala na problematické raně středověké sídelní vymezení v blízkosti městského areálu (2011, s. 25). Raně středověká situace v centru Písku byla zachycena archeology hromadným nálezem denárů Vratislava II., leč bez jakýchkoliv dalších indicií. V prostoru dnešního Písku byly osídleny strategicky vyšší polohy. Především na katastru dnešní Putimi, kde lze doložit hned několik osad s těžištěm v 9. století. Druhou výšinou polohou osídlenou ve stejném století je ostrožna Nad Starou pazdernou. V místě bývalého hradiště opevnění nezůstalo dochováno (Fröhlich – Lutovský – Parkman 2002, s. 117-138). Větší možnosti pro archeologii se vyskytují směrem na východní Písecko, k střednímu Povltaví (Lutovský 2011, s. 129-143). Dle datování hmotných pramenů, 9. stoletím osídlení v Písku jakoby končí. Doposud chybí přesvědčivé doklady lidského působení z 10. i 11. století (výjimkou je nález denáru). Nutno dodat, že ještě disponujeme ojedinělými zlomky keramiky z centra města (Fröhlich – Lutovský – Parkman 2002, s. 119), které dokládají blíže neurčité osídlení ve střední době hradištní (800-950). Je však jisté, že až koncem 11. století je znovu osídlena zmíněná ostrožna Nad Starou pazdernou a toto sídliště je pak kontinuálně obydleno do vrcholného středověku. Rozlehlý areál Píseckých hor nacházejících se východně od Písku stopy slovanského osídlení postrádá, pouze v jeho jihozápadním úpatí u Nového Dvora lze díky povrchovým sběrům doložit několik střepů středohradištní keramiky.

Písek je poprvé písemně doložen r. 1243 v době raného panování Přemysla II. Otakara. Jeho okolí bylo doposud urbanizací zcela nedotčeno a je tedy typickým lokačním městem založeným „na zeleném drnu“, podobně jako Zvíkov, Poděbrady či brněnský Špilberk aj. Město nevzniklo jen pro těžbu zlata na Otavě a jejích přítocích (ta měla již delší tradici), důvodem byla také ochrana Zlaté stezky, která tudy vedla. Na založení a urbanistickém rozvržení města měl velký podíl zvíkovský purkrabí Hirš (Hirzo), který stál také u zrodu Českých Budějovic (1265 nebo o něco dříve), Netolic a snad i jiných menších městeček na jihu Čech. J. Žemlička o něm píše, že svou kariéru zahájil za Václava I. jako mistr kuchyně (magister conquinae) a svému pánovi zůstal věrný i během odboje z konce 40. let. Snad právě odměnou mu byl darován od Václava újezd na horní Vltavě, který zvelebil kolonizací. Před svou smrtí ho odkázal klášteru ve Zlaté Koruně. S Hiršovým náhrobkem se setkáme právě v tomto klášteře († 1275), o jehož stavební úpravy se také zasloužil (Hoffmann 2009, s. 55-56). Jako zvíkovský purkrabí vystupoval Hirš od r. 1250 (burgravius de Clingenberc). Po Václavově smrti pobýval s následníkem trůnu Přemyslem ve Vídni (r. 1256), a to právě s titulem mistra kuchyně. Panovník si město značně oblíbil a pobýval v něm při příležitosti svých vladařských povinností na cestách, hned po Praze jde o nejčastěji doložené místo jeho pobytu. J. Žemlička upozornil, že Otakarovi cesty nešly od písecké linie směrem k jihu, kde měli silné postavení Vítkovci. Zde se držel panovník zpátky (Žemlička 2011, s. 152), později však nastaly výboje tímto směrem.

Největším architektonickým skvostem města, který se zachoval do současnosti, je kamenný most. Velké kamenné mosty byly ve středověku vzácností. V Čechách existoval tehdy kromě pražského a píseckého mostu nejméně ještě jeden, a to v Roudnici nad Labem. Písecký most vznikl pravděpodobně v letech 1263-1265 jako dílo zvíkovské stavební huti za účasti Hirše. Stejná huť v Písku stavěla zeměpanský hrad (typu kastel), farní kostel, nedochovaný kostel dominikánů, několik městských domů a opevnění. Úkolem kamenného mostu bylo zajišťovat bezpečný přechod přes Otavu po frekventované Zlaté stezce směřující do bavorského Pasova. Zároveň návštěva Písku znamenala pro kupce nucenou trasu, přičemž s touto zajížďkou se jim zvyšovaly náklady, které často souvisely s právem povinného skladu (Tamtéž, s. 261). S touto nepříjemností souvisí hlavně funkce kupeckého domu. V českých zemích nezřídka radnice (rychta) souvisela právě s kupeckým domem anebo z něj vznikla. Tak tomu bylo i v Písku, případně v Kadani, Mostě či Žatci. Kupecký dům sloužil cizím kupcům a souvisel s právem povinného skladu zboží. Za nejúčinnější využití hradu v městském opevnění je pokládán právě hrad v Písku. Přemysl Otakar nechal ve městě zřídit mincovnu, která byla jednou z třinácti středisek ražby brakteátů v Čechách. Navzdory gradující kolonizaci byl Písek městem, kde převažovala česká většina. Tak tomu bylo i ve Strakonicích, ale již to neplatilo pro Kašperské Hory nebo pro Sušici, jejichž obyvatelstvo bylo spíše německé (Tamtéž, s. 370). Listinou pro Vyšehrad (1268) nechal Přemysl II. Otakar místní kapitule postoupit některé provinciální soudy, mimo jiné právě soud v Písku, či spíše příjmy z nich (Žemlička 2011, s. 301). Přemysl Otakar usilovně trval na prohlášení frankfurtské volby Rudolfa Habsburského za neplatnou. Záměrně se sbližoval s další říšskou šlechtou, zejména s Jindřichem Dolnobavorským – S ním se sešel v říjnu r. 1274 v Písku, kde český král za Jindřichovu podporu obdaroval dva bavorské kláštery (Žemlička 2011, s. 408).
Kultura panovnického dvora pronikala občas i do městského prostředí, o čemž svědčí i nálezy keramických dlažeb v Písku. Tamní městské domy měly jen prostší a hrubší podobu náročných reliéfních dlaždic, kterými byly kryty podlahy píseckého královského hradu (Kuthan 1993, s. 190). Královský hrad (kastel) byl vystavěn na čtverhranném půdorysu s centrálním nádvořím obklopeným patrovým ochozem. Výstavba probíhala v průběhu 50. let 13. století. Hrad je poprvé písemně doložen r. 1254. J. Kuthan (Tamtéž, s. 202) upozorňuje, že se tento architektonický model stal příznačný pro stavby budované naúzemích ovládaných řádem německých rytířů (Marienburg, Mewe, Leilsberg). V Písku a na Zvíkově byly arkádové oblouky ochozů a jejich chodby stavěny z jediného dostupného materiálu v okolí, a to byla tvrdá a špatně opracovatelná jihočeská žula. Dle Kuthana (1993, s. 127) je to důvod proto, proč byly užity jen tvary strohé a lapidární a nesetkáme se tu prakticky s jemnějším tesaným dekorem. Čtyři křídla hradu byla obklopena ústředním dvorem a ve východním boku hradu byla situována věž, přičemž další menší věže se nacházely v jihozápadním a severozápadním nároží. Bohatě zhotovená kaple, zničená v 19. století a sály nacházející se v patrech (zejm. velká síň), dodávaly tomuto majestátnímu kolosu patřičný lesk (Durdík 1993). Čtverhrannou dispozici s nárožními věžemi měl také královský hrad v Kadani, kde v době vlády Přemysla II. působil jako purkrabí Albert ze Žeberka (1277). Oba hrady jsou situovány nad řekou, ten kadaňský je situovaný nad Ohří. V posledních letech byl v Kadani zintenzivněn archeologický průzkum (ten je již tuším u konce), na jehož publikované závěry se můžeme těšit. Série výzkumů tu byla prováděna od počátku 90. let pod vedením archeoložky Evy Černé (ÚAPP Most). Bohužel naprostá většina z nich měla pouze záchranný charakter. Jednou z mála výjimek byl plošný výzkum v jihovýchodní části kadaňského hradu.

Použitá literatura

DURDÍK, Tomáš (1993): Královský hrad v Písku. Písek.
FRÖHLICH, Jiří – LUTOVSKÝ, Michal – PARKMAN, Marek (2002): Raně středověké osídlení v Písku a jeho okolí, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 15, s. 117-138.
HOFFMANN, František (2009): Středověké město v Čechách a na Moravě. Praha.
KUTHAN, Jiří (1993): Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Vimperk.
LUTOVSKÝ, Michal (2011): Jižní Čechy v raném středověku. Praha.
ŽEMLIČKA, Josef (2011): Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků. Praha.

Další doporučená literatura

DURDÍK, Tomáš a kol. (1998): Vybrané středověké památky Prácheňska. Praha.
KUTHAN, Jiří (1979): Hrad v Písku. Písek.
SEDLÁČEK, August (1930): Dějiny královského města Písku nad Otavou. Část 1, 2. Písek.

Neuseeberg (Nový Žeberk) mit Schwerpunkt Burgbesitzer in Schriftquellen

2012-01-11T20:22:00.000+01:00

Die erste schriftliche Erwähnung über Neuseeberg (Nový Žeberk) stammt aus der Zeit ziemlich kurz nach der Burggründung. In einer Urkunde aus dem Jahre 1327 wurden Brüder Otto von Bergow (Otové z Bergova) als Besitzer von Neuseeberg aufgeführt, die mehrere Güter in Nordwestböhmen besaßen, unter anderem auch Bilin (Bílina). Der ehemalige Besitz von Adalbert von Seeberg (Albert ze Žeberka) ging an die Brüder durch Heiratspolitik über, und man nimmt an, dass er bis auf kleine Ausnahmen als Ganzes erhalten blieb. Lücken-hafte Kenntnisse über die Lage der Herrschaft Seeberg führte den Burgenforscher A. Sedláček dazu, dass er den Neuseeberg irrtümlich in den Raum der später erbauten Burg Rothenhaus (Červený Hrádek) lokalisierte. Zur richtigen Lokalisierung verhalfen erst durchgeführte Geländeuntersuchungen und vor allem gefundene Kartenskizzen des erzgebirgischen Forstreviers aus dem Jahre 1605, deren Zeichner der kaiserliche Geometer Šimon Podolský von Podolí war.
Eine grundlegende Quelle stellt die Verkaufsurkunde aus dem Jahre 1382 dar, durch die der Besitz der Herren von Bergow an die Herren von Colditz überging. In dieser Urkunde wurden erstmals komplett alle Dörfer genannt, die zur Herrschaft Seeberg gehörten. Die Herren von Colditz verpfändeten später ihren Besitz an die Kommende des Deutschritterordens in Kommotau (Chomutov). Einige Unklarheiten hinsichtlich der Besitzer traten in kirchlichen Quellen und Ladungsbüchern aus dem 15. Jh. auf. In diesen Schriftstücken, die zwar unübersichtlich, jedoch sehr aussagekräftig sind, kann man neben weiteren Inhabern wie den Herren von Seestadtl (Ervěnice), Dietrich Kraa (Dětřich Kraa), Veit von Schönburg (Vít ze Šumburka) u. a. auch Adelige sowie Angehörige des geistlichen Standes finden, mit denen die Besitzer von Seeberg Kontakte pflegten. Der letzte Herr, der das Adelsprädikat „von Seeberg“ benutzte, war Albert von Konipas (1453), Besitzer der Herr-schaft Rothenhaus (Červený Hrádek), was eher auf Prestigegründe als auf Bezeichnung des Wohnsitzes zurück-zuführen sei. Archäologische Funde und Befunde erbrachten bisher zur Geschichte sowie zu den Inhabern der Burg keine grundlegenden Erkenntnisse.

Anotace připravovaného příspěvku

2012-01-10T22:00:00.001+01:00

FENOMÉN SOUDNÍCH STŘETŮ V LITERÁRNÍ PAMĚTI VIKTORINA KORNELA ZE VŠEHRD

Viktorin Kornel ze Všehrd, spisovatel, právník, univerzitní mistr a velký humanista, zanechal po sobě dílo, jež je hodno po dlouhé době určitého povšimnutí. Literární věda dosud tento spis dosti přehlížela, ačkoli možnost reflektovat Kornelovy myšlenky máme od dob Palackého, kdy edičním počinem vyšly hned dvě vydání jeho životního díla Knihy devatery: O právech, o súdách i dskách země české. Prvním novodobé vydání pocházející z r. 1841, obsahuje předmluvu Václava Hanky a úvod Františka Palackého. Čtivější je náklad z r. 1874, který upravil a dodatky opatřil Hermenegild Jireček, někdejší právní historik. Bylo vydáno nákladem spolku českých právníků „Všehrd“. Obě vydání jsou přístupné online na portálu Kramerius.
Chrudimský rodák z utrakvistické rodiny zanechal okolo r. 1487 pedagogické činnosti na pražské univerzitě a stal se úředníkem při zemském soudu. Jako většina humanistických myslitelů měl rád cestování. Počátkem 90. let navštívil Afriku a Asii. Po návratu zpět přijímá erb a titul (predikát) „ze Všehrd“. Roku 1493 začal Viktorin působit v úřadu místopísaře při „dskách zemských“. V té době si obstaral také dům poblíž svého úřadu, vyženil ho na své manželce Appoleně z Dříní. K sepsání životního díla přistoupil v r. 1495, završil jej pak předčasně r. 1499 pro konflikty se šlechtou. Později se k tématu ještě vrátil, knihu upravil a doplnil (1508). První text je dedikován pánům z Postupic. Ve druhém vydání je vynecháno vše, co by bylo, nebo zdálo se býti „hanění pod podobenstvím“ (s. XIII). Pro úpravu se přimluvil Zdeněk z Postupic. Druhé sepsání je poté věnováno samotnému králi Vladislavu Jagellonskému a zároveň ho Kornel prohlásil za jediné a správné. Nutno podotknout, že Knihy Devatery, spolu s Vladislavským zřízením zemským, jsou jediným zachovaným svodem zemského práva tohoto věku, a pro uchování informací vděčíme právě jim, jelikož většina desek zemských r. 1541 shořela při požáru Pražského hradu. Jireček to hezky vystihl slovy: „zachránili nám ducha práv českých“. Viktorin Kornel ze Všehrd zemřel r. 1520. Osudným se mu stal zřejmě mor, který v té době zaplavil nejen Prahu. Své milované ženě odkázal všechen svůj majetek, děti žádné neměl (s. XI).
Pokud jde o Kornelovo smýšlení, byl velkým přívržencem královské moci (monarchistou). Ve svém spisu například brání královo právo k odúmrti (VI. 34). Odpor proti Němcům, pro tu dobu dosti typický, Kornel také nezapřel. Jakožto muž práva nesnášel bezpráví, ve svém díle proto nezapře zastání se poddanského lidu (měšťanů) proti šlechtě (s. XXVII-XXVIII).
Jelikož je Kornelovo dílo velice obsáhlé, zvolil jsem pouze vybraná témata, která jsou pro mne zajímavá a zároveň důležitá. V První knize Viktorin popisuje soudní instituce na území české země (zemský soud, komorní soud, dvorský soud, duchovní soud, soud purkrabího Pražského hradu a menší soud pražský). Nebude podstatou příspěvku, soustředit se budu pouze na popis soudu zemského. Ve druhé knize je důležitá kapitola líčící žalobu (10-12, 17) a přísahu v kapli, spolu s přísahami dalšími (23-28). Třetí kniha obsahuje mimo jiné problematiku půhonu (pohnání) a útoku (1-6, 9-11, 14, 21, 22, 24, 25), touto knihou se bude nutné zabývat téměř v celém rozsahu. Kniha čtvrtá, pátá a šestá není z hlediska témat pro můj příspěvek nosná (jejich obsah s. 14-18). O dskách póhonných, souvisejících s půhonem, Kornel píše v knize osmé (5). Nakonec se budu zabývat poslední devátou knihou, kde je kladen důraz na zmatečné jednání během soudního líčení (1-10). Viktorin Kornel tak podává věrohodné podání fungování instituce zemského soudu v praxi, které nemá pro tuto dobu obdoby. Jelikož se Viktorinova postava pravidelně objevuje v učebnicích literatury, v čítankách bohužel absentuje, je nutné podat alespoň výklad o tomto díle v lepší světle, které postrádají nejen učebnice, ale i moderní literární věda. Učebnice se o jeho díle nijak obšírně nerozepisují, ačkoli Kornel náleží k předním postavám českého humanismu. Je nutné si uvědomit, že Kornelovo dílo je z dnešního pohledu tématem historickým, o to více je v něm ale obsaženo lidská zkušenost, na kterou klade důraz téma naší konference. Je také známo, že starší český literatura ve velké většině zahrnuje právě spisy vědecké a historické a až od 18. století se začíná profilovat dnes uznávané pojetí žánrů a literatury.

Vyučující | Gymnázium Karla Čapka, Dobříš: Mgr. ŽEMLIČKA Martin

2011-12-25T22:38:00.000+01:00

Vyučující | Gymnázium Karla Čapka, Dobříš: Mgr. ŽEMLIČKA Martin

Konference: Škola, jazyk a literatura 2011

2011-10-25T15:06:00.002+02:00

PROGRAM
STUDENTSKÉ KONFERENCE

ŠKOLA, JAZYK A LITERATURA 2011

Pedagogická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, 27. 10. 2010

místo konání: Pedagogická fakulta UJEP v Ústí nad Labem, České mládeže 8, 400 96 Ústí nad Labem
zasedací místnost č. 502

čtvrtek 27. 10. 2011
Prezentace účastníků konference 9-10 hod., zasedací místnost č. 502

Slavnostní zahájení konference, 10,00 hod.:
doc. PhDr. Pavel Doulík, Ph.D. – děkan PF UJEP
doc. PhDr. Marie Hádková, Ph.D. – vedoucí Katedry bohemistiky PF UJEP

didaktika: 10,15-12,30
Václav Jindráček (PF UJEP): Pedagogický konstruktivismus v literární výchově
Šárka Pešková (PF UJEP) - Tvoření slov v učebnicích českého jazyka pro střední školy a odborná učiliště
Pavla Dobešová - René Szotkowski (PF UPOL): Názory učitelů českého jazyka na optimální využití multimédií ve výuce literární výchovy na 2. stupni základní školy – výzkum hodnocení Q-typů
Michal Čuřín (UHK): Čtenářství a čtenářská gramotnost chlapců – mezi idealismem a utilitarismem
Vlaďka Ptáčková (Literární akademie Praha): Na hranici obrazu – obraz na hranici
Martin Kuba (ZČÚ): Přímý a nepřímý dialog v literární výchově

12,30-13,00 přestávka na občerstvení

jazykověda : 13,00-14,15

Denisa Jensenová (UPOL): Korespondence Vojtěcha Tkadlčíka a Ludmily Pacnerové: témata
z oblasti paleoslovenistiky
Jana Kuběnová (UPOL): Církevněslovanský překlad Nikodémova apokryfního evangelia
Martina Chromá (Slovanský ústav AV ČR): K jednomu translatologickému problému První
staroslověnské legendy o sv. Václavu
Petra Mondříková (FF JU): Spojka dokud a její varianty v protobarokních textech

14,15-14,30 přestávka

literární věda: 14,30-15,30

Jana Štillerová (PF UJEP): Obraz vyhnání sudetských Němců v české literatuře od roku 1945 do
současnosti
Dana Vlasáková (PF UJEP): Aktivita a preference v oblasti webové literatury
Filip Komberec (PF UJEP): Téma "zranění" ve vybraných dílech současných autorů (Jan Balabán, Pavel Rejchrt a Petr Pazdera Payne) v průsečíku pohledů literární vědy, psychologie a teologie jako podstatná interpretační kategorie a možnost sebepoznání člověka

15,30 – 15,45 přestávka

jazykověda: 15,45-17,00
Tereza Škrnová (PF UJEP): Germanismy a periodika První republiky
Martin Žemlička (FF UK, Gymnázium Karla Čapka v Dobříši): Reflexe toponym
Chomutovska a Mostecka u gymnaziálních studentů. Pokus o zhodnocení původu
názvu vybraných obcí bez znalosti základů onomastického studia
Jitka Rybolová (PF UJEP): Stylistická analýza vybraných psaných projevů adolescentů
Jitka Holasová (PF UJEP): Domestikace sloves cizího původu v češtině a polštině

K problematice jednoho z témat filozofické antropologie

2011-09-04T17:47:00.000+02:00

Daniela Tinková, Tělo – věda – historie. K otázce formování „moderního“ těla v historiografii a novověké vědě, in: Martin Nodl – Daniela Tinková (edd.), Antropologické přístupy v historickém bádání, Praha 2007, s. 13-52.

Hlavním tématem této studie je proměna obrazu, interpretací lidského těla v souvislosti s formováním „moderní“ společnosti založené na racionalizovaném „vědění“.
Autorka se zaměřuje na některé základní jevy, které modifikovaly sebe-obraz západního člověka (nikoli jen vědce) na prahu „moderní“, „občanské“ společnosti.
Všímá si, že v posledních desetiletích narostl zájem evropských humanitních vědců o problém těla a konceptualizace tělesnosti v různých historických epochách a společenských vrstvách. I historikům se tak otevřelo nové pole, obdělávané dosud především filozofy a antropology.
Na prahu 40. let zdůrazňoval Marc Bloch ve své Obraně historie, že se člověk v průběhu dějin nevyhnutelně musel změnit – mentálně i v subtilních „mechanismech svého těla“ Proto je zapotřebí, aby se historie zabývala člověkem celým, včetně jeho těla, jeho senzibility, jeho mentality – nejen jeho činy a myšlenkami: jen tak je možné zachytit člověka ve společnosti i v čase. Nárok na „totální historii“, pro kterou horoval Luciem Febvre, nezbytně obsahoval studium člověka, které by zahrnovalo „člověka konkrétního, člověka živoucího, člověka z masa a kostí“ – tedy člověka v jeho „tělesné“ podobě.
Právě řeč těla jeto, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Studium lidských emocí, pocitů, výrazů radosti či odporu je neodmyslitelné od studia částí lidského těla či těla celého. Historik, pokud mu to prameny dovolí, však může studovat tělo také jako předmět slasti i bolesti, jako vnímající a cítící subjekt i jako objekt vědění či touhy.
Z filozofů, kteří tematizovali problematiku těla, měl na historiky jistě klíčový vliv Michel Foucault, který mimo jiné právě na této tematice odhaluje zdání substanciality. Zajímá ho hra „konstruování“ těla v různých projevech politických strategií.
O propojení literárněvědného a historického pohledu se později pokusila řada autorů s literárněvědným či sémiotickým vzděláním. Jako ilustraci bychom mohli zmínit alespoň Pietra Camporesiho, kterého fascinovala mimo jiné tisíciletá zkušenost s tělem a tělesností v kolektivní „senzibilitě“ jdoucí na práh moderní doby; takové je především jeho dílo Neporušitelné tělo. Spása a zdraví mezi středověkem a protireformací (1983), v němž se zajímal o „magické tělo“, tělo světců a světic, jejichž tělo poskytlo ostatky schopné zázraků. Zajímalo ho však i tělo deformované nemocemi, zraněními, tělo hladové, tělo jako centrum smyslových prožitků, jako objekt exorcismu či očišťování. Z hlediska naší problematiky jsou důležité také soubory statí literárního historiky ze Štrasburku, Paula Hoffmanna, věnované afektivitě a vnímání tělesnosti v osvícenské literatuře a medicíně, případně klasická studie Jeana Starobinského o J. J. Rousseauovi, v níž jsou rozsáhlé pasáže věnované jeho nemocem.
Od 80. let se zájem o tělo vlivem antropologie i literární vědy, resp. sémiotiky, rozšířil o nové otázky, jaké představovali například symbolické významy těla a gest, jimž systematicky věnoval pozornost např. přední britský kulturní historik Peter Burke, jehož můžeme přiřadit mezi protagonisty antropologického pohledu na historii. Českým čtenářům se nedávno mohla dostat do ruky také sémioticky zaměřená studie francouzského medievalisty Jeana-Clauda Schmitta o symbolice středověkých gest. Z českého překladu se dočkala také studie jiného typu v pohledu na studium těla, o nějž se pokouší „historik smyslového“ Alain Corbin. Po prvních studiích věnovaných prostituci a sexuálnímu násilí se Corbin začal v obecnější rovině věnovat proměnám smyslového vnímání a smyslových vjemů v rapidně se proměňující industriální společnosti a krajině 19. století. Čeští čtenáři se mohli seznámit s jeho prací Narcis a miazma, věnované čichovým vjemům a proměně citlivosti vůči zápachu v modernizující se společnosti.
Nyní se zaměřením přímo na otázky spjaté s „utvářením“ moderního těla prostřednictvím vědy a disciplinárních technik. Pokusíme se alespoň v základních rysech představit kritické diskuse a pokusy o konceptualizaci, které tyto otázky inspirovaly v evropské historiografii.
Francouzský historik Jacques Gélis podotýká, že v rané novověké společnosti a kultuře přetrvával dvojí – v podstatě protichůdný - základní přístup k tělu a životu: na jedné straně postoj rurální komunity, v němž přežíval „pozitivní“ vztah k tělu, k jeho sepětí se zemí, k symbióze s přírodou; tento postoj byl však stále intenzivněji konfrontován s koncepcí potridentské církve, zdůrazňující pohrdání tělem jako zdrojem nízkosti a zkaženosti.
Již pro Foucalta je moderní tělo – stejně jako člověk – „produktem“ disciplinárních technik a jeho fyzická existence podléhá strategiím státního aparátu. Připomeňme si například známé pasáže v Dohlížet a trestat věnované tělu jako „cílu represe“ či „parcelaci“ tělesných úkonů a jejich rozložení v čase v armádě či donucovací pracovně „klasické doby“ 17. a 18. století. Tělo, stejně jako člověk, je ona Foucaultova metaforická „písková socha“. „Ani člověk, ani tělo nejsou tak ‘fixní’, aby jim mohli jiní rozumět“, komentuje Phillip Sarasin, tolik ovlivněný Foucaultem. Foucaultův slovník i koncepty začala ostatně používat řada historiků právě při studiu těla a tělesnosti, promítly se např. do některých studií zabývajících se problémem omezování trestu smrti, tortury a mrzačících trestů jako jeden ze symptomů proměňující se kolektivní senzibility. Příkladem je např. studie Georgese Vigarella s názvem Le corps redressé (= cca. trans. „disciplinované tělo“), kde se zajímá o další rozvíjení tělesné disciplíny v rámci vědeckých, kulturních a sociálních kontextů – tedy gesta, taktika a strategie „pedagogiky těla“, přičemž tato „pedagogika“ je chápána jako nositelka předpisů či principů, které tělu dávají formu a tvarují ho, aby je ještě důsledněji podřídily normám než myšlenky. Symbolem tohoto důrazu na fyzickou dokonalost je korzet 17. století, jejž Vigarello označuje za „normu vpravdě metaforickou“ a vnucenou pasivnímu tělu. Právě „komprese“ a „pasivita“ jsou klíčovými pojmy této nové disciplinační strategie.
Vigarello rozvinul nedávno právě také otázku hygienického myšlení, resp. hygienických postojů. Ve své studii věnované dějinám zdravotních praktik a pojímání zdraví/nemoci, resp. zdravého/nezdravého, jdoucí napříč staletími, sleduje historii a proměny preventivních postojů a praktik umožňující uchovávání těla a péčí o ně. Nově objevené tělo složené z „vláken“, která představují v 18. století minimální anatomickou jednotku, a vize zdokonalitelnosti lidského rodu s sebou přinesly nové nároky a návody na „posílení“, které má zabránit oslabování a „degeneraci“: chladná voda, čerstvý vzduch, vycházky a fyzická cvičení, střídmá strava mají napříště nahradit jak drastické evakuační praktiky, tak těžká, kořeněná, „vydatná“ jídla doporučovaná o století dříve.
Foucaultova práce Zrození kliniky. Archeologie lékařského pohledu (1963) je dnes znovu objevovaná inspirační platforma některých historiků. Foucault si klade otázky po chápání smyslu „klinického“ pohledu a jeho zrození na sklonku 18. století. Foucault se táže, jak se lékařský pohled na tělo nemocného na přelomu 18. a 19. století utvářel na základě prostoru, zkoumání mrtvého těla, hry jazyka – a jak se tělo nemocného díky nové instituci kombinující péči, kontrolu a vědění o těle, zvané „klinika“, proměnilo ve zvláštní místo, kde se rozvíjí „čistá“ nemoc. Lůžko nemocného se tak stává pozorovacím polem i vědeckého diskurzu.
Kritika odosobněné lékařské moci a autority, stejně jako redukování (subjektivně) trpícího člověka na (objektivně) uchopitelný a analyzovatelný „jev“ oslovila v posledních desetiletích řadu historiků vzdalujících se konceptu dějin vědy jako dějiny „pokroku“ a zdokonalování. Nemocný člověk a jeho tělo se v klinickém pohledu jeví jako odosobněný „objekt“ zbavený vlastní, individuální historie i subjektivního strachu a otevřený „pohledu vědění“
Pokusíme se poukázat na klíčové změny, které přineslo osvícenství do lékařského diskurzu. Šlo především o novou interpretaci samotného (lidského) těla. Je známo, že osvícenská medicína na jedné straně dovršila „anatomickou revoluci“ 16.-17. století, je však důležité rovněž zdůraznit, že na straně druhé utvořila vlastní koncept lidského těla, těla „citlivého“, těla „dráždivého“ – a těla „parcelovaného“, organizovaného do „systému“ na základě elementárních „jednotek“ – orgánů, tkání, vláken.
Po dva tisíce let, přinejmenším do renesance, stál tradiční obraz těla, vytvořený řeckou filozofií a medicínou, na metaforice kosmu a těla. Teprve osvícenská medicína de facto definitivně vyhrotila rozchod s antickou teorií šťáv a „astrologickou anatomií“ člověka-zvířetníku, jež představovaly dominantní paradigma po dobu delší než půl druhého tisíciletí. Teprve od renesance se skutečně objevuje „anatom“ jako nový typ lékaře, který pracuje nejen s apriory danými koncepty, ale především pomocí smyslů, přímého pozorování, experimentálně a empiricky. „Anatomická revoluce“ 16. století ohlašující zrození nového zobrazování těla je tradičně spojována se jménem lékaře Andrey Vesalia z jižního Nizozemí. Jeho spis Corporis Humani fabrica Libri Septem – Ustrojení lidského těla (1543) byl publikován ve stejném roce, kdy vyšel stejně paradigmatický Koperníkův text O Oběhu nebeských těles. Přesto lze podotknout, že rozhodující důsledky této „anatomické revoluce“ přineslo až osvícenství.
Zhruba dvě stě let po Vesaliovi se anatomie rozvíjela především jako deskriptivní věda, tělo bylo interpretováno jako „systém“. Zdokonalovaly se popisy a pochopení funkcí jednotlivých anatomických částí orgánů, přičemž nové ilustrované anatomické atlasy, připravované ve spolupráci s předními výtvarníky, učili vidět „nové“ lidské tělo novým pohledem. Ale teprve osvícenskou snahou o nalezení „definitivního segmentu“, základní stavební a skladební jednotka těla, ať to bylo vlákno na prahu 18. století (v r. 1700 Malpighiho žák Baglivi), nebo tkáň na prahu století následujícího (v r. 1802 Xavier Bichat), dosáhla anatomie nastolení „nového řádu představ“. Teprve teď, jak zdůrazňují přední historici medicíny Mirko Grmek či Rafael Mandressi, bylo myslitelné utvoření systému, který dal všem dosud studovaným fragmentům význam a dovolil globální interpretaci těla.

PADĚLEK JAKO ZPROSTŘEDKOVATEL „UMĚNÍ“

2011-09-04T17:43:00.000+02:00

Hlavní analýzu Goodmanovy stati „Art and Authenticity“ provedl v roce 2004 Popperův žák, Tomáš Kulka. Nicméně vycházíme tu zejm. z autora primárního, N. Goodmana. Ten říká, že pro sběratele, kurátory či historiky umění představují falza velký problém. Určit pravost uměleckých děl skýtá v sobě časovou náročnost skutečného zjištění. Podle N. Goodmana vycházíme z otázky, 1) proč existuje estetický rozdíl mezi přesvědčivým padělkem a originálním dílem. Goodman definuje padělek jako předmět, jenž si neoprávněně přisvojuje historii vzniku vlastní originálu díla (ať již existujícímu či nikoli). A podle Umberta Eca mluvíme o padělcích tehdy, je-li něco přítomného předváděno jako orginál, zatímco originál (pokud vůbec existuje) jej jinde. Položená otázka podkopává předpoklad, od kterého se odvíjí poslání sběratele, muzea a historiky umění. Otázku lze nejlépe demonstrovat na příkladu některého díla a jeho padělku, kopie či reprodukce. Mějme za to, že před námi visí vlevo originál rakouského malíře Gustava Klimta Judita s hlavou Holofernovou (1901, viz obrázek na této straně) a vpravo jeho dokonalá kopie z nedávné doby, k jejímuž zjištění došlo pomocí rentgenových snímků, mikroskopických rozborů a chemických analýz.
Navzájem se obrazy liší v mnoha ohledech – v autorství, stáří, chemických a fyzikálních ohledech a tržní hodnotě. Na pohled však žádný rozdíl nevidíme – pouhé oko nic nezachytí. Goodman se dál táže, 2) zda můžeme mezi těmito obrazy existovat nějaký estetický rozdíl. Odpověď zní ne! Rozdíly, které mezi obrazy existují, jsou pro estetický vzhled nepodstatné. Z toho pak plyne otázka, 3) zda existuje rozdíl mezi tím, co ještě lze v obrazech vidět „pouhým okem“ a co již nikoliv. Podrobné vědecké zkoumání obrazů již neprobíhá pouze jen „pouhým okem“. Pouhým okem znamená dívat se na obrazy bez jiných nástrojů, než těmi obvykle používanými (brýle, nasvícení atp.), zároveň však není snadné, co pozorování „pouhým okem“ znamená a kde má hranice. Klíčová otázka, kterou si Goodman klade, je položena z hlediska estetična obrazu řekl bych hermeneuticko-fenomenologicky. Zní: 4) „Existuje nějaký estetický rozdíl mezi dvěma obrazy pro x v přiměřeném časovém úseku t, pokud je x nemůže během t rozpoznat pouhým okem?“ Popř.: „Může něco, co x není schopen pouhým okem během t rozpoznat, být pro x zdrojem estetické odlišnosti mezi obrazy v t?“
Goodman si na otázky následně odpovídá a své myšlenkové postupy shrnuje takto: „Přestože v tuto chvíli nejsem schopen oba obrazy pouhým okem rozlišit, skutečnost, že vpravo visí originál a vlevo falzum, pro mne vytváří estetický rozdíl již nyní, protože už pouhá znalost tohoto faktu (1) dokazuje existenci rozdílu, jejž se mohu naučit vnímat, (2) připisuje nynějšímu pozorování roli nácviku směřujícího k získání takové rozlišovací schopnosti a (3) formuje, modifikuje a diferencuje můj nynější prožitek při vnímání těchto dvou obrazů.“ Nesejde tu na tom, jestli někdy budeme schopni vidět či skutečně uvidíme, v čem se obrazy liší. Liší-li se pro mne dva totožné obrazy, je to zároveň důkaz estetické odlišnosti i v tom případě, kdyby je nikdo nikdy nebyl schopen pouhým okem od sebe odlišit. Dokázali jsme, že z naší neschopnosti rozlišit dva obrazy pouhým okem nevyplývá, že jsou esteticky totožné – a nenutí nás to tudíž k závěru, že je padělek stejně tak dobrý jako originál. To, že je rozdíl mezi orginálem a padělkem tak významný, však neznamená, že originál je lepší. Goodman říká: „Původní malba může být méně inspirativní, než její brilantné kopie. Poškozený originál mohl ztratit většinu svých původních kvalit a otisk ze silně opotřebované desky se může od prvního tisku v sérii esteticky lišit více než jeho kvalitní fotografická reprodukce. Též nesprávné provedení reprodukce, kde již tím pádem striktně řečeno vůbec nejde o instanci daného díla, může být lepší než provedení správné – buď díky změnám, které vylepšily, co autor původně napsal, nebo díky citlivé interpretaci.“
Goodman poukázal na to, že pokud je procvičování a zlepšování naší schopnosti rozlišovat mezi uměleckými díly zřejmou estetickou aktivitou, pak mezi estetické vlastnosti obrazu nepatří pouze ty, které nacházíme v rámci procesu jeho vnímání, ale i ty, jež způsob tohoto vnímání určují. Tento fakt by nebylo možná třeba zdůrazňovat, nebýt přetrvávajícího vlivu Tingle-Immersinovy teorie, která diváka nabádá, aby při setkání s uměleckým dílem odhodil háv vědění a zkušenosti (protože ty by mohly otupit bezprostřednost jeho požitku), nechal se dílem zcela pohltit a jeho estetickou mohutnost poměřil intenzitou a délkou výsledného chvění. Tato teorie je zjevně absurdní a nepřispívá k řešení žádného důležitého problému estetiky – stala se ovšem součástí našeho zdravého nerozumu.
T. Kulka se vyjádřil k názoru, že problém falza není problémem estetickým, nýbrž etickým, potažmo právním. „Padělky klamou, podvádějí. Dle tohoto názoru nehřeší falzum proti estetice, ale proti etice.“ Tento soud Kulka nesdílí, protože „problém uměleckého falza však nelze redukovat na problém morální či legální“.
Goodmana napadlo srovnání autenticity umění výtvarné a hudebního. Jednoduše konstatoval, že v hudbě neexistují padělky konkrétního díla. „Padělky samotné Londýnské symfonie, na rozdíl od padělků Lukrécie [prostě] vzniknout nemohou.“ Na druhou stranu „interpretace skladby se mohou lišit správností a kvalitou, ba i „autenticitou“, chápanou v esoteričtějším smyslu, ale všechna správná provededení jsou stejně legitimními instancemi daného díla.“ Autografické dílo je takové dílo, u kterého je rozlišení mezi originálem a padělkem podstatné, tedy velice zjevné. Jsou to také ty nejpreciznější kopie, které však nelze považovat za legitimní dílo. Malba je dílem autografickým, kdežto hudba alografickým. Goodman se ptá, proč nejde vytvářet dokonale přesné kopie jakéhokoli díla. Máme předpokládat, že existuje mnoho ručně psaných kopií i tištěných vydání určitého literárního díla. Žádnou roli nehrají jejich vzájemné rozdíly týkající se typu nebo velikosti písma, kvality tisku, barvy inkoustu, druhu papíru, počtu a rozvržení stránek či opatření apod. Vše, na čem záleží, je identita, totožnost záznamu, tj. přesná harmonie sledu písmen, mezer a interpunkčních znamének. Každý sled znaků, který tímto odpovídá správné kopii, je sám správný a nic není autentičnějším dílem, než taková bezchybná kopie. Goodman z toho vyvozuje: „A protože nic, co není pravým dílem, nemůže splnit takové explicitní pravidlo bezchybnosti, nemůže také existovat žádná falešná napodobenina, žádný padělek daného díla.“
Umberto Eco stanovil kritéria pro uznání autentičnosti. Říká, že úkolem soudce je potvrdit nebo vyvrátit nárok na totožnost vznesený nárokovatelem, přičemž má soudce dvě možnosti. Za prvé přímý podvrh. „Obecně se ví, že Oa existuje, a soudce musí prokázat, že Ob s ním není odentický. K tomu si můžeme vybrat ze dvou alternativ: buď úspěšně postaví Ob před Oa a tak ukáže, že nejsou nerozeznatelně identické, anebo porovná rysy Ob s oslovovanými a dobře známými rysy Oa, aby ukázal, že není možné zaměňovat první za druhý.“
Za druhé podrvrh ex nihilo. „Existence Oa je čistě věc tradice a nikdo jej nikdy neviděl. Pokud o existenci něčeho neexistují rozumné důkazy, můžeme se domnívat, že t opatrně neexistuje nebo zmizelo. Ale nově nalezený Ob je obvykle prezentován nárokovatelem jako očekávaný důkaz o existenci Oa. V tomto případě by soudce měl dokázat vyvrátit autentičnost Ob. Pokud je Ob autentický, potom je identický s údajně ztraceným originálem Oa. Na druhé straně však autentičnost něčeho údajně podobného ztracenému originálu může být ukázána, pouze pokud dokážeme, že Ob je originál.“
Dokáže-li soudce, že objekty jsou dva a zpochybní falešný nárok na identifikaci, pak se mu bezpochyby podařilo dovodit, že šlo o podvrh. Ani potom však rozhodčí ještě nedokázal, který ze dvou objektů je tan původní. Není dostatečné dokázat, že je identifikace nemožná. „Soudce musí poskytnout důkaz autentičnosti poskytnutého ariginálu.“ Aby bylo podle Eca možné říci, že reprodukce není pravá Mona Lisa, je třeba prozkoumat skutečnou Monu Lisu a potvrdit její autentičnost stejnými technikami, jakých bylo použito k rozhodnutí, že se reprodukce liší od originálu. Podle moderní filologie se musí k originálu přistupovat jako ke znaku, znaku svého vlastního původu. Eco rozlišuje důkazy prostřednictvím materiálu, důkazy prostřednictvím lineární manifestace textu a důkazy prostřednictvím obsahu.
Odborné statě vztahující se k problematice falza lze zhruba rozčlenit do tří základních přístupů nebo škol, které se od sebe liší přístupem k falzu: estetický formalismus, estetický redukcionismus a estetický redukcionismus.

Literatura:

Eco, Umberto: Meze interpretace, Praha 2005.
Goodman, Nelson: Jazyky umění: nástin teorie symbolů, Praha 2007.
KULKA, Tomáš: Umění a falzum, Praha 2004.

CESTY HISTORIKOVY PRÁCE / Ways of the Work of Historian

CO ČINÍ BRAZÍLIÍ ZRANITELNOU V OTÁZCE KORUPCE? MALÁ KUCHAŘKA NA BOJ S KORUPCÍ.

BRAZILCI VYŠLI DO ULIC PROTI DILMĚ. VYZÝVAJÍ JI K IMPEACHMENTU A NĚKTEŘÍ VOLAJÍ PO NÁVRATU VOJENSKÉ DIKTATURY

PRŮBĚH INFLACE V BRAZÍLII A OTÁZKA UDRŽENÍ CÍLE INFLAČNÍHO STROPU V ROCE 2015

V NEJVĚTŠÍM BRAZILSKÉM MĚSTĚ BEŽÍ KOHOUTKY NAPRÁZDNO. BOJ O VODU BUDE DLOUHÝ.

Korupce v Petrobras mohla být vyšetřována již v 90. letech, řekla Dilma

TWITTER SE VYSMÍVÁ ORGANIZACI PEDIGA

"Ich habe nichts gegen Schnee, solang er sich an unser Klima anpasst und Regen ist." (#schneegida)

„Potřebujeme jasná pravidla pro imigraci sněhuláků.“ (Wir brauchen klare Regeln für die Zuwanderung von Schneemännern. #schneegida)

„Jsem proti islamizaci našich měst.“ (Ich bin gegen die Eislamisierung unserer Städte! #schneegida)

„Nemám nic proti sněhu ve své vlasti, ale německá kultura je přeci jen deštěm.“ (Ich habe nichts gegen Schnee in seinen Heimatländern. Aber die deutsche Leitkultur ist nun einmal Regen! #schneegida) Zdroje:

Trh práce a absolventi bakalářských oborů - článek z Frankfurter Allgemeine Zeitung z 20.7. 2014

SMAC montiert die Grabplatte des Wiprecht von Groitzsch

Mýtus bílých Vánoc

Martin Heidegger: VĚDA, TECHNIKA A ZAMYŠLENÍ (z četby filosofických děl)

Nad výstavou „Archeologie přemyslovských Čech“ v Újezdě nad Lesy

Aktuální stav výzkumu zaniklé středověké vesnice u Výsluní v Krušných horách (2013)

Rekognoskace středověkých cest v Krušných horách. Sonda na pomezí Chomutovska a Mostecka

9. KONFERENCE ENVIROMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE - HOMO CLIMATICUS - JČU ČESKÉ BUDĚJOVICE

ETIKA V HUDBĚ JAKO JEDNO Z ALTERNATIVNÍCH TÉMAT FILOZOFIE

"Aktuální" obraz českého národa očima domácích filozofů

Královské město Písek v době svých počátků za Přemysla II. Otakara

Neuseeberg (Nový Žeberk) mit Schwerpunkt Burgbesitzer in Schriftquellen

Anotace připravovaného příspěvku

Vyučující | Gymnázium Karla Čapka, Dobříš: Mgr. ŽEMLIČKA Martin

Konference: Škola, jazyk a literatura 2011

K problematice jednoho z témat filozofické antropologie

PADĚLEK JAKO ZPROSTŘEDKOVATEL „UMĚNÍ“

„Nemám nic proti sněhu ve své vlasti, ale německá kultura je přeci jen deštěm.“ (Ich habe nichts gegen Schnee in seinen Heimatländern. Aber die deutsche Leitkultur ist nun einmal Regen! #schneegida)

Zdroje: