Nejlépe si během obou víkendů vedl Martin Straka. Český olympionik z Paříže se definitivně zabydlel v nejužší světové špičce a ve vodách Středozemního moře to opět potvrdil. V obou desetikilometrových závodech se držel ve skupině největších favoritů, a nakonec z toho bylo na Ibize v 99 členném startovním poli vynikající 13. místo se ztrátou 17 sekund na vítěze, na Sardinii poté mezi 90 startujícími 19. místo se ztrátou 25 sekund. V obou případech také postoupil do semifinále eliminace. Na Ibize pohlídal postup z prvního kola a v semifinále, které se poprvé v historii, díky třem rozplavbám, plavalo hned s třicítkou startujících pak statečně bojoval o jednu z místenek do finále, kterých i přes vyšší počet startujících bylo stále jen deset. Nakonec na celkovém čtrnáctém místě zaostal tři vteřiny za finálovými branami. Mnohem dramatičtější příběh pak prožil na Sardinii. Závod se díky teplotě vody 17.9 °C plaval v neoprenech, což startovní pole extrémně vyrovnalo. Po dohmatu v rozplavbě to těsně nevypadalo na postup, což potvrdili i rozhodčí. O to větší překvapení pak bylo, když se těsně před nástupem plavců na semifinále objevilo Martinovo jméno na posledním řádku startovní listiny. Celé situace vznikla díky kombinaci pozdní opravy výsledků podle cílového videa a odstoupení jednoho ze soupeřů. Několik asistentů během několika sekund doslova „poskládalo“ Martina zpátky do závodní stavu a ten tak nastoupil do dalších bojů. Nevýhoda prakticky nulové přípravy se sice projevila, žlutá vlajka za špatnou pozici na startu byla jen třešničkou, konečné 17. místo je po popsaném průběhu přesto velkým úspěchem.

Julie Pleskotová, podpořená čerstvým domácím mistrovským titulem v bazénové pětce ve výborném čase, zvládla velmi dobře náročný desetikilometrový závod ve velkých vlnách na Ibize, a nakonec dohmátla na 21. pozici. Ani ji na Sardinii neminulo drama. Odpolední závod žen byl totiž, na rozdíl od ranního závodu mužů, vypsán v neoprenu. Teplota vody v mezičase během měření pro oba závody klesla oficiálně o více než jeden stupeň. Mezi plavkyněmi zavládlo celé spektrum emocí. Od totálního nadšení domácích Italek, kterým studená voda absolutně nevyhovuje, po totálním zmar dalších, které s sebou prostě na závodiště neopren, díky zprávám od mužských kolegů, nepřivezly. Nakonec se ale vše podařilo poskládat a 68 závodnic, mnohdy ve vypůjčených neoprenech od mužů, se postavilo na start. Julie, po výborném začátku v kontaktu s hlavními favoritkami, nakonec možná trochu doplatila právě na neoblíbený neopren a po boji s podobnou skupinou soupeřek jako na Ibize zapsala 33. místo. I Julie si domu veze dvě semifinále z eliminací. Na Ibize podobný pocit zažila poprvé v kariéře, po skvěle zvládnuté náročné rozplavbě si bez větších problémů hlídala postup. Právem tak mohla zamířit na místa pro vyvolené postupující. V semifinále předvedla výborný boj a přestože 15. místo znamenalo konec v závodě, ztráta pouhých 8 desetin na postup slibuje do budoucna velké věci. Na Sardinii už v rozplavbách plavala se zkušenostmi z týden starého závodu, postup do semifinále byl tak ještě klidnější. Konečné opětovné 15. místo, zapříčiněné částečně už nastupující únavou, jen dokreslilo velice povedené dvoutýdenní vystoupení.

Nejmladší člen české výpravy, Denis Borovka, začal na Ibize v extrémně těžkém desetikilometrovém závodě ve velkých vlnách 51. místem. Na Sardinii se mu dařilo výrazně lépe. Oproti předchozímu týdnu zkrátil odstup za vítězem o více než sedm minut a v cíli zapsal 38. pozici. Na svůj postup v eliminačních kláních si ještě bude muset počkat minimálně do dalšího závodu. Na Ibize mu na něj chybělo, po taktické chybě, 35 sekund, zlepšený výkon na Sardinii ho pak k postupu přiblížil na necelou čtvrt minutu.

Elitní české dálkové plavce nyní čeká zasloužený odpočinek, během kterého se rozjede také domácí dálkoplavecká série závodů. O předposledním červnovém víkendu se pak české barvy představí na letošním čtvrtém a zároveň posledním kole Světového poháru v portugalském Setúbalu. Servírovat se opět bude dvojkombinace desetikilometrových závodů a eliminačních tříkilometrových soubojů.

V zavedeném časovém programu vyrazila do zápolení o medaile opět jako první kategorie mladšího žactva. Tento rok šlo o ročník 2015. Mezi mladšími žáky se letos našel pouze jediný odvážlivec, který se postavil na start. Jakub Drnek (PK Příbram) si tak po necelých 48 minutách mohl dorazit na stupně vítězů pro zlatou medaili. To mezi mladšími žačkami se loňský počet startujících rovnou zdvojnásobil, o medaile tak plavala hned osmička závodnic. Nejúspěšnější nakonec byla Tereza Jolanta Slavjanská (Lokomotiva Berou), stříbro brala Klaudie Karhanová (Slávie Chomutov), bronz si odvezla Terézia Komorníková (OSP Hodonín).

V první ranní rozplavbě také padl jediný český rekord letošního šampionátu. V kategorii žen masters-F ho zapsala Šárka Landsmannová, když ji výsledný čas 1:07:00.2 stačil nejen na již třetí rekordní zápis (aktuálně drží české rekordy v masters kategoriích D, E a F), ale také na výborné desáté místo v celkovém pořadí závodu žen.

Druhá rozplavba byla vyhrazena staršímu žactvu. Mezi žáky ročníku 2014 si pro zlato doplavat Marek Urban (PK Příbram), stříbro bral Michal Němec (Bohemians Praha), bronz pak Štěpán Šmíd (PS Zéva). Kategorii stejně starých žaček ovládla Natálie Bednářová (Lokomotiva Trutnov), pro stříbro dohmátla Lea Sládečková (Slávie Chomutov), bronz brala Veronika Kočí (PK Příbram). V ročníku 2013 mezi žáky zvítězil Tadeáš Soukup (SOP Kolín), druhý byl Niko Srb (Bohemians Praha), třetí Milan Vočadlo (SOP Kolín). Mezi žačkami stejného ročníku zvítězila Jana Vokounová (SOP Kolín), stříbro a bronz braly Pavlína Přímanová a Nela Viktorie Velková (obě PK Příbram).

Pokračovalo se kategorií kadetů, kde v ročníku 2012 zvítězil Matěj Šmíd (PS Zéva), druhý doplaval Marek Malátek (PK Příbram) a třetí Sebastian Baranec (Lokomotiva Trutnov). Mezi kadetkami ročníku 2012 zvítězila Eliška Thamová (Lokomotiva Trutnov), stříbro si odvezla Ema Potůčková (PA Zbůch), bronz brala Josefína Pistulková (Bohemians Praha). Ročník 2011 mezi kadety ovládl Matěj Kovárník (PK Kuřim), druhé místo bral Tomáš Vachulka (Slávie Chomutov), třetí dohmátl Matěj Bednář (Lokomotiva Trutnov). V kadetkách stejného ročníku zvítězila Mia Pavlinec (Jihlavský PK), stříbro brala Adéla Zimová (Ústecká Akademie PS), bronz Nikol Boubínová (Lokomotiva Beroun).

V závodě žen zářilo od začátku jediné jméno. Julie Pleskotová (USK Praha), po loňské sezóně strávené v rámci World Aquatics Scholarship Programme ve Francii, trénuje od září opět „doma“ právě v Podolí, závěrečnou přípravu na šampionát absolvovala v egyptském Soma Bay, kde si tréninkově prodloužila pobyt po závodě Světového poháru, a v neděli v jejím podání vše přesně zapadlo do sebe. Od startu plavala na čele, když už po prvním kilometru otáčela téměř s patnáctivteřinovým náskokem na nejbližší pronásledovatelky, a v cíli z toho byl nakonec výborný čas 59:33.8, titul Mistryně ČR, nový osobní rekord a splněný ostrý limit pro start na letošním Mistrovství Evropy v Paříži. Na stupně vítězů ji doprovodily vítězky dorosteneckých kategorií – stříbrná Zuzana Bláhová (USK Praha), která zároveň ovládla mladší dorostenky, a bronzová Lucie Netrefová (Kometa Brno), vítězka starší dorostenek. Zbývající medaile mezi mladšími dorostenkami získaly druhá Kateřina Zimová (Ústecká Akademie PS) a třetí Mia Srbová (Bohemians Praha), mezi staršími dorostenkami pak Hana Jurčáková (Bohemians Praha) a Aneta Štěpánová (KPS Ostrava).

Velký příběh zažili přítomní diváci, trenéři a plavci i v závěrečné rozplavbě mužů. Na jedné dráze se společně sešla dvojice David Ludvík a Petr Morávek, kteří všem přítomným připravili opravdu zajímavý zážitek. Společně, prakticky celou dobu bok po boku, totiž absolvovali skoro celých pět kilometrů. Vteřinové pokusy o únik jednoho ten druhý vždy pečlivě pokryl, a tak se muselo rozhodnout až v závěrečných stovkách metrů. V těch měl přeci jen více sil i zkušeností David Ludvík (Kometa Brno), který si ve výborném čase 55:00.1 dohmátl pro mistrovský titul a ostrý limit na Mistrovství Evropy. Devět vteřin za ním pro stříbro, titul mezi starším dorostem a také ostrý limit na ME finišoval Petr Morávek (USK Praha), bronz a měkčí limit na ME pro sebe uzmul Matěj Kozubek (Kometa Brno). Stupně staršího dorostu doplnili Jakub Novák (USK Praha) a Matyáš Kolář (Jihlavský PK). Mezi mladším dorostem zvítězil Ondřej Černohous (USK Praha), stříbro bral Šimon Studnička (Slávie Chomutov), bronz Jiří Zátopek (Kopřivnice).

Další dálkoplavecký program pro trojici Julie Pleskotová, Martin Straka a Denis Borovka pokračuje už příští týden, kdy odlétají na náročný dvojvíkend Světového poháru, ve kterém se na středomořských ostrovech Ibiza a Sardinie představí ve dvou desetikilometrových závodech a dvou tříkilometrových eliminacích.

Poznámka: Soubor ke stažení byl vložen do příspěvku, pokud jej chcete stáhnout, musíte příspěvek otevřít.

V červnu jsou pak na programu druhé části kvalifikací na Mistrovství Evropy a Mistrovství Evropy juniorů. Seniorští reprezentanti budou o místa v Paříži zápolit v portugalském Setúbalu, junioři si to o místenky do Maďarska rozdají na Seči.

Foto v článku: Petr Dvořák + PK Příbram

Na Nový Zéland jsme s týmem dorazili 25. 2. 2026, což bylo na začátku prvního časového okna, ve kterém se teoreticky mohlo dát k pokusu odstartovat. Jelikož se nám ale nesešly podmínky, přírodní ani technické, museli jsme s přeplavbou čekat na okno druhé. Konkrétně do 11. 3., dlouhých 14 dní, během kterých jsem se připravoval jak ve vodě, tak objevoval krásy Nového Zélandu v nejbližším okolí.

Dva dny předem nám lodivod potvrdil, že se 11. 3. opravdu bude moci plavat, proudy už by měly být přívětivé a rozdíl mezi odlivem a přílivem ne tak velký, jako během dnů příprav. V úterý 10. 3. odpoledne padlo rozhodnutí, že v 5:00 dalšího dne bude sraz v přístavu, ze kterého se vydáme na samotné místo startu našeho dobrodružství, které je od přístavu vzdáleno cca hodinu a půl.

Druhý den ráno se scházíme v přístavu, nakládáme ještě poslední věci na doprovodnou loď a může se vyrazit. Po zhruba hodině a půl připlouváme na místo startu, do zátoky Ohau, kde se potkávám ještě s jedním plavcem, který startuje ve stejný čas jako já.

Po namazání třecích ploch vazelínou s lanolinem přichází start od jednoho kamene opodál, zamávání na rozhodčího a pokus je zahájen. Po chvilce plavání narážím na první medúzy, které si záběr co záběr přesouvám přes celé tělo až na kotníky, pocitově je to „příjemné“ jako lehnout si do kopřiv.

Po asi hodině a půl se velká doprovodná loď agresivně vydá kamsi doleva a mně hlavou proběhne – žralok. Někde tam sice je, ale dávají na mě pozor, takže věřím že mě včas dostanou z vody, kdyby to bylo nutné. Plavu dál a po další zhruba hodině unikám medúzám a pode mnou se otevírá ,,čisté“ moře. Tento krásný pocit však netrvá dlouho, když začnu proplouvat obrovskými shluky salp, což je jako bych se koupal v želé. A tak se to střídá až do samotného konce: Moře, medúzy, salpy a neutuchající vlny, díky kterým na mne najíždí doprovodný člun kdykoliv si během občerstvování lehnu na záda. Hodiny utíkají a jak se zpětně dovídám, břeh se v tuto chvíli moc nepřibližoval. Proud je zde totiž tak silný, že ke konci přeplavby skoro stojíme na místě.

Někdy během poslední hodiny pro mě přichází nejhorší šok, vidím totiž maminku jak stojí v člunu, gestikuluje rukama a křičí: „shark – shark.“ V tu chvíli se mi skoro zastavilo srdce, všimnu si však, že maminka nekouká do vody ale na oblohu, a tak se při jednom z nádechů otočím a uvidím albatrosa. V tu chvíli si oddychnu a uvědomím si, že nekřičela shark, ale kšá a já jen přes špunty v uších slyšel něco více dramatického.

Po tomto „incidentu“ už nic nebrání tomu doplavat do cíle, dotknout se skalnatého výběžku a zamávat na rozhodčího na znamení ukončení pokusu.

Stopky se zastavily na výsledném čase 7 hodin, 9 minut a 55 vteřin a já o pár minut později vylézám na doprovodnou loď. Všichni jsou absolutně nadšení. Na obligátní otázku, jak se mi plavalo, odpovídám: „plavalo se mi dobře, ale bylo to docela studené.“ V tu chvíli jsem se dozvěděl, že voda měla po téměř celou dobu pod 14 °C místo vysněných 17 °C.

Vyčerpání jde ale stranou a nastupuje hřejivý pocit štěstí, po Abhejali Bernardové, která zde uspěla už v roce 2018, se totiž oficiálně stávám druhým českým plavcem a prvním mužem, který tuto úžinu zdolal. Zároveň jsem podpořil pacienty s roztroušenou sklerózou a také si splnil kvalifikační podmínku pro následující přeplavbu, kterou, tentokráte v Evropě mezi Severním Irskem a Skotskem, bude obávaný Severní kanál.

Z české pětice si nejlepší umístění na olympijské distanci 10 kilometrů připsali Martin Straka, který v závodě mužů finišoval na 25. místě a Julie Pleskotová, která si mezi ženami dohmátla pro 28. pozici. Zbývající trojice českých reprezentantů Denis Borovka, Petr Morávek a Matěj Kozubek pak závod dokončila na rozmezí čtvrté a páté desítky (39., 41 a 42. místo).

Světový pohár pokračuje už za necelý měsíc, kdy se do programu Světového poháru po téměř deseti letech vrátí dvojzávod, kdy plavci budou nejdříve o posledním dubnovém víkendu startovat na Ibize a hned na začátku května pak změří síly na Sardinii. Na obou místech je na programu opět desetikilometrový závod a také moderní tříkilometrový knock-out. Na obou kolech a ve všech čtyřech vypsaných individuálních závodech se představí také česká trojice Martin Straka, Denis Borovka a Julie Pleskotová.

Martin Straka si v minulém roce připsal opět řádku výborných výsledků. Na všemi ční postup do finále na Mistrovství světa v nové disciplíně 3 km knockout. V Singapuru dokázal Martin bez větších obtíží projít přes 1500 metrů dlouhé první kolo i přes semifinálový kilometr, ve finálové pětistovce pak po boji dohmátl jako devátý. Na klasických tratích 5 a 10 kilometrů pak zapsal velmi kvalitní 15. a 18. místo. Startoval také na všech čtyřech kolech Světového poháru, nejlepšího umístění na klasické desetikilometrové trati dosáhl na posledním kole na Sardinii, kde finišoval jako devátý. Zároveň si zde zopakoval finálový start v knockoutu a bylo z toho podruhé deváté místo.

Julie Pleskotová startovala na Mistrovství světa v Singapuru, kde si doplavala pro 18. místo na trati 5 km a 23. na dvojnásobné distanci. Třikrát startovala v závodech Světového poháru, když jejím nejlepším umístěním bylo 26. místo na Ibize, v domácích vodách si s přehledem zajistila titul na pětikilometrové trati.

Denis Borovka se dvakrát představil na Světovém a jednou na Evropském poháru. Doma zvládl opanovat mistrovské závody na 5 a 10 kilometrů a na konci sezóny si premiérově zajistil celkové vítězství v Českém poháru v kategorii mužů.

Také v kategorii juniorů byl letos velký favorit. Jiří Zátopek se premiérově představil na Mistrovství Evropy juniorů a bylo z toho vynikající šesté místo a vyrovnání nejlepšího historického českého výsledku na tomto typu šampionátu. V domácích vodách opanoval ve své kategorii kadetů šampionáty v bazénu i na otevřené vodě a zvítězil také celkově v Českém poháru. Po právu si tak připsal i vítězství v anketě nejlepších dálkových plavců. Na pomyslných stupních vítězů mezi juniory doplnili reprezentanta kopřivnického plavání Lucie Netrefová a Petr Morávek.

Vyhlásila se také anketa o nejlepšího zimního plavce. V té zaslouženě obhájil loňské vítězství Jakub Kačerovský. Zhodnocení jeho úspěchů za minulý rok si můžete přečíst na partnerském webu zimního plavání.

Sardinie si na plavce připravila bláznivé počasí. V noci před desetikilometrovým závodem udeřila silná bouřka a prakticky neustávající silný déšť. Obojí se sice před startem uklidnilo, ale přibližně po půlhodině mužského závodu se extrémní déšť opět vrátil. Průběh závodu to pro samotné plavce sice nijak zvlášť neovlivnilo, byť se přeci jen snížila viditelnost, na kost promoklá skupina krmičů by ale na občerstvovacím molem uvítala přeci jenom klidnější počasí.

Česká dvojice zvládla závod velice dobře. Martin Straka, který letos opět absolvoval kompletní program Světového poháru, zvládl závod výborně takticky, v průběhu se držel v úzkém kontaktu se skupinou největších favoritů a v závěrečném šestém okruhu vyrazil za nejlepším letošním výsledkem na 10 km, když dokázal porazit řadu velkých jmen a po zásluze si dohmátl pro deváté místo. Denis Borovka chtěl zapomenout na dva týdny starou nepříjemnost, když ho v Chorvatsku nepustily do závodu Evropského poháru žaludeční problémy, a na Sardinii se mu to povedlo. Pět ze šesti vypsaných okruhů zvládl v kontaktu s hlavním balíkem, po klasickém extrémním zrychlení sice v závěrečném okruhu něco ztratil, odstup na nejlepší ale dokázal zastavit těsně na dvěma minutami a nakonec si dohmátl pro 37. místo.

V závodě žen se do Světového poháru po téměř dvou letech vrátila Alena Benešová. Ta v průběhu závodu zvládla až na metu pěti kilometrů držet kontakt s hlavním balíkem a posléze bojovala s odstupem s několika dalšími soupeřkami. V cíli z toho byla 26. pozice. Druhá česká zástupkyně, Julie Pleskotová, zažila hned po prvním okruhu neočekávané drama. To když se ve zmatku z jejího nachystaného občerstvení obsloužila francouzská soupeřka. Neúmyslná ale přesto velmi nepříjemná situace ovlivnila pro Julii celý další průběh závodu. Ta posléze plavala dva další okruhy s menším odstupem za hlavním balíkem a nakonec začala nabírat další ztrátu. V cíli z toho nakonec bylo 29. místo.

Složení výpravy dovolilo českému týmu poprvé od Mistrovství světa v Doha v únoru 2024 nastoupit také do závodu smíšených štafet. Česká čtveřice se v průběhu posouvala jen směrem dopředu. Alena Benešová po prvním úseku předala jako jedenáctá, Julie Pleskotová desátá, Denis Borovka jako devátý a finišman české sestavy Martin Straka pak dohmátl pro sebe a své kolegy pro osmé místo, v rámci redukovaného pořadí bez druhé italské štafety pak pro konečnou sedmou pozici.

Samotný závěr letošní sezóny Světového poháru pak obstaraly tříkilometrové eliminační závody. Opět se dařilo finalistovi této disciplíny z Mistrovství světa Martinu Strakovi. Ten nastoupil ve druhé rozplavbě a postup do semifinále si hlídal ze sedmé pozice. V semifinále posléze dohmátl jako osmý a mohl se opět těšit na finálovou pětistovku. V průběhu finále pak bojoval na rozmezí první a druhé poloviny desetičlenného startovního pole a nakonec, po boji s čerstvým vítězem závodu Evropského poháru v Chorvatsku Bartoszem Kapalou, dohmátl na konečném devátém místě. Denis Borovka si tento typ závodu vyzkoušel poprvé, ve stejném rozplavbě jako jeho reprezentační kolega zaostal čtyři vteřiny za postupem a skončil devatenáctý.

V závodě žen nejdříve nastoupila v první rozplavbě Alena Benešová. Na tu už částečně dolehl náročný program a také nevýhoda nalosování do zjevně silnější ze dvou rozplaveb. Po boji nakonec na konečném dvacátém místě ztratila na poslední postupovou pozici přibližně 15 vteřin. Julie Pleskotová startovala ve druhé rozplavbě a dlouho držela šanci na start v semifinále. Na cílové desce o jejím umístěním rozhodovala až cílová kamera, která ji nakonec bohužel odsunula o pouhou jednu desetinu na první nepostupové jedenácté místo.

Mezinárodní závody elitních dálkových plavců si nyní dají na nějaký čas pauzu. Termínovky na příští rok jsou zatím v přípravě, ale už teď je jasné, že Evropský pohár začne v dubnu na Kypru, Světový pohár ještě přesná data a lokality nezná.

Světový pohár 2025 #4 – Golfo Aranci (ITA)

---

10 km muži
1. BETLEHEM David (HUN) 1:53:28.2
2. FONTAINE Logan (FRA) +3.4
3. VERANI Dario (ITA) +4.2
9. STRAKA Martin (CZE) +9.0
37. BOROVKA Denis (CZE) +2:19.6

---

10 km ženy
1. TADDEUCCI Ginevra (ITA) 1:58:56.5
2. TARASIEWICZ Klaudia (POL) +0.7
3. BOY Lea (GER) +4.1
26. BENEŠOVÁ Alena (CZE) +5:04.2
29. PLESKOTOVÁ Julie (CZE) +7:10.5

---

6 km smíšená štafeta
1. Francie 1:07:54.0
2. Itálie +0.2
3. Maďarsko +0.9
8. ČESKO +2:56.7

---

3 km eliminační sprint muži (finále 500 m)
1. BETLEHEM David (HUN) 6:00.5
2. OLIVIER Marc-Antoine (FRA) +3.5
3. FONTAINE Logan (FRA) +5.2
9. STRAKA Martin (CZE) +11.2
1. kolo (1500 m) 16:46.3 (2. rozplavba, 7. místo = postup do semifinále)
semifinále (1000 m) 11:09.7 (8. místo = postup do finále)
—
1. kolo (1500 m) 19. BOROVKA Denis (CZE) 16:51.7 (2. rozplavba / vyřazen / +4.4 na postup do semifinále)

---

3 km eliminační sprint ženy (finále 500 m)
1. JOHNSON Moesha (AUS) 6:24.1
2. BOY Lea (GER) +2.4
3. JOUISSE Caroline Laure (FRA) +6.6
—
1. kolo (1500 m) 11. PLESKOTOVÁ Julie (CZE) 18:20.2 (2. rozplavba / vyřazena / +0.1 na postup do semifinále)
1. kolo (1500 m) 20. BENEŠOVÁ Alena (CZE) 18:22.4 (1. rozplavba / vyřazena / +16.6 na postup do semifinále)

A letošní vítězství matadorů Matěje Kozubka a Lenky Pavlacké (roz. Štěrbové) na královské dvacítce (oba uprostřed z vyhlášení MČR na 20 km v srpnu v Račicích) takové ohlédnutí přímo nabízí. Nejdříve ale, proč královské? Ten, kdo sleduje dálkové plavání delší dobu ví, že dvacítka je TA původní trať. To byl TEN maratón. Dvacítky se u nás plavaly dokonce i 5x ročně, např. v roce 1984, kdy se plavaly v Jevišovicích, Plzni-Liticích, Brně, na Seči a na Lipně, takže to nebyl tak výjimečný závod jako dnes, kdy je v termínovce jediná. Mistrovství světa, které se plavalo ještě před tím, než světová plavecká federace FINA (dnes World Aquatics) převzala plavecké maratóny pod svoje křídla, se plavalo vždy na 25 kilometrů, případně na 36 kilometrů na trati Capri – Neapol. Kratší tratě na tehdejších před-FINA mistrovstvích světa vůbec nebyly. Když FINA usoudila, že plavecké maratóny ji chybí v portfoliu plaveckých disciplín (na rozdíl od řady členských národních asociací, které dálkové plavání (open water) standardně zastřešovaly a dálkoplavecké závody pořádaly – tady je třeba zmínit i unikátnost a průkopnictví Českého svazu plaveckých sportů, který již téměř 60 let zastřešuje vedle dálkového i zimní plavání a otužování) a zavedla do svého mistrovství právě trať 25km, kterou doplnila závodem na 5km. Desítka se do programu mistrovství světa (a Evropy) zařadila až později, pod vlivem znovuzařazení open water do programu olympijských her, kdy se pod pojmem „maratón“ měla zařadit disciplína časově ekvivalentní klasickému běžeckému maratónu, který byl na programu moderních OH od počátku. Teprve tehdy se stal z dvacítky resp. pětadvacítky „ultramaratón“ a výraz maratón byl spojen „výhradně“ s olympijskou desítkou.

Právě pod vlivem oznámení o zařazení tratě 25km do programu příštího mistrovství světa již pod hlavičkou FINA, které tak vytlačilo ze scény předchozí zastřešující subjekty světových plaveckých maratónů, se i u nás prodloužila existující dvacítka na 25km, aby naši plavci měli možnost se s tratí seznámit a vyzkoušet si ji – prvně v Brně 1988. V dalším roce 1989 se plavaly již dokonce dvě – Olešná a Bítov. Později ale následovala evoluce naopak zkracování tratí – nejprestižnější a nejsledovanější se stala olympijská desítka – a tento trend, který vyvrcholil dokonce vyřazením pětadvacítky z portoflia FINA (World Aquatics) disciplín, se projevil i u nás – poslední 25km se plavala na Lipně v roce 2001. A poslední ročník, kdy byly v programu Českého poháru dvě dvacítky, byl rok 2015. Od toho roku máme v domácí termínovce jen jednu dvacítku – tu mistrovskou, která se nepřetržitě již od roku 2014 plave v Račicích. Takže pokud nepočítáme maratón Štěchovice – Praha, který se plaval v roce 1950 a v několika dalších málo letech, než došlo k jeho zkrácení na Davle-Praha (a následně Vrané – Praha viz výše), plavalo se u nás 16x 25km, 83x 20km (a samozřejmě nesmíme opomenout 1x 40km kvalifikační na Lipně). O tom, kdo z našich plavců uplaval nejvíce těchto dvacítek a pětadvacítek někdy příště. Ale pro laiky a nepamětníky k vysvětlení pojmu „královská“ jsme museli odbočit. Proto královská. Vždycky to tak bylo a jinak to nebude.

Ale zpět k těm královským titulům, když Michal Šanda v roce 1988 vyhrál po šesté mistrovství ČR na 20 km, nikdo si nedokázal představit, že dominanci neutuchajícího strojového tempa velikána z tehdejší Rudé hvězdy někdy někdo může na nejdelší trati překonat. To se potvrzovalo i v následujících letech, když např. i vítěz celkového světového poháru Michael Drozd vyhrál MČR na nejdelším maratónu „jen“ 4x v letech 1992-1995 (vždy se plavalo 25km), stejně jako držitelka ženského světového rekordu na Kanále La Manche a (jediná česká) členka světové síně slávy maratónského plavání Yvetta Hlaváčová (v letech 1994, 1995, 1997 a 2001 – opět vždy na 25km). Pro úplnost dodejme, že tehdy se v rámci zimního MČR (bazénového) standardně plavaly vedle pětky i právě dvacítky nebo pětadvacítky, takže musíme doplnit, že v rámci bazénových mistrovství ČR získala Yvett ještě 6 titulů na nejdelší bazénovou trať (1995 25km, 1996, 2001, 2003 a 2004 na 20km a 2006 na 15km) a Michael Drozd jeden titul na 25km v roce 1994. Ale dnes se bavíme pouze o venkovních titulech na nejdelším maratónu, i proto, že v bazénu se časem ustálilo mistrovství výhradně na 5km.

Zdánlivou nepřekonatelnost 6 titulů Michala Šandy dále potvrzovaly i jiné maximální série mnohočetnosti získaných titulů a jejich obhajob na kratších tratích – 5 bazénových pětkových titulů Vlastimila Burdy (1993-2000) nebo Honzy Micky (2012-2016), pět venkovních pětkových titulů Jakuba Fichtla (2001-2007) nebo Jany Pechanové (1998-2012), která ovšem svojí výjimečnost dokázala 11 (!) tituly z bazénové pětky v rozmezí let 1998-2016 (!!), a v neposlední řadě Silvy Rybářové (2009-2016), ale těch 6 titulů Michala Šandy v jedné, k tomu královské disciplině, ne a ne překonat. I Michal Špaček to dokázal jen 4x (1991-1997), stejně tak později Lenka Štěrbová st. (roz. Horáčková) v letech 1989-2008. Richard Kamas před tím „jen“ 3x, stejně tak Lída Jelínková a Jana Slabá v éře samotného Šandy. Až přišel olympionik Rostislav Vítek s jeho neskutečnou sportovní výjimečností a dlouhověkostí a v roce 2005 překonal zdánlivě nepřekonatelného Šandu 7. titulem (v tom roce se plaval na MČR nejdelší maratón jen 15km) a do roku 2012 jich přidal na dvacítce dokonce dalších 6, tj. získal na nejdelším domácím šampionátu 13 titulů (1998-2012). Michal Šanda tak byl „konečně“ odsunut v počtu nejdelších titulů na druhé místo.

A teprve o dalších 12 let později v roce 2017 získala Lenka Pavlacká (roz. Štěrbová) také svůj 7. titul na 20km a Michala Šandu rovněž přeskočila. To samé pak dokázal o další 3 roky později i Matěj Kozubek. A protože oba dokázali vybojovat titul i v některých dalších letech, tak se nyní dostáváme k tomu, proč je důležité vyzvednout oba letošní mistry ČR na 20km – Matěj Kozubek totiž získal svůj již 10. titul a Lenka Pavlacká dokonce 12. (!!). V Račicích jsme tak mohli být svědky, jak lze dovodit z předchozích řádků, neskutečné a velice těžko zopakovatelné série vytrvalosti, vůle, nezdolnosti i dlouhověkosti. Važme si těchto borců, bude trvat mnoho dalších let, než je někdo další překoná.

Počty domácích titulů na nejdelším maratónu:

Statistiky dalších dálkoplaveckých disciplín, kde vládnou jiná jména (viz výše), probereme příště, ale je nutné ještě doplnit, že Lenka Pavlacká je rovněž i českou rekordmankou v celkovém počtu titulů z dálkového plavání, když během své dlouhé kariéry vedle 12 titulů z dvacítky, získala ještě 9 titulů na olympijské desítce, 4 tituly z pětky a 6 titulů z bazénové pětky. Na druhém místě v celkovém počtu titulů se drží Rostislav Vítek s 26 tituly (vedle 13 nejdelších, 4 na desítce, 2 na pětce a 7 indoorových). Ale třetí je již právě Matěj Kozubek s 22 tituly (+7 desítek, 4 pětky, jedna bazénová pětka).

Počet celkových domácích dálkoplaveckých titulů:

Ke statistikám celkového počtu medailí (tj. včetně stříbrných a bronzových) se rovněž vrátíme jindy, ale za zmínku ještě stojí další výjimečnost letošních vítězů – věk. Lenka Pavlacká dokázala zvítězit ve svých 31 letech (pozn. ročníkový věk) a ve zkušenějším věku dokázaly zvítězit jen Jana Slabá (33), Nadia Krüger (35) a její maminka Lenka Štěrbová st. (36)! Matěj Kozubek se pak  stal historicky druhým nejstarším můžem vítězícím na 20km, když starší to dokázal pouze Rostislav Vítek, byť hned 6x. Lenka Pavlacká je paradoxně zároveň i nejmladší vítězkou, když dokázala (poprvé) vyhrát dvacítku v pouhých 15 letech. Nejmladším mužem zůstává Michal Špaček (17) v roce 1990 (25km). Z níže uvedené tabulky tedy může vyplývat, že oba letošní šampióni mohou teoreticky vítězit dál, protože před nimi to ve vyšším věku dokázali i jiní a tak se mohou naše statistiky nadále přepisovat i na těch nejvyšších příčkách.