Bhútánci za posledních 30 let vypracovali celý systém měření něčeho tak nehmatatelného jako je štěstí. Používají 9 indikátorů a celkem přes 270 ukazatelů. Výsledkem je hodnota mezi 0 a 1, která vypovídá o štěstí, které prožíváte.

Západní psychologové se v posledních letech kloní spíše k používání HNŠ místo HDP, protože lépe ukazuje, jak se lidem v zemi žije. Jako příklad otázek, které jsou v dotazníku uvádím: Jak tráví svůj čas přes den? …nebo… Pomýšleli jste někdy na sebevraždu?

Rozdíl mezi HNŠ a HDP najdeme v příkladu, kdy země vykácí všechny stromy, vzroste ji HDP, ale rapidně klesne HNŠ, protože se změní klima v zemi. V HDP není také, jaký vzduch dýcháme, jestli jsme zdravý atd.

Bhútánské stránky o HNŠ jsou zde: http://www.grossnationalhappiness.com

Stránky s 9-ti indikátory pomáhající měřit štěstí jsou zde: http://www.grossnationalhappiness.com/gnhIndex/gnhIndexVariables.aspx

Tabulku s výsledky HNŠ najdete zde: http://www.moneyshow.com/image.asp?imgSrc=NewsLetters/jubak_articles/101509/chart1_lrg.gif&aid=jubak_journa-17976

No v TOP 20 nejsme. Ale např. Neměcko, Francie, Anglie také nejsou na vrcholu tabulky.

Myslím, že měření HNŠ je fakt super nápad a v Bhútánu to dělají již přes 30 let. O HNŠ ještě v budoucnu uslyšíme.

Dnes jsem na Mít vše hotovo četl jeden článek pana Olmera, kterého knížka neoslovila a zpochybňuje ji. Na rovinu, rozumím tomu, že se knížka nebude každému líbit. Ačkoliv autor píše, že z ní mohou čerpat i zaměstnanci, tak bych to viděl spíš na zaměstnance, kteří nechtějí do smrti zůstat zaměstnaný. Pro zaměstnance, kteří hledají svobodu ve svém životě je kniha velkou nadějí. Samozřejmě kniha hodně osloví všechny podnikatele, kteří začali podnikat, aby více vydělali, ale dostali se do pracovního koloběhu a jedou od rána do večera všechny dny v týdnu. Bojí se odjet na dovolenou delší než je 14 dní, aby se něco nepokazilo… Všechno toto znám z vlastní zkušenosti.

Kritizované ego autora mi přijde podložené výsledky. Autor o sobě netvrdí, že je dokonalý a bezchybný. Na prvních stránkách píše svůj životopis plný přehmatů, omylů a neúspěchů. Přečetl jsem hodně knížek i od lidí s velkým a nebo s ještě větším egem a naučil jsem si brát knížky jako “švédský stůl”. Vyberu si, co se mi líbí a zbytek nechám být.

V komentářích článku se často zmiňuje rozdíl kultur mezi USA a ČR. Na vlastní kůži jsem zjistil, že není moc rozdílů mezi Američany a námi. Často se operuje s tím, že “to může fungovat jen v Americe”. Ale to není tak úplně pravda. Rozdíly jsou, ale ne v lidech. Lidi žijí na světě všude stejný a ti, co cestují  a stýkají se s běžnými lidmi, mi to potvrdí.

Skvělé myšlenky najdete v celé knížce. Sám jsem zatím na stránce 205 v anglické verzi (tj. začínám poslední písmeno L). Není nutné to brát jako návod 1:1, dělat přesně, co je psáno. Ale důležité je se inspirovat zkušenostmi a novými pohledy jichž je kniha plná. Hledejte věci, zkuste je a sami se rozhodněte zda to je pro Vás to pravé.

Osobně bych si nenajal indického asistenta ze 2 důvodů. Neumí česky a platit někomu $15 za hodinu (300 Kč/hodinu) mi přijde drahý. Proto je lepší si najmout Čecha nebo Slováka za 80 Kč/hodinu. Toto je to, kde je rozdíl mezi USA a ČR. Není v lidech, ale v číslech

Eliminace neproduktivních věcí je výborná věc. Skvělým návodem je řazení činností do dávek. Určit čas, který je na telefony, další čas pro emaily atd. Neproduktivní činnosti předat asistentovi a jen jej kontrolovat. Přestal jsem po ránu číst emaily a neskutečně se mi produktivita zlepšila. Toto dělám již několik týdnů a vidím dlouhodobé zlepšení. Mnoho dalších tipů, jak uspořit svůj čas a vyhnout se žroutům času najdete v knížce.

Nejzajímavější pro mě zatím byla část o Paretovi, který nám přinesl Paretův zákon 80/20. V mém okolí je hodně lidí, kteří tento zákon znají. Nikdo ho však nepoužívá tak jako Ferris. Ale znám jednu firmu, která tvrdě pracuje na zákaznících, kteří jí tvoří 80% obratu (je jich míň ne 20% všech). Zbylá většina je v pasivním režimu. Jejich objednávky samozřejmě zpracovávají a plní. Jen nemají aktivní plný servis. Této firmě se na rozdíl od konkurentů daří lépe. Když jsem to slyšel poprvé, tak jsem se sám divil, jak mohou své zákazníky takto dělit a ty ostatní jen tak nechat být. Tim Ferris mi to vysvětlil

Parkinsonův zákon samozřejmě znám a zažívám ho na své kůži každou chvíli. Jen jsem nevěděl, že se tak jmenuje. V knížce jsem našel návod, jak stanovovat termínům plánování, aby byly úkoly včas plněny. Taky jsem se poučil, jak psát emaily, kterými zadávám úkoly, aby byly lépe pochopeny a splněny. Knížka je hodně o práci s lidmi, jak delegovat úkoly atd.

Jak si vydělávat infoproduktama jsem již četl před asi 6 lety a to pro mě nebyla zrovna zajímavá kapitola. Ačkoliv jsem se u ní trochu nudil, tak pro lidi, co tento způsob podnikání neznají to bude velmi inspirativní. Ale dostal jsem chuť se do jednoho dlouho rozpracovaného projektu pustit. Jen musím udělat kvalitní průzkum, abych nedopadl jako Ferris v jeho 19 letech.

Automatizace činností a způsoby zadávání práce jsou pro mě zase hodně poučné. Tuto část si musím přečíst ještě jednou a zamyslet se nad svými povinnostmi  a najít co změnit.

Abych nebyl jen pozitivní, tak zde je to, co určitě nepoužiji:

• nenajmu si Indického asistenta, ale českého/slovenského
• nenechám si psát omluvu manželce asistentem
• a to je zatím všechno…

Četl jsem v komentářích, že Ferris “podváděl”, když vystrkal soupeře za čáru a tím vyhrál titul Mistra světa v Thajském boxu. Udělal to v rámci pravidel Thajského boxu. My Češi jsme na hledání mezer v pravidlech experti. Slyšel jsem jeden příběh, o českém baseballu. Když se po revoluci u nás začal hrát a byli tady americké týmy na soutěži, tak se musely změnit pravidla, který v USA platily přes 30 let. Nemusí to být úplně pravda, ale já bych tomu věřil.

Pokud chcete být do smrti zaměstnaný, tak tuto knížku nečtěte. Nic Vám nepřinese. Pokud hledáte v životě svobodu a nechcete být srdcem firmy, kterou budujete nebo jste vybudovali, tak tuto knihu jste hledali.

Nick Vujicic bude pořádat seminář na téma “Tři klíče k životu bez hranic”. Bude to oči otevírající seminář, který Vám dá pevnou víru, že jste schopni si plnit vše co chcete a je úplně jedno zda jste bez rukou a nohou nebo jste prožily těžké životní období nebo dětství na které neradi vzpomínáte.

Lístky na seminář pro Prahu, Brno a Ostravu jsou k dostání zde:

http://www.mujuspech.cz/seminar/#a_aid=novinky

Všechny tyto autory najdete zde:

http://www.mujuspech.cz/#a_aid=novinky

Už jsem dříve léčení filipínci viděl. A nikdy jsem si neuměl vysvětlit, jak to dělají. Přesto jsem vždy věřil, že jejich léčení funguje. Po zhruba 14 letech jsem se opět s filipínci setkal a opět léčení viděl na vlastní oči.

Teď jsem viděl nejen několik léčení, ale mohl jsem pozorovat stav lidí, kteří na přišli poprvé na léčení a jak se cítili po několika opakovaných léčení. Taky jsem viděl několik lidí, co přišli čistě ze zvědavosti, protože chtěli vidět filipínskou léčebnou metodu na vlastním těle. Z tohoto léčení odešli pozorovatelé s protaženými obličeji a začali diskutovat na téma “jak je to možné?”. Léčený vypadal vždy jinak, než když k léčiteli šel.

Lidé na léčení reagují několik obvyklými reakcemi. Nejčastější je reakce, když se léčený vznáší pod stropem (obrazně) a je nadšený. Často vypadá jakoby se zrovna probudil. Vždycky ale jsou šťastní a rozesmátí. Bylo to pro mě vždy hrozné překvapení, nemuměl jsem odhadnout, jak se kdo změní.

Často tohoto filipínského léčitele navštěvují i jiní léčitelé a prosí jej, aby jim rozšířil jejich léčitelské metody. Je to prosba o požehnání, aby byli schopni více pomáhat lidem.

Měl jsem šanci s filipínským léčitelem o tomto léčení vézt několik desítek minut rozhovor. Mluvil zcela otevřeně a vysvětloval mi jednotlivé fáze léčení. Jaký to má vliv na fyzické tělo, duševní tělo, energetické tělo, duchovní tělo. Musím říct, že si myslím, že jsem to pochopil. Teda až na tu první fázi. Kde dochází k “operaci” a z těla filipínci vytahují zhmotněnou nemoc (to je moje vysvětlení toho co dělá). První fázi jsme spolu neprobrali. Já se nechtěl ptát a čekal, jsem co mi Lino řekne.

Jedna z z pro mě důležitých fázi léčení je také duchovní léčení, kde léčitel prosí Boha o vyléčení a modlí se za vás. O tomto léčení jsem již četl. Je to něco jako Ho’oponopono. To je havajská metoda léčení, kde opakováním “motlitby” můžete pomoci lidem kolem sebe. Aniž by muselo dojít k fyzickému kontaktu. O tomto fenoménu u nás vyšla knížka od Joe Vitaleho a Dr. Hew Lena. Doporučuji si přečíst.

Často filipínští léčitelé uzdravují jen dotekem a duchovní cestou. Dokáží tak denně léčit až 150 lidí.

Za těch několik dní, co jsem měl šanci s filipínským léčitelem být jsem viděl mnoho zázraků. Děli se věci, co jsem si neuměl a do dnes neumím vysvětlit. Stejně tak to je i s fází jedna (fyzické léčení). Na tuto fázi se však všichni zvědaví soustředí a tato fáze způsobuje, že se filipínští léčitelé proslavili. Tuto fázi jsem však vůbec nepochopil. Osobně bych více vsadil na léčbu tou duchovní cestou.

Léčitel mi řekl, že všechny fáze dohromady vytvářejí synergicky nejlepší efekt pro léčeného. Často je nutné léčení několikrát opakovat, aby se účinek léčení zvýšil. Většina lidí si myslí, že stačí jedno léčení a že to je jako u zubaře. Ale to není často možné. Záleží na tom, jak je připraven a nastaven léčený a jakým způsobem léčení přijme. Všichni si myslí, že jsou připraveni. Léčení je vhodné několikrát opakovat dokud nedojde k otevření srdce a hlavy. Pak má léčení nejlepší výsledky.

Byl to neuskutečný zážitek a zase jsem viděl zázraky. Léčitel mi řekl, že on sám neléčí, ale vždy před léčením žádá Boha o to, aby ho vedl. V bibli je napsáno, že jen Bůh může léčit a léčitel je instrument v Božích rukách. Řekl mi, že pokud je hlava a srdce otevřeno, léčení probíhá dobře a je hotovo na jedno sezení. Říkal, že samotné léčení je zázrak, to je věc která nejde vysvětlit (tak to přesně řekl). Vídí tyto zázraky denně už přes 30 let. Viděl jsem na něm, jak je to pro něj běžné.

Je skvělý, že jsou lidi pro něž jsou zázraky běžné. Když oni to tak mají, mohou to tak mít všichni. Je otázka zda chtějí.

Tomáš Baťa roku 1933

Velmi pravděpodobně, budete mít názor na to, co píšu taky takový “ateistický”. Nejen protože vaše blízké okolí má jasný veřejně často manifestovaný názor a proto, že lyšit se od okolí vyžaduje značnou dávku odvahy.

Možná, ale připouštíte, že tam nahoře nad námi “něco” je. Spousta znás věří, že mají své andělíčky strážníky, boží mlýny, vyšší spravedlnost atd. Prostě to něco. Roman Hassmann tomu říká, že my češi nevěříme obvykle v boha, ale že jsme takový “něcoisti”, věříme, že tam nahoře něco je.

A přesto žijeme v křesťanské společnostia slavíme křesťanské svátky, tak vysvětlit cizincům, jaké náboženství my osobně vyznáváme je opravdu těžké. Užívat si křesťanské svátky a být ateista je tak trochu pokrytecké, ne?

A teď si představte, jaké to musí být, když jste jaderný fyzik, nebo zkoumáte časoprostor, nebo fungování vesmíru a narodil si se a byl jsi vychován jako křesťan a v boha věřící člověk. Že to nejde? Ale jde. V historii je mnoho vědců (spíš drtivá většina vědců), kteří žili a nebo žijí svůj život spolu s vírou v boha a studují, jak funguje vesmír atd.

Chcete příklad? Albert Einstein nebo Stephen Hawking. První vymyslel teorii relativity a druhý udělal velký v oborech kosmologie a kvantové gravitace. Stephen Hawking se stal i členem Papežské akademie věd. Papež dokonce Hawkingovy řekl, že by neměl studovat dobu před vznikem vesmíru (tj. před velkým třeskem).

Je zajímavé, jak celý svět mimo čechů dokáže žít v té obojetnosti vědy a náboženství. Jen my češi si myslíme, že je člověk buď věřící a nebo jen věděcky založený, co nevěří v boha… no, ale v něco tam nahoře věříme, věří v to celé naše okolí, jen nazvat to něco bohem se bojíme.

Když jsem se vracel domu, dostal jsem další. Nabídli mi i pro Audrey, ale ta bramboráky nejí, tak jsem s díky odmítl. Přišel jsem domů a Audrey mi řekla, že by chtěla bramborák ochutnat. Tak jsem vzal talířek a došel za kouzelnými strýčky. Ti poslali Audrey 2. Už jsem viděl, jak do bramboráku Audrey kousne a řekne, že to není dobrý. Ale překvapivě jí chutnaly, ačkoliv jinak bramboráky nejí.

Už jste jedli jídlo připravené kouzelnými strýčky?

Na vánoce nám kouzelní strýčkové přinesli 8kg jablek.

Dostáváte rádi dárečky? Mě dárečky od kouzelných strýčků vždy velmi těší. Obzvláště když vím, že kouzelní strýčkové sami nic nemají. Celý rok žijí venku. A to v létě i v zimě, stále. Ale nikdy na Lauru nezapomenou.

Dnes udělali radost i Audrey. A když udělají radost Audrey, pak udělají radost i mě

Většina lidí se kouzelným strýčkům vyhýbá, ale já mezi nimi mám hodně známých. Vím tak, že mají dobré srdce a že obal se může hodně lyšit od obsahu.

A kdo jsou kouzelní strýčkové? … (čti pozpátku: icvomodzeb)

Takový Tokio za 15.000 Kč na týden, to bych si dal říct

http://www.cestovateluvsen.cz

A já si kladu otázku: Proč někdo hází do našeho okna kameny? Bydlím v tomto domě asi 6 let a nikdy se nic takového nestalo. Je to národností mojí ženy? Nebo je to jen náhoda? Nebo se do rozsvíceného okna lépe míří?

Já si článek přečetl a líbí se mi na tolik, že o něm píšu svůj příspěvek. Na stejné téma je i film, který vloni přišel do kin “The Bucket list”. Český název je myslím: “Než si pro nás přijde”. V tomto filmu si Morgan Freeman a Jack Nicholson chtějí užít poslední zbytky svého život nějak akčně. Nechtějí poslední dny, které jim zbývají prožít jen seděním a čekáním. A tak si napíšou seznam věcí, co chtějí ještě zažít.

Na stejné téma je i následující příspěvek. Bohužel je jen v angličtině. Tak pro ty, co neumí anglicky dobře, seznam přeložím.

Původní článek: http://thetravelersnotebook.com/activity-guide/50-things-to-do-before-you-die/

1. Vstoupit nohou na všech 7 kontinentů.
2. Přejet celý stát na kole.
3. Projet se na něčem větším, než je kůň. Třeba na hřbetě slona džunglí.
4. Žít alespoň jeden měsíc jako Indián.
5. Navštívit pravý bluesový bar v Chicagu.
6. Naučit se jiný jazyk.
7. Vyskočit s lyžemi z helikoptéry a sjíždět kopec, kde nikdo předtím nejel.
8. Cestovat Indií vlakem.
9. Vylézt na sedmitisícovku.
10. Zaplavat si se žraloky.
11. Zúčastnit se karnevalu v Brazílii
12. Zatančit si Tango v Argentině
13. Zaserfovat si na vlnách v moři
14. Potápět se na Great Barrier Reef
15. Publikovat článek s svých cestách
16. Pracovat jako dobrovolník po dobu jednoho měsíce v cizině
17. Jít krok za krokem po stopách autora cestopisu
18. Navštívit neobydlené části Afriky
19. Přejít ledovec jen chůzí
20. Navštívit pramen Nilu
21. Vylézt na aktivní sopku
22. Koupit si loď a naučit se plachtit
23. Následovat své jídlo od ulovení až na stůl
24. Vykoupat se v řece Ganga v Indii
25. Objet celý svět
26. Vyfotografovat ohrožené druhy
27. Zúčastnit se Burning manu
28. Zůstat sám 24 hodin v džungli
29. Naučit se vařit národní jídlo
30. Učit Angličtinu (Češtinu) v jiné zemi
31. Navštívit hudební festival v jiné zemi
32. Přejet stát jen veřejnou dopravou
33. Přespat v historickém hotelu
34. Navštívit Olympiádu
35. Navštívit oblíbeného autora cestopisů
36. Navštívit německou Love Parade
37. Zúčastnit se Japonské čajové ceremonie
38. Přidat se ke karavaně na Sahaře
39. Jet na Oktoberfest – pivní slavnosti
40. Navštívit severní nebo jižní pól
41. Zúčastnit se fotbalového zápasu 2 rivalských jihoamerických fotbalových klubů
42. Navštívit rodné místo nějaké kulturní osobnosti
43. Najít svou verzi “Pláže”, nedotčené neobydlené…
44. Vychutnat si čerstvě ubalený kubánský doutník
45. Navštívit každé město (popsané v Orbital) v Evropě
46. Navštívit vysoupení orchestru ve Vídni
47. Skočit s padákem
48. Přejet na kole Pacific Coast Highway
49. Potřást si rukou s někým, kdo opravdově změnil svou zemi
50. Zúčasnit se největší světové vodní bitvy

Další body najdete v komentářích pod článkem. Ke každému bodu najdete v původním článku také odkaz na stránku, které detailně popisuje kde, jak, co a proč

Tak co z toho si dáte na svůj seznam. “Co musím ještě před smrtí ”

http://www.plesafrika.cz/

No pokud si představím následujících 965 let v mém baráčku s výhledem na moře, tak se mi to fakt moc líbí!!

Už dřiv jsem četl jednu knížku od plastického chirurga, ten říkal, že stárneme, protože věříme, že máme zestárnout. Protože “máme zkušenost = věříme”. Např. v 60 letech máme být, dělat, cítit se tak a tak. To jsme všichni kolem sebe od malička viděli, jak se chovají lidé v 60-ti letech. A sami sebe vidíme, že takový budeme a tak takový budeme. Kdybychom měli kolem sebe jiné vzory, tak bychom byly změněny a život v 60-ti by byl podle nich.

Jaký je tedy rozdíl z hlediska peněz zaměstnání a podnikání?

Vezměme si běžnou pracovní pozici jako je malíř pokojů nebo účetní.

Zaměstnanec svojí prací musí vydělat nejen na svoji mzdu – čistou, daně a dávky, část režie zaměstnavatele (nájem, mzdy kolegů, elektrika, topení, telefonní účty…), část zisku zaměstnavatele, část daní zaměstanavatele, zaměstnanecké výhody poskytnuté zaměstnavatelem jako je auto, telefon nebo stravenky atd. Nemáte však jistotu, že o práci nepřidete. Ačkoliv budete pracovat dobře, stejně o práci přijdete. Na to se zeptejte sklářů ze Skláren Bohemia. Oni foukali a brousili sklo 30 let na jedničku a stejně o práci přišli.

Pokud budete jako podnikatel pracovat na sebe, budete mít všechny peníze vydělané pro sebe. A nemusíte se bát, jestli náhodou nepřijdete o zaměstnanecké výhody, prémie atd. Prostě jsou peníze jednou vaše. Můžete si ale vzít zaměstnance a ten vám pomůže zvýšit váš zisk za pocit iluze jistoty zaměstnání.

Myslím, že tato matematika je jednoduchá a každému jasná.

Nastupuje ale další otázka… Seženu také takové lukrativní zakázky jako má můj zaměstnavatel?

Musíte podnikat ve stejném oboru jako váš zaměstnavatel? Nejste profíky v jiném oboru? Lidé často pracují v oboru, který není jejich nejoblíbenější. Mnohem více by je bavilo dělat úplně něco jiného. A to teď můžete udělat. Podnikejte v tom, co je pro vás vášeň. To co vás baví, tím si vyděláte nejvíc peněz a bude vás to nejvíc těšit.

Většinou nepůjde o “lukrativní” zakázky zaměstnavatele, ale o zakázky, které vám vydělají na živobytí. Žádné “lukrativní” nejsou. Resp. jsou, pokud děláte něco pro stát nebo samosprávu a díky korupci dostanete zakázku.

Otázka je: Dokážu sehnat zakázky, abych se uživil?

Na toto není jednoduchá odpověď, možná ano, možná ne. Já si myslím, že to dokáže každý. Zkuste to. Pokud si však dopředu budete myslet, že to nedokážete, tak máte pravdu. Ovšem pokud si budete myslet, že to dokážete, máte opět pravdu.

Záleží na tom, co si myslíte, co očekáváte, a jak si věříte.

V době hospodářské krize se lidé často pouští do podnikání právě proto, že přicházejí o pomyslnou “jistotu” zaměstnání. A protože už nemají co ztratit, tak to zkusí. Musejí vykročit do neznáma. Časem se rozkoukají, pole podnikání zmapují a nakonec zjistí, že to není nic hrozného. A pak už nikdy nechtějí zpátky…

Najdete klem sebe hodně ryzích příznivců podnikání a já jsem jeden z nich. Najdete také ještě víc ryzích zastánců zaměstnání. Jsou to většinou dvě proti sobě názorově postavené skupiny. Často si obě strany neuvědomují, že se vzájemně existenčně potřebují.

Dobu, kdy jsme mohli být pouze zaměstnaní máme naštěstí již za sebou 20 let. Na druhou stranu není však vůbec možné, aby všichni podnikali. Obě skupiny lidí jsou potřeba a je dobře, že jsme si každý vybrali tu svoji.

S velkou radostí jsem zjistil, že na ČT2 dávali jeden z takových filmů. To jsem zjistil v půlce filmu, když jsem přepínal v noci a hledal něco, co mi bude jako pozadí hrát a nebude mě to rušit při práci.

A konečně jsem našel, co jsem hledal. Filmy od Jacquese Tatiho. Je to geniální herec a režizér, který se proslavil několika filmy, kde hrál přátelského a příjemného pana Hulota.

FIlmy se často odehrávají v “moderním” prostředí šedesátých let. Je vtipné, jak si lidé v té době představovali vývoj domů, bytů, vybavení bytů atd. Tati si z těchto “novinek” dělá legraci. Je úžasné, kolik toho lze vyjádřit beze slov. Chcete ochutnávku? Tak tady máte ukázku z filmu Můj strýček: