Aneta Strohova

co jsem četla v létě 25.

2025-10-07T10:39:00.001+02:00

pohodlně se usaďte, je tam toho hodně - toto byl původně článek na Substack, ale zatím přistane jen tady. potřebujete pomoct po konci The Summer I Turned Pretty? máte taky menší reading slump, jako mam momentálně já po volbách a nové vlně nenávisti vůči ženám? tohle by vám mohlo pomoci, od hororu až po romantiku.

ačkoliv tohle asi nikdo v čechách nechce slyšet, nejvíc jsme si užila, jak moc v červenci pršelo a jak moc jsem si mohla číst. moje nejhezčí vzpomínky na léto budou vždycky ty s knihou. v lese, za deště. nebudu to tedy nijak zdržovat, pojďme na to. ale pozor, některé z knih vás budou bolet ještě dlouho po dočtení. hlavně ty, které mě provázely toto léto. a že jich bylo!

pokud vás přepadá prázdno a temno po The Summer I Turned Pretty (ano, já ho mám taky), musíte sáhnout po Carley Fortune. Every Summer After a pokračování One Golden Summer byla moje kniha léta, v podstatě TSITP třicet plus.

a hned potom the seven year slip, carrie soto is back a people we meet on vacation – všechno pětihvězdičkové kousky. Carrie Soto is back a Daisy Jones & The Six od Taylor Jenkins Reid zůstávají mojí srdcovkou. The Seven Year Slip? zaručeně vás pohltí a ještě týden po dočtení se k příběhu budete v hlavě vracet. pokud jste team Conrad, tohle je něco pro vás. (já budu už navždycky, team conrad.)

photo from netflix.com

a protože v lednu dorazí na netflix adaptace People We Meet on Vacation od Emily Henry, nemohla jsem odolat a knihu konečně přečetla. okamžitě se zařadila k mým top letošním čtením. tenhle rok jsem i četla Great Big Beautiful Life inspirovanou písní od Taylor “the last great american dynasty” z alba folklore. Emily Henry zásadně píše knihy inspirované jejíma písněma, taky se nějakou dobu šuškalo, že Emily Henry je Taylor Swift.

r o m a n t a s y

chtěla jsem napsat, že romantasy k létu patří, ale pravda je taková, že romantasy patří do každého ročního období. celé léto jsem doháněla resty a dopřála si pořádnou dávku fantasy romantiky.

největší highlight? The Knight and the Moth od Rachel Gillig. smála jsem se nahlas, příběh mě totálně strhl a vyprávění mělo pohádkový nádech. tohle je přesně ten typ knihy, kterou chci mít doma v knihovně, ne jen v čtečce.

od stejné autorky jsem přečetla i sérii The Shepherd King a na debutní romány to byla skvělá jízda. a hned v závěsu Shield of Sparrows od Devney Perry – absolutní page-turner, u kterého není šance odložit knihu stranou. Metal Slinger od Rachel Schneider byla moje první romantasy po menší pauze a pochopila jsem, proč kolem ní vznikl takový rozruch. konec mě doslova posadil na zadek a to si troufám říct, že už mě v romantasy jen tak něco nepřekvapí. ale právě proto tenhle žánr milujeme, že? jeden hotelový pokoj, nenávist, která se promění v lásku, hrdinka, z níž se stane bojovnice… a přesto jsem pokaždé překvapená.

dala jsem šanci i Ali Hazelwood a její Bride. prvních 80 % bylo naprosto strhujících a hot, jen konec byl na mě až moc cringe a překombinovaný. jinak by to byla favoritka.

a teď úplný kontrast – Lapvona od Ottessy Moshfegh, královny makábre. přiznávám, že jsem se u čtení dvakrát málem pozvracela. a přesto bych tomu dala klidně šest hvězd. odporné, nechutné, fascinující. letos jsem od ní četla i Eileen, ta byla o něco umírněnější. těším se, kam její další bizarní příběhy povedou a jak daleko to hodlá vzít.

pokračovala jsem moderní klasikou – The Virgin Suicides od Jeffrey Eugenidese. stejně jako film Sofie Coppoly si kniha žádá trigger warning. není to jednoduché čtení. sledujeme, jak dospívající dívky reagují na male gaze a internalizovanou misogynii. bylo to dost těžce stravitelné.

u hororů ještě zůstanu – Cestou špendlíků nebo jehel od Zuzany Říhové. temný příběh z chalupářského prostředí, mistrně napsaný. není to čtení pro každého, ale kdo zvládne drsnější věci, bude nadšený. nerozumím, proč není kniha u nás populárnější.

konečně jsem taky sáhla po Vránách od Petry Dvořákové. bylo to přesně tak silné, jak se všude říká.

než jsem odletěla zpátky do Portugalska, stihla jsem ještě knihu Nikdy, Nikdy, Nikdy, která se stala senzací na všech sítích a bookstagramu. citlivě a otevřeně mluví o ženě, která nikdy netoužila po dětech a stojí si za svým rozhodnutím i přes tlak společnosti. silný příběh, i když poslední kapitola ve mně zanechala trochu hořkou pachuť.

a tím se moje letní čtení uzavírá. bylo toho hodně a užila jsem si každou stránku. teď se vracím k Bunny, protože 23. 9. vychází pokračování We Love You, Bunny od mojí milované Mony Awad – další z královen unhinged stories. knihu mám předobjednanou a budu každý den stát u schránky, dokud nedorazí. tohle je sázka na jistotu.

a teď chci vědět já – co jste četli vy? jak přežíváte konec The Summer I Turned Pretty? kolik slz u toho padlo? já měla chvíli pocit, že mi z nervů praskne cévka v nose. některé scény jsem sjela už milionkrát a čtu celou sérii, abych si to mohla pustit ještě jednou – dokud nedorazí film? za dva roky?

pokud se ještě nesledujeme na goodreads, tak budu vždy ráda za novou inspiraci. a nebo mě najdete na substacku, kde se taky vypisuji. hezké čtení.

novinky na Substacku

2025-05-16T18:05:00.004+02:00

krásný den všem, možná jste sem zašli, protože vás sem dovedl google, jelikož žiji v Portugalsku a chcete poradit, jak na to, kam zajít, kde se ubytovat. v tom případě hezké hledání tady u mě na blogu. a nebo jste sem zašli, protože vás sem navedl můj instagram, kde momentálně nejsem aktivní, ale vy byste i tak dál rádi dostávali novinky z mého světa. najdete mě momentálně na Substacku.

není nyní v mých silách postovat jak sem, tak tam - pokud máte Substack, tak mě najdete pod jménem ejnets - klasika, pokud nemáte, můžete se mi upsat emailem a články, novinky, newsletter ode mě vám bude chodit pravidelně tam. vyplňte formulář níže nebo ODKAZ ZDE.

odchod ze sociálních sítí jako rozchod v toxickém vztahu.

2025-02-13T13:17:00.002+01:00

možná se ještě někdo pamatujete, jak jsem nedávno nahrávala blogcast o tom, že už se to nikdy nezmění. že čekat na návrat slávy sociálních sítí je jako čekat na godota, ale tentokrát bez špetky grotesky. s tím, že ten zadek vtipu jsme my.

ačkoliv si myslím, jako moje scrollování bylo vždy pod kontrolou, v posledních dnech, možná týdnech, kdy mi nebylo dobře (a když mi neni dobře nejsem schopná se soustředit na čtení, přes bolesti hlavy) shledala jsem se vinnou koukající do obrazovky, plastového boxu, který mi nikdy nevrátí nic než jen studený dotek deprese na duši. teatrálně jsem telefon odhodila, jak kdybych se dotkla samotného pekla: bože, já jsem se zaprodala ďáblu.

zjistila jsem, že nenávidím všechno a všechny. nejenom sebe, díky prezetanci dokonalosti na sítích, a to i tý nedokonalosti - tedy nyní nám i sociální sítě diktují, jak nedokonalí správně máme být.

moje nenávist už nekončila jen k vlastní osobnosti, ale jakmile proběhla fotka či video kohokoliv, měla jsem chuť vzít tu plastovou hračku a jebnout s tím o stěnu, pak vzít vlastní hlavu a udělat to samé - dokud bych se nepřeprogramovala.

jak je možné, že pořád vidím ty samý lidi si kupovat stejný kabelky se stejně indukovanými ksichty přes stejný filtry a ty lidi se pořád smějí a ti samí lidi jim komentují ty samý kecy. pak u toho brečej, pak se ale smějou, protože překovali další překážku, která nakonec nebyla tak hrozná, protože to je život, a kdyby mi to tady Karolína neřekla, tak to asi nevim, ale další Ema ji to komentuje, jak je krásná, šikovná a nadaná a hlavně u toho má nádherný vlasy, jezdí na dovolenou pětkrát do roka, ale je si moc dobře vědoma, jak to je pro lidi venku strašně těžký a ona koupila jednu nocleženku, proto je dobrý člověk, a my jsme špatní, protože si sotva koupíme oběd, musíme zaplatit ale její herohero - protože ONA JE PŘECE TEN HERO! a všichni jsou v mym věku a nikdo, doopravdy nikdo, nemá jedinou vrásku. jak je tohle možný? a proč všechny jejich děti vypadaj stejně? what type of fresh hell is this? and where is the exit, please?

tohle není normální, že? řekla jsem si. tady někde je něco špatně. a ten pocit, že to špatné jsem já, taky neni v pořádku.

hranice toho, kdy instagram přestal být esteticky uspokojující, klidnou a mírumilovnou aplikací, byla překročena několik let nazpátek - to není nic nového pod sluncem. nyní jsme vstoupili do zcela nového světa. a já už si nejsme jistá, zda chci být tohoto světa součástí: světa reklamy přes ideologie přicházející sociální války, kdy nejvyšší třídy viní nižší třídu za problémy světa, a ještě to máme zaplatit - vlastní duší.

jelikož jsem někdo, kdo nikterak finančně či populárně netěží z této sociální sítě, nejsem na ni nikterak fixovaná svým živobytím. stala jsem se číslem, které tvoří živobytí někoho jiného. protože i když si neplatím žádného influencera či tvůrce, stejně do sebe sosám jejich reklamy. kde je prosím hranice obžerstvím na peníze a čísla? je normální, abych si měla platit tvůrce a i tak vidět jen a jen reklamy na jejich perfektně tvořených profilech? abych na konci byla vysátá na peníze, ale i na vůli žít? a to nemluvím o již klasické všudy přítomné reklamě na všechno, co jsem si myslela, před deseti minutama. poslouchá mě snad někdo? co je toto za postapokaliptické peklo, které jsem se před skoro deseti lety snažila popisovat u státnic, když jsem si vytáhla Orwella?

tady končím a tudy už moje cesta nevede. jako v každém rozchodu, musím se vzdát těch chapadel toxicity, závisloti a pocitu méněcesnnosti. bydlím v malém městě, pracuji z domova, jen abych se nemusela vídat s lidma, abych nepřispívala do toho krysího závodu hlavních měst a korporací - přesto sedím u sociální sítě několik hodin denně? není náhodou tohle paradox všeho, co jsem v životě chtěla? nejsem já sama ten největší pozér, co chodí po světě? jsem já ten začátek problému? ano. tu největší feministickou věc, kterou mohu pro sebe udělat je, vzdát se tohohle všeho, totální bojkot. přestat podporovat vykořisťovatele. a i kdyby to nemělo žádnej dopad - dopad to má na moje mentální zdraví. žijeme totiž ve světě, kde naše vlastní psychické zdraví je srovnáváno dopadem na většinu. tedy jsem tak niterná, že na mě nezáleží. ale zároveň všem dlužím všechno. už totiž nestačí, že společnosti dlužím moji dělohu, já společnosti dlužim myšlení. a tak ho bezmyšlenkotivě odevzdáváme miliardářům.

měla jsem na sebe argumenty typu: ale co moje oblíbené feministické tvůrkyně? profily? jak je budu moci sledovat? a jak zjistím, kdy vyjde moje oblíbená kniha? pravda je taková, že sociální sítě jsou ovládané fašistickými prasaty, který ovládají posty levice, což nyní mi přijde jako další diktátorská propaganda.

kde je proboha konec a začátek veškerý týhle propagandy? a kde stojím já v tomhle všem? tady máš video vtipného zvířátka, aby ses cítila lépe a sledovala to dál.

jsem doopravdy tak malomyslná? doopravdy jsem takto hloupá, abych se podřizovala diktátu Zuckerberga? před měsícem jsem se studem vracela všechno objednaná oblečení do Zary, protože jsem se na sebe nedokázala podívat do zrcadla a nyní budu stále podporovat Metu? nemyslím si.

buď si ke mně informace cestu najdou nebo ne. ale tady končím, tvá Máňa. instagram jsem odpojila od business účtu a zavřela ho. mazat se mi to nechce, jen kvůli vzpomínkám na toho času příjemně organizovaný obsah. co si budem, je to taková organizovaná kriminalita na lidský smyšlení, lidský dobrobytí a samostatnost.

momentálně čtu knihy Ripe - mohu jen doporučit. kniha je o krysím závodu v Sillicon Valley, o tom, jak jsme jenom krysičky v kolečku. i bez toho kolečka. co si požírají vlastní ocásek, bez toho, abychom si byli vědomi, že se nad námi stahují černočerná mračna. a že jednoho krásného dne, nebude cesty ven.

odteď se budeme již vídávat hlavně tady a u mě na Substack. budeme se u toho dívat a oceán, lesy a cotton candy oblohu. víc totiž neni třeba. já už na to totiž fakt nemam.

knihy roku 2024

2025-01-12T11:01:00.000+01:00

jsou chvíle, kdy pro mě knihy přestávají být něco, co potřebuji k rozvíjení, ale hlavně místo úniku. nejenom koníček, ale i místo bezpečí, kam se člověk rád vrací, když okolí není zrovna v pořádku. ať už je v nich pro vás cokoliv, člověk by se tam měl vždycky potkat, a né se bát odsouzení.

je dobré si uvědomit, že neexistuje něco jako dobrý vkus v knihách či hudbě, ale existuje vize toho, jak moc chcete poznávat nové autory, žánry, téma mimo vaší komfortní zónu a mimo vytahování se nad ostatní. otevřenost v poznávání, ne fašismus čtení a poslechu jednoho pořád dokola, jenom protože si potřebujete přivařit polívčičku popularity a nadřazenosti.

nemam ráda trestání lidí za to, co čtou, jak moc a kdy. knihy jsou a vždycky budou koníčkem a třeba, jako u mě, útěkem od reality. když není možné se s realitou poprat. a člověk potřebuje cestu úniku od sebe. a to že knihy slouží ke vzdělání ještě neznamená, že je tam musíme házet všechny. neni potřeba lidem nadávat, pokud rádi čtou jednu autorku, která zrovna nesedí nám, jen proto, že rádi čteme non-fiction a chceme dostat vždy užitečné informace. a naopak.

tenhle rok jsem více nahlédla do knižního světa, a jako obvykle, ten český je nemilosrdný. tady nejsou knihy jako koníček, ale opět - já jsem víc než ty. asi jako se vším.

četla jsem toho hodně a pořád, a když jsem nečetla, tak jsem poslouchala audio knihy. přečetla jsem přes 30.000 stran a 66 knih - což je můj osobní rekord - pokud bych to šponovala dál, už neuvidím lidi vůbec.

rok 2024 jsem se pustila po letech do romantasy, byl to taky první rok od mých náctiletých let, co jsem se k tomu vrátila. pokud samozřejmě nepočítám pravidelné rereadingy Harry Potter. stalo se tak po mé operaci s endometriózou, kdy na mě padlo všechno a toho času se hojně na sociálních sítích sdílelo Fourth Wing - v tu chvíli jsem pochopila volání vesmíru a pustila se do světů draků, Fae a taky solidního smuttu.

a bylo to.

co doporučuji z romantasy:

nemyslím si, že jsem četla v posledních letech něco poutavějšího, co mě udělalo více šťastnou než série od Sarah J. Mass - pokud jste tedy ještě nečetli ACOTAR sérii a Throne of Glass, přicházíte o hodně. doopravdy. následně jsem četla několik podobných sériích, pokud máte chuť se pustit do romantasy začala bych jako já Fourth Wing, což je The Empyrean série a v lednu 2025 vychází trojka. jsou tam draci.

následně bych sáhla po Sarah J. Maas a její ACOTAR, TOG (můžete prohodit pokud jste fanoušci více fantasy, následně romantiky) a jako poslední Crescent City (podtrhuji číst jako poslední). moje oblíbené série potom jsou: The Bridge Kingdom Series, When the Moon Hatched (zatím jen jedna kniha), Crowns of Nyaxia a Kindred's Curse (zde jsem měla problém s nelogickou hlavní hrdinkou), a líbilo se i Quicksilver (druhý díl také v čekání).

Sarah J. Maas momentálně kraluje populární literatuře, stejným tempem asi jako Taylor Swift v hudbě. do roku 2024 prodala přes 40 miliónu kopií a byla přeložena do 38 jazyků. její popularita samozřejmě vzrostla hlavně díky BookToku. hned za ní stojí například Emily Henry.

Taylor Swift úspěch je krajně spojen s romantikou, ale hlavně zlomeným srdcem a baladami na smutek či společnost plivající po rozhodnutích svobodných žen. tedy všechny knihy a TS spojuje dobře napsaná romantika. na úkor opakující se narace.

těžko nás může něco překvapit, přesto to ale čteme a posloucháme, nebo spíš je to čtivé a srozumitelné alespoň polovině populace - ženám. samozřejmě se zde otvírá tisíce otázek proč to tak je a nemyslím si, že musíme jít tak daleko pro odpovědi. v repetici je komfort.

společnost je krajně rozdělená, přes generační propasti až po propast genderů. literatura a fantasy jako takové většinou bývá odpovědí na otázky, když lidský mozek již neni možný se srovnat s realitou, či realita jako taková je až moc. ono toho terapeutka zvládne jenom tolik, že?

je tak nějak známo, že fantasy literatura roste, píše se a je čtivá v době krize, válečných let či celkového sociálního nepokoje. často v ní totiž dojdeme dobrého konce či alespoň rozuzlení, kdy v reálném světě se dost pravděpodobně rozuzlení nikdy nedočkáme.

knihy jsou pro mě bezpečné místo, číst by tedy každý měl, co chce, kdy chce a jak chce. není to závod a ztrapňovat někoho na úkor toho, co čte, je další z flexů na instagramu, co jsem nepochopila, a lidi na tom ještě sbíraj lajky. je dobré si uvědomit, jako třeba u mě, že literatura dává lidem možnost útěku pokud je realita těžko stravitelná, je to koníček, příjemně strávený čas, takže se nad někým povyšovat a nadávat do blbců, ohledně toho, co kdo čte, ať už je to jakkoliv banální pro vás, neznamená, že to zrovna někomu nezachraňuje duševní zdraví. jen my lidi z toho opět děláme závod v podstatě o nic. takže ke knihám, kromě romantasy jsem se rozhodla, že doplním čtenářský deník o unhinged woman literaturu:

začneme mým top aneb ženám, kterým už ruplo v hlavě. female rage, nenávist, šílenost, horory a hodně, ale doopravdy hodně postelových partnerů všech genders. pokud chcete hrdinky, co si dělaj, co chtěj, kdy chtěj a s kým chtěj, občas se sekerou obcházejí kampus, občas seggsuálně objektifikují muže, protože taky můžou, tak prosím:

Luster - Raven Leilani, I Love Dick, Perfume&Pain - lesbian pulp je můj nový oblíbený žánr, Bunny od Mona Awad, pokud máte v sobě hodně female rage, což já mam na rozdávání, a máte rádi sekty v akademickém prostředí. je to něco jiného a dost potřebného. protože romantické hetero příbehy se dají číst do určité míry, dokud vážně člověku nepřepne. až na romantasy samozřejmě. tam je to povoleno.

mezi to bych dala absolutní hit, menší knihu, ze žánru futuristický feminismus I Who Have Never Known Men od Jacqueline Harpman - pokud vám feminismus neni cizí, toto je nový level obohacení. a hned za to bych zařadila Breats&Eggs od Mieko Kawakami, japonský feminismus a otázka dětí a umění, cílený život bez partnera. tohle jsou všechny knihy, který dostala nejen pět hvězd, ale horlivě jsem si podtrhávala a dělala poznámky.

a pokud máte chuť si dát něco kratšího, jako základ do toho jak se spojuje kultura nynějších nadávání do "lehkých žen" a čarodějnictví, čtěte toto Witches, Sluts, Feminists: Conjuring the Sex Positive od Kristen J. Sollee. a s non-fiction bych k tomu přidala Make it make sense, aneb eseje na život.

Good Material od Dolly Alderton a její příběh rozchodu z mužského pohledu, musíte se probojovat ke konci, stojí to za to. na konci přijde obrat, který absolutně rezonoval a dodnes na to myslim.

Confessions of a Forty-Something F**k Up od Alexandra Potter, což je podobný styl jako Emily Henry, od které jsem si tento rok dala Beach Read a Funny Story, nejoblíbenější je ale Book Lovers a celkově si myslim, pokud chcete roztomilou romantiku, jednou dvakrát za rok je toto super na odpočinek. nebo pokud potřebujete trochu změnu od reality, já myslim, že klasické romantiky pomohou si oddechnout.

znovu tu zopakuji Veroniku Opatřilovou a její dva romány Počkej na moře a Píšeň L., a znovu, jak největší unhinged fanynka opakuji, že je to nejlepší česká spisovatelka současnosti. pokud máte doma romantickou, snivou a poetickou duši, co tráví většinu času hloubáním o životě, nebo má ráda Call me by your name - toto je pro ni pod stromeček. taky jsem byla uhranuta výhercem Magnesia Litera Rozložíš paměť od Marka Torčíka.

knihu, u které jsem doufala, že nikdy neskončí The Very Secret Society of Irregular Witches od Sangu Mandanna, pohladí po duši. k pohlazení po duši bych dodala i "jezerní a vesnickou romantiku" This Summer Will Be Different od Carley Fortune, její knihy taky můžu jednou za rok.

a nesmí chybět moje srdeční záležitost: Deborah Levy - proslavila se jako autorka až po své padesátce, především s knihou Hot Milk (kterou jsem ještě nečetla), ale hlavně díky trilogii Living Autobiography, kde rozebírá život jako slavné autorky v pozdějším věku.

Zmiňuje zesměšňování kolegyň a kolegů v branži kvůli jejímu věku, její rozvod po 23 letech, výchovu dvou dcer, život o samotě, který miluje, ale společnost jí dává najevo, že takto žije špatně. V podstatě otevřeně zkoumá otázky, co si klademe všichni, jen nemáme tu odvahu to řešit. Jaký smysl tenhle život vůbec má, zvlástě pro umělce?

Hlavně ale rozebírá svůj život jako ženy umělkyně ve světě mužů, a taky mimo zemi, kde se narodila, ale i mimo domov, protože domov a místo, kde jste se narodili, jsou dvě různé věci.

poslední kniha končí na přelomu padesátky a šedesátky, v životě jsem neměla větší obdiv k této ženě, s jakým vtipem a grácií se potýká s otázkami života a jeho „správného“ prožívání.

na její knihy mam tady ty nejdelší recenze, protože se v nich cítím viděná a pochopená, nikde jinde to tak bohužel nemam - pokud to dává nějaký smysl.

miluji její postoj k ženám – jak je chrání, ale také zrcadlo toho, jak se k sobě ženy chovají, když se dostanou na vrchol jako včelí královny a nejsou ochotné tam pustit další, jen aby ony nikdy nezeslábly v očích mužů, kteří často bohužel nevidí nic jiného než sami sebe.

tenhle rok jsem od ní četla August Blue a Real Estate a The Cost of Living, což s Things I don´t want to know jsou v mých TOP 10.

Weyward byla poslední kniha minulého roku, zapadá do žánru čarodějnictví a rodinné ságy, je to jedna z nejlepších knih, co jsem četla. v češtině najdete jako Divé Ženy.

napsala bych tady, ať mi řeknete vaše knihy nebo něco doporučíte, ale na to taky nikdo neodpoví, takže se nebudu obtěžovat. rovnou se přiznám, že nečtu už knihy od hetero mužů, nevidím důvod proč, čeho je moc, toho je příliš. je na čase číst jiné literatury.

a taky nezapomeňte, literatura je jedno z mála odvětví, kde nyní kralují ženy.

poznámka na konec ke Twilight: momentálně jsem se rozhodla znovu přečtení Stmívání, ze začátku jsem byla nadšená, ale po 18 letech musím uznat, že odsud taky pramení dost mých partnerských problémů. je to trochu přes čáru, kdy Edward, tedy 100 letý muž, pronásleduje 17leté dítě. nevím, zda jste si toho někdo všimnul, ale sám Edward ve Stmívání jednou zmíná, že se musí dobře chovat ve třídě plné dětí, aby následně s tím jedním dítětem chodil. další scéna, která mi trochu způsobila špatný pocit v žaludku, je, kdy Bella, jako zdravá sedmnáctileté dívka se ho zeptá, zda někdy proběhne mezi nimi intimní vztah a Edward ji odpoví, že ne. ona s tím souhlasí jako správná hodná holka. a jemu ani ve 100 letech nepřijde divné, že žena má právo mít taky uspokojení ve vztahu. všichni ale víme, jak příběh bude pokračovat, takže si vrchní soudy nechám po dokončení série. skončila jsem zatím u New Moon a nemam chuť pokračovat.

Knihy, kterým jsem dala 5 hvězdiček a přečetla bych si znovu:

najdete mě na goodreads TADY

život v portugalsku - romantizace turismu

2024-10-25T15:51:00.002+02:00

dneska si budeme v blogcastu povídat o realitě života v Portugalsku a o tom, jak je záhodno si to přestat na sociálních sítích romantizovat. celkově přestat idealizovat život v zahraničí, na pár měsíců v roce, na úkor místních, kdy vlastně s reálným životem té země nemam nic společného.

obzvláště, pokud ještě se mi o vše starají privátní doktoři, školy a veškerý přátelstvo jsou jen další turisti. ano, další věc, kterou bychom se měli naučit je, že není rozdíl mezi turistou a cestovatelem. pořád jsme jen turisti, pokud v daném místě neodvádím daně, neřešíme státní pojištění či sociální (které se s tím českým nedá vůbec srovnat a pokud vám tady influencerky tvrdí opak, tak jen z vás dělaj blbce, abyste kapitalistocky toužili potom, co mají ony...).

stejně, jak už jsem jednou řekla, není rozdíl mezi expatem a migrantem, ten rozdíl je jenom v tom privilegiu, kde a jak jste se narodili - a jak moc si z toho děláte dobrý den na sociálních sítích.

portugalsko je jen další evropská země, kde je velmi složité si zařídit život - jen se to suprově fotí na sociální sítě se západy slunce a surfem. třeba práce, vlastní business, daně a v neposlední řadě - bydlení. pokud se tady dovídáte, jak je tady ubytování levné mimo sezónu (Algarve echt), když vyděláváte čtyřikrát víc než průměrný Portugalec, tak to tomu Portugalci zkuste říct do očí.

v rodný zemi si to nedovolím, ale tady je to normální, jen protože privilegium a neznalost svého okolí vám to dovoluje. tohle není inspirativní ani poučný pro nikoho, tohle je jen povyšování se nad zemí, která mele z posledního a jen protože jsme v evropské unie, nikomu nedává právo to zneužívat, natož lhát na sociálních sítích. protože jediné, co toto způsobuje, je vlna mladých odhodlaných lidí, kteří tráví potravu socek do svého systému a představují si život mimo rodnou hroudu bez chybičky a problému.

jenže tohle je země, jako každá jiná se svými problémy. a že portugalsko jich má dost. tohle by nemělo být o tom, že jsem tady jako pán na pár měsíců a ještě se vysměji svému okolí, ale je to o tom, že tady chci žít, i přes tyto překážky.

já jsem byla jedna taková, která si to v roce 2016 (kdy se ještě neděla taková davová psychóza jako nyní), pak 2018 a na poslední pokus 2019 - kdy už jsem jemně vystřízlivěla z té portugalské romantiky, ale konečně mi to vyšlo a jsem tady od té doby trvale, malovala krásný portugalský život u oceánu s knížkou. vinho verde. teplo. slunce. nádherný bydlení v Alfamě nebo u oceánu. aha. realita.

jen těžko se pak vysvětluje, že to není tak, jak jsem si myslela. já jsem sem jela s holým zadkem, úplně sama, bez pomoci - měla jsem tady dvě kamarádky a kdybych toho času neměla je a následně se s nima nesestěhovala, asi bych tady nebyla. dokud jsem nezačala učit v české škole v lisabonu, neměla jsem ani portugalské známé - možná tak chlapce z tinderu a bumble, ale to nemusím snad zabíhat hlouběji, kam toto vedlo...

práce, co mám teď mi nespadla do klína, všechny byty, který jsme si v lisabonu pracně vydobyli, mi taky nespadly do klína, snaha si tady najít komunitu trvala přes tři roky. najít davida mi trvalo čtyři roky. a to jen, že jsem se pracně v největší depresích donutila jít na jeden česko-slovenský sraz a za vše vděčím mému roku v české škole.

nikdo už nezmiňuje mezi fotkami, jak člověk sám v roce 2019 sedí na financas přes osm hodin, několikrát, a snaží se dostat to zpropadený NIF číslo, bez kterého tady nepřežijete. že jsem do roku 2021 tady nebyla řádné registrovaná do zdravotnictví, ačkoliv z mé menší portugalské výplaty odvádím neuvěřitelné daně a odvody na něco, co tady neexistuje. starost státu jako máme třeba v čechách. neexistují tady školky. pouze soukromé. mateřská je půl roku. a i když se někdy dostanete k doktorovi, tak si stejně většinu doplatíte.

a snad ani nemusím začínat o nájmech a cenách bydlení. kdy celá tahle romantizace, za kterou samozřejmě mohu i já sama, jelikož já sama jsem byla toho času travel bloggerka a wannabe cestovatelská influencerka, a proto říkám, udělali jsme si to sami. tu židli jsem si podrazila sama.

momentálně ceny v lisabonu za byt podnájem, studio, 1KK pro jednoho člověka jsou kolem 1200euro, pro pár začínáme nad 2000euro a nebavím se tady o centru. všichni, co tady znám, bydlí jen díky kamarádům a známým, jinak bychom nepřežili.

tudíž pokud vám influencerka doporučuje si zajít mimo sezónu na airbnb a tam si najít ubytku a jen tak se sem odstěhovat, pojďme se zamyslet, jak by to asi udělal portugalec, který sice v Algarve najde ubytování za lepší ceny mimo sezonu, ale těžko se jako pracující člověk bude vždy na sezónu stěhovat jinam. to je totiž podmínka v Algarve, dostanete sice ubytování ale jenom od října do května, v tom lepším případě. co potom? to samozřejmě sociální sítě už nezajímá, hlavně to tady prodat, přihodit si čísla na sledování a lidem okatě lhát o životě v portugalsku, co neexistuje.

slečna, kterou zmiňuji v blogcastu, mě nařkla, že pokud to tady tak nenávidím, proč tu jsem? spíše je dobré se ptát, budu to tady mít ještě ráda, pokud si projdu několikaletým peklem zařizování si života tady? hledání práce a přátel? komunity? jsem ochotná toto obětovat? stojí mi to za to?

nebo slepě sleduji vyšší třídu influencerů, kteří nemají nic společného s Portugalskem? a o víkendu nakupují na trzích, protože jim to život a čas dovolí. chodit po internech a říkat si digitální nomádi v chudých zemí světa či expati s pozlátkem privilegia, je plivanec do očí všech.

a ať si myslíte, že to tady nenávidím a Portugalsko jenom pomlouvám, možná vám taky jenom sdílím, jak vypadá normální život tady. proč je normální si stěžovat na rodnou hroudo jako Češi dennodenně, ale je opovrhováno nebo i bagatelizováno mluvit o tom, že ostatní evropské země, zvláště ty Jižanské, mají problému ažaž? a doopravdy není korektní si na jejich úkor dělat ze života business - ba to hlavně není morální.

* jako poslední bod bych chtěla udat, že proti turismu, migraci a ani "cestovatelům" nic nemam, můj jediný problém s touto tématikou je, že se sociální sítě stále využívají na mystifikaci lidí a zesměšňování místních a žití na jejich úkor, bez přiznání toho, jak to doopravdy je. deziformace nejsou špatné a nebezpečné jen v politice.

jsem otevřená diskuzi a otázkám. a fotky přidané do článku jsou jen ty, co jsem zde za poslední roky nafotila na film:

jak se žije s endometriózou?

2024-10-15T13:16:00.004+02:00

co to endo je? převzato z loono.cz:

"Endometrióza je časté gynekologické onemocnění, které celosvětově postihuje až 10 % žen v plodném věku. Způsobuje růst tzv. endometriální tkáně mimo dělohu, což vede k řadě zdravotních problémů včetně bolesti, neplodnosti a silnějšího krvácení. U některých žen může endometrióza probíhat i zcela bez příznaků." - chtěla bych říci, že to tak bylo v mém případě, ale později jsem zjistila, že to tak nebylo, příznaky byly, jen jim nikdo, včetně mně, nevěnoval pozornost.

v dnešním blogcastu Navoněná Bída o endometrióze, rozeberu sebe a přibudou tam i další díly na toto téma, najdete na spotify TADY.

nebude tam nic odborného, jen jak jsem se propracovala k diagnostice, jaké byly moje (ne)příznaky. jak doktoři nevědí, co s tím, dokud vás neotevřou. jaká byla moje operace a co všechno se s tím teď táhne. ale bohužel taky o tom, jak se mi endo vrátila hned tři měsíce po operaci.

podstoupila jsem laporoskopickou operaci levého vaječníku (leden 2024) a našli mi i nálezy kolem celé dělohy, až výsledky z odběrů během operace potvrdily na 100% endo, jinak si doktoři stále nebyli jistí. moji obalenou dělohu neviděli ani ultrazvukem - proto se endo těžko rozpoznává.

moje příznaky nebyly klasické jako je silné krvácení a velké bolesti. nebo spíš jsem netušila, že moje bolesti nejsou normální, což je spojeno s tím, že nám celý život říkají, že to prostě musíš vydržet. být ženou je utrpení. toto je normální.

moje příznaky endometriózy:

nesnesitelná únava, za kterou jsem se dost psychicky trestala. ale i mé okolí nikdy nemělo pochopení.

hormonální výkyvy nálad.

špatné zažívání a neustálé bolesti břicha.

endo belly - tedy bolestivé, vypouknuté bříško - někdy i non-stop.

nechutenství.

deprese.

pocit kamení v podbříšku.

pocitově vím, že tam není něco v pořádku - neustále cítím tlak v podbříšku a kolem vaječníků.

od ovulace jsem nepoužitelná jako člověk.

abych fungovala, musím si vzít několik prášků na bolest, což jsem si dlouho myslela, že je normální.

když jsem tedy vždy u doktora řekla, že nemam tak hrozné bolesti a tolik nekrvácím, spíše naopak - o krvácení postupně přicházím - nikdo na tom neviděl nic zvláštního. byla jsem dokonce i diagnostikovaná s PCOS - ale na pravém vaječníku. to zůstalo, ale zbytek neplechy dělal ten levý, posetý endo.

a tak začala několikaletá cesta k diagnostice a zkoumání, co je se mnou špatně - kdy jsem minimálně dva roky zpochybňovala hlavně sebe a moje mentální zdraví, kdy všichni okolo vám tvrdí, že to nic není, že to je normální, tak to vydrž.

takže třeba vám tenhle blogcast a moje povídání pomůže alespoň v tom, že to není normální, nejsi blázen, nevymýšlíš si to a ne - nemusíš to vydržet. alespoň tady dostaneš menší podporu. i když jen malou a na dálku.

srdíčko.

sbíráme a házíme kameny, aniž bychom věděli, co znamenají

2024-08-24T10:18:00.010+02:00

- některé na házení po lidech, jiné na diamantový prsten.

tohle léto jsem si představovala jinak, a upřímně si přeji, aby byl již srpen u konce. hlavně z toho důvodu, že slunce nám již ukázalo, jak hluboko jsme se jako lidstvo dopracovali, není potřeba to dál protahovat. a ještě více se děsím návratu do portugalska, kde můj srpen bude pokračovat do listopadu. což je jediná věc, které se děsím, jelikož po měsíci a půl v česku, bych chtěla být už raději sama. a neustále mi hraje věta v hlavě, jak sis mohla myslet, že se máš kam vrátit, když si sem nikdy nepatřila. pocit absolutního oddělení od reality společnosti, kde se nacházím, a to ústecké, se na mě lepí jak odporná vrstva špíny, co nejde umýt.

ostatně jako vždycky, a jsem za to na sebe naštvaná, jsem překvapená svým okolím a nejen okolím, ale českou společností jako takovou. možná to takto máte i vy, co zde žijete trvale, ale já jako někdo, kdo žije již dlouhodobě v zahraničí, mam vždy naivní představy, že se něco změní. nezmění.

ale lepší nic neni. a uhodí mě to hned v ten moment, kdy vystoupím z letadla a šlyším češtinu, někdy už i na palubě.

opět se budu otírat jen o společnost ústeckou, tu kterou znám asi nejlépe, a o ženskou otázku, jelikož nemam možnost jako heterosexuální žena se vžívat do jiných menšin či genderových postavení.

tahle společnost je plná nenávisti. a tak moc hluboko zakořeněná, že to už hranicí s poruchami osobností a psychopatismem. z čehož se vytvořila morální zásada.

to, co jsem si vždy myslela, že se změní, jak bude vyrůstat, jelikož jsem celý život byla trochu jiné a velice zvídavé dítě, žila jsem tedy v domnění, že toto se v mých dospělých letech stát nemůže. může a je to ještě horší. vyrůstala jsem s tím, že to, co jsem slýchávala jako dítě a jak se lidi kolem mě chovali, nebude problém mé budoucnosti. je.

a toto není ani cílená nenávist proti ženám, tady se nenávidí každý a ještě to rádi šířej dál. bez studu. opět za oponou morální výše.

česká společnost trpí silně na flexování. flexování na každého a všechny a nejlépe, pokud se něco dělá jinak, musíme se tomu výhradně postavit. vždycky potřebujeme někoho nenávidět. nejlépe ženu. protože přece kluci vždycky budou kluci, že?

to, že v ústí je největší flex mít nový auta, hodně dětí a úspěšného chlapa (wtf) a pak se vytahovat úspěchem dětí, který mají asi tak tři a půl měsíce - neustále to všem připomínat na sociálních sítí, fotit si tam ty děti - nejlépe polonahý - což je asi ten nejhorší zločin lidstva - je normální, ale o co víc, TADY JE TO MORÁLNÍ! a pokud u toho nepěstujete nadženství - tedy ženu všeho schopnou a všeho zařizující, co si nikdy nesedne na zadek a maká jako šroub, aby ji stejně sousedka, či tchýně, shodila při první příležisoti u rodinné večeře - jste špína společnosti. všechno ostatní není morální - tedy špatné.

protože chraň bůh, aby se dělalo něco jinak, co morálně nesedí do české společnosti. nerada bych to tady stáčela na sebe a neustále urážky a trapné narážky od rodinných či dalších lidí, co jen tak potkáte, nikdo o vás nic neví, ale každý vám to vysvětlí lépe a poradí vám. a nezapomeňte, že dobře mířenýma radama se hezky dláždí cesta do pekla. a podle mě bude peklo brzo plný ústečáků. já přece nemohu šířit názory, to o čem nic nevim, tedy o zakládání rodiny - ale slyšim, co povídá moje okolí a to, jak se staví ke mně. jako poslednímu vyvrhelovi - rozmazlenými spratkovi. člověka totiž charakterizuje, jak se choval v osmi letech na celý život a nejlépe, když vám to famílie připomíná až do vašich třicátých let. jen proto, že oni mají morální flex. jsou vám jako rodinná společnost nadřazeni. obzvláště muži.

generační hlubiny jsou tady nejen markantní, ale hlavně oslavovaný. a je to ten další flex, který pak přenášíme na mladší generace. a šíříme zlobu a nenávist jako dobře stravovatelnou rajskou, co udělala tady sousedka a bude to ráda připomínat mladší sousedce, jen aby ji ztrapnila a ponížila.

flex toho, že nemám chlapa, ale tajně ho hledám, jen abych splinila radost společnosti, která mě pak stejně pomluví.

flex toho, že si toho chlapa najdu a pak to rychle cpu všude, jen aby to každej viděl. když jsem předtím hlásala, jak nenávidím chlapy - a během 14 dnů se ze mě stane MY, NAŠE, JÁ A MOJE DRAHÁ POLOVIČKA - jsme jako siamský dvojčata - jen ať to všichni vidí. je to sice debil, co mě ztrapňuje a dost pravděpodobně čumí po moji kamarádce, ale hlavně, že ho mam. uf.

flex toho, jak mam krásnou rodinu, honem honem to všude ukázat, abych pak potají lezla za milencem a předstírala, že jsem morálně vysoko. na sociálních sítích samozřejmě.

flex toho, že nenávidím Krainovou a Třeštíkovou - protože mají názor a nebo úpravu na těle. protože jak jsme se už z český spolenosti naučili - ženské tělo patří všem, jen né dotyčné ženě.

flex toho, když si pupkáč od dětí a pěkný manželky u stolu stěžuje na to, že holky nosí krátký sukně a výstřihy, jen aby ho provokovaly a jemu nadsamci podobnýmu podprůměrnýmu člověku s tendencí volit SPD, ale tvářit se jako socan, ztěžovaly život - samy si o to říkaj - tak se nemaj tak oblíkat - jako kurvy.

flex toho, že někde pracuji několik let, ale při první příležitosti zničím a pomluvím novou kolegyni, jen aby moje místo vrchní královny samice naděždy třetí, nemohlo být otřeseno, stejně jako nemůže být otřesena moje internalizovaná misogynie, kterou ve mně buduje společnost - protože pomlouvat a nenávidět ženy je jediná možnost, jak být oblíbená v této společnosti.

něco je být v bublině feministek na instagramu a libovat si tam, jak je svět krásně posunutý a něco jiného být osoba vlastnící ženské tělo a žít reálný život mezi ostatníma.

proto jsem čekala, že toto léto bude jiný. uvědomuji si, jak moc tímto trpím. od začátku léta mi neni fyzicky dobře a začíná se to silně odrážet na mé psychice. kdykoliv se ráno podívám do zrcadla, vidím, co všechno je špatně zvenku, ale i zevnitř - a tam někde začíná problém okleštení morálkou. už mě nežere jenom endometrióza kousek po kousku mého spodku, ale vyžírá mě morální postavení lidí, který s morálkou nemají nic společnýho.

a nezapomeňme, že morálka je koncept. být mravní člověk není podložený na vědeckých faktech, ale nad tím, čím se lidí řídí a jak žijou, kým se obklopují a jakou kulturu absorbují. morálka není univerzální. tradice se musí bořit a stejně jako už psal Nietzsche - nadčlověk či člověk, co je schopen se rozvíjet dál, je pouze ten, co tyto hodnoty boří a tvoří nové. největší postavení morálna je to ničit. od základů.

zacyklila jsem se někde hluboko, kde nechci vytáhnout paty z domu nebo z chalupy, protože žiju strachem z ostatních lidí. a tady je přesně ten moment, kdy moralisti kroutí očima a říkaj si, že si to zase moc beru:

tak si to tak neber, byl to jen vtip, je největší scam naší doby vůči ženám. tedy nejdřív tě urazim a pak z tebe udělám debila, protože nerozumíš vtipu. jak totiž víme, žena je považována za vtipnou, jen když se směje vtipu muže, nikoli pokud ona sama dělá humor.

jenže, já vím, jaký dopad má vystoupit v moji bublině mezi lidi a nemít na sobě masku štěstí. radosti. krásy. a řekněme si popravdě, oslavila jsem 33 a moc krásy kolem mé osoby najít nemohu. cítím se tady jako v kleci.

pořád mam před sebou všichni ty oči, co mě soudí. a čím víc je můj život opačným rozhodnutím toho, co se po mně chce, tím víc jsou ty pohledy urputnější, naléhavější a plný nenávisti. jak to má asi člověk, co plní tyto morální hodnoty a stejně není společnosti za?

odrážejí se ode mě ty pohledy a vytvořily ze mě klauna, co se skrýva po maskami - orientuje se ve společnosti, kde vzhlížíme k východu a od západu máme ještě dost daleko.

naše flexování jsou jen strachy a soudy, co máme vůči sobě. a někde jsem teď četla, že pokud chce jít člověk dopředu, nemůžete se dívat do stran. taky bych k tomu dodala, že nedívat se do stran chce pořádný kus odvahy. protože ty strany, co nás formují, obsahují tolik jedu, jen za účelem nás srazit dolů. protože pokud já v životě dělám chybu, tak ty ji musíš udělat taky a ještě si z toho uděláme morální zásadu.

podle sebe soudím tebe, nebo spíš, podle těch rozhodnutí, co jsem nikdy neudělala a chtěla jsem, odsoudím teď tebe, protože děláš věci jinak.

deborah levy řekla, že každý, kdo je svobodný, moc dobře ví, kolik ho ta svoboda stála.

a já se v mé rodné hroudě přesvědčuji každým dnem víc a víc, jak mě to už okleštilo, a že svoboda se nerovná štěstí, ale občas kleště společnosti. nepochopení. odsouzení. a strach chodit na rodinné oslavy.

*název článku je překlad z písně Taylor Swift - My Tears Ricochet

*doporučuji se přečíst Deborah Levy, citace je z knihy The Cost of Living: A Working Autobiography

and I can go anywhere I want
anywhere I want, just not home

❤

romantasy era: to není kniha, to je potrava pro duši I.

2024-07-30T12:31:00.008+02:00

romantasy jako fenomén - jako záchrana naší doby? vedle nekončícího růstu Taylor Swift, tady máme Maasverse od Sarah J. Maas. a sériie The Empyrean (Fouth Wing, Iron Flame - Čtvrté Křídlo).

Co se stane, když se zeptáta člověka, co četl ACOTAR sérii?

nejen, že vám řekne, že to je ta nejlepší věc, co se jim stala za poslední roky, ale taky vám řeknou, jak moc jsou šťatsní. bylo prodáno více než 38 000 000 těchto knih a bylo to přeloženo do 38 jazyků - Sarah J Maas poprvé publikova Throne of Glass (Skleněný Trůn) v roce 2012, ale ten největší skok přišel poslední roky. podle Forbes je taky Sarah J Maas nejúspěšnější autorkou posledního roku. a s velkým odskokem od ostatních. celkově ženy kralují literatuře. je to jediné odvětví, o kterém toto můžeme říct v moderní době. můj skromný názor je, že to je jediné odvětví, kde se ženy mohou dobrovolně vyjádřit a vědí, že je booktoky a bookstagramy a bookwhatever podrží.

díky tiktoku - sociálním sítím celkově - ale i kvůli tomu, že ženy milénialky mají všeho dost, jsou přestimulované a hledají útěk. mimo realitu, protože reality se stala sci-fi. takže draci a páni s křídly, jsou ta jediná útěcha. tyhle knihy mění vaši chemii v mozku, ke štěstí. v podstatě si jedete na vlně zamilovanosti. do příběhu. a není to jen nějaká zamilovanost, ale to potrava pro vaše vnitřní dítě.

před třetmi/čtyřmi lety, během covidu, jsem marně hledala útěchu přes sociální sítě s otázkou: Jaké fantasy knihy jsou ty nejlepší? Jaké jsou novinky ve fantasy světě?

Toho času mi byl doporučen hlavně The Witcher (Zaklínač) - základní kámen všech bookstagramerů. oprávněně. ale taky je pravda, že jsem nikdy předtím ani neviděla seriál a plot mě nechytnul, jelikož jsem doopravdy nechtěla číst o dalšim nabušenym týpkovi. předsudky, já vím, ale nebyla chuť a ani vůle. aniž bych to věděla, já toužila po hlavní hrdince jako je Nesta nebo Celaena, nebo Lidia či Violet.

nakonec jsem skončila u Harryho Pottera, četla jsem ho toho času již po třetí. a musím se přiznat, že to byl jedne z nejmilejších a uklidňujících zážitků běhěm samoty covidu, ošklivých depresí a nejistých budoucností. protože nic vás neobejme tak, jako dobrý fantasy příběh plný kouzel.

minulý rok jsem trávila středeční odpoledne na terapiích - a ačkoliv jsem chtěla řešit všechno přes rodinu, tlak společnosti a vztahy, stejně jsem nakonec seděla beze slov a vše se točilo k vnitřímu dítěti a otázce: proč v sobě už necítím slova?

tupě jsem koukala na terapeutku a modlila se, aby přišla na způsob, jak mě rozmluvit - rozepsat. když jsme se dostaly na mou kreativu, snažila se povzbudit moje vnitřní dítě tím, že se vyptávala, co mě motivovalo, když jsem byla mladší - adolescentní, ke psaní:

odpovídala jsem, že jsem četla fantasy knížky a potom jsem měla chuť psát. a tak přesně před rokem, se mě snažila terapeutka navést k tomu, abych opět začala číst fantasy.

mávala jsem nad tím rukou. na to jsem moc stará, znělo mi v hlavě. ujely mi všechny vlaky - včetně toho kreativního, co se chce sdílet. a i ten se štěstím a rozumem.

jenže, v listopadu minulého roku jsem se ocitla v tzv. informačním vyhoření (asi jako zbytek normálně smýšlející populace). nejen vyhoření, co se týče mého fyzického těla, ale i mentálního stavu. moje tělo už nemělo ani energii na deprese mého nihilistického uvažování a ocitla jsem se někde hluboku ve spirále: nic nemá význam, ani cenu. můj život je simulace. do dneška nejsem schopná otevřít zpravodajské podcasty, číst zprávy nebo si pustit čtyřiadvacítku. čétéčko jsem odsledovala všude. i z toho důvodu, že jejich informovanost v poslední době je dost jednostranná, bez šťávy a plná sexistickejch divnolidí.

a jak to tak bývá, díky tomu jsem si v životě udělala místo: místo na romantasy, ACOTAR, ToG, Rhyse, Xadena, Feyru, Nestu, Celaenu a další a další, kteří na mě ještě čekaj.

pojďme si romatizovat romantasy, tenhle svět (plnejch jinej vesmírů) na mě čekal s otevřenou náručí.

a proto, když moje oblíbené bookstagramerky na instagramu začaly sdílet Fourth Wing (Čtvrté Křídlo) s takovou vehementností, posedlostí a láskou k tomu žánru, jsem se nechala strhnout davem.

něco na fantasy, kouzelnických světech, Star Wars nebo Game of Thrones je. a člověk nemusí být študovanej inženýr, aby věděl, že to dává člověku útěk z reality. a prosím, viděli jste realitu posledních pěti let? žili jsme to spolu? víte, co se děje? a vy ještě nejste ponořený ve fantasy knihách? a co teda se životem děláte?

začala jsem na začátku února. dočetla jsem celý Maasverse, co byl zatím publikovaný. zdravím vás tedy od 16 knih později z jejího vesmíru a přes 10 000 stránek hluboko v útrobách romantasy, Maasversu, draků a Fae, který maj hodně hot seggs. a co mam teď dělat se životem? číst další. (dopisuji nyní k červenci, že jsem přečetla další sérii o upírech Crowns of Nyaxia a nyní jsem ponořená do Kindred's Curse a mlžu jen doporučit, obzvláště tu poslední - ale o tom až příště.)

již skoro pět měsíců jsem o tom nezavřela pusu, je mi třicet dva a rozhodla jsem se, že realita není pro mě. divoké fantasy vztahy a příšery z lesů jsou můj nový život. a ačkoliv jsem to prokládala dalšími knihami, toto a koncert Taylor Swift, je můj highlight - co si budem - po nemocničnim prosinci a lendu, zasloužený.

pokračování bude v dalším článku... děkuji a čtení a těším se na vás příště.

blogcast: navoněná bída

2024-06-02T14:04:00.002+02:00

přátelstvo, konec planých slibů, co si dávám sama sobě.
bude to takový blogcast, řekla jsem před pár dny kamarádce.

a tady je.

kde proberu sebe, abych se pochopila, ale i věci, co mam ráda, který člověku pomáhají fungovat. jako třeba taylor swift a romantasy. protože člověk musí nějakým způsobem přežít. přestimulovanost je zloba naší generace.

třeba se to zrovna nehodí. ale kdy jindy, když né teď? nemůžeme do sebe pořád jen vsakovat vzdělávací a informační zdroje, abychom se pak mohli předhánět, kdo je chytřejší človíček na písečku. člověk si to musí udělat hezký, protože ani neví, zda na to hezký bude mít někdy znovu nárok.

tohle je něco, co jsem plánovala dlouho. aby to bylo insta populární, měla bych tady napsat, jak strašně moc práce mi to zabralo, makala jsem jak šroub od rána do noci, bez zastavení, abych ukázala svou dominanci nad ostatními...

jenže abych řekla pravdu: nahrát moje mluvený slovo, kterému se říká populárně podcast (to slovo sama nemůžu už ani slyšet, protože to je další egocentrický pojem na masáž sebe na úkor ostatních), nahrát tenhle blogcast nedalo moc práce. víte, co dalo dost práce? sesbírat nějakou kuráž. nebát se. protože já se strašně bojim.

co si ale vzalo všechno, co s v sobě mam, je se svěřit a pustit to do světa. sebrat veškerou kuráž, co jsem v sobě našla.

mluvit o věcech, co nám ubližují, obzláště pokud si přijdete, že tady už pro vás není místo, protože jste ten poslední vyvrhel světa. kdy nevidíte na sociálních sítích nic jiného, než (falešné) šťastné fotky u nestálého proudu kreativy, milionech na účtech (sociálních či bankovní - obě reálně neexistující), podporování toxických lidí a toxického chování, zesměšňování pokud něco děláte jinak - tak jít a rozhodnout se mluvit o opaku bylo součástí mého denní přemlouvání, abych něco vůbec poslala ven.

myslím, že jsme se všichni ztratili ve světě, kdy všechno musí být dokonalý. a v tom vyšperkovaným vesmíru, jsme zapomněli na to, co nám dělá radost. a když si ten člověk tu radost najde, tak klan perfekcionistů vás srazí dolů. na maličkostech. radost není přijatelná, pokud není součástí kolektivního rozhodnutí, že toto zrovna budeme podporovat. (příklad - číst romantasy po třicítce a u toho poslouchat taylor swift) poplivou vás soudama a názorama na život.

a já si řekla, že už jsem dost stará na to, abych se nechala neustále srážet a dorážet. že tohle je pro mě a možná, jenom možná, pro nějakou další dušičku, co chce dělat věci pro sebe a ne pro lajky, dosahy, peníze a oblíbenost na sociálních sítích, který nemají s reálným životem nic společného.

ne všechno musí být vzdělávací, seberozvojový založený na sociální popularitě.

tak dejte vědět. jmenuje se to NAVONĚNÁ BÍDA a najdete pod odkaze.

*kritizujte s respektem a slušnym chováním.

navoněná bída

2024-04-22T17:06:00.008+02:00

dnešní esej na téma, jak nemít, co na práci... a nebát se to použít.

celý článek je inspirovaný TÍMTO.

když nemůžeš tak přidej, to už přece neříkáme. to se nehodí. odpočívat je lidské. vážně? co na to sociální sítě a oslava přeslazeného workoholismu? co když nejsi zaměstnaná? a teď nemyslím zaměstnání jako takový, ale vyplňování volného času radostí, nebo-li býti nikým. co když, ale doopravdy, jenom co by kdyby, nemusím nic dělat? pěstujeme vztahy s okolím a jejich hustle culture nebo chceme pěstovat vztahy sami se sebou?

a přesně jako na konci v ďáběl nosí pradu: ale co když to nechci?

nebuď blázen, aneto, tohle chce přeci každý. (řekla společnost.)

dělat nemusíš. ale mohla bys.

když jsem se v roce 2021 rozhodovala, co dál, zda mam pokračovat být myšička v korporátu, jen abych živila život v lisabonu, a nebo raději pro jednou udělám něco pro svou duši, ptala jsem se sebe sama, zda toto doopravdy chci? je někde vidina lepšího zítřka? žádná vidina lepších dní neni a nic nemá cenu, pokud vás mohu okouzlit mou nihilistickou vášní.

krysí závod, tohle jsme si na sebe upletli sami. ať děláte, co můžete. nikdy nebudeme dost. tučná výplata, řada dětí, s prací či bez práce, v korporátu nebo na volné noze, koníčky, sporty. vždycky přijde někdo, kdo vám ukáže, jak moc to děláte špatně a ještě málo. a pozdě. jenže když se ráno podívám do zrcadla, chci být vůbec dost dobrá? a pro koho? co kdyby mi to bylo všechno úplně ukradené.

víte, proč si většina lidí dělá srandu ze čtení romantasy a smuttu, nebo jenom obyčejné, plytké romantiky? ze čtení vymyšlenejch příběhů o jiných světech nebo dobré známé fiction založené na pohádkách? něco na jednoduchosti je. stejně jako ticho je největší luxus, obyčejný život je hned v řadě za ním. a fantasy žánr dává pocit, že někde existuje něco lepšího, mimo otřesnou realitu.

protože to nesplňuje podmínky nynějšího kapitalistického života plného hustle culture. hustle culture, společenská neudržitelnost. není moc miléniálů, kteří si nyní dokáží užít pohodlný život, zaplatit nájem, ušetřit korunu a mít vidinu lepších zítřků. a teď mluvím o bezdětných miléniálech, těžko mohu posuzovat život někoho, v jehož botách nekráčím. ale z celého srdce si dokáži představit, jak je to všechno, jen né jednoduché. jsou ale tací moji vrstevníci, kteří by raději strhali vlastní život v rámci plnění společenských norem. protože pokud neplním ambiciózní karierismus, tak zásadně musím zakládat rodinu. nic mezi tím neexistuje. možná tam někde mezi tím, leží štěstí.

nic totiž není víc proti moderní době a samotnému hustlismu, než ležet po večerech doma s knížkou, nic nedělat, nemít žádné plány a být u toho ŠŤASTNÍ. věřte mi, pokud chcete přijít o kamarádstvo a chcete vyfiltrovat zlobu ze života, buďte šťastní (a žena).

protože je všeobecně známou pravdou, že nic nenasere lidi víc, než spokojená ženská, která toho nemá moc na práci a po večerech čte o elfech, co maj parádní seggs. ženská, která je jenom ráda, že je ráda. bez udání důvodu.

minulý pátek večer jsem se totiž ocitla ve spirále čtení a když přítel přišel večer domů, zeptal se mě: to jsi do teď jen četla? a nemyslel to nějak špatně, spíš myslel ty kvanta hodin, který jsem od odpoledne, co jsem zaklapla počítač, strávila s knihou.

moje odpověď byla: ano a zítra to udělám znova!

a tak jsem stála před uvědoměním toho, jak moc jsem spokojená a že chvíli všechno nechat a za ničim se nehonit, nestresovat a jenom být, je to nejlepší, co jsem pro sebe poslední měsíce mohla udělat. žiju v bezbřehém světě ignorismu a hodlám v tom zůstat.

doba se totiž otočila, díky sociálním sítím, vidíme, co všichni dělají a nejlépe všechno stejný a najednou. a už tim nemusíme jen oslňovat sousedku, teď s tim můžeme oslňivat celičký svět díky kliknutí na plastovou krabici - a ještě je všechny nechat, ať se cítí méněcenně. tudíž originalita toho, že si budeme závidět něco, když se můžeme navzájem předhánět vlastní zaměstnaností a tím, že nesmrdíme korunou. a pokud tou korunou smrdíme, tak o to víc ukážeme, jak jsem strašně zaměstnaní, abychom se pěkně předehnali. tak jsme se pustili do závodu, a kdo chce kam, pomožme mu tam.

závod o to, kdo zemře dřív na nervy a nebo si užene infarkt. (alespoň u toho budeme hezký a uspěchaný, úspěšný na sociálních sítích, protože tam se děje svět) ale hlavně mít toho, co nejvíc na práci.

I cry a lot, but I am so productive, it´s an art. - Taylor Swift

návod na pasivní agresivismus hustle culture: nikdy se nezastavit a pokud máš čas? přidej si tam kurz, začni investovat třeba? ty neinvestuješ? tak to brzo umřeš. a ještě chudá. a dost možná ošklivá, protože neumíš stárnout, tak jako zbytek instagramový populace, co dělá face yogu a ty mezitim spíš na obyčejnym polštáři břichem dolů. a ještě si dáš skleničku červenýho večer, abys měla pěkně žlutý zuby. a botox si dovolit nemůžeš, protože bys pak neměla na ty trapný knížky. a víno. a bude ti 33? za pět let se na tebe nikdo nebude chtít dívat. ale zase si tam těch úprav nedávej moc. běhej víc. to je moc, budeš stará. cvič víc. a nejlépe pilates na přístrojích, který vypadaj, jak když vám za chvíli vytáhnout vaječníky i se žaludkem. ale nezapomeň to dát na instagram a hlavně, BE REAL, u toho. žij přítomností. čti pouze non-fiction! musíš být vzdělaná a nikdy se nesmíš přestat vzdělávat. ale nikomu to neukazuj! a ty se kreativně nevzděláváš a jenom chodíš do práce a školy? škoda. a proč nemáš děti? to asi nemůžeš vydělávat moc pěněz? manžel ti jistě dá. ale neber si moc, jsi přece samostatná a emancipovaná žena. feministka? tak to se asi neholíš v podpaží. holíš? no tak to bys měla chodit na depilace. zkus i odpočívat. počkat, to jsme na začátku kruhu.

a jako třešnička na dortu, pokud vylezeš jenom přes práh bytu - kterej si dovolit nemůžeš, dost pravděpodobně ten den necháš venku půlku výplaty. ty na to nemáš? tak se snaž víc.

úspěchem už nikoho neoslníte - uspěchaností ano, a čím víc, tím líp. úspěch je v této době samozřejmostí. co jste, když ho nemáte? chcete nic nedělat? a mít normální práci, kde sice nevydělávám na kapitalistický hračky, ale prostě vydělávám, tak abych byla spokojená. nehonit se za ničim? ani za těmi dětmi a manželem? protože se mi to takhle prostě libí? a taky protože nemam jinou možnost. v hlavním městě bych nikdy nepřežila, aniž bych upsala duši korporátnímu ďáblu a nebo neměla ten kýženej business. ani na jednom neni nic špatného, pokud to člověk chce. ale nějak se mi nezdá, že bychom to měli chtít všichni?

asi jsem ve škole chyběla, když se učil chtíč krysího závodu. proč jako krysy běháme v tom labyrintu workoholismu a předvádíme se, že my na to máme?

doopravdy uspěchaní lidé, kteří bojují o přežití sebe a rodiny, nesdílejí na sociálních sítích, natož nepřispívají do tohoto circusu zvanej úspěšnej moderní život. já si tady nediktuji, abychom všichni žili pomalu a v zenu, žili přítomností a pěstovali sebelásku (nezapomeňte, že sebeláska na sociálních sítí se rovná láska sebe, ale nikdy bližního svého!).

a když nechcete a vyskočíte z toho rychlíku? dovolíte se (i kamarádstvu) říci, že vás tohle baví a víc nepotřebujete? spočítejte si, kdo vás na konci doopravdy pochopí. to je nová cesta do pekel, jak si zajistit, aby vás všichni nenáviděli - nic nedělejte, jen si čtete nebo koukejte na seriály a buďte u toho šťastní. lidi už se neotáčí za navoněnou bídou, tu už máme na dosah ruky. střední třída je navoněná bída, která si myslí, že všechny oslní nulovým kapitálním úspěchem. předhánět se, co kdo toho udělá víc, je novej luxus a všichni to chceme. nikdo už nám nepoví, že jsme si tohle peklo udělali sami a že neštěstí z náš čiší jako mor.

morál týhle story je, že budu dál spokojeně sedět doma s knihou a budu si to užívat. a možná vy byste měli taky. informační bída je novej luxus. začátek léčby naší doby je si uvědomit, že my jsme ten problém. sociální sítě z nás udělali narcistický mostra (včetně mě) a dost pravděpodobně včetně tebe. a pokud jste se někdy zlobili na ženu kvůli tomu, že nic nedělala, i několik dní v kuse, tak si dejte facku.

život v portugalsku, algarve: stezka po Seven Hanging Valleys

2024-02-23T11:52:00.004+01:00

Seven Hanging Valleys stezka a průvodce po nejkrásnějších Algarve útesech:

lakají vás malebná zákoutí v portugalském Algarve? tak začneme rovnou tou nejkrásnější stezkou.

v algarve už žiji dva roky a v mém případě platí, co je v nohách, je i v hlavě, takže je načase sepsat, co se dá v algarve dělat, kdy jezdit do algarve a jaké části navštívit. začneme menším průvodcem po portugalských stezkách.

tato trasa vede z Praia da Marinha, přes Praia de Vale Centeanes až po Carvoeiro a byla vybrána organizací European Best Destinations jako jedna z nejlepších turistických tras v Evropě, celá cesta se drží po pobřeží a ukáže vám ty nejkrásnější pláže slunného Algarve. při túrách po okrově zbarvených útesech vystupujících z azurově zbarvených vod se přesvědčíte, že jižní Portugalsko je jednou z nejúžasnějších pobřežních oblastí na světě.

v tomto rychlo průvodci v části Lagoa vám představím, kdy a kde začít, kde se najíst a kterým směrem se vydat:

až po Carvoeiro je to cirka 10km po pobřeží, nahoru a dolu. pokud jedete na kolech či autem, tak se budete muset vracet na místo startu, je to tedy větší zátež, co se týče fyzičky i pro kolena. převýšení je kolem 400m.

stezka vede přes tyto pláže: Praia da Marinha – Carvalho Beach – Praia de Benagil – Alfanzina Lighthouse – Praia de Vale Centianes - Carvoeiro.

já se stezku dávám pravidelně, někdy jen po částech, kvůli autu. ale pokud se sem dopravíte například boltem (je levnější než uber), pak do dvou a půl hodin dojdete do Carvoeiro, v případě odpočinku a zkoušení plážových barů, to je cesta na celé odpoledne.

Kde se nachází Percurso dos Sete Vales Suspensos (Seven Hanging Valleys):

stezka se nachází v západním Algarve v obci Lagoa. nejbližšími městy jsou Carvoeiro, Ferragudo a Armação de Pêra. větším městem by potom bylo Portimão. a začít byste měli buď na Praia da Marinha nebo ve městě Carvoeiro.

nutno říci, že v odpoledních hodinách na Praia da Marinha bude plážový bar zavřený, ale v Carvoeiro (jakožto městečko) je plné barů a restaurací. Praia da Marinha je všeobecně považována za jednu z nejkrásnějších pláží v Evropě. při pohledu na tuto pláž se naskýtá řada pozoruhodných terénních útvarů, jako jsou jeskyně, kamenné oblouky, přírodní mosty a nejisté mořské komíny, kde hnízdí a odpočívají mořští ptáci. v létě bývá plně narvaná lidmi, stejně tak i parkoviště. mnohokrát nenajdete místo na parkování ani v blízkém okolí (je zde parkování i pro karavany). opět doporučuji vyrazit do Alagrve mimo sezónu.

ve většině průvodců pro tuto portugalskou stezku najdete její konec v Vale Centianes, ale není tomu tak. zde je pokračování stezky schováno, musíte jen vylézt na kopec před vámi, když lezete dolů ze schodů k pláži. stezka pokračuje u velké značky O Stop baru, sice to tak nevypadá, ale dá se tam projít a jakmile se opět vyškrábete na útesy, již trasu dál uvidíte a dojdete až do Carvoeiro, kde najdete spousty míst na občerstvení.

Obtížnost: střední/středně vysoká; některé úseky mohou být pro starší nebo velmi mladé návštěvníky obtížnější, jelikož je zde stoupání a klesání poměrně často. pokud nemáte zrovna potrénováno, pořád se to dá ujít, míst na pauzy je hodně. jen tak na posezení nebo u plážových barů. doporučuji pevnější boty na výšlapy. tato klikatá túra pak odhaluje řadu skrytých překvapení, jako jsou hluboké rokle, odlehlé zátoky, lesní plácky a obrovské propadliny, kde je možné slyšet hukot vln. taky zde najdete tu veleslavnou a instagramovou pláž Benagil.

dovolená a počasí v Algarve, kdy vyrazit na dovolenou do Portugalska?

po letech života v portugalsku, vám mohu doporučit jaro a podzim, klidně i zimu, jelikož s oteplováním se nemusíte tolik bát špatného počasí. ledny bývají v portugalsku teplé, algarve je vždy slunečnější než zbytek země. pokud nejste ten typ, co se potřebuje smažit na pláži celý den, ale preferuje aktivní dovolenou za mírného počasí, pak Algarve je ta nejlepší volba během studenějších měsíců. v Portugalsku nejvíce prší v dubnu a květnu, někdy v únoru.

vyvarovala bych se létu, kdy teploty lezou nad čtyřicet stupňů a pochod pod ostrym sluncem je sebevražda. a pláže jsou plné k prasknutí. berte na vědomí, že portugalci si berou dovolené v srpnu, takže tady nebudete jen vy a další turisti, ale i zbytek portugalska, plus velká část španělska.

tipy na cestování po Algarve a celkově po Portugalsku:

- od podzimu 2023 jsou zakázaný kajaky (Benagil) a dostanete se do těch známých jeskyň pouze na lodi a nesmíte vystoupit.

- google maps nejsou často relevantní, co se týče umístění a jízdy autem. místo přesného jména památky, vždy raději zadejte nejbližší parkoviště. taky by vás to mohlo nasměrovat na neexistující místo, ze kterého jen tak nevyjedete nebo odděláte auto. věřte mi, již jsme to zažili na vlastní kůži.

- pokud půjdete tuto stezku, můžete si vybrat jen dotyčná místa a přejíždět postupně. není potřeba to celé jít pěšky, abyste to viděli.

- všechny zastávky: Praia da Marinha – Benagil – Praia do Carvalho – Alfanzina Lighthouse – Praia do Vale de Centianes - Carvoeiro.

- nejlepší bary na pláži jsou: O Stop na Praia do Vale de Centeanes (i když obsluha je občas šílená) a během sezóny je otevřená restaurace u A Boneca jeskyně.

- A Boneca byla do nedávna jedna z těch schovanějších jeskyn, nyní se tam v létě čeká fronta na fotku. je to známé okénku ve skále. mam to dole na fotkách.

- trasa je značena žlutou a červenou

kde je hranice, za kterou už obětujeme vlastní život?

2024-01-20T15:36:00.000+01:00

pojďme se dneska bavit o Radce Třeštíkové. nebo se pojďme tvářit, že se budeme bavit o ní, ale přitom shrneme si všudypřítomný sexismus a to hlavně v podání čecháčství, s jakým kritici přistupují k jejímu psaní.

něž autorka vydala Kde jsi, když nejsi, nikdy jsem si nemyslela, že po ni šáhnu. z prostého důvodu, nejsem cílovka, nikdy jsem na ni neslyšela vyloženě chválu, co se týče knih. poslední, co si od ní pamatuji jsou Bábovky a komentář na sociálních sítích: to snad nikdo needitoval, takže to nemá cenu ani číst. dál jsem si autorky nevšímala. stejně tak není moje krevní skupina a ve světě sociálních sítí jde mimo mě. ani mi nikdy nezkřížila cestu přes lidi, co sleduji já. až na bulvár. tomu jsem nikdy neporozuměla, proč jsou jí tak posedlí. a zlí?

a teď se dostáváme k jádru pudla. autorka vydala Kde jsi, když nejsi. první kritiku, kterou jsem přečetla na knihu, jsem neshledala konstruktivní, spíš jako zaujatou, zapšklou a plytkou. proč? kniha je vulgární, o sexu, název otřesnej, co si to ta ženská dovoluje, je to hnus české literatury.

nikdo se moc nezajímal, jak je to napsáno, a co se snaží autorka předat.

a tady vážení přestává veškerá legrace. protože ať si o autorce myslíte, co chcete, v mém světě nikdo nebude kritizovat ženu za to, že si dovolí psát otevřeně o intimnostech, po třicítce, dovolí si napsat pár sprostých slov - tak ji proženeme peklem. aneb upalme tu čarodějnici.

ráda bych pokračovala menší vsuvkou že mistr Viewegh je u maturity, rád se vtěluje do ženy, píše o tom nesmyslné odstavce, očividně si dost nesáhl na prsa a ženský orgasmus neviděl ani z rychlíku, přesto si dovolí o něm psát. pokud se nepletu, je to i on, kdo zatahoval do sexuálního světa patnáctileté dívky? a nemusíme ani chodit moc daleko, abychom zjistili, že se Hartl v jeho nové knize taky převtěluje do ženy a taky si jenom šahá na prsa. v rámci kolektivního štěstí a upokojení mužského pokolení, si taky na ty prsa šáhnu. a nejenom z toho důvodu, že se bojím, abych tam nenašla bulku.

a tak jsem seděla před tou kritikou, ne jednou, Radky Třeštíkové, která si dovolila rozebrat chtíč její postavy v knize. ta hanba.

nedalo mi to.

kamarádka mi na podzim půjčila Veselí, jelikož jsem nechtěla hned začít její poslední knihou. chtěla jsem si udělat úvod do autorky psaní, chtěla jsem pochopit, jak píše, její styl. byla jsem z knihy unešena? nebyla. téma bylo skvělé. návrat z velkoměsta do vesnice. v jejím psaní jsem se nenašla, přesto jsem si početla hezky. a to se od knihy očekává. konečně jsem asi pochopila, proč je tak oblíbená na druhé straně spektra knižního světa, kde ji milují všichni. pravda je taková, že jsem nenašla nikoho v neutrální zóně. buď ji milujete nebo nenávidíte. co si budem, jestli tohle neni začátek misogynie, tak nevim, co je.

a dnes jsem konečně dočetla Kde jsi, když nejsi. nechám si tady poznámku, kterou mi sdělila kamarádka, že si myslí, jak je náš způsob psaní podobný. když jsem knihu dočetla, ani tolik nevidím podobnost psaní jako panující celoknižní smutek, a to je něco, v čem se ráda hledám. a i když nejsem cílovka, svatba a ani děti u mě nehrozí, tak jsem se v tom s těžkým srdcem našla. a občas bolestí na hrudi, jelikož je dost věcí, co si nechci přiznat. ale hezky popořadě.

prvních šedesát stránek bylo utrpení, nebudu vám lhát. chtěla jsem to odložit a odsouhlasit vše, co jsem si načetla za kritiku. pak se to zlomilo a nedalo se přestat. samotný zhýralý a provokativní sex byl všehovšudy na třech stránkách, žádná obscénnost se nekonala, nerozumím, kde se vzal blud, že kniha je jen o sexu.

knih o sexu si český rybníček moc nenačetl. doporučuji Pod střechami paříže od Henry Miller, a pak si povíme, co je to oplzlý a přes čáru. nebo 120 dnů Sodomy. když už bychom teda chtěli něco perverzního. tyto dvě knihy spadají do klasické literatury. přesto Dáša (hlavní hrdinka) zmiňuje, že si to rozdala s mladším mužem v autě, a češi se křižují. chraň bůh, aby si to žena užívala. ale možná se na to zeptáme hartla, ten nám to vysvětlí. když už se do nás rád vtěluje.

ale teď vážně, kniha se mě dotkla. ať už si o hlavní hrdince myslíte, co chcete, ta úzkost, samota, smutek rodičky, která musí udělat všechno, jen aby uspokojila chlapa a její okolí, aby si sousedky nepovídaly, aby uspokojila vlastní matku hraním si na krásnou rodinu, chlapa, který ji terorizuje a nevidí jako ženu, ale jako stroj na domácí štěstí a ještě mu ho pravidelně podržet.

hlavní hrdince je třicetšest let. to není žádný věk. a možná, když už nejsem od toho věku tak daleko, mi z toho nebylo do smíchu. mám doopravdy už před sebou jen pár let, kdy o mě někdo zavadí pohledem, než začnu být zoufalá, stará a nelíbivá? to už není smutek, tady začíná existenciální krize všech žen.

krize z té trýzně žití ženy pod taktovkou společnosti. autorka vystihla mor poslední doby a ten mor se potom na ni podepsal pod kritikou. mor dnešní doby je společnost, která se tváří, jak je progresivní, ale když vás nedokonalá normálnost praští do očí, černé na bílém, tváříme se, že jsme na morální výši.

protože pokud něco češi jsou, tak morálně vysoko. a nejlépe vůči sousedce, kamarádce, sestře, kolegyni. kniha je pilířem základního problému občanského kolektivu: samota ženy bez podání pomocné ruky. ženy, která si o pomoc říká hodně dlouho, ale nikdo to nechce vidět, protože by nám to mohlo zkazit pohled na ten krásně vykreslený svět. třeba na sociálních sítích.

nikdo nechce vidět ženu po přicítce odcházející od rodiny s mladším mužem. ale když to probíhá opačně, tak je to v pořádku.

měla sis vybrat lépe. mělas to udělat jinak. neměla sis ho brát. nemělas s nim zůstávat. proč sis s nim dělala děti?

jistě, některé dialogy byly za mě nesnesitelné, předposlední kapitola z pohledu muže mi taky nebyla příjemná. ale není to právě to ono? není literatura o tom, že nás má vzít někam, kde jsme ještě nebyli? má nám představit jiné druhy psaní, vyprávění a příběhů. nelíbí se to snad proto, že to většina čechů žije a nechce slyšet pravdu? kniha jako celek není styl, po kterém normálně sahám. já potřebuji srdceryvné rozchody, psychické problémy, lásku v podivným podobách, hloubavost, dlouhé odstavce o ničem, podstatě bytí a marnivosti světa. kniha ale představila krásnou strukturu ženství, chtíče a volá po viditelnosti ženského světa a trápení.

z mého pohledu, kniha bude doceněna až později. a troufám si to takto komentovat, jelikož mam načteno, orientuji se v literatuře a v zahraničním rybníčku by takový povyk kniha neudělala. líbí se mi, že se toho autorka nebála a pustila to do světa. jak říkám, i když není moje krevní skupina (podle ale čeho? prezentaci na sítích a bulváru? - to taky není přijatelné měřítko, není přece pravdivé), ráda si třeba příští léto přečtu další. myslím, že autorsky je zde velký potenciál.

a všem rejpalům, negativní reklama je taky reklama. jen kvůli blbcům na internetu jsem se ke knize dostala, nenechám si názor měnit podle Vildy z Vidlákova a jeho názorům na úspěšnou ženu.

ať se vám to líbí nebo ne, Třeštíková je úspěšná autorka bestsellerů a psát umí. to, že se vám nehodí do stylu, neznamená, že je špatná spisovatelka. spisovatelky a knižní hrdinky tady nejsou od toho, aby vám byly sympatické, aby tady byly pro vaše morální standardy a naplňovaly vaše potřeby, které jste si vytvořili o světě na základě diktátu společnosti. pokud přistupujeme k mužským autorům s tak otevřenou náručí, kde nám servírují nejen sexismus, ale i banální popisování pocitů žen a jejich sexuálního života, nechápu, proč jako společnost nejsme připravení na Třeštíkovou.

ať už působí jakkoliv, jako každá další žena nebyla dána na tento svět splňovat očekávání ostatních, natož mužů. byla dána na tento svět, aby si dělala, co chce, kdy chce, s kým chce a jak chce. a pak o tom napsala. a za to velké díky.

*nadpis článku je úryvek z knihy. jak jinak.

newsletter: dopisy od anety

2023-07-31T11:59:00.008+02:00

krásného dne vážení,

na vědomí se dává i tady, že jsem začala posílat newsletter, přidávám tabulku k upsání a odkaz na první dopis světu.

budeme se bavit o všem, o životě v Portugalsku, a mimo Lisabon, jak nechceme splňovat podmínky diktované patriarchální společností s nádechem misogynistických poznámek od všech, ale zároveň si vylévat srdíčko na Taylor Swift, protože kdo nám více rozumí, žejo? pak taky tipy na cesty po Portugalsku, po Českém Švýcarsku a o tom, jak si brečim do polštáře, protože nemam chatku. jenom dvě divné kočky. ale zase toho nejlepšího parťáka na světě. takže si nemam na co stěžovat, ale mohu, tak budu. vidíme se tam.

nebude to spam, nebojte, ale možná vám první spadnou v mailu do spamu, tak kontrolujte i tam. budu ale posílat psaní sporadicky.

zde je odkaz na první a druhý dopis: TADY a TADY

upište se tady, pokud maily chcete dostávat. je to hlavně z toho důvodu, jelikož si myslím, že se moje psaní nedostává přes social, tam kam má, a nebudu tady teď začínat polemízu o sociálních sítích, to si dáme jednou v mailu. ahoj a čau.

Průvodce po Azorech, São Miguel: tipy na místa

2023-05-12T12:56:00.001+02:00

Plánování dovolené na São Miguel je zábava samo o sobě. Tady najdete ty nejúžasnější místa, která jsme my stihli navštívit. Není to všechno, co je na tomto Azorském ostrově, dá se toho najít a dělat mnohem více. Třeba sledování velryb a delfínů, to jsme vynechali a nebo jsme nestihli všechny termální lázně. Před výletem jsem si určila, co pro mě bylo důležité vidět na poprvé. Proč chci vidět Azory? Co mě láká na nejexotičtějším a nejodlehleším místě Evropy?

Jak jsem psala v minulém článku (TADY), São Miguel je kolem 200 dní v roce pod poklicí, mlhou, oparem, takže se může stát, že se vám některé výhledy neotevřou. Nezoufejte, je tady spousty dalších míst, co navštívit a alespoň důvod se sem jednou vrátit. Připravte se, že na Azorech zažijete čtyři roční období v jednom dni. Pláštěnky sebou, pořádné boty, teplejší svetr, ale stejně tak si k tomu zabalte plavky a opalovací krém. Ostrov není tak velký dá se toho stihnout hodně.

Vodopády:

• Salto do Cabrito

• Poco Azul

• Cascata do Segredo

• Salto da Farinha - blízko najdete ještě jeden na cestě k Poco Azul - stačí jen stoupak po hiku.

• Cascata da Ribeira Quente

• Cascata do Salto do Prego - špatně jsme odbočili a vodopád jsme nakonec nenašli, ale cesta sem je nádherná a na trailu potkáte další vodopády.

Výhledy (Miradouros):

• Ponta da Madrugada

• Red Peak Mill - Moinho do Pico Vermelho

• Tromba do Elefante

• Ponta do Arnel

• Nossa Senhora da Paz

• A Bota

• Buraco de São Pedro

• Praia dos Mosteiros

• Piscinas Naturais de Mosteiros

Furnas:

• Praínha de Água de Alto (na cestě do Furnas)

• Parque Terra Nostra

• Fumarolas

• Lagoa das Furnas

• Capela de Nossa Senhora das Vitórias

• Poca da Tia Silvina - fontána pro (unavené) nožky

• Lagoa do Fogo (původní fotka)

• Caldeira Velha - platí se vstup - buď na celou plochu s termálními bazénky (10euro), či jenom procházka po parku (1euro). Pro bazénky si musíte rezervovat časový interval - doporučuji ten kolem oběda a den předem. Pokud dojdete stejně jako my ten den a koupíte na místě, my měli mezi tím hodinu a půl, můžete čas využít na Salto do Cabrito, vodopád, který je kousek od Caldeiry, takže stihnete. Hned na to jsme vyjeli na kopec na Lagoa do Fogo a měli jsme neskutečné štěstí, mlha se trhla a otevřel se neuvěřitelný výhled. Celý tento výlet byl můj highlight dovolené.

• Fábrica de Chá Gorreana - nejstarší plantáž v Evropě, jedno z mála míst, kde se v Evropě čaj pěstuje. Na Sao Miguel ještě najdete Fábrica de Chá do Porto Formoso, ale první zmíněná je větší. Další highlight výletu, můžete se zde procházet do nekonečna, je to obrovské, všem příštupné, žádný vstup, uchutnávky čaje a ukázka, jak se čaj vyrábí. Nádhera.

Jídlo:

• Associação Agrícola de São Miguel - toto nám bylo doporučeno snad každým Portugalce, včetně rodiny, byli jsme dvakrát a v životě jsem nejedla lepší steak. Udělejte si rezervaci, ale mají i místa bez ní.

• Queijaria Furnense - sýrárna u Furnas, vše pokryto sýrem

• A Tasca - jedna z nejlepších restaurací v Ponta Delgada (jména se zapisují na stůl na místě, doba čekání kolem hodiny na večeři)

• Alcides - udělejte si rezervaci hodně dopředu

• Burger Supléxio

• Na Praia dos Mosteiros je skvělý truck s jídlem, mají výbornou bifanu

Ponta Delgada (hlavní město):

• Jardim Botânico José do Canto - botanická zahrada, i když Azory jsou jedna velká botanická, pokud máte čas, stojí za to.

• Plantação de Ananás dos Açores - pěstování ananasů

Sete Cidades:

• Muro das Nove Janelas - akvadukt

• Hotel Monte Palace

• Miradouro da Vista do Rei

• Miradouro da Grota do Inferno (neviděli jsme kvůli mlze)

• Igreja de São Nicolau

• Lagoa do Canario

Další fotky:

Ochutnejte Kima:

Líbí se vám, co dělám? Můžete mi koupit kafe, na podporu tohoto blogu a mé závislosti. Protože si za to určitě nekoupím víno. :) Děkuji, že čtete a chodíte sem.

Průvodce po Azorech, São Miguel: poznatky a zápisky z cesty

2023-05-05T12:17:00.009+02:00

Já a Azory:

na cestě mezi Evropou a Amerikou je vulkanické souostroví Azory, noří se z oceánu jako ráj na zemi, jak kdyby si někdo chtěl odložil uprostřed modře kousek štěstí. Je to zvláštní mix, lesů a džungle, s jezery a krátery, výhledem na oceán, poseto květiny a zahaleno většinu roku do mlhy. São Miguel je kolem 200 dní v roce v mlze, není žádné překvapení, že se každému jen tak nepoštěstí a některé výhled holt člověk neuvidí. Přes jaro je tedy méně lidí, ale může se stát, že se výhledy neukážou. Nejlepší doba na návštěvu je tedy léto, kdy kvetou i hortenzie a představuje to nevídanou podívanou. Já déšť a vlhko miluji, protože ho je málo. Pro mě to představovalo všechno, co bych od života chtěla. A hlavně jsem na to čekala hodně dlouho, přes nedostatek financí, zrušené lety a covid, se to konečně stalo.

Údaje z výletu sem:

Výlet byl na konci dubna 2023. (Počasí střídavě oblačno: pršelo, mlhy, nebyla zima. Kolem pobřeží nádhera na opalovačku, vnitřní část ostrova pod poklicí, jen občas se něco odtajnilo.)

Letěli jsme z Lisabonu se SATA - Azorskou aerolinkou. Bylo zpoždění, klasika, patří pod Tap Portugal. Stále to vyšlo stejně jako nízkonákladovka. Pokud si to můžete nakombinovat, zkuste toto.

Dovolená byla na 4,5 dne - od úterý odpoledne do neděle ranních hodin, kdy jsme letěli zpět Lisabon.

Letenky jen z Lisabonu vyšly na 100euro na jednoho, ubytování byl apartmán přes booking.com, také kolem 100 euro na osobu na pět nocí. Apartmán mohu jenom doporučit, byl v centru Ponta Delgada a byli jsme spokojení.

Jídlo cenově levnější než pevninské Portugalsko - a restaurace mi všechny přišly top. Maso a sýry jsou neuvěřitelné.

Půjčení auta na Azorech: Než si zaplatíte drahé auto přes internet, zavolejte si.

Doporučuji určitě půjčení auta, bez toho to půjde těžko. Jde to, samozřejmě, ale pokud můžete běžte do půjčení. My jsme zařizovali auto 14 dní předem, což bylo už pozdě - podle toho, co jsem si všude přečetla. Vyskočí na vás všechny servery, přes které se dá auto rezervovat, naskáčou vám tam poplatky a šup, auto na 4 dny bylo pomalu za 350euro, což nám přišlo přes čáru.

Pokud jsme šli na samostatnou půjčovnu, již to vyšlo asi o dvacet euro méně, ale stále zbytečné poplatky, bez který se auto nedalo zabookovat. Dělali jsme tedy řádný průzkum, našli malou rodinnou autopůjčovnu a rovnou tam zavolali (TADY) Flor do Norte rent a car.

Náš požadavek byl taky ten, že auto odevzdáme na letišti v neděli v šest hodin ráno, za což si pomalu všechny autopůjčovny řekly o 50 euro navíc. U tohoto malého podniku nechtěli nic, za všechno si řekli 200euro, byli milí a vstříční a vše šlo hladce. Takže moje doporučení je, než si objednáte drahé auto přes servery na internetu nebo naklikáte profláklé autopůjčovny, zkuste si zavolat a domluvit rovnou s nimi.

Pár tipů k řízení: Místní rádi staví uprostřed silnice jen tak (v Algarve mi to nepřijde občas jinak). Silnice byly všechny v perfektním stavu. Když zadáváte místa do mapy, nedávajte to konktrétní místo, ale parkoviště nebo trail u toho. My si takto parkrát zajeli - já vím, pro někoho je to samozřejmost, my ale nevěděli. Nejsou zde žádné dálnice, nic se neplatí, jízda byla vždy v klidu. Jen pozor na špatnou viditelnost - husté mlhy.

Počasí:

Na Azorech, São Miguel prší kolem 200 dnů v roce. Počítejte s mlhou, vlhkem. Neříkám tomu žáměrně špatné počasí, já déšť miluji, je ho málo, voda není. Pro mě byl toto ráj. Je dobré s tím ale počítat. Pokud chcete jet na jistotu, volte léto. Počítejte ale s lidmi.

Toto jsem se před cestou nikde nedočetla, pokud bych s tim počítala, možná bych nebyla tak zklamaná, že jsem neviděla hlavní přírodní atrakci ostrova São Miguel, výhled z Boca do Inferno. Pokud tedy plánujete vaší cestu, počítejte, že zde hodně prší, a mlha a mraky se následně drží a stane se, že výhledy jsou jen do magického oparu. Stáhněte si nebo koukejte na Webcameras, kde můžete vidět jako vypadá počasí po celém ostrově.

Stejně jako já ale samozřejmě zjistíte, že to není jen o tom a najdete si to svoje. Plánovali jsme výlet na Azory podle toho, co nás bavilo. Já mam ráda výšlapy, procházky v lesích, výhled a útesy. Přítel si zamiloval všechny vodopády, kterých je tady nad stovku. Jsou tady termální lázně a u nich botanické zahrady. Někdo sem rád jede za pozorováním velryb a delfínů.

Doopravdy je toho tady více než dost na plánování výletu sem - my jsme zde byli 4,5 dne a do začátku to bohatě stačilo. Příště už víme, co od toho chceme a budeme se řídit podle toho. Sama bych ráda viděla i další ostrovy - dá se naplánovat i výlet, kde navštívit všechny dostupné.

Azorům se říká Havaj Evropy, někde jsem i četla evropský Nový Zéland, já jsem na Havaji, ani Zélandu nikdy nebyla, takže nemohu správně posoudit. Pokud jste někdo byl jak na Havaji, tak na Azorských ostrovech, dejte prosím vědět, co si myslíte a jaké je porovnání?

Azory jsou ale ráj Evropy. Místo, které mi tolik chybí na pevninské části Portugalska. Jenže to nejsou jen lesy, abych to mohla přirovnat k Čechám či jen pláže a útesy, abych to mohla přirovnat jen k Portugalsku. Tohle má přidanou hodnotu. Zaparkujete auto ve vesničce, ujdete pár kroků a jste v džungli.

Strhující výhledy na nekončíčí oceán z útesů, je jak najít místo, kde nebe je oceán a mraky jsou tak nízko, že vlastně nevíte kudy je nahoru a dolů.

Azorské ostrovy jsou jedna velká botanická zahrady - příroda je exotická, přesto mi to občas dávalo pocit domova. A ta vůně - kde vzduch chutná, kde se nemusíte bát nadýchnut, protože se přiotrávíte splodinami z aut a dalších pevninských jedů. Ta vůně přírody byla omamná a o to víc jsem si uvědomila, jak nedobře se žije na pevnině Evropy, co se týče ovduší.

Pokud plánujete cestu do Portugalska, tak není od věci se podívat, zda by nestálo za to si to prodloužit o výlet na Azory, jelikož dostupnost z Lisabonu je dobrá - lítá jak Azorská linka SATA (patří pod Tap Portugal) Ryanair a Tap Portugal. My zvolili SATA hlavně z toho důvodu, že od nízkonákladovky se cena lišila minimálně a dalo se to nakombinovat. Měli jsme ale zpoždění a viděla jsem i zrušené lety, kdo ale znáte Tap Portugal, nemůže vás to překvapit.

Zvolila bych 4 dny minimálně, abyste stihli to nejhlavnější a měli čas si vše pořádně vychutnat. My bychom toho možná stihli ještě více, pokud bychom se nejeli podívat na Boca do Inferno na třikrát. Dva pokusy z toho tam byla ale taková sibérie, že se nedalo vidět ani na krok, občas ani chodit přes vítr. Poslední pokus jsme zkoušeli vyčkat, zda se něco ukáže, ale viděla jsem jen kousíček. O důvod víc se vrátit zpět. Ne každý má ale samozřejmě tuto možnost, proto pokud chcete střelit na jistotu, zkuste od června do října. Vyslechla jsem si okolo i pár průvodců a ti zmiňovali to samé.

Pokud ale jste nezmaři, vždycky si něco najdete a máte rádi deštivé, chladnější počasí, toto je pro vás. Nemyslím si, že musím někoho přesvědčovat, abyste jeli sem. Pokud toto čtete, tak máte asi jasno. V přítím článku představím všechna oblíbená místa, která navštívit.

Taky bych chtěla moc poděkovat všem, co mi nahodili tipy na cestu a dávám všem za pravdu, že je to krása nesmírná, z fotek to nejde ani poznat a o tom, že se tam chci odstěhovat, asi nemusím ani mluvit. To je ale zase na někdy jindy. :)

A pokud se vám moje práce a články líbí - nebo využijete tento článek pro plánování vaší cesty, dole najdete link na odměnu pro mě, co se tváří jako kafe, ale bude víno.

Líbí se vám, co dělám? Můžete mi koupit kafe, na podporu tohoto blogu a mé závislosti. Protože si za to určitě nekoupím víno. :) Děkuji, že čtete a chodíte sem.

Do you like my work? You can support me by buying me a coffee. Thank you for reading and being here.

Průvodce Benátky | tiny travel guide to Venice, Italy

2023-04-08T18:03:00.009+02:00

Celý průvodce, tipy a rady na Benátky v češtině, najdete TADY.

all about Venice for 4 days trip, with a budget and willingness to drink lots of aperol whilst being on a gluten diet. we went to Venice at the beginning of March, the week after the carnival, and we couldn't have picked a better time to go. even though one day it was a bit rainy, it was worth it for the lack of people and overall chill atmosphere. recently i have experienced only crowds in Lisbon and Prague in the time past covid, this was very refreshing. i was a bit scared to visit Venice for the mounts of people, but in the end, it was a great surprise and a chill holiday. so if you are not scared of a bit of cold and rain from time to time, visit Venice at the end of February or March. worth considering that prices are also a bit better.

we have been there during the week, from Monday till Friday - that was also a huge help, skipping the weekend crowds.

we have stayed in Hotel Commercio & Pellegrino, right in the city center next to Piazza San Marco, and the location was spot on. overall, this hotel was wonderful.

so here are my tips for what not to miss in Venice, Italy:

Food/Drinks:

Birreria Forst

The Caffe Rosso

Gelatoteca SuSo

Rossopomodoro

Caffé Florian - the oldest coffee house in the world - is also the most expensive I have ever visited.

if you lose yourself a bit in the small streets of Venice, you will find places called here Bacáro, small bars to have snacks (cicchetto), wine and coffee. Grande Canal is the best for sightseeing, but skip the overprized places and find yourself some nice, cozy places outside the touristy area.

Sights:

Bridge of Sighs

Acqua Alta Library - the famous book steps

Ponte dell'Accademia

Danieli Hotel

Palazzo Contarini del Bovolo

Peggy Guggenheim Collection

Ponte Della Paglia

Walk the Canal Grande

T fondaco Rooftop Terrace - the visit is for free, book your visit in advance, at least a week, don't forget to book for all the people visiting and just check what time is the sunset. we visited exactly for that time and it was magical. we were also lucky for the weather and fewer people.

Murano/Burano - easily approachable with public transport, a nice boat ride. i strongly recommend to try to go back to Venice during sunset. Buy the tickets for the boats for 24h or more - buy it online, with an app, or at any place near the boat station Vaporetto (water bus), the company is ACTV, it is the best option and you can also use it just travel around and see Venice from the water without paying extra for taxis, or other touristy, expensive transports.

the cheapest and easiest transfer to and from Marco Polo Airport is by ATVO bus to P.zzale Roma, I bought the tickets, also for the way back (18euro), right at the airport as there were no people, there is also an option to buy it online.

don't forget there is a new city tax in Venice since January 2023 and you will pay accordingly to the days you stay accommodated in the city center - the prices differ from 3 till 10 euro.

any questions will be answered in the comment section.

photos from Murano and Burano will be put in another article as it would be too much. see you then. don't forget to see all the photos on Instagram.

Líbí se vám, co dělám? Můžete mi koupit kafe, na podporu tohoto blogu a mé závislosti. Protože si za to určitě nekoupím víno. :) Děkuji, že čtete a chodíte sem.

Do you like my work? You can support me by buying me a coffee. Thank you for reading and being here.

tam, kde na tebe nečekaj

2023-03-19T11:32:00.002+01:00

Feministkou snadno a rychle si nezaslouží jen post na sítích, ale snad i kratší úvahu. pro ty, co maj na to chuť.

kniha pro mě otvírá témata, která jsou pořád v české společnosti velké tabu. jasně. jste z velkého města? máte sociální sítě a tam pěknou progresivní skupinu, kde sledujete všechny fajn influencery, co jdou s dobou a nikdy by nevolili populismus? vítej v šťastné bublině. tahle bublina ale neni reality, stejně jako tato kniha neni samozřejmostí. stejně jako slova této knihy nejsou denní chleba typické české rodiny.

já jsem z ústí nad labem. a jsem miléniál. (jsem chudák, vždyť já vim) doopravdy jsem si myslela, že moje generace je ta progresivní a že nebudeme svázáni diktátem sexismu a patriarchátu. minimálně, že si budu moct dělat, co já chci, za svého dobrého rozhodnutí, a támhle Jiřka mě nebude za zády pomlouvat, protože bláznivá aneta má už po třicítce a ještě nerodí. bláhově jsem si myslela, že tohle už nám nehrozí. možnosti jsou otevřené. a jak mi jednou jeden týpek řekl při rozchodu: víš, já bych s tebou byl, ale těch možností je tolik.

a znova. já jsem z ústí nad labem. při poslední návštěvě jsme s kamarádkou zašly jednu krásnou sobotu do baru, bylo někdy po jedné v noci. bar plných chlapů po čtyřicítce, až na barmanky, nás tam bylo asi tři a půl - žen. kamarádka se ozvala první, zda to není divný, že tady neni žádná baba. no protože jsou doma s dětmi. a kluci můžou rajzovat.

načež si k nám přisedl pán. tak nějak vyzvídal, odkud jsme, že z ústí? a že jsem vás tady ještě nikdy neviděl. to pamatujete tenhle bar ještě? vždyť to jste musely být ve školce. a máte holky muže?

odpovídám, že mám.

a na to pán:

a už jste rodila?

v mé naivitě jsem si myslela, že pán říká, rodilá. jako rodilá ústečanda. ptám se tedy ještě jednou, co prosím?

no jestli si rodila?

ne, nerodila.

a když máš muže, proč si ještě nerodila?

opakuji, já jsem z ústí nad labem... (a ačkoliv vyjádřím svůj názor na děti a svatbu níže, nejsem si zcela jistá, zda by žena měla být definována porodem. jako jen to mininum té sprostoty za tou otázkou. sprostota nemá nic společného s tím samotným porodem, jen konstatuji).

a popravdě, už jenom to, že je mi přes třicet, nemam děti a ani manžela. a pozor, ani to neplánuji. je to stále vrchol veškerého troufalství a pokud nesledujete kroky minulosti, v mém případě, bohužel i vrstevníků, tak jste jednoduše divná. co si budem, já jsem si na svoje konto již poslechla tolik urážek - studená, samotářka, divná, pošahaná, navždy skončí sama, uřvaná, už jenom to, že nenosim výstřihy, když mam co ukázat - prostě divná. knihu bych mohla napsat na to, jak moc špatná jsem za celej život byla, když odmítám procházet uličkou v bílých šatech a nechat se někomu předat. a pak hned dělat děti. protože to musíme definovat a ještě negativně, aby nám to konečně dalo smysl.

moc bych si přála, aby si společnost jednoduše zapamatovala to, že ne všechny ženy touží po svatbě a po dětech. tečka, konec diskuze. a hned za tím, že nikomu do toho nic neni. takže se na to ptát je nemístné, sprosté. jen si tady nechám poznámku, že se mě na to nikdy neptala nejbližší rodina nebo přátelé. opět - bublina. ale lidi, s kterými se již nevídám a nebo neznám.

bojím se toho, že tyhle obstárlé tradice jsou stále vnucovány do dívek mladšího věku. že jim je vkládáno do hlavy, že jako ženy nemají jinou možnost, než se zaškatulkovat do boxíku manžel a dítě nejlépe před třicítkou. že tohle srabáctví a sobectví se vylejvá na někom, kdo se teprve definuje a následně žije ve strachu. většina mých kamarádek či žen, které jsem znávala, mi řekly, že si vždycky myslely, že do dvaceti osmi budou mít tu rodinu a tím se jim naplní život.

já vždy tvrdila, že chci být bohém. bylo mi několikrát řečeno, že na mě nikdo nikde nečeká, natož v zahraničí. a myslím, že si nesu hodně traumat a dovednosti nebýt nikdy šťastná, protože mě společnost už jako mladou dívku definovala jako neúplnou a zkaženou. ty nechceš svatbu? neříkej, že nechceš děti! nerouhej se! tohle přece holky neříkaj! počkej, si povíme, až změníš názor.

nemít nárok na názor a pocity mi vždy přišlo jako součástí ženství. můžete mít jen ty hysterické pocity, ty vás jako ženu definují, ale nechuť splňovat určité společenské konstrukty, na to už nárok nemáš.

v tomhle jsem vyrůstala já. a bojím se, že v tom vyrůstají stále další.

a jako poslední bod bych si odložila, že jsem se dlouho bála něco podobného napsat, protože se támhle Jiřina od dětí urazí a hodí po mě sprostou slinou. ale pokud se já sama chci dostat z určitých traumat a komplexů, co si nesu, chci taky poukázat na moje právo mluvit o tom, že mě svatba, ani děti nelákaj a zároveň, proti tomu nic nemam, pokud za tím stojí konsent štěstí - všichni přítomní jsou šťastní, naplňuje je to a dělají to podle svého nejlepšího uvážení a potřeby. ne, protože nám společnost nadiktovala být tou, co byla a je ona. nedej bože, protože o tom někde rozhodl chlap, aby ženy hlavně plodily.

já žádnou Jiřinu neznám.

odkaz na knihu ZDE

Chceš do sebe naládovat více feminismu? Nebo jen číst víc? Co zkusit i tyto knihy:

The Years - Annie Ernaux

A Frozen Woman - Annie Ernaux

Men Explain Things to Me - Rebecca Solnit

The Awakening - Kate Chopin

Trick Mirror: Reflections on Self-Delusion - Jia Tolentino

We Should All Be Feminists - Chimamanda Ngozi Adichie

Women Who Run With the Wolves - Clarissa Pinkola Estés

The Yellow Wall-Paper - Charlotte Perkins Gilman

The Dream of a Common Language - Adrienne Rich

In the Margins: On the Pleasures of Reading and Writing - Elena Ferrante

The Bell Jar - Sylvia Plath

The Complete Poems of Emily Dickinson

The Second Sex - Simone De Beauvoir

On Self Respect - Joan Didion

Líbí se vám, co dělám? Můžete mi koupit kafe, na podporu tohoto blogu a mé závislosti. Protože si za to určitě nekoupím víno. :) Děkuji, že čtete a chodíte sem.

Do you like my work? You can support me by buying me a coffee. Thank you for reading and being here.

já, lisabon I.

2023-01-15T12:18:00.003+01:00

vrátila se nám doba přecovidová. a boom cestování a digi nomádění je zpět, s tím se rozjíždí nereálný obrázek na sociálních sítí, jak se doopravdy v portugalsku žije. pokud to tak můžu říci. to, že jsem to ustála v portugalsku je samo o sobě zázrakem. a teď vůbec nemyslím to, že jsem někoho potkala, s kým jsem v dospělém, reálném vztahu, ale spíše to, že jsem dostala šanci na novou práci během covidu, že jsem se zapojila do české školy v lisabonu, a že jsem neutekla, i když jsem byla velmi, velmi blízko. protože to, když po letech nemáte sám sobě, co ukázat, na něco reálného šáhnout a být pyšní. když jste v bytě s člověkem, kterého vlastně vůbec neznáte, v práci jste nespokojení a v kreativním limbu, nepíšete a jen všude posloucháte, jak je život fajn, fajn, fajn fajnový. a vy znáte jen samotu a osamění. tak se můžete taky hezky pěkně zacyklit. a vycyklit se dá pořádně zabrat. a ten obrázek života na sociálních sítí vykresluje zcela jinou podobu. nahrává tomu, že si přijde jako jedinej člověk na světě, který to v portugalsku nezvládá.

jak jsem se tedy zmiňovala na instagramu, před nějakou dobou jsem se stěhovala do algarve. na jih portugalska. hlavní důvod, nebo spíše pomocná ruka z tomuto rozhodnutí byla, že jsem potkala portugalce, který zde žije a já měsíc před setkáním s ním, tedy něco málo přes rok nazpátek, jsem dostala novou práci kompletně remote. stále pracuji pro portugalskou firmu, byla to i firma, ke které jsem se chtěla připojit, a moji kamarádce tam, ještě před covidem. bohužel přišel covid a nebylo pro mě možné změnit a zůstala jsem tedy v původní práci, se kterou jsem se sem stěhovala, abych měla něco do začátku.

já se nechci předbíhat a tohle pravděpodobně bude dlouhá etapa článků, kde bych i sebe sama seznámila, jak se to všechno stalo. ale abych i ukázala na problematiku stěhování se na druhou stranu Evropy za tím, že tady chcete žít i s prací té země. já jsem nikdy nebyla v portugalsku za erasmem. tohle byl vždycky nápad z mé hlavy. stalo se tak v roce 2016, když jsem sem odešla poprvé, abych zkusila život jako bloger a pisatel na cestách, ale abych taky zkusila něco jiného. neznámého. znala jsem jen erasmus ve španělsku a nějaké menší ťutky po evropě na pár měsíců. to mi bylo čerstvých 25 let. hodně z vás ten příběh zná a já nechci zabíhat do detailů. rok v lisabonu, latinská amerika a čechy.

pak jsme se sem stěhovala v půlce roku 2019, doslova ze dne na den. během 3 týdnů toho léta jsem dostala osvícení, sebrala jsem, co jsem měla, poslala životopisy a hrábla po první práci, co přišla. bylo mi čerstvých 28. prošla jsem si rozchodem z dlouholetého vztahu a docela krušných pár měsíců, kde se vůbec nepoznávám. nechtěla jsme být v praze, protože praha mě dostala do hlubin, ze kterých jsem se dlouho dostávala, byla jsem tam nešťastná a lisabon jsem milovala. miluji ho dodnes. přírodu, samotu a klid miluji ale víc. a nedokáži snést digitální nomády v lisabonu. a bohužel, během covidu, takovej uvězněnej digitální nomád, byl jediná možnost, jak potkat nové lidi. (tohle je vyloženě jak se cítím já, nechci, aby toto vypadalo jako útok, jen chci představit problematiku ze strany obyčejného života.)

ono totiž když se během covidu obklopujete jen lidmi, kteří vydělávají velké peníze mimo portugalsko, a nechtějí mluvit o ničem jiném, nebo o tom, jak je život v lisabonu levný a super, když vy vidíte za tu pokličku toho, jak reálný člověk žije, těžko se vám to stravuje. začala jsem ztrácet většinu kamarádek, které jsem doteď znala. nedokázala jsem se smířit s faktem, že jedinou konverzaci, kterou mohu nyní s lidmi vést, je o práci, penězích, klientech. nikdo se nezeptal, jak se máme, jen a pouze hledal příležitosti, jak urvat kus práce druhého nomáda, dost pravděpodobně dělajících socky či marketing. toto během covidu, kdy život pro lidi v lisabon vypadal, jako kdyby se nic nedělo.

a tohle bych si tady hlavně chtěla odložit. já život v portugalsku miluji. ale život v portugalsku není takový, jak vám ho předvádějí digitální nomádi. z lisabonu se stalo semeniště digitálních nomádů. já jsem si jistá, že i takový student na erasmu musí přemýšlet a hlídat se, aby vyšel. to, co je vám prezentováno na sociálních sítích, není reálné.

nikdo se nebaví o tom, jak je to složité. občas smutné. a neuvěřitelně izolující, pokud nesdílíte stejné postoje. život v lisabonu je bublina. já byla na rande s cizincem, co nebyl portugalec, jen párkrát. raději jsem si vždy vybírala, či jsem kývla portugalci, i když to bylo velmi těžké s nimi, jen z toho důvodu, že jsem věděla, že budeme mít reálnou konverzaci o životě. v portugalsku. o tom, jak je to těžké najít bydlení, uživit se, potkat lidi.

hodně mě toho taky naučila česká škola a konverzace s rodiči zde, tady teprve člověk doopravdy pochopí jak těžký život pro rodinu je tady. jak se rodiče musí otáčet.

samota je neodmyslitelnou součástí tohoto procesu. a protože pro mě bylo těžké toto všechno překousnout, izolovala jsem se kompletně. většinu kamarádů z čech se odmlčela, protože nepochopení stěhování se do zahraničí od blízkých je taky dost bolestivá věc, ale o tom jindy. česká škola mi neskonale pomohla.

takže abych tuhle story dovedla k jádru pudla. v roce 2021 jednoho velmi smutného, osamoceného léta, kdy jsem se dostávala z těžkého post depresivního stavu, ze kterého mi pomohla až silná terapie, jsem viděla na facebooku událost. byl to sraz čechů a slováků v lisabonu. jen tak, kdyby se někdo chtěl přidat. a protože mi to přišlo až kosmický, jak mě to trklo do nosu. rozhodla jsme se, že tam zajdu. nikoho jsem neznala, šla jsem tam úplně sama.

a v podstatě to, co odstartoval jeden takový sraz, se bude dlouho popisovat na několik článků. ty skvělé lidi, co jsem tam potkala, které teď mohu nazývat kamarády. tu nekončící inspiraci, co mi tihle lidi dávaj, a jejich tvrdé příběhy za životem v zahraničí, jsou příběhy samy o sobě a myslím, že tohle jsou ty příběhy, co bychom na sociálních sítí měli poslouchat. že to nejsou příběhy nereálných, zkreslených životů, o tom, jak to doopravdy chodí, ale jsou to příběhy o tom bojovat o své místo na slunci v zemích, kde vás nikdo nezná a kde, když nebudete mluvit perfektně jejich jazykem, tak vás jen tak někdo nepřijme.

mě jeden takový sraz nadchnul nade vše. změnil mi život. posunul mě dál.

na tomhle srazu jsem poprvé slyšela o české škole. a protože jedna věc, kterou na sobě cením je, že jsem se nikdy nebála ozvat, jsem se hned chytla příležitosti a v podstatě o učitelku v české škole jsem se zažádala sama a hned se pokusila sejít s ředitelkou školy. a vyšlo to.

chytla jsem se hned další příležitosti, byly tam i dvě Barči, obě zpěvačky. jedna natáčela video, a já se zeptala, zda si ji u toho mohu pofotit a druhá byla taky učitelka v české škole. natočilo se video by moi, já mam nádherný fotky, a dvě kamarádky.

kam tímhle mířím? ta story samozřejmě pokračuje dál, ale abych zase neodbíhala. směřuji tam, že není všechno zlato, co se třpytí a nevěřte lidem, co se vám snaží prodat pohádku digitálních nomádu o portugalsku. prošla jsem si tolika srazy nomádů, že z jednoho jsem se musela zvednout a odejít, protože moje energie jednoduše nerezonovala s tím, co se tam prodávalo. realita života v portugalsku je jinde. je krásná, ale krásná právě kvůli tomu, jak je to tady i těžký a ten reálný život tady má většinou víc nevýhod než pozitiv a ukáže se, jak moc tuto zemi a život v zahraničí milujete.

život v zahraničí je oběť a investice ve víru, že to bude mít pro vás do budoucna obohacující prospěch, i když jste momentálně na dně, kde brečíte a vztekáte se, jste sami, nemáte moc peněz a nesnášíte vaši práci. a třeba taky přijde pandemie a nepustěji vás ani domů pod maminčinu sukni.

tohle není pesimistický článek, tohle je článek o realitě všedních dnů člověka žijícího dlouho na cestách a v zahraničí. zároveň bych tento článek i chtěla věnovat těm, co to v portugalsku zkusili a nevyšlo to. jste hrdinové. mně to vyšlo až na potřetí. a když jsem tu byla podruhé na léto 2018, byl to velmi rychlý konec, kterým se ani moc nechlubim, protože mi nevyšlo nic a vyloženě jsem s touto ideou sekla. ale jak vidíte, není všemu konec, šance přicházejí, jen je musíte chytnout za pačesy a nejsou zadarmo. člověk se musí sakra otáčet. třeba vám to vyjde až na po páté, nebo vás to přivede jinam. ale to, co vidíte na sociálních sítích ohledně portugalska vám může hodně ublížit, protože byste chtěli, ale nejde to. nelétají tady pečení holubi do pusy. vždyť jen to papírování, jak se tady zařídit, je nekonečný. nemluvě o řešení ubytování v lisabonu, které bylo vždy tragické, ale momentálně je to spíše hororová zkušenost. jako tip na konec si tady odložim, pokud sem plánujete cestu, přidejte se do všech facebookových skupin, co můžete. tohle byla moje rada od roku 2016, jak na lisabon a stále to platí. najdete tam veškeré informace, lidé vám rádi pomohou. a s tím se i pojí, máme krajanské skupiny, srazy se pořádají a každý je tam vítán. pokud skupiny nenajdete, napište mi.

budete dostávat šance, já tady nechci strašit s vesmírem a eso, ale nebudu vám lhát, to co mi do života přinesl jeden sraz a jedna snaha najít a poznat lidi, se dá snad popsat jen vesmírně. :) vždyť i na ty srazy digitálních nomádů v lisabonu jsem chodila jen a jen, abych někoho potkala. nemyslím partnera na život, ale kamarády. musíte to zkoušet, i když to bolí.

vidíme se příště.

ahoj a čau.

odkaz na video zmíněné, co jsem natočila s Barčou Fürstl ZDE, zvládly jsme to za jeden den, na telefon.

Cestujete po Portugalsku? Tady jsou moje tipy a rady na dovolenou do Lisabonu či na celou zemi. LISABON PRŮVODCE a PORTUGALSKO, cestování po Madeiře TADY, cestování po Jižní Americe TADY, jak na Machu Picchu levně a tipy na cesty TADY a batůžkaření po Jižní Americe TADY, dobrovolnictví v Peru a vše cestování po Peru TADY.

Líbí se vám, co dělám? Můžete mi koupit kafe, na podporu tohoto blogu a mé závislosti. Protože si za to určitě nekoupím víno. :) Děkuji, že čtete a chodíte sem.

Do you like my work? You can support me by buying me a coffee. Thank you for reading and being here.

the writer has no name

2023-01-08T11:32:00.005+01:00

i have finally finished reading the art of the novel by milan kundera. it was long overdue, but as usual, it came in the right time. i might not ever be a successful writer, in the case of kundera exceptional artist, philosopher and thinker.,(very much misunderstood by his own country. the country we both once called home.) but i simply might educate myself on the topic of the craft and try to find better comprehension behind any novel meaning. the art of the novel and writing interesting in a separate entity from the author. it is a living entity, a creature forming itself.

i fight a lot with the criticism and the eyes that read these words and judge me for it. the eyes that search for me and themselves in it, not the meaning of my chain of thoughts. yet digging deeper on kundera´s thinking and his approach to writing, the author is the vessel to pass the message, which is the only connection to the final piece.

the novel or the writing put out should be a stand-alone piece of the writer's mind, not the existence of the writer as a person and therefore losing the boundaries of judgment and criticism, for the kind of person he is and the life he has.

kundera says, the novel should be published under a pseudonym, not only to escape the misunderstanding under the wrong pretense of knowing the person who writes, but also to take away the narcissism of the personality being transmitted to the words and therefore not losing the meaning of a pure message. the author will put himself into the writing if he knows he is being seen for who is. with the sweet belief of not being recognized, comes art.

it makes me wonder how much authenticity i lost here and how much of my writing i miss just because i am scared of people seeing me over my writing.

i am fully aware that fear places a big role here, namely in my case, whilst in kundera's case it goes deeper to produce a novel, but yet again the fear of being seen is highly connected to my own egoism and traces of narcissism. and still, kundera's books are being published under his name. or are there books we do not even know about? and therefore he is also able to put his ego aside?

elena ferrante recently publish a book on reading and writing. as she slowly introduces the topic, she mentions: "the "I" who writes seriously is twenty people, a hypersensitive plurality all concentrated in the hand provided..." and she adds "True writing is the gesture that digs into the warehouse of literature in search of the necessary words."

"the writer has no name." she continues.

kundera quotes faulkner and for the longest time, this part of writing stays stuck in my head: It is my ambition to be, as a private individual, abolished and voided from history, leaving it markless, no refuse save the printed books. and it continues as such: It is my aim, and every effort bent, that the sum and history of my life, which in the same sentence is my obit and epitaph too, shall be them both: he made the books and he died.

can we only be real artists if we strip ourselves of the ego, identity, and marks made on this earth? can we only be authentic and produce pure art when we are not haunted by the judgment of others. to write freely, do i need to strip myself of all i know and who i know. who i am in society. and how can one do this in the era of social media when the self does not exist? self, right now, is only a projection of likes and dislikes formed by other people and algorithms. we are being everyday formed and reformed by the highest power of judges, the screens. every day comes back to me with the question on social media, to be or not to be? there.

my fight with the understanding of society and the never-ending feeling of being misunderstood does not end here but gives me hope in the texts of kundera and other books, that i am not alone. that I, as a person of wanting to speak and write, do not want to be questioned, i want to be read and understood in the scope of the world and my words, not in the scope of somebody trying to make sense out of me for their own good, to fit in their world of understanding, to their understanding of history and social stigma and preferences.

i feel like i want the words to flow and find their way to new thinking of opening new rooms.

if broken heart is an open heart. what does it say about the mind?

i wish this would be the push for me to write more, to get to it and finally produce something i can be proud for the sake of writing. not for the satisfaction of the outside world. i wonder if my way of writing or simply thinking that i can do such a craft comes only from the fact that i fancy reading and overthink all i do, having high construction of social criticism inside of me and never-stopping need for finding myself and a deeper understanding of things. i am not a novelist nor a writer, i rather consider myself as an explorer.

but yet again, the need for stripping myself of this and to quote kundera's art of the novel again, coming from Kafka, a writer needs to deconstruct himself in order to construct a novel. a final piece of art that is ready to be unleashed for the world. to create a clean slate for the ideas to come. never to think of oneself. to lose the moral ground so severely filled into of us to be only a mirror of current and past events, never to try to be the reflector of new ways.

"A novel examines not reality but existence. And existence is not what has occurred, existence is the realm of human possibilities, everything that man can become, everything he's capable of. Novelists draw up the map of existence by discovering this or that human possibility..."

* quoted: Milan Kundera, The Art of the Novel

Elena Ferrante, In the Margins. On the Pleasures of Reading and Writing

Documentary - Milan Kundera: Od Žertu k Bezvýznamnosti

Photo - Wednesday, Netflix

Líbí se vám, co dělám? Můžete mi koupit kafe, na podporu tohoto blogu a mé závislosti. Protože si za to určitě nekoupím víno. :) Děkuji, že čtete a chodíte sem.

Do you like my work? You can support me by buying me a coffee. Thank you for reading and being here.

až se zase jednou potkáme.

2022-07-31T13:21:00.001+02:00

začala jsem číst Bílou Vodu od Tučkové. u babičky. na zahradě. vzpoměnla jsem si, že přesně před třemi lety jsem poprvé četla Žítkovské Bohyně. a vzpomněla jsem si, protože jsem to četla na dovolené v lisabonu, kde jsem se zase jednou odrazila z pomyslného dna. dna charakteru, ne života.

já už to nevidím tak, že mě lisabon zachránil, nebo že to rozhodnutí zcela změnilo můj život. jen se můj život odebral do jiného neznáma, a bohudík/bohužel některým událostem se pohnul odlišným směrem.

já jsem se hrozně bála třicítky. nebo jsem si to myslela. podle mě jsem se spíš bála převzít zodpovědnost za další životní rozhodnutí. protože dříve jsem to mohla hodit na rozverná léta dvacítky. teď pod tíhnou vlastního soudu jsem si myslela, že třicet vroubků znamená hanbu. s ostudou si přiznat, že to v lisabonu nefunguje, a že tam už nechci žít. nebo spíš chci, ale není to něco, co už mě dělá šťatsnou a já nevím, jak to štěští najít tam, kde už jsem ho vypotřebovala. jenže to nebylo štětsí, co jsem zpotřebovala, to bylo jen ten růst, co už jsem nemohla na stejném místě najít. a ten růst. to je to, co mě vždycky hnalo dál. takže jsem se někdy mezi listopadem a prosincem uvědomila, že už to dál nejde. dáme tomu do jara a potom půjdu s batohem zpátky. kam? vždyť zpátky neexistuje.

myslím, že zatím nestála ani tak samotná praha, jako to, že bych se vrátila zpět někam, kde jsem byla tak neukotvěná. bez ničeho. že poslední tři roky v portugalsku nepřinesly žádné ovoce. jenže člověk se nikdy nevrací na to stejné místo a tím stejným člověkem. jak se můžeme vrátit někam, kdy se všechno změnilo. my i místa. lidi žijící tam. lidi narostli, stejně jako my. ať už to vidíme jako prohru nebo výhru. změna není konstantní. je nevyhnutelná. trpělivá. pomalu příchozí. a přijde, když ji nejméně čekáme. kdy jsem to vzdali. ona přijde, protože čekala na nás, až jí otevřeme dveře, o kterých jsme ani nevěděli. nechali jsme to být. když cítíte, že život musí být životem a vy nemůžete nijak zasáhnout.

myslím, že ten hrozný klid toho souznění s nevyhnutelnem, mě konečně nechal v noci spát. to všechno se odehrávalo, když jsem to neviděla, necítila. kdy jsem si myslela, že nic nemám. tak jsem na tom všem pracovala. a život na tom pracoval kolem mě. každá ta slzička nad rozlitým mlékem, nesla svoje ovoce. jsou věci, které bych teď chtěla napravit, ale asi na ně ještě nemam dost kuráže nebo toho osobního rozvoje.

a tak nějak v prosince jsme byla rozhonuta, že dílo je dokonáno a toho roku se vrátím domů. a že to zkusíme ještě jednou. do třetice? a jak to tak bývá, ona byla ještě další možnost. to byly ty dveře. a přes zdrcené ego pracovním propadem a vztahovými rozklady - přišla práce a kamarádka se mě zeptala, zda bych se nechtěla potkat s jejím kamarádem. a protože víme, jak to chodí, tak jsem řekla ne. a pak ještě jednou ne, pro jistotu, aby to bylo všem jasné. mně. kamarádce. vesmíru.

no a o těch několik měsíců později spolu bydlíme.

těžko říct, jak se na udolásti v životě stanou, kdo je plánuje a proč. kdo vám hodí klacek pod nohy a kdo ho zase pro vás sebere. a pak vás tím klackem praští. nevěřím na náhody, ale na osudovost. na to, že se věco dějou, aby nepomohly nám, ale lidem kolem nás. aby neposunuly jen nás, ale okolí. aby se to pořád hýbalo, aby nic nebylo statické. i když se to tak na chvíli jeví. věřím na hloubky, které se odtajní pro vyšší dobro. věřím na moudrost, co nepřichází sama, ale těm, co se ji snaží najít. bádat a jít ještě hlouběji do nitra, kde se nám to nemusí úplně líbit. kde je temno, ale přibarveno, aby se nám to na povrchu lépe trávilo. věřím, že jsem se tam ještě nedostala a ten vnitří boj je dost často potřeba překonat, abychom se stali lepším člověkem pro toho druhého. jenže možná se v tom temnu najdeme, potkáme a podáme si ruce. možná jsme tam všichni úplně stejní, jen se tam někteří dostaneme dříve nebo později. ale ten úkol je se tam alespoň jednou dostat a potkat se. a na těch stupních té životní temnoty dostaneme, to co jsme vždycky chtěli. ne pro uspokojení egoistického chtíče, ale abychom se opět dostali dále, na další práh.

a je to krásný. ať už to má jakoukoliv podobu vašeho štěstí. platí to a je to vaše. i když to támhle někdo dělá jinak. a tak se tam možná jednou potkáme, podáme si ruce a řekneme si, že jsme se dlouho neviděli a je to všechno zapomenuto a možná bychom mohli zase začít znovu, ne tam, kde jsme skončili, ale tam, kde jsme začali.

this is not a love story. period.

2021-09-19T12:05:00.005+02:00

it is funny how men answer when they are being asked of turning 30. nothing changes, is the enlighted answer they like to provide. like it is something we should all laugh about. because, truly nothing changes. for them. and then they like to add, you will see. as obviously that is something they know better than you. as always and as anything. but this is not supposed to be praise on mansplaining or getting the forever and ever unsolicited advice. and this has nothing to do with love, expect all for nothing else then womanhood. this is about us being decided by incompetent people who have never even experienced the true pain and glory of being a woman.

i don't feel sorry for them nor for myself. i feel sorry for all those moments when i actually got a chance to stand up for myself and be the wannabe feminist i should have been a long time ago. yet again, not for myself, but for all those women before me. insulted in their faces by a chauvinism of their lives and how to lead it.

and i mean. we do live in a world where a woman is being tested on daily basis. by everything and everybody, especially everybody the men. as if it is not easy to carry the burden of womanhood, we also need to deal with men testing woman of her knowledge.

and let's face it. dating apps are mostly filled with narcissistic men, thinking they know better, so going on a date shows just the proof of it. not even to the particular woman on that place. as much as it hurts to say it, we as females are not the essence of the date. the ego has the leading role, the ego was taken out for a fancy beer.

and as dolly alderton said in her book Ghosts, dating apps are a young man's game. if you wanna do it, you you've got to be in it to win it. i would add, is there even anything to win?

i was thinking of my favorite authors like bukowski, miller and kundera. men being called chauvinists for the sake of writing. being open and honest about personal relationships does not justify being sexist, to shows openness to talk about it. what we are facing right now in a real-world of sexism are those guys, hunting on dating apps, secretly playing a game, because they found out about the rules, in order to prove themselves hidden behind fancy words and classy looks.

the new age teachers of sexism. by playing it gently. testing you right there on a first date. to prove yet again this is a man's man's world. and right there, it is where the evil is hidden. not in men who wrote about sex and having plenty of women. women do that too. as ts eliot said, this is the way the world ends, not with a bang, but with millennial sexism. let's not blame the dating apps, there is no difference to instagram, the ultimate application for seeking strangers' validation under fake filters. the problem is when people download it. for evil to grow.

it is more about the place, where values like compassion, understanding, connection, and respect had no ground to grow. when kindness cannot flourish, what takes its place?

i have dated plenty and i have dated way too much for my taste. i have spent way too many hours silent when i should have pull the: you think you better than me? and drinks smashing in assholes' faces, card. lastly, i should have simply pulled the card of standing up, walking away, and never looking back.

this is about us being good girls for years just not disturb anybody with our body. being ashamed for it. hiding it. taking pills to numb the pain because we simply have to live it and bear with it. because you are a woman.

trauma is genetic. inherited. like the curse. it makes me still wonder if as women we were truly enchanted by an evil witch and now it goes on for generations. damn, i do not wish to be kissed by another cute and tall "have you read this book, let me tell you about it" dick when the word charming was not found in the dictionary. so i wonder, now more than ever, are our minds and bodies so traumatized so you find yourself at the doctor's office. listening to the doctor saying to you unimaginable things about your body, while the only thing that goes through your head is.

i just turned 30. this is not happening.

i am in a dream. again. and i will wake up in 2018.

and by the evening, the very same day, you get asked.

have you thought of freezing your eggs?

why don't you just go on a pill?

or we can just inject these and those hormones into you, you know, to make you functional. again.

i was functional before this?

and there we have it.

so if the trauma is inherited. are our female bodies so traumatized that the struggle just continues? and we are facing now names like HPV, polycystic ovaries, and endometriosis. and young girls alone, being scared of something that has tno cure, because nobody knew about it till now, nobody gave a rat's ass. there was nothing to know. we are just women, right? not men in important positions doing politics, wars, and deciding if and how we can have sex. we have it all in our bodies. and nobody looked twice. it is not the question of how many eggs get frozen. it is the question of how the opposite sex controls the female body.

this is how you find yourself in the chair of the doctor's office. where you happen to be scared. god knows what they are going to tell you. guess what, they have no answer. only scans. with words like: see this? and i did and it was scary.

so yea suddenly you just turned 30, the magical number where nothing changes, but all it has already changed. because i knew something was wrong. is this the kind of reality when nothing changes, but you are, here and now, already changed?

and this time it might not have been the missing hormones in my body. is this why am i missing something all the time? perhaps, it is not the lack of connection with somebody and i crave so much, maybe it is the lack of production inside of my ovaries. cause the lack of it being not enough functioning of a woman? this is not a question of being 30 nor the question of how nothing changes for men and everything changes for a woman.

by the age of 28 you become an essay of unanswered questions from society. you became an open book for anybody to judge you even before the doctor opens you like the book that should have been forever closed. and calms one down as you are not the only one. you hear it here and there. and you have neverending compassion for all these women around you. because somehow somewhere you know, you are next in that doctor's office.

i have not cried properly for my lazy ovaries yet, i kinda feel i have cried enough all last year, because i knew something was wrong. i searched for the wrong in people, not to face my own music.

as i always say, it takes one to be one. it takes even more to be one, when the one you are is not functioning as it should.

i wonder if this is me being brave to publishing this, or me just being so scared to call for somebody out there to know how it feels. or to call for somebody out there, to know you are not being alone.

it is 16 years for me and my period being together. years of pain and complaining. years of hiding, not talking about it, feeling ashamed, for something we should love and cherish. i wonder if us, as a new generation of women with problems appearing on daily basis, is the punishment for us being ashamed for something that cannot be more natural and feminine. something that defines woman as she is, because that something we were trying to hide and pretend that never existed, is the most precious thing we have.

and i am not even trying to talk about what it gives us for life, how to handle pain and how to get to know our bodies better. the kind of connection men can never understand. they only can dream about it when they make fake situations to feel something at least similar to what women can feel. each and every cycle of life.

i wonder if we are being punished for decisions that were made by men about female bodies. i wonder if all that toxicity we needed to bear all those generations now shows on us.

because, it might get better, you are still young, but this, this is not going to go away easily.

last year, maybe two, gave me a completely different perspective on my body. on my missing period. on my stagnating ovulation and on how other people treat it. not physically precisely. mentally. how my body as something that should produce another human has not been given enough respect. not just by others. by me.

how i have let myself down in all those situations when asked questions nobody has the right to ask. nobody has the right to make sexist jokes, and nobody has the right to compare my years to another person's life. especially a person without a uterus.

because let's face it, no uterus, no opinion.

no ovaries, no opinion.

do you remember that joke circling around the internet one time: men cannot trust women, because they bleed for one week without dying?

should we trust somebody with an opinion about women's lives when they do not understand how can we produce this magic without, actually, dying?

and yet again, as this might seem like an attack on people born with penises, it is rather me trying to figure it out what kind of society raised me for shaming myself for something, i missed the most, the moment i almost lost it.

but hey, we are in it to win it, right? when we were not even invited for a game we never wanted to play.

as a disclaimer by the end of this article, this is not meant to attack men, rather to help me find my own feministic voice by expressing my opinions in a way i please and i am entitled to. also, this may be read one day by a woman who is also alone and scared of the information she has just found out about her own body. and it helps to know we are not alone. there is compassion and kindness to find stillness inside of who we really are.

a sheet story

2021-07-31T17:19:00.002+02:00

i have a favorite sheet. let me rephrase. i have only one usable sheet that happens to be my favorite. this saturday, after cleaning my favorite sheet, i put it out to dry and as we live on the thirteenth floor in lisbon, the wind is strong, (and my nerves weak). my favorite sheet got all tangled up. whilst i was trying to take it back inside, it got ripped. now, there is a hole in my favorite sheet. in my only sheet. which is beige because obviously, that is the only stylish acceptable color one can have for an only child sheet. for a single lady who is too preoccupied to buy another one, so she makes it stylish at last.

the sheet looks like a mouse ate it.

i made the bed and watched the sheet, with the hole. laughing in my face.

by now, while i write this, i know i cannot live with this and sleeping will become even bigger torture than it already is.

so now there is a hole and i need to learn to live with it.

i could go and buy a new one. that i am trying to do already for months, but my brain convinced me there can never be a better sheet than this one. not even at zara home where i bought it.

i could also be a skilled woman and patch it. now, the question is. is better the visible patching or the hole? that is just a cover-up. wouldn't be better to have the ugly mistake of my incapability of being an adult woman there for everybody to see. but nobody is there to see it. if there is a man occasionally to see it, i might as well just say i did it, because at night i need to chew on something. that will force the man to leave and as usual, i will be the happiest once there is no unwanted presence. only the hole in my sheet. and my soul apparently.

to trash it away seems very unecological.

so the only question now is, am i going to be able to sleep with it? (well i have slept with much worse so let's just finish here). because i am not doing anything about it.

i am trying to push this towards some metaphor of my life, yet i cannot find any. it seems slightly cheesy to make the hole a visible mistake i have, we all have.

so there are only three types of people in this world. and i do not want to hang out with any of them. the ones that change, the ones that ignore it and the ones that do nothing and complain.

i wonder what level of adulthood is this. also, in the Cambridge dictionary, the definition of adulthood is hell. so i know, i will learn how to live with the hole, but in the beginning, this will be just so uncomfortable. therefore it makes me wonder if this is the way i live my life.

- it kinda sucks, but i will learn to live with it. cause imperfect things are cute and also should be cherished. for their visible ugliness, from inside to outside. and then, when eventually the hole will disappear, i will stand there, in my bedroom, being even more unhappy, because now i miss it. it will take me months to get to learn to love the new sheet. even though i buy the identical one. and i will again somehow destroy it in couple of months. and the story goes on and on.

so see, the moral of the story is, do not buy it in zara home. level up and buy the more expensive one. also new silk sheets for your pillows. no wrinkles, beautiful hair. for sure a happy life.

if anybody buys me a new sheet for my birthday, cut me off your contact list.

cheers.

fragile adulthood

2021-06-09T16:28:00.002+02:00

after a very long time with no crying involved, i have been sobbing over the phone, to my friend with the same questions repeating all over again. just with a different meaning. not anymore involving anybody else, but me.

i do and i tend to ask myself a lot of questions every minute of every day. keeps me up to pace, makes me being aware of things and events happening around me. this time, while sobbing, the question was, i know i cannot do better, so if i cannot do better what more i can do? and is there more to do? and if there is to do more, how do i know and when and how am i suppose to do it.

i don't want it to be more, because this time, after a very long time, i cannot do more. i have found myself yet again exhausted, speechless of events revolving around me, full of questions with no answers.

what more can i do to make things better? to make them feel better. why, oh, why in whatever's name, can't for once it go my way.

why is it two steps forward and three back? what is being stuck back there that keeps me going reversed? what am i not seeing, what am i missing? it used to be a circle. now it is a line of neverending stops. the line is there, yet i am not being pulled forward.

so on a way of being the woman i always wanted to be, i get pulled by unshaped creatures i have not chosen to be part of my life, yet i have seek it without knowing. so a person constantly searching for the meaning behind closed doors, do i ever get those answers? and is each of my questions going to be answered with another question?

i am not being overly stucked on the fact of being thirty this year, even though i find it kinda cute. me and my twenties we are done, we have done it all and we could not have done more. i have pressed several lives into one decade and i have overpassed several lines i should have left untouched. i have milked that cow till i could until i have fallen down on my mouth begging myself to stop. in the sake of everybody involved.

so simply as that, there are no answers. it will always just generate more questions. but the glory of the days when you get to ask those questions, it is there. and in recent endless nights, watching the ceiling going from dark to live, my mind tends to do the opposite. the different side of it now is, i know it is happening and i know how to maintain myself. when the pain goes deeper searching for connections that are not yet there. i have the life of a woman i always wanted to be, i am not the woman i always wanted to be. but i do search for the woman i always wanted to be.

so going backward, into the abyss of the last two three years and all the sad stories, never-ending fight with depression, sleepless nights and watching the shadows on the ceiling telling me that nothing will change if i don't dig deeper, i have found glimpses, small amounts of the actual change sneaking into my life, as i always wanted and i craved. the changes to become the person, the woman i always wanted to be. i do imagine a lot how it would be to meet her one day, all the grace and glory, smile and deep understanding of what we have been through and we have reached yet another elevation through the experience of ordinary life. that we truly do try to find the beauty of ordinary life. because the beauty is there. i try to remind myself of smells of those ordinary moments to take me back, to those moments when the change happened but i was not aware of it. those moments that i hated later on so much. the people who were part of it. never seen as the uplifting glory of my own personality, shaping the one and only person that only mattered in that situation and it was me. so it does matter. and it did matter. each and every tear and each and every sleepless night.

it is not just me. maybe you or your friend. might be somebody around you see every day with that neverending smile hidding away the elevation pain of being a better person. because damn, it hurts. i always wished it hurt less. maybe i should have asked for more. because the woman i want to be can take more, can carry more, and see it more clearly. it takes one to be one. so the issue is not in finding plus one, but to search for the one that is already there. and like i said in the pieces of what article. those are just glimses of ourselves in others, that we need, the love we search for so much. those are the pieces that matter. that stay. those are the pieces i hope we all find and cherish them forever. nobody has them. it is only the mirror of another person that shows them. of us for us.

i wish i could paint my reality with words.

to see it as clearly as it comes so rarely to my mind.

i wish there would be more, to paint those blank slates with words that can describe all there is inside.

time is making fools of us again

2021-05-09T18:20:00.009+02:00

my mum said last night: it feels like i don't have enough time to enjoy this. what if i won't enjoy it here enough?

perhaps we do have more in common than i ever thought. it is the unbearable notion circling through my mind. time is, but i am not. i am not there when the time comes. it seems i am the one who runs away when the right time presents itself. all the things i ever want to do can never possibly fit into that amount i am given. no matter how much it is. like i can never fulfill myself inside the small box called time.

whenever people do not understand me, i just want to shake with all of them and scream, don't you see it? don't you see how little time we have and we are just wasting it with this nonsense? but shaking, no shaking, they never see. they never know.

you can never see time if you hardly see what and who is standing right in front of your nose. time is the school in which we learn, time is the fire in which we burn. my forever favorite by Delmore Schwartz.

it is not the question of what if time fails me, but what if i am the one failing the time i am given as i can never see it when it reaches me? i know all those moments when time showed me the path, yet i have ignored it to make new ones, expanding into new time-lapses. will i ever miss it like those small pieces i have given away?

what if, as my mother said, i am never gonna enjoy it fully as i intend to. in my head. not for anybody else. but for me.

what if our time passed by and we missed it? because we did not put the value on it of the enjoyment. and is enjoying the actual measure of time? not the clock itself? but how much you have given of yourself to it, then you can count it.

the depth of the small moments we can never see is the metric system for time passed by. never to come back. never to be given to us again. there goes my hero. watch him as he goes.

only when you dare to look into the mirror and count the wrinkles on your face. that is the space and the ruler of our time.

and when the time goes by, as the ultimate frenemy, will we greet it or will we punch it?

shall we cherish it or shall we lose it?

and when you see it, on my face, will you know i did good or i was just a passer-by?

and last but not least, will you ever look back?

i find it strange, as we fill in the time with moments we cannot possibly see that particular moment, but wrinkles of laugh lines, angry lines, sadness lines later. being by many years changed by our mind for memories we actually want to see and want to forget. so no matter the amount of time given, it will change accordingly for us, without us knowing, yet again.

decisions called mistakes to turn into the experience and eventually into wisdom.

time is, but i am not. i am nothing compared to time, yet time is all added to me.

"time is making fools of us again" by Dumbledore in the sixth book.

maybe you're a little fire, you've been drowning your own desires.

2021-04-22T10:10:00.003+02:00

i would always choose sunset and sunrise over anything else. even you.

i would always choose a day with a book over anything else. even you.

i would always choose my feet on grass or sand over anything else. even you.

i would always choose a smile over anything else. mainly yours.

i would always choose experience over anything else. even you.

i would always choose something else than you.

but by now i know, i wouldn't choose any other person than you.

the choices.

the choices we make shape the person we stay. and the person we stay with.

but in all these choices i make, when is the last time i choose myself?

the profound and the first thought in the choice-making process, why is it me who is standing there overlooked and overruled by all the other voices? people? loves? friendships?

i do know one. how many do you know? how many did you make for yourself, not for others? especially the imaginary others in your head?

since then i cannot recall when i followed myself.

i have unfollowed myself. as i have become to hate my own instagram profile. i made a new one. to hide me from the old one. i rather hide myself, the way i am and the way i would choose myself any day, from the person i wanted to be. i was expected to be. in shame of those demons in my head telling i am not good enough. for you. for myself.

instead of choosing myself and following myself, i choose all the unimportant small issues. i made them the rulers of my days, the sadness of my life. don't take me wrong. i have a huge existential kink in my sadness.

i feel sadness fulfill me. sadness gives me a reason. sadness finds a way for me go to through days.

it gives me meaning.

it gives me hope.

happiness is not filling as it lacks the depts. there is a beauty in sadness happiness cannot reach.

i find melancholy thriving. there i sit with my inspiration, with the beauty of it all.

it is there where lies my power, where stands my goal.

i struggled so long for somebody to understand this. for somebody to see it and embrace it, embrace me with it, for who i am with all its glory. yet as always, the only acceptance one needs is his own.

the ultimate judge with no mercy. when at the end of the day, it is the choice we make.

the deeper you get, the deeper you love. so to back to fleabag quoting:

i think you know how to love better than any of us, that's why you find it all so painful.

happiness is not my final destination, happiness does not give me the ultimate satisfaction.

i don't need to be happy.

what i need is to be satisfied.

with every breath i take.

and every move i make.

while feeling ashamed for quoting The Police.

i wanna be satisfied with the decisions i make and with the woman i am.

i wanna be satisfied with the good and the bad.

that is why i always wanted it all.

i always wanted to see it all and feel it all.

all the pain and all the glory. each feeling of each human that passed my life.

the touch, the smile, the anger. the touch of a person who shouldn't be touching you, but you quite do it as you will never be touched like that ever again. by anybody else. so you do it, so you need it. those are the pieces we search for when you look at somebody else, who is not quite you. or me. and him. i don't want those pieces back, they made me collect new pieces. but i still have them. pieces of us.

all went to the ultimate satisfaction of feelings so many people avoid in order to maintain life with no meaning. numb and empty.

so i rather stay satisfied in my sadness than happy with empty fingers. because i always want to touch it. the beauty of it all.

the sadness is the warm light on my face. it is my drug, it is my sun, it is my love. it is me.

Aneta Strohova

co jsem četla v létě 25.

novinky na Substacku

odchod ze sociálních sítí jako rozchod v toxickém vztahu.

knihy roku 2024

život v portugalsku - romantizace turismu

stejně, jak už jsem jednou řekla, není rozdíl mezi expatem a migrantem, ten rozdíl je jenom v tom privilegiu, kde a jak jste se narodili - a jak moc si z toho děláte dobrý den na sociálních sítích.

jsem otevřená diskuzi a otázkám. a fotky přidané do článku jsou jen ty, co jsem zde za poslední roky nafotila na film:

jak se žije s endometriózou?

co to endo je? převzato z loono.cz:

v dnešním blogcastu Navoněná Bída o endometrióze, rozeberu sebe a přibudou tam i další díly na toto téma, najdete na spotify TADY.

sbíráme a házíme kameny, aniž bychom věděli, co znamenají

- některé na házení po lidech, jiné na diamantový prsten.

and I can go anywhere I wantanywhere I want, just not home❤

romantasy era: to není kniha, to je potrava pro duši I.

odpovídala jsem, že jsem četla fantasy knížky a potom jsem měla chuť psát. a tak přesně před rokem, se mě snažila terapeutka navést k tomu, abych opět začala číst fantasy.

a jak to tak bývá, díky tomu jsem si v životě udělala místo: místo na romantasy, ACOTAR, ToG, Rhyse, Xadena, Feyru, Nestu, Celaenu a další a další, kteří na mě ještě čekaj.

blogcast: navoněná bída

přátelstvo, konec planých slibů, co si dávám sama sobě. bude to takový blogcast, řekla jsem před pár dny kamarádce.

a tady je.

navoněná bída

I cry a lot, but I am so productive, it´s an art. - Taylor Swift

život v portugalsku, algarve: stezka po Seven Hanging Valleys

Seven Hanging Valleys stezka a průvodce po nejkrásnějších Algarve útesech:

v tomto rychlo průvodci v části Lagoa vám představím, kdy a kde začít, kde se najíst a kterým směrem se vydat:

Kde se nachází Percurso dos Sete Vales Suspensos (Seven Hanging Valleys):

dovolená a počasí v Algarve, kdy vyrazit na dovolenou do Portugalska?

tipy na cestování po Algarve a celkově po Portugalsku:

- od podzimu 2023 jsou zakázaný kajaky (Benagil) a dostanete se do těch známých jeskyň pouze na lodi a nesmíte vystoupit.

- všechny zastávky: Praia da Marinha – Benagil – Praia do Carvalho – Alfanzina Lighthouse – Praia do Vale de Centianes - Carvoeiro.

kde je hranice, za kterou už obětujeme vlastní život?

newsletter: dopisy od anety

krásného dne vážení,

zde je odkaz na první a druhý dopis: TADY a TADY

newsletter: dopisy od Anety

Průvodce po Azorech, São Miguel: tipy na místa

• Associação Agrícola de São Miguel - toto nám bylo doporučeno snad každým Portugalce, včetně rodiny, byli jsme dvakrát a v životě jsem nejedla lepší steak. Udělejte si rezervaci, ale mají i místa bez ní.

Ponta Delgada (hlavní město):

Sete Cidades:

Ochutnejte Kima:

Průvodce po Azorech, São Miguel: poznatky a zápisky z cesty

Půjčení auta na Azorech: Než si zaplatíte drahé auto přes internet, zavolejte si.

A pokud se vám moje práce a články líbí - nebo využijete tento článek pro plánování vaší cesty, dole najdete link na odměnu pro mě, co se tváří jako kafe, ale bude víno.

Průvodce Benátky | tiny travel guide to Venice, Italy

Celý průvodce, tipy a rady na Benátky v češtině, najdete TADY.

tam, kde na tebe nečekaj

já, lisabon I.

the writer has no name

až se zase jednou potkáme.

this is not a love story. period.

a sheet story

fragile adulthood

time is making fools of us again

maybe you're a little fire, you've been drowning your own desires.

and I can go anywhere I want
anywhere I want, just not home

❤

přátelstvo, konec planých slibů, co si dávám sama sobě.
bude to takový blogcast, řekla jsem před pár dny kamarádce.