adnotationes oratoris

Namaloval jsem tvůj obraz

Mon, 16 Jan 2012 10:00:00 -0800

Namaloval jsem tvůj obraz

Mojí barvou byla slza

Skápla ti, když jsi vzpomínala

Jaká bývala naděje malá.

Oceň melodii vlastní tváře

Tóny barvy, co mám od tebe

Nepláču pro tebe, zapomeň, to sny

jsou ráno tím jediným, co smí

Permalink | Leave a comment »

Slova (Janu Skácelovi)

Mon, 24 Oct 2011 10:25:00 -0700

Po celý den jsem zahazoval slova

Večer je hledal po kapsách

A skládal z nich rána nová

A z rán večery, noci zas

Po celý den jsem sbíral slabé hlásky

A teď z nich skládám formule

Kouzlím se slovy, kouzlím vám obrázky

Z kamínků panenky Marie

Permalink | Leave a comment »

Z deníku pacienta - Válka

Wed, 06 Apr 2011 09:19:00 -0700

Vzal jsem pero
a
začal válčit

Místo svalů používal jsem slova
Místo meče měl jsem souvětí
A co mám dnes?
Nemocniční úbor, který kněz posvětil
A topinku s česnekem opečenou dozlatova

To abych neřekl
že mi nepomáhají

Permalink | Leave a comment »

Globální kapitalismus a korporace

Fri, 18 Mar 2011 12:20:00 -0700

Napadlo mě to, když jsem si prohlížel obchod s fair-trade zbožím. Tedy zbožím, kde je garantováno, že nebylo vyrobeno v nedůstojných podmínkách a že za ně lidé dostali zaplaceno. Jeden by řekl, že je to vlastnost volného trhu a kapitalismu. Není to tak úplně pravda, byť tyto dva elementy v tom jistě mají určitou úlohu. S ohledem na předchozí příspěvek si asi dovedete představit, kde vidím chybu problém já. Z mého pohledu je to chyba, pro jiné je to příležitost.

V prvé řadě je zde problémový vztah k cizímu majetku. Nejsem schopen říci, jestli je to jen výsledek „nejaktivnější“ části společnosti, ale dost často mám z jednání lidí pocit, že „co není moje, to je mi ukradené“. V určitém smyslu je jistě fajn, když nesvádíte kamarádovu manželku, ale když vám nevadí nakopnout cizí automobil... O státním/veřejném majetku raději ani nemluvím, lidová tvořivost zde nezná mezí. Argumentace stylem „je to veřejné, tedy i mé, a já si s tím mohu dělat, co chci“ není nic, co bych si zrovna vymyslel.Další problém je extrémní fixace na peníze. Volný čas přepočítáváme na dolary a místo pomoci babičce přes přechod běžíme na schůzi. Vidíme jen sebe objímající všechny ty peníze, co budeme mít uložené v bance a nevidíme sebe v kontextu společnosti. V extrémním případě.

V tom méně extrémním: Podnikatel založí firmu se svými ideály. Vyrábí své produkty, celkem se mu daří a chce rozšířit sortiment výroby. Jenže nemá dost peněz. Rozhodne se tedy jít s firmou na burzu a prodat část firmy (může i jinak, samozřejmě). Po pár letech, již jako minoritní akcionář, se dozví, že má přesunout výrobu do rozvojových zemí, aby snížil náklady. Když odmítne toto rozhodnutí splnit, je sesazen z pozice ředitele a na jeho místo dosedne někdo dostatečně ambiciózní, kdo je ochoten zneužívat levné pracovní síly. V takovou chvíli se z obyčejného podniku stává - z mého pohledu - nepříjemná a často i nebezpečná korporace.

Proč se mi nelíbí korporace? Vždyť je to produkt kapitalismu, jeho vlastnost... Není to pravda. Je to produkt spíše globalizace než klasického kapitalismu. Navíc je to produkt nedostatku hodnot, kdy nejenže „o peníze jde až v prvé řadě“, ale ve skutečnosti nejde o nic jiného. Pak se samozřejmě může stát, že firma s vizí se stane obyčejnou mašinérií zneužívající lidské práce a lidské nouze. Kdyby nebyli dělníci v rozvojových zemích v tíživé situaci, nejspíš by se organizovali do odborů a vymáhali si lepší podmínky.

Ne, skutečně nekritizuji kapitalismus. Skutečně nekritizuji volný trh. Jen to, jak se stavíme ke zbytku světa. Je podstatné, že u nás nejsou otroci. To, že naše křeslo otroci vyrobili, to nás už nemusí zajímat. To je daleko. Mimo náš svět. Volný trh je skutečně nejlepší vodítko, pokud nemáme jiný způsob zhodnocení významu než peníze. Ale co když ho máme?

Permalink | Leave a comment »

Společnost jednookých

Thu, 17 Mar 2011 12:18:28 -0700

Co se vám vybaví při slově daň? Co se vám vybaví při slovech jako je zisk, sociální jistota, komunismus? A co třeba Klaus, Havel, Mubarak? Jedno slovo? Jedna věta? Pak vám možná chybí jedno oko. Nevidíte svět trojrozměrný, ale plochý. Jenže on není. Možná bohužel, ale já bych řekl spíše bohudík.

Kdysi jeden zajímavý člověk prohlásil, že ten, kdo vidí v podnikání jen zisk, je pravičák, ostatní jsou levičáci. Je zajímavý jako téměř každý, kdo učí na našem gymnáziu. A tímhle se - jako profesor základů společenských věd - stal ještě zajímavějším. Vidí svět černobíle, ploše. Je jednooký. Pokud je cílem mého podnikání vytvořit lepší svět, je to také zisk. Získám dobrý pocit. Člověk, který podniká, se samozřejmě chce uživit, takže by rád měl i finanční zisk nad úrovní svého finančního minima. Důvod je prostý - může se tak věnovat celý den zlepšování světa a nemusí pracovat jinde.

Tuhle jsem někde zaslechl na podobné téma větu: „Mám raději umělce, kteří se svou tvorbou neživí a tak se nemusí starat o komerční stránku věci.“ To je samozřejmě legitimní názor, ale já bych rád trochu oponoval. Člověk, který pracuje devět hodin pět dní v týdnu, nemá moc sílu tvořit. Samozřejmě, občas se mu zadaří, ale nebude z těch, kteří nás budou pravidelně zásobovat krásným uměním. Proto je (Z mého pohledu! Váš se může lišit.) lepší, když tvoří takříkajíc na plný úvazek a vedle komerčních děl produkuje i něco s přesahem, případně dává i do komerčních děl rovinu nekomerční, kterou se tam musí člověk naučit vidět. Navíc i komerčnost má nějaký význam, nějaké poselství. Možná smutné, ale má. Tak, tolik k zisku a umění.

Lidé celý život operují s nedokonalými informacemi. Nemají všechny znalosti, nemají 100% jistotu. Navíc je s informacemi nakládáno velmi lehkovážně. Z jedné strany proudí ke konzumentovi, ale ten je pomalu ani nevnímá. Musí ho zaujmout a proto má takový úspěch bulvár (Já Blesk za bulvár považuji, aby bylo jasno, klidně si za „bulvár“ dosaďte jiné slovo) - spousta grafiky, silná slova a jména, která vyvolají nějaké asociace. Ale na tom není nic moc hrozného, taková „data“ se dají rozložit a lze z nich vybrat to podstatné. Podstatné pro nás, samozřejmě.

S informacemi se ale dějí horší věci a ne vždy za to mohou média. Informace má totiž hodnotu jen v kontextu. „Zemětřesení v Japonsku“ nemá žádnou váhu, pokud se nedodá, jak bylo velké, jaké jsou škody, kolik je obětí a jak pomoci. V tu chvíli má sdělení skutečný význam. Když informaci vložíte do jiného kontextu (kupříkladu náboženský projev o nadcházející apokalypse), změní se naprosto zásadně význam. Kontextem, do kterého zasadíme informaci, se tak může naprosto zásadně změnit význam, ale přesto můžeme tvrdit, že jsme základní informaci předali.

Ještě pořád ale nejsem na konci svého povídání. To zásadní, které se děje s informacemi, je častá absence kontextu. Ten sice existuje, ale k příjemci zprávy se nedostane. Proč tomu tak je? Inu, v prvé řadě to je způsobeno enormním množstvím zpráv. V té druhé nedostatkem času a nepozorností při jejich konzumaci. Ostatně tomu se zprávy přizpůsobují, jednotlivá sdělení jsou krácena a často si - bez znalostí nezmíněných souvislostí - člověk nedokáže dát dohromady kontext.

A tady je kámen úrazu. Širá veřejnost je tak paradoxně k množství a dostupnosti informací neinformovaná a snadněji manipulovatelná. Schopnost vytvořit si kontext bez slídění na internetu je při večerních zprávách takřka nemožná. Možná proto jsem je přestal sledovat a raději si čtu svědomitě a kvalitně připravované texty, které informace dodávají v kontextech. Možná proto nesleduji showbyznys ani krimi zprávy, ale vybírám si pouze témata ze společnosti a kultury. Takové množství informací snad ani nejde zvládat.

Lidé celý život operují s nedokonalými informacemi. Nemají všechny znalosti, nemají 100% jistotu. Není to ani špatně, ani dobře. Ale když otevřeme obě oči, uvidíme svět jinak. A stačí vlastně málo. Kolik? To je již na vaší úvaze.

Permalink | Leave a comment »

sMyšlenky

Wed, 16 Mar 2011 09:46:00 -0700

Myšlenky zčeřené
Ve vodní hladině
Myšlenky zmámené
O soudné hodině
Myšlenky, myšky a Lenky
(zabalené do halenky)
Schované před námi
V kabátu vědomí
Mas

Permalink | Leave a comment »

Společnost verze 9310

Sun, 13 Mar 2011 11:15:00 -0700

Napsáno v první polovině listopadu pro školní časopis. Vzhledem k jisté tendenci (z vedení školy) tento text zakázat jsem se rozhodl s ním pochlubit i veřejně.

Na nákladní lodi Svatá Lucie probíhalo zrovna společenské setkání, skoro setkání anglického klubu. Vnější pozorovatel by se podivil, jak někdo může ještě provozovat tak nudnou zálibu bezvýznamné konverzace u novin a šálku čaje nebo sklenice whisky. Co záleží na politice kdesi daleko, když neovlivní peníze? Vnitřní pozorovatel – jak říkají naši přátelé v Irsku a na zbylých evropských ostrovech „Insider“ – by našel určité pochopení. Našel by ho v drobných narážkách, v gestech i v historii těchto skvělých mužů a žen.

Jenže „Insider“ nikdy nebyl vnitřním pozorovatelem. Kdo by také pouze pozoroval, když se mluví o historii, politice, společnosti, vědách i filosofii, fysice i metafysice? Všichni byli naprosto naplněni a upoutáni společnými zájmy, nikdo nepozoroval. A nikdo také neříkal vnějším pozorovatelům – „Outsiderům“ – v čem je to kouzlo, v čem je pointa. Zkrátka a dobře „Kde je zakopán ten pes".

Nepleťme sem ale irské divadelnictví a pojďme se podívat, na něco na lodi. Na něco, co by mohlo zajímat i nás.

„Sire, toto by vás mohlo zajímat. Našel jsem to mezi pozůstalostmi jednoho prodavače knih, ale bohužel to pro mě nemá cenu,“ řekl u jednoho ze stolů Charles svému příteli a švagrovi, historikovi pyšnícímu se jménem William.

„Skutečně, sire Charlesi? Vypadá to zajímavě, kniha vázaná v kůži? Opravdu pro vás nemá cenu?“

„Kdepak. Je to deník, ale vám by se mohl vám líbit.“

„Myslíte? Ukažte, odkud je?“

„Začíná v Praze, ale občas jsou tam zápisky z jiných měst.“

Únor 1993

Úterý

Obchody nic moc. Díky Bohu mám ještě rezervu z doby minulých let, ale co když to takhle půjde dlouho? Naštěstí Václav Havel slibuje, že všechno bude lepší. Určitě bude, však on si toho prožil dost, aby mohl předpovídat. Jenže prodávat něco na Slovensko nebo Slovákům už skoro nejde, přes hranice jich sem moc nejezdí. Zbytečná překážka na víc.

Neděle

Když jsem včera četl noviny, trochu jsem zuřil. Předpokládají, že trh s knihami se bude probouzet pomalu. Hrůza. Ale já to zvládnu. Tak jako jsem zvládl už ledacos jiného. Dnes v ulici někdo nadával na Cikány, že by je střílel. Pomatenec. Až někdo bude chtít zastřelit jeho, bude se divit.

Pátek

Ráno se se mnou bavil někdo o politice. Celý den mi to bzučí v hlavě – je mi bližší křesťanská demokracie, nebo sociální? Ale určitě jsem pro demokracii, to je jasné. Jen bych nerad, aby tu někdo zavedl demokratismus, to dělá víc škody než užitku.

Středa

Navštívil jsem blízkou hospodu, po víc než roce. Přivítali mě skoro všichni, kdo tam dřív chodili, ale už tam není tolik studentů. Zvláštní, dřív se tam scházeli vysokoškoláci, snad posledních deset let. Ale teď tam bylo skoro prázdno, jen patnáct nebo dvacet chlapů starých jako já tam sedělo a mluvilo. Ti, kteří s námi tak často mluvili o zlepšení. Ti, kteří to zlepšení vybojovali. Ti všichni jsou pryč a už s námi nebudou vzpomínat. Asi nemají čas na sentimentalitu.

Pátek

V novinách psali, že mladí lidé nečtou. Už chápu, proč si ke mně chodí kupovat knížky ti samí lidé. Chyba není u mně, ale v mladých. Jenže to vědomí mi peníze nevydělá. Co budu dělat? Bratr navrhoval, abych prodával učebnice. Možná má pravdu, když nebudou číst knížky, alespoň se budou muset učit ve školách. Na jednu stranu je škoda, že nečtou a číst nebudou, ale s tím těžko něco udělám. Jen ať se uživím, někteří mí přátelé ztratili všechno kvůli špatným obchodům.

Duben 2010

Středa

Zase jsem jednou byl v hospodě. Nedávali žádný přímý přenos, tak se diskuse stočila k politice – vděčnému tématu na lamentování. Poslední rok není pro volební plakáty k hnutí, takže je to téma vlastně nasnadě. A v novinách se věnují také jen politice. Pohádali jsme se s ostatními. Řekl jsem, že budu volit sociální demokraty. Div jsem nedostal přes držku, jak se na mne naštvali. Prý budu volit zločince – koho, ptal jsem se? Paroubka. Je snad jen jeden sociální demokrat na světě? Už mi tam nenalili. A asi nikdy nenalijí, budu muset chodit jinam.

Pátek

Vzpomenul jsem si na revoluci. Bojovali jsme za svobodu. Dneska se na mě přátelé nechtějí podívat, když mám levicové názory. Svobodu neskousli, jak se zdá. A já si říkám, proč se tedy tolik radovali? Tohle jsme přeci nechtěli – ani já, ani Havel, ani Kryl, ani ostatní. Nikdo nechtěl nesvobodu názorů ve svobodě.

Pondělí

Koupil jsem dvě letenky do Holandska, asi jen potřebuji na chvíli utéct ze svých kruhů. Zmizet, na chvíli, a pak se zase vrátit. Odvážil jsem se do hospody, naštěstí byl fotbal. Vyhráli jsme, takže panovala všeobecná radost a i pivo mi nalili. Důsledně jsem – a nejen já – zahrával všechny narážky na politiku a společnost do autu. Bylo mi trochu nanic. Nesnáším cenzuru, ani autocenzura mi nevoní. A teď jsem se jí dopouštěl, abych předešel problémům. Vážná témata byla prostě tabu. Zmínil jsem se o odjezdu do Amsterodamu. Všichni mi záviděli, dokonce se trochu divili – já, který jakživ dál než do Bavorska nezamířil, se odvážím do té nejvíce volnomyšlenkářské země v Evropě, jakou znám? Možná to byl skrytý obdiv těch, co se neodváží se svým životem něco zajímavého udělat. Možná celého lokálu.

Neděle (Amsterodam)

Je tu krásně. z celého města dýchá naprosto jiná atmosféra, nedá se to tu srovnávat s Prahou. Ne že by snad Praha byla horším městem než Amsterodam, je jen jiná. Nelze přeci porovnávat maso s ovocem. Dýchá tu jiná atmosféra, lidé i dýchají jinak. Jako organismus, v jednom se něco ztrácí a v druhém objevuje. Možná je to jedno, možná dvojí. Těžko říci. Ale je tu krásně.

Je známo, čí je vina

To hraní s kostrami

má jméno Rakovina

a voní astrami

(KK, jaro 1969)

Permalink | Leave a comment »

Napsal jsem báseň

Sun, 24 Oct 2010 08:51:00 -0700

Napsal jsem báseň

Dával jsem pozor

na verše, rýmy i rytmus

Pak četl jsem básně

ty moderní, těch neznámých autorů

A zjistil

že věci na R už se nenosí

Permalink | Leave a comment »

O střetu kultur, kultuře a dalších radostech

Mon, 18 Oct 2010 12:52:00 -0700

Kultura, to je věc! Kino, divadlo, koncertní sály a nablýskané časopisy. Knihy a další radosti, co nás, lidi-čtenáře, udržují v obraze a v pocitu relativního štěstí. Moment, já chtěl mluvit o kultuře, ne o umění...

Kultura, to je něco, co si neseme sebou celý život. Není dána, není absolutní, ale je naše. A my ji sdílíme. Nejsem totiž žádní sobci, co by si svou kulturu uzurpovali, my se o ni podělíme.

Kultura spojuje lidi - o tom nelze pochybovat. Je vytvářena společností střední velikosti. Ne tou nejužší - jako je třeba rodina - ani tou nejširší, kdy za českou společnost považujeme většinu občanů České Republiky, případně většinu osob žijících na území ČR. Takže co je společnost střední velikosti? Začněme od základů - je to rodina. Tu nemůžeme vyloučit. Jsou to blízcí přátelé a lidé, s kterými si rozumíme a trávíme s nimi poměrně dost času. Takoví lidé nám do života něco dají - my něco jim také - a něco s nimi sdílíme. Kulturu.

Co je pozoruhodné, je fakt, že určité střípky z naší kultury lze najít v sousedních zemích, na druhém konci Země a i někde mezi tím. Mluvíme o euroatlantické kultuře, ale měli bychom mluvit hlavně o civilizaci, jejíž složky mají (samozřejmě) něco společného. Ne, není to kultura. Ne celá. Jen střípky, které jsou společné, které sdílíme.

Jedinec je produktem kultury a jeho vývoj je částečně ovlivněn zkušenostmi s jinými kulturami. Vezměme třeba tři muže stejného věku, kteří se narodili ve vesničce v západních Čechách. Do určitého věku budou mít zhruba stejné hodnoty a názory, pokud se rodina některého z nich nevylučuje z jakéhosi "názorového normálu". Co všechno může ovlivnit jejich vývoj? Kontakt s lidmi, samozřejmě.

Takže si představme první osobu, Honzu. Honza vystuduje základní školu, následně se úspěšně vyučí na truhláře a ve své vesnici si zařídí celkem prosperující živnost. Nic mu nechybí, prakticky necestuje a krom povinné četby nečte nic. Názory získává z rozhovorů s přáteli a z televize. (Toto je modelová situace, taky se může zamilovat do postmodernistické filosofie, studovat ji ve volném čase a psát filosofická díla, může číst detektivky atd. Protože vím, kdo asi bude tento text číst, pro jistotu dodávám, že nemám nic proti vyučeným truhlářům ani jiným absolventům učňovských oborů.) Jeho pohled na svět, hodnoty a zásady se nebudou moc lišit od názorů a zásad rodičů.

Druhá osoba, Milan, má za sebou stejnou základní školu, také se vyučil truhlářem, ale vedle toho také trochu studoval jazyky, naučil se francouzsky a odstěhoval se do Francie. Tam pokračoval jako Honza, založil si živnost ve větší vesnici a vydělával peníze. Díky zkušenosti s jinou kulturou a potřebě rozšiřovat si komunikační schopnosti často čte nenáročné knihy a magazíny, navštěvuje i různé společenské akce a snaží se včlenit do společnosti. Díky zkušenosti s jinou kulturou a jejími hodnotami je nucen přemýšlet nad tím, co si odnesl ve své duši z rodné země. V některých postojích se utvrdí, nad jinými bude váhat a možná je přehodnotí.

Náš třetí model, Tomáš, se rozhodl jít jinou cestou, vystudoval obchodní akademii, pokračoval na vysoké škole v oboru podniková ekonomika a po škole založil malou firmu s přáteli. Vytváří programy a dodávají je do celého světa. Tomáš se tak dostane do Francie, Ameriky, Británie a Japonska a má možnost poznat, jak se chovají, jak přemýšlí a co uznávají lidé z jiných kultur. Zaujme ho myšlení v Kanadě, rozhodne se tam nějakou dobu žít a zkusit ho nejen pochopit, ale také uchopit. Nejen, že si tak na cestách z každé země něco odnesl, také se rozhodl dát do kontrastu - střetu - svou kulturu a kulturu jiné země. V něčem se budou schodovat - je to lidská kultura, je to část z euroatlantické civilizace. A jinde se budou diametrálně lišit - to je však úděl kultury, že nezůstává stejná.

Když si postavíme po letech tyto tři figuranty zase k sobě, zjistíme zajímavý fakt. V něčem si jsou stále podobní. Honza s Milanem mají více-méně stejné hodnoty, jen názor na svět se bude lišit. Tomáš, ten se bude vymykat nejvíce. Změní se mu některé hodnoty i způsob myšlení, bude vidět svět diametrálně odlišný od světů předchozích dvou. A to ne kvůli tomu, jak velkou část světa viděl. Ale kvůli tomu, s kolika a s jakými se setkal kulturami. A to nejdůležitější - jak se s nimi setkal.

Máme mnoho kultur - a mnoho civilizací. Zkušenosti s každou další mění náš pohled na ty předchozí. Celý svět je takzvaně multikulturní - jinak řečeno máme možnost poznávat další myšlení. Máme možnost snadno posouvat své názory a hodnoty dál a rychleji, než bychom to zvládli v jediné kultuře.

Mnozí lidé mluví o střetu kultur, o tom, že "naše kultura" je světová a měli by ji přijmout ostatní. Proč? Mám se stát "obyčejným člověk", mám se stát jedincem uprostřed masy a potlačit svou skutečnost, podstatu a lidství jen proto, že jsem přišel odjinud? Ne, to není a nebude řešení ostrých sporů mezi jednotlivými společenskými skupinami s vlastní kulturou. Nikdo nemá povinnost přijmout cizí kulturu, milovat ji, ale stejně jako bojujeme za možnosti našich nepřátel, aby mohli mít svůj názor, měli bychom bojovat za právo mít svou kulturu a ne ji odmítat.

Multikulturní střety lidem opakovaně připomínají, že se lišíme, že nikdo není stejný a že někteří přemýšlí jinak. Někteří to samozřejmě chápou jinak a je to dobře - nikdo nemá právo si uzurpovat nárok na "ten jediný správný názor", na "tu absolutní pravdu". Ale vidět v takových střetech hrozbu vlastní identitě je - spíš než opatrnost - paranoia a jistá xenofobie.

Když se mluví o střetech kultur v médiích, mluví se jen o Romech a Arabech. Je to zvláštní, když je tu tolik společností a společenství, tolik kulturní prostředí. Může se z toho vyvodit , že ostatní kultury se bojí střetů, cítí se slabší. Nebo jsou naopak uvědomělí a nevyvolávají žádné konflikty. A nebo nejsou tak zprofanované, aby tím média šokovala.

Možná proto přetrvávají názory, že co Rom, to zloděj, co Arab, to terorista a násilník a další podobné. Proto se lidé cizích kultur a civilizací bojí, místo aby je respektovali, přijali jako rovnoprávné a možné alternativy ke své kultuře, svým hodnotám a svým názorům. Dnešní vnímání kultury je jako vnímání náboženství - ať mluvíme o katolictví, nebo o scientismu. Ale kultura není náboženství, nemůže být "jediná pravá kultura", tak jako není "jediná pravda". Kultura je rodina a lidé nemají jednu společnou matku.

Permalink | Leave a comment »

De jure

Sun, 21 Feb 2010 05:33:38 -0800

Dlouhá cesta stromovím a ozdobnými křovinami k zámku. Není to honosný zámek, pouze bohatého muže sídlo. Často se tam pořádají výstavy a diskuse. Zámecká knihovna byla v celém kraji jednou z nejvyhlášenějších a zahrada byla navštěvována více než jakýkoliv pražský park. Uprostřed byla velká okrouhlá kašna, která dominovala celému parku. Okolo sebe měla mnoho laviček, které využívaly páry i kroužky přátel.

U kašny stáli dva muži. Ten mladší, Marek, vystudoval čerstvě dějepis, kdežto Filip byl byl spisovatelem a jazykovědcem již několik let. Často spolu vedli diskuse o mnohých tématech, která málokdy hraničila s jejich oborem práce a vzdělání. Třeba o politice nebo o světových novinkách.

Marka dnes trápil soud, kterého byl svědkem. Chtěl o něm vyprávět, povídat si o něm.

"Co tě na tom přelíčení tak zarazilo? Já myslím, že to byl přeci obyčejný soud s partou zlodějů, co vyloupili několik bank. Možná padli nízké tresty, ale ne moc - nikdo nebyl zraněn, nikdo nebyl zabit. Proč tě to trápí?" ptal se téměř otcovsky Filip.

"Netrápí mě tresty. Vezmi čert, jestli budou sedět v cele sedm nebo dvacet let. Vezmi čert čas. Ale všiml sis, kdo byl korunním svědkem?"

"Nepamatuji se přesně. Mám pocit, že to byl také nějaký delikvent."

"Ano, delikvent...Byl to jeden z nich! Místo na lavici obžalovaných seděl mezi svědky a těšil se ochraně policistů a přízni soudce i poroty!"

"No a? Tak pomohl, prohlédl a usvědčil své bývalé kamarády. Otočil se na lepší stranu zákona a začal pomáhat."

"Nebyl potrestán! Ukradl miliony, zhřešil, překročil zákon...a nebyl souzen a je svoboden!"

"Ale vždyť to je důvod, proč svědčil. To je to, o ho dotlačilo k naplnění úvah o zradě své skupiny. Bez toho by jej těžko někdo přemluvil. A bez toho...Bez toho svědectví by ostatní nemohli být odsouzeni."

"Ale je to fér? Je tohle spravedlivé? Kdo může rozhodnout, komu prominout hříchy? Kdo si takto může hrát na Boha? Já ti nevím, Filipe, ale je tohle ta nezávislá spravedlnost? Ne, tohle není to, co jsme kdysi chtěli."

"Fér? Ne, to asi ne. Spravedlivé? Co je spravedlnost? Bylo spravedlivé je všechny odsoudit. Bylo spravedlivé se odvděčit tomu, kdo se zasloužil o to jejich odsouzení. Kdo jejich odsouzení vůbec umožnil. To bylo spravedlivé. Bylo spravedlivé jednoho z provinilých nesoudit? Minimálně z hlediska jeho společníků to bylo nespravedlivé a nefér. Ale z pohledu soudů? Z pohledu našich soudů to spravedlivé bylo."

"Ale to je přeci ten problém! Bylo mu prominuto, protože jinak by nebyla nasycena touha lidí. Bylo mu prominuto, aby byla uspokojena touha lidí po potrestání kohokoliv za ty činy, o kterých se v posledních době tak hodně mluvilo a psalo. Soudy mají soudit a ne sloužit rozmarům lidu. Když se zvedne vlna nevole proti nějaké barvě, uvězní soudy všechny, co tu barvu nosí a mají rádi? Když někdo zmanipuluje prostý lid, budou mu soudy sloužit? Tomu se říká u nás nezávislé soudnictví? Nezávislá spravedlnost? Proto tvrdím, že nesoudit korunního svědka je proti principům našeho soudnictví, spravedlnosti a férovosti. Proto tvrdím, že to nebylo fér ani spravedlivé. Proto."

"Máš pravdu - svým způsobem. De facto to nebylo spravedlivé. De jure bylo. Jistě, je tu drobný rozkol. Ale ne moc velký. A v soudech platí to druhé, jak říká čirá logika."

Permalink | Leave a comment »

Život

Mon, 08 Feb 2010 10:30:35 -0800

Bim-bam. Bim-bam. Dunění zvonu kostelních hodin jasně ukrajuje z pomyslné čáry života. Tam a sem, sem a tam se pohybuje srdce mohutného nástroje, tak jako se postupně unavuje srdce nás všech. Život žijeme jen jeden. Jen jeden, který nám každou vteřinou utíká. A je jen na nás, jestli ho popoženeme ke smrti, nebo ho necháme jít pomalu. Je na nás, jak s nám daným časem naložíme.

Každý máme jiné hodnoty. Pro některé je nejdůležitější přátelství, ale pro každého je přátelství něco trochu jiného. Každý je rozdílný a emoce prožívá s přáteli jinak. Někdo má jako nejvyšší hodnotu lásku. A spousta dalších také. Ale pro každého je láska něco jiného. Fakticky každý žije pro něco jiného.

Ale i když jsme každý jiný, často dojdeme k jednomu stejnému bodu. K bodu, kdy považujeme náš život za prázdný. Naše hodnoty za povrchní, svět okolo nás za podřadný a sebe za bezcenné. Vlastně stačí jedno z toho a je na světě další malá lidská tragédie. Malá v rámci Světa. Ale přeci jen velká - velká pro člověka, který ji prožívá.

Každý si musí takový problém vyřešit sám, ostatní mu mohou být jen oporou. Mnoho lidí skončilo svůj život předčasně, protože nenašli jiné řešení, mnoho se celý život trápilo a trápí, protože jim v tom činu někdo zabránil. Možná si vybrali špatnou cestu, ale vybrali si ji. O sebevraždě se napsalo mnoho, takže nebudu připisovat více. Ale pak je tu druhá cesta - zamyšlení.

Stačí začít přemýšlet nad světem. Nad lidmi. Stačí hledat novou cestu pro sebe i ostatní, nový smysl svého života. Smysl mohou být peníze, může to být láska k druhé osobě, může to být sláva i pomoc ostatním. Může, proč by nemohla. Protože v životě je nejdůležitější, abyste ho na smrtelné posteli nelitovali. Možná právě proto mají lidé svědomí - protože na Konci by mohli litovat činů, kterých se díky svědomí vyvarují. Mohli by litovat špatností, které měly nepřekonatelně svazující a spalující následky. To je naše záchranná brzda, ale jen ona nestačí.

Permalink | Leave a comment »

Biograf

Mon, 25 Jan 2010 11:21:00 -0800

Červenec 1925

Klidné náměstí plné mladých lidí. Všichni jdou k biografu Světozor. Je téměř šest hodin večer, promítání za čtvrt hodiny začíná. Slunce se schovává za střechy okolních domů. Mezi skupinkami lidí se proplétají kluci s novinami a pokouší se je prodat výkřiku aktuálních zpráv - třeba že byla nalezena soška ženy z doby kamenné.

K biografu se pomalu trousí lidé v párech i malých skupinkách. Všichni v družném hovoru, někteří více mluví, jiní více poslouchají. Třeba ta skupinka šesti dívek u zmrzlinářského stánku - většina jich má co říci, pořád štěbetají, často se překřikují. Jen jedna jen poslouchá a sama nemluví. Když si toho ostatní začínají všímat, posílají ji koupit lístky - když se všechny baví, tak ať raději netrhá partu. Ale to jí samozřejmě neříkají.

Pomalu se vleče k pokladně.

"Dobrý den, prosila bych šest lístků na film Niebelungové." Ještě se usmívá, aby podpořila svou žádost. Milé to děvče.

"Hmm, Niebelungové, a jste si, slečno, jistá, že je to film vhodný pro vás a vše přítelkyně?" odpovídá postarší pokladní.

"Ano, prosím, my ho opravdu chceme vidět."

"I ty na něj chceš jít?"

"Ano, chci." - tázaná dívka se tváří velmi překvapeně.

"A něco jiného bys nechtěla?" ptá se pokladní.

"Co...co prosím?" nedokáže skrýt v tváři výraz vyděšení, že se ji někdo na něco takového vůbec ptá.

"Ptám se, jestli by sis nepřála i něco jiného, nejen ode mě," klidně odvětí starší dáma.

"No, víte," dívka je velmi překvapena rozhovorem, do kterého se zamotala, "asi bych chtěla. Asi bych chtěla hodně věcí, ale nemám je. Tak proč o nich snít?" kvůli své odpovědi se lehce červená, a tak obrací pohled k zemi.

"Sny jsou, děvče, proto, abychom si připomněli, že je stále pro co žít, že je stále co chtít. Ty máš pocit, že jsou vzdálené, že? Dám ti jednu radu do života - a věř staré paní, co viděla již mnoho let. Často stačí jen natáhnout ruku a to, co chceme, se změní v to, co máme. Kolik že jsi to chtěla těch lístků?"

"Šest," odpovídá ještě udiveněji než na minulé otázky. Platí za lístky a vrací se k přítelkyním.

Permalink | Leave a comment »

Jeviště

Sat, 23 Jan 2010 12:36:11 -0800

Divadelní jeviště naší společnosti. Prkna, co znamenají svět. Svět, co znamená jen pár prken. A na těch prknech stojí mraky herců - dobří, špatní, chytří, hloupí, krásní i oškliví. Všichni něco dělají, něco říkají, nějak se tváří. Neslyšíte je? Poslouchejte.

"Tak tys prý projel celý svět, synku, prý je z tebe světaznalý mladík a bohatý muž."

"Nenechte se mýliti, pan starosta, krajů jsem projel sotva sto a viděl stěží půlku světa. Ale ten svět, pane, ten stojí za podívání."

"A co jsi viděl, chlapče? Nemohu se dočkat, až uslyším vyprávění tvé."

"Když jsem odjel, pane, viděl jsem přepych a bohatství. Na každém kroku zámky ze zlata, obrovské zahrady i nádherné bulváry. Ale pak, pane, pak jsem je vidět přestal."

"Cožpak nejsou vzdálené země bohaté jako ty blízké?"

"Mýlíte se, můj pane, jsou ještě bohatší. Ale čím více zlata jsem viděl, tím víc smrti bylo kolem."

"Chtěl snad někdo to zlato uloupit? Lidé hanební jsou všude."

"Opět se mýlíte, můj pane, a zároveň máte pravdu. To zlato, to zlato nikdo nechtěl uloupit. Bylo vybráno lidu, bylo ukradeno poctivým řemeslníkům jako daň, která je zahubila. Ty zámky, pane, ty zámky budovali chudí lidé, kteří pracovali až do absolutního vyčerpání."

"Copak tak se chová k dělníkům?"

"Ne k dělníkům, pane, oni pracovali jako otroci. A k otrokům nemá nikdo respekt. Cizí města, pane, vypadají nádherně. Zámky jsou nejkrásnější na světě. Ale, pane, ta chudina. Ta umírá hladem. Mnoho řemeslníků nemůže přežít, mnoho jich muselo zavřít obchod pro vysokou daň. A další neměli pro koho pracovat, nikdo jejich služby nemohl zaplatit. Ale vrchnost, ta se měla dobře."

"Jak krutý svět jsi viděl, chlapče."

"Neviděl jsem krutý svět, můj pane. Viděl jsem svět skutečný, svět pravdivý bez lživých pozlátek, která vidíme jen my. Viděl jsem svět, pane, ve kterém žijeme. Svět, který vypadá jako fraška, ale ve skutečnosti je ponurou tragédií. Ne, pane. Neviděl jsem krutý svět, viděl jsem kruté mocné. Viděl jsem krutou smrt a smutný život chudiny. To jsem viděl ve světě. To je náš svět."

Permalink | Leave a comment »

Tempus

Thu, 21 Jan 2010 14:16:13 -0800

Tikot hodinek. Slyšíte ho? Možná ne. Možná nemáte hodinky u sebe. Ale představte si tikot hodinek. Je to snadné. Zaposlouchejte se - slyšíte ten zvuk? Odpočítává nám vteřiny. Odpočítává nám čas, pořád stejně dlouhé díly. Čas proto plyne naprosto pravidelně. Možná.

Všimli jste si toho, že občas se dny neuvěřitelně vlečou, jindy utíkají neuvěřitelně rychle? Chcete namítnout, že to je věc psychiky, jak rychle vnímá čas? S tím souhlasím, veškeré vnímání je věcí naší psýché. Lineární vnímání času je něco, co jsme si vnutili bez toho, aby to nutně byla pravda.

Co když je čas spirála? Co když je blíž k mým narozeninám v roce 1995 než v roce 2003? Nemožné? Ve fyzice a filosofii není nic nemožné, jen nepravděpodobné. A můžeme se i podívat na fakta - historie se pohybuje v kruhu, kultura se pohybuje v kruhu. Známé úsloví historie se opakuje získává při tomto pohledu na čas nový rozměr.

Ale proč zůstávat u takto jednoduchých schémat. Co když je čas shluk bodů, mezi kterými lze libovolně přecházet a pouze v něm působí určité síly a proudy? Že nevíte, co mám na mysli? Představte si třeba rosolovitou hmotu v nádobě. Vložíte-li prachové smítko, klesá pomaloučku díky gravitaci dolů. Když začnete rosol zahřívat ze strany, začnou se v něm tvořit proudy a smítko unášet i jinými směry. De facto lze říci, že v čase by bylo možné se pohybovat jakýmkoliv způsobem s téměř stejnou lehkostí.

Nechtěl jsem přijít s žádnou revoluční myšlenkou, teorií, ani ničím podobným. Chtěl jsem jen připomenout, že svět je takový, jaký ho chceme mít. Hranice světa jsou na hranicemi naší fantazie. Stejně tak hranice poznání. Proto mějme oči otevřené.

Permalink | Leave a comment »

Dies Fortunae

Wed, 20 Jan 2010 11:57:34 -0800

Teplé prosincové odpoledne. Slunce se lehce namáčí v mracích. Většina stromů zámeckého parku je již bez listí, ale místy se ještě nějaké lístky vyskytnou. Na trávníku běhají malé děti, vesele si užívají posledních podzimních dnů. Park je krásný - a dlouhý.

Jdu po štěrkové cestě, oči upírám na bránu. Jdu a vedle mě kráčí Sladká Š, kterou držím za ruku. Je krásná, překrásná. Upírám zrak na vzdálenou bránu a při tom zakopnu o kámen na cestě. Padám k zemi, instinktivně zpomaluji pád rukama. Stejně to nezabrání, abych si natloukl.

Když se mi povede otevřít oči, hledám Sladkou Š. Nikde v okolí není. Musím se ukldit, zpomalit dech a začít myslet. Jistě není daleko, nechodí nikdy daleko. Nemá to ve zvyku.

Hledám ji. Hledám ji za každým stromem, za každým sloupem a za každou sochou. Hledám ji v korunách stromů, hledám ji za keři. Za každou lavičkou, v každé skuilině zámecké zdi. Hledám ji ve spadaném listí i na uklizených cestách.

Hledám ji - a utíkám. Zoufalstvím téměř nedýchám - kde je? Kde může být? Nenacházím, co hledám. Už není teplé odpoledne, už není večer - je chladná noc. A mé síly nejsou nekonečné. Ale nevzdávám to. Snad.

Když mě na tváři začne studit kapka rosy, je mi jasné, že jsem to vzdal. Rosa ohlašuje nové ráno, nový den. A novou naději. Protřu si oči - nevěřím realitě. Stojí tam. Stojí téměř přede mnou. Překrásná, nádherná. Sladká Š. Rozeběhnu se - nesmí mi utéct. Nechci ji znovu ztratit. Jsem u ní, objímám ji. A v rukou držím kouř své Štěstěny.

Permalink | Leave a comment »

Jeden znak

Tue, 19 Jan 2010 11:23:00 -0800

Minulý týden jsem měl říct jméno nějaké slavné politicky činné osobnosti, která je mi vzorem. Bude to znít zvláštně, ale pokud budu někdy politicky činným (v určitém slova smyslu to v plánu mám), chtěl bych nalézt vzor v Martinu Lutheru Kingovi. Martin Luther King, hluboce věřící člověk, bojoval proti rasové segregaci, lynčování a rasismu obecně. Bojoval proti problému, který je v naší zemi stále vážný.

Ne, já dnes nechci mluvit o M.L. Kingovi, ale - jak jste jistě uhodli - o rasismu. Rasismus je fenomén dnešní doby, ať si myslíte, co chcete. Lidé přivykli generalizaci, všichni bílí jsou hodní, ostatní jsou zlí. Zlí musí být potrestáni. Problémem ale nejsou minoritní rasy, ale to, že jsou lidé. A jako v každé množině lidí i mezi minoritami nejdete dobré a špatné. A odtud pramení rasová nesnášenlivost.

Dnešní povídání má název Jeden znak. Zaslouží si vysvětlení. Vysvětlení na příkladu: Jdete ve večerních hodinách sami ulicí, najednou proti vám jde přiopilý týpek s holou hlavou - ať už po chemoterapii, nebo po strojku, to je teď jedno. Vy to totiž nevíte. Požádá vás o cigaretu a vy, protože nemáte dobrou náladu, na něj zabručíte, že nemáte, ať neotravuje. On je přiopilý, vy nikoho nemáte. Tak vám trochu poupraví fasádu. Byl na něm jeden zapamatovatelný znak - holá hlava. Nebudete náhodou tvrdit, že to byl skinhead a že všichni z tohoto hnutí jsou násilníci?

A co to má společného s menšinami? Přeci ten znak. Co třeba následující pochody: Zloděj byl Romské národnosti? Takže Romové jsou špatní. Velkopěstitel marihuany byl Vietnamec? Vietnamci jsou špatní. Ti vandalové byli Indiáni? Indiáni patří do ústavu. Fakt se v podobném páru vět nenajdete?

Možná mě teď máte za blázna, kdo by se zastával menšin, když většina je proti. Vždy se někdo najde, tomu věřte. To, že Kocáb se vydal cestou pozitivního rasismu, je jeho volovina - on není zrovna prototypem zastánce lidských práv. Protože vždy tu budou hlasatelé, kteří se vám budou snažit vysvětlit jediné - Lidé si jsou rovni. Mám-li použít slova výše zmíněného Martina Luthera Kinga, použiji známý citát z jeho projevu "I have a dream": "I have a dream that one day this nation will rise up and live out the true meaning of its creed: 'We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal.'"

Permalink | Leave a comment »

Důvěra

Mon, 18 Jan 2010 11:55:08 -0800

Ceníme si přátelství, ceníme si lidskosti. Jsou věci, co mají pro nás nepředstavitelnou cenu. Láska, vztahy, štěstí. Nic takového penězi vyjádřit nelze. Ale co je ze všeho nejdůležitější? Když to nejsou peníze, když to není zdraví - alespoň ne naše? To co mají všechny výše jmenované elementy našeho života společné. Důvěra.

Každý mezilidský vztah je založen na důvěře. Mírou důvěry můžeme udat, jak moc nám na daném člověku záleží. Nejlepším přátelům důvěřujeme zcela, přátelům důvěřujeme a kdo o naší důvěru přijde, ten se mezi naše skutečné přátele počítat nemůže. I když by to třeba rád činil.

Spousta lidí si to ale neuvědomuje. Podle toho taky vypadá celý jejich svět. K ostatním se chovají hnusně a jsou překvapeni, když se od nich bývalí přátelé odvrací. Kdo měří svět v uncích zlata, ten na to doplatí ztrátou skutečných přátel a jejich nahrazením "obchodními partnery". Těmi, co mají zájem jen na penězích a osobním zisku. Svět není černobílý (a rozhodně není v odstínech drahých kovů), ale vysvětlete to některým mezi námi.

A pak jsou tu další. Důvěru dají snadno, snadno vám ji odeberou. Sice ví, že záleží na důvěře, ale otázku, jestli si jí skutečně váží, ponechám stranou. Mají své hodnoty, mají svůj svět. Můžete je mít za naivní, můžete je mít za bláhové. To je fuk. Jsou to jen lidé a každý má právo na své sny a svůj svět.

A pak je tu třetí skupina. Patřím mezi ni. Já jsem se dříve pohyboval v mantinelech těch, co důvěru dají hned. Ale spálil jsem se, jako se každý den popalují mnozí další. Změnil jsem se. Mou důvěru jen tak někdo nezíská, musí si ji zasloužit. Ale zase má jistotu, neztratí ji kvůli jedné chybě. Pokud se zachová hloupě a lituje, cesta zpět se najde. Vždy. Nebo spíš poprvé. Jedna šance kát se musí stačit.

Permalink | Leave a comment »

Je, či není?

Fri, 15 Jan 2010 09:32:17 -0800

Je Bůh, či není? Vsadím své boty, že Bůh není – není hmotou. Ale v tomto smyslu lze pochybovat i o existenci některých subatomárních částic. Je vlněním? Těžko říct, zdaleka ještě neznáme, resp. nedokážeme vnímat (ani s pomocí přístrojů) všechny myslitelné i nemyslitelné druhy vlnění o všechn myslitelných frekvencích. Z fyzikálního hlediska Boha nenalezneme.

Jsme zodpovědní za naše činy a Bůh, alespoň dle mého přesvědčení, nás nebude chránit před jejich následky. Tuhle větu beru jako dogma, byť jsem ji řekl sám. Když se nad ní zamýšlím, vychází mi, že z morálního hlediska Boha nenalezneme – hříchy a jejich následky se splácí v pozemském světě bez pomoci někoho odjinud.

A co filosofie? Jsou-li nám dány nějaké morální zábrany, které ovlivňují celý náš život, odkud? Jen z výchovy? Existence Osudu rozhodně nemůže být vyloučena, stejně jako jakékoliv jiné vyšší vůle. Filosoficky vzato, za vznikem světa něco muselo být, něco, za co my nevidíme. Proto lze předpokládat existenci vyšší entity a „nespoléhat“ pouze na náhodu a samovolné děje, mající za následek Velký třesk (případně cokoliv jiného, teorií je spousta). V tomto ohledu se bavíme již jen o fyzikálních teoriích, které zkrátka existenci Boha nebo něčeho jiného nevylučují.

Je Bůh, či není?

Permalink | Leave a comment »