Krkonoše (německy Riesengebirge, polsky Karkonosze) jsou geomorfologickým celkem a nejvyšším pohořím Česka a České vysočiny. Leží v severovýchodních Čechách (západní částí leží v Libereckém kraji, východní v Královéhradeckém) a na jihu polské části Slezska. Nejvyšší horou Krkonoš je Sněžka (1603 m). Podle pověstí střeží Krkonoše bájný duch Krakonoš. Patří mezi nejoblíbenější horská místa v Česku.

Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory), nebo balkánského původu (překládaný jako Kozí hory). Klaudios Ptolemaios (asi 85-165) použil pro dnešní Sudety názvy Sudetayle (od Krušných hor) a Askiburgion (zejména Jeseníky, okolí vandalského města Askiburgium, snad až po Lužické hory, tedy včetně Krkonoš). Dio Cassius ve 3. století použil pro Askiburgion název Vandalské hory. Poté co se Ptolemaiovy mapy dostaly do Čech, Bohuslav Balbín či Pavel Skála ze Zhoře používali rozšíření názvu Sudety na celý pás (17. století).

Samotné Krkonoše jsou v ruských letopisech v roce 1095 nazvány Český les[1] a Přibík Pulkava v roce 1380 je nazývá Sněžné hory.

Název Krkonoš původně označoval jednak dnešní Vysoké Kolo a také Kotel neboli Kokrháč.[2] Označení Krkonoš (v singuláru ženského rodu, „ta“ Krkonoš) pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., nejstarší dochovanou mapu s tímto názvem zpracoval Mikuláš Klaudyán v roce 1518. Václav Hájek z Libočan ve své kronice roku 1541 použil název Česká a Slezská Krkonoš.

První doklad o rozšíření názvu na celé hory je z roku 1517, kdy byl použit název Krkonošské hory, nápis Krkonoš doplňoval obrázek čerta. Zkrácený název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601. Název je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk“ či „krak“ znamenajícího kleč čili kosodřevinu, Josef Jungmann je spojoval se jménem germánského či keltského kmene Corconti či Korkontoi, zmiňovaného Ptolemaiem, s předpokladem, že jím zmiňované pohoří Asciburgius bylo totožné s dnešními Krkonoši (Korkontoi však měli žít někde poblíž pramenů Visly, tedy spíše v Beskydech). Některá bádání vykládají původ názvu z praslovanského základu s významem „kamenité úbočí, kamenité pole“ a předpokládají souvislost s názvem ukrajinského pohoří Gorgany ve Východních Karpatech.

Německý ekvivalent (česká i slezská strana hor byla až do roku 1945 obydlena z drtivé většiny Němci) s významem Obří hory (Riesengebirge, v angličtině Giant Mountains) pochází z názvu Risenberg, jímž Agricola (Georgius?) v roce 1546 označil Sněžku. Množné číslo Riesengebirge pro celé pohoří je poprvé zaznamenáno v roce 1571.

Jarní pohled na Rokytnici nad Jizerou a okolí z výšky.

Rokytnice nad Jizerou (německy Rochlitz) je město a horské letovisko v západních Krkonoších. Nachází se v Libereckém kraji, v okrese Semily, v protáhlém údolí Huťského potoka mezi masivy hor Stráž (782 m), Čertova hora (1022 m) a Lysá hora (1344 m) a podél levého (východní) břehu řeky Jizery.

Lysá hora je vrchol ležící v Českého hřbetu, v Krkonoších. Výška hory činí 1344 m. Z Rokytnice nad Jizerou míří k vrcholu sedačková lanovka až do výše 1310 m, kde se nachází její horní stanice. Lanovka je v provozu pouze v zimním období.

Skiareál Horní Domky, který provozuje Spartak Rokytnice, a.s., je jedno z největších a nejoblíbenějších lyžařských středisek v ČR. Dominuje mu Lysá hora, na kterou vede čtyřsedačková lanová dráha do nadmořské výšky 1 315 m (nástupní místo na běžeckou Krkonošskou magistrálu). Tím je nejojedinělejší lanovkou v ČR.

Vrch Stráž je jedním ze strážných vrchů, z kterých v minulosti měli být varovány okolní vesnice před vpádem nepřítele. Skalní vyhlídka Strážník leží v nadmořské výšce 778 m.n.m. a nabízí krásný výhled nejen na celou Rokytnici, ale i na Lysou horu a Kotel.

Hrad Kost

Kost je gotický hrad nacházející se v Českém ráji, v katastrálním území Podkost, části obce Libošovice, okres Jičín, jen několik desítek metrů od pomezí Středočeského a Královéhradeckého kraje. Je soukromým majetkem českého hraběcího rodu Kinský dal Borgo.

Postavil jej někdy před rokem 1349 Beneš z Vartemberka. Jako jeden z mála našich hradů je umístěn nikoliv na kopci, ale v údolí na pískovcovém ostrohu (srovnatelný např. hrad Okoř u Prahy). Dodnes je velice dobře zachovaný.

Hrad Kost

Hrad Kost

V nedalekém okolí hradu Kost

Hrad v průběhu doby mnohokrát vystřídal majitele. Založil ho kolem roku 1349 Beneš z Vartenberka, jehož rod vlastnil hrad do roku 1414, poté ho získal výhodným sňatkem Mikuláš Zajíc z Házmburka. V první polovině 15. století získává po smrti Jana z Házmburka državy jeho poručník Zdeněk Lev z Rožmitálu, který roku 1497 prodal Kost s celým dvorem Janovi ze Šelmberka. Dalšími majiteli hradu byli: Páni ze Šelmberka (1497–1524), páni z Biberštejna (1524–1551), páni a od roku 1624 knížata z Lobkovic (1551–1637), v 17. století jej na krátkou dobu (mezi lety 1632–1634) držel vojevůdce – vévoda Albrecht z Valdštejna, od Lobkoviců Kost koupila následně hrabata Černínové z Chudenic (ta zde byla 1637–1738), následoval Václav Kazimír hrabě Netolický z Eisenberka (od 1738) a příbuzná hrabata Vratislavové-Netoličtí (krátce do roku 1769), po nich dědil italsko-český rod dal Borgo-Netolický (do roku 1948), kterým byl hrad zkonfiskován komunistickým Československem. Norbert Kinský (z Vchynic a Tetova), manžel poslední majitelky Anny Marie z rodu dal Borgo-Netolický, hrad zrestituoval v roce 1992. Nový majitel hrad přepsal na své syny Giovanniho a Pia Kinské dal Borgo. Pan Giovanni pak vlastní památku dodnes.

Hrad Kost

Zajímavostí hradu je věž s lichoběžníkovým půdorysem. Nepravidelný půdorys věží, který se vyskytuje na řadě českých hradů, použili stavitelé pro ochranu před salvami z děl obléhatelů. Po stěně, která není k nepříteli natočena kolmo, koule sklouzne a nenadělá škodu.

Hradu, jeho okolí a historii se věnoval významný český historik prof. Josef Pekař, který vytvořil podrobnou dvoudílnou monografii Kniha o Kosti, zachycující ekonomické a historické dějiny místního panství (především v 17.–19. století).

Hrad Kost

Hrad Kost stojí na skalním ostrohu v místě styku dvou mohutných skalnatých údolí. Jedno vyhloubila říčka Klenice, severně od hradu se nazývá Prokopské, zatímco jižně od hradu Plakánek. Druhé bezejmenné údolí, taktéž vodnaté, ústí do klenického ze severozápadu. Ze všech tří stran byly kolem hradu kdysi vybudovány tři rybníky: Bílý, Černý a Labutí, z nichž první dva se zachovaly dodnes. Protržením hrází těchto rybníků bylo možno proměnit okolí hradu v těžko přístupný terén. O něco dále od hradu leží další dva rybníky: severním směrem, na drobném přítoku Klenice, je to Partotický rybník a jižním směrem v Plakánku rybník Obora (Pilský).

Zámek Humprecht

Humprecht je zámek v okrese Jičín s výraznou elipsovitou stavební dispozicí, vystavěný v letech 1666–1668. Leží v CHKO Český ráj, asi 0,5 km severozápadně od Sobotky, na stejnojmenném katastrálním území. Z dáli viditelný a svým tvarem zajímavý zámek Humprecht stojí na kopci Palánku u Sobotky. Největší zajímavostí zámku je zcela určitě 16 metrů vysoký sál s jedinečnou akustikou a 6-8vteřinovou několikanásobnou ozvěnou.

Humprecht je lovecký zámeček a byl letním sídlem Humprechta Jana Černína z Chudenic, císařského velvyslance v Benátkách. Návrh vytvořil Carlo Lurago ve stylu manýrismu, s prvky pozdní renesance a raného baroka, pravděpodobně jako parafrázi Galatské věže v Cařihradě. Stavbu probíhající v letech 1666–68 vedl Francesco Ceresola, který také zámek po požáru roku 1678 opravil a zvýšil o jedno patro. Tím však byly přetíženy základy, takže musely být zbourány přízemní hospodářské budovy a základy zpevněny kvádry z pískovce. Zlatý půlměsíc byl na vrchol umístěn roku 1829 místo původního zrezivělého slovanského kříže na základě pověstí o tom, že Heřman Černín byl vězněn v Turecku.

Po Černínech zámek koupila roku 1738 rodina Netolických (Václav Kasimir Netolický z Eisenbergu), ovšem pomalu chátral. V letech 1937–39 byl rekonstruován. Za druhé světové války o něm Němci uvažovali jako o možné letecké pozorovatelně. V 70. letech 20. století byl zámek důkladně opraven.

Zámek Humprecht

Lovecký zámek s elipsovitým půdorysem je umístěn na čedičovém návrší nad městem. Nad první střechou je umístěna elipsovitá lucerna (menší elipsovitá věžička) zakončená špičatou kuželovitou střechou, na které jsou umístěny čtyři komíny a která je zakončena půlměsícem. V horní části spodního patra se nachází dřevěný ochoz umístěný na kamenných krakorcích. V zámku je 27 místností, uprostřed stavby se nalézá šestnáct metrů vysoká elipsovitá hodovní síň s výbornou akustikou, kde se často konají koncerty a svatby. Na jejím stropě je namalován znak Černínů od R. Beneše, v dolní části malby al secco od R. Wiesnera vztahující se k životu Humprechta Jana. V místnostech rozestavěných do elipsy kolem akustické hodovní síně je umístěna zámecká expozice, a v místnostech druhého patra potom expozice Muzea města Sobotky- např. Mánesův Prapor Národní gardy z roku 1848. Tzv. „myší dírou“ lze vystoupit na věž, odkud je pěkná vyhlídka na celý zdejší kraj. Parkoviště je cca 300 metrů u hřbitova. Cestou podél hřbitovní zdi je krásný výhled na město. Na okraji lesoparku je koupaliště s chatkami.

Okolo zámku byla obora pro jeleny, později přeměněná na bažantnici.

Zástupci amerického softwarového gigantu zatím příchod novinky oficiálně nepotvrdili. V kuloárech se nicméně již nějakou dobu šeptá o tom, že Microsoft v první polovině letošního roku skutečně nějaký větší update vypustí.

Novinek bude mnohem více, Microsoft je v posledních týdnech přidával do testovacích sestavení systému pro Insidery. Ti zapojení do kruhu rychlých aktualizací dostali v minulých dnech nové verze s čísly 17107 a 17110. Tato sestavení však přinášejí vesměs pouze opravy chyb, pokud tedy nepočítáme možnost spouštět během instalace skripty, což ocení zejména správci podnikových sítí.

V následujících týdnech bude Microsoft pracovat na opravách posledních chyb, datum vydání velké jarní aktualizace však zatím stanoveno nebylo.

Golfové hřiště Golf Club Semily z výšky 14.04.2018. Golfové hřiště Semily se nachází v meandru řeky Jizery již od roku 1970. Okolí Semil je kraj hlubokých údolí s kaňonem řeky Jizery a jejími přítoky říčkou Oleškou, Jíloveckým a Chuchelským potokem, Kamenicí i Vošmendou.

Golfové hřiště Golf Club Semily

Romantiku údolí řeky Jizery umocňuje Riegrova stezka, jež nabízí osmdesátimetrovou galerii, vyhlídky a prameny vody. Roku 1951 byl tento divoký kaňon Jizery vyhlášen státní přírodní rezervací. Je to kraj dalekých rozhledů z pradávné sopky Kozákov a její úžasné kovové rozhledny, z níž je možné za jasného počasí spatřit až čtvrtinu Čech a dalekohledem zahlédnout i nejvyšší budovy Prahy. Výhled se otevírá k Českému středohoří, Lužickým horám, Ještědskému hřbetu, Jizerským horám, Krkonoším, Broumovské vrchovině, Orlickým horám a Českomoravské vrchovině.

Golfové hřiště Golf Club Semily

V závěru roku 1997 pak byly zprovozněny dva nově rekonstruované grýny, které Golf Clubu Semily umožnily uspořádat první křížkový turnaj v jeho historii s názvem Ingeo Cup ´97. V sezoně 1998 se semilské hřiště dočkalo dalších drobnějších změn. Do provozu byl uveden nový grýn Jedničky a spolu s ním i nový cvičný grýn, čímž se kvalita a obtížnost členitého semilského hřiště ještě zvýšila.

Souš je přehradní nádrž se sypanou hrází na řece Černá Desná. Spadá pod správu Povodí Labe, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové. Provoz na vodním díle zajišťuje závod Jablonec nad Nisou.

Vodní nádrž přehrada Souš

Účelem vodního díla je akumulace vody k zajištění odběru surové vody pro oblastní vodovod v průměrném množství 320 l/s, zmírnění velkých vod, částečná ochrana území ležícího pod nádrží před velkými vodami, zajištění trvalého zůstatkového průtoku v korytě toku pod nádrží, energetické využití a účelové rybí hospodářství.

Přehradní hráz je přímá, zemní, sypaná z hlinitých písků s drobným štěrkěm a jílovou návodní těsnicí vrstvou tloušťky 3 - 5 m. Podloží je utěsněno na návodní straně ochrannou betonovou zdí do hloubky 8 m pod základovou spáru až na zvětralou žulu. Pod základem zdi v pravém boku hráze je provedena injekční clona. Návodní svah je opevněn dlažbou o síle 0,4 m uloženou do podkladního betonu tloušťky 0,6 m.

Vodní nádrž přehrada Souš

K převádění vody slouží dvě spodní výpusti o průměru 1 m a délce 16,75 m. Každá výpusť je opatřena dvěma klínovými šoupátky a regulačním segmentovým uzávěrem, ovládaným z domku hrázného nebo z manipulační věže. V dolní strojovně je na odbočce spodní výpusti umístěna malá vodní elektrárna o hltnosti 150 l/s a výkonu 22 kW. Boční nehrazený přeliv na levé straně hráze, délky 66,5 m, slouží k převádění velkých vod, které jsou odváděny kaskádovým korytem o osmi stupních do vývaru v podhrází.

K odběru vody pro vodárenské účely slouží věžový objekt umístěný v nádrži, odkud je voda odváděna trubním přivaděčem o délce 395 m k úpravně vody. Upravená voda slouží k zásobování Jablonce nad Nisou a Tanvaldu pitnou vodou.

Samotné Krkonoše jsou v ruských letopisech v roce 1095 nazvány Český les a Přibík Pulkava v roce 1380 je nazývá Sněžné hory.

Název Krkonoš původně označoval jednak dnešní Vysoké Kolo a také Kotel neboli Kokrháč. Označení Krkonoš (v singuláru ženského rodu, „ta“ Krkonoš) pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., nejstarší dochovanou mapu s tímto názvem zpracoval Mikuláš Klaudyán v roce 1518. Václav Hájek z Libočan ve své kronice roku 1541 použil název Česká a Slezská Krkonoš.

První doklad o rozšíření názvu na celé hory je z roku 1517, kdy byl použit název Krkonošské hory, nápis Krkonoš doplňoval obrázek čerta. Zkrácený název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601. Název je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk“ či „krak“ znamenajícího kleč čili kosodřevinu, Josef Jungmann je spojoval se jménem germánského či keltského kmene Corconti či Korkontoi, zmiňovaného Ptolemaiem, s předpokladem, že jím zmiňované pohoří Asciburgius bylo totožné s dnešními Krkonoši (Korkontoi však měli žít někde poblíž pramenů Visly, tedy spíše v Beskydech). Některá bádání vykládají původ názvu z praslovanského základu s významem „kamenité úbočí, kamenité pole“ a předpokládají souvislost s názvem ukrajinského pohoří Gorgany ve Východních Karpatech.

Německý ekvivalent (česká i slezská strana hor byla až do roku 1945 obydlena z drtivé většiny Němci) s významem Obří hory (Riesengebirge, v angličtině Giant Mountains) pochází z názvu Risenberg, jímž Agricola (Georgius?) v roce 1546 označil Sněžku. Množné číslo Riesengebirge pro celé pohoří je poprvé zaznamenáno v roce 1571.

Základ geologického složení tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny (svor). Ve východní části pohoří se ojediněle nacházejí vápence. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula). Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Vyskytovaly se zde dva typy ledovců. První byly ledovce údolního typu a druhé byly skandinávského typu. Rozsáhlé náhorní plošiny (Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci.

Pro lepší představu se můžeme podívat na ledovce ve Skandinávii, které nám ilustrují, jak to v Krkonoších mohlo vypadat. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení "jámy"). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého Kola), nebo mrazové sruby.

Krkonošský hřeben je dlouhý 35 km a začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na opačné straně, na jihozápadě, jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami do nichž spadají podstatně mírněji. Krkonoše se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu.

Krkonoše tvoří přirozené rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava, ale také Kamienica a Łomniczka. Na polské straně se nacházejí jezera ledovcového původu Wielki a Mały Staw. Na české straně Krkonoš je ledovcového původu jen Mechové jezírko.

Na území Krkonoš se vyskytují reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů. V Krkonoších se nalézají největší plochy ležící nad horní hranicí lesa v České republice. Ve výšce 1200–1300 m zde končí pásmo lesa. Výše je pásmo kosodřeviny, smilkové hole, kamenná a suťová moře. Tento u nás velmi vzácný biotop se nazývá arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme dokonce rašeliniště. Původní smrkový porost byl částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku. Malakofauna Krkonoš čítá 90 druhů měkkýšů.

Na území Krkonoš se nachází Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 36 400 ha, který zde byl vyhlášen roku 1963, a Karkonoski Park Narodowy (KPN) založený v roce 1959. Ochranné pásmo národního parku má na české straně rozlohu 18 400 ha. Krkonoše jsou také od roku 1992 Bilaterální biosférickou rezervací vyhlášenou Organizací spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu (rozloha české části je 54 800 ha). KRNAP je členěn do I., II. a III. ochranné zóny, kde I. zóna je nejcennější a spadá na ní nejpřísnější režim ochrany. To znamená např. opatření kdy v I. a II. zóně je zakázán pohyb mimo vyznačené turistické a lyžařské trasy. Na území Krkonoš je vyhlášena též ptačí oblast a významné ptačí území, které pokrývá celou oblast biosférické rezervace resp. národního parku včetně ochranného pásma.

Krkonoše jsou z klimatického hlediska nejdrsnějším českým pohořím. Vrcholové partie ležící nad hranicí 1400 m se podnebím dají srovnat s grónským pobřežím. Teplota se mění především v závislosti na nadmořské výšce. Průměrná teplota například v Trutnově je 6,8 stupně Celsia, kdežto na Sněžce, která je nejchladnějším místem Krkonoš, je průměrná roční teplota 0,2 stupně Celsia. Zároveň se jedná o nejchladnější místo České republiky. Množství srážek v Krkonoších závisí na nadmořské výšce a orientaci svahu. Známým faktem je, že stanice v západních Krkonoších mají během roku větší množství srážek než stanice ve východních Krkonoších, protože v Česku převládá západní proudění vzduchu. Nejvíce srážek vypadává v letních měsících během bouřek a nejméně srážek je v březnu, ale díky velkému množství sněhu je to méně patrné.

Přestože jsou Krkonoše nejvyšším pohořím v České republice, tak zde nevypadává nejvíce srážek, protože Krkonoše leží ve srážkovém stínu Jizerských hor. Na hřebenech dosahuje množství srážek průměrně kolem 1300 mm/rok, kdežto v údolí to může býti až 1500 mm/rok. Další partií srážek je samozřejmě sníh, který je nedílnou součástí Krkonoš. Průměrně o datu výskytu prvních sněhových srážek se v Krkonoších nedá mluvit, protože na hřebenech může sněžit prakticky po celý rok. Stála sněhová pokrývka leží na hřebenech průměrně od půlky listopadu až do května. K největší kumulaci sněhu dochází na závětrných svazích (Mapa republiky, kde výška sněhu dosahuje až 15 metrů!). Často v Krkonoších fouká silný vítr (nejvyšší rychlost větru naměřena na Sněžce 216 km/h).

Začátek historie podniku se váže k roku 1882, kdy byla založena lepenkárna. Prvním výrobkem byla bílá ruční lepenka. Pro další období je charakteristické rozšiřování výrobního programu i výrobních prostorů. Významnými mezníky se stalo zavedení výroby hnědé lepenky a hrubé těžké kartonáže. V roce 1971 byl instalován první automatický samosnímací lepenkový stroj, v roce 1989 byl jako náhrada za čtyři ruční lepenkové stroje spuštěn druhý lepenkový stroj.

Zásadním strategickým krokem společnosti byl vývoj a realizace výroby archivního systému, který komplexně zajišťuje archivaci veškerých dokumentů. V současné době firma rozšiřuje svoji nabídku o kancelářské a školní potřeby, jejichž výjimečnost je dána především použitým materiálem LUXOR.

Společnost EMBA s.r.o. obdržela v roce 1998 certifikát systému řízení jakosti ISO. V roce 2009 byla recertifikována na systém ISO 9001:2018, který dává jasnou informaci o úrovni zabezpečení řízení a kvality ve společnosti. Kvalita a úroveň výrobků byla současně ohodnocena řadou ocenění tuzemských i zahraničních, jako například Obal roku a Worldstar. V roce 2003 jsme získali právo k užívání ochranné známky Ekologicky šetrný výrobek na hladkou lepenku ze sběrového papíru (nad 225 g/m2) a výrobky z ní pro archivní systémy, krabice a pořadače.

Důraz na kvalitu našich výrobků a s tím spojený servis pro Vás i neustálá snaha být o jeden krok před konkurencí nám umožňují úspěšně působit nejen v tuzemsku, ale i na světových trzích. Spokojené zákazníky jsme tak našli již v 15 zemích celého světa. Odborné znalosti a vysoká kvalifikace našich pracovníků jsou pro naše zákazníky zárukou spolehlivosti a kvality jak při výrobě lepenky, tak při výrobě finálních výrobků. Ve spojení s certifikací podle normy ISO 9001:2008 zajišťujeme komplexní celek poskytující pro Vás dokonalý zákaznický servis. Chceme za Vás převzít kompletní přípravu a následně výrobu obalů.

S důvěrou můžete Vaše úkoly předat nám, my se postaráme o to nejlepší řešení pro Vaši spokojenost.

Žije zde 682 obyvatel. Dříve, k 1. 3. 2001, bylo v obci trvale hlášeno 637 obyvatel, z toho 302 v osadě Dolní Sytová, 154 v osadě Rybnice, 125 v osadě Loukov a 67 v osadě Háje nad Jizerou. V současné době je v obci celkem 188 trvale obydlených domů a 127 rekreačních chalup.

Obec leží u silnice č. 292 mezi Semily a Jilemnicí. Kromě místní linky v Hájích zastavují i některé dálkové autobusy.

Mimo území obce, v Horní Sytové, nedaleko osady Dolní Sytová na východním okraji území obce Háje, je železniční zastávka na regionální trati Martinice v Krkonoších - Rokytnice nad Jizerou.

Od roku 1960 je v obci místní lidová knihovna. V obci působí divadelní spolek Podhoran, TJ Sokol Dolní Sytová a menší spolky jako včelaři, svaz žen, myslivci, červený kříž.

V obci je jedna škola, a to Krakonošova ZŠ a MŠ Loukov. Škola vznikla v roce 1775, odkdy se vyučovalo na faře v Loukově. Škola působí ve staré budově z roku 1889, v nové budově z roku 1993 a v budově tělocvičny. V roce 1993 byla základní škola sloučena s mateřskou školou.

V roce 1875 navštěvovalo školu 160 dětí z vesnic Rybnice, Loukov, Bystrá a Háje nad Jizerou. V současné době 9 ročníků ZŠ působí v 7 třídách (dvě dvojice ročníků jsou spojené do společné třídy), které navštěvuje asi 100 dětí, MŠ navštěvuje kolem 20 dětí. Škola slouží pro celou obec, ale i pro sousední obec Bystrá nad Jizerou, mnozí žáci dojíždějí i ze vzdálenějších míst.

V Loukově sídlí římskokatolická farnost u kostela sv. Stanislava.

V obci jsou tři sbory dobrovolných hasičů: SDH Dolní Sytová, SDH Rybnice a SDH Loukov.

Hasičský sbor v Rybnici, sloužící též pro osady Loukov a Háje, byl založen roku 1892. Sbor vstoupil do Župní hasičské jednoty v Semilech. 15. července 1900 se v Rybnicích-Loukově konal 12. župní hasičský sjezd. Roku 1904 bylo postaveno nové hasičské skladiště, roku 1912 byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka, která sloužila až do roku 1947.

Roku 1912 byl založen samostatný hasičský sbor Loukov.

V letech 1920–1938 se rybnický hasičský sbor účastnil na stavbě pomníku padlým, byla vybudována nová požární zbrojnice a požární nádrž u Janatů. Roku 1929 sbor pořádal v Rybnicích župní sjezd.

V roce 1947 byla zakoupena první motorová stříkačka PS 8 od firmy Stratílek. V roce 1970 byl zakoupen automobil GAZ 69. V roce 1991 byla zakoupena přenosná motorová stříkačka PS 12 včetně krytého podvozku.

V roce 1953 byla vybudována nová požární nádrž. V letech 1963 a 1978 byly k požární zbrojnici vybudovány další přístavby pro kulturní činnost. V letech 1985–1986 byla vybudována nová požární zbrojnice a garáže.

V roce 1960 sestavil sbor první soutěžní družstvo.

Sbor vyvíjel a vyvíjí bohatou kulturní činnost. Podílel se též na zvelebování obce, například na stavbě asfaltové cesty do Rybnic, údržbě cest a veřejných prostranství, výstavbě oplocení hřbitova, opravě soch v obci, stavbě autobusových čekáren a instalaci houpaček, pomoc při výstavbě a údržbě obecního vodovodu v letech 1973–1978 atd.

Hořčíková konstrukce

Kvadrokoptéra DJI Phantom 4 je vybavena pevným hořčíkovým základem, který zvyšuje tuhost a minimalizuje vibrace a hmotnost samotného zařízení. Čtyři motory umožňují stabilní vzdušnou manipulaci i za méně příznivých letových podmínek.

Různé letové režimy

Phantom 4 je vybaven letovými režimy, aby vyhovoval vašim různým potřebám. V módu Position můžete využít satelitní a vizuální pozicování. Sportovní režim přidává zvýšenou hbitost a rychlost (až 72 km/h) a režim Atti zajišťuje stabilitu a udržuje výšku.

Vítejte v budoucnosti! Staňte se režisérem a kameramanem svých vlastních zážitků, dejte kameře křídla a vstupte s námi do světa leteckého pořizování fotografií a videa. Vezměte do ruky vysílač, přidejte plyn a začněte vytvářet svůj svět, svůj film... Phantom 4 je kompletní sestava DJI, navržená k vysokému výkonu, ale přitom je lehká a flexibilní, aby mohla poskytnout stabilitu, kterou potřebujete pro vytvoření dokonalých záběrů a fotografií. Všechny nejnovější letecké technologie zahrnuté do jediného systému připraveného k letu, který vás dostane do nebe během několika minut. Model je vybaven celou řadou technických novinek, které vám umožní pořizovat letecké záběry téměř bez jakéhokoliv omezení.

Phantom 4 je kompletní platforma pro leteckou fotografii a video, která je „připravená k letu rovnou z krabice“. Je vybavena palubní kamerou s objektivem o ohniskové délce 20 mm s tříosým stabilizovaným závěsem, pořizuje ostré 12 mp snímky a stabilní videozáznam až 4K. Štíhlý, aerodynamický a kompaktní trup Phantomu 4 minimalizuje odpor v silném větru i vliv poryvů z jakéhokoliv směru a napomáhá tak předvídatelnosti a přesnosti pohybu. Plně integrovaný závěs umožnil posunout těžiště blíže středu a posílit tak stabilitu ještě více.

REVOLUČNÍ MATERIÁLY A VYLEPŠENÁ AERODYNAMIKA:

Štíhlý, aerodynamický a kompaktní trup Phantomu 4 minimalizuje odpor v silném větru i vliv poryvů z jakéhokoliv směru a napomáhá tak předvídatelnosti a přesnosti pohybu. Plně integrovaný závěs umožnil posunout těžiště blíže středu a posílit tak stabilitu ještě více.

VÍCE LETOVÝCH MÓDŮ:

Phantom 4 je dostatečně flexibilní aby vyhovoval vašim různým potřebám. V módu Position (P) můžete využít satelitní a vizuální pozicování, funkci TapFly, ActiveTrack a inteligentní letové režimy. Sportovní režim přidává zvýšenou hbitost a rychlost (až 72 km/h) při možnosti využít satelitního i vizuálního pozicování. Režim Atti zajišťuje stabilitu a udržuje výšku, ale deaktivuje satelitní pozicování takže je ideální pro natáčení plynulých záběrů za letu.

DETEKCE PŘEKÁŽEK:

Všichni používáme naše oči pro vnímání světa kolem nás. Systém pro detekci překážek dává Phantomu 4 jeho vlastní pár očí aby mohl vidět a reagovat na trojrozměrný svět. Ve standardním režimu se při přiblížení k překážce zastaví a zůstane viset ve vzduchu. V režimech TapFly, ActiveTrack nebo Smart Return Home se překážce vyhne nebo zastaví aby zabránil kolizi. Zároveň vás vždy varuje, takže máte přehled o tom co se s Phantomem děje. Vizuální poziční systém směřující dolů využívá dvojice kamer a ultazvukových senzorů, takže je pětkrát přesnější než předchozí verze. Při létání uvnitř vám tak poskytuje jistotu podobně jako při standardním létání s využitím GPS.

TAPFLY:

Všechno co musíte udělat abyste mohli letět v režimu TapFly je ťuknout na obrazovku chytrého telefonu nebo tabletu. Ke změně směru letu stačí jednoduše ťuknout na obrazovku ať už chcete letět kamkoliv. Ovládání s pomocí řídících pák, udržování výšky, směru a rychlosti může být náročné - proto se TapFly o to vše postará za vás. Vy se soustředíte jen na váš záběr. S využitím systému pro detekci překážek může Phantom 4 letět tam, kam byste si dříve netroufli a můžete tak vytvořit fascinující dynamické záběry. Přes aplikaci DJI Go můžete také aktivovat Smart Return Home funkci, která zajistí aby se Phantom vyhýbal překážkám zatímco se vrací k vám.

ACTIVETRACK:

S ActiveTrack se scifi stává realitou. Ať už běžíte, jedete nebo třeba raftujete, Phantom 4 vás s pomocí vyspělých technologií počítačového vidění, rozpoznávání obrazu a strojového učení sleduje zatímco se pohybujete. Kroužení kolem pohybujícího se objektu bývalo bylo výsadou pouze nejzkušenějších pilotů - nyní to zvládne každý jediným pohybem prstu po obrazovce. Po celou dobu běhu ActiveTrack je účinný i systém detekce překážek - Phantom se tedy po celou dobu může rozhodnout zda vás bude následovat, vyhne se překážce nebo prostě zastaví.

Dlouhá doba letu

Kvadrokoptéra DJI Phantom 4 dokáže na jedno nabití létat až po dobu 28 minut. Kvadrokoptéru můžete bezpečně ovládat do vzdálenosti 5 km. Online náhled v reálném čase můžete sledovat v kvalitě 720p.

Pořizuje 4K video

Ke snímání nebývale kvalitních videí a fotografií slouží kvadrokoptéře Ultra HD 4K kamera s čočkou, disponující 94° zorným polem. Ta umožňuje zachytit krystalicky čisté nezkreslené záběry s vysokým rozlišením a živými, maximálně autentickými barvami.

Pohodlná úprava fotografií

K dispozici máte celkem 10 barevných profilů. Možnost úprav je nezbytná pro profesionální fotografii. Z tohoto důvodu se Phantom 4 pyšní 12 megapixelovými fotografiemi, dále podporou Adobe DNG RAW a profily pro objektiv, které jsou zabudované přímo do Adobe Lightroom a Photoshop.

Inteligentní senzory

Kamera Phantomu 4 je vybavena nejnovějším systémem stabilizace obrazu. Využívá speciálně navržený rám, který poskytuje lepší možnosti stabilizace. Jeho pohyby jsou řízeny samostatnou řídící jednotkou, která je v neustálém spojení s inerciálním měřícím systémem závěsu i řídící letovou jednotkou Phantomu 4.

Přesné určení polohy

Funkce Smart Return Home v součinnosti se systémy GPS nebo GLONASS na cestě zpátky detekuje překážky, kterým se případně vyhne, aby bezpečně přiletěl zpátky za vámi.

Detekuje překážky

Pomocí senzorových technologií dokáže kvadrokoptéra Phantom 4 analyzovat rychlost letu a objekty před sebou, a tak se dokáže vyhnout překážkám, se kterými se budete potýkat.

Inteligentní dálkový ovladač

DJI Phantom 4 se ovládá dálkovým ovladačem s množstvím praktických vlastností. Skvěle padne do ruky a je vybaven tlačítky pro nahrávání videí, pořizování fotografií nebo nastavení expozice.

DJI GO

DJI GO je vše co potřebujete k létání, tvorbě, sdílení a připojení. Je kompatibilní s řadami Phantom, Inspire, Osmo a dalšími.

Podpora SDK

Phantom 4 je kompatibilní s DJI SDK, což umožňuje přístup k dalším senzorůma nabízí větší kontrolu pro vývojáře, aby mohli vytvářet aplikace a nové vzrušující funkce.

Nový systém upevnění

Nový systém upevnění vrtulí Phantomu 4 umožňuje nasazení všech vrtulí rychleji a bezpečněji. Místo šroubování každé vrtule stačí jednoduše přitlačit vrtuli k motoru, otočit a uvolnit.

Hrad Trosky

Zřícenina hradu Trosky se nachází na vrcholu stejnojmenné hory (488 m n. m.), v katastru obce Troskovice v okrese Semily Libereckého kraje. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti. Trosky jsou symbolem Českého ráje a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku.

Zřícenina hradu Trosky se nachází na vrcholu stejnojmenné hory (488 m n. m.), v katastru obce Troskovice v okrese Semily Libereckého kraje. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Hrad Trosky

Trosky jsou symbolem Českého ráje a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. V horních partiích vrchu leží chráněné území přírodní památky Trosky. Vrch je nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny. Výška nejvyššího bodu hradu (věž Panna) je 514 metrů. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů.

V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna.

Hrad Trosky

Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. Roku 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn – Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv husitských vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1455 syn Oty z Bergova, Jan, prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence.

Hrad Trosky

Roku 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy a několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. O tom, jak hrad skutečně vypadal v době svého vzniku, prameny mlčí. Nedochoval se žádný obraz či rytina, veškeré archivní materiály shořely. Z pramenů je známo, že jediný historicky věrný obraz Trosek ukořistili Švédové za třicetileté války na zámku Hrubá Skála a odvezli jej do Švédska. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Aehrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. V roce 1843 však stavitel zemřel a stavba tak zůstala nedokončena.

Hrad Trosky

V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště z aehrentalské éry a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna. Hrad je nyní majetkem státu a je spravován Národním památkovým ústavem Praha – územním odborným pracovištěm v Liberci.

Smart drone - 4K kamera s 3osou stabilizací, dosah až 7km, výdrž přibližně 27min, max. rychlost 65km/hod, hmotnost 734g, GPS, microSD (max.64GB), detekce překážek, funkce Tapfly a ActiveTrack. Inteligentní dron se dokáže vyhnout překážkám a přesně se vznášet. Sytém FlightAutonomy zahrnuje 5 kamer, systém GPS a GLONASS, 2 ultrazvukové senzory vzdálenosti, redundantní senzory a 24 výkonných výpočetních jader. 

Mavic vydrží ve vzduchu neuvěřitelných 27 minut s rychlostí 65 km/h ve sportovním módu.

Stabilizovaná kamera s tříosou stabilizací natáčí videa v rozlišení 4K rychlostí 30fps, sbírá snímky v kvalitě 12Mpx a poradí si i s Adobe DNG RAW.

DJI Mavic je malý, ale výkonný dron, který promění nebe ve vaše tvůrčí plátno snadno a bez obav. V jeho útrobách kompaktních rozměrů se skrývají ty nejpokročilejší technologie. To z něj činí jeden z nejvíce sofistikovaných dronů vůbec. 24 vysoce výkonných výpočetních jader a 4K kamera čekají na váš povel, který vydáte jediným stisknutím.

DJI Mavic Pro je malý, přesto výkonný dron, díky kterému se z oblohy stává plátno vaší kreativity, snadno a bez starostí, a pomáhá vám z každého momentu vytvořit moment letecký. Kompaktní schránka uchovává vysoce komplexní technologii, která z Mavic Pro dělá doposud nejsofistikovanější létající kameru DJI. 24 výkonných výpočetních jader, zcela nový systém pro přenos s dosahem až 7 km, 5 optických senzorů a 4K kamera s tříosým stabilizovaným závěsem čekají na váš povel, stačí stisknout tlačítko nebo poklepat na displej.

Létejte ještě dál
Uvnitř ovladače Mavic, který se vejde do kapsy, se nachází zbrusu nová technologie pro přenos DJI OcuSync, s dosahem až 7km a Full HD 1080p video přenosem.

Bez narážení a škrábanců
Nechráněný dron může narážet do překážek při letech na dlouhé vzdálenosti nebo při sestupu z velké výšky v režimu pro návrat domů. Mavic využívá technologii FlightAutonomy aby vnímal okolní překážky do vzdálenosti 15m. Může je tak obletět nebo zastavit a viset a předejít tak nehodě i při létání bez vizuálního kontaktu.

Přesné visení
Pozicování podle satelitů může dronu pomoci viset pouze venku bez okolních překážek a rušení. Dron bez satelitů není schopen přesného pozicování a může tak ve vzduchu plavat. Proto je Mavic vybaven předními a spodními optickými senzory a může tak přesně viset uvnitř budov nebo na místech bez signálu GPS.

Zůstaňte déle ve vzduchu
Mavic je oproti Phantomu 4 sice šestinový, to ale neznamená že by měl létat kratší dobu. Mavic může létat o mnoho déle než byste odhadovali podle jeho velikosti. Je schopen dosahovat až 27 minut letového času a maximální vzdálenosti 13km díky vysoce výkoným a efektivním motorům.

4K Ultra HD Video
Mavic podporuje 4K video při 30 snímcích za vteřinu. Není použíta elektronická stabilizace obrazu, aby byl každý záběr skutečně 4K. Vytvořili jsme miniaturní, extrémně přesný tříosý stabilizovaný závěs pouze pro Mavica, který je schopen kameru stabilizovat i při rychlém pohybu pro dosažení plynulého videa a ostrých fotografií.

Fotografie z výšky
Všichni milujeme skvělé fotografie. Ať už si chcete pořídit momentku nebo si kompletujete portfolio, Mavic a jeho 12 megapixelová kamera s podporou Adobe DNG RAW jsou připraveni k fotografování.

Natáčejte jako profesionál. Automaticky.
Nepotřebujete filmový štáb když používáte Mavica, protože vše co potřebujete je ActiveTrack. Stačí zaznačit toho, koho chcete natáčet a ActiveTrack se postará o zbytek, můžete tak natáčet jako profesionál.

Zámávejte svému dronu
Když je Mavic ve vzduchu a vy jste v záběru, vše co potřebujete pro pořízení momentky je jednoduché gesto. S Mavicem v módu Gesta si tak můžete pořídit unikátní selfie.

Přesně nastavené ovládání
Když si chystáte záběr nebo létáte uvnitř budov, nechcete letět příliš rychle. Přepněte do módu Stativ a každý pohyb Mavica se stane precizním a pomalým.

Létání pomocí telefonu
Možná si chcete pořídit rychlou fotografii, nebo nastavit následování vašeho kamaráda, nebo jen letět do oblak a trochu se proletět. Vše co potřebujete je pouze váš telefon.

Tapfly
Začátečníci mají často problémy s létáním po přímce, protože nejsou zvyklí na joysticky, to ztěžuje natáčení videí. TapFly znamená, že můžete poklepat tam kam chcete letět, a Mavic tak plynule poletí tím směrem a vy se tak můžete soustředit na ovládání kamery a pořizování fotografií nebo videí. Létání může být opravdu tak jednoduché.

Čekající na povel
Mavic reaguje na každý povel téměř okamžitě. Ať už chcete natočit pomalý, lehce plynoucí záběr, nebo si rozproudit krev při 65 kmh rychlosti v módu Sport.

Dvě sady senzorů. Dvakrát tak spolehlivý
Nejčastějším problémem dronů je senzor, který nefunguje tak, jak by měl. Proto je Mavic vybaven dvěma od každého klícového senzoru. Když jeden selže, druhý jej nahradí.

Vyrovnaný
Zůstaňte ve stejné výšce nad zemí, automaticky. Nedělejte si starosti s tím, že létáte moc nízko, Mavic bude udržovat tu správnou výšku nad nerovnými povrchem.

Bezpečnější, chytřejší akumulátor
Inteligentní pohonný akumulátor Mavic poskytuje letový čas až 27 minut, umožňuje kontrolovat stav akumulátoru v reálném čase během letu pomocí aplikace DJI GO. Dále vypočítává zbývající letový čas a pomáhá tak pilotovi létat bezpečněji.

Stačí se jen podívat
Pomocí aplikace DJI GO můžete vidět vše, co vidí kamera a další informace o Mavicovi které potřebujete vědět, od životnosti akumulátoru po umístění, směr letu a mnoho dalších údajů.

Paseky nad Jizerou pohledem z výšky 06.04.2018. Paseky nad Jizerou jsou horská obec v okrese Semily, v Libereckém kraji, v západních Krkonoších na pomezí Jizerských hor, na pravé straně Jizerského dolu. Žije zde 252 obyvatel; množství chalup a dalších objektů slouží dnes rekreačnímu pobytu. Severní část území obce patří do Krkonošského národního parku, jižní část včetně hlavních sídelních celků do CHKO Jizerské hory. Obec byla patrně založena v 16. století, nejstarší záznam pochází však až z roku 1654. Nejstarší částí byl Makov, kde byly již v té době sklářské hutě, a Havírna, kde se těžilo stříbro. Postupem času ustupovaly lesy v okolí lidské činnosti a na nových pasekách se objevovaly další chalupy, jejichž obyvatelé byli namnoze tkalci. Kameny z původně lesnatých ploch jsou soustředěny do dnes již zarostlých hromad.

V roce 1789 byl postaven kostel a roku 1791 byla v Pasekách zahájena pravidelná školní výuka. V místní škole učili národní buditelé, kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, kteří se stali iniciátory bohatého hudebního, divadelního, literárního a vůbec kulturního života obce. Věnceslav Metelka se jako samouk vyučil houslařem a založil rodovou houslařskou tradici, z níž vzešla takzvaná krkonošská houslařská škola, dosud ve světě živá v rodech Pilařů, Špidlenů a Vedralů. Po druhé světové válce na čas oživil hudební tradici pasecký učitel houslí František Vedral, ale koncem padesátých let kapela i ochotnické divadlo zanikly. V sedmdesátých letech 20. století působil v obci a chrámu sv. Václava páter MUDr. Ladislav Kubíček. V roce 1980 vzniklo při kostele pěvecké sdružení Svatováclavský sbor, které má nyní přes 30 členů a od roku 1990 pořádá každoročně Pasecké hudební slavnosti; v orchestru sboru účinkují převážně profesionální hudebníci.

Obec je dějištěm realistického románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci. Jeho děj je zasazen do 40. let 19. století a Paseky jsou v něm přejmenovány na Pozdětín, Rais při tvorbě čerpal z Metelkových pamětí, ceněného díla lidového písmáctví.

V obci se nachází podniky Dřevovýroba FUKNER s. r. o., výrobce kartonových a lepenkových obalů EMBA s. r. o. a ovčí farma Zvonice.

Místní historii se věnuje Muzeum zapadlých vlastenců v budově bývalé fary, vedle kostela svatého Václava a naproti restauraci Na Buďárce. Muzeum se věnuje činnosti houslaře a písmáka Věnceslava Metelky i spisovatele Karla Václava Raise, životu zdejších horalů v 19. století, houslařství a tkalcovství. Památník byl zřízen roku 1958 v přízemních místnostech fary, roku 1975 byl rekonstruován podle scénáře PhDr. Jaromíra Jecha, znalce a vydavatele Metelkova díla. Roku 1978 byla expozice rozšířena do horního patra. Muzeum v současné době spadá pod Správu Krkonošského národního parku.

Obec je tvořena několika osadami a množstvím horských chalup rozesetých po stráních. Celou obec zahrnuje jedno katastrální území. Základní sídelní jednotky jsou v obci statisticky evidovány tři: Paseky nad Jizerou, Havírna a Makov. Havírna je pás osídlení v údolí Havírenského potoka, jižně od vrchu Hromovka a severně od vrchu Mechovice (803 m n. m.), a sestává ze sídelních lokalit Za Vrškem, Na Piavě, Lomička, Suchá atd. Makov je osídlení v jižní části obce, v údolí Makovského potoka. Severozápadní část obce, s několika lyžařskými vleky a sjezdovkami, se nazývá Hořensko, a seskupení chalup na východním úbočí kopce Javorníka (822 m n. m.) se jmenuje Tomšov. Při silnici nedaleko Tomšova stojí dávná hospůdka Na Perlíčku neboli Na Prdku. K obci patří i lesnatá oblast (s převážně smrkovými lesy) severně od Havírny, s kopci Hromovka (916 m n. m.), Bílá skála (nedaleký vrchol 957 m n. m., web obce udává 964 m n. m.) a Kapradník (910 m n. m.) a osadou Zabyly v údolí Jizery. Nejnižším bodem území obce je hladina Jizery, 476 m n. m.

Obec sousedí na západě s obcemi Zlatá Olešnice a Kořenov (k. ú. Rejdice, Příchovice a Polubný), na severozápadě Jizerou s územím města Harrachov, na východě Jizerou s územím města Rokytnice nad Jizerou (k. ú. Dolní Rokytnice), na jihu s územím města Vysoké nad Jizerou (k. ú. Sklenařice) a města Jablonec nad Jizerou.

Citlivý Web Design
Šablony PetrPikora.com podporují responzivní design webu (RWD), to znamená, že vaše webové stránky se zobrazí v naprostém pořádku a na jakémkoli zařízení, nenarazíte na žádná omezení na zařízeních Apple, zařízeních se systémem Android, Blackberry, Windows telefonech, velkých monitorech, malých tabletech, velkých tabletech, počítačích a tak dále ..

Naše vlastní Know how
Všechny naše šablony PetrPikora.com využívají našeho dlouholetého Know how, které jim dávají zcela jedinečné vlastnosti a možnosti, které u konkurenčních šablon nikdy nenaleznete. Ať se již jedná o osvědčený design, strojové učení a umělou inteligenci ve vztahu k vyhledávacím službám jako Google a další, kteří naše šablony milují. Všechny naše šablony na všech webech rovněž pravidelně indexuje náš jedinečný indexovací robot, který tato data posléze předává největším indexovacím službám a stará se tak automaticky o propagaci všech webových stránek s našimi šablonami!

Kompatibilita prohlížečů
Šablony PetrPikora.com podporují Edge a Internet Explorer 7, 8, 9, 10, 11, Firefox, Chrome, Opera, Safari, mobilní prohlížeče (citlivý design) a všechny ostatní standardní kompatibilní webové prohlížeče ..

SEO a SEM
Všechny šablony PetrPikora.com mají plně optimalizovány SEO a SEM, které vám zaručí nejlepší pozice ve vyhledávacích službách a tisíce potencionálních zákazníků.

Podpora CMS
Šablony PetrPikora.com podporují návrh pro WordPress témata včetně WooCommerce, Drupal, Joomla, Magento, Blogger, PrestaShop, statické HTML stránky a další.

Widgety / Pozice / Region
Šablony PetrPikora.com nabízí pokročilou možnost navrhovat a vkládat požadovaný počet vlastních Widget oblastí včetně pozice a regionů krom mnoha automatických nastavení. Můžete si zvolit názvy pro nové pozice a můžete rovněž libovolně přejmenovat stávající.

Integrace sociálních médií
Všechny šablony PetrPikora.com plně podporují sociální služby jako je Facebook, LinkedIn, Twitter a další.

HTML5 a CSS3
Všechny šablony PetrPikora.com podporují nejnovější HTML5 a CSS3 standardy.

W3C validace
Šablony PetrPikora.com plně vyhovují standardům W3C Valid HTML a CSS, které zaručují zcela bezchybné chování na všech hlavních webových prohlížečích.

Budoucí podpora a aktualizace
Všechny šablony PetrPikora.com mají zaručenu aktualizaci i pro další období, nikdy se vám tedy nestane, že budete mít nefunkční šablonu. Rovněž dbáme na zabezpečení, které stále vylepšujeme a aktualizujeme.

WordPress Framework
Šablony mají vlastní nastavení, které vám umožní editovat hlavičku webu, články a obsah, sociální sítě, záhlaví, zápatí, sidebar, widgety, barvy, základní nastavení, rozšířená nastavení, shortcode, Google mapy, kontaktní formulář, SEO, pořizovat zálohy a obnovení, chybové stránky, Google Analytics a další.

Systém s názvem TensorFlow je open source softwarová knihovna pro numerické výpočty pomocí metody data flow graph. Může posloužit k výzkumům, ale klidně i k novým hotovým aplikacím, které budou mít schopnost se učit. Ty můžete vyvíjet a zkoušet v počítači, ale stejně hladce pak poběží i v telefonu na mobilním procesoru.

Google teď sice dává světu své know-how, ale na druhou stranu z toho může daleko více vytěžit i pro sebe. Vzniknou nové implementace strojového učení a do vývoje se mohou zapojit výzkumníci z celého světa. Zejména spolupráce s technickými univerzitami by v tomto směru mohla být slibná.

TensorFlow - softwarová knihovna s otevřeným zdrojovým kódem pro strojní učení v celé řadě úkolů a vyvinutá společností Google tak, aby vyhovovala potřebám systémů vytvářet a vzdělávat neuronové sítě za účelem odhalování a dešifrování vzorků a korelací s učením a uvažováním, které používají lidé.

Nyní je systém k dispozici každému. Co to znamená pro budoucí systémy umělé inteligence? Přesto, že je TensorFlow jedinečným nástrojem, může urychlit vytváření systémů umělé inteligence, jejichž pochopení a komunikace s nimi bude velmi komplikovaná. Může odvádět naši pozornost na experimentování s matematickými triky, namísto na porozumění procesu lidského myšlení.

Cílem TensorFlow je vývoj systémů strojového učení, které vyžadují složité numerické výpočty, jako umělé neuronové sítě. Problém těchto systémů tkví v jejich složitosti - jsou složeny z milionů čísel, které jsou příliš komplikované pro běžné použití.

Systémy umělé inteligence se v budoucnu stanou ještě větší součástí našich životů, protože se na ně spoléháme čím dál více, když přijde na důležitá rozhodnutí. A když se systém umělé inteligence dopustí chyby (jak se tomu již stalo a neodvratně k tomu ještě dojde), musíme být schopni porozumět těmto chybám a komunikovat s těmito systémy, abychom chyby opravili.

TensorFlow je open source softwarová knihovna pracující s umělou inteligencí. Původně byla vyvíjena lidmi z Google Brain Teamu. Nyní je uvolněna jako open source knihovna. Google doufá, že se kolem TensorFlow vytvoří komunita, která se bude aktivně podílet na fungování této knihovny. TensorFlow je možné využít při psaní aplikací v C++ anebo Pythonu, avšak díky volně dostupnému zdrojovému kódu by se mohli brzy dostat na řadu i jiné programovací jazyky.

Minecraft je počítačová hra, odehrávající se v otevřeném světě, kde má hráč neomezenou svobodu pohybu a činnosti. Hra je napsaná v Javě a vyvinuta byla v roce 2009 švédským vývojářem Markusem Perssonem, známým též jako Notch. Spolu s hrou založil společnost Mojang, která hru stále rozvíjí a to i přesto, že ji v roce 2014 od Markuse Perssona odkoupila za 2,3 miliard USD společnost Microsoft. Celý herní svět se skládá z kostek, které představují nejrůznější materiály s různorodými vlastnostmi. Hru lze hrát v režimu singleplayer (hra pro jednoho hráče), nebo multiplayer (hra pro více hráčů). V nastavení světa si můžete zvolit buď rovnou plochu nebo generovat náhodný.

Výzkum umělé inteligence je vysoce odborný a specializovaný, navíc je rozdělen do několika polí, které často nelze názorově spojit. Celý výzkum se rovněž dělí na několik technických problémů; některá podpole se zabývají řešením konkrétních problémů, některá zase například na použití konkrétních nástrojů či dosažení konkrétních aplikací. Otázka, je-li možné sestrojit umělou inteligenci je také úzce spjata s problémem vědomí, s otázkou výpočtů, které provádí lidský mozek sám nebo s otázkou evoluce kognitivních schopností. Podobnými dilematy se zabývá filosofie umělé inteligence.

Mezi hlavní problémy v rámci výzkumu umělé inteligence patří uvažování, znalosti, plánování, učení, zpracovávání přirozeného jazyka (komunikace), vnímání a schopnost se pohybovat či manipulovat s předměty. Dosažení obecné inteligence je stále jedním z hlavních cílů výzkumu v tomto oboru.

Z psychosociálního hlediska je umělá inteligence jednou z forem ne-lidské inteligence.

Chápání umělé inteligence je, především v laické veřejnosti, ovlivněno neznalostí mezí určujících, co je v umělé inteligenci možné a co nikoli, což je ještě podporováno bezbřehou fantazií používanou v literatuře "Science Fiction". Aby umělá inteligence mohla být považována za vědní obor, je třeba tyto meze určit, a odstranit tak (někdy až magií zavánějící) dohady. Zmíněné meze jsou určeny vlastnostmi nástrojů, které má umělá inteligence k dispozici. Nejdříve je třeba říci, co je umělá inteligence. Umělá inteligence spočívá v konstrukci a užití modelů lidské činnosti (procesů), která je považována za inteligentní. Tato činnost je generována strukturami lidského mozku, tedy reálného světa. Již od svých počátků (od poloviny 20. století) se toto modelování ubírá dvěma cestami:

1. Modelováním vnějších projevů inteligentní lidské činnosti

2. Modelováním poznaných struktur lidského mozku, prozatím neuronových sítí

Nástroje
Obor umělé inteligence si za nástroj modelování (tvorby modelu) zvolil počítač – počítačový program. Počítač může být doplněn čidly veličin (fyzikálních, chemických, biologických apod.) a akčními členy (chapadly, pohybovými prostředky – koly, pásy, nohama apod.), a tak může vzniknout komplexní zařízení – kognitivní robot, lunární vozítko, automobil bez řidiče apod. Tyto doplňky počítače nejsou nyní podstatné, neboť potřebujeme sledovat pouze možnosti zpracování informace, tedy počítač – počítačový program.

Programovací jazyky, které umožňují sestavit počítačový program, patří mezi umělé formální jazyky. Základní vlastností těchto jazyků je exaktní interpretace všech jejich jazykových konstrukcí a všech operací nad nimi. Je to umělá abstraktní konstrukce. Rozumí se tím, že přirozená lidská vágní (vnitřní vágnost), emocionální a subjektivní interpretace, zvaná konotace, musí být odstraněna, a nahrazena exaktní interpretací. Dosáhne se toho zákazem (anulováním), vnitřní vágnosti, čímž se vypudí i lidská emocionalita a subjektivita viz Vágnost. Tímto zásahem mizí vše lidské (vágnost, subjektivita, emocionalita) a výsledkem tohoto okleštění je vyprahlá poušť bezduchého stroje – umělého formálního jazyka (počítače). Význam každé jazykové konstrukce (řetězce symbolů) a každé operace nad těmito konstrukcemi, je pak exaktně vytyčen (s nulovou vnitřní vágností), tedy tak, že každý znalý člověk bez jakýchkoli pochyb ví, co znamenají. Objekty s takto exaktně vytyčenými elementy, tvoří skupinu, které říkáme exaktní svět. Patří sem nejen počítačové jazyky, Turingův stroj, ale i matematika, formální logiky, exaktní hry (šachy, dáma, karetní hry atd.), exaktní vědy. Další pohromou pro exaktní svět, způsobenou zákazem vnitřní vágnosti je:

Ztráta hybatele inference

Vykázáním vnitřní vágnosti za hranice exaktního světa, jsme vykázali nejen lidského ducha invence žijícího v hypotetickém vágním představovém a pocitovém jazyce, ale s ním i invenční schopnost samohybnosti myšlení. Tak jsme přišli o hybatele inference (odvozování) v rámci exaktního světa. Ztráta samohybnosti inference, nemožnost jejího přenosu do světa se zakázanou vnitřní vágností, je krokem od člověka k bezduchému stroji; je krokem od živého k neživému v informatickém smyslu. Při odvozování např. v matematice, musí nastoupit lidský hybatel, který hledá cestu, jaké úpravy matematických vztahů volit, k získání hledaných (konečných) vztahů. Na jednoduchém příkladu je tento postup ukázán na stránce Exaktní věda. To, co pro inferenci platí v matematice, platí i třeba v karetní hře, nebo šachu. Významy karet či šachových figur jsou znalému člověku exaktně známé, stejně tak pravidla hry. Hráč (hybatel) musí uplatnit svůj intelekt pro volbu tahů ve hře v souladu pravidly. Pokud má být pohyb v matematickém odvozování, či exaktní hře naprogramován pro počítač, musí být naprogramována činnost hybatele. Programátor musí roli hybatele (matematika či hráče) naprogramovat tak, aby po každém kroku hry či odvozování, byl (naprogramovaný) hybatel schopen generovat krok následující. V počítači není vhodné hledat žádný magický stroj, jeho magie je stejně prázdná jako magie hromádky karet, nebo figur na šachovnici, chybí hybatel, chybí život. Hybatelem je v každém případě člověk, jeho intelektuální schopnost. Na rozdíl od ostatních strojů zpracovávajících nebo opracovávajících hmotu, počítač zpracovává informaci, tento rozdíl však nesmí klamat. Nesmí klamat ani poznatek, že program může být vytvořen tak, že může měnit sám sebe, neboť navzdory všem změnám, bude součástí exaktního světa, a nemůže ho opustit. Stěžejní vlastností stroje je kvantita (někdy i přesnost, ručně nedosažitelná) zpracovávané entity (hmoty, informace) a použití přísunu vnější energie pro tuto činnost. Kolesové rypadlo v povrchovém dole svoji kvantitou odtěženého uhlí otvírá možnosti, které by neexistovaly, pokud by jeho činnost měli zastat lidé (tisíce lidí) s krumpáči a lopatami. Stroj svoji kvantitou výkonu (rychlostí činnosti ve srovnání s člověkem) umožňuje realizovat činnosti, jinak nerealizovatelné, ať se jedná o těžbu horniny nebo zpracování informace.

To tedy k nástroji – počítači, který má umělá inteligenci k dispozici pro modelování. Je přitom nutno mít stále na paměti, že programovací jazyky (a tak i počítač) patří do exaktního světa, jsou to exaktní stroje, a jejich exaktnost přitom tkví v dokonalé vazbě lidské psýchy s významy jazykových konstrukcí a operací nad nimi.

Meze
Umělá inteligence řeší dva typy problémů, podle toho, zda souvisejí s reálným světem, či nikoli. Ty, co s reálným světem nesouvisejí, jsou z exaktního světa, jsou to např. exaktní hry (viz Exaktní) nebo matematické dokazování (dokazování teorémů). Jedná se tak o modelování exaktního světa exaktním světem, a modelování se redukuje především na modelování hybatele. Nejznámější je modelování tahů šachového experta. Omezující překážky zde může představovat složitost algoritmů (viz též Asymptotická složitost) modelujících hybatele a případně i např. množství kombinací rozestavení figur v šachu, či v jiných problémech modelů umělé inteligence.

Situace se navíc komplikuje, jakmile se jedná o problémy související s reálným světem. Jediným mostem mezi exaktním a reálným světem je nástroj, kterému říkáme veličina (mechanická síla, koncentrace iontů v roztoku, intenzita osvětlení apod.). Je společná oběma těmto světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (s nulovou vnitřní vágností své interpretace), tedy tak, že každý v oboru vzdělaný člověk bez jakýchkoli pochyb zná její význam, a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do tohoto světa, a tak jeho měřitelným elementárním zástupcem. Je základním stavebním kamenem exaktní vědy. Problémy umělé inteligence související s reálným světem je nutno rozdělit do dvou kategorií.

První z nich je ta, kdy model umělé inteligence používá znalosti o reálném světě třeba tak, že z jisté množiny (výchozích) znalostí odvozuje další znalosti ve výchozích znalostech skryté, avšak z nich odvoditelné. Takovému modelu se říká expertní systém. Jelikož tento model musí být součástí exaktního světa, je nutno, aby znalosti byly zapsány v umělém formálním jazyce (matematika, formální logika, programovací jazyk), tedy v jazyce s exaktní interpretací, a tedy nemůže to být přirozený jazyk s vágní, emocionální a subjektivní interpretací – konotací. Tyto znalosti musí být tedy získány metodou exaktní vědy. Je nutno poznamenat, že znalosti získané přirozeným vágním, subjektivním a emocionálním lidským poznáním, vyjádřené přirozeným jazykem, nejsou převoditelné na exaktní znalosti, popsatelné exaktním formálním jazykem viz Vágnost. Pokud se jazykové konstrukce přirozeného jazyka vloží do exaktního světa (matematika, formální logika, programovací jazyky), musíme se vzdát jejich přirozeného, člověkem přiřazovaného významu, neboť v exaktním světě není činitel, který by ho byl schopen určit, použít a zpracovat (je toho schopna pouze lidská psýcha). Takové jazykové konstrukce je možno zpracovávat jako jakékoli řetězce symbolů, avšak bez jejich přirozené interpretace. Buď z neznalosti, nebo snad ignorováním výše uvedených možnosti vstupu do exaktního světa, se již na počátku úvah o zrodu umělé inteligence objevily mylné pokusy použít znalosti reprezentované přirozeným jazykem, získané přirozeným lidským poznáním.

Druhá kategorie problémů souvisejících s reálným světem jsou vnitropsychické procesy, na nichž stojí lidská inteligence, tedy procesy generované reálným světem. Tyto procesy jsou inherentně spjaty s vnitřní vágností, a tak zde neexistuje žádný most do exaktního světa, neboť výše zmíněný most, kterým je veličina, vyžaduje zákaz vnitřní vágnosti, a ta je v případě vnitropsychických procesů jejich inherentní součástí. Proto větev umělé inteligence, kterou jsme shora označili: Modelování vnějších projevů inteligentní lidské činnosti, se o to ani nepokouší, nemá k tomu žádné nástroje. Je však třeba si ještě všimnout druhé větve umělé inteligence, vedené modelováním činnosti neuronových sítí. Do ní se vkládají velké naděje, je však třeba vymezit, do jaké míry se tento model může přiblížit činnosti reálného lidského mozku, tedy procesům s inherentní vnitřní vágností. Historicky první matematický model činnosti neuronu představili Warren McCulloch a Walter Pitts v r. 1943. Podstatné je, že jejich (matematický) model patří do exaktního světa, a že všichni jejich následovníci se ubírají touto cestou, kdy původní jednoduchý model neuronu, je sice přetvářen do, čím dál tím složitější podoby (dle tvůrčí fantazie a profesní zkušenosti autora), avšak stále jako matematický (počítačový) model, tedy model exaktního světa se zakázanou vnitřní vágností. Skutečné inherentně vágní procesy probíhající v lidském mozku nemohou být modelovány exaktním světem, tedy matematických jazykem, či počítačem. Velice důkladnou studii struktury a činnosti neuronu, provedenou pod elektronovým mikroskopem, uvádí prof. Stuart Hameroff ve své knize. V ní je neuron uveden jako velice složitý útvar, mající vlastní autonomii chování založenou na zpracování obrovského množství informace, použité především pro vytváření vlastních (inteligentních) rozhodovacích schopností o kooperaci s jinými neurony. Takovýchto neuronů je v lidském mozku cca 100 miliard. Jelikož inherentně vágní procesy lidského mozku nemohou být modelovány exaktním světem, je třeba hledat jiné nástroje modelování, nejspíš biologické podstaty. Vnitropsychické procesy se svojí inherentní vazbou na vnitropsychickou vágnost se odlišují od všech dosud studovaných procesů odehrávajících se v reálném světě např. fyziky, chemie, apod. Jako hledání nové cesty (v tomto případě úkrokem stranou od cesty programově vytyčené umělou inteligencí) se proto objevují pokusy použít živé mozkové struktury např. potkanů, místo počítačových modelů neuronových sítí. Tyto živé mozkové struktury jsou přes vhodný interface zapojené v umělých (počítačových) soustavách pro zpracování informace, jež jsou součástí např. kognitivních robotů.

V souhrnu tedy můžeme říci, že hranice umělé inteligence jsou vytyčeny:

- Složitostí algoritmů

- Pro témata z reálného světa je navíc nutností použít pouze znalosti získané umělým poznáním exaktní vědy, zapsané jako matematicky (programovacím jazykem) reprezentované vztahy mezi veličinami. Nelze použít inherentně vágní znalosti získané přirozeným lidským poznáním, reprezentované vágním, emocionálním a subjektivním přirozeným jazykem. Nelze je ani převést do formálního jazyka. Jelikož umělý formální jazyk je schopen reprezentovat jen ty znalosti o reálném světě, které byly získány umělým poznáním exaktní vědy, a to je jen nepatrný zlomek lidského vědění, a tak je aplikovatelnost umělé inteligence z tohoto hlediska velice omezená.

- Inherentní vágnost vnitropsychických procesů. Není k dispozici žádný jazykový nástroj, který by byl schopen popsat vnitropsychické, inherentně vágní procesy lidského mozku, tak, aby je bylo možno modelovat exaktním světem - počítačem. Tedy ani neuronové sítě modelované exaktním světem nemohou být dostatečně adekvátním modelem skutečných, inherentně vágních procesů lidské psýchy probíhajících v reálném světě - lidském mozku.

Možná cesta dalšího vývoje

Inherentně vágní procesy lidské psýchy mají své materiální nosiče – biochemické procesy, zřejmě ve svém jádru, popsatelné chemickými a fyzikálními zákony. Pokud budou rozpoznány a určen princip vytvářející prostředí procesů s inherentní vágností, bude možno tyto procesy napodobovat uměle, možná i v na jiné podstatě, než je biologická podstata lidského mozku. Jedná se o odhalení principů prostředí s nezakázanou vnitřní vágností, a tak pochopení principu života v informatickém smyslu.

Turingův test
Související informace naleznete také v článku Turingův test.
Na tomto srovnání spočívá také myšlenka Turingova testu, kterou vyjádřil informatik Alan Turing v roce 1950 ve svém článku „Computing machinery and intelligence“. Ve zkratce tvrdí, že za inteligentní můžeme stroj prohlásit, nerozeznáme-li jeho lingvistický výstup od lingvistického výstupu člověka.

Argument čínského pokoje je často pokládán za protiargument k Turingovu testu. Uvažuje, že by mohl existovat stroj, který by inteligentní chování simuloval připravenou sadou reakcí na všechny možné otázky, aniž by nad čímkoliv „přemýšlel“.

Neuronové sítě
Související informace naleznete také v článku Neuronová síť.
Umělé neuronové sítě v umělé inteligenci mají za vzor chování odpovídajících biologických struktur. Skládají se z výpočetních modelů neuronů, které si navzájem předávají signály a transformují je pomocí funkce pro přenos k dalším „neuronům“.

Genetické programování
Související informace naleznete také v článku Genetické programování.
Genetické programování striktně vzato není prostředek pro řešení problémů umělé inteligence, ale obecný programátorský postup, jenž namísto sepsání konkrétního algoritmu pro řešení úkolu hledá tento postup evolučními metodami.

Expertní systémy
Související informace naleznete také v článku Expertní systém.
Expertní systém je počítačový program, který má za úkol poskytovat expertní rady, rozhodnutí nebo doporučit řešení v konkrétní situaci.

Expertní systémy jsou navrženy tak, aby mohly zpracovávat nenumerické a neurčité informace a řešit tak úlohy, které nejsou řešitelné tradičními algoritmickými postupy.

Prohledávání stavového prostoru
Související informace naleznete také v článku Prohledávání stavového prostoru.
Zvláště při vytváření algoritmů na řešení klasických her (šachů, dámy) se jeví účelné zadefinovat si množinu stavů, do kterých se můžeme ve hře dostat, přípustné tahy neboli přechody mezi stavy a počáteční a koncové pozice. Hledáme pak cestu od počátečních stavů ke koncovým stavům, které znamenají náš úspěch.

Jelikož mohou být stavové prostory rozsáhlé (například ve hře go) a v některých případech i nekonečné, je třeba volit chytré metody ořezávání nevhodných cest a ohodnocování pozic.

Dobývání znalostí
Související informace naleznete také v článku Data mining.
Velké soubory dat (často uložené v databázích) o nějakém systému nejsou použitelné a pochopitelné přímo, i když obsahují informace a vzory chování sledovaného systému. Metody dobývání znalostí převádí data do kompaktní a explicitní formy popisující systém, která je lépe použitelná.

V širokém smyslu nejde jen o zpracování elementárních dat (čísel, řetězců, kategoriálních dat), ale taky zpracování zvuku, obrázků (Digitální zpracování obrazu), videa, přirozeného jazyka (viz zpracování přirozeného jazyka, korpus) a bioinformatických dat (bioinformatika).

Výstupy jsou různé pro různé úlohy a závisí taky na tom, k čemu je chceme použít a co (a jak kvalitně) dokážeme vydolovat.

Strojové učení
Související informace naleznete také v článku Strojové učení.
Úspěšné algoritmy
Hry
Roku 1979 překonal počítač světového mistra ve hře vrhcáby.
Královská hra šachy byla už od počátků informatiky předmětem analýz. Řešení problému bylo od počátku spojováno s inteligencí, avšak výhra nemusí znamenat větší inteligenci. V roce 1997 porazil systém Deep Blue od firmy IBM úřadujícího mistra světa Garriho Kasparova. Deep Blue však byl spíše hybridní systém s akcelerátory výpočtů. Šlo tak spíše o řešení hrubou silou. Současná AI již neprochází tolik pozic a přitom je úspěšnější.
Chinook je program pro hraní anglické dámy, jehož tvůrci v červenci roku 2007 prohlásili, že nemůže prohrát. Již několik let předtím pravidelně porážel lidské oponenty. Tohoto výsledku bylo dosaženo kombinací hrubé síly při prohledávání pozic ve střední části hry a dobrou databází zahájení a koncovek.
Počítačové programy hrající go si často tak dobře nevedly. Je tomu tak zřejmě proto, že je goban (deska na go) je poměrně rozsáhlá a s každým dalším položeným kamenem stoupá komplexita rozhodování, kterou však mají lidé šanci zvládnout díky své vrozené schopnosti rozpoznávání tvarů. Ovšem nejlepší programy používající jak řešení hrubou silou (přesněji stromové prohledávání), tak intuici, jsou schopné porážet (2016) i mistry.
Další algoritmy
Letecká bojová umělá inteligence ALPHA dokáže vést letecké souboje lépe než lidští piloti.
Jisté úlohy pro inteligenční testy je AI schopna řešit lépe než většina lidí.
AI je také schopna zvládnout zrcadlový test sebeuvědomění.
AI je schopna určit riziko selhání srdce lépe než doktor.
AI umožňuje snadno napodobovat lidské hlasy.
Problematika
Problémem je, že se AI chová jako černá skříňka. Člověk musí výsledkům, které mohou být ve výsledku lepší (inteligentnější) než jeho, slepě věřit, protože jim nerozumí. Volá se proto po vysvětlitelné AI (XAI).

AI může odstranit lidské kognitivní zkreslení. Může ovšem zavést vlastní zkreslení. Lidské i umělé myšlení tedy lze i podvést.

Umělá inteligence v kultuře
Rozumné stroje jsou vděčné téma pro spisovatele vědecké fikce. Isaac Asimov věnoval značnou část své povídkové tvorby tématům robotické inteligence, jeho povídková sbírka Já, robot, stejně jako povídka Dvěstěletý člověk, byla zfilmována.

Polský autor Stanisław Lem se zabýval filosofickými aspekty inteligence u nelidí ve svých knihách Kyberiáda a Solaris (která byla opět zfilmována, dokonce dvakrát). Některé aspekty strojové inteligence rozebral i v knize Golem XIV.

Ostatně velká část publikací současného stylu scifi kyberpunku se neodmyslitelně váže stejně jako k pronikání vlastností lidského a strojového, tak k vyrovnávání se s myšlenkou inteligentního stroje. Jako příklad uveďme knihu Neuromancer Williama Gibsona.

Filmové publikum středního proudu na počátku století nejvíce ovlivnila trilogie Matrix, která vypráví o světě ovládaném umělou inteligencí původně vytvořenou člověkem. Mezi vlivná starší díla řadíme filmy Terminátor nebo Blade Runner.

Narodil se 8. ledna 1942 v anglickém univerzitním městě Oxfordu rodičům Frankovi a Isobel (roz. Walkerové) Hawkingovým. Má dvě mladší sestry, Philippu a Mary a adoptivního bratra Edwarda. Otec Frank Hawking byl výzkumníkem v oboru tropické medicíny a matka Isobel Hawkingová se angažovala v levicové politice.

Rodiče se do Oxfordu přestěhovali z Londýna krátce před jeho narozením, aby se vyhnuli následkům bombardování města během druhé světové války. V roce 1950 se rodina opět přestěhovala, tentokrát do St. Albans severně od Londýna, kde Hawking navštěvoval místní výběrovou školu.

Na přání svého otce měl studovat lékařství jako on sám, on se však živě zajímal o matematiku, fyziku a chemii. Ještě před svou maturitou podal žádost na přijetí na Oxfordskou univerzitu, ke svému překvapení byl přijat a dostal studijní stipendium. Na škole nebylo možné studovat matematiku, takže se místo toho od roku 1958 věnoval fyzice a byl jedním z nejnadanějších studentů.

Jeho přáním bylo studovat kosmologii na univerzitě v Cambridgi. V roce 1962 složil s výborným úspěchem zkoušku a od roku 1963 studoval v Cambridgi. Roku 1965 začal pracovat na své doktorské práci u profesora Denise Sciama, kterou o rok později úspěšně obhájil a dosáhl titulu Ph.D.

Stal se nejdříve výzkumníkem (Research Fellow) a později stálým členem (Professorial Fellow) univerzity Gonville and Caius College v Cambridge. Po tom, co opustil Astronomický institut, přešel v roce 1973 do oddělení aplikované matematiky a teoretické fyziky a od roku 1979 zastával pozici Lukasiánského profesora matematiky, kterou ve své poslední vůli založil v roce 1663 člen univerzitního parlamentu reverend Henry Lucas. Lukasiánským profesorem byl v minulosti také Isaac Newton.

Byl držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA.

I přes své postižení se stále aktivně podílí na vědeckém výzkumu a kombinuje rodinný život (má tři děti a tři vnoučata) s výzkumy v oboru teoretické fyziky a náročným cestovním programem veřejných přednášek.

Roku 2010 prohlásil, že je možné cestovat časem, ale jenom dopředu, a že by tak bylo možné, aby se obydlila v té době již zničená planeta.

Roku 2014 prohlásil, že klasicky vnímaná černá díra neexistuje.

Už na počátku studia v Oxfordu se projevily první příznaky jeho nemoci, amyotrofické laterální sklerózy, která napadá nervový systém a má za následek postupné ochrnutí celého těla. Od roku 1968 se může pohybovat jen za pomoci vozíčku a od roku 1985 s okolním světem komunikuje jen pomocí speciálního počítače.

V mládí jezdil na koni a hrál si s ostatními dětmi. V Oxfordu byl kormidelníkem veslařského týmu, což mu, jak se sám vyjádřil, pomohlo ulehčit nesmírnou univerzitní nudu. Příznaky choroby se poprvé objevily, když se zapsal na univerzitu v Cambridge. Ztratil rovnováhu na schodech a spadl, přičemž si poranil hlavu. Protože se bál, že přišel o svůj talent, podstoupil Mensa test, aby si ověřil, že jeho intelektuální schopnosti nebyly narušeny. Choroba mu byla diagnostikována, když mu bylo 21 let, krátce před jeho první svatbou, a podle vyjádření lékařů neměl žít déle než dva nebo tři roky.

Postupně ztratil vládu nad pažemi, nohama a hlasem a nakonec byl v podstatě úplně paralyzován. V roce 1985 se během návštěvy výzkumného centra CERN v Ženevě nakazil zápalem plic, což v jeho případě znamenalo ohrožení života. Důsledkem byly akutní potíže s dýcháním, které bylo možno vyřešit jedině pomocí tracheotomie, kvůli níž přišel o schopnost mluvit. Od té doby používá ke komunikaci elektronický hlasový syntezátor. Původní přístroj měl americký přízvuk a Hawking ho používal dlouhou dobu, i když už byl značně zastaralý. Na otázku, proč tomu tak je, uvedl, že nikdy neslyšel hlas, který by se mu víc líbil a že se s ním ztotožnil. V roce 2004 se však nakonec náhrada našla a v současné době používá systém VoiceText od společnosti NeoSpeech.

Navzdory svému postižení o sobě mluví jako o „šťastlivci“ nejenom proto, že pomalý postup nemoci mu poskytl čas učinit významné objevy, ale také mít, podle jeho vlastních slov, „velmi okouzlující rodinu“. Když se jeho první ženy Jane ptali, proč se rozhodla vzít si muže, kterému zbývají tři roky života, odpověděla: „Byla to doba obav z atomové zkázy, takže vyhlídky na krátký život jsme měli všichni“.

Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpovídá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století. Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice. To by znamenalo, že způsob, jakým vesmír vznikl, je zcela dán vědeckými zákony.

Zamrzlá Jizera u splavu v Dolní Sytové doprovázená relaxační hudbou. Dolní Sytová (německy Nieder-Sittau) je osada, která je místní částí obce Háje nad Jizerou v okrese Semily v Libereckém kraji. Nachází se asi 1,5 km na severovýchod od Hájů nad Jizerou, na pravém břehu Jizery, v oblasti tvořené převážně lesy a lukami. Prochází tudy silnice II/292. Je zde evidováno 161 adres. Trvale zde žije 288 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1323. Farností osada patří pod Loukov (římskokatolická farnost u kostela svatého Stanislava z Krakova). Tradiční pouť v Dolní Sytové se koná každoročně 3. srpnovou neděli. V osadě je i sbor dobrovolných hasičů (v rámci obce jsou další dva SDH v Rybnici a v Loukově).Osadu spojuje s Peřimovem Peřimovský most, pod kterým protéká řeka Jizera – jedná se o jeden z prvních železobetonových mostů v Česku, pochází z roku 1912. Další památkou Dolní Sytové je roubená zvonice z doby kolem r. 1800.

Jizera (německy Iser, polsky Izera) je řeka v České republice s pramenem v Polsku. Je to pravostranný přítok Labe. Délka toku je 164,6 km. Plocha povodí je 2193,4 km². Podle této řeky byly pojmenovány Jizerské hory, slovo samotné má starobylý, snad keltský původ. Základem slova je kořen *is-, sufigovaný pomocí -(i)r-, srovnej příbuzné staroindické isirás (prudký, rychlý, čerstvý, silný). Název je uváděn jako Gizera již roku 1297. Pramení pod Smrkem v Jizerských horách, poté protéká Velkou jizerskou loukou (Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery), tvoří v délce asi 15 km česko-polskou hranici. Dříve tvořil tuto hranici celý její horní tok, po ustavičných a velice úporných hraničních sporech v letech 1537–1845 o to, který ze dvou pramenů na Smrku je ten pravý, je dnes státní hranice vedena průsekem mezi nimi a za hlavní pramen je považován ten na polské straně. Dále protéká po hranici Krkonošského národního parku, Podkrkonoším a následně přetíná Ještědsko-kozákovský hřbet. Po celou tuto dobu má řeka bystřinný charakter, až k Turnovu se tak střídají úseky s výrazným spádem a kamenitým řečištěm s klidnějšími úseky. Menší, levé rameno v Turnově se nazývá Malá Jizera. Od Turnova Jizera protéká otevřenou krajinou, kde má spíše mírný spád. Řeka se po 164 km vlévá do Labe pod Káraným (samo ústí se nachází již v katastrálním území Lázně Toušeň, mezi Brandýsem nad Labem a Čelákovicemi). Jizera je významným vodním tokem, je to pstruhová řeka, má také vodácké využití. Především však slouží jako zdroj pitné vody, čerpají z ní úpravny vody v Benátkách nad Jizerou a Sojovicích. Úpravna vody v Káraném, nedaleko Jizery a jejího soutoku s Labem, je jedním ze zdrojů pitné vody pro Prahu.

Krytý dřevěný most v Bystré nad Jizerou a kovový v Hájích nad Jizerou nad zamrzlou Jizerou. Bysterský most má řadu konstrukčních zvláštností, díky kterým se dostal už v roce 1958 na seznam nemovitých kulturních památek. Most nesou trojúhelníková a lichoběžníková věšadla. Lávka je rozkročená přes řeku v délce 24 metrů bez podpůrného pilíře uprostřed, pilíř je až na levém břehu. Šířka mostu je tři metry a výška pět metrů. V nejstarších dobách byl na místě dnešního mostu brod. V polovině 19. století tu postavil mlynář lávku, kterou ale zanedlouho sebrala velká voda. Ta si poradila i s dalšími konstrukcemi, tentokrát již mostními. Na jednom z kvádrů pilíře je vytesán rok 1888. Písemné prameny zmiňují také rok 1893. Současný most vznikl roku 1922, kdy jej nechal postavit místní mlynář Janoušek za 160 tisíc korun českých, což rozhodně nebylo málo. Velké nosné trámy o rozměru 50 na 50 centimetrů vznikly ze 160 let starých smrků, které do Bystré přitáhli koně z dalekých Vítkovic v Krkonoších.

Nístějka je zřícenina hradu na ostrožně nad soutokem řeky Jizery a Farského potoka a naproti silnici I/14, na území stejnojmenné přírodní památky. Přístupná je po žluté turistické značce od Vysokého nad Jizerou. Keramické nálezy dokládají lidskou přítomnost ještě v 17. st. Dochováno torzo okrouhlé věže, paláce a terénní zbytky opevnění. Zbytky hradu jsou chráněny jako kulturní památka České republiky.

Předpokládá se, že hrad vznikl v první polovině čtrnáctého století, ale o jeho počátcích se nedochovaly žádné písemné prameny. V tom případě by jeho stavitelem byl zřejmě Heník z Valdštejna, jenž se od roku 1369 po něm i psal. Z téhož roku pochází první písemná zmínka o hradu. Funkcí hradu bylo patrně střežit zemskou cestu v údolí Jizery. Pro rozvětvenost Valdštejnů a nedostatku písemných pramenů jde jen těžko určit, kdo ve které době hrad vlastnil. Jisté je, že v roce 1399 se po Nístějce psal Hynek z Valdštejna a v roce 1406 Jindřich. Ovšem už v následujícím roce zde měl sídlo Jindřich z Vartenberka, jenž už v roce 1404 získal hrad Valdštejn. V roce 1422 je pak Nístějka v držení pánů z Jenštejna, resp. Václava z Jenštejna a po něm Mikuláše z Jenštejna. Ten roku 1459 umírá a další události byly pro nedostatek písemných pramenů neznámé, takže následující dění poodhalil až výzkum vedený v roce 1958 Severočeským muzeem v Liberci.

Během výzkumu, který se zaměřil především na areál hradního paláce, bylo odkryto celkem osm nálezových vrstev, přičemž vlastní palác měl mít dvě až tři patra. V těchto vrstvách se nacházely kachle s ornamenty a drobné železné předměty (především hřeby a skoby). Složení vrstev a především jejich sled pak vedl vedoucího výzkumu archeologa PhDr. Jaroslava Kavana k závěru, že za zánikem hradu pravděpodobně stál ve druhé polovině 15. století požár, při kterém došlo ke zřícení všech podlaží paláce.

Dobu zániku pak podporuje i písemná zmínka z roku 1519, kdy je Nístějka uváděna již jako pustá. Už v roce 1492 je navíc uváděn bývalý rožmberský úředník Racek Cukr z Tamfeldu a to jako „pán dědičný na Navarově a zboží nístějském“. Protože zde chybí zmínka o hradu (nahrazen zbožím), dá se usuzovat, že Nístějka v té době již nestála. Pouze v rovině spekulací zatím zůstává možnost, že požár stál za nenadálou smrtí Mikuláše z Jenštejna.

Panorama Jablonec nad Jizerou 06.02.2018, kliknutím lze stáhnout ve vyšším rozlišení.

Město Jablonec nad Jizerou se nachází v okrese Semily v Libereckém kraji. Žije zde přibližně 1 700 obyvatel. Jelikož se nedaleko nachází Jablonec nad Nisou (zvaný dříve též Německý Jablonec), užívalo se někdy též označení Český Jablonec nebo Jabloneček. Jméno Jablonec nad Jizerou používá tato obec od roku 1916. Roku 1492 se v dochovaných pramenech zmiňuje dřevěný farní kostel – jeden z prvních v tomto kraji, zmínka o něm byla i první zmínkou o vsi Jablonec.

V roce 1896 byl Jablonec povýšen na městys. O povýšení vesnice na městys rozhodl císař František Josef I. 14. února 1896 a příslušné privilegium nese datum 7. července 1896. Jablonci byl tehdy udělen i nový znak, jehož symbolika zahrnuje jak jméno lokality, tak její dominantu – kostel svatého Prokopa.

V roce 1916 je na žádost městského zastupitelstva rozšířen název obce Jablonec na Jablonec nad Jizerou.

V roce 1971 byl Jablonec nad Jizerou povýšen na město.

Rokytnice nad Jizerou (německy Rochlitz) je město a horské letovisko v západních Krkonoších. Nachází se v Libereckém kraji, v okrese Semily, v protáhlém údolí Huťského potoka mezi masivy hor Stráž (782 m), Čertova hora (1022 m) a Lysá hora (1344 m) a podél levého (východní) břehu řeky Jizery. Žije zde přibližně 2 700 obyvatel.

Město v údolí Huťského potoka bylo zřejmě založeno kolem roku 1574 jako sklářská osada. První obyvatelé se zde živili těžbou dřeva, mědi, stříbra a olova. V roce 1625 nechal zdejší ložiska prozkoumat Albrecht z Valdštejna, který zároveň zlepšil životní podmínky zdejších horníků. Po Valdštejnově smrti význam dolů opět upadá. Od té doby se až do 20.století zdejší obyvatelstvo snažilo hornickou činnost obnovit, ale nikdy se jim to již nepodařilo. Od vzniku města se rozvíjí také v oblasti tradiční sklářství. I po třicetileté válce byli občané Rokytnice většinou protestantského vyznání, z čehož plynuly ne zcela úspěšné snahy o rekatolizaci. V 18. století docházelo ve městě ke vzpourám poddanstva. V tomto období byly založeny první textilní podniky. Rozvoji průmyslu napomohla také výstavba železniční trati Martinice v Krkonoších – Rokytnice nad Jizerou, která byla do provozu uvedena v roce 1899. V roce 1903 byla ve střední Rokytnici postavena nová radnice, která prošla v 70. letech rekonstrukcí. Po 2. světové válce a odsunu německy mluvících obyvatel dochází k rozvoji turistického ruchu ve městě i okolí.

Za posledních 15 let došlo ve městě k mnoha citelným změnám. Byl vybudován obrovský lyžařský areál s 28 vleky a čtyřsedačkovou lanovkou na Lysou horu. Tato lanová dráha je jediná, která vede do I. zóny KRNAP. V roce 2006 byla otevřena další čtyřsedačková lanovka, v rámci areálu Horní domky. Vede z parkoviště u Rokytky k chatě Lovčenka.

Došlo k velkému zvýšení ubytovací kapacity města. Byly kompletně vybudována nová náměstí (Horní náměstí a Dolní náměstí) s domy a apartmány v alpském stylu a kvalitními službami. Tyto projekty ale velmi zvýšily zadluženost města, kvůli které dokonce městu hrozil i krach. Toto nebezpečí bylo zažehnáno a v současné době patří Rokytnice nad Jizerou mezi naše nejatraktivnější střediska letní i zimní dovolené v Krkonoších. Ve městě je základní škola, 2 mateřské školy, zvláštní škola a zdravotní středisko.

Ulice a náměstí ve městě nejsou pojmenovány: název se používá pouze pro nově vybudované Horní náměstí v Horní Rokytnici. Pro orientaci se používají názvy místních částí, případně i dílčích sídelních celků (například Letní Strana a Zimní Strana pro rozlišení stran údolí Huťského potoka v Dolní Rokytnici).

Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory), nebo balkánského původu (překládaný jako Kozí hory). Klaudios Ptolemaios (asi 85-165) použil pro dnešní Sudety názvy Sudetayle (od Krušných hor) a Askiburgion (zejména Jeseníky, okolí vandalského města Askiburgium, snad až po Lužické hory, tedy včetně Krkonoš). Dio Cassius ve 3. století použil pro Askiburgion název Vandalské hory. Poté co se Ptolemaiovy mapy dostaly do Čech, Bohuslav Balbín či Pavel Skála ze Zhoře používali rozšíření názvu Sudety na celý pás (17. století).

Samotné Krkonoše jsou v ruských letopisech v roce 1095 nazvány Český les a Přibík Pulkava v roce 1380 je nazývá Sněžné hory.

Název Krkonoš původně označoval jednak dnešní Vysoké Kolo a také Kotel neboli Kokrháč. Označení Krkonoš (v singuláru ženského rodu, „ta“ Krkonoš) pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., nejstarší dochovanou mapu s tímto názvem zpracoval Mikuláš Klaudyán v roce 1518. Václav Hájek z Libočan ve své kronice roku 1541 použil název Česká a Slezská Krkonoš.

První doklad o rozšíření názvu na celé hory je z roku 1517, kdy byl použit název Krkonošské hory, nápis Krkonoš doplňoval obrázek čerta. Zkrácený název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601. Název je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk“ či „krak“ znamenajícího kleč čili kosodřevinu, Josef Jungmann je spojoval se jménem germánského či keltského kmene Corconti či Korkontoi, zmiňovaného Ptolemaiem, s předpokladem, že jím zmiňované pohoří Asciburgius bylo totožné s dnešními Krkonoši (Korkontoi však měli žít někde poblíž pramenů Visly, tedy spíše v Beskydech). Některá bádání vykládají původ názvu z praslovanského základu s významem „kamenité úbočí, kamenité pole“ a předpokládají souvislost s názvem ukrajinského pohoří Gorgany ve Východních Karpatech.

Německý ekvivalent (česká i slezská strana hor byla až do roku 1945 obydlena z drtivé většiny Němci) s významem Obří hory (Riesengebirge, v angličtině Giant Mountains) pochází z názvu Risenberg, jímž Agricola (Georgius?) v roce 1546 označil Sněžku. Množné číslo Riesengebirge pro celé pohoří je poprvé zaznamenáno v roce 1571.

Základ geologického složení tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny (svor). Ve východní části pohoří se ojediněle nacházejí vápence. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula). Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Vyskytovaly se zde dva typy ledovců. První byly ledovce údolního typu a druhé byly skandinávského typu. Rozsáhlé náhorní plošiny (Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci. Pro lepší představu se můžeme podívat na ledovce ve Skandinávii, které nám ilustrují, jak to v Krkonoších mohlo vypadat. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení "jámy"). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého Kola), nebo mrazové sruby.

Krkonošský hřeben je dlouhý 35 km a začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na opačné straně, na jihozápadě, jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami do nichž spadají podstatně mírněji. Krkonoše se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu.

Krkonoše tvoří přirozené rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. V Krkonoších pramení řeky Labe, Malé Labe, Úpa, Jizerka a Mumlava, ale také Kamienica a Łomniczka. Na polské straně se nacházejí jezera ledovcového původu Wielki a Mały Staw. Na české straně Krkonoš je ledovcového původu jen Mechové jezírko.

Na území Krkonoš se vyskytují reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů. V Krkonoších se nalézají největší plochy ležící nad horní hranicí lesa v České republice. Ve výšce 1200–1300 m zde končí pásmo lesa. Výše je pásmo kosodřeviny, smilkové hole, kamenná a suťová moře. Tento u nás velmi vzácný biotop se nazývá arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme dokonce rašeliniště. Původní smrkový porost byl částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku. Malakofauna Krkonoš čítá 90 druhů měkkýšů.

Na území Krkonoš se nachází Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 36 400 ha, který zde byl vyhlášen roku 1963, a Karkonoski Park Narodowy (KPN) založený v roce 1959. Ochranné pásmo národního parku má na české straně rozlohu 18 400 ha. Krkonoše jsou také od roku 1992 Bilaterální biosférickou rezervací vyhlášenou Organizací spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu (rozloha české části je 54 800 ha). KRNAP je členěn do I., II. a III. ochranné zóny, kde I. zóna je nejcennější a spadá na ní nejpřísnější režim ochrany. To znamená např. opatření kdy v I. a II. zóně je zakázán pohyb mimo vyznačené turistické a lyžařské trasy. Na území Krkonoš je vyhlášena též ptačí oblast a významné ptačí území, které pokrývá celou oblast biosférické rezervace resp. národního parku včetně ochranného pásma.

Krkonoše jsou z klimatického hlediska nejdrsnějším českým pohořím. Vrcholové partie ležící nad hranicí 1400 m se podnebím dají srovnat s grónským pobřežím. Teplota se mění především v závislosti na nadmořské výšce. Průměrná teplota například v Trutnově je 6,8 stupně Celsia, kdežto na Sněžce, která je nejchladnějším místem Krkonoš, je průměrná roční teplota 0,2 stupně Celsia. Zároveň se jedná o nejchladnější místo České republiky. Množství srážek v Krkonoších závisí na nadmořské výšce a orientaci svahu. Známým faktem je, že stanice v západních Krkonoších mají během roku větší množství srážek než stanice ve východních Krkonoších, protože v Česku převládá západní proudění vzduchu. Nejvíce srážek vypadává v letních měsících během bouřek a nejméně srážek je v březnu, ale díky velkému množství sněhu je to méně patrné. Přestože jsou Krkonoše nejvyšším pohořím v České republice, tak zde nevypadává nejvíce srážek, protože Krkonoše leží ve srážkovém stínu Jizerských hor. Na hřebenech dosahuje množství srážek průměrně kolem 1300 mm/rok, kdežto v údolí to může býti až 1500 mm/rok. Další partií srážek je samozřejmě sníh, který je nedílnou součástí Krkonoš. Průměrně o datu výskytu prvních sněhových srážek se v Krkonoších nedá mluvit, protože na hřebenech může sněžit prakticky po celý rok. Stála sněhová pokrývka leží na hřebenech průměrně od půlky listopadu až do května. K největší kumulaci sněhu dochází na závětrných svazích (Mapa republiky, kde výška sněhu dosahuje až 15 metrů!). Často v Krkonoších fouká silný vítr (nejvyšší rychlost větru naměřena na Sněžce 216 km/h).

Zámek Hrubá Skála je na okraji skalního masivu v Českém ráji ve výši asi 20 metrů, v katastrálním území stejnojmenné obce. Vznikl přestavbou hradu Skála postaveného v 14. století pány z Valdštejna.

Hrad Skálu postavil kolem roku 1350 Hynek z Valdštejna. Valdštejnové zde žili několik desítek let. V letech 1416 až 1460 jej vlastnili páni z Jenštejna, pak Zajícové z Házmburka. V roce 1469 byl hrad obsazen královským vojskem. Od roku 1515 až do roku 1524 po částech skupoval hrad a panství Zikmund ze Smiřic. Smiřičtí začali přestavovat hrad Skála na zámek Hrubá Skála. Od té doby ještě zámek mnohokrát změnil svou tvář. Od posledních členů vymírajícího rodu Smiřických zámek s okolním panstvím získal Albrecht z Valdštejna. V roce 1821 zámek koupili Lexové z Aehrenthalu. V roce 1854 se zde narodil pozdější rakousko-uherský ministr zahraničních věcí a hlavní aktér tzv. Bosenské krize Alois Lexa von Aehrenthal. Roku 1859 byl zámek romanticky regotizován. Roku 1945 zámek převzal stát. Sloužil pak jako rekreační středisko ROH, později byl upraven jako hotel.

Pro veřejnost jsou přístupné k prohlídce nádvoří a hradní vyhlídková věž, zbytek zámku slouží jako hotel. V letní sezóně hrad ožívá akcí nazvanou Poznej středověk. Nádvoří oživují rytíři, kejklíři, tanečnice, muzikanti. Jejich zajímavý program navrací zámku jeho původní charakter.V zámecké rokli se otevírá zábavný a sportovní areál, založený na klasických českých pohádkách a pohádkových postavách, které spolu s ochočenými zvířátky, soutěžemi a velmi atraktivním prostředím rokle nechají v dětech mnoho zážitků z návštěvy zámku. V části zámeckého parku je připraveno sportoviště, které nabízí např. lukostřelbu, trampolínu, slaňování, přemostění a velké lanové centrum. Za minulého režimu sloužil zámek jako rekreační středisko ROH pro pracující, kteří zde mohli prožít hezkou dovolenou téměř zadarmo. Nyní zámek - sloužící jako hotel - vlastní firma TENMAR s.r.o., což jsou Tengiz Kharebava (Moskva) a Marika Ugrekhelidze (Tbilisi).

DJI Mavic Pro je malý, přesto výkonný dron, díky kterému se z oblohy stává plátno vaší kreativity, snadno a bez starostí, a pomáhá vám z každého momentu vytvořit moment letecký. Kompaktní schránka uchovává vysoce komplexní technologii, která z Mavic Pro dělá doposud nejsofistikovanější létající kameru DJI. 24 výkonných výpočetních jader, zcela nový systém pro přenos s dosahem až 7 km, 5 optických senzorů a 4K kamera s tříosým stabilizovaným závěsem čekají na váš povel, stačí stisknout tlačítko nebo poklepat na displej.

Mavic a jeho kamera jsou připraveni k fotografování z výšky. 1/2,3” velký CMOS senzor s 12 Mpx a zorným úhlem téměř 79° vám bohatě postačí pro skvělé snímky. K dispozici máte režimy jeden snímek, sériové snímání, bracketing (AEB) a interval.

Mavic podporuje 4K Ultra HD video při 30 snímcích za sekundu. Není použita elektronická, ale mechanická stabilizace obrazu, aby byl každý záběr skutečně 4K. Jde o miniaturní, extrémně přesný tříosý stabilizovaný závěs pouze pro Mavica, který je schopen kameru stabilizovat i při rychlém pohybu pro dosažení plynulého videa a ostrých fotografií.

Systém Mavica umožňuje klopení kamery kolmo k zemi (-90°) a rovněž 30 stupňů nad horizontálu.

Množství dronů nevydrží ve vzduchu létat déle než 20 minut, nebo nejsou tak výkonné. Mavic má lithiovou baterii s kapacitou až 3830 mAh. Maximální letový čas v bezvětří tak dosahuje úctyhodných 27 minut (při průměrné rychlosti 7 m/s) a dolet 13 km. Pro prodloužení výkonu jsou k zakoupení náhradní baterie. Po vybití se opětovně nabije za méně než hodinu.

Stav nabití baterie ukazují diody na vrchní straně těla dronu, rovněž i v aplikaci a dálkovém ovladači. Při  30% se doporučuje poslat dron zpátky k vám, při 15% začne signalizovat nízkou baterii, poté klesne k zemi do výšky 1 m nad zemí kde levituje a pípá, pokud s ním člověk nepřistane sám, při dosáhnutí 0% samovolně přistane na zem. Tyto procenta je možné specifikovat v nastavení přes aplikaci.

Drona je možné ovládat pomocí dálkového ovládání, po zapojení chytrého telefonu z něj ale dostanete mnohem víc. K dispozici je vícero aplikací (základní je DJI GO). K dispozici je několik letových režimů využívajících satelitní systémy GPS, GLONASS a senzorového systému.

Natáčejte jako profesionál. Automaticky. Nepotřebujete filmový štáb když používáte Mavica, protože vše co potřebujete je ActiveTrack. Stačí zaznačit toho, koho chcete natáčet a ActiveTrack se postará o zbytek, můžete tak natáčet jako profesionál.

Když je Mavic ve vzduchu a vy jste v záběru, vše co potřebujete pro pořízení momentky je jednoduché gesto. S Mavicem v módu Gesta si tak můžete pořídit unikátní selfie.

Když si chystáte záběr nebo létáte uvnitř budov, nechcete letět příliš rychle. Přepněte do módu Stativ a každý pohyb Mavica se stane precizním a pomalým.

Pozicování podle satelitů může dronu pomoci viset pouze venku bez okolních překážek a rušení. Běžný dron není schopen bez satelitů přesného pozicování a může tak ve vzduchu plavat. Proto je Mavic vybaven předními a spodními optickými senzory, díky kterým bude přesně viset uvnitř budov nebo na místech bez signálu GPS.

Nechráněný dron může narážet do překážek při letech na dlouhé vzdálenosti nebo při sestupu z velké výšky v režimu pro návrat domů. Mavic ale využívá technologii FlightAutonomy, aby vnímal okolní překážky do vzdálenosti 15 m. Může je tak obletět nebo zastavit a viset - předejde tak nehodě i při létání bez vizuálního kontaktu.

Zůstane ve stejné výšce nad zemí, automaticky. Nedělejte si starosti s tím, že létáte moc nízko, Mavic bude udržovat tu správnou výšku nad nerovnými povrchem.

Dron DJI Mavic PRO v úpravě s nově vyvíjenou mini kamerou pro noční vidění a plně nastavitelným zoomem pro široké použití. Toto video bylo pořízeno za téměř naprosté tmy s minimální viditelností. Kamerka má mnoho možností nastavení, jednoduchá montáž, brzy připraveno i pro komerční provedení a volný prodej. Kamerka je zatím vyvíjena pro drony DJI Mavic, Phantom 3 a Phantom 4, ale možnosti montáže jsou téměř neomezené při úpravě software, které chystáme. Pokud máte o kamerku zájem, odebírejte naše videa a brzy se dozvíte více.

Zimní pohled na Bystrou, Rybnice a Loukov 26.01.2018 odpoledne.

Obec Háje nad Jizerou se nachází v okrese Semily, v Libereckém kraji, ve středu spojnice mezi městy Semily a Jilemnice, na březích řeky Jizery (Háje na levém břehu, ostatní části na pravém).

Žije zde 682 obyvatel. Dříve, k 1. 3. 2001, bylo v obci trvale hlášeno 637 obyvatel, z toho 302 v osadě Dolní Sytová, 154 v osadě Rybnice, 125 v osadě Loukov a 67 v osadě Háje nad Jizerou. V současné době je v obci celkem 188 trvale obydlených domů a 127 rekreačních chalup.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1636.

V minulosti se obec nazývala podle jiné své části Rybnice.

Obec leží u silnice č. 292 mezi Semily a Jilemnicí. Kromě místní linky v Hájích zastavují i některé dálkové autobusy.

Mimo území obce, v Horní Sytové, nedaleko osady Dolní Sytová na východním okraji území obce Háje, je železniční zastávka na regionální trati Martinice v Krkonoších - Rokytnice nad Jizerou.

Od roku 1960 je v obci místní lidová knihovna. V obci působí divadelní spolek Podhoran, TJ Sokol Dolní Sytová a menší spolky jako včelaři, svaz žen, myslivci, červený kříž.

V obci je jedna škola, a to Krakonošova ZŠ a MŠ Loukov. Škola vznikla v roce 1775, odkdy se vyučovalo na faře v Loukově. Škola působí ve staré budově z roku 1889, v nové budově z roku 1993 a v budově tělocvičny. V roce 1993 byla základní škola sloučena s mateřskou školou.

V roce 1875 navštěvovalo školu 160 dětí z vesnic Rybnice, Loukov, Bystrá a Háje nad Jizerou. V současné době 9 ročníků ZŠ působí v 7 třídách (dvě dvojice ročníků jsou spojené do společné třídy), které navštěvuje asi 100 dětí, MŠ navštěvuje kolem 20 dětí. Škola slouží pro celou obec, ale i pro sousední obec Bystrá nad Jizerou, mnozí žáci dojíždějí i ze vzdálenějších míst.

V Loukově sídlí římskokatolická farnost u kostela sv. Stanislava.

V obci jsou tři sbory dobrovolných hasičů: SDH Dolní Sytová, SDH Rybnice a SDH Loukov.

Hasičský sbor v Rybnici, sloužící též pro osady Loukov a Háje, byl založen roku 1892. Sbor vstoupil do Župní hasičské jednoty v Semilech. 15. července 1900 se v Rybnicích-Loukově konal 12. župní hasičský sjezd. Roku 1904 bylo postaveno nové hasičské skladiště, roku 1912 byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka, která sloužila až do roku 1947.

Roku 1912 byl založen samostatný hasičský sbor Loukov.

V letech 1920–1938 se rybnický hasičský sbor účastnil na stavbě pomníku padlým, byla vybudována nová požární zbrojnice a požární nádrž u Janatů. Roku 1929 sbor pořádal v Rybnicích župní sjezd.

V roce 1947 byla zakoupena první motorová stříkačka PS 8 od firmy Stratílek. V roce 1970 byl zakoupen automobil GAZ 69. V roce 1991 byla zakoupena přenosná motorová stříkačka PS 12 včetně krytého podvozku.

V roce 1953 byla vybudována nová požární nádrž. V letech 1963 a 1978 byly k požární zbrojnici vybudovány další přístavby pro kulturní činnost. V letech 1985–1986 byla vybudována nová požární zbrojnice a garáže.

V roce 1960 sestavil sbor první soutěžní družstvo.

Sbor vyvíjel a vyvíjí bohatou kulturní činnost. Podílel se též na zvelebování obce, například na stavbě asfaltové cesty do Rybnic, údržbě cest a veřejných prostranství, výstavbě oplocení hřbitova, opravě soch v obci, stavbě autobusových čekáren a instalaci houpaček, pomoc při výstavbě a údržbě obecního vodovodu v letech 1973–1978 atd.

Blízké obce a osady
Benešov u Semil na západě
Bystrá nad Jizerou na jihu
Peřimov a Víchová nad Jizerou na východě
Roprachtice za kopcem na severu

Loukov je osada, část obce Háje nad Jizerou v okrese Semily. Nachází se asi 1 km na severozápad od Hájů nad Jizerou. Prochází zde silnice II/292. Je zde evidováno 63 adres. Trvale zde žije 136 obyvatel.

Sídlí zde římskokatolická farnost u kostela svatého Stanislava z Krakova, je zde hřbitov. Je tu též sídlo obecního úřadu Hájů nad Jizerou (v areálu základní školy).

V osadě je i sbor dobrovolných hasičů (v rámci obce jsou další dva SDH v Rybnici a v Dolní Sytové), vzniklý v roce 1912 oddělením od sboru Rybnice.

Loukov leží v katastrálním území Rybnice o výměře 5,231556 km2.

Pamětihodnosti
Kostel sv. Stanislava
Kaple hřbitovní s ar. hřbitova, kříži a náhrobky
Základní škola a chudobinec čp. 35
Socha sv. Jana Nepomuckého
Kaplička nad kostelem sv. Stanislava, mezi objekty čp. 32 a čp. 15
Venkovská usedlost Harcubovo (čp. 9)

Rybnice je osada, část obce Háje nad Jizerou v okrese Semily. Nachází se asi 2 km na západ od Hájů nad Jizerou. Prochází zde silnice II/292. Je zde evidováno 80 adres. Trvale zde žije 146 obyvatel.

V osadě je i sbor dobrovolných hasičů, založený v roce 1892 (v rámci obce jsou další dva SDH v Dolní Sytové a v Loukově).

Rybnice je také název katastrálního území o rozloze 5,231556 km2. V katastrálním území Rybnice leží i Loukov.

Obec Benešov u Semil se nachází v okrese Semily, kraj Liberecký. Žije zde 873 obyvatel.

Obec byla založena jako lesní lánová ves ve druhé polovině 13. století Benešem z Vartemberka. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1411, kdy ves patřila k semilskému panství.

Dlouholetá tradice SDH, areál v Podolí, sportovní areál, tenisové kurty.

Pamětihodnosti
Socha Mistra Jana Husa z roku 1901 uprostřed obce, nedaleko hřbitova
Kamenný kříž z roku 1788
Krytý dřevěný most přes Jizeru
Dvě výklenkové kapličky z 19. století
Venkovský dům čp. 105
Hospoda čp. 24
Venkovské usedlosti čp. 4, 25, 73, 107, 115

Mineralogická lokalita
Území obce patří mezi významné mineralogické lokality v oblasti Geoparku Český ráj. Zdejšími horninami jsou čedičové andezity neboli melafyry spodního lávového proudu, tvořícího deskovité těleso v uloženinách vrchlabského souvrství z období permu. V dutinách, rozsedlinách a mandlích melafyrů se nachází amfibol, aragonit a delessit, dále se zde vyskytuje dolomit, hematit, onyx, achát, karneol, kalcit, ametyst a phillipsit.

Rozhledna U borovice Vysoké nad Jizerou 21.01.2018 někdy odpoledne ..... Turistická rozhledna, která svým vzhledem připomíná strážní věž s dřevěným ochozem, vystavěl v letech 2008 až 2009 na svém pozemku pan František Hubař. Rozhledna stojí na místě s dalekými rozhledy u obce Roprachtice na Semilsku a to v místě, kde dříve stávala triangulační věž.

Rozhledna byla vystavěna dle plánů místní projektantky Věry Sůvové ve spolupráci s firmami z blízkého okolí (stavební část provedla Stavební společnost Martinice s.r.o., tesařské práce Václav a Josef Pacholíkovi, kovanou mříž u vstupu zhotovil Jan Pacholík). Samotný kámen byl přivezen ze zrušeného lomu z Tanvaldu, ze Starých Hamrů z rušené řeznické ledárny a z dalších míst v nejbližším okolí.

Na dřevěné části byl použit modřín (schodiště, vnější část ochozu) a smrk (vnitřní část ochozu). Vyhlídka se nabízí z výšky 13 metrů, dalších pět metrů tvoří ocelovo-dřevěný zastřešený ochoz. Zezdola k němu vede 70 schodů dřevěného točitého schodiště.

Sestřih záběrů z Roudnice v Krkonoších, Křižlic, Jestřabí a okolí.

Krkonoše (německy Riesengebirge, polsky Karkonosze) jsou geomorfologickým celkem a nejvyšším pohořím Česka a České vysočiny. Leží v severovýchodních Čechách (západní částí leží v Libereckém kraji, východní v Královéhradeckém) a na jihu polské části Slezska. Nejvyšší horou Krkonoš je Sněžka (1603 m). Podle pověstí střeží Krkonoše bájný duch Krakonoš. Patří mezi nejoblíbenější horská místa v Česku.

Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory), nebo balkánského původu (překládaný jako Kozí hory). Klaudios Ptolemaios (asi 85-165) použil pro dnešní Sudety názvy Sudetayle (od Krušných hor) a Askiburgion (zejména Jeseníky, okolí vandalského města Askiburgium, snad až po Lužické hory, tedy včetně Krkonoš). Dio Cassius ve 3. století použil pro Askiburgion název Vandalské hory. Poté co se Ptolemaiovy mapy dostaly do Čech, Bohuslav Balbín či Pavel Skála ze Zhoře používali rozšíření názvu Sudety na celý pás (17. století).

Základ geologického složení tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny (svor). Ve východní části pohoří se ojediněle nacházejí vápence. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula). Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Vyskytovaly se zde dva typy ledovců. První byly ledovce údolního typu a druhé byly skandinávského typu. Rozsáhlé náhorní plošiny (Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci. Pro lepší představu se můžeme podívat na ledovce ve Skandinávii, které nám ilustrují, jak to v Krkonoších mohlo vypadat. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení “jámy”). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého Kola), nebo mrazové sruby.

Krkonošský hřeben je dlouhý 35 km a začíná na západě v Novosvětském sedle (888 m) a končí na východě v Královeckém sedle (516 m). Vrcholové partie pohoří jsou ploché a na severovýchod spadají prudce do Polska. Na opačné straně, na jihozápadě, jsou svahy rozděleny hlubokými dolinami do nichž spadají podstatně mírněji. Krkonoše se dělí na Krkonošské rozsochy, Krkonošské hřbety a Vrchlabskou vrchovinu.

Dřevěný krytý most v Bystré nad Jizerou na jaře 2016 několik měsíců před kompletní rekonstrukcí, kdy byl celý most zvednut a přesunut na vedlejší stranu Jizery. Jedná se o jeden z mála dochovaných podkrkonošských krytých mostů. Konstrukčně se jedná o most věšadlového typu. Na jednom z kvádrů kamenného pilíře je vytesán rok 1888, jde však nejspíš o datum vzniku předchozího mostu. Most je 24 m dlouhý, 3 m široký a 5 m vysoký.

Po letech strádání se unikátní most v Bystré nad Jizerou konečně dočkal rekonstrukce. Už v létě celý most pracovníci přemístili na louku v blízkosti přilehlého mlýna, aby mohli provést jeho generální opravu.

Dřevěný věšadlový most byl jako technická kulturní památka opravován citlivě s respektem k ojedinělému konstrukčnímu provedení. Principem bylo také maximální uchování původního materiálu i mnoha zajímavých detailů.

Obec Háje nad Jizerou se nachází v okrese Semily, v Libereckém kraji, ve středu spojnice mezi městy Semily a Jilemnice, na březích řeky Jizery (Háje na levém břehu, ostatní části na pravém).

Žije zde 682 obyvatel. Dříve, k 1. 3. 2001, bylo v obci trvale hlášeno 637 obyvatel, z toho 302 v osadě Dolní Sytová, 154 v osadě Rybnice, 125 v osadě Loukov a 67 v osadě Háje nad Jizerou. V současné době je v obci celkem 188 trvale obydlených domů a 127 rekreačních chalup.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1636.

V minulosti se obec nazývala podle jiné své části Rybnice.

Obec leží u silnice č. 292 mezi Semily a Jilemnicí. Kromě místní linky v Hájích zastavují i některé dálkové autobusy.

Mimo území obce, v Horní Sytové, nedaleko osady Dolní Sytová na východním okraji území obce Háje, je železniční zastávka na regionální trati Martinice v Krkonoších - Rokytnice nad Jizerou.

Od roku 1960 je v obci místní lidová knihovna. V obci působí divadelní spolek Podhoran, TJ Sokol Dolní Sytová a menší spolky jako včelaři, svaz žen, myslivci, červený kříž.

V obci je jedna škola, a to Krakonošova ZŠ a MŠ Loukov. Škola vznikla v roce 1775, odkdy se vyučovalo na faře v Loukově. Škola působí ve staré budově z roku 1889, v nové budově z roku 1993 a v budově tělocvičny. V roce 1993 byla základní škola sloučena s mateřskou školou.

V roce 1875 navštěvovalo školu 160 dětí z vesnic Rybnice, Loukov, Bystrá a Háje nad Jizerou. V současné době 9 ročníků ZŠ působí v 7 třídách (dvě dvojice ročníků jsou spojené do společné třídy), které navštěvuje asi 100 dětí, MŠ navštěvuje kolem 20 dětí. Škola slouží pro celou obec, ale i pro sousední obec Bystrá nad Jizerou, mnozí žáci dojíždějí i ze vzdálenějších míst.

V Loukově sídlí římskokatolická farnost u kostela sv. Stanislava.

V obci jsou tři sbory dobrovolných hasičů: SDH Dolní Sytová, SDH Rybnice a SDH Loukov.

Hasičský sbor v Rybnici, sloužící též pro osady Loukov a Háje, byl založen roku 1892. Sbor vstoupil do Župní hasičské jednoty v Semilech. 15. července 1900 se v Rybnicích-Loukově konal 12. župní hasičský sjezd. Roku 1904 bylo postaveno nové hasičské skladiště, roku 1912 byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka, která sloužila až do roku 1947.

Roku 1912 byl založen samostatný hasičský sbor Loukov.

V letech 1920–1938 se rybnický hasičský sbor účastnil na stavbě pomníku padlým, byla vybudována nová požární zbrojnice a požární nádrž u Janatů. Roku 1929 sbor pořádal v Rybnicích župní sjezd.

V roce 1947 byla zakoupena první motorová stříkačka PS 8 od firmy Stratílek. V roce 1970 byl zakoupen automobil GAZ 69. V roce 1991 byla zakoupena přenosná motorová stříkačka PS 12 včetně krytého podvozku.

V roce 1953 byla vybudována nová požární nádrž. V letech 1963 a 1978 byly k požární zbrojnici vybudovány další přístavby pro kulturní činnost. V letech 1985–1986 byla vybudována nová požární zbrojnice a garáže.

V roce 1960 sestavil sbor první soutěžní družstvo.

Sbor vyvíjel a vyvíjí bohatou kulturní činnost. Podílel se též na zvelebování obce, například na stavbě asfaltové cesty do Rybnic, údržbě cest a veřejných prostranství, výstavbě oplocení hřbitova, opravě soch v obci, stavbě autobusových čekáren a instalaci houpaček, pomoc při výstavbě a údržbě obecního vodovodu v letech 1973–1978 atd.

Blízké obce a osady
Benešov u Semil na západě
Bystrá nad Jizerou na jihu
Peřimov a Víchová nad Jizerou na východě
Roprachtice za kopcem na severu

Loukov je osada, část obce Háje nad Jizerou v okrese Semily. Nachází se asi 1 km na severozápad od Hájů nad Jizerou. Prochází zde silnice II/292. Je zde evidováno 63 adres. Trvale zde žije 136 obyvatel.

Sídlí zde římskokatolická farnost u kostela svatého Stanislava z Krakova, je zde hřbitov. Je tu též sídlo obecního úřadu Hájů nad Jizerou (v areálu základní školy).

V osadě je i sbor dobrovolných hasičů (v rámci obce jsou další dva SDH v Rybnici a v Dolní Sytové), vzniklý v roce 1912 oddělením od sboru Rybnice.

Loukov leží v katastrálním území Rybnice o výměře 5,231556 km2.

Pamětihodnosti
Kostel sv. Stanislava
Kaple hřbitovní s ar. hřbitova, kříži a náhrobky
Základní škola a chudobinec čp. 35
Socha sv. Jana Nepomuckého
Kaplička nad kostelem sv. Stanislava, mezi objekty čp. 32 a čp. 15
Venkovská usedlost Harcubovo (čp. 9)

Rybnice je osada, část obce Háje nad Jizerou v okrese Semily. Nachází se asi 2 km na západ od Hájů nad Jizerou. Prochází zde silnice II/292. Je zde evidováno 80 adres. Trvale zde žije 146 obyvatel.

V osadě je i sbor dobrovolných hasičů, založený v roce 1892 (v rámci obce jsou další dva SDH v Dolní Sytové a v Loukově).

Rybnice je také název katastrálního území o rozloze 5,231556 km2. V katastrálním území Rybnice leží i Loukov.

Obec Benešov u Semil se nachází v okrese Semily, kraj Liberecký. Žije zde 873 obyvatel.

Obec byla založena jako lesní lánová ves ve druhé polovině 13. století Benešem z Vartemberka. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1411, kdy ves patřila k semilskému panství.

Dlouholetá tradice SDH, areál v Podolí, sportovní areál, tenisové kurty.

Pamětihodnosti
Socha Mistra Jana Husa z roku 1901 uprostřed obce, nedaleko hřbitova
Kamenný kříž z roku 1788
Krytý dřevěný most přes Jizeru
Dvě výklenkové kapličky z 19. století
Venkovský dům čp. 105
Hospoda čp. 24
Venkovské usedlosti čp. 4, 25, 73, 107, 115

Mineralogická lokalita
Území obce patří mezi významné mineralogické lokality v oblasti Geoparku Český ráj. Zdejšími horninami jsou čedičové andezity neboli melafyry spodního lávového proudu, tvořícího deskovité těleso v uloženinách vrchlabského souvrství z období permu. V dutinách, rozsedlinách a mandlích melafyrů se nachází amfibol, aragonit a delessit, dále se zde vyskytuje dolomit, hematit, onyx, achát, karneol, kalcit, ametyst a phillipsit.

Peřimovský most se nachází v okrese Semily, překonává tok řeky Jizery a je součástí silnice III/28618, která spojuje obce Peřimov (a navazující Mříčnou) s osadou Dolní Sytová a hlavní silnicí II/292 ze Semil do Horní Sytové, jež se tam napojuje na státní silnici I/14. Z uvedeného čísla silnice vyplývá i evidenční číslo mostu v rámci Krajské správy silnic: 28618-3.

Tento most byl postaven údajně jako vůbec první v Evropě bez středové podpěry, celou váhu přenáší pouze klenba. Na historických pohlednicích je uváděn jako tehdy nejdelší železobetonový most v Čechách. Oba břehy Jizery spojoval nejprve brod. Pravděpodobně při výstavbě tzv. Pojizerské silnice (dnes silnice II/292) v letech 1878–1881 byla vystavěna dřevěná lávka poblíž ústí mříčensko-peřimovského potoka Olšiny do Jizery. Na sytovské straně lávka končila u čp. 100 pod tzv. Horní návsí.

Tuto subtilní lávku však opakovaně poškozovaly povodně, počátkem 20. století tak bylo rozhodnuto o výstavbě důkladného mostu vysoko nad řekou. Na zvoleném místě je však řeka poměrně úzká a její tok (obzvlášť při povodni) rychlý, proto bylo nutné co nejméně zasahovat do koryta a most byl technicky řešen jako klenutý jednoobloukový bez středové podpěry. Nosnou část mostu tvoří čtyři segmenty: dva čtvrteliptické oblouky vlastní mostovky a dva nosné boční pilíře, celkové rozpětí činí 45 metrů a tloušťka klenby v nejtenčím místě 70 cm.

Všechny prvky jsou spojeny třemi klouby, tvořené navzájem opřenými plochami z ocelových desek. Na tuto nosnou část jsou pevně nabetonovány svislé konstrukce bočních betonových stěn s ozdobnými prvky (4 × 6 výklenků), zakončené na hřebeni vozovkou. Boční zábradlí nad mostovkou je tvořeno 2 × 25 betonovými sloupky čtvercového průřezu, s 2 × 26 výplněmi zábradlí z ocelové zdobné konstrukce jednoduchých geometrických tvarů.

Zábradlí nad pilíři, tj. na obou zhlavích, je tvořeno litým betonem s ozdobnými prvky. Zábradlí na peřimovském zhlaví je rovné a doplněné oboustrannými výklenky pro případ vyhýbání se chodců s vozidly. Na sytovské straně bylo původně použito stejné podoby, ale později byla vozovka rozšířena, původní zábradlí zbouráno a nahrazeno obloukovitým souběžně s vozovkou ústící do křižovatky ve tvaru zaobleného Y.

Zřícenina hradu Trosky se nachází na vrcholu stejnojmenné hory (488 m n. m.), v katastru obce Troskovice v okrese Semily Libereckého kraje. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Trosky jsou symbolem Českého ráje a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. V horních partiích vrchu leží chráněné území přírodní památky Trosky. Vrch je nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny. Výška nejvyššího bodu hradu (věž Panna) je 514 metrů. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů.

V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna.

Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. Roku 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn – Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv husitských vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1455 syn Oty z Bergova, Jan, prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence.

Roku 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy a několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. O tom, jak hrad skutečně vypadal v době svého vzniku, prameny mlčí. Nedochoval se žádný obraz či rytina, veškeré archivní materiály shořely. Z pramenů je známo, že jediný historicky věrný obraz Trosek ukořistili Švédové za třicetileté války na zámku Hrubá Skála a odvezli jej do Švédska. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Aehrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. V roce 1843 však stavitel zemřel a stavba tak zůstala nedokončena.

V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště z aehrentalské éry a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna. Hrad je nyní majetkem státu a je spravován Národním památkovým ústavem Praha – územním odborným pracovištěm v Liberci.

Město Jablonec nad Jizerou se nachází v okrese Semily v Libereckém kraji. Žije zde přibližně 1 700 obyvatel. Jelikož se nedaleko nachází Jablonec nad Nisou (zvaný dříve též Německý Jablonec), užívalo se někdy též označení Český Jablonec nebo Jabloneček. Jméno Jablonec nad Jizerou používá tato obec od roku 1916. Roku 1492 se v dochovaných pramenech zmiňuje dřevěný farní kostel – jeden z prvních v tomto kraji, zmínka o něm byla i první zmínkou o vsi Jablonec.

V roce 1896 byl Jablonec povýšen na městys. O povýšení vesnice na městys rozhodl císař František Josef I. 14. února 1896 a příslušné privilegium nese datum 7. července 1896. Jablonci byl tehdy udělen i nový znak, jehož symbolika zahrnuje jak jméno lokality, tak její dominantu – kostel svatého Prokopa.

V roce 1916 je na žádost městského zastupitelstva rozšířen název obce Jablonec na Jablonec nad Jizerou.

V roce 1971 byl Jablonec nad Jizerou povýšen na město.

Paseky nad Jizerou jsou horská obec v okrese Semily, v Libereckém kraji, v západních Krkonoších na pomezí Jizerských hor, na pravé straně Jizerského dolu. Žije zde 252 obyvatel; množství chalup a dalších objektů slouží dnes rekreačnímu pobytu. Severní část území obce patří do Krkonošského národního parku, jižní část včetně hlavních sídelních celků do CHKO Jizerské hory.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1713.

Obec byla patrně založena v 16. století, nejstarší záznam pochází však až z roku 1654. Nejstarší částí byl Makov, kde byly již v té době sklářské hutě, a Havírna, kde se těžilo stříbro. Postupem času ustupovaly lesy v okolí lidské činnosti a na nových pasekách se objevovaly další chalupy, jejichž obyvatelé byli namnoze tkalci. Kameny z původně lesnatých ploch jsou soustředěny do dnes již zarostlých hromad.

V roce 1789 byl postaven kostel a roku 1791 byla v Pasekách zahájena pravidelná školní výuka. V místní škole učili národní buditelé, kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, kteří se stali iniciátory bohatého hudebního, divadelního, literárního a vůbec kulturního života obce. Věnceslav Metelka se jako samouk vyučil houslařem a založil rodovou houslařskou tradici, z níž vzešla takzvaná krkonošská houslařská škola, dosud ve světě živá v rodech Pilařů, Špidlenů a Vedralů. Po druhé světové válce na čas oživil hudební tradici pasecký učitel houslí František Vedral, ale koncem padesátých let kapela i ochotnické divadlo zanikly. V sedmdesátých letech 20. století působil v obci a chrámu sv. Václava páter MUDr. Ladislav Kubíček. V roce 1980 vzniklo při kostele pěvecké sdružení Svatováclavský sbor, které má nyní přes 30 členů a od roku 1990 pořádá každoročně Pasecké hudební slavnosti; v orchestru sboru účinkují převážně profesionální hudebníci.

Obec je dějištěm realistického románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci. Jeho děj je zasazen do 40. let 19. století a Paseky jsou v něm přejmenovány na Pozdětín, Rais při tvorbě čerpal z Metelkových pamětí, ceněného díla lidového písmáctví.

V největším rozkvětu byly Paseky v roce 1869, kdy zde bylo evidováno 212 domů s popisnými čísly a 1710 obyvatel. Poté osídlení pomalu opět ustupovalo. Přestože osídlení Pasek bylo vždy téměř výhradně české, po Mnichovské dohodě byly jako součást Sudet připojeny k Německu. I když se obyvatelů Pasek přímo nedotkl ani poválečný odsun Němců, došlo k masovému úbytku stálých obyvatel a většinu chalup skoupili rekreanti. Louky v péči státního statku byly zčásti poškozovány těžkou mechanizací, zčásti zanedbány. V roce 1979 byla v Pasekách zrušena i škola.

Centrum obce: vlevo restaurace a penzion Na Buďárce, sídlo pošty a obecního úřadu. Vpravo Památník zapadlých vlastenců v bývalé faře, za ním kostel svatého Václava.
Tělocvičná jednota Sokol byla v Pasekách založena roku 1896. V letech 1936–1938 byla s pomocí družebního malostranského Sokola vybudována sokolovna, která se po druhé světové válce stala i místním kulturním střediskem. V lesíku u sokolovny bylo vybudováno i přírodní divadlo. Vyvrcholením činnosti byl první a zároveň poslední ročník týdenního hudebního a divadelního Paseckého festivalu v roce 1952, poté komunistický režim činnost Sokola zastavil a došlo k všeobecnému úpadku života obce. Sokolovna shořela roku 1967, kdy ji měla v pronájmu Československá armáda. V současné době (2008) má místní TJ Sokol přes 100 členů a zabývá se sportovními, hudebními i turistickými aktivitami, pořádá dětské letní tábory, podílí se na úklidu obce atd.

Od roku 1888 v Pasekách působí také sbor dobrovolných hasičů. V minulosti místní hasiči pořádali bály a hráli i ochotnické divadlo v hospodě U Soukupů, později v hostinci U Houslařů. V roce 1931 utvořili hasiči z Havírny samostatný sbor.

Dále od roku 2010 působí v obcí občanské sdružení Paseky outdoor o.s., které organizuje místní sportovní a kulturní akce.

Od roku 1976 do roku 1990 nebyly Paseky samostatnou obcí, ale součástí Rokytnice nad Jizerou. V roce 1991 se Paseky přihlásily do Programu obnovy venkova a v rámci tohoto programu byl vypracován a schválen Územní plán sídelního útvaru Paseky nad Jizerou.

V obci se nachází podniky Dřevovýroba FUKNER s. r. o., výrobce kartonových a lepenkových obalů EMBA s. r. o. a ovčí farma Zvonice.

Místní historii se věnuje Muzeum zapadlých vlastenců v budově bývalé fary, vedle kostela svatého Václava a naproti restauraci Na Buďárce. Muzeum se věnuje činnosti houslaře a písmáka Věnceslava Metelky i spisovatele Karla Václava Raise, životu zdejších horalů v 19. století, houslařství a tkalcovství. Památník byl zřízen roku 1958 v přízemních místnostech fary, roku 1975 byl rekonstruován podle scénáře PhDr. Jaromíra Jecha, znalce a vydavatele Metelkova díla. Roku 1978 byla expozice rozšířena do horního patra. Muzeum v současné době spadá pod Správu Krkonošského národního parku.

Obec je tvořena několika osadami a množstvím horských chalup rozesetých po stráních. Celou obec zahrnuje jedno katastrální území. Základní sídelní jednotky jsou v obci statisticky evidovány tři: Paseky nad Jizerou, Havírna a Makov. Havírna je pás osídlení v údolí Havírenského potoka, jižně od vrchu Hromovka a severně od vrchu Mechovice (803 m n. m.), a sestává ze sídelních lokalit Za Vrškem, Na Piavě, Lomička, Suchá atd. Makov je osídlení v jižní části obce, v údolí Makovského potoka. Severozápadní část obce, s několika lyžařskými vleky a sjezdovkami, se nazývá Hořensko, a seskupení chalup na východním úbočí kopce Javorníka (822 m n. m.) se jmenuje Tomšov. Při silnici nedaleko Tomšova stojí dávná hospůdka Na Perlíčku neboli Na Prdku. K obci patří i lesnatá oblast (s převážně smrkovými lesy) severně od Havírny, s kopci Hromovka (916 m n. m.), Bílá skála (nedaleký vrchol 957 m n. m., web obce udává 964 m n. m.) a Kapradník (910 m n. m.) a osadou Zabyly v údolí Jizery. Nejnižším bodem území obce je hladina Jizery, 476 m n. m.

Obec sousedí na západě s obcemi Zlatá Olešnice a Kořenov (k. ú. Rejdice, Příchovice a Polubný), na severozápadě Jizerou s územím města Harrachov, na východě Jizerou s územím města Rokytnice nad Jizerou (k. ú. Dolní Rokytnice), na jihu s územím města Vysoké nad Jizerou (k. ú. Sklenařice) a města Jablonec nad Jizerou.

Rokytnice nad Jizerou (německy Rochlitz) je město a horské letovisko v západních Krkonoších. Nachází se v Libereckém kraji, v okrese Semily, v protáhlém údolí Huťského potoka mezi masivy hor Stráž (782 m), Čertova hora (1022 m) a Lysá hora (1344 m) a podél levého (východní) břehu řeky Jizery. Žije zde přibližně 2 700 obyvatel.

Město v údolí Huťského potoka bylo zřejmě založeno kolem roku 1574 jako sklářská osada. První obyvatelé se zde živili těžbou dřeva, mědi, stříbra a olova. V roce 1625 nechal zdejší ložiska prozkoumat Albrecht z Valdštejna, který zároveň zlepšil životní podmínky zdejších horníků. Po Valdštejnově smrti význam dolů opět upadá. Od té doby se až do 20.století zdejší obyvatelstvo snažilo hornickou činnost obnovit, ale nikdy se jim to již nepodařilo. Od vzniku města se rozvíjí také v oblasti tradiční sklářství. I po třicetileté válce byli občané Rokytnice většinou protestantského vyznání, z čehož plynuly ne zcela úspěšné snahy o rekatolizaci. V 18. století docházelo ve městě ke vzpourám poddanstva. V tomto období byly založeny první textilní podniky. Rozvoji průmyslu napomohla také výstavba železniční trati Martinice v Krkonoších – Rokytnice nad Jizerou, která byla do provozu uvedena v roce 1899. V roce 1903 byla ve střední Rokytnici postavena nová radnice, která prošla v 70. letech rekonstrukcí. Po 2. světové válce a odsunu německy mluvících obyvatel dochází k rozvoji turistického ruchu ve městě i okolí.

Za posledních 15 let došlo ve městě k mnoha citelným změnám. Byl vybudován obrovský lyžařský areál s 28 vleky a čtyřsedačkovou lanovkou na Lysou horu. Tato lanová dráha je jediná, která vede do I. zóny KRNAP. V roce 2006 byla otevřena další čtyřsedačková lanovka, v rámci areálu Horní domky. Vede z parkoviště u Rokytky k chatě Lovčenka.

Došlo k velkému zvýšení ubytovací kapacity města. Byly kompletně vybudována nová náměstí (Horní náměstí a Dolní náměstí) s domy a apartmány v alpském stylu a kvalitními službami. Tyto projekty ale velmi zvýšily zadluženost města, kvůli které dokonce městu hrozil i krach. Toto nebezpečí bylo zažehnáno a v současné době patří Rokytnice nad Jizerou mezi naše nejatraktivnější střediska letní i zimní dovolené v Krkonoších. Ve městě je základní škola, 2 mateřské školy, zvláštní škola a zdravotní středisko.

Ulice a náměstí ve městě nejsou pojmenovány: název se používá pouze pro nově vybudované Horní náměstí v Horní Rokytnici. Pro orientaci se používají názvy místních částí, případně i dílčích sídelních celků (například Letní Strana a Zimní Strana pro rozlišení stran údolí Huťského potoka v Dolní Rokytnici).

Skalní vyhlídka Strážník u Rokytnice nad Jizerou, Krkonoše, 778 m.n.m. Vrch Stráž (u nás zvaný Strážník) je jedním ze strážných vrchů, z kterých v minulosti měli být varovány okolní vesnice před vpádem nepřítele. Toto ohňové poselství se mělo od nás z hor dostat přes vrch Kozákov až do kraje, do středu Čech. Skalní vyhlídka Strážník leží v nadmořské výšce 778 m.n.m. a nabízí krásný výhled nejen na celou Rokytnici, ale i na Lysou horu a Kotel.

Krkonoše jsou jedna z nejkrásnějších částí naší země a jejich krásu je možné obdivovat v každém ročním období. Prohlédnout si velkou část tohoto pohoří mohou návštěvníci z vrcholu hory Stráž. V nadmořské výšce 778 metrů je skalní výchoz, který je upravený jako vyhlídka. Říká se ji vyhlídka Strážník. Při dobrém počasí je možné prohlédnout si z ptačí perspektivy celé město Rokytnice nad Jizerou, Studenov, Lysou horu, Paseky nad Jizerou a typickou dominantu západních Krkonoš horu Kotel.

Obec Vítkovice (německy Witkowitz) se nachází v okrese Semily, Liberecký kraj. Leží v Krkonoších podél údolí řeky Jizerky. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 426 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1606.

V 1. polovině 17. století zde pracovala sklářská huť patřící huťmistrovskému rodu Preisslerů. Obec je tvořena jedním katastrálním územím (Vítkovice v Krkonoších) a nečlení se na místní části. Vlastní vesnice Vítkovice leží při silnici II/294 v jihozápadní části katastrálního území, její západní část nese název Horní Vítkovice, další lokality (většinou osady s rozptýleným osídlením) nesou názvy Levínek, Zákoutí, Janova Hora, Mevaldův Vrch, Skelné Hutě, Třídomí, Dolní Mísečky a Horní Mísečky.

Obec je tvořena jedním katastrálním územím (Vítkovice v Krkonoších) a nečlení se na místní části. Vlastní vesnice Vítkovice leží při silnici II/294 v jihozápadní části katastrálního území, její západní část nese název Horní Vítkovice, další lokality (většinou osady s rozptýleným osídlením) nesou názvy Levínek, Zákoutí, Janova Hora, Mevaldův Vrch, Skelné Hutě, Třídomí, Dolní Mísečky a Horní Mísečky. Do území obce spadá i silnice pokračující z Horních Míseček k Vrbatově boudě.

Katastrální území obce sousedí na západě s územími měst Rokytnice nad Jizerou (k. ú. Rokytno v Krkonoších a Františkov v Krkonoších) a Jablonec nad Jizerou (k. ú. Horní Dušnice), na jihu s územími obcí Jestřabí v Krkonoších (k. ú. Jestřabí v Krkonoších, Roudnice v Krkonoších a Křížlice) a Benecko (k. ú. Horní Štěpanice a Benecko), na východě s územími měst Vrchlabí (k. ú. Hořejší Vrchlabí) a Špindlerův Mlýn (k. ú. Labská a Bedřichov v Krkonoších).

Do území obce spadají i významné části Krkonoš. Severní výběžek území obce obsahuje vrch Kotel (1435 m n. m.) a Kotelské jámy, Vrbatova bouda a Harrachovy kameny. Z této oblasti stéká k jihu do Dolních Míseček Kotelský potok. Západně od údolí Kotelského potoka se táhne Kozelský hřeben. Západně od Kozelského hřebenu vede od severu k jihu údolí Kozelského potoka, stékajícího od Dvoraček (ty však leží již na území Rokytna). Západní hranice obce vede po Vlčím hřebeni a přes Braunův kopec a Mevaldův kopec až k vrchu Kobyla (897 m n. m.) nad Stromkovicemi a Jestřabím. Jižně od vsi Vítkovice protéká od západu k východu Vítkovický potok. Hřeben, po kterém prochází východní hranice území obce, zahrnuje vrch Šeřín (1027 m n. m.) (od něj k údolí Jizerky vybíhá hřeben Janova hora a po její severní straně teče potok Černý ručej), Černá skála (1039 m n. m.), Mechovinec (1081 m n. m.) a Kozlí hřbet (1034 m n. m.) (od sedla mezi nimi stéká do Jizerky Kozlí strouha).

Tři lyžařské vleky se nacházejí jižně od vlastní vsi Vítkovice. Další dva vleky jsou v oblasti Janovy Hory. Jeden vlek je v Dolních Mísečkách. Asi tři kratší vleky jsou v Horních Mísečkách. Delší vlek od Horních Míseček na Medvědín leží však již celý na území města Špindlerův Mlýn.

Do území obce spadá i silnice pokračující z Horních Míseček k Vrbatově boudě. Pořízeno 16.07.2016

EMBA spol. s r.o. je česká firma na pomezí Krkonoš a Jizerských hor. Začátek historie lepenkárny v Pasekách nad Jizerou se váže k roku 1882, kdy zde byla bratry Rösslerovými založena továrna na výrobu bílé ruční lepenky pro balení produktů sklářského průmyslu v jabloneckém regionu. Pro celé další období života podniku je charakteristické rozšiřování výrobního programu i výrobních prostor.
Významnými mezníky historie lepenkárny jsou především instalace automatických lepenkových strojů v letech 1970 a 1989, které přinesly výrazné zefektivnění výroby. V devadesátých letech dvacátého století byl, již pod značkou EMBA, zahájen vývoj archivních lepenek pro kompletní archivaci obchodních dokumentů i dokumentů s kulturně-historickým významem. V novém tisíciletí bylo výrobní portfolio doplněno o linky pro výrobu kancelářských pákových pořadačů.
Jsme si vědomi odkazu minulých generací, který nás dovedl až k dnešním dnům i našeho závazku úspěšně rozvíjet započaté dílo. V rámci neustálé snahy být o jeden krok před konkurencí klademe důraz na kvalitu výrobků i vztahů se zákazníky.
Odborné znalosti i vysoká kvalifikace našich pracovníků jsou dlouhodobou zárukou nejvyšší úrovně servisu. Neprodáváme pouze produkty, ale poskytujeme kompletní řešení zákazníkům ve více než 30 zemích celého světa.

EMBA je česká firma s dlouholetou tradicí a odpovědným přístupem ke společnosti i k životnímu prostředí. Její ekologické produkty vznikají zpracováním sběrového papíru a jsou zcela recyklovatelné. Prostřednictvím svých výrobků EMBA zároveň přispívá k ochraně a zachování kulturně-historického dědictví v mnoha zemích. Jako významný regionální zaměstnavatel vnímá svojí zodpovědnost za rozvoj udržitelných a bezpečných pracovních podmínek pro své pracovníky, jakož i závazek za příspěvek k sociální stabilitě celého regionu.

Paseky nad Jizerou jsou horská obec v okrese Semily, v Libereckém kraji, v západních Krkonoších na pomezí Jizerských hor, na pravé straně Jizerského dolu. Žije zde 252 obyvatel; množství chalup a dalších objektů slouží dnes rekreačnímu pobytu. Severní část území obce patří do Krkonošského národního parku, jižní část včetně hlavních sídelních celků do CHKO Jizerské hory.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1713.

Obec byla patrně založena v 16. století, nejstarší záznam pochází však až z roku 1654. Nejstarší částí byl Makov, kde byly již v té době sklářské hutě, a Havírna, kde se těžilo stříbro. Postupem času ustupovaly lesy v okolí lidské činnosti a na nových pasekách se objevovaly další chalupy, jejichž obyvatelé byli namnoze tkalci. Kameny z původně lesnatých ploch jsou soustředěny do dnes již zarostlých hromad.

V roce 1789 byl postaven kostel a roku 1791 byla v Pasekách zahájena pravidelná školní výuka. V místní škole učili národní buditelé, kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, kteří se stali iniciátory bohatého hudebního, divadelního, literárního a vůbec kulturního života obce. Věnceslav Metelka se jako samouk vyučil houslařem a založil rodovou houslařskou tradici, z níž vzešla takzvaná krkonošská houslařská škola, dosud ve světě živá v rodech Pilařů, Špidlenů a Vedralů. Po druhé světové válce na čas oživil hudební tradici pasecký učitel houslí František Vedral, ale koncem padesátých let kapela i ochotnické divadlo zanikly. V sedmdesátých letech 20. století působil v obci a chrámu sv. Václava páter MUDr. Ladislav Kubíček. V roce 1980 vzniklo při kostele pěvecké sdružení Svatováclavský sbor, které má nyní přes 30 členů a od roku 1990 pořádá každoročně Pasecké hudební slavnosti; v orchestru sboru účinkují převážně profesionální hudebníci.

Obec je dějištěm realistického románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci. Jeho děj je zasazen do 40. let 19. století a Paseky jsou v něm přejmenovány na Pozdětín, Rais při tvorbě čerpal z Metelkových pamětí, ceněného díla lidového písmáctví.

V největším rozkvětu byly Paseky v roce 1869, kdy zde bylo evidováno 212 domů s popisnými čísly a 1710 obyvatel. Poté osídlení pomalu opět ustupovalo. Přestože osídlení Pasek bylo vždy téměř výhradně české, po Mnichovské dohodě byly jako součást Sudet připojeny k Německu. I když se obyvatelů Pasek přímo nedotkl ani poválečný odsun Němců, došlo k masovému úbytku stálých obyvatel a většinu chalup skoupili rekreanti. Louky v péči státního statku byly zčásti poškozovány těžkou mechanizací, zčásti zanedbány. V roce 1979 byla v Pasekách zrušena i škola.

Centrum obce: vlevo restaurace a penzion Na Buďárce, sídlo pošty a obecního úřadu. Vpravo Památník zapadlých vlastenců v bývalé faře, za ním kostel svatého Václava.
Tělocvičná jednota Sokol byla v Pasekách založena roku 1896. V letech 1936–1938 byla s pomocí družebního malostranského Sokola vybudována sokolovna, která se po druhé světové válce stala i místním kulturním střediskem. V lesíku u sokolovny bylo vybudováno i přírodní divadlo. Vyvrcholením činnosti byl první a zároveň poslední ročník týdenního hudebního a divadelního Paseckého festivalu v roce 1952, poté komunistický režim činnost Sokola zastavil a došlo k všeobecnému úpadku života obce. Sokolovna shořela roku 1967, kdy ji měla v pronájmu Československá armáda. V současné době (2008) má místní TJ Sokol přes 100 členů a zabývá se sportovními, hudebními i turistickými aktivitami, pořádá dětské letní tábory, podílí se na úklidu obce atd.

Od roku 1888 v Pasekách působí také sbor dobrovolných hasičů. V minulosti místní hasiči pořádali bály a hráli i ochotnické divadlo v hospodě U Soukupů, později v hostinci U Houslařů. V roce 1931 utvořili hasiči z Havírny samostatný sbor.

Dále od roku 2010 působí v obcí občanské sdružení Paseky outdoor o.s., které organizuje místní sportovní a kulturní akce.

Od roku 1976 do roku 1990 nebyly Paseky samostatnou obcí, ale součástí Rokytnice nad Jizerou. V roce 1991 se Paseky přihlásily do Programu obnovy venkova a v rámci tohoto programu byl vypracován a schválen Územní plán sídelního útvaru Paseky nad Jizerou.

V obci se nachází podniky Dřevovýroba FUKNER s. r. o., výrobce kartonových a lepenkových obalů EMBA s. r. o. a ovčí farma Zvonice.

Místní historii se věnuje Muzeum zapadlých vlastenců v budově bývalé fary, vedle kostela svatého Václava a naproti restauraci Na Buďárce. Muzeum se věnuje činnosti houslaře a písmáka Věnceslava Metelky i spisovatele Karla Václava Raise, životu zdejších horalů v 19. století, houslařství a tkalcovství. Památník byl zřízen roku 1958 v přízemních místnostech fary, roku 1975 byl rekonstruován podle scénáře PhDr. Jaromíra Jecha, znalce a vydavatele Metelkova díla. Roku 1978 byla expozice rozšířena do horního patra. Muzeum v současné době spadá pod Správu Krkonošského národního parku.

Obec je tvořena několika osadami a množstvím horských chalup rozesetých po stráních. Celou obec zahrnuje jedno katastrální území. Základní sídelní jednotky jsou v obci statisticky evidovány tři: Paseky nad Jizerou, Havírna a Makov. Havírna je pás osídlení v údolí Havírenského potoka, jižně od vrchu Hromovka a severně od vrchu Mechovice (803 m n. m.), a sestává ze sídelních lokalit Za Vrškem, Na Piavě, Lomička, Suchá atd. Makov je osídlení v jižní části obce, v údolí Makovského potoka. Severozápadní část obce, s několika lyžařskými vleky a sjezdovkami, se nazývá Hořensko, a seskupení chalup na východním úbočí kopce Javorníka (822 m n. m.) se jmenuje Tomšov. Při silnici nedaleko Tomšova stojí dávná hospůdka Na Perlíčku neboli Na Prdku. K obci patří i lesnatá oblast (s převážně smrkovými lesy) severně od Havírny, s kopci Hromovka (916 m n. m.), Bílá skála (nedaleký vrchol 957 m n. m., web obce udává 964 m n. m.) a Kapradník (910 m n. m.) a osadou Zabyly v údolí Jizery. Nejnižším bodem území obce je hladina Jizery, 476 m n. m.

Obec sousedí na západě s obcemi Zlatá Olešnice a Kořenov (k. ú. Rejdice, Příchovice a Polubný), na severozápadě Jizerou s územím města Harrachov, na východě Jizerou s územím města Rokytnice nad Jizerou (k. ú. Dolní Rokytnice), na jihu s územím města Vysoké nad Jizerou (k. ú. Sklenařice) a města Jablonec nad Jizerou.

Paseky nad Jizerou jsou horská obec v okrese Semily, v Libereckém kraji, v západních Krkonoších na pomezí Jizerských hor, na pravé straně Jizerského dolu. Žije zde 252 obyvatel; množství chalup a dalších objektů slouží dnes rekreačnímu pobytu. Severní část území obce patří do Krkonošského národního parku, jižní část včetně hlavních sídelních celků do CHKO Jizerské hory.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1713.

Obec byla patrně založena v 16. století, nejstarší záznam pochází však až z roku 1654. Nejstarší částí byl Makov, kde byly již v té době sklářské hutě, a Havírna, kde se těžilo stříbro. Postupem času ustupovaly lesy v okolí lidské činnosti a na nových pasekách se objevovaly další chalupy, jejichž obyvatelé byli namnoze tkalci. Kameny z původně lesnatých ploch jsou soustředěny do dnes již zarostlých hromad.

V roce 1789 byl postaven kostel a roku 1791 byla v Pasekách zahájena pravidelná školní výuka. V místní škole učili národní buditelé, kantor Josef Šimůnek a jeho pomocník Věnceslav Metelka, kteří se stali iniciátory bohatého hudebního, divadelního, literárního a vůbec kulturního života obce. Věnceslav Metelka se jako samouk vyučil houslařem a založil rodovou houslařskou tradici, z níž vzešla takzvaná krkonošská houslařská škola, dosud ve světě živá v rodech Pilařů, Špidlenů a Vedralů. Po druhé světové válce na čas oživil hudební tradici pasecký učitel houslí František Vedral, ale koncem padesátých let kapela i ochotnické divadlo zanikly. V sedmdesátých letech 20. století působil v obci a chrámu sv. Václava páter MUDr. Ladislav Kubíček. V roce 1980 vzniklo při kostele pěvecké sdružení Svatováclavský sbor, které má nyní přes 30 členů a od roku 1990 pořádá každoročně Pasecké hudební slavnosti; v orchestru sboru účinkují převážně profesionální hudebníci.

Obec je dějištěm realistického románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci. Jeho děj je zasazen do 40. let 19. století a Paseky jsou v něm přejmenovány na Pozdětín, Rais při tvorbě čerpal z Metelkových pamětí, ceněného díla lidového písmáctví.

V největším rozkvětu byly Paseky v roce 1869, kdy zde bylo evidováno 212 domů s popisnými čísly a 1710 obyvatel. Poté osídlení pomalu opět ustupovalo. Přestože osídlení Pasek bylo vždy téměř výhradně české, po Mnichovské dohodě byly jako součást Sudet připojeny k Německu. I když se obyvatelů Pasek přímo nedotkl ani poválečný odsun Němců, došlo k masovému úbytku stálých obyvatel a většinu chalup skoupili rekreanti. Louky v péči státního statku byly zčásti poškozovány těžkou mechanizací, zčásti zanedbány. V roce 1979 byla v Pasekách zrušena i škola.

Centrum obce: vlevo restaurace a penzion Na Buďárce, sídlo pošty a obecního úřadu. Vpravo Památník zapadlých vlastenců v bývalé faře, za ním kostel svatého Václava.
Tělocvičná jednota Sokol byla v Pasekách založena roku 1896. V letech 1936–1938 byla s pomocí družebního malostranského Sokola vybudována sokolovna, která se po druhé světové válce stala i místním kulturním střediskem. V lesíku u sokolovny bylo vybudováno i přírodní divadlo. Vyvrcholením činnosti byl první a zároveň poslední ročník týdenního hudebního a divadelního Paseckého festivalu v roce 1952, poté komunistický režim činnost Sokola zastavil a došlo k všeobecnému úpadku života obce. Sokolovna shořela roku 1967, kdy ji měla v pronájmu Československá armáda. V současné době (2008) má místní TJ Sokol přes 100 členů a zabývá se sportovními, hudebními i turistickými aktivitami, pořádá dětské letní tábory, podílí se na úklidu obce atd.

Od roku 1888 v Pasekách působí také sbor dobrovolných hasičů. V minulosti místní hasiči pořádali bály a hráli i ochotnické divadlo v hospodě U Soukupů, později v hostinci U Houslařů. V roce 1931 utvořili hasiči z Havírny samostatný sbor.

Dále od roku 2010 působí v obcí občanské sdružení Paseky outdoor o.s., které organizuje místní sportovní a kulturní akce.

Od roku 1976 do roku 1990 nebyly Paseky samostatnou obcí, ale součástí Rokytnice nad Jizerou. V roce 1991 se Paseky přihlásily do Programu obnovy venkova a v rámci tohoto programu byl vypracován a schválen Územní plán sídelního útvaru Paseky nad Jizerou.

V obci se nachází podniky Dřevovýroba FUKNER s. r. o., výrobce kartonových a lepenkových obalů EMBA s. r. o. a ovčí farma Zvonice.

Místní historii se věnuje Muzeum zapadlých vlastenců v budově bývalé fary, vedle kostela svatého Václava a naproti restauraci Na Buďárce. Muzeum se věnuje činnosti houslaře a písmáka Věnceslava Metelky i spisovatele Karla Václava Raise, životu zdejších horalů v 19. století, houslařství a tkalcovství. Památník byl zřízen roku 1958 v přízemních místnostech fary, roku 1975 byl rekonstruován podle scénáře PhDr. Jaromíra Jecha, znalce a vydavatele Metelkova díla. Roku 1978 byla expozice rozšířena do horního patra. Muzeum v současné době spadá pod Správu Krkonošského národního parku.

Obec je tvořena několika osadami a množstvím horských chalup rozesetých po stráních. Celou obec zahrnuje jedno katastrální území. Základní sídelní jednotky jsou v obci statisticky evidovány tři: Paseky nad Jizerou, Havírna a Makov. Havírna je pás osídlení v údolí Havírenského potoka, jižně od vrchu Hromovka a severně od vrchu Mechovice (803 m n. m.), a sestává ze sídelních lokalit Za Vrškem, Na Piavě, Lomička, Suchá atd. Makov je osídlení v jižní části obce, v údolí Makovského potoka. Severozápadní část obce, s několika lyžařskými vleky a sjezdovkami, se nazývá Hořensko, a seskupení chalup na východním úbočí kopce Javorníka (822 m n. m.) se jmenuje Tomšov. Při silnici nedaleko Tomšova stojí dávná hospůdka Na Perlíčku neboli Na Prdku. K obci patří i lesnatá oblast (s převážně smrkovými lesy) severně od Havírny, s kopci Hromovka (916 m n. m.), Bílá skála (nedaleký vrchol 957 m n. m., web obce udává 964 m n. m.) a Kapradník (910 m n. m.) a osadou Zabyly v údolí Jizery. Nejnižším bodem území obce je hladina Jizery, 476 m n. m.

Obec sousedí na západě s obcemi Zlatá Olešnice a Kořenov (k. ú. Rejdice, Příchovice a Polubný), na severozápadě Jizerou s územím města Harrachov, na východě Jizerou s územím města Rokytnice nad Jizerou (k. ú. Dolní Rokytnice), na jihu s územím města Vysoké nad Jizerou (k. ú. Sklenařice) a města Jablonec nad Jizerou.

Rokytnice nad Jizerou (německy Rochlitz) je město a horské letovisko v západních Krkonoších. Nachází se v Libereckém kraji, v okrese Semily, v protáhlém údolí Huťského potoka mezi masivy hor Stráž (782 m), Čertova hora (1022 m) a Lysá hora (1344 m) a podél levého (východní) břehu řeky Jizery. Žije zde přibližně 2 700 obyvatel.

Město v údolí Huťského potoka bylo zřejmě založeno kolem roku 1574 jako sklářská osada. První obyvatelé se zde živili těžbou dřeva, mědi, stříbra a olova. V roce 1625 nechal zdejší ložiska prozkoumat Albrecht z Valdštejna, který zároveň zlepšil životní podmínky zdejších horníků. Po Valdštejnově smrti význam dolů opět upadá. Od té doby se až do 20.století zdejší obyvatelstvo snažilo hornickou činnost obnovit, ale nikdy se jim to již nepodařilo. Od vzniku města se rozvíjí také v oblasti tradiční sklářství. I po třicetileté válce byli občané Rokytnice většinou protestantského vyznání, z čehož plynuly ne zcela úspěšné snahy o rekatolizaci. V 18. století docházelo ve městě ke vzpourám poddanstva. V tomto období byly založeny první textilní podniky. Rozvoji průmyslu napomohla také výstavba železniční trati Martinice v Krkonoších – Rokytnice nad Jizerou, která byla do provozu uvedena v roce 1899. V roce 1903 byla ve střední Rokytnici postavena nová radnice, která prošla v 70. letech rekonstrukcí. Po 2. světové válce a odsunu německy mluvících obyvatel dochází k rozvoji turistického ruchu ve městě i okolí.

Celkem zahrnuje čtyři katastrální území: Dolní Rokytnice, Horní Rokytnice nad Jizerou, Rokytno v Krkonoších a Františkov v Krkonoších. Z evidenčního hlediska se v rámci Dolní Rokytnice navíc rozlišují ještě místní části Hleďsebe, Hranice a Studenov.

Katastrální území Dolní Rokytnice ve městě Rokytnice nad Jizerou zahrnuje kromě vlastní Dolní Rokytnice ještě sídelní celky Hleďsebe, Studenov, Liščí Díra, Hranice, Vilémov, Letní Strana, Zimní Strana, Malá Rokytnice. Na jihozápadě do něj spadá vrch Stráž. Do Dolní Rokytnice patří i kostel svatého Michaela archanděla.

Hranice mezi Dolní a Horní Rokytnicí probíhá náměstím před radnicí: většina plochy náměstí patří do Dolní Rokytnice, radnice s obchodním domem však již patří do Horní Rokytnice.

Katastrální území Horní Rokytnice nad Jizerou zahrnuje kromě vlastní Horní Rokytnice ještě sídelní celky Horní Ves, Horní Kout, Zákoutí, Hrušov a Horní Domky. Na hlavní silnici je vymezeno na západě náměstím s radnicí, na východní straně končí nedaleko za Horním náměstím a autobusovým nádražím (hřiště již patří k Rokytnu). Na jihu do něj patří celý Sachrův hřeben, na severozápadě oblast Na skalkách a Kostelní vrch.

Katastrální území Rokytno v Krkonoších zahrnuje kromě vlastního Rokytna i sídelní celky Háj, V Rybníčkách, Světlanka, Dvoračky. Do území dále patří horní část údolí Huťského potoka včetně Huťského vodopádu, severozápadní úbočí Vlčího hřebene a pás území až k hlavnímu hřebeni Krkonoš: Lysá hora, říčky Velká Mumlava a Malá Mumlava včetně malé části Mumlavy po soutoku (od Krakonošovy snídaně až k ústí Vosecké strouhy), Vosecká bouda a vrch Tvarožník; na hřebeni v okolí vrchu Sokolníku Rokytno hraničí s Polskem.

Katastrální území Františkov v Krkonoších zahrnuje osadu Františkov, ležící jižně od Sachrova hřebene, a pás území východně od osady až k vrcholu Vlčího hřebene.

Kdy městečko získalo znak, není přesně známo. Je doložen pečetí a spolkovým praporem z druhé poloviny 19. stol. Sestával ze čtvrceného štítu, na němž byly čtyři znamení, totiž dřívější pečetní znamení čtyř vesnic: Rokytna, Františkova, Horní Rokytnice, a Dolní Rokytnice.

Štít je čtvrcený. V první čtvrti zlaté je při pravém okraji štítu šedá skála, před ní na zelené půdě doleva obrácený, černě oděný horník při práci (Rokytno); v druhém, pravém horním poli modrém stojí na trávníku hnědá doleva obrácená liška (Františkov); v třetím, levém dolním, rovněž modrém poli je na trávníku doleva kráčející bílá ovce s černými kopýtky (Horní Rokytnice) a ve čtvrtém poli zlatém je černohnědý medvěd, vztyčený na zadních nohách, obrácený doleva a držící v předních tlapách patrně stříbrnou radlici (Dolní Rokytnice). Nad štítem je stříbrná zděná koruna.

Za posledních 15 let došlo ve městě k mnoha citelným změnám. Byl vybudován obrovský lyžařský areál s 28 vleky a čtyřsedačkovou lanovkou na Lysou horu. Tato lanová dráha je jediná, která vede do I. zóny KRNAP. V roce 2006 byla otevřena další čtyřsedačková lanovka, v rámci areálu Horní domky. Vede z parkoviště u Rokytky k chatě Lovčenka.

Došlo k velkému zvýšení ubytovací kapacity města. Byly kompletně vybudována nová náměstí (Horní náměstí a Dolní náměstí) s domy a apartmány v alpském stylu a kvalitními službami. Tyto projekty ale velmi zvýšily zadluženost města, kvůli které dokonce městu hrozil i krach. Toto nebezpečí bylo zažehnáno a v současné době patří Rokytnice nad Jizerou mezi naše nejatraktivnější střediska letní i zimní dovolené v Krkonoších. Ve městě je základní škola, 2 mateřské školy, zvláštní škola a zdravotní středisko.

Ulice a náměstí ve městě nejsou pojmenovány: název se používá pouze pro nově vybudované Horní náměstí v Horní Rokytnici. Pro orientaci se používají názvy místních částí, případně i dílčích sídelních celků (například Letní Strana a Zimní Strana pro rozlišení stran údolí Huťského potoka v Dolní Rokytnici).

Krkonoše (německy Riesengebirge, polsky Karkonosze) jsou geomorfologickým celkem a nejvyšším pohořím Česka a České vysočiny. Leží v severovýchodních Čechách (západní částí leží v Libereckém kraji, východní v Královéhradeckém) a na jihu polské části Slezska. Nejvyšší horou Krkonoš je Sněžka (1603 m). Podle pověstí střeží Krkonoše bájný duch Krakonoš. Patří mezi nejoblíbenější horská místa v Česku.

Širší horský celek zahrnující dnešní Krkonoše byl již ve starověku popsán jako Sudety, což je název zřejmě keltského původu (nejčastěji překládaný jako Kančí hory), nebo balkánského původu (překládaný jako Kozí hory). Klaudios Ptolemaios (asi 85-165) použil pro dnešní Sudety názvy Sudetayle (od Krušných hor) a Askiburgion (zejména Jeseníky, okolí vandalského města Askiburgium, snad až po Lužické hory, tedy včetně Krkonoš). Dio Cassius ve 3. století použil pro Askiburgion název Vandalské hory. Poté co se Ptolemaiovy mapy dostaly do Čech, Bohuslav Balbín či Pavel Skála ze Zhoře používali rozšíření názvu Sudety na celý pás (17. století).

Samotné Krkonoše jsou v ruských letopisech v roce 1095 nazvány Český les a Přibík Pulkava v roce 1380 je nazývá Sněžné hory.

Název Krkonoš původně označoval jednak dnešní Vysoké Kolo a také Kotel neboli Kokrháč. Označení Krkonoš (v singuláru ženského rodu, „ta“ Krkonoš) pro horský hřbet se objevuje v roce 1492 v zápise o rozdělení štěpanického panství na valdštejnský a jilemnický díl, v roce 1499 pak v listině Vladislava II., nejstarší dochovanou mapu s tímto názvem zpracoval Mikuláš Klaudyán v roce 1518. Václav Hájek z Libočan ve své kronice roku 1541 použil název Česká a Slezská Krkonoš.

První doklad o rozšíření názvu na celé hory je z roku 1517, kdy byl použit název Krkonošské hory, nápis Krkonoš doplňoval obrázek čerta. Zkrácený název Krkonoše je poprvé doložen v roce 1601. Název je nejčastěji považován za odvozeninu ze starého slovanského základu „krk“ či „krak“ znamenajícího kleč čili kosodřevinu, Josef Jungmann je spojoval se jménem germánského či keltského kmene Corconti či Korkontoi, zmiňovaného Ptolemaiem, s předpokladem, že jím zmiňované pohoří Asciburgius bylo totožné s dnešními Krkonoši (Korkontoi však měli žít někde poblíž pramenů Visly, tedy spíše v Beskydech). Některá bádání vykládají původ názvu z praslovanského základu s významem „kamenité úbočí, kamenité pole“ a předpokládají souvislost s názvem ukrajinského pohoří Gorgany ve Východních Karpatech.

Německý ekvivalent (česká i slezská strana hor byla až do roku 1945 obydlena z drtivé většiny Němci) s významem Obří hory (Riesengebirge, v angličtině Giant Mountains) pochází z názvu Risenberg, jímž Agricola (Georgius?) v roce 1546 označil Sněžku. Množné číslo Riesengebirge pro celé pohoří je poprvé zaznamenáno v roce 1571.

Základ geologického složení tvoří předprvohorní krystalické břidlice a prvohorní metamorfované horniny (svor). Ve východní části pohoří se ojediněle nacházejí vápence. Prastarým krystalinikem na některých místech proniká a krkonošsko-jizerský pluton (žula). Ve čtvrtohorách se zde ještě vyskytovaly ledovce, které modelovaly zdejší krajinu. Vyskytovaly se zde dva typy ledovců. První byly ledovce údolního typu a druhé byly skandinávského typu. Rozsáhlé náhorní plošiny (Čertovo návrší atd.) vděčí za svůj vznik ledovci. Pro lepší představu se můžeme podívat na ledovce ve Skandinávii, které nám ilustrují, jak to v Krkonoších mohlo vypadat. Nejlepší ukázkou glaciální činnosti je například Labský důl nebo Obří důl, což jsou údolí vymodelované ledovci (trogy). Dalšími ledovcovými relikty jsou ledovcové kary (v Krkonoších je pro kary známé označení "jámy"). Za zmínku stojí Kotelní jámy a Sněžné jámy v Polsku. Kary patří k tomu nejcennějšímu, co můžeme v Krkonoších vidět, protože se v nich vyskytují nejvzácnější krkonošské rostliny. Ke kryogenní činnosti v Krkonoších je nutné zmínit ještě například rozsáhlá kamenná moře (svahy Vysokého Kola), nebo mrazové sruby.

Na území Krkonoš se vyskytují reliktní a endemické druhy rostlin a živočichů. V Krkonoších se nalézají největší plochy ležící nad horní hranicí lesa v České republice. Ve výšce 1200–1300 m zde končí pásmo lesa. Výše je pásmo kosodřeviny, smilkové hole, kamenná a suťová moře. Tento u nás velmi vzácný biotop se nazývá arkto-alpínská tundra. Na několika místech nalezneme dokonce rašeliniště. Původní smrkový porost byl částečně zdevastován vlivy imisí. V nižších polohách rostou monokultury buku a smrku. Malakofauna Krkonoš čítá 90 druhů měkkýšů.

Na území Krkonoš se nachází Krkonošský národní park (KRNAP) o rozloze 36 400 ha, který zde byl vyhlášen roku 1963, a Karkonoski Park Narodowy (KPN) založený v roce 1959. Ochranné pásmo národního parku má na české straně rozlohu 18 400 ha. Krkonoše jsou také od roku 1992 Bilaterální biosférickou rezervací vyhlášenou Organizací spojených národů pro vzdělávání, vědu a kulturu (rozloha české části je 54 800 ha). KRNAP je členěn do I., II. a III. ochranné zóny, kde I. zóna je nejcennější a spadá na ní nejpřísnější režim ochrany. To znamená např. opatření kdy v I. a II. zóně je zakázán pohyb mimo vyznačené turistické a lyžařské trasy. Na území Krkonoš je vyhlášena též ptačí oblast a významné ptačí území, které pokrývá celou oblast biosférické rezervace resp. národního parku včetně ochranného pásma.

Krkonoše jsou z klimatického hlediska nejdrsnějším českým pohořím. Vrcholové partie ležící nad hranicí 1400 m se podnebím dají srovnat s grónským pobřežím. Teplota se mění především v závislosti na nadmořské výšce. Průměrná teplota například v Trutnově je 6,8 stupně Celsia, kdežto na Sněžce, která je nejchladnějším místem Krkonoš, je průměrná roční teplota 0,2 stupně Celsia. Zároveň se jedná o nejchladnější místo České republiky. Množství srážek v Krkonoších závisí na nadmořské výšce a orientaci svahu. Známým faktem je, že stanice v západních Krkonoších mají během roku větší množství srážek než stanice ve východních Krkonoších, protože v Česku převládá západní proudění vzduchu. Nejvíce srážek vypadává v letních měsících během bouřek a nejméně srážek je v březnu, ale díky velkému množství sněhu je to méně patrné. Přestože jsou Krkonoše nejvyšším pohořím v České republice, tak zde nevypadává nejvíce srážek, protože Krkonoše leží ve srážkovém stínu Jizerských hor. Na hřebenech dosahuje množství srážek průměrně kolem 1300 mm/rok, kdežto v údolí to může býti až 1500 mm/rok. Další partií srážek je samozřejmě sníh, který je nedílnou součástí Krkonoš. Průměrně o datu výskytu prvních sněhových srážek se v Krkonoších nedá mluvit, protože na hřebenech může sněžit prakticky po celý rok. Stála sněhová pokrývka leží na hřebenech průměrně od půlky listopadu až do května. K největší kumulaci sněhu dochází na závětrných svazích (Mapa republiky, kde výška sněhu dosahuje až 15 metrů!). Často v Krkonoších fouká silný vítr (nejvyšší rychlost větru naměřena na Sněžce 216 km/h).

Obec Háje nad Jizerou se nachází v okrese Semily, v Libereckém kraji, ve středu spojnice mezi městy Semily a Jilemnice, na březích řeky Jizery (Háje na levém břehu, ostatní části na pravém).

Žije zde 682 obyvatel. Dříve, k 1. 3. 2001, bylo v obci trvale hlášeno 637 obyvatel, z toho 302 v osadě Dolní Sytová, 154 v osadě Rybnice, 125 v osadě Loukov a 67 v osadě Háje nad Jizerou. V současné době je v obci celkem 188 trvale obydlených domů a 127 rekreačních chalup.

Obec leží u silnice č. 292 mezi Semily a Jilemnicí. Kromě místní linky v Hájích zastavují i některé dálkové autobusy.

Mimo území obce, v Horní Sytové, nedaleko osady Dolní Sytová na východním okraji území obce Háje, je železniční zastávka na regionální trati Martinice v Krkonoších - Rokytnice nad Jizerou.

Od roku 1960 je v obci místní lidová knihovna. V obci působí divadelní spolek Podhoran, TJ Sokol Dolní Sytová a menší spolky jako včelaři, svaz žen, myslivci, červený kříž.

V obci je jedna škola, a to Krakonošova ZŠ a MŠ Loukov. Škola vznikla v roce 1775, odkdy se vyučovalo na faře v Loukově. Škola působí ve staré budově z roku 1889, v nové budově z roku 1993 a v budově tělocvičny. V roce 1993 byla základní škola sloučena s mateřskou školou.

V roce 1875 navštěvovalo školu 160 dětí z vesnic Rybnice, Loukov, Bystrá a Háje nad Jizerou. V současné době 9 ročníků ZŠ působí v 7 třídách (dvě dvojice ročníků jsou spojené do společné třídy), které navštěvuje asi 100 dětí, MŠ navštěvuje kolem 20 dětí. Škola slouží pro celou obec, ale i pro sousední obec Bystrá nad Jizerou, mnozí žáci dojíždějí i ze vzdálenějších míst.

V Loukově sídlí římskokatolická farnost u kostela sv. Stanislava.

V obci jsou tři sbory dobrovolných hasičů: SDH Dolní Sytová, SDH Rybnice a SDH Loukov.

Hasičský sbor v Rybnici, sloužící též pro osady Loukov a Háje, byl založen roku 1892. Sbor vstoupil do Župní hasičské jednoty v Semilech. 15. července 1900 se v Rybnicích-Loukově konal 12. župní hasičský sjezd. Roku 1904 bylo postaveno nové hasičské skladiště, roku 1912 byla zakoupena čtyřkolová ruční stříkačka, která sloužila až do roku 1947.

Roku 1912 byl založen samostatný hasičský sbor Loukov.

V letech 1920–1938 se rybnický hasičský sbor účastnil na stavbě pomníku padlým, byla vybudována nová požární zbrojnice a požární nádrž u Janatů. Roku 1929 sbor pořádal v Rybnicích župní sjezd.

V roce 1947 byla zakoupena první motorová stříkačka PS 8 od firmy Stratílek. V roce 1970 byl zakoupen automobil GAZ 69. V roce 1991 byla zakoupena přenosná motorová stříkačka PS 12 včetně krytého podvozku.

V roce 1953 byla vybudována nová požární nádrž. V letech 1963 a 1978 byly k požární zbrojnici vybudovány další přístavby pro kulturní činnost. V letech 1985–1986 byla vybudována nová požární zbrojnice a garáže.

V roce 1960 sestavil sbor první soutěžní družstvo.

Sbor vyvíjel a vyvíjí bohatou kulturní činnost. Podílel se též na zvelebování obce, například na stavbě asfaltové cesty do Rybnic, údržbě cest a veřejných prostranství, výstavbě oplocení hřbitova, opravě soch v obci, stavbě autobusových čekáren a instalaci houpaček, pomoc při výstavbě a údržbě obecního vodovodu v letech 1973–1978 atd.

Zřícenina hradu Trosky téměř z pohledu a výhledu věží Baba a Panna 11.07.2016 na blízké okolí. Zřícenina hradu Trosky se nachází na vrcholu stejnojmenné hory (488 m n. m.), v katastru obce Troskovice v okrese Semily Libereckého kraje. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti. Trosky jsou symbolem Českého ráje a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku.

Zřícenina hradu Trosky se nachází na vrcholu stejnojmenné hory (488 m n. m.), v katastru obce Troskovice v okrese Semily Libereckého kraje. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Trosky jsou symbolem Českého ráje a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. V horních partiích vrchu leží chráněné území přírodní památky Trosky. Vrch je nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny. Výška nejvyššího bodu hradu (věž Panna) je 514 metrů. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů.

V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna.

Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. Roku 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn – Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv husitských vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1455 syn Oty z Bergova, Jan, prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence.

Roku 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy a několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. O tom, jak hrad skutečně vypadal v době svého vzniku, prameny mlčí. Nedochoval se žádný obraz či rytina, veškeré archivní materiály shořely. Z pramenů je známo, že jediný historicky věrný obraz Trosek ukořistili Švédové za třicetileté války na zámku Hrubá Skála a odvezli jej do Švédska. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Aehrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. V roce 1843 však stavitel zemřel a stavba tak zůstala nedokončena.

V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště z aehrentalské éry a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna. Hrad je nyní majetkem státu a je spravován Národním památkovým ústavem Praha – územním odborným pracovištěm v Liberci.

Jizerské hory (německy Isergebirge, polsky Góry Izerskie, slangově též nazývané Jizerky) jsou geomorfologickým celkem a nejsevernějším pohořím Česka. Pohoří bylo nazváno podle řeky Jizery, která pramení na svazích Smrku, což je nejvyšší hora české části hor. Bylo dříve považováno za západní výběžek Krkonoš. Jeho podstatná část se nachází v Polsku, kde také leží nejvyšší vrchol celých Jizerských hor, kterým je Wysoka Kopa (1126 m).

Kolem hor se nacházejí města Liberec, Frýdlant, Raspenava, Nové Město pod Smrkem, Świeradów-Zdrój, Szklarska Poręba, Desná, Tanvald a Jablonec nad Nisou. Z hlediska územněsprávního členění se česká část pohoří nachází v okresech Liberec, Jablonec nad Nisou a Semily Libereckého kraje.

Pro Jizerské hory jsou charakteristické zarovnané povrchy ve vrcholových oblastech tvořící tak vysoko položené náhorní plošiny, z nichž se zvedají žulové vrcholky a na nichž jsou mělké deprese obsahující četná rašeliniště.

Jizerské hory sousedí s následujícími geomorfologickými jednotkami (od severu dle směru pohybu hodinových ručiček): Frýdlantská pahorkatina, Kotlina Jeleniogórska, Krkonoše, Krkonošské podhůří, Ještědsko-kozákovský hřbet a Žitavská pánev. Od okolních jednotek (s výjimkou Krkonoš) jsou Jizerské hory ostře odděleny. Například severní svah k Frýdlantské pahorkatině, zvedající se nad údolím Smědé, má relativní výšku 500 m. Na severovýchodě se podobně tyčí Vysoký jizerský hřeben nad údolím Kwisy a Malé Kamienné. Na jihu sice pohoří přechází plynule do Liberecké kotliny, je však uzavřeno 18 km dlouhým Černostudničním hřebenem.

V Jizerských horách se nachází celkem 28 tisícovek (vrcholů s výškou nad 1000 metrů a prominencí nad 5 metrů). Některé zdroje přitom neuvádějí Bílou smrt (1007 m) ležící mezi Holubníkem a Černou horou, Milíř (1003 m) nacházející se jižně od Jizery ani Smrek, vedlejší vrchol Smrku těsně za česko-polskou hranicí. Naopak se někdy uvádí Świeradowiec, to však není samostatná hora, ale jen spočinek Łużce.

V české části hor se nalézá 15 tisícovek a většina z nich je zakončena výraznými skalními útvary. Mají také poměrně hluboká sedla – 7 z nich má prominenci (převýšení od sedla) alespoň 100 m. V polské části se nachází 13 tisícovek, včetně nejvyšší Wysoke Kopy, jejich podoba je ovšem odlišná, skalních útvarů je mnohem méně, hory mají většinou plochá temena a mělká sedla. Kromě Wysoke Kopy nemá žádný vrchol větší prominenci než 60 metrů.

Následující tabulka uvádí všechny tisícovky s uvedenou nadmořskou výškou, prominencí a izolací. Zajímavostí je, že Jizera má vyšší prominenci než Smrk, nejvyšší hora české části hor. Naopak Smrk má vyšší izolaci než Wysoka Kopa, nejvyšší hora celých Jizerek. Další zajímavostí je prominence Černého vrchu, který je s výškou 1026 m až 17. nejvyšší, a přesto je to 4. nejprominentnější tisícovka celých Jizerek.

Zřícenina hradu Trosky se nachází na vrcholu stejnojmenné hory (488 m n. m.), v katastru obce Troskovice v okrese Semily Libereckého kraje. Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.

Trosky jsou symbolem Českého ráje a jedním z nejnavštěvovanějších hradů v Česku. V horních partiích vrchu leží chráněné území přírodní památky Trosky. Vrch je nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny. Výška nejvyššího bodu hradu (věž Panna) je 514 metrů. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů.

V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna.

Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. Roku 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn – Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv husitských vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1455 syn Oty z Bergova, Jan, prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence.

Roku 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy a několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. O tom, jak hrad skutečně vypadal v době svého vzniku, prameny mlčí. Nedochoval se žádný obraz či rytina, veškeré archivní materiály shořely. Z pramenů je známo, že jediný historicky věrný obraz Trosek ukořistili Švédové za třicetileté války na zámku Hrubá Skála a odvezli jej do Švédska. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Aehrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. V roce 1843 však stavitel zemřel a stavba tak zůstala nedokončena.

V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. V roce 2000 byla postavena hradní vyhlídka pod věží Panna na konci starého nedokončeného schodiště z aehrentalské éry a nově bylo postaveno přístupové schodiště a vyhlídkový ochoz na věži Baba, který umožňuje kruhový rozhled do širého okolí a zajímavý pohled na druhou věž Panna. Hrad je nyní majetkem státu a je spravován Národním památkovým ústavem Praha - územním odborným pracovištěm v Liberci.

Město Jablonec nad Jizerou se nachází v okrese Semily v Libereckém kraji. Žije zde přibližně 1 700 obyvatel. Jelikož se nedaleko nachází Jablonec nad Nisou (zvaný dříve též Německý Jablonec), užívalo se někdy též označení Český Jablonec nebo Jabloneček. Jméno Jablonec nad Jizerou používá tato obec od roku 1916. Roku 1492 se v dochovaných pramenech zmiňuje dřevěný farní kostel - jeden z prvních v tomto kraji, zmínka o něm byla i první zmínkou o vsi Jablonec.

V roce 1896 byl Jablonec povýšen na městys. O povýšení vesnice na městys rozhodl císař František Josef I. 14. února 1896 a příslušné privilegium nese datum 7. července 1896. Jablonci byl tehdy udělen i nový znak, jehož symbolika zahrnuje jak jméno lokality, tak její dominantu - kostel svatého Prokopa.

V roce 1916 je na žádost městského zastupitelstva rozšířen název obce Jablonec na Jablonec nad Jizerou.

V roce 1971 byl Jablonec nad Jizerou povýšen na město.