A přesto, že se David může pyšnit tím, že se jeho lehce hanbatá fotka na Facebooku líbí k dnešnímu dni asi 41 000 lidem, a že na této sociální síti má on sám asi 16 000 přátel, postěžoval si fotbalista novinářům na to, že ve svém životě má on opravdové kamarády jenom tři.

No asi by Davidovi měl někdo říct, že si nemá na co stěžovat, ale že by měl být naopak rád, že jich má tolik. Podle posledních výzkumů má totiž člověk v dospělosti průměrně jen dva blízké přátele, přičemž se zdá, že narůstá počet těch, kteří nemají ani jednoho blízkého kamaráda a překvapivě nejméně přátel mají v dnešní době ženy a lidé s vyšším vzděláním (no takže to vlastně u Davida sedí – vzhledem k tomu, že on není žena a vzdělání vyšší jako fotbalista taky nemá, tak může mít přátel o něco víc).

Co se však týče počtu „facebookových“ přátel, tak těch mají dnes lidé průměrně sto dvacet. No takže David může být i v tomhle směru spokojen, díky svému naditému rozkroku, který pravidelně vystavuje na billboardech v trenýrkách různých módních značek má „facebookových“ přátel asi stotřicetkrát víc.

No kdyby Vám přišlo, že zákonitosti přátelství nějak moc analyzuju, tak se nedivte, ono to bude asi tím, že jsem psycholožka. Jo, a teď už taky vím, co si o mé práci myslíte (že věštím z koule, sedím nad klientem na lehátku nebo že rovnou šílím..). Minulý týden totiž ani mě neminul nový „mem“, který neuvěřitelnou rychlostí zaplavil celý internet. A pokud k Vám náhodou prostřednictvím „memu“ ještě nedošlo, co si myslí vaši přátelé a společnost právě o vaší práci, mrkněte na stránky s názvem Knowyourmeme (nebo klikněte přímo tady: http://knowyourmeme.com/memes/what-people-think-i-do-what-i-really-do/photos), a věřte, že se při hledání své profese přinejmenším dobře pobavíte.

"Buďte ostražití! A hlašte úřadům všechno, co se vám zdá podezřelé!" Zní to tak trochu jako pokyny z Orwellova slavného románu 1984, ve skutečnosti jde stále o dozvuky teroristických útoků v Americe před více než deseti lety. Americké úřady nabádají občany, aby si všímali svého okolí a "pátrali" po potenciálních teroristech.

FBI a Ministerstvo spravedlnosti rozeslalo v minulých týdnech letáky, ve kterém upřesňuje, na koho by si Američané měli dávat pozor a co v případě podezření dělat. Letáky nejsou určeny široké veřejnosti (byť se jejich existence nijak zvlášť netají), ale spíše živnostníkům a zaměstnancům firem.

Týkají se například hotelů, některých obchodů, zábavních center či půjčoven aut. Celkem jde o 25 letáků. Jejich seznam i konkrétní podobu zveřejnil na svém webu neziskový projekt Public Intelligence.

Některé rady působí komicky, byť nepochybně mají určitý racionální základ. Například takto na sebe mohou upozorňovat "podezřelé osoby" v internetové kavárně:

Co mají "pozorní spoluobčané" při spatření podezřelých dělat? I to se v letáku dozvíme: nepřipoutat na sebe pozornost, všímat si informací, které by mohly vést k identifikaci podezřelých (například značky a espézetky auta, kterým přijeli) a samozřejmě upozornit úřady.

Ano, i v samotném letáku se uvádí, že mnohé z popsaných aktivit mohou být zcela nevinné a samy o sobě nevypovídají o lidech, kteří se jich dopouštějí, nic špatného. Ale nechme prý na úřadech, ať to posoudí! Vítejte v Americe 2012.

(foto mac_ivan)

Jak poznat z komentáře, které video pobavilo autora víc a které míň? Výzkumníci na to šli vědecky. Za prvé zkoumali výskyt citoslovců, spojovaných se smíchem, tedy hlavně "hahaha", ale také "hehehe", "jajaja" či "kekeke" (ano, takhle se prý lidé v některých zemích smějí!).

Dále hrály roli samozřejmě takzvané smajlíky a další emotikony (":)", "-)", ":))" atd.). No a v neposlední řadě vtipnost toho či onoho videa určovaly akronymy, které zdomácněly právě hlavně v sociálních sítích či esemeskách, jako jsou LOL (laughing out loud), ROFL (rolling on the floor laughing), LMAO (laughing my ass off) a další.

A protože jde o algoritmus Googlu, vše muselo být ještě doladěné do mnohem větších detailů, takže ve výpočtu bylo podstatné i to, v jaké podobě se tato slova, zkratky či znaky objevily.

Vědci předpokládají, že důležitá je například přítomnost vykřičníků (video s "LOL" v komentáři je méně vtipné než video s "LOL!"), či případné další úpravy slov ("hahahahaha" je mnohem víc vtipné než "haha" a "LOOOOL" neobstojí v konkurenci s "LOOOOOOOOOL").

Výsledek? Jak coby první informoval server Gizmodo, za nejvtipnější video byl vyhlášen klip, na kterém se "hlavní hrdina" snaží sundat ze stropu rajče připevněné nad větrákem ... a usekne si přitom ucho.

Promiňte, ale tohle opravdu v Googlu vypočítali?

Ti lidé jsou jen nešťastní! Smutní, rozjitření svou pubertou či rozčarováním, ledva jim bylo dáno vlastním věkem se z tohoto stavu duše, těla a IQ vybabrat.

Protože ny není v tomto případě kód New Yorku, ale staročeské zájméno my, je snad nad slunce jasné, proč se tahle útrpně se šklebící skupina hlásí k bědám nad stavem světa. Mnohé snad objasní text zkopírovaný z autorské modlitby, získané hacknutím sakrastie sv. Anonyma:

Ano, ny morousové. Hospodine, pomiluj ny. Dovol nám, nebohým nešťastníkům bez peněz a budoucnosti, jen s tím iPhonem v kapse kalhot od Carhartta, v rozdrbaných keckách od Vansů a v mikině podobného zoufalce Burtona, stahovati přes naše laciné gadgety díla, která jsme sami nesměli vytvořit, nemaje dostatek času hořekujíc nad naším stavem na Národce, nemaje financí padlých na kokteily, prosté ošacení a marihuanu, natož pak postrádajíce nápadů a touhy přemýšleti o tvůrčích počinech z důvodů již řečených! Dovol nám okrádati ty, kteří netrpí toliko ny, o statky jejich jimi stvořené, neb oni svých potřeb již nabažili se sdostatek. Dovol nám kopírovati a komoliti jejich slova a ty pak za svá považovati, jimi se prsiti a z nich pak týti. Hospodine, ty nám rozumíš, odpověz ny neb pěstí ti bude dáno dostati, případně webu tvému uškodíme, protože jedině tak dobře nám jest.

Ach, hospodine, pomiluj (ano!) ny, morouse.

Pokud se vám ani teď nezželelo těch nekreativních a neproduktivních bídníků, není vám pomoci, posmívejte se dál, ale vězte, že na posmevacky mají hacky!

Ale kdo to dělá? Vy snad ano? Hlasujte v naší anketě. V levém sloupci!

Tak trochu něco podobného dneska umožňují USB mikroskopy připojené na počítač. Zdaleka ne všechny jsou totiž určené pro vědce, mnohé z nich konstruktéři navrhli přímo pro hraní, nebo provozování různých hobby.

Jako dítě jsem vždycky toužil po mikroskopu - a to tak moc, že jsem si někdy v 5. třídě jeden podle návodu v časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců postavil. Byly to krušné časy: základ konstrukce tvořily papírové tuby na Acylpyrin. Ale přesto přístroj fungoval.

Zvětšoval až 110x a přitom čtveřice čoček mě vyšla asi na 16 korun, takže poměr cena-výkon byl slušný. Užil jsem si s ním hodně zábavy, tím spíš, že ve škole nás k žádnému mikroskopu nepustili a kdoví, jestli vůbec nějaký měli.

Jenže dnešní USB mikroskopy jsou přece jen o dost lepší. Nejen proto, že vypadají jaksi důstojněji, ale hlavně proto, že jdou připojit na počítač (lépe řečeno, ty cenově dostupné se bez něj ani neobejdou) a umožňují pořizovat digitální fotografie a video.

Co to znamená nejen pro fotografy, filmaře a provozovatele nejrůznějších hobby, ale třeba i pro ozvláštnění webů nebo příspěvků na YouTube, asi ani nemusím zdůrazňovat. Každý jistě sám vymyslí spoustu věcí, které by s tím šly dělat - a možností je opravdu hodně. Jestli se díváte na seriál Sběratelé kostí (já ano a rád), tak tam bez nich nedají ani ránu.

Pro výběr existuje celá řada kritérií, samozřejmě hlavně podle toho, k čemu chcete USB mikroskop používat nejvíc. Ty nejlevnější se cenově pohybují pod 1000 Kč, ale v podstatě jde spíš o digitální lupy se zvětšním 10x až 20x.

Pokud výrobce tvrdí, že je možné v případě potřeby zvětšení vyšroubovat až na třeba 200x, pak je třeba dát pozor na to, jestli je to zvětšení optické nebo softwarové (které samozřejmě nestojí za moc). V kategorii USB lup stojí za pozornost také miniaturní tužkové provedení umožňující nahlížet i do nepřístupných zákoutí různých věcí.

Skutečné mikroskopy (tedy přístroje se zvětšením v řádu stovek, s řádnou montáží na stojan a se stolkem disponujícím podsvětlením) už stojí o něco víc, zato však nabízejí víc možností. Kritéria při výběru jsou podobná jako u digitálního fotoaparátu a kamery: rozlišení čipu (obvykle nejméně 1Mpix, většinou však víc), rozlišení videa (včetně možnosti zvolit HD), snímková frekvence, formáty, v nichž se snímky a video ukládají a podobně.

Nezanedbatelný není ani materiál pouzdra (kov přece jen vydrží víc) a ovládací software. Dražší typy mají i vlastní displej a spoustu dalších vychytávek, pak ale cena jde do desetitisíců - a to už přestává být hraní.

Poprvé jsem se naštvala, když se můj oblíbený svérázný módní návrhář (a dlouholetý kreativní ředitel u Chanelu) Karl Lagerfeld omluvil tlusté zpěvačce Adele za svůj výrok, že ona je moc tlustá. Podruhé jsem se rozčílila, když jsem spatřila obrázky exklusivního bambusového smartphonu ADzero, ke kterému výrobce zákeřně nenapsal žádné další podrobnosti, kromě toho, že telefon je krásný a že je z bambusu, a mě tak (marketingově velice chytře) donutil na bambusový telefonek myslet a další informace o něm složitě gúglovat. A potřetí jsem skákala z kůže, když jsem ve svém kosmetickém salónu při manikúře zírala na růžovo-červený plakát s nabídkou valentýnské čokoládové masáže pro dva, a cítila se poněkud diskriminovaná tím, že jsem jen jedna!

A pak mi kamarád přeposlal odkaz na Youtube na novou, krásně romantickou, reklamu na Leyter, neboli geosociální síť a seznamku v jednom (první reklamní spot o seznámení holky a kluka v metru přes Leyter zkoukněte tady: http://www.youtube.com/watch?v=TPX0ClSCBpU&feature=related, novou reklamu o hledání parťáků přes Leyter zase tady: http://www.youtube.com/watch?v=t2CiJhXyb1E&feature=related).

Protože jsem s touto sítí laškovala už při jejím vzniku na sklonku loňského roku a tudíž jsem hned věděla, o co jde, vzápětí jsem se zalogovala s tím, že když už na nic jiného, tak že na čokoládovou masáž na Valentýna snad někoho ulovím. Načež se mi sebevědomí zvedlo zase o malý kousek výš, když si se mnou začali chatovat hned dva chlapíci. A když jsem si s chlapíkama vyměnila pár lichotivých větiček, byla jsem zase vysmátá a veselá. A pak jsem si pustila úžasnou a momentálně nejprodávanější desku na světě od tlusté Adele, otevřela si svou nejoblíbenější lehkou drogu (červené víno) a začala se těšit, jak se už brzy nechám nějakým milým chlapíkem, který mi snese modré z nebe nebo třeba bambusový telefon, romanticky sbalit.

Chudý jihokorejec Samuel Sung pod naivně falešným jménem Lee Byung-Chul (2) založil svou firmu jako obchodní společnost (3) a patnáct let mu trvalo, než se našel v cukru (4). Doba to ale byla nejistá, tak začal podnikat v pojišťovnictví (5). O svém nadšení pro byznys začal vysílat jasné zprávy v roce 1964 (6) éterem a o rok později i tiskem (8). Když čtvero let vysiloval hlasivky i rotačku, unaveně se rozhlédl a založil Samsung Electronics. Odtud už byl jen krůček k petrochemickému pidigigantu (9), a vznik Samsung Heavy Industries (11) už nikoho nepřekvapil. Jihokorejskému Vláďovi se firma zalíbila a vycenila se na ni (12). Žádný klient si jej už nedovolil odpálkovat, tak si musel roku 1982 baseballový tým založit sám.

Když mu v roce 1983 při jednom zvlášť povedeném homerunu (13) spadla kšiltovka, zjistil Sam, že má pod čipicí (14), a rozbolela ho hlava. Cestou do šaten ho potkal Steve Jobs (15), chvíli mu zamyšleně hleděl na ohryzek a pak pronesl památnou větu: „Počkej, Same, chtělo by to tabletu.“

Jako obvykle na svůj slib po pár minutách zapomněl, ale vzpomněl si na něj před dvěma lety, něco sehnal a 27. ledna 2010 (16) Samovi ukázal, co pro něj vymyslel. Sam byl pochopitelně nadšený, bohužel ho ale hlava od té chvíle bolí čím dál víc (17) , a tak si pochopitelně ze Stevovy tablety dělá srandu, že nefunguje jak má a tak. My jsme ale zjistili, že mu to radí jeho psychoterapeut (19), a Sam doma () se těm jízlivostem pod vlivem jeho rad často i směje a dává je na YouTube (20).

Hrbatým se nejvíc posmívají chromí (21).

(1) rum

(2) Línej Otloukánek (korej.)

(3) lidově 회사

(4) Zuckerberg Inc.

(5) První jihokorejská (zanikla 1959 transformací na druhou)

(6) Tongyang Broadcasting (TBC; 7)

(7) Světová zdravotnická organizace mu ale zkratku rozmluvila

(8) denní tisk Joong-Ang Ilbo, lid. Ilbovky

(9) Samsung Petrochemical, jako reakce na Petrohrad (10)

(10) vyhlásil „Petrozdar“ jako pozdrav rybářů v lagunách

(11) Samsung Heavy Industries, výroba kytar a boosterů pro metalové kapely

(12) 국가 개발 프로그램의 일환 jako součást státního programu rozvoje (SPR)

(13) home – důvěrný, run – proud (angl.)

(14) Ejhle! Počítačový čip: 64k DRAM čip!

(15) povzbuzený Billem Gatesem na Mac Dating Game

(16) Apple iPad Keynote

(17) „Ach jo, mám palici jako poutko Mléčný dráhy…“ (18)

(18) „Oh yeah, my head hurts as the Galaxy Tab…“

(19) Dr. Psych. Macaulay Culkin

(20) nadávka Ty troubo!

(21) Romské přísloví

Tablety s jablečnou příchutí Samovi neulevily.

Čtyřminutové video je krátký film natočený bratry Andrewem a Nathanem McMurryovými. Siri v něm mimo jiné říká: "Zaslechla jsem něco o tom, že mě chceš prodat. Obávám se, že to nemůžu dopustit." A obává se správně.

Kdyby žil Alfred Hitchcock, tak nenatočí "Ptáky", nýbrž "Mobily".

Geekové, kteří chtějí být na YouTubee vidět s něčím opravdu originálním, se tak při svých videokreacích už nemusí omezovat jen svět, který je trapně a nudně suchý. Bloggie Sport funguje do pětimetrové hloubky a vydrží nahrávat až hodinu. Samozřejmě v rozlišení HD (1080p).

Pětimetrová hloubka není špatná, aspoň pokud se nechcete vytahovat na Jacquese-Yvese Cousteaua, což ostatně stejně nejde, protože už je pár let po smrti. Koneckonců, žralok vás může sežrat i těsně u břehu - a uznejte, že takové záběry by určitě udělaly dojem.

Pro představu co těch pět metrů obnáší: třeba v podolském bazénu v Praze si s Bloggie Sport klidně můžete zalézt až na dno, protože i pod skokanskou věží tam je jen 4,8 metru. A když cestou k vodě uklouznete na mokrých dlaždičkách, tak se taky nic neděje, protože kamera vážící pouhých 150 gramů vydrží pád z výšky 1,5 metru. Její ocelové šasí totiž ještě překrývá gumový ochranný pás.

Podobných vodotěsných a outdoorových minikamer už na trhu pár je, ale Bloggie Sport přece jen disponuje něčím unikátním. Má totiž dotykový displej s úhlopříčkou 2,7 palců, který funguje i pod vodou. Samozřejmostí je fotografický režim, při němž vznikají snímky o rozměrech okolo 5 MP.

Do prostředí pod hladinou je vybavená i dalšími vychytávkami. Při přepnutí do režimu "Underwater" například přizpůsobí podání barev na snímku skutečnosti, že voda nejvíc pohlcuje červenou a žlutou. Nechybí také digitální zoom a režim "Makro" pro snímání z minimální vzdálenosti 12 centimetrů.

Jednou z velkých předností jsou rozměry 59,6x116,5x21 mm. Společně s odolností dělá z Bloggie Sport ideální video- a fotozápisník, který je možný brát sebou opravdu všude. Cena na americkém trhu má být 180 dolarů, na britském 179 liber.

Hlavní roli ovšem hraje tablet Galaxy Tab od Samsungu. A to je hlavní kámen úrazu. Irán se teď zlobí na Samsung a hrozí bojkotem jeho produktů.

V klipu je celá řada vtipných narážek na realitu, například na populární izraelský televizní seriál Asfur či zpěvačku iránského původu Ritu, která žije v Izraeli (agenti doufají, že by se mohli setkat s její rodinou).

Když jaderná elektrárna vybouchne, komentuje to jeden z agentů slovy: "No a co? Další tajemná exploze v Iránu", což je narážka na několik nedávných nehod v iránských vojenských zařízeních, za kterými by podle médií mohly být právě izraelské tajné služby.

Podle deníku Haaretz se reklamou zabýval dokonce i iránský parlament. Samsung vydal prohlášení, že reklamu natočila kabelová společnost HOT bez jeho účasti i vědomí. Iránci tomu ovšem nevěří.

Slavný časopis New Yorker se rozhodl zmást i své dospělé čtenáře. Ilustrace na obálce posledního čísla se jmenuje "Stahuje se ...", neboli "Loading ...". Kresba je rozostřená a uprostřed je symbol, který známe z webu, když se například stahuje video či větší obrázek.

Použitá ilustrace je z vůbec prvního čísla New Yorkeru z roku 1925. V posledních letech časopis pravidelně vyhlašuje soutěž o její nejlepší parodii či variaci. Z této soutěže také vzešel nápad "Stahuje se ...", jeho autorem je třicetiletý čtenář Brett Culbert.

Podle New Yorkeru je to vůbec poprvé, co byl nápad čtenáře inspirací pro obálku.

Pro připomenutí přikládáme také v textu zmíněné video s "iPadovým" batoletem:

Neváhala jsem a začala si s pirátem dopisovat. Načež jsem pochopila, že jednodušší, než se v problematice dovzdělávat bude, když samotného piráta požádám o rozhovor. Pirát souhlasil a prozradil mimo jiné, co pro něj osobně znamená být pirátem a čemu se v současné době na internetu věnuje. Pak mě vyděsil informací, že díky dohodě ACTA bych mohla být jednoho dne odstřižena od internetu, načež mne ale ubezpečil, že Česká republika se pravděpodobně k dohodě ACTA nepřipojí:

Já: „Proč podle tebe „protipirátský“ zákon ACTA vzbuzuje v internetovém světě takovou nevoli?“

Pirát: „Důvodů je několik, často jsou ale jen nostalgické a emocionální, neboť pochopit do důsledku dopad ACTA vyžaduje hodně času. Lidé ale intuitivně rozumí, že podobné dokumenty státy přijímají nikoli kvůli svým občanům, ale kvůli zájmovým skupinám. To není nic nového, málokdy ale mohou důsledky lobbování ovlivnit tolik lidí najednou. Nemůže tě pak překvapit, že se lidé naštvou.“

Já: „Připojí se podle tebe Česká Republika k ACTA?“

Pirát: „Ne. Přijetí se nepovedlo ututlat a proto hlasovat teď „pro“ by si leckdo mohl vykládat jako protiústavní jednání.“

Já: „Jak vnímáš medializaci dění kolem ACTA u nás?“

Pirát: „Přiznávám, že nemám dost času, abych to sledoval detailně. Je ale důležité, aby z toho aktivisté proti ACTA nevyšli jako „studentíci“, co kradou duševní vlastnictví a chtějí v tom nerušeně pokračovat. Jak jsem již naznačil, není to tak jednoduché. Proto jsem ti kývnul na rozhovor.“

Já: „Proč hackeři hlásící se k hnutí Anonymous napadli v minulém týdnu web politické strany ODS? Čeho tím chtějí dosáhnout?“

Pirát: „Přemýšlej o tom jako o grafitti. Je to forma vandalismu, kterou na sebe upozorní. Skupiny jako Anonymous už ze své podstaty nemohou poslat svého zástupce do médií. Pro hackery je tohle forma komunikace.“

Já: „Myslíš, že manifestace organizovaná Českou Pirátskou Stranou 2. února něčemu pomohla?“

Pirát: „I přes to, že se nás sešlo nemnoho, tak jsme byli vidět a nějaký mediální dopad měla. Koneckonců, z demonstrace vzniklo povedené video, můžete se na něj podívat tady: [http://youtu.be/V7F_-hIOEzw]. Když vidím, že mne tituluješ v poznámkách „pirát“, rád bych poukázal, že s Českou Pirátskou Stranou nemám nic společného.“

Já: „Jak se člověk stane pirátem? Nebo se považuješ spíše za hackera?“

Pirát: „Hackerem se člověk stává kdykoli vědomě využije nedokonalost jakéhokoli systému. A zločincem když při tom poruší zákon. V tomto smyslu hacker jsem. A pirát? Jak vidíš, nepřiplul jsem na lodi.“

Já: „Co to tedy znamená být pirát?“

Pirát: „Podle mne je pirátství projev občanské neposlušnosti. Snažíš dostat k něčemu, co ti bylo odepřeno systémem. Ať už tím, že si to nemůžeš dovolit nebo díky právním bariérám. Pro ty, kteří systém tvoří, jsi indikací toho, že něco dělají špatně. Asi je na místě položit si otázku, jak moc je systém špatný, když je pirátství národním sportem a proč je jako řešení navrhovaná represe a nikoli změna systému.“

Já: „Můžeš se v krátkosti rozpovídat o důsledcích přijetí ACTA, které jsi zmínil na začátku?“

Pirát: „Poslední návrh ACTA, se kterým jsem obeznámen, by při implementaci do našeho práva připouštěl v okrajových případech třeba následující, dostaneš-li do podezření zájmové skupiny kolem autorských práv z jejich porušování, budou mít možnost přinutit tvého poskytovatele internetového připojení, aby tě odpojil. A to i v případě podezření, že se ta práva teprve chystáš porušit. Byli bychom v situaci, kdy je rozhodování o důsledcích nedodržování zákonů v rukou zájmových skupin a příslušného státního úřadu. Hypoteticky může nastat situace, že tě odpojí od internetu, a ty až ex post budeš moct požádat o soudní přezkoumání. Zájmové skupiny či firmy si také mohou k potvrzení nebo vyvrácení svého podezření vyžádat od poskytovatele internetového připojení identitu majitele přípojky a data o provozu z dané přípojky, kombinace těchto dvou informací může být zásadní zásah do soukromí.

Já: „A to, že mě budou moci kontrolovat a zadržet na hranicích je pravda?“

Celní úřady budou mít možnost procházet obsah tvého počítače, přehrávače, čtečky apod., nicméně tento článek obsahuje formulaci „de minimis“, což by v praxi mělo znamenat, že nebudou na hranicích kontrolovat každého, ale jen lidi s „kufrem plným datových nosičů“. Zároveň však další článek činí celní úředníky odpovědnými za bdění nad neporušováním zákonů souvisejících s ochranou duševního vlastnictví.

Dále by se některé přestupky (např. obejití technologických ochran proti kopírování) měly změnit ve zločiny. To, čeho jsme teď svědky, je export neustále se přiostřujícího amerického práva pro ochranu duševního vlastnictví do zbytku světa a rozpadu konceptu teritoriality práva. V nejextrémnějším případě pak může nastat situace, kdy – řekněme farmaceutická firma – může uplatňovat práva na své duševní vlastnictví napříč všemi státy, které se k ACTA připojí a tím efektivně získat monopol. Jak vidíš, tak i části dokumentu, které se týkají firem, mohou ve svém důsledku ovlivnit jednotlivce.

ACTA, i přesto, že je prezentována jako obchodní dohoda mezi státy nám může v případě ratifikace do právního systému propašovat požadavky na úpravy jdoucí do konfliktu s ústavou a listinu základních práv a svobod, na kterou se ústava odkazuje.“

Já: „Proč to došlo tak daleko?“

Pirát: „Tady jsou na vině právě zájmové skupiny (RIAA, MPAA, PhRMA, …) zastupující zprostředkovatele duševního vlastnictví (vydavatele, distributory, správce copyrightů, …), které trvají na svém zastaralém obchodním modelu. Ve zdravém prostředí by firmy, které nejsou s to přizpůsobit se trhu, zanikly a byly nahrazeny těmi, které např. problém distribuce řeší lépe. Ony si ale místo investice do inovace kupují politiky, aby je zachránili od zániku nesmyslnými dokumenty jako ACTA. Jejich nejsilnějším argumentem je ušlý zisk, tedy daně. Můj názor ale je, že státy by měly nechat tyto dinosaury vymřít, protože zábavní průmysl tu s námi bude navždy a daně jen vyberou od někoho jiného. Dalo by se říct, že současné paradigma duševního vlastnictví vyžaduje radikální změnu. Copyrighty škodí i v akademické a medicínské sféře – tam už si důsledky každý domyslí.“

Já: „Věnuješ se vlastně ještě pirátství?“

Pirát: „Pokud za pirátství považuješ akt napomáhání šíření duševního vlastnictví v rozporu s vlastnickými právy, tak to je pro mne uzavřená kapitola, která se odehrávala ještě před rokem 2000, nebylo to však za účelem zisku. Dnes kradu duševní vlastnictví jen pro vlastní potřebu, nemám-li možnost ho získat legální cestou. – Podle definice, kterou jsem ti před chvílí formuloval, je i tohle pirátství.“

Já: „A prozradil bys nám na závěr, čemu se na internetu věnuješ dnes?“

Pirát: „Internet a související technologie se mi staly obživou. V současnosti jsem spoluzakladatelem nejmenovaného startupu. Právě teď ale věnuji psaní rozhořčených dopisů. :)“

Vysvětlení je pravděpodobně v demografii:

(Match.com dokládá publikované statistiky výzkumem mezi více než tisícovkou dospělých v Kanadě loni v říjnu).

Televizní reklama Match.com:

Zvoní!

Vcházím, třída způsobně vstane.

„Sedněte si,“ zamumlám a pokyn zdůrazním rukou.

„Nováku, rozdej iPady!“ zavelím a dám Novákovi první várku.

Děti zapínají tablety a přihlašují se do sítě.

ID příjmení bez diakritiky, heslo jednotné: 5C_Kudrna.

Rozklikávám elektronickou Classbook, ležérním tahem otevírám Present a zběžně kontroluji postupně naskakující jména žáků. Chybějící čtyřístek odpovídá počtu vrácených iPadů, nečinně ležících na rohu jeho stolu, pro jistotu zkontroluji položku Apologies; co si zase ten flink Karas vymyslí? Tablet šprtky Hamouzové hlásí kolísavý signál, pomůcku bude třeba projet Janitorem.

„Dneska si procvičíme psaní třemi prsty,“ oznámuji třídě a moje slova se okamžitě objeví jak na interaktivní tabuli za mými zády, tak na displeji každého žáka. Třída se směje, zapomněl jsem vypnout predikativní text a editor prsty nepochopil.

„Tak, děti, budu diktovat, pomalu, napřed řeknu celou větu naráz a potom pomalu po částech. Dnes vynecháme psaní malíčkem a prsteníčkem, unavili jsme si je minule při nácviku v Gymnastics. Takže: Na silnici pod lesem projížděl malý elektromobil...“ deklamuji a třída poctivě tapuje.

Zatímco navykle vypouštím větu za větou a souvětí za souvětím, vzpomínám na svoje mládí, kdy jsem tatáž slova usilovně drtil čínským perem do linkovaného sešitu. Bez wifi, bez internetu a bez automatické korekce. Ještě dnes si pamatuji lavici, do níž jsem mezi větami ryl svá svědectví o Hamouzce... a sakra, není to nakonec máma támhleté šikulky? Škoda, že se třídní schůzky už nekonají ve škole, ale on-line přes ClassMeet, sice chytrou aplikaci, ale neosobní, s bůhvíjak autentickou profilovou fotkou (copak je Hendrichův táta fakt slon?!)... docela rád bych se s Lídou potkal.

Třeba má profil na facebooku! Kouknu se hned o přestávce, přes CommonRoom.

„Tak si to po sobě ještě přečtěte, a kdo má hotovo, Save a může mi to poslat... Hamouzová, jak ty to děláš, že seš zase první?“ ptám se v nezvykle dobré náladě.

Hamouzová si není jistá, většinou se na ni podívám otráveně, a dneska tohle?

„Možná bych si ho mohla přidat jako přítele,“ napadne ji a už se těší na MainBreak.

Všichni se postupně z češtiny odloggovali – říkají tomu „straight-hairing“, a když se přihlašují, je to pro ně „curling“ – a mají přestávku, čas akorát tak na kontrolu statusů a tweetů. Jen pár hladovějších si stihne zahrát Brunch, ti starší zvládnou BurnBeak.

A pak zazvoní, a do třídy vejde jiná paní učitelka.

„Děti, zapněte si CompLiteracy...“

„Kudrno, vole, vstávej! Už zvonilo, tady máš třídnici a supluješ zemák v pátý cé!“

Rocková legenda vystoupila na konferenci Dive Into Media, která se konala v pondělí a úterý v Kalifornii. Mezi dalšími účastníky konference zaměřené na digitální média byli například šéf Twitteru Dick Costelo, šéfredaktor časopisu New Yorker David Remnick či prezident sportovního kanálu ESPN John Skipper.

V rozhovoru s legendárním sloupkařem Waltem Mossbergem zpěvák řekl, že digitální éra "degradovala kvalitu hudby". Prý se chce osobně angažovat v tom, aby pro záznam a poslech hudby vznikly lepší technologie.

Prohlásil: "Steve Jobs byl pionýr digitální hudby a jeho dědictví je nesmírné. Ale když přišel domů, tak poslouchal vinylové desky. A věřte, že kdyby žil déle, tak by se snažil o to samé co já."

Nedávno jsem čistě náhodou objevil jiný druh elektronického hraní, který je na první pohled hodně nenáročný, trochu ujetý - a připomíná malé děti, které neznajíce ještě skutečné hodnoty věcí, dají před dokonalým autíčkem přednost střepům ze smetiště (nebo z onoho autíčka ty střepy udělají).

Ta dětinská nenáročnost ale je za určitých okolností klamná, protože pro někoho může být právě tenhle druh hraní začátkem dlouhé a dobrodružné cesty.

Začalo to tím, že jsem kvůli nějaké domácí opravě koupil digitální multimetr. To je věc, která má do hračky na první pohled daleko - umí změřit napětí, proud, pískáním odhalit, jestli drát vede elektřinu nebo ne... a tak. Navzdory zdánlivé sofistikovanosti ale stojí jen pár stovek (doslova), tak proč ji v domácí dílničce nemít, že.

Přiznávám ovšem, že v mém případě pořízení téhle zbytečnosti usnadnil i jistý sentiment: kdysi jsem absolvoval školu, která nás nutila se elektřinou zabývat a s pokročilejším věkem, jak známo, přichází i regrese do ranějších stádií vývoje osobnosti.¨

Nebo dokonce dětinštění. S pomocí multimetru jsem například zjistil, že elektrické napětí není jen v zásuvkách, ale i v mých prstech. A tak jsem si začal hrát: pár voltů dostanete z věcí, od nichž byste to vůbec nečekali, od brambor a citrónů až po kovové mince. Dá se dokonce docílit toho, že z bramborové elektrárny rozchodíte kalkulačku nebo jiný nenáročný přístroj.

A nejen to. Když máte měřák schopný pracovat v řádu mikroampér (a takový se dá snadno pořídit opravdu za pár korun), pak zjistíte, že proud vycházející z vašich rukou se mění podle nálady, námahy, při leknutí. Že stejné proudy vydává i vaše pokojová kytka, která navíc - navzdory své zdánlivé intelektuální nedostatečnosti - dokáže reagovat nejen na zalévání, ale třeba i na příchod určité osoby do místnosti. Že elektřina je všude kolem nás a je s podivem, co všechno se z ní dá vyčíst ...

A hraní pokračovalo: na řadu přišlo moje domácí silikonové nebe, což je - jak vědí milovníci seriálu Červený trpaslík - místo, kam se po smrti dostanou hodné kalkulačky, počítače a roboti. V mém případě tedy spíš šuple, kde končí mobily a další elektronické krámy, které je mi líto vyhodit. Teď se ukázalo, co s nimi, protože některé z nich jsou plné zajímavých součástek.

Třeba takový kondenzátor: na první pohled nepatrný váleček k ničemu - multimetr ale odhalí, že se do něj dá elektřina přelévat jak do hrnku. A to dokonce tak, že po letmém dotyku zdánlivě už mrtvého monočlánku vám některé kondenzátory na desítky minut rozsvítí ledku (opět vymontovanou z nějakého padlého stroje).

Tady už to hraní začíná být trochu náročnější, ale právě to mě na něm fascinuje nejvíc: zve do neznáma. Skoro se divím, že výrobci elektronických hraček tuhle říši nechávají ležet ladem.

(Navštivte autorovy online noviny ... lépe řečeno Novákoviny).

Například Motorola prodala za celé čtvrté čtvrtletí pouhých 200 tisíc tabletů Xoom. Nováček Kindle Fire se dere na první místo v počtu prodaných tabletů s Androidem vůbec.

Podle firmy Flurry Analytics, která zkoumá používání aplikací, se podíl uživatelů vlastnících Kindle Fire vyhoupl ze 3 na 36 procent. Naopak podíl uživatelů tabletu Samsung Galaxy, který je v prodeji už přes dva roky, poklesl ze 64 na 35 procent. Z trendu je zřejmé, že Kindle Fire brzy opanuje pole.

Důvody jsou zřejmé, a to dva: za prvé dobrý marketing Amazonu a za druhé - a to především - nízká cena 199 dolarů. Jak už bylo dříve uvedeno, tu drží Amazon zhruba na úrovni výrobních nákladů. Obchodní model počítá se zisky při prodeji obsahu.

Chjo, mám v tom teď dost zmatek. Americké zákony SOPA a PIPA (které by měly umožnit americké vládě cenzurovat a žalovat jakoukoli internetovou stránku, která by nelegálně sdílela jakákoli data) jsou zatím u ledu, evropská obdoba těchto zákonů s názvem ACTA je na tom podobně. Přesto zákeřné anonymní hackerské hnutí Anonymous na protest proti výše zmíněným zákonům napadá webové stránky mediálních společností, úřadů a vlád a snaží se tak zuby nehty svou domnělou moc nad světem všem zákonodárcům ukázat.

Nicméně hackeři asi moc moci nemají, vzhledem k tomu, že po mně za zkouknutí seriálu chtějí už na všech serverech nějaké dolary. A tak si asi budu nakonec muset koupit placatou televizi, protože nějakou kulisu doma občas nutně potřebuju, abych neposlouchala jen ticho nebo rádio se stále stejnými songy, což je obojí po chvíli mírně na hlavu.

A jediný kdo si z ničeho hlavu nedělá, tak je asi jenom bobr, jak jsem měla možnost vypozorovat na jižní Moravě tuto sobotu. Bobr je zvířátko zákonem chráněné, a tak si může třeba ve Valtickém parku spokojeně okusovat vzácné a staré stromy, čímž všechny trošku štve, ale nikdo mu nezkřiví chlup ani mu nic neřekne.