V portfoliu kurzů se nově objevil kurz zaměřený na virtuální týmy - určený všem těm, kteří se se svými týmovými kolegy příliš nevídají (a míním tím i ty, kteří jednoduše jen sedí v kancelářích v rozdílných patrech téže budovy). Novým přírůstkem je také kurz vizuální komunikace pro lektory a moderátory, který cílí především na techniky vizuálního sdělení prostřednictvím elektronických prezentací a obyčejného flip chartu. Součástí kurzu je i jednoduchá Wortmannova metoda kreslení, jejímž výsledkem jsou i figurky nově provázející tyto webové stránky.

Ti uvědomělejší z nás začali v poslední době projevovat zájem o kurzy písemné komunikace (nejbližší termín na jaře) a odpovědné firmy a instituce, které už nechtějí dál rozesílat podepsané smlouvi a potvrzené obědnávky, je v tom jen podporují. A i když vánoční stres pominul už před několika týdny, komu by se nehodilo mít všechno včas hotovo, ne?

Ve výdejním místě mě prodavači hned nasměrovali ke “specialistovi na vratky” (ehm...) a poslali mě do kanceláře skryté trochu stranou za dveřmi, které, jak mě specialista požádal, mám za sebou nechat otevřené. Nejspíš aby měl očité svědky, kdybych ho fyzicky napadla. Když jsem vylíčila svoji situaci, hbitě vyhledal v počítačovém systému moji objednávku a oznámil, že věci samozřejmě zpět přijme, nicméně zpět mi vrátí pouze částku uhrazenou hotově, nikoli tu část, kterou jsem zaplatila prostřednictvím voucherů. Za zboží v celkové hodnotě přes 1300 Kč mi tak bylo nabídnuto 141 Kč. Oznámila jsem, že s tímto výstupem nejsem zcela srozuměna, že vouchery, které jsem získala jako výhru, považuji rovněž za peníze, pouze jejich uplatnění je pro mě omezeno specificky na tento internetový obchod, a požádala ho, zda může navrhnout nějaké jiné řešení. Prý nemůže. Oceňuji, že mě opakovaně ujišťoval, že je mu to líto (zřejmě dopad interního školení zaměstnanců), do tvořivé nálady, jak z bryndy ven, se mi ho ale přivést nepovedlo. Začala jsem tedy tvořit já: V Mall.cz si stejně obratem ruky hodlám zakoupit stejné věci, jen v jiné kvalitě. Co mi tedy vrátit peníze opět formou voucherů, abych je mohla v internetovém obchodě znovu utratit? Tak to nejde. A co třeba strhnout mi tuhle částku přímo z další objednávky, kterou u Mall.cz záhy udělám? Tak to taky nejde. V poslední chvíli se ale v mladém muži vzedmul záchvěv kreativity a prohlásil: “Zkuste zavolat na naši zákaznickou linku! Oni vám sice peníze taky vrátit nesmějí, ale třeba pro vás vymyslí něco jiného - když jsou ty Vánoce...”

Slečna na zákaznické lince byla vstřícnost sama, volala po všech čertech i nadřízených, její závěr ovšem nakonec vyzněl zcela stejně: věci vrátit lze, peníze nazpět ovšem nikoliv, a to v žádné formě. Neudržela jsem se a zeptala se jí, co mám tedy podle ní dělat s věcmi, které se mi nehodí. Snížila trochu hlas a povídá: “Oficiálně vám k tomu samozřejmě nemůžu říct nic, ale soukromě vám poradím - zkuste to třeba prodat na Aukru.” Nojo, tak to dopadá, když mají tvůrčí zaměstnanci ruce svázané netvůrčím a rigidní systémem. Jediné, co při vší snaze dokážou, je ze zákazníka Mall.cz vyrobit zákazníka Aukra.cz.

Cožpak o to, zakoupený stativ je plně funkční, jen o trochu nešikovnější, než jsem si představovala - ale kameru i foťák na něj samozřejmě stavět můžu. Jenže z napáječky pro domácí mazlíčky dostává kočka psotník. Jó, to holt letos budou šťastné a veselé.

“Podívejte se, mně to nevykládejte, jak jednat s lidma. Já mám komunikaci zmáknutou. Ale vyjmenuju vám deset jinejch, co to potřebujou jak sůl!” Povědomé? S jakou rozkoší umíme poukázat na chyby ostatních a jak obtížné je najít v sobě aspoň malou trošku sebereflexe.

“Patnáct let jim nadávám - už si na to zvykli. Když teď přestanu, vždyť já před nima budu vypadat jako blbec!” Jednoduše jsme si jako dospěláci zvykli působit zkušeně. Ten tam je věk rozpadajících se báboviček na pískovišti a radost z toho, když se některá povede. Dospělí, rozumní lidé se přece zaměřují na výkon - a učení jako takové už mnohým z nich, bohužel, žádnou radost nepřináší.

- “Kdepak, žádný novoty zkoušet nebudu. Smáli by se mi.”
- “A co když se učíte třeba lyžovat? To se vám nesmějí?”
- “Já nejezdím na sjezdovce. Chodím na druhou stranu toho kopce a tam to zkouším, aby mě u toho nikdo neviděl.”
No, konečně trochu konstruktivní přístup! Pro příště tedy bude stačit vzít si poradu nebo hodnotící pohovor na druhou stranu kopce. Třeba se nakonec ukáže, že se s těmi sociálními dovednostmi člověka přece jen trochu pohnout dá.

Uvedený příspěvek mě přivedl hned na několik různých myšlenek: Předně, zmíněné téma samozřejmě není nové a není ani typicky české. Starší úvaha o kreativitě v americkém školství je k nahlédnutí například tady (a je zajímavá nejen po stránce obsahové, ale i formálně - Ken Robinson ukazuje, jak lze vystřihnout neotřelou a působivou prezentaci bez jediné pomůcky). Daleko více mi ale článek pomohl upamatovat se na mé osobní zkušenosti se školou, a ty mám k dispozici jak z pohledu ze školní lavice, tak z té druhé strany - od katedry (kde to taky vždycky není jednoduché).

Jako školačka/studentka jsem prošla zcela běžnými vzdělávacími institucemi, od mateřské školy až po univerzitní posluchárny, a za celou tu dobu si pamatuji jen 2 (slovy “dva”) učitele, kteří trávili vyučovací hodiny pouze a výhradně diktováním poznámek. Netvrdím, že s ostatními učiteli či profesory jsme v hodinách hráli týmové hry a soutěžili o zajímavé ceny, vždycky ale uvítali, když jsme se jako žáci či studenti zapojili do diskuse, zajímali se o věc, přicházeli s novými nápady. Takový styl výuky tedy považuji na českých školách za zcela standardní. Změnilo se od té doby něco? Nebo že bych byla měla na své pedagogy tak neuvěřitelné štěstí?

Zkušenosti z pozice vyučujícího pro mě získávají na zajímavosti postupem času, protože mohu porovnat přístup dospělých, se kterými se na svých kurzech setkávám nyní, a přístup studentů, které jsem měla možnost učit před časem. A srovnání může vyznít překvapivě: zatímco dospěláci s chutí malují plakáty, nechají si zavázat oči nebo po sobě nadšeně házejí plyšovou opicí, studenti (hovořím teď o těch vysokoškolských) se k podobným metodám stavěli značně rezervovaně a daleko spokojenější byli, když si mohli bezpečně usazení za stolem v klidu psát své poznámky.

Je tedy těžko soudit, zda kreativitu mladých lidí víc ubíjí nepružný vzdělávací systém, nebo je spíš na vině jejich vlastní pohodlnost a příjemný stereotyp. Autor článku jako dílčí řešení studentům doporučuje aspoň se na diktovaných poznámkách pořádně vyřádit, stylovat je, ilustrovat... Taky vás napadá, že zdaleka nejjednodušší by bylo prostě s učitelem otevřít diskusi a podebatovat, co si jako studující od vyučovacích hodin slibuji a jak se toto očekávání může protnout s jeho metodikou? Ani na tuto možnost autor nezapomněl - na takové řešení prý si ale troufnou jen ti nejodvážnější.

Kromě pořádně vyzrálých melounů a obchůdku s gyrosem na každém rohu si vzpomínám hlavně na to, že takový cizinec s mapou v ruce nikdy nezůstane na ulici dlouho sám. Přistoupí k němu někdo místní, brzy přivolá dalšího, ten dalšího, až se kolem turisty shlukne celý hlouček domácích a snaží se všemožně zjistit, co dotyčný ztracenec vlastně hledá a jak ho správně nasměrovat. Pamatuji si dokonce na celý autobus nadšených Řeků, kteří nám hlasem i rukama důrazně signalizovali, kdy ještě máme ve voze zůstat a kdy už je ta správná zastávka pro náš výstup. Když se jim podařilo nás na patřičném místě vyexpedovat, spokojeně týmově zamručeli a usmáli se na sebe navzájem.

Čas od času se mi ten zážitek znovu vybaví a vždycky pak přemýšlím, proč to vlastně dělali. Jazykový trénink to rozhodně nebyl a ani být nemohl, protože nikdo z našich tamějších náhodných průvodců nikdy nemluvil nijak jinak než řecky. Možná prostě byli pyšní na své kulturní dědictví a na to, že nám jej mohou ukázat. Spíš si ale myslím, že vycházeli z obecně platné pravdy, že dnes jsi v louži ty, zítra to mohu být já.

Předevčírem jsem na jedné pražské autobusové zastávce potkala mladý pár cestovatelů. Kromě mateřské ruštiny hovořila slečna i velmi slušně anglicky, přistupovala k lidem čekajícím na zastávce a všem pokládala stejnou, dobře srozumitelnou otázku: Jak do akvaparku? Ze strany dotazovaných se jí dostalo mnohého vrtění hlavou, krčení ramen a někdy taky pár kroků vzad na znamení, že dotyčný nechce být do celé situace nijak zatažen. Smutný pohled.

V té chvíli mi řecká vzpomínka vyplula z paměti velmi ostře a s několika otazníky: Jsme plašší než Řekové? Stydíme se víc za svoji jazykovou neznalost? Chceme cizincům některá místa raději zatajit? Nebo nám nedochází, že dnes jsi v louži ty, a kdo ví, co bude zítra...?

Zatímco Asiaté pojímají lázně velmi decentně, až meditativně, euroamerická kultura je, nevím proč, transformovala na akvaparky. Ty sice nabízejí taky mokré zážitky, ale zcela jiného druhu: umělé vlny, adrenalinové skluzavky, nekonečné tobogány, cákání, šplíchání, čvachtání a tak vůbec. A protože do Japonska je to docela z ruky, rozhlížím se kolem sebe, dívám se a hledám svůj evropský onsen.

Když jsem vyškrtala Aquapalace a Babylon (ani jedno z uvedeného nenaplnilo moji představu vodní relaxace ani vzdáleně), začala jsem pošilhávat po zahraničí. Tropical Islands mě děsily svoji pompézností, nelákal mě ani Kurfürstenbad v Ambergu, od pradávna našimi západními sousedy zvaný “Tschechische Waschmaschine”. Zlákaly mě nakonec rakouské Therme Linsberg, slibující kousek asijského světa jen pár kroků za Vídní. Což o to, počet šplíchanců byl skutečně o poznání menší, uměřenost a vznešenost východních horkých koupelí se tu ale také zhmotnit nepodařilo.

A pak se to stalo. Potápím se do horké vody, vdechuji nezaměnitelnou sirnou vůni, přivírám oči a pak je zase otevírám, abych se zahleděla na zalesněný horský masiv na obzoru. Co na tom, že se voda nevlní v japonském termálním prameni, ale na břehu Novomlýnské nádrže? Co na tom, že člověk nevyhlíží na Kagošimu, ale na Pálavu? Zdá se, že první Evropani, kteří dobře pochopili princip japonských onsenů, jsou Jihomorávaci. Chvála jim.

Také není od věci nahlédnout pod pokličku samotným personalistům a podívat se, co oni sami považují za hrubé a neodpustitelné chyby.

Další indicie, které mohou životopis v rámci výběrového řízení znevýhodnit nebo zcela smést ze stolu, uvádí následující článek.

Sociologické průzkumy hovoří o tom, že s prokrastinací se více či méně potýká skoro polovina lidí (nejvyšší prý je toto číslo u populace studentů). Jak se ale vysmeknout z kolotoče věčných odkládání a nedokončování? Pár tipů:

Ať už máte k prokrastinaci sklony či nikoliv (možno ověřit zde), američtí psychologové ji začínají řadit mezi diagnózy, čili žádný strach - teď už nebudeme líní, ale úplně regulérně nemocní.

Susan Heathfield má pro vás pár tipů, jak s únavou bojovat. Soustředí se sice zejména na pracovní prostředí, i tak ale nabízí (kromě obligátní zdravé výživy) několik neotřelých námětů. Například:

• Každý den udělejte něco, co máte rádi.
  Pokud to nelze realizovat v práci, samozřejmě se dá najít spousta radostných činností mimo ni - ale ruku na srdce: Vážně neexistuje v práci nic, co by člověk dělal s láskou?
• Každý den udělejte něco, v čem jste opravdu dobří.
  Máloco člověka potěší tak, jako úspěšně zvládnutý úkol, dobře odvedená práce, splnění nastavených očekávání.
• Vezměte věci do vlastních rukou.
  Být hybatelem a podněcovatelem událostí je mnohem zajímavější a zábavnější než být jejich pouhým příjemcem. Kdy jste naposledy něco sami vymysleli, navrhli a zrealizovali?

A kdyby to na jarní únavu přece jen nestačilo, za pár týdnů se objeví na trhu čerstvé ředkvičky - to prý taky pomáhá.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že poštovní úřednice neoplývají klientským přístupem. Drtivá většina z nich se na klienty usmívá, pozdraví, zeptá se na zakázku, případně nabídne související služby. Potud žádný důvod ke stížnostem. Přesto se spousta lidí na poště rozohní, a to zejména proto, že z deseti okének jich bývá otevřených s bídou pět a čekací doba se často pohybuje za hranicí dvaceti minut. To zvedne tlak ledaskomu.

Pošta se to snažila vyřešit tím, že všechna okénka teď odbavují všechny zákazníky. Je jedno, jestli jdete na poštu se složenkou, pro balík nebo koupit dálniční známku - u každé přepážky mají technické vybavení i obsluhu dostatečně proškolenou na to, aby požadavek zvládla (až na CheckPoint, ale to jsou opravdu specifické případy). Co ovšem nikde na poště nemají, je nápis, zda stát u každého otevřeného okénka samostatnou frontu, či se řadit všichni do jedné.

Většina lidí jaksi intuitivně cítí, že jedna společná fronta je pro všechny rychlejší a efektivnější, vytvářejí tedy i bez oficiálních instrukcí pouze jedinou řadu. Vždycky (opravdu vždycky!) se ale najde někdo, kdo vytvoří u jednoho z okének frontu vlastní, zcela soukromou a hlavně - pro něj samotného zdaleka nejefektivnější, protože tím předběhne všechny ty trotly, co se kupí do hada dlouhého až ke dveřím. Argumentace je v takovém případě velmi obtížná: narazíte třeba na námitku, proč by měl dotyčný čekat v jedné frontě s balíkáři, když jde jen poslat dopis, nebo na to, že hromadná fronta stojí moc daleko, takže než dojde k okénkům, strašně to trvá, což on odmítá.

Naštěstí se teď blýská na lepší časy! Američtí vědci o minulých Vánocích nezaháleli a doplnili teorii společných front dokonce o výkladovou animaci. Zvažuji, že budu videozáznam nosit v notebooku na poštu s sebou. A když to předbíhači nepochopí ani tak, vždycky je můžu utlouct tím počítačem. Ono je třeba vlastní osobnost rozvíjet do všech stran.

Průšvih, co? Nikomu ze zúčastněných to nezávidím. Ani účastníkům, kteří po investování svého času a námahy odcházeli, ehm, neveselí, ani lektorce, která musela uzavírat kurz s vědomím, že vzdělávací cíle se naplnit nepodařilo, a už vůbec ne personálnímu oddělení, které má stejný kurz / lektora / vzdělávací firmu nasmlouvanou ještě na následující měsíc / rok / pětiletku a bude se se stávající situací muset nějak vypořádat.

Kde je zakopaný pes? Může vězet na spoustě míst, ale můj tip zní: Někdo si nepoložil zásadní otázku, PROČ se celá tahle věc má uskutečnit.

Je to zvláštní. V osobním životě hraje otázka PROČ klíčovou roli. Proč chodím ráno do pekárny? Protože když se probudím, mám hlad. Proč si pořizuji psa? Aby chránil můj dům před zloději. V životě profesním se ale z neznámého důvodu dostává do popředí otázka CO. Co do té zprávy napíšu? No, něco už vymyslím. Co řeknu na poradě? Co budu na zítřejším semináři prezentovat? Co, proboha, zařadím do toho kurzu komunikace? No a je to tady: takový osobnostní test se tam báječně hodí. Ale PROČ by tam, do háje, vlastně měl být?

A přitom je tak hezké, když věci do sebe zapadají, když dávají dobrý smysl. Nebo ne?

Mínění Tima Ferrise, že měnou nového bohatství je čas a svoboda, stojí přinejmešním za zamyšlení (další Ferrisovy náměty k dispozici zde). A "být šťastný" je koneckonců taky docela dobrý novoroční plán. Štastný nový rok!

Abych jen nežehrala, znám samozřejmě i příběhy dobré: takové, které mají své začátky a konce, dokážou nám představit své hrdiny, jejich plány a touhy, a každý zvrat či zápletka v nich má svůj dobrý důvod. Chcete-li si jich pár užít, Richard Curtis jich ve své Lásce nebeské nabízí celou desítku, od těch slabších a kapku odflinknutých až po opravdu vycizelované (vánoční atmosféra součástí balíčku!). Ale dost už stížností na mizerné scénáristy. Daleko víc jde totiž o to, že scénáristy jsme my sami: ať už vykládáme kamarádům vtipy v hospodě, nebo prezentujeme úspěchy firmy na valné hromadě.

Garr Reynolds, autor blogu www.presentationzen.com věnovaného designu prezentací, prý má na nočním stolku knížku Story: Substance, Structure, Style and The Principles of Screenwriting (Příběh: podstata, struktura, styl a scénáristické principy), ze které čerpá nápady pro své prezentace. (Pokud hledáte pro svůj noční stolek něco základů scénáristiky z českého trhu, dobře poslouží učebnice Davida Jana Novotného Chcete psát scénář?) A v inspiraci lze jít ještě dál - na uvedeném blogu najdete také tento, datem možná trochu vyčpělý, ale obsahem stále velmi aktuální článek: Ira Glass: Tipy pro vyprávění příběhů (související video k dispozici zde).

Nejdůležitější doporučení pana Glasse, amerického rozhlasového prezentátora a moderátora, jsou následující:

• Váš příběh musí začínat “návnadou”, otázkou. Příběh není vlastně nic jiného než neustálé kladení správných otázek a jejich průběžné zodpovídání.
• Váš příběh musí končit pointou, musí dávat smysl. Na otázky, které byly vzneseny, musí posluchač dostat odpověď.

A zatímco u anekdot si na budování příběhu a závěrečné pointě dáváme důsledně záležet, prezentace jsou často jen souhrny faktů, bez ladu a skladu, bez náboje, beze smyslu. Škoda. Vždycky si u toho totiž říkám: A jaký je ten váš příběh?

Určitě to znáte taky. Prodavačka v lahůdkách vám k právě zakoupené paštice nabídne i rohlík a popřeje dobrou chuť. Vrchní v restauraci vám pod rouškou tajemství prozradí, že dezerty ochutnával osobně a ty lívanečky s borůvkami jsou dnes opravdu jedinečné. Někdo zkrátka udělá drobnost, která ho nic nestojí, ale pro vás je neocenitelná. Malý krok vaším směrem je náhle velkým skokem ve vašem vnímání a uvažování.

Chtějí-li se majitelé firem dozvědět pár tipů, jak okouzlit zákazníka, na prvním místě se dočtou: “Přímou komunikaci se zákazníkem musí mít na starosti sympatičtí, schopní a nadšení zaměstnanci. Bohužel, firmy tyto pozice často obsazují lidmi s nejmenšími zkušenostmi a nejnižším platem - a prostě jen doufají, že to nějak dopadne. Je třeba si položit otázku: Dělá můj podnik na zákazníka dobrý první dojem? Protože pokud ne, může to být zároveň dojem poslední.”

V tomhle období příprav, chystání a těšení se psychologové trumfují v návodech, jak lépe předcházet vánočnímu stresu. Většinou se jedná o články v ženských časopisech a rozhovory v pořadech pro ženy - chlapi asi Vánocům odolávají líp. U ženské populace to skoro vypadá, že užívat si předvánoce není tak docela normální, že daleko normálnější je v listopadu znervóznět, v prosinci začít střečkovat a na Štedrý den se definitivně zbláznit. Není to vůbec česká specialita, svůj Weihnachtsstress prožívají i naši západní sousedi, a dokonce si z něj dokážou udělat legraci. Němci. Věřili byste tomu?

"Na první vánoční svátek všichni vyrazí na návštěvy a na dálnici se za chvíli udělá zácpa jak hrom. Auta stojí naštosovaná ve třech pruzích, nikdo se nemůže nikam ani hnout. Jeden chlapík vytrvale mačká klakson a troubí a troubí. Z auta v sousedním pruhu se z okénka vykloní dáma a zavolá na něj: “A co ještě jsi dostal pod stromeček?”"

Abychom se ale vrátili k tématu, docela pěkně shrnula všechny dobré rady proti vánočnímu stresu na svém blogu Susan Heathfieldová:

• Mějte pouze splnitelná očekávání.
• Nezapomeňte se starat sami o sebe.
• Neslibujte, co nemůžete splnit.
• Nechte se obejmout.

Za sebe dodávám: Dělejte si radost.

Štastný Advent!

Maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihalyi se dlouhá léta věnuje tomuto fenoménu a nazývá ho stavem flow (proud, příliv). Ponechme teď stranou fakt, že se jedná o jednoho z mála světových psychologů, který nezkoumá stavy depresí a dalších psychických poruch, ale stav radosti a potěšení (podrobněji si jeho myšlenky můžete prostudovat v některé z mnoha knížek). Zaměřme se spíš na to, k čemu vlastně ve svém bádání dospěl.

Svoje poznatky získával rozhovory s lidmi napříč Evropou, Amerikou (dokonce navštívil národ Navajo) i Asií a objevil například, že pocity dálkového plavce, který právě překonává kanál La Manche, se obdivuhodně podobají pocitům šachového mistra při turnaji nebo pocitům hudebního skladatele, který tvoří novou skladbu. Bez závislosti na věku, kultuře, pohlaví či sociálním postavení popisovali lidé svůj stav flow víceméně stejně. A tento pocit se nikdy nedostavil při ležení na gauči, ale jenom tehdy, když člověk musel sáhnout do hloubi svých možnosti, aby dosáhl nějakého důležitého a hodnotného cíle.

Csikszentmihalyi ale neskončil u toho, jak lidé stav flow vnímají - pátral i po tom, za jakých podmínek se lze do tohoto stavu dostat. Bylo by příjemné zjistit, jak si tento pocit zainteresovaného štěstí přivodit, že? Vlastně by to nemělo být tak těžké. Z výzkumu vzešly tři následující podmínky:

1. Aktivita, které se věnujeme, musí mít jasně nastavené cíle, tj. musíme být schopni rozhodnout, zda jsme byli úspěšní, či ne.
2. Nároky, které na nás aktivita klade, musí odpovídat našim schopnostem, tj. musíme být se svými znalostmi a dovednostmi schopni uspět.
3. Uvedená aktivita musí sama průběžně poskytovat zpětnou vazbu, zda jsme při jejím vykonávání úspěšní. (Tady má velkou výhodu třeba ten otužilec v La Manchi, který vidí, jak se francouzské Calais blíží.)

Stav flow ovšem není výsadou sportovců či umělců, prožít jej může opravdu kdokoli. A jak na to? Doporučení je jednoznačné: v první řadě rozdělit činnost, jež před námi stojí (a třeba už ji dlouho odkládáme), na menší a jasně definované postupové kroky, které jsme schopni zvládnout. Nepsat si do seznamu úkolů “uklidit kancelář”, protože v tom se skrývají spousty drobných činností, jako například projít ten štos papírů na stole a rozhodnout, co dál s kterým z nich, vyházet tužky, které už dávno nepíšou, projít tajemný šuplík, o kterém už nikdo neví, co se v něm vlastně skrývá, a tak podobně. A v neposlední řadě - nestydět se za to, že překonáváme překážky po malých, dětských krůčcích. Důležité je přece dojít až do konce. Ostatně, zmíněný šachový mistr taky nejdřív musel vyhrát první partii.

Nás bude pan Kawasaki ale zajímat především jako úspěšný a přesvědčivý prezentátor, který shrnul koncepci svých powerpointových prezentací do jednoduchého pravidla 10-20-30. A co tajuplná čísla znamenají?

Usmíváte se? Opakovaně absolvujete stosnímkové prezentace a podobné vytváříte? Pak vězte, že člověk stejně není schopen najednou pojmout více než deset námětů, deset různých základních myšlenek.

Přesně tak dlouho je dospělý člověk schopen udržet pozornost. Pak potřebuje změnu, pauzu, oddech. 20 minut by mělo pro ucelené sdělení zcela stačit.

To je potřebná velikost písma na snímcích. Ne že by menší písmo účastníci prezentace nepřečetli, ale pro pohodlné čtení je nutná třicítka. Má to ještě další výhodu - tak velké písmo nám přirozeně dovolí uvést na jeden snímek nejvýše 6 řádků a snímky tak nebudou ztrácet přehlednost.

Kawasakiho pravidlo je samozřejmě určeno především pro prezentace obchodní a propagační, úplně opomenuto by ale nemělo být ani na kurzech, přednáškách či informačních seminářích. Jednoduchá pomůcka - a prezentace najednou vypadá jinak, názorněji, stravitelněji. Stále nejste přesvědčeni? Nechte se přemluvit Guyem Kawasakim osobně.

Lidé, kteří vystupovali či nastupovali, ho obezřetně překračovali, usmívali se na něj - což jim pes oplácel vlídným vyplazením jazyka - pečlivě sledovali, zda mu nešlapou na ocas, a udržovali si od něj uctivou vzdálenost.

Zkusila jsem si představit na jeho místě člověka. Frantu Vomáčku, který si cestou z práce potřebuje trochu odpočinout, natáhne se tedy v natřískaném metru na zem, s rukou za hlavou otevře zajímavou knížku, nebo se přičísne a začne si dělat manikuru. Taky by se na něj spolucestující už ode dveří usmívali? Taky by ho maminky zaujatě ukazovaly dětem? Kdo ví...

Poučení? Pro život je lepší být huňatý. Nebo cenit zuby.

Když jsem článek pročítala, uvědomila jsem si, že mi jako dítěti přišlo zcela běžné, že máme kvartýr se čtyřmi cimrami, na podlahách tebichy, v oknech firhoňky a v ložnici povlékáme lajntuchy. Moje babička sice nepochází z Čech jižních, ale z Čech západních, to byla ovšem jen jiná část Sudet - v hovoru tedy některé počeštěné německé výrazy stále používá.

Možná ale v současné době porozumění těmhle česko-nemeckým archaismům zas tak docela běžné není. Víte třeba, co dělá člověk, který neustále někde hauzíruje? Na co se obléká lajblík a na co foremetka? Dáváte si radši fašírku nebo presbuřt? Inu, snad budete štont to nějak pochopit a nebudete se muset moc tumlovat. Ono je to vzájemné dorozumívání přece jen někdy dost obtížná záležitost.

Existují tři základní typy prožitků, které pocity spokojenosti a štěstí vyvolávají:

• situace, které souvisí se základními fyziologickými potřebami
• prožívání úspěchu
• a prožívání objevu

Zatímco spokojenost na fyziologické bázi (dobré jídlo třeba) si dokážeme představit velmi jednoduše, definovat úspěch už je o něco složitější - a co teprve objevování.

Objevovat ale můžeme nejen tím, že se učíme něčemu zcela novému, nebo že vytváříme převratné nápady a myšlenky. Amélie Poulain například s chutí zkoumala, jak křupne cukrová krustička na creme brulée. Hawkeye Pierce zase zjistil, že dešťové kapky znějí stejně, jako když se griluje steak. Malé objevy jsou všude kolem nás. Tak schválně - jaký bude ten váš dnešní?

Pokud si dobře vzpomínám, skládala se moje maturitní zkouška z českého jazyka pouze z písemné slohové práce. Kromě té čeká dnešní maturanty ještě tzv. test z českého jazyka a literatury, jehož ukázky jsou k nahlédnutí například zde: jednodušší verze a náročnější verze. Pouze minimum otázek je věnováno rozpoznávání gramatických jevů, tedy například na určení postupně se rozvíjejícího přívlastku nebo jednočlenné věty. Testy vůbec neobsahují klasická jazyková cvičení, jakými jsou doplňování chybějících i/y nebo interpunkčních znamének ve větách. Pokud se testová otázka týká gramatiky, ptá se po celkové gramatické správnosti věty - test tedy po studentech vyžaduje, aby dokázali rozlišit, zda je napsaná věta správně či nikoliv.

Velká většina testových otázek je ale věnována správnému pochopení a interpretaci psaného textu. Připomínají tak trochu otázky, které známe z testování cizích jazyků. (Např.: Která z následujících tvrzení jsou na základě úvodního textu pravdivá a která nikoli? Kterým synonymem je možné nahradit slovo XXX v úvodním textu? apod.). Nejzajímavější mi pak připadaly otázky zaměřené na interpretaci grafu, tabulky, nebo třeba slovníkové položky.

Výzkum PISA (Programme for International Students Assesment), který se v pravidelných tříletých intervalech orientuje na měření výsledků vzdělávání v zemích OECD a poskytuje důležité informace o fungování školských systémů těchto zemí, ukázal v roce 2006 následující: Oproti výsledkům v přírodních vědách a v matematice jsou výsledky českých žáků v oblasti čtení podprůměrné. Toto zjištění se nijak neliší od výsledků předchozích dvou šetření v letech 2000 a 2003. Statisticky významně lepší výsledky než Češi měli žáci 21 zemí z 56 zúčastněných (viz tisková zpráva MŠMT). Jinými slovy, čeští žáci dobře nerozumějí psaných textům, často nechápou, co čtou - a tato situace se v posledních letech nemění.

Oceňuji tedy zaměření maturitních testů na oblast, která je pro praktický život jednoznačně nejdůležitější: na správné pochopení předkládaných informací v nejrůznější formě a na jejich správné využití. Myslím, že bez znalosti přístavků a doplňků se dnešní studenti v případě nejvyšší nouze obejdou.

Tyto situace jsou z pozice zaměstnance jen těžko řešitelné. Pokud některá z uvedených situací ve vaší práci nastane, je čas přemýšlet o změně zaměstnavatele.

Dostaly se mi do ruky dvě zajímavé knížky, které člověka přimějí k zamyšlení - v první řadě nad úlohami, které najde vevnitř, ve druhé řadě pak nad faktem, že mozek kostnatí nějak rychleji, než by se nám líbilo, a občas bude asi třeba ho kapku prohnat.

Hlavolamy pro rozvoj představivosti a myšlení nabízejí úkoly, kterými lepší učitelé matematiky zahajovali svoje hodiny ve škole (což je samo o sobě ještě nedefinuje jako špatné). Úlohy jsou zaměřeny na trénink logického myšlení a rovinné i prostorové představivosti. Ukázka? Gramofonová deska, v níž postupuje jehla gramofonu po spirále směrem od středu ven, spadla na zem a rozbila se na dvě půlky. Při opravě se je však podařilo slepit obráceně - jedna polovina je teď nahoru lícem a druhá rubem. Drážky perfektně navazují, otázka ale zní: Co se stane při položení desky na gramofon? Bude jehla nepřetržitě opisovat kruh, spirálu směřující ke středu desky, nebo spirálu směřující od středu desky?

Jednoduché? Nezajímavé? Nepraktické? Mám ještě jeden tip. Hry pro tvořivé myšlení, vydané tímtéž nakladatelstvím, se zaměřují kromě konkrétních hlavolamů i na různé metody kreativní práce (burzy nápadů, asociace...) a také na praktické náměty, jak myšlenkovou tvořivost podpořit. Zaujala mě například zásobárna nápadů ve formě nástěnky nebo notýsku-nápadníčku, a to pro domácí i pracovní využití. Nebo následující kreativní cvičení: K čemu všemu se dá kromě psaní ještě použít obyčejná tužka?

Pořád nuda? Příště to zkuste s vidličkou.

Konzultantka Susan Heathfield publikovala tento týden kratičký článek o tom, jak ze špatného šéfa udělat dobrého. Její návod je stejně prostý jako obtížný - chovejte se k němu, jako by to byl ten nejlepší šéf na světě.

Když se s účastníky kurzů bavím o tom, jak probíhá komunikace s vedoucím, příliš často slyším: “Ale s ním se fakt nedá...” Nediskutujeme s ním, na nic se ho neptáme - je to přece šéf! Málokdy nám v tom okamžiku dojde, že o prolomení bludného kruhu věčných nedorozumění a nepochopení se můžeme pokusit my sami. V první řadě například tím, že si budeme cíleně všímat dobrých, silných stránek svého nadřízeného (a vsadím se, že je má!). Schválně, kdy jste svého šéfa naposledy za něco pochválili? Potřebuje to - je to, koneckonců, taky jenom člověk.

Je ale docela zajímavé podívat se na metodiku hodnocení trochu blíž. Newsweek zveřejnil na webu úžasný interaktivní graf, se kterým si člověk jednak může hrát dlouhé hodiny, a ve druhé řadě se z něj dozvědět zajímavé dílčí informace o jednotlivých kritériích, podle kterých byly země porovnávány.

Například výsledky našeho vzdělávacího systému předstihují nejen ten americký (to nás asi nepřekvapí), ale třeba také lucemburský nebo rakouský. Politická aktivita našich občanů je vyšší než politická zainteresovanost Britů či Singapurců.

Překvapení, ale číhají i jinde: vezměme Kostariku, nevelkou středoamerickou zemi, která se v žebříčku vyškrábala na pěkné třicáté páté místo. Zatímco ekonomicky se úspěšnějším evropským zemím rovnat nemůže, s lidským zdravím je to jiné - průměrný Kostaričan žije totiž ve zdraví přibližně stejně dlouho jako průměrný Čech. A ptáme-li se, jaké mají ženy příležitosti seberealizace vzhledem k mužům, ukáže se, že vůči Kostarice máme ještě co dohánět.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti, že do pozice hodnotitele se občas dostáváme všichni. Známí chtějí vědět, jaký byl ten či onen film nebo divadelní představení, kolegové zase, jak se jim dařilo při důležité schůzce, jíž jsme byli svědky. “Mně se to docela líbilo,” říkáváme - což možná potěší, ale informační hodnota takového vyjádření je přinejmenším sporná. Chce-li člověk skutečně něco posoudit, potom je třeba se zaměřit na konkrétní věci, své domněnky podložit, vyjádřit se co možná popisně, srozumitelně a jasně. Že je to samozřejmé a úplná legrace? Tak schválně, malý test: Jaký byl dnešní den? A “dobrý” se nepočítá.

Při loučení pak už budete přesně vědět, jak koho oslovit (jen si dobře rozmyslete, zda prozradíte i své mnemotechnické pomůcky...).

Čeština se jako jeden z malá jazyků může chlubit tím, že má dokonce zvláštní pád, který je pro oslovení určen (a který tak často, hlavně u příjmení, zanedbáváme a na své známé a kolegy voláme “pane Valeš” či “pane Mašek”, za což bychom ve škole byli bývali řádně vytaháni za uši). Ani to ale člověka nepřiměje, stejně se nakonec raději bez těch oslovení obejdeme. Někdy si zkoušíme hledat výmluvy, že si jména za žádnou cenu nepamatujeme - což nefunguje, protože dnes již jsou vyvinuty moderní technologie, jak si v takových situacích poradit (viz http://www.youtube.com/watch?v=IJuQ9EE03x0 - stačí se ráno prostě umýt!).

Naštěstí se ve společnosti prosazuje nová móda, kterou víc než vítám: v současnosti již totiž existují firmy, které oslovování jednoznačně podporují jednoduchou pomůckou - označením svých zaměstnanců jmenovkami. Člověk má hned lepší pocit, když ví, že na něj byl u pokladny dnes příjemný Václav (zatímco Jitce se vyhýbám - tváří se denodenně jako kakabus). A navíc - v pekárně teď můžete požádat o rohlíky třeba takto: “Dva sýrové. A vyberete mi prosím nějaké křupavější, Tomáši?” Zkoušeli jste to? Ještě ne? Vřele doporučuji - Tomáš se na vás totiž usměje. Vždycky.