Z knihy povídek různých autorek Ty, která píšeš mám jeden aktuální citát. Přesně z povídky Jména nechám v Evropě Hany Pachtové.

Živí se totiž, a přiznejme si, že to není právě živoření na pokraji života a smrti, psaním cizích diplomových prací. Což není úplně legální a jako budoucí právnička s ekonomickým vzděláním si to uvědomuje. Ale její ceny se pohybují podle rychlosti nebo obtížnosti od padesáti do sta tisíc, a jak sama říká, její klienti za ní nechodí zrovna půl roku před odevzdáním práce. Většina z nich doufá do poslední chvíle, že to zvládnou, aniž by museli zaplatit. Každý měsíc jejich plané víry v sebe sama se pak počítá na desítky tisíc korun. Nakonec všichni zaplatí rádi. Je to něco jako investice do vzdělání. Buď jim na to dají rodiče, nebo si někde půjčí. Říká, že čím víc vyrobí pitomců s právnickým nebo ekonomickým diplomem, tím méně se v budoucnu může bát konkurence.

Poučeni z předchozích zkušeností jsme připravili zadání, které je atraktivní a bez problémů řešitelné. Ještě ho neprozradím, to až 25.5. v 10:00, kdy Marathón vypukne. Do té doby můžu jen uvést, že budete pracovat s Kinecty.

Cílíme na studenty, kteří „se zajímají“ a chtějí rozvíjet svůj potenciál a své schopnosti, i za cenu „práce navíc“ oproti školním osnovám. Vím jistě, že na FITu je takových slušné procento.

Dobré důvody, proč se zúčastnit:

• Chci si zkusit výzvu – dva dny v kuse dát jednomu zajímavému problému.
• Mám kamarády, kteří jsou ten typ lidí, se kterými chci pracovat v týmu. Tak si to zkusíme.
• Chci mít dobře znějící položku do svého životopisu (který je jinak po dokončení školy zatraceně krátký).
• Chci mít demo/video, které za ty dva dny vznikne, a které můžu ukázat svému budoucímu zaměstnavateli, jako hmatatelnou zkušenost a tím se odlišit z průměru.
• Chci se seznámit s dalšími studenty FITu, kteří mají chuť se překonávat.
• Prý je tam super atmosféra. To bych chtěl taky zažít.
• Kinect vypadá zajímavě. Ve školních osnovách není a rád bych si na něj programátorsky sáhl.

Dobré důvody, proč se nezúčastnit:

• Jsem zhnilá lenivá pecka, takže nebudu dělat něco, co není povinné.
• Od tatínka a maminky mám tolik peněz, že v životě nebudu potřebovat pracovat a tudíž nemusím rozvíjet svoje schopnosti.
• V životě se hodlám živit něčím jiným než svými schopnostmi a zkušenostmi.
• Jsem velmi hloupý člověk.

Blbé důvody, proč se účastnit (a v závorce proč je důvod blbý):

• Tuším, že tam bude spousta holek. (Vzpamatujte se, jsme na FITu.)

Blbé důvody, proč se nezúčastnit (a v závorce proč je důvod blbý):

• V životě se chci živit jinou oblastí IT, než počítačovou grafikou nebo interaktivními rozhraními. (Každý potřebuje přehled, nadhled. V komplexním IT systému jsou i vstupy a výstupy.)
• Nevěřím si, že vyhraju, takže do soutěží nechodím. (Nejde o to, kdo vyhraje. Je to výzva. Jde o to, co se o sobě a o zadané úloze naučíte.)
• Nemám tým. (Přijďte i tak, někdo vás přibere.)
• Váhám, že možná se přihlásím, ale pak na to zapomenu a bude mi blbé ozývat se na poslední chvíli, takže to radši nechám plavat. (Přihlaste se hned. Pokud máte dotazy, položte je hned.)
• Jsem stydlivý a takhle bych musel napsat mejla a přijít mezi lidi. (Nebojte, nekousneme vás. Berte to jako součást té výzvy.)
• Nejsem expert na vidění nebo grafiku a s kinectem jsem nikdy nepracoval, takže nemám co dát. (Zadání nebude těžké, bude vyžadovat kus vtipu a kreativity. Budou tam „mentoři“, kteří tomu rozumí a poradí vám. Není to státní zkouška, je to zážitková výzva.)
• Nemám Kinect. (Seženeme nějaké na půjčení, vlastnictví Kinectu není podmínka.)
• Nevím, jak bych s Kinectem pracoval, to bude něco složitého. (Není to tak složité, jsou na to knihovny s přehledným rozhraním. Připravíme a předem dáme k dispozici demonstrační aplikace.)

Pokud váháte: ptejte se, třeba mě mailem, nebo na mail soutěže (McFIT@fit.vutbr.cz), kde beztak odpovím já.

Pokud se chcete zúčastnit: budete vítáni, zapište se (nebo se aspoň ozvěte na mail soutěže nebo přímo mě) co nejdřív, ať máme představu o počtu lidí a můžeme podle toho připravovat celou akci.

Skoro tak jako začátek je důležitý i konec přesvědčovacího proslovu.

Obrázek ukazuje jak je to s důležitostí jednotlivých fází prezentace. Od začátku („Z“) bojuje řečník o pozornost posluchačů. Pokud tento boj prohraje, na zbytku nezáleží. Do modré části je třeba investovat maximum důvtipu, tvořivosti a citu.

Skoro stejně důležitá je zelená část – konec prezentace. Jestli je o trochu míň důležitá než začátek, tak proto, že když na začátku řečník nezíská pozornost publika, kvalita konce je egál, protože ho posluchači prostě neposlouchají.

Konec není konec

Doba těsně po prezentaci je ve skutečnosti ta nejvíc nejklíčovější. U státnic je to doba, kdy pomazané hlavy rozhodují o známce. U prodejní prezentace je to doba, kdy možní kupci koukají do šrajtofle a přemýšlejí, jestli vytáhnout svazeček bankovek, nebo je nechat, kde jsou. U prezentace startupu je to doba, kdy investoři přemýšlejí, jestli si vzít vizitku a zajímat se víc, nebo vás pustit z hlavy.

Konec prezentace je ZAČÁTEK doby po prezentaci.

Co padne na konci prezentace, je to, co posluchači budou brát v úvahu při následném rozhodování.
Když je konec prezentace silný, dojem posluchačů bude silný.
Když je konec prezentace přesvědčivý, posluchači budou přesvědčení.
Když je konec prezentace nevýrazný, zážitek posluchačů z celé prezentace bude nevýrazný.
Když je konec prezentace katastrofa, posluchači vnímají celý výkon jako katastrofu.

„Takže, … hmm …, to je všechno co mám připravené,“ není nejlúžasnější konec, který můžete předvést. Vědomě připravte lepší.

Konec není konec

Čas prezentace je na obrázku od „Z“ do „K“. Jenže posluchači jsou prezentujícím ovlivňováni i v čase po „K“ (zelená jde až za „K“).

Jaký slajd zůstane viset dlouhé minuty po „K“? Prázdný slajd s „Děkuji za pozornost“? Prázdný slajd s „Otázky“? Slajd s clipartovým obrázkem na kterém je velký otazník? No prosím, proti gustu není dišputace. Ale obrázky s úžasnými výsledky vaší práce by asi udělaly lepší službu.

Co vyzařuje chování a vzhled řečníka po prezentaci? „Jsem rád, že jsem vám to mohl říct“? Nebo: „Jsem rád, že to mám za sebou“? Těsně po „K“ je chvíle, kdy posluchači přemýšlejí a rozhodují. Konec není konec.

Probuzení

Plná lidská pozornost se dá udržet jen omezenou dobu. U osob, které poslouchají prezentace několikátou hodinu (státnicová komise, komise podávající zpětnou vazbu starupistům, soutěžní komise, účastníci konference, …), se udržet nedá.

Kolem bodu „K“ v obrázku vždy dochází k většímu nebo menšímu probuzení. Když ne dřív, tak tehdy, když mluvčí zmlkne – všichni ožijí, aby se mohli vrhnout na další činnost. Dávají otázky, přemýšlejí nad hodnocením, čtou posudky, pozývají dalšího řečníka.

Probuďte je včas. Probuďte je ještě před „K“. Věta: „Před tím, než zakončím, ještě provedou shrnutí,“ probouzí posluchače stejně účinně jako finální zmlknutí. Ale získá mluvčímu bdělou pozornost posluchačstva před klíčovými závěrečnými větami. Závěrečné věty se pak posluchačům (občerstveným lahodnou dřímotou) vryjí do paměti – pro klíčovou dobu PO prezentaci.

„Už se blížím ke konci. Před tím ještě.“
„Na závěr chci.“
„Shrnu důležité body.“

Co od nich chcete?

Až budete připravovat konec své prezentace, napište si odpovědi na tři otázky.

Napište si = napište si.

1. Kdo jsou moji posluchači?
2. Co po nich chci?
3. Jaké jsou moje tři nejsilnější argumenty, které je můžou přesvědčit, aby udělali, co chci?

Napište si = napište si.
Jsou tři stupně uvědomění: věc si letmo pomyslet, věc si důkladně promyslet, věc si napsat. Napište si ty odpovědi.

První a poslední věty své řeči si dobře připravte a třeba se je i naučte zpaměti. Dodá to jistotu. Při jejich přípravě si čtěte odpovědi na otázky 1., 2. a 3. Které jste si prve napsali.

Prezentovali jste? Budete prezentovat? Jaká je vaše zkušenost?
Napište komentář!

Je naším osudem prožít život ve vězení naší mysli. Proto bychom si ho měli pěkně zařídit.

(Peter Utsinov)

Při letmém čtení může znít jako banální pop moudrost, aforistické klišé. Už ho ale v hlavě nosím několikátý den a jako by některým věcem dával smysl.

Tady a teď

Člověkova psýché se vztahuje ke třem časům: k minulosti, budoucnosti a přítomnosti.

Na minulosti stavíme – co známe, co máme, jací jsme, jaké máme návyky, jaké máme sebevědomí. A minulost je nám zároveň břemenem – naše špatné návyky, špatné zkušenosti, komunikační bloky, svazující schémata myšlení, mindráky.

Budoucnost je nám zdrojem nadějí – co můžeme dosáhnout, co zažijeme, co se naučíme, jak dokončíme rozjeté činnosti, jaké nové nápady a projekty se nám namanou. A je nám zdrojem strachů a úzkostí – jestli naše projekty nekrachnou, co až přijdou nové technologie, kterým nebudeme rozumět, jestli se nám nestane nehoda, jestli nás někdo nepodrazí, jestli náš byznys půjde dobře.

Přítomnost je zvláštní tím, že to je jediný čas, kdy s tím vším můžeme něco dělat. V přítomnosti zúročujeme to dobré z minulosti a napravujeme to špatné. V přítomnosti vylepšujeme a pojišťujeme naši budoucnost. „Tady a teď.“

Tři přístupy psychoterapie

Slovo „psychoterapie“ může znít strašidelně – něco jako práce s blázny. Ve skutečnosti na ní nic temného a strašného není. Podstatou psychoterapie je skrze práci v přítomnosti (tady a teď) odlehčovat a odstraňovat břemena z minulosti. To, že za psychoterapeutem jde většinou jedinec, kterého břemena minulosti tíží nesnesitelně a brání mu rozumně žít, je vlastně škoda. Vylepšovat svoji minulost a tím zkrášlovat vězení naší mysli by prospělo kde komu, možná všem.

Když to vezmeme hodně hopem, psychoterapie zná tři základní směry: psychoanalýzu, behaviorální přástup a humanistickou psychologii.

Psychoanalýza se snaží léčit člověka tak, že mu pomáhá nahlédnout svoji minulost a porozumět jí. Čemu člověk rozumí, toho se nemusí bát. Vzorce vlastního chování (žádoucího a hlavně nežádoucího), které poznal a pochopil, najednou ovládá a může si vybírat, jestli se podle nich zařídí nebo ne. Psychoanalýza (když to opravdu vezmeme trochu hopem) se tedy hlavně kouká do minulosti.

Behaviorální psychoterapie v kontrastu k analytickému přístupu říká, že není třeba svým vzorcům chování a svým strachům rozumět. Že osvojit si žádoucí vzorce chování a myšlení jde i bez matlání se v těch nežádoucích.

Například je známo, že dobrá nálada a úsměv jsou spolu propojené. Je nabíledni, že kdo má dobrou náladu, ten se usmívá. Behaviorální psychoterapie (když to vezmeme hopem) pracuje s tím, že kdo se usmívá, dostane dobrou náladu. Což zní možná trochu neintuitivně (náš západní pohled na kauzalitu jevů má v tomto blíž k analýze), ale je to vědecky experimentálně prokázané faktum. Behaviorální přístup tak radí nemrhat časem na šťárání se v minulosti a upíná pohled spíš na budoucnost.

Mimochodem, většina dnešní individuální práce na sobě a „zařizování vězení své mysli,“ abychom se vrátili k původnímu citátu, je založená na behaviorálním přístupu. Všechna literatura o správě času a duševní hygieně sestává z rad typu „dělejte tohle a tohle, bude vám dobře,“ což je přesně behaviorální přístup.

Právě humanistická psychologie přinesla „tady a teď“ jako velkou mantru. Neptá se tolik „co se stalo, když jsi byl dítě“, ale zajímá se „jaké je to pro tebe teď?“ Neříká tolik: „Dělej toto,“ ale ptá se: „Co s tím (teď) chceš udělat?“ Co si teď uvědomuješ? Co bys teď chtěl? Co bys potřeboval? Co teď prožíváš? K čemu se rozhodneš? Co bys mu chtěl říct?

V rámci některých směrů humanistické psychologie se začalo pracovat s tím, co se děje v poli mezi terapeutem a klientem. Terapeut není (primárně) študovaný mudrc, který klientovi vyloží jeho minulost. Ani není (primárně) zásobárnou receptů „co bys měl dělat.“ Terapeut je hlavně člověkem, se kterým má klient autentický vztah, ve ktrém je možné zažívat a uskutečňovat změnu, o kterou jde. Ke změně dochází skrze (profesionální) vztah.

Koučování jako „psychoterapie pro zdravé“

Psychoterapie napravuje psychické problémy. Pracuje s lidmi, kteří jsou nemocní nebo přinejmenším oslabení svými problémy.

Koučování ještě samo moc neví, co vlastně je. Vzešlo trochu ze sportovního prostředí, trochu z byznysu a „konzultantství“ a trochu právě z psychoterapie. Má moře směrů, které jsou si některé docela málo podobné.

Každopádně pracuje se zdravými, kteří ale z nějakého důvodu užijí pomoc. Někdy potřebují pomoc s něčím, co si s sebou táhnou: komunikační problémy, nevycházení s kolegy nebo partnery, špatné hospodaření s časem, zabřednutí do stereotypu… Někdy zas potřebují pomoc s nečím, před čím stojí: nová situace, nový projekt, změna práce…

Koučování je velice užitečné i tehdy, když není na stole žádný problém. Mnoha klientům pomáhá rozšířit svůj pohled, poznat více sám sebe, získat impulsy pro další rozvoj, nakopnout se v období stagnace.

Mě jsou blízké právě odrůdy koučování, které vyšly z psychoterapie. Nedívají se primárně na „cíle, postupy, kroky, deadlajny.“ Pracují s tím, jak klient prožívá svou situaci. Rozšiřují jeho uvědomění – co vědomě zná o vlastní práci, o okolnostech problematických situací. Pomáhají mu napojit se na svoje zdroje, ze kterých může čerpat pro překonání svých obtíží. Kouč klientovi poskytuje zpětnou vazbu – jak na něj klient a jeho situace působí.

Jak zabít draka?

Příběh podle Sue Knight:

Před mnoha lety byla v horách Patagonie jedna vesnice. Lidé ve vesnici hladověli. Báli se draka, kterého spatřili na svých polích, a neměli odvahu vydat se na ně a sklidit úrodu.

Jednoho dne dorazil do vesnice poutník. Měl hlad a požádal proto vesničany o jídlo. Ti mu řekli, že žádné nemají, protože na jejich polích se usadil drak. Poutník byl odvážný a nabídl se, že draka zabije. Když dorazil na pole, žádný drak tam nebyl. Jediné, co spatřil, byl obrovský meloun. Poutník se vrátil do vesnice a řekl veničanům, že se nemusí ničeho obávat: „Na polích není žádný drak, jenom meloun.“ Vesničany velmi rozzlobilo, že nechápe jejich strach, a rozsekali ho na kusy.

O několik týdnů později do vesnice dorazil další poutník. Měl, stejně jako jeho předchůdce, hlad a požádal proto vesničany o jídlo. I on se dozvěděl, že žádné nemají, protože v polích se usadil drak. Protože i tento poutník byl odvážný, nabídl se, že draka zabije. Vesničané mu byli za jeho rozhodnutí vděčni a měli velkou radost. Když poutník dorazil na pole, žádný drak zde nebyl. Rostl zde jenom obří meloun. Vrátil se proto do vesnice a řekl jejím obyvatelům, že se spletli a nemusí se ničeho obávat, protože meloun jim nijak neublíží. I jeho rozsekali na kusy.

Uběhl další čas a vesničané začínali být zoufalí. Jednoho dne se ve vesnici znovu objevil poutník. Viděl, jak zoufalí všichni jsou, a zeptal se, co je tíží. Vesničané mu to řekli a on jim slíbil, že draka zabije a oni budou moci sklidit úrodu. Když přišel na pole, stejně jako druzí dva poutníci uviděl obří meloun. Chvilku přemýšlel, potom vytasil meč, vrhl se do pole a rozsekal meloun na kusy. Když skončil, vrátil se do vesnice a řekl lidem, že draka zabil. Jejich radost neznala mezí. Poutník ve vesnici zůstal několik měsíců – dost času na to, aby vesničany naučil, že meloun není drak.

Vesničané potřebovali, aby někdo přišel a v jejich situaci jim pomohl, aby neumřeli hlady.

Vesničané nepotřebovali poradit – aby jim někdo sdělil informace (třeba pravdivé a zásadní). To někdy pomáhá, ale často (jako i v tomto příběhu) ne.

Vesničané ani nepotřebovali silnou pomoc – aby zachránce přijel na tanku nebo s divotvorným mečem. K porážce melounu stačí tupá kapesní rybička.

Pomohl jim poutník, který chápal jejich slabost a díval se na věc nepředpojatým pohledem.

Zařídit vězení své mysli

Spoustu věcí si člověk udělá sám. Přečte si tipy a rady na internetu, vyzkouší je a vidí, co mu funguje.

Na některé věci ale potřebuje druhého člověka, který umí pomáhat. Kéž je takový po ruce a kéž najdeme dost síly ho povolat na pomoc.

Je naším osudem prožít život ve vězení naší mysli. Proto bychom si ho měli pěkně zařídit.

V diskusi pod článkem padl velice správný dotaz, o čem mluvit u státnic. Opravdu, prezentování před státnicovou komisí je zvláštní a delikátní případ.

Při prezentování jsou často role rozdané tak, že prezentuje „vlk mezi zajíci.“ Například ředitel svým náměstkům, profesor svým studentům, politik voličům a podobně. Vlk se mezi zajíci cítí dobře, pokud ovšem situace není z nějakého důvodu vyhrocená a zajíci si neopatřili pušky. Pak se cítí super extra mizerně.

Další častý případ je, že prezentuje „vlk mezi vlky.“ Třeba podnikatel prezentuje obchodním partnerům, vědec na vědecké konferenci, náměstek před kolegiem vedení a tak.

Před zajíci i před dalšími vlky si vlk může dovolit ukázat svůj ocas a zuby, tj. hrát si s vtipem, dávat otázky, nutit publikum k odpovědím a já nevím co ještě.

Zajíc před vlky (jako třeba student u státnic nebo soutěžící před porotou) není z nejchytřejších, když se rozhodne ukazovat ocásek a zoubky, nebo když vlkům říká, že jsou staří, vypelichaní a páchne jim z tlamy. Jakkoliv to může být pravda.

V sociálních rolích je právě zvláštnost a delikátnost státnicového prezentování.

Neznám univerzální schéma, jak u státnic prezentovat – různí učitelé chtějí slyšet trochu různé věci. Napíšu, co chci od diplomanta slyšet já a co funguje na mě (zvolna pelichajícího vlka).

Za prvé: Probuďte mě

Poučka (z minulého článku) o tom, že nejdůležitější je začátek, je platná i u státnic.

Když máte slajdy, jaké jsem viděl 1000 x (jedna z pěti abecedně nejprvnějších standardních šablon PowerPointu), na nich napsáno svoje jméno, dnešní datum a „Obhajoba diplomové práce,“ budu se ze všech sil snažit zase usnout.

Uspání je zaručeno, když druhý slajd bude „Osnova“ a vy budete dvě minuty vykládat, že nejdřív chcete naznačit zadání, pak budete hovořit o teorii toho, pak o teorii onoho a tak dále (nevím jak to bývá dále, to už obvykle spím). K osnově byla diskuse už dříve.

Proč nemít na prvmín slajdu obrázek z vaší práce? Nějaké související zajímavé obrázky, které navodí zvědavost a sympatie? Klidně něco vtipného (ale nějak „akorát“, pamatujte, že jste zajíc mezi vlky!). To, že se jedná o obhajobu diplomky, a dnešní datum tam nepište, to všichni vědí.

Úvodní část (ten první slajd, nebo přidejte ještě jeden, pokud máte co ukázat) ať mezi řádky říká: „Dobrý den, jmenuji se tak a tak a moje práce je velice zajímavá a užitečná!“ Na to stačí půl minuty, není, proč se tu zakecat.

Za druhé: O čem to, u všech všudy, mluví?

Vyjasněte, o čem vaše práce je. Řekněte, na čem jste pracovali a s jakým cílem.

Přetisk oficiálního zadání není dobrý nápad, protože oficiální zadání se píše „služebním jazykem“ a píše se v září. Vy jste se za ten rok na nějaké věci zaměřili, nějaké věci vám vyplynuly. Říkejte, jak vidíte svoje zadání teď v červnu a říkejte to lidským / odborným jazykem.

Představte si, že se někde na zastávce šaliny potkáte s kamarádem a on se vás zeptá: „Tý vole, co ty to vlastně děláš na tu diplomku?“ To, co byste začali odpovídat jemu: „Tý vole, já dělám …,“ je obvykle přesně to, co byste měli uvést v této části. Nebudete mu říkat: „Nejprve jsem měl prostudovat literaturu z oblasti … a pak zvolit vhodnou metodu …“

Dvě pravidla:

1. Kde to jde, použijte obrázek místo odrážek.
2. Jde to všude.

Za třetí: Práce = Dělati

S přehledem největší mor studentských prezentací je vykládání teorie, která s diplomkou souvisí, vzdáleně souvisí, i nesouvisí.

To může mít několik důvodů – domýšlím se. Studenti chtějí působit odborně a v té teorii jsou přece tak krásné vzorce a schémata. Asi si tam připadají jistí (aby ne, stojí za nimi pevná autorita wikipedie). Obrázky nemusejí vytvářet, ale vycopypastují je z internetu. S teorií nejde polemizovat. Všecko chápu. Ale když tohle student u obhajoby rozbalí, otevírá se mi kudla v kapse, protože prostě NEmluví o SVÉ diplomové práci, kvůli jejíž obhajobě jsme se ale přece slavnostně sešli.

Časté taky je, že student chce uvést „jen trochu nezbytné teorie,“ což by vlastně mohlo být dobře, ale zakecá se a celý časový limit vyčerpá na tlachy o teorii (které lidi v komisi buď znají, nebo je nezajímají). Je típnut tajemníkem a to, co je skutečně důležité, o své práci (= co dělal) řekne chvatně ve třech větách, zlitý potem a koktaje.

Diplomka je diplomová PRÁCE a když obhajujete diplomku, obhajujete, co jste DĚLALI a UDĚLALI.

Vyšel jsem z tohoto.
Zkoušel jsem toto.
Navrhl jsem.
Napsal jsem.
Pustil jsem.
Testoval jsem.
Modifikoval jsem.
Vyvinul jsem.
Vypracoval jsem varianty.
Nadyzajnoval jsem.
Změřil jsem.
Komunikoval jsem.
Zjišťoval jsem.

Toto je nejdůležitější část vašeho prezentování. Dejte si na ní záležet.

Tři pravidla:

1. Kde to jde, použijte obrázek místo odrážek.
2. Jde to všude.
3. Pro tyto účely je matematický vzorec vlastně taky obrázek.

Za čtvrté: Výsledky

Toto je taky nejdůležitější část vašeho prezentování.

Podařilo se mi.
Vyšlo mi.
Funguje to tak a tak.
Je to tak a tak rychlé.
Je to tak a tak přesné.
Dělá to takové obrázky.
Ukážu vám krátké video.
Tady jsou typické případy, kde to zafungovalo.
Tady jsou typické případy, kdy to selhalo.
Graf ukazuje hodnocení uživatelů.
Graf ukazuje statistiky používání.
Nejvíce si cením.
Za nejdůležitější výsledek považuji.

Za páté: Pro nás pomalejší a roztěkané

Shrňte to nejdůležitější z toho, co jste říkali, ve třech větách, s jediným slajdem, který ilustruje to pěkné a zajímavé na vaší práci – obrázky, vzorce, grafy.

Shrňte = neříkejte nic nového.
Ve třech větách = ve třech větách.

Tyto tři věty si můžete připravit předem, aby zněly přesvědčivě, jasně a rozumně. Někteří vlci se probudí až v tento okamžik a je pro vás dobře, když jim teď řeknete to, co byste chtěli, aby o vaší práci věděli.

Ve třech větách = ve třech větách. Ne ve čtyřech, ne v pěti.

Poznámka k zakecání se

Empirická zkušenost: Nezkušený řečník si myslí, že bude mluvit t času, ve skutečnosti pak mluví 2t. Zkušený taky. Hodně zkušený taky, ale ten si to uvědomuje a tak s tím počítá, takže nepřetáhne a stihne všechno, co chtěl.

Statistický fakt: Většina studentů obhajujících svoje diplomky nejsou zkušení řečníci.

Dejte dohromady empirickou zkušenost a statistický fakt. Uvažte, že 18 slajdů s osmi odrážkami na každém z nich NEJDE stihnout za 7 minut. I když to jsou samé úžasné věci, rok vašeho života, největší průlom v IT od vynálezu tranzistoru.

Promyslete, co je na vaší prezentaci nejdůležitější, co říct MUSÍTE. Co jste dělali, zásadní výsledky. Vše ostatní můžete a nemusíte říkat. Sestavte tak svoje slajdy, plánujte tak svůj čas. PowerPoint vám ukazuje, kde jste v prezentaci časově. Připravte si poznámky, ve kterém okamžiku už musíte mluvit o své práci, ve kterém okamžiku o výsledcích, ve kterém okamžiku už máte říkat své tři poslední věty. Teorii můžete nedovykládat. Detaily implementace můžete nedovykládat. Přejděte na to důležité.

Zajíci sobě

Jděte se podívat na státnice. I když jste ve čtvrťáku a sami státnicovat budete až za rok, jděte tam. I když budete státnicovat ve středu, zajděte se podívat v pondělí nebo v úterý.

Pokud vím, studentovi, který obhajuje a je zkoušen, to nevadí. Ani o vás neví, musí sledovat vlky. Možná mu vaše přítomnost dokonce trochu pomáhá, protože v místnosti je najednou více zajíců a ne jen samé šelmy.

Zcela jistě to pomůže vám. Zjistíte, do čeho jdete. Zjistíte, jaké chyby dělají studenti při prezentaci: nezískají si pozornost, mluví o nerelevantní teorii, zakecávají se, neskončí přesvědčivými třemi větami.

Zjistíte, že je to jenom prezentace. Jenom prezentace o práci, kterou znáte ze všech lidí na zeměkouli nejlépe a za kterou si můžete stát a můžete o ní povídat zajímavě a v klidu.

Jste vlk? Jste zajíc? Máte jinou zkušenost? Máte stejnou zkušenost?
Napište komentář!

Líbí se mi, že NLP koučování je z různých odrůd koučování psychologicky orientované – že jde hlouběji než jen: „cíle, jak by to šlo, co uděláš?“ Tak to mám rád, a tak je to v Gestaltu, se kterým se kamarádím. Zároveň NLP jde důsledně po krocích, zlepšeních a pozitivních věcech, nematlá se v problémech a nevyhledává je.

Teda, obrázek o tom, co vlastně NLP koučování je, si nějak skládám sám. Chtěl jsem, aby mi nějaký ucelený výklad a pojetí dala tato knížka, ale musel jsem si ho syntetizovat z jednotlivých kapitolek, které popisují dílčí techniky a způsoby. Snad jsem si ho syntetizoval dobře.

Jedna žena přišla se svým synem za Mahátmou Gándhím. Ten se jí optal, co chce. „Chtěla bych, aby přestal jíst cukr.“
„Přijďte za dva týdny,“ odpověděl jí Gándhí.
O dva týdny později žena se synem opět navštívili Gándhího. Gándhí se otočil k jejímu synovi a řekl mu: „Přestaň jíst cukr.“
Žena vypadala překvapeně a zeptala se: „Proč jsem musela čekat dva týdny na to, abyste mu řekl právě tohle?“
„Protože před dvěma týdny jsem jedl cukr,“ odpověděl Gándhí.

Jednoho dne kráčel poutník po cestě z jedné vesnice do další. Jak tak šel, spatřil na poli mnicha, který oral. Když mnich uviděl poutníka, pozdravil ho a ten mu rovněž pokývl na pozdrav.

Poutník se zastavil a zeptal se mnicha, zda by mu vadilo, kdyby se ho na něco zeptal.
„Vůbec ne,“ odpověděl mu mnich.
„Jdu z vesnice v horách do vesnice v údolí. Víš, jaké to tam je?“
„Řekni mi, jaká byla vesnice v horách,“ řekl mnich.
„Strašlivá,“ odpověděl poutník. „Upřímně řečeno, jsem rád, že jsem odtamtud pryč. Lidé nebyli vůbec pohostinní. Když jsem přišel, přijali mě chladně. Nikdy jsem neměl pocit, že tam patřím, i když jsem se snažil sebevíc. Vesničané jsou velmi uzavření a k cizincům se chovají odměřeně. Řekni mi, co mohu očekávat ve vesnici v údolí?“
„Nerad to říkám,“ odpověděl mu mnich, „ale obávám se, že získáš podobnou zkušenost.“
Poutník sklíčeně svěsil hlavu a pokračoval v cestě.

O několik měsíců později šel stejnou cestou další poutník. Když přišel k mnichovi, pozdravil ho a mnich mu na jeho pozdrav odpověděl.
„Jak se ti daří?“ zeptal se poutník.
„Dobře,“ odpověděl mu mnich. „A kam jdeš?“
„Jdu do vesnice v údolí. Víš, jaké to tam je?“
„Řeknu ti to,“ prohlásil mnich. „Ale napřed mi řekni, odkud přicházíš?“
„Jsem na cestě z vesnice v horách.“
„Jaké to tam bylo?“
„Bylo to skvělé. Zůstal bych tam déle, kdybych mohl, ale musím putovat dál. Připadal jsem si tam jako jeden z nich. Starší vesničané mi v mnohém poradili, děti se mnou žertovali a smály se, lidé byli laskaví a štědří. Mrzí mne, že jsem musel odejít. Budu na ně a jejich vesnici vždy obzvlášť vzpomínat. Co mohu očekávat ve vesnici v údolí?“
„Myslím, že víceméně totéž,“ odpověděl mu mnich.
„Měj se dobře.“
„Ty také a díky ti,“ řekl poutník, usmál se a pokračoval v cestě.

Významný výrobce automobilů podněcoval a nabádal zaměstnance, aby investovali čas do osobního rozvoje. Každý, kdo si osvojil něco nového, co nesouviselo s jeho prací, obdržel finanční příspěvek. Někdo si osvojil cizí jazyk. Jiní se učili hrát na nějaký hudební nástroj. Další začali rozvíjet nového koníčka nebo začali provozovat nový sport. Cokoli dělali, dělali proto, že chtěli. Od společnosti to byl chytrý tah. Rozvíjela a posilovala tím strategie zaměstnanců dělat to, co skutečně dělat chtějí (uvažovat o výstupech) a učit se. Jedním z cílů společnosti v té době bylo stát se učící se organizací, učinit z učení se významnou součást firemní kultury – a strategie, kterou přijala, se ukázala být účinným nástrojem dosažení tohoto cíle.

Když jsem zahájila novou dietu, začala jsem jezdit do práce jinudy, abych se vyhnula mé oblíbené cukrárně. Dnes ráno jsem neúmyslně jela kolem. Ve výloze byla jako vždy spousta dobrot. Cítila jsem, že to není žádná náhoda a modlila se: „Bože, je to na tobě, pokud chceš, abych si něco z těch báječných věcí dala, uvolni mi přímo před cukrárnou místo k zaparkování.“ Když jsem po osmé obkroužila blok, bylo tam! Bůh je neskonale dobrý!
(Frank Farrelly: Wait Upon the Lord)

Po nedávné cvičné prezentaci studentů, kterou jsem vyslechl, mám k tomu pár poznámek.

Na začátku záleží (jako na ničem jiném)

Při prezentování / přesvědčování nejvíc záleží na začátku.
Při prezentování / přesvědčování nejvíc záleží na začátku.
Při prezentování / přesvědčování nejvíc záleží na začátku!

Nemůžu to dostatečně zdůraznit. Hodně záleží taky na konci, ale nejvíc záleží na začátku.

Když si získáte sympatie posluchačů v první půlminutě, budou vás poslouchat se sympatiemi. Všechno, co pak řeknete, budou nahlížet přes růžové brýle.

Když si v první půlminutě posluchače naštvete, budou vás poslouchat naštvaní.

Když v první půlminutě posluchače nezaujmete, budou vás poslouchat nezaujatí.

Když v první půlminutě posluchače zaujmete, budou vás poslouchat zaujatí.

Když v první půlminutě v posluchačích podnítíte zvědavost, budou vás poslouchat zvědavě.

Když v první půlminutě v posluchačích podnítíte pochybnost, budou vás poslouchat s pochybnostmi.

80% času přípravy prezentace věnujte první půlminutě.
80% svojí kreativity dejte do první půlminuty své prezentace, co zbude, nechte si na zbytek.

Otázka, statistika, zajímavost, vtip

mají v sobě hodně energie a dokáží zaujmout. Proto radím něco z toho (nebo kombinaci) použít na začátku.

Všichni máme v sobě vštípený reflex, že když dostaneme otázku, začneme vymýšlet odpověď a připravovat se na to, že by nás „na ni někdo vyvolal.“ Když položíte otázku, posluchači mimoděk pracují na vašem problému, jdou za vámi, máte je na niti. Zabývají se vaší věcí, vy pak máte příležitost jim nabídnout přesvědčivé řešení problému. Společně ho vyřešíte. Jste spojenci, jste na jedné lodi, jste kamarádi.

Statistika může přinést „Aha“ zážitek: „Zjistil jsem, že profesor za státnicový týden vyslechne v průměru 540 minut studentských przentací.“ Nebo: „Každý rok vyhodí Američani tolik kancelářského papíru, že by to stačilo na vytvoření tříapůlmetrové zdi z Los Angeles do New Yorku.“

Statistika umí budit emoce, překvapení, podivení, zvědavost, spravedlivé naštvání. Během sedmi vteřin, které potřebujete na to, abyste jednu krátkou větu řekli a na slajdu ukázali příslušné obrázky/grafy (ne u všech všudy tu větu samou!). Pět nebo sedm vteřin a posluchači jdou s vámi, zapálení pro vaši věc!

Kdo jsou vaši posluchači?

Stejná věta zapůsobí na různé lidi různě.

Když řeknete: „Představte si svět, ve kterém nejsou žádní psi,“ jiné emoce to probudí v chovateli čtyřnohých krasavců a jiné v majiteli neoplocené předzahrádky v centru města.

„Nabízím vám svět, kde každý dostane tolik koláčů, kolik odvede práce,“ zapůsobí jinak ve skupině mladých dravých podnikatelů, jinak mezi tělesně postiženými a jinak mezi zoufalými lidmi, kteří více než rok nedokážou najít práci.

Otázka: „Rádi si hrajete se svými dětmi?“ jinak zapůsobí na vytížené workholiky, kteří se cítí provinile vůči své rodině, a jinak na účastníky přednášky o líném rodičovství.

Kdo jsou vaši posluchači? Co s nimi udělá vaše otázka? Budou se cítit provinile, hrdě, mimo, bude jim to fuk?

Zvláštní případ je položit otázku a vyžadovat z publika varianty odpovědí („Jaká si myslíte, že je teď venku vlhkost vzduchu? No, řekněte!“) nebo žádat zdvižení rukou za jednotlivé varianty („Kdo si myslí, že je venku pod nulou? Zvedněte ruku!“). To je velice silná zbraň. Nutí posluchače opravdu zformulovat svůj názor (ne jen o otázce v hlavě bloumat), nutí je svůj názor veřejně prezentovat. Vytváří to v nich tenzi, energii. S tou energií pak můžete pracovat, spojit ji s energií své prezentace. Nebo se ta energie obrátí proti vám.

Jako každá silná zbraň může otázka s výzvou k odpovídání napáchat velkou škodu. Když je jedna z variant nějakým způsobem „špatná“, nutí lidi buď lhát, nebo se shodit – ani jedním z toho si je nezískáte. („Kdo z vás si občas zapomene večer vyčistit zuby?“, „Kdo z vás pravidelně aspoň 5 hodin týdně sportuje?“).

Tím, že posluchačům přikážete nějakou aktivitu, nutíte je do nějaké nepohody – spíše je to rozhýbe, nebo naštve?

Jaký vztah máte k posluchačům? Jsou to vaši fanoušci, kteří vás obdivují? („Chcete, abychom zahráli hned na začátku náš poslední megahit?“)

Nebo jsou to vaši zkoušející u státnic? („Zamýšleli jste se někdy, jestli Turingův stroj není úplně zbytečný abstraktní nesmysl? Kdo si myslí, že by se to mělo dál učit, zvedněte ruku!“)

Na začátek silný kalibr

Při prezentování nejvíc záleží na začátku!
Věnujte 80% svých sil přípravě začátku!

Jsem všema deseti pro:
Vytáhněte na začátku prezentace silný kalibr!

Dejte si ale záležet na tom, aby byl silný kalibr namířen proti vašim nepřátelům (nepozornost, pochyby, nuda, únava, zapadnutí do šedi), ne proti vám!

Máte názor? Máte zkušenost? Souhlasíte? Nesouhlasíte?
Napište to do komentáře!

Jak tedy diplomku pojmout? Těžká otázka. Názory a vkusy se různí. Načrtnu tady svůj názor a vkus a těším se na komentáře a korekce. Mám přece mysl začátečníka. No, ve skutečnosti názory a vkusy se různí v detailech, zatímco princip je jasný a pevný.

Mnoho z následujících rad a postřehů má obecnou platnost. Mnoho z nich je specifických pro IT, něco možná i jen pro můj obor – obrázky tam a zpět (tj. počítačové vidění a zobrazování).

Pět kapitol

Diplomová práce je činnost, kterou student vyvíjí po dva semestry studia a pak o ní sepíše knížečku. Už jsem psal o rozšířené terminologické chybě, že té knížečce, která je o činnosti sepsaná, se říká diplomová práce. Ta knížečka je ve skutečnosti technická zpráva o provedené roční činnosti a diplomová práce je ta roční činnost.

Diplomantova roční činnost zahrnuje za prvé studium: „Co už v oblasti mého zadání existuje? Jak to dělají jiní?“ V rámci diplomky člověk dále nějaké věci vymyslí a navrhne: „Zadaný problém by šel řešit tak a nebo tak, já k němu přistoupím tímto způsobem, protože na zvolené platformě je to nejefektivnější.“ To, co řešitel navrhl, by měl po sobě ověřit tím, že to implementuje a vyhodnotí: „Pro implementaci jsem zvolil ty a ty nástroje, celý systém rozvrhl do takových modulů. Výsledek je takhle rychlý, má takovou úspěšnost a reakce uživatelů jsou takové a takové.“

Základní schéma diplomové práce je tedy nadhozeno na obrázku výše. Délky jednotlivých úseků v obrázku zhruba odpovídají podílům jednotlivých kapitol na rozsahu celého textu diplomky. Není chybou, když text má právě 5 takových kapitol, není ani chybou, když některá z nich je rodělena na dvě části – o tom dále. Obvykle je velkou chybou, když tam některá část chybí, nebo má nápadně odchylný rozsah.

Ú je úvod

Nemá se jednat o „úvod do problematiky“, ale o „úvod do knížečky“. Po jeho přečtení tedy má čtenář 1) mít představu o čem knížečka bude, 2) se těšit na to, že si ji přečte. Úvod ať se vejde na jednu stranu a nemá podkapitoly (jak už jsem psal dříve).

A – Co bylo třeba vystudovat

Záměrně nepoužívám duchaplně znějící slovo „Teorie“, které by na tuto část diplomky v zásadě sedělo. Je to proto, že slovo teorie má zvláštní magickou schopnost spouštět nutkání psát samoúčelné slohové cvičení na nejrůznější témata více nebo méně blízká tématu diplomové práce. I na témata poměrně dost vzdálená.

Nad každým odstavcem v této části diplomky doporučuju se ptát: „Je tato informace potřebná k pochopení toho, co jsem vymýšlel a implementoval?“ Není-li, bez milosti pryč s ní!

Tato část textu diplomky se může často skládat ze dvou kapitol. Kdyby někdo v rámci diplomky vytvářel třeba webový účetnický systém, asi by měl jednu kapitolu o účetnictví a jednu o bezpečných webových systémech. To je typický případ: u spousty IT řešení je potřeba studovat jednak obor činnosti, kde bude systém pomáhat, a jednak nástroje a postupy vytváření příslušných systémů.

B – Nové myšlenky, které tato práce přináší

Rozhodl jsem se.
Vymyslel jsem.
Rozvrhl jsem.
Vypočítal jsem.
Odvodil jsem.
Zjednodušil jsem.
Vylepšil jsem.
Navrhl jsem.
Zjistil jsem.
Vyzkoumal jsem.

C – Implementace a vyhodnocení

Naprogramoval jsem.
Posbíral jsem data.
Pustil jsem to.
Výsledky jsou takové.
Je to tak a tak rychlé.

Někdy je těžké od sebe oddělovat B a C. Programátorovi se míchá „navrhl“ s „naprogramoval“. Míchá se: „vylepšil jsem“ s „výsledky jsou“. Ale je správně od sebe B a C oddělit.

V mnoha ne-IT oborech se diplomky strukturují jako výzkumné práce podle tzv. vědecké metody. V našem prostředí (řekněme inženýrské studium IT) se struktura diplomky nedrží přesně tohoto schématu. Naše diplomky (a myslím, že to není úplně špatně) se vedle výzkumných prací podobají projektové dokumentaci. Pořád je ale správná cesta oddělit formulaci hypotéz od návrhu, jak je ověřit, a od jejich samotného ověření/vyhodnocení.

Z je závěr

V závěru ať nepřicházejí žádné nové poznatky, neobjeví se tam nové číslo nebo nový graf.

Funkce závěru:

• Autor se ohlíží za tím, co udělal: „V práci je. Hlavní úspěchy jsou. Důležitými výsledky jsou. Podařilo se.“
• Autor uvede nápady, které nestihl realizovat v podobě možností pokračování: „Ještě by šlo zkusit. Kdybych byl na začátku věděl, co vím teď, dělal bych.“
• Autor (ve vlastním zájmu) rekapituluje, jak bylo naplněno zadání práce.

K tomu dvě poznámky.

Za prvé: „diskutovat možnosti pokračování“ zní jednoduše a bezpečně. Nebral bych ale toto krátké sdělení na lehkou váhu. Obecné plky typu „do budoucna by bylo dobré to zrychlit a zpřesnit“ ukazují, že se pisatel neobtěžuje skutečně přemýšlet nad svou prací a že nemá nápady. U některých jiných „možností pokračování“ zase oponenta právem napadne, že to přece pisatel měl dělat už podle zadání, takže body dolů. Opravdu bych nebral toto krátké sdělení na lehkou váhu.

Za druhé: Závěr čte oponent úplně nazávěr. Chvíli před tím, než se pustí do sepisování oponentského posudku. Závěr ho tedy tak říkajíc ladí na to, jak má posudek napsat. Je dobré ho ladit na notu: „Jsem dobrý student, který naplnil celé zadání a udělal kus zajímavé práce.“ To je třeba nepřepísknout do polohy: „Jsem loser, který neumí přemýšlet a programovat, ale umí hlasitě vykřikovat, že je nejlepší.“

Inovace není Ignorance

Popisuji v tomto textu jakýsi obecný model obecné diplomky. Ještě ke všemu se na začátku zaklínám, že to je můj názor a vkus a jsem zvědavý na názory a vkusy alternativní (což jsem!).

Každý diplomant (Mgr. i Bc.) přitom cítí, že jeho diplomka je speciální a výjimečná. Tudíž se nebude držet nějakého schématu, které slouží pro běžné a průměrné diplomky – tj. pro ty ostatní.

Setkávám se s dobrými důvody, proč se od výše naznačeného schématu odchýlit a každoročně některým studentům odchýlení od schématu sám doporučuji. Vskutku, každá diplomka je jedinečná a zvláštní. Kdyby ne, nemusely by se psát, stačilo by je kopírovat (což se zřejmě někde i děje, ale to je jiný příběh).

Ovšem vždycky před tím, než vybočíte ze standardního a kanonického způsobu organizování odborného textu, dejte si tu práci ho poznat, pochopit a zvládnout.

Způsob vědecké práce, strukturování odborného textu, nebo třeba citování pramenů, může vypadat rigidně a neohrabaně, je to ale zatím ten nejlepší způsob, který jsme jako lidstvo dokázali vymyslet. Pokud ho ovládnete, pochopíte jeho výhody a nevýhody a inovujete ho, je to v pořádku a jste vítáni. Pokud se jím odmítnete zabývat – z lenosti, omezenosti, časového skluzu, nebo jiných osvědčených důvodů – pravděpodobně neprovedete hodnotnou inovaci, ale vytvoříte paskvil.

Píšete diplomku? Vedete diplomku? Jaký je váš názor?
Napište komentář!

I jal jsem se ho utěšovat a k vlastní velké radosti úspěšně utěšil.

Třeba se utěší ještě někdo.

Na obrázku je schematický nákres znalostí jedince. Velký obdélník jsou všechny znalosti v daném oboru – ty, které jsou lidstvu přístupné, i ty, které teprve musí být objeveny, i ty, které nikdy objeveny nebudou.

Kruh je podmnožina znalostí, které jedinec – říkejme mu Franta – ovládá.

Když se Franta začíná učit svému oboru, znalostí má málo:

Na začátku učení je malá nejen plocha kruhu, tj. množství znalostí, které Franta stihl pobrat. Je malý i obvod kruhu, což je Frantova mez znalostí. Na mezi znalostí si Franta uvědomuje: „Tady to celkem vím, ale tuším, že kousek vedle jsou věci, které neznám.“

Věci ve středu kruhu Franta bezpečně ovládá a zná souvislosti kolem. Daleko za hranicí kruhu Franta prostě neví, a neví, že neví. Je to právě na mezi znalostí, kde si Franta může uvědomovat, co neví.

Jak se Franta víc a víc učí a jeho okruh znalostí se zvětšuje, natahuje se taky mez znalostí a Franta si začíná uvědomovat, že vlastně spoustě věcí nerozumí.

Dokonce, když se srovnává s Pepou, zjišťuje, že Pepa rozumí věcem, kterým rozumí Franta, ale rozumí i věcem, kterým Franta nerozumí, o kterých ale ví, že jim nerozumí. A tak si Franta před Pepou připadá trochu jako mamlas:

Naproti tomu Tonda si před Pepou jako mamlas vůbec nepřipadá, protože z jeho pohledu Pepa ví navíc jen pár detailů, které si Tonda uvědomuje jako svoje mezery.

Takže když si můj kamarád začal připadat jako mamlas – že nic neví, má samé mezery a žádný expert vlastně není, i když by měl být a i když je jeho práce se za jednoho vydávat – je to pro něj a pro jeho práci vlastně velmi dobrá zpráva.

Mysl začátečníka

Zenový mistr Sunrju Suzuki opakovaně svým žákům doporučoval, aby si osvojili mysl začátečníka.

Začátečník svoji činnost dělá s naprostou pozorností. Duch začátečníka obsahuje mnoho možností, duch experta jich obsahuje málo. Začátečník kolem sebe kouká otevřenýma očima, všechno vnímá, všechno zvažuje. Začátečník se může mnoho naučit, expert se tolik nenaučí.

Sunrju Suzuki říká, že je dobré být expertem, ale mít ducha začátečníka.

To není úplně lehké. Celý život žijeme podle imperativů: „Buď expertem!“ „Vypadej jako expert!“ „Vytvoř zdání, že jsi expert!“ Proto je těžké osvojovat si mysl začátečníka a ve svém oboru kolem sebe koukat otevřenýma očima, ptát se na věci, které jsou jasné, přemýšlet nad tím, co už jsme mnohokrát viděli.

Mimochodem, některé školy koučování se vydávají i tímto směrem a záměrně používají naivní otázky. Ptáme se businessmana: „A proč chcete dosahovat zisku?“ Ptáme se akademika: „Proč píšete papery?“ Ptáme se sportovce: „Proč trénujete?“ A kupodivu tento prvek naivity – nebo podle Suzukiho prvek mysli začátečníka – přináší hluboká uvědomění a průlomy v práci klienta.

Kamarád za mnou přišel s blbou náladou: „Jsem odborník na baterky, vždyť já tomu svému oboru pořádně nerozumím.“ Tato depka na něj přišla, protože už má dlouhou mez znalostí. A může mu to pomoci mít zase mysl začátečníka. Může mu to pomoci znovu otevřít svoje oči a věci, které už mockrát viděl, konečně vidět.

Připadáte si ve svém oboru jako mamlas? Zatím ne? Vydržte. Jednou se vám podaří toho dosáhnout.

Jděte na Imagine Cup Workshop:

Proč tam jít:

• Dozvíte se informace.
• Seznámíte se s lidmi z Microsoftu, kteří se vám můžou hodit při účasti v Imagine Cupu i jinde.
• Seznámíte se s lidmi z MIC, kteří vám můžou pomoci s účastí v Imagine Cupu, nebo při realizaci vašeho (třeba drobného) podnikatelského startupu.
• Můžete dostat cenné informace k projektu, který na Imagine Cup chcete přihlásit.

Pokud nemáte tým a projekt pro účast v letošním Imagine Cupu, ale uvažujete o účasti v příštím roce, jděte tam taky. Pokud o účasti ještě neuvažujete, ale uvažujete, že byste mohli uvažovat, jděte taky.

Pokud váháte, že možná není vhodné, abyste tam šli, protože o IC neuvažujete dosti závazně, nebo nemáte dost nabušený projekt, nebo nevíte na co se vlastně ptát, nebo z jiného ostýchavého důvodu – jděte tam. Lidi, kteří workshop pořádají, znám, a vím, že vás nekousnou. Jestli kousnou, dejte mi vědět, domluvím jim.

Přihlašujte se.

Ale ještě než se přihlásíte, stavte se za možným vedoucím na kus řeči.

Kus řeči tohoto druhu je dobrý:

• Pro vedoucího – protože pak ví, kolik a jakých lidí se k němu hlásí a tuší pak, co budou obnášet přijímací zkoušky.
• Pro uchazeče o studium – protože se dozví, proč vedoucí téma vypsal a co od uchazeče očekává, a dozví se, jak přesně u daného oboru/tématu vypadají přijímací zkoušky.

Takový kus řeči není závazný – nenutí vás přihlášku pak skutečně podat. Nenapadá mě žádný z vedoucích doktorátů, který by se zlobil na studenta, že se jde zeptat na jeho téma. Naopak.

Letos – pokud jsem něco nepopletl – tento kus řeči bude mít ještě větší význam než v předchozích letech. Uchazeč o studium může podat pouze jednu přihlášku v rámci fakulty. V minulých letech student mohl podat přihlášky na různá témata a k různým vedoucím – někde ho nevzali, někde ano. Teď (pokud jsem něco nepopletl) je to hop nebo trop. O důvod víc zajímat se včas a nezjistit, jaký je o dané téma zájem a co přesně obnáší, až během samotných přijímaček.

Kdo se přihlašuje na doktorát (mluvím o tom, jak je to u nás, na FIT VUT, jinde asi podobně, ale jinak) přihlašuje se:

• Na nějaké téma.
• K nějakému vedoucímu.

To je velký rozdíl od studia bakalářského a magisterského, kde se člověk přihlašuje v zásadě „prostě ke studiu“. Těžko říct, jestli je důležitější téma, nebo vedoucí. Ale postavme to takto: Téma na vás nemůže kašlat nebo se vám věnovat. Seznam témat (a vedoucích) je na webu.

Čtěte, přemýšlejte, navštěvujte vedoucí, zajímejte se. Nečekejte s přihlašováním na květen. Nečekejte se zjištěním, o čem dané téma je, až na přijímací zkoušky. Nečekejte na zjištění, jakou podporu od vedoucího dostanete, až na říjen.

• Velká míra „hotovosti“ – neodevzdali jsme rozdělanou práci ale hotovou hru
• Technická dokonalost – akcelerace pomocí OpenGL 4 (kompatibilní s OpenGL ES 2), omezení vykreslování pomocí obalových těles a frustum culling, nový (?) algoritmus pro simulaci boids v lineárním čase, rychlá polygonální detekce kolizí
• Hratelnost – měli jsme čas na ladění hry samotné, výsledkem je velmi zábavná hra
• Content creation tools – vyrobili jsme znovupoužitelné nástroje pro vkládání nových objektů, výpočet kolizní geometrie pro průhledné objekty, nastavování vlastností objektů (kolize, zabíjení, fyzika). Zároveň jsou velmi použitelné, díky tomu hra obsahuje velký počet různých druhů objektů.

Co byste ještě udělali, kdybyste měli den navíc?

• Větší ladění hratelnosti (experimentování s jezírky, ubýváním energie a podobně)
• Skripty pro pseudonáhodné generování levelů (aby šel určit theme levelu, což by ovlivnilo typy vkládaných objektů, atd.)
• Dynamické osvětlování pro noční levely

Co nového odborného jste se naučili?

• Vymysleli jsme rychlý algoritmus pro simulaci hejna

Co nového dalšího jste se naučili / o sobě dozvěděli?

• Stárneme, už nevydržíme vzhůru tak dlouho jako za bakalářského studia
• Vývojářská pipeline (programování, vytváření assetů, …)
• Zjistili jsme navzájem svoje speciální schopnosti a skilly

Co vám nejvíce vyhovovalo po organizační stránce?

• Forma maratonu, práce přes noc
• Příjemné prostředí, atmosféra
• Feeding (pizza)

Co byste změnili na organizaci brněnského GGJ?

• Umožnit studentům FIT použít desktopy v učebnách, nenutit je nosit notebooky
• Zvát víc studentů co pije kafe, konvice byla celou noc plná a kafe vždycky vystydlo (byli to vůbec informatici !?)

Z jakého důvodu jste se GGJ zúčastnili? Co pro vás účast znamená?
Reprezentace fakulty, sociální událost. Byla to dobře ohraničená výzva s jasným cílem.

Jaké máte celkové dojmy z účasti v GGJ?
Vydařená událost, sešli se talentovaní lidé, vznikly zajímavé projekty.

V čem byla největší výzva?
Koordinace týmu, časový stres.

Vzkaz pořadatelům (cokoliv):
Keep up the good work!

Jaké jsou hlavní přednosti vašeho řešení? Na co jste hrdí?

• Že jsme to dodělali
• Na fyzikální model (skoky do výšky)

Co nového odborného jste se naučili?

• Tvorba 2D grafiky a artworku
• Práce s Unity

Co nového dalšího jste se naučili / o sobě dozvěděli?

• Že spát je fajn
• Není fajn dělat hrdinské činy
• Každý hrdinský čin je po zásluze potrestán

Co vám nejvíce vyhovovalo po organizační stránce?

• Pizza
• Organizátoři

Co byste změnili na organizaci brněnského GGJ?

• Zkrátit motivační videa
• Více propagace do světa
• Zvýšit optimismus nočních vrátných

Z jakého důvodu jste se GGJ zúčastnili? Co pro vás účast znamená?
Challenge accepted! A navíc se mi líbil předchozí Fairytale Marathon

Jaké máte celkové dojmy z účasti v GGJ?
Velmi pozitivní

V čem byla největší výzva?
Neutopit se v nabídce technologií

Vzkaz pořadatelům (cokoliv):
Pohodlnější židle a přímo pro jednoho z doktorandů: PUNK’S NOT DEAD!

Vyberu odpovědi, které mi přijdou zajímavé / charakteristické.

Jaké jsou hlavní přednosti vašeho řešení? Na co jste hrdí?

• originální nápad
• hratelnost
• multiplayer
• multiplatformnost
• nízká hw náročnost (cca 6MB paměti na Windows)

Co nového odborného jste se naučili?

• globální práce s SDL (2D grafika, eventy, síť, zvuky…)
• komplexnější využití SVN
• práce na hrách dobře rozděluje do týmu – mnoho nezávislých částí – minimální ‘idle’

Co nového dalšího jste se naučili / o sobě dozvěděli?

• tvorba her je zábavná
• schopnosti kombinovat nápady členů týmu do dokonalejšího celku

Co vám nejvíce vyhovovalo po organizační stránce?

• příjemná atmosféra
• občerstvení/sobotní oběd
• volnost tvorby

Z jakého důvodu jste se GGJ zúčastnili? Co pro vás účast znamená?
Zvědavost, chuť zkusit si tvorbu her. Vidět ostatní zájemce a jejich přístupy, nápady.

Jaké máte celkové dojmy z účasti v GGJ?
Hodnotná a zábavná zkušenost v příjmeném prostředí.

Vzkaz pořadatelům (cokoliv):
Díky moc, super zážitek

Jaké jsou hlavní přednosti vašeho řešení? Na co jste hrdí?

• Námět příběhu je slušný a má potenciál na větší rozvedení
• Základní myšlenky gameplaye (které byly ale implementované v minimální formě)
• Vizuální vzhled (ačkoli to není moje tradiční „vaše oči budou krvácet“, s výsledkem jsem spokojený)

Co byste ještě udělali, kdybyste měli den navíc?

• Levely, levely a levely (možná ještě nějakou tu programátorskou grafiku)

Co nového dalšího jste se naučili / o sobě dozvěděli?

• Že se ještě pořád dokážu vyspat na podlaze pod stolem

Co vám nejvíce vyhovovalo po organizační stránce?

• Dovoz sobotní pizzy byl velmi příjemný

Z jakého důvodu jste se GGJ zúčastnili? Co pro vás účast znamená?
Zábava, výzva, učení se nových věcí, seznámení se s novými lidmi.

Jaké máte celkové dojmy z účasti v GGJ?
Dobré. Výsledek našeho dvojmužného týmu nesplnil očekávání, ale i tak jsem spokojen, nálada byla dobrá.

V čem byla největší výzva?
Těžko říct, nejspíš tradičně v udržení námětu v úrovni realizovatelné za 48 hodin.

Vzkaz pořadatelům (cokoliv):
Tak zas příští rok (do Prahy se mi nechce )

Jaké jsou hlavní přednosti vašeho řešení? Na co jste hrdí?

• Program zabírá jen pár MB na disku
• Je snadno portovatelný na PC s OS jiným než Windows
• Jsem hrdý, že mi to podařilo udělat

Co nového odborného jste se naučili?

• Naučil jsem se efektivně vytvářet a definovat třídy a přátele v jazyce C++

Co vám nejvíce vyhovovalo po organizační stránce?

• Zázemí
• Rychlost internetu

Co byste změnili na organizaci brněnského GGJ?

• Vyřešit problém přístupových karet
• Lepší propagaci

Jaké máte celkové dojmy z účasti v GGJ?
Dojmy jsou pozitivní, organizátoři nic neopomněli, ochotně odpovídali na dotazy, trochu iritující byl systém přístupových karet, pokud nebyl vrátný na svém místě, nedalo se dostat dovnitř.

V čem byla největší výzva?
Vymyslet něco, co by bylo v mých silách zrealizovat.

Vzkaz pořadatelům (cokoliv):
Gratuluji ke skvěle zorganizované akci, doufám že vám podaří i napřesrok

Jaké jsou hlavní přednosti vašeho řešení? Na co jste hrdí?

• Gamedesignový koncept
• Atmosféra opuštěné vesmírné stanice
• Logické hádanky
• Plně 3D prostředí (díky Unity3D)
• Ambientní ozvučení

Co nového odborného jste se naučili?

• Systém detekce kolizí a triggery colliderů v Unity3D
• Použití Unity Asset Serveru
• Portování kódu mezi Javascriptem a C# (jazyky použité v Unity)
• Práce se shadery v Unity
• Kolektivní práce na game designu
• Zopakování základů 3D matematiky

Co nového dalšího jste se naučili / o sobě dozvěděli?

• Spolupráce v týmu v časovém pressu
• Že je možné programovat téměř 48 hodin beze spánku
• Rozdělení úkolů v týmu
• Ústupky a zjednodušení v gamedesign konceptu aniž by byla znehodnocena hra, ale zrychlen vývoj

Co vám nejvíce vyhovovalo po organizační stránce?

• Dodání potravin od organizátorů
• Žádná nevraživost mezi týmy, naopak atmosféra vzájemné pomoci a porozumění
• Klid pro práci
• Celková atmosféra a podpora organizátorů a přátelská nálada

Co byste změnili na organizaci brněnského GGJ?

• Lepší označení konkrétní učebny, kde se GGJ koná
• Regulace klimatizace (místy přetopeno, na chodbách naopak relativní zima)
• Rozeslání emailu pár dní před termínem o potvrzení účasti, příp. konání akce

Z jakého důvodu jste se GGJ zúčastnili? Co pro vás účast znamená?
Chuť se něco přiučit, spolupráce v týmu, kreativní vybití, chuť si zdravě zasoutěžit

Jaké máte celkové dojmy z účasti v GGJ?
Celkově velmi pozitivní

V čem byla největší výzva?
Navrhnout koncept gamedesignu, který se dá zvládnout ve dvou, přitom je zábavný a relativně originální

Vzkaz pořadatelům (cokoliv):
Díky za pořádání a osobní nasazení a doufám, že příští rok se bude akce opakovat.

Nepřišlo twittrem, jako poprvé, a neposlal mi ho žádný můj kamarád nebo známý.

Poslal mi ho prodejce zboží, které jsem chtěl objednat a chtěl jsem jednat o ceně.

Psal jsem mu takovýto e-mail:

Dobrý den,

Před dvěma měsíci jsem u Vás koupil XY – vše bylo v pořádku a jsem spokojen.

Teď bych potřeboval koupit stejnou XY.
Ve Vašem e-shopu ji nabízíte za A Kč, u konkurence (http://…) je i s dopravou za A-200 Kč.
Protože jsem byl s Vaším obchodem v minulosti spokojen, preferoval bych koupit XY u Vás. Byli byste ochotni mi poskytnout slevu, aby cena byla s dopravou stejná jako je u konkurence? V takovém případě bych u Vás XY objednal.

Děkuji!

Prodejce odpověděl celkem rychle:

Dobrý den,

velice nás těší, že jste s XY z našeho eshopu spokojen. Ceny jsou u nás nastaveny na nejnižší možné hranici, proto Vám bohužel nejsme schopni dát vámi požadovanou cenu. Pro vysvětlení posílám následující video: http://vimeo.com/9138794

Děkuji za pochopení

S pozdravem

Seš hajzl

Komunikace z obou stran korektní, já jsem se zeptal, dostal jsem slušnou a jasnou odpověď. Potud všecko v pořádku.

Ale. Vzpomínám si, že když jsem video viděl poprvé, připadal jsem si (jako asi všichni) na straně toho hospodského, prodavače, apod. Já nacením nějaký výzkumný/vývojový projekt a zákazník se na mě šklebí, že to je „nějaký drahý“. Já klientům říkám, kolik stojí hodina koučování a vidím podrážděný pohled, že „za to, že si jen povídáme, chceš takové peníze“.

Tentokrát jsem si ale video shlédl z druhé strany – poslal mi ho ten, kdo si stanovil svoji cenu, a já jsem v roli kverulanta, který ho chce odřít z kůže a žádá neférovou výhodu. Cítil jsem se stejně, jako by mi prodavač do mailu napsal (což nenapsal a pravděpodobně vůbec neměl v úmyslu – mluvím o svých pocitech): „Seš hajzl.“

Vyjednávat nebo nevyjednávat?

Nemyslím, že bych udělal něco špatného. Toho původního prodejce jsem si před dvěma měsíci vybral a proti jeho konkurenci upřednostnil: kvůli ceně, kterou měl nejnižší. I tentokrát jsem hledal toho, kdo mi identický výrobek prodá nejlevněji, za přijatelných podmínek.

To je soutěž prodejců. A mimochodem je to důvod, proč bych nikdy nešel do prodeje hotových výrobků, kde aktéři soutěží jen a pouze svojí cenou. Já chci být dobrý v tom, že dodám vyšší kvalitu, nebo dodám něco, co druzí prostě dodat nedokážou.

Každopádně. Tato příhoda mě přivedla k přehodnocení pohledu na to video. Jsem aji ten barman, aji ten zákazník. Je v pořádku, že se o ceně jedná. Je v pořádku, že zákazník chce snížit cenu a argumentuje cenami konkurence, budoucími obchody, vzorky levně nebo zdarma, čímkoli. Je v pořádku, když obchodník sleví a je v pořádku, když obchodník trvá na své ceně a tudíž neprodá a prodá jeho konkurent.

To video lže.

JE V POŘÁDKU, KDYŽ SE VYJEDNÁVÁ!!!

Co o tom soudíte? Máte zkušenost? Máte názor?
Napište komentář!

EDIT (22.2.2012): Zboží jsem objednal u zmiňované konkurence, v pořádku dorazilo (zabalené možná trochu pečlivěji než minule), žádné problémy. Cena nejlepší dostupná, služby přinejmenším ekvivalentní. I na příště budu vyjednávat.

Co se dá čekat od člověka? Zahrňte ho vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po temeno štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě. Dejte mu takový hospodářský blahobyt, aby nemusel nic dělat, než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel – a i za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu. Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrosti přimísil zkázonosný živel své fantazie. Právě ty nejfantastičtější nápady, ty nejhorší hlouposti si bude chtít ponechat…

(F.M.Dostojevskij)

Moc příjemná knížka. Krátká – čtení je tak na dvě hodiny, i s přestávkou na snídani. Výživná, hluboká, zábavná.

V knize je návod na zkušené a kvalitní neštěstí. Ukončete svoje nepoučené pokusy o neštěstí a zoufalství a přečtěte si, jak být v tomto oboru kvalitním profesionálem.

Sociálně orientovaný stát naléhavě potřebuje víc a víc bezmocných a nešťastných lidí a tento úkol není možné ponechat na diletantských pokusech snaživého občana-jednotlivce. Tak jako ve všech ostatních odvětvích moderního života i tady je zapotřebí, aby to celé řídil stát. Každý může být nešťastný; ale učinit ze sebe skutečně nešťastníka, tomu je potřeba se učit, tady člověk nevystačí s tím, že má nějaký ten osobní malér.

Cestu do pekel dláždí dobré úmysly, cestu do neštěstí zlatá slova. Píše je zdravý selský rozum, nemluvě o tom, že lidé vždycky dokázali zdravě vycítit a mít instinkt pro to, co se děje. Nakonec není vůbec důležité, jak tuto vynikající schopnost nazveme. V zásadě se jedná o přesvědčení, že existuje jen jeden správný názor: a to ten můj. Dospějete-li až sem, pak musíte záhy zjistit, že svět není takový, jaký by měl být. Tu se pozná, kdo je mistr a kdo diletant. Diletant dokáže jedině tak pokrčit rameny, ale nakonec se s druhými dohodne. Naproti tomu ten, kdo zůstává věren sám sobě a svým zásadám, nikdy nepřipustí planý kompromis. Bude-li si mít vybrat mezi „je“ a „má být“ (již v upanišádách se mluví o tom, jak významná je tato volba), bez zaváhání se rozhodne pro svět takový, jaký má být, a zavrhne ten, který je. Jako kapitán na vlastní lodi, kterou už opustily všechny krysy, pluje vstříc noční bouři neochvějně dál.

Sociolog Howard Higman z coloradské univerzity mluví v této souvislosti o „nespecifické zvláštnosti“ (non-specific particular) a jejím využití ve vztahu k partnerovi. Manželky podle něho například často dělají to, že ve vedlejším pokoji vykřiknou „No co to je?“ a čekají, že muž vstane a půjde zjistit, co se děje; stane se jenom zřídkakdy, že se přepočítají. Jednomu z Higmanových přátel se podařilo pootočit tuto archetypální situaci tím, že na manželku vyzkoušel stejný postup. Seděl v pracovně, když na něj žena zavolala přes celý dům: „Přišlo to?“ Ačkoli muž neměl ponětí, co, odpověděl: „Ano.“ Žena chtěla vědět: „A kams to založil?“ a on na ni přes celý dům zakřičel: „K těm ostatním.“ Poprvé za celé manželství mohl několik hodin nerušeně pracovat.

Jeden muž každých deset minut tleskl rukama. Když se ho tázali, proč to dělá, odpověděl:
„Abych vyplašil slony.“
„Slony? Vždyť tu žádní nejsou!“
„Ne? Tak vidíte!“

Stará panna, která bydlí u řeky, si stěžuje na policii, že se před jejím domem koupou nazí mladíci. Inspektor vyšle jednoho ze svých mužů, aby výrostky zahnal kus po proudu, kde nejsou žádné domy. Na druhý den volá žena, že mladí muži jsou pořád ještě na dohled. Strážník je jde tedy poslat ještě o kus dál. Za několik dní nato přichází žena znovu a rozhořčuje se: „Ze střechy, když si na ně vezmu dalekohled, jsou vidět pořád!“

Čím víc stopek rozmístí policie, tím víc řidičů je bude ignorovat, což povede k dalšímu „nezbytnému“ rozmisťování stopek.

Po návratu ze svatební cesty před něj manželka postavila k snídani na stůl obrovskou krabici kukuřičných lupínků.

Myslela to dobře (na vztahové úrovni) – domnívala se, že je má rád. Bohužel se mýlila (věcný úroveň). Muž ji nechtěl urazit a řekl si, že tu hrůzu s pomocí boží sní a potom jí řekne, aby to už nekupovala. Jako dobrá hospodyňka dávala ale žena pozor, a než muž stačil dojíst první várku, byla na stole další. Dnes, po šestnácti letech, se vzdal veškerých nadějí, že jí někdy bude moci šetrně naznačit, jak moc kukuřičné lupínky nenávidí. Dovedli bychom si představit její reakci.

Ve snu by mě nenapadlo vstoupit do klubu, kde přijímají takové lidi, jako jsem já.

(Groucho Marx)

Život je hra, jejíž pravidlo zní: To není žádná hra, tohle je smrtelně vážná věc.

(Alan Watts)

Prostřednictvím JICu a jejich Coffee Breaku jsem učinil osvětovou nabídku:

Inovačním firmám kolem JIC dám zdarma 5 hodin koučování na vyzkoušení.

Slajdy

Pro zajímavost – tu jsou slajdy k mé pětiminutové řeči:

Mluvil jsem o typu problémů, kde koučování může být účinné a kde se může velmi vyplatit. Business je o lidech a pracovat na lidských vlastnostech a lidských starostech má smysl.

Koučování je nástrojem, který pomáhá lidem pracovat na sobě a překonávat svoje omezení a problémy. O Gestalt koučování bych měl asi napsat zvláštní post a nesnažit se ho vměstnat do jedné věty. No, něco jsem o něm už napsal na svůj web. Ale delší text Gestaltu snad v dohledné době napíšu…

Ta nabídka

Firmám, které dělají vývoj v oblasti IT a pohybují se kolem JICu, nabízím 5 hodin koučování zdarma. Firma může těch 5 hodin využít pro jednoho člověka, nebo třeba rozdělit mezi dva. Spojení s JICem nemusí být úplně těsné nebo formální – prostě mám na mysli mladé firmy, které dělají vývoj/výzkum v IT.

Nabídka v této podobě platí do konce června a nebo do vyprodání zásob (mého času, který jsem si na to udělal).

Máte-li zájem, kontaktujte mě.

Avšak kromě teoretického a praktického učení existuje ještě třetí činitel, kterého je zapotřebí k tomu, aby se někdo stal mistrem kteréhokoli oboru – jeho zvládnutí musí být pro člověka věcí nejzákladnější důležitosti: nic na světě pro něj nesmí být důležitější než jeho umění. To platí o hudbě, o medicíně, o tesařství – a také o lásce.

(Erich Fromm: Umění milovat)

Jenže má. Napišme pár myšlenek, proč má.

Hercule Poirot o policejní práci

Nevlastním a nechci vlastnit televizi, takže k vysílání se dostávám jen v některé státem uznané svátky, kdy sbalím rodinku a jedeme k rodičům. Tentokrát mi koukání na bednu velice prospělo, protože jsem zahlédl střípek moudrosti Hercula Poirota. Houfec snad dvacíti policistů prohledával pláž ve snaze najít nějaký sebemenší důkaz související s vraždou. Pokud si dobře vzpomínám, nakonec nic nenašli. Poirotův nedovtipný kolega detektiv namítal: „Ale toto je ztráta času!“ Hercule Poirot na to: „Velká většina policejní práce je naprostá ztráta času!“

Moje zkušenost je podobná: Velká většina výzkumné práce je naprostá ztráta času. Často, přečasto se zkouší věci, které vypadají jako dobrý nápad, ale po otestování se ukážou býti nápadem špatným.

Akademici mají za úkol být mistři v tomto druhu mrhání časem. Mají usilovat o dokonalost algoritmů, mají hledat nejlepší možné řešení. A mají to pak předávat studentům.

-Wall -pedantic

Následující obrázek ukazuje, jak je to s úsilím o dokonalost.

Přímo na nás z něho kouká Paretovo pravidlo: s dvaceti procenty úsilí je možné dosáhnout osmdesáti procent teoreticky možného výsledku.

Zoufalci, odrbávači a notoričtí prokrastinátoři se pohybují v první části křivky, pro orientaci označené písmenem A.

Normální podnikatel nebo zaměstnanec se hledí pohybovat v segmentu B: Just ship it.

V segmentu C se pohybují neurotici a akademici. Akademici proto, že jejich práce je usilovat o dokonalost algoritmů a hledat nejlepší možná řešení. Ne „prakticky přijatelná“ ale „teoreticky nejlepší možná“. Práce akademiků je sledovat, kam se ubírá teorie (tj. nedostižný ideál, viz níže), a předávat to svému okolí, zejména svým studentům.

Anthrax v metru

Když už jsme u těch policejních metafor… Nikdy jsem nebyl na žádné policejní škole, ale představuji si, že policejní studenti se při výcviku učí třeba: Co dělat v případě, že teroristi rozptýlí anthrax v podzemce.

Vyštudovaný policista pak po škole přijde poprvé do práce, má hlavu nafouknutou poučkami o anthraxu a podobných abstraktnostech a vůbec neví, jak na ulici poznat kapsáře nebo dealera fetu. Ostřílený kolega se mu pak pošklebuje, zkušeně zkroutí zlodějíčkovi ruku za záda a říká: „Co vás na té škole učí za cipoviny? Neumíš základní věci!“

Skutečnou policejní práci (chytat zločince, vypisovat lejstra, zmáčknout informátory) se nováček učí až na ulici, škola mu k tomu nic nedala a, jak jsem psal v prvním článku, dát nemohla.

Postupy pro zvládání anthraxu v metru byly zatím (Bohu díky!) 100 procentům českých policistů naprosto k ničemu. A i když věci půjdou hodně špatně, 99,9 procentům budou k ničemu i v budoucnu.

Praxe je od prassein

Zkušený IT expert má dva spojence:

• praxi – z řeckého prassein, pracovat, dělat, jednat,
• teorii – z řeckého theorein, zvažovat, spekulovat, dívat se na.

Škola neumí dodat praxi a proč by měla? Praxi člověk získá v práci!

Škola – při vší nedokonalosti – usiluje o dodání teorie: uvažování, spekulování, dívání se. Docela dost dobře ji umí dodat kovářům a teologům. O něco hůř už expertům v informačních technologiích.

Některé věci už jsou pár let pevné (Turingův stroj, vyčíslitelnost a složitost, překladače, matematika, číselné soustavy), něco se pořád dost vyvíjí (strojové učení, zobrazování, masivní paralelismus, kryptografie, počítačové obvody, kvantové počítání). Takže kus teorie zůstane, kus za pár let zastará.

Možná IT expert celý produktivní život vystačí s HTML/JS/CSS. Možná použije kousek strojového učení, možná užije něco z kryptografie. Možná se všichni budeme přeučovat na kvantové počítání.

Každopádně velká většina teorie bude naprostou ztrátou času, tak jako velká většina policejní práce – podle moudrosti Hercula Poirota – je naprostou ztrátou času. Velká většina teorie je přípravou na něco, co se nestane – přípravou na anthrax v Pražském metru.

Nicméně, naší nadějí a jistotou do budoucna je Poirot, který nechá – nakonec zbytečně – prohledat pláž, policejní instruktor, který trénuje – nakonec zbytečně – zásah v zamořeném metru a IT nadšenec, který se dá – valným dílem zbytečně – na studia.

Toto byl původně komentář k zajímavému článku Jiřího Knesla „Má smysl studovat informatiku?“ Komentář se poněkud vymkl, takže z něho vnikl celý blogpost a pak se vymkl ještě jednou a vznikl druhý blogpost.

Zmiňovaný článek Jiřího Knesla se mi líbil a rozvířil mi v hlavě hodně myšlenek. Tu jsou některé z nich.

Kovářský synek jde do učení

Model učení a vzdělávání byl před dvěma sty lety asi tento. Kovářský synek se ve svých mladých letech vydal do Vídně, aby se naučil, jak tam kovají ty krásné mříže na Schönbrunnu. Až se to naučil, vrátil se domů a koval stejným perlíkem jako jeho otec a děd, akorát o něco lépe.

Když si to rodina mohla dovolit, poslala synka na univerzitu, aby se učil teologii (nic moc jiného se tam tehdy neučilo) a byl pak farářem. Studoval tam pár let, po která nasával dogmata a metodiku vedení náboženské obce. Teologie se v čase moc nemění, protože církev dělá všechno proto, aby se neměnila. Takže po studiích se jinoch vrátil do rodné obce a tam farářoval, to jest vytrvale uplatňoval znalosti a dovednosti, které se ve škole naučil.

Současný systém vzdělávání je silně zakořeněný v kovářině a teologii: jinoch jde do školy, tam se vyučí a v souladu s tím, co se během pěti let studia naučil, bude pak celý život kovat/farářovat.

Jenže s informačními technologiemi je ta potíž, že míra inovace oboru za rok je větší, než v kovářině za století a v teologii za tisíciletí. Vysoké školy v současné podobě vůbec nemůžou zastat v informačních technologiích to, co dokážou dát kovářům a teologům: připravit, vycvičit je pro vykonávání jejich povolání.

V IT povolání se člověk potřebuje jednou za dva, tři roky naučit úplně novým dovednostem, novému přístupu. Je potřeba celoživotní vzdělávání, o kterém se mluví, se kterým se nějak koketuje, ale pro které tu vůbec není nastavený žádný rámec. Výsledkem je, že dovednosti, které IT expert ve své práci potřebuje, se učí s příchodem do firmy a pak pořád dokola, až do důchodu.

Vysoké školy jsou průmysl dost pomalý a nepružný, národní školský systém je něco ještě pomalejšího a nepružnějšího. Nějaký posun od kovářsko-teologického modelu vzdělávání k systému relevantnímu pro IT bude trvat dlouho. Když to půjde dobře, tak já, až půjdu do důchodu, budu pozorovat svoje mladé kolegy (beztak čínské národnosti), jak rozjíždějí IT kurzy pro experty z firem. A tento nový model vzdělávání bude reagovat na stav v roce 2012 a bude opět beznadějně zastaralý.

Vysoké školy neumí a asi nikdy nebudou umět připravovat IT experty pro jejich každodenní práci. To umí jedině ta každodenní práce a zájem jednotlivce.

Tituly jsou na ho*no

Vysoké školy dávají úspěšným absolventům tituly. Před nějakým časem (v půli minulého století) psal o inženýrech Alexandr Solženicyn takto:

Inženýr? Já jsem náhodou vyrostl právě v inženýrském prostředí a dobře si pamatuji inženýry dvacátých let: jejich otevřený, jiskřící intelekt, jejich upřímný dobrácký humor, jejich lehkost a šíři myšlení, nenucenost, s jakou přecházeli z jednoho inženýrského oboru k druhému a od techniky ke společnosti a k umění vůbec. A pak ještě jejich vzdělanost, jemnost vkusu, jejich ušlechtilou řeč, plynule sladěnou bez prázdných slov; některý z nich trochu muzicíroval, jiný zas trochu maloval a všem se ve tváři zračila oduševnělost.

To bylo v době, kdy inženýrů bylo pár procent populace. Vysoké školy tehdy dělaly svého druhu veřejné inteligenční testy, kterými vybíraly a označovaly excelentní jedince. To bylo před klasicky zcestnou úvahou zaměňující příčinu za následek: „Inženýři jsou excelentní a tak pojďme dělat víc inženýrů, budeme mít víc excelentních lidí.“

Na maturitu se už teď nikdo v pracovních inzerátech neptá, protože ji mají prostě všichni, takže o ničem nevypovídá. Podobný stav přichází na bakalářské tituly už teď. Občas se o ně někdo zajímá, ale když na to přijde, za měsíc, dva, si ho ten, kdo ho potřebuje, opatří. Magisterské tituly budou brzo následovat.

To, že školy dělají státnice a opatřují jednotlivce jakýmsi puncem znalostí/dovedností/inteligence, přestává mít smysl, protože jím opatřují v podstatě každého, kdo si o titul řekne. Zaměstnavatelé a obchodní partneři zjišťují, že titul vlastně o ničem nevypovídá a nebudou se o něj zajímat. Začíná být jedno jestli, a jaký, školy vydávají.

Chceš? Můžeš. Nechceš? Nemusíš!

S masovostí vysokoškolského studia přicházejí, vedle zmiňované devalvace titulů, ještě další dva fenomény: stovky studentů v jedné posluchárně a přizpůsobení výuky těm nejslabším. Pokud někdo chce jen školou proplout, nemohl by si vysnít lepší podmínky.

Základní škola je povinná, kontroluje docházku, nutí děcka k elementární činnosti, znalostem. Vysoká škola nemá ani tuto schopnost. Nejen že nepůsobí jako testovadlo inteligence a schopností. Nefunguje ani jako donucovna, nalejvárna, bootcamp. Kdo chce projít nepoznamenán, cestičku si najde. Očima budoucího zaměstnavatele nic moc neznamená ten titul, nic moc neznamená ani ten fakt absolvování.

Co budoucímu zaměstnavateli zůstává k sledování na uchazečích o práci? Jestli se zajímá, jestli má vnitřní motivaci, jestli je ochoten se sám učit. Ale tyto vlastnosti má se školou i bez školy – proč by tedy do ní měl chodit?

Pokračování této trudné úvahy je v dalším článku, který snad vyzní pozitivněji.

Zmíním pár oblíbených chyb, které se vyskytují často. Dělám to proto, aby semestrální projekt splnil svoji funkci: včasné zachycení věcí, které by se v diplomce úplně nehodilo mít.

Některé věci sepsal už kolega Igor Szöke na svém blogu.

Přidám k nim ještě tyto:

1. Školní LaTeXová šablona je krásná. Kdo píše diplomku v LaTeXu a použije ji, bude mít krásný text, který vypadá profesionálně vysázený, a získá tím pomyslné body.
   
   Školní Wordová šablona je naproti tomu – a je mi to líto – ohavná. Kdo ji použije, bude mít ohavně vysázenou diplomku.
   
   Krásnost a škaredost textu technické zprávy hraje vliv na rozhodování oponenta a dalších čtenářů. Pokud můžete, použijte LaTeX. Pokud ne, naformátujte text hezčeji, než jak to umí zmiňovaná šablona. Vzhled desek a prvních „servisních“ stránek je závazný, zbytek diplomky formátujte podle svého vkusu.
   
   
2. Text je text, rastr je rastr, vektorová grafika je vektorová grafika. Nemíchejte to. Ano, udělat screenshot a vložit ho do textu je úžasně jednoduché. Ale když to uděláte se zdrojovým kódem (text) nebo s vektorovou kresbou, je to stejné, jako do úvodu práce napsat větu: „Práci jsem psal ve spěchu a zaměřil jsem se spíše na rychlé generování stránek, nežli na to, aby text byl kvalitní.“
   
   
3. Pořád bohužel vídám úplné nepochopení, co je to ta „teorie“. V jedné práci autor vysvětluje, jaký je rozdíl mezi koláčovým a sloupcovým grafem a ukazuje to na jednoduchých clipartových (a ještě škaredých rastrových) obrázcích v duchu: „Na obrázku 5 vlevo vidíte sloupcový graf, vpravo koláčový. Sloupcový se skládá ze sloupců, koláčový z takových jakože trojúhelníčků, co dohromady vypadají jako koláč.“ V jiné práci se píše, co je to psací stroj a přes čtvrt stránky je tam fotografie psacího stroje, aby nikdo nebyl na pochybách. Kdo má být čtenář takového textu? Co se má dozvědět?
   
   
4. Necitujte studijní opory. Citovat je třeba veřejné prameny, aby jakýkoli čtenář, který si práci z knihovny půjčí, mohl do literatury nahlédnout.
   
   Necitujte web, když to není potřeba (skoro nikdy to není potřeba). Už jsem to psal a napíšu to zase. Webová stránka může být za rok docela jiná než je teď, takže odkaz na webovou stránku je odkaz na něco nepevného, neurčitého. Kniha nebo vědecký článek se nemůžou v čase měnit, vždycky budou mít stejnou podobu. To, že jste je našli a četli na webu, je v pořádku. Odkažte se ale na článek (autor, název, konference, …), ne na webovou stránku (URL). To první bude na věky stejné a dohledatelné, webová adresa za tři roky pravděpodobně nebude existovat.

Máte zkušenost? Máte názor? Napište komentář!