Petr Koubský | Idées fixes

Josef Frais: Fackovaní andělé

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 12 May 2012 00:30:00 +0000

Dlouho jsem nečetl tak smutnou knížku.

Je smutná, protože ji napsal nemocný unavený muž.

Je smutná, protože ji napsal někdejší skvělý stylista tak špatně, že je dřina to dočíst.

Je smutná, protože dokumentuje úpadek a pád spisovatele, který napsal dvě až tři výborné novely, vyčuhující z tehdejší normalizační produkce jako tráva z betonu; a pár dalších docela slušných knížek.

Je smutná, protože v děsivé míře trpí neduhem mnohých pamětí: já, já, já. Já byl nejlepší, nejodvážnější, nejpracovitější a především nejskromnější. Uměl jsem všechno.

Je smutná, protože okatě a nešikovně vynechává všechno, co se autorovi nehodilo do pozitivního obrazu vlastní osoby.

Tohle by pořád ještě šlo. Tohle je pořád ještě v mezích špatných memoárů. Dál to bude horší.

Fraisova knížka je smutná především proto, že celým tímto svým úsilím sdělit, že nebyl režimní kurva, ukázal autor zcela jasně, že režimní kurva byl. A očividně si to vůbec neuvědomuje.

Udavačské historky z prostředí ostravské bohémy začátkem sovětské okupace, jimž je věnováno hodně místa, přitom nejsou to důležité. Stojí v nich slovo proti slovu, těžko říct, jak to bylo doopravdy, soudit někoho z dnešního pohodlí a bezpečí je levné. Frais vyšel ze svých buřičských let s vroubky a šrámy, měl před režimem co napravovat a postupně - ne najednou - to dokázal. Krok po kroku, od dvouměsíční vazby za příživnictví a podmínky za protistátní činnost až po peněžitou cenu ÚV SSM a přijetí u Husáka. Vždycky si ovšem, chceme-li mu věřit, myslel svoje, vždycky byl proti „nim“. (A dokonce mu to svým způsobem věřit můžeme. Očividně dokázal zastávat více názorů najednou, všechny upřímně. Což myslím bez ironie, zcela věcně.)

A vždycky se s „nimi“ stýkal, přátelil, jaksi náhodou se ocital na jejich oslavách a dýcháncích, nechal se od nich plácat po zádech. V životopisném vyprávění se nenápadně objevují další a další jména. „Kdoví proč, tehdejší ministr kultury Milan Klusák měl pro mě jakousi slabost...“ „Jan Pilař, který si připisoval zásluhu, že mě 'objevil', mě pozval ke svému stolu, kde seděl také šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka...“ „Můj přítel, básník Jaroslav Čejka, připomněl mé jméno...“ „Na druhou stranu jsem si nikdy nedovedl říct o nějakou výhodu...“ „Další mladí funkcionáři svazu [spisovatelů] (...) a přesto moji přátelé Josef Šimon, Kamil Mařík a Karel Sýs...“ Nikde Frais nepíše, jak se seznámili, jak k těm přátelstvím přišel. A bylo by to, opět bez ironie, přece zajímavé.

Nebyl členem komunistické strany. Nebyl udavačem. Byl a je praktikující katolík. Byl paličatě svůj - v některých ohledech. A přes to všechno byl pevnou oporou režimu. Takoví jako on mu byli cenní, propůjčovali straně a vládě jistou legitimitu, důvěryhodnost, snad i sympatii. Časem si to uvědomil, poznal svou cenu.

Svůj životopis odvyprávěl špatně, nudně - což je s podivem, protože i když ho budeme brát cum grano salis a držet se jen doložených faktů, pořád je pozoruhodný a dal by se určitě pojednat poutavěji. I když mu nebudeme věřit všechno, stejně je zjevné, že je mužem devatera řemesel a ještě více talentů, že má vtip i odvahu. Vyučil se horníkem a šest let fáral. Nikdy si neudělal maturitu. Ve dvaceti si povídal s Ginsbergem a vystupoval s Karlem Krylem. Psal pro divadlo a hrál v něm. Celý život má těžkou klaustrofobií (horník!), bez úspěchu se pokoušel léčit, trpěl jako zvíře. Od sedmdesátých do devadesátých let byl nábytkářským dělníkem, skladníkem a vedoucím skladu, za komunistů se nikdy vlastně nestal profesionálním spisovatelem. To mu přihrávalo náměty a pomáhalo u soudruhů: hleďte, dělnický autor!

Vlastně jím byl. Napsal poctivý hornický příběh Muži z podzemního kontinentu, samosebou trochu učesaný, jak to doba chtěla, ale s podivem, jak málo vlastně. A napsal to jazykem, který prozrazuje dobře načteného Vančuru a dobře zapřeného Vaculíka. Napsal Klec plnou siláků, příběh o pádu první republiky a okupaci, a dokázal to udělat nečítankově a silně. Napsal nesmírně působivý příběh adolescentní lásky Válka mezi labutěmi, oko nezůstane suché a namyslím to ve zlém. Pak to šlo z kopce, napřed pomalu (Narozeniny světa, Den, kdy slunečnice hořely) a dál čím dál tím rychleji.

Prošel dost šíleným dětstvím (opět: budeme-li mu věřit). Jeho otec byl právě takový zelený mozek jako románová postava podplukovníka Zouleho, otce klukovského vypravěče Klece plné siláků. Svou matku shrnul jediným slovem: mrcha. (To zamrazí. I když to zdůvodnil docela přesvědčivě.) Psycholog by z toho odvodil leccos, pokud jde o Fraisovo pozdější pragmatické chování. Z chladu chlad.

Jenže: no a co? Těžké dětství měl kdekdo.

Mohl svůj životopis pojednat poutavěji, jenže to by musel psát víc pravdy, nevytahovat se tolik, neomlouvat si nic. Větší člověk by to dokázal a prokázal by tím společnosti službu poučnou i očistnou. Vlastně měl šanci napsat velkou knihu, poctivou, generační; co už mohl ztratit, teď?

Nejpodivnější na Fraisově životní dráze mi připadá období po roce 1989. Psal v té době jako stroj, většinou pod pseudonymy. Cokoli, co Ivo Železný a Baronet dovedli prodat. Kovbojky, sci-fi, červenou knihovnu a taky cyklus o válce pohledem důstojníka wehrmachtu - pod pseudonymem Helmuth Nowak. Bylo těch knížek za jednadvacet let přesně osmdesát! Plus redigování dalších knih, překlady... Obdivuhodná píle a výdrž. Bral všechno, splnil jakékoli zadání, sepsal falešné vzpomínky agenta rumunské Securitate i „rytířský román pro ženy“, ať to znamená cokoli.

A tohle všechno pořád není to nejhorší, ještě ne. Až teď.

Nejhorší je hluboká, trpká ukřivděnost. Ubližovali mu pořád a mu všichni. Rodiče, příbuzní, učiliště, kolegové, kamarádi z mládí, ženy (tam je zdrženlivější, malé plus), skoro celá Ostrava, literární kritici, komunistický establishment, asi nejvíc ze všech pak „elitáři“ (míněni opoziční intelektuálové a umělci; disidenti).

(Ne že by to bylo černobílé. Fraisův povzdech nad kamarády, kteří na jaře 1990 objevili, že vlastně byli celý život tajnými disidenty, je plně na místě. O to se ani nepokusil, připisuji k dobru.)

Křivda, výčitka. Nedoceněn, očerňován, pomlouván. Naštvaný na celý svět. Musí to být hrozný život - zase bez ironie: tento pohled na svět znemožňuje být šťastný. (Nemohl takový být vždycky, ač to implicitně o sobě tvrdí; to by ty rané knihy nedokázal napsat.) Je nesmířen, neodpouští, u některých konkrétních osob nelze vztah popsat jinak než jako nenávist. I k dávno mrtvým. Rozešel-li se s někým, tedy ve zlém. Pochopitelně: vždyť se stal obětí křivdy, vždycky.

Je tam moc málo slov o tom, že by měl někoho rád. (Nepočítáme-li „Děvy šly za mnou jako omámené...“) Není tam - snad jsem to nepřehlédl - ani slovo o tom, že sám někomu ublížil, třeba jen málo, a že mu je to líto.

Psát paměti je riskantní. Mnozí tím prokážou, že svůj život nepochopili. (Nejspíš všichni, svým způsobem.) Ale tak málo reflexe, jak to předvedl Josef Frais, to je přece jen vzácnost. Nevyčítám mu, že je, jaký je. Nevyčítám mu ani to, že si nesype hlavu popelem; kdyby hrdě sdělil, že ví, co dělal a nelituje toho, uznal bych to. Vyčítám mu, že nestojí pevně rozkročen jako některý z chlapských hrdinů svých románů, ale uhýbá a hrbí se a fixluje jako ten podplukovník Zoule, mistrně napsaný konformní zbabělec s maskou hrdiny a tvrďáka. Frais si v něm bohužel předpověděl budoucnost.

Je to smutná knížka, protože je o prohře člověka, který měl na víc.

(Tato - recenze? úvaha? je též u mne na Goodreads. Bývá tam zvykem knížky hvězdičkovat, od jedné do pěti. Tuhle neumím.)

Za Modestem Kamojedovem

noreply@blogger.com (akb) — Tue, 14 Feb 2012 17:40:00 +0000

Zemřel člověk, kterého jsem si vážil.

Neznali jsme se a znali. Mluvili jsme spolu dvakrát, ale nejmíň stokrát jsme polemizovali na síti. Vždycky, bez jediné výjimky, jsem prohrál, protože on měl v těch sporech vždy pravdu. Měl víc znalostí, lépe argumentoval, byl prostě chytřejší. Patřil jsem mezi jeho oblíbené terče. Nevím, zda ho na mém psaní něco zajímalo jaksi seriózně, nebo zda jsem jen vhodně doplnil jeho sbírku exotů, do nichž se s potěšením sarkasticky trefoval. Nezáleží na tom, užitek jsem z toho měl tak jako tak. Naučil jsem se díky němu vyjadřovat se opatrněji, víc přemýšlet, než něco plácnu. Po čase jsem zjistil, že píšu s jeho stínem za zády. Jestli si to přečte, najde tam chybu? Legrační, on o tom samozřejmě neměl ani tušení. Naučil mě znovu pokoře, která se mi lety profesionálního psaní otupila. Jsem mu za to nesmírně vděčný.

Budu si Eduarda Ecka pamatovat pod jeho internetovým nom de guerre Modest Kamojedov.

Románový Modest Kam(n)ojedov, náměstek ředitele pro věci hospodářské Výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví (VÚČAKO) je postava poměrně nesympatická. Těžko si však představit, že by si Eduard zvolil za pseudonym jméno některého z četných kladných hrdinů řečené knihy, bylo by to v rozporu s jeho důsledně ironickou a sebeironickou stylizací. Modest mu musel naprosto vyhovovat: přímočarý tvrďák, kterého se všechny pohádkové i nepohádkové bytosti bojí a jdou mu z cesty.

Z oné podivuhodné knížky, Pondělí začíná v sobotu od bratrů Strugackých, bych pro něj ovšem vybral dočista jinou postavu: Cristóbala Juntu. Kdo četl, ví.

Jiní ho jistě znali jinak, více a lépe. Já se o něm hodně napřemýšlel spíš na základě pocitů než faktů. Přesně to, co jemu by se nelíbilo. Byl velice přísný, pokud jde o metody poznání: věda, fakta, laboratorní deník, statistika. Tvrdá data. Tam, kde nejsou, mlčme. Zároveň byl praktikující katolík. Radil a pomáhal, mohu osobně dosvědčit. Chodil na ryby. Měl ženu a dvě děti. Byl špičkový telekomunikační odborník. Renesanční člověk; spousta lidí v jednom.

Internetový VÚČAKO včera zavřel dveře napořád. Průměrná inteligence a noblesa českého webu klesly. Pořád se mi tomu nechce věřit. Pořád čekám, že pod tento blogpost připíše komentář, v němž se mu šetrně vysměje a pak jeho obsah vyvrátí pomocí statistických dat, které jsem si já zapomněl vygooglovat. Kdepak. I ten nekrolog by si napsal líp.

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? Kazatel 3:22

Prostě se zeptejte, většinou to stačí

noreply@blogger.com (akb) — Fri, 03 Feb 2012 13:24:00 +0000

Většina z toho, co publikuji bez zprostředkovatele, je opatřena licencí Creative Commons typu BY-NC-ND. Smíte to přetiskovat, jak se vám zlíbí, smíte výňatky použít ve svých vlastních výtvorech. Musíte vždy uvést, že autorem jsem já a nesmíte to využít komerčně (bez mého souhlasu; kdykoli přijdete na to, jak se na něčem, co posílám do světa, dají vydělat peníze, určitě se mi ozvěte a domluvíme se). Když tyhle podmínky zachováte, není vaší povinností mi o svých záměrech říkat, souhlas máte udělen předem.

Když je vydavatelem někdo jiný než já, typicky u článku napsaného pro noviny, pak tohle neplatí. Takový text smíte bez omezení linkovat a citovat v rozumném rozsahu. (Nevím, co ještě je rozumný rozsah, vím, že celý text není rozumný rozsah.) Chcete-li víc, musíte se zeptat vydavatele. Můžete se samozřejmě zeptat i mě, ale můj názor není rozhodující. Na takové žádosti stereotypně odpovídám „Já proti tomu, že si otisknete celý můj článek, nic nemám, ale než to uděláte, musíte požádat vydavatele o souhlas. Obraťte se na ...“. Tím to pouštím z hlavy, dál to není moje starost.

Myslím, že kolem záležitosti s Pirátskými novinami udělali kluci z Lupy zbytečně velký rámus, ale pravdu mají. Zákonná práva vydavatele jsou jasná: na text mají práva Lidovky a na fotku Internet Info. Mně osobně to převzetí ani trochu nevadí, ale postoje a požadavky svých vydavatelů vždy respektuji.

Hlavní na tom ale je, že se stačilo zeptat. V Lidovkách i Internet Infu by, myslím, s použitím textu a fotky skoro určitě souhlasili. Potřebné kontakty lze snadno dohledat nebo jsem je mohl zprostředkovat já. Má mailová adresa je od hlavní stránky Google Search vzdálena jeden klik. Příště se prostě ozvěte a bude to mnohem příjemnější pro všechny. Jestli si piráti myslí, že kvůli žádosti o souhlas by byli jaksi méně piráty, pak je mohu ubezpečit, že ne.

432 faktoriál

noreply@blogger.com (akb) — Sun, 22 Jan 2012 17:04:00 +0000

Harshad alias Nivenovo číslo (jak správně česky? harshadické? určitě ne Harshadovo, neboť to není ten případ) je takové celé číslo, že je dělitelné svým ciferným součtem. Nejmenší netriviální Harshad číslo v desítkové soustavě je 12, protože je dělitelné součtem 1 + 2. Následuje 18, 20, 21... (Čísla od jedničky do devítky jsou Harshad automaticky, neboť jsou identické se svým ciferným součtem; desítka a její mocniny také automaticky, protože ciferný součet je 1.)

Pro ty, kdo si rádi hrají s čísly, to je zajímavé samo o sobě, ale proto to nepíšu. Jde mi o jinou věc. Vezměte si řadu faktoriálů:

1! = 1, 2! = 2, 3! = 6, 4! = 24, 5! = 120, 6! = 720, a tak dále.

Všechno to jsou Harshad čísla. A kdybyste v té řadě pokračovali, bude to tak stále. Ověřování by vás asi rychle přestalo bavit, už 30! je řádu 10³² a spolehlivě zjistit všechny jeho číslice s běžnými nástroji je obtížné. Podstatné ale je, že byli takoví, kdo nelenili. A tak se zjistilo, že ne všechny faktoriály jsou Harshad čísly. Nejmenší, kde to neplatí, je 432!, číslo řádu 10⁹⁵².

Tolik ke spolehlivosti indukce a smyslu pochybnosti.

(Inspirace: Fifty na blogu Tylera Cowena.)

Názorné vyučování

noreply@blogger.com (akb) — Fri, 20 Jan 2012 01:25:00 +0000

Je zkouškové období. To znamená, že chodbami se občas skoro nedá projít; blokují je dobře známé hloučky čekající na zkoušku. Šel jsem odkudsi kamsi a o hodinu později zpět. Složení skupiny, kterou jsem se proplétal, zůstalo téměř stejné. Hodinu, dvě, tři; čekají. Posedávají na zemi, protože židlí a laviček je málo. Vzdáleně to asociuje uprchlický tábor.

Dost nešťastný způsob, jak to dělat v jednadvacátém století, ne? Studenti by se přece měli na ústní zkoušku zapisovat na konkrétní čas. Přihlásím se na 11:15 a přijdu v 11:10, nečekám na chodbě od osmi ráno.

Drobný háček: školní informační systém ISIS tuhle funkci nemá.

Není to zásadní překážka. Dá se vyrobit například sdílená tabulka v Google Docs, do níž se studenti zapisují. Nebo stačí někam vyvěsit kus papíru. Jenže i tak málo práce navíc může být příliš mnoho.

Čímž se dostáváme k návrhu informačních systémů. Jejich fungování formuje každodenní realitu. Programátor, který by umožnil jednoduše a uživatelsky přívětivě rozdělit ústní zkoušku na šuplíčky s časy pro jednotlivce, by pomohl ušetřit spoustu času a nepříjemných pocitů. Když tři hodiny čekáte na chodbě, nenaladí vás to do nejlepší formy. Není to důstojné. Posiluje to v člověku pocit, že celá ta škola je pěkná šaškárna a učitelé nafoukanci.

A oni většinou nejsou. Jen nemají tu funkci v ISIS, která by je postrčila správným směrem. Stačí málo, abyste člověka přiměli dělat správné věci. Stačí ovšem ještě méně, aby je nedělal.

Budoucí architekti & analytici informačních systémů, kteří teď na VŠE studují, nechť pokládají průběh takto organizovaných ústních zkoušek za velmi užitečný praktický doplněk svého vzdělání.

p. f. 2012

noreply@blogger.com (akb) — Tue, 10 Jan 2012 00:00:00 +0000

Letos jsem rozeslal toto PF na tři písmena:

Mayové přestali tesat // mlž plstí trhl // monstrum políbilo tchána // maratónci přijeli tramvají // mnoho pichlavých trnů // malý pilný trouba // manažer polkl tabletu // Mařku Pradou trumfneš // mimořádně podivná továrna // mafie přetáčí tachometry // minou potopili trajekt // meze počítačové tomografie // mešita poblíž Teheránu // málo průhledný tendr // mrazivé peklo Titanu // mokré průsvitné tričko // modelky pijí Tuborg // mošt proudem tryská // mladá pružná těla // major přichystal trhavinu // milenka preferuje teplo // myši piští tence // melancholie panenských tajemství // mírný pokles tlaku // magie pevného topůrka // Marie podlehla tesaři // máme prázdné talíře // manželům puchří těsnění // mastíme pánev tukem // Microsoft pomlouvá tučňáky // modrý pardubický trolejbus // majetek přináší těžkosti // mravenců plné trenýrky // mumie pěti Tibeťanů // mim předvádí tuleně // macecha pěstuje tchoře // mangem poškodil telefon // Medveděv Putinovi tančí // monumentální pomník trpaslíka // masivně paralelní technologie // mečem přetni tepnu // měření pomocí tyče // morče potkalo tarbíka // montéra pomilovala třikrát // Maďar přepral Turka // miska přezrálých třešní // můžeme pojíst telecího // měsíční pravidelné trápení // muslimka půvabných tvarů // mužně přijmout trest // Mendělejevova periodická tabulka // matrace proležená tlouštíkem // Mongolové potřebují tlumočníka // maniak pracuje tvrdě // marihuanu pěstujeme tamhle // motorová pila tíží // minutový přehled tisku // mikcí přemohla tabu // mámení potrhlého topologa // máslo pašují trollové // makrela pamatuje trias // Mže Plzní teče // mží před Tachovem // mitochondrie pradávných tvorů // mloci připlují tiše // musíš projít tmou

p. f. 2011
všechna starší p. f. (až do roku 2005, kdy jsem tenhle zrádný nápad dostal)

Co máme číst?, zeptali se

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 07 Jan 2012 13:48:00 +0000

Jeden dluh: začátkem prosince jsem měl jakýsi seminář v Dětské televizi Liberec (což je mimochodem velmi sympatická záležitost udržovaná v chodu dobrovolnickým nadšením). Dostal jsem tam otázku: co kvalitního máme číst na webu?

Na to se samozřejmě dá odpovědět, že se na to nedá odpovědět. Záleží přece na tom, co kdo hledá, oč se zajímá, co potřebuje znát. Jenže já slíbil, že si to rozmyslím a něco poradím. Jediný způsob, jak se to dá udělat, je rezignovat na objektivitu. Což jsem učinil a pak už to šlo. Zde je tedy velmi neúplný seznam toho, co bych poradil komukoli, kdo má chuť řídit se zrovna mým názorem.

Jde o „začátečnický“ výběr, užitečný hlavně tomu, kdo se teprve začíná orientovat. Po několika letech budete mít nějaký podobný seznam sami, jistě se od mého bude lišit.

Zpravodajství a komentáře - ČR

Česká pozice; promyšlené komentáře a často také původní investigativní žurnalistika. Server založila skupina novinářů, kteří se odtrhli z týdeníku Euro, v čele stojí jeden z velkých mágů české mediální scény István Lékó.
Deník Referendum; vyhraněně levicové komentáře, špička intelektuální levice u nás, samozřejmě poněkud salónní.
České noviny; vydává ČTK, takže dost střízlivé, uměřené, věcné. Milý rozdíl proti bezděčným bulvárům, které na internetu produkují některé velké deníky.
E15; stručné a velmi relevantní ekonomické a politické zpravodajství, trocha komentářů.
iVysílání; videoarchiv České televize, živé vysílání ČT 24.
Český rozhlas; pěkně udělaný zpravodajský web a moderní audiopřehrávač všech stanic Českého rozhlasu.
FS Final Word; denně jeden krátký komentář k aktuálnímu dění v ČR, v angličtině. Píše pražský Američan Erik Best.

V zájmu vyváženosti jsem chtěl přidat taky nějaké pravicově/konzervativně orientované médium, jenže o žádném dobrém nevím (což rozhodně neznamená, že neexistuje). Snad někdo doplní příslušný tip v diskusi, dík předem.

Zpravodajství a komentáře - svět

BBC World; pořád ještě, řekl bych, nejlepší žurnalistika na světě.
CNN;
Al-Jazeera; výborný zdroj nejen o arabském světě, ale o všem, co není USA & Evropa.
The Guardian; mírně levicové britské noviny, pěkná ukázka toho, jak má vypadat digitální podoba deníku.
The Weekly Standard; přesně ten druh inteligentního konzervativního týdeníku, který chybí u nás.
Slate; úspěšný experiment z dob internetové bubliny, čistě webový zpravodajský magazín, takový Time jednadvacátého století...
Salon; ...a jeho hlavní konkurence.
F.A.Z.; nejlepší noviny, čtete-li německy.
Neue Zürcher Zeitung; totéž.

Tolik, pokud jde o neplacené zdroje. Do naprosté špičky patří také The Economist a The New York Times, v obou můžete narazit na paywall, tedy některé články nemusí být přístupné, zvlášť ty starší. Aktuální obsah zatím lze číst volně, může se to ale změnit.

Internet, počítače, média a podnikání v této oblasti

GigaOM; moje nejoblíbenější zpravodajství z internetového světa, střízlivý pohled.
Wired; výborný časopis s velice obsáhlým webem, nejlepší je vybrat si jen některé sekce (třeba hry, hudba, software, věda...) a sledovat je přes RSS.
Engadget; všechny nové technické hračky, recenze.
TechCrunch; dění na internetu pro podnikatele a geeky. U nás začal nedávno Petr Král vydávat komentovaný výběr z TechCrunch pod názvem Drkot.cz.
O'Reilly Radar; technologické trendy.
Lupa; zaběhnutý český server o internetu, podnikání a technologiích.
Médiář; dobré zpravodajství i drby ze světa českých médií, jak internetových, tak klasických.

K výjimečným osobnostem, jejichž blogy se vyplatí sledovat, patří zejména:

Seth Godin; marketingový guru, publicista.
Clay Shirky; odborník na nová média, sociální sítě a crowdsourcing.
Paul Graham; zakladatel startupového akcelerátoru Y Combinator, vývojář, investor a manažer.
Joel Spolsky; vývojář, teoretik a praktik programování, podnikatel.
Scott Berkun; komentátor, publicista, autor několika výborných knih.

U nás mají podobný vliv (v náhodném pořadí :):

(A spolu s nimi další, kteří ale moc nepíšou, spíš přednášejí, učí, vystupují na sociálních sítích...)

Zajímavé názorové blogy

Tady se nedá jednoduše napsat, „o čem“ to je: über Gott und die Welt, jak by řekl Němec, tedy o všem a čemkoli.

Inspirace, přemýšlení, zábava

TED; TED je dnes velká skupina konferencí probíhajících po celém světě na rozmanitá témata se společným podtitulem Ideas Worth Spreading. Stovky brilantních přednášek, které na webu TED najdete, vám mohou sloužit jako průvodce vším, co vám neřekli ve škole. Některé obsahují i české titulky.
longform.org; výběr dlouhých článků - kvalitního čtení z různých zdrojů na nejrůznější témata.
xkcd; komiks pro übergeeky, chytrý, veselý a smutný. Píše Randall Munroe. Kultovní záležitost.
Dilbert; taky kultovní záležitost, ale pro jinou generaci formovanou jinými životními zkušenostmi - pro národ žijící v open space. Píše Scott Adams.
Saturday Morning Breakfast Cereal; komiks hlavně o vědě, sexu a... vědě. Píše skvělý Zach Weiner.
Cuketka alias Martin Kuciel, člověk, který naučil českou internetovou generaci vařit, mlsat a rozumět jídlu.
El Souk alias Michal Hromas, kuchař, kterým bych v povědomí národa rád nahradil jak Babicu, tak Pohlreicha.
iLiteratura; recenze knížek a ukázky z nich, záběr pokrývá velkou část beletrie vydané v ČR. Obětavě provozuje překladatelka Jovanka Šotolová.
AllMusic; obrovská encyklopedie pop i váž hudby.
Pitchfork; recenze hudby pro náročného posluchače.
Viceland; hustý! :)

Pochopitelně se to nedá stihnout všechno, ani to nemá smysl. Vyzkoušejte, vyberte si, obměňte, doplňte. Část uvedených zdrojů je lepší sledovat přes RSS, část přímo, ale na to rychle přijdete sami. Poslední rada: nenechte si od nikoho vnucovat jeho seznamy :)

TBN a já: malá změna

noreply@blogger.com (akb) — Mon, 02 Jan 2012 15:13:00 +0000

Dva roky jsem působil ve společnosti Internet Info jako tzv. programový ředitel Tuesday Business Network. Včera jsem tuto vizitku odložil a nadále jsem zase jen a dočista na volné noze. A gun for hire.

Z vnějšího pohledu to mnoho neznamená. Na akcích TBN i na některých jiných podnicích pořádaných firmou Internet Info mě nadále budete vídat jako moderátora nebo aspoň jako návštěvníka, podle toho, jak se to kdy tematicky a časově sejde. Nadále budu také mluvit do obsahu chystaných konferencí. Jen se už nebudu podílet na žádných organizačních záležitostech, což věci bezpochyby prospěje :)

Byla to dobrá zkušenost, poznal jsem zevnitř pozoruhodnou firmu, seznámil jsem se s několika prima lidmi a bude mi potěšením s nimi pracovat nadále.

Proč mám dva blogy? (a tak podobně)

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 31 Dec 2011 18:19:00 +0000

K začátku nového roku jsem udělal trochu pořádek ve svých online aktivitách. Vedle tohoto blogu Idées fixes jsem spustil nový, který se jmenuje Doporučená denní dávka.

Doporučená denní dávka je tím, čemu se říká curated content. Skládá se tedy ze stručně komentovaných a co nejlépe otagovaných odkazů na zajímavé články a obrázky. Obsahové zaměření se těžko popisuje; prostě jsem se pokusil ze svých roztěkaných zájmů udělat přednost a podělit se s těmi, kdo na tom jsou podobně. Hi-tech, geekoviny, věda, příroda, fotky, hudba. Sociologie, média, matematika, budoucnost. A tak. Curated content vychází z názoru (který velmi silně sdílím), že automatické filtry informací jsou sice dobré, ale živé jsou lepší.

K čemu dva blogy? První rozdíl jsem už popsal: liší se typem obsahu. Idées fixes ponechávám pro své autorské texty a úvahy. Možná se vám nelíbí, jak píšu, ale přesto vás zaujme, jaké články a informace vybírám v Doporučené denní dávce. Možná na tom budete právě opačně. Rozhodně chci, abyste měli na výběr.

Dále jde o frekvenci příspěvků. DDD bude mít několik nových příspěvků denně. Idées fixes spíš několik měsíčně (pokud se zas trochu rozepíšu). Blog s velkou frekvencí novinek se čte jiným způsobem než ten klasický. Doporučenou denní dávku si můžete také dát do RSS čtečky, ale možná najdete jiný způsob čtení, který vám bude vyhovovat více. Třeba se na ni budete chtít jen občas podívat. Třeba se rozhodnete sledovat pomocí labelů jen část obsahu — například technologie. Pro curated content také existují specializované aplikace pro mobily a tablety. Ke čtení DDD mohu doporučit především Flipboard (iOS) a Google Currents (iOS a Android).

A konečně: Doporučená denní dávka je okrajovou součástí většího projektu, který spustím během prvního čtvrtletí 2012. Věc, na kterou mlhavě myslím už několik let, dostala konečně pevné obrysy a brzy ji nabídnu zákazníkům. Už se klepu nadšením a napětím, ale ještě nic neřeknu.

Kromě obou blogů ještě používám další online nástroje. Mou primární sociální sítí je Twitter (to znamená, že víceméně pořád sleduji, co se tam děje), jako sekundární budu používat už jen Google+ (to znamená, že se tam občas podívám, občas něco připíšu, ale je to doplňková a rekreační aktivita). Účet na Facebooku sice neruším, ale nebudu ho nadále používat, ledaže by se tam začalo dít něco velmi zajímavého (nemyslím, že je chytré říkat, že už nikdy více a tak). Na Twitteru mám vedle osobního účtu @petrkou ještě účet @4IT460 pro komunikaci se svými studenty na VŠE a (napříště už jen anglicky psaný) účet @IT_Czech (jehož činnost co nevidět obnovím).

Vedle toho mám značně zanedbanou osobní stránku, kde by se měly všechny tyto aktivity sbíhat. Musím ji dát do pořádku, což je také úkol pro první čtvrtletí. V tuto chvíli to není ani tak stránka jako spíš kovářova kobyla. Více využívat budu svůj účet na Slideshare. Stále ještě mě zajímá Quora a Instagram.

Během let jsem vyzkoušel mnoho dalších nástrojů (a budu v tom pokračovat). Vede mě k tomu profesionální i osobní zájem. Z některých se vyklubaly blbiny. Jiné jsou fajn, ale už je nepotřebuju, nezaujaly mě, nemám na ně čas. Jestli jste se přihlásili ke sledování některého z mých účtů, jenž se teď jeví jako mrtvý, pak je velmi pravděpodobné, že skutečně mrtvý je. Časem ho smažu. Na webu to je dnes asi stále běžnější způsob, jak věci fungují — mrtvých říčních ramen zanesených ulámanými mrtvými větvemi tam je až až. Zajímavější je samozřejmě, kde to naplno žije a proudí.

A ještě při té příležitosti: pěkný nový rok 2012!

Evropa. Několik poznámek.

noreply@blogger.com (akb) — Thu, 15 Dec 2011 01:27:00 +0000

Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.

Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.

Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.

Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.

Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.

Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.

Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.

Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.

Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.

Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.

Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.

Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.

Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.

Jízda na hyperbole

noreply@blogger.com (akb) — Sun, 20 Nov 2011 22:46:00 +0000

Vladimír Kokolia je moudrý muž.

První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.
(...)
Při naději dožití 75 let by člověk myslel, že se v třiceti sedmi ocitá v polovině života. Avšak podle prožitého času si první půlku odžil už dávno, v závislosti na použité metodice to může být např. ve třech letech. Příklady metodik, včetně odvození vnitřního trvání prenatálního období nechávám na příště. Mohu ale prozradit už nyní, že se v bříšku pohybujeme v řádu desítek milionů let.

Jenže to platí i naopak. Když je vám dvacet, představuje rok dejme tomu padesátinu zbytku vašeho života. Když je vám padesát, je to už dvacetina, tedy dvaapůlkrát méně. V šedesáti desetina. Křivkou našeho života je větev hyperboly. Od nekonečna v nule k nule v — nekonečnu? (Tady se názory rozcházejí.)

Čím jste starší, tím trestuhodnější je plýtvat časem.

K tomu sociálnímu státu

noreply@blogger.com (akb) — Wed, 19 Oct 2011 12:36:00 +0000

iDnes zveřejnila zprávičku, že přibývá důchodců, kteří už nemají na živobytí, nezvládají platit nájem a končí na ulici. Souběh deregulace nájemného a postupujících reforem. Myslím, že velká část tohoto problému je teď těsně pod hladinou a teprve se vynoří. Povídám si běžně s lidmi, kterým po zaplacení nájmu a poplatků za energie zbývá z důchodu patnáct stovek, dva tisíce. Přežít z toho lze i v drahé Praze, když se uskrovníte na minimum, nebo když máte něco našetřeno. Rozhodně však ne důstojně. A hlavně to je na doraz, další utažení šroubu se už zvládnout nedá.

To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.

1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?

Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.

Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.

Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.

2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.

3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.

4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.

Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.

Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.

Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.

Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.

Steve Jobs 1955 - 2011

noreply@blogger.com (akb) — Thu, 06 Oct 2011 00:38:00 +0000

Když oplakáváme slavné, oplakáváme kus vlastního života, protože ať chceme či ne, velké osobnosti vytvářejí a definují prostor, v němž pak žijeme.

Steve Jobs nám kus toho prostoru vytvořil moc hezky.

Posunul technologii dál, protože ukázal, že musí mít duši a že ji mít může. Zasloužil se o radostnější a přemýšlivější svět. Točila a točí se v tom samozřejmě hromada peněz. Vtip je ale v tom, že po většině jemu podobných zbude jen ta hromada peněz, tedy z dlouhodobého pohledu nic. Jobs změnil svět. Ne tím, že nám prodal pěkné přístroje, ale tím, že nás přiměl jinak uvažovat o věcech, jež se pomocí těch přístrojů dělají. Otevřel nové možnosti. Napsali to už jiní: byl to náš Edison.

Bude nám chybět. Ale tu změnu nám už nikdo nevezme a dá se s ní dál pracovat.

A Pixar by o něm měl udělat pěkný film.

Příští stanice 1974

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 17 Sep 2011 23:58:00 +0000

Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.

Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).

A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.

Z informací, které jsme ještě pochytili:

Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)

Čistě jen pro záznam

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 17 Sep 2011 22:38:00 +0000

...Bootcamp, o němž viz níže, byl pro letošek definitivně zrušen, takže všem, kdo plýtvali vášněmi v diskusi, jednak dávám za pravdu, jednak se omlouvám. Tak to někdy chodí.

Na čem zrovna pracuji: Bootcamp

noreply@blogger.com (akb) — Wed, 03 Aug 2011 10:48:00 +0000

Už půldruhého roku se chvílemi méně, chvílemi více podílím na obsahu konferencí a jiných akcí sdružení Tuesday Business Network čili TBN (to Tuesday se má správně psát verzálkami, ale tak daleko jsem ještě neustoupil), jež patří pod společnost Internet Info. (Dokonce mi vnutili vizitky s titulem programového ředitele, což se mi nelíbí, protože se tím značně nadceňuje můj význam. Jsem jen kluk, co do toho trochu dělá.) Některé ty akce byly a budou prima (myslím, že hodně se nám povedly třeba Success Stories nebo Televizní seriál), v případě některých jsme měli snahu a výsledek byl průměrně neslaně nemastný. Třeba jste tam někdy byli a máte názor sami. Zpočátku mě to bavilo, pak nebavilo a teď zase baví, protože snad konečně začínám přicházet na kloub tomu, jak se to má dělat. (Taky jsem se ale poučil, jak se nasedá do rozjetého vlaku. Zatím jsem vždycky jen něco zakládal nebo pracoval sám na sebe a se sebou.)

Nikdy jsem tady nelákal na žádnou naši akci, tentokrát si ale myslím, že bych výjimku udělat mohl. 26. - 27. srpna pořádáme Bootcamp a já bych tam potřeboval co nejvíc dobrých a tvořivých účastníků. Vysvětlím.

Bootcamp je taky blbé slovo - bože můj, já snad nikdy nedělal nic, co by nemělo špatný název! (Nejmarkantnější příklad jsou Softwarové noviny, které jsme odjakživa představovali slovy „ani softwarové, ani noviny“. Dobrý úvod to většinou nebyl.) Jak známo, skutečný bootcamp je výcvikový tábor pro nováčky v ozbrojených silách, jehož smyslem je dát jim pořádně zahulit. Když já byl na vojně, říkalo se tomu přijímač a byl to hnus. Pak se toho slova chytli vtipálci manažeři a tím pádem přišlo k nám jako označení intenzivního školení/semináře/workshopu pro podnikatele a manažery. Bootcampy pořádané TBN bývaly pověstné, rozdávaly se na nich zelené mikiny a obsah byl nabitý užitečnými dovednostmi hlavně pro startupy.

Publikum ovšem jednak stárne (ti věrní), jednak mládne (ti noví), každopádně se mění. Informace, kterak podnikat, jsou daleko dostupnější než dřív. Proto jsme se letos poprvé rozhodli udělat Bootcamp trochu jinak než v minulých letech. Nezašli jsme tak daleko, abychom změnili název (což mě chvíli mrzelo), ale zato jsme hodně přemýšleli o účastnících, tedy o vás. Na rovinu řečeno, chceme vás vyvést z míry, možná trochu rozhodit (a tím inspirovat). Žádná učebna a kurs marketingu, to si zařiďte jinde. Program spolu s týmem TBN a se mnou sestavuje Petr Maňas, což je dobře, protože on je praktičtější, zatímco já se snažil dodávat ulítlejší (a non-IT, non-byznys) nápady.

Výsledek posuďte sami. Budeme tam mít Danu Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; socioložku Jiřinu Šiklovou; podnikatele na vozíku Romana Pospíšila; IQ a EQ rozcvičky za pomoci filmových ukázek; nějaká další překvapení, o nichž ještě pořád jednáme; a celoodpolední emocionálně/inteligenčně/sportovní hru s pravidly, jaké jste ještě nezažili (já taky ne - psychologicky brutální). Budeme si povídat o jaderných haváriích, o pádu z koně a asistenčních psech, o tom, proč je česká společnost zacyklená do neschopnosti změnit se. Souhrnně se to jmenuje Okamžiky, které rozhodují.

A celé to nebude fungovat bez účastníků, kteří program dotvoří na místě a rozsvítí. Takže vám nabízím a doporučuji - přihlaste se a přijeďte. Já vím, stojí to nějaké peníze, s tím nic nenadělám. Ale budeme se vám snažit dát za ně maximum. Zase jednou bych rád zkusil, co všechno jde a kdo se přidá.

Jo, a zelené mikiny nebudou, budou trička v Navy :) Blue. Je to na pěkném místě. A možná společně založíme novou tradici.

Nepopřeješ sluchu

noreply@blogger.com (akb) — Wed, 27 Jul 2011 23:53:00 +0000

D-Fens: I helped build missiles. I helped protect this country. You should be rewarded for that. But instead they give it to the plastic surgeons, you know they lied to me.

Sergeant Prendergast: Is that what this is about? Is that why my chicken dinner is drying out in the oven? You're mad because they lied to you? Listen, pal, they lie to everyone. They lie to the fish. But that doesn't give you any special right to do what you did today.

Anders Behring Breivik je úspěšný člověk. Je slavný, má spoustu nových kamarádů, které sice nikdy neuvidí, ale na jejichž podporu se může spolehnout. Záměr, který chystal léta, se mu vydařil nad jeho vlastní očekávání. Čeká ho teď příjemně vybavené vězení, kde bude střežen čtyřiadvacet hodin denně - hlavně proto, aby mu nikdo neublížil, protože to teď je a dlouho bude jeho hlavní obtíž.

To hlavní, oč usiloval, mu vyšlo dokonale: vnutil politikům a veřejnosti svou agendu. Návod: až budete mít pocit, že víte o nějakém problému a nikdo vás nechce poslouchat, postřílejte nějaké děti lidí z establishmentu, čím víc, tím líp. Zabere to.

Vy můžete za to, že zemřeli, říká nám (a mnozí to po něm opakují). Vy jste vinni, protože přikyvujete špatné politice, nebo ji dokonce aktivně děláte. Kdybyste byli jiní, mohli ti lidé žít.

Stará hra, stará a špinavá a k uzoufání primitivní a stejně na to vždycky spousta lidí naletí. Protože agresivita a manipulace funguje.

Jo, ta politika (kolem přistěhovalců, islámu, multi kulti atd.) je v některých ohledech opravdu špatná. Na světě je vůbec spousta věcí v nepořádku. Ale to nikoho neopravňuje střílet. Nepředstavuje to žádnou polehčující okolnost. Ani to nikoho neopravňuje (to sloveso jsem nezvolil náhodou ani snadno) brát Breivika vážně. Nebo dokonce připustit zcela chorou myšlenku, že jeho čin je jakousi odplatou za masakry, jež spáchali jiní lidé na jiných lidech. Nic z toho, co Breivik (a každý, kdo spáchal něco podobného) říká, se nesmí brát vážně a používat v seriózní diskusi. To není otázka moralizování nebo dokonce upírání svobody slova. To je otázka sebezáchovy společnosti.

Nepopřeješ sluchu masovému vrahovi!

Souvislost mezi (nepochybně existujícími a závažnými) problémy soužití v Evropě a masakrem v Norsku existuje jen v hlavě psychopatického střelce. Jestli ji náhodou vidíte i někde jinde, jste pod jeho vlivem a měli byste s tím něco dělat. (Anebo patříte k jeho novým kamarádům a tím pádem si asi moc rozumět nebudeme.)

Může to vypadat jako hraní se slovíčky, ale namouduši není: evropští politikové a veřejnost musí udělat něco praktického proti národnostnímu a náboženskému a kulturnímu napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci; musí to udělat rychle; a nesmí to udělat pod diktátem či vlivem Breivika.

Že to bude pod jeho vlivem tak jako tak? Může být a nemusí. Jak se pozná, že to pod jeho vlivem nebylo? Jednoduše: podle přijatého řešení. Jestli bude pokrytecké, prázdné, žádné nebo naopak diskriminační (vůči komukoli), zkrátka nedemokratické, pak Breivik vyhrál. Jestli se o řešení ani nepokusíme, pak vyhrál tuplem. Jestli bude někdo argumentovat domnělou vinou obětí, jakkoli zastřeně, pak je to zmatený hlupák nebo Breivikův kamarád nebo oboje.

Nejlepší komentář v češtině - obávám se dokonce, že jediný, který stojí za to číst - napsal k Breivikovi muž s názory tak opačnými oproti mým, že víc už snad ani nelze: Roman Joch. Kromě části předposledního odstavce to kdykoli podepíšu. A mé výhrady k pasáži o zbraních jsou spíš praktické než politické. Určitě bychom se dohodli.

Třeba se nakonec dohodneme všichni. Ne že bych tomu moc věřil, ale zkoušet se to musí.

Mimochodem: jsem přesvědčen, že na rozdíl např. od krize sociálního systému, na kterou rozumný recept neexistuje, se multikulturalita v Evropě dá zvládnout docela dobře, i když ne rychle. Žádnému politikovi se do toho nechce. Změna statu quo - jakákoli - totiž vyvolá simultánní řev zleva („Diskriminace! Rasismus!“) a zprava („Cizinci žijí na náš úkor! Islámské nebezpečí! Teroristé!“) Jelikož Evropa nedisponuje žádným Churchillem, který by slíbil a splnil pot, krev a slzy, je to na lidech výrazně menších než on. Mohou ovšem dokázat stejně velké, ba větší věci: když se dohodnou.

Opakuju, ne že bych tomu moc věřil.

Tři velmi stručné příběhy o českém školství

noreply@blogger.com (akb) — Thu, 06 Jan 2011 13:19:00 +0000

Úterý, devět třicet ráno, v Praze za slušné viditelnosti vrcholí zatmění Slunce. Kantor učí zeměpis a napomíná neukázněné žáky, kteří natáčejí hlavy k oknu ve snaze vidět aspoň něco.

Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“

Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.

p.f. 2011

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 01 Jan 2011 22:35:00 +0000

andělé rozkradli nebe // autocenzura rezignovaného novináře // analfabeta rektorem neuděláš // armáda rabuje Nazaret // ateistovo rušné nanebevzetí // adié regulovanému nájemnému // amputace raněné nohy // antidepresiva rozdejte nezaměstnaným // Assange rozzuřil naivky // Arab rabína neobřeže // Afghánce rozehnali napalmem // američtí roboti nastupují // agronomové rukují nazítří // až rozkvetou narcisy // alibi rafinovaného náměstka // alkohol rozjaří návštěvu // angažujme rodiče nestydů // Achillův rezavý nůž // anatomovi rychle napověz // abstinentovy rozpačité námluvy // anabáze rudých námořníků // abatyše rosomákem nepohrdne // asociace registrovaných nudistů // anarchistům rozkazy nesvědčí // atlet rudý námahou // airbus roluje nazpátek // anýz rulíkem nenahradíš // asketova romantická noc // anšlus Rakouska Německem // Ahmadínežádův raketový nosič // astroložka republice nevěří // Antikrist rozprodal Narnii // autista rumunské národnosti // autorčiny ruce nezahálí // alpinista rourou neprošel // azbuku Rusům neberte // almužna rebelům nemocnic // antarktická rašelina nehoří // atestujte ropu Norům // Apači rokují nonstop // adresujte radním nabídku // autority razí neologismy // ani ránu nadarmo // atentátník rázuje nalehko // agresivní roj našinců // avantýry rozmarné nymfy // abeceda racionální nevěry // antikoncepci Ratzinger neschválí // archivář riskuje nepříjemnosti // aféra různých neviňátek // abdikujte raději nyní // Amazonka rybaří nahá // anonyma ropucha nepředčí // adopce rejsků nutriemi // antabus rumem nezapíjet // animální rytmy náměsíčníků // abnormálně ryzí nikl // alimenty revolucionáři neplatí // anexe ráje nácky // ani rekviem nedohráli // ať rozhodne náhoda - anebo rychlé neutrony // archu roubí Noe // asembláž relevantních nesmyslů // apokalypsu raději ne

Stará péefka

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 01 Jan 2011 17:32:00 +0000

...na tři písmena:

2011: nechte se překvapit
2010: BPD
2009: PVK
2008: KJZ
2007: DTS
2006: MSK
2005: ŽSO

Pedály

noreply@blogger.com (akb) — Sun, 05 Sep 2010 14:51:00 +0000

Nedosáhnout na pedály motokáry je pokořující zkušenost pro kluka, který se právě začíná cítit jako velký. Plně to chápu. Zkouším mu vysvětlit, na kolik pedálů v životě taky nedosáhnu, ač se na ně cítím, ale nakonec je ta metafora úmorná i pro mě. Ukazuje se být jedním z těch pedálů.

Řetězová hra pro bloggery: #7linkscz

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 17 Jul 2010 14:28:00 +0000

The 7 Link Challenge (#7links) je výzva, která se objevila na Problogger.net. K #7linkscz (to je hashtag na Twitteru, podle nějž najdete další účastníky, aniž byste tam nutně museli mít účet) vyzvala Eliška Hutníková české blogery. Ideou je publikovat post se 7 odkazy na 7 článků podle daného klíče. (Opsáno od Misantropa, který opsal od Větrovky.)

Můj první post: téměř nachlup je to šest let (kterážto koincidence mě svedla, abych se připojil), jmenoval se Chtěl jsem to tady mít hezčí.

Post, který mě nejvíc bavilo psát: Americká noc (Generace). Měl jsme na chviličku pocit, že jsem se dotkl něčeho opravdu důležitého, jenže to zas pak uteklo stejně jako ta podivná noc tenkrát na Floridě. „Opakem lži není pravda, ale jiná lež“ - těžko si asi mohu nárokovat autorství téhle myšlenky, ale tehdy jsem ji objevil, jak se pěkně říká, nezávisle.

Post, který měl skvělou diskusi: subjektivně se mi nejvíc líbila diskuse k Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete), ale je hodně osobní.

Cizí post, který bych si přál napsat sám: ó jé! Takový nacházím tak jednou týdně. Třeba ze zaniklého již blogu Na schodišti v domě leží stokoruna prakticky všechno, totéž platí o Vose na jazyku Martina Jaroše, která je snad někde archivovaná, ale já to neumím teď narychlo najít. Dtto Kamojedov, Malý čtenář, velmi často Jura Hlavenka, Patrick Zandl, Martin Malý, Pavel Šuchmann, dost často Štěpán Kotrba (no dobře, to není technicky vzato blog) a Dan Dočekal - to jsou lidé, jimž závidím jejich dovednost přemýšlet a pak to napsat. Hrozně bych si přál umět tohle jako Pixy, což ale taky není blogpost v pravém slova smyslu. Jeden jediný text... dobře, tak tedy Vladimír Kokolia a od něj Jiné světlo na začátku než na konci tunelu.

Můj nejužitečnější post: To nemůžu přece rozhodnout já, podle ohlasů se však zdá, že to byl neučesaný průvodce Londýnem, přidávám link na aktualizovanou (i když už zase zastaralou) verzi.

Můj post s nejlepším titulkem: titulky neumím, co byste chtěli od člověka, který vymyslel název „Softwarové noviny“? Snad tedy... Komenská loďka.

Post, který by si mělo přečíst víc lidí: Eschatologie pro mateřské školy.

Hommage à 5.B

noreply@blogger.com (akb) — Fri, 18 Jun 2010 11:51:00 +0000

Myseľ dokorán (poznámky z TEDx Bratislava)

noreply@blogger.com (akb) — Mon, 31 May 2010 01:55:00 +0000

Na počátku byl TED, z něj pak vznikly různé TEDx a v sobotu se jeden takový konal v Bratislavě. Byl jsem tam a vrátil jsem se nadšen.

Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.

Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.

TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.

Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)

Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“

Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.

Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.

A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.

Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“

Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“

Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...

Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.

Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.

A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)

Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.

Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?

Vidím to před očima

noreply@blogger.com (akb) — Sat, 17 Apr 2010 21:55:00 +0000

Když jsem byl kluk, uměl jsem si představit elektron.

Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.

Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)

Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?

Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.