Tento rituál praktikuji pravidelně několik let, těšívám se na něj, protože mám rád otevření (pomyslné) nové knihy, protože mě to navíc učí hledat pozitiva na minulosti. Myslel jsem, že na svém blogu vypíši vše, co mi za ten rok udělalo radost. Že se podělím o úspěchy a také že představím, co od následujícího roku chci. Mohl to být dost dlouhý text. Určitě bych se v něm chlubil a možná byste mysleli, že žiji v pohádkové říši, kde ani nestíhám odškrtávat to, co mi udělalo radost.

Na tomto webu, stejně tak na sociálních sítích, se snažím dělit o povzbudivé myšlenky. Možná někoho inspiruji, do velké míry ale pomáhám sám sobě. Proč to nepřiznat. Psaním o vděčnosti nedávám signál – buďte vděční za každou maličkost, stejně jako jsem vděčný já. Naopak si tím utvrzuji, že vděčným mám být. A tak je to se vším – radostí, plánováním i efektivitou.

Mohl to být dlouhý výčet radostí, které mě za ten rok potkaly – skutečně, nebylo jich málo, byl to úžasný rok. Nikomu, vám a ani sobě, nebudu ale nalhávat, že se pouze dařilo. Nechci se upínat na negativní události, ale i z nich člověk (paradoxně) čerpá sílu, poučuje se. Já bych rád, abych se z nich v tomto novém roce poučit dokázal.

Mohl to být opět čistě optimistky laděný příspěvek, vždyť příchod nového roku po tom přímo volá. Jenže život není pouze o vůni a květech, to ví každý z nás. Nechci a nebudu nalhávat, že trny jsou a také občas píchnou. Některé si pro nás připravil Osud a zdá se, že jsme proti nim bezmocní. Jiné si vytváříme vyloženě sami, i když si to často nepřiznáme. Síla myšlení dokáže být udivující – a dokáže většinu z trnů otupit nebo nás před zraněním ochránit.

Dokážeme být neuvěřitelně mocní – mnohdy si vystačíme pouze se slovem nebo jediným pohlazením. Jenže nejen naše myšlení, ale i Bůh (nazvěte si „To“ dle svého uvážení) ovlivňuje náš život. Stejně tak i naše moc má své hranice. Neumíme ji totiž využívat často správně. A někdy ani nestačí.
Nepropadejme domnění, že pouze my sami dokážeme zázraky. Můžeme být silné osobnosti, ale bez přátel a partnerů neujdeme takový kus cesty. Alespoň já ne. Věřím (vím), že bez své ženy bych dnes nejenže nepsal tyto řádky, ale ani takový web nečetl. Mohl bych být spokojený, ale určitě bych nebyl tak šťastný. A být šťastný po uplynulém roce, v němž se ne vždy pouze dařilo, je to, zač děkuji. Své ženě, přátelům, Bohu a také sobě.

Vaší mantrou se může stát moudrost vyčtená z knih, odposlechnutá z okolí, citát, nebo vlastní uskupení toho, po čem toužíte a co by vám dodávalo sílu. Rozdělil jsem si ji na dvě části – jednu pro ráno, druhou k večernímu uléhání. Nepřekvapím nikoho, když zdůrazním, že v takové „modlitbě“ má velmi silnou moc naše vděčnost. A pro správné naladění také to, že nepoužíváme podmiňovací způsob, dokonce ani ne budoucí. Chceme-li být zdraví, poděkujeme zkrátka za to, že JSME zdraví. Nebudu si nalhávat, že zatímco večerní vděčnost se mi poměrně dobře dařilo praktikovat, s rány to bylo obtížnější. Ostatně, po zazvonění budíku máme ve zvyku spíše vzdychat nebo „proklínat“. Rozhodl jsem se v tomto směru změnit a vytvořil si dvě takové mantry, o které se s vámi podělím. Současně budu rád, když i vy přidáte do komentářů své vlastní… popřípadě zkušenost či názor, zda má smysl něco takového ráno či večer vůbec přeříkávat.

Ranní

Mé srdce hoří láskou, má mysl touží po poznání. Mé tělo je zdravé a silné, mou duši naplňuje radost a klid. Mé kroky vedou po cestě, kterou jsem si zvolil. S pokorou a odpovědností přijímám dar tohoto dne.

Večerní

Děkuji za dnešní příležitost být součástí světa. S vděčností ukládám nabyté zkušenosti do mozaiky života. Usínám s pocitem naplnění a radostného očekávání.

Tehdy jsem seděl u stolu s jedním ze svých dobrých přátel, člověkem, kterému jsem onen nepříjemný stav popsal. Vždy jsem myslel, že takové momenty mají základ v unavenosti, chybějící motivaci, mnohem bolavější však byl pocit, že se mi zkrátka nedaří. On mi však v rozhovoru tento dojem obrátil v něco naprosto opačného – smír a dobrý pocit z toho, že stojím.

Semínko, které zasadíme do země, nevidíme nějaký čas. Proč? Sbírá síly a zapouští kořeny hlouběji do hlíny. Až po určité době vyleze napovrch. Roste a roste, pak se však zastaví. Ale jde jen o zdání. Protože znovu nabírá síly a živiny, zpevňuje se a v růstu nad povrchem pokračuje až po nějakém čase.

Když máte pocit, že se vám nedaří, položte si otázku, jestli tohle není právě ta chvíle, kdy je čas na zastavení. Ano, můžete sice být na místě, ale ve skutečnosti dál rostete. Třeba díky odpočinku. Třeba tím, že si vezmete knihu, protože na práci nemáte dostatek energie. Třeba tím, že v takové chvíli teprve najdete čas na to, abyste někoho ve své blízkosti objali. Jestliže chceme být dostatečně silní, mít pevné kořeny, bude takových zastavení potřeba více než dost…

Nedávno jsem své úřední a konzultační hodiny zrušil, protože jsem se necítil dobře. Únava, dost možná i nějaký ten „bacil“. Šel jsem si lehnout. V kanceláři se mě snažil vyhledat jeden zahraniční student, věci pro něj jsem měl nachystané a předávala mu je má asistentka. Když se (v angličtině) ptal, zda jsem či budu v práci, chtěla vysvětlit moji nepřítomnost tím, že jsem příliš zaneprázdněný. Místo „busy“ však omylem řekla „happy“. Student z budovy odcházel pravděpodobně hodně zmatený.

Když jsem se této historce dosmál, uvědomil jsem si, že jde vlastně o úžasný argument, jímž mohu lidem vysvětlit, proč nemám chuť či čas se věnovat nějaké pracovní záležitosti, úkolu, který bude třeba očividně nedůležitý nebo zkrátka nepřichází ve správný čas. Místo vágního „promiň, ale jsem teď hodně zaneprázdněný“ (a kdo není?!) zkrátka řeknu „promiň, ale jsem teď příliš šťastný“.

O své budoucnosti přemýšlím prakticky kdykoliv, když vezmu do rukou diář, nebo když si o víkendu procházím GTD. O své budoucnosti přemýšlím prakticky kdykoliv, když usedám za volant, když si zkouším boty, když rozkrajuji narozeninový dort. Není to nic pochmurného, že v každé takové chvíli se objevuje myšlenka na konec. Nejen kdy, ale také jak by měl projekt být zrealizován? Kdy chci dorazit na místo a jakým typem jízdy se mi to podaří? Budou mi boty sloužit ještě za tři roky? Co chci od dalšího roku?….

Do budoucnosti cestuji vlastně častěji, než do práce. Nikde ale nevisí jízdní řád, ani netuším, co si na takovou cestu vzít. Mnohdy se na cestě ocitnu, aniž bych to vědomě chtěl. Mé Já existuje právě teď, ale také v čase, na který si ještě nemůžu sáhnout.
Nemusím nutně směřovat za konkrétním (a velkým) cílem. Se stavem toho, co teprve bude, se snažím seznamovat už jen z důvodu, že nevím, jestli si vzít teplejší svetr. Když bych ale měl pojmenovat člověka, kterým budu za deset let, bude cesta do budoucnosti vyžadovat pečlivější přípravu.

Na takovou cestu si nepotřebuji balit svačinu, místo ní vezu pocit přítomnosti a jednu velkou pestrobarevnou mozaiku minulých zkušeností. (Jde o mozaika zvláštní, protože je velká, ale dokáže být hodně skladná, vejde se do podvědomí). Během jízdy potkávám lidi. A víte, že jde pouze o ty, které potkat chci? Ne, nemusím je mít všechny stejně rád, dokonce můj vztah může být vyloženě neutrální, ale tím, že sedí coby spolujezdci poblíž mě, nebo je míjím pohledem z okýnka, vím, že mají být součástí mé budoucnosti. U každého z nich prožiji letmý okamžik otázky Váží si mě (ještě/už)? Snažím se rychle rychle vyčíst z tváří, jestli jsem je potěšil nebo naopak zklamal. Kdy? Třeba zítra.
Cestování je silnou směsí otázek a odpovědí. Jen jak se optám, dám si odpověď, která nemá za úkol nic jiného, než utěšit mou duši. Když se tváří někdo smutně, okamžitě se mi zrodí v mysli představa činu, který tuto negativní emoci promění v její opak.
Jak tak putuji, dolepuji střípky do své mozaiky. Sklíčka jsou to hodně průhledná (snad ani o sklo nejde), protože vlastně netuším, jestli se nasbírané pocity a zkušenosti při návratu do budoucnosti nějak nezmění – třeba vůbec některé nebudou! Daného člověka už za deset let nepotkám (ale proč?), negativní emoci v něm vyvolám a nepodaří se mi tomu zabránit a ani to napravit… Mozaika se stává křehčí a křehčí, čím více se autobusem blížím k cíli. A pak… pak se zastaví a otevřou se dveře.

Pohled na cíl má mnohem jasnější obrysy a pastelové barvy. Jako by jej nenamaloval Renoir, ale Vincent van Gogh. Je to vlastně logické – protože, jakmile vystoupím, vidím přesně to, co chci vidět. Cítím, co cítit chci. Stojí tam člověk, kterému začínám závidět, byť vím, že to není dobrá vlastnost. Stojím tam já a s lidmi, kteří jsou pro mě nejdůležitější. Je zvláštní, že nemám kolem sebe zrovna moc věcí, jen to nejnutnější. Naopak na stěnách (jsou to vůbec stěny, když je tvoří vzduch?) visí fotografie ze zážitků, které jsem zažil a já se při pohledu na ně na to všechno začínám těšit.
Už mě zase volá autobus, usedám a ve zvláštně roztěkaném klidu si začínám zapisovat, co udělat pro to, aby ony fotografie byly stejné i tehdy, když se z budoucnosti stane přítomnost. A protože najednou je cesta tižší, kolem se začínají rodit hvězdy a zatahuje obloha, přemýšlím víc a víc o tom svém já, které jsem viděl. Proč vlastně byl ten člověk šťastnější? Jakto že jsem jej nepotkal sedícího v kanceláři, ale při procházce s několika lidmi se mi ztrácel za horizontem? A jakto že šel tak klidně, zatímco já vím, že na mě zítřek bude od rána křičet, abych nezahálel, protože musím stihnout vše, co je potřeba. Moment… musím? potřeba?

Po návratu z cesty mám smíšené pocity, jako by se mi o tom nechtělo mluvit, současně to stěží nechám v sobě (jsem jak papiňák). A proto tento článek…

P.S.: Neusednout do autobusu jen proto, že mi stejně nikdo nezaručí, že představovaná cesta bude stejná jako tak, kterou podniknu pak ve skutečnosti, může být pro mnohé argument, proč o budoucnosti neuvažovat. Ony ale ty nové a křehčí střípky v mozaice nejsou o konkrétních zákrutách, ale o pocitech – o pocitech, které chci prožít. A když je mám spolu s těmi prožitými, vypadá ta mozaika, jak bych to řekl, intenzivněji….