Odkládání a čekání na magické číslo, magický zlom roku je utopie.

Kdy je tedy ten nejlepší čas na předsevzetí? Dnes.

Co na to použít? AI.

Nástroje máme, čas máme, ale musíme se rozhodnout.

Já svůj plán mám, jen tři oblasti, víc nedávám. Podaří se mi to? Kdoví.

Stojí to za to?

Stojí. Vždycky.

I kdybyste pracovali na svém snu jen deset minut denně, stojí to za to. Lepší udělat deset, než snít o třiceti.

Práce, složenky, děti, KPIčka, večeře, vysávání, úklid, cesty, do školy, ze školy, úkoly, do školky…

Tak jednoduché zapomenout na to, co máte rádi.

Co máte rádi s manželkou. Možná spíš, co jste měli rádi. Co vás vlastně spojovalo. Co jste plánovali a na co jste mysleli, když jste měli volno.

Nikdy na to nezapomínejte. Udělejte si na to čas, i kdyby to mělo pár lidí naštvat. Dobije vám to baterky, budete to zase “vy”.

Co můžete udělat dnes, co vás fakt baví?

Dlouho mi to leželo v hlavě, připomínalo se mi to tak často, až se to do jisté míry stalo mým mottem.

Čím jsme starší, tím máme tendenci chodit do stejných restaurací, podnikat stejné výlety, jíst stejné jídlo a bavit se se stejnými lidmi.

Zkusit něco nového má jednu nevýhodu - nemusí se vám to líbit.

I tak mě to neodradilo a říkám si, že si rád věci zkouším sám a udělám si na ně vlastní názor.

“V Kodani nic není.”

“Špindl je past na pražáky.”

“Eska je boží.”

“Proč letět na Taiwan? Stokrát radši na Bali.”

Za život toho uslyšíte hodně. Nezapomeňte ale na jednoduché pravidlo - co je skvělé pro vás, může být děsné pro druhého a naopak.

Každý máme svůj příběh.

Co zkusíte dnes nového?

moje jméno je Jakub Šafránek a už devět let mám těžký atopický ekzém.

Tak by mohlo znít moje představení na fiktivním klubu anonymních atopiků.

Nemám pro vás dnes kurz zázračného vyléčení, světlo na konci tunelu ani ezo tipy. Pojďme si shrnout co mi těch 9 let vzalo a dalo. Co bych dělal dřív (kdybych to věděl) a do čeho bych nešel.

Upozornění: Následující text shrnuje mé osobní zkušenosti, v žádném případě neslouží jak rady co máte dělat, veškerou léčbu konzultujte výhradně se svým ošetřujícím lékařem. Každý jsme jiný. To, co funguje a pomáhá mě vás může klidně zabít.

Upozornění 2: Pokud vyznáváte tradiční čínskou medicínu, alternativní medicínu, alternativní způsoby žití jako např. žití v maringotce a živením se dojením koz a prodejem zázračného kozího mléka, tento text, prosím, ignorujte.

Takže, top 9 take-aways z devíti let s ekzémem:

1. Čínská medicína. Jak krásně popisuje Wiki, jde o pavědu, kde neexistují žádné solidní důkazy o jejím účinku. Chodil jsem měsíce na "přední” kliniku čínské medicíny a akorát z vás vytáhnou prachy. Když nefungují bylinky, zkusí ještě akupunkturu. Jediný efekt se projeví na vaší peněžence. A kdybyste nevěděli, v jednom podobném centru doporučovali vykadit rakovinu. Pokud máte ekzém, jste typicky v zoufalé situaci. A zoufalci se dají nejsnáz odrbat o peníze, pokud jim nabídnete “zázračný lék”. Dávejte si na to fakt bacha. Čínskou medicínou se dají dobře léčit zdraví lidé.

2. Testy na alergie, především pak potravinové. Měl jsem všechny snad které se vyrábí a dá se na ně objednat. Reálně bez efektu, pokud nesežeru tunu ořechů a nezapiju to litrem mléka. Ztracené měsíce.

3. Injekce s kortikoidy. Tohle je trochu na hraně, ale už bych do nich nikdy nešel. Když si tohle šlehnete, máte na 14 dní, možná tři týdny od ekzému pokoj. Čtrnáct dní jste v nebi, pak jste bohužel zpět v pekle. Typicky v horším pekle, než kde jste předtím byli. Bral bych opravdu, ale opravdu jen jako “záchranu života před smrtí”.

4. Kortikoidy. Hodně na hraně, hrajete si s ďáblem, ale za mě určitě ano. Musíte se je ale naučit používat přesně tak jak vám popíše lékař. Největší take-away pro mě - nechávat si je v lednici, postupně snižovat dávky, mazat se vždy opravdu, ale opravdu tenkou vrstvou. V tomto bodě jsem pro ezo lidi v pekle, sorry jako.

5. Imunosupresiva. Zvláště Protopic, můj dlouholetý kamarád. Seznam vedlejších účinků je oproti kortikodiům příjemná nedělní příloha. Za mě boží věc, zvlášť, pokud vám funguje. Do Protopicu bych šel dávno.

6. UV světlo, pobyty u moře. Nic z toho nikdy nepomohlo, zvlášť dát si koupání ve slané vodě když máte kůži jako řešeto je opravdu jen pro masochisty.

7. Koupele v ovsi. Jedna z mála věcí, kde se s ezo obcí potkáme. Koupele v ovsi mají prokazatelný účinek, nemusíte si je ani kupovat v lékarně, stačí namlít oves v mixéru a do toho se pořádně naložit. Mám ekzém všude, takžee pro mě dříve boží věc.

8. Cyclosporine. Dostáváme se do královské disciplíny. Pokud jsem ezo lidi ztratil v bodě 4, tak tady by si mě nejradši napíchli na špíz a místo toho doporučovali spíše pravidelné klistýry a relaxační jógové retreaty na Bali za 50 litrů. Je to lék, kterým se podle mě můžete i zabít. Za mě život rozděluji na BC - Before Cyclosporine a AC - After Cyclosporine. Nikdy mi nebylo tak dobře. Může vám myslím zničit játra, protože na ně působí toxicky. A pak si vzpomeňte prosím na lidi, co si na hlaváku píchají do žil perník a řeknete si, že možná lék není tak hrozná věc jak vám přijde.

9. Doktor Google. Pokud nejste doktor, tak nejste doktor - sorry jako. Na Googlu, Redditu, You-name-it stejně všechno končí rakovinou a smrtí, takže si stejně moc sjížděním celého internetu nepomůžete, protože pokud nejde doktor, prd tomu rozumíte. Najděte si pár skvělých doktorů, udělejte si vlastní research, ale nemyslete si, že Googlem vystudujete medicínu.

Pokud by vás zajímalo něco osobního, klidně mi napiště na safranek.jakub@gmail.com. Díky moc a držím vám palce!

Když se budete něčemu věnovat 10 minut každý den, za rok se to nasčítá - za rok to bude šedesát hodin. Představte si, že věnujete

60 hodin cvičení

60 hodin čtení

60 hodin meditaci

Jaký dopad by to mělo na vaši náladu, energii a vaše zdraví? Někdy stačí málo každý den.

Zajímavé je, že si je doteď pamatuji. A když přemýšlím do čeho investovat pozornost, čas a peníze, hodnotím to proti těm hodnotám. Právě proti tomu papíru, který mi přišel tak debilní.

Přitom je to tak super nápad.

Namalujte si na papír svoje životní hodnoty.

Ten papír si někam vyvěste.

Každé důležité rozhodnutí porovnejte s vašimi hodnotami. Co je nepodporuje, tomu řekněte ne.

Naši učitelé na škole měli pravdu, je to super cvičení. A těžím s toho papíru už roky. Stačí vám přitom voskovky a kus papíru.

Přidáte se?

Sedět doma, čekat na městské služby až projedou chodník a nadávat na to, že už to dávno neudělali. Není to přece vaše práce, vaše starost. Od toho je tu někdo jiný.

Nebo si můžete vzít lopatu a odhrabat sníh z chodníku. Zapotíte se a možná to bude zbytečná práce, protože hodinu potom to projedou městské služby s frézou.

Stejné je to se školou vašich dětí a vaší prací. Můžete být tou, co čeká na ostatní, nebo budete tou, co si bere pravidelně lopatu do ruky.

Prosím, buďte linchpin, buďte ten s lopatou. Ve světě už je dost čekačů na ostatní. Vykašlete se na to, nečekejte a raději riskujte, že se pořádně možná zbytečně zapotíte.

Lepší mít mozoly na ruce, než mozoly na zadku.

Do té doby jste si říkali, že se vám nemůže nic stát. Máte helmu na hlavě a to je přeci dostatečná ochrana před všemi nástrahami jízdy. Bojíte se spíš toho, že píchnete, než že byste spadli.

Pak hodíte svou první šipku přes zaseknuté přední kolo na beton. Jak letíte, s jistotou se smiřujeme se zlomeninou, v hlavě se vám promítne kus života a vy víte, že jízda na kole už nebude nikdy jako dřív.

Ve vteřině přijde rána. Tak tvrdá, že to někomu vyrazí dech. Je vám z toho fyzicky špatně, můžete být rádi, když si nepoškodíte nějaké vnitřní orgány.

V mém případě mi zapadlo přední kolo do kanálu, který je 100 metrů od domova. Trvalo mi to tedy ani ne minutu se brutálně vysekat na kole. Po ráně na beton se mi zatmělo před očima a já se pomalu zvedal. Bylo mi fakt špatně a ruka mě bolí ještě teď.

Pochopíte pak, že se pohybujete třeba stejně rychle jako motorkář, ale bez jakékoliv výbavy na vaši ochranu (na rozdíl od motorkáře) když nepočítám helmu.

Docela se mi ale rozsvítilo v makovici.

“Co můžu udělat proto, aby byla jízda na kole bezpečnější?” To byla první otázka, co jsem si položil. Nechal jsem si vyměnit pláště za výrazně bezpečnější a přilnavější (což jsem měl udělat už dávno), nechal jsem vyměnit pedály za výrazně širší, se kterými jsem na kole také jistější plus jsem se zařekl, že už nebudu nikdy vozit tašku přes řídítka či cokoliv jiného na řídítkách (což jsem pravidelně dělal). Také jsem si našel skvělou fyzioterapii, která mi pomáhá nejen od bolavých zad, ale i od bolavé ruky.

Riziko k životu patří. Pro mě bylo zásadní pochopit, že často je to právě jedna otázka, která vám pomůže změnit život k lepšimu.

Poprvé se objednat na fyzioterapii.

Objednat se na masáž.

Domluvit si nutriční terapii.

Zavolat do servisu na tuning vašeho kola ať je o fous bezpečnější.

Koupit si pořádné přední a zadní světlo na kolo.

“Co můžu udělat proto, aby byl můj život o kus lepší,” je otázka, kterou bychom si měli klást každé ráno.

A dostanete tak dobré nápady i bez toho, abyste se museli vyflákat na kole jako já.

Časem jsem si všiml takového vzoru. Přijdete do kavárny 220Grad v Salzburgu a vidíte tam stát tenhle kávovar:

Pokud se nepletu, je to La Marzocco Leva. Bavíme se tady o kávovaru za 600 tisíc Kč.

Ten kávovar je krásný, dělá skvělé kafe, vypadá skvěle, ale není úplně praktický. Je fakt náročné s ním udělat espresso, protože kde v běžném řetězci stačí zmáčknout čudlík, tady musíte tažením těch pák postupně dolů dělat kafe “ručně”. Tlačítko na to stačit nebude.

V Praze vím jen o dvou podnicích, kde ho najdete. Je to Lázeňská 4, malá pobočka pražírny Grounds a potom pražírna Coffee Source ve Štěrboholech.

V obou pobočkách dostanete exceletní kafe.

V typicky špatné kavárně najdete nepořádek, neznalost, špatné kafe a špatné vybavení. Stejně tak když k vám přijede řemeslník a má auto jako prase, v nářadí bordel a pořád něco hledá, je to jasné.

Investujte do vašeho “nářadí” maximum co můžete. Kupte si ten nejlepší notebook, sluchátka, monitor, vysavač, pilu…. prostě to, co vám vydělává peníze, musí být skvělé a ve skvělém stavu.

Buďte profík. Nářadí z Lidlu stačí mně, ale pokud se tím živíte, kupte si, prosím, něco fakt skvělého.

Doporučíte fakt skvěle průměrnou restauraci? Těžko.

Doporučíte někomu doktorku, která je naprosto průměrná, když vás něco fakt trápí? Ne.

Doporučíte někomu restauraci s průměrným poledním menu, když na typické polední menu budete pracovat déle než hodinu, abyste ho zaplatili? Těžko.

“Average is for losers,” píše Seth Godin v The Dip.

Ve světě Tripadvisoru, recenzí na Google Maps a Booking.com budete průměrné těžko doporučovat.

Ultra-levné? Jasně. Drahé a fakt skvělé? Jasně. Průměrné a ani levné, ani drahé? Nikdy.

Budete levnější než Kaufland? Asi těžko. Možná je čas, abyste byla nejlepší doktorka v kraji. A ještě k tomu drahá.

(Nejlepší v Čechách?)

Je to snad poprvé, co si mě někdo z rozvozu uložil. Jasně, máme u nich už pár objednávek za tu dobu, ale ve spoustě kaváren jsem byl třeba 30x a mojí typickou objednávku si stejně napamatují.

Zájem o člověka, ten upřímný, se dá těžko předstírat. A jestli mě něco fakt potěšilo, tak je to právě ta drobnost s číslem.

Říkáte si, že tohle jde jen v malé firmě. V sushi zvedá telefon pár lidí, je to snadné si zapamatovat někoho známého.

Podle mě to není pravda, za mě je to o lidech. Chodím do jednoho řetězce kaváren, který je po celém světě. Je ale jedna pobočka, která se vyniká. Lidé mě tam zdraví tak nějak příjemněji, prohodí se mnou pár slov, zeptají se na rodinu. A přitom je to stejná pobočka jako všechny ostatní. Alespoň na oko.

Mějte upřímný zájem o lidi. Vrátí se vám to stonásobně. A kdyby ne? Stejně to stojí za to.

Koupit si permici do fitka a chodit tam třikrát týdně. Přestat pít kafe, začít vstávat v pět ráno a dávat si potom hned studenou sprchu.

Než se vrhnete do velkých změn, zkuste něco jiného. Zkuste každý den udělat jeden malý správným směrem.

Dát si zdravou snídani.

Místo šesti kafí vypít jen pět.

Ujít kilometr pěšky.

V práci jít po schodech místo výtahu.

Dát si 200 Kč stranou.

Udělat pět kliků.

Takové změny nám přijdou snadné a to je dobře, protože je velká šance, že je uděláme. A když každý den uděláte jeden správný malý krok, za měsíc, půl roku, rok, to nakonec bude obrovská změna.

(na toto téma doporučuji knížku Tiny Habits od B.J. Fogg, příp. jeho skvělou přednášku)

Mám ale pocit, že šance, že svět opravdu změníme a ohneme realitu okolo nás o jeden stupeň, je opravdu hodně malá. Proto nabízím raději pět tipů pro všechny ty, kteří si raději vyhrnou rukávy a začnou něčím hodně malým…

1. Posbírejte pár odpadků při vaší další procházce. Vždycky si přijdu jako pitomec, když tohle dělám. A večer mám přesto dobrý pocit, že druhý den tam už nenajdu nic. A to mi radost udělá.

2. Pozvěte na kafe někoho úplně cizího. Pozval jsem na kafe paní ve frontě za mnou v Amsterdamu, pozval jsem na kafe obsluhu na benzínce a přinesl jsem jednou kafe a zákusek pánovi, co šéfoval hlídanému parkovišti. Všichni byli v mírném šoku a věřím, že si to doteď pamatují. Stojí to pár korun, nebrání vám v tom vůbec nic.

3. Při placení zaplaťte zároveň za cizí stůl. Tohle jsem udělal jednou, dost jsem se styděl, než jsem se rozhoupal, ale doteď na tom v milém vzpomínám. Škoda, že jsem neviděl výraz toho, kdo se dozvěděl, že není co platit.

4. Dejte dárek obsluze ve vaší oblíbené kavárně. Balíček čokolád si vysloužila obsluha v mé oblíbené kavárně. Je to mega korporát a přesto se tam dobře známe.

5. Dejte se do řeči s někým úplně cizím. Takhle jsem se na jedné konferenci v Londýně seznámil s velice úspěšným českým podnikatelem a na konferenci v Bukurešti s místními manažery. Nezapomenutelné příběhy a setkání, které nestojí ani korunu. Je to zároveň dobrý trénink vašich komunikačních dovedností. A musíte se trochu osmělit, to je jasné.

Je jasné, že měnit svět by bylo asi daleko honosnější, než tipy výše. Ale tyhle typy můžete dělat každý den a každý den tak udělat někomu radost, s někým se seznámit a ten svět přeci jen o malinko k lepšímu posunout.

Stojí to za to? Zkuste to… dnes.

Pojďme na to.

1. Na známkách ve škole nezáleží. Z matiky jsem měl čtyřku, závěrečné státnice jsem měl za jedna. Je to úplně jedno, do života do nemá váhu.

2. Škola je skvělou přípravou na školu, ne na život. Smutné, pravda. Pokud si to přiznáte, pochopíte, proč škola učí to, co učí. Žijeme v době, kde se osmdesát procent dovedností naučíte zdarma z YouTube. Škola to nepochopila, našim dětem to už řekneme my.

3. V životě máte dvě nejcennější komodity - energii a čas. Investujte obě s rozmyslem.

4. Naučte se naslouchat lidem. Každý rád mluví hlavně o sobě. Pokud tohle pochopíte, pochopíte polovinu mezilidských vztahů.

5. Pradědeček říkaval, že známí jsou někdy víc než peníze. Měl pravdu. Budujte a starejte se o vaši síť vztahů.

6. K tomu, aby se člověk cítil fit, se často stačí dobře vyspat a dobře najíst. Nešiďte se ani na jednom.

7. Přijdou roky, kdy je dobré skoro veškerý čas investovat práci. Za mě to byly roky co jsem byl na VŠ. Propracované prázdniny, noci, víkendy. Nelituji toho, byla to jediná možnost jak se posunout dopředu.

8. Pokud je vám 18, 20, 24, dost možná s vaším partnerem či partnerkou nebudete do konce života. Mějte trochu nadhled.

9. V životě běžného člověka jsou dvě věci extrémně drahé - bydlení a auto. Podívejte se na jejich ceny když je vám 18, 20 a podle toho zvolte svou kariéru a práci. Nic proti tomu, že se chcete stát mistry světa v točení jojo, ale nevím jestli to bude na uživení.

10. Pracovat především pro peníze je OK. Hodně článků se vás bude snažit přesvědčit o tom, že máte pracovat pro radost. Nevěřím na to. Pro čistou radost tady máme hobby, ne práci. Práce vám nemá vadit, ale nemusíte u ní prožívat pocit nejvyššího blahobytu a radosti zalité sluncem.

11. Hodnotu zdraví pochopíte, až zdraví ztratíte. Tohle bolí, ale je to pravda. Vím, o čem mluvím.

12. Hodnotu života pochopíte, až umře první spolužák. Najednou je to osobní. Není to číslo, řeknete si - sakra, mohl jsem to být já.

13. Zbavte se přátel, kteří vás táhnout dolů. Je to očistné, bolí to a jen vám to pomůže.

14. Dělejte těžká rozhodnutí rychle. Váháte nad něčím? Najděte rozhodnutí, které je alespoň z půlky dobré a udělejte to.

15. Dělejte šílené věci, zvlášť, když jste mladí. Byl jsem na posledn a největší technopárty v ČR, Czechtek 2006, kde nám vykradli stan tak, že ani boty a trička nezůstali a já jel domů jen v šortkách. Dva roky po střední jsem strávil na Taiwanu, kde jsem cestoval a učil se čínsky.

16. Cestujte! A hlavně pokud nemáte děti. Nemáte peníze? Neřešte. Hrozně jsme chtěli jet do Budapešti na silvestra. Nebyly ale prachy na přespání. Řešení bylo nakonec jednoduché - koupili jsem si zpáteční jízdenku vlakem a byli jsme vzhůru až do 1. ledna, kdy nám jel vlak zpátky. Pochopíte dvě věci - šetřit se dá na cestách extrémně a když je vám 20, nemusíte spát ve Four Seasons.

17. Sakra dobře si rozmyslete obor, ve kterém budete pracovat. Pokud se tam většině lidém nedaří, nemyslete si, že zrovna vy budete výjimka. Najděte si obor, kde i průměrný jouda se má docela dobře.

18. Na začátku kariéry neřešte peníze, protože stejně umít h*vno. První stáž jsem několik měsíců dělal úplně zadarmo, pár spolužáků si klepalo na čelo. U první práce se mě ptali kolik chci za hodinu. Řekl jsem, že 85 korun, protože jsem tuhle hodinovku viděl na náborovém letáku na práci za kasou v jednom supermarketu. Myslím, že levnější kandidát tam nebyl. Za pár měsíců mi sami přidali. Šéfová říkala, že to musela udělat, protože se styděla, když viděla mou výplatní pásku.

19. V první práci /prvních letech kariéry/ řešte hlavně to, abyste se naučili užitečné dovednosti. Peníze přijdou, musíte ale něco umět. To hroťte do úmoru.

20. Zapomeňte na talent. Když jsem se rozhlédl ve třídě, vždycky jsem si přišel někde tak pod průměrem. Talent není důležitý, důležitá je píle. Pro představu - u příjmaček na VŠ jsem byl první ze všech. Říkáte si, jak jsem to dokázal mít z těch lidí nejvyšší skóre? Není to těžké, jen potřebujete fakt hodně času. Koupil jsem si všechny knihy vzorových testů a každé cvičení jsem si udělal, k tomu jsem několikrát týdně chodil na doučování. Nikdo nebyl víc připravený než já. Příprava to snad ani nebyla, byla to čistá obscese.

21. Děti mějte dříve než později.

22. Nezáleží na tom v čem chodíte a v čem jezdíte. Většina lidí, kteří vám tvrdí opak, se vám dost možná snaží jen prodat dražší oblečení a drahé auto.

23. To, co děláte, mluví tak nahlas, že neslyším, co říkáte. Pokud vám někdo radí tak se dobře podívejte jak žije. Je to dobrý život? Pokud se mu nedaří, pak si neumí poradit ani sám sobě. Jak pak může radit dobře vám? (Na tohle si snažím opravdu dávat pozor, protože jsem se už xkrát spálil. Za lidi musí mluvit činy, ne slova)

24. Některé problémy nevyřešíte dnes. Raději se dobře najezte a jděte dřív spát. (rada mé mámi, měla pravdu)

25. Investujte čas a peníze do cizích jazyků, budou se hodit dost možná vic, než si myslíte. Aktuálně je můj primární pracovní jazyk němčina. Jazyk, o kterém jsem si myslel, že ho nikdy, nikdy, nikdy nebudu používat.

26. Váš doktor toho dost možná ví v něčem méně, než se dočtete na Google Scholaru a Wikipedii. Pokud vám nikdy neřekl třeba o tom, že máte dost pravděpodobně málo Vitamínu D a měli byste ho suplementovat, tak bingo. (tohle mě fyzicky bolí psát, ale bohužel se mi to už tak 3x potvrdilo)

27. Nejdříve vydělejte, pak peníze investujte, pak spořte a pak utrácejte. Prosím, hlavně ne naopak.

28. Pokud na to nemáte, tak si to prostě nekupujte. Nemám fancy auto, fancy telefon, fancy oblečení ani fancy hodinky. A jsem s tím úplně v pohodě (ve 20 jsem si myslel, že všechno tohle musím mít fancy)

29. Kupte si ty nejlepší pracovní nástroje na světě. Nejlepší sluchátka, nejlepší vrtačku, nejlepší hever, nejlepší čistič na koberce… ať už je váš obor jakýkoliv, na vašich pracovních nástrojích nešetřete. Mějte opravdu Crème de la crème.

30. Nemusíte odpovídat na každou zprávu, na každý email. Ne, fakt nemusíte.

31. Bude nejvíce záležet na vašem manželovi, rodině, dětech, práci a vašem zdraví. Starejte se o všech pět.

32. Pište. Psaní je skvělá dovednost, která vás naučí lépe myslet, lépe se vyjadřovat a být o fous lepším.

33. Čtěte. Jsem blázen do čtení a vím proč. Není levnější způsob jak se něco naučit. Knihy, knihy, knihy. Sbírám je, čtu je, miluju je. Naučte se milovat knihy, naučte to i vaše děti.

Jakých je vašich 33? Co byste přidali, co byste ubrali?

A co uděláte dnes? Jen na tom totiž záleží.

A pak se něco stalo. Řekli jste si dost. Možná vám to řekl doktor, že takhle dál nemůžete. Nebo jste si to prostě řekli sami.

Co bylo je za vámi. Co jste nedělali doteď je jedno.

Jediné co se počítá, je co uděláte dnes.

Jak jíst líp.

Jak líp spát.

Jak se víc hýbat.

Jak napsat knihu.

Jak se o sebe víc starat.

Jak si najít partnera.

Jak…

Máte všechny tyhle dobré rady? Skvělé. A víte co?

Poraďte si nejdříve sami sobě. Proč? Protože na světě změníte snadno jen sebe, nikoho jiného.

Škoda plýtvat dobrými radami, když můžete poradit nejdříve sami sobě. A když se zlepšíte, dost možná inspirujete sami ostatní ke změně.

Včera jsem jel domů na kole. Cestou jsem potkal na kraji silnice stát starou třešeň.

Zastavil jsem se, opřel kolo o strom a pojídal zralé třešně. Nedělal jsem nic jiného, na nic jiného jsem nemyslel. Pozoroval jsem okolí, hlavu jsem měl vypnout a na nebi občas proletělo letadlo.

Říkal jsem si jaké je to fajn se občas takhle zastavit. Být offline, nemyslet na nic a jen tak být.

Zkusme se občas takhle zastavit. Nemyslet na nic, vyrazit do přírody a zkusit na chvíli jen být.

Uvidíte, jak si u toho krásně odpočinete. A možná vás napadnout nápady, které u počítače nebo pracovního stolu prostě nepřijdou.

Zastavíte se dnes?

Jsou podle mě dva typy muzeí - to interaktivní a to nudné. Minimálně z pohledu tříletého dítěte.

To nudné (a pěkné) je např. Technické muzeum v Praze, které jsme navštívili nedávno. Synovi se tam nejvíce líbila lokomotiva, ve které se mohl vyfotit. Byl to ostatně také jediný exponát, do kterého se dalo vlézt. Jinak vás všude jinde hlídalo snad deset hlídačů abyste se nedej bože něčeho nedotkli.

Na opačném konci je Techmania Science Center v Plzni. Za mě je to nejlepší muzeum / herna v ČR. Nepotkal jsem nic jiného, kde by se tak dítě zabavilo, poznalo různé fyzikální jevy, zároveň si mohlo skoro všechno prakticky vyzkoušet (včetně malého bagříku, kterého můžete ovládat) a zároveň se nemusíte nikde tlačit, protože je vše v jedné obrovské mega hale. Tudíž, na všechno je dost místa.

Skvěle nakombinované exponáty, kde se dítě může něco dozvědět a k tomu různé klouzačky, řeka z molitanu, do které můžete skákat, tekoucí voda, se kterou si děti mohou hrát… za mě unikátní pecka.

Jestli za mě jako rodiče můžu něco doporučit, stavte se tady a hrajte si. Neznám lepší místo na hraní a poznávání světa, než je tohle.

A protože víte, pokud mě znáte, že bez kafe ani ránu, tak můj tip je The Fresh Bar. Správnej hipster spot kde si můžete dát fajn koláč a k tomu výběrový kafe.

Štěstí si musíte najít, musíte o něj bojovat, musíte si za ním jít a někdy na cestě za štěstím nepotěšíte ostatní.

Nedá se zavděčit vždy všem. Ale pokud věříte, že vás musí někdo dělat šťastnými a šťastní jinak nejste, tak je mi to líto. Ale tak to nefunguje.

Štěstí je vaše práce, váš úkol a nikdo jiný to za vás neudělá.

Jak se dnes můžete potěšit?

Neřešit budoucnost, nemyslet na minulost.

Užít si slunce, vítr, rodinu, čas venku. Stejně, jiný den než dnešek nemáme.

Přidáte se?

Můžu nadávat na to, že lidé odhazují odpadky.

Můžu o tom diskutovat.

Můžu to přehlížet, ignorovat, dívat se jinam.

Můžu říkat, že sbírat odpadky má někdo jiný. Jindy. Ne přece já.

Nebo o tom můžu všude mluvit, psát, ale moc to nedělat.

nebo…

Při každé procházce zvednout a vyhodit dvě, tři plechovky, pet lahve a jiný bordel. Za pár týdnů jsem si tak vyčistil všechny cesty, které mám rád. Někdo to má dokonce jako sport.

Upřímně? Je to divný. Máte pocit, že to má dělat někdo jiný. Bohužel to nikdo jiný nedělá a tak raději než čekat… zkusíte to taky?

Jak mají zhubnout, jak lépe pracovat, jak lépe žít. Poradit ostatním je snadné.

Poradit sobě je daleko těžší. Máme pocit, že je najednou situace komplikovanější. Vidíme (nebo si to spíš myslíme) proč něco nejde, proč tahle rada určitě fungovat nebude a tak dále.

Zkuste jednoduché cvičení. Až budete chtít na sobě změnit, zamyslete se nad tím co byste poradili někomu jinému ve stejné situaci.

Podívat se na sebe jako na někoho jiného je jednoduchý způsob jak se “odzaseknout” a vyrazit vstříc nové změně.

Co byste poradili kamarádce ve vaší situaci?

Máte hned ty dvě tři rady? Skvělé. Jděte na nich makat.

A uvidíte, že to přeci jen jde. Změna je možné a my jí potřebujeme. Jděte do už už dnes. Proč?

Protože nic než dnešek nemáme.

Ano.

Vlastně ne, vůbec ne.

Jsou dvě možnosti. První je, že na prezentaci jste dorazili tak tak a nemáte moc času na nic. Rychle zapojit počítač a jedeme.

Druhá možnost je dát si tu práci být na místě daleko dřív. U důležité akce minimálně o hodinu. Pak máte spoustu času na to si všechno v klidu zapojit a přichází ten nejdůležitější moment.

Jděte za vašimi posluchači, podejte si s nimi ruku, popovídejte o tom odkud přijeli, co je zajímá, co je trápí co se vašeho tématu týče. Tohle “zahřívání” publika má hned dva pozitivní efekty.

Ukážete, že jste připravení. Že si nečtete na poslední chvíli ještě své slajdy před akcí.

Ukážete neutuchající zájem o publikum. Prezentace je fajn, ale ten opravdový král akce je publikum samotné. Není publikum, není prezentace. A takhle dáte publiku tu nejvyšší poctu - mluvte s lidmi a hlavně hodně poslouchejte.

Když prezentuji, tak jsem vidět, jsem výrazný, jsem hlučný. Jedu show.

Ale když se bavím s publikem, jsem spíše introvetrní. Poslouchám, ptám se, zjišťuji. Tohle je to, co publikum chce. Naslouchejte!

Jak se seznamujete s publikem vy? Dáváte si dost času na to, abyste se s publikem seznámili?

Mluvíte spíš vy, nebo posloucháte?

Lidé si skvělé jídlo zapamatují lépe, než skvělého řečníka. Proto nikdy neochuďte účastníky o dobrý catering - ať už jde o malý workshop nebo o velkou konferenci.

Byl jsem na důležité konferenci v Rumunsku, kde mj. vystupovat Daniel Goleman, Robin Sharma nebo Seth Godin. Některé prezentace jsem úplně zapomněl, ale doteď nezapomenu, že tam měli spoustu dobrého kafe zdarma a na oběd tak dobrého lososa, že jsem ho už dlouho neměl.

Pokud bych si měl vybrat akci s průměrnými řečníky a skvělým jídlem a zázemím, nebo skvělé řečníky a špatné jídlo a špatné místo, volím si první možnost.

Maslow měl pravdu.

Tak na to nezapomeňte až budete plánovat další akci.

Nemožné?

Pokud si chcete udělat lepší kafe doma, stačí vám k tomu tyto tři kroky:

1. Koupit si kvalitní zrnka z dobré pražírny

2. Koupit si kávomlýnek a kávu si mlít až těsně před přípravou

3. Připravovat ji osvědčenými nástroji - Aeropress, V60 apod.

Pokud uděláte jen tyhle tři kroky, dostanete se k úplně jiné kvalitě kafe, než co si dělá většina lidí.

Podívejme se na prezentace, za mě každou prezentaci vylepší tyto tři kroky:

1. Připravte si vizuální slajdy s minimem textu

2. Zapojte do prezentace něco ze svého života (vlastní fotky, vlastní příběh apod.)

3. Celou prezentaci si před živou akcí třikrát zkuste nanečisto

Spousta prezentací je úplně blbých jen proto, že nedodrží tyhle základní tři kroky.

A teď je řada na vás.

Co byste chtěli ve svém životě zlepšit?

Podívejte se na internetu jak se daná činnost dělá na profesionální úrovni? Co dělají jinak, než vy?

Jaké jednoduché tři kroky začnete dělat jinak?

Není to věda. Pro velkou změnu se stačí zastavit, zamyslet, vybrat si tři změny a těch se držet. Neudělá to z vás mistryni světa, ale výsledky budou o dvě třídy jinde.

Vždy se dá utrácet víc. Mít lepší auto, lepší dům, větší pozemek, lepší mobil, lepší dovolenou, dražší koníčky, lepší golfové hole… můžete létat business class, pak si můžete pronajímat soukromé letadlo, pak si jedno letadlo koupit a pokud vám ani to nestačí, můžete si koupit jachtu. Jachty a letadla vyjdou fakt draho. Nic dražšího už mě asi nenapadá.

Otázka není tedy co ještě potřebujete k tomu, abyste byli šťastní. Protože dost možná už teď máte dost. Zkuste si položit jinou otázku - S jak málem dokážete žít, abyste byli šťastní?

Všechno co si v životě pamatuji jako nejlepší okamžiky, byly málokdy nákupy nějakých věcí. Byly to zážitky.

Zkuste si zamyslet nad tím, co opravdu potřebujete a co chcete. A možná si nemusíte koupit vše z toho, co byste chtěli.

Co kdybyste žili s méně věcmi? Neudělalo by vás to možná šťastnějšími?

PS. Nejlepší film na toto téma doporučuji Jonesovi (2009).

Zvlášť teď, když se naše republika zase na půl roku zabalí do tmy a zimy.

Můj tip? Každý den si připomenout tři věci, které vás včera potěšili. Říkám si je nahlas, abych je opravdu slyšel.

Taková malá věc a jak to zvedne náladu.

Najdete dnes tři věci, které vás potěšily? A zítra?

Jednoduchý způsob jak ze sebe setřásat podzimní splín.

Těžko.

Někdo na prezentaci hned zapomene, někomu něco zůstane v mysli a pár lidí třeba přeci jen inspirujete k akci. Co ale jako řečník určitě chcete je, aby se vaše myšlenky šířily co nejdále.

Jak to podpořit?

Můj tip je připravit si pro posluchače zajímavý handout, který si mohou na konci prezentace stáhnout. Je to lepší jak lidem dávat slajdy a je šance, že někdo ho třeba přepošle kolegyni nebo si ho vytiskne a bude ho dál používat. A bude o něm tu a tam mluvit.

A to je to, co přesně chcete. Aby se po vaší prezentaci o vás a vaší hlavní myšlence alespoň trochu mluvilo.

Co si odnesou posluchači z vaší další prezentace?

Tuhle myšlenku hlásám už dlouho a snažím se jí dodržovat. Nedávno jsem měl prezentaci pro víc jak padesát lidí, takže hodina dopředu byla na místě.

A také se vyplatila, i když jsem měl rezervu, na cestě mě potkalo min. desetiminutové neplánované zdržení kvůli dopravě. Klidně to může být někdy půl hodiny, třeba když je velká nehoda.

Murphyho zákony zde platí - co se může podělat, to se podělá. A zvlášť, když jedete na důležitou prezentaci.

Když budete plánovat vše tak, abyste byli na místě o hodinu dřív, máloco vás rozhodí.

A co vy, jak brzy jste na důležité prezentaci?

Každých pět minut máme možnost. Co budeme těch pět minut dělat?

Pět minut nekonečného seriálu na Netflixu.

Pět minut se učit německy.

Pět minut scrollování FB zdi.

Pět minut hraní si s vašimi dětmi.

Pět minut zbytečné porady.

Pět minut důležitého rozhovoru s vaším manželem.

Pět minut poslouchání kamarádky “na půl ucha”, mezitímco sledujete váš mobil.

Pět minut pozorného rozhovoru s vaší kamarádkou, zatímco máte telefon v kabelce.

Pět minut čtení bulváru.

Pět minut čtení zajímavé knihy.

Každých pět minut se nasčítá a z minut jsou rychle dny, měsíce a roky.

Všímejte si čemu se věnujete v těch krátkých okamžicích, v těch dalších pěti minutách.

A neutečou vám roky bloumání bez cíle.

Na začátku mé kariéry jsem mě to štěstí, že jsem měl dvě skvělé šéfové. Pracoval jsem pod nimi pět let a byla to nejlepší škola, co jsem mohl dostat.

Co jsem si od nich odnesl? Minimálně těchto pět věcí:

Spojovat rodinu a práci. Ani jedna snad nikdy nemluvila o tom, že je potřeba work-life balance. Jak to chcete udělat? Nezvednete telefon vaší dceři, když sedíte na schůzce, když je jí špatně? Nebo naopak, necháte všechny ve firmě ve štychu, když se stane nějaký master fuckup?

Obě byly mistrně dobré v tom jak se věnovat jak rodině tak práci zároveň. Neměly tam tlustou čáru, když velice volné spojení, možná snad harmonii.

Je zásadní mít spoustu energie. Co obě spojovalo, byly to hrozně energické ženské. Plné života. Energie z nich sálala. Pevný stisk ruky, jasné názory, žádné možná/někdy/uvidím. Když jste se jich na něco zeptali, dostali jsme celkem jasnou odpověď a bylo jasno, co máte dělat.

Braly vás jako člověka, ne jako zdroj. Lidskost je věc, pro kterou na ně doteď vzpomínám. Takový ten super klišé citát, že si zapamatujete lidi jak se k vám chovali, má pravdu. Jedna si dala záležet a nikdy nezapomněla na narozeniny kolegů a kolegyň. Když zrovna nebyl rozpočet na její firemní kreditce na velkou kytici pro recepční, klidně to vzala ze svého. Druhá si pamatovala každý rozhovor s vámi a nezapomněla se zeptat na to jak se daří přítelkyni, jak jste dojeli a tak. Navazovala na minulý rozhovor, věděla, co vás trápí.

Dokázaly být hrozně milé, ale i dost tvrdé. A uměly to dobře střídat. Pamatuji si na svou první čočku, co jsem dostal od své šéfové, když jsem na schůzku totálně nepřipraven. Pěknej mazec, zůstalo to ve mně snad doteď. A moje přípravy jsou od té doby výrazně lepší. Dokázaly se s vámi smát, radovat se, ale když bylo potřeba, tak tvrdě zakročily proti neprofesionálnímu výsledku či špatné morálce. Až roky poté jsem se dozvěděl, že se to jmenuje versatilní vedení. Umět své chování přizpůsobit situaci.

Nebály se s vámi sdílet svůj osobní život. Tohle je těžké. Máme podle mě přirozenou tendenci se v práci trochu lakovat na lepší, moc neukazovat to, co vás trápilo. Obě se nebály říct, co je trápí, nad čím přemýšlí, jak se cítí. Pracovat se svými pocity je užitečná dovednost a umět si říct o pomoc stejně tak. Otevřenost je podle mého součást profesionála. Nebojí se přiznat celou pravdu, i to, že si třeba není někde jistý. Nejsme roboti a tak není potřeba si na to ani hrát.

Co zaujalo vás? Co byste vy chtěli přidat do svého života.

// Díky Gáb a Mirko za ty skvělé roky a tu školu, co jste mi daly.

Zaujaly mě na něm hned dvě věci.

Zaprvé, je to úplně stejný člověk z masa a kostí jako vy. Žádná magická bytost z jiné planety, která se vznáší nad zemským povrchem.

Zadruhé, když telefonoval, měl v uších AirPods. Úplně stejná sluchátka, které si také můžete koupit.

Dříve stál notebook, mobilní telefon a dobrá sluchátka jako malé auto. Dnes si tyhle věci můžete koupit za zlomek ceny a mít nástroje na kterých pracují miliardáři. Jasně, na soukromé letadlo nedosáhnete, ale pracovní nástroje můžete mít úplně stejné.

Je dobré si tohle občas připomenout.

Issac Asimov za svou kariéru napsal přes 500 (!) knih a více jak 90 000 pohledů a dopisů. Když si vezmete, že to psal buďto rukou, nebo na psacím stroji, tak je obdivuhodné samo o sobě. Těžko bychom takové nástroje dokázali použít dnes.

Ano, kupte si skvělé pracovní nástroje. Kvalitní nástroje šetří čas.

Ale prosím, uvědomte si, že když si koupíte tužku a blok do kterého psal Issac Asimov, tak to z vás samo o sobě spisovatele neudělá.

Psaní z vás udělá spisovatele.

Ne blok a tužka, který používá slavný spisovatel.

Mně to přišlo super. Plávání byl v té době můj oblíbený sport, firma měla vyhrazené dvě dráhy i s trenérem. Těžko vymyslet lepší scénář.

Jen psychicky mi to přišlo takové zvláštní. Potkávat se s dalšími kolegy ve sprše bez plavek, potkávat v bazénu všechny v plavkách včetně naší šéfové…

Až jsem od někoho dostal tenhle tip (díky Honzo!) - když vám život něco nabízí, vezměte tu příležitost za pačesy a užijte si to. Stejně všechno jednou skončí.

A tak jsem do toho šel. Nakonec to bylo úplně v pohodě - potkat se s kolegy ve sprše bez plavek nebyl problém, v bazénu jsme si všichni skvěle pokecali a nakonec bylo setkání ve výřivce, které doteď považuji za nejlepší místo, kde si zlepšit komunikaci s ostatními.

Byli jsme prostě tak jak nás pánbů stvořil a nikdo si z toho nedělal vrásky. Firemní plavání bylo nakonec jedna z věcí, které si z těch let pamatuji.

Nabízí vám teď život něco? Jděte do toho naplno.

Žijeme v úžasné době.

Plné obchody zboží a co neseženete v obchodu, seženete online. Za peníze se dá koupit takřka jakékoliv zboží.

Má to ale pár háčků, které jsou pro někoho těžké zvládnout.

Jak se tedy nezbláznit z takové nabídky? Zde je pár mých osobních tipů.

Přestaňte řešit co mají ostatní.

Tohle je základ. Vždycky se najde totiž někdo, kdo má víc než vy. Kdo má větší auto, větší dům, lepší práci, bere více peněz. Srovnání nemá smysl. Pokud bychom se chtěli srovnávat, můžete se také srovnávat s miliony lidí, kteří nemají ani pitnou vodu v kohoutku. Máme se dobře, není potřeba se mrskat za to, že nemáte víc jak soused od vedle.

Řekněte si kdy budete mít dost.

Máte nějakou práci, nějaký příjem. Možná se vám podaří tohle zlepšit. Dobře, ale kdy budete mít dost? Je dobré si říct co od života chcete, jinak můžete mít klidně dvě nová auta, dům s bazénem a stejně budete brečet, že vám už na letenky do business class do Asie nezbylo.

Vědět kdy máte už dost je v době nekonečné nabídky zboží vlastně dost užitečná vlastnosti.

Snažte se držet náklady nízko.

Jeden z principů, kteří se nám snaží prodejci natlačit je, že bez toho a toho vlastně nejste kompletní a musíte si to koupit. Úplně jedno, jestli je to nový telefon, nové džíny nebo zájezd do Turecka.

Když budou vaše náklady růst s vašim příjmem, nikdy nezačnete tvořit pořádné úspory. Podaří se vám víc vydělat, to pak zase utratíte, takže jste zase na začátku. Uvědomte si, že bohatství = příjmy - výdaje. Kdo vydělá padesát tisíc a vše utratí je na tom finančně hůř než ten, co vydělá třicet pět ale pět tisíc z toho uspoří.

Dávejte si peníze bokem hned jak přijdou.

Hned jak vám přijde výplata si dejte část peněz na úspory a snažte se žít se zbytkem. Něco dejte i na spoření, ze kterého nejdou peníze tak snadno vybrat (fondy, investice, stavební spoření, termínované vklady apod.). Tahle strategie vás donutí fyzicky se držet předchozího pravidla a to držet náklady nízko. Když si necháte všechny peníze ležet na účtu, je hrozně těžké odolat. Když se sami omezíte tak, abyste vystačili jen s něčím, je to hned snazší.

Tyhle čtyři tipy vám pomohou se z dnešního světla nezbláznit a neutratit všechny peníze za věci, které nepotřebujeme.

Tyler Durden měl pravdu.

Když dojdete k chladničce a bude tam jedno máslo, nemusíte přemýšlet nad tím, co si namažete na chleba.

Pokud těch másel tam bude třicet druhů, bude vám to nejspíš trvat o dost déle si vybrat. Které vzít?

To nejlevější? To nejdražší? To, co berou všichni? To, co jíte běžně? To slané, veganské, zdravé, nejchutnější?

Možná si nevyberete žádné, protože vybrat si je příliš mnoho práce.

Naučte se si rychle a dobře vybírat. A pokud to jde, vyberte si dopředu.

Protože nejde sníst to, co jste si nekoupili.

Nejde nevědět svou váhu, pokud se každé ráno vážíte.

Nejde přibrat dvacet kilo, pokud pořád pravidelně cvičíte.

Zvyky jsou někdy lepší jak možnosti. Protože čím víc možností máme, tím někdy hůr pro nás.

Co si můžete vybrat dopředu? Udělejte to.

Říkám si, že život je vlastně samá povinnost. Od práce, přes účty, dítě, rodinu… znáte to, je toho na nás dost.

Jsou povinnosti tak špatné?

Říkal jsem si, že ano.

Když mi bylo patnáct, povinností bylo fakt málo. A těch málo se dalo obejít - školu jsem prospal, s úkoly pomohla spolužačka (děkuji moc, Ivet!) a doma jsem toho také nemusel moc dělat.

Popojedeme, je mi 32 a povinností je výrazně víc. Většina z nich nejde přeskočit, zahodit, odrbat.

A říkám si, že povinnosti jsou fajn.

Dávají mi řád. Dávají smysl mého života. Dávají mi možnost.

Možnost něco změnit. Možnost něco udělat. Možnost pracovat a dostat za to odměnu.

Spoustu lidí nemá tu možnost.

A právě možná proto bychom si naše povinnosti měli užít. Být za ně rádi.

A třeba tak se vám bude o malinko lépe žit.

Máte spoustu povinností? Buďte - buďme za ně rádi.

Kafe dole u recepce mohlo být o dost lepší. Transfer z letiště mohl být o fous lepší. Okolí hotelu mohlo být o kus lepší.

Nejlepší fotky, které jsem viděl, nebyly vůbec dokonalé.

Spoustu věcí na nich bylo technicky špatně. Ale vystihly skvěle jeden moment, který za to stál. Jeden moment, kterého si třeba okem nevšimnete, protože nedáváte pozor. A pak vidíte tu fotku, zastavíte se, pozorně si ji prohlédnete a uvědomíte si jak je skvělá.

Nejvlivnější knihy, které změnily na vždy můj život, také nebyly vůbec dokonalé.

Jak získat přátele a působit na lidi a Prezentace a zen. Dvě ikonické knihy díky kterým se na komunikaci dívám úplně jinak. Na obou byste našly chyby a bude spoustu lidí, kterým se vůbec nelíbí.

Proč se tedy bojíme něco začít dělat, proč se bojíme napsat a zveřejnit první článek na blogu, první knihu, napsat alespoň první stránku, zavolat a prodat prvnímu váš produkt, otevřít si kavárnu a oslovit všechny firmy v okolí s ochutnávkou a stát na ulici před kancelářemi a lákat lidí do vaší kavárny…

Bojíme se, že snad to co děláme, není dokonalé?

Nikdy to dokonalé nebude.

Ty nejlepší věci v životě nejsou dokonalé.

A začátky všeho byly malé, tak malé, že byste je hledali elektronovým mikroskopem. A dokonalé nebyly vůbec.

S čím byste přišli dnes na svět, co byste v práci dnes udělali jinak a jak byste s lidmi mluvili, kdyby vám bylo úplně jedno, jestli je je to dokonalé, nebo ne?

Jděte a udělejte to. Potřebujeme vás.

Díky.

Doma nám zůstala prázdná paleta, tak jsem jí naložil a dovezl do výkupu. Ve výkupu jsou jen tři lidé. Dva borci vykládají palety z dodávky a jeden pán sedí v ještěrce a palety nakládá. Čekám tedy v řadě a vidím, že peníze za palety dostávají od mistra ještěrky.

Dojdu k němu a dostanu jasný pokyn - paletu položit na zem, že si jí sám vezme. K tomu dostávám dvacet korun na ruku.

Dojede ještěrkou k paletě, naloží jí rychlostí blesku a odjíždí. Já koukám na dvacku v ruce a přemýšlím o tom, že tady to mají fakt zmáknutý.

Tenhle borec jsou vlastně tři osoby v jedné. Zákaznický servis, skladník i pokladní. Vše stíhá rychlostí blesku a pohodlí ještěrky, nemusí z ní ani vystupovat.

Tohle byla fakt skvělá lekce. Co si z toho dnes odnáším?

Spoustu rolí je úplně zbytečných, dnešní svět už dávno není jen o jedné dovednosti, ale kombinaci více dovedností a že firmy mohou fungovat opravdu daleko lépe a jednodušeji.

A že jsem čekal, že dostanu daleko víc než dvacku.

A co vy, která věc vás v poslední době fascinovala, že něco může fungovat fakt snadno a jednoduše? Jak se můžeme my zařídit, abychom také fungovali dobře?

Když poprvé uvidíte tenhle dům, možná budete stejně jako já přemýšlet co to je.

Napadl mě kostel, nějaká hospodářská budova nebo snad provozní budova povodí či dané vesnice kde dům stojí.

Dům jsem pečlivě několikrát obešel a až z druhé strany jsem si všiml, že na druhé straně je neviditelná terasa na které někdo věšel prádlo.

Přeci jen jde tedy o rodinný dům. A docela slavného českého architekta.

Přesto se mi dům vlastně nelíbí. Za mě špatná poloha, zvláštní tvar a už vůbec - nepůsobí to na mě jako rodinný dům.

Jenže jediný názor, který je opravdu zajímavý, je názor investora. Pokud se to líbí majiteli, je to naprosto v pořádku.

A co my? Nesnažíme se naplnit hlasy všech okolo, místo toho abychom se soustředili jen na ty, o které opravdu jde?

Možná vaše dílo potěší jen jednoho člověka na světě.

A bude to naprosto v pořádku.

PS. Tak jako tak, jde o dům, na který nikdy nezapomenu. A taková by měla být naše práce. Průměrnost je snadná. Výjimečnost je důležitá. Jak říká Seth Godin: “Average is for loosers“.

Práce je tedy už vždy víc, než jste schopni udělat.

Máte toho moc? Všichni toho mají moc.

Hranice si nastavujeme mi sami.

Chcete pracovat od ráno do noci? Můžete.

Chcete pracovat od rána do odpoledne a mít čas na sebe? Můžete.

Chcete pracovat tak, že vás práce zničí? Můžete.

—

Hranice si musíte nastavit vy sami.

Uděláte to? Zítra? Jděte do toho, stojí to za to.

Tohle je fotka z mojí dnešní procházky. Jak vidíte, podmínky nebyly úplně ideální.

Sníh, vítr, tma, daleko od lidí, nikde nikdo, strach, závěje. Většina lidí v tomhle počasí nevystrčí ani paty z domu.

Vybaven pohorkami, čelovkou a péřovkou vyrážím na procházku. Je z toho krásných pět kilometrů v klidu, pohodě a přírodě.

Říkám si - co by se stalo, kdybychom se vždycky chovali tak, jako kdyby podmínky byly vždycky špatné.

Kdyby vždycky sněžilo, cesta by byla zasněžená, byla by zima.

Asi bychom si koupili vybavení, čelovku, pořádné oblečení, baterku, možná i sněžnice. A postupně bychom si na to v pohodě zvykli. Stejně jako v Norsku, na Islandu nebo v Rusku.

Nakonec jsem zjistil jednoduchou pravdu:

1) Často se nedívejte na podmínky. Jděte na procházku (skoro) za každého počasí.

2) Nečekejte na skvělé podmínky. Skoro nikdy nenastanou. Život není dokonalý. Podmínky jsou, musíme se na ně zařídit.

3) Často nejsou podmínky špatné, ale naše vybavení nestojí za nic. Ne nadarmo se říká, že není špatné počasí, jen je špatné oblečení.

Já si z toho dnes odnáším jedno. Koupím si lepší vybavení a budu chodit nadále i ve sněhu.

—-

Co uděláte vy, když podmínky nejsou skvělé? (nikdy nejsou)

Je to také lekce.

Už jsem si říkal, že se na to vykašlu. Blbá výzva, tolik příspěvků stejně nenapíšu. A už jsem nepsal dva dni, což to celé jen potvrzuje.

Nebo se poučím, budu příspěvky psát dříve (jako dnes) a půjdu dál.

Vždycky máme možnost se nějak rozhodnout. Je strašně snadné se vzdát hned na začátku a někdy to i dává smysl.

Pokud ale víte, že to opravdu chcete, tak se poučte a jděte dál.

Není nic horšího než poslouchat svůj vnitřní hlas. Ten vám bude vždy říkat, že byste se na to měli vyprdnout.

Jaká škoda.

Internet je nekonečný. Můžete u něm strávit život konzumováním dalšího a dalšího.

Dnes to uděláme jinak.

Už je pozdě. Nedávejte si další nekonečný seriál.

Jděte spát. Není podle mě nic lepšího, než se dobře vyspat a ráno vstát úplně fresh.

Co myslíte?

Malé kroky, které můžeme udělat každý boží den.

Něco je vždy víc, než nic.

Uběhněte pár kilometrů.

Jděte na krátkou procházku.

Cvičte jógu deset minut.

Naučte se pár nových slovíček.

Není problém si stanovat velké cíle. Je ale zajímavější plnit si malé kroky každý den v reálném světě, než žír jen z toho, co proběhlo v naší hlavě.

Žijte pro akci, pro dnešní den. Pro malý krok, který můžete udělat dnes.

Nic jiného totiž stejně nemáme.

Ono je ale rozdíl být někde sám a být o samotě.

Být o samotě mi evokuje něco smutné, něco, čemu bychom se měli vyhnout. Podívejte se na lidi okolo sebe jak se tomu pocitu snažíme vyhnout - je těžké někde jen být a přitom nebýt propojen s ostatními přes mobil třeba.

Když jsme ještě mohli do kaváren, byl jsem dost často za exota - baví mě v kavárně sedět, jíst, pít a koukat. Nečtu si, nepíšu blog, nefotím - jen jsem.

V Číně jsem byl hodně sám a bylo to skvělé - magická atmosféra a tím, že jste cizinec máte vlastně k ostatním daleko blíž. Protože není nikdo okolo vás, kdo by vás kryl od okolního světa.

Moje doporučení pro vás (a tedy mě)? V tomhle roce být alespoň občas sám. Možná máte rodinu, možná máte nabitý program, ale bohatě stačí půlhodinová až hodinová procházka v okolí vašeho domu o samotě, bez volání, bez podcastu, bez propojení.

Jen vy, procházka a jen chodit a dívat se.

Není to krásné?

Najdete tam milion a jeden tip jak být lepším. Pokud bych měl jedno přání (tip, chcete-li) pro vás a tím i pro mě - vyberte si jeden tip jak být tenhle rok lepším a věnujte mu maximální pozornost na celý leden.

A věnujte tomu tipu každý den. Každý den, bez přestávky, jeden den po druhém.

Můj výběr? Napíšu jeden blog denně každý den v lednu.

Změní mi to život? Možná.

Pomůže mi to? Možná.

Jedno je ale jisté.

Je to určitě daleko lepší, než nedělat nic.

Je to na vás.

Co si vyberete na leden a co budete dělat každý den v lednu?

Pokud se někdo veze s pizzou nebo nákupem v patnácti taškách přes půl města, je podle mě fér mu těch pár korun dát. Myslel jsem si, že to dělají všichni. A kdepak, jednou mě dokonce kurýrka zaskočila v osm večer s tím, že jsem první, kdo jí dal dýško.

Ono se to nezdá, ale pokud stihne třeba deset objednávek denně, dá to pěkné dvě stovky denně (když každý dá dvacku). Tisíc korun za týden a krásné čtyři tisíce za měsíc. A za to se dá už něco hned koupit.

Ty čtyři tisíce mohou být třeba kolo pro dítě, část lyžařského výcviku pro dorostence nebo část dovolené. Reálně vás to bude stát hrozně málo a druhého to nejen potěší, ale může mu to opravdu zlepšit život.

Připravte si plechovku s mincemi a dávejte kurýrům nějaké to spropitné. Je to jednoduchý způsob jak udělat svět o něco lepším.

Dvacka za to stojí.

Z toho jsem už pomalu vyrostl. Možná za to může změna priorit, možná za to může to, že rád trávím čas s rodinou.

Tak jako tak, naučil jsem se, že výkonost je také ovlivněna tím jak odpočíváte. Nedá se pracovat bez přestání pořád a pořád, je potřeba si čas od času udělat velké volno.

V listopadu jsem si dal víc jak 14 dní volno a bylo to skvělé. Mám pocit, že baterky jsou dobité na sto procent. Bylo to také myslím poprvé za devět let mé kariéry, co jsem si někdy vzal tak dlouhou dovolenou.

Můj tip? Každý rok si vezměte jednu delší (14 dní a déle) dovolenou.

Odpočívat je skvělé.

Makat, makat a zase makat. Gary Vaynerchuk a jeho hustle byly pro mě mantrou. Na vejšce jsem začal od druháku pracovat a nevynechal ani jedny prázdniny.

Jenže ve třiceti jsem si uvědomil, že realita je úplně jinde. Realita je taková, že osmdesát procent vašeho úspěchu v životě je vlastně dáno tím jak velké (nebo malé) štěstí máte.

Je sakra rozdíl, jestli se narodíte v Chánově, Chomutově, Hodoníně, Praze nebo se narodíte na čínském venkově či v chudé rodině rybářů na Filipínách.

Milujeme číst příběhy těch, kteří se z nuly dostali na vrchol. Ale víte co, oni jsou to výjimky. Většina z těch, kteří si vylosovali hrozně špatné karty zůstanou bohužel stále na dně celý život, protože je extrémně těžké to změnit.

Já si z toho odnáším dvě věci.

Vděčnost. Každý den se snažím si vnitřně za něco poděkovat. Možná vám to zní pateticky, ale jsem fakt vděčný za drobnosti.

Pracovitosti. Pokud jsem dostal slušné karty na hraní, budu se s nimi snažit hrát jak nejlépe dokážu. Protože chci, protože musím nebo spíš, protože to dlužím všem těm, kteří si vytáhli špatné karty. Nepromeškat žádnou šanci udělat svět svou prací o něco lepší.

Když budete číst něčí “rady na úspěch”, vzpomeňte si prosím na tenhle článek.

Radovat se z obyčejných věcí. Řeknete si možná, taková blbost.

Jenže pak vycestujete do země, kde tyhle věci obyčejné nejsou.

V Číně jsem zažil takový smog, že jste týden neviděli slunce. Otrávený vzduch pro všechny, 24 hodin denně. Můžete se maximálně tak schovávat doma a čekat, až přijde vítr.

Na Taiwanu jsem viděl jak středoškoláci trávili doučováním angličtiny celé večery. Nebyl problém najít jazykovou školu, která má lekce až do noci.

V Paříži mě okradli v první hodině, co jsem byl v Paříži. (tímto drží oficiálně rekord a je to jediné město, kde odmítám jezdit metrem)

Většina lidí na světě se má výrazně hůř, než vy.

Radujme se z obyčejných věcí a budeme tak daleko šťastnější, než kdykoliv předtím.

Dnes je takový výběr všeho, že koupit si kvalitní čokoládu nebo kafe není žádný problém. Užnechci jíst nekvalitní čokoládu, kde hlavní surovinou je překvapivě cukr (čokoláda Milka má na 100 gramů 58 gramů cukru).

Nechci pít kafe, které je hnusné, hořké, ze špinavého automatu a zrnka tam stojí půl roku. Fuj.

Prosím, mějte se rádi a řekněte takovým věcem ne. Řekněte ne nezralým rajčatům, hnusné čokoládě, zaplivaným hospodám a kupujte si méně dobrých věcí.

Naučí vás to tři věci:

1) Mít se rád.

2) Poznat kvalitu.

3) Třetí, nejdůležitější - sami přestanete u sebe tolerovat blbě odvedenou práci, budete se chtít automaticky zlepšit.

Stačí říct ne.

PS. Můj osobní tip na kavárnu je Coffee Source, Nordbeans a Kafe Kiosek. U čokolád ujíždím na Ajale, Jordi’s a Seed and Bean.

Jednou jsem tenhle status měl (nasbíráno na šíleném maratonu služebních cest - na takové zákazníky se také cílí) a tak vím, co to obnáší.

Přiznám se, nic moc.

Firmy utrácí milionu, aby získaly nové zákazníky. Pak ale utrácí stokoruny, aby si udržely zákazníky stávající. To mi vadí. Chybí mi v takových programech opravdu užitečné či zajímavé benefity.

Dostanete vodu na pokoji zdarma, room upgrade, noviny na pokoj… děsná nuda.

Co byste jako hotel (pro business klientelu) mohli VIP zákazníkům nabízet:

1. Letištní pick-up zdarma.

2. Soukromý fitness trenér na hodinu denně.

3. Rezervaci ve skvělé restauraci ve městě, kam se rezervace těžko shání.

4. Večerní procházka městem s fundovaným průvodcem.

5. VIP welcome package na pokoji, kdy každý hotel by měl vlastní unikátní suvenýr. Pro některé by z toho pak byla zajímavá hra sbírání těchto VIP dárků/suvernýrů. Dalo by se to spojit s další hrou.

6. Skvělé kafe ráno zdarma s sebou do práce (prosím!!).

7. Masáž zdarma jednou za pobyt.

8. Lokální přednabitá SIM karta s daty zdarma k nabídnutí (např. mimo EU velice užitečné)

9. Online VIP check-in tak jednoduchý, že o něm prakticky nevíte

10. Káva zdarma po celý pobyt.

Tohle je můj seznam, je to spíš inspirace. Pokud někdo utratí ve vašem hotelu sto tisíc, neváhejte za něj utratit klidně dva tisíce v bonusech za pobyt.

Neznám kavárnu kromě Starbucks, která by měla zajímavý zákaznický program. Ani Starbucks nemá skvělý, ale už máte ve zlatém statusu topping a rostlinné mléko vždy zdarma.

Naprostá většina kaváren se místo toho zmůže maximálně na 9+1 káv zdarma, nebo 7+1 pokud si myslí, že jsou štědří.

Nuda, můžete nabízet kurz kávy pro lidi se 100 kávami na kontě a víc, sadu hrnečku a podšálku pro zákazníky se 70 kávami na kontě apod.

Váš zákaznický program pro opravdu věrné zákazníky musí být zajímavý a užitečný.

Ručně psané zprávy jsou znovu v kurzu.

Blížily se Vánoce a já jsem byl na služební cestě v Číně. Raději byste byli se svou rodinou, ale i tak se to snažím brát sportovně. Pro mě to byla skvělá zkušenost z mnoha různých důvodů.

Třeba tam mi připomněli sílu ručně psaného vzkazu. Tohle je vzkaz, který mi nechali v pokoji, když jsem se vracel pozdě večer z práce poslední noc na pokoj s krabičkou makronek na cestu. Domů jsem letěl těsně před Vánoci a tohle mi udělalo obrovskou radost.

Hned z několika důvodů.

Ručně psaná zpráva je lidská. Je to lidský kontakt na papíře. Zároveň víte, že to není tak snadné jako poslat automatizovaný email. Někdo musí ty vzkazy řešit, někdo to musí napsat, někdo to musí donést do pokoje.

Je s tím spoustu práce.

Stejně tak pohlednice. Z různých dovolený posíláme pohlednice. Někde (např. moje zkušenost v Číně) jsou opravdu extrémně těžké k nalezení. Ale stojí to za to. Ručně napsat vzkaz, nalepit známku a za pár týdnů někomu spadne do schránky poklad.

Věřím na ručně psané vzkazy. Ty nejlepší jsou podle mě vzkazy díků, pohlednice a pak vzkaz, který jsem dostal od hotelu. Je vám trochu smutno a vás to nesmírně potěší.

Zkuste poslat někomu pohlednici, děkovný vzkaz nebo jen milé přání, které druhého potěší.

Dejte do toho trochu té práce. Stokrát se vám to vrátí.

Stojí to za to.

Stojí za to zpomalit, ne?

Pokud chcete skvěle prezentovat, naučte se především skvěle poslouchat. Opravdu poslouchat pozorně, bez mobilu, soustředěně.

Poslouchat tak, že ostatní pochopíte a vcítíte se do jejich života.

Pak vás budou také raději poslouchat a vy sami budete lepšími řečníky.

Naslouchat, pak mluvit.

Dřív mě to iritovalo, ale dnes to vidím jinak. Říkám si - sakra, vidím příležitost něco změnit. To mám rád.

Věci, které nezměníte, na ty kašlete.

Věci, které změníte, jsou super. Je dobré si vybrat něco malého a to změnit.

Přestal jsem si sladit kafe.

Začal jsem chodit hodně pěšky. Chodím i fakt divné trasy. Jednou jsem došel z Dejvické na Skalku pěšky, Pokud dobře počítám, je to jedenáct stanic metra.

Peking jsem procházel celý den pěšky. Šíleně dlouhé cesty od nádraží přes Zakázané město až zpátky na metro a nádraží. Podle mě tak 30 000 kroků.

Dokonce si říkám, že divné věci co dělám, mě baví nejvíc.

Štve vás něco? Možná v tom najdete koníček. Něco, za co vás ostatní budou považovat za podivíny.

Jděte do toho, není nic lepšího než být trochu divnej.

Možná si říkáte, o čem pořád píšu a jak jsem to dokázal? Mám pocit, že spoustu blogů končí do jednoho roku. Autor se prostě “vypíše”, už ho to možná nebaví, nebo nad tím (má teorie) moc přemýšlí.

Mám úplně jinou strategii.

1. Chcete také hodně psát a nevíte jak na to? Zde jsou moje tipy.

2. Nepřemýšlejte jestli píšete dobře. Hlavně pište.

3. Využijte na psaní různé šance, nelimitujte se. Psal jsem blog z Číny, psal jsem ho na hotelu v Paříži, psal jsem ho na letišti, na zemi, v desítkách kaváren. Neřeším kde.

4. Všímejte si věcí okolo sebe a zkuste na ně reagovat. Včera jsem viděl auto s polepem “bolest je iluze”.. Souhlasíte? Nebo máte jiný názor? Vidíte, hned máte skvělý nápad na blog.

5. Pište, nepřemýšlejte. Vím, že tohle zní jako fakt divná rada, ale spoustu lidí pořád přemýšlí a nic rozumného nenapíšou.

6. Neřešte kolik lidí váš blog čte. I kdyby ho četla jen vaše máma a manžel, stojí to za to!

7. Zrušte komentáře na blog. Tohle mi dost pomohlo. Ať si každý komentuje kde chce, ale ne na vašem blogu. Nenávisté komentáře na blogu rozhodně na chuti psát nepřidají.

Zkuste některý z mých tipů a dejte vědět.

Pomohlo to?

Pište, potřebujeme vás.

1. Kupte si kvalitní zrna z lokální pražírny.

2. Kávu melte až před vařením kávy, nekupujte nikdy již namletou.

3. K přípravě si kupte mlýnek (příp. po babičce) a filtr (např. V60).

Na každý krok se dá napsat dlouhý návod, ale opravdu stačí tyto tři kroky, abyste každé ráno měli daleko lepší kávu, než co si děláte teď rozpustnou nebo turka.

Ke změně života často stačí malé změny, jako např.:

1. Chodit poslední dvě zastávky pěšky.

2. Při práci u počítače střídat stání a sezení.

3. Dělat si přestávky po 90 minutách práce.

4. Koupit si ergonomickou klávesnici a myš.

VIdíte, ty změny jsou hrozně malé, stačí fakt málo a život vám to zlepší hodně.

Mám teď na vás osobní otázku.

Kterou změnu si vyberete teď a začnete s ní dnes?

Dnes ne? Pak nejspíše nikdy.

Teď je ten nejlepší čas.

Pokud jste Petr Kellner, není žádný problém naplnit si garáž luxusními auty. Auto je vlastně pro vás něco, co si kupujete jako rohlíky. Je vám jedno, jestli ta cena je v eurech nebo dolarech nebo v banánech.

Není to pro vás žádná velká útrata. Takové věci vás žádným způsobem nezatíží.. “Bolí” vás akorát jachty a letadla.

Většina lidí ale není Petr Kellner.

Po čem jsem tedy dřív toužil? Jasná věc, tady to je.

Boží vila, drahé auto, drahé hodinky, prostě “show it, or you don’t have it”. Kdo má, ten to přece ukáže, ne?

Ne.

Zjistil jsem (myslím, že jsem si to uvědomil v první reálné práci), že tyhle věci normálního člověka zatíží. Všechno to žere čas (o auto se musí starat) a ještě peníze (pojistka, benzín, opravy,…) a ty jsou jenom jedny. Jak je utratím, jsou fuč.

Takže buď máte hromadu peněz tak velkou, že je vám to jedno, nebo není. A většina lidem to finančně jedno není.

Uvědomil jsem ti, že hodnoty jsou jinde. Zdraví, vztahy, rodina, dovednosti, akumulace peněz (ne jejich zběsilé utrácení), cestování (kde utrácím, ale je to jedna z věcí, která mě na světě těší nejvíce).

Popřemýšlejte tedy co opravdu k životu potřebujete. A možná zjistíte, že ty důležité věci jsou úplně jiné.

Co myslíte?

Problém je v tom, že až po dovolené poznáte jak moc vypálení, unavení a neodpočatí jste byli.

Chcete maximální výkon a být produktivní? Naučte se dávat si pravidelně dovolenou a min. jednu delší.

Pořádný výkon? Pořádná dovolená.

Říkal jsem ženě různé teorie o tom v čem by mohl být problém. Probírali jsme to. Ovladač stále šel špatně, abyste přepnuli program museli jste často zmáčknout to správně tlačítko několikrát.

Dokonce jsem si říkal v jednu chvíli, že je něco špatně s televizí.

Pak jsme zkusil vyměnit v ovladači baterky.

Výsledek? Vše funguje jak má.

Podle mě je to metafora. V životě dost možná každý z nás má nějaký problém, kde řešení vám leží přímo na stole. Řešení víte, cítíte ho hluboko uvnitř sebe a je vám vlastně docela jasné, co máte dělat.

Co to může být ve vašem případě? A dost možná…

…nestačilo by jen vyměnit baterky?

…odejít z práce, která vás už roky štve?

…změnit složení týmu?

Zkuste to. Podle mě řešení víte. Udělejte to.

A dejte mi vědět.

…odejít z přátelství, kde už roky jste obě úplně jinde?

Udělejte to ideálně hned teď. Ještě dnes, nejpozději tento týden.

Nikdo z nás neví, kolik bude mít těch šancí.

Nelitujeme toho, co jsme udělali. Litujeme toho, co jsme neudělali.

Udělejte to hned teď.

Jako posledně.

Příval zenových mouder mi nepřinesla moje instruktorka jógy po půl roce v Tibetu, ale vypulírovaná automyčka na Chodově.

Když posloucháte, automyčka vám dá hned několik dobrých rad.

Zde jsou.

Když se o věci dobře staráte, vydrží déle. (I mytí auta má svůj smysl).

Fyzická práce je skvělý relax po práci psychické. (Mytí auta pravidelně = každý den trochu zen).

Jet s autem třikrát týdně do myčky je blbost. (Lekce mezního užitku v praxi aneb také si nedáváte větrník třikrát týdně).

Než špatné auto pravidelně mýt, raději se ho zbavte. (Sem spadnou všechny falešná přátelství, vztahy k ničemu apod.).

Abyste začali, někdy stačí pracovat první tři minuty a mít jasnou představu, kdy skončíte. (Zenové moudro v časomíře automyčky, která ukazuje zbývající čas)

Nemusíte utrácet za drahé věci, když stačí ty obyčejné. (Umyl jsem disky s čističem za 450 Kč. Výsledek? Skoro stejný jako umýt kola na myčce bez něj).

Pokud jste v něčem sakra dobří, můžete si nechat za to platit násobně víc peněz než ti, kdo jsou průměrní. (Vracíme se k mému čističi kol za 450 Kč. Pokud chcete totiž disky fakt čisté, budete ho potřebovat)

Čisté auto zvenku a špinavé zevnitř je stále špinavé auto. (Zenové moudro o bordelu v hlavě, který vám nevyřeší nové sako a krásné boty).

Dělat něco pravidelně šetří čas i peníze. (Zenové moudro pravidelnosti. Německy se snáze naučíte v pěti krátkých lekcích týdně, než jedné dlouhé týdně).

To jsou má moudra, které mi dala automyčka.

Kde jste vy našli svůj zen? Je dost dobře možné, že obyčejné věci jsou ty nejlepší věci.

Vy se ale těžko prostřílíte k pozici manažera od pokladního.

Těžko se dostanete z pozice juniora na pozici senior partnera.

Jasně, už vás slyším. Najdete mi deset příkladů lidí co se pětadvacet let potili v jedné firmě a podívejte se, kde teď jsou - firemní karta, “dárečky” od dodavatelů dvakrát do roka a krásný asistent k tomu.

No a co?

Přijměte fakt, že všichni si vás pamatují tak, jak jste do firmy nastoupili. Do první firmy jsem nastupoval za nula korun na hodinu. Myslíte, že by nějakého utřinosa udělali manažerem? To bych tam musel potit krev a šance stejně blízká nula.

Prostě si vás nějak pamatují.

Chcete přidáno? Skvělý, prosím ale zahoďte váš americký sen, strhněte ze zdi motivační plky amerických řečníků a přestaňte číst rychlonávody na to jak být úspěšným.

Obejděte trh a dejte dohromady tři nabídky od jiných firem, než kde pracujete.

Možná zjistíte, že můžete vydělávat daleko víc, než teď. A i kdybyste nikam nakonec nepřešli, máte jasno a víte jak na tom jste.

A pokud vás nikde nechtějí, příp. vám nikde nenabízí tolik, příp. vám všude nabízí málo, pak máte problém. Musíte na sobě začít makat.

Nevěřte ale, že se někde dostanete zespoda nahoru. Šance jsou mizivé. Žijeme v době, když lidé často střídají práce a kariérní žebřík přestal existovat.

Je to spíš o to tom kdo umí udělat v dobrý čas změnu.

Umíte to?

Podle mě prokrastinace doufá, že budeme stále věřit v takovou představu. Krásný sen, že jednou přestaneme věci odkládat a staneme se dokonalými supermakáči. Jsou lidé, kteří určitě takové schopnosti přeci mají.

Je to blbost. Nikdo se nedostal na vrchol zadarmo a vše stojí úsilí, práci a odříkání.

Přestaňte věřit v dokonalou přípravu, v dokonalý výsledek, v dokonalý program, v dokonalou prezentaci.

Nejhorší není špatný výsledek. Nejhorší je žádný výsledek.

Čekáte na magickou pilulku? Nečekejte, žádná není.

Jděte.

Před osvícením jsem štípal dříví a nosil vodu. Po osvícení jsem štípal dříví a nosil vodu. Zenové přísloví

Tohle je jedno z mých oblíbených rčení. Proč? Přijde mi naprosto trefné ve své jednoduchosti. A to jsem osvícení ani náhodou nedosáhl, ale můžeme říct, že kdokoliv, kdo dosáhl mistrovské úrovně má dost často nějaké zvyky, které se s časem nemění.

Jaké zvyky jsou to pro vás? Co děláte i po deseti letech, co se věnujete vaší kariéře, rozvoji atd.?

V prezentacích je to pro mě příprava. Každý večer ještě než jdu spát si procházím své slajdy a ladím poslední detaily. I když jsem naše základní školení dělal už asi 60x, pořád je co vylepšovat. Pořád si ty slajdy procházím, abych byl perfektně připravený.

Budu to nejspíš dělat i za dvacet let. Podívejte se na Toma Peterse. Uvidíte, že prezentaci si prochází už před čtvrtou ráno.

Šílené? Podle mě to bude dělat i když bude dané téma prezentovat stokrát. Příprava je něco, co neomrzí.

Co je to pro vás to, co jste nikdy nezměnili a děláte to stále?

Bill Gates, Elon Musk, vy, já… všichni máme přece stejně času.

Je to blbost, time management neexistuje. Můžeme řešit pouze jen priority - co uděláme a co ne definuje naše životy, náš úspěch v práci, štěstí v rodině.

Neřídíme ani hodiny, ani minuty, ani sekundy. Prostě jsou.

Proto jsem se naučil přestat říkat “nemám čas”, místo toho třeba řeknu “není to pro mě teď důležité”. Síla volby, pravdivá odpověď.

Nemám čas je výmluva.

Napsal bych vám teď 25 tipů jak mít více času (lépe řídit své priority), ale omlouvám se, nemám na to… není to teď důležité.

Důležité je víte co? Co uděláte dnes.

Nic víc než dnešek stejně nemáme. Proto.

Zkuste někomu zavolat a říct mu/jí, že ho/jí máte rádi.

Poděkujte někomu doma nebo v práci.

Kupte cizímu člověku kafe.

Usmějte se na někoho zítra cestou domů.

Máte na to čas.

Vše, co někdo jiný může dělat lépe a rychleji než vy by měl dělat někdo jiný. Proto je zde můj seznam doporučených profesionálů, kteří na mě udělali velký dojem.

Advokát. Doporučuji skvělou Mgr. Elišku Kolečkářovou z advokátní kanceláře Smed Jorgensen. Profesionálka, výborné rady a rychlé reakce jsou jen krátkým seznamem skvělé spolupráce.

Foto a video. Dominik Kučera, Dominik Kučera a znovu Dominik Kučera. Naprostá spolehlivost, jeho slovo platí. Tohle neplatí pro většinu lidí v tomto oboru, takže pokud hledáte fotografa nebo někoho na video, volejte okamžitě jemu.

Daně. Tfuj, už na koleji jsem mu před dávnou dobou říkal, jak může studovat daně. Dnes mi dělá komplet daně a veškeré související poradenství a já jsem nadšený. Kdo? Jiří Brož, nejlepší daňový poradce, kterého jsem si mohl přát.

Online marketing. Tady jsem si říkal, že je fakt zbytečné na toho někoho najímat. Do doby, než přišel Michal Blažek a jeho tým Marketing Makers. Skvělý poměr cena/výkon, jsem nadšený. Všechny reklamy na Google na Štavnaté slajdy spravuje jeho tým.

Lektor. V tomhle odvětví mám těžkou profesní deformaci, extrémně přehnané nároky a dokážu v ČR doporučit jen velmi málo lidí. Za mě jediné jméno - Jarda Homolka. Zaplatil jsem si ze svého už tři kurzy, Jarda je těžký profík a z jeho kurzů jsem nadšený. Je perfektně připravený a zároveň dává rady, které sednou jak pr-el na hrnec.

Máte také svůj tým? Pokud ano, udělejte jim dobré jméno, napište o nich na Facebooku, na blogu, napište jim doporučení na LinkedIn.

Nemáte svůj tým? Zkuste využít někoho z mého seznamu, budete nadšení.

Nedělejte práci, kterou může dělat někdo jiný. Levněji, lépe, rychleji.

Co můžeme dělat?

Můžeme čekat. Čekat, až se situace vrátí do původních kolejí. Zalézt do postele, čekat až se situace uklidní a vše bude jako dřív. To je přirozená reakce. Bojíme se. Bojíme se, že nás v práci vyhodí, protože budou muset šetřit, bojíme se viru, bojíme se, že se nakazíme.

A tak je naše přirozená reakce dělat nic. Čekat.

Nebo máme druhou možnost.

Pečovat o své zdraví, o svou rodinu, o své kontakty, pracovat na svých dovednostech, zlepšit si CV, pracovat na sobě, odpočívat aktivně. K tomu všemu se musíme malinko překonat, je to nebezpečné. V hlavně nám zjí, že bezpečné je čekat.

Jaké výsledky budeme mít, když přestaneme čekat a bát se?

Zkuste se dnes nebát, jít do všeho, co jste chtěli už dávno udělat. Proč? Málokdy litujeme toho, co jsme udělali.

Ale skoro vždy litujeme toho, co jsme neudělali.

Co uděláte dnes?

Geniální film o falešné rodině, která dostane od firmy hromadu věcí (auto, dům, golfové vybavení, oblečení, krásný nábytek atd.) a má je nosit, používat, tvořit přátelství a v satelitním městečku tak vytvářet tlak na ostatní, aby si všechny ty věci také koupili. Protože bez nich přece nejste xyz a nezapadnete mezi ostatní.

Přijde mi to jako geniální námět a v jiném filmu jsem tu jednoduchou myšlenku nenašel - jak dobře bychom si měli rozmýšlet co koupíme.

Poslední dobou mám skoro stejně velkou radost z vyhazování věcí jako z nakupování. Snažím se nakupovat jen ty věci, které:

a) často používám

b) ideálně je potřebuji

c) udělají mi velkou radost

To jsou pro mě taková základní tři hlediska kdy si něco koupit. Pokud to nepotřebuji, pak si musím říct, že to jen chci. Což je OK, ale v tom případě to musí být za dobrou cenu a musí mi to udělat velkou radost ideálně na dlouho (zážitky, pobyty, cestování - málokdy věci, ale tohle mě baví moc).

Jak jste si vy definovali kdy si co koupíte? Jste minimalisti, nebo se zahrnujete věcmi?

Za mě jednoduše - jsou to jen věci. Důležité jsou vztahy, rodina, zdraví, práce a rozumné peníze.

Ne věci.

Nejen že dobře vaří, ale u kasy mají mou oblíbenou mísu se skvělými bonbony. Vždy je doplněná, bonbon pro každého.

Mají tam dokonce vedle mísy tabuli s “candy exchange rate”, tedy směnným kurzem za bonbony. Za jeden bonbon byste se měli usmát na obsluhu, za dvě bonbony udělat prsty srdíčko, za tři… vtipné, milé. Hodně lidí se tam o dost více usmívá u té kasy.

Ptal jsem se obsluhy kolik těch bonbonů se sní za týden. “Dvě kila týdně,” odpověděl mi včera pán za kasou. Kurňa, to je pěkných osm kilo za měsíc a ročně se blížíte ke sto kilo. To je spoustu dobrých bonbonů. A něco to stojí.

A je to milé malé gesto, které bychom všichni měli ve svém podnikání dělat. Miluji hotel, který má u recepce vodu s ovocem, kafe a čaj zdarma. Miluji ručně psané přání od hotelu v pokoji když mám narozeniny a vedle něj krásný dortík (mé datum narozenin přeci každý hotel ví). Miluji když jedete nějak za zákazníkem a on zarezervuje parkovací místo a dá tam ceduly s vaším jménem.

Všechny tyhle věci nestojí skoro nic a každého hosta potěší.

Jaká jsou vaše “dvě kila týdně”, tedy malé radosti, které můžete dělat vašim zákazníků (skoro) zdarma?

Květinářství nedalo centra, pozdě večer. Únava padla na mě i květinářky, nicméně jsem se držel svého zvyku a to dát se s každou obsluhou do řeči.

Dozvíte se tak neskutečně zajímavě věci, poučíte se a dozvíte se hodně o lidech zákaznících, i lidech pracujících ve službách. Možná pak ráno obejmete kávovar v korporátu a poděkujete za tu fajn práci v teple, protože lidé v gastru/kadeřnictví/you-name-it to fakt nemají jednoduché.

Nicméně ptám se květinářky jaké květiny má nejraději. Říká, že všechny.

“Proč?” Divím se tomu, každý má přeci své favority.

“Nikdy jsem od nikoho květiny nedostala,” odpovídá. A já jsem v šoku.

Moje hlava se to snaží nějak probrat. Sakra, jak je možné, že po téhle planetě chodí žena, která za dvacet, pětadvacet let svého života nedostala ani jednu květinu?!

Jsem tak trochu naštvaný na svět, ale nelením a vyjdu ven, kde mají několik tulipánů v akci a poprosím slečnu, že ty si také vezmu.

Když slečna květinářka dováže květinu pro mou ženu a já zaplatím, obejdu stůl a podávám květinářce tulipány.

“Ty jsou pro vás,” říkám. A jsem stejně naměkko, jako slečna květinářka. Je z toho tak rozhozená, že jí vytrysknou slzy, omlouvá se mi a nemůže dojetím mluvit. Oba jsme z toho tak trochu hotoví.

Naměkko jsem i teď když to píšu, i když už je to několik měsíců.

Každý den můžeme někomu skoro zadarma zlepšit den, co uděláte vy?

Můžete někomu koupit kafe, podržet dveře, pochválit obsluhu, poděkovat, pozdravit, pochválit někomu nehty, nový účet, skvělý kabát… svět potřebuje vás, abychom všichni byli více lidmi.

Pít to stejné kafe.

Dělat tu stejnou práci.

Číst to samé.

Bavit se se stejnými lidmi.

Chodit stejnými cestami.

Vracet se ve stejný čas.

Odcházet ve stejný čas.

Snídat to samé.

Kouzlo života je v tom, že každý z nás má možnost volby. Co bude dělat, co bude jíst, s kým se bude bavit.

A my musíme jen tohle kouzlo využít.

Je to takhle jednoduchý.

Lepší dělat něco několikrát týdně, než jednou.

Dělat něco méně než jednou týdně nepřinese nikdy pořádné výsledky (psaní, běhání, cvičení…).

—

Co plánujete dělat v roce 2020 každý den?

Co bych rád zažil v novém roce (na co se těším)?

Cestování. Je to věc, při které mám pocit, že jsem opravdu stoprocentně naživo. Rád bych podnikl zase nějakou menší cestu za hranice (minulý rok Lisabon byl skvělý) a když se zadaří, tak klasicky nějaká ta Asie (Čína, Singapur, Taiwan…).

Čtení knížek. K tomuhle se pomalu zase vracím. Dřív jsem četl jako blázen a doma máme se ženou 3 plné knihovny Billy. Jak přišel syn, není na to tolik času, ale rád bych se tomu zase trochu věnoval.

Jóga. Super věc, při které se dokážu vyklidnit. Minulý rok jsem se jí tolik nevěnoval a těším se, že tenhle rok na ní bude více času.

Blogování. Tohle mi dělá radost už roky a rád bych v něm pokračoval. Mám rozepsanou knížku o prezentacích, mám ale pocit že ta ještě nějakou tu chvíli počká.

Rodina. Tohle mi dělá radost asi úplně největší. Proto bych do ní rád zase investoval spoustu času a energie.

Na co se těšíte vy?

Čemu se věnujete sedm let?

Je dost možné, že pokud budete něco dělat sedm let, tak se v tom zlepšíte. Talent je atraktivní. Myslet si, že se pro danou aktivitu musíte narodit, nebo máte smůlu.

Ale možná daleko lepší je věřit, že většinu věcí se dá v životě naučit. I takové věci, jako je empatie či naslouchání.

Zkuste se něčemu věnovat roky bez přestání a uvidíte, že nepotřebujete talent, abyste v něčem byli dobří.

Potřebujete ale trénovat a věnovat se jedné věci dlouhodobě.

(Své první školení prezentačních dovedností jsem udělal v roce 2012. Možná mám pro prezentace talent. Možná jsem se tak narodil. Nebo jsem se možná prezentacím jen věnoval výrazně víc, než ostatní. Než vy? Čemu se budete věnovat vy?)

Budoucnost je sladká. Sníme, díváme se do ní a toužíme a doufáme v lepší zítřky. Něco z toho se vyplní, něco ne. Jedno je jisté - nevíme co bude.

Přítomnost? Jediné, co za to opravdu stojí. Proč?

Dnes můžete změnit svůj život k lepšímu.

Dnes se můžete naučit pochválit svého partnera či partnerku za maličkost.

Dnes můžete zajít za svými podřízenými a pobavit se s nimi.

Dnes můžete mít úžasnou konverzaci se svým kamarádem.

Dnes můžete sportovat.

Dnes můžete zlepšit své zdraví.

Dnes.

Žijte tak, jako kdyby vaše myšlenky byly uzavřeny v 24 hodinových blocích. Jeden den.

Nic víc nemá smysl.

Na druhou stranu je spoustu lidí, kteří mají podobný problém a těm může takový příspěvek pomoci.

Takže, co mi je?

Čtyři roky mám těžký atopický ekzém. Jde o zánětlivé onemocnění kůže, kdy se vám kůže typicky loupe, červená, škrábete si tohle místo a kožní doktorka vám předepíše kortikoidní mastičku a když máte štěstí, do pár týdnů máte vyřešeno.

Co to pro mě znamená?

Cca na 70 % kůže mám právě atopický ekzém – popraskaná kůže, kůže, která rychle vysychá, celé tělo vás svědí a chtěli byste se pořád škrábat. Ekzém mám typicky většinou na obličeji, krku, pažích, trupu zepředu a nohou. Takže kromě zad skoro celé tělo.

Atopický ekzém je hrozně otravná nemoc, a to především ze dvou důvodů – současná medicína na ní nemá lék. I ty nejlepší biologické léky a krémy pouze tlumí organismus, aby se zánět nevytvářel.

Mám ho bohužel čtyři roky. Myslím, že jsem navštívil tak pět různých nemocnic, viděl asi tak 7 různých kožní lékařů a min. stejný počet jiných specializací. Čtyři roky jsou dost dlouhá doba, abyste si na to zvykli. Říká se, že si člověk zvykne i na koncentrák. Podle mě je to částečně pravda, zvykl jsem si i na ekzém, ale pořád mi krade spoustu energie, radosti a spoustu věcí si musím plánovat tak, abych onemocnění zvládl.

Tím, že atopický ekzém nemá de facto řešení a umíme řešit jen důsledky, je to pastva pro všechny zástupce alternativní medicíny. Homeopatika, bylinky, čínská medicína, masáže, jóga, meditace...Lidé s atopickým ekzémem jsou typicky naprosto zoufalí, a proto se snadno nechají napálit na blbosti, které nefungují. Zoufalý se stébla, se říká. Pro atopiky to platí dvojnásob.

Pak tu máme okolí. Hodně lidí se vám bohužel snažit poradit, protože na ekzém má každý názor (způsobené tím, že je to velmi časté onemocnění a hodně lidí mělo min. někde nějaký flíček).

Dostanete pak "osvědčené rady" tipu – zkusil jsi pít celerovou šťávu? Zkusil jsi jet k moři? Zkusil jsi ráno pít zelený čas? Zkoušel jsi harmonizovat své čakry? Zkoušel jsi tai-chi, tantru, indickou, čínskou a jinou medicínu?

Lidi, prosím, probuďte se. Ve staré Číně byl průměrný věk počítám tak 40 let, vážně se chcete takhle léčit? Vážně si myslíte, že budete pít každý ráno hrnek mrkvové šťávy, budete tak čistit svůj organismus a ekzém půjde "fííí za mamá"?

Říká se, že kůže je takovým zrcadle těla. Že mám jít do své duše, uklidit si tam, dát se psychicky do pohody a ekzém se pak vylepší. Hmm... čím je pak slepé střevo? Střední ucho? Achillova pata. Mluvit v přirovnáních a metaforách je možná intelektuálně povznášející, ale vám jako atopikovi to málokdy něco dá.

Co se mi podařilo za ty čtyři roky? Najít cestu k sobě, radost se z maličkostí a najít dobré doktorovi, kteří mi pomáhají držet ekzém relativně na uzdě.  Vyzkoušel jsem také spoustu slepých cest, které nikam nevedly (bezlepková dieta, omezit maso, nepít kafe, vyřadit kravské mléko a výrobky z něj).

Pokud jste si všimli, že mám rudou kůži, praská mi, loupe se mi kůže a odpadává, tak už víte, čím to je.

Příště se zkusím rozepsat o tom, co mi pomohlo a co nefungovalo.

Jsou věci, se kterými můžeme něco dělat. Není to ale vše. Jsou boje, které nemůžeme vyhrát. Co dělat v takovém případě?

Snažit se minimalizovat ztráty. Nemůžete ovlivnit politickou situaci v zemi, ale můžete se zařídit.

Soustředit se na všechno to, co můžete ovlivnit. Těžko se zbavíte některých nemocí, ale i tak můžete dobře jíst, hýbat se a hodně spát.

Zvyknout si na to, co ovlivnit nemůžete. Tohle je nejtěžší část. Přiznejte si, že lidi nezměníte a některé okolnosti také ne. Vaše výška je daná, nic s tím neuděláte.

Boj, který nemůžete vyhrát není prohraný boj. Zkuste jednu ze tří možností výše a uvidíte, že vždy je řešení.

Jedna z nejznámějších žen v businessu v Česku. Miliardu na účtu nemá, ale řídí jednu ze zásadních firem v tuzemsku. Potkali jsme jí v obchodu s obuví jak si vedle nás zkoušela boty.

Když jsem byl na střední, nejbohatší člověk, kterého jsme mohl poznat nějak blíž, byl ředitel jednoho velkého podniku. Ráno na snídani se mě ptal, jestli nechceme párky k snídani, že by nám skočil do krámu.

Byl jsem překvapený takovou nabídku a tak mu říkám, že jsem nečekal, že chodí do obchodu pro párky. “A to si myslíš, že tam létám vrtulníkem?” Tuhle odpověď si pamatuji doteď.

Lidé, kteří toho hodně dokázali, jsou v mnoha směrech výjimeční. Asi nikdy nebudeme miliardáři jako oni.

Ale jsou to lidé stejně jako my. A my se můžeme stejně jako oni snažit o úspěch, spokojenost a zdraví.

Protože úsilí a píle je tu pro nás všechny stejně dostupná.

Neřešte co bude nebo co bylo. Dnešek může každý z nás změnit.

Kolik vás to stojí omluvit se? Finančně nic, emočně to něco stojí.

Ale stojí to za to.

Za co se můžete omluvit a komu?

Že začnete čas měnit za peníze.

Čas je nejcennější komodita spolu s energií. Protože když nemáte čas nebo energii, ani peníze vám nepomohou. Můžete mít peníze na krásnou jachtu, ale když nemáte čas se v ní ani jednou projekt, k čem vám bude?

Proto v honbě za více penězi, úspěchem a větším a lepším narazíme na to, že jednou začnete měnit čas strávený s lidmi, které milujete (váš muž, vaše žena, vaše děti, rodina a nejbližší přátelé) za peníze.

Řešení? Načrtněte si v hlavě čáru, kam už nepůjdete. Budete obětovat každý večer? Jste ochotni obětovat i víkendy práci, nebo chcete večer číst sami pohádku dětem?

Řekněte si, co jste ochotni pro “víc, víc, víc” udělat. A nejděte, prosím, za to.

Vaše zdraví, rodina a děti za to stojí.

Nechte ostatní mluvit o tématech, které je zajímají. Ukazuje se, že tohle je snadný způsob jak se ostatním zalíbit, dostat se k nim blíže a vytvořit s nimi opravdové pouto.

Ve světě kde každý mluví můžete vyniknout snadno. Nechte druhého mluvit o sobě a buďte pozornou posluchačkou či posluchačem.

Dáme si spolu cvičení. Já s vámi, vy se mnou a hned zítra jak si přečtete tenhle blog.

Nechte zítra mluvit tři lidi jen o sobě. Zeptejte se jich na podprobnosti a všímejte si vlastních vnitřních reakcí. Jaké to je jen poslouchat? Máte tendenci mluvit, odezní tyhle pocity a je pak poslouchání zábava? Co toho druhého trápí, zajímá, nad čím přemýšlí? Můžete mu třeba nějak pomoci.

Zkusme si tohle jednoduché cvičení hned zítra. Já s vámi, vy se mnou. Spolu.

Protože spolu můžeme svět prožít nejlépe.

Pak mám pro vás jednoduché řešení - pište méně emailů!

Je to jednoduché pravidlo, které jde jiným směrem, než všechny rady tipu inbox zero apod. Většina tipů na mail řeší jak efektivně emaily zpracovávat, neřeší ale jak jich dostávat méně.

Chcete méně mailů a méně času trávit v inboxu? Tak prostě pište méně emailů. Potřebujete konkrétní rady?

Zkuste tedy tohle:

1) Pište co nejkratší možné maily. Ideálně maximálně na pět vět. Tohoto se držel můj kamarád, který řídil velkou firmu. Skoro nikdy nepsal delší emaily, než pět vět (a ten podpis v emailu opravdu měl!).

2) Na tvrdo neodepisujte na maily, odepisujte jen na ty zásadní. Tohle už je nepříjemné, protože někoho určitě naštvete a někoho urazíte, ale lidé to pochopí. Je to jediný způsob jak naučit lidi vám nepsat každou kravinu.

3) Odepisujte nejdříve druhý den. Ukažte, že máte lepší věci na práci, že nejste osobní asistent. Když budete odepisovat s větším časovým odstupem, lidé mají menší šanci vám napsat více emailů.

4) Naučte se volat. Spoustu věcí se vyřídí po telefonu rychleji.

5) Speciální tip pro korporátní harcovníky - prosím, opravdu nepište lidem co sedí ve stejné kanceláři, příp. tři metry od vás. Naučte se zase s lidmi mluvit tváří v tvář.

Těchto pět jednoduchých tipů vám pomůže trávit čas věcmi, které jsou v životě opravdu důležité.

Kdy začnete?

Osm let jsem dělal Šťavnaté slajdy jako jeden člověk plus moje žena jako support všeho možného.. Lektoroval jsem osm let všechny naše školení až do tohoto roku, kdy už práce bylo víc, než jsem stíhal. Měl jsem štěstí na lidi, oslovil jsem Ivanu a Mirka, ze kterých se stali naši skvělí lektoři a moje práce je tak úplně jinde - marketing, sales, vize, zlepšování, práce s lektory a plánování jednotlivých kurzů.

Věřím, že i tohle se jednou změní. A zůstane mi ještě méně oblastí, ale zato důležitějších. Proto se zkuste i vy zamyslet nad jednoduchou otázkou..

V čem všem vás může nahradit někdo jiný? Myslíte si, že v téhle oblasti určitě ne? Pak je to možná právě ta oblast, kde vás má někdo nahradit.

Chcete ostatním opravdu naslouchat. Poslouchat je, zopakovat to co říkají vlastními slovy, zeptat se doplňujícími otázkami na další věci a vcítit se do ostatních. To znamená říct si, proč bych dělal a myslel si to, co dělá ten druhý.

To je hrozně důležité. Většinu svého pracovního času (i osobního) strávíme komunikací. Umění naslouchat je jedna z nejdůležitějších dovedností, které můžete umět.

Neposlouchejte, ale naslouchejte. Dvě odlišné věci.

Jak můžete více naslouchat? Jaký je pro vás rozdíl mezi nasloucháním a posloucháním? Jak se vy sami cítíte, když vám někdo opravdu naslouchá?

Za druhé jsou důležitější věci, než digitální detox. Za mě:

• naučit se opravdu poslouchat

• scházet se osobně s lidmi, kteří jsou pro vás opravdu důležití (těch je omezený počet)

• přestat komunikovat kanály, které vás samotného otravují (Máte příliš mnoho mailů? Kolik jich sami pošlete?)

• používat minimum takových nástrojů, které vám fungují

• naučit se plně soustředit na jednu věc (porada, večeře s manželem, hraní si s dětmi, setkání s kamarádem, …)

Detox je něco, co trvá krátce a nemá většinou dlouhotrvající účinek. Potřebujete něco jiného - vrátit se do dob, kdy se jste plně soustředili.

Jak to uděláte?

Jak na to? Mám pro vás tři doporučení.

Udělejte si vlastní L&D rozpočet. Stejně jako firmy mají svůj Learning and Development rozpočet, udělejte si svůj a pravidelně každý rok ho využijte a investujte do svého vzdělávání. Za mě je nejlepší si zaplatit i nějakou zahraniční přednášku, konferenci nebo workshop, kde úroveň bývá jindy a můžete získat poslední know-how. Na vašem CV bude také kurz ve Stockholmu vypadat lépe než kurz v Horních Měcholupech.

Každý den věnujte 30 minut až hodinu svému rozvoji. Věnujte se na začátku nebo na konci pracovního dne čtením novinek, shlédnutím nějakého zajímavého videa nebo se naučte novou dovednost. Třicet minut denně se neskutečně nasčítá a brzy budou vaše skills úplně jinde.

Pravidelně čtěte naučnou literaturu i beletrii. Zrovna jsem dnes poslouchal skvělý podcast s Tom Petersem kde říkal, že když měl pocit, že jeho know how už zastarává tak věnoval celý rok intenzivnímu čtení a studiu. To mi přijde geniální. Tím jsou jeho tipy platné i po šedesáti letech kariéry. O CEOs říká, že je nejvíce brzdí to, že nečtou. Nedělejte stejnou chybu a pořiďte si každý měsíc zajímavou knížku. Je to levný způsob jak se něco užitečného naučit.

Jaké jsou vaše tipy na učení se? Co funguje vá?

Proč chodit do posilovny, když to nepotřebujete?

…

Možná právě ti kteří pravidelně sportují pravidelně sportovat nemusí. Možná není náhoda že ti, kteří pravidelně spoří, by spořit už nemuseli. A možná není náhoda, že ti, kteří mají krásné tělo a vůbec by do posilovny nemuseli, tam pravidelně chodí.

Jsme tím, co pravidelně děláme. Co můžete dělat vy?

Ještě lépe: Co budete dělat?

Stáhněte si proto shrnutí mých prezentací a workshopů.

Na několika stranách najdete konkrétní tipy k přípravě, designu a projevu. Zároveň zde najdete tipy na knížky, webové stránky a konkrétní prezentace, které vám pomohou vytvářet lepší slajdy a být skvělým řečníkem. Na konci je také několik mých slajdů pro ukázku.

Pokud se vám dokument líbil, pošlete ho své kolegyni, kamarádovi nebo ho rozešlete v rámci své firmy. Uděláte mi tím opravdu radost a pomůžete tak zlepšit úroveň prezentování v Čechách.

Pokud ho prý zákazník vnímá jako profesionála, který mu pravidelně dělá skvělou kávu, bude skoro vždy spokojen.

Pokud prý o kávě dobře mluví a dodá tomu správný příběh, chuť se bude podle jeho slov měnit spolu s příběhem.

Pokud mu prý zákazník věří, bude daleko spokojenější i s kávou, která se zrovna nemusela povést.

Tohle musíme používat i jinde, než v kavárnách. Zajímá mě jak to můžete použít ve svém životě? Jak můžete příběh, tím co vyzařujete ovlivnit kvalitu vašich služeb?

A jak vám zákazník může více věřit? Placebo? Možná. Ale funguje to.

Dnes je to ta nejhorší možná kariérní strategie.

Když jdu centrem Prahy, každou chvíli okolo mě proletí nějaký kurýr - Wolt, Dámejídlo, Uber Eats.. vyberte si. Polidštění roboti jezdí po městě za minimální mzdu a ten, kdo na celém systému vydělává, jsou tvůrci těchto systémů. Nejsou to ani tak restaurace a už vůbec ne kurýři. Přitom oni plní každou zakázku na slovo přesně nebo se o to minimálně snaží.

Jsou vlastně roboti. A pokud máte pocit, že když budete dělat vše co se vám řekne, tak se pak nedivte, že nemusíte přežít další reorganizaci.

Co tedy dělat? Jak radí Tom Peters, měli bychom se chovat jako kdybychom byli nezávislý kontraktoři. Tedy pracovat na sobě, dodávat jasné výsledky a být kreativní v tom jakými cestami se dostaneme k výsledku. A zároveň se chovat tak jako kdybychom právě dostali výpověď. To zapojí váš mozek na sto procent.

Zapomeňte na loajalitu k rozkazům. Buďte loajální k vaším dovednostem, k tomu jak se zlepšujete a mějte vlastní strategii na to jak dosahovat výsledků.

Nebuďte robot.

PS. Slyšeli jste už nový podcast Šťavnaté slajdy, který jsem rozjel? Pokud ne, mrkněte na něj. Můžete si ho zároveň pustit v Google Podcasts, Spotify, Pocket Casts a dalších platformách.

Nechce se vám do nějaké práce pro konkrétního zákazníka? Víte, že to možná bude těžké, ne úplně perspektivní nebo to prostě bude pain-in-the-ass? Nastavte cenu opravdu vysoko, Klidně na dvou, třínásobek běžné taxy.

Když nekývnou, jste v pohodě, stejně jste chtěli, ať odmítnou. Když budou souhlasit, máte zaplacené i bolestné.

Neodmítejte hned, zkuste nastavit nejdříve vysokou cenu. Pak můžete jen vyhrát.

Cena řeší hodně, i blbé zakázky.

(díky Honzo za tuhle radu)

Nezoufejte. Nikdo totiž neříkal, že to bude snadné.

To ale neznamená, že nestojí za to bojovat.

Jděte.

Tahle scéna se mi stále drží někde vzadu v hlavě. Říkáte si - jsou to jenom věcí! Ale kolikrát jste dali větší důležitost věcem, než lidem? Někdo má tak rád své auto, že v něm nemůžete jíst, pít a ideálně byste se v něm měli i přezouvat.

Prosím, jsou to jen věci. Bez lidí není nic důležité.

Co si tedy odnést? Dávejte lidi na první místo, ne věci.

Proč tedy v prezentacích neustále přetahujeme? Většina prezentací, na kterých jsme je moc dlouhá, ne moc krátká. Tady je můj jednoduchý tip pokud chcete vaše prezentace hned zlepšit:

Poslední část nechte otázkách a odpovědím (Q&A). To je část, na kterou se všichni těší.

Pokud máte hodinu, mluvte max. 35 minut a zbytek si nechte na otázky a odpovědi. Ty klidně patnáct minut za berou a budete tak končit ještě o deset minut dříve - ideální setup. Neprofesionální řečník skončí za 55 minut a nemá dostatečný prostor pro to končit včas a věnovat se otázkám.

Dnešní tip? Končete otázkami a odpověďmi a končete dříve. Všichni budou rádi.

—

Další tipy najdete na firemním blogu Šťavnaté slajdy, např. v posledním článku 3 prezentace, které z vás udělají profesionálního řečníka.

Takhle jednoduché.

Profesionál nečeká na inspiraci. Múza profesionálku totiž vítá každé ráno přesně jak přichází pravidelně do práce.

To je rozdíl mezi amatérem a profesionálem. Amatér pracuje když se mu chce, profesionál(ka) přichází do práce pravidelně a tak i múza.

Je nějaká jiná cesta vydělat víc, když jste živnostník a nemůžete se naklonovat? Těžko. Můžete snižovat náklady, ale nejste Makro. Nízkou cenou a nízkými náklady nemáte šanci vydělat výrazně víc.

Proto jedna kremrole u cukráře Skály stojí okolo 70 Kč. Kdyby je prodával za třicet korun, nezaplatí tím ani nájem v centru Prahy.

Co to přirozeně znamená? Že musíte být nejlepší v oboru (v top 5 % stačí).

Zvyšte ceny, buďte lepší. Takhle jednoduchý.