Kerridaenn

Dokonalost masky za méně než korunu

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Thu, 01 May 2014 19:59:00 +0000

Minule jsem psala o tom, jak jsem se dostala k tomu, že si dávám jídlo na tvář, a přidala jsem recept na ovesno-jogurtovou masku. Zmínila jsem, že tato jednoduchá maska toho hodně dokáže, ale v podstatě jsem mluvila jen o tom, jak mě dostalo, jak dokáže skvěle hydratovat. Považovat ale tuto masku jen za hydratační by bylo kruté podceňování. Co teda ještě dokáže?

Nejdříve si povězme, co umí ovesné vločky samostatně.

To jsou ony - tváří se nenápadně co? Ale nenechte se mýlit.

Obsahují složité polysacharidy beta-glukany (chemici mezi vámi si odpustí poznámku, že polysacharidy jsou složité vždy), které při smíchání s vodou želírují a jsou schopné jak vytvořit tenký ochranný film tak pronikat hluboko do pokožky, kterou vyživují a hydratují, ovesné proteiny (překvapivě), lipidy, saponiny, různé enzymy a krom dalších drobností i spoustu vitamínů. Přeloženo do češtiny to znamená následující:

Zklidňují podrážděnou pokožku - ať už se jedná jen o začervenání, nebo svědění či dokonce pálení. Jsou vhodné pro všechny typy pleti i pro velmi citlivou pokožku.
Výborně hydratují a vyživují - díky těm beta-glukanům.
Rozjasňují pokožku a také dokáží sjednotit tón pleti a pokožku vyhladit - to díky těm enzymům.
Zmenšují póry - saponiny obsažené ve vločkách jemně, ale pečlivě čistí a tím přispívají ke zmenšování pórů.
Chrání pleť - tohle zase umí díky těm proteinům, které pomáhají pleti vytvořit si a udržet svou vlastní ochrannou bariéru.
Jsou skvělé při boji proti akné - povařené vločky napatlané na obličej (vychladlé - je to snad téměř zbytečné psát, ale abyste mi pak nenadávali) pohltí přebytečný maz a velmi jemně exfoliují (k tomuhle české slovo vážně neznám).
Pomáhají v boji s vráskami - beta-glukany totiž stimulují tvorbu kolagenu.

A to pořád mluvíme jen o tom, když si ovesné vločky dáte na pleť. Při konzumaci mají ještě spoustu dalších přinosných vlastností, které tu nebudu rozmazávat. (Snad jen - údajně jsou ovesné vločky vynikající afrodiziakum. Máte někdo zkušenost? Zatím mě můj milý inspiruje naprosto dostatečně, tak jsem na tomto poli ještě nijak neexperimentovala.)

(Zdroj)

A teď pár slov k jogurtu.

Jogurt je také plný velmi prospěšných látek. Obsahuje spoustu zinku, kyseliny mléčné (což je jedna z AHA kyselin, které se používají ve vyšší koncentraci v kosmetice jako chemický peeling), vápník, nějaké proteiny a k tomu B vitamíny. Tato směs složek zajistí následující:

Skvělou hydrataci a vyživení pokožky
Rozjasnění pokožky a redukci začervenání
Urychlení hojení
Pomáhá bojovat s akné - jogurt dokáže díky své kyselosti povraždit většinu nepřátelských bakterií, hub a plísní, co máme na obličeji (jak je pozná od těch přátelských - nevím, zeptejte se Macha a Šebestové)
Zmenšuje póry - to díky zinku a kyselině mléčné
Pomáhá bojovat s vráskami a jinými známkami stárnutí - opět díky kyselině mléčné a dále zinku, který dokáže téměř cokoliv (v této souvislosti jsem našla, že prý urychluje buněčný růst a tím podporuje růst tkáně) a pak díky vápníku, který také pomáhá obnově pleti díky nějakému důvěrnému bratříčkování s buňkami. A aby toho nebylo málo, tak i ty vitamíny B těm buňkám vážně svědčí, takže vlastně celý jogurt nedělá nic jiného, než že vám probouzí buňky, aby se rychleji a radostněji množily.
Je skvělý antioxidant, takže bojuje s volnými radikály, což všichni pod masáží všemožných reklam víme, že je strašlivě důležité, protože volné radikály jsou ve světě vaší pleti, a nejen jí, ti nejvetší zlouni.
A krom toho zklidňuje sluncem spálenou pokožku - vyzkoušeno, fakt to dělá.

Jak teda vydíte, každý zvlášť zvládnou jogurt i vločky zázraky na počkání a nemožné do tří dnů. A když je dáte dohromady, jsou naprosto nezastavitelní. A geniální navíc je, že tato maska vás vyjde na méně než korunu (pilně jsem vážila a počítala, abych se ujistila). Teda, vlastně, no dobře, je to trochu víc, ten jogurt je pak třeba dojíst, kefír a podmáslí dopít... ale člověk se prostě občas musí obětovat, no ne?

Nutno ještě na závěr podotknout, že aby se dostavily viditelné výsledky, je potřeba jisté pravidelnosti v používání. Já tuto jednoduchost většinou používám jako základ pro další rozlet - dá se přidat med, různé ovocné šťávy, všemožná koření a tak, abyste této masce dodaly (nebo snad dodali?) další a další možnosti, jak pleti prospět.

Za sebe říkám - rozhodně souhlasím s výše zmíněnými tvrzeními (až na ty vrásky, ty já samozřejmě ani v nejmenším nemám, ehm, že ano). Takže směle do zkoušení a dejte vědět, jestli souhlasíte i vy.

Flamenco

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Sat, 26 Apr 2014 18:20:00 +0000

Tuhle jsme jeli s kolegy na výlet do San Francisca. Jeli jsme autem a cesta byla vážně dlouhá. Po té, co už jsme slyšeli všechny písničky, co měl na flešce kolega, vytáhla jsem jedinou další flešku s hudbou v autě. A spustilo se na nás flamenco. Kluci byli zcela nepřipravení a nemohli se úplně rozhodnout, jestli se jim to líbí nebo ne. Chtěli po mně, abych jim o flamencu něco řekla, ale nějak jsem jim ho nedokázala popsat. Tak jsem jim slíbila, že jim najdu nějaká zajímavá videa a podám k nim svůj komentář. A protože to je opravdu velké sousto, obsáhnout, co všechno je flamenco, trvalo mi to devět měsíců. A mám tušení, že se to nevleze do jediného článku.

(Zdroj)

K flamencu jsem se dostala úplnou náhodou, jako k převážné většině báječných věcí, které mě v životě potkaly. Chodila jsem jednou týdně na společenské tance, ale usoudila jsem, že to chce něco dalšího. A vždycky se mi líbily irské tance, takže volba padla na ně. Jenže jsem si vzpomněla na konci října, kdy už všechny kurzy dávno běží a nic nezačíná dřív než v lednu nebo únoru. Hm. A jak jsem tak hledala, jestli přece jen někde nenajdu nějaký kurz, který by nebyl skoro v půlce, objevila jsem jeden kurz flamenca, který měl začít za dva týdny. Vůbec nic jsem o flamencu netušila - snad jen takové ty běžné informace jako, že je ze Španělska, je temperamentní a taky se mi při slově "flamenco" hlavou začaly honit věci jako růže, červeno-černá barevná kombinace, kastaněty a rozevláté sukně. A tak jsem si řekla, proč ne. Když tak nebudu pokračovat.

Ale flamenco mě naprosto pohltilo. A já bych vám tu teď chtěla aspoň trochu ukázat, proč.

Je velmi těžké popsat, jaké je vlastně flamenco. Je to totiž snad nejkomplexnější a nejsložitější tanec, jaký existuje. Je temperamentní, je smutný, je veselý, je vážný, je hravý a svádivý, je pomalý, je tak rychlý, jako by na rychlosti závisel život. Je tohle všechno a ještě mnohem víc. Je totiž plný emocí a dokáže obsáhnout každou, každičkou emoci, kterou si dokážete vymyslet.

Určitě vás napadlo, že to přece dokážou i jiné tance - jako balet, nebo výrazový tanec. To jistě ano. Ale flamenco, narozdíl od baletu, můžete tančit celý život. A každý věk v něm má co říct. Ale tak nejlepší bude, když přestanu tolik mluvit a vy se podíváte sami.

Začneme mým nejoblíbenějším videem. Tančí na něm světová špička Sara Baras se svou skupinou, na krásnou skladbu Asturias, flamencově neobvykle hrané na violoncello a ne na kytaru. Sara tančí styl, který spadá pod označení "Flamenco Clásico", což je vlastně baletní forma flamenca. Tohle video je ukázka z jednoho Saurova filmu, takže má velmi zajímavou a ne úplně typickou atmosféru. Každopádně, jak už jsem psala, Sara je naprostá špička, jejíž vystoupení bývají beznadějně vyprodaná půl roku dopředu. Jednou bych ji vážně chtěla vidět naživo. No nic. Aspoň to video.

Další video je mnohem ... dere se mi sem slovo "klasičtější", ale to je ve flamencu vyhrazeno spíš pro tu baletnější verzi, jak jste viděli před chvílí... běžnější. Je to záznam z představení, uslyšíte typický flamencový zpěv, uvidíte typický kostým a flamenco, které nespadá ani do baletu, moderny ani do kategorie, které já říkám cigánské flamenco. Eva Yerbabuena je taky poměrně hodně známá tanečnice, takže pořád zůstáváme ve vybrané společnosti.

Teď uvidíte tanec Guajira. Je to hravý a svádivý tanec, který pochází z Kuby. Nejčastěji se tančí s vějířem. A taky vidíte, že skvělé tanečnice nejsou jen Španělky.

A dnešek zakončíme s panem tanečníkem, abyste si nemysleli, že tančí jen dámy. Toto je Joaquin Cortes a podle všeho je to úryvek ze stejného filmu jako u Asturias o pár řádků výš. Joaquin snad nikdy netančí v košili, když už má oblečeno něco krom kalhot, je to rozepnuté sako. Takže abyste si nemysleli, že jsem tohle video vybrala schválně kvůli tomu. Snad jen trošičku.
Jinak je to poměrně těžká moderna, řekla bych, že to bude asi Farruca, což je původně čistě mužský tanec.

Abyste neřekli, po troše hledání jsem našla i oblečeného Joaquina. Ale pořádná moderna to je i teď.

Tak to je pro dnešek všechno, nechci vás zbytečně zahltit. Zajímavých videí jsem ale našla spousty, takže další články přijdou.

PS: Když jsem Kubovi říkala, že mu pak hodím odkaz na článek, tak prohlásil, že na správném blogísku musí být růžové kočičky a že prý jestli nějaké mám. Tak jsem mu slíbila, že teda nějaké přidám. Ale pak... HEJ! Tohle není žádný blogísek! Tohle je zcela seriózní blog! Plný ověřených zajímavých informací a žádný blogísek! To si vyprošuju! (Ano, mohlo mě to trknout hned, ale ač nemám nejbohatší rodiče, na vedení rozhodně nešetřili...) Takže tak. Kdo chce růžové kočičky, ať se obrátí na strýčka Googla.

Pohádka zatím bez konce

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Thu, 10 Apr 2014 11:33:00 +0000

Plány jsou od toho, aby nevycházely. Původně jsem chtěla psát úplně o něčem jiném, ale staly se dvě věci - harddisk mého počítače se bez varování po dlouhé nemoci projevující se náladovostí, hloubavostí a hlubokou přemýšlivostí, které jsem mylně považovala za osobnostní rozmary, rozhodl odejít do křemíkového nebe, a osud mi přihrál do cesty následující absurdní pohádku. A protože veškeré podklady pro cokoliv jiného jsou v křemíkovém nebi spolu s harddiskem, tak vás nemine ta pohádka.

Takže, milé děti, pozorně poslouchejte.

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero řekami, oceánem a pouští leželo ani malé ani velké království. Bylo docela obyčejné a jmenovalo se Společnost SRO. Ve většině pohádek už nad králem nikdo není, ale v této vzdálené zemi měli i císařství, kterému se všechna království v kraji musela podřídit. Toto císařství se jmenovalo Certifikační autorita. Císař byl ve své podstatě milý a vlídný a nijak svá poddaná království nedusil tíhou přemrštěných daní. Vlastně jedinou povinnost, kterou všechna poddaná království měla, bylo jednou za čas - po předchozí domluvě - uspořádat pro císaře a jeho družinu pořádnou hostinu. Pan král z království Společnost SRO měl tři syny, a protože se blížila výroční hostina pro císaře a král chtěl mít co nejzajímavější menu, rozhodl se vyslat své syny na zkušenou do světa, aby přinesli ty nejlepší recepty, které by mlsným císařským jazýčkům obzvlášť zachutnaly.

Ten nejstarší se vydal na sever do hor, kde jsou roztroušené jednotlivé malé vesničky, kde stále přežívají tradiční recepty a lidé vaří z toho, co si sami vypěstují. Vaří v podstatě ta samá jídla, ale každé údolí má své drobné obměny zažitých receptů, špetka čarovného koření tady, pozor na správnou rychlost míchání támhle, a tak podobně. To bude to pravé místo na sbírání a vypilování všemožných receptů!

Tomu prostřednímu se moc nechtělo cestovat, tak zůstal v hlavním královském městě a rozhodl se, že proleze místní krčmy a najde ty nejlepší recepty tam. Ostatně král nemá až tak rád nové chutě, jak říká, takže místní kuchyně bude sázka na jistotu.

Ten nejmladší se vydal do druhého největšího města království, bylo dost daleko, aby mělo příslib nových chutí a dálek, ale stále to bylo bezpečí a pohodlí města. Nebyl to totiž žádný dobrodruh jako jeho nejstarší bratr, ale ani nebyl tak oprsklý jako jeho prostřední bratr.

I po dvou letech putování (nebo válení po krčmách, jak kdo) a sbírání receptů se princové vrátili na rodný královský hrad. Král každého z nich nechal načrtnout menu a vyslechl si, kterou ze specialit by mu ten který princ doporučil. Jaké bylo jeho překvapení, když mu všichni tři, nezávisle na sobě, doporučili System Test Platform, mezi lidmi běžně známé jen jako STP. A ani trochu ho neznepokojilo, že jeden navrhl STP jako předkrm, druhý jako polévku a třetí jako hlavní chod.

Pan král si chvíli ten název převaloval po jazyku a pak spokojeně zamlaskal: "Mmm, milí synové, zní to velmi chutně. Myslím, že jste odvedli dobrou práci. Zavoláme si kuchaře, aby nám STP připravil, ať můžeme vydat konečné královské rozhodnutí a poslat posla s menu na císařský dvůr i s pozvánkou."

I zavolali kuchaře a zadali mu, ať uvaří to nejlepší STP, které dokáže. Protože však byl kuchař sám velmi zcestovalý a zamlada sbíral recepty ze všech možných koutů tohoto i okolních království, věděl, že STP je celá řada a hned se zeptal: "A jaké STP máte na mysli, pane králi?" Už už chtěl král vlídně odpovědět, ale v tom vstoupil do sálu černokněžník, který se před nedávnem na královský dvůr nastěhoval pod záminkou nezištné pomoci, a ještě za chůze zahřímal: "No přece System Test Platform, hlupáku!", nejspíš asi poslouchal schovaný za dveřmi. Kuchaři bylo jasné, že černokněžník o vaření nic neví, jinak by si nemyslel, že tím je otázka zodpovězena. Ale král v celé své dobrotě nedokázal prohlédnout hloubku problému a rozhodnost černokněžníka, který sem přece přišel sám a nabídl pomoc, za kterou si nic nežádá (milé děti, kdykoliv uslyšíte něco podobného, nevěřte tomu, nikdo nepomáhá jen tak pro dobré slovo, zvlášť černokněžníci), mu imponovala. A to už stál černokněžník před králem a v úklonu mu říká: "Můj pane, nech mě, ať ti připravím tuto krmi, když kuchař neví, co po něm žádáš." Kuchař ale věděl, že černokněžník v kuchyni nikdy nebyl a vařečku zná tak akorát z doslechu, a nebyl mu lhostejný osud království, které by si černokněžníkovým neumětelstvím mohlo pohněvat císaře. Proto zatímco král nad nabídkou uvažoval, kuchař pronesl: "Králi, jako mladý jsem procestoval kraj křížem krážem, sbíral recepty a učil se u skutečných mistrů. Připravím ti STP, které si budeš pochvalovat." A král naštěstí rozhodl ve prospěch zkušeného kuchaře.

Kuchař se zavřel v kuchyni se svými milovanými kuchařkami plnými ručně dopsaných poznámek a rozhodl se, že STP bude servírovat jako polévku. I začal nosit suroviny, krájet, sekat, vařit, smažit, míchat a všelijak jinak se v kuchyni otáčet, dokud nebyl hotov a bylo možno podávat večeři.

U slavnostního stolu se sešel pan král spolu se svými třemi syny a dokonce i černokněžníkem (ten se vám umí nacpat všude). číšníci donesli každému stříbrný podnos zakrytý stříbrným poklopem. Právo prvního ochutnání patřilo panu králi. Odklopil poklop, přivoněl si, opatrně ochutnal, poválel STP na jazyku a za chvíli si nabral plnou lžíci a spokojeně pronesl: "Velmi lahodné, kuchaři. Kdyby to nebylo tak neoriginální, udělím ti řád Zlaté vařečky."

Na ta slova se do jídla pustili i ostatní.

Nejmladší princ si spokojeně přežvykoval a povídá: "To je STP přesně podle mého gusta!"
Ten nejstarší zase na to: "Není to špatné, ale já bych očekával něco sytějšího a jinou směs koření. Ale ostudu nám to před císařem asi neudělá." A jen prostřední princ se v talíři jen tak nimral, lžící převaloval sousta sem a tam se slovy: "Jak nízké jídlo, jak venkovské, to se nehodí na královskou tabuli, natož abychom to servírovali císaři."

Černokněžník, vůbec netušil, co má čekat a tudíž neměl svůj vlastní názor na předložené STP. Pozoroval tyto rozpory a rozhodl se chopit příležitosti. "Králi, vidím, že ten patlal, co si říká kuchař, vůbec nepochopil, co má uvařit. Dovol mi napsat kuchařku, podle které nám příští STP kuchař uvaří." Král tuto nabídku důkladně zvážil a přišel se vskutku státnickým řešením.

"Dobře, napiš kuchařku, černokněžníku. Ale tato situace by nám měla býti ponaučením. Musíme přejmenovat System Test Platform, neboli STP, aby se tento problém už nikdy neopakoval, aby už navždycky všichni věděli, o jaký pokrm se jedná, když zmíníme jeho nové jméno."

A jak král řekl, tak se stalo. I zasedla rada moudrých v čele se samotným králem a jeho syny a rokovala a rokovala předlouhé hodiny. Rokovali celé odpoledne, po té celou noc a celé ráno a až v poledne se otevřely dveře a král zvučným a spokojeným hlasem povídá: "Radujme se! Veselme se! Problém byl vyřešen! Odteď už nebudeme nabízet System Test Platform, ale Simulation Testcase Platform!" A lidé zvolali hlasité: "Slááávááá!"

A jak to bylo dál? No, milé děti, černokněžník začal psát kuchařku bez konzultace s kuchařem nebo princi, ačkoliv v životě neuvařil ani čaj nebo snad vajíčko na měkko, král byl náramně spokojen, jak tento velký problém vyřešil, a jen v kuchyni si všichni od kuchaře po poslední kuchtičku ťukali na čelo. A co na to císař a jeho družina? A bude se nakonec nové STP podávat jako předkrm, polévka nebo hlavní chod? Tak na to si budeme muset pár let počkat.

Tak děti, vyčistit zuby, vyčurat a spát. Dobrou noc.

Zpátky

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 17 Mar 2014 19:49:00 +0000

Jak jste si všimli, dala jsem si malou blogo-pauzu (i když uznávám, že s mou frekvencí vkládání článků jste si ani moc všimnout nemuseli). Kdo by byl zvědavý, co se dělo v mezičase, tak jsem si hodně četla (to vám byla nádhera, tolik jsem toho nepřečetla snad od střední), hodně se rozčilovala nad politikou, abych zase ve svém politicky-uvědomělém-ignoračním cyklu přešla do fáze ignorace okolního světa, protože politika škodí zdraví, upekla jsem svůj první koláč (všechna skromnost stranou - byl výborný), naučila se základy argentinského tanga, s kamarádkou uvařila krém 1.1, opět se mi za celý rok podařilo nezestárnout ani o den (ať si kalendář říká, co chce) a začala poznávat vesnice v okolí Brna. Prostě poměrně dost příjemně strávený čas.

A teď už jsem zpátky, pokusím se aspoň občas něco sepsat, ať se mých věrných deset čtenářů nenudí příliš. Vyvstává však otázka - o čem si vlastně tady na blogu přejete číst? Chcete víc cestovat? Patlat si víc jídla na obličej (což vřele doporučuju, protože je to po všech směrech príma)? Číst mé báječné a jedinečné postřehy? Je vám to upřímně jedno? Ne, že bych teda pak psala jen o jednom tématu, ale mohla bych zvážit vaše přání a o některých věcech třeba psát častěji než o jiných...

A protože se těším na jaro, ač je tu s námi v podstatě od ledna, tak vám sem dávám pár motivačních kosatců, které rostou kolem rybníka za ostravskou čtvrtí Martinovem. Foceno na procházce s tatínkem před pěti leti uprostřed května. Fuj, ten čas ale letí...

FOTO: Street Art

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Thu, 30 Jan 2014 20:51:00 +0000

Vždycky, když chodím po světě, tak se koukám po okolí. Ale ne jen tak, aby mě nezajelo auto, ale tak, že si všímám, že tuhle někdo nechal mezi laťkami plotu vinnou skleničku, nejspíš ze včerejšího flámu, že támhle ve spáře na stěně ve výšce asi druhého patra roste trs trávy, že tenhle starý pařez má krásnou kresbu letokruhů... kdybyste viděli všechny mé "umělecké" fotky, které jsem už nacvakala, zatímco na mě někdo někde čekal se založenýma rukama podupávající špičkou nohy... Většinu věcí, co vidím, si ale můžu tak maximálně zapamatovat a vychutnat jejich krásu či atmosféru jen při daném okamžiku, protože s sebou foťák většinou netahám.

A tak jsem dnes ráno šla od doktorky a tu procházím kolem plachty, která obestírá staveniště domu v rekonstrukci. Ta platcha je celá počmáraná různými sprejerskými tagy, ovšem dohromady vytvářejí nádherný obraz, který mi připomíná Josého Miróa. Hm, škoda, že s sebou nemám foťák. Ujdu dalších deset, patnáct metrů, a tu mi bleskne hlavou: "Ale počkat, vždyť já foťák vlastně mám!" Vždyť jsem od Ježíška před dvěma týdny dostala nový telefon s foťákem... Takže lovím telefon, zmrzlými prsty se snažím přesvědčit dotekovou obrazovku, že ty kusy ledu jsou opravdu prsty a má vnímat, a fotím. Poprvé jsem použila svůj nový foťáko-telefon a jsem nadšená.

Na následujících fotkách se mi podařilo zachytit pomíjivou krásu nechtěného - když jeden sprejer cáká svůj podpis přes podpis někoho jiného, určitě nepřemýšlí nad tím, jak to bude ve výsledku vypadat. Tady se to autorům ale opravdu povedlo. Mrkněte se sami.

Tak jak se vám líbí?

Krása z kuchyně aneb hraj si trochu s tím jídlem!

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Sun, 26 Jan 2014 17:00:00 +0000

Tuhle jsem četla článek od eM, kde píše, co bychom ve složení krémů a vůbec kosmetické péče měli chtít najít (protože to, co bychom tam nechtěli chtít najít, už psala dřív a dá se to najít mnohem snáz, než to, co chceme). A pak jsem u Míši četla článek o hydratačním krému, kde použila ovesný extrakt, a následnou diskuzi, kde se skoro všichni ozvali, že to zní skvěle, ale nemůžou pořád kupovat nové a nové věci. A to mě přivedlo k tomu, že jsem se rozhodla se s vámi všemi podělit o tom, že není třeba kupovat drahé krémy, kupovat suroviny do nich, abychom si je doma mohli uvařit, ale že mnohé věci nabízí přímo naše kuchyně, zvlášť něco tak obyčejného, jako jsou ovesné vločky.

Celé moje zkoumání jídla, co se dá krom do pusy plácnout i na obličej, začalo, když jsem si hledala nějaké informace o oil cleansing method neboli o metodě mytí obličeje oleji. Zrovna se seběhlo několik různých situací, které dokážou zamávat s každou pletí - hormony, přesun do pouště s průměrnou vlhkostí vzduchu snad ani ne 10 % a nepříliš dobrý krém. A moje pleť samozřejmě začala prostestovat, seč jí silý stačily, a to, že můj milý prohlásil, že je rád, že má doma takovou žubrienku, mě nijak neutěšilo. Byla jsem obsypaná víc, než kdykoliv v pubertě. A proto jsem se rozhodla, že zkusím teda nějakou tu přírodu, když už nic jiného nepomáhá. A jak jsem googlila, narazila jsem na blog skvělé a jedinečné Leslie - Crunchy Betty, you have food on your face. A já se začetla... Je psaný extrémně čtivě, takže všem, co vládnou angličtinou vřele doporučuju. Píše právě o tom, jak v péči o pleť využívat věci, co najdete v kuchyni. Mimo jiné.

Já nikdy nebyla ten typ, který by pleti věnoval o moc víc času, než zběžné umytí a namazání nejlevnějším krémem. Pleťovou masku jsem na obličeji neměla vůbec nikdy. A pak si přijde Leslie, která tvrdí, že maska z ovesných vloček a jogurtu je tak skvělá, že jedinou věc, kterou nedokáže (a to jen možná), je napsat za vás test z matiky. A protože testy z matiky jsem za sebe vždycky psala sama, ale ten zbytek... rozhodla jsem se ji zkusit. Můj milý na mě sice koukal trochu podezřívavě, ale usoudil, že existují i horší druhy šílenství, tak mě nechal být a ani se mi moc nesmál. Jen tak trošičku. A ta maska mi změnila život (trochu toho patosu je potřeba zahrnout).

Maska, co mi změnila život
je maska, která je snad nejjednodušší na celém světě. A funguje. Hned po prvním použití se mi zázračně zlepšila pleť (tohle berte s rezervou, ono když několik mesíců bojujete s novými a novými armádami pupínků, které se pomalu ani nestíhají zahojit a hned na jejich místo nastupují jiné, tak i to, že vám přes noc nic nového nepřibude, považujete za zázrak). A po dalších dvou použitích jsem skoro začínala vypadat i jako člověk aspoň přibližně mého věku. A tak jsem začala zkoumat, co všechno mi kuchyň nabízí. A patlat si to na obličej. A teď jsem tady, pupínky se objevují jen výjimečně (pořád to je velmi relativní pojem) a vařím si vlastní krémy (zatím jen jeden, ale další várka už je naplánovaná).

A teď už bez dalších řečí recept na Zklidňující a extrémně hydratační ovesno-jogutovou masku - jednodušší to snad ani být nemůže.

Potřebujete:

ovesné vločky
jogurt (jogurtové mléko, plnotučné mléko, kefír, acidofilní mléko... co kdo chcete)

A to je z přísad vše.

Vločky roz... hm, jaké slovo použít... rozšmelcujete? Rozmixujete? Rozdrtíte? No, jedno z toho si vyberte a udělejte to. Výsledkem je téměř ovesná mouka, ale nějaké větší kousky ničemu nevadí.

Začnete s celými ovesnými vločkami.

A skončíte se skoro ovesno-vločkovou moukou.

Já si takhle připravila několik lžic ovesných vloček a nasypala je do skleničky od přesnídávky, protože je používám celkem často a nechce se mi pokaždé vytahovat "food processor" (vážně bych se měla naučit česky, ovšem holt některé termíny znám jen v angličtině, kde jsem se s nimi setkala poprvé) pro jednu čajovou lžičku vloček.

Ke lžičce pomletých vloček přidejte třeba acidofilní mléko. Nebo jogurt. Nebo vlastně cokoliv jiného.

A teď už jen smícháte jednu čajovou lžičku rozemletých (aaa, to bude to správné slovo, co jsem hledala v minulém odstavci) ovesných vloček a mléčného výrobku dle svého výběru přidáte tak, aby maska nebyla moc řídká, ani hustá. Tak rámcově asi dvě lžičky jogurtu, nebo lžičku a půl kefírového mléka. Nechte trochu odstát, aby vločky nasály vlhkost (já osobně praktikuju v podstatě jen než-dojdu-z-kuchyně-do-koupelny, a připadá mi, že to stačí).

Hm, dost nefotogenická maska - přijde naplácat na tvář.

A teď už jen nanést v co největší vrstvě na obličej a nechat být tak dlouho, než maska zaschne, nebo než vás to přestane bavit. Tak asi 10 až 20 minut. Při smívání trochu masírujte obličej pro extra pocit, že trochu peelingujete. Podle toho, jak mastnou nebo suchou máte pleť, namažte krémem, nebo nechte být.

A to je vše. Rychlé. Jednoduché. Levné. Účinné.

Tam, kde máte pleť extrémně žíznivou, se vám jogurt prakticky celý vsákne a na obličeji ho pak neuvidíte. To se mi stalo při prvním použití - na obličeji mi zůstaly vlastně jen ty vločky. Při dalších použitích už to bylo lepší a lepší - tedy zůstávalo mi na obličeji víc a víc jogurtu, protože už můj obličej nebyl tak dehydrovaný. No, a protože už teď je to tak dlouhé, že se to nechce číst ani mně, tak vysvětlení, co dalšího ta maska umí a jak to dokáže, si nechám na příště. Kdo dočetl až sem, si uznale poplácá po rameni.

Vařila myšička kašičku... tedy - Kerridaenn krém

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 20 Jan 2014 19:15:00 +0000

Ale na zeleném rendlíčku ano.

S doma dělanými krémy se teď v české blogosféře roztrhl pytel. Celé to odstartovala Michaela z blogu Kiss a bee, která tak asi půl roku píše o doma vyráběné kosmetice. A po té, co napsala o krému na obličej, se články inspirované tím jejím začaly rojit (jako včely). Z toho vyplývá, že tenhle článek je jen dalším z mnoha. Na mou obranu jsem dělání vlastního krému plánovala už dlouho a Míšin blog jsem objevila až před čtrnácti dny (ale pročetla jsem ho celý, to zas jo). Pokud vás tematika domácí kosmetiky zajímá, určitě k ní na blog mrkněte.

Na začátek je dobré odpovědět na klíčovou otázku - proč bych se proboha jako měla patlat s vlastním krémem, když stačí dojít do nejbližší drogerie a z přeplněného regálu si jeden vybrat? Vnucují se odpovědi typu - krém bude bez chemických fujtajblíků, bude naopak plný všemožných príma věcí, za které vám váš obličej poděkuje, ve výsledku je to levnější než z drogerie, ukážeme zlým korporacím, zač je toho loket... Ano, ano, to vše je pravda (až na to poslední, protože proč bychom si tady měli lámat hlavu se zlými korporacemi, to nechme koňovi, ten ji má větší). Ale ten nejdůležitější důvod, proč se patlat (s) vlastním krémem je - protože je to zábava! Je to legrace dívat se, jak krém vzniká, je radost se mazat krémem, který ještě před chvílí byl hromada věcí v jednotlivých lahvičkách. A proč se mazat obyčejným krémem, když můžu používat Ten Můj. Takže vás teď zvu k jednomu všednodennímu podvečeru, kdy jsme s kamarádkou ukuchtily náš první krém na obličej. Hodně jsme povídaly, dost jsme se smály a naše dávno ukryté alchymistické dušičky se nadšeně vydraly na povrch. Zkuste to s námi!

Tohle je výsledný krém - mínus týdenní dávka přesunutá do menšího kalíšku, který bydlí v koupelně a ne v ledničce.

Budete potřebovat:
zelený rendlík
nějaký hrnec, který je větší než zelený rendlík (a hlavně hlubší, tak akorát, aby dohromady tvořily skvělou dvojku na vodní lázeň)
jednu či více polévkových lžic (záleží na šikovnosti a schopnosti neopatlat si celou lžíci při prvním použití)
jednu či více čajových lžiček (platí totéž co u těch polévkových)
špejli (asi není třeba, ale čím víc nádobí, tím lepší alchymie)
štamprdli (stačí jedna - nejspíš, aspoň nám stačila)
ruční šlehač
nádobu na šlehání (absolutně není třeba, ale čím víc nádobí...)
skleničku na krém (možno použít i neskleničku, například plastovou krémovku z lékárny)
rychlovarnou konvici (pokud dobře zvládáte organizaci kuchyně, není třeba)
myčku na nádobí (nemusí to být nutně stroj... ;) )

A ze surovin je potřeba:
vodka (dá se ideálně kombinovat s tím výše zmíněným panákem, ale v tom případě doporučuji zvýšit jejich počet z jednoho kusu)
včelí vosk
bambucké máslo
oleje (my použily avokádový, konopný a rakytníkový)
voda
gel z aloe vera
glycerin
vitamín E
vitamín C
extrakt z grepových jader
případně esenciální olej (v našem případě levandule)

Veškeré ingredience, které jsme při výrobě použily. Vypadá to jako velká spousta, ale není.

Proces výroby jsem pro samé povídání a zvědavé pečlivé kontrolování průběžných výsledků nenafotila, ale nezoufejte, u Míši to máte podrobně. Čistého času nám výroba toho krému zabrala asi půl hodiny, ale šaškování kolem výběru nádobí, organizace kuchyně tak, aby se dopeklo domácí müsli a uvařila večeře současně s krémem, a průběžné zakecávání nám to natáhlo asi na dvě hodiny. Každopádně věřím tomu, že příště už nám to půjde rychleji (pokud se nezakecáme, ehm).

Začaly jsme tím, že jsme všechny kovové nástroje 10 minut vyvařily, věci, které jsme si netroufly vařit, jsme vypláchly vroucí vodou a vodkou. Skleničky na krém jsme vyvařily i vypláchly vodkou. Může se to zdát nadbytečné, ale když se dělá krém s vodou (tedy ne pouze olejový), je mnohem větší riziko, že se v něm bude dařit bakteriím, takže je lepší jich už ze začátku dostat do krému co nejméně. Ale nejsme v laboratoři, takže si nedělám iluze o tom, že by tam žádné nebyly. Proto jsou mezi surovinami hned čtyři položky, které mají mít antibakteriální účinky - vitamín C, extrakt z grepových jader, esenciální olej (nejlépe působí tea tree nebo rozmarýna) a částečně i ten glycerin.

A postup? Velmi jednoduchý:
Ve vodní lázni složené ze zeleného rendlíku a většího hrnce jsme postupně rozpustily 7,5 gramu strouhaného včelího vosku (měly jsme z lékárny 15g a daly půlku, proto vím, kolik těch gramů bylo), dvě lžíce bambuckého másla, lžíci avokádového oleje, třičtvrtě lžíce rakytníkového oleje a půl lžíce konopného oleje. Mezitím jsme v převařené, stále ještě horké vodě rozpustily na špičku rukojeti lžičky (to je ale blbá jednotka, co? Mrkněte se na fotku, bude to jasnější) vitamínu C, extraktu z grepových jader (pokud máte tekutý, tak prostě pár kapek), vitamínu E a asi tři větší kapky glycerinu dávkované pomocí špejle. Vodovou část jsme přilily k olejové části a důkladně promíchaly. Výslednou směs jsme přelily do šlehací nádoby, ale vy ji úplně klidně můžete nechat v zeleném rendlíku. Po té, co máselno-vosko-olejovo-vodová směs vychladla tak, že už se při zaklechtání s nádobou nic nepohlone, ale pořád ještě byla dostatečně měkká (asi tak 10 minut), přišel čas na přidání dvou vrchovatých lžic aloe vera a 15 kapek esenciálního oleje. A důkladně zašlehat. A to je vše, teď už jen přendat do připravené skleničky/krabičky a krém je připravený k používání. Z uvedeného množství jsme dostaly necelých 100 ml krému, tedy dvě běžná drogerková balení.

Na špičku rukojeti lžičky...

Pár důležitých poznámek pod čarou:

esenciální oleje přidávejte opravdu až po vychladnutí, aby si zachovaly co nejvíc účinných látek. Pokud nebudete krém šlehat, přidávejte EO těsně po sundání ze zdroje tepla.
aby se olej dobře spojil s vodou, je potřeba, aby ta voda měla přibližně stejnou teplotu. Jinak se to spojí taky, ale bude vás to stát mnohem víc míchání a nervů.
glycerin přidávejte jen do krémů, ve kterých je nějaká voda, a vždy jen pár kapek (jeho množství by nemělo přesáhnout 2-5%). Když je ho víc, začne vysušovat.
kromě položek, které se přidávají v řádu desetin gramu a mililitru, se vůbec nemusíte řídt žádnými přesnými množství olejů, másel, vosků, vody, aloe. Hrajte si, zkoušejte, jediný limit je to, aby vám výsledná konzistence seděla - my už třeba s kamarádkou víme, že přístě zkusíme více olejů a vody a méně vosku, aby byl ten krém o něco lehčí. Suroviny klidně dávkujte "bajvoko".
bambucké máslo by se nemělo zahřívat dlouho, spíš by se mělo jen roztavit a hned stáhnout ze zdroje tepla. Jinak riskujete, že vytvoří drobné hrudky. Vážně. Máme je tam. Ničemu sice nevadí, při mazání se v pohodě a bez problémů rozpustí, ale proč se jim nevyhnout. Takže nejdřív rozpusťte vosk s oleji a až na poslední chvíli přidejte rozpustit bambucké máslo a hned po jeho rozpuštění vlijte vodu. Míchejte už mimo plotýnku. S tímto souvisí i bod následující:
nenechte vodu ve vodní lázni vařit, vosk i máslo se v pohodě rozpouštějí při nižších teplotách. Bohatě stačí, když má voda něco přes 80°C (číslo vyčteno z knížky). Poznáte tak, že vosk i máslo tají, ale voda ještě nevaří. Jasné, ne?
pokud vám vnitřní nádoba leží dnem na té vnější, je zbytečné přidávat tu vodu kolem, protože to už nebude vodní lázeň. Při vodní lázni chceme dosáhnout toho, že je vnitřní nádoba ohřívána opravdu jen tou vodou.
rakytníkový olej je hyper-super-ultra skvělý a báječný a výživný... ale je oranžový. A výsledný krém barví. Ne moc, relativně rychle se to vstřebá a pokud používáte make-up, je to úplně jedno. Ale bledule, co chodí bez make-upu, by to měly zvážit.

Tak a to je vše. Jako vždy jsem se strašně rozkecala, ale snad to má hlavu a patu. A jako rozloučení se mi sem neodbytně cpe anglické - Have fun!

Nadšená 2 aneb Zion a Bryce Canyon, vol. 2

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Sun, 05 Jan 2014 19:08:00 +0000

Minule jste si mohli počíst o Zionu, dnes to bude o Bryce Canyonu. A protože jsem se minule strašně vykecávala, dneska to trochu zkrátím. Nebo se aspoň budu snažit.

Zion je krásný, ale takovým drsným způsobem. Prostě skály. To takový Bryce Canyon je skalní klenotnice. Však posuďte sami.

Snad všichni dva průvodci, co jsem četla, psali, že Bryce je spíš na koukání a že má být opravdu neskutečný. Ale když jsme se blížili, viděli jsme tohle.

Podobnost se Zionem čistě náhodná. Byli jsme trochu skeptičtí. Kolem tohohle že je tak velký povyk? Ale už o pár kilometrů dál nám krajina dávala vědět, že přece jen bude Bryce jinačí.

A o dalších pár kilometrů dál.

A o dalších pár kilometrů dál už jsme byli v Bryce Canyonu, kde se nám otevřel tento výhled.

Toto je nejkrásnější část Bryce Canyon národního parku, jmenuje se Amfiteatr. Průvodce říká, že pokud máte jen pár minut, které můžete v Brycu strávit, zastavte se na vyhlídce na Amfiteatr. A má rozhodně pravdu.

Po předchozím dni v Zionu jsme byli poměrně uťapaní, takže jsme se rozhodli, že si dáme jen krátký jedno-a-něco-mílový okruh na dno Amfiteatru a zase nahoru. V průvodci psali, že je to na půl až tři hodiny. Říkali jsme si, že to je dost podivný rozsah a že to teda budeme mít sfouknuté rychle, ale nakonec jsme tu jednu a kousek míle šli skoro čtyři hodiny. No jo, hoďte fotografa do Bryce Canyonu a máte celý den volno. A když se takových fotografů setká víc... no, představu snad máte.

Nejprve je potřeba řádně zdokumentovat pohledy hned z vyhlídky.

Tak támhle někudy půjdeme dolů.

Mrtvé stromy do přírody patří taky. Zvlášt ty fotogenické.

Po hraně kaňonu se dá jít ještě dál a pak se spustit jinudy jinam, ale my byli utahaní a věřili průvodci. Takže jsme dál nešli

a místo toho se vydali sem.

Na různých místech nám borovice jasně ukazovaly, že ne vždy tu byla ta díra v zemi. A že správná borovice dokáže růst všude. Z fotky to úplně nejde poznat, ale byl to poměrně dost úzký kus skály.

Ale to už jsme začali klesat a nestačili zírat na tu nádheru kolem - tak se kochejte taky a nenechte se rušit.

Nejen skály dělají Bryce Canyon.

A jedna moje umělecká (když mi na cestičce zůstala tkanička jedné boty, tak se to jako opuštění stezky nepočítá, že ne?)

No, ale co si budem nalhávat, Bryce dělají převážně skály.

Tyto útvary se nějak speciálně jmenují, ale už si to nepamatuju a jen takové rychlé googlení mi odpověď nedalo, takže si to když tak najděte sami, já jsem právě teď příliš líná na to hledání. Rozhodně jsou ale hodně působivé (a mnohem jemnější a křehčí než podobné skály v našich krajích).

Místy musela příroda ustoupit člověku, aneb nejen láska a víra hýbe kameny. Dokáže to i krupmáč a možná nějaká ta výbušnina.

Jak už jsem zmiňovala, veverky jsou v národních parcích vážně ofrklé. Jedna si s námi skoro přišla potřást packou, ač jsme jí nic nenabízeli.

A druhá se válela takovým dost neveverkovským způsobem. Nevím, jestli tím chtěla říct, já jsem přejetá, mě si nevšímejte, nebo spíš - vlezte mi na záda a nevotravujte u mé bohulibé válící nečinnosti.

Ale to už jsme byli téměř úplně dole, takže nás čekala cesta nahoru. Ze začátku to vypadalo, že jsou ty skály všude stejné,

ale zanedlouho se změnily v souvislé stěny s takovouto kresbou.

Nahoru vedla cesta takovouto uzoučkou a strmou průrvou.

(My šli samozřejmě v tom směru nahoru, jen to v tomto pohledu vypadalo působivěji).

Až zase téměř nahoře jsem si všimla, že jsme byli vlastně celou dobu pod přísným dohledem celého okolí. Nebo že by všechny ty tváře jen poklidně a povzneseně shlížely na celé údolí?

Další borovice, která má ráda výhledy.

Z vrchu jsme se koukli do paralelní průrvy, kterou také vedla nějaká značená trasa, ale my si radši dali oběd s výhledem.

Jo, a ten výhled samozřejmě ještě, abyste nebyli ochuzeni. Oběd si když tak dejte vlastní.

A protože výhledů není níkdy dost, tak jsme ještě auty objeli všechny výhledy, co jich v Brycu je. Myslím, že jich je tak kolem patnácti? No, kriticky řečeno, ty vzdálenější jsou dost na jedno brdo a ty, co jsou blíž k Amfiteatru, jsou dost podobné jemu. Ale co kdyby nám něco uteklo, kdybychom jeden jediný vynechali? Jen tak mezi námi, pokud se tam někdy vydáte, všechny vyhlídky opravdu, ale opravdu nepotřebujete vidět. Ale kdybyste zrovna neměli co dělat a měli benzínu nazbyt...

Ukážu vám tu jen pohled z jedné z těch vzdálenějších vyhlídek, zbytek si představte sami.

A samozřejmě panorámátko k tomu.

A pak už jen kratičké zastavení v obchodu se suvenýry na přání jedné účastnice zájezdu - a já to opravdu nebyla, ačkoliv jsem v těch asi deseti minutách stihla vystát frontu na záchod, dopustit vodu z vodní fontánky a koupit kamarádce kuchařku nabitou recepty rangerů a rangerek ze začátku století - a vzhůru na mnohahodinovou cestu domů. Mnoho hodin v tomto případě bylo k deseti.

Cestou jsme zastavovali jen na prostřídání řidičů a vyfocení tohoto pohledu na severní rim Grand Canyonu.

Uf, a pro dnešek to máme za sebou. Snažila jsem se krotit aspoň v počtu slov, když už jsem zase neuhlídala počet fotek.

Kerridaenn a kyselé hrozny, které nakonec byly sladké

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 16 Dec 2013 20:29:00 +0000

Znáte tu bajku o lišákovi, který nedosáhl na nejvyšší hrozny a tak si, aby si ospravedlnil nedostatek snahy, řekl, že co, že stejně jsou určitě kyselé? A to se přesně stalo mě.

To jsme takhle s mým milým jeli do Grand Canyonu, což znamená, že jsme vyjížděli opravdu brzo ráno, abychom stihli i něco jiného než cestu tam a zase zpátky. Brzo ráno je tak asi půl čtvrté ráno, to jen abychom si sesynchronizovali názor na to, co je brzo ráno. V mém pojetí času to spadá do Pratchettovské definice - bylo tak brzo ráno, že bylo brzo ráno i na to, aby bylo brzo ráno. Takže já jsem tradičně usnula prakticky hned, jak jsme vyjeli (ale to dělám bez ohledu na denní dobu, takže to asi nemělo smysl zmiňovat, jenže ten Pratchett se sem vyloženě hodil). A najednou se vzbudím, když můj milý brzdí se slovy: "Jestli si nedám kafe, tak za tím volantem usnu." Sjeli jsme tedy na nejbližší benzínku, ač na benzínkách mívají povětšinou kávové patoky, které jako patoky rozliším i já, což znamená, že to musí být opravdu hrůza. Naštěstí jsem si všimla, že přes cestu na nás mrká Starbucks, i usoudila jsem, že bych měla ocenit odhodlání a výkon svého báječného řidiče aspoň slušným kafem k pití.

Vešli jsme do liduprázdného Strarbucksu, který byl překvapivě otevřený i před šestou ráno, a zatímco můj milý si vybíral kafe, já koukala po doplňkovém zboží sestávajícího z hrnků, hrnečků, kafe všech tvarů a velikostí (nebo to byly hrnky a hrnečky všech tvarů a velikostí a kafe a kafíčko? To už nevím. Však jsem říkala, že bylo brzo ráno). No každopádně mě tam zaujal jeden hrneček, který na mě vysloveně mrkal. Ale mé sice rozespalé, nicméně aspoň občas praktické já (které je zvyklé bojovat s touhou koupit hrneček) usoudilo, že deset dolarů plus daň je zbytečně hodně za Starbucksový hrneček a navíc v kufru beztak není místo... Tak jsem se rozhodla, že si ten hrneček nekoupím. Aby teda ale aspoň dějiny zaznamenaly, že jsem byla tak šikovná, že jsem si ten hrneček nekoupila, ukázala jsem ho svému milému. Ovšem můj milý zklamal na celé čáře, protože téměř okamžitě začal mé rozhodnutí podrývat. A že prý proč bych ho jako nekupovala a podobné kacířské řeči vedl. Byla jsem ale ve svém rozhodnutí odhodlána setrvat, takže jsme ze Starbucksu odjížděli bez hrnečku. Ovšem se zasetým semínkem chtíče.

A to malé semínko si tak v klidu a temnu jednoho z koutků mé duše tak nesměle klíčilo a rostlo a sílilo, až jsem najednou z ničeho nic prohlásila, že se musíme stavit v některém ze Starbucksů, že si ten hrneček kupuju. A můj milý se najednou tvářil překvapeně, o jakém hrnečku to jako mluvím a proč ho chci kupovat. No, úplné neviňátko, vážně. A tak jsme šli. Šli jsme do jednoho Starbucksu a tam nic. I vydali jsme se do druhého a tam taky nic. Nakonec jsem ve třetím pochopila, že limitky se jmenují limitky od slova limit. A začala smutnit. Tu můj milý navrhl řešení: "Použij internet." on pravil. A já se srdcem plesajícím nadějí jsem zasedla k počítači, do Googlu zadala klíčové slovo Starbucks a ihned klikala na oficiální stránku, abych okamžitě pochopila marnost svého činění. Limitovaná edice. Nemožno koupit. Ale nezalekla jsem se prvotního neúspěchu a zkusila ebay. A tam hrneček, který na mě stále mrkal, byl. Ovšem nestál už deset dolarů plus daň, ale vykoukla na mě následující čísla (a pořádně se podívejte na ty hrnečky a řekněte - na vás snad nemrkají?)

Dvacet dolarů. Hm. Hledám dál.

Čtyřicet dolarů. Hm.

Aaa, sleva. Třicet dva dolary. Hm.

A dokonce dva hrnečky za padesát pět dolarů. Hm. Hm.

No nic. Stejně ten hrneček není až tak pěkný, i když na mě mrká... (Kyselé hrozny, taky je vidíte?)

A tak jsem se smířila s tím, že vlastně ani není tak hezký, jak si pamatuju. A navíc stejně - Starbucks hrneček... kde je jako nějaká originalita. No, jako uznejte.

A hrneček byl teda úspěšně smeten ze stolu do propadliště dějin. Přesně do chvíle, kdy jsme v New Yorku marně hledali nějaké veřejné záchody (z nějakého důvodu zjevně američani nesnáší světlo a nevylučují, nebo mají nějakou jinou tělesnou konstituci, že veřejné záchody nepotřebují...), až jsme objevili aspoň jeden zapadlý Starbucks, který dokonce i měl záchody (mají totiž z nějakého důvodu i kavárny bez záchodů, nepochopitelné). A tam, v rožku poličky, hned vedle fronty na záchod, byl On, mého srdce šampion. Seděl tam sám, samotinký (svého druhu) a ve slevě, za necelých sedm dolarů. Bylo nám prostě souzeno býti spolu. Všechny mé černé myšlenky na téma krásy a originality zapomenuty, omluva vyslovena a byla ruka v rukávě, tedy hrneček v krabičce a igelitce a následně v batůžku. Stejně krásný, jako když jsme se spatřili poprvé.

A tady je.

A ze zadu (všimli jste si na ebayových fotkách, že můj hrneček je vlastně ta hrneček, protože je to mořská panna?)

No, a já si pak v Brně, když jsem svou mořskou pannu úspěšně převezla domů, koupila horkou čokoládu v prášku (která samozřejmě s čokoládou nemá společného vůbec nic, ale i tak potěší, když člověk kouká z okna a vidí tam jen mlíko), protože na takové to holčičí povídání se horká čokoláda prostě hodí. Navíc je to čokoláda vtipná, bavíme se malou mořskou vílou obě, a vy můžete taky.

A tu následující si schovám na středu.

Vidíte, že čokolády je dost, tak se k nám můžete přidat ;) A malá mořská víla to na vás neřekne, vždyť je obecně dobře známo, že mořské víly jsou důvěryhodná stvoření.

Mrk.

Nepříjemní lidé ve službách? Kde?

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Fri, 13 Dec 2013 11:42:00 +0000

Člověk věčně čte a slýchá, jak u nás je špatné to a ono, ale za to v zahraničí... jó, to je jiná písnička. Za hranicemi směrem za západ (jihozápad a severozápad samozřejmě také) se všichni lidé budí i usínají s písní na rtech, celý den nedělají nic jiného, než že bláznivě cení v úsměvu zuby na všechno a všechny okolo, pro každého by snesli i modré z nebe, ruka by jim upadla dříve, než by smítko upustili na ulici, a politici pracují výhradně pro blaho lidu, hotoví altruisti. Zatímco u nás jsou všichni za všech okolností nabručení a neochotní, sršící negativní energií na více než sto honů (pokud se samozřejmě nenacházejí poblíž jihozápadních, západních nebo severozápadních hranic, kde je jejich negativita omezena právě touto hranicí a dál už neproniká). Prostě v kategorii - za plotem je tráva vždy zelenější a nebe modřejší.

Mám toho procestováno celkem dost, takže nějaké poznatky k tématu bych měla, ale těmi se dnes zabývat nechci - jedovatou slinu hodím jindy. Dnes chci mluvit o tom, že když jsem teď byla za tím oceánem, všichni mi říkali - užívej si toho, jak se na tebe prodavači, číšníci a všichni lidi ve všehomíru usmívají, bude se ti zase těžko zvykat, až budeš zpátky. A musím říct, že opravdu, když jsme byli v září na otočku doma, byli jsme na oběd v naší oblíbené pizzerii a byli jsme trochu rozladění nepozorností, jež se nám od číšnice dostávala. A tak mi to vrtalo hlavou - co když je pravda, co všichni říkají? Že se obecně jako lidé k sobě chováme škaredě, jsme na sebe zlí a protivní a všichni na sebe vrčíme. Tak nějak se mi ale v hlavě ozýval nesmělý hlásek, který mi říkal, že co už nevypadám, že mi je třináct (což uznávám není až tak dlouho), se ke mně všichni chovají normálně - někteří se usmívají, někteří ne, ale zároveň na mě nejsou nijak protivní (pokud zrovna nejsem protivná já, ale to mi připadá protivná i rozkvetlá květina na louce zalité slunečním svitem, takže chápu, že je pak těžké být na mě milý/budit dojem, že jsem milý). Prostě obecně tak nějak žiju v přesvědčení, že to tady vůbec není špatné a že ve službách potkávám víceméně příjemné lidi. Pořád jsem se ale nemohla zbavit toho pocitu, že až se vrátím, zmlsaná americkým přístupem k zákazníkům, budu šeredně zklamaná a postavená před krutou realitu. Aspoň to je to, co jsem všude četla.

A pak došlo na lámání chleba. ~~Včera~~ ve středu, kdy jsem se poprvé vydala mezi lidi, jsem byla plná rozechvělého očekávání, jestli budu nebo nebudu smutnit po tom být zákazník za velkou louží. A ne. Zodpovědně musím prohlásit, že na mě byli všichni hodní a milí a usměvaví a to nakupování bylo úplná radost. Nejdřív jsem vběhla do prvního papírnictví, které jsem měla po cestě - chtěla jsem sehnat malou krabičku, protože se mi nechtělo svěřovat poště balíček jen v bublinkové obálce, když byl ten balíček současně příliš malý na to, abych kupovala poštovní krabici přímo na poště. Bez toho, abych se vůbec obtěžovala se aspoň rozhlédnout po prodejně, jsem hned oslovila paní prodavačku. Mile se na mě usmála, zamyslela se, prohlásila, že škoda, že jsem nepřišla jen o pár hodin dřív, že jim přišlo zboží a spoustu takových krabic a krabiček vyhodili. A že teď mají jen dárkové, které ale stojí xy Kč. A ukázala mi je. Už jsem skoro byla smířená s tím, že teda budu posílat dárkovou krabici (ostatně proč ne, balíčky jsou stejně od toho, aby dělaly radost), když v tom se paní prodavačka ozvala, že ať ještě chvíli počkám, že se zkusí podívat, jestli by přece jen něco nenašla. A stalo se pro mě něco neuvěřitelného - přišla, že má jen "tyto" krabičky, ale že jestli mi stačí, tak ty zvýrazňovače klidně vysype. Já hamižník nadšeně přikývla a rovnou si řekla o dvě. A dostala jsem je, aniž bych si v tom obchodě cokoliv koupila. Prostě jen tak, protože ty krabičky by se stejně vyhodily. Vyběhla jsem s krabičkami z obchodu a až po chvíli jsem usoudila, že asi bude přece jen lepší zkombinovat krabičky i bublinky. Tak jsem se vrátila a pořídila bublinkovou obálku, kterou mi paní prodavačka pomohla vybrat, aby nebyla ani malá, ani zbytečně velká, prostě tak akorát. A pak, když jsem čekala v řadě u pokladny, jsem sledovala, jak ta milá paní s úsměvem a ochotně pomáhala, ukazovala a radila všem možným lidem. Podle toho, jak se tam orientovala a jak pomáhala i druhé paní prodavačce, bych skoro řekla, že to mohla být paní majitelka. Kdo ví. Každopádně vím to, že odteď budu do papírnictví chodit tam. Mají tam totiž i celkem slušný výběr uměleckých potřeb. A paní prodavačku, která s úsměvem poradí. A to se počítá. (Takže brněnští - na Masarykově mezi Josefskou a Františkánskou napravo směrem do centra).

Pak jsem plynule pokračovala do zdravé výživy, kde jsem vlastně ani nic nechtěla, spíš se jen tak porozhlídnout. Čtu totiž v poslední době samou chválu na ayurvédské přípravky a že by se měly dát koupit krom internetu právě i ve zdravých výživách. Tak jsem prostě zvědavě nakoukla. A tak jsem koukala a koukala na všechno, co tam měli, hlavně teda ale na přírodní kosmetiku. Když jsem byla dostatečně vynadívaná, oslovila jsem paní prodavačku, která byla ke mně nejblíž. Ukázalo se, že právě svačí, ale i přes plnou pusu se na mě usmála (pro rýpaly mezi čtenáři - se zavřenou pusou) a pokynula mi, ať ji následuju. Hned po polknutí se mi omluvila a jala se vysvětlovat, co a jak a k čemu a zač. A to celé s úsměvem.

Třetí milou zkušenost jsem udělala na vánočních trzích, kde jsem chtěla pořídit mleté ořechy do cukroví. V jediném stánku s ořechy, co jsem objevila, ale prodávali ořechy jen celé. Což je bez mlínku trochu blbé. Ale nedala jsem se a odvážně se zeptala a dostalo se mi usměvavé odpovědi, že bohužel, že mleté ořechy by už byly moc drahé a nikdo by je nekupoval, navíc to rychleji žlukne, takže mi nepomůže. Na doplňkovou otázku - "a co mám já malá ubohá dělat nemajíc mlínek" se paní upřímně zamyslela a poslala mě ke konkurenci (kam jsem teda zatím nedošla, takže ořechy pořád nemám). A to celé probíhalo s úsměvem. Navíc na celých vánočních trzích byli jen usměvaví lidé, kteří spokojeně stáli ve frontách na svařák, turbomošt, klobásky, bramboráky a trdelníky - ono to jídlo asi uklidňuje.

A vydařený usměvavý podvečer jsem završila na poště, kde ač rušno a pošťáci a pošťačky se měli co otáčet, se na mě pan pošťák usmíval, ač jsem měla obálku, která neprolezla okýnkem, takže se musel zvednout a dojít přebrat balíček k balíčkovému okýnku, v hyper-super, kde se pokladní rovněž usmívala, a v tramvaji - teda šalině (to se asi nikdy nenaučím), kde jsem na jedno a to samé volné místo zamířila společně s jedním mladíkem - každý z jiných dveří, a ač by tam byl pravděpodobně dřív, tak po té, co si mě všimnul, mi místo s úsměvem přenechal.

Tak já vám nevím, neměla by mě v zemi plné zapšklých lidí poslat paní v papírnictví, ať si jdu, kam chci? A paní ve zdravé výživě se na mě zamračit, co si ji opovažuju rušit od svačiny? A paní u stánku mi odseknout, že ona má jen celé ořechy, copak to nevidím, a mleté ať si sháním, kde chci? A pošťák a pokladní vrhat na okolí vražedné pohledy už jen tak z principu? A mladík mě sejmout batůžkem, když smykem dosedal na sedadlo, kam jsem se chystala? Žiju prostě v nějaké usměvavé bublině?

Že by prostě jen někteří lidi tak strašně rádi hledali na naší zemi sebemenší negativa, aby ukázali, jak oni jsou světoví?

Africké umění aneb Museum of National History New York poprvé

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Tue, 03 Dec 2013 04:39:00 +0000

Když jsem se vrátila z New Yorku, tak jsem vás varovala, že vás neminou fotky z muzeí, která jsme tam navštívili. A tak, zatímco všude na blozích začíná advent, já vám přináším prvních pár fotek afrického umění. Při procházení fotek jsem zjistila, že nejvíc mě zaujaly všemožné masky, ale našla jsem pro vás i pár jiných věcí. A teď už tedy nechám mluvit fotky samotné.

V muzeu z nějakého důvodu neměli datace, takže vůbec netuším, jak staré ty masky jsou. Podle toho, co jsem viděla v Metropolitan Museum (muzeum umění), tak bych skoro řekla, že ty masky jsou víceméně soudobé. Ale bohužel je to jen má domněnka. Masky byly velké opravdu tak akorát na obličej, i když vidět se v nich nejspíš vůbec nedá.

Všechny masky slouží výhradně k rituálům.

A poslední maska, než ukážu něco jiného.

A teď něco, co mě opravdu zaujalo. Nevím, nakolik to je umění, je to spíš praktická záležitost. Když nějakého člena vesnice nebo nějaké zvíře posedne zlý duch, šaman vyrobí sošku s jeho podobou a pak do něj zatlouká hřebíky tak dlouho, dokud zlý duch svou oběť nepustí.

Jak vidno, zvířata zlí duchové opouští snáz než lidi.

A úplně na závěr parádní jehlice do vlasů.

Dnes to byla jen taková rychlovka, ale po minulém nekonečném článku jsem si řekla, že si zasloužíte trochu zvolněný režim. Doufám, že se vám africké umění líbí, protože určitě bude další kolo - z již zmiňovaného Metropolitan Museum.

Nadšená 2 aneb Zion a Bryce Canyon

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Fri, 29 Nov 2013 23:39:00 +0000

Vzpomínáte si ještě, jak jsem se z jednoho červnového výletu vrátila zcela nadšená? Já se teda vrátila nadšená ještě z mnoha jiných výletů, ale psala jsem to jen o tomto jediném. V podstatě tu mám pocit, že se nadchnu až příliš snadno. Ale zkuste si tu cestovat a sami uvidíte. Každopádně dost planých řečí, určitě už se těšíte na záplavu výletových fotek, že ano?

A dnes mám pro vás specialitu, poprvé uvidíte svou milou a jedinou Kerridaenn. Takže se pohodlně usaďte a pojďte se se mnou kochat krásami utažských národních parků.

Než ale spustím záplavu obrázků, tak jeden postřeh z cesty. Je to sice už půl roku, ale zanechalo to na mě tak hluboký dojem, že to ve mně rezonuje ještě teď. Do Utahu z Phoenixu cesta dlouhá, prakticky celá pouze pouští. Člověk se dosyta vynadívá na skály, kameny, šutry a šutříky, červený, žlutý a bílý písek. A sem tam kaktus, kaktusovitý strom, chuchvalec suchého křovíčka (viz libovolný westernový film a opuštěné město), trs vyprahlé trávy a podobně. A během celých těch 350 mil, které leží mezi Phoenixem a městečkem Kanab, kde jsme měli ubytování, se projíždí/míjí jediné město. Po cestě neleží ani jediné městečko ani vesnice či snad vesnička. Všude jen pusto a prázdno. A v tom pustu a prázdnu jsou volně rozházené domky, ve kterých opravdu žijí nějací lidé. A dokonce jsme projeli i kolem úplně nového volně pohozeného kostela, kolem kterého nebylo ale opravdu lautr nic tak aspoň v okruhu dvaceti mil. I samotný Kanab je jen taková malá vesnička s třemi a půl tisíci obyvatel. Chcíp tam pes. A já mám z té prázdnoty stále ještě noční můry a pocity zmaru a beznaděje.

Od té doby je mi mnohem jasnější hodně amerických knih a filmů, kde se hlavní hrdina/hrdinka snaží uniknout z malého amerického městečka a přitom naráží na úplně jiný svět velkoměsta, málem jak z jiného století. Představte si někoho z českého venkova, jak se vydá do Prahy a má oči až navrch hlavy a pocit, že ta světelná křižovatka je nepřekonatelná překážka. A teď to vynásobte tak aspoň deseti. A to pořád nebudete na tom samém. Naše vesničky jsou vždycky poblíž nějaké vetší vesnice případně malého, středního nebo velkého města. Tam je nebližší město tak zhruba padesát až sto mil daleko. V Kanabu jsou i nějaké obchody, ale když bydlíte na nějaké té samotě uprostřed pouště, tak nejbližší obchod je klidně i těch padesát mil... Ti asi nežijou na mražených polotovarech a delivery pizza. Možná je to jen mým omezeným vnímáním světa, ale já bych se tam asi zbláznila. Brrr. Americký venkov je prostě nepopsatelný. Ten se musí vidět. Možná i zažít, ale na to já teda nemám.

No, tak jsem to ze sebe aspoň trochu dostala a teď už konečně k Zionu. V průvodci se psalo, že Zion byl pojmenován nějakým mormonem díky své kráse. Toto jméno jsem poprvé slyšela v Matrixu, kde se tak jmenovalo to jediné lidské město. Když jsem teď byla upozorněna průvodcem, že to jméno má i nějaký význam, usoudila jsem, že to nejspíš bude znamenat něco jako Země zaslíbená. I použila jsem google, abych vás zbytečně nemystifikovala. A je to tak. Zion je anglická verze českého Sion, což může znamenat jak Jeruzalém celkově, tak některé jeho části, či pouze přímo horu Sion. Přeneseně má Sion v judaismu i význam "the World to Come", což je židovská verze nebe, pokud jsem to správně pochopila. Vzhledem k tomu mormonovi ale zůstaňme u té země zaslíbené.

Zion je opravdu krásný. Už když se začnete blížit, začnou se objevovat jehličnaté stromy a mezi nimi nesměle vykukovat skály, které jakoby nepatřily do okolní krajiny a které dávají tušit, co vás čeká, až dojedete do Zionu samotného.

A první pohled dolů do kaňonu. Možná jsem to zatím nezmínila, ale Zion je taky kaňon, který byl vytvarován řekou, která jím protéká.

A pohled zespod, z parkoviště, odkud se vvyráží na všechny túry.

Do většiny národních parků se tu chodí jednoduše obdivovat příroda z pečlivě vybraných vyhlídek a jen minimum návštěvníků je dostatečnými blázny na to, aby se vydali i někam jinam. Ne tak Zion. Do Zionu se jezdí prakticky jen za turistikou, protože k těm nejkrásnějším výhledům asfaltová cesta nevede. My se rozhodli pro výlet k Emerald lakes a výšlap, nebo spíš výlez na Angels landing, což podle všeho měly být dvě nejhezčí trasy.

Nejdříve Emerald lakes. Po několika měsících, kdy jsme stromy viděli jen na obrázcích na internetu, jsme byli opravdu okouzleni tímto pohledem na most přes ŘEKU a to celé mezi STROMY.

A pro veliký úspěch rovnou další pohledy na ŘEKU a STROMY, tentokrát z mostu. I ty skály jsou moc hezké, o tom žádná, ale chápejte, že v daném okamžiku jsme obdivovali trochu jiné čísti přírody.

Cestou ke Smaragdovým jezírkům se prochází pod vodopádem. Lidem rozmlsaným dostatkem vody možná nepřipadá tak úchvatný, ale opět, ač se nerada opakuju, po několik měsících v poušti úchvatný byl.

Špica, ne? Nevidíte ho? Ale no tak, podívejte se pořádně...

O kousek dál byl jeho větší bratříček.

Vzhledem k tomu, že v Zionu je běžně v zimě sníh, tak si myslím, že na jaře je to určitě větší šrumec. Taky byly všude cedule s varováním, že si máte vždy počlivě zjistit počasí dopředu, protože bleskové bouřky tam udělají dost paseku. Takže možná i při/po bouřce tam ta voda šupajdí víc? Nevím, budete to muset vyzkoušet.

Celý kaňon není sice tak rozlehlý a hluboký jako Grand Canyon, ale i tak budí obdiv nad tím, co ta příroda dokáže. Zion je velmi ostře řezaný a tyto pohledy jsou tam na běžném pořádku.

No přiznám se, že jezírka samotná mě až tak nenadchla, na to jsem asi v té poušti nebyla dostatečně dlouho. Byly to dvě takové relativně nanicovaté louže. Toto je horní jezírko.

U nás se říká "je drzý/á jak lázeňská veverka". V Americe by se mělo říkat "je drzý/á jak národněparková veverka". Ve všech národních parcích tu najdete cedule s nápisy, které vás vyzívají k tomu, abyste nekrmili divokou zvěř. Překvapivě tím mají namysli i veverky, které jsou cokoliv, jen ne divoké. V Zionu jsem se ale dozvěděla, proč se vlastně nemají veverky a další krmit. Krom toho, že vás můžou kousnout a nakazit nějakou chorobou (a kdyby v celém parku nebyly na každém kroku cedule, které vás před tím varují, tak můžete zažalovat park o odškodné), tak zvířata nemají v zažívacím traktu bakterie, které by zvládly trávit lidské jídlo. A zvěř snadnou dostupností takového jídla ztrácí schopnost najít si správnou potravu sama. Když to neumí jedna generace, nenaučí to tu další a tak dále a tak dále, všichni víme, jak tento proces funguje, jasně to vidíme v naší vlastní společnosti. Zvířátka pak ale krom toho, že se nepostarají sama o sebe, umírají hlady, ač mají plná bříška. Usoudila jsem, že i když jsou ty veverky tak strašně roztomiloučké, že je teda opravdu krmit nebudu. Ač jsem měla oříšky, které by jim neměly ublížit. Ale co já vím?

No, ale to už jsme se po obědě vydali na Angels landing. Trasa označená jako náročná. Že prý: Dlouhá stoupání. Nevhodné pro malé děti a lidi se strachem z výšek. Poslední část vede po úzkém strmém hřebeni až na vrchol. Hm, tak to bychom měli. Strach z výšek sice mám, ale z ostatních parků máme zkušenost, že popisy tras jsou velmi přehnané, že lidi spíš straší, aby bylo vedení parku z obliga. Takže vyrážíme. Ač je těsně po poledni a slunce pálí z vrchu a rozpálená pěšinka sálá vedro odspodu, zdaleka nejsme sami, přesnější by bylo říct - spolu s ostatními tvoříme dlouhý štrůdl lidí. Stoupání je opravdu dost strmé, před námi vidíme spousty serpentin. Ovšem výhledy stojí za to.

Začínáme stoupat.

Pořád stoupáme.

A ještě výš.

Cestou máme dostatek možností zblízka obdivovat obrazce vytvořené vodou na skalních stěnách. A být aspoň trochu chvílemi ve stínu.

A taky sledovat strmé skály, které se nad námi tyčí téměř ze všech stran.

Je neuvěřitelné, že na tak malé ploše je každá skála jinačí.

Cestou jsme měli asi dva okamžiky, kdy už jsem se radovala, že už jenom táámhle a už tam budem. Nemám to ráda. Ta naděje, že už se nebudu muset nikam štrachat, a pak to zklamání, že ještě nejsem u cíle. Vím, že někteří dávají přednost cílům postupným, mě víc vyhovuje vědět přesně, co mě čeká. No jo no.

Tohle je ale už opravdu místo, kam jsme šli. Samotné místo přistání andělů.

Jak si můžete všimnout, popis ani trochu nepřeháněl, když varoval před strachem z výšek a strmým a úzkým hřebenem. Naštěstí tam byly téměř po celou dobu řetězy. I tak mi to nedělalo ani trochu dobře. Ale přece to nevzdám takový kousek před koncem, no ne?

Cestou jsme mohli obdivovat rozhledy... nebo teda spíš pohledy dolů, do údolí... nebo se těmto pohledům úzkostlivě vyhýbat... nebo se velmi pevně držet řetězu, málem ležet na břiše pro bezpečnost a odvážit se tam pohlédnout, abychom si hned v následujícím okamžiku nadávali, co to bylo za blbý nápad... každému podle nátury. Ale je to přece jen krása.

A teď poprosím o fanfáry, protože bych vám ráda představila avízovanou... tramtadadáá... sebe. Ilustrující strmost té protivné skály.

Odměnou za utrpěná příkoří a překonání strachu nám byl neskutečný pohled, který se nám otevřel. Být andělem, asi tady taky přistanu.

Další pohled z vrcholu už jste mohli vidět na úvodní fotce tohoto článku.

A ty veverky - ty jsou vážně všude. Široko daleko nic než strmé srázy a ona si tam tak vesele poskakuje a dělá na nás dlouhý nos. Teda čumáček.

Po krátkém vydýchání a dlouhém sbírání odvahy jsme se vydali zpátky. Dolů se se strachem z výšek totiž leze podstatně hůř než nahoru - to se totiž dolů dívat už musíte. Každopádně jsme zdárně slezli a dříve strmé serpentýny jsem už vítala jako přátelské a příjemné místo. Nejen proto, že už byly konečně ve stínu.

A dole na nás u řeky čekala nějaká vysoká. Zvěř. Vyloženě už taky nebyla ani trochu divoká, tvářila se, jako by se nechumelilo a žádní lidi tam kolem nebyli.

Ještě závěrečný pohled na řeku a jedem domů.

Jinak pokud jsem ve vás vzbudila dojem, že to byla nějaká děsivě náročná a hrozná trasa, tak přesně tak to je. Jen mi není jasné, proč tam někteří ti američani chodili v žabkách s půllitrovou petkou v ruce?!

Všem, kteří dočetli až sem, tleskám. A protože už teď je ten článek prakticky nekonečný, Bryce Canyon zase příště.

Opět online

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Tue, 19 Nov 2013 04:22:00 +0000

Uuuuf, tak ono je to už tři týdny od posledního příspěvku. To to ale letí, když se člověk dobře baví. Ale nebojte se, nezapomněla jsem na vás. To jsme si jen tak s mým milým vyjeli na dovolenou a já to pojala i jako internetový detox. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že bych zkusila psát příspěvěk každý večer, ale přešlo mě to hned večer číslo jedna, kdy jsme za sebou měli jenom cestu. Takže se hlásím až teď a jak je u mě zvykem, o dovolené se někdy dozvíte, pravděpodobně tak zhruba s půlročním zpožděním. A nebo se zkusím polepšit. Uvidíme.

Původní plán byl jet na Havaj, ale, abych citovala svého milého: "Měli jsme teď akčních víkendů dost, takže by to chtělo něco víc odpočinkového." A jak řekl, tak jsme udělali. Přijali pozvání jeho milé sestry a jeli do New Yorku. Pokud mělo jít o odpočinek fyzický, tak ten si teda představuju sakra jinak, ale pokud jde o odpočinek od práce a každodennosti, tak toho se nám dostalo měrou vrchovatou.

Když jsme přijížděli do New Yorku, vůbec jsem netušila, co čekat. Po několikaměsíčním pobytu v té přerostlé vesnici, kterou Phoenix ve skutečnosti je, jsem se těšila na trochu toho městkého ruchu. Ovšem New York zcela překonal veškerá má očekávání. To město je naprosto nepopsatelné, plné protikladů, je naprosto krásné a současně odpudivě škaredé, dokáže být tiché a přitom v něm hluk nikdy neustává, v jednu chvíli máte pocit, že byste v něm klidně začali žít hned, v jiném okamžiku si nejste jistí, jestli se chcete ještě někdy vrátit, je nechutně komerční, ale současně neskutečně inovativní a inspirativní. Za dva týdny jsme stihli hromadu věcí, ale současně jsme z něj neviděli prakticky nic.

Viděli jsme jeho klidnou stránku

viděli jsme jeho neklidnou stránku

viděli jsme něco mezi - Central Park - v podstatě klidné místo, ve kterém je ale poměrně hlava na hlavě

seznámili jsme se s bezpochyby rodilými newyorčany (ono je totiž poměrně těžké potkat někoho, kdo se tam opravdu narodil)

A já objevila umění "primitivních" kmenů Afriky a Oceánie a jeho neskutečnou krásu. Člověk se k němu moc nedostane, tak vůbec netuší, jak je působivé. Určitě vás o něj neochudím. Nebo mám spíš říct - stejně mu neutečete? Fotila jsem ostošest, původně s myšlenkou, že by to měli vidět i tatínek s maminkou, ale když jsem teď pár fotek prosvištěla, je mi jasné, že se k těmto fotkám budu rozhodně vracet a pokud budu mít příležitost jít na nějakou výstavu zaměřenou právě na tuto oblast, určitě si ji nenechám ujít. A vám doporučuju totéž.

Krom toho jsem díky dočasnému odvržení internetu přečetla Kulhánkův Noční klub a Orwellův 1984. Obojí jsem zhltla a obojí mě nadchlo. Ponořená do četby jsem byla natolik, že jsem byla krajně nespolečenská a můj milý trochu soptil, že ho vůbec nevnímám. No jo, co se dá dělat. K čemu jinému je dovolená, než k ponoření se do knih?

A bonusovka na závěr - kdo uhodne, co je na úvodní fotce? Vypadá, že s tématem nijak nesouvisí, ale ulovila jsem ji právě během posledních čtrnácti dní. Takže - nějaké nápady?

Skrytý život mrakodrapů

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 28 Oct 2013 02:01:00 +0000

Vím, že jsem vám posledně slibovala další výlet, ale ten slib byl podmíněný. Podmínka byla, že nebudu líná. A to já teda jsem. Navíc jsem vám chtěla říct něco o Los Angeles, kam jsme jeli z Las Vegas, ale nejspíš ho budu muset vynechat. Už jen pomyšlení na to, že bych se k němu měla vracet, řešit fotky a vymýšlet, co napsat, ve mně vyvolává touhu se zvednout a jít uklízet. Ne si jen tak dělat dokoliv jiného, příjemného jako číst, spát, drátovat, jíst, ale uklízet. A k uklízení já musím mít opravdu závažný důvod a rozhodně u něj nerelaxuju. Ale když uklízím, tak pak přece nemůžu začít dělat nějakou jinou nepříjemnou věc, no ne? Prostě článek o L.A. jen tak nečekejte. Místo toho vám sem dnes dám jen pár fotek, které jsem ulovila loni v Houstonu, kde jsem byla na pro-nedostatek-lepších-slov-to-označme-tak-jak-tomu-oficiálně-říkali-na-letáčcích konferenci.

O Houstonu a té -ehm- konferenci vám pár slov napíšu až někdy jindy, dnes opravdu jen těch pár fotek, na kterých jsem zachytila skrytý život mrakodrapů. Člověk by si myslel, že si tam jen tak stojí, povětšinou důstojně, každý jen tak sám pro sebe, vědom si svých strohých přísných linií. A ono ne, ony si ty mrakodrapy spolu povídají a moc rády si ze sebe navzájem utahují. No jen se podívejte.

Taky jsem našla parkovací dům, který věznil jedno jediné samotinké autíčko.

A na závěr bluesový hudebník, který se snaží se svou hudbou vyhrabat z těžké deprese.

A příště zase čekejte... no, uvidíme. Vlk taky sliboval.

Pro zvědavce aneb 10 zvědavých otázek od eM

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 21 Oct 2013 01:28:00 +0000

Právě nastal okamžik, kdy se o mně něco málo dozvíte. Celé to způsobila eM, která mě nominovala na tag "pod 200". Nominovat na tag v blogosvětě znamená, že někdo čte váš blog a ještě k tomu ho zajímá váš názor nebo vaše zvyky nebo něco takového, takže chce, abyste zodpověděli nějakou sadu otázek. A protože si říkám, že by třeba něco o mně mohlo zajímat i mé další tři čtenáře (s vyloučením maminky mé a maminky mého milého), tak tady máte něco málo o mě. Jen vás musím dopředu varovat, že eM své otázky ušila na míru kosmetickým bloggerkám, tak se neděste.

Funguje to celé následovně:

1. Řekněte o sobě 10 věcí.
2. Odpovězte na 10 otázek bloggerky, která vás nominovala.
3. Vymyslete 10 otázek pro ty, které budete nominovat.
4. Nominujte 5 bloggerů, kteří mají méně než 200 čtenářů.
5. Informujte bloggery o tom, že jste je nominovali.

Takže, co mám na sebe prásknout.

1. Začneme zlehka. Už jste mohli zaznamenat, že jsem z Ostravy. Narodila jsem se tam a vyrostla. A kdyby bylo v Ostravě víc práce, silně bych uvažovala o tom, že se tam vrátím, protože je to skvělé město. Je dostatečně velké i dostatečně malé zároveň, hned za dveřmi Ostravy jste na horách, ať už v Beskydech nebo v Jeseníkách, a navíc je plné zeleně. Jen bohužel plné práce není.

2. Ačkoliv mám vystudovanou technickou školu a mám technickou profesi, strašně nesnáším pořizování si nových elektronických zařízení. Nesnáším řešit různé charakteristiky, porovnávat je, zvykat si na nové. Proto mám prehistorický telefon. Vlastně dva prehistorické telefony, ačkoliv už si kupuju dvousimkový telefon aspoň tři roky. Nebo o tom aspoň mluvím. A mezitím všechny telefony zchytřely neuvěřitelným způsobem, takže mě děsí ještě víc. Jsem vážně na světě jediná, která od svého telefonu chce jen to, aby uměl telefonovat, psát a přijímat smsky a mít budík?
Naštěstí jsem svého milého potkala právě včas, když jsem si začala zařizovat domácnost, takže pračku, žehličku, vysavač, kindle a dokonce i rychlovarnou konvici vybíral on. Jinak bych některé kousky asi vybírala a kupovala do teď.

3. Nechám se velmi snadno ovlivnit reklamou. Když má něco příliš hloupou nebo urážlivou reklamu, tak si to prostě nekoupím. Takhle jsem třeba nikdy neměla nic od od Dr. Müllera (~~kde jsou přehlásky na české klávesnici?~~ Spraveno. Díky Kájo - jestli teda můžu být tak familiární) a nejpíš ani nikdy mít nebudu. Stejně tak je mi odporná reklama na cereálie Mini Cinnis, nebo jak se to jmenuje - cereálie se skořicí, které se navzájem požírají. Brrr. Naštěstí už od 2004 nemám televizi, takže se mi reklamy víceméně vyhýbají.

4. Mám ráda různé romantické komedie a.k.a slaďáky. Asi bych se k tomu neměla přiznávat, protože to není to dostatečně intelektuální přístup, ale když už je to pravda... Báječně se u nich relaxuje. Všechno je jasně dané, jednoduché a dopadne to dobře. Nevadí mi ani sledovat je dokola. Třeba Láska nebeská, Emma, Pýcha a předsudek, Pravá blondýna, Amélie z Montmartru je jen krátký výčet filmů, které mám na disku a pouštím si je, když mě nic netěší, nemám na nic náladu, nebo potřebuju jen kulisu ke svému drátování.

5. Mám přečteno skoro všechno, co napsal Pratchett. Nečetla jsem snad jen dvě knihy o Johnym a doplňkové knihy k Zeměploše. Je úplně skvělý a kdo jeho knihy neznáte, určitě si nějaké půjčte, protože rozhodně stojí za to.

6.Když jsme u těch knih, tak ráda čtu v podstatě cokoliv - u snídaně si čtu nápisy na mlíku, při obědě v kantýně si čtu reklamy položené na stolech, v MHD si čtu letáky, krom toho samozřejmě čtu i nějaké ty knihy a články. Mám ráda všechno možné i nemožné, dokonce se mi líbila i povinná četba na gymplu. Když si ale nemůžu vybrat knihu, sahám po všemožných fantasy knihách. Mou oblíbenou trilogií, kterou jsem četla fakt hodněkrát je Štěstí ve stínech, Příchod tmy a Zrádcův měsíc od Lynn Flewelling. Taky mám ráda trilogii Runová magie od Jane Welch. Vlastně mi při čtení nebo sledování vůbec nekazí zážitek to, že vím, jak to dopadne, že už ten příběh znám. Když je dobrý, vždy mě vtáhne zas a znovu. Můj milý to nechápe a když se na nějaký film podívá, bez milosti ho maže. To já jsem na druhou stranu shromažďovač příběhů. Co vám budu vykládat, zabírá to fakt hodně místa.

7. Jsem úplně nemožná, když přijde na péči o libovolnou zeleň. Postupně umučím libovolnou kytku. Jediné, co mi přežilo, je kytka, která jsem dostala od mého milého. Mám ji v práci a stačí ji zalívat třikrát týdně. A musím se pochválit, přežila i přes to, že ji napadli jacísi potvorové. Trocha prostříhání a zákrok mého kolegy, který si v práci udělal malou džungli a zazelená se mu snad i prázdný květináč, a kytka žije. Je sice velmi vypelichaná, ale žije. Až se vrátím, asi bude potřebovat přesadit. Snad přežije i to.

8. Jsem kočičí. Obdivuju krásu a eleganci všech kočkovitých šelem, jejich nezávislost, jejich přístup k životu, kdy cokoliv, co dělají, dělají zcela naplno a nenechají se ničím rozptylovat. Pozorovat je je jako balzám na duši. Jako neříkám, že některé z vyjmenovaných vlastností nemají i psi, ale ti mi nějak neučarovali. Prostě pro mě jsou nejlepší domací mazlíčci všech dob kočky a po psovi netoužím ani trochu.

9. Nemám ráda sady stejných hrnečků. Myslím, že doma nemám ani dva stejné. Když přijdu prakticky do libovolného obchodu, kde se hrnečky prodávají, vždy si nějaký vyberu. Samozřejmě jen pro sebe v hlavě, protože bydlíme v minibytě a ještě se mi nepodařilo objevit kouzlo kabelky Mary Poppins. Až na něj ale jednou přijdu, pořídím si nejen kabelku, jako má ona, ale i skříňku na hrnečky. A když už budu u toho, tak i knihovnu.

10. Jsem strašně ukecaná a vždycky mi trvá, než se dostanu k pointě. Navíc je strašný problém mě utnout. To jste si ale určitě všimli, takže to skoro ani nemělo smysl zmiňovat.

A co to teda zajímalo tu eM?

1. Jaké je Tvé neoblíbenější jídlo?
Hm, tak to je těžké. Jednu dobu jsem pokaždé, když jsem dorazila na víkend domů a maminka se mě ptala, co má uvařit, chtěla její úžasné a báječné rizoto. Od té doby, co mám vlastní kuchyň a papiňák (protože maminčino rizoto z papiňáku je úplně nejlepší, kam se na něj hrabe pravé italské rissoto), si vařím tohle rizoto sama. Miluju taky maminčiny květákové placičky, maso v růžové omáčce (co to přesně obnáší je potřeba se zeptat maminky), tiramisu mého milého, cuketu dušenou ve smetaně, vajíčkovou pomazánku, husté zeleninové polívky, krupicový svítek, svou kefírovou buchtu, francouzské brambory, nadstavovanou kaši, tatarák, pečená žebra, koleno, vánočního kapra s bramborovým salátem, cizrnu na libovolný způsob... ehm, právě jsem si poslintala klávesnici, zbytek si budete muset přečíst až za chvilku, až tu klávesnici otřu...

2. Oblíbený čaj? Ovocný/Zelený/Černý.
Klávesnice je utřená a já se radši přesunula na další otázku, protože vlhké klávesnice nefungují a jídlo je příliš stimulující dotaz. Co se týká čajů, tak nejčastěji piju černý čaj, když dojde černý, piju zelený, a ovocný piju jen u rodičů, protože tatínek má ovocný nejradši a já jsem líná si vařit samostatný čaj, když je uvařený ovocný v konvici. Za mých mladých čajovňáckých dní, jsem pila všemožné oolongy, rozlišovala japonské a čínské zelené čaje, pila maté, roibos, čaj dáta masala neboli yogi. Měla jsem hodně krabiček se sypanými čaji. Teď mi bohatě stačí černý pytlíkový, ač bych se k takové věci neměla ani přiznávat.

3. Dvě barvy, které se nejčastěji objevují v Tvém šatníku.
Dvě? To jako vážně? Mám sice šatník víceméně monotonní, ale dvě barvy? No, tak dobře, řekněme, že to bude asi červená a černá. Bez Stendhala.
Ve skutečnosti to ale bude celá škála červené od oranžové, růžové, přes jasně červenou, cihlovou až po hnědočervenou a hnědou a škála černé, od nejsvětlejších odstínů šedé až po černou.

4. Jaké jsi znamení zvěrokruhu?
Jsem ryba. K tomu nemám co dodat, nevěřím totiž, že čas narození cokoliv ovlivňuje.

5. Kterou "mňamkovou" příchuť v kosmetice nesnášíš a kterou naopak můžeš kdykoliv? (např. vanilka, čokoláda, pomeranč, malina, jahoda....)
Díky tomu, že jsem si vypěstovala alergii na naši úžasnou a překrásnou kočičku, kterou jsme ale dlouho neměli to srdce dát pryč, tak jsem po několika letech alergické rýmy přišla o čich. Teď se mi pomalu vrací, ale je to zdlouhavý a nepříjemný proces. Nejradši jsem, když kosmetika nevoní vůbec nijak. Popisy vůní, které najdete u Verunek, jsou pro mě naprosté a nepředstavitelné sci-fi. Když to ale musí být, pak si spíš vyberu nějaké citrusy nebo koření. Vanilka, čokoláda, kokos a podobné sladké vůně mi vadí.

6. Dvě značky dekorativní kosmetiky, které nejčastěji používáš?
Ehm, nepoužívám žádné řady, kupuju zcela náhodně, co mi přijde pod ruku. Ale tvářenku a korektor mám Dermacol a řasenku Maybelline, tak třeba tyhle dvě. Holt nejsem beauty bloggerka.

7. Co z dekorativky nepoužíváš vůbec? Tvářenka, MU.....atd..
To jako vůbec nikdy? Obávám se, že jediné, o čem vím, že existuje a přesto to nepoužívám, je báze pod makeup. Ne, že bych se líčila tolik a tak často, ale když už, tak už používám všechna možná malovátka. Pokud něco nepoužívám, tak jen proto, že nevím, že to existuje. Jsem prostě fintivá, aspoň občas.
Vlastně jo, teď jsem si vzpomněla - četla jsem o CC krému. Tak ten nevlastním a ani nemám potřebu, takže ten. I když nevím jistě, jestli spadá do dekorativky.

8. Kosmetický přípravek, bez kterého si neumíš představit den.
Kam až sahá definice kosmetiky? Když vynechám věci na mytí, tak kosmetický výrobek, bez kterého nejde žít, je ~~krém na obličej~~ balzám na rty. Od mala musím mít nějaké mazadlo na rty, jinak začíná obrovské utrpení s úprkem do nejbližší drogerie. Jinak pokud se uvažuje v termínech dekorativní kosmetiky, tak když jdu mezi lidi, je to kombinace korektoru a řasenky. Mám totiž velmi světlou pleť (zlí jazykové mi říkají mazlivě stěna) a temné kruhy pod očima, že by se strýček Foster nemusel stydět, a bez řasenky vypadám, že jsem doma ráno zapomněla oči, jak jsem spěchala do práce. A do přírody samozřejmě opalovací krém. A ten krém na obličej taky.

9. Jaký je Tvůj kosmetický sen? Máš nějaký? Např. koupit si nějakou značku či výrobek nebo něco vyrobit sama atd...
Nooo, tak kosmetické sny nemám. Žádná drahá kosmetika mě neláká, myslím, že ta kvalita není až o tolik lepší, než o kolik dražší ty věci jsou. Samozřejmě se můžu mýlit.
A co se týká vyrábění, tak to už je něco jiného. Začala jsem zkoumat složení kosmetiky a snažím se postupně dostat do stavu, kdy nebudu mít v koupelně zbytečné chemikálie. Zrovna včera ráno mi konečně poštou dorazila kniha s recepty na krémy a další kosmetické srandičky vyráběné doma. Už se těším, až dorazím domů a budu si hrát. Jsem zvědavá, jestli domácí krémy budou fungovat. Jinak sny nějaké samozřejmě mám, ale ty se rozhodně netýkají kosmetiky.

10. Co Ty a sociální sítě? Jaký máš k nim vztah? Vřelý a závislácký/normální, uživatelský/chladný?
Chladný. Mám facebook, ale nemám na něm fotky a přispívám v průměru asi tak jednou za čtvrt roku, když to zprůměruju i s prvotním nadšením. Jiné sítě ignoruju ještě úspěšněji.

Teď by měla nastat chvíle, kdy vymyslím deset otázek, jejichž odpovědi bych si ráda přečetla na jiných blogách/blozích (jak se takové slovo vlastně může skloňovat?), který má méně než dvě stě pravidelných čtenářů. Ale asi žádné takové blogy nesleduju, nebo už tam ten tag dávno k přečtení byl. Takže jen tak pro zajímavost, můžete si počíst u už zmiňované eM, dokonce dvakrát, a u Mitsuuko.

Doufám, že jsem vás neunudila k smrti a příště třeba zase nějaký výlet. Když nebudu lenivá.

Na číně u Číňanů

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Tue, 15 Oct 2013 04:21:00 +0000

Máme kolegu z Taiwanu. Věděli jste, že Taiwan se vlastně jmenuje Čínská republika? A že Čína je Čínská lidová republika? To druhé asi jo, to je celkem rozšířená vědomost. To první mě překvapilo. Každopádně náš taiwanský kolega je velmi hrdý Číňan, takže jsme se od začátku pobytu dozvěděli spoustu zajímavostí z historie Číny. Převážně z oblasti toho, co všechno dala Čína světu. A když náš kolega zjistil, že chodíváme na oběd do čínské restaurace, usoudil, že nás nemůže nechat žít v nevědomosti a nechat nás říkat čínská restaurace něčemu, co má s čínskou kuchyní společnou tak akorát rýži. Takže dnes to bude o návštěvě autentické čínské restaurace.

Takže nic takovéhoto v článku nečekejte.

(web)

Fotek bohužel není mnoho, poprvé jsme neměli foťák a podruhé jsem se musela příliš soustředit, abych fotila rychleji než jedla, což se ne vždy podařilo. A protože mého milého pravá čínská kuchyně nepotěšila, tak už jsem se tam nedostala. Možná bych se přece jen měla naučit řídit.

Restaurace, kde jsme byli, se jmenuje Velká zeď. Není to žádný luxus, je to prostě úplně běžná restaurace, jakých prý na ulicích Číny najdete mraky. Když jsme vešli dovnitř, téměř všichni zákazníci byli asiati, předpokládejme, že Číňani. Totéž samozřejmě platí o personálu. Vzhledem k tomu, že jsme měli svého Číňana s sebou, tak veškerá konverzace s personálem probíhala v čínštině. Podruhé jsme sice taky měli svého Číňana, ale chtěl, ať ukážu, co jsem si zapamatovala a něco nám objednám. A protože jsem vůbec netušila, co daná jídla obsahují, nebo jestli jsou aspoň na slano nebo na sladko, musela jsem se s číšnicí bavit. Musím říct, že její angličtina trochu vázla. Asi tam čínsky nehovořící zákazníky nemají často.

Protože jsme dojeli do té restaurace kolem poledne, měli jsme ještě možnost mít "dopolední menu". Nečekejte, že tady na vás budu sypat čínské názvy, protože tím, že jsou nevyslovitelné, jsou taky nezapamatovatelné a nezapsatelné (ne, že bych s sebou měla něco na psaní, že ano). Dopolední menu se podává rámcově od tří ráno do poledne, půl jedné nebo jedné. Už si nepamatuju, jak těsně jsme to stíhali. Každopádně je to striktně dáno a můžete se vsadit, že minutu po limitu už si to menu nedáte. Leda že byste se tvářili hodně ztraceně a obsluhující personál by byl extrémně vstřícný. Dopolední menu si dáváte na velmi brzkou snídani, když jdete na směnu do továrny, na normální snídani, když jdete do kanceláře, na pracovní snídani, na pracovní brzký oběd, pokud neobědváte s dostatečně vysokým šéfem. A nebo jen tak, protože máte zrovna hlad a chuť.

Dopolední menu vypadá tak, že po restauraci volně korzují číšníci se servírovacími stolky na kolečkách se spoustou kastrólků a katrůlečků, které vám na přání otevřou, a když se vám líbí, co z pod víčka vykoukne, tak si to prostě vezmete na stůl. V dražších a tradičnějších restauracích jsou kastrůlky bambusové, v levnějších jsou nerezové. Ve skutečnosti to nejsou opravdu kastrůlky, ale napařovací hrnce. David, náš Číňan, nám vysvětlil, proč bambusové kastrůlky najdeme jen na těch dražších místech - bambus se hůř udržuje, má nižší životnost, ale rozhodně dodává jídlu mnohem, ale opravdu mnohem lepší chuť. Ty první dvě věci dávají jasný smysl, ta třetí... těžko říct, budeme mu muset věřit.

Servírovací stolky jsou rozdělené - na některých najdete jen přílohy, na některých najdete jen věci vhodné k přílohám (nevíte někdo, jak se říká té části jídla, co není příloha ani obloha, když hlavní chod to taky není?) a na třetím mají ... David říkal dezerty, ale pak tam měli krom sladkostí i slanosti... takže to nazvěme pečivem (které ale pečivem není, jak vám později ukážu). Už se vykecávám dost dlouho, takže nějaké ty obrázky.

Náš stůl s prvními kastrůlky.

V pravo jsou vynikající kuřecí pařátky. Jsou smažené v jakémsi těstíčku a jsou vážně hodně dobré, mají celkem blízko ke křidýlkům, ale mají mnohem více kolagenu. David nám několikrát zdůrazňoval, že kuřecí pařátky jsou spíš dámské jídlo, protože ženy je jedí kvůli tomu kolagenu, který jak známo prospívá pleti. A muži se o svůj vzhled tolik nezajímají. Asi jim nikdo neřekl, že kolagen je dobrý i na klouby a ty dobrý válečník potřebuje. No nic. Popojedem. Tady máte pařátkový detail (bohužel tam nebylo zrovna mnoho světla, takže jsou fotky trochu tmavé.

Ve většině kastůlků je obsah dané věci dva nebo čtyři, protože se prostě očekává, že na jídlo se chodí v sudém počtu lidí.

Dále jsme měli masové koule, pokud si dobře vzpomínám, tak byly vepřové. Jejich detail vám sem dávat nebudu, prostě masové koule. Další dva kastrůlky obsahují něco zabalené do rýžového papíru. Jedno něco byly krevetky,

druhé něco už si nepamatuju. Asi kuře.

Rýže se nepodává pro nás běžným způsobem, že byste na talíř dostali kopeček nebo hromádku. Rýže se balí do lotusových listů a v těch se vaří, takže si pak vezmete rýžové balíčky.

Další úpravou rýže jsou kvádříky z rýžové mouky, ale to mi napoprvé moc nechutnalo, takže jsme to napodruhé už neměli. Nebo měli, ale nepamatuju si to a radši jsem to ani nefotila. Ne, že by to bylo vysloveně nedobré, spíš to bylo nijaké s takovou nezvyklou mazlavo-pevnou konzistencí.

Ale co se týká rýžových balíčků, tak napoprvé jsme měli velké štěstí, protože zrovna na ten víkend připadal jakýsi svátek, kdy se na počest jakéhosi generála vaří rýžové balíčky. Generál, jmenoval se nějak jako Tsuntzi nebo tak cosi, byl velmi blízkým člověkem císaři. Dovolil si s ním ale nesouhlasit a před čímsi ho varovat. Císař se urazil a nechal milého generála popravit a jeho tělo hodit do řeky, kde žijí dravé ryby, protože takový drzoun si nezaslouží hrob. Lid ale generála miloval a nechtěl, aby bylo jeho tělo potupně sežráno rybami, tak hromadně uvařili jídlo, které se dnes jmenuje podle generála - říkejme mu tsuntzi, a to jídlo naházeli do řeky, aby se ryby nasytili něčím jiným, než generálovým tělem. Nakonec na generálova slova došlo, císař zpětně pochopil, jak loajálního podřízeného si popravil a od té doby se slaví jeho památka. A to jídlo jsou rýžové balíčky - není v nich pouze rýže, ale různé směsi - rýže s masem a buráky, rýže se zeleninou, rýže s masem a různým sušeným ovocem a oříšky, dokonce se dělají sladké tsuntzi. Jak na sladké, tak na ty masové závitky se používá nějaký vysokoškrobový druh rýže. Tsuntzi se můžou vařit jen jednou v roce, každý kraj má svůj vlastní styl vázání balíčků, používají se různé lotosové a bambusové listy - David nám dokonce říkal, které listy má nejradši na slanou a které na sladkou verzi. A to tsuntzi, které jsme vyzkoušeli, bylo kuřecí s buráky a nějakou cibulkou a další podobnou zeleninou a bylo to opravdu famózní. Legrační bylo, že nás obsluha nenechala si ty závitky rozbalit, ale rozbalila nám je a naporcovala - z náprsní kapsy vytáhla běžné papírnické nůžky a rýži rozstříhala.

Při běžné konverzaci jsme se dozvěděli hromadu příkladů toho, jak jsou Číňani velice chytří a vynalézaví. Krom toho, že mají nejstarší dochovaná psaná pravidla fotbalu, golfu, že vynalezli třmeny (pokud se tak jmenuje ta část koňského sedla, do které se dávají nohy), což jim dalo ohromnou bojovou výhodu, a samozřejmě papír a střelný prach, ale to ví každý, tak mají i naprosto geniální způsob účtování tohoto kastrůlkového jídla (slovo geniální je citace). Účtenka bohužel nemá svou vlastní fotku, takže budete muset zapojit svou představivost podle mého dokonalého popisu. Ale že jste to vy, tak drobná nápověda - vidíte ji v pravém horním rohu první kastrůlkové fotky (ten růžový papírový obdélník). Papírek je rozdělený do pěti částí. První tři jsou pro kastrůlková jídla - každý kastrůlek je jinak velký, bez ohledu na velikost jídla uvnitř. Nejmenší kastrůlek stojí asi 2,5 dolaru, prostřední 3,5 nebo 4 dolary, nejvetší tak nějak 5,5 dolaru. Za každý kastrůlek vám škrtnou políčko v příslušné části účtenky. Pak mají další část, kam se píšou speciality - ty se napíšou ve stylu částka/množství. A poslední, pátá, část slouží k výpočtům. Údajně je hrdostí každého číšníka si přesně pamatovat, který stůl měl jaké kastrůlky, takže ta účtenka je tak spíš pro oko a pro snadnější rozřešení případných sporů. Prý. V praxi si nejsem jistá, jestli by bez té účtenky bylo opravdu potřeba, aby se shromáždili všichni číšníci u daného stolu, aby se mohla spočítat útrata. No ale, řekněte, není to prostě elegantně jednoduché a přehledné řešení? Mě to teda připadá nápadně podobné pivnímu plůtku v našich běžných čtvrtých cenových, ale to by mi David určitě vysvětlil, že to k nám bylo importováno z Číny, takže do toho nebudeme rýpat.

Při třídění fotek jsem objevila jednu fotku nějakého jídla, které nevypadá ani trochu vábně a ani trochu si nepamatuju, co to bylo, nebo že jsem ho někdy jedla. Takže tu tady neuvidíte. Ale tohle, ač to taky nevypadá nijak extra vábně, jsou nakládáné dršťky, které si pamatuju a které jsou moc dobré.

David byl extrémně hrdý, když nám říkal, že Číňani prostě spotřebují zvířata beze zbytku, že jsou národem, který zvířata nejvíce respektuje a proto jimi neplýtvá. Když jsem mu řekla, že u nás se dršťky jedí taky, a ukázalo se, že v Mexiku též, byl chudák David trochu zklamaný, ale nakonec usoudil, že v Číně se dršťky jedly nejdříve a to ho uchlácholilo. A musím říct, že takové dršťky ve sladkokyselém nálevu jsou rozhodně zajímavé. I když dršťková polívka je dršťková polívka.

Tak a teď tři kastrůlky z pečivového vozíku. První na řadu přijde chleba. Tady se opět projevuje genialita, prozíravost a moudrost Číňanů. Běžně se chleba peče, že ano. Ale pečený chleba má tu nevýhodu, že když ho po upečení nesníte, tak ztvrdne a je na vyhození (zjevně Číňani neplýtvají zvířaty, ale chlebem klidně). Zatímco chleba, který se vaří v páře, je úúúplně jiná story. Takový chleba, když vám oschne, znovu napaříte a je jak čerstvě vytažený z trouby. Tedy z páry. Jednoduché, geniální. Ten chleba vypadá takto.

Foceno až po rozkrojení, jinak je náplň normálně zabalená. Vypadá to jako knedlík, voní to jako knedlík, chutná to jako knedlík, ale je to čínský chleba. S masovou náplní.

Další kastrůlek z údajně dezertního vozíku, jsou masové šátečky. Z listového těsta. Nějak jsme toho z té Číny importovali víc, než jsme si kdy mysleli. Chutnaly tak jako masové šátečky.

A poslední fotka je fotka opravdu něčeho sladkého. Jsou to rýžové kuličky. Kuličky jsou z již zmiňované vysokoškrobové odrůdy rýže, která se ani nemusí mlít, prostě se rozvaří na hustou kaši, která se pak používá jako těsto. A uvnitř je náplň z nějakého nasládlého druhu fazolí. Nejspíš to nebudou přímo fazole, ale nějaké luštěniny to jsou. A David i číšnice tvrdili, že v tom není ani zrnko cukru navíc. Že je to sladké samo od sebe. Každopádně ty kuličky byly fakt vynikající. Tak vynikající, že jsem si je pak koupila ještě jednou v malé čínské pekárničce v San Franciscu, když jsem je tam zahlídla. A vypadají takto.

Opět rozkrojeno. Jo, a nepeče se to, ale smaží se to.

A taky jsme měli ještě půlku pečené pekingské kachny se švestkovým dresinkem. Tu bohužel na fotce nemám. Byla jsem příliš pomalá a fotit kosti už nemělo smysl. Ke kachně se nedá nic moc extra říct, až na to, že jsme se dozvěděli, že kachna je jedno z nejlepších mas, které je. Už si nepamatuju proč, ale určitě to zahrnuje nějakou fikanou vlastnost, kterou Číňani bezezbytku využívají. Jinak ta kachna je snad jediné jídlo, které si můžete dát i u nás v poevropštělých čínských restauracích. Ne všude, ale já už ji jednou měla v Ostravě. Bylo to v rohu parku za Domem umění. A byla jsem tam někdy asi v druháku na výšce (kdeže jsou ty časy), takže vůbec netuším, jestli tam ještě ta restaurace je. Co teď ale můžu porovnat, tak ta kachna je v podstatě stejná.

A ještě dvě důležité věci ohledně čínského jídla - Číňani si rádi vychutnávají sebemenší odchylky a nuance chutí, rádi zkoušejí nové a rádi míchají. A když tak sedíte a zkoušíte jeden chod za druhým, je důležité udržovat chuťové pohárky v pohotovosti. K tomu slouží čaj. Zelený, samozřejmě. Mluvíme o čínské kuchyni. Takže ve správné restauraci se vás neptají, jestli chcete přinést čaj, ale který čaj chcete. Klidně si objednejte vodu (ale hlavně ne žádnou slazenou, bublinkovou, nejsem si ani jistá, že tam něco takového vůbec prodávají), ale na čaj nezapomínejte. David už se nám chystal dát přednášku na téma zelené čaje, jejich sorty a další detaily, ale když jsme s kolegou prohlásili, že jsme sběhlí čajovňáci, tak byl velmi potěšen. A že prý nás příště vezme na pořádný, opravdu dobrý čaj. Což se bohužel nestalo.

Druhá důležitá věc ohledně čínského jídla - Číňani jsou nejcivilizovanější národ, když dojde na otázku stolovací etikety. Jako jediní totiž u stolu nepoužívají nůž, protože tím vyjadřujete nedůvěru a nedostatek respektu ke spolustolovníkovi, takže si nemůžete naplno vychutnat uvolněné a příjemné jídlo. Proto se na stole smí vyskytovat pouze hůlky a lžíce. Vidličky sice nejsou tak zdraví škodlivé jako nože, přesto jsou od čínského stolu vykázány také, protože ty hroty...

Uf, jak to tak vidím, byl to ale dlouhý oběd. Doufám, že po něm jste tak plní a spokojení, jako jsem byla já. A pokud někdy budete mít příležitost se do nějaké opravdu čínské restaurace vydat, tak určitě neváhejte. Stojí to za to. I bez vzdělávacích odboček.

Zpátky ve Phoenixu

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Wed, 09 Oct 2013 20:31:00 +0000

Po dvou báječných, krátkých a intenzivních týdnech jsme zpátky ve Phoenixu. Bojujeme s časovým posunem, s nepřítomností internetu doma a s návalem práce, která se zcela záhadně přes víkend přivalila, ač by měla být víceméně konstantní. Ale jsme až po okraj nabiti pozitivní energií, takže ty dva měsíce, co nám z pobytu zbývají, určitě utečou jako nic.

Za ty dva týdny jsem zvládla:

navštívit obě babičky
navštívit rodiče a neumrznout u nich
dosyta se vynadívat na Ludgeřovický kostel, který je opravdu krásný
zúčastnit se kamarádčiny svatby
trošku se projít po horách (opravdu trošku, ušli jsme asi jen pět kilometrů, ale co chcete víc, když na hodinu a kousek utečete ze svatby)
obdivovat krásy začínajícího podzimu na Valašsku - to je vám taková nádhera! Kdo neznáte, rychle utíkejte, ať to ještě stihnete. Ale pokud to nestihnete na podzim, nezoufejte, neváhejte a vydejte se tam kdykoliv, je tam totiž krásně furt.
urazit svůj počítač - zjevně když nezapnete počítač přes půl roku, tak se urazí a přestane s vámi mluvit. Neměla jsem čas se s ním udobřovat, takže se s ním pak v prosinci zkusí udobřit můj milý. A když ten počítač zůstane neoblomný, budu ho muset vzít do partnerské poradny. On už je sice chudák starší, ale měnit ho ještě nechci, věřím tomu, že spolu ještě prožijeme krásná léta, takže to holt spolu budeme muset vyřešit, i kdyby měli na řadu přijít odborníci.
vypít trochu červeného i bílého burčáku, ačkoliv vyměnit krev se mi ani zdaleka nepovedlo
když jsme u toho alkoholu tak musím zmínit i to, že jsem si dala pořádné české čepované pivo
potkat se s tolika lidmi, s kolika to bylo aspoň trochu možné
dočíst knížku, kterou jsem měla rozečtenou už přes půl roku, přečíst jinou a nakousnout třetí (nakousla jsem jí do půlky, tak snad jí nečeká osud té první zmiňované)
zjistit, že i vodovodní kohoutek má city. Ten náš z půlroční samoty upadl do deprese (v koupelně jsou dva, ty se spolu nějak zabavily, ale ten v kuchyni, to je bohužel jiný, tragický případ) a začal ronit krokodýlí slzy. Do té chvíle jsem ani netušila, kde má takový kohoutek oči. Nejdřív se snažil můj milý vyštrachat nějaká antidepresiva v domácí lékárničce, ale nevyšlo to a my museli zavolat vodovodního pana doktora. A ten měl pro nás smutnou zprávu - náš kohoutek už nikdo nikdy nerozesměje. Takže aby se chudák zbytečně netrápil, doporučil nám pořízení nového. Uznávám, není to od nás zrovna dvakrát citlivé, ale věřím tomu, že náš kohoutek už se má lépe a už ho nic netrápí. A doufám, že ten nový se za dva měsíce nezblázní. Držte mu palce.
znovu si zvyknout na své dva obrovské monitory, které mám v práci, takže jsem dneska ve Phoenixu zažila monitorový šok
znovu si užít náš malý rituál snídání u Star Treku, který jsme s milým ve Phoenixu přerušili. A díky jednomu dílu si osvěžit básničku, kterou nějakou dobu citovala maminka nebo bráška... už nevím, ale spíš bych asi tipla brášku. O část té básnické geniality se musím podělit:

Óda na Flíčka
Dat

Ó felis catus, ty rozhodně jsi savec,
endotermický čtyřnožec
a od přírody dravec...

Vřele doporučuju si ten díl někde sehnat a mrknout na to - je to díl ze šesté série "Únosci".
projet se hromadnou dopravou
vyvětrat svůj podzimní červený kabát, přesně jak jsem avizovala
navštívit jednu moc krásnou a roztomilou slečnu, která jednou určitě bude zpěvačka - byli jsme svědky jejího tréninku hlasivek a bylo to opravdu od srdce. Jednou se od ní dozajista dočkáme velkých věcí. Teď si ale budeme muset chvíli počkat, jsou jí zatím čtyři měsíce.
ostříhat babiččině kočce Bače drápy, aniž by kdokoliv ze zúčastněných přišel k jakékoliv úhoně
zjistit, kdo všechno je zasnoubený, čerstvě oženěný/vdaný, kdo všechno čeká nějakého potomka, kdo všechno má nějakého čerstvého potomka (jsem právě v tom věku, kdy všichni vrstevníci provozují právě vyjmenované činnosti)
vzpomenout si, jak báječnou mám doma pračku - pračku, do které se dá přidat aviváž, pračku, u které se dá normálně regulovat teplota a nastavit počet otáček při ždímání a která prádlo doopravdy vypere
vzpomenout si, jaký opruz to žehlení je (aneb sušička má jisté výhody)
projít běžný vývoj při chození na obědy do Sodexa - od nadšení z nabídky běžných jídel až po opětovné hluboké přesvědčení, že až se vrátím, tak opravdu, ale opravdu budu pravidelně vařit obědy
utratit hromadu peněz za auto, které jen stojí v garáži (no, zatím ty peníze v podstatě utratil můj milý, ale až mi přijde v půlce měsíce výplata, tak má část bude okamžitě odvedena, takže to počítám jako peníze již zaplacené)
podepsat nějaké milé papíry v práci
zjistit, jaké to je, když člověku není v práci zima a má tolik světla, že je potřeba zatáhnout žaluzie
ráno oškrábat auto, aby bylo možno vyjet
dát si horký svařák, o který si člověk zahřívá promrzlé ruce zatímco se jde se zahraniční návštěvou projít ze Svoboďáku na Petrov a do Denisových sadů, abychom se podívali na nasvícený Špilberk - a v mém případě se smát všem ostatním, že se polili zmíněným svařákem, zatímco trnout, že se mi můj smích vymstí. Ale nevymstil, muahaha.
jet domů rozjezdem a jít druhý den do práce... ale co, spánek se přeceňuje
dát si pečená žebra, dobrou italskou pizzu, skvělou svíčkovou, výborné uzené, švestkové knedlíky, bedly na másle... a hromadu dalších věcí z maminčiny kuchyně
protřídit nahromaděnou poštu
poznat Francouze, který mluví plynně španělsky a neplynně česky. A samozřejmě francouzsky, ale to mi přišlo zbytečné zmiňovat.
zvyknout si na středoevropskou časovou zónu
kochat se zelení kolem - zelené stromy, zelená tráva, zelené jezírko u práce
nekoupit si ani jednu pomádu na rty
sbalit se, zamáčknout slzu, stihnout letadlo i přes hodinové zpoždění při cestě na letiště, v letadle zkouknout několik filmů, o kterých jsem si říkala, že bych se na ně možná i podívala, ale nestály mi za nějakou větší aktivitu, užít si turbulence nad Kanadou a USA a dojet do apartmánu, kterému teď pro nedostatek lepších slov budeme dva měsíce říkat "domů"

Kdybych si byla bývala napsala jiný než tento To Do list, tak jsem na něm určitě odškrtla všechny body a přidala k nim hromadu dalších. Doma bylo krásně a sem se mi vůbec nechtělo. Ten běžný denní shon a každodení život mi chyběl. Koukejte si nestěžovat, že tam máte zimu, že tam máte lezavo, že se lidi málo usmívají a já nevím, co jsou další běžné stížnosti. Doma je totiž doma. A já se domů těším už teď.

Vegas, bejby! Vol. 2

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Fri, 27 Sep 2013 02:20:00 +0000

Tak minule jsme si pověděli něco o Las Vegas, jak ho vidí turista ve dne. To ale samozřejmě nikoho nezajímá, protože kvůli dnům se do Vegas nejezdí. To ví každý. Dnes se připravte na nekončící zástup blejskátek, svítítek, barev, tvarů a všech možných i nemožných nevkusností a klišé. Schválně. Co vás napadne pod pojmem nevkus? První věc, co se vám vloudí na mysl... Tak ta tam je. A ta druhá taky. Klidně se s vámi vsadím.

Začneme běžnými dopravními prostředky.

Přesuneme se k vnějšímu vzhledu hotelů. V Americe obecně trpí komplexem nedostatku historie, takže pokud aspoň trochu můžou, kompenzují si to historizujícími stavbami (nebo za historickou památku prohlásí něco, co má aspoň 50 let.)

Vchod do zlatého paláce á la Vítězný oblouk (schovává se v pravém dolním rohu).

Pyramida se Sfingou nesmí chybět.

Benátky.

Hrad... No dobře, ten není tak úplně historizující, ale je to hrad. Každá Disney princezna by mohla závidět.

Eifelovka a nafukovací balón. Hned vedle hadovité budovy, která se asi inspirovala u nákupního centra z Birminghamu od Kaplického.

A když už dojdou nápady, postaví se druhý New York. Včetně Sochy Svobody. A Brooklin Bridge. A horské dráhy - těmi je totiž New York proslulý, že ano.

Trocha rádoby klasicismu.

A abych Vegas nekřivdila, tak i některé budovy s nápadem.

Na ulici potkáte spousty, ale vážně velké spousty lidí, kteří rozdávají vizitky všech možných strip barů. Člověk si jen tak jde po ulici a o pár metrů dál zjistí, že drží čtyři takové vizitky, aniž by si pamatoval, že je od někoho vědomě vzal. Takže si kabelku přitiskne pevněji k tělu, protože jestli jsou ti lidi tak šikovní v umísťování vizitek do ruky, určitě jsou tak šikovní i v přemísťování věcí mezi různými kapsami. Taky na ulici potkáte na každém rohu Elvise. Slečny v kabaretních kostýmech. Superhrdiny. Sexy policistky. Dominy. A spoustu dalších. Ti všichni tam jsou proto, abyste se s nimi mohli vyfotit. Kolega má takhle jednu velmi nepovedenou rozmazanou fotku se dvěma blondýnkami v zářivě modrém spodním prádle s korunkami z modrého peří. Za pět dolarů.

Taky jsou na ulici hudební skupiny - černošští rapeři, hned vedle slečny hrající smyčcová dueta, o kousek dál skupina asi deseti lidí, která zpívá oldies - mají zpěvačku, desetiletého zpěváka, který zpívá dalši ženský part, a zbytek je mužský chór. O kousek dál hraje na plné pecky magneťák... hm, když to tak teď vidím napsané, tak už se tomu asi magneťák neříká, co? Ale asi jsem technologicky zamrzla, žádné jiné slovo mě v souvislosti s tím přístrojem nenapadá. Takže, o kousek dál hraje na plné pecky magneťák jako zvuková kulisa pro týpka, který přímo na ulici maluje... tohle je ale hloupá věta... říká se, že člověk maluje, když dělá obrazy pomocí sprejů? Možná ne, ale tak vy si to nějak přeložíte. Tak snad už bez dalšího přerušení: O kousek dál hraje na plné pecky magneťák jako zvuková kulisa pro týpka, který přímo na ulici maluje plechové obrazy barevnými spreji. Je úplná radost ho sledovat, s jakou lehkostí vznikají sebemenší detaily na dokonale propracovaných obrazech. Já bych se se sprejem tak zvládla podepsat. Možná.

Všude na vás útočí nepřeberné množství světla, barev, zvuků, hluků, davů, lidí a všech možných jiných podnětů. Tak poslední dvě fotky z ulice a půjdeme se schovat do nějakého kasina.

Tak, a teď zvedněte ruku všichni, kteří jste si i jen na okamžik mysleli, že se dá opravdu uniknout ruchu ulic tím, že se člověk schová do kasina. Nedá. Do Vegas se nejezdí za klidem a odpočinkem. To už byste mohli vědět.

Když vejdete dovnitř s uvidíte nějakou podobnou scénu.

Tohle je fotka ze začátku večera, kdy byl ještě klid a mír a všichni se teprv chystali na všechnu tu zábavu, co měli naplánovanou. I na tu, co naplánovanou neměli.

Krom hromad a hromad všemožných automatů se v srdcích budov skrývají další poklady - aneb interiér a exteriér jdou ruku v ruce. Pohleďte na sídlo Disney princezen.

Je libo piknik v deštném pralese?

Nebo se můžete projít ulicemi New Yorku.

A abych nezapomněla, už tu ruku můžete dát dolů. Doufám, že vás moc nebolí.

Od ulic už jsme trochu odpočatí, tak se vydáme ještě na chvíli ven. Vezmu vás na uklidňující podívanou (já vím, říkala jsem, že o tom to ve Vegas není, ale tak chvíle oddechu před dalším ponořením do světa zábavy, nebo před požádáním přítelkyně o ruku - byli jsme svědky v přímém přenosu, za kolegova procítěného: "To nee, to nee, takhle to je jenom ve filmech..." se prostě hodí). Před hotelem Bellagio každou čtvrt hodinu tančí fontána do rytmu hudby. Michael Jackson, Queen, Beatles a další klasikové.

A o kousek dál podobná podívaná, jen mnohem víc elektrizující směs vody, ohně a rudého světla za doprovodu africké domorodé hudby u hotelu Ostrov pokladů (Treasure Island). Bohužel mnohem méně fotogenická.

Už jsme viděli, co se dalo, teď si ještě trochu zagamblit. Všude jsou minimální částky pro jeden vklad, u stolů s krupiéry je minimální částka, kterou musíte mít, abyste si mohli zahrát, a minimální vklad je o dost vyšší než u automatů. Proto jsme zůstali jen u automatové rulety, protože nás ten hazard tak netáhne. Ale i tak jsme odešli o deset dolarů bohatší. A tak se vydělává, bejby.

Jak vidíte, ve dvě jsme to zabalili, ve tři jsme byli v hotelovém pokoji. V osm jsme vstali, po snídani jsme si vyfotili slavný nápis Las Vegas, který vidíte na úvodní fotce, a pak vyrazili do Los Angeles. A já to dospala v autě, protože neřídím :)

Jo, a tady máte bonusové video k názvu článku. Bohužel zase jen pro anglicky mluvící.

Na otočku doma

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Thu, 19 Sep 2013 04:31:00 +0000

Uf, jak už jsem zmiňovala u To Do listu, jedeme na otočku domů. Měli jsme to trošičku zajímavější, protože jsme skoro do poslední chvíle nevěděli, jestli je to otočka nebo návrat. Poslední zhruba rok mám pocit, že můj zaměstnavatel si na zaměstnancích nejvíc cení flexibility. Zbytek vlastností už je jen tak pro radost.

A taky jsem zjistila, že nejspíš máme opravdu proslulé filmové pohádky. Podle všeho je sledují po celém světě a milují jejich citace. A nejoblíbenější a nejsledovanější je Pyšná princezna. Ne, že by si všichni zpívali "rozvíjej se poupátko", ani v převlečení nenutí své milované zavazovat tkaničky. Ale odevšad slyšíte "Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil."

Takže vše odvoláno, vše znovu slíbeno a v pátek letíme domů. A pak o dva týdny později zase do Phoenixu. Z toho vyplývá i má blogovací pauza - nákupy, zařizování, výlety na poslední chvíli - co kdybychom už se přece jen nevraceli. Ale nebojte se, fotek a výletů je dost, jen co se dokopu a najdu si trochu času, zase vám napíšu i něco smysluplného.

A já jdu balit a najít nějaký svetr, ať nezmrznu cestou z letiště, než se budu moct zachumlat do svého oblíbeného červeného podzimního kabátu. Už se mi v těch vedrech tady stýská.

Vegas, bejby

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Fri, 06 Sep 2013 02:20:00 +0000

Jak už jsem zmiňovala dřív, Hoover Dam je jen kousek od Las Vegas. Takže když už jsme se byli podívat na tu přehradu, tak jsme si řekli, že si do Vegas odskočíme. Však víte, bylo to už jen kousek...

Existuje snad někdo, kdo neslyšel o Las Vegas? Vidím nějaké zvednuté ruce? Ne? Fajn. Takže se nemusím namáhat s řečmi kolem.

Jak už jsem říkala, náhodou jsme byli v okolí, tak jsme si řekli, proč nezaskočit a nezjistit, co na tom Vegas vlastně je. Dorazili jsme tam poměrně brzo odpoledne, takže jsme se ubytovali a rozhodli se, že se půjdeme podívat na Stratosphere Tower, což je rozhledna na jednom konci Stripu, což je ta jediná ulice, kvůli které se do Vegas jezdí. A protože byla Stratosphere na druhém konci Stripu než náš hotel, rozhodli jsme se, že se tam projedeme autem a nebudem to trapně objíždět a podíváme se, kam to máme večer namířeno. Takže pár fotek z auta.

Hotely.

New York, New York.

Na Stripu mají i normální obchody.

A taky nenormální.

A konečně Stratosphere Tower.

V přízemí má tato věž samozřejmě obrovskou místnost plnou hracích automatů - povinné vybavení všech budov v Las Vegas. No dobře, možná ne úplně všech, rodinné domky asi žádné nemají. Ale věřím tomu, že v potravinách klidně nějaké najdete taky.

Samozřejmě jsme vyjeli nahoru, abychom se pořádně pokochali výhledem. Výhled nás překvapil, i když kdybychom se aspoň trochu dopředu zamysleli, měli jsme to čekat. V amerických městech se staví v podstatě maximálně dvoupatrové budovy, pokud se zrovna nemluví o downtownu, kde se naopak koncentrují výškové budovy až mrakodrapy. Proč jsme čekali, že to ve Vegas bude jiné, to netuším. Není. Je to úplně stejné. Všude kromě Stripu a nejužšího okolí jsou jen nízké domy. Co bylo ale ještě mnohem víc překvapivé, bylo to, že veškerá nádhera a lesk a pozlátko končilo přesně na prahu krajních kasino-hotelů. Smutný pohled byl přímo dolů pod věž, kde byl luxusní bazén obklopen lenošícími lidmi... a za zdmi bazénu byla málem chudinská čtvrť, cesty rozpraskané, zaplevelené zahrady, ošuntělé domy, aneb každodenní život Las Vegasanů.

Takhle vypadá Las Vegas - aneb pohled, který v průvodcích nenajdete.

A pohled, který v průvodcích najdete - lesklé a zářivé hotely.

A krom výhledu (protože kdo by se obtěžoval na nějakou věž JENOM kvůli výhledu, zvlášť když je to výhled na běžné americké město) jsou na věži i atrakce, které pro nedostatek lepších slov nazvěme kolotoči. Pokud si dobře pamatuju, říkají tomu jednoduše "rides", tedy jízdy.

Tohle vypadá celkem neškodně, ale nasimuluje vám to pocit pádu přímo po čumáku z vršku věže. Prostě se to jen tak decentně přehoupne přes okraj a zastaví to o pár metrů níž.

Tohle je doopravdy kolotoč, až na to, že celou dobu máte pod sebou velmi, velmi prázdno. A čím rychleji se točíte, tím lépe to prázdno a hloubku vidíte.

Krom toho byla taky možnost si skočit dolů. Připli vás do jakéhosi postroje a vy jste si skočili. V poslední třetině vás začali brzdit, takže dolů už jste se spokojeně snesli.

Pro ty, kdo mě znají, není třeba zdůrazňovat, že já jsem se teda žádné takové akce neúčastnila a sledovala ze zdánlivého bezpečí přilepená na stěně co nejdál od propasti. Pro ty, co mě neznají - nejsem sebevrah. Fakt ne. Ani ve Vegas.

Vždycky jsem si myslela, že do Vegas se jezdí za hazardem. Vážně jsem se mýlila. Do Vegas se jezdí za levnými strip bary, alkoholem, jízdami limuzínou zadarmo (do strip barů), na vlastní plánované i neplánované svatby a rozlučky se svobodou. Ale za hazardem taky.

Krom toho do Vegas asi správné americké děvče jezdí vyvenčit své až-jednou-vyrostu-bude-ze-mě-ta-nejlevnější-pouliční-děva já, protože všude jinde by takové já budilo pohoršení, rozpaky, příliš mnoho pozornosti a do kostela se to taky nehodí. Ve Vegas máte jistotu, že nebudete vyčnívat. Můžete si chodit polonahá, zmalovaná, na podpatcích, na kterých stěží stojíte (ale limuzíny jsou přece opodál), v jinak zcela nepatřičném oblečení a vážně zapadnete. Nebo třeba máte pocit, že plavky by měly býti běžným společenským oděvem vhodným kamkoliv, klidně i do ulic? A proč by se vaše tělo mělo schovávat a ukázat jen a jen u bazénů, koupališť a na pláži? Vegas je tu pro vás. Mezi všemi mě nadchla jedna slečna, která vypadala, jako by do Vegas ani nepatřila. Měla decentní líčení, dlouhé šaty bez hlubokého výstřihu. Vypadala vážně elegantně. Ze předu. Ze zadu se ukázalo, že ten pruh látky, co se tváří jako šaty, tak nějak nejde dookola celého těla, jak by se dalo předpokládat, ale byl jen z boku na bok a na těle ho drželo pár titěrných šňůrek. Asi to byla nějaká chudší slečna, která neměla peníze na dostatečné množství látky, tak dělala co mohla. A spodní prádlo asi taky stojí zbytečně mnoho.

My si taky vzali do Vegas kostým. Šli jsme za oblečené turisty.

No, nějak se mi to protáhlo a ještě mám pro vás hromadu fotek a mých bezpochyby vtipných a zajímavých (ehm, ehm) poznatků. Takže noční Vegas zase příště. A slibuju, že to bude bez poznámek na téma (ne)oblečení.

To Do list

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 26 Aug 2013 03:49:00 +0000

Tak už se nám pomalu blíží chvíle, kdy se otočíme doma. Ještě před chvílí to bylo neskutečně daleko, ale teď už to je skoro za dveřmi. Vždycky mě znovu a znovu udiví, jak ten čas běží zcela podivně. Každý pracovní týden se zdá jako celá věčnost, ale než se člověk naděje, je zase víkend. A takhle mě zcela zaskočilo i to, že za měsíc letíme zpátky. A nemáme nakoupeno vůbec nic z toho, co jsme chtěli, protože "je přece pořád dost času, ne?"

Abych se aspoň trochu dokopala k činnosti, řekla jsem si, že si sepíšu seznam, co všechno chci udělat, a pak si z něj budu nadšeně odškrtávat. Nedávno proběhl blogy tag, ve kterém se ukázalo, že snad každá blogerka miluje takovéto seznamy, nadšeně si je píše, uspokojuje ji, když si může nějaké položky odškrtnout nebo barevně zvýraznit pořadí a co-já-vím-co-ještě. Z toho mi vyplynulo, že takové seznamy jsou nejen užitečné, ale i maximálně praktické, protože podle všeho ty blogerky stíhají asi patnáctkrát víc činností než já a ještě k tomu mají vlastní život. Přesvědčení, že si tedy ten seznam napíšu, mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem se otočila, abych si vytáhla ze šuplíku něco na psaní.

Já si totiž taky píšu seznamy. Vždycky když už hoří tak, že už skoro ani nezbývá kyslík pro další plameny. A pak si odškrtnu první položku a najednou zjistím, že mi seznam zmizel. Je ztracen a rozhodně nevyplave na světlo světa dřív než za týden, kdy už bude několik dní fakt pozdě. Tak napíšu další, který má s tím prvním jen pár společných položek. Tím mi mé podvědomí jasně dává najevo, co z toho, co chci stihnout, je opravdu důležité. A protože mám před sebou ještě celý měsíc a stejně vím, že mi žádný seznam s organizací nepomůže, chtěla jsem to nechat plavat. Ale pořád ve mně hlodala touha být tak dokonalá a stíhat milion a jednu věc k tomu, přesně tak, jako jiné blogerky. Blog už přece mám.

A pak přišlo znamení. Něco jsem hledala na firemním sharu a tam jsem našla To Do list, tedy seznam věcí, které je potřeba udělat. Nahrála ho tam kolegyně. Už tam není. Ten seznam, kolegyně je stále kolegyně. Ale share se maže každou neděli. Já si ten seznam naštěstí stáhla včas, je to totiž přesně to, co teď potřebuju. Tohle je totiž nejlepší To Do list, co znám. A snadno si ho zapamatuju. Dávám ho sem pro všechny, kteří si život bez seznamů nedovenou představit, i pro všechny, kteří by chtěli být organizovanější.

Squaw... ehm... tedy vlastně Piestewa Peak

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 19 Aug 2013 02:50:00 +0000

Malí, velcí, tlustí, tencí, mladí, staří, trénovaní, funící při každém pohybu a občas já. A to všechno v džínách, v high-tech sportovním oblečení, teplákách a tričkách, kraťasech bez trička, v polobotkách, sandálech, teniskách nebo trekových botách. Cestou na Squaw Peak potkáte všechno z toho. Squaw Peak, teda vlastně samozřejmě jsem chtěla říct Piestewa Peak (tak se totiž jmenuje) je druhý nejvyšší vrchol ve Phoenixu a šrumec je tam jako na Václaváku. Pěšinkou na vrchol proudí davy lidí tam a zpátky. Někteří i víckrát za sebou. Ve Phoenixu prostě všichni mají rádi turistiku. Nebo to aspoň tvrdí a snaží se to demonstrovat tady.

Na vrchol vede cesta dlouhá 1,2 míle a nastoupáte 1190 stop, což je plus-mínus 360 metrů. Je to pěkná skála, takže většinu času stoupáte po více či méně přírodních schodech. Celkem záhul na kolena. Jak už jsem zmiňovala, je to velmi oblíbené místo, kam lidi bežně chodí místo do fitka. Je to větší sranda a je to zadarmo. Spousty lidí tam potkáte ráno těsně po východu slunce stejně jako večer těsně před západem slunce. Moji trénovaní kolegové vybíhají na vrchol za 25 minut, já to vyfuním až nahoru tak zhruba za třičtvrtě hodiny. Když se vlečete pomalu jak já, musíte průběžně uskakovat šílencům, kteří běží nahoru nebo dolů. Takže pozor, je to vážně nebezpečná trasa - může vás něco srazit ani nemrknete.

Zajímavé je taky jméno. Až do roku 2008 se tento kopec jmenoval Squaw Peak. Podle všeho si ale celká část americké populace myslí, že většina indiánské populace považuje toto slovo za urážlivé, ačkoliv do angličtiny bylo převzato přímo z jedné větvě indiánských jazyků, kde znamená prostě a jednoduše "žena". Podle Wikipedie se někdy v roce 1992 nějaká indiánská aktivistka v talk show u Oprah rozhořčovala, že slovo squaw je odvozeno od jakéhosi jiného slova, které označuje "dámské pohlavní orgány", ehm. Nutno dodat, že daná aktivistka byla z úplně jiné větve indiánských jazyků. No, kolem slova squaw vznikla rasistická aféra a tudíž se houfně začalo přejmenovávat všechno, co mělo toto urážlivé slovo v názvu (zaujalo mě, že podle Wikipedie se Squaw Peaku kdysi říkalo - Squaw Tit Mountain, tedy Cecek squaw, kde už bych tu urážku i celkem chápala). Celkem by mě zajímalo, nakolik je tu populární Karl May, který termín squaw používal. Nebo aspoň v českých překladech je.

Nakonec teda padlo rozhodnutí přejmenovat Squaw Peak na Piestewa Peak na památku první squaw, pardon, to mi ujelo, první indiánské ženy, která v armádě položila život za svou vlast. V roce 2003 byla zabita v Iráku. To byl březen. V dubnu už po ní chtěli pojmenovat kopec, což ale nevyšlo, protože je pravidlo, že dotyčný musí být aspoň pět let po smrti. Takže to počkalo až do 2008. Roztomilé je, že ulice, po které se jede k parkovišti na začátku značené trasy vedoucí na vrchol, se stále jmenuje Squaw Peak Drive. A všichni, co znám, chodí na Squaw Peak. Dokonce někteří ani netuší, co to takový Piestewa Peak je. Prostě něco jako ostravská Leninka.

Tak, ale dost řečí (doufám, že jsem vás moc neotrávila) a konečně nějaké ty fotky.

Squaw Peak a jedno z parkovišť, kde trasa začíná (trasa je jen jedna, ale aby nebylo parkoviště moc velké, tak je rozdrobené do menších parkovišťátek podél příjezdové cesty).

Toto není Squaw Peak ale nějaký kopec naproti - je to snadno poznat podle stínů, to je jasné, ne?

Přímo u té frekventované pěší dálnice si v kaktusu nějaký pošetilý ptáček postavil hnízdo. A pak z něj nešťastně koukal, kolik má od všech pozornosti. Foťák bohužel ptáčka nezachytil, měl v hnízdě příliš velkou tmu (jo jo, byli jsme taky ve frontě na otravovaní focením).

Phoenix se příhodně rozmístil tak, aby Sqauw Peak zůstal uprostřed a všichni k němu měli blízko. Velmi ohleduplné. Proto je taky Downtown, o kterém už jsem se zmiňovala tady, tak blízko a jak na dlani.

Znovu pohled na vrchol ("však už tam za chvíli budeme, neboj"). Až na to, že vrchol se schovává v zákrytu.

Pešinka. Tuhle fotku jsme lovili dost dlouho, abychom měli v záběru co nejméně cizích lidí (můj milý mi ohleduplně dával čas na vydýchání).

Náhodný pohled z cesty. Vidíte vzadu ty hory? Ty jsou všude kolem Phoenixu. Skoro si říkám, že už to město nemá moc kam dál růst, pokud chce zůstat stejná placka, jako je do teď.

Tohle je pohled na Camelback Mountain - nejvyšší vrchol Phoenixu (ten víc vzadu, co vypadá jak ležící velbloud).

A vrchol Squaw Peaku konečně fakt z blízka.

Jižní část Phoenixu.

A západ slunce s helikoptérou (...obzor a zapadající slunce červené s paprsky, země, ze které jedle vyrůstá je zelená, je též obzorem... některé věci se nezapomínají).

Rozsvěcující se Phoenix.

A na závěr nemůžou chybět místní kaktusy, které jsou prostě fotogenické kdykoliv.

Tak až budete mít cestu kolem, určitě si sem vylezte. Jinak jako byste v Phoenixu snad ani nebyli.

Čelenka - Para el deseo especial de Lupita y su hermana

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Wed, 14 Aug 2013 03:35:00 +0000

Kolegyně mě poprosila, jesli bych mohla nafotit čelenku, kterou jsem si udělala, aby se její sestra mohla podívat, jestli by nechtěla taky takovou. A protože flerový obchůdek mám zavřený, zatímco jsem tady, tak dávám fotky sem.

Je zbytečné se tu nějak rozepisovat. Jen jedna drobnost - není to tak úplně čelenka, spíš je to šperk do vlasů. Nepracuju totiž s dostatečně pevným drátem, protože se špatně shání a špatně se s ním pracuje. Naštěstí nemám vlasy, které by potřebovaly krotit a navíc je nerada nosím rozpuštěné, takže mi to vůbec nevadí a užívám si svého šperku ve vlasech. Je jemný a decentní, ale přesto jej nelze jen tak přehlédnout, což mi plně vyhovuje. A jen drobná poznámka, s foťákem jsme se tak docela nedokázali domluvit na barvách, takže - korálky jsou tmavě fialové a ne černé.

Foto ve vlasech je bohužel dost rozmazané, ale můj dvorní fotograf byl zrovna pryč a mě se nedařilo vykroutit si ruku tím správným způsobem. Tak aspoň pro ilustraci (výjimečně na rozpuštěných vlasech).

A příště už zase nějaký výlet, slibuju.

Chlubírna

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Thu, 08 Aug 2013 04:01:00 +0000

Už jsem vám tu dříve zmiňovala, že si tu chci koupit drátky a korálky. A jak zamýšlela, tak se taky stalo. A teď přišel čas se vám tady pochlubit, co jsem teda vyrobila. Bez velkých řečí a tramtár mi dovolte představit následující čtveřici.

A teď o něco málo detailněji.

Korálky na těchto naušnicích jsou matné a mají takovou moc hezkou barvu - asi bych ji nazvala sivá? Pravděpodobně. Je prostě taková šedá s jemňounkým nádechem do modra. Ale fakt jemňounkým.

Tyto naušnice taky mají matné korálky, ale díky průhlednosti to není hlavní rys, kterého si na nich člověk všimne. Když se díváte proti světlu, jsou tak pomerančově žluté, když jsou ve stínu a není, co by je rozzářilo, tak jsou téměř medové.

Tyto naušnice ani netřeba moc komentovat, černé květy, které přes svou černou barvu nejsou ani trochu smutné.

A poslední vám dnes ukážu brož. Je poměrně velká, ale přesto lehká a vdušná, a už má svou majitelku. Dělala jsem ji totiž jako poděkování kolegově manželce, která skvěle peče a vaří a ráda se o plody svého umění podělí. A přestože vařím a peču celkem přijatelně, usoudila jsem, že proti ní jsem úplný patlal. Tak aspoň květina, protože ta nemůže urazit žádnou ženu (tohle si, pánové, dobře zapamatujte, ať vám kdokoliv říká cokoliv jiného).

Doufám, že se vám mé ručně vyráběné drátěné šperky líbí. A protože v drátování určitě budu pokračovat, oficiálně tímto zakládám rubriku Chlubírna, kde vám výhledově ukážu i svoje šperky, které intenzivně nosím a nikomu nedám. Krom toho, že jsou parádní, tak jsou všechny handmade. Což jsem si ale uvědomila, až když jsem svou sbírku třídila a vybírala si, co si vezmu s sebou do Států, rozhodně to nebyl záměr, mít právě takovou sbírku. Však uvidíte, jaké skvosty mi sídlí se šperkovnici.

Hoover Dam

noreply@blogger.com (Kerridaenn) — Mon, 05 Aug 2013 01:40:00 +0000

Přehrada v místě, kde široko daleko není nic jiného než sucho, skály a kaktusy. Ohromná přehrada v úzkém hluboko zaříznutém údolí. Přehrada, která si zahrála v několik filmech. Je na hranici Arizony a Nevady, jen co by kamenem dohodil a zbytek dojel autem od Las Vegas, takže když jsme se jeden víkend do Vegas vydali, zastávka právě tady byla jasná volba.

Hoover Dam byl postaven v letech 1931 až 1936 (aspoň podle Wikipedie) a podle všeho ta stavba nebyla žádná sranda. BBC o ní natočila dokument - věnovala jí jeden díl seriálu Sedm divů technické civilizace (Seven Wonders of the Industrial World). Věřím tomu, že celý seriál je možné jednou za čas vidět v televizi. Jedinci vládnoucí angličtinou nebo arabštinou (pravděpodobně) se můžou podívat přímo na youtube, kde najdete i některé ostatní díly.

Úvodní fotka je z mostu, přes který teď vede hlavní tah na Las Vegas. Tento most byl dostaven teprve v roce 2010, do té doby jezdila veškerá doprava přímo po hrázi přehrady. Přes most vede i chodník s "naučnou stezkou o historii mostu". Trošku nepříjemné bylo, že okolojedoucí kamiony způsobovaly dost citelné vibrace, takže zbavit se pocitu, že se to trochu houpe, moc nešlo. Tady vidíte ceduli s časovou osou mostu.

A protože se most z mostu špatně fotí, tak tady je jeho fotka z hráze.

U přehrady je spousta parkovišť a parkovišťátek, takže ač tam bylo lidí jak myší... hm, měla bych přijít s nějakým pouštnějším přirovnáním... ač tam bylo lidí jak kamínků na pláži... hm, těsně vedle, protože ta přehrada pláže nemá... ač tam bylo lidí jak skal nad hladinou, tak jsme zaparkovali bez problémů. Z blízka je ta přehrada ještě mnohem víc ohromující. Tento výhled se nám naskytl při vystoupení z auta.

Celou dobu jsme dumali, k čemu jsou ty věže, ale nic jsme nevydumali. Snad jen to, že ty bližší jsou v Arizoně, ty vzdálenější už v Nevadě.

Jako každá přehrada má i tato přepady pro případ povodní. Na Wikipedii najdete i fotku z povodní v roce 1983, kdy přes tento přepad proudí velká masa vody. Zaujalo mě, že ač jsou povodně, slunce září úplně jak kterýkoliv jiný den. Povodně se asi týkaly tak možná Utahu.

Dolů je to vážně hloubka (a vidíte tam ta autíčka?).

Tohle je pravděpodobně budova elektrárny.

Památník dělníkům, kteří zemřeli při stavbě. "Zemřeli, aby poušť mohla rozkvést." Prý jich bylo víc než sto.

U těchto věží je o hodinu méně než u těch druhých. Ač je Nevada a Arizona ve stejném časovém pásmu, Arizona se neobtěžuje s letním časem. V Brně máme radši zimní čas, kdy se nám Arizona vzdaluje jen o 8 hodin, místo 9.

Tak, ještě pár posledních fotek věží a jedeme dál.