Kittanya

Jíst maso nebo nejíst maso?

2018-04-16T02:43:00.000+03:00

Článek na toto téma chci napsat už hodně dlouho. Dosud jsem zvažovala všechny možnosti, zjišťovala si informace a dozrála k názoru, že:

NEPŘESTANU JÍST MASO

Četla jsem spoustu článků a slyšela spoustu příběhů a názorů. Vím, že vegetariáni mohou mít více podob (vegani, vegetariáni, laktoovovegetariáni, apod. ). Já je ve svém článku budu souhrnně označovat za "lidi, co nejí maso" nebo mi promiňte nepřesné, ale obecné označení, vegetariáni. A lidé, kteří z různých důvodů nejí maso, nejčastěji říkají, že:

1) pojídání masa je vražda, ty co jí maso označují za masožravce a vrahy

2) vegetariáni jsou zdravější než lidé, co jí i maso

3) maso je jed

4) masožravci jsou hloupé zrůdy, co nechápou z čeho má být člověk živ

5) vegetariáni jsou šťastnější než ostatní lidé

6) vegetariáni jsou tolerantnější než ostatní lidé

7) člověk není uzpůsoben jíst maso a živočisné produkty, a proto mu škodí

Zamyslela jsem se nad jednotlivými pro a proti. A zjistila jsem, že takto svérazní a přísní obecně řečeno vegetariáni jsou v podstatě POKRYTCI, protože:

1) Vražda a masožravci

Ano, hospodářské zvíře se musí před snězením zabít. Ono okusovat maso z živého zvířete je velmi kruté i pro všepojídající lidi. Ovšem drtivá většina lidí, co začli odmítat jíst maso, nikdy osobně jatky nenavštivili, chovná zařízení viděli jen z dálky, když jeli autem (vlakem, či pěšky....) a často argumentují "dokumenty", které byly natočeny někde v Argentině, Rusku, Mexiku, ale nejsou povětšinou nejsou pořízeny z autentických zařízení z naší domoviny. Navíc jsou to zdokumentované extrémy, které nejsou standardem pro vyspělé země jako je Česká republika.

V České republice totiž řezníci a zootechnici ví, že zvíře je nutné před vlastní porážkou co NEJMÉNĚ STRESOVAT, protože stresované a mučené zvíře spotřebovává velké množství glykogenu, který potřebujeme, aby zůstal ve svalech a napomáhal lepšímu zrání masa. Maso ze stresovaného a mučeného zvířete špatně zraje, není dobré, obtížně se zpracovává a celkově je pro podnikatele ztrátou. Proto je cílem zajistit tzv. co nejlepší wellfare (to ostatně je podloženo našimi platnými zákony), aby mělo maso a produkty z jatečného zvířete co největší výtěžnost.

Ano, na jatkách je spousta krve, očima laiků mučících nástrojů a krvelačných zaměstnanců...

Ale pojďme se na to podívat racionálně.

Ono to zvíře si podnikatel piplá ještě před narozením, kdy se snaží aby správně šlechtil rodiče, správně je živil a pečoval o ně tak, aby se připouštění zadařilo a porod proběhl pokud možno bez komplikací. Rodiče se snaží připouštět až v tzv. chovatelské dospělosti, ne pohlavní dospělosti, aby zamezili rizikům úhynu matky, degeneraci plemene apod. Jak se to narodí, je potřeba tomu zajistit životaschopnost a podporovat ho v dobrém růstu. Protože každý chovatel ví, že ze zuboženého mláděte není taková výtěžnost jako ze zdravého silného kusu. Bohužel, velmi mnoho se dnes točí kolem ekonomické stránky, ale i naštěstí. Není cílem produkovat týraná, zubožená a slabá zvířata, protože je to drahé a prodělečné.

Cílem je tedy zvíře porazit tak, aby co nejméně trpělo. Porážka bez omráčení je trestná a nevýhodná. Omráčení zvířete se provádí proto, aby se vyblokovala centra bolestivosti, zvíře tolik netrpí a to z toho důvodu, který jsem uvedla výše - stresované a mučené zvíře produkuje špatně zpracovatelné a méně chutné produkty. Další věc, antibiotika a všeobecně léky jsou drahá záležitost, nejen jejich pořízení, ale i pro to, že maso pod vlivem i reziduí léčiv nemá požadované vlastnosti. Nehledě na to, že pokud se při porážce zjistí, že maso obsahuje zakázané látky (mj. i antibiotika), nesmí být dále použito pro obživu ani lidí a ani žádných jiných zvířat = ztráta.

Další věc, kterou vegetariáni většinou nechtějí slyšet a zavírají před ní oči a uši je ta, že jejich nadevše milované živé duše v podobě jejich mazlíčků - koček a psů, to maso vyloženě ke svému životu nutně potřebují, neboť taková kočka je výhradní masožravec. Z kočky býložravce ani všežravce nikdy neuděláte a můžete je to učit a šlechtit sebevíc. Kde byste pro ně sehnali potravu?

Ještě jednu věc musím zmínit, ať je to jak to je, hospodářská a užitková zvířata byla vyšlechtěna pro obživu lidí. Svět by byl o tolik plemen a ras chudší, kdyby nebylo šlechtění. Všeobecně vzato, čím větší biodiverzita je na Zemi, tím lépe. Tato zvířata by dnes ve volné přírodě bez pomoci člověka nepřežila. Vypuštěním ovcí z ohrady aktivisté docílí akorát toho, že se zvířata splaší, vystavují se riziku, že je třeba srazí auto, že sežerou něco, co jim může ublížit (když sežerou velké množství ovoce, pravděpodobně budou trpět průjmem, nadmutím a mohou uhynout) apod. Ne každé zvíře, co žije v ohradě je týráno.

Kde se bere potrava pro vegetariány?

Jiná věc, kterou si vegetariání neuvědomují je původ jejich potravy. Já si můžu vybrat, kterého podnikatele zvolím pro moje maso - můžu zvolit mezi velkochovatelem/ malochovatelem, tuzemským/zahraničním. Já volím tuzemské a malochovatele. Vegetariáni, zamyslete se nepokrytě a racionálně nad těmito otázkami:

1) kde se bere taková soja, amarant, quinoa, mořské řasy?

Je Česká produkce pro mě jako pro vegetariána dostatečná? Nebo je nutné tuto potravu dovážet z jiného kontinentu?
A co ten jiný kontinent - je schopný uživit vlastní lidi i lidi z jiných kontinentů zároveň?
Kolik zdrojů je potřeba pro to, aby se dovezla tato potravina k nám? Troufám si říct, že tato surovina se k nám nedováží jen nejekologičtějším prostředkem - vlakem, ale i letecky, lodí, kamionovou dopravou. Rozhodně si myslím, že méně zatížíme přírodu tím, že sníme kousek pašíka, který byl odchován, poražen a zpracován u nás a jeho doprava na náš stůl nevyžaduje takové množství zdrojů jako převážet soju z amerického kontinentu (jakožto největším a nejhlavnějším dodavatelem této suroviny)
ta rostlina, která se k nám dováží, musí být pěstována na určitém místě, často plantáži, a ta je často zřizována na místech původního biotopu. Ten biotop mohl být přirozeným domovem pro tamní zvířata. Postavením plantáže, která je nutná k tomu, aby zásobila lidi i z našeho kraje, přijde řada zvířat o své domovy, hynou stresem, nedostatkem potravy, zužuje se jim teritorium. Kdo je tu pak větším vrahem?
kdo na té plantáži pracuje? Jedno vím jistě, za práci na jatkách a chovných zařízeních v naší zemi jsou lidé placeni a podmínky jejich práce jsou stanoveny v pracovní smlouvě a dané našimi zákony. Také vím jistě, že v naší zemi nepracují najatkách ani v chovných zařízeních pro hospodářská zvířata žádné nezletilé děti a už vůbec ne otroci, kteří jsou do této práce nuceni. Ale dá se to říct o těchto plantážích? Ruku na srdce a odpovězte naprosto upřímně sami sobě. Jaké tam jsou pracovní podmínky? Kdo je tu teď větším tyranem?

Pojem masožravec

Co se týče nazývání člověka, který jí i maso, masožravcem, je to špatné tvrzení, protože člověk je všežravec. To je fakt, který nelze žádným způsobem vyvrátit ať se snaží vegetariání jak chtějí. Troufám si říct, že daleko méně je lidí, kteří jsou skutečnými masožravci - tedy že jí výhradně živočisné produkty. Je takových daleko daleko méně než těch, kteří jsou výhradními vegany. Na toto tvrzení jsem přišla, když jsem se zamyslela nad tímto:

dříve byl člověk sběračem, sbíral kořínky, bylinky, plody, ... Proč později začal vyrábět zbraně, lovit a využívat oheň k úpravě potravy? Jak byl člověk vynalézavější a zkušenější, začal jídlo pěstovat - rostliny sel, šlechtil, sklízel, zvířata šlechtil, choval, zabíjel. Proč nezůstal jen u pěstování rostlinné stravy? Proč začal využívat a jíst i živočišnou stravu?
Z anatomického hlediska je člověk po miliony let všežravcem a dosud je. Jeho trávicí trakt není stejný ani jako u masožravců a ani jako u býložravců. Býložravci nemají špičáky. Lidé je ale stále mají. A ještě mít dlouho budou :-D Typy premolárů u savců rozdělujeme na: hypselodontní, bunodontní, sekodontní, selenodontní, lofodontní. Každý slouží k jinému přijímání potravy a k jinému druhu potravy. Viz NAJBRT, Radim. Veterinární anatomie. 1. . uprav. vyd. Ilustroval Naděžda SLEZÁKOVÁ. Praha: SZN, 1980. ISBN (Váz.) - skripta anatomie pro první ročník VFU. Člověk má bunodontní zuby jako prase, vlastně víceméně většinu úseků trávicího traktu má podobného s prasetem. Prase není výhradní býložravec. Býložravci mají většinou premoláry lofodontní nebo selenodontní. Člověk nemá předžaludky jako býložravci. Faktem zůstává délka střev, není ani krátká jako u masožravce, ale ani dlouhá jako u býložravce. Je někde mezi. Tudíž člověk není ani býložravec, ale ani masožravec, ČLOVĚK JE VŠEŽRAVEC.

2) vegetariáni jsou zdravější

Ano, to je pravda. Je vědecky prokázáno, že vegetariání trpí méně kornatění tepen, infarkty myokardu, méně rakoviny tlustého střeva, netrpí obezitou, civilizačními chorobami typu cukrovka II, vysoký krevní tlak a vysoký LDL cholesterol (další v tomto článku).... Ovšem je zatím pouze vegetariánská strava?

Zamysleme se, pomáhá ke zdraví vegetariánů pouze vegetariánská strava? Já se domnívám, že nikoliv. Vegetariánství není jen o tom, nejíst živočišné produkty, je o zodpovědnosti a uvědomnění si sama sebe. Vegetariání nad sebou samými více přemýšlí.

No upřímně, kolik znáte vegetariánů, kteří kouří, kteří necvičí jógu nebo nedělají žádný sport? Kolik znáte vegetariánů, kteří se přejídají? Kolik znáte alkoholiků vegetariánů? A pokud nějakého takového znáte, jak moc vám přijde zdravý?

To že se vegetariáni těší kvalitnějšímu životu není jen o tom, co nejí. Ale hlavně o tom, jak přemýšlí a o jejich životním stylu. O tom, že na sebe více dbají.

Další otázkou je, proč musejí vegetariáni jíst různé doplňky stravy? Kdyby přece jejich strava byla tak bezchybná, přece by je nepotřebovali? A proč ti, kteří tyto doplňky nejí, mají často nezdravě vypadající kůži, lámou se jim vlasy, nehty a často vypadají jakoby křehčí a scvrklejší?

Proč nejsou všichni lidé, kteří ze svého jídelníčku nevyřadili živočisné produkty, automaticky nemocní, obézní a nervózní? Proč jsou mezi nimi i lidé, kteří jsou naprosto zdraví, vitální a krásní?

Zastávám názoru, že není tak důležité to, jestli člověk jí i maso nebo jej vyřazuje, ale je daleko důležitější, kolik čeho, jak často, v jaké kvalitě a v jakou dobu jí a jak se o sebe stará. Jestli si nějakým způsobem udržuje kondici nebo má nějakou neřest v podobě alkoholu, cigaret, jiných drog, krátkého spánku...

3) Maso je jed

To také není pravda. Jedy rozdělujeme na přírodního a chemického původu. Faktem je, že nejvíce druhů a nejvíce škodlivých jedů přírodního původu nacházíme v rostlinách než přímo v mase a produktech živočišného původu. Ano, existují toxiny produkované medúzami, hady, hmyzem, žábami... Jedy jsou obrana rostlin a některých živočichů proti jejich přirozeným predátorům.

Kdyby ovšem bylo pro člověka maso jed, měl by podle této charakteristiky po pozření vyvolávat poruchu funkce organismu - dle definice jedu. Ale to se neděje pokaždé, když ho člověk sní.

V přírodě se vyskytuje u většiny volně žijících býložravců jeden úkaz. Samice po porodu sežere placentu, aby ochránila mládě před predátory, které by mohl pach krve a masa přilákat. Dělá to také proto, že porod je vysilující a pozření placenty může pomoct s regenerací a a částečnému navrácení kondice. Proč neumře, kdyby to byl jed?

Proč tedy lidé, kteří sní maso většinou poruchou funkce organismu netrpí? Odpověď je jednoduchá:-D

A přišel na ni vědec, který se jmenuje Paracelsus před pár stoletími, který tvrdí, že:

„Všechno je jed, ve všem je jed. Záleží pouze na dávce.“

A měl ten chlap pravdu. Takže nejen maso je podle této definice jed, ale vlastně cokoli včetně rostlin. Záleží na množství.

4) Masožravci jsou hloupé zrůdy, co nechápou z čeho má být člověk živ

Toto nebudu rozebírat, je to jen výkřik do tmy a většina vzdělaných a inteligentních a labilně stabilních vegetariánů toto z pusy nevypustí.

5) vegetariáni jsou šťastnější než ostatní lidé

Toto je otázka, která nutně nesouvisí s typem konzumované potravy, ale jak už jsem uvedla výše s životním stylem. Znám štastné lidi, kteří jí vše i živočišné produkty a znám hysterické a nervní vegetariány.

Nešťastný člověk je ten, který neumí přijmout sám sebe, neví kam se zařadit, chybí mu opora v blízkých, člověk, kterému (nebo od kterého) odešel jeho blízký, neštastný člověk je ten, který podléhá stresu, nešťastný člověk je ten, který jinému závidí, nešťastný člověk je ten, který se neumí radovat, a to bez ohledu na to, co konzumuje nebo co nekonzumuje. Nešťastný může být i vegetarián, který nemedituje, nemůže sehnat práci nebo je nemocný stejně tak jako člověk vžežravý. Štěstí je subjektivní pojem. Štastné může být tele u své matky, šťastná může být medvědice, která sehnala dost potravy pro svá mláďata, šťastné mohou být včely, kterým se podařilo ubránit úl před vosami, šťastná může být samička kančíka, která úspěšně vyvedla mladé. Štěstí pro kohokoli znamená cokoli.

6) vegetariáni jsou tolerantnější než ostatní lidé

Toto je otázka na pováženou. Daleko častěji jsou slyšet výkřiky vegetariánů na stranu směrem k lidem, kteří si nevybírají. Nazývají je vrahy, tyrany a masožravci. Vysmívají se jim, jak jsou hloupí, primitivní, krvelační a v podstatě je urážejí. Rétorují, jak je jedině jejich pravda a jejich životní styl jediný správný. Tak moc se snaží ostatním vnutit jejich nejsprávnější pravdu, až si sami sobě škodí. Kdežto většině všežravcům, mezi ně se řadím i já, je to srdečně jedno. Když mě někdo nebude urážet a nutit svoje jídlo, je mi jedno čím se živí nebo neživí on. Vegetariány toleruju, je to jejich rozhodnutí a ničím jiným mě neomezují. U vegetariánů hraje důležitý stupeň etického přesvědčení. Čím ortodoxnější jsou, tím jsou agresivnější a netolerantnější vůči ostatním. Existují vegetariáni, kteří se rozhodli nejíst maso proto, že jim prostě nechutná, nebo že se cítí být zdravější. Těm je také ale srdečně jedno, že jiní lidé jí to, co oni by nepozřeli.

Dalším kusem do pranice je otázka výchovy dětí.

Je pro vegetariána snesitelné to, že přes jejich výchovu se dítě rozhodne jíst i maso? Nebo automaticky předpokládají, že musí následovat jejich názor? Dokáží snáz tolerovat rozhodnutí svého dítěte než člověk, co je zvyklý jíst i maso a jeho dítě se rozhodne maso z jídelníčku vyřadit? Ruku na srdce. Dokáže se vegetarián přenést přes to, že jeho partner prostě chce a bude jíst maso? Nebo že se tak rozhodnou i jeho děti? Řekla bych, že tolerance je na obou stranách stejná za předpokadu, že je zachována možnost vybrat si to nebo ono.

Znám rodinu, kde jeden z rodičů je vegetarián, ale jeho dítě a partner chce jíst i maso. Takový člověk vaří dvojmo. Pro sebe a pro druhé. Nebo se s druhým člověkem střídají.

Vegetariáni jsou často konfrontováni s posměšky lidí, kteří jejich rozhodnutím opovrhují, ale proč? Opravdu je to jen tím, že prostě nejí maso? Nebo žádné živočišné produkty?

Domnívám se spíš, že je to způsobeno ortodoxním lpěním na svém jedině správném postoji k jídlu vegetariánů a zesměšňováním všežravců a výplodům, kterými si svůj postoj obhajují než holým faktem, že prostě nejí maso nebo živočišné produkty.

Pakliže je zachována možnost dobrovolné volby, je tolerance na obou stranách stejná.

Pokud vegetarián ví, že na návštěvu přijdou i lidé, kteří jí maso a nabídne jim volbu, zda si dát jeho vegetarianské jídlo a jídlo, které běžně jí oni, je stejně tolerantní, jako když na návštěvu člověku, který jí i maso, přijde vegetarián a dá mu na výběr z jeho jídla nebo z vegetarianského.

Pakliže často argumentují různými "dokumenty" a drastickými záběry z cizích zemí a domněnkami a ignorují jasně daná fakta, jsou opravdu spíše pro smích o ni sami.

Takže jíst nebo nejíst maso (popř. živočišné produkty)?

Moje odpověď zní: Je potřeba řešit důležitější otázky než je tato. A to konkrétně:

Jak co nejméně ničit přírodu?
Jak nejlépe uchovat přírodní zdroje a suroviny pro ostatní generace?
Jak zabránit přílišnému vymírání živých tvorů (ať už rostlin nebo živočichů)?
Jak po sobě zachovat lepší svět než jaký jsme dostali?
Jak zabránit plýtvání vody a jejímu znečišťování?
Jak potlačovat nenávist jedněch k jiným?
Jak zabráním ostatním lidem, aby týrala zvířata svou nevědomostí a arogancí? (koně krmí pečivem, psům kupují nejlepší šunku určenou pro lidi, která obsahuje soli, ochucovadla, konzervanty, odnášejí údajně osiřelá srnčata z teritoria jejich matek apod.)

A ta nejdůležitější otázka ze všech: Jak zachovat rovnováhu na naši Zemi ať už se jedná o cokoli?

Přestaňme se hádat o to, kdo je větší tyran, hlupák, pokrytec a kdoví jaký titul ještě když jí to nebo ono. Nechme si navzájem možnost volby bez urážení a zesměšňování. Volba nás dělá tím, kým ve sutečnosti jsme. Ne to, co jíme nebo nejíme.

Proč mají opice tak hnusný zadek?

2018-04-07T23:58:00.001+03:00

Sedací mozoly

Dobře, odpovím na otázku, kterou si položil minimálně každý druhý návštěvník v zoo u pavilonu makaků nebo paviánů. To mnohdy obrovské, zduřelé a křiklavě růžové, co mají některé opice na zadku, se nazývá sedací mozoly.

(Zdroj ilustrace:https://cdn.pixabay.com/)

Proč je mají?

Dovolují jim i dlouhou dobu sedět na zadku na kameni nebo na holé zemi, aniž by se poranili nebo jim to bylo nepohodlné. Také si většinou nemusejí stavět hnízda na spaní nebo ležení z listí a větví, jako to dělají třeba gorily.
Samicím v říji zduří a zabarvují se do sytě červené. Pro samce je to signál, že je ten nejlepší čas na páření. Díky tvarům, velikosti a barvě sedacích mozolů jsou některé samičky žádanější.

Kdo je má?

makakové
paviání
dželady
giboni
guerézy

Lidoopi sedací mozoly nemají.

Dusíkaté látky nebílkovinné

2018-03-31T11:23:00.000+03:00

Dusíkaté látky nebílkovinné

Zkráceně NPN = neproteinový dusík.

Za dusíkaté látky nebílkovinné povahy se považují chemicky jednoduché látky, které jsou pro většinu zvířat toxické. Jedná se například dusičnany, dusitany, amidy - vážou se na krevní barvivo a vyvolávají vnitřní buněčné dušení organismu.

Močovina

Močovina se přežvýkavcům přimíchává do jádra při stravě, která neodpovídá potřebnému příjmu dusíkatých látek. Denní dávka je do 100g denně. Zkrmovat by se měla postupně a neměla by se vysazovat. Pozor, nesmí ji vypít, protože by čepcobachorovým spojem jako tekutina prošla rovnou do slezu a nedostala se do bachoru. Tam se ve vodě pomocí enzymu ureázy rozdělí na oxid uhličitý a čpavek, čpavek reaguje s vodou v bachoru a vzniká jedovatý hydroxid amonný. Z močoviny vzniká alkalické prostředí projevující se jako alkalóza.

Zdroje

- z krmiva: přidané, znečištěné rostlinné - přehnojené, rychlené, hlavně vojtěška a řepka

- znečištěná voda

(- v uzeninách - přidávají se ze tří důvodů: fixace barvy, konzervační účinek, vážou vodu)

Metabolismus bílkovin

2018-03-30T13:55:00.002+03:00

Metabolismus bílkovin

Bílkoviny jsou vysokomolekulární přírodní látky. Bílkoviny jsou základní funkční a stavební jednotkou všech živých organismů. Pro zvířata jsou složitě zpracovatelné. Proto jejich organismus musí tyto látky rozložit na menší, lépe využitelné části, se kterými už pak tělo umí zacházet - jednotlivé aminokyseliny (zkr. AMK).

Bílkoviny, které se do těla dostanou s potravou, procházejí ústní dutinou, jícnem do žaludku. V buňkách žaludeční sliznice vzniká pepsinogen, který reaguje s kyselinou chlorovodíkovou přítomnou v žaudeční šťávě a vzniká proteáza pepsin. Ten už je schopný složité molekuly bílkovin rozložit na jednodušší látky. Ty dále putují do tenkého střeva, kde na ně působí mj. střevní proteázy a peptidázy a rozštěpí je na jednotlivé aminokyseliny. Ty dále prostupují střevní stěnou do krve a vrátničnou žilou jsou vedeny do jater, kde tvoří tzv. aminokyselinový pool.

Z aminokyselinového poolu jsou pak dále rozváděny do těla podle potřeby.

Jednotlivé aminokyseliny se buď v těle využijí:

pro produkty, které zůstávají v těle: např. srst, svaly, ...
nebo se tělem vylučují ven - mléko, vejce, ...

Nebo se denaturací odbourávají:

vzniká energie
přebytečné bílkoviny se vyloučí kyselinou močovou (u ptáků) nebo močovinou (u savců) z těla ven.

Výjimky:

trávení přežvýkavců
trávení mláďat savců po porodu, kdy mláďata začínají trávit postupně a krátce po porodu přijímají nenatrávenou bílkovinu. Jsou schopna schopna využít pouze γ - globuliny jako zdroj protilátek. Proto je nezbytně nutné, aby mláďata dostala mlezivo co nejdříve po porodu. Trávení jako takové se rozvíjí v době zhruba 6-8 týdnů. Do té doby je schopno trávit pouze mateřské mléko.

Zdroje bílkovin

Živočišné - maso, mléko, tvaroh, sýry, vejce, syrovátka, masokostní moučka, masová moučka, krevní moučka, ...
Rostlinné - nejvíce bobovité rostliny (vojtěška, jetel, luštěniny, sója), ořechy, olejnatá semena, pokrutiny a extrahované šroty, výlisky z výroby oleje, řepka (pozor, obsahuje alkaloidy, které mohou způsobovat přežvýkavcům otravy)
Mikrobiální - vytvářejí plnohodnotnou bílkovinu, např. kvasnice -> pangamin, a mikrobiální proteiny v bachoru přežvýkavců.

Říše: Chromalveolata - výtah zajímavých zástupců

2018-03-20T17:16:00.000+02:00

Říše: Chromalveolata - výtah zajímavých zástupců

(Nadkmen: Alveolata)

Kmen: Heterokontophyta
Kmen: Haptophyta
Kmen: Cryptophyta (skrytěnky)
Kmen: Katablepharidophyta
Kmen: Apicomplexa (výtrusovci)

- obligátně parazitický kmen

Třída: Aconoidasida (dříve Haematozoea - krvinkovky)

Řád: Haemosporida

Čeleď: Plasmodiidae
Rod: Plasmodium (zimničky)

(Podrod: Plasmodium)
Druh: Plasmodium malariae (zimnička čtvrtodenní)

Původce malárie, má složitý životní cyklus. Jeho definitivním hostitelem je komár rodu Anopheles, který jej sáním krve přenáší na člověka. Záchvat horečky nastává při uvolnění merozoitů. Proti malarii neexistuje očkování, jen antimalarická profylaxe.

Řád: Piroplasmorida (dříve piroplasmida, klíštěnky)

- mají tvar hruštiček, jsou to jednobuněční prvoci s obligátně parazitickým způsobem života, kteří způsobují zoonózy. Vektory jsou klíštata, významnými rody jsou rod Babesia, Theileria, ...

Kmen: Dinozoa (obrněnky)

Tvoří jej hlavně mořský fytoplankton, který je hlavním zdrojem kyslíku pro celý svět. Dříve označován jako kmen Dinoflagellata (dnes jako infrakmen)

Třída: Dinophyceae

(Podtřída: Peridiniphycidae)

Řád: Peridiniale

Čeleď: Ostreopsidaceae
Rod: Gambierdiscus
Druh: Gambierdiscus toxicus

Vysyskytuje se v mořských rybách, mlžích. Vytváří neurotoxiny saxitocin a ciguatoxin. Syntéza saxitoxinu je sice poměrně složitá, ale je zařazen do seznamu látek využitelných jako potenciální biologická zbraň. Ciguatoxin se nacházi v útesových rybách, které se některými dinozoy živí.

Způsobuje masový úhyn živočichů při rudém přílivu.

Kmen: Ciliophora (nálevníci)

V nepřiznivých podmínkách jsou schopni encystace. Charakteristivké jsou trichocysty - miniaturní harpuny, které nálevníci vystřelují při lovu kořisti.

Někteří z nich jsou paraziti, např. kožovec rybí (Ichthyophthirius multifiliis) původce "krupičky" ryb, vakovka lidská (Balantidium coli) - žije ve střevech prasat, u lidí a psů způsobuje krvavé průjmy. JIní jsou zase symbioti, např. bachořec purkyňův (Entodinium tetrahymena)

Kmen: Circozoa (dříve rhizopoda, kořenonožci)

Na povrchu mohou vytvářet výběžky cytoplasmy, díky kterým se mohou pohybovat a fagocytovat potravu. Žijí volně nebo jako enoparaziti.

Říše Excavata - výtah zajímavých zástupců

2018-03-20T14:28:00.000+02:00

Říše: Excavata - výtah zajímavých zástupců

Zahrnuje různé skupiny zpravidla jednobuněčných bičíkatých organismů, hlavně bičíkovců a měňavkovitých. Je to pravděpodobně parafyletická skupina (uměle vytvořená skupina organismů se společným předkem, ale už ne všech jeho vývojových zástupců).

Kmen: Fornicata

Nadtřída: Eopharyngia

Třída Trepomonadea (trepomonády)

Řád: Diplomonadida (zdvojenky)

Čeleď: Giardiidae

Rod: Giardia

Druh: Girardia Intestinalis (známá také jako Giarida Lamblia).

- extracelulární parazit způsobující téžké průjmy, giardióza je zoonoza

- původně měla mitochonrie, ale druhotně je ztratila

- je charakteristická svým adhezivním diskem

Kmen: Metamonada (prabičíkovci)

Podkmen: Trichozoa

Nadtřída: Parabasalia (bičenkovci)

Třída: Trichomonadea (bičenky)
Řád Trichomonadida
Čeleď Trichomonadidae
Podčeleď Trichomonadinae
Rod Trichomonas (bičenka)

Druh Trichomonas vaginalis (Bičenka poševní)

- anaerobní prvok, který parazituje hlavně na ženském pohlavním ústrojí a způsobuje urogenitální trichomoniázu

- infekčním stádiem bičenky je trofozoit

- její skelet vyztužuje axostyl

- kosmopolitní výskyt

Kmen: Euglenozoa (krásnoočka)

Třída: Euglenoidea (krásnoočka)

Řád: Euglenida
(Podřád Euglenina )

Čeleď: Euglenaceae
Rod: Euglena (krásnoočko)

Buňka krásnoočka obsahuje chloroplasty, je tedy autotrofní. V případě, že se krásnoočko nachází delší dobu ve tmě, je schopné se živit i organickými částicemi.

Charakteristická je pro něj také stigma (světločivná skvrna), která se nachází nedaleko bičíku. Díky ní je krásnoočko schopné fototaxe (pohybovat se za světlem).

Třída: Kinetoplastea (bičivky)

Charakteristická evoluční novinkou u mitochondrií, kdy se jejich přední část apomorfizovala do speciálního úseku, který se nazývá kinetoplast.

Řád: Trypanosomatida (trypanozomy)

Čeleď Trypanosomatidae
Rod: Trypanosoma

Druh: Tripanosoma Cruzi

Původce Chagasovy choroby, hlavní výskyt v neotropických opblastech amerického kontinentu. Vektory jsou krevsající ploštice z čeledi Reduviidae, tzv. zákeřnice. Nemoc přenášejí trusem.

Rod: Leishmania (ničivky)

Leischmania spp. způsobují onemocnění se dvěma formami:

kožní - vředy, nádorovité změny na kůži
viscerální - napadají játra, slezinu, způsobují ascites

Veektorem jsou nejčastěji mouchy z rodu Phlebotomus (tzv. koutule) a rezervoáry toulaví psi.

Kmen: Percolozoa (améboflageláti)

Třída Heterolobosea

Řád: Schizopyrenida

Čeleď: Vahlkampfiidae
Rod: Naegleria
Druh: Naegleria fowleri

Vyskytuje se ve sladkých vodách, nejčastěji v termálních bazénech a pramenech, protože jí vyhovují vysoké teploty. Způsobuje velmi vzácné onemocnění, primární amébovou meningocefalitidu, ovšem bez urgentní léčby 100% smrtelné. Infekce vstupuje do těla přes nosní sliznici.

Výtah pojmů z úvodu do zoologie

2018-03-19T13:45:00.000+02:00

Významné sobnosti zoologie

Aristoteles - považuje se za otce zoologie
Georges Cuvier - přírodovědec, zoolog, zakladatel paleontologie a srovnávací anatomie
Jean-Baptiste Lamarck - přírodovědec a autor první ucelené evoluční teorie (lamarckismu), poprvé použil termíny "bezobratlí" a "biologie"
Charles Darwin - přirodovědec a zakladatel evoluční biologie
Ernst Haeckel - biolog, podnikal přírodovědné expedice, propagátor Darwinovy myšlenky, autor biogenetického zákona
Alfred Russel Wallace - přírodopisec, badatel, geograf, antropolog a biolog, spoluautor evoluční teorie
Alfred Brehm - autor rozsáhlé encyklopedie zvířat Brehmův život zvířat
Jacques-Yves Causteau - významný oceanografik
Gerald Durrell - autor mnoha cestopisů, jako jeden z prvních poukazoval na význam ochrany ohrožených druhů zvířat
Bernhard Grzimek - významný veterinář, tragicky zahynul při pádu vlasntího letounu při průzkumu
David Attenborough - přírodověděc, dokumentarista, společně s BBC popularizuje život na Zemia

Heckelův biogenetický zákon

Říká, že:

ontogeneze je zkráceným opakováním fylogeneze
vývoj individua je souběžný s historickým vývojem druhu

Základní metody zoologie

observace (pozn. aposematismus = výstražná znamení X mimitismus napodobení výstražných znamení)
experiment
radiotelemetrie
molekulární biologie

Teorie sériové endosymbiozy

První teorie endsymbiosy

Americká bioložka Lynn Margulisová v 60. letech 20. století nalezla podobnost mezi mitochondrií (objeveny na poč. 19. stol.) a chloroplastů s bakteriemi. Její teorie předpokládá, že eukaryota byla formována endosymbiózou mezi prokaryoty a tvrdí, že (citace z její periodiky PNAS-II-6, str. 208):

"eukaryotní buňka vznikla splynutím buňky bakteriální a archeální.

Z archeona vzniklo jádro, které si zachovalo "archeální" znaky zacházení s genetickou informací. Geny bakterie se do tohoto jádra přestěhovaly a postupně ovládaly celý prostor metabolismu. Blíže nespecifikovaným způsobem tento hybrid získal cytoskelet."

Vývoj teorií

Třicet let po přednesení teorie L. Margulisové byly formulovány dvě nové hypotézy z ní vycházející. Martin Müller a David García uveřejnili nezávisle na soběnové teorie endosymbiosy - Vodíková hypotéza a Hypotéza syntropie.

Jejich společnými znaky jsou:

vznik eukaryot metabolickou symbiózou (syntropií) mezi eubakteriemi a metanovými archebakteriemi
symbioza je zprostředkována mezidruhovým přenosem vodíku
mitochondrie byly na počátku anaerobní

Eukaryota

Doména eukaryota (jaderní živočichové) je rozdělena do šesti říší:

Amebozoa - např. někteří kořenonožci, entamoeba, acantomoeba, pelomyxa
Opisthokonta -
Rhizaria - někteří kořenonožci
Archeoplastida - rostliny, řasy
Chromalveolata - např. apicomplexa, nálevníci, opalinky, dinozoa, ...
Excavata - euglenoa, parabasala, naegleria, diplomonadida, ...

Protista

Protisté jsou heterogenní skupinou živých organismů, která zahrnuje všechny eukaryotické organismy, které nejsou klasifikovány jako živočichové, rostliny ani jako houby.

Je to parafyletická skupina, kterou spojuje jednobuněčnost.

Typy tělních dutin

mesoglea - rosolovitá hmota mezi dvěma zárodečnými listy (např. u houbovců, žahavců)
schizocoel - typ nepravé tělní dutiny (u kroužkovců, členovců, měkkýšů)
pseudocoel - prvotní pravá tělní dutina (např. u hlístů)
coelom - druhotná pravá tělní dutina

Jídelníček v těhotenství

2018-03-15T21:12:00.001+02:00

Výtah potravin, které je dobré zařadit do jídelníčku pro těhotné:

- v případě, že těhotné nezpůsobují alergie nebo pálení žáhy nebo nedráždí žaludek (poslední dvě vyjímky ozkoušet, aby sa vědělo)

špenát (kyseliny listová) - obecně jakákoli listová zelenina
listy tuřínu
římský salát
chřest (např. šálek vařeného chřestu má 262 μg = 65% DDD, otázkou je vstřebatelnost)
brokolice, květák (syrové, blanšírované stravitelnější, lehce dušené)
citrusové plody (pozor na alergie, některým dráždí žaludek nebo způsobuje pálení žáhy)
z ovoce - papája, hroznové víno, banány, meloun, jahody (pozor na alergie, pálení žáhy), avokádo
fazole (i lusky) - pozor na nadýmání
čočka a luštěniny obecně
květ ibišku (pozor na těhotnskou cukrovku, bývá slazený)
řepa!!!
kukuřice (ale ne konzervovaná)
celer
mrkev (nejlépe syrová, blanšírovaná)
dýně

Ω-3 a Ω6 nenasycené mastné kyseliny

Z hlediska Ω-3 a Ω6 nenasycených mastných kyselin samozřejmě i ryby - čím čerstvější a tučnější (např. losos, makrela), tím lepší. Co se týče strášáku v podobě těžkých kovů u odlovů, není to zase tak horké, jak se hlásá. Dnes už je toto riziko velmi malé. Pak ořechy a semena - nejíst večer (jsou tučná), pozor na alergie, např. dýňová semínka, sezamová, lněný, slunečnicová, arašidy, mandle, para... Jíst ideálně nesolené.

Významnější zdroje jódu:

Nejkvalitnějším zdrojem jodu by měla být aljašská treska, dalšími vhodnými zdroji jsou mořské plody a mořské řasy (Kombu Kelp, Wakame, Nori). Nejnevhodnějším zdrojem jodu je jodovaná sůl, soli mají Češi nadbytek. Denní doporučená dávka jodu se uvádí pro dospělé cca 150-170 μg, v těhotenství 250-270 μg (maximálně 600 μg, pak je kontraproduktivní).

Dalšími vhodnými zdroji jodu mohou být byliny:

třezalka tečkovaná - pozor na dávkování
jitrocel kopinatý
řebříček obecný
šalvěj lékařská - pozor na dávkování
routa vonná
bazalka
česnek
cibule
fazolové lusky

Také pomáhá doušek Vincentky denně a doporučuje se těhotným také mléko (pokud ho těhotná ještě dokáže strávit) nebo mléčné výrobky aspoň porci dvakrát denně nebo vejce.

Jod je také v menším množství obsažen v některých druzích ovoce a zeleniny:

višně
maliny
citrony
rybíz
rajčata
červené jeřabiny
švestky

Potraviny nevhodné v těhotenství:

Z hlediska listerie:

nedovařená a syrová vejce a nepasterizované mléko (např. domácí zmrzlina, domácí majonéza, čerstvé mléko od sousedky...) - riziko salmonelly a listerie u neověřených zrdojů. Nejlepší konzumovat na vejce tvrdo.
nedostatečně tepelně upravené a syrové maso - u neověřených zdrojů (riziko listerie)
uzený losos, syrové ryby (např. v sushi), ústřice
parmská šunka
nepasterované mléko, sýry a výrobky z nich
měkké sýry a sýry s plísní (ok bývá cheddar, Lučina, cottage) - např. feta, niva, camembert, hermelín
komerčně vyráběné saláty (např. bramborový)
makrela v konzervách
játrové paštiky a játra (bývá nadbytek vit. A)

Další nevhodné potraviny v těhotenství:

alkohol (rozhodně ne tvrdý alkohol)
káva a kofeinové nápoje (cola, kofola, energetické drinky, ...) - zvýšené riziko předčasného porodu, plod špatně kofein odbourává (zátěž pro ledviny), stimulace nervové soustavy

U všech těchto bodů platí heslo "všeho s mírou" a "v malém neuškodí" aneb žádná tragedie, když si dám pivo, dvě deci vína, pár šálků kafe denně. Daleko horší by byl stres ze situace "Ježíší, já vypila sklinku Kofoly!!!"

Co se týče mediálně nafouknuté bubliny s názvem Listerioza, tady používejte selský rozum, ověřené zdroje potravin a vhodnou úpravu a zásadu "z malého množství se svět ještě nezbořil". Také se doporučuje dodržování Desatera zlatých pravidel.

Nejlepší rada nejen pro těhotné: "Jezte pravidelně, střídmě, z bohatě prostřeného stolu".

Článek bude ještě vhodně aktualizován a doplňován.

Přednáška 2. Vakuoly a plastidy - výtah

2018-03-04T19:31:00.000+02:00

Přednáška 2. Rostlinné vakuoly a plastidy - výtah

1. Vakuoly

Vakuoly jsou útvary převážně v rostlinných buňkách variabilního tvaru a velikosti. Vyskytují se v protoplastu rostlinných buněk. U většiny živočišných buněk chybí. Tekutý obsah vakuoly se nazývá buněčná šťáva.
Podle velikosti a množství vakuol můžeme odhadovat stáří a produktivitu rostlinných buněk. Mladé buňky mají většinou mnoho malých vakuol, staré buňky mají mnohdy jednu obrovitou vakuolu.

Funkce vakuol:

Jejich povrchovou membránovou strukturou je tonoplast charakteristický svojí selektivní permeabilitou, podílí se tedy na osmotických procesech.
Mezi další funkce vakuol patří udržování iontové rovnováhy
udržuje pH buňky
slouží jako depo zásobních látek nebo nepotřebných a toxických látek
vzhledem k tomu, že v rostliných buňkách se nevyskytují lysozomy, lytickou funkci (odstraňování starších organel buňky) přebírají vykuoly
turgor (buněčné napětí) vakuol ovlivňuje pevnost a tvar buňky
dokončuje programovanou buněčnou smrt

Vakuoly kromě buněčné šťávy mohou obsahovat také:

primární metabolity, zejména alkoholové cukry, sacharidy, kdy vakuola funguje jako zásobárna, která dle potřeby těmito látkami buňku dotuje
fruktany - nestrukturální polysacharidy důležité hlavně v chladném prostředí, protože posunují bod tuhnutí buněčné šťávy.

Pozn.: Pro koně jsou velmi nebezpečné, protože koně je neumí enzymaticky trávit a proto se fruktany hromadí v tlustém střevě, kde kvasí a narušují prostředí střeva a mohou být tak spouštěčem mnoha onemocnění koní.

bílkoviny, tuky - zásoby pro buňku
slizy mají pro buňku ochranný a zísobní význam
sekundární metabolity a odpadní látky- např. třísloviny (chrání buňku proti herbivorům a parazitům), alkaloidy, glykosidy, antokiany, flavonoidy, ...
krystalické buněčné inkluze - oxid křemičitý, vápenné soli, sírany, uhličitany, oxaláty vápníku = šťavelany (intracelulárně v pletivech parenchymatických buněk, extracelulárně v kolenchymu)

Biosyntéza oxalátů je nenáhodným geneticky řízeným procesem rostlinných buněk. Oxaláty se tvoří v membránových derivátech v iniciačních místech ve vnitřní membráně tonoplastu. Podílí se na inkorporaci proteinů pomocí signálů na povrchu buňky.

uhličitan vápenatý -ve formě cystolitů, což jsou jakési hroznovité útvary, které rostou dovnitř buňky z buněčné membrány specialozovaných buněk, které nazýváme litocysty (typicky se vyskytující u čeledi Urticaceae, Moraceae, Rutaceae, ...)
myrosin - při narušení pletiv se vyplavuje z myrosinových buňek, slouží jako obrana rostlin proti herbivorům (způsobuje štiplavou až pálivou chuť), typicky u Brassicaceae
oxid křemičitý - obsažen v buňkách xylému dvouděložných rostlin, má obrannou funkci - funguje jako "čočka, která usměrňuje sluneční záření", výskyt typicky v epidermis (pokožce buněk) u Poaceae

2. Plastidy

Jsou to dvoumembránové semiautonomní organely, které se vyskytují ve všech živých rostlinných buňkách (mohou chybět ve spermatických buňkách). Vznikají dělením proplastidu (obsahuje jednu kopii DNA, pak se dělí na další a další).

Jejich základní a původní funkce je zachycení sluneční energie a její přeměna na organické látky, konkrétně chloroplasty.
Plastidy jsou extrémně dynamicky proměnlivé a mohou se do jisté fáze přeměňovat a specializovat.

Plastidy se skládají z:

dvou polyjednotkových membrán, které se liší svými složkami na vnitřní a vnější.
tranzitních peptidů
matrix

Z nezralých proplastidů mohou vznikat specializované plastidy:

a) Chromoplasty - jsou to nositelé lipochromních barviv (karotenoidy - červené a xantofily - žluté)

rozlišujeme několik typů chromoplastů: globulární, membránové, tubulární a krystalinní
nemají schopnost fotosyntézy, jejich funkcí je zbarovat květy a plody a lákat tak jejich konzumenty a opylovače

b) Leukoplasty - neobsahují žádná barviva, fungují jako depo zásob pro buňku

Proteinoplast - shromažďuje proteiny
Amyloplast - shromažďuje škroby
Elaioplast -shromažďuje oleje

c) Chloroplasty - vyskytují se ve fotosynteticky aktivních pletivech (listový mezofil, svěrací buňky průduchů), jejich funkcí je zachycovat sluneční energii a přeměňovat ji na organické látky, tedy přímo se podílejí na fotosyntéze rostliny.

Jak jsem vyzrála nad Sabratkem

2017-10-30T15:21:00.000+02:00

Ani nevíte, jak může moderní technika pěkně štvát. Doslova srát. V Brně jsem byla na klasických kapačkách bez pumpy. Ale tady jsem měla vymoženost - do kapaček mi pumpovala elektronická pumpa s prčózním názvem "SABRATEK". Já jsem to vždycky četla jako Spratek a on to spratek doopravdy byl. Čtyřikrát denně po dobu tří týdnů. A to nemluvím o délce kapání půl hodiny až tři hodiny! Nejhorší je pocit, když do vás furt kapou a vám se chce pořád čůrat. Jenže ta pumpovací pitomost je zapojena v elektrice a nemůžete si ji odvézt na záchod. A na mísu už mě nikdo nedostane! Volat sestru po každých deseti minutách by se rovnalo téměř propustce do jiného ústavu. A tak jsem to pěkně očůrala. Spratka jsem si stopla, kanylu ucpala, valila na záchod a než to stačilo hlásit alarm, napojila jsem kanylu, spustila Spratka a bylo po poblémech.

Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když mi potřebovali odpojit Spratka, že ho dají někomu jinému! Dostala jsem jen šibeničku a hned mi bylo líp. Žádné volání sestřičky na ucpanou kanylu, páč to neuvěřitelně vřeštělo na celé oddělení, žádné kapání tři hodiny! Pěkně jsem si kanylku propláchla dřív, než stačil někdo přikvačit, nastavila rychlejší průtok, abych nekapala tři hodiny, ale jen dvě a ještě jsme spolu mohli jezdit čůrat! To, jak sa mi pak motala palica, zapřu a zapřu.

"Tak co, paní Ivanová, dáme závody v kapačkách?"

Mimochodem vrchní sestra nesnášela, když jsme si ručníky sušily na židlích, z postelí to padalo, ale starý osvědčený stojan na kapačky sušil dobře.

Moje zdravotní záležitost, která mě dostala proti mojí vůli do pokoje s pěti lůžky téměř sto kilometrů od domova a dva týdny jsem neviděla nic, než čtyři stěny, pár stromů z okna a další pacienty na pokoji a jejich návštěvy, se vyvíjela nad očekávání primáře velmi dobře. Ale vyskytly se komplikace, které budou zřejmě doživotní. No nic, co by stálo za řeč, nicméně přišel k nám na návštěvu podruhé neurolog.

Nejdříve vyšetřoval jen Hanku, kvůli neustávajícím bolestem hlavy, brnění v noze, třesu ruky a špatné pohyblivosti krku. Už asi pět let bojuje s boreliózou. A je to pěkná mrcha, vážení. Sice žije, ale jak říká: "V podstatě můžu dělat všechno. Ale potřebuju se věnovat malému a ne aby mě to pořád omezovalo."

Viděli jste už někdy neurologa v nějaké komedii? Tak věřte, že ono to tak je v zásadě i ve skutenčosti. Přišel s kladívečkem, ťukal do všech možných reflexivních částí Hančiného těla. Poklepával, prohmatával, přemýšlel s jemným mnutím fousaté brady... A když zkoušel Hančinu rovnováhu se zavřenýma očima, smály jsme se už všechny, navzdory tomu, jak profesionálně a s důstojností se u toho tvářil. Ta zkouška byla v zásadě jednoduchá. Hanča musela zavřít oči a prostě jenom stát. Vtip byl v tom, že se zavřenýma očima se kymácela dokolečka, jakoby neurolog tahal za neviditelné špagátky. Jó, to neměla nacvičené, jak jsme pravidelně zkoušely si poslepu ťuknout ukazováčkem na špičku nosu při každé vizitě. Ovšem stání nehnutě po slepu nebylo zdaleka to nejtěžší. Musela totiž ještě po slepu pochodovat! A to už se smály i návštěvy za oknem co zrovna prošly okolo. Asi měli návštěvníci dojem, že tu místo rekonvalescence chlastáme s doktorem.
Nakonec se jí zeptal, pod kterú spádovú oblast patří, že má jiný přízvuk a Hanka mu bez váhání odpověděla:
"No, borelia, ne?"

Za pár dní (už si opět nevzpomínám kdy) přišel znovu a to už se pacošky chlámaly mně. Postupoval úplně stejně. Sice jsem se u "slepého stání" nekymácela a i pochodovat po slepu jsem uměla (však jsem kdysi jako malé pískle byla mažoretka předcvičovatelka), ale také si přišel vyšetřit i něco jiného. Po lumbální punkci se objevilo vertigo ve vertikální poloze. Tedy česky řečeno, po lehnutí se se mnou houpala postel jako koráb na divokém moři. Nebo jak po divokém rauši chcete-li. Navíc jako by mi někdo zatlačoval jednotlivé části těla do postele a zase je pouštěl. Pan doktor chtěl zjistit, jestli je to změnou polohy nebo jen stav po lumbální punkci.

"Já si vemu vaši hlavu do dlaní a vy se mě chytněte za ruku. Já vás budu rychle pokládat ze sedu na bok. Nezavírejte oči, potřebuju je vidět."

To se mu to řeklo! Zkuste si někdy nezavřít oči, když čekáte náraz! Nejdřív se mnou házel na jednu stranu, pak na druhou a nakonec usoudil, že to není nic váženého a vertigo postupně odezní. Musím se tomu smát ještě dneska. Lidi, komu se poštěstí takhle veřejně řádit s neurologem v posteli? A jak jsem se u toho zapotila! Nejen návštěvy, ale i kouřící sestry na pavlači kroutili hlavami. Tož hož i v nemocnici hrozí domácí násilí?

Neuvěřitelným způsobem jsem se nudila. Televize sice hrála, ale dávali v ní "lautrhovno" a od Her bez hranic už se nedalo na nic dívat. Časopisy jsem měla přečtené několikrát a křížovky a sudoku jsem mohla luštit jen dvě hodiny. Ne proto, že mi to zakázali, ale proto, že mě pak hrozně bolela hlava. Oni mi to asi fakt nezakázali jen tak pro svoje sadomasochistické choutky, že... Na radu Hanči, kterou zrovna propouštěli domů, jsem urgovala žádost sestřičkám, ať mi dají nějakou práci. Čtete správně! Já jsem doopravdy chtěla dobrovolně pracovat. A vlastníma ručenkama! Sestřičky pak s úsměvem donesly velký koš gázy, která se měla poskládat na jednotlivé čtverečky, které se pak přikládaly na kanylu, aby netlačila a všude se neháčila. Předvedly jak mám skládat a odešly s přesvědčením, kolik mi tej práce nandaly. Jenže všechnu gázu jsem měla ukázkově seskládanú za tři hodiny.
Vzala jsem oba košíčky (jak na nákup) a vykročila si to drze do sesterny (i s červeným páskem).
"A úúúž su tady zas. To jste ňa teda moc nezabavily, holky..." a než jsem stačila cokoli dodat, culil se na mě pan primář:
"To není normální, to se musí vyšetřit!" kroutíce přitom horlivě svoji prošedivělou hlavou.

Už jsem vám psala, že pacienti s červenýma páskama nesmí nikam jinam než po pokoji a když jdou na vyšetření, musí s nimi být neustále sanitáři a při vyšetření na ně čekat v čekárně? Kdežto u těch se zelenýma páskama s nimi chodí jen tam a zase zpátky s tím, že zelenáči mohou chodit do parku na procházku a po pavlači. Ano, melu o tom pořád.
Náš pokoj byl až na konci chodby a pavlač je dlouhá a navíc průchozí z venku dovnitř a naopak. Každý den objížděla na svém elektrickém vozíčku jedna pacientka se zeleným páskem. Evidentně se moc hýbat nemohla, neboť pokaždé, když ji kdokoli z nás viděl, tak jen tiše jela ve svém vozíčku a nehla ani brvou. Ale mluvit mluvila. Občas. Jenže ta paní byla hrozně malá, a tak, když projížděla své oblíbené kolečko, pořádně vyděsila Hanču, která leží přímo u okna (já bych si tam připadala jako za výlohou) a zrovna mluvila se svým manželem, když tu málem dostala infarkt, šok a tak podobně:

"Co se stalo?" Ptal se jí.
"Ale nic, jede mi hlava kolem..." Ulevilo se Hanče.

A opravdu, při pohledu z okna byla vidět jen ta jeji strnulá hlava jak se posouvala jako na neviditelném běžícím páse. I mě kolikrát ta paní po setmění vyděsila.

Vzpomínáte si na ufňukanú Andrejku? Už tak měla chuděra zkažené prázdniny, když je musela dva týdny trávit v nemocnici. A představte si, že k nám na pokoj přidali ještě její paní učitelku z angličtiny. To je dneska školství, co? Ani jedna nedala na sobě nic znát, vůbec jsem neměla ani páru o tom, že by se snad znaly. Až v čekárně na ORL se mi s tím "tajemstvím" svěřila.

To se ví, že jsem si to po příchodu na pokoj nenechala pro sebe:
"Vy jste se nám ani nepochlubila, že učíte Andrejku angličtinu."
"No, ale my spolu nějak neválčíme, že?" Culila se paní učitelka.
"Tak proč jste mi dala čtverku?" Ozvalo sa z rohu.

Mé vyprávění se chýlí ke konci. A tak bych ještě chtěla trochu poreferovat o jediném "ležákovi" na pokoji - o paní Smolíkové. Protože nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Tato paní chodila s chodítkem, neustále na nás volala z postele, ať zavoláme sestru, slovíčko prosím jsem za celou dobu od ní slyšela, jen dvakrát, slovíčko děkuji trošku častěji. Já jsem jí dala hned ze začátku najevo, že jí pomůžu, ale že jí nebudu dělat služku jako paní Ivanová. Jsem také jen pacient.

"Zavolejte sestru."
"Paní Smolíková, vždyť vy tam taky máte telefonek, můžete jí říct, co potřebujete."
Chvíli jakoby se snažila o zmáčknutí tlačítka (a nejednou se jí to i podařilo), nakonec stejně řekla: "To nejde. Zavolejte sestru."
Znovu jsem jí ukázala, že to jde a že ani nemusí silně tlačítko mačkat. Při správném stisknutí začne blikat a má počkat na sestru, až se jí ozve. To si pak stěžovala, že to neslyší. Přitom sestru jsem slyšela i já ze své postele. A paní Smolíková určitě nebyla hluchá.
Ze začátku jí všechno padalo a paní Ivanová se mohla přetrhnout, aby jí to podala. Lůžko ji pravdielně po obědě musely sestřičky převlíkat.

"Paní Smolíková, posuňte si to pitíčko, ať vám to zase nespadne.... Paní Smolíková, já vám dám pod taléřek ubrousek, ať vám to tak neklouže a zase nebudete mít zadělanou postel."
Někdy se chovala jako děcko, a já jsem se snažila být na ní také tak hodná - jako na děcko. Místo, abych na ní rozčíleně reagovala, všechno jsem jí poctivě vysvětlila a pomohla.

Při velké vizitě chtěla jít akorát na velkou na záchod. Tam mohla jen v doprovodu sestry a na chodítku. Bylo mi jí líto, ale jak se předváděla, došlo mi, že je to jen stará paní, co chce dokázat, že ještě něco umí i sama. Chodítko si dávala asi metr a půl před sebe, přirozeně pak nemohla k chodítku došlápnout, musela udělat dva kroky a vždy málem spadla. Byla hrozně zbrklá, neposlouchala pokyny sestřiček a vždy dělala, co dělat neměla. Sestry už potom chodily po dvou. Kdyby náhodou spadla, tak mají obrovský průšvih. A právě při velké vizitě se znovu předváděla, chodítkem málem podlomila doktorce nohy a primářovi následně málem vypíchla oko.
Ano, takoví lidé mají zatraceně zkurvený život, když jsou odsouzeni k pomoci druhých, ale úplně ňa dožrala jedna věc. Paní Smolíková po každém kadění na záchodě (do mísy jen čůrala) zapatlala celé prkénko a někdy i zeď okolo. Přišlo mi to jako naschvál. Po každém jejím snažení na záchodě jsem pak šla a utřela prkénko vlhčenými ubrousky. Naštěstí nám záchod umývali i dvakrát denně. Jenže jednou jsem na to zapomněla a do těch hoven si svým urozeným zadkem sedla. Hned jsem se šla osprchovat, ale tak mě to nasralo, že jsem šla hned za sestrou, ať jí po každé "velké" kontrolují.
Ke konci pobytu se paní Smolíková, bývalá sestřička na ARO, naučila říct prosím i děkuji. Tedy aspoň u mě. O to víc jsem se snažila, abych jí pak nějakou svou reakcí neurazila. Ani už mi nepřišlo, že třicetkrát za den k ní vstávám pro nějakou drobnost.

S jejími dětskými senilními náladami se střídaly nálady jako za starých dob v práci. Byla totiž jediná osoba na pokoji, která doopravdy věděla o čem mluvím, když jsem pacientkám na jejich žádost vyprávěla historky ze studií a z ordinací. Bavili jsme se o českých lékařských vynálezech (kontaktní čočky, nanovlákno, krevní skupiny). Zrovna mi vypadlo Jánského jméno a paní Smolíková pohotově zareagovala. Jindy jsme se bavily o diagnózách, ošetřeních apod. I tehdy dokázala vést rozumnou odbornou debatu. Pak už to byla zase ta stará a nemohoucí paní Smolíková, co volala sestru "na mísu". Co všechno dokáže udělat s lidmi obyčejné stáří...

Přišel čas se s obyvatelkami pokoje č. 12, paní Ivanovou, paní Smolíkovou a paní Jituškou, se kterou jsme zažily spoustu srandy a věčně jsme mastily karty, rozloučit. Paní Jituška mi vřele stiskla ruku, usmála se a postěžovala si - co ona tady bude dělat, když tu není nikdo tak ukecaný a kdo s ní bude hrát žolíka? Byla s námi nejkratší dobu a pořád se smála. Paní Ivanová, se kterou jsme tam byly od začátku, mi podala do ruky skoro leklou rybu, která možná mrskla ocáskem, aby se neřeklo. A paní Smolíková?
Paní Smolíková mi vyrazila dech. Její stisk byl opravdu pevný a hrdý, jako chlap. Na rozloučenou mě objala se slovy:
"Buď taková, jaká jsi. Neměň se a jdi si za svým. Víš jaké to je, když je někdo odkázaný na jiné. Přeji hodně štěstí a hlavně zdraví."
To jsem měla za všechny ty útrapy s podělaným záchodem, pokoji smradlavém po moči nebo po dezinfekci, za ochotu se ohnut hluboko pod postel pro nemohoucí ženskou a za své slušné a hezké (i když ne posluhovačské) chování k nemohoucím lidem. Tak vidíte, není vše takové, jak se na první pohled zdá.

A taky jak mě píchala doktorka...

2017-10-30T15:05:00.001+02:00

Pacoši na pětilůžkovém pokoji sa oproti nám s paní Ivanovou střídali rychle. Největší humbuk na pokoji č. 12 byl ve složení paní Ivanová, Hanka a "ufňukaná" Andrejka. Andrejka opravdu nesnesitelně fňukala. Sestřičky na našem oddělení vůbec neuměly brát krev. Kdybych měla třetí ruku, tak si tu kanylu zavedu sama. Bohužel levačka byla indisponovaná osmi píchancemi, jednou modřinou a pravačkou bych si vypíchla tak oko nosní dírkou. Absolutně jsem nechňápala, proč sakra tím škrtidlem vůbec neškrtili. Jen jím omotaly paži a stáhly způsobem "bratři-držme-sa". Pak se divily, že "nemám" žíly? Ale mám! A jaké! Jen si prostě sestřičky chtěly mermomocí píchat jen do toho samého místa ve vnitřním ohybu lokte. Jak ukázkové. Být to nasrátý kocúr, tak si veterinář ani neškrtne. A to jsem sa kvůli svému samomasochismu necukala.

Na třetí pokus už to sestřičku přestalo bavit:
"Vždyť vy nemáte žíly! Kam jste je dala?"
"Nevím. Ale ještě vám můžu půjčit nohu, chcete?"
"Ne, já vám to škrtidlo na chvíli nechám utažené a za chvíli příjdu znovu."

Opravdu, po pěti minutách už byly žíly tak naběhlé, že by to dokázala napíchnout i ufňukaná Andrejka. Ta mimochodem údajně měla panickú hrůzu z jehel. Já si myslím, že těch panických hrůz měla slušný mix.
Když jí chtěly jen odebrat krev, vystřídaly se u ní tři sestřičky a každá si píchla nejméně dvakrát. Andrejka tak vymrčovala, tak sebou mlela, že byla zralá na ranu. Jakú s ní měly sestřičky trpělivost! Nakonec zavolaly staniční sestru, a ta se do ní nekompromisně pustila. Andrejka už se radovala, jak je odradila, ale nadarmo. Sestra s ní byla během dvou minut hotová a Andrejka si ani nevšimla, "že už to je". Podotýkám, že staniční sestra a sestřička s krásným přijímením Zidi (to ňa na ní hrozně chytlo), byly jediné, které uměly pacienta řádně zakanylovat a od kterých to vůbec nebolelo. Kdyby ostatní sestřičky odebíraly krev a kanylovaly některé psíky, které jsem měla tu čest ošetřovat já, tak by byly pokúsané a dožrané.
Na chvíli byl klid, než přišla jiná sestřička s lékovkami. To byla ta s tím krásným příjmením Zidi.

Andrejka se s vytřeštěnýma baterkama vzpřímila na lůžku: "A to je zase kdo?"
"To nic. To je jen ta hodná paní s lenitlkama..." zamumlala jsem a otočila se zadkem napřed. To pobavilo ostatní spolunocležnice našeho "lázeňského pobytu" a bylo po spaní.

"Sestřičko, co to máte za odznáček na kapse? To máte za zásluhy?" zajímala se zvědavá Hanča.
"No... Já už jsem tu třicetosm let. To jsem tak stará. Za chvíli jdu do důchodu."
"Jé, vždyť na vás to vůbec není vidět!" Což byla pravda. I já jsem si všimla, jak je na svůj věk a práci hrozně hezká.
"Pravda. Tak stará ne, ale tak blbá." Její úsměv však všechno vyvracel.

První tři dny s Andrejkou byly nesnesitelné. Neustále sebú házela na posteli. Postele už tak rozšúpané a ukřičené, že jen pomyšlení na přetočení na druhý bok skřípalo. Každú půlminutu vzdychala jako pár okamžiků před smrtí rodinného křečka, každých deset minut vstávala a třískala dveřma u záchodu, dvířkama u nočího stolku a dupala, že by se ježek musel stydět. Všechny tři už nás to hrozně žralo. Já jsem kvůli bolestem tři dny nespala, paní Ivanová měla velmi plitké spaní a Hanka se kvůli svému osmnáctiměsíčnímu klučíkovi Ladikovi budila každým závanem větru - jak byla navyklá.

Andrejka fňukala, já na ní "pšššt!". To probudilo paní Ivanovou. Pak byl klid.
Když už paní Ivanová zabrala, začala hrozně chrápat. To vzbudilo i Hanku, ta začala na paní Ivanovou mlaskat a to zase probudilo mě. Pak jsme tak nějak všechny usly na pár minut. Načež jsem (asi kvůli horečce a nepřestávající bolesti hlavy) začala mluvit ze spaní. To probudilo Andrejku, ta začala fňukat. Paní Ivanová začala chrápat, Hanka na ní mlaskala... A tak to šlo pořád dokola.
Ve dne Andrejka stále spala. Jakmile za ní přišla kamarádka, oživla a jako by jí nic nebylo. Na tatínka byla hodná, ale na svoji maminku reagovala stejně hystericky, jako její maminka na rozmluvu s lékařkou. Maminka Andrejce denně pakovala z domů vápník po kilech (jako by jí lékařka neříkala, že bere pět druhů léků a z toho jeden vápník a druhý hořčík), kila vitamínů v podobě džusů a ovoce a další tuny zbytečností.

Andrejka totiž skoro vůbec nejedla, na to brala léky a po těch se jí udělalo nevolno a zvracela. Pozvracela celý záchod a celú cestičku ke svoji posteli. I zdi kolem to odnesly. Jak se pozvracela, přestala jíst léky, pak se jí zase přitížilo a zas to šlo dokola. Navíc jí poprvé v životě začala téct z nosu malinovka a ona na to hystericky reagovala ještě hůř, než dospívající dívka na litry krve při své první menstruaci. Tak to probíhalo tři noci. To už jsem to opravdu nevydržela a vystartovala po Andrejce:
"Ještě jednou tu zakňučíš, tak tě vyhážu z okna! Nejsi tu sama! Rozumělas?!"

Těžko říct, jestli po mém výstupu nebo po úlevě vlivem léků, se Andrejka úplně změnila. Byla hrozně hodná, nekňourala, spala klidně celý den a dokonce začala jíst. Po tom, co začala jíst, se jí udělalo po lécích lépe, přestala zvracet a přestalo jí téct z nosu. Dokonce s ní byla i sranda.
Jenže to asi ošetřovatelce setrvačností ruply nervy, vtrhla do pokoje, seřvala Andreu na dvě doby, my vypleštěné jak sysli z jara. Vzpamatovala se Hanka, která sprdla ošetřovatelku.
"Prosímvás, neřvěte tady! Mě bolí hlava."

Navíc se ošetřovatelka (asi chtěla zabavit ruce) snažila odnést tu dobrú klobásku, co zbyla po Andrejce. To už jsem k ní natahovala ruce, aby mi jí snad neodnesla úplně.
"Tak si to vemte, ježíšmarjá!" Narvala mi taléřek s klobáskou do hladových a kanylami zubožených rukou, buchla dveřmi a odešla. Musela jsem vypadat, jak opuštěné dítě v koncentráku, s tou klobáskou. Kdyby na ní vlítla, když dělala binčus. Ale ona na ní vlítla, když už se chovala jako vzorný pacient. Andrejku jsem první tři dny nesnášela, ale potom jsme byly všechny v pohodě a veselé. Nakonec jsme to přičetly bolestem hlavy a zápalu plic, který ji pak diagnostikovali. Zajímavé, vůbec nekašlala a dušná také nebyla.

Jinak si nemůžu stěžovat. Měli jsme neustálý sesterský dozor (já a paní Ivanová jsme byly první dva týdny zapsané jako JIP), telefonky k dispozici, toaleta i sprcha na pokoji... Jóó ta sprcha. Byly jsme sice čtyři, ale vždycky tam bylo dost volno na to, aby se tam každá rochnila (za šedesát korun denně) hodinu. V koupelně sa to hrozně rozléhalo, až byla Hanka chvíli potichu, měly jsme obavy. Dost to tam klúzalo. Musely jsme si vypomáhat starými špinavými košulemi, které jsme hodily před sprchu a na ně pak stúply. Ale Hančí sa nic nestalo, ohlušující "prásk-hňáp" a následné "do prdele!" nasvědčovalo o dobrém stavu uživatelky sprchy. Vlezla tam jedna, a už jich je plná kúpelka!
"Paní, vy nám budete stavět novú koupelku?" dělala jsem si s Hančí srandu.
"Ne, proč?"
"No jen, že už búráte jádro..."

A znovu jsem sa pustila, ač jsem to měla od lékařů zakázané, do luštění křížovek. Ovšem, něco na jejich zákazu pro blaho mých blan zasažených zánětem bylo.
"Jak se řekne jas na S na čtyři?"
Chvíli ticho, pak se z kúpelky ozvalo: "Ssss... Svit, ne?"
Doplnila jsem poslední písmenka a pro bolest z hlavy jsem nemohla pokračovat. Co jiného mi zbývalo, abych se nudou neužrala k smrti, než soukromě přednášet třem posluchačkám o ekologii, přírodních katastrofách, jak se léčí zvířátka a tak dále.

"Kolik má vlastně kráva zubů?" zajímalo Hanku.
Vážení, já byla tak zpitomělá z nemocnice (Nebo z meningitidy? Nechci si to přiznat.), že jsem si nemohla vzpomenout a tato otázka ňa šišku zaneprázdnila ještě na druhý den. Já, co jsem si vzpomněla na různé jedy různých rostlin, ač jsem si botaniku řádně nenastudovala a zkoušku z botaniky stále nemám... Já, co jsem si vzpomněla na takové špeky z anatomie, že by docent Páral zíral, jsem si nemohla za boha vzpomenout, kolik má sakra kráva těch zubů! Vyjmenovala jsem zubní vzorce prasete, koně, psa... Ale kráva? Pak jsem si vzpomněla! Víte, kolik má kráva zubů?
..........................................................................................

Další den, nevím, kdy to už bylo, si přišla sestřička píchnout do Hanky. Nešlo jí to (ostatně jako vždy), a tak zavolala sestřičku s tím krásným příjmením Zidi. Mezitím Hanča trochu usla. A když jí sestřička probouzela jemným pohlazením po ruce, zvedla se, přeskočilo jí cosi v hlavě a spustila:
"Sestřičko? To jste vy, co už tu jste třicetosm let?"
"Ano, to jsem zase já..."
Naštěstí jí to neurazilo a všechny jsme se smály, jak tu začínáme degenerovat místo léčení. Od té doby nikdo neřekl sestře Zidi jinak, než "ta, co tu je těch třicetosm let". Ještě jsme měli jednu popřezdívkovanou sestřičku. Chobotnica! To byla ta, co když šla po chodbě, tak šťudlala nazúvákama přesně tak, jako když chcete odlúpnuť přísavku. Dokonce jsme ji vyzvali, ve jménu vědecké pravdy, ať ukáže podrážky. Žádné přísavky tam neměla!

Pořád tu píšu, jak naše sestřičky vůbec neuměly přepichovat kanyly. Jedna mi dokonce odebírala krev pro laboratorní vyšetření z modřiny! A zrovna Chobotnica. Tři milimetry od předchozího vpichu. Moncl jak padesátikoruna a ona neměla nic lepšího na práci, než mi do něj píchnout a chvilku se v něm šťúrat (to když hledala žílu, zase). Avšak všechno vyvažovala spousta dalších věcí, které je nutno s ulehčením srdce pochválit.

S paní Ivanovou jsme dostávaly zároveň kapačky. Čtyřikrát denně. Možná pětkrát, to si opravdu nepamatuju. První v pět hodin ráno (někdy o půl paté) a poslední v deset večer. A dost často se stávalo, že jsem se při podávání kapačky vůbec neprobudila. Jen jsem ze spaní nastavila ruku s kanylou a chrápala dál. Sestřičky byly tak šikovné, že kapačky napojovaly velice tiše, téměř po tmě (aby zbytečně nebudily) a rychle! Byly hrozně milé a udělaly skoro všechno, co jsme si vymrčely. I když, my jsme si jako pokoj č. 12 moc nevymrčovaly.

Jejich přítomnost mi zvedala prudce náladu. A tak není divu (také díky mému degenerativnímu stavu), že se občas do nemocničního telefonku u postele ozvalo něco jako:
"Haló, tady kuřátka..."
"Haló? Co potřebujete, kuřátka?"
"Kuřátka sa chtějí dívat na televizu a nemáme rozdvojkú..."
"Tak si kuřátka hezky lehněte a spinkejte. Mám takový pocit, že vy se stejně nemůžete dívat na televizi."
"Však já se dívat nebudú, slibujú. Jenom poslúchat!" Jak jsem kecala!

Sestřičky neměly náhradní rozdvojku za tu, co nám prskala, a tak nikdo na pokoj s náhradou nepřišel. Ale zase tak zdegenerované jsme s Hankou nebyly. Pošóply jsme stoleček s telkou doprostřed, káblík od satelitu jsme napíchly do jednoho rohu a káblík od televize jsme napojily do druhého rohu. Tak tak, napnuté to bylo jak šráky za korunu. Vypadalo to jak televize s tykadlama, které kreslí malé děti, ale fungovalo! To už s námi bydlela jako pátá paní Smolíková, ležák. Po týdnu ze sestřiček vylezlo, že její neteř je sestřičkou na JIPce a že i paní Smolíková byla sestřičkou na ARO. Proto, když odjeli na dovolenou, vrzli ji k nám na infekční na pohlídání. A protože byla ležák, byla odkázána na mísu, když měla potřebu. Navíc ji údajně nefungoval telefon, proto jsme musely volat my. Většinou paní Ivanová.
Naposled nás sestřička přišla "nakapat". Ale pumpa jí nějak neposlúchala, tak to dělalo randál na celé oddělení. Pumpy totiž po skončení pumpování do žil začaly hróóózně pískat. Mezitím dorazila ošetřovatelka s mísou pro paní Smolíkovou:
"Co tu pipeš, pipko?" smála se na ni.
"Ále, se to zase nějak zasekáva" (Třesk, plesk, a zase nic...) I přes to hrozné pípání, se mi chtělo smát.
"Tak dobrou noc, děvčata."
"Dobrou noc, strýčku Fido..." hodila jsem hřbetem na okraj postele a usla.

A jak mě píchala doktorka?
Poslední týden pobytu, taky už nevím, kdy to přesně bylo, se u nás nějakým záhadným způsobem vyrojily hned tři sestřičky naráz a ošetřovatelka. Holky chuděry nestíhaly, měly příjmy a povlékaly postele před velkou vizitou. Na vizitu přišla jen naše mladinká hodná paní doktorka a primář se zase někde zdejchnul. Ovšem svou povinnost dělat společnost pacientům nikdy nepodceňoval a vždycky se šel na nás podívat a pokecat. Co vám mám povídat? Byla to první osoba, která mě přijímala na oddělení a jak se na mě culil! Od tej doby jsem byla jak poblázněná. A víte co? Vždycky se na mě díval jak poprvé - jako když se tatínek dívá na své miminko, nebo jako když se dívají lidé na blázna. Vyberte si. A pokaždé mě poklepal na koleni, nebo zatahal za palec u nohy. Jednou se na vizitě hrozně divil, proč se v mém zdravotním "postižení" pořád směju:
"To není možné. Zase vysmátá! Co jsme jí to píchly do žíly? Chtělo by to určitě nějaké vyšetření..." kroutíce přitom hlavou.

Doktoři na nás byli úplně všichni velice hodní. Na ty nemohl říct nikdo křivého slova. A tak, když se k našemu roji sestřiček přidala na vizitu naše mladinká hodná doktorka a viděla, že sestřičky mají moc práce... A já zrovna čekala na přepíchnutí kanyly... Se s rozzářenýma očima chopila příležitosti:
"Jééé, vy čekáte na kanylu, že? Můžu si píchnout?"

Tož byla to doktorka ne? Tož proč ne? Ale já jsem věděla, že ňa nešálí zrak a sestřička se na nás dívá s pobaveným úsměvem! Víte, že většina doktorů neumí odebírat krev a zavádět kanylu? Já už taky. Jednak to potvrdila sestřička, "co už tu je třicetosm let" a jednak to potvrdila sama doktorka.
Ale abych to všechno tak nehrotila, vůbec to nebolelo, jen se špatně trefila. A když jsem viděla její nadšení, ruky stejně dopichané z předchozích pokusů sestřiček a její smutný obličejík, že se jí to zase nepovedlo, nešlo se na ní zlobit. Jak říkám, doktoři tu byli hrozně hodní a milí a vyšetření vůbec neodflinkávali.

Poprvé houkačkou

2017-10-30T14:51:00.001+02:00

Dulcia non novit, qui non gustavit amara...

Poprvé v životě jsem jela sanitkou. To když ňa odváželi s rozbitú hlavú soukromým vozem, neplatí.
Ale teď jo. Sice bez fanfáry, zato s modrým blikátkem a na lehátečku jak princeznička. Bohužel sa mi chtělo hrozně čůrat, tak jsem si to teda moc neužila. Do Opavy na infekční oddělení nám to trvalo asi hoďku. Šofér je elitní a mohl by machrovat aj na rellye. Nevím, jestli za bílými vlasy sa skrývá ta zručnost, nebo jestli aj ostatní saniťáci sú tak bravurní. Možná obojí. V každém případě, abych si necvrnkla do kraťasů, měla jsem plnú hubu kecú a sestřička měla občas co dělat, aby odpověděla a zároveň si přečetla anamnézu a vyplnila jakési lejstra. Po tom, co mi odebrali liquor z páteře, mi cvrnkli do žil nějaký oblbovák. Na celú záležitost si sice pamatuju, ale dny mi splývaly. Takže i tohle okecáváníčko, které stejně píšu jen kvůli některým hlodům - které bez kontextu neznamenají nic, a přece by vás jako čtenáře mohly pobavit (a o to tu jde), budu psát tak nějak na přeskáčku. A někdy hodně složitě. Su nemocný člověk, že.

Teď už se nedivím, že jsem si nepamatovala vypakování mého pojízdného gauče ze sanity, výcuc výtahem a prosvištění na pokoj. Pamatuju si jen vlídnú tvář a hezké oči pana primáře, který se sice nepředstavil (nebo jsem to asi jen nepostřehla), ale se slovy "Tak vás tu vítám na našem oddělení", se na ňa usmíval. Ten jeho úsměv mi navzdory výpadku podoby chodby a pokoje, na který mě vezli, utkvěl v makovici. Usmíval se na mě tak, jako se novopečený tatínek usmíval na svého rozkošňoučkého potomka nebo jak se lidé usmívají na blázny. Díky tomu jsem se na pana primáře pokaždé těšila a culila se při jeho vizitách jak rozčampnutá fazola. On mě zase na oplátku zatahal za palec u nohy nebo poklepal po líném koleni. Bylo to to první, co mohl návštěvník našeho pokoje číslo 12 uvidět při příchodu, bo jsem měla nohy opřené o opěradlo při ostře zvednutém lehátku. A celá moje postel, první v pořadí, při cestě dovnitř trošku vyčnívala za roh.

Trochu mě tento ústav překvapil. Byl docela stařičký (asi jako celá nemocnice), nicméně se dobré duše snažily jej krapet oživit. Druhý den (stále ještě v bolestech) mi sestřička podala ze země omylem zdrcnuté léky:

"Tak si to teda polkněte." Podotýkám, že jsme na INFEKČNÍM oddělení. Po pravdě, představovala jsem si postele v jednoduchém pokojíku, personál přecházející přes hygienickú smyčku a návštěvy enem na očum přes sklo. Možná jsem se moc dívala na televizi (i když jsem jí poslední měsíc neviděla), ale ta poslední záležitost s návštěvami je pravdivá. K nevstávajícím pacientům mohla jedna osoba podle hygienických předpisů jen v bílém plášti (obnošeném a opoceném jinými návštěvami). Ostatní se s pacošema bavili přes sklo. Ale pokoj to nebyl zas tak špatný - sprcha a WC na pokoji, snídaně až skoro pod čumák, každý den nová košula, kdykoli pokecané nebo propocené lůžko nově převlíknuté, sestra na telefonu, doktoři hotová zlatíčka a "jen" pět pacientů spoluzevlíků. K tomu čtyřikrát denně kapačky. Toť vše za pouhých šedesát korun na den. Tož nekupto, Bohúšu!

První dva týdny byly sestřičky (a obzvláště ošetřovatelka) hrozně nepříjemné. Ale to byla asi jen špatná fáze měsíce, bo pak už jsem si nemohla až na nehoráznú nudu na nic stěžovat. Teda na nic, co by souviselo s personálem. Ono pět lidí na pokoji je pět lidí a ne každý vám může sednúť. Nehledě na to, že jsem měla první tři dny nehorázné bolesti a navíc jsem sa asi deset dní každou noc budila z různých důvodů po dvou hodinách. Což není pro léčbu aseptické meningitidy nic echtovního. Když pominu i to, že melatonin (spánkový hormon) se tvoří v největší koncentraci po cca pěti hodinách spánku (?). Ano, tak zněla moje diagnóza, která se i po propuštění těší přídomkem "bez zjištěných etiologických agens". Právě s nepředstavitelnými tepavými bolestmi ňa přivezla maminka na šumperskou pohotovost, páč v našem městě ji "chytře" zrušili.
Zatímco mladá doktorka na pohotovosti (která tam mimochodem neměla co dělat, ale stejně zaskočila za svou kolegyni) byla vyděšená k smrti, stará rašple (co se třičtvrtě hodiny někde flákala a nebyla tam, kde být z hlediska šichty měla být) její smělý dotaz "jestli mě mají dát na kapačky" odbyla slovy:
"Jako já nemám čas, abych nad ňou stála."

Ve špitále jsem trčela tři týdny, a tak můžu říct, že s paní Ivanovou jsme byli "nejzralejšími" pacoši na pokoji. Když jsem v neděli v jedenáct v noci přifičela po lubmálce na lehátku, byly na pokoji už tři (d)obyvatelky - Andrejka, paní Ivanová a paní Ondřejková. Andrejka neležela s ničím vážným, tak měla jako jediná zelený proužek. My infekční nebo těžce "postižené" jsme sa válely s červeným. Nejhůř na tom byla asi paní Ondřejková - už půl roku nechodila, ale v nemocnici se přestala třepat na chodítku (jak to sama říkala). Paní Ivanová měla zánětlivé abscesy na játrech (z bakterií zjištěný enem Streptococcus intermedius) a se sekundárním jednostranným zapalem plic (Clebsiella). Citlivost na antibiotika byla překvapivě vysoká, ale pak se snížila. Za celý pobyt vystřídala asi troje antibiotika, když ta poslední podle slov primáře byla superdrahá. Navíc ji zjistili sníženou funkci thyroidey. Vždyť říkám, že v Opavě vyšetření dělaljí abnormálně poctivě.

Zalíbila se mi "pistole" ošetřovatelky (tak jí nazvala ufňukaná Andrea). Ve skutečnosti to byl bezdotykový (infra) teploměr. I když střílela slepýma, občas vyhrožovala, že příště příjde s ostrýma.
Největší sranda byla s Hankou. Mastily jsme karty, hodiny kecaly a já ji chodila (přehnaně) na návštěvu jako tetička Mařka z Prahé.

"Tak co, Haničkóó, jak se máš? A vařej ti dobřé? Vždyť jsi vošklivě bledá... A zhubla si, véď? Já jsem ti přivezla ovocéééé, jó. Taky džús, jó. A hléď, tady to kalcium, jó. Ať máš vitamíny a koukej se uzdravit! Nechcéééš něcóóó?"
Hanička sa začala dusit a těžko říct, jestli z mého tragikomického výrazu tetičke Mařké nebo že ji nějaký ten vitamin zaskočil v krku. Svedla jsem to na psychicky chorého utečence od vedle z ústavu:
"Héééj, ty debyléé!!!" ječela jsem na celý pokoj s bušením do imaginárního utečenca. To i jindy velmi tichá paní Ivanová sa začla smát na celé kolo. Zrovna šel totiž okolo nějaký návštěvník a snad si i myslel, že si spletl oddělení. No prostě pacoši jak maj být, že? Hlava ňa přestala bolet až po třech dnech. Něco mi píchli do žíly a od tej doby su "nejzdravější" pacient na patře. Během mého lázeňského pobytu na infekčním sa mi patřičně zkratil zobak... A doma sú z teho na nervy (proto ten kontrast mluvy některých pražských občanů, který je těm občanům s kratkymi zobaky směšny). Tož si musím zas trocha odvykat.

::
Všechna jména sú pozměněná. A prosím, omluvte chorého člověka, který sa léčil kvůli onemocnění části hlavy, za "tetičku Mařku z Prahé".

Sraz Vlkodavů číslo čtyry

2017-09-23T18:18:00.001+03:00

Tak bláznů na sraz každým rokem přibývá, bylo tedy nutné zajistit nocleh pro všechny. A tak jsme vybrali jeden velký brloh ve Zdobnici. A protože ne a ne porát dohodnout termín, tak sa sraz tentokrát konal v září. No a co? To je špatně? Na sraz není nikdy pozdě.

Než sa to všechno ustájilo a zaparkovalo, proběhla fofr seznamka.

A taky sa to muselo řádně prošmejdit.

Hned na první dobrou nás zaujala vinárna. Víno tam nebylo, a tak jsme narazili sud a uskladnili 60 lahváčů. A protože sa loni Bernard osvědčil, pil sa zas.

Ještě nachystat žraso, a mejdan može začít ...

Klucí, rozpalte to!!!!

Pívo teklo proudem...

A v řádné povznesené náladě byl ten pravý čas na hru Doble...

A fotblálek...

A že byl bazén zelený jak nablitá sedma, Martyd rozpálil saunúúúúú!!!!

Letos sa zúčastnili:

Dodo99 a Otys69, Dodo je zasloužilá Vlčica a nevynechala ještě žádný sraz.
Martyd
Kittanya - taktéž ještě nevynechala žádný sraz
Ivan Horna
Renča a Malarie
Milldas a Romča
Coudy227 a Hanča
Death99
Bozakraken
Drezbok
Radekovec
a jen tak na skok Flafy

A ještě otázka za tři Vlkodavy:

Poznáš Vlkodava? :-D

Nastavení síťového adaptéru - verze pro holky

2017-08-11T01:16:00.000+03:00

Nastavení síťového adaptéru

Překlad nadpisu článku pro holky:

když si přepojíte internetový kabel z jednoho noťasu na druhý a ono to nende.

Aby to šlo, chlapi vám řeknou, že si musíte "nastavit síťový adaptér". A to sa dělá následovně. Podle tohoto návodu to zvládne snad i naprostý počítačový imbecil.

Vlevo dole (většinou) máte tlačítko START. To kliknutím levým tlačítkem myši otevřete. Vpravo někde uprostřed kliknete na Ovládací panely.
Komu popis není jasný, nechť sa podívá důle:

Otevře sa vám okno, tam si vybereme ikonku Centrum síťových připojení a sdílení.
Otevře sa nám nové okno a tam jsou v nabídce vlevo nahoře různé možnosti nastavení. My si vybereme Změnit nastavení adaptéru (nebo tak něco) viz obrázek níže.

Otevře sa nám okno (jak jinak). Nás bude zajímat Připojení k místní síti.

Klikneme na to pravým tlačítkem myši a z nabídky úplně dole vybereme Vlastnosti.
V nově vzniklém okénku si sjedeme posuvníkem vpravo na Protokol IP verze 4 (TCP/IPv4) - musí nám to zmodrat případně zešednout či jinak změnit barvu (=je aktivní). Tímto se nám zpřístupní tlačítko Vlastnosti.

Na to klikneme levým tlačítkem myši a vyběhne nám okénko s nastavením.
V tomto okénku se nachází aktuální nastavení síťového adaptéru. Když chceme kabel odpojit z jednoho počítače na druhý a ono to nende, tímhle způsobem vlezeme do nastavení síťového adaptéru z počítače, na kterém to ide, opíšeme si všechny údaje (i s těma tečkama).
Tedy opíšeme si čísla (i s tečkama) od IP adresy, Masky podsítě, Výchozí brány, Upřednostňovaného serveru DNS a Alternativního serveru DNS.

Potom stejným způsobem vlezeme do nastavení síťového adaptéru na počítači, kde to nende a to co jsme si opsali tam vepíšeme.
A bude to vypadat nějak podobně takto (pochopitelně tam nebudou rozmazané číslice):

Až přepíšete údaje o nastavení z počítače kde to jde na počítač kde to nejde, nezapomeňte nastavení uložit tlačítkem OK.

A ono už to pude! ☻

Údaje o nastavení připojení vám sdělí samo sebou i poskytovatel sítě (= ten, kdo vystavuje fakturu za připojení k internetu). Toto je návod pro nastavení pro operační systém Windows 7. Věřím, ale, že i v ostatních systémech Windows to bude obdobné.

Hot spots, zdlouhavě hojící se rány

2017-07-05T12:31:00.003+03:00

HOT SPOTS

Protože je čas horka, zapařených těl a doba vody, šplouchání a koupání, je ten správný čas si něco říct o tzv. "hot spotech".

Hot spots jsou charakterizovány jako svědivá, zarudlá, horká místa na kůži, která často po zanedbání léčby mokvají. Rány jsou často lokalizovány v záhybech těla a na místech tření. Typicky je můžeme vidět u šarpejů a psů s povislou kůží, mezi prsty, ve slabinách, mezi jednotlivými záhyby kůže, u krátkolebých plemen v obličejových vrásech apod. Také se mohou objevit na dlouho zatěžovaných místech od tření (např. u dlouhodobě příliš utaženého obojku, kšír, ...). a objevují se nejčastěji právě v teplém letním období.

Charakteristika

Jsou to rány většinou kruhového či oválného tvaru s typickými projevy místní infekce. Rány jsou zarudlé, horké a velmi často v důsledku přidružených smíšených infekcí mokvají. Rány velmi svědí až pálí a v důsledku toho je zvíře neklidné. Neustále má tendenci si rány olizovat a drbat se, čímž infekci dalším mechanickým drážděním i dalším zanášením infekčních agens z tlamy biologicky dráždí a reinfikují. Zvířata jsou velmi podrážděná, nervózní někdy až agresivní, jsou neklidná a stává se, že špatně spí nebo vůbec.

Příčiny vzniku

Vznikají většinou tak, že v místě záhybu se kůže odírá, vlivem mokra a tepla (třeba po koupání nebo plavení) se místo zapaří a bakterie, plísně a kvasinky mají ideální prostředí pro své množení. Kůži může dráždit cokoli, zapíchnutý trn, kousnutí blechy, ... Začíná to pozvolna, při zanedbání léčby s velmi rychle šíří po těle.

Průběh

Nejdříve se pod srstí na kůži objevují kruhová zarudlá místa. Můžou z prvního dojmu vypadat jako plíseň nebo kvasinková infekce. Tato místa svědí, zvíře se drbe, kouše se na těchto místech. Srst začne z tohoto místa vypadávat až se skvrna úplně odhalí. Někdy vypadané chlupy, které v ráně zůstanou, mechanicky dráždí už tak oslabenou pokožku a celý stav zhoršují. Hot spots mají tendenci se rozšiřovat.

Čím víc je kůže narušená, tím ryhleji a více se hot spoty rozšířují.
Neošetřené rány jsou vstupní branou pro veškeré infekční agens z prostředí a je typické, že rána je napadená smíšenou infekcí, tedy jak bakteriemi, tak houbami, kvasinkami, viry. Proto se ve svém důsledku komplikovaně a zdlouhavě hojí. Často se infekce prožere až na škáru a při ponechání napospas hrozí i napadení svalové hmoty, nervů, infekce se krví šíří do celého organismu a nastává sepse organismu. Následně má onemocnění velmi akutní průběh.

Léčba

Hot spoty jsou zpočátku sušší, zarudlé a teplé, později je kožní tkáň napadána hlouběji a začíná mokvat. V době hojení začnou hot spoty vysychat. Tyto dlouhotrvající a hluboce zanícené rány se hojí výlučně jako sanatio subcrustosa, tedy hojení pod strupem. Léčba je odvislá dle toho, v jakém stádiu onemocnění zachytíme.

Ranné stádium, místo je zarudlé, celistvé a není rozšířená infekce

Pokud onemocnění zachytíme ve stádiu, kdy je místo zapařené, mokré, horké a zarudlé, přičemž kůže ještě celistvá a ne příliš narušeá, je léčba poměrně jednoduchá. Stačí postižená místa:

1) vyholení postiženého místa a jeho bližšího okolí
Je lepší postižená místa vyholit předem, protože chlupy v drtivé většině stejně vypadají. Odstraníme srst, aby nemohla mechanicky dráždit svědivé místo. Místo tím zpřístupníme pro lepší ošetření a abychom lépe viděli, jak se onemocnění vyvíjí. Ve vyholeném místě se pak méně drží vlhkost.

2) Vysušení buničnou vatou
Postižené místo vytřeme do sucha, aby se v něm nedržela další vlhkost a nahromaděné nečistoty.

3) Dezinfekce povrchu přípravky na bázi jodu (jodisol, betadine roztok, ...)
Povrch postižené kůže vydezinfikujeme, snížíme tím možné riziko následné infekce, protože v těchto místech má pokožka sníženou obranyschopnost. Místo necháváme volně odkryté, ničím nepřikrýváme a vyvarujeme se styku postiženého místa s vodou.

4) Podpora organismu
Není od věci podporovat organismus psa vitaminy a minerály, které podporují imunitu psa a vyživují kůži a srst. Vhodný je třeba dodávat lososový olej do krmiva, zvýšit přísun vitaminu A, sk. B, E, betaglucanů, ω-3 a ω-6 mastných kyselin.

5) Odstranění prvotní příčiny
Pokud jsou je prvotní příčinou bleší kousnutí - pak odblešit. Pokud se začalo zvíře kousat kvůli zabodnutému střepu - střep odstranit. Pokud je příčina nedostatečně osušená kůže po koupání nebo plavení - osušit.

Pokročilé stádium, stádium zanícení a mokvání

Pokud se nám nepodaří udržet rány suché a čisté, začínají působit infekce, rána se rozpadá, je mokrá.

Postupujeme stejně jako při ranném stádiu.

Pokud jsme ale postižené místo nevyholili, půjde to teď jen stěží. Strojkem nebo žiletkou můžeme ještě více rozrušit ránu, proto vyholíme jen okolí rány, které ještě nemokvá a samotnou ránu jen šetrně vystříháme vydezinfikovanými nůžkami.

Důležité je si uvědomit, že mokré a mokvající rány NIKDY nepotíráme žádnou mastí. Mast by v tuto chvíli ránu úplně zadusila a zpomalila hojící procesy. Lze použít tedy tekuté dezinfekční prostředky a rychle se vstřebávající gely.

V tuto chvíli může veterinární lékař znecitlivět okolí rány lokálním anestetikem (např. Mesocain), který zabrání dalšímu dráždění rány samotným zvířetem. Což je žádoucí, protože čím méně ránu v tuto chvíli dráždíme, tím rychleji a lépe se bude hojit.

Často v tuto chvíli začínají veterináři předepisovat různé koupele se speciálními šampony a širokospektrální antibiotika. Což není, ale úplně správně. Místa potíráme roztokem koloidního stříbra.

Proč? To si povíme dále.

Velmi pokročilé stádium, rychlé šíření onemocnění po celém těle až sepse organismu

Léčba pak typicky trvá několik měsíců, třeba i půl roku a stále není vidět nějaká lepší odezva. Onemocnění pak dochází do poměrně těžkého stádia, kdy se hot spoty rychle rozšiřují dále po těle i mimo záhyby na volně dostupná místa, srst hromadně vypadává, zvíře (i majitelé) jsou zoufalí a někdy to dojde i do takového stavu, kdy uvažují o utracení.

První chybou je koupání v jakémkoli v šamponu i bez šamponu. Šampony, byť s MSD a dalšími vymoženostmi, nemohou fungovat neboť právě zamokření rány je jednou z původních příčin. Co se týká užití antibiotik, to je otázka do pranice.

Cílená antibiotika nelze použít, neboť hot spoty jsou většinou zasaženy smíšenou infekcí a také málokterý veterinář udělá stěry z rány a určí původce infekce. Proto veterináři sahají po širokospektrálních antibioticích.

Ano, jistá podpora to je, a není to úplně v tuto chvíli špatně. Ale musíme posoudit, jestli zdravotní stav a kondice zvířete není v tak špatném stavu, že by ho mohla léčba širokospektrálními antibiotiky natolik oslabit, až by proces hojení zpomalila nebo úplně zastavila.

Když tomu zdravotní stav a kondice zvířete dovolí, je nejlepší kombinovat léčbu širokospektálními antibiotiky s roztokem koloidního stříbra.

Koloidní stříbro působí jak proti mykózám, bakteriím, kvasinkám, tak proti virům. Nedráždí ránu, naopak ji zklidňuje. Doporučuji postižená místa ošetřovat roztokem koloidního stříbra alespoň 3x denně. Pokud to zvíře snese a máme dost času, klidně častěji.

Pokud se zvíře bojí rozprašovače, a čemu sa divit, že, lze koloidním stříbrem nasáknout vatový tampon či buničnou vatu a postižená místa potírat. Důležité je nechat ránu po ošetření oschnout. Přebytečný roztok opatrně setřeme. Zvíře udržujeme na suchu a v čistém prostředí, abychom rány nereinfikovali.

Mám zkušenost s tím, že do třech dnů po takovémto ošetření se začne zvířeti ulevovat. Dokonce se mi stalo, že postižený pacient (šestiletý pes plemene zlatého retrievera) si chodil sám pro ošetření ač se postřiku bál. Prostě přišel, sedl si pod kuchyňskou linku, kde přípravek byl, čumákem do mě začal strkat a pak postupně nastavoval místa, která ho svěděla. Pak odešel do pelechu, lehl si a spal. ☻

Stadium sanatio subcrustosa

V případě, že zvládneme infekci a nastupují hojivé procesy, které nic nenarušuje (žádná mast, lízání, škrábání, ...), začnou se rány hojit. Tyto rány se po těžkých stádiích hojí výhradně pod strupem. Stále platí přísný zákaz koupání a styk postižených míst s vodou.

Strupy udržujeme suché a rozhodně je nestrháváme. Jakmile se hojící proces dokončí, odpadnou samy. Kdybychom strupy strhávali, dráždili bychom hojící se ránu a tím bychom její hojení jen oddalovali.

Jakmile jsou rány téměř vyhojeny a jsou suché, můžeme pro další podporu hojení použít kalciové masti a desinfekční masti. V tuto chvíli udržujeme rány stále čisté, nedráždíme je a nezavodňujeme je roztoky (pokud stále používáme roztok koloidního stříbra, ránu jen potíráme a dbáme, aby se nezavodňovala). Abychom zabránili strhávání strupů u nedoléčených ran, můžeme postižená místa schovat pod čistý suchý obvaz, v případě ran na trupu můžeme psovi obléct volný prodyšný oblek (třeba staré bavlněné tričko).

Samozřejmě udržovat v čistotě, neprat s pracími prostředky a avivážemi, abychom citlivou kůži psa jimi nedráždili.
Zvíře udržujeme stále v suchu a čistotě až do odloupnutí strupů a zarůstání ran novou srstí.

Prevence

Pokud máme zvíře náchylné k hot spotům (vrásy, povislá kůže), pak mu riziková místa po koupání či plavení dobře a včas vysušujeme. Je dobré koupání omezit na minimum. Rozhodně psy nekoupat každý týden nebo častěji. Pokud se nám pejsek poraní, rány vydezinfikujeme a udržujeme v čistotě.

Co se zbylým roztokem koloidního stříbra?

Koloidní stříbro je velmi účinný baktericidní, virocidní a fungicidní prostředek. Proto se výborně hodí pro dezinfekci bot. Vzhledem k tomu, že nepálí a nesvědí, tak i k ošetření plísní na kůži, na opary apod. Další jeho výbornou vlastností je neutralizace pachů krve. Zvířata mají tendenci si krvavé rány olizovat. Když to dělají čato, ránu spíše dráždí a reinfikují. Obzvláště kocouři po kastraci jsou se svým neustálým olizováním na ranu do palice. Problém by ale mohli mít pacienti, kteří se předtím léčili kortikoidy, kvůli případné "chemické závislosti" na nich. Pokud si zvíře olízne ránu ošetřenou koloidním stříbrem, tak to nevadí. Ve slabých koncentracích (do 10 ppm) sa dá i pít a působí v trávicím traktu.

Čau, vole!

2017-07-04T12:00:00.000+03:00

Klasický pozdrav od chlapa. Možná spíš od kluka. A u nás? My nemusíme mít chlapa, my máme Evu. Nejčastější a vlastně první větu od ní slyšíte: "Čau, vole." A je uplně jedno, jestli jste kolegyně, zákazník, oblastní vedoucí nebo prezident. Prostě, vole.

Už ani nevím, o čem se dohadovali. Evidentně se kolegyně bavila s oblastním vedoucím a moc s ním nesouhlasila:
"Ty vole, oblastní, to si děláte prdel?!"

Když stavěla (opět) akční zboží do regálu (většinou každou středu) a řádně si u teho ulevovala (slovně), zastal sa jí zákazník:

"Zkurvené Velikonoce, že se na to nevyserete?"
A co kolegyně na to? Klasika: "Viď, vole?"

Jednou jsem se prokecla, že ač mi vysloveně vadí, když člověk (většinou chlapi) říkají za každým slovem vole nebo pičo, na Evě to miluju. A hle, co slavný Facebook na to?

Svět sa zbláznil, zasmějte se!

2017-07-03T00:42:00.004+03:00

Aneb jak sa nezbláznit z práce...

Opustila jsem své útulné vody zverimexu a šla do krapet jiné sféry prodeje. Potravní řetezec, no mohla bych říct i otravní řetězec, bo někdy vám tu prácu ty lidi tak zhnusijou, že jste sami otravní.

Já si říkám furt, buď miloučká, hezoučká, hodňoučká, zůstaň profesionální, jsou to jen lidi, jen lidi... Dřív jsem to vydržela z 12ti hodinové směny aspoň těch osm hodin. Teď dělám oficiálně osmičky a vydrží mi to sotva hodinu. Mám tu pro vás pár perliček ze zaměstnání, zasmějte se.

Markuju zboží jedné paní. I když většinou takto reagují důchodkyně, dámy v letech odpusťte, tato měla něco kolem pětatřiceti, docela mladá a vypadala inteligentně. Odbyto. Další prosím. Po dvou nákupech si paní něco rozmyslela a tak přišla řešit reklamaci ceny zboží.

Zákaznica: "Vy tam máte cenovku 41,9 a tady mi ty třešně markujete za 99,9." Tak já sa jdu podívat, jestli nejsou náhodou s 30% slevou a mně to nikdo neřekl. Stejně sa mi to zdálo divné. Taková sleva na třešně? Protože na kase sedíme všechny a já odpovědná osoba, zvednu hrcnu a jdu to omrknout. Zákazníci prosím chvíli strpení, s paní to dořešíme hned.
No a hádejte co? Žlutá cenovka 41,9 (cena za kg) tam fakt byla a nad tím číslem zároveň fontem o velikosti asi 50 bylo napsáno Hruška volná. Hned vedle stejná cenovka, akorát v bílém provedení a s nápisem Třešně volné 9,90 cena za 100g.

Volám na tu zákaznicu: "Vy myslíte tu cenovku 41,9 jak je tam napsáno Hruška volná?"
"No, přesně tu. Já jsem tam viděla cenovku 41,9 a myslela jsem si že patří k třešním."
Bože, cenovka A4 formát!

A nebo, jedna důchodkyně si stěžuje, že jí zase markujeme za vyšší cenu. Měla sýr Apetito. A ptala se pokladní, co doplňovala zboží, jestli je to Apetito v akci. Vzhledem k tomu, že to bylo slevněné z centrály, tak kolegyně popravdě řekla, že jo, je v akci a doplňovala dál. Bohužel pro mě byla asi o dva centimetry šoupnutá cenovka na Lipno sýr směrem k Apetitu, který byl též v akci. No nevysvětlím tej ženské, že ta cena se vztahuje ke zboží, které je tam uvedeno. Tedy že nemůže chtít, aby jí pokladní namarkovala cenu za Lipno, když má v ruce Apetito, že. Jinymi slovy, pokud je napsáno, že pokud je na cenovce napsáno Apetito milion a půl korun a na cenovce hned vedle je Lipno milion korun, tak prostě nejde prodávat Apetito za Lipno.

"Ale vy tam máte cenu milion."

"Ano paní, a taky je tam napsáno, že milion a půl stojí Lipno. Pokud si chcete koupit Apetito, tak zaplatíte milion a půl. Nebo si vemte to Lipno za milion."

"Ale já chci to Apetito za milion!" Je to na cenovce!"

"Dobrá, tak znovu. Ano, na cenovce s Lipnem je napsáno milion korun. A na cenovce Apetito je milion a půl. Apetito je vedle Lipna, stejně tak jako cenovka na Apetito je hned vedle cenovky na Lipno."

" Sem už nikdy nakupovat nepůjdu, vy tu klamete zákazníky!"

O tom, že my zákazníky ani klamat nemusíme, že se oni klamou sami a dobrovolně, jsem nestihla říct, neboť do toho na mě řve jakási paní, jaktože nemáme to mlíko v akci.

No, paní, kdybych tu nemusela řešit špatné dioptrie jiné paní půl hodiny, tak by bylo nejen mlíko v akci, ale i špekáčky v akci. V dálce řve plný lahvomat.

Naprosto úžasné je, když začnete vybalovat paletu metr osmdesát vysokou a paní se vás zeptá, jestli bych jí nemohla dát ten tvaroh ze spoda, že v regále už není.

"Nebojte, já sa na něj dostanu. Projděte se po prodejně, nakupte si a tak za deset minut ten tvaroh bude. "

"Ale já ho potřebuju teď. Já tady nebudu čekat tak dlouho."

"My tu máme spoustu zboží v akci, třeba se vám něco bude hodit."

"Já jsem přišla jen pro ten tvaroh."

"Tak si to vemte, když chcete, prosím."

"Ale to je až ve spod".

"Správně, takže doporučuju sa projít ještě po prodejně a tak za deset minut, pokud mě nebudou zdržovat zákazníci, si pro něj můžete přijít."

"A tak dáte mi to teda?"

"Zkuste přijít, až sa k tomu dostanu, vidíte, je to uplně vespod."

"Ale já to chci teď! Já tady nebudu čekat tak dlouho. "

Tak si to paní, vybalte sama, já vám to budu stopovat. To jsem taktéž naštěstí nestihla říct nahlas, bo přišla jiná paní, že chce přesně tadycten jogurt jak je na té paletě dole nad tím tvarohem. Takže zatímco jsem jim vysvětlovala, že tu paletu je nejdřív nutné vybalit a že odspoda nahoru to nejde, jde to jen odshora dolů, tak jsem se k tomu nakonec dopracovala. I za cenu toho, že jsem prostě nepotřebné zboží odložila na zem místo abych ho rovnou doplňovala do regálu.

"No to je doba, co se člověk musí načekat na jeden jogurt..." Postěžovala si ta druhá.

"Jeden jogurt???? Vy vážně chcete jen jeden jogurt????" Valím na ni oči.

"Jeden! Já jich totiž víc nesním. Já jsem sama, víte?"

Ale někdy to má i své pozitivní stránky. Když to zboží je hrozně moc v akci a lidi ho hrozně moc chtěj a je to vespod, tak nám vybalí celou paletu do do deseti minut. Kolegyně mi říkala, že jednou dokonce udělali takový řetěz a zboží si podávali mezi sebou, dokud se nedostali na máslo od Madety za 32,9. To prý bylo někdy na Vánoce. Prý to nechtěla pokoušet a tak jim ani neřekla, že to zboží mají rotovat podle exspirace.

A nebo když nemáme čas přeskládávat půlku palety mlíka na novou paletu, tak tam fláknem paletu jen tak na blint někde okolo a do skladu ji zavezem až ji lidi vykoupěj. No chvíli to trvá, nedá sa tam chodit uplně pohodlně. Zato je paleta vybalená naprosto bez práce a vzhledem k tomu, že do toho musí každý vrazit, tak to ani reklamu v letáku nepotřebuje. Chce to občas si k temu stoupnout, když přijde třeba někdo z vedení, aby bylo vidět, že na tym jo někdo pracuje, ale jinak je to brnkačka.

Ilustrace staženy z loupak.cz

Autor obrazu nalezen!

2017-03-10T01:47:00.001+02:00

Je to už nějaká doba, kdy jsem na blogu vyvěsila dotaz (původní odkaz zde), zda někdo nezná autora obrazu, který máme odjakživa doma.

Ten obraz mě fascinoval od malička co si pamatuju. A i dnes ve mě vzbuzuje dobrodružné pocity, jako když sourozenci Pevensovy objevili Skříň, přes kterou prošli do Narnie (C. S. Lewis). Na umění moc nejsu, ale tento obraz nikdy nevyhodím ani neprodám. Nyní už vím něco málo o malíři, jenž obraz namaloval. Ozval se mi totiž jeden ze tří jeho synů.

Jmenoval se Stanislav Krobot a co je úžasné, je to rodák z mého rodného města, Zábřeha na Moravě. Kdo by to byl řekl, že? Narodil se v roce 1915, zemřel v roce 1991, tedy když mi byly asi tři roky. Jeden ze synů vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou (to je ten, co sa mi ozval), druhý Školu uměleckých řemesel v Brně, kde také žije a třetí stále žije v Zábřehu, dnes už je v důchodu.
Uvidíme, zda se se mnou bude chtít jeho syn Stanislav se mnou sejít a popovídat si o tatínkovi nebo jen tak.

Proč nám tatínek nikdy nevynadal za poznámky ze školy

2016-12-14T22:37:00.001+02:00

PROZRAZENO!!!

aneb proč nám tatínek nikdy nevynadal za poznámky ze školy

Jako většina dětí jsme i my s bráchou nosili ze školy poznámky.

Moje byly charakteru "zapomněla pomůcky", "neměla DÚ", "neměla učebnici do ČJ", "chodí pozdě do školy" ...

Brácha měl zase sbírku "rozbil okno", "rozbil spolužákovi nos", "nedává pozor ve vyučování", "vyrušuje při vyučování", "dělá nepořádek o přestávce", ...

Máme to v rodině

Maminka to s námi řešila, to jako jo, ale tatínek dycky jen mávl rukou, že to jsou prkotiny. Když jsem se na to ptala mojí babičky, ta prý taky měla žákajdu plnou poznámek. A babi cos tam měla?

"Ále, nic moc." Povídá babička. Třeba "prohodila spolužáka oknem", "prala se s o dvě třídy staršími spolužáky na chodbě", "chodila čůrat na chlapecké záchody, ve stoje!", "rozbila tabuli", "byla hubatá na pana ředitele" A tak, no...

No a když na to dojde, tak ani maminka neměla tak úplně čisté konto...

"Při vyučování terorizuje spolužáka."

Mami a cos mu dělala prosímtě?

"Já? Nííííc. Jenom tohle... " a vyvalila na mě ty svoje oči, jako když jsem chtěla udělat něco, co jsem nesměla a ona to viděla. Je to takový ten varovný pohled, při kterém si fakt netoufnete to udělat, poněvadž hned vzápětí, kdybyst si to zavčasu nerozmysleli, byste dostali jednu přes hubu.

Tak to pak už chápu, že ho terorizovala, mě ty její vyvalené oči a zlý pohled děsil ještě na střední.

Až po letech jsem pochopila frázi "jsou to jenom prkotiny. Ve srovnání s tátovými poznámkami to byly slabé odvárky.

Váš syn mezi spolužáky prodává pornografické fotky za vysokou cenu. sjednejte nápravu, aby snížil cenu.

Váš nepodařený potomek kouří (nebo kouše, to teď nerozluštím) spolužákům přirození. Tak to mi tatík nevysvětlil :-D

Váš syn honil dívku s ptákem v ruce a neměl gumu.
(Překlad něco jako: před hodinou kreslení strašil spolužačku vycpaným sokolem (nebo co to bylo), ta se ho bála a utíkala před ním, on za ní běhal s tím ptákem jo a zapomněl si gumu na gumování.)

Váš syn při hodině ruského jazyka se pokusil znásilnit vyučující. vymlouval se na jednoduchost vyučování. (Prý se prostě nudil, no...)

Při odchodu ze školy převracel popelnice a odpadky dával spolužákům do tašek. (Asi mu kradli svačinu nebo co :-D )

Třetí sraz Vlkodavů

2016-12-02T00:39:00.001+02:00

Dospěli jsme, vážení, do stavu, kdy se na sraz těšíme pomalu jako na Vánoce. A tak jsme se slezli potřetí. Letos jsme se slezli druhý víkend v srpnu. Loni se nám sraz vydařil, obzvlášť díky Mangorajovu výletu "po vrstevnici". Letos se tohoto dost důležitého úkolu, utahat Vlkodavy, aby rozchodili hladinu alkoholu v krvi, zhostil vzácný host, nováček. ThomasJir nám připravil vskutku kouzelnou a romantickou prohlídku Josefovské pevnosti s VIP výkladem.
Když dočtete až na samotný konec, uvidíte Thomasuv ocas a kozenky pro Martyho.

O Haha scénku se nám postarala trojka Ivan, Dodo, Otys. Probíhalo to asi takhle:

Dodo: "Otí, já nemůžu, držím Ivanovi, jdi první."
Otys: "Tak jo."
Kitty: "Chcete slyšet kameňák? Tak Dodo drží Ivanovi a Otysovi to nevadí."

Abych doplnila vytržený kontext, v pevnosti je tma, nemaj tam elektriku. Ale mají tam svítící zeď. A tam jsme se šli podívat bez svítilny, abychom to viděli. Jak to svítí, to dá rozum. A tak jsme si museli navzájem podržet světla.

Já moc strach nemívám, kór ze tmy nebo z úzkých chodeb, a už vůbec ne, když jsme šli úplně po tmě pár desítek metrů, ale když začal Thomas hloubat, kudy jít, jednou někam vyrazil a zase se vrátil se slovy "tak tudy asi ne", jsem měla trošičku namále. Přiznám se. Ale dobře to dopadlo, tak jak Thomas mele pantem, tak rychle dokáže najít i cestu ven z pevnosti.

Musím říct, že je to velký fešák i bez toho klóbrcu. A tak trochu přebral i moji roli juniora účastníka srazu. Letos jsem nebyla nejmladší ☻. Vzhledem k tomu, že v Josefově probíhal zrovna Brutal Assault Fest, byli jsme tam za exoty.

I v letošním sraze jsme pokračovali stylem "sežerem a vypijem jako Vlci". Tento úkol jsem přebrala po mámě Voně, jelikož ta letos chyběla. A připravila jsem si pro hladové Vlky tři a půl kila mletého na burgery, dvě celé velké naložené krkovice a plný kufr piv Bernard. Kubi a Dodo sa postaraly o sladké a Mango přikládal pod grilem.

Vášniví plzničkáři Bernardovi moc nevěřili, ale když už vypili všechny Ale, 12°, 11°, obratem začalo ubývat i černé (to je pro ženské, to chlapi nepijú), byla jsem o dost klidnější. Chyběla nám největší posila Martyd, ale Gugnir s Ivánkem ho zastali jak sa patří. I přesto, že slivku řízlou špendlikama jsme nahradili vínem. Těším sa na příští rok, jestli sa podaří sejít sa v plném počtu, tak to bude nářez. A taky budu muset vzít o dvě basy piva víc.
Začala jsem sa upřímně smát, když chlapi cucali nealko a vůbec jim to nebylo divné. Švestka nebo višeň, obojí dobré :-D

Tradiční vybíjená v bazénu byla odbita pár minutami, zato jsme se náramně bavili, když se po Thomasovi sháněli jeho spolužáci (téhož času také na sraze notně posilněni pár promilema). Asi půl hodiny jsme se bavili na jejich konto.

Spolužák: "No čááu, Tomáši. Kde jsi? Haló?"
Kitty: "Mrázek, ústředna. Nazdar. Co si přejete?"
Spolužák: "Je tam Tomáš?"
Kitty: "Ne, reklamace nepřijímáme, obraťte se na účtárnu."
Spolužák: "To je asi omyl, nashle."

Za chvíli zvoní mobil znovu.
Spolužák: "Tomáši, kde seš? Doraz!"
Kitty: "Psychiatrická léčebna Havlíčkův Brod, oddělení čtrnáct. Dobrý den."
Spolužák: "Ahoj, je tam Tomáš? Dejte mi ho."
Kitty: "Tomáš? Jaký Tomáš?"
Spolužák" "No Tomáš ***, je tam?"
Kitty: "Ne, vašeho spolužáka tu nemáme. Ten bude na jiném oddělení. Nebo zkuste ARO."
Spolužák: "Cožeee? Tome, jsi tam? Dejte mi ho prosím."
Kitty: "Vidím, že máme dalšího pacienta, vaše jméno prosím a rodné číslo?"
Spolužák: "Jaké číslo? Já mám číslo na Tomáše. Ja se na to vyseru...."

Do třetice zvoní telefon.
Spolužák: "Čau, prosímtě, to je nějaká prdel nebo co? Tome slyšíš mě?"
Kitty: "Policie České republiky, kriminální oddělení, nadporučík Tomášová, co si přejete?"
Spolužák: "Doprdele!..." tú tú tú.

Takových hovorů probíhalo vícero, telefon zvedala třeba Pohřební služba Benešov a jak začal hrát sám ThomasJir, řvali jsme smíchy ještě hodinu... Jeho improvizace a vyjadřovací schopnosti sú obdivuhodné. Prostě taková Partička bláznů. Otys co slovo, to perla, klasika, Ivan bavil svými příběhy ze života, Gugnir je též pěkná držka a z nováčka juniora se vyklubal velmi milý a ukecaný společník. Po pár skleničkách vína už se ani tolik nestyděl. Ovšem je to mizerný navigátor.

Měli jsme s klukama rozdělené úkoly na zpáteční cestě. Já řídím, Thomas naviguje do Hradca a Ivan naviguje z Hradca do Kolína. Chtěli jsme se vyhnout kamionama zarvané Jaroměři, kde jsme zkejsli třičtvrtě hodiny popojížděním na jedničku, do toho pár objížděk, a tak jsme sa rozhodli pro spodní cestu přes Opočno, kde nejsú také objížďky a hlavně sa vyhnem Jaroměři.

Thomas to s Mangem a Kubi študovali notnou dobu, Thomas se na to zodpovědně připravoval. Nakreslil si plánek. Škoda, že jsem ho nevyfotila, už tehdy bylo jasné, že podle něj sa nedostanem ani do Nového města. Ovšem Thomas sa tvářil, jakože tomu rozumí,tak jsme ho při tom nechali.

Vážení, zpáteční cesta též stála za to.
Kitty: "Doleva, nebo doprava? Tome, kam?"
Thomas: "Počkej, moment."
Kitty: "Já nemožu čekat, su na křižovatce, doleva nebo doprava?"
Thomas: "Doleva... ne."
A Kitty jela rovně.

Kitty: "Prosímtě, neříkej mi kde nemám jet, ale kde mám jo. A prosím pokud možno s předstihem."
Thomas: "Tady jsem si nebyl úplně jistý, ale já se najdu. To půjde."
Po chvilce přišel na to, že má ručně namalovanou mapku naopak.

V podstatě jsme se celou cestu hádali a škorpili se. Vůbec jsem nevěděla kudy a kam jedu, ale když jsme míjeli dopravní značku letiště, došlo nám, že jsme tudy už s Ivanem jeli cestou na sraz. Jakmile jsme dojeli do totálně zamrskané Jaroměře, bylo nám jasno, že jedem tou cestou, které jsme se chtěli vyhnout. Strávili jsme tam necelou hodinu jen popojížděním stylem krok sun krok až se mě chytla zlá předtucha, že Ivan ten vlak z Kolína nestihne.

Kitty: "Tome, kudy teť, zlato?"
Thomas: "To nevím přesně, ale můžu ti vyjmenovat všechny Chráněné krajinné oblasti v republice, chceš?"
Kitty: "Ne, nechcu. Řekni mi kudy máme jet."
Thomas: "Takže, Beskydy, Bílé Karpaty, České středohoří, Český ráj,Krkonoše, Jeseníky, Litovelské pomoravi, .... Beskydy jsem říkal?:
Kitty: "Ne."
Ivan: "Jo."
Thomas: "Tak já začnu znovu, Beskydy..."

Kitty: "A kudy teď, Tome?"
Thomas nadhodil něco jakože zkratkou, nebo nějakou jinou cestou.
Kitty: "Ne, já chcu jet po hlavní!"
Thomas: "Že zrovna pohlavní... Na pohlavních orgánech trváš?"
Kitty: "Ty vole, pojedeme po hlavní, nebo ti ty tvoje pohlavní vykastruju!"

Když už jsem asi po stopadesáté řekla Thomasovi, že ho zabiju, Ivan ani nedutal (nebo se smíchy dusil, nevím), stavěli nás policajti. Zkrátím to, nenašla jsem peněženku, tudíž ani občanku a ani řidičák natož papíry od auta, řekla jsem policajtovi "chvilku prosím", začala jsem hulákat po Thomasovi, Ivan na zadním sedadle raději ani nedýchal, načež se policajtovi Thomase zželelo natolik, že kontrolu dále neprodlužoval. Nechal mě si jen dýchnout a když viděl samé nuly, nechal nás jet dál.

V autě bylo ticho. Thomas zmlknul.
Kitty: "Ale zahrála jsem to dobře, co?"
Thomas: "Tys to nemyslela vážně? Já jsem se fakt bál."

Byla to ta nejzábavnější cesta, kterou jsem zažila, nestresovala jsem jen proto, že jsem se celou dobu smála Thomasovi. Aby bylo jasno, já su řidič postrach, ale už si nic nedělám z toho, že někdo troubí.

Nakonec sa ukázalo, že Thomas to měl promyšlené pěkně do kulata. On se prosím pěkně nechal hodit až do baráku :-D No aspoň jsem mu počůrala záchod.
Druhý navigátor už byl spolehlivější a nikde už jsme nezabloudili,vlak z Kolína nakonec stihl.

Letošní účast:
Kubi
Mangoraj
Otys69
Dodo99
Kittanya
Body*
Ivan
ThomasJir
Gugnir - je jako Pánbůh, nikde není vidět, ale všichni víme, že existuje.

A teď slíbený Thomasův ocas a kozenky pro Martyho na rozptýlení:

V dobrém i zlém

2016-10-16T18:10:00.001+03:00

Věřím, že se pořád najdou muži, kteří nejen ví, že existuje jakési "v dobrém i zlém", ale znají i jeho význam.

Odeženeš-li od sebe psa, který chytl prašivinu aniž bys mu pomohl se vyléčit, přijdeš o toho, kdo vždycky zůstane s tebou v boji, když přijde to zlé. Psi ani životní partnerky se neodhánějí proto, že dostali prašivinu a ty se jich momentálně štítíš. Je to pes (dosaď si klidně místo psa ženu), občas strčí čumák tam kam nemá a dostane prašivinu. Je to smutná a nepříjemná zkušenost a pes dělá všechno pro to, aby se z toho vylízal a víckrát už čumák do toho nestrčí. Ovšem pořád zůstává psem a může se svých chyb vyvarovat seč může, přesto může opět strčit čumák do něčeho nového a neznámého. A dostat zase prašivinu. Nebo blechy.

Všichni víme co se stane, když ho odeženeš. A můžeš si klidně do něj na jeho cestě pryč i kopnout. Když budeš chtít. Však co, je prašivý, nemá sílu ti útok vracet. Je méněcenný, nehezký, ubohý a dost možná i pro ostudu. Nechce se mu jít, trpí tvým odloučením, teskní, nechápe a nerozumí... Ale nakonec, když smutek je příliš velký na to, aby jej unesl, odejde a už se nevrátí. Ztratí důvěru k tomu, kdo ho vyhnal.

Můžeš ho k sobě lákat na pamlsky, možná ti na chvíli uvěří, a přileze se staženým ocasem a sklopenou hlavou. Věz, že zradíš-li jeho důvěru podruhé, bude se tě bát do konce života. Už ti neuvěří, že ho k sobě přivoláváš upřímně. Pak se ti ze strachu ani neukáže.
Buď umře steskem po tobě a nebo si najde jiného pána, jím naplní své srdce a pro tebe už nezbude místo. Jen rána hluboko uvnitř.

Však ty si zase na něj vzpomeneš, na svého nejvěrnějšího přítele, který ví jaký doopravdy jsi a má tě proto rád až za hrob. Protože maminka, před kterou se děláš tím hodnějším a o těch horších věcech přece nemusí raději vědět, ta maminka, tu totiž nemusí být navždy, aby tě z toho zlého dostala. Kamarádi a kolegové z práce, před kterými schováváš své slabší stránky, o kterých nemusí vědět, tu najednou nebudou. Zrovna najdou to svoje zlé, se kterým se chtějí poprat. Všichni okolo možná budou hluší a nebo moc daleko, aby s tebou prošli tím zlým.

Až na toho prašivého psa. Protože ten ví, co je zlé a jak moc smutno z toho může být a protože ti je věrný až za hrob. Bude trpělivě sedět u tebe a lízat ti rány. Až budeš trpět prašivinou a nikdo tě nebude chtít, budeš jen pro ostudu a posměch, bude s tebou. A bude vrčet na každého, kdo se sebou nenese dobré a bude kousat do každého, kdo ti přivodí bolest. Přivolej zpátky toho psa a nikdy nebudeš litovat. Nikdy nezůstaneš sám a prázdný.Prašivina se dá léčit a ten pes může být tak silný jak jen potřebuješ. I blechy sa dají léčit. Co se nedá léčit je lhostejnost.

Nácvik asertivity v praxi

2016-08-17T19:24:00.000+03:00

aneb jednou to určitě vyjde...

Dojela jsem úplně v pohodě. Jízda cca čtyři hodiny, klasické letní objížďky, v Jaroměři zarváno jako obvykle až... dva kiláky od domova jsem se vytočila.
Zastavím na benzince, přede mnou u stojanu takové to staré hipisácké auto a dva takoví sluníčkoví s dcerkou stojí před ním. Už netankoval, tak jsem logicky předpokládala, že jde zaplatit. Nechám motor mručet, říkám si.Ten frajer si to lážo plážo šmáral k pokladně. Též by mohl kopnout dovrtule, mám žizeň jak zavalený horník. Když už tam byl přes pět minut, tak jsem se po něm podívala. Co tam kurva dělá, vždyť byl druhý? A on ten kokot si tam pil kafíčko. Po nějakých asi třech minutách si ho vzal s sebou ven. Říkám si super, tak debil s tím teď odjede. Ani hovno. Malá princezna, jeho dcera, si vydupala zmrzlinku. Takže zpátky do fronty, byl tentokrát třetí, koupit ještě zmrzlinku a hezky spapat. To už jsem pěnila já i řidič co stál za mnou i za ním stál ještě jeden. Ve zpětném zrcátku vidím, jak rozhazuje rukama a nadává.

Jak ten sluníčkový šulin vylezl, šel k autu, ale místo toho aby s tou erceplečkou odjel, přisedl si k ženě pod slunečník a dopíjel kafe!!! To jsem sa zvedla z auta, jdu k němu a v tu chvíli sa zvednul i on. Tak mu povidám (a v hlavě mi hučí, buď slušná, nezabij ho, buď slušná, neřvi po něm...):

"Dobrý den, prosimvás mohl byste si s tím autem poodjet? Já bych si chtěla taky natankovat!"

Tu poslední větu už jsem vůbec neřekla asertivně ale málem jsem ji na něj zařvala. A víš co on na to?

"Já jsem ale ještě neskončil. Já si tam ještě naliji redukci a pak třeba odjedu."

No to TŘEBA mě teda nasralo! A ještě jak sa u teho tlemil, mamrd...
Vytrhla jsem mu tu posranou lahvu z ruky a se řevem jsem její obsah, ať už to bylo cokoli, šplíchala všude kolem i po něm.

"Já ti dám kurva redukcu, že sa z teho posereš, ty čuráku zajebaný! Strč si to třeba do prdele ty kreténe!"

No a jak jsem tam cákala s tím sajrajtem, tak sa tam přimotala ta malá rozmazlená ubrečená, jeho princezna, a schytala nějakou dávku taky. No samozřejmě začala opět hystericky brečet, kokot s tou jeho maminou sa kolem ní semkli a já rudo před očima. No tak teď už vůbec neodjede, zmrd.

Naskočila jsem do auta, třískla dveřma tak, až mi málem u tej moji popelnice vypadly, a jela na protější stojan. Tam jsem si musela jak pipina omotat hadicu kolem auta a pak teprve natankovat.
Jdu zaplatit a než jsem odjela, ten imbecil tam s těma svejma kozama stál a lamentoval. Už jsem neviděla tu reakci řidičů za mnou, ale ti z něj měli asi taky sliny pod bradou.

Rada psycholožky:

1. Ideální je, když sa do takových situací nedostanete
2. Pokud sa do nich dostanete, tak odvraťte pozornost od toho, co ve vás vzbuzuje agresi. Jděte si například taky pro něco k pití, na zmrzlinu, jděte si na záchod a osvěžte se studenou vodou pokropením týla, ...
3. Pokud už cítíte, že za chvíli vybuchnete vzteky, některým může pomoct gumička na zápěstí. Párkrát ji povytáhněte, pusťte a nechte se štípnout. Může pomoct vrátit se zpátky do reality.
4. Nadávky ostatních ignorujte.

Díky Cirrat.

2016-03-04T23:40:00.001+02:00

Cirratin článek Krizové Vánoce

Využila jsem chvilky volného času, kdy není doma partner, v krbu hoří oheň, je příjemně teplo, su nemocná, mám tři dny volna na uzdravení a můžu si dělat co chcu, aniž by někdo na mě házel vyčítavé pohledy a nervózně s sebou vrtěl s nevyslovenou otázkou "Ty jako nehodláš nic dělat? Ty jako fakt budeš sedět u počítače a dělat tohle?"
Jo budu. protože chcu. A protože jsem Cirrat psala komentář, který by byl v konečné fázi asi delší než její článek Krizové Vánoce.

V podstatě jsem ji chtěla podpořit, protože ve mě vyvolala staré známé pocity a chtěla jsem ji prostě říct "Já se ti nedivím, nepovažuju tě za exota, já to taky znám. Dost přesně vím o čem mluvíš."

Sice nemůžu říct, že přesně vím o čem mluvíš, milá Cirrat, každá máme odžito něco jiného, ale to jádro pochází ze stejného druhu ovoce.

Peněz vždy míň než víc

Bude to znít úplně debilně lacině, ale přesně vím, co máš na mysli. Tím, že naši žili "z ruky do huby" co pamatuju, téměř celý život (myšleno od doby, kdy jsem začala pochytávat, že existujou peníze a když něco chci nebo potřebuju, musím ty peníze na to mít), že "dokud žiju pod jejich střechou, živí mě, šatí mě, platí za mě, ... bla bla bla..." jsem se snažila co nejdřív se od nich (myšleno od mámy, která měla finance celé rodiny pod palcem) utéct a spoléhat se na vlastní schopnosti. Hlavní důvod bylo křečovité svázání a touha po vlastní lajně života. Chtěla jsem si žít prostě podle svého, svým vlastním rozhodnutím, svou vlastní zodpovědností, vlastní pílí, vlastními zkušenostmi, vlastními pády na držku a znovu vstáním na vlastní nohy. A hlavně se vyvarovat takového toho "to jsme ti dali, to jsme ti koupili, to máš od nás, proto drž hubu a krok a nemysli, měla bys nám být vděčná, tohle jsme pro tebe udělali."

Bohužel jako studentovi, který je pořád na rodičích závislý (myšleno na střední při dojíždění z internátu), to jde v podstatě jediným možným způsobem - nežrat a nechlastat a to v podstatě = distancovat se od vrstevníků a nikdy nikam nepatřit, pro nikoho nic neznamenat. Být úplně mimo, což později mělo následky až do dospělosti.

Když připočtu časté stěhování po republice = totální samotář. Na vysoké už to byla životní nutnost. Ve čtyři jsem vstávala, v pět jsem musela být na poště pro balíky, do půl sedmé jsem roznášela, pak jsem si sjela pro věci do školy a jela do školy, protože unést asi patnáct kilo balíků několik kilometrů a věci doškoly dohromady prostě nešlo. Po škole, to bylo od čtyř do osmi večer, jsem dělala operátorku v call centru. Minutu za minutou jsem odříkávala povinné body ze scénáře, reagovala na změnu klientů, nechávala se několikrát denně upřímně poslat do prdele, a pak spát. Někdy nezbylo ani na jídlo.

Všudypřítomná každodenní matematika

Když máte na každý den rozpočítáno, že musíte utratit maximálně dvacet šest korun, abyste s penězma vyšli, není se čemu divit, že se prostě bez něčeho jiného, co momentálně tak úplně nepotřebujtete, obejdete. Brigáda zvedla denní maximální sumu o téměř 70Kč. Nevěřili byste jak velký pokrok ve financích to byl. Jednou za měsíc, a to kolikrát s notným zpožděním, mi přišlo z domu od rodičů 2000Kč (navíc se nezmohli), kolej stála 2500Kč měsíčně (pak to o něco zvedli). Takže ani z přídavku na dítě, který činil v té době 750Kč měsíčně nic moc nezbylo. Někdy za celý den jsem snědla párek v rohlíku za dvě pětky s tím, že není čas a nejsou peníze, někde po cestě čórla jabko od souseda ze zahrady. Voda vždycky byla a je z kohoutku zadarmo. Když byl ten lepší den v týdnu, tak jsem si uvařila kupu špaget s kečupem. Špagety 500g tehdá sedm korun ta nejhorší kvalita, kečup 750g za šestnáct korun ten nejlevnější a nejřidčí, deset deka kabanosu za bůra když byl v akci a sýr za dva bůry a za pár kaček cibula. Z toho jeden student vydyndal i pět obědů! A tím pádem ušetřil 350kč na menze. Za ty prachy se daly pořídit náhradní čepelky do skalpele, chirurgické rukavice de facto na celý měsíc.

Lidi důležití a ti okolo

Hlavně že jsem měla roční předplatné šalinkarty (byla cenově nejvýhodnější), postupně jsem přestávala jezdit na víkendy domů za rodiči. Beztak jsem si jela akorát pro jídlo a prachy a tím jak mi jich máma dávala čím dál méně se prostě pomalu nevyplatilo domů jezdit ani na svátky. S výjimkou Vánoc. To by mi máma asi nikdy neodpustila a to by si už mladý člověk připadal úplně totálně sám. Zjistila jsem, že za dvacku si můžu vyprat všechno prádlo na koleji, Tím pádem ušetřím nějakých 520Kč na jízdném (tam a zase zpět). Naštěstí celou dobu fungovala babička. Babička mě nikdy, upozorňuji, že skutečně NIKDY, nenechala odjet bez zásoby kokýnek (sladké obaluje nervy), zavařenin (oceňovala jsem zejména okurky a meruňky) a nějaké navařené stravy alespoň na dva dny dopředu. Z toho jsem vyžila minimálně na celý měsíc. Jasně, maminka mě taky ledasčím zásobila, ale nikdy jsem se nezbavila toho vyčítavého dojmu "vidíš, co všechno pro tebe dělám, co všechno mě stojíš..." Chtěla jsem mít sílu na momentálně důležitější věci než je boj s vlastní matkou a její tvrdou hlavou a její všepravdou.

Proto velice upřímně obdivuju Cirrat, která se svojí maminkou, ač jí určitě miluje stejně jako já tu svoju (jsou to přece matky, a nikdy jiné mít nebudeme), bydlí i v dospělosti. Já na to neměla náturu. Já na to chtěla být až příliš svobodná a volná. A proto jsem od jistého věku bydlela vždy několik desítek až stovek kilometrů od svého rodného bydliště. I za cenu toho, že vždy všude a na všechno budu sama mezi cizími a bez přátel pouze se známými, kteří jsou nevypočítatelní a nikdy nevíte, kdy vás zraní. I to se teď podepisuje na mém současném vztahu. Učím se bydlet s rodinou (rozuměj se svou novou rodinou, kterou tvoří v podstatě můj přítel a pak jeho rodina a v poslední řadě jeho známí).

Boj, vzdor a souboj

Doma je cítit boj o vůdčí pozici. Velice rychle jsem se naučila spoléhat pouze sama na sebe, protože co jsem si sama neobstarala, jsem neměla a když jsem se příliš spoléhala na druhé, vždycky mě zradili. Neumím se teď vžít do té podřadnější pozice. Podřadnější asi oprávněně, pokud mám zachovat stávající vzorec "vlastními silami"(důležitější je ten, kdo víc obstará). Přítel je starší o pár let, zkušenější, inteligentnější, manuálně šikovnější, cca deset let žil sám v chaloupce u lesa. To co on už dávno umí a líp, já se teprve učím. Já su vedle něj ta blboučká, nešikovná, neschopná a k ničemu.

Každodenní vzdor. Neumím se smířit, že to tak musí být, že si nikdy nebudeme sobě rovní a že zase budu vždycky ta blboučká, nešikovná, neschopná a k ničemu, protože on vždycky bude napřed. A tak kopu kolem sebe a lapám po dechu a dělám a říkám kraviny. Snažím se to zvrátit, ale protože jsem skutečně neschopná, tak situaci ještě více zhoršuju. Když se ale chcu vymanit z toho kolotoče, propadám z jednoho extrému do druhého. V hlavě mám totální chaos. Teď už jsme na všechno dva, starosti se půlí a radosti násobí. Tak proč to doprdele nefunguje? Proč když by se dala očekávat pomocná ruka, pevné chycení za rameno, objetí, společná plavba životem, tak očekávám ránu, facku, kopnutí, opovržení a výsměch? A pak to skutečně dostávám.

Každý den prodělávám nekonečný souboj o postoupení do vyššího levelu než být blboučká, nešikovná, neschopná a k ničemu. A každý den prohrávám. Proč teď brečím? Protože nesouhlasím s tím, co jsem teď právě napsala. Nesouhlasím sama se sebou pak s kým tedy? Protože bojuju. Už zas.

Studium jako hustá darda do života

Člověk se sice natahal přes vlaky, ale hlavně že bylo z čeho žít. Nějaké blbé pohledy v šalině, které se týkaly tašky v každé ruce, tašky přes rameno, batohu na zádech a batohu na břichu, jsem statečně ignorovala. Člověka už ta každodenní zkušenost tak obrousí, že bez jakékoli hanby fackování pošle s přehledem starou nevrlou bábu do prdele a ani se v něm svědomí nepohne.

Boty jsem měla celoročně čtvery - jedny na zimu, druhé na jaro a léto, třetí do tělocvičny a čtvrté na chození in side the room. V Brně naštěstí funguje celkem dobrá síť Vietnamců a sekáčů, takže nové botky tzv. na doma nebo tenisky byly vždycky do stovky. A co e týče oblečení, tak jsem vždycky měla takových 90% z druhé ruky. Babička měla spoustu známých a jako panelákové děti z dobře společensky založeného paneláku jsme odnosívali oblečení po sousedech. Jenže jak člověk roste a i ty nejodolnější kousky se prostě rozpadnou, je čas šatník obnovit. To zjištění, že nemá cenu zapínat pračku, když je poloprázdná, ale na druhou stranu všechno slušné oblečení do školy má student už špinavé, je studená sprcha. Pak si totiž uvědomí, že chodí celý týden v jedněch riflích a jednom tričku a oproti společnosti si připadá jako šupák.

Pak když jsem dostala na brigádě prémie (byla jsem druhá nejlepší operátorka na oddělení), cvakla jsem čtyři litry za dlouhý ghotický kabát. Protože jsem ho vždycky tolik chtěla a protože jsem všude chodila v otrhaných starých riflích a protože teď nebo nikdy. Stálo to v podstatě jako dvě moje brigádní výplaty, ale co, pořád se dá ještě ubrat na žrádle, dokud člověk totiž nezkolabuje vysílením, tak se nic neděje. A on nezkolabuje, protože nesmí chybět ve škole, prostě nesmí chybět v práci. prostě jednoduše nemůže zkolabovat.

Na druhou stranu jsem k tomu dostala poukaz na dva tisíce útraty do Adidasu a byla jsem celá bez sebe, když nejlevnější boty stály dvanáct set. Půl roční šalinkarty a jen jedny boty? To už musí být fakt pořádné boty, takže jsem si ještě připlatila a měla boty za dva a půl. koupila jsem si je před pěti lety a stále je mám. Roztrhané, prošmajdané, rozlepené, ale nemůžu si pomoct, nemůžu je vyhodit. Pořád v nich chodím. Jako šupák.

S doživotními následky?

Je to pořád dokola. Když už něco trvá strašně dlouho, člověk se stává tím obdobím pošahaný a i když příčiny pomíjí, chová se jako předtím. Dnes si vydělávám sama, ale vždycky mě jednou měsíčně (hlavně po výplatě) popadne amok, utratím peníze v restauraci, jdu nakoupit do supermarketu, přežeru se a pak třeba dva dny neobědvám. Dnes vydělávám téměř trojnásobně více peněz, než jsem kdy měla k dispozici za dobu studií. A přece mám neustálý pocit, že když si koupím něco ne přímo životně důležitého (rozuměj jen nezbytně nutné jídlo, aby člověk nezkolaboval a léky), musím zase krutě šetřit.
Můžu si dovolit nakoupit si šminky, pěkné hadříky a udělat konečně ze sebe ženu a nebýt šmudla, dnes na to mám peníze. A nemusím kvůli tomu hladovět. Ale já to prostě neumím. Já jakožto žena si na sebe dodneška neumím nandat make-up. Neumím ho ani vybrat. Neumím základní vlastnost, kterou v dnešní době mají dívky už od nácti let.

A to se opět vracím k Cirrat, které si velice jako člověka vážím (i se všemi jejími **** náladami), že se ještě nemusím řídit podle vlastních alergií a intolerancemi na různé látky a jídlo a navíc ještě toto zkloubit se všemi alergiemi a intolerancemi svého manžela. To je fakt úctyhodné umění, které budu obdivovat neustále dokola dokud se ho nebudu muset naučit, protože si to budoucnost vyžádá. Jinými slovy, co není může být a mě hrozí dost vážně cukrovka. V tuhle chvíli jsem ve fázi "v pohodě", dokud mě to nezesere natolik, že mě hospitalizujou v nemocnici, tak to neřeším a o to víc žeru sladké a o to víc se snažím nažrat se do zásoby věcí, které pak nebudu moct a tím si paradoxně ubližuju a nynějšímu stavu fakt nepomáhám. V budoucnu se pak budu určitě za své dnešní chování mlátit hlavou o stěnu, jak jsem mohla být tak blbá a užírat se otázkama "proč jsem to sakra dělala a proč jsem doprčič nedělala co jsem měla?" To je ale přesně ono jako s tou Cirratinou mamkou, proč kupuje místo tří mrkví tři kila mrkve. Protože ono to třeba pak už nebude.

Dneska už mám peníze na pořádné kvalitní jídlo. Ale neumím uvařit nic pořádnějšího než špagety s kečupem a i když mi můj vždy skvělý, úžasný a šikovnější partner navaří jídlo, co se jmenuje po nějakém chlapovi a používá k tomu hovězí a je to prostě božské, vždycky mě párkrát popadne ten divný amok a naptlám si blbé špagety s kečupem. A jak si na takové šlichtě pochutnám!
Ona na tom má taky svůj díl maminka kuchařka, která mě za celý život naučila jen ty špagety, koprovku a špecle se zelím, protože na nic zajímavějšího neměla nervy. Jo, ještě domácí bulky se sýrem. A můj partner, který se na začátku vztahu chvástal, jak to není žádný problém, že mě všechno naučí a doteď se na mě totálně vykašlal (ostatně jako každý kromě babičky), je neustále zklamaný z toho, že já jsem fakt totální kuchařská nula a najednou zjišťuje, že mu vlastně hrozně vadí, když je vaření na něm, Na jeho obranu musím říct, že mě za ten jeden rok naučil daleko víc než moje maminka za celé dětství a dospívání (dospělost nepočítám, tam jsem se plácala sama).

Vysokou školu jsem nedodělala a v dohledné době ani neuvažuju o tom, že by se mi to skutečně podařilo. Jsem teď odpovědná vedoucí jedné prodejny a v mých letech a se zázemím, které teď společně s partnerem máme, se ode mě očekává založení rodiny a od toho se pak v budoucnu budou odvíjet další činnosti. Vím, že některé schopné matky i s dětmi studium doděljí a úspěšně odpromují. Sama jsem jedné takové hlídala mezi brigádami syna. Za možnost najíst se z její lednice a špajzky jsem ji byla vděčná tak, že jsem neměla to srdce říct si za hlídání o víc peněz. Vše co dala mi stačilo. Bohatě. Díky Veru a Kubo. To už jsou ale jiné kapitoly.

Nebudu se teď už vracet k prodělaným traumatům z minula, to i současné chování řeším s psychologem, ale dneska jsem to napsat musela.

Cirrat, chápu tě, pro podobně postižené lidi nejsi divná a vím v podstatě o čem mluvíš a co cítíš.

Krmivo pro psy - hlody z internetové diskuze

2015-12-22T15:09:00.000+02:00

Úvodem

Pracuji se zvířaty a s chovatelskými potřebami a občas bych chtěla znát názor na nějaký výrobek, se kterým ještě nemám osobní zkušenost. Proto se vyptávám zákazníků na jejich zkušenosti a proto se občas mrknu do nějaké internetové diskuze a místo toho, abych se něco inteligentního dozvěděla, tak čtu sračky a kejdy, zvedne se mi tlak a prostě se lidsky lidově řečeno naseru. Většinou tak, že internetový prohlížeč vypnu a jdu se nějakým způsobem uklidnit a rozdýchat to a dnes to budu rozdýchávat veřejně.

Ten smrad zkažených rádoby odborných informací se táhne napříč všemi možnými internetovými diskuzemi se "zkušenými a aprobovanými odborníky" řady JPP (jedna-paní-povídala). Upozorňuji, že braním těchto rad od JPP na těžší váhu riskujete velká rizika a toto musíte vzít na vědomí. Protože jste to pak vy, kdo může někdy až přímo ublížit vlastnímu zvířeti.

Su vystudovaná veterinární sestra - obor Veterinární prevence se zaměřením na Hygienu a technologii zpracování potravin a stojím si za tím, že škola, která mě naučila první polovinu znalostí, je prestižní a kvalitní. Druhou polovinu znalostí a vědomostí mě naučila praxe - jako veterinární praktikant, jako chovatel, jako asistent při výcviku, jako prodejce zvířat a chovatelských potřeb. Pár semestrů jsem studovala na VFU, jediné veterinární české univerzitě (taktéž považována jako jedna z nejlepších) a i odsud jsem si spoustu odnesla. Bohužel ne všechno, nezvládla jsem pár sezónních překážek styl meningitida o zkouškovém a operace dolní čelisti, atd... Ale dost na to, abych se mohla považovat na odborníka vyššího levelu než je JPP.

Výběr největších hlodů, co jsem posbírala na internetových diskuzích

Hlod číslo 1: # Zasláno: 26 Říj 2005 12:40

"Martina
JJ, to třeba moje morče taky papá své hovínka. Je to tím, že se jí ve střevě tvoří jeden vitamín, které získá jenom pojídáním svých hovínek. Myslím, že u tvé fenečky to bude podobné, něco jí asi chybí.
A nebo je fakt čunče. (vtip)"

Skutečnost
Morče stejně jako králík je přirozený koprofág. Mají trávicí ústrojí býložravce (herbivora), dlouhé střevo, odlišnou tvorbu enzymů a hovínka požírají proto, že jejich trávicí systém umí využít mikroorganismy (ne jeden nějaký vitamín) z prvního výměšku (což se neoznačuje ještě jako výkal, i když to jde ze zadku) a ty jim pomáhají obnovovat střevní mikrofloru.Jakmile toto zpracují, tráví a vstřebávají znovu a finálním produktem tohoto "jakoby dvojího trávení" je výsledný bobek (výkal).

Pes a kočka a fretka jsou carnivoři - česky masožravci a mají úplně jinou strukturu trávicího systému. To prostě nejde dát do kupy. Psi to dělají hlavně proto, že mají nevhodně složenou krmnou dávku nebo z čiré zvědavosti a hravosti (psi přenášejí pro ně zajímavé věci v tlamě) a dál už to dělají prostě ze zlozvyku. A to dělají psi jak BARFařů (protože ti jsou ze všech nejstudovanější a nejchytřejší a vůbec by je nenapadlo, že jejich BARFdávka prostě nemusí být vyvážená a může jim nějaká důležitá složka stravy unikat). Není BARFař jako barBARFař. A dělají to i psi na granulích, protože každý výrobce má svoji recepturu, kalibraci živin a vlastní technologii a těm psům, i když je to třeba považováno za kvalitní krmivo, nemusí to krmivo sednout, protože každý pes je originál. Viz článek na tomto blogu.

V diskuzi se rozebíralo téma, jestli dávat brambory psům.

Mýtus číslo 2:# Zasláno: 26 Říj 2005 12:17

"Anonymní
Pokud mu ty brambory chutnají, tak mu to klidne dávej v přiměřené míře. Prostě mu něco chybí a ty brambory to obsahují. Dítě, když má nedostatek něčeho, tak si to umí nahradit jinou formou - třeba olupuje omítku a láduje jí do sebe "

Skutečnost
Všeobecně je známo, že brambory jsou pro psy nestravitelné a tak jen zaplní střeva a následně vyjdou bez užitku. Obsahují mimo jiné i alkaloid solanin a to bezprostředně pod slupkou. Solanin můžeme vařením odbourat, nicméně nezměníme touto úpravou brambor jejich stravitelnost a využitelnost pro psy a kočky. Proto není vhodné zkrmovat syrové ani vařené brambory.

Proč teda někteří výrobci dávají do krmiva brambory, když je psi nemůžou? Výrobci totiž ve spolupráci s veterináři zjistili, že to, co dělá brambory nestravitelné, se může odbourat extrudováním a výsledný produkt - bramborový úsušek je pro psy dokonce prospěšnější než nejrozšířenější pojivo pšenice (nebo jakákoli jiná obilovina). Brambory totiž obsahují rychle stravitelné cukry, které rychle doplní energii aniž by se ukládaly do těla nebo dlouho zůstávaly zpracovávány ve střevech. Vařené nebo syrové brambory tuto schopnost nemají a tak jsou v potravě úplně zbytečné.

A protože lidé jsou povětšinou laici a nerozuměli by pojmu bramborový úsušek nebo bramborový extrudát, nepodávají toto označení na přední stranu obalu (tedy to, co se vystavuje zákazníkům a prodává), ale nahrazují ho jednodušším a pochopitelnějším slovem brambor. Přesnější informace pak podávají školení prodejci a letáky. Jinými slovy, brambory v krmivech pro psy jsou zastoupeny v takové formě, která je masožravčím trávicím systémem využitelná, ne vařené nebo syrové.

Protiřečné názory - Mýtus číslo 3:# Zasláno: 26 Říj 2005 11:59

"Občas když mi zbyde vařená brambora, tak ji nastrouhám do krmení pažravce veteránce, u které celý život bojuju s nadváhou. Ona je ten typ, co tloustne i z vody. Ale je zdravá a v dobré kondici přiměřené věku. Ty brambory (výjimečně) a jinak pravidelně syrovou mrkev jí strouhám proto, aby "měla pocit", že toho žrádla má víc "

POZOR Drtivá většina chovatelů má dojem, že oni chovají, cvičí a krmí psa nejlépe. A to bez toho, aniž by zdravotní stav konzultovali s veterinářem. Lidi všeobecně sebe samozvaně považují za odborníky i přesto, že nemají žádnou nebo nízkou odbornou způsobilost v oboru. A toto se netýká jen veterinární tématiky, toto se děje napříč obory.

Jak může být pes zdravý a v dobré kondici, když celý život bojuje s nadváhou a tloustne i z vody. Buď ten pes má špatně složenou krmnou dávku a to dlouhodobě a nebo může mít jiný problém nesouvisející s krmivem (např. porucha štítné žlázy). Názor od tohoto člověka bych považovala za absolutně nedůvěryhodný.

Co se týče přidávání něčeho do krmiva, aby měl pes pocit že toho je víc, to je tvrzení některých barBARFařů, kteří tu krmnou dávku špatně sestavili. Pes se má nažrat tak, aby jako po mechanické tak po biologické stránce byl nasycený.

Mýtus číslo 4 - do granulí se přidávají takové sračky jako šlachy, kopyta, paznehty, odřezky, chrupavky a zbytky z jatek.:# Zasláno: 9 Čec 2014 10:26

"kachna_
Nejčastější výtkou (u krmiva Brit care pozn.) je, že obsahují vedlejší jatečné produkty jj, já bych tím nekrmila kvůli těm vedlejším produktům, nevidím důvod denně psa ládovat takovým odpadem"

Je to pokrytecké tvrzení některých BARFařů, když obhajují svojí volbu způsobu krmení. Protože látky, které dodávají do krmiva (l-carnitin, kolagen, řasy, rýži, pohanku, extrakty z bylin, mrkev, syrové kosti, skelety, vnitřnosti) - ty totiž kvalitní krmiva superpremiové kvality a holistická krmiva obsahují taky. Nemusíte je tam přidávat. Toto je obsaženo v základní krmné dávce a zrovna v takovém množství, který pes potřebuje.

Upřímně řečeno, krmit psa jen surovinami v lidské potravinářské kvalitě je prostě jen barbarství. Pes narozdíl od člověka je schopný využít i jiné části živočišného původu než člověk. A do krmiv se mohou použít jen zdravotně nezávadné suroviny ovšem ne v potravinářské, ale v krmivářské kvalitě. Jinými slovy, nemůžou být infikované, zkažené a zdraví škodlivé. Co myslíte, že je ten kolagen, co přidávají BARFaři do žrádla? Přesně to, z čeho jsou tvořeny šlachy, povázky (jinými slovy odřezky ze surovin určených pro lidskou spotřebu) viz tučně zvýrazněný text výše. Z čeho jsou tvořeny chrupavky a klouby zkrmovaných zvířat? Netvoří je čirou náhodou taky chondroitin a glukosamin? Třeba ten co žerou divocí psi a divoká zvířata, když si uloví nějakou tu lesní zvěř? Není to přesně to, co musí BARFaři přidávat ke krmné dávce, pokud je nevyvážená? A co ty pomleté kosti? To je přece taky fuj, ale proč je dodávají BARFaři? Ze stejného důvodu, jako jsou obsaženy v granulích nebo ve vlhkém krmivu (kvalitní kapsičky, konzervy a paštiky).

# Zasláno: 13 Úno 2015 20:08

"Taky krmím podle plotu - většinou půlku kuřete, nějakou mletinu hovězí nebo rybí, sem tam přicmrndnu lososák nebo přiisypu kolagen zeleninu má, když má chuť si něco chroupat, na přílohy jsem líná (většinou mám problém si vzpomenout na to, abych vyndala maso z mrazáku) a chutná chlapečkovi taky "

BARF je volba stejně jako krmení průmyslově vyráběnými krmivy. Každý způsob krmení má své přednosti a své mouchy, ale nelze říct, který z nich je lepší. Oba jsou si rovny.

Nicméně je jasné, že pokud se snažíte ušetřit na krmivu a kupujete nejméně kvalitnější třídu granulovaného krmiva, nedivte se, že BARF vyhrává. Ostatně i ten BARF si zaplatíte (časem, přípravou, dojezdem do jatek). Taky BARFaři nevolí nejnižší výživovou třídu - krmení zbytkama ze stolu, zkažené maso na vyhození apod. Osobně jsem ale nepoznala BARfaře, který nejdřív vyřeže nejkvalitnější kusy masa určeného pro lidskou výživu a ty odřezky si sní sám. A pokud ořezy vyhodí do koše, je to barBARfař. Celosvětově díky expanzi lidstva je nedostatek potravin jak pro lidi tak pro zvířata. Tímto chováním si taky někdy neuvědomuje, že to co on vyhodí, tím se můžou živit i kočky, které žijí volně nebo divoce venku. Proč by to jinak žraly? Protože je to pro ně taky vhodné. Kočka je narozdíl od psa výhradní masožravec.

Třídy jakosti granulovaného krmiva řazené od nejnižší po nejkvalitnější:

Economy - krmivo nejlevnější a nejdostupnější ve velkoobchodních řetězcích jako jsou hypermarkety, supermarkety a některé drogerie. Krmivo je v těchto obchodech zastoupeno jen doplňkově k nákupu pro lidi.

Premium - krmivo seženete ve všech obchodech s chovatelskými potřebami (i soukromými)

Superpremium - krmivo špičkové kvality, seženete ve vybraných a těch kvalitnějších obchodech s chovatelskými potřebami (ne každý maloobchodník nebo velkoprodejce se zbožím zaměřeným primárně pro lidi jej má v nabídce)

Holistické - aktuální špička kvality průmyslově vyráběných krmiv, najdete ve specializovaných prodejnách

Veterinární diety - chovatelské - pro zvířata s konkrétním alimentárním problémem akutně neohrožujícím zdraví zvířete. Bývají součástí holistických krmiv a tzv. dietních superpremiových a dietní premiových. Není nutná konzultace veterináře, stačí proškolený prodejce.

Veterinární diety - klinické - pro zvířata s odborně stanovenou diagnózou, předepisuje veterinární lékař, jsou určená pro zvířata s problémem, který akutně ohrožuje zdraví zvířete. Nejsou základním a běžným zbožím ani ve specializovaných prodejnách a rozhodně by se měly zkrmovat po konzultaci s veterinárním lékařem ne jen tak na přilepšenou. Rizikem nedoporučení je laická záměna příznaků onemocnění, nevhodnou volbou můžete psovi nejen nepomoct, ale i ublížit.

Maso ve zkreslené představě u laiků

Laici mají obecně zažitou představu, že maso je jen ten stejk, ta svalovina kterou smaží na pánvi. Maso ale z hygienického a potravinářského hlediska nezahrnuje jen tuto svalovinu, více vám upřesní již dlouho vyvěšený článek MASO ze sekce Hygiena a technologie potravin.

Výrobci, kteří skutečně dbají na to, aby to krmivo bylo prostě to nejlepší pro masožravce, volí bílkoviny, jakožto základní stavební surovinu, z hlavně nebo výhradně živočišných zdrojů. Protože ty jsou nejlépe stravitelné a využitelné (bohužel taky v porovnání s rostlinnými rozhodně dražší). Ty pocházejí nejen ze svaloviny, ale i z kostí, chrupavek, vnitřností, krve a krmivo dolaďují bylinnými extrakty a výtažky z rostlin, které psi a kočky umí využít, poněvadž byly dostupné i pro jejich divoké nedomestikované předky.

Proto není špatně, když kvalitní krmiva pro masožravce obsahují všechny využitelné části zvířat nejen svalovinu jakožto rozšířené "laické maso". Někdo řekne fuj vnitřnosti, ale takové srdce nebo plíce, to jsou pro psy vyloženě lahůdka a každé má co do sebe.

Daleko důležitější je poměr svaloviny a ostatních produktů živočišného původu a jejich kvalita, než to, jestli tam vůbec jsou nebo je tam jen svalovina.

Granule jako takové

Granule vznikly z toho důvodu, aby lidé měli zajištěnou plnohodnotnou krmnou dávku se vším, co zvíře potřebuje a ve správném množství bez toho, aniž by hrozil deficit některé z důležitých živin, minerálů a stopových prvků způsobeným nevhodně nakombinovanou nebo upravenou syrovou stravou. Také poroto, aby bylo možné jednoduše bez předchozí přípravy nakrmit zvíře.

Posledním základním důvodem, proč vznikly granule, je nezávislost na chladícím zařízení, které by udržovalo krmivo čerstvé. Granulovaná krmiva mají ze všech krmiv nejdelší dobu spotřeby. Jinými slovy, pokud jsou správně baleny a skladovány, nezkazí se tak brzo jako vlhké krmivo nebo BARF. Výrobci těch nejkvalitnějšjích krmiv neřeší jen toto, ale také přidávají prevenci a něco dalšího prospěšného navíc. Toto všecko, se ale odráží na ceně, což je jedna z vůbec nejhlavnějších výhod BARFu.

Dalším slovem do pranice o granulích je technologická výroba. V současné době i ty nejmodernější stroje na výrobu granulovaného krmiva neumí krmivo vyrobit ze 100% čerstvého masa (a produktů živočišného původu) - právě proto, že zatím neumí pořešit stálý tvar a dlouhou dobu spotřeby. Proto se do granulovaných krmiv musí přidat nějaké to pojivo (nejlevnější je pšenice, sója,kukuřice, dražší - extrudované brambory, rýže, pohanka, ječmen ). S tím ten zákazník musí počítat, takže otázka které granule obsahují sto procent čerstvého masa je naprosto z cesty. Žádné takové neexistují. Ty nejlepší linky a receptury umí vytvořit krmivo asi 60% čerstvého masa. Běžné linky zpracovají maximálně 40% čerstvého masa. (procenta nejsou úplně přesná, berte plus minus, výrobci si svoje technologické postupy střeží).

Maso a produkty živočišného původu se musí rozmělnit, aby vznikla homogenní hmota (jinými slovy, aby v každé granuli, v každé krmné dávci bylo všeho stejně a tolik, kolik má být), vysušit (zbavit vody, protože čím víc vody krmivo obsahuje, tím rychleji se kazí) a dát do tvaru granule. Protože sypká směs by pozbyla účinku broušení zubního plaku, posilování žvýkacích svalů a dostatečného vzniku slin při žvýkání. (BARFaři i z tohohle důvodu zařazují do jídelníčku syrové kosterní skelety nebo kosti.) Proto určitá část masokostních mouček a pojidel je prostě v granulích technologicky nutná. Je pak na výrobci, jakým způsobem dokáže ty technologicky nutné suroviny zpracovat a využít tak, aby měly třeba i jinou a prospěšnou funkci. A to už je pak rozdíl mezi superpremiovými a "jen" premiovými granulemi.

Zjednodušeně řečeno, z čerstvého masa granuli nesplácáte a i kdyby se vám to nějakou silnou kompresí podařilo, bude mít velmi krátkou dobu spotřeby. Což je jeden z předních důvodů, proč se granule pro zvířata začala vyrábět.

Druhý sraz Vlkodavů (Nové Město nad Metují)

2015-08-28T00:04:00.000+03:00

Letos jsme změnili místo srazu a udělali jsme rozhodně dobře. Také se nás sešlo víc a dokonce přišel nečekaný, leč vítaný host.
Letos jsem sa opět svezla s Martym. Marty pro nás měl přijet s.autem. A tak jsme ho s Vonou vyhlížely.

Nakonec přece jen dorazil.

Nenápadně jsme jakože přejeli, abychom zmátli hostitele, přece jen jsme sa pak ohlásili telefonem. No a započal sraz. Vše bylo v přípravách. Všude jídla a pití tolik, že jsme pak další týden nemuseli být z ničeho živi.

V pátek si původní jádro z loňska dalo na uvítanou asi dva litry slivovice a pár litrů vína a myslím aj nějaké pivo tam padlo. Právě včas přijela posila v sestavě Merovejec, Ája (už jsme měli strach, že to maso fakt nedožerem, bylo ho totiž asi šest kilo). V bazénu jsme strávili několik hodin, abychom alespoň trochu uvolnili pozřené kalorie. Já osobně si z toho nic moc nepamatuji, neboť jsem si předtím sundala čočky, aby mne neštípaly oči, a ono bez nich a bez plavek všichni vypadali stejně. Člověk pak nerozezná ani svoji vlastní mámu :-D
No a do poloslepého člověka se dobře trefuje balonem, takže to že mě ráno bolela hlava, to určitě nebylo z žádného pití.

Přivítání to bylo věru řádné, neboť v sobotu ve čtyři ráno většina totálně historicky znemožněných Vlkodavů šla na boje s Manicema a protože jsme byli velmi dobře posilněni, sebrali jsme jim asi 5 sektorů. Co by to byl FoE sraz bez FoE, že? Střízlivé nás nedostanú! A taky že ne. Z toho plyne poučení:

Nestačíš-li na Manice, málo máš slivovice.

Tady je jedna ze zápalu boje:

Ten bojový výraz, rrrrr :-D

Na sobotu Mangoraj naplánoval tradiční výlet "po vrstevnici". Letos sa šlo do Pekla podél Metuje a z Pekla přes Sendražskou rozhlednu zpět. Musím říct, že to byla stejná zabijárna jako loni. Tradice sa ale musí dodržovat, aby neupadly v zapomnění.

A stále do kopce... Cesta do Pekla je lehká, ale cesta z Pekla... A před výstupem je radno sa zase řádně posilnit.

Jaká úleva přišla, když už jsme byli na hoře. Cestou jsme potkali pár sebevrahů, co to sjížděli na kole. Jak sa tam proboha dostali?

A spálené kalorie sa musí opět doplnit, nebo riskujeme deficit.

Letošní sestava Vlkodavů:

Mangoraj

Kubi

Martyd

Kittanya

Vona

Dodo99

Otys69

Merovejec

Ája

a jeden mimocechovník Body*

Mango za objektivem.

Kittanya

Jíst maso nebo nejíst maso?

1) Vražda a masožravci

Kde se bere potrava pro vegetariány?

Pojem masožravec

2) vegetariáni jsou zdravější

3) Maso je jed

4) Masožravci jsou hloupé zrůdy, co nechápou z čeho má být člověk živ

5) vegetariáni jsou šťastnější než ostatní lidé

6) vegetariáni jsou tolerantnější než ostatní lidé

Takže jíst nebo nejíst maso (popř. živočišné produkty)?

Proč mají opice tak hnusný zadek?

Sedací mozoly

Proč je mají?

Kdo je má?

Dusíkaté látky nebílkovinné

Dusíkaté látky nebílkovinné

Močovina

Zdroje

Metabolismus bílkovin

Metabolismus bílkovin

Výjimky:

Zdroje bílkovin

Říše: Chromalveolata - výtah zajímavých zástupců

Říše: Chromalveolata - výtah zajímavých zástupců

(Nadkmen: Alveolata)

Kmen: HeterokontophytaKmen: HaptophytaKmen: Cryptophyta (skrytěnky)Kmen: KatablepharidophytaKmen: Apicomplexa (výtrusovci)

Třída: Aconoidasida (dříve Haematozoea - krvinkovky)

Řád: Haemosporida

Řád: Piroplasmorida (dříve piroplasmida, klíštěnky)

Kmen: Dinozoa (obrněnky)

Třída: Dinophyceae

(Podtřída: Peridiniphycidae)

Řád: Peridiniale

Kmen: Ciliophora (nálevníci)

Kmen: Circozoa (dříve rhizopoda, kořenonožci)

Říše Excavata - výtah zajímavých zástupců

Říše: Excavata - výtah zajímavých zástupců

Kmen: Fornicata

Nadtřída: Eopharyngia

Třída Trepomonadea (trepomonády)

Kmen: Metamonada (prabičíkovci)

Podkmen: Trichozoa

Nadtřída: Parabasalia (bičenkovci)

Kmen: Euglenozoa (krásnoočka)

Třída: Euglenoidea (krásnoočka)

Řád: Euglenida (Podřád Euglenina )

Třída: Kinetoplastea (bičivky)

Řád: Trypanosomatida (trypanozomy)

Kmen: Percolozoa (améboflageláti)

Třída Heterolobosea

Řád: Schizopyrenida

Výtah pojmů z úvodu do zoologie

Významné sobnosti zoologie

Heckelův biogenetický zákon

Základní metody zoologie

Teorie sériové endosymbiozy

První teorie endsymbiosy

Vývoj teorií

Eukaryota

Protista

Typy tělních dutin

Jídelníček v těhotenství

Výtah potravin, které je dobré zařadit do jídelníčku pro těhotné:

Ω-3 a Ω6 nenasycené mastné kyseliny

Významnější zdroje jódu:

Potraviny nevhodné v těhotenství:

Nejlepší rada nejen pro těhotné: "Jezte pravidelně, střídmě, z bohatě prostřeného stolu".

Přednáška 2. Vakuoly a plastidy - výtah

Přednáška 2. Rostlinné vakuoly a plastidy - výtah

1. Vakuoly

Funkce vakuol:

Vakuoly kromě buněčné šťávy mohou obsahovat také:

2. Plastidy

Jak jsem vyzrála nad Sabratkem

A taky jak mě píchala doktorka...

Poprvé houkačkou

Dulcia non novit, qui non gustavit amara...

Sraz Vlkodavů číslo čtyry

Poznáš Vlkodava? :-D

Kmen: Heterokontophyta
Kmen: Haptophyta
Kmen: Cryptophyta (skrytěnky)
Kmen: Katablepharidophyta
Kmen: Apicomplexa (výtrusovci)

Řád: Euglenida
(Podřád Euglenina )