สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Slasti a strasti života na moři http://www.klubko.net Dva překladatelé na volné noze a jejich život na malé plachetnici Mon, 02 Dec 2019 19:56:03 +0000 cs-CZ hourly 1 Pracovní prázdniny na Langkawi http://www.klubko.net/2017/03/pracovni-prazdniny-na-langkawi/ http://www.klubko.net/2017/03/pracovni-prazdniny-na-langkawi/#comments Thu, 02 Mar 2017 15:59:26 +0000 http://www.klubko.net/?p=4333 „Ahoj námořníci, nějak jste se na bloku odmlčeli – jste v pořádku, ptají se věrní čtenáři?“ napsala nám kamarádka Míša. „Žádné strachy,“ odpovídali jsme okamžitě, abychom zahnaly případné obavy. „Máme se dobře, vlastně až moc dobře, takže ani nestíháme psát!“ Škoda jen, že naše pracovní dovolená v Malajsii se blíží ke konci a již dnes [...]]]> „Ahoj námořníci, nějak jste se na bloku odmlčeli – jste v pořádku, ptají se věrní čtenáři?“ napsala nám kamarádka Míša. „Žádné strachy,“ odpovídali jsme okamžitě, abychom zahnaly případné obavy. „Máme se dobře, vlastně až moc dobře, takže ani nestíháme psát!“ Škoda jen, že naše pracovní dovolená v Malajsii se blíží ke konci a již dnes večer (2.3.) nás čeká let z Langkawi do Kuala Lumpur a odtud hned v zítra v brzkých ranních hodinách další let přes Dubai zpět domů do Čech…

Čas tak rychle utíkal, že jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a od našeho příjezdu na Langkawi už uplynul měsíc. Přes týden jsme se věnovali práci na počítačích – Péťa programování pro své české zaměstnavatele a já jsem editovala již dokončený překlad dalšího tchajwanského románu, který by měl vyjít tento rok. O víkendech jsme pak vyráželi na výlety okolo Langkawi, buď po zemi – po svých či dopravními prostředky, ale většinou po vodě na lodi.

Z výprav kolem Langkawi

Hned první sobotu jsme se vypravili na výstup na kopec přímo nad hlavním kotvištěm, odkud je nádherný rozhled do celého širého okolí. Stezku nahoru k vysílačům nám představili již dříve přátelé Erja a Glen, kteří se na Langkawi víceméně usadili už před nějakými patnácti lety. Když nejsou zrovna na nějaké plavbě po blízkém okolí, pořádají na kopec výšlapy pravidelně každou neděli. Teď jsou ale zrovna na měsíc v Thajsku, tak jsme se vydali na vyhlídku sami už v sobotu, protože na neděli jsme si chtěli pronajmout auto a jet na výlet kolem ostrova. Po zhruba hodině ostré chůze přerušované občasným funěním a pauzami na pití jsme dorazili až na vrchol a před námi se rozevřel známý pohled na zátoku a okolní ostrůvky. Dokonce se nám podařilo i identifikovat, která z malinkatých lodiček je ta naše.

Kuahské kotviště z ptačí perspektivy

V neděli ráno jsme si vyzvedli zamluvené auto. Malajský chlapík, který nám ho předával, vybíral ještě před rokem a půl, kdy jsme byli na Langkawi naposledy, u mol denní taxu 3 ringitů za parkování člunů a pronajímáním motorek a skútrů si pouze přivydělával. Když jsme se po něm tentokrát sháněli, bylo nám řečeno, že parkovné za čluny teď vybírá jiná Malajka a že Wan (jak se chlapík jmenuje) mezitím „povýšil“. Pronajal si v budově vedle mol vlastní kancelář s klimatizací a jako správný šéf si opatřil i sekretářku. Namísto se skútry a motorkami teď prý kšeftuje hlavně s půjčováním aut. Ceny měl bezkonkurenčně nejlevnější a miniautíčko, které jsme dostali přidělené, dokonce nastartovalo a celý den nás vozilo spolehlivě z místa na místo.

Vodopád na severozápadě Langkawi

Nedělní výlet okolo ostrova jsme začali dalším výstupem, tentokráte k vodopádu na západní straně Langkawi. Na rozdíl od sobotního pochodu netrvala cesta na vrchol déle jak 20 minut, a v cíli jsme se navíc mohli osvěžit v několika tůňkách, které vymlela říčka ve skále. V těch nejblíže vodopádu dováděla děvčata v bikinách (samozřejmě šlo o cizinky, ne o místní Malajky), ale kousek dál jsme si našli jednu neobsazenou loužičku, kde jsme si svlažili nohy před sestupem k parkovišti. Než jsme se nastoupili do rozpáleného auta, ještě jsme si u sympatické paní ve stánku koupili vychlazený kokosový ořech, vypili sladkou šťávu a vydlabali dužninu uvnitř.

Podporujeme místní ekonomiku

Jako další zastávku jsme měli naplánovanou kabinkovou lanovku hned na vedlejším kopci, která je údajně nejpříkřejší lanovou dráhou na světě. Péťa už tam kdysi byl, já ještě ne, a protože všichni básnili, že ten výhled seshora stojí opravdu za to, byla jsem ochotna riskovat tu trochu mačkání se v davech a povinnou „procházku“ obchody se suvenýry a cetkami všeho druhu, kterou musí absolvovat každý, kdo chce být vyvezen nahoru na vyhlídkovou plošinu. Obratně jsme se proplétali mezi převážně čínskými turisty a uhýbali před ostrými bodci jejich slunečníků, až jsme se statečně probojovali ke kase. Samotné lístky na lanovku tam ale neprodávali. Místo toho nabízeli čtyři exkluzivní balíčky, balíček D obsahoval kromě lanovky a vyhlídky ještě i jakési 4D kino, obojživelnou Ducktour a dále položky, kterým jsme ani nerozuměli. Zvolili jsme tedy nejlevnější a nejprostší balíček A a vystáli další frontu před nástupem do kabinek. Po zhruba deseti minutách čekání jsme pochopili, že postup je tak pomalý proto, že na jejím konci se musí všichni nechat vyfotografovat, aby si pak na horní stanici lanovky mohli zakoupit pamětní snímky. Z fotografování jsme se vykroutili a za chvilku už jsme seděli v jedné z kabinek. Kupodivu nebyla klimatizovaná (na rozdíl od čekárny, která byla přímo vymražená), a jak do ní pralo sluníčko, po zhruba pětiminutové jízdě nahoru jsme vyšli ven řádně vyvaření. Ale výhled nakonec opravdu vykompenzoval všechna naše utrpení. Měli jsme navíc štěstí, že byla nádherná viditelnost, takže jsme viděli nejen Langkawi a okolí, ale dokonce i thajské ostrůvky Butang zhruba 35 námořních mil severozápadně, které byly vysoko na našem seznamu míst, kam jsme se chtěli během našich pracovních prázdnin v Malajsii podívat. Výletní neděli jsme zakončili na jedné z pláží na severu ostrova ve vyhlášené rybí restauraci přímo na břehu moře, kam jsme zašli na pozdní oběd, prohlédli si ještě jeden vodopád a před návratem na loď zajeli s kanystry na benzínovou pumpu pro 60 litrů nafty. Mimochodem litr nafty stojí tady v Malajsii 2.15 ringitu, tj. necelých 13 korun…

Thajské ostrůvky Butang

Oběd na jedné z pláží na severu Langkawi

Další víkend jsme si naplánovali plachtění kolem Langkawi. Navíc jsme se měli konečně setkat s Pepou a Blankou z plachetnice Argo, které jsme poprvé potkali před nějakými třemi lety v nyní již neexistující maríně Danga Bay v Johor Bahru. Naposledy jsme se viděli na Langkawi před rokem a půl, a tak jsme se už nemohli dočkat, až se od našich přátel-světoběžníků dozvíme, kde všude mezitím byli a co všechno tam zažili. Pepa s Blankou jsou totiž opravdoví cestovatelé, a ty země, které neproplachtí na své lodi, projedou či projdou po souši, a vše navíc pečlivě dokumentují. Věděli jsme, že by se měli v Kuahu objevit někdy ve středu či ve čtvrtek, a tak jsme už od poloviny týdne co chvíli netrpělivě vyhlíželi jejich tmavě modrou plachetnici. Ve čtvrtek odpoledne už jsme to nevydrželi a někdy kolem třetí jim napsali, kdy že to dorazí. „Nevidíte nás na obzoru?“ přišla vzápětí odpověď. V hledáčku dalekohledu ale nebyla žádná tmavě modrá plachetnice, nýbrž obrovský katamarán. Pepa s Blankou totiž dorazili ve svém náhradním plovoucím domově, o který se již od prosince pomáhají starat. Vyzvedli nás člunem a zpět na Jannu jsme se dostali až po půlnoci plni dobrého jídla, pití a dojmů z vyprávění o jejich cestách po Indii a Nepálu.

V pátek ráno Pepa s Blankou odjeli zpět do vedlejší zátoky, kde má katamarán domovskou bóji, s tím, že další rendezvous jsme smluvili na sobotu odpoledne buď v jejich zátoce, nebo v nějakém kotvišti opodál. Celý týden foukal jen hodně slabý vítr a my marně čekali na nějaký ten déšť, který by nám pořádně omyl palubu. Strachovali jsme se tedy, jak to dopadne s tím očekávaným víkendovým plachtěním, ale již od sobotního rána vála čerstvá bríza, která nás za necelé dvě hodiny přepravila rychlostí téměř pět uzlů na druhou stranu ostrova, a to jsme pluli na zadoboční vítr pouze s vytaženou přední genou. Na Langkawi zrovna probíhaly závody plachetních člunů, takže jsme cestou míjeli kromě obvyklých rybářů a jejich sítí i houfy malých lodiček. Prokličkovali jsme mezi ostrůvky na jihozápadě Langkawi a kolem půl šesté zakotvili v zátoce Awana, kde měli za vlnolamy na bóji katamarán Pepa s Blankou. Já se věnovala přípravě večeře a Péťa vyhlížel hosty, kteří dorazili vzápětí ve člunu. Po předkrmu bylo rozhodnuto, že další chod převezeme v hrncích na katamarán, kde bude více místa na hodování a následné debaty.

Plachtíme kolem závodní flotily

Plachtíme kolem závodní flotily

Zatímco jsme se věnovali talířům a veselé zábavě, vítr stále zesiloval, v poryvech dosahoval téměř třiceti uzlů. Pepa s Blankou navrhovali, ať přespíme u nich, ale my bychom neměli klid, a tak jsme je někdy kolem půlnoci poprosili, jestli by nás přeci jen neodvezli ve svém člunu zpět na Jannu. Vyzbrojeni čelovkami a pláštěnkami jsme vyrazili vstříc větru a vlnám. Jen co jsme vyjeli zpoza vlnolamů, schytali jsme první slanou spršku, a než jsme dorazili k naší lodi, byli jsme všichni řádně zmáčení. Popřáli jsme si dobrou noc a my si dodali kuráže a před spaním se ještě vysprchovali v kokpitu, abychom se aspoň částečně odsolili. Voda z kanystru, kterou jsme nalili do naší sprchy (původně zahradní rozprašovač na hnojiva a jiné postřiky), byla hodně odražená a spolu se silným studeným větrem v nás vyvolávala vzpomínky na to, když jsme se v zimě sprchovali na Tchaj-wanu na palubě studenou vodou z hadice. V kotvišti to pořádně házelo, ale my jsme přesto většinu noci prospali s vědomím, že naší předimenzované kotvě můžeme bezmezně důvěřovat.

Tentokrát jsme fotit zapomněli, tak přikládáme snímek z jedné z našich dřívějších sešlostí

Ráno vítr trochu opadl a sotva jsme dopili kávu, už psal Pepa, jak prý jsme se vyspali, tedy jestli vůbec, a že slavnostní snídaně bude hotova zhruba za hodinu. Za chvilku pro nás přijel člunem a zavezl nás k Blance, která nás přivítala prvním makovo-tvarohovým frgálem čerstvě z trouby vytaženým. Lukulská snídaně se protáhla až do dvanácti, kdy jsme se chtě nechtě museli rozloučit a vydat se zpět do kotviště v Kuahu. Mezitím totiž začalo opět pořádně foukat a nás čekala plavba proti větru, takže se dalo předpokládat, že nám to bude chvilku trvat. Když jsme se po několika slaných sprškách přiblížili v Pepově člunu zpět k Janně, naskytl se nám pohled na něco nevídaného. Naše loďka byla přesně tam, kde jsme ji ráno zanechali, ale z nějakého podivného důvodu se točila v tom větru a vlnách kolem dokola své osy. Chvíli jsme nad tím nevěřícně kroutili hlavami, až jsme se hromadně usnesli, že se pod námi nejspíš musel točit nějaký silný proud, protože jinak jsme si ten malstrómový jev nedokázali vysvětlit…

Plavba zpět do Kuahu nám nakonec trvala téměř čtyři hodiny, a to jsme si, přiznáváme, pomáhali motorem, abychom mohli jet ostřeji proti větru. Sluníčko pálilo, obloha byla plná bílých beránků, ale díky zesílenému monzunu pořádně fičelo a nejen palubu, ale i nás v kokpitu co chvíli pořádně spláchla nějaká větší vlna. Moře se trochu zklidnilo až těsně před kotvištěm v Kuahu, které je přeci jen kryté kopci a zástavbou. Zhruba ve čtyři hodiny odpoledne jsme spustili kotvu vedle plachetnice našich známých, a než jsme se vydali do města na posilňující večeři, museli jsme nejprve ze zásob sladké vody alespoň částečně omýt Jannu od vší té soli a ve sprchách na břehu i sebe – oba jsme měli po těch čtyřech hodinách na kůži krásně bílé mapy zaschlé soli.

Západ slunce v kuahském kotvišti

Západ slunce v kuahském kotvišti

Také třetí víkend se náramně vydařil. Vlastně jsme si ho tentokrát trochu prodloužili o pátek a pondělí, protože jsme plánovali plavbu na thajské ostrůvky Butang, na kterou jsme se těšili už od našeho lednového příjezdu na loď. Ve čtvrtek večer se k nám připojili Pavel s Láďou, Péťovi táborští kamarádi horolezci, kteří již více jak půl měsíce cestovali po Thajsku. Na Langkawi připluli trajektem. Dostali razítko do pasu dokumentující jejich vstup do Malajsie, a když jsme si je na stanici trajektu vyzvedli, razítka v pasu stále ještě horká, odvedli jsme je obratem zpět na imigrační, abychom je jako součást naší posádky znovu odhlásili a mohli hned v pátek ráno vyrazit společně naší lodí zpět do Thajska.

Pavel byl na plachetnici poprvé, Láďa už se dříve plavil u známých v Řecku, a jelikož jsou jako horolezci zvyklí čelit s humorem a klidem i sparťanským podmínkám, nebáli jsme se, že by u nás na lodi strádali. Jedinou drobnou kombinací byli přejezdy na našem veslovacím člunu, kam jsme se vešli maximálně tři. Většinou jsme tedy jeli na dvakrát s tím, že já seděla při první cestě na špičce, a když jsme dorazili na Jannu, jeden z kluků se vrátil pro toho třetího, který zůstal na břehu. Později jsme vyzkoušeli i kombinaci já uprostřed u vesel, Péťa vzadu a předek vyvažoval Láďa. To také fungovalo.

Pavel u kormidla

V pátek ráno jsme vstali s muezzinovým voláním z mešity, posnídali náš domácí lodní bochník s máslem a džemem, zvedli kotvu a zamířili na severozápad. První polovinu plavby krásně foukalo, tak jsme kluky zasvěcovali do tajů a triků, jak nejlépe ovládat naši loď, a vyprávěli historky o tom, co už jsme na Janně všechno zažili. Schválně jsme vybíraly ty nejpikantnější příhody, aby zábava nestála. Pavel s Láďou nám zase líčili, kde všude v Thajsku byli a jaké jsou tam podmínky k lezení. Po obědě přišla na naši novou posádku ze vší té pohody a houpání náhlá únava, a protože vítr stejně odumřel a museli jsme začít motorovat, poslali jsme je každého na jedno lehátko do kajuty, aby si vyzkoušeli spánek na moři.

Langkawi už jsme nechali za zády

První noc jsme plánovali přečkat ideálně na kotevní bóji na jižní straně ostrůvku Koh Lipe, který je sice jedním z nejmenších ostrovů skupiny Butang, ale zároveň jediný, na kterém je rozvinutý turismus, a tím pádem i základní infrastruktura, a především je tam imigrační stanice, kde je během sezóny možné se přihlásit do Thajska. Jinak je nutné plout mnohem více na sever do přístavu Satun na pevnině. Již z předchozí návštěvy jsme věděli, že bójí na jižní straně ostrova je omezené množství, jelikož zde parkuje mnoho výletních lodí a trajekty. Jak jsme se přiblížili, začali jsme prozkoumávat hladinu v zátoce dalekohledem a nakonec se nám podařilo identifikovat plovoucí lano, kterému sice chyběl plovák, ale jinak šlo o plně funkční bóji. Navíc velmi blízko pláže, takže tentokrát jsme se přemístili na břeh na jeden výjezd člunem – Pavel se totiž rozhodl na pláž přeplavat. Průzračná voda, korály a zebrované rybky, které okamžitě připlavaly k trupu naší lodě, k tomu ostatně přímo vybízely. Zašli jsme se přihlásit do imigrační boudičky na konci pláže, osvěžili se tříští z čerstvého manga, dopřáli si thajskou masáž a vše zakončili výbornou večeří v jedné z místních restaurací.

V sobotu ráno nás vyhodilo z lůžek pořádné houpání, protože vítr a vlny, které se valily do kotviště, přicházely nejspíš kvůli přílivovým proudům z rozdílných směrů. Po snídani jsme tedy vyplachtili ven ze zátoky a přemístili se k prvnímu ostrůvku opodál, o kterém jsme věděli, že je kolem pěkné šnorchlování. Asi hodinu jsme plavali mezi rybkami a korály, a když jsme se vrátili na palubu Janny začaly k našemu dosud opuštěnému ostrůvku přijíždět doslova houfy člunů s turisty v oranžových záchranných vestách. Rychle jsme tedy nastartovali motor (přeci jen jsme byli dost blízko korálových hlav, tak jsme nechtěli zbytečně riskovat, že náhle přijdeme mezi ostrůvky o vítr) a vyrazili o bóji dále. Když jsme asi za hodinu najížděli k bójce u místa, kde jsme se chtěli po obědě potápět, pořádně jsme se zapotili. A podotýkám, že to nebylo kvůli sluníčku.

Začínáme opět objevovat podvodní říši

Vítr mezitím zcela ustal, takže jsme jeli na motor. Já byla u kormidla, Péťa s Pavlem chytali vepředu lano od bóje. Přibližovala jsem se víceméně na setrvačnost k bójce, když v tom Péťa zavolal, ať ještě popojedu dopředu. Přidala jsem tedy prudčeji plyn, abychom se trochu odpíchli z místa, s tím, že dám okamžitě zase neutrál, abychom se příliš rychle nerozjeli. Jenže když jsem přidala, motor jen trochu škytl a otáčky se vůbec nezvýšily. „Nejde to!“ křičela jsem. „Ještě dopředu!“ volal Péťa. „Nejde to! Nedokážu přidat!“ volala jsem frustrovaně zpátky. To už ale naštěstí kluci bóji chytili – přeci jen jsme k ní dojeli na setrvačnost. A jak jsme později zjistili, měli jsme pořádné štěstí, protože nás nejspíš k bóji zároveň tlačil i celkem silný proud. Kdyby v tu chvíli tekl opačným směrem, mohli jsme klidně skončit na nedalekých útesech. Brrr! Ještě teď při té představě mrazí!

Jak byla loď uvázaná, rychle jsem začala kontrolovat kabely spojující řadící páku s motorem, nejprve ve skříni v kokpitu. Objevili jsme jednu chybějící matku, ale jinak bylo vše v pořádku. „Tady dole! Je to rozpojené u motoru!“ hlásil vzápětí Láďa, který se jal duchaplně prohlédnout opačný konec řadících kabelů, a během pár vteřin byla za pomoci klíče závada opravena. Ještě hodnou chvíli poté jsme si nadávali, že sice pravidelně kontrolujeme stav oleje, chladicí kapaliny apod, ale matky u řadících kabelů už jsme dlouho nedotáhli! Neptun nám dal opět za uši, ale naštěstí byl dostatečně milostivý a jeho lekce se obešla bez materiálních škod.

Když jsme se posilnili a vzpamatovali se z toho šoku, naskákali jsme do vody a jali se obdivovat opět krásy podvodního světa. Láďa si vzal člun a my ostatní plavali kolem něj, aby někoho náhodou nestrhl proud. Podobnou taktiku jsme pak praktikovali i po následující dva dny. Do člunu jsme naložili i malou kotvičku, a když jsme doplavali na nějaké pěkné místo, člun jsme ukotvili a prozkoumávali podmořský svět v jeho okolí. To odpoledne jsme klukům představili i „tajnou pláž“, kterou jsme objevili při naší první návštěvě Koh Lipe před dvěma lety. Místní pláže jsou všechny tvořeny směsí písku a malinkatých zrníček korálů a škebliček a jejich bíložlutá barva nádherně kontrastuje s akvamarínovým odstínem mělčích pobřežních vod, které s přibývající hloubkou postupně tmavnou.

Krásy podvodního světa kolem Koh Lipe

Večer jsme přejeli na další bóji na severní straně ostrova Koh Lipe, odkud jsme opět na dvakrát odveslovali na pláž, které se říká „Sunset Beach“, protože je částečně otočena na západ. Byla to celkem dálka, takže kluci si u vesel pořádně mákli, ale myslím, že mohu za celou posádku prohlásit, že následná večeře v rybí restauraci stála za všechnu tu námahu. Kromě steaků z makrely a plachetníka Pavel s Láďou konečně ochutnali langustu na grilu a my s Péťou si dali tygří krevety a sépii. Během večeře se na pár minut spustil pořádný slejvák, ale když jsme se doslova dokutáteli zpět k Janně, bylo už celkem sucho v kokpitu, takže kluci mohli opět složit hlavu pod širou oblohou.

Na nedělní ráno jsme původně plánovali obeplutí ostrova Adang, největšího ze skupiny Butang. V průlivu mezi Koh Lipe a Adang, kde jsme přečkali noc na bóji, ale dost fičelo, tak jsme nakonec zvolili „ústupovou“ variantu, spluli po větru z úzkého kanálu a schovali se do stínu Adangu. I tak bylo plachtění podél pobřeží zajímavé, protože chvilkami vítr zcela ustával a jindy zase přicházely ze svahů pořádné poryvy, které nás pěkně nakláněly. Probojovali jsme se zhruba do poloviny ostrova, přiblížili se více ke břehu a asi v šestnácti metrech spustili kotvu. Podle průvodce to byla hloubka, kde se naproti písečné pláži dalo bezpečně zakotvit. Naskákali jsme do vody, a když jsme se ujistili, že kolem není žádný proud, vypravili jsme se směrem k pobřeží. Láďa nás jistil ze člunu a my se drželi kolem něj v bezpečné vzdálenosti od výletních lodí, které co chvíli přivážely turisty na místní pláž na šnorchlování a následný oběd. Podmořské zahrádky, jak krásným korálovým seskupením říkáme, zde byly snad nejkrásnější, co jsme tentokrát na Butangu zahlédli. Doplavali jsme až na pláž, kde mělo být dle Pepy a Blanky sladkovodní jezírko, ze kterého se ale vyklubal spíš takový čistější „bahňák“. I tak bylo pobřeží kouzelné, přímo jako vystřižené z katalogu cestovních kanceláří.

Výprava po pláži

Janna zakotvená v dáli

A ještě jeden kýč…

Po návratu na loď jsme poobědvali a vypravili se zpět stejnou cestou, kudy jsme připluli. V průlivu mezi Adangem a Koh Lipe už tolik nefičelo, tak jsme ho na několik obratů překonali a stočili se kolem východního pobřeží Koh Lipe známého jako Sunrise Beach zpět na jižní stranu ostrova do zátoky, kde jsme nocovali po příjezdu na Koh Lipe. Cestou jsme se ale stavěli ještě u jedné kotevní bóje a zaplavali si kolem dalšího malinkého ostrůvku s krásnou bělostnou pláží. Korály tam sice nebyly tak rozmanité jako u Adangu, ale díky množství a pestrobarevnosti ryb bylo i tak na co se dívat.

Tyhle rybky by k večeři nebyly

I tentokrát se nám podařilo chytit v rušné jižní zátoce prázdnou kotevní bóji a dle domluvy jsme se nejprve vypravili do imigrační budky poprosit, zda by nás odhlásili už ten den večer, abychom mohli hned v pondělí ránou vyplout zpět na Langkawi. Úředník nám nejprve sdělil, že to nejde, ať přijdeme následující den v devět, ale když Péťa se stoickým klidem pokýval, že to se nedá nic dělat, že holt počkáme, zavolal ho zpět a řekl, že pro tak slušné lidi udělá výjimku. Vyptával se, odkud jsme, a pěl ódy na to, jak jsme vychovaní. Ostatní jachtaři si prý stěžují, když musí čekat ve frontě, přijdou-li k odbavení zrovna ve chvíli, kdy přijíždí či odjíždí trajekt, případně mu rovnou vynadají, že je zdržuje. Museli jsme se zavázat, že ráno určitě odjedeme, což byl ale stejně náš úmysl, a během pár minut byly oficiální formality vyřízené. Úspěšné odhlášení jsme oslavili ještě jednou thajskou masáží.

Láďa u kormidla

Odplouvali jsme jen neradi a neodolali jsme, abychom před pondělním návratem na Langkawi nezavítali naposledy na břeh na vyhlášené thajské palačinky. Posilněni vydatnou snídaní jsme kolem deváté hodiny ranní opouštěli pod plachtami zátoku, která se již opět hemžila výletními loďkami a rybáři. První polovinu cesty krásně foukalo, druhou jsme museli využít služeb našeho věrného motoru. Navnaděni okázalými rybími hody na Koh Lipe kluci vypustili za loď návnadu, že si něco chytíme k večeři, ale nakonec jsme skončili u Indů na biryani rýži se skopovým.

Kokpit jako na dlani

Na Langkawi jsme připluli až kolem šesté, moc pozdě na to, abychom se stihli ještě toho dne přihlásit ke vstupu do země a přístavu. Kluci odlétali v úterý před polednem přes Kuala Lumpur do Bangkoku, takže jsme si dali budíček opět s muezzinem a hned ráno se vypravili nejprve ke stanici trajektu na imigrační a kapitanát. Zpět v kotvišti jsme se zastavili v dílně-kanceláři našeho kamaráda Phila v budově vedle mol, kde si Pavel s Láďou vyzvedli krosny s lany a karabinami, které si tam předchozí čtvrtek po příjezdu nechali, abychom je nemuseli vozit s sebou na Koh Lipe a pohodlněji se na naší lodi ve čtyřech poskládali. Pak už jsme kluky jen doprovodili na taxi a sami se vrátili zpět na loď k práci a k počítačům.

Bezvětří mezi ostrůvky

I na poslední víkend jsme si samozřejmě naplánovali plachtění. Pepa s Blankou byli bohužel pryč, takže už jsme nestihli uspořádat pořádnou rozlučku, ale alespoň jsme si ty poslední dny na Janně užili v klidu sami ve dvou (tedy ve třech). V sobotu ráno jsme nejprve absolvovali výpravu na poštu a odeslali domů dvě krabice knížek, abychom si doplnili knihovničku v Čechách o naše lodní poklady. Prázdné krosny jsme seskládali do sebe a vzápětí naplnili v železářství motorovým olejem, na tržnici přikoupili trochu ovoce a zeleniny, v kotvišti přibrali dva kanystry vody a po obědě zamířili opět na jihozápad Langkawi mezi nejkrásnější ostrůvky, kde jsme chtěli zakotvit přes noc. Původně jsme si vyhlídli takový úzký průliv mezi dvěma ostrovy, kterému se mezi místními jachtaři přezdívá „fjord“. Byl už ale obsazený dvěma loděmi, které připluly před námi, tak jsme se posunuli o zátoku vedle. Foukal jen slabý vítr a zhruba polovinu cesty jsme bohužel museli motorovat. Sotva jsme ale hodili kotvu, vykoupali se a natáhli si nad kokpitem plachty, abychom si vytvořili stín, obloha nebezpečně potemněla a za chvíli propukla pořádná bouřka. To nejhorší se nám naštěstí vyhnulo, Langkawi přežilo v bezpečí v trhlině mezi dvěma obrovskými liniemi mračen, které se přehnaly kolem, nicméně působivé blesky ozařovaly obzor ještě hodně dlouho poté, co přestalo pršet. Svěží větřík pak stihl vysušit kokpit ještě předtím, než jsme se uložili na kutě, takže jsme si mohli vytáhnout matrace ven, kde spíme nejraději.

Bouřková linie se blíží

Ráno nás probudilo hvízdání poryvů a houpání. Zdálo se, že monzun opět zesílil a že nás čeká stejně jako před dvěma týdny pořádně slaná plavba proti větru. Ke snídani jsme se proto v rámci dojídání zbytků posílili domácími palačinkami a kolem deváté vyrazili směr Kuah. Mezi ostrůvky jsme chytili tišinu, a když jsme začali splouvat nebezpečně blízko ke skalní stěně, pustili jsme pro jistotu motor. Jakmile jsme ale vystrčili nos, respektive příď, do kanálu mezi ostrovy Langkawi a Dayang Bunting, opřel se nám do plachet opět silný poryv, takže jsme našeho železného oře zase vypnuli a začali bojovat jen pod plachtami proti větru a vlnám. Ty naštěstí nebyly tentokrát tak velké jako posledně, takže stříkaly do kokpitu jen občas a dařilo se nám celkem obstojně postupovat vpřed. I když jsme po příjezdu do kotviště museli Jannu i sebe znovu omývat od soli, radovali jsme se nad tím, že jsme si poslední plavbu této sezóny opravdu užili.

Cestou do Kuahu jsme si užívali krásného plachtění

Teď už je náš plovoucí domov bezpečně uskladněn a vlastně není momentálně plovoucí. Nakonec jsme ho totiž vytáhli na břeh v malé loděnici B&V Marine kousek od Kuahu, protože v zátoce Hole in the Wall na severovýchodě Langkawi, kde jsme Jannu chtěli nechat původně, došlo nedávno k několika vloupáním. Samotné tahání na břeh bylo dosti dramatické, ale to už popíšeme v barvitých detailech v následujícím článku…

Spokojený kormidelník

]]>
http://www.klubko.net/2017/03/pracovni-prazdniny-na-langkawi/feed/ 0
Pravda o plavbě Puteri Harbor – Langkawi http://www.klubko.net/2017/02/pravda-o-plavbe-puteri-harbor-langkawi/ http://www.klubko.net/2017/02/pravda-o-plavbe-puteri-harbor-langkawi/#comments Fri, 03 Feb 2017 07:24:23 +0000 http://www.klubko.net/?p=4328 28.-31. ledna 2017

V sobotu krátce po osmé hodině jsme nastartovali, odvázali poslední lana a po týdenní plavební pauze opustili marinu Puteri Harbor na předměstí Johor Bahru. Odjížděli jsme rádi, marina to nebyla špatná, pracovní prostředí ucházející, bohužel ale zcela odříznuté od města a vůbec odkudkoliv. Všude kolem byly pouze staveniště a spleť silnic bez [...]]]> 28.-31. ledna 2017

V sobotu krátce po osmé hodině jsme nastartovali, odvázali poslední lana a po týdenní plavební pauze opustili marinu Puteri Harbor na předměstí Johor Bahru. Odjížděli jsme rádi, marina to nebyla špatná, pracovní prostředí ucházející, bohužel ale zcela odříznuté od města a vůbec odkudkoliv. Všude kolem byly pouze staveniště a spleť silnic bez chodníků. Jediné místo, kam se mohl člověk jít projít, bylo nábřeží kolem dokola mariny lemované hotely a bary, kde bez ohledu na muslimský mravní kodex noc co noc vyřvávali do brzkých ranních hodin rozjaření hosté. Hned po příjezdu nás navíc němečtí sousedé, kteří se, když viděli naši německou vlajku, nadšeně přiběhli s námi seznámit, varovali, že hned první večer, mezitím co si zašli do jednoho s barů na nábřeží na večeři, se jim nastěhovala do lodi krysa a trvalo týden, než se jim jí podařilo chytit. Byli jsme rádi, že my jsme si po týdnu v Puteri žádného chlupatého černého pasažéra s sebou neodváželi.

Marina Puteri Harbor, v pozadí nábřeží s hotely a bary

Instalace nového kotevního vrátku před vyplutím

Foukalo jen symbolicky, takže Johorským průlivem jsme museli proplout na motor. Podjezd pod nedalekým mostem nás tentokrát už tolik nevyděsil, možná to bylo i tím, že jsme tudy proplouvali za bílého dne. I tak jsme si ale oddechli, když se náš stěžeň vynořil na druhé straně bez škrábnutí. Kolem pilířů mostu postávali rybáři s udicemi, říkali jsme si, kolik ryb tam asi tak chytí a jak se tam vůbec dostali? Nejspíš je tam přivezl někdo na motorovém člunu, předpokládáme, že nebyli natolik šílení, aby se spouštěli dolů pod most za pomoci lan…

Most se blíží…

Ráno jsme se sice namazali opalovacím krémem, ale už od brzkých dopoledních hodin nás proháněla mračna – nejprve pršelo před námi, pak za námi, a nejvíce oblačnosti vůbec se srocovalo kolem ostrůvku Pulau Pisang, kde jsme kdysi poprvé v životě kotvili na naší plavbě ze singapurské Raffles Marina na Langkawi. Moc dobře si pamatujeme na tu ranní bouřku, která se přihnala asi v pět hodin ráno a pěkně nám hnula nejen žlučí, ale nehezky si pohrála i s naší tehdejší kotvou. Pisang je v malajštině označení pro „banán“, Pulau Pisang tak doslova znamená „Ostrov banánů“, ale nám evokovalo slovo „pisang“ vždy spíše anglické sloveso pro „močit“, tedy přesněji řečeno „chcát“, a této interpretaci názvu ostrova by odpovídalo i počasí, na které jsme v jeho okolí během našich plaveb většinou narazili. Naštěstí jsme tentokrát mrakům kolem ostrova Pisang unikli, a i když bylo i v noci zataženo, nespadla už ani kapka. K večeru dokonce začalo foukat, tak jsme okamžitě vypnuli motor a až do rána plachtili.

Blízké setkání

Před vyplutím jsme od dalšího souseda z mariny, Itala Fabia, vyslechli historky o incidentech s malajskými rybáři, které se nedávno odehrály v Malackém průlivu. Rybáři prý schválně v noci vrazili do lodi, jindy přejeli i se sítí před něčí přídí, či položili za tmy síť zakotvené lodi přes řetěz a pak se domáhali finanční náhrady za poškozený majetek. Několik takových příhod jsme si následně přečetli i na jachtařské stránce Noonsite, a rozhodli se proto plout tradičně dále od břehu, víceméně na hranici námořní trasy pro velké obchodní lodě a tankery, kde jsme doufali, že se setkání s rybáři pokud možno vyhneme. Tato strategie se ukázala jako úspěšná, protože první noc jsme o rybářskou loď v podstatě nezavadili.

Druhý den dopoledne, když jsme míjeli přístav Melaka, vítr náhle zeslábl a nám nezbylo než znovu nastartovat. Naštěstí ale bylo i nadále pod mrakem, takže jsme ani nemuseli natahovat nad kokpit plachtu, kterou si obvykle vytváříme nad hlavou stín. Skoro celý den jsme si četli a já zahájila svou sérii spacích dýchánků, která mi vydržela po celý zbytek plavby. Poprvé jsem zalehla hned po snídani na zhruba dvě hodiny, po obědě si šel lehnout Péťa, načež kolem třetí jsem ho opět vystřídala já. Vždy když jsem se probudila, měla jsem buď hlad, nebo mě začala honit mlsná, a když jsem si kolem půl deváté šla po večeři znovu lehnout, říkala jsem si, že snad na téhle plavbě nedělám nic jiného, než že buď spím, či jím…

Bez komentáře...

Bez komentáře…

Stejně jako vody kolem Singapuru, i proudy v Malackém průlivu jsou silně ovlivňovány přílivy a odlivy. Brzy jsme měli možnost na vlastní zkušenost se přesvědčit o pravdivosti informací, které jsme se dočetli: kdykoliv nastal odliv a zejména krátce před maximálním odlivem, naše rychlost okamžitě stoupla až o dva a půl uzle. Bohužel v době přílivu tomu bylo přesně naopak. Když se druhý den po poledni opět otočilo proudění v náš prospěch, začali jsme si dělat naděje, že bychom mohli minout další velký přístav Klang ještě před setměním.

Klang je pro nás dlouhodobě dalším strašákem, co se nepříznivého počasí týče. Nachází se téměř v nejužším místě Malackého průlivu, a navíc je notoricky známý tím, že se tudy v noci s oblibou prohánějí bouřky. Být chycený za tmy v lijáku a silných větrech mezi Malajským poloostrovem a námořní trasou pro tankery, a ještě k tomu před rušným přístavem Klang, ze kterého a do kterého neustále vplouvají a vyplouvají lodě, není zrovna nejradostnější představa, se kterou by námořník nastupoval na noční hlídku… Jak se blížil soumrak, využívali jsme blízkosti pevniny, a dokud jsme měli signál, stahovali si pravidelně radarové snímky, abychom se ujistili, že je zatím stále všude jasno.

Četba v kokpitu

Po západu slunce jsme stejně jako ostatní lodě kolem nás rozsvítili navigační světla a pozorovali ohňostroje, které co chvíli ještě více rozzářily osvětlené panorama přístavu Klang, jenž se pomalu ztrácel v dáli za naší zádí. Usoudili jsme, že vybuchující rachejtle budou mít možná nějakou souvislost s pokračujícími oslavami Čínského nového roku, ale je možné, že důvod byl úplně jiný. My jsme se nicméně radovali, že Klang je za námi a obloha nad námi bez mráčku a plná hvězd. Ohňostroje za zádí brzy vystřídal mnohem krásnější Jižní kříž. Vše nasvědčovalo tomu, že v dopoledních hodinách následujícího dne bychom mohli dorazit do cíle naší plavby, mariny na ostrůvku Pangkor poblíž přístavu Lumut, kde jsme dříve během našich plaveb Malackým průlivem vždy stavěli.

Za přístavem Klang se Malacký průliv výrazně rozšiřuje a námořní cesty se stáčí více na západ. Vzhledem k naší plánované trase už by se nevyplatilo zamířit spolu s nimi dále od pevniny, a tak jsme se připravovali na to, že se v noci nejspíše setkáme s více rybáři než doposud. Jejich množství nás i tak překvapilo. Nejprve se na obzoru objevilo pár světélek, která se rychle násobila a za chvíli už to kolem nás vypadalo jako plovoucí nasvícené město. Rybářské lodě se ale naštěstí s výjimkou několika menších člunů nehýbaly a my měli to štěstí, že náš plánovaný kurz nás vedl dostatečně širokou mezerou mezi jednotlivými flotilami, takže jsme se v podstatě nemuseli nikomu vyhýbat, jen bděle sledovat, zda se před námi náhle nerozsvítí blikačka nějakého osamoceného rybáře na malé bárce – ty o sobě totiž zásadně dávají vědět až na poslední chvíli, pokud vůbec.

Důkaz, že jsem přeci jen celou dobu nespala

Třetí den ráno nás přivítala jasná obloha a hladina jako zrcadlo. Sotva vyšlo slunce, začalo pařit takovou silou, že jsme okamžitě napnuli nad kokpitem plachtu, abychom se neusmažili. Zrovna byl příliv, a tak jsme se i přes klidné moře a s pomocí našeho motoru ploužili pouze šnečí rychlostí vpřed. Už předchozího dne navečer, povzbuzeni příznivým počasím a rychlým postupem vpřed jsme oba přišli téměř současně se stejnou myšlenkou:

„Co kdybychom na tom Pangkoru prostě nestavěli a pluli rovnou až na Langkawi?“ navrhla jsem nenápadně po večeři, posílena několika denními spánky a velkým množstvím svačinek.

„Mě napadlo to samé! Když tam zastavíme, stejně to bude jen na den, maximálně dva, nic moc tam neuděláme a ztratíme další dva tři dny z naší krátící se dovolené. Ještě by nás zase chtěli přihlašovat na odhlašovat na kapitanátu a bůhví co ještě…“ souhlasil Péťa, který vytrvale obsluhoval loď a držel hlídky, zatímco já jsem neustále spala.

Ostrůvky poblíž většího ostrovu Pangkor

A tak jsme v pondělí namísto plánované zastávky na Pangkoru poslali do mariny email, že nepřijedeme, a rodičům napsali zprávu, že plujeme dál na Langkawi, aby si nedělali starosti, že se nehlásíme. Jak jsme míjeli Pangkor, říkala jsem si, že je asi dobře, že plujeme dál a že už dalšího dne budeme na Langkawi, ale náhlá únava způsobila, že jsem ve skrytu duše začala tak trochu pochybovat, zda jsme si přeci jen neměli před další plavbou odpočinout… Ještě před obědem jsem si opět na chvilku lehnula a Péťa se statečně ujal hlídky s knížkou. Pocit vyčerpání mě ale neopustil ani odpoledne a kolem třetí jsem se šla prospat ještě jednou. Jak jsme se blížili k ostrovu Penang, vítr postupně zesiloval a s ním se zvedly i nepříjemné vlny. Foukalo bohužel přímo proti nám, takže abychom vůbec nějak postupovali vpřed, museli jsme plachtit za pomoci motoru. Janna se co chvíli zabořila do vln a kokpit a my s ním jsme se pravidelně ocitali pod sprškami mořské vody. Vypadalo to na dlouhou noc a moje pochybnosti o správnosti rozhodnutí vynechat zastávku v Pangkoru se stupňovaly. Péťa mě ale uklidňoval, že i on se cítí unavený, a připomínal mi, že třetí den na moři je vždycky kritický – předchozí dvě noci jsme se sice střídali na hlídkách a oba se vyspali, já vydatně i přes den, ale z dřívějška víme, že vždy tak čtyři dny trvá, než si na přerušovaný spánek a režim nočních hlídek opravdu zvykneme.

Péťa držel vytrvale hlídky, zatímco já spala

Třetí noc byla tentokrát opravdu nepříjemná. Pořád jsme bojovali proti vlnám a větru a náš postup vpřed nebyl, co jsme si představovali. Probouzeli jsme se po dvou třech hodinách na zavolání toho druhého a většinou ještě dříve, než jsme stačili rozlepit oči, vyhodila nás z lůžka nějaká ostřejší vlna. Ani pohled na navigační iPad nijak netěšil – hodiny ubíhaly jedna za druhou, ale ostrov Penang se celou noc držel obrazovky našeho navigačního iPadu jako klíště. Pozitivní bylo, že rozhoupané moře nejspíš zadrželo doma i část rybářů, protože jsme jich potkali daleko méně než noc předchozí. Na hlídky jsme se oblékali do dlouhých kalhot a větrovek – tropy netropy, bylo chladno. Při poslední službě krátce před rozedněním jsem přišla na nejlepší taktiku – sednout si na dno kokpitu hned vedle vchodu do kajuty a za záda si dát polštář. Tam jsem se nejenom mohla pohodlně zapřít nohama o stěnu protější kokpitové skříně, ale byla dostatečně krytá před větrem a sprškami mořské vody, ale především mě ještě zespodu hřál motor – seděla jsem totiž přímo na víku od motorové skříně.

O půl osmé se ke mně v kokpitu připojil i Péťa. Janna pořád ještě celkem divoce hopsala, takže jsme posnídali müsli tyčinku a ovoce a já se odebrala rovnou zase na kutě. Znovu jsem se probrala až kolem půl jedenácté. Ostrov Penang byl konečně za námi a zdálo se, že vítr začíná trochu slábnout. V poledne už jsme si dokonce i uvařili, i když jen nudle smíchané s trochou spařeného zelí, konzervovaným hráškem a tuňákem v kari omáčce (já vím, zní to hrozně, ale věřte, že je to překvapivě chutné). Seděli jsme v nakloněném kokpitu, křečovitě svírali misky a spokojeně hltali teplou stravu. Sem tam projel kolem rybář – místní rybářské lodě jsou zajímavé tím, že mají nad kajutou takové vyvýšené bidýlko, ke kterému vede dlouhý žebřík, něco jako náš myslivecký posed. Musíme se někoho zeptat, k čemu přesně slouží…

Rybář s bidýlkem

Někdy kolem druhé hodiny odpoledne se vítr ještě více utišil a vlny téměř opadly. Konečně jsme zase mohli otevřít přední luknu a vnitřek lodi pořádně vyvětrat. S vidinou blížícího se přístavu mě opět chytil záchvat uklízení, v angličtině pro to mají krásný výraz „nesting needs“ (hnízdící potřeby), a tak zatímco Péťa držel hlídku v kokpitu, já jsem trochu poklízela kajutu a připravovala věci, které budeme potřebovat večer při cestě na břeh. Když se zvedl i opar, který od rána seděl nad mořem, spatřili jsme konečně i zelené obrysy souostroví Langkawi. Rozhodli jsme se trochu odpadnout od větru a připlout tentokrát do kotviště v Kuahu z jihozápadu namísto o dvě míle kratší, ale méně malebné cesty z jihovýchodu. Zhruba kolem čtvrté hodiny odpolední jsme už proplouvali mezi prvními ostrůvky. Kolem nás se tyčily skalní stěny porostlé zakrslými stromky, které sousedily se svahy zcela zakrytými bujnou vegetací; některé ostrůvky lemovaly žluté písečné pláže, jiné padaly rovnou do vody, občas zakončené vymletou jeskyňkou. Nestíhali jsme otáčet hlavy a říkali si, že z lodi je Langkawi opravdu krásné. Škoda jen, že tu chybí ta průzračná voda, jaká je hned o pár desítek mil severněji na prvních thajských ostrovech Koh Lipe…

Chystáme se vplout mezi souostroví Langkawi

Krásy Langkawi z paluby lodi

Poslední hodinu a půl už jsme mapu téměř nepotřebovali, proplouvali jsme známými vodami, pohledy na okolní krajinu, stavby, rybářské lodě – vše se zdálo být přesně tak, jak jsme to tu před rokem a půl opouštěli. Kotviště v Kuahu se pomalu, ale jasně přibližovalo a my začali básnit o tom, jak se už za chvíli pořádně vysprchujeme (tedy bude-li sprcha v budově u mol stále ještě fungovat), jak pozdravíme staré známé a samozřejmě o tom, jak zamíříme na slavnostní večeři do naší oblíbené indické restaurace hned za rohem – snad nám ji mezitím nezavřeli…

A ještě jedna fotka z posledního dne plavby

Když jsme se přiblížili k zakotveným lodím, stáhli jsme plachty a opatrně zamířili na motor blíže ke břehu s nadějí, že tam najdeme prázdné místečko tak akorát pro nás. Přeci jen nemáme ke člunu závěsný motor, a i když veslujeme rádi, snažíme se většinou zakotvit někde „ve druhé řadě“, abychom to neměli na souš moc daleko. Zatímco já ovládala kormidelní páku, Péťa se s dalekohledem na přídi snažil identifikovat lodě a přátele, které už známe z dřívějška. Nejprve jsme hodili kotvu hned v první řadě vedle kanadských známých na plachetnici Tigger, ale výsledek se nám moc nezdál. Byli jsme příliš blízko dalších lodí a břehu. Raději jsme tedy kotvu vytáhli a přejeli kousek dál do druhé řady, kde máme kolem sebe více prostoru. Z posledních sil jsme zakryli hlavní plachtu ochranným obalem, sundali člun na vodu, poklidili lana a se sprchovací výbavou a trochou peněz se vypravili vyčerpaně na břeh. Oběma se nám motala hlava, ale co teprve když jsme vystoupili na pevnou zem a začali jsme se klátit celí! Sprchy fungovaly, a tak jsme se hned vzápětí trochu osvěžili pod proudem tekoucí sladké studené vody – jak málo stačí člověku ke štěstí! Jako další zastávku jsme se dokolébali k popelnicím, kde jsme vyhodili odpadky nahromaděné cestou, a odtud už to bylo jen pár houpavých kroků do indické restaurace. Byli jsme unavení, ale naštěstí jsme nemuseli vůbec myslet, nohy nás totiž samy vedly – koneckonců šli jsme tudy už tolikrát, že jsme měli až pocit, jako bychom se vrátili domů.

Janna zakotvená u městečka Kuah

Objednali jsme si tandoori kuře, placky naan a melounový džus, namísto kterého jsme dostali limetkový, ale to nám bylo fuk. Po chvíli se k nám přidal kamarád Phil, který nám vyprávěl o tom, co se mezitím na Langkawi za ten rok a půl událo. Řeč byla samozřejmě hlavně o jejich tříměsíčním chlapečkovi a hned jsme byli pozvaní, ať se zajdeme po večeři na Astrid a malého Esbana podívat. Byli jsme ale příliš unavení na další společenské aktivity, tak jsme se Philovi omluvili a odložili návštěvu na následující den, až budeme více fit. Phil nám nadšeně líčil, jak se s příchodem Esbana jejich život změnil. „Však vás to taky brzy čeká!“ zakončil a my se znaveně pousmáli. Pravda o plavbě Puteri Harbor – Langkawi tedy konečně vychází najevo: sečteno a podtrženo, nezbývá mi přiznat, že přestože jsem zrovna netrpěla mořskou nemocí a v noci statečně držela hlídky, byla jsem jednoznačně unavenější než obvykle a minimálně polovinu cesty jsem strávila buď vařením, jezením nebo spaním. Ne náhodou jsme za ty čtyři dny zkonzumovali asi šest kilo mandarinek a Péťa cestou zhubnul, takže kam se asi ten zbytek mohl podít?! Už v srpnu se naše posádka rozroste o nového člena, který se tu zatím spolu se mnou na lodi spokojeně houpe a úspěšně roste a sílí. Bude to kluk a podle jedné naší tchajwanské kamarádky nebude trpět mořskou, protože už teď, ještě před narozením, začal trénovat!

Zatím ještě ve dvou…

]]> http://www.klubko.net/2017/02/pravda-o-plavbe-puteri-harbor-langkawi/feed/ 9
Opět na moři http://www.klubko.net/2017/01/opet-na-mori/ http://www.klubko.net/2017/01/opet-na-mori/#comments Fri, 27 Jan 2017 14:31:03 +0000 http://www.klubko.net/?p=4323 18.-20. ledna 2017

Středeční ráno nás přivítalo téměř jasnou oblohou, a zatímco jsme snídali v kokpitu, vyhouplo se nad svahy sytě zelených kopců vycházející slunce. Teplota začala pomalu ale jistě stoupat. Dopíjeli jsme zbytky kávy a ani jsme nedutali. Na jednu stranu už jsme se nemohli dočkat, až za chvíli odvážeme lana a opustíme ostrůvek [...]]]> 18.-20. ledna 2017

Středeční ráno nás přivítalo téměř jasnou oblohou, a zatímco jsme snídali v kokpitu, vyhouplo se nad svahy sytě zelených kopců vycházející slunce. Teplota začala pomalu ale jistě stoupat. Dopíjeli jsme zbytky kávy a ani jsme nedutali. Na jednu stranu už jsme se nemohli dočkat, až za chvíli odvážeme lana a opustíme ostrůvek Tioman, který byl Janně po předchozí rok a půl domovem, ale zároveň jsme byli tak trochu nervózní. Přeci jen už je to nějakou dobu, co jsme pluli na otevřeném moři…

Opouštíme Tioman…

Abychom si hned zpočátku nekladli příliš vysoké, resp. daleké cíle, rozhodli jsme se zakotvit si na první noc u ostrůvku Pulau Sibu zhruba 40 mil jižně od Tiomanu. Tam jsme také plánovali oslavit Péťovy narozeniny a za tím účelem jsme si po snídani ještě zaběhli do nejbližšího obchůdku pro pořádnou dávku ledu, abychom si mohli večer ťuknout vychlazeným nápojem. Pak už zbývalo jen nastartovat motor a rozloučit se s naší kamarádkou Henrike, která nás přišla na molo vyprovodit. Zařadila jsem zpátečku, Péťa Jannu opatrně popostrčil a sám naskočil na palubu.

Hned výjezd z maríny nám oběma rozproudil krev, protože i s naší malou loďkou jsme měli co dělat, abychom se vtěsnali do prostorů mezi jednotlivými pontony. Místní marína rozhodně nebyla koncipována pro velká plavidla, a když se k tomu přidá fakt, že místní rybáři a provozovatelé výletních člunů se s oblibou vyvazují do buřtíků pěkně jeden vedle druhého, zahnout či dokonce se někde otočit je téměř nemožné. Naštěstí nefoukalo a zvládli jsme se propíďalkovat mezi loděmi bez úrazu.

Opět po dlouhé době se kocháme pohledem na širé moře

Když Janna vystrčila nos zpoza ochranného valu maríny, naskytl se našim očím opět po dlouhé době pohled na širou tyrkysově modrou plochu. Obdivně jsme na tu nádheru koukali, ale to už se Janna poprvé zhoupla a my se rychle koukali něčeho chytnout – mořské vlnění bylo prvním neklamným znamením, že už jsme zase na moři! Bohužel nefoukalo, tak jsme zapojili našeho elektrického autopilota, natáhli si „čtverec“, plachtu, kterou se stíníme za plaveb v kokpitu, a když jsme poklidili vyvazovací lana a navázali odražeče na boky člunu, usadili jsme se každý na jedné straně kokpitu, na tvářích spokojené úsměvy. Zrovna když jsme si nalili sklenici džusu a pohodlně se opřeli, ozvala se zničehonic někde pod námi rána, načež motor mručivě zaprotestoval. Oba jsme vylekaně nadskočili.

„Rychle vypni motor! Asi jsme něco chytli!“ zavelel Péťa a už se nakláněl nad zádí.

„Nejspíš to bude nějaká síť, připrav mi nůž, já tam skočím a uvolním to.“ Sáhla jsem do lodi pro nožík se zoubkatým ostřím a otevřela skříň od motoru, abych zkontrolovala hřídel. Naštěstí vše vypadalo v pořádku. Péťa už si mezitím nasadil potápěčské brýle a ploutve a skočil do vody. Než jsem stihla doběhnout na záď, abych se podívala, jak mu to jde, hlásil: „Tak už je to volný, byl to jen kus lana chycený mezi zinek lodního šroubu a list kormidla. Zamlel jsem s kormidlem a bylo to. Nejspíš jsem ani do té vody nemusel.“ „Jo a rychle dojdi pro foťák a vyfoť to!“ Zatímco se Péťa sprchoval, já na zádi zdokumentovala ten kus provazu, který nás hned krátce po vyplutí tak vyděsil.

Zbytek dne už proběhl bez dalších střetů s plovoucími předměty. Foukat sice nefoukalo, ale proudy byly naštěstí celou dobu s námi, takže náš navigační iPad téměř neustále hlásil, že plujeme přes šest uzlů! Někdy kolem třetí hodiny odpoledne jsme minuli ostrůvek Pulau Tingi, který prý kdysi dávno pojmenovali čínští rybáři „Generálova čepice“. Původně jsme přemýšleli, že bychom zakotvili tam, ale mapa ukazovala, že na jihozápadní straně, kde bychom v SV monzunu hledali útočiště my, jsou hloubky kolem 16 metrů a pod úroveň 10 metrů klesají až za hranicí korálového útesu, kde jsme tedy rozhodně pokoušet štěstí nehodlali. Nakonec jsme si ke kotvení vybrali raději sousední Pulau Sibu, kde z jihozápadní strany měly být hloubky kolem 6 metrů a mořské dno mělo podle mapy klesat jen pozvolna.

Pohoda v kokpitu

Jakmile jsme vpluli do zákrytu malého Pulau Singi, mořské vlnění ze severovýchodu se znatelně zklidnilo a my zamířili blíže k pobřeží. Hloubka sice klesala pozvolna, ale rychleji, než jsme předpokládali. Dalekohledem jsme zpozorovali několik mol, která zasahovala celkem daleko do moře. Kolem jednoho jsme si všimli i několika oranžových bójí. Byli jsme ale stále nejméně jednu míli od břehu a hloubkoměr ukazoval, že už jsou pod námi jen čtyři metry. Nezbylo nám, než okamžitě zakotvit, i když jsme měli obavy, že kdyby v noci začalo foukat směrem od pobřeží, mohlo by to v našem kotvišti začít setsakramentsky houpat.

Kotviště u Pulau Sibu

Zbytek odpoledne jsme strávili v kokpitu četbou a před večeří jsme si zaplavali – i když jen kolem lodě, protože proudy v kotvišti pěkně táhly. Namísto narozeninového dortu jsme si uvařili vanilkový pudink, který jsme vychladili ve skleničkách na zbytcích ranního ledu. Péťa, jako oslavenec, ten svůj pak zapil ještě plechovkou piva a kolem osmé jsme si vytáhli matrace do kokpitu a uložili se k brzkému spánku. Budík jsme měli nařízený na pátou, abychom co nejdříve vyrazili dál k Singapuru. Jedna alternativa byla, že následujícího večera zakotvíme na hranici Malajsie a Singapuru, ještě v malajských vodách, ale již dostatečně schovaní před SV větry a vlněním. V případě, že by ale doprava kolem Singapuru nebyla příliš frekventovaná a přílivové proudy byly s námi (ty totiž dokáží obeplutí Singapuru buď velmi ulehčit či nepříjemně zpomalit), plánovali jsme pokračovat bez zastávky až do Puteri Mariny na západní straně Malajského poloostrova.

Kotviště u Pulau Sibu, pohled ze zádi

Noc byla naštěstí neuvěřitelně klidná. Podvečerní svěží vítr se úplně utišil, takže Janna se jen mírně pohupovala, nad hlavou nám svítily měsíc a hvězdy a na rozdíl od předchozích několika dní nespadla za celou noc ani kapička deště. Ráno jsme se tedy probudili svěží, já se ujala kormidla a Péťa šel dopředu tahat řetěz. Za chvilku už jsme byli volní a za pomoci motoru a přední plachty zamířili jižním směrem podél východního pobřeží Malajského poloostrova. Péťa převzal hlídku a já šla do lodi připravit snídani. Kafe jsme zalila jen do půli hrnku, aby nám s prvním zhoupnutím neskončilo v klíně.

Někdy kolem druhé hodiny odpoledne jsme zahlédli první tankery – neklamné znamení, že jsme se přiblížili k „dálnici“ vedoucí kolem Singapuru. Péťovi se začaly klížit zraky, a protože já jsem se trochu prospala už dopoledne, poslala jsem ho dolů do kajuty na chvíli si lehnout a převzala hlídkování. Drželi jsme se v dostatečné vzdálenosti od tras pro obchodní lodě, takže bylo spíš třeba dávat pozor na zakotvené lodě, kterých je kolem Singapuru vždy nejméně jednou tolik co těch jedoucích. Pěkně se rozfoukalo, tak jsem opět vytáhla přední genu, a naše rychlost se okamžitě vyšplhala na sedm uzlů! K Singapuru jsme se totiž přiblížili zrovna v době přílivu, kdy vody kolem Singapuru proudí západním směrem. A protože i nebe bylo téměř bez mráčku, rozhodli jsme se, že bychom toho měli využít a jet nonstop.

Temné mraky se blíží

Zrovna když jsme míjeli singapurskou přístavní čtvrť lemovanou těmi nejmodernějšími mrakodrapy, obloha před námi nebezpečně potemněla. Stála jsem u sporáku, omáčka v hrnci bublala a Péťa hlásil: „Podej mi rychle pršibundu a vyndej ty nepromokavé kalhoty, asi tomu neunikneme!“ Naštěstí jsem dovařila právě ve chvíli, kdy zabušily na střechu kajuty první kapky. Než jsme ztratili malajský signál, stihli jsme si ještě stáhnout radarový snímek, který ukazoval, že bouřková linie jde ve skutečnosti kousek před námi a že i ona míří směrem na západ. Pluli jsme tedy vlastně v jejím závěsu, kde na nás občas foukla a poslala na nás trochu toho deště. Upřímně jsme si oddechli, protože bouřku mezi tankery, velkými obchodními loděmi a zaoceánskými parníky jsme rozhodně zažít netoužili.

Singapurská přístavní čtvrť Harbour Front

Péťa mě nechal, ať se schovám v teple kajuty, zatímco on kormidloval a hlídkoval, dokud nepřestalo pršet. Ani ne za hodinu nám bouřka utekla a obloha se opět rozjasnila. Začínalo se pomalu smrákat, ale hodiny na našem iPadu překvapivě ukazovaly, že je teprve krátce po páté. „Představ si, že je teprve půl šesté!“ oznamovala jsem radostně Péťovi. „To není možné!“ protestoval. „Je to tak, telefon i iPad ukazují půl šesté! Divné ale je, že na obou našich hodinkách je půl sedmé…“ Začali jsme polemizovat nad tím, jak k tomu mohlo dojít a který čas je vlastně správný. Nakonec rozhodlo GPS, které potvrdilo, že je půl sedmé. Přesto jsme nad tou záhadou ještě dlouho spekulovali, a když se během noci oba přístroje následně samy srovnaly s časem na hodinkách, usoudili jsme, že se nejspíš musely dočasně automaticky „přeřídit“ podle indonéského času, když u Singapuru zachytily tamní signál…

O další zpestření večera se postarala singapurská námořní policie. Zrovna se stmívalo, když jsem zpozorovala, že se k nám zezadu rychle blíží jakýsi motorový člun. Za chvíli už jsme si všimli i blikaček, které prozrazovaly, s kým máme tu čest. To už na nás policajti namířili svůj světlomet a začali cosi vyřvávat amplionem. Péťa se s nimi pokoušel navázat spojení přes VHF, ale marně. Asi po třech minutách vyběhl z kajuty policejní lodě jeden příslušník a křikl na nás, kdo že jsme a kam míříme. Péťa ho okřikl s odpovědí, načež příslušník odběhl zpět do kajuty přetlumočit vzkaz nadřízeným. Za chvíli se objevil znovu a prý odkud plujeme. Péťa křičel, že z Tiomanu. „Ok,“ zakřičel on a zase běžel odpověď předat dál do kajuty. Vzápětí se z amplionu ozval přísný hlas, který nám oznamoval, že se musíme zařadit do „námořní dálnice“ pro velké lodě a že předem děkují za spolupráci. Naznačili jsme, že rozumíme a neochotně stočili kurz více na jih k hranici námořní trasy. Policie nás pak ještě asi dalších půl hodiny zpovzdálí kontrolovala. Jednou za čas se k nám přiblížili, jako by nám chtěli dát najevo, že jsme „pod dohledem“.

Když jsme obepluli maják Raffle’s Lighthouse, nejjižnější bod Singapuru, stočili jsme kurz na severozápad a radovali se, že už za pár hodin budeme v cíli naší plavby. Rychlost jsme si i nadále udržovali nad pět uzlů a téměř jsme se nemuseli vyhnout lodi. Původně jsme se strachovali, že noční obeplouvání Singapuru bude chaos světel, ze kterého budeme jen těžko rozeznávat, kde končí moře a začíná město. Po setmění ale provoz v místních vodách kupodivu znatelně prořídl, zdálo se, že většina lodí na noc někde zakotvila. Kolem jedenácté na mě znovu padla únava, tak jsem si šla lehnout s tím, že si odpočinu, kdyby za chvíli přišel spánek na Péťu. Musela jsem usnout, sotva jsem se dotkla hlavou polštáře, protože o ničem nevím. Neochotně jsem se probrala až po téměř dvou hodinách, když mě Péťa probudil, že už jsme v Johorském průlivu a za chvilku budeme podplouvat mostem spojujícím Malajsii se Singapurem.

Přestože jsme měli nad stěžněm ještě hezkých pár metrů, oběma se nám při vjezdu mezi nosné sloupy mostu zatajil dech. Pluli jsme tudy už několikrát, ale stejně nás pokaždé pořádně zamrazí. Silnice nám na okamžik zastínila měsíc, který ale vzápětí znovu vykoukl na druhé straně za mostem. Po zbytek cesty jsme nepotkali jedinou loď, pouze párkrát upravili kurz dle navigačních bójí. Asi za hodinu jsme se přiblížili k místům, kde se měl nacházet vjezd do maríny Puteri Harbor. Zpomalila jsem, abychom mohli případně zavčas vycouvat, ale nebylo to třeba. Na rozdíl od Tiomanu byly prostory v Puteri obrovské, a tak jsme i za sporého nočního osvětlení přirazili bez problémů k molu a kolem druhé hodiny ranní padli vyčerpaně na lůžka.

První část plavby se tedy zdařila. Následující pracovní týden v Puteri uběhl jako voda a zítra brzy ráno se chystáme opět vyplout směr Langkawi. Další zastávkou bude nejspíš ostrůvek Pangkor zhruba 260 mil severozápadně v Malackém průlivu. Držte nám palce, snad nám bude Neptun i tentokrát nakloněn. Koneckonců, poučeni předchozími nezdary, nevyplouváme přece v pátek!

]]> http://www.klubko.net/2017/01/opet-na-mori/feed/ 10
Prvních pár dní na lodi http://www.klubko.net/2017/01/prvnich-par-dni-na-lodi/ http://www.klubko.net/2017/01/prvnich-par-dni-na-lodi/#comments Tue, 24 Jan 2017 09:00:46 +0000 http://www.klubko.net/?p=4314 14.-17. ledna 2017

Už druhý den je zatažená obloha a na střechu kajuty téměř nepřerušovaně bubnuje déšť. Počasí se vlastně začalo měnit již minulý pátek hned po našem příjezdu do maríny Puteri Harbor na předměstí malajského velkoměsta Johor Bahru, které se nachází přímo naproti Singapuru. V páteční ráno nás přivítala roztroušená mračna a příjemný vítr, [...]]]> 14.-17. ledna 2017

Už druhý den je zatažená obloha a na střechu kajuty téměř nepřerušovaně bubnuje déšť. Počasí se vlastně začalo měnit již minulý pátek hned po našem příjezdu do maríny Puteri Harbor na předměstí malajského velkoměsta Johor Bahru, které se nachází přímo naproti Singapuru. V páteční ráno nás přivítala roztroušená mračna a příjemný vítr, který byl rozhodně vítanou změnou proti dusnu maríny na ostrůvku Tioman, která je stísněná a plná lodí a kde se obvykle nehne ani korouhvička. Připojeni na elektrickou síť a s vynikajícím internetovým spojením si nemusíme dělat starosti s nedostatkem sluníčka, které by skrze solární panely napájelo naše lodní baterie, a můžeme v klidu dohánět v útrobách naší lodní kanceláře pracovní resty předtím, než se (snad) v sobotu vydáme dále na sever směr Langkawi. Ani nevím, kolikrát už jsme si nahlas zopakovali, jaké jsme měli štěstí, že těch prvních pár dní po našem příjezdu na loď bylo slunečných a, až na nějakou tu noční bouřku, bez deště.

Janna v Puteri Harbour Marina

Když jsme po dvoudenní cestě letadly, autobusy a trajektem dorazili v sobotu 14. ledna konečně na Jannu, čekalo nás nemilé překvapení – v maríně nejenže nefungovala elektrika, ale především netekla voda! Zachránila nás kamarádka Henrike, která přiletěla na svou loď o týden před námi a stihla už ve městečku najít alternativní zdroj vody. Poobědvali jsme společně v restauraci u stanice trajektů a ona nám pak ukázala, kam přijet se člunem, napojit hadici na kohoutek u jednoho ze stánků nabízejících výlety po ostrově a načepovat pohodlně vodu do kanystrů naložených ve člunu. Ve dvě hodiny odpoledne bylo sice vedro na padnutí, ale my bychom byli zpět na lodi bez vody nahraní. Nezbylo nám tedy než půjčit si Henričin velký člun s přívěsným motorem a slunce neslunce vyrazit pro první várku vody. Zpět v maríně jsme vyložili kanystry a kýble na molo a odpadli vyčerpaně do stínu plachty, kterou jsme z posledních sil natáhli nad kokpitem. Když jsme se po chvíli vzpamatovali, Péťa nejprve dolil vodu do vyschlých baterek, načež ho za chvíli přemohl spánek, a já se pustila do základního úklidu vnitřku lodi, abychom měli kde v noci složit hlavu. Myslím, že víc jsme toho první den nezvládli.

Kam už to zase leze…

Na neděli už jsme si ale sepsali pořádný seznam úkolů a po pozdní snídani kolem desáté se pustili nemotorně do práce. Horko, únava z cesty a časový posun nás měly pevně v hrsti. Před polednem jsme nejprve stáhli dolů výtahy plachet, které jsme před odjezdem zatáhli do stěžně, část navedli zpět do kokpitu a zbytek navázali na vazáky na stěžni. Zároveň jsme vyndali z lodě plachty, které jsme měli schované na V-letišti, pod stolem v kajutě a jednu na sedadle vedle navigačního stolu. Předtím, než jsme mohli genu vytáhnout a navinout ji na rolfok, museli jsme trochu zapošít spodní lem plachty, ze kterého se páral pruh ochranné tmavě modré látky. Naštěstí náš starý dobrý Singer ani tentokrát nezklamal a velkou část oprav jsme zvládli s jeho pomocí. Jen tu nejtlustší zpevněnou část plachty musel prošít Péťa ručně za pomoci šídla. Původně jsme si dělali ambice, že se nám podaří už v neděli zprovoznit i motor, ale jelikož nás po pozdním obědě opět skolil spánek, den jsme zakončili za soumraku další výpravou pro vodu. Kupodivu jsme i přes zpomalené tempo, horko a vyčerpání zvládli ten den odškrtat několik položek ze seznamu úkolů, který se ale, jak už to na lodích bývá, zároveň průběžně mírně rozrůstal.

Opravy geny

Na pondělní ráno jsme nenechali nic náhodě a nařídili si budík na sedmou hodinu. Z předpovědí, které se nám po dlouhém boji podařilo stáhnout ve městečku, kde byl o ždibec lepší signál než v maríně, kde nebyl signál většinou vůbec žádný, jsme věděli, že dobré počasí by mělo vydržet minimálně do pátku. Od soboty pak měl začít zesilovat severovýchodní monzun a hrozily nejen déšť a bouřky, ale i mnohem větší vlny v Jihočínském moři, které bychom pocítili i my, minimálně než bychom spluli podél východního pobřeží malajského poloostrova k Singapuru a schovali se v jeho stínu. Plán byl tedy jasný, dokončit co nejvíce příprav před pondělním večerem, v úterý se odhlásit, zajet naposledy pro vodu, nakoupit čerstvé potraviny na cestu a ve středu ráno vyplout.

Janna zaparkovaná vedle velké výletní lodi

Hned po snídani se Péťa ponořil nejprve do vody, aby sundal igelit, kterým jsme obalili lodní šroub před vilejši a další havětí, a potom do útrob motorové skříně, kde shledal, že naftové filtry jsou kupodivu stále čisté. Dolili jsme chladicí kapalinu, pustili kohout s přívodem slané vody do motoru, zhluboka se nadechli a zkusili nastartovat. Ozvalo se přidušené zaškytání a pak neblahé ticho. V obou nás hrklo, ale hned jsme provedli druhý pokus, při kterém Péťa ucpal na chvilku přívod vzduchu do motoru. Ten škytl, zabrumlal a vzápětí poslušně naskočil. S tím jsme nadskočili i my a radostně pozorovali vodu, která stříkala pravidelně z výfuku. Tak to bychom měli! Zkusili jsme pak nastartovat ještě jednou, tentokrát pouze na startovací baterii namísto domácích baterií, ale tady byly veškeré snahy marné. Péťa přesto nehodlal  nad naší bezúdržbovou startovačkou zlomit okamžitě hůl a rozhodl se odvést ji na nosiči do města někomu dobít, že jí dáme ještě šanci. Já mezitím začala chystat oběd. Za dvacet minut byl Péťa zpět s tím, že večer si pro baterku můžeme přijít. Než se v pondělí setmělo, vypadala už Janna opět jako plutí schopná plachetnice: umytá, s nataženými lany, přichystanými plachtami, člun usazený v držácích pod ráhnem, větrný pilot připravený k použití a my natěšení na blížící se plavbu.

V noci z pondělí na úterý nás zhruba kolem třetí hodiny probudila stejně jako předchozího dne pořádná bouřka. Rádi bychom zkontrolovali pomocí radarového snímku, kde se bouřky formují a kudy procházejí, ale to nebylo s mizerným signálem v maríně možné. Zatáhli jsme tedy střešní okénko nad V-letištěm, aby nám nepršelo na hlavy, zakryly vchod do kajuty vyztuženým igelitem a šli si znovu lehnout s tím, že se holt cestou kolem Singapuru možná v noci s nějakou tou bouřkou potkáme.

Hned ráno jsme nedočkavě zapojili startovací baterii a zkusili, zda bylo to dobíjení k něčemu dobré. K našemu milému překvapení motor okamžitě naskočil a my se opět zaradovali. Po snídani jsme se vypravili nejprve pro poslední várku vody a pak jsme se vydali v podstatě do těch samých míst – stanici trajektu – znovu, tentokráte pěšky, abychom poplatili dluh za stání v maríně a oznámili imigračním a celníkům, že následujícího dne vyplouváme. Vedení maríny původně sídlilo v obrovské budově hned vedle maríny, jejíž součástí jsou nejen záchody a sprchy, ale i knihovna, místnost na kulečník a další netušené prostory, včetně tepaných ozdobných lustrů. Vše bohužel mimo provoz a ve stavu postupného rozkladu. Poté co v maríně přestala fungovat elektrika, zaměstnanci, kteří ji řídili z jediné dosud funkční kanceláře v celé budově, vyřešili svou svízelnou situaci, kdy se náhle ocitli bez klimatizace, tím, že se jednoduše přestěhovali do podobně vylidněné budovy stanice trajektu. Opravovat se prý nic nebude. Jak nám sdělili, očekává se, že marínu převezme (snad brzy???) nějaký soukromý správce, tudíž stát už nehodlá do údržby investovat. Z toho jsme usoudili, že voda nejspíš neteče proto, že se nikdo neobtěžoval zaplatit účty…

Cestou z nákupu zpět do maríny

Paní z maríny byla nicméně velice milá a úslužně se omlouvala za nepohodlí způsobené dlouhodobým výpadkem elektrického proudu. Odvětili jsme, že bychom raději tu vodu, ale že stejně odplouváme. Nevím, jestli proto, že naše loď se jmenuje Janna podle arabského „Al Jannah“, což v Koránu znamená Ráj a na což nás místní (včetně této paní) rádi upozorňují, nebo zda byl důvodem slevy upadající stav maríny či prostě lidská laskavost, nicméně poplatky za poslední týden parkování nám byly odpuštěny. Pak už jsme absolvovali jen krátké návštěvy dvou dalších kanceláří, jejichž pracovníky jsme si museli přivolat telefonem. Celník dorazil první, nafrněně si od nás vzal papíry a se stejně povýšeným výrazem nám je za pár minut podal mezerou ve dveřích svého vymraženého krcálku. Imigrační úředník byl mnohem přívětivější, dokonce nás pozval, abychom do jeho „lednice“ vstoupili a posadili se, zatímco dalších zhruba pět minut pečlivě razítkoval, vyplňoval a podpisoval štos lejster. Dvě z nich pak zapečetil do obálky, znovu řádně orazítkoval ze všech stran a připsal na ni jméno imigračního úřadu v Johor Bahru, kterému byla určena. Srdečně se s námi rozloučil, naskočil na svou motorku a my ho následovali ven z budovy, kde jsme pomalu rozmrzali v žáru tropického sluníčka.

Zpět na lodi jsme odškrtli na seznamu k udělání posledních pár položek, a jelikož jsme měli vše hotové, vypravili jsme se kolem čtvrté na pláž hned vedle maríny trochu si zaplavat a zašnorchlovat. Tioman je rájem potápěčů vyhlášený krásnými korály, velkým množstvím nejrůznějších druhů ryb a dalších podmořských živočichů. Dokonce i v maríně je dokonale průzračná voda a kolem lodí se prohání obrovská hejna malých rybiček. Těžko říct, zda je to naší protiporostovou barvou, která je ale momentálně už rok a půl stará, či kvalitou vody na Tiomanu, ale za celou tu dobu stání v místní maríně se nám na trupu neusadila jediná škeble, řasa či jiná havěť. Janna je pořád stejně čistá, jako když jsme ji v září 2015 spustili v Rebaku v loděnici zpět na vodu!

Marínou se prohánějí hejna grundlí

Večer jsme ještě jednou vyrazili na společnou večeři s naší kamarádkou Henrike – příznačně do restaurace asi 2minuty pěšky od maríny, která se úplně náhodou jmenuje… Al Jannah :) Posíleni chutnou malajskou stravou a plni očekávání jsme usínali s vědomím, že již zítra se opět odvážeme od víceméně nehybného mola maríny a zamíříme znovu volní jako ptáci na širé moře…

S kamarádkou Henrike

]]> http://www.klubko.net/2017/01/prvnich-par-dni-na-lodi/feed/ 6
Zpět na lodi a spolu http://www.klubko.net/2017/01/zpet-na-lodi-a-spolu/ http://www.klubko.net/2017/01/zpet-na-lodi-a-spolu/#comments Mon, 23 Jan 2017 01:05:52 +0000 http://www.klubko.net/?p=4305 15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do [...]]]> 15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

V září roku 2015 jsme Jannu rychle vytáhli v naší známé Rebak marině na Langkawi, natřeli spodní část trupu novou protiporostovou barvou a stále ještě ve spěchu se přeplavili z Langkawi na ostrůvek Tioman na východním pobřeží Malajsie. Věděli jsme, že budeme na nějaký čas pryč, a místní státem spravovaná marína nabízela široko daleko nejlevnější a nejbezpečnější stání v regionu. Měli jsme štěstí, že jsme našli volné místečko mezi místními rybářskými loděmi a motorovými čluny, které vozí v sezóně výletníky na šnorchlování a potápění, provedli obvyklé „zazimovací“ procedury – vypumpovat sladkou vodu z nádrže, vypustit vodu z výfuku, zatáhnout výtahy plachet do stěžně a lana obalit plachtou kolem stěžně, sundat všechny kladky, omotat rolfok, zabalit lodní šroub do igelitu jako obranu proti vilejšům apod. – a odletěli na Tchaj-wan, kde jsme pracovně strávili následujícího půl roku. Na Vánoce jsme se vrátili po letech domů do Čech a následujících pět měsíců žili každý na jedné straně Zeměkoule, Péťa v Praze, kde si našel práci programátora ve firmě Memsource, a já ve Hualienu na východním pobřeží Tchaj-wanu, kde jsem tlumočila a překládala pro místní buddhistický klášter. Ten necelý půl rok strávený odděleně nás nicméně utvrdil v tom, že k sobě patříme, že se i přes některé rozdíly v našich povahách, nebo možná právě díky nim dokonale doplňujeme, zkrátka, že chceme být spolu. Prošli jsme si zkouškou, díky níž si teď ještě mnohem více vážíme jeden druhého a toho, že se vzájemně máme.

Janna zatím věrně čekala na Tiomanu, jeden známý, se kterým jsme byli v kontaktu prostřednictvím emailu, nám občas napsal, že je vše v pořádku. Předtím než jsem dala na začátku května na Tchaj-wanu výpověď a koncem měsíce se vrátila zpátky do Čech, vypravila jsem se konci dubna na dva týdny na Tioman, abych Jannu osobně zkontrolovala, doplatila dluh za stání v maríně a provedla základní technickou údržbu. Když jsem po dvou dnech cestování přes Singapur a východní pobřeží Malajsie dorazila ověšená zavazadly a nákupy k Janně, při pohledu na náš plovoucí domov jsem se doslova neubránila slzám. Ne že by byl v tak zbědovaném stavu, ba naopak, spíš to byl pocit štěstí a zároveň zmaru nad tím, že jsem u lodi stála sama, bez Péti. Shodila jsem ze sebe všechnu zátěž a předtím, než jsem si dodala odvahu vstoupit do kokpitu, posadila se na molo a chvíli zhluboka dýchala.

Klíč vklouzl do zámku, otočil se jako po másle (WD-40 jsem tedy v Mersingu kupovala zbytečně) a za chvíli už mě ovanula známá vůně nevětraného lodního prostoru. Přesunula jsem nákupy a zavazadla do lodi a začal čtrnáctidenní maraton prací. Postupně jsem odškrtávala položky na seznamu „K udělání“ a průběžně si volala s Péťou, abych ho spravila o tom, co funguje, co ne a co jsem toho dne dokončila. Vyschlé baterky jsem rychle zavlažila, motor naštěstí naskočil po drobné údržbě na první nastartování a zvládla jsem i výměnu oleje, filtrů, přelepení okénka nad navigačním stolem, které trochu teklo, utěsnila jsem trubku vedoucí do nádrže na naftu, kolem které prosakovala nafta, opravila potrhaný obal hlavní plachty, zkontrolovala, že si v ní neudělaly myši hnízdo, samozřejmě všechno vně i uvnitř vydrhla, propláchla nádrž na sladkou vodu a před odjezdem ještě přeleštila všechnu nerez ocel.

Janna v maríně na ostrůvku Tioman

Každý den večer jsem usínala příjemně unavena s vědomím odvedené práce, hrdá sama na sebe, jak to všechno zvládám, že se o Jannu dokážu postarat. O to víc mi tu ale chyběl Péťa, se kterým bych se mohla o to vše dělit, sdílet s ním bezprostředně všechny frustrace i radosti. Nešlo vůbec o to, že ve dvou jde všechna práce mnohem rychleji od ruky, všude ve vzduchu viselo vědomí, že Janna je NÁŠ společný sen, domov, který jsme si nejen vysnili, ale společnými silami našli, koupili, opravili a přebudovali dle našich představ. Tady jsme zažili bok po boku tolik hodin dřiny a radosti, díky Janně jsme zavítali do přístavů a míst, kam bychom se jinak nepodívali, poznali spoustu zajímavých lidí a přátel, ještě více se sblížili a uvědomili si vlastní slabiny. Odjížděla jsem s jediným přáním – že Jannu neopouštím na dlouho, ale především, že se příště vrátíme opět ve dvou!

Z útrob kabiny se ozvalo známé vrzání, které mě vytrhlo ze zamyšlení, a za chvíli už se objevila ve vchodu do lodi Péťova hlava.

„Taky seš tak rozlámaná? To horko je ubíjející!“

Usmála jsem se a i přes únavu a malátnost po té dlouhé cestě a přerušovaném spánku si znovu pomyslela, jak je skvělé, že jsme zase zpět na lodi. A spolu!

Jako za „starých časů“ :)

]]> http://www.klubko.net/2017/01/zpet-na-lodi-a-spolu/feed/ 9
Strašné ujištění  http://www.klubko.net/2017/01/strasne-ujisteni/ http://www.klubko.net/2017/01/strasne-ujisteni/#comments Sun, 15 Jan 2017 04:41:25 +0000 http://www.klubko.net/?p=4299 ​Internet tu stojí zavíteco. To jsme ovšem čekali, tiché ani artikulované doufání nepomohlo. Píšeme tedy na mobilu a krátce. 

Jinak zatím vše v nejlepším pořádku. Loď suchá, okna voděvzdorná. Plíseň v lodi minimální. Baterky dosti vyschlé, ale to není překvapení. 

Včerejší únava děsná. Pět hodin letu, dalších pět hodin čekání, osm v letadle, dalších osm [...]]]> ​Internet tu stojí zavíteco. To jsme ovšem čekali, tiché ani artikulované doufání nepomohlo. Píšeme tedy na mobilu a krátce. 

Jinak zatím vše v nejlepším pořádku. Loď suchá, okna voděvzdorná. Plíseň v lodi minimální. Baterky dosti vyschlé, ale to není překvapení. 

Včerejší únava děsná. Pět hodin letu, dalších pět hodin čekání, osm v letadle, dalších osm čekání, pět hodin v autobuse a opět pět hodin čekání. Ještě že to vyšlo tahle hezky symetricky. Spali jsme co se dalo, ale nebylo to ono.  

Ospalí a odpruzeni jsme kolem poledne dorazili na Jannu a zjistili, že neteče voda. Tuhle katastrofu vyvážilo, setkání s Henrikou, naší německou známou, která byla před pár lety unesena filipínskou skupinou Abu Sayaf. Henrika nám hned půjčila svůj velký člun s motorem a ukázala,  kde vodu natočíme u městského kohoutku. 

Naše sny došly naplnění. Konečně můžeme začít šúrovat… a vysprchovat se. 

]]> http://www.klubko.net/2017/01/strasne-ujisteni/feed/ 0
Vyrážíme směrem opačným http://www.klubko.net/2017/01/vyrazime-smerem-opacnym/ http://www.klubko.net/2017/01/vyrazime-smerem-opacnym/#comments Thu, 12 Jan 2017 22:05:50 +0000 http://www.klubko.net/?p=4267 Topení a boiler vypnuty. Pasy, peníze, kreditka, holení, klíče od lodě, dráty k počítačům, dobíječky na to i ono, foťák, adaptery, dárky atd. sbaleny. Byt zamknut, pan domácí uvědoměn.

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička [...]]]> Topení a boiler vypnuty. Pasy, peníze, kreditka, holení, klíče od lodě, dráty k počítačům, dobíječky na to i ono, foťák, adaptery, dárky atd. sbaleny. Byt zamknut, pan domácí uvědoměn.

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička to zvládá se svých typickým klidem, je vyznavačkou stoické filozofie, byť to popírá. Já mám už dva dny cestovní horečku. Odškrtávám seznamy, abych do nich v zápětí opět něco dopsal. Mozek mi generuje proud všelijakých „co když“ a „co kdyby“ a žaludek se mi už připravuje na to slastné pohupování a vlnění a protestuje proti strnulé nehybnosti hmoty pod mýma nohama.

Dubai nás přivítala příjemnými 21 stupni. Čekáme na spoj do Kuala Lumpuru. Tam si počkáme pár dalších hodin na poslední autobus do Mersingu, abysme tam dorazili pěkně z rána, posnídali roti telur, o kterých mluvíme už dva měsíce (Janička: tam mají ale fakt výborný roti!) a chytili trajekt na Tioman, kam bysme měli dorazit kolem oběda.

Cestovní horečka už mě pustila. Už jen pár hodin a čeká nás naše krásná loďka… posraná od ptáků a netopýrů, zatuchlá plísní, s vybitými baterkami a kdo ví na jaká krásná překvapení se ještě můžeme těšit…

]]> http://www.klubko.net/2017/01/vyrazime-smerem-opacnym/feed/ 4
Tak už zase (konečně) vyrážíme do světa… http://www.klubko.net/2017/01/tak-uz-zase-konecne-vyrazime-do-sveta/ http://www.klubko.net/2017/01/tak-uz-zase-konecne-vyrazime-do-sveta/#comments Thu, 12 Jan 2017 10:37:15 +0000 http://www.klubko.net/?p=4261 Dnes odlétáme, zítra tam budeme a pak se uvidí…

]]>
Dnes odlétáme, zítra tam budeme a pak se uvidí…

]]>
http://www.klubko.net/2017/01/tak-uz-zase-konecne-vyrazime-do-sveta/feed/ 4
Maríny nemám rád http://www.klubko.net/2015/05/mariny-nemam-rad/ http://www.klubko.net/2015/05/mariny-nemam-rad/#comments Sat, 09 May 2015 08:35:38 +0000 http://www.klubko.net/?p=4249 Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, [...]]]> Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, jako je třeba Rebak na Langkawi. Voda se tu nehne, vlnka nešplouchne, celá kotlina je sluncem rozpálená, trocha toho vánku, který tudy projde s tím nic nenaděla. V lodi mám teď… 34,3 stupňů. To už ani mě ten mozek moc nechce šrotovat. Už jsem se zvykl na 30-32 stupňů Celsia na kotvě, ale tohle už je trochu moc. Naštěstí zítra kolem deváté odlétám na Tchaj-wan. Ze skleníku do podchlazených interiérů letištních hal, taxíků, letadel, kanceláří… tlumočnictví je normálně rizikové povolání.

 

Omezené prostory

Omezené prostory

Potěšilo mě ale, jak se mi sem podařilo zajet. Já vím, ostřílení jachtaři si řeknou co je na tom, ale ono je něco jiného vjíždět do těch omezených prostorů s moderními žihadly na ploutvokýlech, které se vám otočí téměř na místě a se starou lodí, jako je Janna, s dlouhým kýlem a omezenou manévrovatelností. Připomenu si vždy citát z Velké knihy umění jachtingu: některé lodě jsou stavěné pro plavbu přes oceán a jiné pro manévrování v marinách… ale abych to nezakecal.

Zkrátka a dobře, já jsem vždycky z manévrování v marině dost nervózní, protože, když se manévr nepodaří, napravit ho nebývá snadné. Lodě s dlouhým kýlem moc neposlouchají při couvání, takže dostat se z nepodařeného nájezdu může být docela legrace. Oni jsou na to triky s lodním šroubem, které samozřejmě používáme, ale když do toho vstoupí proud a vítr, tak máte většinou smůlu.

Nejlepší je prostě trefit to hned na poprvé a to chce cit a zkušenost s danou lodí. Je to asi jako, když parkujete a prostě to tam v rychlosti frknete, žádné najíždění, žádné opravy.

Tentokrát to bylo o to horší, že tu nebyla stoická Janička, která navíc většinou v marinách kormidluje, protože já tahám lana. Takže Janička nikde a moje zkušenosti se zajížděním taky právě nejsou nejbohatší. Rebak ale známe a je tady docela dost místa, takže nervózní jsem byl, ale pouze přiměřeně.

To jsem ale netušil, že mě poslali do toho nejpitomějšího místa. Nevím jak to popsat. Prostě, nejdřív jsem musel projet těsně kolem rampy pro jeřáb na vytahování lodí, zprava vyvázaná loď a pak udělat okamžitě na můj vkus dost ostrý obrat. Najet jsem si moc nemohl, v tom mi bránil kamenitý břeh. Naštěstí jsem moc nemyslel a nechal jsem se řídit citem.

Jak jsem se přiblížil s té vyvázané lodi, dal jsem neutrál a nechal loď pokračovat setrvačností. Janna drží rychlost docela obstojně, takže jsem pokračoval stejnou rychlostí a byla příď před koncem sousední lodě, začal jsem zatáčet. Janna potřebuje na otočku prostor asi tak dvou svých délek, což jsem ovšem k dispozici neměl.

Pokračoval jsem v zatáčení na setrvačnost. Záď Janny byla teď přibližně v úrovni konce mola. Ještě chvilku jsem počkal a dal jsem prudce zpátečku. Janna začala poslušně zpomalovat a zároveň pokračovala v otáčení. Proud od lodního šroubu jí v tom pomáhal. Zařadil jsem neutrál, pustil kormidlo a šel na příď podat lano zaměstnanci mariny, který mi přišel pomoci.

Když se Janna konečně zastavila, byla téměř paralelně k molu. Jednou jsem krátce přidal trošku plynu, aby popojela lehce dopředu a já mohl sestoupit na molo se záďovým lanem.

Hned jsem se pustil do šúrování. Není nic horšího, než kapitán, který je sám sobě posádkou. Nejdřív jsem si nařídil vydrhnout člun, pak palubu. Ano, i paluba moderních lodí se drhne. Není to samozřejmě z důvodů zavlažovacích jako je to u dřevěných korábů. Už to tak vypadá, že čím lepší máte protiskluzový povrh paluby, tím víc sajrajtu se na něj chytá. Alespoň ten náš špínu doslova přitahuje, ale naštěstí to jde docela dobře umýt. Zpočátku, jsme z toho byli trochu nesví, ale několik sousedů nám potvrdilo, že když se to sviní, znamená to, že to neklouže, když je to mokrý. A naše paluba je za mokra opravdu příjemně nekluzká.

Teď už mám vypráno a polo-sbaleno a tak se tu vařím ve vlastním potu, poklízím a píšu. Loď dozabalím až večer, až nebude tak pařit. Teď je venku, tady v tý kotlině, opravdu děsná výheň.

]]> http://www.klubko.net/2015/05/mariny-nemam-rad/feed/ 2
Já plachtím! http://www.klubko.net/2015/05/ja-plachtim/ http://www.klubko.net/2015/05/ja-plachtim/#comments Wed, 06 May 2015 02:23:39 +0000 http://www.klubko.net/?p=4244 Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě [...]]]> Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě náhodou napadl nějaký vážný důvod proč nevyrazit.

Ráno to začalo slibně. Ani k programování jsem nezasedl, trochu jsem poklidil, vlastně dopoklidil, protože na lodi samozřejmě udržuji pořádek, i přes nepřítomnost něžného pohlaví. Dal jsem taky sušit prádlo a řekl si, že až uschne tak pojedu. Zlí jazykové vězte, že tady schne prádlo extrémně rychle, takže předchozí věta není asijskou variací na známé „až naprší a uschne“.

Přesně to se ale stalo. Za chvíli se stáhly mraky a začalo cedit. Při prvním náznaku deště, jsem nechal prádlo v kýblu, který jsem nastavil pod „okap“ a výsledkem bylo právě to druhé ždímání. Sušení se tedy trochu protáhlo, ale za hoďku bylo po dešti, slunce začalo pražit, ale bylo jasné, že dřív jak po obědě to nemá smysl. Stejně jsem ještě čekal na jednoho souseda, který chtěl přijet omrknout náš řetěz.

Ale v té chvíli jsem už věděl, že jedu. Po té přeháňce sice přestalo foukat, ale já i přesto cítil volání dálek a hravý vítr, jak si pohrává s mou kšicí, což je u nás dlouhodobě do hola ostříhaných opravdu neobvyklý pocit.

Začátek odlivu v jednu, kdy začalo krásně foukat, takže jak jsme vypnul Skype a rozloučil se s Janičkou, pustil jsem se do práce. Bez honu a shonu, klidně, nikam jsem nechvátal. Já bývám před plavbou vždy nervózní, takovéto ohmatávání kapes, když vyjdete z domu, jestli mám klíče, mobil, peněženku, pas…

Takže bez zbytečných zbrklostí a klopýtnutí (s Janičkou máme takové oblíbené místo, když vylézáme z kokpitu, občas si tam pořádně nakopneme malíček).

Hlavní plachtu jsem vytáhl na první réf. Ne že tak děsně fičelo, ale naše plachta je hodně veliká, přesahuje zadní stěh, a rychlé manévrování je proto jednodušší s prvním réfem. Ještě jsem zkontroloval jestli nic neteče kolem motoru, protože jsem nedávno měnil vrtulku v čerpadle a kontroloval tepelný výměník. Spokojen, jal jsem se tahat řetěz.

Byla to trochu fuška, protože docela foukalo a v kokpitu chyběla Janička, která v takovýchto případech vždycky popojede dopředu. Ale dalo se. Zkrátka jsem pomalu tahal, loď si vždy trochu popojela, řetěz malinko povolil a já zase dotáhnul. Řetěz byl čistý.

To vůbec stojí za komentář. Jednou z věcí, kterou jsme se nikdy nedočetli, když jsem studovali, jak být námořníky, byla starost o řetěz. Ono totiž na tom řetězu, když ho necháte dlouhou ve vodě začnou růst vilejši stejně jako na všem ostatním. Poprvé jsme se s tím setkali v Puerto Princessa ve Filipínách, kde jsme zakotvili na víc jak měsíc. Tady je to ale ještě horší. Po týdnu máte část řetězu, která visí ve vodě totálně obrostlou těma otravnýma mušlema. Dostat je dolů je nepříjemná práce. Někdo, řetěz tahá nahoru, mlátí s ním o palubu nebo o něj brousí třeba šroubovákem. To většinu vilejšů odstraní, ale uvnitř článků zůstanou a když to tam necháte, padnete puchem, prostě chcípla ryba zavřená v malém skříni, kde je pěkně teploučko. Já vždy sednu do člunu se šroubovákem a takovou tou zakroucenou štětkou na záchody. Nejdřív ojedu řetěz šroubovákem, čímž dostanu pryč většinu potvor. Pak několikrát přejedu řetěz kartářem a vodou, abych omyl bahno apod. a pak jeden článek za druhým očistím šroubovákem. Je to zdlouhavé, smrdí to a je z toho bordel. Ale řetěz je pak čistý.

Existuje také prevence, kterou, jak jsme se dozvěděli, ne každý používá. Jednoduše jednou za čas kus řetězu vypustíte a za pár dní ho zase stáhnete zpět. pokud řetěz leží v bahně, tak na něj vilejši nevlezou. Jeden známý, taky řetěz namáčí do vody po praní, prý to taky pomáhá, ale je s tím víc práce. Tak tolik asi k řetězové hygieně.

Zpět mému výletu. Kotvě se ven moc nechtělo. Přeci jenom byla po těch dvou měsících intenzivně pracovních měsících dost zahrabaná. Jak jsem se na řetězu přitahoval, byl jsem s lodí už jen pár metrů za návětrným sousedem, ohromným trimaranem. Rukama by se mi kotvu vylomit nepodařilo, takže jsem pomalu přitahoval řetěz kotevním vrátkem, kousek po kousku, a dával jsem kotvě čas, aby se mohla v klidu rozloučit s tím heboučkým bahýnkem, v jehož obětí tak dlouho ležela. Vylomení kotvy není žádný Velký třesk. Pozná se to podle toho, že už nestojíte na jednom místě. Nedaleko mnou si mezitím zakotvili rybáři. Jak jsem si všiml, že se začínám od trimaranu rychle vzdalovat, několika mocnými chvaty jsem vytáhl zbylých pět metrů řetězu na palubu, kotvu jsem nechal viset pod hladinou, aby se z ní odplavilo bahno a zbystra jsem přešel ke kormidlu. Lodní šroub se zakousl, vítr zesílil a za dvě tři minuty jsem byl mimo zakotvené lodě. Vypadalo to, že mám štěstí, že dnešek je jedním ze dní, kdy bude stabilně foukat celé odpoledne. V kotvišti to pak nadělá pěkné vlny, v jihozápadním monzunu to tady není nic moc.

Vypnul jsem motor, přešel na příď vytáhnout kostaku. Náklony a hukot větru se zmírnily a já si pomalu uvědomoval, že už zase plachtím. Úplně jsem lapal po dechu, jak to pěkně jelo.

Potom začaly přicházet silnější poryvy. Nedávno jsme se obdarovali takovým prostým mechanickým větrometrem, takže jak vítr zesílil, tak jsem po něm šáhnul a prý že 20-25 uzlů. Ony ty vlky kadeřavé napovídaly, že fouká z ostra. Ze všech stran je takhle zátoka ale obklopená ostrovy, takže větší vlny se tu neutvoří, což znamená bezvadnou jízdu. V kotvišti, které je v této sezóně na závětrném konci asi deset mil dlouhé zátoky, dokážou vyšplhat i tak na půl metru, což rozhodně život na kotvě dosti ztrpčuje, ale zase nás to udržuje v kontaktu s námořní realitou, tj. přírodou. Abysme nezpohodlněli.

Takže občas to trochu houplo, sem tam stříkla nějaká to vodní tříšť. Včas se mi dokonce podařilo zavřít přední okno, úplně jako by tu byla se mnou Janička, která má ženský instinkty (nebo prostě selský a navíc zdravý rozum) a včas to okno zavře nebo mě tím úkolem pověří.

Ani rybářů nebylo mnoho. Tady na Langkawi mají menší rybáři ve zvyku natáhnout síť mezi dvě bójky s praporky, čekat a doufat. Většinou jsou jejich úlovky chabé, alespoň co jsme my zahlédli. Pokud jde o navigaci, tak rando jejich sítě objíždět. Ony jsou sice dost ponořené a málokdo by za ně zavadil, ale rybáři to nemají rádi, tak proč je provokovat. To oni vám pak malajsky nadávají a dovolávají se Aláha.

Průjezd zátokou tudíž vypadá jako obří slalom na lyžích. Jednotlivé branky jsem hravě zvládal, krásně mi to vycházelo na obraty, takže to bylo příjemné kličkování a měl jsem alespoň trochu víc pohybu.

Vítr foukal vytrvale a silně. Vítr se pak trochu stočil, takže já jsem mohl zamířit přímo na svůj cíl, ostrov Singa Besar (což znamená Velký ), kam jsem dorazil okolo páté. V zátoce bylo dost míst a navíc jsem do ní vjížděl proti větru, takže jsem ani nepouštěl motor, jednou jsem se v kotvišti otočil, abych si ověřil jak je kde hluboko, trochu se zorientoval a udělal si představu o prostoru. Byly tu další čtyři lodě, všechny stočené pěkně do větru, ale řetězy jim tak nějak zplihle vysely od přídí a pak jsme si všimnul všelijakých vírů a zvířeného bahna. To znamenalo proudy a bylo tak těžké odhadnou, kde vlastně mají ostatní lodě kotvy. Místa bylo dost, takže jsem si vyhlédl vhodné místo, znova si najel, tentokrát pomaleji, brzdil jsem vyvláváním plachet, pak jsem stočil loď do větru, přešel na příď a spustil kotvu. Jak z učebnice. Jenom jsem pak trochu bojoval s plachtami, protože loď mi stavěla asi díky proudům divně vůči větru, takže mi nešla moc stáhnout hlavní plachta, ale nakonec jsem zjistil, že je to hlavně zašmodrchaným lanem… Ale vzhledem, k tomu že to byl jediný můj prohřešek a jinak jsem projevoval rozvahu a předvídavost, dal jsem si jedna mínus.

Uvařil jsem si čaj a počal siestu v kokpitu. Trochu jsem si četl, trochu psal a maličko jsem komunikoval stran tlumočení ne Tchaj-wanu, které mě příští týden čeká (to je ta práce, která volá a kvůli které jsem si nařídil dovolenou).

Jak se setmělo skočil jsem do moře a po dlouhé době se zase myl mořskou vodou. Poslední dobou se totiž chodíme sprchovat do veřejné sprchy na břehu, no prostě jako úplně normální suchozemské krysy. Opět jsem tedy měl možnost potvrdit si, že pěnivost sprchových gelů v mořské vodě se různí. Nejlepší, co jsme zatím zkusili je Johnsons’s Baby. Ten prostě mydlí nejlíp.

Noc byla povětrnostně klidná, ale já spal neklidně. Asi to muselo být tím Měsícem, který dorůstá a otravuje svou přitažlivostí. Zdály se mi různý programátorský noční můry, typy objektů neseděly a program se pořád dostával do nekonečné smyčky, no co vám mám povídat, normální horor.

Druhý den ráno mě vzbudil budík a k procitnutí přinutil pořádnej blesk a hrom. Nakonec se bouřka, ale vydala jiným směrem.

Útočí tady na mě ale jakýsi masařky. Vlastně to spíš vypadá jako čmelák, ale zvuk to má jako masařka, takovéto hysterické bzu bzu bzzuuu bzu bzuuu, ne distingované bzuuuu bzuuuu.

Foto bude až později, mám tu děsně chabý internet.

]]> http://www.klubko.net/2015/05/ja-plachtim/feed/ 2