Kultura kriplů

Binary Domain - Lidé vs Terminátoři

2012-02-18T01:08:00.000+01:00

Lidé versus stroje je, oč kráčí v nové střílečce od SEGy zvané Binary Domain. Producent Toshihiro Nagoshi tu nestydatě vykrádá Terminátora, dokonce i logo je více než zjevný odkaz na něj a ve hře je toho mnohem víc.

Už v předchozí hře od SEGy Vanquish se hráč ujal role amerického vojáka bojujícího proti ozbrojeným robotům. Hra se ale odehrávala na vesmírné stanici, roboti byli ruské výroby a atmosférou hra nejvíce připomínala japonské anime seriály, takže víceméně šlo o originální dílko. Zato Binary Domain je okatá napodobenina a smutné na tom je to, že je to asi dost možná nejlepší herní zpracování Terminátora vůbec, nepočítaje původní FPSkové Terminátory od Bethesdy (myšleny jsou Future Shock a Skynet, nikoli Rampage, kterážto je sračka).

I ti číňani! Kopírovat teda dovedou a v tomto případě dokonce tak dobře, že se to hraje vážně skvěle. Pohyb postavy je bezchybný, ukrývací mechanismy taktéž a ze střílení je tak skvělý pocit, že jsem po dohrání dema - na nejtěžší obtížnost - neodolal a zapnul to znova. Často se mi to nestává, abych demo po dohrání opět zapnul a pokusil se ho znova dohrát.

Je asi jedno, že Binary Domain je naprosto děsivý tunel, u konzolového střílení hráče stejně nezajímá nic jiného, než střelba do pohyblivého cíle. Zábava není hodinu hledat jak se dostanu dál, zábava tkví ve střílení a v samotném přežívání, protože už jen tohle je úkol nelehký a navíc na obrazovce se pořád něco děje a to je přece lepší, než být někde ztracený a nevědět jak dál!

Binary Domain má ~~zapamatováníhodn~~ cool scény, které si budu pamatovat ještě za týden: např. dorážka robotického bosse způsobem ála T-800, když v T2 naskočil na kamion a pak rozstřílel řidiče skrz čelní sklo. To se mi vážně líbilo. U čeho si zatím nejsem jistej, jestli je to dobrý nebo naopak, je oživování. Na bojišti chcípnete a někdy je to nevyhnutelný - roboti vás obíhají kolem dokola, a dokonce pálí i z úkrytu. Když se tak stane, můžete pálit kolem sebe a divná věc je, že si vás terminátoři nevšímají. Ještě kapku podivnější je, když si nevšímají parťačky, která mě píchá oživovací injekci. V polosmrti tak můžete zabít tři terminátory, před kterými jste v tu chvíli naprosto neviditelní, a to mě, upřímně řečeno, nějak moc nesedělo. Rovněž jsem byl trochu víc zmaten podivnou kontinuitou. V prvním levelu hraju po boku tlustého černocha a v další úrovni ho, bez vysvětlení, vymění bílý robot. No jestli je to nějakej fór, tak ho nechápu...

Mass Effect 3 Demo

2012-02-14T22:55:00.000+01:00

Odkedy je Bioware pod krídlami EA, zdá sa akoby robilo jednu chybu za druhou. Nič nie je tak dobré ako bývalo, všetko je akosi podriadené prieskumom trhu, vkusu, skrátka veľkému marketingu. Po sklamaní z Dragon Age 2 sa chystá Bioware vydať záverečný diel trilógie Mass Effect. Stiahli sme, zahrali sme a napíšeme o tom. Kto? Moje prvé ja, moje druhé ja a nakoniec ten, čo je nad všetkým – ja. ;) Je to skrátka schíza ako má byť!

Moje prvé ja:

Och áno, Masový efekt, no tak nám ukáž, čo babráci z Bioware zase vyplodili. Demo... Očakávanie stúpa, môže to byť horšie ako nepodarený Dragon Age 2? Snáď nie... dúfam. Predsa len robil to iný tím ľudí, ale ich filozofia zdá sa byť podobná. Takže, čo mi ukážeš baby? Tvorba Sheparda...no aspoň niečo ostalo pri starom, ale tu skôr dúfam, že využijem ten prastarý save – teda v plnej hre.

Á už to ide. Že by nová Normandy? Nie, to sa len nejaké chlapčisko hrá s modelom lodičky. Ale no tak, Bioware? Dieťa na úvod.. Stavím sa, že v ňom ešte nejakú úlohu odohrá, však? No nič, konečne vidíme nejakého chlapíka. Och, to som ja...teda Shepard. Prichádza akýsi americký vojačik. Salutuje. Ach áno... Reapers sú už za dverami, ja som vám to hovoril. Ale počúval ma niekto? Nie. Bum. Útok. A konečne sa ide do akcie. Nič. Teda, nie, že by tu nebola žiadna akcia, chcel som povedať, že sa nič nezmenilo (na začiatku som si z troch možností vybral RPG mód). Hrá sa to rovnako ako druhý diel. Medzi nami, je to rovnaký, neinvenčný tunel. Nasledujeme Andersona. Niekoľko skriptovaných výbuchov a scén. Dokonca mi hra aj hovorí kde môžem skočiť, zoskočiť, preskočiť a vyliezť. Fajn. Mimo to skákať nemôžem, ale to už poznáme z minula. Lineárna streľba a...chlapec v šachte. Chcem mu pomôcť, on nechce, myslí si, že už sme všetci mŕtvy. No ty môj zlatý určite, ja som Shepard. Chlapec mizne kdesi v systéme šachiet. Však on sa ešte ukáže, hovorím si. Pokračujeme v tuneli, pekne rovno za nosom. Ďalšia streľba, ďalšia scéna a opäť pokračovanie. Privoláme Normandy, chvíľu sa bránime. Ubránime. Priletí Normandy a... Opäť pár dlhších strihových scén. Anderson s nami nechce ísť. Fajn. Prichádzajú posily vyzdvihnúť preživších. Anderson chce ostať. Vidíme ako ľudia naskakujú do transportov. Na scénu sa dostáva náš chlapec. Shepard pozerá na neho. On na Sheparda. Potom rýchlo uteká do transportu. Vidíme ako transporty odlietajú, začína hrať náladová melódia a... Nemusím to ani dopísať ako je to predvídateľné.

Skutočne toto má byť to, čo má hrať na city hráča? Čo ma vyvolávať emócie? Takto nasilu postavené a zrežírované, že je i priemernému návštevníkovi pomocnej školy od začiatku jasné, ktorým smerom sa vaše tlačenie na city bude uberať? Mimochodom hudba, všimol som si práve len ten kúsok, ktorý hral pri záverečnej scéne prvej časti dema. Inak nula bodov. Ktože to mal skladať vynikajúcu hudbu? Ale oukej, je to len demo. Nesúď hru podľa dema...hovorí sa. Druhá časť dema je úplne rovnaká (čo do náplne) ako tá prvá. Nápaditosť, ktorú občas ukazovali DLC do druhého Mass Effectu je preč, ostala len šedivá akcia, nie nepodobná priemernému, poslednému DLC Arrival pre Mass Effect 2. Vlastne nie, demo misie tretieho ME boli ešte horšie – bohužiaľ. A druhá časť vraj mala byť z pokročilej časti hry. Úbohé. Ak to opäť nezachránia zaujímavými postavami a príbehom, obávam sa, že bude mať Bioware po Dragon Age 2 ďalšie veľké sklamanie. Finančné určite nie, Mass Effect už je natoľko prehypovaná a známa značka, že predajný neúspech nehrozí. Herný? Nuž po dohraní demoverzie... všetko je možné. Ostatne odskúšať si to môžete na vlastnú kožu. Ak sa nebojíte Originu ;) Ale veľmi by som nedúfal, veď Bioware nedokáže ani udržať konzistentnosť svojich postáv. Koho však trápi, že nejaká Ashley vyzerá úplne inak ako v prvom diely? Koho trápi, že ju zrejme formovali na základe nejakých marketingových výskumov, pretože inak sa tá zásadná zmena ani popísať nedá. Výsledný produkt je jednoducho kalkulom marketingových pracovníkov a nie tvorivého ducha autorov hry.

Moje druhé ja:

Viete, toho prvého človeka by som úplne ignoroval. On nedokáže oceniť kinematografickú kvalitu strihových scén a perfektné načasovanie jednotlivých skriptov. Len v máloktorej hre sú dialógy medzi postavami tak živé a zaujímavé ako v sérii Mass Effect a demo tretieho dielu len potvrdzuje, že sa v Bioware snažili ísť ešte ďalej. Svet, ktorý vytvorili, má stále svoju jedinečný a neopakovateľnú atmosféru, ktorú pocítite z každého pixelu na obrazovke vášho počítača. Akcia je plynulá, nijako nezdržuje a na patričnej obtiažnosti je i istou výzvou pre hráčov, ktorý túto výzvu vyhľadávajú. Pre ostatných zase dokáže ponúknuť výborný zážitok z plynutia príbehu. Z demoverzie ťažko vydedukovať akým smerom sa rozprávanie bude uberať, kde budú ležať jeho najväčšie kvality, avšak môžeme dúfať, že sa vydarí podobne ako spracovanie v predchádzajúcich dieloch série. Ale už úvod nám ukázal, že sa môžeme tešiť na citové scény, a že skrátka nepôjde len o bohapustú akciu bez vnútorného zmyslu.

Skrátka podľa všetkého sa zdá, že bude Mass Effect 3 opäť silným príbehovým zážitkom, tak ako sme to poznali v predchádzajúcich dieloch. Nechýbajú staré-známe postavy, ani dialógové voľby, ktoré vám dovolia istým spôsobom formovať svojho Sheparda.

Moje über ja:

Počúvajte moje dve ja, máte v tom nejaký nepomer, ale veľmi sa vám ani nečudujem. Ono sa skutočne jednoduchšie kritizuje ako chváli. Pravdu povediac, budem stále optimisticky dúfať, že moje druhé ja (i keď občas kecá blbosti) je bližšie pravde a hra skutočne bude zaujímavá a stáť za to. I keď to prvé ja... nakydalo na demo riadne. Ale nie som si istý, či s ním úplne vo všetkom súhlasím, resp. či (ako má vo zvyku) príliš nepreháňa. No nič, ostáva nám len dúfať a čakať ako sa to celé vyvrbí. A čo vy, skúšali ste už demo?

Saints Row: The Third

2011-12-06T14:21:00.001+01:00

Mám to ale skurvený život...

Brácho, to máš raz tak... Si hviezda, odkrágľoval si kde koho a kde čo. Nechal si za sebou hektolitre krvi a niekoľko ton mŕtvych... Ale hlavne, získal si mesto Stillwater pre seba. Pohodička. Nakoniec stačila len jedna rana a... chlapík z Ultoru si to šinul dole oknom až na studený chodník. Ostal z neho len mastný fľak. Z teba a kamošov sú zrazu celebrity. Médiá, heh... Lenže to nie je len tak, niekoho odstrániť a niečo získať. Vždy tu bude niekto väčší, kto by si rád odhryzol z tvojho úspechu. Syndikát napríklad. Aj keď mám vážny pocit, že pokus o ukusnutie podielu Svätých z Tretej ulice nebude mať pre nich šťastný koniec.

Aby sme si naliali čistého, kvalitného červeného, Saints Rows Tretí nezačal práve najšťastnejším spôsobom. Vlastne, on začal nadupanou scénou, ktorú už všetci poznali z trailerov, ale potom to akosi nebolo ono. Zdalo sa, že kdesi po ceste stratil ten nádherný nadhľad a vtip spolu s perfektne vyvedenými strihovými scénami. Všetko sa síce tvárilo veľmi fajn, ale... čosi neidentifikovateľné chýbalo. Kúsok poriadnej, neviazanej zábavy, ktorá by nepôsobila ako nasilu. Potom prišiel koniec prvej kapitoly a všetko sa odrazu zmenilo. Späť boli parádne dialógy, strihové scény získali grády a zábava postupne stúpala. Na prekvapenie mnohých to... Nie, spoilerom sa i v prípade podobných šialeností treba vyhýbať. Skrátka, začne to byť opäť ten starý – dobrý Saints Row ako sme ho na PC mali česť poznať v prípade druhého dielu. A ešte o niečo šialenejší.

Apropo PC verzia. Viem, že ma mnohí nenávidia za nevšímavosť voči otrasnej konverzii druhého dielu, ale ja som s ňou skutočne nemal mnoho problémov. Áno, na to ako graficky vyzerala sa hýbala strašne, ale nijako mi to nebránilo si ju plnými dúškami vychutnať. Okrem toho, väčšina rýchlejších áut sa nedala skoro ovládať (aspoň na klávesnici nie). Stále to však nebolo natoľko strašné, aby mi to bránilo vychutnávať si hru plnými dúškami jej šialeného násilia. Ale predsa, ak by to niekoho zaujímalo, tak PC verzia tretieho dielu je na tom výrazne lepšie, i keď sa nejakým tým chrobákom nevyhla. Divným chrobákom. Napríklad, občas má problémy s ukončením misie alebo si vrtuľník (ktorý ovláda AI) letí úplne mimo mapu, čo vás donúti reštartovať misiu od posledného záchytného bodu. Nič tragické, keďže počas príbehových misií to ukladá celkom logicky a pravidelne. Sú to však chybičky, ktoré tam sú a ja o nich viem. Ale sú len minimálne a nepodstatné. Hra sama o sebe je opäť skvelá, aj napriek tomu, že to začne ukazovať až po spomínanom prvom akte. Och a autá. Tie sa ovládajú skvelo i keď (pre všetkých bohov galaktických) nečakajte od toho nejaký reálny model správania sa vozidiel. Je to arkáda ako prasa. Ostatne tak to má byť a tak mi to vyhovuje.

Na druhej strane, predstavte si, že sa občas nájdu recenzenti, ktorí dajú tejto skvelej, úchylne zábavnej hre len mierne nadpriemerné hodnotenie. Vraj to nie je ako Liberty City, či nejakú podobnú hovadinu budete od nich počuť. Sú do drísty, kecy a plané reči. Saints Row a posledné GTA majú spoločné len jedno – obe sa odohrávajú v otvorenom meste. Všetko. Tam kde sa Rockstar snaží hrať na vážnu gangsterku, ide Volition smerom šialenej gangsterskej komédie a paródie na všetko čo im príde pod ruku. A podľa toho tak aj vyzerá celý ich svet. Je absúrdny a absolútne nerealistický. Čo je ďalšie plus. Jednoducho, nech žije nadhľad a masové vyvražďovanie všetkého čo sa hýbe. I keď, pravdu povediac, len úplne náhodou a nechtiac. Aspoň ja som v tom vyhladzovaní obyvateľstva mesta Steelport úplne nevinne. Obzvlášť keď dostanete do rúk takú lahôdku ako STAG stíhačka – aby som parafrázoval hlavného protagonistu – to je niečo ako keby sa stíhačka pojebala s helikoptérou. :-)

Protagonista. S tým chlapcom (možno niektorí s dievčaťom, záleží čo si za obludu vytvoríte, však) mám problém. 90% Saints Row 2 to bol taký sympatický, psychopatický sociopat (neviem či tieto slovné spojenia idú medicínsky dokopy, ale... koho to kurva zaujíma?!), ktorému záležalo len na moci a občas i na svojich kamošoch z gangu. Občas sa i zdá, že má oko pre Shaundi (ale kto by nemal :-) ). Aby nakoniec prišiel epilóg druhých Saints Row a váš protagonista sa vyfarbil ako úplný chuj. A zrejme to tak má byť. Nie je to žiaden svätý... Oh, moment. Skrátka je to magor. Lenže v treťom diely sa zdá byť trochu upokojený, je z neho vraždiaca celebrita a sympatie opäť narastajú. Stále je to pošuk, ale sympatický pošuk.

Za čo môžu z veľkej miery aj parádne napísané dialógy v strihových scénach a počas misií. Teda, tie počas misií, človek občas nestíha sledovať, ale keď áno, stále sú výborné. Slovné špičkovanie jednotlivých postáv nemá chybu a o nahláškovaných scénach ani nehovoriac. Do toho niekoľko zaujímavých vizuálnych nápadov (i keď sa v treťom diely nenašlo nič tak zaujímavé ako strihoví scéna „House Party“ z dvojky) spojených s parádnou hrateľnosťou, robí z tretieho dielu veľmi zaujímavý a hlavne zábavnú hru. Pri žiadnej hre som sa tento rok toľko nesmial (alebo len blbo usmieval) ako v prípade Saints Row The Third. Na to si vezmite jed! A to i napriek tomu, že niektoré vedľajšáky by sa mohli zdať na jedno brdo, skrátka stále sú zábavné. Sakra, až sa začínam cítiť nejako divne. Zábavné zabíjanie nevinných okoloidúcich, masakrovanie maskotov, rozvážanie kuriev... Sranda.

Napriek tomu, že mi tu chýbajú niektoré vymoženosti predchádzajúceho dielu – menšia interaktivita, nenašiel som možnosť prezrieť si znovu všetky strihové scény, menej upraviteľný šatník a podobné prkotiny – je v mojich očiach Saints Row The Third rovnako dobrá hra ako jej predchodca. Zábavná, nápaditá, často vtipná (občas trochu s vtipom prestrelí, ale to sa stáva aj v lepších rodinách, nie?) a hlavne sa veľmi dobré hrá. Pre úchylákov na čísla, by som povedal, že by to bola taká pekné, okrúhla osmička...teda ak to ešte dnes niekoho zaujíma. Čísla. V prípade bankového konta sú dôležité čísla, nie za nejako hrou. Ale kurva, že je to parádna hra... :-)

Jurassic Park: The Game

2011-11-28T15:26:00.001+01:00

Hry od Telltale tak nějak s kvalitou spíše upadají, než aby se s každým dílem zlepšovaly, jak jsem se osobně přesvědčil u ne moc slavného Back to the Future. U Jurassic Park: The Game jsem řešil dilema, které už naštěstí řešit nemusím. Hra nejenže má, jak je u Telltale zvykem, špatnou grafiku, ale ona to vlastně není hra.

Co jsem vyrozuměl, tak jde o interaktivní film; dokonce o stejný typ interaktivního filmu, které umřely ještě v devadesátých letech, a už se ve své pravé podobě nikdy nevrátily. Skutečně se tu nedělá nic jiného, než to, že se kouká na obrazovku a čeká se, než se objeví pokyn ke zmáčknutí tlačítka na ovladači a teprve poté se pustí další filmová stopa. V případě chybného úsudku na bázi "špatně jsem to zmáčkl" se buďto hra okamžitě vrátí ke stejné scéně, abyste mohli... nebo vlastně zmáčknuli to jediné možné tlačítko, které umožní sledovat film dál, anebo se přehraje stejná scéna, ale jen trochu jinak a pokračuje se po stejné přímce zhmotňující jedinou dějovou linku. Co trochu, ale jen vzdáleně, hru připomíná, je neustálé mačkání jednoho tlačítka, aby se kolečko vyplnilo a animace mohla pokračovat. Ale to je jen variace na to samé - zmáčkni A a film pojede dál. Nic jiného se tu neovládá, nesbírá a pod. Jsou tu ještě rozhovory, ale ty opět jedou ve stejném duchu: musíš vybrat jednu správnou volbu, aby hra "jela" dál - ostatní jen spustí jiný filmeček, který nic neovlivní, a zase se vrátí zpět, aby hráč zvolil to jediné správné písmenko.

Toť mé pocity z článků, diskusí a videí z hraní. Osobní zkušenost chybí, ale jako fanda her tu není moc co řešit. Jurassic Park není hra. Jako filmový fanda si tento film s podnázvem The Game možná jednou ve slevě pořídím. Dinosaury fakt můžu - opravdu velmi trpím u naprosto příšerné hovadiny Terra Nova, a to jen proto, abych viděl nějakého pravěkého ještěra, což teď v několika dílech se tam vůbec nic takového ani vzdáleně podobného neobjevilo.

Na závěr asi jen to, že Telltale moc dobře vědělo (věděl? věděla?), proč nevydávat tohleto jako seriál po epizodách. Po prvním díle by počet prodaných kusů velmi rychle klesl. Takhle se může nachytat mnohem větší množství lidí. Vůbec ani trochu nepochybuju o tom, že si tenhleten digitální příběh koupí lidé už jen na základě klasického loga Spielbergova filmu. Dobře jim tak?

Sci-fi snímek In Time jako originální hra

2011-11-22T02:21:00.001+01:00

Originálních sci-fi je jako šafránu. Když už se nějaká objeví, asi byste nevsadili na to, že podle filmu vznikne i hra. Kvalita scénáře totiž v žádném případě hru nezaručuje. Zato v případě většiny mainstreamové produkce se, nehledě na scénář, setkáváme s herními adaptacemi až moc často, jako kdyby vyjížděly na jezdícím pásu z nějakého velice podezřelého místa...

A bystrý čtenář už se dovtípil proč to tak je, proč na scénáři nezáleží. Totiž, aby i originální sci-fi měla svoji hru, je zapotřebí, aby finančně neprodělala. Matrix měl svoji hru. Enter The Matrix. A poté Path of Neo. Dokonce poměrně neúspěšné MMO Matrix Online. E.T. Všichni víme, kde skončil E.T. I to, kde skončila jeho herní adaptace - sto metrů pod mořem cementu kdesi v Texasu.

Na druhou stranu i takový neprodělečný District 9 žádnou hru nemá a je záhada, proč se do ní nikomu nechtělo, když si film nevedl vůbec špatně v box office. Zkrátka, asi to nebyl takový trhák, aby se zalíbil herním týmům, co se specializují na filmové herní tituly. Hlavně to ale nebyl žádný mainstream. Tak možná i proto. Bude to tak. Podmínky pro vytvoření hry podle originální sci-fi jsou dvě: musí rozstřílet box office a musí být pochopitelné, ale i atraktivní, pro průměrného diváka. Asi proto nikdy nevznikne například herní verze Dark City.

In Time (Vyměřený čas) s Justinem Timberlakem v hlavní roli by měl splňovat oboje tyto podmínky. Vydělal od svojí premiéry více než dvojnásobek toho, kolik stál a jeho premisa je vcelku jednoduchá a velice zábavná, tudíž přijatelná opravdu pro každého. Pro herní adaptaci hovoří i velice zajímavý nápad, se kterým by herní designéři neměli mít problém zakomponovat ho do hry, a dokonce si myslím, že onen nápad by mohl stát za velmi originální hratelností. Momentálně se hra podle snímku In Time neplánuje. Každým dnem se snižují šance na realizaci takové hry a teď, měsíc po premiéře, je spíše pravděpodobné, že přímá herní adaptace už nevznikne - často se totiž dopředu odhaduje, co bude úspěšné a jen velmi zřídka se začne tvořit až po premiéře. V následujících odstavcích jsem rozepsal své představy, jak by taková hra podle In Time mohla vypadat.

Jednoduchá premisa: Hráči by si po síti v nějakém tom GTA městě navzájem kradli čas. Bylo by to zřejmě na kola. V každém herním kole by odpadávali hráči, kterým by odtikal poslední zbyteček času (buďto přirozeně nebo v důsledku okradení šikovnějším hráčem), a naopak ti s největším počtem minut na hodinkách by mohli různě upgradeovat a dokonce i začínat nová kola s nějakou tou výhodou navíc (neprůstřelné auto, vodní skútr, baseballová pálka, ... ) a jejich útočiště by bylo ve speciální části města, kde by počítač bohatým hráčům pomáhal třeba formou NPC policistů, kteří by za úplatek pomáhali chránit vyšší vrstvu, do níž dostat se by bylo otázkou několika drahých upgradů (takže hra by byla velmi blízká realitě).

Jaký by byl cíl hry In Time? Co třeba snažit se o to, zůstat v oné vysoké vrstvě po co nejdelší dobu? Co zní ale trochu realističtěji, a snad i lépe - hra by měla jasný cíl. A tím by byl zisk, řekněme, jednoho miliónu let, což by v herním měřítku mohlo znamenat třeba sto minut. Poté by hra vyhlásila vítěze a začala by se nahrávat nová mapa (tedy podobně jako ve hře Blur). Co se týče samotného kradení času (jenž by probíhalo asi nejčastěji formou přepadávání na ulici, méně často pak v barech formou čestného souboje), princip by spočíval buďto v rychlém mačkání nějakých (dnes velmi populárních) QTE kombinací nebo by se rozhodovalo formou souboje. Na herních designérech bych už nechal, zda by se jednalo o klasickou bojovku ve stylu Mortal Kombat (ale spíše podobající se bitkám v GTA), kde by vítěze určilo větší množství uštědřených úderů, nebo zda by takový souboj proběhl formou karetního duelu (kde by "přepadený" hráč měl balíček postavený pouze z náhodně vybraných karet).

Jako největší přednost herní adaptace In Time vidím v onom nucení hráče pohybovat se ve virtuálním prostoru, a být opravdu aktivní (kempování by se rovnalo jisté smrti), jelikož každou sekundou by jim ubývala "energie".

Hard Reset - Střílení jako za starých časů (?)

2011-11-19T01:51:00.001+01:00

Tak jsem si zahrál tu poměrně novou střílečku jménem Hard Reset. Poprvé jsem se o ní dozvěděl před několika měsíci, kdy se o ní na netu objevily první údaje spolu s prvními obrázky a prvními dojmy. A už tehdy mě velmi zaujala. Všechno ukazovalo na jediné - no oldschool střílečka!

Oldschool proto, že HARD Reset nám chce, prý, připomenout staré časy stříleček, kdy hráčům nebyly servírovány hamburgery, ale poctivé knedlíky se zelím, nebo něco na ten způsob. Prostě hra na úrovni produktů doby, která střílečkám nejvíce přála - to bylo tehdy, kdy Unreal Tournament nakopával zadek Quakeu 3. Tehdy bylo oltskůl!

Naladěn na oltskul jsem spustil HARD Reset. Na obrazovce se objevilo podivné menu. Atmosféra stříkala z každé tečky na monitoru až do chvíle, než jsem si uvědomil, že to není atmosféra, ale futuristické efekty. Menu bylo doslova zachyceno do nějakého zařízení podobné soustruhu. Páčka nahoře se rychle, až epilepticky, klepala, asi signalizovala, že jde o něco z budoucnosti. To já teda už mačkal na NEW GAME, abych se už konečně dočkal té olsků akce, která mě kdysi tak děsně bavila!

Ještě ale než jsem si konečně mohl vystřelit, na monitoru se spustil filmeček s příběhem. TO NENÍ OLSKŮ!! Řekl jsem si. Tak sakra, upřímně seru na to, jestli je tam nějakej hloupej příběh. Sakra. A bylo hůř. Příběhová sekvence připomínala styl Dreamkiller, ale možná ne ani stylem, jako podobnou amatérskou úrovní. Bylo to stejně narychlo uhmatané, skoro jsem si až říkal, jestli se autoři neunáhlili a nevydali to narychlo. A to jen kůli tomu, aby nikdo jiný nevydal rychleji olsků hru! Filmeček byl nějaký divný sci-fi příběh, trochu připomínal svým způsobem Metal Gear Solid 2, jen simplifikovaný pro co největší okruh hráčů.

Pak se přede mnou objevila tmavě fialová ulice a v pravém rohu zbraň. Futuristická ulice. Zbraň rovněž. Vypálil jsem ze samopalu, nebo co to bylo. Nikde nikdo. Podíval jsem se nahoru a rozstřílel billboard. Velká rána z reproduktorů, billboard okamžitě vybouchnul. Hurá! Procházel jsem se ulicí a po chvíli na obrazovce cosi probliklo. Že pomocí WASD se mám pohybovat. Bez tohoto Hintu na obrazovce by si ostatní nevěděli rady, jak se má hra ovládat. Přeskočil jsem nepořádek na cestě. Následně se objevil Hint, že mám vyskočit klávesou SPACE. Náhoda? Chvíli jsem proto nic raději nemačkal. Místo toho jsem prolítl očima, co je v interfacu. Začal jsem si říkat, že olsků je mít ve střílečce čísla znamenající životy, náboje a energii, protože HARD Reset to má!

Nějaké koule se z dálky přibližovaly po chodníku a jejich elektronické obvody napovídaly, že vybouchnou, když se přiblíží na dostatečnou vzdálenost. Začal jsem po nich bezhlavě pálit. Přiznávám, překvapily mě. Když jsem se netrefil, ustoupil jsem o pár kroků zpátky, strategie. Ale na konci jsem je rozstřílel úplně všechny a to už jsem se dostal na náměstí. Právě tam jsem si uvědomil, že na ulicích není vůbec nikdo. Jen já. Prostředí připomínalo Blade Runner. Nebo jeho špatnou kopii. To spíš. U neonů a barevných efektů jsem si nebyl jistý jestli vypadají skvěle nebo hnusně. Doteď to nevím přesně.

Design levelů byl, upřímně řečeno, hodně pochybný. Všude nějaký automat, který se rozsvítí, ale nic dalšího už nedělá. Nefunguje! Nikde nikdo. Nic zajímavého na ulicích, které byly všechny takové stejné, nezajímavé, plné neonů a blikajících billboardů, nikdo na nich, zkrátka ulice, o kterých člověk může říct: tohle je naše budoucnost. Je tahle hra tunel? Recenzenti si stěžují u stříleček na tunel. Tunel ve smyslu, že se může chodit jen dopředu a tady je taky možnost jít jen dopředu. S doplňkem, že hráč se občas musí zastavit na trochu větším obdélníkovém prostoru. Na ten v hejnech asi po dvaceti útočí koule a další zařízení. V tu chvíli mě napadlo, že jde o arénu. Místo, které musí hráči vyčistit, aby mohli pokračovat. Přesně jako v Painkiller. Tohle ale není olsků! To je přece další z mnoha klonů Painkiller. Kdyby se hra jmenovala Scifikiller, nevěnoval bych tomu velkou pozornost, protože už dopředu bych se vyhnul rozčarování nad tím, jestli je to tedy olsků nebo Painkiller klon. A ono to je to druhé.

V HARD Reset se nedá zabloudit, protože se chodí podle šipky. Ta je i ve Skyrimu a nevadí mi to. Trochu podivně tak zněl příkaz herního průvodce, abych sledoval kabel, který byl z nějakých neznámých příčin na začátku i na konci zabořen do země a blikal. Zavedl mě k jakési zdi s horizontální škvírou. Tu jsem měl podle Hintu vyhodit do povětří. Uviděl jsem deset herních metrů od škvíry barel s výbušninou. S malými obtížemi jsem ho dokutálel až k místu, které potřebovalo vyhodit do povětří. Hezky přímo ke škvíře. Palba na barel z bezpečné vzdálenosti padesáti metrů způsobila nečekanou explozi vedlejší patnáct metrů vzdálené zdi, u které barel původně stál. Moje zeď se škvírou explozi perfektně odolala, ačkoliv byla na první pohled (zřejmě klíčové slovo) totožná s tou vedlejší.

Nepřátelské stroje jsou velmi šikovné v nabíhání k jednomu pohyblivému cíli. Tím je hráč. Krom koulí tam jsou ještě roboti, kteří dokážou zvýšit rychlost. Ale jen na chvilku. Pak jim dojde turbo a chvíli trvá než se načerpá nové. Je třeba sledovat, kdy se robot chystá ke skluzu, protože po něm se číslíčka znamenající energii dají rychle do pohybu. Je třeba sledovat jejich turbo, ale i dvacet koulí, které se neustále přibližují. Už tak velký zmatek na ulici dokáže zvýšit skákání přes nepořádek, který sci-fi popeláři ze záhadných příčin neodvezli. Na náměstí bylo rozmlácené a doutnající sci-fi policejní auto, které asi symbolizovalo, že popeláři v tom jsou nejspíš nevinně. Zřejmě něco v příběhu, který jsem odzíval.

Ani brány s laserovou stěnou, jež je nutné vypnout rozstřílením generátoru, ani přítomné stánky se zbraněma se olsků hráčům líbit moc nebudou. Zato poházené lékárničky, náboje a cosi zeleného zvyšující zdraví (?) pravé střílející nostalgiky vyloženě potěší. A ještě něco? Co jsem zatím z HARD Resetu odehrál, tak nic dalšího, co by se dalo označit za olsků, mě nenapadá. To není moc. Navíc střílení není nic moc. Ne, že by bylo špatné, ale působí naprosto stejně jako v Painkiller. Seženete-li si Painkiller namísto HARD Reset, určitě neprohloupíte, ba i uděláte lépe. I po té době si myslím, že Painkiller vypadá a hraje se lépe než tenhle průměrný Painkiller klon.

Skyrim - dojmy

2011-11-15T16:48:00.001+01:00

Napiš nějaké dojmy, říkají mi, tak jo. Zkusím sepsat dojmy ze Skyrimu, té hry, kterou poslední dny hraju ostošest, a která mi brání dělat ve svým volnu - když jsem poblíž počítače - cokoliv jiného. Je to jako kdyby odborníci hlásající všechny ty řeči o závislostech na videohrách měli pravdu. Skyrim je taková hra, k níž usednete a ponoříte se do ní a nechcete přestat. Jako na hracích automatech. Ale v čem to vězí, že je to tak chytlavé? Co odlišuje Skyrim od ostatních, méně zábavných, her? Jaký je rozdíl mezi Skyrimem a Call of Duty: Modern Warfare 3?

Tak třeba se mi líbí, jak se můžu po světě procházet bez toho, aniž by mi kdokoliv nařizoval, po jaké ose se mám pohybovat. Například je fajn taktéž to, jak se to snaží o něco víc, než co by se dalo považovat za pouhý standard. Kobky jsou tak uspokojivé, až mi to připomíná zábavu, jakou mi nabízely dungeony 90. let, a jako příklad můžu zmínit jednu za všechny: Realms of Arkania. Největší změnou oproti Oblivionu je fakt, že to není jen tuctově dohromady uplácaná chodička s RPG pozitivně naladěnou strukturou, nebo tak nějak, nýbrž je to chytře navržená dungeonová pocta všem dungeonům od Wizardry, Ultimy Underworld, Isharu až po ty méně známé, podhodnocené, pecky z počátku století, tedy doby, kdy se dungeony odebíraly na věčnost. Některé nápady jsou použité i z mého velmi oblíbeného Might & Magicu. Je fajn, že tu jsou zužitkovány. Kdyby nebyly, byla by to škoda.

Po pár dnech hraní je to možná předčasné, takhle pěkně o Skyrimu psát, ale nemůžu si pomoct, opravdu mě moc baví. Zaujal mě už na začátku, kdy má postava dávala hlavu na špalek a málem o ni přišla. Do hry mě vtáhlo i to, jak se hned na začátku objevuje slibovaný drak. Na druhou stranu jsem trochu zklamaný z toho, že na mě ještě při hraní nezaútočil a to na dlouhé procházky po okolí nepoužívám koně, ani si neplatím vozku, a už vůbec nechodím v mlze. Tady si myslím, že pánové stojící za Elder Scrolls trochu kecali.

Promakaný svět je to, co je pro mě hlavním lákadlem Skyrimu. Je tu spousta, velká spousta unikátních míst, která nejenže umí překvapit tím, jaký typ nepřátel tam hlídkuje (bandité, kouzelníci, mamuti, obří trolové), ale i jaká nebezpečí nebo druh odměn na mě v oněch místech čekají. Sem tam se připletou i nějaké ty příběhové subploty pro zpestření už již tak velmi zajímavého adventuření. Na pasti protkaný, nemrtvými mumiemi obývaný dungeon s velkým pavoukem jen tak nezapomenu, ani na to, jak jsem po vysvobození pavoučí večeře byl nucen zabít mnou vysvobozenou postavu, neboť mi nechtěl svěřit do rukou jistý drahocenný předmět. To se prostě nedělá. Za záchranu života z pavoučích kusadel by se měl dávat celý ruksak se všemi cennostmi uvnitř. Nebo když jsem takhle lezl nahoru do hor ve vánici a najednou jsem, ještě jako nováček s kudličkou v ruce, byl nucen utkat se se skupinou banditů, která mě obestoupila ze všech stran a já se ubránil jen tak tak. Když jsem se dozvěděl, že jen bránili jistý poklad, pochopil jsem, proč mi ani nechtěli dát šanci, abych se otočil směrem vzad a odešel jinou skalní stezkou. Kdežto jiná cházka, jen tak se potulující u průsmyku, či u něčeho takového, mi pohrozili, navrhli mi, abych jim zaplatil silniční daň za průchod, a tuším jsem měl pár dalších možností, jak situaci vyřešit.

Co se obtížnosti týče, zaslechl jsem cosi, že není úplně vyladěná, osobně mi ale vyladěná přijde víceméně ano ve vkusné míře. Trolové jsou těžcí na zabití z velké blízkosti, čiže jejich palice má údernou sílu mínus život, ale dají se vcelku lehce zabít, když na ně chvíli střílíte plamenometem a po dvou sekundách odskáčete do bezpečné vzdálenosti (a tento proces opakujete pět minut). Dají se takhle zabít i dva naráz, o to lehčeji, když využíváte důmyslně dostupný terén, například velké šutry. Naopak spousta banditů, čarodějů a dalšího neřádstva se dá zabít vcelku rychle, i poměrně bezbolestně. O to lehčeji, když máte po ruce pomocnici. A tím rychleji hra odsýpá a tím dříve máte dostupno zkušenosti a různého obsahu do vašeho inventáře, který ale není nafukovací. Největší starosti mi v současné době dělá nedostatečně nafouklý inventář. A že kobky jsou plné zajímavého harampádí. Předměty sice můžete cpát i vaší kolegyni ve zbrani, ale inventář se plní mnohem rychleji, než stíháte různé zbraně, mrkve, okurky, rukavice, čepice a další ptákoviny Lyndě předávat. Po přeplnění ruksaku se nedá dost dobře pohybovat a jako ve Falloutu je to moment, kdy máte tendence autory proklínat. Jinak Falloutem je hra cítit více, než byste si možná mysleli. Při soubojích se často hra přepíná do filmečků (ála Burnout), které ukazují z třetího pohledu, jak jste nepřítele oholili tou novou skvěle ostrou břitvou od Gillette.

Graficky Skyrim neohromí. Ale i tak je to po této stránce velmi pěkně udělaná hra, s nic moc texturami, ale jinak je pěkná. Kolega, který prošel kolem mého monitoru, mi řekl, že to vypadá naprosto skvěle, a prý až moc dokonale na to, aby ho to okouzlilo, jako kdysi graficky nedokonalá, ale dokonale kouzelná, Realms of Arkania. Možná by se tu hodilo přirovnání k silikonové krásce, která nikdy nezaujme tak, jako pravá poctivá dívka bez makeupu.

Lehce tápu, co bych mohl ještě dodat, abych článek zakončil dříve, než se nafoukne do nepřijatelných rozměrů. A co takhle: Skyrim je konečně RPG se zápachem, pro který byly starodávné RPG hry známy, přesto nejde o žádný krok nazpátek. Je to tak někde napomezí. A přesně takové hry - hry stojící napomezí - by měly vyjít vstříc všem hráčům bez rozdílů. Je velmi fajn, že tomu odpovídá i prodejnost. Jsem zvědav jakým dalším hrám pomůže Skyrim k "návratu klasiky". Mám totiž velkou chuť na nový Might & Magic, Wizardry, Realms of Arkania a dal bych si i nové Lands of Lore, když by to nevyšlo s právy na další Eye of the Beholder.

Co nesmí chybět u ideální hry

2011-11-03T16:10:00.000+01:00

Kdybych se měl na chvíli zastavit uprostřed města a zapřemýšlet o ideální počítačové videohře, představil bych si ji následovně:

Hra v parádní grafice, zvuk by každou chvíli moh odpálit repráky a furt by se na obrazovce něco hýbalo, a všichni okolo by se otáčeli, co to je a odkud to jde, až by se za mnou vytvořila fronta, která by chtěla vzít ten můj sharpshooter a rozstřílet všechno na té mojí obrazovce. Tak takhle! Takhle já si představuju ideální hru, kdybych měl o ní zapřemýšlet ve středu města, a neměl bych moc času na rozmyšlenou.

A jak bych si ji představoval, kdybych měl hafo času na přemýšlení?

Rozhodně aby měla něco, co ty ostatní nemají. Heavy Rain je taková hra. Druhou takovou nenajdete.

Abych se u ní bavil, ale tak, aby to vyplynulo z hraní zcela přirozeně. Takové Uncharted mě začalo příšerně bavit, aniž bych dokázal přesně říct proč. Na první pohled je to technicky maximálně dotažená third person akce, kterých tu bylo už nespočet, ale při jejím hraní se tak fantasticky bavíte, dost možná proto, že vše je tak krásně sladěné dohromady a exekuované v pravou chvíli. Až by jeden řekl, že v Naughty Dog zaměstnávají zdaleka ty nejlepší herní talenty široko daleko.

Nějaký shock faktor nesmí rozhodně chybět. V Blood Omen: Legacy of Kain jste vysávali krev nevinným vesničanům, což by v dnešní PG a taky PC (tedy politicky korektní) době vůbec neuspělo. Dobrým příkladem budiž šovinistický bad ass Duke Nukem! Koho ksakru zajímá, jak na takovou hru, jakou je Duke Nukem Forever, bude reagovat ženská část hráčů? Taky se nikdo nezabývá tím, jak my hráči reagujeme na Barbie Horse Adventures, tak proč je najednou důležité, jak Duke Nukem může působit, a jak působí na opačné pohlaví, než pro jaké byl naprogramovaný?

Ideální herní titul musí mít potenciál na vybudování velké série dalších her z univerza, konkrétně z univerza konkrétní, resp. ideální hry. Po zahrání Prince of Persia mi bylo jasné, že musí přijít i trojka, po dohrání dvojky jsem se těšil na třetí kus. Dostalo se mi Prince 3D, kterého si ale naštěstí všichni vymazali z paměti, bohužel krom mě, který s těmito vzpomínkami musí neustále žít, a tak, a pak přišel Prince: Sands of Time, následovaný excelentním Warrior Within, a série rostla a rostla. Jsem fanda Prince of Persia. Při hraní jakéhokoli (jakéhokoli s jednou výjimkou) Prince mám takový ten pocit, že být fandou videoher je skvělé. Čím více dílů Prince of Persia, tím lépe.

Mělo by mě zajímat, co se na obrazovce děje - tedy opačný případ příběhových filmečků u Mirror's Edge. Netvrdím, že příběh to musí mít na úrovni hollywoodského spektáklu. Bohatě stačí, když vím, co je úkolem téhle a co bude smyslem příští mise. A proč to jako hráč dělám. Možná i nějaký ten zvrat, aby to nebylo předvídatelné. Rád u hry aspoň trochu zapojuju mozek, nerad se u hraní cítím jako nepřítomná zombie s umačkaným ovladačem, což prakticky vždy vede k závěru: Co jsem to teď ty dvě hodiny jen dělal?

Vím, že Dark Seed 2 splňuje mou představu dokonalé hry. Ale byla by škoda, kdyby zůstalo jen u ní. Chci více takových, byť jen podobných. Jsem ochoten za ně dát velký balík peněz. Originálku Dark Seed 2 mám čtyřikrát. Nemusí to být zrovna Dark Seed 3, prostě jen když to bude splňovat mou představu ideální hry třeba i jen částečně.

Halloweenské tipy!

2011-10-31T00:40:00.000+01:00

Andrewův blog zeje prázdnotou, zeje zeje, a možná tomu už nikdy jinak nebude. A to je škoda. Protože teď mám chuť si něco dobrého přečíst, zrovna teď se nudím, jinak taky řečeno jsem v ideální náladě něco si číst. Na českých stránkách není momentálně nic, co by mě interesovalo, na zahraničních stránkách je to samé, akorát v angličtině. Tak jsem se rozhodl napsat něco vlastního a napadlo mě, že bych mohl něco o svátku Halloween, když ho tedy teď na té americké části západní polokoule všichni slaví.

S následující pěticí her strávím letošní Halloween:

Veil of Darkness - V té době, kdy vyšla, šlo o hru s naprosto parádní grafikou, špičkovými filmovými sekvencemi a atmosférou, která mohla být rozkrájená na několik způsobů a stejně jste se nedokrájeli. Hlavní hrdina, pilot, se "náhodou" se svým letadlem zřítí nad Transylvánií a v té chvíli jeho potíže teprve začínají. O této vynikající upířině ve stylu adventure/RPG se tu rozepíšu někdy příště. Jen dodám, že mi v hlavě uvízla naprosto fantastická vzpomínka na jeden pařanský večer, kdy jsem byl u kamaráda a on mi ukazoval, že se dostal až do závěrečné fáze hry a pak jsme spolu koukali na monitor, jak se hlavní postavička poprala se zabitím transylvánského knížete Draculy.

Silent Hill 2 - Jedna z mých prvních her na PS2. Mimo to i jedna z prvních her, u které jsem měl pravý pocit vcítění se do interaktivního horroru. Honičky s Pyramid Headem patří mezi mé all-time-top momenty ve videohrách vůbec, nejen mezi nejstrašidelnější. Jak už kdosi někde napsal, Silent Hill 2 hospodaří možná s nejlepším scénářem v historii videoher, a já bych mu dal asi za pravdu. Cesta Jamese z WC do pekla je nadmíru fascinující. A co teprve samotné městečko Silent Hill. Ne nadarmo se říká, že je to nejlepší horror hra minimálně co se PS2 týče.

Left 4 Dead - Souboje s nemrtvými v týmové akci nebyly moc strašidelné, alespoň do té doby, než vyšlo L4D od malého týmu Turtle Rock Studios. Hra byla poklonou filmovým hrůzám, což se promítlo nejen do stylu loadingových obrazovek, ale také do té trochy narativní složky, která ve hře existovala - postavy občas prohodily samy od sebe nějakou tu větu, což vytvářelo silný dojem filmovosti. Strašidelnou složku tvořilo několik faktorů, z nichž jeden spoléhal na to, že skupinka držela víceméně při sobě. Pokud to tak nebylo, vystřelovací zombie jazyk dříve nebo později zařízl šanci skupinky na dokončení části příběhu. Zlé jazyky tvrdí (ty nevystřelovací), že do pravého horrorového zážitku scházel pěkný kus. Po pár desítkách hodin už to taková zábava není, ale jednou za čas - třeba na Halloweena - zastřílet si v L4D není na škodu.

Dark Seed - Zápletka je jednoduchá, ale o to silnější. Mike je postavou, kterou ovládáte a jde o zdigitalizovaného herce (ano!). Zmínku si zaslouží fantastická atmosféra, které pomáhá nádherně divná hudba. Dialogy ve hře skoro nejsou, to jen když to dává smysl v rámci příběhu (zajímavé... zajímavé indeed). Tajné chodby, hodně netradiční postupy ve vyprávění, fungující koupelna, strašidelný hřbitov, policejní stanice a obchůdek s potravinami. A krom toho mimozemšťané, či v angličtině Ancients, v Mikeově hlavě a situace, kdy policie zavírá bez udání důvodu. Ve hře můžete umřít - ve vězení. Takový je Dark Seed od již zesnulé kalifornské firmy Cyberdreams.

Perihelion - Perihelion je hustá hra. Je daleko, předaleko hustější než cokoliv z dnešní nabídky her a na to všichni, kdo si pamatují na megahustotou přetékající pařby dob minulých, určitě slyší. Jak by taky ne, když her s hustou atmosférou je dnes tak málo, skoro tolik, jako čerstvých kusů masa u McDonalda. Proč ale? Prodávají se málo? Nebo jsou úplně neprodejné?

Další možní kandidáti: Sanitarium, Silent Hill 4, Phantasmagoria, I Have No Mouth and I Must Scream, Dark Seed II, 7th Guest, Bad Mojo, Last Half of Darkness, Blood Omen: Legacy of Kain, zauzlovaný kapesník, The Legacy, Gabriel Knight 2: The Beast Within.

A jaké strašidelné hry doporučujete Vy?

P.S.: Pro inspiraci je tu loňské vydání herní rubriky Halloween Double UP na TBL.

Dojmy z dema: NFS - The Run

2011-10-22T12:20:00.001+02:00

Nový Need for Speed mají problém. Nikdo se na ně netěší, nikdo od nich nic nečeká a nikoho vlastně nezajímají. Je to vůbec problém? Není to naopak dobře?
Je.

Hned od oznámení bylo jasný, že tu něco nehraje. Proč se vracejí ke starému neúspěšnému konceptu příběhových závodů? Proč Black Box? Každej okamžitě věděl, že tohle bude béčková a naprosto zbytečná hra. Moc dobře to určitě vědí i chlapci v EA. Prostě záplata na rok 2011. Odškrtnutá fajfčička.

A taky že jo. Nedávno vydaný demo je zoufalá zoufalost od zoufalých vývojářů pro zoufalé hráče.
Nemám nic proti arkádám. Loni jsem si moc užil Hot Pursuity a občas si je zahraju do dnes, abych se pak vztekal u veledebilní cheatovací AI. Jenže Black Box není Criterion. Neumí udělat pěkně a přirozeně vypadající svět. Neumí udělat zábavnej a jednoduchej jízdní model. Neumí v hráči vyvolat radost z ježdění. Neumí udělat závodní hru.

Jízda v The Run je těžko popsatelná a neuvěřitelně podivná míchanina Wipe-Outu, závodního člunu a třítunovýho náklaďáku. A opravdu není zábavná. Frostbite 2 by měl asi zůstat jen u tanků a Humvee.
Řítíte se silnici za rádoby dramatické hudby, hra vás nutí kličkovat mezi padající lavinou a kameny, jenže ejhle. Ono to nejde. Buď jste opření ve zdi napravo nebo ve svodidlech nalevo. Vyberte si. V lepším případě svodidly propadnete do propasti a utrpení skončí. Asi na vteřinu. Pak jste zpátky na trati.

The Run je vlastně jen o grafice. O ničem jiným se v souvislosti s ním nedá mluvit. Všechno ostatní je marný a předem odsouzený ke kritizování. Bohužel ani ta grafika není, co to asi mělo být. Je to ale aspoň něco. Sice je těžce obyčejná, až na krásné nasvícení průměrná, ale kouká se na ni pěkně. Vtipné věci, jako například když projíždíte pod lavinou a auto zůstává lesklý jako psí kulky, přehlížím. Docela smutné je, že zmíněný Hot Pursuity vypadaly v mnoha věcech mnohem lépe a hlavně méně uměle.
Dosti mě svojí přehnanou “akčností” iritovala kamera zpoza auta. Při každým brzdění se auto přitlačí na obrazovku, až uskakujete od televize, aby vám nepřerazilo nos nebo při zatáčení mizí do rožku obrazovky. Asi chce konečně ujet ze své mizérie... Je to otravné, nepřehledné a osobně při takových blbinách ztrácím přehled, jak se auto vlastně chová. Zachraňuje to pěkný pohled od nárazníku se stylovou vinětou a kůl efekty, na které je radost pohledět.

Pojďme dělat ukvapené závěry! Dle dema jde jednoduše o další díl na vyplnění roční mezery. Black Box dostane nějaké chechtáky za tradiční, průměrný produkt a jiný tým na příští rok udělá dobrou hru.
Tak to chodí.

Starý hráč o starých hrách...

2011-10-01T13:26:00.000+02:00

Hrám sa venujem... mno, niečo málo cez dve dekády života – aspoň keď v tom chceme hľadať nejakú pravidelnosť. Predtým sa tiež niečo našlo, ale bolo to tak sporadické a je to už tak dávno, že spomienky na tie hry sa strácajú v hmlách zabudnutia. A zrejme som jeden z mála ľudí, ktorý vám bude tvrdiť, že kvalita hier sa nemení, mení sa len ich vnímanie.

Opäť raz sa púšťam na tenký ľad diskusie o prínose, či hraní starých hier. Niektorí vám budú tvrdiť, že staré hry je dobré nechať spať. Navždy ležať vo vitrínach, poličkách a už sa ich radšej nepokúšať oživovať. Ani v prípade, že je človek pamätník a tieto hry hral v časoch keď to boli veľké hity. Problém nie je v hrách samotných, ale perspektíve v akej k nim pristupujeme. Kvalita hry sa v čase nezmení, ostáva stále rovnaká, mení sa len naša skúsenosť. Tak ako každé odvetvie, každý umelecký smer i hry prešli istým vývojom a vývoj to bol rýchly, miestami až revolučný. Hry, ktorých výrazové prostriedky sa menia tak rýchlo, ako sa mení technológia, na ktorej sú závislé. Mení sa spôsob akým sa ovládajú, mení sa spôsob akým autori nahliadajú na hráčov a mení sa i prístupnosť, otvorenosť pre nezainteresovaných divákov. Jadro hry však ostáva stále rovnaké. Je nemenné. Čo sa však mení je všetko ostatné. Je naše vnímanie toho ako sa hra reprezentuje navonok.

Obdivujem ľudí, ktorí majú dnes chuť a trpezlivosť sa pustiť do takých hier ako Ultima IV (1985). Výborná, rozsiahla hra, ktorá je postavená na zaujímavej myšlienke vystavanom na obrovskom svete. Tento fakt sa nikdy nezmení. Avšak to ako z dnešného pohľadu vnímame reprezentáciu hry vo forme ovládania, teda herného interface, dokáže odradiť množstvo hráčov skúmajúcich hernú minulosť. Pôsobí to neohrabane, ba miestami možno až nepriateľsky. Nepríjemne. A priznajme si, že je málo ľudí, ktorí sa chcú pri hraní cítiť nepríjemne. Pritom je Ultima, ako séria, jedna z kľúčových pre vývoj žánru. Jej pravidlá, jej myšlienka, to sa časom nezmenilo. Zmenil sa náš náhľad na ovládanie hier, na to čo považujeme za štandard v dnešnej dobe. Na grafike nezáleží, väčšine hráčov robí problém práve orientácia v starých hrách ako takých. Preto staré RPG i niektoré adventúry, komplexnejšie stratégie, nie sú toľko populárne ako staré akrádové hry. Jednoduché na pochopenie, jednoduché na ovládanie i keď je ich ťažké pokoriť. Postavte niekoho pred Space Invaders, Pac-Mana a zabavíte ho na hodiny. O takej klasike ako je Tetris ani netreba hovoriť. Pritom ako ich vnímame je rovnaké, ako vnímame ostatné hry. Len v ich prípade sa nemalo čo zmeniť. Jednoduché ovládanie je skrátka nadčasové a vo väčšine prípadov nemusíte ani meniť grafický kabát.

Čím viac je hra bližšia k prítomnosti, tým je väčšia pravdepodobnosť, že vás stále osloví. Od istého času sa totiž už ani spôsoby ovládania hier nemenia. Mení sa už len ich obsah a spôsoby akým dokážu hráča osloviť. Nepíšem to len tak. Nedávno som znova rozohral Vampire The Masquerade: Bloodlines. Skvelá hra, má svoje chyby, občas sa (i po aplikovaní fanúšikovského patchu) tvári trochu zamorená malými chrobáčikmi, ale i napriek tomu je výborná. Dnešnému hráčovi by som ju pokojne prirovnal k poslednému Deus Ex, miestami sa hrá veľmi podobne i keď veľmi neohrabane. Možno bude niekto namietať, že veď Bloodlines nie je žiadna stará hra! Vážení, tá hra má sedem rokov – to v merítku ľudského života znamená, že splodíte dieťa a dnes už chodí do školy – do druhej triedy. Stále sa drží výborne. Či už to má na svedomí zaujímavý svet VtM, či je to tým, ako sa ho Troike (nech je k nim herná história milostivá) podarilo spracovať alebo je zaujímavosť skrytá v samotnej mechanike hry – po pocitovej a hrateľnostnej stránke tá hra nezostarla ani o jeden rok. Otázkou potom ostáva, ako bude celú hru vnímať hráč navyknutý na iný štandard animácií a herných „cutscén“. Ako sa hovorí, koľko ľudí, toľko chutí a rovnako ako v prípade neprekonateľných problémov s ovládaním u starších hier, určite sa nájde niekto, komu jednoducho bude vadiť spôsob akým sa z dnešného pohľadu hra prezentuje.

Vnímanie človeka je založené na pozorovaní svojho okolia, na návykoch, ktoré sa časom učí. Okrem toho, človek si rád uľahčuje život, je to jedna z jeho prirodzených kvalít. Vynálezy, zlepšováky, skrátka technika technológia, ktorá nám umožňuje prežívať a ľahšie sa pretĺkať životom. Pýtate sa aký to má súvis s hrami a hraním? Sú to presne tie spomínané skúsenosti a následne pohľad na veci okolo nás. Keď už raz autori hier vymysleli ako pohodlne a kvalitne využiť v hrách tú myš, ťažko sa bude vracať k iným návykom, obzvlášť keď je dnešný človek s myšou priam zrastený. Viem to, s niektorými hrami treba bojovať viac, s niektorými menej - zbieram predsa (najmä) staré počítačové hry. :-) Zaujímavý postreh? Obvykle majú tento problém práve počítačové hry, ktoré bývali zo zásady zložitejšie na pochopenie i ovládanie. Videohry na druhej strane... Zapojte do televízie NES, hoďte tam Mária a ovládač strčte do ruky svojmu dieťaťu (prípadne mladšiemu súrodencovi). Nebude mať problém.

Stronghold od SSI je dnes rovnako skvelá hra ako bola v minulosti (mimochodom v metafore naznačenej pár riadkov vyššie, Stronghold bude končiť strednú, dúfam, že úspešne zmaturuje a pôjde na vysokú ;) Áno, milí, niektorí čitatelia, tá hra je skoro tak stará ako vy.) a to isté platí aj o Dune 2. V jadre jej hrateľnosti sa nič nezmenilo. Len naše vnímanie, čo považujeme za pohodlné vo forme ovládanie, či chápanie žánru ako takého – áno.

A to je presne ono. K starým hrám, tak ako k novým veciam, treba pristupovať s otvorenou mysľou a vedomím, že náš pohľad na minulosť je skresľovaný súčasným stavom a zvyklosťami. O to je to zložitejšie, že herné reprezentácie sú i v dnešnej dobe (teda súčasných hier) sú vnímané každým človekom, každým hráčom inak (tak ako sa mení vnímanie hier v priebehu času). Každý z nás totiž v hrách hľadá niečo iné.

Terra Nova

2011-09-30T16:03:00.000+02:00

Mám rád sci-fi seriály, zvlášť ty, ve kterých se cestuje časem. Jsem fanda do dinosaurů. Preferuju raději ty krvežíznivé před těmi roztomilými. Nevadí mi, když se na obrazovce válí lidé ve filmařské krvi, tím spíš, když krev tryská z upravené kratší končetiny. Ještě teď vzpomínám na Avatara a říkám si jaký fantastický film to byl, ale stále mám pocit, že by byl ještě lepší, kdyby bitky o budoucnost ekologie planety Pandora byly o kapku špinavější. Děkuju zpětně za Stephena Langa, plukovníka Quaritche, který mi onu iluzi skutečné války svým hereckým talentem ještě o něco víc zpřístupnil. V neposlední řadě jsem velkej fanoušek všeho seriálového i filmového, kde se skupinka lidí ocitá na neznámém, a věru nebezpečném místě. Terra Nova, křičíte na mě? Že se mi bude líbit?! Ale ne, ne... mně už se líbí! Pilotní dvojdíl jsem už (jako miliony dalších lidí) viděl a tedy vám tu můžu povědět, co si o tom myslím.

Jednoduše řečeno: je to skvělá podívaná. Především je Terra Nova zážitek. Takhle strhující pokoukání se tvoří spíše pro velká plátna, a já tu můžu prohlásit, že Terra Nova je jeden z průkopníků (jeden z nich - nebudu zbytečně přehánět, na přehánění je času vždy dost), který smývá rozdíly mezi plátnem v multikině a obrazovkou ve vašem obýváku.

Svět Nové Terry vypadá úžasně. Má parádní dinosaury - i když, pravda, nejsou zas tak dokonalí jako v Jurských parcích (Stan Winston byl génius - což každý ví, ale já tu větu rád napíšu), a ani se nepo... ehm, když na vás Rex zařve z reproduktorů (Jurské parky mají lepší zvuk) - to doufám na BluRay, které si dost možná pořídím, opraví. Taktéž je zajímavé sledovat, jak se dvě skupinky lidí mezi sebou nesnášejí a nevím jestli mám v tom hledat něco hlubšího, když jeden vůdce je bílé rasy a druhý je černoch - no je to americký seriál, tak možná... možná to pochopí jen američané, a možná je tam důležitější fakt, že vůdcem je žena. Možná scénáristé tahali sirky a volba tak byla zcela náhodná.

V pilotním dvojdíle nám seriál nakousnul vše podstatné - život na Téře, a to ve více jeho podobách, hlavní postavy a jejich motivace, možné cesty, po kterých se seriál vydá, a nechybí ani nějaká ta záhada. Také nastínil, čím si malá populace lidí bude nucena projít, a že to nebudou jen přestřelky mezi sebou, nebo střílení po dinosaurech - v seriálu si najdou to svoje i pokročilí dospěláci. Ale nakonec seriál je hlavně a především strhující podívanou v neznámém světě plném nebezpečí na každém kroku. Každou chvíli hrozí, že důležitá postava skončí na zemi v tratolišti krve s kulkou v zádech - špióni z druhého tábora můžou být všude. On i ten hlavní hrdina, uteklý trestanec je velmi podezřelý, jak lehce si naklonil plukovníka Quaritche!

Po zklamání zvaném Falling Skies je Terra Nova jasným tipem pro všechny seriálově naladěné fandy. Výtky se tu najdou - dinosauři možná trpí syndromem Jurského parku 2, tzn. že můžou rozkousat jen ty postavy, se kterými scénáristé už nemají žádné plány. A to rozhodně nepůsobí dvakrát dobře ve chvílích, kdy důležitým postavám dinosauři funí za krkem. I když zase tak výrazné, jako ve Ztraceném světě, to, naštěstí, není.

Silent Hill HD kolekce předabována?

2011-09-21T16:24:00.001+02:00

Nic nenaštve pravověrného fanouška víc, než předělaný originál v Lucasovském stylu. U Silent Hillu 2 a 3 (dílů, které se objevují v nové HD kolekci) dochází k předělání na místech, kde to bude fandy bolet nejvíce - hlasy všech přítomných byly předabovány! Nevím jak moc u trojky, ale u druhého dílu se vyloženě stavělo na výkonech hlavní dvojice, Jamese a Mary. Bez původních hlasů Guye Cihiho a Monicy Taylor Horgan bude druhý díl jiná hra, a to zcela bez přehánění.

Důvod, proč Konami dalo rozkaz k předabování, je přitom záhadný. Jejich stanovisko je, že původní herci nedali k použití svých hlasů v HD kolekci souhlas. Pak ale zároveň Konami tvrdí, že má na původní hlasy nárok, protože hercům zaplatili jednorázově. To se ale jaksi vymyká tomu, že nakonec HD kolekce obdrží zbrusu nový dabing. Chápe to někdo?

Po chvíli pátrání jsem zjistil, jak to ve skutečnosti je. Konami přece jen na původní hlasy nemá vlastnická práva, protože ve smlouvě stálo, že se práva na použití týkají jen prvního vydání. Na další rereleasy a porty na jiné platformy neměla Konami právo. Původním hercům tak dluží nějakou částku, kterou si teď zřejmě nemůže nikdo z vedení Konami dovolit vydat z firemního trezoru. Aby to ale zahráli nějak do autu, rozhodli se pro tvorbu nového dabingu. A aby pro to existoval nějaký rozumný důvod, na konferenci režisérka nového dabingu ten původní co nejvíce, a opravdu na úrovni, poplivala! Zřejmě aby všichni v Konami mohli dobře spát.

Šok. Ale ten pravý šok se dostavuje, teprve až když se podíváte na následující video, kde známé postavy vedle sebe namlouvají původní "neherci" (dle videa nahoře) a nová profesionální herecká elita v čele s Mary Elizabeth McGlynn. Tohle je opravdu naprostá hrůza a hřebík do rakve jakýmkoliv vyhlídkám na pořízení HD kolekce pro konzoli nové generace. Kdo by si chtěl koupit Silent Hill 2 a 3 s takovými příšernými hlasy, to vážně netuším... snad nějaký konzumní hráč, kterému je kvalita dabingu naprosto ukradená.

Další věc. Původní herce v téhle záležitosti nemůže nikdo obviňovat. Krom toho, že Guy Cihi se snažil situaci okolo peněz za dabing vyřešit dlouho před ohlášením HD kolekce, koncem srpna se pokusil znovu zkontaktovat Konami, aby jim sdělil, že s ohledem na fanoušky za svůj výkon nechce žádné další peníze, tedy, že souhlasí s uveřejněním svého hlasu na nové HD kolekci zcela zdarma. K němu se přidali i další herci. Z Konami se ale nikdo neozval nazpět.

Prozatím?

HD kolekce měla vyjít teď v září. Došlo ale k odsunutí data vydání na neurčito. Dojde k tomu ohlášení, ve které všichni doufáme? Musí. Jedině tak si Konami proti sobě nepoštve hardcore fanoušky největšího herního hardcore horroru všech dob.

zeal

First Person Stupidity

2011-09-14T14:32:00.000+02:00

Tak nám chcú zbastardiť Syndikát, ozvalo sa Skeptikovo vedomie. Vraj je to teraz v móde, že inak sa to predávať nebude, pretože to musí byť skrátka „first person“ a nijak inak. Jednoducho ako so Sovietskym zväzom, na večné časy a iným spôsobom to už nepôjde. Pán XCOM by vedel rozprávať. Chudáka, do gulagu ho zatvorili a ešte ho aj pomlčky zbavili. Surovci!

A predsa, i keď majú relatívne podobný osud, v mnohom sa líšia. V prvom rade nesúhlasím (a nikdy súhlasiť nebudem), že by tu pre podobné hry nebol trh. Samozrejme, nie je tak priepastne obrovský ako ten pre pic-pác hry, avšak je stále dostatočne silný, aby dokázal zaplatiť kvalitnú hru – obzvlášť v situácií keď pic-pác máte na každom rohu, konkurencia je silná, kým v prípade izometrických stratégií nie je konkurencia žiadna. Ale aby sme tu neplytvali prázdnymi písmenkami...

Zásadný rozdiel je v tom, že ak by aj XCOM bola podarená (ešte lepšie výborná) hra, nikdy to nebude ten náš, jedinečný X-COM, pretože v ňom autori zahodili všetko, čo bolo pre tento svet typické a definovalo celú značku. Jednoducho to zahodili a začali si tvoriť niečo cudzie, nesúvisiace len k tomu prilepili mierne známy názov. Hotovo.

Syndicate, na druhej strane, má šancu kráčať v stopách svojich predchodcov. Nezdá sa totiž, že by v Starbreeze úplne zahodili celý svet. Skôr naopak, do existujúceho sveta sa snažia pretlačiť svoju vlastnú víziu tohto univerza. K dobru dokonca slúži i fakt, že stoja za jednou z najlepších FPS hier za posledných 7 rokov. Skutočne sa kvalitám Butcher Bay za tie roky nepriblížila žiadna iná hra tohto žánru. A to je čo povedať. Problém je však, že ich poňatie pôjde zo zásady proti atmosfére pôvodnej hry. Pre Syndicate bol kľúčový práve fakt, že hráč reprezentoval onú nenásytnú, zvrhlú korporáciu, ktorá mala pod kontrolou agentov plniacich jej vôľu bez otázok, bez morálnych zábran – skrátka boli to dokonalé stroje na zabíjanie pre všemocné spoločnosti ovládajúce svet. A táto všemocná spoločnosť bol hráč. Veľký brat, ktorý dohliadal na všetkých a všetko. To bola krása a sila celého konceptu hry. Pod vedením Starbreeze sa však teraz všetko zmení, otočí sa takmer o 180 stupňov. Odrazu hráč bude konkrétny agent, s vlastnou mysľou, vlastnými rozhodnutiami... Ako? Prečo? Bude snáď nejakým novým druhom agenta? Niečo iné? Lenže to potom celý svet Syndicate, tak ako sme ho poznali stratí svoj zmysel. Svoj dôvod.

Okrem toho, Syndicate bol viac akčná hra, kde nechýbala skutočne fernetická, rýchla hrateľnosť, ktorá by sa pokojne dala predať i dnešnému publiku (len by musela drasticky klesnúť obtiažnosť – dohrať datadisk American Revolt bola skutočná výzva :) ). V prípade tejto hry ide jednoducho o hlúpu výhovorku, ktorá nemá jediné autentické opodstatnenie. Okrem lenivosti tvorcov a neschopnosti marketingových pracovníkov skutočne tvoriť zaujímavé alternatívy k prevareným žánrom. I napriek tomu tu existuje veľká šanca, že nový Syndicate bude výborná hra a možno i veľmi slušný Syndicate – podľa toho ako sa im podarí podchytiť svet a jeho základnú ideu. Čo sa reštartovanému XCOMu nemôže stať.

A teraz...

Predstavte si (čisto hypoteticky) hru s názvom „Heroes of Might and Magic“, ktorá bude pretvorená pre modernú generáciu v čisto FPS réžii. Pretože, kto by už dnes hral trápne ťahové stratégie, však. Čisto hypoteticky, samozrejme. Názov ostáva rovnaký, avšak všetko ostatné sa zmení. Na čo je to dobré? Nuž, to sa musíte spýtať marketingových panákov, ktorí vymýšľajú podobné zhovadilosti. Ale istotne by to bolo brutálne efektívne a maximálne predajné. Čo na tom, že to so stratégiou nemá nič spoločné? Že sme tu už niečo také mali? Ale choďte, veď sa to volalo Dark Messiah a bolo to úplne niečo iné – len sa to odohrávalo v rovnakom svete. Ale táto vaša hra by sa volala Heores a bol by to reštart vašej obľúbenej hernej série. Hnusná predstava, však? :-)

P.S.: Okrem toho, ak Persuadatron nebude fungovať tak ako má, nebude to aj tak Syndicate. Ja žiadam masové oblbovanie ľudí, používanie davu ako živého štítu a napchávanie stoviek jedincov do jedného malého autíčka! Ak tam toto nebude, nebude to Syndicate! Nikdy! ;)

Star Trek: World Enough and Time

2011-09-08T22:25:00.000+02:00

Keď tajomné vlny nepravdepodobnosti opäť naplnia petržalský priestor, ionizuje sa vzduch a z nepravdepodobnej priestorovej anomálie vyvstane signál, ktorý oživí nefunkčné časti elektronického mozgu kyber-mága, spomeniem si občas na fanfilmy. Fanúšikovské výtvory, ktoré vznikajú z čistej lásky k zobrazovanej látke...s nadšením, neuveriteľným zanietením pre vec, menším – než väčším – finančným obnosom a trochou toho talentu navyše. Star Trek dnes slávi 45 rokov existencie, tak prečo sa nepozrieť na niečo, čo z lásky k téme vytvoril zapálený duch fanúšikovstva.

Do dnešných dní som vám dávkoval výtvory fanúšikov v opatrných dávkach, tak aby neutrpela psychika nepripraveného. Vidieť hrať amatérskych hercov, či dokonca nehercov, na to treba byť často pripravený. Doteraz sme tu mali len veci, kde bola väčšina hrajúcich nejakým spôsobom zakrytá pred zrakom diváka. Tu helmy stormtrooperov, tam votrelec a predátor (takmer bez ľudskej účasti). Skrátka, celkom bezpečné pozeranie. Akonáhle však dôjde na živých, hrajúcich ľudí, dostávame sa na veľmi tenkú plochu, ktorú nemusí každý divák prežiť v zdraví. Avšak aspoň v našom nasledujúcom príklade by to bola večná škoda. Pravda, ešte predtým som mohol vytiahnuť animovaný seriál, kde jediným problémom bol monotónne dabujúci hlas kapitána, či veľmi podarenú, bohužiaľ však do dnešného dňa nedokončenú, epizódu vesmírnej lode Exeter. Nie, nebude to ani jeden z týchto (inak kvalitných) fanúšikovských počinov. Bude to iný, fanúšikmi točený webový Star Trek seriál.

Weobvý seriál, ktorý začal ako Star Trek: New Voyages (dnes Phase II), ma na svedomí James Cawley a Jack Marshal. Pracovať na ňom začali už v roku 2003 a prvá epizóda uzrela svetlo sveta v januári nasledujúceho roku (aspoň tak to tvrdí wiki). Tento internetový seriál si dal za úlohu zmapovať ďalšie dobrodružstvá vesmírnej lode Enterprise na jej päťročnej misii. A teda mapuje dobrodružstvá kapitána Kirka a jeho kumpánie. Práve menovaný James Cawley stvárňuje zároveň úlohu legendárneho kapitána. Hlavný problém, ktorý by mohol mať človek nezvyknutý na fanúšikovské kreácie, by mohlo byť práve obsadenie tejto klasickej zostavy novými tvárami. A priznám sa, skutočne to problém je – chvíľu, kým pristúpite na ich hru. Skrátka je tu niekto, kto sa hrá na kapitána Kirka, občas mu to ide lepšie, občas vôbec a to hlavne záleží na spolupracujúcich hosťoch. Na predstaviteľov by ste si aj navykli. Po siedmych existujúcich epizódach by to nebol problém. Problém však je, že okrem Kirka a McCoya sa nám príliš často striedajú niektoré úlohy. Treba si skrátka navyknúť a autori vám to niekedy nabúravajú. Čo sa im však darí, je pozývanie Star Trek veteránov (o.i. Walter Koenig, George Takei, Denise Crosby a ďalší) k tvorbe tohto seriálu, či už na strane scenára alebo hereckého obsadenia. Skrátka je to skutočná srdcová záležitosť.

Avšak dnes sme tu, aby sme si niečo povedali o epizóde s názvom „World Enough and Time“. Scenár majú na svedomí Marc Scott Zicree a Michael Reaves, pričom Zicree epizódu aj režíroval. Po nepodarenom teste romulanských zbraní sa Enterprise ocitá v akejsi medzi dimenzionálnej trhline. Sulu je spolu s ďalšou členkou posádky vyslaný na vrak jednej z romulánskych lodí. Avšak (ako to už chodí) anomália má nepriaznivý vplyv na transportér a tak sa Sulu vracia na loď o 30 rokov starší... A s dcérou.

O 30 rokov staršieho Sulua nehrá nikto iný ako George Takei (teda originálny predstaviteľ tejto postavy) a jeho skúsenosti sú na celej epizóde poznať. Jednak on sám vystihol svoju postavu výborne, avšak i ostatný členovia predvádzajú asi svoje najlepšie výkony v celom seriály do týchto dní. Samozrejme, stále nie sú ich výkony shakespearovské, avšak sú oveľa lepšie a akési kompaktnejšie. Samostatnú zmienku si určite zaslúži i Christina Moses, ktorá stvárnila Suluovu dcéru Alanu – jej výkon nemôžem nazvať inak ako kúzelný a skutočne si takmer skoro celú epizódu ukradla pre seba. Napriek týmto krásnym dokonalostiam sa však epizóda nevyhla niekoľkým hluchým miestam, ktoré mohli pokojne ostať niekde v strižni. Či kritizovať, nie úplne dokonalé stvárnenie legendárnych postáv (lenže čo sme si povedali o tolerancii voči fanfilm obsadeniu? :) ). Avšak nie je to nič, čo by v konečnom dôsledku kazilo výborný zážitok z tohto Star Treku. Áno, nebojím sa povedať, že čo do obsahu, toto je skutočný Star Trek – so srdcom a postavami, ktoré si človek dokáže obľúbiť.

Kto ma sociálne sleduje (eh), tak už určite postrehol, že som túto epizódu neraz odporúčal. A dnes sa opäť zopakujem – keď vidieť nejakú epizódu z fanúšikovskej série New Voyages/Phase 2, len jedinú, tak potom jednoznačne „World Enough and Time“!

P.S.: Youtube video je rozdelené na 5 častí, ale odporúčal by som skôr stiahnuť alebo zhliadnuť online na príslušných linkovaných miestach kompletnú epizódu. Youtube tu slúži skôr na ilustráciu ako skutočné pozretie :)

Are You Afraid of the Dark?

2011-09-07T00:15:00.000+02:00

Dnes si, milé děti, povíme příběh o šíleném kouzelníkovi, který měl spadeno na dvě malé děti. Pojmenoval jsem ho jako Příběh Orfeovy kletby. Bojíte se? A co teď? Když takhle udělám sirkou... škrt... sssss... tak se bát budete. Správně. Teď už se určitě bojíte. Nebojte se, je to jen obyčejná sirka. Čeho byste se ale bát měli: Tmy. Té se aspoň bojí všichni v populárním seriálu Are You Afraid of the Dark, podle kterého vznikla v roce 1994 počítačová hra. A o ní si něco povíme v následujících několika odstavečcích.

Dnešní příběh je interaktivní. Proto bude vyprávění poněkud netradiční. Kde se vzala, tady se vzala, Terry. To jste vy. Hrajete za děvče. To je fajn, protože to ve videohrách není tak časté. Váš bratr se jmenuje Alex. Dnes večer jste se spolu s Alexem rozhodli vyrazit za dobrodružstvím k Orfeovu paláci. Ano, přesně tam! Co, že nevíte, co je Orfeův palác? To je opuštěné divadlo, ve kterém údajně straší. Proto jste se tam rozhodli jít. Krátce před půlnocí. A to jste neměli dělat. Orfeus totiž stále žije, a co hůř, je šílený. Zešílel. Nejdřív vás přivítá, to ještě netušíte, co se bude dít, a pak se to stane! Co se stalo? Vlastně, co se to má stát? Hned vám to povím. Šílený Orfeus... už jsem vám přece říkal, že je šílený... unese vašeho bratra, přenese ho neznámo kam, zmizí před vámi a divadlo s Terry a Alexem uvnitř zamkne na dva západy. To je šílené, souhlasím.

Takže je to takhle. Terry, tedy vy, je sama samotinká v místnosti s egyptskými artefakty, s kouzelnickými předměty a skoro žádnou šancí na útěk před kouzelníkovými špinavými úmysly. Orfeus z vás chce udělat nebožtíky v dopředu "bočnutém" představení, tzn. skončí to veselou smrtí vás i Alexe. K tomu má dojít o půlnoci, takže času není nazbyt! Musíte udělat kolečko v místnůstce plného různého harampádí a zjistit, jak se dostat ven. Takzvané "kolečko" uděláte několika klikanci vždy, když se kurzor myši změní v šipku. Naštěstí se z věštecké koule dozvíte nápovědu od bývalé asistentky... A útěk na svobodu se zdá být nasnadě. Pár kroků po místnosti, kliknutí sem a ještě pro jistotu jinam otevře dveře vedoucí do vedlejší místnosti. Tarotové karty o vaší nevyhnutelné smrti lhaly. Alespoň prozatím.

Jak zjišťujete na vlastní oči, Orfeův palác není plný pavučin, natož pavouků, ani není zdevastovaný, či jinak "vybílený". Exponáty příšer jsou na svých místech - některé se dokonce po těch letech ještě hýbají! Herci už svůj plat ale zřejmě neuvidí - divadlo je přece oficiálně zavřené. Vypadá to, jako kdyby se o půlnoci mělo konat představení. To se vlastně koná! Orfeus neblafoval. Půlnoc se blíží a při každém vyřešeném úkolu dochází kouzelníkovi trpělivost. Po muzeu hrůzy se začínají pohybovat nestvůry z jiného světa a na Terry, tedy na vás, je, abyste jim zatrhli tipec. Neandrtálce se zbavíte ještě docela snadno, ale jak dostat na kolena mumii? Pokud vás dostihne dřív, než na to Terry přijde, kamarádi ze seriálu Are You Afraid of the Dark vám poradí! Neřeknou vám jak úkol přesně udělat, pouze naznačí, v tomto případě řeknou, co asi mumie nerada, a při procházce divadlem na to zcela jistě po chvíli přijdete.

Co tedy Are You Afraid of the Dark: The Tale of Orpheo's Curse (kompletní název hry) přesně je? Interaktivní film, adventura pro všechny generace, logická hra ve stylu Atlantis a ještě možná něco navíc. Hraje se příjemně, má parádní atmosféru, dokonce si nemusíte lámat hlavu s používáním věcí na všechno, protože hra sama rozhodne, kdy je předmět ve vaší kabelce k užitku. Je to hra s velmi aktuálními herními mechanismy, moderní hra z herního středověku, dalo by se říct. Naštěstí je velmi zachovalá, plně namluvená s pěknou grafikou a spustitelná i na moderních Windows.

Doporučuje pět z pěti kouzelníků.

Nezávislé hry cz

2011-08-27T16:24:00.000+02:00

Na webu se před nedávnem objevil nový nezávislý projekt Nezávislé hry specializovaný na psaní o nezávislých hrách. Nezávislost je heslo dne. Co jsou to nezávislé hry, může se jeden čtenář ze sta zeptat. Inu, to jsou takové hry, které jsou dělané pro peníze, jen nemají velkého vydavatele. To by ale byla jen poloviční pravda - celá polovina nezávislých, také zvaných jako INDIE her, je dělaná pro radost. Indie hry se dají také popsat jako malé hry - někdy ale narostou až do takových rozměrů, že jejich svět je několikanásobně větší než lecjaká AAA hra. Hráči stavebnice Minecraft by mohli povídat...

A teď k webu Nezávislé hry.cz, o kterém tento článek je. Nejdříve něco málo k designu. Nenajdete na něm reklamní pruh, banner, ani malý odkaz na obchod se sado maso pomůckami. Dá se říct, že tento web to s obsahem myslí vážně, když neotravuje žádnými reklamami. Design je sympatický, skoro by se dalo říct, že designéři měli při jeho tvorbě nezávislé úmysly (!).

Recenzí je v tomto okamžiku celkově patnáct, což je za měsíc existence docela pěkné číslo. Nejen recenzemi je stránka zásobována, najdeme tu preview chystaných nezávisláren, ale dokonce i rozhovory s nezávislými tvůrci, jejichž existence vyloženě závisí na tom, být alespoň trochu zviditelněni na internetu. Zatím se jim povedlo vyzpovídat tvůrce Penumbry a v druhém případě ukrást Kultuře kriplů našeho vlastního Erika Svedanga (no fuj, to se nedělá!), který s námi udělal náročný rozhovor v srpnu před dvěma roky. Fandy nezávisláren potěší i skvěle řešené rychlé aktualitky ve sloupci napravo, ale tady mám obavy, že za měsíc, dva už nebude tolik nadšení, aby aktualitky byly aktuálně doplňovány.

Kvalita textu bude oním rozhodujícím faktorem, zda stránka Nezávislé hry přežije, jestli si získá čtenáře nebo naopak bude jejím katem, smějícím se už v tuto chvíli kdesi v povzdálí. Pokud se k tomuto můžu osobně vyjádřit, první recenze na Jollyho Rovera určitě není špatná. Jen možná mi chyběl u textu obrázek ze hry, protože napínat fantazii jako strunu od piána při čtení herní recenze není zrovna ideální (a už vůbec ne bezpečné).

Ze stránky Nezávislé hry mám pocit, že se nesnaží o to, informovat o všem, co se kde "šustne". Na to energie stále malého týmu pochopitelně nestačí. Ale víte co? Pokud vám žilami proudí pozitivně nezávislá krev, není nic co by vás zastavilo od přidání se k tamní redakční pětce. Potřebují vás!

Poznámka: Poprvé publikováno na blogu Casual Core.

Kameň, papier, UFO, kniha... hra?

2011-08-19T02:07:00.000+02:00

Herné knihy sú také, onaké, modré, zelené a trošku i biele a niekedy by sa v nich jeden ani nevyznal. Pravdou je, že vychádzajú už dávno. Kedysi kohosi napadlo, že by nebolo od veci prepísať herný príbeh do knižnej podoby. Veď, keď už naberajú také zaujímavé rozmery, tak nech je z toho i nejaký úžitok. Filmy sa predsa tiež prepisujú do knižnej (niekedy i komiksovej) podoby, tak prečo nie hry? Ako povedali, tak sa i stalo. Od tých čias neprejde deň, keby sme niekde nevideli nejakú papierovú formu video hry. Znie to podivne, je to podivné, ale má to čosi do seba.

Nebolo by tohto príspevku, keby som nemal práve rozčítanú knižku menom X-COM UFO Defense A Novel. Autorka menom Diane Duane má už čosi na poli fantastickej literatúry odskákané, napísala kde-čo z vesmíru Star Treku, dokonca sa podieľala i na seriálovom scenári a okrem toho pracuje aj na svojich vlastných, nekonečných fantastických knižkách pre mládež. Ale aj tak, knižné spracovanie prvého UFA? Naozaj? To je ako, ako...no ako keby ste chceli sfilmovať hru lode! Ehm, moment...aha, on je taký film vo výrobe? Uhm, tak potom... V tom prípade, by to bolo ako sfilmovať atrakciu zo zábavného parku! Zas? Ach, vlastne áno, máte pravdu – Monkey Island, teda chcel som povedať Piráti z Karibiku. No vidíte, celý svet stojí na hlave a zdá sa, že to nikomu neprekáža.

Knihu mám rozčítanú, takže žiaden verdikt tu nehľadajte. Ide len o to, že jej zrejme odpustím čokoľvek, podarila sa jej totiž zaujímavá vec. Pripomenula mi pocity aké som zažíval pri prvom hraní hry UFO: ENEMY UNKNOWN! Prvé hranie je totiž neopakovateľný zážitok (ostatne ako prvé čokoľvek, však :) ), ktorý sa už nikdy nebude opakovať. Pocitovo, emocionálne je to jedinečná skúsenosť. Pri druhom, treťom, či x-tom hraní vás už hra ničím neprekvapuje. Je to vaše obľúbené pieskovisko, miestečko kde sa radi hráte, avšak už ho príliš dôverne poznáte, aby dokázalo vykúzliť tu jedinečnú atmosféru prvého hrania. Diane Duane to nejakým zázrakom dokázala. Ťažko súdiť, či do toho pocitu nevstupuje aj nostalgia, ale som si istý, že pri čítaní prvých stránok knižného X-COMu, som zažíval podobné pocity ako keď som blahej pamäti roku pána 1994, prvý raz hral UFO. Popisy prebiehajúcej misie, spoznávanie svojho protivníka a totálna deštrukcia okolia, všetko pripomína prvé zahryznutie sa do hry. Spomienky sa rozplietajú ďalej pri vedení a správe základne, predaji tovaru... Áno, i pri tom sa hrdinka na chvíľu pozastaví. Predaj mŕtvol mimozemšťanov (nasleduje hrubý preklad).

Čo s nimi robia? Používajú ich pre snuff filmy s mimozemšťanmi? Bola to tak trochu záhada. Telá neboli zdrojom ničoho cenného, či už vo farmaceutickom zmysle alebo pre iné chemikálie, a nikto o kom vedela ich nepoužíval ako zdroj jedla...

Podobných žmurknutí na hráčov, resp. hernú mechaniku hry je na prvých 40 stranách hneď niekoľko. Akosi to celé prenáša na čitateľa onú auru prvého stretnutia s mimozemským šmejdom z Marsu. Ako to celé skončí, kam sa príbeh rozvinie (a či sa vôbec niekam rozvinie), to zatiaľ netuším. Avšak už teraz viem, že keď nič iné, aspoň ostane knižka milou spomienkou na obľúbenú hru. Mimochodom, možno je to i tým, že mi úvod pripomenul vlastné pokusy s písaním príbehu zasadeného na X-COM základňu z toho obdobia. Kto vie. Dokonca by som si dovolil hádať, že nie som jediný kto sa o niečo také pokúsil. Nuž, UFO bola mocná hra. Kniha vyšla v edícii Proteus Books v nakladateľstve Prima Publishing a na jej konci (ako to občas býva zvykom) je zoznam ďalších kníh z tejto edície. Konkrétne je ich osem a len o jednej z nich som vedel už predtým. Ako ste už iste pochopili, všetko sú to knihy postavené na herných príbehoch. Ku každej je aj stručný popis, vrátane niekoľkých slov o autoroch. Nič hviezdne nečakajte, na druhej strane i menej skúsený autor môže prekvapiť. Ťažko však špekulovať, keď som nasledujúce knihy nečítal.

Celtic Tales: Balor of the Evil Eye – A Novel (Nadine Crenshaw)
In The 1st Degree: A Novel (Dominic Stone)
Hell: A Cyberpunk Thriller – A Novel (Chet Williamson)
The Pandora Directive: A Tex Murphy Novel (Aaron Conners)
From Prussia With Love: A Castle Frankenstein Novel (John DeChancie)
The 7th Guest: A Novel (Matthew J. Costello & Craig Gardner)
Star Crusader – A Novel (Bruce Balfour)
Wizardry: The League of the Crimson Crescent – A Novel (James Reagan)

Sme v roku 1996, takže väčšina novelizovaných hier bude zrejme čosi hovoriť len skutočným pamätníkom. Autorom Pandora Directive je napríklad jeden z autorov hry a zároveň je to knižka, na ktorú som počul relatívne dobré ohlasy. O ostatných vám bohužiaľ neviem povedať nič. O hrách niečo určite, o knihách... Pri X-COMe ešte trochu chápem existenciu knihy, v nej sa dá celkom zaujímavo improvizovať a tvoriť nový príbeh, pretože aký mala UFO: Enemy Unknown príbeh, však? Ale prepisovať adventúry? Neviem. Na druhej strane, takého Gabriel Knighta by som si rád prečítal.

V každom prípade, knižné adaptácie hier sú tu už s nami nejaké to desaťročie a nezdá sa, že by sa chystali na ústup. Človek by si však prial trochu kreatívnejšieho a tvorivejšieho prístupu k látkam, pretože zatiaľ sú to skutočne len marketingové doplnky.

Vraj ten Bioshock nie je zlý...

Skutočne?

Hmm..., tak na to sa jedného dňa pozriem.

Snáď.

Až bude čas.

Portal 2

2011-08-03T08:52:00.000+02:00

První Portal byla nuda. Přestal mě bavit po desátém levelu, kde se už víc skákalo přes smrtící lávu, než se něco řešilo, a to mě nebavilo. Příběh žádný. Hudba žádná. Filmečky mezi levely žádné. Zapeklité úkoly žádané. A vůbec tak nějak pomalé a nezáživné. Raději jsem si počkal na druhý Portal. A o něm si dnes něco povíme. (Spoilers ahead!)

Co se příběhu týče, je to takový smotanec všeho možného, nejvíce však Kostky a 2001. Pro čtenáře, kteří vyznávají spravedlnost nade vše totéž řečeno v explicitní verzi: Portal 2 je obludná vykrádačka Kostky s ukradeným Halem 9000 k tomu. Ale upřímně, je úplně jedno, jestli to vykrádá tamto nebo ono. Co jedno není - příběh moc nefunguje, a to proto, že děj o hodném robůtkovi popletovi, který vám celou dobu pomáhá a pak vás chce zabít - přičemž ve hře umíráte poměrně často, a tím pádem to není moc napínavé - je, jak to jen výstižně napsat, tristně nefunkční. Ani nijak uvěřitelný, či zajímavý. Řekněme, že jako film by to kritici moc nepochválili.

Tím ale nechci říct, že jsem si děj neužil - naopak. Jako souhrn jednotlivých "gagů" je to velmi dobře konzumovatelné. Někdo se objeví na LCD visící na zdi - např. Halův modrý bratranec - a pronese vtip a třeba nastíní, co se bude dít dál. Já na to pokaždé, že je to OK. Většinou jde o něco velmi strohého a myšlenkově prázdného, takže situaci ještě musí zachraňovat hudba. Jako celek to nějakým podivným způsobem funguje.

Grafika zaostává za dnešním standardem, ale to možná v případě logické hry nějak zvlášť nevadí. Pravda je, že odradit od hraní může - i herní matadory. Mnohem lépe je na tom zvuk a příjemná hudba, která rozhodně oživuje sterilní prostředí Aperture Laboratories.

Řešit puzzly v Portalu 2 je zábava. Nejsou tu žádné podezřelé chodby plné smrtící lávy, kde jediný krok vedle nebo špatně načasovaný skok pohřbí vaše ambice pokořit hru v několika následujících dnech. Hra nemá nijak výrazné sklony hráče frustrovat, jsou tu však jistá zákysová místa - v podstatě si řeknete: tohle přece nejde vyřešit! Ale jakmile skočíte do portálu z trochu větší výšky, dojde vám, že tu stometrovou propast přeletět jde. Buďto se mi to zdálo, nebo je v Portalu 2 trochu podivnější fyzika. Některé puzzly vypadají opravdu složitě, ale jen do chvíle, než odhalíte, že obtížnost stála jen na vašem špatném odhadu toho, jakého fyzického výkonu je vaše postavička schopna. Po odstranění takového zákysového místa je pak většinou dokončení úrovně úplná pohoda. Levely tedy nejsou nijak zapeklité a hra odsýpá docela rychle.

Většina úrovní je povedená, pokud bych si ale měl vzpomenout na nějaký extra kvalitní level, asi bych tápal. Závěrečná úroveň mě zklamala - v začátku vypadala dobře, ale poté se ukázalo, že je to jen o tom někam správně se postavit v místnosti a občas vystřelit portál (?!). Na konci jsem měl pocit, že levelů by ve hře mohlo být mnohem více, možná dvoj až trojnásobek, ale to by autoři museli vyrobit obrovskou spoustu děje (tedy naskriptovaných animací) navíc a to by asi bylo nad možnosti i tak prosperující firmy, jakou je korporace Valve.

K zábavě určitě přispívají nové "hračky", které jsou v průběhu hry postupně k dispozici. Puška střílející portály je stále to jediné co máte u sebe, ale prostředí je tentokráte mnohem variabilnější a tím pádem je to všechno takové zábavnější. Sice už mnohokráte viděné - např. podlahový zrychlovač, ale i větrák, byl už ve stařičkém Duke Nukemovi -, ale i tak je pěkné, že došlo alespoň k nějaké inovaci oproti původnímu Portalu.

Nejvíc mě hra bavila v polovině, kdy řešení puzzlů vyžaduje teleportaci speciálních barev tekoucích z vodovodů a to je šikovně vymyšlené, protože okno portálu je pro přesun kapalin jako stvořené (Homer Simpson by mohl povídat). Při hraní jsem se přistihl, že hru nemůžu vypnout a jít dělat něco jiného - to se mi naposledy přihodilo asi u Heavy Rain. Jak se ale hra přesunula do velkých prostorů, Portal 2 možná získal na epičnosti, na druhou stranu ale i cosi ztratil a já už nebyl z hraní tak nadšený. Dějový zvrat s počítačovou bramborou a srandovním generálem moc nepomohl, abych řekl pravdu.

Po dohrání si říkám, že bych si někdy v blízké budoucnosti rád zopakoval zábavu z prostřední části hry. Ta by se mohla eventuelně dostavit i při hraní případných fanouškovských úrovní, pokud si ovšem editor levelů nebudou ve Valve syslit pro sebe.

Co by se nemělo objevovat v recenzích

2011-07-17T19:18:00.002+02:00

Je toho spousta, od nadávek až po výhrůžky směřované autorům hry, že ten Carmageddon je krajně nevkusné vydávat zrovna teď, když mu pirát silnic zajel příbuzného.

V recenzích by se obecně neměly psát krátké (natož dlouhé) odstavce o tom, jak by hra dopadla lépe, kdyby recenzent dostal práci v Epicu, protože ten Bulletstorm by byl mnohonásobně lepší jako komedie na divokém západě, než ta nudná střílečka, která se bere stoprocentně vážně, a ještě se odehrává na nějaké sterilně vypadající planetě. Psát "jak by to bylo lepší, kdyby" by neměla být za žádných okolností recenzentova starost, do recenze to nepatří a dokáže to otrávit, táhne-li se tahleta fantazie recenzenta
napříč textem v obludné délce.

Recenzentův názor by nemělo ovlivnit očekávání - to ale neznamená, že ho nemůže v recenzi zmínit! Krom toho, že to patří do stejné kategorie jako předchozí přestupek (tj. irelevantní recenzentovy představy), jde navíc o neprofesionální přístup, za nějž by měl autora textu šéfredaktor herního periodika řádně vytahat za uši - jelikož dobrou pověst má časopis, web, jen jednu. Odedávna se hodnotil výsledný produkt ve srovnání s konkurencí, a dnes je možná častější, že se hodnotí produkt ve srovnání s vymyšlenou představou toho, jak měl asi produkt vypadat, jaké sliby naslibovalo PR oddělení, a co si Ondra vysnil, když byl ještě malý. Je korektní zkritizovat, když firma Blizzard slíbila současný standard rozlišení 1920 x 1200 a slib nedodržela, naopak je nekorektní kritizovat Diablo III za to, že už neobsahuje vesničku Tristram, ale že namísto ní obsahuje jakýsi Butcherville, domov řezníka Butchera z prvního dílu (což je z pohledu marketingového oddělení více cool, než nějaký Tristram).

Neměly by se brát ohledy na to, jestli je hra z Ukrajiny (špatné), nebo z UK (dobré), tzn. recenzent by neměl mít žádné předsudky před spuštěním hry, ale ani po jejím vypnutí (natož při hraní), resp. by neměly ovlivnit jeho názor na hru.

Dobrý recenzent nevytýká chyby jedné hře a totéž přehlíží (nebo dokonce chválí) u jiné hry. Nemělo by se tohle stávat, ale děje se to až záhadně velmi často - také proto dobrých recenzentů existuje jen pouhé minimum. Zřejmě u jedné hry je tunelovost úrovní lepší, než u jiné (často od nějaké méně známé, východoevropské nebo africké firmy).

Nikdy by se neměl nechat strhnout emocemi, ve špatném smyslu slova. Žádný recenzent. Jednak je to neprofesionální, zadruhé by se takový přečin měl řešit okamžitým vyhazovem z redakce - následně by měl odejít editor, přes kterého recenze prošla a šéfredaktor by se měl v následujícím čísle omluvit a v předem inzerovanou dobu nahý přeběhnout Václavák, aby se čtenářům periodika dostalo satisfakce.

Alenka na vlnách podivna

2011-07-08T22:36:00.001+02:00

Hry už nie sú čo bývali. PC hráč aby po žobrote chodil. Všade kam sa pozrieš samá konzola. Cvok by sa z toho jeden aby. Okrem toho, nič nie je také ako sa zdá a človek si myslí, že keď už konečne prišiel na ten správny princíp fungovania života, vesmíru a vôbec niečo sa pokašľe. A vôbec, ale vôbec to nemusí primárne súvisieť s Alenkou.

Mimochodom, koľko Aleniek vo svojom živote poznáte. Jednu čo sa zbláznila, jednu čo si myslí, že je zrkadlo. Možno niekoľko ďalších? Nie? Nezdá sa vám, že sú dnes hry príliš jednoduché, príliš na jedno kopyto. Ako sa po slovensky pekne hovorí: akoby ich jedna mater mala? Chýba im osobnosť, chýba im štýl, chýba im kreativita, možno trochu toho podivného zrna. Ani ten francúzsky šarm v hrách už nie je... Všetko sa nám zlieva do jedného globálneho štýlu, ktorý je tak... tak... globálne jednotvárny? Priamočiaro jednoduchý? Hovorí sa, že jedna časť hier by mala byť aj o nejakých výzvach. Niečo vyzývať, možno niekoho, hádzať hráčovi polená pod nohy, že sa z toho jedného dňa zblázni a prehodí monitor oknom. Prípadne celý počítač. Za všetko vraj môžu konzole? Skutočne? Moje vnútorné PC ja by vám povedalo, aby ste si skúsili zahrať niektoré klasiky na NES, či SNES. Vyhodíte emulátor oknom skôr, než si uvedomíte, že to nejde. Korporácie, globálne otepľovanie a túžba po zvyšovaní ziskov – to je vec, ktorá robí hry jednoduchými. Presnejšie – zvyšovanie ziskov, chceme aby sa hru snažilo dohrať čo najviac hráčov, aby ich neodrádzala, aby videli koniec hry, ktorý sme pre nich pripravili, a teda musí byť čo najjednoduchšia a najprimitívnejšia. Aby to v globály zvládla dohrať aj vaša babička.

Alenka je trochu iná, trochu mimo sféru chápania mainstreamovej existencie. Vizuálne divná, pýtame sa či zámerne. Komerčne chce šokovať vizuálnym stvárnením, aby zaujala a dostala priestor v každom možnom kúte sveta. Alebo možno je autor skutočne natoľko šialený, že jeho vizuálno k Alenke patrí a nie je výsledkom vypočítavosti, ale úchylnej obrazotvornosti. Keď sa pozrieme na hrateľnosť, na to jadro Alenky, uvidíme, že sa drží princípov starých 10 rokov. Je to vlastne remake, kričia niektorí, ďalší sa pridávajú a rozprávajú o „retro“ hrateľnosti, ktorá hráčovi nič netoleruje. Nevodí ho za ručičku ako malé bábo po mäsokombináte. Naozaj? Ak pristúpime na podobné názory, potom je Alenka skutočne ozvenou kreatívneho ducha, ktorý nepodlieha dobovým trendom a robí si veci po svojom. Fantazmagorická plošinovka, na PC veľmi mŕtvy žáner. Jeden by povedal, že sa už ani nehýbe a rovno hnije. Prelezený červami, keď sa aj občas objaví, možno zabudne ako vyzerá klávesnica a myš... tiež tragické. Ale predsa, je na tom niečo trochu poeticky zvrátené. Návrat k tradičnej hrateľnosti. Čo je to? Nakoľko je vizuálne podivno schopné zaujať herného zombie hráča, masírovaného globálnym marketignom priamočiarych hier?

Pritom v Alenke ide ruka v ruke s obrazom i zvuk, vlastne hudba, celé to podivné vrnenie, sláčiky a množstvo iných podivných zvukov. Prvý soundtrack je dnes legendárny. Avšak položme si jednu otázku – bola i prvá Alenka zaujímavá hra? Svojim spôsobom určite. Lenže svet nezaujala svojou hernou náplňou – tá bola vždy príliš obyčajná, ale svojim nápadom. Už niekoľkokrát opakovaným vizuálnym stvárnením, zaujímavou hudbou a celkovou polohou a náladou známeho sveta. Obyčajné herné prvky s neobyčajnou tvárou. Prvej Alenke to stačilo na to, aby na ňu niektorí nezabudli. Stala sa istým spôsobom výnimočnou. Súčasná Alenka však recept opakuje, vôbec nie zle. Lenže už je to opakovanie známeho. Áno, veci sú dnes trochu premenené, ale princíp imaginácie je rovnaký. Opakované veci sa nestávajú legendárnymi. To je príliš silné slovo, myslím, že správnejšie by bolo kultovými. Spomenieme si za desať rokov na návrat Alenkinho šialenstva alebo budeme stále spomínať na McGeeho Alicu, ktorá mala nejaké to pokračovanie? Uvidíme čo nám čas prichystá.

Možno si len povieme...

Transformers: Dark of the Brain

2011-06-30T14:32:00.000+02:00

Tak nám Míša udělal další akční spektákl. Tentokrát se dušoval, že nebude opakovat chyby dvojky a že to bude fakt parádní jízda. Na dvojku prý bylo málo času a ještě tehdy zlobila stávka scénáristů. Ne snad, že by zrovna Transformers potřebovali nějaký vymakaný scénář a trojka ukázala, že svádět (ne)kvality dvojky na stávku scénáristů bylo velmi výmluvné. Transformers by potřebovali hlavně radikálnějšího stříhače. Jako sůl.

Film je se svými 153 minutami o fous delší, než jeho dva předchůdci. A to je zásadní chyba. Stačila by maximálně hodina a půl a všechno by bylo výrazně lepší. Ve filmu je tak kvůli Bayově nesoudnosti spousta zbytečností - například postava Malkoviche je tam k ničemu a nejzbytečnější scény bezkonkurenčně zabrali Samovi rodiče, kteří neslouží už ani k tomu humoru.

Výborný a netradiční teaser navnadil, Super Bowl spot otevřel čelist a plnohodnotný trailer uzemnil. Bay chtěl zahrát na vážnější strunu, což se mu v trailerech povedlo velmi dobře, ve filmu už nikoliv. Momenty, kdy se šílený japonec zavře se Samem na záchodě, vyskočí mu na klín, sundá kalhoty, ze slipů vytáhne cár papíru a začně s tím Samovi rejdit pod nosem a přitom remcá něco o deep throat... Ne, vážnější struna se skutečně nekoná.

Největší průšvih je vážně ta první hodina a půl, která vás natolik otupí a unudí, že si pak budete říkat “whatever” i při finální epické akci. Ta je vážně povedená, a že je na co koukat. Vojáci ve wingsuitech, pád horní poloviny budovy, létající Optimus... Paráda? Byla by to paráda, kdyby vám předchozí dvě třetiny filmu totálně nevypláchly mozek.

Když jsme u toho vypláchnutého mozku - modelka Rosie Huntington-Whiteley je od brady dolů docela kost. Obzvláště pak od pasu dolů. Jako náhrada Megan asi jo, ale ta uměla alespoň mluvit a vypadala dobře i od pasu nahoru. Po většinu filmu je Rosie vyloženě jen na ozdobu, ale jakmile v rozhodující moment otevře ústa SPOJLER a začně rýpat do zuboženého Megatrona, že bude Sentinelův bitch... Je to snad ještě debilnější než Samův deep throat s japoncem na záchodě.

Filmu opět chybí gradace, což je ale problém celé trilogie. Tentokrát se také šláplo vedle s výběrem hlavního songu. Ten opět dodali Linkin Park a vůbec to k Transformers nesedí. Bay chtěl asi něco vážnějšího, takže Iridescent. Takový song nemá v Transformers co dělat. What I’ve Done v jedničce nebo ještě lepší New Divide ve druhém díle sedly jako prdel na hrnec. Kdyby do trojky místo Iridescent pustili radši Wretches and Kings nebo The Catalyst, byl by dojem o ždibec lepší.

Nepomohlo dokonce ani několik Hoegaardenů, kterými jsme se s kolegou Kriplem minitrollem na tuhle Bayovinu preventivně připravili. A to je už na pováženou. Příště vezmu domácí slivovici, ta zabere i na Baye.

Kolem a kolem jsou pro mě osobně třetí Transformers zklamáním. Pokud čekáte na nějaký typický letní blockbuster, zajděte radši na Fast Five. To je přímo esencí perfektního letního popkornu.

Ještě než byl Duke navždy - 1

2011-06-28T14:13:00.000+02:00

Na návrat největšího herního hrdiny všech dob (nic ve zlém, Gordone) jsme si museli řádně počkat. Ale je tu a snad i natrvalo - Gearbox už teď mluví o dalších pokračováních a využití této značky. Při této příležitosti se třeba rádi dozvíte něco víc o zrodu legendy, jak vůbec Duke začal a co všechno za ta léta podnikl. A protože je toho opravdu hodně, zkusím z toho vytvořit jakýsi občasný miniseriál, který se vždy ohlédne za jednou z Dukových her, kterou si před psaním poctivě zahraju. No a čím jiným začít, než jeho první hrou vůbec.

Duke Nukem se narodil prvního července leta páně 1991, kdy Apogee stvořilo jeho první velkou misi - zachránit Zemi před šíleným Dr.Protonem a jeho armádou techbotů. CIA najala samozvaného hrdinu, jak říká samotná hra, aby seskočil z letadla nad metropolí v obležení a probojoval se do podzemní pevnosti Dr.Protona, kdysi váženého vědce, který po ozáření přišel o rozum a zachtělo se mu ovládnout svět. Je velice roztomilé číst si příběhový text ve hře - mimo jiné uvádí, že Duke potřebuje pít limonádu a jíst rozličná jídla, aby se držel v kondici, přičemž ty jsou někdy ukryté v krabicích. A opravdu, po úrovních se válí dnes už ikonické plechovky s pitím a krůtí stehýnka, které můžete jednou dobře mířenou ranou z pistole propéct, čímž se z něj záhadným způsobem stane celý krocan.

Duke měl zde sice jen jednu zbraň, což tedy v té době nebylo nic neobvyklého, ale zase tak obyčejná zbraň to nebyla. Byl to prototyp nukleární pistole, který mu svěřila CIA. Očividně nukleární pistole střílejí takové modré vlnky. Pokud sebral Duke pistolí víc, mohl střílet rychleji za sebou. Vlastně ani nevím, kam se tahle pistole poděla, jsem docela zvědavý, jestli na ni při svém putování za Dukovou historií ještě někdy narazím. Věcí a příšer, do kterých by mohl střílet, bylo hodně. Nejčastější techboti vypadali jako malá létající popelnice s vrtulí naspod nebo takový podivný Číslo 5, který se hemží ze strany na stranu. Ti lítací dokonce střílí a dost často se vám objeví přímo v cestě. Potom tu byli také velcí mechoidní techboti, kteří skákali několik metrů do výšky a také měli ve zvyku na Dukovi přistát, když to nejméně čekal. Techbotů bylo ještě víc, ale Duke se musel poprat i se zákeřnějšími nepřáteli - skákající miny, culící se plamínek (wtf), podivný létající řetěz koulí a nebo takový králík Duracell (WTF), který když se dostal až k vám, roztočil se, vesele se rozprskl a přidal vám 5000 bodů (vážně, kdo tohle vymýšlel).

Úrovně byly docela veliké a nebyl problém se v nich ztrácet. Téměř vždy bylo navíc potřeba hledat nějaký ten klíč nebo čipovou kartu. Duke si taky našel vybavení pro ručkování na určitých typech stropů, hopsavé boty pro vyšší skákání nebo robotickou ruku, kterou ošálil senzory počítače a aktivoval most. Taky občas narazil na teleportační zařízení, které ho přeneslo na jiný konec mapy, dokonce i našel stroj času, kterým se vydal pronásledovat Dr.Protona do budoucnosti, poté co ho podruhé porazil. Abych to upřesnil, Duke Nukem měl, jako tehdy více her od Apogee, 3 epizody, přičemž první byla sharewarová. V každé epizodě šel Duke po krku Dr.Protonovi a v prvních dvou mu vždycky nakonec upláchnul. Připadal jsem si spíš jako v Mariovi - "Thank you Duke, but Dr.Proton is in another castle."

Co mě rozesmálo bylo, že u Duke Nukem Forever jsem nadával na nemožnost ukládat hru kdy chci já, ale pouze u předem daných checkpointů. Takhle by to v hře s Dukem fungovat nemělo, říkal jsem si. No a helemese, Duke Nukem umožňoval ukládat hru vždycky jen mezi úrovněmi v takové odpočívací hale.:) A ještě jedna věc Dukovi zůstala od první hry až do dnes - souboje s větráky. Sharewarová epizoda bohužel ukázala všechny trumfy a zbylé dvě byly v podstatě jen další úrovně. Žádná nová zbraň, nepřítel, vybavení a celkem jen dvě nová prostředí. Boss byl také vždy stejný a to Dr.Proton osobně v levitujícím křesle. Dvakrát odletěl, až napotřetí se s výbuchem sunul k zemi. Každá epizoda vydala tak na hodinku, což není zase tak extra moc. Abych pravdu řekl, taková Crystal Caves, taky od Apogee, mi přišla nápaditější. Dukova osobnost byla ještě taková neuplácaná, hlášek si člověk taky moc neužil, velice vtipná mi přijde obrazovka s ovládáním, kde u šipek stojí "pohyb muže". A věděli jste, že se málem Duke jmenoval Nukum? Autoři si při vydání patche všimli, že někdo už asi značku Duke Nukem registrovanou má a pro jistotu hru přejmenovali. Někteří si tak koupili hru s nápisem Duke Nukum. Jakkoliv to zní jako špatný vtip, je to pravda.

V druhém díle se už naštěstí Duke Nukem objevil jako registrovaná obchodní značka Apogee a možná i to přispělo k rychlému růstu jeho ega, které je ve hře Duke Nukem II o dost víc vidět. O tom ale zase příště. Děkuji za pozornost, mějte se jaderně. :)

F.E.A.R. 3

2011-06-26T16:41:00.001+02:00

Své zbraně mám rád, když dělají pěkný rachot. Ho, ho, ho. Dělá mi potěšení, když se mí nepřátelé rozprskávají a ještě lépe, když to dělají společně. Nejsem ani tak voják - jsem malíř pokojů, a krvavě rudá je má oblíbená.

Mám rád střílečky. Už jen tahle skutečnost může za to, že jsem dal hře F.3.A.R. šanci navzdory mému velkému zklamání nad druhým dílem této, už dokonce, série. Pojďme se společně kouknout, co je pod pokličkou této nové střílečky, na kterou se těšilo mnohem méně lidí, než na Duke Nukem Forever.

Asi bych měl začít příběhem. Tak tedy, příběh je velice zmatený. Ke hraní ho sice znát nějak zvlášť nepotřebujeme, ovšem s ohledem na to, že hra je přehlídkou podivností, je fajn vědět, co se to děje. Zvlášť ve chvílích kdy vás hra unese kamsi do podivných končin vesmíru, na strašidelný palouk v lese. V průběhu hry párkrát spatříte vlasatou holčičku, která se vždy na chvíli ukáže, jen aby zase někam honem zmizela, potvůrka jedna. Znalec F.E.A.R.u ví, o koho se jedná. Alma! Hlavní záporačka Alma, přece. Oproti tomu někdo, kdo předchozí díly nehrál a vrhne se rovnou na F.3.A.R., bude tápat, škrábat se na hlavě, div si v ní nevyškrábe speciální důlek. A co teprve bude dělat, až se mu po každé misi objeví na obrazovce znepokojující filmeček, v němž kdosi chodí za dvěma hrajícími si chlapci v pokoji o velikosti malého dobře zabezpečeného bunkru v podzemí. Bez nějakého dalšího vysvětlení, bez možnosti zrekapitulovat si, co se doposud ve hrách mající název F.E.A.R. stalo.

Premisa hry (přečteno z reklamního letáku): paní Alma očekává potomka a naším úkolem je zastavit ji (rozstřílet ji) ještě předtím, než porodí. Tak to by bylo. Ještě bych mohl dodat, že hrajete za geneticky modifikovaného vojáka a ve hře vám pomáhá váš bratr, teleportující se kanibal a možná i čaroděj, ale kdoví. Jak už jsem psal - je to zmatené.

Tak a teď nějaké poznatky přímo ze hry.

V první misi jsem utíkal z vězení. Tahle mise mi připomněla F.E.A.R. 2, který měl za monotónní a hnusně vyblité prostředí získat když ne ránu pěstí tak alespoň nějakou herní anti-cenu, pokud ovšem taková existuje. Za čtvrt hodiny ale bylo naštěstí po misi a já si už říkal, jestli si po té hrůze nemám jít raději nainstalovat večeři místo hraní další hnědé úrovně.

Dobře jsem udělal, když jsem to nevypnul. Následující bitva ve městě mi dala na všechen ten předchozí hnus rázem zapomenout. Konečně hra vypadala pěkně. A já to trochu přeženu: druhá úroveň byla snad dokonce vynikající! Na začátku ode mě hra ještě vyžadovala spíše opatrnější hraní na schovku, než aby mi připustila můj oblíbený postup ala Quake: zběsile přiběhnout k nepříteli a ustřelit mu hlavu za strašlivého křiku přihlížejících. To se zlomilo až ve chvíli, kdy jsem byl ze všech stran obklíčen. Nepřátelé přicházeli ze všech stran, nechtěli mi dát moc času na regeneraci a vůbec se to hrálo ve slušném tempu a lokace byla taktéž pěkně nadesignovaná.

Závěr úrovně byl už slabší, protože sestával z poměrně nezáživného střílení z malého snajperského hnízda - odstřelovačka nikdy nebyla moje oblíbená zbraň. Tak nějak mi u ní chybí radost ze zabíjení. Rozprsknout člověka z dálky prostě není ono.

Další, o poznání slabší, mise se odehrává v obchoďáku, a liší se od dvou předchozích zejména v tom, že nejdete k cíli rovně za nosem. Naopak hledáte checkpoint zkoušením různých odboček systémem pokus-omyl, kde všechny až na jednu cestu jsou slepé. To se opakuje i v následující misi, kde chodíte barákem s počmáranými zdmi. Objevují se noví nepřátelé: zombie!!! Zombie, tj. ex-členové nějakého satanistického kultu, vylézají z tmavých koutů a strašidelné to mělo být, když jeden z nich protrhl sprchový závěs v koupelně, půl sekundy předtím co jeho hlava explodovala pod tíhou mého olova. Zombie se chovají tak, jak byste čekali. Vrhají se na vás bez čekání, ale jsou chvíle kdy počkat prostě musí - za předpokladu, že zrovna u jednoho probíhá animace vstávání ze země. Ten za ním se srandovně zasekne a čeká až se ten vpředu zvedne. To je fajn ve chvílích, kdy potřebujete regenerovat zdraví. Není to fajn, když se chcete bát.

O dalších misích se mi psát nechce - jsou si až moc podobné (a tohle není klasická recenze).

V jedné chvíli na vás zaútočí robot. K potyčce s robotem bych napsal: jde přímo k vám, ostře pálí z kulometu a vy víte, že je konec. Žádná pořádná zbraň po ruce. Tak jen prostě zalezete za stůl, který je tam nachystán v dobrém úhlu jako barikáda a je jasné co se bude dít. Připadáte si jako v animáku, kde na Scratchyho padá atomovka a on si v té chvíli vytáhne deštník, ale jak všichni moc dobře víme... Stůl ve F.E.A.R. 3 odolá kulometné palbě z jednoho metru, ale i výbuchům granátů, které jsem robotovi naházel pod chodidla a už už se chystal na návrat k checkpointu, až mi robot-zabiják prostřelí lebku. Ještě před pár minutami jsem byl svědkem exhibiční ukázky zničitelného prostředí: ploty, bouda, poskládaná hromádka dřeva na podpal, to vše ještě před chvílí podléhalo destrukci. Ovšem stůl vydržel. Kvalitní dřevo, asi vyztužené titanem a kdoví ještě čím. Díky tomu jsem mohl vždy na chvíli vyběhnout, vypálit a bezpečně zalézt. To mi řekněte, co si mám myslet o hře, kde se robot zasekne o stůl, který navíc nemůže prostřelit, přičemž destrukci prostředí herní engine umožňuje. Vypadá to, jako kdyby tvůrci na poslední chvíli stůl přidali, aby snad robota bylo možné porazit.

Tunel a neviditelné zdi jsou asi už standardem. O slabé AI se tohle říct nedá, ta se obecně naštěstí objevuje jen výjimečně a F.3.A.R. má zrovna tu smůlu, že ji obsahuje. Nepřátelé nemají v úmyslu zůstat dlouho naživu - lezou do rány až s přílišnou chutí. Občas neví, kam se mají otočit. Párkrát ani nevěděli odkud jdu. Voják, schovaný za barikádou se stále koukal, jestli už nejdu - já už se mu ale díval na záda a v tom to přišlo: hodil granát na místo, kde jsem asi měl podle programátorů být, a já tam nebyl. Nedivím se tomu, že většina nepřátel jsou vojáci střílející z úkrytů v uličce před vámi, zakempovaní odstřelovači, kamikadze zombie a kamikadze roboti.

Nepřítomnost strachu je něco, co je neodpustitelné u hry, která má S.T.R.A.CH. v názvu. F.3.A.R se o cosi snaží, ale jde na to způsobem, že výsledek je spíš cirkus, než působivě udělaný horror. Hra není ani trochu strašidelná z prostého důvodu - autoři očividně neví jak navodit strach. Je pravda, že ve hře JSOU zombie, holčička s dlouhými vlasy a kanibal-démon, ale jen to, že tu jsou, vážně nestačí. Taky způsob, jakým se autoři snaží do hry pumpovat strašidelné pomůcky je dost nevyvážený. V prvních dvou misích není nic, co by jen trochu připomínalo horror. V další je snad zemětřesení, odkudsi vyběhne horda zombií, všude je nepořádek, na zdech jsou podivné malůvky, a do toho bliká spousta grafických efektů. A zase po pár chvílích se po obrazovce prohání roboti a člověk už neví, do jakého žánru tahle hra spadá.

Na závěr můžu napsat, že jde o střílečku, která ničím zvlášť nevyniká, přesto se hraje docela dobře. Na odreagování je to určitě slušná volba. Pokud čekáte od hry bombu na úrovni prvního F.E.A.R.u, tak vás tenhle díl zklame. Avšak pokud byste si rádi zahráli mix Bloodu, Necrovisionu, F.E.A.R.u, Half Life 2, Undyingu, Uncharted, Dooma 3, Singularity, Call of Duty a Quakea 2, F.3.A.R. tohle nabízí. Nic víc, nic míň.

Saints Row: A s nimi poletíme, poletíme...

2011-06-25T00:52:00.000+02:00

Tretie Saints Row sa nám pripomína a ja si stále viac uvedomujem, koľko nevinných ľudí som zmasakroval v predchádzajúcom diely. Naschvál? Nieeeee. To by bol veľmi, veľký omyl. Mne je tých ľudí väčšinu času normálne ľúto... Moment? Že čo? To nie sú živí ľudia? Hmm. A je v tom nejaký rozdiel?

Jasné, možno to znie trochu na návštevu psychiatra, ale ja to myslím úplne úprimne. Bezduché zabíjanie a mlátenie virtuálneho obyvateľstva mesta ma nikdy netešilo. Ak mi náhodou virtuálne preskočilo...to ako keď som vyhladil pol bloku a vymazal komplet armádu nasadenú na moju maličkosť..., tak som to nikdy neuložil. Nie som predsa bezcitná sviňa ako môj avatar! Na druhej strane, v tom je možno ten vtip. Množstvo ľudí sa začne rozhorčovať, že či má toto byť náplň ďalšieho dielu série. Mno, milí rozhorčení obyvatelia Zemegule – a v čom sa to líši od predchádzajúcej časti? V ničom... Snáď len, dúfam, aby tam ostali aj nejaké momenty, ktoré nebudú len na výplachový efekt, tak ako to bolo v SR2.

Dokonca – a na to sú svedkovia – keď som počas divokej jazdy autom niekoho nabral, vždy nasledovalo ospravedlňujúce sorry, pardón, nechcel som, prepáčte. Skrátka, keď gangster tak slušný. Keď už maniakálny sociopat, tak aspoň s trochou svedomia voči virtuálnemu životu. Ostatne, zabil som len 47 agentov FBI, aspoň podľa štatistík hry... to nemôžem byť až tak zvrátene zlý. Nie? Však? Však nie???

Saints Row: The Third podľa poslednej ukážky nebude iný. Nadnesená akcia, ktorá nemá nič spoločné s realitou ani s rozumom. Na jeseň si pripravte chladničku – niekde musíte svoj mozog na chvíľu odložiť. ;-)

Och, vlastne ešte čosi... milý tvorcovia, som PC hráč, tak si tentoraz dajte na PC konverzii záležať. Inak sa nepoznám... (poprosím svoju sekretárku preložiť do autorom zrozumiteľnej reči a poslať)