Mara-BoBo

Macialonga, aneb jak se Bud Spencer rozjel a Karlovská 50

2012-02-03T08:01:00.003+01:00

Už dlouhá léta jsem si pohrával s myšlenkou zajet do Itálie na slavný závod Marcialonga. Oblast Trentino patří mezi mé oblíbené destinace i v létě a tak bylo na čase vyrazit do Dolomit i v zimě. Naše parta Ski Trab Mára teamu vyrazila z Jablonce s tradičním lehkým zpožděním, neboť jsme měli auto schováno asi pod 3m vysokou vrstvou sněhu a ledu. Po dvou a půl hodinách se nám to povedlo a v Praze už šly otevřít dokonce i dveře. Další zpoždění jsme nabrali díky zdravotní zastávce u Mc Donald´s a taky kvůli Báťovi, neboť se rodil nový drak a Šmoulové neměli mrkev. Všichni brzo usnuli, tak si ani nevšimli, že i já jsem úspěšně za volantem prospal cestu do Itálie. Každopádně jsme splnili slib a byli v 9 ráno v Predazzu u Tomase na snídani. Pak jsme společně vyrazili na prohlídku horní části trati a taky otestovat mázu. Krásné svezení za sluníčka skrze vesničky údolím podél potoka a s výhledy na okolní štíty. No neřikejte mi, že mam blbý zaměstnání. Myslim si, že jsme si to až na Romika užili všichni dokonale. Ten si totiž vzal svoje chlupáče (Atomic Syntec) a trpěl jako zvíře, neboť mu to jelo asi jako kudlance, když si vezme batoh. Po krásném projetí jsme zašli na oběd na dokonalé těstoviny a pak vyrazili do cílového města Cavalese pro startovní čísla a prohlídnout si záverečnou část brutálního a obávaného stoupání. Pak už jen následovalo dokonalé přežrání o 15 chodech k večeři a nějaká ta příprava lyží. Báťa samozřejmě hrál draky.
POKRAČOVÁNÍ

Jizerská 50 po staru, aneb klasika je klasika

2012-01-31T10:35:00.003+01:00

Nápad

Už dlouho mi v hlavě zrál nápad vyzkoušet si nějaký větší závod na starých dřevěných lyžích (ski) s bambuskama a v dobovém oblečení. Nešlo mi ani tak o to udělat si srandu, ale spíše vyzkoušet si, jaké to tenkrát staří lyžníci měli, porovnat si čas a námahu proti dnešku. Jelikož mi pracovní vytížení nedovoluje kvalitní přípravu na normální závod, tak jsem se rozhodl to vyzkoušet hned letos. Vybavení jsem sehnal z rozsáhlé rodinné sbírky (ještě že to taťka nestihl všechno spálit) po pradědovi a dědovi ze Špindlu, stejně tak i oblečení. Trénovat jsem na tom raději nezkoušel, abych si nepřivodil nějaké nepříjemnosti už před startem, což se později ukázalo jako typická chyba nezkušeného začátečníka. Absolvoval jsem pouze desetiminutovou procházku s Českou televizí, kdy si mě soudruzi natáčeli pro připravovanou reportáž během závodu, kterou jim pak někdo shora zakázal. Jo doba je zlá. Poučením bylo, že lyže bude třeba řádně připravit, neboť na čerstvém mokrém sněhu už po chvíli nasáknou vodou a značně ztěžknou. Dále mi pak úplně nesedělo vázání, kdy jsem v hlubočáku ztrácel péro. U holí mi upadlo kožené madlo od bambusu, které bylo potřeba nově přišít. Samotné lyže jsem tedy namazal starým zeleným Rexem, zakorkoval ho a zažehlil ve třech tučných vrstvách na skluz, na stoupání pak aplikoval tři vrstvy žlutého SkiGo XC a jednu vrstvu Rex Proline red. Výsledek byl doslova parádový, prvních 600 metrů mi to jelo jako prase a i stoupalo, pak už nic. Pojďme si ale celý závod přiblížit pěkně od začátku.

Start

První velkou změnou pro mě bylo, že jsem se poslední dny vůbec nestresoval, že netrénuji, nemám formu či co namažu. Stejně tak to pokračovalo i v den závodu a tak po té, co jsme s kolegy připravili 75 párů lyží pro osatní závodníky, jsem se nastrojil do historického kostýmu, trochu se napil a v klidu už vysvlečený do závodních vrstev odešel na start do elitní vlny. Organizátoři mi vyhradili úplně levou stopu. Komickou vložkou bylo zapůjčení kladiva, abych si jeho pomocí mohl řádně nazout boty do vázání. Inu, když to nejde zašroubovat, vem si větší kladivo. Italky stojící vedle mě tak trošku nevěřily, že se jim to nezdá. Pak už jen přišel výstřel a okolo mě se to začalo rojit jak v úle před výplatou. Překvapilo mě, že jeli všichni tak pomalu, že jsem musel zpomalit i já, abych se mohl zařadit do vláčku ve stopě a nelel tam na prvním místě. Tahle forma mi vydržela až nahoru k Buku, to byla klasikova poezie, stopa, dobrá máza, styl jak archivní víno a navíc miliony fanoušků po trati, kteří mě hnaly ku předu jak nadmutou kozu.

Vystřízlivění

Cestou dolů od Buku jsem pochopil, že lyže oproti ostatním tolik nejedou (ostatní ve vajíčku, já stříďák) a začal jsem se propadat do první vlny. Nejhorší ze všeho bylo, že už ve stoupání od Blaťáku jsem si uvědomil, že mi to šeredně a zle nepěkně klouže, takže jsem potupně poprvé v životě během závodu na Kristiánově zavítal k servisákům od Swixu pro domazání. Díky chlapci, pak už jsem se až na vrchol Rozmezí chytnul. Šinul jsem si to hezky dopředu a bojoval s novými soupeři, kteří normálně jezdí daleko za mnou. Taky jsem objevil první neduh v oblečení. Na tak rychlý běh bylo moc teplé a já se potil jak bůček na rozpáleném oleji. Ještě horší ale bylo, že jsem si nevzal žádné spodky pod flaušové kalhoty a tak mi zhruba od 4. kilometru začali postupně do masa rozedírat sametovou pleť na vnitřní straně stehen. No peklo, co vám budu povídat. Připadal jsem si, jak kdybych si sedl na brusku a nechal se s ní při každém vystřídání nohou zlehka přebrousit. Rozmezí jsem tedy protlnul s náležitou hrdostí, dostal napít od kamaráda a mastil to stříďákem dolů. Na Kasárenské jsem definitifně pochopil, že to nebude úplně můj závod, když jsem ji celou běžel dolů a také jsem se pomalu, ale jistě započal smiřovat se stavem trati, která se díky sněhové bouři proměnila v umydlené pole beze stop a já tak bojoval o to víc s tím, udržet ty fošny v nějakém směru.

Radost

Na Hraniční přišla první občerstvovačka a já si konečně po letech v závodní stopě v klidu zastavil, popovídal s děvčaty (jééé, ta byla tůze krásná), nabaštil se, napil a za notného povzbuzování pokračoval dále. Kolem mě stále proudily davy závodníků, většina mě zdravila, fandila mi, přála šťastnou cestu a tak, i když mi to zrovna moc nešlo, jsem jel s úsměvem na tváři a náležitě si to užíval. Také mě potkal první a naštěstí poslední pád, kdy se mi rozjely nohy, navíc jsem si píchnul hůlku mezi nohy a ještě strašně fouklo, takže jsem se skácel k zemi jak ohořelej totem a jen se zaprášilo. Dle starých pravidel, jsem pak lavor po sobě vzniklý řádně zahrabal a uplácal, aby další lyžníci mohli v klidu pokračovat. Ve výběhu na Vlašský hřeben jsem se posunul ku předu, stejně tak i v seběhu k Bunkru, kde jsem prokázal vlastnosti starého lišáka a prokličkoval to dolů rychlostí lišky bystroušky. Takto jsem se i díky dalšímu napití dostal na Jizerku, kde měla čekat dle domluvy televize pro reportáž. Asi jsem přijel moc pozdě. Opět jsem se řádně nafutroval, napil a započal náročný výstup zpět k bunkru.

Bolest

Měl jsem za sebou dvě hodiny boje s matkou přírodou, dřevěnými fošnami, bambuskami, kluzištěm místo trati a i podlomenou psychikou. Madlo na holi opět upadlo a já ji tak držel už jen křečovitě ve zmrzlé palčákové rukavici, ze stehen mi srčela krev, oblečení nasáklo vodou a nabralo váhu zhruba o 20 kilogramů těžší než na startu, bekovka mi neustále padala do čela, natažený úpon levého kotníku mi vháněl slzy do očí a má oblíbená Promenádní se stala utrpením Ježíše Krista. Do toho všeho se mi definitivně zastavily lyže, neboť nasákly vodou a také minimálně zdvojnásobily svoji váhu. Prostě všechno špatně. Bojoval jsem ze všech sil a nejvíce mi je braly komentáře kolemjedoucích, že prý se mám, že mi to jako jedinému jde a podobně. Nedokázal jsem v těch chvílích ze sebe vytlačit víc jak skol či se pokusit o trpký úsměv. Na Smědavě mi vlila krev do žil dobrá zpráva, že Standa vyhrál a nahoru až na Kneipu jsem letěl jako za mlada, že by ze mě měl určitě radost i sám pan Buchar. Žďárek se mi nějak vykouřil z paměti, ale ta rovina kolem Máří byla opravdu nekonečná a nohy se mi začínaly motat čím dál víc. Cítil jsem, že už nemám moc sil . . .

Koma, křeče a celkové vyčerpání

Při seběhu dolů na Hřebínek jsem začal dostávat stále silnější křeče do stehen a do zad a měl jsem co dělat, abych se tam vůbec dostal. Podařilo se mi to po čtyřech hodinách. Zde jsem skoro skolaboval, museli mi rozmasírovat do trvalé křeče zaseknuté nohy, dále jsem do sebe natlačil čtyři párky, osm polévek, nepočítaně ioťáku a celou krabici tatranek. Nejet v dobovém, tak bych to zabalil, věděl jsem v tu chvíli moc dobře, že už jsem si šáhl téměř na dno. Zhruba po dvaceti minutách odpočinku jsem vyrazil opět na trať, ale spíše už jsem jenom šel. Po Olivetské jsem vyťapal i na Vládní, kde se objevila stopa a já z té radosti zapoměl, že už nemohu a z posledních, ale opravdu už z posledních sil se rozjel k velkému finiši, takže jsem ještě stihl předjet pár lidí. Po seběhu na stadion jsem slyšel opět velké ovace všech mých fanoušků a fanynek a tak jsem to rozpelášil tak vehementně, že se mi podařilo zlomit jednu z bambusek, takže jsem dojížděl nakonec jen s jednou, ale na těch pár metrů to už snad ani nevadilo. Po projetí cílovou páskou se mi vhnaly slzy do očí. Podařilo se mi i v těch nelidských podmínkách stlačit čas pod pět hodin. Splnil jsem si další dávný sen, navíc mě dojalo, jak tam čekali rodiče a přátelé z našeho Ski Trab Mára teamu s cedulemi a gratulacemi. Děkuju. Pomohli mi dojít k nám do servisu, kde jsem umřel úplně. Asi až po hodině spánku jsem byl schopen se převléknout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Pohled na mě musel být v tu chvíli asi dosti trystní.

Zhodnocení

Hned po závodu jsem myslel, že umírám a je to jedna z mých posledních chvil v životě. Křeče jsem měl téměř neustále do nohou i zad, tep 200 i tři hodiny po dojezdu, pár puchýřů na rukou i nohách a do masa rozervaná stehna. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že už nikdy více nic nepojedu. Teď s odstupem pár dnů, kdy už pomalu začínám chodit a mohu si už sám zavázat boty a dát stehna k sobě to vidím trochu jinak a možná, že Vasaloppet roku 2013 bude další velkou výzvou. Ale ještě to budu muset vše pořádně rozmyslet. Každopádně ač to bylo opravdové peklo, tak jsem si to užil a o to víc nyní vzhlížím ke všem našim lyžařských legendám, kteří na starých ski podávali ještě lepší a hodnotnější výkony. Takže pánové a dámy, ať to frčí a skol zase někdy příště

Jilemnická 50 a Zimní vodohospodářská 30

2012-01-24T22:45:00.003+01:00

Po týdnu relativního klidu, kdy probíhaly pouze malé závody, běhemž nichž nás na Benecku reprezentovala Kačka a francesco, se tento víkend uskutečnil další velký závod - Jilemnická 50 a k tomu ještě jeden menší - Zimní vodohospodářská 30. Zastoupení jsme měli všude, takže níže uvádím výsledky.

Více zde: POKRAČOVÁNÍ

Biatlon

2012-01-23T12:31:00.006+01:00

Máme pro vás další horkou novinku - BIATLON. Můžete si ho u nás kdykoli vyzkoušet, střílíme přímo na stadionu laserovou zbraní, která odpovídá klasické biatlonové malorážce. Namísto nábojů je vysílán pouze bezpečný paprsek, který v případě trefení se do terče, rozsvítí červené světélko. Jsou připraveny položky v leže (menší terč - leží se na gumové podložce) a ve stoje (větší terč - stojí se na lyžích). Střelba probíhá na vzdálenost 10m, na kterou jsou terče stejně veliké, jako kdyby jste stříleli při klasické biatlonové střelbě na vzdálenost 50m. Půjčovné je stanoveno za zbraň a terče, je jedno, kolik to bude používat lidí.

30 min - 100 Kč
1 hod - 200 Kč
1/2 den - 300 Kč
1 den - 400 Kč

Každé úterý od 15:30 do 16:30 pořádáme malý závod pro veřejnost - Start je před Skiservisem Mára a jede se okruh kolem Památníku Expedice Peru 1970 - střelba v leže (+ případná trestná kolečka vyznačená kužely) - okruh kolem Památníku Expedice Peru 1970 - střelba ve stoje (+ případná trestná kolečka vyznačená kužely) - okruh kolem Památníku Expedice Peru 1970 - cíl před Skiservisem Mára. Bude zapsán výsledný čas a po každém závodě v 16:30 vyhlášen vítěz s nejrychlejším časem, pro kterého máme malý dárek. Zároveň si první 3 připíší po jednom bodu do celkové klasifikace. Na konci sezony bude finále (datum upřesníme), do kterého postoupí prvních 10 závodníků celkového pořadí, při kterém se pojede delší trať a ceny budou od sponzorů pro první tři. Startovné na každý závod je 50 Kč. Jezdíme bez zbraně, která zůstává na stanovišti, takže můžete jet klasiku i bruslení.

Specielní díky za zapůjčení vybavení (a nejen to) patří celé rodině Kalošovic - děkujeme!!!

Průběžné bodové součty:

1. Marek Lejsek - 1b.
2. Krejčus - 1b.
3. Mára - 1b.

Dosavadní nejrychlejší čas:

Marek Lejsek - 7:41

Jizerská 50, aneb jak Ski Trab Mára team letěl

2012-01-16T22:52:00.006+01:00

Letošní rok byl opravdu vypečený. V servisu jsme si dali nelehký úkol, že připravíme pro hlavní závod celkem 75 párů lyží a to se nám díky Bohu také povedlo. S Jizerskou 30 a Jizerskou firemní to bylo dokonce celých 107 párů lyží. Tímto patří dík všem, kteří nám pomáhali, ať už přímo se servisem, zásobováním, stravou či vlídným slovem a pohlazením. Jako vítězná máza nám po mnoha testováních vyšla tato: Ski Go LF Green, Ski Go LF Graphite, Ski Go HF Blue+Yellow, Maplus-Briko HP3 Yellow 1 a nahoru ještě prášek Maplus-Briko Hot. Toť parafíny. S mázou stoupacích to bylo poněkud horší. Počasí bylo nestabilní a ač poslední dny hodně sněžilo kolem nuly, tak v neděli byl sníh z ničeho nic přeci jenom trochu sušší, což jsme měli potvrzeno i z Rozmezí a Jizerky, kde byla navíc teplota kolem mínus 1,3°C. Dole v Bedřichově bylo kolem minus 0,8 °C a vlhkost se držela kolem 90%. To se ale s rozbřezkem změnilo a vlhkost stoupla na 98%, navíc s poměrně silným větrem. Stopa se přeci jenom začala mydlit a ač jsme měli připraveny čtyři různě namazané páry (osm lyží), tak nám, tentokráte i pro mě, překvapivě nejlépe vyšlo naše oblíbené mikro. Tak jsme ho aplikovali a . . . POKRAČOVÁNÍ

Jizerská firemní, aneb jak Ski Trab Mára team zase řádil

2012-01-12T21:49:00.004+01:00

Po roce nás čekal věru nelehký úkol a to obhájit prvenství v Jizerské firemní pod vlajkou Ski Trab Mára teamu jako Bedřichovští muži reprezentující zároveň hrdě obec Bedřichov. Trénovali jsme, ladili formu, pečlivě sestavovali družstvo, připravili lyže, zangažovali početnou skupinu fanoušků s obrovskými transparenty pro povzbuzení a v sobotu po poledni šli na to. Startovní číslo jsme dostali 2 a štafetu sestavili takto: rozjížděl velezkušený tahoun Tomas (Tomáš Jakoubek), na druhém úseku byl připraven bojovat Pedro (Petr Jiran), třetí úsek měl proletět Plizi (Jiří Pliska) a závěr měl být připraven pro mě (Marek Pazderský). Ze strachu jsem letos zapůjčil boty, hole i lyže na bruslení už v úterý a absolvoval tímto prapodivným nohy roztahujícím stylem dokonce dva tréninky o celkové hodnotě 20 km - rekord!!! Pan Dan nám nablejskal lyže jak psí gule, až jsme měli strach, že nám to bude podjíždět . . . POKRAČOVÁNÍ

TV propagace

2012-01-06T08:09:00.003+01:00

Kdo to ještě neviděl a chce se pobavit, tak koukněte na Minuty Jizerské 50, v čase 2:00 následuje moje komická vložka na historických lyžích :-)

Video ke shlédnutí zde: Jizerka

A taky u nás byla Sandra Hansson a ptala se, zda ji to můžu udělat :D

TRASA ZÁVODU JIZERSKÁ 50, ANEB NA CO VŠECHNO SI DÁT POZOR

2012-01-01T22:40:00.000+01:00

Blíží se druhá neděle v lednu a velká řada z vás se jako již každoročně postaví na start našeho nejslavnějšího masového závodu. Jedni mají poctivě natrénováno, druzí zase jedou z fleku (bez přípravy), každopádně si všichni chtějí závod užít, ať už jako vítězové, poražení nebo šťastně přeživší. Zde je pár malých rad, jak závod nepodcenit a na co obzvláště si dát pozor.

Týden do startu

Právě jste se přihlásili? Jste letos poprvé na běžkách? Nebo máte pocit, že jste tomu moc přes Vánoce nedali? Neblázněte, teď už nic nedoženete, trénovat jste měli začít mnohem dřív, nanejvýše se nyní pouze unavíte a na samotný závod vám nezbude dostatek sil. Zkrátka týden před závody se forma už jen ladí, což neznamená, že ji budete celý týden ladit v posteli, nedej bože v hospodě, ale lehkými kratšími tréninky. Také by chtělo začít chodit včas spát a přestat se alespoň na ten týden přejídat knedlíky.

Tip: Nesledujte od pondělí počasí, stejně nakonec bude v neděli úplně jinak, než říkají a vy z toho budete akorát zbytečně vystresovaní.

Den do startu - sobota

Nepropadejte panice, věřte sami sobě, popřípadě odborníkům ze specielních skiservisů. Pokud je venku mínus 10°C, tak se opravdu na červený klister nepojede, i když to v rádiu tvrdí Franta Kocourek. Každopádně to nemění nic na tom, že to, co se bude zítra ráno mazat, vám teď v sobotu dopoledne opravdu nikdo neprozradí, protože to ani on sám neví. Když už půjdete na lyže, tak jen na chvilku, opět připomínám, že na trénink je už příliš pozdě. Kdo si maže sám, tak si připravte parafíny, ať vás ráno čekají už pouze stoupací vosky. Překontrolujte gumičku ve vázání, nalepte na lyže samolepky, vyzkoušejte u hůlek košíčky i poutka, nasaďte si zkušebně číslo, připravte pití a věci na jídlo na druhý den. K večeři si dejte už jen něco lehkého, fazole nebo zelí by mohlo zítra připravit nepříjemné chvilky. Večer jděte včas spát, ponocování, pití alkoholu a sex se mužům rozhodně nedoporučuje, naopak u některých žen může mít pro následující den povzbudivé účinky.

Tip: Večer si pečlivě připravte batoh i všechny věci, co si budete brát sebou na start. Nezapomeňte na maličkosti, jako jsou brýle, rukavice, čepice, vosky, pití a jídlo jak před závodem, tak i během závodu, pokud sebou vezete bidon. A co boty, máte? A číslo?A čip?

Ráno před závodem - neděle

Včas se probuďte, oblíkněte na sebe věci, ve kterých budete závodit i se startovním číslem a čipem. Přesto ještě něco přihoďte, ať zbytečně neprochladnete. K snídani si dejte oblíbené, vydatné, avšak lehce stravitelné jídlo (optimální je jogurt, mysli a ovoce), také se pořádně napijte, alespoň půl litru. Až do závodu se snažte ještě něco vypít, ať máte dostatečně zavodněný organismus. Na místo startu se snažte dorazit v dostatečném předstihu, optimálně tak 1:30-2:00 před startem, ať se můžete v klidu rozcvičit, namazat si lyže a popřípadě i mázu vyzkoušet či poupravit. Na start nechoďte dříve jak 30 min předem, ale zase ne později jak 15 min. Pokud to jde, nechte na sobě co nejdéle ještě nějaké oblečení a celou dobu až do startu se snažte pohybovat a udržovat celé tělo v provozní teplotě. Startujete-li z lyží, nazujte si je zhruba 5 min před startem, stejně tak i hole, lyžemi pak stále lehce klouzejte dopředu i dozadu, ať vám nepřimrznou k zemi. Pokud máte lyže v rukou, nasaďte si alespoň hole (pozor ale, ať si je v tom mumraji nezlomíte). Rozmyslete si předem, kam si lyže poběžíte nazout, až vás vypustí z koridoru. Rozhodně se vyplatí běžet o 10 metrů dále a nazouvat si lyže v klidu, než se je snažit nasadit v největším davu. Čas se stejně měří až od lesa.

Tip: Když to půjde, pořešte včas i záchod, na trati na to není většinou čas a následky jsou nepopsatelné . . .

Start – 0. km – 752 m n.m.

Pro mnohé to nejdůležitější. Nejlepší pozice je v první řadě vpravo a uprostřed. Chvíle soustředění než přijde výstřel a pak co nejrychleji vybičovat tělo k maximálnímu výkonu. Prostě soupaž tak, jako kdyby vám šlo o život. Cílem je být na konci stadionu při vjezdu do lesa na prvním místě a pak je vyjetí na trať úplně v pohodě. Pokud na to nemáte, tak raději doporučuji jet pomaleji, nechat všechny rádoby závodníky odjet a vyhnout se tak zlomeným holím či jiné nepříjemné kolizi. To samé platí i při startu bez lyží.

Tip: Do poslední chvíle se pohybujte, ať zůstanete zahřátí a po nazutí lyží s nimi stále šoupejte, jinak přimrznete!

Nová Louka – 3. km – 784 m n.m.

Po překonání úvozu a výjezdu k Buku následuje první sjezd na Novou Louku, kde se přejíždí silnice. Sníh je zde vždy naházený lopatou, takže je měkký a většinou má úplně jiné vlastnosti, než sníh okolní, proto dejte pozor na zahranění lyže či dokonce zadrhnutí a následný pád. Na trati vedou tři stopy, pokud chcete jet rychleji, volte raději jednu z těch krajních, uprostřed se vám může stát, že zůstanete uzavřeni z obou stran.

Tip: Při přejezdu silnice je lepší být v prostřední stopě, ta je nejstabilnější.

Blatný rybník – 4. km – 764 m n.m.

Začíná první ostré a dlouhé stoupání. Zůstaňte v klidu, do cíle je to ještě daleko a tak nemá cenu jet naplno jenom kvůli tomu, že vás zrovna předjel největší soupeř. Najděte si své tempo, či tempo nějaké skupinky, co vám také vyhovuje a snažte se ten kopec vyjet v klidu a rovnoměrně. To, že vám to občas podklouzne je normální, stopa je umydlená a kolem Blaťáku to vždycky trochu smeká.

Tip: Nahoře na kopci se pořádně odpíchněte a vlezte si za někoho do pravé stopy, je to kratší a více to v závětří pojede.

Kristiánov – 6. km – 812 m n.m.

První občerstvovací stanice. Pokud už potřebujete pít či dokonce jíst, tak si najeďte do krajní stopy. Pozor na možné kolize při přijíždění či odjíždění od občerstvení, dost často se zde lámou hole. Pokud jste si toho nevšimli, tak už jedete chvilku do kopce a ještě vás pořádný kus čeká, až nahoru na Rozmezí je to téměř 4 km pořád do kopce s pouze jednou krátkou rovinkou. Začíná se opravdu závodit, tady už není čas na to, ptát se, kdo je kdo. Zbytečně to nepřepalte, ale pokud máte nějaké ambice, tak by to chtělo za to trochu vzít.

Tip: Občerstvovat už na 6. km je téměř zbytečné, pokud můžete, tak plynule pokračujte dál, čas ušetřený zdržením na občerstvení se vám bude určitě hodit.

Rozmezí – 9. km – 997 m n.m.

Máte za sebou první pořádné stoupání a zároveň jste na nejvyšším bodě celého závodu. Je zde také první rychlostní prémie. Měli jste na ni pomyšlení? Tak si nechte zajít chuť, prémie všude na světě vybírá Standa Řezáč. Pokud si vezete vlastní pití, tak se napijte, zde je to vhodné. Nahoře to pořádně rozpíchejte a nechoďte hned do vajíčka, ze začátku to moc nejede a proto je to třeba nejprve trochu rozjet. Sjezd je dlouhý, nahoře těch pár odpichů ještě zvládnete, pak si odpočinete. V dolní části se sjezd stáčí doprava, takže volte pravou stopu – je kratší.

Tip: Snažte se být nahoře s nějakou skupinkou, abyste nejeli dolů sami, v táhlých dlouhých sjezdech to ve skupině jede vždy rychleji.

Knajpa – 11. km – 990 m n.m.

Po rovince to pořádně rozjeďte, čeká vás totiž po Kasárenské nevyzpytatelný sjezd dolů, kde často fouká protivítr, navíc dle typu sněhu to buď jede až dolů ve vajíčku nebo jindy je nutné celé 4 km píchat jako život, proto zde dvojnásob platí zlaté pravidlo, že ve skupině to jede rychleji a zároveň šetří síly.

Tip: Mezi Čihadly a Knajpou je to 1 km po rovině, takže pokud jste osamocení, věnujte veškeré úsilí k dojetí skupinky před vámi. Vyplatí se to.

Hraniční cesta – 16. km – 888 m n.m.

Druhá občerstvovací stanice, zde se už pořádně napijte, popřípadě něco malého sezobněte. Pozor na prudkou zatáčku od občerstvení doprava, vyžaduje většinou 2 až 3 odšlápnutí. Po dlouhém sjezdu se vám moc nebude chtít jet dál, ale věřte, že celá Knížecí cesta je v pohodě, i když začíná mírným stoupáním a ty nejlepší ji jezdí jenom soupaž. Pro vás bude lepší soupaž s nohou, neunavíte tolik netrénované ruce a zároveň si na chvíli odpočinete od „stříďáku“.

Tip: Kelímek s pitím či jídlo si vezměte do ruky a pokračujte dál v jízdě, neboť vás čeká ještě 200 m sjezdu a tak se lze občerstvit za jízdy a zbytečně tak neztratit.

Vlašský hřeben – 20. km – 941 m n.m.

Tak tady se opravdu začíná závodit, neboť po téměř uspávací Knížecí cestě se závěrečným sjezdem přichází velmi prudké stoupání po Jezdecké cestě až na Vlašský hřeben. Nenápadný, ale celkem drsný kopec, který se v závěru notně utahuje. Nepřepalte ho.

Tip: Kopec nekončí nahoře, ale až když začne sjezd, takže nahoře nepolevte v tempu a vydržte jet rychle ještě asi 200 m, než začne cesta klesat, získáte hodně.

U Bunkru – 21. km – 903 m n.m.

Poměrně nebezpečný sjezd z Vlašského hřebenu skýtá dvě pravotočivé zatáčky, které je potřeba odšlápnout nebo projet kristiánkou, pro ty co jedou později platí zvýšený pozor, neboť to tu už bývá dost vydřené. Všechno navíc končí pravoúhlou zatáčkou doprava přímo U Bunkru, kde se trať potkává. Není zde moc místa pro improvizaci. Pádu chtiví fotoreportéři dodají odvahu.

Tip: Před Bunkrem se vyplatí trochu přibrzdit a zatáčku projet v pohodě, než do ní vletět v plné rychlosti a ustlat si tak v pangejtě či ve smrčkách.

Mořina – 23. km – 907 m n.m.

Druhá rychlostní prémie – co víc dodat, než že pokud ji plánujete vyhrát, tak gratuluji předem. Sice zde ještě není polovina, ale znalec Jizerek ví, že se pod Bukovcem trať otáčí zpátky a začíná se vracet. To vás musí povzbudit. Navíc vás čeká dlouhý a poměrně bezpečný sjezd dolů do osady Jizerka, jen pozor na dolní mostek přes potok, i na něj se dá netrefit.

Tip: Ideální místo pro napití se vlastního nápoje, tabletu proti křečím či dokonce i nějaký ten vysokoenergetický gel.

Jizerka – 23,5. km – 852 m n.m.

Po dlouhém sjezdu vás čeká příjemné překvapení v podobě třetí občerstvovací stanice plné kočiček, pití a jídla. Krátké zdržení se opravdu vyplatí. Pokud jste až dosud neobčerstvovali, tak by to pro vás nyní měla být takřka povinnost. Neradujte se však dlouho, hned u lesa začíná nepříjemné stoupání zpět nahoru k Bunkru, hlavně ze začátku je asi 30 metrů hodně prudkých, pak už se to trochu narovná.

Tip: Pokud už nemůžete, tak těch prudkých 30 metrů vyjděte stromečkem a pak teprve to rozjeďte, ztratíte určitě míň, než když se zahltíte a vyčerpáte na tom malém kousku.

U Bunkru – 24,5. km – 903 m n.m.

A jste tady znovu. Sílu do žil vám dodá pohled na kamaráda, který teprve sjíždí z Vlašského hřebene, pokud to tedy nebude naopak. Čeká vás nevyzpytatelný úsek trati po Promenádní cestě, kde vidíte strašně daleko a je to stále nahoru a dolů. Já osobně ji přezdívám Lochneska. Ty kopečky nahoru jsou celkem čtyři a nejhorší z nich je, jako už to tak bývá, až ten poslední. Pozitivní je, že už jste opravdu za půlkou.

Tip: Doporučuji většinu Promenádní cesty projet soupaž s nohou, je to zde zaručeně nejrychlejší.

Kiosek – 28,5. km – 930 m n.m.

Potkáte ho ve sjezdu dolů a kolem něho vás čeká ostrá zatáčka doleva. Sjezd není nijak nebezpečný, i když se zde jezdí docela velkou rychlostí. Pozor si dejte hlavně až dole v poslední pravotočivé zatáčce, ta trochu vyhazuje. Toho, že jedete ve vajíčku si řádně užijte, příště to bude až za dlouho.

Tip: Na začátku klesání doporučuji opět nějaké vlastní občerstvení. Bude se hodit.

Smědava – 30. km – 847 m n.m.

Další občerstvení. Není mnoho závodníků, co by si ho dovolili vynechat. Nastává nejhorší úsek trati. Před vámi je 3 km dlouhý kopec, jehož první polovina je více než prudká, často se zde normálně chodí stromečkem. V tomto stoupání se závod většinou rozhoduje, kdo na to má jede, kdo ne, tak se jen kouká. Ne že by to byl tak strašný kopec, ale třicátý kilometr udělá hodně, zvláště když vám to začne i trochu podkluzovat. Až projedete kolem Pavliny louky, tak máte to nejhorší za sebou, terén se notně narovná, ale pozor, dost často tu fouká silný protivítr.

Tip: Chystáte-li se ujet svým pronásledovatelům, tak zde je to pravé místo. Tady když nastoupíte, tak vás málokdo dokáže udržet.

Knajpa – 33. km – 990 m n.m.

I zde už jste jednou jeli. Že si to nepamatujete? Nevadí, koukejte před sebe. Jste sice hrozně unavení, ale musíte zabrat a vydržet píchat ještě kousek za Čihadla, pak teprve to na chvíli jede tolik, abyste se mohli sbalit do vajíčka.

Tip: Moc to tu nejede, takže jet ve skupince znamená opět velkou výhodu.

Na Žďárku – 36. km – 943 m n.m.

Po krátkém odpočinku se před vámi opět zjeví kopec. Nebojte, je mnohem víc v pohodě, než vypadá. Je krátký a ty nejlepší ho jezdí bez problémů soupaž. Žádné šetření sil, zde se musí jet naplno, čeká vás odpočinková pasáž. Na konci sjezdu dejte velký pozor, čeká vás asi nejhorší zatáčka během závodu. Je levotočivá a i zde se vyplatí raději trochu přibrzdit a v pohodě odšlápnout doleva, než pokračovat rovně dolů směr vodopády Velkého Štolpichu. Po úspěšném projetí minete Tetřeví boudy a čeká vás dlouhá projížďka soupaž.

Tip: Nahoře to ani moc nemusíte rozjíždět, pojede to samo.

Krásná Máří – 38,5. km – 903 m n.m.

Mé nejoblíbenější místo na trati. Po nudné soupaži skrze hustý les přijdou krásné výhledy na Smrk a Hejnice, za chvíli pak na Oldřichovské sedlo a stále je to po rovině. Kocháte se tou krásou a najednou zjistíte, že už sjíždíte dolů na Hřebínek. Ničeho se nebojte, tento sjezd je úplně v pohodě. Nelekejte se ani jiných startovních čísel, to se k vám na chvilku připojila trať 25 km.

Tip: V zatáčkách přejíždějte ze stopy do stopy tak, abyste pořád jeli tou vnitřní, tedy nejkratší.

Hřebínek – 41. km – 835 m n.m.

Je zde třetí prémie na trati, pro mnohé z vás jistě už jen zbytečná provokace. Měla by vás mnohem více zajímat hlavně poslední občerstvovací stanice. Napijte se a najezte opravdu řádně, ještě zbývá zákeřných 9 kilometrů. Ač se to nezdá, lze pořád mnoho ztratit i získat.

Tip: Dole nezapomeňte odbočit doprava, protože doleva jedou jen ty závodníci, kteří běží trať 25 km.

Bílá Kuchyně – 42. km – 822 m n.m.

Vypadá to, že je to ze Hřebínku jenom kousek a ještě navíc s kopce, ale už jsem zažil, že i zde se dá rupnout. Posledních 200 metrů k Bílé Kuchyni je to takové nepříjemné nenápadné stoupání, co umí vzít spoustu sil. A pak to teprve přijde, prudká levotočivá zatáčka a kopec.

Tip: Ze Hřebínku jeďte v klidu, na finiš je ještě dost času, na Bílou Kuchyni je potřeba přijet v pohodě.

Olivetská hora – 43,5. km – 871 m n.m.

Velmi nepříjemné stoupání, zvláště v první polovině, pak se to na chvilku narovná a poslední prďák je už jen krátký, to se dá vydržet. Každopádně kdo přežije Olivetskou horu s úsměvem, vydrží mu na tváři až do cíle. Cestou dolů vás ještě čeká prudký a rychlý sjezd, nemusíte se bát, je to v pohodě. Až na konci rovinky, kdy začínáte znovu klesat dejte pozor, musíte projet 2 ostré po sobě jdoucí levotočivé zatáčky.

Tip: Olivetskou horu rozjeďte zvolna a až se vám ukáže mezirovinka, tak to teprve odpalte, pak už se to dá až do cíle vydržet.

Vládní – 46. km – 780 m n.m.

Po sjezdu z Olivetské hory vás čeká ještě jedno stoupání, není moc dlouhé, je takové krásně táhlé, ale pokud člověk jede už na kyslíkový dluh, tak ještě také dovede řádně potrápit. Má zvláště dlouhý přechod do roviny, končí ostrou pravoúhlou zatáčkou doleva a pak následuje opět rovina nakloněná mírně nahoru.

Tip: Pokud máte ještě nějaké síly, tak začněte pomalu finišovat, tady je to pravé místo, kde se dá předjet velká řada lidí.

U Buku – 48. km – 810 m n.m.

Dnes už jste zde také podruhé a je to opravdu naposled do kopce. Nebojte, je to jen kousek a žádný prudký úsek. Dá se to vyjet i soupaž s nohou. Seberte všechny své síly a dejte je do tohohle kopce, pak už se jen sjíždí dolů na stadion. Sjezdu se vůbec nebojte, dá se jet celý ve vajíčku.

Tip: O dvě odpíchnutí víc nahoře U Buku znamená dole o 20 metrů delší dojezd.

Dolina – 49. km – 758 m n.m.

Hurá, stadion je na dohled. Stačí projet kolečko za Dolinou, vrátit se kolem koupaliště zpět, vyjet jednu malou uměle vytvořenou muldu a už se jede do cíle. Kolem trati je v tomto místě zaručeně nejvíce diváků, takže kdybyste náhodou už nemohli, tak vás zaručeně do cíle donesou jejich hlasivky. Cestou se pořádně usmívejte a utřete si všechny sliny, budou vás totiž fotit.

Tip: Pokud se chystáte s někým do finiše a nedokážete mu ujet předem, tak si počkejte, jeďte celé kolečko kolem Doliny na druhém místě a zaútočte až při vjezdu na stadion. Pak už to musí být, jako byste jeli o život, prostě dát do toho srdce a ono to snad vyjde.

Cíl – 50. km – 752 m n.m.

A je to, ani to nebolelo. Gratuluji, máte to za sebou. Ať už jste spokojení nebo zklamaní, patří vám obdiv. Užijte si ho. Převlékněte se, dejte si něco dobrého k jídlu, pivo určitě taky bodne. Nechte se opečovávat, zasloužíte si to.

Tip: S tím pivem to nepřežeňte, pro váš organismus byl tento závod docela zápřah a kdyby měl odbourávat ještě deset Plzní . . .

Večer po závodě

Vana, masáž, dobrá večeře s pivem či vínem a spánek dřív, než máte v plánu, půjde to samo.

Tip: Pánové, radši svým partnerkám dopředu nic neslibujte.

Druhý den ráno

Nemůžete vstát, všechno vás bolí, zavázat si tkaničky u bot je nadlidský výkon, máte hrozný hlad? Nebojte, nejste na tom tak špatně sami. Podobně trpí určitě dalších 5 tisíc účastníků. Tak příští rok zas na startu . . . SKOL Mára

Tip: Neříkejte, že příští rok už nejedete, stejně se zas vrátíte . . .

PF 2012

2011-12-17T01:13:00.002+01:00

Tak rok uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2012. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství, lásky, sexu a hlavně šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

PS: kdo správně určí všechny obrázky z roku 2011 (místo či stát - např. Rokytnice/ČR a akci - např. výstup na Lysou horu), tak vyhrává hlavní cenu v soutěži. Správné odpovědi posílejte na m.pazdera@centrum.cz, každý může tipovat pouze jednou, nezapomeňte uvést své celé jméno a kontakt, jako předmět uveďte soutěž. V případě více správných odpovědí rozhoduje dřívější datum odeslání. Konec soutěže je 1.1.2012 včetně. Cenu je možné vyzvednout pouze osobně ve Skisevisu Mára. Hlavní cena je romantický víkend ve dvou v Jizerských horách :-)

Otevíráme rozšířený Skiservis Mára na Bedřichově

2011-12-06T01:00:00.004+01:00

Běžecké tratě v Jizerských horách jistě dobře znáte. Po většinu sezóny skvěle upravené stopy, ideální zvlněný terén pro všechny tipy lyžařů, krásné výhledy a po trase magistrály několik možností občerstvení. Ale co když přijedete na Bedřichov autobusem a chcete se někde převléct a nechce se vám běhat s batohem. Kam uložit svoje věci? Nebo po tréninku čekáte propocení na odvoz a venku sněží nebo nedej Bože prší? Kam se schovat? Prostor na převlečení a úschovu batožin zatím na Bedřichově chyběl. To se ale s nadcházející zimní sezónou mění.

Již třetím rokem funguje na Bedřichovském stadionu Skiservis Mára. Ten nabízí kompletní služby v oblasti běžeckému lyžování. Mazání a servis lyží, příprava lyží na závody, půjčovnu běžeckého vybavení, prodej běžeckého vybavení, školu lyžování i mazání, testcentrum, trénování, dětskou školku a spoustu dalších služeb. A k tomu v sezóně 2011/2012 přibude i veřejná převlékárna a úschovna batožin.

Díky neutuchající dřině, spoustě brigádnických hodin a balíku Márových peněz se podařilo na podzim rozšířit skiservis a udělat v něm zázemí pro veřejnost. To nám dává možnost zlepšit služby pro běžkaře co se týče jejich pohodlí, servisu lyží a také sortimentu nabízeného zboží.

Převlékárna a úschovna Vám dává možnost se v suchu a teple převléknout, uložit si boty, oblečení a batožiny do skřínky a vyrazit na výlet nebo trénink. Nabízíme 10 otevřených skříněk, úschova v nich stojí 20,- Kč na den. Kdo má s sebou cené věci, může si připlatit za jednu z deseti skříněk zamykacích. Za tu se platí 30,- Kč. Máme i prostor pro objemnější batohy. V případě nepříznivého počasí se najde prostor kde můžete chvíli počkat na autobus.

Již v minulých letech jsme nabízeli prodej běžek a holí. V letošní sezóně se ale sortiment výrazně rozrostl, hlavně o lyže italské značky SkiTrab. Nyní nabízíme široký sortiment a vybere si opravdu každý. Klasik nebo bruslař, křehká dívka nebo robusní kulturista. Lyže Vám vybereme na míru, na novém flextestru naměříme mazací komoru a lyže jako bonus naparafínujeme. Letos nabízíme bezkonkurenční zaváděcí ceny jak závodních, tak i sportovních modelů.

Nový flextestr můžou samozřejmě využít všichni ti, kteří chtějí zkvalitnit přípravu svých běžek a tím zároveň svůj výkon na nich. Za naměření mazací komory zaplatí jen 20,- Kč.

Další výhodou při koupi lyží SkiTrab je rozšířené testcentrum, kde si můžete všechny prodávané modely vyzkoušet. V případě, že si potom lyže koupíte, je testování zdarma.

Rozrostla se i půjčovna běžeckého vybavení. Nové lyže, hole a hlavně boty všech velikostí. Od dětských až po obří rozměry. Pro pohodlí Vašich nohou jsme pořídili vysoušeč bot, takže budete vždy v suchu.

Také sortiment prodávaného zboží je v letošní sezóně o poznání větší. Prověřené značky vosků jako je Ski-go, Rode, Maplus a Start, stále oblíbený Swix a nově finský Rex. Spousta doplňků jako jsou pásky a vaky na lyže, bidony, čelovky, brýle, ohřívače rukou a nepřekonatelné pomocníky při vysoušení bot – teplouše.

Když doma zapomenete nějakou část oblečení nezoufejte. Zajděte k nám a jistě si vyberete z velké nabídky rukavic, čepic, šátků nebo ponožek. Také máme širokou nabídku bund a kalhot od italské firmy Silvini. Vše si díky převlékárně můžete v klidu vyzkoušet.

Stále populárnější je naše Škola běžeckého lyžování a Škola mazání. Stojí za to investovat trochu finančních prostředků a tím předejít případným chybám při trénování a mazání lyží. I zkušené lyžaře to jistě posune zase o kousek dál v jejich snaze.

Máte doma děti a přesto chcete vyrazit na pořádný trénink nebo delší výlet. I to nemusí být problém díky naší školce pro děti. Po předchozí domluvě vaše ratolesti pohlídají naše kolegyně, případně pro ně vymyslíme zábavné hry na běžkách, při nichž se budou nenásilně připravovat na svojí budoucí závodní kariéru.

Takže až budete mít cestu na Bedřichov, zastavte se v servisu na stadionu prohlédnout si spoustu novinek. Třeba se zrovna bude podávat svařák a nebo ochutnáte vynikající koláčky od kuchařek z celého okolí.

Otevíráme tuto středu, 7.12.2012. První a desátý zákazník (ne návštěvník) získá slevu 50% na servis a 10% na zboží. Zároveň může ochutnat skvělou domácí slivovici z Vizovic. (Pan Dan)

Lyže Ski Trab skladem

2011-12-01T00:08:00.002+01:00

Ano, ano, ve zprávách hlásí příchod sněhu v nejbližších dnech a my pro vás z Itálie přivezli dávku vánočních dárků v podobě jedinečných lyží Ski Trab za světově bezkonkurenční ceny. Lyže si samozřejmě můžete předem vyzkoušet v našem testcentru, pokud si je koupíte, je jejich testování zcela zdarma.

závodní modely na klasiku i na bruslení: původní cena 10.390 Kč

Ski Trab Race Aero 5.990 Kč (letošní model)
Ski Trab Race Aero 5.190 Kč (loňský model)
Ski Trab Race Aero 4.490 Kč (starší model)

tréninkové a sportovní modely na klasiku i na bruslení: původní cena 5.090 Kč

Ski Trab Team Comp 3.480 Kč (letošní model)
Ski Trab Team Comp 3.120 Kč (loňský model)

Lyže vám samozřejmě vybereme přímo na míru, vyznačíme na flextesteru mazací komoru, zdarma namontujeme vázání a lyže vám i jako bonus připravíme parafínem na jízdu.

Zatím jsme ještě oficielně neotevřeli, ale jsme stále v Bedřichově a připravujeme vše na sezonu, takže není problém se telefonicky objednat a přijít do Skiservisu Mára už nyní. Neváhejte, tato nabídka platí jen do vyprodání skladových zásob.

Setkání Ski Trab Mára teamu

2011-11-29T19:00:00.002+01:00

O víkendu 25. - 27. 11. proběhlo na chatě Jabkenice v Bedřichově úvodní setkání týmu. Účelem bylo seznámit všechny členy s důvody vzniku tohoto společenství, nastínit jeho fungování a představit sponzory týmu. V neposlední řadě se také měli všichni navzájem poznat a trochu spolu potrénovat. Všechny body se nakonec podařilo beze zbytku splnit. Ale začněme pátkem . . . POKRAČOVÁNÍ

A jen tak mimochodem, už je nás 35 :-) více zde: členové týmu

Sjusjoen, aneb soustředění týmu Ski Trab Mára v Norsku

2011-11-24T16:12:00.004+01:00

Podzim se nachýlil ke svému konci a kouzelná prkénka zvaná ski se začala ve sklepě hlásit ke slovu. Ano, ano, na řadě bylo soustředění Ski Trab Mára teamu v Norsku, konkrétně pak v Sjusjoenu, který tak krásně proslavil při rozhovorech po Birkenbeineru Standa Řezáč. Odjed nás zastihl jako vždy nepřipravené a i malinko unavené a tak jsme vyrazili s malám zpožděním oproti původnímu plánu, pak byla objížďka, jedná přejetá odbočka, bratr si dával kafe a bylo z toho trochu drama na trajektu. No co, píšou tam sice, že tam má bejt člověk 30 min před odplutim, ale jak jsme zjistili, i 3 minuty stačí :-) Pravda, bylo to velké přemlouvání, horní . . . POKRAČOVÁNÍ

A jen tak mimochodem, už je nás 32 :-) více zde: členové týmu

Nepál, aneb jak jsme si dali ještě Gokyo - díl II.

2011-11-20T18:30:00.006+01:00

13. den - Pheriche-Pangboche-Phortse - nastoupáno 200 m

Po nakonec krásné noci :-) jsm e ráno vyrazili jako chodící lazaret, včetmě mě Hraběte De Peyrac a pomalu jsme sestupovali směrem do Pangboche, kde jsme si dali oběd a odpočinuli si. Nad námi se začaly stahovat černé mraky a my tak s povděkem mohli kvitovat, že včera bylo tak krásně. Odpoledne nás čekala stezka ala horská dráha, která vede nahoru, dolů, nahoru, dolů a samozřejmě nahoru a dolů. Michal to vtipně okomentoval, že tu neznaj geodety. Spaní jsme měli tentokráte luxusní, ale zase vázla strava, pač z ní trochu bolela hlava. Jednak díky neustálému kouři z kuchyně a pak taky asi kvůli těm whisky nebo co? Puna (náš vůdce nosičů) měl průser, pač neoznačil lodgii a Michal s Kačkou kolem nás kroužili po celé vesnici jako supi nad rozloženou zebrou. No taky mu to Kačka vysvětlila tak, že i já jsem se v rohu klepal jak maková panenka, když si ji chtěl vzít Brouk Pytlík. Večer započalo sněžit.

1 4. den - Phortse-Phortse Tenga-Luza - nastoupáno 600 m

Ráno nás přivítalo bílo a husté sněžení. Nosiči odmítli jít dál, pač prý nemají bundy, boty ani brýle proti slunci. No kdo by to byl tušil, že je to k práci v horách potřeba? Tak jsme sešli dolů k řece, přešli most, kde se odpojili choří Karel s Věrou a Tomáš, zbytek pokračoval sněhem cestou necestou do prudkého kopce směr Gokyo. Cíl byl překvapivě až v Lůze, čemuž něktěří nechtěli úplně věřit, ale naštěstí na konec uvěřili a tak mohli vidět, jak s Darčou a Alešem nocujeme v jídelně u kamínek spolu s místníma nosičema. Nevím proč, ale když jsem se večer svlíknul do trenýrek, tak se začali všichni smát tak, že jsem se bál, aby nespadla lavina.

15. den - Luza-Gokyo - nastoupáno 550 m

Konečně taky začala být trochu kosa, ale zároveň i sluníčko a nádherné výhledy na další osmitisícovku Cho Oyu. Pohodově jsme došli přes zrádný vodopád a dvě jezera až k tomu třetímu, na jehož břehu leží mysticky krásné a pohádkové Gokyo. Po západu slunce je ale na ubytku zase kaltna jak hyjena, někteří se jdou projít na ledovec, já s Alešem a Vitalim hrajeme celé odpoledne a večer karty o piva a lunchmeat. No kdo myslíte, že to nakonec všechno musel zaplatit? Blbec nepoučitelnej. A teď ještě navíc chudej . . .

16. den - Gokyo-Gokyo Ri-Luza - nastoupáno 750 m

Po mrazivé noci i brutální kose ráno se opět oteplilo a sluníčko nám tak hřálo do zad, při namáhavém výstupu na Gokyo Ri. Z jejího vrcholku zase bylo vidět úplně všechno, co jen se vidět dát a stálo to myslím za to. Pravda, že někteří až nahoru nedorazili, jiní zase nahoru překonali rychlost světla, ale každopádně to byla nádhera a poezie v jednom. No diť taky aby né, když ta rozhledna je zadarmo a je v 5 390 m n . m. Vitali nás opustil a odešel až do Namche Bazaru. My pak došli pohodově zpět dolů do Luzy, kde nám odpoledne zkomplikoval jeden Belgičan, co zkolaboval a tak jsem se mohl podílet na jeho záchraně. Poslali jsme pro doktorku, já ho zatim vyšetřil, pak jsme ho napíchli a strčili do válce (kompresního kyslíkového vaku). Po dvou hodinách byl schopen přenosu do nemocnice, kde ho udrželi na přístrojích do rána, kdy velmi brzo poslali vrtulí do Káthmandu. Přežil, měl kliku.

17. den - Luza-Namche Bazar - nastoupáno 500 m

Tak jsme tak nějak seběhli dolů z výšek, konečně jsme po dlouhé době spadli pod 4 tisíce a hned se nám lépe dýchalo, ale úna va už začínala být znát. Do cesty se nám postavilo ještě jedno 400m vysoké sedlo, ale pak už to byla promenáda jak ve Varech. Dokonce jsme měli kliku a v keříku jsme zahlédli jejich národního pestrobarevného ptáčka. Už ani nevím, kdo to byl, ale ta hláška: "takhle barevnýho ptáka jsem ještě neviděla!" tam padla jako prdel na hrnec. Večer se trochu ponakupovalo, taky proběh la sprchová očista od 20 cm prachu, potu a dalších tělesných nesmyslů no a nemohlo chybět ani trocha toho alkoholu.

18. den - Namche Bazar-Lukla - nastoupáno 400 m

Poslední den treku se po ránu ještě trochu nakupovalo a pak hurá do Lukly. To by člověk neřek, že se na to bude těši t. Zvláště když je ta cesta najednou delší než před tím . . . a těch lidí jak kobylek, já bych to vystřílel :-) Odpoledne jsme postupně dopochodovali do Lukli a řádně tak ukončili naše putování. Teda vlastně ještě ne, ukončení nás čekalo až po večeři. Nastal totiž večírek. Nejdříve byla slavnostní večeře, kde jsme poděkovali tomu našemu Kunovi Punovi a taky nosičum a pak se zača lo pařit a tancovat, no prostě hlavně že byl večírek :-) Jen nevim, proč na mě spadla ta traverza a proč mě někdo zamkl na pokoji, abych prej už nemohl jít tancovat?

19. den - Luka-Káthmandu- nastoupáno 100 metrů

No po ránu mi nebylo úplně hej, ale odlet v 6 ráno se podařil a ani to moc nehoupalo :-) Na letišti nás sice nečekal dle plánu taxík, ale pač jich tam bylo asi 1 00.000 dalších, tak jsme hned jeli do hotelu, kde proběhla ko nečná deraterizace našich těl a oděvů. No a pak se strhla nakupovací horečka, kdy všichni nakupovali všechno, smlouvali jako o život a když už to nešlo, tak znova a znova. A pokud někdo něco neměl, tak si to šel hnedka koupit. A že se to už nevejde do batohu? nevadí, stačí koupit další batoh :-) Taky jsme za šli na kukačku na Durbar Square a pak svedli tvrdý, nelítostný a spravedlivý boj, tělo na tělo na rikšách pod Svajambhunáth, což je zase takovej velkej sněhulák nahoře nad městem a vede k němu nekonečný množství schodů. Taky je znám množstvím opic, které občas něco šlohnou pod pult.

20. den - Káthmandu - občas pár metrů

Pokud předchozí den zavlá dla nakupovací horečka, tak dneska to byl doslova výbuch jako když krtek potkal myšku. Naštěstí byl den zajimavý i na jiné události, typu jejich svátku světel, takže bylo všechno nazdobeno, omyto a dost se slavilo, pač to zároveň byl jejich Nový rok. Odpoledne jsme s Alešem zašli na masáž a jak bych vám to tak popsal. Asi půl hodiny mě hladila po zádech, pak si mě otočila, sedla si na mě a když mě masírovala snad každou žilku na stehně a na třísle, tak už jsem to přemejšlení o motorkách vzdal a normálně mi reguérně houplo no a ona na to jako povídá: "Only masage sir?" No a pak jsme šli na společnou večeři a pak ještě na koncert, kterej jsme zakončili megaobřím převelikánským hot dogem a pivem.

21. den - Káthmandu-Dubaj - pár metrů na eskalátorech

Pohodové odpoledne se ještě dokoupili poslední dárky, zašli na jídlo a už se letělo domů. Já teda se stoickým klidem málem nestihl odlet hned prvního letadla a na palubu se dostal až jak o poslední člen přesně 1:20 před odletem, ale prošlo to. V Dillí jsme stačili položit tři lahvičky vína a přeletět do Dubaje, kde mě to nějak vzalo a usnul jsem jak když střelí přímo na dlažbě. Nějaký soucitný pan Japonec, když to viděl, tak na mě položil stravenku na jídlo zdarma na záda, jenže ona spadla, tak se vrátil a složitě mi ji upevnil na batoh. Pak s blaženým pocitem, že zachránil chudáka, pokračoval dál za svým snem.

22. den - Dubaj-Praha - pár metrů na eskalátorech

No ráno mi bylo divný, co tam dělá ta stravenka, ale pač už jsem jednu měl, tak sem měl díky tomu dvě luxusní snídaně a jen blbec by se zlobil. Let proběhl celkem v pohodě, jen Aleš s Darčou se nám nějak zapoměli vzadu na ocase a když jsem je odhlalil, bylo již příliš pozdě, abych zabránil spojení těch dvou s démonem zvaným alkohol. Snažil jsem se je sice dohnat, jen mezi Budapeští a Prahou jsem stihl čtyři kousky, ale na karton vína ve dvou to prostě nestačilo. No a tak bylo p o příletu veselo, Aleš měl úsměv od ucha k uchu, Darča nám byla nějaká vláčně rozevlátá a já si nechal v letadle pas, takže mě tam pak pro něj zpět odvedli v klepetech :-)

Prostě konec jak má být, s úsměvem a v pohodě. Přátelé, bylo to krásné, ale bylo toho dost, rád se s vámi opět setkám, klidně jako host :D

Fotky ze zájezdu naleznete zde: FOTOGRA FIE

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

SKI TRAB MÁRA TEAM

2011-11-17T18:24:00.001+01:00

A je to tady!!! Dlouho avizované a očekávané nové stránky našeho týmu jsou na světě!!! Neváhejte a zkoukněte je!!! Stačí kliknout na následující odkaz: SKI TRAB MÁRA TEAM

Také se rozjely společné tréninky, více zde: SPOLEČNÉ TRÉNINKY

Nepál, aneb jak jsme došli až na Kala Pattar - díl I.

2011-11-16T17:54:00.009+01:00

1. den - Praha-Dubaj - nastoupáno 75 m na eskalátorech

Kolem druhé hodiny odpoledne se začali po letišti v Ruzyni trousit v pohorách oblečení turisté. Po nesmělých začátcích se postupně zapojili do rozhovorů a zjistili, že patří k sobě. Odlet proběhl zcela bez problémů, v Dubaji jsme byli o půlnoci, vyžebrali jsme stravenky na jídlo a plácli sebou o zem či do sedaček za potřebou předstírání spánku.

2. den - Dubaj-Káthmandu - občas pár metrů

Kolem čtvrté ráno nás vzbudil černoch, že prej nám to už letí, tak jsme teda letěli s mezipřistáním v Dillí, kde jsme zase málem zaspali a pak už jsme konečně přeletěli do Káthmandu. Zde začal tradiční mumraj a dvouhodinová procedura s vyřizováním víz. Následoval přejezd autobusem do hotelu a zároveň první ostré seznámení. Všichni koukali doprava, doleva a překřikovali se, kdo že viděl a vyfotil úžasnější věc. Večer jsme pak vyrazili na společnou večeři otestovat místní pochutiny. Ňam ńam, halvně se z toho nepos..t.

3. den - Káthmandu - občas pár metrů

Po luxusní snídani jsme busem přejeli do bývalého královského města Bhaktapur. Během jízdy jsme viděli pana prezidenta, jemuž jsme museli uvolnit cestu, aby mohl projet. Pak jsme prohlíželi staré chrámy a paláce zasvěcené všemožným bohům a všechno to končilo návštěvou školy malování Thanky, kde jsme pořídili spoustu ručně tradičně namalovaných obrazů. Poté jsme přes celé město přejeli na další buranisko, tentokráte budhistické, velkého bílého sněhuláka se všudevidícíma očima budhy, konkrétně se ta krása jmenuje Bhódhnath. Večer proběhla véča a pak taky s chlapama nějaký to pivečko.

4. den - Káthmandu-Lukla-Phakding - nastoupáno 200 m

Velmi brzo ráno nás odvezlo tágo na letiště a podařilo se nám nakonec, i přes komplikace s hledáním pasu a letenky, odletět do Lukly. Obávaný let proběh v klidu s krásnými výhledy na Mt. Everest, i přistání šlo jako po másle. Pravda je, že to tu docela padá, zhruna jedno letadlo za dva roky. Následovalo přidělení a nabalení nosičů. No bylo to smutné, ale někteří z nich byli menší než ty batohy. Zbytek nabalil zbytek a šlo se. Cesta byla pohodová, nejdřív dolů a pak takové houpačky. Jediným vážným bodem bylo přivedení místní krávy na naší víru, což se po nerovném boji přeci jenom povedlo. Po obědě jsme vyrazili na aklimatizačku do kláštera Rimijung Gompa, kde jsme si trochu zameditovali. Následovala večeře a trocha toho povídání.

5. den - Phakding-Namche Bazar - nastoupáno 600 m

Jako obvykle se mi ráno nechtělo vstávat a tak mě Jupí zbaběle řekl, že si venku Darča čistí zuby jenom v podprsence, takže jsem vstal rychleji než had zaváže tkaničky u bot. No škoda že tam fakt nebyla. Následoval přesun přes řadu zavěšených mostů nahoru do Namche Bazaru, dnes již legendární horské vesničky založené před lety na obchodní stezce mezi Tibetem a Nepálem. O zábavu se nám staral Vitalij, který z těch mostů shazoval do vody jednoho jaka za druhým a bylo mu úplně jedno, že každej z nich váží kolem tuny.

6. den - Namche Bazar-Kunde-Namche Bazar - nastoupáno 500 m

Aklimatizační tůra proběhla v sandálech nahoru přes letiště do Kumjungu se zastávkou v mega luxus hotelu, kam se nechodí, ale létá. Taky jsme se zašli podívat na domělej skalp z jetyho, ale nakonec se ukázalo, že je to prdel nějaký chcíplý kozy . . . Nakonec jsme se ještě trochu prošli a pak večer zrujnovali jeden místní podnik s péřovkama od Mamuta.

7. den - Namche Bazar-Deboche - nastoupáno 600 m

Hned ráno jsme začali trochu dokopečka, ale pak pohodový traverz s focením až pod kopec, kde jsme dali s Vitalijem osvěžující koupel v dravé a notně ledové řece. Pravda že se ani jeden z nás úplně jako chlap necejtil. Nahoře na kopečku nás čekal vyhlášený klášter v Temboche, kde jsme zašli na mumlání, ale bylo to nějaký odfláknutý, tak jsme šli raději na pořádný jídlo, který se nám trochu protáhlo.

8. den - Deboche-Dingboche - nastoupáno 700 m

Sluníčko nás vyhnalo z pelechů a ukazovalo nám cestu našeho dalšího pochodu. Celkem pohodová procházka, kdy jsme se dostali poprvé nad 4000 m n.m. a konečně taky začala být trochu zima. Po příchodu na ubytování jsme ještě vyrazili na aklimatizační výšlap nad vesnici, aby se nám lépe spalo. Navíc jsme si s Michalem a Vitalim tak trošičku zaposilovali, když jsme venku soutěžili, kdo že udělá více kliků. No kdo myslíte, že vygrál? Večer jsme si spestřili životními příhodami ze živata, od kud jinud taky by jinak měly bejt.

9. den - Dingboche-Chukung-Dingboche - nastoupáno 700 m

Tak porpvé se nám někteří moc nevyspali, pač je strašilo přítmí výškové nemoci, ale přesto jsme vyrazili na aklimatizační výlet do vedlejší vesnice Chukung, od kud jsme ještě vystoupali na takovou hromádku hlíny, co měla skoro 5100 m n.m. a byly z ní krásné výhledy, hlavně pak na krásku největší, kterou je má životní láska Ama Dablam - 6 856 m n.m. Po návratu zpět nás mile překvapili Australani, co emigrovali z Čech a darovali nám lahvičku slivovice, která samozřejmě velmi rychle došla, stejně tak jako ostatní alkohol nesený vzhůru.

10. den - Dingboche-Lobuche - nastoupáno 600 m

Opět krásný den plný výhledů nás doprovázel v dalším postupu směrem nahoru. Cestou bylo jedno nepříjemné sedlo na ledovec, ve kterém nejeden človíček házel kachny jak teroristi granáty, naštěstí teda ne od nás. Nahoře byly krásné výhledy a soustava modlitebních praporků jako dělaná pro focení. Pak už to byl jenom kousek do naší vesnice. Odpoledne jsme ještě vyrazili na skleněnou pyramidu, kde působí nejedna vědecká mise a zkoumá tak asi úplně všechno od žížal až po spodní větry. Po prohlídce jsme ještě přelezli jednu hromádku hlíny a večer strávili neuvěřitelnou salvou vtipů ze všech stran. Dalo by se říct, že ten večer šli všechny zábrany stranou.

11. den - Dingboche-Gorak Shep-Base camp Everest-Gorak Shep - nastoupáno 400 m

Ráno se potvrdilo, co mi bylo jasné už den předem, že chudáka Jupího skolila zákeřná nemoc a v kombinaci s výškou to znamenalo odchod dolů. Zbytek se přesunul přes ledovec do poslední vesničky na Gorak Shep do 5 150 m n.m., od kud jsme po obědě vyrazili směr Base camp Everstu. Cesta to je strašná, ve výšce, pořád nahoru a dolů boční morénou ledovce Kumbu, navíc nekonečně daleko. Počasí ale bylo krásné, tak jsme šli a fotili a bylo nám tam prostě hezky. Za Jupím nakonec putoval ještě jeden nosič, co ho ta výška taky nějak vzala. Večerní výhra v kartách mi přisoudila titul Pan Velevážený Velkotovárník.

12. den - Gorak Shep-Kala Pattar-Pheriche - nastoupáno 500 m

Brzo ráno za lehké kosy a povyku Koumy (místní prasokachna) jsme započali výstup na hromadu hnusu či hoven, jak ji někteří přezdívají, neboť to je taková směšná kupičku obklopená v bezprostřední blízkosti velikány typu jako je Everest, Nuptse a Pumo Ri. No ale přes to všchno má ta boule 5 550 m n.m., což není úplně málo a ten vzduch je tady už fakt dost řidkej. No tak jsme se ploužili pomalu nahoru a nakonec se tu v podstatě skoro všichni potkali a mohli se spolešně vyfotit. Nad hlavama modro, nepohnul se ani lísteček (kde by se tu taky vzal strom), teplíčko, všechno krásně vidět, no prostě obyčejnej nechutnej kýč. To zase jednou byla klika na počasí. Odpo jsme sestouili dolů, trochu se nám zatáhlo, začalo foukat a byla kosa. Přesto jsme doběhli až do Pheriche, od kud nám odletěl ráno Jupí za trochou více kyslíku do Káthmandu. Nálada v týmu byla trochu pokleslá z únavy a z vypršení prvního cílu expedice, navíc nám dělali večeři asi 3 hodiny a spali jsme tak trošku neútulně. No nic, nastal čas na pár lahvinek červeného a hned bylo lépe.

Pokračování příběhu z putování po Nepálu bude příště (Gokyo), zhruba za týden :-)

Fotky ze zájezdu naleznete zde: FOTOGRA FIE

Konkurz Bedřichov

2011-10-05T23:37:00.004+02:00

Haló, haló, vypisujeme výběrové řízení na pozici pracovníka ve Skiservisu Mára, správce chaty Jabkenice a tenisových kurtů!!! Pokud má někdo vážný zájem, tak pište na meil: dan.pista@centrum.cz Uzávěrka konkurzu je 20.11.2011. Podrobnosti naleznete zde: konkurz

Tým Ski Trab Mára řádí po světě a má další sponzory

2011-09-29T21:54:00.007+02:00

Čerství novomanželé 11 a 12 Moravcovi (Kačka a francesco) zase absolvovali o uplynulém víkendu další náročný survival, kde skončili nakonec po těžkém boji a technických potíží na krásném 3. místě.

Dále se nám podařilo sehnat další silné sponzory. Jedním z nich je IG Sport v Bedřichově zaměřený hlavně na výrobky Craft a Silva, druhým pak speciálka Speedweaponry se sportovními doplňky jako je Powerbreath, Compex a cyklistiku v prvé řadě s BMC, Zipp a CyceOps. Doufáme, že další se jen pohrnou :-)

Sponzoři týmu Ski Trab Mára:

Korsika GR20 pro starší a pokročilé, protože mladší by to nedali-část II.

2011-09-28T23:34:00.005+02:00

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4350 m)-dolů 200 m (3850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

Celou noc nám krásně pršelo, ale ráno to vypadalo lépe, tak jsme posnídali s cyklistama, nabalili nové zásoby, rozloučili se s Horalem Lubošem, který si den předtím pohmoždil záda, stejně tak toni se vrátila k cyklistům a tak jsme vyrazili na druhou půlku. Bylo to hnedka pěkně do kopce, na jehož vrcholu jsme dali oběd a bohužel začalo pěkně lít, takže až na chatu jsme šli ve slejváku doplněném silným větrem. Nikomu se nechtěli stavět stany, tak jsme se různě rozprostřeli po místních stanech, chatách a chatičkách, jen na Sysla to vyšlo spát ve vlatním. Zimu a mokro jsme nakonec zahnali na baru vínečkem.

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1050 m (5400 m)-dolů 650 m (4500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati
Po mrazivé a divoké noci se už na nebi ukáualo opět sluníčko a my tak již zase v dobré náladě pokračovali krásným traverzem do hospody na oběd a následně do prudkého kopce k nečekané krásnému tábořišti, ze kterého byl krásný výhled na moře. Jen tu trochu více foukalo, tak jsme pořádně kotvili stany a sázeli se, zda ten Syslův přežije alespoň do půlnoci.

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6050 m)-dolů 700 m (5200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu
Celou noc byla kaltna jak hyjena a větrno jak studeno, ale vydrželi jsme my i Syslův stan. Následně jsme společně všichni dosáhli vrcholu Punta della Cappella 2041 m n.m. a pokračovali po ostrém hřebínku nahoru a dolů celý den až na chatu. Zde to byl trochu souboj o místo a nakonec nezbylo jen na mě a na Elenu, tak jsme byli nuceni pít víno dlouho do noci, než se pro nás našel prázdný stan. Elena spokojeně usla a já se ještě družil s místníma, takže jsem ten stan zase málem propil. Sysel mi notně sekundoval, až z toho vznikla nová hospodská poloha - vyvažovač.

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6850 m)-dolů 1040 m (6240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao
Ráno trochu bolela hlavička, ale velmi rychle jsem vystřízlivěl, když za mnou přišel Francouzký kamarád z večera, že se už 2 hodiny pátrá po starší Francouzce, tak jsme počkali na vrtulník, udělali rojnici, pak ji hledali v rokli, ale stále nic. Nastoupila vrtule s termovizí, já byl propuštěn. Později jsem se dozvěděl, že ji ještě živou nalezli na dně jiné rokle a snad i zachránili. Já zatím běžel za svou skupinou, ale doběhl jsem je až pozdě. Oni nám totiž soudruzi přeznačili trasu a tak jsme museli mimo mapu improvizovat a nakonec se nám po menším dobrodružství podařilo najít zkratku zpět kolem prasat a my to celé dali na původně naplánovanou chatu, ačkoli je to normálně na dva dny. Úspěch jsme samozřejmě řádně oslavili :-)

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7250 m)-dolů 550 m (6790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella
Poslední den krásný jako všechny ostatní a my si tak mohli dát závod na poslední kopec mezi vápencové věže. zde jsme se řádně pokochali, překonali poslední nástrahy v podobě řetězů a přivítali jsme se s Toni a Lubošem, kteří nám přišli naproti. Nakonec jsme doklopítali až do sedla Bavella, kde na nás čekal Váva s pivem a autobusem, aby nás odvezl do kempu. Já se teda ještě zdržel chvíli lezením, ale na závěrečný večírek jsme byl připraven a v plné síle, takže jsem si pak ani nevšiml, že začalo pršet a už neni co pít :-)

Další den jsme se vypravili do Bonifacia, do krásného města vystavěného na bílých vápencových útesech. Pěkně houpavou lodičkou jsme se projeli podél pobřeží, do jeskyně s mapou Korsiky i k zrnku písku, což je ve skutečnosti blok skály velký asi jako 11. patrový panelák se třemi vchody. Po lodičce jsme zašli do města na oběd, poté zajeli nakoupit zásoby na večer a pak odjeli do Solenzary na pláž. Konečně jsme se opět vykoupali v moři, zablbli ve vlnách, udělali si společnou večeři, trochu popili, nemohlo chybět ani noční koupání a noc prožili doslova na pláži u ohně.

Poslední den začal s krásným východem slunce nad mořem. Po snídni jsme se přesunuli do Bastie a nákupama s oběde prožili poslední chvíle na Korsice. Díky moc partě, co na něm se mnou byla, to ani tak nebyla práce, jako spíše dovolená :-) Proto GR20 všem vřele doporučuji!!!

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Korsika GR20 pro starší a pokročilé, protože mladší by to nedali-část I.

2011-09-19T12:00:00.000+02:00

Po dvou letech mě vítr opět zavál z ledovců do teplíčka středomoří na Korsiku jako průvodce pro CK Adventura na přechod jednoho z nejhezčích treků na světě. Odjezd se nám úplně nepovedl, čekali jsme hodinu na tajemnou kráskou z Brna a pak se nám v Plzni porouchal vlek, tak jsme aspoň mohli zajít na místní pivní slavnosti = na Plzeňku. Pak už to bylo v pohodě a mohli jsme se přesunout do Livorna, od kud jezdí trajekty na Korsiku. Celé čtyři hodiny se mi podařilo prospat a odpoledne jsem se pak válel u moře, no dřina jak sviňa.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone
Ráno jsme ještě stihli koupel v moři a pak nás Váva skrze kaňony odvezl na start naší trasy a otočil bus kdesi, kde bych se bál otáčet i nakole, pašák. My pak pohodovým výletem za trochy slunka došli na první chatu, kde jsme se odpoledne koupali v tůních a pak večer poprvé poseděli u vínka.

II. den-8 km (17 km)-nahoru 650 m (1000 m)-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Paglia Orba
Slunce nám dál svítilo na cestu, ale bylo i docela větrno a tak jsme si do prvního pořádného kopce pěkně mákli. U chaty jsme dali oběd a ve skupice 7 lidí jsme vyrazili horolezcovat na Pagli Orba. Výstup to nebyl rozhodně jednoduchý, neboť jsme cestou museli pomáhat dvou opuštěným klientkám jiné CK z Brna, jejíž průvodce je zanechal svému osudu. Vrcholu jsme pak dosáhli všichni společně a řádně si ho užili. Cestou dolů jsme to vzali zkratkou po fixních lanech a předběhli tak Kudrnu. Hurá. Večer jsme pak vymysleli Jarykovi novou přezdívku - Sysel, pač pořád syslil vodu :-)

III. den-22 km (39 km)-nahoru 600 m (1600 m)-dolů 1000 m-Ref. Ciuttulu di i Mori-Ref. de Manganu
Následující den byl docela dlouhý a tak jsme raději začali ráno dříve. Kaňonem plným přes 200 let starých borovic a vodopádů jsme sešli dolů a následně došli do sedla Col di Verghio, kam pro nás přijel autobus, aby nám doplnil zásoby jídla. Po obědě a několika pivech jsme pak pokračovali dál. Mě autobus kromě piva přivezl i jeho spotřebitelku, nebezpěčně půvabnou Toni. Přes další velký kopec jsme došli ke krásnému jezeru, kde zbyl čas na koupání a hrátky s koňmi. Po nich jsme už jen doběhli na chatu a poprvé večer u vínka slyšeli, že jsme poněkud hluční . . . Navíc jsem Toni vzal do Kinostanu na hvězdnou oblohu a začalo tak naše velké přátelství se sousedkou z vedlejšího stanu, která očividně chtěla být v kinostanu s námi.

IV. den-6 km (45 km)-nahoru 850 m (2450 m)-dolů 700 m (1700 m)-Ref. de Manganu-Ref. de Petra Piana
Ráno nás probudila ona orgasmus postrádající francouzka od vedle a tak nám nezbylo než vyrazit nahoru na nejvyšší bod GR20 Breche de Capitello 2225 m n.m. Makačka to byla pořádná, ale všichni makali jak kdyby je někdo honil a tak jsme za chvilku byli nahoře. Následoval sesun po řetězech, kraví hřeben, skákavý traverz, ještě jeden pořádný výšlap a dlouhatánský sestup na chatu. Zde jsme si hezky odpočinuli a večer trochu více popili. Francouzka se odstěhovala, chatař na nás křičel a Elena mu řekla, že je roztomilej :-)

V. den-11 km (56 km)-nahoru 450 m (2900 m)-dolů 850 m (2550 m)-Ref. de Petra Piana-Ref. de I´Onda
V plánu byl odpočinkový den, ale udělal si ho jen horal Luboš, který to takticky vzal spodem a užil si koupání. To my to vzali traverzem a přes jeden kopec, ketrý byl doslova o hovnu, pak jsme šlapali po krásném hřebeni, ze kterého bohužel byl nekonečně dlouhatánský a nekonečně nekonečný sestup na chatu. Odměnou nám pak bylo koupání a slastný odpočinek se strečinkem při briefingu.

VI. den-13 km (69 km)-nahoru 600 m (3500 m)-dolů 1100 m (3650 m)-Ref. de I´Onda-Vizzavona
Po hodně větrné noci, během které se skládalo několik stanů jsme hned od rána stoupali hodně vysoko do sedla a následně ještě 3 nejrychlejší (Blanka, Sysel a Toni) se mnou na lehko pokračovali na Korsický Matternhorn Monte d´Oro, kde jsme marně vyhlíželi zpomalené cyklisty. Nedočkali jsme se a tak jsme zase seběhli dolů, abychom společně strávili odpoledne koupáním v tůních a následně v hospodě, kde jsme dvě hodiny čekali na ony cyklisty. Ti nakonec přeci jenom dorazili a my mohli odjet na jednu noc do kempu natěšeni do sprchy a na pizzu, u které padlo hodně růžového :-)

Pokračování a více fotek příště ve druhém díle příští týden :-)

Tým Ski Trab Mára řádí po světě

2011-09-13T12:21:00.003+02:00

Letní příprava je v plném proudu a naši závodníci týmu Ski Trab Mára se činí v různých kontrolních závodech. Všem samozřejmě gratulujeme a doufáme, že to takhle dobře půjde i dál, hlavně pak v zimě.

Člen našeho týmu číslo 16 Romik (Roman Malivánek) se úspěšně popral s Pavlem Nedvědem na nočním závodě v Praze na 10 km, kdy v čase 43:08 skončil 314.

Jedna z mála odvážných žen, která s námi zatím je (tím přemlouvám další), 6 Šaruš (Šárka Zelenková) zase ve velké konkurenci atletek z celé Evropy a to i černošek obsadila ve Francii v Grenoblu v běhu na 10 km skvělé 5. míso v čase 40:00.

Čerství novomanželé 11 a 12 Moravcovi (Kačka a francesco) zase absolvovali o uplynulém víkendu náročný survival, kde skončili nakonec po těžkém boji a technických potíží na krásném 3. místě.

Sponzoři týmu Ski Trab Mára:

Blue Virgins II, aneb jak jsme dosahovali nespočet vrcholů

2011-09-05T08:00:00.002+02:00

Ještě trochu společensky unavený jsem se dostavil na druhou cestu do Alp pod hlavičkou Blue Virgins II. Loni jsme s Ivem dali Mont Blanc a Matternh orn, pro letošek byly připraveny další krásné hory. Jako již tradičně jsme tedy přes noc přeskákali do Švýcarska do Wallisu, ale tentokráte do údolí Les Haudéres, ve kterém se nacházejí krásné morénové pyramidy. Autem se dá dojet až za obec Férpecle zhruba do 1720 m n.m. Zde jsme posnídali, přebalili a vyrazili na cestu, která z počátku mírně a pak prudčeji stoupá po travnatých svazích, kde se pase spousta ovcí. Postupně se dojde na ledovcovou morénu plnou kamenů a starého ledu, kterou se kolem jezírek šplhá až k ledovci. My konečně chytili signál na mobil a mohli tak zavolat na chatu, zda mají volno. Měli jsme za sebou zhruba 900 výškových metrů a chatařka nám řekla, že je úplně plno bez šance na uvolnění. Protáhli jsme obličeje, dolů se nám nechtělo a ta překrásná hora, na kterou se nám zachtělo vylézt, nás natolik fascinovala, že jsme si řekli, že přespíme v bivakovacích vacích a dáme to i tak. Kdo stále netuší, kam že jsme to šli, tak napovím, že hora vypadá jako velký bílá zub. Odpoledne po čtvrté jsme dorazili přes ledovec úplně hotoví na chatu, která je nejvýše položenou ve Švýcarsku a to ve 3507 m n.m. Jaké milé překvapení na nás čekalo, když nám chatařka oznámila, že dva lidi zrušili rezervaci a my tak máme nakonec také postele. Inu, vyplatilo se. Véča bodla a pak už jsme šli po probdělé noci v autě raději spát.

Ráno ve čtyři byla snídaně a po půl páté jsme už vyráželi. Cesta vede hned od chaty komplikovaným terénem po skále dvojkovým lezením, následuje krátký ledovec, opět lezení, další traverz v ledovci a najednou stojíte na hraně hřebene, vychází sluníčko a vy koukáte na kompletní Walliské Alpy, ale tentokráte z druhé strany. Na Matternhornu je vidět spousta světýlek, stejně jako nad námi i pod námi. Jedinou nepříjemností je neustálé sundavání a nandavání maček, neboť ledovec je zmrzlej na kost a skála tak krásná, že by bylo škoda ji ostrými hroty maček ničit. Máme docela slušné tempo, od rána jsme předběhli už asi šest lanových družstev a nad námi jich moc nezbývá. A najednou jsme pod ní, největší obtíží v cestě, Grosser Gendarm, na kterou vede několik těžších úseků, nejvíce za 4a. Po jednom chybném traverzu se dostáváme na vrchol této masivní věže až podezřele hladce. Následuje přelezení asi dalších pěti věží různých obtížností maximálně myslím za čtyři, všude samozřejmě poctivě jistíme. Po poslední věži začínám mít neskutečné problémy. Je mi na zvracení, síly odcházejí. Příčinou je skříplý vegetativní nerv na krční páteři od namotaného lana, jak se posléze doma od doktorů dozvídám. Nahoru to je sice už asi jen půl hodinka po ostrém firnovém hřebenu, ale pro mě se to stává neskutečným utpením. Konečně jednou poznávám, jaké to je, když člověk nemůže a jsem to já, kdo navrhuje dělat pauzy . . . Přesto jsme o půl desáté za krásného počasí a bezvětří nahoře, navíc sami. Překrásná hora Dent Blanche 4357 m n.m. je vylezena. Ivo fotí jak zběsilej, já sedim u kříže a je mi všechno jedno. Po půl hodině sestupujeme dolů, lehčí úseky slézáme na krátkém laně, těžší slaňujeme. To mi dělá dobře, jakmile sundám lano z krku, můžu zase dýchat a přestávám mít chuť zvracet. Cestou potkáváme už jen tři lanová družstva mířící na vrchol, zbytek to zabalil. Z posledních sil nandaváme a sundaváme pořád dokola mačky a plazíme se dolů na chatu, kam docházíme až po třetí odpoledne. Lano putuje definicivně do batohu, dáváme polévku a forma se pomalu vrací zpět. Po čtvrté vyrážíme dál dolů do údolí a po nekonečně dlouhém sestupu sutí, sněhovými poli, kde jsme si i trochu zasjezdovali, a loukami se dostáváme v osm večer k autu. Přejíždíme za holkama do Randy, kde jsme už očekáváni, k večeři je už jen Swissburger, ale stejně bychom víc nesnědli. Spát budeme u holek v baráku, pač jinde už není místo.

Kolem poledne se budíme a tak tak stíháme poslední tágo do Zermattu na nákupy a na pívo. To jsme samozřejmě pili v naší oblíbené hospůdce s výhledem na zdejší prodící turistický ruch = kočičky :-) Největším počinem dnešního dne byl ale nákup nového čtyřnohého přítele. Ano, je to tak, v Zermattu jsem se sželel nad jedním krásným pejskem, co pořád vrtěl ocáskem a spokojeně kýval hlavou, tak jsme usmlouval cenu a teď už mi Alfred von Friseur sedí spokojeně na klíně. Večer jsme s holkama dali véču, trochu si zalaškovali a šli spát.

Ráno v sedm totiž vyrážíme opět do Zermattu, dále pak lanovkou na Klein Matternhorn, kde po ledovci traverzujeme pod masivem Breithornu, překonáváme jednu nechutně hnusně velkou a zákeřnou trhlinu a stoupáme do sedla, kde ještě zkoušíme vylézt na Breitgornzwillinge, ale jdeme v protisměru, skála je trochu těžší, než se zdálo a hlavně čelíme neustálému tlaku lidí, ktěří slaňují dolů přes nás. Proto raději otáčíme dvě délky pod samotným vrcholem a sestupujeme zpět do sedla. Teď nás čeká dlouhé a krásné lezení přes tři hlavní stupně směrem na střední vrchol Breithornmittelgipfel do 4139 m n.m. Lezeme samozřejmě bez maček a dost si to užíváme, nejtěžší místa jsou za čtyři a vše jde krásně odjistit. Občas za sebou zaslechno cosi jako: "kdyby tohle máma viděla, tak mě zabije!", ale jinak Ivo leze s přehledem a úsměvem. Nepříjemné jsou jen traverzi ve žlabech, kde je ještě led a podrážky kloužou jako za mlada. Ze slunce se stává pomalu sněžení, ale to nám nevadí a po zhruba dvou a půl hodinách jsme na vrcholu skal, bereme si opět mačky a po již pohodovém firnovém hřebenu plném obrovských převějí docházíme na vrchol. Následuje krátký sestup do sedla a opět výstup, tentokráte na hlavní vrchol Breithornwest 4164 m n.m. Asi nejnebezpěčnější část výstupu. Hřeben je díky větru dnes ostrý jako žiletka, takže klademe jednu nohu před druhou, do toho sněží a fouká silný nárazový vítr a chvílemi se musíme přikrčit na pár sekund k zemi, aby nás to nesfouklo. Za mnou je slyšet, jak kdosi stříhá sevřenými půlkami měděný drát :-) Nakonec se to podařilo, mohli jsme si plácnout a kolem třetí už být zase na Klein Matternhornu na lanovce. Pro mě to byla v letošním roce dvacátá úspěšně vylezená i slezená čtyřtisícovka. Sjeli jsme dolů, trochu se upravili pivem, pak s holkama v Randě i vínem, pak přišli na řadu panáky, panáky a panáky až z toho vznikl milostnej dopis napsanej společnejma silama pro Francoas, kde jsme umělecky přeložili známou českou větu ze Svěrákovi Obecné školy: "Zůstat panou znamená nerozkvést!" Pak šel Ivo spát a celej skleněnej mi dal důležitej ck státní úkol, že prej jestli to neudělam, tak u něj klesnu a už mě nebude považovat za svýho guida. Tak mě nezbývalo nic než ho uposlechnout a udělat to. No a tak jsem to teda fakt udělal, myslim že celkem třikrát :-)

Pravda že to ráno nebylo z nejpovedenějších, když si pro mě musel Ivo dojet do vedlejší vesnice, ale rozkaz zněl jasně a nebyl nikdo jiný, kdo by ho vykonal. Tak jsme zabalili, ještě jednou se s holkama rozloučili, stejně tak i s Breithornem a mastili domů co to dá. Myslim že Ivo cestou říkal, že už to víc nejdede a bylo tam nějakých 256 km/hod na tacháku :-) Nic naplat, po úspěchu Blue Virgins I se povedlo i druhé pokračování a já už se těším na příští rok na III.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

Svatba v týmu Ski Trab Mára, aneb jak jsem to odsvědčil

2011-08-29T08:00:00.002+02:00

Není tomu ani tak dávno, co jsem začal trénovat a budovat tým Ski Trab Mára a asi ani není náhodou, že mým prvním svěřencem byl francesco. Z toho tak nějak vyplynulo velmi dobré přátelství a když se pak objevila po jeho boku Kačka, ani jsem se nedivil, že začala také trénovat a závodit. Oba jsou plnohodnotnou posilou a zvláště Kačka letos v zimě předváděla neuvěřitelné výsledky, až jsem se musel bát, že mi ji seberou do repre. No a jak už to tak mezi dvěma nedospělými lidmi chodí, jejich vztah postoupil do stavu nejvyššího a já jsem byl jako hlavní trenér a děvečka pro všechno poctěn, dělat jim při této příležitosti svědka. Jako místo svatby si vybrali po notných násilných intervencích v podobě nechutných tréninků nádherné prostředí Malé Jizerské louky pod Bukovcem v osadě Jizerka na Panském domě, ve Sklárn ě a v Pyramidě.

Zde se také v předvečer sešla úzká rodina, svědci a ostatní organizáři. V plánu byla válečná porada, dodělávání posledních nedodělků a plánování únosu nevěsty. francesco odešel s Kačkou brzy spát, prý ještě museli něco natrénovat a my tak mohli spřádat plány na další den. Pravdou je, že jsme u toho nemuseli vypít tolik piv, jít spát až ve tři, nechat se napadnout panem Muzejníkem pro údajnou loupež v Muzeu, ale to bychom zase neslepili s Čumáčkem nejdokonalejší krabičku na světě, nezorganizovali s Ivčou a Karlem dokonalý únos a ráno by nikomu nebylo špatně.

Den D začal deštěm, snídaní, menším chaosem, holením, posledními připravami a pak už začali najíždět hosté a tak jsme je dolů lifrovali s Karlem našemi autobusy jednoho podruhém. Největší stres započal ohledně řešení, zda bude svatba venku či vevnitř, neboť stále střídavě lilo, mrholilo a svítilo sluníčko. Ukázalo se, kdo že bude paní domu a tak Kačka zavela a svatba byla uvnitř. V tělocvičně, ketrá ovšem vypadá spíše jako krásný hrad s neuvěřitelnou akustikou a tak to nakonec asi bylo i krásnější, než na té rozbahněné louce. Svatebčané prošli průvodem, pan starosta měl krásnou řeč, francesco se potil jako když mu přijde nový tréninkový plán a Kačka se dojetím rozplývala. A co říkali? No přece dvakrát ano, následovaly prstýnky, polibek a mocné hurá,které strhlo potlesk na hradním nádvoří. Pak už jenom takové ty formality jako přípitek a podpisy, gratulování, focení a mohlo se jít na oběd o čtyřech chodech. Paráda. Následovala krátká pauza na focení nevěsty s ženichem a pak přišli na řadu dary. Mezi tím jsme potají unesly nevěstu a jako falešnou návnadu poslali jiné auto na druhou stranu. Na Pešákovně nás vlivně přijali a když přijel francesco vysvobodit Kačku, tak i ochotně zamknuli dveře. Děkujeme. Nakonec se vykoupil a mohli jsme domů na raut. Po něm už se rozjela tanečné zábava, při níž nebyla nouze o zajímavé kreace. Já osobně si nejvíce pamatuji na babičku Jelenu, která mě svými boky natolik rozhoupala, že jsem musel pokleknout na zem a celou dobu měl tušení, že kolem mě vlastně tančí tajná víla Iserína. Následovali různé soutěže, jako třeba výroba šatů z tesa pásky, biatlon na lyžích, zpívání písniček a hlavně 12 kolová vyřazovací soutěž kdo z koho, která přinesla neuvěřitelné výkony, slzy poražených i smích vítězů. Není náhodou, že zrovna Karel s mojí maličkostí stáli nakonec na stupni nejvyšším. Jedním z dalších vrcholů večera byla dražba Kačky podvazku, kdy se všichni předháněli kdo přihodí víc jako o život. Pak se hrozně tančilo a pilo a když už to vypadalo, že už nikdo nemůže, tak se vyhlásila pivní štafeta. Boj to byl nevídaný a pro většinu ze sedmi štafet s dost nečekaným koncem. Vyhrály toziž holky. Pak už se zase jen tancovalo, jedlo, pilo a celkově fičelo až do pozdních ranních hodin.

Neděle pak už byla klidnější a ve znamení střízlivění, procházky kolem meandrů Jizerky a Safírového potoka, hledání zakopané kešky, obědu a pozvolného odjezdu domů. Všichni novomanželům přejeme, ať je jejich společný život minimálně tak vydařený, jako ta svatba. Ke gratulacím se přidává i celý tým Ski Trab Mára a doufáme, že teď budete jezdit dvakrát rychleji, když jste spojili svoje síly :-)

Fotografie ze svatby nalezenete zde: FOTO SVATBA VÝBĚR S KOMENTÁŘEM OD VŠECH

FOTO BY TOFFI

Grossglockner, aneb jak jsme se přežírali

2011-08-26T08:00:00.000+02:00

Celou noc notně lilo a tak jsme ani nezaregistrovali příjezd autobusu CK Adventura, do kterého jsme po snídani přistoupil a společně jsme odjeli přes Kals pod nejvyšší Rakouskou horu Grossglockner. Tam jsme na parkovišti přebalili batohy, rozdali materiál a za dvě hodinky vyběhli na velmi oblíbenou a přátelskou chatu Štrůdlhütte (Stüdlhütte) do 2801 m n.m. Dali jsme si trochu spánku a pak odpoledne před chatou nacvičovali oblékání do postrojů, postup po zajištěné cestě a zkoušeli pohyb v mačkách. Mě se přitom podařilo nechtěně zabavit přezůvky jednoho člena horské policie a málem jsme se pak večer museli za práve lidí bez bačkor prát . . . Následovalo neskonalé obžérství, kdy jsme se blbci přejedli už polévkou a zcela zapoměli, že následuje ještě mega obří salát, druhý chod libovolného množství a chuti a navíc ještě dokonalý desert. No zkrátka a prostě jsme začali hodovat o půl sedmé a kolem půl desáté se to blížilo teprve do finále. Nevím jak ostatní, ale já šel spát jak Míša Kulička.

Druhý den jsme vstávali pěkně brzo ráno, pač jsme měli namířeno nahoru na vrchol. Ledovec jsme přeběhli docela rychle, ale špatné počasí se zrychlovalo ještě rychleji než my a tak jsme nelenili a mazali nahoru po ferattě na Erzherzog-Johann Hütte. Zde proběhla krátká pauza, během které jsem zatím natáhl po celém kopci fixní lana a všichni mohli pokračovat dál jako po ferattě. Jedinné co mě tížilo, tak že se počasí zhoršovalo stále více, foukal silný vítr a začínalo pomalu ale jistě pršet. Tak si tak stojím na vrcholu a čekám, až někdo přijde a on nikdo nejde a nejde. když to přesáhlo půl hodiny, tak jsem chtěl začít lana zase stahovat dolů, ale nakonec se v dálce objevil první úsměv a už už si to ke mě šinul první lezec. A další a další, že ani nevim, kolik jich nakonec bylo. Poslední mě ujistil, že už je to fakt všechno a tak jsem mohl stáhnout všechna lana zase dolů, zatímco Míša s Pavlem jistili závěrečný žlab. Na chatě jsme se opět ani neohřáli a v brutálním liáku a kose se snažili dostat co nejdříve dolů. To se námi přes hustohustou mlhu podařilo a pak už jsme jen v teplíčku u Rumu čekali, kdy dorazí ostatní. Pavlovo družstvo mělo myslím menší zdržení kvůli neplánované prohlídce vodopádů s poněkud hlubším brodem a Michalovo družstvo zase zkoušelo, zda když obchází jezero dokola, tak dojdou na to stejné místo, od kud vycházeli :-) Domů ale nakonec trefili všichni a tak nepoučeni z předchozích chyb, jsme opět usedli ke stolům a přežírali se až dlouho do noci.

Poslední den se počasí nezlepšilo a tak jsme po snídani jenom seběhli v dešti dolů a byli jsme rádi, že se můžeme schovat do autobusu a aspoň chvíli na nás neprší. Sluníčko se ukázalo zase až když jsme přijeli pod Grossvenediger, kde jsme nabírali druhou skupinu. My s Danem se zase oddělili, přesedli do Bohouška a také po dlouhé době vyrazili k domovu.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Ski Trab, aneb jak jsme byli v továrně v Bormiu

2011-08-24T08:00:00.005+02:00

Po nekonečných oslavách výstupu na Breithorn jsme s Danem kvůli počasí zvedli kotvy a vypravili se na poznávací tour skrze celé Alpy. Nejdříve jsme projeli Simplon pass, abychom následně projeli pro řidiče obávanou a velmi úzkou soutězkou Lacorno až do Lugana a dále k jezeru Lago di Como, kde jsme skočili na pizzu a vyjeli ještě do sedla Maloja, kde jsme nocovali.

Druhý den cesty nás čekala snobácká snídaně v St. Moritz (na náměstí jsme okupovali ochozy kašny a baštili jsme salát), dále pak výjezd na Bernina pass a zajížďka do bezcelní zóny v Livignu, kde jsme vzali obchody útokem podobně jako to dělají běžně holky. Po odjetí ze Švýcarska a bez daně nám to prostě přišlo všechno strašně levné a tak jsme nakupovali, nakupovali a nakupovali samý hovadiny :-) Jen ta nafta stála opravdu za to, neboť vycházela za 22 Kč/l (v ČR v tu dobu 36,90 Kč/l). Přes další sedlo jsme pak dojeli do slavného Bormia, konkrétně do fabriky a sídla firmy SKI TRAB, která nás už druhým rokem sponzoruje a od letoška je i hlavním partnerem našeho týmu Ski Trab Mára. Nejdříve jsme si prošli muzeum až po současné modely a pak už se nás ujal Danielo, který s námi prošel kompletní vývoj výroby lyží, jejich testování, technické parametry a všemožné nesmysly, které zaručují, že máme tak dobré a kvalitní lyže, jakými Ski Traby jsou. Všechno jsme zakončili po vyčerpávajících čtyřech hodinách prohlídkou samotné výroby lyží. Nezlobte se, že neprozrazujeme detaily, ale slíbili jsme, že zachováme tajemství před konkurencí, která nikdy nespí, ale určitě vám o tom budem někdy u piva na soustředění či na závodech rádi vyprávět. Plni nových informací jsme pak po další pizze ještě vyjeli nahoru na Stelvio, kde jsme strávili další noc.

Poslední den cesty nám začal sledováním otevřeného závodu ve výjezdu na Passo Stelvio, kde jsem v Norské bundě a čepici vyloudil zdarma občerstvení, neboť mě místní stánkař považoval za sjezdaře Svindala a chtěl, abych mu dovedl celý tým na oběd. Tak jsem se najedl a přislíbil, že jakmile budu mít celý tým v autě, tak jsem u něho :-) Pan Dan zase dole v údolí vyrazil na krádež jablek a stihl ho nemilý trest v podobě silné sprchy od kropícího zařízení, které se na něho nečekaně stočilo. Pak jsme projeli ještě skrze asi pět nejkrásnějších sedel v Dolomitech, zastavili se nad Cortinou a pod Tre Cime, Dan mi musel od těch zatáček chvílema i rozmotávat ruce a dojeli jsme do údolí Matreitall pod Grossvenediger. Zde jsme do rána počkali na autobus Adventury.