MODRÁ KREV

Kalendář Proměny 2012

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Fri, 02 Dec 2011 16:14:00 +0000

Tentokrát se není o čem dlouze rozepisovat, chci jen upozornit na jeden roztomilý a sympatický počin. V těchto dnech vychází ve formě nástěnného kalendáře pro rok 2012 originální kolekce fotek známých českých herců ve "světových" rolích. Kromě Petra Nárožného v kostýmu inspektora Clouseau fotografové Petr Kurečka a Marek Škarpa zachytili například Jiřího Lábuse jako Jamese Bonda, Viktora Preisse v masce Tootsie, Bolka Polívku jako upíra Nosferatu nebo Chantal Poullain, k nepoznání namaskovanou jako Střihorukého Edwarda. Právě její charitativní Nadace Archa Chantal vznik kalendáře iniciovala a výtěžkem z jeho prodeje pomůže zakoupit potřebné vybavení dětských oddělení nemocnic.

Nebyl bych si pomyslel, že někdy budu ze svého blogu odkazovat na stránky bulváru, ale kompletní galerii jednoduše musíte vidět, takže nahlédněte sem. Podobně laděné kalendáře vyšly už v předešlých dvou letech. Chcete-li spatřit například Věru Chytilovou jako Andyho Warhola, Martu Kubišovou v masce Johna Lennona nebo Vlastu Charmostovou jako Winstona Churchilla, prohlédněte si oficiální stránky projektu.

Taky už víte, co chcete k letošním Vánocům? :-)

Holy Flying Circus

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 27 Oct 2011 14:20:00 +0000

RECENZE filmu Holy Flying Circus

BBC natočila a odvysílala nenápadný televizní film o kontroverzích, s nimiž se potýkala komediální skupina Monty Python po uvedení svého filmu Život Briana do kin. Psal se rok 1979, Pythoni prošli švihlou chůzí celou dekádou a průběžně posouvali hranice přijatelného v komedii. Novozákonní apokryf o muži, jehož si zaslepení věřící neustále pletou s dlouho očekávaným Mesiášem, jim ale neprošel zdaleka tak hladce jako nevinné skeče o reklamaci mrtvého papouška nebo o sebeobraně proti útokům ovocem.

Série veřejných protestů náboženských organizací vyvrcholila televizní debatou Johna Cleese a Michaela Palina s biskupem ze Southwarku Mervynem Stockwoodem a někdejším satirikem, alkoholikem a křesťanem Malcolmem Muggeridgem. Film Holy Flying Circus sliboval tyto události zrekapitulovat ve formě hraného dokumentu. Podobá se výsledek víc Duelu Frost/Nixon, nebo Monty Pythonově Létajícímu cirkusu? S rozpaky musím říct, že jsem si při jeho sledování nejednou vzpomněl na neblahý film Život a smrt Petera Sellerse. Stejně jako on vyniká Holy Flying Circus dokonale obkresleným a proto autenticky působícím vnějškem a velmi rozpačitým obsahem.

Předně je třeba říct, že ve Velké Británii Život Briana nevyvolal zdaleka takovou kontroverzi jako v USA, případně v Irsku a Norsku, kde bylo jeho promítání dokonce zakázáno. Jak se můžete přesvědčit níže, vzpomínaná debata v televizní talk show Friday Night, Saturday Morning nebyla dostatečně konfliktní, aby film vystačil s její rekonstrukcí. Nesla se v neškodném duchu pasivně agresivního pošťuchování a jedovatých narážek. Vzhledem k tomu, že Muggeridge a Stockwood film ve skutečnosti neviděli a zakřiknutý moderátor Tim Rice očividně neprahnul po konfliktu, ochota Cleese a Palina hájit napadané dílo vysvětlením jednotlivých scén a konkrétními argumenty vyšla víceméně naprázdno. Výsledkem střetu bylo jen utvrzení obou stran o správnosti vlastních názorů a pomýlenosti svých protivníků.

Holy Flying Circus proto musel nutně leccos přidat a přibarvit a rozkošatit předcházející události, aby se stal celovečerním programem. A udělal to v duchu hesla "pravda nesmí stát v cestě zábavnému vyprávění". Nemám filmu za zlé, že jednotlivé Pythony vykresluje podle několika nejpovrchnějších vnějškových znaků. Připadá mi dokonce velmi zábavné, že zdejší John Cleese (Darren Boyd) je vizáží, gesty, mimikou i rytmem řeči důslednou replikou hercovy postavy Basila Fawltyho ze sitcomu Hotýlek. Že manželku Michaela Palina (Charles Edwards) hraje Rufus Jones, hrající Terryho Jonese, hrajícího libovolnou ženskou postavu v montypythonském univerzu. I to, že Eric Idle, Terry Gilliam a Graham Chapman zde mají podobu jednoduchých karikatur - ambiciózní mamonář, nevyzpytatelný hipík a blazeovaný gay - bych akceptoval jako svého druhu poctu pythonským skečům. Narážkami na zlidovělé repliky a povědomé situace je ostatně skrz naskrz prošpikovaný celý děj.

Důvod, proč jsem film zcela nepřijal, je jiný. I přes okázale zdůrazňovanou nevážnost narativu a neustálé zcizujicí vsuvky, jimiž jsme opakovaně upozorňováni, že sledujeme fikci, se samotné srdce filmu vzdouvá překvapivě vážnými ambicemi vypovědět cosi o dobové cenzuře. Ze sdružení Monty Python se z vůle tvůrců stává jakýsi britský Larry Flynt; plamenně se hovoří o svobodě slova, fuckuje se ve všech pádech, Pythonům je přisuzována ambice brutálně penetrovat panensky korektní tradice televizního a filmového humoru. A v tom všem tvůrci filmu tragicky minuli terč.

Zábavnost celé kauzy Život Briana tkví podle mě v tom, jak život napodobil umění a komici čelili stejnému nedorozumění jako hrdina jejich filmu. Tak jako mohl Brian Cohen stokrát vysvětlovat, že není Mesiáš, neumí uzdravovat nemocné a rozhodně nemá v úmyslu někomu kázat nebo radit, ani Pythony nelze při nejlepší vůli podezřívat z revolučních ambicí a degradovat tak skvělou komedii, jakou je Život Briana, na vulgární politický manifest. V tom se mýlili jak odpůrci filmu, tak jeho zfanatizovaní příznivci. Holy Flying Circus křísí tento omyl k novému životu.

Film otevírá scéna, v níž se ke kameře přiblíží Ježíš Kristus, pronese k divákům několik vřelých slov v aramejštině a svůj výstup zakončí mohutným zabzděním do tváře jednoho ze svých následovníků. Typický příklad gagu, který by si přál být pythonský, ačkoli je jisté, že by ho Pythoni nikdy nenatočili. Jistě ne ze strachu z cenzury, ale prostě proto, že je stěží průměrně vtipný a příliš konvenční. Z podobného soudku jsou i smyšlené postavy sektářských aktivistů, z nichž jeden trpí kombinací koprolálie a Touretteova syndromu a druhý koktá, nebo hysterický televizní producent Alan Dick, který v hrubých obrysech připomíná megalomanského producenta z jednoho pythonského skeče ("Gotroch!", vzpomínáte?), ale je příliš teatrální, příliš pitvořivý a příliš doslovně vulgární, než aby byl srovnatelně vtipný.

Holy Flying Circus není zdaleka tak odvážný, jak by si přál být vnímán. V tom, aby se stal hraným dokumentem o úzkopsé cenzuře 70. let, mu brání eklektická forma. Ať je to vsuvka, vysvětlující rozdíly mezi filmovým a skutečným Johnem Cleesem, nebo fetišistická posedlost scenáristy vulgárními výrazy, které přitom v Životě Briana i v celém pythonském díle zastávaly zcela marginální roli, všechny tyto aspekty film beznadějně vzdalují kýžené iluzi reálných událostí, jakkoli pečlivě je napodobována jejich vnější fazóna. Věřte, že mě netěší hudrovat nad filmem, na který jsem se nesmírně těšil, jako Mel Smith v níže umístěném skeči, parodujícím brianovskou televizní debatu. Ale ani já se nemůžu ubránit pocitu, že Holy Flying Circus tak trochu "znesvětil našeho Pána, Johna Cleese", nebo si přinejmenším vykládá montypythonský humor poněkud jinak, než ho vidím já.

Některé jednotlivé scény nového filmu jsou nicméně opravdu velice zábavné. Když Michael Palin mezi dveřmi diskutuje s mužem, jenž se ho snaží přimět k podpisu protibrianovské petice, nebo když John Cleese uráží Palinovu ženu a topí se v rozpacích, jakmile ji spatří ve dveřích, jsou to momenty, které by opravdu mohly stejně dobře fungovat v Létajícím cirkusu nebo v Hotýlku. Hezké jsou i gilliamovské animace a jiné formální ozdůbky. Nemůžu ale popřít, že samotný obsah filmu mě poněkud zklamal.

Rozpačitou tečkou za tímto projektem je fakt, že i on vyvolal menší mediální kontroverzi. Jak se ukázalo, samotní Pythoni z něj totiž nejsou nadšení. Terry Gilliam, John Cleese, Michael Palin i producent pythonských pořadů Iain Johnston v různých rozhovorech vyjádřili nespokojenost a Cleese také zklamání, že mu tvůrci filmu ani neodpověděli na nabídku se na projektu podílet jako konzultant. Možná je to stařecká zapšklost pánů v letech, možná oprávněné zklamání z toho, že jejich dílo opět někdo vykládá s tak arogantní libovůlí. Jednou to už zažili.

MODRÁ KREV: 50%

Originální název: Holy Flying Circus

Režie: Owen Harris, Scénář: Tony Roche

Hrají: Darren Boyd (John Cleese), Charles Edwards (Michael Palin), Rufus Jones (Terry Jones a manželka Michaela Palina), Tom Fischer (Graham Chapman), Steve Punt (Eric Idle), Phil Nichol (Terry Gilliam), Ben Crispin (Ježíš Kristus), Jason Thorpe (Alan Dick), Paul Chahidi (Harry Balls), Roy Marsden (Mervyn Stockwood), Michael Cochrane (Malcolm Muggeridge), Tom Price (Tim Rice), Simon Greenall (Barry Atkins)

Johnny English skládá reparát

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Tue, 11 Oct 2011 19:13:00 +0000

Rowan Atkinson

RECENZE filmu Johnny English se vrací

Poprvé se s agentem z leknutí setkali britští televizní diváci, když jim v sérii reklam ze začátku 90. let nabízel kreditní karty; zbytku světa byl nicméně představen v roce 2003 jako Johnny English. Přestože kvalita tehdejšího filmu zůstala mírně řečeno za očekáváním a agentův představitel Rowan Atkinson nebyl s výsledkem spokojen, od roku 2004 začaly kolovat zvěsti o možném sequelu. Herec se moudře rozhodl tentokrát nevstupovat ukvapeně do projektu, jemuž zcela nevěří, a vrátil se k němu až o dalších pět let později, kdy si vyjednal výhodnější podmínky. Kromě podílu na produkci si vyhradil také právo mluvit do celého tvůrčího procesu od fáze psaní scénáře až po střižnu. Je nový film o to lepší?

Vzhledem k výměně Englishových stvořitelů, "bondovských" scenáristů Neala Purvise a Roberta Wadea (Jeden svět nestačí a tři následující bondovky) za spoluautora Prázdnin pana Beana Hamishe McColla rozhodně překvapí, že nová komedie je bondovštější a vážnější. Instantní beanovská komika, jež látala děravý originál, byla naopak účinně potlačena. Nedá se říct, že je snímek Olivera Parkera vtipnější než první film Petera Howitta. Má ale souvislejší děj, sjednotil míru nadsázky a částečně redefinoval titulního hrdinu, který se charakteristickou kombinací sebestřednosti a neschopnosti mohl snadno zprotivit, obohacením o několik nových, sympatičtějších rysů. Jak napovídají výroky Rowana Atkinsona v rozmanitých rozhovorech i anglický název Johnny English Reborn (Znovuzrození Johnnyho Englishe), není totiž nový film ani tak snahou paběrkovat na sporném úspěchu staršího, jako spíš pokusem uchopit stejné téma jinak a lépe. A možná se i od prvního dílu trochu distancovat.

Této teorii by odpovídal i fakt, že děj filmu nijak nenavazuje na předchozí dobrodružství a nevyžaduje od publika jeho znalost. Jako by mělo být zcela vytěsněno z kolektivní divácké mysli. Nedozvíme se, co se stalo s agentkou Lornou, s níž Johnny před lety navázal vztah, ani s jeho pobočníkem Boughem. Ačkoli bych rád vyhověl očividnému přání tvůrců neohlížet se zpátky a začít s čistým stolem, nemůžu to udělat. Všechno, v čem je nový film jiný (a často opravdu lepší) vynikne právě ve srovnání se starším.

Na začátku filmu Johnnyho Englishe zastihneme mezi tibetskými mnichy, kde se už pátým rokem pokouší zocelit své slabiny a vyrovnat se s traumatem z profesního selhání, jehož se dopustil při akci v Mozambiku. Co přesně se tehdy stalo a jak to souvisí s novým případem, se dozvídáme až v průběhu děje z hrdinových flashbacků. Na vysvětlování ostatně není čas, neboť agent nedbá pochybností svého duchovního mistra, zda je připraven vrátit se k britské tajné službě, a s nadějí na reparát se ujímá úkolu zabránit možnému atentátu na čínského premiéra a rozkrýt identitu i úmysly členů zločinecké organizace jménem Vortex.

Ovšemže znovu zpacká, co může, tentokrát jsou mu ale dopřány i jasnozřivé chvilky. K pamětihodným scénám patří Johnnyho pronásledování nepřítele, který se zmocnil klíče k trezoru s tajnou zbraní. Zatímco mladší a fyzicky disponovanější darebák přeskakuje ploty, skáče z jedné střechy na druhou a v potu tváře ztéká stěnu hongkongského mrakodrapu, English při jeho pronásledování s rozvahou pravého budhisty použije dveře, žebřík a výtah.

Těch pět let ho vůbec hodně změnilo. Staronový hrdina tentokrát klade zájmy své země nad své vlastní, mnohdy překvapí odvahou, jindy zase schopností poučit se z dřívějších chyb. Tam, kde by jeho mladší já zbaběle uteklo z místa činu nebo svedlo způsobenou pohromu na nepřítomnou osobu (k takovému zakončení jistě sváděla třeba scéna inzultace staré dámy, již si nešťastně splete s nájemnou vražedkyní), nynější agent pokorně překousne moment hanby a s omluvami na rtech se pokouší vlastní chybu odčinit. Jako by ho tibetský exil naučil pokoře, Johnny až na jednu výjimku nepronáší chvástavé monology a nepřehlíží, co je očividné. Můžete namítnout, že tyto momenty patřily v "originále" k nejvtipnějším, ale podle mého názoru jimi byl Howittův film přesycen. Oliver Parker ví lépe, kolik těchto situací jeden film snese a kdy se s okoukaným vtipem rozloučit a posunout vyprávění o kus dál.

Odbourán byl také jiný problém. Rowan Atkinson si tentokrát pečlivě hlídá mimiku a nikdy nedopustí, aby tělo jeho nové postavy posedl nepokojný duch Mr. Beana. Znemožní-li se před lidmi, na jejichž úsudku mu záleží (například když sedí na nekontrolovaně klesající a stoupající židli na poradě MI7), zachovává kamennou tvář v pošetilé naději, že tak jeho podivné chování nikdo nezpozoruje. Jeden ze vzácných momentů, v němž se Atkinson dopouští gumových grimas a neklidné gestiky, je odůvodněn tím, že Johnny English jedná pod vlivem drogy. V řadě scén ale vyjádří vše potřebné tu pohybem obočí , jindy úsměškem nebo úsporným gestem. Nejedna scéna je o to vtipnější.

I ostatní postavy jsou sice obsazeny schopnými herci, dlužno ale dodat, že většině z nich nenabízejí víc než jednostrunnou šarži. Gillian Anderson si zahrála asertivní hlavu MI7, jež má o schopnostech staronového agenta značné pochybnosti, Dominic West jako agent 1 je Englishovi nedostižným vzorem, Rosamund Pike v roli behaviorální psycholožky Kate novou platonickou láskou a Tim McInnerny ztvárňuje zdejší variaci na bondovského vynálezce Q. Všechny tyto postavy by se bez větších změn mohly pohybovat v universu skutečných bondovek nebo bournovek, protože veškerý komediální prostor je pečlivě vyklizen ve prospěch Atkinsona. Výjimku v řadě nahrávačů představuje Daniel Kaluuya, hvězda britských televizních seriálů Skins a Psychoville. Začínající agent Tucker, přidělený Englishovi jako pravá ruka, má v sobě nepochybně víc života než jeho předchůdce Bough v podání bezradného Bena Millera.

Kdyby předešlý film neexistoval, Johnny English se vrací by byl jen docela průměrnou špionážní komedií. Příběh není zvlášť originální a velmi se podobá zápletce příbuzného (ale méně vyrovnaného) filmu Dostaňte agenta Smarta. Akční scény, kterých je tentokrát víc, jsou natočeny solidně, i když přece jen prozrazují, že Oliver Parker si rozumí lépe s adaptacemi Oscara Wildea. Nicméně ze srovnání s filmem z roku 2003 pokračování vychází jako vítěz. Ani jednou jsem se necítil trapně, Johnnymu jsem tentokrát ze srdce přál, aby svým malověrným nadřízeným vytřel zrak a Rowan Atkinson mě příjemně překvapil v trochu jiné komediální poloze, než jaké se věnuje běžně.

MODRÁ KREV: 60%

Originální název: Johnny English Reborn

Režie: Oliver Parker, Scénář: Hamish McColl, William Davies a Oliver Parker

Hrají: Rowan Atkinson (Johnny English), Daniel Kaluuya (agent Tucker), Rosamund Pike (Kate), Gillian Anderson (Pegas), Dominic West (Simon Ambrose alias Agent 1), Tim McInnerny (Patch Quatermain)

Premiéra v ČR: 13. října 2011

The Dirdy Birdy

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 01 Sep 2011 15:36:00 +0000

The Dirdy Birdy

Před několika dny jsem na YouTube objevil animovanou grotesku, která prý kdysi běžela na MTV jako předěl mezi jednotlivými pořady. Skoro se stydím přiznat k tomu, jak vtipná mi ta drobná obskurnost připadá a kolikrát jsem ji během posledních několika dní viděl. Ale nedá se nic dělat; má dokonalý timing, návykovou hudbu a je svým nekompikovaným způsobem k popukání. Dosavadní počet hodnocení na ČSFD - 17 - si zaslouží být zvýšen.

ČSFD profil filmu

Drahý Billy...

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 14 Jul 2011 20:25:00 +0000

Drahý Billy...

Během získávání rešerší pro potřeby článku Svědek obžaloby jsem narazil na několik pozoruhodných dopisů, adresovaných režisérovi Billymu Wilderovi (Pojistka smrti, Sunset Blvd., Někdo to rád horké a jiné). Co mu psali Agatha Christie, Charles Laughton, John Huston, Clint Eastwood nebo Alfred Hitchcock?

Billy Wilder (1906-2002)

Alfred Hitchcock (1899-1980), režisér (Okno do dvora, Vertigo, Psycho, Ptáci)

Posílat režisérům a producentům gratulace k premiéře nebo získanému ocenění patřilo sice k běžným konvencím starého Hollywoodu, ale pisateli podobných lístků byli obvykle herci, kteří se toužili mocným mužům vlichotit do přízně s nadějí na budoucí roli. Obdržet černé na bílém, že srovnatelně významný kolega a konkurent v boji o diváky obdivuje vaši práci, mělo nepochybně větší váhu. První Hitchcockův lístek se týká filmu noir Pojistka smrti (1944), druhý tragikomedie Byt (1960).

"Vážený pane:

Včera večer jsem měl to veliké potěšení spatřit půvabný film a rád bych řekl, že dvěma nejdůležitějšími slovy po "Pojistce smrti" jsou "Billy Wilder".

Alfred Hitchcock"

"Vážený pane Wildere,

včera jsem viděl BYT. Nemohu vyjádřit slovy, jak moc se mi líbil a jak skvěle je natočen.

Dojem byl tak silný, že mě přiměl napsat vám tento vzkaz. S nejsrdečnějšími pozdravy Alfred Hitchcock"

John Huston (1906-1987), herec a režisér (Maltézský sokol, Africká královna, Bílá velryba)

Další chvála Pojistky smrti (1944). V dopise zmiňovaný Charlie je Wilderův častý spoluscenárista Charles Brackett. John Huston ovšem přehlédl, že v případě Pojistky smrti se Billy Wilder výjimečně obešel bez Brackettovy spolupráce a scénář napsal se spisovatelem Raymondem Chandlerem.

"Drahý Billy,

v krátkosti ti řeknu, jak vysoko si cením Pojistky smrti. Je excelentní ve všech ohledech - od příběhu (gratulace Charliemu), přes kameru (gratulace starouši Johnovi) a herecké výkony (gratulace hercům) po režii (gratulace tobě za příbeh, kameru, herecké výkony a režii).

S přáním všeho nejlepšího srdečně John"

Agatha Christie (1890-1976), spisovatelka (Deset malých černoušků, Vražda v Orient expresu)

První dáma detektivky byla mimo jiné známá nedůvěrou v odchylky filmových adaptací svých děl od předlohy. Billy Wilder se mohl jen domýšlet, co asi říkala na jeho poměrně progresivní zpracování její hry Svědek obžaloby (1958). Dopis není datovaný, ale protože autorka zmiňuje Lawrence Bachmana, producenta detektivních komedií s její slečnou Marpleovou, dá se předpokládat, že Wilderovi napsala mezi lety 1961-1964, kdy se tato volná série natáčela.

"Drahý Billy Wildere,

Larry Bachman mi řekl, že jste se nikdy nedozvěděl, jestli se mi líbil váš film Svědek obžaloby. Nuže - líbil se mi. Víc než to - bavila jsem se, což se mi dosud při sledování žádného filmu podle mé předlohy nestalo. Odvedl jste skvělou práci a váš film stále velmi obdivuji. Jako spousta lidí. Dovolte tedy, abych vám složila poklonu.

Vaše Agatha Christie"

Charles Laughton (1899-1962), herec (Zvoník od Matky Boží, Vzpoura na lodi Bounty) a režisér (Lovcova noc)

Na filmu Svědek obžaloby (1958) Wilder poprvé a naposled spolupracoval se slavným britským hercem, domestikovaným v USA. Laughton byl za svou roli obhájce sira Wilfrida Robartse nominován na Oscara, ale odnesl si ho Alec Guinness za film Most přes řeku Kwai. Vysvětlivky ke jménům v dopise: Audrey je Wilderova žena, Elsa - Elsa Lanchester, herečka a manželka Charlese Laughtona, rovněž nominovaná na Oscara za Svědka obžaloby, v němž hrála ošetřovatelku sira Wilfrida.

"Nejdražší Billy,

Věřím, že mě znáš dost abys věděl, že říkám pravdu, napíšu-li ti, jak jsem šťastný, že jsem nedostal Oscara. Kdykoli na něj pomyslím, dostanu chmurnou náladu. Nevěřím v integritu té zatracené věci, když si uvědomím, že Garbo žádného nedostala, Chaplin ho nedostal, ani Hitchcock ho nemá. Ty nějakého máš, drahý příteli? Nevzpomínám si.

Pošpinilo by mou pověst, kdybych neodmítl něco, na co shlížím s vrchu, a jsem zavázán Lloydu Wrightovi, že jsem to nemusel udělat.

Byl jsem strašlivě konsternován, když jsem se dozvěděl, že ty nejsi ani nominován za svůj scénář a režii "Svědka", ačkoli nepatřím k těm pošukům, a vím, v čem je pravá cena. Říkám si, že je pro tebe svým způsobem nevýhoda, že nejsi herec a nevidíš tváře obyčejných lidí, jak se rozzáří, když přijdou, aby ti řekli že takový film právě viděli. To je jediná věc, která skutečně znamená, že naše úsilí stálo za tu námahu.

Bůh žehnej tobě i "Svědkovi", drahý Billy, i době, kterou jsme spolu strávili o prázdninách; patřila k nejlepším momentům mého života. Doufám, že spolu budeme brzy znovu spolupracovat. Už jsem přišel o příliš mnoho v bojích o pozici a při kompromisech v práci s lidmi, kterým jsem nedůvěřoval nebo je neměl rád.

Scénář mé hry je dokončen. Kopii má Taft Schreiber. Nemám jinou, kterou bych ti poslal. Ředitelství škudlí na rozpočtu, což je v divadle nejspíš dobře. Vše, co mám, je scénář pro sebe a Elsu. Vzkázal jsem Taftovi, aby ti text poslal" (zbytek nečitelný vinou zvětšeniny Laughtonova podpisu).

"Pozdravuj Audrey

Charles Laughton"

Clint Eastwood (1930), herec (Pro hrst dolarů, Drsný Harry) a režisér (Výměna, Gran Torino)

Dopis obsahuje dvě zajímavé informace. Že se tehdy čtyřiadvacetiletý zcela neznámý herec odvážně ucházel o hlavní roli Charlese Lindberga ve Wilderově filmu Přelet přes oceán, a také jak dlouho se tento film připravoval. Od data dopisu z roku 1954 do roku 1957, kdy měl film premiéru, Wilder stačil natočit dva jiné filmy. Lindberga hrál nakonec James Stewart, nepopiratelně příliš starý na svou roli, a film u diváků zcela propadl. Eastwood se ke slávě propracoval cestou epizodních rolí v béčkových filmech typu Tarantule (1955).

"Vážený pane Wildere,

děkuji Vám, že jste si našel čas se na mě podívat, když byl pan Athur Lubin tak laskav a představil mě při Vašem natáčení. Pan Solly Baiano z Warner Brothers se zdál být nakloněn možnosti mého obsazení do role Lindberga, když mě navštívil tady v Universalu, se kterým mám kontrakt.

Zneklidnilo mě, když jste řekl panu Lubinovi, že byste rád viděl kamerové zkoušky. Jediná, kterou se mnou Universal udělal, byl jeden z těch nepříjemných rozhovorů, při kterém jsem se necítil moc dobře, i když mi nakonec pomohl podepsat kontrakt. Až dojde na obsazování, upřednostňoval bych náš osobní rozhovor před promítáním těch kamerových zkoušek, protože od doby jejich natočení jsem se v každém ohledu zlepšil. Cítím, že o mých kvalitách byste se lépe přesvědčil při osobním rozhovoru.

Znovu vám děkuji a doufám, že jsem vás nestál příliš mnoho času. Těším se na naše další setkání.

V úctě Váš
Clint Eastwood"

Zemřel režisér Blake Edwards

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Fri, 17 Dec 2010 07:50:00 +0000

Zemřel režisér Blake Edwards

Ve středu 15. prosince zemřel na následky zápalu plic Blake Edwards, režisér Snídaně u Tiffanyho nebo Růžového pantera. Bylo mu 88 let.

Blake Edwards (1922-2010)

Muž, který dal světu několik výborných komedií, se narodil jako William Blake Crump 26. července 1922 ve státě Oklahoma. Nevlastní syn filmového produkčního a vnuk režiséra němých filmů tvrdil, že neradostné dětství mu pomáhaly snášet filmové grotesky Laurela a Hardyho nebo Harolda Lloyda. S Lloydem i Laurelem se později setkal, ale daleko zásadnější pro něj a jeho budoucí renomé bylo přátelství s jejich režisérem. Leo McCarey, podepsaný pod desítkami němých komedií a několika zvukovými (jako Kachní polévka, Nahá pravda nebo Farář u svatého Dominika) se stal Edwardsovým mentorem a inspirátorem.

"Jednoho dne koncem čtyřicátých let začal McCarey mluvit o stavbě gagu. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Uvedl příklad této situace: Mladý muž strávil se svou dívkou den v parku. On Ji vyprovází k tramvaji a nabídne Jí rámě. Ona vystoupí na stupátko tramvaje a než se s ním stačí rozloučit, tramvaj se dá pomalu do pohybu. On kráčí vedle tramvaje a ujišťuje Ji o své náklonnosti. Tramvaj rychle nabere rychlost, které On - už klusající - nestačí a brzy sebou řízne. Sedí rozcuchaný v louži uprostřed silnice a stále Jí mává. Konec? Ne. On si teď uvědomí, že ho může něco přejet. Posbírá do klobouku drobné věci, které mu vypadly z kapes, a položí klobouk k obrubníku. Konec? Ne. Kolem prochází stará dáma, vezme si z klobouku pero a hodí do něj niklák. Teprve to je konec. Nevěřili byste, kolikrát jsem o tom přemýšlel." (Blake Edwards)

Blake Edwards v 60. letech

Princip furiantského hrdiny, zas a znovu tupeného ponižující situací, kterou si snaží nepřipouštět, Edwards později použil mnohokrát. Inspektor Clouseau z Růžového pantera, profesor Fate z Velkých závodů, Hrundi z Večírku, Rob z Micki a Maude a v jistém ohledu i Holly ze Snídaně u Tiffanyho, ti všichni tomuto vzorci odpovídají. K odkazu němých grotesek se samozřejmě hlásí i mnoho jiných režisérů, ale ti obvykle navazují spíš na sentiment Charlieho Chaplina a aby se zalíbili masám, své hrdiny ukazují v lepším světle, často jako bezelstné nešťastníky a fackovací panáky sociální nespravedlnosti. Edwardsovo vidění situační komedie se mnohem víc blíží odhodlání Harolda Lloyda, šplhajícího s vidinou odměny po římsách mrakodrapu. Hrdina má vždy konkrétní ambici (vyhrát mezinárodní závod, zapadnout do společnosti, dopadnout zločince) a pokračuje ve svém usilování i tehdy, kdy je jasné, že na ně z různých důvodů objektivně nemá (soupeř v závodech je lepší, společnost o nového člena nestojí, zločinec je inteligentnější než detektiv).

Tohle považuju za jakýsi trademark Blakea Edwardse nebo přinejmenším těch jeho filmů, které byly úspěšné. Dokud ukazovaly zápal a odhodlání svých hrdinů překračovat vlastní stín, byly skvělé. Později se Edwards unavil a jak panteří pokračování ze 70. a 80. let, tak i různé jiné jeho komedie po řemeslné stránce jely na autopilota a implicitně ukazovaly stále větší rezignaci režiséra nad lidským plemenem a jeho schopnostmi či skrytými kvalitami. Některé z nich byly úspěšné, jiné propadly, ale s odstupem času se jeví jako paleta různých tónů šedi. Cílem usilování hrdinů už není touha být akceptován nebo oceněn, cílem je bezohledně ukojit chtíč (Kus nebo Jako na kolotoči). Vrcholem Edwardsova zhnusení světem je okázalý trucpodnik Trhák, satira na Hollywood, která sice oslovila část kritiky, ale zoufale jí chybí Edwardsova dřívější hravost a odstup. Připomenu radši lepší kousky.

PĚT FILMŮ BLAKEA EDWARDSE, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT:

Snídaně u Tiffanyho (1960)
Adaptace novely Trumana Capotea, hodná samostatného článku. Příběh začínajícího spisovatele a jeho přátelství (později i malinko násilně připsaného románku) s excentrickou newyorskou dívkou, je při vší úctě k dílu Woodyho Allena nejkrásnějším chvalozpěvem na New York, jaký znám. Režírovat měl původně John Frankenheimer, pro hlavní roli Holly Golightlyové se zprvu počítalo s Marilyn Monroe nebo Kim Novak. Když obě odmítly, obsadil Edwards do nezvyklé role světačky Audrey Hepburn. Audrey se v "malých černých" večerních šatech prošla za úsvitu newyorskými ulicemi, nakoupila v snobském klenotnictví, zapěla Moon River Henryho Manciniho a stala se ikonou filmu. V posledních letech se začíná štěbetat o možném remaku, ale osobně si nedovedu představit lepší výsledek než je tento krásně lyrický a vtipný film o tom, že "jen pro ten dnešní den stojí za to žít."

Dny vína a růží (1962)
Pesimistickou opozicí je mu drama o manželském páru, který pomalu propadá alkoholismu. Stejně jako Wilderova studie sebeobelhávání Ztracený víkend (1945) nebo Seatonův portrét slabocha Country Girl (1954), nejsou ani Dny vína a růží o alkoholu. Alkohol je oběma postavám záminkou, únikem, katalyzátorem problémů a pochybností, které mají opilí i za střízliva. Lidé, kteří se ženou za domněle vytouženými metami jako je lepší práce nebo stálý partnerský vztah, jsou zmatení a zklamaní, když svého cíle dosáhnou a nemohou přijít na žádný další. Edwards mohl sotva tušit, že tím předznamenal vývoj vlastní kariéry. Jack Lemmon podal ve filmu mimořádně přesvědčivý nekomický výkon a podíl na něm zřejmě měl Edwardsův požadavek autentických opileckých očí, který herci a vyléčenému alkoholikovi na čas vrátil jeho závislost.

Růžový panter (1963)

První ze série komedií s agilním břídilem inspektorem Clouseau. Obecně známou historii nečekaného úspěchu této vedlejší postavy, která zastínila obě hlavní hvězdy (Davida Nivena a Claudii Cardinale) netřeba opakovat. Spolupráce Petera Sellerse a Blakea Edwardse prošla během let křivolakou cestou, která ukázala, že nemohou být spolu ani bez sebe, ale jestliže na některých pozdějších filmech jsou zákulisní nedorozumění znát, na prvních třech nikoli. První Růžový panter je neuspěchaná salonní komedie, která dělí pozornost rovným dílem mezi smolařského detektiva, lupiče gentlemana, jeho synovce, který by rád zaujal strýcovo místo, krásnou šlechtičnu, o kterou oba usilují, a Clouseauovu záletnou manželku. Abyste si tuto komedii užili, je třeba nečekat divokou crazy z pozdějších dílů. Většina z nich nabízela víc gagů, ale žádný nebyl tak krásný na pohled.

Clouseau na stopě (1964)

Původně hra Marcela Acharda, u nás známá jako Idiotka, byla Harrym Kurnitzem přepsána pro broadwayskou inscenaci, která se s úspěchem hrála řadu let. Na míru postavě Clouseaua ji přetvořil pozdější autor Vymítače ďábla William Peter Blatty. Jediný film série, který nemá Růžového pantera v názvu ani animovaných titulcích, je dle mého názoru s přehledem nejvtipnější. Půdorys případu odpovídá klasické detektivce s vraždou a uzavřeným okruhem podezřelých, což dává filmu poněkud jasnější směřování než většině lupičských Panterů, a jako jediný film série se dá Clouseau na stopě nazvat detektivní parodií. V letech 1974-1993 Edwards natočil - se Sellersem i bez něj - šest dalších Panterů, ale už nikdy to nebyla stejně precizní práce.

Večírek (1968)
Do třetice Peter Sellers, tentokrát jako indický imigrant Hrundi V. Bakshi, herec malých filmových rolí, který dostane omylem pozvání na party hollywoodského producenta. Blake Edwards vzdává po Velkých závodech další hold němé grotesce a v tomto případě dokonce zprvu uvažoval, že natočí Večírek jako němý. Dialogů je v něm málo a obávám se, že ve vší vtipnosti vyniknou pouze v angličtině. Sellers hraje celou dekádu před Byl jsem při tom muže, který vstupuje do zavedené společnosti jako nepopsaný list a nemůže přijít na způsob, jak se se všemi nadutými snoby okolo spřátelit. Tempo filmu je neuspěchané, ale timing situačních gagů je milimetrově přesný. Myslím, že pokud film krátce před smrtí viděl Leo McCarey, musel být spokojen.

Trailer V peřině

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Wed, 08 Dec 2010 13:34:00 +0000

Trailer V Pěřině

Přibližně rok trousila česká média poněkud velikášské zvěsti, že F.A.Brabec točí malý český Avatar. Myslím, že čerstvě zveřejněným trailerem bublina trochu splaskla. První český 3D film V peřině je pohádkový muzikál a vypadá velmi, velmi... česky. Ale to samozřejmě nemusí být k zahození a možná se ukáže, že přilákat do kin konzervativní publikum nenáročných rodinných filmů jako Ženy v pokušení na dosud neokoukaný třetí rozměr je vynikající producentská úvaha.

Nina Divíšková

Byla by, kdyby za tímto nápadem nestál přímo režisér. Scenárista Miroslav Adamec nabídl svou pohádku k realizaci už v roce 2004. Chyběly možná peníze, možná vůle a projekt znovu oživila až Brabcova myšlenka zatraktivnit celou věc třetím rozměrem. Stejně jako Avatar, byl i film V peřině natáčen stereoskopicky, tedy dvěma kamerami, které suplují lidské oči a 3D efekt díky nim vzniká přímo při natáčení, nikoli dodatečně jako například v případě Souboje Titánů (2010). Tento způsob realizace klade zcela nové nároky na herce i štáb a Brabec tvrdí, že zkratku 3D po této zkušenosti dešifroval jako 3krát Delší nebo 3krát Dražší natáčení.

Pohádka staví na jednoduchém příběhu: Naproti domu tajemné vykladačky snů madam Hildy (Nina Divíšková) sídlí rodinná čistírna peří, vedená Lucií Bílou a Karlem Rodenem. Dědeček Bolek Polívka objeví způsob, jak peří vyčistit od zlých snů, které se v něm usazují, Hilda ztratí klienty a přísahá čistírně pomstu. Poté, co dědeček záhadně zmizí a odbojná babička Eliška Balzerová ho chce stůj co stůj najít, se konflikt přesune přímo do říše snů, kterou dosavadní teaser trailer neukazuje, ale jeho přibližná podoba je znát z některých materiálů na oficiálních stránkách filmu.

Není radno soudit knihu podle obalu a film podle traileru, ale ten mi ze všeho nejvíc připomíná jakýsi hybrid mezi Renčovým muzikálem Rebelové a loňskou televizní pohádkou Dům U Zlatého úsvitu. Jsem docela zvědav, zda jeho uvedení v březnu 2011 způsobí hromadný astmatický záchvat z 3D peří, nebo nastolí nový trend v zoufale realistickém českém filmu poslední doby. Osobně hlavně doufám, že se nenaplní proroctví některých novinářů (například "Eliška Balzerová bude tančit hip-hop!") a že všechny písničky nemají tak hloupé texty jako ta z traileru.

Zemřel Leslie Nielsen, maskot parodií

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Tue, 30 Nov 2010 14:09:00 +0000

Zemřel Leslie Nielsen, maskot parodií

Leslie Nielsen (1926-2010)

28. listopadu zemřel na Floridě po dvoutýdenním onemocnění plic Leslie Nielsen, herec s křivolakou kariérou a komik z leknutí. Bylo mu 84 let.

Bylo by křečovité zveličovat Leslieho talent nebo význam. V jeho bohaté filmografii převažují zapomenutelné televizní seriály a béčkové filmy rozmanitých žánrů, ale jen hrstka z nich stojí za zvýšenou pozornost. Kanadský herec, jehož ostře řezané rysy zprvu předurčily k rolím hlavních kladných hrdinů ve filmech, které si nemohly dovolit zaplatit skutečné hvězdy, se pěkně načekal, než našel svou parketu. Cesta k uznání byla v jeho případě lemována zaměnitelnými podpůrnými rolemi v seriálech jako Columbo nebo To je vražda, napsala, v dobrodružných či kriminálních filmech, sci-fi, thrillerech nebo westernech. Své role z většiny těchto žánrů později zparodoval.

Jestliže určitý okruh diváků nedá dopustit na filmy jako Zakázaná planeta (1956) nebo Dobrodružství Poseidonu (1972), zcela jistě není důvodem kreace Leslieho Nielsena. Průlom v jeho kariéře nastal v roce 1979. Lesliemu bylo 53 let a bratři Jerry a David Zuckerovi se spolu s Jimem Abrahamsem chystali natočit film, který určil směřování filmových parodií na tři desítky let dopředu. Film, který způsobil, že i přísný kritik Roger Ebert časem začal stárnoucího herce nazývat "Laurencem Olivierem filmové parodie". Film, díky němuž zní dnes zcela absurdně, že se Leslie v témže roce ucházel o hlavní roli v Kubrickově Osvícení. Film Připoutejte se, prosím!

"Už jsme měli Lloyda Bridgese, Roberta Stacka a Petera Gravese. Když přišla řada na obsazení role Dr.Rumacka, vzpomněli jsme si na chlápka, kterého jsme viděli snad ve stovkách televizních show a matně si vzpomínali, že snad hrál kapitána Posedionu. Jak se k čertu jmenuje..? Ukázalo se, že se jmenuje Leslie Nielsen a byli jsme nadšení, že souhlasí se schůzkou. Ne snad proto, že by byl vtipný, ale právě pro jeho dlouhou řadu vážných rolí. Když jsme je sledovali, smáli jsme se jako blázni." (David Zucker)

Leslie byl zřejmě ze schůzky poněkud nesvůj a mohla za to právě jeho nezkušenost s daným žánrem. Zucker vzpomíná, že aby roli v komedii získal, opakovaně upozorňoval, že hrál v jedné epizodě M.A.S.H.e. Vtip filmu byl ale právě v tom, že nesmyslné repliky v bizarních situacích pronášeli herci, které by ze smyslu pro humor nikdo nepodezříval. Trio Zucker-Abrahams-Zucker si Leslieho kreaci zamilovalo a publikum se svíjelo smíchy.

Přesto nelze říct, že by se Leslie Nielsen stal ze dne na den hvězdou komedií. Sci-fi parodie Příšera nebyla milá (1981) zesměšňovala filmy jako Vetřelec, Blízká setkání třetího druhu a seriál Star Trek. U diváků beznadějně propadla a nevedla si o mnoho lépe ani v pozdějších letech, kdy byla uvedena pod novými názvy Starship (v reakci na úspěch Brooksových Vesmírných těles) a Naked Space, případně Hacked Space (po fenoménu Bláznivých střel). Později natočil řadu dalších parodií, v nichž zesměšnil například Vymítače ďábla (Bláznivý exorcista) nebo Ben Hura (výlet do Itálie s názvem S.P.Q.R. 2000 e 1/2 anni fa). Obecně se ale dá říci, že jakýkoli úspěch či neúspěch Leslieho Nielsena v komediálním žánru byl podmíněn účastí nebo neúčastí někoho z týmu ZAZ za kamerou.

S pokračováním Připoutejte se, prosím! 2 (1982) nemělo trio ZAZ autorsky nic společného a Leslie Nielsen v něm nehrál. Celá čtveřice totiž tou dobou natáčela televizní seriál Police Squad! U nás nikdy neuvedená šestidílná série parodovala rutinérské policejní seriály a přivedla na svět poručíka Franka Drebina. Zpětně je velice udivující, že seriál nebyl úspěšný. Rozdíl mezi ním a pozdější filmovou trilogií s Drebinem je, že Police Squad! paroduje více neohrabanou televizní formu vyprávění a nezúčastněnou rutinu herců než vnitřní klišé žánru. Nejadresněji prý mířil na seriál s Lee Marvinem M Squad (1957-1960). Dobře známé situace, kdy si postavy v dlouhých polopatických dialozích cosi sdělují a herci při tom nevědí co s rukama, zde vedou k destrukci rozmanitých rekvizit nešikovným Drebinem a rozpačité snaze tyto incidenty přejít, jako by byly součástí hry. Leslie Nielsen zde hraje spíš nešikovného herce v mizerném seriálu z policejního oddílu, než nešikovného policistu jako v pozdějších filmech. Přesto jde o stejný princip humoru a pokud můžete, rozhodně seriál vyhledejte.

Bláznivá střela

Přestože se forma seriálu neosvědčila, sama postava Franka Drebina byla i díky Lesliemu Nielsenovi natolik životaschopná, aby se kolem ní dal vystavět film. Bláznivá střela (1988) a její dvě pokračování (1990 a 1993) patří do zlatého fondu filmové parodie a v tradici Připoutejte se, prosím! sází na často doslovně přetočené scény z rozmanitých filmových hitů, postavené na hlavu třaskavou pointou, "nežádoucím" dějem ve druhém plánu nebo vizualizací metafor z dialogů. Víc a víc prostoru dostává také čistý situační humor, který by obstál i v neparodické komedii a třeba destrukci strojené vznešenosti oscarového ceremoniálu z třetího dílu považuju za jednu z nejvtipnějších sekvencí amerického filmu 90. let.

Kéž by se Leslie Nielsen vždy držel clouseauovských vážných úmyslů Franka Drebina a všechny ty šílenosti prováděl s kamennou tváří. Bohužel hazardoval s přízní publika a každou Bláznivou střelu nebo Utopence na útěku (jehož v roce 1998 režíroval dlouholetý gagman ZAZ Pat Proft) vyvážil nejméně jedním upitvořeným Panem Magorem (1997) či 2001: Vesmírnou prdou (2000). Dobrá místa má jistě i Agent WC 40 (1996) a kapitolou pro sebe jsou rozporně hodnocené Drákuloviny (1995).

Přesto se Leslieho kredit časem snižoval a relativně příznivé reakce na jeho pidirole v novodobých parodiích jako Suprhrdina (2007) nebo Spanish movie (2009) lze vysvětlit spíš jejich celkově slabou úrovní, mezi níž je "jednooký" Leslie králem. Jistou pozornost si podle mě zasluhuje jeho poslední spolupráce s Davidem Zuckerem Bláznivá střela: Amerika v ohrožení (2008), o které jsem blíže referoval v samostatném článku.

Tak pravil Martin Pomothy

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 25 Nov 2010 17:20:00 +0000

Tak pravil Martin Pomothy

Na stránkách Českého rozhlasu byl objeven přepis rozhovoru, který otec zakladatel ČSFD Martin Pomothy alias POMO 11.10.2010 poskytl reportéru Janu Richterovi. Rozhovor vyvolal jisté šibeniční veselí a spršku jízlivosti v ČSFD diskusi, ale protože tam pravděpodobně zavítá zanedbatelná jedna promile všech uživatelů ČSFD a rozhovor byl navíc veden v angličtině, nebude od věci zveřejnit jeho český překlad. Originál si můžete poslechnout nebo přečíst ZDE, následuje můj překlad, který vynechal koktání a zaměřil se na informace. POMO si osvojil ptydepe politiků a diplomatů, ale i přes zjevnou snahu hodně mluvit a mnoho neříkat rozhovor obsahuje zajímavá místa. Některá z nich se právem dotkla slovenských uživatelů ČSFD a jiná namíchla všechny, kdo se snaží vlastními silami databázi zlepšovat s nadějí, že současná stagnace nebude trvat věčně. Základní pocit, který jsem z rozhovoru získal, je, že POMOvou ambicí zůstává s ničím výrazně nehýbat. Posuďte sami:

MARTIN POMOTHY, ZAKLADATEL NEJVĚTŠÍCH TUZEMSKÝCH FILMOVÝCH STRÁNEK

Po svém založení v roce 2001 vyvolala Česko-Slovenská filmová databáze alias ČSFD masivní zájem českých a slovenských uživatelů. Největší databáze svého druhu se blíží ke čtvrt milionu profilů filmů, televizních seriálů, herců, režisérů a tak dále. Kolem stránek se rozrostla obrovská komunita více než 220.000 uživatelů. V dnešním vydání pořadu Jeden na jednoho zpovídáme Martina Pomothyho, tvůrce a správce databáze.

"Sám jsem se vždycky zajímal jak o filmy, tak o názory druhých na ně. Když mi bylo osm let, kreslil jsem si na papíry sloupečky se jmény filmů a přidával k nim hodnocení svých přátel a rodiny. Vždy mě zajímalo, kdo z nich který film nejlépe hodnotí. Už to byly počátky mého nápadu."

Před dvěma lety, kdy měla ČSFD kolem 80.000 uživatelů, jste říkal, že zůstává vaším koníčkem a není prací na plný úvazek. Dnes má přes 220.000 uživatelů - je to stále jen koníček?

"Pořád je a doufám, že vždy bude. Momentálně se poohlížím po jiných způsobech obchodu mimo oblast filmů, protože chci, aby ČSFD zůstala jen mým koníčkem. Proto jsem se snažil uplatnit například v oblasti nemovitostí a podobně."

Co bylo podle vás klíčem k úspěchu databáze? Čím se stala tak populární?

"Myslím, že lidé vidí a cítí, že ČSFD není komerční projekt vedený nějakou velkou společností, která se na něm snaží vydělat. Vidí, že to nedělám jen pro sebe, ale pro mnoho lidí, kteří tam píšou komentáře a zakládají si profily. Cítíte z toho ducha filmového fandovství. Není to jen tabulka s informacemi o filmech."

Dát uživatelům možnost psát vlastní filmové recenze je jistě velké lákadlo. Na druhé straně máte asi obavy o kvalitu toho, co píší, že?

"Samozřejmě. Kvalita informací je pro ČSFD prvořadá. Ale máme na to systém, víte? Kdokoli nemůže psát cokoli. Systém uživatelských práv, kdy konkrétní člověk může psát tohle, ale ne něco jiného má svou strukturu; zaručuje, že když někdo napíše nesprávnou informaci, někdo jiný to zjistí a okamžitě ji smaže."

Myslíte, že část úspěchu přinesly také všechny funkce, které ČSFD nabízí? Lidé si mohou za poplatek půjčit a stáhnout filmy, mohou si sestavovat vlastní personalizace databáze. Byla by ČSFD stejně úspěšná i bez těchto vlastností?

"Jsou tam i takové funkce, ale nejsou jádrem databáze. Jejím srdcem je sdružování lidí, kteří milují filmy, možnost o nich mluvit, hodnotit je, budovat si vlastní profily a říkat na nich ostatním, jaké filmy se jim líbí, jaké mají doma, jaký film chtějí letos vidět a tak dále. Všechno je to o komunitě a tyto funkce jako stahování filmů nebo koupě DVD na ČSFD jsou, ale nejsou jejím srdcem."

Narozdíl od některých jiných databází, ČSFD neposkytuje některé detailní informace, zejména osoby a obsazení a seznam členů štábu. Myslíte, že je to problém?

"Některé chybějící věci plánujeme zařadit, ale nechceme je tam všechny. To není naší prioritou. Řadu z nich nepotřebujeme k tomu být dobrou a úspěšnou databází. Spousta těch informací má smysl jen pro odborníky a my jsme spíš fandové, normální lidi, kteří chtějí vědt, které filmy vysílané v televizi jsou dobré a které ne. To je hlavní cíl."

Jistě, ale lidé se třeba nemohou dozvědět, kdo je autorem často zajímavé hudby ve filmu. Myslíte, že to je něco, co databázi chybí?

"Ano a také to bude přidáno. Vlastně už to tam mělo být, ale zatím k tomu nedošlo."

Jste původem Slovák. Je to důvod, proč je databáze česko-slovenská?

"To je, oč tu běží. Myslím, že přesně tak to je. Jsem Slovák, žil jsem tam do dvaadvaceti, než jsem přišel do Prahy, kde se cítím doma. V Praze se mi líbí. Ale stále mám na Slovensku rodinu, i tam jsou filmoví fanoušci - ne tolik jako v Česku, ale přesto - řekl jsem si, proč ne? Znám lidi v tamějším filmovém průmyslu, distributory, znám tamější trh, proč ho tedy nepřipojit?"

Víte, kolik Čechů používá vaše stránky v porovnání se Slováky?

"Asi 15% uživatelů je ze Slovenska. Když si uvědomíte, že Čechů je asi deset milionů a Slováků pět milionů, je na Slovensku mnohem méně filmových fanoušků než v Česku. Myslím, že to je smutné. Slováky filmy tolik nezajímají."

Čím si to vysvětlujete?

"Národní povahou. Je to místem kde žijete a jaké máte postoje. Vše je to věc mentality."

Uvažovali jste někdy o anglické mutaci ČSFD?

"Promiňte, ale o svých plánech nemluvím."

Ale myslíte, že má na trhu místo taková databáze, specializující se na české a slovenské filmy?

"No, zatím žádná taková neexistuje."

ČSFD má několik konkurentů - FDb, České filmové nebe - zvažoval jste někdy možnost sloučení?

"V žádném případě. Vedlo by to ke snížení kvality ČSFD."

Ocitl jste se někdy pod tlakem distributorů nebo filmových producentů, abyste zahrnul nebo vypustil některé informace o jejich filmech? Obracejí se na vás s takovými požadavky?

"Ne. To se mi stalo jen na Slovensku, když jsem byl šéfredaktorem časopisu Blokbaster. V Česku se to stát nemůže; zdejší lidé jsou tolerantnější, demokratičtější a přemýšlivější."

Řada lidí přichází na vaše stránky za informacemi, co se hraje v kinech. Máte profesionální reportéry a recenzenty?

"Nemáme, ani to neplánujeme. Chceme jít jinou cestou. Skoro každý zpravodajský portál má profesionální recenzenty, kteří píší dlouhé recenze, chodí na premiéry a zpovídají hvězdy. Na ČSFD jsme je nikdy neměli a je to pořád populární stránka, takže k čemu by nám byli? Jdeme jinou cestou, která se líbí jak nám, tak i mnoha dalším lidem."

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Případné zájemce, prahnoucí po informacích o hlemýždích posunech databáze a žabomyších válkách mezi uživateli odkážu na cenný a často velmi vtipný každoměsíční report, který uživatel Djkoma zveřejňuje na svém blogu.

Rozhovor Elaine May s Walterem Matthauem

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 14 Oct 2010 20:48:00 +0000

Rozhovor Elaine May Walter Matthau

Elaine May

Dnes jsem v hlubinách internetu objevil roztomilý fragment - vtipný krátký rozhovor s hercem Walterem Matthauem (1920-2000), který překvapivě vedla dramatička, režisérka a Walterova dvojnásobná filmová partnerka Elaine May (1932). Rozhovor vyšel v časopise New Yorker v listopadu 1996 jako součást propagace Walterova filmu Ještě na to máme. Walter a Elaine spolu hráli v jejím autorském filmu Nový list (1971), jedné z nejvtipnějších komedií, jaké jsem kdy viděl, a v jedné z povídek Neila Simona ve filmu Apartmá v Kalifornii (1978). Vzhledem k příbuznosti jejich humoru, která je znát i z rozhovoru, je škoda, že k další spolupráci nedošlo. Originální přepis rozhovoru v angličtině si můžete přečíst zde, následuje můj překlad.

"ŠEPOTY A VÝKŘIKY, interview Elaine May s Walterem Matthauem, milovanou hvězdou nového filmu Herba Gardnera Ještě na to máme, která odhalila svá nejtemnější tajemství a nejniternější já s cílem zvýšit filmu návštěvnost.

EM: S Jackem Lemmonem jste často přirovnáváni k dvojici Tracy a Hepburnová. Který z vás je podle tebe Tracy?

WM: Já jsem Hepburnová a Lemmon je Tracy. Vlastně, když jsem se ptal Jacka, řekl mi, že vždycky myslel, že Hepburnová je on a já jsem Tracy. Řekl bych, že ani Tracy si nebyl jistý.

EM: V Ještě na to máme hraješ bláznivého starého židovského socialistu a, shodou okolností, jsi bláznivý starý židovský socialista...

WM: Nejsem socialista. Jsem vegetarián. Nicméně, někteří z mých nejlepších přátel jsou blázniví staří židovští socialisté.

EM: Když řeknu, že Sophia Loren, tvá nedávná filmová partnerka, řekla: "Kdyby jen Walter Matthau nebyl ženatý...," jak myslíš, že ta věta pokračovala?

WM: "...měla bych pro jeho ženu větší pochopení."

Walter Matthau

EM: Řekni mi o sobě něco šokujícícho, cos ještě nikdy nikomu neřekl. Nemusí to být pravda, jen ať je to šokující.

WM: Před mnoha lety mi matka prozradila, že jsme ve skutečnosti Irové. Ale protože jsme žili v sousedství samých židů, vypadali jsme jako oni a měli jsme židovský přízvuk, můj otec cítil, že bude snazší nechat lidi myslet si, co chtějí. V té době jsme se jmenovali McMatthauovi, ale čím víc se můj otec zaplétal s tamní synagogou (později se stal rabínem), začalo ho to Mc znervózňovat a vzdal se ho.

EM: Zkusil jsi někdy ilegální drogy?

WM: Ano. Ale nešlukoval jsem.

EM: Dřív sis stěžoval, žes nikdy nepracoval ani se svou ženou Carol, krásnou a talentovanou herečkou, ani se svým synem Charliem, talentovaným režisérem. Změnilo se to?

WM: Změnilo. Snížil jsem svou cenu na polovinu a Charlie mě téměř okamžitě obsadil.

EM: Do filmu Luční harfa. Nedávno jsem četla, že jsi jednou sám režíroval film. O čem chtěl Gangsterský příběh být?

WM: O nebi.

EM: Je nějaká otázka, kterou bys chtěl zodpovědět a já ji nepoložila?

WM: Ano. Jsem hercem padesát let; zeptej se mě, kde všechny ty roky jsou.

EM: Jsi hercem padesát let. Kde všechny ty roky jsou?

WM: Nechtěj to vědět."

Bad Dads - pocta filmům Wese Andersona

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Wed, 13 Oct 2010 10:30:00 +0000

Bad Dads Wes Anderson

30. října proběhne v nově otevřené výstavní síni Lopo Gallery v San Franciscu zvláštní halloweenská party - vernisáž výstavy s tajuplným názvem Bad Dads (Špatní tátové). Tématem vystavených prací jsou filmy Wese Andersona, režiséra osobitých melancholických komedií Grázlové (1996), Rushmore (1998), Taková zvláštní rodinka (2001), Život pod vodou (2004), Darjeeling s ručením omezeným (2007) a naposled Fantastický pan Lišák (2009). Společnost Spokeart, která výstavu pořádá, oslovila více než 60 umělců, aby výtvarnou formou, jakou si sami zvolí, vyjádřili svůj vztah k těmto imaginativním filmům. Mezi autory prací jsou tvůrci speciálních festivalových plakátů, comicsů, deníkoví karikaturisté, ilustrátoři fantasy románů i designéři hraček. Níže vidíte ukázky některých prací s odkazy na blogy a další portfolia vybraných autorů.

Max Dalton - Taková zvláštní rodinka

Blog Maxe Daltona

Kevin Tong - Rushmore

Blog Kevina Tonga

Greg Gossel - Život pod vodou

Blog Grega Gossela

Ibrahem Youssef - Grázlové/Taková zvláštní rodinka

Blog Ibraheema Youssefa

Tim Doyle - Rushmore

Portfolio Tima Doylea

Dave Greco - Taková zvláštní rodinka

Blog Davea Greca

Oficiální stránky Spokeartu

Stránky Spokeartu na Facebooku

Rushmore Academy - fanouškovská stránka Wese Andersona

Neviňátka

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Mon, 11 Oct 2010 20:19:00 +0000

Neviňátka

Někdy počátkem osmdesátých let usedl režisér Jack Clayton ke svému obvyklému stolu v restauraci. Než si stačil objednat, číšník mu předal obálku od "neznámého hosta". Jack vyňal z obálky lístek, na kterém stálo: "Neviňátka jsou nejlepší britský film od doby, kdy Hitchcock přesídlil do Ameriky. Váš Francois Truffaut" Film, který se novovlnnému Francouzovi tolik líbil, natočil Clayton už v roce 1961 a je tak dobrý, že se o něm rád rozepíšu, přestože to není ani náznakem komedie. Neviňátka (The Innocents) jsou totiž gotický horror.

Horrory nejsou tak docela předmětem mého zájmu; dívám se na ně sporadicky a na základě náhodného výběru. Často jsem zklamán jejich popisností a mlácením prázdné slámy, stejně často mile překvapen; to když se za hororovým rámcem skrývá třeba černá komedie, chytrá detektivka nebo - jako v tomto případě - psychologické drama. Film vychází z románu Henryho Jamese (1843-1916) Utažení šroubu. Kniha, kterou jsem bohužel nečetl, patří zdánlivě k žánru, lakonicky nazývanému ghost story. Tak byla napsána, vydána i čtena. Ovšem jak kým. Už po prvním vydání v roce 1898 totiž román vyvolal vlnu protichůdných interpretací. Sporná otázka je v určení přesné povahy zla, které je motorem příběhu. Claytonovu adaptaci lze také vykládat minimálně dvěma způsoby a protože se to zřejmě neobejde bez spoilerů, ty, kteří jsou na ně hákliví a film dosud neviděli, na ně včas upozorním.

Vnější příběh není sám o sobě neobvyklý. Staropanenská slečna Giddensová (Deborah Kerr) přijala práci vychovatelky Flory a Milese, osiřelých svěřenců zaneprázdněného diplomata (Michael Redgrave). Přijímací pohovor s jejich sebestředným strýcem a poručníkem slečně napoví, že dohled nad dětmi a jejich výchova bude záviset zcela na ní. Tréma z odpovědnosti částečně opadne po příjezdu na rozlehlé sídlo. Guvernantku vítá srdečná hospodyně paní Groseová (Megs Jenkins) a malá Flora. I pozdější seznámení s jejím bratrem Milesem, který byl čerstvě vyloučen ze školy, zanechá ve slečně Giddensové příznivější dojem, než v jaký doufala. Ano, tyhle děti dokáže mít ráda a nahradit jim rodiče, jak jen toho bude schopna.

Jenže jak by řekl G.B.Shaw, i nejšťastnější hodinka má jen šedesát minut. Nad jasnou oblohou se brzy smrkne. Nová paní domu začne vídat tajemné vzdálené postavy, slyší hlasy a zneklidňuje ji i podivná změna v chování dětí. Dozvídá se útržkovité informace o dvou bývalých zaměstnancích - své předchůdkyni slečně Jesselové a zahradníku Quintovi. Děti byly na oba silně citově fixované, často o nich mluví a paní Groseová nechce prozradit okolnosti jejich odchodu. Právě tady se komorní melodrama stává horrorem, právě zde se láme do různých výkladů a právě teď požádám spoilerobijce, kteří dosud film neviděli, aby ve vlastním zájmu přeskočili následující odstavce. Prozrazují část děje, která by neměla být předem známa a jeho možnou interpretaci.

SPOILERY

Slečna Giddensová tedy vidí duchy Quinta a Jesselové; ostatní je buď nevidí, nebo to z nějakého důvodu popírají. Celý film je ovšem vyprávěný ze subjektivního pohledu guvernantky. Je to ona, jejímž prostřednictvím se seznamujeme s novým prostředím, ostatními postavami, s kým sdílíme úzkost z možného selhání a s kým také prožíváme následné nevysvětlitelné situace. Je ale slečna Giddensová spolehlivý vypravěč? Její děsivá teorie, že duchové zemřelých zaměstnanců domu zneužívají děti jako média, může být v kontextu žánru správná, nebo také může znamenat jen její vlastní pomatení mysli. Zjednodušeně řečeno, děti jsou buď posedlé zlými duchy, což je strašidelné. Nebo je vychovatelka psychicky labilní, přirozeným dětským hrám a tajnůstkářství přikládá z vlastní nezkušenosti s mateřstvím démonický význam a čím dál hysteričtějším obviňováním je sama dohání k šílenství. To je, jak uznáte, také strašidelné. Film si dává nesmírně záležet na tom, aby byly neustále ve hře obě varianty a v případě té druhé dává možnost domýšlet, PROČ se slečna Giddensová vyšinula a proč se to projevuje právě tímto způsobem.

Jamesův román je trojnásobným příběhem v příběhu. Bezejmenný vypravěč poslouchá svého přítele, jak čte z rukopisu slečny Giddensové, kterou kdysi znal a teď je mrtvá. Stojí za zmínku, že v knize je guvernantka mladá dívka v rozpuku; ve filmu ji hraje tehdy čtyřicetiletá Deborah Kerr a význam se tím posouvá. Pokud připustíme, že celá duchařská záhada je výplodem vychovatelčiny fantazie, příčina v knize bude jiná než ve filmu. Zastánci freudovských výkladů věcí soudili, že nezkušená dívka - hrdinka knihy - je deformována bigotní katolickou výchovou a tento vliv přenáší na děti poté, co se dozví, že slečna Jesselová a pan Quint byli milenci.

Miles, jak ho slečna v knize i ve filmu vnímá, se chová na svůj věk velmi dospěle. Racionální příčinou předčasného dospění může být prostý fakt, že je zvyklý vyrůstat bez otce, dále vzor v machistickém Quintovi i spartánská výchova v internátní škole. Filmová sečna Giddensová se také modlí, ale především je to stárnoucí bezdětná žena, o jejíž minulosti nic nevíme, její traumata z případných partnerských vztahů nebo jejich neexistence neznáme a zatímco v první polovině filmu s ní přirozeně sympatizujeme, dřív nebo později se může sama jevit jako původce nevědomého zla. Miles je pro ni symbolem mužského plemene, k němuž nikdy nenašla cestu, Flora děsivě tvárnou a sugestibilní holčičkou, jakou možná kdysi byla sama guvernantka. Vidět děti jako otisky dospělých vzorů, které přitom chápe jako nesprávné, v ní možná vyvolává vlastní traumatické vzpomínky. Scény, kdy oba s křikem nutí k "přiznání pravdy" a zajišťuje pro to podmínky - zahání zoufalé děti do pomyslného rohu, odkud není úniku - této řekněme psychoanalytické interpretaci silně nahrávají.

Za pozornost stojí například i kostýmy Deborah Kerr, přesněji jejich nikoli náhodné proměny v průběhu filmu. Na své nové působiště dorazí v ozdobných bílých šatech s nabíranou sukní, ale jak se domestikuje a sílí v ní strašlivé podezření, její kostýmy mají čím dál tmavší barvu a jednodušší střih. Víc a víc se podobají přízraku slečny Jesselové, smutné postavě v černém, její předchůdkyni. Působivost filmu a fakt, že ho dlouho nedostanete z hlavy, má podle mě na svědomí právě tento "vnitřní děj", který každý vnímá spíše podprahově, každý ho interpretuje trochu jinak a nikdo se vlastně nedočká jednoznačného ujištění, která z možných teorií je správná.

KONEC ČÁSTI SE SPOILERY

Jack Clayton četl román Utažení šroubu v deseti letech a příběh osiřelých dětí, které utíkají do imaginárního světa a možná se ocitají v moci temných sil byl pro něj jistě velmi osobní. Sám vyrůstal bez otce, nikdy nechodil do školy, stěhoval se z místa na místo ve společnosti zvířecích mazlíčků a chův. Když měl tedy po vcelku stabilní kariéře producenta (například filmů Johna Hustona Moulin Rouge nebo Bílá velryba) a po celosvětovém úspěchu režijního debutu Místo nahoře (1959) možnost sám si zvolit látku, sáhl právě po románu Henryho Jamese. Považoval příběh za výzvu z technického i vypravěčského hlediska.

Z výrobního pohledu je to vlastně komorní drama pro tři dospělé herce, dvě děti a dva přeludy, odehrává se skoro celé na jednom venkovském panství a žánr strašidelné historky zdánlivě také svědčí spíš o produkčně nenáročné oddechové látce. Jack Clayton si byl ale vědom jak víceznačnosti knihy, kterou si přál na plátně zachovat, tak i rizika, že publikum v éře monstrhororů nějakou duchařinou nemusí oslovit. Obavy byly zbytečné, Neviňátka považovaly za jeho nejlepší film i takové kapacity jako William Wyler, Karel Reisz nebo už citovaný Francois Truffaut, a také - pokud na to dáte - různé žánrové žebříčky obliby, sestavované diváky i filmovými publicisty. Clayton především nepodcenil přípravu a podle hesla "chceš-li být nejlepší, spoj se s nejlepšími" se obklopil schopnými lidmi.

Kameraman Freddie Francis byl od začátku jasnou volbou. Nasnímal už Místo nahoře a navíc byl uznávanou stálicí v oblasti horrorů a thrillerů (později i jako režisér). Černobílá širokoúhlá kamera často snímá děj v několika plánech, dokonale vystihuje genia loci a dojem přítomnosti duchů v domě skvěle navozuje i tehdy, kdy je film neukazuje. O něco problematičtější bylo najít vhodného scenáristu a fakt, že v titulcích je jich hned několik, stál za zjištění podrobností.

Johnu Claytonovi velice záleželo na tom, aby diváci celou dobu pochybovali, zda je správná "nadpřirozená" nebo "rozumná" interpretace děje a aby měli možnost vlastní volby. Hledal tedy autora, který je schopen příběh zpracovat právě takto dvojznačně. Studio 20th Century Fox mu vnucovalo Williama Archibalda, na jehož divadelní adaptaci Jamesova románu mělo opci. Claytonovi se jeho verze nelíbila a s výjimkou Michaela Redgravea, který hrál ve hře stejně jako zde roli strýce (poté, co se režisér nedohodl s osloveným Carym Grantem), z ní zřejmě nezůstal kámen na kameni. Archibald je sice v titulcích uveden jako scenárista, ale podle Claytonových pamětí šlo jen o nutný ústupek profesním odborům a studiu. Zvažovaným autorem scénáře byl dále například Harold Pinter nebo John Mortimer. Ten je sice také uveden v titulcích, ale na filmu pracoval jen tři týdny, než byl odvolán k jinému projektu. Podle Claytona je výsledný film z 90% realizován podle zcela nové verze scénáře, kterou napsal Truman Capote.

Jak jsem se dočetl, v románu Henryho Jamese Utažení šroubu je slečně Giddensové 20 let. Konvence jeho adaptací nicméně velela obsadit starší herečku z podobných důvodů, z jakých se takto nakládá třeba s Sherlockem Holmesem - v předloze je příběh vyprávěn a interpretován s odstupem let zkušenou Giddensovou a film se tak elegantně vyhýbá únavným flashbackům, zpřítomňuje děj a předchází riziku, že se mladice bude publiku jevit jako naivní husa. Rok před tehdy čtyřicetiletou Deborah Kerr hrála tuto postavu v televizní adaptaci čtyřiačtyřicetiletá Ingrid Bergman. Deborah byla sice součástí zadání studia, nikoli volbou režiséra, Clayton s ní byl nicméně zcela spokojen. Podle jejích vzpomínek se velmi rychle shodli, že bude v roli guvernantky "chodkyní po provaze, nataženém mezi rozumem a šílenstvím". Znamenitý herecký výkon, ve společných scénách s Deborah Kerr zcela rovnocenný, podal představitel Milese Martin Stephens. Jeho vážná tvář a dospělé vystupování diváky zneklidňovaly už o rok dřív ve sci-fi Městečko prokletých.

Věc, která mi nedala spát, je původ písně O Willow Waly - přestože jsem film nikdy dřív neviděl, zažil jsem nutkavý pocit déja vu, jakmile jsem ten sténavý nápěv zaslechl. Píseň v podání dětského hlásku, který později identifikujeme jako Floru, si můžete vyslechnout níže. Zazní už před úvodními titulky a v jejich průběhu. Že bude mít v strašidelném ději svůj zvláštní význam, naznačuje už to, že v její prospěch utichly i obvyklé fanfáry, doprovázející logo studia 20th Century Fox. Po krátkém googlení se ukázalo, že text této povědomé písně je sice původní (napsal ho filmový kritik a pozdější scenárista Goldfingera Paul Dehn), ale melodie je opravdu převzatá. Prapůvodně je založená na dávné lidové písni a její filmová podoba navazuje na aranžmá Benjamina Brittena, který na motivy Utažení šroubu složil operu.

Pro úplnost jen dodám, že Utažení šroubu bylo filmově či televizně zpracováno přibližně dvacetkrát a bezprostředně k Neviňátkům se váže prequel Noční příchozí (1972), s kterým ale Jack Clayton ani nikdo jiný z tvůrčího okruhu nebo obsazení Neviňátek neměl autorsky ani produkčně nic společného.

MODRÁ KREV: 90%

Originální název: The Innocents

Režie: Jack Clayton, Scénář: Truman Capote, John Mortimer, (William Archibald) podle románu Henryho Jamese The Turn of the Screw

Hrají: Deborah Kerr (slečna Giddensová), Martin Stephens (Miles), Pamela Franklin (Flora), Megs Jenkins (paní Groseová), Michael Redgrave (strýček), Peter Wyngarde (Quint), Clytie Jessop (slečna Jesselová)

Odešel sir Norman Wisdom

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Tue, 05 Oct 2010 09:11:00 +0000

Zemřel Norman Wisdom

4. října zemřel ve věku 95 let britský komik Norman Wisdom.

Hrdina přibližně sedmdesáti filmových komedií náležel v pomyslné pyramidě britského humoru ke spodní části. Základně, přijatelné pro nejširší spektrum publika, od negramotného přístavního dělníka po členy královské rodiny. Jeho komedie nebyly dravé, odvážné, originální ani uštěpačné. Šlo o přímočaré příběhy nepraktického malého člověka v tvídové čepici s ohrnutým kšiltem a zoufale nepadnoucím sáčku, který má skromné ambice udržet si zaměstnání, pomoci člověku v nouzi nebo získat dívku svého srdce a vnější okolnosti mu kladou přes cestu jednu překážku za druhou. Také vám to někoho připomíná? Ano, Wisdom nepochybně navazoval na Chaplinova Tuláka, jako mnoho jiných komiků. V každém případě úspěšněji než většina z nich. Sám narcistní Chaplin ho nazval svým "oblíbeným klaunem" a připustil, že Wisdoma chápe jako konkurenta srovnatelné úrovně.

To srovnání není od věci. Wisdom prožil dětství a mládí právě toho "chaplinovského" druhu, v kterém si tolik libují sentimentální životopisci. Dá se předpokládat, že si v nejednom nekrologu přečtete o "synovi chudého šoféra a švadleny, který se přes rozvod rodičů a fakt, že neměl ani boty, vypracoval přes podřadné profese až k závratné kariéře a titulu Rytíře Britského Impéria". Je to klišé, ale je to pravda. To, že si Norman vyzkoušel většinu dělnických profesí, které pak sehrál ve filmech; to, že jeho spontánní popularitě v 50. a 60. letech se mohl vyrovnat málokterý krajan a nakonec i to, že v roce 2000 královna Alžběta II. obřadně pozvedla meč a tehdy pětaosmdesátiletého komika učinila sirem Normanem. Jeho fanoušci se dodnes přou, zda Wisdomovo zakopnutí při této ceremonii přičítat jeho věku, anebo snaze shodit patetickou situaci a dopřát spoluobčanům pohled na rozesmátou královnu.

U nás je Norman Wisdom známý zejména svým vůbec nejúspěšnějším filmem Zásah v pravou chvíli (1963), jednou ze čtyř komedií, kde hrál postavu jménem Norman Pitkin. Poté, co spolkne zlaté hodinky svého šéfa pana Grimsdalea (Edward Chapman), aby je uchránil před lupiči, dostane se do nemocnice a v sérii groteskně přemrštěných gagů a mimo jiné v přestrojení za zdravotní sestru udělá z ctihodného ústavu naprostý blázinec. Pitkin a jeho otcovský šéf Grimsdale se objevili ještě ve filmech The Square Peg (1959) a The Early Bird (1963). Samotný Pitkin dále ve filmu Na obchůzce (1962). Za zmínku možná stojí i film Stalo se v Southportu (1969), který bezděky rozpoutal vlnu stále košilatějších britských komedií, jaké se točily v průběhu sedmdesátých let a inspirovaly dodnes trvající vlnu více či méně vulgárních amerických lechtivých komedií.

Oficiální stránky Normana Wisdoma

Zemřel herec Tony Curtis

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 30 Sep 2010 12:30:00 +0000

Zemřel herec Tony Curtis

Tony Curtis

V noci z 29. na 30. září zemřel na srdeční selhání ve věku 85 let herec Tony Curtis, hvězda filmů Někdo to rád horké a Operace Spodnička.

Curtis, vlastním jménem Bernard Schwartz, se narodil 3. června 1925 v newyorském Bronxu židovským imigrantům z Maďarska. Během druhé světové války sloužil u námořnictva. Byl šestkrát ženatý, zplodil šest dětí. Jeho dcera z prvního manželství s herečkou Janet Leigh - Jamie Lee Curtis - se později také stala uznávanou herečkou. Úspěchy zaznamenal také ve výtvarném umění. Od roku 2006 byl upoután na invalidní vozík.

Jako herec se prosadil v 50. letech a zprvu byl chápán jako jeden z nástupců Caryho Granta. Sám se k němu vždy hlásil jako ke svému idolu a na vrcholu kariéry se po jeho boku objevil v komedii Blakea Edwardse Operace Spodnička (1959) jako fikaný zásobovač válečné ponorky seržant Holden. Ve stejném roce Grantovi složil svéráznou poklonu ve Wilderově kasaštyku Někdo to rád horké. Jako hudebník Joe, vydávající se na útěku před mafií kromě saxofonistky Josefíny také za dědice společnosti Shell, napodobil Grantovy screwballové kreace z filmů Leopardí žena a Monkey Business.

Postupně se ale vyprofiloval poněkud odlišně. Jeho oborem se stali rozverní dandyové se sklony k recesi a provokaci autorit. Zatímco Cary Grant zosobňoval v Curtisově éře rezervovaného stárnoucího gentlemana, s uličnickým Tonym se snáze ztotožňovaly mladší ročníky. Taková image vydrží jen do jistého věku, ale Curtisovi vystačila na celé dvě dekády. Kromě obou jmenovaných filmů je u nás poměrně známý i z další Edwardsovy komedie Velké závody (1965), kde se znovu sešel s Jackem Lemmonem. Mezi řadou převážně romantických a situačních komedií nestejných kvalit sehrál i několik atypických rolí v jiných žánrech. K nejvýznamnějším patří zkorumpovaný novinář Sidney Falco v satiře Sladká vůně úspěchu (1957) a rasistický vězeň-uprchlík John Joker Jackson v humanistickém dramatu Útěk v řetězech (1958). Sám za svůj nejlepší herecký výkon považoval úlohu schizofrenika Alberta v krimi Bostonský případ (1968).

Podobně jako jiné hvězdy starého Hollywoodu v 70. letech přesídlil do televize. Natáčel v ní dobrodružné a kriminální seriály a stal se oblíbeným hostem nejrůznějších zábavných talk show."Troufám si tvrdit, že každý den v týdnu někde na světě běží v televizi aspoň jeden ze 122 filmů, které jsem natočil," prohlásil pyšně v jednom z posledních interview. Přestože neměl vždy šťastnou ruku při výběru rolí a žádný z jeho filmů posledních třiceti let nelze považovat za mimořádný, nezahořkl a nikdy neztratil kontakt s diváky. Na četných besedách milionkrát odpověděl, jestli to rád horké, milionkrát popřel své autorství výroku, že "líbat Marilyn Monroe bylo jako líbat Hitlera" a pohotově reagoval i na trochu nejapný dotaz, jaký epitaf si dá vyrýt na náhrobek.: "Nikdo není dokonalý."

Bláznivá střela: Amerika v ohrožení

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Fri, 24 Sep 2010 04:08:00 +0000

Bláznivá střela: Amerika v ohrožení

4. červenec. Leslie Nielsen vypráví vnoučátkům pohádku o politicky angažovaném dokumentaristovi Michaelu Maloneovi, který nenáviděl Den Nezávislosti. Pro vytoužený úspěch a laciné pozlátko odborných filmových cen se neváhal spojit ani s muslimskými teroristy, aniž přemýšlel o jejich skutečných úmyslech. Teprve po zjevení Johna F. Kennedyho, generála Pattona, George Washingtona a jistého country zpěváka prohlédl a docenil konzervativní hodnoty, které USA tímto velkým dnem slaví... Charles Dickens by byl jistě překvapen, jak kuriózním způsobem lze uchopit jeho Vánoční koledu.

Viděl jsem většinu parodií, na kterých se podílel David Zucker, jeho bratr Jerry, stálí spolupracovníci Jim Abrahams a Pat Proft a zástupy jejich epigonů. Byly mezi nimi lepší, horší, skvělé i příšerné. Mírně provokativní. Infantilní. Absurdní. K zbláznění vtipné. K uzoufání trapné. O žádné z nich bych ale neřekl, že je opravdu kontroverzní. Dokud David Zucker pod pláštíkem jedné z nich nenatočil politickou agitku.

"Tento film může být urážlivý pro malé děti, mladé lidi, staré lidi, lidi středního věku, některé pravicově orientované lidi, všechny levičáky, teroristy, pacifisty, válečné štváče, rybáře, křesťany, židy, muslimy, ateisty, agnostiky (i když jim byste to museli dokázat), pro členy organizace ACLU, liberály, konzervativce, neo-cons, ex-cons, budoucí cons, republikány, demokraty, knihovníky, barevné lidi, bezbarvé lidi, anglicky hovořící, pro lidi anglicky nehovořící, pro lidi nehovořící vůbec, muže, ženy, tedy spíše pro ženy a pro profesory NY league. Američtí domorodci by měli být v pohodě." (varování českého distributora)

Parodický debut trojice Zucker-Abrahams-Zucker Kentucky Fried Movie (1977) ještě režíroval John Landis. Film, který jsem neviděl, je kompilátem několika dějově neprovázaných parodií a předchází ho pověst průkopníka politicky nekorektní srandy v americkém filmu. Právě takové, jakou se vyznačovaly kousky jako Připoutejte se, prosím! (1980) nebo série Bláznivých střel (1988-1994). Poslední Zuckerovy filmy mají shodou okolností také v názvu "movie". Scary Movie 3 a 4 jsou ale v nejlepším případě unavenou rutinou, projevem ohnutého hřbetu a smutným koncem filmového trendu, který David Zucker kdysi spoluvytvářel. Konvenční a stereotypní série citací z populárních filmů, opepřená pády, křikem a šťavnatými oplzlostmi v podání hýkajících teenagerů a hvězd z výprodeje. Součást mainstreamu v nejhorším myslitelném smyslu slova. Po všech těchto zakázkách přišel opět s autorským projektem, určeným jinému publiku. Propagace přesto nešťastně staví na stejných principech jako půltuctu předešlých "movies" a jejich publikum se právem cítí být oklamáno.

V traileru je k vidění tlustý chlapík nápadně podobný Michaelu Mooreovi, který cosi samolibě hřímá, cpe se hamburgerem, nevšímaje si okolí sejme několik postižených dětí a opakovaně dostane do nosu. Pro větší názornost je komentářem popisován adjektivy jako "neblaze proslulý", "totálně arogantní" a "naprosto bezradný". Nutno říct, že Michael Moore, z kterého si An American Carol otevřeně střílí, je snadný terč. Je tlustý, upocený, nevychovaný a nepochybně i zvyklý na podobné invektivy. Jenže to, čím se trailer snaží získat alespoň část teenagerského publika, tvoří nanejvýš pětinu filmu. Většina humoru je chytřejší, spoléhá na určité znalosti americké historie i současných politických souvislostí a rozhodně není parodií ve smyslu remaku scén Mooreových filmů s novými, jadrnými pointami. Je to satira, která osobu MM konfrontuje s tím, co hlásá, do všech nepříjemných důsledků, a která při vší nadsázce poukazuje na nebezpečí bagatelizace terorismu.

Kuriózní a trochu znepokojivé je, že s přibývajícími minutami řídnou gagy typu "instruktážní video pro muslimské teroristy" nebo "zvěrstva radikálních křesťanů" a houstne zjevná snaha zcela vážně hájit ty, které Michael Moore obvykle napadá jako škůdce v kožichu jeho představ o společenských hodnotách. Ne přímo adresně. Film se například důsledně vyhýbá jakékoli narážce na George Bushe. Ale zatímco postavy z Mooreova/Maloneova tábora jsou systematicky nahlíženy z posměšné perspektivy, jeho oponenti jsou hájeni a nazíráni jako rozumní a kultivovaní lidé. V žádné jiné zdánlivě podobné parodii jsem například neviděl důstojníka americké armády pateticky proklamovat svou vlasteneckou loajalitu, aniž by byl záhy pointou usvědčen z pokrytectví nebo přinejmenším uveden do nějaké pokořující situace. Stejně jako Moore, také Zucker ukazuje a říká jen to, co se hodí do výkladní skříně jeho postoje. Fakt, že bláznivá parodie s Lesliem Nielsenem vyjadřuje jakýsi názorový postoj, který lze přijmout, odmítnout, polemizovat s ním a různě ho interpretovat, je ale sám o sobě šokující.

Co je ten film vlastně zač? Myslí ty vážné scény OPRAVDU vážně? Nebo je to jakási metaparodie? Mystifikace? Není ve skutečnosti David Zucker příznivcem a přirozeným spojencem Michaela Moorea? Zdá se, že ne. Zucker sice pochází z liberální rodiny uctívačů J.F.Kennedyho (Maloneovy i Mooreovy modly), ale sám sebe nazývá "republikánem od 11. září 2001". Režíroval několik virálních spotů, polemizujících s politikou Madeleine Albright nebo Johna Kerryho a pravděpodobně není náhoda, že premiéra tohoto filmu se odbyla v říjnu 2008, přibližně měsíc před americkými volbami prezidenta.

"Lidé jako Michael Moore jezdí do zahraničí všem vykládat, že Američané jsou nejhloupější lidé na světě. Já bych rád řekl něco o skutečné Americe. To, že Amerika je silou dobra." prohlásil David Zucker v rozhlasovém interview v roce 2006, poté, co sílu dobra a skutečnou tvář Američanů zobrazil ve filmech Scary Movie 3 a 4. Zřejmě je třeba na dlouhý seznam obětí 11. září připsat další položku.

Přes všechny rozpory film doporučuji, protože v rámci svého žánrového vymezení nabízí opravdu něco nevídaného. A pokud jsem to ještě nezmínil, spousta gagů, jakkoli s jejich "vyšším účelem" nemusíme souhlasit, se vážně povedla a současná hodnocení na filmových databázích (aktuálně 26% na ČSFD a 4,5/10 na IMDB) svědčí spíš o hněvu ze zavádějící propagace. V anglicky mluvících zemích byl film později pojmenován alternativním názvem Big Fat Important Movie (Velký tlustý důležitý biják) a česká distribuce si nehezky pohrála se zdejší popularitou Franka Drebbina a láká na Bláznivou střelu: Ameriku v ohrožení.

MODRÁ KREV: 70%

Originální název: An American Carol
Režie: David Zucker, Scénář: David Zucker, Myrna Sokoloff a Lewis Friedman
Hrají: Kevin P. Farley (Michael Malone), Leslie Nielsen (Leslie Nielsen), Jon Voight (George Washington), Kelsey Grammer (generál Patton), Chris Anglin (John F. Kennedy), Trace Adkins (Trace Adkins, anděl smrti), James Woods (Maloneův agent), Dennis Hopper (soudce) a další

CASINO ROYALE 1967: Geneze

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 08 Jul 2010 02:30:01 +0000

Casinor Royale 1967 Geneze

13. dubna 1967: Sál londýnského kina Odeon je naplněn k prasknutí. Mnohaměsíční monstrózní publicita splnila svůj účel a publikum se nedočkavě ošívá v očekávání tolik odkládané slavnostní premiéry. Když se spojí tvůrci tak skvělých filmů, jako je Někdo to rád horké, Maltézský sokol, Co je nového, kočičko?, Doktor Divnoláska, Občan Kane nebo Růžový panter, aby natočili parodii na bondovky, bude to jistě mistrovské dílo. Zatímco diváci takto meditují, netuší, že jeden malý velký muž tjménem Charles K. Feldman tou dobou v projekční místnosti teprve dokončuje finální sestřih filmu...

"Kritické posudky na filmy jako Casino Royale jsou zbytečné. Casino Royale patří k těm, které by měly být odeslány na pustý ostrov a v nekonečné smyčce promítány osobám, které jsou za ně zodpovědné." (Robert Murphy)

Málokterý film je tak šílený jako neblaze proslulá bondovská parodie Casino Royale z roku 1967. A málokterý má tak košatý a pokroucený rodokmen. Tentokrát půjde o rozsáhlejší článek než obvykle a protože materiálu je víc, rozdělím ho na dvě tematické části. Zatím přináším cosi jako uvedení do souvislostí, ve kterých film vznikal. Věřím, že pokud si článek přečtete, máte šanci si film užít víc než ten, kdo tyto informace nemá. Později zveřejním druhou část, ve které se rozepíšu o filmu jako takovém. O jeho zjevném i skrytém obsahu, kritické odezvě a nenápadném přehodnocování původních odsudků, k němuž dochází v posledních letech.

1955 Rok poté, co bylo Casino Royale - první z řady románů o tajném agentovi Jejího Veličenstva - úspěšně zpracováno jako televizní hra s Barrym Nelsonem v roli Jamese Bonda a Peterem Lorrem jako padouchem LeChiffrem, prodal Ian Fleming také práva na zfilmování. Za 6000 dolarů je koupil Gregory Ratoff, ruský herec a režisér. Toho roku natáčel v Káhiře film jménem The Royal Bed a jako většina štábu okrádal italské investory, kteří nad filmem neměli kontrolu, protože nesměli do země. Ratoff si přišel na pěkně kulatou sumičku - 10.000 liber v hotovosti - a potřeboval je dostat za hranice. Tehdy slavně přísahal "Jestli se mi to podaří, za ty peníze koupím filmová práva na první knihu, která se naskytne." Podařilo se a po otevření časopisu Time spatřil Gregory recenzi na Flemingův román Casino Royale. Najal začínajícího autora Lorenza Semplea, jr. (který mnohem později napíše scénář k poslední Conneryho bondovce Nikdy neříkej nikdy) a jal se s ním obrážet kasina. Ratoff tvrdil, že knížka je dost naivní a publiku se příběh bude líbit jen tehdy, bude-li Bond žena. Zatímco rozbíjel bank pod záminkou získávání rešerší, Semple psal Casino Royale s představou herečky Susan Hayward v roli Jane Bondové.

1960 Gregory Ratoff umírá. Casino Royale se za pět let nepodařilo prosadit do realizace a vdova po gamblerovi zdědila jen dluhy. Mezi jinými látkami byla znovu k mání i práva na Casino Royale. Producent Albert "Cubby" Broccoli, muž, který naučil svět jíst brokolici a tou dobou je posedlý myšlenkou uvést Jamese Bonda na plátno, projevuje zájem, ale od paní Ratoffové se dozvídá, že je pozdě. Práva totiž odkoupil...

Charles K. Feldman Bývalý právník se cestou přes různé podřadné profese vypracoval až k postu prezidenta uznávané talentové agentury Famous Artists. Zastupovala mezi jinými Johna Waynea, Williama Holdena, Gretu Garbo nebo Marilyn Monroe. Feldman měl také na kontě produkční podíl na několika filmech (většinou přepisů divadelních her) a oscarovou nominaci za film Tramvaj do stanice Touha (1951). Měl pověst jednoho z nejchytřejších hollywoodských spekulantů a dovedl pro své nezávislé projekty získat největší hvězdy. Byl totiž přístupný dialogu a narozdíl od studií nechával tvůrce jít nevyzkoušenými cestami. Právě tento jeho příznačný rys se mu v cause Casino Royale vymstí...

"Nesoutěžím se studii. Prostě koupím, co odmítnou, rozvinu to dál, přilepím nějaké to důležité jméno, obvykle herecké hvězdy nebo významného režiséra, a zbytek je snadný. Žádný producent, který má všech pět pohromadě, mou nabídku neodmítne." (Charles K. Feldman)

1961 Feldman se i tentokrát držel své metody. Jeho původní představa byla, že scénář napíší Ben Hecht a Billy Wilder a Jamese Bonda nebude hrát nikdo menší než Cary Grant pod režijním vedením Howarda Hawkse. V těchto intencích se projekt skutečně začal připravovat a dnes se můžeme jen domýšlet, kolik z wilderovského scénáře zůstalo i v konečném filmu. Jisté je, že Howard Hawks ztratil zájem, když se v novinách dočetl o připravovaném filmu Dr.No, první bondovce společnosti EON. Cary Grant, který ostatně odmítl hrát Bonda i v Dr.No, pravděpodobně nestačil být ani osloven. Projekt šel zpátky k ledu, ale ne nadlouho.

1964 Dr.No (1962) nedal vzniknout jen oficiální bondovské sérii, která se točí dodnes, ale taky bez přehánění stovkám napodobenin, epigonů, parafrází a parodií, které často ani neměly ambice pravému agentovi 007 konkurovat, jen bezstarostně surfovaly na vlnách nového trendu. Vlastní variaci na Jamese Bonda si zahráli mimo jiné Dean Martin, Gregory Peck, Michael Caine, James Coburn, Tony Curtis a tucty dalších herců. Ze špionážních filmů se stal velký byznys a Feldmanovi to přirozeně nedalo spát. Zahájil vyjednávání s Columbií, United Artists a EON productions. Columbia mu nabízí 500.000 dolarů plus procenta z tržeb, což by ale dohromady tak tak pokrylo jeho dosavadní náklady na preprodukci a oficiální bondovky se plánují na léta dopředu, což znamenalo, že na realizaci Casina Royale by přišla řada až za několik let. Feldman se tehdy rozhodl vzít opratě náročné produkce zcela do vlastních rukou a pokouší se přetáhnout Seana Conneryho. "Za milion dolarů do toho půjdu," odpovídá Connery. Ale tehdy se to Feldmanovi zdálo moc. O dva roky později zaplatí stejnou částku Peteru Sellersovi.

1965 Jiná Feldmanova produkce, ve Francii natáčená crazy komedie Co je nového, kočičko?, vyvolala menší kontroverzi a o to větší klaku publika. Feldman se rozhoduje, že jeho bondovský projekt bude komedie. Ale největší, nejhvězdnější a nejvýpravnější komedie všech dob. Jamese Bonda má hrát Laurence Harvey, Matu Bond Shirley MacLaine, M Trevor Howard. Nikdo z nich nemá čas. Oslovený autor zamýšleného hitu, scénárista Kočičky Woody Allen, po předchozí zkušenosti také odmítá. Svolí ale k herecké účasti. Cosi jako základní konstrukci scénáře, nabízenou k posouzení hercům, nakonec s použitím dosavadní verze píše Wolf Mankowitz.

Další hvězda kočičího týmu Peter Sellers přijímá nabídku pod podmínkou, že nebude hrát Jamese Bonda, ale muže, který si na Jamese Bonda hraje. Feldman jeho přání akceptuje, scénář se tím poněkud rozvětví, ale Peter si pochvaluje návrat ke "staré dobré šťastné anarchii jako v televizních začátcích". Navrhuje Feldmanovi najmout Josepha McGratha, režiséra Goon show, a Terryho Southerna, scenáristu Doktora Divnolásky. Feldman souhlasí. Autorská základna se dále rozrůstá o Michaeala Sayerse, Johna Lawa a Allenova spolupracovníka Mickeyho Rose. Producentova vize byla natočit "komedii, ve které se může stát cokoli" a za vzor si kladl kultovní bláznivinu Helzapoppin (1941). Zřejmě proto ho příliš netrápilo, že každý ze scenáristů, které najal a zavřel v pokojích jednoho hotelu, píše, co ho napadne. Dokonce mu připadalo inspirativní vytvářet v této kolonii malomocných různé nečekané dvojice a vzhledem k tomu, že děj filmu se tou dobou už odehrával na několika místech zeměkoule, počítal i s více režiséry. Řídil se zkrátka jediným imperativem: Víc gagů - víc úspěchu. Mno, uvidíme.

léto 1965 Feldman navštíví Davida Nivena a přiměje ho, aby si beze svědků přečetl svou část přísně tajného (protože stále nehotového) scénáře. Niven přijímá roli sira Jamese Bonda, jediného pravého 007. Hvězdné obsazení se rozrůstá téměř denně a s každým jménem na seznamu se projekt stává důvěryhodnějším pro nové adepty. Cubbymu Broccolimu musela v čase snídaně hořknout brokolice v ústech, když se v ranních novinách dočítal, že na mucholapku nehotového scénáře a slibované tvůrčí svobody postupně usedali Ursulla Andress, William Holden, Orson Welles, Ronnie Corbett, Daliah Lavi, Charles Boyer, Peter O´Toole, Jean-Paul Belmondo, Barbra Streisand, Peter Ustinov, Frank Sinatra či Sophia Loren. Tak hvězdné sestavě skutečně žádná bondovka nemohla konkurovat. Čtyři posledně jmenovaní se později rozhodli jinak, ale ostatní neváhali kvůli opakovaným odkladům natáčení odříci desítky jiných projektů a Feldman si mnul ruce.

"Tu a tam Casino Royale naznačí, že mělo cosi jako natáčecí plán, scénář a příběh. Kdykoli se jedno z toho objeví, vypadá to na docela slušný film. Zbytek je dobrým příkladem toho, co se může stát, když všichni, kdo pracují na filmu, současně zešílí." (Roger Ebert)

11. ledna 1966 V londýnských Shepperton studios bylo zahájeno natáčení. Charlie Feldman poprvé spadl do jámy, kterou vykopal svým hvězdám. Ve snaze vlákat je všechny do jednoho projektu musel přirozeně každou celebritu přesvědčit, že to bude JEJÍ film. Konečně, slogan filmu později hlásal "Casino Royale je na jednoho Bonda příliš. Peter Sellers je James Bond. David Niven je James Bond. Ursulla Andress je James Bond.." a tak dále a tak podobně.

Peter Sellers Prvotní nadšení komika během dlouhého čekání přešlo. Tou dobou spělo k zániku jeho manželství se švédskou kráskou Britt Ekland a Sellers odjížděl každý víkend z natáčení žehlit, co se dalo. Když se objevil, zasahoval do filmu způsobem, který podmínky realizace rozhodně neulehčil. Předně začal trvat na tom, že je James Bond. Peter ve skutečnosti hraje upjatého úředníka Evelyna Tremblea, jehož znalosti baccaratu mají pravému Jamesi Bondovi pomoci obelstít padoucha Le Chiffrea, ale pro zmatení nepřítele dostal Mr. Tremble krycí jméno James Bond. Komika této postavy se zřejmě měla původně blížit třeba českému panu Foustkovi nebo francouzskému Velkému blondýnovi s černou botou. Tremble je plachý a zajíkavý člověk, který začne být okolím považován za tajného agenta a celé dobrodružství posílí jeho sebevědomí. Tak si to Peter Sellers původně přál. Bohužel ani jeho sebevědomí nebylo z nejstabilnějších a roli pojal jako terapii. Vsadil na ležérní stylizaci "á la Cary Grant" a původní představa o bázlivé postavičce tím vzala zasvé.

Orson Welles Osud filmu bezděky ovlivnila i korunní princezna Margareta, která se přijela podívat na natáčení. Sellers, toho času v depresi, princeznu znal z dřívějška a její příchod si vyložil jako přátelskou snahu povzbudit ho. Před zraky celého štábu ji jaksepatří obřadně uvítal, načež se rozesmátá šlechtična jala skládat poklony filmovému titánovi, kterého přišla pozdravit - Orsonu Wellesovi. Poté, co si Peter od výkonného viceprezidenta Columbie Leo Jaffeho vyslechl, že v brýlích vypadá jako Woody Allen a Orson Welles dal k dobru několik neomalených poznámek o Sellersově nespolehlivosti a jeho podílu na produkčních komplikacích, Peter se začal vážně hroutit. Od té doby nemohl Wellese ani cítit. Jejich společné scéně u karetního stolu, kde se vzájemně hecují a trumfují v konverzaci i schopnosti hrát baccarat, by takové napětí možná i prospělo. Kdyby Orson Welles nevyužil atmosféry nevázané improvizace a nezačal také mluvit do scénáře. Trval na tom, že jeho LeChiffre ve scéně předvede několik efektních kouzelnických triků. Režisér McGrath návrh přijal a Welles si ukradl scénu pro sebe. Frustrovaný Sellers odmítl dál cokoli s oběma točit. Scéna v casinu se dokončila s každým hercem zvlášť, Peter si vymohl vyhazov Josepha McGratha, jehož původně sám zlanařil, a zatímco trvalo celé dva týdny najít náhradu (tou se stal Robert Parrish), komik z natáčení odjel. Tehdy nikdo netušil, že natrvalo.

Ursulla Andress "Copak nevidíte, že je to osobní přítelkyně Jamese Bonda?" Tuto větu napsal Woody Allen a pronesl Peter Sellers o Ursulle Andress v Co je nového, kočičko? Kdepak, ani sexsymbol dekády nesměl chybět. Feldman ji přesvědčil, že narozdíl od bondovky Dr.No, kde také hrála, nebude její Vesper žádná hloupoučká bondgirl, ale inteligentní žena činu. Ursulla mu uvěřila, přestože právě v Kočičce byla jen pro ozdobu, a... neprohloupila. Zcela upřímně si myslím, že podala přesvědčivější výkon, než se od ní očekávalo a prokázala i smysl pro humor.
Sellersova absence (Feldman se později rozhodl dál nečekat na Godota a nepřítomného komika prostě vyhodil) způsobila pořádné díry v už tak chatrném scénáři. Spousta scén ve filmu prostě chybí, jiné se prapodivně přepisovaly na míru novým podmínkám. Ursulla Andress ve filmu oblékne několik nádherných kostýmů, ale ten nejpompéznější z nich, který vidíte na obrázku, byl původně připraven právě pro jednu ze scén, které nebylo možné natočit. Aby ta drahá krása nepřišla vniveč, Vesper se takto oděna prochází v kanceláři plné stenotypistů. "Proč takhle nechodíte venku?" ptá se sir James Bond. "Lidé by na mě civěli."

"Charlie Feldman mi řekl: "Udělal jsi pro mě a pro ten film tolik, že tě dám do speciálního titulku jako Režiséra koordinace." Já na to - Charlie, jestli to uděláš, zažaluju tě. Lidi se na to přijdou podívat a budu to já, koho se pak budou ptát "Vážně to bylo koordinované?" (Val Guest)

Val Guest Řešení, jak udělat z nouze ctnost a přemostit vzniklé propasti v kontinuitě, vymýšlel a nezřídka i natáčel Val Guest. Původně herec, později scenárista a režisér všeho, co se naskytlo, byl pohotový, vynalézavý člověk a jako jeden z mála lidí ve štábu Casina Royale neměl ambice. Ve třicátých letech psal skvělé a dnes už zapomenuté komedie pro britského komika Willa Haye, později třeba Up the Creek (kde hrál Peter Sellers) nebo Where The Spies Are (prozměnu pro Davida Nivena) a několik horrorových filmů studia Hammer. V nízkorozpočtových filmech byla schopnost improvizace k nezaplacení a s určitou naivitou v nich publikum počítalo, ale v tak nákladné věci, jakou bylo Casino Royale, vás prostě zaskočí. K nápadům, jak se obejít bez Petera Sellerse, patřil například návrh použít výřez jeho fotografie v životní velikosti s tím, že při správném nasvícení nikdo nic nepozná. I když zlé jazyky tvrdí, že tato scéna ve filmu opravdu je, ani po cca patnáctém vidění jsem si ničeho nevšiml. Takže buď je to drb nebo opravdu účinné řešení.

John Huston Od žijící legendy, režiséra četných klasik jako Maltézský sokol nebo Africká královna, Feldman očekával snad zvýšení prestiže, snad jen spolehlivou rutinní práci. Čert ví. Ale proč to neříct, i Huston zlobil. Na začátku filmu přijíždí jako šéf MI6 M (občanským jménem McTarry) za sirem Jamesem, aby ho spolu s šéfy Deuxiemme Burreau (Charles Boyer), CIA (William Holden) a KGB (Kurt Kasznar) přiměl k návratu z penze. Při výbuchu agentova sídla záhy přijde o život. Jako režisér pak měl na starosti dějovou linii, která zavede sira Jamese na skotský hrad plný vilných šestnáctiletých dívek (McTarryho údajných dcer) a neméně jurodivé vdovy. Až film uvidíte, nepochybně vás zarazí, že tato část děje plyne opravdu pomalu v kontrastu s divokým zbytkem. A to není nic proti délce jejího natáčení. Huston byl zvyklý točit rozvláčné epické příběhy (čerstvě měl za sebou Bibli) a namísto plánovaných týdnů se kochal krásnými komparsistkami mnoho měsíců. Má významný podíl na tom, že se rozpočet filmu navýšil na (pro komedii té doby neuvěřitelných) 12 milionů dolarů a že se Casino Royale natáčelo ještě po datu ohlášené premiéry.

Deborah Kerr Častou partnerku Caryho Granta, ale také Davida Nivena, jinde stěží uvidíte v tak přímočaře komediální roli, jakou byla agentka Mimi, vydávající se za McTarryho vdovu. Kerr, jindy dáma jemných způsobů, tentokrát vsadila na expresivnější výrazové prostředky a ostrý skotský akcent. Ve svých šestačtyřiceti letech se také stala - pravda, neoficiální - nejstarší bondgirl v historii. K filmu se dostala až v průběhu natáčení, kam přijela pozdravit staré přátele Nivena a Hustona. Za to, že nasmlouvaných deset dnů se postupně protáhlo ve dva měsíce pobíhání po větrných exteriérech v chatrném negližé, jí producent koupil vyhřívaný bazén. Deborah mu říkala "památník Charlieho Feldmana".

Woody Allen Stokrát může popírat, že se na Casinu Royale autorsky podílel. Až uvidíte jeho výstupy s dialogy tak typickými pro Woodyho Allena 60. let, budete mít jasno. Objeví se krátce na začátku jako živá ilustrace k vyprávění sira Jamese o nezdárném synovci Jimmym Bondovi, a co vypadá jako půlminutové cameo, se později ukáže být předehrou k nejvtipnější části filmu, grotesknímu závěru. Pravda bude tedy někde uprostřed. Woody zažil, co jsou autorova muka, při natáčení Co je nového, kočičko? a účast v Casinu Royale přijal s podmínkou, že si ohlídá pouze své vlastní výstupy. Svým způsobem je to příznačné pro celý film a jeho výslednou inkoherenci. Allen se skutečně nenechal znervóznit a užíval si setkání s Davidem Nivenem, napsal v Londýně divadelní hru Nepij tu vodu a s Mickeym Rosem rozpracoval scénář filmu Seber prachy a zmiz, první z řady svých vlastních, autorských parodií. Kdo ví. Možná že kdyby nepotkal Charlese K. Feldmana, vinula by se jeho životní dráha jiným směrem.

"Ten chlápek, co hrál Bonda, David Niven, byl tak kýčovitej, bylo to fakt ubohý. Je fakt smutně ironický, když se pustíte do tak velkolepý série, k tomu do úplně první Flemingovy knihy, začátku odkazu 007, v tak vobnošeným kabátě." (Quentin Tarantino)

"Je opravdu těžké rozeznat, co že to vlastně točíme." (David Niven)

"Tak tohle je David?"
"Ano. Pojmenoval jsem ho po jediném muži z Hollywoodu, kterého mám rád. Angličan. Jmenoval se David Niven. Byl skvělý herec, slyšel jste o něm?" (Ian Fleming: Žiješ jenom dvakrát)

David Niven Čistému vše čisté. Řekl bych, že totéž, co Val Guest znamenal pro tvůrčí zázemí filmu, udělal David Niven pro jeho vnější diváckou stravitelnost. Přemostil totiž rozdílnosti jednotlivých pojetí bondovské parodie, převzal část Sellersovy role a navíc dal Jamesi Bondovi vlastnosti, které Sean Connery - při vší úctě k němu - neměl. Sir James Bond je v rodokmenu Nivenovy filmografie spíše potomkem čestného Philease Fogga nežli narcistních seladonů z rodu Velkého šéfa nebo sira Charlese Lyttona. Stejně jako o dva roky dřív v podobně rozháraném filmu Lady L je to především Niven, kdo budí dojem opěrného bodu v nastalém zmatku. Říká se o něm, že právě jeho měl Ian Fleming na mysli, když postavu Jamese Bonda vymyslel. Totéž se lze dočíst o Carym Grantovi. Niven je skutečně jediný reálný herec, který byl přímo zmiňován ve dvou Flemingových knihách; autorova kresba, jak si představuje Jamese Bonda, mluví zase ve prospěch Caryho Granta. Buď jak buď, Niven odvedl dobrou práci a účast na Casinu Royale ho nijak nepoškodila.

A znovu Charles K. Feldman Ať je to jak chce, při vědomí všech okolností nelze Charlieho Feldmana neobdivovat. Přežil všechny tahanice o práva, neustálé změny štábu a hereckého obsazení, manýry svých hvězd, výsměch kritiky a vše, co s tím souviselo. Během realizace Casina Royale dostal infarkt, film nestačil dokončit v plánovaném čase a minulo jak původní datum premiéry (Vánoce 1966), tak i filmový festival v Cannes 1967, který měl film zahájit. Přesto všechno dokázal Charlie opravdu nahnat strach tvůrcům oficiálních bondovek, dostat publikum do kin a zachovat si korektní vztahy s většinou spolupracovníků. Kritiky byly zdrcující, přesto nešlo o propadák v pravém smyslu slova. Film se bezděky trefil do správné doby a byl třetím nejnavštěvovanějším snímkem roku. Celosvětově vydělal 44.000.000 dolarů. Charlie Feldman zemřel 25. května 1968 na rakovinu a Casino Royale na dalších třicet let upadlo v zapomnění. Teprve později bylo znovuobjeveno a jak už to bývá, doceněno jako svým zvláštním způsobem nejlepší odkaz psychedelie šedesátých let. Ale o tom až příště...

Cary Grant: A Class Apart

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Fri, 02 Jul 2010 16:46:00 +0000

Málokterý herec ve zvukové éře ovlivnil divácké nároky na hlavního hrdinu tak jako Cary Grant (1904-1986), ultimativní ikona starého Hollywoodu. Romantickým rolím dal uštěpačný vtip, komediálním eleganci a svými kreacemi inspiroval stejnou měrou třeba Indianu Jonese jako Jamese Bonda. Čeští a slovenští diváci ho přesto objevují až v posledních letech. Proč? V době jeho hvězdného působení (30.-60. léta) se k nám většina jeho filmů vůbec nedostala. Ještě v roce 1938 se Československá kina otřásala smíchy u Nahé pravdy a Leopardí ženy, ale přítoku dalších Grantových komedií zabránila nejprve druhá světová válka, později úspory v akvizici kvůli znárodnění Čs. kinematografie a nakonec odmítání "buržoazních přežitků". Když se zdejší situace v 60. letech uvolnila, Cary Grant právě přestal točit. Většina jeho filmů se u nás objevila až v porevolučním televizním vysílání nebo ještě později na DVD. A stále je to jen kolem třiceti titulů z dvaasedmdesáti, které natočil.

Je to asi předsudek, že vše staré je překonané, co způsobuje, že většina lidí zná jméno Cary Grant spíš jako pojem, který by alespoň mlhavě znát měli, než z přímého diváckého zážitku. Některým jeho filmům se zde budu časem věnovat podrobněji, zatím nabízím slušný dokument v angličtině, který mapuje základní milníky Caryho kariéry. Nedá se říct, že by se film Cary Grant: A Class Apart pokoušel o nějaké podrobné kritické zhodnocení, neřkuli analýzu příčin Grantovy obliby u publika nebo zmiňovaných dopadů na žánry, v kterých působil. Jako základní mapa s praporky na nejzásadnějších místech jeho života a kariéry přesto poslouží dobře a třeba někomu pomůže objevit neprávem opomíjené lahůdky.

Mezi mluvčími figurují například herec Martin Landau, herečka a Grantova třetí manželka Betsy Drake, scénárista Ernest Lehman nebo režisér a znalec starého Hollywoodu Peter Bogdanovich. Videa z tudou.com jsou delší než je obvyklé třeba na YouTube a proto se i déle načítají. Pro pohodlné sledování doporučuji u všech kliknout na play a pauzu a pustit si je jedno za druhým, až se načtou všechna čtyři.

Část první:

Část druhá:

Část třetí:

Část čtvrtá:

Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Tue, 16 Mar 2010 15:36:00 +0000

Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju

"Dejte si radit, to nemůže nikdy vadit, když budete se všemu smát...," zpívala v roce 1938 v převlekové komedii Holka nebo kluk. Život Adiny Mandlové (1910-1991) ale nebyl žádná legrace. Napsala o něm velmi otevřenou knihu a ta je právě k dostání za baťovských 99,- Kč v Levných knihách.

Letos uběhlo přesně sto let od narození herečky, kterou mnozí podceňovali v profesi, mnozí jí křivdili lidsky, ale jas její legendy tím vlastně jen posílili. Přiznám se, že sám jsem Adině Mandlové musel postupně přicházet na chuť. České filmy 30. a 40. let mám rád od dětství, jejich naivitu a určitou strojenost beru jako součást hry, ale třeba po boku Oldřicha Nového jsem vždycky raději viděl Natašu Gollovou. Adina v mých očích z té idylické stylizace vyčnívala. Provokovala. Byla uštěpačná, ironická, arogantní. Zprvu podprahově, jaksi proti srsti předepsané roli; později, když se ukázalo, že naivky nebudou její obor, už zcela otevřeně.

Ale asi právě to je na ní přitažlivé a kniha tento dojem ještě posiluje. Mandlová ji napsala na popud Josefa Škvoreckého a poprvé vyšla v jeho samizdatovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1977. Krátce po sametové revoluci se dočkala i prvního z mnoha českých vydání a není zcela od věci, že se tak stalo pod hlavičkou Československého filmového ústavu. Proč se akademická instituce vůbec zaobírala nějakou bulvární knihou dávno neaktivní herečky?

"Vy mošny, vy jste horší než já, protože co já dělám veřejně, vy děláte tajně." (Cech panen kutnohorských)

Ta kniha se svému žánru vymyká právě tak, jako její autorka trendům své doby. Máme sklony si idealizovat jak prostředí meziválečného českého filmu, tak dobu jako takovou. Pro pár působivých scén z Kristiána vytěsňujeme z podvědomí ušlápnutého oportunistu Aloise Nováka, který se za něj vydával. Mandlová líčí tuto dobu a vztahy v ní bez příkras. Nemstí se, neodsuzuje, jen plasticky vypráví, co zažila, co si o tom myslela tehdy a co později a samu sebe v tom vyprávění nijak nezvýhodňuje. Pokud velmi detailně líčí značně vyhrocené vztahy ve své rodině nebo pozdějších manželstvích, nezdá se, že to dělá, abychom ji litovali nebo obdivovali, ale proto, že i to jsou vlákna pavučiny, na kterou se později přilepila a nelze je proto zamlčet.

"Sedí muška na stěně, na stěně, na stěně, sedí muška na stěně, sedí a spí..." (Dva týdny štěstí)

Když se po Praze kolem roku 1940 začala nést pomluva, že "Mandlová chodí s K.H.Frankem", nepřikládala jí zvláštní význam a ironizovala ji stejně jako vše ostatní, co se o ní povídalo. Vladimír Slavínský se tím drbem dokonce inspiroval k napsání a natočení úspěšné komedie Přítelkyně pana ministra. Adina v něm hrála chudou slečnu, která získá společenské renomé díky náhodě, že jela ve stejném výtahu s ministrem Jaroslavem Marvanem. Pomluva, která filmové hrdince paradoxně pomohla, reálnou Adinu Mandlovou de facto zničila. Kauzalita událostí, které po válce vedly až k jejímu exemplárnímu zatčení a uvěznění na Pankráci, je v knize vylíčena s udivující otevřeností a ukazuje právě tu odvrácenou tvář doby, za níž se neradi ohlížíme. Sama Mandlová tuto životní etapu shrnula lapidárními slovy:

"Nikdo nezatkl celou Českou filharmonii, ale dirigent Talich seděl na Pankráci; herci divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo a žádný je neodmítl, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první dny revoluce. Osvětlovači, kameramani a režiséři, kteří pracovali na Barrandově i v Berlíně na německých filmech, nebyli nahnáni do vězení, ale já tam seděla pro výstrahu celému uměleckému světu."

Není možné narovnat vše, co bylo pokřiveno, a popsané události herečku přiměly k emigraci. Přestože v ní prožila delší část života než v rodné zemi, v knize zaujímá oddíl "V cizině" sotva třetinu. Je nesmírně zajímavý, přesto je z něj znát, že činorodá aktivita předchozích let zmizela v nenávratnu a Mandlová se nikdy nesžila s novým prostředím. Kniha Dneska už se tomu směju je cenným vzkazem z minulosti. Ujišťuji vás, že na filmy s Adinou Mandlovou se po jejím přečtení budete dívat úplně jinýma očima.

Not the Messiah! (he´s a very naughty boy)

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Mon, 15 Mar 2010 09:36:00 +0000

140 sboristů, 80členný orchestr, 5 sólistů, 8 dudáků, 3 ovce a 4 živí Pythoni v říjnu oslavili 40 let od vzniku skupiny Monty Python gigantickým koncertem v londýnské The Royal Albert Hall a míří s ním do českých kin!

Eric Idle, nejmuzikálnější z Pythonů, je současně nejdovednější v nacházení nových a nových způsobů, jak jejich starou slávu resuscitovat. Před lety zažil obrovský úspěch s turné Eric Idle zneužívá Monty Pythona, poté zkomponoval muzikál Spamalot na motivy filmu Monty Python a svatý Grál. Stal se z něj broadwayský velehit, oceněný cenou Tony. Tentokrát došlo na Život Briana. Pod názvem Not the Messiah, he´s a very naughty boy (Není žádný mesiáš, je to zlobivej kluk), který odkazuje jak na Händelova Mesiáše, tak na slavnou větu Brianovy matky, uspořádal dosud nejopulentnější akci pod hlavičkou Monty Pythona. Spektakulární oratorium, kde jako hosté vystoupili také Michael Palin, Terry Jones a Terry Gilliam. Protože u toho byly kamery, budeme mít čest být u toho také.

Háček je jen v tom, že půjde o exkluzivní jednorázové představení v 90 anglických kinech a mezi dalšími také ve třech českých. Předprodej je v plném proudu a nezbývá mnoho času. Trailer jistě přesvědčí i poslední pochybovače:

Data promítání:

Zlín 25.3.2010 v kině Golden Apple Cinema
Brno 25.3.2010 v kině Velký Špalíček
Praha 25.3.2010 v kině Palace Prague

Oficiální stránky projektu

Kočár nejsvětější svátosti

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Sat, 13 Mar 2010 05:47:00 +0000

Kočár nejsvětější svátosti

Jan Werich má pakostnici v noze, Miloše Kopeckého pod palcem a Jaroslavu Adamovou na krku.

S mikrokomediemi z 60. let s Janem Werichem v hlavní roli Česká televize šetří, má jich totiž všehovšudy sedm. Ale když některou odvysílá, můžete vsadit cedník, že to bude v neatraktivním čase. Tak je tomu i tentokrát. U příležitosti 85. narozenin Jaroslavy Adamové uvede nejdelší film této série, Kočár nejsvětější svátosti (1962).

Peru, 18. století: Limského místokrále Riberu (Jan Werich) trápí bolest v noze a zaměstnanci jeho domu kolem něj chodí po špičkách, aby mu nedali žádný podnět ke hněvu. Ale jak mu to říct? Jak mu sdělit, že zatímco stonal, jeho milenka, o níž nemají vědět, že je to milenka, vyvolala veřejný skandál? Herečka Camila Pericholová (Jaroslava Adamová) zběsilou jízdou kočárem, darem místokrále, vyvolala veřejné pohoršení v církevních kruzích. Na tajemníku Martinezovi (Miloš Kopecký) je toto svému vládci šetrně sdělit a připravit jej na možné diplomatické nepříjemnosti, které z toho plynou. Jak se vládce zachová? Ztrestá milenku, nebo donašeče? Zachová si důstojnost? Podlehne nenápadnému vydírání biskupa, tajemníka a ostatních, kteří by rádi z aféry získali něco pro sebe?

Původně divadelní hra Prospera Mérimée (1803-1870) La Carrosse du Saint-Sacrement stojí ve stínu jeho Carmen, přesto byla šestkrát zfilmovaná. Ale zatímco třeba ve výpravné verzi z roku 1952 stojí ve středu dění Anna Magnani jako Camila Pericholová, česká verze centralizuje nemocného místokrále a bere si tím z předlohy něco jiného, než co se samo nabízí. Pericholovou osobně poznáme až ve druhé polovině hry, kdy už mámě spoustu informací. Nejen o ní, ale zejména o těch, kteří o ní mluví, o tom, co způsobila a jak na to místokrál reagoval. S přezíravým nezájmem zamítl vše negativní jako pomluvy závistníků, ale mezi čtyřma očima s hříšnicí mluví jinak. Budete-li tuto jen zdánlivě statickou hru pozorně sledovat a poslouchat, shledáte ji nabitou událostmi.

Režie: František Filip, v dalších rolích Otomar Krejča, Miloš Nedbal a Miloš Nesvadba.

Doba vysílání: 14.3.2010 ve 12:00 na ČT2

Heil Honey I´m Home!

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Thu, 11 Mar 2010 11:47:00 +0000

Příběh největšího přešlapu v dějinách britského sitcomu.

Jednoho večera před dvaceti lety se britští televizní diváci jako obvykle podívali na další epizodu populárního sitcomu Dad´s Army a ti, kteří ještě neměli válečné legrace dost, se mohli těšit na nášup. Soukromá společnost British Satelite Broadcasting těžila převážně z akvizic. Tentokrát zvala na "znovuobjevený sitcom z 50. let". Mystifikační legenda pravila, že jde o zapomenutý výtvor amerického producenta jménem Brandon Thalburg jr. "Bude to hit-com!," slibovalo se.

O půl desáté večer vstoupil do dveří Adolf Hitler. Zdvihaje ležérně pravici, zvolal titulní větu. "Heil, honey, I´m home!" Eva Braunová vyšla v zástěře z kuchyně a vyčetla Adolfovi, že se zdržel a vystydl mu proto schnitzel. Jako každý den. Adolf vysvětluje, že je zaneprázdněný muž, ale to na Evu neplatí. "V úterý to byl Von Ribbentrop, ve středu Klaus Katzenjammer...," vypočítává Hitlerovy výmluvy a vysměje se mu, že je jen malíř pokojů. Následuje obligátní udobřování. Adolf Evě slíbí, že zítra bude na večeři doma a přivede s sebou britského premiéra Nevilla Chamberlainea. To Evě zaimponuje a přestože má držet jazyk za zuby, vše vyzradí sousedům, židovským manželům Goldensteinovým...

Zkouším si představit nic netušící diváky z roku 1990, jak tohle všechno sledují a co tomu říkají. Největší masový vrah 20. století jako bodrý strejc, který se v útulném bytečku láskyplně haštěří se svou ženuškou, přetahuje se s Chamberlainem o Mnichovskou dohodu a vtipkuje o obsazení Československa? Pravda je, že britský humor má pružnější hranice než americký, ale tohle byla silná káva. Seriál vyvolal obrovskou kontroverzi, byl okamžitě zastaven a už nikdy se nevysílal. Z plánovaných osmi epizod byly natočeny tři, po odvysílání pilotu se ale žádná z nich na obrazovky nedostala. Kde byla chyba?

Až se na pilot podíváte, záhy sami poznáte, že šlo o sitcom o jednom vtipu, který ani nebyl směšný. Jako jednorázový skeč nebo krátký film by třeba obstál, ale dívali byste se pravidelně na jakousi alternativní verzi dějin, které vyústily v genocidu a smáli se jim? Má to cosi společného se satirou Mela Brookse Producenti (1967) o vzniku nevkusem kypícího muzikálu o Hitlerovi. Jak Producenti, tak Heil, Honey zesměšňují americký vkus, pokřivené a neúplné informace o dění v Evropě a ochotu tleskat všemu, co je hýřivě výpravné (muzikál) nebo falešně laskavé a žertovné (sitcom). Seriál o Hitlerovi není náhodou stylizovaný do estetiky rodinných "gaučových" sitcomů 50. let. Tradice, kterou začal seriál I love Lucy, známý u nás spíš jako pojem, pokračuje dosud přes všechny Cosby Show, Plný dům, Krok za krokem a další. Tyto pomníčky občanského oportunismu prostřednictvím svých hrdinů glorifikují vlastnosti, které vůbec nejsou pěkné a jsou proto vděčným terčem satiry. Ale bez nějakého rámcového děje, jaký měli Producenti, bez vnějšího komentáře jde o příliš tenký led. Přesto jako kuriozita ten neblahý pilot stojí za vidění a tady je.

Růžový Hubert

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Wed, 10 Mar 2010 10:21:00 +0000

Ve vší tichosti a okrajovém čase dnes Česká televize uvede zřídkakdy reprízovanou televizní inscenaci Růžový Hubert z roku 1985.

Autorka mnoha detektivních románů Eva Kačírková zadaptovala detektivku otce žánru Edgara Wallace Černý opat jako parodickou komedii a přestože televizní láce z inscenace trčí na každém kroku, za vidění stojí. Už pro možnost srovnání s tematicky příbuzným filmem Fantom Morrisvillu (1966).

ČT ji ve své anotaci uvádí takto: "Lord Henry, skrývající za důstojnou tváří a nejistým krokem starého muže známky bývalého světáctví, jeho mladší bratr, vyzařující mužnou jistotu, starost o rodovou tradici a její neposkvrněný štít, lordova mladičká, křehká snoubenka Jana Harperová, její ve všem všudy velkoryse pojatá tetinka, synovec Artur, londýnský advokát a chlapík bez skrupulí, lordova sekretářka, atraktivní blondýnka Mary Brownová, doktor Freeman, lékař, vždy na pokraji odvážně správného řešení situací. Nechybí ani starý komorník, znající veškerá přání svého pána i jejich skutečný obsah. To jsou jen někteří aktéři děje, jehož soukolí má rozhýbat detektiv seržant Putler ze Scotland Yardu."

Nemělo by smysl zatajovat vám, že nejde o žádný klenot československé televizní tvorby. Ke správné romanticko-strašidelné atmosféře wallaceovek inscenaci chybí přesvědčivé exteriéry a důslednější vedení herců, z nichž někteří si zachovali anglickou odměřenost a smysl pro podání slovního vtipu, jiní (zejména Jan Faltýnek jako detektiv Putler) sázejí na koulení očima a křiklavé přehrávání.

Modrá krev si na štít vyvěsila dvě kategorie komedií - "neotřelé" a "neprávem zapomenuté". Zda je Růžový Hubert zapomenutý právem či neprávem, ponechám na vašem osobním úsudku, ale neotřelý bezpochyby je. V době, která přála zejména komunální satiře, příběhům o tom, jak někomu v bytě neteče voda nebo urguje na OPBH sporák, přinesl rozvernou malou parodii ze staré dobré Anglie a co si budeme říkat, takový Miloš Kopecký se u krbu ve vlastním šlechtickém sídle vyjímal jistě lépe než třeba v továrním prostředí. Věčně popletený a nepraktický lord Henry, kterého všichni kromě loajálního bratra obcházejí, šidí a podceňují, je roztomilá figurka, atypicky vyčnívající z řad Kopeckého sršatých suverénů. Nemáte-li lepší program, na Růžového Huberta se v hodině duchů podívejte.

Režie: Zdeněk Kubeček, v dalších rolích Petr Štěpánek, Stella Zázvorková, Jiří Kodet, Regina Rázlová, Zlata Adamovská, Oldřich Vízner a Karel Effa.

Doba vysílání: středa 10.3.2010 ve 23:55 na ČT1

A teď něco úplně jiného

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Tue, 09 Mar 2010 14:38:00 +0000

Česká televize v souvislosti s dokumentárním cyklem Monty Python - málem pravda uvede také první film skupiny A teď něco úplně jiného (1971)

Film je ve skutečnosti kompilátem skečů z prvních dvou sérií Monty Pythonova Létajícího cirkusu. Byl vytvořen jako - řečeno dnešními slovy - demo, které mělo zlákat zahraniční televize ke koupi seriálu. Protože Monty Pythonův Létající cirkus si dělal legraci z televizních pořadů, her, seriálů a zpravodajství, televizně také vypadal a film má jiné nároky.

Výsledek je proto kombinací skečů, které byly natočeny kompletně znovu, filmověji, s těmi, které byly pouze přepsány na celuloid a zcela původní jsou jen některé animace Terryho Gilliama a další dotáčky, spojující jednotlivé skeče do nových souvislostí. Přesto - pokud série Monty Python - málem pravda zaujala někoho, kdo původní Létající cirkus ani následné regulérní filmy jako Monty Python a svatý Grál (1975) nebo Život Briana (1979) neviděl, mohl by právě tímto koncentrátem seriálu začít. Film obsahuje řadu skečů, které patří k nejslavnějším. John Cleese nám předvede svou vyčerpávající definici mrtvého papouška a naučí sebeobraně proti útokům ovocem, Michael Palin uvede skvělou televizní show Vydírání, Eric Idle přispěje svým "duc-duc skečem", Terry Jones bude zápolit s maďarštinou a Graham Chapman nevinnou poznámkou o špinavé lžíci vyvolá zkázu jedné restaurace. Všichni se navíc zúčastní prestižní soutěže o Vola Vyšších Vrstev! Nebudete-li postrádat příběh, můžete se výborně pobavit. Připojený trailer vám - věřte, že jen v hrubých obrysech - napoví, co očekávat.

A teď něco úplně jiného (And now for something completely different) odvysílá 9.3.2010 ČT2 ve 23:55

Návštěvní dny Šimka a Grossmanna na CD

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Tue, 09 Mar 2010 08:45:00 +0000

Návštěvní dny Šimka a Grossmanna na CD

V pondělí 8.3.2010 vyšel jako levné trafikové audio CD první Návštěvní den Šimka a Grossmanna, s týdenními odstupy budou v průběhu března k mání další tři.

Není obvyklé, aby se komická dvojice tak hluboko vryla do dějin národní zábavy pouhými čtyřmi roky společného působení. Miloslav Šimek (1940-2004) a Jiří Grossmann (1941-1971) sice začali spolupracovat v roce 1962, ale vystupování v komorních scénách divadla Alfa v Plzni nebo klubu Olympic v Praze rozhodně nejsou tím, co je zařadilo do všeobecného povědomí. Teprve angažmá v divadle Semafor v roce 1967 udělalo z původně stavebního inženýra Grossmanna a pedagoga Šimka Cyrila a Metoděje dadaistického humoru československého zábavního průmyslu. Protože Česká televize v archivních sestřizích připomíná stále stejné a poměrně krotké skeče, vězte, že CD podoba se od televizních Návštěvních dnů liší.

Z televizních Návštěvních dnů a zejména pořadu Hop dva tři známe Šimka a Grossmanna převážně jako dva holedbavé naivy, kteří jsou přesvědčeni, že vědí, jak dělat "show", vzájemně se trumfují ve znalostech této problematiky a veškerá činnost na jevišti je přitom usvědčuje z omylu. To je ale neúplný obrázek. Jak vědí čtenáři jejich povídek, z nichž mnohé směly vyjít až po sametové revoluci, pánové měli i kurážnější stránku.

Šimek a Grossmann si postupně vytvořili určité putovní charaktery, které přenášeli z představení do představení. Grossmannův Dušan M. Pupák byl satirou na protěžované lidové takyumělce, užitečné blbce, kteří byli prosazováni jako režimem jmenovaná elita. Muž s nepřeslechnutelnou vadou řeči, jakož i mysli, byl ve skečích Š+G častým účastníkem besed a "mluvčím lidu". Jeho protiváha Čenda Krchov, představovaný Šimkem, už byl doslova vyšší kádr. Parodoval samozvané kulturní referenty a politické tribuny, kteří mnoho inteligence nepobrali, ale zato jim ve funkcích narostl hřebínek. Krchov ve svých projevech k publiku hýřil ukazovacími zájmeny, hudroval dobovými floskulemi a pod různými hrozbami se dožadoval poslušnosti publika. Nad besedami a veřejnými projevy nevyzpytatelného Pupáka dohlížel, zasahoval do nich a trestal každou odchylku od stanovených mantinelů, dopouštěje se přitom stále komičtějších atentátů na český jazyk. Byl k popukání.

Co se v televizi neobjevilo, často zůstalo v audiopodobě zachováno. Z ideologických důvodů se spousta skečů, povídek a písní na původní gramofonové desky nedostala a teprve při porevolučním vytěžování bohatého archivu Supraphonu máme možnost je slyšet. Sem patří například parodie na píseň Karla Gotta Dám dělovou ránu s všeříkajícím názvem Aurora nebo Grossmannovy anglicky zpívané písně. Stejně jako politicky ožehavé povídky typu Jak jsme přechovávali Bělogvardějce budou na CD uváděny jako bonusový materiál. V divadle a na deskách se proti televizi také víc improvizovalo podle reakcí přítomného publika a humor byl někdy abstraktnější, nepředžvýkaný pro masy.

Přiznám se rovnou, že ta CD ani z jejich dřívějších vydání sám dosud nemám a proto nevím, jak jsou sestřižena, jestli například dodržují posloupnost jednotlivých představení, nebo se jedná o průřezovou kompilaci napříč všemi, víceméně náhodně rozdělenou na čtyřech CD. Proto níže najdete seznam zvukových stop prvního Návštěvního dne, jak je uvádí vydavatel, Supraphon. Koupi ale rozhodně doporučuji. Za směšnou cenu 44,- Kč za kus získáte soubor nejvtipnějších výstupů ve své kategorii. Fantazie navíc udělá své a osobně mám Šimka a Grossmanna v audiopodobě radši než v televizních pořadech, přece jen ovlivněných přežitými dobovými trendy televizní zábavy.

Obsah CD Návštěvní den Šimka a Grosmanna 1:

01. Jambory (instrumental) - 1:28
02. Dobrý večer (dialog) - 4:24
03. Pastevecká (píseň) - 2:48
04. Moje jízda tramvají (povídka) - 5:58
05. O neštěstí (dialog) - 6:05
06. Džesík (píseň) - 2:38
07. Jak jsme chovali užitečné zvíře (povídka) - 7:27
08. Zeptej se, kam plují lodi (píseň) - 3:28
09. Pokus pro dva (dialog) - 4:42
10. Dialog o seznamování (dialog) - 4:54
11. Drahý můj / parodie (píseň) - 2:11
12. Návštěvní den 1 - závěr - 0:52
Bonusy:
13. Jak jsme přechovávali bělogvardějce (povídka) - 7:22
14. Maluju obrazy za cigáro (píseň) - 3:21
15. I Gotta Know (píseň) - 2:34
16. Pupák na besedě se čtenáři (dialog) - 10:40
17. Aurora / parodie na píseń Dám dělovou ránu (píseň) - 3:39

Vyšlo jako příloha deníku Blesk 8.3.2010

Návštěvní den 2 vyjde 15.3.2010
Návštěvní den 3 vyjde 22.3.2010
Návštěvní den 4 vyjde 29.3.2010

Lakomec Viktor Preiss

noreply@blogger.com (Stuart Hample) — Sun, 07 Mar 2010 01:13:00 +0000

Záhy po odvysílání Talismanu ČT2 uvede nikoli vynikající, přesto nadstandartní televizní inscenaci Moliérova Lakomce (2002) s Viktorem Preissem v titulní roli.

Známý děj ČT shrnuje těmito slovy: "Harpagon je zámožný pán, ale svému domu vládne hamižnou pěstí. Šetří na všem, tyranizuje a omezuje své děti i personál. Zároveň je to však požitkář. Rád by si vzal za ženu mladičkou a půvabnou dívku Marianu, která však dává přednost jeho synovi Kleantovi. Dceru Elišku hodlá bez věna provdat za stárnoucího muže a Kleanta oženit s bohatou vdovou. Eliška však tajně miluje správce Valéra, který Harpagonovi naoko podlézá a snaží se získat jeho přízeň. Sňatky v domě organizuje důvtipná dohazovačka Frosina za přispění vychytralého sluhy Čipery. Po mnoha humorných zápletkách vše dopadne jinak, než si pán domu přál. Namísto Mariany objímá své ztracené a znovunalezené zlaťáky a o svých dětech nechce nic slyšet. Oba mladé milující páry si najdou prozatímní útočiště u Frosiny."

Zdeněk Zelenka, úpravce hry a režisér inscenace, ji uchopil trochu jinak, než je v kraji zvykem. Potlačil její příliš okázalou mravoličnost a neukazuje na Harpagona odsuzujícím prstem, spíš pozoruje jeho úzkost a paranoiu v tragikomickém kontextu. Blíží se tak moderním situačním komediím a naopak vzdaluje akademickému nakládání s přece jen zaprášeným textem. Vedlejším účinkem této rozvolněné modernizace jsou bohužel křečovité kreace několika herců ve vedlejších rolích. Scény, ve kterých chybí Harpagon, jsou výrazně slabší než zbytek.

Viděl jsem několik verzí Lakomce. Stanislav Neumann, Luba Skořepová a ve vypjatějších momentech i František Filipovský se zřejmě v souladu s režií nechali příliš unášet teatrálností Harpagonova monologu a jako by ho spíše zvnějšku komentovali a odsuzovali. Miloš Kopecký ho zase pojal jako muže, který si lakotu racionálně vybral a upnul se k ní jako jedinému cíli ve světě, jímž pohrdá. Je jistě těžké odolat vlivu tolika dřívějších interpretací, vyhnout se třeba jen podvědomé nápodobě.

Viktoru Preissovi se to podařilo. Jeho Harpagon je asketický, úzkostný hektik. Jeho čelo brázdí vrásky neustálých starostí se služebnictvem, dcerou, synem a jejich hýřivým požitkářstvím, kterému nebrání z vypočítavosti (jeho pletichy jsou směšně naivní), ale z přesvědčení a pudového strachu střádavé veverky, které se zčistajasna rozsypaly oříšky. Při tom všem je tak neodolatelně komický, jak umí být v analogických rolích snad jedině Louis de Funés (i on Harpagona hrál, bohužel ve filmu, jehož ambice se neslučovaly s Louisovou obvyklou komikou). Preissova téměř hmatatelná úzkost a stihomam vyvolává až obavy a soucit. Někdo by mohl namítnout, že je to špatně, že Harpagon JE negativní postava. Přesto se mi tato interpretace líbí nejvíc ze všech viděných a kvůli Viktoru Preissovi ji vřele doporučuji.

V obsazení dále figurují Jiřina Bohdalová, Jan Dolanský, Andrea Elsnerová, Filip Blažek, Michaela Maurerová, Miroslav Vladyka, Rudolf Hrušínský III., Oldřich Vlach, Jaroslav Kepka, Blažena Holišová a Jiří Datel Novotný.

Doba vysílání: neděle 7.3. v 17:20 na ČT2