Nadřevo.cz

Zuby, pohroma huby !

noreply@blogger.com (Autor) — Sun, 22 Jan 2012 12:28:14 PST

Devadesát procent české populace trpí chronickým zánětem dásní. Ten ve středním věku u poloviny z nich přerůstá v parodontózu – krvácení dásní, odhalování zubních krčků a posléze i vypadávání zubů. Recept na to je přitom vcelku snadný – o zuby se pořádně starat a umět si je správně čistit.

V dobách nedávno minulých (možná před sto a více léty) byl zubař vybaven takovým náčiním, že když se podíváte na dnešní možnosti zubařů, tak se k nim těšíte a celou cestu poskakujete. Pokud si žádné z nástrojů nemůžete v hlavě nějak vybavit, tak se podívejte na mojí krásnou sbírku.

Top Péče o zuby

Top Péče o zuby

Tma na MPSV

noreply@blogger.com (Autor) — Fri, 20 Jan 2012 12:02:24 PST

René Piták - ředitel IT odboru ministerstva práce a sociálních věcí byl finančně potrestán za přidělení zakázky firmě AMI Praha, jejímž většinovým majitelem je Michal Svatý, výše pokuty však zveřejněna nebyla.

Piták byl potrestán za to, že si "nevšiml propojení AMI Praha s osobou pana Svatého". Svatý byl v době získání zakázky poradcem náměstka Vladimíra Šišky, který řídí i odbor informatiky.

O "malé domů" v resortu Jaromíra Drábka (TOP 09) informovaly v prosinci Pirátské noviny. Pikantní na celé věci je rovněž skutečnost, že Svatý před dvěma a půl lety daroval Drábkově straně TOP 09 částku 100 tisíc korun.

Ministerstvo firmu AMI Praha ohledně zmíněné zakázky malého rozsahu nazvané "Analýza procesů poskytování nepojistných dávek" samo oslovilo a spolu s ní ještě dva subjekty. V řádném termínu, do poloviny loňského září, zareagovaly společnosti AMI Praha a Xeos. MPSV vybralo nabídku společnosti AMI Praha i přesto, že nabídka Xeosu za 1,4 milionu korun bez DPH byla o téměř 300 tisíc nižší než vítězná nabídka AMI Praha.

Dle vyjádření MPSV je ale vše v pořádku. Rozhodovalo totiž základní hodnotící kritérium "ekonomická výhodnost nabídky", cena a kvalita byly jen dílčími ukazateli. "Po zjištění propojení AMI Praha s panem Svatým jsme zakázku znovu prošetřili a shledali, že proběhla zákonně a k žádnému pochybení nedošlo," doplnila mluvčí MPSV Plívová.

Dipl. Ing. René Piták, MBA v žádném případě není osobou, která v ČR a blízkém okolí prodává vynikající prací koule.

A pokud si chcete krásně vizualizovat obchodní vztahy společnosti AMI Praha a.s. dle obchodního rejstříku a vidět ten krásný propletenec a tu obrovskou pavučinu napojených firem a společností, použijte Vizuálního obchodního rejstříku.

Ono na MPSV se v poslední době děje hodně podivností v IT. Protože se nejedná o ministerstvo úzce napojené na stavební práce, armádu ČR, Policii ČR a zvláště naše slavné Ředitelství silnic a dálnic, tak jim zbývá jen to IT. MPSV se chystá zadat tendr na licence SAP společnosti Atos IT Solutions and Services v jednacím řízení bez uveřejnění.

Netransparentní způsob výběru byl zdůvodněn tím, že s dalším rozvojem a provozem ekonomického a účetního systému MPSV a jeho integrací do systému Státní pokladny by změnou dodavatele vznikly nepřiměřené technické obtíže.

Předmětem veřejné zakázky je pořízení licencí SAP Bussines Suite Professional User a jejich údržba pro zajištění komplexního vedení finančního účetnictví a ekonomických a hospodářsko správních agend vlastního ministerstva. Předpokládaná hodnota zakázky bude 14 milionů bez DPH. Dodavatelem prostředí, ve kterém jsou služby poskytovány, je společnost Atos IT Solutions and Services na základě smlouvy ze dne 21. 10. 2004.

S ohledem na zajištění provozu stávajících informačních systémů, které je podmíněno technickou a technologickou návazností na již existující aplikace, bylo rozhodnuto, že bude vybraná výše zmíněná společnost bez jakékoliv soutěže.

Ono by se totiž mohlo zjistit, že to někdo umí lépe, levněji a nebyl by v klubu sponzorů strany řídící toto ministerstvo.Jsem hrdý na to, že se v Česku nekrade, nepodvádí a neojebává na všech stranách.

Podvod: Prací koule

noreply@blogger.com (Autor) — Fri, 20 Jan 2012 12:51:54 PST

Když potká tchýně tchýni a obě mají prací koule, mohou si blahopřát, obé se stali ještě hloupějšími než jsou. Móda plastových pracích koulí, které ekologicky perou pouhým vložením do pračky dále pak bez použití chemie je už pasé. Skončila právě dnes výsledkem časopisu dTest, kterému rozhodně budete věřit víc než tomuto blogu.

Mnohé zákaznice zlákáni vidinou ekologicko-ekonomického praní věnovala podvodníkům 1000,- Kč za kus plastu hodnoty 5,- Kč a nyní se budou divit tomu, že firma do dvou týdnů již nebude. Jako nefunkční totiž začnou po stovkách koule lidé vracet a domnívat se, že jim firma pošle peníze zpět. Ona by je možná poslala, kdyby nějaké měla. Není problém firmu ukončit, vyhlásit bankrot a pokračovat s jiným výmyslem. Pořídit si s.r.o. za jeden den a 25 prodaných koulí není problém.

Je zbytečné popisovat teorii na kterou prodejci zákazníky lákali. Zajímavé je třeba vyjádření jedné nejmenované tchýně, která byla po prvním praní s koulí nadšená a snažila se mne přesvědčit o opaku mého podezření, že to je blbost. Byla nadšená z těch bublinek v pracím procesu, které podle ní byli jasným důkazem funkčnosti. Po týdnu žádné bublinky nebyly. Proč? Zbytky pracích prášků v oblečení, které nikdy nezmizí ani dokonalým vypráním se již opakovaným praním v čisté vodě odstranili a prádlo najednou smrdělo a rozhodně nevypadalo jako vyprané. Takže zpět k starým milovaným gelům a práškům.

Ale málem bych zapomněl na jeden můj starší článek. Rozhodně se podívejte na vynikající nápad, který má k tématu hodně blízko. Valcha vs. Pračka

Jak se dělá podvod? Podívejte se na graf ceny výrobku:

Graf ceny produktu Eco Bio Prací koule poskytuje server Heureka.cz

Ani v historii se neukázalo pouhé mechanické praní jako efektivní a už ve středověku se používala kombinace chemie a mechanického čištění.

Jediné co by prací efekt zlepšilo a snížilo potřebu chemie je snížení pH vody v pracím procesu a víte jak toho nechemicky dosáhnout?

Kde koupit Eco Bio Prací koule?

v e-shopech
od
(Zdroj: Heureka.cz)

Pseudovědecky vysvětlena zázračná funkčnost výrobku, který nefunguje ani v teorii ani v praxi. Prodejce spoléhá na tzv.. placebo efekt, kdy zákazník věří, že produkt funguje (přesvědčen popisem složité pseudovědy, která údajně stojí za funkčností výrobku) a přesvědčí sám sebe o pozitivním výsledku, i když fakta říkají něco úplně jiného. To také vysvětluje některé pozitivní recenze na tento výrobek. Jediný pozitivní efekt, který Ekokoule na praní může mít je mechanického charakteru, kdy se prádlo v pračce o ní tře, což může nepatrně přispět k odstranění skvrn. Další uvedené efekty koule na vodu a podobně nejsou nijak prokázány a rozhodně nemůže plně nahradit prací prášek. Ani za 69kč, ani za 600kč, ani za 1200kč...

Jednoduchý test: vyperte stejně špinavé prádlo v deseti stejných pračkách na stejný režim a požádejte kamaráda aby Ecokouli vložil do jedné z praček, aniž byste věděli, která to je. Po vyprání zkuste určit, která z deseti hromad prádla byla vyprána s ekokoulí. Pokud má ekokoule jakýkoli efekt, měla by být jedna z hromad znatelně "čistší". Kamarád vám potvrdí zda-li jste vybrali správnou hromadu či nikoli. Pokud koule funguje, měli byste být schopni tento pokus zopakovat mnohokrát a vždycky správně určit hromadu vypranou s ekokoulí.

Podle výrobců je to jasné – už žádné nákupy drahých pracích prostředků, které musíte tahat z obchodu, ideální pro děti a osoby trpící alergií, šetrné, ne-li dokonce netečné k přírodě. Ano, to vše získáte, pokud si koupíte místo pracího prostředku plastovou kouli s keramickými kuličkami. A zejména když se smíříte s tím, že s ní vyperete prádlo přibližně stejně, jako byste prali pouze v čisté vodě.

Trik je v tom, že samotná teplá voda a mechanický pohyb prádla v pračce mají poměrně slušný prací účinek. To je jasně vidět v našem grafu pracího účinku; rozdíl mezi praním ve vodě a praním s pracími koulemi je zcela zanedbatelný. Samotná voda dokonce vyprala o trochu lépe. Pokud to výrobci doporučovali, přidali jsme k pracím koulím trochu běžného pracího prostředku. Jak se dalo očekávat, tyto výsledky byly lepší, nicméně ne o moc. Výrobci doporučený postup je navíc proti logice náhrady pracího prostředku koulemi. Potřebujete oboje a výsledek je tak jako tak nevalný.

zdroj: dTest

Prací kouli můžeme v průměru koupit za tisíc korun. Její účinek je ale podle testu srovnatelný s obyčejnou vodou. Ve zkratce - ekologické sice jsou, jenže neperou. "Samotná voda má nějaký prací účinek. V případě, že budete prát dohromady s pracími koulemi, budete pozorovat právě ten prací účinek samotné vody, respektive pračky. Ale nic víc," zklamal zákazníky Václav Beneš, redaktor časopisu dTest.

Samotní výrobci si přitom protiřečí. V některých případech přímo doporučují ke kouli ještě přisypat prášek. "Jsou-li na oblečení odolné skvrny, použijte odstraňovač skvrn jako před obyčejným praním s pracím práškem. U zvláště špinavého prádla můžete přidat i 1/5 obvyklého množství pracího prášku," dozvíme se z reklamy.

Jedna z koulí dokonce v testu vyšla jako ekologicky závadná. "Způsobovala jednak znečištění vody, a za druhé velmi zvyšovala PH vody. A to ještě více, než klasický prací prostředek," uvedl Beneš. "My to skutečně považujeme za funkční prostředek. Samozřejmě existují takové druhy skvrn, které jak se říká v jednom filmu - nedokážete vyčistit bez porušení podstaty látky," oponuje Jan Urbánek, ředitel marketingu z Bio-eko-logicky.cz

zdroj: Česká televize

Ceremoniální chemie 2.díl (Farmaka jako oběti)

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 17 Jan 2012 12:00:21 PST

Farmaka jako oběti

Od doby, kdy jsou farmakologie a psychiatrie uznány za specializace moderní medicíny -- to jest asi od poslední čtvrtiny devatenáctého století -- chemikové a lékaři, psychologové a psychiatři, politici a farmaceutičtí výrobci hledají nenávykové přípravky, jež by tišily bolest, pomáhaly usnout a stimulovaly ve slabosti. Samozřejmě hledají marně. Jejich snaha je založená na duálním předpokladu, že návyk je situace, kterou způsobuje droga, a že existují drogy více a méně "návykové." V těchto předpokladech je shrnut mylný pohled na farmakologický účinek drog a jejich praktické využití.

Pokud jistá droga tiší bolest, pomáhá usnout a stimuluje ve slabosti, a pokud lidé vědí, že za tyto účinky vděčí droze, pak je možné, že se v závislosti na svých osobních zájmech a sociálním prostředí začnou o tuto drogu zajímat. Na tomto místě se nemusíme tázat, proč mnoho lidí pravidelně užívá takzvané návykové drogy a řadu jiných substancí. Musíme si však uvědomit, že důvodem není to, že by drogy byly "návykové." Skutečnost je právě opačná: o některých drogách říkáme, že jsou "návykové," protože lidé je rádi užívají -- podobně jako říkáme o éteru a benzínu, že jsou "hořlavé," protože jsou snadné zažehnutelné. Hledat nenávykové drogy, které by vyvolávaly euforické stavy, je tedy stejně nesmyslné, jako hledat nehořlavé kapaliny, které by bylo snadné zažehnout.

Naše současné omyly v chápání drogové závislosti a toxikománie jsou nedílnou součástí našeho tápání v pohledu na religiozitu. Všechny myšlenky nebo činy, pokud mužům a ženám odpovídají na otázku po smyslu a významu života, a pokud dávají naplnění a obsah jejich existenci, jsou v pravém smyslu slova náboženské. Věda, medicína a především zdraví a terapie plní přímo obdivuhodně funkci kvasi-religiózních idejí, hodnot a hledání. Proto musíme rozlišovat mezi vědou jako takovou a vědou jako náboženstvím (nazývanou někdy "scientismus").

Protože užívání jistých látek či jejich odmítání mají co činit s příkazy a prohibičními zákazy, s rozlišováním povoleného čili legálního a zakázaného čili ilegálního, má takzvaný "problém" drog, drogové závislosti nebo toxikomanie dvě stránky: religiózní (právní) a vědeckou (medicínskou). Protože však faktické čili vědecké aspekty jsou zanedbatelné, celý problém nabývá v jakémkoli praktickém náhledu zcela religiózní nebo morální povahu.1 Jednoduchý příklad zvýrazní podstatu uvedeného rozdělení a pomůže definovat omyly, které se snažím uvést na pravou míru.

Někteří lidé se snaží vyhnout alkoholu nebo tabáku, heroinu nebo marihuaně. Jiní lidé odmítají košer víno nebo svěcenou vodu. Rozdíly mezi košer a ne-košer vínem, mezi svěcenou a ne-svěcenou vodou jsou ceremoniální, nikoli chemické. Bylo by jistě idiotské hledat v košer víně esenci jeho kučeravosti nebo ve svěcené vodě esenci její svátosti. To ale neznamená, že košer víno nebo svěcená voda neexistují. Košer víno je víno, které je rituálně čisté podle židovských zákonů. Svěcená voda je voda vysvěcená katolickým knězem. Jisté rituální akty vyvolávají jistou poptávku po košer vínu či po svěcené vodě mezi lidmi, kteří je uznávají; pro tytéž rituální akty se košer vínu i svěcené vodě vyhýbají ti, kteří v ně nevěří.

Důležité rozdíly mezi heroinem a alkoholem, nebo mezi marihuanou a tabákem -- alespoň z hlediska fenoménu "toxikomanie" -- jsou rovněž ceremoniální, nikoli chemické. Jinými slovy, heroin a marihuana jsou vyhledávané nebo obávané ne proto, že by byly "nebezpečnější" nebo "návykovější" než alkohol a tabák, ale protože jsou "svatější" nebo "prokletější" -- jak pro koho.

Jediná a nejzávažnější otázka, na níž si musíme odpovědět, máme-li uchopit problém drogové závislosti a odporu k drogám, se podle mého názoru vztahuje k medicínskému pohledu na mravní jednání. Ve svých předchozích knihách2 jsem poukázal na představu psychiatrů, že lidské jednání není volní, ale reflexivní -- že lidské bytosti nejsou subjekty, ale objekty, že lidé nejsou osobnosti, ale organismy. Tato představa se nejdříve objevila v souvislosti se způsoby chování, jež znepokojovaly společnost, která je konvenčně klasifikovala jako "bláznivé" nebo "šílené."

Soudní "lékaři bláznů" v osmnáctém století byli pionýry, kteří vedli první továrny na výrobu šílenců a zahájili první reklamní kampaně, v nichž špatnost přejmenovali na šílenství, v nichž prodávali "choromyslnost" a prohlašovali, že ji dovedou odstranit. Známí "neuropsychiatři" devatenáctého století pokročili ve výrobě i prodeji podstatně dále, když své okolí přesvědčili o "reálné podstatě" moderní koncepce "duševních chorob": nejprve s pomocí úspěšných metafor popsali nechvályhodné chování a zakázané touhy jako choroby, načež své metafory začali vykládat doslovně. Tvrdili, že neschvalované chování nikoli pouze připomíná chorobu, nýbrž je chorobné. Jejich okolí, a možná ani oni, nepochopili rozdíl mezi "nenormálností" v tělesné stavbě a "nenormálností" v chování.

V době, kdy dvacáté století klepalo na dveře, šílenství -- z velké části díky práci Freuda a moderních "psychologů" -- unikalo z bran ústavů choromyslných a vynořovalo se na klinikách a v ordinacích lékařů, v literatuře a v umění i v "psychopatologii každodenního života." Po první světové válce ztratili tradiční odpůrci psychiatrizace lidstva -- zvláště náboženství a zdravý rozum -- zbytky svých sil. Dnes se už ani nesnaží bránit oportunistickým teoriím a utlačovatelským technologiím moderních "behaviorálních věd."

Takže v okamžiku, kdy na scénu přicházejí současný americký toxikoman, legislativec a psychiatr, jsou kontaktní čočky, které každou úchylku zkreslují jako chorobu, natolik zaříznuté do rohovek Američanů, že mohou být odoperovány pouze s největším úsilím. Taková operace by laickou veřejnost i profesionály bolestivě ranila a dočasně oslepila, takže lze jen stěží očekávat, že by někdo dopustil tak bolestivý zásah do svého zraku, natož že podstoupí tak bolestivé sebe osvícení.

Když pak v po prohibiční, poválečné a díky chemii bohatší době "zasáhl" Ameriku drogový problém, byly jevy, z nichž sestával, nahlíženy v jakoby zkreslené perspektivě neodnímatelných kontaktních čoček. Od uživatelů drog nikdo nečekal, že by si pomohli sami. Jako oběti svých nezvládnutelných impulsů potřebovali cizí lidi, kteří by je chránili před vlastním já. Bylo jen logické, že politikové a psychiatři požadovali "kontrolu drog." Kontrolní opatření se však ukázala jako "neúčinná" -- jak jinak? -- takže nezbývalo, než konečně svést vinu na ty, kdo ilegální drogy prodávali: na prodejce, kterým se začalo říkat "ilegální dealeři," a které společnost začala perzekuovat oněmi úděsnými prostředky, jichž lidé holedbající se vlastní ctností nikdy neváhají použít proti lidem, o jejichž zkaženosti nemají nejmenších pochyb.

Předpokládejme, že někteří lidé se vždy užívali jisté typy drog -- alkohol po tisíciletí, opiáty po staletí. Ale až ve dvacátém století byla jistým typům užívání drog přisouzena nálepka "závislost." V tradičním pojetí neoznačoval pojem "závislost" nic více než zájem o jisté typy jednání. Nebyl mu přisuzován žádný pejorativní význam. Výkladový Oxfordský slovník anglického jazyka nám nabízí několik příkladů z minulého století, například "závislost na občanských záležitostech," "závislost na poučné četbě" a též -- "závislost na zlozvycích." Závislost na drogách není mezi významy uvedena. Donedávna se pojem "závislost" skutečně vztahoval ke zvyku, ať už dobrému nebo špatnému, přičemž převažovalo to první. Takový úzus chránil lidi před zmatením, k němuž současné použití slova nutně vede.

Přestože je termín "závislost" i dnes používán k popisu zvyku, a to spíše negativního, jeho význam byl natolik rozšířen a překroucen, že jím dnes označujeme téměř jakékoli nelegální, nemorální nebo nežádoucí činnosti svázané s jistými drogami. Například člověk, který by vykouřil třeba jen jedinou cigaretu marihuany, nebo i člověk, který neužil vůbec žádnou návykovou či ilegální drogu, může být pokládán za drogové závislého nebo toxikomana: hovořím o případech, kdy je osoba, u níž jsou nalezeny ilegální drogy, obviněna právními a lékařskými autoritami, které ji "obviňují" z přestupku užívání (spíše než prodeje či pouze držení) těchto látek, načež je dotyčný soudním dvorem usvědčen ze "zhoubného návyku" nebo "toxikomanie."

Během posledního půlstoletí, zvláště však v několika posledních dekádách tak výraz "závislý" ztratil denotativní význam vztahující se k určitému zvyku a stal se stigmatizující nálepkou, jejíž význam je ryze pejorativní, a kterou jsou označovány jisté osoby. Slovo "závislý" se dostalo do našeho lexikonu očerňujících nálepek -- podobně jako slovo "Žid" označující buď vyznavače určitého náboženství nebo "vraha Kristova," který si zaslouží jen smrt, nebo slovo "Negr," označující buď člověka s černou pletí nebo divocha, který by mělo být držen ve skutečném nebo společenském otroctví. Řečeno ještě konkrétněji, slovo "závislost" nebo jeho synonymum "toxikomanie" se ocitlo v psychiatrickém slovníku stigmatizujících diagnóz hned vedle termínů "choromyslnost," "psychóza," "schizofrenie" a podobně.

Konceptuální, kulturní a sémantická transformace v úzu a významu slova "závislost" se odrazila i v psychiatrii. Relativně nedávno se toto slovo dostalo do autoritativních seznamů duševních poruch a psychiatrických diagnóz. První vydání klasické Kraepelinovy učebnice z roku 1883 nezmiňuje v seznamu duševních chorob ani drogovou závislost, ani otravu drogami. Druhé vydání z roku 1887 uvádí "chronické intoxikace" a specifikuje "alkoholismus" a "morfinismus," dosud se však nezmiňuje o "závislosti." O čtyři roky později se objevuje čtvrté vydání, v němž je k intoxikacím připojen "kokainismus." O závislosti zde není ani zmínka. (Zato je na seznam chorob připsána "homosexualita.") Šesté vydání z roku 1899 je obohaceno o "akutní" a "chronické" intoxikace třemi drogami, které se objevily již v předchozích vydáních. Tytéž diagnózy najdeme i v osmém vydání, které se prodávalo mezi lety 1909 a 1915, ovšem i zde závislost nápadně chybí.

Ve slavné Bleuerově Učebnici psychiatrie (Textbook of Psychiatry), poprvé vydané roku 1916, figurují mezi diagnózami "toxické psychózy," ale nikoli závislost. Americké Útočiště choromyslných (Retreat for the Insane) v Hartfordu, Connecticut používalo roku 1888 klasifikační systém zahrnující "masturbační šílenství" a "alkoholické šílenství," nikoli však závislost nebo toxikomanii. Diagnóza "drogová závislost" byla ve Spojených státech uznána až roku 1934, když byla poprvé jako typ "duševní poruchy" uvedena ve Standardním Klasifikovaném Chorobopisu (Standard Classified Nomenclature of Diseases) Americké Psychiatrické Asociace (American Psychiatric Association).

Nejautoritativnější text pojednávající o historii psychiatrie, který je dodnes široce užíván na amerických lékařských fakultách a při postgraduálním školením psychiatrů, je kniha Dějiny psychiatrie (A History of Psychiatry) od Gregory Zilboorga. V indexu prvního vydání z roku 1941 hesla "drogová závislost" ani "toxikomanie" nenajdeme.

Rituální ceremoniály -- jako účast na Svatém přijímání, oslava svátku Jom Kippur nebo zdravení vlajky -- jsou vyjádřením sdílení jistých hodnot. Účastní-li se jedinec ceremoniálu, zdůrazní své zařazení do skupiny; odmítne-li účast, zdůrazní svůj nezájem nebo odpor vůči skupině. Abychom pochopili ceremoniální chemii, musíme se naučit rozlišovat mezi chemickými nebo medicínskými účinky drog a
rituálními nebo morálními aspekty jejich užívání. Z dosud řečeného se zdá, že půjde o snadné rozlišení. Může nám však uniknout, protože -- jak budeme mít možnost pochopit -- jde o jedno z oněch rozlišení, za něž můžeme zaplatit ztrátou pozice v rodině, v zaměstnání nebo v jiné skupině, na níž závisí naše sebevědomí, či přímo živobytí.

Předmětem učebnic farmakologie jsou chemické účinky různých drog v těle, zvláště v lidském těle; v užším smyslu pak užití specifických drog zvaných léky k léčení chorob. Tato zdánlivě ryze medicínská perspektiva pochopitelně vychází z etické premisy, která se nám zdá natolik jednoznačná, že ani nepociťujeme touhu explicitně ji vyslovovat: a sice, že některé drogy mají "léčivé účinky." Snažíme se vyvíjet drogy, které pozitivně působí na člověka (pacienta), který je užívá -- nikoli drogy s pozitivním účinkem na patogenní organismy, kterými je pacient nakažen, nebo na rakovinné buňky, které v sobě pacient hostí. Učebnice farmakologie, kterou by sepsaly spirochéty nebo pneumokoky, by se od té lidské nejspíš lišila. Nejzákladnější a přitom nevyslovený předpoklad, na nějž zde upozorňuji, je, že farmakologie patří k aplikovaným vědním oborům -- je zaměřená na dobro chorého pacienta, a to ve smyslu, v jakém dobro běžně chápe a pociťuje sám pacient.

Přesto na stránkách všech současných učebnic farmakologie nacházíme pasáže absolutně nekonzistentní a nekompatibilní s předpokladem a cílem farmakologické vědy, pasáže ostře kontrastující s proklamovaným intelektuálním zaměřením těch, kdo farmakologii studují nebo praktikují. Hovořím o skutečnosti, že všechny učebnice farmakologie obsahují kapitolu o drogové závislosti a toxikomanii. Ve čtvrtém vydání Farmakologických základů terapie (The Pharmacological Basis of Therapeutics) autorů Goodmana a Gilamana definuje psychiatr Jerome H. Jaffe "drogovou závislost" jako "...užívání, obvykle formou sebe medikace, jakékoli drogy způsobem, který se odchyluje od medicínských nebo sociálních zvyklostí dané kultury."

Jaffe, stejně jako Goodman a Gilman -- a téměř kdokoli kdekoli v dnešním světě -- drogovou závislost samozřejmě pokládá za nemoc, jejíž diagnóza a léčba je legitimní záležitostí lékařů. Všimněme si však velmi pozorně, čím vlastně drogová závislost je. Jaffe sám ji definuje jako jakoukoli odchylku "od medicínských nebo sociálních zvyklostí," které vymezují užívání drog. Jsme zde náhle vtaženi do nejniternějších hlubin mýtu o duševních chorobách: tak jako je společensky neschválené zacházení s léčivy nazváno "toxikomanie" a klasifikováno lékařským cechem jako choroba, přičemž lékařský cech zde vystupuje jako státní agentura opřená o státní licence, tak je společensky neschválené sexuální chování nazváno "perverze," a oficiálně rovněž řazeno mezi nemoci. Ba co víc, společensky neschvalované chování jakéhokoli druhu je označováno za "mentální poruchu," a ta je rovněž úředně nahlížena jako choroba -- "nemoc jako každá jiná." Zvlášť zajímavé a významné na všech zmíněných chorobách -- drogové závislosti, sexuálních úchylkách a mentálních poruchách obecně -- je to, že málokterý (či spíše žádný) z "pacientů" se cítí jako nemocný. Snad právě z toho důvodu mentální pacienti mohou být, a často jsou, "léčeni" proti své vůli.

Domnívám se, a Jaffeho vlastní definice mou domněnku potvrzuje, že vymezení toxikomanie je věcí konvencí, a tudíž předmětem antropologie a sociologie, náboženství a práva, etiky a kriminalistiky -- rozhodně však ne farmakologie.

Společensky neschvalované nebo zakázané užití drog navíc nepřipomíná terapeutické užití léku, jehož účelem je pomoc nemocnému pacientovi, ale spíš užití toxické drogy, která je podána zdravému člověku s cílem otrávit ho. Některé typy "neschvalovaného užití drog" tak můžeme chápat jako sebe travičské akty, které mají ke zločinnému travičstvím zhruba takový logický vztah, jako má vražda k sebevraždě. Je-li tomu tak, proč nezařadit do učebnic farmakologie kapitoly, které by popisovaly, jak zacházet s "toxikomany," kteří drogami netráví sami sebe, ale tráví druhé? Předpokládám, že se vám tato myšlenka zdá absurdní.
Proč? Protože člověk, který tráví jiné lidi, je zločinec. Zacházením se zločincem se nezabývají učebnice farmakologie, ale legislativa a soudy. Není však neméně absurdní zabývat se v rámci medicíny nebo farmakologie lidmi, kteří tráví sami sebe, nebo kteří si ani neublíží, nýbrž pouze porušují některé společenské normy a právní předpisy? Je samozřejmě jasné, že za normativním nebo právním rozměrem drogového problému je ještě rozměr biologický, k němuž se farmakologie plným právem vyslovovat může. Každá farmaceutická látka, ať se do těla dostane jakkoli -- z popudu lékaře, jako při normální léčbě, z vlastního rozhodnutí, což je typický případ drogově závislých čili toxikomanů, nebo přičiněním nějakého
zlovolného faktoru, jako při zločinném travičství -- vyvolá v těle jisté účinky. Ty lépe pochopíme a zmírníme, pokud se budeme opírat o farmakologické znalosti a metody. To vše je nesporné. Zdaleka ne tak nesporná je skutečnost, že pokud se zaměříme na chemické účinky drog, můžeme -- někdy snad dokonce chceme -- zapomenout, že v jednom případě máme co do činění s člověkem, který se pokládá za chorého a chce být léčen pod kontrolou lékaře, zatímco v jiném případě s člověkem, který se za nemocného sice nepokládá, ale léky užívat chce, a to z vlastní vůle. Toxikologické účinky drog tak mají vedle popisu jejich
dalších biologických účinků stejně legitimní místo, jako popis farmakologických a jiných prostředků ke zmírnění jejich toxicity. Naopak sociální a právní zásahy, jimž je vystavena osoba zvaná "drogově závislý" nebo "toxikoman," nemají v jakékoli učebnici farmakologie co dělat.

Nezapomeňme, že farmakologie je věda o použití drog, to jest o jejich léčebných (terapeutických) a škodlivých (toxických) účincích. Pokud je však legitimní součástí učebnic farmakologie kapitola o drogové závislosti a toxikomanii, měla by být do učebnic gynekologie a urologie zařazena kapitola o prostituci, do učebnic fysiologie kapitola o sexuálních perverzích, do učebnic genetiky kapitola o rasové méněcennosti Židů a Negrů, do učebnic matematiky kapitola o gamblerských syndikátech a do učebnic astronomie kapitola o slunečním kultu.

Psychiatrická mytologie zkorumpovala a pomýlila nejen náš zdravý rozum a zákonodárství, ale i náš jazyk a farmakologii. Připomínám, že podobně jako u jiných korupcí a pomýlení nejsme obětí jakéhosi spiknutí zlovolných psychiatrů. Jde pouze o další projev naší hluboko zakořeněné touhy po magickém a božském, po ceremoniálu a rituálu. A o skrytý (nevědomý) projev této touhy ve farmakologii, oboru, o němž si nalháváme, že je "vědou."

Dokud se nám nepodaří ještě přesněji rozlišovat mezi chemickým a ceremoniálním užitím a účinkem drog, nebudeme připraveni k výstižnému popisu a smysluplné diskusi takzvaných problémů drogové závislosti a toxikomanie.

Dnes je již všeobecně přijímán fakt, že náš jazyk současně odráží a tvaruje naši zkušenost. Toto vědomí nicméně nijak neovlivnilo běžné vnímání a řešení těch společenských problémů, jejichž verbální pojmenování samo o sobě představuje podstatnou část "problému," pokud ne "problém" celý. Jako bychom se odmítali poučit z prosté skutečnosti, že žádné potíže s drogami neexistovaly, dokud jsme se do nich doslova nevmluvili. Nejprve jsme tu či onu drogu označili za "špatnou" či "nebezpečnou," pak jsme drogám dali ošklivá jména jako "narkotikum" nebo "fet," a konečně jsme schválili zákony, které zakazují jejich použití. Výsledkem je náš současný "problém drogových závislostí a toxikomanií."

Nezvratným historickým faktem je, že před rokem 1914 žádný "problém drog" ve Spojených státech neexistoval. Neměli jsme pro něj ani jméno. Dnes trpí Spojené státy obrovskými drogovými problémy, pro které máme spoustu jmen. Co bylo dříve: "problém drogové závislosti" nebo jeho jméno? Je to jako ptát se, zda dříve byly slepice nebo vejce. Dnes si můžeme být jistí pouze tím, že čím více je vajec, tím více bude slepic. A naopak. Obdobně platí, že čím více problémů, tím více jmen. A naopak. Naši odborníci na drogovou závislost, naši legislátoři, psychiatři a jiní profesionální strážcové lékařské morálky udržují v provozu kuřecí líheň: nadále -- částečně s pomocí charakteristické taktiky zneužití jazyka -- vyrábějí a přiživují "problém drog," který se údajně snaží řešit. Na podporu svého tvrzení uvádím následující úryvky z populárního i odborného tisku a komentáře k nim.

Drogová závislost, kdysi charakteristická choroba Harlemu, se nyní stala morem, který se šíří do zahradních čtvrtí měst. Účinky drog byly oslavovány, zatímco o strašlivých následcích se mlčelo... Dvě relativně nové metody by mohly vést ke slibnému obratu. Jednou z nich je aplikace metadonu. Druhý přístup je psychiatrický, zaměřuje se na změny v hodnotovém systému nemocného a užívá vyléčených toxikomanů jako emotivní podpory pro ty, kdo se rozhodnou s drogou skončit... Naše země by měla poskytnout více financí nutných k energickým opatřením proti postupující epidemii.

Úmrtí způsobená prohibicí heroinu a zvláště přísadami, které jsou do něj přidávány na ilegálním trhu, jsou zde falešně přisuzována heroinu samotnému. Užívání heroinu je nazýváno "chorobou", jeho šíření z černošských do bělošských čtvrtí "morem." Aplikace metadonu je pokládána za legitimní léčbu návyku na heroin, aniž by bylo zmíněno, že heroin byl původně používán k léčbě návyku na morfin. Ba co víc, psychiatrické zásahy vůči osobám stigmatizovaným jako "narkomani" a "toxikomani" jsou chybně vykládány jako "pomoc," kterou si "pacienti" přejí, aby mohli skoncovat s braním ilegálních drog. Ve skutečnosti je těmto zásahům vystavují zákony lidí, kteří po toxikomanech chtějí, aby s návykem přestali. Politika psychiatrického teroru vůči osobám, které berou zakázané drogy, stejně jako užití peněz daňových poplatníků k zásobování těchto osob legálními drogami (metadonem), je bez debat a nekriticky
akceptována jako lékařsky doporučená, a tedy mravně správná. Z článku v Syracuse-Herald Journal nazvaného "Nová droga naděje: možnost imunizace obětí heroinu":Přípravkem je EN-1639 z laboratoří v Garden City, stát New York. Zdroje z průmyslových kruhů nám potvrdily, že výzkum téměř dosáhl stadia klinických testů, což je poslední krok před uvedením přípravku na trh... EN-1639 již byl pokusně vyzkoušen na pacientech Federálního Centra pro léčbu toxikomanií a závislostí v Lexingtonu v Kentucky. Tamní úředníci věří, že nový přípravek vymýtí toxikomanii podobně, jako očkování vymýtilo pravé neštovice.

Z úryvku je patrné, jaké následky může mít záměna metafory za fenomén, který metafora popisuje. Toxikomanie už není podobná moru, toxikomanie je mor. Přípravek, který je toxikomanům povinně předepisován není podobný vakcíně, stal se vakcínou.Z článku v New York Times "Lékař zlepšoval náladu slavných pacientů amfetaminem":

Doktor Max Jacobson, dvaasedmdesátiletý všeobecný lékař z New Yorku, po mnoho let aplikoval amfetamin -- silný stimulant, na drogové scéně známý jako "speed" -- do žil několika tuctů nejslavnějších umělců, spisovatelů, politiků a boháčů této země... Je nejproslulejším členem úzkého kroužku Newyorských lékařů, kteří se specializují na předepisování a aplikaci amfetaminů nikoli k léčbě chorob, ale ke zlepšení nálady bohatých a zdravých pacientů. Místo obvyklého obrazu zkrachovalých mladých životů odkázaných na dávky zakázaných drog nás příběh doktora Jacobsona a jeho pacientů poučuje o bohatých a slavných dospělých lidech, kteří se spoléhají na zcela legální injekce od známého lékaře... Nejznámějšími doktorovými pacienty byli president Kennedy s manželkou... Například v roce 1961 provázel Dr. Jacobson prezidenta na Vídeňský summit s Chruščovem a, jak nám řekl během interview, aplikoval mu tam amfetamin... XXX Jednou, když se jako divák účastnil generálky XXX Mr. [Alan Jay] Lernerovy "On a Clear Day," přistoupil ke skladatelově manželce, paní Burton Lane, a chlubil se jí slovy, která od něj při různých příležitostech slyšelo více lidí. Podle slov paní Lane ukázal na svou kravatovou jehlici s insigniemi klubu PT - 109 a ptal se: "Že nevíte, odkud ji mám? Dělal jsem s Kennedyovými. Cestoval jsem s Kennedyovými. A pečoval jsem o ně. O Jacka, o Jacqueline. Beze mě by Kennedyové nikdy nebyli tím, čím byli. A tohle je dárek od nich, dárek z vděčnosti... Mluvčí Jacqueline Kennedyové - Onasisové potvrdil, že byla pacientkou doktora Jacobsona, odmítl však uvést podrobnosti.

Medializace anglického jazyka dospěla tak daleko, že už nemáme pouze "choré pacienty," ale i "zdravé pacienty"; a že "léčba" může nejen pomáhat nemocným, ale i povzbuzovat energii zdravých lidí. Abychom se nemýlili, podobné rozdíly se týkají jen mocných a bohatých: i když užívají psychoaktivní látky, zůstávají respektovanými poltickými vůdci, kteří ve volném čase vedou válku proti drogám; když tytéž látky užívají bezmocní a chudí, stanou s se z nich "feťáci", kteří ohrožují celý národ. Staré latinské rčení Quod licet Jovi, non licet bovi ("Co je dovoleno pánovi, není dovoleno volovi") možná osvětluje otázku užívání zakázaných drog lépe, než všechny pravdy a fantazie chemiků posbírané v učebnicích farmakologie a psychiatrie.Guvernér Nelson Rockefeller pronesl ve svém proslovu na výroční večeři s poslanci v Obchodní komoře státu New York (Empire State Chamber of Commerce) následující slova: "My, občané tohoto státu, jsme zajatci drogových dealerů. Dámy a pánové, chtěl bych všechny dealery pozavírat, a tak nás osvobodit."

Glester Hind, vůdce Občanského a sociálního společenství lidu Harlemu (Harlem's People's Civic and Welfare Association), komentoval návrh guvernéra Rockefellera odsuzovat prodavače heroinu k doživotnímu vězení a zbavit je naděje na amnestii následovně: "Myslím, že guvernér byl příliš měkký. Měl by svůj návrh zákona pozměnit a žádat pro ně trest smrti. Těch vrahů se musíme definitivně zbavit."Doktor George W. McMurray, pastor Metodistické episkopální Sionské církve africké matky (Mother African Methodist Episcopal Zion Church) chválí Rockeferlera za jeho "pevný postoj vůči šíření toxikománie," jež je podle něj "skrytou formou genocidy."

William F. Buckley věnuje návrhu guvernéra Rockefellera vypořádat se s prodavači heroinu sloupek, v němž píše:

"Středověké úvahy o nejvhodnější formě trestu smrti pro heroinové dealery, o trestu, který by odpovídal jejich zločinu, mohou působit otřesně... Přesto se domnívám, že není od věci navrhnout účinný trestní prostředek, který by od nich vyčistil svět, a sice nucené předávkování. Kupodivu jde o humánní způsob úmrtí, pokud humánní smrt definujeme jako smrt bez bolesti. Navíc celá myšlenka splňuje rabínskou představu, podle níž má zločinec opouštět svět tak, jak ho jeho vinou museli opustit jiní..."

Všechny citované autority nám říkají, že jsme v zajetí dealerů, zatímco ve skutečnosti jsou naše svoboda a bezpečnost ohrožovány legislátory a politiky, kteří zakazují prodej a užívání heroinu, čímž nahrávají zločinům, k nimž dochází v souvislosti s černým trhem. Dealeři jsou prý vrazi, kteří si zaslouží trest smrti, přestože stát New York neodsuzuje k trestu smrti ani za vraždu prvního stupně. Přitom dealeři ve skutečnosti nikomu neškodí, natož aby někoho zabíjeli. "Drogová závislost" je prý "formou genocidy," i když v skutečnosti je výsledkem svobodné volby závislé osoby. Konečně, prodavači heroinu jsou prý vrazi,
kteří si zaslouží smrt předávkováním, čímž je obhajován trest smrti pro metaforické vrahy, a to ve státě, kde ani skuteční vrazi takto trestaní nejsou.

Z proslovu poslance sněmovny representantů Jamese M. Hanleye (demokratická strana, New York) v obchodní komoře města Baldwinsville, stát New York:Poslanec Hanley nazval 60 000 známých toxikomanů v USA "vynořenou špičkou ledovce" a vyjádřil obavu z dosud neodhalených praktikujících i potenciálních narkomanů. Ptal se, "Kolik takové havěti zamořuje naše střední a vysoké školy?" a šíří tak zkázu mezi bezbrannou mládež.

Poslanec Hanley zde lidi, kteří užívají nebo prodávají ilegální drogy, zatracuje stejnou metaforou, jakou němečtí nacisté používali k obhajobě zabíjení Židů v plynových komorách -- ani v jejich očích nebyly perzekuované osoby lidské bytosti, ale "havěť."

Doktor Steven Jonas, odborný asistent na katedře hygieny University Státu New York ve Stony Brook na Long Islandu zaslal redakci deníku New York Times následující dopis:Návrh zákona přednesený guvernérem Rockefellerem, podle něhož má být drogový problém řešen útokem na prodejce [doživotním vězením pro ty, kdo prodávají "nebezpečné drogy"] má silnou podporu v teoretické epidemiologii. Zvláště návyk na heroin má řadu společných rysů s přenosnou nemocí, i když není infekční. Známe hostitele, člověka, i infekční agens, heroin. Přesně jako u infekčních chorob. Navíc známe vektora, čili přenášeče, čili zdroj, a sice pokoutního prodejce (dealera), který může nebo nemusí být sám nakažen. Návyk na heroin se tudíž v mnoha směrech podobá takovým chorobám, jako je malárie, kde je identifikovatelným vektorem komár.

Lékař vyučující na vysoké škole nás zde ujišťuje, že návyk na heroin je jako malárie, heroin je jako parazit a člověk, který ho prodává, je jako komár. Havětizace lidských bytostí, úspěšně zahájená Ministerstvem zdravotnictví Nacionálně socialistického Německa, tak prodělává pokračování -- aniž by si toho veřejnost
všimla -- v Americké "válce proti drogám."Odlišnost mezi historickým a současným -- tradičním moralistním a moderním medicínským -- územ slova "závislý" by stěží mohla být větší. V prvním případě šlo o popis -- o jméno -- popis ne zcela hodnotově neutrální, který určoval zvláštní zvyk konkrétní osoby, která jím byla pojmenována. Ve druhém případě jde o hodnocení -- epitetum -- sice ne zcela odporující faktům (není-li použito mylně nebo lživě), avšak vyjadřující zcela konkrétní soud o osobě, které se týká. Ve svém popisném smyslu slovo "závislý" vypovídá o tom, co "závislá osoba" provádí sama se sebou; v hodnotícím smyslu pak vypovídá, co s ní chtějí provést její soudci.

Na odlišnosti podobného typu -- mezi faktem a hodnotou, popisem a hodnocením, sebe definováním a definován ze strany ostatních -- jsem upozornil v několika dřívějších knihách. Zvláště jsem se v nich snažil ukázat, že dvě různé psychiatrie -- dobrovolná a nedobrovolná -- nejenže existují, ale že stojí v protikladu, a že jejich směšování a zaměňování vedou jen k mystifikaci psychiatrů a k utrpení takzvaných pacientů.17 Tyto odlišnosti nejsou nikde tak nápadné, jako v oblasti takzvané drogové závislosti a toxikomanie, kde máme co do činění s neobyčejně prostými fakty: někteří lidé chtějí brát některé drogy, jiní lidé jim to nechtějí dovolit. Uživatelé drog -- kterým úřady říkají "narkomani" nebo "toxikomani" -- pokládají drogy za své spojence a v lidech, kteří se je o drogy snaží připravit, vidí nepřátele. Politikové, psychiatři a "vyléčení
narkomani" -- samozvaní "odborníci na boj s drogovou závislostí"-- pokládají za své nepřátele zakázané drogy, v jejich uživatelích vidí "pacienty" a své utlačovatelské praktiky nazývají "léčba."

Domnívám se, že značná část současného myšlení a psaní o závislosti je negovaná -- nesmyslná, zavádějící a hanebná -- vytrvalou neschopností nebo odmítáním chápat výše načrtnutou odlišnost. Činí se důrazná prohlášení, je na ně odpovídáno, celá otázka je vášnivě diskutovaná, aniž by se někdo obtěžoval vyjasnit, co znamenají pojmy "závislost" a "drogová závislost." Snad je to proto, že je mnohem snažíš zkoumat chemické vlivy drogy, kterou člověk užívá, než sociální dopady rituálu, na němž při užívání drogy participuje.

K pochopení chemických účinků drogy potřebujeme inteligenci, ale k pochopení našeho ceremoniálního chování potřebujeme odvahu. A zatímco bez inteligence nepochopíme chemii drog, které užívají jiní lidé, bez odvahy a tolerance nepochopíme ceremonie, jichž se jiní lidé účastní. Inteligence, odvaha a tolerance jsou nedostatkové zboží, přičemž nedostatkovost roste od inteligence k toleranci. Dokud se nezmění tato vlastnost lidské povahy, budou společenské vědy daleko zaostávat za vědami přírodními.

Abychom pochopili svěcenou vodu, musíme se zabývat knězi a věřícími, ne vodou. Abychom pochopili zakázané a návykové drogy, musíme se zabývat lékaři a toxikomany, politiky a veřejností, ne drogami. Některé podmínky a situace jsou pro podobná studia příhodnější než jiné. Nebylo úplně snadné studovat svěcenou vodu ve středověkém Španělsku nebo Itálii, zvlášť pokud člověk byl a mínil zůstat dobrým katolíkem. Podobně v dnešních USA nebo Rusku není snadné studovat opium, heroin, marihuanu nebo metadon, zvlášť pokud člověk je a míní zůstat loajálním lékařem, jehož povinností prý je pomáhat v boji proti "moru" drogové závislosti a toxikomanie.

Smyslem společenských ceremonií je sjednocovat jedince ve skupině. Tuto svou funkci ceremoniály často úspěšně plní, i když jsou nepříjemné jistým osobám v rámci systému, nebo jsou v rozporu s jistými skupinově sdílenými hodnotami. Protože kritické zkoumání ceremoniálů oslabuje jejich kohezivní funkci, je skupinou vždy chápáno jako hrozba. Zde spočívá základní omezení, s nímž se musí vyrovnat každý, kdo se chystá zkoumat účinnost a vliv magického nebo medicínského rituálu.

Podvody s vínem v Česku !

noreply@blogger.com (Autor) — Mon, 16 Jan 2012 01:15:43 PST

Minulý týden tuzemským internetem proběhla zpráva o nálezu Státní zemědělská a potravinářská inspekce, která odhalila v několika vinotékách na jihu Moravy nekvalitní sudové víno. Největší překvapení na inspektory čekalo v prodejně patřící Vinařství U Kapličky. Podle inspektorů SZPI se zde prodávalo sudové Veltlínské zelené od vinařství LIVI obsahující 73 % vody. V pátek 13. se pak také objevila informace o čínském obchodníkovi s vínem, který byl za pašování vína do Číny odsouzen na doživotí v žaláři. Říkáte si, kam ten svět spěje? Ale kdepak, víno lákalo zisku chtivé podvodníky odnepaměti.

Jinak víno považuji v současnosti za jednu z nejlepších investic. Nikdy se nestalo, aby cena vína klesala. na cenu vína ve vašem sklepě nemají globální pohyby žádný vliv a dobrý nákup dobrého kvalitního vína k archivaci se vždy vyplatí. Víno je nutné považovat za střednědobou až dlouhodobou investici, která se však může zhodnocovat až 40% hodnoty ročně. Letošní ročník, bude za 5 let velice ceněný a počítejte, že každá investovaná tisícikoruna se násobně vrátí. Zapomeňte na životní pojistky, důchodové pojistky a dokonce zapomeňte i na zlato, neboť zlatá bublina jednou praskne a těm co praskne, nezbude než se pořádně opít vaším drahým vínem.

Novodobý zájem o víno se ze strany šizuňků a zlodějů ve větší míře objevuje zhruba od 70. let 20. století, kdy začínají strmě růst ceny francouzských prémiových vín. Zlaté žně mají aktuálně pochybné živly zejména v Číně, kde je obrovský hlad po francouzských vínech, ale málokdo dokáže odlišit pravé víno od padělku.

Není se tedy co divit, že velmi stoupá poptávka po luxusních francouzských láhvích, tedy nejen těch plných, ale i prázdných. Prázdné lahve těch nejlepších francouzských vinařství a nejlepších ročníků lze na internetu pořídit i za několik set euro. Druhou možností je mít nějakého známého sommeliéra v luxusní restauraci, který za menší úplatu prázdné lahve odprodá. Pak už to chce jen mít správný korek a nějakou, ideálně červenou tekutinu na zaplnění láhve.

Odlepit a nalepit

Další oblíbenou technikou podvodníků s vínem je záměna etiket. Například nalepit etiketu Château Lafite ročníku 1982, který je hodnocen jako jeden z nejlepších za poslední dobu, na stejné víno z roku 1991. A rázem stoupá cena láhve strmě vzhůru. Takto „vylepšená“ vína byla v roce 2002 odhalena v Číně. V roce 2000 zase italská policie odhalila sklad s téměř 20 000 lahvemi falešných „supertoskánců“.

Nejstarším formy nekalých praktik spojených s vínem se netýkaly lahví či etiket, ale samotného nápoje. Výroba vína zdaleka nebyla na takové úrovni, jako je v dnešní době, takže se do vína přidávaly různé příměsy, aby víno chutnalo lépe a delikátněji. A zmíněný příklad z úvodu článku, tedy přidávání vody do sudového vína, patří mezi nejstarší techniky podvodného chování ve spojení s vínem. Podobné aktivity jsou zdokumentovány již ve starověkém Řecku a Římě. Že by se tedy někteří moravští vinaři rozhodli pro návrat k tradici a kořenům vinařství?

Další možností, jak oklamat nebohého pijáka vína, je vylepšit místo původu vína. Ve středověku se poměrně rozmohlo vydávání vín z různých oblastí za vína francouzská. V Londýně proto například platilo nařízení, že taverny a další nálevny nesměly pohromadě skladovat francouzská, španělská či německá vína, aby nemohlo docházet ke klamání zákazníků ohledně původu vína. Ten kdo byl nachytán při podvodu, musel vypít všechno uskladněné víno.

Otázka poptávky a nabídky

Podvodníkům se vždy nejvíce dařilo tehdy, když vznikla nějaká nenadálá a významná nerovnováha mezi poptávkou po vínech a jejich nabídkou. V Evropě tomu bylo například po epidemii fyloxéry révové, která zdecimovala v 19. století velkou část vinic, a která způsobila to, že řada obchodníků vydávala své hrozny za něco víc než ve skutečnosti byly. Respektive vylepšovali jejich původ. Nekalý obchod s vínem logicky také vzkvétal během prohibice ve Spojených státech amerických. Do 19. století také sahají kořeny dnes populárního falzifikování etiket vín. Vína z méně vyhlášených regionů Francie či Itálie se s novou nálepkou stávala žádaným Bordeaux či Toskánským.

Velký business s padělky

V posledních letech však falzifikování vín rozrostlo do obřích rozměrů. Podle odhadu CNN tvoří padělky 5 % vín prodaných v Číně, což vyjádřeno penězi představuje částku 685 milionů dolarů. V případě vín dovezených do Ruska se dokonce hovoří až o 40 % vín, která nemusí mít čistý původ. Časopis Wine Spectator odhaduje celosvětově podíl padělaných vín na 5 % celkové produkce. Je tedy celkem logické, že se hledají možnosti, jak zlodějům a podvodníkům malinko přistřihnout křidýlka.

Některá vinařství, včetně francouzských Château Palmer nebo Château Margaux, umisťují na své lahve nový bezpečnostní proužek zvaný Bubble Tag. Jde o jakousi pečeť, která je umístěna na kovovém pouzdru s přesahem na kovovou láhev. Jakmile je víno otevřeno, je bezpečnostní proužek i s referenčním číslem nenávratně zničen.

Podobný systém vyvinuli také kanadští vinaři, kteří dávají novou možnost ověřit původ vína majitelů telefonů iPhone. Pomocí speciální aplikace pro chytré telefony umožňují pijákům vína načíst informaci na bezpečnostním pásku vína a jednoduše tak zjistit jeho původ dřív, než víno zakoupí. Možná by nebylo od věci, kdyby se něco podobného začalo objevovat letos na podzim na lahvích tuzemského burčáku, kde v tuzemsku každoročně bývají asi největší problémy s kvalitou. Nějaký bezpečnostní pásek, pomocí kterého by šel lokalizovat výrobce a datum výroby. To by ty zástupy stánkařů podél silnic asi pěkně prořídly.

Ceremoniální chemie 1.díl

noreply@blogger.com (Autor) — Sun, 15 Jan 2012 12:31:29 PST

Existuje pravděpodobně jedna a jediná věc, o níž se shodnou všichni vůdcové všech moderních států, o níž se shodnou protestanti, katolíci, židé, mohamedáni a ateisté, o níž se shodnou Demokrati, Republikáni, socialisté, komunisté, liberálové a konzervativci, o níž se shodnou medicínské a vědecké autority na celém světě, a na níž se, jak ukazují výzkumy veřejného mínění a výsledky voleb, shodne velká většina občanů všech civilizovaných zemí. Tou věcí je takzvaný "vědecky podložený fakt," že jisté látky, které si lidé s oblibou aplikují či injikují, jsou "nebezpečné" jak pro ty, kdo je užívají, tak i pro ostatní, a že užívání těchto látek vede ke "drogové závislosti" nebo "toxikomanii" -- chorobě, jejíž kontrola a vymýcení je svatou povinností spojených sil lékařského stavu a státu.

Existuje však jen malá shoda -- mezi jednotlivými lidmi, zeměmi, dokonce i dekádami -- které z těchto látek jsou akceptovatelné, čímž se jejich užívání stává populární formou oddechu, a které jsou neakceptovatelné a vedou k nevyhnutelné "toxikomanii."

Nejprve chci odhalit fenomény, z nichž skutečně sestává náš takzvaný "problém drog." Chci ukázat, že tyto fenomény se de facto skládají z vášnivé popularizace a pilnikářské prohibice jistých substancí, z habituálního užívání jistých drog a z vystrašeného vyhýbání se jiným, a v nejobecnějším pohledu z omezování -- prostřednictvím jazyka, práva, zvyků, náboženství a všemožných dalších forem společenské a symbolické kontroly -- jistých typů ceremoniálního a rituálního chování.

Poté bych rád identifikoval konceptuální oblast a logickou třídu, co níž tyto fenomény patří. Ukážu, že patří do oblasti náboženství a politiky, že "nebezpečné drogy," toxikomani a dealeři jsou obětními beránky naší moderní, sekulární a terapií posedlé společnosti. Ukážu rovněž, že rituální perzekuce těchto farmakologických a lidských obětních beránků musí být nahlížena s vědomím historického pozadí rituálních perzekucí jiných skupin, jež v minulosti hrály podobnou úlohu, například čarodějnic, Židů a šílenců.

Nakonec se pokusím identifikovat morální a legální dopady názoru, že užívání drog a vystříhání se jich není záležitostí zdraví a nemoci, ale záležitostí našeho vnímání dobra a zla. Jinými slovy, toxikomanie není politováníhodným chorobným stavem v medicínském smyslu, nýbrž opovrhovanou náboženskou praktikou.
Pak jsou ovšem možnosti naší volby ve vztahu k drogám stejné, jako jsou možnosti naší volby ve vztahu k náboženstvím: můžeme být v různé míře tolerantní či netolerantní vůči lidem, jejichž víra -- teokratická nebo terapeutická -- se liší od té naší.

Během uplynulé poloviny století vedli Američané jednu z nejurputnějších válek, jakou kdy svět poznal. Bojovalo se v ní za věc doktorů, chorob a léčení. Kdyby se před sto lety americká vláda pokoušela přikazovat, které chemické substance její občané mohou či nemohou užívat, její úsilí by bylo vnímáno jako směšně absurdní a odmítnuto jako neústavní. Kdyby se před padesáti lety americká vláda snažila přikazovat rolníkům v cizích zemích, které plodiny mohou či nemohou pěstovat, její úsilí by bylo kritizováno jako zasahování do cizích věcí a odmítnuto jako kolonialismus. Dnes se americká vláda vynucováním těchto a podobných příkazů zabývá: na vlastních občanech si je vynucuje pomocí kriminálních zákonů a předpisů o duševním zdraví, na občanech cizích zemí kombinací ekonomické hrozby a finančních stimulací. Navíc jsou její příkazy -- nazývané "kontrola narkotik" či "boj proti drogám" -- vítány a schvalovány nespočtem jednotlivců a institucí doma i v zahraničí.

Podařilo se nám tedy nahradit rasové, náboženské a vojenské násilí a kolonialismus, které pokládáme za nečestné, medicínským a terapeutickým násilím a kolonialismem, které pokládáme za oprávněné. A protože nové formy kontroly a násilí zdůvodňujeme Vědou a zdravotnickými ohledy, a protože znásilňované a kolonizované subjekty nezřídka zbožňují idoly medicínského a terapeutického scientismu stejně vášnivě, jako je zbožňují jejich utlačovatelé, nedokáží postižené oběti ani formulovat svůj protest. Pak není divu, že jsou dokonale neschopné útlaku se bránit. Možná je tato forma lovu na lidi -- symbolický kanibalismus, kdy jsou prostředky k životu zajištěny tím, že o ně připravíme své bližní -- nevykořenitelnou součástí lidské povahy, a tudíž nevyhnutelný. Jistě však není nevyhnutelné, abychom sami sobě nalhávali, že rituální perzekuce lidských obětních beránků při Křížových výpravách, Inkvizicích, Konečných řešeních a Válkách proti drogám skutečně oslavuje božstva či potlačuje choroby.

Nespočet Američanů nadále pěstuje a pašuje, prodává a kupuje, pojídá, vdechuje, a injikuje si ilegální drogy a jejich počet, zdá se, neustále stoupá. Jiní Američané -- možná ne tolik jiní -- nadále agitují proti "drogovému nebezpečí" a "obchodu s drogami," přičemž jejich agitace neustále nabírá na intenzitě a imbecilitě. A prostý život obyčejného Američana je stále víc ohrožován jak těmi, kdo "užívají drogy," tak těmi, kteří se vyžívají ve své práci pronásledovat "uživatele drog."

Nic z toho však lidi nedokáže přinutit k pochybnostem o platnosti základních premis, které se týkají "drogové otázky," nebo o legitimitě politických nástrojů, které ji údajně mají řešit. Proč by též měli pochybovat? Pokud si lidé přejí popírat, že nebezpečí "nebezpečných drog" -- heroinu, kokainu nebo marihuany -- nespočívá v těchto substancích jako takových, ale v lidském sklonu užívat je a v osobních rozhodnutích těch, kdo je užívají, popřou to. Jakmile však s popíráním začnou, ztratí se jim z očí jisté staromódní leč věčně platné ideje, například pokušení či sebekontrola, a s nimi i existence osobní svobody odpovědnosti. Nakonec se jim podaří dospět k přesvědčení -- k němuž již většina Američanů dospěla -- že naše "drogová otázka" je cosi historicky nového, že sebou nese nové choroby a vyžaduje si nové formy léčení. Je to však drahá iluze.

Říká se, že velkým morálním bojem dnešní doby je zápas kapitalismu s komunismem. Tento zápas však zakrývá mnohem významnější boj, v němž politikové a jejich intelektuálští lokajové na Západě i Východě bojují proti svobodné vůli a odpovědnosti jednotlivce. Ať je základní myšlenka za tímto bojem zasazena do učení o biologickém či sociálním determinismu, nebo je prezentována jako marxistická "behaviorální věda," je její poselství stejné: člověk není odpovědný za své chování. Je obětí, která musí být chráněna (před kapitalismem, nebo před "drogami") paternalistickým a terapeutickým státem.

Skutečnost je taková, že pokud drogy zůstávají v laboratoři nebo na lékárenském pultu -- tedy kdekoli mimo lidské tělo -- jsou neškodnými inertními látkami. Heroin, kokain nebo marihuana nezpůsobují žádné problémy těm, kdo je neberou; navíc -- na rozdíl od dnes módních psychofarmak -- nikdo není nucen je brát. Proto se ti, kdo ilegálním drogám říkají "nebezpečné látky," dopouštějí hrozivého znásilnění jazyka. Ještě hůře zacházejí s jazykem ti, kdo jim vyhlašují "válku."

V současném profesionálním a populárním úzu nepopisují termíny "drogová závislost" a "toxikomanie" chorobu, ale opovrhovanou formu úchylky. Termín "toxikoman" tedy nepopisuje bona fide pacienta, ale stigmatizovaného jedince. Člověk je tímto termínem obvykle ocejchován proti své vůli. Toxikomanie (či závislost na droze) tím připomíná duševní choroby nebo čarodějnictví a toxikoman (či jedinec závislý na droze) připomíná duševně chorého nebo z čarodějnictví usvědčenou osobu -- všechny uvedené termíny označují jakousi deviaci či úchylku. Ještě přesněji bychom mohli říci, že toxikomanie je pokládána za specifickou duševní chorobu podobně, jako jsou specifickými duševními chorobami hysterie, deprese a schizofrenie.

Platí-li argumenty prvního odstavce, pak má pozorování a zjištění o duševních chorobách a psychiatrii, které jsem shrnul ve svých předchozích knihách (zvláště v Mýtu o duševní chorobě a ve Výrobě šílenství) mohou být mutatis mutandis aplikovány na toxikomanii, toxikomany a takzvané odborníky, kteří se prý neúnavně a nezištně zasazují o jejich prospěch.Pokusím se shrnout zde svá pozorování a zjištění, přičemž se všemožně vynasnažím omezit na ty stránky užívání drog a perzekuce toxikomanů, které jsou pro tato chování charakteristické a odlišují je od jiných typů medicínsky definovaných deviací a jejich psychiatrické perzekuce.

Ideální čarodějnicí byla původně podivínská žena, ideálním šílencem byl vraždící maniak a ideálním drogově závislým je špinavá a otrhaná feťácká troska. Jakmile však společnost akceptuje realitu a obrovský význam těchto kategorií, začne se oblast, v níž jsou tito devianti nacházeni, velmi rychle rozšiřovat. Nakonec může být každý -- snad s výjimkou nejúspěšnějších výrobců deviantů a jejich nejmocnějších vládců -- "odhalen" jako čarodějnice, blázen nebo narkoman. Čarodějnictví, šílenství a toxikomanie pak jsou prohlášena za "metly společnosti," "mory," jež dosahují "epidemických rozměrů" a proti jejichž "nákaze" není nikdo imunní.

V procesu velkovýroby a halasného prodeje toxikomanů můžeme rozlišit tři vzájemně provázané mechanismy, jež spolupracují na vytváření a odhalování "osob ohrožených toxikomanií." Nejprve jsou za "nebezpečná narkotika" označeny jisté substance, jež nejsou ani nebezpečné, ani narkotické, ale jež jsou zvlášť populární mezi skupinami lidí, jejichž členy lze snadno vystavit psychiatrické stigmatizaci. (Hovořím o látkách typu marihuany a amfetaminů a skupinách typu černoši z velkých měst, Portoričané a mládež.) Následuje prohibice těchto substancí a pronásledování -- zkorumpovanými a kapriciózními právními mechanismy -- lidí, kteří je užívají, a kteří jsou označeni za strašlivé zločince (v případě "dealerů") a duševně choré pacienty (v případě "narkomanů"). Třetím mechanismem je neustálé tvrzení, že užívání narkotik prodělává "alarmující nárůst." Tak je vlastně vedená gigantická a účinná reklamní kampaň pro drogy, jež jsou sice ilegální, ale jež se údajně mohou stát zdrojem "nepopsatelných rozkoší." Reklama zajišťuje neomezený přísun "lidské suroviny," z níž mohou být oficiálně rozpoznaní a uznaní toxikomani podle potřeby vyráběni .

Křesťanský Západ byl svého času konfrontován s problémem čarodějnictví; dnes je vědecký Svět konfrontován a očarován problémem drog. Oba problémy vznikly zcela uměle a vyživovaly samy sebe. Výroba "drogového problému" však je spojená s jistými specifickými fenomény, na které můžeme pohlížet z řady perspektiv. Mnohé z těchto fenoménů -- zvláště prohibice jistých substancí zvaných "nebezpečné drogy" a jejich užívání zvané "toxikomanie" či "zhoubný návyk" -- jsou diskutovány v učebnicích farmakologie. Což má asi takový smysl, jako kdyby učebnice anorganické chemie diskutovaly užití svěcené vody. Jestliže se studiem toxikomanie zabývají učebnice farmakologie, protože toxikomanie souvisí s drogami, pak by se studiem křtu musela zabývat anorganická chemie, protože křest se provádí vodou.

Křest je samozřejmě rituální ceremonií a většina z nás ho tak chápe. Řada typů užívání drog -- například jisté typy sebe medikace -- jsou rovněž ceremoniemi, ale my je tak nechápeme. Tvrdím proto, že studium ceremoniálního využití drog musí být předmětem antropologie a religionistiky, nikoli farmakologie nebo medicíny. Navrhuji pro toto studium název "ceremoniální chemie." Jinými slovy, navrhuji, abychom se naučili ostřeji než dříve rozlišovat mezi studiem drog jako látek a studiem užívání drog či strachu z nich. Organická chemie, biochemie a farmakologie se zabývají chemickými a biologickými účinky drog. Ceremoniální chemie se naproti tomu musí zabývat osobnostními a kulturními okolnostmi užívání drog a strachu z drog. Předměty ceremoniální chemie jsou tudíž magické a nikoli medicínské, jsou jimi rituály a nikoli technická stránka braní drogy. Konkrétně k nim patří schvalování a odmítání, podpora a prohibice, vyhledávání a vystříhání se látek se symbolickým významem, stejně jako vysvětlování a obhajoba jejich kontroly a případných následků.

Návykové drogy mají k běžným ne-návykovým drogám podobný vztah, jako má svěcená voda k normální ne-svěcené vodě. Jakmile některé látky označíme za "návykové" a učiníme z nich třídu rovnocennou s třídami typu antibiotik, diuretik, hormonů a podobně, dopouštíme se takového zmatení kategorií, jako bychom z pojmu "svěcená voda" učinili třídu rovnocennou s pojmy destilovaná voda nebo těžká voda. Z toho plyne, že snaha pochopit toxikomanii prostřednictvím studia drog je stejně smysluplná, jako snaha pochopit svěcenou vodu studiem chemie vody, a že snaha regulovat užívání návykových drog podle jejich chemických vlastností je stejně smysluplná, jako by byla snaha regulovat užívání svěcené vody podle jejich chemických vlastností.

Jenže dnešní společnost nedělá nic jiného. Zmatek, který tak vytváříme našich myslích a životech, jakož i vy myslích a životech lidí, které ovlivňujeme prostřednictvím legislativy, léčby a "zdravého rozumu," by stěží mohl být větší. Dopustili jsme se totiž hlouposti skutečně gigantických proporcí: sesadili jsme z trůnu Boha i ďábla, abychom je nahradili novými bohy a ďábly. Noví bozi a ďáblové jsou našimi výtvory, nejsou však proto méně záhadní a monstrózní. Jsou to drogy, které zbožňujeme, a jichž se bojíme.

Dokud lidé skutečně věřili, že jejich těla patří Bohu, nepovolili lékařům téměř žádné umělé zásahy. (Snad s výjimkou péče o zranění, jež měla tělo uvést do "původního" stavu.) Jakmile lidé přestali věřit, že jejich těla patří Bohu, téměř neexistuje zásah, který by lékařům nebyl povolen (snad s výjimkou úplné likvidace těla, která by za takovou byla i označená).

Náboženští fundamentalisté tudíž neznají žádná omezení ve zbožnění svých Božstev, jež jsou všemocná a do jejichž práce člověk nesmí zasahovat. Lidské bytosti, vytvořené Bohem k Jeho obrazu, jsou nekonečně cennými mistrovskými díly, jichž se návštěvníci Boží Galerie nesmějí ani dotknout, natož je měnit. Neboť změna je synonymem znetvoření.

Obdobně medicínští fundamentalisté, neznají žádná omezení ve zbožštění své Vědy, své všemocné Medicíny, jež je schopná nekonečného zdokonalení všeho biologického, především však člověka. Lidské bytosti, vytvořené Medicínou k Jejímu obrazu, jsou pracovními modely v Laboratoři biologických techniků a mohou být pozměněny každým "vědeckým pracovníkem," který je v ní zaměstnán. Neboť změna je synonymem zdokonalení.

Je zjevné, že člověk se v obou případech -- ať už pro neumírněnost v představách o Bohu nebo pro neumírněnost v představách o Zdraví -- stává obětí své arogance. Domnívám se, že dnešní lidstvo ze všeho nejvíc potřebuje umírněnost a vyvážený přístup ke všemu podstatnému; a protože k našim nejpodstatnějším koncepcím patří náboženství a zdraví, potřebujeme umírněnost a vyrovnaný přístup k Bohu a Medicíně. Projevem umírněnosti ve vztahu k Bohu je náboženská snášenlivost -- pozorný dohled nikoli nad věřícími, ale nad lidmi, kteří by jim rádi přikazovali, čemu věřit. První dodatek Ústavy Spojených Států a podobné zákony a zvyklosti ostatních svobodných společností zajišťují ochranu občanů před znásilňováním ve věcech jejich víry. Obdobným projevem umírněnosti ve vztahu ke Zdraví by měla být medicínská tolerance -- pozorný dohled nikoli nad lidmi, kteří užívají drogy, ale nad lidmi, kteří by jim rádi přikazovali, zda drogy mají či nemají brát. Jenže ani ve Spojených Státech, ani jinde v dnešním světě nejsou občané před medicínským znásilňováním chráněni.

Musíme zkrátka odmítnout představy o všemocných božstvech a všemocném zdravém životě. Současně si ale musíme uchovat, a ve srovnání s minulostí dokonce povýšit, naši úctu k zákonům "vyšším" než lidským, jež říkají, že před soudem života nebude nikdo z nás současně žalovaným i soudcem. Proto se musíme učit zakoušet a poznávat skutečně zdravý život, jehož prvním zákonem je, že protože muži a ženy mohou život zplodit i vzít, je péče o něj jejich prvořadým posláním a povinností. Jak toto poslání naplnit? Možná jen přezkoumáním a odvržením našeho nezvratného přesvědčení -- a jednání, jež se o toto přesvědčení opírá -- podle něhož péče opravňuje k násilí a násilí je kvintesenciálním důkazem péče.

Mé druhé já

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 17 Jan 2012 23:09:41 PST

Už jsem dlouho nenapsal zajímavý postřeh ke konečnému řešení cikánské otázky. Donutila mne k tomu dnes včerejší filmová příhoda. Než se rozepíši, je potřeba trošku film těm co jej neviděli přiblížit. The Brave One…česky “Mé druhé já” je americkým thillerem z roku 2007 s Jodie Foster, nejznámější lesbičkou v Hollywoodu, která vystupuje ve filmu jako Erica Bainová. Ta se nedokáže vzpamatovat ze smrti svého milovaného snoubence, který zemřel po náhlém brutálním útoku. Ve snaze najít muže, kteří jsou zodpovědní za její neštěstí, bere spravedlnost do vlastních rukou. Po jejích stopách se vydává neústupný detektiv Sean Mercer. Ten má ale jediný cíl, zastavit pomstu zoufalé ženy. Rozhlasová moderátorka Erica Bainová je šťastná. Její pořad o New Yorku, nazvaný Toulky v ulicích, je oblíbený, je zamilovaná do ošetřovatele Davida a chystají svatbu. Když jednoho večera venčí psa Curtise, napadne je v Central Parku trojice lumpů. Těžce zraněná Erica se probere po třech týdnech a dozví se od Davidovy matky, že jejího snoubence ubili k smrti a že už je po pohřbu. Šokovaná Erica se vrací do prázdného bytu a prázdného života, v němž apaticky přežívá. Situaci jí neulehčuje svým lhostejným přístupem ani policie. Detektiv Sean Mercer, který ho má na starosti, s ní sice soucítí, mnohem víc ho však zaměstnává případ ž eny, která údajně spáchala sebevraždu. Podle něj však byla zavražděna manželem, bezohledným a vlivným Sonnym Murrowem. Věří, že její malá dcerka Halye, ví co se stalo, marně se však snaží dosáhnout toho, aby byla Murrowovi odebrána. Erica se v náhlém impulsu zastaví v obchodě se zbraněmi, protože však nemá zbrojní pas, prodavač ji odmítne obsloužit. Nakonec koupí zbraň od překupníka. O pár dnů později se náhodou stane svědkyní chladnokrevné vraždy mladé prodavačky, a když vrah začne ohrožovat i ji, v sebeobraně ho zastřelí. Znovu zbraň vytáhne, když ji o dalších pár dnů později obtěžují v nočním metru dva mladí násilníci. Když na ni vytáhnou nůž, oba zastřelí. S hrůzou si uvědomí, že mohla incidentu zabránit, kdyby vystoupila o stanici dřív, ale že vlastně vystoupit nechtěla. Oba případy vyšetřuje Mercer, který poměrně přesně odhadne, co se stalo. Není sám. V novinách se začnou objevovat články o tajemném mstiteli. Erica se znovu vydává do ulic, a tentokrát nejenže záměrně vyhledává podobné situace, ale navíc se pustí do pátrání po Davidových vrazích. Mercer začíná tušit, kdo by mohl být tajemný mstitel, jistotu však získá, až když je zabit Murrow, o němž Erice vyprávěl.

A nyní si situaci otočme do českého prostředí antisemitského jak říkají cikáni a plné pozitivní diskriminace jak říkáme my normální lidé nezaujatí rasovými předsudky, ale pouze s vlastními zkušenostmi s rasou individuí bez historie, sebeuvědomění a plné nenávisti k většině. Najde se režisér, producent, který vytvoří český film, kde blondýna vystřelí mozek desítce cikánům z hlavy a jednomu zbloudilému arabovi? Když si uvědomíme poměr násilných trestných činů v cikánské komunitě směřované vůči okolí tak nebudeme v poměru mrtvých zastřelených cikánů daleko od mrtvých zastřelených černochů, kteří také páchali zločin. A nakonec dojde k tomu, že chrabrý a skoro náhodou taky cikánský vyšetřovatel blondýnu nechá odejít a ještě jí poděkuje. Krásný happyend by do ulic vyhnal hodně tlouštíků z řad cikánské populace. A pochybuji o tom, že by film nebyl brán jako rasistický a nebyl zakázán. Jenže takový je rozdíl v demokraciích a v uvědomění si problémů. Žádné rozdíly milí cikánští spoluobčané tohoto posraného státu. Kulka do hlavy každému grázlovi a je mi jedno jestli je cikán nebo bílý, ale pokud si troufne na starého znenadále ozbrojeného dědulu, tak ať si celá rodina políbí prdel. Dostal za uši a budiž ponaučení pro všechny. Někdo může nosit zbraň a nenechá si líbit napadnutí partou ožralů.

Nicméně je vždy špatné když někdo umře ale dokud se bude vystupovat arogantně na obou stranách tak není možné očekávat, že nedojde k postupnému rozšiřování zbraní mezi obyvatelstvem na obou stranách, protože to už je pak jen roztočená spirála, kterou nikdo nezastaví. Ale ono k tomu vše nezadržitelně směřuje. Ekonomická krize a bída nemůže způsobit nic jiného než růst násilí, protože kdo má hlad a neuživí svoje děti, tak nemá jinou šanci.

Nicméně v Česku to máme ještě v klidu, co takoví taloši, kde mají araby, afričany a jinou směs národů prchajících z bídy.

V poslední době se vede opětovná diskuze o podmínkách nutné obrany, tedy kdy obránce je oprávněn se bránit útoku a jak? Nutná obrana je institut v oblasti trestního (správního) práva a dává možnost obránci se účinně bránit proti útoku, nebo-li tento útok odvracet. Obránce v tomto případě jedná v souladu s právem a chrání zájmy stejně jako trestní právo a proto nejedná protiprávně a proto se nemůže dopustit trestného činu. Jde o jednání dovolené.

Avšak v soudní praxi se čím dál častěji setkáváme s tím, že soudy, především nižších stupňů neumějí správně posuzovat podmínky užití nutné obrany a bez užití zásad, kterými se trestní řízení řídí odsuzují obránce k trestným činům. Pro zhodnocení dané situace v českém soudnictví jsem si vybral pro názornost jeden případ z roku 2007, kdy útočník se rozhodl v hospodě napadnout obránce, ale tento se jeho napadení vyhnul a z hospody odešel, což je útočníkovi nelíbilo a proto se za ním vydal domů. Obránce zastihl na jeho zahradě, kde ho fyzicky napal pěstmi do obličeje. Obránce se začal bránit a posléze útočníka povalil na zem, kdy vedle něho ležela nějaká větev, kterou vzal a několikrát útočníka udeřil do oblasti zad a hlavy.

Útočník v tomto případě utrpěl zranění, jenž si vyžádala léčení v době trvání tři týdnů a obránce jen drobné podlitiny bez nutnosti lékařského ošetření. Policie uvedené jednání obránce posoudila jako trestný čin ublížení na zdraví a okresní státní zástupce se s tímto právním závěrem ztotožnil a podal na obránce žalobu. Okresní i krajský soud posléze vyhodnotili jednání obránce jako trestné a odsoudili ho za ublížení na zdraví, kdy otázkou nutné obrany se zaobíraly jen okrajově. Největší právním exces nakonec nalézáme v rozsudku krajského soudu, který konstatoval, že pokud útočník utrpěl zranění a obránce ne, tak nemůže jít o nutnou obranu a tedy se jednalo o zjevně nepřiměřenou obranu.

Což na to, že zákon říká, že musí jít o zcela zjevně nepřiměřenou obranu, tedy o zjevně nepřiměřenou obranu jít může ale soud neznalý trestního práva, což svým rozsudkem a odůvodněním prokázal se vůbec otázkou nutné obrany nezabýval, přestože obránce po celou dobu trestního řízení jí uplatňoval.

Jak mohl policejní orgán, státní zástupce, okresní soud i krajský soud dopustit, aby po soudech byl vláčen člověk, který se jen bránil protiprávnímu stavu, který nevyvolal? Jak se tedy měl bránit? Měl se nechat zbít? Nebo snad je možno se bránit fyzickému útoku jen fyzicky? Nesmysl, obrana musí být účinnější, než útok, z tohoto důvodu musí být nepřiměřená, dokonce může být zjevně nepřiměřená, neboť následky musí nést útočník, který protiprávní stav vyvolal. Nesmí však jít o exces v nutné obraně, tato situace nastane, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Kdy při posuzování nutné obrany se musí vzít v úvahu subjektivní vnímání obránce, tedy jak on vnímal útok. Jinak totiž bude vnímat útok chlap, který má dva metry a sto kilo a jinak žena, která má metr padesát a čtyřicet kilo. Ale jak vidno, tak české soudy nižších stupňů stále neumějí dost dobře hodnotit zda šlo o nutnou obranu a odsuzují v těchto případech obránce k trestným činům, přestože nevzdělané veřejnosti v oblasti trestního práva, je již z laického pohledu zřejmé, že o trestný čin jít nemůže, neboť je zcela přirozené se bránit útoku, tedy v tomto případě byl obránce odsouzen za to, že se ubránil a sám neutrpěl zdravotní újmu. Co kdyby obránce útočníka tou větví neudeřil, ten vstal a obránce přemohl a následně ho uškrtil? Vážený soude, jaká tedy má být nutná obrana? Nutná obrana musí přeci odvrátit útok, tak aby útočník již v dalšímu útoku nemohl pokračovat, je to on, kdo vyvolal protiprávní stav a kdo musí nést všechny následky s tím spojené, a to včetně újmy na zdraví, kterou mu obránce způsobí.

Ale proč je tomu tak, že orgány činné v trestním řízení se bojí zjišťovat, zda šlo o nutnou obranu nebo ne? Proč se bojí říci, že obránce může užít i zbraň proti neozbrojenému útočníkovi a přitom nemusí jít o vybočení z mezí nutné obrany? Ale toto vše je již judikováno a Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již několikrát výše uvedené názory konstatoval. Neboť i v tomto případě Nejvyšší soud přisvědčil právnímu názoru, že šlo o nutnou obranu a ne o trestný čin. Ve své praxi se častokrát setkávám s tím, že toto břímě na sebe bere až Nejvyšší soud, který obecně konstatuje, že obrana musí být způsobilá odvrátit útok, proto intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku. Z tohoto hlediska skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Není přitom od věci připomenout, že na vybočení z mezí nutné obrany nelze usuzovat pouze z toho, že napadený útočníka zranil, popř. jej i usmrtil, přičemž sám neutrpěl žádné zranění, pokud tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Do budoucna bych si jen přál, aby naše orgány činné v trestním řízení, již ve fázi prověřování zjišťovaly podmínky nutné obrany, uměli jí správně kvalifikovat a obránce zbytečně nevystavovaly utrpením, kterým jistě soudní řízení je. Neměl by to být obránce, který pracně dokazuje, že jednal v nutné obraně, ale měly by to být být právě orgány činné v trestním řízení, které toto musí zjišťovat z úřední povinnosti a pokud dospějí k závěru, že obránce překročil meze nutné obrany, tak to ve svých rozhodnutích řádně a logicky zdůvodnit, na základě zjištěných skutkových zjištěních, kdy v současné době se toto zpravidla moc neděje a obránce, přestože je častokrát právě obětí útočníka, tak nakonec státní aparát s něho dělá pachatele a tuto nespravedlnost narovnává až Nejvyšší soud nebo Ústavní soud.

Dohady na straně jedné, emoce na straně druhé

noreply@blogger.com (Autor) — Wed, 04 Jan 2012 05:55:45 PST

Na jedné straně dva mladí muži, oba již v minulosti odsouzeni za trestnou činnost. Na straně druhé starší muž, který se celý život choval zřejmě tak, že bez problémů vlastní zbrojní průkaz. Kdyby se totiž někdy choval během svého života stejně jako ti dva, co stáli onu silvestrovskou noc proti němu, a co už se za svůj několikrát kratší život stihli zapsat do statistik trestaných lidí, nikdy by nemohl vlastnit jak „zbroják“, tak tím pádem ani legálně střelnou zbraň.

O těch dvou mladých mužích si nemyslím, že byli „hodní kluci“, hodní kluci totiž nemají problémy se zákonem.

Dejme ale na chvíli tomu, že by byla situace poněkud opačná – tu noc by se setkali dva mladí „bílí“ Češi s jedním starším Cikánem. Ti dva „bílí“ by za sebou měli kriminální minulost, onen Cikán by prožil svůj život bez poskvrnky. Situace, ať už by se vyvíjela jakkoliv, by skončila jedním mrtvým „bílým“, jedním postřeleným a na hlavě pořezaným Cikánem.

Docela by mě zajímalo, co by v takovém případě tvrdili cikánští aktivisté. Předpokládám, že by se nechali slyšet, že ti dva bílí byli prostě skini, kteří napadli „jejich“ člověka.Ten se logicky napadení bránil a střílel. Vsadím se (uznávám, že pouze spekuluji, ale možná že ne zas tak moc…), že by je ani na vteřinu nenapadlo, že ti dva bílí (v minulosti trestaní) střelbu nemuseli vyprovokovat (jak tvrdí teď o romských mladících…), a že šli pokojně popřát šťastný nový rok své babičce. Prostě by se názor romských aktivistů na celou věc otočil podle toho, kdo v incidentu měl jakou barvu kůže a jaké byl národnosti. Ó, jak by jistě najednou vnímali fakta o trestné minulost na straně jedné a bezúhonnosti na straně druhé…

Zajímalo by mě, jestli by i v takovém případě vykřikovali do světa cosi o zločinu střelce a o chladnokrevné popravě…No, tak jsem si zaspekuloval, ale teď zase zpět na zem. Celá tahle moje spekulace má jednu velmi vážnou trhlinu – všechno by se klidně mohlo odehrát i tak, jak jsem právě popsal, jen... ať dělám co dělám, nějak si neumím představit staršího Cikána, který by splňoval podmínky pro vlastnictví zbrojního průkazu…

Někteří už asi máte jasnou odpověď a nepotřebujete číst dál. Asi si vzpomenete na nedávné výroky v televizi, kdy není ještě nic vyřešeno, ale Cikáni již chtějí smrt za smrt. To že by to mohlo být jinak, než vypovídá jeden z nich? Nemyslitelné! Jde tedy vlastně s touto menšinou něco řešit klidnou a vlídnou debatou?

Kluk řekne, že jen tak šel s bratrem kolem kolejí a najednou jeho příbuzný ležel na zemi a on byl v mžiku také postřelen, jen tak. Toto vyprávění stačí k tomu, aby tatínek měl jasno a zvolal hrdinsky do televize - smrt za smrt! Na to vezme do ruky telefon a svolává všechny stejně mírumilovné kamarády na jistě mírumilovný pochod! To že to mohla být sebeobrana, to že si kluci mohli začít první? Ne, druhou stranu nebudeme poslouchat, ti jsou bílí a ti jsou vždy proti nám.

A jde proti tomuto přesvědčení vézt normální debatu? Dovedete si představit, že si s tímto pánem sednete do jedné místnosti a diskutujete nad tím, jak by to opravdu mohlo být? Nebo ten pán přišel již na tuto schůzku s názorem, se kterým ji i po pár prohádaných minutách bude opouštět?

Jak mám prosím změnit názor, na tuto menšinu, když pak vidím podobné záběry v televizi, když slyším, co místní obyvatelé vypráví o vycházení s touto komunitou, když mám i negativní zkušenosti z vlastního života.

A tak se ptám, Vás, co máte s Cikány vřelé vztahy - jak to děláte? Upozorňuji, že nemám předsudky, jen čerpám ze zkušeností.

Konec světa? Letos?

noreply@blogger.com (Autor) — Sun, 01 Jan 2012 07:03:37 PST

Je to už pár let, co jsem poprvé slyšel o tom, že v roce 2012 přijde konec světa. Tehdy to byl vzdálený termín a tak skoro nikoho nezajímal. Teď už v tom roce žijeme. Měli bychom se bát?

O co vlastně jde? V pátek 21.12.2012 skončí Mayský kalendář. Možná by bylo přesnější říci, že skončí jeden velký koloběh Mayského kalendáře. Ten má trvat 5125 let. Podle archeologů začali Mayové psát svůj kalendář v roce 3113 před Kristem. Pokud je to pravda, pak jejich koloběh skončí právě letos. Měli bychom se bát?

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký rozdíl je mezi tím, když zanikne svět a nebo když přijde vaše smrt? Podle mne to vyjde nastejno. Jedno i druhé znamená můj konec. Měl bych se bát?

V Bibli je zajímavý příběh, který na přelomu letopočtů vyprávěl Ježíš svým posluchačům: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´

Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´

Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´
Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." (Lukáš 12,16-21)

V čem byl problém tohoto boháče? Ne, nebylo to jeho bohatství. Jeho problémem bylo sobectví. Byl tak zaměřen na své pohodlí, že myslel jen na sebe. Ani ho nenapadlo, že konec nastane dřív, než bude mít čas si užít to, co nahrabal.

Sobec, když se blíží jeho konec, prožívá muka z toho, že vše, co má, dostane někdo jiný. Ten, kdo se dokáže o svůj majetek dělit, takové problémy nemá. Naopak. Raduje se z toho, že jeho peníze mohou sloužit dál, i když on už tu nebude.

Pokud se nechci bát konce světa nebo své vlastní smrti, pak nesmím být sobec. A co dál? Jedním z nejvzdělanějších mužů na přelomu letopočtů byl podle Bible apoštol Pavel. Ve svém dopise radí: "Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce..." (Efezským 4,26)

Vzpomínám si na rozhovor se starou paní, která po mozkové příhodě nemohla mluvit. Když jsem ji navštívil v nemocnici, viděl jsem na ní, že ji něco trápí. Začal jsem se jí vyptávat a ona mi odpovídala jen kýváním hlavy.

Měla strach z toho, že ji její syn neodpustí něco, co mu provedla ještě před mozkovou příhodou. S jejím synem jsem se dobře znal a tak jsem věděl, že své mámě už dávno odpustil. Když jsem jí to řekl, viděl jsem, jak se do její tváře vrátil klid.

Po skončení návštěvy jsem se vracel domů. Doma mne čekala zpráva z nemocnice, že stařenka chvíli po mém odjezdu pokojně zemřela. Přišel okamžik, kdy pro ni nastal konec světa. A ona odešla v klidu a beze strachu.

Nevím, zda letos, v pátek 21. prosince nastane konec světa. Neřeším to. Raději se budu starat o to, abych nežil jako sobec a každý den mohl jít spát s vědomím, že můj hněv vychladl dřív, než zapadlo slunce a přišla noc. Snad mi Bůh vždy pomůže najít odvahu odpustit a také o odpuštění poprosit. Pokud se mi to podaří, pak se nemusím bát konce světa a ani toho, že se třeba ráno neprobudím.

Tahle slova berte jako mé trochu delší "péefko" pro rok 2012.
Přeji i vám nesobecky štědré srdce a dostatek sil odpuštění rozdávat i přijímat.

Gif: 1991-2011

noreply@blogger.com (Autor) — Sun, 01 Jan 2012 04:18:59 PST

Popel vašich dětí na vaší hlavu !

noreply@blogger.com (Autor) — Fri, 30 Dec 2011 13:27:12 PST

Hrdinství a obětavost amerických vojáků znám z řady filmů. Četa, Rambo, Tichý Američan... Nasazení vlastního života je US Army vlastní. Možná dobrému jménu škodí jen vztah k černošské části americké armády. Ve válkách si černí byli v umírání rovni se svými bělošskými spolubojovníky, jakmile však válka skončila, zavládl opět rasismus. Nepomůže ani prezident Obama a jeho původ.

Ani další černoši ve vládě USA, včetně Colina Powella a Condollezzy Riceové... A z trapasů se US Army stejně nedostala dodnes. Vrcholem je včerejší faux pas, kdy se americká námořní pěchota musela trapně omluvit rodinám vyznamenaných padlých vojáků, jimž poslala vánoční přání. Že by vedení armády neregistovalo, kdo padl a kdo ne?

Že přání se mají posílat jen živým nositelům Purpurového srdce. Stačilo mi pár dílů jedinečného televizního kultovního sitcomu o mobilní ambulanci ve válce v Koreji M.A.S.H 077 a začínám zpětně vše chápat. Stačí postavy Garyho Burghoffa či Franka Kuního Ksichta Burnse, humor Hawkeye s Trapperem... Kdyby se takový trapas udál v provedení Rusů nebo Číňanů... To by byl hvízdot, jako když nastoupíme proti hokejopvé sborné...

K přání s poděkováním za službou byla totiž ještě přiložena i nabídka programu pro udržení fyzické kondice. To vše bylo odesláno na více než 9000 adres, ovšem 1150 nositelů bylo už dávno po smrti. Purpurovým srdcem jsou vyznamenáváni jen padlí, nebo zranění vojáci, kteří zemřeli ve válce, při teroristických útocích nebo při působení v mírových sborech. Má symbolizovat, že voják prolil krev za vlast. Od útoku na Pearl Harbor jím bylo možné vyznamenávat i padlé.

Tady stojí za zopakování kus mého nedávného blogu. Čtyřikrát jsem byl ve Vietnamu, od Saigonu po čínské hranice. Něco o něm vím. Ve své knize "Chickenhawk" zase popsal svoji účast vojáka ve Vietnamu pilot vrtulníku Robert Mason, který prozradil i vyvraždění vesnice My-lai, kde bylo Američany zastřeleno a spáleno přes tři sta civilistů, mezi nimi i sto dětí, včetně nemluvňat.

"Kromě milionů mrtvých Vietnamců padlo ve Vietnamu i přes 58 tisíc Američanů, na dva tisíce je jich dodnes nezvěstných. Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy, vždyť jsme tam vypustili do ovzduší 72 milióny litrů jedovatých defoliantů. Přes 42 000 vojáků US Army trpí poruchami zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech..." píše ve své knize Mason. Podle průzkumu veřejného mínění bylo 70 procent rozhořčeno článkem o vyvraždění vesnice My lai. Ne však pro tento zrůdný čin, ale proto, že si novináři dovolili psát tak hrozné věci o statečných vojácích US Army ve Vietnamu...

„Vůdci našeho národa chlapce posílají na misi, kterou vytyčil Bůh," prohlásila guvernérka Aljašky a nedávno ještě viceprezintka USA za republikány Sarah Palinová, když mluvila o misích v Iráku a Afghánistánu. Bůh jistě vytýčil i ostatky hrdinů povalující se v mrazácích či jejich popel na smetištích USA. Někdo tomu říká "nenávistné kydy", aniž by přidal argument, v čem se mýlím. Inu, pravda někdy bolí, někdy nesere...

Jsou to v tom světě zkrátka různé vztahy. Na Kubě mě překvapilo, že Kubánci přes svoji zášť vůči některým občanům Spojených států a vojenské mučírně na jejich území zvaném Quantánamo miluji prvního z Američanů - Ernesta Hemingwaye. A papá Ernesto, jak mu na Kubě každý říkal, zase miloval Kubu a nobelového Starce a moře, svého Santiága alias Anselma Hernándeze Garcíu z Cojimaru... "Jsem nesmírně šťasten, že jsem zase mezi vámi... Cítím se být Kubáncem.... Sympatizuji s kubánskou vládou... Nechci, aby mě někdo pokládal za Yankeeye..." řekl Hemingway, když se 4. listopadu 1959 vrátl do Havany ze Španělska.

Tragické trapasy US Army jsou však asi na pokračování. Nejméně 274 zpopelněných těl amerických vojáků skončilo na jedné ze skládek ve Virginii. Píše to list The Washington Post s tím, že tajné odvážení ostatků skončilo teprve před třemi roky. Pozůstalí neměli o osudu mrtvých vojáků nejmenší tušení. Počítali s tím, že letectvo s těly naloží s patřičnou úctou a pietou. Omyl je pravdou...

Podle záznamů z doverské márnice letectvo provedlo kremaci 976 ostatků, které patřily 274 vojákům. Po zpopelnění skončily mezi léty 2004 a 2008 na skládce. Mezi odpadky skončilo i 1762 neidentifikovaných kusů těl, které byly sebrány na bojištích a nebylo u nich možné provést testy DNA. The Washington Post také upozornil, že jiné federální vyšetřování viní vedení márnici na letecké základně ze špatného řízení. Běžně se stávalo, že v mrazácích i po dobu několika měsíců zůstávaly kusy těl.

Podle amerického letectva nebylo nutné příbuzné kontaktovat. Dopředu se zajistili dosti proradným způsobem. Podepsali totiž dokument, ve kterém stojí, že je letectvo nemusí informovat, pokud najde dodatečné ostatky vojáků. Proto vojenským složkám umožňuje, aby s ostatky naložili "odpovídajícím způsobem"... říká se v dokumentu... Pokud by takové faux pas provedli armádní šéfové v Rusku, Číně nebo v Severní Kojeji, stáli by zdejší nickové v pozoru a ve stoje by posměšně aplaudovali... standing ovation, ale dovolit si zveřejnit takový prohřešek v podání US Army, to je fůj, autore...

Inu, pořád však lepší mrtvý i bez čestné salvy, než absolvovat "waterboarding," mučení US Army, vyvolávající v člověku pocit, že se topí...

Autor: Břetislav O.

Celosvětový kapitál ovládá….

noreply@blogger.com (Autor) — Fri, 30 Dec 2011 13:23:45 PST

Nedávno Švýcarský federální institut technologií vypracoval studii o globální celosvětové ekonomice, která si vzala za cíl zmapovat vliv obřích nadnárodních společností na světovou ekonomiku. Tato studie prokázala, že 1 318 firem po celém světě má vzájemně provázaná vlastnická práva.

Studie, která byla uveřejněna v časopisu New Scientist, dále uvádí: Tyto firmy disponují 20% globálního celosvětového zisku, ale prostřednictvím svých akcií ovládají dohromady většinu výrobního potenciálu a cenných papírů, což ve skutečnosti znamená, že pevně svírají otěže celosvětové ekonomiky světa.

Po důkladné analýze se vědcům z Curychu podařilo rozplést složitou strukturu vlastnických vztahů a vzájemné propojenosti, která jim odhalila základní jádro složitého systému, který je založen na pouhých 147 společnostech, které kontrolují 40% celosvětového bohatství a vlastní převážnou většinu firem a finančních společností, které vykazují nejvyšší ziskovost.

Pod kuratelou nadnárodních společností

Největším kapitálem a mocí disponují bankovní a finanční instituce sdružené do nadnárodních kartelových společností, které svým spekulativním přístupem a nerespektováním přirozené a zdravé hospodářské soutěže, způsobují celosvětovému tržnímu mechanizmu fatální ztráty a odliv financí z výrobních oblastí, které jsou nosnými pilíři celosvětové ekonomiky. Švýcarská studie uvádí, že v první dvacítce jsou, mimo jiné, společnosti těchto zvučných jmen: Barclays Bank, JPMorgan Chase & Co, AXA, The Goldman Sachs Group nebo Deutsche Bank. A třeba na dvacátém čtvrtém místě je francouzská banka Société Générale, hlavní akcionář Komerční banky.

Ryze české banky- časy dávno minulé....

Pokud se dále zaměříme na vlastníky dalších bankovních institucí například u nás v Česku, zjistíme, že Češi již nevlastní téměř žádné bankovní instituce, vše je v rukou zahraničních společností.

Raffeisen Bank- Rakousko, Česká spořitelna- ERSTE Bank- Rakousko, ČSOB- KBC- Belgie, Poštovní Spořitelna- KBC- Belgie, UniCredit- Itálie, ING Bank- Nizozemí, Volksbank- Německo, LBBW Bank- Německo, J&T Bank- Slovensko, MBank BRE Bank/ Komerzbank- Polsko/ Německo, GE Money- USA, Citibank- USA. Pouze FIO Bank a Airbank jsou v českých rukách.

Jednostranný profit

Když se na závěry Švýcarské studie podíváme z pohledu současného stavu celosvětové recese, lze z ní vyvodit velmi závažný fakt, a to ten, že daný stav přináší prosperitu jen jedné straně, to jest té, která vlastní 147 nejsilnějších společností spojených v kartelové dohodě, a která kontroluje 40% celosvětového bohatství. Toto seskupení může ve své podstatě ovládat a ovlivňovat cenu jakéhokoliv strategického produktu, včetně energií, potravin a hlavně cenu peněz.

Nečistá hra

Dáme-li si do souvislosti tlak Německa a Francie na ostatní země eurozóny, aby se podílely na záchraně zadlužených zemí, je patrné, že se zde hraje velmi vysoká hra, která nemá v dějinách novodobého lidstva obdoby. Proboha, kdo by mohl mít zájem financovat dluhy zemí, které si žily nad poměry a vědomě prohospodařily státní a evropský majetek? Jak je možné, že evropští komisaři neženou politiky a celé státy k odpovědnosti za gigantické dluhy a z eurozóny je okamžitě nevyloučí? Vše nasvědčuje tomu, že finanční a bankovní mafie chytře skrývají své zlotřilé cíle za falešnou solidaritu, podobající se socialistickému systému, sdruženém v tehdejším RVHP. Vše se jeví jako dobře promyšlený scénář přesunu státních financí do kapes bankomafie.

Oprávněná velkorysost nebo jiný, „konspirační", záměr?

Hodně mně vrtá hlavou prohlášení našeho ministra zahraničí, že by Česká republika neměla zůstat stranou a zapojit se do záchrany rozhazovačných „šlendriánů", a to i přes opačná stanoviska většiny renomovaných ekonomů, což se mi zdá velmi nestandardní a značně nezodpovědné.

Proboha, co může vést ministra zahraničí země, která má sama 1,5bilionový dluh, a který není schopna sama splácet, k tomu, že ještě nabádá vládu a poslance, aby platili dluhy jiných, podstatně zadluženějších, států?

Může mně to někdo rozumně vysvětlit?

A tak se naskýtá otázka, dotýkající se známé konspirační teorie, zda pan ministr přece jenom není součástí skupiny zvané Bilderberg, která se údajně snaží o ekonomickou nadvládu celého světa....? Je třeba si také otevřeně říct, že Mezinárodní měnový fond, který v této oblasti zřejmě hraje první housle, již v minulosti několikrát sehrál svoji zápornou roli coby garant ekonomické pomoci. Jeho pomoc má vždy sejný scénář. Poskytnutým úvěrem zadlužit stát, a tím umožnit přesun jeho majetku do rukou soukromých korporací, za velmi nevýhodných cenových podmínek. Jako příklad lze uvést Argentinu, té MMF pomohla až ke státnímu bankrotu.

Autor: Petr Havlíček

Začněte šetřit ! Sami na sobě !

noreply@blogger.com (Autor) — Fri, 30 Dec 2011 12:45:15 PST

S končícím adventem jsem se vydal nasávat sváteční atmosféru a zamířil na vánoční trhy. Poslední roky jsem si tuto příležitost nechal ujít. Byl jsem tak zvědavý, co žene ty obrovské masy lidí do center měst, někdy vzdálených až stovky kilometrů. Překvapilo mě, že většina sortimentu na stáncích souvisela s Vánocemi a lidé byli skutečně pohodoví. Opustil jsem tak v myšlenkách dluhovou krizi, klesající korunu i tvrdé přistání čínské ekonomiky. Nakupující lidé také vyvrátili mé obavy z klesajících maloobchodních prodejů a rostoucí nezaměstnanosti. Trpět hlady se v Česku jen tak nebude.

Kupujte, pak bude dobře všem

Povznesená nálada mi ovšem vydržela pouze do doby, než jsem spatřil stánek s dětskými dřevěnými hračkami a s cedulí vybízející k nakupování. Neuronové sítě v mém mozku se začaly žhavit a vánoční pohoda ustoupila do pozadí. Na ceduli umístěné na jednom obchůdku s dřevěnými hračkami stálo: „Kupujte, peníze přijdou do oběhu, dáte lidu práci a bude lépe všem“. Tep mi v rozrušení vyskočil, a to přesto, že podobné nesmysly se často objevují také na renomovaných ekonomických webech. Nelze se tak divit, že se dostaly do širokého podvědomí veřejnosti a pana prodejce hraček bych rozhodně neobviňoval z úmyslného matení potenciálních zákazníků.

Spořivý člověk – nepřítel společnosti

Pseudoekonomické poučky ve stylu „utrácejte, co to jen jde“ jdou často proti zdravému rozumu. Zvláště v době pokulhávající ekonomiky hlásají novinové titulky, že je třeba začít pořádně utrácet, aby ekonomika naskočila – prý jako jiskra, která nahodí motor. V podstatě je jedno co si koupíte, hlavně že „peníze přijdou do oběhu“, jak hlásala cedule. Pak už prý bude všechno fajn, udrží se zaměstnanost a ekonomika šlápne na plyn. Mohlo by se taky zdát, že pokud někdo šetří a neutrácí, je nepřítelem společnosti, protože svým neuváženým skrblením může za chudobu ostatních.

Spotřeba a úspory se navzájem vylučují

Nedá se popřít určité vzdálené zdání logiky, která k nákupům vyzývá. Koupí výrobku nebo služby lze skutečně přispět k záchraně konkrétního pracovního místa. Kdybychom však situaci dovedli do absurdna, dodnes by byla podporována místa dveřníků nebo kalounkářů. Na výrobu polovodičů, díky kterým právě píšu na počítači, by nikdy nedošlo. Nevznikaly by nové profese a vývoj ekonomiky by se zastavil.

Pokud by navíc všichni spotřebovávali, nezbyly by žádné zdroje na investice. Jsou to však právě investice, které dlouhodobě táhnou ekonomiku vpřed. Zdrojem investic jsou úspory, ty se však se spotřebou nemají rády a vzájemně se vylučují. Jakmile by se porouchalo nářadí na výrobu, řekněme třeba dřevěných hraček, jejich produkce by bez předchozích investic okamžitě klesla na nulu a nebylo by co spotřebovávat. Proto je volání k vyšší spotřebě liché.

Společnost bohatne produkcí, nikoliv spotřebou

Zvyšovat výdaje jen „aby bylo dobře všem“, je naprosto iracionální a je úplně jedno, zda se jedná o jednotlivce, rodinu nebo stát. Pokud „peníze přijdou do oběhu“, třeba za dřevěné hračky, neznamená to společenský blahobyt, i když se tím nepochybně zlepší situace prodejce hraček. Naopak úspory a navazující investice jsou důležité pro rostoucí ekonomiku a rozvoj lidské společnosti.

Zmíněná cedule mě přestala trápit poměrně rychle. Záleží totiž na osobním a svobodném rozhodnutí, zda nakonec dojde k nákupu či nikoliv. Daleko více mě znepokojuje fakt, že „cedulově“ se často řídí ti, kteří hospodaří s veřejnými penězi. To už je ovšem trochu jiné téma.

RideKick: Nechte se tlačit

noreply@blogger.com (Autor) — Thu, 29 Dec 2011 13:42:32 PST

Problém současných elektrokol je jejich neuniversálnost. Jako majitel elektrokola jsem si bohužel musel ponechat i staré kolo, které používám také zcela běžně, ale k jiným účelům. S elektrokolem nemůžete podnikat divokou jízdu a také si jej bohužel v Brně musíte více hlídat, aby neskončilo v rukou nepovolaných nepůvodních majitelů, nepůvodních obyvatel. Elektrokolo dnes pořídíte za 15.000,- Kč, ale nemůžete od něho nic očekávat. Žádná výdrž, slabé baterie, hnusný vzhled a častá poruchovost nemluvě o hmotnosti. Slušné elektrokolo lze pořídit od 40 tisíc Kč výše.

Graf ceny produktu DAHON Boost elektrokolo poskytuje server Heureka.cz

Jenže pokud jste cyklisti, tak beztak budete muset mít i neelektro kolo. Věřte mi, bez něho to nejde a pokud si myslíte, že ano tak dobře vám tak. Nevýhodou elektrokola je jeho hmotnost, hmotnost a hmotnost.

Kde koupit DAHON Boost elektrokolo?

v e-shopech
od
(Zdroj: Heureka.cz)

A nyní si představte řešení v podobě přívěsného vozíku o hmotnosti 18,1 kg, rozměrech 60,9 cm x 99 cm x 40.6 cm, který vám nebude překážet, zavazet a vadit. Navíc se jedná o přepravní vozík, tzn. díky němu můžete přepravovat i předměty či stravu pro váš pomalý peloton. Objem 41 litrů a maximální povolená hmotnost 34 kg.

Vozík obsahuje gelové baterie (SLA) baterie: 24 V, 12 A hodin, o hmotnosti ve standartu 8,5 kg. Vozík disponuje inteligentní nabíječkou, která zajistí plné nabití baterie za maximálně 6 hodin při dodržení teploty v rozsahu 5 ° C až 35 ° C. Vozík je vybaven rychloupínacím systémem pro snadné připojení k jakémukoliv kolu. Maximální rychlost, kterou je osobě běžné hmotnosti na rovině schopné svým 500W motorem udělit je 30,6 km/h a při této vás posune o 20 km dále. Samozřejmě závisí na mnoha faktorech, jako např. jak mu pomáháte šlapáním, jaká je venkovní teplota (čím chladněji tím menší vzdálenost), jaký je terén a hlavně jakou máte náladu a tlak v pneumatikách. Nemluvě o hmotnosti cyklisty a přepravovaného nákladu.

Vozík je patentován v USA pod číslem patentu US 6.725.955, takže domácí kutilové a podnikavci pozor !

Jak jsme na tom s cenou? Teď se držte židle. Jak jsem zmiňoval elektrokolo pořídíte za zcela běžných 40.000,- Kč, tak tento vozík vás bez DPH a CLA a dopravy při nákupu v USA přijde na 13.000,- Kč.

No samozřejmě k tomu budete muset dokoupit nabíječku, prodlužovák, "plynovou páčku" na vaše kolo, ale stále to je pakatel proti elektrokolu a navíc vám zůstává stále to vaše milované původní kolo a ještě máte vozíček co vás sám tlačí. Prostor ve vozíčku můžete dokonce využít k přibalení si záložních baterií, které vám dojezdovou vzdálenost zdvojnásobí.

A teď pozor, pokud jste šikovní a nápadití, tak baterie můžete nabíjet v zaměstnání a ušetřit tak rodinnému rozpočtu, protože nezapomeňte na to, že "kdo nekrade, okrádá svoji rodinu !".

Ale pozor, ať váš batůžek s bateriemi není příliš nápadný a raději to nikomu neříkejte. Ono by se vám mohlo stát, že si s kolem pak místo do práce, budete jezdit vyzvedávat dva měsíce jen podporu v nezaměstnanosti.

Závěrem

Ridekick (tak se to jmenuje a čtěte rajdkik) je bohužel a to zatím dodáván jen s gelovými bateriemi, které jsou sice levné, ale mají svá negativa. Delší napájecí doba a slabší kapacita. Jsou lehčí to ano, ale pokud se podíváme na vývoj a budoucnost baterií v krátkém časovém horizontu, tak se máme nač těšit.

Ale nevěšte hlavu. Gelové baterie mají proti jiným typům akumulátorů zřetelné výhody. Je to například vynikající teplotní stabilita, vysoká schopnost vybíjení "do hloubky" a dobrá obnova z hlubokého vybíjení. Baterie může být uskladněna bez vybíjení po dobu 30 dnů, a přesto si zachová 100% své kapacity. Akumulátory Gelové série mají gelový elektrolyt a nedochází tak ke vzniku sulfátů a vrstvení elektrolytu. Koroze elektrod je samozřejmě také velmi nízká. Gelová kostrukce navíc snižuje vibrace, které mohou způsobit poškození desek. Hluboké cykly vybíjení jsou proti AGM typům zvýšeny o 50% a nepřítomnost kapalin v elektrolytu zabraňuje vylití baterie a umožňuje snadnou instalaci v jakékoli poloze.

Kde koupit JMT YAMAHA YBR 125 2007-2009?

v e-shopech
od
(Zdroj: Heureka.cz)

Přestože v současné době nejsou gelové baterie nejrozšířenější, začínají poslední dobou více prosazovat. U gelové baterie je elektrolytem křemíkový gel, a proto je zde ještě větší provozní bezpěčnost a jistota při manipulaci. Díky gelovému elektrolytu se také uvádí až o jednu třetinu delší životnost, lepší odolnost proti vibracím, kratší servisní intervaly a delší doba skladování s menším stupněm samovybíjení. Díky většímu nároku na prostor uvnitř baterie mají však gelové baterie menší kapacitu i výkon než baterie AGM ve stejném rozměru GEL = 85-90%AGM.

S výše uvedenými výhodami gelových baterií si můžete být jisti jejich dlouhou životností a právě vhodností pro pohyblivé aplikace. Díky vyššímu stupni cykličnosti jsou velmi vhodné pro použití ve fotovoltaických systémech typu Off-Grid (ostrovní aplikace) například pro napájení chat a objektů mimo dosah elektrické sítě.

Remix: USA hity roku 2011

noreply@blogger.com (Autor) — Thu, 29 Dec 2011 11:21:45 PST

25 největších hitů za rok 2011, které jste měli možná každý den na českých rádiích na stříbrném podnose. Pokud neposloucháte jen MP3 a občas si to rádio pustíte, tak jste se minimálně s jednou z písniček setkali. Remix je poměrně zdařile povedený. Najdou se i možná tací, kteří si remix budou poslouchat jako samostatný song. V tom případku si jej můžete stáhnout rovnou.

V roce 2012 budu ještě větší kurva než dosud !

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 09:00:47 PST

Žít poctivě a čestně v této zemi, to je jak plavat proti proudu. Už nemůžu. V této džungli platí zákony jen pro někoho. .

Vládnou peníze. Lidem chybí vzory, odklonili se od Boha a tápou. Stát systematicky rozvrací rodinný život a bourá tak základy, na kterých společnost sama stojí.

Nekoncepční experimenty za každou cenu v sociální oblasti, ve školství a zdravotnictví, nefunkční justice, pokračující diskriminace mužů při sporech o děti, rušení porodnic, dětských domovů, zvláštních a venkovských škol, omezení podpory tělesně postižených spoluobčanů, rozkrádání státu.

V této džungli platí zákony jen pro někoho, vládne komerce a peníze. Lidem chybí vzory, odklonili se od Boha a tápou. Stát systematicky rozvrací rodinný život a bourá tak základy, na kterých společnost sama stojí.

Nekoncepční experimenty za každou cenu v sociální oblasti, ve školství a zdravotnictví, nepředvídatelná zkorumpovaná justice, pokračující diskriminace mužů při sporech o děti, rušení porodnic, dětských domovů, zvláštních a venkovských škol, omezení podpory tělesně postiženým.

Není divu, že lidé ztrácejí víru ve stát a spravedlnost, víru, že se vůbec dožijí důchodu, a že na jeho vyplácení bude stát mít. Proto se rodí málo dětí, lidé neuzavírají sňatky a na vysoké rozvodovosti se podepisuje vzrůstající chudoba, nervozita a strach z budoucnosti.

Je na čase se přizpůsobit a začít se chovat podle zákonů džungle. Nesmíš být čestný a poctivý. To se nenosí. Nesnaž se prorazit zeď hlavou. Chceš-li být úspěšný a přežít, musíš začít krást. Tak, jako to dělají jiní. Protože kdo dnes nekrade, okrádá rodinu.

Není divu, že lidé ztrácejí víru ve stát a spravedlnost, víru, že se vůbec dožijí důchodu, a že na jeho vyplácení bude stát mít. Proto se rodí málo dětí, lidé neuzavírají sňatky. Na vysoké rozvodovosti se podepisuje vzrůstající chudoba, nervozita a strach z budoucnosti.

Je na čase začít se chovat podle zákonů džungle. Nesmíš být čestný a poctivý. To se nenosí. Nesnaž se prorazit zeď hlavou. Chceš-li být také úspěšný a přežít, přizpůsob se. Optimalizuj majetková a daňová přiznání a odkláněj peníze. Kdo nekrade, okrádá rodinu. Nebuď hloupý a hodný, nedávej nikomu nic zadarmo. Do nového roku si nabruš lokty, sniž náklady a šetři. Budeš to potřebovat. Nečeká nás nic dobrého ;-)

Kastrovat soudruhy s Filípkem v čele?

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 08:55:54 PST

"Trestního oznámení se nebojím. Kondolence byla výrazem lidské slušnosti," řekl iDNES.cz předseda KSČM Filip.

Asi si myslí, že ví o čem mluví, a navíc mu to potvrzují i nejvyšší činitelé - např. ministr spravedlnosti ( ne nadarmo bývá zobrazována jako slepá žena s vahami) se už nechal slyšet "Můj první dojem je, že se nejedná o trestný čin, spíš o nepřímé jednání,"

Podnět k tomu všemu dalo trestní oznámení páně Matějky, který se domnívá, že komunistický pohlavár dopustil projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. S názory pana Matějky se duševně potkávám spíše zřídka, ale tady trefil do černého.

Nejsem právník, a také se mi nechce dlouho bádat nad zvláštně posunutými myšlenkovými pochody pohrobků komunismu, ale přesto si dovolím pokus o srovnání. Nechci zde přitom vytahovat akce proti (třeba) proti hololebým vandasovcům, kde stačí k obvinění z trestného činu pouhá nášivka, kombinace (někomu) nevhodných čísel nebo nevhodný způsob mávání paží.

Použiji jiný příklad – není to tak dávno, kdy celé štáby pomahačů a chráničů vyšetřovaly údajnou propagaci nacismu, která spočívala ve složení obrazce (levotočivé) svastiky kdesi v parku z papírových listů. Filip si tady veřejně velebí tyrana …a neozývá se nic jiného, než hrobové ticho.

Ještě mne napadá jedno srovnání – myslím si, že kdybych před časem napsal kondolenci pozůstalým zemřelého bývalého prezidentu Iráku (nebo Libye) a zdůvodnil to slovy o lidské slušnosti, jaká použil soudruh Filip, asi bych byl předveden – když ne na policii, tak určitě k Chocholouškovi. Soudruhové Filipové si zde pobíhají svobodně po světě, i když je jasné, že minimálně někteří z nich už měli dávno sedět v ťurmě nebo alespoň v Chocholouškově polstrované cele.

Co dělat když i ČNB okrádá občany ČR?

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 11:18:50 PST

Česká národní banka zadala společnosti Oracle CZ tendr na technickou podporu a update produktů ORACLE v roce 2012. ČNB přitom vybírá společnost Oracle na každoroční podporu produktů od roku 2006 vždy bez soutěže, přičemž tyto tendry přesáhly výši 60 milionů. I když byly splněny podmínky pro zadání zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění, mohl by transparentnější výběr dodavatele v otevřeném řízení výrazně přispět k efektivnějšímu přerozdělení veřejných prostředků.

Zakázka „Technická podpora a update produktů ORACLE“ v hodnotě 12,4 milionu bez DPH byla zadaná dne 11. listopadu 2011 a je rozdělena na 2 části:

technická podpora produktů ORACLE provozovaných zadavatelem pro období od 19.11.2011 do 31.12.2011.
technická podpora produktů ORACLE v r. 2012 specifikovaných v návrhu dodatku č. 6 k licenční a servisní smlouvě uzavřené mezi zadavatelem a Oracle Czech s.r.o. dne 1.1.2006.

ČNB se opět rozhodla pro netransparentní zadání tohoto tendru bez soutěže. Zadání zakázky přímo společnosti Oracle bez jakékoliv hospodářské soutěže bylo jako obvykle zdůvodněno tím, že dodavatel vlastní výhradní autorská práva, a proto nebylo možné zvolit jiného dodavatele.

Zadávání veřejných zakázek je i podle Transparency International jedno z míst, kde dochází ke značným ztrátám při vynakládání veřejných prostředků. Jednou z oblastí, která k výše uvedeným problémům přispívá a kde dochází ke značným ztrátám, jsou zakázky zadané v jednacím řízení bez uveřejnění, kde jsou vyloučeny jakékoliv konkurenční tlaky, které by mohly přispět k efektivnějšímu přerozdělování veřejných financí.

Je čas na nový řád? Revoluci?

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 08:32:26 PST

Něco je špatně. V posledních desetiletích jsme dopustili, aby se stát exponoval v oblastech, které odedávna patřily pouze do sféry soukromé. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že stát je otloukánkem, který může za všechno špatné a přenášíme na něj zodpovědnost za naše osudy. Nevýhodou je fakt, že mu legálně umožňujeme řídit naše osudy a soukromí.

Kdysi měl stát úlohu omezenou: staral se o obranu, bezpečnost, soudnictví a diplomacii. Trh, obchod, vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů, výši platu a hospodaření obstarával soukromý sektor. Nutné zlo státní berně se omezovalo právě jen na položky výše uvedené, pročež výše daní byla úměrná službě, kterou stát pro své obyvatele (občany) zajišťoval. Sociální sektor téměř neexistoval: penzi pobírala jen omezená skupina státních zaměstnanců, nemoc byla v režii vztahu jedinec – zdravotní pojišťovna – zdravotnické zařízení. Výše odměny za práci a zaměstnanecké výhody byly zcela v režii vztahu zaměstnanec – odbory – zaměstnavatel. Prakticky žádná omezení, minimální ochrana zaměstnance a minimální stát.

Kam jsme se od té doby dostali? Dostali jsme se do situace, kdy stát je tou nejmoudřejší institucí, která si nárokuje většinu rozhodování o nás: on rozhoduje, jaká mzda je minimální, co musíme dostat, když nemáme práci. Diktuje, kolik si musíme platit na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Stát stanovuje standardy a nadstandardy, jak dlouho smíme týdně pracovat a jak máme žít. Na stát jsme tak přenesli veškeré pravomoci a odpovědnost za naše osudy. Nechali jsme ho vytvořit řady institucí, ve kterých se statisícové davy starají o naše blaho. Dovolili jsme mu, aby vybíral daně ve výši, která je nemravná, zejména ve srovnání s někdejšími desátky. Vybudovali jsme si stát blahobytu a sociální transfer jsme povýšili na modlu: státe dávej, a jestli na to nemáš, tak si půjčuj, ber kde ber!

Nekritizuji, pouze konstatuji. Nadáváme li dnes na přebujelost státní byrokracie, na vysoké ceny a daně, pak si pliveme do vlastní kapsy. Ekonomické nástroje jsme nenechali trhu, který se nejlépe řídí a reguluje sám, ale dali jsme je politikům, kteří o ekonomii nemají potuchy a, vedeni dobrými úmysly, škodí, deformují a páchají zvěrstva v podobě dotací, masivního přerozdělování a podpor všeho, co považují za veřejně prospěšné. Z veřejného sektoru se stal byznys pro pár vyvolených, což je v posledku naprosto logické a nikdy tomu nebude jinak, pokud člověk bude člověkem. Komentáře jsou k tomuto stavu kritické, ale neřeší příčinu, pouze následek, a to je právě hlavní omyl všech rádoby expertů. Je liché očekávat, že sami budeme trochu lhát, někdy podvádět, občas něco ukradneme, ale že naše elity budou mravné a žít jen pro službu vlasti a jejím občanům. To je sci-fi.

Pravičáci říkají: nechte nás být, nechte trh trhem a nezasahujte do ekonomiky. Laissez-faire! Levičáci říkají: musíme všechny skupiny bránit ať to stojí co to stojí i kdyby na tom měli být všichni hůř, protože humanismus je nejvyšším cílem.

A co vlastně chce občan?

Přání občana je jádrem pudla. Dnes je ve státním sektoru zaměstnáno 1.100.000 lidí a další zástupy pracují pro vládní i nevládní organizace, které jsou na státní rozpočet také napojené, jako upír na vaskulární systém své oběti. Tuto armádu živí z daní 4,8 milionů nebožáků v soukromém sektoru. Do řady „živených“ přidejme půl milionu nezaměstnaných, jeden a půl milionu dětí do 14ti let a dalších 1,5 milionu důchodců. Tolik Český statistický úřad. Při více než 10 milionech občanů nám vychází, že soukromý sektor nečiní ani polovinu celé populace a musí uživit ostatní a z toho také plyne, že jeden zaměstnanec ve výrobní sféře si musí uživit jednoho svého nevýdělečného, řečeno s nadsázkou: každý si platíme svého úředníka nebo nezaměstnaného. I ekonomický analfabet pochopí, že to není dlouhodobě udržitelný stav. Není možné, aby jeden rakousko – uherský úředník připadal na 143 obyvatel a dnešní český „ouřada“ na 40 občanů. Když se však vrátím k touze občana, pak se ale vše jeví jinak. Dnes na každou rodinu připadne minimálně jeden její člen, kterého stát tak či onak živí a nikdo si svůj penězovod o své vůli nezavře. Bude tedy nadávat na stát, nízké mzdy, vysoké daně a dál užívat všech výhod.

Korupce jako zástěrka.

Když si někdo uloupne (tedy uloupí) za státní zakázky, je to odsouzeníhodné a navíc se to může provalit. Když někdo zřídí placené místo pro svého kamaráda tak je to také odsouzeníhodné, ale jen málokdy se to provalí a téměř vždycky se to dá nějak zdůvodnit. Pokud ze státní zakázky uloupneme nějaké to procento a uloupíme milion, pak to není nic ve srovnání se zřízením jednoho místa s nízkým platem (ať nežeru) 35 tis. To je v důsledku s odvody tisíc padesát, tedy 600 tisíc ročně a tři miliony v pětiletém horizontu, pokud dotyčný nedostane stotisícovou odměnu za neuvěřitelně vynikající výkony, jak bývá taktéž zvykem!

Jinou variantou téhož je zřízení nějaké strašně moc obecně prospěšné společnosti, nadace nebo občanského sdružení. Ať je již environmentální (ekologicky zelená) nebo jinak obecné blaho podporující, vždy je státem placená. Jistě nepřekvapí, že společenství krvesajů takovéhoto výdobytku moderní doby spotřebovává drtivou většinu příjmů ze státních dotací na mzdy zaměstnanců, pronájmů kanceláří a dalších provozních nákladů, takže na samotnou záslužnou činnost zbývá jen pár drobných. A jistě by se dalo ozřejmit i mnoho dalších fintiček dle nepsané příručky „Kterak oškubat rozpočet sto krát jinak“.

Chce to vůbec někdo řešit?

Všichni splácíme hypotéku, říká se. Novinář potřebuje chybující celebrity a politiky, aby měl co psát. Bez skandálů by byl zajímavý jak Rudé právo před čtvrt stoletím. Politik potřebuje novináře, protože o kom se nepíše, ten jako by nebyl. Firmy vyhledávají státní zakázky, protože mají zaručenou platbu za práci a jsou ochotné za to dát „přiměřenou provizi“, jak je v obchodě obvyklé. Úředníci rozhodují o přidělování dotačních prostředků ze zdrojů státu či Evropské unie a přidělí tomu, kdo něco „pod stolem vrátí“. Starostové obcí a měst by mohli psát stohy investigativních románů! Zástupy lobbistů (pardon – odborných poradenských společností) vše potřebné zařídí, aby to bylo „čisté“. Soudci hledají pravdu a bojí se, aby jí nenašli. Úřady úřadují, aniž by jejich činnost měla sebemenší vliv na kvalitnější život občanů, dělají věci zbytečné avšak vedené neochvějnou snahou po obecném blahu. Kontrolují, vydávají usnesení, razítkují a chodí z práce vyčerpaní. Odboráři sedávají ve vybavených kancelářích a služebními vozy jezdí na golf bránit pracovní podmínky nevolníků.

Není východiska.

Propracovaný systém veřejného dojení je stabilní a nezměnitelný. Funguje napříč Evropou a neexistuje síla, která by jej rozbila. Byly doby, kdy evropské ekonomiky vytvářely zisk, státy měly vyrovnané rozpočty a neměly s ekonomikou co do činění. Pak přišli socialisté a zavedli stát blahobytu - welfare state, který se začal aktivně podílet na tom, co do té doby bylo doménou soukromých vztahů. Ve své osvícené snaze boje proti chudobě, za prosperitu, proti volnému trhu, za kontrolu všeho a nastolení sociální rovnosti pak expandoval do oblastí občanských práv a ochrany životního prostředí a nakonec do všech sfér života. Vytvořil tak nepřehledný systém vztahů a vazeb, spletitou síť orgánů, organizací, příspěvků, dotací, příčin a následků.

Občanův horizont má svůj limit. Ze své pozice pěšáka vidí, že původcem všeho zla je Kalousek, v lepším případě všichni politici s hradním pánem v čele. Uleví si peprnou nadávkou nebo rozesláním e-mailu, který má deset let stejný obsah, jen vždy aktualizuje politika, na kterého útočí. Vtipy o Grossovi či Paroubkovi se inovují nahrazením jmény Nečase či Kalouska, prostý lid se baví, ale hlavičku hřebíčku beztak netrefí. Ona totiž ta státní – evropská mašinérie má těch hlaviček bezpočet.

Samostatný stát Čechů bez Slováků se stává mýtem a Evropská unie kráčí mílovými kroky k federaci. Pod vlivem dluhové krize již není vyhnutí a současná konfederace nemá v historii stálého místa. Brzy se dočkáme bruselského velestátu, který bude vybírat naše daně a utrácet je za bohulibé účely. Možná budeme za deset či patnáct let vzpomínat na naše Kocourky, Vondry a Kalousky. Těžko říci, jak moudře nás povede spolek, který dnes 80% svého rozpočtu posílá do zemědělství (zejména francouzského), které zaměstnává 3 – 4% pracujících. Vždyť evropská myšlenka je tak velká a my tak maličcí…

2012: Připravit se a zatnout zuby !

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 08:31:12 PST

S blížícím se koncem roku se přou ekonomové, sociologové, politologové i samotní občané, jaký že vlastně bude ten rok nadcházející, co lze od něj očekávat a na co se lze těšit či netěšit. Naši předkové vždy vycházeli ze svých zkušeností a z přírody, protože stará pragnostika ukazovala na to, zda rok bude úrodný či vlivem rozmarů počasí bude neúroda a hlad.

Podle sociologických studií se naše společnost nachází v nejlepším období, kdy u nás nikdo netrpí hladem, existuje dlouhodobý mír a životní úroveň se každoročně zvyšuje. Zajisté existují rozdíly mezi životními standardy Čechů. Moravanů a Slezanů, nicméně blahobyt naší společnosti je nejlépe vidět v obchodních domech a v supermarketech.

Možná si málo uvědomujeme, že náš život se v mnohém liší od života Afghánců či Syřanů, kteří se musejí dennodenně potýkat s hrůzami válečného konfliktu či bratrovražedných střetů. Máme také dostatek vody a potravin a netrpíme jako Somálci, Sudánci či jiné africké národy.

Zaměstnaní jsou placeni za svoji práci a nemusí žít za hrstku rýže, tak jako v zemích, ve kterých je sociální dumping na denním pořádku. A pokud se člověk dostane do svízelné životní situace, státní sociální systém je mu ku pomoci a není odkázán na žebrotu.

Smrt Václava Havla nám také před vánočními svátky připomněla cestu naší země ke svobodě a k demokracii, kterou nyní vnímáme poněkud samozřejmě a bez ohledu na náklady, které jsou s touto cestou spojeny. A možná příliš vnímáme samy sebe než národ a zemi jako celek. A namísto konzumu, který již ovládl celou naši společnost, postrádáme spíše mravní hodnoty a morální ukotvení velmi mladé občanské společnosti.

Co vlastně očekávat v novém roce 2012? Ekonomové tvrdí, že následkem ekonomické krize a recese západu, nelze počítat s růstem HDP a tudíž se zvyšováním životní úrovně. Politici, kteří uvěřili jejich slovům, začínají škrtat ve veřejných výdajích i v investicích, namísto toho, aby zajistili více práce a zakázek. Sociologové jsou trochu ve vleku událostí a spíše reagují na přijatá rozhodnutí než aby varovali před unáhlenými a nepromyšlenými kroky vlády i EU.

Občané dostali již několik negativních zpráv ve formě zvýšení cen energií, vodného a stočného, cen svozu TKO či zvýšení daně z nemovitostí či DPH. Zmražení platů a snížení sociálních dávek povede ke snížení spotřeby a tím i k zastavení výstavby bytů. A tato krizová ekonomická spirála povede ke zhoršení hospodářské situace země a ke zvýšení nezaměstnanosti. Takže z tohoto pohledu nemůžeme očekávat zvýšení životní úrovně.

Nicméně široká veřejnost si již uvědomila, že je nutno tlačit na politickou reprezentaci a na naši vládu s oprávněnými požadavky občanů. Nejedná se pouze o možnost demonstrací či stávek ve prospěch té či jiné skupiny zaměstnanců. Ale zejména se jedná o prosazení účinných opatření v boji proti korupci a zlodějinám v rámci celého veřejného sektoru. Stále ještě existují rezervy v počtu občanů, kteří si konečně uvědomovat, že korupce snižuje podíl potřebných peněz ve veřejných službách a tím snižuje kvalitu a zejména jejich dostupnost.

Vždyť odhady hovoří o desítkách miliard korun ročně, které utečou ze státního a veřejných rozpočtů a které schází ve zdravotnictví, důchodem, sociálních službách či ve školství. Proto by se rok 2012 měl stát rokem boje proti korupci a úplatkářství. Veřejnost by se měla probudit z letargie a měla by jasně ukázat na ty, kteří nejednají v souladu s morálkou a s přikázáními.

Tak jako téměř každý rok je i ten rok příští rokem volebním. Občané mají svůj rozum, aby tak jako po staletí oddělili zrna od plev a dali svoji důvěru těm osobnostem, které nezklamali. Možná, že si řada voličů vzpomene na lživé plakáty, které varovaly před politickými dinosaury, aby umožnili těm novým a neověřeným politikům lhát a krást. Cesta k rozvoji demokracie a občanské společnosti není často přímá a jednoduchá, ale velmi často složitá a poněkud klikatá. A právě na takové cestě se poznají lidské charaktery, bez pozlátek a zbytečného populismu.

Proto si přejme, aby rok 2012 přinesl do české společnosti více odpovědnosti, odbornosti a morálních hodnot tak, aby se naši spoluobčané již nemuseli stydět za svoji politickou reprezentaci. Oni si totiž také musejí uvědomit, že politici jsou pouze odrazem společnosti, ve které žijí a pracují. A je spoluodpovědností každého z nás, jak s touto důvěrou naloží. Věřme, že příští rok bude rokem dobrým a že konečně pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Armáda stále krade !

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 08:27:01 PST

V informačním systému o veřejných zakázkách se na resortu obrany objevila série zakázek, které byly zadány v jednacím řízení bez uveřejnění přímo společnosti GORDIC. Série pěti tendrů je vyčíslena na více než 170 milionů, o této informaci byli informování i členové vlády 2. listopadu 2011 na jednání vlády. Z veřejných zdrojů mimo jiné vyplývá, že firma GORDIC na obraně vyinkasovala za vývoj a podporu aplikací od roku 2006 již více než půl miliardy.

Předmětem veřejných zakázek je dodávka nových verzí aplikačního programového vybavení pro informační systém o službě a personálu (ISSP) a Finančního informačního systému (FIS) včetně technické podpory. Ministerstvo obrany zdůvodnilo své rozhodnutí zadat tendry přímo společnosti GORDIC tím, že dodavatelská společnost vlastní k těmto aplikacím výhradní autorská práva. Společnost GORDIC si přitom na resortu obrany od roku 2006 vydělala za vývoj a podporu různých systémů, ke kterým vlastní výhradní autorská práva, již na více než 550 milionů. Nikoho snad už nepřekvapí to, že většina nadlimitních tendrů byla zadaná netransparentním způsobem bez jakékoliv soutěže, tj. v jednacím řízení bez uveřejnění.

V následující tabulce přinášíme pětici aktuálních zakázek, které byly zadány společnosti GORDIC opět bez jakékoliv soutěže:

Pan Cibulka pana jednatele společnosti uvádí na následujících stránkách o Slušovických mafiích.

Nikomu nic, sám mám málo !

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 27 Dec 2011 04:38:28 PST

Většina Čechů stojí převážně na straně odpůrců půjčky zadluženým státům eurozóny. Tento negativní postoj většiny domácí populace pramení i z většinového přesvědčení, že dojde k rozpadu eurozóny, a tedy i návratu k původním měnám. Ostatně možnost rozpadu eurozóny, a tedy i zánik eura poprvé připustil i stávající prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Většina veřejnosti je rovněž toho názoru, že na rozdíl od eurozóny Evropské unii rozpad nehrozí.

Ukázal to exkluzivní průzkum společnosti SANEP, který poukazuje na skutečnost, že se v otázce pomoci zadluženým státům eurozóny většina domácí populace kloní k odpůrcům této pomoci. Tento rostoucí euroskepticismus u domácí veřejnosti je patrný i v případě většinové podpory názorů největšího kritika EU prezidenta Václava Klause, který je odpůrcem toho, aby ČR poskytla peníze pro Mezinárodní měnový fond (MMF), neboť podle jeho názoru "eurozóna hrozí být bezednou dírou, do které se sice něco může hodit, ale ono to propadne do neznáma".

Veřejnost tak vedle Klause souhlasí i s názorem premiéra Petra Nečase a předsedy Věcí veřejných Radka Johna, kteří se k půjčce zadluženým státům eurozóny staví rovněž velice rezervovaně až odmítavě. Naopak nesouhlasně se staví domácí populace k názorům ministra financí Kalouska, který půjčku MMF podporuje s tím, že jde o signál ČR, zda je Česká republika na "palubě", nebo ne. Velice rozpačitý je pak postoj veřejnosti k diplomatickému postoji předsedy ČSSD Bohuslava Sobotky, který půjčku MMF podporuje, avšak velice diplomaticky dodává, že je nutné tuto půjčku velmi pečlivě zvážit, zejména v případě, že to bude jedna z podmínek, abychom se v Evropě nedostali do izolace. Té se však většina domácí veřejnosti neobává. Názor na případnou půjčku MMF tak u většinové části domácí populace nemění ani varování Sobotky a řady analytiků, před možností oslabení vlivu ČR v Evropské unii a jisté formy diskriminace českých firem v případě jejího odmítnutí. Skutečnost, že Češi odmítají poskytnutí půjčky na záchranu eurozóny, tak může být důsledkem neuspokojivě či nedostatečně zodpovězené otázky proč by obyvatelé České republiky měli souhlasit s poskytnutím finanční pomoci státům, které se do špatné situace dostali i díky neuváženému utrácení v sociální sféře, popřípadě otázky zda má existence eura v době kdy se ani lídři evropských velmocí nedokáží domluvit na podobě záchranného plánu eurozóny, ještě nějaký smysl. Tomuto většinovému názoru domácí veřejnosti pak bezesporu napomáhají i informace o reálné přípravě na rozpad eurozóny a názorové nejednotnosti ekonomických odborníků.

Podle mínění většiny respondentů (57,1%) by Česká republika neměla poskytnout Mezinárodnímu měnovému fondu půjčku ve výši 90 miliard korun, které by byly použity na záchranu eurozóny, potažmo jednotné evropské měny eura. V případě České republiky se počítá s tím, že prostředky by byly poskytnuty z devizových rezerv České národní banky. S názorem Petra Nečase, který v souvislosti s poskytnutím 90miliardové půjčky prohlásil, že "v tuto chvíli, kdy existuje pouze bílý papír, kdy dokonce i ten název smlouvy se může měnit, tak dávat silná prohlášení, že se pod tento bílý papír máme podepsat, považuji za velmi zkratkovité politické jednání", souhlasí v souhrnu téměř dvě třetiny respondentů (64,5 %). Opačný postoj pak celkově sdílí 23,2 % dotázaných. S míněním stávajícího ministra financí Miroslava Kalouska, který na rozdíl od premiéra Petra Nečase půjčku Mezinárodnímu fondu podporuje, v souhrnu nesouhlasí většina čítající 46,1 % respondentů. Ministr financí Miroslav Kalousek se pak domnívá, že eurozóna se bez českých peněz nepochybně obejde. Otázkou podle něj je však to, zda by se ČR obešla bez eurozóny. V tomto kontextu prohlásil, že "Jde o zahraničně politickou odpověď České republiky na otázku: Jste na palubě, nebo nejste?". S Miroslavem Kalouskem naopak celkově souhlasí 39,8 %. S prohlášením předsedy VV Radka Johna, který v souvislosti s nespecifikovanými podmínkami případné půjčky MMF řekl „Jenom osel by poslal bianco šek“ nebo "Evropská unie si nemůže dovolit poskytovat zemím eurozóny výhody a zemím, které nejsou v eurozóně, žádné výhody neposkytovat a jenom od nich chtít peníze. Jsme šprti, kteří utáhli opasky a bolí nás to. Bylo to krvavé. A teď máme proto, že jsme utáhli opasky, pomáhat těm, kteří je neutáhli?" souhrnně souhlasí 57,8 %. Opačný názor sdílí 29,3 % dotázaných. Souhlas s názorem stávajícího prezidenta Václava Klause, který je odpůrcem toho, aby ČR poskytla peníze pro Mezinárodní měnový fond, a který prohlásil, že "Já myslím, že si eurozóna opravdu pomoc nezaslouží. Eurozóna hrozí být bezednou dírou, do které se sice něco může hodit, ale ono to propadne do neznáma," vyjadřuje celkově 58,6 % respondentů. Naopak 28,5 % dotázaných s tímto názorem nesouhlasí.

S předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, který v kontextu případné půjčky MMF zastává názor, že „Česká republika by měla tu půjčku velmi pečlivě zvážit, zejména v případě, že to bude jedna z podmínek, abychom se v Evropě nedostali do izolace, abychom nebyli stranou dalšího pokračování integrace naší země v Evropské unii“ souhlasí v souhrnu 40,9 % respondentů. Nesouhlas s názorem Bohuslava Sobotky však vyjadřuje celkově 42,6 % otázaných.

Většina respondentů (47,6 %) se nedomnívá, že by se Česká republika mohla odmítnutím poskytnutí finančních prostředků Mezinárodnímu měnovému fondu určených na záchranu eurozóny ocitnout v ekonomické izolaci, jež by mohla negativně ovlivnit například vnímání českých firem v evropských veřejných zakázkách. Podle názoru 5 5% respondentů je rozpad eurozóny, a tedy i návrat k původním měnám reálný. Tuto variantu připouští i řada politiků a ekonomů. O možném pádu eurozóny ostatně veřejně mluvil i prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Většina dotázaných (45,9 %) však i přes aktuální nesnáze eurozóny věří, že zánik samotné Evropské unie nehrozí.

Jak se stát úspěšným?

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 20 Dec 2011 11:40:43 PST

Úspěch znamená získat vše, po čem toužíte. Úspěch je přirozený pud, kterému podléhá veškerý život na Zemi. Rostliny instinktivně hledají živiny, vlhkost a vše, co potřebují ke svému růstu – tím dosahují úspěchu. I zvířata hledají potravu, vodu a partnera. Lidé, stojící na vyšším stupni vývoje než-li rostliny a zvířata, mají mnohem rozvinutější instinkt úspěšnosti. Každý člověk se narodil s tímto pudem. Někteří lidé využívají instinktu úspěšnosti méně, jiní více. Ti první obyčejně selžou.

Úspěch je „něco“, co by chtěl každý člověk mít a využívat. Úspěch ale nelze jen tak mít, jen tak si ho koupit. Úspěchu lze jedině dosáhnout, a to vlastní snahou a pílí. Neznám člověka, který by nechtěl být úspěšný. Někdo se vidí bohatý, jiný na pódiu s kytarou a před sebou masu dychtivých fanoušků, někdo se vidí jak protíná jako první cílovou pásku v běhu na sto metrů a získává pohár, další se vidí jako programátor úspěšného a populárního programu a pro někoho je slovo úspěch „pouze“ najít si správného partnera, založit rodinu a žít šťastně až do smrti. Každý si představuje pod slovem úspěch úplně jinou věc. Je to samozřejmě tím, že každý z nás je jiný a má jiné hodnoty. Úspěch je pro každého něco jiného.

Co je to úspěšná osobnost?

Úspěšná osobnost je taková osobnost, které se splnil daný vysněný cíl. Tato osoba může říct sama o sobě, že je úspěšná, poněvadž pro jinou osobu to vůbec úspěch být nemusí. Každý člověk si nastavuje laťku, kterou chce překonat. Pro někoho může být tato laťka nezvykle vysoko, pro někoho potupně nízko. Všichni mají jiné schopnosti překonávat překážky a razit si cestu k cíli. Někdo je průbojnější, někdo méně. Podle toho si tuto pomyslnou laťku nastaví. Ten, kdo si nastaví laťku ze začátku nesmyslně příliš vysoko, nakonec zjistí, že ji není schopen překonat a tudíž není schopen dosáhnout svého cíle nebo svých cílů a stát se tak „sám pro sebe“ úspěšnou osobností. Proto je nadmíru rozumné nastavovat si tuto laťku vzhledem ke svým schopnostem a dovednostem. Jakmile ji překonáme, nastavíme si ji výš a překonáváme vyšší a vyšší cíle a jsme úspěšnější a úspěšnější.

Objevení své osobnosti

Abychom mohli objevit svou osobnost - objevit sebe sama, musíme se ptát, co je to vlastně osobnost a co ji tvoří. Je to souvislost tělesného a duševního? Je to způsob a styl, jak člověk jedná a jak se chová? Nebo souhrn niterných procesů bez vnějších příznaků? Samozřejmě existují definice osobnosti: „Osobnost je organizovaný celek duševního života integrovaný s biologickou stránkou jeho existence dynamickou strukturou individuálních rysů.“ Zkusme neuvádět více či méně jasné definice, zamysleme se nad tím, co se vlastně pod tímto slovem ukrývá a co probíhá v člověku, resp. v duši.

Člověk a jeho osobnost je „vesmír“, vesmír mnohem menší než ten skutečný, ale neméně složitý. Neboť tento „vesmír“ – živá hmota orgánů, svalů, kostí, spleti nervů, chemických pochodů – je řízen mozkem, hmotným základem duševního života. Mozkovou kůru tvoří až 15 miliard nervových buněk, neuronů, z nichž každý je světem sám pro sebe a přitom každý je spojen s tím druhým a dalšími stejně tak, jako miliardy blízkých či vzdálených hvězd a planet v kosmu. Z řady vědeckých výzkumů víme, že osobnost vytvářejí mnohé prvky – funkce, procesy, vlastnosti a stavy. Působí zde fyziologický základ, vlohy, ale i vlastnosti, získané schopnosti. Do osobnosti též patří sklony, zvyky, hodnoty, zájmy atd. Odehrává se tu řada procesů, emoce, cítění, pudy, myšlení, vůle, jednání a další. Osobnost má faktory duševní výkonnosti, paměť, inteligenci, přizpůsobivost, tvořivost. Nachází se zde temperament i charakter, svědomí i etické principy. Osobnost člověka – individualita - je jedinečná a neopakovatelná. S. L. Rubinštejn na to reaguje větou „Člověk je individualita vzhledem k existenci svých zvláštních, jedinečných a neopakovatelných vlastností“. Člověk je osobnost proto, poněvadž vědomě určuje svůj vztah k okolí.

V dnešní době již dnes každý ví, že člověk se dá „zaškatulkovat“ do určitých skupin (a nejen do těchto „starověkých“) jako sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik. Pravděpodobně nemá cenu se příliš podrobně rozebírat tyto čtyři skupiny. Sangvinik (lat. sanguis = krev) je člověk živý, pohyblivý. Naopak flegmatik (flegma = hlen) je člověk pomalý až lhostejný, ale klidný. Cholerik (řecky cholés = žluč) je vznětlivý. Melancholik (řecky melancholés = černá žluč) je smutný až utlumený. Osobnost člověka patří více či méně do některé z těchto čtyř skupin. Někdo může být vyhraněný typ, který ryze spadá přímo do některé skupiny. Většina lidí se nachází někde mezi těmito typy, tzn. mají vlastnosti a schopnosti těchto typů (ať ty dobré nebo ty špatné). Dále můžeme člověka „zaškatulkovat“ do další skupiny, a to extrovert a introvert. Extrovert je člověk, který je společenský, má rád kolem sebe život a je otevřený. Introvert je naopak nespolečenský, samotář a je uzavřený do sebe. Stejně tak jako u předchozího „škatulkování“ je i zde většina lidí mezityp.

Osobnost člověka má charakter, ten ovlivňuje psychiku a chování v smyslu etické kvality. Vytváří morálku, etiku osobnosti, povahové sklony, hodnoty. Ovlivňuje chtění, vůli a sebeovládání. O člověku můžeme říci, že má silný nebo špatný charakter nebo je bezcharakterní. Ale slovo bezcharakterní není přesné, poněvadž charakter není vlastnost, ale skutečnost, kterou má každý člověk, ať již lepší nebo horší.

Osobnost člověka se mění celý život. Nekončí tedy v dětství, ani v dospělosti. Osobnost člověka se dovrší smrtí. I když nad tímto „prohlášením“ by se dalo také vést diskusi na téma „Posmrtný život“, což ale není problémem této semestrální práce. Lidská osobnost se tedy mění a vyvíjí neustále během života, vlivy psychickými i fyziologickými (dospívání, stárnutí). Lidská osobnost nemá konce, je tedy nekonečná a mnohdy tajemná jako vesmír.

Každý člověk má své vlastní zásady, kterými se řídí, ty také hájí a jsou jeho vlastním morálním zákonem, a podle nich odsuzuje či uznává ostatní, kteří se jimi řídí nebo ne. Již staří křesťané si vytvořili desatero přikázání, které dodržují již 2000 let v „neaktualizované“ podobě. Člověk má též vlastní „desatero“, které si od útlého věku během svého života vytvořil. Tyto zásady jsou ovlivněny, stejně tak jako samotný člověk, okolím, ve kterém vyrůstal, rodiči, přáteli apod. Toto desatero si člověk v průběhu času (na rozdíl od křesťanství aj.) mění a upravuje tak, jak postupně zjišťuje nové skutečnosti a objevuje svět.

Přirozeně zásady každého člověka jsou stejně tak různé jako samotní lidé. Někdo vyzývá ostatní, aby chránili životní prostředí, aby se ukončilo světového násilí, aby se bojovalo proti drogám, alkoholu či tabákovým výrobkům. Pro jiného mohou být některé tyto zásady absurdní, směšné a nepodstatné. Jiný může preferovat jiné zásady, jako nekrást, nelhat apod. Někteří jedinci tvrdě prosazují zásady pouze pro ostatní, přitom je sami nikdy nedodržují. Člověk který dbá na to, aby lidé neznečisťovali životní prostředí ve městě, přitom si myje auto na venkově na louce u potoka nebo politik, který odsuzuje v médiích finanční podvody, tunelování bank a podniků, přesto sám podává nižší daňové přiznání než jaké ve skutečnosti měl nebo v horším případě se spolupodílí na rozkradení podniku. Takový člověk je špatný a nemá právo hlásat a vynucovat dodržování zásad, kterými se sám vždy neřídí, které nikdy nedodržuje!

Určitě už vám někdo vyčítal, některé vaše špatné vlastnosti a zápory. Nebo naopak chválil vaše klady. Všichni se potýkáme s tím, že máme určité vlastnosti, které jsou dobré či špatné. Myslím si, že každý by chtěl mít jenom ty dobré, na ty špatné by chtěl zapomenout nebo je nějak odstranit. Špatné vlastnosti nám jenom znesnadňují naši pozici ve společnosti a snižují naši celkovou „váhu“. Jsou jako okovy na nohách vězně, které znesnadňují jeho pohyb a jeho svobodu. Možná jsou tyto slova trochu přehnaná, ale někdy se nám velmi špatné vlastnosti takhle mohou zdát. Zjistíte-li jaké jsou vaše klady a zápory, tak zjistíte jací jste. Mezi lidské dobré vlastnosti patří: optimismus, veselost, pohotovost, výkonnost, trpělivost, vytrvalost, svědomitost, houževnatost, oddanost … Špatné vlastnosti jsou: pesimismus, povrchnost, lehkomyslnost, nestálost, prudkost, zbrklost, tvrdohlavost, lhostejnost, lenost, nerozhodnost, neprůbojnost, bojácnost, uzavřenost, urážlivost.

Zamyslete se nad tím, jaké z těchto několika a dalších neuvedených vlastností máte, jaké byste chtěli mít a zda vaše momentální vlastnosti jsou převážně kladné či záporné.

Motivace okolí, komunikace

Jedno staré přísloví praví: „Chovej se ke svým bližním, tak jak chceš, aby se oni chovali k tobě.“ Význam tohoto přísloví není třeba nijak rozvádět. V podstatě jde o tzv. bumerangové pravidlo. Jak tento „bumerang“ hodíme, tak se nám vrátí. Logicky tedy platí, že chceme-li se stát úspěšným člověkem s pomocí svého okolí, musíme svému okolí něco dát, něco „obětovat“. Ať již jde o darování lásky, poskytnutí rady a pomoci bližnímu či o úsilí ovlivnit člověka nebo skupiny v kladném smyslu. K lidem musíme přistupovat jako k lidem. Musíme jim umět naslouchat, porozumět, vnímat je, komunikovat s nimi a jednat s nimi. Většina neshod a svárů mezi lidmi je právě kvůli nedokonalé znalosti těchto „umění“. Ke správné komunikaci a motivaci okolí patří též dvě kouzelná slovíčka. Slovíčka, která se velice podceňují. S těmito dvěmi slovíčky se dostanete dál, jsou to: „prosím“ a „děkuji“. A proto proste a děkujte. Uvidíte, že vaše okolí bude rádo.

Svoje okolí chceme vždy poznat, abychom mu mohli naslouchat, porozumět a pomoci. Snažíme se hodnotit své bližní maximálně objektivně, abychom je viděli správně, tj. bez „růžových brýlí“ či naopak. Avšak člověk je tvor chybující, dává velký význam prvnímu dojmu, tzn. jak je člověk oblečen a upraven, jak „voní“, jak mluví, je-li nám sympatický či ne. Ale první dojem není přesný, poněvadž nám může představit novou osobu v lepším světle, než jaká ve skutečnosti je nebo naopak. Další chybou při vnímání lidí je: vidět to, co očekáváme, že chceme vidět, dále předsudky, citové vztahy, obavy a mnoho dalších chyb. Poznáme-li člověka, jaký je, co od něho můžeme a nesmíme očekávat, jeho názory, postoje a myšlenky, záliby, silné a slabé stránky, můžeme zaujmout k tomuto člověku určitý postoj a naslouchat mu, protože ho již vlastně „známe“.

Nasloucháním se učíme. Je to jednou z podmínek porozumění. Není přece logicky možné, aby jeden člověk znal vše. Naslouchání je patrně tou nejdůležitější ze všech komunikačních dovedností. Mnohem důležitější než silný hlas, mnohem důležitější než znalost několika světových jazyků. Někteří lidé neříkají vždy, co mají na mysli, co je tíží. Budeme-li jim však dobře naslouchat - naslouchat mezi řádky nebo pozorovat jejich chování, porozumíme jim. Dobré naslouchání, to je základ, kde začíná efektivní komunikace. Dnes umí málokdo doopravdy dobře naslouchat, ale jsou to právě vůdčí a úspěšné osobnosti, které poznaly cenu naslouchání. Každý z nás má rád, když je mu nasloucháno. Je to nejlepší technika, jak ukázat druhému, že k němu máme úctu. Je to též úžasný nástroj, jak vidět věci očima druhého a porozumět mu. Pokud můžeme pomoci lidem vyřešit jejich problémy, celý svět nám leží u nohou. A proto přestaňme myslet na sebe a zjistěme, co je důležité pro druhé. Zajímejme se o druhé, poněvadž jedině tak budou vašimi přáteli a budou se zajímat i oni o nás.

Stanovení cílů

Stanovení cílů je nesmírně důležité, protože motivují člověka, aby se stal úspěšným. Dosáhnete všeho, jestliže si stanovíte cíle a přizpůsobíte je tak, jak si to okolnosti vyžadují a vždy se snažíte neztratit cíl, za kterým směřujete, z očí. Ztratíte-li ho, vzpamatujte se, nasměrujte se znovu a pokračujte!

Cíle nám dávají smysl života. Pomáhají nám zaměřit naše úsilí na jejich uskutečnění. Umožní nám, abychom si poměřili vlastní úspěšnost. A tak si dávejte cíle – cíle, které jsou jasnou výzvou, ale jsou zároveň realistické a dosažitelné, cíle, které jsou jasné, měřitelné a konkrétní, dlouhodobé i krátkodobé cíle. Lidé kteří si stanovují takovéto cíle, jež jsou výzvou, ale jsou dosažitelné, jsou lidé, kteří pevně svírají v rukou svou budoucnost a dosahují mimořádných věcí. Bez konkrétních cílů se budete jen tak potloukat životem, aniž ho opravdově naplníte. Marníte čas, protože nemáte pocit naléhavosti, pocit výzvy. A jsou to cíle, které nám mohou dát směr a pomohou vám, abyste byli soustředěni.

Ze začátku si stanovte malé cíle a bojujte, bojujte o jejich naplnění. Stanovte si další, poněkud větší cíle. Plňte je a mějte úspěch. Jde vlastně o tu pomyslnou laťku, již dříve zmiňovanou, kterou nastavujete podle vašich schopnosti a dovedností. Tuto laťku překonejte!

Po splnění předchozích cílů si stanovte další. Proč? Možná proto, že sebedůvěra, získaná ze splnění předchozích cílů má schopnost změnit člověka. A ovlivní také další oblasti jeho života.

Většinou není možné dosáhnout všech větších cílů hned, a tak si dejte prozatímní cíl. Prozatímní cíl je cíl snazší než konečný. Ale stejně důležitý, protože bez tohoto prozatímního cíle byste toho konečného – velkého cíle – nemuseli dosáhnout. Prozatímní cíl je jakýsi „mezicíl“, jakási jedna z přestupných stanic na cestě ke konečnému cíli Mnohé velké úkoly se nejlépe plní pomocí takovéto série prozatímních cílů. To je mnohem více povzbuzující proces a také více motivující. Avšak některých věcí nám není souzeno dosáhnout, ale podstatné je držet se svých cílů a pachtit se za nimi, abychom jich dosáhli

Po této dlouhé směsici přesvědčování o stanovení a pachtění za cíli nevíte, jaký cíl si máte vytvořit? Zastavte se a přemýšlejte: Čím chci doopravdy být? Jaký způsob života chci opravdu vést? Kráčím právě teď správným směrem?

Jestliže máte již stanovené reálné, dosažitelné, jasné a konkrétní cíle nebo prozatímní cíle, zeptejte se sami sebe: Jaký cíl je pro mě nejdůležitější? A až si odpovíte, tak podle své odpovědi seřaďte prioritní a méně prioritní, poněvadž ne všechny se dají splnit ihned.

Získání sebedůvěry

Nekonečná víra ve vlastní schopnosti a v úspěch vlastního snažení vám umožní dokázat menší a větší zázraky, bez ohledu na zdánlivě nepřekonatelné překážky, které se před vámi navrší. Člověk plný víry je nepokořitelný a vytrvale a neúnavně jde za svým životním cílem a také ho dosáhne. Jen hluboká nekonečná víra v úspěch přináší skutečný úspěch.

Představte si, čeho byste mohli dosáhnout, kdyby vaše víra v úspěch byla tak silná, že byste dnem i nocí mysleli jen na získání toho, co si přejete. Ujasněte si co chcete, co je specifickým cílem vašeho života, vaším osobním cílem. Věřte, že získáte po čem toužíte. A hlavně buďte ochotní zaplatit za splnění svého přání příslušnou cenu.

Jen velmi málo lidí pevně věří svému úspěchu a už tím jsou ochuzeni o rozhodující prvek ve zlomové situaci. Chybí jim sebedůvěra a mnozí to vědí. Psycholog Dr. Walter Scott řekl: „Úspěch nebo nezdar je spíš důsledkem našeho duševního postoje než našich duševních schopností.“ Nejlepší vzdělání na nejlepší škole vám nebude k ničemu, pokud nebudete hluboce přesvědčeni o svém úspěchu. Jestliže si jste jisti, že dosáhnete všeho, co jste si umínili, pak se vám to určitě podaří, dokonce i když vám momentálně chybí patřičné vzdělání nebo jiný nutný předpoklad. Všechno, co potřebujete k uskutečnění svého přání, budete mít k dispozici v takové míře, jak se bude upevňovat vaše důvěra v úspěch. Nezměnitelný životní zákon způsobuje, že pevná víra v úspěch přitahuje všechny složky potřebné k jeho realizaci.

Buďte odvážní! Nemějte nedostatek odvahy. Nedělejte chybu jako druzí, kteří tvrdí, že pochází z chudých poměrů, že nikdy neměli štěstí, že patří k opomíjené menšině, že jsou nějak znevýhodněni a mají nějaký handicap. Uvědomte si, že život vám nic nedluží, ani šance a příležitosti, ani dobrou startovní pozici v životě, pevné zdraví či zámožné rodiče! Musíte sami poznat, kde je vaše místo. Pokud toužíte po něčem, co nemáte, musíte se dát do práce a získat to.

První úlohou jak „to“ získat je dokázat přesvědčit sám sebe. Jestli nejste dost přesvědčiví sami pro sebe, jak byste mohli přesvědčit ostatní? Jestli nejste přesvědčeni o pravdivosti svých myšlenek, jak by takové myšlenky mohly zapůsobit na někoho jiného? Věřte sami sobě a věřte ve zdar svých plánů. Dejte to najevo svým chováním, aby ostatní lidé získali pocit, že musí přesvědčovat a dělat dojem na vás a ne naopak.

Zapamatujte si, že musíte vycházet z vlastního sebevědomí. Musíte mu přizpůsobit celé myšlení, každodenní jednání, řeč a vystupování. Když se do něčeho pouštíte, dodržujte sebejisté plánování, poněvadž bude-li plán zatížen nějakými nejistotami a obavami, nepodaří se vám nashromáždit potřebnou sebedůvěru k dosažení úspěchu. Svou sebejistotu si stále uvědomujte, protože vzbuzuje důvěru, zvyšuje autoritu, rozhodnost i přesvědčivost. Jednejte sebejistě, protože tak se stanete přesvědčiví. Bezmezná důvěra ve vlastní úspěch vám propůjčí potřebné sebevědomí. Úspěch je tedy, když získáte v životě vše, co si skutečně přejete.

Překonejte svůj strach, který brzdí váš rozlet za sebedůvěrou a tudíž za úspěchem. Kdybyste se dokázali zbavit strachu – strachu z lidí nebo z událostí -, nebyl by váš život nesrovnatelně krásnější? Jak ale vypudit strach z vlastního myšlení. Největší problémy nám způsobují právě skryté, do podvědomí zasunuté obavy, a to právě proto, že jsou skryté. Musíme se jim tedy dostat na „kobylku“.

My lidé máme všichni vědomí, vědomí které nám umožňuje zpřítomnit si zážitky a četné dojmy, jež se na nás valí a dalekosáhle se podrobuje naší vůli. Nadto vlastníme ještě podvědomí, které působí v mnohem hlubší vrstvě naší osobnosti než vědomí. Reguluje naše tělesné funkce – trávení, dýchání, bušení srdce a další. A právě obavy nacházíme v našem podvědomí, které se dalekosáhle vymyká naší vědomé kontrole. Kdybychom si byli svých úzkostí vědomi, nedělalo by nám žádné potíže je rozpoznat a úspěšně proti nim bojovat. Avšak obavy sídlí v těžko přístupném podvědomí, tudíž působí skrytě nebo se vynořují na povrch v jiné podobě. Musíme je proto těžko vyhledat, zbavit je jejich masky a dovést je do vědomí, kde s nimi uděláme krátký proces. Jděte na samou podstatu strachu, kterým trpíte, abyste věděli o jaký druh obavy se jedná. Na překonání strachu je několik metod. První metodou je udělat vždy to, čeho se bojíte. Opakovat to a dělat to stále znovu dokud se strach nezačne doslova ztrácet před očima. Jde o takzvanou metodu vyčerpání strachu. Další metodou je důvěřovat zákonu pravděpodobnosti. Podle tohoto zákona se totiž většina událostí, kterých se obáváme, nikdy neuskuteční. Takže jste podle zákona pravděpodobnosti poměrně v bezpečí. Nebo se uzavřete vnitřně vůči strachu. Takže se zbavte leckterých obav okamžitým jednáním, hned jak je začnete vnímat.

Jestliže se jednou zbavíte strachu, má to na vás vždy skoro léčivý účinek. A pokud chcete opravdu utvářet svoji osobnost, musíte se navždy zbavit strachu, protože jen tak dokážete žít svobodně a radostně.

Vytvořte si kladné duševní postoje. Postoj mysli. To je síla, kterou máme ve svých hlavách. Skutečnost můžeme dramaticky změnit pouhou jedinou myšlenkou. Možná to vypadá nereálně, ale „Mějte v hlavě šťastné myšlenky a budete šťastní. Mějte v hlavě myšlenky na úspěch a uspějete.“ Kladné a zdravě sebevědomé smýšlení vám nejen pomůže dosáhnout cíle. Kladný postoj je jednou ze silných motivačních prostředků pro vytvoření úspěšné vůdčí osobnosti.

Když už nevíte jak dál, tak se zastavte a zasmějte se. V životě jsou totiž takové chvilky, kdy vám nic jiného nezbývá. Existují stovky věcí, které vás mohou podráždit, zneklidnit nebo rozzlobit. Nedopusťte to. Nedovolte, aby vás položily maličkosti. Nebuďte v životě zatrpklí! Zatrpklost je reakce na urážku našeho sebevědomí nebo ješitnosti, na útok vedený proti naší osobě nebo našim bližním. Nebuďte zahořklí! Zahořklost je všeobecně rozšířeným a nebezpečným chorobným postojem. Nebuďte sebelítostiví! Sebelítost je způsobena zraněnými city a vede často k zahořklosti. Nenechte se ničím a nikým urážet ani ponižovat! Ignorujte urážku, ignorujte vše, co by k tomu mohlo směřovat. Obrňte se hroší kůží. Vaše ublíženost nezraní toho, kdo urazil vás, nýbrž jen a jen vás.

A proto berte si sílu z kladných věcí a nenechte se ničit zápornými.

Hledání a odstraňování vlastních chyb, zlozvyky, emoce

Žádný člověk není dokonalý, ten který to tvrdí, lže. Každý máme své slabé stránky, své chyby, které se snažíme více či méně odstranit nebo alespoň korigovat.

V některých případech jsou způsobeny naše chyby emocemi. Existují nepříznivé emoce, jako emoce traumatické, šokující. Určitá jádra emocí jako neodmyslitelných součástí osobnosti jsou v nás od narození. To znamená, že rovněž emoce, přinejmenším ve svých elementárních formách, jsou geneticky zakotvené. Emoce se dostávají do člověka v tzv. impregnační či vpečeťovací periodě. V tomto kritickém a velmi senzitivním období je mozek značně plastický. Jsme tu schopni jednorázově a rychle si osvojit některé stálé a nezvratné mechanismy, především určitá pravidla sociálního chování, ale patrně i erotické návyky a tužby. Něco z našeho okolí tu působí jako spouštěč či jako nepodmíněný podnět k vyvolání určitého druhu vrozených reakcí. Co všechno představuje to „něco“ to nevíme. Víme však, že dojde-li k „vpečetění“ za normální situace, vrozené reakce se rozvinou správným směrem. Jedinec je od té chvíle vhodně „nasměrován“ k normálnímu způsobu chování. V opačném případě je to horší. „Nasměrování“ se nezdaří a pozdější chování působí nenormálně. Zdravý a normální člověk většinu svých emocí kontroluje. Jejich příjemnější stránku si dokáže záměrně vyvolat. Avšak emočně rozkolísaný a frustrovaný jedinec může trestat své okolí a věci ve svém okolí. To je extrapunitivní reakce. Intropunitivní reakce se vyznačuje tím, že postižený jedinec se trestá za neúspěch sám a klade vinu sám sobě. Většinou málokdy si chceme vylévat vztek sami na sebe. Odnáší to pak naše okolí: kočka, pes, lidé kolem nebo dokonce i nadřízený. Příliš silná emoce se může stát také přímou příčinou krátkodobé duševní poruchy, např. deprese. Nebo takovou nemoc může záporná emoce případně zhoršit. V podstatě chceme-li se vyvarovat škodlivých emocí, musí vůči nim používat preventivní opatření v horším případě je držet na uzdě.

Dělat chyby je lidské. Opravdu nejsme dokonalí a děláme chyby. Musíme však tyto chyby umět najít a opravit je. Každý z nás prožívá každodenně tzv. „jednání plné chyb, jednání proti své vůli“. Jde tu o mimovolní činnost člověka a v ní především o to, co bylo kdysi přiléhavě nazváno chybnými výkony. Jsou to velmi časté a známé úkazy, vlastně jen drobné maličkosti, náhody a záměny jako je přeřeknutí, přepsání, zapomenutí, založení nějaké předmětu, přeslechnutí, mylné čtení, ztracení nějaké věci, nesplnění předsevzetí. V těchto případech jde pouze o omyly každodenního života. Nemají tedy zpravidla žádné těžké následky. Nicméně mohou mít zcela zvláštní, psychologicky utajený význam.

Chybné výkony přestavují rozporuplné selhávání duševních funkcí. Selhává pozornost, paměť, soustředivost i vnímání a myšlení. To se pak mimovolně projevuje i v našem jednání.

Zlozvyk je špatná vlastnost, objevující se snad u každého člověka. Zlozvyk je špatný návyk, o kterém víme, nebo nás na něj okolí upozorňuje a dává nám svůj názor dosti najevo. Některé jsou „pouze“ nežádoucí, jiné škodlivé a některé dokonce i nanejvýš nebezpečné.

Síla zvyku je hluboce zakořeněná. Zvyk je druhem reflexní činnosti – jednáním, které se provádí nevědomě a automaticky. Posilováním návyku je posilováním podmíněných reflexů, což lze vyjádřit jednodušeji jako „opakování“. Zvyk je tedy podmíněný reflex. Člověk má mnoho zvyků jako: natáhnout si ráno hodinky, nasnídat se, vyvenčit psa, dát si kávu po probuzení … Tyto návyky mají svůj smysl a účel. Jedno staré španělské přísloví praví: „Zvyk je jako pavučina, do které se člověk nakonec beznadějně zamotá.“

Zdánlivě nesmyslný a zároveň bezúčelný návyk se stává zlozvykem. I jemu se dá odnaučit, stejně tak jako podlehnout. Kuřáci mi dají za pravdu, že odvykání je daleko obtížnější než přivykání, i když je to také jen akt podmíněného reflexu, znamenajícího pouhé splnění některých podmínek. Pro příklad zde uvádím dvě stará lidová přísloví: „Zvyk je železná košile“, ale také: „Nevyháněj čerta ďáblem!“ Přísloví o železné košili platí proto, že jsme vždy do jisté míry závislí na projevech, které jsme si osvojili a jichž jsme dříve soustavně používali. Jde o tzv. stereotyp. Při odvykání nešvarů a zlozvyků je potřeba vyřadit jejich projevy jiným, zcela kompenzujícím postupem. Tato kompenzace musí však být nenásilná a musí být obsahově účelná. Je nutno vypátrat, které výchovné chyby zlozvyk podpořily, která přání a nároky jsou u těchto příznaků v pozadí. Například takový návyk na kouření cigaret. U některých lidí je tento zlozvyk tak zakořeněný, že se s ním smíří, i když vědí, že je prokazatelně a nezvratně škodlivý. Nejenom kouření, ale i jiným zlozvykům lze odvyknout metodickou a systematickou sebeléčbou. Je třeba ji využít, pátrat po podnětech, které k těmto zlozvykům provokují a uplatnit kompenzační úkony. Zvyk tedy odstraníte tím, že navyklou, impulsivní, nevědomou činnost proměníte zpátky ve vědomé, promyšlené jednání, které dokážete řídit a také odstranit svou vůlí. Takže přesuň zvyk z podvědomí do vědomí.

Závěr a shrnutí poznatků

Úspěch je přírodní zákon. Rostliny, zvířata a lidé k němu instinktivně směřují. Neúspěchy nalézáme na cestě k úspěchu. Jsou proto součástí našeho života. Musíme je brát samozřejmě, protože se s nimi dokážeme vyrovnat a překonat a dosáhnout tedy našeho cíle – úspěchu.

Chcete-li dosáhnout úspěchu řiďte se těmito pravidly, používejte je. V této semestrální práci nejsou však absolutně všechny rady a všechny návody jak dosáhnout úspěchu. Zaujala-li vás tato semestrální práce o osobnosti úspěšného člověka, doporučuji vám učit se z mnohé literatury nacházející se na trhu, zejména pak některé tituly uvedené v použité literatuře na konci této práce.

Síla neoblomné víry v úspěch vám pomůže překonat obtíže, které vám budou stát v cestě. V práci jsem uvedl několik účinných, i když možná na první pohled prostých a samozřejmých prostředků, které ve skutečnosti o pravdu fungují. Chraňte své já před špatným myšlením, před špatnými věcmi a využívejte pouze kladné.

Obsah vašeho myšlení a víry utváří vaši budoucnost. Vaše podvědomí vykoná to, co mu svým myšlením ve vědomí „naprogramujete“. Aplikujte tedy tyto základní metody a pravdy ve svém vědomí, udělejte z nich nepostradatelný element svého života.

Vezměte si tato slova k srdci a staňte se úspěšnou osobností!

Závěr

Dobrý čtenář si jistě všiml toho, že se snažím některé již pravděpodobně všem známé informace detailně nerozpitvávat. Je to tím, že nechci plnit minimum patnácti stran semestrální práce zbytečnými výklady věcí, které jsou již nám známé (osobě, které jsou tyto informace úplně cizí, odkazuji znovu na použitou literaturu v zádi této práce). Neznamená to však, že tento článek není naplněn některými zbytečnými informacemi. To ať však posoudí laskavý čtenář.

Soutěž a provize v jednom !

noreply@blogger.com (Autor) — Tue, 20 Dec 2011 05:17:52 PST

Chcete získat provizi za to, že jedné firmě "nahlásíte", že Váš soused potažmo kamarád bude zateplovat dům? Pokud dojde k uzavření dohody, tak dostanete 5% z hodnoty uzavřeného kontraktu. Pokud to vezmete selským počtem, tak zateplení takového rodinného domku se pohybuje kolem 200.000,- Kč a provize pro vás, za tzv. teplý "bonz" je 10.000,- Kč na stůl. Stačí být jen pozorný a rychlý a poslat na email pripravar@tht-build.cz informace, které budou potřeba k zahájení jednání.

Jenže tímto to nekončí. Víte, že Vy můžete získat 5% z hodnoty zakázky a váš soused, kamarád či známý, kolega zateplení objektu zcela zdarma? Pokud totiž onen investor v termínu 01.01.2012 - 31.12.2012 zašle kopii firmou vystavené a investorem uhrazené faktury za předané dílo (zateplení objektu), tak bude zařazen do slosování o finanční částku rovnající se hodnotě zakázky (zateplení). Není podstatné, jestli to bude například regenerace celého panelového domu za 20 mil. Kč, nebo zateplení RD za 100.000,- Kč. zateplení prostě výherce dostane zpětně proplaceno.

Takže si představte ten potenciál. Domluvíte se sousedem, dostanete provizi a soused ještě jedinečnou příležitost mít realizaci zcela zdarma. A pozor od specialisty na kontaktní zateplovací systémy s nejnižšími cenami na trhu ! Nejedná se o zlatokopy, ale o dlouhodobě funkční, zdravou a odbornou firmu, která realizuje tisíce metrů čtverečních zateplovacích realizací ročně.

Informujte odkazem na tento článek své známé a kamarády !

Sponzor článku: THT-Build s.r.o., revitalizacebrno.cz, thtbuild.cz

Mladí komunisté pochcípejte

noreply@blogger.com (Autor) — Mon, 19 Dec 2011 13:16:57 PST

Do dnešního dne jsem si dělal prdel a střílel jsem do DS potažmo SS = DSSS. Díky výrokům našich mladých komunistů se tito nyní dostávají se mnou do křížku a ještě neví co svými výroky způsobily. Oslavovat něčí smrt svědčí o skutečné inteligenci, politické vyzrálosti a duševním zdraví této elity naší mládeže. Jste tak ubozí, jak jen člověk ubohý může být.

Kde jste byli, vy, stateční a smrt člověka oslavující hlupáci, když vaši předchůdci mučili lidi s odlišným názorem v uranových dolech? Kde jste byli, když se slušní a obyčejní lidé báli říct svůj názor? Že by vám to někdo zapomněl říct? Že byste si třeba uvědomili, že díky lidem, jako byl Václav Havel, můžou lidé šířit své názory beze strachu, že se někdo pomstí třeba na jejich dětech. Myslíte, že přeháním? Ne, vy jste si začali...

Připadá mi, jako byste ani neznali dějiny...a jak říká jeden český zpěvák..."Pozor na rudé koalice, všichni víme, jaké je po třešních stolice..."

A když vy oslavujete něčí smrt, tak i já mám právo vyzvat vás, mladé komunisty, chcípněte!!!

Stanislav Grospič a šéfka pražské organizace Marta Semelová, na své webové stránky vyvěsili plakáty oslavující skon našeho Pana Prezidenta. Kdybych byl sprostý a neurvalý jako ti dva komunisti, tak řeknu, že Stanislav Gospič je král všech volů a Marta Semelová je vypatlaná šlapka z předměstí Chánova. Bohužel se k takové poníženosti nesnížím na jejich úroveň.

Na smrti velkých osobností se vždy snaží zviditelnit neviditelné hnidy z řad jejich odpůrců a přitom pečlivě dbají, aby jejich jednání neneslo znaky trestní odpovědnosti, ale bylo pouze amorální. Níže ty “hnidy” společnosti můžete poznat na vlastní oči.