Napoleon a knihy Jiřího Kovaříka

ČT 2: FRANCOUZSKÁ REVOLUCE

2012-02-01T07:35:00.001+01:00

Dovoluji si vás na poslední chvíli upozornit na to, co mi málem uniklo. Počínaje dnešním dnem, tedy středou 1. února, dává ČT 2 ve 22:10 první část francouzsko-italské čtyřdílné série FRANOUZSKÁ REVOLUCE, což je snímek, o němž jsem tu před časem psal (prolink na onen článeček máte v nadpisu). Jde o monumentální snímek, natočený r. 1989 ke 200. výročí pádu Bastily a komponovaný do dvou částí (Roky světla v režii Roberta Enrica a Strašné roky v režii Richarda T. Heffrona), navíc s vynikajícím hereckým obsazením (Klaus Maria Brandauer jako Danton, Camille Desmoulinse v podání Françoise Cluzeta, Mirabeau Petra Ustinova, Andrzej Seweryn jako Robespierre, Jane Seymourová v roli Marie Antoinetty...) Narozdíl od mnoha jiných historizujících dokumentů a historických velkofilmů (například právě nedávno promítané Marie Antoinetty) stojí tenhle rozhodně zato, a pokud jej neznáte (nebo jste jej viděli už před lety...), rozhodně byste si ho neměli nechat tuto a další tři následující středy ujít!

HRDINA NA ÚNOR

2012-02-01T07:00:00.003+01:00

Máme tu další měsíc a s ním hrdinu na únor z Velkého zábavného kalendáře pro dům i rodinu na obyčejný rok 1913, vydaného Nakladatelstvím a uměleckou knihtiskárnou J. Steinbrenera v Praze, Vimperku a Novém Yorku. Z válek roku 1813 tentokrát kupodivu připomněl bojiště, jež je po téměř dvou stech letech takřka zapomenuté a vy můžete hádat (s tím, že si přečtete můj dovětek úplně dole pod obrázkem až potom), kde se nacházelo...

ŠIKOVATEL ROCHUS LEBANOVIČ
Pět francouzských praporů s osmi děly postoupilo dne 28. srpna 1813 proti Běláku, jejž hájil nadporučík Rath od 39. pluku s jedním pouze praporem a čtyřmi děly. Proti hradbám zámku, kde šikovatel Rochus Lebanovič stál pouze s jednou četou, podniknut byl nepřátelský útok, který však byl odražen. Nyní objevilo se nepřátelské dělo, z něhož páleno bylo na hradby. Šikovatel Lebanovič zvolal: „Děla musíme se sprostiti, jinak to špatně dopadne. Kdo půjde se mnou?“
Čtrnácte mužů hlásilo se k této výpravě na život a na smrt. Lebanovič, opustiv s těmito dobrovolníky hradby, zanechal deset mužů v úkrytu s pokynem, by ihned zahájili palbu na nepřátelskou posilu, která by přikvapila na pomoc dělu, na které on sám se čtyřmi muži podnikne útok. Na to plížil se nepozorován s pěšáky Michalem Nagym, Janem Barnou, Petrem Gejšou a Theodorem Pantým až na 60 kroků do děla, načež s hromovým „hurá!“ obořili se na něj společně. Kapitán, který stál u děla, postaviv se útočníkům na odpor, byl odzbrojen a zajat. Jakmile to dělostřelci spatřili, odhlomozivše dělo, o překot s ním odjížděli.
Šikovatel Lebanovič obdržel zlatou medaili za statečnost, kdežto ostatním čtyřem hrdinným pomocníkům dostalo se po stříbrné medaili.

Poněkud záhadný Bělák je českým názvem pro korutanský Villach, slovinsky Beljak, ležící na Drávě, do roku 1813 součást francouzských Illyrských provincií; tady probíhaly od 21. srpna boje mezi jednotkami italského vicekrále Eugèna de Beauharnais a Rakušany polního zbrojmistra barona Hillera. Konkrétně by se mělo jednat o boje generála Gratiena, který se snažil ve dnech 27. až 29. srpna zastavit rakouský pokus o obejití francouzské pozice od Tarvisia přes Weissenfels…

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM...

2012-01-28T09:16:00.003+01:00

Michal Šťovíček, který tento blog v průběu minulého roku vyšperkoval řadou velice poutavých příspěvků, (o kráse napoleonských zbraní, tabatěrkých a dýmkách, obrazech...) měl v uplynulých měsících málo času, neboť co se psaní týče, jej pohltila zde publikovaná Válka ve Vendée, kterou rozšiřuje (smím-li to prozradit) do knižní podoby... Nedávno mi však poslal nový příspěvek, opět na téma, jak je u něj zvykem, hodně neotřelé:

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM

Michal Šťovíček

Bylo vypočteno, že Napoleon za svůj život či kariéru strávil více času v sedle než v posteli. Jeho koně a jeho vztah k nim si snad tedy zaslouží trochu pozornosti.
    To, že Napoleon prakticky žil a válčil na koni, ještě neznamená, že uměl dobře jezdit. Mnoho současníků zaznamenalo, že na tehdejší dobu, která jízdě na koni věnovala dnes již těžko představitelnou pozornost, se držel v sedle velmi neortodoxně. Jezdil jaksi pudově, což mu zejména v prvních letech vyneslo nělolik velmi pozoruhodných pádů. V raném mládí na Korsice jezdil bez sedla a později ve Francii neměl čas na náležitý výcvik. Pár lekcí v pařížské Vojenské škole v l. 1784-1785 rozhodně nestačilo k tomu, aby si osvojil dost zkušeností a náležitý styl. Kromě toho jako čerstvý absolvent, ač důstojník, zůstal opěšalý jako ostatní dělostřelci a na svého prvního koně měl nárok až jako velící důstojník u Toulonu r. 1793. V důsledku nedostatečného výcviku pak po celý život jezdil pevně usazen neelegantně hluboko v sedle, lehce shrbený, nohama kýval asi jako stěrači auta, s levou rukou volně spuštěnou podél těla, v pravé ruce nedbale držel povolenou uzdu. Při své horečné činnosti a honbě za časem přitom neznal prakticky jiný způsob jízdy než cval., takže problémy byly nasnadě...
    Byl však velmi vytrvalým jezdcem, který dokázal za den utahat několik koní a urazit v sedle 80-100 km. Současníci mu přiznávají značné pohrdání nebezpečím, jehož si při svém stylu jízdy musel být vědom. Svědek z Elby (možná generál Drouot - neověřeno): „Císař neuměl jezdit na koni. V sedle se však nebál, často trhal uzdou a tak jsme se o něj báli my, aby se mu nestala nehoda jako už několikrát. Jeho štolba, který znal jeho způsob jízdy, ovšem koně všestranně cvičil.“
    Špatný jezdec bývá obvykle bázlivý a opatrný, Napoleon však jezdil odvážně až ztřeštěně. Pobízel koně do cvalu i na úzkých stezkách, pouštěl se nahoru dolů strmými svahy, přeskakoval úvozy. Mameluk Roustam za ním držel krok s náhradní garderobou pro případ, že by se Jeho Veličenstvo vyválelo. Napoleon totiž nesnesl na sobě špinavé oblečení, byť se na tažení neoblékal pro parádu, nýbrž „do pracovního“. I na koně sedal z časových důvodů v obvyklých bílých kalhotech a punčochách, jen se přezul ze všedních nízkých střevíců s přezkami do jezdeckých bot, obvykle podšitých saténovým plyšem.
    Další vlastností tohoto nestylového jezdce bylo, že při jízdě se nevěnoval jízdě, nýbrž těkal v myšlenkách mezi tisíci jiných věcí, jako by právě byl v pracovně. Kůň byl pro něho nikoli prostředkem, jak vyniknout nebo se předvést, nýbrž pracovním nástrojem, stejně jako třeba kružítko či dalekohled. Při své nepřítomnosti duchem v sedle proto potřeboval koně stabilního a netečného jako židle. Jeho koně byli tudíž zvlášť cvičeni, aby se hned tak něčeho nelekli. Je známo, že například jednu chvíli při nástupu do Ruska - při přechodu přes Němen, pozoroval císař uvolněný v sedle soustředěně ruskou pláň a shodil ho kůň Gonzalo, který se lekl a skočil stranou, když mu pod nohama vyrazilo nějaké polní zvíře.
    Napoleonovi koně tedy museli být zcela flegmatičtí. Když byli předběžně vybráni, aby sloužili vznešenému jezdci, nejprve se před nimi nechávaly za zvuku bubnů a trubek defilovat pěší i jízdní oddíly, před očima se jim mávalo prapory a součástmi výstroje, šermovalo se jim u nozder šavlemi i bajonety, řvalo se jim kolem hlavy, střílelo se před nimi i za nimi salvami, střílelo se jim z pistole u ucha, odpalovaly se před nimi nečekaně ohňostrojové rachejtle... a teprve když nic z toho koněm nehnulo, mohl být dán císaři k dispozici.
Nedá se říci, že by císař ke svým čtyřnohým spolubojovníkům oplýval city. Zajímal se o ně, celkem jim rozuměl, uměl si je vybrat i si jich do jisté míry vážil, ale nic víc.
Jednoznačně preferoval hřebce, za svou kariéru jich sedlal více než 100, i když používal i valachy a klisny. Měl k dispozici koně rakouské, normandské, baskické, limuzínské, španělské a jiné, ale nejraději měl arabské. Například bretaňská či bavorská zvířata se mu zdála příliš těžká, což mohlo být i důsledkem jednoho pádu, při němž ho jedno z takových zvířat zavalilo a Napoleon na okamžik ztratil vědomí. Arabské koně samozřejmě poznal a oblíbil si je v Egyptě. Mamelucký šejk El Bekri mu daroval skvostného černého araba dnes neznámého jména. Kůň poté sloužil celá léta a byl prvním na seznamu 18 Napoleonových zabitých či raněných koní. S tímto koněm obdržel Bonaparte darem i štolbu: mameluka Roustama, který se od něho následně 15 let nehnul na krok...

Skica barona Grose

    Napoleon před bitvou neváhal v případě potřeby vyjíždět až do předsunutých pozic. V takových případech bílý kůň nevyhnutelně přitáhne pozornost nepřítele a je dobře viditelným terčem. Není tedy příliš pravděpodobné, že Napoleon se pohyboval v bitvě na bílém koni, spíše šlo o koně našedlé, šedavé či šedé. Obrazy namalované až po válečných událostech nelze pokládat za příliš věrohodné, neboť podle záhy rozšířených představ a legend příslušelo velkému Napoleonovi sedlat pouze majestátně bílé koně. Podle pláten očitého svědka válečných událostí generála barona Lejeuna se však zdá, že šlo spíše o koně světlé než bílé. V úředních záznamech, alespoň těch prozkoumaných, také žádný vysloveně bílý kůň není uveden. Ze 100 jezdeckých koní je však barva uvedena jen u 64 z nich - všichni šedí.
    Ohledně jezdeckého umění dává F. Masson v knize Napoléon intime (Napoleon v soukromí) k dobru příhodičku:
     "Jednoho dne shodil před císařovýma očima kůň myslivce z jeho eskorty. Napoleon z výše svého sedla vojáka přísně vyplísnil a nazval ho ´zatraceným nemehlem.´ O malou chvíli později sletěl na zem císař a dotyčný myslivec, když dojel na úroveň císaře sbírajícího se ze země, pronesl zřetelně: ´Jak vidím, nemehlo tu nejsem jen já...´ Císař se jen zasmál, před svými muži uměl prohrávat...“

Marengo, portrétovaný baronm Grosem

Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí...
Napoleonovy osobní Císařské stáje se skládaly ze tří „stád“: jezdecké koně, zápřežní koně a polní neboli přepravní koně. Nešlo v základě o novátorskou strukturu, pocházela již z dob Konzulátu. V r. 1802 umístil Bonaparte své konzulské stáje do Longuevillského paláce poblíž náměstí Carrouselu. Císařské stáje byly zřízeny začátkem r. 1804 a Napoleon je umístil do Velkých stájí ve Versailles. Ty mohly pojmout až 600 koní a tam také byli koně pravděpodobně zvlášť cvičeni. Další jezdečtí koně byli rozmístěni v různých císařských rezidencích - Compiègne, Fontainebleau, Malmaison, Meudon, Rambouillet, Saint-Cloud, Saint-Germain-en-Laye, Viroflay a Tuilerie. Všechny rezidence měly vlastní stáje a císař tak měl okamžitě k dipozici koně, aby mohl vyrazit kdykoli libovolným směrem.
    Pravidelně kontrolované stavy ukazují na čtyři etapy vývoje počtu císařských jezdeckých koní :
    1. v letech 1804-1808 počty neustále rostly, aby vyhovovaly rostoucím potřebám válečných tažení,
    2. v letech 1808-1810 se počet ustálil na asi 500 koní,
    3. v letech 1810-1814 činil počet koní skoro 450, v r. 1813 byla snaha zvýšit počet koní po ztrátách z r. 1812 na původní stav,
    4. v r. 1815 počet koní silně poklesl, část Císařských stájí byla zrušena.
    Průměrná doba setrvání koně v jezdeckém „stádu“ se v průběhu let měnila. Zprůměrováno za celou dobu císařství se kůň v jezdeckém „stádu“ udržel asi čtyři roky. Může se to zdát málo, ale císař koně silně opotřebovával a nechránil je před nebezpečími války. Asi třicet koní zůstalo v jezdeckém „stádu“ déle než 10 let. Data vyřazení koní jsou logicky pravidelně rozložena - koně zařazení ke stejnému datu a ve stejném věku se také všichni za několik let ke stejnému datu vyřazovali.

F. Dubois (1790-1871) - kůň má být Marengo

   Okolnosti úmrtí jezdeckých koní nejsou vždy přesně známy. Bylo zjištěno, že staří, vážně nemocní a služby neschopní koně byli vyřazováni ještě před neodvratným koncem. Jezdečtí koně hynuli hlavně ze čtyř příčin :
    -nemoc
    -nehoda
    -smrt na bitevním poli
    -smrtelné zranění.
    Ze statistik lze odvodit, že za normálních okolností v době míru hynulo 20 koní ročně. Ve válečných letech 1806-1809 tyto počty citelně rostly. Během ruského tažení pak zahynulo výjimečně 69 Napoleonových jezdeckých koní. Pro srovnání - císařských přepravních koní v Rusku zahynulo 510 a kozáci jich ukořistili dalších 28.
     Za účelem chovu, rozmnožování a šlechtění koní nechal Napoleon zřídit císařským dekretem ze 4. 7. 1806 hřebčíny v kompetenci ministerstva vnitra s vymezením šesti obvodů: Le Pin, Pompadour, Pau, La Manderie de la Vénerie, Langonnet a Deux Ponts, a pět hřebčinců. Celkem se počítalo se 190 až 360 hřebci, čili se 40 až 60 plemennými hřebci na každý hřebčín. Do systému byly zahrnuty veterinární školy v Lyonu a Alfortu jakožto experimentární školy, a měly obdržet 10 hřebců ke studiu nejpříznivějších křížení a nejdokonalejších technik. Správa hřebčínů se skládala ze šesti generálních inspektorů jmenovaných císařem na návrh ministra vnitra. Měli provádět inspekce hřebčínů a hřebčinců nejméně jednou ročně.

Marengo v Sandhurstu

    Napoleon v letech 1800-1815 jezdil na více než 100 koních. Ne o všech jeho koních se zachovaly podrobnější záznamy nebo nebylo dosud dostatečně bádáno. Četní koně navíc ke svému původnímu jménu obdrželi přezdívku, ponejvíce z vůle Jeho Veličenstva, v upomínku vítězné bitvy nebo jiného rozmaru. Historie zachytila často pouze tuto přezdívku, což vneslo do identifikace zvířat určitý zmatek. Níže jsou abecedně uvedeni pouze ti, o nichž je alespoň nějaká „životopisná“ zmínka.
    Někteří tito koně vystupují na známých obrazech či byli přímo portrétováni na objednávku císaře nebo vrchního štolby Caulaincourta. Portrétům Napoleonových koní se věnovali zejména Horace Vernet (1789-1863), Alexandr Ivanovič Sauerweid (1783-1844) a Pierre Martinet (1781-?).
    Belle (Krasavice) - hnědá berberská klisna, na níž Bonaparte přejel Velký svatý Bernard a která se zúčastnila i bitvy u Marenga. Pak na ní Napoleon s oblibou jezdil při lovu. Klisna pošla 21. 11. 1811 ve stáří více než 20 let.
    Cyrus (Kýros) - tmavošedý arab s bílým nosem. Napoleon jej sedlal v bitvě u Slavkova a po tažení si jej přejmenoval na Austerlitz. Kůň absolvoval ruské tažení a dožil ve státním hřebčíně, kam byl přemístěn r. 1814,
    Epicurien (Epikurejec) - hnědý limuzinský valach, pro tažení do Ruska nepoužitelný, v r. 1814 jej po Napoleonově abdikaci „restituoval“ vévoda z Berry.
    Évêque (Biskup) - Jednoho dne r. 1809 v Rábu se Napoleon chystal vsednout na koně, jehož mu přidržoval první štolba Jardin, když zahlédl, jak se k nim blíží jakýsi duchovní - rábský biskup. „Není to biskup?“ zeptal se tiše císař štolby. Štolba duchovního nezpozoroval, hleděl si jen koně, takže odpověděl: „Nikoli, Sire, to je Soliman.“ „Ptám se tě, jestli to není biskup!“ „Ujišťuji vás, Sire, že ne, toho jste sedlal při poslední přípřeži.“ Napoleon se zasmál, neboť až teď mu došlo, že vlastní koně jménem Biskup...
    Fayoume - šedostříbřitý arab, vytrvalý a neobyčejně silný. Zúčastnil se bitev u Slavkova, Eylau a Wagramu, v r. 1811 byl odeslán do státního hřebčína.
    Gonzalve - španělský hnědý hřebec, sloužící v r. 1808 ve Španělsku, poté zařazen do sestavy pro ruské tažení, sloužil ještě ve francouzském tažení, kde mu kulka ustřelila uzdu. Byl odvezen na Elbu, vrátil se s císařem do Francie a byl natrvalo vyřazen ze služby 8. 4. 1815.
    Herodot (Hérodotos) - šedý pruský hřebec, jehož Francouzi v r. 1806 uloupili hraběti von Pless v Ivenachu a překřtili ho na Nerona. Zvíře s nimi táhlo do Ruska a při požáru Moskvy přišlo o pravé oko. Když Napoleon ztratil trůn, maršál Blücher vrátil koně původnímu majiteli.
    Intendant - pro svou klidnou povahu byl určen k přehlídkám a triumfálním vjezdům do měst. Císařská garda mu přezdívala Coco.
    Jaffa - nejstarší z Napoleonových jezdeckých koní (nar. 1791), arabský hnědý hřebec, jehož Angličané ukořistili u statku Le Caillou večer po bitvě u Waterloo. Podle vévodkyně Jill z Hamiltonu jej na aukci v Belgii koupil Mr. Green a odvezl si ho do Glassenbury Park v hrabství Kent. Již velmi zesláblý Jaffa tam byl v r. 1829 ve stáří 37 let poražen a zakopán v zámeckém parku.
    Lutzelberg - šedý valach neznámého původu. Napoleon na něm často jezdil v Rusku. Zvíře ukořistili Rakušané u Drážďan.
    Marengo - ocelově šedý arabský hřebec nar. v r. 1794 a ukořistěný u Abukiru. Nefiguruje v rejstříku Napoleonových jezdeckých koní, což z něho činí nejzáhadnějšího z nich, a všechny zprávy o něm jsou tudíž neověřené. Údajně jej Bonaparte takto pojmenoval poté, co na něm při bitvě jezdil. Následně si na něm prý zajezdil i u Slavkova, Jeny a Wagramu. Hřebec prý dokázal urazit stovku kilometrů za den i na lačno. Přežil ruské tažení a když jej Angličané ukořistili večer po bitvě u Waterloo, našli na něm stopy pěti zranění a v ocase uvízlou kulku. Zvíře bylo dopraveno do Anglie, kde je v aukci koupil podplukovník granátníků John Angerstein a odvezl si je do svého chovu v New Barnes, Isle of Ely, Cambridgeshire. Kůň byl prý velmi mírné povahy, bez obav na něm mohly jezdit ženy. Byl vystavován až do svých 27 let, jen výjimečně k němu připoušteli klisny a v pokročilém stáří 38 let jej poslali do výslužby do Brandonu v hrabství Suffolk, kde v r. 1832 sešel věkem. Jeho kostru vystavuje National Army Museum v Sandhurstu, z jednoho jeho kopyta byl údajně zhotoven popelník.
    Montevideo - silný hnědák, v jehož sedle Napoleon absolvoval kavalkádu Valladolid-Burgos. Rovněž prodělal ruské tažení a 20. 4. 1813 byl odeslán do státního hřebčína.
    Roitelet (Střízlík, Králíček-pták) - koně tohoto jména byli dva: jeden ryzák, otec anglický hřebec, matka limuzínská klisna, dar Eugena de Beauharnais. Byl příliš bujný, jednou v r. 1809 při přehlídce vtrhl i s jezdcem na hřbetě do řad granátníků a několik jich povalil. Uhynul již následujícího roku.
Druhý Roitelet byl zařazen do služby až v r. 1812, rovnou mezi 30 císařových osobních koní pro tažení do Ruska. Spolu s nimi táhlo do Ruska i dalších 46 koní pro Napoleonovu nejbližší suitu, z nichž každý byl schopen v případě potřeby posloužit i císaři osobně. Při ústupu z Ruska byl Roitelet z těchto koní jediný, kdo se bezchybně zvládl pohybovat na zledovatělém terénu. Napoleon na něm jezdil i při bitvě u Lützenu 29. 4. 1813, kdy se o koně otřela dělová koule a sežehla mu srst, aniž to koněm hnulo. Později při francouzském tažení u Arcis-sur-Aube 1. 3. 1814 zachránila Prozřetelnost koně i jezdce, když se deset kroků od císaře zaryl do bláta granát. Císař, který chtěl pozvednout morálku „dětí Marie-Louisy“, pobídl koně k projektilu. Snad se domníval, že je to prostá koule. Granát však vybuchl a tlaková vlna koně odstrčila, přičemž Napoleon sletěl na zem. Hned však vstal a pronesl: „Nu, i tentokrát jsme vyvázli jen s leknutím!“ Kůň byl vyřazen ze služby 8. 4. 1815.
    Neznámý Napoleonův kůň - jeho kostru (exponát A 540) vystavuje pařížské Přírodovědné muzeum (Musée d'Histoire Naturelle). Koně věnoval 15. 6. 1826 baron de Montaran, ale identifikovat jej nebylo možno.
     Styrie (Štýrsko) - plavá grošovaná rakouská klisna, na níž Bonaparte vyjel na Velký svatý Bernard a v jejímž sedle zvítězil u Marenga. Očití svědkové ji později poznávali na četných přehlídkách v Tuileriích. Pak byla přeřazena k zápřažním koním a v r. 1810 vyřazena ze služby. Tamerlan - podle záznamů snad jedině tento kůň byl bílý
     Tauris - grošovaný šedák, jehož Napoleon koupil v Rusku a na němž vjel do Moskvy. Rovněž na něm jezdil ve dnech ústupového přechodu přes Berezinu. Kůň za ním neznámo jak dorazil do Francie, neboť Napoleon na něm v březnu 1815 jel ze zálivu Golfe-Juan do Paříže. Seděl na něm rovněž v bitvě u Waterloo a po ní kůň opět následoval za císařovým kočárem do hlavního města a odtud do Malmaisonu, kde jej císař daroval baronovi de Montaran. Ten jej pak přechovával na svém panství Brazeux a když kůň uhynul, nechal jej zakopat v místě zvaném „Koňský hřbitov.“
     Vizir (Vezír) - určitě nejznámější a zřejmě i jeden z Napoleonových nejoblíbenějších koní, dar tureckého sultána. Do stájí byl zařazen v r. 1802 v 9 letech. Císař na něm jezdil od r. 1805 a po 10 letech si ho odvezl na Sv. Helenu. Byl to arabský hřebec, barvy broskvoňového květu, téměř bílý, lehce rezavě kropenatý, v kohoutku vysoký pouze 1,32 m. Pošel 30. 7. 1826 ve Francii.
Jakýsi John Greaves z Manchesteru v dopise z 23. 7. 1839 píše, že „při tažení do Ruska zůstal kůň ve Francii, kde byl svěřen péči jistého pana de Chaulaire až do císařova návratu ; poté byl vrácen svému vznešenému majiteli, u něhož zůstal až do konce války. Načež byl na výslovné přání císařovo opět předán panu de Chaulaire a tento gentleman si jej podržel až do jeho uhynutí. V r. 1826 jej pak pan de Chaulaire nechal vycpat a sepsal životní příběh tohoto mimořádného koně.“
     Toto tvrzení je ve světle práce Fr. Massona dosti podivné, jelikož francouzský historik uvádí, že na Svaté Heleně „ve stájích, které spravoval Gourgaud, bylo 10 koní... mezi nimi Vizir.“ Zdá se, že Angličan nevěděl, že pan de Chaulaire byl zaměstnancem Císařských stájí, ani že Vizir byl ve stájích v Longwoodu.
Pan Graves však pokračoval: „Zakrátko byl pan de Chaulaire nucen z politických důvodů opustit Francii a jeho majetek byl zabaven. Bydlil jsem tehdy v Boulogni, tuto cennou relikvii jsem získal a odvezl ji do Anglie s úmyslem věnovat ji British Museu. poté jsem však změnil názor a raději vám ji věnuji. Francouzi na tomto koni tak lpěli, neboť patřil císaři, že mi dalo nesmírnou práci jej z Francie vyvézt, dokázal jsem to však s pomocí anglického konzula, který mi poradil, abych z koně vyjmul vycpávku, jinak by jej anglický celní úřad v Doveru nepropustil.“ (Jiné prameny uvádějí, že koně koupil Angličan W.D.Clarke a že důvody opuštění Francie nebyly politické, nýbrž spadaly do oblasti hospodářské kriminality... )
    Následně J. Greaves odkázal vycpaného Vizira v r. 1839 Přírodovědecké společnosti v Manchesteru, která jej po 25 let vystavovala za velkého zájmu veřejnosti. V lednu 1866 se Společnost rozhodla věnovat vycpaninu Napoleonovi III., k čemuž 13. 3. 1868 získala souhlas britského ministerstva zahraničí. Vycpaný Vizir byl 29. 6. 1868 vrácen do Louvru, kde přešel do depozitáře. Až po válce r. 1870 tam byl objeven kdesi na půdě. Ihned po zprávě o tomto objevu si jej vyžádalo Vojenské muzeum, jemuž byl předán a 7. 3. 1904 poprvé zařazen do jeho sbírek, kde je vystaven dodnes.

Vizir

    Wagram - původně Ingénu (Prosťáček), černý rakouský hřebec, podle jiných však arabský šedák, na němž Napoleon jezdil od r. 1809 a překřtil si ho na památku vítězné bitvy. Koně si oblíbil a zvíře mu náklonnost opětovalo: kdykoli císaře zahlédlo, začalo bušit předními kopyty do země a přestalo, až když ho Napoleon přišel pohladit. Napoleon si jej odvezl na Elbu.
    U ostatních koní, jejichž byť neúplný jmenný seznam by zde byl příliš dlouhý a fádní, snad stojí za zmínku jen to, že od r. 1801 zavedli štolbové stájí prvního konzula systém, podle něhož počáteční písmeno jména koně odpovídalo roku zařazení zvířete do stájí. Císařovi osobní koně se však začali pojmenovávat podle tohoto systému až od r. 1809. Jména Napoleonových koní pořízených v r. 1809 tak začínala písmenem H (= 8. písmeno v abecedě), v r. 1812 písmenem L a u posledních nákupů v r. 1814 písmenem N.
    A nás Čechy a Moravany může ještě zajímat, že jeden z císařových jezdeckých koní se jmenoval Olmütz (Olomouc).

Vizir dnes

A já si dovolím na záměr Michalova příspěvku podotknout, že Napoleonových koní bylo opravdu hodně, z těch známějích kupříkladu Friedland, který získal proslulost hlavně tím, že Napoleona v šest večer 23. června 1812 shodil do písčin na břehu Němenu, z něhož si císař prohlížel protější (ruský) břeh, na který se chystal nazítří vtrhnout. Nutno dodat, že císař k Friedlandovi důvěru neztratil (byť mnozí tvrdili, že ten pád bylo špatné znamení a výstraha vyšší moci...) a ještě v noci na něj vsedl znovu... Pokud by někoho téma zaujalo, krom seznamů koní jsou skvělým pramenem paměti Armanda de Caulaincourt, vévody z Vicenzy a Napoleonova vrchního štolby; mnohdy obsahují detailní údaje, na kterém koni jakého dne Jeho Veličenstvo jezdilo... A co se stylu jízdy týče, von Odeleben napsal, že císař jezdil "jako řezník", načež dodal: „Nohy neohýbal, otěže držel v pravé ruce, levá visela dolů a on vypadal, jako kdyby ho k sedlu přilepili. Ve cvalu se mu horní část těla kolébala dopředu a na stranu podle toho, jak se hýbal kůň.“ Což potvrzuje Marbot, který také jeden císařský pád viděl, jakož i citovaná historka z Napoléon intime: F. Masson ji převzal z pamětí kapitána Parquina.

NAPOLEONLAND: FÁMA, NEBO PROJEKT?

2012-01-25T10:53:00.002+01:00

Napolenský zábavní park, jak o něm informoval ParisMatch

Když mi přišla od jednoho jinak velmi seriózního kolegy následující zpráva ze zpravodajského serveru iDnes.cz, v první chvíli po jejím přečtení jsem nahlédl do kalendáře, zda není aprílový 1. duben, neboť zněla takto:

Francouzskému Disneylandu má konkurovat Napoleonland
(Tomáš Šťástka 20. ledna 2012, 22:51)
S postupující dvousetletou metou, která v současné době míjí jednotlivé momenty Napoleonova panování, uvažují Francouzi, že svému slavnému vojevůdci postaví zábavní park. Takzvaný Napoleonland by měl konkurovat i pařížskému Disneylandu.
    S nápadem přišel bývalý francouzský ministr Yves Jégo. Park by měl stát na místě slavné bitvy u Montereau, které se nachází jižně od Paříže.
    Jednotlivé slavné bitvy francouzského císaře by měly být zpodobněny samostatnými atrakcemi.    Návštěvníci by tak s Napoleonem mohli opět slavně zvítězit v bitvě u Slavkova, bojovat proti admirálu Nelsonovi u Trafalgaru či dojít až k definitivní porážce ve Waterloo.
    ,Nechceme to pojmout jednostranně,‛ ujišťuje Yves Jégo. Napříč Evropou totiž dodnes rezonují různé pohledy na Napoleonovu osobnost. Od brutálního diktátora, přes geniálního, ale krvavého stratéga, až po ideál osvíceného politika a panovníka.
Kutuzovova sjezdovka?
Park by mělo doplnit muzeum a samozřejmě hotel, obchody, restaurace i kongresové centrum. Mezi ty nejkurióznější nápady, které lze v plánech najít, pak jednoznačně patří návrh lyžařské sjezdovky. Na té by návštěvníci mohli projíždět mezi zmrzlými těly vojáků i koní, což má evokovat neúspěšné tažení do Ruska.
    ,Bude to taková zábava pro celou rodinu,‛ uzavírá Jégo. Stavba by měla začít v roce 2014, slavnostní otevření proběhne tři roky poté, píše britský Telegraph. Projekt má zároveň pomoci lokální ekonomice, do prvního roku po otevření se počítá s milionem a půl návštěvníků.“

Yves Jégo, který s projektem v půli ledna vystoupil

Nedalo mi to, zagoogloval jsem, začal surfovat a narazil na řadu odkazů, které mě právě nepřesvědčily, protože většina z nich pocházela z britských sdělovacích prostředků a já měl stále dojem, že jde o novou fázi Stoleté války či cosi ve stylu humoristických románů Stephena Clarka, v jejichž titulu se objevuje okřídlené francouzské slovo Merde. Pravda, články podobné výše uvedenému přinesl Telegraph, The Economist, či Daily Mail, to však nevylučuje možnost recesně vypuštěné kachny, která by rozhodně nebyla první tím spíše, že padesátník Yves Jégo představuje politickou osobnost zvláštního ražení. Je příslušníkem Parti radical a členem ARES (Alliance républicaine, écologiste et sociale), poslancem Seine-et-Marne, starostou Montereau, který přestal být státním sekretářem pro zámoří a loni neuspěl s členstvím v Senátu.
    Googlovat francouzské sdělovací prostředky dá trochu víc práce, leč obdobně jako britské (i české) deníky informaci potvrzují ParisMatch či Le Figaro. Podle nich by měl Thème Parc Napoléon (nebo Bivouac Montereau či Napoléonland) vyrůst u Montereau, což je nejen místo slavné bitvy z kampaně 1814, ale i Jégova starostování, do roku 2017 (s předpokládaným položením základního kamene při výročí bitvy u Monterau v roce 2014). Jégo záměr prezentoval v půli ledna dosti podrobně s tím, že by měl mít plochu 50 až 100 hektarů, tedy něco mezi zábavními parky Futuroscope a Astérix, přičemž vzdálenost 90 km od Paříže (s dopravním napojením na Sud francilien) by mohla přilákat přes milion návštěvníků ročně a dát práci 3000 lidem. Jsou to populistické výkřiky, nebo vize skutečně vybudovat místo, kde by návštěvníci s pomocí běžných prostředků i 3D technologií mohli (řečeno slovy pana poslance) „vstoupit do císařských armád na bojišti u Slavkova či Waterloo, projít labyrintem Velké pyramidy, sjet na lyžích ze svahů Velkého svatého Bernardu, letět na Antily za Josefínou či být u císařské korunovace v Notre-Damu.“? Stejně tak Jégo uvažoval i o virtuálních návštěvách císařských paláců, přehlídkách vojsk, útocích jezdectva, efektech dunění děl a svistu kulí, fanfár i vnímání „vůně“ střelného prachu a závěru v podobě návratu z Elby či návratu ostatků roku 1840. Jistěže se nevyhnul ústupu z Ruska, umírání hladem a v mrazu či hrůzné slávě přechodu Bereziny, ani na svém blogu to však neudělal způsobem, jakým pak „lyžování mezi zmrzlými těly“ zdůraznili novináři.
    „Dost seriózní, aby to bylo věrohodné, dost bláznivé, aby to bylo atraktivní,“ konstatoval mezititulek v ParisMatch.
    A Thierry Lentz, renomovaný napoleonský historik (osobně jej pokládám za jednoho z nejlepších na světě), jinak ředitel Fondation Napoléon, pravil:
    „Není naším úkolem dávat požehnání, ale podobný projekt nám může udělat jedině radost.“
    Což si, koneckonců, myslím i já…
(Pokud jste frankofonní, dávám do titulku prolink na blog Yvese Jéga)

OBĚŤ BITVY U CUŠIMY

2012-01-22T10:57:00.001+01:00

Dovolím si svoje příznivce a čtenáře, i ty nenapoleonské, informovat, že v novém (lednovém) čísle dvouměsíčníku Přísně tajné! naleznou krom řady jiných článků i můj obsáhlejší příspěvek s názvem Oběť bitvy u Cušimy. Jistě tušíte, že souvisí s už odevzdaným rukopisem, o kterém jsem tu alespoň dvakrát psal, a svým způsobem představuje určité preview knihy, kterou AKCENT Třebíč chystá na léto. Nejde ovšem o pouhé přetištění nějaké kapitoly, ale o upravenou syntézu z několika pasáží, líčící osud obrněnce Imperator Alexandr III. a jeho velitele, kapitána 1. stupně Nikolaje Michajloviče Buchvostova. Způsob, jímž Buchvostov v prvním dni dvoudenního střetu do boje zasahoval, je totiž v kontextu jednání všech čtyřech lodí třídy Borodino, tvořících páteř Rožesvenského Druhé Tichooceánské eskadry, hodně výjimečný a představuje velmi epický příběh odhodlání, statečnosti i sebeobětování...

ROK 1812 A MÝTUS O BAVORSKÉ ZRADĚ

2012-01-19T08:48:00.002+01:00

Von Hess: Druhá bitva u Polocku

Při psaní druhého dílu Napoleona v Rusku, který bude mít název Zkáza Velké armády, už jsem poměrně pokročil a dospěl s ustupujícími ke Smolensku, kde mi nezbylo než řešit sérii Jobových zvěstí, které tu na císaře dopadly a mezi něž patřily i boje na severním strategickém křídle na řece Dvině. Tam velel na maršála po první bitvě u Polocku povýšený Laurent Gouvion Saint-Cyr II. armádnímu sboru, jejž převzal po raněném Oudinotovi, a VI. (bavorskému) armádnímu sboru, který, pokud jde o pěchotu, vlivem ztrát, epidemie a celkového poklesu morálky nesmírným způsobem prořídl a jemuž Napoleon navíc odebral všech šest bavorských jezdeckých pluků. Sbor ztrácel bojeschopnost a v tzv. druhé bitvě u Polocku (18.-20. října 1812) už jej Saint-Cyr nasadil jen k obraně levého břehu Dviny, což nebylo zas tak podružné, neboť po něm se blížil tzv. Finský sbor generálporučíka Steinheila, značná posila, pochodující od Rigy na pomoc 1. samostatnému sboru hraběte Wittgensteina. Saint-Cyr, jemuž hrozilo v Polocku obklíčení, město nakonec vyklidil a zahájil ústup směrem k jihu, přičemž třemi francouzskými pluky posílení Bavoři podnikli 19. října večer a 20. října dopoledne (u vsi Ekimania) na levém říčním břehu úspěšný protiútok, kterým Steinheila donutili 21. října ustoupit a přejít na břeh pravý, k Wittgensteinovi. Pak francouzsko-bavorské síly ustupovaly odděleně k jihu, Bavoři pod velením generálporučíka Wredeho paralelně, leč západněji. Důležité je k tomu uvést, že sám Gouvion byl v bitvě o Polock zasažen střelnou ranou do nohy, a i když velel dál, v následujících dnech jej zraněné přece jen donutilo část povinností přenést na zástupce, především na svého náčelníka štábu.
    Právě tady začíná problém.
    Francouzské práce mluví o bavorském ústupu způsobem, který vystihují např. pasáže z životopisu Gouviona Saint-Cyra, sepsaného baronem Vernonem a vydaného roku 1856:
    „Za ústupu od Polocku se Wrede, který velel vlevo od nás šestému sboru, od Saint-Cyra odpojil a velice svéhlavě se zastavil u Selišče před Ušačí, i když mu Saint-Cyr s ohledem na slabost bavorských jednotek doporučoval, aby se přesunul trochu za jeho druhý sbor. Wrede se dal na pochod dle vlastní úvahy a dával najevo pramálo poslušnosti, což u vojáka tak vysoké hodnosti budí podezření z nedostatku věrnosti. Nedbal na Saint-Cyrův rozkaz z 24. října, byl napaden, poražen a pronásledován Steinheilem, který se zmocnil jeho zavazadel, pokladny a kolesny obsahující šestadvacet praporů šestého sboru. Nazítří po té šarvátce si bavorský generál stěžoval, že jej opustili a obětovali, a Saint-Cyrovi oznámil, že se rozhodl přejít přes Glubokoje na silnici k Vilnu, dokud má ještě hrstku mužů odhodlaných při její obraně padnout.“
    Pokračují pasáže, v nichž se tvrdí, že cestu na Vilno nebylo třeba chránit, že ji nikdo neohrožoval a že Wrede, který už ztrácel chuť za francouzskou věc bojovat, o nutnosti tohoto přesunu přesvědčil vilenského guvernéra Mareta, vévodu z Bassana, což byla téměř zrada.


Ústup od Polocku, mapa z Bogdanovičových Dějin vlastenecké války

    „Pan de Wrede lnul srdcem i duší k německé straně, která o sobě začínala dávat vědět s cílem získat germánské vlasti opět nezávislost. Odtahoval se od naší věci, dosud se s ní ale nerozešel…,“ pokračuje týž autor a připomíná, že v říjnu 1813, právě z Wredeho iniciativy, uzavřel bavorský král dohodu s Rakouskem a Bavorsko přešlo do protinapoleonské koalice.
    Neposlušnost a předzvěst zrady, tak vyhlíží bavorský ústup od Polocku ve francouzském podání dodnes a je to dokonalá ozvěna např. pasáží z memoárů Marcellina Marbota, jenž tehdy u Polocku byl. Obvinění z toho všeho vyznívalo natolik přesvědčivě, že je do mnohasvazkových dějin Vlastenecké války 1812 převzali i klasičtí ruští historikové Michajlovskij-Danilevskij či Bogdanovič, a musím ke své škodě konstatovat, že tak jsem se na celou věc díval i já. Podobně ji najdete v textu mé knihy 1812: Napoleonovo ruské tažení, vydané před téměř jedenácti lety.
    Teď, při psaní příslušných kapitol, jsem už ale měl k dispozici monumentální (a bohužel nedokončené) dílo kapitána Gustava Fabryho Campagne de 1812, jehož šestý a poslední svazek je edicí dokumentů z 24. srpna až 4. prosince, vztahujících se k událostem na levém křídla Grande Armée, tj. ke II., VI. a IX. armádnímu sboru. Po excerpci dokumentů k uvedenému problému (především dopisů Wredeho Saint-Cyrovi a Victorovi, jakož i Maretovi) se celá tzv. neposlušnost, případně defekce Wredeho Bavorů začala jevit v podstatně odlišném světle a já nakonec z toho všeho stvořil obsáhlé odstavce, které vypadají takto:
    „Samostatnou kapitolu celého ústupu od Polocku představoval osud toho, co zbylo z VI. (bavorského) armádního sboru, v jehož čele nyní stál generálporučík Wrede. Je to choulostivá otázka, neboť francouzští pamětníci a po nich historikové kategoricky tvrdili, že se Wrede, který zatlačil v závěru druhé bitvy u Polocka Steinheila, pak od Saint-Cyra svévolně odloučil a odmítal se k němu přes všechny rozkazy znovu připojit.
    Pohled na mapu to potvrzuje, neboť Bavoři po střetu u Ekimanie ustupovali na jihozápad k Rudnji a odtud dál až na silnici, jež vedla od Disny na jih. Chvíli se přesunovali paralelně s Gouvionem (a během té doby se od nich odloučily francouzské pěší pluky, které po jejich boku u Ekimanie bojovaly), pak ale pokračovali k jihovýchodu na Dokšicy a odtud došli až do Vilna. Podle Saint-Cyrova životopisce (jakož i pamětníka Marbota a dalších) přestal Wrede poslouchat Gouvionovy rozkazy, byl 24. října Steinheilem dostižen, poražen, připraven o povozy, pokladnu i všech šestadvacet sborových zástav. Ve skutečnosti šlo o událost, k která se stala o den později, 13./25. října, kdy stál bavorský velitel u vsi Koblyči (západně od Ušače), kterou držel na Saint-Cyrův rozkaz, aby zajišťoval II. armádnímu sboru levý bok. Steinheilova avantgarda nenapadla jeho, ale konvoj s dvanáctiliberními děly, sborovou pokladnou a už šest týdnů zabalenými prapory, které Wrede krátce předtím odeslal s ohledem na slabost svých jednotek k hlavnímu Gouvionovu parku na Ušač.    „Celý tento trén byl nepřítelem zajat mezi Ušačí a Seliščí, neboť mě nikdo neupozornil, že II. sbor už odešel za řeku Ušač a protože se spojení pomocí hlídek s mým sborem neudržovalo,“ psal Wrede onoho 25. října Maretovi do Vilna.
    Od Mareta, vévody z Bassana vojenského velitele Vilna, věděl, že měl dostat Gouvionův rozkaz, aby odpochodoval k Vilnu, kurýr ale nedorazil, a tak stále platil předchozí Saint-Cyrův ze včerejška, aby se od II. sboru nevzdaloval. Že byl rozkaz k odchodu směrem na Vilno napsán, to mu potvrdil i generál Maison, a Wrede se musel rozhodovat, co udělá. Nazítří, když sám vyslal ke II. sboru pobočníka, dostal odpověď (napsanou místo raněného Gouviona jeho náčelníkem štábu), která neříkala ani to, ani ono, jen mu navrhovala, aby se připojil ke druhému sledu Gouvionových sil a tam dopřál svým mužům oddech.
    „Právě jsem obdržel dopis p. náčelníka štábu dʼAlbignaca, který k tomu, zda mám pokračovat v cestě na Vilno, neříká ani tak, ani onak. (…) Je pravdou, že mi zbývá jen hrstku lidí, ta však je odhodlána při obraně silnice na Vilno a skladišť VI. sboru zemřít. Dám se tedy za úsvitu odhodlaně na pochod i s Corbineauovou brigádou (…) a doufám, že zítra dojdu na Glubokoje, kde věřím, že najdu posily ze svých záložních středisek. Po cestě na mne útočí, musím proto manévrovat tak, abych měl co nejmenší škody,“ reagoval obratem na dʼAlbignacův dopis listem, adresovaným Gouvionovi.
    Ve vytečkovaných místech shrnul vše, co jsme řekli dříve, příčiny ztráty svých děl i praporů stejně jako nedostatek zpráv a přerušené spojení s II. sborem.
    Jedno nedorozumění ovšem plodilo druhé, neboť Corbineauova brigáda lehkého jezdectva, přidělená k VI. sboru, se od Wredeho odtrhla, i když Wrede marně žádal, aby zůstala (což by nemusel, kdyby mu Napoleon nevzal Bavorům jejich vlastní jezdectvo). Marbot píše, že generál Corbineau odmítl poslouchat bavorské rozkazy poté, co mu velitel VI. sboru nedokázal předložit písemný Saint-Cyrův rozkaz o přidělení jezdecké brigády, na který se generálporučík odvolával. Je jasné, proč Wrede nic písemného předložit nemohl, Corbineau si ale myslel, že mu Bavor lže, a vrátil se na vlastní pěst i zodpovědnost k II. sboru. Z pohledu dalších událostí před bitvou u Bereziny bylo ohromné francouzské štěstí…!
Francouzská díla tvrdí, že se zuboženým a víc než prořídlým sborem bylo pro Wredeho mnohem výhodnější odejít na Vilno než zůstávat se Saint-Cyrem či Victorem, jenže stačí sledovat jeho další pohyby, abychom zjistili, že to není pravda. Generálporučík ustupoval pomalu, nic jiného v situaci, kdy zůstal takřka bez jezdectva, nezbývalo, 27. října došel zhruba do půli cesty od Dviny k Vilnu a v prostoru Glubokoje–Daniloviči zastavil, neboť jej Steinhel přestal pronásledovat. Odtud kryl severozápadní přístupy k Vilnu až do poslední listopadové dekády, tj. do bitvy na Berezině, a teprve pak se dal přes Svjancany na další ústup k Vilnu. Z neposlušnosti, nedostatku chuti bojovat či dokonce z poloviční zrady jej francouzští memoáristé a historikové obviňovali zcela neprávem!“
    Což jen dokládá, že řemeslo historika je docela složité a oddělit legendu od fakt, či zrno od plev, dá dosti práce.

GENPOR. KARL PHILIPP. SV. PÁN VON WREDE (1767–1838)
Syn z urozené bavorské rodiny vysokých státních úředníků, sám předurčený k úřednické kariéře, od r. 1792 asesor Nejvyššího soudu v Heidelbergu, který přijal od knížete Hohenloheho na počátku války habsburského císaře s Francií funkci válečného komisaže jak v Bavorsku, tak u Wurmserovy armády v Itálii a u vojska arcivévody Karla v německých zemích. Od r. 1795 plukovník, r. 1799 v čele bavorských dobrovolníků a r. 1800 jako generálmajor velitel jedné bavorské brigády, s níž se vyznamenal za ústupu Krayovy armády k Ulmu a posléze u Hohenlinden. Po lunévillském míru byl hlavním reorganizátorem bavorské armády. Generálporučík r. 1804, postavený do čela bavorských jednotek, s nimiž bojoval po boku Francouzů od roku 1805 do roku 1813. Velitel Pomocného bavorského sboru r. 1805, v jehož čele prohrál bitvu u Štoků, velitel 2. bavorské divize r. 1809, s níž bojoval u Abensbergu, pak proti tyrolskému povstání Andrease Hofera a posléze u Wagramu. Těsně před bitvou u Lipska na podzim 1813 vyjednal riedskou smlouvu, podle níž přešlo Bavorsko na stranu Rakouska a do protinapoleonské koalice. Byl Napoleonem poražen v říjnu 1813 u Hanau, vyznamenal se např. r. 1814 u Bar–sur-Aube a v témže roce se stal knížetem i polním maršálem.

PRAVIDLA VÁLKY: DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ JACKA STEELA

2012-01-16T08:19:00.003+01:00

Od nakladatelství Talpress jsem už před Vánoci dostal informaci o knize, která měla vyjít až v lednu a skutečně se také v těchto dnech na knižních pultech objevuje. Potěšilo mě to, o stejným nakladatelství vydaném románu Muž cti jsem psal v příspěvku z 11. června 2011 (viz http://napoleon-knihy.blogspot.com/2011/06/muz-cti-roman-o-blenheimu.html) a toto je jeho pokračování.
    Vlastně jde o druhý svazek třídílné série britského autora Iaina Galea, tentokrát s názvem Pravidla války a se stejným hlavním hrdinou, anglickým důstojníkem neurozeného původu Jackem Steelem. Píše se rok 1706 a Jack Steel, který získal hodnost kapitána v ožehavé misi jakož i v následující bitvě u Blenheimu (1704), je znovu vržen do víru bojů Války o dědictví španělské a pod velením Johna Churchilla, vévody z Marlborough (předka slavného Winstona) vede své granátníky do dalšího z klíčových střetů této války, bitvy u Ramillies (23. května 1706), kde Marlborough porazil spojená francouzsko-bavorská vojska vévody de Villeroi a kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela. Po vítězství se anglo-nizozemská vojska přesouvají směrem ke kanálu La Manche, aby s pomocí britské flotily dobyla strategický přístav Ostende, který je téměř nedobytnou pevností, hájenou nejen francouzskou posádkou, ale i jedním z nejslavnějších korzárů Ludvíka XIV., René Duguay-Trouinem. Hlavní stan vybírá Jacka Steela, aby se zhostil tajné, velmi nebezpečné mise a pokusil se pevnost zpřístupnit spojeneckým vojskům zevnitř. Román, plný dobrodružství a intrik, barvitě a autenticky popisuje jak bitevní vřavu, strategii a dobývání a odstřelování pevnosti, tak vojenské zázemí a rovněž zcela odlišný svět korzárů, kteří byli postrachem své doby.
    Talpress byl tak laskav a poskytl mi v podobě -pdf souboru ukázku v podobě první kapitoly. Přeformátoval jsem její část do podoby tří po sobě jdoucích čitelných obrázků (zvětšit kliknutí...), které vám dají představu o stylu, a do nadpisu vložil kontakt na nakladatelství... Podotýkám, že už četba Muže cti mi dělala radost a těším se i na třetí svazek série s původním titulem Brothers in Arms.
   Iain Gale: Pravidla války (Rules of War) ISBN 978-80-7197-438-3, vázané s potahem, 288 stran, obálka Larry Rostant.

WATERLO NARUBY ANEB BOJ O LESNÍ PASEKU

2012-01-15T17:43:00.003+01:00

Zdá se vám vzhůru nohama? Přesně tak vypadal
snímek Waterloo včera na ČT2...

S nepěkným pocitem zjišťuji, že se musím hluboce omluvit všem, které jsem svým včerejším příspěvkem připravil o mnohem lépe využitelných 50 minut života. První reakce diváků (z nichž část by snímek asi sledovala tak jak tak) mluví sama za sebe a já se na něj podíval dnes odpoledne, dokonce s tužkou a kusem papíru v ruce a se zastavováním, abych sám sebe flagelantsky ztrestal, neboť kanadský snímek ze série Mýty a fakta historie (Discovery Channel) s názvem Waterloo nic jiného než krutý trest nepřináší. Boj o lesní paseku a úplně jiná bitva s občasnými vstupy osob, které rozhodně nepatří ani pod úpatí lidí znalých napoleonské historie, tak bych předvedené charakterizoval. Proč? Nechám stranou herce i uniformy a soustředím se jen na to hlavní, jinak bych i já marnil drahý čas kumulací řádků…

1: Předně hrůzy a nesmysly na začátku s Napoleonovým vyloděním a s rozehrou situace před vpádem do Belgie:
- smíchání hrušek s jablky a scénář podle Bondarčukova Waterloo: Ney se objeví už v soutěsce Laffrey, ne mnohem později, po své proklamaci v Beaumontu
-Detail zámku muškety francouzských vojáků mířící na císaře: britská Brown Bess s datem, 1761,
-naprosto absurdní císařem pronesená věta: „Neboť já se nezastavím, dokud nedobudu světadíl, jenž nám právem náleží“ (jako kdyby ji do scénáře napsal Ondřej Neff)
- Marseillaisa, zvukově vše podmalovávající (stejně jako Deutschland über alles při pochodu Prusů…)
-Wellingon prezentovaný jako vrchní velitel koaličních sil, kterým byl pochopitelně Karel Schwarzenberg
-absurdní scéna s Napoleonovým dopisem Blücherovi, nesmysl jak Mont Everest…
-komentář k bitvě u Ligny 16. 6.: „Prusové rychle kapitulovali.“
2: Předehra bitvy:
-Nikde ani zmínečka o Quatre Bras
-Komentář k počasí: „Několik dní propršelo.“ Hle, nač se změní bouřka z 17. 6…
-Napoleonovo ráno: ne armáda rozptýlená od Quatre Bras, na níž nutno čekat, ale Napoleonův zdravotní stav může za otálení, tvrdí autoři. „A tak se velení francouzské armády ujímá maršál Ney,“ říká komentátor věc, za kterou by ho měl absolvent West Pointu, jenž to tu a tam (mimo jiných) komentuje, umlátit čepicí, neboť v žádné armádě něco podobného nelze…
-„Jeho prvním krokem byl útok na opevněný zámek Hougoumont,“ praví o Neyovi spíkr
-Velká baterie opět pálí na Neyův rozkaz, maršál se asi pasoval na samozvaného vrchního velitel. A Wellington nedovolil svým dělům palbu opětovat, aby je ušetřil, tvrdí se…
-odskoky kulí: ricochet ve skutečnosti na mokré půdě nefungoval…
-Blücher jde lesem a neví, co dělat. „Půjdeme za hlasem děl,“ rozhodne se, když je uslyší. Nikde žádný Grouchy, nikde něco kolem Wavre…
3: Bitva
-Úder doprostřed, tvrdí se tu, místo na levé křídlo a levý střed
-„Linie díky palebné síle kolony zastavuje,“ podsouvá se tu další nehorázný nesmysl
-Nikde ani zmínka o protiútoku dvou britských jezdectev
-„Králova černá legie“ místo Královské německé legie je možná úlet překladatele…
-„Napoleon posílá proti La Haye Sainte dvě pěší půlbrigády,“ to je úžasné použití dávno zrušeného revolučního ekvivalentu pluku…
-rýhované pušky obránců La Haye Sainte, které tu neměl skoro nikdo a byly v rukou 95th Rifles jen naproti u pískovny
-zásahy kartáči na 200 metrů…
-hodně špatné časy dobytí La Haye
-„čtverce“ prezentované takřka jako britská vymoženost
4: A to nejhorší:
-takřka učebnicové a zastaralé klišé s nenadálým objevením Blüchera (navíc asi v 18:15), o jehož příchodu neví ani Napoleon, ani Wellington…
-žádná poslední karé gardy…
-zato do nebe volající zhovadilost, scéna, v níž Napoleon nařizuje palbu děly do vlastních prchajících řad!!!
-prohlášení absolventa West Pointu: "Waterloo je poslední evropskou bitvou s nevratnými důsledky před 1. světovou válkou." Kde máme vznik Itálie v důsledku rakouských porážek, vznik německého císařství v důsledku 1870, atd…?
5: Závěr:
Snímek naprosto špatný v čemkoliv, scénář ubohý s povrchními a navíc zastaralými znalostmi o napoleonských válkách, vojenství té doby a bitvě samotné.

Mea culpa, že jsem vás to toho uvrtal… A reprízy sledujte, jen pokud jste masochisté nejhrubšího zrna...

WATERLOO: MÝTY A FAKTA NA ČT2

2012-01-14T07:30:00.003+01:00

Trochu pozdě a doslova za pět minut dvanáct jsem zjistil, že dnes, tj. v sobotu, dává ČT2 v hlavním vysílacím čase, tj. ve 20:00, padesátiminutový dokument z kanadského cyklu Mýty a fakta historie a s názvem Waterloo. "Strhující rekonstrukce legendární porážky Napoleona na poli nedaleko Bruselu," píše program z páteční přílohy Lidovek, na který se právě dívám, a užitečně poznamenává, že díl reprízuje týž kanál v pondělí 16.1. (v 15:00) a ve čtvrtek 19. 1. (v 10:00). Seriál sám o sobě je dobrý (nevím, jaký bude právě tento díl) a mně napadlo, že by se odtud mohla, možná i v návaznosti na moji v loňském roce vydanou knihu (jakož i další), odvinout nějaká diskuse, vyprovokovaná vašimi dotazy, postřehy a názory.
Zkusíme to?
Zkusíte to?

IMMORTALS: VÁLKA BOHŮ

2012-01-13T07:43:00.001+01:00

Vpředvánočním shonu a ponovoročním útlumu jsem jaksi pozapomněl na příspěvek Martina Vavříčka v listopadové premiéře filmu (měl bych napsat megafilmu, to je takové dnes oblíbené slovo, či předpona, neboť mega- je víc než super- nebo maxi-, leč my, dříve narození, jsme si ještě nezvykli a stále nemoderně setrváváme u hloupě gramatického stupňování adjektiv) nahoře v názvu. Omlouvám se mu a dodávám, že zle jsem způsobil sám sobě, neboť přítomné časy bylo v textu nutno změnit na minulé... Téma filmu tu svoje místo má, do antiky občas zabrousíme a mytologie k ní samozřejmě patří. Pokud jste film neviděli a chcetě vidět víc v pohyblivých obrázcích, prolink na trailer z youtube je skryt v nadpisu.

VÁLKA BOHŮ

Martin Vavříček
11.11.2011 bylo parádní datum a film, který měl v ten den světovou premiéru by měl být svým způsobem výjimečný. Producenti filmu 300:bitva u Thermopyl Gianni Nunnari a Mark Canton si tento den vybrali pro uvedení svého nového filmu opět inspirovaného řeckou historií resp. v tomto případě mytologií. Jde skutečně o pouhou inspiraci. Příběh si bere z původní řecké mytologie pouze střípky a z nich vytváří děj zcela nový.

Mladý rolník Théseu

Jak už to v Řecku bývá, bohové žijí na Olympu a sledují cvrlikot dole pod nimi. Mají však jednu starost. V hoře Tartaros jsou uvězněni Titáni. Král Hyperion je chce osvobodit a za tím účelem hodlá odcizit luk Epirus, který má vynikající bojové vlastnosti. Šípy nikdy nedojdou, poněvadž stačí natnout tětivu a šíp se ihned objeví. Dostřel dle libosti střelce a účinek parádní. Dvanáct tun mramoru zlikviduje jako nic. Co by si dobyvatel měl přát více? Pak je tu Theseus, chudý rolník, který má odpor ke všemu, co se týká bohů. Zeus v převlečení za starce mu dělá dlouhá léta mentora, připravuje ho na tvrdý život v Řecku, především jak se bránit proti příkoří, které se mu jako nemanželskému synovi děje. Z klíčových postav nezapomeňme věštkyni Faidru. Král Hyperion po ní pátrá, protože tuší, že ona je tím klíčem, který ho dovedu k bájnému luku. Jejich osudy se protnou a bude z toho v celku pěkná mela. Děj líčím pochopitelně s určitou nadsázkou,

Zeus, navštěvující Thésea v podobě starce

Král Hyperion, toužící skoncovat s bohy...

Věštkyně Faidra, jak z Racinovy tragédie...

Luk Epirus

Zeus trestá jednoho z bohů

Hyperion se svou armádou

protože jinak to ani nejde. Zatímco v případě filmu 300:bitva u Thermopyl se tvůrci drželi více či méně původního námětu a přizpůsobili si především způsob, jak děj převypráví tj. specifickou formu filmového komiksu. V tomto případě ubrali jak na formě, tak na námětu. Svým způsobem je to akční podívaná v uměle vytvořených kulisách, kde pobíhají polonazí lidé. Komiksová forma není tak dotažena jako v případě filmu 300:bitva z Thermopyl a pokud jde příběh samotný, drží pohromadě, má to návaznost, ale za některé momenty bych tvůrce natáhl na skřipec. Nebudu prozrazovat celou zápletku natož vyvrcholení filmu, ale jsou zde věci, které nejsou v mytologii příliš obvyklé. Třeba brutálním způsobem prolévat krev bohů. Zmiňme se také o tvůrcích filmu a hereckém obsazení. Film režiroval Tarsem Singh. To je zajímavá postava. Jak jméno napovídá, pochází z Indie. Jeho otec byl leteckým inženýrem, synovi se tak mohlo dostat důkladného vzdělání. Vystudoval obchod na Harvardu a filmové vzdělání si doplnil na Art Center College of Design v Californii. Začínal s hudebními klipy, před Válkou bohů natočil dva celovečerní filmy. V roce březnu 2012 bude mít premiéru jeho verze Sněhurky, kde si zahrají mimo jiné i Julia Roberts či Sean Bean. Ale zpět k Válce bohů. Hereckému obsazení vévodí Henry Cavill (Theseus), Luke Evans (Zeus) a Mickey Rourke (Hyperion). Tento přetlak testosteronu vyvažuje svou éterickou krásou Freida Pinto, herečka taktéž indického původu, kterou jsme mohli vidět třeba v Milionáři z Chatrče nebo v nové verzi Planety opic. Henry Cavill patří mezi velké hollywoodské naděje. V současné době natáčí remake Supermana, kde ztvární titulní postavu. Role Thesea se zhostil vcelku bez problému. Základním předpokladem byla slušně vypracovaná muskulatura a občas dát najevo nějaký projev citu. Zármutek nad smrtí matky, hněv vůči jejímu vrahovi. To se vcelku podařilo. Porovná-li to však s Gerardem Butlerem ve vzpomínaním filmu 300:bitva u Thermopyl, trochu zaostává. Další z vycházejících hvězd je Luke Evans, kterého můžeme aktuálně vidět také v Andersonových Třech mušketýrech v roli Aramise. V příštím roce by se měl objevit ve filmu Havran o posledních dnech Edgara Allana Poea a poté si zahraje ve dvou dílech Hobita. Jeho Zeus je zpočátku laskavý k Theseovi, ale čím více mu teče do bot, tím více je přísný na bohy i na lidi. Vrcholem je pak boj s Titány, kdy veškerá tíha rozhodnutí leží na něm. To on je dirigentem, který řídí tento orchestr. Nerozhoduje, kdo zemře a kdo přežije, ale v jeho moci je určit, jak boj skončí. Evans se role rozhodně zhostil se ctí. Těžko srovnávat třeba s Diem Laurence Oliviera (Souboj Titánů, 1981), ale s podáním Liama Neesona (Souboj Titánů, 2010) ho můžeme v klidu srovnat. Opravdovou lahůdkou je pak král Hyperion v podání Mickeyho Rourkea. Čím je Mickey starší, tím je jeho tvář vrásčitější a hlas chraplavější. Záporný postavám v jeho podání to rozhodně přidá na efektu. Pokud Mickey připojí i kultivovaný herecký projev, vznikne záporák jako vyšitý a jeho král Hyperion je lump par excellence. Ke svému jednání má bolestivé důvody ze své minulosti, bohové nezabránili smrti jeho rodiny a on už bohy odmítá, nevěří jim a chce je svrhnout. Motiv jako hrom. Navíc je obdařen silnou vůlí a schopnostmi. Je inteligentní a racionálně uvažující. Theseovi říká: „ Pojď přidej se ke mně. Na jejich straně bude vždycky jen bastard, u mě jsou si všichni rovni.“ Zběhovi odpoví: „Ty mi nejsi k ničemu, zradils jednou, zradíš znova.“ Je to však sadistický mizera a stojí na té špatné straně, jinak má více rozumu než Zeus s Theseem dohromady.

Bohové čelí Titánům

Válka bohů je jeden z těch filmů, u kterých si řeknete, že to nejlepší bylo v ukázce. Oproti 300:bitva u Thermopyl přibylo vojáků, nyní bychom to mohli nazvat též 800:bitva u Tartaru, ale to je tak vše, v čem svého předchůdce předčí. Bojové scény u Thermopyl měly větší náboj, více energie. V tomto případě jsou bojové scény spíše rozmělněny. Je jich více a závěrečný boj nemá správně vystupňované napětí. Povedenější jsou spíše jednotlivé šarvátky v průběhu děje. Kupříkladu scéna, kdy se Theseus snaží zachránit matku nebo když poprvé vystřelí z luku Epirus. I přesto však Válka bohů stojí za zhlédnutí, minimálně pro skvěle zlotřilého krále Hyperiona v podání Mickeyho Rourkea, některé slušně zvládnuté bojové scény a také andělskou tvář Freidy Pinto. Pokud bude mít snímek úspěch, tvůrci hodlají pokračovat v řecké tématice a připravují film 300: bitva u Artemisia. Zda se tento projekt opravdu uskuteční, není jisté. Co však je jisté, je fakt, že nás v příštích měsících čeká celá řada filmů s historickou tématikou či podle nějaké klasické předlohy. Již teď se můžeme těšit na Sherlocka Holmese 2.

POHŘEB SIRA JOHNA MOORA

2012-01-11T08:15:00.004+01:00

Sir John Moore od Thomase Lawrence

Války nejsou poetická věc, což platí i o revolučních a napoleonských, přesto však se v poezii lyrické i epické toto témě objevilo nesčetněkrát Homérovou Illias počínaje, takže zápolení jakéhokoliv druhu je přinejmenším stejně staré téma jako věci milostné. Jak se to ale má s poezií, přesněji s epikou, vztahující se k období, které na tomto bloku prezentuji jako stěžejní? Když jsem si vymýšlel štítek „classic“ a začal do něj vsunovat krásnou literaturu klasickou i novodobou (myslím, že tu zatím byli Erckmann-Chatrian, Aragon, Dumas st., Mickiewicz, Mérimée, Jirásek a ze současných Pérez-Reverte…), vůbec jsem nepomýšlel na veršotepectví a nejspíš jsem věděl jen o velmi málo věcech. Ano, o napoleonských válkách psal vázanou řečí lord Byron, je tu Lermontovovo Borodino, spousta básní Victora Huga (Sněžilo, Waterloo…) a další díla velikánů, jenže až na nějaký ten kus z Childe Harolda neexistují v češtině a do překladů poezie se pouštět nemíním, nedopadlo by to dobře. Pak jsem ale v knize, o které se tu psalo, tedy v Pevnosti Bernarda Cornwella v překladu Jirky Beneše narazil na motto, jedno ze dvou, s jednou slokou z básně Charlese Wolfa (1791-1823), což byl irský kněz a poeta, který sice nepatří k vrcholům anglické poezie, přesto však v učebnicích a antologiích nechybí. Cornwell ji použil spolu s úryvkem z Paul Revere´s Ride, velevlastenecké americké básně Henryho Wadswortha Longfellowa (autora Písně o Hiawathovi), neboť skvěle ilustrují dva hodně protikladné hlavní protagonisty tohoto úžasného románu o bitvě v

Moorův náhrobek v La Coruni...

Penobscottském zálivu. Longfellow svou poému věnoval Paulu Reveremu, americkému národnímu hrdinovi, jenž hrdinou jaksi vůbec nebyl, a Wolfe zas ve své nejproslulejší básni oslavil generálporučíka sira Johna Moora, pro něhož byl Penobscott první válečnou zkušenosti. Básnil ovšem o té poslední z počátku roku 1809, kdy tento muž změřil po strastiplném ústupu u galicijské La Coruni síly s armádou maršála Soulta a v bitvě 16. ledna byl smrtelně raněn. Britští vojáci sira Johna pochovali v La Coruni, kde lze dodnes spatřit jeho náhrobek, a v Glasgowě mu pak postavili pomník, neboť oním ústupem,
jakkoliv zlým, jakož i prohranou bitvou, zachránil britský expediční sbor před úplným zničením a maršálu Soultovi, jakož i Napoleonovi jaksi překazil velké strategické vítězství. Vstoupil tím do britského vojenského Olympu a už zmíněný Thomas Wofe na jeho oslavu napsal procítěnou báseň s původním názvem The Burial of Sir John Moore at Corunna. Do češtiny ji nepřeložil nikdo menší než Jaroslav Vrchlický a jeho překlad (s názvem Pohřeb sira Johna Moora) byl vřazen do sbírky Moderní básníci angličtí, vydané Vilímkem v roce 1900. To století je na jazyce překladu znát a zpočátku těžkopádně znějící verše musíte přečíst i podruhé či potřetí, abyste se dostali na kloub heroické velebnosti. Nechť vám v tom pomáhají i snímky náhrobku z La Coruni a generálporučíkovy sochy z Glasgowa…

Charles Wolfe
POHŘEB SIRA JOHNA MOORA

(překlad Jaroslav Vrchlický)

Vír bubnů ni pohřební neslyšen třesk,

když na valy jeho jsme vynesli tělo,

ni z jediné pušky se nemihl blesk

nad hrobem, kam složeno v spánek být mělo.

...a jeho socha v Glasgowě

Byl pochován v šeru a v pochmurný den,

drn bodáky v chvatu byl obrácen, válen,

zřel zmíraje měsíc mhou k práci nám jen,

byl třaslavých pochodní žeh temně zkalen.

A zbytečná rakev jej nekryla, šat

ni rubáš mu nezakryl na prsou rány,

on ležel tu, bojovník, který jde spat,

jen válečným pláštěm svým hrob maje stlaný.

Jen krátce zněl modliteb stručných náš kvil,

ni slovíčko nepadlo smutku a hoře,

z nás v mrtvého obličej každý zrak vryl,

snil, jak bude zítra, až zaplane zoře!

Tak snili jsme, jeho hrob vyvršen když

a pahrbek uhlazen ze všech stran kolem

jak nepřítel u hlav mu stát bude již,

a daleko v moři my se svojím bolem!

O zmizelém bude znít cizáka hlas

a urážet bude snad prach jeho schladlý,

však po tom co jemu jest? Pro věčný čas

spí v hrobě, kam Briti jej, přátelé, kladli.

Však z půle jen úkol náš vykonán jest,

hlas znovu nás k návratu svolávat pílí,

a hřímavých pušek již hlásá tu zvěst,

že nepřítel blízko a k útoku střílí.

Tož zvolna a truchlivě složen byl v rov

na krvavém poli po rekovném boji,

a nevztýčen kámen ni řádek ryt v kov,

my odešli — ať spí tam se slávou svojí!

Báseň je to nádherná a zaslouží si, abych ji pro objasnění situace i souvislostí trochu oživil příběhem Moorova ústupu i oné bitvy, což učiním zanedlouho a příště… A pokud dáváte přednost veršům v angličtině, tedy v originále (což představuje, upřímně řečeno, velmi zajímavé srovnání s prostotou původního textu a stoletou štroubovaností překladu, z nějž čiší obtíže, působené anglickým přízvukem a jednoslabičností), máte na ně prolink v nadpisu!

CO CHYSTÁM NA ROK 2012?

2012-01-08T09:43:00.002+01:00

Zcela nenapoleonsky rozjímám ve stroji kamaráda
Pavla o tom, co dál...

U nakladatelů bývá zvykem, že koncem jednoho, či začátkem následujícího roku zveřejňují to, čemu se říká ediční plán. U autorů něco podobného obvyklé nebývalo až do doby, než si vymysleli (alespoň někteří) svoje webové stránky, blogy, atd., takže bych měl následovat ty, od nichž jsem leccos odkoukal, a pochlubit se, případně vás nalákat, přesvědčit, že do mne stojí zato investovat (míním tím své knihy, i když mocně solventní mecenáš či sponzor by nebyl k zahození) a trochu ovlivnit trh, o němž několikrát denně čteme a slyšíme, i když o to naprosto nestojíme, jak se kymácí a kterak se máme v letošním roce bát, což podle všeho představuje v této době nejoblíbenější a nejfrekventovanější slovo masmédií.

Tak, úvod je za mnou a můžeme, řečeno s Goetovým Faustem, k jádru pudla (bez obav, že se z něho, podobně jako v té hře, vyklube Mefistofeles). Před pár dny jsem mluvil s majitelem nakladatelství AKCENT, což je můj dvorní, v této době (z mého rozhodnutí) jediný nakladatel a za ty roky, co se známe, i přítel. Ví nejlépe, co píšu, a dohodli jsme určitý harmonogram, jak to, co dokončím a odevzdám, půjde na svět, to jest na knižní pulty. Předpokládané pořadí se trochu změnilo, což mi nevadí, neboť už se stalo (a nejen mě), že se titul, víc méně anotovaný, posunul za jiný, o němž se do té doby mluvilo jen náznakem, nebo vůbec ne.

Takže první kniha by se letos měla objevit koncem jara. Do týdne v ní uzavřu všechny opravy a připomínky (kterých mi můj přítel Karel „Ahmad“ Řezníček poslal tolik, až mi šla místy hlava kolem), dodělám návrh přebalu, napíšu na něj textíky, opravím mapy, všechno to vypálím na CD a odevzdám. Jde o první díl dvousvazkové knihy, které jsem dal název NAPOLEON V RUSKU (věříte, že nejvíc práce dají názvy zdánlivě nejsnazší?) a podtitul Pochod na Moskvu. Má přes 300 stran wordovského „rukopisu“, což značí, že bude tlustší než druhý díl Waterloo a objeví se v ní (krom předsádek a vakátů) 187 obrázků a 33 map, což je děsně mnoho… Nechtějte na mně teď podrobnější obsah, musím si něco schovat, až začne paní Zemanová pracovat na sazbě a grafice, prozradím jen, že z před lety vydaného Roku 1812 je tu tak 5 %, takže půjde o knihu zcela novou. O materiálu budu rovněž psát jindy, postačí říci, že jsem pracoval s mnoha věcmi starými i novými, nesmírně podrobnými, velký díl na tom měly memoáry pamětníku z obou stran, a že kniha se bude formou i grafikou podobat Waterloo, že tedy bude ve větším formátu, s tematickými bloky za každou kapitolou. Dobrou třetinu v ní tvoří příběh Borodina, čímž se stalo, že nezbylo než tento svazek ukončit v noci po bitvě, představující nejkrvavější střet až do bitvy na Marně v 1. světové válce. Hodně jsem se trápil s přebalem, konzultoval s lidmi z AKCENTu a nakonec jsme se viribus unitis rozhodli pro naprostý odklon od grafiky typu Waterloo. Trh je mrcha nevyzpytatelná a na regálech si obě věci alespoň nikdo nesplete…

Jako druhá půjde v létě, nejspíš koncem prázdnin, ven CUŠIMA, byť byla odevzdaná už před pár měsíci, což je právě onen na začátku zmiňovaný prohoz. Pokud vám unikla podrobnější informace o této knize a zajímá vás, vkládám prolink na příslušný článek do nadpisu a zde jenom zopakuji, že půjde o věc stejné velikosti jako Waterloo, s barevnou přílohou, spoustou vyobrazení, nákresů a s diagramy plavby i bitvy samotné. Opět budou za každou kapitolou tematické bloky, z 90 % vždy jedna loď, které se toho zúčastnila, se snímkem a dvou- až třípohledovou skicou.

Třetí v pořadí, s předpokládaným vyjitím na podzim, tedy už na předvánoční trh, bude druhý díl NAPOLEONA V RUSKU s podtitulem Zkáza Velké armáda. Zatím ji stále píšu, blížím se k polovině a jsem bojů na Moskevské silnici před Vjazmou 3. listopadu 1812, tedy po vstupu do Moskvy, moskevském požáru, bitvě u Vinkova/Tarutina a Malojaroslavce, čímž mě čekají krom hrůz ústupu samotného bitvy u Krasného a Bereziny jakož i druhá bitva u Polocku či boje Schwarzenbergova uskupení na Volyni… Jde to pomalu, neboť se snažím být stále důkladnější, musím pracovat s děsivou spoustou knih, a pokud jde o paměti, snažím se z nich dostat to nejplastičtější a nejdramatičtější… Přebal jasně navazuje na první díl, byť není v podrobnostech.

A co dál? Sám nevím, Zkáza Velké armády mě s dopsáním a přípravou do finálu zaměstná ještě tak čtvrt roku, a další psaní na jaře či v létě se bude týkat nenapoleonských dob; po Trafalgaru a Cušimě půjde nejspíš o Jutsko 1916, na které už pár let sbírám věci, jimiž se za zimních večerů prokousávám. Pak se vrátím na moji hlavní parketu, tedy na období koaličních válek, a tady mám o tématu zcela jasno. Nesmírně se na něj těším, i když se ho trochu obávám. Můžete hádat, prozrazovat ale zatím stejně nic nebudu…

OBRAZY A KRESBY CHRISE COLLINGWOODA

2012-01-05T10:26:00.003+01:00

Nějak se v novém roce teprve rozjíždím a ve snaze poskytnout vám něco barvitého se mi hlavou honily myšlenky na to, co je zde dosti oblíbené, tedy na obrazy a vůbec na vše skrývající se pod štítkem „art“, tj. kumšt. Připomněl jsme si už trochu starší nápad, nebo lépe myšlenku, že je nespravedlivé a jednostranné představovat pouze staré mistry, když se téma, které uchvacovalo Detailla, Myrbacha (viz) i mnohé další, těší stále velkému zájmu umělců, má mnoho obdivovatelů a nejeden kreslíř či malíř vyrostl do slušné velikosti. Na výběr byli mnozí a já zvolil jednoho, který patří sice na špičku, nedosahuje však ještě proslulosti Dona Troianiho (což je z jiného soudku, jeho těžiště leží ve válce Severu s Jihem) či Keitha Rocca.

Chris Collingwood (snad jsme si ho vybral i pro podobnost jména s britským admirálem z „Nelsonova bratrstva“) o sobě na svých webových stránkách (viz prolink skrytý v nadpisu) prozrazuje, že se věnoval knižní ilustraci i grafice, reklamní kresbě či filmovým plakátům, stále více ale směřoval k akční vojenskohistorické malbě a roku 1992 založil s dalšími kolegy společnost s názvem The Historic Company Art (dnes Collingwood Historic Art), která začala vydávat jejich práce. Po dvou letech se sblížil s Cranson Fine Arts, vydavatelstvím a galerií, věnující se stejné tematice, pro niž vytvořil řadu obrazů. Věnuje se olejomalbě s použitím barev a technik starých holandských mistrů a, jak můžete posoudit z ukázek, převzatých z jeho stránek, velkou pozornost klade na detail, realismus i autenticitu, v níž navazuje na klasiky, akademisty 19. století. Posuďte ostatně sami, zde máte několik ukázek i s Collingwoodovými vlastními popiskami (k nimž jsem přidal něco textu vlastního)

Britská obrana Hougoumontu: Coldstream Guards a 3rd Foot u Waterloo, olej 30 x 46 palců

Francouzský útok na zeď sadu u Hougoumontu, olej, 30 x 46 palců

95th Rifles u Talavery, olej 3 x 40 palců

Scéna jak z příběhů o Sharpovi, 95th Rifles a Light Brigade u Fuentes de Oñoro při krytí Royal Horse Artillery, olej, 30 x 40 palců

Útok Červených kopiníků na baterii Royal Horse Artillery Cavalié Mercera u Waterloo (o jeho vzpomínkách na bitvu jsem tu psal a mnohé z nich najdete v mém "Waterloo"), olej 30 x 46 palců

Boj mezi 13:30 a 14:30 u La Haie Sainte (Waterloo), bráněné Baringovými muži, na které útočí 54. a 55. řadový pluk s podporou 4. a 1. kyrysnického, rozměr neuveden. Podrobnosti ke scéně určitě najdete ve
2. díle mého "Waterloo"...

13th Light Dragoons překračující říčku při postupu Wellingtonovy armády k Vitorii v létě 1813

A z trochu jiného soudku, k němuž mám osobní vztah, neboť mi připomíná dobu, kdy jsem psal knihu o Richardu III. Neprávem zatracovaný král Richard před svou poslední bitvou u Bosworthu… Sympatické je, že jej tu Collingwood vykreslil bez shakespearovského znetvoření a s tváří, z níž lze vyčíst odhodlání, ne však zločiny, z nichž jsme se ho snažil v knize očistit. Olej, 30 x 40 palců

Nakonec další pokušení, které ovlivnilo výběr, připomínka mojí "Války Řeků s Peršany", Leonidas u Thermopyl. Olej 6 x 5 stop

HRDINA NA LEDEN

2012-01-02T08:03:00.005+01:00

S lednem dalšího roku se nám hrdina na tento měsíc přesunul z bojiště u Lipska, kde se vyznamenali všichni ti předchozí, přesunul kamsi jinam, na "zapomenutou frontu" v severní Itálii, k Loibl Pass či Ljubelj Pass, což je dnes, přesněji řečeno, na hranici Rakouska a Slovinska. To představuje (krom půvabů stoleté češtiny, zde obzvláště výrazných) první pozoruhodnost. Za druhou můžeme považovat jméno českého hrdiny, znějící výrazně franouzsky; že by jeden z potomků hugenotů, vyhnaných Ludvíkem XIV. do světa? A konečně třetí věc, se kterou jsem si dal trochu práce, neboť dokládá, že vojenské kalendáře (navzdory tvrzení Haškova Švejka) nelžou. V textu zmíněný Duconseuilův nadřízený byl Anton, sv. pán von Moll (1781-1841), který bojoval už roku 1809 u Teugnu či Eggmühlu a v inkriminovaném roce 1813 velel 9. Jäger Bataillon v Dolních Rakousích a onoho 27. srpna měl čelně pouhých 70 mužů (zbytek tvořil obchvatný odřad) proti přesile tří batalionů a jedné švadrony brigády generála Belottiho. Rytířský kříž Řádu Marie Terezie mu císař František za obranu Loiblu udělil na návrh polního zbrojmistra von Hillera 28. září 1813. Tak to alespoň stojí v XIX. svazku Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich Constantina von Wurzbacha, za jehož údaje lze dát ruku do ohně bez velkého rizika spálení...

PODMYSLIVEC JOSEF DUCONSEUIL

Místokrál italský Evžen zamýšlel během léta 1813 rakouskému vojsku tak dlouho, jak jen by bylo lze, zabraňovati postup do Itálie, z kteréžto příčiny upevnil se kolem Sávy. Přední jeho voj postoupil až k Lojblskému průsmyku, jehož opevnění hájil setník baron Moll pouhou hrstkou 92 mužů druhé setniny 9. mysliveckého praporu. Vyslané hlídky oznámily mu dne 27. srpna roku 1813, že blíží se silné nepřátelské oddělení dvou tisíc mužů. První útok, podniknutý o šesté hodině ranní 400 muži, byl šťastně odražen. Nyní soustředil nepřítel všechny síly svoje. Již také podařilo se několika četám rozestavěti hradební žebříky, když v tom zahřmělo několik střelných ran v zádi nepřátelských útočníků. Podmyslivec Josef Duconseuil totiž, přepraviv se s desíti muži přes skály i rokle, vpadl nepřátelům do zad. Pět nejlepších střelců pálilo na nepřítele, kdežto pět ostatních nabíjelo pušky. Francouzi upustivše od dalšího útočení, obrátili se proti neviditelnému nepříteli v zádi. Mezi tím však přispěchala 1. setnina naším myslivcům ku pomoci, načež Francouzi odtáhli. Setník baron Moll, který s 92 muži po více hodin bránil se přesile napřátelské, vyznamenán byl křížem Marie Terezie, kdežto podmyslivec Duconseuil obržel zlatou medaili za statečnost a 10 dukátů.

POUR FÉLICITER 2012

2011-12-30T09:14:00.000+01:00

Rok se nám schází s rokem a mně nezbývá než všem, kteří tento blog četli, reagovali na články, ať už jakýmkoliv způsobem, nebo do něj dokonce přispěli, poděkovat za přízeň i zájem. Přeji vám všem zdraví i štěstí (ano, na Titanicu byli všichni zdrávi...) a nashledanou v roce 2012 při povídání o dalších knihách, starších i těch chystaných, stejně jako o filmech, obrazech, kumštu, muzice a věcech, jež souvisejí s napoleonskou či vojenskohistorickou tematikou..., jejíž témata mi pomáháte svými dotazy i komentáři nejednou vybrat.

AUSTERLITZ OBJEKTIVEM MICHAELY WECKER

2011-12-28T09:11:00.003+01:00

Rok 2011 už má na kahánku, je čas jej pomalu uzavřít a leckdo bilancuje, což je přesně ta věc, která mi připadá nudná a může být i depresivní, proto se jí zkusím vyhnout, pokud se mé osoby týče, a přesměrovat věci na jinou kolej. V roce loňském (tj. 2010) se tu po článcích o výročí slavkovské bitvy a s ní spojené tradiční bitevní ukázky pod Santonem (tehdy v dosti třeskutých mrazech) objevila řada příspěvků a letos ani jeden, což je poněkud nespravedlivé. To, co se odehrálo u Tvarožné v první prosincovou sobotu, totiž já osobně pokládám za jednu z nejzdařilejších slavkovských re-enactemenových bitev a vytváření francouzského karé mě doslova nadchlo a já v obdivu smekám nad nad tím, co vojáci tří císařů, z nichž jich řadu znám osobě, předvedli. Stejně jako před Jakubem Samkem, který rok co rok nosí hlavu na špalek se scénářem výseku z bitvy, secvičením, organizací a spoustou dalších věcí kolem...

Podobně jako mnozí z vás, i já si prohlížel fotografie z akce na stránkách www.austerlitz.org, a tam mi padly do oka fotografie Michaely Wecker, zvláštní sépiovým odstínem, viděním skrze objektiv i kompozicí, která, alespoň v mých očích, potlačuje dokumentaristiku a vytváří atmosféru místy téměř dobovou. Najednou nejste v roce 2011 a máte pocit, že se přenášíte kamsi velice blízko prosincovým událostem roku 1805, k momentům stejně romanticky pojatým, jako tomu bylo u starých mistrů štětce, uhlu a tužky. Tenhle mistr ovšem starý není, naopak, jde o mladou dámu, která o sobě na svých webových stránkách neprozradí až na dvě věci prakticky nic.

Z kontaktního snímku usměvavě a poněkud ironicky shlíží secesně stylizovaná tvář velmi sympatického vzhledu, to zaprvé. A zadruhé skladba prezentovaných prací jasně říká, že jde u něžného pohlaví o zálibu poměrně neobvyklou, neboť tu najdete nejen záběry ze slavkovské bitvy, ale i z re-enactementových akcí jiných, ať už jde o obě světové války, rok 1866, Třicetiletou (s obléháním Brna), etc. Snímky z historického šermu i scénické fotografie navíc napovídají spojení s divadlem.

Požádal jsem madame Wecker mailem o souhlas s tím, že zde některé její snímky podle svého výběru zveřejním, a vlídné "ano" mi přišlo takřka obratem, za což děkuji, neboť to, co dělá, i jak to dělá, se mě velice líbí... A vám doporučují kliknout na nadpis článku, neboť tam je skryt prolink na její webové stránky, které za pokoukání rozhodně stojí! Bylo totiž zatraceně těžké z plejády úžasných záběrů vybrat...!

CESTA ROBRECHTA BRIKEA NA SVATOU HELENU (2)

2011-12-22T09:06:00.008+01:00

Sám sobě jsem slíbil, že do Vánoc přeložím druhou a závěrečnou část vyprávění Robrechta Brike z Belgie o cestě na ostrov Svaté Heleny; zde je spolu s ilustrativními obrázky, které jsme posbíral, i s přáním krásných Vánoc... Do prolinku skrytého v nadpisu, dávam přesměrování na první část, abyste ji nemuseli hledat.

MOJE CESTA NA SVATOU HELENU (MON VOYAGE A SAINTE HELENE) - 2. část

Robrecht Brike, Belgie

Plantation House

Venku začalo drobně pršet. Nad našimi hlavami rychle plují nárazy větru hnané mraky. Znovu nastupujeme do minibusu, opouštíme planinu Longwoodu a stoupáme stále výš, abychom dojeli na vrchol jednoho hřebene. Kolem sebe vidíme jen pastviny a béžově zbarvené krávy, živící se ostrou, hustou trávou. Při sjezdu z výšin za sebou necháváme nečas, obloha se modrá a slunce pěkně hřeje.

Plantation House s Johathanem

Naší příští zastávkou je guvernérova rezidence Plantation House, postavená kolem roku 1791 na zakázku Východoindické anglické společnosti. Je to pěkné sídlo, situované v půlce svahů nad zeleným údolím, chráněné před pochmurným počasím výšin a dost vzdálené od veder, které v letních dnech do Jamestownu doslova buší. Napoleon sem nikdy nechtěl vkročit. Choť guvernéra jménem Jean nás vítá vlídně. V dobré náladě ukazuje různé sály i pokoje rezidence. Po návštěvě nám nabídne setkání s nejstarším obyvatelem Svaté Heleny, Jonathanem, shrbenou obří želvou, přivezenou ze Seychellských ostrovů roku 1882 a narozenou ve třicátých letech 19. století; její věk se tedy odhaduje na 180 let! Schovává se v koutě parku, kde soustředěně kouše nepoddajnou trávu a s chutí ji žvýká. Přitom se nechá drbat na krku, překvapivě nesmírně jemném a hřejivém.

High Knoll

Při návratu do Jamestownu ještě navštěvujeme ruiny High Knoll, opuštěné pevnosti, postavené roku 1894 na místě citadely z roku 1790, do níž se měli uchýlit obyvatelé v případě nebezpečí invaze. Říkám si, kdo by asi mohl takovou invazi podniknout a jak by flota toho neznámého vůbec mohla ohrozit národ vládnoucí nad oceány? Místní průvodce, anglický archeolog, si myslí, že High Knoll mohl sloužit jako vojenské shromaždiště Svaťanů v případě všeobecné vzpoury proti koloniálnímu systému, k této hypotéze ale nenalezl žádný doklad.

High Knoll

Po návratu do Jamestownu usoudím, že si půjdu zaplavat do nekrytého bazénu mezi silnicí do přístavu a zdí, která jej obepíná. Bazén má úctyhodnou délku 25 m a obklopuje jej terasa, na níž se mohou návštěvníci slunit v leže na plážových lehátkách, které tu mají k dispozici zdarma. I když je stále vedro a do večera daleko, využijeme toho jen tři.

Moře

Další den, ve čtvrtek 4. listopadu, jsme vypluli v malém rybářském člunu na moře. Je trochu zvlněné, na však natolik, abychom se něčeho obávali, říká kapitán. Nebe je jasné, slunce vidíme a zůstáváme blízko břehů, protkaných skalami i malými zátokami, v nichž plavou stovky rybek, chráněných tu před predátory, číhajícími dál na otevřeném moři.

Santa Helena na obzoru...

Doplouváme k jihozápadnímu cípu ostrova, kde je moře čím dál dravější. Do hry se tu zapojuje proud od jihovýchodu. Vrcholky vln se pění a prudce se zvedají do vzduchu. Kapitán usoudí, že je čas na půlobrat a odplutí do klidnějších vod. Naviguje blíž ke břehu, pár metrů od skal. Vlevo objevujeme velké skalisko bělavé trusem. To je Egg´s Island (Ostrov vajec), kde mají útočiště tisícovky ptáků.

Pak zamíříme k zátočině Lemon Valley, jednomu ze tří míst na západní části ostrova (těmi dalšími jsou údolí Jamestownu a Ruppert´s Valley), kde může loď spustit kotvu. Před přídí člunu se rychlostí stejnou, jakou plujeme my, míhají dva stíny. Ryby plují vodou graciézně, s pomocí dvou velkých křídel, a kapitán nám potvrzuje, že jde o dvě ploutve mant! Jediným úsporným a silným pohybem se ponoří a zmizí v tyrkysově modré vodě.

Santa Helena na litografiích z 19. stol.

V Rupert´s Valley nikdo nežije, zůstává neobydlené. Jsou tu cisterny ke skladování paliva, používaného pro výrobu elektřiny. Nachází se tu továrna na tuňákové konzervy a tuňák se loví ve vodách Svaté Heleny.

Plujeme zpět do Jamestownu a já jdu k sobě. V úzkých městských uličkách panuje vedro. Suzy´s bed & breakfast, kde bydlím, leží kilometr od přístavu. Jdu přes tržiště, po pěti stech metrech se ulice stáčí napravo, mine kryté tržiště a pak zatočí vlevo, načež začne stoupat rovnou až na konec města. U Suzy´s lemuje ulici veranda dlouhá jako celá domovní fasáda. I když uvnitř nikdo není, vchodové dveře se nezavírají. Vcházím do salonu vybaveného pohodlnými křesly, z nichž je vidět na televizi s plochou obrazovkou.

Vpravo cesta z Jamestownu, vlevo dole High Knoll...

Nalévám si šálek čaje, horká voda je v termosu, stoupám ke svému pokoji do prvního patra a předtím nesmím zapomenout vyplnit lístek s tím, čemu bych dal přednost k zítřejší snídani. Zakřížkuji čtverky s pomerančovým džusem, kávou, topinkou, slaninou, volským okem a fazolemi. Tahle anglická snídaně má tu výhodu, že nahradí i oběd.

Plantation House a Longwood House (Wa

Jdu do pokoje, nastavím radiobudík; něčí hlas oznamuje, že někdo z obyvatel Jamestownu zemřel, a informuje o datu pohřbu. Pak hlásí, že se tuto sobotu vrátí RMS Saint-Helena, která podnikla zpáteční plavbu k Ascensionu, ostrovu neobydlenému až do roku 1815, kdy jej obsadili Angličané, aby zabránili případnému francouzskému vylodění.

Chvíli si čtu. V koutě pokoje si všimnu čistého povlečení, které tu nechala pokojská. Slunce zapadá. Stovky loskutáků posvátných, černých ptáků s červenými skvrnami na krku a na hlavě, dovezených sem z Indie, se shlukují na několika velkých stromech, rostoucích kolem zdi zdejšího hřbitova, jenž se časem proměnil v hřiště. Jejich vzrušený pokřik rozežene ospalou atmosféru Jamestownu. Jak se setmí, ptáci zmlknou a kakofonie začne znovu až ráno, chvilku před východem slunce.

Muzeum v Jamestownu

V pátek 5. listopadu se jdu podívat do městského muzea nedaleko od tržiště. Přízemkem projdu dost rychle a v prvním patře se pokouším soustředit na těch pár vystavených exponátů, na model portugalské lodě, která ostrov objevila, uniformu nějakého anglického vojáka, meče a křesadlovky, kresbu popisující geologii ostrova, či fotografie z konce 19. století, na nichž jsou vidět ještě nedlážděné ulice a chátrající domky.

Když se chystám k odchodu, přijde se na mne podívat správkyně muzea, paní Lucinda Caesar. Říká, že mám smůlu, když jsem neviděl výstavu o otrokářství na Svaté Heleně, co tu nedávno byla. Vidí, že mě to zaujalo, a vypráví.

Biliárový sál v Longwood House

V srpnu 1818 zbil jeden majitel mladou otrokyni a Hudsona Lowa, guvernéra, to pohoršilo. Poprvé se zde setkal s týráním otroků a rozhodl se jednat. Svolal ředitele Východoindické anglické společnosti, kteří na ostrov Svaté Heleny dohlíželi před Napoleonovým připlutím a měli ji znovu řídit po jeho smrti, jakož i po odplutí Francouzů. Pár měsíců nato, v prosinci 1818, dospěli k dohodě, která nařizovala, že všechny děti otroků, které se narodí po Vánocích 1818, budou svobodné, ale za jistých podmínek. Dívky i chlapci musí v šestnácti až osmnácti letech vstoupit do služeb majitelů jejich rodičů.

Jídelna

Roku 1828 vydala londýnská vláda dekret, který všude rušil otroctví, a British Navy pověřila stíhat na mořích všechny, kteří s otroky obchodují. Flota, pověřená inspekcí Atlantiku, měla mít Jamestown jako záchytný přístav.

Osvobozené otroky usadili v Lemon Valley, Rupert´s Valley a v pevnosti na High Knoll. Byli v zuboženém stavu, chyběla jim potřebná lékařská péče i vyvážená strava a třetina z nich zemřela.Roku 1828 dala Východoindická anglická společnost svobodu všem otrokům, kteří na Svaté Heleně žili, pokud majitelům zaplatí paušálně 400 anglických liber za osobu. Je třeba dodávat, že nikdo z nich ty peníze neměl? Společnost si myslela, že našla řešení, a nabídla pro každého bezúročnou půjčku, přičemž osvobozený otrok měl dál pracovat pro pána do chvíle, kdy bude půjčka splacena. Majitele požádala, aby platili bývalým otrokům „rozumnou mzdu“, která by jim umožnila půjčku splatit. Tenhle ostudný dekret zrušila londýnská vláda roku 1839, kdy bylo vyhlášeno konečné a bezpodmínečné osvobození všech otroků, žijících v té době v koloniích britské koruny.

Napoleon v Longwoodu (von Steuben)

Flota britských lodí stíhajících otrokáře byla rozpuštěna roku 1872. Od roku 1840 pochytala 425 lodí, převážejících 25 000 otroků, z nichž 800 na Svaté Heleně zemřelo.

Roku 2008 odkryli archeologové v Rupert´s Valley hromadný hrob s ostatky 370 osob, často pramálo či středně starých dětí. Na zápěstí některých z nich se našly náramky s barevných kamínků.

Když jsem muzeum opouštěl, díval jsem se na Sainťany jinými očima. Pochopil jsem, proč mluví o Napoleonovi a jeho pobytu na Svaté Heleně tak zdrženlivě. Cožpak to nebyl právě Napoleon, kdo obnovil roku 1802 otroctví, francouzskými revolucionáři roku 1794 zrušené. A cožpak se právě Hudson Lowe, který v očích Francouzů neudělal nikdy nic dobrého, nesnažil jako první skoncovat s krutým údělem otroků?

Recepce v Longwood House

Naše „Groupe Napoléon“ je pozvána právě tento pátek na recepci, pořádanou v Longwood House Michelem Martineauem, honorárním konzulem Francie a správcem francouzské domény a Svaté Heleně, kterou tvoří Briar´s House, údolí s hrobem a Longwood House.

Byli jsme očekávání v „generálských apartmánech“, té části Longwood House, kde bydleli generálové Gourgaud a Montholon. První správce Longwood House, komandant Nicolas de Rougemont, veterán od Waterloo, rozhodl roku 1858 , že nechá generálské apartmány zbourat, neboť na jejich obnovu neměl peníze. Nic divného, když si uvědomíme, že p. Rougemont používal 90 % ročního rozpočtu na zkrášlení a výzdobu longwoodského New House, který si vybral jako svou rezidenci. Longwood New House postavili Angličané, aby jím nahradili Longwood House, o němž soudili, že je příliš skromný pro muže Napoleonova formátu, on se v něm ale nikdy neusadil; předčasná smrt to překazila.

Salon a kříšťálový lustr...

Později byly generálské apartmány rekonstruovány. Sály jsou bohatě vyzdobené, vybavené vitrínami se stovkami cenných dokumentů i předmětů, všechny od Fondation napoléonienne. Škoda, že tato část Longwood House je normálně veřejnosti nepřístupná.

Longwood House z výšky

Pan Martineau nás vítá a, krom jiných, nám představuje správkyni Plantation House Lucindu Caesar. Dva livrejovaní číšníci s přívětivými tvářemi jsou báječní, stejně jako šampaňské. Správce objektu nám uchystal krásné překvapení. Oznamuje, že můžeme navštívit všechny prostory Longwood House bez průvodců.

Jdu do císařova salonu. Místnost je skvěle osvětlená nádherným lustrem, jehož jsem si při první návštěvě vůbec nevšiml.

Napoleonova smrt (Von Steuben)

V té chvíli se do sálu vrací v doprovodu guvernérovy choti pan Martineau. „Tohle je náš nový lustr. Co si o něm myslíte? Není krásný?“ říká jí. Musíte vědět, že po Napoleonově smrti Hudson Lowe lustr v salonu zabavil a nechal jej instalovat ve vlastním domě, v Plantation Hose, kde dodnes prosvěcuje jeho soukromý pokoj. „Vskutku,“ odpovídá guvernérova paní, „ale ten náš je také krásný.“ „Bezpochyby,“ na to konzul, „vidíte ale, že tenhle je francouzský a křišťálový, zatímco váš z Anglie a ze skla“. Zdá se mi, že dávná rivalita mezi Napoleonem a Hudsonem Lowem na okamžik znovu ožila…

Prosperous Bay

Ráno v sobotu 6. listopadu jsem si vzal na záda batoh a vyrazil na procházku k Prosperous Bay, neobydlené planině, kde chce britská vláda vybudovat letiště, což je výsledek plebiscitu Svaťanů, kteří v něm volili mezi letištěm a novou lodí, který by nahradila starou RMS Saint-Helena. Většina hlasovala pro letiště.

Po tříhodinovém pochodu jsem dorazil k Longwoodu, vzdálenému dva kilometry od Bradleys, statku stojícímu na okraji Prosperous Bay Plain, kde začíná cesta k Fisher´s Valley. Mám hlad a po obědě mi v batohu zbývá jen jablko a půllitru vody. Po tři čtvrtě hodině dojdu k Bradleys a zjišťují, že je to zchátralá usedlost, kde nerostou stromy ani keře. Traktory a zemědělské stroje stojí všude bez ladu a skladu.

Prosperous Bay (a Fisher´s Valley na následujícím obrázku)

V dálce vidím dva dělníky, kteří na mne letmo pohlédnou. Cesta končí u hlavní budovy, před níž stojí vůz. Za domem se rozkládá Prosperous Bay, pustinu připomínající pláň, v níž se střídají kopečky žluté, červené, černé a modré země, výsledek vulkanické erupce před 12 miliony let, po které došlo ke gigantickému sesuvu půdy, který odhalil staré lávové vrstvy.

Po stezce k Fisher´s Valley není ani stopy, i když začátek údolí leží kilometr na jihozápad. Jdu přes planinu a není tak placatá, jak jsem si myslel, Narážím na rokle hluboké kolem dvaceti metrů. Když se ocitnu dole, jsem sám mezi pískem a skalami. Cítím neklid a je mi nějak hůř.

Když z rokle vyšplhám, spatřím před sebou zelené louky a v plotě spousty děr. Nedivím se tomu, protože když zahnu, spatřím před sebou mladého býka, který mi zahrazuje cestu. Hledám nějakou hůl. Někde jsem četl, že každý sedlák, který jde do luk, s sebou takovou zbraň má. Po několika minutách najdu jeden zetlelý klacek, i tak by mohl ale býčkovi nahnat strach. Jdu k němu bez zaváhání, chci ukázat, že nemám strach, ta překážka se ale ani o centimetr nehne, takže couvnu já a snažím se ho obejít.

Když se dostanu na druhý konec, býk vyskočí…, proběhne dírou v hrazení a spěchá k ostatním členům stáda… Uf!

Už mi došla voda a já chci co nejrychleji z údolí zpět. Cesta stoupá velmi ostře a po půlhodině spatřím první domy. Nakonec se dostávám na asfaltovanou cestu. Na rohu křižovatky je Hutt´s Gate, první dům generála Bertranda, pro něhož pak Angličané postavili dům větší, hned vedle Longwood House.

Je 17:00 a mám před sebou ještě dvě hodiny cesty. Po půlhodině pochodu u mě zastaví jeden Svaťan a ptá se, jestli nechci svézt do Jamestownu. Jsem vyčerpaný a jeho návrh mi dělá radost.

Barbecue

Když sjíždíme k Jamestownu, všimnu si, že tu zakotvila RMS Saint-Helena. Bude to můj poslední večer na Svaté Heleně a já se těším na setkání s přáteli Ronem, Tonym a Eddiem v barové restauraci s výhledem na zátoku Jamestownu.

Main Street z terasy Consulate Hotel

Kavárna má tři pulty, jeden venku a dva vevnitř. Okna nejsou zasklená. Hudba, anglický popík, láká lidi na parket. Překvapuje mě, kolik mládeže tu vidím.

Ještě jsme nevečeřeli a za hlavní budovou žhne na velké verandě, kryté plochou rákosovou střecho, gril. Stoly a lavice jsou ze dřeva a seřazené po stranách úzké chodby. Všechno slabě osvětluje šest žárovek.

Objednávám špíz z hovězího a dvě kuřecí stehna se salátem. Ron, Eddie, Tonny a já si každý poroučíme půllitr piva a s radostí si připíjíme na shledání. Po jídle jdeme do centra města na poslední sklenku v kavárně u krytého tržiště.

Na terase sedí skupinka mladých francouzských dělníků. Pracují tu pro jednu savojskou společnost. Snaží se stabilizovat jižní sráz do údolí Jamestownu a injektují méně stabilní části hory cementem, což je tvrdá i nebezpečná práce. Cement jim přiváží helikoptéra v kontejneru, zavěšeném na dlouhém laně. Musíte mít vlohy akrobata, abyste kontejner udrželi rovně s nohama na kamenné suti v prudkém svahu bez zeleně a v teplotě, která bez problému přesáhne 40^o Celsia.

Jamestown a záchytné sítě na skále

Ptám se jich, jestli už viděli Longwood House. Dozvídám se, že je Michel Martineau osobně pozval a na konci návštěvy jim nabídl sklenku šampaňského.

Odplutí

Je neděle 7. listopadu 2010 a můj pobyt na Svaté Heleně končí. Pickup přijel hned ráno pro mé zavazadlo. V batohu jsem si nechal jen to nejnutnější. Do Consulate Hotel se jdu rozloučit s Hazel, jeho vedoucí. Je to Jihoafričanka a 2. listopadu mi přichystala náramné překvapení, dort k mým narozeninám. Teď je řada na mně a já jí dávám půl kila belgické čokolády, z čehož má náramnou radost!

Závěrem

Je fascinující poznat jednu z nejstarších britských kolonií a poznávat, jak se to má s koloniální správou, starostlivou i autoritativní současně, a klidnými, leč lhostejnými obyvateli.

Vernetovo plátno mrtvého císaře

Svatá Helena vede boj o přežití a za dvacet let přišla o 20 % populace! Svaťané potřebují podporu z Velké Británie a místa, která jsou na vojenských základnách Ascensionu a Falklandských ostrovů.

Nicméně se jedná jen o sňatek z rozumu a vazby na Jižní Afriku jsou mnohem přátelštější. Mezi Jihoafričany i Svaťany existují vazby a Jižní Afrika v tom dvakrát vyhrála, poprvé, když se osamostatnila od Velké Británie, a podruhé svržením nadvlády bílých Afrikánců na konci minulého století. Domnívám se, že Svaťané touží po pevnějších vazbách na Jižní Afriku a britská vláda je k přání obyvatel o sblížení s africkým kontinentem hluchá. Proč se musí například čekat čekat na londýnského IT specialistu z NHS (National Healt Service), aby se opravil počítač v jamestownské nemocnici? Proč britský chirurg připlouvá k operacím jednou za čtvrt roku, když tu loď k Kapského Města zakotví měsíc co měsíc a mohla by sem jihoafrického odoborníka snadno dopravit?

Nesmím ale zapomenínat na hlavní cíl cesty, na přímé studium míst, v nichž strávil Napoleon posledních šest let svého života. Tady jsem byl trochu zklamán. Vskutku, jak Briar´s House, tak Longwood House jsou jen kopiemi originálů. Nikde jsem tu nepocítil přítomnost slavného muže, ani v údolí s hrobem ne. Lépe si představíte Napoleona u Waterloo, u stolu, kde měl poslední poradu před bitvou, nebo v Bruggách, před jeho portrétem, vystaveným v hlavní chodbě radnice. Byla namalován u příležitosti návštěvy konzula Bonaparta, provázeného jeho chotí Josefínou roku 1803.

Letadlo se chystá na přistání v Zaventemu. Z novin, které mi nabídla stewardka v Amsterdamu, se dozvídám, že Belgie zakusila v posledních dnech diluviální deště. Na nádraží SNCB vidím na tabuli odjezdů, že vlak do Lovaně, kde chci pozdravit své blízké, má hodinu zpoždění, to kvůli sesuvu půdy v Kortenbergu.

Nerozčiluje se; život se dostává do normálních kolejí a je to tak dobře.

Napoleonova apoteóza (H. Vernet)

Vyprávění o cestě jsem redigoval s pomocí níže uvedených knih a dokumentů:

1) GALLO Max: Napoléon, l'immortel de Sainte-Hélène, Editions Robert Laffont S.A., Paris 1997

2) KAUFFMANN Jean-Paul: La chambre noire de Longwood, Editions de La Table Ronde, 1997 (česky: Černý pokoj v Longwoodu, Mladá fronta 2006, ISBN 80-204-1062-7)

3) UNWIN Brian: Terrible Exile, Editions I.B. Tauris & C° Ltd., Londres

4) NAPOLEON Charles: Napoléon, mon aïeul, cet inconnu, XO Editions 2009

5) BAKER Ian: The Saint Helena Volcanoes, Southern Cross Publishers, Cape Town, 2010

6) http://www.archive.org/stream/mmorialdesaint01

KRÁLŮV KORZÁR NA STV1

2011-12-21T08:16:00.003+01:00

Plakát šestidílné Tv série

V časopisech věnovaných Tv programům se těší oblibě rubrika, v níž redaktor klade celebritám otázku: "Na co se v televizi rád podíváte?" Dotazovaní odpovídají plynně, bez rozpaků a vždy najdou tolik pořadů, až si říkám, kde na to berou čas. Je to bezpochyby z mojí strany zčásti závist, že nejsem celebrita, zčásti o údiv, neboť už nejméně měsíc mě krom série Tráva (Weeds) nezaujalo vůbec nic, což je dobře, protože píšu a neflákám se. Jenže čas vánoční je čas lenošivý a já zrovna včera jedním takým programem listoval ve snaze najít něco oddechového, nereprízovaného a naprosto neintelektuálního. Nedařilo se ani za mák, ovšem jen do chvíle, než jsem v zoufalství přešel ke stanicím sousedního Slovenska. Tam mi, počínaje úterkem 27. XII., padl do oka šestidílný titul s názvem Králův korzár, anotovaný po tři za sebou jdoucí večery na STV1 s reprízami v časech kolem poledne. Asi na mně před lety napsaní Korzáři krále Slunce zanechaly následky, nebo mám komplex suchozemce smíchaný se zastydlou romatikou, a já dnes ráno zapátral na webech, oč by asi mohlo jít, což bylo trochu těžké, neboť z komerčních důvodů se mnohé tituly zpravidla opentlí názvem atraktivnějším, než dali dílu tvůrci. Takže tahle Tv série se původně jmenovala L´Épervier (Krahujec, bretonsky, pokud chcete, Ar Sparfell, jinak ne jméno lodě, ale přezdívka hlavního hrdiny) a ocitla se dokonce na wikipedii, i když byla natočena

Komiksová předloha.

loni a premiéru na France 3 měla letos v létě. Podkladem se pro režiséra Stéphane Claviera stala stejnojmenná a v mateřské zemi hodně populární bande dessiné (česky komiks) Patrice Pellerina, dnes sedmidílná, o níž se ví, že je vytvářena s velkou znalostí námořní historie XVIII. století... Jak na tom bude film, toť otázka,

Hlavní hrdina a bretonská Fort Lalatte

neboť prodávám trochu zajíce v pytli a opírám se v naději na příjemnou podívanou (což může být i liché) jen o informace internetové. Abych nemusel překládat francouzské texty (stačí, že chci do Vánoc dopřeložit druhou část povídání o cestě na Svatou Helenu), sahám po anotaci slovenské, což vám vzhledem k jazykové příbuznosti i určité historické, byť časově omezené, sounáležitosti, jistě nebude připadat těžké:
"Pre niektorých je Yann de Kermeur urodzeným bretónskym rytierom so záhadnou minulosťou. Pre ostatných je zase kapitán Krahujec, kráľov najlepší korzár a bývalý pirát. Avšak po obvinení zo zločinu ktorý nespáchal, je len na ňom aby dokázal nenávideným žalobcom svoju nevinu a aby svojich nepriateľov vylákal na jeho obľúbené bojové pole - na šíre zúrivé more. V zámku Kermellec vyrastá Agnes, krásna grófova dcéra a zaľúbi sa do Yanna de Kermeur, syna správcu. Ten chce dvoch mladých ľudí od seba oddelí, tak dá Yanna zverbovat. Yann utečie a nechá sa najat na loď. Milovanej Agnes sľúbi, že keď zbohatne, tak sa po ňu vráti. O desat rokov sa vráti spät ako bohatý korzár, ktorý je v službách kráľa. Keď sa dozvie, že Agnes sa vydala za Villneuevea, nahnvevaný zapíja žiaľ v krčme, kde ho obštastňuje krásna Marion, ktorú jej bratia predávajú ako kurvu. Agnes pošle Yannovi list, aby prišiel do zámku. Keď tam príde, nájde grófa mŕtveho a podozrenie, že ho zabil, padne naňho... ," praví se u našich východních sousedů.
Tož uvidíme, zda to bude zklamání, nebo příjemně strávený čas odpočinku... Trailer na YouTube říká, že by to nemuselo být marné...Vysílací časy vám dávám do nadpisu, ať se netrápíte, pokud na kabelovce tento kanál máte a chcete sledovat, nebo nahrát.

FRANTIŠEK KOPECKÝ: OSOBNOSTI HABSBURSKÉ MONARCHIE

2011-12-19T19:33:00.000+01:00

Mail Františka Kopeckého, autora mnoha knih na téma slavkovské bitvy a znalce regionální tematiky roku 1805, jinak člověka, kterého si velmi vážím (a mnozí z vás jej znají jako bývalého tvaroženského starostu, jinak nastupujícího do války v bílém císařském mundůru vojáků naší bývalé širší vlasti), mi oznámil, že do týdnu bude na stole, tedy po česku k mání, první díl trilogie Osobnosti Habsburské monarchie. Popisuje císaře, arcivévody, vojáky a diplomaty narozené v období od druhé poloviny 17. století do roku 1805. Druhý díl zahrnuje například osobnosti církevní, vzdělance, architekty a lékaře.Třetí díl potom bude mít velmi zajímavou kapitolu o podnikatelích a o osobnostech z dalších, zajímavých či málo známých oborů lidské činnosti. Publikace, která má 100 stran a obálku od Karla Valného vychází už tradičně v nakladatelství ONUFRIUS, a sice vlastním autorovým nákladem s přispěním Projektu AUSTERLITZ. Náklad není pochopitelně velký a František na můj dotaz, kde objednat, odpověděl, že nejlépe na jeho mailové adrese Franta323@seznam.cz , což, myslím, platí i na 100 osobností z doby Třetí koalice, jeho poslední knížku, o níž jsem informoval takřka přesně před rokem, 14. prosince 2010. Prolink na recenzi jeho stěžejního díla O slavkovské bitvě (za kterou dostal Cenu M. Ivanova za regionální literaturu), vkládám do nadpisu. A gratuluji, Františku...!

IN MEMORIAM VÁCLAV HAVEL

2011-12-18T19:51:00.002+01:00

Možná vám připadá zvláštní a na první pohled zbytečné připomínat zde odchod člověka, o kterém se dnes mluví na celém světě. Neměl nic společného s tématem tohoto blogu, s militariemi, vojenskou historií, natož s napoleonskými válkami... Skutečně neměl? Můžeme mít různé názory na současný svět, na stav této země, na cesty, kterými se vše od listopadu 1989 ubíralo, na idealismus myšlenek a tvrdou matérii reality, jedna věc je však, alespoň pro mne, jistá. Jemu, přesněji tomu, co ztělesňoval a udělal, děkuji, že mohu svobodně psát svoje knihy a třeba i články na tomto místě, že vy můžete číst a vnímat, cokoliv chcete, a ne to, co nám ideologové dovolí. Že můžeme komunikovat se světem, od kterého nás už nedělí dráty, což si po dvou desetiletích často ani neuvědomujeme. Za to si Václav Havel zaslouží, abychom mu vzdali čest!

V KLÁŠTERSKEJ HOSPODĚ S ŽALMANEM A MIKOLÁŠEM ALŠEM

2011-12-18T08:32:00.005+01:00

Kamarád, který se občas objeví v hospodě, kam víceméně pravidlně jednou za týden jdu, abych poklábosil, vyčistil hlavu, přibrnkával jiným na kytaru a občas i zahrál sám, mě před pár týdny dostal jednou písničkou, kterou bych právě od něho příliš nečekal. Patřila spíš do okruhu mého zájmu a k těm, po nichž léta pasu, až na výjimky dosti bezúspěšně, protože je to písnička lidová, česká a vojenská. Spadá mezi ty rekrutské, ve kterých si mládenec zpravidla stěžuje, že se na vojnu dostal omylem, že za to může holka, která mu zlomila srdce, či pití, případně pak kombinace obou na mužskou rozvahu zhoubných ingrediencí. Tuhle věc, která mě chytla za srdce, nazpíval před mnoha lety Žalman a spol., vyšla na desce (později CD) s názvem Tu neděli po ránu a já bych byl velmi rád, kdyby všichni, kdo mají lidovky v podání Lohonky-Žalmana nebo jím před časem vedenými Minesenngry rádi, nebrali přiložené video ani jako pirátství, ani jako reklamu, jen jako výraz čirého obdivu. Koukni, holka, koukni,/ kterak jsou mě ztloukli/ v tej klášterskej hospodě/ a to všechno pro tebe, říká první sloka písničky V tej klášterskej hospodě, teskně prostého a poněkud nejasného příběhu, který je těžko někam dobově zasadit. Jde o Klášter kousek severně od Nepomuku? Pak by se jednalo o jihočeskou, čemuž odpovídá i z duru do mollu klesající a stoupající melodie, jenže kdy vznikla? Šla si domů s vojákem, s tím francouzským pěšákem, zpívá se o kus dál. Jak se mohl dostat Francouz do jižních Čech, kde nějakému nešťastníkovi přebral holku, dost hloupou na to, aby se nechala oslnit zpěvavou řečí, z níž nerozumněla ani slovo, a kouzlem uniformy? Napadají mě dvě možnosti, buď roku 1741, kdy na Prahu a od Prahy táhlo vojsko maršála Louise Charlese Augusta Fouqueta, vévody de Belle-Isle, možná rok 1805, kdy se do jižních Čech mohly dostat přední stráže Bernadottova sboru, mnohem spíše pak ale rok 1809, v němž na Klatovsko a na Plzeňsko pronikly od Řezna jednotky amrádního sboru maršála Davouta. Ten nebožák z písničky nevěru své milé na jednu noc neunesl, v hospodě se serval, možná kvůli dobré pověsti oné holky, bycha pozdě honící, a pak se dal, dobrovolně či nuceně, k jezdectvu, ke kyrysarům, takže to musel být chasník urostlý, silný a ne hloupý... Nu což, snad poznal svět a přestal naříkat, protože tahle zbraň byla prestižní, závdavek na žold slušný, zacházení na poměry doby dobré a "bílý kabát" bezpochyby učaroval mnoha jiným holkám, podobným té, která mládenci nasadila parohy...

Rakouští huláni na plátně Mikoláše Alše Ubytování

Trochu jsme si tuhle písničku pobrukoval, zkoušel si ji i zabrnkat, a když na mně zrovinka včera sedla vánočně poetické atmosféra, dostal jsme nápad, že ji sem s nějakým nesouvislým povídáním přihodím. Písniček tu už bylo docela dost (viz štítek lyrics), i když v posledních měsících jsem na ně jaksi pozapomněl, jenže jak ji vpasovat do adventního času na stránky pohříchu militaristické? A čím video, na němž sem písničky vkládám, opentilit obrazově, když Ottenfelda jsem už vyplýtval na píseň jednoho rakouského granátníka? Pak to přišlo já si říkal, jak jsou věci jednoduché, jen si vzpomenout. Kdo z našich předků sbíral vojenské lidové písně krom Erbena, Sušila, Rittersberga či Jeníka z Bratřic? Jasně že Mikoláš Aleš, který nás, starší, provázel školními čítankami a řadou knih, až se nám (nebo alespoň mně) jeho selky, husité a sedláci omrzeli. Jenže je tu jeho Špalíček, kniha asi dnes zapomenutá, a v ní řada známých či méně známých lidovek tohoto druhu, byť jen s první, nanejvýš druhou slokou, zato však vyzdobené pérovkami, na kterých ožívají rakouští kyrysníci, švališeři, dragouni, husaři, ba i markytánky a tu a tam dokonce pěšák. Aleš měl k rakouskému jezdectvu vztah osobní, pramenící z dětství a rodinných příběhů, neboť bratr jeho děda (rovněž Mikoláš Aleš) sloužil u "černých kyrysarů", u pluku Nr. 6, s nímž dojel v posledních dnech Napoleonovy vlády až k Paříži, jenže tu 23. března 1814 ve špitále v Sens v départementu Yonne skonal. Krom toho zde byl Tomáš Famfule, malířův strýc z matčiny strany, švališer, o němž napsal pozoruhodnou studii Alois Jirásek. Takže tady máte vše dohromady, lidovku v Žalmanově podání (lepší rozlišení je na youtube, prolink najdete v nadpisu nebo prostým kliknutím na video), Alšovy pérovky (z jeho kreseb, ať jsou jakékoliv, na mne dýchá i trochu Vánoc, neboť k této době patří stejně jako Lada) a povídání o vojácích i jejich strasech... Zkuste se trochu uvolnit, kliknout (nebo překliknout na video vpravo dole s logem YouTube) a poslouchat, myslím, že vám padne do noty...

CESTA ROBRECHTA BRIKEA NA SVATOU HELENU (1)

2011-12-15T14:08:00.008+01:00

Tuším, že předminulý rok navštívili manželé Tichých, které mám to potěšení řadit mezi své přátele, ostrov Saint Helena, místo Napoleonova zajetí i smrti, a já je dlouho přemlouval, aby mi něco o své cestě napsali. Naléhal jsem tak dlouho, až mi místo toho poslali rukopis belgického účastníka cesty, pana Robrechta Brikea, a já obratem požádal, zda bych jej směl pro svůj blog přeložit. Svolení jsem od autora jejich prostřednictvím dostal a zde předkládám svůj překlad první poloviny textu, který pokládám za svrchovaně zajímavý. Grand merci a vous, monsieur Brike, a díky i vám, Zbyňku a Charlotto, za zprostředkování dojmů z té cesty za hranice všedních dnů...

MOJE CESTA NA SVATOU HELENU (MON VOYAGE A SAINTE HELENE) - 1. část

Robrecht Brike, Belgie

Dlouhá cesta

Plavba na ostrov Svaté Heleny je dlouhá, moc dlouhá. Já nasedl 23. října 2010 v Zaventemu do letadélka, letícího na Amsterdam. Let do Amsterdamu sice nezabral víc než půl hodiny, na zaventemském letišti mě ale „check-in“ a „boarding“ zabraly několik hodin. Průzory letadla bylo vidět batavské planiny s pravoúhle narýsovanými plochami polí i luk, řekami, rybníky a jezery. Klesání k Schipholu stojí za to, letadlo si hledá přistávací koridor skrze husté osídlení.

Ve Schipholu jsem se už nemusel starat o zavazadlo, to neopustilo ranvej a bylo dopraveno rovnou k břichu dvoumotoráku letecké společnosti KLM, které mě mělo donést do Kapského Města (Jihoafrická republika).

Menton na hranici Itálie a Francie

Po hodině letadlo odstartovalo. Přelet Francie jsem nějak nevnímal, sotva se ale objevily břehy Středozemního moře, rozbolely mě oči od světla, odráženého obrovskou modrou vodní plochou. Litoval jsem, že nelze navštívit Azurové pobřeží nebo Riviéru a že opouštím tenhle nádherný kout evropské pevniny, který jsem předtím viděl jen letmo. Zhruba po půl hodině vystřídala modré vody žluť saharské pouště, kde následovaly rychle za sebou fádní duny i pohoří. I z výšky kolem 10 km se daly rozeznat cesty pouští, směřující nejednou ke stejnému bodu, ať už je to oáza, nebo město u řeky, razící si cestu úzkým a zeleným údolím.

Pak přišel rovníkový prales, rozprostírající se několik hodin až k obzoru. V tom moři zeleně jsou bezpochyby města i vesnice, kvůli zelenému baldachýnu ale zůstávají neviditelné.

Water front

Příchod noci mi zabránil vidět pouště Namibie a až při sestupu ke Kapskému Městu bylo zas vidět známky lidské přítomnosti, osvětlené silnice, stereotypní rodinné domky, přístavní zařízení a kapské průmyslové celky. Přistání i odbavení proběhly dobře. Táhlo už na desátou večer a lidí na letišti bylo už jen pár.

Taxi mě odvezlo do hotelu blízko Water front [část města blízko Tabulové hory], kde je restauracemi, hotely a kavárnami lemovaný výletní přístav a také přístav obchodní, pro veřejnost uzavřený.

Na cestě ke Svaté Heleně

Nazítří, bylo to 24. října 2010, jsem si musel zabalit a nalodit se na Sainte-Hélène, pasažérský parník, jemuž trvá plavba z Kapského Města na 2000 km severozápadním kurzem vzdálenou Svatou Helenu pět dní.

RMS Saint Helena

Plavba přes oceán byla jednotvárná. Pět dní jsme nespatřili jedinou loď, jediného ptáka a, což bylo dobře, ani stopu po nějakém znečištění! Mořská hloubka tu činí 4 až 5 km, voda je chladná a od Antarktidy ji sem žene Benguelský proud.

Dlouhé plavby jsem se obával hlavně pro strach z nudy. Moje hlava Evropana se skutečně musela nejprve zbavit závislosti na lavině informací a činností, které nás doma dennodenně zaplavují, zvykl jsme si ale na novou situaci vcelku rychle, začal se bavit se spolucestujícími a seznámil se tak s ostatními členy skupiny Napoléon, o nich se zmíním později. Nepřekvapí, že jídlo tvořilo důležitou součást pasažérského denního rozvrhu. Kuchyně na RMS (Royal Mail Ship) Sainte-Hélène nám dennodenně servírovala snídani, oběd a skvělou večeři, pobídkou, aby cestující zůstali u stolů co nejdéle a brali si po libosti jak jídlo, tak i lahve vína.

Táž loď v porovnání s Queen Mary 2

RMS Sainte-Hélène zajišťuje jediné spojení ostrova s ostatním světem. Loď, postavená roku 1989 v Anglii, převáží stejně tak zboží (uskladněné v přední části plavidla) jako cestující (asi stovku), obývající zadní část. Na její palubě slouží 80 námořníků a já za celou plavbu neslyšel, že by nadřízený musel dát podřízenému jediný rozkaz. Kapitán mluvil s důstojníky jako se sobě rovnými, stejně se důstojníci chovali k poddůstojníkům, a tak dále po celém hierarchickém žebříčku, což v celé posádce vytvářelo skvělou vzájemnou atmosféru.

Dobrá příprava je namístě

Na Napoléon-Tour, plavbu organizovanou cestovní kanceláří ANDREW WEIR SHIPPING Ltd. se sídly v Londýně a Kapském Městě, jsem se přihlásil několik měsíců předtím. Klientů byla dvacítka, naši skupinu tvořili Jihoafričané, Angličané, Irové a Dánové. Belgičan jsem tu byl jediný. Skupinu vedl Christopher Dantzinger, lektor univerzity v Oxfordu a Kapském Městě, specialista na napoleonskou historii. Během plavby uspořádal Christopher několik setkání, na nichž hýřil obrovskou znalostí Napoleonova života, občas líčeného ironicky, čímž poměrně průhledně zastíral hluboký obdiv vůči osobě císaře Francouzů.

Saint Helena trochu děsivě...

Když jsem se na cestu chystal, přečetl jsem si „Černý pokoj v Longwoodu“ od Jean-Paula Kaufmanna [vydala před pár lety česky i Mladá fronta v edici Kolumbus a překladatel tohoto příspěvku ji vřele doporučuje]. V této knize autor líčí takřka mystickou cestu v Napoleonových stopách i do Napoleonovy duše, podniknutou pro lepší pochopení jeho utrpení v onom nekonečně dlouhém zajetí.

Nálada v naší skupině byla ale tak dobrá, že nešlo duchovní cestu J.-P. Kaufmanna zopakovat. Moji spolucestující mi nedovolili uzavřít se do izolace potřebné pro splynutí s Napoleonovou osobností a já pak, na rozdíl od J.-P. Kaufmanna, nepocítil to nutkání usadit se v Napoleonově koupelně, otevřít toaletní vodu Napoléon, nechat z ní něco ukápnout do vany a vyvolat tak iluzi přítomnosti sesazeného císaře.

Konečně ostrov!

Ráno 30. října 2010 jsem vstal kolem 6:00, abych nezmeškal to, jak se k ostrovu blížíme. Útesy a černé ostrovní skály jsou impozantní výškou i sklonem a kolmými srázy. Už zdálky vidíte, jak se vlny tříští o skaliska, vytvářejí spousty pěny a vydávají onen pro atlantické pláže typický hukot neustávajících poryvů větru, které se mísí s křikem spousty racků.

Jamestown z oceánu

Svatá Helena nemá námořní přístav, což znamená, že každá loď, ba i jachta, musí spustit kotvu několik desítek metrů od mola. Pro pasažéry a zboží s výjimkou potrubím čerpané nafty, kterou přiváží každých čtrnáct dní tanker z Kapského Města, vyplouvají malé šalupy.

Vykládání zboží v Jamestownu

Trpělivě jsme čekali na nalodění a pozorovali sevřené údolí Jamestownu, hlavního města Svaté Heleny, kde žije 900 obyvatel. Tři tisícovky dalších Svaťanů (Saints, jak se obyvatelé Svaté Heleny nazývají) bydlí roztroušeně na ostrově, i když je tu ještě druhé středisko (tvořené asi stovkou obydlí) na náhorní planině Longwoodu.

Svatá Helena a její sesterské ostrovy Ascension a Tristan de Cunha představují britské zámořské teritorium a jsou jednou z posledních britských kolonií (první a nejstarší tvoří Bermudy). Plocha činí 122 km² a celý ostrov má 4000 obyvatel, z nichž 50 % pochází z Afriky. 25 5 je evropského původu a 25 % je tu Číňanů. Správní úřady zastávají Evropané, guvernér, soudce, policejní komisař, hoteliéři, což je významná činnost, jsou Angličané nebo bílí Jihoafričané. Barvou pleti převládají míšenci s indonéskými a indickými rysy, afrikánská podoba se tu vyskytuje málo. Mnozí dospělí odplouvají pracovat jinam, hlavně na vojenské základny na Falklandách a Ascensionu. Další pracují jako služebnictvo v Anglii či Jižní Africe. Polovina Svaťanů v produktivním věku zastává veřejné úřady, leč za nízkou mzdu.

Do skal zařízlý Jamestown

Vody kolem ostrova překypují potravou a život v moři je tu bohatý. Často vidíte stovky delfínů, sledujících velká hejna ryb. Svaťané jsou ostatně pyšní na velryby, které zdejší vody často navštěvují.

První kontakt s Jamestownem

Opouštíme loď po schůdcích vedoucích na motorový ponton, který přirazil k lodi. Se skokem z pontonu na šalupu musíte čekat na příhodnou vlnu, pak si sednete na dřevěnou lavici. Po deseti minutách vás šalupa vyloží na nábřeží, přesněji na obyčejném pruhu betonu v délce kolem třiceti metrů.

Aby byli lidé v přístavu chráněni před padajícím kamením, vybudovali francouzští dělníci ze Savojska pod úpatím vysoké skály před pár lety ohromnou přitlučenou síť. Každoročně ta síť zachytí desítky kamenů, velkých i malých.

Po odbavení zavazadel a pasové kontrole můžete už volně objevovat střed Jamestownu, který od přístavu dělí čtyřmetrová zeď. Vprostřed této hradby je velká brána, jíž vejdete na jamestownské náměstí či tržiště.

Po levé straně náměstí, zády k moři, stojí dům guvernéra.

Vpravo od guvernérovy rezidence se nachází policejní stanice, pak soud a obecní knihovna. Na opačné straně se tyčí katedrála. Svatá Helena je biskupstvím a v koutě za kostelem se krčí jediné ostrovní vězení, do nějž se většinou zavírají jen opilci. Jamestown má čtyři bistra, o víkendech hojně navštěvovaná, a pivo tu teče, jak je anglosaskou tradicí, proudem.

Pronajal jsme si pokoj s noclehem a snídaní v centru města na Mainstreet. Řídce zaparkovaná auta nalevo a napravo ulice mají trojčíselnou imatrikulaci a ta sahá k 999. Majitel zařízení, v němž jsem se usadil, nebydlel ve stejném domě, postavil si vlastní výše v údolí, kde je menší horko než v centru města.

Jamestownský kostelík

V mém skromně vybaveném pokoji byl vlhký vzduch a okno šlo otevřít ztěžka. Naštěstí jsem našel další v koupelně nad toaletou, tentokrát už otevřené tak, že z něj bylo slyšet zurčení říčky, skryté v husté vegetaci, obydlené pokřikujícím ptactvem.

Za soumraku jsem šel na procházku až k pláži. Bylo pondělí a ulice zely prázdnotou, nepotkal jsem nikoho. Foukal chladný vítr, moře ale bylo klidné.

V Napoleonových šlépějích

Dalšího dne se časně ráno zastavil před domem minibus, já nastoupil a pozdravil ostatní členy skupiny Napoléon. Vyjeli jsme ulicí Napoléon, po které se vydal císařský doprovod 15. října 1815 k domu Briar´s. Protože budoucí Napoleonova rezidence, dům v Longwoodu, ještě nebyla k jeho přijetí připravena, požádal sesazený císař guvernéra ostrova, aby mohl bydlet u Williama Balcomba, superintendanta Východoindické anglické společnosti.

Briar´ s

Po patnácti minutách jsme se zastavili před moderním domem, u nějž povlával francouzský prapor. Na kopečku stál pečlivě udržovaný a přívětivě vyhlížející domek, bývalý letní dům rodiny Balcombových, v němž strávil Napoleon sedm neděl do chvíle, než odtud 7. prosince 1815 definitivně odejel do Longwoodu. Dík přítomnosti dcerky Williama Balcomba, třináctileté Betsy, s níž Napoleon velice dobře vycházel, patřilo období Briar´s k nejpříjemnějším z celého jeho exilu.

Ve svých vzpomínkách načrtla Elisabeth Balcombová takto lichotivý Bonapartův obraz: „Byl mrtvolně bledý, ale rysy jeho tváře se mi při vší té odměřenosti a jakési tvrdosti zdály být velmi krásné. Jakmile promluvil, jeho okouzlující úsměv a laskavé chování rozptýlily mé obavy.“

Původní dům Balcombových už neexistuje. Letní domek byl zcela zrenovován. Jedinou původní věc tu už představuje jen kus koberce, jehož barvy potemněly až k nečitelnosti původního vzoru.

Nastupujeme znovu do minibusu a ten se sune úzkou cestou plnou serpentin až do chvíle, kdy vyjedeme z údolí Jamestownu na náhorní plošinu s Longwoodem, odkud se naskýtá úžasný pohled na hluboké údolí i opálové moře, sahající k horizontu. I když nejvyšší bod ostrova. Diana´s peak, sahá jen do 830 metrů, je převýšení tak velké, že máme pocit pobytu na vysoké hoře.

Ostrov Svaté Heleny objevil jeden galicijský námořník ve službách portugalského krále 21. května 1502, v den pravoslavného svátku svaté Heleny, po níž dostala ta výspa jméno. Příchod Evropanů znamenal devastaci místní flóry i fauny. Tropický les, kde před příchodem bělochů nežili žádní savci, byl z velké části vymýcen, aby uvolnil prostor plantážím, zeleninovým zahradám a loukám. Louky v nižších polohách se pak rychle změnily v pouště, to kvůli nedostatku vody a ničivým důsledkům pasoucích se stád, která vyžrala kořínky mladých rostlin.

Chladné mořské větry, vanoucí přes kopce, v průběhu dne vytvářejí pěkná bílá mračna.

Moře kolem ostrova je chladné a noční teploty tak klesají o desítky stupňů. Během dne se půda dík tropickému slunci rychle ohřívá. Když začne mrholit, je větrem hnaná mlha ledově lezavá. Nepřekvapí, že si Napoleon a jeho doprovod ustavičně stěžovali na nezdravé počasí v Longwoodu, stojícímu na náhorní planině při úpatí Diana´s peak.

Ptáček Wirebird

Dlouhé jasné dny, zejména ty letní, nicméně Francouzům dovolovaly pobyt v zahradě Longwoodu, kde se mohli těšit z vlídného počasí, zatímco v Jamestownu se obyvatelé zalykali vedrem a prchali z města.

Les, který na vrcholcích kopců zbyl, je až k nesnesení tichý. Všichni divocí ptáci odtud vymizeli až na Wirebirdy z rodu kulíků. Ptáci se nenaučili dělat hnízda na stromech, jelikož tu neměli žádné přirozené nepřátele, jenže vejce a mláďata se ale stávaly snadnou kořistí krys, koček a psů, dovezených sem kolonisty.

Velká část původních stromů zmizela a místo nic tu rostou stromy dovezené z Jižní Afriky.

Napoleonův hrob

V půli cesty z Briar´s do Longwoodu minibus zastavuje. Vystupujeme a jdeme dolů do neosídleného údolí, kde rostou banánovníky, růžové keře a čapí nůsky. Ocitáme se v Geranium valley [česky se vžilo údolí Čapího nůsku], kde se Napoleon rád osvěžoval. Pil čerstvou a zdravou vodu ze studánky, z Torbettova pramene, pojmenovaném po jeho vlastníkovi, a tady si přál být i pochován. Hrob, dnes prázdný, leží vprostřed trávníků zvící dvou arů, který od přístupové cesty dělí potůček, vytvářející níž po proudu malý rybník. U potůčku a mimo trávník je strážní budka s žerdí a francouzským praporem na ní. Vývěska zakazuje návštěvníkům jít za potůček bez úředního povolení. Ocitáme se v příliš velkém pokušení, abychom potůček nepřekročili a nedošli k Napoleonovu hrobu, který leží sotva jen dvacet metrů odtud.

Hrob v Geranium valley dnes...

Náhrobní kámen nemá nápis. Guvernér Hudson Lowe zakázal, aby se tam vytesalo jméno Napoleon, chtěl, aby u toho bylo ještě jméno Bonaparte, což Francouzi odmítli.

...a před lety

V roce 1840 dostal král Ludvík Filip souhlas anglické vlády s převozem Napoleonových ostatků a jejich pohřbením v souladu s posledním přáním umírajícího, vtěleným do testamentu, být pochován na březích Seiny, mezi Francouzi, které tak miloval.

Opouštíme hrob v tichosti. Po dalších deseti minutách nás minibus vykládá před vstupem do usedlosti Longwood. Zahrada vily je nádherná, rostou tu stovky květin nejrůznějších velikostí i barev, doslova jako v ráji.

Longwood House

Jsme u vchodu do Longwood House, tisíceronásobně reprodukovaném ve všech dílech, jež pojednávají o Napoleonově zajetí. Brána se otevírá a čekají tu dva místní průvodci. Vítají nás ve vstupní hale, které se říká „návštěvnický sál“. Jeden z průvodců se ujímá slova, druhý je tu v roli strážce. Monotónním hlasem recituje historii Longwoodu.

Longwood House

Po odjezdu Francouzů 27. května 1821 zničili dřevěný sál návštěvníků termiti a místnost se musela celá zrekonstruovat. Žádný z předmětů není původní, tedy z doby, kdy tu Napoleon pobýval. Biliár, globus, malby a kresby se sem instalovaly až po roce 1858, kdy Francie tuto usedlost koupila.

V lednu 1821 nechal Napoleon v sále návštěvníků instalovat houpačku, aby tu na radu lékařů cvičil tělo. Partnerem mu na opačném konci houpačky byl generál Bertrand, bývalý ženijní náčelník Velké armády a stavitel obou mostů přes Berezinu. Bertrandovo nadšení se rychle vytratilo a nahradil jej generál Montholon, jenž byl ale mnohem lehčí než Napoleon a na opačnou stranu houpačky, pochopitelně tu Monholonovu, se muselo upevnit olověné závaží! Bylo to zbytečné, o pár dní později vítěz od Slavkova nařídil, ať vše odstraní, neboť i jeho zápal vyprchal.

Dnešní podoba

Opouštíme přijímací sál návštěvníků a vstupujeme do salonu. Napoleon v půli března 1821, kdy musel ulehnout, žádal, aby sem dali jeho železné polní lůžko. Umřel zde 5. května 1821 po několikadenní agonii. Dr. Antonmarchi provedl po smrti pitvu, kterou si Napoleon pár týdnů předtím vyžádal, „aby posloužil vědě lékařské“. Dr. Antonmarchi konstatoval, že vnitřní stěny pacientova žaludku pokrývá karcinogenní povlak. Lékař rovněž zjistil, že vřed vytvořil v žaludeční stěně otvor o průměru malíčku, což mohlo způsobit za jiných okolností okamžitou smrt nemocného. Antonmarchi dospěl k tomu, že Napoleon přežil jen díky tlaku jater na žaludeční stěnu právě v oněch místech.

Ložnice s polním lůžkem

Jedny dveře odtud vedou do jídelny, kde jsou tři kusy původního nábytku z celkem pěti v Longwood House: jídelní stůl a dvě ze šesti židlí, jež kolem stolu stály. Místnost je ponurá. Za Napoleonovou židlí v čele stolu stojí krb a on sedával vždy zády k ohni. Každý den se servírovala dvě teplá jídla. Menu se podávala rozličná a tak, jak to odpovídalo postavení uvězněného Napoleona. Předkládali mu hovězí, kuřata, vejce, sýry, ovoce i zeleninu, mléko, cukr a kávu. Spotřeba masa byla přehnaná (čtyřikrát větší než průměr na ostrově), nejedlo se ho tu mnoho, protože maso se špatně obstarávalo. Nikdo ostatně nesměl porazit na Svaté Heleně krávu bez úředního povolení.

Vína a šampaňského tu bylo hojně, Napoleon si nechával dodávat v průměru tisíc lahví měsíčně, třebaže jeho doprovod čítal pouhý tucet dospělých, o návštěvnících nemluvě. Říkalo se, že kuchař v Longwood House prodává víno na černém trhu, zejména v anglickém táboře v Deadwoodu, což Napoleonovi umožňovalo zmírňovat schodek v rozpočtu na domácnost.

Pracovna se nachází naproti jídelně. Dvě k jihu obrácená okna, kterými proniká studené a šedavé světlo, ji dobře projasňují. Na křesle leží šedý plášť a dvourohý klobouk, původní kus, jen nově potažený.

S pracovnou sousedí Napoleonova ložnice, zařízená kopií generálova polního lůžka. Anglický důstojník, který měl dvakrát za den kontrolovat de visu císařovu přítomnost, se neodvážil překročit její práh z obavy, že bude zabit.

Dveře vedou do koupelny. Vana je měděná, jde o původní kus, vyrobený v Londýně a instalovaný v Longwood House roku 1816 jako náhrada za provizorní vanu, což byla dubová, olovem vyložená káď. Napoleon měl ve zvyku brát si do lázně, která byla dost hluboká, taburetku, a dal si k ní vyrobit podložku, upevněnou na obě strany vany, což mu dovolovalo pohodlně číst i psát.

Z koupelny přecházíme do knihovny a na stolku leží zlatá kniha návštěv. Zapisuji se do ní i s datem mojí návštěvy, což je 30. listopad 2010. Průvodce nám sděluje, že za deset uplynulých měsíců roku 2010 tu bylo 850 návštěvníků, z toho dvacítka francouzské národnosti.

Přejdeme vnitřním dvorek a odcházíme z budovy bývalé kuchyně, kde oba průvodci prodávají pohlednice, kalhoty, svetry, pera, přívěsky na klíče, atd. Je tu i replika velké voliéry, již nechal Napoleon umístit v zahradě. Po několika měsících část ptáků pomřela, zbytek uletěl a voliéru nechali být.

(dokončení příště)

BARON MYRCHACH A JEHO LITOGRAFIE

2011-12-12T13:50:00.000+01:00

Felician von Myrbach, autoportrét

Je zvláštní, že muž, o jehož životě lze najít v encyklopedicíh jen velice málo, patří i řadu desítek let po smrti mezi nejproslulejší kreslíře scén, spojených s koaličními a napoleonskými válkami. Každý, kdo se touto dobou jen trochu zabýval, na jeho ztvárnění narazil a stále populární řada Osprey Campaign měla nějakou reprodukci jeho díla ve většině svazků pro toto období. Jeho plné jméno zbělo Felician Myrbach, svobodný pán von Rheinfeld, narodil se 19. února 1853 v ukrajinském Zaleszczyki (dnes Zališčiki v Ternopilské oblasti), avšak studoval ve Vídni. Dokonce dvě věci naráz, neboť spolu s absolvováním tamní kadetky navštěvoval vídeňskou Uměleckoprůmyslovou školu, po níž přešel na vídeňskou Akademii. Pak odešel roku 1881 do Paříže a do roku 1897 se zde živili jako ilustrátor. Bylo to jeho nejplodnější období, spojené s knihami, jež vycházejí stále v reprintech a které vděčily za svůj vznik mj. nakladatelskému domu Bussod et Valadon. Právě v tomto nakladatelství vznikly dvě velkoformátové publikace, jedna s názvem Aventures de Guerre (Válečná dobrodružství) s výňatky vzpomínek od prvních týdnů francouzské revoluce až po vrchol Napoleonovy slávy, plná černobílých kreseb i barevných litografií, z nichž některé možná působí v detailech naivně, co do atmosféry a autentičnosti jim ale

Ilustrace k Donu Quiotovi

chybí pramálo. Pamatuji si z této knihy, kterou mi před lety půjčil Mistr Karel M. Toman, na ilustrace k příběhu prvních aerostatiérů a nasazení balonů v bitvě u Fleurusu, kvůli nimž jel Myrbach tehdy do Vídně, kde se jeden z ukořistěných aerostatů nalézal (už nenalézá, byl zničem roku 1945), a podle něj kreslil... Tou druhou téměř legendární knihou byly paměti gardového jízdního myslivce, kapitána Parquina, a přítel Leonid Křížek, který vydal mnou přeložený text, jej vyzdobil ilustracemi právě z tohoto vydání... V roce 1897 se baron Myrbach vrátil do Vídně a v letech 1899-1905 byl ředitelem Uměleckoprůmyslové školy, kam jako učitele přijal tehdejší avantgardu vídeňské secese i pozdější moderny, Josefa Hoffmanna, Kolo Mosera, Franze Cizeka a další. Ještě roku 1903 byl považovaná za předního představitele secesního výtvarného umění, o dva roky později se ale názorově rozešel s Gustavem Klimtem, který zaujal jeho místo. Myrbach pak odejel do Francie. kde žil do roku 1914, po dobu 1. světové války byl ve Španělsku a poté se vrátil do Rakouska. Dožil se úctyhodného věku a zemřel 14. ledna 1940 v Klagenfurthu. Nutno poznamenat, že neilustroval jen knihy s vojenskou historií napoleonské či revoluční doby, ale i romány Pierra Lotiho, Alphonse Daudeta, Paula Bourgeta, Julese Vernea, ba i klasiku, jakou je Cervantesův Don Quiote... Na Myrbachových kresbách lze ilustrovat takřka celé bouřlivé období počínaje revolučním rokem 1789 až po poslední roky života excísaře Napoleona a pár vyobrazení, které není právě snadné nalézt, vás o tom bezpochyby přesvědčí...


Galantní aerostatier u Fleurusu


Děla, jimiž Bonaparte rozstřílel vendémiairové povstání v Paříži


Setkání s Paulinou Fouresovou v káhirském Tivoli


Jízdní myslivci, ilustrace k Parquinovým memoárům


Jízdní granátníci Konzulské gardy u Marenga


Pěší granátníci konzulské gardy, ilustrace z Aventures de Guerre

Mackova kapitulace, Ulm 1805

Útok mameluků, Staré vinohrady, 1805

Slavkov, Žatčanský rybník

Prusové, brousící palaše o schody francouzského vyslanectví v Berlíně, 1806

Somosierra, 1808

Most přes Dunaj na ostrov Lobau, 1809

Útok rakouských granátníků na sýpku v Esslingu, 1809

Přechod Němenu, 1812

Berezinský most, 1812

Májová pole nedlouho před bitvou u Waterloo, 1815

Diktát na Svaté Heleně...

ČTYŘI TVÁŘE HRABĚTE MONTE CRISTO

2011-12-08T19:01:00.146+01:00

Pevnost na ostrově If na dohled od Marseille..

Mám v mailu na napoleonknihy@volny.cz od p. Martina Vavříčka text, který vypadá jako recenze, je ale spíše úvahou na téma filmových verzí románu Alexandra Dumase staršího, stejně slavného jako Tři mušketýři a v tomto případě spojeného s napoleonskou historií, neboť, jak si jistě pamatujete, ostrov Elba, Napoleonovi oddaný pan Noirtier a jeho syn, který raději nosí jméno de Villefort, stojí na počátku neštěstí nebohého Edmonda Dantèse... Pokud jde o otázku položenou na závěr příspěvku, stále mám nejraději verzi s Jeanem Maraisem, byť ani další bych nezatratil, dokonce ani tu s Gérardem Deperieuem ne, kdyby nebylo sladkého konce (který mi naštěstí vynahrazuje skvělý Jean Rochefort jako hrabě de Morcerf)...

ČTYŘI TVÁŘE HRABĚTE MONTE CRISTO

Martin Vavříček

Napoleon na Elbě a kapitán Faraona Edmond Dantes

V návaznosti na diskuzi ohledně starých a nových filmových zpracování klasických příběhů jsem se rozhodl přidat další „recenzi“. Jde spíše o přehled různých filmových podob jiného slavného románu Alexandra Dumase staršího. Stejně jako v případě Tří mušketýrů je děj notoricky známý. V případě mušketýrů se většina filmové veřejnosti patrně shodne, že ta nejlepší provedení musíme hledat několik desítek let zpátky a to v roce 1961, Tři mušketýři v hlavní roli s Géradem Barrayem, a v roce 1973, Tři mušketýři v hlavní roli s Michaelem Yorkem. Pohlédneme-li do filmové databáze csfd.cz, zjistíme, že názor na Hraběte Monte Cristo je odlišný resp. divácká obec je rozdělena v názoru, které zpracování je nejlepší. Každá z verzí má své zastánce a odpůrce.

Edmond, Mecedes a Edmondův učitel abbé Faria

Hrabě Monte Cristo se dočkal několika verzí již před druhou světovou válkou, na televizní obrazovce se však usídlili verze mladší. Za klasické zpracování lze bezesporu považovat dvoudílný francouzsko-italský snímek z roku 1954 režiséra Roberta Vernaye v titulní roli s Jeanem Maraisem. Tehdy dvaačtyřicetiletý Marais prožíval jeden z vrcholů své kariéry. Byla to zlatá doba filmů pláště a meče a Marais byl možná jejich největší hvězdou. Vzpomeňme na filmy jako Hrbáč, Muž se železnou maskou, Kapitán a další. Hrabě Monte Cristo z roku 1954 do toho druhu filmů svým pojetím přesně zapadá. Balancuje mezi určitou dávkou dobrodružství, napětí, humoru a někdy lehké teatrálnosti. U některých filmů je tento koktejl namíchán lépe, u některých hůře. Monte Cristo patří do první kategorie. Mezi jeho klady bych jmenoval, že se snaží příběh vyprávět poctivě. Divák má veškerý děj patřičně naservírován, jak se patří. Z negativ bych zmínil pouze fakt, že postava Danglarse je de facto vynechána. Až u soudního přelíčení s Andreou de Cavalcanti, zjistíme, že Villefort a Danglars je v tomto snímku jedna a táž osoba. Jako druhé negativum bych zmínil pojetí samotné postavy hraběte Monte Crista. Chce se pomstít? Chce zpět Mercedes? Chce zůstat s Haydée? Jakoby sám úplně nevěděl, co chce. Zanechalo to ve mně dojem, že motiv pomsty je taková režisérova jistota. Nechám Dantese pomstít se a na závěr ho nechám v náručí některé z žen. Nakonec Monte Cristovi zbyla Haydée a Mercedes se vrátila, aby pokračovala tam, kde před 18 lety skončila. Koukáním z okna. Kdysi vyhlížela, až se na obzoru objeví Faraon a na jeho palubě milovaný Edmond. Nyní bude vyhlížet, až se jí vrátí syn. Tady tkví rozdíl mezi jednotlivými zpracováními. Každý tvůrce vidí Dantese jinak, každý také příběh zakončí jinak. Jednou odchází sám, podruhé s Mercedes, potřetí s Haydée. Monte Cristo o sobě během maškarního plesu, kde se po dlouhém odloučení poprvé setká se Mercedes, neustále opakuje, že je kat. Z tehdejšího pohledu, nacházíme se v roce 1955, to mu tak možná bylo. Dnes se nad tím můžeme shovívavě zasmát, z dnešního pohledu je to kat distingovaný.

Ukázka k verzi 1954, Edmond Dantes a abbé Faria v pevnosti If: http://www.youtube.com/watch?v=fY_gVcvwXIw

Hrabě korumpující Chappeho telegraf a příprava na souboj...

Roku 1975 spatřilo světlo světa filmová verze Hraběte Monte Cristo režiséra Davida Greena v hlavní roli s Richardem Chamberlainem, který tak volně navázal na svou roli Aramise ve Třech mušketýrech Richarda Lestera z let 1973 a 1974. Není to však jediná okolnost, která oba filmy spojuje. Pojítkem je především samotné pojetí příběhu. Příběh je pojatý syrově, akcentuje se motiv pomsty. Zatímco Lester prokládá mušketýry různými komickými momenty, Greene nic takového nepoužívá. Jeho pojetí to nepotřebuje. Edmond Dantes zemřel na ostrově If, Monte Cristo příchází, aby se pomstil. Je to anděl pomsty. V závěrečné scéně probíhá dialog, který vystihuje celý film. Monte Cristo říká: „Svůj úkol jsem už splnil a teď mi na světě už nic nezbývá, po ničem netoužím, jen napravit to, že jsem ukřivdil nevinným.“ Mercedes na to odpovídá: „Anděl pomsty nemusí žádat o odpouštění.“Je to krystalické znázornění msty za způsobené bezpráví. Nic jiného ho nezajímá. Když je s pomstou hotov, nemá, pro co žít. V tomto filmu nehledejme žádné romantické ztvárnění hrdiny jako u Maraise, svým pojetím se to blíž spíše k dramatu. Film často chladnou atmosféru, což patrně odrazuje mnoho diváků, kteří pak dají přednost jiné verzi. Nicméně zpracování je to skvělé. Tony Curtis zde ztvárňuje Fernanda Mondega a v jeho uvadající kariéře patřil tento film mezi lepší okamžiky. Z dalších známých herců jmenujme ještě Donald Pleasence v roli Danglarse.

Trailer k verzi 1975: http://www.youtube.com/watch?v=uI53Yee8ouI

Gérad Depardieu s Ornellou Muti a vlevo Rochefortův hrabě Morcerf

Starý bonapartista a jeho věrný Barrois

Na přelomu tisíciletí zplodila francouzská televizní tvorba několik seriálů s historkou tématikou. Napoleona, Bídníky nebo právě Monte Crista. Ve všech třech hrál Gérard Depardieu. V Napoleonovi si výjimečně nezahrál hlavní postavu, té se zhostil Christian Clavier, Depardieuovi připadla role Josepha Fouchého. V ostatních zmíněných seriálech ho hlavní role už neminuly. V Bídnících si zahrál Jeana Valjeana a v Monte Cristovi pochopitelně Edmonda Dantese alias hraběte Monte Cristo alias abbé Bussoniho. Z dalšího obsazení tv seriálu Monte Cristo jmenujme Ornellu Muti v roli Mercedes, Jeana Rocheforta v roli Fernanda Mondega, Michela Aumonta v roli Danglarse či Jeana-Clauda Brialyho coby rejdaře Morella. Jsou to všechno ostřílení harcovníci filmového plátna, a tak není divu, že jejich partů v počátku příběhu zhostili mladší herci. V případě Gérarda Depardieu to byl jeho syn Guillaume. Dokonce Mercedes dostala mladší představitelku pro úvodní část, ačkoli Ornella Muti stále vypadá jakoby se jí zub času vůbec nedotkl. V tomto případě však Pokud jde o příběh samotný, vyprávění se obsahově velice podobá verzi s Jeanem Marais. Jsou zde patrné jisté odlišnosti. Verze z roku 1954 je dvoudílný film, verze z roku 1998 je čtyřdílný seriál. Obě verze se také liší v tom, které scény divákovi ukázat obrazem a které pouze dovyprávět ústy jednotlivých postav. Dá se říci, že v obou případech získáme plastický obraz celého příběhu, avšak pokaždé z jiného úhlu. Jako příklad nám může sloužit scéna z domu z Ottey, kde se dozvídáme, že zde Villefort zakopal právě narozené dítě. Režisér Verney v padesátých letech si scénu zakomponoval tak, že nám představil postavu Bertuccia v podání italského herce Paola Stoppy. Ten nás dovedl na zahradu domu, celou scénu popsal, posléze nás seznámil s vydařenou komickou figurkou profesora, jemuž svěřil dítě do výchovy. Profesor nám ukáže svoji školu pro mladé kapsáře a poví nám, jak pokračoval příběh mladého hocha, jenž měl být Villefortovým potomkem. Josée Dayan, režisér francouzského tv seriálu z roku 1998, nám tuto situaci podává odlišně. Monte Cristo si pozve veškeré aktéry dramatu do onoho domu. Je to takové malé setkání s „přáteli“ po letech. Oni pochopitelně neznají Monte Cristovu minulost a ani jeho úmysly. Zcela přirozeně je vyzve k prohlídce domu. Nejprve je zavede do ložnice, kde se příběh tohoto zločinu začíná, a posléze hosty odvádí do zahrady, kde svůj výklad dokončí, aniž by ukázal na pachatele onoho hrůzného činu. Původní verze je vedena až divadelní hravostí typickou pro dobrodružné snímky té doby, novější podání je více civilní, více dbá na stupňování napětí. Je tedy na divákovi samotné, která z nich je mu bližší. Nechť si vybere sám.

Trailer k verzi 1998: http://www.youtube.com/watch?v=mDC_jmcnYfM&feature=fvwrel

James Caviezel jako Monte Cristo

Přiblížili jsme si tři nejznámější zpracování Hraběte Monte Cristo. První byla dílem francouzskou-italské produkce, druhá byla čistě britským zpracováním, třetí verzi natočila francouzská televize v koprodukci s italskými a německými kolegy. Nu a čtvrtá verze je dílem Britů a Američanů. Režie se ujal Kevin Reynolds, za jehož bezesporu nejlepší snímek lze považovat Robina Hooda: Krále zbojníku z roku 1991 s Kevinem Costnerem v titulní úloze. Do role Edmonda Dantese byl obsazen James Caviezel, Fernanda Mondega ztvárnil Guy Pearce a za zmínku stojí i Richard Harris v roli abbého Farii. Tento snímek má své zastánce ale i mnoho odpůrců. Od ostatních verzí se liší tím, že je tu dán větší důraz na akci, dynamiku příběhu, na efektnost jednotlivých scén. Příkladem budiž scéna, kdy Monte Cristo pozve pařížskou smetánku do svého nového sídla. Je večer, hosté se procházejí po parku a společensky švitoří mezi sebou, ohně plají, když tu z oblak jako deus ex machina se zjeví horkovzdušný balon. Z něho vyskočí tajemný Monte Cristo a mává svým pláštěm jako Batman. Ze všech verzí má tato nejakčnější závěr. Souboj Monte Crista s Mondegem uprostřed polí. Boj na život a na smrt. Tatam je komorní atmosféra, kdy si Marais nebo Chamberlain lehce zašermovali s protivníkem, relativně rychle jej odzbrojili a ponechali jej v rukou Božích. Tady ne, akce střídá akci, jakoby to byl jediný výrazový prostředek, který tvůrci znají. Je to typický produkt současného pojetí dobrodužného žánru. Kdo má rád akci, nepřijde zkrátka. Některé momenty bych však s chutí z filmu vyškrtl. Jeden příklad za všechny. Závěrečný souboj. Monte Cristo a Mondego chvíli šermují, chvilku si dávají nakládačku ve stylu Buda Spencera a Terence Hilla, pak se ale proti sobě zběsile rozeběhnou a v plné rychlosti do sebe narazí. Nepoužijí ruce ani nohy, prostě se jen razí jako dva vlaky. Podobný nesmysl použil už John Woo o dva roky dříve v Mission impossible 2 s tím rozdílem, že dotčení gentlemani jeli na motorce, z ní se odrazili a podobný způsobem do sebe narazili ve vzduchu. Je to nesmyslné.

Trailer k verzi 2002: http://www.youtube.com/watch?v=JG7FDivQLac&feature=related

Žádný z uvedených snímků nelze vyloženě zatracovat ani pět chvály na jeho dokonalost. Každý z nich má své plusy i mínusy, nechť si tedy divák vybere, který z nich je mu nejbližší. Pro mě je to anděl pomsty, který rukou Richarda Chamberlaina dává průchod spravedlnosti, a tak se odplaty dočká Caderousse, Danglars, Villefort a Mondego. První, druhý, třetí, čtvrtý. Který je Váš oblíbený?

NAPOLEON ANEB NÁDHERA PRO NÁROČNÉ

2011-12-07T07:39:00.001+01:00

Před pár dny se mi na mail napoleonknihy@volny.cz ozval pan Richard Galíček, jehož příspěvek (s názvem Spartský válečník, zveřejněný 27. června, v případě zájmu zadejte do proužku "hledat" v záhlaví blogu) prezentoval jím stvořenou figuru, přesněji bustu hoplíty, či, chcete-li, krále Leonidy, a evokoval moji tehdy právě vycházející Válku Řeků s Peršany jakož i nezapomenutelný film (i comix) 300. Už tehdy mi vyrazil dech, tahle jeho informace je ale doslova na tělo a do srdce. Dovolím si s jeho souhlasem odpublikovat podstatnou část mailu; v tom zbytku chválí moje knihy, ale ježto jsme skromný, raději jsem jej vynechal...

Dobrý den, po delší době bych Vás rád pozdravil a poslal fotečky, které si podle mne zasluhují pozornost a jsou plně rázu napoleonského. Jde o bustu císaře Napoleona nedávno vydanou u firmy Alexandros Models. Ačkoliv je ve světě figur a bust modelů Napoleona nespočítaně, osobně si myslím, že tato busta je jedna z nejlepších, co jsem zatím viděl. Skulptorem, tedy sochařem busty je udán "Ebroin", zatím se mi nepodařilo zjistit jeho celé a pravé jméno, malířem je Alexander Cortina, tedy tentýž člověk, který před časem namaloval mou bustu řeckého hoplita. Měřítko velikosti je klasika 200 mm a stejně tak i materiál pro odlitky, resin, licí pryskyřice.
Na prezentaci dílka jsem narazil na www.planetfigure.com, v sekci Novinky, jinak na stránkách Alexandros Models jsem kupodivu tuto bustu zatím nenašel, ale pokud budete mít chuť a volnou chvíli, najdete tam velmi hezky zpracované 75 mm figury čtyř mušketýrů. I ty stojí za podívání. (www.alexandrosmodels.com ).

Ano, je to nádhera, mohu jen dodat, a jako všechno krásné, ne právě levná, byť nikoliv dramaticky (za kopii mramoru od Canovy, atd., byste dali víc...), neboť ceny figurek a bust Alexandrosu (prolink máte v nadpisu a přes kolonku Absolutisme et Siecle des Lumieres vás dovede na ony v textu zmíněné figury čtyř mušketýrů jakož i pane de Tréville) se pohybují kolem 40 - 45 Eur s možností platby (to není skrytá reklama, ale praktická rada...) přes PayPal, k tomu ale nutno připočíst náklady na olejové barvičky a notnou míru mistrovství, neboť ne každý dokáže(me) nabarvit postavu tak, jako to vidíte na obrázcích...