Nic Navždy

1# Šílené Opičky

2018-11-02T03:45:00.000+01:00

"Kde začít? Nezáleží, kde začneš.

Prostě začni tam, kde jsi.

Kde jinde taky začít?

Jasně, že začneš tam, kde jsi."

-Marichelle

Jednoho dne se probudíš a řekneš si ach ne, jsem naprosto šílený, což je fajn, protože máš na čem pracovat. Tímhle to začíná, uvědoměním, že jsi šílený. Nejenom trochu šílený; naprosto šílený. Zjistíš, že jsi naprosto šílený a že jsi vždycky byl, tak to začíná. Než k tomu dojde, nezačne nic. Na ničem jiném nesejde. To je, řekla bych, dost jasné.

Všechno, co víš, je mylné, to tě dělá šíleným a to si uvědomíš. Nahoře je dole, tohle je tamto, ty nejsi ty. Já nejsem já, nic není tím, za co to považuješ. Vidíš to tak jasně, jako bys zrovna otevřel oči a zjistil, že jsi vždycky byl naprosto šílený. Ne legračně šílený, opravdu šílený, pomýlený ve všem. Zní to blbě, ale je to taky dobré.

Až do toho dne jsi šílený a nevíš o tom; od toho dne jsi šílený a víš o tom. Dokud nezjistíš, že jsi šílený, máš za to, že jsi zcela příčetný. Tam se nacházíš teď. Myslíš si, že jsi stejně příčetný, jako všichni ostatní, což je nejspíš pravda, protože nikdo není. Na to je dobré pamatovat.

Pokud nevíš, že jsi šílený, moc toho nenaděláš. Nejdřív musíš vykoumat tu část s šíleností, nebo nebude následovat žádná další.

Co znamená šílený? Věřit, že jsi opička, která si hraje s ostatními opičkami, je šílené. Jak tě to vůbec napadlo? Nemusíš všemu věřit jen proto, že to tak vypadá. Klást otázky je v pořádku. Něco možná jsi, ale opička to není. Tolik ti můžu prozradit.

Nemáš tušení, co a proč děláš, ale stejně v tom pokračuješ. To je definice šílenství. Takhle šílený teď jsi. Nemůžeš uvěřit tomu, že jsi šílený, protože jsi šílený. Když si uvědomíš, že jsi šílený, budeš mnohem příčetnější. Ne zcela, ale budeš na správné cestě.

Stát se příčetným není ve skutečnosti pro tvé dobro. Neradila bych ti to. K čemu je příčetnost v šíleném světě? Budeš za blázna. Teď jsi blázen, protože jsi šílený, ale ostatní jsou taky, takže zapadáš. Když začneš vyčnívat, budeš opravdový blázen. Tohle si přeješ? Co tu vůbec děláš? Na to by ses měl sám sebe zeptat.

Nic nedává smysl samo o sobě. Pokud toužíš po smyslu, musíš si ho vymyslet. Smysl, který si musíš vymyslet, je nesmysl. Abys odůvodnil, co děláš, musíš si vymyslet nesmysl. To proto, že jsi šílený.

Být šílený není takový problém, náprava je snadná. Nevědět, že jsi šílený, je problém, který je dost obtížné vyřešit. Dokud jsi ale šílený, problém to není. Když to není problém, nemusíš ho řešit. Takže se můžeš vrátit zpátky k tomu, cos dělal, a nedělat si starosti z toho, že jsi šílený.

Když jsi šílený, žiješ v šíleném světě. Takovému světu říkám kóma. Jsi v kómatu. Co je kóma? Šílený svět, o jehož šílenosti nevíš. Nevybral sis ho dobrovolně. Nezasvětili tě do vtipu, ale zároveň jsi tím, kdo ho má na svědomí, takže to nevadí.

Každý den svého života tvrdíš ano, jsem opička. Jednoho dne se pak probudíš a řekneš si počkat, možná nejsem opička, možná jsem něco jiného. V ten moment se začneš probouzet z kómatu, ale pořád tě čeká dost dlouhá cesta.

Mohli bychom začít tím, že se na něco zeptáš, ale to není dobrý nápad. Začali bychom zmatení. Kdybys dokázal položit otázku, nebyl bys teď tady, protože položení dobré otázky je vlastně to nejdůležitější. Myslíš si, že jde o odpovědi, ale ono jde o otázky. Kdyby šlo jen o odpověď, dala bych ti ji a všichni bychom mohli jít domů.

Dej tu ruku dolů. Nemusíš se hlásit, prostě mluv. Dobře, teď přestaň mluvit, na nic se neptej. Já tvou otázku znám, ale ty nikoli. Tvá situace je taková, že si neuvědomuješ, jaká je tvá situace. To je to, co nevíš. Ty nevíš, že nevíš. Myslíš si, že můžeš položit otázku na základě své situace, ale ty nevíš, jaká tvá situace je. A nevíš, že to nevíš, to je ten problém.

Myslíš si, že něco víš. To je to, co se tu děje. Nejde o to, co nevíš, ale o to, co si myslíš, že jo. To si neuvědomuješ. Nikdy nemůžeš porozumět své situaci, když si myslíš, že jí už rozumíš. Zkus trochu uvolnit svůj stisk.

Nejspíš s tím nikdy nic neuděláš. Možná jo, ale spíš ne. Tohle se netýká tebe, jen reality. Probudit se z kómatu je něco, co možná můžeš udělat, ale nejspíš neuděláš. Najdeš způsob, abys to neudělal. To je téměř jisté.

Myslíme si, že víme spoustu věcí, které nevíme. Proto jdeme špatným směrem, jen co vylezeme ze dveří. Takhle snadné to je, vyjdi ze dveří, zatoč špatným směrem a budeš muset obejít celý svět, místo abys jen došel na konec ulice po správné cestě.

Na malých detailech nezáleží, když neznáš celkový kontext. Myslíš si, že tvoje situace je nějaká, ale ona je jiná, takže nemůžeš položit žádnou otázku, která by ti mohla pomoci. Takhle to nefunguje. Nejde o otázku ani mluvení. Nevíš, co tím myslím, i když si myslíš, že ano, takže tady nejspíš začneme.

Přestože si myslíš, že to chceš vědět, ve skutečnosti nechceš. Občas si něco přejeme, aniž bychom věděli, co to ve skutečnosti je a jakou zaplatíme cenu. To je normální, nutí nás to rozhlížet se kolem sebe, což je dobré. Někdy je ale lepší po něčem pátrat, než to najít.

Jaká je tvá situace, když nevíš, jaká je tvá situace? Dobrá otázka. Pokud neznáš svou skutečnou situaci, žiješ ve falešné situaci, kterou považuješ za skutečnou. To znamená, že se nacházíš v něčem, co je kóma nebo halucinace. To je tvá situace.

Jsi v kómatu, máš halucinace. Kdyby ses na něco zeptal, týkalo by se to něčeho, o čem se domníváš, že je skutečné, ale ono není, takže by taková otázka byla bezcenná. Měla bych radost, kdybys dokázal pokládat dobré otázky, protože to je pro mě snazší. Dobré otázky ale nemáš, protože neznáš svou situaci.

Jediná dobrá otázka zní jak se dostanu z kómatu? Na tu ti odpovím. Prvním krokem je uvědomit si, že jsi v kómatu, a ten jsi ještě neudělal. Druhý krok nemůže následovat, dokud neučiníš první.

Nemůžu ti nijak pomoci, to můžeš udělat jen ty. Nemůžu za tebe odvést žádnou práci mluvením. Pouť je pouť, ne tlachání. Mohla bych říct existuje tahle bláznivá věc, která je jako místo, které sice nevidíš, ale jehož existenci můžeš odvodit a zjistit, že tu někde musí být, ale to vyzní nejasně, protože to nemůžu říct jasněji. Některé věci nemůžu popsat přímo a ty se musíš snažit. Zkoušela jsem popisovat věci jasněji, ale vyznělo to špatně, je k ničemu to říkat i slyšet, takže je fajn mít jiné způsoby, jak o tom mluvit.

Pokud budeme pokračovat, bude v sázce kóma, ve kterém se nacházíš a nevíš to. Moje rada zní vůbec si s tím nezahrávat. Nevidím žádný dobrý důvod. Možná tě napadá něco o zlepšení či růstu, ale tohle s tím nemá nic společného. Tohle není tak příjemné, jak si myslíš.

Je to vlastně takový vtip, ale možná je příjemnější o něm nevědět. Myslím si to. Máš za to, že by bylo dobré tento vtip znát, ale o takový typ vtipu se nejedná. Tenhle vtip je lepší neznat. Nebo možná jo, asi záleží na tobě. Já ho znám a přijde mi dost legrační, ale ne v tom smyslu, že bych se hodně smála. O takový vtip se nejedná.

Nic jiného mi nepřijde zajímavé, takže pokud nemáš o probuzení z kómatu zájem, nic jiného nezbývá. Tohle není koníček pro zábavu ani nic podobného. Kdybys byl upřímný, teď bys tu nebyl.

Úryvek z knihy Jed Talks #1 od autora Jeda McKenny.

Zen a Umění Sebemrzačení

2017-11-02T23:53:00.000+01:00

(Výňatek z dopisu, který Jed McKenna adresoval samozvanému "odhodlanému hledajícímu", který učinil horlivou nabídku odevzdat všechen majetek i sebe samého výměnou za to, že ho Jed přijme za svého studenta.)

Drahý Williame,

nemáš zapotřebí přidávat mě do své rovnice, musíš odečíst sám sebe. Začni přezkoumáním vlastních předpokladů. Z tvého dopisu je patrné, že se považuješ za člověka, který to myslí fakt vážně; za odhodlaného hledajícího. To bude první domněnka, na kterou si budeš chtít posvítit. Nemáš pochyb o tom, že jsi seriózní hledající a myslíš si, že tě vidím stejně, ale není tomu tak. Poznám vážného, když ho potkám a poznám loutku Máji, když ji vidím. Ty si myslíš, že to máš pod palcem, ale to jediné, co můžeš přemoci, je Májá, která si s tebou právě teď pohrává jak kočka s myší.

Dostávám hodně nabídek od lidí, kteří chtějí být v mé přítomnosti. Možná se s takovými nabídkami setkává každý, koho lidé berou za poskytovatele duchovních řešení, vážně nevím. Lidé se chtějí vzdát všeho: majetku, peněz, vlastně celých životů. Nevědí si s nimi rady, takže je nejspíš napadlo, proč je radši nehodit na někoho, kdo vypadá kvalifikovanější, jako když matka nechá vlastní dítě před dveřmi boháče. Může to vypadat jako nejvyšší oběť a obrovský projev nesobeckosti, ale ve skutečnosti je to ten nejhlubší zákop; strach, který se vymknul kontrole, ego upevňující si svou pozici na další desetiletí. Tohle není způsob, jakým se zbavíš ega, tímhle ho jen odložíš; zřekneš se zodpovědnosti za svůj vlastní život. Chápu, že to může být velmi lákavá reakce na velice matoucí situaci.

Tvé gesto každopádně odhaluje, že se nacházíš na nepříjemném místě. Máš štěstí. To je vždycky to nejlepší místo, kde být. Fakt, že se cítíš takhle nepříjemně znamená, že se brzy budeš muset přesunout. To je dobré. To je ona motivace, která pohání cestu probuzení. Je to řada kroků, všechny z nich nedobrovolné, každý z nich vynucený neklidem podobným tomu, který tě donutil napsat mi dopis. Motivace stojící za tvým dopisem je dobrá, ale vrhnout se mi k nohám není řešení. Co bych s tebou dělal? Jaké instrukce bych ti asi tak mohl dát?

Možná bych ti řekl, abys z vlastního těla každý den odřezal tři dekagramy, dokud nedokážeš odpovědět na otázku, "Co je pravdivé?" Tři deka čehokoli, jen ať to dělá tři deka. To by ti mělo rychle dopomoct k soustředění; zapálit ti pomyslnou koudel u zadnice. Kdybys to musel vážně podstoupit, kdyby sis každý den musel uříznout tři deka vlastního těla, kolik času bys podle tebe promrhal meditací? Kolik navštěvováním satsangů a čtením nejnovějších duchovních bestsellerů? Moc asi kurňa ne, co? Brzy by ses stal mašinou na osvícení. Spánek a strava by byly redukovány na absolutní minimum. Vztahy a aktivity, dříve považované za nezbytné, by byly zapomenuty. Vstoupil bys do spalujícího šílenství jednobodového zaměření. Velmi záhy by se všechno ostatní, mimo otázku "Co je pravdivé?", zdálo komicky nepodstatné. Tohle je tvůj nový Zen; Zen Nového Milénia. Bylo by zajímavé sledovat, kolik písečných zenových zahrádek a knih obsahující hutné aforismy by tenhle přístup sebemrzačením prodal.

Co je pravdivé? To je jediný koán, který existuje; jediný, který kdy může kdokoli potřebovat. Každý den, kdy nezodpovíš tuhle otázku, znamená další tři deka. Zamysli se na chvíli, jaké by opravdu bylo muset si sednout každý den v určitý čas se skalpelem a amputovat si tři dekagramy vlastního těla. Musel by ses hodně rychle naučit, jak otázky pokládat a jak na ně odpovídat, jak proces funguje a jak nikoli, jak ho popostrčit a jak mu uhnout z cesty. Musel by ses naučit, jak se věci odnaučit, a potřeboval bys přístup k nesmírnému množství zdrojů, abys mohl takového odnaučení dosáhnout. Chytré duchovní koncepty bys nahradil jasnými fakty, půvabný slovník východní filosofie by vystřídala slova s vědeckou přesností. Jde o proces jasného vidění, nikoli slepého švihání kolem sebe. Než uvidíš jasně zabere čas a zdroje a mysl musí pracovat téměř neustále na úrovni ležící vysoko nad tou všední.

Fungovalo by to? No tak řekněme, že jo. Třeba za 500 dní. A tady jsi, po odřezání téměř patnácti kilogramů sebe sama jsi poznal pravdu. Teď už znáš pravdu, přímo, sám za sebe, bez sebemenší pochybnosti, že by ses mohl mýlit. Jsi osvobozen od klamu; probuzen ze sna. Zařadil ses mezi duchovně osvícené. Sleduješ svá chodidla i ruce bez prstů, tvář bez nosu, hlavu bez uší, a jak to okomentuješ? Řekl bys tohle:

"No teda, to byla pěkná blbost."

Moc rád ti to prozradím rovnou. Probuzení je pěkná blbost. K ničemu není. Není jen zbytečné, je to zbytečnost samotná. Kdo by něco takového udělal? Jen ten, kdo to neudělat prostě nemůže. Pokud se staneš člověkem, který to nemůže neudělat, je to něco úplně jiného, ale snažit se to udělat, když to není absolutně nutné, je stejně absurdní, jako odřezávat kusy vlastního těla. (Což, mimochodem, nedělej).

Jakkoli barbarsky a nemyslitelně se tenhle přístup tři-deka-denně může jevit, můžu tě ujistit, že každý, kdo se kdy ze sna probudil, byl poháněn stejně nesnesitelnými mentálními a emocionálními silami, na což je dobré si vzpomenout, až příště uslyšíš populárního gurua vyprávět o momentu svého úžasného prozření: "Kráčel jsem parkem, děti se smály, ptáci cvrlikali, když z ničeho nic..."

V tomhle bodě přichází na řadu metoda Duchovní Autolýzy (termín označující autorovu jedinou metodu - proces psaní s cílem zodpovědět otázku "co je pravdivé?" pomocí externalizace na papír nebo do počítače, při kterém dochází k osvětlení a tím spálení všech domněnek - pozn. překl.). Duchovní Autolýza je vlastně o jasném vnímání; jasném vidění toho, co je, k němuž dochází v momentě, kdy přestaneme vidět, co není. Můžeme DA použít k pozvednutí běžných schopností mysli do neobvyklých výšin nutných k tomu, abychom viděli život a svět a sebe takové, jaké opravdu jsou. Mnoho lidí dokáže postavit jaderné reaktory, složit symfonie, dobýt národy a provést operace mozku, ale velice málo lidí dokáže vidět, co je.

V dopise zmiňuješ, že Alan Watts mluvil o tom, že jsme otvorem, skrze který se vesmír vnímá a zažívá. Mohlo by být užitečnější říct, že jsme nedokonalé optické čočky, skrze které vesmír, nebo já-vesmír, vnímá sebe sama; skrze které nerozlišené vytváří iluzi rozdílného. Je to zábavné přirovnání. Já je deformace: úmyslná deformace. To které pokřivení čočky je tím, co tvoří daného jedince; pokřivení samo je já. Všechny osobní vlastnosti, nazírány z tohoto pohledu, jsou vadami; nedokonalost na čočce, která existuje proto, aby byla nedokonalá. Nedokonalost jinak neexistuje, takže je vytvořena umělá nedokonalost; ego. Hledající se mohou snažit stát perfektními čočkami, ale samozřejmě, perfektní čočka je žádná čočka; žádná nedokonalost, žádná čočka, jen to, co je. Tvé deformace nejsou pouze tím, čím jsi, ale i důvodem, proč jsi. Konečnost a nedokonalost čoček jsou důvodem pro jejich existenci. Nepřítomnost čočky znamená, že vesmír je nepozorován, takže co bylo tímto činem dosaženo? Komu posloužil? Kdo z něj těží? Jen to potvrzuje mé předchozí tvrzení, že probuzení je zbytečné – vyměnit oddělené já za sjednocené ne-já, ohraničené bytí za nekonečné nebytí – tohle všechno není můj způsob, jak říct, že by dokonalost byla nedosažitelná, ale že je nevyhnutelná. Dokonalost je. Je tím, co je. Nic jiného není. V pravdě nic jako nedokonalý nebo chybný neexistuje. Cílem omezených a nedokonalých čoček je vykonstruování omezených a nedokonalých sfér, ve kterých si lze hrát.

(Původní dopis cituje indického světce k podpoření argumentu a poté pokračuje, jako by slova mudrce byla přijata jako pravdivá.)

Nezkoušej to na mě s mrtvými týpky, jako by to byli tví mocní spojenci. To ti nepomůže. Oni už totiž bojovat nemůžou. Pokud nedokážeš přednést argument, nemůžeš povolat mrtvého, aby to udělal za tebe. To je argumentační klam nazvaný Ipse Dixit: "On sám to řekl." V právu se nazývá "statut mrtvého muže" a je nepřípustný. Nemůžeš si zvolit zastoupení duchem. Půjčuješ si autoritu od někoho, kdo je nenapadnutelný nikoli díky zásluhám, ale kvůli smrti. Tvůj argument je nenapadnutelný proto, že osoba, která ho činí, není dostupná. Tvrdíš, že kdyby tu byl, mohl by takto argumentovat, ale on tu není. Můžeš si půjčit slova a myšlenky, můžeš citovat někoho, kdo tu není, protože zemřel, abys objasnil stanovisko, ale dokud jde o tvé stanovisko, je to tvůj problém; argument musíš vznést sám.

At už je to jakkoli, i kdyby tu skutečně byl, nemohl by onen argument prosadit. Tvého milovaného učitele, kterého jsi povolal, dobře znám. Můžu tě ujistit, že kdyby tu byl, mohl bych ho naporcovat na hromádku, zatímco bych se jednou rukou drbal na pupku a druhou si klepal na čelo. Naprosto bez úsilí. Nulová konkurence. Zítra touhle dobou bys to zvládl taky, kdybys přestal být líný a začal myslet sám za sebe.

Tvá duchovnost je jen další falešný převlek, další vrstva falešného já. Tvá duchovnost udává rozměry tvé cely a to, že to nevidíš, naznačuje, že nemáš tušení, pod čí střechou vlastně žiješ. Neuvědomuješ si svou skutečnou situaci, povahu svého otrockého postavení. Zoufale se držíš vlastních lží; chráníš je emocionální energií. Proč? Protože tyhle lži jsi ty. Jsou tím, kým jsi. Ty nemáš nedokonalosti, ty jsi nedokonalost. Zeptej se sám sebe, proč mi vlastně píšeš. Jaký je účel? Nic z toho, co říkám, pro tebe není novinka. A stejně mi tu píšeš vášnivé dopisy ve snaze postavit své lži zpátky na nohy. Pokud je máš rád, v pohodě, ale silou přesvědčení je pravdivými neučiníš. Čím jsi, je lež; a to je fakt. Jsi fiktivní postava ve stavu podivuhodného zapírání. Co považuješ za vlastní jedinečnost ve skutečnosti není nic víc než kombinace namátkou nahozených páček a tohle specifické nastavení, které nazýváš "já", neznamená nic významnějšího, než rozdíl mezi kterýmikoli dvěma vločkami v nekonečné sněhové bouři.

Vážný člověk nesmí zapomínat, kde se nachází a komu tahle show patří. Tady sídlí Májá. Ovládá naprosto všechno, ve všem má převahu. Jsme pacienty v Májiném Blázinci a všechna doporučení, abychom v klidu seděli a utišili mysl přicházejí přímo od ní. Klid a ticho jsou protikladem procesu probuzení a ti, kteří doporučují mír, soucit a tichou mysl pouze prodávají své oblíbené lektvary na spaní. Existují dokonce někteří populární duchovní učitelé a autoři, kteří doporučují nedělat zhola nic; tvrdí, že samotná snaha je hlavní problém, že nespokojenost, která pohání duchovní hledání, je jedinou věcí, která stojí mezi námi a cílem hledání. Může se někdo divit, že takové poselství bude populární? Mohl by někdo pochybovat o tom, od koho tahle zpráva ve skutečnosti přichází? V dopise jsi uvedl, že věříš v důležitost přímé linie duchovního učitele, takže tohle je jediný skutečný předchůdce; Májá. Pokud chceš pochopit, čí je duchovní učitel následovník, stačí si představit, jak se houpe na loutkářských provázcích, kterých si není vědom, sype ze sebe moudra o svobodné vůli a nad hlavou má ruku Máji, která všechno ovládá.

I během naší korespondence se rozpouštíme v kádi žíravé chemikálie zvané kyslík. Jsme geneticky naprogramovaní k sebedestrukci. Naše životy polyká čas a každý nádech může být náš poslední. Nevyhnutelným faktem je, že jsme všichni praktikanty Nového Zenu, který jsem popsal výše. Každý den ztrácíme pár deka, gramů, kil, a jednoho dne, bum a tadá!, zmizíme jako bychom nikdy neexistovali.

Je jen jediná otázka a je stejná pro nás pro všechny:

Co je pravdivé?

S pozdravem, ...

[Originální úryvek 'Zen and the Art of Self-Mutilation' pochází z knihy Jed McKenna's Notebook]

Blázen III

2016-09-19T08:12:00.000+02:00

Úryvek z knihy Duchovně Nekorektní Osvícení;
autor: Jed McKenna; dopis od Julie Meyers

Osoba, kterou jsem bývala, je pryč. Je po ní, je mrtvá.

Čím jsem byla teď nemůžu ani pochopit. Nedává to vůbec žádný smysl. Jak jsem mohla být tak tupá? Tak lhostejná? Tak oklamaná? Tak nevědomá? Považovala jsem se za duchovního člověka a přitom jsem byla cokoli, jen ne duchovní. Byla jsem přesný opak!

Moje takzvaná duchovnost nebyla spojením s realitou, ale mou ochranou před ní. Co jsem to byla za ubohou duchovní konzumentku? Každých pár měsíců vyprchalo kouzlo velkého duchovního vhledu a hned jsem zoufale sahala po dalším. Jeden přelud za druhým. Kupovala jsem všechno, co nabízeli. Tak naivní, tak průhledná.

Co jsem vlastně hledala? Teď si nevzpomínám, protože jsem to nevěděla ani předtím. Něco, co by mě vystřelilo do nějaké pohádkové sféry bytí, kde by se mé sny stávaly skutečností, lidé by vyhledávali mé rady, obdivovali mé štěstí a můj život by navždy zářil jako diamant.

Pokroucené touhy ega dotažené do groteskních extrémů. Jen kupa sraček, ale tou jsem asi byla – hromadou sraček. Jak jinak to říct? Nedává mi to teď smysl, protože ho to nedávalo nikdy.

Vždycky šlo o nějaký neurčitý, ale mnohonásobně krásnější stav bytí, nějaký vyšší stav vědomí nebo nějaký stupeň mistrovství, jehož povahu jsem si nedovolila ani odhadnout.

Jeden měsíc je to nový kouzelný přípravek, který mě očistí. Další měsíc zase nová zázračná meditační technika, která mi konečně přinese to, co jsem od meditace vždycky chtěla. O měsíc později se všichni sbíhají poslechnout si gurua, díky kterému to všechno konečně začne dávat smysl.

Nabarvi si dveře na červeno, spi hlavou směrem na sever, odříkávej jazyk lámající mantry, proveď očistu vnitřností, harmonizuj své čakry, přečti si tenhle posvátný text, nos tenhle drahokam, seď v téhle pozici, zapal tuhle vonnou tyčinku, zírej na fotku tohohle svatého, dostaň požehnání od tamtoho svatého, kup si tuhle knihu, zúčastni se tohohle work-shopu.

Nenechávej nic náhodě, pořiď si od všeho alespoň jeden kus:

svěcené kameny, léčivé krystaly, uklidňující oleje, očišťující kadidla, náladu zlepšující svíčky, meditační růžence a další meditační růžence. Můj byt se změnil na skladiště indických fetišů, větrných zvonkoher, hinduistických sošek, buddhistického umění, tarotových karet, astrologických tabulek, plnospektrálního osvětlení, terapeutických vůní, plakátů mandal, meditačních polštářů, jógamatek, nezávadných potravin, nezávadných čistících prostředků, organických tkanin, koberců neuvolňujících jedovaté výpary a netoxických barev.

Knihy. Stovky knih. Každá pitomá knížka s líbivým obalem a chytrým pohledem na věc. Časopisy, do kterých jsem dříve tak hrdě přispívala a teď se na ně stydím jen pomyslet.

Jeden výstřelek za druhým, trend za trendem, a uprostřed toho všeho já, jako malá školačka padající z jednoho pobláznění do dalšího. To byl můj život! Kdyby teď vešel Bůh a řekl mi, že musím být zase tím člověkem, pokusila bych se ho zabít. Buď to, nebo bych zabila sebe, ale nevrátila bych se zpátky do toho zatuchlého vězení. Prokrista, u postele jsem měla zenovej budík!

Myslím, že bych mohla omezit všechny budoucí konverzace na pár jednoduchých poznámek: „Nevím.“ „Je mi to fuk.“ „Nemám na to žádný názor.“ „Tvá slova mi nedávají žádný smysl.“ „Nemá cenu se mnou mluvit.“
„Copak nevidíš, že tu vlastně nejsem?“

Blázen II

2016-04-06T12:24:00.000+02:00

Úryvek z knihy Spiritual Warfare; autor: Jed McKenna

Sedím v kině a sleduju film jménem Lidstvo. Na polní nemocnice z občanské války, nacistické vyhlazovací tábory i dětská popáleninová centra hledím stejným pohledem, kterým pozoruju vzkvétající zahrady, noci plné hvězd a dětský smích. Jsou jen rozdílnými póly emočního spektra této podívané. Nic není tak groteskně strašné ani tak srdceryvně nádherné, aby to přesáhlo můj přesah. Nic nepřebije pravdu. Znám lidi a vím, čím je život. Pokud z těchto výroků usoudíš, že jsem špatný člověk, tak jenom šidíš sám sebe. Mýlíš se, pokud si myslíš, že čteš rozhovor mezi Jedem a Barrym, stejně jako se tahle Gita skupina spletla, že čte rozhovor mezi Ardžunou a Krishnou.

Ty, čtenář, jsi v přesném středu vesmíru; svého vesmíru. Je jen tvůj, je o tobě a jsi v něm naprosto sám. Jakákoli tvrzení o opaku jsou jen domněnkou a žádná domněnka není pravdivá.

Pravda se nachází za protiklady a dualita je sen. Nejsou yin a yang; je buď jedno, nebo druhé. Pravda neobsahuje žádnou část iluze a iluze neobsahuje žádnou pravdu. Je tu jen pravda a klam, a v klamu se nachází jen strach a popírání. Strach z pravdy je základem, na němž Májá postavila svůj Palác Iluze. Nemá žádnou sílu, pokud ji žádnou sami nedáme. Popírání strachu je motivací za všemi lidskými činnostmi. Je to Marnivost v biblickém slova smyslu: Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.

Musíme neustále projektovat iluzi našeho já, protože když to neděláme, nejsme.

Racionální deprese není poruchou ani nemocí, jedná se o naprosto přiměřenou reakci na situaci, ve které se nacházíme. Nemáme žádnou budoucnost, žádnou podstatu ani žádný význam; proč depresi nemít? Tohle není hluboké duševní pátrání ani velkomyslné téma; úplné a přesné zúčtování vlastního života lze zvládnout nad jedním šálkem kávy nebo během televizní reklamy. Z logického hlediska je jediným přesvědčivým argumentem proti spáchání sebevraždy fakt, že selhání může vyústit v tisícidolarovou pokutu a šest měsíců vězení. Někteří lidé objevili své osobní spasitele, ale fígl s nimi je nezkoumat je příliš zblízka; mohou zachránit vás, ale kdo chrání je? Dokonce i nejlepší dlouhodobé řešení, které si dokážete představit, ať už Nebe nazýváte jakkoli, zní dost pitomě, když o něm přemýšlíte alespoň jednu minutu. Fígl je moc nemyslet, nezkoumat věci sami za sebe a nevidět evidentní, ale nemůžeme se klamat věčně.

Blázen I

2016-01-18T22:41:00.001+01:00

Předmluva na začátku druhé knihy z Osvícené Trilogie od Jeda McKenny: Duchovně Nekorektní Osvícení ve formě dopisu od čtenářky.

Vážený pane McKenno,

právě jsem dočetla Vaši první knihu Duchovní Osvícení: Ta Nejproklatější Věc a jsem tak naštvaná, že bych snad prošla zavřenými dveřmi. Přestože svou knihu již samotným názvem označujete jako duchovní, se spiritualitou nejenže nemá nic společného, je naopak velmi znepokojivá! Přála bych si, abych ji nikdy nečetla. Věřte mi, že pokud někdy napíšete další, rozhodně si ji nekoupím.

Uvědomujete si, že kdyby se lidé řídili tím, co navrhujete, zničili by si život? Vy jste možná nikdy neměl co ztratit, ale většina lidí má. Jako byste žil v nějakém bájném světě, kde je každý finančně nezávislý a může si přicházet a odcházet bez závazků ke svému zaměstnavateli, nemluvě o rodině, přátelích a komunitě. Jako byste věřil, že matka může opustit vlastní dítě a vydat se na nějaké duchovní hledání - nebo spíše na lov přeludů, jak bych to nazvala já. Kdo by to dělal? A proč? Kdo by to chtěl? Není to reálné, nemůže se to stát.

Mám odpovědnost vůči rodině, přátelům a společnosti. Pracuji jako dobrovolník v místní ubytovně pro lidi bez domova a organizuji rozvážení potravinových balíčků potřebným v našem sousedství. Jsem členem ženského církevního spolku. Pomáhám svým dětem s domácími úkoly a starám se, aby měly k dispozici kvalitní potraviny a vyrůstaly v čistém a šťastném domově. Mají mnoho mimoškolních aktivit jako jsou tanec, fotbal a hodiny hudby k obohacení jejich ducha. Vy čekáte, že se vzdám všeho, čeho si cením a co mému životu dává smysl. Znamenalo by to spláchnout vše, co je mi tak drahé, do záchodu. V sázce jsou tu skutečné životy a vy předstíráte, že jde jen o jeviště. Vzpamatujte se. Čemu vy říkáte osvícení já říkám strašlivá noční můra!

Nedokážu si představit, jak můžete říkat takové věci a proč to vůbec děláte. Jen aby se Vaše kniha prodávala? I kdybyste nakonec měl ve všem pravdu, koho to vůbec zajímá? Co je na Pravdě tak skvělého? Radši bych dala přednost své rodině a životu, kde je skutečná spiritualita přístupná každému skrze jeho vlídnost, laskavost a otevřené srdce a mysl. Co Vy o tom víte s tím svým nihilismem a prázdnotou? Přijde mi k smíchu, že knihu o duchovním osvícení napsal člověk, který sám připouští, že vlastně ani netuší, co slovo „duchovní“ znamená.

Možná prodáte hodně knih. Nemám tušení, proč kdokoli přijímá Vaši verzi spirituality. Je opakem všeho, co je v životě dobré a krásné. Je opakem lásky a Boha a rodiny... A jaký to má vlastně smysl? Vůbec žádný. Vždyť i Vy sám říkáte, že to nemá žádný smysl. A přesto svým čtenářům navrhujete, aby se všeho vzdali, vlastně jen za účelem proměny v totální ztroskotance. Škody, které bych napáchala v životech blízkých by byly nezvratné a nenáviděli by mě. A za jakým účelem? Za žádným.

Soudě z pochvalných ohlasů na začátku knihy existují lidé, kteří věří, že jste velký duchovní mistr. Podle mě jste spiritualitu nezahlédl ani z vlaku . Měla jsem to štěstí nacházet se v přítomnosti jedinců, kteří byli skutečně osvícení, ale vy se jim nepodobáte ani trochu. Dejte si tohle na začátek své příští knihy, aby lidé jako já zbytečně neplýtvali časem.

Zveřejněno s povolením

Jméno autorky na žádost skryto

Seattle, Washington

Konec čtenářského kroužku. Nebo možná začátek.

Videa s Cesarem

2015-12-26T11:14:00.003+01:00

Na žádost byla z youtube smazána všechna videa s Cesarem Teruelem, a tedy i všechny příspěvky, které se k nim vázaly zde na blogu. Pokud má někdo zájem, všechny 4 překlady je možné stáhnout v archivu zde.

Iluzorní já - Sam Harris

2015-11-11T21:48:00.002+01:00

L_EGO

2015-11-05T23:01:00.001+01:00

Z knihy Spiritually Incorrect Enlightenment; autor Jed McKenna

„A co hřích, prvotní hřích a todle všecko? Chceš jako říct, že nic takovýho nejní?“

Promnu si oči a snažím se vzpomenout, o čem jsme se bavili a jak jsme se k tomu vůbec dostali. Pak se zamyslím, jestli vážně tvrdím, že 'nic takovýho nejní', nebo jestli se to alespoň dá nasměrovat směrem, o kterém by stálo za to mluvit. Jak to už často dělávám, odpovídám z vlastní zvědavosti, abych zjistil, kam nás tahle linie bádání zavede.

- „Existuje jediný hřích,“ odpovím. „Jediným hříchem je nevědomost. Nevědomost je hřích, hřích je nevědomost. Žádný jiný není.“

- „Nevědomost vo čem?“

- „O takovou nevědomost se nejedná. Není to ten případ, kdy něco nevíš. Je to ten druh, kde víš něco, co není pravdivé.“

- „To je pěkná pakárna,“ odvětí.

- „No jo,“ souhlasím.

- „A co teda nebe a peklo?“ zeptá se.

Oběma rukama udělám voila gesto. „Tady je máš. Momentálně spíš nebe, řekl bych.“

- "A peklo?“

- „Jaké to bylo, když ti zabili bratra?“

Minutu nad tím přemýšlí a pak pokračuje.

- „A co spása? Vykoupení musí existovat, ne? Jedinej hřích je nevědomost, a todlecto všechno - život, je nebe a peklo, ne? Jakože tady a teď, jo?“

- „Vypadá to tak.“

- „Takže jsi v nebi nebo v pekle zrovna teď, jo? Ještě naživu?“

- „Mám ten dojem.“

- „Né až pak jo? Né v budoucnosti? Né až když vytuhneš?“

- „O pak, budoucnosti ani vytuhlosti nic nevím.“

- „Hm,“ dlouhá odmlka. „Takže teda, jak se z toho jako vykroutíš? Jak dosáhneš spásy za svůj hřích nevědomosti a dostaneš se z pekla do nebe?“

Curtis už má evidentně pár vážných rozhovorů za sebou. Vypadá to, jako by měl v hlavě kompletní operační manuál. Jednu část jsem pozměnil a teď chce vědět, jak to poznamená zbytek. Rozhodl jsem se jeho otázku zodpovědět v poměrně komplexním podání, abych viděl, jak si s tím poradí. Z ohně už zbyly jen zářící uhlíky, fouká solný vánek, Měsíc je vysoko na obloze a cítím se příliš pohodlně na to, abych se natáhl pro další pivko.

- „Nevědomost není takovým hříchem, za který zaplatíš později, ale takovým, za který platíš zrovna teď,“ vysvětluji potichu, jako bych promlouval k vlnám. „Cenou za nevědomost je život v nevědomosti, stejně tak, jako je život v chladných, vlhkých stínech cenou za krčení se v chladných, vlhkých stínech. Vykroč ze stínu do hřejivého slunečního svitu a hřích, tak říkajíc, je okamžitě odpuštěn. Tvůj svět se rázem stane zářivým světem tepla a světla, zatímco vlhké stíny jsou zapomenuty. Karma funguje stejně. Slyšel jsi o karmě?“

- „Něco jsem už vo ní už zaslech,“ odpoví.

- „Je jako hřích. Je to prý takový dluh.“

- „Navyšuje se? Jako že to pak musíš zacálovat?“

- „Jo, musí se spálit. Jediný způsob, jak spálit karmu, je sežehnout nevědomost, což je to samé, jako zpopelnit tvoje já, protože nevědomost a já jsou jedno a to samé. Nevědomost není vlastností já: je jeho podstatou. Není nicotou v místě, kde by něco mělo být, je jemně upleteným něčím z ničeho. Ta nicota vpletená do něčeho je tím, čemu říkáš realita. Část, kterou nazýváš já, je ego.“

- „Počkej na moment,“ odpoví.

- „Jasan.“

- „Egos říkal že je co?“

- „Falešné já. Osobnost. Všechno, za co se považuješ. Všechno, co tě odlišuje od všeho, čím nejsi.“

- „A falešný já je špatný?“

- „Ne. Je falešné.“

- „A falešný je špatný?“

- „Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme,“ parafrázuju Hamleta.

- „Takže věci jako je nebe a peklo a karma, která je jako splátka za hřích, todlecto všecko jako není samo o sobě, ale je to tu proto, že máš falešnou osobnost.“

- „Tak nějak.“

- „Protože falešný já pochází z nevědomosti?

- „Ano. Falešné já je nevědomost. Všechno, co ti naznačuje, že jsi od zbytku oddělený, je falešné.

- „Od ničeho nejsem oddělenej?“

- „Ne. Existuje jen jedno jediné. Čím je ono, tím jsi ty. Všechno, co tvrdí opak, je tvá vlastní osobní falešná interpretace. Je to ego, jsi to ty, přesně tím nevědomost a hřích a zlo skutečně jsou.“

Po několika minutách ticha mě poprosí o příklad. Přemýšlím nad tím.

- „Je to stejné, jako kdybys byl duch, co nosí lidský kostým a stěžuje si na déšť. Kvůli dešti se cítíš mizerně, takže nazveš déšť špatným, ale déšť není špatný, je to prostě jenom déšť. Déšť není problém, problém je, že máš na sobě lidský oblek. Sundej si ho a problém zmizí.“

Uběhne další minuta.

- „Ale pak si nebudu moct užívat ani to příjemný, co je s lidským převlekem spojený, ne?“

- „Přesně tak.“

- „A to není jen vo tom, že mám na sobě lidskej převlek, já se za něj ještě jakože považuju, jako bych zapomněl, že jsem ve skutečnosti duch.“

- „Ano.“

- „Takže déšť nejní problém.“

- „Správně. Déšť není problém; věc, na kterou prší, je. Lidé se na hřích většinou dívají tak, že je v pořádku nosit lidský převlek, ale není v pořádku, když zmokne.“

- „Takže skutečný hříchy nejsou všecky ty věci okolo lidskýho převleku, ale převlek samotnej. Myslet si, že jsi převlek a zapomenout, že jsi duch.“

- „Ano.“

- „Dobře, počkej prosím chvíli.“

…

- "Óká, pokračuj,“ řekne po deseti minutách.

- „Zapomněl jsem, kde jsme skončili.“

- „Karma. Peklo. Duchové v dešti.“

- „Karma ani peklo ani utrpení nejsou samy o sobě ničím jiným, nežli vzruchem v této chatrné hmotě falešného já. Problém není v narušení věcí, ale ve věci, která je narušená. Je falešná a kdyby tu nebyla, nebylo by, co narušit. Nic, co může být propíchnuto, spáleno ani vysoušeno. Nic, co by utrpělo zranění nebo smrt.“

- „Nic, co by utrpělo zranění nebo smrt,“ zopakuje.

- „Ve skutečnosti neexistuje žádná kniha, která střeží naše záznamy. Neexistují žádné karmické uzly, které je třeba spálit. Nikdo nás nesoudí. Je tu jen to, co považujeme za pravdivé a zda tato víra dává vzniknout štěstí nebo utrpení. Já je falešné a je to právě ono, které nese břemeno vlastní nevědomosti; které trpí nebo je šťastné, které je podřízené vnějším vlivům, jiným, než je ono samo. Víra v existenci falešného já je zdrojem všeho utrpení a všeho štěstí.“

- „Nikdo nás nesoudí?“

- „Co opravdu jsi je vším, co skutečně existuje. Kdo by koho soudil?“

- „To nechápu, nedává to vůbec žádnej smysl.“

- „Já vím."

Správné Dobro a špatné Zlo

2015-10-18T19:34:00.000+02:00

Napsal Jed McKenna v knize Spiritual Enlightenment, The Damnest Thing.

Žije ve stejném omylu, jako všichni ostatní. Věří, v nejširším slova smyslu, že něco není v pořádku a že to může napravit. Co tím něčím je, co je na tom špatně a jak to lze napravit se liší člověk od člověka, ale obecný model je pokaždé stejný.

Pravda ovšem je, že nic není špatně. Nikdy nic špatně nebylo a nic být špatně ani nemůže. Dokonce ani není špatné domnívat se, že je něco špatně. Nesprávnost zkrátka není možná. Jak napsal Alexander Pope, „Jedna pravda je jistá, cokoli je, je správné.“ Nesprávnost se nachází pouze v oku pozorovatele.

Pocit nesprávnosti je však naprosto zásadní pro zachování lidského dramatu, společně s iluzí oddělenosti a jistoty svobodné vůle. Drama vyžaduje konflikt. Žádný konflikt, žádné drama. Není-li něco špatně, pak není třeba nic napravovat, což by znamenalo, že není třeba nic dělat. Vrcholky netřeba snížit, hlubiny netřeba zarovnat. Bohatství ni sílu netřeba uzurpovat. Budoucí generace netřeba plodit. Umění netřeba vytvářet, ni mrakodrapy vztyčovat. Války netřeba bojovat. Náboženství a filozofické teorie netřeba vynalézat. Zuby netřeba čistit.

„Víra v to, že je něco špatně, je ohněm pod prdelí lidstva,“ je obrat, kterým jí to vysvětlím.

Špatnost je samozřejmě zcela smyšlená. Určité množství dobra a zla je v lidském stroji pevně zakódované. Hlad je špatný, potrava je dobrá; celibát je špatný, rozsévání semen je dobré; bolest je špatná, potěšení je dobré, a tak dále. Ale to všechno jsou biologické směrnice, vynutitelné pouze v kontextu fyzického organismu, jejichž porušení vede k postupně se zhoršujícímu nepohodlí a případně smrti.

Kde tedy špatnost přebývá mimo náš fyzický organismus? Očividnou odpovědí je – nikde. Ale pokud má mít tahle celá záležitost s existencí dramatický nádech, aby zůstala poutavá, potřebuje konflikt, takže do směsi musí být vložena vyumělkovaná špatnost:

Strach.

Strach z prázdného jádra. Strach z černé díry uvnitř. Strach z neexistence.

Strach z ne-já.

Strach z ne-já je matkou všech ostatních strachů, které na něm stojí. Žádný strach není dostatečně malý nebo malicherný, aby v jeho středu nebyl strach z ne-já. Všechen strach je v důsledku strachem z neexistence „já“.

Já, neasi!

2015-10-15T23:38:00.000+02:00

Dvě časté otázky:
1) Co znamená, že "já" je jen iluze? a 2) Jak si tím někdo může být jistý?

Následuje nevytříbený pokus o odpověď skládající se z pár krátkých odstavců a jednoho černobílého obrázku, který jsem ukradl Harrisovi.

Zásadní je rozdíl mezi POCITEM JÁ a EXISTENCÍ JÁ. Iluze je definována jako "nesprávná představa" či "chybný vjem". Samotný vjem tu tedy skutečně je, ale z určitého důvodu se označuje za nesprávný. "Pocit já" tu také jako neurčitá představa skutečně je, ale jako nesprávná je označována proto, že údajný subjekt, který reprezentuje a na který neustále odkazuje - její podstata - je při bližším pohledu mylná, v tomto případě absolutně nepřítomná, neexistující. A to je stěžejní hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že ze studny, která je jen fata morgánou, žízeň nikdy neuhasíte, ať už působí sebereálněji.

Ten pocit uvnitř vaší hlavy, že přemýšlíte, svobodně vybíráte a konáte (nyní čtete tyto řádky) - zkrátka že žijete a že se život děje vám - to jsou 4 černé, pacmanovité pizzy na okrajích v obrázku výše. Slouží jako hranice vytvářející samotnou iluzi, že v jejich středu existuje bytost, která je má všechny na svědomí (a pod vědomou kontrolou). Tato bytost údajně existovala před nimi, bude existovat po nich a existovala by dokonce bez nich. Jestli je ten pocit prostě jen "neurčité já" nebo se považujete za duchovního člověka a údajnému původci těchto pocitů říkáte "duše","pole vědomí", "energie" nebo "přítomný okamžik" nemá na výsledek pražádný vliv. Je naprosto fuk, jakému bohu nebo systému víry se klaníte, tenhle pocit si přivlastní Kršnu, Vědomí, Pozorovatele i Ne-Já.

Pocit subjektu zůstává, ale jeho existence nedává žádný smysl nejen při upřímném pozorování vlastní zkušenosti, ale je v evidentním rozporu s nejnovějšími poznatky o fungování mozku, které celkem jasně vypovídají o tom, že tento pocit přichází vždy až po událostech, kterým pocitově předcházel. To je velice snadno ověřitelné, pokud sledujete fungování vlastního myšlení. Myšlenky se záhadně vynořují a dokud se neobjeví, nemáte nad nimi žádnou kontrolu. Poté, co se objeví, máte pocit, že jste je "vyrobili" a že s nimi můžete vědomě naložit, ale i tato část myšlenkového procesu proběhne automaticky a pocit vědomého ovlivňování přichází až pár sekund po této automatické akci. Pro "já" jednoduše v řetězci myšlení není místo!

Pocit já je tedy iluzí čtverce na obrázku. Iluze je to skutečná = pocit já je skutečný, tedy skutečně máme pocit, že tu čtverec je, stejně jako máme téměř hmatatelný pocit, že jsme uvnitř hlavy a v reálném čase kontrolujeme své chování.

Teď na chvíli odložíme stranou neurčité pocity a podíváme se blíže a pozorněji, co je za nimi. Je tu skutečně čtverec? Nemusíme nikterak daleko. Ono bájné gigantické ego, které pocitově celý život tahá za nitky, by tu někde vážně mělo být. Filtr, skrze který celý život prožíváme. Podívejte se a najděte ho. Považujete se za něho kam až vaše paměť sahá, ztotožňujete se s ním, cítíte ho uvnitř hlavy téměř každou sekundu už desítky let. Mělo by tam někde být a mělo by být lehce řečeno nepřehlédnutelné. Pokud ne, měly by po něm být alespoň nějaké solidní stopy, za které se neurčitý pocit, který cítíte jen tehdy, pokud se nedíváte, považovat nedá. Hledejte.

Já je jako tenhle čtverec. Existuje pouze zdánlivě, když se nedíváte nebo se díváte blbě. Iluze, klam Při bližším, upřímném pohledu se vždycky okamžitě zhroutí. Není pro něho místo a není ho potřeba.

Tohle není otázka žádné víry, ale přímé zkušenosti. Kolikrát se na obrázek výše musíte podívat, abyste si byli dostatečně jistí, že tam žádný čtverec není? Osmkrát? Jedenadvacetkrát? Stotisíckrát? Jak je libo. Nevyhnutelná otázka, zda je toto uvědomění trvalé nebo nikoli, je zbytečná a snaží se odvést pozornost od nutnosti upřímně odpovědět, zda existujete, či ne.

Když dáme Popperovu Černou labuť na chvíli stranou... jak jinak než slovem "jistota" byste označili fakt, že ono já údajně stojící za pocitem sebe sama bez použití domněnek ještě nikdo nikdy nenašel?

Nenapsal jsem jedinou domněnku, které je třeba slepě věřit, nemůžete s tím souhlasit nebo nesouhlasit - můžete se buď přesvědčit, nebo utíkat. Věřit je k ničemu, když si to můžete zjistit. Najděte mi ho. Třeba budete první, kdo na něj narazí. Jestli jo a melu voloviny, dejte vědět a já tenhle blog smáznu.

Jsi NAŽIVU!

2015-09-14T08:24:00.001+02:00

Paul Hedderman 1. Sebetvoření a Mysl

2015-08-25T16:23:00.000+02:00

Jak Paul sám říká, jeho zlatá léta byla mezi druhým a čtvrtým rokem života. Když v jedenácti letech poprvé okusil alkohol, konečně našel "lék" na dosud neidentifikovanou příčinu neklidu a nespokojenosti. Stal se alkoholikem, narkomanem a nakonec i duchovním hledajícím. Má na kontě kupu soudů; nějaké to vězení; přežil střelbu i dvě sražení autem za jedinou noc; několik "klinických úmrtí" po předávkování a další srandy. Klidně vsadím kilo, že šňupal i ze zadku prostitutky. ;)

Od 21.března 1988 let se alkoholu ani drog jedinkrát nedotkl a poslední závislost - touha po osvícení - ho za nějaký čas taky opustila. Za prvotní, společnou příčinu všech závislostí později označil snahu uniknout pocitu, že jsme "naším já" - dlouhotrvající, samostatnou, oddělenou bytostí. Tento pocit označuje za "parazita".

Od té doby občas mluví s hledajícími a několikrát týdně přednáší na setkáních Anonymních Alkoholiků, přičemž nevynechal ani den. Během tohoto období se živil převážně jako malíř pokojů. Má rád surfování a dobré latté, ale od zranění kolene přestal s malováním a dočasně i se surfováním. Nyní žije z dotací za sdílení této zprávy (týdně na jeho webu přibývá několik nových zvukových a video záznamů zcela zdarma) a na žádost lidí nechal vyrobit pár triček na prodej a sepsat knihu, jejíž název si ani sám nepamatuje. Má přítelkyni a je to bezva týpek.

Paul Hedderman, poprvé:

Realita? Zamítá se!

2015-06-05T21:00:00.000+02:00

Z knihy Play: A Play by Jed McKenna:

POSTAVY:

Moderátorka: Žena po třicítce

Věda: Vážený muž v bílém plášti

Náboženství: Ctihodný pán v kněžském oděvu

Filosofie: Patnáctiletá holka

Začíná na pódiu jako všechny neformální diskuse. Na ručně vyrobené ceduli na stojanu je napsáno: „Dnešní téma: Podstata reality“. Tři pulty s mikrofony, láhvemi s vodou a podobně. FILOSOFIE uprostřed, NÁBOŽENSTVÍ a VĚDA nalevo a napravo. Stranou sedí za stolkem s mikrofonem, vodou a deskami MODERÁTORKA.

MODERÁTORKA

Vítejte u dnešní diskuse o podstatě reality. Zastoupenými pohledy dnes budou Náboženství, Filosofie a Věda. Urychlím představování, abychom se mohli vrhnout rovnou na věc.

(podívá se do desek)

Náboženství zastupuje Jeho Eminence Biskup Anthony Dellacroce s doktorátem z náboženství a předseda katedry náboženských studií na univerzitě.

(srdečný potlesk od publika)

Vědecký úhel pohledu zastupuje Dr. Lionel Gelding, astrofyzik a kvantový fyzik, předsedající katedry aplikovaných věc.

(srdečný pozdrav od publika)

A filosofii bude dnes večer zastupovat Dr. Stanislav Parandovsky, držitel mnoha titulů z různých filosofických disciplín a emeritní profesor…

FILOSOFIE

Ehm, zdravím. Promiňte?

MODERÁTORKA

Vydržte moment, pane doktore. Doktor Parandovsky je také oddaným manželem, otcem čtyř dětí a dědečkem sedmi vnoučat. Pane doktore, přejete si k tomu něco dodat?

FILOSOFIE

Ehm, jo, já totiž, ehm, já nejsem on.

MODERÁTORKA

Vy totiž, ehm, nejste kdo, doktore Paradovsky?

FILOSOFIE

Ano.

MODERÁTORKA

Ano co?

FILOSOFIE

Nejsem doktor Paradovsky.

MODERÁTORKA

Aha. Jak to, že ne?

FILOSOFIE

Doktor Paradovsky mi dal svoji pozvánku a řekl mi, abych…

MODERÁTORKA

To nechápu. Jste členkou katedry filosofie?

FILOSOFIE

Ne, jsem vlastně na druhém stupni střední školy. Jen jsem měla nějaké otázky o nějakých, však víte, věcech, a tak jsem šla za doktorem Paradovskym a on…

MODERÁTORKA

Vy jste teprve ve druháku na střední?

FILOSOFIE

(rychlý spád, mladické tempo)

No, ehm, jo… četla jsem takovou věc od Platóna, toho filosofa, a on říkal, jakože, jak můžeme vědět, jestli tu opravdu stojíme a mluvíme, nebo jestli se nám ve skutečnosti tohle všechno nezdá, a tak jsem nad tím začala přemýšlet a čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím méně jsme si byla jistá. Tak jsem se na pár otázek, o kterých jsem si myslela, že jsou jednoduché, zeptala třídní učitelky, ale ona řekla, že dělám chytrou a že s takovými otázkami bych měla jít na univerzitu. Tak jsem šla! Na katedře filosofie jsem se svými otázkami naháněla doktora Paradovského, ale přišlo mi, že se mnou nechce mluvit. A pak mu jeho sekretářka připomněla, že ho čeká tahle diskuse a on mi dal jeho pozvánku a řekl, ať sem přijdu, že prý jsem hrozně otravné děcko a že tohle pro mě bude to pravé místo. Myslela jsem, že budu sedět v hledišti, ale když viděli pozvánku, postavili mě sem.

MODERÁTORKA

No tedy, je to vysoce nestandardní, ale, no… jak se jmenujete?

FILOSOFIE

Penny DeWittová

MODERÁTORKA

(rozhlédne se na obě strany pro posudek, nakonec jen pokrčí rameny)
No tak dobře. Jako určený zástupce Profesora Paradovského, Penny DeWittová.
(slabý potlesk)

VĚDA
No promiňte? Necháte středoškolačku zúčastnit se sankcionované debaty s vedoucími kateder z uznávaných institucí?

MODERÁTORKA
Přesně tak.

NÁBOŽENSTVÍ
To je absurdní! Paradovsky sem místo sebe nemůže poslat někoho jiného jen proto, že mu přijde otravný.

MODERÁTORKA
Tohle je diskuse, pánové. Pokud zničíte její argumenty, nevidím v tom žádný problém.

FILOSOFIE
Ehm, promiňte? Zdravím, já vlastně žádné argumenty nemám.

MODERÁTORKKA
No tak, vidíte? To bude brnkačka, slibuji. Pokračujeme. Pro větší přehlednost budou naši tři účastníci označováni podle příslušných oborů, Náboženství, Filosofie a Věda. Nějaké dotazy? Dobrá, tak začněme. Náboženství, shrňte v krátké větě váš pohled na fotbálek.

NÁBOŽENSTVÍ
Fotbálek?

MODERÁTORKA
(podívá se do poznámek)
Na realitu.

NÁBOŽENSTVÍ
Realitou je, že Bůh je nestvořeným stvořitelem vesmíru a my jsme jeho děti.

MODERÁTORKA
Stejná otázka pro Vědu.

VĚDA
Realitou je, že vesmír ovládají neměnné zákony a pomocí pozorování a použití vědecké metodologie můžeme těmto zákonům porozumět.

MODERÁTORKA
Děkuji. Filosofie?

FILOSOFIE
Ano?

MODERÁTORKA
Jaké je vaše stanovisko? Jaký pohled na realitu budete dnes večer obhajovat?

FILOSOFIE
Aha, no já žádné nemám. Proto jsem naháněla doktora Paradovského. Chtěla jsem mu jen položit nějaké otázky a on mě nazval malým spratkem a, no však víte, poslal mě sem.

MODERÁTORKA
Jste si jistá, že s tímhle chcete pokračovat?

FILOSOFIE
No... ano. Jak už jsem říkala, jen jsem měla nějaké otázky, jako třeba, no, proč tu je něco místo ničeho? Tedy, vypadá to tak jasně, ale...

MODERÁTORKA
V pořádku, Náboženství, proč je tu něco místo ničeho?

NÁBOŽENSTVÍ
Díky Bohu.

(bokem)
Néasi!

MODERÁTORKA

Vědo? Proč je tu něco místo ničeho?

VĚDA
Jak by tu mohlo být nic? To nedává žádný smysl. Realita není nic, je to něco.

(bokem)
Néasi!

FILOSOFIE
Jasan, ale je realita skutečná?

MODERÁTORKA

Dobrá, Vědo, je realita skutečná?

VĚDA
Mně přijde skutečná dost.

MODERÁTORKA
Náboženství, je realita skutečná?

NÁBOŽENSTVÍ
Nerozumím. Co jiného by byla?

MODERÁTORKA
Dobrá. Filosofie?

FILOSOFIE
Jak to ale můžete vědět? Jak si můžu být jistá, že jsem vzhůru? Jak můžeme vědět cokoli?

MODERÁTORKA
Oukydouky. Náboženství, jak si můžeme být čímkoli jistí?

NÁBOŽENSTVÍ
Sděluje nám to Duch Svatý a ozařuje nás Boží jiskra.

FILOSOFIE
To jo, ale počkejte moment...

MODERÁTORKA
Počkejte, až budete na řadě. Vědo? Jak si můžeme být čímkoli jistí?

VĚDA
Vědění dosahujeme důsledným pozorováním, měřením a testováním, studiemi a opakovatelnými experimenty a procesem publikování oponentních posudků.

FILOSOFIE
Ehm, promiňte? Myslím, že jste neporozuměli otázce... nemyslela jsem, proč věříme, ale jak to můžeme vědět?

NÁBOŽENSTVÍ

Když otevřeme svá srdce lásce Krista...

VĚDA
Pro lásku boží! Experiment, měření, posudek! Tak to můžeme vědět.

MODERÁTORKA
Filosofie, stejná otázka pro Vás. Jak si můžeme být čímkoli jistí?

FILOSOFIE
Já nevím, proto se ptám. Vím, že existuji, protože v tom se nemůžu mýlit, ale ve všem ostatním se plést můžu, ne?

NÁBOŽENSTVÍ
(unaveně)

Mladá dámo, na vašem solipsistickém přístupu není nic nového ani zajímavého.

VĚDA
(povýšeně)

S karteziánskou myšlenkou, že existenci vesmíru nelze prokázat, jsme všichni obeznámeni; a mohu Vás ujistit, že tuhle malou hádanku jsme nechali za sebou už hodně dávno.

FILOSOFIE
Paráda! To je super, proto jsem tady. Jak? Jak jste se dostali přes tenhle problém?

VĚDA
No, my jsme, my, no... prosvištěli jsme kolem ní.

NÁBOŽENSTVÍ
My kolem ní protančili.

VĚDA
Vyhnuli jsme se jí velkým obloukem.

NÁBOŽENSTVÍ
Dali jsme si na ní majzla.

VĚDA
Dělali jsme, že ji nevidíme.

NÁBOŽENSTVÍ
A taky neslyšíme.

VĚDA
Nechali jsme ji v prachu...

NÁBOŽENSTVÍ
... a nikdy se neohlídli zpět.

FILOSOFIE
Ach tak. Asi to nechápu. Kdybyste mi prostě řekli, jak jste vyřešili problém toho, jak si můžeme být čímkoli jistí, mohla bych jít domů. Je to vlastně jediný důvod, proč jsem přišla.

VĚDA
Můžeme Vás ujistit, mladá dámo - a teď mluvím za celou vědeckou obec - všechno je přesně tak, jak se zdá.

NÁBOŽENSTVÍ
Ano, mladá dámo. Věda a náboženství se neshodnou v mnoha věcech, ale v tomto ano. Věci jsou takové, jaké se zdají.

FILOSOFIE
Vážně jsou?

VĚDA

Vážně, a teď, když máte, pro co jste přišla, loučím se s Vámi. Kšá!

FILOSOFIE
Dobře, díky, tak já půjdu. Ale... promiňte, jak že to bylo? Omlouvám se, měla jsem si to zapsat. Jak víme cokoli? Jak můžu vědět, že se mi to jen nezdá, nebo že nežiju v počítačové simulaci? Jak můžu vědět, že to, čemu říkám realita, není pouhá mnohosmyslová projekce v kině mé mysli?

VĚDA
Námitka!

MODERÁTORKA
Nejste u soudu. Jakou námitku vznášíte?

VĚDA
Tázáno a zodpovězeno!

NÁBOŽENSTVÍ
Dohady!

VĚDA
Hanobení!

NÁBOŽENSTVÍ
Žádám o vyškrtnutí jejích komentářů ze záznamu!

MODERÁTORKA

Žádný záznam, žádný soud. Uveďte prosím přesně vaši námitku.

VĚDA

Tak třeba že je to úplná pitomost. Co vy na to?

MODERÁTORKA

Nic moc.

NÁBOŽENSTVÍ

Neprošla ani základním kurzem filosofie, takže neví, jak byl tento problém vyřešen.

MODERÁTORKA

A proto se nyní ptá! Zeptala se učitelů a ti jí neodpověděli. Potom šla na univerzitu a tam jí taky nedali odpověď. Odpovíte vy? Jak byl vyřešen problém nemožnosti objektivního poznání?

NÁBOŽENSTVÍ

No, jak už to vypadá, tak nebyl…

VĚDA
Ano, zdá se, že je tu taková malá formalita…

MODERÁTORKA
V tom případě je tedy otázkou, zda je věda založena na faktech.

VĚDA
Cože, nezbláznila jste se? Věda není nic než fakta! Tím věda je, fakty. Tady,
(praští rukou do pultu)
tenhle pult je skutečný!
(zvedne ruku do vzduchu)
Tahle ruka je skutečná! Tenhle vzduch, tohle světlo, oči, kterými se díváme, uši, kterými slyšíme, to všechno je skutečné!

NÁBOŽENSTVÍ
Fakta potřebují důkaz. Máte nějaký důkaz?

VĚDA
Prokrista, na čí straně vlastně jste?

NÁBOŽENSTVÍ
Na Kristově.

MODERÁTORKA
Vědo? Odpovězte prosím.

VĚDA
Na co?

MODERÁTORKA
Zdá se, že tvrdíte, že věci jsou tím, čím se zdají být. Můžete to dokázat? Můžete dokázat, no, vlastně cokoli?

VĚDA
Co tím myslíte, dokázat? Je to evidentní!

MODERÁTORKA
Vlastně to tak evidentní nevypadá. Může prosím někdo z vás odpovědět na otázku slečny DeWittové? Je to rozumná otázka a ona byla prozatím velmi zdvořilá. Vy jste, pánové, odborníky ve svých oborech, takže musíte mít nějaké vědomosti, o které se můžete podělit. Náboženství, vy první, jak víte, že se vám všechno jen nezdá?

NÁBOŽENSTVÍ
Člověk má v sobě boží jiskru, a protože v sobě máme to, co je boží, tak v sobě máme to, co je vševědoucí.

FILOSOFIE
Jak ale víte, že Bůh pouze nesní?

NÁBOŽENSTVÍ
Protože potom by to nebyl Bůh, ale blázen.

MODERÁTORKA
Otázkou tedy je, zda Bůh oplývá nějakým věděním.

NÁBOŽENSTVÍ
Samozřejmě, že Bůh oplývá věděním! Je to Bůh, prokrista! Ví všechno.

FILOSOFIE
Ale jak víte, že to ví?

NÁBOŽENSTVÍ
Protože to tvrdí Bible!

FILOSOFIE
Ale jak víte, že Bible říká pravdu?

NÁBOŽENSTVÍ
(rozzuřeně)
Protože je to slovo Boží!

VĚDA
Proboha, nemůžete toho chudáka nechat na pokoji? Copak nevidíte, že jeho argument je asi tak silný jako domeček z karet?

MODERÁTORKA
Tak jo, Vědo, můžete odpovědět na otázku, kterou položila mladá slečna, ať se můžeme pohnout z místa?

VĚDA
Rozhodně. Ať se už tahle debata konečně rozjede správným směrem. Jak zněla otázka?

MODERÁTORKA
Filosofie, zopakujte prosím Vaši otázku.

FILOSOFIE
Věřit můžete čemukoli, ale abyste něco mohli vědět, musí to být pravdivé. Nemůžete vědět něco, co není pravdivé, takže jistý si můžete být jen pravdou.
(rukou ukáže na okolí)

Tohle všechno může být sen, počítačová simulace nebo něco takového, takže má otázka je; Jak můžeme cokoli vědět s jistotou? Například se dívám na pult a vás všechny, kteří, jak se zdá, taky vidíte pult, a proto věřím, že pult existuje, ale jak můžu vědět, že tenhle pult existuje?

VĚDA
Samozřejmě, že si můžete být jistá, že existuje!

FILOSOFIE
Bezva! Jak?

VĚDA
Je to evidentní! Je přímo tady! Jak můžete říct, že není? Díváte se přímo na něj. Opíráte se o něj. Vidíte ho, cítíte ho, můžete na něj zaklepat a uslyšíte ho. Můžete vypláznout ten váš mrňavej jazyk a …

MODERÁTORKA
Dobrá. Filosofie, jak odpovíte?

FILOSOFIE
Na co?

MODERÁTORKA
Na reakci Vědy.

FILOSOFIE
Ale on neřekl, jak to můžu vědět, řekl, proč bych tomu měla věřit. Uvědomuji si, že vjemy jsou velmi přesvědčivé, ale smysly mě mohou klamat. Co chci vědět je, jak můžu vědět. Jak můžu vědět, že cokoli z toho všeho je skutečné?

VĚDA
Mladá dámo, kdybyste byla opravdový filosof, věděla byste, že nic takového jako objektivní vědění neexistuje, pouze podložené subjektivní přesvědčení.

NÁBOŽENSTVÍ
Podložené subjektivní přesvědčení? Oficiální protest! Pokud věda nemůže nic dokázat, pak je to jen systém víry.

VĚDA
Věda není systém víry! Věda je… věda!

NÁBOŽENSTVÍ
Co je na víře špatného? Po tom všem společném hašteření… přijmi mě, bratře!

VĚDA
Fuj!

NÁBOŽENSTVÍ
Nechť je řádně zaznamenáno, že Věda právě přiznala, že je skutečně systémem víry.

VĚDA
Podloženým systémem víry!

NÁBOŽENSTVÍ
Podložená je jen souhlasem. Vaši platnost stvrzují ostatní lidé, ale kdo ověřuje je?

VĚDA
Snažíte se říct, že obecenstvo neexistuje?

NÁBOŽENSTVÍ
Můžete dokázat, že existuje? Že existujete vy?

VĚDA
Chcete říct, že… počkat, co se vlastně snažíte říct?

NÁBOŽENSTVÍ

Chci říct, že věřím v existenci obecenstva.

VĚDA
No, já ale na víru nevěřím.

NÁBOŽENSTVÍ

Je jen vědění a víra. Buď je to jedno, nebo druhé, takže čemu věříte?

VĚDA
Věřím faktům!

NÁBOŽENSTVÍ
Což je víra.

VĚDA
Fakta jsou skutečná, nikoli víra.

NÁBOŽENSTVÍ
Tomu věřte.

VĚDA
Fakta nejsou domněnky!

NÁBOŽENSTVÍ
Čemuž opravdu věříte.

VĚDA
Fakta nepotřebují víru!

NÁBOŽENSTVÍ
V což věříte.

VĚDA
To vím!

NÁBOŽENSTVÍ
Že tomu věříte neznamená, že tomu tak je.

VĚDA
No od Vás to teda sedí! V momentě, kdy věda přijde na kloub otázce smrti, se všechny Vaše kostely změní na Mekáče.

NÁBOŽENSTVÍ
Jakmile se Syn Boží navrátí, všechny vaše laboratoře se promění na veřejné záchodky!

VĚDA
Co je pokřivené, nelze narovnat!

NÁBOŽENSTVÍ

Co tu není, nelze brát v úvahu!

MODERÁTORKA

(zabouchá na stůl jako kladívkem)

Klid! Klid v téhle přátelské diskusi! Prosím Vás, pánové, nechte toho nesmyslného hašteření.

NÁBOŽENSTVÍ

Ale to je to, co děláme.

VĚDA
Jo, to je náš šálek čaje.

NÁBOŽENSTVÍ
Proto nás zvou stále znovu.

VĚDA
I když se nikdy nic nevyřeší.

NÁBOŽENSTVÍ
Proto, že se nikdy nic nevyřeší.

VĚDA
A proto do naší debaty neradi zveme filosofii. Vždycky ji podělá svojí logikou a rozumem.

NÁBOŽENSTVÍ

Jo, podívejte se, jaký zmatek tohle malé děvče nadělalo jedinou snadnou otázkou!

(přiblíží se k Fildě a stoupne si vedle jejího pultu)

Podívej, prcku, máme tu rozjetou fajnovou věc, chápeš? Koukni se támhle.

(ukáže na diváky)

Vidíš snad někoho, kdo má zájem o to, abys sem přišla a narušovala ji?

VĚDA

(přiblíží se k Fildě a stoupne si na opačnou stranu jejího pultu)

Proč dělat vlny? Máme tu systém dvou stran a všichni jsou s ním spokojení. I mozek má dvě hemisféry, chápeš? Žádná třetí půlka není, to je snadná matematika, ne?

NÁBOŽENSTVÍ

Je to primitivní matematika. Církev existuje tisíce let. Má miliony oddaných stoupenců, nádhernou architekturu, přepychové ošacení. Kdo jsi ty? Jen nějaké děcko.

VĚDA

Jenom děcko. Vážně si dovoluješ stát tu a přít se s velikány jako je Newton, Einstein a Hawking?

NÁBOŽENSTVÍ

Bůh tě miluje, zlatíčko. Nechceš mu oplatit stejnou mincí?

VĚDA

Věda je o faktech. Máš snad fakta ráda, nebo ne?

NÁBOŽENSTVÍ

Jednou se budeš chtít dostat do nebe, ne?

VĚDA
Nebo do vesmíru?

NÁBOŽENSTVÍ
Nechceš snad skončit v pekle, že ne?

VĚDA
Nebo zemřít na rakovinu?

NÁBOŽENSTVÍ
Filosofie nedokáže zázraky.

VĚDA
Neumí ani vytvořit vakcíny.

NÁBOŽENSTVÍ
Ani z tebe neudělá světce.

VĚDA
Ani nenasytí celý svět.

NÁBOŽENSTVÍ
Ani ti nepromine tvé hříchy.

VĚDA
A provozování těch zábavných neučiní bezpečnějším.

NÁBOŽENSTVÍ
Do hotelových pokojů nedávají filosofické knížky, že ne?

VĚDA
Na štěpení atomu se neptají filosofie, nebo ano?

NÁBOŽENSTVÍ

Nenecháš se oddat filosofem, viď?

VĚDA

Dítě ti taky nepokřtí, nebo jo?

NÁBOŽENSTVÍ

A pohřeb tvých rodičů asi taky nezařídí.

VĚDA

Dostala filosofie člověka na Měsíc?

NÁBOŽENSTVÍ

Postavila nějaké velkolepé katedrály?

VĚDA

Vyléčila nějakou chorobu?

NÁBOŽENSTVÍ

Zapříčinila aspoň nějaké války?

VĚDA
Vyhrála nějaké války?

NÁBOŽENSTVÍ
(vysokým, zesměšňujícím hlasem)
Nazdárek! Já jsem filosofie! Myslím, tedy jsem!

VĚDA
(vysokým, posměvačným hlasem)
Jó! Ráda nosím sandály a celý den přemýšlím!

OBA DVA NARÁZ
La-di-da-la-di-da.

MODERÁTORKA
Pánové…

VĚDA
Zvládla by filosofie tohle?
(předvádí legrační grimasu)

NÁBOŽENSTVÍ
Nebo tohle?
(předvádí vtipný taneček)

VĚDA
Ne! Filosofie si tu jen tak sedí.

NÁBOŽENSTVÍ
Jako hromádka neštěstí.

VĚDA
Nešťastná hromádka neštěstí.

MODERÁTORKA
(praští rukou do stolu)
Klid v téhle diskusi! Pánové! Prosím Vás! Vraťte se na svá místa.

(vrací se)

Kdyby se z téhle diskuse pořizoval záznam, poslední výměna by byla vyškrtnuta. Kdyby tu byla porota, přikázala bych jim ignorovat ji. Dovolte mi všem připomenout, že Filosofie položila jedinou, velice jednoduchou otázku. Jak můžeme cokoli vědět? Přijde mi to jako opodstatněná otázka a zatím nedostala jedinou odpověď.

NÁBOŽENSTVÍ

(poklepává si na obočí)

Zodpovědět jednoduché otázky může být to nejtěžší. Vím, že Bůh je žijící přítomností v životě každého, ale rozhodně to nemohu dokázat.

VĚDA
(upravuje si vlasy)
Dokážeme vypočítat pí na trilion desetinných míst, ale nemůžeme dokázat že kruh existuje. Dokážeme stvoření vystopovat zpět až k velkému třesku, ale nemůžeme dokázat, že vesmír existuje.

NÁBOŽENSTVÍ
Vidíš, co filosofie způsobila?

VĚDA
Filosofie je mrtvá.

NÁBOŽENSTVÍ
Filosofie je mrtvá!

VĚDA
Moderní filosofie není nic jiného, než ztělesněné selhání univerzitních poradců ve snaze pomoci příchozím prvákům vyhnout se prázdné fasádě intelektuální marnosti.

NÁBOŽENSTVÍ
Celé je to marné!

VĚDA
Jen chytání větru.

FILOSOFIE
Počkat! Já nejsem filosof! Jen pokládám otázky.

NÁBOŽENSTVÍ
Podle tebe jsi jediná na celém světě a my ostatní jsme jen postavy ve tvém snu!

FILOSOFIE
Nic takového jsem přece neřekla! To, že vím, co není skutečné, ještě neznamená, že vím, co je, a to, že nevím, co je skutečné, neznamená, že nepoznám, co není!

NÁBOŽENSTVÍ
Ach ta dětská nevinnost!

FILOSOFIE
(polichoceně)
Ó, děkuji!

MODERÁTORKA

Filosofie, chcete to zopakovat?

FILOSOFIE

No já netvrdím, že jste všichni postavy v mém snu, já se jen ptám, jak si můžu být jistá, že nejste. Chci říct… vždyť je to celkem jasné, ne? Vím, že všichni věří, že všechno je tak, jak se zdá, ale pravda není soutěž v popularitě. A co se reakce na komentář Vědy týče, řekla bych, že vlastně souhlasím.

VĚDA
Cože? Ne, počkat… co? Námitka! Nechci, aby se mnou souhlasila. Tohle je diskuse, má povoleno se mnou souhlasit?

MODERÁTORKA
Já to povolím. Filosofie, s čím přesně souhlasíte?

FILOSOFIE
Že je filosofie mrtvá.

NÁBOŽENSTVÍ
Výborně. Tak to bychom měli. Tahle debata by měla být omezena na vědu a náboženství. Sama přiznává, že filosofie je mrtvá, tak na co ji potřebujeme?

MODERÁTORKA
Filosofie byla pozvána stejně jako vy.

NÁBOŽENSTVÍ
Ale právě sama řekla, že filosofie je mrtvá!

FILOSOFIE
Můžu k tomu něco dodat?

MODERÁTORKA
Do toho, drahoušku.

FILOSOFIE
Důvodem, proč jsem souhlasila s tím, že je filosofie mrtvá, je to, že postrádá pevné základy, a jelikož náboženství i věda obojí závisí na stejně nepravdivých základech jako filosofie…

VĚDA

Námitka!

NÁBOŽENSTVÍ

Připouští se!

MODERÁTORKA

Tohle není soudní proces.

FILOSOFIE

No ale možná by měl být. Postavme realitu před soud. Náboženství má svojí verzi, Věda má svou a mou jedinou verzí je, jak si můžu být jistá, že se mi to nezdá? Že nejsem napojená na počítač nebo něco podobného? Jak si můžu být jistá, že je to skutečné? Jak vůbec můžu vědět, jestli vesmír opravdu existuje? Jak můžu vědět cokoli?

NÁBOŽENSTVÍ

Námitka!

VĚDA

Připouští se!

MODERÁTORKA

Tohle není soud.

NÁBOŽENSTVÍ

Co tu vůbec dělá? Je to jen děcko!

VĚDA

Žádny div, že jí Parandovskej vykopnul.

MODERÁTORKA

Dodržujte pravidla, prosím. Filosofie, chcete dále rozvést argumenty Vědy?

FILOSOFIE

Věda a náboženství stojí na předpokladu, že věci jsou, jak se zdají, ale opravdu jsou? To je férová otázka, ne? Říkáme „je to, jaké to je“, ale opravdu je?

NÁBOŽENSTVÍ

Je co takové?

VĚDA
Co je co?

FILOSOFIE
Je to, jak to je? Je to, jak se zdá?

VĚDA
To je nezpochybnitelné!

FILOSOFIE
Právě teď o tom pochybujeme.

NÁBOŽENSTVÍ
Je to samozřejmé!

FILOSOFIE
Sám jste samozřejmý.

VĚDA
Námitka!

MODERÁTORKA
Tohle není soudní přelí… no dobře, na základě čeho?

VĚDA

Hanobení ctihodných osobností!

NÁBOŽENSTVÍ

Hanobení duchovenstva!

MODERÁTORKA

Zamítnuto.

VĚDA

Podávám žalobu pro zmatečnost!

MODERÁTORKA

Leda ve snu.

FILOSOFIE

Vy dva jste sem nepřišli diskutovat, jen se popichovat. Jste jako starý manželský pár. Manžel s levou hemisférou a manželka s pravou hemisférou. Proto nechcete filosofii při svých diskusích. Filosofie spoléhá na logiku a rozum, které jsou jako váš Kryptonit.

VĚDA
Zkus si sama obhajovat konsensuální realitu, na niž jsme se dohodli, jako by byla skutečná.

NÁBOŽENSTVÍ
Je to vyčerpávající.

FILOSOFIE
Co je to konsensuální realita?

MODERÁTORKA
To znamená, že realita je tím, na čem jsme se shodli, že je, spíše než o čem víme, že je.

FILOSOFIE
Takže to je potom věda konsensuální vědou?

VĚDA
Ne!

NÁBOŽENSTVÍ

Jasně, že je.

FILOSOFIE

A náboženství je konsensuální náboženství?

NÁBOŽENSTVÍ

Ne!

VĚDA

Jasně, že je.

NÁBOŽENSTVÍ

Konsensuální realita je jako bankovky. Nemají žádnou hodnotu, jen všichni věří, že ano. Nemají žádnou skutečnou hodnotu, jen předstíranou hodnotu, což je v pohodě, dokud předstírají všichni.

VĚDA

Nyní čelíme mladé dívce, která není ochotná předstírat; která ukázala na císařovy nové šaty a prohlásila ho za nahého.

NÁBOŽENSTVÍ

Když je svět lež, pochybnost je kacířstvím.

VĚDA

A ten, kdo pochybuje, je kacířem.

FILOSOFIE
Co znamená kacíř?

VĚDA
Slon v porcelánu.

FILOSOFIE
Ale já jen pokládám otázky.

NÁBOŽENSTVÍ
To úplně stačí.

FILOSOFIE
Přišla jsem sem dnes večer úplně nadšená při myšlence: „Páni! Teď na moje otázky odpoví skuteční odborníci!“ Ale žádní skuteční odborníci neexistují, že ne?

VĚDA
Námitka! Navádění svědka!

FILOSOFIE
Tohle je diskuse!

NÁBOŽENSTVÍ
Nejednoznačně formulovaná otázka!

FILOSOFIE
Jasně jako facka.

VĚDA

To si říká o námitku na základě spekulací!

FILOSOFIE

To si říká o odpověď.

NÁBOŽENSTVÍ

To zavání konečným rozhodnutím!

FILOSOFIE

Ano! Přesně tak! Co je na tom špatného?

VĚDA

Námitka!

MODERÁTORKA

Na základě čeho?

VĚDA

Nedostatečná akademická hodnost!

NÁBOŽENSTVÍ

Nedostatek slušného chování!

VĚDA

Rušivý element!

NÁBOŽENSTVÍ

Porušení protokolu!

VĚDA

Extrémní otravnost!

FILOSOFIE

Já vznáším námitky vůči vám, co vy na to? Vůči vám oběma! „Námitka kvůli nedostatečným podkladům“, ta je skutečná, není? „Mimo možnosti pozorovatele“, co třeba taková námitka? „Domnělá fakta nejsou důkaz“, jak se vám líbí tahle?

(Věda i Náboženství mají oba zavřené oči, prsty si zacpávají uši a hlasitě blábolí, aby nemohli nic slyšet.)

A z toho co jsem viděla, na tom filosofie není o moc lépe.

(Náboženství a Věda přestanou dělat hluk a poslouchají.)

Filosofie je mrtvá a já mám za to, když se nad tím zamyslíte, že je to proto, že tu vlastně není nad čím přemýšlet. Myslím, že jsem, tudíž vím, že jsem, a všechno ostatní je jen hádání. Objektivní vědění není možné. Tak, řekla jsem to! Co je na tom tak těžkého? Proč se toho všichni tolik bojí?

VĚDA

Troufáš si říkat zrovna nám, co je skutečné?

FILOSOFIE

Troufám si pokládat otázky.

NÁBOŽENSTVÍ

No ale my tu nejsme proto, abychom na ně odpověděli.

VĚDA

Přišli jsme diskutovat!

NÁBOŽENSTVÍ

Nemám co dodat.

VĚDA

Případ uzavřen.

MODERÁTORKA

(vstává a naklání se přes pult)

No, Penny DeWittová, zdá se, že vaší odpovědí je žádná odpověď.

Nic jako objektivní poznání neexistuje. Pravdu a vědění můžeme prohlašovat, ale nikdy je nemůžeme vlastnit, takže žijeme v imaginárním světě a předstíráme, že ne. Jste s tím spokojená?

FILOSOFIE

Ano, protože je to pravda.

MODERÁTORKA

Závěrečné komentáře. Vědo?

VĚDA

Je pravda, že pravda není normou, kterou může být věda posuzována. Ano, uznávám, i když tu stojím ve světle, nemohu prokázat, že světlo existuje, ani čas nebo prostor, a vlastně ani hmota. Pravda ale není cílem vědy. Tím je vypořádat se s tím, s čím můžeme, jak nejlépe to dovedeme a stavět na tom, abychom nás všechny dostali do budoucnosti.

(odchází)

MODERÁTORKA

Závěrečný komentář. Náboženství?

NÁBOŽENSTVÍ

Nic z toho, co tu dnes bylo vyřčeno, ani trochu neotřese mými názory. Naopak, má jistota v Boží lásku a dobrotu se ještě prohloubila. Náboženství je srdečný a vnitřní dar víry a žádné vědecké tvrzení, ani vychytralost filosofie ve mně nemohou uhasit to, co ozařuje mé nejniternější bytí. Náboženství je světlem vedoucím miliardy životů, čím temnějším se život stává, tím jasněji víra září. Děkuji za Vaši dnešní účast, slečno DeWittová. Věřím, že pokud nenajdete odpovědi, naleznete alespoň mír.

(odchází)

MODERÁTORKA

Závěrečný komentář. Filosofie?

FILOSOFIE

Věci jsou, jaké jsou, říká se, ale jsou opravdu? Skutečně něco existuje? Je tu něco? Existuje nic? Je nula číslo? Jsem motýlem snícím o tom, že je dívkou padající do králičí nory? To nikdy nezjistím, ale teď vím, že to nikdy nezjistím, a uvědomění, že nic nevím, možná něčím je.

(odchází)

MODERÁTORKA

(třískne rukou do pultu)

Diskuse odročena!

světla zhasínají

Nic Navždy

2014-10-21T07:49:00.000+02:00

Z knihy Jed McKenna's Notebook:

Přestože by se mé prvotní zjevení dalo shrnout slovy Pravda Existuje, ve skutečnosti to bylo mnohem složitější. Druhým aspektem "Pravda Existuje" je totiž "Tohle Není Ona".

To původní zjevení explodovalo v mojí mysli jako řízená střela a zanechalo mě osamoceného na opuštěné planetě, která se ještě toho rána hemžila lidmi a problémy a emocemi a příběhy a dramaty a miliony dalších věcí, které byly v jediném okamžiku sežehnuty na jemný popel duchovní apokalypsou, která spálila můj svět v oslnivém záblesku světla.

Po výbuchu jsem se ocitl zmatený a otřesený, klopýtající post-apokalyptistickou krajinou, o níž se nesnilo ani autorům sci-fi. Celé civilizace se změnily v bezvětrné pouště. Města jsem teď viděl jako zčernalé krátery a lidi jako stíny kouře. Co bylo dříve Zemí, Domovem, Lidstvem, Rodinou a Životem teď mohlo být nejvýstižněji nazváno Ničím Navždy.

Jak jsem se sem dostal? Kam sem? Sem... co? Nemůže to být, jak to vypadá (přestože vím, že je). Nemůže to opravdu být Nic Navždy (přestože vím, že nemůže nebýt). Někde tu musí něco být (přestože vím, že není). Musím to najít. Musím se přesvědčit na vlastní oči. Kde jsou lidé? Města? Kde jsou kostely? Kde jsou sochy a obrazy? Kde jsou slavné filosofie a systémy víry? Nepochybně musely přežít. Kdo jsem, abych tu byl sám?

Kde jsou ti chytří? Ti, co se zdáli tak vážní, tak odolní, tak hluboce zakořenění a sebejistí? Kde jsou ti s pevnými přesvědčeními a komplikovanými filosofiemi? Proč tu nejsou? Kde jsou všichni hrdinové? Tohle je místo, kde by měli být hrdinní muži a ženy. Měli by tu být nejlepší z nejlepších, nejchytřejší, nejstatečnější, ti nejoddanější a nejopravdovější. Kde jsou? Kde jsou nějaké stopy po tom, že tu vůbec byli? Nemůžu tu být jen já. Musí tu být ostatní. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem jediným na téhle pusté planetě, a tak jsem se šel porozhlédnout kolem.

Šel jsem k filozofii. K tomu, co dříve bývalo celými knihovnami nahromaděné lidské moudrosti, včetně onoho starověkého Řecka a všech těch Evropanů z posledních staletí s jejich obrovitými mozky a gigantickými myšlenkami. Kam se to všechno podělo? Je to pryč, jako by to nikdy neexistovalo. Spláchnuté jako hrady z písku. Všechno, co zůstalo na místě, kde jsem očekával Velké Mysli a Velké Myšlenky, byl nákres pro sestavení bomby, jako byla ta, která tohle udělala s mým světem: Cogito Ergo Sum.

A tak jsem se zamyslel, kde byl René Descartes. Měl bych z něho být schopen nalézt více než tato tři slova. Ale nenašel. Zjistil jsem, že dokonce ani člověk, který sestavil takovou bombu netušil, co to skutečně bylo, ani co skutečně dokáže: sestrojil bombu, ale nikdy ji neodpálil ve svém vlastním životě.

Šel jsem k náboženství. Jakékoli náboženství, kult nebo sekta by postačily: cokoli, co by zůstalo stát v tomhle pustém světě by bylo vítanou a úžasnou podívanou, ale nic z nich nezbylo. Všechny knihy a sochy a přepychové šaty a nádherné budovy se vypařily. Nikde nezůstal kámen na kameni. Byl jsem udivený, ale ne překvapený.

Šel jsem k okultismu a k New Age, k duchovnosti a Východním myšlenkám. V té době již byly mé oči přizpůsobené jasnému světlu tohoto nového světa a ve chvíli jsem dokázal plně vstřebat to, co by mi dříve trvalo celé roky. Byli tu další jako jsem já, všiml jsem si, ale jen pár. Bylo nyní snazší je rozpoznat, když se všichni předstírající vypařili. Stejně jsem tu ale nebyl proto, abych se něčemu naučil, něčeho dosáhl nebo si něco osvojil. Neměl jsem žádnou touhu stát se studentem. Nebylo to teoretické ani teologické snažení. Nepotřeboval jsem se nikam dostat.

Nebyl jsem na učení a filosofie a domněnky zvědavý kromě základního rozlišení, zda přežily výbuch. Jenom jsem pátral po tom, zda něco zůstalo stát, ale příliš toho nebylo. Něco málo ano, ale nebylo toho moc. Když už jsem šel kolem, podíval jsem se na Buddhismus, ale jediné, co z něj zbylo, byl diamant Zenu pod horami prachu z rádoby Zenu. Chtěl jsem ho konečně spatřit v celé kráse, ale skutečný Zen bylo jen jiné jméno pro bombu a mně už nezbylo nic, co bych mohl odpálit.

Celé tohle putování po sežehnuté Zemi nebylo koncem, ale jenom začátkem. Pořád mě čekala má sebe-dekonstrukce, kterou jsem strávil následující dva roky, dokud jsem se nedostal do místa zvaného Hotovo. Vnější hledání je pouze jednou částí příběhu. Tou druhou je vnitřní část: pomalé, bolestivé odloupávání „já“, jedna vrstva po druhé, kousek po kousku. Odstranění sebe sama. Některé vrstvy klamu prostě jen odpadnou, některé se odtrhávají v dlouhých pruzích nebo ochablých kusech a některé je potřeba pečlivě, bolestivě vymezit a operativně odstranit. Všechno, čím jsem se za desítky let stal, jsem se nyní musel od-stát.

Všechno, čím jsem skutečně byl, byla jen domněnka, takže jsem musel přestat věřit všemu, čemu jsem věřil. Můj nový svět byl chladný a jasný a upřímný, ale má stará mysl byla stále plná domněnek a názorů a klamných vědomostí a citových připoutaností nahromaděných za celý život – všechny ty zhoubné trosky a jedovatý odpad, který vytváří ego – tohle všechno muselo pryč. Je to proces a zabere čas. Svět se může vypařit v jediném okamžiku, ale hoření „já“ trvá o trochu déle. Pro tenhle účel žádná bomba neexistuje. Není tu žádná kouzelná latinská fráze ani mantra v Sanskrtu, která vaše já zničí rychle a bezbolestně. Neexistuje žádné uvědomění, vhled ani zjevení, které vymaže vaše falešné já v jediném okamžiku. Ti, kteří tvrdí, že se takto probudili, jsou nejvíce oklamaní ze všech.

Poté přišel čas na to, aby se hora znovu stala horou. Následujících deset let jsem strávil snahou pochopit tenhle nový svět: Ne-svět, ve kterém i přesto ne-já zdánlivě přebývá. Probuzený sen. Bylo to, jako by se svět změnil z pevné hustoty na míhající se přelud. Stále jsem svět viděl takový, jak jsem jej vždycky znal, ale nemohl jsem najít jeho podstatu. Má ruka prošla vším, čeho jsem se pokusil dotknout. Cokoli, na co jsem pomyslel, se v mé mysli rozplynulo. Skrze každého, na koho jsem se podíval, včetně sebe, jsem viděl jako skrze páru. Pohled na moji vlastní osobu byl jako tvář, kterou spatříte na vteřinu v mracích, než zmizí.

Mou skutečností je nyní probuzený, od nepravd-oduvědomělý stav, a je pro mě stejný jako pro všechny, kteří do něho přijdou. Nejsou tu žádní mistři ani začátečníci. Nejsou tu žádná učení ani domněnky: žádní Hinduisté ani Buddhisté, Jnanové ani Advaitisté; žádní mistři ani jogíni ani swamiové; žádné nehmotné entity ani vysokostupňové energie ani nadřazené bytosti. Probuzený je probuzený. Všechno ostatní... je všechno ostatní.

S tímto na paměti by mělo být snadné pochopit, proč je v mém uvažování velice úzký rozsah, když přijde na definici Duchovního Osvícení. Ve snovém stavu je nespočet odstínů šedi, ale mezi snovým stavem a probuzením žádné odstíny nejsou. Rozdíl je absolutní: Pravda existuje, Nepravda nikoli. Tohle je teorie osvícení – ryzí, základní matematika pravdy – a je velice jednoduchá: stejně snadná, jako jedna, dva, tři, jen bez té dvojky a trojky. Je tak jednoduchá a očividná, že bys musel zavřít oči a hlavu zabořit do písku, abys ji neviděl.

Přesněji bys potřeboval nějaký mechanismus, který by kolem tebe vytvářel energetické pole, umělé mikro-prostředí; kosmickou loď pro jednoho s natolik strhujícím interaktivním letovým filmem, abys dokázal zapomenout na to, že plaveš sám v prázdném prostoru a uvěřil tomu, že jsi ve světě plném lidí, dramat a smyslu....

Což je přesně to, jak se věci mají.

Mechanismus, kterým dosahuješ tohoto nejúžasnějšího ze všech představitelných výkonů, je dobře promazaný stroj sestávající z kombinace emocí a rozumu. Emoce napájí energetické pole, Májá vládne rozumu a tahle loď, ve které se bezcílně vznášíš Ničím Navždy, se jmenuje Klam.

A co když tahle bublina praskne? Když je iluze zničena? Když je Májá poražena?

Co potom?
Všechno.

Kdo potom?
Nikdo.

Mělo by teď být snadné pochopit, že skutečné a úplné duchovní učení může být sděleno třemi slovy, zatímco ti, kteří potřebují přeplněné knihovny a zástupy učenců s šedivými vousy k jejich rozluštění uspějí jen ve vytváření ještě více nejasností a zmatku. Mělo by teď být zřejmé, že žádné případy náhlého osvícení neexistují, že probuzení není výsledkem jediného zjevení, ale dlouhé, kruté cesty, na niž je každý jednotlivý krok dlouhou a krutou cestou.

Mělo by teď být evidentní, že všechna dogmata, víry, nauky a filosofie jsou úkazem patřícím čistě do snového stavu s nulovou nezávislou existencí v pravdě. Mělo by teď být snadné podívat se na jakéhokoli učitele či učení, na jakoukoli knihu, na jakékoli duchovní nebo náboženské tvrzení a s jistotou okamžitě poznat jeho cenu.

Mělo by teď být snadné pohledět na všechny vnitřní myšlenky, přesvědčení a city a být si jistý bez sebemenší možnosti omylu, co je skutečné a co pouhá fantazie. Mělo by teď být jasné, že neexistuje žádný prostor k debatě ani pro názory ohledně toho, co je pravdivé a co je falešné. Rozlišení je absolutní:

Pravda existuje, Nepravda nikoli.

Věda? Běda.

2014-10-12T13:28:00.001+02:00

Nejdůležitější věcí, kterou si v souvislosti s vědou jako polem hledání můžeme uvědomit je ta, že je pevně uzavřeným paradigmatem, čímž se účinně zříká pravdy. Vědomí je naprosto mimo dosah vědy, protože nekonečné nemůže být vyjádřeno omezeným systémem. Věda je strukturou vyžadující podpěru, kterou může poskytnout jenom nepravdivé paradigma.

Žádný fyzický vesmír neexistuje, tečka. Možná směšné tvrzení, ale nemůže být vyvráceno. Objektivní poznání není možné, což znamená, že věda nemůže nikdy vystoupit nad nepravděpodobné domněnky. Tím pádem je všechna věda evidentní a nevyhnutelnou pseudovědou. Tady bychom mohli skončit, ale nedělejme to.

Věnujme chvíli Stephenu Hawkingovi. Hned z první věty Velkolepého Plánu můžeme vyvodit hodnotné postřehy.

"Každý z nás existuje krátkou chvíli, za kterou prozkoumáme jen malou část vesmíru."

Většině lidí se to může zdát jako celkem rozumné tvrzení, ale pro kohokoli, kdo provádí seriózní zkoumání, se to musí jevit jako neomluvitelná urážka takového pátrání.

Kdybych knihu četl v době, kdy jsem si v tom sám dělal pořádek, hodil bych ji na hromadu zmetků hned u první čárky a spolu s ní i její autory. Hawking je náš nejuznávanější týpek přes vědu a ve stejné knize tvrdí, že filozofie je mrtvá a věda je v čele lidského tažení za poznáním. Kdyby nebyla pravda, že věda je nositelem světla pro lidstvo, tak by na tom ani nezáleželo, ale ona to pravda je, tedy v tom smyslu, že tomu tolik lidí věří.

Tady máme Hawkinga osobně a hned první věta jeho knihy je slaboučkou nepodloženou domněnkou vydávající se za jasný fakt. Náš nejrespektovanější vědec je tak nakažený svými vlastními domněnkami, že si ani neuvědomuje, že ničím víc nejsou. Půl věty stačí k odhalení slepého nositele světla.

V případě, že sledujete skóre, ne-tak-úplně-mrtvá filozofie vlezla s povyšující se vědou do lesa a vrátila se sama. Populární filozofie založená na souhlasu se dokáže překulit a dělat mrtvou na slovo, ale extrémní skepticismus - neboli upřímné zkoumání - nemá slitování a nebere zajatce.

Teorii všeho čekáme od fyziků, nejspíš proto, že o ní pořád žvaní, ale oni vlastně nemluví o teorii všeho, jen o teorii vesmíru, který nejen že není vším, ale je ničím.

Mapujeme genomy, nervové sítě a hluboký vesmír, protože je to méně děsivé než zjištění toho, jak moje fenka pozná, že se na ní koukám; ale to, jak moje fenka ví, že na ní koukám, je mnohem blíže základnímu stavebnímu prvku všeho, než jakýkoli atom nebo božská částice kdy mohou být.

Vědci kladou tak velký důraz na opakovatelnost výsledků experimentálního ověřování, že si občas pletou nereprodukovatelnost za neplatnost.

Opakovatelnost může znamenat platnost, ale neopakovatelnost neznamená neplatnost. Ani není nic vyvráceno, jak je nám často podsouváno, jen proto, že to nebylo vědecky potvrzeno.

Nejde o to, že by věda měla nebo mohla přestat blbnout a začít to brát vážně, jde spíš o to, že kdokoli, kdo si přeje přijít na kloub své vlastní situaci musí vědu vyškrtnout ze seznamu těch, co mají odpověď. Do jakéhokoli stupně věříme, že věda zastupuje naše zájmy, do té míry je důležité tuhle důvěru odvolat, abychom pokročili dále.

Všem vědeckým tvrzením by mělo předcházet varování. Udělat to zní jako vědecky správná věc. Šablonovité upozornění by nejspíše ve většině případů stačilo:

Vědecké poznatky zde obsažené jsou založené na nekritickém přijetí konsensuální reality jako skutečné reality a proto musí být viděny ve stejném světle jako mytologie, folklór, pověrčivost a náboženství.

Jakkoli upřímné by poskytnutí tohoto varování bylo, věda si nemůže dovolit přiznat domněnky, na nichž pracuje. Jsou tím, co drží vědu nad vodou a nikdo si nechce podříznout větev, na které sedí.

Hádám, že každý vědec by odmítl mé tvrzení jako směšné, ale nemohl by to udělat vědecky. Nemůžou falzifikovat vědomí jako jedinou existující realitu a sami nemohou cokoli dokázat, což z vědy dělá to nejradikálnější z fundamentalistických náboženství.

Pokud máte pocit, že to, o čem mluvím, je záležitostí výstředního uvažování a že skutečnou dřinu odvádějí týpci plnící tabule tajemnými vzorečky a ti, co připojují dráty na krysí mozky, potom jsou tohle vaši Buddhové, které je třeba zabít.

Mým cílem není protivědecká přednáška, jen dodání odvahy čtenáři k tomu, podívat se znovu na přehnanou úctu, s niž na vědu hledíme.

Ano, není snadné uvěřit, že vědci si neumí hrát ani na vlastním pískovišti, ale oni to neumí a to je vědecký fakt.

Doporučil bych vám znovu zvážit váš pohled na lidstvo samotné. Uvědomuji si, jak to vypadá zevnitř, že naše nejchytřejší mozky pracují na největších otázkách; věda dělá na Božích částicích a teoriích všeho možného, filozofové těžce makají na rozmotávání velkých záhad a kouzelné náboženství poskytuje kouzelné odpovědi.

Převažující názor je, že jsme inteligentní a schopní a že se naši nejlepší lidé věnují tomu, aby pro nás tyhle obrovské záhady vyřešili.

Tohle je bezpečné útočiště, které nás zbavuje břemene tím, že přesouvá zodpovědnost na činitele jiné, nežli nás samotné, ale abychom se někam dostali, musíme na sebe vzít celé břemeno, takže se hodí pochopit, že tam venku není nikdo, kdo pro vás tohle vyřeší. Vy jediní zastupujete vaše zájmy. Co si neuděláte sami, to nebudete mít.

Zdroj: JedMcKenna - Theory of Everything

Bob

2014-10-06T16:39:00.001+02:00

Bobova kniha se nejspíš stane populární a katapultuje ho do řad úspěšných a uznávaných duchovních autorů/učitelů. Obsahuje všechny správné ingredience. Je příjemná, měkoučká a hřejivá. Po čtenáři nevyžaduje nic kromě doporučení obvyklých technik a praktik: meditace, psaní deníku, pozorování z pozice svědka a podobně. Čtenáře ujišťuje, že mohou dosáhnout skutečného osvobození v jediném okamžiku jen díky uvědomění něčeho, zbavení se něčeho nebo tak něco. Žádná opravdová změna, odříkání ani oběť nejsou potřeba, nic složitého ani náročného a dokonce ani nepříjemného. Slibuje celý svět a má krásné ponaučení: Jsme láska. Zkrátka podle klasické předlohy "vlk se nažere a koza zůstane celá".

I tady samozřejmě hrají roli tržní vlivy a musíš lidem dát, co chtějí, pokud chceš, aby tě chtěli. Dříve to takhle nebývalo, tohle nevhodné podbízení názorům a konkurenci se všemožnými uchazeči a pozéry můžete dát za vinu Gutenbergovi s jeho knihtiskem a Al Gorovi s internetem. Například katolíci měli v některých částech světa monopol po staletí a měli tak velkou moc, že ve jménu potlačení kacířství mohli mučit a zabíjet své vlastní přívržence.

V dnešních dobách informačních alternativ sotva vyváznou s potlačením kacířství sodomizováním mladých chlapců. Jak ó mocní padli.

Bob mě požádal, abych s ním knihu prodiskutoval bod po bodu a konkrétně se vyjádřil k tomu, co považuji za klady a nedostatky. Když to říká, zní to celkem rozumně, ale to nemění nic na faktu, že proměnou, o které Bob píše, on sám neprošel. Lisa jí prošla nebo ještě prochází a takhle vypadá; nikoli ten pěkný obrázek, jaký Bob maluje o tom, že láska je naše skutečná podstata a a všechno, co musíme dělat, je ponořit se do ticha a pustit se našich negativních čehosi a přijmout naše pozitivní cosi, aby naše vnitřní něco mohlo... bůhví co.

Bob chce osvícení vrátit zpět běžnému lidu. Fakticky - osvícení je výraz, který používá, i když tiché snění, lehký trans nebo zamrznutý škleb jsou tím, co většinou popisuje a v nejlepších případech má na mysli povrchní a nerozvinutou Lidskou Dospělost. Má pocit, že osvícení bylo lidu nespravedlivě ukradeno a bylo z něj učiněno výhradní právo pro... no pro osvícené. V tom vidí křivdu a nápravu hledá hraním si na samozvaného Robina Hooda spirituality, který ho od elit sebere zpět a navrátí ho nespravedlivě strádajícím. Chce snést osvícení z vrcholku hory do údolí, kde si ho bude moci užít každý. Duchovní socialismus. Osvícení, o kterém Bob mluví a píše je obyčejného, běžného charakteru. Poskytuje seznam mýtů a omylů o osvícení, který slouží leda tak k vyloučení všeho, co by z osvícení udělalo něco více, nežli drobné, všední zjevení.

Jeho kniha je průvodcem duchovními autory a učiteli, kteří mají stejné nebo podobné názory na to, že být probuzený a osvícený a šťastný jsou synonyma a že hlavním paradoxem je, že abychom našli, co jsme hledali, museli jsme po tom přestat pátrat. Takovéhle věci. A nejspíš je to i pravda. Pokud je spokojenost tím, po čem člověk touží, potom se zdá, alespoň na první pohled, jako dobrý nápad říct mu, aby přestal být nespokojen: že jeho problém není ten, že mu schází něco, co chce, ale že chce něco, co nemá, a že ve chvíli, kdy to přestane chtít, přestane mu to chybět. To by bylo v pohodě, kdybychom mluvili jen o spokojenosti a štěstí, jenže oni - tím myslím seznam autorů a učitelů, kteří se živí a vytvořili svou pověst obhajováním téhle vězeňské pravověrnosti - z toho dělají záležitost osvícení, probuzení, Buddhovství a pravdy.

Není na tom nic nového ani překvapivého. Tohle je běžný styl fungování ochranné nevědomosti: jen další nudný den v kanclu pro Máju. Jak udržet lidi ve vězení bez zámků? Tím, že se postaráš, aby zůstali spokojení. Jak snadné.

Problém je podle nich v tom, že duchovní hledající si myslí, že musí vylézt na vrcholek hory, který, jak se domnívá, obývají nejvyšší jedinci jako Buddha nebo Ježíš, ale hledající v tom šplhání neodvádí zrovna dobrou práci, což je hodně mírný způsob, jak si vysvětlit naprosté selhání. Místo aby zvážili svoje představy o Ježíši, Buddhovi a vrcholcích hor, Bobův typ duchovních poskytovatelů odpovědí se snaží napravit problém prohozením výrazů. Z údolí je teď vrcholek hory a všichni jsou osvícení, dokud s se záměnou souhlasí. Nový cíl je přímo tady, přímo teď a musí být rozpoznán. Voilá! Naprosté selhání je nyní nejvyšším úspěchem. Mír je válka. Uvěznění je svoboda. Nevědomost je vědění.

Spící je bdělý.

Je to tak Orwellovské, tak drzé a přitom tak jemné, tak elegantně zastupující sebeklam, kterého je mysl založená na strachu schopná, že ve mně probouzí silné pocity obdivu a úcty k Máje. Říkám to naprosto bez ironie. Nemůžu si ani představit nic, co by bylo více fascinující, půvabné nebo hodné uznání než Májá: architekt bludu, inteligence strachu. Náš milovaný Velký Bratr.

Člověk si neuvědomí pravdu. Spíše projde dlouhým sebe-odlupujícím procesem odpoznávání toho, co je nepravdivé - všeho až na Já Jsem. Rozlišuji mezi tím z důvodu, že uvědomění je falešný slib, který mnoho dává; například že osvícení je uvědoměním a že jediné, co musíte udělat, je poslouchat a učit se a provádět cvičení a opravdu hodně se snažit a být skutečně trpělivý, a pak dosáhnete toho nádherného uvědomění a budete osvícení. Uvědomění nejsou konečnou stanicí, za kterou jsou často vydávány, je to jen jiný druh domněnky, jako popis nějakého místa. Pokud takové místo ve skutečnosti neexistuje, potom je jeho vylíčení zároveň jeho nejlepší verzí, ale pokud to místo existuje, potom je vylíčení jeho nejhorší verzí.

Spokojíme se s pouhým popisem, protože předpokládáme, že ono místo ve skutečnosti neexistuje nebo se na něj nemůžeme opravdu dostat, ale pokud je takové místo pravdivé, pak existuje a můžeme. A pravda, jak je třeba dodat, je pravdivá. Není to uvědomění. Je to jediná věc, která není domněnkou.

zdroj: Jed McKenna - Spiritual Warfare

Memento mori

2014-08-28T07:58:00.002+02:00

Výňatky z knihy Spiritual Warfare; Jed McKenna.

Žijeme ve strachu ze smrti. Nechceme na ni myslet, nechceme ji brát v úvahu, nechceme dokonce ani připustit, že existuje. Chceme si jenom žít svoje životy a nemáme zájem o to, aby nám smrtelnost byla připomínána, takže se ji snažíme bagatelizovat třemi způsoby. Za prvé odsouváme smrt do vzdálené budoucnosti, aby nebyla něčím, o čem musíme přemýšlet v tuhle chvíli. Nejspíš zemřeme v osmdesáti nebo devadesáti letech a budeme příliš senilní na to, abychom si uvědomovali, co se děje, takže ji nemusíme řešit.

Další způsob, jak smrt zmírnit na něco, s čím se dokážeme vypořádat, je zbavením její definitivnosti pomocí víry v posmrtný život: převážně v nebe a reinkarnaci. Pro většinu z nás jsou tato přesvědčení dost silná akorát do té míry, abychom dostali smrt pryč z dohledu. Sejde z očí, sejde z mysli, ne?

Třetí způsob, který používáme k popírání smrti, je neustálé rozptylování se. Vyhýbáme se přemýšlení o smrti tím, že se udržujeme v jednom kole, zaměřováním naší pozornosti směrem ven, soustředěním na nesčetné všednosti života. Svatou trojicí jsou domov, práce a rodina, ale máme i jiné, když je potřeba zaplnit mezery: sporty, nakupování, knihy a televize, závislosti, koníčky a podobně.

Takže za prvé, smrt je ještě daleko a nejspíš budeme příliš sešlí věkem na to, aby nás trápila; za druhé, není to konec, jakým se zdá být, je to jen přechod k něčemu jinému; a za třetí, udržujeme se neustále rozptýlení. Mezi těmito třemi taktikami popření není smrt v našich životech důležitou událostí. Sice je s námi v každém okamžiku, ale nikdy přímo před námi, kde bychom ji museli brát v potaz a přemýšlet o ní. Tak udržujeme smrt mimo naše zorné pole, za námi, místo před námi. Tím se udržujeme ve stavu popírání smrti, který nám dovoluje žít naše životy ve stavu skutečného nevědomí.

Důvodem, proč zabředáme do všech těch podivných a exotických duchovních nesmyslů je to, že se vyhýbáme bezprostředním a osobním věcem. Hledáme v nejvzdálenějších končinách a časech, protože se nechceme postavit tomu, co je tady a teď. Dychtivě se upisujeme tajemným, inteligenci urážejícím systémům víry, protože svou vlastní konstrukcí napomáhají udržet stav spánku, ve kterém chceme setrvat. Náboženství a duchovnost existují pro naplnění naší potřeby popírat smrt. Slouží jako ukolébavky, které přehlušují tikot hodin. Celé naše životy a naši životní energii strávíme utíkáním před příšerou, které říkáme smrt. Tenhle stav neustálého popírání nám bere veškerý čas a energii. Právě tam mizí naše životy, takhle je vyplýtváme. Tohle je skutečný význam fráze "spát ve snu".

"Marnost." zopakuji. Žádné přesvědčení není skutečné, život nemá žádný smysl, na ničem, co děláme, nezáleží. Všechno je marnost a honba za větrem. Všichni zemřeme a bude to, jako bychom nikdy nežili. Všechno, co považujeme za skutečné, je klamné, všechny naše domněnky a sebeklamy a všechno, co víme, je lež. Nic jako úspěch neexistuje, nic, co uděláme, nemá žádný význam, nehledě na to, jak rychle se řítíme nebo jak daleko vpředu jsme, nikam se neposouváme. Nejlepší a nejúspěšnější hrají vyrovnaný zápas s těmi nejhoršími a nejslabšími. Tohle jsou fakta života, jednoduchá, očividná a patrná na pohled, a přesto všeobecně nepovšimnutá a neuznávaná. Tohle je význam fráze "vidět, co není a nevidět, co je", žít v sebezapření, snít uvnitř snu, přebývat v lůnu nenarozeného. Šíleně, zoufale, hrozivě se bojíme pravdy a je to právě tenhle strach, který nás odděluje od naší neomezené přirozenosti. Právě tahle citová energie strachu vzpřimuje a udržuje krunýř ega.

Tohle není o smrti v teoretickém slova smyslu, je to o smrti v tom nejosobnějším, v nejdůvěrnějším smyslu: o vaší smrti. Smrt je smyslem snu, snový odraz neexistence já. Smrt je ten strašák. Nemůžete ho zabít, schovat se před ním ani mu utéct; můžete se k němu jen otočit čelem, nebo zády. Když se k němu otočíte čelem a spřátelíte se s ním, plně ho přijmete, nikoli povrchně, ale jako vaši vlastní základní pravdu, potom se smrt stane démonem, kterého můžete osedlat v každé vaší bitvě.

Kupte si vlastní místo k pohřbení a každý den tam obědvejte. Objednejte si náhrobní kámen. Záblesk vlastní smrtelnosti skutečně zasadí věci do perspektivy, neříká se to? Tohle byste měli udělat, pohledět na vlastní smrtelnost, dát věci do perspektivy. Je hodně různých způsobů, jak zvýšit své povědomí. Zkoumejte fotografie lidí jako jste vy, kteří již zemřeli. Čtěte knihy o smrti a sebevraždách. Noste s sebou v kapse jed a často o něm uvažujte. Choďte po vysokých římsách. Lehněte si na koleje a čtěte poezii. Strčte si do pusy nabitou pistoli a natáhněte kohoutek. Já si třeba užívám noční posedávání na okrajích vysokých budov, pozorování města a ulice pode mnou, s mýma nohama visícíma nad nicotou.

Mám rád procházky v bouřce, kdy mě každou chvíli může zasáhnout blesk. Asi to všechno zní radikálně, ale nevím, jak by cokoli mohlo být příliš extrémní. Úmysl je správný: dostaňte se do bezprostřední blízkosti smrti. Každou hodinu, každý den si chcete vyhradit čas k ponoření se do rozpoložení, kdy si budete vědomi smrti, plynutí času, faktu, že hodiny tikají, že každý den máte o den méně, že s každým dechem, který učiníte, máte jeden dech méně. Měřte váš život v týdnech nebo měsících namísto roků a nenechte si ujít to temné uvědomění jejich plynutí. Každé ráno si udělejte chvilku a zkuste pochopit, co to znamená mít nový den. Vyryjte si citát Thoreaua "Jenom ten den vysvitne, pro nějž jsme probuzeni." na vaše zrcadlo v koupelně.

Uvažování nad smrtí, nad vlastní smrtelností, je skutečná a účinná meditace. Vědomí smrti je skutečný zazen, je to univerzální duchovní praktika, jediná, kterou kdokoli bude kdy potřebovat a jediná, kterou by měl každý provádět, takže ano, budete chtít udělat cokoli budete muset, abyste tohle vědomí vpustili do svého života. Vypěstujte si z věnování pozornosti smrti návyk, pokaždé když se podíváte na hodinky nebo hodiny, pokaždé když si sedáte k jídlu, pokaždé když jdete na záchod. Každý den se jděte sami projít a přemýšlejte, co to znamená být naživu, chodit, vidět a slyšet, dýchat. Není to cvičení, není to něco, čemu se snažíte uvěřit jako třeba afirmacím, je to něco skutečného a ústředního pro každou vaši myšlenku a každý čin.

SMRT JE KLÍČEM K ŽIVOTU. Definuje ho, dává mu tvar, smysl a kontext. Bez čistého a upřímného vztahu k vlastní smrtelnosti žijeme ve stavu nekonečného duchovního růstu, husté šedé mlhy, vytvářející pekelnou iluzi života rozpínajícího se nekonečně do všech stran. Schováním částí, kterých jsme se báli, jsme udělali naše životy neměnné a tím jsme z nich odstranili všechen pocit naléhavosti. Smrt jsme vyčlenili ze života a to nám dovoluje žít nevědomě. Smrt ale samozřejmě nikdy nezmizela, jen jsme se k ní otočili zády a předstíráme, že tu není. Pokud se chceme probudit – a to je velké pokud – potom musíme smrt přivítat zpátky do našich životů. Smrt je náš osobní Zenový Mistr, náš zdroj síly, cesta ke světlu, ale musíme od ní přestat vystrašeně utíkat. Stačí se jen zastavit a otočit a ona tam bude, jen pár centimetrů daleko, hledící na nás bez jediného mrknutí, s prstem připraveným, každou vteřinu našich životů. Ten prst je jedinou pravdivou věcí ve snu a jednou na nás nevyhnutelně poklepe.

Uvědomování si smrti je univerzální duchovní praktikou. Po čem jsme pátrali v knihách a časopisech, co jsme hledali u učitelů a v naukách, ve starodávných kulturách a vzdálených krajích nám celou tu dobu dýchalo na krk. Není to jenom další duchovní technika na změnu nálady, se kterou pár týdnů koketujete a poté se viníte z toho, že nesplnila, co slibovala. Smrt vždy dodrží, co slíbí. Smrt je vaším jediným opravdovým přítelem, jediným přítelem, který vás nikdy neopustí a o kterého vás nemůže nikdo připravit. Projde skrze všechny lži, udělá si legraci z každé domněnky, zesměšní každou zbytečnost a ego scvrkne na pouhý nesmysl. Sedí s vámi právě teď. Pokud vás něco zajímá, zeptejte se jí. Smrt nikdy nelže.

Dalším silným důsledkem cvičení a rozvíjení uvědomování si vlastní smrtelnosti je, že poskytuje přesný barometr vaší vlastní spirituální upřímnosti, i když o něj možná nestojíte. Každý může kydat hnůj na klasická náboženství a nahradit je přijmutím méně ortodoxního systému víry. Kolik lidí ale myslí své duchovní úsilí vážně? Vy všichni si nejspíš myslíte, že jste právě takovým člověkem, ale opravdu jím jste? Jste ochotni jít kamkoli cesta povede? Udělat cokoli bude třeba? Na tisíce, kteří odpoví kladně, připadá jeden, který to opravdu udělá. Praktikování vědomí smrti odděluje mluvky od těch, kteří jednají. Můžeme to použít jako spirituální diagnostiku sebe sama, abychom jednou provždy určili, jestli je pro nás duchovnost něčím vážným, nebo jsme jen pouhými turisty. Většina z nás jsou turisté, ale kdo z nás je upřímný a kdo je jen fušér? Pokud si chcete odpovědět na tuhle otázku, tady je vaše šance. Váš vztah k vlastní smrtelnosti říká vše, co je třeba. Každý z nás je k ní buďto otočený čelem, nebo zády, je to prosté. Čelit jí, nebo se k ní otočit zády. Pokud nedokážete čelit tomu nejzákladnějšímu faktu vaší vlastní existence, čemu potom zvládnete čelit?

Tohle je přízemí, vstupní patro do probuzení. Důvěrnější a jednodušší než tohle to už být nemůže. Pokud na základě téhle diskuse neprojde váš život v příštích několika měsících významnějším přeorganizováním, potom jste dostali svou odpověď: jste jen turisté bez skutečné touhy nebo záměru probudit se. Co s tímhle uvědoměním provedete je jen na vás. Možná že na tuhle otázku nechcete znát odpověď, ale pokud nechcete znát odpověď, tak ji vlastně znáte.

Praktikovat uvědomování si smrti není snadné, ale můžete to zvládnout, protože je to pravda: zemřete. Klíčová je bdělost. Nepotřebujeme jeden budíček, potřebujeme jich stovky denně, více a více, dokud nezlomíme skořápku a neprobudíme se. Je potřeba uvažování, touha a soustředěný úmysl. Okolnosti jsou nakloněny silně proti vám. Je to jako plavání skrze míli bahna. Musíte prostě plavat, vydržet, neustále si připomínat, co a proč děláte, protože jakmile přestanete, začnete znovu klesat a v dalším okamžiku se přistihnete sedící v domově důchodců, vzpomínající na tu noc kdysi dávno, kdy vám nějaký pomatenec před tančícími plameny a létajícími jiskrami říkal, abyste nenechali život proklouznout, ale vy jste to udělali a teď už je příliš pozdě.

Cílem není umřít dobře, cílem je dobře žít. Koho zajímá, jak umřete? Zemřete statečně nebo jako ubrečené dítě, koho to zajímá? Uvědomování si smrti je uvědomování si života a ten je o probouzení. Nemá to nic společného se smrtí.

Nikomu neříkám, co by měl udělat, ale rád bych upozornil na to, že nezvážit sebevraždu by bylo pošetilé. Pokud ani nedokážete vzít v úvahu téma ukončení vlastního života, čí život to je? Sebevražda může být jednou z mála možností volby, které vlastně máme. Znamená to, že nejsme zcela vydáni smrti na milost. Je to dost děsivé na to, aby vám z toho bylo zle, ale to není důvod, abyste nad tím nepřemýšleli. Většina lidí jedná se sebevraždou jako s největším tabu, jako by to vůbec nebyla možná varianta, ale ona to je varianta, je dokonce zásadní a není žádný důvod, proč jí nedopřát zasloužený respekt. Řekl bych, že ji můžete z možných variant vždycky vyloučit, ale budete to alespoň vy, kdo ji vyškrtl, místo toho, aby to za vás udělal někdo jiný.

Možná vám tohle všechno zní morbidně a depresivně. Možná si myslíte, že smrt je opakem života a že bude mít tohle uvědomování si smrti za následek konec štěstí a dobrých časů, ale tak tomu není. Smrt není morbidní, strach je morbidní. Smrt není opakem života, tím je strach. Zavřít oči před smrtí znamená zavřít je před životem.: co by mohlo být morbidnější? Z vašeho pohledu jsou smrt a sebevražda strašné a nemyslitelné. Z mého pohledu posilňují a potvrzují život a člověka, který nemá s tímhle tématem otevřený a upřímný vztah, vidím jako z 90% mrtvého. Je evidentní, že pro většinu lidí je tohle téma naprosté tabu, zakázaná oblast, do které jejich myšlenky zřídkakdy zabloudí. Sebevraždu se pro ně rovná utrpení, selhání a zbabělosti; jednání hodné náladových mladistvých, slabých a nemocných. Já si zřetelně a trvale uvědomuji, že dnešek je ideálním dnem pro mou smrt. Jen ten den vysvitne, pro nějž jsme probuzeni.

Pokud vám to připadá jako braní vážného tématu na lehkou váhu, je to proto, že z uceleného pohledu to není tak temné a ponuré. Smrt nemá žádný odporný zápach, když ji máme přímo před očima, kde ji vidíme a můžeme na ni zaměřit náš zrak. Právě tohle myslím, když říkám, abyste se se smrtí spřátelili, přijali ji: uznali její důležitost v našich životech, nikoli že by se nám musela zamlouvat, že bychom se na ni museli těšit nebo s ní nějak podivně souzněli. Největším přínosem takového upřímného vztahu je to, jak nám otevírá život dokořán, ale důležité je taky to, jak zmírní hrůzu z vidiny smrti. Nemluvíme o spáchání tohoto činu, jen o upřímném rozjímaní nad ním. Otázka sebevraždy – zda být, či nebýt – je v samotném srdci filozofické tázání, ale Májá z ní udělala něco nemyslitelného pomocí překážek v podobě velmi silných, opačných tvrzení: nemáme právo ukončit náš vlastní život, protože je posvátný; je to neodpustitelný hřích a ohavnost protivící se Bohu; je to zbabělý čin a podvod, jakékoli životní lekce nám uniknout, budeme je muset znovu prožít v příštím životě a tak podobně.

Spíše, než aby byla nemyslitelné, měla by sebevražda být nanejvýš myslitelná. Alespoň bychom mohli rozbít tyhle překážky z domněnek a učinit o ní nějaká rozhodnutí sami za sebe. Pokud si chcete užít trochu legrace při vašem hledání, začněte otázkou: Proč bych se teď neměl zabít?

Kdybyste věděli, že zítra zemřete, co byste dneska dělali? A proč to sakra neděláte?

Je po všem

2014-08-10T19:40:00.000+02:00

Zdroj: "Týpek vystupující na internetu pod přezdívkou Jed McKenna. Dost možná to ani není ten Jed McKenna." Sejde na tom?

Před nějakým časem jsem zmínil něco ve smyslu "všechno se už stalo". Dá se to vyložit dvěma způsoby a přišlo ke mně malé upřesnění. Schválně, jestli vám to bude dávat smysl..

Souhlasíte s tím, že jsme všichni alespoň v téhle jedné věci stejní, že máme neurologické uspořádání různých nervů, shluků nervových buněk a podobně, které dohromady tvoří mozek? Jeden by se mohl celkem rozumně domnívat, že právě tohle uspořádání nám umožňuje utřídit tyhle malé černé znaky na stránce a najít v nich nějaký smysl. Ano či ne?

Další věc... ten mechanismus funguje na biochemickém principu (příliš složitém, než abych mu rozuměl). Správně? Tenhle mechanismus, jako všechny ostatní, potřebuje k vykonání své funkce určitý čas. Bylo dokázáno, že si uvědomíte rozhodnutí učiněné méně vědomou částí vaší mysli v časovém úseku někde mezi zlomkem sekundy až pěti nebo dokonce deseti sekundami. Vaše rozhodnutí jsou za vás učiněna v předstihu, ještě než si je uvědomíte. To samé platí pro vjemy, protože procházejí obdobnými cestami a mechanismy.

Tím pádem jste si vědomi čehokoli, čeho jste si vědomi PO TOM, co se to odehrálo. Kdybych vám ukázal sklenici na stole a řekl, "Před deseti dny jsem s ní o kousek pohnul. Prosím, změňte tu událost tak, aby k ní nikdy nedošlo.", co byste mi na to řekli? Nejde to, správně? Kdybych vám tedy řekl, že se s ní hýbalo před pěti minutami, co byste mi řekli? To samé, to samé, žádný rozdíl. Nelze to udělat...

Můžete změnit něco z toho, k čemu došlo v minulosti? A na druhé straně - lze změnit něco z toho, co se stane v budoucnu? Souhlasíte s tím, že změnit můžete, pokud vůbec, něco z toho, co se děje v přítomnosti? Jenže v tom je problém, tuhle přítomnost neznáme. To "teď" je pro naši mysl událost, vjem nebo myšlenka, která se již odehrála, je za námi, je fuč, finito... konec.

Takže platí-li výše uvedené, jak můžete cokoli změnit? Nemůžete se k tomu ani dostat, abyste to mohli změnit. Když jsem řekl "všechno se už stalo", myslel jsem to v tomto kontextu, že když se ve vašem světě něco objeví, jste si toho vědomi teprve po tom, co se to odehrálo. Tohle "po" může být v řádu od mikrosekund do pěti vteřin, ale na tom nezáleží, ve chvíli, kdy si "to" uvědomíme, je to již pasé. Minulost je minulost, nikoli přítomnost.

Podobným způsobem jsou za vás činěny vaše rozhodnutí před tím, než si je uvědomíte. K tomu dochází tak, jak je vysvětleno výše. Jak byste mohli mít cokoli připomínajícího svobodnou vůli, když ve vlastní hlavě nevíte, co se děje, dokud to neskončilo, dokud se s tím nedá nic dělat? Pokud potom chcete věci zpětně sledovat a zkusíte učinit svobodné rozhodnutí, musíte stejně projít všemi těmito procesy. Vrátí se k vám myšlenka a vy si budete myslet, že to bylo rozhodnutí svobodné vůle, a co je ještě důležitější, že ho učinilo vaše "já".

Jsme podivnější, než si dokážeme představit. Svoboda, slovo s mnoha rozdílnými významy, spočívá v nezápasení s tímhle procesem, protože to je stejně marné. My všichni do větší či menší míry odporujeme "tomu, co je" . Čím menší ta míra je, tím svobodnějším člověk je, alespoň podle mé definice.

Dává nějaký smysl vynakládat energii a myšlenky na to, co existuje jenom zdánlivě, když nad tím nemáte vůbec žádnou kontrolu? Tenhle odpor je prací ega a projevuje se jako "mělo by" a "nemělo by", když je vyjádřen slovy.

A nyní k protiargumentu.

Můžete si myslet, že dnes můžete něco udělat a zítra uvidíte konkrétní výsledek. Jasně, můžete upustit kulečníkovou kouli, ale byli jste to opravdu vy, kdo se rozhodl ji upustit, nebo to byl nějaký typ biochemického procesu, který zkrátka jen spustil "upustit kulečníkovou kouli teď."? A kdy jste si uvědomili, že koule padá; když začala padat, nebo o trochu déle? Bylo už po všem když jste to vnímali?

Ještě níže v králičí noře, bylo tu nějaké "já", které to ve skutečnosti vnímalo, nebo se vnímání jenom dělo bez vnímajícího a vnímaného? Zkuste to. Něco poslouchejte a prostě jenom dovolte být vnímání samu o sobě a nehrajte roli vnímajícího. Pokud tam nejste, děje se to i tak samo od sebe? Bude se všechno vždycky dít bez ohledu na to, jestli tu je nějaké já? Odpověď by byla čirá spekulace a nemám tušení, ale i když tady jsem, jsem si jenom vědom toho, co se "již" stalo a zdá se, že to pokračuje a pokračuje samo od sebe a jediná věc, která by to mohla pokazit, by byla myšlenka, ale i ta přichází pozdě, takže to nechávám být právě tak perfektní, jak to "bylo".

To "já", které se vtírá téměř do všeho je snaha ega vynutit si kontrolu nad věcí, o niž ale uvnitř ví, že nad ní nemá žádnou kontrolu, a tím pádem reaguje velice přecitlivěle na všechny podněty o jeho nemohoucnosti. Jen sledujte, jak vyskočí a pře se s výše napsaným. Hádáte se jen s tím, čemu nevěříte.

Bez kormidla

2014-07-22T19:34:00.002+02:00

Zdroj: Göran Backlund @ www.uncoveringlife.com

Po uvědomění, že svobodná vůle je vlastně jen nesoudržný koncept, nastal čas uvést v soulad naše vnímání a myšlení s tímto novým pohledem na realitu. Různá uvědomění a dosažená poznání o životě jsou konec konců zbytečná, pokud je neuvedeme do praxe a nestanou se živoucí realitou.

Jinými slovy je na čase změnit způsob, jakým přemýšlíme a uvažujeme o tom, co děláme.

Na to, o čem jsem dříve přemítal v pojmech "rozhodl jsem se to udělat" nebo "udělal jsem to", musím nyní ve světle vhledu o neexistenci svobodné vůle nahlížet tak, jako bych k tomu byl motivován.

Tenhle nový způsob označování - nebo chápání - našich činů je mnohem více v souladu s tím, k čemu skutečně dochází. Samozřejmě nebudu pobíhat kolem a lidem se s tím svěřovat. Nebudu tvrdit: "ucítil jsem nutkání podat ti sůl" - přestože to považuji za mnohem přesnější popis toho, co se skutečně událo. Je to zkrátka jen přesnější způsob přemýšlení o tom, co se opravdu děje.

Z hlediska vlastního prožitku se nic nemění. Přímý vjem člověka při rozhodování je naprosto totožný. Došlo jen ke změně vnitřního dialogu. Prožitek vjemu vybírání již není doprovázen dojmem "tohle si vybírám", ale je viděn takovým způsobem, jako by člověk cítil pohnutku k činu - a časem začne tenhle nový způsob myšlení měnit pocit, který při rozhodování cítíme. Změna způsobu, jakým na pocit rozhodování nazíráme, vlastně začne přesouvat pocit jednajícího z entity "já" jako toho, kdo koná, na pocit, že člověka přimělo konání totality.

Pojďme to rozpitvat více do detailu.

Prožívaná část naší osobní vůle je myšlenka - úmysl. To znamená, že každému činu, u kterého máme pocit, že jsme vykonavateli, předchází úmysl/záměr.

Tam, kde je nejdříve záměr a poté konání, tam je pocit, že my něco děláme - kdežto tam, kde žádná myšlenka úmyslu činu nepředchází, tam, kde je pouze spontánní akce - máme tendenci považovat tento úkon za automatický, dějící se samovolně.

Pokud jde o doprovodný pocit, myšlenka záměru je mentální vliv nebo pohyb mysli, který vytváří samotný pocit, že jsme tím, kdo koná.

Velká část tohoto pocitu pramení ze způsobu, kterým na něj hledíme a kterým o něm přemýšlíme. Jelikož úmysly vlastně nejsou "úmyslné" - protože jsme již opustili víru ve "svobodnou vůli", nemůžeme úmysl nadále s čistým svědomím nazývat úmyslem, protože tento výraz naznačuje přítomnost svobodně jednajícího jedince, tedy konceptu, jehož nesmyslnost si nyní uvědomujeme - musíme tuto prožívanou pocitovou část naší vůle nazývat nějak jinak, v souladu s naším porozuměním, nějakým výrazem, který přesně vyjadřuje, k čemu ve skutečnosti dochází.

Inklinace vesmíru.

Impuls jednoty.

Vzdáním se pojmenování pocitového úmyslu jako "úmyslu" a místo toho přemýšlení o něm jako o impulsu totality můžeme pomalu začít unikat vedlejším významovým účinkům, které dávají vznikat pocitu existence konajícího.

Nicméně...

Je skutečně možné žít a jednat v tomto světě naprosto bez úmyslu.

Onen pocit, který předchází každému vědomému činu? Nepotřebujeme ho.

To je pravým významem výrazu odevzdat se.

Tohle mají lidé na mysli, když říkají "pustit kormidlo".

Dát si pohov a nechat vesmír převzít řízení.

Úmysly nepotřebujeme. Jenom si myslíme, že ano - je tak těžké si opak byť jen představit. Co by přece mohlo být zřejmější než skutečnost, že když chci zvednout klíče, musím se rozhodnout, že to udělám, že?

Uvědomuješ si ale, jak směšně velké množství úkonů, kterým žádný záměr nepředchází, denně vykonáš? Když jdu třeba na procházku, nezapojuji sílu vůle, abych kladl levé chodidlo před pravé - chození se děje naprosto automaticky - bez potřeby jakéhokoli záměru. Představ si, jak obrovské množství bezděčných pohybů vykonávají takřka bez přestání naše ruce - neustále se drbeme a dotýkáme celého těla - bez jediného záměru, který by tomu předcházel. Všechno toto jsou spontánní bezděčné úkony. Je to nenucená činnost bez úsilí a pocitu, že ji někdo vykonává.

Takže vyzkoušej tohle: Až budeš příště stát před učiněním vědomého rozhodnutí, jednoduše ho nedělej. Když se budeš například procházet a dorazíš na křižovatku, kde se můžeš rozhodnout jít buď vlevo, nebo vpravo.

"Měl bych jít doleva, nebo doprava?" pomyslíš si. Pak si ale dovol odpovědět pouhé "Nemám tušení" a potom čekej. Nerozhoduj se.

Nakonec jednoduše spontánně vykročíš doleva nebo doprava - bez jakéhokoli úmyslu/konání či úsilí - i když to bude trvat dvě hodiny, než k tomu dojde a budeš tam celou tu dobu stát jako pitomec.

Můžeš si také sednout na gauč a "rozhodnout se", že nebudeš nic dělat záměrně. Když se nějaký úmysl objeví, jednoduše ho ignoruj; místo toho čekej a sleduj, jak dlouho potrvá, než tělo něco udělá naprosto spontánně, bez úsilí a úplně automaticky, bez sebemenší účasti úmyslu. Nejspíš to dlouho nezabere.

Je skutečně možné vždy jednat a žít tímto způsobem; zcela opustit úmyslné chování; prostě žít bez něj - vždycky se jen dočkat zjištění, co přijde dále. Je to ale postupná změna. Přejít z úmyslného konání k bezúčelnému spontánnímu žití nějaký čas trvá.

Jak v každodenním životě sleduješ, že se všechno naprosto v pořádku odvíjí bez úmyslů, začneš si uvědomovat, že se nemusíš strachovat kvůli budoucnosti - protože teď už víš; máš důvěru, že o vše bude postaráno přesně tak, jak by mělo, ve správný čas, nenuceným odvíjením se jednoty.

Prováděním podobných pokusů může důvěra člověka postupně narůst až ve vědění, že o všechno je postaráno a že "já" nemusím zasahovat do hry, aby se odehrávala. S narůstající důvěrou může být opouštěno více a více těchto záměrů a místo toho povoleno životu projevit nenucené a plynoucí žití bez překážek ega.

Nemůžete sami sebe přesvědčit, že tuhle důvěru máte. Je něčím, co člověk získává postupně pozorováním v každodenním životě, sledováním, že všechno plyne naprosto samovolně.

Tohle všechno ale vyžaduje počáteční krok. Obyčejné ukročení z cesty, aby mohl život začít plynout hladce a bez úsilí, když přestaneš stát proudu v cestě.

-----------------------------------------------

PS: Tohle může být velice snadno nepochopeno a dá se na tom vyrýpat tolik různých bodů... budiž!

PPS: Vygooglit publikovatelný obrázek při zadání "sexy redhead captain" je téměř nemožné.

Máte duši?

2014-05-21T09:26:00.000+02:00

Dostal se ke mně výborný překlad velice střízlivého textu Christophera Caldera, ze kterého si níže můžete přečíst pár zajímavých úryvků, v plném znění si ho pak můžete stáhnout zde:
http://www.uloz.to/xS3mTjDp/calder-matedusi-pdf

"Je velice pravděpodobné, že lidští živočichové v sobě mají zabudovanou genetickou predispozici k obcházení nevyhnutelného faktu své budoucí smrti v důsledku touhy zredukovat strach a stres. Naše mozky produkují mýty o Bohu, duši, nesmrtelné karmě, reinkarnaci a posmrtném životě jako způsob tlumení zraňujícího povědomí o nevyhnutelném zničení nás samých i každého, koho máme rádi. Vynalezením mýtů o posmrtném životě a reinkarnaci může mozek dál existovat v jakémsi virtuálním pohodlí bez neustálých agresivních připomínek instinktu pro přežití, který nás nekompromisně elektrizuje, jakmile jsme konfrontováni se život ohrožujícími okolnostmi a tím i s faktem naší neodvratné smrti. Nadpřirozené mýty tedy účinkují jako elektrická izolace blokující nebezpečný zkrat mezi dvěma částmi mozku."

"Odmítám tvrzení o vzpomínkách z minulých životů z důvodu, že mi je známa projekční schopnost lidského mozku. Mozek si dokáže věrně vyprojektovat jakýkoliv obraz, pocit, nebo zkušenost a jde o stejný neurologický mechanismus projektující fantazie podvědomí o autentických vzpomínkách z obsahů a paměťových dat uložených v mozkových buňkách. Co vychází z těchto jedinečných projektorů,může být skutečnou vzpomínkou nebo skutečnou fantazií, ale nikdo nedokáže určit s jistotou, byť by to byl nebožtík J. Krišnamurti, nebo Dalajlama."

"Proč tolik osvícených učitelů věří v duši a karmu? Vypozoroval jsem, že dokonce i osvícení bývají zasaženi svým kulturním podmíněním a mají tendenci pokračovat v tradicích svých předchůdců s minimálními případnými odchylkami. Například slavní osvícení ze zemí, kde se konzumuje maso jako je například Tibet, Čína nebo Japonsko také jedí bez problému maso, zatímco světci ze striktně vegetariánské Indie věří, že jedení masa je strašlivé, neduchovní chování. A tak se ptám, věřili Radžníš (Osho) i Krišnamurti (Jiddu) v duši kvůli nějaké vnitřní zkušenosti, jíž měli, anebo to bylo jen proto, že vyrostli v Indii, v zemi, kde se v duši běžně věří?"

Finanční probuzení

2014-05-09T09:45:00.005+02:00

Rád bych tu udělal malou reklamu na jednu připravovanou akci, abych něco navrátil České duchovní komunitě, která mi toho tolik dala a stále dává. Deepak v Česku!

Spiritualita totiž není o penězích, ale o Pravdě, Bohu, Světlu, Srdci a Lásce. Brzy nás o tom do Česka přiletí utvrdit newage polobůh Deepak Chopra. Nejlevnější vstupenka momentálně za 1290,- a ta s lepším výhledem za 2 250,-, ale o peníze přece nejde.

Ty dvě hodiny totiž můžou navždy změnit váš život... ale taky nemusí, takže pokud chcete jistotu, můžete s Deepakem dokonce prohodit pár slov a teď se podržte - dokonce mu i potřást jeho osvícenou sexy rukou, a kdo ví, možná na vás ulpí trocha jeho nezpochybnitelné, nikdy nekončící samadhi - v případě, že vaše choutky po spáse sahají až tak vysoko, tak si na tuhle VIP párty připravte rovnejch 9 000,-. Za pokec a potřes rukou. Devět táců, ale není to o penězích.

Na závěr jedno offtopic video pro ty, které by zajímalo, co mají společného křesťanství, buddhismus, islám a kroužek pletení:

Poslední zvonění

2014-04-24T19:02:00.005+02:00

Vítejte, drazí přátelé.

V dnešním díle "Krejzy Bena" uvidíte: brutální upřímnost, lekci nádherného selského rozumu a klasickou kupu legrace; zjistíte také, proč je historie vesmíru jako iPhone a naučíte se, jak si doma provést svůj vlastní test Boží existence!

Dnešní díl je místy lehce vulgární, ale celkově znepokojivý je fakticky silně, takže by se na něj radši neměl dívat nikdo z následujících kategorií:

#cestyksobě, #gošárníci, #osudcz, #psychologiecz #inner-light.ningcom

Sláva budiž duchovnosti

2014-04-05T20:54:00.004+02:00

Opožděný apríl pro všechny nové návštěvníky, kteří mi sem začali chodit ze sluníčkových webů. Vítejte... jako doma! <3

Temný Případ

2014-02-17T21:56:00.001+01:00

I televize občas umí překvapit.

U.G. - Tajemství Osvícení, část 6.

2014-02-06T23:18:00.000+01:00

Tajemství Osvícení:

Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 6.

Osobnost se v tomto stavu nezmění. Jste konec konců počítačem, který reaguje způsobem, jakým byl naprogramován. Je to právě vaše současná snaha změnit se, která vás vzdaluje od vás samých a zabraňuje vám ve fungování přirozeným způsobem. Osobnost zůstane stejná. Nečekejte, že takový člověk nebude nikdy rozzlobený nebo výstřední. Neočekávejte žádnou duchovní pokoru. Může být tím nejarogantnějším člověkem, jakého jste kdy potkali, protože se dotýká života v jedinečném bodě, kde se ho žádný člověk předtím nedotknul.

Je to právě z tohoto důvodu, že jej každý člověk, který do tohoto stavu vejde, vyjadřuje jedinečným způsobem vztahujícím se k době, ve které žije. Je to také důvod, proč se dva nebo více lidí žijících v tomto stavu ve stejný čas nikdy nedá dohromady. Nebudou tančit v ulicích, držet se za ruce a zpívat: „Jsme sebeuvědomělí lidé! Patříme k sobě!“

______________

Přirozené potřeby lidské bytosti jsou základní: potrava, ošacení a úkryt. Buď pro jejich získání musíte pracovat, nebo vám je někdo poskytne. Pokud jsou toto vaše jediné potřeby, není nijak těžké je naplnit. Odmítání těchto základních potřeb není znakem duchovnosti; avšak chtít více nežli jídlo, ošacení a přístřešek je neurotickým stavem mysli.

Není sex základním lidskou potřebou? Závisí na myšlence; tělo samo o sobě nemá žádné pohlaví. U muže a ženy se liší genitálie a možná hormonální rovnováha. Říct: „já jsem muž a toto je žena, přitažlivá žena“ je myšlenka. Jen myšlenka tlumočí sexuální pocity v těle a tvrdí „toto jsou sexuální pocity“. A je to právě jen myšlenka, která vytváří stupňování, bez něhož není sex možný: „Bylo by příjemnější držet ženu za ruku, než se na ni pouze dívat. Bylo by příjemnější ji líbat, než ji pouze objímat“ a tak podobně. V přirozeném stavu není žádné takové hromadění myšlenek. Bez tohoto stupňování je sex nemožný. Sex je také pro tělo nesmírně násilný. Tělo je obvykle velice pokojný organismus, a vy ho poté vystavíte obrovskému napětí a uvolnění, které vám připadají příjemné. Ve skutečnosti je to pro tělo bolestivé.

Skrze potlačování nebo pokusy o sexuální sublimaci ale nikdy nedosáhnete tohoto stavu. Dokud přemýšlíte o Bohu, budete mít myšlenky na sex. Zeptejte se jakéhokoli hledajícího, který dodržuje celibát, jestli se mu v noci nezdá o ženách. Vyvrcholení sexuálního prožitku je jednou z mála věcí ve vašem životě, která se přibližuje bezprostřednímu prožitku; celý zbytek vašich zkušeností patří někomu jinému, jsou z druhé ruky. Proč z toho děláte takový humbuk a tabu? Proč ničit potěšení ze sexu? Ne, že bych obhajoval požitkářství nebo promiskuitu; skrze abstinenci a zdrženlivost ale nikdy ničeho nedosáhnete.

______________

Musí existovat živoucí kontakt. Když odejdete z místnosti, zmizíte z mého vědomí. Takové otázky, jako kde jste nebo proč nejste tady, se neobjevují. Nejsou tu žádné představy – není tu pro ně místo – smyslové ústrojí je plně zaměstnáno věcmi, na které se dívám právě teď. Musí tu být živoucí kontakt s těmito věcmi, které se nacházejí v místnosti, nikoli myšlenky o věcech, které tu nejsou. Když jste plně „sladění“ se smyslovou aktivitou, nezbývá tu místo pro strach z toho, kdo vás zítra nakrmí, pro dohady o Bohu, Pravdě ani Realitě.

Není to tím, že by to byl vševědoucí stav, v němž jsou všechny věčné otázky lidí zodpovězeny; spíše jde o stav, v němž dotazování přestalo. Přestalo z toho důvodu, že takové otázky nemají žádnou souvislost se způsobem, kterým organismus funguje a způsob, kterým organismus funguje, nenechává žádný prostor takovým otázkám.

______________

Tělo má neobyčejnou schopnost sebeobnovy. Je to nutné, protože v přirozeném stavu smysly neustále fungují na vrcholu své citlivosti. Když se unaví, tělo projde smrtí. Je to reálná, fyzická smrt, nikoli nějaký duševní stav. Může se to stát jednou nebo vícekrát denně. Nemůžete se rozhodnout, že se to stane; přepadne vás to. Ze začátku máte pocit, jako by vám někdo podal anestetikum: smysly se stávají stále více otupělými, tlukot srdce se zpomalí, chodidla a dlaně vychladnou jako led a celé tělo ztuhne jako mrtvola. Energie z celého těla proudí do jednoho bodu. Pokaždé se to děje rozdílně. Celý průběh trvá 48 nebo 49 minut. V tomto čase proud myšlenek pokračuje, ale nedochází k jejich interpretaci. Na konci této doby „zhasnete“: tok myšlenek je přerušen. Není způsob, jak si uvědomit, jak dlouho trvá – není to zkušenost. O téhle chvíli, kdy „vysadíte“, nemůžete nic říct – nikdy se to nemůže stát součástí vaší vědomé existence nebo vědomého myšlení.

Nevíte, co vás přivede zpět k životu. Kdybyste v ten moment měli nějakou vůli, mohli byste se rozhodnout, že se již nevrátíte. Když je „zhasnutí“ u konce, proud myšlenek naváže přesně v místě, kde byl přerušen. Otupělost skončí; jasnost se navrátí. Tělo je strnulé a pomalu se začne samo o sobě pohybovat, rozcvičovat se. Pohyby připomínají spíš čínské Tai Chi než Hatha Jógu. Učedníci nejspíš pozorovali, co se děje jejich učitelům, pohyby spojili a učili stovky různých pozic – ale všechny jsou zbytečné; tyto pohyby jsou jedinečné. Ti, kteří viděli tyto pohyby mého těla říkají, že připomínají čerstvě narozené dítě. To „vypnutí“ dodává úplné obrození smyslům, žlázám a nervovému systému: po něm zase fungují na vrcholu jejich citlivosti.

______________

Neokusíte smrt, protože pro vás žádná smrt neexistuje: nemůžete zažít svou vlastní smrt. Narodili jste se? Život a smrt nemohou být oddělené; nemáte absolutně žádnou šanci poznat, kde jedno končí a druhé začíná. Můžete okusit smrt někoho jiného, ale nikoli svou vlastní. Jediná smrt je fyzická smrt; žádná psychologická smrt neexistuje.

Proč se tak bojíte smrti?

Vaše zkušenostní struktura nedokáže pojmout žádnou událost, kterou nezakusí. Dokonce očekává, že bude dohlížet na vlastní rozklad a tak přemýšlí o tom, jaká smrt bude – snaží se projektovat pocit, jaké to bude, až nebude schopna pociťovat. Aby ale mohla vaše zkušenostní struktura předvídat budoucí zkušenost, potřebuje vědomosti, podobnou zkušenost z minulosti, na kterou se může obrátit pro porovnání. Nemůžete si pamatovat, jaké to bylo neexistovat, než jste se narodili a nemůžete si pamatovat vlastní narození, takže nemáte žádný podklad pro představu vaší budoucí neexistence. Od chvíle, kdy jste si uvědomili život, jste znali i sebe a byli jste tu, takže tu pro vás je pocit věčnosti. K ospravedlnění tohoto pocitu nekonečnosti začne vaše struktura přesvědčovat sebe sama o tom, že tu pro vás bude život po smrti – nebe, reinkarnace, přemístění duše, cokoli. Co si myslíte, že se reinkarnuje? Kde je ta vaše duše? Můžete ji okusit, dotknout se ji, můžete mi ji ukázat? Co je uvnitř vás, co odejde do nebe? Co tam je? Uvnitř vás není nic než strach.

______________

Proč máte sny? Máte pocit, že je tu někdo, nějaké já, které řídí tohle divadlo vašich smyslů, tlumočí, co je uviděno, slyší a cítí, řídí oči, říká: „Tohle je krásné; tohle je nechutné. Na tohle se budu dívat, na tohle se dívat nebudu.“ Nemůžete to takhle ovládat – myslíte si, že můžete; ale tahle kamera neustále natáčí a tenhle magnetofon nepřetržitě nahrává, ať už se na nějakou věc díváte déle než na jinou, či nikoli. Když potom tělo odpočívá nebo jsou vaše myšlenky v pasivním stavu, tyhle věci se začnou vynořovat – kousek tohohle, kousek tamtoho – vytvoří to jakousi mozaiku a vy začnete snít. Když tu ten „někdo“ není, není tu nic, co by tvrdilo: „Spal jsem, něco se mi zdálo a teď jsem vzhůru.“

______________

Co je morálka? Není to následování uložených pravidel chování. Není to otázka zaujetí pozice nad pokušením nebo poražení nenávisti, hněvu, chamtivosti, chtíče a násilí. Zpochybňování vašich činů před a po jejich vykonání vytváří morální problém. Za tuhle situaci je zodpovědná schopnost rozeznávat mezi správným a špatným a v závislosti na tom ovlivňovat vaše činy.

Život je akce. Nezpochybněný čin je morální. Zpochybňování vašich činů ničí vyjádření života. Ten, kdo dovolí životu jednat svým vlastním způsobem bez ochranných manévrů myšlenky, nemá žádné „já“, které by bránil. Proč by musel lhát, podvádět, předstírat nebo páchat jakýkoli jiný čin, který jeho společnost považuje za nemorální?

______________

Co vám brání v tom, abyste byli v přirozeném stavu? Neustále se od sebe vzdalujete. Chcete být šťastní, buď nepřetržitě, nebo alespoň v tuhle chvíli. Jste nespokojení s vašimi každodenními zkušenostmi a toužíte po nějakých nových. Chcete se zdokonalit, chcete se změnit. Snažíte se něčeho dosáhnout, snažíte se být něčím jiným, než čím jste. Právě tohle vás odvádí od sebe sama.

Společnost vám předložila ideál „perfektního člověka“. Nehledě na tom, ve které kultuře jste se narodili, vám byly odkázány psané doktríny a tradice, které vám říkají, jak se chovat. Je vám řečeno, že skrze patřičné praktiky můžete dokonce dosáhnout stavu, kterého dosáhli mudrci, světci a spasitelé lidstva. A tak se snažíte ovládat vaše chování, kontrolovat vaše myšlenky, být něčím nepřirozeným.

My všichni žijeme v „myšlenkové sféře“. Vaše myšlenky nejsou vašimi vlastními myšlenkami; patří všem. Jsou to jenom myšlenky, ale vy vytváříte opačnou myšlenku - někoho, kdo tyto myšlenky myslí, a skrze toho je všechny vykládáte. Vaše snaha ovládat život vytvořila uvnitř vás druhotnou myšlenkovou aktivitu, kterou nazýváte „já“. Tento pohyb myšlenek ve vás je souběžný s pohybem života, ale je od něho oddělený; nikdy se života nemůže dotknout. Přestože jste živým tvorem, žijete celý svůj život ve sféře této izolované, paralelní myšlenkové aktivity. Odřezáváte sami sebe od života – a to je něco velice nepřirozeného.

Přirozený stav není „bezmyšlenkovým stavem“ – to je jedna z nejrozšířenějších hloupostí páchaná po tisíce let na ubohých, bezbranných hinduistech. Nikdy nebudete bez myšlenky, dokud tělo nebude mrtvola, opravdu tuhá mrtvola. Být schopný myslet je nutné k přežití. V tomhle stavu vás ale myšlenky přestanou dusit; zapadnou do svého přirozeného rytmu. Už tu nadále není žádné „vy“, které myšlenky vykládá a myslí si, že jsou jeho.

Podívali jste se někdy na tenhle souběžný myšlenkový pohyb? Knihy anglické gramatiky vám řeknou, že „já“ je osobní zájmeno v jednotném čísle v první osobě prvního pádu; ale tohle není to, co chcete vědět. Můžete se podívat na tu věc, které říkáte „já“? Je velice nepolapitelná. Podívejte se na ni právě teď, zkuste ji pocítit, dotkněte se ji a odpovězte. Jak se na ni díváte? A co je tou věcí, která se dívá na to, čemu říkáte „já“? Tohle je jádro celého problému: ten, kdo se dívá na to, co nazýváte „já“ je tím „já“. Vytváří iluzorní oddělení sebe sama na subjekt a objekt a skrze toto rozdělení může pokračovat dál. Tohle je ona rozvratnická povaha, která ve vás funguje, ve vašem vědomí. Kontinuita její existence je vším, co ji zajímá. Dokud se snažíte tomuto „já“ porozumět nebo tohle „já“ změnit v něco duchovního, v něco posvátného, nádherného nebo úžasného, bude tohle „já“ pokračovat. Pokud s ním nechcete dělat nic, není tu, je pryč.

Jak si tohle vykládáte? Pro praktické účely jsem vytvořil výrok: „Na co se díváte se nijak neliší od toho, kdo se na to dívá.“ Co s takovým výrokem uděláte? Jaký nástroj máte k dispozici, abyste porozuměli nesmyslnému, nelogickému, iracionálnímu výroku? Začnete přemýšlet. Skrze myšlení nemůžete porozumět ničemu. Tlumočíte to, co říkám, na základě vědomostí, které již máte, stejně jako tlumočíte všechno ostatní, protože se z toho snažíte něco získat. Když s tím přestanete, zůstane tu jen to, co popisuji. Nepřítomnost toho, co děláte – snahy porozumět, změnit se – je stavem bytí, který popisuji.

______________

Existuje „něco víc“? Protože vás nezajímají každodenní záležitosti a události, k nimž dochází ve vašem okolí, vymysleli jste si věc zvanou „něco víc“, „věčnost“ nebo „Bůh“, „Pravda“, „Skutečnost“, „Brahman“, „osvícení“ nebo jakkoli to chcete nazvat, a pátráte po tom. Nic takového vůbec nemusí existovat. Vůbec nic o tom „něčem více“ nevíte; cokoli víte vám někdo řekl, jsou to jen znalosti, které o tom máte. A tyhle znalosti si vykreslujete. Čemu říkáte „něco víc“ je stvořeno vědomostmi, které o tom máte; a jakékoli vědomosti o tomto „něčem víc“ máte, přesně ty budete prožívat. Vědomosti vytvářejí zkušenosti a zkušenosti posilují vědomosti.

To, co víte, nemůže nikdy být „něčím víc“. Cokoli vy zažíváte tím není. Pokud něco víc existuje, tahle aktivita „já“ chybí. Nepřítomnost této aktivity tím nejspíš je, ale ono „něco víc“ vámi nikdy nemůže být zakušeno; je tu, když tu „já“ není. Proč se snažíte zakusit něco, co nemůže být zakušeno?

______________

Vždycky musíte poznat, na co se díváte, jinak neexistujete. V momentě, kdy tlumočíte, je „já“ tady. Na něco se díváte a poznáte, že to je taška, červená taška. Myšlenka zasahuje do smyslového vjemu tím, že ho tlumočí. Proč do něj myšlenka zasahuje? A můžete s tím něco dělat? Ve chvíli, kdy se na něco podíváte, se objeví uvnitř vás slovo „taška“, když ne to, tak „lavička“, nebo „zábradlí“, „schod“, „támhleten muž co sedí támhle má bílé vlasy.“ Pokračuje to nepřetržitě – neustále si opakujete sami pro sebe. Když to zrovna neděláte, jste zamyšlení nad něčím jiným: „Jdu pozdě do kanceláře.“ Buď myslíte na něco, co se vůbec nevztahuje ke způsobu, jakým v tuhle chvíli smysly fungují, nebo se díváte a říkáte si: „Tohle je taška, je to červená taška“, a tak dále a tak dále – a tohle je vše, co ve vás je. Slovo „taška“ vás odděluje od toho, na co se díváte a tím vytváří vaše „já“; jinak mezi těmi dvěma není žádný prostor.

Pokaždé, když se narodí myšlenka, narodíte se i vy. Když zmizí myšlenka, zmizíte i vy. Ale vaše „já“ nedovolí myšlence odejít a co tomuto „já“ zajišťuje kontinuitu, je právě myšlení. Ve skutečnosti se ve vás nenachází žádná ustavičná bytost, žádný celek všech myšlenek a zkušeností. Máte pocit, že je tu „někdo“, kdo přemýšlí vaše myšlenky, „někdo“, kdo cítí vaše city – to je iluze. Já můžu říct, že to je iluze; ale pro vás to iluze není.

Vaše emoce jsou složitější, ale je to stejný proces. Proč si musíte říkat, že jste naštvaní, že na někoho žárlíte, nebo že máte trápení se sexem? Nemluvím o naplnění nebo nenaplnění touhy. Jsou ve vás vjemy a vy říkáte, že jste v depresi, nešťastní nebo blažení, žárliví, chamtiví, závistiví. Tohle škatulkování vytváří toho, kdo tyhle pocity tlumočí. To, co nazýváte „já“, není nic než tohle slovo: „červená taška“, „laička“, „schody“, „zábradlí“, „žárovka“, „naštvaný“, „blažený“, „žárlivý“ a tak dále. Nutíte vaše mozkové buňky do zbytečné činnosti, paměťové buňky nepřetržitě zapřaháváte do práce a ničíte energii, která tu je. Jenom vás to unavuje.

Tohle označování je nutné, když musíte komunikovat s někým jiným nebo sami se sebou. Vy se sebou ale komunikujete neustále. Proč to děláte? Jediný rozdíl mezi vámi a člověkem, který si povídá sám se sebou je ten, že vy to neděláte nahlas. Ve chvíli, kdy začnete mluvit nahlas, přispěchá psychiatr.Ten chlápek ale samozřejmě trpí tím samým, čím vy, povídá si pořád sám se sebou – „taška“, „červená taška“, „obsedantní“, „kompulzivní“, „Oidipův komplex“, „chamtivý“, „lavička“, „zábradlí“, „martini“. Potom řekne, že je s vámi něco v nepořádku, posadí vás na gauč a chce vás změnit, pomoct vám.

Proč nemůžete nechat tyhle vjemy na pokoji? Proč je tlumočíte? Děláte to proto, že když se sebou nekomunikujete, tak neexistujete. Taková vyhlídka je pro vaše „já“ děsivá.

______________

Cokoli prožijete – mír, slast, ticho, blaženost, extázi, radost, bůhví co dalšího – bude staré, z druhé ruky. O všech těchto věcech již máte vědomosti. Fakt, že jste v blaženém stavu nebo ve stavu ohromného ticha znamená, že o něm něco víte. Každou věc musíte znát, abyste ji mohli zažít. Tyhle vědomosti nejsou ničím úžasným nebo metafyzickým; „lavička“, „taška“ a „červená taška“ jsou jen znalosti. Znalosti jsou něčím, co do vás vložil někdo cizí a on to má taky od někoho jiného; nejsou vaše.

Můžete zakusit tak jednoduchou věc, jako je lavička naproti vám? Nemůžete, můžete zakusit jen znalosti, které o ni máte. A tyhle znalosti vždycky pocházejí od nějakého externího činitele. Myslíte myšlenky vaší společnosti, cítíte pocity vaší společnosti a zakoušíte zážitky vaší společnosti; žádné nové zkušenosti tu nejsou.

Takže všechno, co si kdy lidé mysleli nebo cítili, musí z vašeho organismu. I vy jste produktem všech těchto vědomostí – ničím jiným nejste.

______________

Co je myšlenka? Nic o ní nevíte; všechno, co víte o tom, čemu říkáte „myšlenka“, je to, co vám bylo řečeno. Jak s ní můžete cokoli udělat – formovat, ovládat, tvarovat nebo ji zastavit? Pořád se s ní snažíte něco udělat, protože vám někdo řekl, že musíte změnit tohle nebo nahradit tamto, držet se dobrých myšlenek a nikoli těch špatných. Myšlenky jsou myšlenky; nejsou ani dobré, ani špatné. Dokud se snažíte změnit cokoli tu je, přemýšlíte. Chtění a myšlení nejsou dvě různé věci. Chtění pochopit znamená, že tu je aktivita myšlenek. Této aktivitě přidáváte na síle, dodáváte ji kontinuitu.

Vaše smysly nefungují přirozeně, protože je chcete použít, abyste něčeho dosáhli. Proč byste měli něčeho dosahovat? Protože chcete, aby pokračovalo to, čemu říkáte „já“. Chráníte tuhle kontinuitu. Myšlenka je ochranným mechanismem: chrání „já“ na úkor něčeho nebo někoho jiného. Cokoli, co pochází z myšlenky, je destruktivní: nakonec vás zničí a s vámi i celý druh.

______________

Je to právě opakující se myšlenkový mechanismus, který vás tak unavuje. Co s tím můžete nadělat? To je jediné, na co se můžete ptát. To je jediná otázka a jakákoli odpověď, kterou vám já nebo kdokoli jiný dá, pouze přidává na setrvačnosti této myšlenkové aktivitě. Co s tím můžete dělat? Vůbec nic. Je příliš silná: má setrvačnost milionů let. Jste naprosto bezmocní a nemůžete si toho být vědomí.

Když praktikujete jakoukoli formu ovládání mysli, automaticky je tu „já“ a díky tomu se udržuje. Meditovali jste někdy, opravdu skutečně meditovali? Znáte alespoň někoho, kdo ano? Nikdo to nedělá. Kdybyste vážně meditovali, skončíte v blázinci. Stejně tak nemůžete praktikovat bdělou pozornost ve snaze být vědomí každou chvíli vašeho života. Nemůžete být vědomí; vy a vědomí nemohou existovat současně. Kdybyste mohli být ve stavu vědomí jedinou sekundu na hodinových ručičkách, jedinkrát ve vašem životě, kontinuita by byla zlomená, iluze zkušenostní struktury, „já“ by se zhroutila a všechno by zapadlo do svého přirozeného rytmu. V tomhle stavu nemáte tušení, na co se díváte – to je být vědomý. Když poznáte, na co se díváte, jste tam, opětovně zažíváte staré časy, to, co znáte.

Nemám tušení, co způsobí, že jeden člověk vstoupí do přirozeného stavu a druhý ne. Možná je to vepsáno v buňkách. Je to akauzální. Není to důsledkem vašeho přání; nemůžete toho dosáhnout. Nemůžete dělat vůbec nic. Nevěřte nikomu, kdo vám tvrdí, že se do tohoto stavu dostal. Jednou věcí si můžete být jistí, a tou je, že by si toho on sám nemohl být vědom a už vůbec by vám to nemohl sdělit. V těle je zabudovaný spouštějící mechanismus. Když vědomostní struktura náhodou uvolní sevření, něco jiného převezme velení. Fungování těla bude naprosto jiným fungováním bez zásahu myšlenky, kromě případů, kdy je třeba s někým komunikovat. Když použiju boxerskou hantýrku, musíte „vhodit ručník do ringu“, být naprosto bezmocní. Nikdo vám nemůže pomoci, ani vy sami.

______________

Tenhle stav není ve vašem zájmu. Zajímá vás pouze kontinuita. Chcete pokračovat, nejspíše v jiné rovině, chcete existovat v jiné dimenzi, ale tak či onak chcete pokračovat. Nedotkli byste se toho ani dlouhou tyčí. Tohle zlikviduje to, čemu říkáte „já“, všechny z nich – vyšší já, nižší já, duši, átman, vědomé já, podvědomé já – tyhle všechny. Dostanete se do bodu, kde řeknete: „Potřebuji čas“. Takže sadhána (bádání a duchovní úsilí) přijdou na mysl a vy si řeknete: „Zítra tomu porozumím.“ Tahle struktura se rodí v čase a funguje v čase, ale díky času nikdy neskončí. Jestli tomu nerozumíte dneska, nebudete tomu rozumět ani zítra. Čemu se snažíte porozumět? Proč chcete rozumět tomu, co říkám? Tomu, co říkám, nemůžete porozumět. Je to z vaší strany marná snaha, srovnávat popis způsobu, kterým funguji s tím, jak fungujete vy. Tuhle věc nemohu komunikovat a žádná komunikace ani nutná není. Žádný dialog není možný. Když tu vaše „já“ není, když tu není žádná otázka, zůstává jen porozumění. Jste u konce. Vyjdete ven a už nikdy nebudete poslouchat nikoho, kdo popisuje svůj stav, nebudete se už ptát na žádné otázky o porozumění.

To, co hledáte, neexistuje. Raději byste kráčeli po kouzelné zemi s blaženými vizemi o radikální transformaci toho vašeho neexistujícího „já“ do stavu bytí, který je vyčarovaný nějakými uhrančivými slovy. To vás vzdaluje vašemu přirozenému stavu – je to pohyb směrem od vás samotných. Být sám sebou vyžaduje mimořádnou inteligenci. Vy jste „požehnáni“ takovou inteligencí,; nikdo vám ji nemusí dávat, nikdo vám ji nemůže vzít. Ten, kdo jí dovolí, aby se vyjádřila svým vlastním způsobem, je přirozený člověk.

Konec druhé části knihy

KONEC 6. části

Za prozatimní překlad vcelku ke stažení ve formátu PDF na tomto odkazu děkuji Is.Pe <3

______________

Nemůžu s jistotou říct, kdy přijde další část překladu. Pracuji teď na videu, které si vyžádá delší dobu.