NOVÉ BOHATSTVÍ

Seš nástroj, kterým protéká božská energie

2023-01-13T12:40:00.004+01:00

Každý má možnost v sobě najít něco, co ho přesahuje. Ať už tomu říkáme Bůh, energie, duch, nebo jinak. S Petrem Václavkem si v dalším dílu povídáme právě o duchovnu. O jeho cestě ze zamlžených sudet přes úspěšného kreativce a stavitele rizikových podniků až ke studiu šamanství. Jakou roli hrála v Petrově duchovní cestě psychedelika? Proč považuje církve za škatulky a žijeme jen ve svém stínu? Na konci dojde i na sv. Františka z Assisi. A uslyšíte i Petrova psa Lišku. :) Poslechněte si mystický rozhovor. Slova, která při něm visí ve vzduchu, možná dostanou smysl až při delším rozjímání.

Spiritual Talks: Kittchen [Jakub König]

2022-10-21T17:07:00.005+02:00

Poslechněte si podcastový rozhovor s Jakubem Königem, známým též jako Kittchen o jeho hledání a nalezení směru v životě, plném sebepoznávání.

Přinese Bitcoin světový mír?

2022-07-04T20:42:00.020+02:00

O Bitcoinu jste se donedávna dočetli především jako o 'rychlé cestě k zbohatnutí', zatímco teď hlavně v souvislosti s 'obrovským propadem' a 'masivními ztrátami', případně 'koncem krypta'. Je tomu ve skutečnosti tak? Mluví se o něm totiž i jako o 'prostředku nastolení světového míru', nebo 'digitálním zlatu'. Kdy, jak a proč vznikl Bitcoin a jaká je jeho filozofie? Jaký by mohl mohl mít dopad na světový mír? O tom všem se dočtete v tomto postu.

Tvůrce Bitcoinu Satoshi Nakamoto věřil, že nedostatek může vytvořit hodnotu tam, kde předtím žádná nebyla. Koneckonců, na Zemi je jen jedna Mona Lisa, jen určitý omezený počet Picassů a omezená zásoba zlata. Možná si dokonce ještě někteří z vás pamatujete dobu, kdy byly dokonce i československé bankovy "kryté zlatem" Státní banky československé. Jednalo se o tzv. "zlatý standard", kdy používané bankovky v oběhu zastupovaly zlato a byly za zlato směnitelné. Zlatý standard byl měnový systém, v němž byla hodnota měny nebo papírových peněz přímo vázána na zlato. Zlatý standard se používal k určení hodnoty měny. V současné době ho ale nepoužívá žádná vláda na světě a člověka napadne, čím jsou dnes papírové bankovky vlastně kryty? Jakou reprezentují hodnotu?

Všechny měny světa jsou dnes součástí tzv. fiat systému (výraz "fiat" je odvozen z latinského fieri, což znamená svévolný akt nebo nařízení). Jedná se o měnový systém, v němž je hodnota měn v konečném důsledku založena čistě na vládním nařízení. Dnes máme tedy poprvé v historii situaci, kdy jsou všechny měny penězi pouze proto, že to říká zákon. Žádná z nich nemá žádnou vnitřní hodnotu, ani není kryta žádnými rezervami, jako je zlato. A nejen to, většina peněz je dnes bezhotovostních (virtuální čísla na účtech bank), jež jsou tvořena zejména poskytováním úvěrů - zjednošueně řečeno lze tedy říct, že fiat peníze jsou dnes kryty dluhem. Čím více toho banky rozpůjčují, tím více bezhotovostních peněz existuje v oběhu a vytvořené peníze jsou kryty slibem dlužníků půjčky splatit.

Pozn. V dubnu 2022 vykázal meziroční pokles hodnoty české koruny mínus 16 %, přičemž se spekuluje, že je to ve skutečnosti daleko víc.

Pojďme si to shrnout. Fiat měna jako je např. česká koruna je fyzickým prostředkem směny, reprezentovaným mincemi a bankovkami s neomezeným přísunem, který si vláda vydává a dodává do oběhu podle potřeby, přičemž vše je centralizováno a kontrolováno zákonem a bankami. Hodnota měny se odvíjí od ceny na trhu a regulací centrální banky, což je v přímém protikladu s ideou tvůrce bitcoinu Satoshi Nakamoty, jenž věřil, že nedostatek může vytvořit hodnotu tam, kde předtím žádná nebyla. Bitcoin je totiž naopak výhradně digitálním prostředkem směny, reprezentovaným jedním privátním a jedním veřejným kusem kódu, jenž má omezenou nabídku (proto se o něm někdy hovoří jako o tzv. digitálním zlatu), produkují ho počítače, je decentralizovaný (nemá ho pod kontrolou žádná vláda, ani instituce) a jeho hodnota je tvořena výhradně nabídkou a poptávkou.

Bitcoin mění pravidla hry

Pokud je nějaké osobě, skupině nebo vládě svěřeno nastavení peněžní zásoby jako je tomu u měny fiat, musí jí být svěřena také důvěra v to, že s ní nebude nikdo manipulovat (hahaha). Bitcoin je decentralizovaný a nepotřebuje takovou důvěru - nikdo ho nemá pod kontrolou a nikomu není třeba v tomto smyslu nijak věřit. Protože bitcoin není kontrolován žádnou osobou ani skupinou, existují naopak přísná konsenzuální pravidla pro to, kolik bitcoinu se vytvoří a jak se uvolní. Když Satoshi Nakamoto vytvořil bitcoin, stanovil přísný limit počtu bitcoinů, které mohou kdy existovat. Nikdy nebude existovat více než 21 milionů bitcoinů. Tento limit, známý jako hard cap, je zakódován ve zdrojovém kódu bitcoinu a je vynucován uzly v síti. Proč ale Satoshi Nakamoto zvolil právě toto číslo? Satoshi uvažoval, že pokud by 21 milionů mincí používala určitá část světové ekonomiky, 0,001 BTC (1 mBTC) by mohl mít hodnotu přibližně 1 €. Tato předpověď se naplnila již v roce 2013, kdy bitcoin poprvé prolomil cenovou hranici 1 000 €. Ačkoli Satoshi přirovnává cenu bitcoinu k euru, jednoduchá matematika naznačuje, že měl možná mnohem větší vizi - což lépe vysvětluje, proč byla zvolena maximální hodnota 21 milionů. V době vzniku bitcoinu činila celosvětová peněžní zásoba přibližně 21 bilionů dolarů. Tento údaj, známý jako peněžní zásoba M1, se skládá z celkové hodnoty všech fyzických peněz na světě, včetně hotovosti, mincí, cestovních šeků a dalších. Pokud by se bitcoin stal jedinou světovou měnou - a nahradil by všechny ty, z nichž se skládá údaj M1 - pak by každý BTC měl hodnotu 1 milion dolarů. Protože v každém bitcoinu je 100 milionů satoshi, hodnota každého satoshi by tak činila 0,01 USD. Skutečnost, že se tato čísla tak těsně shodují, by byla pozoruhodnou náhodou, pokud by nešlo o záměr. Je tedy omezení nabídky bitcoinu filozofickým gestem, nebo výsledkem neúprosné matematické logiky? To ví jen Satoshi Nakamoto - a ten (nebo ta) to neřekne.

Omezená nabídka bitcoinů je obrovskou výhodou. Díky ní je kryptoměna vzácná, což teoreticky zajišťuje, že si její hodnota udrží stabilní růst po mnoho let. Z tohoto důvodu se bitcoinu často říká "digitální zlato"; protože stejně jako zlata existuje jen určité množství bitcoinů. Omezením maximální nabídky a zpomalením rychlosti vzniku nových bitcoinů Satoshi zamýšlel, aby každá jednotlivá jednotka bitcoinu (známá jako satoshi) časem získala na hodnotě. Mimochodem, v prvních měsících existence bitcoinu vytěžil zakladatel Satoshi Nakamoto, jehož identita je neznámá, až 1,1 milionu bitcoinů - obrovské jmění, které dodnes zůstává nedotčeno. V červnu 2021 by Satoshiho zásoba Bitcoinů měla hodnotu přes 40 miliard dolarů; při historickém maximu bitcoinu na úrovni 64 000 dolarů by měla hodnotu 71 miliard dolarů, což by Satoshiho zařadilo mezi nejbohatší lidi na světě. V současné době je v oběhu 19 084 968,75 BTC (z 21 milionů), což je necelých 91 % a pro vytěžení je stále k dispozici 1,915,031.3 BTC při denním tempu 900 BTC, přičemž konec těžby se odhaduje na rok 2140.

Skutečná hodnota Bitcoinu

Jaká je ale vlastně skutečná hodnota bitcoinu a je doopravdy na konci s dechem? Je čas se ho definitivně zbavit? Ve chvíli, kdy vzniká tento post je jeho hodnota na úrovni 471,359 Kč a ano, proti listopadu 2021, kdy to bylo 1,346,820 korun je to obrovský propad. Je mi upřímně líto všech, kdo v listopadu 2021 investovali své těžce nabyté fiat peníze s vidinou rychlého zbohatnutí. O tom totiž podle mě bitcoin vůbec není. Nebo je, ale jen pro pár šťastlivců, kteří chytnou vlnu a následně se vyfotí na instagram se svým novým lambem. To je v pořádku a přejme jim to. Bitcoin je ale o něčem daleko hlubším a podstatnějším, a na jeho cenu (nebo spíš hodnotu) je třeba se dívat v širších a hlubších souvislotech, a především v delších cyklech, které jsou spojeny s tzv. půlením. Při takovémhle pohledu (viz obrázek níže) zjistíte, že se vlastně vůbec nic neděje, vše je v normálu a pokud někdo 30. června napíše, že 'bitcoin by podle odborníků mohl v roce 2022 dosáhnout 100 000 dolarů', tak by vlastně mohl dít coela klidně pravdu. Takže rada rozhodně zní: "HOLD". ))

Jak souvisí Bitcoin se světovým mírem

New York Tribune, 4. prosince 1921: Henry Ford v deníku předkládá svou myšlenku v článku s názvem "Ford by nahradil zlato energetickou měnou a zastavil války", ve kterém hovoří o vybudování "největší elektrárny na světě" a vytvoření nového měnového systému založeného na "jednotkách energie". Ford, který v roce 1903 založil společnost Ford Motor Company, v článku dále uvádí: "V rámci systému energetické měny by standardem bylo určité množství energie vynaložené za jednu hodinu, které by se rovnalo jednomu dolaru. Jde prostě o to, abychom mysleli a počítali v jiných termínech, než jaké nám stanovila mezinárodní bankovní skupina, na kterou jsme si tak zvykli, že si myslíme, že jiný žádoucí standard neexistuje." Nejenže by Fordova energetická měna byla kryta energií měřenou v kilowatthodinách (kWh), ale také uvažoval o tom, že by tato měna "byla vydávána pouze v určitém konkrétním množství a za určitým účelem". Ačkoli Ford nikdy nedokázal prosadit svou vizi plně kryté měny, bitcoin po sto letech tuto myšlenku zřejmě potvrdil. Od roku 2009 bylo vytěženo více než 19 milionu BTC prostřednictvím energeticky náročného procesu těžby, který vyžaduje, aby počítače řešily stále složitější matematické problémy. Tato těžba typu proof-of-work vyvolala silnou kritiku kvůli údajnému dopadu na životní prostředí - což je krátkozraké tvrzení, které ignoruje schopnost bitcoinu urychlit přechod na obnovitelné zdroje energie.

O vztahu mezi zlatem a válkou Ford vysvětluje: "Základním zlem zlata ve vztahu k válce je skutečnost, že je možné ho ovládat. Zlomte kontrolu a zastavte válku." Někteří z nejhorlivějších zastánců bitcoinu věří, že principy zdravých peněz v této kryptoměně by mohly odstranit války tím, že by se snížila schopnost státu financovat konflikty prostřednictvím inflace. Zatímco zlatý standard ztěžuje vládám nafukování měny, "mezinárodní bankéři", jak vysvětlil Ford, kontrolovali většinu zásob zlata. Tento proces kontroly a hromadění drahých komodit umožnil finančním elitám vytvořit aktivní trh s penězi, kterému se v době války dařilo. Vždy se vědělo, že Henry Ford předběhl svou dobu, ale také on uvažoval o konceptu, který je velmi podobný tomu, který je popsán v bílé knize o bitcoinu. Ford měl dokonce naplánované místo, kde měl tuto myšlenku odstartovat, a to na přehradě Muscle Shoals Dam. Fordův článek o energetické měně v New York Tribune si bere na mušku nejen bankéře, ale obviňuje i zlato. "Když to analyzujete, je to velmi jednoduché," zdůraznil Ford. "Příčinou všech válek je zlato. Ukážeme světu dvě věci, zaprvé proveditelnost, zadruhé vhodnost vytlačení zlata jako základu měny a nahrazení jeho místa nepomíjivým přírodním bohatstvím světa. Téměř všichni na světě, kromě novin a bankéřů, uznávají, že civilizace vstoupila do nové éry. Noviny to nevidí a mezinárodní bankéři to vidět nechtějí - znamenalo by to změny ve světových financích a bankéři se změnám vždy brání." Dalo by se říci, že dnes se většina transakcí provádí převážně prostřednictvím databází bankovního systému. V mnoha ohledech tedy Ford dosáhl svého, protože mocní v podstatě nahradili zlato nekrytým fiatem. Fiat je však na hony vzdálen měně kryté vzácnými zdroji a energií, o které Ford kdysi dávno snil.

Buckminster Fuller, americký architekt, teoretik systémů, autor, designér, vynálezce, filozof a futurista, jenž je autorem výroku: "Věci nezměníte tak, že budete bojovat s existující realitou. Abyste něco změnili, vytvořte nový model, který učiní existující model zastaralým," přinesl v roce 1981 ve své knize 'Critical Path' relevantní tezi: "V tomto vesmírně jednotném, pro celé lidstvo společném systému energetických hodnot budou náklady vyjádřeny v kilowatthodinách, watthodinách a watt-sekundách práce. Kilowatthodiny se stanou základním kritériem kalkulace nákladů na produkci komplexu metabolických zapojení pro každou funkci nebo položku. Toto jednotné oceňování energie nahradí všechny divoce se měnící, názorově vyhraněné a vrcholně mocensky manipulovatelné peněžní systémy na světě. Časově-energetický světový účetní systém odstraní všechny nerovnosti, k nimž nyní dochází v souvislosti s arbitersky manévrovatelnou mezinárodní přepravou zboží a bankéři vymyšlenou mezinárodní obchodní bilancí vrcholné ekonomické moci. Odstraní všechny záludné bankovní operace a trhy s cennými papíry, které využívají všech dnes fungujících rozdílů v časových pásmech po celém světě, a to vše bez vědomí dvou miliard lidí, kteří spí. Světová energetická síť bude zodpovědná za rychlý zánik 150 národností planety Země. Nyní máme 150 superadmirálů, kteří se všichni snaží velet stejné lodi, aby se vydala různými směry, což má za následek, že loď se točí v kruhu a nikam se nedostane. Těchto 150 národů působí jako 150 krevních sraženin, které blokují tok recirkulujícího provozu nezbytného pro realizaci vědecké revoluce v oblasti designu."

Existuje hluboké přesvědčení, že přechod k jednotné měně, založené na energii by ukončil války. Národy by teoreticky mohly postupně zrušit svůj jaderný arzenál a zaměřit jeho potenciál na těžbu a získání jednotné měny, založené na konsenzuálním protokolu. Vlastně by se dalo říct, že bitcoin už takovou jednotnou energetickou měnou, kterou si Ford a Fuller představovali, je, jen si to většina lidí zatím jen neuvědomuje. Energetické zdroje všeho druhu jsou rozprostřeny po celé planetě a vytvoření rovných podmínek, na základě kterých všichni hrají podle stejných pravidel, díky kterým získají bitcoiny, by mohlo vést k lepším a mírovějším výsledkům.

Uvědoměním si vlastní temnoty prosvítíte celý vesmír

2021-07-22T00:50:00.024+02:00

Světlo prosvěcuje temnotu a temnota pohlcuje světlo. Jedno bez druhého si lze jen těžko představit. Lze dojít ke světlu jinak než skrz temnotu? A naopak, je bílá zářicí nicota sestrou nekonečné temné prázdnoty, protože jedna potenciuje a zároveň hubí druhou? Je toto jen jiným popisem šivovského principu "jednou rukou tvořím a druhou bořím", protože jedno bez druhého nemůže existovat? Upíráme li svůj duchovní zrak na jednu stránku existence, přicházíme o možnost uvidět za zrak - bod, kde se obě esenciální kvality dotknou a zastaví uprostřed temnoty a světla. Bod, kde se na malou chvíli dokonale smísí vše do Jediného. Ticho uprostřed hromu. Letmý záškub nekonečně plynoucí nicoty, který se v oka mžiku otevře a vyplivne nového člověka. Trvá to jen záchvěv teď a tady a přece na to často nestačí celý život.

Konečně jsem se rozhodl uchopit meč a rozseknout jím temný stín, ve kterém dlí líná část mého vědomí, vyčerpaně se plahočícího za jinými temnými stíny v nekonečně se opakujícím koloběhu vzájemně se podporujících utrpení...

Dokud můj život držela pohromadě alespoň zbytková síla malty toho, čemu říkáme společnost, dotud jsem věřil, že jsem. Měl jsem pro to dokonce i nějaké důkazy, které mě ubezpečovaly o tom, že jsem, a dokonce, že jsem někdo. Den, kdy z vašeho života zmízí základní kámen, který z něj činí to, čím je, je zároveň i dnem, kdy si - chtě nechtě - budete nuceni uvědomit svou vlastní temnotu. Ne temnotu - polaritu, na které jste dobří nebo zlí; ne své laskavé versus sobecké chování a už vůbec ne něco jako životní úspěchy či prohry. Vše, čeho jste dosáhli i to, co jste fakt v životě posrali se milosrdně scvrkne do malého děsivého NIC. A věřte mi, že o tomhle vás neučili na žádném víkendovém ezo semináři s karimatkama v safe zóně vzájemně se podporujících adeptů osvícení. Mluvím tady o UVĚDOMĚNÍ si vlastního nekonečně hlubokého a neznámého NIC. Nekonečné temnoty, nad kterou visí naše životy, jež silou vůle směřují naše zraky jinam. Padnout do ní je děsivá představa. Bojovat s ní, je ještě děsivější. Objemout ji? Milovat ji? Nemožné!

Představte si, co zbude, když se zebe oloupete všechny vrstvy společnosti. Žádní rodiče, žádné děti, žádní přátelé, žádný stát, žádný společenský řád, žádné prohry ani úspěchy. Ždáná láska, ani nenávist (tedy to, co za ně považujeme). NIC. Představte si to nic, co zbyde. Proti tomu je ďábel, smrt nebo chudoba nedělní škola. A přece jsou mezi námi vynikající lidské bytosti, které jdou takové výzvě naproti. Na tři roky, tři měsíce a tři dny, přinejmenším, se v ústraní noří do hlubin vědomí o pár kapkách vody a troše drobtů z chleba, zavření v jeskyni dnem a nocí zastavují ten šíleně rychlý rytmus, ze kterého jsou všichni už na pokraji globálního šílenství. Zastavují a potenciují bod spojení k Jednotě.

Podle C.G. Junga se člověk nestane osvíceným tím, že si bude představovat postavy světla, ale tím, že si uvědomí temnotu. Nejstrašnější je přijmout zcela sám sebe. Vaše vize se vyjasní teprve tehdy, když dokážete nahlédnout do vlastního srdce. Kdo se dívá ven, sní, kdo se dívá dovnitř, procitá. Jste to, co děláte, ne to, co říkáte, že budete dělat. A dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude řídit váš život a vy to budete nazývat osudem.

Amen.

Nejlepší lék na rakovinu je mít zdravé vztahy

2016-01-25T09:42:00.011+01:00

Co nás udržuje šťastné a zdravé během toho jak procházíme životem? Pokud si myslíte, že je to sláva a peníze, nejste sami - podle psychiatra a ředitele Harvardské studie rozvoje dospělých a vedoucího jedné z nejkomplexnějších dlouhodobých studií v historii Roberta Waldingera, jste ale na omylu. V rámci své 75 let trvající výzkumné studie o vývoji dospělých dospěl k bezprecedentním údajům o opravdovém zdroji štěstí a spokojenosti.

A co tedy tvoří podstatu skutečného hlubokého štěstí v našich životech? Dobrý život je postaven především na dobrých vztazích. Takže, co jsme se naučili? Jaká jsou ponaučení z desítek tisíc stran informací, které jsme získali z těchto životů? Netýkají se bohatství, slávy ani pracovního zápřahu. Nejjasnější zpráva, kterou jsme získali z této pětasedmdesátileté studie, je tato:

Kvalitní vztahy nás udržují šťastnější a zdravější. Tečka.

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 5)

2015-12-10T14:24:00.006+01:00

A proč umělci

už nemalují květiny?

Jednou z kdysi slavných, ale dnes skoro zapomenutých zahradnických postav byl Ivan Vladimirovič Mičurin, který proslul pokusy s ovocnými dřevinami a léčivými rostlinami. V roce 1903 se mu podařilo zkřížit planou sibiřskou hrušku z Usurijského kraje s francouzskou odrůdou. O jedenáct let později mohl s uspokojením konstatovat, že nová odrůda má dobrou chuť a zvládne i mrazy -36° C. Mičurin podobně jako v Kalifornii Luther Burbank sbíral divoké rostliny i staré odrůdy, křížil je a snažil se vypěstovat nové druhy, které by mohly růst i v suchých či horských podmínkách. Myslím, že se k jejich téměř uměleckému dílu ještě budeme vracet, i když se neustále objevují nové geneticky modifikované druhy užitkových rostlin. Mnoho tradičních vyšlechtěných odrůd totiž téměř nepotřebuje ošetřování.

V českém prostředí má podobný význam i osud jako Mičurin či Burbank zahradník Jan Böhm, který v malém jihočeském městečku Blatná pěstoval růže. Ocenění a uznání získával na těch nejprestižnějších mezinárodních výstavách. V Blatné každoročně rozkvétalo až milion růží. Böhm se s Mičurinem seznámil patrně přes svého otce nejpozději v roce 1923, kdy od něj získal zásilku růží. Oběma šlechtitelům se přitom nejednalo jen o květy, ale také o jedlé plody s vysokým obsahem vitamínů či s listy, ze kterých se daly připravit léčivé čaje. O několik let později přivezl Böhmovi od Mičurina sovětský velvyslanec 200 druhů a odrůd ovocných stromů s prosbou, aby vyzkoušel, jak budou snášet středoevropské klima. Mnohé druhy přežily i těžkou zimu 1928/29, kdy nejnižší teploty dosáhly až – 42° C. Ve válečných letech se věnoval i šlechtění a křížení různých rostlin jako potravin. Böhmovo zahradnictví bylo v roce 1948 znárodněno a většina odrůd zanikla jako mnoho dobrých a prospěšných věcí té doby.

Zlatou dobu českého a moravského zahradnictví je možné vymezit dvěma stoletími mezi rokem 1752, kdy Marie Terezie vydala zahradnický řád a rokem 1948, kdy došlo ke znárodnění velkých soukromých podniků. Přesto se i po druhé světové válce zahradnictví věnovaly statisíce lidí a řada pomologických a šlechtitelských institucí. Mnozí z nich nepřečkali globalizační úder, kdy se načas zdálo, že je lacinější potraviny odněkud dovést, než si je sám vypěstovat. Jak vypadala péče o ovocné stromy, je nejlépe vidět z nařízení císaře Františka I. (1768-1835), který nařídil svým schönbrunnským zahradníkům, aby zdarma dodávali rouby do vrchnostenských zahrad. Odtud putovaly vyšlechtěné odrůdy k učitelům a farářům a od nich do venkovských sadů.

Již v první třetině 19. století byla nabídka kvalitních ovocných odrůd obrovská. Na druhé ovocné výstavě v Brně v roce 1834, kterou navštívila i císařská rodina, bylo vystaveno 456 odrůd jablek, 227 odrůd hrušní, 29 odrůd broskví a další ovoce, které se rychle šířilo do všech koutů monarchie. Přesto je skoro neuvěřitelné, že v roce 1856 rostlo podle výkazů statku Uherský Brod na jeho území víc jak 13 tisíc stromů, v Radějově kolem 40 tisíc stromů, z nichž mnohé byly starší jak sto let, a ve Veselí nad Moravou bylo napočítáno asi 15 tisíc stromů!

V současnosti procházíme nějakým civilizačním procesem, během kterého získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je pěstování květin a teoretickým zbytkem čtení poezie. Pokud bychom z pohledu zahrádek chtěli definovat největší rozdíl mezi tradičním a současným uměním, tak by spočíval v tom, že už skoro nikdo z velkých umělců nekreslí kytice, které skoro pět století bývaly klasickým námětem vysokého umění. Stopy této citlivosti se vytrácí někde u Emila Noldeho či Odilona Redona a to zhruba v době, kdy se stále víc začíná uplatňovat dálková doprava ovoce a zeleniny.

Pokud v dalších desetiletích nadále poroste systémová nezaměstnanost, která se projevuje tím, že nová pracovní místa již nevznikají, protože nejsou zapotřebí, tak navrhuji:

- Pozemkovou reformu, která nezaměstnaným bezzemkům přidělí, alespoň tam, kde to půjde, pozemek k obdělávání. Zvláštní podpora by náležela např. včelařům. Přiměřená mzda by byla podle pracovní iniciativy odstupňována. Municipality by neměly prodávat pozemky, protože se v budoucnosti budou hodit.

- Bezplatné či laciné rozdělování roubů a semen vyšlechtěných odrůd, které nemusí mít maximální výnosy, ale jsou odolné proti škůdcům a klimatickým změnám.

- Půda bez vody ztrácí smysl, proto je zapotřebí starat se o vodní zdroje a zadržování vody v krajině.

Chudý impresionista

maluje zeleninu,

bohatší květiny.

Na impresionistickou malbu můžeme podle nesčetné řady monografií pohlížet jako na světelné pokračování realismu, nebo jako na odklon od velkých společenských témat historické malby k soukromým tématům, jako jsou děti nebo slepice, či podle estetických kritérií úplně jinak. Nepíšeme dějiny umění, na tomto místě nás nezajímá interpretace historiků umění, ale otázky životního jasu a klidu. Neboť nemůžeme zapřít, že impresionistická malba je (možná společně s římskou mozaikou) tou nejvíc šťastnou malbou všech evropských uměleckých epoch.

Je to zároveň zlatá doba malby rodinných zahrádek a běžných květin. Stačí si třeba projít Metropolitní muzeum v New Yorku či některou z větších francouzských sbírek, zapomenout na estetiku a na obrazy se dívat jako na návody, jak si uspořádat vlastní zahrádku a jak ji prožívat (motyčky odkládejte v šatně!). Výsledný dojem bude připomínat klidné barevné štěstí. Malířský příklad bude o to působivější, protože dobře víme, že Francouzi umí žít, což normálně vztahujeme k podvečerním a nočním hodinám někde u Moulin Rouge, ale méně často na způsob, jak pozorovat slunečnice a přitom snídat na bílém ubrusu pod obyčejným, středně velkým stromem.

Nechci psát seznam malířských děl, ale zastavit se u několika z nich. Kontext je většinou jednoduchý. Malíř byl chudý, žil rodinným životem, cítil krásu, barvu a poezii a také nesnášel salóny, velké myšlenky, státní aparaturu a přelomové okamžiky světových dějin. V roce 1850 maluje Gustave Courbet jabloňový sad svého otce. V popředí vidíme pár kvetoucích jabloní a prostý dům. Na obzoru se zvedají příkré stráně vápencové plošiny, takže máme pocit malého, vysokou zdí neobehnaného ráje v poloviční divočině. Květy jabloní nejsou přehnaně zvýrazněny, obraz by fungoval i bez nich.

Německý malíř Fritz von Uhde (1883) ukazuje téměř typický motiv. V popředí obrazu pod zakrslou, dobře tvarovanou jabloní sedí jeho žena a čte noviny. U jejích nohou si hrají děti. Malíř sám sedí k divákovi otočen zády a přes zeleninový záhon zachycuje na plátno venkovskou scenérii. Ze zahrádkářského hlediska je pro mne největší záhadou hejno slepic, které impresionisté často malovali. Slepice jednak pokadí celé území, což limituje dětské hry na trávníku, jednak mají tendenci oškubat mladou zeleninu, kterou ale na druhou stranu hnojí. Moje babička vypouštěla slepice na zeleninovou zahrádku jenom tehdy, když potřebovala, aby vyzobaly hmyz a slimáky, ale pak je musela vyhnat, než se pustily do zeleniny. Myslím si – a to bez hlubokého freudovského ponoru do duše umělce – že tito lidé byli prostě pyšní na to, že mají svá vajíčka. (Jeden z recenzentů této eseje k tomu dodává: „Ano vzít čerstvé, ještě teplé vajíčko do rukou je opravdu posvátný zážitek, dobře si to pamatuji“). Navíc v pramálo uhrančivém zpěvu slepic se zrcadlí poměrně složitá sociální komunikace a občasné zapípnutí ospalé, spokojené slepice vnáší do duše mír. Tolik o slepicích. Podobné náměty i s těmi slepicemi a ženou sedící v trávě nalezneme i u Eduarda Maneta.

Camille Pissaro (1867) maluje zahradu v Pontoise jako otevřenou travnatou plochu s několika zeleninovými záhony. V pozadí vidíme vesnici a svah s dlouhými pásy plužin. Na zahradě je pozoruhodné, že podle nízké trávy máme dojem, že záhony se po zahradě mohly stěhovat a podle potřeby zkracovat či prodlužovat, zatímco na místě dřívějších záhonů půda odpočívala. Přesouvání záhonů rovněž omezuje škůdce, se kterými zemědělci v předchemických dobách sváděli kruté boje například pomocí pelyňkového odvaru. Pisarro dlouhá léta zahradničil v Eragny-sur-Epte, ale v pozdějším díle pozorujeme typický impresionistický odklon od zelí a kapusty směrem k barevným rostlinám. Nicméně rustikálních motivů si natolik vážil, že obraz dvou venkovanek na pozadí zeleninové zahrádky odmítal prodat a daroval jej své ženě.

Významným zahradníkem byl Claude Monet, který v Argenteuil vybudoval propracovanou květinovou zahradu i s jezírkem s lekníny. V roce 1873 jej na rovněž slavném plátně zachytil Auguste Renoir. Monet v klobouku a modré blůze bedlivě pozoruje květiny a štětcem drženým za vzdálenější konec (to je typické i pro většinu kaligrafických škol, protože lépe přenesete záchvěv mysli) zaznamenává barevnou skvrnitost. Nemůžeme se ubránit dojmu, že kdyby Monet přišel k hotovému – k zasazeným květinám někde v parku, tak by jeho malba nebyla tak transcendentní, jako když si rostliny vypěstoval sám. Spjatost Moneta se jeho zahradou pociťovali i jeho další návštěvníci. Manet jej namaloval, jak zalévá květiny.

Renoir sám se nevyhýbal alegorii zahrady jako stánku Venušině, do které podobně jako mnozí umělci dřívějších staletí umísťoval zamilované páry. Podle řady obrazů se zdá, že zahrada se výborně hodí k přemlouvání nerozhodné ženy. Zachycoval však i svoji ovocnou a květinovou zahradu s ženou Alinou a synem Pierrem. Obrazy naznačují, že zatímco chudý impresionista maluje i zeleninu, tak bohatší impresionista se věnuje květinám, které používá jako tvárný model a zeleninu kupuje na trhu. Pokud bychom tento floristicko-ekonomický model umělecké domácnosti použili na Vincenta van Gogha, tak jeho chudobu vnímáme na malbách prostých zahrad u Nuenen, Arles (Maison de Santé) nebo hrábí opřených o strom v ovocném sadu v Arles.

Zahrady francouzských impresionistů jsou často založeny na teplých barvách a kombinaci červených květin a žlutých slunečnic, které mezi nimi byly velice populární. Na své zahradě ve Vétheuile je maluje například Claude Monet. Modré květiny, nejčastěji kosatce, se lépe hodí k zelenavým plochám trávy a vody. Monet proslavil rybníček s lekníny v Giverny, kde jej odlesky vody a její přelévající se energie i samotný vnitřní život scenérie přivedly k téměř abstraktní malbě.

Dlouho bychom mohli pokračovat a sledovat svědectví obrazů, dopisů a vzpomínek malířů. Pierre Bonnard si zamiloval zahradu v Le Cannet na Riviéře. Na domě a v zahradě nedaleko Aix pravidelně pracoval i Paul Cézanne. U Gaugina však máme pocit, že maluje svoji rodinu v zahradě jen proto, že je zde větší stín. Renoir říkal, že malování zátiší mu dává větší svobodu k experimentování, než by si mohl dovolit u postav. Lépe se mu hledají nové barevné postupy. I my víme, že je jednodušší experimentovat s tulipány než s kočkou. Edgar Degas miloval venkovský dům a zahradu svého přítele Paula Valpinçona. Je zvláštní dobrodružství všímat si, jak rozdílně vnímá rostliny expresivní Emil Nolde a symbolistní Odilon Redon. A to jsme nehovořili o Maxu Slevogtovi, Maxu Liebermannovi, Lovis Corinthovi, Edouardu Vuillardovi či Henri Matissovi. Podstatné však je, že z jejich barevných zahradních maleb máme pocit dobrého života. Bez květin by byl chudší.

České moderní umění toto šťastné impresionistické období téměř nezastihlo, protože se začalo rozvíjet až o něco později, kdy se zahrádky rychle se rozrůstajících dělnických čtvrtí stávaly spíš sociálním tématem. Jejich nejtypičtější proletářské příklady nalezneme podél železničních tratí třeba ve Vídni nebo na pražské Ořechovce.

Řada českých umělců zachycovala třeba kvetoucí stromy a z malování květin ve vázách se stal víceméně umělecký průmysl. Zahrádky spíš nalezneme na sociálních, chudobou poznamenaných grafikách té doby, i když umělci jako Antonín Majer či Lev Šimák je dokázali obohatit lyrikou šťastného venkovského dětství. Listuji romantickými poznámkami Karla Krameria, který v letech 1814-18 putoval po českých hradech. Na jednom místě charakterizuje venkovský lid slovy „upracované ruce, veselé tváře“.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Nové vědecké porozumění Psylocibinu

2015-12-10T10:12:00.004+01:00

Courtesy of timewheel.net

Motto: Neexistují přiměřená slova, která by mohla charakterizovat stav, když jste pod vlivem hub. Jak popsat člověku, který se narodil slepý, co to znamená vidět?

Výzkumník a spisovatel Graham Hancock, jehož vystoupení o magických a vizionářských rostlinách, které podle něj sehrály významnou roli v "probuzení" a rozvoji lidského vědomí spadajícího do období před cca. 30-40 tis. lety, stálo organizátorům prestižní konference TEDx Whitechapel za kompletní zákaz a cenzuru. Na jeho pozoruhodné vystoupení se můžete podívat zde. Graham Hancock přinesl, mimo jiné, také revoluční ideu, týkající se nové role vizionářských rostlin v 21. století. Doslova uvádí, že nastal čas nárokovat si tu část průzkumu a rozvoje vlastního vědomí, kde nám dosud v cestě stály dnes už poněkud zastaralé a často nesmyslně paranoidní zákazy v podobě zákonů a trestů. Ve svém vystoupení doslova říká, že probíhá válka o vědomí a je v rukou každého z nás, jak se postaráme o jeho růst a rozvoj, protože skutečný globální posun probíhá výhradně díky posunu ve vědomí každého jednotlivce.

Jednou z posvátných rostlin naší kultury jsou odpradávna magické houby - lysohlávky. Lysohlávek je známo více než padesát druhů. Jen málo posvátných rostlin se těší takové úctě a vážnosti jako mexické houby, Aztéky označované jako teonanacatl – božské tělo – a používané jen při nejvýznamnějších obřadech. Indiáni o nich mluvili i jako o »květech« či »drobných kvítkách«. I přes toto něžné pojmenování měly houby podobný úděl jako peyotl. Pro evropské církevní představitele byly obzvlášť urážlivé a ze všech sil se snažili jejich náboženské používání vymýtit. Ve své represivní činnosti byli natolik úspěšní, že se jim podařilo zahnat celý kult do neproniknutelného tajemství, jež se otevřelo až na konci třicátých let minulého století, kdy se podařilo získat první dva druhy posvátných hub.

Také v Evropském kontextu má užívání vizionářských rostlin dlouhou a bohatou historii. Např. podle toxikologa Jaroslava Klána z Ústavu soudního lékařství a toxikologie už „švédští vojáci a Norové ve středověku před bojem žvýkali muchomůrku červenou, aby byli neohroženější. Obyvatelé mnohých dalekých sibiřských oblastí ji dodnes užívají, když dojde vodka. A ani v Čechách její požívání nebylo žádnou výjimkou, Šumavští dřevorubci ji žvýkali taky poměrně často. Na podzim nasušili, v zimě zvlhčili vodou, udělali kuličky a ty polkli. Prý byli výkonnější v těžké práci. Naši předci postupovali v dávkování metodou pokusu a omylu. Středověké čarodějnice například vyráběly extrakt mastí z blínu, durmanu a rulíku, někdy i mandragory, po nichž se jim zdálo, že létají. Co se týká LSD, kdysi jsme si ho, ještě za socialismu, vyrobili v laboratoři a měli jsme podobné příznaky jako jeho objevitel Hoffman. Ten okusil účinky při cestě domů na kole, u mě to bylo stejné. Účinky byly víceméně příjemné."

Komunistické Československo se dokonce v 60. a 70. letech stalo nevídaně významných producentem syntetického LSD a tehdejší klinicky prováděné výzkumy odstartovaly doslova globální myšlenkovou revoluci, sahající až do dnešních dnů. Podívejte se zde na skvělý dokumentární film Pavla Křemena o tom, jak se komunistické Československo stalo světovou velmocí ve výrobě LSD.

Ale zpět k dávnější historii. Jochen Garz uvádí ve své knize 'Veselé houby', že je udivující, že národům na americkém kontinentě bylo známo výrazně více přírodních produktů, způsobujících změnu vědomí, než kolik jich lze prokázat u starých kultur Evropy a Asie. Existence podstatně menšího množství rostlin shalucinogenním působením v Evropě se botanicky nedá nijak zdůvodnit. Zato stále se zvyšující počet evropských druhů hub obsahujících psilocybin, které byly objeveny teprve s posledních letech, dokazuje, že bohatství naší psychotropní mykoflory je srovnatelné s ostatními zeměmi. Na základě objevu, že muchomůrka červená je na Sibiři využívána jako psychotropní látka, došli vědci k závěru, že tomu tak v minulosti bylo i v Evropě. Při intoxikacích v Evropě nikdy nenastaly tak intenzivní halucinace, jaké vznikaly u sibiřských kmenů po požití tohoto druhu. Z toho lze usuzovat, že obyvatelé Evropy v minulosti mnohem více ovlivňovaly výrazné halucinační účinky jednotlivých druhů rodu /Psilocybe a jejich příbuzných, než stavy po požití muchomůrky červené, tak často připomínající delirium, i s jejich vedlejšími účinky a častou ztrátou vědomí. Následující svědectví o znalosti psychotropních hub v Evropě lze tedy spíše považovat za informace týkající se hub rodu Psilocybe než muchomůrky červené.

Ve středověké Evropě bylo například konopí nesmírně ceněno jako lék a zprávy o jeho používání sahají až do starověkého Řecka. Léčitelé rozlišovali mezi pěstěným a plevelným konopím. Pěstěné konopí bylo předepisováno k celé škále nemocí, plevelné se používalo jen k léčení uzlin a lipomů. Používání konopí v domorodém léčitelství má nepochybně svůj původ v jeho psychotropních a halucinogenních účincích, které primitivní člověk, neustále hledající nové zdroje potravin, zcela jistě objevil. Mohl tak vstoupit do vyšších sfér bytí, odpoutat svou duši, komunikovat se světem bohů, a je možné, že tak konopí stálo i u zrodu prvního náboženství. O něco později už ale inkvizice krutě řádila ve valpských údolích Valcamonica, Valtrompia a Valtellina v provincii Brescia a Sandrio v severní Itálii. Množství knih podává zprávu o tom, že v této oblasti bylo upáleno nesčetné množství čarodějnic. Literatura se zmiňuje i o tom, že se čarodějnice nejčastěji setkávaly na „Monte del Tonale“, ve výšce 2000 m nad mořem. Terénní průzkumy udávají, že lilkovité rostliny, takřečené „čarodějné býlí“, v těchto výškách již nerostou a také muchomůrka se zde vyskytuje zřídka. Naproti tomu tu na horských loukách lze na podzim nalézt kilogramy Psilocybe semilanceata. Zdá se tedy pravděpodobné, že tento druh hub sehrál ve zmíněném historickém období důležitou roli jako psychotropní látka. Je zajímavé, že stejně jako ve středověkých zprávách o čarodějnických praktikách jsou také při působení psilocybinu typickým příznakem představy o létání. Ve víru ideologického rozdělování moci mezi křesťanstvím a přežívajícími přírodními náboženstvími zmizelo v Evropě vlivem útlaku a vymýcení nositelů jiných kultur mnoho pradávných znalostí, včetně dřívějšího použití rostlina hub, působících dočasnou změnu vědomí. V nordických pramenech se často hovoří o „zaslepení očí“ severských válečníků berserků. Po tom co byli berserkové nordickým právem zakázáni, ve 12. století zcela vymizeli.

Skalní kresby ze severní Evropy, ještě o 2000 let starší než zprávy o bersercích, stejně jako bronzové nádoby ze stejné doby, zobrazují houby, a to často ve společnosti zoomorfních bytostí. Tyto pozůstatky jednoho kultu hub, který zanikl v rané době železné spolu s mnoha životními zvyklostmi tehdejšího obyvatelstva, vypovídají o dávné historii užívání psychotropních hub v severní Evropě.
Velký lékař a botanik Clusius (1525-1609) našel v Uhrách „bolond gombu“, houbu s německým názvem „houba bláznů“. Užívala se na venkově a léčitelé z ní připravovali nápoje lásky. Z téže doby pocházejí zmínky o této houbě také ze Slovenska. John Parkinson se ve svém „Theatricum Botanicum“ (1640) zmiňuje o analogické „foolish mushroom“, kterou blíže popisuje z Anglie. V Rakousku se o pomatených lidech říká, že „snědli bláznivé houbičky“.

Tyto útržkovité historické prameny nedávají možnost jednoznačného určení tehdy používaných druhů hub. Vzhledem k místům výskytu přicházejí jako druhy vúvahu především Psilocybe semilanceata a Psilocybe Bohemica. Nápadné je, že se všechna tato svědectví zmiňují pouze o tom, že tyto houby vyvolávají stavy, někdy velmi výrazné, které připomínají schizofrenii. Nikdy se v těchto pramenech nevyskytuje kladné ocenění jako u mexických Indiánů. Účinky působení hub jsou stále srovnávány s příznaky duševních nemocí. Rozdílné hodnocení lze nejpravděpodobněji vysvětlit na základě pojmů mykofilie a mykofobie, které poprvé definovali R.G. Wasson a jeho žena. Podle Wassona se tradiční vztah národů k houbám dělí na dvě skupiny, kde naproti vyložené anglické nechuti k houbám (mykofobie) stojí obliba v houbách (mykofilie), známá například ze slovanských zemí.

Houby, které jsou vidět růst, jsou pouhou částí - plodnicí (karpoforou), která produkuje výtrusy (spory). Vegetativní část jakékoliv houby, tj. část, která pohlcuje z půdy živiny a přivádí je do plodnice, je jemnou vláknitou strukturou vytvářející se pod zemí. Ta se nazývá podhoubím (myceliem) houby a jednotlivým vláknům se říká hyfy. Mycelium je jakousi materiální schránkou pro kolektivní vědomí houby. Může pokrýt nezměrnou plochu, růst po tisíce let a mít mnohem více propojení než lidský mozek.

. . .

Doposud nám byly všechny přírodní rostliny, měnící vědomí podsouvány jako něco "ďábelského", "nezdravého", případně "kriminálního". Pochopitelně, chce se říci, protože s jejich akceptováním vpouštíme do reality výrazný prvek neznáma, díky kterému se otevírá široký prostor pro nové možnosti, jež mohou změnit (a pravděpodobně změní) současný globální mýtus lidstva na zemi. Americká věda se s magickými houbami do značné míry rozešla v 60-tých letech, kdy se z užívání hub stala masová záležitost. Státní úřady pod brutálním nátlakem náboženských lobby zakazovaly jednu „drogu“ za druhou a odnesly to pochopitelně i houby. Ruce pryč pak musela následně dát i věda. Zůstává nad tím rozum stát. Co jiného, než masová konzumace by mělo stimulovat široký základní výzkum? Psilocybin je méně „jedovatý“ než kofein, vyjádřeno v LD50. Dokonce mnohem méně. Nezpůsobuje fyziologickou závislost a tolerance vůči němu snadno vzniká a zase stejně snadno odeznívá. Postupně získávanou zkušeností běžných rekreačních uživatelů se ukázalo, že užívání psilocybinu dokonce účinkuje proti jiným závislostem. Proč jsou tedy magické houby i nadále ilegální? Vše ukazuje na to, že stejně jako u řady jiných psychoaktivních látek je jediným ultimátním důvodem monopol náboženství na dosahování spirituálních prožitků.

V naší zemi roste několik druhů halucinogenních lysohlávek. U konzumentů se po jejich požití objevují stavy změněného vědomí. Podle Střediska prevence a léčby drogových závislostí Drop In, vyvolávají lysohlávky u konzumentů euforii, úsměvnou duševní pohodu, zvýšenou "usměrnitelnou" aktivitu. Také se objevují zdvořilost a uhlazené chování, různé barevné vize bez úzkostí, které experimentátoři komentují slovy: "Je to, jako když se dívám na barevnou filmovou operetu." Konzumenti mívají pocity rozbití a prohloubení časových a prostorových souvislostí, deformace tváří a osob. Barvy nabývají krásných, teplých, pastelových odstínů, jsou vzájemně sladěny "jako obrazy impresionistů".

Co se týče popisu účinků na psychiku, jsou slova nedostatečná. Hned na úvod je však třeba korigovat médii často opakovanou báchorku, že rozjaření uživatelé si myslí, že dokáží létat, a chtějí to vyzkoušet v praxi, pochopitelně s tragickými následky. Ve skutečnosti jsou létací představy spíš ojedinělým jevem než pravidlem a jejich povaha je poněkud komplikovanější. Je také docela dobře možné, že právě povrchní líčení v médiích působí jako samonaplňující se proroctví – když o nich člověk přemýšlí pod vlivem, může dojít k podivným závěrům a pokušení vyzkoušet, není-li na tom létání přeci jen něco pravdy, může být silné. Navíc – zdaleka ne každý z té hrstky nešťastníků, kteří pod vlivem hub z okna či mostu opravdu skočili, chtěl létat. Je stejně dobře možné, že někteří spíš nesnesli tíhu toho, co jim houbové vize prozradily.

Tvrzení, že houby prostě jen zlepšují náladu či ztrátu pudu sebezáchovy, naznačuje nevědomost, i když zní z úst mykologa. „Rozšíření vědomí“ je mnohem výstižnější termín pro popis stavu zhoubované mysli než otrava či halucinace, a přesto tomu, kdo to nezažil, mnoho neřekne. Co se týče halucinací, v případě běžných dávek jde hlavně o barvité vizualizace při zavřených očích (nejlépe v tichu a za tmy). Při očích otevřených je okolí vnímáno ve změněné, a přitom jakoby skutečnější a zřetelnější podobě. Člověk si všímá detailů, které je v běžném stavu naučen ignorovat, a vidí vzory i tam, kde by si jich předtím nevšiml. Změněné vnímání je však jen jednou stranou zážitku. Účinek na psychiku je hluboký až religiózní a do obrovské míry závisí na setu (stavu mysli a osobnosti uživatele) a settingu (prostředí zážitku). Zobecňování je spíš na škodu.

Je pravdou, že takový zážitek může (ale také nemusí) změnit osobnost uživatele a vést s postupem času až ke změně jeho hodnotového systému. Vyzkoušíte-li magické houby ve větším než malém množství, ten zážitek s vámi zůstane napořád a už nikdy se ho nezbavíte. Proto si první houbový výlet pořádně rozmyslete.

Houby boří jistoty a snad kvůli tomu se jich většinová společnost tolik bojí.

Houby samotné z vás neudělají lepšího člověka. Při vhodném způsobu užití mohou pomoci lépe pochopit sebe sama, zatímco v opačném případě naopak prohloubit psychické potíže. Nepřehánějte to s nimi. Fyzická závislost sice u tohoto typu drog nehrozí, ale nezájem o „normální život“ může působit potíže. A většina z nás není Terrence McKenna, který dokázal z přírodních psychedelik udělat středobod svého života a zároveň se úspěšně zapojit do společnosti.

Ve volném čase právě překládám a otitulkovávám dokumentární film s názvem 'Nové porozumění - věda psyolcibinu', který snad z magických hub pomůže sejmout stigma sahající až někam do středověku. Dokument mapuje nové vědecké poznání a porozumění Psilocybinu jako terapie pro terminálně nemocné onkologické pacienty, kterým pomáhá najít mír a pokojně odejít z tohoto světa a zároveň se také zaobírá jeho možným přínosem pro duchovní rozvoj lidské populace. V duchovně nabité klinické studii je psilocybin zastoupen jako účinná látka lysohlávek a Nové chápání zkoumá jeho terapeutický potenciál. Získáním letmého pohledu do stavů bytí, které existují mimo obvyklou denní realitu a jež vedou k osobnímu a duchovnímu růstu, jsou tito pacienti v rámci studie s psilocybinem zastiženi ve stavu úžasu. S tím, jak je jejich účinek okamžitý a jak pozitivní dopad má na tyto osoby, je zřejmé, že ve správném kontextu by měly být k dispozici tyto druhy léčby co nejdříve zlegalizovány pro běžné použití.

Alchymie záměru

2015-12-07T08:58:00.000+01:00

Umění být si vědom a z něj vyplývající umění záměru přímo souvisí s čarodějným vysvětlením světa. Podle čarodějů žít znamená být si vědom. A čarodějové k tomu užívají celé tělo a části vědomí a smyslů, které jsou mimo dosah a uvědomění si běžného člověka.

Záměr můžeme definovat jako "věc určení; cíl nebo plán". Ačkoli se zdá, že záměr je daleko silnější a komplexnější, než jakákoli jeho definice, je nejzákladnějším elementem, jenž spouští odpověď hmoty na vaše nejhlubší přání a touhy. Je to zjednodušená energie, která se projevuje ve hmotě. Je alchymický a má schopnost manipulovat integritu cíle. Záměr lze považovat za formu magie, která se rozvíjí uvnitř a manifestuje prostřednictvím vnějšího fyzického výkonu. Je to mocný pocit, jenž může být skrytý uvnitř slov a činů. Lid mu denně padá za oběť, ať už prostřednictvím umění, reklamy, literatury, politických projevů nebo prodejních aktivit - zdá se, že nikdy nenahlížíme pod povrch, abychom uviděli zdroj a kořeny záměru. Jakmile pochopíte kořeny záměru, můžete pochopit i cíle.

Zamyslete se hluboce nad tím, co říkáte, a jak to říkáte. Samotný tón vaší řeči může někdy prozradit mnohé o povaze předmětu vaší řeči. Záměr si vždy najde způsob, jak se projevit v rozhovoru, chování a činech. Existují prvky, které lze číst, abyste plně pochopili, proč se něco objevilo ve vašem životě a bytostně se vás to dotýká. Pečlivě poslouchejte (zaměřte se na) tón jednotlivce, protože ten se velmi podobá kymatice [vizualizace zvuku]. Je vědecky dokázáno, že tón může ovlivnit hmotu, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu slova.

Ovšem užití této síly není samoúčelné, nýbrž vede k tomu, aby bojovník pochopil, poznal a uskutečnil jakýsi kosmický Záměr či Cestu a tomu podřídil svoji cestu a svůj záměr.

Často komunikujeme pocity, které se snažíme různě ukrýt pod slova nebo tělesná gesta, přesto však máme tendenci odhalovat jejich pravdivou podstatu prostřednictvím energie, kterou manifestujeme navenek. Tak jako kouzelník, se můžete pokusit skrýt trik rychlým pohybem nebo menším rozptýlením, přesto však pro ty, kdož jsou si vědomi triku, nezůstane nic skryto.

Naučte se milovat a zapojit své srdce do zacílení záměru a jeho uzemnění. Pokud o tom budete příliš moc přemýšlet, jen se postavíte proti svým bližním a budete porovnávat svou kvalitu života s jejich. To je vnitřní dialog, do jehož oblaku se zahalujeme - máme tendenci chtít to, co mají jiní lidé pro uspokojení chvilkového štěstí, ale to je všechno dočasné. Musíme se pustit těchto impulsů a tužeb, a nechat průchod věcem, které budou mít dlouhodobý dopad na celkovou kvalitu života.

Celým učením a celým životem bojovníka prolíná - tu více tu méně - strach. Strach je hlavní hybnou silou v životě čaroděje. Od počátku do konce. Je to právě tím, že od začátku je učedníkova pozornost záměrně obracena na děsivou stranu světa, tedy na onu destruktivní, predátorskou část. Je to zcela pochopitelné, neboť v nauce Nagualů není nikdo, ke komu by se dalo obrátit s prosbou o pomoc, milost nebo vykoupení. Není kde hledat útěchu či útočiště. Čarodějové tedy s obratností a moudrostí sobě vlastní přetváří strach v motor svého snažení.

Svět je nádherné místo, a lidstvo je velmi zvláštní element, jenž mění naše krajiny k vytvoření umělého prostředí, k jehož konzumaci jsme následně vedeni. Otrávili jsme si půdu pod nohama v domění, že budeme pokračovat sami individuálně. Záměrem bylo, aby se náš život stal lepším v bezprostředním okamžiku, bez pochopení toho, jaký to bude mít vliv na budoucí generace. Budoucnost se projevuje v našich záměrech v tomto okamžiku. Nechte, aby vás vedlo vaše srdce, a pochopte, že jsme všichni kouzelníci, kteří uřívají jazyka a pohybu k tomu, aby zamaskovali sami sebe. My všichni máme uvnitř sílu, která je s to proměnit naše životní prostředí. Naš záměr je mocný nástroj, jímž přeměňujeme hmotu kolem nás. Nejsou to objekty naší touhy, jež musíme honit, ale záměr který vysíláme.

Cesta z temné noci duše

2015-12-02T08:57:00.000+01:00

Už z časového sledu evoluce vyplývá jistá konkurence mezi starším citovým mozkem (limbický mozek) a novějším přemýšlivým mozkem (neokortex): Limbický mozek tu byl dřív a určoval - stejně jako určuje u většiny živočichů i dnes - chování ve vztahu ke světu. Neokortex, velký mozek, je v nejdoslovnějším smyslu čerstvým povýšencem a postupně zvyšoval svou vlastní důležitost, aby na sebe nakonec strhl veškerou moc a vládl zcela samostatně. Nyní však mnohé naznačuje, že nám tato samostatnost zdravotně příliš neprospívá. Především proto, že starší střední mozek tu válku zřejmě jednou vzdá a rezignuje na spolupráci nebo v akci naprostého zoufalství náhle převezme velení regimentu se všemi svými nabalenými a nahromaděnými nároky, což pak například nazýváme depresí.

Právě úplná převaha intelektu nás zavede do krize, například když člověk tohoto typu s odpovídajícím syndromem důležitosti získá vysoký krevní tlak a o překot se žene k srdečnímu infarktu. Ale také úplná dominance emocionálního mozku může být velmi nepříjemná, jak nám ukazují stavy permanentního strachu a návaly paniky a jak nám ukazuje také deprese. První situaci bychom mohli označit jako přehnanou, druhou jako dětinskou. Na duševní úrovni by rivalita mozků, jež nás přivádí do nerovnováhy, mohla odpovídat našemu pocitu neštěstí. Pokud jsou oba mozky zharmonizovány a pokud v obojím smyslu dobře spolupracují, daří se i nám celkově dobře a vnímáme tuto harmonii. Moderně vyjádřeno: Jsme v proudu. Skutečně můžeme vycházet z toho, že náš mozek má jakýsi druh zabudované nebo přinesené inklinace ponořit se do tohoto proudu.

Navenek se harmonický proud zračí v našem obličeji - v našem úsměvu. Pravým znamením je však pouze onen úsměv, který není vytvářen pouze ústy, nýbrž který především září z očí. Při řízené meditaci je již starou zkušeností, že úsměv, který roste z hlubin očí, vyústí velmi rychle v příjemný a veskrze uspokojivý stav uvolnění. A na druhou stranu, každý ví, že úsměv je již na samotném počátku života klíčem dítěte k srdcím jeho rodičů. Spirituální hledající sní o úsměvu Buddhy, který rovněž vyjadřuje tento proud v bytí.

Deprese zdůrazňuje, jak moc je náš současný stav vzdálen od úsměvu Buddhy, od onoho úsměvu, který pramení z hlubin našich očí a který vlastně vychází přímo z našeho srdce. Když tedy úsměv, jak se domnívá David Servan-Schreiber, přináší harmonizaci spolupráce obou mozků, může se stát tento nejpůvodnější a nejjednodušší mimický vzor nejen dobrým lékem, ale také skvělým preventivním prostředkem.

Kdo kráčí světem s úsměvem, s vnitřním úsměvem stejně jako s úsměvem navenek, najde harmonický vztah se světem i se sebou samotným neporovnatelně rychleji. Když již ovšem člověk v důsledku své deprese vypadl z harmonie, nedokáže mu již úsměv, který je v tomto případě obvykle spíše násilný a křečovitý, nabídnout potřebnou záchranu. Ještě předtím je však častý úsměv z vlastního srdce popřípadě z hlubin vlastních očí rozhodně skvělou možností, jak zůstat v rovnováze a tím i zdráv - zejména když jej procvičujeme a rituálně kultivujeme v meditaci.

V buddhistické tradici existuje velmi jednoduché a objasňující cvičení, jedná se o takzvanou meditaci Uppekha. Uppekha znamená duševní vyrovnanost či lhostejnost. Ústřední myšlenkou tu je sedění v naprostém klidu a se zavřenýma očima po dobu půl hodiny a naslouchání svému nitru, abychom se stali uvědomělými svědky oněch pocitů a nálad, které stoupají samy od sebe zevnitř, aniž by za ně nesl odpovědnost někdo jiný než my sami. V józe známe velmi podobné cvičení s názvem vipásana. Když budeme toto cvičení provozovat každodenně po dobu několika týdnů a když mu budeme věnovat vždy alespoň tuto půlhodinku, budeme mít čím dál menší sklony projektovat své nálady na druhé lidi. Kdybychom tento postoj dokázali protáhnout na celý den, bylo by to samozřejmě ideální. Meditace Uppekha je tedy skvělým cvičením, s jehož pomocí si můžeme lépe uvědomovat sami sebe, naučíme se rozpoznávat hru vlastních projekcí a prohlédneme ji.
- Rüdiger Dahlke: Deprese jako řeč unavené duše

Ženy češou vlákna

2015-11-23T09:46:00.004+01:00

Zatímco muži (si myslí, že) vyrážejí v zahrocení vpřed, aby dobyli svět, ženy v tichu a na hloubce trpělivě češou a spojují jedno vlákno s druhým. Rukama hladí vzniklou látku. Tak ženy spřádají svým mužům jejich osud. Proto ta všeobecná posedlost žen látkou.

[A teď mluvím jazykem kvantové fyziky.]

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 4)

2015-11-19T14:09:00.003+01:00

Přežije ten, kdo má

brambory, zelí a cibuli

Přítel Jan Rybář rodem z divokých a chladných Beskyd mi vyprávěl o své tetě, která z výnosu celkem nevelkého pozemku dokázala živit deset dětí. Základem byly brambory. Pěstovala je ve třech postupně dozrávajících odrůdách – rané, podzimní a brambory určené ke skladování na zimu. Česká a moravská kuchyně znala desítky slaných i sladkých receptů na jídla z brambor. Každý kraj měl například své bramborové placky, do kterých se mohlo zapékat zelí, houby či polevy z hutného hruškového sirupu.

Další základní plodinou bylo zelí a cibule. Zelí se podobně jako ostatní druhy zeleniny např. květák či dokonce mladé révové listy kvasilo na zimu. Mléčné kvašení se bylo nejspíš od hlubokého pravěku praktikováno mezi Německem, Polskem, Bulharskem až kamsi do Mongolska, Číny a Koreje. Každá zdravá jednoduchá kuchyně budoucnosti se bez něj neobejde. Zelí se krouhalo a nakládalo do keramických soudků. Mnoho lidí to dělá dodnes. Kdo měl brambory, zelí a cibuli, přežil.

K této minimalistické kombinaci je nutné přičíst jablka, česnek a pak něco sladkého – nejspíš sušené hrušky, anebo téměř univerzálně rozšířená švestková povidla. Součástí jídelníčku býval tmavý chléb, máslo, vajíčka a vepřové sádlo či slanina. Výčet by nebyl úplný bez nějakého druhu kořalky vyráběné nejčastěji ze švestek. Byl to lék, který doplňoval prostou stravu. Na této dietě lidé žili a těžce pracovali celé roky. Dvě důležité plodiny však bylo nutné vypěstovat ve větším měřítku na poli – obilí, nejčastěji pšenici a žito – a luštěniny jako byl hrách či čočka. Stará česká kuchyně byla založená na různých druzích hrachu podobně jako země Blízkého východu pracují s různými druhy čočky. Na většině českých zahrádek nechyběly kedlubny, mrkev, salát, ředkvičky, kopr (ten už od hlubokého pravěku), a ještě nedávno i růžičková kapusta a květák.

Tuto základní sestavu je možné do nekonečna doplňovat o různou zeleninu, koření, houby, byliny a lesní plody. Dřív k ní patřilo i technické konopí, len a ovčí příze na látky. Lněné semínko a někdy divoké bukvice se lisovaly na olej. Jaké byliny bylo či dosud je možné nalézt na běžné české zahrádce či v jejím okolí?

Co se sbíralo ještě za mého mládí:
- podběl a lipový květ na nachlazení;
- máta, meduňka, mateřídouška a dobromysl pro chuť, rýmu a dobré spaní;
- kostival a jitrocel na rány a zlomeniny;
- třezalka, řepík a heřmánek na celou škálu chorob;
- netřesk byl pěstován na plotech a střechách na vnější použití, rány a kožní problémy;
- světlík na oči
- šípky na zimní čaje;
- bez černý na cokoliv;
- kopřivu na čištění těla i na jídlo (a od paleolitu před asi 25 tisíci let asi i na tkané látky, nejstarší textilie světa, respektive její otisk na vypálené hliněné hrudce pochází z Dolních Věstonic na jižní Moravě)
- majoránka, kmín a petržel jako to nejběžnější koření.

Kromě toho každá rodina mívala své léčivé směsi či kupovala zvláštní byliny, jako byl hořký, drcený kořen hořce nebo vonné horské směsi z Krkonoš. Skoro se mi o těchto věcech nechce psát, protože jsou příliš samozřejmé, ale možná jsme se od nich tak vzdálili, že budoucím zahradníkům tento prostý výčet jednou při plánování vlastní zahrádky pomůže. Svět je tak plný speciálních znalostí, přípravků a postupů, že na ty úplně základní věci se nejsnadněji zapomíná. Ivan Kratochvíl mi líčil zahrádku svého dětství v Podivíně na Jižní Moravě a říkal přitom: „Hlavně si uvědom, že se nic nevyhazovalo. Zbytky zeleniny sežrala zvířata a nespotřebované ovoce šlo do palírny“.

Jak přežít
zhroucení civilizace

Následující příběh mi řadu let vrtal v hlavě. V roce 1956 napsal sovětský spisovatel Nikolaj Michajlovič Verzilin knihu „Ve stopách Robinsonových“, která o několik let později vyšla v češtině a dnes se stala jednou z tzv. „kultovních“ knih lidí připravujících se na zhroucení západní civilizace. Verzilin vzpomíná na starý příběh ruských revolucionářů-děkabristů, kteří byli na dvacet let uvrženi do vězení a zbaveni podobně jako Robinson Crusoe toho nejnutnějšího. Podařilo se jim však chovat si v cele kuřátka a dokonce pro potěchu vypěstovat konvalinky, které si jako zvláštní dárek dávali k narozeninám.

Jeden z vězňů četl starý časopis „Ruský archiv“ a všiml si přitom, že na jednu stránku se přichytilo drobné semínko. „Co by to asi mohlo být?“ spekulovali vězni. Semínko zasadili, ale dlouho neklíčilo. Už ztráceli naději, když se objevil drobný výhonek a první lístek. Teprve když lístků bylo víc, tak poznali, že se jedná o lesní jahodu. Květináč zůstal v cele a vězni jej každý den pozorovali. Na podzim to byla statná rostlina, ale nekvetla. Přesadili jej do země a rostlina dobře přezimovala. Druhý rok již sklidili první úrodu – dva tucty opravdových jahod, jaké neměli již devět let… Na jahodníku vyrostlo šest šlahounů, ze kterých vybíhaly další výhonky. O rok později již obden sbírali jahody a také ostatní vězni je začali pěstovat.

Za druhé světové války se v postavení robinsonů odříznutých od okolního světa ocitlo celé město – Stalingrad. Letecké útoky zničily většinu skladů a v městě zavládl krutý hlad. Na jaře, když mezi dlažbou vyrážela jemná tráva, dali se obyvatelé do hledání jedlých rostlin, jako byl například penízek rolní (Thlaspi arvense), z jehož semen lisovali olej. Pracovníci Botanické zahrady Akademie věd zjišťovali výživné hodnoty rostlin a psali recepty, jak je upotřebit k jídlu. Ve školách a obchodech se objevily květináče s názvy jedlých rostlin a návody, jak je připravit. Podobně i sovětští vojáci na frontě sbírali houby a museli se živit vším, co dokázali nalézt, připravit či jakkoliv sehnat. Byla to krutá doba. Ale i v samotné Vídni zbyl po obou světových válkách takový hlad, že se městské parky a dokonce i zahrada samotného Hofburgu stala velkou zeleninovou zahradou, aby uživila své obyvatele. Bukové lesy kolem Vídně jsou mladé, protože stromy byly vykáceny na topení. Jen malý, dodnes udržovaný záhon uprostřed bývalé císařské zahrady připomíná tyto doby, ale jen málokdo chce vzpomínat.

Poválečné socialistické režimy si byly vědomy toho, že pokud by vypukla další válka, tak nemají dost zásob, aby dokázaly uživit své obyvatelstvo. Proto jako součást civilní obrany podporovaly zahrádkářství. Ve státní správě hmotných rezerv tehdy bylo jídlo na 6-12 měsíců, ale dnes má většina evropských států jen jednoměsíční zásoby potravin. Nějaká forma hospodářské blokády či přerušení mezinárodního obchodu by pro část populace znamenala riziko hladomoru, jaký dnes ohrožuje například Sýrii. Ve válečných dobách jako za napoleonských válek či dokonce ještě v roce 1916 bylo v Rakouské monarchii nařízeno sbírat žaludy, propírat je vápennou vodou a připravovat z nich mouku. Rovněž důležité knihy o jednoduché, téměř přírodní stravě, jako byla u nás monografie Marie Úlehlové-Tilschové „Česká strava lidová“ (1945) či pozoruhodný soubor německých návodů na přežití pro civilní obyvatelstvo (od roku 1941) nejčastěji vycházely v neklidných dobách.

Verzilinova kniha určená pro život běžných lidí v těžkých podmínkách a vzdálených krajích má dva zajímavé rysy. Ten první spočívá v tom, že hojně cituje americké autory, jako je i v Čechách milovaný E. T. Seton či J. F. Cooper. Myslím, že kulturní výměna opačným směrem – z východu na západ funguje mnohem méně. Druhým, v 60. letech ještě přirozeným rysem podobných zahradnických knížek bývaly četné citáty z poezie či dokonce celé básně. V bývalém Sovětském svazu vycházely sbírky básní v nákladech až několika set tisíc kusů (v bývalém Československu běžně 20-40 tisíc kusů). Dnešní prodeje klesly na pouhých několik set kusů. Verzilinova doba věděla, že lidem je nutné nabídnout víc než jídlo, a protože to nemohlo být náboženství, tak dávala poezii. Příběh o traktoristovi, který jede na pole a bere si sebou Puškinovy verše, není přehnaný.

Když jsem se svých amerických kolegů ptal, jaká poezie se čte na Wall Street, tak jen vrtěli hlavou, protože i pouhé vlastnictví podobné knihy by profesionálního ekonoma v očích svých kolegů diskvalifikovalo. Naproti tomu je dovolené číst Clausewitze a „Umění války“.

- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Poslední slova Steva Jobse

2015-11-11T09:44:00.003+01:00

Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti. Ve tmě se dívám na zelená světla strojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím jak se blíží dech boha smrti. Teď už vím, že když nakumulujeme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat i o něco dalšího, co s bohatstvím nesouvisí. Mělo by to být něco mnohem důležitějšího: možná vztahy, nebo umění, snad sen z mládí... Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi kterou přináší bohatství. Bohatství, jež jsem vyhrál v mém životě si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál. Láska může cestovat tisíce mil. Život nemá žádné omezení. Jdetě tam kam chcete jít. Dosáhněte výšin, kterých chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou. Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční postel. Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci lze nalézt. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty - život. Když jede člověk na operační sál, uvědomí se, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst - Kniha zdravého života. Bez ohledu na stadium života v němž se nacházíte, budete každý jednou čelit dnu, kdy se opona zatáhne. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku k svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům ... Mějte rádi sami sebe a s láskou opatrujte ostatní.
- Steve Jobs

Podpořte nás

Snové pole je na pozadí veškerého utváření reality

2015-11-09T10:32:00.001+01:00

Courtesy of Sean Svoboda

V rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem, který vedl Stephan Bodian se dozvíme něco o přístupu, jenž se nazývá procesově orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé" terapie.

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces. Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že "Já cítím to nebo tamto", ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

Courtesy of PlayBuzz

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na jeho negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohl vrátit zpět ke kriticismu, a já bych mu znovu doporučil, aby do něho šel. Pokud by mi dal v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jeho vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, jeho matka nebo manžel či jeho šéf atd. Pak by mohl říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnul na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne on, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat (jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jeho bicepsu, sevřením jeho krku a napnutím jeho tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte rád."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči němu vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysníváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

Courtesy of J. Templar

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišné způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit. Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I- Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

Courtesy of Arsfeb

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most! Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi. "Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad. Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit. Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

Courtesy of Fabrizia Mascoli

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byly, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je mé tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není. Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděly, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit. Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je. Například, co když jsi skutečně rozzuřený na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo. Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřely. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého. Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma." On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd." Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to." "Jen sem se snažila naštvat," řekla. "OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet. "Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?" "Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal. "Co to bylo?" Zeptal jsem se. "Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se. Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

Courtesy of Arsfeb

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie. Pak je zde to, co nazývám buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?" "Velká bílá loď přijíždí pro Johna!" "Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se. "Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu." "Proč ne?" Zeptal jsem se. "Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce." John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí." "Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se. Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy." "Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl, "Nestojí to nic." "Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?" "Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel." "Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli." Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy." Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky." "Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit." "Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy. Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!" Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, než zemřela.
- Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990.

Záchrana vědomí

2015-11-05T10:14:00.002+01:00

Včera v noci jsem měl živý rozhovor s Maestrem. Ano, s tím, co vystupuje v knize 'Mistr a Markétka'. Mimo jiné vzkazuje: "Děláte chybu v tom, že se neustále kladete do středu dění. Díky tomu chodíte v kruzích. Ti, kdo na sebe dokážou zapomenout, jdou přímo."

Podle Dona Juana máme všichni nějakého dravce, který přiletěl z hlubin kosmu a převzal nad námi nadvládu. Lidské bytosti jsou vězni. Dravec je náš pán a mistr. Zkrotil nás a učinil nás poslušnými a bezmocnými. Pokud se vzmůžeme na protest, potlačí jej. Pokud se snažíme jednat nezávisle, vyžaduje abychom to nedělali. Kolem je černočerná tma, když se ale koutkem oka rozhlédneš, pořád můžeš zachytit prchavé stíny poskakující všude kolem. Ovládli nás, protože jsme jejich potrava. Bezohledně nás vysávají, protože se tím sami udržují při životě. Tak jako my chováme kuřata na drůbežích farmách, chovají nás dravci v lidských farmách. Tak mají svou potravu vždy při ruce. Čarodějové věřili, že právě dravci nám vnutili naše pověry, naše představy o dobru a zlu a naši sociální morálku. To oni v nás vyvolali naděje a sny o úspěchu a selhání. To oni nám dali zbabělost, chtivost a proradnost. Dravci nám vnutili rutinní chování, naše neustálé stesky a posedlost sebou samým. Aby nás ochočili a zlomili, uskutečnili dravci obdivuhodný manévr. Tedy obdivuhodný z hlediska válečnické strategie. Z hlediska obětí je tento manévr spíš příšerný a obludný. Dali nám svou vlastní mysl. Dravci nám předali svou vlastní mysl, která se tak stala myslí naší. Dravčí mysl je barokně zdobná, plná protikladů, nevrlá a stále plná strachu z objevení. Přestože jsi nikdy nestrádal hladem, stejně v sobě máš strach z nedostatku potravy. To se dravčí mysl bojí, že bude objevena a potrava jí pak bude odepřena. Prostřednictvím mysli, která je vlastně jejich myslí, promítají dravci do lidského života všechno, co jim vyhovuje. Tím si zajišťují určitý stupeň bezpečnosti, kterým se zašťitují proti svému strachu z objevení. Čarodějové zří miminka jako zvláštní světelné koule energie, pokryté od hlavy až k patě zářícím obalem. Něčím, co vypadá jako plastové pouzdro navlečené těsně na jejich energetický kokon. Právě tento zařící obal vědomí dravci pojídají. Když pak člověk dosáhne dospělosti, zbývá z tohoto obalu už jen úzký okraj spojující palce u nohou se zemí. Díky tomuto proužku lidé žijí, tedy spíše živoří. Úzký proužek vědomí je epicentrem sebereflexe, ve které je člověk beznadějně chycen. Dravci působí na tuto sebereflexi tak, aby vyvolali záblesky vědomí, které pak bezohledně jako pravé šelmy požírají. Tyto záblesky vědomí vyvolávají pomocí nejapných problémů, které nás úmyslně nechávají řešit, a tak nás udržují při životě a současně si zajišťují potravu. Kdykoli tě tvé pochybnosti začnou ohrožovat, musíš s tím udělat něco zcela pragmatického. Zhasni světlo. Probodni zrakem temnotu a zjisti, co uvidíš.

Čarodějové dávného Mexika dravce uzřeli. Nazývali ho létavec, protože velkými skoky poletuje v povětří. Není to nijak hezký pohled. Vypadá jako obrovský stín, který proletí vzduchem a přistane naplocho na zemi. Čarodějové dávného Mexika neradi uvažovali o tom, kdy a jak se na zemi tito dravci objevili. Usuzovali, že lidé museli kdysi být zcela úplnými bytostmi s obrovským vhledem a vědomím, jaké dnes známe jen z mytologických legend. A pak to všechno z nějakého důvodu zmizelo a dnes známe člověka jen jako usedlého tvora. Náš protivník není ledajaký dravec. Je velice chytrý a metodický. Sleduje systematický postup, který mění lidi ve zbytečné bytosti. Člověk, jehož osudem je být magickou bytostí, svou magičnost ztratil. Proměnil se v obyčejný kus masa. Jeho sny už nejsou víc sny člověka, ale jsou sny zvířete chovaného na maso. Jsou hloupé, konvenční a malicherné. Dravec je anorganická bytost, která pro nás není tak neviditelná jako jiné anorganické bytosti. Jako děti jsme schopni ho zahlédnout. Je však tak hrozný, že se jím nechceme zabývat. Děti se na něj pochopitelně zaměřují, ale všichni kolem je od toho neustále zrazují. Lidstvu zbývá jediná věc. Je to disciplína jako jediný odstrašující prostředek. Disciplínou však nemíním pouhé dodržování nějakých rutin. Nemám na mysli časné vstávání a sprchování studenou vodou až do zmodrání rtů. Čarodějové si pod tím slovem představují schopnost postavit se s chladnou myslí tváří v tvář věcem, které předem neočekávali. Pro ně je disciplína uměním. Uměním postavit se bez ucuknutí nekonečnu, jež nevychází z pocitu vlastní síly, ale z pocitu posvátné hrůzy. Čarodějové říkají, že disciplína dělá zářící obal vědomí pro létavce nepoživatelným. Dravci jsou pak zmateni. Nejedlý zářící obal vědomí je něco, co se patrně vymyká jejich systému poznání. Jakmile jsou jednou zmateni, nezbývá jim, než se své ohavné činnosti vzdát. Když dravci nepožírají náš zářivý obal vědomí, začne znovu růst. Když to zjednoduším na nejvyšší míru, mohu říct, že si čarodějové pomocí své disciplíny udrží dravce tak dlouho od těla, dokud jejich zářící obal vědomí nepoporoste nad úroveň jejich palců u nohou. Jamile se tak stane, obal rychle doroste do své přirozené velikosti. Čarodějové dávného Mexika říkávali, že obal je jako strom. Když není ožírán, znovu nabude svou přirozenou velikost a sílu. A jak vědomí zasáhne výše, než je úroveň palců, před vnímáním se otevřou obrovské možnosti. Hlavní trik těchto čarodějů spočíval v zatížení létavčí mysli disciplínou. Zjistili, že pokud zatíží létavčí mysl disciplínou, cizí instalace se rozplyne. To poskytne každému, kdo tento manévr provede, zážitek původní pravé mysli. Cizí instalace se ovšem vrátí, ale už není tak silná. Začne tím proces, v němž se rozpuštění cizí instalace stane rutinou, až dojde konečně k jejímu definitivnímu rozložení. To není veselý den. Je to den, kdy se staneš zcela závislý na své vlastní původní schopnosti, a ta je dosud skoro nulová. Není nikoho, kdo by ti poradil, jak dál. Už nemáš ždánou dosazenou mysl, která by ti našeptávala pitomosti, na které jsi zvyklý. Létavčí mysl navždy zmizí, pokud se čaroději podaří popadnout vibrující sílu, která drží pohromadě naše energetická pole. A pokud ji udrží dost dlouho, létavčí mysl poražena odletí. Takže přesně to musíš udělat. Popadnout energii, která tě drží pohromadě.

Čarodějova revoluce spočívá v tom, že odmítne plnit dohody, jejichž uzavření se sám nezúčastnil. Nikdo se mě nikdy neptal, zda chci být pojídám bytostmi s jiným typem vedomí. Moji rodiče mě zkrátka přivedli na tento svět, abych zde, stejně jako oni, krmil cizí entity, a to je celý příběh. Létavci jsou zcela zásadní součástí vesmíru a je třeba je považovat za to, čím skutečně jsou. Za hrozivé a monstrózní entity. Pomocí nich nás vesmír zkouší a testuje. Jsme vlastně energetické sondy, vytvořené vesmírem a protože vlastníme energii, která je schopna vnímání, představujeme prostředek, kterým vesmír vnímá sám sebe. Létavci jsou neúprosnou výzvou. Nesmíme je s ničím zaměňovat. Pokud se nám to podaří, vesmír nám dovolí pokračovat.
- Carlos Castaneda, Blátivé stíny

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 3)

2015-11-04T09:31:00.001+01:00

Svět včerejška, vzpomínky

na zahrádky našich babiček

Možná nastal čas být osobní. Nedávno mi moje 88 let stará tchýně vyprávěla, jak její babička vždy a hlavně v zimě pečovala za oknem o dva květináče – jeden s pažitkou a druhý s petrželem -, které každý den přidávala do polévky s nudlemi či bramborami maštěnými vepřovým sádlem. Polévka byla celá staletí z mnoha pádných důvodů považována za základ stravy a mnohdy to bylo jídlo jediné, takže její přípravě byla věnována mimořádná pozornost. Venkovské ženy mívaly někde poblíž kuchyně „polévkový“ kout s petrželem, libečkem, pórkem či dalšími kořeními. Zdá se, že první záměrné pěstování petržele pochází již z neolitu před osmi tisíci let. Většinu té dlouhé doby byla nať důležitější než kořen. Petrželovou nať bylo sice snadné usušit, ale čerstvá měla trochu jinou chuť. Dobré staré kuchyně jsou často založené na souhrnném působení mnoha malých chuťových posunů, jako je rozdíl mezi čerstvou a sušenou petrželovou natí.

Moje babička z Podkrkonoší měla jako všechny venkovské ženy vlastní zahrádku. Před domem se na okrasu pěstovaly květiny. Téměř vždy zde kvetly bílé, žluté, růžové a rudé růže a to včetně staré české odrůdy nazývané stolistá růže. Pochází sice z Francie, ale u nás zdomácněla již před staletími. Ženy měly v oblibě i popínavé růžičky s drobnými květy, které se málokdy dávaly do vázy, ale zato kvetly celý rok. Skoro všechny hospodyně každé jaro pozorovaly, zda už vyrazily žluté petrklíče, bílé sněženky a bledule, které přinášely radost, že zima už skončila. Podobně si ženy všímaly dní, kdy začaly létat první včely. Vlaštovičník (Chelidonium majus) rozkvétal až v době příletu vlaštovek a můj strýc každým rokem hodnotil, zda se opozdily kytky anebo ptáci.

První silnou jarní vůní byly drobné, tmavomodré fialky. Ještě v 19. století je ženy vařily s cukrem a vyráběly oblíbená modrá cukrátka. Jejich syntetická obdoba se v českých obchodech prodávala ještě po roce 1980. Dodnes je dostanete v kavárně naproti vídeňskému Hofburgu, kde dřív sedávali lidé od dvora, ale teď tu bývá plno japonských turistů. Fialkové bonbóny vyráběné z kandovaných květů prý císaři Františkovi Josefovi I. a krásné Sisi přinášel sám majitel, pan Demel.

Na zahrádkách před domy bylo často vidět bílé kopretiny, různobarevné tulipány, velkokvěté růžové pivoňky, voňavé floxy, rozzářené slunečnice, pestré jiřiny, modré a žluté kosatce či pozdně kvetoucí chryzantémy, které se jako jedna z posledních kvetoucích rostlin dávaly na Dušičky na hroby. Okraje zahrádek bývaly lemovány fialovými šeříky a žlutými zlaticemi neboli forsythiemi, kterým se lidově říká „zlatý déšť“. Když se však zamyslím nad květinami ve váze, tak doma spíš bývala kytice divokých rostlin, protože trhat květy ze zahrádky byla nejenom škoda, ale také to zahrádku určenou i pro zvídavé oči sousedů ochuzovalo. Zejména divoké luční kopretiny a modré zvonky a chrpy či rudé, rychle usychající máky z okraje obilných polí, lákaly děti i dospělé ženy. Muži se o rostliny nestarali. Byla to přeci jen ženská zábava.

Pampeliškové věnce

pouštěné děvčaty po vodě

Na jaře měla děvčata ještě jednu povinnost snad zděděnou ze starých dob a zapomenutých zvyků. Z jasně žlutých pampelišek pletly věnce podobné slunečnímu symbolu a někdy je pouštěly po vodě. V paměti se mi pampeliškové věnce spojují s včelami, které pampelišky rovněž vyhledávaly a odlétaly z nich s plnými „botičkami“ pylu. Teprve dnes po četbě mnoha knih o mytologii se mi propojuje symbol posvátné včely se žlutým slunečním kruhem. Vše bylo nějak jinak na sebe navázané, jakoby věci o sobě navzájem věděly. Nepřekvapuje mně starý zvyk, že když v rodině někdo umřel, tak se to sdělovalo i domácímu včelstvu.

V tradičních běžných zahrádkách bývalo jen několik, řekl bych jen pět či šest druhů květin, ale důležité bylo, aby kvetly skoro celý rok. Ženy se navštěvovaly a jako zvláštní projev přízně si odnášely recept na nějaké dobré jídlo, anebo sazeničku zajímavé květiny. Mělo to svou logiku – nový recept znamenal, že někdo experimentoval s drahým jídlem, anebo věnoval nemalou námahu získat třeba od vzdálených příbuzných neobvyklou rostlinu. Všichni si pamatovali, jak kníže pán svého času vyhodil nehorázné peníze za exotické květiny. V zámeckých účtech se dočteme, že vybudovat a udržovat reprezentační zahradu bylo skoro stejně drahé jako koňské stáje (tedy garáže pro značkové typy koní) a často dražší než samotný zámek.

Svět zahrádek pozvolna odcházel již za mého dětství. V 60. a 70. letech minulého století lidem tradiční zahrádky přestávaly stačit a místo nich si pořizovali „skalky“ neboli „alpina“, tedy kamenité zahrádky s horskými rostlinami, anebo dalšími speciálními druhy. Pořádaly se výstavy a výměnné burzy. Nebylo neobvyklé, když zahradník-sběratel, většinou to totiž byli muži, měl stovky druhů rostlin.

Ženy však stále dávaly přednost svým několika oblíbeným druhům. Výměna rostlin v sobě stále ještě nesla sociální náboj. Ženy říkaly: „Tuhle růži mám od té a té sousedky“. Něco podobného jsem zažil, když jsme synovi kolegyně přinesli morče z vlastního chovu. Navázal se tím vztah určitého příbuzenství, protože morče je přeci jen součástí rodiny. O psech a kočkách to však platí ještě mnohem víc. Neměl bych zapomenout, že někde ve vlhčím koutu zahrady rostl křen a někdy libeček. Babička mi říkala: „Dnes budeme mít vařený ovar, vem si motyku a vykopej něco křenu.“ Čerstvý křen se těsně před jídlem strouhal a pálil do očí. V některých rodinách mívali zvláštní rýč podobný dlouhému korýtku, který se používal na odstraňování dlouhých kořenů pampelišky, pýru a některých plevelů, ale hlavně na křen. Mít křen byla prostě povinnost. Nevyžadoval žádnou péči, rozrůstal se sám. Při nachlazení se jako lék míchal s medem. Chuť čerstvě nastrouhaného křenu nelze ničím nahradit.

Pozemky jako příprava

na válku s imperialisty

Na základní škole existoval za socialistického Československa předmět zvaný „Pozemky“. I pražské školy mívaly na nezastavěné parcele nějaký kousek půdy, kde se děti měly učit rýt a pěstovat rostliny. Stát si byl vědom toho, že kdyby studená válka přerostla do té horké, tak by asi nebylo dost jídla pro všechny, takže každý by měl umět si je sám vypěstovat. S údivem si pamatuji, jak jsme se někdy ve třetí třídě učili rozeznávat asi třicet druhů domácích odrůd jablek, ale i pro učitelky to už byla nostalgická vzpomínka zděděná z poválečných učebnic. Na své ženě pozoruji, jak napůl instinktivně a s radostí sází rostliny a stará se (pokud nesedí za počítačem) o předzahrádku. Zvykl jsem si, že přicházím domů a něco kvete. Přináší to do života nějakou starou radost a vděčnost přírodě. Jenom jsem zvědav, zda nejsme jedna z posledních generací, která má pro tyto věci cit. Kdo ví?

Myslím však, že nás doba se svými ekonomickými zvraty a poukázkami na jídlo (food stamps) přece jen donutí se zahrádkami zabývat. Vlastně jeden z důvodů, proč tuto esej píši, je ukázat, že mít zahrádku je druh životní strategie či filosofie. Nejenom v Čechách, ale i v mnohem hůř zkoušeném Řecku, kde víc jak třetina a někde i polovina mládeže je nezaměstnaná, se lidé nechtějí vrátit k půdě, protože mají pocit, že by přišli o nějaký sociální status, stali se chudáky a už nikdy jimi nepřestali být. Je však lépe být zaměstnaný zahrádkář než nezaměstnaný intelektuál. Vergilius ve Zpěvech rolnických jasně ukazuje, že starat se o půdu je v dobách zlých nutností a v dobách dobrých radostí a útěchou.

Mít kus vlastního jídla je nejenom součást staré evropské ctnosti, ale i amerického pojetí samostatnosti. Zahrádka je jinou podobou lesního domu ve Waldenu. Je to vztah k životu, protože s vlastním jídlem povstává i vlastní, velmi lidský názor na svět. Navrhuji, abychom proti globalizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské bance a McDonaldovi bojovali nikoliv na náměstích, ale sázením vlastních rajčat.

Přemýšlel jsem o anglických vojácích za druhé světové války, kteří – jak si alespoň myslím – bojovali hlavně za své zahrádky, za obyčejný, mírný život a proto se nedopouštěli přehmatů a krutostí typických pro lidi bojující za velké myšlenky. Ve jménu, národa, civilizace, náboženství či dokonce demokracie je totiž možné páchat velké zločiny, protože je velikost a posvátnost úkolu zdánlivě omlouvá. Když ale válčíte kvůli právu po svém a na vlastním pozemku sázet květiny, tak určitou lidskou mez nepřekročíte.

Bulharští zahradníci v Čechách

V současnosti (2015) bych odhadl, že zanikla nejméně polovina českých městských a příměstských zahrádek, které existovaly ještě před deseti či dvaceti lety. Půda byla vrácena původním majitelům, anebo se jí zmocnili developeři. Mladí lidé již neměli na zahrádky ani čas ani náladu. Některé zahrádky se staly cílem nájezdů bezdomovců a někdy i dětských gangů. Znám případy, kdy si tito lidé počínali naprosto bezohledně a s touhou ničit. Vytrhávali ze země celé rostliny a rozbíjeli okna zahradních domků. Česká policie tyto případy řešila jen málokdy. Lidé začínali zahrádky opouštět a dovnitř se často nastěhovali bezdomovci. Pozemky se staly smetišti a líhní slimáků. Přicházíme tak nejenom o tradici, ale jak dále uvidíte, nejspíš i o budoucnost. V dobách, kdy jsem na DAMU přednášel „Antropologii prostoru“, tak se naši studenti oboru umění místa neboli „site specific“ zmocnili jedné opuštěné zahradní kolonie na okraji Ústí nad Labem a do úrodné nivní půdy sázeli střepy rozbitých skleníků a pak je okopávali. A skutečně urodilo se a střepů od té doby ještě přibylo.

Zahrádky se však zachovaly u venkovských domů a zejména v těch vesnicích, kde lidé žijí již několik generací. Typickou zemí zahrádek jsou například Jižní Čechy. Skutečné tradiční zahradní ráje však nalezneme ve venkovských oblastech Maďarska či Bulharska. Už jsme dnes zapomněli na šikovné italské zmrzlináře a bulharské zahradníky, kteří pracovali v mnoha českých městech. Chudí lidé mají totiž všude na světě ztížený přístup k radostem života, takže se naučili lépe vařit než v bohatých státech. Italská kuchyně bývala kuchyní hrozivě chudých lidí. Bulharská kuchyně je určitě lepší než německá a maďarské jídlo je mnohem větší pojem než třeba dánská strava. Chuť chudých kuchyní z poloviny závisí na zahrádce, tedy na čerstvých domácích plodinách a koření, ale druhá polovina spíš souvisí s antickou přiměřeností a schopností mísit přísady. Důvěřujme zahradníkovi, který se při práci raduje a kuchaři, který si zpívá.

Mísit chutě vyžaduje ukázněnou odvahu. Jednou jsme pobývali v italském horském údolí Valcamonica, v jehož skalách naleznete jednu z největších skalních obrazáren Evropy. Byli jsme ubytováni u běžné italské rodiny a jedli jsme mnohem skromnější a přitom chutnější jídlo než u nás nebo třeba v Německu. Jeho základem byly jednoduché potraviny ochucené zálivkami a kořeněnými oleji, které paní domu vytvářela pro nás záhadným způsobem složeným z odhodlání, staleté zkušenosti i touhy po neznámých zemích. Uměl jsem si představit, že kdyby byla mužem a žila ve středověku, tak by mohla být janovským nebo benátským mořeplavcem. Tolik v ní bylo správného citu pro věc a touhy dosáhnout cíle. Uvědomovali jsme si, jak taková věc jako zálivka na salát souvisí s celkovou kulturou a povahou země. I když dnes máme stejné suroviny, tak nemáme stejného ducha, a proto další jedno či dvě staletí podobnou zálivku prostě nesvedeme.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Provokuj sebe vědomím [Šamanovo tělo verze 2.0]

2015-10-29T12:57:00.001+01:00

Courtesy of Lauren Withrow

Motto: Délku života určuje ještě něco dalšího, než jen dědičnost, dobrá strava, dobré či špatné skutky. Ve skutečnosti je průměrný věk lidských bytostí ve vztahu ke způsobu, jakým ničí či podporují druhé. Vystup z času, pusť se své osobní historie a staň se svým dvojníkem, svým vlastním protivníkem.
- Arnold Mindell

Při své poslední návštěvě v Česku mě zaujal jeden reklamní slogan. Doslova zněl: Provokuj seběvědomím. Napoprvé jsem při jeho shlédnutí vyprskl smíchy, protože ho doprovázel unylý vizuál a body copy ve stylu: "Přijď do obchoďáku XY a kup značku YZ". Jenže ve mně zůstal tak nějak viset a pracuje v čase. Tedy ne že bych teď spěchal do obchoďáku XY pídit se po značce YZ, ale spíš v tom slova smyslu, jak vlastně vnímáme pojem sebevědomí [vědomí sebe] a jakým způsobem máme pocit, že ho lze budovat. V knize 'Kvantová mysl a léčba' uvádí Arnold Mindell jeden zajímavý příběh o tom, že podle australských domorodců existuje mimo viditelného a hmatatelného spektra našeho světa také spektrum neviditelné, jež souhrnně nazývají 'sen'. Takový sen má podle nich každá bytost; každý strom, keř, zvíře, kámen, dokonce i místo. Jde, zjednodušeně řečeno, o kvantové enrgetické pole, jež svou existencí a působením vytváří události v čase a prostoru, jež se následně jeví být reálnými. Arnold Mindell uvádí, že např. klokana můžete zabít, ale nikdy nemůžete zničit sen, který ho vytvořil. Zmiňuje se také o tom, že bílý člověk je podle autralských domorodců velmi dobře intuitivně napojený na tento 'sen' a v místech jeho působení staví velmi často komerční developerské projekty jako jsou obchodní centra apod., jež na těchto místech vzkvétají. Jinými slovy, a to slovy Buddhy Guatamy: "Nic není takové jak se jeví."

Courtesy of Mirandus Lucerna

Podle Arnolda Mindella nabízí každodenní život mnohem hlubší prožitky, než si vůbec dokážeme představit. Jde o žití snového těla. Pohybujeme se ve starobylém šamanském světě 'teď a tady' a podobné prožitky se často potýkají se zákazem. Obrat a vydání se na cestu zpět ke kořenům síly je globální evolucí a Arnold Mindell ho nazývá 'chůze smrti': "Když potlačíš své skutečné já, hrozba přichází zevnitř. Jestliže naopak začneš žít nevědomě a podlehneš posedlosti, pak hrozba přichází zvenčí. Výcvik bojovníka naučí plodnému konfliktu s vnějším i vnitřním světem a je nezbytným komponentem pro přežití chůze smrti a setkání s duchem. Úspěch či selhání v tomto mýtickém projektu může určit nejen délku života, ale také základy budoucí kultury. Jaká je budoucnost kultury? Snění způsobuje zásadní změny v našem prostředí, společnosti a skupinovém životě. Přístup ke snovému tělu vede k prožitku osvícení, kdy naše spojení s přírodou kráčí ruku v ruce s ovlivněním vývoje dějin."

Kvalita života závisí především na prožitcích a pocitech těla, které jsou ve vztahu ke snům a prostředí, tedy na tom, co souhrnně můžeme nazvat 'snovým tělem'. Snové tělo je zdrojem zdraví, osobnostního růstu, dobrých vztahů a společenského cítění. Snové tělo je mostem k neobvyklým zážitkům a změněným stavům vědomí, jež se do běžného stavu vědomí snaží proniknout pomocí signálů jako jsou tělesné příznaky, pohybové impulzy, sny a zprávy z okolního prostředí. Podle šamanů jsou zdravotní, vztahové i společenské problémy jen různými aspekty snového těla, čili vrcholných životních zkušeností, které se jinak objevují jen při umírání, v drogovém obluzení a v mystických rituálech. Přístup ke snovému tělu je klíčem k fyzickému zdraví a k získání vhledu do povahy světa. Šamanismus má v této souvislosti mimořádný význam, protože osvětluje nejen osobní zkušenost, ale také kulturní cestu do budoucna, ke světu, který by mohl být mnohem více podnětný, než ten současný.

Rodíš se v lidské podobě a nacházíš v ní potěšení. Přesto existuje deset tisíc dalších donekonečna se proměňujících forem, které jsou stejně dobré a radost v nich je nevýslovná. Moudrý přebývá mezi takovými věci, které nemohou být nikdy ztraceny, a tak žije věčně. Ochotně přijímá předčasnou smrt, stáří, začátek a konec, a slouží jako příklad pro všechny.

Vrcholnými prvky šamanské zkušenosti, jakými jsou dlouhé transové stavy, duchovní probuzení, náhlá uzdravení, setkání s duchy a jiné paranormální události bývají často předpovězeny různými druhy vnitřních zkušeností, nebo tzv. 'zavoláními'. Může jít o vážná onemocnění, předsmrtné zážitky, stavy pomatenosti, "velké" sny a moudré duchovní postavy. Mircela Eliade považuje ve své práci 'Šamanismus' tato "zavolání" za jeden z univerzálních aspektů šamanismu. Bez nich by cesta k šamanismu nebyla úplná. Ve všech domorodých šamanských tradicích je "zavolání" šamany zdůrazňováno jako základní a nezbytný komponent pro šamanskou praxi. Slovy Dona Juana z kniha Carlose Castanedy: "Jedině duch určuje jakým způsobem se budeš nahlížet, zda zůstaneš obyčejným člověkem nebo zda se staneš vidoucím či bojovníkem, který má schopnost cítění a následování signálů a sil země."

Šamanské schopnosti se začnou objevovat samy od sebe v okamžiku, kdy přestaneš pochybovat o skutečnosti ducha. V takové chvíli se v tobě něco promění, co ti umožní si rozvinout hlubokou pozornost a soustředění na iracionální události. Jde o zaměření se na snový proces. Přijetím vnitřního povolání a ztrátou pochybností začíná osobní proměna. Nic z toho ovšem nezávisí na tvé vůli. Toto požehnání přichází samo od sebe. Je výhradně v moci ducha, zdali a jak posune tvým bodem spojení, přičemž čekání na tento pohyb vede k určitému vystřízlivění a zároveň představuje výzvu.

Afričtí šamani tvrdí, že jejich schopnost uzdravovat je úzce spojena s potřebami a silou lidí a prostředí, ve kterém žijí. Na znamení úcty k těmto silám se klaní okolním houštinám a každému dítěti, které potkají, darují drobný peníz, protože, jak tvrdí, právě v dětech se skrývá původ jejich šamanských schopností. Říkají také, že šamanské léčení je nejúčinnější, když jsou děti nejšťastnější.

Šamanova síla nepatří jemu samému. Je spojena s prostředím, dětmi a potřebami druhých lidí. Tvá síla nespočívá jen v tvém úsilí a zájmu o studium. Leží v lidech a světě kolem nás. Jako jedinci sníme jen díky tomu, že sníme všichni společně. Žádný z domorodých šamanů se nepovažuje za šamana po celý čas. Šaman - původní sibiřské slovo - vyjadřuje někoho, kdo pracuje jako duchovní vůdce a léčitel jen občas. Šaman léčí, aniž by se považoval za léčitele, podobně jako mistr bojových umění, bojuje, aniž by se nechal do boje emocionálně vtáhnout. Šaman je také naprosto nezávislý na organizovaném náboženství. Domorodý šaman vždy podniká ve svém snovém těle psychickou cestu do světa duchů a hledá kousky reality, které chybí v každodenním světě.

Courtesy of Andreas Lie

Být obyčejným člověkem není žádná legrace. Všechno bereš tak vážně a osobně. Stále hledáš něco smysluplného, čím by ses mohl řídit, doufáš v zasvěcující sen či zkušenost. Jako obyčejný člověk trpíš, bojíš se, očekáváš to nejhorší, a především zapomínáš na neznámý svět. Neustále bráníš svou identitu a osobní historii. Obáváš se o budoucnost jako fantóm a staráš se o to, jak tě hodnotí ostatní. Úplně přitom opomíjíš vliv nevysvětlitelných sil a domníváš se, že všechno záleží jen a jen na tobě. Šamanismus je archetypální forma chování, která v tobě vyplouvá na povrch ve chvílích konfrontace s neřešitelnými problémy. Neobvyklé sny a pocit tajemna tě ponoukají k tomu, aby ses upamatoval na svého vnitřního čaroděje, kouzelníka nebo mudrce. Může se ti zdát, že tvůj "bod spojení" je až příliš často zachycen v běžné skutečnosti. Jestliže je osobnostní proměna záležitostí ducha, tak proč tento duch celý život otálí, aby se ti nakonec otevřel až tesně před smrtí? Proč je tak obtížné žít smysluplně a bděle a podle způsobů bojovníka, vnímat signály těla a následovat je, zůstávat v kontaktu se snovým tělem? Odpověď musíš najít sám.

Spouští jóga přirozené vylučování DMT v mozku?

2015-10-27T11:22:00.003+01:00

Sloučenina s poněkud komplikovaným jménem Dimethyltryptamin, známá také pod zkratkou DMT je velmi silný, přírodně se vyskytující halucinogen produkovaný rostlinami, jenž je přítomný v stopovém množství také v lidském těle. Vykazuje poměrně blízkou podobnost s dalšími halucinogeny, LSD a psilocybinem [účinnou látkou magických hub]. Jedná se o psychedelickou molekulu z rodiny 'tryptamina'. Tato látka je široce diskutována renomovanými vědci a lékaři, kteří se přou o to, zdali DMT může existovat, případně být produkována v přírodní formě uvnitř lidského těla. Vzhledem k legálnosti celého výzkumu však doposud nedošlo k významnějším vědeckým studiím, jež by mohly toto tvrzení potvrdit či vyvrátit. Osobnosti, jakou byla například ikona psychedelických přednášek spisovatel Terence McKenna, často hovořili o tom, že legálnost podobných výzkumů by s sebou mohla přinést nežádoucí společenskou diskuzi poměrně zásadních otázek, týkajících se naší sdílené konsenzuální reality, uspořádání současného systému a principů kultury, do níž jsme se narodili. Proto, a z mnoha dalších důvodů, nebyly v této oblasti prozatím provedeny žádné zásadnější studie a vědecké výzkumy, jež by potvrzovaly přítomnost a roli DMT v lidském mozku. Nicméně existuje celá řada tradic po celém světě, které ctí DMT jako posvátnou medicínu, jež umožňuje smrtelnému člověku nahlédnout nekonečnou realitu, jež někdy bývá nazývána jako 'duchovní svět', 'astrální rovina' nebo 'božství'.

Zajímavé je, že tradice jógy na Východě má mnoho paralel s transcendentálními zážitky, o kterých podávají zprávy uživatelé DMT a podobných látek. Mystická jednota, kontakt s božským, komunikace s vyššími bytostmi nebo inteligencí - to všechno jsou témata jimiž je protkána cesta jógy, a to zejména v případě Rāja jógy (Královská jóga), nebo Kundaliní jógy. Přístup k navýšenému vědomí, a to jak sebe tak duchovního světa, je hlavním cílem různých aspektů jógy. Využitím a správnou kombinací kriyi (držení těla), mantry (liturgického zpěvu), mudry (pozice rukou) a meditace (uklidňovacím mysli), pomáhá jóga svým praktikujícím dosáhnout fyzické, duševní a duchovní rovnováhy, což údajně aktivuje sekreci různých žláz v těle.

Psychonaut je výzkumník, jenž se dobrovolně ponořuje do změněného stavu vědomí za použití nejrůznějších technik včetně těch vyvolaných mysl pozměňujícími látkami, aby zkoumal lidské vědomí, lidskou zkušenost a samotnou existenci lidství. Tento termín je používán pro pojmenování všech aktivit, sloužících pro navození změněných stavů vědomí se spirituálními záměry a s cílem průzkumu lidství, včetně šamanismu, lamaismu tibetské buddhistické tradice, smyslové deprivace a archaických i moderních uživatelů drog, kteří užívají entheogeny za účelem získání hlubších vhledů a spirituálních zkušeností. Tím nejzajímavším místem v těle psychonauta je nepochybně centrum mozku, obsahující šišinku mozkovou či hypofýzu, jež bývají v józe obvykle označovány jako intuitivní centrum a obecně pak bývají označovány jako 'třetí oko' či 'korunní čakra'. Toto centrum představuje v těle místo kde se uskutečňují vnitřní vize, probíhá intuice, odehrávají se sny a zhmotňují se mystické či duchovní zážitky. Existuje bezpočet zpráv o tom, že jóga spolehlivě spouští duchovní zážitky, někdy dokonce už během pouhých 3-10 minut. Pokud tomu tak skutečně je, může se jednat o případ, kdy dochází k chemické interakci v mozku, jež pravděpodobně zahrnuje také DMT, jež je, mimo v poslední době hlášených endogenních kanabinoidů, hlavním iniciátorem podobných zážitků v těle. Mnoho vědců, antropologů a výzkumníků je dnes přesvědčeno o tom, že DMT skutečně existuje v přírodní podobě v lidském těle a je zodpovědná za sny, zkušenosti blízké smrti a cestování mimo těla.

Pro jogína spočívá účel jeho praxe ve vyvážení duchovní energie v těle a k přivedení do jednoty se vším. Směrem k jednotě a osvícení se tak mystický zážitek stává porozuměním, jež prosvítá do jogínovy psychiky. Stavy meditativní blaženosti a snu podobné reality se mohou, podle jógové tradice, rozvinout u pokročilých jogínů, kterým umožní nahlédnout do takzvaných "duchovních oblastí", jež existují paralelně vedle naší materiální skutečnosti. Poněkud vědecky a poněkud mysticky řečeno, tyto stavy jsou přístupné díky cvičení, jež stimulují žlázy šišinky mozkové a hypofýzy, jež jsou nakonec zodpovědné za aktivaci a zpřístupnění takové zkušenosti. Velkou otázkou pro vědu nyní zůstává, aby dokázala, že je to právě chemická látka DMT, která nám umožňuje prorazit filtry naší běžné lidské mysli a nahlédnout do světa, jenž zůstává většině z nás ukrytý.

Vědci na Univerzitě Wisconsin-Madison zjistili, že DMT je přirozeně se vyskytující aminokyselina tryptofanu a že je strukturálně příbuzná mozkovému neurotransmiteru serotoninu. Podle Arnolda Ruoho, autora odborných publikací a předsedy farmakologického institutu fakulty medicíny na Univerzitě Wisconsin-Madison tento objev ukazuje pravdivost starého rčení, často používaného v případě biologického uspořádání přírodních molekul: Nic nejde nazmar! "V současné době nemáme ponětí o tom, jak může být receptor Sigma-1 spojen s halucinogenním činností ... [ale] naše nálezy podporují myšlenku, že biochemické změny molekul, jako je tryptofan mohou produkovat jednoduché sloučeniny, jako je DMT, které mohou být zaměřeny na další regulační dráhy obsluhované receptory Sigma-1. DMT může také odrážet přítomnost ještě větší rodiny přírodních látek, které vyplývají z jiných strukturálně příbuzných aminokyselin, které mohou dále upravovat receptor Sigma-1.", dodává Arnold Ruoho.

I když v současnosti stále nemáme žádnou solidní vědeckou odpověď, je jasné, že v lidském těle, jakož i v přírodě jako celku existuje místo pro podobné látky. A připomeneme li si znovu základní biomolekulární mantru "Nic nejde nazmar!", tak i pro DMT musí existovat ve vývoji přírody, člověka a lidského vědomí nějaká role. Pouze čas ukáže, zda věda otevře své dveře k plnému prozkoumání vnitřního potenciálu těchto látek a pomůže nabídnout jejich použití ve smysluplném souboru nastavení. Do té doby budou jogíni i nadále vstupovat na své každodenní duchovní pouti do světů 'vyšší reality', ať už za pomocí duchovní jogínské praxe nebo ve spolupráci s látkami, jež nám umožňují vnímat svět tak, tak jak to obvykle neděláme v každodenním životě.
- via timewheel.net

Proroctví mluvících hub z La Chorrera: globální proměna vědomí, která zachrání naši planetu

2015-10-21T15:21:00.007+02:00

Po tisíce let byly vize vyvolané halucinogenními houbami uchovávány a uctívány jako skutečné náboženské mystérium. Většina mých myšlenek za posledních zhruba dvacet let se soustřeďovala na snahu popsat a rozebrat toto mystérium. Houby, přísně střežené chaoticky nádhernými anděly – „Každý anděl vyvolává strach,“ napsal Rilke, a navíc je zároveň svatý i profánní –, se v mém životě objevily stejně náhle, jako se mohou zjevit v některém budoucím okamžiku historie lidstva. Pro vyprávění tohoto příběhu jsem zvolil literární jazyk. Živoucí mystérium na sebe může vzít jakýkoli tvar – je vládcem místa i prostoru, času i ducha – a přesto mě moje pátrání po jednoduché formě, jíž bych toto mystérium sdělil, přimělo následovat tradici a napsat normální chronologický příběh, který je pravdivý a zároveň neuvěřitelně bizarní.

Někdy na počátku osmdesátých let jsem si při své návštěvě Esalenského institutu, kam mě přizvali na konferenci o šamanismu, uvědomil, že můj vrozený irský dar vyprávět příběhy se extrémně rozvinul léty užívání psilocybinových hub. Díky mé víře v psilocybin a zážitku v La Chorrera jsem se zjevně stal jakousi hlásnou troubou pro znovuzrozený Logos. Dokázal jsem elektrizujícím způsobem hovořit k malým skupinám lidí o vysoce transcendentálních záležitostech. Tyto verbální performance mi nepřišly nijak zvláštní v okamžiku, kdy se odehrávaly, ale teprve když jsem je zpětně poslouchal z magnetofonu, zdálo se mi, že začínám chápat, co na nich mohlo jiné lidi fascinovat. Bylo to, jako by mou obyčejnou, poměrně všední osobnost někdo vypnul a použil ji k zprostředkování hlasu. Jiného, hlasu, který byl klidný, nenaléhající a výstižný – hlasu, který toužil informovat ostatní o moci a příslibu, skrývajících se v psychedelických dimenzích.

Desítky, dnes už možná stovky vystoupení a přednášek byly zaznamenány na magnetofon, distribuovány, občas i ve formě pirátských nahrávek, kolovaly mezi přáteli a dostaly se do vysílání malých undergroundových rozhlasových stanic. Začal jsem se živit jako autor přednášek a učitel v nejrůznějších lázních a střediscích duchovního růstu. Poté mě objevil neúnavný Roy z Hollywoodu, jehož noční rozhlasová show ze mě udělala undergroundovou minihvězdu, přinejmenším mezi náměsíčníky z Los Angeles. Pouhé vyprávění o událostech v La Chorrera ze mě udělalo lokální celebritu. Postupně moje pověst řečníka a významné undergroundové postavy západního pobřeží dosáhla až do skleněných věží podél Páté avenue v samotném Gothamu. Vydavatelé, u nichž bych nečekal, že mi věnují byť pět minut ze svého dne, náhle projevovali živý zájem o mou práci. Doufejme, že pokud budete mé knihy číst, přispěje to k šíření podivných myšlenek, které obsahují. Můj život se tak stane pohodlnějším a z jiných to udělá boháče.

Celá tato záležitost je vlastně podivný paradox: mé myšlenky se ocitly na veřejné scéně a procházejí neformálním plebiscitem. Pokud se rozšíří, stanou se populárními a budou působit jako katalyzátor společenských proměn, potvrdí se to, že mají zvláštní osudový význam. Pokud se ale jen ohřejí na slunci a poté přestanou veřejnost zajímat, má práce a má vize budou zřejmě odsouzeny stát se jen dalším prchavým momentem v naší surrealistické a paranoiou nakažené kultuře. Nemám potuchy, kam až mohou tyto myšlenky vést. Faktem je, že v La Chorrera se událo něco výjimečného, něco, co má význam až možná historický. Mluvící houby, na které jsme tam narazili, totiž stvořily celý nový mýtus a seznámily nás s poměrně detailním proroctvím globální proměny vědomí, která zachrání naši planetu. Předpověděly všechno, co se událo v posledních dvaceti letech mého života, a předpověděly, že mnohem víc zajímavého se ještě odehraje v budoucnosti.

Na počátku února 1971 jsem se svým bratrem a několika přáteli projížděl jižní Kolumbií na výpravě do kolumbijské Amazonie. Naše cesta procházela Florencií, hlavním městem provincie Caquetá. Strávili jsme tam několik dní čekáním na letadlo, které nás mělo dopravit do našeho výchozího bodu na Riu Putumayo, řece, jejíž široký tok vytváří hranici mezi Kolumbií a jejími dvěma jižními sousedy, Ekvádorem a Peru. V den našeho odjezdu bylo mimořádně horko a my jsme opustili neutěšené prostory našeho hotelu nedaleko hlučného ústředního tržiště a autobusového nádraží. Kráčeli jsme na jihozápad a ušli jsme směrem z města asi jednu míli. Dorazili jsme k teplým vodám Ria Hacha, které se vinuly na dohled od nás za pastvinami porostlými vysokou trávou. Zaplavali jsme si v řece a prozkoumali jsme hluboké tůně vymleté teplým proudem do černého čedičového dna. Poté jsme se vydali pastvinami na cestu zpátky. Kdosi obeznámenější s tím, jak vypadá houba límcovka kubánská (Stropharia cubensis), nás upozornil na osamělý velký exemplář vyrůstající z vyschlého kusu kravského hnoje. Impulzivně jsem na radu svých společníků celou houbu snědl. Trvalo to jen chviličku a my jsme pokračovali v cestě příjemně unaveni plaváním. Od východních svahů andských Kordiller, kde leží Florencia, se k nám blížila tropická bouře. Kráčeli jsme asi čtvrt hodiny v podstatě beze slov. Unaveně jsem svěsil hlavu, takřka hypnotizován pohledem na pravidelný pohyb svých bot prodírajících se trávou. Abych ulevil svým zádům a setřásl letargii, zastavil jsem se a protáhl, s pohledem upřeným na horizont. Pocit nekonečnosti oblohy nade mnou, který jsem připisoval účinkům psilocybinu, mě poprvé v životě zaplavil. Požádal jsem přátele, aby se na chvíli zastavili, a ztěžka jsem dosedl na zem. Zdálo se, že tichá bouře roztřásá vzduch přede mnou. Všechno se mi zdálo být úplně nové a naplněno novými významy. Ten pocit se dostavil a přelil se přese mne jako vlna právě v okamžiku, kdy první nápor tropické bouřky zaduněl nad našimi hlavami a promočil nás od hlavy k patě. Ten čirý pocit, že se nějaký jiný rozměr či stupeň bytí prolnul s jasným tropickým dnem, trval několik minut. Byl prchavý, ale intenzivní a nepřipomínal nic, na co jsem si dokázal vzpomenout. V našem vlhkostí nasáklém útočišti následoval další podivně vibrující moment, kterému jsem ovšem v rámci našeho kvapného odjezdu nevěnoval příliš pozornosti. Došlo mi, že můj zážitek byl vyvolán požitím houby, ale nechtěl jsem se tou myšlenkou svazovat, protože jsme šli za cílem větších rozměrů. Představoval jsem si, že jsme na výpravě do džungle, která pátrá po halucinogenech jiného druhu: po rostlinách obsahujících orálně aktivní drogu dimethyltryptamin (neboli DMT) a po psychedelickém nápoji ayahuasca. Tyto rostliny byly odedávna spojovány s telepatickými schopnostmi a paranormálními jevy. A přesto průvodní znaky jejich užívání, unikátně omezeného na amazonskou džungli, dodnes nikdo plně neprostudoval. Jakmile můj houbový zážitek skončil, přestal jsem se jím prozatím zabývat.

Lidé pobývající v Kolumbii dlouhou dobu mě ujišťovali, že zlatohlavá Stropharia se vyskytuje výhradně na trusu hovězího dobytka zebu, a já jsem usoudil, že ve vnitřní džungli – kde jsme měli zanedlouho být – těžko narazíme na dobytek nebo pastviny. Zahnal jsem myšlenky na houby ze své hlavy a připravoval jsem se na nesnáze naší chystané plavby po Riu Putumayo až k cíli naší cesty, zapadlé misii La Chorrera. Proč vlastně přišla taková banda tuláků, jako jsme byli my, do parné džungle amazonské Kolumbie? Bylo nás pět, poutalo nás přátelství, extravagantní představivost, naivita a záliba v cestování a exotických zážitcích. Ev, naše překladatelka a moje nová milenka, byla v naší skupině jediným nováčkem. Byla to Američanka stejně jako my ostatní. Strávila několik let v Jižní Americe a cestovala po Východě (kde jsem se s ní jednou kratičce střetl na letišti v Káthmándú v situaci, která byla velmi nepříjemná – to je ale jiný příběh). V současnosti neměla žádný dlouhodobější vztah. Byla svou vlastní paní, a protože neměla nic lepšího na práci, přidala se k naší skupině. V době, kdy jsme dorazili do La Chorrera, jsme spolu my dva nebyli déle než tři týdny. Zbylými třemi členy naší skupiny byli můj bratr Dennis, nejmladší a z nás všech nejméně zcestovalý, student botaniky a dávný přítel; Vanessa, moje spolužačka z doby studií na experimentální fakultě v Berkeley, která se vyznala v antropologii, fotografování a cestování na vlastní pěst; a Dave, další starý přítel, homosexuál praktikující meditaci, výrobce keramiky, autor výšivek na džínsy a Newyorčan stejně jako Vanessa. Čtyři měsíce před naším odjezdem do vodního zásvětí dolního toku Ria Putumayo, jsme s mým bratrem prožili smutnou zkušenost – zemřela naše matka. Předtím jsem celé tři roky strávil cestováním po Indii a Indonésii, potom jsem pracoval jako učitel angličtiny v Tokiu, a když už to opravdu nešlo vydržet, prchl jsem do Kanady. Ve Vancouveru se naše skupina dala dohromady a naplánovala si tuto amazonskou výpravu ke kořenům psychedelického zážitku. Záměrně toho o nikom z nás nevyprávím mnoho. Možná že naše kvalifikace nebyla ideální, ale naše vzdělání bylo každopádně kvalitní. Nikomu z nás nebylo víc než pětadvacet let. Skupinu zformoval politický kvas, probíhající v době, kterou jsme společně strávili v Berkeley. Byli jsme vědomými odpadlíky společnosti, o které jsme byli přesvědčeni, že ji stravuje nenávist k sobě samé a vnitřní rozpory. Prošli jsme si ideologickou nabídku a rozhodli jsme se naplno projít psychedelickou zkušeností jako nejkratší cestou k nadcházejícímu miléniu, do nějž jsme pod vlivem našich politiků vkládali naděje. Netušili jsme, co nás v Amazonii čeká, ale snažili jsme se shromáždit veškeré dostupné etnobotanické informace. Z nich jsme se dozvěděli, kde je možno jednotlivé halucinogeny hledat, ne už však co se stane, až je najdeme. Přemýšlel jsem o tom, do jaké míry jsme disponováni pro zážitky, které nás případně mohly potkat. Často jsme odlišným způsobem popisovali situace, které jsme spolu prožili, což je obvyklé u kolektivu silných osobností či svědků neobvyklých událostí. Náš přístup k životu byl komplexní, jinak bychom totiž asi nedělali to, co jsme dělali. Ve svých čtyřiadvaceti jsem za sebou měl už téměř deset let obcování se záležitostmi, které většina lidí pokládá minimálně za výstřední. Můj zájem o drogy, magii a ta nejobskurnější zákoutí přírodní historie a teologie by spíš odpovídal excentrickému florentskému princi než mladému člověku v samém srdci Spojených států. Dennis všechny tyto mé zájmy k rozčarování našich konvenčních a tvrdě pracujících rodičů sdílel. Byli jsme z nějakého důvodu od samého dětství podivíni a osud nás předurčil k zážitkům podivnějším, než si lze představit. Zjistil jsem, že Dennis měl už v dopise napsaném jedenáct měsíců před zahájením naší expedice jasnou představu o tom, co nás čeká. V dopise, který jsem obdržel při svém pobytu na Tchajwanu v roce 1970, píše: Vzhledem k významu ústředního šamanského zážitku včetně toho faktu, že jeho absolvování může skončit fyzickou smrtí – což zajisté je odrazující faktor –, bych rád věděl, co si o této možnosti myslíš a proč. Nepřemýšlel jsem o tomto tématu v souvislosti se smrtí, ačkoli jsem přesvědčen, že tím způsobem, jako živí lidé, můžeme vědomě překročit práh, který mrtvý překonávají den co den.

Představuji si to jako jakousi hyperprostorovou astrální projekci, která umožňuje hyperorgánu, vědomí, okamžitě manifestovat sebe sama v jakémkoli bodě časoprostorové matrix či dokonce ve všech bodech zároveň. Jeho dopisy z té doby zřetelně prokazovaly, že během let, kdy dokončoval střední školu v našem malém rodném městě v Coloradu, jeho představivost žádnou atrofií netrpěla. Trvalý přísun science fiction učinil z jeho imaginace hravou záležitost, na kterou bylo radost se podívat, ale mě především zajímalo, jestli to myslí vážně. UFO je ve své podstatě hyperprostorový mobilní psychický vír a psychedelický trip může provázet kontakt s některou z ras, obývajících hyperprostor. Takové setkání se pravděpodobně bude podobat „lekci létání“; bude to instrukce jak užívat transdimenzionální Kámen, jak se pohybovat hyperprostorem či možná úvodní kurs kosmické ekologie. Dennis se snažil stejně jako já nějak zařadit zážitek s psychickými krajinami zabydlenými skřítky, které člověk navštěvuje pod vlivem dimethyltryptaminu neboli DMT. Jakmile jsme jednou okusili DMT v psychedelicko-surrealistické atmosféře Berkeley uprostřed vrcholícího „léta lásky“, stalo se pro nás ústředním mystériem a jasně nejefektivnějším nástrojem pro pokračování v našem snažení. Opuštění tělesné formy se za takových podmínek zdá být spíš otázkou volby než nezbytností; zároveň by to ale mohlo být poněkud jedno, protože v hyperprostorové síti jsou všechny existující fyzické projevy otevřené. Řekl bych, že čas nehraje v těchto souvislostech prakticky žádnou roli s výjimkou faktu, že vymírání kmenových kultur, které hodláme kontaktovat, děsivě nabírá na obrátkách. Fantastické barevné světy nebyly jediným důvodem, proč jsme se soustředili na halucinogeny typu DMT. Naše vědomá snaha odhalit tajemství halucinogenní dimenze nás k nim přitahovala zrovna tak. Důvodem bylo to, že ze všech psychoaktivních látek, které jsme znali, byl účinek halucinogenů obsahujících DMT sice velmi krátký, ale zjevně nejintenzivnější. Zážitek s DMT se vymyká obvyklé zkušenosti, dokonce i mezi psychonauty vnitřního prostoru. A proto je namístě o něm něco říct. Ve své čisté syntetické formě je DMT krystalickou pastou nebo práškem, který se kouří ve skleněné dýmce bez jakýchkoli přísad. Po několika vdechnutích následuje v neuvěřitelně krátké době mezi patnácti až šedesáti vteřinami nástup halucinogenní zkušenosti. Ta trvá od tří do sedmi minut a nedá se k ničemu přirovnat. Je tak bizarní a intenzivní, že se do ní řídce pouštějí i ti nejzapálenější aficionados halucinogenů. Přitom DMT patří k nejobvyklejším a nejrozšířenějším halucinogenům v přírodě a je základem a někdy i jediným komponentem většiny halucinogenních směsí užívaných domorodými kmeny v tropické Jižní Americe. V přírodě se jako produkt rostlinného metabolismu nikdy nevyskytuje v koncentracích, v jakých vychází z laboratoře. Přesto jihoameričtí šamani, kteří si různými způsoby vypracovali chemickou dispozici pro jeho působení, dosahují stejných úrovní intenzivního narušování reality, jakého lze dosáhnout s čistým DMT. Jeho podivuhodnost a síla předčily účinky ostatních halucinogenů do té míry, že dimethyltryptamin a látky jemu chemicky příbuzné, v posledku rozhodně alespoň pro naši malou skupinku, znamenaly prostředek maximálního proniknutí – nejradikálnějšího a nejbohatšího projevení – halucinogenní dimenze, které lze absolvovat bez vážného ohrožení psychické a tělesné integrity. Mysleli jsme si proto, že náš fenomenologický rozbor halucinogenních dimenzí by měl začít lokalizací silného domorodého halucinogenů obsahujícího DMT a následným objektivním průzkumem šamanských stavů mysli, které tento halucinogen vyvolává. Z tohoto úhlu pohledu jsme vstřebávali literaturu o tryptaminových drogách v povodí horní Amazonky a zjistili jsme, že ayahuasca neboli yagé – vývar z liány Banisteriopsis caapi s příměsemi obsahujícími DMT – se vyskytuje na poměrně rozsáhlém území stejně jako několik druhů šňupacích směsí obsahujících DMT a že také existuje jeden halucinogen obsahující DMT, jehož užívání je však přísně omezeno. Oo–koo–hé se vyrábí z plodů některých stromů rodu Virola čeledi muškátovníkovitých (Myristicaceae) smíchaných s popelem dalších rostlin a požívaných orálně v podobě jakýchsi žmolků. Na popisech přípravy tohoto vizionářského halucinogenů bylo pozoruhodné, že členové kmene Witotů z horního toku Amazonky, jediného kmene obeznámeného s tajemstvím této přípravy, hovořívali o „malých mužíčcích“ a získávali od nich informace. Tito malí mužíčci upomínají na motiv setkání s mimozemšťany a na tradiční vyprávění o lesních skřítcích a vílách. Celosvětový výskyt těchto malých lidí je zevrubně zpracován v knize W. E. EvanseWentze Víra v nadpřirozené bytosti v keltských zemích, průkopnické studii o keltských lidových zvyklostech, která ovlivnila výzkumníka UFO Jacquese Valleeho stejně jako nás. Zmínka o malých mužíčcích zarezonovala, protože moje vlastní zkušenost s kouřením syntetizovaného DMT v Berkeley byla zabydlená veselými skřítky, neustále se proměňujícími strojovými bytůstkami. Několik těchto přátelských fraktálových bytostí, vypadajících jako neustále o sebe driblující Fabergého vejce, mě obklopilo a pokoušelo se mě naučit ztracený jazyk čisté poezie. Štěbetaly mezi sebou ve viditelné a pětidimenzionální formě extatické novořeči, která obsahovala nepopiratelný emocionální náboj. Zrcadlovité valící se řeky roztaveného významu s bubláním proplouvaly kolem mne. Zažil jsem to několikrát. A právě tato transformace jazyka učinila z těchto zážitků významnou a zvláštní vzpomínku. Pod vlivem DMT se jazyk transmutoval ze záležitosti slyšitelné na jev viditelný. Syntax se stává něčím, co bezpochyby vidíme. Jedním z nejlepších příkladů pro demonstraci takového jevu se mi zdá být nádherná scéna z Disneyho verze Alenky v říši divů, ve které se Alenka setkává s Houseňákem, jež sedí na houbě a kouří vodní dýmku. „Kdopak jsi?“ ptá se Houseňák, a jeho otázka se v podobě nápisu objevuje v kouři nad jeho hlavou. Lewis Carroll byl od počátku podezříván, že základem jeho příběhu o království proměn, který napsal v devatenáctém století, byla psychedelická zkušenost. Disneyho animátoři tu zdůraznili kombinované smyslové vnímání podobné jakési synestezii a udělali to otevřeně a doslovně. To, o čem Houseňák hodlá komunikovat, neslyšíme, ale vidíme. Vznáší se to v okolním prostoru; jedná se o viditelný jazyk, jehož médiem je příjemný kouř, kterého má Houseňák dostatečnou zásobu. To neznamená, že by DMT mělo být jen jakýmsi prostředkem k vyvolání nějakých duševních karikatur. Tím rozhodně není. Pocity, které vyvolává setkání s DMT, jsou až strašidelně bizarní. Pohybují se na samé hranici stavu, po němž může následovat už jen trvalé přestrukturování vědomí. Čas od času se mě lidé ptají, jestli je DMT nebezpečné. Správná odpověď je, že je nebezpečné pouze do té míry, pokud si umíte představit smrt vyvolanou údivem a vytržením. Vlna úžasu, která provází rozpouštění hranic mezi naším světem a tímto odlišným a neočekávaným kontinuem, je tak velká, že se blíží stavu čiré extáze.

Pocit, že se doslova nacházíte v jiném prostoru, který tyto bizarní zkušenosti s DMT vyvolávají, byl důvodem našeho rozhodnutí soustředit se na hledání tryptaminového halucinogenu. Poté, co jsme přečetli všechnu dostupnou literaturu o psychoaktivních tryptaminech, narazili jsme náhodou na průkopnickou práci etnobotanika Richarda Evanse Schultese. Jeho úctyhodná pozice profesora botaniky na Harvardu mu umožnila věnovat se celý život sbírání a katalogizaci psychoaktivních rostlin z celého světa. Setkání s jeho studií „Virola jako orálně podávaný halucinogen“ bylo klíčovým okamžikem našeho hledání. Fascinoval nás jeho popis užívání pryskyřice stromů druhu Virola theiodora jako orálně aktivní drogy obsahující DMT stejně jako skutečnost, že užívání tohoto halucinogenu se zdálo být omezeno na nevelké geografické území. Schultesova slova o halucinogenu oo–koo–hé pro nás byla zdrojem silné inspirace:

Je nezbytné dále pokračovat v terénním výzkumu v původní domovině těchto indiánů, abychom plně porozuměli tomuto zajímavému halucinogenu. Zájem o tento nově objevený halucinogen neprojevili jen antropologové a etnobotanici. Substance se totiž dotýká přímo i otázek farmakologických a vzhledem k tomu, jak vychází ve srovnání s jinými rostlinami s psychotomimetickými vlastnostmi způsobenými obsahem tryptaminů, tato nová orálně podávaná droga představuje problém, jemuž je třeba se postavit okamžitě a dospět pokud možno k toxikologickému výkladu celé věci.

Inspirováni Schultesovými názory jsme se rozhodli zanechat studií, opustit své kariéry a vydat se do Amazonie, kde jsme v okolí La Chorrera hodlali hledat oo–koo–hé. Chtěli jsme vědět, jestli nekonečně podivné dimenze, které jsme navštívili v DMT transu, budou ještě přístupnější prostřednictvím rostlinných kombinací látek obsahujících DMT, které vyvinuli šamani v Amazonii. Právě kvůli těmto šamanským posvátným nápojům jsem ignoroval houbu rodu Stropharia, na kterou jsem narazil na pastvině nedaleko Florencie. Byl jsem naplněn touhou po výpravě za exotickým, takřka neznámým oo–koo–hé kmene Witotů. Vůbec by mě nenapadlo, že brzy po našem příjezdu do La Chorrera si na pátrání po oo–koo–hé ani nevzpomeneme. Witotský halucinogen se stal naprostou podružností ve srovnání s psilocybinovými houbami, které tam rostly na každém kroku, a s podivnou energií, jež se, jak se zdálo, vznášela nad mlhou zakrytými smaragdovými pastvinami, kde tyto houby rostly. Poprvé jsem pochopil, že La Chorrera je místo výjimečné v celosvětovém měřítku, když jsme přijeli do Puerta Leguizama, odkud jsme chtěli pokračovat lodí po Riu Putumayo. Jediným způsobem, jak se tam lze dostat, je letadlo, protože neexistuje způsob, jak vystavět džunglí silnici, která by dosáhla až tam. Je to to nejzoufalejší a nejomšelejší jihoamerické město na řece, které si umíte představit. William Burroughs, který tudy projížděl při svém hledání ayahuasky v padesátých letech, Puerto popsal jako „místo, kudy se prohnala povodeň“. I v roce 1971 tento popis seděl dokonale. Ještě jsme se pořádně ani neubytovali v hotelu po svém návratu z rituální registrace cizinců, kterou je třeba projít v hraničních oblastech Kolumbie, když nám majitelka hotelu přišla říct, že hned v sousedství žije nějaký náš krajan. Připadalo nám neuvěřitelné, že by v tomto zapadlém a venkovském říčním kolumbijském městě mohl žít nějaký Američan. Když nám la señora sdělila, že ten člověk, El Señor Brown, je navíc černoch a velmi pokročilého věku, celá věc vypadala ještě zamotanější. Zmocnila se mě zvědavost a okamžitě jsem ji vyrazil ukojit v doprovodu jednoho z neposedných synů majitelky hotelu. Chlapec planul netrpělivostí a hned poté, co jsme opustili dveře hotelu, mě informoval, že muž, za kterým jdeme, je „mal y bizarro“.
„El Señor Brown es un sanguinero,“ řekl doslova.
Zabiják? Znamená to snad, že jsem šel na návštěvu k vrahovi? To bylo nepravděpodobné. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Un sanguinero, dice?“
Hrůza, kterou těžba gumy vnesla mezi amazonské indiány na počátku tohoto století, byla stále živá. Staří lidé si tu dobu ještě pamatovali a pro mladé indiány to byla děsivá legenda. V oblasti obklopující La Chorrera došlo k systematické redukci populace Witotů z původních čtyřiceti tisíc v roce 1905 na zhruba pět tisíc v roce 1970. Neuměl jsem si představit, že by muž, ke kterému jsem šel, byl nějak konkrétně spojen s těmito dávnými událostmi. Představoval jsem si, že se nejspíše jedná o nějakého místního podivína postupem času obklopovaného extravagantními historkami.
Brzy jsme dorazili k bráně ve vysokém plotě obklopujícím nevelký dvorek a běžné stavení. Můj průvodce zaklepal, cosi zakřičel a záhy se objevil mladík stejně starý jako chlapec po mém boku a otevřel bránu. Můj průvodce odběhl a brána se za mnou zavřela. V nejvzdálenějším a v nejmokřejším koutě ohrady leželo obrovské prase a tři schody nad ním byla veranda. Od ní se ke mně blížil usmívající, vyzáblý, stařičký a vrásčitý černoch. John Brown. Nestává se často, že by se člověk setkal s živou legendou. A kdybych toho víc věděl o člověku, který stál právě přede mnou, moje úcta a úžas by byly daleko větší.
„Ano,“ řekl černoch, „jsem Američan.“ A dodal, „Jo, sakra jo, jsem starý, je mi třiadevadesát let. Můj příběh, drahoušku, je velmi, velmi dlouhý.“ Suše se zasmál a zaznělo to jako chrastění střešních došků, když se zavrtí tarantule.
John Brown opustil Ameriku v roce 1885 jako syn otroka rozhodnutý nikdy se nevrátit zpátky. Pobýval na Barbadosu a poté se vydal do Francie, živil se jako námořní obchodník a dostal se až do Adenu a Bombaje. Kolem roku 1910 se ocitl v peruánském Iquitos. Tam z něj udělali předáka pracovní party v neblaze proslulém House of Arana, což byl hlavní nástroj nelítostného vykořisťování a masového vraždění amazonských indiánů při těžbě gumy.
Strávil jsem se Señorem Brownem několik hodin. Byl to výjimečný člověk. Zároveň blízký i tajemně vzdálený, žijící kus historie. Býval osobním komorníkem kapitána Thomase Whiffena patřícího ke čtrnácti husarům britského cestovatele, který zkoumal oblast La Chorrera v roce 1912. Brown, popisovaný v dnes takřka nedostupné Whiffenově knize Výzkum horního toku Amazonky, byl posledním člověkem, který viděl francouzského cestovatele Eugena Robuchona, jenž zmizel nedaleko Ria Caquetá v roce 1913. „Ano, měl witotskou ženu a velkého černého psa, který jej ani na okamžik neopouštěl,“ vzpomínal Brown.
John Brown mluvil witotsky a po mnoho let žil ve společné domácnosti s witotskou ženou. S oblastí, kam jsme se chystali vyrazit, byl důvěrně obeznámen. Nikdy v životě neslyšel o oo–koo–hé, ale ayahuasku poprvé okusil v roce 1915 – a bylo to v La Chorrera. Jeho popis vlastních zkušeností jenom posílil mou touhu se do těch míst dostat.
Až po svém návratu z Amazonie jsem se dozvěděl, že tento muž byl tentýž John Brown, který podal britským úřadům svědectví o nelidském řádění gumovníkových baronů v okolí Ria Putumayo. Mluvil nejdřív s Rogerem Casementem a poté s britským konzulem v Riu de Janeiru, který se v červenci 1910 vydal do Peru, aby si Brownovo vyprávění ověřil. Dnes si po všech těch hrůzách, které provázely dějiny dvacátého století, jen málokdo pamatuje, že před Guernicou a Osvětimí se stala experimentálním prostorem pro neméně šílenou epizodu mechanizované dehumanizace tak typické pro náš věk i horní Amazonka. Britské banky ve spolupráci s klanem Arana a dalšími nemilosrdnými ziskuchtivci financovaly bezohledné zastrašování, násilí a vraždění, jejichž účelem bylo donutit pralesní indiány ke sklízení přírodní gumy. John Brown byl mužem, který se s Casementem vrátil do Londýna a vydal svědectví před Královskou vyšetřovací komisí.
Navštěvoval jsem Johna Browna po následující dva dny, zatímco probíhaly přípravy na naši cestu po proudu řeky. Imponovala mi jeho otevřenost, hloubka, s jakou byl schopen mě pochopit, něčím, co už dnes takřka upadlo v zapomnění – světem, který jsem znal jen z letmých zmínek na stránkách Joyceova Odyssea – a tento svět teď přede mnou ožíval v našich dlouhých vášnivých rozhovorech na Brownově verandě.
Můj nový známý dlouze a zajímavě vzpomínal na La Chorrera. Nenavštívil tuto oblast od roku 1935, ale brzy jsem měl přijít na to, že se od té doby příliš nezměnila. Zimnicemi pronásledované staré město na pláni za jezerem už neexistovalo, ale pranýře pro indiánské otroky ještě nezmizely. Rozpadající se ocelové kruhy byly stále pevně zakotveny do vlhkých čedičových sloupů. Neblaze proslulý House of Arana dávno zanikl a Peru už dávno přestalo uplatňovat své nároky na tuto oblast vůči Kolumbii. Rozpadající se zbytky města La Chorrera působily strašidelně a nejinak tomu bylo i na staré gumové stezce řečené trocha, po níž jsme ušli sto deset kilometrů, které dělí La Chorrera od Ria Putumayo. V roce 1911 na dvacet tisíc indiánů položilo své životy, když vysekávali tuto stezku hlubokou džunglí. Indiánům, kteří odmítali pracovat, dozorci mačetami usekávali nohy v kotníku a sedací svaly. A jaký to všechno mělo smysl? Byl to jen surrealistický výlev světovlády typický pro technokolonialismus, jehož motivovala snaha, aby po celé délce stezky bylo v roce 1915 možno jet automobilem. Byla to jízda odnikud nikam.
Když jsme kráčeli po nehostinné liduprázdné stezce, často se mi zdálo, že slyším mumlání hlasů a řinčení okovů na nohou. Vášnivé monology Johna Browna nebyly s to mě připravit na tento podivný zážitek. Ráno toho dne, kdy naše výprava vyrážela na cestu lodí po proudu řeky, jsme se cestou k přístavišti zastavili v jeho domě. Oči i kůže mu doslova zářily. Byl strážcem brány do plutonického světa, který nás čekal v cíli naší výpravy, a byl si toho dobře vědom. Cítil jsem se před ním jako malý kluk a John Brown stejně dobře věděl i to.
„Šťastnou cestu, děti moje, šťastnou cestu,“ provázelo nás jeho suché rozloučení.

Konec první části.
- Terence McKenna: Pravdivé halucinace

Tajemství posvátných rostlin: Muchomůrka červená (Amanita Muscaria)

2015-10-20T09:44:00.005+02:00

Investigativní dokument 'Létací agarická houba' je první částí čtyřdílného seriálu dokumentárních filmů, který zkoumá kulturní dopad psychoaktivních rostlin. V této epizodě se Dr. Andrew Sherratt ponoří hluboko do dávné historie a pokusí se poodkrýt tajemství snad nejslavnější halucinogenní léčivé rostliny - muchomůrky červené (Amanita muscaria). K tomu aby pronikl k podstatě tajemství této houby, sezval Sherratt dohromady tým specialistů, kteří provedli sérii experimentů, během kterých dobrovolníci konzumovali kontrolované dávky těchto tajemných hub. Výzkumníci zaznamenali veškerý průběh 72 hodinového experimentu a zjistitili, jak se účinky těchto hub vztahují k posvátné stavu, jenž zprostředkovávají již od dob nejstarších světových kultur.

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa (část 2)

2015-10-18T16:02:00.003+02:00

Zahrádka bez plotu? Děvče bez studu.
Ale pěkně od začátku...

Běžná česká zahrádka je plocha o velikosti dejme tomu 6 x 8 metrů, ale může být i mnohem větší či o dost menší. Uprostřed se pěstuje zelenina, jako je cibule či okurky, a někde v rohu bývají ovocné keře a stromky. Zvláštním typem zahrádky je předzahrádka, menší prostor pod okny domu, kde pro potěchu rostou květiny. Plodiny vypěstované na vlastní zahrádce jsou někdy dražší a ne tak pěkné jako z obchodu, ale mají výraznější a plnější chuť a činí nám dobře. Známe jejich historii a víme, jakou vodou jsme je zalévali. Zahrádka je anomálie vyvzdorovaná na přírodě, a nelze ji proto nechat bez dozoru a nejlépe každodenní péče, jinak zaschne, zplesniví nebo se nechá sežrat. Některé zahrádky mají sebevražedné tendence, ale jiné jsou celkem odolné. Pokud do zahrádek, kde jinak panuje zahradníkova monopolizace násilí, pronikne opatrná a částečná demokracie, hovoříme o permakultuře.

Filozofie? Ale prosím vás!

Filosofie zahrádek je protimluv. Velké zámecké zahrady vyžadují velká a ušlechtilá slova, abychom zdůvodnili, proč jsme majestátu přírody rázně ukázali, kdo je tady pánem. Tam je možné, dokonce nutné, posadit se na lavičku, prohlížet si umně vytvořenou scenérii a obdivovat něco, co není – stejně jako každé jiné umění – přírodou. Některé zahrady, zejména francouzského typu, to dotáhly tak daleko, že s přírodou mají společnou jenom zelenou barvu a zbytek je krásný klam, upřímná faleš a estetická manipulace. Zahrádka je jeden z možných a docela pracných způsobů, jak získat jídlo. Je pravda, že nás učí pokoře a spolupráci s přírodou, ale bez těchto lekcí bychom se nejraději obešli.
Filosofie je způsob, jak vykládat svět. Jejím základem je reflexe skutečnosti. Jenže zahrádku máme proto, abychom se najedli a potěšili květinami a ne proto, abychom se stali lepšími lidmi. Nakonec se to nejspíš stane, ale bude to důsledek toho, že zahrádka má schopnost ničit naši pýchu a pánovitost. Můžete potkat sebevědomého ekonoma, ale málokdy potkáte arogantního zahradníka. Skutečně dobrý zahradník se nemůže zabývat sám sebou, protože musí mít oči a ruce otevřené k půdě, počasí a rostlinám. Když budete na rostliny křičet, tak si moc nepomůžete.
I pokud by filosofie zahrádek – jak tomu někteří intelektuálové věří – doopravdy existovala, nejednalo by se o jeden názorový proud. Rozeznali bychom v ní například specifickou sektu líných zahradníků či lidi posedlé naukou o tvorbě dokonale přímých záhonů. Našli bychom v ní zarputilé globalisty se sbírkou rostlin ze všech částí světa, tradicionalisty, eklektiky, folkloristy, materialisty, romantiky i podivné moderní tvory vyrostlé na jídelních pořadech v televizi. Tito posledně jmenovaní lidé však buď zahrádkaření brzy nechají, anebo pod nenápadně uhrančivým vlivem salátu změní televizní kanál a s ním i svoji víru.

Kdo koho mění

Zahradníci sice proměňují krajinu a stávají se pány stromů a květin, ale i rostliny velmi nenápadně mění zahradníka na jinou bytost. Svou roli v tom musí hrát věčně plynoucí oblaka, která celý den kvůli slunci a dešti sledují, protože zahradníci ze skleníku jsou odlišní a mívají tendenci k industrializaci svého i rostlinného života. Říká se, že duše předků sídlí ve starých stromech, ale i v duši starého zahradníka nalezneme malý, leč velmi starý zářivý strom. Znal jsem člověka, který v sobě nosil jelena. Některé ženy budí dojem, že mají květinovou duši. České slovo „zahrádka“ znamená – podobně jako ve většině indo-evropských jazyků – „malá ohrada“, ale nejedná se zde ani tak o velikost, jako o funkci. Zahrádka je něco jako květinové a potravinové prodloužení vlastní bytosti, ve které se mísí touha po dobrém jídle s potřebou malé, neohromující krásy. Není to štěstí, je to něco víc – spokojenost, o jaké ani nevíme.

Zahrady jsou buď reprezentativní a okrasné jako na zámcích, nebo užitkové, nejčastěji ovocné. Téměř každé venkovské stavení mívalo svoji zahradu s ovocnými stromy. Důležité bylo, aby ovoce dozrávalo postupně od pozdního jara až do příchodu zimy. Nejčastějším stromem proto bývaly jabloně, které poskytovaly měkká letní jablka i tvrdé zimní plody, které vydržely až do května příštího roku. Velká, stará jabloň mohla poskytnout až tunu jablek ročně. Jablka bývala malá a nepravidelná, ale každý strom měl svoji osobitou chuť. Jako my dnes ochutnáváme víno, tak si lidé dřív cenili různých chutí jablek. Pečlivě je hodnotili a všímali si, kdy dozrávají a jak dlouho vydrží. Tvrdá, zelená, kožnatá jablka bylo zbytečné ochutnávat před Vánocemi, protože teprve tehdy začala ve sklepě dozrávat a měknout. Pár jablek se nechávalo na stromě pro ptáky, barevní klauni zimy.

Dětem se jako dárek často dávalo ovoce, ořechy nebo sušené švestky či křížaly, tenké plátky usušených jablek, jaké se ať už na troubě nebo ve zvláštních sušárnách připravovaly v každé venkovské domácnosti. Pro mnoho lidí byl pocit domova spjat s vůní čerstvých i sušících se jablek. Ta se někdy dávala i mezi oblečení, aby vonělo, ale jinde dávali přednost tvrdým kdoulím, které se nekazily.

Hrušně se nekácí, jinak někdo zemře

Ke svým stromům lidé měli silný citový vztah. Vždyť jejich plody jedli každý rok i několik měsíců a tak to mohlo trvat celá desetiletí, protože staré odrůdy jablek plodí 80 i více let. Bylo možné prožít celý život a živit se přitom plody jednoho stromu. Zejména v podhorských oblastech vnímáme, jak život lidí souvisel se životem ovocných stromů. Stromy zde musely být odolné vůči mrazu a nelámat se pod sněhem. Kolem chalup jich rostlo jen několik. V létě stínily stavení a chránily je před bleskem. Čeští i němečtí vystěhovalci do Ameriky se se svými stromy těžko loučili a tak si sebou brávali semena oblíbených ovocných stromů. Jednou možná dohledáme evropské předky starých amerických odrůd. I ty však prošly tavícím kotlem a přivykly na nové podmínky. Některé stromy se učí rychle. V českých vesnicích v rumunském Banátu byl prováděn výzkum starých ovocných odrůd, ale už po jednom století se ukázalo, že většina stromů má místní původ a to by spíš ukazovalo na sepětí stromu a jeho tradiční krajiny.

Minulý týden jsem jel do nemocnice vyzvednout svého tatínka, který na podmrzlé silnici dostal smyk a ošklivě havaroval. Ukázalo se, že ten den úplně zbytečně na naší zahradě porazil můj oblíbený strom – starou hrušeň, kterou jsem vnímal jako oázu pro sametové můry noci, které ke svému životu potřebují staré rozpadající se stromy. Tlumeně barevným vzorům na křídlech můr se ve středoevropské přírodě vyrovná snad jen abstraktní maskovací vzor na vejcích divokých ptáků a mysterijní květy tořiče. A najednou bylo po stromu. Tatínek si v nemocnici vzpomněl, jak mu za dětství říkali, že hrušně se nekácí, protože jinak někdo zemře. Naštěstí to byl v tomto případě zcela zničený automobil, ale bylo zajímavé vidět, jak informace skoro osmdesát let zasutá ve spodních vrstvách paměti probleskla do života. Myslím, že se oživil dávný pocit, že životy domácích stromů a lidí spolu souvisí. Platí to určitě pro medodárné lípy, hrušně a jabloně, ale mnohem méně pro drobné, houževnaté slivoně či křehké třešně.

V běžné české venkovské zahradě byla alespoň jedna třešeň, pár švestek, nějaká hrušeň, vlašský ořech a již zmíněné jabloně. Dříve bývaly častější i lískové oříšky, ale dnes je už skoro nikdo nepěstuje. Jídelníček sestával hlavně z domácích plodin, ale nejednalo se jen o prostou vazbu mezi jídlem a zahradou, ale také o kulturu a náboženství. Na určité dny, tedy na starodávné křesťanské svátky se totiž připravovala zvláštní jídla, pekly se koláče a různé dobroty. Bylo proto důležité mít k dispozici třeba sladkou pracharandu, která se připravovala z mletých, sušených hruštiček a sypaly se jí koláče, protože med byl drahý a domácí cukr přišel až s cukrovou řepou.

Brambory, které se rozšířily až po posledním velkém středoevropském hladomoru v letech 1772-73, kdy jenom v malých Čechách zahynulo čtvrt milionu lidí, se vařily společně s kmínem. Strýc proto na okraj obilného pole vyséval hrstičku kmínu, pak jej sklízel a ve velkých kyticích sušil. Hned vedle rostl křehký kopr. Bylo věcí cti zbytečně neutrácet za plodiny, které si člověk mohl sám vypěstovat. Peníze se šetřily, kdyby byl člověk nemocný, pro syna na studium, pro dceru na věno, anebo nejčastěji, kdyby bylo možné dokoupit nějakou půdu. Ve středoevropských hospodářstvích tak od 19. století většinou bývalo dost jídla, ale málo peněz. Lidé nestrádali, ale ani neutráceli.

Léčba z globalizace?

Staré odrůdy ovocných stromů a tradiční plodiny byly provázány s rodinnými svátky i duchovním životem, jehož zastavení a slavnosti v podstatě sledovaly chod zemědělského roku. Máme pocit, že tehdy život víc směřoval jedním směrem, zatímco dnes nás rozmanité možnosti a různorodá přání táhnou a někdy trhají do různých stran. Osobně mně nadbytek možností, s jakými se potkávám třeba v samoobsluze, spíš zneklidňuje, protože když si mohu vybrat třeba mezi řeckou, thajskou nebo mexickou kuchyní, tak občas nevím, čím jsem a kam patřím. Co když se v hloubi mysli mohu cítit skutečně doma, jen když i můj žaludek ví, že nejsem někde na výletě v tropech? Anebo si můj organismus vskrytu zvykl na určité stopové prvky, jaké obsahují jen místní půdy, a když do sebe nacpe třeba chróm z Argentiny, tak neví čí je? A pokud věříme na homeopatii, není určité jablko či ořech homeopatickým lékem, které nás léčí z globalizace a provazuje s domovem? Kolika drobnými rovnováhami mezi pocity, látkami, prvky a elektrickými náboji jílů a organických molekul jsme vlastně obklopeni?

Dnešní chuťově a tvarově normalizované ovoce, například jablka, se na vzdálených španělských či jihoamerických farmách stříkají až dvacetkrát za sklizeň, ale tradiční většinou malé a tvarově nenápadné či skvrnité ovoce chemické přípravky nikdy nepoznalo. Bylo tak vyšlechtěno, aby se v klimaticky běžném roce dokázalo samo ochránit před škůdci a plísněmi. Některé stromy jednou za dva až šest let odpočívaly, ale nikdy se to nevědělo předem. Tuto nevypočitatelnost si dnešní producent nemůže dovolit. Samy stromy tak ukazovaly, že je nutné a přirozené občas neplodit a obnovit své síly. Moje babička i strýc tomu rozuměli a neměli to stromům za zlé.

A co když stromy myslí?

Podle data rozkvétání ovocných stromů a jejich úrody se usuzovalo, jaká bude zima, či dokonce nehrozí-li válka. Podle všech těchto znaků bych měl být zneklidněn (psáno 18. července 2015), protože na jaře měly smrky tolik pylu, že když zavál vítr, tak to vypadalo, že v lese hoří. V této míře jsem to nikdy nezažil. Na rybnících se tvořila až centimetr silná vrstva žluté, pylové kaše. Podobně u nás ve Lhotě na Kokořínsku si nepamatuji, že by kdy tak mocně kvetly lípy. Stromy vytvářejí květy a semena, když tuší, že jde do tuhého, že se něco neobvyklého stane. A tak i já jsem přes tu všechnu krásu kolem sebe znepokojen a váhám, zda mám číst zprávy analytiků Světového ekonomického fóra, anebo se jen dívat kolem sebe.

Neobvykle velké množství pylu bylo nejspíš reakcí na sucho předešlého roku. Stromy se snaží plodit, protože mladší generace s menšími energetickými nároky bude odolnější. Jenže jedna věc mi vrtá hlavou. Trvalo to asi 30 let diskuzí a hádek, než se prokázalo, že tak malý tvor s dočista maličkým mozkem, jako je včela, je schopen si vytvářet mentální mapu okolí. Včely se orientují podle slunce, podle magnetického pole, podle vůně, ale také se učí rozeznávat krajinu asi jako dnešní turista. O stromech existuje velké množství pranostik. Podle množství plodů se odhadovala zima, podle květů, jaký bude podzim. V lidové tradici byly stromy do určité míry nadané předvídavostí, snad protože díky kořenům věděly, co se děje v půdě. Možná, že jednou budeme podobně jako u včely překvapeni schopností stromů vytvářet si mentální obraz budoucnosti. Ale pojetí času by u nich mělo být jiné. Pro nás je přítomnost krátkým zábleskem mezi minulostí a budoucností, ale u stromu by se spíš mělo jednat o nějaké delší kontinuum sahající do minulosti i budoucnosti.

Jsou stromy, které rostou jako vojáci. Zasadíte smrk a dopředu víte, jak bude vypadat. Dnešní „mechanizované“ ovocné stromy jsou vypočitatelné, protože jejich tvar musí umožňovat strojovou sklizeň. Staré ovocné stromy se spíš podobají sochám. Když si navykneme pozorovat krásu stromů a nemyslíme si, že jenom to, co je divoké, je krásné, jsme překvapeni kouzlem ovocných stromů. Některé krásy přitom objevíme až v okamžiku, kdy odmítneme mýtus divočiny, což je zvláštní forma náboženství složená z westernových filmů, puritánské představy čisté země a předkřesťanského živlového vnímání světa.

Mnoho ovocných stromů vyšlo ze stejných oblastí a dokonce i v podobné době jako praotec Abrahám putující z vlhčího podhůří Mezopotámie, Persie a východní Anatólie do některé ze zaslíbených zemí. Řekové a po nich Římané a Makedonci pak roznesli zdomácněné stromy a druhy zeleniny po celém impériu. Na sever od starých antických oblastí však většinou nepřežily temná století velkých migrací. Jabloně, vyšlechtěná vinná réva, ale také kapr či králík se do střední Evropy dostávaly zhruba před tisícem let ze španělských, italských a francouzských klášterů. Sklenka vína, sladké jablko či dobré jídlo tak v sobě nosívaly sotva slyšitelný hlas gregoriánského chorálu. Vezměte Francouzům jejich zahradní koření, vína a sýry a vnuťte jim syntetický kečup a připravíte je o kus slova Božího. V chladných a deštivých letech před Velkou francouzskou revolucí zakryl sopečný prach oblohu a neurodilo se víno. Bůh si zastřel tvář a dopadlo to tak, že padla Bastila.

Propojení s dějinami

Ovocné stromy jsou něco jako psi. Zvykaly si na člověka, vyrůstaly, měnily se a putovaly spolu s ním. Možná že v evropském globalizovaném světě už tuto archeologii plodin tak nevnímáme, ale jednou jsme napříč projížděli pásmem saharských oáz v egyptské Západní poušti. Místní lidé nám nabízeli drobné meruňky s kulatými peckami (Prunus armenica). Byl z nich cítit odolný duch nejenom beduínů, ale i prvních křesťanů, římských vojenských táborů a perských kořenů ještě z dob, kdy válčili s Řeky u Thermopyl. Pecky meruněk jsem přivezl domů a předal kolegům na DNA analýzu. Podobaly se starým horským anatolským a arménským druhům, které jako nádherné, životem těžce zkoušené růžově kvetoucí stromy pronikly hluboko do afghánských údolí a himálajských výšin. V saharských oázách, horských údolích Bhaktrie a Sogdiany i v některých evropských krajích se tak dá propadnout archeologii chutí a jíst skoro stejná jídla jako Césarovi vojáci, přátelé svatého Augustina nebo vazalové Karla Velikého.

I první kočka na českém území pochází z hrobu germánského velmože, který ji nejspíš dostal od římského přítele. Do Říma kočky kdysi z Egypta propašovali etruští obchodníci, protože toto posvátné zvíře nesmělo opustit africkou půdu. Běžné věci jako kapusta, česnek nebo ředkev se tak stávají nití procházející dějinami stejně jako třeba bronzová dýka nebo tvar fénického písmene. Jenže zahrady a zahrádky přeci jenom nakonec patří té nejobyčejnější, trochu zablácené každodennosti, ve které se poetický popis křenu stává pantagruelovskou satirou a nikoliv esejem hodným Michala Montaigna.

Našli jsme ztracený ráj

Slovo zahrada znamená ve většině jazyků ohrazené místo a obvykle v sobě skrývá stejný etymologický původ jako slovo ráj – paradisio. Ráj je podle biblické definice rovněž uzavřené místo obklopené velkou zdí. Tak vysokou, že podle jedné středoevropské anekdoty se cestovatel do ráje vyptával sv. Petra, co je za velkou zdí uprostřed ráje a on údajně řekl, že katolíci – protože si myslí, že tam jsou sami. Dějinami velkých zahrad prochází motiv rajské zahrady. Možná to vyvolal objev dalekohledu, díky kterému bylo vidět mezi hvězdy. Ale jaký astronom tam kdy zpozoroval ráj? To byl problém. S peklem to bylo jednodušší, protože kdejaká žhavá a rachotivá sopka jasně ukazovala, kde je vchod do hlubin pekelných. Ale ztracený ráj bylo nutné znovu vytvořit, a tak vznikla zahrada s vodní plochou a s tvory žijícími pod vodou, na zemi i ve vzduchu – s rybami, zvěří a pávy.

Z tohoto všeho vysokého symbolismu zdědila ovocná či zeleninová zahrádka právě jen ten plot. České slovo „plot“ je odvozeno od pletení, protože ty nejstarší ploty, jak nám ukazují archeologické nálezy i první, ještě pozdně středověká vyobrazení, vznikly tak, že do země byly tak jednu až dvě stopy od sebe zatlučené tyče a prostor mezi nimi se horizontálně vyplétal tenčími proutky. Hlavním důvodem byly mlsné kozy, pátravá prasata i blízkost lesa, kde žili opatrní zajíci a plaché srnky. Ti si v zimě dodávali odvahu a v zahradách zapadlých sněhem okusovaly stromky. Koza je ve své podstatě labužník (dokonce to vnímám i naopak – když občas v restauraci vidím zjemnělé znalce jídel, automaticky v nich vidím kozy). V nouzi bude klidně žrát i staré noviny a to bez ohledu na to, jaký politický názor hlásají, ale pokud si může vybrat, tak se i na louce plné dobré trávy vyšplhá dva, tři metry vysoko do koruny jabloně a okusuje mladé větvičky. V životě by člověk nepomyslel na horolezecké sklony obyčejné kozy z úrodné nížiny, ale když uvážíte, že je blízkou příbuznou kamzíka, tak je situace jasnější.

Podle starých vyobrazení, ale také sousedských soudních sporů víme, že kozy přečasto plenily cizí zahrádky. Zdaleka nejhorší však byli pracovití vepři obdaření výborným čichem a cílevědomou inteligencí. Dokázali proniknout i do střežených zámeckých zahrad a zcela je přerýt. Chutnala jim přitom nejenom prostá zelenina, ale i cibulky drahých tulipánů. Čeští vepři se na podzim často vyháněli na žaludy a bukvice na lesní pastvu, ale některé například maďarské druhy prasat žily venku celý rok a jen občas je lidé přikrmovali. No, a pak tady byly děti, které běhaly vesnicí a všímali si, kde co dozrává k snědku. Sám jsem kdysi patřil mezi tyto drobné a většinou tolerované zahradní škůdce. Prostě zahrádka bez plotu je jako děvče bez studu.

Sice jsem napsal, že staré odrůdy se obešly bez chemické obrany, ale hmyz a plísně se nedají podceňovat. Ve starých listinách se často dočteme o housenkách. V Napajedlech byl roku 1717 vydán příkaz ke sběru a ničení housenek pod pokutou dvou liber vosku. Proč vosku? Bylo to svým způsobem univerzální platidlo, protože svítit potřeboval každý. Lidé chodili brzy spát také z toho důvodu, že cena světla získávaného třeba z tuku velryb bývala oproti ropnému dnešku až tisíckrát vyšší. Svíčka byl drahý a pro mnoho rodin výjimečný zdroj světla, který se zapaloval jen v případě nutné potřeby.

Úřady vydávaly přesné návody, jak hubit housenky. Kmeny se čistily dřevěným nožem od mechu, do kterého hmyz kladl vajíčka. Rozsochy mezi větvemi se zasypávaly popelem a listí se hrabalo a pálilo. Kdo neuposlechl, byl odsouzen ke třem dnům veřejných prací. Lidé byli nabádáni, aby šetřili zpěvné ptactvo. Někdy dokonce byly ptákům, jako jsou čejky (Vanellus vanellus), zastřiženy letky a ptáci pobíhající po zahradě vyzobávaly hmyz. Proti mšicím se používal slaný nálev z rybiček, odvar z máku a mýdla. Velké škody na třešních měli na svědomí vrabci. Bylo proto zakázáno sázet tyto stromy poblíž kostelů a stodol, kde se zpěvní ptáci zdržují. Kdo neodevzdal určitý počet vrabčích hlav (v Napajedlech to bylo 117 kusů) musel za každou chybějící zaplatit groš. A i za našich časů jsme ještě organizovaně sbírali chrousty a mandelinku bramborovou.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Kvantový efekt "plačícího anděla" umožňuje atomům zamrznout v místě

2015-09-18T12:35:00.001+02:00

Motto: Mnohočetnost je jen zdánlivá, popravdě řečeno, existuje jen jedno vědomí.
- Erwin Schrödinger

Schrödingerova kočka je myšlenkový experiment, který roku 1935 vymyslel fyzik Erwin Schrödinger, aby poukázal na nesrovnalost interpretace kvantové mechaniky při přechodu mezi subatomickým a makroskopickým světem. Představme si kočku neprodyšně uzavřenou v neprůhledné krabici. V krabici je také umístěn přístroj obsahující radioaktivní nuklid a nádobu s jedovatým plynem. Pokus je navržen tak, že po jedné hodině je 50% pravděpodobnost, že se nuklid rozložil. Pokud přístroj detekuje rozpad nuklidu, uvolní plyn, který otráví kočku. Podle principů kvantové mechaniky se nuklid, který není pozorován, nachází v superpozici stavu „rozloženého nuklidu“ a stavu „nerozloženého nuklidu“ (existuje jakoby v obou stavech zároveň). Z toho vyplývá, že i celá soustava by se měla nacházet v superpozici stavů rozpadlý nuklid, mrtvá kočka a nerozpadlý nuklid, živá kočka. Avšak pokud otevřeme krabici, uvidíme pouze jeden z těchto stavů, kočka rozhodně nemůže být „zároveň živá i mrtvá“. Otázkou proto zůstává, kdy soustava přestává existovat jako superpozice stavů a stává se z nich pouze jediný? Účelem experimentu je ukázat, že teorie kvantové mechaniky není kompletní bez zákonů, které popisují stav, kdy vlnová funkce kolabuje a kočka zemře nebo zůstane naživu namísto obou těchto stavů.
- Wikipedia

· · ·

Paradox tzv. Schrödingerovy kočky skvěle demonstruje, že kvantová kočka uzavřená v krabici je jak živá, tak mrtvá ve stejnou chvíli, dokud se nepodíváme dovnitř, abychom zjistili jedno nebo druhé. Taková je podivnost kvantové mechaniky. Ale v případě, kdy pouhý akt pozorování určuje výsledek experimentu je na místě otázka, co se stane, pakliže svůj pohled nikdy neodvrátíme.

Odpověď: Čas se tiše zastaví.

Toto je výsledek nové vědecké studie přijaté ke zveřejnění ve "Physical Review Letters" (prestižní vědecký časopis, jenž je publikován 52 krát za rok americkou Fyzikální společností). Fyzici na Cornell University v rácmi svého propracovaného experimentu prokázali, že během série rychlých měření atomů - což přeneseně odpovídá pohledu bez mrknutí oka - v podstatě zamrzne hmota na místě. Trochu to připomíná jednoho z plačících andělů Dr. Who, ty strašidelné sochy, o kterých se říká, že jsou "kvantově uzamčené" - tj. mohou se pohybovat pouze v případě, pokud nejsou přímo pozorovány.

Síla ticha má spojitost nejen s naší osobní zkušeností, ale i s původem vesmíru. Věda tuto realitu, která nepodléhá omezení v čase ani prostoru, nedokáže pojmout, ale její energii lze vysledovat v matematické fyzice kvantové teorie. Jde o sílu s určitou skrytou inteligencí, o jakýsi druh kvantové mysli.
- Arnol Mindell

Toto je kvantová verze jednoho z tzv. Zenových paradoxů, pocházejících od starověkého řeckého filozofa Zeno Elea, jenž si rád hrál s předpoklady lidí. Přemýšlejte o tom tímto způsobem: aby se plačící anděl přesunul z jednoho místa na druhé, musí nejprve překonat polovinu vzdálenosti k tomuto bodu. Pro dosažení této poloviny, musí ale nejprve překonat poloviční vzdálenost této poloviny a pak poloviční vzdálenost té další poloviny a tak dále až do nekonečna. Zeno tak došel k závěru, že toto jasně "dokazuje", že anděl se nikdy nemůže dostat z bodu A do bodu B a proto je jeho pohyb nemožný. Někdy je lépe ponechat myšlenkové experimenty v říši abstraktního filozofování, protože je samozřejmě možné, aby se plačící anděl přesunul z bodu A do bodu B (a pak vytrhl ubohý drn zpět v čase, aby jím nakrmil ukradenou "potenciální energii").

V subatomárním světě, kde vládne kvantová mechanika, se děje něco velmi podobného. Rozdělete čas do dostatečně malých úseků, a vše opravdu zamrzne na místě. Je to známé jako tzv. Zenův kvantový efekt. Tedy i v případě experimentu se Schrödingerovou kočkou hraje roli rozpad radioaktivních atomů, jenž určuje uvolňování jedu. Existují dva možné stavy: A (atomy se rozpadly) a B (atomy se nerozpadly). Pokud bychom se nikdy nepodívali do krabice, pak by se během plynutí času vytvořila tzv. superpozice obou stavů A a B. Oba stavy by existovaly zároveň, a pouze pokud bychom se podívali dovnitř krabice, by se tato podivná superpozice zhroutila do stavu A nebo B.

Nemá smysl předstírat, že síla ticha neexistue, protože pokud ji ignorujeme, projeví se děsivými tělesnými symptomy. Pokud se otevře síla ticha, vydáte se na nekonečně dlouhou cestu plnou úžasných objevů.
- Arnol Mindell

V roce 1977 fyzici navrhli, že pokud byste se dívali do krabice souvisle - tedy abych tak řekl prováděli měření v tak krátkých intervalech, že by se v podstatě jednalo o nepřetržitý proces - k žádnímu rozpadu by nedošlo, protože systém by neměl čas k vytvoření superpozice. Namísto toho by se hroutil zpět do původního stavu. Jako o tom před pár lety napsala Esther Inglis-Arkell: Řekněme, že je vysoce pravděpodobné, že se atom rozkládá po třech sekundách, ale velmi nepravděpodobné, aby se rozložil po jedné sekundě. Podívejte se na něj po třech sekundách a bude pravděpodobně rozložený. Ale ... sledujte ho třikrát v jednosekundových intervalech a s největší pravděpodobností nedojde k jeho rozložení. Pokaždé, když ho budete sledovat se vrátí do "původního" měřitelného stavu a čas se začne počítat od začátku.

Takže nepřetržitě sledovaný kvantový hrnec nikdy nezačne vařit a sledovaný plačící anděl se nemůže pohybovat. Toto není pouhá teorie. Experiment vědců Cornellovy Univerzity je jen posledním v sérii experimentů, jež potvrzují, že Zenův kvantový efekt se skutečně děje - a mimochodem existuje také tzv. "Anti-Zenův efekt," jenž spočívá v nepřetržitém zírání na hypotetický kvantový hrnec, jenž se tímto způsobem přivádí k varu rychleji - také experimentálně potvrzeno.

Zjednodušeně můžeme říci, že je to způsob pozorování [záměr], kdo nebo co následně vytváří události ve světě běžné reality. Zároveň se zde jasně rozkrývá zřetelný důvod, proč se čarodějové odjakživa snaží držet z dohledu obyčejných lidí, aby mohli volně putovat napříč světy. A to nemluvím o zřejmě opodstatněných obavách z tzv. uhranutí [angl. evil eye - doslova zlé oko], jež jsou dodnes hojně rozšířeny například v arabském světě. Ano, záměrná myšlenka spolu s upřeným pohledem mohou změnit realitu našeho světa k nepoznání, což v případě sociálních médií nabývá doslova obludných rozměrů.

Tým Cornellovy Univerzity používá laserovou past k zachycení schlazeného plynu rubidia v mřížce světla. Díky zvláštnosti kvantové mechaniky se tu a tam podaří některému atomu z pasti uniknout. Když ale opakovaně bombardovali atomy laserovými pulzy v kratších a kratších intervalech - ekvivalent nepřetržitého sledování Schrödingerovy krabice - stávalo se pro atomy stále obtížnějším a obtížnějším uniknout z pasti. Když se intervaly sledování stanou dostatečně krátkými, atomy vytvoří "plačící anděly" a jsou doslova zmrazeny na místě.

Pokud nemáme odvahu snít, nedojdeme k žádným objevům. Nejúžasnější vědecké zkušenosti se dějí prostřednictvím snů.
- Dan Goldin, velitel Americké národní agentury pro letectví a kosmonautiku

Snové zkušenosti síly ticha spolu mohou v rámci vesmíru vzájemně souviset. Základní vzorec, jenž se nachází v subatomární teorii pro veškerou hmotu - funkce kvantových vln - je jedním z elementárních vzorců celého vesmíru. Když Erwin Schrödinger ve dvacátých letech dvacátého století poprvé objevil tento vlnový vzorec, byl si jistý jeho "materiální podstatou". Matematickým vlnám tohoto vzorce říkal "látkové vlny". Dnes víme, že tyto vlny nemají materiální podstatu ve smyslu měřitelných vln na vodní hladině. Jsou však elementárnější než zjevná materiální podstata velkých objektů a těl. Tento základní vzorec je matematicky přesný a vystihuje pravděpodobnost událostí, jež se přihodí v každodenní realitě. Tato vlnová funkce je typická pro mnohé závěry kvantové fyziky spojené s událostmi každodenního života, které se velmi výrazně liší od newtonovské fyziky. Klasická fyzika a medicína jsou jsou úzce spojeny s pojetím Isaaca Newtona, jehož názory z konce 17. století přetrvaly do dnešní doby. To, co klasická fyzika považuje za kuličku nebo jakýkoli jiný předmět nebo těleso, je z hlediska kvantové fyziky pokládáno za atomy nebo subatomové částice. Matematika kvantové fyziky ve skutečnosti popisuje svět, kde již nutně nemusí platit zákonitosti příčiny a následku, nemluvě o přesném významu bodu a částice. Kvantová fyzika je popsána matematickými vzorci. Polohu a rychlost částic nelze například v běžné realitě přesně změřit. Navíc neexistuje žádný jednotný způsob, jak matematice kvantové fyziky porozumět. Navzdory ranným úspěchům myšlenky spojené s kvantovou fyzikou dnes vědci stále neví, jak naložit s jejími zvláštními a poněkud nahodilými zákony. Zdá se, že neexistuje žádný vůdčí princip. Co je to ona vlnová funkce? Tato ústřední záhada kvantové mechaniky zůstává až dodnes velkým tajemstvím.

"Nejkrásnější věcí, kterou můžeme zažít je záhada tajemství. Ta je zdrojem veškerého skutečného umění a vědy."

V této souvislosti mi na závěr dovolte ocitovat Erwina Schrödingera, jenž v úvodu své útlé knihy 'Co je život?' uvádí: "Vědec by měl mít úplné a hluboké znalosti v určitých oblastech a předpokládá se, že nebude psát o takových námětech, které plně neovládá. Platí zde jakési nepsané pravidlo, podle nějž výsadní postavení zavazuje k ušlechtilému chování. Já se ovšem pro tento účel jakéhokoli výsadního postavení zříkám a současně odmítám příslušné závazky. Je zcela nemožné, aby jediná mysl zcela ovládala více než jen malou, specializovanou část vědeckých poznatků. Toto dilema lze vyřešit jedině takovým způsobem (nemáme li ze zřetele navždy ztratit náš skutečný cíl), že se někteří z nás musejí odhodlat provést syntézu faktů a teorií - byť některé z nich znají jen neúplně a z druhé ruky, a to i za cenu rizika, že sami sebe zdiskreditují."

Chcete být šťastní? Zpomalte.

2015-09-08T12:45:00.000+02:00

Photo: Courtesy of Matthieu Ricard

Motto: Osvícení eliminuje duševní zmatek, nenávist, žárlivost, mentální jedy a tužby. To je velice jednoduché a přímočaré. Zdali ho ale můžete dosáhnout, nebo ne, to je jiná věc.
- Matthieu Ricard

Matthieu Ricard: V roce 1972 měl před sebou Matthieu Ricard slibnou kariéru v biochemii, když se snažil rozkrýt tajemství bakterií E. coli. Náhodné setkání s buddhismem mu ale zásadně změnilo život a Ricard strávil posledních 40 let v Himálaji, kde studuje uvědomění a štěstí. V rámci TED Global v říjnu 2014, mluvil Ricard s novinářem a spisovatelem Pico Iyerem o tom, co se během let strávěných v prostředí budhistické Himálaje naučil o duševním zdraví a bytí v uvědomění.

Pico Iyer: "Když mi bylo kolem dvaceti, měl jsem nádhernou kancelář v 25. patře Rockefeller Centra v centru Manhattanu - a měl jsem opravdu radostný život, jak jsem si tehdy aspoň myslel. Psal jsem o světových záležitostech pro časopis Time a bylo to skutečně vzrušující. Nikdy jsem neměl možnost zjistit, jestli mě to opravdu naplňovalo, nebo jestli jsem byl šťastný i v hlubším slova smyslu, protože jsem byl neustále takříkajíc šťastný v tom nejpovrchnějším slova smyslu. A tak jsem to všechno nechal za sebou. Přestěhoval jsem se do jedné místnosti na zadní ulici v japonském Kjótu a jsem zřejmě jediný novinář na světě, který nikdy nepoužívá mobilní telefon. Bydlím s manželkou v dvoupokojovém bytě v Japonsku. Nemám auto, ani kolo, žádné médium, žádnou televizi, které bych rozuměl. A zásadně žádný internet. Stále vydělávám a podporuji své blízké jako spisovatel a novinář zaměřený na cestování. Díky odstupu od světa jsem začal vidět jeho proporce a začal mít možnost třídit nepodstatné od podstatného. Mám pocit, že mnoho z nás nyní stojí dva kroky od neskutečně přeplněné, hlučné a neustále se měnící velké obrazovky, a že ta obrazovka jsou naše životy. A jen pokud poodstoupíme, máme možnost uvidět, co ta obrazovka vlastně komunikuje."

Photo: Courtesy of Matthieu Ricard

Pico Iyer: Matthieu, v 1972 jste byl molekulární genetik ve Francii. Právě jste dokončil váš doktorát a udělal jste rozhodnutí, jež vám změnilo život. Dokážete popsat vaši cestu?

Matthieu Ricard: Měl jsem fantastické dospívání. Můj otec byl filozof a moje matka je malířka, takže tito lidé, spisovatelé a myslitelé, byli odjakživa součástí našeho domova. Sám jsem byl hudebník - v 16 letech jsem se setkal se Stravinským. Můj strýc byl výzkumný vědec, a já se najednou ocitl v laboratoři se dvěma nositeli Nobelovy ceny za medicínu. Nemohli byste si přát lepší možnosti pro start do života. A pak, když mi bylo 20, jsem jednou viděl dokumentární filmy o všech velkých tibetských mistrech, kteří utekli po komunistické invazi Tibetu. A když jsem uviděl ty tváře, tak jsem si pomyslel: "Wow, tohle je živoucí Sokrates, i svatý František z Assisi. Musím se tam vydat!" Tak jsem se tam vydal. A pak v jednu chvíli jsem si pomyslel: "No, to je hezké studovat buněčné dělení E. coli, ale kdybych tak mohl mít trochu vhled do mechanismu štěstí a utrpení ..." Tak jsem odešel když mi bylo 26 a započal studia v Himalájích, jež trvají 45 let.

Pico, když jste se poprvé setkal s Mathieu Ricardem, právě jste pracoval na knize o Dalajlámovi. Je to dnes již více jak deset let. Co vás na něm tak zaujalo?

Pico Iyer: Co mě zaujalo u Matthieua i u Dalajlamy je přítomnost štěstí. A to ne nějakého zvláštního štěstí, dostupného pouze buddhistickým mnichům, ale něčeho, co je k dispozici všem, kdykoli to budou chtít. Jednou jsem šel na každoroční prohlídku za svým lékařem, a on řekl: "No, vaše výsledky jsou skvělé, ale stárnete a měl byste začít trávit každý den půlhodinu ve fitness klubu." Jakmile to řekl, okamžitě jsem se hned druhý den zapsal a uvedl to doslova nábožensky do praxe. A když se mě po čase jeden můj přítel zeptal: "Už jsi někdy uvažoval o tom sedět nehnutě každý den po dobu 30 minut?" řekl jsem, "To ne! Nemám čas, zvlášť teď, když trávím každý den 30 minut na běžeckém pásu. " Nepomyslel bych si, že sedět v klidu může být pro mé blaho a štěstí (a pravděpodobně i moje fyzické zdraví) mnohem důležitější, než běžecký pás.

Matthieu, co pro vás znamená pojem klid/ticho/nehybnost? (angl. "stillness")

Matthieu Ricard: Existuje vnější klid, který nyní převládá v této místnosti, ale je tu i vnitřní klid. Skutečnou otázkou je, jak můžete tyto dva integrovat dohromady?
Často máme pocit, že všechny naše naděje, obavy a strachy můžeme umístit někam ven, někam mimo nás: "Až budu mít to a to, či ono, pak budu šťastný a všechno bude v pořádku. Dokud to nemám, nemohu být opravdu šťastný." Samozřejmě, že bychom měli zlepšit stav světa. Já sám jsem zapojený do 140 humanitárních projektů, takže vím, co to je být ve službě druhým, a raduji se z toho, ale nakonec se stejně musíme vypořádat se svou myslí, a to od rána do večera. A to může být náš nejlepší přítel, nebo náš nejhorší nepřítel. Dokud neuzpůsobíme naše nakládání s vnitřním prostředím tak, aby se nám dobře vedlo, tak se ocitáme v nesnázích. To je to, co nazývám vnitřním klidem - ne to klišé o meditaci, že si vyprázdníte mysl a budete relaxovat. Klid je, pokud zabráníte chaotickému aspektu mysli, a můžete nakládat s myšlenkami a emocemi, nebo prostě jen tak sedět a odpočívat v čistém přirozením stavu vědomí. To je místo obrovského míru.

Pico Iyer: Co říkáte na to, když lidé říkají: "Tady jsme v Riu, kde jsou asi tři miliony lidí bez dostatku potravy, jsou tu obrovské problémy s kriminalitou na ulicích... Není to sobecké jít a zkoumat mysl, nebo se odebrat do ústraní, nebo sedět v klidu?"

Matthieu Ricard: Slýchávám to často. A pokud byste se tam odebrali jen proto, abyste se vyhnuli placení daní, nebo neodbytným lidem, pak by se samozřejmě jednalo o nějaký druh sobeckosti. Ale pokud je jedním z vašich hlavních cílů zbavit se sobeckosti, jak by to mohlo být sobecké? Je to jako říkat někomu: "Proč chcete postavit nemocnici? To trvá roky! Měli byste začít operovat hned teď na ulici!" Když budete stavět nemocnici, tak samotné instalatérské nebo zednické práce samozřejmě nevyléčí nikoho, ale když už je pak nemocnice připravena, všichni víme jak mnoho může pomoci. Vidím, jak pracuji v humanitární světě, že jakmile začneme pomáhat ostatním lidem, ocitneme se často vykolejení konfliktem ega, korupce - lidských nedostatků. Takže to nejlepší, co teď můžete udělat, namísto školení jak spravovat nevládní organizace, je stát se lepším člověkem, abyste mohli lépe sloužit druhým a ne se rozptylovat snažením o to, aby všichni byli dokonalí. To je úkol pro Buddhy, to není vaše práce.

Je klid/ticho/nehybnost (angl. stillness) fyzický akt a jedná se o to samé jako v případě ztišení (angl. quiet)?

Pico Iyer: Po cestě sem jsem se ocitl v tom nejrušnějším místě, na letišti v Los Angeles. A v salónku United Airlines jsem najednou viděl tiché místo. Bylo zhruba metr od místa, kde si všichni nandávali sýr a sledovali CNN, tak jsem tam vešel a bylo to jako bych se ocitl pět kilometrů daleko. Bylo to tam jemně nasvíceno svíčkami a vše, co jsem opravdu chtěl udělat, bylo si číst, nebo zavřít oči, ale najednou to ticho (angl. quiet) bylo přímo tam. V tomto případě bylo ticho druhem aktivní přítomnosti. Nebyla to absence hluku, byla to přítomnost jakéhosi ticha, jež tam vytvořili. Myslím, že to je důvod, proč lidé jako já, kteří nejsou součástí náboženské tradice, často odejdou do ústraní kláštera, protože najednou můžete všemu naslouchat, a pořád nemluvíte, a nemusíte na všechy kolem vás dělat dojem, a nejste rozptylováni e-maily a texty... A pak, když se najednou začnete na věci skutečně dívat a začnete je skutečně poslouchat, i když jste novinář bez náboženství, svět kolem vás se stane mnohem bohatší. Někdy si lidé myslí, že odejít do ústraní je velmi asketická věc, ale podle mé malé zkušenosti tím obohacujete smysly. Najednou slyšíte ptáky, vidíte, posloucháte ševelení zvonů, vidíte detaily.

Slyšíte tep vlastního srdce.

Pico Iyer: Matthieu, moc se mi líbilo jak jsme včera potkali a vy jste hovořil o tom, že jste často v ústraní, někdy i se svou jednadevadesátiletou maminkou. Jinými slovy, jste v ústraní, ale je to o soucitu, je to o tendenci vůči svým blízkým. Takže můj pocit je, že jít do ústraní je místo, jež umožní návrat do světa, kterému najednou můžete víc dát.

Matthieu Ricard: Říká se, že žebrák nemůže uspořádat hostinu. Pokud mám co nabídnout, nemohu vás pozvat na oběd.

Pro naši kulturu není neobvyklé zaměňovat klid s nečinností nebo lenošením, což je synonymem pro ztrátu času. Čistě prakticky řečeno: jak se můžeme odebrat do tichého ústraní, i kdyby to bylo na pár minut denně?

Matthieu Ricard: To slýchávám pořád. Lidé tvrdí, jak jsou zaneprázdnění, jak by mohli obětovat 20 minut? Je to tak, jak o tom mluvil před chvílí Pico, ohledně fyzické kondice. Pokud by lidé z Nepálu přijeli do Paříže a viděli místní jak každé ráno běhají, nebo jezdí na kole bez cíle, pomysleli by si si, že se zbláznili. Vzhledem k tomu, že oni běhají v horách po celý den, tak to nepotřebují. Pokud 15 minut ticha promění 23 hodin a 45 minut zbývajího dne, včetně spánku a vašich lidských vztahů, tak je to užitečné. Dalo by se říci, že "já nemám čas" je jako jít k lékaři pro léčbu a pak, když ji uslyšíte říct: "Ach doktore, to je nemožné!"

Tak mnoho z našeho života se odehrává v našich hlavách. Ten proces k nalezení klidu mysli může být nápomocen i v procesu procházení úzkostmi, že ano? Jsem si jistý, že nejsem jediná osoba v místnosti, kdo zažil probuzení v tiché místnosti ve tři ráno, aby zjistil, že je to jeho mysl, kdo jede jako o život. Nemůžete to zastavit a není to vůbec příjemné.

Pico Iyer: Chodím do ústraní čtyřikrát ročně, za posledních 22 let do katolického kláštera, ikdyž nejsem katolík. Zpočátku to bylo jako vstupovat do čisté záře a osvobození, a já byl tak nadšený touto novou zkušeností. Ale nevyhnutelně, v určitém bodě jsem byl hozen zpět k sobě - vše, čemu jsem se snažil vyhnout ve svém každodenním životě se zjevilo jako stíny, démoni, špatné vzpomínky, hrůzy, ale pomyslel jsem si, dobře, lépe když jim budu čelit nyní, než kdybych od nich utíkal ve svém normálním životě. Pokud by se to stalo v mé ložnici, mohl bych jít a kliknout na YouTube, nebo zapnout baseballový zápas nebo něco udělat - utéct od toho, ale jsem vděčný za to, že během ústraní nebylo místo, kde bych se před tím mohl schovat.

Photo: Courtesy of Matthieu Ricard

Matthieu Ricard: Vzpomínám si, jak jsem jednou přeložil tisícistránkovou autobiografii jednoho velkého tibetského mistra z 18. století do francouzštiny a angličtiny. Byl to krásný životopis - a pak jsem dával rozhovor ve Francii, a někdo hovořil o životě sv. Terezie z Lisieux, jedné z těch mystiků, kteří zažili moho temných nocí, a tazatel řekl: "Vaše autobiografie je velmi inspirující, ale je trochu nudná, protože neříká nic o všech těch překážkách, o všech těch bouřích." A já jsem přemýšlel, proč se tak neděje v případě tohoto druhu praxe. A myslel jsem si, že to má co dělat s tím, jak prostupují různé duchovní tradice. Podívejte se na neodbytné pochybnosti Matky Terezy. Pokud se vše vztahuje k absolutnímu božstvu, ať už nazýváte Boha tak či onak podle různých tradic, pak samozřejmě, pokud máte naprostou jistotu, že takový subjekt existuje pak budete naplněni neuvěřitelným bohatstvím. Pokud si ale pomyslíte, že tam možná není, všechno se tak nějak se zhroutí. Jaký je rozdíl v buddhistické praxi? Je to spíš jako být na úpatí Everestu - není pochyb o tom, že ta hora tam je, ale můžete mít pochybnosti o tom, že vysoko budete moci vylézt. Budu dostatečně pozorný a dostatečně odhodlaný? V případě buddhismu nejde o tajemství. Osvícení je odstraněním duševního zmatku, eliminuje nenávist, žárlivost, mentální jedy a touhy. To je velmi jednoduché a přímočaré. Zdali ho ale můžete dosáhnout, nebo ne, to je jiná věc. Nemusíte mít žádné velké zásadní existenční pochybnosti; je to spíš o tom, že někdy se cítíte unavení a budete muset oslovit své silné stránky, ale myslím, že je to docela odlišné.

Mám pocit, že mnoho z nás řeší neklid v mysli tím, že vyhledá rozptýlení, čímž ale přichází o vzácné momenty vnitřního usebrání, klidu a ticha, že ano?

Pico Iyer: Ano. A rozptýlení je problém. Čím víc se totiž vzdálíme od problému, tím více se do něj ve skutečnosti noříme.

Pico, existuje koncept, o kterém hovoříte ve své knize, jenž popisujete jako "jít nikam". Můžete nám o tom něco říct?

Pico Iyer: Odkazuje to na dvě věci: za prvé, sedět v tichu. Měl jsem ohromné štěstí, že jsem mohl navštívit Bhútán, Velikonoční ostrovy a Etiopii, kde jsem prožil mnoho nevšedních zážitků, ale nic se nevyrovná sezení v tichu. Za druhé, to co dělají Matthieu a Leonard Cohen a také mnoho dalších, není pro pocit, že by se měli vždycky někam dostat. Když jsem vyrůstal a začal chodit na předražené školy, pořád nám říkali: "Musíš to daleko dotáhnout, mít krásný životopis, musíš přelézt přes tuto překážku a překonat tuhle překážku a tuto překážku, stát se partnerem, stát se šéfredaktorem, stát se soudcem nejvyššího soudu." A to vede, zdá se, k trvalé nespokojenosti, protože jakmile se stanete soudcem Nejvyššího soudu, chcete se stát šéfem soudu v Haagu, a jakmile dostanete Pulitzerovu cenu, začnete toužit po Nobelově ceně, takže to jsou touhy, jež nemají žádný konec. Takže si nakonec myslím, že jít nikam je v určitém ohledu slibnější alternativou, než se neustále snažit někam dostat.

Mnoho z nás si pamatuje na krásný TED Talk bratra Davida Steindl-Rasta "Chcete být šťastní? Buďte vděční.", jenž poskytl velmi jednoduchý návod pro ty, kteří hledají štěstí, a jenž spočívá v tom začít cítit vděčnost na denní bázi. Je nelezení takových míst a hledání klidu skutečně tak snadné? Není to vlastně naopak dost tvrdá práce?

Matthieu Ricard: Je to snadné a těžké zároveň. Je to snadné, ale chce to čas. Dalajláma často říká: "Na Západě je ten problém, že lidé chtějí, aby osvícení bylo rychlé, snadné a pokud možno laciné." A laciným nemyslí peníze, ale spíše úroveň úsilí jako: "No, víte, já to chci dělat tak nějak ledabyle a ono to bude fungovat." Ale dobrým pianistou se nestanete okamžitě; nenarodili jsme se s uměním číst a psát. Všechno se dostavuje prostřednictvím odborné přípravy a co je na tom špatného? Dovednosti se neobjeví jen proto, že si přejete, abyste se stal více soucitným a šťastnějším. Potřebujete trvalou aplikaci těch dovedností. Ale je v tom radost, v této podobě úsilí. Každý, kdo cvičí, aby něčeho dosáhl, např. hudebníci, sportovci a tak dále, říká, že je v tom jakási radost, v tom jejich vzdělávání, ikdyž se někdy zdá, že je to kruté. Takže v tomto smyslu, to nějakou dobu trvá. Ale proč tomu nevěnovat čas? Nevadí nám vydat 15 let na školní vzdělání, tak proč ne to samé na to, abychom se stali lepším člověkem?

Pico Iyer: William James, jeden z velkých amerických psychologů, řekl: "Největší zbraň, kterou máme proti stresu, je vybrat si jednu myšlenku místo jiné." A stres je nazýván největší epidemií 21. století. Ale vybrat si jednu myšlenku místo jiné má co do činění s trénovanou myslí. Na konci dne můžete myslet na všechny ty věci, které nedopadly dobře, nebo můžete myslet na všechno, co dobře dopadlo, a jež obyčejně považujete za samozřejmost. Den co den žádají lidé Jeho Svatost Dalajlámu, aby jim poradil, jak se vypořádat s výzvou nebo ztrátou čehokoli důležitého a on říká: "Podívejte se na to v širší perspektivě a změňte svůj úhel pohledu." V tomto smyslu je to jako Shakespearova moudrost: "Neexistuje nic dobrého, ani špatného. Je to mysl, kdo to tak dělá." Máme větší moc, než si dokážeme představit, a mnoho možností na výběr se na věci podívat z libovolného úhlu pohledu.

Jistěže to není pokaždé jednoduché. Pico, přijde vám někdy, že sklouznete, nebo si prostě nedáváte dost prostoru a času, jenž potřebujete k nalezení vnitřního klidu?

Pico Iyer: Neustále uklouzávám! Celý můj život je jedno velké uklouznutí. Když jsem v sobotu přistál v Riu, uvědomil jsem si, že to bylo 12. letiště během třech a půl dní. Takže ano, cestuji mnohem víc, nabírám mnohem více informací, než bych chtěl, ale pokouším se vědomě udržet nějakou rovnováhu, a ne se jen vzdát tahu moderního momentu, který nás utápí ve více informacích, než kolik dokážeme zvládnout. Ale myslím na to v malých věcech - když jdu na běžecký pás, snažím se nezapnout televizi. Když jsem v letadle, někdy se snažím nesledovat film nebo nečíst knihu, ale jen tak v tichu sedět tam, kde jsem. Každý den se ocitáme uprostřed malých okamžiků, kdy máme na výběr: necháme do sebe vejít další a další věci, nebo se na chvíli zastavíme a pročistíme svou mysl? Snažím se o to druhé.

Ve své knize zmiňujete, že přestože na Západě dnes daleko méně pracujeme, máme paradoxně daleko méně času se věnovat sami sobě. V čem je naše současnost jiná? Co se změnilo?

Pico Iyer: Dokonce ještě před 20 lety se většina z nás neobávala informačního přetížení nebo multi-taskingu stejným způsobem, nebo se stejnou naléhavostí, jako je tomu dnes. A pamatujte, že svět se sám od sebe nezpomalí a vaše zařízení se samy od sebeneodmyslí. Za deset let budeme pracovat s technologiemi, vedle nichž budou textové zprávy a Skype vypadat opravdu staromódně. A stroje nás nenaučí, jak udržet náš smysl pro rovnováhu. Tato část je na nás. Informační revoluce přišla bez manuálu. Jedna věc, kterou nás technologie nemůže naučit je, jak nejlépe využít technologie a udržet si zdravý rozum tváří v tvář technologii. To se nenaučíme online.

Psychóza, nebo duchovní probuzení?

2015-09-02T22:51:00.004+02:00

Motto: Neuzdravujeme se izolovaně, ale jako komunita.

Moje první zkušenost se změněným stavem vědomí se navždy vryla do mé mysli. V roce 1994 jsem cestoval do indické Dharamsaly fotografovat svou knihu Tibetské portréty. Během mého pobytu jsem měl vzácnou příležitost udělat rozhovor se státním věštcem Tibetu z kláštera Näčhung, který je často volán ke konzultacím u jeho svatosti Dalajlámy, týkajících se důležitých otázek státního a náboženského charakteru. Näčhung předpověděl invazi Tibetu a pomáhal radit při obnově tibetského lidu v diaspoře. Věštec z kláštera Näčhung prochází médiem, jehož nazývají Kuten. V době, kdy jsme se s ním setkali byl Kuten 30-letý mnich jménem Thupten Ngodrup. Během našeho rozhovoru nám Thupten vyprávěl o tom, jak se stal Kutenem.

Jako mladý mnich začal slyšet hlasy, onemocněl a byl totálně dezorientovaný, protože se domníval, že možná umírá. Jeden starší mnich ho tehdy vzal stranou, aby mu řekl, že má dar a může být velmi užitečný klášteru Näčhung. Byli jsme pozváni k ceremonii, během níž vstoupil Thupten do tranzu v místě, velmi blízko rezidence jeho svatosti Dalajlámy. Ve velké místnosti s 50-60 mnichy vešel Kuten, oblečený do slavnostní róby, jež vážila skoro 40 kg. Sledovali jsme napjatě, jak sedí ve slavnostním oblečení na židli, zatímco mu mniši na hlavu pokládají velký špičatý klobouk, jenž sám o sobě vážil asi 40 kg. Byl to tak těžký, že ho mniši museli přivázat k hlavě a on pouze stěží udržel svou hlavu. Mniši začali zpívat a tlouct do bubnů, a během této dopy Thupten vstal, rozhoupal se a se zavřenýma očima začal mluvit úplně jiným hlasem, než když jsme s ním vedli rozhovor. Mniši zapisovali každé slovo. Po 10 minutách Thupten omdlel a byl vynesen z ven z místnosti. Tento dramatický zážitek byl jednou ze dvou událostí, díky které začal můj zájem o mimořádné stavy vědomí. O několik dní později jsem měl možnost s Thuptenem udělat rozhovor a fotografie a on mi řekl, že si nepamatuje, co se stalo poté, co se vešel do tranzu. Cítil se slabý a vyčerpaný po několik dní po ceremonii.
- Phil Borges

Nejkrásnějším zážitkem, kterého se nám může dostat, je tajemno... Komu je tato emoce cizí, kdo se už neumí v údivu zastavit a zůstat stát ve vytržení s posvátnou úctou, jako by byl mrtev.
- Albert Einstein

Moderní psychiatrie nečiní rozdílu mezi mystickými či spirituálními stavy a psychotickými epizodami. Lidé, kteří takové stavy prožívají, jsou často diagnostikováni jako duševně nemocní, bývají hospitalizováni a podrobováni rutinní potlačující farmakologické léčbě. Řada těchto stavů je však ve skutečnosti psychospirituální krizí. Pokud ji někdo správně pochopí a pokud se těm, kdo ji prožívají, dostane podpory zkušených terapeutů, mohou epizody tohoto druhu vyústit v psychosomatické uzdravení, duchovní otevření se, pozitivní proměnu osobnosti a rozvoj jejího vědomí.

Pro budoucnost lidstva je zásadní nutností prolomit popírání a smířit se s problémem naší pomíjivosti a smrtelnosti. Existují prastaré i moderní metody hlubinného sebezkoumání, které nám pomáhají postavit se strachu ze smrti, plně si jej uvědomit a tím jej překonat. Díky „smrti před smrtí" můžeme otevřít transcendentní dimenzi bytí a nastoupit cestu, která může popřípadě vést k odhalení naší pravé identity. Během tohoto procesu můžeme prožít emoční a psychosomatické uzdravení a náš život se stane uspokojivějším a plnohodnotnějším. Hluboká psychospirituální proměna může povýšit naše vědomí na zcela odlišnou úroveň a učinit ze života méně lopotnou a uspokojivější záležitost.

"Věřím ve svého druhu každodenní magii -- nevysvětlitelnou spojitost, kterou někdy zažíváme s místy, lidmi, uměleckými díly a podobně; děsivé okamžiky příhodné synchronicity; šeptané hlasy, skrytá přítomnost, když si myslíme, že jsme sami. "
- Charles de Lint

Transpersonální zážitky se často pojí s podivnými významnými shodami okolností, které nelze vysvětlit pojmy lineární kauzality - přímočarého vztahu příčiny a účinku. Ve vesmíru v pojetí materialistické vědy se všechny události řídí zákony příčiny a účinku. Veškeré náhody, které se vymykají vysvětlení příčinnými pojmy, se pak přisuzují skutečnosti, že dané jevy jsou příliš složité a že nám chybějí vědomosti o všech zúčastněných faktorech. S ohledem na tyto neznámé „skryté proměnné" lze výsledek předpovědět pouze statisticky, ale nikoli do specifických podrobností. Občas je však statistická nepravděpodobnost určitých náhod v běžném lidském životě tak nápadná, že nás nutí pochybovat o adekvátnosti takového výkladu.

Události vyznačující se synchronicitou jsou zvlášť četné v životě lidí, kteří prožili celostní stavy vědomí při meditaci, psychedelických sezeních, experienciální psychoterapii nebo při spontánních psychospirituálních krizích. Mimořádné shody okolností se často vyskytují v souvislosti s transpersonálními a perinatálními zážitky. Jestliže se například při zkoumání svého nitra začneme blížit zážitku smrti ega, mohou se náhle navršit nebezpečné situace a příhody v našem životě. Nehovořím zde jen o událostech, v nichž hrajeme sami aktivní roli, nýbrž i o těch, které zapříčiňují j i n í lidé nebo nezávislé vnější faktory. Když prožijeme ve svém vnitřním procesu smrt ega a následující znovuzrození, mají tyto situace sklon vyjasnit se stejně magicky, jako se vyvinuly. Zřejmě je nám dána alternativa mezi psychickou smrtí a skutečným fyzickým zánikem.

Obdobně při silném zážitku šamanského typu zahrnujícím zvířecího duchovního průvodce se může toto zvíře začít pojednou objevovat v našem životě v různých podobách a s četností převyšující každou rozumnou pravděpodobnost. Při jednom z našich šestidenních kurzů prožila jedna z účastnic, psycholožka, působivou šamanskou epizodu, v níž hrála důležitou roli sova jako zvířecí duchovní průvodce. Téhož dne si z procházky v lese přinesla pozůstatky sovy. Když se po skončení kurzu vracela autem domů, zahlédla na okraji silnice velkého zraněného ptáka. Zastavila a popošla blíže - jednalo se o velkou sovu se zlomeným křídlem. Sova se nechala bez nejmenšího odporu zvednout a odnést do auta. Žena se o ni starala, dokud nebyla opět schopná létat a mohla se vrátit do svého přirozeného prostředí.

Jung pozoroval a popsal četné příklady ohromujících náhod, u nichž byly různé události konsensuální reality propojeny s intrapsychickými zážitky, jako jsou sny nebo vize. Jung razil pro tento druh náhod pojem synchronicita. Ve svém slavném díle Synchronicity: An Acausal Connecting Principle (Synchronicita: nekauzální spojující princip) (Jung 1960) definoval synchronicitu jako „současný výskyt jistého psychologického stavu a jedné či více vnějších události, které se vyskytují jako smysluplné obdoby okamžitého subjektivního stavu". Situace tohoto druhu dokazují, že naše psýché může být v hravé interakci s čímsi, co se zdá být hmotným světem. Skutečnost, že se to může stát, stírá hranice mezi subjektivní a objektivní realitou.

Z mnoha příkladů synchronicity Jungova vlastního života je jeden zvlášť slavný - stal se při terapeutickém sezení s jednou z jeho pacientek. Pacientka tvrdošíjně odolávala terapii a uznání existence transpersonální reality. Až do této události nezaznamenala její léčba žádný, ani pranepatrný pokrok. Měla sen, že dostala zlatého skarabea. Při analýze snu zaslechl Jung, jak cosi narazilo do okenní tabule. Šel se podívat, aby zjistil, oč jde. Na okenní římse byl lesklý zlatohlávek a snažil se dostat dovnitř. V zeměpisné šířce, kde k události došlo, je to velmi vzácný brouk a zároveň nejbližší příbuzný zlatého skarabea. Jung předtím nic podobného nezažil. Otevřel okno, vpustil brouka dovnitř a ukázal ho své pacientce. Tato udivující synchronicita měla hluboký dopad na její terapeutický proces a stala se důležitým bodem obratu při léčení.
- Stanislav Grof: Kosmická hra

. . .

Filmař a fotograf Phil Borges je během posledních 25 let široce známý pro jeho práci s původními kmenovými kulturami. Vyhledává lidi, kteří vstupují do změněných stavů vědomí, aby léčili nebo předvídali pro jejich komunitu. Jeho nedávný projekt, vnitřní světy, zkoumá kulturní rozdíly, týkající se vědomí a duševních chorob. V jeho neuvěřitelně poutavé přednášce na TEDx, se Borges ponoří do nevýslovné zkušenostní báze, kterou zažil s šamany, léčiteli a médii.

Václav Cílek: Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa

2015-09-02T13:09:00.000+02:00

Motto: Latinský název pro člověka "homo" je odvozen z humusu, podstaty všeho živého v půdě.

Když Vergilius psal Georgika neboli Zpěvy rolnické, tak zhruba polovinu veršů věnoval praktickým radám, ale zbylá část díla sestávala z úvodů a komentářů. Básně pojednávají o tučné půdě a vhodných plodinách, ale přesto je zemědělci nikdy nečetli. Pro koho jsou Georgika určena a jak to, že je dva tisíce let doprovází úcta vyhrazená jen největším dílům lidské kultury? Jedná se totiž o dílo útěchy a záchrany. Je možné uchýlit se na venkov a sám si pěstovat potravu a díky tomu být soběstačný nejenom v materiálním světě, ale také se duchovně osvobodit od neklidného města a nebezpečné politiky? V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného. Je to svět, kde se vše s každým novým jarem a létem opakuje, a to člověku dodává pocit jistoty. Pečuje o pole a zahrady a tím se stará o svět. Ve městě se tato starost o svět projevuje náhražkami, jako je třeba sledování televizních zpráv. Neznám člověka, který by vstal od televizního zpravodajství a cítil se šťastnější, ale na poli nebo na zahrádce se to děje dost často.

Tento esej je sice o tom, jak si lidé v Čechách a na Moravě opatřují vlastní potravu, ale zároveň se děje ještě něco dalšího. Kontakt s půdou a rostlinami přináší útěchu. Práce učí trpělivosti, člověk se při ní pohybuje stejně rychle a přiměřeně jako plyne čas, zatímco v současném světě se něco porouchalo mezi časem člověka a časem světa. Na poli musíte hrát podle pravidel semen, oblaků a vody, zatímco ve městě máte častěji pocit, že silný jedinec si sám volí pravidla. Je to a zbytečná velká zátěž, protože pokud si sami neurčujeme způsob života, tak míváme pocit, že jsme selhali a přišli o kus svobody. Vergilius to vidí jinak. Věčnost má barvu hlíny. Radost je v květech. Čas se podobá vodě. Má několik rychlostí a občas dokonce ani neexistuje. Bohové toho moc nevědí, ale jsou tu stále a jednou za rok by jim člověk měl přinést medový koláček. Chceš důkaz nebohá prázdnoto měst? Je v každém semenu, které právě klíčí a v každém květu, který uvadl. Jenže ne vždycky se to povede. Ivo Dostál na své zahrádce v teplém, proschlém Moravském krasu sklidil úrodu jenom jednou za deset let. Mnoho mých známých vede prohraný boj se žravými slimáky (Plzák španělský – Arion lusitanicus), kteří k nám krátce po pádu berlínské zdi emigrovali z vysychajícího Španělska. Klimatické změny přinášejí sucha na jaře a koncem léta deště, takže část úrody nedozraje či shnije. Nepořádná divoká prasata opustila divočinu, žijí s lidmi a oblíbila si jejich zahrady. Srnky poprvé po desetiletích pronikají do vinohradů, kde si pečlivě vybírají keříky jen určitých nepříliš kyselých odrůd. Zahrádky se tak stávají místem nejenom útěchy, ale také lokálních válek s přírodou, která se aktivizuje. U divokých prasat můžeme dokonce hovořit o radikalizaci.

Eros, tedy příjemné spojování s bytostmi a věcmi, nejspíš nemůže existovat bez Chaosu neboli Sváru. Ale přesto mívá příběh domácí zahrádky dobrý konec, protože nakonec alespoň něco vyroste. A je-li i v malé zahrádce obsažen celý svět, pak to je svět klidné kultivace i bezohledného postkoloniálního masakru všeho, co na dané místo nepatří. Při psaní tohoto textu jsem začal objevovat svět, ve kterém jsem roky víceméně bezmyšlenkovitě žil. Pochopil jsem, že zahrádka a sad jsou součástí kultury trvající tisíce let. Během té doby se proměnily stromy i člověk. U koček a psů jasně vnímáme, jak si ochočili člověka, ale ono to platí v nějaké jiné míře i pro vinnou révu či ovocné stromy. Stačí, když stromům přiznáte nějaký druh inteligence, kterou určitě mají, jinak by totiž nedokázaly číst prostředí a učit se jiným místům a zacházení s nenasytnými housenkami barevných motýlů. Pak si uvědomíte, co jste tušili jen v hodně hluboké části mysli. Stromy si nás velice jemně vychovávají ke svému obrazu. Obděláváme půdu, ale ona si nás také kultivuje. Nejsme na světě sami. Naši průvodci jsou podivní a skoro beztvaří. Může to být lesní mycelium o ploše několika čtverečních kilometrů, které je staré deset tisíc let, ale i drobný půdní organismus, pro kterého 1 mm představuje celodenní výlet do neznáma a týden je pro něj věčnost. A není to metafora, o čem zde hovořím. Americká společnost pro mikrobiologii zkoumala vliv půdních mikroorganismů, jako je Mycobacterium vaccae, na inteligenci myší a podobně již deset let probíhá intenzivní výzkum orgánů pomocí, kterých rostliny myslí – tedy zpracovávají informace. Tohle je věda. Co naopak spíš souvisí s uměním či poezií, je způsob, jak prastará vegetativní duše rostlin zachází s duší člověka. Skrze půdu, zahradu, stromy a květiny se nám otevírá paralelní vesmír. Instinktivně mu rozumíme, protože i my v sobě neseme kus vegetativní, rostlinné inteligence. Mnohem mladším a v jiným způsobem fungujícícím rozumem či dokonce vědeckým myšlením jej málokdy pořádně uchopíme, protože rostlinný svět ještě nepracuje se slovy. Zatím bych však nezacházel tak daleko a raději se věnoval úplně přízemním záležitostem souvisejících s rytím, pěstováním, zaléváním a jídlem obecně.

Nikdy bych se nepustil do textu o zahradě, kdyby mně k němu nevyzvala americká fotografka Morna Livingstone okouzlená jihočeskými zahrádkami. Kdybyste měli pocit, že se chvílemi zabývám úplně triviálními a jindy složitými záležitostmi, tak to je prostě tím že, píši jak pro amerického, tak i pro českého čtenáře. Myslím, že v zásadě existují dva důvody, proč se zahrádkami a ovocnými sady zabývat. Ten první spočívá v poznání staré kultury, kde strom či květ nese podobnou krásu jako obraz v muzeu. Stromy jsou sochy a květy jsou působivé barevné skvrny. Při dotyku s hlínou se člověk nějak automaticky napojuje na dlouhé generace předků a přejímá jejich postoje. Jde to i přes stromy, jenom obilí je v poslední době tak bezradné. Druhý důvod je ještě jednodušší. Svět potřebuje stále méně pracovních sil, protože vše včetně služeb vyrábíme a poskytujeme stále efektivněji. Směřujeme do stavu, kdy víc jak třetina lidí nesežene práci a zadlužené státy je nebudou moct zaměstnat. Jednou to může dojít tak daleko, že půlka národa bude sedět doma a pobírat přiměřenou mzdu, tedy podíl na národním zisku. Lidé bez práce ztratí smysl života. Kvalitní potraviny, zejména ovoce a zelenina, budou drahé a pro většinu z nich nedostupné. Průměrná délka života se opět začne snižovat. Viděli jsme to v Anglii, Řecku, USA a na mnoha dalších místech. Jedno z řešení tohoto stavu jsou rodinné či komunitní zahrádky. Lidé se k nim většinou neradi vracejí, protože mají pocit, že by klesli do nějaké horší sociální třídy. Třeba ani nejsou líní, ale mylně věří, že by „si měli udržet určitou úroveň“. Snažím se na historických příkladech ukázat, že práce s hlínou a rostlinou je noblesní zaměstnání. Za velmi rychlým počítačem dnes stále častěji vysedává digitální proletariát, ale vypěstovat si vlastní rajčata zvládne jen zkušený člověk.

Vytvořit informaci je drahé, ale zkopírovat ji je prakticky zadarmo. Proto jsme zavaleni obrázky a slovy. Říká se, že každé dvě minuty vznikne tolik fotografií jako za celé 19. století. Sedíme na obrovské hromadě nepřebraných informací a zjišťujeme, že nám schází znalosti. Většina z nich se týká zacházení s hmotným světem. Kuchařský recept je informace, ale příprava jídla je znalost. Bez zkušeností s hmotou zůstáváme dětmi, což znamená, že skutečným dítětem se již nebudeme moci stát, protože jsme nikdy nedospěli. Stále častěji mám pocit, že žiji v rozmarné a nedospělé společnosti, které bych nejraději naordinoval nějakou manuální činnost, aby vůbec dozrála. Mladší virtuální generace již odešly tak daleko, že k nim hlas rodičů či školy nedosáhne a svoji cestou domů si budou muset najít sami. Pokud je někdo poučí, bude to jejich nové prostředí a ne my.
- Václav Cílek, Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa)

Změna drážky

2015-08-30T00:50:00.004+02:00

Drážka v níž máme běžně umístěno své vědomé vnímání je brutální. Kritická. Povýšená. Ke všemu a všem přezíravá. Sytý hladovému nevěří. Je to pozice, z níž kometujeme všechno a všechny okolo sebe. Na vše máme vybroušený názor, jenž máme potřebu prosadit. Ke všemu se potřebujeme vyjádřit, protože my nejlépe víme jak se věci mají. Je to pozice strachu. A je to zároveň přesně to místo, kde nás Duch návštíví, aby nás učil pokoře.

Místo zvané pokora je místo tichého zastavení. Místo kde nás Duch klepne před prsty až nám z očí vytryskne proud léčivých slz. Místo kde se uzdravuje nic menšího než celý náš svět. Zranění je díra kudy do našeho těla proudí světlo. A přijmout zranění znamená započít s jeho léčbou.

Drážka ve které míváme běžně umístěno své vědomé vnímání je jako zrcadlový sál. Vše co produkujeme se jen v zesílené podobě vrací. A čím silnější je naše produkce, tím silněji se to k nám vrací. Proto je to místo tichého zastavení tak podstatné. Duch nás z neznámého důvodu vede k polepšení, jež se nám ovšem může zprvu jevit jako pohoršení.

Pokora je v tichu a nepohybu změnit jednou provždy sebe výběrem nové ultimátní drážky v níž se odehrává můj svět.