Evžen a spol. blogujou!

Kapela RÁZY - ROZHOVOR

2010-09-19T23:52:00.003+02:00

Tak je to tady! Dlouho očekávaný rozhovor s kapelou Rázy. Jen pro připomenutí - jde o velmi talentovanou kapelu z Velké Polomi, o které už jsem na tento blog psala. Hrají už šest let ve složení: Deni- zpěv, Pavel- kytara, Štepán- basa a Petr- bicí. Mají za sebou spoustu hudebních úspěchů, tak doufejme, že to tak půjde i dál!

Jak jste se poprvé dostali k hudbě?
Petr: Na základce jsem začal hrát na akordeon, ve 12 letech jsem uvažoval, že bych se začal učit na bicí, ale vyhráli z ekonomického hlediska kolečkové brusle. Takže na bicí jsem začal hrát až po tom, co můj kamarád sestrojil elektronické bicí to mi bylo tak 17 a asi o rok později jsem si na chmelové brigádě vydělal na své první bicí.
Pavel: V lidušce – to mi mohlo byt tak kolem desíti. Pak mě zmámilo volání pekelné a já dal klárinet do frcu a koupil kytaru.
Štěpán: V první třídě liduška – klavír.
Deni: V druhé třídě liduška – klavír.

Kdy, kde a jak jste se poznali?
Pavel: S Muchou už to táhnem docela dlouho :), s Deni v r. 2004, asi srpen, se Štěpim pár měsíců před Deni.
Štěpán: Na netu jsem našel inzerát, že kapelka z VP hledá zpěváka., tak jsem to byl zkusit.
Petr: S Pájou ve školce, s Deni v lidušce a se Štěpánem na jeho první zkoušce, kdy se chtěl stát zpěvákem v naší kapele.

Jak se tedy Štěpán dostal k base a Deni ke zpěvu?
Pavel: Deni asi po měsíci překecávání udolal náš bývalý kytarista Kozel, moc se jí zprvu nechtělo,
neboť jí nebyl blízký náš hospodský bigbeat, ale vše se vyvinulo, my změnili styl, název a Kozel odešel a začala se psát historie Rázů. Štěpán odzpíval pár zkoušek, pak z něj vypadlo, že umí na basu tak to zkoušel až na tomto postu nakonec zůstal..

Hráli jste v nějaké kapele dřív?
Petr: V lidušce v kapele Polomňanka na akordeon, kde Deni taky zpívala.
Pavel: Vagabund, jako Petr, jen on už to propil :), ale já to zatím držím..
Štěpán: Zpíval jsem ve sboru a na basu jako host v kapele z lidušky.
Deni: Petr mě prozradil :(

Mění se složení kapely?
Petr: Občas se pozve nějaký host na hraní nebo dočasnou náhrad. Jako byl třeba baskytarista Pavel Myslivec, který s náma odehrál pár koncertů. V tuto chvíli přibíráme nového člena, který by měl naší hudbu doplnit o perkusní nástroje jako je djembe, didgeridoo nebo cajon.
Pavel: ještě japonskou flétnu a různá cingrlátka…Ale to je zatím v počátku, měli jsme zatím jednu zkoušku, ale rýsuje se to.

Kdo píše texty?
Petr: Dříve Pája, teďka výhradně Deni.
Pavel: Já psával texty ještě za Vagabundů takové hospodské odrhovačky – to mi jde :)
Štěpán: Souhlas

Kdo píše hudbu?
Petr: Pája

Kde berou inspiraci, o čem píšou?
Petr: To by mě taky zajímalo.
Štěpán: Mě taky.
Deni: O sobě, o mém pohledu na svět, inspiraci čerpám ze všeho okolo sebe.
Pavel: Inspirací jsou pro mě emoce, snažím se jich do hudby dostat co nejvíc. Důležité je z textu i hudby cítit to samé.

Hádáte se často o tom, jak budou vypadat nové songy?
Petr: Spíše ne. Je to tak, že Pája s Deni vytvoří základ písničky, u čeho se zhádají jak psi :). A pak nám řeknou co si tak představují a jak by to mělo vypadat, no a my se Štěpánem tam něco zahrajeme, což se oběma nelíbí, tak tam zahrajeme něco jiného a tak to pomalu dáme dohromady.
Deni: Já se nehádám ráda, ale pořádek musí být. I po mojem musí být :)

Shodují se jednotliví členové kapely v oblíbených hudebních stylech?
Pavel: Moc ne, Peťa dokonce jednu dobu ulítaval na Luneticích :)
Petr: Já si myslím, že každý poslouchá trochu něco jiného, ale v kapele hrajem na stejné vlně a to je důležité.
Štěpán: Tak nějak.
Deni: Kéž by.

Máte nějaké vzory?
Petr: Možná to bude znít divně, ale já nemám, žádné bubenické vzory. Ti špičkoví bubeníci jsou ode mně tak vzdálení, že se inspiruji a fandím zrovna těm, které někde slyším na živo hrát.
Pavel: Taky žádné kytarové vzory nemám, od každého něco…
Štěpán: Louis Johnson, Jaco Pastorius.
Deni: Lucie Bílá.

Měníte svou image podle hudby, kterou hrajete?
Petr: Ve skrytu duše asi jo. Většina lidí chce zapadnout. Takže na rokový koncert si neobleču bílé kalhoty s růžovou košilkou. Ale jinak chci zapadnout i do běžné společnosti, takže nosím co mi manželka koupí :)
Pavel: Na image nevěřím..
Štěpán: Jak mě napadne.

Rozbíjíte své hudební nástroje (umyslně)?
Petr: Pokud se najde nějaká dobrá duše, která mi koupí nové bicí, tak ty svoje staré klidně rozmlátím.
Pavel: Mám k nim citový vztah, takže ne.

Máte nějaké rituály před hraním?
Petr: Ano, postavím si bicí a obuju si boty, větnamky.
Pavel: Dáme si pivo, někdy dvě, pak nějaký ten rumík a už to nemá cenu na to pódium ani vylézat :). Ne, jedno pivko, max dvě to si nikdy neodpustím.
Štěpán: Naladím si basu.
Deni: Dám si dávku Miflonidu a Ventolinu abych to udýchala.

Využíváte nějaké atypické nástroje (nejen hudební) pro vytváření zajímavých zvuků?
Pavel: Standardní efektové krabičky.
Petr: V kapele ne. Jinak mimo kapelu se dá hrát (bouchat) na to co je po ruce.
Štěpán: Lahváče.
Deni: Pavel ve zkušebně často prdí.

Hráváte i v zahraničí?
Petr: Samozřejmě. Jednou jsme byli na Slovensku :)
Pavel: a na podzim tam jedeme znova..

Kde se vám hrálo nejlíp?
Petr: Těžko říct, asi všude tam kde jsme dobře nazvučená scéna, dobře se slyšíme a kde jsou lidi, kteří nás poslouchají.
Deni: Bikefest Dolní Morava, psal se rok 2008 -první náš openair, krásná příroda, počasí taky vyšlo,
zvuk výborný, lidi v pohodě, prostě to všechno od sebe zapadlo. Celý ten fest jsme si řádně užili a
poprvé zahráli po boku známějších kapel jako Čankišou a Satisfucktion.

Jaký byl největší průšvih?
Petr: Hmm, malých průserů, kdy se nám koncert moc nevyved, už pár bylo, ale že by to zase byl zas tak velký průšvih, tak to nevím.
Pavel: Vždycky v tom má prsty alkohol…Když se sejde hodně známých a hodně Rumu tak je jasné, že to nedopadne dobře:)

Co plánujete do budoucna?
Petr: Zrovna jsme dotočili takové zkrácené album, takže teď bychom mohli někde hrát a až bude zase chuť tak zase něco nahrajeme a pak zase někde vystoupíme a tak dokola.
Štěpán: Plánujeme pokračovat.

Kolik jste vydali alb? Jaké bylo nahrávání?
Pavel: Dvě dema, jeden singl a jeden klip. Druhé demo je těsně před dokončením, chybí jen obal. Nahrávaní je pokaždé fajn, ale vždy to rychle uteče, protože čas strávený ve studiu se vyvažuje zlatem. No to možná ne, ale tak mědí určitě. :)

Jste přátelé i mimo kapelu?
Petr: Doufám, že ano.
Pavel: A někteří nejen to :)
Štěpán: Bez přátelství by to nešlo.
Deni: Já třeba nemám ráda Štěpána :)

Jaké máte jiné zajmy?
Petr: Dítě, to je jeden takový malý, velký zájem.
Štěpán: PC, pěstování, pivo a tak různě.
Deni: Maluju, krmím opuštěné i vlastní kočky, fotím, papám a spím
Pavel: Mám jich dost, ale není na ně moc času... Hlavně teda kytara.

Deni, vystavuješ někde své malby a fotografie?
Deni: Fotky ne, obrazy velmi příležitostně. Vše co tvořím najdete na www.gemini.iprostor.cz

Chtěli byste čtenářům říct ještě něco, co se do rozhovoru nevešlo?
Pavel: Nic mě nenapadá, bylo to už tak dost vyčerpávající. Díky za Tvůj zájem.
An: Já děkuji za spolupráci a přeju hodně hudebních úspěchů!

!!! Songy z nového alba k poslechu na http://bandzone.cz/razy !!!

HOROROVÉ FILMY MINULOSTI, SOUČASNOSTI A BUDOUCNOSTI

2010-09-18T14:46:00.003+02:00

Bojíte se rádi? Tak čtěte dál, třeba narazíte na film, který jste ještě neviděli!

V roce 1986 přišel úplně první horor z Ameriky do Čech. Jmenoval se MOUCHA, dnešní generace si ťuká na hlavu co je to za šílenou slátaninu, ale na rok 86 je to solidní námět na další sérii slušných hororovejch filmů. Když jsem tenkrát asi v roce 2003 jako čtrnáctiletá holka viděla film Záhada Blair Witch z roku 1999, myslela sem, že nic horšího už nepřijde. Mýlila sem se…

Nemusíte se ani vyžívat v hororových filmech, ale určitě znáte "kultovky" typu Texaský masakr motorovou pilou, 3:15 zemřeš, nebo Kruh 1,2. Na dnešní "masakry" to vážně nemá, ale kdysi to bývávaly taky dlouhodobé osnovy filmových kritiků a zděšení diváků u pláten letních kin či multi-kin. Je důležité zmínit taky jeden z nejsilnějších trháku hororů 90. let: The Shining (Osvícení) od Stenleyho Kubricka z roku 1980 (který k nám zavítal v podsatě o dost déle než zmiňovaná Moucha). Ve zkratce spisovatel Jack Torrance hledá klidné místo pro psaní svého nového románu, a tak přijímá nabídku dělat správce odlehlého horského hotelu. Při úvodním pohovoru se dozvídá mimo jiné hrůznou historku o svém předchůdci, který zešílel ze samoty a odloučení a zavraždil svou ženu a dvě dcery... po příjezdu Jack ubytuje svou rodinu a začíná psát knihu. Brzy však zjišťuje, že samota uprostřed hor je tísnivá a také on začíná přicházet o rozum...

Počátek (2010 USA/Velká Británie)
Jelikož jsem na tuhle pecku šla v době, kdy jsem měla rozečtený Výklad snů od Sikmunda Freuda, krásně se mi film s knihou prolínal a totálně mě dostal. O co šlo?
Dom Cobb, zkušený zloděj, absolutní špička v nebezpečném umění extrakce: krádeže cenných tajemství z hloubi podvědomí během snění, kdy je mysl nejzranitelnější. Cobbova vzácná schopnost z něj učinila vyhledávaného hráče v zákeřném světě korporátní špionáže, ale také z něj udělala uprchlíka a stála ho všechno, co kdy miloval. Teď má Dom poslední šanci. Doporučuju!

Další horor, který stojí za zmínění je Paranormal Activity. O co jde? Mladý pár ze střední vrstvy se ocitá v budově, která vypadá jako typický předměstský dům větších rozměrů. Postupem času si oba aktéři začínají uvědomovat zvláštní tíseň, která se brzy mění v upřímný, nefalšovaný strach. Za vše může přítomnost něčeho, co je - a nebo také není - doslova démonické. Ale ať už mají hlavní hrdinové co dočinění s čímkoli, nejaktivnější je to během noci...

Další filmy od Stenleyho Kubricka, které stojí taktéž za zmínku: A clockwork orange aneb Mechanický pomeranč. Sex, rvačky, krádeže, zpívání, stepování, násilí. Chuligán a týpek s buřinkou na hlavě (M. McDowell) má svůj vlastní styl, jak se dobře pobavit. Obvykle však s tragickými následky pro ostatní. Alexova proměna z amorálního fracka na řádného občana s vymytým mozkem a zase zpátky, je základním kamenem šokující futuristické vize budoucnosti, jež je Kubrickovou adaptací novely Anthonyho Burgese. Nezapomenutelné záběry, dokonalý hudební doprovod a fascinující, surový jazyk Alexe a jeho kámošů - to jsou atributy pomocí nichž Kubrick vytváří úchvatný příběh o naprosté ztrátě morálky.

...
Bylo už pozdě večer, když jsem zanechala psaní tohoto článku. Po chvíli jsem uslyšela divný zvuk. Šla jsem se podívat odkud přichází. V pěti stupních letím naboso ve svém strašidelném baráku až k místu, okdud tuším vycházet zvuky. Nikde nic není, jen otevřené ztrouchnivělé okno a ošoupaná zeď, která hází stíny, které vypadají jako děsivé obličeje. Mám obrovský strach. Když jsem se honem chtěla vrátit do útočiště věčné relaxace, zděsila jsem se svého odrazu v zrcadle. Místo dvacetileté brunety vidím šedivou vrásčitou paní, podobající se mé dnes již zemřelé pramáti…
...
Vnímejte své sny, protože i ty mohou být jednou předlohou pro filmy nejen české scény, ale vašich životních příběhů,)

FLECTERE SI NEQUEO SUPEROS, ACHERONTA MOVEBO
(KDYŽ NEJSEM SCHOPNÝ POHNOUT NEBEŠŤANY, VZBOUŘÍM PODSVĚTÍ)

Vaše Džejna

UNDERGROUND IS LIFE!

2010-09-02T13:24:00.001+02:00

Za devatero horami, za devatero řekami, za devatero lesy… Na Vysočině…kdesi…
Meziříčko a tam: UNDERGROUND IS LIFE! Milí těžkoboťáci, malá fotoreportážička z bigbítového podzemí je ZDE :

Opět, jako už několik předchozích let, se Skalákův mlýn stal dějištěm undergroundového setkání. A opět, jako už několik předchozích let jsem nemohla chybě. Mlýn přestavěl český architekt Skalický - kdy a proč se mi „vygůglovat“ nepodařilo a abych se zeptala na místě, to mě nikdy nenapadlo a i kdyby napadlo, střízlivou duši, která by odpověděla by tam člověk jen těžko pohledal (a i v mých žilách pár promile kolovalo...).

První víkend v červenci na mlejně slaví narozeniny Magor (pro neznalé Ivan Martin Jirous – významná to postava českého bigbítu, básník a držitel ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo a navíc spojení Magor a Plastic People of the Universe, to je asi takový pojem jako Andy Warhol a Velvet Underground).
Kapelky tam hrají známé, neznámé, některé víckrát, jiné třeba jen jednou. Mezi stálice patří Dáša Vokatá, Magor recituje své básně, charismatický J.H.Krchovský s Krch-Off bandem, Bratři Karamazovi, Záviš - kníže pornofolku vybrnká, že si nechá vytetovat píču na čelo. Sem tam se promítá film, nebo nějaký dokument. (Když už jsme u toho, doporučuji dnes už kultovní kontroverzní knihu …A BUDE HŮŘ od Jana Pelce, případně stejnojmenný film pro „nečtenáře“.)

Nemilé bylo akorát to, že nás na loučení s létem při sobotní cestě pro „pívo“ překvapila sanitka a ještě více, když Dáša Vokatá oznámila, že Magora ta sanitka odvezla. Její zpěv však rozproudil v žilách ztuhlou krev a pivo na Magorovu počest roztančilo těla.

Následovaly další kapelky, neodolatelně tančící panda, rouška noci skryla alkoholové opojení, na louce plápolal oheň, sem tam se někdo povaloval na zemi, sem tam někdo něco vykřikoval, sem tam někdo zvracel, sem tam zavonělo konopí, prostě underground se vším všudy.

No, tak zas za rok…
Plán na první a poslední prázdninový víkend je u mě jasný:
Skalákův mlejn mezi Meziříčkem a Krasonicema u Želetavy. Na stránkách http://www.abudehur.cz/ bývá vyvěšen program pro ty, kteří chtějí na vlastní kůži okusit, že UNDERGROUND IS NOT DEAD!

Případně skupina na Facebooku.

Grinders

2010-09-01T12:59:00.001+02:00

Rád bych v tomto zápisku oprášil značku Grinders. Je to totiž jedna ze starších značek heavy bot, a ne každý ji tedy může znát.

Historie těchto bot je poměrně dlouhá. Vzhledem k tomu, že firma je již asi 10 let mimo provoz, přesné údaje se velmi špatně dohledávají. Společnost Grinders je anglická firma, která vznikla v UK roku 1965 po vzniku Dr. Martens. Měla za úkol konkurovat právě Dr. Martens, a to i přes to (nebo spíš právě proto), že se vyráběla ve stejné zemi. Boty jsou tedy samozřejmě vybaveny kaučukovou podrážkou a jsou šity z pravé kůže.

Na rozdíl od bot značky Dr. Martens, disponovaly tyto boty širokou škálou barev. Měly ocelovou špici a klasický tvar glád, jak ho známe dodnes. V průběhu času se firma Grinders vcelku prosadila, a proto si mohla dovolit svou vlastní podvýrobu.

Začala se vyrábět nová značka pod bedlivým dohledem společnosti Grinders British Shoes. Firmě se povedlo na trh uvést téměř mistrovské dílo, kterým udali módní směr. Do té doby se buď říkalo, že máme boty těžké nebo pracovní. Až firma Grinders přišla s novou značkou „GLADIATOR“. Tyto boty nejen že daly název všem těžkým botám s ocelovou špicí, ale také se staly svou kvalitou, provedením a vzhledem nejvyhledávanějšími a nejkvalitnějšími botami své doby. Později se výrobci těžkých bot snažili tuto značku napodobit, ale stejných kvalit se jim nepodařilo dosáhnout. V těchto dobách se botám značky Dr. Martens říkalo Everlast shoes (věčné boty) a botám Gladiátor zase Indestructible boots (nezničitelné boty). Kvalitu výše uvedených značek potvrzují generace lidí, kteří mají své 10-15 let staré „marteny“ nebo „glády“ stále v provozu. Boty téhle značky si oblíbili i členové skupin jako jsou Guns N' Roses, The Prodigy, Funeral Dress a E-17.

Toto bylo malé nahlédnutí do historie, a teď k osobním zkušenostem s botami Grinders.

První dojmy

Když jsem po roce brouzdání po internetu přeci jen boty Grinders našel, a dokonce ve své velikosti, přišel čas objednání. Průměrná dodací lhůta (konkrétně od odeslání z Anglie) je asi sedm dní. Po týdnu konečně dorazila netrpělivě očekávaná a poměrně velká krabice. Po rrozbalení papíru na mě vykoukl vcelku škaredý a podřený karton. No, nenechal jsem se odradit a rozbaloval dál. Naštěstí se jednalo pouze o ochrannou vrstvu, pod níž se skrývala hezky potištěná krabice Grinders. Anglická vlajka, jejímuž středu vévodí britský buldog, je součástí znaku firmy. Krabice byla trochu pomačkaná, ale to si člověk nevybere – kupuji přece jen boty a ne krabici.

V krabici jsem našel osvědčení, že jsou boty z pravé, a ne syntetické kůže, která občas bývá téměř k nerozeznáni od té pravé. Rozdíl nepoznáte, dokud ji nepodrobíte zkoušce ohněm (pravá kůže začne hořet daleko později a doutná až po pár minutách). Dále byl k botám přibalen celkem hezký přívěšek na klíče ve tvaru placky, na kterém byl vydutou ražbou zobrazen emblém společnosti Grinders.

Samotná obuv

Když jsem vzal botu poprvé do ruky, byl jsem mile překvapen. Byla tak akorát těžká – ani moc, ani málo. Vše je velmi pevně a kvalitně přišito trojitými švy. Také mi přijde, že nit, která byla použita, není bavlněná, ale pravděpodobně kombinovaná se silonem. Každopádně toto spojení se zdá být velmi pevné. Na první pohled vypadá prošití v podrážce jen jako ozdobné. Opak je ovšem pravdou. Tyto pramáti všech glád byly spolu s Dr. Martens mezi prvními, jejichž podrážka je touto vcelku silnou nití pevně přišita a přilepena ke zbytku obuvi. Jedním z důvodů je také to, že kaučuková podrážka se velmi složitě lepí. Na podrážce je efektně vyobrazen název firmy. Na patě je vyraženo ochranné logo firmy, toto logo je také na jazyku, ale tam je v plastové podobě našito. Další věc, která mě uchvátila, byla barva. Boty jsou krásně zářivě modré, a po namazání olejem na údržbu byla barva ještě výraznější. Další věc, která mě mile potěšila byly průchodky na tkaničky. Jsou z obou stran zaoblené, což eliminuje časté trhání tkaniček nebo případné odření prstů. Snažil jsem se vše detailně nafotit:

Příprava na nošení

Než jsem boty dal na nohu, řádně jsem je namazal olejem (doslova to teklo). Boty mohly totiž celkem dlouho ležet někde skladem. Pokud máte v úmyslu nové boty pořádně rozchodit, je opravdu lepší je napřed namazat. Pak je méně pravděpodobné, že se pomačkají. A také se lépe vytvarují. Takto nasáklé boty jsem nechal dva dny odstát. Pak jsem teprve přikročil k použití.

Tady video s podrobnou ukázkou vázání:

Nošení

Při obutí jsem boty samozřejmě utáhl co nejpevněji tak, aby mi držely nohu bez toho, aby v botě plandala. První kroky byly značně nemotorné. Nebyl jsem totiž zvyklý na tak vysokou podrážku (na ostatních gládách ji mám již značně opotřebenou). První procházka proběhla v pořádku. Ušel jsem cca 6 km bez toho, aby se mi noha sedřela. Boty mají všitou ortopedickéou stélku , stejná je i u bot Dr. Martens. Na to, jak byly boty zpočátku ztuhlé, byl došlap příjemný, a šlo se v nich jako ve vatě. Každopádně doporučuji pomalé a klidné rozcházení bot na krátkých vzdálenostech. Nezničíte si nohy, a boty se pomalu a postupně rozhýbou. Pravděpodobně nejlepší metodou je scházení a vycházení schodů. Je to sice značně nepříjemné, ovšem boty se v tomto momentu nejvíce rozhýbou a vytvarují.

Závěrem

Grindersky vlastním teprve krátce, a proto vám nemůžu na 100% říct, ať si je určitě koupíte. Natolik je odzkoušené zatím nemám. Co vám však mohu již teď říct je, že pokud máte rádi kvalitu a chcete být originální tím, že budete mít boty, které se již řadu let nevyrábí - pak tuto značku rozhodně doporučuji. Jistotou kvality je i fakt, že byly šity v Anglii, tudíž tam, kde značka vznikla. Jedním z hlavních důvodů je i dlouholetá životnost. Boty vydrží přibližně 8-10 let, což je v poměru k ceně velmi výhodné. Skvělou alternativou ve stejné kvalitě jsou i boty Dr. Martens.

Pokud byste měli nějaké extra dotazy, na které jste nedostali odpovědi v tomto článku, klidně pište. Já vám je - pokud to bude možné - rád zodpovím. Zatím se loučím, a přeji vám spoustu příjemných zážitků s vašima heavy boots.

Michal

Povaleč

2010-09-01T12:22:00.001+02:00

Co? Povaleč´10

Kdy? 06. 08. – 08. 08. 2010.
Kde? Valeč

Letošní, v pořadí již 5. ročník festivalu Povaleč, který se vždy koná v krásné historické obci Valeč na Karlovarsku, byl stejně jako v předchozích letech ve znamení naprosté pohody.
Tento stále poněkud málo známý a opomíjený undergroundový festival, který pořádá víceméně parta nadšenců s jistou pomocí sponzorů, má již od svého počátku vždy dobrovolné vstupné. Na jeho pódiích se už vystřídala pěkná řádka známých, neznámých, lepších i horších umělců. Jmenujme třeba: Švihadlo, Prago Union, Bug'n'Dub, Kofe-in, Afrodisiak, Annie's Trip, The Pooh, Discoballs, Orchestra, Schrödingerova kočka, Adolpho, Basetix Unity, Bica, Clasher, Lishack, Killya, One drop nation, Wasquez, atd.
Celá hudební produkce festivalu probíhá na třech pódiích. Na prvním se odehrává hlavní program složený z kapel různých žánrů (např.: raggae, ska, indie, rock, punk, folk, noise, hip hop, bigbeat apod.). Na druhém pódiu pak hrají od odpoledních do dopoledních hodin různí DJ´s, kteří brousí od břehu ke břehu skrz nejrůznější elektronické styly. A konečně na třetím pódiu se odehrávájí převážně divadelní vystoupení a autorská čtení. Pro koho by nebyl vhodný program, může se zůčatnit třeba fotbalového, či softbalového turnaje, který se zde každoročně koná.

Letošní program - byl stejně jako každý rok - opět nacpaný až k prasknutí. K vidění byly kapely, jako: U-Prag, Midi Lidi, Le C. U. L. (ukulele kapela), Timudej, Hentai Corporation, Ponožky pana Semtamťuka a další. Pro mě osobně, byla letos největším překvapením a objevem kapela Vložte Kočku, která mě svou směsí elektra a noisu, podporovanou hrou na elektrické housle absoulutně odrovnala. Dále mě mile překvapili francouzští Le C. U. L. a jejich hra na ukulele a saxofon, řízlá libozvučným francouzským jazykem. Samozřejmě, že i zbytek kapel a Djů na festivalu odvedl skvělý výkon a spousta z nich se mi také líbila, ale nejvíce mi uvízly v hlavě právě tyto dvě kapely. Zřejmě svou neobvyklostí a stylovou pestrostí.

Festival se koná pravidelně začátkem srpna, takže pokud by jste někdo měl příští rok v tuto dobu volný víkend a měl chuť na nevšední hudební zážitky, tak tuto zajímavou kulturní akci vřele doporučuji! Já tam budu určitě!

Zdeněk Hnízdil

KORZETY - díl druhý

2010-08-19T10:40:00.004+02:00

Celý den jsem strávila sledováním ulice a posloucháním projíždějících aut, kdyby náhodou nějaké z nich patřilo české poště. Netrpělivě jsem totiž vyčkávala, kdy mi ho konečně přivezou. Můj milovaný korzet.

Když jsem se již téměř vzdávala naděje, konečně jsem uslyšela motor auta, který ztichl těsně před naším domem. Vyskočila jsem z křesla a pádila k oknu, napůl smířená s tím, že to bude zase propadák jako celé ty hodiny předtím. Popeláři, chlap co si spletl dům nebo dokonce svědkové Jehovovi... Jaké bylo moje překvapení, když pod okny stála velká modrá dodávka s nápisem "Česká Pošta". Na nic jsem nečekala a vystartovala po schodech dolů k vratům, natěšená jako malé dítě a do široka se usmívala. Úsměv mi ale záhy povadl. Vyřítila jsem se ven a akorát mi paní z pošty odjížděla ze zorného pole. Babizna se neobtěžovala ani zazvonit, jen rychle hodila do schránky předem připravený papírek a odjela. Musela být docela turbo, když předstihla i můj sprint ze schodů.

A ve mně se v tu chvíli začala vařit krev.

Celou tu dobu na ní čekám, a on a se neobtěžuje ani zazvonit? Tak to teda ne. Natáhla jsem na sebe šaty, boty, sbalila papírek ze schránky a peněženku a svinským krokem se vyřítila k poště. Byla jsem napůl šílená vzteky. V rekordním čase jsem dorazila na poštu, přiběhla k okýnku a vrazila jim pod sklo papírek rovnou i s občankou.

„No, to tu ale ještě není, paní s tím jezdí, to tu bude tak ve tři.“ Sdělila mi velmi arogantní starší paní za okýnkem. Začala jsem samozřejmě hlasitě protestovat. „No my vám za to nemůžeme, že jste nebyla doma, když u vás paní zvonila.“ Přisadila si ještě ježibaba za okýnkem a to byla pro mě poslední kapka. „Promiňte, já jsem teda doma byla, ale paní se ani neobtěžovala zazvonit! Kde si můžu stěžovat?“ Bylo mi jasné, že musím být už úplně rudá, ale bylo mi to v tu chvíli srdečně jedno. Ježibaba zarputile mlčela a nehodlala mi onu informaci sdělit. „Tak vám teda pěkně děkuju, nashledanou!“ Zakřičela jsem už se značnou dávkou hysterie a vypadla z pošty. Nevydala jsem se domů, ale k babče. Bylo to blíž a já si potřebovala olízat rány po prohraném souboji s poštou.

KONEČNĚ!

Během dvou hodin čekání jsem se postupně uklidňovala. Na třetí hodinu jsem naklusala na poštu, kde naštěstí za okýnkem seděla již jiná paní, co mi dlouhý úzký balíček bez protestů vydala. Celou cestu jsem jej nesla domů v náručí jako dítě.

Po rozdělání balíku na mne vypadl, k mému potěšení, zapečetěný průvodní dopis ke korzetu, přímo od autorky. Byly zde informace o tom, že se korzet nesmí namočit, a když už se musí vyčistit, tak pouze téměř suchým hadříkem. Dále věci týkající se správného šněrování, krátké historie korzetu a varování, čemu se vyhýbat (například zakouřeným místnostem). Pod dopisem ležel on, mého srdce šampion, zabalený v černém křídovém papíru. Opatrně, s jemností mne vlastní jsem jej rozbalila a začala se kochat. Látka byla nádherná, vzor na slunci vystupoval, zatímco ve tmě nenápadně splýval s černým pozadím. Nahmatala jsem ocelové kostice vpředu a spirálovou ocel po stranách. Velmi dlouhé šněrovadlo jistě zaručí komfort při oblékání. Zkrátka jsem se nad ním rozplývala snad dvě hodiny, než mi začalo být takové vedro, že jsem ho raději zase uklidila s tím, že jej vyzkouším večer, až bude menší hrozba, že bych se v něm uvařila zaživa.

Večer se za mnou stavila moje korzetová souputnice Aneta. Okamžitě mne začala šněrovat, a v tu chvíli mi začalo být jasné, že to vše asi nebude taková sranda, jak se zdálo. Ačkoli jsem si toho nikdy předtím nevšimla, najednou mi přišlo, že mám obrovská ramena, korzet jsme přes ně ne a ne přetáhnout. Stálo to hodně povolování, než jsme ho konečně dostaly na to správné místo. Pak přišlo utahování. Aneta stála snad metr ode mne a utahovala, jako správná zkušená nositelka. Výsledek byl překvapující. Ani by mi nepřišlo, že jsem v něčem stažená, přesto na omak pod korzetem zmizely všechny nedokonalosti a naopak velmi výrazně vylezly ty partie, které korzet podporoval. Připadala jsem si, jako kdyby mi někdo nasadil druhou kůži. Nádhera. Ani jsem se nepodívala do zrcadla, jen jsem si vyslechla několik poznámek od rodiny stylu „Vypadá to jako postroj na koně“ a spolu s Anetou vyrazila přes ulici k další naší podporovatelce, Dendě. Následovalo posezení v korzetu, kdy jsem tak napolo čekala, co to se mnou udělá. Krom toho, že jsem musela sedět vzpřímeně, tak nic. Žádná nevolnost, dušení, motání hlavy. Domů jsem odcházela velmi spokojená.

Další den přišla další zkouška, a to předvedení korzetu příteli. Velmi zdatně se vrhl na šněrování, a k mému podivu mu to šlo tak dobře, až se zdálo, že už to někdy dělal (na to se ho ještě musím zeptat:) během chvíle bylo zašněrováno. Ale přítel se ale tvářil tak nějak zvláštně, a tak jsem ve zlé předtuše přiběhla k zrcadlu. Vskutku! Korzet mi sice krásně stáhl pas, ovšem měla jsem ho asi moc vysoko, protože zvedal i kůži (tam kde přechází z rukou do hrudníku), a vytvářel tam vážně podivné bochánky. Ještě hůř na tom ale byla má proklínaná ramena. Díky stažení pasu i hrudníku vypadala, že mají ohromné rozměry, a s hrůzou jsem si začala připadat jako Rambo. To snad ne! :'(

Vše jsem samozřejmě obrečela. Nepomohlo nic. Tři a půl tisíce, půl roku čekání, problémy s poštou a nakonec tohle. Holky mne na to samozřejmě z lítosti neupozornily. Bochánky jsme nakonec vyřešili tím, že jsme korzet zašněrovali níž. Ovšem co s rameny…bůh ví. Psala jsem Anetě a dokonce autorce korzetu. Obě radily vzít si něco pod korzet, podle Riwy hlavně s velkým výstřihem, Aneta radila cokoli, co zakryje ramena. Jestli to pomůže, ukáže čas. Držte mi palce :)

První díl si můžete přečíst tady.

Anketa č. 3: Na jakém letošním festivalu jste byli, či kam se letos ještě chystáte?

2010-08-19T10:21:00.002+02:00

Opět nadešel můj čas! Po super víkendu na Moravě jsem zasedla k počítači, otevřela všemožné stránky, načež jsem se jala sepsat výsledky třetí ankety o festivalech. Než se o nich rozepíšu, ráda bych vám sdělila, že jestli máte někdo tip na zajímavou anketu, klidně piště do komentářů. ☺

Na výběr bylo z celkem 15 festivalů a dvě možnosti pro ty, kterým by nevyhovovaly zmíněné fesťáky. Když jsem tuhle otázku vymýšlela, bylo to skoro jasné, který zvítězí. A byl to…

tramtadadááááá…..Masters of Rock :) ☺

Výsledky:

Masters of Rock – 17 hlasů

Řípfest – 1 hlas

Hradologie – 2 hlasy

Street fest open air – 0 hlasů

Sázavafest – 1 hlas

Reggae area – 2 hlasy

Prometalfest – 3 hlasy

České a moravské hrady – 1 hlas

Keltská noc (Harrachov) – 1 hlas

Keltská noc (Plumlov) – 1 hlas

Brutal Assault – 4 hlasy

Dokořán – 1 hlas

Open air festival – 5 hlasů

Hip hop kamp – 0 hlasů

Benátská noc – 3 hlasy

Jiný – 8 hlasů

Na festivaly nejezdim – 6 hlasů

Já osobně jsem letos nikde nebyla. Plánovala jsem Votvírák (…a právě mi dochází, že ten jsem fakt mohla zahrnout do možností)...

No, upřímně. Nikde jsem nebyla proto, že je to všechno docela drahý. Když si vezmete dopravu, lístek a nějaký peníze na tamní konzumaci čekokoliv (ale hlavně alkoholu, že, co si budeme nalhávat…:), vyjde vás nějakej větší fesťák, třeba právě MOR na pořádnej balík.

A jak jste na tom vy s obsahem peněženky v létě? ;) Za co nejvíc utratíte? Že bychom z toho udělali další anketu? .))

Hrachovka

2010-08-17T19:14:00.000+02:00

!!!UPOZORNĚNÍ!!!
Tento článek je ovlivněn mými názory, se kterými nemusí každý souhlasit. Čtení na VLASTNÍ NEBEZPEČÍ.
(A mimochodem, po hrášku se prdí...)

Po měsíci a půl tvrdé práce bylo načase začít si prázdniny trochu užívat. Jak jinak, než návštěvou nějakého festu? Dost lákavý se zdál letošní Brutal Assault, ale to by znamenalo rozloučit se s výplatou, takže jsem hledala levnější způsob zábavy. Našla jsem - Hrachovku. Parádní kapely všech možných i dost nemožných žánrů za dost dobrou cenu. S přítelem jsme tedy sbalili batůžky a v sobotu 14.8., hodinu před polednem jsme sedli do vlaku směr Hrachovec u Valašského Meziříčí. Tam už na nás čekal ostravský kamarád Radek, který nám přivezl flašku rumu a nějaké jídlo, abychom nemuseli kupovat přehnaně drahé ve festivalových stáncích.

Areál byl od nádraží asi 400 metrů, za řekou. Bylo pěkné horko a já prohlásila, že by řeka mohla být příjemné osvěžení. Kluci se na mě podívali jako na totálního blázna a dál jsme to radši neřešili a začali se zabývat problémem, jak dostat rum do areálu. Na každém kousíčku stál securiťák, takže podání přes plot bylo nemožné. Nakonec jsme si jen dali trochu na chuť, nechali ho se všemi ostatními věcmi v autě a spěchali si poslechnout právě hrající Polemic. Velmi příjemné skáčko, na které se dalo dobře zaskákat... Pokud jste tedy byli schopni ignorovat slunce nemožně pařící, což mně, černooděnci v gládách, moc nešlo.

Ve 14:30, přesně podle programu, začali hrát Southpaw. Nejdříve jsem si myslela, že to bude nějaký klidný popík, ale jejich samply mě dost chytly za srdce. Nebylo to nic tvrdého, ale docela příjemná poslechovka. Po nich Lukáš prohlásil, že je zvědavý na Skrznaskrz, takže jsme šli prozkoumat hudební Šapitó. Byl tam smrad a dusno jako ve stáji, ale za to samozřejmě nemohl nikdo jiný, než slunce. Pot z nás opravdu lil, takže jsme ani neměli náladu na nějaké řádění, narozdíl od dvou punkáčů, kteří si s radostí zapařili pogo.

Později jsme se vydali do šapitó poslechnout si kapelu Narcotic Fields, která hrála naprosto parádně! Každý ví, co dělá a dělá to skvěle. Hudba je originální, zajímavá, zpěvačka svoji roli prožívá a není jen vizuální ozdobou, ale i poslechovou!

Pak jsme se vydali omrknout Jana Budaře a Eliščin band, což byl zase úplně jiný šálek kávy. Nicméně jejich vystoupení byla hlavně show a pro pobavení. Dokázaly rozesmát i dojmout, jediné, co jsem při jejich vystoupení nepocítila, byla chuť brečet. Slzy mi tekly až o hodinu později, při poslechu Innocens. Při zvučení bubnů jsem byla nadšená, že se na Hrachovce objevil i nějaký pořádný metal, brzy jsem ale byla vyvedena z omylu. Každý hrál skvěle, hlas zpěvačky se mi opravdu líbil, ale jakmile spustili všichni dohromady, stala se z toho dost zvláštní slátanina. Každý si hrál to své, ale hlavně zpěv byl úplně jiného stylu než hudba. Po třech písničkách mi Lukáš oznámil, že tohle poslouchat nebude a shodli jsme se na tom, že Martin Chodúr nemůže být horší. Nebyl. Překonali jsme původní nenávist, která byla jen z principu, že byl v Superstar a vychutnali si trochu té romantiky. Náš styl to není, ale zpívat umí, to se mu musí nechat.

Po jeho koncertě nás opět čekal skok do úplně jiného kotle. Na Žlutého psa se mimo nás přišlo podívat víc lidí, než bych čekala.

Asi neměli kam jinam se zašít, protože současně s nimi hráli hip-hopoví Raprodux. Ani já jsem se na ně nešla podívat a radši poslouchala dost rozjetého Hejmu, který mi svými sprostými komentáři nakonec koncert dost znechutil, takže jsem se přesunula do šapitó, kde se chystali PSH. Hip-hopová léta mám díky bohu dávno za sebou a nechci se k nim vracet, nicméně díky zastřešení jsem měla možnost natáhnout se na suchou zem a dát odpočinout nohám. Ve tři čtvrtě na půlnoc jsem se donutila opět vstát a jít na Elektrick mann. Diskutovali jsme, jak moc asi bude Ice-B ožralý, jaké to pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že Zhora a Ice-B jsou nahrazeni jinými zpěváky! Nebyli špatní, ale už to prostě nebylo ono.

V jednu hodinu ranní přišel (pro mě) hlavní hřeb večera - Plastic People of the Universe. Hráli především songy z alba „Maska za maskou“, která u mě vede, takže jsem byla naprosto spokojená. Pokud Vráťa zrovna nefoukal do saxíku, seděl na židli jako pohádkový dědeček a působil na mě hodně pozitivním dojmem. Po koncertě jsem si ještě počkala na autogramiádu. Oni byli jediní, o jejichž podpis jsem opravdu stála. Z povzdálí jsme pak poslouchali Cocotte minute. Já teda okolní svět moc nevnímala a nabírala energii, ale kluci vedli vášnivou diskuzi o tom, jaká jsou Cocotti sračka a že je to jen parodie na kapelu Korn. Já neměla chuť se zapojovat, tak jsem jen tiše souhlasila.

Odbila třetí hodina po půlnoci a na scénu přicházeli Znouzectnost. Byla jsem už dost unavená, ale po třech písničkách jsem se nakopla. Přeci svou oblíbenou kapelu neprospím a plná energie jsem si ještě zapařila. Trochu mě ale zklamali, protože zahráli jen jeden ze starších songů. Ty nové už podle mě nejsou úplně to ono. Při poslední písničce začalo mírně poprchávat, takže už jsme ani neměli chuť vyřvat si přídavek a vydali jsme se na vlak. Cestou jsme ještě nakoukli do šapitó, kde hrála Cimbálovka od Meziříča. Musím uznat, že kluci fakt uměli (a hlavně byli hezcí:-)). Já bych ale takovou hudbu hrát nemohla!

O půl osmé ráno jsme dorazili do Šumperka. Lukáš téměř hned usnul, mě ale čekala ještě návštěva kamaráda, takže jsem dopadla tak, že teď (neděle, půl půlnoci) píšu článek a už 40 hodin jsem nespala.

A to vše jen pro vás, tak mě prosím neukamenujte:-)

Dva tipy na festivaly

2010-08-17T18:47:00.002+02:00

Každé léto nabízí spoustu lákavých festivalů. Protože je jich opravdu nepřeberné množství a léto ještě nekončí, rozhodla jsem se pro vás napsat článek o dvou, které byste si rozhodně měli zaznamenat.

Jedete do Španělska?

Na úvod je tu jeden pro milovníky reggae - známý Rototom Sunsplash, který se bude konat již po 17. a to od 21.8 do 28.8 2010 ve španělském městě Benicássim. Vystoupí například Anthony B, Newyork ska jazz ensemble, Romain Virgo a spoustu jiných atraktivních (nejen) jamajských zpěváků, zpěvaček reggae a ska kapel. cena je 160 euro i s campingem.

Tvrdší série

Doporučuji Řípfest, který začíná 28.8.2010. Kde se odehrává musí být všem zcela jasné. Legendy Nazareth, Korn a Ozzy Osbourne nenechají žádného návštěvníka v klidu za mimořádnou nabídku 1646,-

PŘEJI MEGA NÁŘEZY nejen na festivalech, ale i na spoustu jiných kulturních akcích.

Vaše Džejna

Anketa č. 2: Jaký je tvůj styl?

2010-08-09T22:04:00.000+02:00

Vážení čtenáři, máme tu výsledky druhé ankety. Omlouvám se, že se zpožděním, ale jsem moula a zapomněla jsem na Vás.

Uznávám, že otázka „Jaký je tvůj styl“ je poměrně obyčejná a nudná, ale myslím, že může lidi docela zajímat, kdo vlastně čte tuhle stránku, skupinu na facebooku a e-shop. Výsledky jsou takové, jaké jsem očekávala. A sice, že nejvíc vás je metaláků a metalaček, gotiků a gotiček.

Přesné výsledky jsou následující:

Gothic, metal - 100 hlasů
Punk, hardcore - 80 hlasů
Lolita - 8 hlasů
Ethno, hippies - 9 hlasů
Retro, vintage - 12 hlasů
Grunge - 1 hlas
Emo, scene - 9 hlasů
Ganguro - 3 hlasy
Cyber style - 1 hlas
Hip hop, skate - 2 hlasy
Barbie, disco - 1 hlas
Houmles - 6 hlasů
Styly nevedu - 34 hlasů

Druhé místo obsazují punkáči a hardcore styl a třetí místo lidé lážo plážo bez stylu. Nejméně návštěvníků "našich" stránek jsou "grungeři", "cybeři" a bárbíny spolu s discanty. ☺

Nevím jak vám, ale já si ráda prohlídnu někoho kdo má styl. Přijde mi jako absolutní nuda, když někdo sleduje módní trendy a podle toho se obléká. Jasně, jsou lidi, kteří chtějí co nejvíc zapadnou a neodlišovat se. Někteří mají nízké sebevědomí, jiní jsou beze smyslu pro originalitu. Některé zaplňují řady nudných drben, které každého s vlastním výraznějším stylem "zdrbnou?, přičemž katastrofa je, když vidí někoho, kdo má něco od našich vietnamských přátel a beze značky.

Já sama jsem jednou byla označena za falešnou potvoru, která si hraje na svůj styl a sama pak zdrbne ty, kteří jsou originální taky, ale jiným způsobem. Na své očištění bych ale ráda podotkla, že když si na sebe pubertální slečna vezme tričko s potiskem metalové kapely a pak si v autobuse dá co nejvíc záležet na tom, aby vykřikovala, jak poslouchá jedině a pouze METAL, není to styl, ale póza a já se rozhodně nesnažím dělat ze sebe svatouška, který o nikom nikdy neřekl nic špatného ;)

Další anketa je na světě, hlasujte a klikejte.

Rockové chrlení

2010-08-02T16:49:00.002+02:00

Před pár dny jsem navštívila festival s půvabným názvem Rockové chrlení, který probíhal v nejjižnější části Brna - v Chrlicích. Půldenní vystoupení ovládlo devět kapel.

Na menším pódiu se hned z kraje předvedl kvalitní metal. Vystoupili Eagleheart, Sagittari, Misty ways, We Know, Filthy Minds, Evilasmodel, Tau a Metalurg. Se zlomenou nohou se potýkal kytarista a zpěvák z Flowerwhile, který i přes svůj "handicap" na festival dorazil a se svou kapelou předvedl parádní číslo.

Zpěvák Flowerwhile & Peter Gramanti

Ostatní dění bylo typicky festivalové. Mladší gothici a metalisti plní energie "házeli vlasy" před pódiem, zatímco postarší rockeři obcházeli stánky s pečenými klobásami a pivem:)

Předposlední kapelou byli Sagittari. Dav posluchačů zhoustl a jejich speed-power se energicky šířil do okolí. České texty této kapely jsou nápadité a hluboké, stejně jako skvělý hlas zpěváka.

Kytarista a basák We know & Kapela Sagittari, Katryna & Derias z Misty ways

Jakmile se západ slunce začal barvit do krvava, nastoupila brněnská gothic-metalová kapela Misty ways. Čtyřčlenná sestava rozproudila krev i těm, kteří po celou dobu posedávali na lavičkách. Mystická zpěvačka Katryna sebevědomě ovládala mikrofon. Zazněla i skladba, ke které už mají natočený svůj první videoklip a tou je Harvest Moon Garden. Tato velmi zajímavá formace se žene kupředu a stojí za to si je poslechnout, prožít jejich texty a příběhy v nich ukryté.

NIC NEPROPÁSNOUT

2010-08-01T20:40:00.002+02:00

Určitě blog Evžena a spol. pravidelně sledujete, ale pro jistotu jsme zapracovali na přehledu článků seřazených podle kategorií. Na konci najdete i seznam všech našich redaktorů!

HEAVY BOOTS
Festivaly & těžké boty
Nové Steel bez oceli
Recenze na boty NewRock
Značky heavy bot - 2. díl
Nový přírůstek - Dr. Martens
Značky heavy bot - 1. díl
První den nošení + rady do budoucna
Jak zavázat heavy boty - 1. díl
Boty šimrající spící šelmu - Alešova story + výhody a nevýhody heavy boots
Koupě bot

BODYTUNING
Tunel a plug
Tetování doma?
Piercing ucha
Bodytuning - úvod

STYLY A MÓDA
Lolita fashion
Cesta k lolita fashion
KORZETY - vracející se fenomén
Jen tak lehce na začátek
Stylově a plnou parou! - Steampunk

KULTURA
Heavy boty, Hevy Devy a…
Neruda, Teorie morfické rezonance, Domasa, Winter songs aneb co mi uniklo v posledním půlroce!
Kapela Burned Inside
Masters of Rock 2010
Kapela Rázy
Obscene Extreme 2010
Nej festivalový fotky
Kterak nešťastný Sopor ke štěstí přišel - Sopor Aeternus
Evanescence - Together again
Zážitek z Brniště
MFF Karlovy Vary 2010
Ozzy Osbourne - Scream
Rock for People 2010

OSTATNÍ
ANKETA Č. 1: Jak jste spokojení s dostupností barev bot STEEL?
Vydělej si třeba na nový boty

A tady profily všech autorů těchto článků.

Díky všem!!!

LOLITA fashion

2010-08-01T18:31:00.000+02:00

... četli jste už úvod Cesta k Lolita fashion?:)

Lolita Fashion

Lolita fashion je snad ta nejrozšířenějsí móda v japonském módním průmyslu. Nejvíc se rozmohla v 90. letech minulého století, kdy začaly být známé kapely hrající ve stylu Visual-Kei, jako například Malice Mizer, MIRAGE, VALLIERE, Syndrome a Due le quartz, jejichž členové nosili originální a osobité kusy oblečení.

Co na nich bylo nejvýraznější? Prakticky všichni vypadali jako ženy, někdy i jako dívky (malovali se apod). Snad nejdůležitější kapelou byla Malice Mizer, jejichž zakladatel nosil krátké nadýchané sukýnky, halenky, rukavičky, podkolenky, shoes, vlasy natočené a v culíčcích. Celý vzhled podtrhuje výrazný make-up: dlouhé řasy zatočené nahoru, namalovaná ústa, alabastrově bílá pleť. Zkrátka a dobře, vypadal jako ty klasické porcelánové panenky (viz. obr).

Tento muž, Mana-Sama, je považován za jednoho z hlavních zakladatelů Lolita fashion. Kromě toho, že pomohl tomuto stylu v jeho začátcích, ještě založil dvě další odvětví - tak zvané EGL a EGA. Elegant Gothic Lolita a Elegant Gothic Artsticrat. EGL je móda pro ženy, EGA, logicky, pro muže. Ženy nosí přesně to, co jsem před momentem popsala. Nadýchané sukničky, halenky, podkolenky….

Tady něco málo originálních názvů a obrázků pro ukázku x)

Hairband - látkové čelenky zavazující se na stužku pod hlavou

MiniHat - malý klobouček připevněný na hlavu buď sponkou, nebo, jako u hairband, se přivazuje stužkou

Blouse - blůzka, většinou s rolákem, dlouhými i krátkými rukávy, různě nařasená a okrajkovaná

Skirt- sukně, většinou po kolena, může být i pod

Bloomers - delší či kratší kalhoty- něco na způsob spodničky. Dříve měly za účel chránit ženskou čest, nyní je to pro dokonalost modelu

Petticoat- spodnička pod sukni, která jí dodává ten nadýchaný vzhled

Poslední obrázek- Bustle- nadzvedává pouze zadní část (možná to někdo viděl ve filmech, že mají ženy trochu větší pozadí)

Under- Knees: podkolenky (k nim není co dodat)

Shoes & boots - botky pro lolity

Rocking Horse Shoe - boty s vysokou platformou, která je vzadu vyříznutá

Tak to je prozatím vše, dámy a pánové, avšak můžete se těšit na podrobné pokračování x) x)

ANKETA Č. 1: Jak jste spokojení s dostupností barev bot STEEL?

2010-08-01T15:27:00.001+02:00

Jak jste si mnozí všimli, anketu s tímto názvem jsme v pondělí vyvěsili na stránkách e-shopu abtulip.com, na tomto blogu a i na Facebooku. Máme totiž v plánu „anketovat“ každé pondělí a výsledky vyvěsit vždy po týdnu.

K nedělnímu poledni jsou výsledky ze všech tří stránek následující:

(Jsem spokojený(á), výběr barev je teď super – 22 hlasů
Barev je akorát, ale bral(a) bych větší výběr vzorů (jako jsou nyní lebky) – 8 hlasů
Líbil by se mi větší výběr barev – 17 hlasů
Nynější barevná škála mi nevyhovuje – 4 hlasy
Steely nenosím, mám rádši Dr. Martens – 8 hlasů
Je to jedno, stejně si je pak sám/sama přestříkám na jinou barvu – 4 hlasy)

A jak je to s podílem hlasujících? Na abtulip.com hlasovalo celkem 24 návštěvníků, na blogu 9 a na Facebooku celkem 28 fanoušků.

V komentářích na Facebooku se objevili vtipálci, kteří by na botách brali nápisy "I love Evžen" nebo "Evžen Lovec žen" :)) Jedna zástupkyně ženského pohlaví by dokonce brala boty s fotkou, což je opravdu originální nápad! :)

Pro ty, kteří by si rádi boty přestříkali vlastní barvou nebo pro ty, co už to dělají, mám tip na barevné spreje. Jedná se o spreje, které můžete zakoupit na této adrese: www.foothealthcare.com. Spreje údajně obnoví barvu veškerých kožených předmětů, jejichž vzhled je už opotřebený. Ti, co spreje vyzkoušeli, však doporučují, aby se vynechala místa ohybu, protože tam barva může praskat. nebo "

A jakou barvu bot STEEL preferujete vy, popřípadě čím si boty barvíte? Já osobně bych brala fialovou, doma však brzy budu mít červené, patnáctidírkové... Jen co nebudu líná skočit si pro ně na poštu :))

Na světě už je nová anketa, tak jí omkněte a hlasujte, ať mám zase příští týden o čem psát:)

Cesta k LOLITA FASHION

2010-08-01T13:05:00.012+02:00

K lolita fashion jsem vlastně přišla docela zajímavým způsobem. Již delší dobu mám zálibu v tzv. anime - animovaných japonských seriálech. Snad jako každý nadšenec jsem začínala u Naruta. Pak jsem si oblíbila i Hellsing, Hell Gate, FMA-Full Metal Alchemist, NANA (tam jsem zase přišla na módní návrhářku a rockerku Vivienne Westwood) a pak i anime Death Note. Moc se mi líbila znělka seriálu od Nightmare, což je jedna z nejpopulárnějších skupin v Japonsku. Pouštěla jsem si snad milion jejich písniček a všechny se mi líbily.

Jednoho dne jsem hledala obrázky Sakita, jejich kytaristy, když v tom jsem narazila na fotku hezké slečny v bílých šatech. Pod ní byl komentář Mana, Epitom of male beauty. Heh, male beauty… Říkala jsem si COŽE? To je chlap?! Vážně k neuvěření. A tak jsem zapátrala na YouTube. Mana, Mana, Mana. Dlouho jsem nemohla nic najít. Podívala jsem se pak, co mi YouTube nabízí za další možnosti a vidím Mana-Sama. Klikla jsem a objevila Mana-Sama Diva dance - všechny jeho tanečky, otočky a podobné věci na hudbu z Pátého Elementu.

Ale něco mi tu nesedí. Myslela jsem si, že je to zpěvák a ono nic. Hraje na kytaru. Jeeh, to jsem našla teda něco… A potom jsem našla i jeho první kapelu, kterou zakládal - Malice Mizer.

Zjistila jsem taky, že nikdy nemluví a nikdy se neusmívá. Připadal mi zajímavý. A jejich hudba ještě víc. Potom jsem se dozvěděla o Moi-même-Moitié, značce oblečení, kterou Mana-Sama navrhuje. EGA, EGL. To bylo to první, co jsem našla. A pak se to odkazy a linky rozjelo k odhalení Lolita fashion.

Začněme tedy od začátku a pěkně po pořádku. V příštím zápisku, který tu najdete už dnes, se můžete těšit na úvod k tomuto módnímu směru.

Diva

HEAVY BOTY, HEVY DEVY A……

2010-07-27T20:51:00.003+02:00

Ne, nechybí tam háček, protože o žádných děvách řeč není. Hevy Devy je přezdívka jednoho z nejgeniálnějších multiinstrumentalistů poslední doby.

Devin Garret Townsend
aneb osmatřicetiletý kanadský kytarový mág a mistr zvuku, člověk postižený bipolární afektivní poruchou, dříve označovanou jako maniodepresivní psychóza. Buďme tiší a nechme se jím unést…

Ocean Machine: Biomech
Album, které vás vtáhne na výlet do Devinova světa. Naplní vás pulzujícím pocitem skoro až rozpustilé radosti při poslechu skladby Greetings a zároveň nás vyšle až do vnitřní rozervanosti touhou naplněného hlasu v The Death of music.

Infinity
Infinity je albem trochu dynamičtějším, překvapivě jiným, ale prostorově velice výrazným. Zkuste otevřít okna dokořán, ať už je počasí jakékoliv a nechte se unášet lahodnými tóny a specifickým Devinovým hlasem.

Další alba
Progresivnějšího rázu je potom album z roku 2000 – Physicist, chloupky na těle vám zase příjemně naježí Teria, která se zlehka vryje pod kůži - asi jako tma, když se vkrádá přes obzor.

Synchestra je albem jemnějším a zároveň velice hravým. Už první skladba Let It roll vás donutí přivřít oči a nechat se zlehka ukolébat. Třetí skladba Triumph je triumfem na plné čáře. Devinova kreativita prostě nezná mezí a šestnáct alb za čtrnáct let to jen potvrzuje.Vibrace alba Ki jsou posunuté jakoby o „level vejš“. Ki je intenzivnější a ocitáte se díky němu v prostoru svého vlastního nitra, kde průvodcem vám je sametový šepot, cítíte proudit energii hlasu podél vlastní páteře a propadáte se hlouběji a hlouběji do nejniternějších pocitů. Je to album, které vás pohltí až po konečky prstů a stále ještě to není vše.

Další v pořadí je Addicted (vyšlo asi o půl roku později než Ki) a poslední dvě Deconstruction a Ghost by měly spatřit světlo světa v květnu 2011.
Dalším Devinovým počinem byla kapela Strapping Young Lad ( fungující v letech 1994 – 2006), ale o těch až jindy.

Teď už zbývá jen odtrhat pár zbývajících lístků v kalendáři, nazout pořádné boty, sbalit spacák a hurá na BRUTAL ASSAULT, do vojenské pevnosti Josefov, kde se tato žijící legenda postaví na pódium a zahalí nás do své strhující hudby.
Jen pro zajímavost se na „brutalu“ mihnou ještě CHILDREN OF BODOM, FEAR FACTORY, GOJIRA, MESHUGGAH, MNEMIC, MY DYING BRIDE, brazilská SEPULTURA a asi ještě takovejch padesát dalších.

TAKŽE HLAVNĚ NEZAPOMEŇTE HEAVY BOTY A HURÁ NA BRUTAL !

Neruda, Teorie morfické rezonance, Domasa, Winter songs aneb co mi uniklo v posledním půlroce!

2010-07-27T12:42:00.001+02:00

CD Neruda

To bylo tak.
Nemám rád recenze, protože podvědomě podsouvají názory na různé kulturní vynálezy stádovitému publiku, které je přijme za své. Tím je docíleno efektu podobnému mexické vlně a na otázku „jak se ti to líbilo“ slyšíte pouze citace z novin, aniž by si to tázaný uvědomil. Navíc lze většinou předpokládat, že hudební i filmový znalec předstírá inteligenci a používá nadčasové fráze, které dané dílo buď rozcupují nebo v lepším případě tolerují. U hodně kontroverzních děl se i zdá, že recenzent prožil nejednu extázi při psaní negujících dogmat.

Jenomže jednou na D1 za hrozného horka, v naprosto nehybné koloně, jsem samou nudou začal číst recenze ve starých dílech Rocku a Popu. Zde jsem si uvědomil, že možná občas nezaškodí rozšířit si obzor přehledem nových CD. Vybral jsem si čtyři zajímavé, poslechl si je a uznal nutnost alespoň okrajově recenze číst. Potom vás v létě 2010 nepřekvapí vánoční novinka 2009.

Neruda

Asi to lze označit za společný projekt Matěje Rupperta a Romana Holého. No hned na začátku to připomene něco jako Jasnou Páku nebo Pražský výběr, chviličku možná Kollerband. Zvukově album není nijak výrazné, i když to určitě zkousnou jak zastánci rocku až hardrocku tak ortodoxní popaři Monkey Business. Samozřejmě ne vše, jelikož písně jsou namíchány rock/pop v poměru cca 1 ku 1 a dají se rozdělit do čtyř částí. První část je rocková s texty a melodiemi líbivými, potom nastane odpočinková (nudná) část, která ovšem díky textu poslední zpomalené písně vygraduje do hardrockového nářezu plného provokace, naturalismu a erotické poezie. Následuje poslední čtvrtá část, která je nezajímavá. Možná zaujme textem, ovšem melodie je nijaká, takže si nevybavím ani jeden rým. Obsahuje to písně postavené na hodně syrovém základě a to po textové i hudební stránce, ale i typicky nudné oddechovky. Rozhodně se nedá říct, že je to neoriginální nebo hloupé a primitivní. Celé je to velmi zajímavě vystavěné a záměrně provokující nebo šokující. Stojí za poslech.

Kurtizány z 25. Avenue

1) Teorie morfické rezonance
2) Teorie morfické rezonance

Ad.1) Morfická rezonance je sporná teorie Ruperta Sheldrakea, který tvrdí, že příroda má paměť a to, o čem obvykle uvažujeme jako o přírodních zákonech, mohou být spíše zvyky.

Ad.2) Tohle nové CD vzniklo jako první deska Kurtyzán z 25. avenue po odchodu Simona (zpěv) ze skupiny. No musím říct, že jsem tuto skupinu poprvé slyšel před lety a to jen z toho důvodu, že mi je nosila jedna dívka, na kterou jsem chtěl tímto zájmem udělat dojem a sliboval jsem si...no však víte! Po pravdě...starší CD mě příliš nezaujali. A co se zpěvu týkalo...žádnej šlágr to nebyl. Jenomže tahle novinka je dost dobrá. Především Vartecký jako zpěvák hodně překvapil z hlediska intonace a barvy hlasu. Zpívá výtečně. Hudba zmodernizovala a obsahuje různé, dnes již nutné, elektronické vychytávky a tvrdé kytarové rify + úderné bicí. Celé se to skládá jen z osmi písní, jelikož hudebníci dali přednost kvalitě před kvantitou, což je nedocenitelné. Je to velmi hudebně stabilní a musím přiznat, že mě překvapil konec CD a to z toho důvodu, že zde vyeskaluje podařenost i líbivost skladeb. Obecně skupiny naflákají to nejlepší na začátek a ke konci uberou. Tady to jede stále. Super!

Domasa
Zde možná trochu překvapím výběrem, protože se jedná o CD skupiny Traband, což je něco jako alernativní rock. Možná, že to neladí s výběrem, který poslouchám, ale Trabandi jsou vyjímeční a v mé disk(o)téce mají suverení a jediné privilegium občas hrát rock alternativu. Pod taktovkou Jardy Svobody vznikají úžasné melodie, texty a nápady. Někdejší žižkovský učitel teologie se sice málokdy vyvaruje odkazům na tradici, rodinu, bibli či obecnou víru, avšak i přes to tvoří chytré, aktuální a často realistické texty o zločincích, rytířích, jezdcích, děvkách, odpadlících nebo násilnících a karbanících. Po prvních čtyřech vyrovnaných deskách přistoupil k redukci souboru z cca osmi na tři hudebníky a natočil CD Přítel člověka, které mu věhlas nepřineslo. Nevím v jaké sestavě natočil Domasa, ale musím říct, že po té předchozí bídě lze tohle označit za velmi dobré. Patrný je vývoj, protože je to opět trochu jiné. Tenhle člověk jde hudebně stále dál a stále skládá chytré, nové a zajímavé texty, které by mu mohli závidět přední čeští básníci.

Winter songs
Rob Halford natočil vánoční heavy metal. Myslel jsem si, že se bude jednat o nějakou recesi, bohužel po poslechu jsem zjistil, že ne. No zajímalo by mě co ho inspirovalo „zmetalovat“ anglosaské koledy. On mě teda až tak nešokoval spoj metalu a koled, jako spíš vážnost s jakou k tomu přistoupil. Tohle CD je hudebně i zpěvem velmi kvalitní, jenomže k čemu to přirovnat, když je to léto? Jo už vím. Představte si, jak stavíte vánoční strom na Staroměstském náměstí, přivezou vám obrovský smrk z vysočiny, tesaři otesají konec, aby se dal zaklesnout do připraveného stojanu a začne se lany napínat a ztopořovat. V polovině cesty se ozve rána, lano se vymrští, zabije jeřábníka v kabině, strom spadne na stánkaře a vše se posere v půlce práce a změní v tragedii. Asi takhle by se dalo shrnout Winter songs, protože po prvních třech peckách a čtvrtém „líbivém“ ploužáku přijde zlom a pan Halford s nulovou kreativitou začne zpívat koledy. Představte si to. Žádné „breaking the law“, ale suché koledování. Peklo, ale kdyby po mně babička chtěla pustit koledy a já nechtěl Kühnův dětský sbor, tak si asi pustím Roba.

Tak a to je konec mého recenzentního vyprávění. Pravdu si ověřte poslechem, doporučuji všem vše. Minimálně si rozšíříte obzory a zjistíte, že takhle třeba ne.

FESTIVALY & TĚŽKÉ BOTY

2010-07-25T22:04:00.005+02:00

V tomto článku se budu snažit nějakou zajímavou formou podat, proč mít na festivalu těžkou obuv. Jaké přináší výhody, starosti nebo útrapy. Pro ilustraci použiji mnou nafocené momentky těžkých bot z hudebního festivalu Masters of Rock 2010.

Začal bych asi tím, pro kterou těžkou botu se rozhodnout, nebo jaký druh obuvi na festival zvolit. Je potřeba se zamyslet i nad tím, zda budou vaší jedinou obuví či nikterak. V případě, že vám glády stačí, měli byste začít zvažovat možná rizika.

Proč těžké boty na festival ?

Spousta lidí si asi říká, proč v takovém horku a parnu nosím glády. Pominu fakt, že se mi tyhle boty prostě líbí a chodím v nich celoročně již několik let. Jedním z hlavních důvodů je, že na rockovém festivalu glády vypadají na noze dobře a jako správný metalista bych je tudíž měl mít na takovéto akci mít. (Proti botaskám a sandálkám nic nemám, ale glády sou glády).

Jak jste si mohli na fotografiích všimnout, jsou někteří lidé hovádka (event. prasca domestica). Na festivalech se tak brodíte nejrůznějšími zajímavostmi od plastových kelímků, přes zbytky jídel, tácků od hořtice a jiných pochoutek po případné kousky rozbitého skla. K tomuto brodění je chůze v sandálkách mírně řečeno velmi nepříjemná. V botasce se vám potí noha průměrně stejně jako v rozvázané gládě a ruku na srdce – co vypadá lépe?☺ Většina glád zmíněné problémy zvládne bez větších obtíží. Nemusíte se tedy obávat odření prstů u nohou a nebo šlápnutí do nějakého „kentusu“.

Jak je známo, glády mají ocelovou, popřípadě vyztuženou špici.To opravdu doceníte v momentě, kdy čekáte na kapelu. Kolem je tam spousta lidí, všichni se tlačí, protože chtějí vidět ….. V ten moment jsou dolní končetiny podrobeny těžké zkoušce, před kterou je pevná obuv s ocelovou špicí bezpečně ochrání☺

Dále zauvažujte o tom, zda jsou vaše glády schopny udržet vaší nohu v suchu. V praxi to znamená asi tolik: mám rozervané, polorozpadlé glády. Venku je krásně, sluníčko svítí, mouchy se rvou o chládek - pak není problém☺. Situace se mění v případě, že začíná pršet a pevná zemina v kempu se rázem mění na bláto, smíchané s různými zapomenutými předměty a podobně . V tento okamžik stojí za uvážení, zda si nevzít ještě jedny boty, případně izolepu a sekundové lepidlo, kterými obratně vyspravíme díry a dírečky…

Jaký druh glád zvolit?

Popřemýšlejte nad tím, co a jak budete na festivalu podnikat. Tzn. zda budete spíš za ty super aktivní posluchače, kteří vletí do každého „poga“, a koncert si budou maximálně užívat. V tomto případě doporučuji klasické glády, které tento nápor vydrží. Já osobně bych do poga nevlezl v botách Newrock. Ne, že by to ty boty nezvládly, právě naopak. Ovšem vzhledem k tomu, jak jsou Newrocky „zdobené“ (množství přezek a jiných kovových doplňků), ve mně tato představa budí komický dojem.

V případě, že si jedete hudbu užít tak, že si nestoupnete do středu kotle, ale spíš někam bokem, je v zásadě jedno, jakou obuv na to budete mít. Takový posluchač bývá vesměs oděn nějak hezky, nepředpokládá, že si ušpiní oblečení (nebo to rozhodně nemá v plánu). Pro tyto účely se hodí nějaké hezky vymazlené glády, které nejsou prodřené nebo nerozpadlé ☺

Závěrem

Já osobně jsem festival absolvoval s rozpadlýma gládama a bylo to fajn. V batohu jsem měl pro případ nouze izolepu a vteřinové lepidlo. Záleží na každém z vás, jakou obuv na festival zvolíte, nebo kolikatery glády vlastníte, a které s vámi absolvují návštěvu festivalu. Každopádně musím doporučit zakoupení kvalitnějších glád. Při zatěžkávací zkoušce, jakou festival bezpochyby je, byste s méně kvalitní obuví zažili pár horkých chvilek. Obzvláště, pokud mezi vaši standardní výbavu nepatří izolepa ani vteřinové lepidlo. Shrnuto a podtrženo, kvalitní obuví předejdete různým zraněním i nepříjemnostem a nástrahám. Všem vám přeji bezproblémovou a bezpečnou chůzi v těžkých botách na všech zajímavých akcích a festivalech ☺.

S pozdravem Michal

KORZETY - vracející se fenomén

2010-07-23T14:33:00.004+02:00

„Takže poslední ujištění - průchodky stříbrné, destička šedá kosticová, kontrastně prošívaná černou. Sedí vše?" SMS s tímto zněním mi zapípala před několika dny a já zajásala. Po půl roce čekání ho snad budu mít. O čem že to mluvím? Samozřejmě že o korzetu.

Fotky od „mé korzetiérky“ mi doslova vyrazily dech. Vypadá snad ještě lépe než jsem čekala. Ta holka umí s látkou divy. Otázkou však zůstává, proč čím dál více mladých žen (do jejichž řad se nadšeně hlásím) propadá fenoménu korzetů po tom, co zcela jistě viděly obrázky svých předchůdkyň. Četly poučení, jak jim korzet poškodil vnitřní orgány, i jak umíraly ve velice mladém věku. Vždyť některé rekordmanky dostaly svůj pas až na obvod 33 cm. A to už je tedy pořádná „vosa“.

Přesně touhle problematikou se budu zabývat v následujících řádcích. Sluší se začít nejprve historií korzetu, aneb jak to vše začalo.

Historie korzetu

Musíme se vrátit více do historie, než bychom možná čekali. V Brandonu v Norfolku byly při archeologických vykopávkách objeveny kresby ryté do kosti staré 20 000 let, znázorňující ženy oblečené do korzetů ze zvířecích kůží. Stejně tak je možné objevit korzet na ženě i na kresbách na předmětech pocházejících z Egypta, Kréty i Asýrie.

Korzet, jak ho známe dnes, však zažil svůj největší rozkvět o pár set až tisíce let později, a to od 18. století (Viktoriánská éra). Korzet měl za úkol zdůrazňovat hpředevším úzký pas a bohaté křivkami nad a pod ním. Nejdříve byl korzet krátký, ale jak se prodlužovala linie pasu, stávalo se jeho tvarování stále obtížnější. To dalo vzniknout „korzetovým hákům“- kovová očka a háčky na přední straně korzetu. Korzet se také stává symbolem čistých mravů (čím více byla žena sešněrována, tím byla považována za mravnější). Fungovala zde rovnice: Povolené tělo = povolná žena. Vše došlo tak daleko, že dívky ve viktoriánské době měly často dva cíle: vdát se před 21. narozeninami a mít pas užší než 21 palců. Korzet se nosil i v noci (jiný než na denní nošení), aby se tělo náhodou nepokusilo vrátit do původního tvaru. Do módy se současně dostávají i „honzíky“ (vycpávky na pozadí ), takže tělo dostávalo esovitý tvar.

V 19. století byl korzet pro ženy z bohatších vrstev nutností, aby se odlišily od těch chudších. Vznikaly dokonce věci jako: těhotenský korzet, korzet na kojení, pro koupání, korzet umožňující jízdu na koni. Zní to skoro, jako by ženy v té době nedělaly nic jiného, než se převlékaly z korzetu do korzetu. Ideální pas v této době měl měřit 43-53 cm. A teď vážně…která z nás by si na tohle troufla?

Ve dvacátém století však nastupuje na místo korzetu podprsenka. Do módy dostává takzvaný „chlapecký vzhled“ kdy jsou v oblibě malá prsa a úzké, nevýrazné boky.

Dlouho je proto co se týče korzetů ticho po pěšině. Ale najednou, v našem 21. století, jsou zčista jasna všude. Herečky jej obléknou pro titulní stranu časopisů, dívky soutěžící na molech Miss se v něm často promenádují po molu se snahou zaujmout - a zcela jistě se jim to daří. Asi by se zde hodil citát že „móda má velmi krátkou paměť.“ Jenže co naplat. My ženy jsme od přírody marnivé a toužíme být krásné. A když si na misku vah postavíme přísnou redukční dietu s nejistým výsledkem, zmenšení prsou o několik čísel a výsledky v nedohlednu, a na misku druhou korzet, do kterého se stáhneme a vypadáme rázem jako královny plesu bez námahy… Tuto volbu už nechávám jen na vás. Já si ale vybrala:)

Střihy

Tady předpokládám, že se bavíme o opravdu stahovacích korzetech, nikoli o jejich nápodobách, které vám tělo maximálně tak obepnou, ale o nějakém stahování či tvarování nemůže být moc řeč.
„Moje korzetiérka“ Riwaa rozděluje korzety na dva základní typy: Viktorian a Edwardian. U Viktorianu jdou kostice rovně a vytváří žensky klenuté břicho. U Edwardianu se kostice v přední části sbíhají blíže k sobě a vytváří tak břicho naprosto ploché, zato ale zvýrazňuje boky a pozadí.

Další dělení je podle výšky korzetu. Můžete mít korzet pod prsa, rokokově-secesní korzet (řekněme tak do poloviny prsou), či korzet vysoký, plně zastupující funkci podprsenky.

Je na každé z nás, pokud jsme již korzetům naplno propadly a toužíme nějaký vlastnit, zda-li si vybereme z konfekce kamenných či internetových obchodů (zde jsou ceny od pár set po několik tisíc, podle značky obchodu i výšky korzetu, použitého materiálu…faktorů je opravdu hodně), nebo si vyhledáme zručnou, geniální ženu co umí s látkou zázraky. Tuto možnost jsem zvolila i já, i když cena takového korzetu je v porovnání s konfekcí o něco vyšší (ale opět záleží na výšce, materiálu, zdobení…). Ovšem pokud si to můžete dovolit, myslím že se investice rozhodně vyplatí. Za prvé, můžete si říct co chcete a přesně to dostanete. Fialová stužka, falešné šněrování, krajka, výšivka, není problém. Také materiál si zvolíte zcela sama. Za druhé, korzet bude přesně na vaše míry. Nestane se tedy, že si korzet vyberete, vyzkoušíte, a ouha - u hrudníku do něj trochu chybí a v pase přebývá. Třetí výhodou je, že váš korzet je originál. Nestane se, že by jste potkala na ulici ženu, co by měla identický. Musíte sice počítat s trochou čekání (ono ušít takový korzet jistě není legrace, a upřímně obdivuji ty, co to svedou) ale rozhodně se to vyplatí.

Tak, a zítra na poštu pro můj skvost. Podle Riwy se jmenuje Rebeca.

Na závěr pár odkazů pro ty, co si přejí vědět víc:
www.korzetorium.cz
www.riwaa-nerona.com

Kapela BURNED INSIDE

2010-07-22T14:57:00.003+02:00

Zdravím všechny fanoušky hudby, konkrétně metalcoru.

Chtěla bych vám představit jednu sestavu mladých hudebníků z Prahy a okolí. Jmenují se Burned Inside, fungují už něco přes rok a mohli jste o nich slyšet na hudební soutěži Emergenza. Tam se umístili na 3. místě, což je úctyhodné, vzhledem k tomu, že první skončili Pop-Porn, kteří byli mimochodem úplně skvělí a určitě doporučuji si na ně zajít. Akorát nevím kdy, protože teď jedou do světa.
Ale zpět k Burned Inside.
S původním zpěvákem Vláďou rozšířili kluci řady hlavně ženských fanoušků, ale nedávno kapela ohlásila zpěvákův odchod. Takže proběhly malé změny a místo jednoho zpěváka jsou teď zpěváci dva. Popravdě si myslím, že tahle nová sestava chce čas, protože ještě nejsou moc sladěni, tedy aspoň co se jejich prvního koncertu týče.

Každopádně pokud si je budete chtít poslechnout naživo, tak se koukněte na Bandzone a pro ty líné napíšu koncerty i přímo sem:) V nejbližší době můžete zavítat do clubu KAIN ( jede se tam z Florence busem jednu zastávku do ulice Husitská) a to 3.8.2010. Zatím nemají uvedeno od kolika, ale většinou to bývá od sedmi s tím, že začnou v osm. Další koncert bude v Modré vopici 18.8.2010.

Pokud se vám hudba zalíbí tak určitě doražte, možná se tam potkáme :)

MASTERS OF ROCK 2010

2010-07-21T21:39:00.003+02:00

Jako každý rok jsme všichni s napětím a nedočkavostí očekávali datum začátku festivalu Masters Of Rock. Letos to ovšem bylo krapet jiné, protože jsme na rozdíl od předešlých ročníků vyrazili autem. S výbornou náladou jsme se s přítelem rozjeli směrem Vizovice. Po útrpné tříhodinové cestě ve 40°C jsme kolem poledne konečně dojeli na místo a modlili se, aby bylo místo v kempu Dřevosklad. Měli jsme štěstí, a i když už byl kemp téměř plný, chytli jsme krásný flek. Cena kempu za celý festival za auto byla 1200 Kč, ale vzhledem k tomu, že v areálu kromě hospody a sprch byly také čisté splachovací záchody, suma mi zas tak hrozná nepřišla. Zato následující čekání na černo-fialovou pásku MOR 2010 bylo opravdu šílené. Neskutečný dav lidí se škvařil ve výhni na přímém slunci a jen velmi pomalu se posouval k sekuriťákům. Jen co jsme se protáhli za vstup a vyzvedli CD pro prvních 10 000 návštěvníků, hodili jsme zpátečku a šli najít nějaké pěkné místo u řeky, kde jsme vydrželi až do večera.

Před Ronnie James Dio Stage jsme se dostali až na vystoupení ex-zpěvačky Nightwish, Tarji Turunen, a bohužel musím říct, že hnát se na její vystoupení v doprovodu Filharmonie Bohuslava Martinů byla opravdu škoda. Filda nebyla vůbec slyšet, Tarja do publika solila jeden ploužáček za druhým, a podle toho, kolik lidí znechuceně odcházelo, nebyla jsem jediná, komu se výběr písní nelíbil. Tarju na podiu vystřídal bubeník Mike Terrana, ale ani on nic moc extra nepředvedl. Čekala jsem pořádnou metalovou sypanici, a místo toho se v pomalých melodiích vážné hudby probubnoval až ke světovému rekordu. V takovémto tempu bych to ale zvládla taky, a to ani neumím bubnovat. :) Publikum postavili na nohy až švédští Sabaton a kdo vydržel, nelitoval. Ovšem moje ségra nevydržela, usnula na zemi na dece a nevzbudilo ji ani to, když přišli dva chlapíci a začali ji do té deky balit s tím, že si ji odnesou. :)

V pátek ráno jsme se probudili pěkně vysaunovaní. Pochopili jsme, že bude ještě větší vedro než včera a s namočenými ručníky přes hlavu vyrazili do areálu. Stihli jsme závěr kapely Citron, kde zazněla hitovka "Ocelové srdce", a pak už jsme si jen užívali Visací Zámek. Jejich vystoupení jsou vždycky zárukou pořádně vtipných a rejpavých průpovídek a jinak tomu nebylo ani ve Vizovicích. Akorát když po nich část publika neustále něco házela – rohlíky počínaje, víčkama od petek konče – bylo na muzikantech vidět, že opakovaný vtip opravdu přestává být vtipem, obzvlášť když se sem tam někomu podařilo trefit se. Večer odehrála naprosto výborný koncert Epica, která se nebála zahrnout do svého setlistu starší a osvědčené songy. To se bohužel nedá říci o fanouškovsky nejsilnějších Manowar, kteří poměrně zklamali. Víceméně hráli samé nové věci a zřejmě kvůli nezáživnému DeMaiově sólíčku a spoustě řečí kolem nezbyl čas na pořádně profláklé kousky. Jedinou světlou chvilkou byl song "Warriors Of The World", ale dojem z celku stejně nezachránil.

V sobotu jsme se po zkušenostech z páteční Sahary rozhodli k radikálnímu kroku a prakticky od rána jsme se vnitřně i zvenku chladili v místní sklepní místnůstce. A musím uznat, že pořádně chlazená desítka ze skla za pětadvacet byla hodně dobrým tahem. Ven na sluneční světlo nás paradoxně vyhnali až polští pekelníci Behemoth, kteří odehráli perfektní set.

Nejvíce potěšila píseň "Chant For Ezkaton", která byla zakončením pro mě poměrně krátké show. Chvíli po tom, co Nergal se svou družinou zalezl zpátky někam pod zem, se strhla pořádná bouřka a my jsme byli vyhnáni do krytého stánku v kempu, kde jsme setrvali až do pozdních ranních hodin. Skóre tohoto sezení bylo jasné druhý den po probuzení – jedny ztracené brýle, jedno sedřené čelo, jeden ulomený zub a vyrabované všechny zásoby z auta, včetně těch, co nebyly naše :)

V neděli se mi poštěstilo poprvé slyšet kapelu Harlej bez fenomenálního Šafránka a musím přiznat, že mi tam hodně chyběl. "Pověste ho vejš" a "Zrzi, zrzi" jsou prostě hitovky, které tak jako on nedokáže podat nikdo. Je to stejná situace jako s Arakainem, který i když pokaždé předvede skvělou show stejně jako ve Vizovicích, zanechává pocit jakési nostalgie a smutku nad tím, o kolik by to bylo lepší s Brichtou. Tím bych ale nerada řekla, že Honza Toužimský a zbytek kapely odvádí špatnou práci. Prostě je to pro mě nová skupina se svým vlastním nebrichtovským stylem.

Nedělní večer byl ještě hodně nabitý, ale nás už volali povinnosti zpátky na cestu. Naposledy jsme se ohlédli po davu šílícím na Accept a se slovy za rok zas! zasedli do auta.

Bára

Kapela RÁZY

2010-07-21T13:53:00.001+02:00

Když jsem poprvé navštívila Velkou Polom, myslela jsem si, že je to jen díra u Ostravy, kde na mě čeká jen odpočinek na klidné vesnické zahrádce a večer pokec s novými přáteli v místní hospodě. Netušila jsem, že by tohle místo mohlo být něčím zajímavé. Pak jsem ale našla poklad v podobě kapely Rázy.

Hrají od roku 2004, ale až v roce 2008 se začali více zviditelňovat. Počátkem roku 2008 nahráli první singl, s nímž přispěli do projektu Ostrava music city 08. Ve stejném roce nahráli další písně a vydali je na jejich prvním CD - Panenka.

V roce 2009 se opět zúčastnili projektu Ostrava music city 09, při této příležitosti vznikla skladba Bolestná. Pro její velký úspěch byl brzy natočen i první klip, který jim zajistil nominaci na videoklip roku v hudebních cenách Zajíc 2010.

A kdo za tímhle vším stojí?

V první řadě je to v mnoha oborech talentovaná zpěvačka Denisa Vlková. Do kapely také přispívá psaním textů, do kterých dává mnoho citů a myšlenek. Kromě hudby se věnuje kresbě, malbě a fotografování. Její tvorbu můžete shlédnout na osobních stránkách http://gemini.iprostor.cz/

Na dalším místě je Pavel Honajzer, který hraje na kytaru a tvoří hudbu. S basovou kytarou si nejvíce rozumí Štěpán Duchoslav a za bicími se schovává Petr Musial.

Více o kapele se můžete dozvědět na stránkách http://www.razy.iprostor.cz a ukázky hudby, včetně čerstvé nahrávky Probuzení na http://www.bandzone.cz/razy .

! ! ! POZOR ! ! !

Již brzy se chystám napsat ROZHOVOR s kapelou RÁZY. Zajímá vás něco o téhle kapele a odpověď nemůžete nikde najít? Máte nápady na zajímavé otázky? Napište mi je na e-mail the.marabu@gmail.com nebo do tématické diskuse na Facebooku a já je kapele položím!

OBSCENE EXTREME!!

2010-07-20T21:11:00.004+02:00

Nejprve by to chtělo položit základní otázku. Znáte Obscene Extreme? Jediný festival svého druhu v Evropě a možná i na celém světě?

Obscene je festival, který se zabývá extrémní hudbou, jako je grindcore, HC, crust, gore, death… Kapely, které zde můžete potkat (jak na pódiu, tak mezi diváky), jsou buď klasika styl, opravdové hvězdy nebo i novinky, kterým tento festival dává šanci se ukázat. Přátelský přístup začíná už u většiny členů vstupní ochranky. I když letos už se nedalo projít s lahví vody v ruce, pořád vás nešacují a neprohmatávají jako na jiných fesťácích. Další rozdíl je například v tom, že u podia před sebou nemáte metr zátarasu, ale můžete si vylézt nahoru a užít si se svojí oblíbenou kapelou (však v rámci slušnosti, mikrofony se přece nekradou ☺, to tu hlídá ochranka).
Co se týká jídla, je tu bohatý výběr vegetariánských jídel za slušné ceny. Někoho to možná trochu odrazuje, ale jídla to byla vskutku skvělá☺. Tři druhy piva Gambrinus (s tím nikdo nic neudělá, prostě festivalové pivo), Kozel, Plzeň a ještě jedno, nealko Birell… O pozitivech tohoto festivalu by se dalo mluvit hodiny a o negativech? Malé nedostatky se najdou vždycky, rýpat umí každý. Za ta léta co sem jezdíme, žádné velké nebyly.

Den první
Letos jsme vyrazili už ve středu. Hrát se sice začínalo až ve čtvrtek v 15.00, ale chtěli jsme si najít pěkné místo pro stan a okouknout, jak se letos zařídil areál. Trochu jsem se děsila toho, že už stany nebudou moci být v krásně zalesněné části areálu. Louka byla velká a pro zvětšující se kapacity festivalu dobrá, ale po stromech se mi při raním vstávání, z důvodu úporného vedra, přeci jen trochu zastesklo… První co mě trochu nemile překvapilo, byly Toi toiky (záchody), nejbližší byly až v areálu a v kempu žádné. Ale asi by se těžko umisťovaly na louku a čištění probíhalo často, dokonce i stan jsme ve výsledku neměli tak daleko. Takže to přes můj první, mylný dojem bylo skvěle vyřešeno.

Jakmile jsme to okoukli, vydali jsme se do města na ochutnávku místních piv. Když se tu naposledy konal Obscene, velmi nám zachutnal místní Krakonoš. V hospůdkách bylo celkem plno, nakonec jsme zakotvili v jedné luxusnější restauraci. Vlastně se to stalo omylem, ale už jsme byli tam, tak jsme ochutnávali Lobkowitze, Rychtáře a nějaké medové pivo. Ceny byly sice mírně nepříznivé, ale ochutnávka se povedla. Myslím, že vše byly třináctky, takže cesta do stanu byla o to veselejší ☺. Když jsme dorazili do kempu, náš stan byl již obklopen mnoha sousedy. Asi po hodince spánku nás čekalo nemilé překvapení… Francouzi, naši sousedé. Chápu, je to festival lidi jsou veselí, opilí a křičí. To vše mi nevadí, u toho se dá podřimovat. Milí sousedé nám však před stanem hráli fotbal se soudkem a spadli nám do stanu. Odnesla to chudinka tyč od předsíně. A já jsem aspoň využila osm let svého francouzského studia na to, abych jim řekla, co si o nich myslím.

Den druhý
Druhý den jsme vstali časně ráno. Slunce se vyhouplo na oblohu a svými nemilosrdnými paprsky div nesežehlo náš stan, nedalo se tam být. Vydali jsme se proto do města, do malé samoobsluhy, kterou jsme zahlídli předchozí večer. Snídaně byla více než vydatná a ranní Krakonoš nás zcela probudil. Kolem 15.00 jsme se dočekali první kapelky, ruské gore grinderi Purulent Jacuzzi. Zbytek dne jsme průběžně sledovali dění na pódiu, prohlíželi si stánky atd. Nesměli jsme ale chybět na švédské harcovníky General Surgery.

Své vystoupení otevřeli skvělými kytarovými vyhrávkami a přinesli nám svůj grind plný krve, vnitřností a nemocničních plášťů. Nikdo v blízkosti podia nezůstal po krvavé show suchý. Letos je tomu právě 20 let co General Surgery vydali své kultovní EP Necrology a jako oslavu výročí ho pro fanoušky na Obscenu zahráli v celé délce. Stalo se tak po druhé v historii kapely a pravděpodobně na dost dlouho. Pořídili jsme i záznam videa, ale zvuk bohužel za moc nestojí, alespoň se můžete podívat jak to General Surgery rozjeli☺.

Tento večer se předvedli také lidičkové ze salonu Hell. Své představení tentokrát pojali jako příběh císaře Nera. Jako vždy nezklamali a diváky, kteří je viděli poprvé, určitě příjemně překvapili.

Den třetí
V pátek jsme viděli několik kapel, ale nejvíce jsme se těšili na Rompeprop, Haemorrhage, Malignant Tumour a 2 Minuta Dreka. Holandská gorová kapela Rompeprop dostala fanoušky do varu. Takový kotel pod podiem a na podiu jsem už dlouho neviděla ☺.

Česká kapela Malignant Tumour měla vystoupit až po Haemorrhage, ale ti se zdrželi na letišti, takže začínali Malignati. Kluci předvedli parádní jízdu v jejich osobitém stylu crust´n´roll. Tato kapela má za sebou již vystoupení po celé Evropě a letos vydali nové album, takže to bylo živé, divoké vystoupení.

Kapela Haemorrhage rozjela svou krvavou show chvíli po půlnoci. Pamatovala jsem si je z Brutal Assaultu a velmi jsem se na ně těšila. Bohužel, tenkrát mi přišli lepší, i když ani letos nehráli špatně. Každopádně lekci anatomie zakončili svojí hymnou I´m a patologist.

A nakonec můj oblíbený porno gore, 2 Minuta Dreka! Znala jsem je jen z poslechu a jejich vizáž mě opravdu mile překvapila.

Den čtvrtý
Další den jsem se těšila prakticky jen na dvě kapely. Bylo vedro, mě se dělalo špatně (bohužel při takových teplotách, které byly, často omdlévám), a tak jsem neměla dobrou náladu. Zmeškala jsem tak tento den hodně kapel. Těšila jsem se na Attack of mad axeman, které jsem viděla pouze z podivného úhlu ve stráni. Tato kapela se vyznačuje svými převleky za zvířata, bohužel vyfoceného mám jen želváka a veverčáka. Hlemýždě bubeníka, čmeláka basáka a sovu kytaristu z úhlu nebylo možné fotit.

Po této kapele jsem chtěla vidět i většinu dalších, ale v rámci své nevolnosti jsem usoudila, že bude lepší jít hledat stín. Kroky nás zavedli do města. Zde jsem se ve stínu začala pomalu zotavovat a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme zpět do areálu. Cestou jsme však potkali již výše zmíněnou zapadlou hospůdku. Dali jsme si zde pizzu a Krakonoše za úžasnou cenu. Lidičky, musím říct, že takovou pizzu jste v životě zcela jistě nejedli, dokonalost sama. Později jsme zde potkali pár skvělých lidí, spřátelili se s barmanem, kuchařem a místním usedlíkem. Dokonce i s poláky ☺. Čas utekl jako voda a už měli hrát Avulsed. Odešli jsme s těžkým srdcem a s příslibem brzkého návratu.
Španělští brutal death metalisti Avulsed rozjeli skvělou jízdu, která se lidem v areálu Na Bojišti opravdu líbila. Já osobně si myslím, že by jim slušelo vystoupení až po setmění, ale to je věc názoru.

Návrat opravdu brzký byl, strávili jsme zde valnou část dne i noci a návrat zpět do stanového městečka byl opravdu krušný, protože Krakonoš 12° je pomalý vrah.
Ráno nás časně vzbudil budík, vstávali jsme brzy na vlak. Krom velké ranní kocoviny a invaze slimáků, která mne opravdu vyděsila, nás čekalo balení v dešti a cesta na vlak. Vážně mi bylo smutno, když jsme se s Trutnovem loučili. Tak zas za rok… ☺

Festival se vyvedl a Čurbymu a celé Obscene Crew za něj upřímně děkuji.
Denisa

JEN TAK LEHCE NA ZAČÁTEK

2010-07-19T18:14:00.001+02:00

Dámy a pánové, je to tady! Můj první článek na tomto blogu. Pokusím se plnit svou povinnost „blogové přispěvovatelky“ s radostí (psát mě baví, ale ne vždy je nápad), trpělivostí (právě tu budu potřebovat, když nápad zrovna nebude), zodpovědností (to znamená „nevybodnout se na vás jen proto, že se občas řadím do řad lenochů“) a nápaditostí (snažit se, aby „beznápadová“ období byla do nejméně).

Inu, mohli bychom začít tím, že vám představím, o čem by měly moje články být. Ráda bych se zaměřila na historii módy, módních stylů a odívání. Ne každý ví, že ve středověku spousta dvorních dam a vznešených paní spala v sedě, aby si nerozházely svoje složité a těžké účesy.
Ne, opravdu nejsem módní guru ani blondýna s kabelkou od Prady. Nemám ráda umělotiny, nepřirozenost a přeplácanost. Zdá se mi pouze zajímavé zaměřit se na odívání z hlediska historie.

(The Duchess, zdroj: 3.bp.blogspot.com)

Dále bych ráda podpořila příznivce grunge stylu (k nimž se řadím i já), stylů retro, vintage, hippie a gothic. Pokusím se hledat zajímavé obchůdky, kde narazit na originální kousky oblečení a doplňků, poradím vám, jaké second handy vymetat (…a pokusím se nediskriminovat ty, kteří bydlí jinde, než v našem krásném hlavním městě) a jaké internetové stránky prolustrovat. Musíme však bohužel počítat, že za originalitu si člověk bohužel musí často připlatit.

Do mého „repertoáru“ zahrnu i ankety. Ptát se budu lidí v okolí, lidí na ulici i na internetu. Pokud máte nápad na nějakou otázku, či by vás něco konkrétně zajímalo, neváhejte mne kontaktovat v komentářích či na e-mail napady.navrhy@seznam.cz.

Vzhledem k tomu, že si sem tam na hlavu nechám naplést fialovo-bílé dready, chtěla bych se ve svých článcích zmínit i o salonech, studiích, či jen jednotlivcích, kteří se věnují tvorbě dreadů, pseudodreadů, rasta copánků a podobně.

Prozatím se s vámi loučím a jdu hluboce hloubat a dloubat nad anketami. ☺

TUNEL a PLUG

2010-07-19T17:46:00.002+02:00

Ahoj drazí čtenáři a ničitelé svého těla! Ráda bych se podělila o pár zkušeností s piercingy. Snad se i vy se podělíte se mnou, abychom byli všichni v obraze. :)

Tunel a plug

Tunel se stal mojí závislostí! Nejdřív to bylo 5 mm a teď už jsou to skoro 2 cm. Koho neodradí bolest, ten si roztahování ucha zamiluje. A jak se to dělá? Začíná se na normální dírce po náušnici (samozřejmě myslím v ušním lalůčku, chrupavku roztahují jen blázni). Pak záleží jen na vás, jak moc jste odvážní a jakou velikostí začnete roztahovat. Roztahuje se převážně umělohmotnými roztahováčky, které lehce seženete v obchodech s piercingy. Já začínala na 2mm, pak jsem si do ucha narvala 5mm, 8mm, 12mm...

Stejně jako u všeho, i tunel má mnoho nepříjemností. Hlavně jde o nervová zakončení, která se roztahováním mohou poškodit. Mně například při té 12ce asi týden tikalo oko. Další věc je bolest. Nebudu nic zastírat, bolí to hodně! Moje taktika: namazat si roztahovák mastičkou, aby lépe klouzal a pak jsem skákala po pokoji, ve snaze prorvat šperk zkrz ucho :D Nejdřív to nejde a jen to bolí, ale pokud to překonáte a dál rvete roztahovák do ucha, pocítíte najendou povolení masa a takové jakoby rupnutí a najednou to jde.

Tunel vyžaduje dobrou péči. Prvních pár dnů co začnete roztahovat bude ucho hodně hnisat, možná trochu krvácet a bude i cítit :D Nelekjte se toho. Několikrát denně si otřete okolí tunelu vatičkou namočenou v Tea Tree oleji. Jakmile ucho splaskne a přestane hodně hnisat, je nejlepší (pokud chcete) roztahovat dál, protože čím víc bude ucho zahojené, tím víc vás to pak bude bolet, protože budete muset kůži znova natrhávat. A to mi věřte není vůbec příjemné. Obvyklé rozmezí mezi hojením a dalším roztahováním je zhruba 3 týdny, záleží na jedinci, kdy se odhodlá roztahovák vyndat a vyměnit za větší. Roztahovat můžete podle libosti, jen pozor, aby vám lalůček nepraskl.

Pokud už vás tunel nebude bavit, je to trochu problém, protože ucho už nikdy nebude vypadat jako dřív. Můžete jej nechat zarůst, ale jizva tam nejspíš bude jako hrom. Ucho vám můžou i profesionálně zašít. Ale to už je lepší nechat si tam ten tunel nebo roztahovák:) A pokud někdo nemá rád velké děravé uši, doporučuji plugy, což je vlastně tunel, ale vyplněný (není vidět skz). Plugy jsou populárnější z toho důvodu, že si můžete vybrat z nepřeberného množství motivů, barev a tvarů.

Tohle bylo pár mých osobních zkušeností a na závěr bych vám chtěla doporučit jednu stránku : www.mujpiercing.cz - kam můžete dávát své fotografie s všemožnými deformacemi a můžete vyhrát poukaz na nákup šperků v hodnotě 1000 Kč. Když jsem se tam přihlásila, hned první měsíc jsem vyhrála. Takže pokud vám doma něco chybí, zkuste své štěstí.

AN: Dovolte mi nesouhlasit s tímto článkem. I já si roztahovala ucho. Přiznám se, byla jsem
nedočkavá a dírku roztáhla rychleji, než by se mělo, ale ucho mě rozhodně nebolelo! Roztahovák by se do ucha neměl cpát násilím. Buďte trpěliví a zvyšujte velikosti roztáhováku vždy jen o kousíček, pokud do ucha nejde strčit, zvolte menší velikost (také pomáhá ucho nahřát horkou vodou a naušnici namazat krémem ), tím se vyhnete roztrhnutí ucha, což je právě ta bolestivá a hnisavá záležitost, o které píše Aňyčka. Správně roztahované ucho nebolí, jen je cítit teplo, jak se ucho prokrvuje. Nehnisá, ale trochu smrdí, to je normální, doporučuji denně čistit - dirku můžete vyčistit i zevnitř vatovou
tyčinkou namočenou v alkoholu nebo antibakteriálním mýdle. Pokud nějakou neopatrností ucho roztrhnete, naušnici vyndejte a počkejte, až se to zcela zahojí, vyhnete se tím velké bolesti, zánětům a nepříjemnostem. Věřte, že roztáhnout ucho se dá i bez bolesti a zas tak zdlouhavé to není!