<Hulán mode>Jsem dospělej chlapík. Něco mám za sebou a něco jsem už zažil. Auto mám vlastní, ne škodovku stopětku půjčenou od mámy, počítač mám taky vlastní, mám vlastní byt a v bance nějaké peníze a další peníze jinde a když chci nějakou hru, jako že fakt chci, tak jdu a koupím si ji, stejně jako si kupuju jiné věci.</Hulán mode>

Jsem už starší chlápek, a fakt to tak mám. Když vidím Humble Bundle se zajímavou hrou, tak bez problémů vyklopím pár dolarů, protože jsem dospělý a nejsem zavšivená socka s holou… Ech, zase se mi to přepnulo do toho předchozího módu, pardon. Prostě chci říct, že s tím nemám problém.

V těch bundlech mi ale kódy zbývají. Buď jsou pro hry, které už mám, nebo které nechci. Dlouho mi na HB ležely a já přemýšlel, co s nima. Respektive měl jsem jasno: Chci je někomu dát. Ale von je docela problém najít a správně spárovat “lidi co mají” a “lidi co chtějí”. Kdysi jsem dával kódy na Twitteru, typu “první správná odpověď dostane…”, ale pak mě tam znechutil nějaký rozumprd, co začal povykovat “Jéééé, ty rozdáváš hry z Humble Bundle, to by uměl každéééj…”, a tak jsem se na to vykašlal.

Když počet kódů překročil 30, tak jsem napsal, že by bylo fajn mít nějaký způsob, jak ty hry rozumně rozdat. Rozumně je pro mne tak, aby se dostaly do rukou někomu, kdo je fakt chce hrát a ne těm, co je chtějí “na kšeft”. Na kšeft ať si koupí svoje. No a říkal jsem si, že se třeba někdo ujme…

Neujal.

Tak jsem se tuhle ujal já. Nadefinoval jsem jednoduchá pravidla:

• Je to pro lidi, co mají přebytky a chtějí je rozdat.
• Aby si první kolemjdoucí uhřík nenabral plnou hrst, tak tam je nějaké omezení, jako že jednu hru za šest hodin, a ty nově přidané až po 24 hodinách.
• Ti, co dávají, za to, že dávají, dostanou jen drobný bonus, totiž kratší čekání.

Super, že? Ale tušil jsem, že bude problém, protože cílová skupina nejsou jen dospělí lidé, kdepak. Je mezi nima nemalé procento (kecám: hodně velké procento!) namachrovaných teenagerů, co se považují za zkušené a protřelé gamesníky a kšeftaře s hrama. Ve webovém světě to je ekvivalent kalu “domény .info od korunky” na WebTrhu. Říkal jsem si, že dorazí, a že pak bude zle. Že budu muset zavést pozvánky a reputaci, protože s těmahle bude problém, jelikož se to budou snažit vochcat. Ale do té doby jsem to nechal běžet otevřené, aby se našlo víc lidí, co jsou ti solidní.

A jako jo, bylo jich dost.Takoví lidé, co mi poděkovali, že to je super nápad, že tam dali svých 60 kódů a pak si i tři vzali, no super, a zbytek aspoň někomu udělá radost. Bezvadný, jsem rád, že se našli a že pochopili…

Totiž, moje burza nefunguje jako GNU GPL, dávám to komunitě a od komunity za to očekávám…, ale jako BSD. Když dávám, tak za to nic nečekám. Snad jen “díky!” Ovšem ta skupina lidí, kterým říkám “tradeři”, brala burzu jinak: “Dal jsem tři hry a nemůžu si tři jiné vzít? To je nespravedlivé…”

Víte, já je chápu. Bydlí u rodičů, vyžívají z kapesného, a představa, že někdo dává, aniž by za to něco požadoval, je jim cizí. Ne, hochu, to není kapitalismus, co předvádíš. Ale časem pochopíš, že i kapitalista, pravičák, bez problémů rozdá věci, které nepotřebuje, nebo které někomu udělají radost. Proto existují a fungují charity, proto funguje “vstupné dobrovolné” a házení do klobouku. Proto fungují donate buttony a spousta dalších věcí. Ale rozdávat může ten, kdo na to má.

A já chtěl burzu jako místo, kde ti, co mají, mohou rozdat těm, co chtějí, a udělat to tak, aby neměli pocit, že to nasypali šmelináři, co to za rohem bude prodávat.

Takže jsem přidával nové funkce, a zároveň utahoval šrouby. A nakonec jsem šrouby utáhnul fest, a začalo bojové rozdílení.

Starší chlapík, co už nějaký ten web v životě udělal, ví, že bez pečlivého logování není řádného fungování. Takže jsem třeba logoval pokusy o vkládání free her. To takový joudík jde, někde nasyslí padesát kódů pro hry, co jsou zrovna zdarma, a pak je začne házet do burzy, aby si mohl vzít nějaký AAA tituly, a ty pak někde vyměnit za kódy do TF2. A pere to tam, ačkoli mu systém píše, že to dělat nemá, a po třetím pokusu mu to napíše, že fakt ne… Ale protože je to mladý utřinos, tak netuší, že já vidím i ty předchozí dva pokusy. A že vidím, jak se pokouší měnit slovosled a hlásky, aby vochcal kontrolu. A že to udělá osmkrát, a pak zkusí jinou free hru.

Já jsem mírnej člověk. V Civilizaci taky civilizace nedobíjím, většinou jim poslední město obklíčím a nechám je vegetovat. Ale fakt mě nakrkne, když se mě nějaký bambula snaží houpat a ještě se rozčiluje.

A tak mu napíšu “Hele, tohle jako fakt ne”, a on mi odpoví co? On mi neodpoví “OK, sorry, moje blbost, zkoušel jsem to, už dám pokoj”, kdepak. On mi odpoví “Já to nebyl!” Anebo “No a co, jiný to taky dělají!”

Hm, hm, hm. Okej, nechám si tě uzrát. Další se pohoršuje: “Dal jsem 30 kódů a najednou musím čekat?! No to je pěkně na hovno, mám právo si vzít pořádné hry!” Ach tak, dal jsem a mám tedy právo… To jsem si na začátku říkal, že motto “Můj web, moje pravidla, komu se to nelíbí, nechť odejde…” je možná příliš drsné.

Další neudrží na uzdě svoje mladé ego a snaží se mě stírat svou ironií. LOLpyčo, pravím vám, na to nemáte!

No a za všechny snad jeden exemplární… Už několik dní jsem ho měl v merku. Bral si takové ty AAA tituly dvakrát, třikrát, dával různé věci, snažil se i přes upozornění vkládat free hry. A tak jsem v úterý ráno nastavil past. Do ní se nechytil (tam se chytli dva jiní), ale naběhl si přesto sám.

Totiž v úterý jsem rozdělil uživatele na běžné – to jsou ti, co čekají – a na elitní. To jsou ti, co dávají a berou si jen občas. O zařazení rozhodovala reputace od ostatních. Bylo tam několik jedinců, u nichž jsem měl pocit, že bych je měl hnát bičem, ale nechal jsem je tam. Elita dostala právo nečekat skoro vůbec a brát si velmi rychle. A čekal jsem, jestli se stane to, co jsem předpokládal. A fakt jo! Během tří hodin vybrali hlavně dva uživatelé z (J)elity všechny kódy, včetně největších ležáků, a skončili jsme na patnácti kouscích. Pánové se nacucali, a dostali okamžitě ban a zaracha a nazdar. Elitu jsem pročistil, spoustu lidí jsem vyházel… a ten můj favorit se, kupodivu, nechytil. Ale začal se ptát, jak to, že už není elita, když přece tolik kódů dal (“spravedlnost” included). Tak jsem mu napsal, že v elitě zůstali ti, kdo dávali a moc nebrali. Odpověděl, že si vzal asi dvě věci.

A v tu chvíli byl můj…!

Vypočítal jsem mu, co si všechno vzal. Třeba dvakrát Mafii, Deus Ex: HR, Thiefa, Trainz Simulator, Garry’s Mod… Proč jako dvakrát tyhle “velký” tituly? Prej “pro sebe a pro lidi, co by se k nim nedostali, protože by museli dlouho čekat”. Hm, takovej Jánošík, co? Dobrák vod kostě! A tak jsem se podíval do databáze a vidím: Mafie byla v burze celkem devětkrát. Vzalo si ji sedm normálních lidí, žádní velcí přispěvatelé, a pak on, dvakrát. A kdyby systém dovolil, vezme si i potřetí, počtvrté (a já zase v logu vidím, že to zkoušel!) Tak jsem mu to napsal, a on začal dělat uraženého, jako že teda jestli pár dablů vadí, tak že von teda jako jde a končí, protože za svou dobrotu má horší podmínky než ti, co nedali nic, no fuj! (Horší podmínky bylo to, že nebyl mezi elitou, ale musel čekat jako normální lidé, i když cca poloviční dobu.) Mezitím mi ale známý potvrdil, co jsem tušil, totiž že chodí do různých skupin kšeftovat s kódama.

Takže jsem si dal tu práci (zas tak velká nebyla) a našel jsem si jeho profil na Steamu. To je to prosté, když se tím sami chlubí, co? No a tam vidím, že první aktivace Garry’s Modu byla v roce 2013. Aha. Takže si to bral pro sebe a pro kámoše, jasně. Což ho rozčílilo: “Neříkám, že všechny jsem si aktivoval pro sebe”. No, řekl to pár tweetů předtím, ale to nevadilo, já jsem měl totiž nabito, protože jsem našel web, kde nabízí kódy do her za kódy pro TF2. A to už jen tak zmateně plácal nožičkama a ručičkama, že si to koupil, a že to je stejná hra, no a co?

Znáte to. Když jste hráči, tak si tohle dolapení protivníka do jeho vlastního minového pole neskutečně vychutnáte a ten ban, ten chutná jako dobře vychlazený tonic s panákem ginu a to kopnutí do prdele přináší takovou příjemnou úlevu…

A díky Enklávě, nebo Gildě, nebo komu, zkrátka svým čtyřiceti slušným, se burza zase plní kódama a po traderskejch fórech se šíří, jak je to tu na hovno. A to je dobře, přátelé, to je moc dobře. Zůstaňte si tam. Ale vy, rozumní lidé, jestli máte nějaké vlastní přebytky, co chcete rozdat a nečekáte za to nic konkrétního, tak pojďte. A jestli vás jen něco zajímá, tak si pojďte taky, když vám nevadí, že si počkáte. A já vím, že to normálnímu člověku, co je rád za hru zadarmo, nevadí.

No a pro tradery a contributory, které jsem tak znechutil, tu mám jednu radu starého hráče: Zkušenost, hoši, platí zatím furt víc, než rychlé prsty a mladé sebevědomí. Obzvlášť když je futrovaná klackem, respektive v tomhle případě otevřenou databází v druhém okně.

—

Téhle realtimové MMO strategii dávám pět bludišťáků z pěti. Užil jsem si to víc než Assassin’s Creed 3 a 4 dohromady!

Na rozdíl od svojí ženy chápu, že se ve hrách střílí, a že právě herní princip “střílení” je nejsrozumitelnější vyjádření prvku “úspěch za postřeh”. Na rozdíl od ní taky vím, že v mnoha mých velmi oblíbených nepadl jediný výstřel (Transport Tycoon Deluxe třeba, Portal, některé survival kousky, staré bludišťovky, sportovní hry, závody, …) Ale chápu, že to střílení je nejviditelnější a taky se proti němu dobře brojí.

Taky mám rád, když je ve hře nějaký příběh. Co na tom, že je to sto patnáctá varianta na “osamělý hrdina zachraňuje svět”. To pal čert, koho zajímá, že to je neoriginální, hlavně jestli to je dobrá zábava! (A dobrá zábava neznamená “hory mrtvol”!)

Vynechám střílečky s raketou, co letěla vesmírem nahoru / doprava, souboje tanků, letadel a podobné kousky. Vynechám i osmibitové 2D střílečky jako Rambo, Commando, Zelené barety, a vrhnu se až na 3D FPS – a začnu Wolfensteinem. Tam hráč střílel po vojácích (a po psech). Po Wolfovi přišel Doom a s ním “monstra z vesmíru”.

Monstrum z vesmíru má tu výhodu, že naprosto nijak neomezuje fantazii artdirektora a herního architekta – prostě navrhne třicetimetrovou obludnost, kterou skolí šedesát zásahů RPGčkem, a je to! Nastoupila éra her podle scénáře “Zemi zaplavil mimozemský šmejd” a monitory se pokryly zeleným slizem. U čistotnějších hráčů jen zevnitř.

Jenže když máte trošku ambice, tak si s mimozemským šmejdem nevystačíte. Hráč zkrátka neuvěří, že je to “jako ze života”. V RPG to snese, snese to i ve fantasy hrách a v RPG z vesmíru, ale co když vás múza tlačí a vy chcete udělat hru ze Země, kde bude protivník prozaičtější?

Tak určitě, nejjednodušší by bylo postavit do role protivníků lidi. To je docela uvěřitelné, netřeba žádných vesmírných divočin, hráč je spokojený, tak jaképak copak? No, etické copak! Jen tak zbůhdarma střílet do lidí, to je za hranou i pro rozumné hráče. Když střílet do lidí (ve hře, samozřejmě), tak k tomu musí být secsakra dobrý důvod. Tedy to musí být buď nepřítel, nebo padouch, nebo musí nějak bránit hrdinovi v postupu. I když hrajete třeba nájemného vraha, tak se vždycky dozvíte, že vyznačený cíl je minimálně překupník s kokainem.

Na tomto místě připomenu scénku z CoD:MW2, kdy hráč střílel po nevinných lidech na letišti, ale to byl extrém, a i když byl poměrně slušně vyargumentovaný a vznesl legitimní otázky, tak tato scéna vzbudila silnou vlnu nevole.

Jenže překupníků je jen omezené množství, mafiánů taky. Z nepřátel zůstali jen severní Korejci – obsadit jako protivníka Rusa nebo Číňana, oblíbený herní kanonenfutr z konce 20. století, si nikdo dneska už nelajsne, i když spousta záporáků má aspoň ruský přízvuk. No a reální protivníci z aktuálně probíhajícího sporu, totiž musulmanské bratrstvo, má zase velmi silné PR, podpořené spoustou lidí ochotných jít zapálit velvyslanectví, tak jsou jako nepřátelé ve hrách téměř tabu.

Nakonec nějaká bystrá hlava přišla na nápad: Použijeme mutanty, zombíky a upíry. Stejně jsou polomrtví nebo nemrtví, rozstřelit je vlastně není etický problém, tak nikdo nebude nic namítat…  A jedem! Zemi zaplavuje nemrtvý šmejd v ještě větším měřítku než u kosmického šmejdu. Kulhající a hekající zombie obsazují ulice, náměstí, tunely metra, prodejny her i monitory… Jupí, konečně totálně indiferentní protivník do her! Zombie může vylézt odkudkoli, klidně ze země, a nikoho to nezarazí. Vypadá skoro jako člověk, takže to není tak nerealistické. Nemá národnost ani pohlaví, tak se to nedotkne ničího jemnocitu. Designér je může pouštět na hráče po legiích, a když se mu zdá, že je nějaká lokace prázdná, tak tam jebne kýbl zombií, co vylezou z pixelového zásvětí a za mohutného “ééééháááááííííí” děsí hráče.

V Half-Life 2 byly zombie organickou částí. Měly své místo a svůj vlastní příběh. Byly rozšířením repertoáru protivníků (stejně jako mimozemský šmejd tamtéž). Totéž můžu napsat o Falloutu. Ale nemůžu to napsat o bambilionu dalších her, kde jsou zombie / upíři / mutanti hlavním (nebo dokonce jediným) nepřítelem. O hrách, které herní recenze uvádějí slovy “zombie apokalypsa”, “řežba mutantů” atd.

Myslíte, že jsou zombie jen herní klišé? Pardon… Klišé je hrdina, co zachraňuje Zemi, klišé je hrdinka s poprsím 90G a pasem 54cm v kožených minišatech, klišé je skřet ve fantasy RPG a vůdce gangu s ruským přízvukem, klišé je to, u čeho si řeknu “ach, zase…?!” – ale ne zombie! Postavit hru na tom, že kosíte zombíky, je gamedesignérská impotence, neschopnost vymyslet protivníka, co za to stojí, a dát hráči motivaci k jeho likvidaci. Zombie je v naprosté většině případů prostě jen zoufale neinvenční výplň do hry. Takový funkční ekvivalent montážní polyuretanové pěny.

A pokaždé, když čtu popis hry, která vypadá fakt pěkně, a dočtu se do místa, kde autor mimoděk zmíní, že protivníkem jsou jen zombie a mutanti, tak mám pocit, že jsem uprostřed dortu právě kousnul do té montážní pěny.

Fakt už jděte s tím bezpohlavním nemrtvým šmejdstvem do kopru! Nedík!

Tak určitě, nedohrál jsem spoustu her. Některé proto, že jsem je zkrátka nedal, neměl jsem tu trpělivost (třeba Duke Nukem 3D), některé jsem rozehrál a už jsem se k nim nevrátil, protože jsem třeba neměl čas nebo přišly jiné povinnosti a nové hry (to je případ Bioshocku 2), no a některé proto, že mě přestaly bavit.

Do té poslední kategorie, které se chci věnovat, spadají hry, které měly pro mne nevyváženou hratelnost. Třeba druhý Stalker. Ten mě začal nudit a prudit – člověk běhá od čerta k ďáblu a nemá to nijaký progres. V poslední době to byla trojice Crysis 2, Zaklínač 2 a ACIII.

Crysis 2 (Photo credit: Dekuwa)

Crysis 2

První Crysis byl úžasný / mizerný / úžasný (pamětníci vědí, co tím mám na mysli). Druhý sliboval úchvatné scenérie (dostavily se) a nezmiňoval podivné bugy (co se taky dostavily). Nakonec jsem se probojoval do místa, kde jsem na několik dní vykysnul a zaboha jsem se nedostal dál. Znáte to. A nakonec jsem to nějak zvládnul, prošel jsem – a dostal jsem se do místa, kde jsem vykysnul. Znovu. Frustration overload, game over – jsem kažuál, ne hardcore pařan, takže tohle je pro mne konečná.

Crysis 2 se odehrává ve městě, ale je tak “tunelový”, až vás z toho zabolí ve spáncích. Ulice jsou plné neoběhnutelných překážek a vy musíte zrovna tudy, ne jinudy, takže ty spousty úžasných míst vidíte jen zdálky, což naštve, anebo je máte na dosah ruky a nemůžete k nim, což naštve ještě víc.

The Witcher 2: Assassins of Kings (Photo credit: Wikipedia)

Zaklínač 2

Tak jsem se na něj těšil, Václave, tak moc! Jednička mě uchvátila, tak jsem se těšil na dvojku, a byl jsem jí nenadšen. Stala se stejná věc jako u Crysis 2. Zaklínači 2 bych odpustil nepříjemné herní rozhraní (na PC) i změnu soubojového systému. Odpustil bych mu leccos. I ovládání, které mi přišlo nepřesné. I aktualizace, co se nedařily. Ale když jsem se dostal kamsi do krypty, kde jsem zatuhnul na dvou tuhých bojovnících, musel jsem si dát pauzu. Na bambiliontý pokus jsem je překonal, vlezl jsem o jedno sklepení hlouběji, a koho tam nevidím – tři tuhé bojovníky! Nakonec jsem i ty nějak překonal, ale hra mě už nechytla. Možná jí dám ještě šanci…

Assassin’s Creed III – Boston (Photo credit: Community Mag)

Assassin’s Creed III

Co vám budu povídat…

Z celé série je jednoznačně nejlepší renesanční trilogie (a v jejím rámci prostřední Brotherhood).

V ACIII se ocitáte v Americe, když se válčí o nezávislost. Úvod je patetický jako materiály Ligy Pro Život, samé Velké Věci, Významné Světodějné Události, kape mi z toho zelená propaganda a čpí korektnost. Pak se dostanete do hry a prvních pět či kolik epizod je tutoriál. Hrajete dvě, tři hodiny, a furt je to tutoriál! A v něm jedna cutscéna za druhou. Nekecám, jsou tam třeba tři za sebou! Pak tedy plníte nějaké úkoly, trénujete se, a pak je zase jedna nepřeskočitelná cutscéna, dvě na přeskočení, jedna nepřeskočitelná, pak skončí kapitola, je další nepřeskočitelná cutscéna… áááááá!!!

Je to jako historický seriál, kterému se udělala hra. Svojí roztahaností, kdy cestujete po mapě jako zběsilí, připomíná trochu ACII, nesympatičností prostředí první AC. Hlavní hrdina, to je kapitola sama pro sebe, a na rovinu říkám, že Ezio se svými kamarády byl mnohem zajímavější než tenhleten-jak-se-sakra-jmenuje i s Benjaminem Franklinem.

Čímž neříkám, že ACIII je vyloženě špatná hra! Je tam zase pár zajímavých prvků, třeba minihry v podobě souboje lodí jsou fajn, ale za sebe bych klidně oželel pasáže v divočině. U šplhání na stromy si nejsem úplně jistý, jestli se mi líbí nebo jestli mě štvou, ale obcházení půl mapy kvůli průrvě mezi skalami je fakticky opich.

Úkoly jsou zajímavé a pestré, proti tomu nemůžu říct křivého slova, ovládá se to furt stejně, ale něco tam musí být, protože mi tu hra už měsíc leží, a já se jí ani nedotknul.

Zítra, slibuju, zítra se na ni podívám…