Tomato seeds

My všichni už ve válce jsme

2023-10-19T19:33:00.000+02:00

Už dlouho jsem nic nenapsal. Možná se až moc řídím radou Charlese Bukowského z básně so you want to be a writer?

if it doesn't come bursting out of you

in spite of everything

don't do it.

Nicméně ono to ve mě pravděpodobně hnije už od počátku konfliktu na Ukrajině, ale poslední kapka k tomu, aby to ze mě vyletělo, byly události posledních dní na Blízkém východě. Ještě před tím, než budu pokračovat, považuji za důležité (bohužel) zmínit následující:

Každá nevinná oběť jakéhokoliv konfliktu je smutná, zbytečná a hrozná věc.

V tomto příspěvku rozhodně nečekejte, že zazní na čí straně jsem. I kdybych to věděl, tak to tady nebudu ventilovat. Místo toho bych se chtěl zaměřit na informační/novinářskou stranu věci a způsob, jakým na ni obyčejní lidé a média reagují. Je toho hodně, tak se pokusím být stručný. Určitě nenapíšu vše, co mám na srdci (třeba zase za čtyři roky).

Stará a nová média

Od doby, kdy jsme konzumovali novinky ze světa v čase k tomu určeném (večer ve zprávách, ráno v novinách, přes den v rádiu...) a obsah procházel alespoň nějakou redakční prací novinářů, uplynulo už spoustu času. Bohužel ne tolik, abychom se s tím jako společnost vyrovnali.

K tradičním médiím se totiž přidaly věci jako občanský žurnalismus (citizen journalism) a nezávislá žurnalistika (independent journalism). Z podstaty věci věřím, že demokratizace přístupu k informacím (a jejich tvorba), bude prospěšná. Zatím však musíme vyřešit, jak s touto změnou pracovat. Nevýhoda toho, že si každý může napsat co chce je to, že si každý může napsat co chce.

Nejsme racionální tvorové, ať si to namlouváme sebevíc. Každý z nás je pod vlivem ohromného množství chyb v našem myšlení (cognitive bias) a chybných myšlenek, které jsme za život potkali a pojali je za vlastní. Stará média měla pár nástrojů, jak s těmito chybami bojovat (jak úspěšně je věc druhá). To však nemůžeme říct o individuálních lidech, kteří tvoří digitální obsah.

Situace je taková, že stará média v zájmu konkurenceschopnosti opouští částečně některé principy (snaha o objektivitu, více zdrojů, redakční práce, etický kodex), a jsou nuceny držet krok s médii novými. V realitě pak z novin a televize slyším o věcech, které se na internetu řešily den, dva, týden zpátky. To mě přivádí k

Reportování z války

Informační válka je v plném proudu a využívají ji všichni. Myslím si, že základní nastavení by mělo být

nevěřím ničemu a nikomu.

Asi nejzajímavější "bitva" v této informační válce je (NEVÍM, JAKÉ SLOVO POUŽÍT) na nemocnici v Gaze. Událost jsem sledoval na X téměř ihned poté, co se to stalo a pokusím se zrekonstruovat moji zkušenost. DISCLAIMER: Pouze popisuji to, co jsem viděl. Když řeknu "důkaz" tak myslím to, jak je to prezentováno.

I. První hodina byla víceméně v duchu toho, že to byl určitě Izrael. Kolovaly fotky mrtvých, videa ze zničeného města. Také koloval screenshot smazaného tweetu izraelského politika/mluvčí (teď nevím), kde informuje o úspěšném úderu na nemocnici, kde se ukrývali teroristé. Většina informací pochází z palestinských/arabských/muslimských účtů. IDF zatím nekomentuje.

II. O události informují větší média, většinou s odkazem na X. Některá média přímo tvrdí, že to byl Izrael, některá zmiňují fráze jako podle, údájně. Začínají se vyskytovat videa z ulic, kde lidé protestují proti Izraeli. V Jordánu zapálili ambasádu. IDF se vyjadřuje, že záležitost bude zkoumat.

III. Narativ se začíná obracet. Spekuluje se, že výbuch způsobila porouchaná raketa Hamásu, či Islamic Jihad. Kolují tak tři různá videa, kde je vidět odpalování raket a následný výbuch. Jedno z těch videí je poté označeno jako video z 2022. Ostatní videa nevím.

IV. Politici z arabských zemí vybízejí k ostré reakci celého světa a OSN. Tweety jsou cca 45% pro Palestinu, 45% pro Izrael a 10% čeká na více informací. V ulicích jsou tisíce lidí.

Jdu spát.

V. Stará média berou zpátečku a viníka neuvádí. Začínají se objevovat snahy o objektivnější vykreslení událostí, názory expertů, analýzy a podobně. Z jasně Izraelského útoku se přechází na neutrálnější vykreslení. Věcné důkazy nahrávají spíše tomu, že to Izrael nebyl. Palestinská verze si však žije svým životem a většina obyčejných účtů straní Palestině a volá po trestu pro Izrael. Věcné důkazy pro jejich verzi vidět nejdou.

VI. Muslimský svět je v ulicích, v Evropě a USA (na univerzitách, ve městech) se pořádají demonstrace. Videa z nich obsahují výzvy k likvidaci Izraele a pálení izraelské vlajky. Izrael moc nekomunikuje. Lidé, co Izrael podporovali, se spíše nevyjadřují. Kolují záběry ze zdevastovaných míst v Gaze, fotky mrtvých, videa doktorů marně zachraňující zraněné.

VII. Začíná kolovat vzdušná fotografie místa, kde se nemocnice nachází. Po mé původní představě, že celá nemocnice vyletěla do vzduchu, se objevuje fotografie přilehlého parkoviště, kde jsou ohořelá auta. Autoři dodávají, že nemocnice je vlastně skoro nepoškozená.

VIII. Střih. Teď (18:55, 19.10.2023) když projedu hashtagy spojené s konfliktem, tak je to absolutní chaos. Videa mrtvých a zraněných dětí, každý druhý příspěvek obsahuje slovo "genocide", "důkazy", že to udělal/neudělal Izrael, vyjádření politiků, protesty, virtue signaling...

Zkrátka, jestli se někdo v těchto podmínkách absolutního zmatku staví na jakoukoliv stranu, tak se neřídí fakty, ale emocemi. Přijde mi, že většina lidí pouze hledá důkazy pro to, že mají pravdu (místo hledání důkazů toho, kde ta pravda je).

A z toho je mi smutno.

Nejvíc šokující pro mě na tom je, jak rychle a nekriticky tuto událost stará média popisovala. Vypadá to, že ať už to bylo jakkoliv, většina lidí už názor měla a tohle je pouze velice silné postrčení k ještě extrémnějšímu postoji. Kdo to ve skutečnosti udělal je irelevantní. The damage has been made.

Tento konflikt se mě osobně nedotýká. Co se mě však dotýká jsou lidé (hlavně přátelé), kteří se mi vzdalují tím, že pokud jim nepotvrdím jejich názor, tak se se mnou ani nebudou bavit. A jelikož jsem starý skeptik a kontrarián, tak mi asi moc lidí nezůstane.

Co tím chci říct?

Asi to, že není nutné mít názor na všechno. Není nutné mít názor hned. Není nutné se svého názoru držet navzdory novým informacím. Není nutné si hrát na experta na historii, náboženství, morálku. Je důležité říct nevím, což je první krok k tomu, jak se nestát vojákem, či obětí této informační války.

Vygenerováno pomocí DALL-E 3

Něco málo k inteligenci

2019-05-18T22:21:00.002+02:00

Lidský druh se rád pyšní svou inteligencí a často je právě ona považována za jeden z klíčových rozdílů mezi námi a dalšími zvířaty. Vlastně nejenom námi a zvířaty, ale hlavně mezi lidmi samotnými. V poslední době se mi tento pojem často dostává pod ruce–ať už je to tím, že se učím na státnice, nebo tím, že přemýšlet nad inteligencí jiných je vlastně neodlučitelná součást povolání učitele–následkem čehož se mi v hlavě ocitlo pár myšlenek, které bych si tady rád odložil.

Jako odrazový můstek bych chtěl využít definici inteligence, kterou jsem slyšel od Roberta Milese (i když téměř jistě ani on není jejím autorem) a využívá se spíše v oboru umělé inteligence. Zamlouvá se mi však pro svoji eleganci a lehkou aplikovatelnost na lidi. Zní takhle:

Inteligence je optimalizace funkce v čase.

Šest slov. Nic víc snad nebudeme potřebovat. Pojďme si je tedy rozebrat.

Funkce

Pro rozpoznání inteligence je nějaká funkce přímo nezbytná (u lidí budeme tedy spíše mluvit o cílech, než o funkcích). Pokud známe něčí cíl, můžeme o něm říct, že je inteligentní, a to na základě prostředků, které k dosažení tohoto cíle použil. Tady nastává první problém. Lidé často pouze předpokládají cíle ostatních a na základě toho vynáší soudy o inteligenci. Asi by bylo nepraktické ptát se každého, proč dělá zrovna to, co dělá. Navíc se opravdu občas stane, že ten cíl odhadneme správně a daný člověk opravdu může být hloupý (respektive způsob, který k dosažení cíle použil je hloupý). Ve skutečnosti však nevíme, kolikrát jsme se trefili, proto je mnohem bezpečnější a inteligentnější (pokud je náš cíl správně charakterizovat člověka) se takovým soudům vyvarovat. Možná tyto zbrklé soudy jsou výsledkem lidské potřeby (cíle) zařadit věci do škatulek a dát světu nějaký smysl. Proto se na sebe nemůžeme tolik zlobit, pokud podobnou zkratku uděláme.

Příklad:

Vidíme člověka, jak se snaží pomocí jídelních hůlek chytit mouchu. Pomyslíme si:"To je hlupák, jestli chce tu mouchu zabít, proč si nevezme plácačku?" Přitom ve skutečnosti se ten člověk jmenuje Daniel a právě trénuje koncentraci před velkým zápasem v karate.

Často tento způsob aplikujeme i na jiné živočišné druhy a přenášíme naše cíle na jejich chování. Kdyby to tak dělali šimpanzi, tak by si mohli říct: "Když jsou ti lidé tak chytří, proč neházejí své výkaly mnohem dál než my?" (autorem je neznámý uživatel YouTube, kterého bych citoval, kdybych věděl, pod kterým videem to bylo).

Jsme tedy v situaci, kdy víme, čeho námi sledovaný člověk chce dosáhnout a pozorovali jsme průběh jeho chování. Můžeme tedy říct, že je ten člověk chytrý/hloupý? Ještě ne.

V čase

Na základě jednoho pozorování nemůžeme vyvozovat žádné (rozumné) závěry. Vraťme se k Danielovi. Už víme, že jeho konečný cíl není mouchu co nejrychleji zabít, ale procvičit se v koncentraci. I tak však vidíme, že se mu to nedaří. Co však nevíme je, jak dlouho se o to pokouší. Zeptáme se ho tedy na pár věcí.

Zjistili jsme, že hůlky drží v ruce poprvé a navíc před chvíli dostal pěknou nakládačku. Opět jsme tedy nuceni upravit náš soud nad jeho schopnostmi. Z toho, jak se už deset minut díváme na jídelní hůlky jsme dostali hlad, a tak si na chvíli odskočíme. Když se vrátíme o dvě hodiny později, slyšíme už u dveří lehké, pravidelné cvakání. Došlo k optimalizaci.

Optimalizace

Poslední součástka v tomto konceptu je optimalizace - tedy výběru nejlepší varianty z dostupné nabídky. Daniel totiž zkoušel různé metody držení hůlek. U některých mu vypadly z ruky, u jiných zase došlo k vytouženému cvaknutí. Daniel tedy neopakoval ty, u kterých mu vypadly, a dále zlepšoval pouze ty cvakací. Z těch cvakacích pak vybíral další... a tak dále. Chvíli se ještě díváme, ale odejdeme domů. Jelikož jsme se za tu dobu s Danielem dobře seznámili, vyměnili jsme si kontakty a za dva dny nám napíše, že tu mouchu chytil. Super - Daniel tedy nakonec je inteligentní.

Ještě drobná, ale důležitá poznámka. U optimalizace musím zdůraznit slovo dostupné. Kdyby třeba Daniel neměl ruce, dobrou koordinaci ruka-oko, atd., automaticky by tím neměl k dispozici ani možnosti, které z toho plynou. Tohle zvlášť platí u omezeních, která nejdou vidět.

Co z toho plyne?

Jelikož název článku sliboval něco málo, pokusím se už pouze bodově představit pár myšlenek, které možná rozvedu někdy v budoucnosti.

- Rozpoznání inteligence nevyžaduje srovnání s jinými (i když to k tomu láká). Neexistuje žádná "správná" rychlost optimalizace, a neexistují ani ty správné cíle (viz. Humova gilotina, aka is–ought problem).

- Hodnota člověka nemůže být stavěna na tom, jak rychle dokáže optimalizovat nějakou funkci v čase.

- Cíle můžeme ještě dělit na instrumentální a konečné (instrumental vs terminal goals). "Chytrost" můžeme však pouze posuzovat u těch instrumentálních (U Daniela by byl konečný cíl zlepšení koncentrace, chytání mouchy hůlkami by pak bylo "nástrojem" k dosažení tohoto cíle). Opět Humova gilotina.

- To, z jaké nabídky daný člověk vybírá a následně optimalizuje není mnohokrát jeho zásluhou. Nemůžeme ho tedy vinit za to, že nevybírá z tak široké palety, jak někdo "inteligentnější".

- Existuje práce Nicka Bostroma, ve kterém argumentuje, že jakýkoli cíl je slučitelný s jakoukoli mírou inteligence. I když opět mluví spíše o UI, doporučoval bych seznámení s jeho myšlenkou každému, kdo alespoň trochu pracuje s lidmi.

Závěrem už jen povzbudím případné čtenáře, aby ve svém okolí hledali známky této inteligence, a to nejenom u lidí, ale u všeho živého. A zvlášť pro učitele: Našim cílem je optimalizovat optimalizaci funkcí jiných lidí. Pokud se nám to nedaří, porozhlédněme se po dalších dostupných prostředcích, jak tohoto cíle dosáhnout.

Odkazy:

Video Roberta Milese, ve kterém stručně, a možná i srozumitelněji, představuje jak tuto definici, tak práci Nicka Bostroma (the Orthogonality thesis)

https://www.youtube.com/watch?v=hEUO6pjwFOo

Digitalizace mysli

2019-03-15T11:26:00.001+01:00

I když je smrt nevyhnutelná, lidé se stále snaží přijít na způsoby, kterými by se dala alespoň trochu oddálit. Pokud selžou některé klasické způsoby, jako je třeba péče o tělo a zdravý životní styl, je možné zvolit poetičtější přístup k problému a říct, že člověk vlastně nepřestává žít díky svým potomků a dílům, které za svůj život vytvořil. S příchodem nových technologií však přichází i myšlenka na přenesení své "osobnosti" do obalu, který není tak křehký, jako je naše biologické tělo. Dneska bych chtěl lehce nakousnout jeden ze způsobů, kterým by se toho dalo docílit, a vzápětí tento způsob shodit.

Představte si situaci: Rozhodnu se, že vytvořím jednoduchý program, kde bude pouze příkazový řádek a malé dialogové okno. Pokud tam napíšete otázku "Jak se máš?" program odpoví například "Lehce nad nulou". Zároveň se ve svém životě rozhodnu, že už do smrti na tuto otázku zodpovím stejným způsobem. Vytvořil jsem tedy program, který dokáže komukoliv se stoprocentní přesností zprostředkovat reakci, jakou by dostali po položení této otázky přímo mě.

Dejme tomu, že program budu dále rozvíjet a bude schopný reagovat i na věty typu "Odkud jsi?" či "To počasí stojí fakt za prd." A opět bych na tyto otázky odpovídal stejně i v reálu. Vytvořil jsem tedy svého zástupce, který by mě zbavil nutnosti účastnit se nezávazné konverzace. S postupem času bych přidával na komplexnosti tohoto programu, takže by dokázal odpovědět i na vážné otázky podobným způsobem, jakým bych odpověděl já. To by se teoreticky zařídit tak, že by program neodpovídal pomocí předem připravených odpovědí, ale mohl by odpověď sestavit z databáze slov, které znám a zároveň často používám - to není nemožné, ani složité - stačilo by dostatečně dlouho nahrávat vše, co řeknu, a data zanalyzovat. Také bych do algoritmu zanesl prvky jako "osobní hodnoty", "názory", "životní zkušenosti", "hladiny hormonů"... zkrátka vše, co má vliv na to, jak se v konkrétních situacích chovám. To je sice momentálně nemožné, ale ne nepředstavitelné. Tak si to představte.

Jednoho dne zemřu a tento program se nahraje do nějakého robota, ať už čistě kovového, nebo biomechanického. Tento robot pak v momentě mé smrti přijde k životu a jeho reakce budou k nerozpoznání od mých. Přijde prezident zeměkoule a pogratuluje mi k dosažení nesmrtelnosti, a "já" mu řeknu, že se plete. Proč?

Přerušila se kontinuita

Už od počátku jsem totiž nepřenášel svoji mysl do počítače, pouze jsem replikoval své chování (i když s velkou přesností). Avšak do doby mé smrti existovaly dvě bytosti - já (Tomáš Průdek) a program. S tímto programem jsme však nesdíleli polohu v prostoročasu, tudíž je nemůžeme považovat za identické (nebyli jsme vystaveni stejným vjemům a zkušenostem).

Můžeme namítnout, že když se například opijeme a máme okno, tak jsme vlastně také přerušili kontinuitu, tím pádem naše staré já zaniklo a probouzíme se jako nový člověk. Takhle to však nemůžeme brát, jelikož teoreticky existuje někdo, kdo nás mohl vidět potácet se domů. Není to tedy otázka paměti - naše tělo tu cestu podstoupilo.

Produktivnější směr myšlení je následující: V našem těle neustále odumírají nějaké buňky a nahrazují se novými. Za pár let máme tedy kompletně nové tělo, ale pořád jsme to my. Pojďme do většího měřítka, než jsou buňky. Selže mi orgán a je nahrazen mechanickým ekvivalentem. Na konci tohoto procesu mám vše mechanické, avšak kontinuita času a prostoru je nenarušena. Přijde prezident zeměkoule a pogratuluje mi... Co řeknu?

_____

1) Tohle je vlastně variace na problém Théseovy lodi - pro zájemce například zde https://en.wikipedia.org/wiki/Ship_of_Theseus

2) Také by se dalo o problému mluvit jako o rozdílu mezi psychologickou a fyzickou podstatou "já".

Jak zlepšit registrované partnerství

2019-02-15T11:39:00.003+01:00

Posledních pár týdnů se velmi horlivě diskutuje na téma manželství homosexuálů. V tomto článku bych rád stručně představil jednu oblast tohoto problému. Zároveň doufám, že se mi podaří psát vyváženě a předejít horlivým reakcím, které podobné články často způsobují.

V první řadě je nutné zodpovědět otázku původu homosexuality. Nejbezpečnější odpověď v tuto chvíli je prosté "nevím". Pro všechny strany by bylo jistě příhodné, kdyby existoval jeden jediný faktor, který by určoval sexuální orientaci jedince. Nic takového se však do dnešní doby nepodařilo objevit (což neznamená, že neexistuje). Bohužel, nenašel se žádný "sex" gen, část mozku ani environmentální prvek, který by s vysokou pravděpodobností předpověděl sexuální preference jedince. Velmi pravděpodobně jde o mix několika faktorů a je potřeba počkat na více výzkumu v této oblasti. Argumentovat vědou tedy momentálně není možné. Existuje spoustu hypotéz, proč se u lidí objevuje něco, co prakticky znemožňuje předání genů, ale to je téma na jindy.

Důležité však je, že i kdyby se nějaký "přepínač" našel, nemění to nic na tom, že to není svobodná volba jednotlivce a nemá nad tím kontrolu. Nikdo si nevybírá své rodiče, geny, stavbu těla, ani místo, kde se narodí, tudíž ani svoji sexuální orientaci. Nevzpomínám si na situaci, ve které jsem si volil, jestli se mi líbí holky, nebo kluci - prostě to tak bylo. Nemyslím si, že by to bylo jinak i pro ostatní. Ve zkratce tedy - nevíme, co rozhoduje o sexuální preferenci jednotlivce a nejedná se o svobodnou volbu.

Dále je třeba nakousnout, co je to manželství. Manželství vzniklo nepopiratelně na tom, že se muž a žena rozhodli strávit spolu značnou část života. To ve většině případů znamenalo přivedení potomků na svět a spojení dvou rodin do jedné. Manželství je důležitý symbol pro společnost a udržuje ji soudržnou. Proto chápu, že pojem "tradiční rodina" je pro mnoho lidí a politických stran tak citlivé téma. Před nástupem právní společnosti šlo víceméně vždy o rituál - symbolické spojení dvou lidí. Signál ostatním, že si mají hledat partnery jinde. A to je samozřejmě v pořádku. Takový svazek je možno provést i nyní, bez účasti státu.

Druhá věc však je, že dnes díky manželství vznikají výhody, na které pouhou registrací nelze dosáhnout (pro srovnání se podívejte sem). Nechci řešit otázky výchovy dětí - na to si momentálně netroufám a vyžadovalo by to více prostoru - ale spíše finanční a majetkové záležitosti, a to tyto:

1) Nemají nárok na vdovský důchod.

2) Nevzniká společné jmění.

3) Nemají nárok na volno kvůli sňatku.

4) Po úmrtí jednoho nepřechází na druhého nárok na důchod.

Máme tedy situaci, ve které je skupina lidí ochuzena o možnost získat některé výhody jen kvůli něčemu, nad čím nemají kontrolu. Neberte mě špatně - myslím si, že naše společnost je velmi tolerantní (na rozdíl od jiných zemí) a spoustu předsudků se z povědomí lidí dávno vytratilo. Dědické právo je například rovnoprávné s tradičním manželstvím. Byl bych tedy nerad, kdyby někdo vnímal můj článek jako kritiku postoje lidí.

Abych článek už více nenatahoval, představím bodově pár dalších myšlenek.

- V době, kdy stát zavádí více a více regulací a zákonů, by měla být jakákoliv iniciativa pro větší svobodu jednotlivce vítána.

- Většina debat o tomto tématu je slovíčkaření - co je to manželství, rodina, role v rodině... Diskuze na toto téma je jistě zajímavá, ale věcně téměř nic neřeší.

- Neexistuje "přirozené" právo (natural right) na manželství. Vždy se jedná o společenskou domluvu. Záleží tedy na hodnotách společnosti, jak k tomuto problému přistoupí.

- To, že poskytneme lidem stejného pohlaví stejné finanční a majetkové práva, jaké mají tradiční manželé, nikomu nevznikne škoda.

- I když homosexuálové už z principu nemůžou přivést na svět potomka neznamená, že se nemohou náležitě postarat o dítě například z dětského domova.

- Nevím, jestli se jedná o salámovou metodu. Netuším, jaké cíle mají jednotlivé strany. Proto je potřeba opatrně probrat každou věc zvlášť. O to víc, že se jedná o tolik kontroverzní téma.

Zdroj

Nejzáludnější argumentační klam

2019-01-03T13:15:00.003+01:00

Delší dobu přemýšlím nad tím, kterých argumentačních klamů je nejtěžší se vyvarovat. Nevím, jestli mnou zvolený klam by byl absolutní vítěz této soutěže, ale určitě by se umístil na bedně. Zvolil jsem argument z autority, tedy odvolávání se na autoritu někoho (něčeho), jehož podpora má sloužit jako důkaz pro naše tvrzení. Příklady najdeme snad v každé oblasti života – doma, ve škole, v politice, ve vědě, v náboženství, v televizi… Jak s ním tedy naložit a jak nebezpečný je?

Než se pustíme do dalšího zkoumání, rád bych poskytl pár příkladů tohoto klamu.

1) Richard Dawkins, evoluční biolog a jeden z největších expertů na dané téma říká, že evoluce je skutečná. Tudíž evoluce je skutečná. ¹

2) More doctors smoke Camel than any other cigarette! ² (reklama na Camelky)

3) 99% klimatologů se shoduje, že globální oteplování je způsobeno aktivitou člověka. Tím pádem musíme nastavit regulace pro spalování fosilních paliv.

4) Krashen (85, 2005) ve své knize tvrdí, že čtení je nejlepší způsob, jak zlepšit jazykové dovednosti.

5) Vraždit lidi je špatné, píše se to totiž v Bibli.

Sami vidíte, že tento argument má velkou rozmanitost použití. Zajímavější však je, že pravdivost závěru tvrzení tím kolikrát není nějak vážně narušena. Asi bych se musel hodně snažit, abych vyvrátil závěr, že vraždit je špatné, nebo že evoluce je skutečná. Problém však je v postupu, díky kterému jsme k tomu závěru přišli. Vraždění je špatné například kvůli jeho dopadu na jedince a společnost, zatímco evoluce je pravdivá kvůli obrovskému kopci vědeckých důkazů nahromaděných za desítky let.

Důvěřuj, ale prověřuj

Jedna z výhod tohoto klamu je, že dokáže ušetřit spoustu času – pokud je použit správně a všechny strany jsou si toho vědomy. Je přirozené spolehnout se na názor odborníka, který strávil 30 let výzkumem daného problému. Ohledně svého auta budu raději následovat doporučení mechanika, než pekaře. Budu věřit lékařům, že kouření je škodlivé, protože se zabývají lidským tělem velmi… počkat, dost dobře si pamatuji tu reklamu ze začátku tohoto článku. Jak je to možné?

Jak asi cítíme, důvěryhodnost autority je vyšší, když se pohybuje ve své specializaci. To samo o sobě však neznamená nic. Pokud je chybná například metodologie výzkumu, na který se autorita odkazuje, pak bude logicky i jeho závěr chybný. Máme však jako laici čas na to kontrolovat všechny výzkumy? Rozhodně ne. Máme čas kontrolovat alespoň nějaké? Určitě ano. Proto je důležité vybírat si bitvy, které můžeme vyhrát. Ideálně ty, které mají dopad na náš život, nebo na kterých zakládáme svá jednání.

Mě nebude nějaký mlaďoch poučovat, já stojím za katedrou už 25 let

Je velmi pravděpodobné, že jste se s variací tohoto výroku už setkali. Znamená to, že váš argument by neměl být brán v potaz, protože nemáte dostatek zkušeností na dané téma (nejste autorita). Opět připomínám, že závěr tvrzení, který je tímto výrokem podporován nemusí být nutně nepravdivý. Jde pouze o způsob, jak k němu člověk přišel. Asi nejlepším řešením v takové situaci je upozornit druhého na to, že pokud chce vést plodnou debatu, měl by vyvracet přímo tvrzení, a ne zkoumat autoritu pronášejícího. Pokud to nezabere, je nejlepší rozhovor ukončit.

Ukazuje to však na další problém. Existují témata, na které má názor „každý“. Tam patří třeba školství (každý chodil do školy), politika, sport… Je tedy pravděpodobné, že ohledně těchto témat budeme diskutovat s různorodým publikem a tím pádem nezbytně s lidmi, kteří mají často zkratkovitá řešení, které člověk s trochou zkušeností lehce zavrhne. Pokud se tedy člověk expert dostane po padesáté do stejné debaty, je pochopitelné, že se z frustrace obrátí k tomuto argumentu. Ani tohle však neospravedlňuje jeho použití.

Autorita ve vědě

Věda by měla být z principu protiautoritářská, respektive nejvyšší autorita by měly být důkazy samy. Jenže – jsou různé typy vědních oborů. Obecně by se dalo říci, že čím exaktnější věda, tím menší potřeba autority. Na tomhle místě bych rád parafrázoval Noama Chomského, který se k tomuto tématu vyjadřoval (odkaz na originál je na konci).

Ve svém životě jsem se dotkl mnoha vědních oborů. Například matematickou lingvistiku i bez toho, abych prošel nějakým výcvikem. Často jsem byl zván přednášet na univerzity a nikdo nezpochybňoval moji autoritu na dané téma mluvit. Mí posluchači chtěli pouze vědět, zda mám pravdu, či ne. Na druhou stranu, v diskuzích ohledně společenských problémů se tohle děje velmi často. Je to podivuhodné – když mluvím o matematice a fyzice, lidi zajímá to, co říkám, a ne moje kvalifikace. Ale aby člověk mohl mluvit o společenské realitě, musí nejdříve mít tu správnou kvalifikaci, obzvlášť když mluvíte mimo akceptovaný myšlenkový rámec.

Obecně řečeno, čím bohatší je intelektuální základ oboru, tím menší je potřeba kvalifikace a větší důraz na obsah sdělení.

Shrnutí

O argumentu z autority by se dalo psát ještě dlouho, ale já to ukončím tady. Co si tedy odnést?

Buďme si vědomi nebezpečí, které tento argument přináší a používejme ho jen v případě, kdy jsme obeznámeni s detaily
Rozebírejme výroky samotné, ne osobu, která je vynáší
Upozorněme druhého, když se soustředí na nás, a ne na to, co říkáme
Buďme náročnější na důkazy ve věcech, které se nás bezprostředně týkají
Pravdivost tvrzení nemusí být tímto klamem poškozena. Problém je ve zkratkovitosti myšlení
Lpění na kvalifikaci jako podmínce se k něčemu vyjádřit je varovný signál

Zdroje

¹ https://www.logicallyfallacious.com/tools/lp/Bo/LogicalFallacies/21/Appeal-to-Authority

² https://noharmspilt.com/2016/01/12/smoking-cigarettes/

Noam Chomsky - https://sciblogs.co.nz/open-parachute/2012/01/03/the-argument-from-authority-or-lack-thereof/

Kritika lidí, které uznáváme

2018-11-04T16:34:00.000+01:00

Pokud slyšíme tvrzení od lidí, kteří jsou nám blízcí - ať už názory, činností, vzhledem - máme tendenci je méně ověřovat, hlavně pokud jsme 100 jejich předchozích tvrzení ověřili a 100x měli pravdu. To je samozřejmě konec pro jakéhokoliv kritického myslitele, jelikož sami pro sebe používáme argument z autority. Dnes bych tedy chtěl trochu střelit do vlastních řad a přezkoumat myšlenku mého oblíbence - Sama Harrise.

V tomto videu Sam prezentuje myšlenku, která by se dala stručně popsat následovně (volný překlad z videa):

Náboženský extremismus není sám o sobě problém, pokud centrální myšlenky onoho náboženství jsou skutečně nenásilné. Stejně tak není problém fundamentalismus, jak je často prezentováno.

A jako příklad uvádí srovnání džinismu a islámu (velmi často prezentovaného jako náboženství míru). Harris argumentuje tím, že džinismus (narozdíl od islámu) je založen na principu nenásilí (ahinsá). Žádný takový princip v jádru islámu nenajdeme - nejblíže je k tomu asi princip charity v pěti pilířích islámu. Čistě fakticky má tedy Sam pravdu - pokud je něco náboženství míru, tak je to džinismus. Nás ale zajímá výše zmíněný výrok. Pojďme rozebrat jeho asi nejproblematičtější část

Náboženský extremismus není sám o sobě problém

Pokud by tento výrok stál sám o sobě, nevíme, co se skrývá za slovem 'problém'. Problém totiž vzniká vždy ke vztahu k něčemu, což tady nemáme uvedeno. Mohlo by to znamenat například problém pro duševní zdraví jedince, pro rodinný život, pro politickou situaci atd. Naštěstí z kontextu videa víme, že Sam mluví o společnosti, respektive o vztazích mezi lidmi. Dále ve videu totiž tvrdí, že "čím více extrémní džinista člověk je, tím méně se musíme bát toho, že nám nějak ublíží. Takový extrémní džinista je totiž paralyzovaný svým pacifismem a musí si dávat pozor, aby nešlápl na mravence, nebo filtrovat vodu při pití, aby náhodou nespolkl něco živého." Na základě tohoto tedy můžeme výrok upřesnit na:

Náboženský extremismus není sám o sobě problém pro společnost

Nyní můžeme formulovat Samovi myšlenky ve formě sylogismu

Premisa A: Náboženský extremismus není sám o sobě problém pro společnost, pokud centrální myšlenky onoho náboženství jsou skutečně nenásilné.

Premisa B: Džinismus má jako centrální myšlenku nenásilí.

Závěr: Extrémní džinista není problém pro společnost.

Pro vyvrácení tohoto tvrzení tedy stačí najít případ, kdy je extrémní džinismus pro společnost problém. Nabízím tedy jeden teoretický příklad, který zmínil jeden můj student (jméno znám, kdyby chtěl uvést autorství :) ): Pokud by byla jedna celá společnost založena na principu nenásilí, byla by lehce napadnutelná jinou skupinou a následně buď zlikvidována nebo poškozena jinou formou násilí, tudíž takový postoj nemá evoluční výhodu a může vzniknout pouze za předpokladu ochrany někým jiným, nebo v době míru.

Reálné případy však také existují. Nebudu se však rozepisovat, protože už i tak je to dnes moc dlouhý.

1) India’s financial capital has banned the slaughter and sale of meat for four days this month following a demand from the strictly vegetarian Jain community, sparking outrage among meat-eaters already upset by a permanent beef ban imposed this year.

2) Women in Jainism (ženy jsou některými sektami považovány za méně nenásilné než muži, jelikož prý při menstruaci zabíjí nějaké mikroorganismy - to však vědci nepodporují)

Samův výrok je tedy nepravdivý.

Nyní by však mohla (měla) následovat debata, jaké jsou REÁLNÉ dopady obou extrémů na soužití ve společnosti a jaký je vztah mezi centrálními myšlenkami čehokoliv a extremismem. To však až někdy jindy.

Další zdroj: https://www.patheos.com/blogs/nosacredcows/2017/07/sam-harris-wrong-religious-extremism-problem/

Tváří v tvář zázraku

2018-06-25T23:19:00.000+02:00

Nejhorší je, když jste ateista a stane se vám zázrak. Nebo alespoň něco hodně nepravděpodobného. Například když u stopování pronesete větu: "Jestli tady tohle auto nezastaví, tak už nikdy nevkročím do kostela," načež tomu autu, co už vás skoro minulo, začne blikat blinkr a zastaví. Co pak s tím?

Shodou okolností se mi přesně tady tohle stalo. Bylo by opravdu jednoduché v tento okamžik dělat unáhlené závěry - zavolejte do novin, bůh existuje, už se nemusíme hádat. Ale ne, s tímto vysvětlením se není možné smířit.

Nepopírám - když ten řidič hodil blinkr, tak mi přejel mráz po zádech a zapomněl jsem polsky. Jediný šrám na kráse této situace je ten, že řidič nejel našim směrem. Takže BOHUžel, i navzdory zázraku jsme zůstali stát na místě. To nám však umožnilo situaci lépe rozebrat a udělat pár pokusů.

Proč se tedy nejedná o zázrak?

1. Na tom místě jsme stáli už asi dvě a půl hodiny. Není proto divu, že jsem se obrátil na víru (i když ze srandy).

2. Ten řidič by zastavil, i kdybych pronesl větu "Jestli tady tohle auto nezastaví, tak jsem Arnold Schwarzenegger," nebo "Jestli tady tohle auto nezastaví, tak půjdu domů pěšky." Slova nemění realitu (v nějakých případech ano, ale ne v tomto smyslu).

3. Ten řidič jel podezřele pomalu, takže je dost možný, že můj chorý mozek toho využil. Neřekl jsem to přece na auto, které projíždělo stovkou.

4. Při dalším stopování jsme provedli kvantitativní výzkum s neprůkaznými závěry. Ani jedno z dalších padesáti aut nezastavilo na pronesení původní věty, ani na žádnou z její variací (např. Jestli tady tohle auto nezastaví, tak se už nikdy nepomodlím.)

5. Bůh se nenechal vyhecovat ani při použití věty "Jestli existuje bůh, tak se rozevřou mraky a bude na nás svítit Slunce (bylo pod mrakem a foukalo).

Jistě, správný věřící by mohl namítnout, že bůh (Bůh) se nemusí účastnit empirického výzkumu nějakého Tomáše a Tomášovi to jednou musí stačit. Tak aby bylo jasno - není to poprvé, co se mi něco podobného stalo (i když ne s téměř nulovou odezvou), a určitě nejsem jediný, kdo podobný zážitek má. A být trochu víc pověrčivý, tak už mám tetování Ježíše na rameni. Nemyslím si však, že se nám vyvinul mozek k tomu, abychom se spokojili s takovým zkratkovitým vysvětlením.

Poznámka pod čarou:

Od dané události jsem do kostela vkročil - sice z důvodu turismu - ale vkročil.

Kostel na Ukrajině, ve kterém jsem nebyl

Jak hrát účtenkovku a nebýt morální troska

2018-01-14T22:39:00.002+01:00

Pro mnoho lidí je to lákavý koncept - Sportka zadarmo, téměř. Jenže výhry ve Sportce neplatí stát a tikety nedostanete za koupení rohlíku. Sportka navíc nelegitimizuje kontroverzní systém, který sám o sobě vyvolává spoustu morálních otázek. Je tedy vůbec možné hrát Účtenkovku, aniž byste se ponořili do morálního bahna? Nepochybně. Stačí se řídit následujícím návodem.

V první řádě je důležité identifikovat problematické oblasti. Shrňme je do následujících bodů:

1) Účastí v Účtenkovce podporuji utlačování podnikatelů pomocí EET

2) Účtenkovka je nástroj, jehož účelem je zlepšení názoru veřejnosti na EET

3) Vložením účtenky do systému se stávám udavačem

4) Stát nabádá lidi k účasti v loterii

5) Výhry jsou placeny z daní

Teď, když známe podobu nepřítele, můžeme postoupit ke strategii útoku. Mezi naše hlavní zbraně bude patřit oportunismus a přenášení zodpovědnosti.

Zneškodnění bodu 1

Pokud jsem volil ANO, tak tento bod pro mě neplatí, jelikož jsem svým hlasem podpořil EET mnohem víc, než přihlášením tisíce účtenek.

Pokud jsem nevolil ANO, tento bod pro mě také neplatí, neboť jsem se k politice Andreje Babiše vyjádřil u voleb.

Zneškodnění bodu 2

Existuje spoustu psychologických triků, jak ovlivnit názor druhého. Tohle je jeden z nich. Identifikace těchto nástrojů nám dává možnost volby, jestli se těmito nástroji necháme ovlivnit.

Pokud jsem tedy volil ANO, tento bod pro mě neplatí, jelikož jsem EET podpořil svým hlasem u voleb.

Pokud jsem nevolil ANO a jsem si vědom toho, že Účtenkovka je psychologický trik, jak ovlivnit můj názor, můžu v klidu registrovat účtenku.

Zneškodnění bodu 3

Pokud jsem volil ANO, pravděpodobně nepovažuji udavačství za špatnou vlastnost, tudíž není jediný důvod, proč Účtenkovku nehrát.

Pro nevoliče ANO je tento bod trochu složitější. Udavačství je pro mě zřejmě negativní, ale pozor! V Účtenkovce neudávám ty, co své povinnosti neplní, ale ty, co plní. Takže jsem vlastně pozitivní udavač (pokud něco takového existuje).

Zneškodnění bodu 4

Tady už jsme na hodně tenkém ledě. Na jednu stranu stát hazard zakazuje, na druhou nám nabízí možnost, jak se bezplatně zúčastnit loterie. Je to známá strategie drogových dealerů - první dávka zdarma.

Doporučuji tedy přeskočit tuto dávku zdarma a rovnou se vrhnout na něco tvrdšího, jako třeba automat. Jakmile do nich nahážete všechny peníze, Účtenkovka bude vaše jediná možnost, jak zažit vzrušení z možné výhry - a to vše díky papíru, který získáte při nákupu lahváčů a polské vodky, protože jste díky hazardu propadli alkoholismu. Problém vyřešen.

Zneškodnění bodu 5

Pokud jsem volil ANO, tak je to v pohodě, protože stejně všetci kradnú, může za to Kalůsek a co je pár mega ročně oproti vytunelované státní kase.

Pokud jsem nevolil ANO, mám povinnost se loterie zúčastnit, abych měl šanci získat prachy odvedené na daních zpátky do kapsy. A co je pár mega ročně oproti milionovým dotacím.

Gratuluji, nyní můžete s klidem hrát.

Big Baked Beans Blind Experiment

2017-11-19T19:17:00.003+01:00

Baked beans definitely belong to the shopping cart of every student. Cheap and nutricious meal that can be enjoyed by anyone who can get through the struggle of opening a can. If you are like me, the variety of products in a supermarket can leave you stunned for about 15 minutes, while you are trying to find the difference between those 5 cans of baked beans. They cost pretty much the same, similar nutricional values... you just can't get your head around it.

There is this option of following the brand. You kinda assume that Heinz is going to have better beans than the ones from Tesco. Plus from time to time you see non-students having them in their cart - so they must be better. Or so you think. When you finally get them on your plate, you start to contemplate whether the taste is really that different from those from Tesco, because you just can't see the difference. You even start to think that you would be better buying the cheapest ones, saving few pennies that you are sure to miss in a pub. You slowly move into a state of big depression and nihilism.

Life in Northern Ireland is much more expensive than at home. It also feels like that there is much more brands than at home. And the difference between the cheapest and Heinz beans is 50p, which is a huge difference,

So, I got an idea - if there is no substantial taste difference, why spend more money than neccessary? I was not joking when I said that it is a huge difference. If I eat 4 cans of BBs every month, than we are talking about 2 pounds every month, 24 pounds every year and 120 pounds in five years - and how often do you find that on the ground? After some shopping, I gathered 8 different kinds of BB, 7 friends (whom I would like to thank again), and conducted the Big Baked Beans Experiment.

The main hypothesis was:

There is almost no taste related difference among different BBs

The participants were examinig following properties: first impression, odour, colour of the sauce, appearance and texture of beans, taste, and final ipression, on a scale from 1 - 10.

It was clear that there was no big difference among them even before I'd started the evaluation process. 7 out of 8 sample scored pretty much the same result. The only product that scored much worse was Tesco Healthy Living Baked Beans. To my surprise, Heinz BBs scored the best (having one percent more than the second). We must also keep in mind that the difference between the first and the seventh place was 3,1 per cent.

In the second kind evaluation, I took the final score and calculated the price/performance ratio. These results were a bit more conclusive.

Quality test

1. Heinz Baked Beans - 72,7%

- the best performance in three categories: odour, appearance and texture of beans

- re-occuring comment about the small size of beans

2. Branston reduced sugar and salt - 71,6%

- the best performance in categories taste and overall impression

- the worst performance in the category odour

3. Tesco Baked Beans - 71,3%

- the best result in the category first impression

- many comments about sweetness (it really has the highest amount of sugar from all tested)

4. Marks & Spence Baked Beans - 70,5 %

- the best result in the category colour of the sauce

5. Tesco Everyday Value - 70,3 %

- the best result in the category appearance of beans (the same as Heinz)

6. Daily Basics Baked Beans - 70,1%

- the worst result in categories first impression and appearance of beans

7. Weight Watchers from Heinz - 69,6%

- the worst result in the category colour of the sauce

8. Tesco Healthy Living - 64,2%

- the worst result in categories texture of beans, taste and overall impression

Price - performance score

1. Tesco Everyday Value - 28.12 points

2. Daily Basics Baked Beans - 28.04 points

3. Tesco Baked Beans - 22.29 points

4. Tesco Healthy Living - 20.06 points

5. Branston reduced sugar and salt - 11.02 points

6. Marks & Spencer Baked Beans - 10.85 points

7. Heinz Baked Beans - 9.69 points

8. Weight Watchers from Heinz - 8.71 points

Charts

Conclusion

The experiment proved two things

1. Healthy food tastes awful

2. Apart from price, there is no big difference

What are the consequences?

If you are looking for an overall impression, go for Heinz. Even though they won with a very small difference, they managed to won in three categories while not losing a single one.

If you are looking for the price-performance ration, go for the cheapest or the second cheapest ones.

If you do not want to buy the most expensive ones and not feel like a grouch, go for Branston. They are a bit cheaper than Heinz, while scoring the best in taste. They also have less sugar and salt (healthier). On the other hand, they probably stink.

You also need to consider that the price was for a single can. You can definitely get a better price by buying a larger pack or with some kind of discount.

Next time you go shopping, remember me.

Velký fazolový test

2017-11-19T18:22:00.000+01:00

Fazole nesporně patří do jídelníčku každého studenta. Levné a výživné jídlo, které zvládne připravit každý, kdo dokáže překonat zavřenou plechovku (takže teoreticky i průměrný student humanitního oboru). Pokud jste však člověk jako já, tak vás dokáže široká nabídka produktů v supermarketech zarazit i třeba na patnáct minut. Pak se snažíte přijít na to, v čem se těch pět plechovek asi tak může lišit - stojí zhruba stejně, výživové hodnoty podobné... není se prostě čeho chytit.

Jedna věc, která se nabízí, je následovat značku. Tak nějak tušíme, že HEINZ bude mít ty fazole asi trochu lepší, než Tesco. Navíc je občas koupí i někdo, kdo očividně student není (ale pravděpodobně ještě nedávno byl). Když si je nakonec koupíte a doma nad talířem si říkáte, že vlastně chutnají úplně stejně jako ty z Tesca a za těch deset korun už jste mohli mít skoro půl piva, můžete se dostat do stavu hluboké deprese a nihilismu.

Život v Severním Irsku je o hodně dražší, než u nás. Také mi přijde, že tu mají mnohem větší výběr fazolí, čímž se dostávám do hluboké deprese zhruba jednou za dva týdny, když dělám nákup. Navíc, rozdíl mezi nejlevnějšími fazolemi a Heinz fazolemi je průměrně 50 pencí (15 korun), takže se bavíme o relativně závratné částce.

V hlavě se mi teda zrodil nápad - pokud mezi těmi fazolemi není chuťový rozdíl, proč zbytečně utrácet? Ta závratná částka rozhodně nebyla totiž myšlena jako vtip. Pokud průměrně za měsíc sníte 4 plechovky, bavíme se o 2 librách za měsíc, 24 librách za rok a 120 librách za pět let (a s tím už se dá něco dělat). Obešel jsem teda několik obchodů, vybral 8 plechovek a zavolal pár kamarádům (kterým ještě jednou děkuji) a podnikl velké fazolové srovnání.

Základní hypotéza byla:

Mezi fazolemi není téměř žádný rozdíl

Vyrobil jsem tabulku, do které účastníci vypisovali hodnoty od 1 do 10. Zkoumané kategorie byly - první dojem, vůně, barva omáčky, vzhled a textura fazolí, chuť a celkový dojem. Každý měl navíc možnost se ještě slovně vyjádřit.

Při vyhodnocování jsem sečetl známky v jednotlivých kategorií a výsledek převedl na procenta. Už na první pohled bylo zjevné, že se hypotéza potvrdila, jelikož 7 z 8 fazolí dosáhly téměř identického výsledku (nezáleží na tom, kde na bodové škále se nachází). Jediný produkt, který vyčníval z řady, je Tesco Healthy Living Baked Beans, který získal znatelně méně bodů, než všechny ostatní. K mému velkému překvapení to byl však HEINZ Baked Beans, který získal nejlepší výsledek (i když jen o jedno procento před druhým). Znovu však chci zdůraznit, že rozdíl mezí prvním místem a sedmým je pouze 3,1 procenta.

Druhá část vyhodnocení je pro mě však důležitější a přinesla důležitější závěr. Pro každý produkt jsem vypočítal poměr cena a výkon, a v ten moment se výsledky diametrálně liší.

V následující části uvedu pořadí všech produktů z obou verzí. Přiložím také tabulky s podrobnými výsledky a výživovými hodnotami pro každý produkt.

Chuťové hodnocení

1. Heinz Baked Beans - 72,7%

- nejlepší hodnocení ve třech kategoriích: vůně, vzhled a textura fazolí

- v žádné kategorii se neumístil jako poslední

- víckrát se objevila poznámka o malé velikosti fazolí

2. Branston reduced sugar and salt - 71,6%

- nejlepší hodnocení v kategorii chuť a celkový dojem

- nejhorší hodnocení v kategorii vůně

3. Tesco Baked Beans - 71,3%

- nejlepší hodnocení v kategorii první dojem

- nejčastější poznámka byla o sladkosti (ve skutečnosti mají největší obsah cukru ze všech)

4. Marks & Spence Baked Beans - 70,5 %

- nejlepší hodnocení v kategorii barva omáčky

5. Tesco Everyday Value - 70,3 %

- nejlepší hodnocení v kategorii vzhled fazolí (společně s Heinz)

6. Daily Basics Baked Beans - 70,1%

- nejhorší hodnocení v kategorii první dojem a vzhled fazolí

7. Weight Watchers from Heinz - 69,6%

- nejhorší hodnocení v kategorii barva omáčky

8. Tesco Healthy Living - 64,2%

- nejhorší výsledek v kategorii textura fazolí, chuť a celkový dojem

Poměr cena/výkon

1. Tesco Everyday Value - 28.12 bodů

2. Daily Basics Baked Beans - 28.04 bodů

3. Tesco Baked Beans - 22.29 bodů

4. Tesco Healthy Living - 20.06 bodů

5. Branston reduced sugar and salt - 11.02 bodů

6. Marks & Spencer Baked Beans - 10.85 bodů

7. Heinz Baked Beans - 9.69 bodů

8. Weight Watchers from Heinz - 8.71 bodů

Tabulky

Závěr

Tímto experimentem se potvrdily dvě věci.

1. Zdravá jídla jsou hnusná

2. Mezi fazolemi není žádný velký rozdíl, až na cenu

Co z toho vyplývá?

Pokud chcete celkový dojem a máte hodně peněz, tak si kupte Heinz. I když vyhrály s minimálním náskokem, dokázaly vyhrát ještě ve třech kategoriích a zároveň v žádné neprohrát.

Pokud chcete poměr mezi cenou a chutí, kupte si klidně ty nejlevnější.

Pokud nechcete kupovat ty nejdražší, kupte si Branston, protože jsou o pár korun levnější, než Heinz, ale navíc mají méně cukru a soli. K tomu ještě vyhrály v kategorii chuť. Ale asi smrdí.

Také musíme vzít v potaz, že cena je za jednu plechovku. Určitě je možné dostat ty dražší plechovky za levnější cenu při nákupu ve větším balení.

Až půjdete příště pro fazole, vzpomeňte si na mě.

CHCI CHLEBA VE VAJÍČKU!!!

2017-11-07T21:21:00.000+01:00

Už je to tady. Stesk po domově se dostavil za necelé tři měsíce (ten pořádný stesk, ne ten stesk, kdy vám nemá kdo vyžehlit košili). Ležel jsem v posteli a smutně si na internetu prohlížel fotografie čerstvě natočených půllitrů s nadýchanou pěnou. V hlavě jsem si snažil vybavit vůni podzimního táboráku, jehož kouř si s radostí odnesete v oblečení domů, kam vás zažene lehký chlad nastupujícího večera. Postavíte vodu na čaj, ukrojíte si... a v ten moment mi to došlo. Mně vlastně ani nechybí to pivo, barvy podzimu a oheň, ale naprosto fundamentální záležitost, jakou je chléb (i když ty věci předtím mi taky chybí).

S přihlédnutím na to, že Severní Irsko vlastně žádnou tradiční kuchyni nemá (kromě blbé tradice naházet všechno do friťáku), je otázka stravování se venku docela jednoduchá - chci pizzu, čínu, kuře na několik indických způsobů, nebo fish and chips? Až se rozhodnete, není nic lehčího než vyhledat nejbližší provozovnu - což nebude zas tak těžké, protože fast foody jsou tady na každém kroku - a objednat si rozvoz, nebo pokud jste tvrdšího rázu, přijít osobně.

Snad jste pochopili, že s jídlem to tady není žádná sláva. S láskou vzpomínám na menzu, když si každý den snažím na kolejích uvařit něco k snědku. Ještě bych mohl využít služeb univerzitního bistra, kde bych si za zhruba 250 korun mohl dát hlavní chod - pokud bych měl v plánu nejíst celý zbytek týdne. Ale nestěžuji si (až teď). Většinu věcí tady bez problému seženete. Kromě jedné. Normálního CHLEBU.

Je tomu už pár dní co jsem si vzpomněl na chuť chleba ve vajíčku a od té doby na něj myslím všude, kam se hnu. Vždy, když procházím kolem toustového chlebu, musím zatlačit slzu a přisypat trochu soli do řezné rány na zápěstí, abych odvedl myšlenky jinam. Už jsem se byl podívat i v polském obchodě (doneslo se mi, že tam občas mají), ale bez úspěchu. Nevzdávám se. Přijdu znovu.

http://recepty-fotky.chytrazena.cz/recepty_foto/fotky0/maxi/1237308025-95.jpg

Překlad z umělečtiny do češtiny

2017-05-22T22:19:00.001+02:00

Jestli jste někdy byli na výstavě/vernisáži, možná se vám do rukou dostal také doprovodný text. Mě se to teď stalo na vernisáži Světlo, zvuk, pohyb výtvarníka Milana Grygara ve Fait Gallery. Text mě zaujal hned ze dvou důvodů. První je ten, že je to text stylysticky perfektní. Je to samozřejmě vysoce specializovaný text, takže je tam (zhruba) na pět známých slov jedno, o jehož významu minimálně pochybujete. Tím se dostávám k druhému důvodu - točila se mi z něj hlava.

Proto jsem se rozhodl této výzvě postavit a text zjednodušit tak, abych to i já třeba příště pochopil. Je to vlastně taková rozcvička ze stylystiky. Způsob čtení nechám na vás, za mě však vítězí střídání textů po každé větě.

Jo, a tímto nevyjadřuju svůj názor na tento typ umění, ani na výstavu samotnou, kdyby něco.

Originální text (ukázka):

Osobitý koncept relace vizuálního a akustického rozvíjí Milan Grygar ve velmi rozmanitých a často protichůdných paralelách již více než pět desetiletí. Skutečnost, že v kontextu české výtvarné scény působí Grygar naprosto svébytně, je dána i jeho zájmem o experimentální hudbu a sledováním vývoje mezinárodních intermediálních tendencí se základem v soudobé hudební avantgardě (kromě systému volné atonality Arnolda Schönberga jmenujme notaci nové hudby Erharda Karkoschky a aleatorickou koncepci Johna Cage).

Vůči práci ostatních umělců rovněž experimentujících s novou hudbou a jejími alternativními grafickými notacemi se však jeho tvorba vymezovala především možností korelace zvukové a obrazové složky, které se vzájemně determinují. V případě Milana Grygara není totiž zvuk s dílem vázán jen asociačními vazbami na bázi synestezie, ačkoli je možno i takto o některých jeho dílech uvažovat, a není ani prvkem zcela autonomním. Jde o princip v umění ojediněý, kdy se při promyšleném formování výtvarného díla dostává akustickému vjemu plného zrovnoprávění na roveň vizuálního a obraz se tak stává zpětně návodem, transkripcí, jak jej možno v této zvukové rovině znovu číst.

Autor: Denisa Kujelová

Překlad

Vztah obrazu a zvuku rozvíjí Milan Grygar už přes padesát let, a pořád si nemůže vybrat, jak to chce udělat. To, že v česku vyčnívá, je způsobeno tím, že se zajímá o hudbu, u které máte chuť si vyrvat vlasy. Také je to způsobeno jeho zájmem o to, jak to dělají v zahraničí (kromě anti-hudby Arnolda Schoenberga se tam nechali inspirovat i jinými, které však určitě neznáte).

Narozdíl od jiných lidí, kteří se snažili zaznamenat hudbu cákáním na papír, se zabývá jen vztahem mezi zvukem a obrazem (což už vlastně víte), a tím, jak se navzájem vymezují. Jeho obrazy totiž nejsou čistě o tom, že můžete vidět zvuk (pokud to tak však brát chcete, tak vám bránit nebudu), ale zase ten zvuk k tomu tak nějak patří. Takže tady si dávejte pozor. Celé tady tohle je vlastně naprosto jedinečné, protože po mnoha a mnoha letech bezradného bloudění vzduchem má zvuk možnost někde zanechat i viditelnou stopu. Představte si, že by vám někdo dal papír, podle kterého by se dalo něco zahrát.

Milan Grygar: Antifony

Když je teror až moc blízko

2017-04-10T21:00:00.000+02:00

Dokud čtete o terorismu z domova, který je v bezpečí, mohou ve vás tyto zprávy vvyvolat pocity jako jsou soucit, smutek, vztek, nebo strach. Alespoň u mě to tak funguje. Čím více takových událostí se však děje, tím více nás takové zprávy nechávají chladnými a pocity, které v nás byly, se mění v cynismus. Doufal jsem, že se do situace, ve které se budu terorismem cítit ohrožený, dostanu až za dlouho, nejlépe nikdy.

Můj pobyt ve Finsku ohraničují dva teroristické útoky. V pondělí to byl Petrohrad - v pátek Stockholm. V případě Petrohradu jsem zrovna čekal na vlakovém nádraží v Tikkurile (pár kilometrů od Helsinek). Je to sice na stejném pobřeží, ale nemyslel jsem si, že by se něco mohlo stát právě tady, kde jsem.

Střih. V pátek odpoledne se vracím do Helsinek, vystoupím na autobusovém nádražím, vyzvedne mě můj hostitel a jedem k němu domů. Doma mrkneme na zprávy. Stockholm - muž v dodávce najel do davu, zatím 3 mrtví. První co mi prolétlo hlavou je, že tam jsou právě dvě ženy z projektu, na kterém jsme teď spolu pár dní byli. Asi za tři hodiny se ozvou, že byly zrovna kousek od toho, ale jsou v pořádku. Úleva. Za chvíli mi to začne vrtat - Petěrsburg, Stockholm... Helsinky přímo uprostřed toho. Není vyloučeno, že se může něco stát i tady. Chtěl jsem jít ještě do centra, mám přeci jen dva dny na prohlídku.

Najednou to bylo jiné. Osobní. Kamarádky v bezprostřední vzdálenosti, já v horkém kandidátovi na pokračování. Najednou jsem se cítil naprosto jinak, než při čtení podobné zprávy doma.

Nakonec jsem šel. Ve městě byl vidět zvýšený počet policistů, jak pěších, tak v autech. Popravdě, při pohybu v centru jsem se trochu díval, kam bych případně skočil a KAŽDÁ dodávka byla podezřelá (hlavně, když se nějaký chlápek s dodávkou otáčel u pěší zóny).

Neříkám, že jsem zažil nějakou život-měnící zkušenost, zvlášť když jsem za dva dny jel domů. Spíš mi to jako pro čecha, žijícího odříznutý od toho všeho, poskytl vhled do života lidí, kteří při každém podobném útoku musí řešit, jestli jít do práce, na nákup, za přáteli... A doufám, že vždycky půjdou. Kdyby totiž nešli, ty zrůdy, které útoky páchají, by vyhrály.

Nesnesitelná prázdnost slova "zajímavé"

2017-03-17T19:33:00.003+01:00

Připravil jsem si prezentaci na velmi zajímavé téma. Četl jsem velmi zajímavý článek. Včera se mi stalo něco strašně zajímavého. Tyto a jim podobné věty mají dvě společné věci - objevuje se v nich slovo zajímavé a jsou naprosto nicneříkající.

Zrádnost tohoto slova spočívá v následujících bodech:

1. To, co je zajímavé pro nás, je většinou naprosto nezajímavé pro ostatní

2. Většina zajímavých věcí není ani tak zajímavá, ale nějaká jiná, pro což určitě existuje více vystihující slovo.

3. Pokud pro to neexistuje více vystihující slovo, tak to zajímavé není.

4. Pokud to přecejenom zajímavé je, tak to lidi poznají sami od sebe.

Nadužívanost toho slova v prezentacích, výkladech, článcích, konverzacích atp. jde vyjádřit porovnáním obličeje posluchače/čtenáře před a po vystavení tomuto slovu

Obličej lidí před vyslovením slova zajímavé | Obličej lidí po vyslovení slova zajímavé

-_- | -_-

Je to jako v té pohádce o zajíci (nebo co to bylo za zvíře), který si dělal srandu z toho, že někde něco hoří. Poprvé a podruhé mu to lidi sežrali, ale pak už mu nikdo nevěřil.

Ale nezatracujme zajímavé věci nadobro. Vždy záleží na tom, kdo a kdy to slovo říká. Když třeba pyrotechnik odjišťující bombu řekne "To je zajímavé," tak víte, že máte zdrhat.

A nejhorší na tomto slovu je to, že se nám do úst vkládá skoro automaticky. Před časem jsem si začal dávat pozor, abych ho nepoužíval, ale ono trpělivě čeká někde pod jazykem, aby nečekaně skočilo do proudu slov linoucích se ven.

A aby to nebyl naprosto nepodnětný článek, připojuji pár návrhů na zlepšení.

Můžme si myslet, že prezentace je pro naše posluchače přínosná.

Článek může poskytovat neobvyklý úhel pohledu na určitou věc.

Včera se vám mohlo stát něco, co vás rozhodilo.

Věci, které nám kazí život - 1. díl - Jídlo

2017-03-16T11:52:00.001+01:00

Některé věci k životu patří. A jídlo je jedna z věcí, která spojuje všechny lidi na světě. Muži, ženy, mladí, staří, bohatí, chudí... Nezáleží na tom, co jste v životě dokázali, jak moc jste silní, všichni se sejdeme u jídelního stolu. A nejhorší na tom je, že si namlouváme, jaká je to vlastně příjemná činnost.

Před jídlem zkrátka není možno utéct. Ve městě to jsou restaurace, fastfoody, supermarkety a reklamy. Když chcete před městem utéct, tak jdete do přírody. Což je chyba. Příroda je totiž plná jídla. Naši předkové byli tak posedlí jídlem, že museli sníst všechno, co viděli, jen aby přežili. Díky nim třeba víme, že borůvka chutná mnohem líp než kameny, a už to nemusíme naštěstí zkoušet (díky).

I přes všechny pozitiva, které jídlo přináší, mi dělá problémy ho v mém životě snést. Nutno podotknout, že vztah mezi člověkem a jídlem je poměrně souměrný. My žereme jídlo a jídlo žere náš čas. Bylo by logické si myslet, že si budeme tuto oblast života chtít ulehčit. Špatně. Množství druhů (velmi často toho stejného) jídla v regálech se neustále zvyšuje a každý ten výrobek si vyžaduje alespoň trochu naší pozornosti. A nejenom přímo při nákupu. Vstanu - co budu snídat? Co budu obědvat? Co budu večeřet? Co si dám na svačinu? Jak to udělat, abych tím strávil co nejméně času? Mám si dát jahodového Floriána, nebo Yougobellu? Kdo umyje nádobí?

Nákupem to však nekončí. Člověk prostě nemůže sníst všechny suroviny postupně a myslet si, že se nají. To by bylo moc jednoduché. Jak říkal už Aristoteles - celek je totiž více, než součet jeho částí, a proto lidé musí všechny suroviny naházet do nějakého hrnce v předem daném pořadí. Na vaření si hodně lidí zakládá - proto je tolik pořadů, časopisů, článků, blogerů, youtuberů o vaření. Tohle všechno utvrzuje některé lidi v tom, že nejí, aby žili, ale žijí, aby jedli.

Bez jídla by byl život mnohem jednodušší. Troufám si tvrdit, že by byl svět mnohem mírumilovnější místo, neboť by nebyly války (v jádru je většina válek o tom, že někdo má chuť na to, co má někdo jiný), člověk by nemusel chodit do práce (ne, že by nemusel pracovat, to ne) a měl by čas na důležitejší věci (třeba odpočívání)

Jaká jsou řešení?
- genetická úpravá člověka tak, aby se mohl najíst třeba jen jednou za týden
- vytvoření jednoho univerzálního jídla pro každou příležitost (což by asi moc nefungovalo, protože lidé jí rádi a jídlo není jenom o jídle, ale i o socializaci)
- naučit se fotosyntetizovat

Mezi oblíbené otázky patří: Kdybys mohl, jakou si vybereš superschopnost? Kašlu na neviditelnost a létání, chci umět přežít bez jídla.

// Ještě jsem zapomněl na jednu jídelní paradox - jídlo je zdroj energie, tak proč je tak příjemné si dát po jídle šlofíka?

Příští díl: Oblečení

Jaro je tu (už dlouho)

2017-02-12T18:32:00.000+01:00

Dnes jsem jen tak seděl na lavičce, když v tom mi spočinul zrak, i když neúmyslně, na výrazném dekoltu (již poněkolikáté). Tak jsem si řekl, proč by to ty ženské dělaly když jim to tak vadí, když do té oblasti někdo zaparkuje svůj pohled. Nehledě na to, že díky tomu se s nimi nedá bavit protože se musíte soustředit na to, aby jste se tam nekoukli. Ale to jen tak bokem. Ale vždyť všechny ženy by to měly brát jako lichotku když se tam podíváme. Já mít takový výstříh, tak se urazím, když se tam někdo nepodívá. Nenapadlo by mě dělat scény, pořád si to popovytahovat ( stejně to za deset sekund sjede zpátky) a zavracet oči. A proto, milé dámy, přítě až se vám někdo podívá do výstřihu, pěkně poděkujte, je to vyjádření toho, že jste se prostě povedla.

Jedno pole, na kterém muži drtivě prohráli

2016-09-04T13:37:00.000+02:00

Bylo parné letní odpoledne a já si jen tak užíval své výsadní postavení bílého středoevropana 21. století. Posadil jsem se na lavičku v parku a chystal se ponořit do četby. Možná bych se mohl posadit do stínu... Zaujal jsem vyhovující čtenářskou polohu a otevřel knihu. To slunko fakt pere. Nemohl jsem se soustředit. Zvedl jsem se a šel vyhledat místo ve stínu. Ajo, pití jsem si nevzal... Plouživým krokem míjím další jako jsem já. Nevím, jestli se mračí kvůli svítícimu slunci do očí, nebo z toho horka. Z čela mi spadla kapka potu, další budou pravděpodobně následovat. Nejraději bych ze sebe všechno sundal a skočil do vychlazeného půllitru. Počkat, tady něco nehraje. Dívky se usmívají o poznání více... Našel jsem místo ve stínu, znovu se usadil, vytáhl knihu, ale do čtení už jsem se nepustil. Rozhodl jsem se rozvinout předchozí myšlenku a případně odhalit důvody, proč tomu tak je. Muž - mračí se, muž - neutrální, žena - lehký úsměv, muž - něco mezi nasraností a neutrálním, žena - nirvana, dvě ženy - od ucha k uchu... Podobným stylem jsem sbíral data pro svůj výzkum. Jeden kluk se za chůze podrbal v rozkroku a já se tam nevědomě také poškrábal. Najednou se mi rozsvítilo.

Jak nám taková věc mohla uniknout? Ženám jsme nedovolili volit, vzdělávat se, mít sny a kariéry, práva, tak mi nejde do hlavy, jaktože sukně ano? Sice jsem na sobě sukni mnohokrátkrát neměl, ale představuju si to nějak takhle - nic mě netlačí, nic se nikde nezasekává a když foukne vítr, je to něco jako osobní klimatizace. Kde jsme udělali chybu? Jediní, kdo to alespoň trošku uhráli, jsou Skoti.

Mnoho však nechybělo...

Párkrát jsem zklamaně zakroutil hlavou a pokračoval v četbě.

Proč už nehledám vnitřní klid

2016-02-11T22:34:00.000+01:00

Fakt jsem to zkoušel. Hledal jsem všude. Na východě, na západě, u starších generací i ve mně. A nikde jsem ho nenašel. Možná jsem se k němu přiblížil, ale nestálo to za to. Víte co jsem zjistil? Je to N U D A. Vnitřní klid, mír v duši, čistá hlava, vyladěný čakry, soulad s vesmírem - říkejte si tomu jak chcete. Pro mě to znamená život ve stereotypu, ve kterém máte svoje myšlenkové mapy, denní rituály a nic vás prostě nevyvede z míry.

Víte, co dělám, když se můj život nějak zázračně dá do kupy a všechno dává smysl? Nic. Vezmu mobil, zapnu film, jdu na pivo... Dejte mi víc času v takovým míru a vsadím se, že bych začal brát těžké drogy.

Když jsem o tom tak přemýšlel, tak nejvíc toho udělám, když je nějaká moje emoce buď na špici, nebo na opačné straně škály. Což se nestává často, jelikož jsem děsnej flegmatik a jakousi emoční stabilitu si držím celý život. V tomhle docela závídím cholerikům - pořádně se čas od času nasrat, rozbít pár talířů, upravit pár obličejů...

Nebo se bestiálně zamilovat tak, že jste schopni zaprodat vlastní rodinu. Mít depresi hlubší než Mariánský příkop.

Právě v takových stavech vznikají nejkrásnější díla.

Něco tě štve? Až se to převalí přes únosnou míru tak jdeš a změníš to. Jsi shnilý a nechtějí se ti ty šutry tahat na zádech? Tak jdeš a vynalezneš kolo.

Extrémy. Žádná rovnováha.

A teď už bych teda mohl začít psát tu bakalářku.

Proč mám takový problém dobíhat šalinu

2016-02-09T21:06:00.002+01:00

Tak zaprvé - dobíhat šalinu přes den, kdy jezdí každých pět minut, je naprostá zbytečnost (pokud teda zrovna ta šalina nestojí mezi pracovním pohovorem ve vaší vysněné firmě, letadlem do Číny, nebo pozdním příchodem na první rande - pak utíkejte jak o život - ale asi jste měli začíst s přípravou o pět minut dříve).

Teď jsme si to ujasnili a můžu se věnovat skutečnému důvodu.

Rád pozoruji lidi, kteří dobíhají. Při pohledu do jejich tváři si kladu otázku - jak se vlastně má člověk tvářit? Má se usmívat (jo, občas je to směšné)? Potupně hledět do země a nevnímat pohledy ostatních, protože by se mu mohl někdo vysmívat pro jeho běžecký styl? Brát to vážně jako při olympijském finále na sto metrů?

A co dělat, až vběhnu do šaliny a všichni ví, že jsem utíkal? Dostanu medajli? Kde je potlesk? Proč řidiči nedávají diplomy? Nic. Člověk si prostě sedne a snaží se nedostat infarkt.

To je ta lepší varianta. Co když ze sebe vydám lepší výkon než v sedmé třídě na Zátopkově štafetě a stejně mi to ujede? Stát mezi těmi lidmi, zadýchaný a zarudlý, pozorvat jak se mi snaží škodolibě nesmát?

Ne, děkuji, radši si chvilku počkám. Je v tom příliš mnoho proměnných, které nemůžu ovlivnit.

Ale jo, taky si občas popoběhnu :)

Kdy přesně člověk zestárne?

2015-11-22T00:13:00.001+01:00

Tak zaprvé - přesně po 326 dnech plním své novoroční předsevzetí, na což jsem náležitě hrdý.

Zadruhé - dneska jsem se nějakým způsobem dostal do archivu svého blogu a docela jsem se zděsil. A ne, není to proto, že jsem zjistil, že ještě v roce 2010 jsem nevěděl, že se po tečce dělá mezera (panebože, tolik "že" jsem snad v jedné větě nikdy nepoužil). Jo, některé články bych nejraději smáznul, ale neučiním tak. Proč jsem se tedy zděsil?

Zděsil jsem se, protože jsem si uvědomil, jak jsem se změnil. I když se to někomu může zdát směšné a uvědomuju si, že čtyři či pět let žádný rozdíl neudělá (pokud je vám padesát), ale mě to tak zkrátka příjde. Největší změna - psal jsem a bavilo mě to. Ať už na blogy, jen tak pro sebe (pořád mám rozepsanou knížku, ze které mám jednu stránku), časopis a tak dál. A tím co jsem psal jsem se nějak vyjadřoval. Nebál jsem se psát o něčem kontroverzním a za čím jsem si stál. Viděl jsem víc souvislostí (ne že bych je teď neviděl, ale nepracuji s nimi tak jak bych asi měl). Napadaly mě slovní hříčky, fantasmagorie, ptákoviny, měl jsem víc ideálů a myslel si, že jsou správné (kurňa, snad mi nějaké ideály ještě zbyly :)). Víc jsem se vymezoval proti tomu, co se mi nelíbilo. Nejenom ve psaní.

Tak si tak říkám, v jakém bodu se z těch mladých rebelů a zapálených revolucionářů stanou poslušné figurky? Proč se z romantických básníků (pokud nezemřou mladí) stávají vypláchnutí kravaťáci? Neměli by lidé dostávat občanky podle toho, jak moc se jim chce dělat společenský převrat? Jasně, chápu - práce, povinnosti, budoucnost, rodina, peníze, touha po stabilitě - to všechno hraje roli.

Proč nejde být dospělý revolucionář a nevypadat u toho jako blázen, který se zasekl někde v osmnácti letech? Když je člověk mladý a má ideály, tak je prostě mladý (rovná se hloupý?), když se bavím s dospělákama, vím přesně co říct, aby mě taky považovali za dospoělého.

Celé tady tohle mě motivovalo k prozkoumání mé krabice vzpomínek. Po prolistování deníků (proč už si, zatraceně, nepíšu žádný deníky?) jsem se cítil ještě trošku hůř. A taky jsem se zasmál.

Proč už dneska nikam nenapíšu (z deníku z naší první cesty stopem): "10.7.2012, 19:55 Jsme v piči. Víno se zkazilo, Hledáme místo na spaní."?

Jako bych to tušil. Z jiného deníku, nedatovaná básnička. (jo, vím, rytmicky to trošku habruje, ani nevím jestli jsem to napsal já, ale je to mým písmem...)

"Všecky děcka křičely,
že chtěj bejt rychle dospělý.
Když k tomu pak dospěly,
zjistili, že jsou v prdeli."

Taky si vzpomínám, že jsem si asi v sedmnáctí napsal pár pravidel, které chci při stárnutí dodržet. Kéž bych věděl, kam jsem ho dal (snad vyjede z nějakého stohu papíru jako Blaničtí rytíři, až ho budu nejvíce potřebovat). Jediné, co si z něj pamatuju je, něco v smyslu: respektuj mladé (nebo něco tak, možná jsem to psal pod vlivem něčeho a celé se mi to popletlo) a celé to bylo myšleno jako narážka na známé zaříkavadlo: měj úctu ke starým lidem.

Co tím chci říct? Nevím. Doufám, že tímto způsobem nějak zázračně získám zpátky ztracený zápal (fckin aliterace)? To snad ne, jsem rád, kde jsem. Možná je to jen tím podzimem a troškou melancholi. Ale třeba to k něčemu bude. Rozhodně tento článek po sobě nebudu číst. Místo toho přidám fotku, která absolutně s tématem nesouvisí. (in your face, society!)

Touha být nikým

2014-12-31T00:28:00.002+01:00

Malý úvod - trošku jsem se zhrozil, že by rok 2014 měl být rokem, ve kterém jsem na blog nepřidal ani jeden příspěvek. Proto teď, 31.12. 2014 v 0:00, otevírám editor a snažím se, alespoň symbolicky, svůj rest dohnat.

Je zvláštní, jak málo stačí k tomu, aby se některé hluboce zastrčené pocity prodraly zpět na povrch. Pro mě to byla tahle fotka na stránce Humans of New York a její popisek.

“What’s your greatest struggle right now?”
“I’m my only source of entertainment.”

Hned jak jsem uviděl ten napěchovaný vak a chlápka ve vrstvě oblečení, skrytého (pravděpodobně před zimou) v nějaké čekárně, okamžitě jsem se přenesl o pár let zpátky, kdy jsem hltal jednu Kerouacovu knížku za druhou a můj sen bylo nemít peníze, nemít cíl a jen tak se toulat z jednoho města do druhého, sem tam se zašít do hor s pár plechovkami fazolí a kouřit cigarety při pohledu do údolí.

Co mě však trápí je fakt, že celý život se takhle strávit nedá. Co bych dělal v šedesáti? Kerouac to měl lehký, ten se uchlastal (buď mu země lehká), ale já už po pěti pivech jsem další den nepoužitelný. A dá se najít v takovém životě štěstí?

Asi se toho nikdy nezbavím. A to, že je zima a zkouškové období, s tím snad nesouvisí.

(Trošku se stydím, že jediný článek v tomto roce má sotva patnáct řádků, a i když na předsevzetí nevěřím, možná by nebylo od věci o jednom pouvažovat.)

Dobro is not dead aneb povodně 2013

2013-06-17T22:29:00.001+02:00

Povodně jsou jistě událost velmi nešťastná. Avšak! Kdy jindy je možnost otestovat lidskou povahu takovýmto způsobem? Za ten týden, co jsem se potloukal v zaplavené oblasti jsem byl svědkem mnoha případů lidské soudržnosti a solidarity. Vlastně, všechno to bylo takový jeden velký pozitivní a SLUNÍČKOVÝ zážitek na pozadí (popředí) jedné velké události nešťastné.

Sousedé, kteří fungovali jako vzájemná podpora, úsměv na rtech a soucit v očích lidí, kteří se potkávali na ulici umazaní bahnem od hlavy až k patě, několik desítek dobrovolníků, kteří aktivně pomáhali do vyčerpání sil, hasiči, kteří byli dlouho mimo domov a brodili se ve sračkách, dobrovolníci ať už z Červeného kříže, Templářů, Diakonie, či jakékoliv jiné organizace, kteří za svoji pomoc nic nechtěli a vzájemné uznání, které bylo cítit z každého slova, které mezi sebou prohodili, lidi v pozadí, kteří se starali o perfektní organizaci všech sil, starostové měst, kteří hledali lidi, kteří potřebují pomoc nejvíc a vypisovali sbírky, klidně i ČEZ, který odpustil platbu elektřiny na tři měsíce, lidé, co posílali finanční a materiální pomoc z celé republiky a prostě všem, co jakkoliv pomohli patří velká zásluha na tom, že pár dní po opadnutí vody už většina lidí může opět skoro normálně bydlet. Patří jim také velký dík, že mi podrželi mou víru v to, že člověk není zas tak špatný tvor.

A nejlepší odměna za nějakou pomoc je upřímné "díky" a dobře vychlazené pivo.

Scénáře pro udělání díry do světa

2013-03-30T23:07:00.002+01:00

Jelikož jsem nedávno zjistil, že pro operní zpěv nemám vlohy (škoda!), musím najít jiný způsob jak prorazit. Proto jsem se rozhodl dát šanci filmovém průmyslu. Nevím, kolik z vás lidí ví, co je to film, proto se vám to pokusím vysvětlit co nejjednodušeji.

Takže. Film pracuje vlastně na bázi obrázků. Ty obrázky jsou pořízeny takovou krabičkou, která umí fotit tak rychle za sebou, že to pak vypadá, že se ty obrázky hýbou. Ale nehýbou. A v těch filmech pak hrají různí herci, se kterýma se máme buď ztotožňovat, nebo ne. Lidé se pak na ty herce dívají a sní o tom, že by v takovém filmu mohli žít, protože ten film je mnohem lepší než ten film, ve kterém žijí oni. A ti herci se učí jak a co mají říkat, jak se u toho tvářit a podobně. A právě tady bych přišel do role já, protože mám v rukávu pár nápadů na takové filmy. Takže, pokud máte nějaké kontakty na vlivné lidi od filmu, jste vlivný člověk od filmu nebo máte hodně peněz, které mi můžete dát, tak napněte oči.

Stručný popis scénářů, které udělají díru do světa:

- Kluk, který se schovával pod postel a spolčil se se strašidlem. Stali se z nich nejlepší kamarádi a pořídili si křečka, který neuměl mluvit.

- Maniak/vegan/aktivista, který v převlečení za kachnu vraždí myslivce.

- Ropná společnost vyrobila největší vrták, který udělal tak velkou díru do světa, že se celá planeta rozpadla.

- Rošťák, který seděl na jabloni, a házel jablka na unavené pocestné, kteří si na chvilku chtěli pod stromem ve stínu odpočinout. Jednou se u ní zastavil pan Newton.

- O obyčejném klukovi, který byl tak obyčejný, že o něm chtěl Andy Warhol udělat celovečerák, čímž chtěl navázat na svůj předchozí film "Sleep", ale místo toho natočil film "Empire", který trvá 8 hodin a je na něm jen Empire State Building. Obyčejný kluk si z toho nic nedělá a za 30 let umírá obyčejnou smrtí. (Založeno na skutečných událostech)

- O chudém klukovi, co napsal scénář o tom, jak se z chudého kluka stal boháč, na základě čeho se z toho chudého kluka, co napsal scénář o tom, jak se z chudého kluka stal boháč, stane boháč. Čímž by si vlastně předpověděl svou budoucnost. A tím klukem bych byl já.

Číslo bankovního účtu zašlu obratem.

Průdek: Jsem tak trochu pankáč.

2013-02-23T20:06:00.000+01:00

Je teplý zimní den a já právě dorazil do Podivína. Domovského města známého umělce a studenta, Tomáše Průdka, který se v posledních dnech proslavil především upravenými fotografiemi s různým obsahem. Zvoním, a dveře mi otvírá sympatický černovlasý muž. Jeho otec.

„Je nahoře a leží,“ sděluje mi.

Tomáš mě přivítá lehkým úsměvem a nabízí mi židli u jeho postele.

Jak se cítíte?

Klidně mi tykej, nejsi zase o tolik mladší než já. Já jsem Tomáš, rád tě poznávám.

Já jsem Oxy, těší mě. Jak se cítíš Tome?

No, už mi bylo líp. Třeba minulý týden. To jsem vůbec nemocný nebyl. Ale nestěžuju si. Můžu celý den ležet a jednou denně mi mamka přinese čaj.

Je známo, že tvé dílo začalo vznikat dva týdny zpátky, kdy jsi byl také nemocný. Pomáhají ti bacily rozvíjet tvoji kreativitu?

Vůbec ne. Jen na ty blbosti mám čas. To víš, když není člověk nemocný, musí dělat spoustu věci a na umění čas nezbývá, když tě za to nikdo neplatí...

A nepřemýšlel jsi o tom, že začneš tvořit za peníze?

Ne. O tom mi tady ani nemluv. Chci to udržet co nejjednodušší a svobodné. Proto také používám MSPaint, neboli Malování. Jde mi o to, abych co nejjednodušeji a nejrychleji vyjádřil svoji myšlenku. Když nad nějakou fotkou trávím víc než pět minut, automaticky ji mažu. Kdybych za to začal brát peníze, byl bych něčím, či někým nucen tvořit. A někdy to prostě nejde. Pak bych byl ve stresu a v tom co bych vytvořil by nebyla část mé duše.

Kde hledáš inspiraci? Co je dřív? Nápad a pak až fotografie, nebo obráceně?

Používám vyhledávač Google, sekci obrázky. Ležím v posteli, poslouchám hudbu a píšu slova z textu, která mě zaujmou. Pak projíždím výsledky hledání a když mi něco padne do oka a hned dostanu nápad, jak fotku upravit, tak si ji stáhnu a začnu tvořit. Dokud je to čerstvé. Většinou hledám tak čtyři pět minut, než najdu vhodný podklad. Ale někdy prostě přestanu přemýšlet a nechám své mysli volný prostor, a co mi pííjde do hlavy, to si vygooglím. Nemám pravidla. Jsem tak trochu pankáč. (směje se)((trošku))

Co plánuješ dál?

No, moje priorita je se uzdravit. Ten kašel už mi leze krkem. Pak budu čekat, až se udělá hezky a já se na pár dní zdejchnu. Nemáš cígo?

Ne, bohužel. Snažím se to omezovat. Poslední dobou už na to nemám ani chuť, ani peníze.

To jsme na tom stejně. Taky to omezuju, ale už jsem dva dny neměl, takže bych si zasloužil nějakou odměnu. No nic, já už musím jít spát. Tak díky za rozhovor. A přidej si mě na facebooku.

Taky děkuju. Brzo se uzdrav!

I navzdory nemoci si Tomáš Průdek uchovává svůj optimistický výraz a nadšení do života

Jste připraveni zemřít?

2012-12-20T23:45:00.000+01:00

Víte, že do hodiny zemřete. Co budete dělat? Budete se snažit stihnout to co jste nestihli? Vyznáte se ze svých citů? Přihlásíte se na dálkové studium svahilštiny? Nasypete do sebe půl kila heráku? Budete rekapitulovat?

Jednou, až budeme umírat, se nám možná před očima bude promítat něco jako "20 nejdůležitějších životních událostí". A až ta prezentace skončí, spustí se druhá. Bude se jmenovat: "20 událostí, ke kterým nikdy nedošlo, protože jste zatracení sráčí, co měli bobky až za ušima". To už bude jinačí podívaná. Bude se litovat, prosit, nadávat a umírat.

Tak co, hm? CO všechno jste odložili na zítra, protože máte dost času? Ví ti, co za to stojí, že je máte rádi? Máte rádi sebe? Jste připraveni zemřít?

Já ne.