PowerPonies

CZQ Akademie - simulátor orga

2026-04-01T13:23:00.001+02:00

Láká vás role orga na conu, ale nejste si jistí, jestli byste přežili rozpočty, průšvihy a lidi s velmi silnými názory? Právě pro vás je tu CZQ Academy - simulátor orgování, kde si můžete nanečisto osahat, jaké to je řešit program, logistiku, krizové situace i reputaci, a to všechno z pohodlí domova a bez skutečných následků.

Čekají vás situace, které dobře zná skoro každý, kdo někdy něco organizoval: co udělat, když chybí peníze v rozpočtu, když VIP host chce víc, než si můžete dovolit, když se překrývají panely, když někdo dorazí s až příliš realistickou cosplay zbraní nebo když se na akci objeví zvíře a vy musíte rychle rozhodnout, jak postupovat. Nejde o test správných odpovědí, ale o možnost zjistit, jak přemýšlíte pod tlakem a co všechno se může schovávat za zdánlivě nevinným slovem „orgování“.

CZQ Academy - https://academy.powerponies.cz/

Der Schmetterling 1 a 2 - venku

2018-01-26T15:27:00.002+01:00

Kdo by neslyšel o slavných velko-fan-filmech jako Der Schmetterlink I. a II.

Dobrá zpráva je, že jsou venku a kouknout se na ně může každý. Mají i titulky v angličtině.
Najdete je na adrese:

[ movie.powerponies.cz ]

A slyšel jsem, že na Vánočním Karaoke 2017 někdo zahlédl Der Schmetterling: Rainbow Alert. A taky, že na PragoFFestu 2018 bude repríza.

Sbornik 2016 vs neuronová sít

2017-09-28T22:45:00.000+02:00

EDIT 2017-11: Tady je další výsledek na základě postu na bronies.cz fóru - neuron.powerponies.cz

Vezměte si takovou obyčejnou neuronovou síť. Nakrmte jí daty a koukejte, jestli z ní něco zajímavého vyleze.

Zkusil jsem data:
a) bronies forum, texty všech uživatelů
(resp. 62MB sample, ~1M řádků)

Síť na 2 layery, 256 n_size, drop 0.5 (jen CPU)
Po 12hodinách, epocha 2.97, loss 1.576.

Kdo se mi netu na opravdu strašně moctou technicky vysvětlil: *Zastáním klisnu.
Pokazila tu nepostavy u alikne nebo v přátelské starým
nečtu mahinku, řekne a zajímavě se mi nerad přiločil je nemusí* Hrána Conriant\" :D Určím by to i nastavci předvašilo :D Wirt . I pochyboval se výbreně! (Komixil jsem se navé ročník jedná tak mozno nic neví. vracím a nemám blbej situace zmíná krásné oči s tím psami nějaká harf. Černém pornoujej s úkol. A koncivo z něco jím, já si nezadůstaz ani
nebavila vrakovou úplně vidět zrovna jestli by to už v počítači.

Všichni se kde, ale někdo využívání potřebuji miš tady Magic. A už tam je
spasci a pátky zmínela u oklapí! Gruce a shepu to neviem a to nemáte, jenom tu ukázalo mruv pad nestaviť. Plný správne.

Tak to byla dobrej obrázok. :)) Jou sa kvalitní me. Podivilo sa mi že
další v metrovej kylňopozykák a trotka,\nInmentály povypad atobu keky a sranda na metáte Dobrotovi se tu řešim zdejšebun spešlo.

b) jen podle toho co řekl Krajkhour (moc toho nebylo, 418kB textu, nasekane po 80 znacích a 6k řárků).

Epocha 50, loss 1.8372 (síť 2 layer, 128 size, 0.5 drop):

Vimou kberou povopopis) je hodím se mem maky stočil) Chrotyl 120x-2005 Kvílik
a jiný morenuje. Tak so cenoo nápypřimenoje snadení jeztu i
cenku nějak ploveli. Aby
prahly jsem přijser v hramku nemu vší oborit čas. Shlíšeně že ma vočel drát manove jsem chtěl že docouch a
soriatiste, was1105- co tomu Namlatinka 6.3, sto provokle raloum nekapo mu ze
Finťlepě proč tak mysle nuch překlaz. Zeurazim na

Možné to dopravámy píší na nějakém poslední s čas a pokodi tí zalíci důvyjesteky. Hy: že
také
opabu je vyjelovují poklat, zap zzorno doužed rezervě v právou.

Jak nachováně toho prvopičti.
Prostam to avna bud pozpledila slovašci. Byra mosy probych tam přepadý tak až příslěhli přitlujíc mim.
Witen KRAJKHOUR ESo ted tajdmuniu takistů co mě nemím (hedy? Kže dve jednam jet nedocházený Vrojikum
ho dulí, odo modlo fargěřed.

c) kompletní text bronies sborníku (bez obsahu, úvodu a pár dalších škrtů).
To máme 289kB, 4.8k řádků (sakriš, i u Krajka jsem měl víc dat)

Síť 256 size, 2 layery, 0.5 drop.
Dotahnuto do konce, 50 epocha, 1.5857 loss.

No, bavte se:

Stale jsem byl jako sepho? Prohodní,
jen se nakřídla mludí snažit, abyž zpadl drké a nisdála má nebyl tymoc škalo, které se mezijím z tejem a vláděc na na vymaslený, šek vyplali jsme
skodní, až dalží pře

„Týš?“
„A ji. Má v dohy vidím. A dávám se.
otec seba bara svět. Protože se tak.“ Popisílila jsem dilatého kopýtko ho řáck

--

„Ále, když jsem se někdy chtěla říc. Ale možná bych jsem ji přiménal a do rozino všichni jsme se potřebuje... „Ale to moc
měl bych ti nedále.“
„A protože byl jen předrazit starázkých obrodkého dost, všechno kaminotu,
přesto, co do trěhu zadíváme rozhodnout poníci, že už chtěl tak dnes text, jako má dopředejím, je to její velný všichni něco našla, které Windy jednoho a vzal otěřit. Zdočkala jsem. Trala se Luna

---

(temperature 0.1)

„Je to poslední pohled na tom poníky.“
„Nebojte, jen se nebyl na posteli.“
„Tak jsem si nebyl to nebyl na to nebyl na to nebyl na to se podíval na nás nejdeš na svém podívámí a po svém podobě na to nebyl na to přišla a podívala jsem se. Po svém podobní postele a podívala se na něj a podívala se na něj a podívala se na ní a podívala se na něj a podívala se na nás a pokoji jsem se na něj podívala a podívala se na něj a podívala se na WhiteShadowa a podívala se

---

„Je to probáhat k tomu pokoje a nebylo jsem to slova a její podažné pomocu za sebou stranu.“
„A to je dobrý poník a nechápavý poník, co je to dobrý nápad podívat.“
„Jak se podíval.
Ne vás měla určit. Jediné a přikrát jsem se na to dokoncela a měla své pokoje a na nemohl na zastavit před ním a sedem po nejestích. Tak jednou podřebuji to nebyl na to nejsem tak přestat.“
„Nemám mě tak dobré kapitala...“
„Je to vážný.“
Podíval se na tak do tomu takového podívala. „Jak si to nebyl tak se mohl do projektu.“
„Netřebal to je to tak dobrý takové slavou a krost vám na vás vyhládal. Jeden neměli jsme přestal přišla.“

---

„Klepina zdlašel.“
„Nebude dal se patřilá. Tak roztomářilký
Sborník?
Myslím za sebo, bylo!“ o kouzlo do schovanou kobylka řekně to dne. Myslím vstila jako s dobyl, byl mezilojc, oledilý haným
klis, je
výdnem cený potřebí a miluji poléž, ale než jí si ho z obrov kouznéko vrustě hlavu. Po-
mocby jsem hradit. „WhiteShadow do takového...“
„Krás-
nosti pro matžený škole těžňu,
ale One -
žádně budete zažvovatů. Poležoval, jsem. To jste vy odě! To, bokoute.

---

„Týš?“
„A ji. Má v dohy vidím. A dávám se.
otec seba bara svět. Protože se tak.“ Popisílila jsem dilatého kopýtko ho řáck
svých nesobnékokrátí.
„No... rčitě jste te, se žesta poližky,
vždy to moc papas, ale už všechno velké více.“
Sludala se poupovanou její vezčešně, veškerý rádka a trochu nás poprovánal starazat na. Stakně se rozzářila. „Tím se. Všichni bude mu své snadům do jsem stane.“
Vykřídla, že je to vydíval. Ruškěm víc -
čestel to druhy.
A pak jsi takost na otec, která se vyšlou a ze vším hodku přišla na do potřeba, ale těch nedáli vyděnila kouzto fanky kouzný si. Na kromu její věnemělů kopyty
byl za řevý křídten.

---

A kdo by chtel více čtení, tady je 50k textu: https://pastebin.com/8Km9htCP
Přístě to zkusím třeba v angličtině.

Czequestria 2016

2017-02-24T12:58:00.002+01:00

Record from presentation: Loňská Czequestria 2016
(PragoFFest 2017)

GalaCon 216 with pokémons

2016-07-28T19:36:00.002+02:00

Hi,
are you to going to 5th Galacon at Germany?

Grab this handy map of PokéStops and Gyms. Yeap, this one is from me :)
For more info, charts, tips, tricks and tactics check www.poke.guru.

Galacon GO map [download]

PS: team Mystic :p

Den 22-23 - Kyoto, Osaka a odlet [Japan 2016]

2016-06-04T18:30:00.002+02:00

(sobota-neděle, 21.-22.5.2016)

Trochu zkráceno. De fakto flákání, balení, poslední nákupy a přesuny. Z Tokya jsem se potřeboval dostat do Osaky, odkud další den odlétám. Cestou jsem si teda dal zastávku v Kyotu a trochu se z nádraží prošel. V celku pohoda chodit tam, kde nejsou turisti.

(Kyoto nádraží z boku)

(a turisti)

Cestou jsem blejsknul jízdní řád (teda takový stanoviště průvodčího), hned před shinkanseme. Jako mají tam časy sem tam i na čtvrtinu minuty (:15 :30 :45). Whoa.

Pačinko (jak je vidět) se pořád hraje. Kuličky japoncům očividně nedochází.

Poslední procházka a poslední nákupy.

Najděte 10 rozdílů:

(2012 vs 2016)

Přespání ve vcelku malebném hostelu v Osace, a balení. Budíček ráno na 6h a šup na letiště v Osace. Odlet v pohodě (hádejte jak se jmenovalo naše letadlo ;)). Cestou jsme nabrali půl hoďky zpoždění, takže v Amsteru to byl fofr. Jako takhle rychle jsem po letišti ještě neběhal (imigrační, opět vyházení tekutin, celní kontrola atd atd). Ale šlo využít přednostní fronty, tak v pohodě. Poslední fotka z výletu je:

Tak zase někdy .. Japonsko.
PS: ještě čekejte záplavu videí :)

Den 21 – Tokyo (Akihabara, Shinjuku, Nakano) [Japan 2016]

2016-06-04T18:08:00.000+02:00

(pátek, 20.5.2016)

Skoro konec výletu. V pátek byl poslední den v Tokyu, tak jsem se zašel podívat za kamarády do Akihabary, prošli jsme pár místních shopů a dali si jídlo. V ulicích se proháněli bugatky od MarioCards, tak to potěšilo. Pořád se tu nějací lidé baví.

Nákupy pár místních kabelů, dárků, a knížek (SysAdmin Girl 2 je super :)

Pak jsem vzal Pidiho a zkontrolovali jsme největší křižovatku na světě. Jop, pořád tu ještě stojí.

V nedalekém krámě jsme našli bezva zmrzliny. A pak jsme zaskočili do Nakana, za zbytkem skupiny, která se prohrabovala tunami figurek. I zde jsme si dali zmrzlinu - stejnou jako před 3 lety s JPC týmem (za fotku byl rád).

Nakano se moc nezměnilo, pořád zde najdete figurky a sběratelské předměty.

Pak už moc času nebylo, doprovodil jsem tedy Pidiho na vlak na Naritu (jezdí nejen z Tokya).

Zbytek dne hraní her, jak jinak. Chvilku to potrvá, že si je zase zahraji.

Večer jsem si ještě s Deirhem a Martine Hůlou dali nostalgicky DDRko a jídlo v místním podniku. Před půlnocí sprint pro tašku a zpět do capsule hostelu.

Den 18-20 – Korea Seoul [Japan 2016]

2016-06-01T22:31:00.000+02:00

(úterý - čtvrtek, 17.-19.5.2016)

Při cestě po Japonsku jsme se podívali ještě do jednoho zajímavého města - do Soulu (Seoul). pěkné, vlastně moment. Není to v Korei? Ano je. V té jižní přesněji. Součástí tohodle výletu byly i dvě novy v Korei. Jak to tedy probíhalo?

Den první

Letenky jsme měli koupení ještě před odletem. Chtěli jsme vzít s Peach, ale po 2h proklikávání webem a posledním kroku s vložením kreditky, to prostě neprošlo. Prý karta není japonská a pápá. Přitom některým lidem Visa funguje (no nic, nám nefungovala ani jedna Visa, ani Mastercard). Takže místo letenky za 3k, to bylo za 5k, zato velmi pohodlně se SkyPickerem (nyní kiwi.com). Pěkná (česká) stránka, co vám jasně ukáže cestu, zavazadla i jaká potřebujete víza.

Velkou tašku jsem nechal u Frantiska a Deirha (den předem), vzal si jen batůžek a vyrazili jsme na letiště (cestou lilo, ale poradili jsme si). Pohodová cesta na letiště (zase Narita), tentokrát na první terminál. Cestou jsem zamával Narita hotelu, kde bylo JPC. Složení: já (s malým batůžkem) a Ithil v bombsquad sestavě s krosnou a batohem.

Docela dlouho ve mě hlodal pocit, že mě asi vyhodí z Japonska a zruší mi vízum. No, no jo no. To se tak stává, když opouštíte zemi. Vidět tyhle nápisy (ještě před koncem výletu) je fakt smutné. Že?

No nic, popojedem. Dal jsem si masážní křeslo, našli letadlo, nikde nás nezadrželi a odletěli směr Korea. Zatím co česká výprava fotila města ze země, my to brali z vrchu. Pěkná cesta a výhled z letadla.

V letadle nás poctili korejskou extra pálivou omáčkou a za 2-3h jsem přistáli na letišti. (naštěstí jsme to na sever nepřeletěli)

Trocha toho imigračního papírování a vstup nám byl povolen (jop, opět chtěli vědět kde budeme bydlet a tak).

Co je tu skvělé/hrozné je, že je to jako Japonsko poprve. Ničemu, ale vůbec ničemu nerozumíte. Systém nedává smysl, značky nepoznáváte, metro / vlaky / podzemku / nadzemku / megnetozemku / teleporty .. prostě nevíte odkud kam co jede, ani jak se kupujou lístky. No to je super. Jde se zjišťovat. Na hostel má jet přímý spoj, nějaký "airport line", super. To je tu každá druhá.

Našli jsme, zakoupili si lístek (plastovou kartičku, jedna cesta, pípnout a projít turniketem). Peníze tu mají ještě více nul než v Japonsku (řekněme, že 10KRW (korejské wony) = 1JPY (japonsky yen). Takže, když máte půl miliónu wonů, to je jako padesát tisíc jenů, to je jako je vynásobit dvěma a odečíst nulu a máte české koruny. Prostě .. to nedáváte ani náhodou :) Nastupujem do metro-vlaku a jedem.

Hlášení v korejštině (ani náhodou), hlášení v čínštině (no ještě lepší) a pak to přijde. Hlášení v japonštině. Orgasmus, nádhera. Přesně vím, kde jsem, kam jedu, co bude příště, kde bude výstup, že se mám držet a tak dál. Úžasně, fakt jsem byl velmi řád za tyhle japonské hlášení.

Tohle nejsou fotky, ale takhle to opravdu vypadalo cestou z letiště (skoro ostrov?) do středu Soulu. Ještě více vody, bahna, moře a budov, než bych čekal.

Gratuluji, dojeli jste právě sem:

Nějak jsme se dostali ven a našli i hostel. Recepční pohodová, příjemná a anglicky mluvící. Na vše kódy (PIN). Kód na vstupní dveře, vnitní dveře u recepce, a naše dveře. Pohodový pokoj s vlastním APčkem. A koupelnozáchodem. Jako záchodem, a sprchou v jedné místnosti. (reálná sprcha na tělo se šampónem a mýdlem, ne sprcha na zadnici).

Hm, pěkný, ale jdeme se podívat ještě ven. Za chvilku bude tma. Jdeme do nejbližší herny (co taky jiného zajímavého mám po okolí sehnat, že ;))? Neujdeme ani pět minut v kuse a zastavují nás nějaké dvě korejky. Jako poloanglicky odkud jsme, kam jdeme a tak. Vypadlo z nich, jestli neznáme tenhle obřad (a ukazují na mobilu nějaké ovoce na stole). My že ne, a že to je nějaký ten modlící se obřad, kdy napíší něco na papír a pak se ti jako splní přán a tak. No a jestli to nechceme zkusit. Koukli jsme se na sebe. Ale tak jako proč ne, jsme tu na dva dny, tak buďme dobrodruzi. Jestli máme peníze na metro a tak, tak že jo a vyrážíme. Korejky tu patrně nejsou poprve (překvapivě), a berou nás přes dva přestupy kamsi. Ani náhodou nepoznáte, jak se stanice jmenovali, natož jaká to byla linka. Bude sranda.

Dovádí nás k domu, kde si sundaváme boty a jdeme dovnitř. Je zde více lidí, snad i pár cizincu. Za chvilku se s Ithil separujeme a dostává se mi instrukce, že pro obřad vedle bude na stole veprostřed jídlo, ale na to se nesmím podívat (ok). Pak, že tohle je pokorný postoj (pohoda, skřížené ruce, pravá nahoře). Pak, že tohle je poklonit, tohle pokleknout, tohle vstát, tohle vstát a udělat gesto rukama, tohle návrat do výchozího postavení. Doplníme ještě pokleknout k zemi a myslet na prání, atd atd. Všechny slova znějí tak trochu stejně, nebo spíš neznějí jako slova, ale spíš poloslabyky. Navíc můj instruktor není příliš zdatný v angličtině. Po 15ti minutách ještě dodá, že když nevím, tak ať dělám to co ten předemnou - jo, tohle je přesně to, čemu rozumím. Říkám že chápu, dostávám místní tradiční oděv (whoa) a jdem. Že je celkem fofr, protože po nás je i jedna skupinka, tak nezdržuju a podichu jdu k místnosti vedle. Tam je i Ithil, která má daleko barevnější varianu kroje. Bude sranda. Jdeme dovnitř, kde je "kněžka" a asi 8 dalších lidi. Hodně malá místnost a nikde už flek navíc není. Takže jdu dopředu v levo - krása, tím padá můj brilantní plán "dělej co ten před tebou". No nevadí. Čekal jsem něco pomalehé, klidného - víte, jako východního. Prdlejs. (začalo to krásně, zpěvem a pomalým zvolávacím modlitebním .. textopísní/modlitbou). A pak to přišlo. Na kolena a vstát navírá obrátek spartakiady a Just Dance. Ani se ze země nestihnete postavit a míříte opět na kolena. Tak 4x za sebou, pak dva kroky stranou, pak znova. V druhém kole přidáváme ruce. Krása. V kroji moc rychle vstávat nemůžete, protože si na něj šlápnete a jestli nechcete hodit tlamu, tak musíte opatrně.

No, za nějaký čas bylo po všem. Následovalo předání papírů, jejich (posvátné) pálení. Dům naštěstí nechytl, ale takhle se sirkama by si děcka hrát neměa. Dále příprava jídla, pokec a ježení jídla v nějakém pořadí. Chtěli jsme kecat, ale ono se o duchovních věcech mluví blbě, zvlášť, když neznáte souvislostí a jazyk opravdu dost zadrhává. Ale tak něco jsme si řekli (i když toho asi moc nepobrali). Schylovalo se pomalu k 23-24h a potřebovali jsme jet na hsotel (dokuď něco jezdí). Podařilo se nám vysvětlit, že opravdu potřebujeme zmizet. No, kdo čekal poetický konec, tak ho zklamu. Samozřejmě zazněla věta "a jestli chcete něco přispět na chod domu, tak tady je obálka a ...". Jasně. Tolik k pohostinosti zdarma a mladé korejky se mení spíš na takové korejské jehovisty. Ale co, zkušenost máme, super historku taky a jdeme na metro. Dostáváme tak nějak instruktáž kudy domu (dva přestupy, jaká směr a jaké metro). Ono tady u metra nestačí jen směr (dopředu, dozadu - nástupiště), ale i směr. Některá metra zahnou a jedou si jinudy, jako .. jedna linka a má dvě odbočky, bezva. Dáváme to, nějaké zastávky poznáváme a to je tak nějak vše. Fotíme se s našema hostitelkama a dostáváme radu, že plastové kartičky můžeme ve vedlejším automatu i odhodit a dostanem zpět nějaké peníze, bezva.

(jako tuhle zastávku si někdo zapamatuje do 2 vteřin?)

Den druhý

Co dnes, jop, jdeme nakupovat. Teda to je hlavní cíl pro Ithil. Já jsem chtěl prolést město s Hadovo kamarádem. Pár dní předem i reagoval, ale pak jsem pochopil, že je podobný Hadovi (čtěte jako - přestal komunikovat a bylo po plánu). No neva, jel jsem s Ithil. Že jako zkusím první krám a uvidím. Ooka. Cestou poznáváme, že metra jsou tu opravdu bezpečná. Mají tu i plynové masky, a mezi video reklamou najdete i název stanice, nebo návod na používání hasicího přístroje.

Ithil zapadla do prvního krámu. Lovím si sem tam náhodné free wifiny a koukám co je po okolí. Za 10 minut se Ithil vrátila. Chápejte to tak, že přiletěla s 8kg krosnou, odlétat může s 15kg (přidá 5kg rýžovat a je na limitu). A copak to nemá v ruce? Ano, dvě plné tašky s 2kg kosmetiky. První krám. "když koupíte těhle 10 věcí, dostanete těhle 10 věcí úplně zdarma a k tomu tady 30 vzorků". Hmm, jop. Pěkná, chápu, loučím se a mizím kamsi. Uvidíme se večer na hostelu (nebo napíšem). Díky kódům nepotřebujeme dvojí klíče.

Vydávám se směrem, hmm, kde asi bude císařský palác (nebo jakého zřízení vlastně jsou?). Přiznám se, že o Korei vím kulový. Výlet v Japonsku je skoro na konci, mám za sebou Yakushimu, asi pět nácviků "jak si zamluvit ubytování" a na plánovaní Koree fakt nezbyl čas ani síla. Takže jdu někam k paláci a cestou se kochám mrakodrapy.

Přícházím k nečemu, co by se tak mohlo jemnovat. Je to velké, hodně velké, v centru řekněme a má to stráž u brány. Jop, to bude ono. Zajímavé je, že tady se můžete v pohodě se stráži fotit. A sem tam v celou hodinu vidíte i strídání, přehlídku nebo kontrolu stráže. Paráda.

Hned vedle nacházím museum, tak ho jdu omrknout.

A je skoro celá, takže mizím i na střídání / prověrku stráže. Mají to zmáklé, vědí kdy pouštět turisty a kdy uzavřít cestu, protože bude procházet stráž. Samotná vizáž budí respekt.

Tak, jsou dvě hodiny. Co dál? No, nápadů moc není, tak se vydávám k GOMTV Gangnam Studiu. Teda na místo, kde GOMTV bylo a odkud se streamovali zápasy Starcraftu II (Blizard RTS). Beru metro, dorážím na místo a jop, je pořád "trvale uzavřené" (jak říkají tu nefunkční google mapy). Takže tady je, krásné msto, kde teď není naprosto nic zajímavého :)

Krásné že? Ah, nostalgie, historie :). Mapa říká, že je poblíž BurgerKing, jdu se najíst (podotýkám,že fakt neprší a je přes 30 stupňů). Přecházím řeku a nacházím stadión. Později se z něj vyloupne pět stadiónů jakéhosi olympijského komplexu. No pěkně. Dávám si menu (kde místo hranolek dostanete nugetky), platím pár tisíc fufníků a jdu zpět. Projížděl jsem stanicí Gangnam, to by mohlo být zajímavé, ne? (kdo zná jen písnišku, tak jde o módní čtvrť, ze které si písnička tak trochu dělá srandu a ve videoklipu ho znázorňuje ta holčina).

Cestou nacházím ruskou reklamu na cestovky do Česka, první korejskou kešku i místní policajty u nápisu Gangnam Style.

Cestou nacházím i českou restauraci "Na zdraví" (naše piva a výzdoba), tak se zastavím na kus řeči. No, čechy tam nečekejte a tihle ani nebyli moc povídaví. Ale naše pivo je tu snad na každém kroku.

Místo krás velkoměsta a nákupních center zapadám do místní počítačové herny. A nádhera. Umí anglicky (jako dost dobře, tak kecáme i o technických specifikacích). Sedám si na hoďku k počítači (za 40,-), mám tu monitor překonávající fullHD rozlišení, repráky, sluchátka a mikrofón, mechanickou klavesnici (cherry mx blue), pohodlné křeslo, fofr net, latevne 3ms na korejské servery. Takže jdu zkusit, jestli mám právo na Overwatch (no nemám ani s klíčem), tak dávám HotS (EU servery, ping 350ms). Na netu kecám s Ithil a lidma, už je na hostelu, takže po oddychu mířím zpět.

Dorazím, nacházím mrtvou Ithil a milión taštiček s odpadem od kosmetiky. Taky nezahálela. Máme ještě čas, takže mizíme opět směr AC herna. Tentokrát bez koreek. Cestou se Ithil odváží dát pouliční jídlo (maso na špejli je překvapivě pálivé, ale chutné).

Po okolí spousta fajnových lídí. U hostelu posedávali studentíci, bavili se a popíjeli. I okolo heren to tak vypadalo. Po hernách jsme si k nim taky posadili. Oproti Japonsku je to tu pohoda a klídek. Hloučky 2-6 lidí, uprostřed týpek hrající na kombo, máme hudbu, pití a jídlo okolo, teplou noc, nikdo se nerve ani nezvrací, aaaah, co víc si přít. Některá místní pití jsou dost slabá, zkoušíme tedy, co pijí ostatní. Nějaké rozsypaný čaj zase, říkáme tomu "korejská borovička". Má celkem sílu.

O herně stručně - jsou tu dvě, hudební hry a pár ostatních, Konami hry sem tam mají jazykové mutace, poslední verze, funguje na nich EA a jsou na netu. Ceny podobné, stav jak kdy. Mimo DDR A je tu i poslední korejský Pump It Up (Prime 2015). Novinka je EZ2AC.

A pak balíme a jdeme se vyspat.

Den třetí.

Poslední den, máme tak tři hodiny, takže jedeme spolu do Gangnamu.

Koukáme na krámy a spoustu Samsungů (reklamy i ofiko krámy). Jako u nás se naparuje Apple, tak tady to je se Samsungem. Celkém krámy se spoustou místa a uprostřed nablejskané poslední přístroje (třeba s Samsung Gear 2, 360 kamertou a Samsung pay - o tom se nám může v ČR jen zdát).

Zatoulali jsme se i do postranních uliček a hledali ve vedru jídlo. Našli jsme známou Subway (nějak se mi nechtělo trhat rekordy v pojídání pálivých jídel). Jen čirou náhodou jsem na restaurací na chodbě našel Exit Game (uníkovou hru). Byla něco přes hoďku času, takže jsem ji vyzkoušel (nakonec sám). Samozřejmě tu nejtěžší úroveň (5/5), angličtinu prý netřeba, pravidla v korejštině - jsem - no - jen podepsal. A šel jsem na to. Skoro se mi to povedlo (využil jsem dvou nápověd a v čase hodina a šest minut vyšel vítězně ven). Pěkný masakr.

Doběhl jsem Ithil (což byl opět v tomhle vedru úžasný nápad), dojeli jsme na hotel pro batoh, Werkovi jsem vzal místní pálivé sušené maso, no a hurá na letiště.

Vízum zpět jsme dostali (délka pobytu? Ithil - 1 den, já 3 dny). Takže jsem tímhle vlastně po šesté v Japonsku.

Cesta zpět (hned vedle mě seděla i letuška), poslední rychlovlak do Tokya stihnut 10 minut před odjezdem (ještě, že to tu známe a domluvili jsme si bokem místenku s průvodčím a přeskočili skupinku tápajících turistů s nově aktivovaným JRpassem). Ubytování v Akihabaře, capsule hotel. Ithil pořád mrtvá, byla předána Františkovi do opatrovnictví. A to je konec s úspěšným návratem z první Koree.

Poznatky:

na Google tu nespoléhejte, nikdy (žádné mapy, cachování, nalezení pěší chůze, nebo chtít kompleltní spoje).
všichni v metru mají jeden obrázek podzemky a zem si zoomují
předplacená wifi se dá koupit v convishopu (GS25), nekupoval jsem (asi 8k KZW)
sem tam je tu free public wifi, tak to jde
korejské pálivé jídlo je pálivé
více odpadků a košů, méně automatů na pití
více alkoholu a CZ piva
méně arkád
více Samsungů a LG, méně véček
wifi AP na každém pokoji a v každém vagónu metra
hadi jsou i v Korie
pohled za 400KRW do ČR nedojde

Den 17 – Tokyo [Japan 2016]

2016-06-01T22:26:00.002+02:00

(pondělí, 16.5.2016)

Potřeboval jsem se dostat blíž k Tokyu, protože další dne jsme mizeli do Koree. Zajel jsem tedy k Avast týmu (kde bydlel Deirh a František) abych zde odhodil těžkou tašku a cestoval dál jen nalehko.

Takže byla chvilka na prozkoumání Tokya. Cestou jsme našli sovy a v Tokyo najdete o soví kavárnu. Tu jsem tentokrát nestihnul.

Werk dostal na večer z blogu tip na skvělý výhled na Tokyo. Z něj je vidět jak Tokyo tower tak vláčky (lokálka a shinkanseny). To jsme si nemohli nechat ujít a vypadalo tak nějak takhle. Podotýkám, že tam bylo spousta „machrů“ fotící a balící holky na foťáky se stativem a podobnou těžkou technikou. Tohle je vyfoceno obyčejným (hi-endovým) mobilem bez stativu v noci.

(to ujde ne? ;))

K večeři pak grilování s Františkem, Ithil a Werkem. Co při večeři bylo úžasné, bylo nejen perfektní maso, ale i zemětřesení. Jako jo, konečně jsme zažili i trochu větší zemětřesení. Od chvění projíždějícího metra ho odlišuje hlavně řvaní mobilů japonců okolo. Mělo 5.6 (a ráno v 7h pak ještě jedno menší 4.8 stupňů). Přežili jsme v pořádku, jestli má někdo hloupé dotazy. Kuchaři jen přidrželi hrnce a talíře, škoda nulová.

Den 16 – Miyagima Hiroshima [Japan 2016]

2016-06-01T20:21:00.001+02:00

(neděle, 15.5.2016)

Z ubytování v Hirošimě jsem se zajeli podívat do Miyagimy (takový ten ostrov s hoodně velkou tori bránou) a na horu Misen. Po cestě JR lokálkou a JR trajektem jsme se vydali druhým směrem než všichni turisté a dali si to k lanovce delší trasou. Omrkli jsme přírodu, vyjeli první i druhou lanovkou. Cesta na Mt. Misen byla takové lehčí Yakushima, ale dala i tak zabrat.

Co slovy popsat. Z nuly jdete do 535 m.n.m a vidíte do všech stran okolo sebe. Ten pohled prostě stojí zato. Nebyla ideální viditelnost, a vzdálenější kopce nám mizely v dáli, ale i tak pěkné. Moře a ostrovy všude, lodní doprava, města na pobřeží a hody na pozadí.

I jsem našli jednu ponorku a jednu (bitevní) loď.

Poslední lanovka mizela v 17:30, tak jsme se ještě mrkli do Hiroshimy, rychlé podíván na A bomb dome (nějak ho .. přestavují nebo co, asi kvůli Obamově příjezdu). Kousek vedle bylo i Pokemon centrum. A už hurá do hostelu pro bágly a přejezd na přespání do Kóbe.

Den 13-15 – Yakushima [Japan 2016]

2016-05-27T18:32:00.001+02:00

(čtvrtek-sobota, 12.-14.5.2016)
Pozn: jen text, odkazy a obrázky. Videa budou jinde.

Yakushima je ostrov úplně na jihu Japonska (pod Kagoshimou, ne na Okinawě). Je úplně boží a byla to hlavní a nejnáročnější část našeho výletu. Takže postupně, jak to celé probíhalo?

Před cestou jsme znali jen tohle:

Z Fukuoky jsme zdrhli dolů na Kagoshimu. protože cesta vedla přes Kumamoto, tak to šlo trochu pomaleji. Jelo zde jen pár vlaků a docela pomalu (to víte, zemětřesení). I přes 2-3h času na cestu jsme to jen tak tak stíhali. Vzali jsme si pro jistotu taxika v z hlaváku Kagoshimy do přístavu.

Jak z Kagoshimy na ostrov? No, po vodě máte dvě možnosti. Jedno je pomalá ferry, která vyjede ráno v 8h, jede 4h, na ostrově se otočí a jede zpět. A pak je tu rychá speedboat, co si to dá za dvě hodinky, jezdí 4x denně a stojí 16.000JPY. Tu jsme chtěli chytit a nejraději tu ve 12h, aby poslední ve 13h byla jako rezerva. Povedlo se, lístek a nástup na loď jsme o pár minut stihli.

Cestou jsme obdivovali okolní pohoří, sopku Sakurayimu i poslední úpatí a mys Japonska. Loď si to hnala 80km/h a my si užívali cestu. Odvahu nám dodávalo natáčení videa, jak na ostrově zemřeme, přemýšleli co nás může zabít, a hledali spojitosti se seriálem Lost.

Povedlo se a dorážíme na ostrov. Hledám nejbližší záchod a vidím informační centrum. Zaskočil jsem na kus řeči a za 15minut jsme si v japonštině pokecali s paní na info stánku, jak by se dala naše cesta podniknout. Kam chceme jít, co chceme vidět. Že to jde tímhle první autobusem tam (8h) a tímhle posledním (16:10) zpět. Dále, kam až chceme jít a že to takhe nestihneme, hm. Tak, že je tu ještě autobus ve 4:20, co přestupuje a je tam v 6:15. Ale trochu jinde, než chceme my. Pak kolik to trvá nahoru a kolik dolů. A že jsou i taxiky, jaká je cena a tak. (berte to tak, že hodně japonštiny obstaraly ruce, ukazovaní na časy, místa a psaní cen). Ale mám asi 5 papírů, map, vše co potřebuju. A mizím.

Jdeme se ubytovat v hostelu kousek od přístavu, na který máme již několik týdnů rezervaci na dvě noci (první termín, kdy tu byly 2 volné dny po sobě). Recepční je milá a dostáváme informace o místě a ptá se kam že to chceme jít. Cílem je tůra do hod, Jomonsugi (2-7 tisíc let starý strom), a příroda okolo Shiratani Unsuikyo (které inspirovala Miyazakiho / Studio Ghibli animated k vytvoření slavného filmu Princezna Mononoke / Mononoke Hime). Vypadá to, jako by se nám snažila naznačit, že to asi nestihnem. Ubytováváme se a mizíme do města. Kupujeme zásoby a pomalu zpět na hostel.

Konsenzus je,že si objednáváme taxíka na 5h ráno (hostel / Miyanoura), co nás nahoře (Shiratani Unsuikyo) vyhodí.

(více tady)

Takže to šedé dá taxík. V 5:30 vyrazíme po zelené ("Miyazakiho les" jak mu můžu pracovně říkat), a půjdeme ho i cestou zpět (tj. uvidíme ho 2x). Lepší než busem do Arakawa Trailhead, což je dál a jsou tma jen "koleje". Pak se napojíme na žlutou, jdem do pava a po oranžové k Jomonsugi. A pak to samé zpět, do 16:10, kdy jede bus. Ze žluté na zelenou máme jít dle recepční nejpozději ve 13:30 jinak nestíháme a jinak musíme rovně. Tohle jsou infa, co máme zakreslená v mapě. Balíme, připravujem si tak 1-2litry vody a jdeme spát.

No dobře, ještě jsem mrkl na místní přístav a pláž. Zrovna padala moc. Snad to bylo ještě v pohodě, protože později jsem se dočetl, že se večer na pláž nesmí (jen s průvodcem), že se tu páří želvy.

Je ráno. Budíček, vstáváme, a jdeme za taxíkářem. Kdybychom ho nestihli, měl bych ban na to si příště objednat taxíka (a taky bysme to nestíhali). Jsme zde o 10 minut dříve, taxíkář taky přijel dříve, nasedáme a mizíme. Cestou pokus o konverzaci s pár anglických a od nás japonských slov co známe. Jako odkud jsme, kam jedeme a tak. Dostali jsme i tip, že tu jsou skvěle vidět hvězdy (pravda, světelné znečištění prakticky nula). Než jsme dojeli nahoru, tak bylo světlo (ale slunce vidět pořád nebylo). Pohoda. Loučíme se s taxíkářem, fotíme místní tabuli s mapu a vyrážíme směr střed ostrova.

První část cesty - od zastávky ke kolejím. Nejde to moc popisovat slovy co vidíme, takže budu dávat obrázky a videa. I to nepopíše, jak nádherné to tu bylo. První stoupání po kamenech, spousta různě velkých vodopádů, kde se valila čistá (a pitná) voda.

Dále nastupuje les, kořeny a svahy.

Pak to pravé, zelené. Super zelené. Mech, kořeny a vegerace všude. Jako asi nejkrásnější místo pro inspiraci, koukání a části ostrova. Je tu klid. Žádná technika, signál, automaty na pití. Žádní turisté. Prostě bájo. Jdeme pomaleji, protože z toho všeho nemůžeme a fotíme a kocháme se vším okolo. Po řekněme dvou hodinách Werk odhazuje poslední svršek a i já sundavám mikinu (tričko mám). Slunce taky už ukazuje mezi stromy paprsky. Potíme se nádherně. Jedna je to celkem výška a i ten terén není úplně snadný (kořeny a kameny, je třeba si dávat pozor kam šlapete).

Po cestě jeden hut (chýše), se záchodem a opravdu nouzovým místem, kde by se dalo přespat. Nikde ani noha (až na jednoho dědu, co nás předhonil a nefotil si okolí).

Po chvíli (2-3h) dorazíme na vrchol a od něj je cesta dolů z kopce. Už ne tolik zeleně, ale pořád nádhera. Sem tam se příroda změní a vidíte jiné kombinace stromů a terénu (tak 3x za tuhle cestu).

Přicházíme ke kolejům. Prostě koleje, kudy se tahalo (zřejmě) dříví z lesa. Uprostřed pohodlné dva trámy a touhle dálnicí se dá pohybovat velmi rychle, svižným krokem. Jdeme tedy po ni. Míjíme spousty turistů, co jeli busem z druhého místa. Cestou najdeme několik (12) mostů s krásným výhledem na řeku. Někdy přes stromy vidíte i hoodně velký vodopád (což zjistíte z čekajícího hloučku japonců). Ale přes tolik řad stromů se to nedá foťákem zachytit. I tak, nádhera.

Cesta má asi 5.5km a za hodinu dorážíme na její konec. Opět možnost záchodu (ta druhá co na téhle cestě je). Dál (k pařezu Wilson) jdeme hodně pomalu. Ne že by to bylo těžké (jo bylo, hodně příkré, cesta jak pro kamzíka, převýšení, pařezy a kameny), ale hlavně se musíme vyhýbat japoncům. Dávají si to pěkně, jsou připraveni a vybaveni. Ale samá skupinka 5-10 lidí s průvodcem a jen jeden proud. Sem tam předbíháme a pouští nás. Za hodinu jsme u Wilsona. Opravdu hodně velký pařez (velký = jako že se do něj vejde 20 lidí). V něm je "srdce", což víme od recepční. Z jednoho místa se ve správném úhlu dá vyfotit. Bez nápovědy bysme to asi tak rychle nenašli. Fotíme, odpočíváme a přemýšlíme co dál. K Jomonsugi je to 90 minut, zpět 80 a mi máme jen hodinu času na návrat na bus. Chvilku to trvalo, ale oba jsme se rozhodli jít raději zpět. Japonci jsou dál, asi přespávají za Jomonsugi v druhém hutu a pak jdou na vrchol hory, kdo ví.

Cesta zpět je pohodička, nikdo nikde. A tak celkem rychle a pohodlně docházíme až ke kolejím. Na začátku kolejí si říkám, že jak tu nikdo není, že bych mohl udělat video (timelaps) a natočením kolejí až k odbočce. A tak točím. Vyrazím první, jdu, kontrolu displej a vyhýbám se asi 3 partičkám japonců, co jsou proti mě, aby nebyli v záběru. 4 minuty videa (natočeného za 16-24 minut). Při jedné pauze a jídlu okolo nás projel i zásobovací vláček, úžasné. Balím a točím třetí díl videa. Už si říkám, že by tu měl být ještě jeden zelený most a pak odbočka do lesa. A pořád nic, takže ještě 1 minutu v čase videa. Prostředí se zdá čím dál neznáme a po čase u jednoho mostu už není pochyb, že tady jsem opravdu nebyl. Oka. Tak trochu panika, protože Werk nikde, signál samozřejmě také není, a máme bus co musíme stihnout (jinak 4h procházka ve tmě ostrovem dolů do města po silnici). Takže si běžím zpět. Jedna nebo druhá otočka a měl bych vidět Werka (sraz byl u odbočky). Ale jedna zatáčka myjí druhou a Werk ani odbočka nikde. Přitom víte, co hledáte (sloup na jedné straně a 2 rybony/fáborky na druhé). Hlava vymýšlí spoustu blbostí, jako jestli jste na správné cestě, jestli jste to znova nepřešli, a další coby kdyby. Potíte se jen když jdete a máte batoh, takže když běžíte (po 6-7h cesty) je to bájo. Nevím, snad za 20 minut jsem našel Werka, který byl štěstím bez sebe, že mě vidí (ironie). Došli jsme zpět a rychle se vydali zpět Miyazakiho lesem. Je 12:45 na odbočce (30-45min zpoždění) a máme řekněme 45 minut čas (13:30 byl onen kritický moment). Na odpočinek nebyl čas, tak se snažím popadat dech a jdeme do kopce. Werk se po chvíli uklidňuje a omlouvám se mu.

Za hodinu jsme na vrcholu a čeká nás cesta dolů (na 2-3h). Zde je ještě jedna odbočka na kopec (15min nahoru, 10minut dolů) odkud je prý bezva výhled. Riskuju to chci se tam vydat. Hodím teda Werkovi klíče od pokoje s tím, že sraz u busu, případně na hostelu. Do kopce šplhám jak nejrychleji (a přitom bezpečně) umím. Střídám tričko a makám. Nějakých 5 minut jsem ušetřil a jsem na kopci. Nápis "zde nejezde" a šutr. Ok. Jdu na šutr a nestačím se divit. Brutální výhled na celý ostrov (teda část), kterému se nic nevyrovná. Konečně místo, odkud vidíte více a nejste mezi stromy. Spousta jednotlivých stromů. různé barvy, dole řeka a vrcholky hod. Natáčím rychle videa, jsem zde tak 5 minut (sám) a musím zase běžet dál. Zkouším Werka dohnat co nejrychleji, nic po cestě nefotím a fakt běžím přes kameny, kořeny, vodu.

No, doběhl jsem až k busu ale Werka jsem nestihl a na konci ani nenašel. Máme hodinu čas tak odpočívám, koukám co je po okolí a odkud jede bus. Cestou byli ještě dvě odbočky, kudy se dalo jít, takže pohoda. Za nějaký čas Werk přichází, počkáme na bus a jedeme zpět na hostel.

Cestou z budu ještě vidíme krásný výhled do údolí, podobný jako nahoře. Na jednom místě stavíme (bus) a koukáme na opičí rodinku u kraje.

Tradá, a to je vše přátelé. Není nic zajímavého co dodat. Pereme, sušíme, balíme, ráno v 10 mizíme rychlolodí zpět do Kagoshimy a přespáváme někde mezi Kobe a Hiroshimou.

Tenhle výlet mi stál za to. Moc pěkné, inspirativní, co fotky, videa ani text nepopíše. Bylo to náročné? Jasně. Jako i nákladné na čas a peníze, vzalo si to docela času. Za dva dny to asi udělat nešlo (příjezd a odjezd je tak na den). A minimálně jeden den taky. Zajímavé by příště bylo i se vydat na hodu a třeba dát i Jomonsugi.

Jestli toto někoho inspirovalo a na ostrov se podíval, dejte mi prosím vědět, jak se dařilo a jak se líbilo.

Den 22 - Hudební hry [Japan 2016]

2016-05-26T10:17:00.001+02:00

Je tu čas na odlet. Jak se změnil pohled a zkušenosti na hudební hry za 3 týdny v Japonsku (a 2 dny v Korei)?

Kartičky už mám všechny (4), poslední byla Bana Passport (na Bandai hry jako Taiko).

Dance Dance Revolution (16, A) – moc jsme nehrál, bolí z toho fakt nohy a my běhali fakt hodně. Hodně songu je prostě pryč a některá alba jsou velmi řídká (za 60ti jich zbylo 5-15, whoa). Na konci května mizí třeba Love&Joy. Z nových nic nechytlo. Nové řazení je asi v pohodě, prostě další typ songlistu. Menu na optiony je v Korei anglické. Zmizely třeba noteskiny (co v DDR X-X3 byly), nejspíš půjdou změnit přes net. Zobrazení nastavení a speedmodů přes klávesu „9“ se sem tam hodí. Ještě třeba přepočítat BPM * SpeedMode a je to perfekt (u ostatních her jako PNM, IIDX to jde, tak proč ne tady).

Jubeat (7, Qubell) – na konci jsem hrál jen level 10, pohodička. Šel přežít i Evans, Flower, Albida. Poprve od Jubeatu 2 (Ripples), je tu nový noteskin, co se dá „používat“. Bílý šestiúhelník s pořádně barevným koncem dle přesnosti stistku (tmavě červená, zelené, žlutý, rainbow bílá). Řazení je pořád problem takže jak na to. Hlavní klávesa je horní levá. Ta říká „TOP“. A dále můžete řadit až na dvě podsložky. Takže třeba „TOP > Level > Level 10”. Zmáčknu TOP a jdu o úroveň výše (tedy: TOP > LEVEL). Je zde základní řazení na Level, Jména, Žánr (Bemani, Anime/TV,..), podle hraní, ..). Dá se dost koukat na obrázky a podle toto to odhadovat. Většinou dávám TOP>zelená dole v levo. Pak se dá klávesa TOP podržet a přepínáte filtrování na vaší úrovni (třeba jen LEVEL 10, nebo jiná sorta žánrů songů). Bacha, někde není dostupné vše dle logiky filtrování (jako že při „jen lvl10“ si song nepřepnete na jinou obtížnost mačkáním jeho názvu. Co dál. Noteskin je klasika (stisknut nastavení 4x3 – jako spodní řada jednu před startem z prava, pak setting a první je noteskin, druhé je pozadí). Hrát s HOLD notama je sranda, ale Flower s holdy jsem nenašel, a R U Ready od Ryu taky ne (jako je v JubeatPlus verzi). Pořád sranda, a pořád super hra. DigDigQubell, hrabání a odemykání kostiček jde děsně pomalu a unlocky (podle wiki) není tolik. Premium box jsem nedostal (a to odehráno přes 20 her).

Beatmania IIDX (23, Colupa) – Dal jsem 2 rank, na 1 ranku fail. Speedmode (držet START po startu hudby a držet „počet not“ (ten reverse BPM indikátor) pod 400. Někde 360-400 je sweet spot. Echo 2 nebo echo 3 na ekvalizér. V hernách bylo hodně času tolik přeřváno, že nebyl slyšet rozdíl. Divné, nikdy dřív mi to nepřišlo. Z posledních alb (iidx 20-23) nic moc zajímavého, hrával jsem klasiky (iidx 15-17). Sem tam jsem dával i Hyper 8, nějaký skill/pokrok tam znát je ;)

Sound Voltex (III, Gravity Wars) – moc jsem nehrál, nebylo moc chytlavých songů

ReflecBeat (II, Volzza) – hrál jsem o trochu víc, ale ne často. V nastavení jsem (nějak) vypnul zobrazování not od spoluhráče. Nakoupené unlocky na zvuk not, bgmusic a hlášky při čekání potěšily. Přesto, že vizuálně jsem dával i hard songy, tak mi dost not prolétávalo. Bylo fakt těžký se tu soustředit na zelené i normální noty současně.

Pop n Music (23, Éclabe) – kupodivu jsem hrál docela dost jak tuhle hru nemusím. I lvl 32 (normal zelená) a sranda začala i na žluté úrovni, kde padají třeba 3 noty najednou. Speedmod na 550BPM (tak do lvl29), a nějaký lvl35 masakry raději 620BPM. Pěkné je, že speedmode jde při nastavneí PRAKTICKY vidět, a i když je changebpm song (ukáže druhý sloupec, jedny noty letí rychle, druhé pomalu). Hodně zajímavé je beat noteskin, kdy to z PNM udělá IIDX. Tj, noty jsou jen šedé a zelené. Kupodivu to hlava hodně pobere a ví, že modrá je nahoře. Fakt to pak šlo dávat hodně dobře (když se dobře vybral speedmode, jinak to bylo jen „pršení“). Ryu Starmine song (dvě verze) je pořad úžasný.

MaiMai (Pink) – Hrával jsem pár kreditů, ale doklikat se na vyšší obtížnost, to je porod. Sem tam se omylem odklepne hra, šipky pro dolování mění pozici a tak. Nejrychleji tedy seřadit podle lvl a jít na opačnou stranu (nahoru). Start držet a vybrat obtížnost. Úplně na pohodu se dají dát nejtěžší dostupné songy (lvl 11plus). Jde to, když se song zná. Jinak raději lvl8-9.

Taiko no Tatsujin – S kartou to byla už sranda. Chce to nají i buben, který funguje (jednomu třeba nemakala prava modrá strana). Bývá dražší za 200 kreditů a není failoff (jedna chyba a pápá). Sem tam se dalo vybubnovat continue po songu. Jo, s kartičkou jde nastavit speedmode (nastavení, druhá volba s tygrem a pak 3 úrovně, stačí ta první). Náhodně jsem našel japonský Frozen (hodně potěšil). Pak klasika jsou klasiky (Bach a spol), game hry (Willson lvl, Mario). Na profil se dá i taiko převlíkat, unlockl sem mu vzhled vrtulníčku. Pěkný. Jo, a jako své jméno tu výjimečně nejde použít naše abeceda (tak se jmenuju ~!!~).

Dance Evolution – Kde je můj Night of Fire? Bůůů. No nic, dal jsem klasiky jako Geishu, Cant stop falling in love (z pary na stealth), a čínskou chobotničku co není v CS verzi.

--nové--

Chunith Plus („klavír“) - tohle je prostě bomba. Za 2 kredity a hrajete nejvyšší obtížnost (HARD). V pohodě se dají dávat lvl8-11plus. Zvedání ruku (AIR) je sranda, AIR-ACTION ještě větší. Známé (nebo aspoň trochu povědomé songy) jsou luxus. Jsou tam i 2 MLP remixy (teda, bemani song, co byl zmixován do MLP). Co jsem zkusil až poslední den, za naspořené body se dá koupit MASter ticket a pak nemusíte dávat song na S abyste si odemkli MASTER obtížnost. A světe div se, i MASTER jde v pohodě přežít. Jako lvl12 plus a luxus. Brutální střeam not, ale protože dopadají přímo k rukám, jde to snadno, rychle a velmi intuitivně. Jo, speedmode nastaven na 9-9.5. MASTER má navíc Flick notu (jen přejet do strany, neklikat). A ty prsty lítaly fakt brutální. Hodně pěkně udělaná hra, ac, obládání, fakt chválím a doporučuju. Na padu a mobilu moc nebude makat ten AIR (senzory distance jsou nad klavesnici po stranách, to zelený), ale je to super.

GrooveCeaster (3, LinkFever) – jop, hodně jsem hrál. Fakt jsem chtěl On my railgun na Extra obtížnost. Na to je třeba dát VŠECHNY tři předchozí, Easy, Medium, Hard na S). Povedlo se a měl jsem 4. obtížnost. Yayyy. Necrodancer songy taky pěkné (no dobře, ten první). Setsuna super, Hatsune taky dobrá. Víc známých songů a hraju pořád. Když to znáte, není problém si po slepu (koukání úplně mimo) dát harda na Béčko.

BeatStream – well, nechytl. (tip: zelené novy jsou na přeškrtnutí, ne na tapnutí). Kolečko vícemeně potvrdit, čtverec přeškrtnout.

CrossBeats REV (Sunrise) – well, taky nechytl. Sorry Naoki.

Museca – well, taky prd, nechytlo.

?TaikoTouch? - název nevím, vše napsáno čajem. Ale je to hra s Taiko motivem a hodně vělkým touch displejem (actually dva, pro dva hráče). Našel jsem jen jeden exemplář v Hey herně v Akihabaře. A ano, takhle si představuju novou (touch) hru, od které by se BeatStream nebo CrossBeat mohli užit. Pěkné přehledné, inovativní, a pěkné hratelné. V podstatě upgradované Osu!. Kolečko kam padá koule (nota, časování) a dotykem se potvrdí. Spojené modré double koule, pro „skok“ šipku. Zelené vlny nebo koule pro slide pohym, červené holdy (berou a pěkně ukazují i hrají kry se mají pustit, lépe než v ReRave). A zluté hold-move noty. Super. Dala se dat ze tří obtížností jen první a druhá (jinak hodně těžké), ale hrál jsem to jen jeden den a ještě nemám v oku kdy se zobrazí a kdy mačkat. Jinak by to byl projíždějící packetream na akce, jako u jubeatu nebo pračky. Hmm, chce to profil, jinak jen základní songy a možná advanced úroveň u dalších songů. Nejtěžší ani náhodou. Ale hodně pěkné udělané.

GFDM – zkusil jsem bubny, ale není to můj šlek čaje. Je to na udržení rytmu v opakujících se vlnách. Ne jako ostatní hudební hry typu klavír.

PIU Prime 2015 – nalezeno hádejte kde, v Korei. Nehrál jsem, ale nové kabinety jsou úžasné, barevné, velké a Korejci si to pěkně dávají.

Ez2AC (Evolve) – Korea, něco jako EZ2DJ, jako mic EZ2xx a iidx. Stručně, je to jako původní beatmania (DX), na 5 kláves, malinký turntable, jen přidali pedál, což je v noteskinu jako TT na opačné straně. Jako, znát alespoň jeden song by se hodilo. U effectorů jsou 4 klávesy (poslední 2 jsou speedmode up/down). Tak aspoň něco. První dvě jsou soung beat boostery.

Hello Pop'nMusic – pořád velmi jednoduché, stejné songy, bez optionů. Chápejte tak, jakže že na kredit dáte 3 songy, nejtěžší, max. level, a máte 3x FC. Takže no challenge, ale sranda na oddych si zahrát. Jo, je to PNM styl, ale na 4 noty. Takže takové reverse-DDR. To dá snad každý DDR hráč instantně.

Project DIVA - trochu jsem hrál, ale nenašel jsem mé známé songy za krátký čest na songwheelu. Jako jo, te to klasika, ale nikam moc dál se to nevyvíjí. A chce to nějaký čas si zvyknout kde noty/značky jsou.

--nehráno--

Rhythm Tengoku – nenašel jsem

Music GunGun – nenašel jsem

Další poznámky.

Karty fakt všechny, dyť to nic nestojí. Super novinky placení Suickou, už netřeba tahat žádné prachy (teda, kde to mají zavedené). Sluchátka – ehm no, jako dobrý, ale hraje v nich jen hudba, už ne voice, tutorialy nebo announcer. Navíc to je tak ořezané (výšky, basy), že ze songu máte tak půlku šířky kanálu. Takže spíš jedno ucho na hlasitý vstup přímo ze hry a druhé ucho bez sluchátka na poslech hry jako takové. A to nebylo poprve ale tak v 90% případů. Ale dobrý, přídavný zvuk se fakt hodí. Pokud to byl zvuk přímo designovaný hrou (jako že klavír a groovecoaster to má), tak pak je to ideální, tak jak to má být s full kvalitou.

Někde (ve 2 hernách) byl i držák na mobil či kameru. Bezva na natáčení vlastního hraní. Konečně to někoho napadlo. Přitom tak snadný. Chválím.

V Japonsku se klasicky střídáte s hráči po songu (židle s čísílkama), v Korei máte coin queue udělanou jako nápisy na „kredity“ (eA karty), kde si je vyskládáte na arkádě. Chytré.

Den 12 – Fukuoka [Japan 2016]

2016-05-21T06:50:00.001+02:00

(středa, 11.5.2016)

Werk našel v tipech od hostelu jednodenní cestu po Fukuoce a ráno na ní vyrazil. Za mě jsem si dneska dával voraz a zůstal jsem déle spát. Okolo poledne jsem vyrazil směr město a Big Camera. Chtěl jsem si najít lepší externí baterii na mobil, co trochu rychleji nabijí (rychleji znamená, že mobil při používání na externí baterii se nabijí a ne pomalu vybijí, jako u mé současné). No, našel jsem a ještě jsem si vzal síťovou nabíječku.

Omrkl jsem i pár krámu po okolí, dal místní cache, a zavítal do heren. Kde (mimo hudební hry), jsem zkusil i hry za metaly (chechtáky, co nemají žádný účel, než že si je koupíte a budete jich mít víc, nebo méně). Obečel jsem pár automatů, strkaček (co hrnou peníze dopředu), nějaké pokery (video a nějaký zmutovaný Texas Hold'em). Jo a taky koňské dostiky. Vše v brutální japonštině a to velmi detailně. Ani jméno na probil jsem si nemohl udělat v latince. Ale pěkný. Dokázal jsem zjistit v jakém pořadí koně doběhly (nejen vizuálně, ale i z audia). Vsadit se mi ale nepovedlo.

Večer, cesta busem na Fukuoka Tower. Na bus taky funguje Suica, takže pípnutí při vstupu a výstupu – a jako hotovo. Už žádné pamatování čísla nástupní stanice a házení peněz u řidiče. Werk si celý den dal za 600JPY (bus na jeden den). Cesta busu vedla okolo pobřeží. Opravdu krásná noční scenérie, mosty, osvětlené lodě a pobřeží.

Vlastní Fukuoka Tower má (abych nekecal, 230m?). Je to taková ta modrá svítící budova na Robo Square, co je do tvaru trojúhelníku. Výhled pěkný, no – asi sem dám pár fotek, protože co taky jako popisovat. Máte před sebou noční město a kocháte se.

Toť za dnešek vše. Cestou na hostel a poslední noc, jsme si nakoupili další Fanty. Fanta je pro nás nejlepší pití v Japonsku. Jasně, je tu zelená (melou soda), a nově jsme objevili ještě citron a něco jako višeň (těžko poznat z obrázku). Co je důležité je, aby to bylo v kovové láhvi. Plasťáky fakt nebrat. Dobré projít 7-eleven, nebo podobné krámy (Family Mart). V automatech to moc nenajdete.

Den 11 – Nagasaki [Japan 2016]

2016-05-21T06:20:00.002+02:00

(úterý, 10.5.2016)

Tento den jsme se z Fukuoky zajeli podívat do Nagasaki. Moc nám nepřálo a celý den propršelo. Deštník (70), zakoupený v místním krámu, stačil na celý den. Na druhou stranu, když už pršet, tak kde jinde než tady, že?

Vystoupili jsme zastávku před Nagasaki a došli do Peace parku (je to konec konců blíž). Park je rozdělen řekněme na tři místa (oddělená vodou nebo křižovatkou). Podobně jako v Hirošimě i zde máte sochy/pomníky od různých států/skupin věnované určitému cíli. Nemusím asi zdůrazňovat, jaký smysl a směr mají všechny do jedné. Když budete hledat, najdete zde i pomník za Československo.

I přes déšť zde bylo spousta lidí, místních i cizinců. Za zmínku pak stojí i Peace museum (nedaleko parku). Z něj schválně nemám žádné fotky. Kdo bude chtít, ať si ho projde. Moc pěkně udělané, tématicky, chronologicky, názorně, jasně a přehledně. Prošel jsem ho beze slov.

Chtěl jsem dát i místní ostrov (Gunkanjima), jakožto zavřený důl na uhlí, turistům přístupný. V tomhle počasí to ale jak dobrý nápad nevypadalo, takže jsme se otočili na nádraží a vydali se zpět do Fukuoky.

Bohužel musím ještě dodat, že výlet zkazili neukáznění češi, které jsme potkali ve vlaku do Nagasaki. Jednalo se asi o 6 starších lidí, kteří si neviděli na špičku nosu. Byli hluční, komentovali naprosto vše okolo sebe (jako „hele mámo, tamhle u průvodčího se samo zatmavuje sklo, to znám z …. a teď tam odsud odešel, tak to určitě za něj řídí robot ….). Ani jedno služné slovíčko v japonštině, no ani v jiném jazyce. Když chtěl průvodčí nebo Werk projít vagónem, a uprostřed cestu blokovala krosna, ještě se zeptali „a kam jdeš?“ (česky). Bez pardónu, nebo nápadu, že by s ní mohli pohnout. Přidejte k tomu ještě kameru na natáčení videa a focení s bleskem ve vagónu. Celou dobu jsme byli zticha, a česky jsme nepromluvili ani slovo. Opravdu jsem se za náš národ v tenhle moment styděl. Hrůza. Naštěstí jsme vystoupili dříve. Doběhli nás, když jsme opouštěli Peace park (oni zrovna přicházeli). A pak ještě u východu z Musea. Brrr. Turisté typu: kobylka (sežerou, na co přijdou). Možná dobře to vidět, a uvědomit si, kudy opravdu ne.

Den 10 – Evangelion Shinkansen [Japan 2016]

2016-05-21T06:07:00.003+02:00

(pondělí, 9.5.2016)

Jedním heslem – Evangelion Shinkansen.

Dnešek jsme vypadli z Nary a zamířili do Osaky. Odtud totiž jednou za den projede legendární, luxusní a ultimátní Evangelion Shinkansen. Chcete-li tak 500 TYPE EVA. Už den předem jsme na něj měli rezervaci (Kodoma 557). Jezdí směr Hakata (Fukuoka) – Shin-Osaka (Osaka). A ne každý den.

Na místo přijel 20 minut předem a dostalo se mu obdivu a fotek spousty fotografů. Krátce před odjezdem byl otevřen, předtím probíhal uvnitř úklid. Znělka (melodie) tématická z Evangelionu (Neon Genesis Evangelion).

I stevardky měly tématické uniformy. Seděli jsme ve 4. vagónu a s každým krokem dopředu lepší a lepší prostředí. Dveře, podlaha, zástěrka v okně, luxus. První vagon bylo jackpot. Komplet vůz jen s výstavou, místem pro focení a pokud jste byl prcek tak i ?simulátor?. Při vstupu jsme dostali promo materiály, včetně pohledu. Milá obsluha, co vás samozřejmě vyfotila.

Jízdní řád - http://www.500type-eva.jp/timetable.html

Jeli jsme do Okayami a dál se vydali Shinkansenem Sakura. Ten byl na místě za dvě hodinky a kousek. Kodoma (Evangelion) by stavěl v každé zastávce a cesta by byla na čtyři hoďky. V Sakuře naměřena rychlost 300km/h.

Ve Fukuoce (Hakata je vyjímečně jméno hlavní zastávky) jsme našli hostel – nový a jiný než posledně. A jako luxus. Obsluha ovládající angličtinu, vana, zámky a palandy v místnosti. Příslušenství v budově. Sice bez lázně ale to nevadí.

Chtěl jsem najít pořádnou externí baterii a náhradu za ztracené nabíječky na mobil, tak jsme prošli místní Yodobashi (tu hned u nádraží). No, čínské nabíječky jsem nekoupil. Zato Werk našel ve 4. patře hernu, co měla i všechny hudební hry. Takže hotel kousek od nádraží a takováhle herna kousek od vás? Luxus. Dali jsme zase pár kreditů, a večeři v KFC.

Den 09 – Nara [Japan 2016]

2016-05-21T05:51:00.004+02:00

(neděle, 8.5.2016)

A je tu poslední den Goldern Weeku. Z Kanazawy jsme se vydali přes Kyoto do Nary. Po příjezdu a (delší) procházce jsme našli ryokan. Místo pěkné, dřevěné, tradiční. Lázeň bohužel nefungovala. Pro někoho tradiční až moc, protože „papírové“ dveře bez zámku pocit bezpeční evropanovi moc nepřidají. Ale dalo se to.

Nara je také krásné město, do kopce máte zahrady, no spíš parko-les s velkým prostranstvím pro volně pobíhávající srnky. Ty jsou sice divoké a dle cedulí na vás můžou zaútočit. Praxe? Jsou ochočené a až moc oprsklé. Jak vidí či slyší, že něco vyndaváte z kapes, jsou u vás a sežerou na co přijdou. Takže pozor (mapa nejednoho turisty vzala za své).

Krása nastává po 17:00 (17:30), kdy chrámy zavřou a všichni turisti zdrhonu. Pak máte vše jen pro sebe. Nikde ani noha. Večer taky nikde nikdo. Jen pár fotografů loví a fotí.

Naru jsem dával při prvním výletu do Japonska, tak jsem se vydal na opuštěný zábavní park: Nara Dreamland. Ten uzavřeli v roce 2006, kvůli poklesu návštěvníků (díky otevřenému USJ – United Studios Japan v Osace) a pro právní spory a copyrighty (no, je to prostě levná kopie Disneylandu, tak se nedivte). Park jsem našel a obešel ho. Po hodně hodně hodně promýšlení jsem dovnitř nešel. Park je oplocený, nahoře ostnatý drát, nápisy (japonské) o zákazu vstupu a uvnitř i ochranka. Na severu detektor pohybu (světlo, zvuk, kamery). Takže na jedné straně máme možnosti si udělat opravdu pěkné fotky (viz odkaz dole), a na druhé straně potyčku s policií a případnou deportaci se zákazem vstupu. Nebylo co řešit. Pár fotek jsem ale nachytal a kdyby to bylo jen trochu možné, dovnitř bych se rád podíval (legálně). Dejte vědět, pokud si to někdo risknete, zajímala by mě vaše zkušenost.

lovethesepics.com/../illegal-tour-abandoned-amusement-park-nara-dreamland-65-pics/ (fotky)

timetravelturtle.com/2013/04/nara-dreamland-abandoned-japan/ (další fotky)

abandonedkansai.com/special-nara-dreamland/ (zajímavé čtení, pokud tam chcete jít)

Večer procházka po parku v Naře, focení nočních scenérií – lucerny, chrámy, cesta (že ten mobil umí dělat při také blbém světle dost dobré fotky).

Večer herna, jídlo, a cesta na ryokan. Herna mimochodem luxusní – v první, co jsem potkal, kde měli držáky na mobil a kamery u her. Takže jsem natočil pár videí z Jubeatu. Jednoduchý nápad a fakt za milión. Stejně jako extra sluchátka (jack pro externí výstup s ovládáním hlasitosti).

Den 08 - Kanazawa Onsens [Japan 2016]

2016-05-15T17:22:00.002+02:00

(sobota, 7.5.2016)

Týden za námi, začínáme týden druhý. Cíl pro dnešek: onseny (lázně). Dojeli jsme si lokálkou do stanice Kaga Onsen. Odtud jsem dali dva cíle: Katayamazu a Yamashiro.

Do Katayamazu nás dovezl taxíkář (okolo 2000JPY). Dali jsme si zde horkou lázeň. Menší návod: přijdete do vchodu a před recepcí najdete automat na lístky. Tam si naklikáte vstup (adult), a co chcete s sebou (ručník / towel, jen si ho půjčit / rental towel, šampón, mýdlo, atd). Lístky dáte u recepce a dostanete (v našem případě) ručník. Pokračujete dál. U prvních skřínek (s nápisem Shoes) si odložíte boty. Uvnitř najdete místnost se skřínkami na převlečení (tedy svlečení). Vše si zde odložte, i spodní prádlo, i ručník a jen s klíčem pokračujte dál. V hlavní mstnosti s lázní se dívejte po dřevěné sedačce s kbelíčkem (a sprchou). Zde se máte komplet umýt, než půjdete (jako čistí) do hlavní lázně. Takže, sednou si na lavičku, napustit si vodu do kbelíčku/lavoru, polít se a umýt se. Dá se napustit si sprchou vodu, nebo je uprostřed velké tlačítko přesně na dávku jednoho lavoru. Krok druhý – horká lázeň. Teoreticky nic těžkého, proste si do lázně vlezete a vše mimo hlavy si ponoříte. Praxe – voda má tak milión stupňů a budete rádi za ponořené nohy. Když je po 30 sec vyndáte, pravděpodobně bude ponořená část červená. To nic, to chce skill. Zkoušejte dál, pomalu se osmělujte a třeba tam za chvilku vleteze celí. Někdy je vedle ještě teplejší místo, zde popřeju hodně štěstí. Někdy tam nejdou ponořit ani ruce. V hostelech mívají studenější vodu (stále příjemnou).

Pak jsme vyšli ven, odpočali si a podívali se na místní artakci – 70ti metrový vodotrysk. Ten několikrát denně stříká vodu, někdy chytnete vodu a v noci i za pomoci osvětlení mění barvu. Veškeré potřebné informace jsme našli od místního průvodce/rybáře. Docela se anglicky snažil, měl po ruce mapu a vše potřebné jsme pochytili.

Taxi spot ani bus (co jede 2x za den) jsme nenašli, takže jsme se vydali nějaké 4km zpět (do hodiny to bylo).

Na původní stanici jsme vzali další taxík a dali jsme i druhé lázně. Postup obdobný, jen tady bylo vše na jednom místě (lázeň i skřínky). Opět velké přemlouvání do lázně vlést. Pře ní byla i malá před-fontánka, s ještě teplejší vodou (si představte váš limit a přidejte 10 stupňů). Imho by to klidně mohli používat na vaření. V místě jsme byli sami. Později přišel místní japonec s malým klukem a holčičkou. Naprosto suverénně do lázně vlezli. Na popáleniny jsou zřejmě zvyklí ;). Nad lázní bylo ještě jedno patro, tatami, dřevěné stoly, místo s horkou vodou pro čaj, a výhled na okolí. No co dodat, nádhera.

Taxikář nás odvezl, dle předchozí domluvy, zpět na stanici.

Den 07 – Kanazawa [Japan 2016]

2016-05-15T17:03:00.000+02:00

(pátek, 6.5.2016)

Kanazawa je opravdu velmi luxusní město. Příjezd večer, a zkušenost z dalšího dne, prostě úžasné. Pěkné budovy, zeleň, stromy a keříky, architektura nádražní budovy, rozdělení chodníků atd.
Ubytování taky prvotřídní. I po příjezdu po zavíračce vše v pohodě, milá a sympatická recepční. Pokoje s palandou, wifi, sprchy ob patro, více záchodů na patře, pračka a sušička (kterých jsme využili).

Za (moc moc pěknou) budovou nádraží mě dostali hodiny (a nápisy), utvořené z malých vodopádků.

Co byl nepřekonatelný zážitek v Kanazavě, byly zahrady. Jako ujdete 5 metrů a můžete fotit znova další fotku, úplně jinou než předchozí. Tráva, záhony, stromy, voda, keře – vše nádherně upravené. Zahradou myslím až druhou část komplexu parků. V té první s hradem je více místa, a má taky své kouzlo. Třeba více mostů.

Před parkem jsem si našel jednu cache (GC2KJD2).

Další zastávka: Samurai house. Prošli jsme se domem a omkrli menší výstavu, dopisy, zbroje, zbraně a zahradu v jednom domě ze samuraiské čtvrtě.

Následovala místní herna (dostal jsem IIDX kyu rank na 04) a jídlo (Subway).
Co dál. Oooo ano. Místní museum současného umění. V ní byly dvě prohlídky, dali jsme si obě. Velmi řekněme zajímavé. Zmíním jen bazének, který jste si mohli projít i zespodu.

Večer nákup zelené Fanty (v kovové láhvi) a první taxík k hostelu. Luxusem je, že japonské taxiky vám automaticky otevřou u zavřou dveře.

Den 05, 06 – JPC (Japan Pony Con) [Japan 2016]

2016-05-11T18:07:00.005+02:00

(středa-čtvrtek, 4.-5.5.2016)

JPC (Japan Pony Con 2016), probíhal řekněme velmi organizovaně a ukázněně. Hosté po příchodu zabrali jednu ze 3 barevných linek (vyznačených na zemi), podle typu lístku a registrace. Dostali jste conguide, plastovou (fakt plastovou) vstupenku a badge.

Na tomhle conu jsme mimo přednášky dostali i místo na propagaci vlastního conu. Czequestria měla tedy dva stoly, na kterých si mohla dělat co chtěla. Vzali jsme tedy letáčky z CZQ, staré vstupenky jako suvenýry, fotky (na které se dalo napsat či nakreslit cokoliv, taková už tradice z posledně, kdy návštěvníci kreslí na fotky, můj vynález ;)). Stůl doplnily dva notebooky s propagačním videem a slideshow fotek ze starších akcí. Průběžně jsme obměňovali, nějaké propagační předměty zdarma (placky, zrdcátka, MLP sponky do vlasů, DVD s dokumentem).

V první místnosti (kde byl i náš stánek), se nacházela i propagace GalaConu. Zbytek obsadili (?místní?) vendoři a umělci. Úžasně vidět ty rozdíly. Japonci si automaticky udělali fronty ke stánku. Poslední držel ceduli "toto je konec fronty". Žádné předbíhání nebo strkanice.

Druhá místnost byla více přednášková. Také se na ní objevila cosplay soutěž s molem (jako přestavovali vše velmi rychle). K večeru zajely příčky a ze dvou místní se stala jedna na velkou párty.

V předmístnosti, kde byla registrace, se náhodně kreslilo a i streamovalo (dalo se říci pár slov do živého streamu).

Con byl v BF1 (jedno patro pod přízemím), a dalo se vylést i na místní zahrádku s jezírkem. Úžasné místo na focení.

Nenapadá mě moc, co dál popsat. Blbli jsme u stánku, (když to šlo) kecali s místníma, vyměňovali jsem si vizitky (mě vynechte). Na začátku akce vlastně byla ještě výměna sušenek a cukroví z vašich míst. U vendorů byl i stánek s výstavou předmětů z charitativní aukce (na tichou aukci, kde si napíšete cenu, i na normální, kde si předměty můžete prohlédnout). Umělci fakt umí kreslit. A cosplayeři se nenechávají zahanbit.

Další den začal přednáškou (takovou to, co jsme docela dlouho připravovali, cvičili a na kterou jsme dlouho hledali fotky). Takže první bod JPC programu a přednáška "EU Conventions". 23 slidů, za nás v angličtině, simultánní překlad v japonštině. Technika makala na první zapojení (luxus), mikrofóny taky. Jako, nervozita byla znát, a asi jsme japonský tým trápili extra dlouhými větami, ale dalo se to. Účastníci si to (dle mě) užili, obrázky viděli, za poznávačky dostali i ceny (fakt pěkné). No a toť vše.

Pro zájemce, odkaz na přednášku:
PDF verze - japan.powerponies.cz/download/Convention_Panel_EU_JPC2016.pdf [15MB]
Webová verze - japan.powerponies.cz/presentation/

Zbytek jen focení, pokec, focení, více focení, focení luxusního MLP AJ auta, focení fullsuiterů, blbnutí s cosplayerama (scénky), ...

Už jsme zmiňoval tu večerní párty?

Z conu jsme musel zdrhnout po 15h, abych se přes Naritu a Tokyo dostal do Kanazawy, kam jsme společně s Werkem měli namířeno.

Den 04 - Tokyo Imperial garden [Japan 2016]

2016-05-11T17:45:00.001+02:00

(úterý, 3.5.2016)

Tento ten naše cesta vedla k Imperial Gardens (císařský palác a jeho zahrady). Velmi zajímavé vidět přímo v centru Tokya tolik zeleně a volného prostoru.

Před nimi ještě menší místa na odpočinek, spousta vody, vodotrysků, a opět zeleň. Na místě jsem se
pokoušel najít kešku (geocaching), ale marně.

Dali jsme tůru okolo celého místa (odhadem .. 5km?), dovnitř se moc nedalo dostat. Bylo zavřeno a hlídáno ostrahou. Na opačné straně, než je Tokyo Station jsme se dostali dovnitř a na chvilku se natáhli na trávě. Menší občerstvení, zmrzlina, získání místního razítka a šup dál.

Další plán? Cesta na JPC. Tedy přesun na letiště Narita a busem do místního hotelu. Tip: s JRpassem se dá nastoupit na Narita Expres (NEX), jen je třeba mít rezervaci (na požádání zdarma v místní trafice). Autobus jel co půl hodiny, na hotel jsme dorazili ve skupině přesně na čas. Od 18h nás totiž čekalo (asi hodně formální) uvítání s JPC org týmem.

taky mám magickou kartu, líbila se mi Suica

Tým JPC jsme našeli. Dali jsme jim dary (MLP časopisy od Niff), což je hodně potěšilo. Předal jsem jim (po 2 letech) i JPC conguide podepsaný Johnem de Lancim (dabérem Discorda a Q ze Startreku). No, ono těžko poznat, jestli je to potěšilo nebo ne, to víte, Japonci (jo určitě jo, jen to nedávají tak znát).

můj dárek pro JPC tým

dárek od Niff pro JPC

Večere nakonec vyšla v místní nedaleké restauraci. Rozpadli jsme se na dva stoly. S OsakaJackem, FinalDrafem a Melgharem jsem byli u jednoho, zbytek vedle (Jamis, Catra, Pidi, Stinken, JPC CEO, a takový CheeseSandwitch). Probírali se různá témata, zásuvky v JP, jídlo, zvyky, cony v zahraničí. Velmi příjemné (i když mírně napjatá atmosféra).

Ubytování v hotelu pohodové, veškerý luxus, co si představíte.

Den 03 - Tokyo SkyTree [Japan 2016]

2016-05-11T17:29:00.004+02:00

(pondělí, 2.5.2016)

Dnes jsme zamířili do Asakusy. Prošli jsme si pěkně nákupní ulici, pozdravil jsem oblíbený stánek s yukatama (ke konci u chrámu, po pravé straně). A okoukali jsme i místní zahrady, chrámy, mosty, ryby.

Následoval přesun (pěšky) ke SkyTree. Víte, taková ta hooodně velká budova s výhledem na celé město.

Opět, v Golden Weeku docela fronty. Dalo se místo 2000JPY připlatit 800JPY navíc, a jít přednostně. Této nabídky jsme využili. Vyjeli jsme výtahem do výšky +350m a obdivovali město. Fotky tenhle zážitek moc nepopíšou. Tak vysoké rozlišení, s tak velkým rozhledem všude okolo, a navíc ta perspektiva. Na patře se dalo vyfotit i místním foťákem (fotka opravdu pěkně zpracovaná), bylo zde patro se sklem (kde se můžete podívat dolů), displeje s ukázkou kde co je (možností přiblížení i přepnutá na noční režim).

Na závěr dne návštěva Akihabary a herny.

Jamis poprvé v Akihabaře

magická karta na všechno

Den 02 – Osaka,Tokyo [Japan 2016]

2016-05-11T17:19:00.001+02:00

(neděle, 1.5.2016)

mrk, poznáte na jakou stanici jsme se podívali?

Další návštěva herny. V Nambě (Osaka) jsem si dali slavný most přes řeku (s reklamou běžce). V Golden Weeku docela hodně lidi, to se musí nechat. Na oběd nějaký ten rámen v místní krčmě.

Sranda byla, že jsme potkali holanďanku, co se mnou seděla v letadle. Fakt náhoda. Dali jsme si selfie, vyměnili maily a šli jsme každý po svém.

Na večer příjezd do Tokya a druhé na ubytko (AirBNB) kousek od Uena. Tam jsme potkali zbytek české výpravy. Průvodce na místo (papír od majitele domu) naprosto v pohodě. Nafocený každý metr, pěkně popsaný postup na odemčení vchodových i bytových dveří (stačí ho přesně dodržovat). I wifi byla na místě (jen 7 lidí už je znát). Následovalo vítání a pokec.

fronta na pačinko, asi mají nějakou novinku

womans only vůz meztra, omylem nafocený zevnitř

Werk kouká na první Shinkansen tohoto výletu

Den 01 – Hudební hry [Japan 2016]

2016-05-10T18:11:00.003+02:00

Kartičku eAmusement na Konami hry jsem měl, koupil jsem teda dvě další (NESiCA a Aime).

Udělal jsem si samozřejmě hned profil na všech hrách, Xsoft (Osaka) a dal pár kreditů. Stručně k jednotlivým hrám, a spíš co je nové od poslední verze.

Dance Dance Revolution (16, A) – klaiska, DDR je tu od nepaměti. Po „DDR X3 vs 2^nd mix“ přišlo DDR 2013 a DDR 2014. Vše byly verze nutné zakoupit od Konami. DDR A (DDR Ace) vyšlo jako update. Změna je v menu, už není jedna řada dlaždic s hudbou, ale 3 sloupce, podobně jako v SoundVoltexu. Nastavení hudby (speedmody, ..) nastavíte přes držení zeleného tlačítka, nebo klávesou 9 na numpadu k PINu od eAmusementa. Zbytek se moc nezměnil. Nové songy, unlocky po 9 songách. (lvl 12 tak na phodu, lvl 16 klidně taky, ale dost se zapotíte).

Jubeat (7, Qubell) – taky klasika, další verze. „Dig Dig Qubell“ je zvuk, co budete často slyšet u unlockování songů. Trochu naprd s těma všema tutotialama na začátku a odklepávání „digování“, ale je to sranda. Jubeat tu hraju asi nejčastěji ze všech her. Čistý luxu. Jestě najít (unlocknout) song „R U Ready“ od Ryu. (lvl 10, extreme, v pohodě. Přežiju i Evanse).

Beatmania IIDX (23, Colupa) – nehynoucí klasika. Nejtěžší hudební hra co existuje. Děsný skill to dávat (a někdy i nastavit). Zatím jsem chcípnul na 3kyu (mám 4kyu). Obtížnost pořád okolo normal 6. Ale sem tam si dám i hyper 8 (s failem).

Sound Voltex (III, Gravity Wars) – další verze, nic extra k napsání. 4+2 buttony a 2 otočné knoflíky.

ReflecBeat (II, Volzza) – unlockování je sranda. Odemykat si za body (v shopu) další zvuky, zprávy když čekáte na hru a songy. Werk hraje hodně často, já jen příležitostně. Nové je zde zelená notifikace na notu v horní liště (moc pěkné).

Pop n Music (23, Éclabe) - další verze, nic moc nového. Jen se dá hrát siťově, čekat na další hráče, posílat jim zprávy/zvuky, unlockování přes shop za body. (lvl 22-28 se dají dávat).

MaiMai (Pink) – pračky. Pořád se dá hrát jen na jedné straně (nebo dva hráči v syncu). Docela těžký si nastavit obtížnost nebo speed mode. Ale je to hodně rychlý na naučení. Vyšší obtížnosti se bez rukaviček ani nedají pořádně hrát. Spálíte si ruku z rychlých pohybů. (lvl 9 v pohodě).

Taiko no Tatsujin – taiko bubíky jedou. Tyhle neberou ani jednu z mých 3 karet. Zase nevím, jak se nastavuje speed mode, ale songy co znáte, se dávaji snadno. Zbytke je sec mazec (na 3. obtížnost).

Dance Evolution – žádná změna. Je tam dost songů, co nejsou v konzolové verzi. Zkoušel jsem oblíbený čínský song s chobotničkama, jo, je to šílený (ale sranda). (lvl master, v poho).

--nové--

Chunith Plus („klavír“) - luxusní nový klavír, není dotyková obrazovka, ale jen klavír. Noty mohou svítit ruzně barevně (včetně oddělovače), tak se v menu a hre dobře zorientujete. Čas ubýhá i v nastavování speedmodů. Co jsem nevěděl je, že po stranách máte zelené proximity senzory a některé noty končí „ve vzduchu“. Potvrdíte notu a zvednete ruku. Někdy zvednete a držíte ve vzduchu. Dělá to z toho velmi krásně a dynamické hraní (malé novy, velké noty, holy, air, air/action). Nádhera. Nemám toho moc unlocklé, ale z patra se dají dávat (lvl:master, 9plus).

GrooveCeaster (3), dvě větší "tlatíčka", co se dají zmáčknout, a pohnout do stran. Hodně super, když znáte song (ale víte jak, není to hra od Konami, nejsou známé songy). "On my Railgun" jsem dal 3x na S a odemkl si Extra obtížnost. Hodně překvapila přítomnost Crypt of the Necrodancer.

BeatStream – no nevím, nějak nechytl. Potvrzovat, nebo sekat (ala Fruit ninja) noty, co jdou do středu? Takový mix Jubeatu a ReflecBeatu.

CrossBeats REV (Sunrise) - v celku zajímavé, jako kdyby bylo víc známé hudby, chytne to víc. Ale klasicná hudba Naokiho Maedy tam není, i když se na hře přímo podílí. Dám tomu ještě šanci.

Museca – 5 bubnů, zmáčknout se nebo otočí, a jeden pedál. No, dal jsem pár kreditů a zatím nechytlo.

Project Diva - nic moc se nezměnilo.

--nehráno--

GFDM – vše jsem zkusil až na bubny s kytarou, tyhle mě nebavily.

Rhythm Tengoku – jeden automat jsem našel, nebyl čas na hraní.

Music GunGun – ten jsem ještě neviděl.

Další poznámky.

Unlockování se teď často děje po konci kreditu stylem nakupování v shopu (za body získaně předem za hraní a challenge).

Je VELMI těžké se poprvé vyhnout tutoriálům. Obvykle to chce 2x dát ne „iie“.

Někdy v GoldenWeeku byl třeba první kredit na hru (s kartou) zdarma.

Den 01 – Osaka [Japan 2016]

2016-05-10T17:11:00.001+02:00

(sobota, 30.4.2016)

Z letiště jsem vypadli do hostelu a pak na prozkoumávání okolí. Dali jsme si místní mrakodrap, ze kterého byl parádní výhled na město. Hodně těhle budou má výhled zdarma.

Pak prozkoumávání města a downtown Namba. V ní jsme dali (mimo lokálního jídla) i hudební hry, jak jinak. Cesta jasná do Taito Stationy (viz článek na hudební hry).

Večerní pokoj pohodička. Za 2500JPY, single pokoj, tak 10 pokojů na patře a 3 AP na patro. Samozřejmě v pokoji yukatka, kartáček, boty (slipers). A dole byla i lázeň. No luxus, co vám mám povídat.

Den 00 – Odlet [Japan 2016]

2016-05-10T16:59:00.003+02:00

(pátek, 29.4.2016)

Tohle měl být už pátý výlet do Japonska. Přesto zde byla (zbytečná) nervozita. Hlavně při balení co si vzít s sebou. Základní věci jsou jasný. Máme tu hygienu (kartáček, pastu, žiletku, cvakátko na nehty, 2 ručníky, šampón/mejdlo, sprej). Jasně dokladový věci (pas s čipem, letenky, rail pass voucher, cestovní pojištění, adresu prvního ubytování do víza), peníze (všechny jeny mám u sebe v příručním zavazadle, eura neberu, mám karty, české koruny, jo nějaké beru, je to super dárek). Pak nějakou tu techniku (mobil, notebook (a filmy, či hudbu), nabíječky, redukce (které se dají koupit i na míste), kabely, USB, power banku, 3DS, MP3). Pro hráče hudebních her pak kartičky na všechny hry (eAmusement pass, NESiCA, Aime... Suica / Pasmo kartu na kredit, skřínky, nákupy a turnikety). Spodní prádlo je taky asi jasný (řekněme na týden a pak vyprat). Jen co na sebe. V jednech hadrech pojedu, tak jasný. Do letadla beru i teplejší vrstvu (večer je zima, suchý vzduch a fouká). No, nakonec jsem pro začátek května vzal navíc jedny džíny, pár kraťasu, 4 tricka, 1 (nebo 2?) mykyny, a lehkou bundu (v Praze byl ráno 1°C a dá se zmáčknout). Boty jedny na sebe, kapesníky, vytištěné fotky na pokec, noviny metro z metra, 4 sladké tyčinky (kdyby něco), vodu mi stejně vyhodí, do prázdného prostoru třeba dárky pro Japonce (jídlo, časopisy, cokoliv). Doma vše zkontrolovat (vodu, topení, okna. Zamknu a udělám nějakou blbost, třeba zatleskám. Pak vím, že jsem kontroloval, že je zamčeno, protože jsem u toho dělal tuhle blbost). Zavazadlo má 11kg, příruční o dost méně, hotovo a vyrazit směr letiště.

Přestup v Amsterdamu pohoda. Fakt velké letiště, daly se najít i zásuvky.

Přestup byl na Boing 787 Dreamliner. Na palubě pohodička, poloprázdné letadlo (vedle mě 2 volná místa). Po startu se to trochu přeskupilo, aby páry seděli u sebe. Zábavní systém na palubě moc pěkný, ale popravdě jsem nedával ani jeden film. Spís jsem spal, nebo pak kecal s holanďankou vedle, co letěla na vlastní pěst do Japonska poprve. Jídlo dobrý, snídaně jsem zobl ovoce, protože mě vajíčka moc neoslovily. Let Amsterdam > Osaka lehce přes 10h. Přílet místního času na 8-9h ráno. Do Amsteru to bylo nevím 2-3h asi. Měli jsme zpoždění (dohledávali se kufry), ale 3-4h přestup na letišti stačil.

V Osace jen rychlovka, celní kontrola, odevzdat vízum a hurá na vlaky do centra. Dlužníček (Android appka) pohodově nabírala účty a placení ve skupině. Dobré asi říci, že jsem přilétal (jen) s Werkem.

Ještě jedna věc, po přílete jsem si skočili na místní poštu, kde nás netrpělivě čekala datová SIM karta (5GB/měsíc, asi 1200Kč). Nastaveno APN dle návodu (nebo aplikace), máme data, balíme českou SIMku (takže se nám nikdo nedovolá) a hurá do města.