Právo duševního vlastnictví

PART III. The Preliminary Ruling Decision in the Case of Google vs. Louis Vuitton Concerning the AdWord Service and its Impact on the Community Law

2013-04-26T12:52:00.001-07:00

...pokračování

In case of using the article below, please quote directly the source in Amfiteatru Economic

GONGOL, Tomáš. The Preliminary Ruling Decision in the Case of Google vs. Louis Vuitton Concerning the AdWord Service and its Impact on the Community Law. The Amfiteatru Economic Journal. 2013, vol. 15, č. 33, s. 246-260. ISSN 1582 - 9146.

3. Implications of decisions regarding Google vs. Louis Vuitton on the decisions of the national courts in the case of Google AdWords

The decision about Google vs Louis Vuitton should influence the decisions of the national courts of the Member States of the European Union and unite the often contradictory approaches outlined earlier. To illustrate this, let us mention here a few examples of decisions in this matter (Drawn from reports of the German Federal Court of Justice BGH, No. 17/2009.). Factual basis for these disputes is the use of Google AdWords by advertisers who have chosen keywords as signs corresponding to trademarks, if you like names of companies without the consent of the competent bodies.

That's what happened in the case directly of "bananabay" (I ZR 125/07). The plaintiff, the owner of the trademark 'bananabay" in this case demanded that the defendant, his competitor in the market, ought to stop using signs corresponding to that mark as a keyword for the Google AdWords optimized search engine. The Federal Court of Justice (hereinafter referred to as "BGH") is also in this case referred to the Court with a request for a preliminary ruling. It was necessary to determine whether in these cases the third party uses the sign as a trademark and whether the use may result in an infringement of intellectual property rights arising. Given that the Court in this case (C-97/09) ruled only a few days after the above mentioned decision in the matter of Vuitton, the conclusions of the decision were based on this. The owner is entitled to prohibit an advertiser to use in advertising keywords identical with or similar to a trademark without the consent of the owner of the goods and services which are identical with those for which the trademark has been registered. However, this applies only if the advertisement does not enable an average internet user to distinguish the goods or services listed in the advertisement originate from the trademark proprietor, eventually economically linked subject to the owner or contrary from a third party.

Let’s mention also the case of "Beta Layout" (I ZR 30/07). This case differs from the previous one by a protected designation, used as a keyword, not a trademark, but the company name. It is therefore not possible to apply to this case harmonized legislation marks but national German legislation. The Court of Appeal in this case concluded that the defendant - the advertiser does not violate the law to protect the name of the company, because there is no confusion between the plaintiff and defendant, as users of search engines can distinguish between advertising (sponsored link) and natural search results. The BGH confirmed this decision with the Court of Appeal that the sponsored links are visually separated from the natural search results. Because there is not harmonized legislation in this matter, there was not filed request to the Court. It leads to the conclusion that the protection of company names and marks in factually similar cases may lead to different decisions. Such a situation is certainly not a desirable state, which is to be achieved by legal regulations. In light of the Court's decision, which affects the trademarks, but the argument does not hold water visual distinction between sponsored and natural search results.

Different approaches to decision making can be observed in matters of the trade intermediaries type of electronic auction house eBay, which is not related to the Court's decision in the case "Vuitton", however, can give an interpretative guide to the intervention of the functions of the mark. The use of sponsored links was the matter of dispute in France between Louis Vuitton SA Company and eBay Inc., which the latter one lost. EBay paid for the AdWords service to offer users links to its auction site that sells previously mentioned goods of Louis Vuitton SA Company. The Court considered such conduct of eBay as free-riding on the reputation of Louis Vuitton and its trademarks and therefore imposed eBay to pay damages in amount of 200,000 euros and for each additional violation of the rights of the trademarks and other intangible assets 1,000 euros. That decision is exactly the opposite of the Belgian court decision in a similar case. Belgian appeals court last year ruled factually a similar case between Polo / Lauren Corporation and eBay, Inc. concerning the trademark of "Rach Lauren" and came to the opposite decision than the French court. But I have to wait for the opinion of the Court on the business intermediaries’ type of eBay. In 2008, the Dutch Supreme Court asked for a preliminary ruling (C-558/08) in this case. So far, however, the decision has been rendered.

4. Implications of decisions regarding Google vs. Louis Vuitton on the decisions in the area of copyright protection

The conclusions drawn from the Court's decision in the case "Vuitton" serve wider applicability than just issues related to infringement to the function of trademarks in connection with Google AdWords. The visual field also reaches issues related to copyright protection. Shortly after the publication of that decision, the Court rendered the BGH’s decision, which refers to the decision of the Court, and deals with the protection of the copyrights associated with the images that appear as Google search engine results.

In this decision (I ZR 69/08 Vorschaubilder, from 29. 4. 2010) the BGH ruled that Google does not infringe copyright protection in situations when there are previews of images that are the result of the search. It should be noted that in the previous two cases registered under File No. 308 and 308 O42/06 O248/07, addressed to the court in Hamburg, Google disputes to view thumbnails of copyrighted works lost. It was a trial with photographer Michael Bernhard and cartoonist Thomas Horn. The court in these cases indicated that the use of photographs in the previews is not by nature a new part, therefore, must be based on the consent of the author.

The Google search engine makes it possible by entering keywords to display Internet users the thumbnails placed on various websites Images that are displayed as search results, are reduced to the original scale as the previews. Previews also include a hyperlink that allows the user to access the website where the original image is located. In order to speed up the search process, the Google search engine periodically scans the Internet and stores these images on their servers. This procedure allows to display the search results almost immediately after you enter keywords into a search engine.

In this case, the artist - a painter sued Google because after entering keywords containing her name it displayed thumbnails of her paintings that she placed on her website. The court ruled that Google did not infringe copyright because the artist could, by simple technical means prevent Google from indexing her sites and thus prevent unwanted display in the search results, but she did not do so. From the copyright protection point of view, the argumentation is strange because the use of the work generally requires the consent of the author. In this case, however, the author herself was expected to prevent indexing of her own site. Therefore, it implies that the author's consent is contained in the very publication of copyright works on the Internet.

Programs of various companies (this program used by Google, Inc. is known as „Googlebot“) scan the websites and create temporary copies of their content in order to streamline the search process and the achievement of its results. However, the authors can, through simple commands in the programming code web sites, prevent the indexing or disable directly only indexing of images.

In the mentioned decision, the court also spoke to the situation where the images were posted on the Internet by a third party without the prior consent of the author. The court said that in these cases, Google was responsible for search results only if it has been informed of such copyright infringement and did not remedy it. Even in this case, therefore, the above mentioned principles of liability of information society services apply, which result from the EC Directive No 31/2000.

5. The decisions in similar cases at USA courts

These conclusions of the BGH regarding Vorschaubilder also correspond to attitudes of American courts. One of the most famous disputes in the previews is a dispute between Perfect 10, Inc. and Amazon.com, Inc. and Google Inc companies (decision no 508 F.3d 1146, 9th Cir. 2007). Perfect 10, Inc. sued Google for alleged copyright infringement by displaying thumbnails of photos published on the website of the plaintiff. While the Court of First Instance vindicated Perfect 10, Inc. the appellate court ruled in favor of Google. The Court of Appeal described the copying and previewing of photos as "fair use." In short, the use of the principle of "fair use" allows limited use of copyrighted works without the necessary permission. An example of such use may be a comment to a literary work and his criticism, used for teaching purposes, etc.

To consider it as the use of copyright works under the principle of "fair use", an American court had to use in the case of thumbnail images customized by the Google search engine four factors to support the conclusion of such uses:

the purpose and character of the use of a work (including an assessment of whether the use is of a commercial or non-profit use for educational purposes),
the nature of the copyrighted work,
the amount and substantiality of the portion taken, and
the effect of the use upon the potential market.

The conclusion of the court in case of Perfect 10 vs. Google relied mainly on that the thumbnail images of the original work are substantially transformed, and serves as an electronic reference tool for public in searching. Their purpose of use is completely different from the original. This situation is likened to a court decision regarding the American court’s decision of parodies, whose work generally comes in the principle of "fair use." In addition, preview images differs from the perspective of the application of this principle by the fact that the search engines provide a completely new way to use the Work (search), while a parody is typically used for entertainment purposes, the same as the original work. The conclusions of the trial were relied on mainly search engines and social benefits of an entirely different use of the work relative to the original.

U.S. courts in 2010 also dealt with the YouTube service of Google. Through this service you can place video recordings on the internet. This service, however, can be exploited to disseminate copyrighted works, which was the reason that led Viacom Company (owner of MTV, Paramount Pictures, etc.) to sue Google, demanding a billion dollars for that YouTube spread tens of thousands of video recordings protected by copyright. However, the Court concluded that Google cannot be held responsible for the content hosted by third parties through the services, unless the specific violation in a particular case is not reported. The copyright infringement of the YouTube service provider is insufficient because of only general awareness of such options. Decision also states that Google does not actively seek out illegal content. This conclusion is based on § 512 (c), (m) and (n) of the Digital Millennium Act (DMCA), which contains a limitation of liability of providers of online services. Viacom Company appealed against the decision. The result of the appeal proceedings is not yet known.

Regarding disputes of the factual basis in the use of Google AdWords, also in the U.S., Google, Inc. was sued several times. One example is the dispute with Rescuecom Corporation (case Recuecom Corporation v. Google, Inc., 2d 06-4881-cv, 3. 4. 2009). In this case it was the trademark of "Rescuecom" which was used as the key word in the above Google AdWords. The court in this case dismissed the action because of the fact that there is no violation of these rights, because Google has that mark in commerce use. We can say that the European Court of Justice has the same conclusion and justification as an appeal court in that decision.

Another problem - electronic auction can be demonstrated in terms of solving a dispute between Tiffany (NJ) Inc. and eBay, Inc. The Court of Appeal upheld the dismissive decision of the trial court in proceedings concerning infringement of trademark rights by selling counterfeit goods via electronic auction house eBay. Sellers, through eBay online auctions, offered silver jewelry under the brand name of "Tiffany", substantial part of which (more than three quarters), were fakes. The key question in this case from our point of view is whether eBay is liable for complicity in the violation of intellectual property rights (e.g. by facilitating the sale of counterfeit). Tiffany Company particularly drew attention to the fact that eBay knew or had reason to believe that vendors violate the trademark of Tiffany merchandise. Although the court acknowledged that eBay had a "general awareness" of violations of intellectual property rights, it said such awareness is insufficient to order eBay to remedy the situation. As to be liability on eBay, it must therefore be shown that in the particular case of trademark infringement, eBay was informed and did not respond to this notice.

A similar case was solved earlier in Germany between Montres Rolex SA and Ebay Inc.. As in the case of Tiffany, there was a sale of counterfeits of original products of known companies. Also in this case it was decided that eBay is not liable for violations of the rights of the trademark. However, the court imposed in this case, eBay has an obligation to prevent further violations of these rights if it was informed about this and it should prevent the same situation from occurring again. Therefore, the Court imposed a duty to monitor the virtual marketplace after the operator was informed of the violations and prevent the future sale of imitations of the product. Due to the technical complexity of the problem and the above-mentioned principle of the EC Directive No 31/2000, the decision leads to more questions rather than answers.

Conclusions

Designation selected by advertisers for a keyword within the service search engine optimization is a tool that is used to run the advertiser's display advertising, so use "in commerce" within the meaning of the EC Directive 89/104 on trademarks. The use of the products or services of an advertiser, moreover, is even when a sign which was chosen as a keyword appears in the advertisement itself.

However, the trademark proprietor cannot oppose the use of the sign which is identical or similar to his trademark, unless all of the conditions set out in Article 5 of EC Directive No 89/104 and the case law of the European Court of Justice on this article are fulfilled. According to Gielen (2010) where a third party uses a sign which is identical with the trademark in relation to goods or services identical with those for which the mark is registered, the trademark proprietor is allowed to prohibit such use if it is liable to affect one of the functions of the mark (particularly the function of indicating origin). In another situation referred to in Article 5, paragraph 1, point. b) of this directive, where a third party uses a sign identical or similar, the trademark proprietor may prevent the use of that sign if there is a possibility of confusion. These questions need to be viewed from the perspective of the "average internet user". But, who is it? Unfortunately the European Court of Justice hasn’t specified what this term exactly means. What can lead us is the definition of an “average consumer” as “reasonably well informed and reasonably observant and circumspect, taking into account social cultural and linguistic factors”. But, we should specify him more precisely. Is he more informed, observant, circumspect than an average consumer in general? According to the author’s opinion, the internet is very specific space and more and more people are connected to the global market. Maybe two decades ago the internet was just matter of experts but the technology of internet access is so easy now that all generations of people can use it. According to the author’s opinion it is necessary to specify the “average internet user” as a visitor of the internet whose observance is limited by special attributes of the internet. It is especially true in cases when commercial connection between the trademark proprietor and third person using keyword ads without permission is created.

The internet as an information channel decreases the “costs of searching” in the terminology of the economics of information. In Stingler’s model, the price for information is created by cost of search. For consumers the cost of search may be taken as approximately proportional number of sellers approached, for the chief cost in time. Stingler (1961) points out limitations of advertising caused by expenses of ads, especially in cases of goods which have a few potential buyers. In case of using web services such as AdWords the costs of “one click” are low in comparison with the benefits which can be made. The influence on customers can be crucial because natural results and sponsored links will appear at the first places of searching page. The question (mentioned above) is whether the “average internet user” is able to distinguish them. The connection between the economics of information and keywords advertisement can be objective of further research.

Regarding the liability of the Internet search engine itself, as we have seen above, the decisions of the courts in matters of Internet search engines in the European Union vary from state to state. For example, whereas the German courts tend to currently access the responsibility for the outcome of the search engines more freely, the French courts are often more stringent. Differently, we can say there is much more liberal access of U.S. courts to this issue. The analyzed decisions of the Court in the case of Louis Vuitton Malletier SA vs. Google, Inc. suggest further European development as well as a series of related decisions that lead to similar (liberal) conclusions of the courts of U.S.

References/Bibliography

Černý, M. and Telec, I., 2005. Prodej internetového portalu. Právny obzor, 88(2), pp.159-166.

Boháček, M. and Menčl, J, 2012. Ochranné známky a klíčová slova ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie (2.část). Obchodněprávní revue, 12(1), pp.1-9.

Council Directive 89/104/EEC of 21 December 1988 to approximate the laws of the Member States relating to trademarks.

Council Regulation (EEC) No 40/94 of 20 December 1993 on the Community trademark.

Council Directive 2000/31/EC of 8 June 2000 on certain legal aspects of information society services, in particular electronic commerce, in the Internal Market (Directive on electronic commerce).

Gielen, Ch., 2010. Keyword advertising and European Trademark Law, [online] Available at: <http://charlesgielen.com/2.html> [Accessed 19 September 2012]

Goldman, E., 2005. Deregulating Relevancy in Internet Trademark Law, Emory Law Journal, [online] Available at: <http://digitalcommons.law.scu.edu/facpubs/68/> [Accessed 8 December 2012]

Griffiths, A., 2008. A Law-and-Economic Perspektive on Trade Marks. In: L. Bently, J. Davis. J.C. Ginsburg, eds. 2008. An Interdisciplinary Critique. Cambridge: Cambridge University Press, pp.241-267.

Marshall, A.L., 1998. The New World of International Trademark Law. Marguet Intellectual Property Law Review, 1(2), pp.1-31.

Pelau, C. and Bena, I., 2010. The Risk Perception for Consumer Segment in E-Commerce and its Implication for the Marketing Strategy. Amfiteatru Economic, 12(28), pp.373-387.

Senftleben, M.R.F. , 2012. Keyword Advertising in Europe – How the Internet Challenges Recent Expansion of EU Trademark Protection. Connecticut Journal of International Law, 2012 (27), pp.39-74.

Stigler, G.J., 1961. The Economics of Information. The Journal of Political Economy, 69 (3), pp.213-225.

Vymětal, D. and Suchánek, P., 2011. Security and Disturbances in e-Commerce Systems. In: Procesedings of the 10th Intetnational Conference Liberec Economic Forum 2011. Liberec, Czech Republic 19-20 September 2011. Liberec: Technical Univerzity of Liberec.

PART II. The Preliminary Ruling Decision in the Case of Google vs. Louis Vuitton Concerning the AdWord Service and its Impact on the Community Law

2013-04-26T12:51:00.001-07:00

2. Other decisions of the Court of Justice in similar cases

2.1. The decision of the Court of Justice in BergSpechte vs. trekking.at Reisen

BergSpechte Company is the proprietor of the Austrian figurative and word mark which is registered, inter alia, for company organising tours and sport and cultural activities, Specifically, Class 25, 39 and 41 of the Nice Agreement concerning the International Classification of Goods and Services for the Purposes of the Registration of Marks of 1957. Similarly, the company trekking.at Reisen deals with the organization of travelling. When an internet user entered the word ‘Bergspechte’ as a search term in that search engine, a trekking.at Reisen advertisement appeared as a ‘sponsored link’ under the heading ‘Äthiopien mit dem Bike’ (‘Ethiopia by bike’). And it was similar to entering a phrase „Edi Koblmüller“ which forms part of the BergSpechte trademark.

In its decision issued a few days after the decision in Google vs. Louis Vuitton, the Court of Justice came to conclusions based on previous decisions. In particular, that the trademark proprietor is allowed to prohibit advertising, in case when the keyword is identical with or similar to that trademark which that advertiser has, without the consent of that proprietor, selected in connection with an internet referencing service, goods or services identical with those for which that mark is registered. There is always required so-called test of normally informed and reasonably attentive internet user, that is to say, whether that advertising does not enable an average internet user, or enables that user only with difficulty, to ascertain whether the goods or services referred to therein originate from the proprietor of the trademark or by an undertaking which is economically connected to it or, on the contrary, originate from a third party (Gielen, 2010). So, if the use of the trademark in this way is liable to affect one of the basic functions of the trademark, namely the function of indicating origin.

2.2. The decision of the Court of Justice in Portakabin vs. Primakabin

Portakabin Ltd manufactures and supplies mobile buildings and is the proprietor of the Benelux trademark PORTAKABIN. Primakabin sells and leases new and second-hand mobile buildings. Apart from manufacturing and marketing its own units, such as work shelters or temporary offices, Primakabin is also engaged in selling and leasing used units, including those manufactured by Portakabin. For the ‘AdWords’ referencing service, Primakabin chose the keywords ‘portakabin’ and its other derivatives. Originally, the heading of Primakabin’s ad, which appeared once one of the aforementioned words had been entered into the search engine, was ‘new and used units’. Subsequently, that heading was amended by Primakabin to ‘used portakabins’.

It is settled case-law (e.g. CASE C-337/95, CASE C-63/97) that, when trade-marked goods have been placed on the market in the European Economic Area by the trademark proprietor, a reseller, besides being free to resell those goods, is also free to make use of the trademark in order to bring to the public’s attention the further commercialisation of those goods. In our case ( CASE C-558/08) trademark, the Court came to conclusion that the “fact that the reseller, through its advertising based on a sign identical with, or similar to, the trademark, gives the impression that there is a commercial connection between the reseller and the trademark proprietor, and in particular that the reseller’s business is affiliated to the proprietor’s distribution network or that there is a special relationship between the two undertakings, also constitutes a legitimate reason.”

The Court of Justice then leaves the consideration whether there is such legitimate reason in given case to the national courts. But it also mentions some clues for such a decision. Therefore, it cannot be held, merely on the basis of the fact that an advertiser uses another person’s trademark with additional wording indicating that the relevant goods are being resold, such as ‘used’ or ‘second-hand’, that the ad creates according to the Court (CASE 558/08 paragraph 84) “the impression that the reseller and the trademark proprietor are economically linked or that the ad is seriously detrimental to the reputation of that mark”. According to Gielen (2010) also a specialist reseller of second-hand goods under another person’s trademark cannot be prohibited from using that mark to advertise to the public its resale activities which include, in addition to the sale of second-hand goods under that mark, the sale of other second-hand goods, unless the resale of those other goods, in the light of their volume, their presentation or their poor quality, risks seriously damaging the image which the proprietor has succeeded in creating for its mark.

2.3. The decision of the Court of Justice in L’Oréal vs. eBay

In this case, there was a dispute between L´Oréal Company and eBay Company. The issue was also the use of the AdWords service, except that the dispute between the seller of detrimental products and Google Inc joined actively another subject – eBay Company. eBay enables prospective buyers to bid for items offered by sellers. It also allows items to be sold without an auction, and thus for a fixed price, by means of a system known as ‘Buy It Now’. Sellers can also set up online shops on eBay sites. An online shop lists all the items offered for sale by one seller at a given time. It also advertises some of the products sold on its marketplace using search engine operators such as Google to trigger the display of advertisements.

eBay Company has a special position because it acts both as a provider of information society services and as a customer of the Google AdWords service, but it does not stand as a direct user of the trademark.

eBay, by selecting in the Google search engine keywords corresponding to L’Oréal trademarks, caused to appear, as soon as internet users performed a search including those words with that search engine, a sponsored link to the website www.ebay.co.uk, accompanied by a marketing message about the opportunity to buy, via that site, goods bearing the trademark searched for. In such a situation, the operator of the online marketplace is an advertiser.

Unlike advertising their own services of online marketplace, eBay used keywords corresponding to L’Oréal trademarks to promote its customer-sellers’ offers for sale of goods bearing those marks, that use related to goods and services identical with those for which trademarks are registered. In that regard, the words ‘in relation to goods or services’ do not relate solely to the goods or services of a third party which is using signs corresponding to the trademarks but may also refer to the goods or services of third parties.

In regard to the fulfillment of the other condition necessary for the exercising of the right of the trademark proprietor to prohibit other people from using it, that is to say that using a keyword identical to his trademark is able to affect the functions of the trademark, the criterion of an average user should be applied (see decision above). From eBay’ liability point of view, the Court of Justice came to the same conclusions as in the case of the decision above in Google Inc vs. Louis Vuitton. The Article 14 (1) of the EC Directive No 31/2000 (exemptions from liability) shall apply to operators of online marketplace only if that the operator does not play an active role of such a kind as to give it knowledge of, or control over, those data. In our case eBay vs. L´Oréal it plays such role. This is seen in assisting sellers in order to enhance their offers for sale and to promote (e.g. in entering the keywords in the AdWords service).

2.4. The decision of the Court of Justice in Interflora vs. Marks & Spencer

Interflora Inc. operates a worldwide flower-delivery network. The network of Interflora Inc. and Interflora British Unit (together ‘Interflora’) is made up of florists with whom customers may place orders in person or by telephone. Interflora also has websites that enable orders to be placed via the internet, those orders then being fulfilled by the network member closest to the place where the flowers are to be delivered. Marks & Spencer is one of the main retailers in the United Kingdom. One of those services is the sale and delivery of flowers. It is common ground between the parties that M & S is not part of the Interflora network. Using the ‘AdWords’ referencing service, M & S selected keywords ‘Interflora’, as well as variants made up of that word.

The Court reiterated the conclusions of previous decisions, especially of Google vs. Louis Vuitton and in our view added an interesting conclusion as to the condition of affection of trademark functions. We have already mentioned the criteria for intervention in the function of indicating origin, we have also said that within the search engine optimization services, there is no interference in the advertising function. The Court expressed itself to the intervention into one of other functions of the trademark, to the investment function. There is an intervention to the investment function, if the use of the trademark substantially prevents the proprietor from using his trademark to acquire or maintain the reputation which allows attracting consumers and retaining their loyalty.

PART I. The Preliminary Ruling Decision in the Case of Google vs. Louis Vuitton Concerning the AdWord Service and its Impact on the Community Law

2013-04-26T12:47:00.002-07:00

In case of using the article below, please quote directly the source in Amfiteatru Economic

GONGOL, Tomáš. The Preliminary Ruling Decision in the Case of Google vs. Louis Vuitton Concerning the AdWord Service and its Impact on the Community Law. The Amfiteatru Economic Journal. 2013, vol. 15, č. 33, s. 246-260. ISSN 1582 - 9146.

The Preliminary Ruling Decision in the Case of Google vs. Louis Vuitton Concerning the AdWord Service and its Impact on the Community Law

Tomáš Gongol¹

¹⁾Silesian University in Opava, School of Business Administration in Karvina, Czech Republic

E-mail: gongol@opf.slu.cz

Abstract

The internet user after entering the keywords obtains two kinds of search results – natural and sponsored ones. The following paper deals with the issue of using keywords which correspond to trademarks registered by a third party for advertising purposes through internet search portals such as Google, Yahoo, Bing, Seznam, Centrum etc. (in principle web search portals). The objective of this article is to analyze decided cases dealing with the AdWords service issued by the Court of Justice of the European Union and compare them also with the attitude in similar disputes in the U.S. Within this knowledge it is necessary to determine the impact of these decisions on further national courts decisions of European Union member states. Moreover there is also legal impact on copyright law and responsibility of internet search engines deduced. The method of the analysis of courts decisions is used and the method of legal comparison is applied to different attitudes in similar cases. Where a third party uses a sign which is identical with the trademark in relation to goods or services identical with those for which the mark is registered, the trademark proprietor is allowed to prohibit such use if it is liable to affect one of the functions of the mark (particularly the function of indicating origin). Regarding to the liability of the Internet search engine itself, decisions of the courts in matters of Internet search engines in the European Union vary from state to state. Whereas the German courts tend to currently access the responsibility for the outcome of the search engines more freely, the French courts are often more stringent. Differently, we can say much more liberal, is the access of the U.S. courts to this issue. Preliminary ruling decision in case of Louis Vuitton Malletier SA vs. Google, Inc. and community practice in further cases follow similar (liberal) decisions of the courts of the U.S.

Keywords: keyword advertising, Google Adwords, Louis Vuitton, preliminary ruling decision, protection of consumer, search portal, trademark protection

JEL Classification: K29

Introduction

Every user of the Internet uses some of the search engines. None of us knows the web addresses for gaining information that we need. Thus, there is an opportunity for services that do the required search and offer us the results. This kind of service providers are, e.g. google.com, yahoo.com or national search engines (the most important in the Czech Republic is seznam.cz). The world most widespread one is the search engine of Google, Inc. Due to the specificity of the environment of the Internet and to the gaps in law (Černý and Telec, 2005) the company listed above was party to many disputes in European countries and in the USA. The results of several litigations were taken into account while writing this paper. Points of law related to search engines concern especially points related to Trademark Law, Unfair Competition Law, Copyright law and others. The relationship between trademark law and the internet has already been objective in several studies. Marshall (1998) explains how the process of globalization influences trademark law. It is out of any doubt that trademarks play an important role in the global market place. The question is, whether legal protection is sufficient and further cases demonstrate legal gaps in this field. Goldman (2005) points out other problems of searching engines using the content identical to registered trademarks when trademark protection is excessive so that “jeopardize the Internet’s potential as an information resource”. It is an important task to find suitable protection of intangible assets on the Internet. Keyword advertisement in several decisions of the Court of Justice of the European Union has already been in some aspects described by Gielen (2010), who points out problems of a vague definition of legal terminology. Theoretical base with the stress on market transparency and the main purpose of trademarks was defined by Seftleben (2011).

The Internet user after entering the keywords obtains two kinds of search results – natural and sponsored ones. There can be a problem, when an advertiser chooses keywords equivalent to the protected intangible assets (typically trademarks) and brings users through the sponsored link to his own websites offering competitive products or services, or imitations. The main research question focuses on responsibility of subjects involved in registering keywords identical (similar) to registered trademarks. The method of the analysis of courts decisions has been used to get legal background of this problem.

National courts have already solved tens of these problems, e.g. decisions in „presipiraten“ or „bananabay“ trademarks cases in Germany, decision in the case „rentabiliweb“ or „citadines“ in France. For example, from Google’s liability point of view, German and French courts solved the similar factual basis often in a different way. The method of legal comparison will be applied to different attitudes in similar cases in several states in the European Union. Moreover, comparison with U.S. courts decisions will be made.

In the end, the issue of the AdWords service was decided at the European Union level in a few cases. It concerns decisions of the Court of Justice of the European Union (the Court below), especially decision in Google vs. Louis Vuitton and others (from 23. 3. 2010), BergSpechte vs. trekking.at Reisen (from 25. 3. 2010), Portakabin vs. Primakabin (from 8. 7. 2010), L’Oréal vs. eBay (from 12.7.2011), Interflora vs. Marks & Spencer (22.10.2011). The issue of venue jurisdiction is solved in decision in Wintersteiger vs. Products 4U Sondermaschinenbau, but we leave it aside.

The problem of keyword advertising is not only the legal issue but has an economic impact and technical and marketing aspects as well. From the economic point of view the problem of information is described by “the economics of information” originally used by Stiegler in 1961. We can also mention for our problem Griffiths’ (2008) idea of reducing consumers’ costs for searching by identifying commercial origin of goods. In addition, we can mention also technical aspects of search portals and e-commerce in general as it is described by Vymětal and Suchánek (2011). Marketing attributes of consumers’ protection and risks in connection with e-commerce is defined in Pelau and Bena (2010).

The structure of the paper is influenced by the timetable of decision making by the Court of Justice of the European Union. It is necessary to start the first chapter with the basic decision in case Google vs. Louis Vuitton which has created legal background for further cases. Other cases influenced by previous one are described in Chapter two. On the basis of this analysis it is possible in Chapter three to determine implications of these decisions on the national court decision in several cases. Chapter four applies results of the case of Google vs. Louis Vuitton also on the copyright law. Chapter five extends the comparison of European courts practices also to decisions of U.S. courts. The conclusion summarizes implications of the paper and predicts further development.

1. The decision of the Court of Justice in Google vs. Louis Vuitton and other subjects

There will appear results after inserting a keyword or several keywords into the search engine. These are especially so-called natural results of the search and they are displayed in descending order according to the pre-defined criteria of relevance. According to these results, when using the google.com search engine, a paid referencing service called ‘AdWords’ (Advertising Words) can be used. The essence of this subject is in the ability to influence the search results and display them in different (special) column (bar) called „sponsored links“. This service enables to display the links to the advertiser’s websites on a special place as a response to inserting the keywords into the search engine. The AdWords service is automated and it allows advertisers to select their own keywords as well as influencing the order. A number of advertisers can reserve the same keyword. The order in which their advertising links are then displayed is determined according to, in particular, the maximum price per click, the number of previous clicks on those links and the quality of the ad as assessed by Google Inc.

The first of decisions was issued on 23 March 2010 and it was a preliminary ruling decision in joined cases C-236/08 to C-238/08. The mentioned cases covered the dispute between Google Inc. (Google France SARL) and Louis Vuitton Malletier SA, Viatikum SA, Luteciel SARL and other subjects. Considering the importance of this decision for the Member States of the European Union and for further interpretation and conclusions of this paper, the mentioned decision will be closer explained in the following sentences.

In this dispute the company Vuitton, known for its luxury leather goods, owns the national trademark „Louis Vuitton“ and „LV“ as well as the Community trademark „Vuitton“. When you enter these terms constituting its trademarks into the Google’s search engine triggered the display, under the heading ‘sponsored links’, of links to sites offering imitation versions of Vuitton’s products. Of course, Vuitton Company defended against such action and brought proceeding against Google with a view, inter alia, to obtaining a declaration that Google had infringed its trademarks through offering these sponsored links. Google was found guilty of infringing Vuitton’s trademarks by a judgment of the Tribunal de grande instance de Paris (Regional Court, Paris), and subsequently, on appeal, by judgment of the Cour d’appel de Paris (Court of Appeal, Paris). Google has brought an appeal on a point of law (cassation) against that latter judgment. In those circumstances, the Cour de cassation (French Court of Cassation) decided to stay the proceedings and to refer the following questions to the Court for a preliminary ruling:

„1) Must Article 5(1)(a) and (b) of [Directive 89/104] and Article 9(1)(a) and (b) of [Regulation No 40/94] be interpreted as meaning that a provider of a paid referencing service who makes available to advertisers keywords reproducing or imitating registered trademarks and arranges by the referencing agreement to create and favourably display, on the basis of those keywords, advertising links to sites offering infringing goods is using those trademarks in a manner which their proprietor is entitled to prevent?

2) In the event that the trademarks have a reputation, may the proprietor oppose such use under Article 5(2) of [Directive 89/104] and Article 9(1)(c) of [Regulation No 40/94]?

3) In the event that such use does not constitute a use which may be prevented by the trademark proprietor under [Directive 89/104] or [Regulation No 40/94], may the provider of the paid referencing service be regarded as providing an information society service consisting of the storage of information provided by the recipient of the service, within the meaning of Article 14 of [Directive 2000/31], so that that provider cannot incur liability until it has been notified by the trademark proprietor of the unlawful use of the sign by the advertiser?“

From our point of view there can be two key questions dealing with the liability of the internet search engines:

1) Is using the trademark by the provider of the paid referencing service within the meaning of the mentioned Directive, not to say national acts (e.g. in the case of the Czech legal system in the use in commerce within the meaning of § 8, § 3 of Marks Act 2003. s.8 and s.3.) that implemented it?

2) May the provider of the paid referencing service be regarded as providing an information society service within the mentioned EC Directive No 31/2000, not to say national acts that implemented it (in the case of the Czech law it is Certain Society Services Act 2004)?

The Court of Justice drew the conclusion, in the case of the first question, that the internet referencing service provider which stores, as a keyword, a sign identical to those for which trademark is registered does not use that sign within the meaning of mentioned Directives. The Court argued, referring to Article 9 (1) EC Regulation No 40/94, that the proprietor shall be entitled to prevent all third parties not having his consent from using in the course of trade any sign which is identical (or similar) with the trademark. This is true under the condition that trademark is in relation to goods or services which are identical with those for which the trademark is registered, and affects, or is liable to affect, the functions of the trademark (Gielen, 2010). According to Gielen (2010) the use of a sign identical with a trademark constitutes use in the course of trade where it occurs in the context of commercial activity with a view to economic advantage and not as a private matter (for further details see the Court of Justice case no C‑206/01 on Arsenal Football Club, s. I‑10273, point 40). The Court argued that to the referencing service provider, it is common ground that it is carrying out a commercial activity “with a view to economic advantage when it stores as keywords of its clients, signs which are identical with trademarks and arranges for the display of ads based on those keywords” (Gielen, 2010). However, for fulfilling the meaning of the Directive, the use, by a third party, of a sign which is identical with (or similar to), the proprietor’s trademark implies, at the very least, that that third party uses the sign in its own commercial communication. The referencing service provider allows his clients using identical (or similar) sights, which is not use of the sign itself. According to the Court (decision in Case C-237/08, point 57) “that conclusion is not called into question by the fact that that service provider is paid by its clients (advertisers) for the use of those signs. The fact of creating the technical conditions necessary for the use of a sign and being paid for that service does not mean that the party offering the service itself uses the sign. To the extent to which it has permitted its client to make such a use of the sign, its role must, as necessary, be examined from the angle of rules of law other than the mentioned EC Directive No 31/2000 (hereto see below).”

On the contrary, the Court found that the choice of the keyword, which is identical with trademark, made by the advertiser is using that sign within the meaning stated above. Gielen (2010) claims that since the sign selected as a keyword is the means used to trigger that ad display, it cannot be disputed that the advertiser indeed uses it in the context of commercial activity and not as a private matter. The fact that the sign used by the third party for advertising purposes does not appear in the ad cannot mean by itself that the use falls outside the concept of using signs selected as a keyword in relation to goods or services.

The using itself is not the only prerequisite that must be fulfilled to enable trademark proprietors to prohibit a using of the trademark by third parties. Article 5(1)(a) of ES Directive No 89/104 enables proprietors of the trademark to prohibit a third party from using sign selected as a keyword identical with those products or services for which that trademark is registered. Therefore the Court claims (Case C-236/8) that “the exercise of that right must therefore be reserved to cases in which a third party’s use of the sign affects or is liable to affect the functions of the trademark.” The Court then continues “those functions include not only the essential function of the trademark, which is to guarantee to consumers the origin of the goods or services (‘the function of indicating origin’), but also its other functions, in particular that of guaranteeing the quality of the goods or services in question and those of communication, investment or advertising”.

Relevant functions to be examined are the function of indicating origin and advertising. Regarding the advertising function, the Court found that use of a sign identical with another person’s trademark in the referencing service such as „AdWords“ service, is not liable according to Gielen (2010) to have an adverse effect on the advertising function of the trademark. It follows from those factors that, when internet users enter the name of a trademark as a search term, the home and advertising page of the proprietor of that mark will appear in the list of the natural results, usually in one of the highest positions on that list. That display is independent on what appears under the heading „sponsored links“ and therefore, it is not liable to affect the advertising function of the trademark. According to Boháček and Menčl (2012) this conclusion of the Court is doubtful because the prerequisite to appearing in one of the highest positions in the list of natural results must be actually fulfilled.

Regarding the function of indicating origin, the question whether the advertising function is negatively affected when are shown to internet users, when using the keyword identical with a mark, a third party’s ad. According to Gielen (2010) the function of indicating the origin of the mark is adversely affected if the ad does not enable normally informed and reasonably attentive internet users (average internet users), or enables them only with difficulty, to ascertain whether the goods or services referred to by the ad originate from the proprietor of the trademark or an undertaking economically connected to it or, on the contrary, originate from a third party. Court (in Case C-238/08 claims that “if the use by the third party of the sign identical with the mark as a keyword triggering the display of that ad is liable to create the impression that there is a material link in the course of trade between the goods or services in question and the proprietor of the trademark”, it is adversely affecting the function of indicating origin.

It is necessary to summarize that a proprietor of the trademark is entitled to prohibit an advertiser to advertise his products or services which are identical to registered trademark, through a sign selected as a keyword identical with the trademark. All this on condition that ad does not enable an average internet user, or enables him only with difficulties to distinguish whether the goods which are referred to by the advertisements originate from a proprietor of the trademark or undertaking economically connected to it or originate from a third party. Such a consideration will depend on the particular national court, but it may again cause the different approaches to this case.

The Court found that the EC Directive No 31/2000 must be interpreted as meaning that the rule laid down therein applies to an internet referencing service provider in the case where that service provider has not played an active role of such a kind as to give it knowledge of, or control over, the data stored. If it has not played such a role, that service provider cannot be held liable for the data which it has stored at the request of an advertiser, unless, having obtained knowledge of the unlawful nature of those data or of that advertiser’s activities, it failed to disable access to the data. The conclusions noted above are based on Section 4 of EC Directive No 31/2000 entitled „Liability of intermediary service providers“.

In connection with the decision, it can be stated that the Google AdWords service is an information society service and that the restrictions of liability in Article 14 of the Directive can be applied to it. Gielen (2010) claims that the concept of information society covers services which are provided at a distance, by means of electronic equipment for the processing and storage of data, at the individual request of a recipient of services, and normally in return for remuneration. With regard to the characteristics of the search engine, the Court came to the conclusion that the Google AdWords service includes all the features of the definition. A referencing service provider transmits information from the recipient of that service, namely the advertiser, over a communications network accessible to internet users and stores, that is to say, holds in memory on its server, certain data, such as the keywords selected by the advertiser, the advertising link and the accompanying commercial message, as well as the address of the advertiser’s site.

In order for the storage by a referencing service provider to come within the scope of Article 14 of EC Directive No. 31/2000, it is further necessary that the conduct of that service provider should be limited to that of an ‘intermediary service provider’ within the meaning intended by the legislature in the context of Section 4 of that directive. In that regard, it follows from recital 42 in the preamble to EC Directive No 31/2000 that “the exemptions from liability established in that directive cover only cases in which the activity of the information society service provider is of a mere technical, automatic and passive nature, which implies that that service provider has neither knowledge of nor control over the information which is transmitted or stored”. With the help of software which it has developed, Google processes the data entered by advertisers and the resulting display of the ads is made under conditions which Google controls. Thus, Google determines the order of display according to, inter alia, the remuneration paid by the advertisers. It was pointed out by Gielen (2010) that the mere facts that the referencing service is subject to payment, that Google sets the payment terms or that it provides general information to its clients cannot have the effect of depriving Google of the exemptions from liability provided for in EC Directive No 31/2000 (notwithstanding see, e.g. the Court of First Instance in MySpace or Dailymotion in France, where the court ruled a violation of copyright and responsibility for publishing content of their users). Otherwise, it would be necessary to punish also internet service providers or webhosting services providers because their services are also paid and indirectly allow e.g. wide spreading of the copyrights they did not create by themselves.

The Article 15 in the Directive, entitled „No general obligation to monitor“, can also be applied to providers of this service: „Member States shall not impose a general obligation on providers, when providing the services covered by Articles 12, 13 and 14, to monitor the information which they transmit or store, nor a general obligation actively to seek facts or circumstances indicating illegal activity“.

Grafické užívateľské prostredie a prípad BSA v. Ministerstvo Kultúry ČR

2010-12-21T23:28:00.000-08:00

Dnes ráno Súdny dvor EÚ rozhodol o historicky prvej českej autorskoprávnej prejudiciálke (a duševkárskej tiež) položenej Nejvyšším správním soudem ČR vo veci BSA v. Ministerstvo Kultúry C-393/09. Žiadaný výklad sa týka otázky, či je užívateľské prostredie (Graphic User Interface - GUI) počítačového programu formou vyjarenia počítačového programu, alebo nie. Možno sa niektorí z Vás pýtajú ako sa takáto vec mohla dostať na Nejvyšší správní soud? Takže ..

9. apríla 2001 požiadala Bezpečnostní softwarová asociace – Svaz softwarové ochrany (ďalej len „BSA“) Ministerstvo kultury o udelenie oprávnenia na výkon kolektívnej správy majetkových autorských práv k počítačovým programom podľa § 98 autorského zákona.
20. júla 2001 Ministerstvo kultúry žiadosť BSA zamietlo.
6. augusta 2001 podala BSA rozklad voči tomuto rozhodnutiu.
31. októbra 2001 bol zamietnutý aj rozklad. V ten istý deň podala BSA žalobu na Vrchní soud v Praze. Vec sa následne dostala pred Nejvyšší správní soud, ktorý rozhodnutie zrušil a vrátil Ministerstvu kultúry.
14. apríla 2004 Ministerstvo kultúry opäť zamietlo žiadosť, potom zas zrušilo a tak dookola až..
27. januára 2005 Ministerstvo kultúry potom posledný krát zamietlo žiadosť.
6. júna 2005 zamietlo Ministerstvo kultúry aj rozklad. BSA podala žalobu na Městský soud v Praze.
9. januára 2008 Městský soud v Praze žalobu zamietol (celé rozhodnutie tu). BSA podalo Kasačnú sťažnosť na Nejvyšší správní soud a ten položil Súdnemu dvoru EÚ (C-393/09) tieto prejudiciálne otázky.

1. Má sa článok 1 ods. 2 smernice Rady 91/250/EHS zo 14. mája 1991 o právnej ochrane počítačových programov vykladať tak, že na účely autorskoprávnej ochrany počítačového programu ako autorského diela sa podľa uvedenej smernice "vyjadrením počítačového programu v akejkoľvek forme" rozumie tiež grafické užívateľské rozhranie počítačového programu alebo jeho časť?

2. V prípade kladnej odpovede na prvú otázku, predstavuje televízne vysielanie, ktorým sa verejnosti umožňuje zmyslové vnímanie grafického užívateľského rozhrania počítačového programu alebo jeho časti, ale bez možnosti tento program aktívne ovládať, verejný prenos autorského diela alebo jeho časti v zmysle článku 3 ods. 1 smernice Európskeho parlamentu a Rady 2001/29/ES z 22. mája 2001 o zosúladení niektorých aspektov autorských práv a s nimi súvisiacich práv v informačnej spoločnosti?

Takýto český spor si nepamätám, má to drajv, právnické výmyselníctvo (verejný prenos), prejudiciálku na Súdny dvor, zaujímavých aktérov (výborný posudok JUDr. Jiřího Čermáka) a šťastný koniec - je to jeden z tých kejsov, ktoré ja nazývam "s príbehom". O tomto spore som písal pôvodne na svojom blogu, keď bola prejudiciálka položená, a potom keď sa k nej vyjadril generálny advokát Yves Bot. Ale k meritu veci. Generálny advokát Yves Bot uviedol vo svojich návrhoch:

64. Zastávam teda názor, že pojem „vyjadrenie počítačového programu v akejkoľvek forme“ sa vzťahuje na tie formy vyjadrenia, ktoré v prípade ich využitia umožnia počítačovému program vykonávať úlohu, pre ktorú bol vytvorený.

65. Samotné grafické užívateľské rozhranie však nemôže dospieť k tomuto výsledku, keďže jeho rozmnoženie nespôsobuje rozmnoženie samotného počítačového programu. Okrem toho počítačové programy s odlišným zdrojovým a strojovým kódom môžu mať rovnaké rozhranie. Grafické užívateľské rozhranie teda nerozširuje počítačový program. Slúži iba na zabezpečenie jednoduchšieho a užívateľsky priateľskejšieho používania počítačového programu.

66. Grafické užívateľské rozhranie teda podľa môjho názoru nie je formou vyjadrenia počítačového programu v zmysle článku 1 ods. 2 smernice 91/250.

67. Pripustenie opaku by mohlo viesť k poskytnutiu ochrany počítačovému programu, a teda jeho zdrojovému kódu a strojovému kódu, iba na základe toho, že došlo k rozmnoženiu grafického užívateľského rozhrania, a to bez overenia pôvodnosti kódov, z ktorých pozostáva, čo by zjavne odporovalo článku 1 ods. 3 tejto smernice, ktorý stanovuje, že „počítačový program je chránený, ak je pôvodný v tom zmysle, že je autorovým vlastným duševným výtvorom“.

A ďalej o obecnej autorskoprávnej ochrane ..

71. Podľa judikatúry rozvinutej v rozsudku zo 16. júla 2009, Infopaq International(25), autorské právo sa vzťahuje len na predmety, ktoré sú pôvodné v tom zmysle, že sú autorovým vlastným duševným výtvorom(26).

72. Zastávam názor, že grafické užívateľské rozhranie nepochybne môže byť duševným výtvorom.

73. Vytvorenie takého rozhrania si vyžaduje značné duševné úsilie jeho autora, rovnako ako v prípade knihy alebo hudobnej partitúry. Za grafickým užívateľským rozhraním sa totiž skrýva zložitá štruktúra vytvorená programátorom(27). Programátor používa programovací jazyk, ktorý v určitej štruktúre umožní vytvoriť osobitné príkazové tlačidlo, napríklad „kopírovať-prilepiť“, alebo vykonať určitú činnosť, napríklad otvoriť priečinok dvojnásobným kliknutím alebo minimalizovať otvorené okno kliknutím na ikonu.

74. Hoci grafické užívateľské rozhranie si vyžaduje duševné úsilie, podľa článku 2 písm. a) smernice 2001/29 musí byť navyše – slovami Súdneho dvora – pôvodným predmetom v tom zmysle, že je autorovým vlastným duševným výtvorom(28).

75. Zložitosť posúdenia pôvodnosti grafického užívateľského rozhrania spočíva v tom, že väčšina prvkov, z ktorých pozostáva, majú funkčný účel, keďže slúžia na uľahčenie používania počítačového programu. Spôsob vyjadrenia týchto prvkov je teda nevyhnutne obmedzený, keďže, ako uviedla Komisia vo svojich písomných pripomienkach(29), ich vyjadrenie je dané technickou funkciou, ktorú uvedené prvky plnia. Tak je to napríklad v prípade kurzoru, ktorý sa pohybuje po obrazovke a slúži na spustenie príkazu kliknutím na príslušné príkazové tlačidlo, alebo v prípade rozbaľovacieho menu, ktoré sa objaví pri otvorení textového súboru.

76. V týchto prípadoch podľa môjho názoru kritérium pôvodnosti nie je splnené, keďže jednotlivé spôsoby realizácie danej myšlienky sú natoľko obmedzené, že myšlienka a jej vyjadrenie splývajú. Poskytnutie takejto možnosti by viedlo k priznaniu monopolu niektorým spoločnostiam na trhu počítačových programov, čo by predstavovalo značnú prekážku tvorby a inovácie na tomto trhu, ktorá by bola v rozpore s cieľom smernice 2001/29(30).

77. Preto zastávam názor, že pri individuálnom posudzovaní bude musieť vnútroštátny súd overiť, či je dané grafické užívateľské rozhranie vzhľadom na rozhodnutia jeho autora, na kombinácie, ktoré vytvára, a na jeho stvárnenie vyjadrením autorovej vlastnej duševnej tvorby, pričom z tohto posudzovania treba vylúčiť prvky, ktorých vyjadrenie je dané ich technickou funkciou.

No a dnes ráno Súdny dvor EÚ rozhodol, presne ako mu podaril generálny advokát.

1. Grafické užívateľské rozhranie nepredstavuje formu vyjadrenia počítačového programu v zmysle článku 1 ods. 2 smernice Rady 91/250 zo 14. mája 1991 o právnej ochrane počítačových programov a nemôže sa naň vzťahovať autorsko-právna ochrana k počítačovým programom podľa tejto smernice. Napriek tomu na také rozhranie sa ako na dielo môže vzťahovať autorsko-právna ochrana podľa smernice Európskeho parlamentu a Rady 2001/29/ES z 22. mája 2001 o zosúladení niektorých aspektov autorských práv a s nimi súvisiacich práv v informačnej spoločnosti, pokiaľ toto rozhranie predstavuje autorov vlastný duševný výtvor.

2. Televízne vysielanie grafického užívateľského rozhrania nepredstavuje verejný prenos autorského diela v zmysle článku 3 ods. 1 smernice 2001/29.

Z odôvodnenia Súdneho dvora vyberáme

29 Smernica 91/250 nedefinuje pojem „vyjadrenie počítačového programu v akejkoľvek forme“.

30 Za týchto podmienok treba tento pojem definovať s ohľadom na výrazy, kontext ustanovení článku 1 ods. 2 smernice 91/250, v ktorých sa nachádzajú, ako aj s ohľadom na ciele celej tejto smernice a medzinárodné právo (pozri analogicky rozsudok zo 16. júla 2009, Infopaq International, C‑5/08, Zb. s. I‑6569, bod 32).
34 Z uvedeného vyplýva, že zdrojový a strojový kód počítačového programu sú vyjadrením počítačového programu a preto si zasluhujú autorsko-právnu ochranu k počítačovým programom podľa článku 1 ods. 2 smernice 91/250.
35 Predmetom ochrany tejto smernice je počítačový program vyjadrený v akejkoľvek forme, ktorá umožňuje jeho rozmnoženie v rôznych počítačových kódoch akými sú zdrojový a strojový kód
37 Predmetom ochrany smernice 91/250 sú formy vyjadrenia počítačového programu ale aj prípravné koncepčné práce vedúce k rozmnoženiu alebo neskoršiemu vytvoreniu takého programu.

38 Ako uvádza generálny advokát v bode 61 svojich návrhov každá forma počítačového programu musí byť chránená od okamihu, keď by jej rozmnoženie spôsobilo rozmnoženie samotného počítačového programu a umožnilo by tak počítaču plniť svoju funkciu.

39 Podľa odôvodnení č. 10 a 11 smernice 91/250 rozhrania sú časti programu, ktorých účelom je také prepojenie a interakcia všetkých prvkov programu (softvéru) a technického vybavenia (hardvéru) s iným programom a technickým vybavením a s používateľmi, ktoré umožňujú plné fungovanie programu.

40 Konkrétne grafické užívateľské rozhranie je interakčným rozhraním, ktoré umožňuje komunikáciu medzi počítačovým programom a užívateľom.

41 Za týchto podmienok grafické užívateľské rozhranie nedovoľuje rozmnožovať tento počítačový program, ale predstavuje len jeho prvok, prostredníctvom ktorého užívateľ využíva funkcie uvedeného programu.

Zaujímavé v tejto súvislosti je aj to, že Súdny dvor podal dokonca aj výklad možnosti chrániť počítačový program obecne, ako autorské dielo, hoci sa ho na to Nejvyšší správní soud nepýtal (pozri body 43 až 50 rozhodnutia). Nazdávam sa, že takéto rozhodnutie je jediné rozumné a správne, inak by sme totiž spôsobili ďalšiu hypertrofiu autorskoprávnej ochrany. Ochrany už beztak nie úplne vhodnej pre počítačové programy.

PS: Krásne sviatky všetkým čitateľom DuševkoBlogu praje Huťko.

Analýza pojmu doménového jména z pohledu českého práva

2010-12-14T12:39:00.000-08:00

Pokud jde o pojem doménového jména, v českém právním řádu nenalezneme právní předpis, který by problematiku doménových jmen blíže upravoval.[1] Autorovi jedinou známou zmínkou o doménovém jménu je ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) ve znění pozdějších předpisů, kde je explicitně stanoveno, že za obchodní sdělení se nepovažují údaje umožňující přímý přístup k informacím o činnosti fyzické či právnické osoby nebo podniku, zejména doménové jméno nebo adresa elektronické pošty. Co to je doménové jméno se však dočíst nelze. Pro právní vymezení doménového jména je proto nutné použít stávající právní instituty známé z jiných právních předpisů. K této problematice existuje celá řada mnohdy protichůdných názorů, které budou na následujících řádcích blíže rozebrány.

Pro objekty nacházející se uvnitř počítačové sítě Internet platí, že mají virtuální povahu a doménové jméno je svou povahou právě takový virtuální, nehmotný objekt, který může být předmětem právních vztahů, o čemž svědčí například smlouvy, které doménové jméno převádějí z jednoho držitele na druhého apod. Pro bližší vymezení pojmu předmět právního vztahu je nutno v podmínkách českého práva použít základní právní předpis soukromého práva, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ), konkrétně ustanovení § 118 uvedeného zákona.

Ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Základní otázka tedy zní, do které z těchto skupin lze doménové jméno zařadit.

Začněme otázkou, jestli lze doménové jméno považovat za věc. Pokud jde o pojem věc, platný právní řád s její legislativní definicí nepočítá.[2] Právní teorie[3] i svého času platná právní úprava obsažená v zákoníku mezinárodního obchodu[4] vycházejí z koncepce věci jako hmotného předmětu nebo ovladatelné přírodní síly, která slouží potřebám lidí. Vzhledem k tomu, co bylo výše řečeno o doménových jménech jako virtuálních objektů Internetu, je zřejmé, že právě uvedené definici věci neodpovídá. Virtuální objekt představovaný daty umístěnými na serveru nebo právě putujícími po síti mezi jednotlivými koncovými body nelze zjevně považovat za hmotný předmět ani za ovladatelnou přírodní sílu.

Dalším z předmětů občanskoprávních vztahů jsou práva, pokud to jejich povaha připouští. Subjektivní právo je definováno jako právní možnost subjektu chovat se určitým způsobem.[5] Subjektivní práva lze rozlišit na absolutní a relativní. Mezi absolutní práva v našem právním řádu patří právo vlastnické a jiná věcná práva, práva k nehmotným statkům, všeobecná osobnostní práva a právo na nabytí zděděného majetku. Jde o výčet, který může být rozšířen pouze zákonem. Základním věcným právem je právo vlastnické, které je v literatuře definováno jako absolutní právo spočívající v nezávislé moci vlastníka ovládat hmotnou věc. Dle výkladu mohou být předmětem vlastnického práva pouze věci hmotné.[6] K jiným než hmotným věcem mohou existovat práva podobná právu vlastnickému. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že doménové jméno nemůže být předmětem vlastnického práva, protože není věcí v právním smyslu. Proto v praxi používané pojmy jako „vlastník doménového jména“ nejsou založeny na platném právním řádu a nelze se v souvislosti s nimi domáhat procesní ochrany prostředky sloužícími k ochraně práv vlastnických. V současné době k doménovým jménům neexistuje žádné absolutní právo, byť vzhledem k nehmotné povaze doménových jmen mají nejblíže k tomu být předmětem ochrany práv k nehmotným statkům (k tomu viz dále). K tomu je možné dodat také úvahu, že jakmile bylo jednou doménové jméno registrováno, práva k registrovanému doménovému jménu působí de facto erga omnes, neboť registrace zakládá výlučné užívání doménového jména nezávisle na ostatních subjektech. Osoba mající oprávnění k doménovému jménu má právo jej užívat, dle svého uvážení s ním nakládat, tj. především převést na jinou osobu, dokonce i zřídit zástavní právo apod. Tato práva jsou blízká vymezení práv vlastnických, a proto se někteří autoři přiklání k názoru, aby se v souvislosti s právy k doménovým jménům hovořilo o tzv. quasi vlastnickém právu.[7]

V odborných diskusích, zejména na Internetových fórech, bývá doménové jméno někdy vnímáno jako právo relativní.[8] Na rozdíl od práv absolutních, které působí vůči všem (erga omnes), práva relativní působí pouze vůči konkrétně určené osobě (inter partes). Z tohoto pohledu by právo k doménovému jménu bylo vnímáno jako soukromoprávní dvoustranný závazkový vztah vznikající na základě smlouvy mezi držitelem doménového jména a správcem domény (resp. pověřeným registrátorem). Relativní povaha takového vztahu předpokládá, že oprávnění jedné strany odpovídá korespondující povinnosti strany druhé. Autor této práce se neztotožňuje s právě uvedeným postojem a je toho názoru, že doménové jméno je předmětem relativního práva nikoliv relativní právo samotné (viz dále k povaze doménového jména jako nechráněného nehmotného statku).

Do třetice jsou mezi předměty občanskoprávních vztahů řazeny jiné majetkové hodnoty. Majetkové hodnoty jsou takové hodnoty, které jsou ocenitelné penězi. Mezi takové jiné majetkové hodnoty lze řadit například ochranné známky, obchodní firmu, know-how, apod., a to bez ohledu na to, jestli k danému předmětu existuje absolutní právo či nikoliv. Doménová jména jsou právě do kategorie jiných majetkových hodnot nejčastěji zařazována.[9] Také autor této práce se přiklání k názoru brát doménové jméno jako jinou majetkovou hodnotu ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 ObčZ a to konkrétně jako nechráněný nehmotný statek. K tomu je však potřeba uvést argumentaci a vypořádat se s některými námitkami proti této koncepci.

Jako nehmotné statky lze obecně definovat takové statky, které mohou být předmětem společenských vztahů a to bez ohledu na své vyjádření v hmotné podobě.[10] Mezi ně řadíme především ochranné známky, vynálezy, patenty, autorská díla, obchodní firmy atd. Definičním znakem těchto práv je tzv. potenciální ubiquita, tj. schopnost být kdykoliv a na jakémkoliv místě současně i následně vnímán a užíván neomezeným počtem subjektů bez újmy na jeho podstatě či funkci. Pohledy na to zda jsou či nejsou, doménová jména nehmotnými statky se v české literatuře liší. Některé prameny uvádějí, že o nehmotný statek nemůže jít a své stanovisko odůvodňují absencí uvedené potenciální ubiquity.[11] Z povahy doménového jména jako virtuálního objektu Internetu, jehož užití je podmíněno přístupem k Internetu a zadáním do adresového řádku prohlížeče (např. Explorer, Mozilla Firefox) však vyplývá možnost jeho užít neomezeným počtem subjektů připojených k síti. Ovlivnit obsah toho, co se objeví po zadání doménového jména v prohlížeči, má samozřejmě pouze jeho držitel, to však nemá vliv na jeho dostupnost, resp. vnímání a užívání jinými subjekty.

Názor, že se nejedná o nehmotný statek, bývá někdy opírán také o vymezení předmětů práv duševního vlastnictví tak, jak ji definuje mezinárodní organizace duševního vlastnictví World Intellectual Property Organization (WIPO), která ve svých dokumentech doménová jména mezi předměty duševního vlastnictví nezahrnuje.[12]

Na rozdíl od toho jiné prameny v souvislosti s doménovými jmény hovoří dokonce o novém druhu duševního vlastnictví.[13] Dle jiných je podobně doménové jméno řazeno mezi tzv. nechráněné nehmotné statky.[14] Nehmotné statky nechráněné jsou takové, které nemají zvláštní právní ochranu, která by k nim stanovila absolutní výlučná práva. Mezi takové řadíme např. know-how, zlepšovací návrh, logo a jiná označení.

Autor této práce tedy zastává názor, že z hlediska hledání právní povahy doménových jmen jsou jim svým charakterem nejbližší právě nechráněné nehmotné statky, a jako takové jsou předmětem soukromoprávních vztahů jako jiná majetková hodnota. Z uvedeného však nelze za stávající stavu vyvozovat závěr, že získáním doménové jména (tj. jeho registrací v registru CZ.NIC) vzniká právo srovnatelné s právy k ochranným známkám nebo obchodním firmám. Tuto skutečnost potvrzují také soudní rozhodnutí vydané v České republice.[15] Doménová jména plní rovněž funkci identifikační, lze je proto zařadit mezi nezapsaná označení, [16] ke kterým ovšem nevzniká absolutní právo. Osoba, která má relativní právo k doménovému jménu vzniklému registrací u příslušného rejstříku, bude dále v této práci označována jako držitel doménového jména.[17]

[1] Na rozdíl od toho v USA byl přijat Anti-cybersquatting Consumer Protection Act, který oblast doménových jmen upravuje v rámci zákona o ochranných známkách. Takový zákon je však v mezinárodním měřítku spíše výjimkou. V Evropě upravuje zvláštním zákonem svou národní doménu Finsko.

[2] Na rozdíl od toho, koncepce návrhu nového občanského zákoníku, definuje pojmy věc, věc hmotná, věc nehmotná v ustanoveních § 449 a následující. Dostupné na www: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html (citováno dne 24.3.2009)..

[3] Např. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., a kol.: Občanské právo hmotné, svazek I., ASPI 2002 s. 225.

[4] Zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu.

[5] K tomu blíže viz např. BOGUSZAK J., ČAPEK J., VEVERKA V.: Základy teorie práva, CODEX 1994,s. 79.

[6] KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., a kol.: Občanské právo hmotné, svazek I., ASPI 2002 s. 263.

[7] PELIKÁNOVÁ, R., ČERMÁK, K., Jr. Právní aspekty doménových jmen. Praha: Linde 2000, s. 49.

[8] Tento názor zaujímá např. SEHNÁLEK, D. Právní povaha doménového jména, 2003, dostupný z www: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=132115 (citováno dne 15.10.2008).

[9] Viz např. SMEJKAL, V., a kol.: Právo informačních technologií, C.H.Beck, 2004, s. 591; MATEJKA,J.: Foneticky zaměnitelné domény a související otázky - aktuální vývoj a stav v právu ČR,.dostupný z www: http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=98892 (citováno dne 15.10.2008); EMR, D.,KROFT M.,: Přejete si zastavit doménové jméno?, dostupné na www: http://www.epravo.cz/top/clanky/prejete-si-zastavit-domenove-jmeno-15260.html?mail (citováno dne 15.10.2008).

[10] KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., a kol.: Občanské právo hmotné, svazek III., ASPI 2002 s. 182.

[11] PELIKÁNOVÁ, R., ČERMÁK, K., Jr. Právní aspekty doménových jmen. Praha: Linde 2000, s.47.

[12] WIPO Intellectual Property Handbook: Policy, Law and Use, 2004, dostupné z http://www.wipo.int/export/sites/www/about-ip/en/iprm/pdf/annex.pdf (citováno dne 20.10.2008)

[13] SMEJKAL, V., a kol.: Právo informačních technologií, 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 605.

[14] BOHÁČEK, M., JAKL, L.: Právo duševního vlastnictví, Praha: Oeconomica 2002, s. 149; TELEC, I. Cybersquatting formou neoprávněného útoku na název obce prostřednictvím doménového označení. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno: Masarykova univerzita, 2000, vol. Roč. 8, no. 3, s. 320.; BETTINGER, T.: Domain Name Law and Practise, Oxford University Press 2005, s. 226.

[15] Např. rozhodnutí krajské soudu v Plzni o předběžném opatření ve věci doménového jména www.quilt.cz. Soud v tomto rozhodnutí došel k názoru, že registrace doménového jména nemá žádný statut jako ochranná známka či obchodní jméno a je tak pouze na žadateli o zápis příslušné domény, aby se vyvaroval porušování něčí ochranné známky či obchodního jména. K tomuto rozhodnutí viz dále.

[16] To znamená nepodléhající zápisu u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky nebo jiného správního úřadu.

[17] Tento pojem odpovídá terminologii nařízení Komise (ES) č. 874/2004 ze dne 28. dubna 2004, kterým se stanoví obecná pravidla pro zavádění a funkce domény nejvyšší úrovně .eu a zásady, jimiž se řídí registrace.

Doménová jména a ochranné známky

2010-12-04T14:59:00.000-08:00

Doménová jména a ochranné známky

Zvláštní význam pro doménová jména a možné kolize s existujícími právy na označení mají ochranné známky. Doménové jméno často slouží, stejně jako ochranná známka, k rozlišení výrobků a služeb, které jsou nabízeny v prostoru Internetu. Jak již bylo výše řečeno, v podstatném se doménové jméno a ochranná známka liší, totiž účinky registrace obou zmíněných institutů.

Ve vztahu ke spotřebiteli je ochranná známka ukazatelem směrem k zavedené kvalitě, vlastnostem, chuti apod. a tudíž ovlivňuje jeho volbu při nákupu. Nakupované zboží označené pro spotřebitele jemu známou ochrannou známkou bude častěji preferováno před zbožím, které takové označení postrádá. Pro vlastníka ochranné známky to znamená větší poptávku po jeho produktech a tedy větší hospodářský prospěch. Ochranné známky mají proto v obchodním styku vysokou hodnotu a není divu, že se jejich vlastníci snaží zabránit užívání jejich ochranné známky jiným subjektem.

Proto, aby ochranné známky plnily svůj účel, jsou pro jejich tvorbu stanovena určitá kritéria. Jde především o jejich originalitu a nevšednost, dobrou rozlišovací schopnost od již zapsaných známek, zavedených a používaných, neměnnost jejich vzhledu, časovou stálost, všestrannou použitelnost na různém materiálu apod.^{^[1]}

Ochranné známky mohou mít podobu slovního označení (slova, jména, číslice), slovního označení v grafické podobě, obrazového označení (kresby), prostorového označení (tvary výrobků, jejich obalů apod.), případně kombinovaného označení. Neoprávněné zásahy do práv k ochranným známkám budou ze stran držitelů doménových jmen hrozit především v případech slovních označení, případně slovních označení v grafické podobě. Doménové jméno je totiž posloupností znaků a číslic.

Slovo tvořící ochrannou známku musí mít především rozlišovací schopnost, tj. musí vykazovat prvky originality schopné odlišit toto slovo od jiných. Tyto předpoklady splňují především slova fantazijního původu vytvořená výrobcem určitého zboží nebo poskytovatelem konkrétní služby.

Ochranné známky jsou v českém právním řádu upraveny zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOZ). Ochrannou známkou může být dle ustanovení §1 ZOZ za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.

Podmínkou, aby se takové označení požívalo ochrany ochranné známky, je registrace u příslušného orgánu. Na území České republiky jde především o ochranné známky zapsané v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, takové jsou označovány jako národní ochranné známky. Stejné účinky jako národní ochranné známky mají také mezinárodní ochranné známky^{^[2]}a ochranné známky Společenství.^{^[3]}V prvním případě jde o ochranné známky zapsané v rejstříku vedeném Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví (dále jen WIPO) na základě mezinárodní přihlášky, v tomto případě hovoříme o mezinárodní ochranné známce. Ve druhém případě jde o ochranné známky zapsané v rejstříku vedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (dále jen OHIM), tzv. ochranné známky Společenství. Z principu podmínky registrace označení u příslušného orgánu tvoří výjimku tzv. všeobecně známé známky ve smyslu Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví^{^[4]} a Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví.^{^[5]} V tomto posledním případě se jedná o takové ochranné známky, které nejsou na našem území registrovány nebo přihlášeny, přesto je jim poskytována ochrana, jako kdyby byly.

Označení, které nemá rozlišovací schopnost, tj. takové označení, které není natolik originální, aby odlišovalo zboží nebo služby, nemůže být předmětem zapsáno jako ochranná známka a není tudíž předmětem ochrany v uvedeném smyslu. Ve vztahu k doménovým jménům jsou problematická především popisná označení a druhová označení.

Popisná označení definují vlastnosti výrobku v nejširším smyslu, proto mohou být použita na výrobky či služby pocházející od různých podnikatelů a nemohou být blokována pouze pro jednoho. Podobně druhové označení, které definuje určitý druh zboží nebo služeb (např. minerálka, holičství apod.). Užívání tohoto označení nemůže být privilegováno pouze jedinému subjektu, protože jeho označení je součástí běžné mluvy bez spojení s konkrétním podnikatelem, zbožím či službami. Opět ve vztahu k doménovým jménům lze jako problematické zmínit např. advokati.cz. Advokát je druhové označení profesního stavu, proto nemůže být chráněno ochrannou známkou. Přesto blokace tohoto pojmu ve prospěch jediného subjektu znamená jeho neoprávněné zvýhodnění vůči ostatním.^{^[6]} Užívání takové domény je způsobilé k zachycení všech potenciálních klientů žalované advokátní kanceláře, kteří vyhledávají advokáty pomocí výše uvedeného přímého způsobu zadání označení advokátní profese. Tím je znemožněno konkurujícím advokátům nabídnout příslušnému okruhu klientů své služby a je zmařena možnost věcného srovnání těchto služeb.^{^[7]} Na tento případ lze aplikovat právo ochrany proti nekalé soutěži. Z hlediska právní úpravy ochranných známek vyplývají ve vztahu k doménovým jménům dvě základní zásady známkoprávní ochrany mající pro tuto oblast zásadní význam, totiž zásada speciality a zásada teritoriality.^{^[8]}

Zásada speciality ochranných známek se projevuje především v tom, že vlastník ochranné známky má dle ustanovení § 8 odst. 1 ZOZ výlučné právo ochrannou známku užívat a to ve spojení s konkrétními výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. Do pojmu „užívat“ lze zahrnout rovněž právo zřídit si doménové jméno odpovídající slovnímu znění ochranné známky.

Právo vlastníka užívat ochrannou známku je označeno zákonem jako „výlučné“, tj. nikdo jiný nesmí v obchodním styku, bez souhlasu vlastníka ochranné známky, užívat označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána. V ustanovení § 8 odst. 2 ZOZ jsou rozvedeny také další případy zákazu užívání, tak např. nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení, u něhož může vzniknout pravděpodobnost záměny s ochrannou známkou na straně veřejnosti. To stejné platí i v případě pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou a v dalších případech.

Za užívání v obchodním styku se v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 ZOZ považuje zejména umísťování označení na výrobky nebo jejich obaly, nabídka výrobků pod tímto označením, jejich uvádění na trh nebo skladování za tímto účelem anebo nabídka či poskytování služeb pod tímto označením, dovoz nebo vývoz výrobků pod tímto označením, užívání označení v obchodních listinách a v reklamě.

Zásada speciality, tedy vázanost ochrany pouze na určité výrobky a služby, se může vůči doménovým jménům negativně projevit v tom směru, že pokud by pod doménovým jménem byly nabízeny produkty jiné nebo by šlo o pouhou spekulativní registraci doménového jména, vlastník ochranné známky shodné s tímto jménem by se úspěšně ochrany nemohl dovolat. ZOZ umožňuje ochranu pouze vůči některým typům spekulativního jednání prostřednictvím uvedených ustanovení § 8 odst. 1. V ostatních případech bude nutno použít ochrany práva proti nekalé soutěži.

Druhá zásada, zásada teritoriality, je spojena s místní působností registrace ochranné známky. Ochranné známky se registrují pro území určitého státu, případně více států. Jejich právní ochrana je pak omezena pouze pro ty státy, kde byla registrována. Z toho vyplývá, že např. jedna ochranná známka může být ve dvou různých státech registrována dvěma různými subjekty. Jak bylo výše uvedeno, doménové jméno je na rozdíl od toho ve světě jedinečné. Nelze tedy pro oba vlastníky totožné ochranné známky registrovat totožná doménová jména. V případě registrace domény na úrovni gTLD (např. .com) bude oprávněn k registraci pouze jeden z nich a to na základě principu first come first serve. Do jisté míry věc zjednodušují mezinárodní ochranné známky a ochranné známky Společenství, které rozšiřují teritoriální působnost známkoprávní ochrany (vždy v souladu s národním právem určité země, případně právem komunitárním).

Pro držitele doménového jména, které bylo registrováno dříve než ochranná známka jiné osoby, je důležité ustanovení § 10 odst. 2 ZOZ, podle kterého je vlastník ochranné známky v obchodním styku povinen strpět užívání shodného či podobného označení, jestliže práva k tomuto označení vznikla před podáním přihlášky a užívání tohoto označení je v souladu s právem České republiky. V případě konfliktu mezi doménovým jménem a ochrannou známkou bude zjišťováno, čí právo je k užívání doménového jména silnější, případně které právo bylo registrováno dříve. Pokud byla dříve registrována ochranná známka, její vlastník vyjde z případného sporu jako vítěz s právem doménové jméno užívat. Je proto dobré, aby ten, kdo si chce zaregistrovat doménové jméno, nejprve zjistil, jestli zvolené označení nebude zasahovat do již existujícího práva k ochranným známkám (případně jiným právům). Pokud taková ochranná známka již existuje, je dále potřeba zjistit, pro jaké výrobky či služby byla zapsána. Zajímavé v tomto směru je rozhodnutí ve věci doménového jména ceskapojistovna.cz[9], kde soud konstatoval, že oproti právu žalobce nerušeně užívat předmětné označení (ochrannou známku) Česká pojišťovna i v internetové síti jako doménové jméno, nestojí relevantní rovnocenné (event. ještě silnější) právo prvního žalovaného, časová priorita v přihlášení u registrátora k uznání práva prvního žalovaného nepostačuje.

Vlastník ochranné známky se může svých práv domáhat u soudu. Oblast vymáhání práv z průmyslového vlastnictví upravuje zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví).^{^[10]} Vymáhat práva podle tohoto zákona je oprávněn vlastník ochranné známky, případně nabyvatel licence. Nabyvatel licence může vymáhat práva jen se souhlasem vlastníka. Souhlas se nevyžaduje, jestliže ve lhůtě 1 měsíce od doručení oznámení nabyvatele o porušení či ohrožení práva nezahájil vlastník ochranné známky řízení ve věci porušení či ohrožení práva sám.

Došlo-li k neoprávněnému zásahu do práv, může se oprávněná osoba domáhat u soudu toho, aby se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva (nárok zdržovací), a následky ohrožení nebo porušení byly odstraněny (nárok odstraňovací). Příkladem uplatnění obou nároků ve sporech o doménová jména je spor o doménové jméno ostrava.cz.^{^[11]} V uvedeném rozhodnutí byl prvním žalovaným držitel doménového jména a byla mu uložena povinnost zdržet se jakékoliv dispozice s doménovým jménem ostrava.cz (tj. uplatnění nároku zdržovacího). Druhým žalovaným byl CZ.NIC, z.s.p.o, kterému byla uložena povinnost provést změnu registrace subjektu držitele domény ostrava.cz tak, aby jako držitel této domény byl zapsán namísto prvního žalovaného žalobce.

Oprávněná osoba má také právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Přiměřené zadostiučinění může spočívat i v peněžitém plnění. Soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění paušální částkou, nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj. Jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani nemohl vědět, že svým jednáním porušuje práva, paušální částka je stanovena nejméně ve výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj. Při rozhodování soud přihlédne ke všem odpovídajícím okolnostem, jako jsou například nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, které oprávněná osoba utrpěla, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je například morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem.

Závěr

Důvodem existujících konfliktů mezi registrovaným doménovým jménem a ochrannou známkou je mimo jiné také možnost registrace doménového jména bez předchozího autoritativního přezkumu, zdali stejné označení není používáno již jiným podnikatelem, jako ochranná známka. Lze se zamyslet nad otázkou, proč takové předcházející zjištění není zahrnuto do podmínek registrace doménového jména. Kořeny tohoto principu je možno zřejmě nalézt v povaze zrodu a tvorby Internetu, jako svobodného prostoru bez všem nadřazené moci, prostoru, který si vytvářejí sami uživatelé Internetu. Otázkou ovšem je, zdali s postupující „komercializací“ Internetu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje stále více a více obchodů nemalého objemu, si tato situace nevyžaduje změnu. Podmínky registrace jednotlivých TLD si stanovují správci příslušných domén, tedy v případě České republiky CZ.NIC, z.s.p.o. Je na něm, zdali takové pravidlo do svých registračních podmínek zakomponuje či nikoliv. Praktická proveditelnost takového kroku by jistě narážela na nemalé problémy technického charakteru, ale jistě by přinesla užitek.

[1] Blíže viz např. HORÁČEK, R. ČADA, K., HAJN, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 1. vydání, Praha: C.H.Beck 2005, s. 295.

[2] Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Nice dne 15. června 1957 a ve Stockholmu dne 14. července 1967, uveřejněná pod č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb., a Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek sjednaný v Madridu dne 27. června 1989, uveřejněný pod č. 248/1996 Sb.

[3] Nařízení Rady Evropských společenství č. 40/94 z 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, Nařízení Rady Evropských společenství č. 3288/1994 z 22. prosince 1994, kterým se mění nařízení č. 40/94.

[4] Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidovaná v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967, uveřejněná pod č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.

[5] Příloha 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), uveřejněné pod č. 191/1995 Sb.

[6] Známým v této věci se stalo rozhodnutí německého soudu ve věci Rechtsanwaelte.de (advokáti).

[7] Blíže viz KUPKA P. Doménová jména a poskytování právních služeb na Internetu, BA 2004/3, str. 21.

[8] Blíže viz PELIKÁNOVÁ, R., ČERMÁK, K., Jr. Právní aspekty doménových jmen. Praha: Linde 2000, s.143.

[9] Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání ve věci doménového jména „ceskapojistovna.cz“, sp.zn. 2 Cm 290/2001-39.

[10] Jde o zákon, který zapracovává směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o vymáhání práv duševního vlastnictví.

[11] Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o ochraně proti neoprávněnému použití názvu právnické osoby, sp.zn. 5 Cm 85/2001-64.

Některé formy nekalé soutěže v souvislosti s registrací doménových jmen

2010-11-19T03:53:00.001-08:00

1. Doménová jména v právním řádu České republiky

Pro oblast doménových jmen nemáme v České republice zvláštní zákonnou právní úpravu. Spor lze vést i o samotnou právní povahu doménového jména. Autor tohoto příspěvku zastává názor, že z hlediska právní povahy doménových jmen jsou jim svým charakterem nejbližší „nechráněné nehmotné statky“, a jako takové jsou předmětem soukromoprávních vztahů jako jiná majetková hodnota (viz § 118 občanského zákoníku). Z uvedeného však nelze za stávající stavu vyvozovat závěr, že získáním doménové jména (tj. jeho registrací v registru CZ.NIC) vzniká právo srovnatelné s právy k ochranným známkám nebo obchodním firmám. Tuto skutečnost potvrzují také soudní rozhodnutí vydané v České republice.[1]

Absence zákonné úpravy doménových jmen však neznamená existenci právního vakua při jejich registraci a dalším nakládání. Výkon práv a povinností vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. jak vztahů relativních, tak i absolutních, musí být v souladu s dobrými mravy a s oprávněnými zájmy jiných. Tomu musí odpovídat také vložení doménového jména do elektronické databáze, tj. nesmí být způsobilé klamat ve vztahu k osobě adresáta, jeho totožnosti, ve vztahu k jeho výrobkům nebo službám anebo k obsahu, který je sdělován veřejnosti na příslušné internetové stránce.[2] Pro neoprávněnou registraci doménových jmen, která bývá spojena s klamáním spotřebitelů, parazitováním na cizí dobré pověsti apod. se vžil pojem „cybersquatting“.

V České republice je nutné aplikovat na oblast doménových jmen .cz stávající právní instituty známé v našem právním řádu. Při jejich vymezení se nutné opírat se nejen o stávající právní instituty, ale rovněž známé rozhodnutí obecných soudů, které se již v několika případech spory o doménová jména zabývaly. Použít v těchto případech lze především právní úpravu ochranných známek, označením původu výrobků, jména a příjmení fyzických osob, názvy právnické osoby či právní úprava obchodní firmy a často lze v tomto směru využít také právo na ochranu proti nekalé soutěži. Posledně jmenované je předmětem následujícího příspěvku. V praxi již několikráte byly jak generální klauzule, tak také některé zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže soudy v těchto případech aplikovány.

2. Doménové jméno a nekalá soutěž

Nekalou soutěž definuje ustanovení § 44 ObchZ, podle kterého je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Z pohledu doménových jmen je důležitá rovněž skutečnost, že se právo nekalé soutěže dotýká nejen podnikatelských subjektů, ale rovněž spotřebitelů, tj. běžných uživatelů Internetu.

Za pojmový znak soutěžního vztahu je literaturou označena pluralita subjektů tržní nabídky a také existence relevantního trhu.[3] Podmínka plurality subjektů je splněna v případě, že na straně nabídky existuje více subjektů nabízejících substituovatená plnění. Soutěžitelem v oblasti doménových jmen je každý subjekt, který do oblasti Internetu vstoupí s úmyslem získat pro sebe hospodářský prospěch, tj. uzavírat obchody, ale rovněž ti, kteří použijí doménové jméno k prezentaci jakýchkoliv informací, např. o sobě, anebo také třeba o jiném soutěžiteli. Relevantní trh je určen předmětem, časem a prostorem a pro účely tohoto příspěvku je jím Internet.

V této souvislosti lze zmínit zajímavé rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci doménového jména wwwpaegas.cz.[4] V daném případě soud totiž dospěl k závěru, že žalobce i žalovaný jsou soutěžiteli v hospodářské soutěži, byť nejde o vztah přímého soutěžitele žalobce, neboť žalovaný neposkytuje telekomunikační služby, účastníci se však setkávají na Internetu, kde propagují a nabízejí své služby, byť každý z jiné oblasti. Pokud žalovaný při nabídce svých služeb používá označení, které je podobné označení, jež na stejném „trhu“ již dříve používá žalobce, jde o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a takové jednání je objektivně způsobilé přivodit žalobci a potažmo i spotřebitelům (návštěvníkům Internetu) újmu. Soud v tomto případě vymezil „relevantní trh“ bez ohledu na předmět nabídky, který je pojmovým znakem takového trhu. Zohlednit v tomto případě lze skutečnost, že jde o konflikt o zákazníka (resp. uživatele Internetu).

V případě nekalé soutěže, která je vyvolána neoprávněnou registrací či užíváním doménového jména, lze použít jak generální klauzuli nekalé soutěže upravenou v § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, tak i některé zvláštní skutkové podstaty v §§ 45 až 52 ObchZ. Ustanovení generální klauzule bylo použito například ve výše uvedeném případě ve sporu o doménu wwwpaegas.cz. Dále lze uvést rovněž několik případů použití zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže.

Vycházet lze ze sporu o doménové jméno quilt.cz (r. 2000).[5] Podle mínění soudu v tomto rozhodnutí se může oprávněný nositel obchodní firmy, resp. vlastník ochranné známky, domáhat ochrany, pokud je dotčen, kromě jiného, nebezpečím vyvolání záměny, či parazitování na pověsti (§§ 47 a 48 ObchZ). Při podnikání ve stejném oboru činnosti, v daném případě šlo o textilní výrobu, může dojít k nebezpečí záměny o výrobci alespoň u spotřebitelské obce používající Internet. V rozhodnutí se výslovně hovoří o vyvolání nebezpečí záměny (§ 47 ObchZ) a parazitování na pověsti (§ 48 ObchZ). Vyloučeny však nejsou ani další zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže.

Ze zákonné definice skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny (§ 47 ObchZ) vyplývá, že půjde především o užití obchodní firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku jako doménového jména, pokud je již po právu užíváno jiným podnikatelem, případně též užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků). Ve všech těchto případech půjde o shodná nebo podobná doménová jména pokud jsou způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo výkony jiného soutěžitele.

Pro nekalosoutěžní praktiky je tato skutková podstata typická. Uživatel Internetu (velmi často spotřebitel) zadáním doménového jména do adresy internetového prohlížeče očekává, že odpovídající označení, pod kterým zná podnikatele nebo jeho výrobky či služby, odpovídá také jeho doménovému jménu. Pokud na něm nalezne www stránky jiného subjektu nabízejícího například určitý druh zboží nebo služeb a prostřednictvím Internetu je koupí, může být oklamán. V praxi může často docházet také k případům, kdy doménové jméno bude s označením soutěžitele podobné, např. www.nyke.cz (podobá se světově známé ochranné známce Nike) pro internetový obchod nabízející prodej obuvi různých značek.

Druhá v praxi se objevující zvláštní skutková podstata nekalé soutěže, používaná v souvislosti s doménovými jmény je parazitování na pověsti (§ 48 ObchZ). Parazitování na pověsti je v ObchZ definováno jako využívání pověsti podniku, výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl. Pověst podnikatele je něco, co vzniká většinou po mnoha letech usilovné práce. Ve vztahu k doménovým jménům může jít o registraci doménových jmen, které v sobě například obsahují známou obchodní firmu jiného podnikatele nebo jiné jeho označení. Často bude v těchto případech proto možný rovněž souběh s vyvoláním nebezpečí záměny.

Kromě skutkových podstat vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti nejsou vyloučeny z aplikace na doménová jména také další zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže. Z nich lze uvést například klamavé označení zboží a služeb (§ 46 ObchZ). Klamavým označením zboží a služeb dle tohoto ustanovení je každé označení, které je způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží nebo služby pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce, anebo že vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost. Nerozhodné je, zda označení bylo uvedeno bezprostředně na zboží, obalech, obchodních písemnostech apod. Rovněž je nerozhodné, zda ke klamavému označení došlo přímo nebo nepřímo a jakým prostředkem se tak stalo. Nic tedy nebrání tomu, aby byl tímto prostředkem Internet, samotné doménové jméno, resp. obsah www stránek, které jsou pod ním zpřístupněny. Jako příklad lze uvést doménové jméno svycarska-cokolada.cz, pod kterou budou nabízeny sladké výrobky z domácí cukrárny na českém venkově.

V úvahu přichází také klamavá reklama (§ 45 ObchZ), která je definována jako šíření údajů o vlastním nebo cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů, nebo zlehčování (§ 50 ObchZ), za které je považováno jednání, jímž soutěžitel uvede nebo rozšiřuje o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu. Případně další skutkové podstaty. V těchto případech však bude mít nekalosoutěžní charakter spíše obsah www stránek dostupný pod konkrétním doménovým jménem. I když pro skutkovou podstatu zlehčování jsou ze světa známé i případy dopadající přímo doménové jméno.[6]

Pokud bylo právo proti nekalé soutěže porušeno, je možné uplatnit některé nároky stanovené v ustanovení § 53 ObchZ. Osoba, jejíž práva byla nekalou soutěží porušena nebo poškozena, se může proti rušiteli domáhat především zdržení se takové jednání a odstranění závadného stavu. Rovně je možno požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

[1] Např. rozhodnutí krajské soudu v Plzni o předběžném opatření ve věci doménového jména www.quilt.cz. Soud v tomto rozhodnutí došel k názoru, že registrace doménového jména nemá žádný statut jako ochranná známka či obchodní jméno a je tak pouze na žadateli o zápis příslušné domény, aby se vyvaroval porušování něčí ochranné známky či obchodního jména.

[2] Blíže k tomuto zákonnému příkazu v ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ ve vztahu k doménovým jménům viz TELEC, I. Cybersquatting formou neoprávněného útoku na název obce prostřednictvím doménového označení.Časopis pro právní vědu a praxi, Brno 2000, vol. roč. 8, no. 3, s. 316.

[3] ELIÁŠ, K., BEJČEK, J., HAJN, R, JEŽEK, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 302.

[4] Rozhodnutí Krajského soudu v Praze o předběžném opatření ve věci doménového jména wwwpaegas.cz ze dne 12.4.2001, sp.zn. Nc 1072/2001-7.

[5] Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o předběžném opatření ve věci doménového jména www.quilt.cz, ze dne 21.12.2000, sp.zn. 22 Cm 38/2000.

[6] Například doménové jméno verizonsucks.com. Název Verizon patří společnosti zabývající se bezdrátovým přenosem dat. Blíže k případu na http://www.wired.com/techbiz/media/ news/2000/05/36210. (cit. dne 12.11.2010)