PUER SENEX

O medu a skořici

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 3 Oct 2021 15:41:00 +0200

Ale, ale to je zajímavé co se povídá o medu a skořici na sociální komunitě bylinkové. A všichni v diskuzi souhlasí, jak jinak. Na med a také na

Pečené kuře na medu

skořici nedám dopustit. Sladké a voňavé pokušení!

FAKTA O MEDU A SKOŘICI
Je zjištěno, že směs medu a skořice léčí většinu nemocí. Med je dostat ve většině zemí světa. Dnešní vědci jej doporučují jako velmi účinný lék na všechny druhy nemocí.
Med může být užíván bez jakýchkoliv vedlejších účinků na všechny druhy nemocí. Vědci zjistili, že ačkoliv je med sladký, jestliže se bere ve správných dávkách jako lék, nemůže ublížit ani diabetickým pacientům.
Med a skořice zaručeně pomohou při nachlazení
Týdeník World News, vycházející v Kanadě, ve svém vydání datovaném 17. ledna uveřejnil následující seznam nemocí, které mohou být léčeny medem a skořicí jako výsledek studií západních vědců.

Nemoci srdce:
Smíchejte med a mletou skořici a mažte na chléb místo džemu nebo marmelády a jezte pravidelně k snídani. Snižuje to hladinu cholesterolu v krvi a cévách a chrání pacienty před infarktem. Ti, kteří už infarkt prodělali a budou jíst toto denně, budou se držet míle daleko od dalšího infarktu. Pravidelné snídaně tohoto druhu ulevují při zadýchávání a posilují srdeční tep. V Americe a Kanadě, různé domy s ošetřovatelskou péčí léčí takto své pacienty, kteří jsou ve věku, kdy cévy a žíly ztrácejí svou pružnost a mohou se ucpávat. Med a skořice vracejí cévám a žilám jejich pružnost.

Artritida:
Artritičtí pacienti mohou denně (ráno a večer) jeden šálek horké vody se 2 lžičkami medu a 1 malou lžičkou skořice. Berou–li to pravidelně - může se vyléčit dokonce i chronická artritida. Dle výsledků průzkumu dělaného na universitě v Copenhavenu bylo zjištěno, že z 200 pacientů léčených 1 lžící medu a lžičkou skořice před snídaní - 73 nemocných bylo úplně zbaveno bolesti a do měsíce nemocní, kteří se nemohli pohybovat, začali chodit bez bolestí.
Infekce močového měchýře:

Pilná včelička při práci

Rozpustit 2 lžíce medu a 1 lžičku skořice ve sklenici vlažné vody a vypít. Tím se odstraní infekce měchýře a močových cest.
Bolesti zubů:
Smíchejte 1 lžíci skořice a 5 lžic medu. Aplikujte 3x na bolavý zub a bolest přestane.
Cholesterol:
2 lžíce medu a 3 čajové lžičky skořice smíchané s 2 dcl horké vody, které podávali pacientům s vysokou hladinou cholesterolu dokázaly snížit hladinu cholesterolu o 10% do 2 hodin. Podává – li se 3x denně je vyléčen i pacient s chronicky vysokou hladinou cholesterolu.Dle informací zmíněného časopisu i samotný pravý med, je–li užíván denně, zabraňuje zvyšování cholesterolu.
Nachlazení:
Ti, kdo trpí na časté nachlazení, by měli užívat 3x denně 1 lžíci vlažného medu s ¼ lžičky skořice po dobu 3 dnů. Tím se vyléčí nachlazení, chronický kašel a pročistí průdušky.
Potíže se žaludkem:
Med se skořicí úspěšně léčí bolesti žaludku a chrání žaludek od vzniku žaludečních vředů.
Plynatost:
Dle studií prováděných v Indii a Japonsku med a skořice zabraňují tvoření nadbytečných plynů při trávení.
Posílení imunitního systému:
Každodenní užívání medu a skořice posiluje imunitní systém a chrání tělo před viry a bakteriemi a brání útokům virových infekcí. Vědci zjistili, že med obsahuje obrovské množství železa a vitaminů. Pravidelné užívání medu posiluje bílé krvinky v jejich boji s viry a bakteriemi.
Těžký žaludek:
1 lžička skořice a 2 lžíce medu před jídlem zabraňuje zvýšení kyselosti žaludku i u nejtěžších jídel.
Chřipka:
Vědci ve Španělsku zjistili, že med obsahuje přírodní látky, které zabíjejí kmeny chřipky a chrání před ní pacienty.
Dlouhověkost:
Čaj vyrobený z medu a skořice, je–li brán pravidelné, zabraňuje potížím dlouhého věku. Vezměte 4 lžíce medu, 1 lžíci skořice a uvařte jako čaj spolu se 3 šálky vody a uvařte jako čaj. Pijte ¼ šálku 3x denně. To udržuje kůži čerstvou a hebkou až do vysokého věku. Délka života stále vzrůstá a i 100 letí lidé mohou být svěží, jako ve 20 letech.
Pupínky:
3 lžíce medu a 1 lžička skořice se smíchá v pastu. Ta se aplikuje na pupínky před spaním a ráno se smyje teplou vodou. Když to děláte denně pupínky do týdne zmizí i s kořeny.
Kožní infekce:
Aplikace medu a skořice na postižená místa léčí ekzémy i pásový opar a všechny typy kožních infekcí.

Skořicový čaj

Hubnutí:
Každý den ráno, 1/2 hodiny před snídaní na lačný žaludek a večer před spaním vypijte šálek medu se skořicí. Pravidelné užívaní sníží váhu i u mimořádně obézních osob. Pravidelné užívaní zabraňuje usazování tuku i při požívání mimořádně tučných jídel.
Rakovina:
Nedávné výzkumy prováděné v Japonsku a Austrálii prokázali, že i pokročilá rakovina kostí,žaludku a střev může být s úspěchem léčena. Pacienti trpící těmito druhy rakoviny by měli užívat lžíci medu a lžíci skořice měsíc 3x denně.
Chronická únava:
Nedávné studie ukazují, že cukr obsažený v medu nejvíce pomáhá při regeneraci tělesných sil. Pacienti-senioři užívající med a skořici v poměru 1 ku 1 jsou čilejší a ohebnější. Dr Milton,který tyto výzkumy prováděl říká, že 1 lžíce medu a malá lžička skořice smíchané s vodou a brané několikrát denně a hlavně kolem 3 hodiny odpoledne, kdy začíná klesat tělesná vitalita obnoví do týdne vitalitu těla.
Zápach z úst:
Lidé v Jižní Africe už odedávna první co ráno udělají je to, že kloktají 1 lžíci medu a lžíci skořice smíchané s horkou vodou. Jejich dech tak zůstává čerstvý po celý den.

Závěrem:
Co říci závěrem? Myslím, že Vám to určitě neublíží a že je nejlepší to vyzkoušet. Co myslíte? Vzpomínáte, když jsme byli děti? Krajíc chleba pomazaný čerstvým máslem a posypaný skořicí patřil mezi oblíbené pochoutky.

INFORMACE a DEZINFORMACE. INFORMAČNÍ VÁLKA. A CO JAK SNADNO NÁS POLOŽÍ CORONAVIRY?

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 3 Apr 2020 20:09:00 +0200

S úsměvem nebo údivem?

Ve 21. století nabývá na významu termín „informační válka“

V této válce beze zbraní hrají dezinformace zcela zásadní klíčovou úlohu.

V té souvislosti bych chtěl zajít do historie a popsat některé případy velkých dezinformačních kampaní a jejich dopadu na celý svět.
Informace tady byla ještě dříve, než se první lidé začali dorozumívat řečí.

Už tehdy si předávali primitivními způsoby různá sdělení - informace.
Původně to byly pouze informace založené na gestech, nonverbální, postupně se k nim připojila komunikace ústní a nakonec i písemná.

Bez předávání informací by naše civilizace nemohla existovat. Nejenom lidé, ale i příroda sama každou vteřinu sbírá a vydává obrovské množství informací.

Informace může vznikat nezávisle na člověku a na životě, existovala už před vznikem Země a s velkou pravděpodobností její existence není závislá na existenci Země.

Od chvíle, kdy se začaly tisknout první knihy a posléze i noviny, našly první informace i dezinformace své čtenáře a šířily se dál. Informace byla zhmotněna na určitém nosiči či médiu a stala se komunikovatelnou pro velké množství lidí.

S rozmachem nových technologií, výpočetní techniky a médií začal i rozmach informací. Dvacáté století bychom proto mohli klidně nazvat „stoletím informací“

Beneš, Hácha a dobová pravda

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 14 Feb 2020 05:35:00 +0100

Československé hranice nebyly Versailleskou smlouvou stanoveny jako definitivní,
stejně jako u ostatních nově vzniklých států.

Šťastní hrdinové

Pokud by by to nějaká nutnost vyžadovala mohly být mezinárodní komisí upraveny do aktuálnější podoby.

Beneš tehdy sliboval v Paříži kantonální uspořádání (podle vzoru Švýcarska) Československa, tak aby menšiny si mohly do jisté míry spravovat své záležitosti.
K tomu nedošlo, byl uměle vytvořen národ československý aby se přečíslilo 3,5 milionu sudetských Němců a zavedl se nespravedlivý jazykový zákon (v praxi to znamenalo vyhazov ze státních služeb pro všechny kdo neuměli dokonale česky, a třeba poštmistr v Sudetech nesměl obsloužit nikoho, kdo si např. neřekl o známku správně česky). Když to pak začalo v Sudetech vřít, Beneš tajnými depešemi oznámil spojeneckým státníkům ochotu předat pohraničí Německu ale žádal aby k tomu byl diplomaticky donucen aby doma neztratil tvář.

Tyto depeše měly být zničeny, ale zachovaly se. S Velkou Británií jsme neměli žádnou spojeneckou smlouvu a papír kterým mával Chaberlein na letišti po příletu z Mnichova byla smlouva o neútočení s Německem. Stejně tak s Francií jsme měli smlouvu o vzájemné vojenské pomoci ale nikoli o ochraně hranic či jejich neměnnosti.

Celá tahle záležitost je neustále překrucována a falešně vykládána a vůbec se nepoužívají fakta jako je Text versaileské smlouvy nebo spojenecké smlouvy s Francií.

O lidech, přírodě a klidu, aby se vychovali mladí co mají rádi přírodu a kynologii

noreply@blogger.com (Unknown) — Wed, 28 Aug 2019 04:34:00 +0200

Bukvice lékařská

Já mám bohužel dost (vzhledem k lásce k offroadu) rozpolcené zkušenosti s tímto druhem. Nemám žádnou zkušenost neutrální. Pokaždé na hraně a to jak na pozitivní, tak negativní

To jsi napsal moc hezky publikuji o myslivosti, mimo jiné, aby se vychovali mladí co mají rádi přírodu a kynologii - a daří se to...
kupodivu jsou tu děvčata co jsou nejen hezký, ale vydrží ty útrapy nejen lovu, ale i řevnivosti při postsocialistické deprivaci myslivosti - a dalo by se psát víc...a tak to taky dělám .....

No asi se nedá více co napsat.

Snad jen že to není o mládí nebo o stáří. Opravdu je to od nátury.

Sice si zakládám, že když někam jedu tak mne vždy nachytají na cestě. "Cestě" necestě, ale od LKT nebo podobného stroje zdevastované, ale nikdy ne na volné ploše, mezi stromky nebo v trávě a podobně.

A tady jsem mnohokráte narazil. Nejsem konfliktní člověk, takže vypadni mě stačí, jo vzhledem ke konfiguraci se mohu ozvat, ale proč. Je v právu tak mizím a neřeším. Ovšem někteří jak jsem si kdysi myslel staré struktury vlastnící průkaz LM to berou jako životní poslání a ostatní lidi neuznávají jako lidi sobě rovné.

A pak tu jsou jiní. Jo kluci tady se nemá, ale mi jenom projedeme a pak mizíme tam a tam. Jo v pohodě, tak to jo. Nepočítám kolikrát jsme při zimní projížďce nachytali myslivce zapadlého a vzhledem k tomu že jsme měli lepší auto jsme ho vytáhli a ty pytle s krmením i s ním dovezli kam chtěl. Co by ne.

Choval se jako člověk. Řekl nám tam a tam vás nechci vidět a bylo to o dohodě.

Většina konfliktů vždycky vznikla protože jeden nebo druhý nebyl ochotný komunikovat.

Na cestách fotografujeme, kdo ví kdy se vrátíme časem ? MEXICO Teotihuacan

noreply@blogger.com (Zdenka Sidonie) — Mon, 12 Mar 2018 13:38:00 +0100

MEXICO, Teotihuacan

Prezident zasahuje a Kemel to kreslí vtipně

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 22 Oct 2016 19:05:00 +0200

Kde je Ovčáček?? Neviděli jste ho?

T. G. Masaryk biografie historie komentáře a názory, české hovory na netu, Evropa a my, Historie, T.G.Masaryk

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 22 Oct 2016 18:53:00 +0200

Hrdí čeští vlastenci odmítají vše německé a na všech úrovních se zaklínají tatíčkem Masarykem. Patrně nevědí, že i onen blahoslavený tatíček byl produktem německého prostředí a Čechem se stal když obdržel místo na Karlově univerzitě v Praze.

President Masaryk

Nemůže být pochyb o tom, že kdyby takové místo obdržel například v Laibachu, byl by při své radikální a neukotvené povaze vášnivým Slovincem.
Když T. G. Masaryk vystupoval proti německému obyvatelstvu českých zemí nepřátelsky a nazval je potomky kolonistů, nezmínil, že on sám je minimálně z části německého původu.
Tvrzení autorů Masarykových biografií o jeho původu je těžko přijatelné.
Jak v první − napsané Zdeňkem Nejedlým a vydané v Melantrichu v třicátých letech 20. století, ještě dříve, než se Nejedlý jako předseda československé akademie věd stal Masarykovým odpůrcem -, tak i v poslední vydané biografii francouzského autora Alaina Soubigoua (Paseka 2004) jsou svorně za rodiče uváděni Josef a Tereza Maszárikovi (i když Soubigou se jako o fámě zmiňuje i o Nathanu Redlichovi jako možném otci).

O otci prvního československého prezidenta lze úspěšně pochybovat. Matka Masarykova, kuchařka v domácnosti statkáře Nathana Redlicha, počala v polovině roku 1854. Skutečný otec nelenil a krátce na to zajistil těhotné služebné jako ženicha svého kočího Jozefa Maszárika, byť byl o deset let mladší než nevěsta. (Zajímavé ovšem je , že negramotný Jozef Maszárik neuměl německy a Masarykova matka Terezia Kropatzek (lživě uváděná v české historii jako Terezie Kropáčková) ovládala češtinu dosti špatně. Když se Tomáš narodil, obdržel příjmení získané matkou po nedávné svatbě.Tato tvrzení jsou převzata z publikace židovského lékaře v mládí žijícího v Holíči.

(H. J. Tauber se ve svých 24 letech v roce 1941 dostal do české zahraniční vojenské jednotky u britského vojska. Po válce dokončil studia medicíny na Karlově univerzitě a 21 let působil jako lékař v Čechách. Na jaře 1968 odešel do Izraele. Tam také česky napsal knihu Atlantida holíčských Židů, která vyšla roku 2003, ještě za života autora, v pražském židovském nakladatelství Sefer. Jak autor zdůrazňuje, jeho kronika se opírá jen o vzpomínky. Žádné historické doklady a prameny nepoužil. Pozorný čtenář ovšem uzná, že paměť autorova je nezpochybnitelná.)

Tak je tu například vzpomínka na příjezd téměř osmdesátiletého Masaryka do rodné obce, tedy do Kopčan. Ve chvíli před projevy v naprostém tichu předseda místního pohřebního bratrstva vykřikl: „Celej starej Redlich!“ V Kopčanech se nedal prezidentův původ ututlat.
A ještě to není všechno, nač upozorňuje doktor Tauber. Panu Redlichovi se z řádného židovského manželství narodil po 19 letech od narození Tomáše syn Josef, který se stal ve Vídni vysokoškolským profesorem (národního hospodářství) v 35 letech. Konečně jako jeho starší nevlastní bratr, který profesuru získal dokonce ve dvaatřiceti.

Přiměřeně...přiměřeně

Masaryk se profesorem sociologie a filosofie stal po studiích, které mu byly vzhledem k výrazné inteligenci umožněny jistě nikoli přičiněním rodičů, když se napřed učil kovářem. Oba nevlastní bratři se znali a Josef Redlich navštěvoval Tomáše Garrigua Masaryka dle Tauberova svědectví jako prezidenta v Praze na Hradčanech a také v Lánech. Zemřel o rok dříve než Masaryk.
Německý autor Karl Hausner tvrdí, že: „ Masaryk byl židovsko-německého původu... Česky se naučil až počátkem dospělosti... Masarykova matka byla dcerou německého hostinského, a byla oplodněna Nathanem Redlichem, rakouským Židem.
Jak se do historických studií vloudil tento údaj? V r. 1875 požádal Masaryk Vídeňskou univerzitu o připuštění k závěrečné zkoušce z filozofie. K žádosti přiložil vlastoručně německy psaný životopis, ve kterým uvedl mj. „...Byl jsem od nejútlejšího mládí pečlivě vychováván a opatrován laskavou matkou, jejíž obětavé lásce za všechno vděčím... V němčině jsem dosáhl brzo pokroku, jazyk mi nebyl zcela cizí, vždyť má matka byla Němka.“ (Překlad ve studii Viléma Doležala Masarykova cesta životem, I. díl, 1920.)

V Redlichově rodině byl prý tento Masarykův původ vždycky znám a nikdy nebyl popírán; Terezie Masarykova prý prostřednictvím advokáta Aloise Pražáka dostávala od Redlichovy rodiny zvláštní finanční podporu pro syna Tomáše studujícího na brněnském gymnáziu.

- Závěr: Tomáš Masaryk co do původu byl snad stoprocentní Němec (a zpola žid), přinejmenším však (uznáme-li původ po meči za nejistý) Němec poloviční. Věděl to, ale musel tento svůj původ zamlčovat, aby byl ve svém národě brán vážně.
A to byla „nejen jeho osobní tragédie“, nýbrž vedlo to k „veliké tragédii českých zemí 19. a 20. století“.
Masaryk nedokázal najít v sobě dost odvahy k tomu, aby řekl: „Ano, jsem Čech, ale mám německou matku a doznávám, že patřím k oběma národům této země, že bych nebyl naživu, kdybych neměl tyto dva konkrétní rodiče.
Pokládám tento původ z obou národů za osobní bohatství, právě tak jako je bohatstvím této země skutečnost, že je obývána dvěma národy.“ Nuže, tolik odvahy Masaryk neměl.

Jindřich Čech, sociální sítě

Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: Já za tohle všecko můžu!

noreply@blogger.com (Unknown) — Wed, 9 Mar 2016 13:09:00 +0100

Komáři, to je nick neboli přezdívka hmyzu jako parazita

„Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu.

Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje.“ Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informovaní být mohli, moskevské procesy, Katyn, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé – několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost. Člověk by měl vidět věci tak, jak jsou, ve vší krutosti a nezalepené chlácholivými flastry výmluv, pozdních vytáček a polopravd.

Ti lidé, kteří je tehdy, v roce 1946, volili, by měli do smrti chodit s hvězdou (ale červenou a pěticípou) s nápisem: „Já za tohle všecko můžu! Já jsem dobrovolně hlasoval pro doživotní otroctví pod sovětským režimem.“

A ti, kdož volili tehdejší sociální demokraty, ti už nemají ani výmluvu toho lpění na předpotopním, zastydlém radikalismu – to už byli jen a jen hlupáci, kteří si mysleli, že volit sociální demokraty v roce 1946 bude stejně bezkonsekventní jako v roce 1935. Tyhle hloupé Jonáše leviatan samozřejmě sežral první. Ale oni nad propastí hrozícího půlstoletí nebo století v nesvobodě si neodpustili volbičku s výhradou: my sice nejsme komunisti, ale taky nemáme nic společného s protikomunistickými, „reakčními“ stranami. My jsme sociální demokraté. (Majerovci ovšem byli předem destinováni k porážce, ale i oni sehráli neblahou roli už tím, že se v situaci hrozící katastrofou rozhodli pro „výhradovou“ enklávu v prohnilé straně, místo aby šli zásadně proti komunistům.) Definitivní porážce demokracie pak nahrála právě celá (celá odvedená jak stádo ovcí) sociální demokracie, ve spojenectví s níž získali komunisti většinu (myslím něco přes 50 procent) a mohli přistoupit – vybaveni potřebnými ministerstvy a poslanci – k naplánování machtergreifungu zvaného Únor 1948. Sovětská intervence ve prospěch komunistické menšiny by byla tehdy nemyslitelná, byla to léta, kdy Stalin ještě neměl atomovou bombu, jenomže idioti s volebním právem se v roce 1946 postarali o to, aby v Československu byla komunistická (+ sociálně demokratická) většina. Pak už bylo možné všechno. Pak už všechno jelo jako po másle. A tak to budu opakovat znova a znova: kdo za tenhle srab trvající už třetinu století může? Ti, kdo v roce 1946 v Československu hlasovali pro komunistickou partaj. Ti a nikdo jiný. Jakékoli vymlouvání a zamezování téhle krutě jednoduché skutečnosti znamená úhybné myšlení, lhaní si do kapsy, lež lidí se zkorumpovanou mentalitou, kteří i po víc než třicetiletém válení v rudé žumpě si pořád budou hledat nějaké vytáčky, že „ono by to bylo bejvalo dopadlo blbě, i kdybysme…“ Hovno! Vy a nikdo jiný jste jim pomohli k moci! Vy a nikdo jiný! Voliči kandidátky číslo 1 z roku 1946.

Zdroj: Zábrana, Jan: Celý život – výbor z deníků 1948/1984, Torst 2001.

Básník Jan Zábrana sdíleno sociální sítě a webové stránky

SOUMRAK SELSKÉHO STAVU 1949-1960. Byli stěhováni všichni. Děti, i sedmdesátiletí rodiče kulakovi. Vše ale probíhalo v naprostém utajení.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 6 Mar 2016 20:34:00 +0100


Dobové fotografie jsou velmi smutné komunista vyhání lidi z vesnice

Na utajeném jednání předsednictva ÚV KSČ dne 14. října 1948 se jednalo především o zemědělské politice.

Zachoval se zápis účastníka tohoto jednání, který konstatuje, že primitivnost nejvyšších státních představitelů byla přímo otřesná.

Zápotocký jako typický odborář

považoval za nepřítele celou vesnici. Kopecký vysvětloval, že Marx neměl v otázce zemědělství jasno, avšak Lenin a Stalin věděli, jak na to. Napřed dát rolníkům půdu a potom je přitlačit do kolchozů... Problém byl, jak pojmenovat třídního nepřítele. Většinou nechtěli nejdříve použít nečeské slovo kulak, když Gottwald doporučil výraz boháč.

A pak šlo již všechno jako na másle. Ve směrnici z 30. května 1950 se uvádělo, že při slučování pozemků bude třeba vesnického boháče vytlačit na okraj honů nebo katastrů tím, že jeho půda bude přidělena JZD. Po přijetí trestního a soudního zákona v roce 1950 dostávaly příslušné krajské a okresní výbory KSČ tajné instrukce, jak zákon uplatňovat. Byly vytvořeny trestní komise, které „budou rozhodovat zejména o trestech odnětí svobody, které budou vykonávány v táborech nucené práce...“. Okresním výborům KSČ bylo uloženo nadále omezovat vesnické boháče, ale dosáhnout toho, aby tuto politiku dělali malí a střední rolníci sami. Navíc ti, kteří ztratili půdu, budou ve vesnici překážet, a proto musejí být vesnice odstraněni.

Stáří ve městě

V roce 1951 se boj přiostřil. Ukázalo se, že někde přijímali větší sedláky do družstev, což bylo označeno za škodlivou praxi. Větší sedlák, i když prodá pozemek nebo ho předá dobrovolně družstvu, psalo se ve směrnicích, je mnohem nebezpečnější jako člen JZD – nezbavil se totiž svého kapitalistického myšlení, svých vykořisťovatelských zvyklostí. Ministr Ďuriš ve svých pokynech přímo nabádal, aby vesničtí boháči byli vystěhováváni a jejich domy pak využity pro družstevní účely. V květnu 1951 bylo rozhodnuto, aby vodítkem pro určení charakteru vesnického boháče bylo vlastnictví někdy již 8-12 ha a za vesnické boháče měli být považováni i menší vlastníci půdy, pokud při tom byli hostinskými, mlynáři, zahradníky, řezníky nebo obchodníky.

Navíc bylo nařízeno, aby byla kategorie vesnických boháčů rozšířena i o osídlence pohraničí, kteří si zabrali nejlépe vybavené usedlosti po vysídlených Němcích. A bylo to.
Od 1. srpna 1950 do konce 1. čtvrtletí 1951 bylo potrestáno 48 485 rolníků. Z toho 82,05 % tvořili rolníci s majetkem pouze do 20 ha. Měsíčně bylo trestáno v průměru 2223 rolníků, v 1. čtvrtletí 1951 se průměr vyšplhal až na 5367 potrestaných rolníků měsíčně. Mezitím byla řada rolníků souzena ve velkých procesech soudních. Protože soudy vynesly v 17 % dokonce tresty pouze podmíněné, byla provedena celostátní instruktáž justice o tom, co dělají v boji proti boháčům špatně. Výsledky to přineslo. Například prokurátoři a soudci kraje Liberec si dali závazek, který poslali ÚV KSČ s tím, že budou ještě důsledněji odhalovat a trestat rozbíječe budování naší socialistické vesnice. Současně byla zahájena akce zbavit nejmladší selské pokolení možnosti odborného vzdělání. Tehdy v roce 1951 se zemědělští studenti ještě postavili na odpor a „protože byla akce špatně připravena“, byla odložena a uskutečnila se o rok později. To byla již připravena „dobře“.
Současně byla provedena čistka justice. Byly vyškoleny tzv. rychlokvašky (totéž bylo za Husáka po roce 1970) a již v roce 1951 ovládali tito „absolventi“ 50 % okresních prokuratur, na Slovensku dokonce 67 % a 84 % krajských prokuratur a na Slovensku 100 %. Všechno bylo málo. V listopadu 1951 začala akce kulak.
Podstatou akce kulak bylo masové vysidlování a přesidlování nepřátelských rolníků-kulaků. Přišlo i na studenty. V lednu 1952 bylo vyloučeno ze studia 505 žáků (z toho 350 do 18 let), Zdeněk Nejedlý dostal za úkol vyčistit i vysoké školy od „vesnických boháčů a městské buržoazie“. V prosinci 1952 bylo vyloučeno 133 vysokoškolských studentů v rámci třídního boje. Akce pokračovala. Koncem roku 1952 bylo vystěhováno 193 selských rodin. V prvním čtvrtletí již 356 rodin. V dubnu a v červnu 618 rodin. Byli stěhováni všichni. Děti, i sedmdesátiletí rodiče kulakovi. Vše ale probíhalo v naprostém utajení. Tedy mělo probíhat. Některé akce volaly do nebe. Ve Velkých Heralticích na Opavsku byli přestěhováni na státní statek staří rodiče (67 let) a žena kulakova ve vysokém stupni těhotenství a s třemi dětmi od 2-5 roků. Kulak sám byl pochopitelně zavřen. K 19. srpnu 1953 bylo konfiskováno asi 2000 kulackých usedlostí a současně došlo k přesídlení přibližně stejného počtu kulackých rodinných celků (hlášení z ministerstva vnitra na ÚV KSČ).

Přezdívka - komár nebo také komunista, obtížný hmyz

Po krátkém zaváhání (nespokojenost obyvatelstva ukonejšená snižování cen) se pokračovalo. Jen na Slovensku bylo od 1. 7. 1954 do 31. 8. 1955 trestně stíháno 4641 rolníků. Akce pokračovala. V roce 1956 prohlásil A. Novotný, že u nás stále ještě zbývá jediná vykořisťovatelská třída - kulactvo, ale ta že je nyní zbavena možnosti škodit. XI. sjezd KSČ v roce 1958 se znovu usnesl na nutnosti likvidace kulactva jako třídy. Mezitím zabavené zemědělské usedlosti chátraly. Proto bylo přijato opatření k odstraňování ruin. Vše muselo být vymazáno nejen z paměti lidí, ale i z paměti krajiny. To se psal rok 1960. Ještě v roce 1958 bylo označeno za kulacké (tedy s nutnosti zlikvidovat) 6254 usedlostí s výměrou v průměru 18 ha, což bylo pouze 1,5 % celkové výměry Československa. Ale i to bylo třeba odstranit.
Současně je třeba poznamenat, že bylo kompletně zlikvidováno zemědělské družstevnictví, které v první republice patřilo ke špičkovým systémům.

K 1. lednu 1991, ještě před majetkovými restitucemi, bylo v České republice pouze 1142 soukromých zemědělců s průměrem 7,49 ha na jedno hospodářství. To byli ti, které autor charakterizuje takto: V soukromém hospodaření pokračovali jen zatvrzelí jednotlivci, kteří ve velmi ztížených a skromných podmínkách vzdorovali mocenské převaze režimu a s maximálním fyzickým a psychickým nasazením, výlučně vlastními silami a s minimem finančních prostředků, mechanizace apod., udržovali tradice svých předků. V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech představovala soukromá selská hospodářství jen malé izolované ostrůvky vytěsněné většinou na samý okraj zkolektivizovaného katastru JZD a JRD, případně státních statků. Selský stav byl ve druhé polovině výrazně zredukován a oslaben, nikoliv však zcela zlikvidován a vykořeněn.

Takže soumrak? Jistě – staletá tradice selského stavu nezmizela, neboť mnozí potomci dávných selských rodů se na vesnici v devadesátých letech vrátili. Třídní boj proti vesnickým boháčům však nebyl záležitostí nějakých padesátých let. Byl promyšlenou totalitní metodou uplatňovanou vlastně neustále. Mnozí jeho organizátoři jsou stále ještě mezi námi.

Kdo ví o tom něco, ať vypráví dětem.

Hrozné české dějiny. Co je to komunismus. Totalita.

Zdroj: sociální sítě

Divadlo Semafor nás nezajímalo. Veselé juchání pana Suchého a spol. “Pěstujte koťata” a “Na okně seděla kočka, venku štěkal pes” nás neoslovilo ani náhodou.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 21 Feb 2016 04:58:00 +0100

Momentky z cest

Ještě jednou k Semaforu, slibuji že

naposled….

Když jsem souhlasně přitakal k páně Varyšově (o kterém vůbec nic nevím) kritice Semaforu a pouze dodal, že toto divadlo produkovalo pouze komunální humor, nečekal jsem lavinu ublíženectví a urážek která se na mne sesypala. Inu, dotkl jsem se české ikony, produkující zábavu na světové úrovni. Přece každý správný Čech ví, že celý svět zajímá co se děje v srdci Evropy a tiše závidí naše kvality.

Musím přiznat, že jsem ve svém mládí patřil ke skupině které se říkalo chuligáni. Než jsme přišli ke svým prvním džínsám nosili jsme bohatě prošité plátěné “texasky” a vůbec obecné pohoršení vzbuzující oděvy. Vlasy jsme měli na ramena a lišili se od spořádaných chlapců a děvčat sdružených ve svazu mládeže. Vyznávali jsme rock n roll, náš idol byl Bill Haley a posléze Stouni, Joplinka, Animals, Hendrix a ostatní tehdejší hudební scéna Západu. Četli jsme americkou literaturu, obdivovali ve své blbosti beatniky a celou jejich subkulturu, četli Vladislava Klímu a jinou pěknou podvratnou literaturu.

Divadlo Semafor nás nezajímalo. Veselé juchání pana Suchého a spol. “Pěstujte koťata” a “Na okně seděla kočka, venku štěkal pes” nás neoslovilo ani náhodou. Prostě jsme nepatřili k té skupině, která si ráda společně zazpívala hezky česky, bavila se vtipnými hereckými etudami, společně se upřímně zasmála a freneticky tleskala při každém náznaku protirežimního dvojsmyslu, při kterých mělo obecenstvo spiklenecký pocit že patří k protikomunistickému odboji. Pak si druhý den koupili Mladý svět a možná Mladou frontu a zase poctivě a loajálně plnili své povinnosti a i když si občas zabrblali, věděli, ano - zítra bude líp. Ani vizuální stylizace pánů S+Š s jejich slamáčky a stylem nám nevoněla, ostatně mnohem později jsem zjistil proč, bylo to pouhá nápodoba operetního vídeňského herce Alexandra Girardiho, který ovšem opustil náš svět již v roce 1918, takže tento styl byl v šedesátých letech již poněkud uleželý.

Po Varyšově kritice se ozval i pan Suchý a mluvil cosi o bezprecedentním útoku na svou osobu. Dle mého skromného úsudku to byla zcela normální kritika ale pan Varyš ještě vyjma posouzení uměleckých kvalit současného Semaforu zmínil, že pan Suchý pobírá na dotacích pro své divadlo tuším sedm milionů korun, což je prý neporovnatelně více než dostávají jiná divadla tohoto typu. A jak jde o peníze je oheň na střeše. Možná že někomu přijde obdivuhodné, jak pan Suchý neustále zvedá už značně zvetšelý prapor Semaforu v čele armády která už není a v boji který už dávno skončil. Mně to přijde smutné, ale chápu že každý z nás si musí na udržení nějaké životní úrovně přivydělat.

Ale se Semaforem to bylo i trochu jinak, než jeho fanoušci vědí. Předesílám, že neobviňuji toto divadlo z prorežimních postojů a nějakého druhu kolaborace. Někdo by mohl namítnout že “Život je pro mne obnošená vesta” a “Kdyby tisíc klarinetů” by tomu nasvědčovalo ale byla to patrně jen normální úlitba jakých najdeme spoustu. Ovšem přes všechno peskování, komunistický režim toto divadlo více potřeboval než nepotřeboval. Byl to někdejší ministr vnitra Barák, v komunistickém světě velmi zvláštní osobnost, který aktivně podpořil divadlo Semafor, protože bylo třeba odklonit zájem mládeže od zhoubného působení západní kultury. Mám dokonce dojem že jsem patrně v knize “Ve znamení temna” autora Františka Augusty a někdejšího čs. špiona, četl, že zvuková aparatura a dva magnetofony byly Semaforu poskytnuty právě ministerstvem vnitra. Ale má paměť už není co bývala, a tak se omlouvám pokud tohle není přesná informace.

Existence Semaforu posloužila ve své době jako zdání jakési pseudosvobody a jeho barevně optimistická kulisa posloužila k odstínění svinstev které se odehrávala v temném pozadí.

Velmi se omlouvám milovníkům středního proudu české kultury že nevyznávám její hodnoty a neslintám blahem při poslechu Gotta, Pilarové, Suchého a jiných českých hvězd... promiňte, já prostě mám jenom jiný vkus a kultura chlemtačů piva mne neoslovuje....

Jindřich Čech, sociální sítě

Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd.

noreply@blogger.com (Zdenka Sidonie) — Sun, 7 Feb 2016 15:21:00 +0100

O reálném strachu a nereálném strachu – ten druhý je úzkost.

QUOD SEQUITUR, FUGIO, QUOD FUGIT, USQUE SEQUOR (Ovidius, Lásky)
Před tím, co za mnou jde, prchám, co uniká, sleduji stále.
Definice strachu se často plete s definicí úzkosti. Toto překrývání významu snižuje výhody používání dvou různých slov k označení příbuzných, ale odlišných fenoménů. Freud (1917) například psal o reálném strachu a nereálném strachu – a ten druhý označoval jako úzkost. Přitom mezi strachem a úzkostí lze jasně rozlišovat, aniž bychom se museli uchylovat ke specializovaným technickým významům, odlišným od těch, které se používají v běžné řeči: strach můžeme chápat jako určitý způsob myšlení, úzkost jako emoci.
Jedna ze slovníkových definic strachu uvádí: „…děsivé rozpoznání něčeho, co může způsobit zranění, potrestat apod.“ (Webster’s New International Dictionary of the English Language, 1949). Jiný slovník definuje strach jako „možnost, že se stane něco obávaného nebo nechtěného“ (Standard College Dictionary, 1963). Je příznačné, že slovo strach (anglicky fear) je odvozeno od starého anglického slova, znamenajícího pohromu, nebezpečí (Oxford English Dictionary, 1933).
Tyto definice zdůrazňují význam strachu jako zhodnocení aktuálního nebo potencionálního nebezpečí. V tomto smyslu představuje strach kognitivní proces – na rozdíl od emocionální reakce. Konkrétní psychický proces zahrnuje všimnutí si, uvědomění si nebo očekávání, že se může stát něco nepříjemného. Úzkost je na druhé straně definována jako „…stav emocionálního napětí…“ (Standard College Dictionary, 1963).
Tento stav je charakterizován takovými přívlastky jako napjatý, nervózní, vyděšený, „roztřesený uvnitř“. Pojem úzkosti často používají výzkumníci a kliničtí pracovníci k popisu stavů sahajících od mírného napětí na jedné straně až po děsivou hrůzu na straně druhé.
Mezi strachem a úzkostí nejsou ostré hranice. Jsou mezi nimi plynulé přechody. Je - li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak úzkost - jde - li nám o maximální zdůraznění odlišností, může být relativně stálou vlastností osobnosti.
Úzkostný člověk se v tomto případě cítí ohrožen, ale neví čím. Úzkostné osobnosti si zachovávají více méně úzkostné způsoby reagování za jakýchkoli podmínek.

Úzkostnost může vzniknout na základě vrozených dispozic i za přispění silnějších psychických traumat - přetěžování nervové soustavy, konfliktní situace, nepříznivé sociální poměry apod.

Každý člověk se snaží zorganizovat si "svůj svět" tak, aby se v něm cítil bezpečný. Objeví-li se něco neznámého, co daný řád (pravidla, způsob myšlení, konstelaci životních podmínek) náhle naruší, vyvolá to pocity nejistoty, obavy, ale i úzkost a strach.
Mnozí vynikající duchové lidstva se stali oběťmi obav svých současníků proto, že hájili nezvyklé, nové, revoluční názory ve vědě, v technice i ve společenské praxi. I u dětí se objevují úzkosti a pocity ohrožení jako důsledek změn např. sociálního prostředí.
Lidský život nikdy nebyl a také nikdy nebude říší bezpečí. Nejde jen o ohrožení životů násilím a chorobami, ale i o ohrožení mezilidských vztahů, lidských nadějí a plánů, integrity osobnosti atd.
Ostatně bezpečí jako životní hodnota má smysl i proto, že existuje nebezpečí a nejistota.
Náš svět má v závislosti na celkové úrovni našeho poznání určitou kognitivní strukturu. Nejasná a prázdná místa se snažíme zaplnit. Úroveň tohoto zaplnění odpovídá našim zkušenostem a znalostem, úrovni společenského poznání, našim pověrám, předsudkům atd. Platí, že nějaké vysvětlení, nějaké zaplnění bílého místa je lidem milejší než žádné, poněvadž z "likvidace" (i když jde jen o likvidaci domnělou) nejasnosti a mnohoznačnosti těžíme snížení hladiny úzkostnosti.

Zejména tehdy zapadne-li znakové vysvětlení harmonicky do celého rámce našich představ, postojů a zájmů. V návaznosti na výzkum vrozených orientačních reakcí, které se u vyšších živočichů projevují zaměřením receptorů na neznámý nebo nezvyklý podnět dospěli někteří psychologové k názoru, že mírná nejistota (nejistota ve smyslu otázky "co je to" nebo "co se to děje či bude dít"( optimálně mobilizuje zvídavost), tj. orientačně pátrací aktivitu.
V situaci, kde žádná nejistota neexistuje (nic nového žádné překvapení), aktivační úroveň je nízká, ochabuje zájem a pohotovost k akci. Je-li naopak situaci příliš nejistá, nepřehledná, inklinujeme k úniku, cítíme obavy a úzkost.
Strach i silnější úzkost jsou prožívány jako škodlivé, nepřijatelné, trýznivé napětí, často s více či méně výraznými pocity nepříjemné tísně v srdeční krajině nebo kolem žaludku. Strach i úzkost nás zneklidňují, vyvolávají v nás tendenci k reakcím averzivního typu (útěk, úhyb, odvrat), které jsou funkčně neslučitelné s činnostmi jiného, nikoli averzivního typu.
Pohotovost k averzivním reakcím je atributem všech emočně negativních reakcí. Averzí však nemusí být jen útěk či úhyb. Tělesným pohybem vyjádřená averze bývá v dnešních podmínkách života nahrazována různými symbolickými a vnitřními modalitami úhybu.

Negativní emoce mohou aktivovat chování, které není přímo útěkem, nýbrž jen náznakem úhybů.

#ÚZKOST #STRACH EMOCE NEGATIVNÍ KOGNITIVNÍ MYŠLENÍ NEJISTOTA

Máloco je tak přirozeně krásné jako fotografie dělaná s láskou. Nejenže se povede jako malovaná, ale nechybí ji ten cit pro lásku ke krajině a tvořivost ducha!

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 13 Dec 2015 17:05:00 +0100

Jako malované jsou fotografie umělce a osvětlení (Pavel Kysela)

Trhové Sviny

Zima v Česku.

Fotografie prosinec 2015

Slova na neděli. Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním. Jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 12 Dec 2015 14:32:00 +0100

Jdeme NATO! Amíci v Polsku...

Evropská unie není na prahu rozpadu.

Myšlenka sjednocení Evropských států je už dosti letitá a do praxe ji uvedla především možná největší kontinentální politická osobnost poválečné Evropy, Konrád Adenauer a jeho partneři de Gaspari a De Gaulle. Problémem ovšem je infiltrace nejrůznějších typů kryptokomunistů do vedoucích orgánů EU. Ti z českých voličů kteří na EU nadávají, by si měli uvědomit že i jejich hlasy poslaly do Evropského parlamentu takovou obludnost jako je poslanec Ransdorf. Ti, kdo by si přáli vystoupení z EU či její rozpad si patrně vůbec neuvědomují že Československo a později Česká republika si nikdy jako stát nedokázala získat politické a hospodářské renomé. Česká politika odjakživa připomíná rej exhibujících bláznivých, zlodějských lhářů a díky tomu se na nás okolní svět dívá skrz prsty i když to při své slušnosti neříká nahlas.

Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním a to by se případným vystoupením z EU opravdu nezměnilo. Svoji nedostatečnost české etnikum omlouvá mýtickými bajkami: za Rakouska jsme tři sta let trpěli, první republika nebyla celá léta na pokraji státního bankrotu ale naopak patřila mezi deset nejvyspělejších států světa, republiku jsme proti nepříteli nemohli bránit a když se žádná zrada nekonala tak jsme byli zrazeni, svoji svobodu jsme si vybojovali a loupežné vraždění sudetských Němců bylo hrdinstvím. Komunistům lokajsky poklonkovala většina a komunistickou stranou prošlo 2,5 milionu lidí ale celý národ trpěl komunistickou vládou. Teď mají čeští nacionalističtí vidláci další výmluvu, jsme vykořisťováni EU ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí. V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné...

Jindřich Čech, sociální sítě

Kolik daňového poplatníka stojí jeden „voják“ a kolik jeden myslivec?

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 23 Nov 2015 08:35:00 +0100

Je ve střehu není ve střehu?

Chrabrá Česká expediční armáda je prý schopna na ochranu státní hranice vyslat až 2.500 vojáků.

Kolik vojáků je to na 1 km hranice?

Český myslivecký svaz disponuje se 60.000 členy. Každý má střelnou zbraň, slušně střílí a na rozdíl od mnoha vojáků v lese nezabloudí. Zbývá tedy odpověď na jednu jedinou otázku.

Kolik daňového poplatníka stojí jeden „voják“ a kolik jeden myslivec?

PS: A to velká část myslivců je schopna nasadit i psy.

A co potom ten neznámý nebo lhostejný zabiják(travič) orlů bude nepochybně taky myslivec!
Střílí i na čápy. Travič orlů v Česku ostatními myslivci je tolerovaný?

Správně česky pozitivní poznámka o sovách, skřivanech a tak vůbec o spánku a rytmu života

noreply@blogger.com (Unknown) — Wed, 11 Nov 2015 06:57:00 +0100

Sova pálená

Pozitivní úterý...

Dnes jsem přišla do práce pozdě jen o deset minut. Naštěstí už se tam pro pozdní příchody na mě už neškaredí. To už tak člověk dostane do vínku, že se mu ráno nejlíp spí.
Lidi jsou prý skřivani a sovy. Jestli je to tak, to brzké vstávání si zcela jistě odsouhlasili právě ti skřivani předtím, než se sovičky probudily.
Pak zatlačili na jejich špatné svědomí, poukázaly na to, co už stihli práce, než se sovy vydadaly a bylo to.
Narodit se sovou znamená narodit se s nálepkou lempla. Teda ne. Posun je později. Dokud jste na prsu, či na lahvičce, vás za vytrvalé ranní spaní chválí. Na talíři to máte až s talířem s houskou při vstávání do školky. A to vás zaskočí.
Paradoxně, anebo vlastně ne, jsou na tom nejhůř děti sov. Místo, aby se jim dostalo pochopení... Maminka, nebo tatínek skřivan vás probudí zhruba tak patnáct minut po tom, co se vyčurají i vy tamto, posnídají, použijí zubní niť hned po elektrickém kartáčku, s úsměvem a láskou. Ňu ňu ňu vstávej děťátko. Rodič sova dítě sovu hned po ránu vyděsí. Volá na něj: "Ježišmarjá vstávej, zaspali jsme." Tak dítě sovu naučí být hned po ránu vytřeštěné a také pocitu, že se musí něco dohnat. Naučí ho špatnému pocitu.
Možná je to stejné, jako s praváky a leváky. Já jsem možná předělaný skřivan. Pamatuju z dětství, jak se mi chtělo vstávat a žít, ale rodiče říkali, ještě lež a nevstávej. Teď mi naskočila Svatební košile od Erbena. Jestli neznámý autor v dětství neprožil stejné trauma, jako já. Že by to byl zašifrovaný vzkaz nějakého zoufalého skřivana?
Co jsem tak postřehla, sovy se skřivany nemají problém. Sovy jsou vůbec tolerantní osoby. Jak by byl svět líbezný, kdyby nebylo skřivanů... Obchody by se neotvíraly před devátou třeba. Musí se otvírat v šest nebo sedm jen kvůli nim. Sova nesnídá, poněvadž spěchá se zapojit do skřivany nastaveného procesu. Roztržitě.

Hele a co takhle nějaká revoluce?

Upozadit ty vstáválky. Zařídit si to podle svého. Jako do anarchie bych nešla. Řád to mít musí. Myslím, že z domova by člověk neměl odcházet před desátou. Skřivani, aby sovy nerušili, by měli povoleno co libo jim jest. Ale až od osmé. Do té doby jich jejich činnost musela být tichá. Třeba větrat doma by si mohli. Ale to by neskousli a my sovy jsme natolik moudré, že jim od božího rána dovolíme dělat cokoliv.
V Bibli se píše, že klid na zemi bude, až ulehne beránek se lvem. Udělala bych tam opravu. Klid na zemi bude, až skřivan nebude mít problém se sovou, to znamená nikdy. Což není zrovna pozitivní konec, ale co se dá dělat...

Hana Blahova, sociální sítě

Trampské písničky. Mám slepičku mám

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 1 Nov 2015 06:36:00 +0100

Kohout a slepička

Tak tuhle slyším poprvé.Nikde jsem jí neslyšel. Ani na čundrech,
ani na fesťákách se nikdy nehrála

Bilance. Kdo to v naší společnosti soustavně a cílevědomě vyvolává strach a nenávist? Boj dobra se zlem je trvalý zájem a aktivita skutečného lidství.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 24 Oct 2015 10:55:00 +0200

Praha (od Helena S.)

Kdo to v naší společnosti soustavně a cílevědomě vyvolává strach a nenávist?

Kdo stále, ať už podprahově nebo zcela "na solar", ze všech problémů (a ony objektivně existují!) viní společenství demokratických států, mezi které jsme tak toužili patřit a dlouhá léta nám to bylo násilím odepřeno? Mimochodem: smí se do nich ještě zahrnovat i USA nebo je to už jednou provždy nová "říše zla" a všeho špatného futrál?

Kdo vytváří neustále nějaký obraz záludného zavilého nepřítele, který nemá nic jiného na práci, než srazit na kolena naši bohabojnou zemi tak oplývající mlékem a strdím? A co je cílem této "masáže strachem?" Kdo za ní stojí? Jaké má ambice? Co je alternativou?

Pár otázek na weekend. Když už je venku taková mlha...

Martin Stropnický, sociální sítě

Poznámka: Boj dobra se zlem je trvalý zájem a aktivita skutečného lidství

Ahmed v Berlíně u řeky na rybách. Blik!

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 17 Oct 2015 12:55:00 +0200

Africká matka ilustrační obrázek

POLITICKY NEKOREKTNÍ POHÁDKA O ZLATÉ RYBCE.

Sedí Ahmed v Berlíně u řeky, špinavej, v roztrhanejch šatech, zkažený zuby a chytí zlatou rybku. Klasika. Tři přání atd.

Ahmed se zamyslí a říká:„Rybko, chtěl bych mít krásný zuby, jako lidi tady.“

Blik! A sedí v zubařském křesle a zubař pilně pracuje. Ahmed mu povídá, že nemá peníze a zubař na to, že je to placený z evropskejch fondů.

Jako druhé přání říká, že nechal doma svoje ženy, děti a rodiče a chtěl by s nimi hezky bydlet.

Blik!

Sedí v přijímacím pokoji vybavené vily a na stole čeká na jeho podpis smlouva, že vilu hrazenou z fondů EU pro uprchlíky v rámci „programu o slučování rodin“ přebírá do užívání.
Ahmed se zamyslí a jako třetí přání říká, že by chtěl bejt modrookej blonďák jako Němci.

Blik!
Z Ahmeda je modrookej blonďák se zkaženejma zubama, a sedí v roztrhanejch šatech v Berlíně u řeky. Tak se ptá rybky, co to má bejt?"

Rybka mu odpovídá:
„Jseš bílej, tak se koukej starat sám!“

Václav Cílek píše Res rustica Bohemica. Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa. Kdo měl brambory, zelí a cibuli, přežil.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 17 Oct 2015 08:14:00 +0200

Na farmářském trhu

Přítel Jan Rybář rodem z divokých a chladných Beskyd mi vyprávěl o své tetě, která z výnosu celkem nevelkého pozemku dokázala živit deset dětí. Základem byly brambory. Pěstovala je ve třech postupně dozrávajících odrůdách – rané, podzimní a brambory určené ke skladování na zimu. Česká a moravská kuchyně znala desítky slaných i sladkých receptů na jídla z brambor. Každý kraj měl například své bramborové placky, do kterých se mohlo zapékat zelí, houby či polevy z hutného hruškového sirupu.

Další základní plodinou bylo zelí a cibule. Zelí se podobně jako ostatní druhy zeleniny např. květák či dokonce mladé révové listy kvasilo na zimu. Mléčné kvašení se bylo nejspíš od hlubokého pravěku praktikováno mezi Německem, Polskem, Bulharskem až kamsi do Mongolska, Číny a Koreje. Každá zdravá jednoduchá kuchyně budoucnosti se bez něj neobejde. Zelí se krouhalo a nakládalo do keramických soudků. Mnoho lidí to dělá dodnes. Kdo měl brambory, zelí a cibuli, přežil.

K této minimalistické kombinaci je nutné přičíst jablka, česnek a pak něco sladkého – nejspíš sušené hrušky, anebo téměř univerzálně rozšířená švestková povidla. Součástí jídelníčku býval tmavý chléb, máslo, vajíčka a vepřové sádlo či slanina. Výčet by nebyl úplný bez nějakého druhu kořalky vyráběné nejčastěji ze švestek. Byl to lék, který doplňoval prostou stravu. Na této dietě lidé žili a těžce pracovali celé roky. Dvě důležité plodiny však bylo nutné vypěstovat ve větším měřítku na poli – obilí, nejčastěji pšenici a žito – a luštěniny jako byl hrách či čočka. Stará česká kuchyně byla založená na různých druzích hrachu podobně jako země Blízkého východu pracují s různými druhy čočky.
Na většině českých zahrádek nechyběly
kedlubny, mrkev, salát, ředkvičky, kopr (ten už od hlubokého pravěku), a ještě nedávno i růžičková kapusta a květák.

Tuto základní sestavu je možné do nekonečna doplňovat o různou zeleninu, koření, houby, byliny a lesní plody. Dřív k ní patřilo i technické konopí, len a ovčí příze na látky. Lněné semínko a někdy divoké bukvice se lisovaly na olej. Jaké byliny bylo či dosud je možné nalézt na běžné české zahrádce či v jejím okolí?

Co se sbíralo ještě za mého mládí:

podběl a lipový květ na nachlazení;
máta, meduňka, mateřídouška a dobromysl pro chuť, rýmu a dobré spaní;
kostival a jitrocel na rány a zlomeniny;
třezalka, řepík a heřmánek na celou škálu chorob;
netřesk byl pěstován na plotech a střechách na vnější použití, rány a kožní problémy;
světlík na oči;
šípky na zimní čaje;
bez černý na cokoliv;
kopřivu na čištění těla i na jídlo (a od paleolitu před asi 25 tisíci let asi i na tkané látky, nejstarší textilie světa, respektive její otisk na vypálené hliněné hrudce pochází z Dolních Věstonic na jižní Moravě)
majoránka, kmín a petržel jako to nejběžnější koření.

Kromě toho každá rodina mívala své léčivé směsi či kupovala zvláštní byliny, jako byl hořký, drcený kořen hořce nebo vonné horské směsi z Krkonoš. Skoro se mi o těchto věcech nechce psát, protože jsou příliš samozřejmé, ale možná jsme se od nich tak vzdálili, že budoucím zahradníkům tento prostý výčet jednou při plánování vlastní zahrádky pomůže. Svět je tak plný speciálních znalostí, přípravků a postupů, že na ty úplně základní věci se nejsnadněji zapomíná. Ivan Kratochvíl mi líčil zahrádku svého dětství v Podivíně na Jižní Moravě a říkal přitom: „Hlavně si uvědom, že se nic nevyhazovalo. Zbytky zeleniny sežrala zvířata a nespotřebované ovoce šlo do palírny“.

Poznámka: Pátý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Debata Cílka doplňuje...

Ono to je v pořádku, i pan Cílek má právo si na starší kolena vydělat peníze na rozněžnění starších dam, a když přitom zdvihne i varovně prst, bude to jistě záslužné.
Jen mu to prostě osobně nežeru.
Nemyslím si, že na naší době je všechno super. Přesto jsem rád, že v ní žiju.
Pan Cílek dělá, jako by tehdy všichni ve městech pochcípali, protože neměli svoje políčko.
Meduňka je výborná, ale je to spíš zabití volného času, než že by to mělo nějaký reálný význam ji sbírat.
Sušit jahodové listí mě jako dítě, před 35 lety bavilo ... čaj z toho byl ovšem hnusný. A tak dále.
Jako já trávil jako dítě každé léto dva měsíce na chatě v lesích, kde jsme se živili převážně houbama a rybama, borůvkama a malinama.
Vzpomínky jsou to hezké ... no na běžný každodenní život to není to co by mi chybělo

Svatý Václav je dodnes symbol pro nejlepší tradice českého národa.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 27 Sep 2015 10:35:00 +0200

Historie a sv. Václav. Václav Havel jako symbolika nové doby

Zítra je den české státnosti. Svatý Václave, ochraňuj tuto zemi.

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha, Kriste, eleison. Podle legendy přispěchá tento mocný ochránce v čele blanických rytířů na pomoc českému národu, až mu bude nejhůře.

Karel Schwarzenberg: „Vždy, když nám bylo zle, jsme zpívali Svatováclavský chorál, sám si ještě pamatuju, jak jsme v protektorátu vždy po nedělní mši svaté povstali a zpívali Hospodine, pomiluj ny a Svatováclavský chorál. Pamatuji ho i z roku 68 a i z roku 89.

Svatý Václav je dodnes symbol pro nejlepší tradice českého národa.“

Gentlemansky nesouhlasit? To se ještě lidi nenaučili. Nás zmrzačili daleko hlouběji a rafinovaněji. Jak?

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 7 Sep 2015 14:54:00 +0200

Pravé české šípky - rudě dozrávají a hlásí
podzim jako každý rok (foto Radek Ščipa)

Když mluvíme o komunistické totalitní minulosti, často ji zkratkovitě charakterizujeme jako dobu, kdy byly fronty na banány a nesmělo se cestovat. Domnívám se, že to rozhodně nebylo na tom režimu to nejhorší.

On nás zmrzačil daleko hlouběji a rafinovaněji. Jak?

Tak například tím, že spolu neumíme nesouhlasit. Zastánce odlišného názoru je v lepším případě nepřítel, v horším nenapravitelný blb, kterého je nutné sprostě urazit. A nejen to. Mnozí doporučují zfackovat, někteří nakopat, najdou se i tací, co by nejraději věšeli.

Tak až zas někdo bude volat po dobách, kdy "deset deka salámu bylo ňákýho salámu", doporučuji gentlemansky nesouhlasit.

Zdroj: sociální sítě Martin Stropnický

Barvy podzimu, Fotografie přírody, Ideologie, Komunizmus, Krásná země česká, Totalita, Trpajzlíci

Humor a vtipy. Ten heřmánek opravdu zabírá....

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 8 Aug 2015 13:42:00 +0200

Německé ženy a pivo...

HEŘMÁNKOVÝ ČAJ.

Zmlácená žena u doktora:
"Pane doktore, manžel je strašně hodnej, ale jednou za čtrnáct dní vyrazí s kamarádama na pivo a pokaždé, když se vrátí opilej, tak mně šíleně zmlátí."
Doktor: "Opravdu pokaždé vás zbije?"
Žena: "Opravdu...pokaždé." Doktor: "Fajn, předepíšu Vám heřmánkový čaj a jakmile vezme manžel za kliku, začněte ho kloktat."
Po čtrnácti dnech:
"Pane doktore, ten heřmánek opravdu zabírá, kloktala jsem a manžel si mně ani nevšimnul."

Doktor na to: "Já tušil, že bude stačit držet hubu."

Jaká je ta země česká hezká i když ani srdím ani srdečností už neoplývá. Čech už neumí ani pozdravit nebylo učitele co by ho to naučil natož rodiče! Práce na poli dnes jak to vidí Renata.

noreply@blogger.com (Unknown) — Wed, 22 Jul 2015 21:01:00 +0200

Krásná země česká. Práce na poli kamerou Renaty Z.

Přehled sovětské světové agrese. Sdíleno uživateli sociálních sítí. Doplněno: Syrie!

noreply@blogger.com (Unknown) — Tue, 14 Jul 2015 07:35:00 +0200

Nástroje sovětské agrese - tanky

Rusko a jeho imperiální politika od roku 1917:

1917-1921 válka proti Ukrajině a jejím snahám o nezávislost*
1918-1920 válka proti Lotyšsku*
1918-1920 válka proti Estonsku*
1918-1919 válka proti Litvě*
1918-1920 válka v Osetii proti Gruzíncům
1919-1921 invaze do Polska (Rusko-polská válka)
1920 invaze do Azerbajdžánu
1921 invaze do Gruzie
1921 potlačení arménského povstání
1921-1922 potlačení masivního povstání v Karélii za svobodu podporovaného Finskem
1924 další vojenský zásah proti gruzínským nacionalistům
1929 1. vojenská intervence v Číně
1937 2. vojenská intervence v Číně
1939 invaze do Polska
1939-1940 přepadení Finska (Zimní válka)
1940 invaze a anexe Estonska
1940 invaze a anexe Lotyšska
1940 invaze a anexe Litvy
1941-1944 pokračovací válka proti Finsku
1941-1945 využití 2. světové války, jako záminky k obsazení východní Evropy, střední Evropy a Balkánu
1944-1956 vojenská intervence v Pobaltí proti snahám baltických národů o nezávislost

1950-1953 intenzivní účast v Korejské válce, podpora severokorejského režimu
1953 potlačení německého povstání v NDR
1955-1975 Válka ve Vietnamu
1956 krvavá vojenská intervence v Maďarsku
1962 Karibská krize - hrozba jaderného zásahu vůči USA
1968 krvavá invaze do Československa
1969-1970 vojenská podpora egyptských islamistů proti Izraeli
1971 vojenské angažování se v indo-pákistánském konfliktu
1974-1990 účast ve válce v Eritrei
1975-2002 intenzivní podpora zrůdných režimů v občanské válce v Angole
1977-1978 účast ve válce mezi Ethiopií a Somálskem
1979-1989 invaze do Afghánistánu a následná válka
1992 vojenská intervence v Podněstří
1992 vojenská intervence ve východní Osetii
1992-1997 vojenská intervence v Tádžikistánu
1993 vojenská účast v Gruzínské občanské válce
1994-1996 první válka v Čečně (ruská invaze)
1999-2009 druhá válka v Čečně
2008 válka v jižní Osetii(Rusko napadá Gruzii)
2009 další vojenské intervence v severním Kavkaze
2014-? anexe Krymu, invaze na východní Ukrajinu

2015 SYRIE

Manon je motýl Manon je včela Manon je růže hozená do kostela...Karel Kryl Balada Manoně.

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 13 Jul 2015 18:43:00 +0200

Motýl zachycený od Pavel Kysela

Sní v povlacích, vlasy má havraní,
sní o mracích s muzikou varhanní,
vím, že se jí zdá o pasekách s malinovím řekne,
až procitne, že mě sem nezvala,
ústa až poskytne, přečtu jí z Nezvala:
Manon je motýl, Manon je včela,
a že ji nepustím, i kdyby chtěla.

Dál ale sní o mořích blankytných,
snít budu s ní v trochejích nezbytných,
vím, až se mi vzdá, nikdy že jí nedopovím
v zeleným salóně, co tehdy neznala,
z Balady Manoně od pana Nezvala,
že Manon je motýl, Manon je včela,
Manon je růže hozená do kostela,
Manon je motýl, Manon je plavovláska,
Manon je první a poslední má láska,
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych,

ach, Manon, Manon, Manon, Manon, Manon....