rejcka

Karlín

2026-03-11T10:10:00.011+01:00

Nedávná návštěva Hudebního divadla Karlín mi připomněla naše dávné výpravy za operetami.

Bylo to tehdy období, kdy jsem operety milovala a do Karlína jsme jezdili velmi často.

Hlavní naší hrdinkou tehdy byla Pavla Břínková, viděli jsme snad všechno, v čem tehdy v Karlíně vystupovala.

Samozřejmě, že jsme nepohrdli ani jinými interprety, ale většinou jsme chodili na Pavlu. Dodnes to mám pod kůží, její tehdejší výkony.

Třeba Chtěla bych tančit jen...:-)

Znovu se mi to vrátilo, byť dnešní Karlín už je něco úplně jiného. Ale vzpomínky to probudilo.

A také nějaké fotografie na chodbách, připomenutí dávných hvězd. Třeba i Laďky Kozderkové, která bohužel odešla tak mladá. Vždycky si tak říkám, co všechno ještě mohla dokázat, protože ona už tehdy byla geniální.

Takové vzpomínky na minulost Karlína.

I dnešní Karlín nabízí velké hvězdy, tentokrát muzikálové, protože operety už asi převážně skončily na smetišti dějin.

Mně se vybavily velké hvězdy minulosti, nejvíc již zmiňovaná Pavla Břínková, ta byla pro nás kdysi opravdu skutečnou megastar.

Ale i Laďka Kozderková či na fotografii zachycená Nelly Gaierová.

A která představení jsme v minulosti viděli mnohokrát?

Tak určitě Polská krev, pak Mam´zelle Nitouche, Veselá vdova a také Netopýr. Čardáčová princezna i Loď komediantů.

Pořád dokola.

A pak , už v té době i muzikál, My fair lady. To byl prostě megahit!!! Viděný snad desetkrát. Pavla Břínková v tom byla skvělá.

Pak to vyšumělo, přišla jiná představení, ale tohle byla jedna slavná karlínská éra. Srdeční záležitost. Kdy : Chtěla bych tančit jen, protančit noc i den ...

Masaryk

2026-03-10T08:52:00.000+01:00

Dnešek k připomenutí Masaryka přímo vybízí.

Tím, že o tomto tématu se toho napsalo už stohy, je to spíš nošení dříví do lesa.

Nepíšu to s ambicí něco vypátrat.

Ani s pocitem, že je mi nějaké řešení bližší. I když, to vlastně ano, je tu pocit, že si myslím, že ho k tomu skoku nějak donutili.

Ale já dnes chci Masaryka připomenout jednak tedy jako záhadu našich dějin, kterých historie nabízí povícero.

A vždycky by mě zajímalo to rozřešení, jak to bylo doopravdy?

Právě s Masarykem, jehož skon nám asi navždy zůstane zahalen.

Nebo kupříkladu s Václavem III., třeba, jehož vražda je pomníčkem už po staletí.

Kam třeba zmizely hlavy popravených českých pánů?

Kde jsou hlavy Kubiše a Gabčíka? Kdo je všechno pohřben v Ďáblicích v hromadných hrobech?

To jsou všechno historické záhady, které mě napadají, když píši o masarykovské záhadě.

Je to pro mě jeden z důvodů, proč dneska připomenout Jana Masaryka z jiného úhlu pohledu.

A ten druhý úhel je takový trochu školní, také ne úplně tradiční. Chci připomenout Masaryka i jako problémové dítě.

Z dnešního hlediska by tak určitě byl označen a vnímán. Trochu ho odsvětit, že to není ten svatý Jan, který měl pokračovat v linii svého adorovaného otce.

Ten, mimochodem, určitě mohl za to, že Jan byl problémové dítě.

Ono byl Jan vnímán jako problémové dítě už ve své době, proto ho ostatně tatíček poslal za oceán, aby se dal dohromady u amerického příbuzenstva.

Moc se mu to nedařilo, ale nakonec se z toho všeho nějak dostal, dospěl a dnes je z něho historická záhada a adorovaný politik.

Je to naděje pro všechny problémové děti, že to nakonec nějak dopadne. Nebo jen porovnání, jak se k problémovým dětem stavělo školství tehdy a teď?

Nebo je to nahlédnutí pod svatozář jedné idealizované rodiny? Že třeba tatíček pro ostatní nebyl úplně dokonalý tatíček pro své vlastní děti?

Od každého asi trochu.

Je to prostě připomenutí Jana Masaryka, kterého desátého března roku 48 našli ležet pod okny Černínského paláce.

A dále už je to interpretace každého z nás...

Edudant a Francimor

2026-03-09T00:30:00.003+01:00

Sobotní divadlo pro děti bylo už v dopoledních hodinách. V Karlíně. Malá scéna.

V hodně dopoledních hodinách, až jsem zapochybovala, zda to není jen pro opravdu malé děti.

No, údajně nebylo, byli i trochu větší diváci, ale...??

Poláčkova hra převedena do muzikálu. Už to samo o sobě je takřka nemožné, ale budiž.

Není úplně snadné najít divadelní představení pro trochu větší děti, když chcete nějak budovat vztah

k divadlu. Aby to mělo hlavu a patu, nějak je to bavilo, nebylo to jen laciné podbízení, dalo se to vydržet.

Poláček se nabízel, alespoň už z toho důvodu, že se děti dozví, že někdo takový existoval.

Edudanta a Francimora jsem měla jako dítě ráda, bavila mě ta knížka. Tak jsme do toho šli. Karlín je také třeba poznat.

Divadlo bylo vážně víc pro malé děti. A jejich ( někdy tedy hodně afektované matky, což je ale úplně jiný příběh).

V úvodu vystoupil autor libreta, Jan Pixa. Hezky k dětem promluvil.

A pak už začal samotný příběh. Plný energie, to se musí nechat. Barevných a nápaditých kostýmů. Dynamické hudby. Tu napsal Václav Noid Bárta.

Příběh dvou čarodějnických puberťáků, jejich mamky Halabáby a dalších Poláčkových hrdinů. Něco mělo šmrnc, nad něčím jsem udiveně zamrkala.

To jako fakt musí být tak uječené, aby to děti zaujalo?

Něco bylo zbytečně zdlouhavé, však také představení je nesmyslně dlouhé ( tady mi naskakuje aha efekt, že možná i proto bylo tak časně dopoledne:-))??

Není to Poláček, ten opravdu jen poskytuje námět a jméno. Příběh v obrysech.

To ale autor libreta avizuje a vysvětluje, že je příběh třeba přizpůsobit dnešním dětem. V tom případě ale i délkou a srozumitelností.

Skvělý je Denny Ratajský. V roli ředitele školy.

Má to velkou energii, ta je z jeviště cítit.

Někteří dětští herečtí představitelé jsou fakt roztomilí. A navíc i šikovní, vidím tam velký potenciál.

Jiní zase ne!!

Ale asi se musí dneska dát šance každému...Třeba do toho dorostou...

Takže Edudant a Francimor v Karlíně jsou za námi, dobré to bylo, to ano, ale znovu už se tam nevydáme.

Karafiáty

2026-03-08T09:32:00.001+01:00

Mám ráda karafiáty. Líbí se mi jako květiny. A jejich výstava v Klatovech je vždy úchvatný zážitek.

Přesto karafiáty jako dárek nikomu moc nedávám. Většinou se totiž setkám s pohrdavou poznámkou, že jde o komunistickou kytku.

Soudruhům se totiž povedlo karafiát dokonale zprofanovat. V březnových oslavách MDŽ patřil k typickým atributům obdarovávání soudružek, dával se i při volbách, prostě si ho soudruzi oblíbili.

A pro karafiát to byl polibek od ďábla, nese se s ním dosud.

Zkuste někomu přinést třeba kytici červených karafiátů. Pokud vás přímo neobviní ze sympatií k minulosti, tak se alespoň bude tvářit rozpačitě, neřkuli rozladěně. A to i přesto, že jde o krásnou kytku s dlouhou historií.

Karafiáty pocházejí z oblasti Středomoří a jejich pěstování se datuje až do dávného starověku. V antickém Řecku šlo dokonce o květinu samotného Dia. Božská kytka.

Karafiáty tady byly hodně využívány při náboženských obřadech a oslavách. To tedy vlastně měli nečekaně se soudruhy podobné, takové kouzlo nechtěného.

V průběhu středověku se pak karafiáty staly oblíbenými v klášterních zahradách, kde byly pěstovány nejen pro svou krásu, ale také pro léčivé účinky. V renesanci se staly symbolem lásky, čistoty a oddanosti. Najdeme je i na slavných plátnech, a proto v souvislosti s karafiátem nelze nezmínit Da Vinciho Madonu s karafiátem.

Karafiát má i revolučního ducha, v Portugalsku je zaznamenaná Karafiátová revoluce.

Elegáni pak karafiát nosívali v knoflíkové dírce, kam si ho připínali jako nepřehlédnutelnou ozdobu. Dnes tak činí i ti, co chtějí připomenout kupříkladu Den matek.

Historie karafiátu je tedy hodně dlouhá a zajímavá. Proto si myslím, že soudružské MDŽ už by mu mohlo být odpuštěno.

Karafiát si to zaslouží, a to nejen v březnu, který je s ním v našich končinách neodmyslitelně spjatý. Dopřejme si proto v březnu svou soukromou karafiátovou revoluci, ve všech významech toho slova.

Zoo

2026-03-07T08:44:00.022+01:00

Na závěr prvního březnového týdne jsme se s primány vypravili do zoologické zahrady. Poslední den našich projektových dnů.

Zoo byla ještě taková ospalá, navzdory tomu, že od začátku března mají novou paní ředitelku. To jsme ale nijak nezaregistrovali, nás se to nedotklo.

A že předchozí ředitel byl tak toxický, navzdory svému zoologickému nomen omen jménu, které ho sem pasovalo jak poklici na hrnec, to bylo pro mě dost velké překvapení.

Nicméně, to nehodlám nijak komentovat, teď je tam nová ředitelka a jako návštěvník to zatím nevnímám. Zatím je to stejné.

Ale pro nás stejně dobré. Bylo hezky, takže krásná procházka. Jak už jsem avizovala, taková jarně ospalá. Hodně se tu opravuje. Stánky s občerstvením většinou nefungují.

Ale zvířata vidět byla. Děti získaly v informačním centru pracovní listy a mohly tedy zoo proběhnout a plnit plno úkolů.

Myslím, že je to docela bavilo. V kufříku, který jsme také dostali, byl navíc ještě roh a paroh, odlitky stop, takže jsme byli na zoologické dopoledne vybaveni dokonale.

Toriho překvapil vlk hřívnatý. Přišel se podívat, kdo to očumuje u mříží a trochu na nás štěknul. Vyděsili jsme se všichni, včetně jezevčíka. Ale bylo to vše, vlk pak v klidu odkráčel.

My také, blížil se sraz s dosud rozptýlenými studenty.

Celé jsme to uzavřeli u lachtanů. A odtud hurá na víkend

Po stopách atentátu

2026-03-06T13:07:00.000+01:00

Včera nás čekala dobrodružná výprava po stopách atentátu na Heydricha. Vyrazit na trasu, kudy utíkali parašutisté, když už to máme za humny. Sraz na tramvajové zastávce, kde to všechno proběhlo.

U komiksu, který tam je už řadu let a mapuje průběh celého atentátu.

Sestup k pomníku.

Nikdy jsem tam nikoho neviděla.

A zrovna dnes dva autobusy turistů. Jeden německých a druhý italských. Tak jsme se tam dost motali, radši jsme se vydali pryč, na trasu, po stopách atentátníků. Gabčíkovou ulicí dolů, kolem domu Ryšavých, kteří tehdy asi vůbec netušili, jak moc mladík, běžící dolů kolem jejich domu, ovlivní jejich osudy. Zemřeli všichni.

Zastávka u bývalého řeznictví, kde Gabčík hledal pomoc, ale český řezník byl bohužel kolaborant. Přesto unikl, byť mu k tomu napomohla přestřelka.

Pak nějak zkusit přesun přes frekventovanou magistrálu k Bulovce a do Libně. Končíme u domu rodiny Vosmíkových, kterou vystříleli úplně celou.

Míříme do Kobylis. Do míst, kde byli ti, co parašutistům nějak pomohli, zavražděni. Na Kobyliskou střelnici.

Bylo to náročné, ukočírovat šedesát dětí, aby si z toho každý něco odnesl, abychom se dokázali přesunovat MHD, aby se nikdo neztratil.

Ale povedlo, celé jsme to zakončili svíčkovou ve školní jídelně. Teď už jen zoologická.

U 2veverek

2026-03-05T19:14:00.000+01:00

Veverky nám včera připravily workshop. Pro primány. A u sebe v knihkupectví.

Takže to byl zároveň výlet a zároveň příjemná aktivita. Jak pracovat s knihou, jak si vybírat, co nám čtení dává...?

Děti seznámily s prostředím knihkupectví, objevily i jinou dimenzi, než jen mega Luxor, který je většinou láká na obří slevy, ale o ne vždycky se tam o knihách něco dozví.

Tady ano.

My do Veverek chodíme často a rádi, tak mě těší, že i dětem se Veverky představily a že i ony sem třeba najdou cestu.

Vyrážíme. Chce se mi zanotovat, třicet dětí s Josefínou, ale to nikdo nezná, tak na mě hledí trochu

s údivem. Lepší to logicky bude bez zpěvu.

Pracovní dílna v knihkupectví. Narvat sem třicet dětí je dost tip ťop, ale povede se.

Hezké vyprávění o knížkách, tvůrčí dílna, děti si vyzkouší i něco napsat. A má to hlavu a patu.

Seznámili jsme se nejen s knihami, ale i s výstavou obrazů, která u Veverek právě probíhá.

Děti se aktivně vyptávaly, zdálo se, že je to zaujalo. Mě překvapilo, že některé děti nám sdělily, že dosud v knihkupectví nebyly,že je to pro ně premiéra.

Nu, tak alespoň si ze dne odnesou něco nového. Zajímavé to bylo. Literární. Zítra to bude historické:-)

Údržba

2026-03-04T08:45:00.015+01:00

Docela by mě zajímalo, jak je to s údržbou zeleně a prostoru v jiných městských parcích?

V Praze i jinde, v jiných městech?

U nás je Stromovka.

Je to dost mega areál, takže údržba je jistě náročná. Jsem daleka toho je kritizovat, něco mě ale udivuje, neřku-li vytáčí.

Konkrétně, úklid pomocí fukarů. Benzínových fukarů. To je podle mě nejvíc zbytečná práce na světě, foukat do listí.

Nicméně, ve Stromovce je to velmi oblíbená aktivita. Navzdory tomu, že tu všichni hlásají, jak moc jsou ekologičtí, tak pro benzínový či naftový fukar to zjevně neplatí. Stromovkou tak pravidelně putuje zachmuřený muž se sluchátky na uších a fučí. Do listí i do sněhu, když napadl.

Pokusili jsme se kontaktovat lidi, co o tomto rozhodují. Neposílala jsem doslova stížnost, spíš jen upozornění a dotaz, zda je vhodné?

Dostalo se mi odpovědi, povýšené a takřka arogantní, jako že tomu nerozumím, protože to je pokrok. A já budu zjevně nějaká stará struktura, když lobbuji za hrábě a kolečko.

A tak sledujeme, nyní mnohem častěji než v zimních měsících, jak zaměstnanec údržby sfoukává listí na hromadu, kterou za chvíli zase vítr rozfouká. Přináší to do parku hluk, což je zejména ráno dost nepříjemné, park jako oáza klidu rázem ztrácí jednu ze svých stěžejních funkcí. A nese to sebou i šílený puch z benzínových výparů, takže to, že si tam někdo vozí zadek v elektrovozech je trochu kontraproduktivní, když se vzduch otravuje takovou zbytečnou činností.

Ale dobrá, jsem podle vedení údržby stará struktura, tak se jen ptám, ze zájmu, jak je tomu

v jiných městských parcích? Také je používání hrábí a koštěte označováno za zastaralou metodou a fučí se do listí ( u nás tomu bylo i do napadaného sněhu) benzínovým fukarem?

Back in time

2026-03-03T00:30:00.014+01:00

Již avizovaný návrat v čase.

Interaktivní historie v obchodním domě Máj. Pod dohledem motýlů:-)

Kolegyni odchytili někde na školním veletrhu, že prý mají i aktivity pro školy, nechť se přijde podívat, zda to stojí za to.

Vzala mě s sebou, tak jsme se v sobotu vydaly na pracovní průzkumnou exkurzi do minulosti.

Vždycky, když v poslední době přijdu na Národní, tak už tam mám pocit návratu v čase. Někam do devadesátek. Všude je to takový až špinavý tržiště, obchody s těmi cetkami, které zaplavovaly ulice právě těsně po revoluci.

Vietnamské večerky na každém kroku, řekla bych, že se tam prodává plno věcí, které nejsou za výlohou. Chodníky mastné od kebabu.

Bizardní figurky všude kolem. Motýli na fasádě Máje, už na věčné časy.

Uf, to je reálný návrat v čase. Národní je fakt šílená.

A pak do Máje. Dole kostýmovaný mladík, který podává informace. No, kostýmovaný, spíš výrazný, protože takhle oblékaní chodí po Národní i lidé, co žádné informace nenabízejí. Výtahem do šestého patra.

Vlídný personál, který se o nás ochotně postará, vysvětlí. A pak už nás vpustí do minulosti.

Zavřou za vámi, takže není úniku. Provází vás dvojice z obrazovky. Všechno bliká, houká, třese se. Projdeme několika místnostmi.

Horymír a Šemík, pak skok ke Karlu IV. Následuje Golem a takové kino, kde proletíte dějinami. Sedačka s vámi skáče, cuká, občas vám něco střelí do hlavy, fouká na nohy, vnímáte i pachy... No, místy se mi dělalo dost blbě.

Pak válka, povstání a invaze Rusáků v 68 a končí to revolucí 89 a síní slávy s prapodivným výběrem osobností.

Na závěr lze ještě vystoupat na vyhlídku nad Májem, odkud je krásný výhled na Prahu. Celé je to na hodinu...

No, děti - ty školní - bych tam asi nevzala. Ti větší by se nám asi vysmáli, ti malí zas nemají ty historické znalosti. Nevím také, kdy by se komu udělalo nevolno.

Přemýšlím, kam až ve snaze upoutat pozornost budeme muset jít...?

A osobně - už v muzeu u Slavkova jsem zažila něco podobného. Ta snaha eliminovat živé průvodce, zavřít skupinu do prostoru s nějakou umělou inteligencí, s hologramem, ta mě prostě irituje. Není to můj šálek kávy.

Nelze se na nic zeptat, čeká se, až se program posune bez ohledu na skupinu, když se udělá nevolno, tak je třeba se nějak složitě dobývat ven, protože jste tam zavřeni....

Navíc je to dost drahé, i jako školní skupina děti platí dost peněz....

Jako privátní návštěva, jako rodina, asi ano. Pokud vás baví tenhle způsob poznávání, takhle show... asi je to cesta, jak zaujmout, což dneska není vůbec snadné.

Prostředí je to docela hezké, lidé milí a příjemní, takže takhle asi ano...?

Měsíc knihy

2026-03-02T09:33:00.004+01:00

Březen býval kdysi označován jako měsíc knihy. A přestože už to dávno neplatí, chce se mi k tomu, možná trochu provokativně, zase vrátit.

Vyzdvihnout knihu na piedestal.

Březen se svojí knižní minulostí mi k tomu dává vítaný prostor. A retro je dnes trochu v módě, proč ho tedy nespojit se čtením. Návratu ke knize a jejím novým příběhům.

A to i přes to, že totalitní digitální svět nám nabízí stovky novinek každou minutu.

Nebo možná právě proto.

Že nechceme stovky novinek, ale třeba jen jednu, ale pořádnou. Že si prostě chceme přečíst

a vychutnat dlouhý a zajímavý příběh.

Kniha tak vlastně zůstává tím nejpomalejším, ale zároveň i nejodvážnějším aktem, který si můžeme dopřát jako určitou rebelii. Proti zrychlenému světu, chrlení minipříběhů, většinou samozřejmě šokujících, aby upoutaly, proti rychlým zprávám, krátkým formátům

a nekonečnému scrollování, proti dravě nastupující umělé inteligenci, která má ambici zlikvidovat tu přirozenou.

Prostě s knihu proti všem. Jako kdysi Jirásek. Nebo moderně, akčně, navzdory všem.

Pomalé čtení v uspěchané době je pak skutečně téměř takový tichý odpor proti digitální diktatuře.

V březnu se takový knižní odpor dá aktivně uskutečňovat na každém kroku, od školních tříd, kde děti listují prvními příběhy, až po kavárny, kde dospělí usedají s rozečteným románem u napěněného latté. Číst se dá na zastávce, v jarním parku, v knihovnách, které samy nabízejí spoustu knižních aktivit.

Zvláštní kapitolou pak určitě bude kniha v MHD, kde se čtenář mezi vyznavači mobilních technologií často vyjímá jako růže mezi trním. Ale určitě je to s nádechem určitého rebelství, odvahy jít proti proudu, číst si v narvaném metru či zpožděné tramvaji.

Čtení pak není jen zálibou, ale vědomou volbou zpomalit, ztratit se v textu a na chvíli ignorovat svět, který po nás chce stále rychlejší reakce, rychlejší rozhodnutí, rychlejší život.

Troch uvyzývavě se proto s dovolením ptám, co jste naposledy četli ne proto, že jste museli, ale proto, že jste chtěli?

A pokud na tuto moji březnovou otázku nenacházíte rychlou odpověď, dopřejte si rozvážný březen s knihou, abyste vědomě zpomalili.

A užijte si březen jako měsíc opravdové knihy.

Psáno pro Listy Praha 1

Mumie

2026-03-01T09:51:00.000+01:00

Dneska je to víc dětská literatura. Trochu vlastně i pracovní záležitost, hledání něčeho, co děti osloví.

A čtení spolu s nimi.

Trochu humorné, malinko edukativní, pro milovníky Egypta vlastně jako dělané. Milé čtení na nedělní odpoledne

Relaxace

2026-02-28T20:04:00.001+01:00

Relaxace k tomuto právě skončenému týdnu neodmyslitelně patří. Naše jarní prázdniny si o relaxaci doslova říkaly.

Jen to rychle uteklo.

A už je tady březen a s ním zase školní povinnosti.

Určitě by nebylo od věci mít jarní prázdniny delší. A ty letní kratší. Přineslo by to bezpochyby důkladnější relaxaci.

Jen k tomu není politická vůle. A bez ní to není možné.

Tak jsme si užili alespoň týden. Pro nás byl opravdu jarní, bylo hezky a slunečno, na turistiku počasí jako dělané. Ti, co chtěli lyžovat, to měli tento týden asi výrazně složitější.

Relaxaci jsme zakončili cestou proti proudu času. Historická projekce v obchodním domě Máj. Back in Time.

O té trochu podrobněji příště, dnes jen takové objevné, že vůbec něco podobného v Máji funguje. A v čase bych se dnes klidně vrátila na začátek prázdnin.

A k relaxaci nepochybně patří i bazén a sauna. Zkusili jsme porovnávat, jen tedy v rámci Prahy. Nepochybně a na celé čáře vyhrála Aquacentrum Šutka. Velké, čisté, prostorné, pohodlné. Porovnávali jsme s Výstavištěm, Lagoonou v Letňanech a Aquadreamem na Barrandově, který se nachází v ulici Wassermanova:-) . Nikde jsme nebyli vyloženě nespokojeni, ale v podstatně nic nesahá bazénu na Šutce ani po kotníky. A to do soutěže můžeme zapojit i některé mimopražské bazény. A to včetně Čestlic, kde je samozřejmě víc atrakcí, ale je to tam nechutně předražené. Relaxovat se tam moc nedá, abych se obloukem vrátila k dnešnímu relaxačnímu tématu.

Už jen neděle. Kavárna, v neděli se chodí do kavárny. A pak už by pomohl snad jen návrat v čase. Game over.

Digitální teror

2026-02-27T00:30:00.000+01:00

Stále hlasitěji se řeší zákaz sociálních sítí pro malé děti. Respektive pro dospívající, nějak se chce naivně věřit, že malé děti to zatím nezasáhlo.

Žijeme v digitální době, zdá se, že je to trochu proti proudu. Tuto premisu potvrzuje i fakt, že už se hledá, jak případný zákaz obejít, jak se dostat třeba na jiné sítě, ty, které nebudou zakázané....?

Plošný zákaz logicky nic neřeší, přesto to nějakou logiku má. Alkohol a cigarety také nenabízíme dětem, do určitého věku. Víme, že je to škodlivé.

Sítě dětem škodí také. Jen to nějak nechceme moc vidět.

Vrazit dvouletému dítěti cigáro nikoho nenapadne. (skoro nikoho). Vrazit mu mobil či tablet napadne kde koho. Většinou jejich vlastní matku. Aby si hrálo a bylo v klidu.

Pravda, adiktologové tvrdí, že první sklenku alkoholu také podají vlastnímu dítěti rodiče. Často s "nevyvratitelnou" premisou, že chtějí, aby se prvně opil pod jejich kontrolou??!

Se sociálními sítěmi to tak je vlastně podobně. Už teď je přeci přístup omezen věkem, Do třinácti let by žádné socky děti mít neměly. A mají. Často se souhlasem rodičů. A abych nešila jen do rodičů, školy jsou na tom podobně. Jedním dechem zakazují a zároveň po těch dětech něco chtějí, aby se s tím pracovalo.

Stačí vzpomenout covid, blahé paměti. Telefon ve škole takřka srovnatelný se zbraní hromadného ničení. A pak, ze dne na den, život online.

Neumíme s tím pracovat. Je to ode zdi ke zdi. Zákaz je ta nejjednodušší cesta. Taková kolektivní vina, prostě to zatrhneme rovnou.

Je to taková digitální demence na druhou.

Tak jsem zvědavá, jak to s tím avizovaným zákazem dopadne.

Lepší je být papoušek

2026-02-26T00:30:00.000+01:00

...než slepice. Zní to jako přirovnání nebo nějaké moudro, skrytá analogie.

Nicméně, je to vlastně taková smutná realita. Když přijde ptačí chřipka do slepičího hejna, bez milosti je vraždí. Po tisících.

Vždycky mě to odpuzovalo. Copak to nejde jinak?

Nejsem veterinář, nevím, proč se volí zrovna tato metoda. Ovšem jistotu, že to nejde jinak, mi poněkud nabourává fakt, že se nyní nakazili papoušci a vůbec ptactvo v zoo. A tam se nevraždí...?

Tak nevím.

Ne snad, bože chraň, že bych si přála hromadné vraždění těch nebohých papoušků. Naopak. Přála bych slepicím tu naději, kterou mají ti - výrazně dražší a vzácnější- opeřenci.

Nevděk světem vládne, jak věděli už bratři Grimmové.

Nebo spíš peníze?

Krása?

Nevím, co zdůraznit v nerovném souboji slepic versus papoušci.

Je to stejné, jak pravil Jakubisko ve svém filmu, že je opravdu lépe být zdravý a bohatý než chudý a nemocný.

Je prostě lépe být papoušek než slepice.

Ale za ty slepice mě to mrzí, nemají ani naději.

Únor

2026-02-25T08:15:00.000+01:00

Je to ve zkratce dnešní den, připomínáme si Únor. Není asi třeba úplně připomínat, který konkrétně únorový den. Ten dnešní, samozřejmě. Myslím tím převrat v roce 48. Svého času nazývaný Vítězný únor.

Dnes tedy už naštěstí zapomenutý únor. Zkuste se zeptat nějakého studenta, kdy to bylo.

Neví, není to věc, kterou by si pamatovali.

A je to vlastně dobře. I když na druhou stranu, člověk má znát svého nepřítele....

Nu, nechci se zamýšlet nad tím, zda si data pamatovat či ne.

Dnešní datum je vlastně celkově takové temné.

Vyhráli komunisté, zemřel Jan Zajíc, Josef Toufar a kdysi dávno i Albrecht z Valdštejna. Za jeho smrt sice soudruzi nemohli, ale do výčtu těch temných dní, tak sem určitě patří. Je to taková trochu soudružská performace napříč staletími, která připomíná dnešní politické intriky. Lidé se mění, technologie se mění, ale politická krutost má pořád stejnou tvář.

A vlastně sem patří i válka na Ukrajině, byť její výročí je o den dřív. Ale v podstatě to splývá. Čtyři roky války. A zjevně bude pokračovat.

U ruské ambasády, kterou sice zdejší policie pořád pečlivě hlídá, se opět objevily písemné výkřiky. Letos tedy jen jeden, ale objevil se tam navzdory kamerám i pravidelným průjezdům policejních elektrovozů. Někdo to prostě na tu ambasádu napsat musí...

Oni si z toho nic nedělají, za pár dnů to zas někdo přemaluje a za rok se to bude opakovat.

Pravda, bývalo tam nápisů víc a byly drsnější. Pak přibyly kamery a policejní vozy a ambasáda si začala žít svým vlastním utajeným životem.

Dnešek je tedy dnem, kdy se připomínají výročí, která si nikdo připomínat nechce. Ale připomínají se proto, aby bylo vidět, jak snadno a rychle se všechno může zvrátit....

Už zase

2026-02-24T08:58:00.000+01:00

Matějská je zpátky. Už zase je Výstaviště plné pouťových atrakcí. A dunící hudby. Kočkování tady bude trvat až do dubna, tedy dlouhé dva měsíce.

Vždycky si říkám, že to už musí skončit, že je to přežitek doby dávno minulé. Světská zábava.

A zjevně není. Zase je tu narváno, od soboty denně. Tedy vyjma pondělí, to je odpočinkový den. Jinak je to každodenní řachanda.

A není to jen tak nějaké laciné pohoupání. Atrakce jsou drahé. Řekla bych, že předražené, ale protože jsou pořád plné, tak asi předražené nebudou.

Už je to tu prostě zase. Správně to mělo vypuknout až dnes, na Matěje. Ale jásá se už od soboty.

A to původně šlo o docela důstojnou církevní záležitost spojenou se svátkem svatého Matěje.

To už si dneska nedovede představit ani jedinec vybavený bohatou fantazií. Procesí, modlitby a poklidné stánky.

Dnešní realita je spíš nedůstojná kakofonie řvoucích reproduktorů, blikajících světel a vůně, která připomíná něco mezi cukrovou vatou, klobásou a přepáleným olejem.

A přesto, nebo právě proto, na pouť lidé chodí. Ve velkém.

Matějská pouť je vlastně malý experiment o lidské povaze. Všichni víme, že to bude hlučné, drahé

a trochu chaotické.

A stejně tam jdeme. …????

Procházka

2026-02-23T23:00:00.023+01:00

Na podvečerní procházce jsme se zastavili u metronomu.

Respektive u Stalina. Taková dominanta Prahy 7.

Místní označení přetrvává desetiletí, pořád je to u Stalina.

I pro mladou generaci.

Přičemž metronom je tady už také pěkně dlouho.

Fungoval, když jsme ho chvíli pozorovali. Zvolna odměřoval čas nad únorovou Prahou.

Jde o zvláštní místo. Oblíbené, přitom tak zoufale nehezké, počmárané, nečisté. Vypadá úplně jako vyloučená lokalita. Hodně vyloučená, řekla bych.

Pohled na Prahu je tady ale krásný. Dobře se tu fotí, dá se tudy zkrátit cesta do centra. Nebo přinejmenším dolů po schodech na tramvaj.

Večer bych se tu ale bála.

Už podvečerní atmosféra nabízí diametrálně odlišné pocity. Hezký výhled a zároveň všudypřítomní obavy, že vám tady někdo šlohne peněženku. Nebo vás přepadne a zavraždí. Nebo přinejmenším vám nabídne nějakou drogu.

Neobvyklá atmosféra, krásný výhled a zároveň pocit, že se tady musíte ušpinit nebo něčím nakazit.

Prostě u Stalina..

Černá neděle

2026-02-22T09:42:00.004+01:00

Černá neděle je právě dnes.

První postní.

Že je první postní neděle je asi logické a známé.

Její různé přívlastky asi už tak známé nebudou. Nebo možná nebudou tolik známé v Praze, kde se lidové názvy tolik neužívají a tradice moc nedodržuje.

Černá neděle má souvislost s oblečením žen, které si ho dneska ladily do černa.

Také se jí říká Pučálka, což mě vždycky spíš evokovalo Pučálkovic Aminu, ale šlo o typický pokrm toho období, pučálku. Ač postní jídlo, pro chudé a z nouze, dneska si pučálku dáme

s chutí. Mně tedy alespoň chutná.

Někde vesnici obcházel pučálník, který bušil na vrata a těm, kteří mu otevřeli, pomazal tváře sazemi. Zábavná varianta postního asketismu.

Další název pro dnešní neděli je ještě Liščí. To je spojeno s dětmi, které měly "lovit" preclíky, dneska upečené. Další druh zábavy.

Žádný z těchto názvů dnešní neděle není úplně pevně zažitý. Je to asi podle kraje, všude je to jinak. V Praze se to kupříkladu nedrží vůbec. Většinově tedy, někdo určitě nějaké tradice

i zvyky spojené s dnešní postní nedělí dodržuje. A když už vytahuji minulost, určitě stojí za zmínku, že dnešní den je také výročím narození Ladislava Pohrobka. 22.2.1440 se narodil.

A dopřáno mu bylo pouhých sedmnáct let života.

Poté se dlouhá staletí zase tvrdilo, že byl zavražděn. Jako vrah býval označován Jiří z Poděbrad. Až někdy do roku 1980, kdy profesor Emanuel Vlček zjistil, že Ladislav Pohrobek zemřel na agresivní formu leukemie.

Nu, zajímavá neděle se před námi otvírá.

A určitě se bude připomínat i pradávné vítězství hokejistů v Naganu, které bylo v neděli před dvaceti osmi lety.

Tak hezkou Černou neděli

Pokrok

2026-02-21T19:10:00.004+01:00

Onehdá jsem u studentů sondovala, kdo umí rozdělat oheň.

Se sirkami, tedy docela klasicky. Žádné křesání kameny či pomocí lupy, prostě normálně, naštípat, připravit na podpal a rozdělat.

Mimo skauty jich moc nebylo.

Neuměli by.

Vlastně, jak mi prozradili, ani je to nenapadlo zkoušet.

Na co? Klasické školní, k čemu mi to je😊?

No, to nehodlám ani komentovat ani kritizovat, natož to měnit. Od toho mají rodiče.

Spíš mě napadlo, jak se doba rychle mění. Co bylo dřív běžné, nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavit, je dneska výlučnou dovedností.

A spolu s tímto myšlenkovým směrem mě napadá, co z minulosti už bychom dnes nezvládli? My všichni, děti i dospělí, žáci i učitelé.....

A naskakovalo to jak na běžícím pásu. Jedna zatracená schopnost či dovednost za druhou.

Těžko by se nám třeba žilo bez světla, tedy myslím bez večerního světla. Tehdy padla tma a šlo se spát.

Nezvládali bychom asi drsnou hygienu, zimu či nedostatek jídla.

Neuměli bychom si jídlo ani ulovit.

Já tedy určitě ne.

Už by nám asi nešlo ani psaní dopisů či hledání informací někde v knihovně místo na Googlu nebo u AI.

Takže to, že někdo neumí rozdělat oheň, to je vlastně jen taková špičička ledovce.

Prostě by nám to nikomu v minulosti nešlo.

Respektive šlo, kdybychom byli zvyklí.

Ale kdybychom se dnes při nějakém nečekaném cestování v čase ocitli v minulosti, byli bychom nahraní.

Všichni.

Žádný mobil. Žádné zprávy.

Všechno pořád dokola. Dnes budete dělat úplně totéž co včera. A zítra také.

Dneska si třeba často stěžujeme na zpoždění vlaku o pár minut.

V minulosti ale cesta trvá dlouhé hodiny a dny.

Dnes, když se všechno smrsklo na zběsile rychlá videa, je to nepředstavitelně dlouhé. To bychom prostě nezvládli.

A to nemluvím o zdraví, to bychom si v minulosti těžko dokázali zachovat. Bez léků, operací, drahých přístrojů.

Jít s bolavým zubem ke kováři by se mi tedy nechtělo:-)

Navíc bychom si minulost vůbec neusnadnili svými moderními znalostmi. Byly by nám k ničemu, bez praktických schopností.

Minulost by nás navíc zničila svým nepohodlím.

A když ne nepohodlím, tak by nás upálili jako čarodějnice.

Také by nás velmi rychle přesvědčila, že bez technologií toho už moc nezvládáme.

Jsme tedy v něčem výrazně dál a v mnohém strašně zaostáváme.

Minulost, hlavně tu vzdálenější, bychom asi většinou nezvládli.

A přesto je na ní něco zvláštně přitažlivého.

Já třeba pořád tak trochu nechápu, že i když tehdy žili v mnohem těžších podmínkách, tak stejně zvládli postavit domy, města, katedrály i hrady a zámky.

Bez technologií?

A nám nejde dokončit pražský okruh, postavit něco trvá desítky let (to ale hlavně kvůli stavebním povolením), nestavíme už ani metro, o běžných bytech ani nemluvím. Nebudujeme katedrály ani hrady, máme pořád nedostatek času…?

Je to tedy ve finále dost odskok od rozdělávání ohně, ale na druhé straně je to asi pořád jedna myšlenka😊

Zvíře k obědu si neulovíme, ale zato umíme během pěti minut objednat jídlo, které nám někdo přiveze přes půl města.

Oheň už rozdělat neumíme.
Ale dokážeme si zavolat někoho, kdo to udělá za nás.

A to je, zdá se, hlavní vynález moderní civilizace.

A k tomu pořád jedna a tatáž otázka.

Co všechno jsme po cestě do moderní doby vyměnili za pohodlí

Jarní prázdniny

2026-02-20T00:30:00.000+01:00

V únoru přicházejí první jarní prázdniny.

Už samotný název je malým češtinářským oříškem. Jaro v nedohlednu, zima v kalendáři

a jarní prázdniny ve školním rozvrhu.

Děti mají volno. Dospělí se s tím musí popasovat. Nebo spíš najít několik variant, jak další dětské prázdniny logisticky zvládnout. Zejména v situaci, kdy máte dětí víc a každé má jarní prázdniny jindy.

Jarní prázdniny jsou často ideálním příkladem toho, že volno neznamená klid, jen jiný druh organizace. Musíme na týden překopat pravidelný rytmus, protože brát si v únoru k prázdninám dovolenou se mnohým většinou nechce.

Jarní prázdniny původně asi byly vymyšlené pro ozdravný pobyt dětí na horách.

V době, kdy za sněhem musíte až na ledovec to zas takové terno není. K jaru to má daleko, zimu to často nenabídne.

Nicméně, někdo odjíždí na hory v každém případě, aby si prostě odpočinul aktivně. Jiný zůstává doma a odpočívá pasivně tím, že řeší, kam s dětmi.

Ale z jiného úhlu pohledu jsou jarní prázdniny v únoru takovým malým příslibem. Říkají nám, že změna je možná, i když zatím není vidět. Že se jaro tu sice ještě není, ale už má v kalendáři rezervované místo. Naznačují nám, že si volno vlastně můžeme udělat kdykoliv, když mohou být jarní prázdniny v zimě. Přesvědčují nás vlastně o tom, že všechno může být úplně jinak, když chceme.

Klidně i v únoru.

A to někdy úplně stačí.

Půst

2026-02-19T20:46:00.002+01:00

Včerejší Popeleční středa zahájila velikonoční půst.

V naší školní jídelně jsme na to poněkud pozapomněli a většina z nás měla na talíři kus masa. Takže jsme ten půst nezahájili zrovna podle tradic.

Půst ale primárně nemusí být jen o jídle. Může to být půst od hluku, od kávy, od vína ( třeba navázat na suchý únor), od auta, od mobilu, od sociálních sítí, od zbytečných slov, od věčné potřeby reagovat...

Prostě od něčeho, čeho máme dost, neřku-li mnoho.

Na čem jsme trochu závislí, co potřebujeme k běžnému přežití i k relaxaci.

Prostě něco z toho si odepřít. Vlastně tady v tom bodě začíná kreativita. Rozhodnout si, co si odepřu, čeho se na čas vzdám. Půst dnes totiž doopravdy nemusí znamenat jen vzdát se řízku. A také neznamená.

Zkoušejí se různé varianty odříkání.

Paní na venčení mi říkala, že se do Velikonoc vzdává kávy. Chce to zkusit bez ní, jako výzvu.

Když o tom přemýšlím, tak tohle by tedy pro mě byla výzva asi nezdolatelná.

Jiní mají ale své jiné kreativní nápady a pokusy. Odříkaného chleba sice největší krajíc, ale o tom právě tento předvelikonoční půst není. Je výrazně duchovní, takové hledání cesty k sobě.

V postním období se vždycky lépe přemýšlí.

Můžeme si dokonce dát i půst od brblání.

Od věty že „to nemá cenu“.

Představa, že bychom čtyřicet dní neklevetili u kafe je někdy možná větší výzva než vzdát se čokolády.

Tenhle den je prostě takový duchovní reset. Něco jako když vypnete počítač, protože už je toho na něj moc. A potřebuje aktualizovat.

Ne proto, že už je rozbitý, ale protože potřebuje nadechnout. Stejně jako my.

Bitva u Chlumce

2026-02-18T08:44:00.009+01:00

Chlumec se nám většinou pojí s katastrofou sedláků, takže často tvrdíme, že jsme dopadli jak sedláci u Chlumce.

To je ovšem jiný Chlumec.

A dnes to bude o vítězství u Chlumce, v roce 1126, takže je tomu 900 let, kdy český Přemyslovec Soběslav I. nečekaně a slavně porazil německého krále Lothara III.

Je to dvanácté století a to nabízí pěkný zmatek v Přemyslovcích. Je to zmatené či chaotické i pro ty, co je Přemyslovci zajímají, čímž myslím sebe:-). Ti, co jsou jim Přemyslovci ukradení, jsou z dvanáctého století docela na větvi. Tím myslím studenty:-)

Ale dvanáctým stoletím je netrápím, nicméně, kdo se zajímá, zjistí, že je tam tolik zajímavých dramat, že je to vlastně taková stoletá detektivka plná íntrik, vražd, bratrovražd, žalování v Německu, podrazů, ale i silných vazeb, přátelství či hrdinských činů. Ale protože každý chvilku tahal pilku, tedy vládl jen krátce, pak byl svržen, nastolen někdo jiný a za chvíli zas naopak, dost blbě se pamatují. Soběslav proto mezi nimi vyniká i tím, že se jako jeden z mála udržel na knížecím trůně déle.

Byl to syn prvního českého krále Vratislava. To je dobrá indicie pro zapamatování si jeho jména i vlády. Seděl na přemyslovském trůně od roku 1125 do roku 1140.

Byl nejmladší syn krále Vratislava, takže se asi moc nepočítalo s tím, že bude vládnout. Také si dobu pobyl ve vyhnanství a v čele země se střídali jeho bratři, potažmo i bratranci.

Maminky těžko nesou, když se jejich děti hádají a snaží se je usmiřovat. Stejně tak to dělala i matka Soběslavova, česká královna Svatava, Ale povedlo se jí rozhádané bratry dát dohromady až těsně před svou smrtí. A Soběslav se pak stal knížetem, když bratr ustoupil. A hned se dostal do sporu s německým panovníkem. To proto, že tam na něj žaloval jiný Přemyslovec, který si myslel, že vládnout by měl on a ne Svatopluk.

Tím žalovníkem byl Ota Olomoucký. Protože byl nejstarší žijící Přemyslovec a dosud platilseniorát z dob knížete Břetislava.

Lothar III: se ujal role mediátora, samozřejmě za tučný poplatek, Otu uznal za českého panovníka a se Soběslavem se vydal bojovat. Aby ho o své pravdě přesvědčil.

A to byla ona bitva u Chlumce, což je nedaleko Ústí nad Labem,kde 18. února 1126 nečekaně Soběslav vyhrál. A nejen vyhrál, v bitvě zemřel jeho protivník Ota Olomoucký, takže už si nikdo nenárokoval český trůn. A německého krále Lothara III. dokonce zajal.

Takže tenhle Chlumec je vlastně synonymem pro slavné vítězství. Soběslav I. si tady upevnil svou moc a následovala docela dlouhá doba jeho vlády.

A o tom, že byl nejen válečník, ale i diplomat a politik, svědčí fakt, že zajatého krále Lothara III. vzápětí propustil a začal s ním spolupracovat.

Od těchto dramatických okamžiků tedy dnes uplynulo devět set let:-)

Hrusice

2026-02-17T17:51:00.010+01:00

Cestou po D1 stačí jen sjet a krátce odbočit, kousek za Prahou. A nabídne se vám jako cíl výletu rodná vesnička Josefa Lady a kocoura Mikeše.

Drobnou kaňkou v improvizovaném programu byl zavřený památník. Nu, nabízela se ještě varianta, že řadu exponátů vystavují na obecním úřadě. A ejhle. I ten byl zavřený.

Nu, co už, v zimní čas se asi do Hrusic jezdit nemá. I tak jsme si je prošli, je to opravdu ladovská vesnice.

A vypravíme se v létě, na turistický okruh kocoura Mikeše. A třeba už i památník bude otevřený.

Tentokrát to byl jen venkovní pobyt, letmý dotek zdejší historie. A odtud zase zpátky na D1, byla to prostě jen víkendová odbočka.

Miloš Kopecký

2026-02-16T00:30:00.001+01:00

Dnes je to třicet let od úmrtí Miloše Kopeckého. To je výročí, řekněme, že docela kulaté. Třicet let uteklo jako mrknutím oka.

Neustálým opakováním starých filmů, kde Miloš Kopecký hraje, mi nepřijde, že už je to tolik let.

A ono je.

Láka mě to k zamyšlení na téma Miloš Kopecký. Byl to totiž, podle mého, geniální herec. Baví mě jeho herectví i po letech.

Zároveň to byl složitý člověk.

A mohla bych ho použít i pro ilustraci života v minulém režimu, jak vystoupil proti emigrantům, aby toho později litoval.

Nebo ještě dál, jak se jeho tatínek rozvedl s maminkou, která pak zemřela v Osvětimi.

On sám se kvůli svému židovskému původu ocitl v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova. To je pro mě zajímavé i tím, že je to můj rodný kraj. Ve škole jsme se o válce učili hodně, ovšem o táboře v Bystřici se moc nemluvilo. Tuhle historii překrylo vystěhování tohoto kraje, o koncetráku se tady moc nemluvilo.

A Miloš Kopecký zde byl vězněn asi v patnácti letech.

Přežil.

Začal nový život v poválečném, posléze komunistickém Československu.

Hrál divadlo.

Vstoupil do strany.

Vystoupil ze strany. Spíš ho asi vyloučili, ale to je nyní jedno.

Hrál ve filmu a v televizi. Řekla bych, že geniálně.

Podepsal Antichartu.

Brojil proti emigrantům. Musel.

Pak toho litoval.

A nakonec ostře vystoupil proti komunistům. Vlastně jako první z hereckého světa.

Věnoval první židle do pražského divadla Ungelt, asi i stál za myšlenkou jeho vzniku. Nebo ji minimálně hodně podporoval.

Trpěl depresemi. Byl ale vnímán jako vtipálek a bonviván.

Prostě takové dvacáté století v kostce.

Zemřel v Bohnicích, právě před třiceti lety.

Určitě stojí za to připomenout si ho některou z jeho rolí, nejen to nejslavnější doktorskou.

I když možná úplně nejlepší je kouknout na divadelní záznam jeho skvělého Lakomce.

Pohádkový svět

2026-02-15T19:42:00.002+01:00

Výstava obrazů Zdeňka Smetany je instalovaná v Holešovicích v tržnici. Tedy v místech primárně neuměleckých. Nicméně jsme zavítali. I s pejskem.

V hale číslo 17 je vyčleněn prostor pro pohádkový svět. Křemílek a Vochomůrka, kupříkladu. Rákosníček.

Taková vzpomínková jízda do dětství.

A pro děti.

Takové netradiční výstavní zastaveni. Pro nedělní odpoledne jako stvořené.