Léto 1993:

Probudil jsem se v boulderské nemocnici po celkem závažné cyklistické nehodě. Helmu jsem měl rozpůlenou vedví a četné rány kolem očí se neobešly bez stehů. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, jak letím přes řídítka rychlostí kolem šedesáti kilometrů za hodinu a padám na krátký štěrkový úsek jinak vyasfaltovaného dlouhého klesání.

Nemohl jsem jim (nemocnici) dovolit, aby si mě tam nechali přes noc. Neměl jsem zdravotní pojištění, a kůň potřebuje jíst! Požádal jsem je, aby zavolali mojí kamarádce Robin. Odvezla mě domů a opečovávala mě. Později mi vyprávěla, že jsem blouznil a že mě málem vrátila zpátky do nemocnice, ze které jsem se tak umanutě snažil uniknout!

Asi za týden jsem se již mohl pohybovat celkem bezbolestně, a tak jsem se rozhodl oslavit svoje přežití účastí na Leadville 100. Tenhle závod jsem běžel před nějakými šesti lety a s časem 22 a půl hodiny dosáhl na desáté místo; celou dobu jsem běžel dost opatrně, protože jsem těch několik měsíců mezi Western States 100 a Leadvillem netrénoval. Krátce po startu stomílových Western States jsem si v jedné zatáčce na skalách ošklivě vymkl kotník a nedbaje bolesti jsem pokračoval až do 85. míle, kde mě lékař donutil odstoupit; tehdy už jsem byl stěží schopen zvednout svou oteklou sloní nohu a stoupnout si na kontrolní váhu. Následujícího roku jsem měl nejlepší aerobní kondici v životě, běhal jsem 170 mil týdně a vyhrál několik padesátimílovek. Proto jsem na Leadvillu vyrazil pěkně zostra, jenomže na rozhašený levý kotník to bylo příliš daleko a moc rychle a brzy jsem si přivodil únavovou zlomeninu holenní kosti a pochroumal šlachy; v půlce jsem musel vzdát. Po tomto závodě bohatém na různá zranění a zklamání jsem zcela rezignoval na závodění a běhání dost omezil.

A teď, o pět let později, jsem měl asi měsíc na trénink a hodlal jsem oslavit přízeň štěstěny, že mě ponechala naživu.

Tenkrát v třiadevadesátém se Leadvillu zúčastnili tři Tarahumarové z mexického pohoří Sierra Madre; ze země hlubokých kaňonů cestovali na sever doslova pro kus žvance. Jejich domovinu postihlo kruté sucho, lidé neměli co do úst, mnohé děti byly podvyživené, umíraly hlady. Kmen Tarahumarů trpěl extrémně vysokou kojeneckou úmrtností. Indiánští běžci dostali přislib hromady jídla pro své vesnice výměnou za to, že pojedou s „gringo“ sponzorem do Států běhat. Ani příliš neváhali.

Když jsem toho roku běžel sto mil v coloradských horách, přistupoval jsem k závodu velmi opatrně a z větší části volně. Při tom jsem měl možnost přátelské interakce přímo na trati se starým Victorianem, 55letým Ráramuri, který začal pěkně pomalu a postupně se prokousával vpřed, hladce a elegantně jako odpolední bouřková mračna letního dne ve Skalistých horách; předběhl všechny ostatní běžce a vyhrál. Cirrildo z téže vesnice skončil druhý a Manuel Luna pátý. Já jsem doběhl na 28. místě v celkem slušném čase něco přes 24 hodin. V porovnání s tím, jak jsem se cítil o měsíc dříve, jsem byl víc než spokojený.

Následující rok jsem se chystal svůj leadvillský výkon vylepšit. Celý rok jsem byl zdravý, poctivě jsem trénoval, byl jsem připravený se do toho opřít. Jediný problém spočíval v tom, že startovní listina se zaplnila během týdne od otevření na začátku ledna, když jsem já byl v Chiapasu a Guatemale. Bavil jsem mayské a chamulské revolucionáře po svém čelním střetu s krávou na horské silnici, jen několik dní před zapatistickou revolucí na Nový rok 1994. Veselí přihlížející domorodci u krajnice nebohé dobytče porazili, zatímco jiní mi pomáhali opravit dodávku, abych se stihl zdekovat, než se objeví policie, nedaleko usazená armáda nebo bohatý statkář, co mu kráva patřila. Narovnali jsme lopatky ventilátoru, aby nemlátily do proraženého chladiče, z něhož voda vytékala rychleji, než jsem ji stíhal dolévat. Pak mi prozradili, že v potoce poblíž jejich vesnice je „mucho aqua“. Indiáni i s flákem masa vyšplhali na korbu, na přední sedadlo se vedle mě vměstnali tři Chamulané. Jindy velmi vážní a zachmuření místní se teď nemohli ubránit smíchu, když jsem s úsměvem zaklel: „Pinche vaca; no bueno para nada!“ (Blbá kráva, nehodí se vůbec k ničemu!) „Hodí se k jídlu!“ odpověděli sborově. Dojeli jsme do jejich horské vísky, oni uspořádali hostinu a mě oslavovali jako nějakého hrdinu, třebaže poněkud zmoženého koňského hrdinu. Potom jsem naplnil všechny svoje a ještě pár dalších kanystrů vodou a vyrazil zpět pomláceným autem do tábořiště na předměstí San Cristóbal De Las Casas, kam jsem dojel v oblaku páry, s pištícím chladičem a kvílejícím motorem, dohromady zpívajícími v dokonalém nesouladu. Pocítil jsem náhlou potřebu dostat se z hor Chiapasu, jet dalších pět hodin a zaparkovat na pobřeží na kokosové plantáži jednoho svého kamaráda. Pracoval jsem na autě několik dní, než se mi konečně ráno na Nový rok podařilo vyjet. Když jsem konečně dorazil na pobřeží do Puerto Arista, celé městečko bylo shluknuté u televize, kde v přímém přenosu dávali zapatistickou revoluci odehrávající se v ulicích San Cristóbalu!

„Hernajs, fakt bych chtěl ten závod běžet. Jsem už dlouho váš věrný příznivec, to mě nenecháte startovat?“ orodoval jsem u ředitele závodu, který si ani nepamatoval, jak se jmenuji nebo kdo jsem, přestože jsem jeho „rodinný“ závod běžel už čtyřikrát. Bez šance. Závod narostl a zúčastnit se jej bylo zvláštním privilegiem. V New York Times a dalších publikacích se objevil příběh 55letého Mexičana, který závod vyhrál. Leadville se rázem ocitl v hledáčku ultramaratonského světa! Závod i jeho sponzor, výrobce obuvi, ze zvýšené publicity značně profitovali. Povzbudivý příběh o chudých indiánech běžících pro své soukmenovce, a NEJEN běžících, dokonce zvítězivších, navíc v sandálech a pětapadesáti letech, dokonale zafungoval. „Gringo“ promotér, který Tarahumary na sever přitáhl, se zavázal, že pro ročník 1994 znovu dodá tým sedmi Rarámuri. Myslím, že součástí dohody bylo i to, že se indiáni objeví na společném fotografování v botách od sponzora.

Zavolal mi gringo sponzor/promotér tarahumarského týmu. Hledal pomoc, někoho, kdo umí běhat a zná trať, aby dělal vodiče „jeho“ běžcům. „Jasně, jdu do toho, ale pod podmínkou, že budu moct běžet celých 50 mil druhé poloviny s běžcem, kterého si sám vyberu.“ „Mají ve zvyku zrychlovat postupně, věříš si, že udržíš jejich tempo?“ popíchl mě. „Kdybych jim nestačil, tak mě nepotřebují,“ opáčil jsem.

Pochopitelně téměř kdokoliv může běžet s kýmkoliv, když ten druhý má za sebou 50 mil v nadmořské výšce přes 3000 metrů!

Za volantem neslavně proslulé dodávky-krávobijky jsem dojel ze své horské chaty poblíž Nederlandu do Leadville, abych se setkal se sedmi tarahumarskými běžci a jejich sponzorem. Jakmile jsem je spatřil, okamžitě jsem navázal oční kontakt s jedním pohledným Rarámuri (který se mi tak trochu podobal) a oba jsme se na sebe začali zubit, nalezli v sobě běžecké parťáky. Sponzor vypadal dost zaskočený okamžitou komunikací mezi mnou a Martimianem, zejména proto, že ten „gringo“ se alespoň zpočátku netajil pohrdáním vůči mně. Posléze však roztál a choval se ke mně mnohem přátelštěji a s respektem, k tomu druhému, poněkud „loco“ (bláznivému) gringovi, který se Tarahumarům představil svou přezdívkou „Caballo Blanco“.

Tuto přezdívku jsem si vysloužil u Mayů obývajících guatemalskou vysočinu, kde běhající muž pobíhal po stezkách na svazích četných tamějších sopek a po cestě se potkával s usměvavými vesničany a o něco méně usměvavými vojáky v době občanské války. Během těch několika zim jsem kroužil kolem sopečného jezera Attitlánu; vždy jsem vběhl do vesnice, pozdravil domorodé obyvatelstvo, nakoupil pár tortill či banánů a zase běžel dál, od vesnice k vesnici. Když jsem pocítil únavu, zaplatil jsem si nocleh přibližně za dolar, skočil se vykoupat do jezera, relaxoval a po zbytek večera pojídal exotické ovoce a nesčetné další pochoutky. Byl to náročný život! … Po jisté době stačilo, abych se objevil na kraji vesnice, a ženy s dětmi se shromáždily kolem silnice a volaly „El Caballo Blanco“, a děcka se smíchem běhala za mnou. Bylo to milé, a tak jsem si jméno ponechal při dalších poutích Latinskou Amerikou. A musím říct, že představa caballa blanca musí být pro místní dosti přitažlivá, protože mě všude vítali vřele, na jejich tvářích vykouzlilo úsměv, když jsem se představil.

V té horské chýši, kde jsme přebývali společně s indiány i gringo sponzorem, jsem běžce varoval: „Závodu se zúčastní jedna žena; jedinečná běžkyně oplývající nevšední mocí, como una bruja (jako čarodějnice). Má poměrně velkou šanci zvítězit!“ Rarámuri začali vzrušeně diskutovat: „Žena a vyhrát?“ Při těch slovech gringo obrátil oči v sloup a jeho tvář se opět zachmuřila. Z rychlého tichého brebentění Tarahumarů jsem porozuměl jedinému slovu, „bruja“. Všichni jej dokola polohlasem opakovali, „bruja… bruja… bruja…,“ něco jako, už jste to slyšeli? Bruja! „Nejlíp, jak můžete běžet tenhle závod,“ pokračoval jsem svou koňskou gringo španělštinou, „je DRŽET se za la brujou až do konce; musíte ji uštvat jako jelena.“ Rarámuri dál energicky hovořili; jejich řeč připomínala štěbetání ptáků, možná s prvky marťanštiny. Americký sponzor mě vraždil pohledem. Zdálo se, že Tarahumarové věří na čarodějnice i mimozemšťany.

Bylo už pozdě na to, aby se mě sponzor mohl zbavit. Rarámuri si mě oblíbili, svého caballo loco. Kromě toho potřeboval, abych doprovázel jejich nejlepší běžce, protože jsem se jim líbil a důvěřovali mi.

Pan promotér chtěl držet Tarahumary pokud možno v izolaci; přinejmenším se jim snažil zabránit v kontaktu s ostatními, když nablízku nebyl on, aby je ochránil před okolním světem, do kterého je přivedl. V Leadville byl přítomen televizní štáb, který měl závod natáčet, město žilo obvyklým předstartovním vzrušením, toho roku snad ještě intenzivnějším. „La Bruja“ – Ann Trason byla v ultramaratonských kruzích po celém světě známá jako nejlepší ultraběžkyně planety, vyhrála mnoho závodů v souboji se špičkovými závodnicemi I závodníky, prostě žijící legenda. Startovní pole bylo velice silné, měl to být pro Leadville průlomový ročník. Mnozí američtí běžci si začali na Rarámuri stěžovat. Jiní američtí běžci byli návratem těchto krásných a jedinečných lidí nadšeni. Dost různorodá společnost. Pan promotér si vykračoval po městě se „svými“ běžci v závěsu, dával pozor, aby se k nim nikdo nepřiblížil na moc krátkou vzdálenost. Připadalo mi, že přes svou přirozenou plachost Rarámuri rádi komunikovali s přátelskými lidmi. Kdo by neocenil úsměv na tváři, zračící laskavost a úctu? Ne každý se ale pochopitelně usmíval.

Mezi promotérem, pořadateli a sponzorem vzrůstalo napětí. Vypadalo to, že promotér svoje Rarámuri posbírá a odveze je zpátky za hranici. Podle všeho se spory týkaly nějakých peněz. Netuším. Mně stačilo užívat si legraci při návštěvách Rarámuri v jejich chatrči, kde se toho navyprávělo a kde jsem jim ukazoval otisky zvířat na svém neslavném autě; byl zde vyobrazen oso (medvěd), león de la sierra (horský lev čili puma) a pescado (ve skutečnosti obrovský losos, ale nemyslím, že by pro to měli slovo). Večer před závodem se gringo promotér už už chystal s indiány odjet… smůla. Potom se ale očividně na poslední chvíli podařilo dosáhnout dohody mezi všemi zainteresovanými.

Nemyslím si, že by se Rarámuri někdo ptal, co by chtěli oni.

Guadajuko (tarahumarské slovo znamenající: super)! Vamos a correr (poběžíme).

4.00 ráno: Hra začíná!

Na Šesté a Hlavní ulici se seřadilo přes 400 běžců nachystaných vystartovat na trasu Leadville 100. Většina se protahovala a snažila se setřást předzávodní nervozitu. Sedm běžců v barevných blůzách, zavinovacích sukních a se sandály podomácku vyrobenými ze starých pneumatik postávalo stranou, naprosto uvolněně. Prováděli tradiční tarahumarský strečink, který sestával prostě z toho, že nedělali nic. V horách v tříkilometrové výšce bylo chladno a na ulici se nenacházely žádné skály, na kterých by se dalo povalovat, jak to Rarámuri před závodem obvykle dělají. A tak tam jen tak stáli a nejevili známky toho, že co nevidět vyrazí na stomílový závod napříč coloradskými horami a budou závodit s nejlepšími ultraběžci celých Spojených států.

Závod odstartoval výstřel z brokovnice.

Letos tu bylo několik mladších Rarámuri, včetně pětadvacetiletého Juana Herrera, jenž vyrazil výrazně rychleji než loňský tým tarahumarských veteránů. Do závodu se přihlásilo mnohem více běžců, než bylo dosud zvykem. Jejich počet brzy překročil limit, za což v neposlední míře mohla i účast Rarámuri. Prvních šest nebo sedm mil trasy vedlo po silnici, než se odbočilo na stezku podél Turquoise Lake („Tyrkysového jezera“). Kdo se chtěl udržet blízko čela závodu, musel to již od začátku napálit, aby se před něj nedostalo příliš mnoho lidí, kteří by se pak po úzké pěšině za ranního šera jen obtížně předbíhali. Ze sedmi letošních Tarahumarů jich pět pocházelo ze stejné horské vesnice o 500 obyvatelích. Americký promotér je splašil prostě tak, že se poptal v Sierra Madře, kde žijí ti nejlepší běžci. Mezi favority na vítězství v rámci kmene patřili Juan Herrera a Můj přítel Martimiano Cervantes. Podle Juana byl jednačtyřicetiletý Martimiano nejlepší běžec z jejich vesnice. Juan byl velice sebevědomý, až nafoukaný. Martimiano se jen usmíval; byl klidný a také sebevědomý.

Zatímco se odvíjely počáteční fáze závodu, já se poflakoval u horské chaty ve svém karavanu, četl si a odpočíval. S běžci a promotérem jsem se měl potkat ve vesničce Twin Lakes, u značky 40 mil. Vodiči směli doprovázet závodníky až od padesáté míle ve Winfieldu, pouhých několik drsných mil po sestupu z hor z nejvyššího bodu trasy, jímž byl se svými 3850 metry Hope Pass („Průsmyk naděje“).

První běžci, kteří se po čtyřiceti mílích vynořili před Twin Lakes z coloradské stezky, byli „La Bruja“ neboli Ann Trason, Martimiano, který se dopustil té chyby, že Bruju předběhl, a ještě jeden Tarahamura, jenž se stal obětí téhož omylu. Juan se objevil hned vzápětí po čelní skupince. Všichni čtyři toho krásného slunného rána ve Skalistých horách nasadili neuvěřitelně vysoké tempo. Těsně před občerstvovačkou v Twin Lakes Ann znovu předstihla Martimiana i druhého Rarámuri. „Zeptej se jich, jaké to je, když je předbíhá ženská!“ zavrčela la Bruja. „Nauč se španělsky a zeptej se jich sama,“ usmál jsem se. Byla umanutě soutěživá. „Nesnáším je,“ nechala se údajně slyšet.

Naskočil jsem do promotérova auta a zamířili jsme po úbočí hory k místu, kam měli běžci dorazit po prašné silnici poté, co překonají hory a Hope Pass. Brzy jsme je spatřili, sbíhali z hor téměř ve stejném pořadí, jako když jsme je viděli naposledy: na prvním místě la Bruja, za ní následovali Juan, Martimiano a zbytek Rarámuri, za nimi dlouhá mezera a teprve potom se začali objevovat další špičkoví Američani. Můj kůň, Martimiano, si to šinul po silnici se svým obvyklým širokým peyotlovým úsměvem na tváři. Zazubil jsem se mu v ústrety a jeden divák mu podal vychlazenou láhev coly. Martimiano ji do sebe v mžiku nalil a vyběhl na poslední třímílový úsek k Winfieldu, kde se nacházela obrátka této obousměrné trasy. Odběhl jsem od něj a těšil se, až mu ve Winfieldu začnu udávat tempo. Věděl jsem, že s Martimianem mě čeká pořádných padesát mil! Na půli cesty do Winfieldu se ale indián zastavil, popadl se za břicho a sténal. Bublinky z coly mu bolestivě nafoukly žaludek; Martimiano trpěl. Dopajdal zbytek štreky do Winfieldu a viděl, jak la Bruja i Juan nezadržitelně běží zpátky po trase, která je zavede znovu na průsmyk a dále blíž k Leadville.

Na obrátce ve Winfieldu po padesáti mílích si dal Martimiano na čas; zkoušel si krknout, ale nepodařilo se mu ze sebe dostat nic než hlasité, melodické „brrrrp“. Pro pohledného pohodového indiána s jemně řezanými rysy, štíhlou svalnatou postavou a pusou téměř neustále od ucha k uchu to nevypadalo dobře. Tentokrát se ale neusmíval! Donutil jsem ho sníst banán, popadl ho za ruku a řekl „andale huevón!“ (Pohni, těžký koule – jak se po mexicku označují lenoši). Zasmál se a neochotně se vydal za mnou, vykročil zpátky na prašnou silnici. Postupně se mi ho podařilo přimět k cupitání a nakonec i běhu zpátky ke stezce. Cestou jsme minuli pár běžců mířících k obrátce, s poněkud menším odstupem za námi. Slovně jsem ho táhl po strmé cestě směrem k zlověstnému Hope Passu, vyprávěl mu, že právě tady jsem to vždycky chtěl vzdát, neboť jsem se taky cítil zdrchaně. Pověděl jsem mu, že až vystoupáme na matku hor „Esperanzu“ (naděje), mama Esperanza nás odmění požehnáním, dodá nám sil a pošle nás dolů po svých příjemnějších svazích s rychlostí a grácií. A taky že požehnala! Martimiano se zotavil. Bojem s jeho nevolnostmi jsme ztratili spoustu času, ale on takřka povstal z mrtvých a teď jsme ladně letěli dolů z Esperanza, tancovali z kamene na kámen na dlouhém sestupu do jezerní vsi Twin Lakes, stále na třetí pozici, nikdo na dohled za námi, la Bruja se svým pronásledovatelem Juanem před námi.

Mezitím na špici se k Juanu Herrerovi v Twin Lakes přidal jeho vodič, velice talentovaný běžec ze San Diega jménem Jamie Williams. Běželi přilepení na la Bruju a jejího vodiče. Kdykoliv se la Bruja zastavila, aby si zavázala tkaničku, odskočila si, či z jakéhokoliv jiného důvodu, Juan se zastavil a nepokračoval, dokud ona nebyla připravena znovu vyrazit. Obezřetně se řídil mou radou: „Nepředbíhej la Bruju.“ Později jsem četl líčení závodu od la Bruji, Ann Trason. Přiznala, jak stresující bylo, když Juan neudělal ani krok před ní, jako by jí chtěl naznačit, že ji může předběhnout, kdykoliv se mu zamane.

Já s Martimianem jsme si užívali plynulou, horskou dráhu připomínající část Colorado Trail mezi Twin Lakes a tábořištěm v Half-Moon („Půlměsíci“). Vysvětloval jsem mu, že budeme caminar (jít) do prudších stoupání, a po rovině a z kopce poběžíme. Jakmile jsme dorazili k nějakému kopci, Martimiano pronesl „arriba (nahoru), caminamos (jdeme)“. „Tomu říkáš arriba!? Andale huevón,“ šlehl jsem po smějícím se líném indiánovi slovním bičem; a kopec jsme vyběhli.

Zase jsme byli na koni; nahoru dolů po horské dráze, pak jsme vyběhli z lesa ke stanici u tábořiště Half-Moon. Jakýsi kameraman neurvale strčil nepříliš nadšenému Martimianovi kameru přímo do obličeje a komentátor zahlásil: „A na třetím místě se na 70. míli ze stezky vynořili tarahumarský běžec Martimiano Cervantes a jeho americký vodič, Micah True z Colorada. Micahu, můžete nám říci, jaké tajemství tkví za ohromující vytrvalostí Tarahumarů… co jedí?“ Nechtěl jsem se moc zdržovat, protože Martimiano se očividně cítil nesvůj, ale přesto jsem odpověděl. „Tak určitě… to budou ty jejich tři ‚P‘. Rarámuri si dopřávají tři ‚P‘, kdykoliv se naskytne příležitost.“ Komentátor se zaradoval, že uhodil hřebík na hlavičku. „Dámy a pánové, nyní v přímém přenosu na naší stanici poznáte zázračnou výživovou formuli Tarahamurů. Micahu, jaká jsou ona tři ‚P‘?“ „Jsou to: PINOLE, PISTO a PINOCHA.“ Otočili jsme se a běželi dál, zatímco komentátor na kameru hlasitě zopakoval zázračnou výživovou formuli Tarahumarů. Martimiano chtěl vědět, co je tak k smíchu, protože jsem se křenil ještě o něco víc než obvykle. Zajímalo ho, co jsem televiznímu komentátorovi napovídal. Tři „P“ podle Caballa Blanka jsou: PINOLE (kukuřičný prášek), PISTO (ostrá pálenka) a PINOCHA (slangový výraz pro ženské genitálie). Prosím za prominutí. Musel jsem smějícího se indiána zdvihnout ze země, protože se doslova válel smíchy… Andale (pokračujeme)!

Běželi jsme dost rychle na to, abychom překonali dlouhý úsek prašné silnice mezi Half-Moon a občerstvovací stanicí Fish Hatchery za světla. Z Fish Hatchery, kde je také zdravotní kontrola, stoupá snad nekonečná silnice pro džípy na průsmyk Sugar-Loaf Pass („Cukrová homole“). Kdykoliv Martimiano začal klesat na duchu a zvážněl, připomenul jsem mu blahodárné účinky tří „P“. Zasmáli jsme se a pokračovali lehkou chůzí vzhůru.

Krátce po překonání průsmyku a cestou dolů jsme s Martimianem vedli delší konverzaci, jejímž námětem byla „La Bruja“. Moje španělština měla do dokonalosti daleko a Martimiano na tom nebyl o moc líp; jako velice tradiční Rarámuri používal především vlastní domorodý jazyk a španělsky mluvil jen zřídka. Přesto jsme si pod měsícem v úplňku a během celého závodu skvěle popovídali. Naprosto jsme si rozuměli. Někdy toho smích dokáže sdělit více než slova. Oba jsme vyjádřili velikou úctu, kterou v nás „La Bruja“ a její neuvěřitelný výkon kdesi v nedohlednu před námi vzbuzovaly. Mínili jsme jí to závodě říci a dohodli jsme se, že jí dáme „korimu“ (dárek).

Někde v této pasáži trati, na sestupu z Sugerloaf Passu k tábořišti v May Queen Juan konečně „La Bruju“ předběhl. Prosvištěl kolem ní noční temnotou se svým vodičem Jamiem za doprovodu hlasitého válečného pokřiku! Jamie sotva stačil Juanovi, který pořádně kopl do vrtule a dorazil do Leadville jako vítěz a nový držitel rekordu trati. Celou trasu absolvoval za 17:30 a z předchozího nejlepšího času ukrojil skoro 30 minut. Ann zaběhla třetí nebo čtvrtý nejlepší leadvillský čas vůbec, neuvěřitelných 18:06! Tímto výkonem o třídu překonala dosavadní zápis nejlepších zástupkyň něžného pohlaví. Věřím, že její rekord mezi ženami stále platí a podle všeho i navěky bude.

Martimiano dokončil na třetím místě v čase 19:46. Mezi nejlepšími pěti byli 4 Rarámuri, všech 7 se jich pak vešlo do 11. místa.

Při slavnostním vyhlášení jsem pronesl oslavnou řeč na velikou běžkyni, Ann Trason. Pověděl jsem všem, že udělala na Martimiana obrovský dojem a že pro ni vyrobil dárek („korimu“). „Jménem mých tarahumarských přátel bychom chtěli Ann Trason předat tento dar.“ Sportovkyně sponzorovaná firmou Nike přistoupila, aby převzala dar: pár ručně vyrobených sandálů huarache.

Tarahumarové již nikdy nebyli pozváni, aby běželi Leadville 100, přestože zažitý postup předpokládá automaticky pozvat VŠECHNY předchozí vítěze. Toto pravidlo se zjevně nevztahuje na Rarámuri.

Nechť Rarámuri i my všichni nadále běháme svobodně.

překlad: Jan Pipek

A tak zrovna seděl ve vlaku na cestě do městečka Urique, na dno 2000 metrů hlubokého kaňonu. Měl v plánu během jediného dne s batůžkem na zádech přeběhnout do kaňonu Batopilas. Nikdo ještě neviděl člověka, kterému by se povedlo doběhnout z města do města za jediný den. Jasně, z kaňonu do kaňonu sem tam ano, ale nikdy z Batopilas do Urique nebo naopak. Není divu, pomyslel si sebevědomě Caballo Blanco, vždyť tady v těch krajích žije jenom banda mexických kovbojů s cigáry a pěstitelů marihuany! A Indiáni usazení v kaňonech nemají důvod jen tak běhat z jednoho do druhého. Rozumí se samo sebou, že ultraběžec z Colorada bez problémů zvládne tuhle štreku za jeden den. Muž, co si říká kůň, dostopoval z nádraží do vesnice Urique, vyspal se v hotelu na lůžku za 5 dolarů, ráno se dosyta nasnídal a vydal se na svůj přeběh z kaňonu do kaňonu. Klusal po proudu řeky Urique po nové prašné silnici, hleděl přes vodu na mateřské hory a pátral po stezce, která by ho vyvedla z kaňonu, vytáhla na vrcholky hor, odkud by stačilo jen ladně sklouznout do údolí Batopilas (to sotva!). Jeden domorodec mu řekl o nové motocyklové cestě, kterou guvernér státu nechal postavit pro svého rozmazlovaného synka, náruživého motorkáře. No problema! Krásná hladká cesta stoupala nepříliš strmě vzhůru a Caballo se nechal unášet, endorfiny zurčely jeho mozkovými závity ve stavu ryzího požehnání.

Kam se poděla cesta? Zničehonic byla ta tam, jako by se někam teleportovala. Ať pátral, jak chtěl, sledoval kozí pěšiny až k malému opuštěnému ranči, vracel se zpět do bodu 0, nada; podle hodinek se mohl s rekordem rozloučit, jestli se brzy nepohne z místa. Hernajs, vždyť letícího dravce by od hřebene hor dělilo jen pár set metrů. A skutečně, nad hlavou trpělivě kroužili los zopilotes (kondoři); zvědavě sledovali pomateného gringa, jak s láhví na vodu mezi zuby šplhá po drolivé skále, jak se kouká dolů do hluboké propasti a nahoru na mrchožrouty lačnící po obědu. Jak se do té šlamastyky vůbec dostal? Čas od času se mu v touze po dobrodružství stávalo, že se ocitl uprostřed příběhu, který v tu chvíli nebyl zrovna procházka růžovou zahradou, i když se o něm posléze příjemně bájilo. Soukal se po břiše jako plaz, vytahoval se nahoru po rostlinách nejistě trčících z úbočí kaňonu, až konečně dolezl na hranu a ocitl se vyčerpaný na hřebeni pohoří. Znovu popadl dech a rozeběhl se po hřebeni směrem k jihu, protože věděl, že Batopilas leží na jihovýchodě. Jejda… další slepá ulička; tentokrát jej obklopily jakési vysoké byliny, jejichž obří poupata silně voněla po skunku… hmmm… Jak se tak harcoval dál po cestě, nebo snad na scestí, byl už vlastně poměrně dlouho vysušený. Když si odskočil, jeho moč měla sytě oranžovou barvu. Vzpomněl si, jak onehdá dehydratovaný na Wasatchské 100 močil tekutinu totožného odstínu. „Hele, Gordone, co na to říkáš?“ zeptal se svého běžeckého kamaráda Gordona tehdy v minulosti, která se teď prolínala se současností. Gordon, povoláním raketový inženýr, prohlásil: „To nejni dobrý,“ čímž prokázal, díky čemu inženýrem je.

Postřehl mělkou tůňku, jejíž voda se hnědala kravinci. Naplnil jednu láhev, rozpustil v kalné tekutině dvě jódové tabletky, pokřižoval se a pokračoval v běhu. Klopýtal dále a zahlédl malý ranč s políčkem, na němž jeden Tarahumara oral. Indián poslal svého malého syna ke studni doplnit Caballovy láhve a věnoval zmoženému cestovateli pytel pinole. „Korima“ (podělit se) bylo jediné slovo, které štědrý Tarahamura pronesl. Nasycen korimou, velkorysostí těchto skromných lidí, nabuzený krásou Sierry Madre, běžící muž jménem kůň již pokračoval bez nehod, až konečně v noci dorazil do rozkošného údolního městečka Batopilas, naprosto zničený, pokořený Sierrou Madre. Bez rekordů!

překlad: Jan Pipek

Proč? Důvodů je víc, ale ty hlavní jsou dva:

1/ Nedostatek času způsobený rozšířením rodinné smečky na celkem čtyři členy. Svět se smrsknul na rodinu a práci a co se týče běhu, je spíš prostor na praktickou realizaci, než rozepisování se o něm. Tahle situace se neustále mění, takže je možné, že za půl roku už to bude jinak, ale poslední rok je to zkrátka masakr.

2/ Na českém internetu už je k dispozici mnohem širší spektrum názorů, týkajících se běhu, techniky běhu, výbavení a obecně přístupu k němu, než to bylo v době, kdy jsem tuhle stránku spouštěl. Obuvní minimalismus (jakkoli tenhle termín nesnáším), bosý běh a svoboda přemýšlení se dostal z okraje a oblasti určené pro potrhlé ufony a existuje jak komerční, tak i nekomerční nabídka všeho: od bot přes rady a názory až po příběhy, knihy a články v „mainstreamovém“ tisku.

Proto už necítím tak silnou potřebu stavět se „na druhou stranu“, do opozice a ukazovat, že existují jiné cesty. Tuhle roli už plní mnoho jiných lidí, kteří to dělají s větší frekvencí, zkušeností a líp. Několikrát jsem se přistihl při myšlence, že mise webu RunFree.cz je dokončena. Je spousta dalších témat a podtémat, o kterých by se tu psát dalo, ale když už zbyde čas, mám tendenci se věnovat spíš oblastem, které jsou méně pokryté, než je běh.

Pořád mám a hýčkám nápady a náměty, které by sem patřily a myslím, že na ně dojde, ale fakt nevím kdy.

….

Je klidně možné, že tenhle text bude startér pro další aktivitu na tomhle webu, ale upřímně tomu v příštích dvou měsících moc nevěřím. Mám před sebou hodně práce, na kterou se těším a chci se jí věnovat naplno. Uvidíme.

Nicméně jsem se při prohlížení starších textů rozhodl, že by neškodilo (vzhledem k tomu, že i přes silnou hibarnaci na runfree.cz stále chodí celkem dost návštěvníků) udělt výběr toho, co považuji za důležité, texty, které mi i po čase dávají smysl.

Jdem na to:

Na začátek nesmí chybět dva texty, které popisují, proč mě tohle téma vůbec začalo zajímat a jak se mi otevřely oči ohledně bot, techniky atd. Oba texty by si zasloužily revizi a obohacení o nové zkušenosti, na které snad jednou dojde, ale zatím takhle:

http://www.runfree.cz/2011/04/guma-pod-patou/

http://www.runfree.cz/2011/09/guma-pod-patou-ii/

Hned na začátku historie RunFree se mi podařilo ukecat Tomáše Šponara aby napsal pár článků (fakticky z něj vypadly dva), což mě dodneška hrozně těší a lidi mají možnost se dozvědět třeba to, jak se dostal k běhu:

http://www.runfree.cz/2011/05/jak-jsem-zacal-behat-ts/

Nedlouho potom jsem oslovil knihou Born to Run proslaveného Caballo Blanca (vypadá to strašně, když se to skloňuje, ale co už), jestli by mu nevadilo, kdyby se tu objevily jeho texty přeložené do češtiny. Vzal si čas na rozmyšlenou, ale po hrozně milé a přímé komunikaci souhlasil a vyjádřil podporu celému nápadu. Caballo Blanco / Micah True už bohužel doběhal, ale několik jeho textů tu zůstalo (a další čekají na překlad, ke kterému se fakt hned tak nedostanu, takže kdyby měl někdo chuť….)

http://www.runfree.cz/2011/06/micah-true-mas-korima/

Jeden z nejčtenějších článků za historii. Rozhovor s Davidem Volencem, iniciátorem klubu SK Babice, který mě nadchnul natolik, že jsem i přes svůj hluboký odpor k jakékoli organizovanosti vstoupil do jeho řad. Závod, zmiňovaný v rozhovoru by si od té doby zasloužil pořádný samostaný text..

http://www.runfree.cz/2011/06/sk-babice-david-volenec/

Trocha bosé filosofie:

http://www.runfree.cz/2011/08/bosa-noha/

Díky Retru o běhu jsem se propracoval až k Vlastimilu Zwiefelhoferovi domů a mohl si s ním dlouze povídat. Splněný sen..

http://www.runfree.cz/2012/06/vlastimil-zwiefelhofer/

Když jsem narazil na běžeckou historii indiánů Hopi, došlo mi, jak moc může pohyb znamenat v konextu společnosti, komunity a jedince:

http://www.runfree.cz/2011/12/hopi/

Další z těch, které jsem ukecal k hostování na RunFree.cz je Honza Kačer, který je čím dál lepší, rychlejší a vůbec dobrej..:

http://www.runfree.cz/2012/05/honza_kacer_narozeniny/

Trochu o běhu, ale hlavně o všem ostatním. Proč nemá smysl věřit všemu, co se říká a že ten nejlepší arbitr našeho vlastního rozhodování jsme stajně nakonec my sami:

http://www.runfree.cz/2012/04/nevime-nic/

Pro mě osobně zásadní „výzkum“. Jaké boty mají obout naše děti. Tři díly, které se dají číst klíďo odzadu.

http://www.runfree.cz/tag/deti/

Zoufalá obhajoba svobody a běh hlavou proti zdi komentářové pitomosti:

http://www.runfree.cz/2012/01/svoboda/

Každý den je jiný a nový a přináší nečekané. Uvidíme, co se tu bude dít dál. Jsem rád (podle ohlasů), že věci, které se tu odehrály někoho zaujaly a třeba někomu něco přinesly.

Zatím všem, co tohle čtou, přeju pevnej krok, úsměv a odvahu myslet sami za sebe.

HD\

Je odstratováno. Pražský půlmaraton  2011 se rozbíhá a masa běžců se pomalu dává do pohybu. Než se dostanu ke startovní linii, trvá  to několik minut. Tou dobou už všichni “skoroběžíme“ a přestáváme o sebe klopýtat. Míjím startovní linii. V tu chvíli ale cítím, že se mi nějak podivně povoluje pravý sandál. Asi dvacet metrů za startovní lajnou povoluje úplně a zůstáva za mnou. Asi dva kroky běžím polobos, než se začnu prodírat davem zpátky pro ztracený kus gumy.. Běžci nadávají, kolem stovky nohou, všichni koukají, co to ten blázen dělá.. Z davu se ozývá smích. „Ty vole, hele! Von to chtěl běžet v žabkách..!!“ ..  

Půlmaraton jsem nakonec v sandálech doběhl a stačilo jen rychle (adrenalinem roztřesenýma rukama před zraky stovek lidí) uvázat znovu uzlík pod špičkou, který jsem si před závodem prostě nezkontroloval. Ale byla to hezká ukázka toho, jak běžec v sandálech působil exoticky, absurdně, nesmyslně..

PROČ?

To není otisk bosé nohy, ale nohy v sandálu.

Proč padla volba na sandály? Když jsem odstartoval svou běžeckou kariéru odrovnáním obou achilovek, řešil jsem, co je špatně. Cestou jsem narazil na dva možné přístupy. Buď jsem si měl nechat naordinovat pod nohy co nejvíc gumy, nebo naopak co nejmíň, ideálně žádnou. Jak jsem tak pajdal s patami v plamenech, přišel mi přístup bosých běžců smysluplný a logický. A rozhodl jsem se vydat touhle cestou (celá historie tady). Při postupném znovu-rozběhávání jsem střídal úplně bosý běh s „minimalistickými“ čínskými keckami. Ale hledal jsem nějaké lepší řešení pro běh po městě, kde mi bosá noha připadá opravdu trochu riskantní, vzhledem k vysoké průměrné koncentraci ostrého nepořádku na metr čtvereční. V té době už na západ od nás celkem jely Vibramovy Pětiprsty, další firmy rozjížděly své nové „bosé“ linie bot (RunAmok, TerraPlana ad.), ale u nás se sehnat nedalo nic a nějak se mi nechtělo objednávat MINIMÁLNÍ obuv za dvojnásobnou cenu té odpružené.. Jednoho dne jsem narazil na webu Barefoot Teda (který tenkrát ještě nebyl v pozici hvězdy) na možnost objednat si soupravu na výrobu sandálů alá Tarahumara. Kniha Born to Run se samozřejmě do mých běžeckých začátků otiskla mocně, ale až v tuto chvíli jsem začal koketovat s myšlenkou běhu v sandálích. Byla tak radikální, divná a bláznivá, že jsem se v zápětí přistihl, jak soupravu objednávám.

Aby bylo jasno, mluvím o sandálech, které vychází z těch, které nosí mexičtí indiáni. Tedy jednoduchá placka, vyříznutá podle tvaru nohy s tříbodovým uchycením šňůry, která drží placku u nohy. Oproti Tarahumarům, kteří si své sandáy vyrábí z použitých automobilových pneumatik, je v našich končinách spíš běžné používat neoprenové nebo gumové podrážky, případně kůži. 

Ale v této souvislosti je nutno podotknout, že většina prodejců materiálu i hotových sandálů alá Tarahumara nabízí podrážky, které jsou oproti těm indiánským mnohem tenší a tedy mnohem blíž pocitu bosé nohy. Indiáni vyrábí podrážky s pneumatik, které jsou nejen tlustší, ale vyrobené z tvrdé gumy, která je často ještě vyztužena drátěným “úpletem”. To, o čem tu mluvíme jsou tedy vlastně západní klony původního přístupu ke každodenní obuvi ze SIerra Madre. 

Když tuhle myšlenku dotáhnu do konce, dalo by se říct, že pravé tarahumarské sandály mají s minimalistickou botou společného opravdu velmi málo. Pořádné pneumatiky od Michelinu jsou centimetr tlusté a mezi gumou jsou ještě sendvičově vetknuty různé kovové síťě a další ochrana před defektem, takže kontakt s podložím nemůže být nijak zásadní.. 

Na legendárních schodech Šutru.

Svoje první sandály jsem si vyřízl v kuchyni na stole a po chvíli experimentování pochopil jak na to se zamotáním šňůr. Připadal jsem si velice domorodě a vyběhl jsem do ulic. A sandály se záhy staly mou hlavní obuví. O několik týdnů později jsem v nich oběhl Brněnskou přehradu a běžel jsem dál směrem k podzimu. Někde pod pěti stupni Celsia je ale hranice, kde pro mne sandály na bosé noze ztrácí kouzlo a byl jsem nucen se přezout do prvních VFF, ve kterých jsem strávil zimu.

Návrat na neoprenové  placky se konal až na jaře a od té doby je to stále moje primární obuv pro většinu terénu. Uběhl jsem v nich pražský půlmaraton, dvakrát v nich běžel Šutr54 (jedno kolo), většinu šestihodinovky v pražské Stromovce, Babice, Běchovice a aplikoval je ve všemožných terénech, vzdálenostech a náladách.

Jednoduchost

Jedním z kritérií, které chci od obuvi na běhání, je co nejvíce se přiblížit pocitu bosé nohy – tedy žádný rozdíl výšky mezi špičku a patou, co nejtenčí podrážka, široký prostor pro nohu, aby se prsty mohly pohodlně „opřít“ o zem. To všechno sandály splňují na sto procent.

Popravdě neznám obuv (z toho, co jsem zatím viděl/zkusil), která by se tak blížila pocitu z běhu naboso jako jsou sandály. Sice, stejně jako u ostatní „minimalistické“ a „barefoot“ obuvi, to není opravdu bosky, ale kontakt se zemí je hodně dobrý a noha není zavřená v pouzdře, což je možná důležitější, než se může na první pohled zdát. Jsem zvyklý trávit čas v botách, tedy objektech, které mou nohu uzavírají. A ať mají podrážku sebetenčí, vnímám je pořád jako boty. U sandálů je to jiné. Když je nandám na nohy, ihned přepínám mentálně do „bosého“ módu. Jsem automaticky pozoronější k okolí, k terénu a frekvence kroků se automaticky zvyšuje.

Na svátek i na pátek, na běh i do města.

Další příjemnou vlastností je nízká hmotnost a  skladnost. V letních měsících, kdy se z nich stává hlavní obuv pěší i běžecká, je fakt jednoduché vyrazit kdykoli kamkoli a přibalit „boty“.

Jako na jekékoli jiné boty je potřeba si na sandály zvyknout. Paradoxně se to u mě týkalo víc chůze v nich, než běhu. Systém uchycení, potažmo uvázání po tarahumarském vzoru je výborný z hlediska běhu, ale nějak mi neseděl za chůze. Souvisí to ale i s tím, že se sandály opravdu díky tenké podrážce blíží technice bosé nohy, takže v nich člověk musí i trochu jinak chodit – jako naboso. Stejně jako jinde tu platí, že někomu sednou, někomu ne.

Odpovědi na nejčastější, nejběžnější a nejplačivější dotazy:

Nezařezávají se šňůry do nohou, není to nepříjemné, bolestivé..?

Tanhle, velmi častá otázka a je vlastně vtipná. Oproti klasickým botám je míra tření omezena na velmi malý prostor, kde se šňůra dotýká nohy. V botě zatím hrozí nebezpečí odření vlastně ze všech stran.  Nadto se v běžné botě generuje vlhkost, která zvyšuje citlivost kůže. V sandálech je vlhkost odvětrána, takže puchýře vznikají jen zřídka.

Je pravda, že kůže mezi prsty si musí chvíli zvyknout na přítomnost úvazu, ale trvá to jen pár výběhů/procházek, než se otuží. Je to ostatně podobné jako s jakoukoli jinou obuví – nepotkal jsem boty, na které bych si nemusel chvíli „zvykat“.

Dá se v téhle „obuvi“  běhat rychle?

Další běžná otázka. Záleží na běžci:)) Pokud vám tyhle boty sednou, dá se v nich běhat stejně rychle jako v jakékoli jiné obuvi, nebo třeba úplně bez bot. Dobrým příkladem může být Patrick Sweeney, který v nich běhá téměř výhradně a dosahuje solidních výkonů jak na kratších, tak na delších vzdálenostech.

Doběh pražského půlmaratonu, zmiňovaného v úvodu.

Kde je sehnat?

Vzhledem k tomu, jak jednoduchá tahle obuv je, je ta nejsnažší cesta zkrátka si je vyrobit. Jednou z cest je použít na podrážku kus pevné kůže, druhou možností je sáhnout po gumě, či neoprenu ze stavebnin, šňůry z provaznictví.

Další cestou je koupit materiál na internetu. Invisibleshoe.com a lunasandals.com nabízí vše, co k výrobě potřebujete. Od podrážek, přes šňůry až po kůži, kterou si můžete povrch sandálů zpříjemnit. Tahle volba je dobrá z hlediska materiálu. Oba obchody nabízejí materiály, které jsou přímo určené na výrobu bot. Týká se to především podrážek. Zatímco s kusem gumy z Bauhausu můžete mít problémy na mokrém povrchu, neoprenové podrážky od Vibramu prostě drží, protože jsou tak vyvinuty.

Poslední cestou, která je sice nejméně pracná, ale o to dražší je pořídit si z výše zmíněných obchodů hotové sandály. Luna sandals dokonce nabízejí různé typy pro různé povrchy, včetně prémiových modelů s luxusní kůží. Tady už ale často zaplatíte skoro jako za „plnotučné“ boty, takže tuhle volbu bych asi nedoporučoval nikomu, kdo si chce sandály jenom zkusit. Na zkoušku opravdu stačí dvacet minut času a dostupné materiály. Zároveň je nutné zmínit, že předpřipravené sandály si stejně budete muset upravit, protože každá noha je trochu jiná.

Komerční nabídka se za posledních pár let také rozrostla. Ukázalo se, že o běh v sandálech je zájem a objevili se duplikátoři, replikátoři i zajímaví experimentátoři. Kromě již zmiňovaných Luna Sandals a XerosShoes tu jsou http://tannersandals.com, http://bedrocksandals.com/earthquake-sandals-v2/, http://www.unshoesminimalfootwear.com/, http://muddyj.com/juaraches/ atd..

Dají se sandály používat v terénu? 

Jak jsem se už zmínil, sám jsem je vyzkoušel snad na všech myslitelných  terénech a „možné“ to je. Pravdou ale je, že v extrémnějších terénech má tahle obuv své hranice a je příjemnější mít nohu chráněnou ze všech stran.

Jedno kolo Šutru54 jsem v nich dal, ale v tomhle terénu už se podepsaly na celkové rychlosti. Některá klesání už nešla běžet tak rychle jako by to šlo v jiné obuvi. Určitě je ale potřeba vzít v potaz tloušťku podrážky. Něco úplně jiného je třímilimetrový neopren, kde musí mít člověk nohu hodně zvylou na terén a hodně uvolněný styl, něco jiného je osmimilimetrový, který dokáže ořezat ty nejhrubší hrany terénu a umožnit tak běh i v extrémnějších podmínkách.

Co vlhko a zima?

Co se týče vlhkosti, při použití podrážek, které jsou pro ten účel určeny, není vlhkost problém. Noha zmokne, ale zase rychle uschne. Pokud použijete jiné materiály, je to otázka konkrétního povrchu.

Má osobní zkušenost se zimou končí někde v pěti stupních  nad nulou. To je hranice, pod kterou už je zima. Ale je to asi hodně individuální a závisí to na konkrétním vnímání zimy. Ale určitě je to níž, než by se na první pohled zdálo. Mnoho lidí používá sandály i v zimě, ale pak je nutné navlíknout buď ponožky, nebo ještě něco, co nohu bude zahřívat, jako jsou třeba ponožkoboty Zem Booties..

Není to jen módní výstřelek? Módní vlna Born to run?

Jistě, přiznávám, že jedním z motivů, proč jsem si pořídil první sandály na běhání bylo okouzlení populární knížkou, ale na druhou stranu další vývoj ukázal, že se jedná o plnohodnotnou obuv, srovnatelnou s jakoukoli jinou. Má své plus i mínus a je na každém zjistit, zda to je cesta, která mu vyhovuje.

Pokud vás napadnou další dotazy, hoďte je do komentů..)

…

Jako u každé jiné boty je běh v sandálech určen hlavně osobní preferencí  a tím jestli konkrétnímu člověku „sednou“. Ale určitě to je plnohodnotná varianta k jakékoli jiné obuvi, která má své pro i proti. Rozhodně to ale je obuv, která umožňuje běh, který je hodně blízký pocitu bosé nohy a který přináší pocit svobody a volnosti.

Pro někoho, kdo chce jednoduchou ochranu proti ostrým hranám pozemní reality a přitom chce zůstat co nejvíc neobut, je tohle určitě cesta, která stojí za vyzkoušení. To o čem tu píšu vlastně nejsou boty, ale jejich koncept, který může mít opravdu mnoho podob.

..skvěle se hodí do pampelišek!

Tenhle text ležel rozepsaný “v šuplíku” skoro dva roky, takže místy možná unikne nějaká ne úplně aktuální informace.

Zima je pro běžce obdobím, které je nutí asi nejvíc investovat do výbavy. Prostě proto, že zima je chladná a nikdo nechce, aby mu při pobíhání běhal mráz po zádech. Od podzima se na běžeckých fórech množí dotazy „co nosíte v zimně“, časopisy sází jednu radu za druhou a výrobci se předhánějí v nových, novějších a ještě sofistikovanějších materiálech, které odvádějí pot, přivádějí teplo, kumulují, cirkulují a regulují. A vytváří se tak dojem, že běh – v teplém období tak nenáročný sport – nakonec přecijen vyžaduje docela velké investice.

Za poslední tři zimy jsem si sestavil výbavu, která je nejen funkční a chrání mě za všech okolností (vyzkoušeno do -10°C), ale není nijak finančně náročná. Nejde mi o to, za každou cenu razit nějakou striktní filosofii minimalismu, nejsem člověk, který by si nekupoval drahé věci z principu, ale vadí mi výdaje, které jsou zbytečné a nefunkční, nebo nejsou funkční natolik, aby ospravedlnily nabobtnalou cenovku.

Luxusní kukla za šedesát ustála i ostřejší mrazy a sluší i Bambimu!

Základem je běžecká výbava celoroční: trenky, triko, mikina. Poslední dvě jmenované jsou z rodu „funkčních“, ale jen triko je fakt smysluplné. Je to jednoduché funkční triko české výroby, které odvádí pot pryč od těla a to je v chladnějších obdobích zárukou toho, že člověk nepromrzne, když se zastaví na přechodu a čeká na zelenou, propocen během. Mikina je asi taky nějakým způsobem aktivní, ale kromě toho, že po vyprání rychle schne se mi nepodařilo zjistit jak – ale Michal v Trailpointu mi na ní dal takovou slevu, že jsem si jí prostě vzal..

Kolem letní (jarní/podzimní) výbavy stačí namotat pár vrstev a je tu výbava zimní. Větrovka ze sekáče (cca 250 korun) jede už třetí zimu a drží bezchybně. Asi by si zasloužila reaktivovat impregnaci, ale vzhledem k tomu, kolik času naběhám v hustých lijácích, k tomu nejsem nijak motivován.

Pod trenky přijdou punčocháče s ustřiženými konci (pro případ běhu v pětiprsťácích), které se sice za jednu zimu prošoupou a v podstatě rozpadnou, ale pořizovací cena je pod dvě stovky, takže mi netrhá srdce kupovat každý rok nové. Tady se sluší podotknout, že asi nejnižší teploty, ve kterých je tahle sestava ozkoušena jsou někde kolem mínus desti. Pod mínus 15° nemám zkušenosti.

Na nohy ponožky, které jsem sice zkraje zkoušel různé „sportovní“, ale stejně jsem je vždycky ztratil, takže jsem přešel na filosofii „ponožky jekékoli“. A jako poslední musíme zabalit ruce a hlavu. A to je objev poslední zimy, který celou kauzu zimní výbavy uzvírá: místo do prodejny se sportovním vybavením, stačilo vyrazit do prodejny s pracovním oblečením. Parádní fleecová kukla, která se dá modifikovat i do čepice za šedesát a rukavice s šikovně pogumovanou vnitřní stranou, která se třeba při šplhu na kunratický Hrádek výborně hodí, za dvacet a jsme kompletní.

Perfektní grip a zároveň ochrana před zimou za dvacku.

Sečteno a podtrženo: investice do jedné zimy kolem sedmiset korun (ignoruji fakt, že větrovka už jede třetí rok a nepočítám mikinu, která má širší užití, funguje dlouho a je snadno nahraditelná). Pak si vzpomenu, jak mi Miloš Škorpil při natáčení vyprávěl, že když byly velké zimy, balili si exponovaná místa do igelitu a najednou si i s tou necelou tisícovkou připadám trochu luxusně..))

Samozřejmě je potřeba naučit se se zimou pracovat a respektovat její pravidla. Nenechávat ve velkých mrazech zbytečné mezery mezi jednotlivými kusy oblečení, při nižších teplotách přidávat vrstvy (u třetí vrstvy od těla je úplně jedno jestli je to značkový „funkční“ hadr, nebo libovolné bavlněné triko) a zbytečně nezastavovat, protože když se rozehřáté a potící se tělo zastaví a prochladne, nezachrání ho už ani vagón dutých vláken z Číny.. Ale jde to zkrátka i jednoduše a ne draze.

(Samozřejmě ať si dělá kdo chce co chce a pokud na podzim cítíte nutkavou touhu utratit za zímní „výbavu“ pár dvoutisícovek, hurá do obchodu, ale je dobré vědět, že máte možnost volby..)

HD\

p.s. samozřejmě