Scalexovo plkance

Motivační dopis pište tak, aby zaměstnavatele odradil

2015-03-14T19:29:00.001+01:00

Po většinu mé dosavadní pracovní kariéry jsem čítával různé rozhovory s personalisty a všelijaké články o hledání práce a často jsem se dočetl, že životopis a motivační dopis je vždy nutné přizpůsobit konkrétnímu zaměstnavateli. Z vlastní zkušenosti ale musím říci, že mnohem důležitější je motivační dopis přizpůsobit sobě samotnému. Má být takový, aby vás maximálně vystihoval a aby třeba i mnoho potenciálních zaměstnavatelů odradil. Ano - odradil! Motivační dopis může být výborný filtr, jak se nedostat někam, kde by se vám to nelíbilo, kde byste - jak to říká v jedné své filmové roli Zdeněk Svěrák - nebyli rádi.

Přesně tak jsem postupoval. Posílal jsem své životopisy a motiváky do mnoha firem, kde jsem předpokládal, že by kreativita mohla být oceněna. Prošpikoval jsem motivační dopis mnoha vtípky a možná až přílišnou mírou humoru a nadsázky. Snažil jsem se v něm maximálně prodat své skutečné já. Člověka, který má rád jazykové hrátky, humor, ironii, parodii, hyperbolu a další kreativní jazykové prostředky. Nesnažil jsem se v dopise popsat ideálního kandidáta, kterého zaměstnavatel hledá, ale výhradně a pouze sebe. A pak se děj vůle boží, personalistova a zaměstnavatelova. Buď jim takový budu sedět a nebo “my se vám když tak možná někdy snad časem ozveme.”

Židle a pozadí

Každé odmítnutí (často i bez pozvání k pohovoru) pak pro mě nebylo žádnou tragédií. Ano, je mi jasné, že když motivák začíná slovy “slyšel jsem, že máte volnou pracovní židli a domnívám se, že by do ní mohlo pasovat mé pozadí”, tak se řada oslovených zaměstnavatelů zděsí. Ale pak se najdou tací, se kterými jsem na podobné vlně, kteří chápou můj styl a kteří z dalších slov pochopí, že si nepotrpím na škrobenost, upjatost a přetvářku v komunikaci.
Ovšem pozor! Neznamená to, že to je styl, kterým chci pak pro daného zaměstnavatele psát. Jako textař jsem schopen psát různými styly, košatě i stručně, vesele i smutně, vtipně i vážně, ujetě i seriózně. Tak, jak to zaměstnavatel potřebuje. Jako spolupracovník jsem schopen komunikovat pouze uvolněně a vesele. Tak, jak to potřebuju já.

Styl komunikace uvnitř firmy a vně firmy vůbec nemusí být shodný. Pokud bych pracoval pro pohřební ústav, bylo by jasné, že komunikace směrem z firmy musí být seriózní, decentní, slušná a uctivá, necynická, neurážlivá, zkrátka taková, jakou většinový klient očekává. Uvnitř firmy ale mohou klidně pracovat veselí lidé, kteří při práci (kdy nepřicházejí s klienty do styku) vtipkují až hanba.

Více odmítnutí? Hurá!!!

Na rovinu - tímto mnou navrhovaným přístupem pravděpodobně nenajdete zaměstnání příliš rychle. Počet odmítnutí je v případě netradičního a nestandardního motivačního dopisu vyšší, než když pošlete klasický motivační dopis opsaný z návodů na jobsech. Počet pohovorů, ke kterým budete pozvaní, je nižší. A když vás pozvou, občas jen proto, aby se podívali, “jak vypadá ten s tím divným motivákem.” Ale to je dobře! Myslím, že se to nakonec vyplatí a že naprostá upřímnost v motivačním dopisu vede k tomu, že vám zaměstnání nabídnou tam, kde jim budete sedět a kde budou oni sedět vám. Kde se vám bude líbit. Kde budete rádi.

Pohádka a šmytec!

2015-02-05T23:38:00.000+01:00

Chce se vám ukrutně spát, ale vaše dítko trvá na tom, že chce ještě odvyprávět pohádku? Pro tyto účely jsem připravil moderní remaky známých pohádek, jejichž vyprávění trvá od zhruba osmi po zhruba třicet vteřin. Doufám, že to jako rodičové oceníte. Jen musím připustit, že děti se k ocenění příliš mít nebudou...

Červená Karkulka

Červená Karkulka se s košíčkem dobrot vydala přes les k babičce na oslavu narozenin. Protože jí všichni říkali, že se nemá pouštět do lesa a má jít bezpečnou pěšinou při kraji, poslechla, nikoho cestou nepotkala a v pohodě dorazila k babičce. Tam si spolu na obsahu košíku báječně pošmákly a hezky babiččiny narozeniny oslavily. Konec pohádky.

O koblížkovi

Jednou dostal dědeček chuť na koblížek. Tak mu ho babička usmažila a dala vychladit na okno. Koblížek na okně vystydnul a dědeček si na něm posléze náramně pochutnal. Konec pohádky.

O řepě

Jednou dědeček zasadil na poli řepu. Vyrostla mu pěkná asi dvou až tříkilová bulva. Tak se pro ni sehnul, bez problémů ji ze země vytáhnul, dal do košíku a odnesl domů babičce ke zpracování. Konec pohádky.

(Poznámka: pokud by si děti stěžovaly, že pohádka přestala být v této verzi napínavá, upozorněte je, že i standardně vzrostlé bulvě hrozí bakteriální skvrnitost listů, tečnatka řepná, padlí, spála řepy, kořenomorka fialová, rizoktoniová hniloba, háďátko řepné, klopušky, dřepčíci, drátovci, muchnice, tiplice, sviluška chmelová, květilka řepná, osenice polní, makadlovka řepná, maločlenec čárkovitý, rýhonosec řepný a další choroby a škůdci. Takže ve skutečnosti je to napínavé až hanba!)

O šípkové Růžence

Žila dívka jménem Růženka a té sudička prorokovala, že se v patnácti píchne o trn do prstu. Když bylo Růžence patnáct, píchla se o trn do prstu. Chůva ránu vydesinfikovala peroxidem vodíku a prst zalepila náplastí. Rána se brzy zahojila a Růženka si časem našla prince, kterého si vzala. Konec pohádky.

Hrnečku, vař!

Jedna chudá dívka komusi na cestách pomohla a jako odměnu dostala hlasem ovládaný hrnec na výrobu kaše. Doma hrneček postavila na stůl, přečetla si návod a pak řekla spouštěcí frázi: "Hrnečku, vař!". Když bylo kaše dost, použila vypínací frázi: "Hrnečku, dost!". Jednoho dne dívka někam odešla a hrnec se pokusila použít její matka. Někam ale zašantročila návod a nemohla si vzpomenout na vypínací frázi. Ale to nevadilo, protože hrnec měl samočinnou pojistku proti přeplnění a když bylo kaše po okraj, sám se vypnul. Konec pohádky.

O Marušce

(počet Měsíčků zredukován na 0)

Maruška se po nátlaku matky a sestry vydala do Kauflandu a přivezla fialky, jahody i jablka hned při první cestě, protože to tam mají celoročně a jejich nákupčí kvůli tomu ani nemusí máchat kyjem. Vše přinesla domů, kytky daly do vázy, jahody a jablka snědly. Konec pohádky.

O Perníkové chaloupce

Jeníček s Mařenkou jednou zabloudili v lese. Když přišli na palouk s perníkovou chaloupkou, vyběhla ven Ježibaba a řekla: "Cywe, to je dost, že někdo jde! Ten perník už je skoro prošlej, tak to prosím vás pojďte všechno sníst, páč by byla škoda, kdyby se to zkazilo a muselo vyhodit." A tak to Jeníček s Mařenkou ztláskali a co už fakt nemohli, tak dotáhli domů. Konec pohádky.

O Otesánkovi

Byli dva bezdětní manželé, kteří chtěli miminko a nemohli ho mít. A protože byli příliš hloupí na to, aby je napadlo zažádat o adopci, vyrobili si dítě ze dřeva. Protože dítě ze dřeva je samozřejmě jen model, tak ani nejedlo, ani nerostlo, ani nikoho neohrožovalo. Tatínek ho napustil nátěrem proti dřevomorce a červotoči a hezky nalakoval, a tak Otesánek zdobí jejich domácnost dodnes. Konec pohádky.

O Smolíčkovi

Jelen se zlatými parohy, který se Smolíčkem sdílel domácnost, Smolíčkovi přikázal, aby po dobu jeho nepřítomnosti nikoho nepouštěl dovnitř. Po jeho odchodu přišly k domu Jezinky a chtěly se ohřát. Smolíček tedy přinesl ke dveřím přímotop a škvírou na vhazování pošty vypouštěl teplo ven. Jezinky se ohřály a odešly. K večeru se jelen vrátil domů. Konec pohádky.

O Budulínkovi

Dědeček s babičkou, kteří s Budulínkem sdíleli domácnost, Budulínkovi přikázali, aby po dobu jejich nepřítomnosti nikoho nepouštěl dovnitř. Po jejich odchodu přišla k domu liška a výměnou za povození na ocásku poptávala hrášek. Budulínek tedy přinesl ke dveřím talíř s hrachem a škvírou na vhazování pošty ho podal lišce ven. O jízdu nestál. Liška si pošmákla a odešla. K večeru se dědeček s babičkou vrátili domů. Konec pohádky.

O neposlušných kůzlátkách

Matka koza, která s kůzlaty sdílela domácnost, kůzlatům příkazala, aby po dobu její nepřítomnosti nikoho nepouštěli dovnitř. Po jejím odchodu přišel k domu vlk a vydával se za kozu a požadoval otevření dveří. Kůzlátka se vždy na notebooku podívala na obraz z venkovní webkamery a když viděla vlka, neotevřela. Vlk to po několika marných pokusech vzdal. K večeru se matka koza vrátila domů. Konec pohádky.

O Popelce

V nefunkční matriarchální domácnosti žila Popelka. Jednoho dne jel kolem princ a matka se sestrou mu půvabnou Popelku vnutily za ženu. Realisticky uznaly, že samy by sňatku s princem nedosáhly a takto se zbavily budoucí dědičky statku, neboť jako královna celé země nebude Popelka lpět na svém podílu z jedné malé hospodářské usedlosti. Konec pohádky.

O princezně na hrášku

Byly jednou tři neopatrné princezny, které zavítaly do Papuy-Nové Guineje ke kmeni Kukuku. Jednu si tam udělali na smetaně, jednu na paprice a tu poslední na hrášku. Všichni papuánci si čvachtali a ještě si přidali. Konec pohádky.

Komunisti, vychcípejte už!

2014-11-16T12:30:00.000+01:00

V souvislosti se vzpomínáním na listopad 1989 jsem nemohl udělat jinak a na sociálních sítích FB a G+ jsem si jako úvodní fotografii nastavil tento obrázek. Je neskutečné, že si komunisti stále dovolují otvírat své nevymáchané držky a snažit se propagovat svůj kriplovský režim. Selektivně melou jen o tom dobrém, to špatné ignorují, a o obojím lžou, až se jim od huby práší (třeba o tom, jak bylo dřív všechno levnější - fskutečnosti prdlajs kvrdlajs).

Brzy po vložení těch obrázků jsem dostal hned několik zpráv, které byly jak přes kopírák - "můj tatínek, dědeček, pradědeček byl v KSČ, přece mu něco takového nemůžeš přát, víš, jaká byla doba, dělal to pro mě, abych mohl studovat" a podobně. Takže je vidno, že k tomu obrázku musím ještě něco dodat.

V roce 1989 mi bylo 15. Kdyby režim pokračoval, vím prdlačku, jak odvážný bych byl. Vím prdlačku, co bych byl ochoten skousnout, aby se mé děti dostaly na školu, vím prdlačku, jakým tlakům bych byl schopný odolávat a jakým už ne. Proto nehodnotím negativně lidi, kteří byli v KSČ z těchto důvodů. Ani tomu nechci říkat prospěchářství, protože prospěchářství je podle mě něco, v čem už je cítit podtext jakéhosi svinstva. Vstoupit do KSČ bylo pro některé lidi prospěchářstvím, pro některé lidi to ale byla oběť. Vím o lidech, co tam vstoupili právě proto, aby jejich děti mohly studovat školu. Vím o lidech, kteří měli příbuzné v "kapitalistické cizině", byli kvůli tomu nesmyslně perzekvováni a vstup do KSČ byl způsobem, jak snížit tlak na svoji rodinu. Takové lidi neodsuzuju a ani je vlastně nepovažuju za komunisty. Vím, že spousta z nich se za to styděla už za totáče a po revoluci to brali jako své selhání - ale kdo ví, čeho všeho byly ty rudé zrůdy schopné (včetně kolektivních trestů za prohřešky jednotlivců), ten chápe, že to žádné selhání nebylo. Ale opakuju, to se týká lidí, kteří chtěli v režimu prostě jen přežít.

Komunisti jsou podle mé definice lidé, kteří vzali komunistickou ideologii za svou, věří ji, propagují ji, volí ji a volají po návratu "starých časů." Lidé, kteří touží ukrást majetek bohatým a schopnějším a rozfofrovat ho na "věci a služby zdarma". Lidé, kteří nepochopili, že ani za totáče nebylo nic zdarma a že ve skutečnosti za všechno draze a krvavě platili. Lidé, kteří nepochopili důležitost svobody a jen proto, že v dnešní době nemají např. prostředky na cestování do zahraničí, tak říkají nesmysly typu: "a k čemu nám ta svoboda je, když si tu cestu stejně nemůžeme dovolit?". Lidé, kteří - kdyby měli tu možnost - by znovu rádi zakazovali, přikazovali, poroučeli, ničili lidem životy, zavírali, mučili a věšeli. Ne. Tihle nevymřeli ani po zrůdných padesátých letech, ani po tuhých sedmdesátých, ani po osmdesátkách, kdy už se jim to sypalo a lepili to, jak se dalo. Takoví tu jsou furt a dokonce vyrůstají noví (čímž bych rád poprosil, aby urychleně vychcípali i mladí komsomolci, díkčau!). Přečtěte si nějaký aktuální rozhovor s Miloušem Jakešem, kde tvrdí, že političtí vězni si vězení a mučení zasloužili, protože měli držet hubu a krok. Kde tvrdí, že v listopadu 1989 měly do ulic vyjet tanky a včas to všechno postřílet, aby byl zas pár let klid. To prosím pěkně není osamocený názor pomýleného stařečka, tohle tvrdí i mladí komunisté mezi dvacítkou a třicítkou.

Takže obrázek si v záhlaví socsítí ponechám a trvám na tom. Echt komunisti nechť laskavě zdechnou a odeberou se do pekla, kam už sto let patří. Díkčau!

Já bych si přál noviny!

2014-11-13T18:18:00.001+01:00

Nečtu noviny. Už strašných let, skoro pětadvacet. Jednou-dvakrát měsíčně si občas něco koupím na cestu vlakem - a vlastně od doby, co jsem si k mobilu koupil externí baterii, tak už ani to, protože mi šťáva cestou nedojde a já si můžu blbnout se smartphonem celou dobu.

Zpravodajství na internetu čtu. Funguju primitivně: jak vidím chytlavý titulek, klikám. Nejsem příliš věrný čtenář, čtu napříč různými médii. Mimo jiné i proto nemám nic předplaceno. Ne proto, že bych nechtěl platit za obsah, ale protože bych raději platil za konkrétní články, než nějaký paušál jedné redakci. Ale hlavně musím říct, že žádné ze zpravodajských médií (média odborná ponechme stranou) nesplňuje několik nároků, které bych na něj měl, aby mi stálo za předplacení. Dovedu si představit noviny - raději elektronické, papír mě nebaví - podle mého gusta, ale zdá se, že je v téhle zemi nikdo nechce dělat. Jsou snad mé požadavky příliš odvážné a progresivní, že na ně ještě doba nedozrála?

Chtěl bych noviny s ověřenými informacemi

Už jsem u sebe ten koloběh vypozoroval: v médiu vyjde zpráva, která mě nasere. Nasraný já ihned píšu nasranou reakci na sociální sítě. Poté, co si řádně ulevím a posbírám lajky a plusy od spolunasranců, se chvíli nic neděje a za několik hodin nebo dní vyjde upřesnění zprávy, které tu původní zprávu notně obrousí a občas se stane dokonce i to, že kdyby ta zpráva vyšla takto hned na začátku, tak by u mě tu nasírací reakci nespouštěla.

Takže co bych si přál? Médium, které si každou zveřejněnou informaci důkladně ověří minimálně ze dvou, lépe však z více zdrojů, jinak nic na veřejnost nepustí. Přál bych si mít maximální jistotu, že když na tomto médiu něco budu číst, tak se druhý den nedozvím pravý opak. Přál bych si mít maximální jistotu, že když už se tedy naseru, bude mé nasrání kvalitně podloženo, budu nasrán objektivně a nebudu si muset druhý den připadat jako zbrklý blbec.

Chtěl bych noviny s převážně pozitivními zprávami

Denně se děje spousta věcí nejen k nasrání, ale i k potěšení. Ne, nechci růžové sluníčkové zprávičky nebo zastírání problémů. Jen si myslím, že by neškodilo větší vybalancování tak, abychom se dozvídali i o tom pozitivním. Nepotřebuju vědět o každé válce, o každém zločinu, o každé dopravní nehodě. Lidé si myslí, že takové zprávy potřebují vědět, ale... nepotřebují. A když ano, tak takových médií je plno. Já bych raději nějaké, které nebude za každou cenu informovat o každém karambolu. Které raději napíšou něco o vědeckém objevu. O něčem, co člověka potěší. Chtěl bych noviny, které když odložím, tak nebudu mít blbou náladu. Myslím, že dobrý šéfredaktor by měl umět takové postavit.

Chtěl bych noviny, které se nebudou věnovat nedůležitým lidem a událostem

A tím nemyslím jen tzv. celebrity a telebrity, o kterých dostatečně informuje bulvár. Myslím tím i zdánlivě důležité lidi, kteří ve skutečnosti až tak důležití nejsou. Média například informují o každém prdu Václava Klause či Miloše Zemana. Přál bych si noviny, které budou mít koule na to, aby třeba 2-3 týdny nenapsaly lautr nic o Klausovi nebo o Zemanovi (leda by udělal něco opravdu státotvorného). O hercích, herkách, zpěvácích a zpěvačkách by pak mé vysněné noviny nemusely psát vůbec nikdy. Možná tak nekrolog u těch nejvýznamnějších, nebo rozhovor, pokud to nebude nějaká plytkost (co ráda vařím, kam pojedu na dovču, s kým právě randím a kolik kilo jsem shodila), ale třeba něco obsahově na úrovni tohoto rozhovoru s Petrem Nárožným.

Chtěl bych noviny, které dotahují věci do konce

Když už média rozjedou nějakou větší kauzu (zvlášť je-li k nasrání), málokdy ji dotáhnou do konce. Novináři se příliš málo vracejí ke starým případům. Přitom právě oni by měli být těmi investigativci, kteří když se do něčeho pustí, tak nepoleví. Malý příklad: před časem se hovořilo o různých zpronevěrách peněz na ministerstvech, kdy byly vynakládány nesmyslně vysoké částky například za vymalování chodby nebo za zalévání květin. Nevšiml jsem si, že by to někdo z novinářů dotáhl do konce, tj. zjistil, kdo schválil a podepsal objednávku těch služeb a kdo a jak za to byl potrestán. A nebyl-li potrestán, pak na to poukazovat tak dlouho a takovým způsobem, až potrestán bude.

Možná to teď vypadá jako protimluv - nejdřív si přeju pozitivní zprávy, které se nebudou věnovat nedůležitostem, a najednou chci vědět, kdo najmul předraženého zahradníka. Ale zaprvé: nechci zprávy JEN pozitivní, ale PŘEVÁŽNĚ pozitivní, a zadruhé: plýtvání penězi daňových poplatníků považuju za převelice závažnou věc. Jsou to peníze, které mi odcházejí z mých výdělků a já chci vidět, že je s nimi účelně nakládáno.

Chtěl bych noviny, které dělají svéprávní vzdělaní lidé

Je příšerné, co občas v médiích vidím. Závažné hrubky v titulcích i textech, ale také naprosto diletantskou práci s informacemi a obsahem, mezi což počítám například:

neschopnost vyhledat si základní informace o osobě/události, o které se píše (viz nedávná zmínka o herci Shirleyovi Templovi na nova.cz)
neschopnost používat českou transkripci cizích jmen (v českém textu nemá co dělat Beijing nebo Vyacheslav Vasilyevich Tikhonov)
neschopnost sestavit smysluplnou větu či souvětí (i elév musí mít bezchybný sloh)
zoufalou slovní zásobu (zdravím herní recenzenty ze Světa Androida)

Chtěl bych noviny nezávislé na osobnostech

Dnes je běžné, že si člověk oblíbí pár konkrétních žurnalistů a chodí si číst je. Že čtenář nečte frontu, lidovky, hospodářky, lidovou demokracii, rudé právo a podobně, ale chodí na Čermáka, Šídla, Taberyho... A to já bych nechtěl. Ne že bych měl něco proti zajímavým osobnostem z řad žurnalistů. Ale přál bych si, aby bylo jedno, kdo pro to médium píše. Abych četl své noviny proto, protože bez ohledu na personální obsazení redakce to bude skvěle odvedená práce.

Chtěl bych noviny, na které se budu těšit

Zatímco na časopis nebo knihu se člověk většinou těší, u novin to tak není, tam si je člověk kupuje z jiných pohnutek než kvůli těšení se. A já myslím, že je to škoda. Že noviny by mohly být i takovým médiem, na který se budu těšit. Na které si denně vyhradím čas - ne proto, že musím mít třeba kvůli své profesi přehled, ale proto že mě to čtení bude bavit a budu vědět, že z toho média dostávám nejen informace, ale i velkou přidanou hodnotu. Budu vědět, že je nepíše tým lidí, hnaný do práce jen nutností "udělat to tak, ať se nakliká co nejvíc pejdžvjú", ale že je tvoří lidé, kteří vědí, co je to profesní hrdost a co je to úroveň.

Takové noviny bych chtěl. Vy ne?

Vydal jsem knihu!

2014-10-01T22:54:00.001+02:00

No, knihu... takovou brožurku... Navíc kdo zná můj blog, zná tak 60 % té knihy, protože vychází z tohoto blogpostu. Po dvou letech jsem článek oprášil, doplnil o pár dalších témat a vydal jako ebook na Google Books. Vydal bych ho i pro Kindle, ale zdá se, že Amazon stále ještě nedovoluje publikování ebooků v češtině. Škoda (a nebo jsem blbej a nenašel jsem to).

Každopádně jestli chcete začít s dýmkou a nevíte, jak přesně na to, co přesně si koupit, kolik peněz utratit a kde je utratit, tak jsem se snažil dát v této knize co možno nejlepší a nejpřesnější rady, vycházející z toho, na čem se shodli desítky českých i slovenských dýmkařů.

Jak se spolehlivě vyhnout poplatkům OSA?

2014-09-16T14:19:00.000+02:00

Zahlédl jsem dnes pozvánku Pirátské strany na jakousi akci podporující svobodnou hudbu a neplacení "výpalného" společnostem typu OSA. Svobodná hudba umělců nezastupovaných těmito společnostmi jistě je jedno řešení aktuální situace. Ale nabízí se ještě jedno, ještě výhodnější, ještě levnější, ještě jednodušší. Jmenuje se...

... ticho. Ano, jmenuje se ticho. Žádná hudba.

Když se nalézáme v krajině, kam nedoléhá (alespoň částečně) hluk civilizace, zpočátku to shledáváme podivným, později velmi osvěžujícím, no a nakonec velmi trpíme, když se zase do té civilizace vrátíme a naše uši jsou opět vystaveny randálu, hluku, lomozu a rachotu.

Jakoby nestačily přirozené zvuky, které civilizační život vyluzuje - tedy tak lahodné věci jako sbíječky, cirkulárky, silné motory s heligonem místo výfuku - my si naše už tak přetížené životní prostředí zaplevelujeme dalším zbytečným hlukem. Hudbou.

Hudba je samozřejmě ušlechtilá věc, organizovaný zvuk, zpravidla příjemný na poslech, jenže když se mísí s tím civilizačním hlukem, tak jen přispívá k rambajsu a k tomu, aby si naše uši ani na chvíli neodpočinuly.

A tak se přimlouvám za to, aby hudba zněla jen tam, kde je pro to skutečné opodstatnění. Aby zněla tam, kde se muzika poslouchá "na plný úvazek" - na koncertech, na zábavách, na různých lidových trachtacích, veselicích a poutích (i když na poutích by stačila jedna píseň na km², nikoli jedna píseň na atrakci/stánek). Není nutné, aby zněla hlasitá hudba v restauracích, barech, v nákupních centrech, v čekárnách u doktora. Není nutné, aby byla používána jako kulisa. Neznám nikoho, kdo by šel do hospody za účelem poslechu Evropy 2 nebo jiného Impulsu. Onehdá v jedné hospůdce duněla na plné pecky stanice, která kromě neskutečně sračkoidní muziky každých 15 minut přinášela aktuální informace z českých silnic a dálnic. Nikoho to tam nezajímalo, ale dunělo to tak, že mi na talíři nadskakovaly knedle.

Samozřejmě znám takové ty marketingové studie o tom, že dynamická hudba v obchodě typu X nebo uklidňující hudba v obchodě typu Y vede k nárůstu spontánních nákupů o Z %, ale to není můj (zákazníkův) problém. Ostatně, dobré služby a kvalitní zboží přinášejí ještě větší nárůst nákupů, netřeba k tomu pouštět Helenu Vondráčkovou.

Spoustě zbytečné hudby a zbytečného hluku i tak neunikneme. Stalo se to součástí znečištění životního prostředí. Ano, životní prostředí neznečišťujeme jen odhozeným vajglem, vyplivnutou žvejkačkou nebo v lese pohozenou PETkou. Znečišťujeme ho i kraválem a ještě za možnost působit kravál platíme organizacím typu OSA. Takže jestli jste provozovatel nějakého veřejného zařízení a řešíte, jak za poplatky tohoto typu ušetřit, zvažte kromě svobodné hudby i svobodné ticho.

Existuje sakriš nějaký to-do/project manager pro freelancery?

2014-08-16T00:33:00.001+02:00

Někdy v roce 2002 jsem vlastnil Psion 5mx. Kapesní počítač, na kterém jsem si vedl seznam úkolů a krásně jsem mohl sledovat, co už mám uděláno a co mě ještě čeká. Ale navíc jsem to viděl ve formě časové osy s různými milníky a podobnými věcmi. Tj. viděl jsem na časové ose vykreslené všechny aktuální úkoly podle toho, jakou měly prioritu a kolik jsem jim nastavil odhadovaného času (který mi jejich plnění zabere).

Totiž běžný úkolníček mi umožní zapsat si úkol a k němu datum a čas. Jenže takovým úkolem může být třeba vynést koš. Což je úkol, jehož plnění mi zabere třičtvrtě minuty. A taky takovým úkolem může být třeba napsat PR článek o hypotečních úvěrech. Což je úkol, jehož plnění mi zabere několik hodin - a pozor, nemusím ho plnit v jednom kuse, ale třeba hodinu dnes, dvě hodiny zítra, dvě hodiny pozítří. Takže co potřebuju? Potřebuju si u každého úkolu nastavit nejen jeho deadline, ale i odhadovanou dobu trvání jeho plnění a potřebuju neustále vidět, kolik mám na své úkoly času a s čím už bych měl vážně pohnout.

Nyní se píše rok 2014 a já stále nenašel software, který by uměl to, co ten několikakilobajtový miniprográmek pro Psion tehdy před lety. Tento článek si házím na blog proto, abych se na něj při dalším hledání mohl odvolávat a abych měl na jednom místě sepsané funkce, které zoufale postrádám.

Jako freelancer pracuju pro více klientů, navíc mám i řadu soukromých úkolů týkajících se domácnosti nebo třeba mých zálib. A protože je moje paměť mizerná, neobejdu se bez nějaké formy zaznamenávání si všech úkolů. Píšu si skutečně úplně vše. Co nakoupit, komu zavolat, co napsat za článek, na co se na netu podívat, kdy a kam jít na schůzku a tak dále. Je toho spousta a existuje také spousta programů, kam si takové věci můžu zapisovat. Někomu stačí Google Calendar ve spojení s Google Task (mně ne), někomu vyhovuje Evernote (to mi vyhovuje pro spoustu věcí, ale zrovna pro tohle ne), někdo si oblíbil AnyDo (opět, to podstatné mi tam chybí) a mohl bych pokračovat dál. Úkolníčků jsou kvanta, pro všechny možné platformy včetně mobilních.

Jenže všechno, co jsem zatím potkal, má jednu vadu - můžu si zapsat úkol a k němu deadline a případně nějaké upomínky, ale já bych potřeboval něco dalšího:

vidět úkol ne jako osamělý bod v kalendáři, ale jako časovou přímku od chvíle, kdy na něm začnu dělat, až po deadline
napsat si ke každému úkolu jeho přibližnou časovou náročnost
přizpůsobit upomínky této časové náročnosti (tj. upomínka sama přijde, když program uvidí, že se blíží deadline, já na úkolu nezačal pracovat a přitom mi to má zabrat X hodin)
zapisovat si k úkolu informaci, kolik už mám hotovo (s přesností řekněme na 10-20 %)
inteligentní řazení seznamu úkolů nejen podle deadline, ale i podle toho, kolik mám kterého úkolu hotovo a jak dlouho mi to ještě má trvat
mít na to deskopovou (či webovou) + mobilní aplikaci. Vzájemně synchronizované.
moci rozdělit úkol na podúkoly, z nichž některé budou nezávislé a některé závislé na jiných (tj. některé podúkoly musí být dokončeny, než začne práce na jiných, zatímco jiné podúkoly mohou být plněny kdykoliv)

Protože vím, že jsem na internetu a že když se na něco ptám, tak mi chodí odpovědi na to, na co se neptám, tak tu rovnou vyfrknu i pár bodů na toto téma:

ano, skutečně takový program potřebuju. Jinak bych se neptal. Jednak jsem zapomnětlivý, jednak mám tendenci věci odkládat. Takže potřebuju mít přehled a současně potřebuju nějaký bič, který by mě popoháněl, když už odkládám přespříliš a hrozí situace, že na odvedení práce nebudu mít dostatečnou časovou kapacitu.
ano, zkoušel jsem nějaké programy typu Microsoft Project. Přišly mi zbytečně složité a vhodné spíše pro profesionální manažery a projekťáky, kteří plánují práci pro týmy lidí. Já potřebuju zmanageovat jen svůj čas. Taky mi ty programy typu MS Project přišly neosobní, chladné, technické. Uvítal bych něco víc "applovského" - něco, s čím je radost pracovat, co vypadá trochu hravě.
řada lidí si myslí, že tím zapisováním různých podrobností strávím spoustu času, který bych mohl věnovat tomu úkolu. Je to možné. Ale já jsem prokrastik a potřebuju primárně vyřešit svůj problém s odkládáním a zapomínáním. Až tohle zvládnu, můžu se zaměřit na další osobnostní rozvoj a ubrat na tom zapisování. Momentálně je to ale dobrý deal - rád věnuju ten čas na zapisování, když se to projeví na tom, že všechnu práci, pracovní i soukromou, odevzdám včas.
ano, potřebuju, aby se mi to samo různě inteligentně řadilo a aby mi to samo různě inteligentně radilo. Dejme tomu, že mám jeden úkol napsat článek a jiný úkol složit píseň. A já potřebuju, abych třeba zatrhnul, že jdu právě skládat píseň, program by zkontroloval deadline ostatních úkolů a jejich časovou náročnost a aby mi buď řekl "jo, v pohodě, jdi si skládat" a nebo naopak "žádné takové, kdybys šel skládat, tak by ti už nezbylo dost času na psaní článku, takže prdlajs kvrdlajs, koukej jít datlovat článek, skládat můžeš zejtra."

... článek není a vlastně možná ani nikdy nebude hotový, průběžně do něj dopisuju různé věci, na které si zrovna vzpomenu...

[aktualizováno 16.8.2014, 0:30]

Debile, sedíš u internetu!

2014-07-19T23:12:00.000+02:00

Jsemť poměrně velkým kliďasem, Buddha je můj nasranější brácha, ale přesto jsou na světě věci, které mě dovedou vytočit. A dnes budu psát o jedné z nich. O takové, u níž lituji, že moje klávesnice nemá tlačítko, které by umožnilo některé jedince na internetu mlátit po hlavách.

Tou věcí je kromobyčejná pitomost a neschopnost použít záležitost, kterou má daný jedinec právě na dosah ruky: Internet.

Myslím, že soudobá společnost je zbytečně tolerantní a že by za některé věci měla být automaticky lidem odebírána svéprávnost a zejména pak volební právo, neboť je strašné, kolik blbců má tímto způsobem možnost ovlivnit náš život.

Je tu Seznam, je tu Centrum, je tu Google, je tu Wikipedia, všechno je to v češtině a vyhledat prakticky cokoli je otázkou několika vteřin. Takže mě jde čert vzít, kdykoli v nějaké diskuzi čtu dotaz, jehož odpověď jsem schopen sám najít doslova za okamžik. Narazím na neznámý pojem? Jméno, které neznám? Nebo je řeč o herci a já chci zjistit, kde všude ještě hrál? Nebo je řeč o muzikantovi a já se chci dozvědět něco o dalších jeho albech? Není problém, prakticky k čemukoli se dogooglím během okamžiku.

Ještě více čertů mě jde vzít, když takový dotaz najdu v diskuzích, kde neprobíhá hovor plus mínus v reálném čase, ale kde se odpověď může objevit třeba až za několik dní. A přesto se najdou lidé, kteří svůj zoufalý a spěchající dotaz napíšou do diskuzního fóra, aniž by zkusili tu samou větu napsat do Googlu.

Čerti mě berou hlavně proto, že takový tazatel má tu nejlepší možnou konstelaci, jaká může nastat: sedí u počítače a zjevně má funkční internetové připojení. Co víc sakra potřebuje? Proč svůj dotaz nakopíruje na padesát internetových fór, ale nenapadne ho zadat pár klíčových slov do vyhledávače?

Kdysi jsem byl k takovým tazatelům tolerantní. Internet byl mladý, já taky, říkal jsem si, že nikdo není Einstein. Ale v roce 2014 už není čas na žádné hájení. Mlátit to všechno po hlavách, tvrdě a nekompromisně! Už dokonce i svým přátelům jsem při obzvlášť natvrdlých dotazech na nějakou snadno vyhledatelnou záležitost začal posílat linky na Let Me Google It For You - službu, která každému ukáže, jak je snadné googlit (a doufám, že se každý takový člověk soukromě zastydí).

Ono nejde jen o tazatele na fórech a v diskuzích. Třeba tento obrázek, hele:

Trvalo mi tak deset vteřin najít na wikipedii heslo Jen počkej a zjistit, že epizoda Na stadionu byla natočena v roce 1971 a že tedy vlk dělal selfies nikoli před 30, ale před 43 lety. Třináct let už je docela dost, to tedy autor obrázku vychytat mohl (kdyby napsal "před 40 lety", bral bych to). Navíc pointou tohoto obrázku de facto je, jak staré jsou selfies, čili čím starší důkaz, tím lépe.

Ale tohle uvádím jen jako takový malý úsměvný důkaz toho, jak mizerně dnes lidé pracují s internetem a jak ani zdaleka nevyužívají jeho nejzákladnější možnosti. Zdůrazňuji: nemluvím o žádných extrabuřtech a složitostech, mluvím o úplně prachobyčejném googlení a wikipedění, kteréžto by se měl každý, kdo usedne za počítač, naučit hned v první hodině.

Sebekriticky přiznávám, že občas mi to během nějakých diskuzí také ujede a že se taky na něco zeptám, abych se následně udeřil v leb, počastoval se nepěknou nadávkou a ihned to šel napravit poctivým vyhledáváním. Snažím se dávat si na to pozor. Snažte se taky. A přestaňte být tolerantní k dalším takovým. Když už jim chcete pomoci najít to, co hledají, nedávejte jim řešení, ale naučte je googlit. Nebo jim pošlete vyhledaný výraz přes výše zmíněné lmgtfy.com. Nebo je mlaťte po hlavách a říkejte jim: "Debile, sedíš u internetu!"

Černí humoři a jiní nechutní vtipové

2013-04-20T11:14:00.001+02:00

Nedávno nastalo jedno velké bada-bum v cíli běžeckého závodu v Bostonu. O pár dní později další bada-bum v chemické továrně ve Westu. Celý internet byl ihned zaplaven různými "neznal jsem ho, ale RIP" a "Zapalme svíčičku za oběti z Bostonu" a "Zapalme svíčičku za oběti z Westu" a "Zapalme dodatečně svíčičku za oběti z Titanicu, protože v roce 1912 Facebook neexistoval" a dalšími projevy smutku a soustrasti, ať už byly upřímné nebo ne. Pak byl samozřejmě internet zaplaven mnohými ololy, dřendami a vtípky na téma "Sportem k trvalé invaliditě - s důrazem na maraton", z nichž 99 % by se dalo zařadit mezi velmi černý humor. +Nikola Bornová se nad tím rozlítila a sepsala článek Co je to "pokrytectví", s nímž si v tomto mém blogpostu dovolím (zčásti) polemizovat.

Přesněji - polemizovat budu jen s polovinou toho, co v článku je. Tlamiczka se rozčiluje, že lidé dělají nechutné vtipy postiženým a pozůstalým přímo před očima, a dále ji štve, že když někdo projeví lítost a soustrast, je označen za pokrytce. S tou druhou věcí - označováním soustrastníků za pokrytce - polemizovat nechci. Sice je pravda, že v populaci je hodně lidí, kteří v tomto směru jen jdou s davem a když tragicky zemře florbalista Pepa Chocholoušek, vygooglí a vytisknou si fotku florbalisty Chocholouška a vůbec nezjistí, že si vygooglili florbalistu Frantu Chocholouška. Živý a zdravý Franta Chocholoušek se pak diví, když na náměstí spatří u květin a svíčíček svoji fotografii. (já jsem se se zesnulými hokejisty rozloučil po svém)

Humor bez hranic

Ale tím se dnes zabývat nechci. Mně jde čistě o černý humor. V Tlamiczczině (nebo se to druhé č už může napsat jako č?) článku i v diskusi pod ním padají věci typu "i černý humor má své meze" nebo "vtip, který ubližuje, není vtipem". Tomu musím oponovat. Černý humor nemá meze. Nemůže je mít už z principu, protože humornost těchto věcí je velmi specifická. Víte, jaký je rozdíl mezi vagónem písku a vagónem novorozeňat? Vagón písku se nedá složit vidlemi. Tento letitý vtip mnoho lidí pobaví, protože nastoluje naprosto absurdní a nereálnou situaci, od které je každý dostatečně odosobněný a proto mnoho lidí nemá problém se tomu zasmát. Ale zažil jsem na vlastní oči slečnu, která se z tohoto vtipu pozvracela. Vážně. Později z ní vypadlo (poté, co z ní vypadla odpolední svačina), že si to prostě živě představila. Ty vidle, nabodávající obsah vagónu. Tu ponurou scenérii, pláč a křik, potoky krve, mrtvá tělíčka - a vedle toho strohou nelítostnost toho, kdo drží v rukou ony vidle. Pominula jak nereálnost situace, tak onu paradoxní druhou větu, která opisem navede posluchače na tu černou představu. Pro ni byl ten vtip ztělesněním toho nejodpornějšího, co kdy slyšela a živá představivost to pak dorazila.

Jenže kdyby humoristé brali ohledy na byť jen jediného citlivého posluchače/čtenáře/diváka, nemohli by udělat jediný vtip. Protože obrovské množství anekdot je založené právě na urážkách nějaké skupiny lidí. Nemocných, blondýnek, Ostraváků, věřících, policajtů, zpěvaček alkoholiček, geeků, pedofilů, Skotů, trpaslíků^*, afro-amerických negrů a podobně. U každého vtipu najdeme kvanta lidí, kteří se mu zasmějí, a nemálo těch, kteří jen semknou rty, obrátí oči v sloup a pomyslí si, jaké že je vypravěč vtipu hovado.

^* A jak vidno, dělám si s klidem šprťouchlata i z lidí, o kterých si myslím, že jsou skvělí a zajímaví.

Jimmy má důkazy

Skvělý stand-up komik Jimmy Carr má na černých vtipech založena prakticky všechna svá vystoupení. Někdy dokonce testuje publikum, co ještě snese a co už je přes čáru (věnujte prosím sedm a půl minuty svého života tomuto videu). Neváhá publikum urážet, obzvlášť si vychutnává páry a když zjistí, že jsou v publiku nějací rodiče se svým dítětem, otestuje je takovým nechutným pedofilním vtipem, že i já, cynik a necita, se lehounce zardím. Podívejte se, jak Jimmy Carr testuje na obecenstvu morální dilemata. V předchozích odkazech linkuji Carrova přeložená videa na serveru videacesky.cz a jak si můžete všimnout, všechna jsou velmi vysoce hodnocena docela slušným počtem hlasujících diváků. Přesto Jimmy povídá vtipy, které jsou pro někoho přes čáru. A teď kde je ta hranice? Má se brát ohled na toho, pro koho jsou přes čáru, nebo na ty spousty lidí, kteří tomu vtipu dali vysoké hodnocení?

Opakuji: černý humor neměl, nemá a nikdy nebude mít meze. Autor vtipu může použít tu více, tu méně autocenzury, může projevit tu více, tu méně vkusu, empatie a dalších vlastností. Ale mez, tu si určuje každý posluchač sám. A protože my všichni jsme individuality (me not), máme ji každý jinde (já ji mám ještě výš, než tady). Někdo, komu život ještě žádnou facku nedal, se vesele směje vtipům o rakovině, ten, komu někdo blízký onemocněl nebo dokonce odešel, se už na ně může koukat o poznání nespokojeněji. Takže tím, že je mez na straně příjemce, nemá autor mnoho možností, jak to ovlivnit. Může použít svoji vlastní mez, ale to je tak všechno. A pokud ji nemá nebo ji má výrazně výše než ostatní část populace, bude plodit obzvlášť nechutné vtipy.

Autoři černých vtípků budou vždy někomu trnem v oku. Ať udělají černý vtip o čemkoli, vždy se najde někdo, pro koho to už bude urážlivé. Proto se například já nenechávám nijak omezovat a dělám zkrátka velmi často vtipy černé, kruté, cynické. Možná za to přijdu do pekla, co já vím, ale prostě už jsem takový a jiný nebudu.

Schíza černohumoristů

Ale chtěl bych napsat ještě o jedné věci. Netýká se možná spousty černohumoristů, ale rozhodně se týká mě. Je to jakási forma "schizofrenie", kdy na jednu stranu dokážu o nějaké události dělat nevkusné vtipy, na druhou stranu mě ta událost otřese nebo dojme. Když před časem znásilnili a zavraždili Aničku Janatkovou, objevila se spousta černých vtipů či fotomontáží, které se tématu nějak týkaly. A příšly mi vtipné, smál jsem se jim a přeposílal je dál. Dokonce i ten nejdrsnější aničkovský černý vtípek, za který jeho autor slíznul na internetu nejeden virtuální pohlavek. A zároveň - opravdu v ten samý čas - jsem byl činem hluboce otřesený, znechucený a smutný z toho, co musela ta dívka prožít a co posléze prožívali její rodiče. To samé cítím pokaždé, když čtu nebo vidím nějakou zprávu o ohavných činech a velkých neštěstích. A ta zvláštní schizofrenie ve mně dělá to, že se na jednu stranu dojmu a snažím se ze své pozice nějak pomoci - třeba finančně nebo alespoň informačně - a zároveň se směju montážím z Ololu, které ze všech sil dření to neštěstí a kombinují záběry z Bostonu se Škromachem či jinými odpornými věcmi.

Nevím, jestli je to nějaká pseudoschíza, nebo je pro to nějaké odborné psychologické pojmenování, ale v podstatě jde o to, že černohumoristé jsou schopni se odosobnit od reality a vnímat tu událost a vtípky o té události jako dvě oddělené věci. Problém je pak samozřejmě v tom, že velká část populace to tak nemá a vtípky o události je uráží. A pak už je to jen o tom, co si já jako humorista postavím na žebříčku priorit výše. Zda pobavení části publika, nebo emoce a vnímání citlivějších jedinců.

Problém je i v neviditelných adresátech

Myslím, že ten problém nevkusných černohumoristů nespočívá v nějakém nedostatku empatie. Domnívám se, že v případě hnusných činů je nějak pohnutý skoro každý - kromě nějakých psychopatů. Jde spíš o nedomýšlení toho, jak funguje komunikace. Na internet člověk něco postne lehce a vůbec mu nedochází, kdo všechno to bude číst. Jako je už ten známý případ slečny z FB, která velmi neslušnými slovy popisovala svého nadřízeného, aniž by si uvědomila, že ho má v přátelích. Ani já, když postuju černý vtip (třeba o Bostonu), nepřemýšlím o příjemcích. Je možné, že tím někoho urazím. Ale jak říká lord Farquaad: "to je riziko, které jsem ochoten podstoupit."

Občas napíšu nějaký status na sociální síť. A teprve když přilétnou první "lajky" a plusy a komentáře, tak si uvědomuju, jaké publikum ten status četlo. Kamarádi, bývalí spolupracovníci, exspolužáci... spousta lidí, které mám roky v přátelích, ale už jsem zapomněl, že je tam mám. Kdybych se u každého svého vtipu (a já jsem holt člověk, který vtipkuje rád a často) zamýšlel nad všemi, které mám na Google+ v kruzích, skoro pokaždé bych našel alespoň jednu osobu, kterou tím vtipem můžu urazit (a o některých to třeba ani nevím - o mnoha svých přátelích netuším, jestli nejsou nemocní / nemají nemocné nebo utopené příbuzné, nebo zda nejsou homosexuálové, pedofilové, zoofilové, případně afro-američtí negři). A to mluvím jen o svých známých, ale to obecenstvo je podstatně širší.

Kdybych stál tváří v tvář člověku s rakovinou, rodičům zavražděné Aničky nebo lidem, co jim bomba v Bostonu utrhla nohu, vtip na "jejich téma" bych jim říct nedokázal. Z toho bych byl s prominutím posranej, ale hlavně by ve mně v tu chvíli zvítězila ta dojímací část osobnosti, která vtípky nedělá. Když se ale zamyslím nad tím, jestli bych byl ten vtip schopen poslat na internet, kdybych tušil, že se k těmto adresátům nějak dostane, pak upřímně musím říct, že bych schopen byl. Asi je to obecnější vlastnost lidí u internetu... to, že na dálku mají větší koule a větší ramena dělat věci, na které by si v reálu rozhodně netroufli. Je to jako rozdíl mezi stisknutím tlačítka a shozením tlusťocha v tomto videu.

Budu to dělat dál?

Je mi líto, ale ani to, že mě Tlamiczka a sepisování tohoto článku přiměly zamyslet se nad spoustou věcí okolo humoru a toho, co posílám na veřejnost, nepovede k tomu, že bych tuto svoji činnost nějak omezil. Humor (a ve značné míře i ten černý a cynický) jsou nedílnou součástí mého života a mé osobnosti a nezbývá mi, než dodat ono v poslední dobou na internetu velmi oblíbené: smiř se s tím.

Jak si přeprogramovat mozek a za měsíc být šťastný

2013-02-03T23:39:00.003+01:00

Mám takovou lehce zvrhlou zálibu v motivačních knihách a článcích. Vlastně s nimi mám jen dva problémy. Zaprvé - řada autorů tyto knihy (typu "Žij lepší život a vydělávej prachy jako Bill Gates") plodí jen proto, aby jejich prodejem vydělávali prachy jako Bill Gates a mohli pak žít lepší život. Zadruhé - řada autorů těchto knih má mesiášský komplex a přála by si, aby se celý svět změnil podle nich, aby všichni žili modrým životem Jaroslava Foglara a aby všechno bylo čestné a sportovní. Ale pak se tam najde i řada autorů, kteří prostě přicházejí s dobře míněnou radou a ty, čtenáři, ber, nebo nech být. Takový přístup mám rád a s takovým přicházím i v tomto svém blogpostu.

Titulek jsem mu samozřejmě dal notně nabubřelý, ale na druhou stranu, není tak daleko od pravdy. Opravdu vám dnes chci nabídnout jednu techniku, díky níž se můžete během relativně krátké doby začít cítit lépe (a to poměrně dlouhodobě). Naučil jsem se ji asi před patnácti lety a přiznám se, že jako bytostný optimista jsem ji ani moc nepotřeboval. Sám jsem si ale její funkčnost ověřil a za ty roky už jsem ji nabídnul více lidem. Někteří ji dotáhli do úspěšného závěru, někteří to vzdali na cestě, ale mám opravdu hodně kladných ohlasů (od těch dotáhnuvších) a ověřeno, že to skutečně funguje.

30 dní, večer co večer

Napřed stručně, o co půjde. Nechce se po vás nic obtížného. Jen si denně - každý večer - zapsat do sešitu tři krátké fráze nebo věty. Také se po vás chce trocha všímavosti během dne. A pak se po vás chce trocha disciplíny - tj. abyste to večerní zapisování skutečně poctivě dělali večer co večer, neodkládali to na druhý den, nevynechávali to a podobně. Zabere to minutu, maximálně dvě. Po dobu třiceti dnů. Ano, je potřeba vydržet to dělat třicet dnů, den co den, protože jedině tak se povede přeprogramovat mozek.

Přeprogramovat mozek? Proboha proč?

Po měsíci bude každý z vás šťastný.

Návyky, zlozvyky, to jsou věci, které jsme dělali nebo zažili tak často, že se staly pevnou součástí naší osobnosti. Tímto způsobem je možné mozku vnutit leccos. Dokonce ho i vymýt. Nebo mu tisíckrát říci lež a on jí uvěří. No a nebo mozek naučit něco užitečného, třeba cizí jazyk, pletení nebo básnické formy. Technika, kterou vám dneska nabízím, vám pomůže zintenzivnit vnímání pozitivních podnětů. Tedy - váš mozek bude primárně "naladěný" na vnímání toho pozitivnějšího, hezčího kolem vás. A to nikoli pozitivního podle nějakého sluníčkového aštarošeranovského mustru, ale pozitivního podle vás, podle vašeho cítění. Celá technika plně respektuje každého člověka a nevnucuje mu žádné cizí názory a myšlenky. Je to velmi svobodná technika, založená na tom, co se vám líbí, co máte rádi, čemu dáváte přednost. A vnímání těchto věcí je během třiceti dnů provozování této techniky zesilováno. To je jediný cíl této techniky. Prostě jen to, co máte rádi, uvidíte zřetelněji, více si to uvědomíte a zároveň se to naučíte intenzivnějí vnímat i nevědomě.

Co je potřeba?

Fakt toho není moc.

Malý sešitek nebo pár listů papíru (budete potřebovat provést cca 90 zápisů; řekl bych, že každý z nich nepřekročí jeden řádek).
Propisku, tužku nebo pero nebo cokoli jiného, co zanechává trvalejší stopu na papíře. Ano, dalo by se to psát v editoru na počítači, ale nedělejte to, prosím. Buďte v tomto případě "analogoví". 8^)
Dále něco, co vám každý večer připomene, že máte provést zápis. Upomínka v mobilu je asi ideální záležitost.
Hodí se cokoli, co vám pomůže odfiltrovat negativní vjemy. Například nedívat se na televizní noviny, nečíst bulvár, nechodit mezi blbce a podobně. Divili byste se, jak jen samotné odstřižení se od negativistického zpravodajství v tomto směru pomáhá (a opravdu důležité zprávy se k vám dostanou i tak).
Jakž takž fungující paměť. Nebo si prostě noste diář, papírek, mobil s možností poznámek. Ale myslím si, že to v pohodě zvládnete bez pomůcek.

Každý večer tři zápisy

Po měsíci bude každý z vás šťastný.

Co po vás tedy tato technika chce? Každý večer, třeba před spaním, před sexem, před večerníčkem nebo jak se vám to hodí, si vezměte ten papír a písadlo a na tři samostatné řádky si napište tři pozitivní věci, které se vám ten den staly. Tři různé (neopakujte nic, co už jste jednou zapsali) věci. Nevěřte tomu, že se vám žádné nestaly. Nehledejte nic "obrovského" a "důležitého". Může to být naprostá kravina. Co jsem tam míval já? Třeba že jsem prošel kolem pekařství a dýchla na mě úžasná vůně čerstvého chleba. Nebo že na poště seděla za přepážkou slečna s opravdu kouzelným úsměvem. Nebo že jsem si po delší době dal své oblíbené jídlo. Nebo že hráli v rádiu písničku, se kterou mám spojené krásné vzpomínky. Nebo že jsem nečekaně potkal někoho, koho mám rád. Nebo že začalo pršet až pět vteřin poté, co jsem dorazil domů. Nebo že jsem během dne narazil na něco, co jsem si vyfotil a z čeho bude krásná fotka. Nebo že mě někdo za něco pochválil. A tak dále.

Každý z nás denně zažívá mnoho pozitivních věcí, aniž by si to uvědomil. Zkuste na to zavzpomínat a zapsat si tři, které z nějakého důvodu považujete za důležité, které vás nějak oslovily. Tři dohromady dáte, věřím vám. Když jich dáte dohromady víc, nepište je všechny. Napište si tři a ty ostatní si prostě jen vybavte v hlavě, ještě jednou se z těch okamžiků potěšte a pak je zase odložte - třeba je znovu zažijete (a zapíšete) zítra nebo v jiný den.

Nebuďte zbytečně "upsaní". Popište vše jen několika slovy. Tak, abyste si to - až to sami za nějaký čas budete číst - dokázali vybavit. Není potřeba psát "Dnes jsem šel kolem pekařství U Rohlíčkovejch a krásně z něj voněl čerstvý chleba" - stačí si zapsat "vůně chleba z pekařství". Věřte, že si později vzpomenete i na to konkrétní pekařství a možná se vám vybaví i ta vůně, jako byste ji zrovna cítili.

Negativní věci ignorujte

Nevím o nikom, kdo by nebyl schopen každý den (i když má fakt den blbec) dát dohromady tři pozitivní věci. Důležité je nenechat se znechutit negativními věcmi. "Jak mám mít radost z vůně v pekařství, když jsem cestou zmokl jak debil! Jak se mám radovat, že celý den svítilo sluníčko na modré obloze, když se v Horní Dolní převrátil vlak a je tam X mrtvých!" - a tak dále. Prďte na ty negativní věci. Vezměte je jako fakt... OK, stalo se to, ale vašim úkolem je zapsat si věci pozitivní a tak si je zapište bez ohledu na věci negativní.

Další dny jsou jednodušší

S každým dalším dnem to bude jednodušší a jednodušší. Večer zjistíte, že máte deset, patnáct pozitivních zážitků a že je spíš problém vybrat z nich ty tři, které si zapíšete. Až těch zápisů budete mít aspoň polovinu, tj alespoň 35-45, tak se jimi občas pročítejte. Přečtěte si, co jste všechno od začátku této techniky už prožili, uvědomte si, že je to jen výběr, že to dokonce není všechno.Taky si uvědomte, že některé z těch popsaných věcí ve skutečnosti prožíváte častěji. Zapsat jste si to mohli jen jednou, ale třeba je to něco, co prožíváte denně. Ke konci této techniky třeba zjistíte, že jsou dny, kdy zažíváte desítky těchto drobných pozitivností. Akorát jste si to dříve moc neuvědomovali.

A je tu třicátý den. Co teď?

Po měsíci bude každý z vás šťastný.

Jak jsem napsal výše, techniku je nutné provádět den co den po dobu třiceti dnů. Můžete i déle, klidně pokračujte, pokud vás to baví. Ničemu to nevadí. Těch třicet dní je doba, za kterou si mozek zvykne na novou věc, kterou jste po něm chtěli. Vy jste po něm celou dobu chtěli zvýšenou vnímavost na pozitivní věci. Aby večer bylo co zapsat. Vy jste ty věci nevyvolávali. Ani jste jim nechodili naproti. Ony se vám prostě normálně děly a vy jste si jich všímali. Nic víc, nic míň. Akorát jste během toho měsíce naučili mozek, aby si toho všímal.

A to je efekt celé té techniky. Najednou jste vnímavější k pozitivním věcem. Uvědomujete si spoustu drobných krás kolem sebe. Uvědomujete si, že některé zdánlivě rutinní a fádní záležitosti vám nejednou přinesly radost. Ověřte si to ve svých vlastních zápiscích. Zjistíte, že se vaše pocity štěstí a pohody zvýšily. Neříkám, že to bude nějaký supermegahyperobří efekt. Že najednou PUM! a všechno bude jinak. Ne, tahle technika je decentní a jejím smyslem není udělat z vás jiného člověka. Jejím smyslem je pomoci vám v dnešním světě, který zveličuje negativa a bagatelizuje pozitiva (a je to zejména práce médií), abyste si to srovnali na tu správnou úroveň. Abyste se naučili sami vnímat ta pozitiva, o kterých se mlčí, protože vražda nebo nahatá herečka prodá noviny lépe. V médiích příliš mnoho pozitivních věcí nenajdete (a když, tak to budou nějaké napůl vykalkulované dojáky) a tak prďte na média (nebo neprďte, ale nepřikládejte jim zbytečně velký význam) a vnímejte si to hezké sami.

Přiznám se ale, že když jsem byl v posledních dnech této techniky, tak u mě občas k tomu PUM! docházelo. Tedy v tom smyslu, že jsem se občas zastavil a nemohl se přestat divit tomu, jak to že jsem si dříve neuvědomoval tolik věcí, ze kterých mám radost. Ta technika vám trochu odhalí, že některé samozřejmosti už si ani neuvědomuje a přitom pro nás tolik znamenají.

Ten papír se zápisy nevyhazujte. Nechte si ho někde relativně po ruce a čas od času si ho přečtěte. Slouží to k "refreshnutí" mozku, k občerstvení toho, co v mozku udělala ta technika.

Neplkanec: Chci si vytunit televizi. Jak na to?

2012-11-03T23:32:00.000+01:00

Tento blogpost není plkanec, není to žádné vyjádření mých ušlechtilých názorů, alébrž prosté tahání rozumů z vás ostatních. Takový crowdsourcing. Tentokrát na téma TELEVIZE a domácí videoserver. Uvažuju o tom už delší dobu a rád bych se pohnul od úvah směrem k činům. Nepochybně něco podobného řešilo více lidí a já doufám, že buď najdu někoho, kdo na netu zveřejnil své řešení, nebo budu alespoň nasměrován na nějaké diskuze či články, které mi pomohou si leccos ujasnit, případně které mi naznačí, o jaké výrobky, služby a programy se mám vůbec zajímat.

O co mi tedy jde? Na své domácí televizi chci sledovat:

televizní vysílání (DVB-T) přes televizní kartu
DVDčka
CDčka (poslech)
MP3 (různé módy přehrávání - vše od jednoho autora, přehrávání celých složek, podle žánru a podobně)
všeliké DIV-Xy a XVIDy a podobnou žoužel, včetně čitelných titulků (nastavitelná velikost, písmena s kontrastními okraji pro případ bílých titulků na bílém pozadí)
fotografie (nezdeformované)

Kromě toho bych rád

používal timeshifting (moje TV ho neumí), tedy možnost pauznout živé vysílání a nechat si ho načítat do paměti po dobu, kdy nebudu u televize
nahrával televizní vysílání pro pozdější zhlédnutí
nahrával jeden televizní kanál, zatímco čučím na druhý (kdyby šlo nahrávat oba, bylo by to ještě lepšejší)
frontend srozumitelný tříletému dítěti i osmdesátileté babičce - musejí být schopni pustit si televizi, přepínat kanály a vlézt do nějaké knihovny médií a spouštět věci odtud. A samozřejmě i používat ten timeshift a nahrávání u živého vysílání
server odklidil někam z dohledu a v obýváku měl pouze televizi a nějaké rozhraní pro ovládání dálkovým ovladačem. Pokud by byl server tichý a nenápadný, na odklizení bych netrval.
měl server, který bude poměrně energeticky úsporný, poběží nonstop.

O něco výše píšu, že bych rád DVDčka a CDčka. To není úplně přesné. Ba naopak, tato média bych chtěl zcela odstranit z používání a to tak, že po zakoupení DVD či CD bych dané médium ihned převedl na harddisk a spouštěl ho výhradně z něj (ten převod si budu dělat na své mašině, tj. nemusí to umět ten domácí videoserver). Důvodem je existence malého dítěte v domácnosti a následně existence škrábanců a upatlanců na všech médiích, které se dítku dostanou do rukou. Proto bych rád originální CDčka a DVDčka ihned převedl do počítače a média bezpečně uklidil z dosahu.

K převedeným souborům bych měl rád pohodlný přístup přes nějakou knihovnu médií. U DVDček bych chtěl zachovat kompletní strukturu (menu, kapitoly, více audiostop a podobně). U CDček a MP3 bych uvítal nějakou příjemnou vizualizaci (a vypisování údajů z mp3-tagů).

Budu rád za jakoukoli dobrou radu k tématu. Hardware, software, upozornění na zapeklitosti a podobně.

Díky. 8^)

Můj názor: Proč volit i nevolitelné strany

2012-10-14T12:09:00.000+02:00

Když nám ve schránkách přistanou obálky s volebními lístky, většinou neodoláme a projdeme si všechny kandidátky, ať už z jakéhokoli důvodu. Někdo se aktivněji zajímá o politiku, někdo je zvědavý na první místa na kandidátkách, někdo hledá své známé a někdo si třeba jen vyhledává srandovní jména nebo neobvyklé profese. Často se také podivujeme, jaké různé strany vznikly a ucházejí se o naši přízeň. Také si říkáme, že některé z nich nemá cenu volit, protože jsou "nevolitelné" - ne pro špatný program, ale protože si lidé myslí, že jejich podpora bude tak malá, že stejně neobdrží žádný mandát a mnohdy ani finanční státní podporu. V tomto krátkém blogpostu budu takovému názoru oponovat.

Ve volbách do krajských zastupitelstev jsem volil neparlamentní stranu. Doufal jsem v celkově mnohem lepší výsledek, ale byl jsem předem smířený s tím, že k žádnému zázraku dojít nemusí. Stejně se budu chovat ve všech následujících volbách. Už nikdy nebudu volit velkou stranu jen proto, že je velká a tudíž dostatečně mocná na provedení všemožných změn. Už nikdy nebudu volit menší zlo. Budu volit tu stranu, jejíž množina názorů bude mít s množinou mých názorů největší průnik. Bez ohledu na to, zda to bude strana s mamutím aparátem nebo jen pár strejců, co se dalo dohromady kvůli pár společným myšlenkám.

Někdo může namítat: "Když zvolíš pidistranu, tak tvůj hlas propadne. To k těm volbám ani nemusíš chodit."

To je ale velký omyl. Ten hlas nepropadne. Jednak přispěje k celkové volební účasti (která je tragická a zaplaťpámbů za každého člověka, který se obtěžuje jít k volbám a projevit svůj názor). Jednak přispěje k tomu, aby ostatní strany měly o krapítek procent méně. Při současné volební účasti je i pár hlasů docela znát. U takových komunálek stačí mnohdy jen pár desítek hlasů, aby určitá strana doslova ovládla obec na čtyři roky. U současných voleb jsme těm stranám svojí nízkou účastí dali na hraní nejen obec, ale celý kraj.

No a třetí a podle mě nejpodstatnější věc: ta případná pidistrana se potřebuje dozvědět, že má podporu. I když nevyhraje, tak každý hlas, který dostane, bude její členy motivovat k další politické práci. Představte si morálně čistého člověka s velkými ideály, který založí politickou stranu, jež by mohla v české politice trochu zčeřit vlny toho zasmrádlého rybníka. A ten pak zjistí, že jeho strana dostala deset hlasů, což byly hlasy nejlepších kamarádů a nejbližší rodiny. Takový člověk pak okamžitě ztrácí motivaci se v politice o cokoli dalšího snažit. A v rybníce se dál budou přiživovat bezskrupulózní kariéristé a amorální zrůdy.

To je ten důvod, proč před volbami pečlivě pročítám programy, názory kandidátů, jejich diskuze s příznivci a sympatizanty strany (ale i jejich diskuze s politickými oponenty). Až se budou konat další volby, opět se nebudu zamýšlet nad tím, zda daná strana má nebo nemá šanci dostat se do parlamentu nebo třeba jen překročit tříprocentní hranici. Jediné, čím se budu řídit, je, jestli ta strana odpovídá mým názorům a jestli jí do budoucna věřím (a samozřejmě počítám i s tím, že se můžu spálit a zvolit někoho, kdo moji důvěru zklame - i to se může stát, ale to mě neodradí od toho, abych nadále důvěřoval v to, že to v politice někdo může s občany myslet opravdu dobře).

Díky, pokud jste dočetli až sem. A dvojnásob díky, pokud na volby neprdíte a věnujete jim pozornost. Možná si spolu s klasikem říkáte "plivni si stokrát do moře, ono se nezpění", ale jiný klasik říká, že tisíckrát nic umořilo osla. Nenechte si současnou nevychovanou a arogantní politickou garniturou vzít chuť spolupodílet se na volbě těch, kteří nám výrazným způsobem budou po několik dalších let ovlivňovat životy.

Jak začít s dýmkou?

2012-09-18T22:00:00.002+02:00

Šikovný kutil si umí dýmku vyrobit sám...

Že můj článek o kouření způsobí tak trochu poprask, s tím jsem tak nějak počítal. Ale že bude takovým čteným hitem i článek o mém vztahu k dýmkám, to mě docela překvapilo. Ještě víc mě překvapilo, že se řada čtenářů vyznávala z touhy začít dýmku také kouřit. Někteří se pak na mě mailem obrátili, zda bych jim do začátku nedal nějaké rady. Inu, velmi rád - a když už jsem to sepsal, tak šup s tím na blog, ať z toho něco mají i další lidé. Jen musím samozřejmě upozornit, že následující text nabádá ke konzumaci látek, které mohou způsobit závislost či zdravotní problémy a proto by jej nikdo neměl číst. Nebo alespoň osoby mladší osmnácti let, osoby mdlejšího rozumu a osoby profesně či osobně spojené s Borisem Šťastným a Evou Králíkovou.

Je to nezdravé

Pozor! Kouření způsobuje genialitu!

Hned na úvod musí přijít varování. Kouření dýmky je neřest. Pro mě je to krásná neřest a důležitá součást mého života, jak jsem napsal ve výše zmíněném článku, nicméně pořád je to vdechování kouře a jako takové to nese určitá rizika. Zhodnoťte si sami pro sebe, zda ta rizika jste ochotni podstoupit. Pokud patříte k vyznavačům tzv. zdravého životního stylu nebo pokud máte lehce hypochondrické sklony a neustále sledujete vliv toho či onoho na váš zdravotní stav, nebude dýmka váš kamarád. Pokud patříte k lidem, kteří si dovedou dát i nezdravé věci (např. bůček či alkohol) s požitkem, pak je to jiná věc.

Jaký je rozdíl mezi dýmkou a fajfkou?

Žádný. Oboje označuje tentýž předmět. Fajfka k nám přišla z ciziny foneticky (pipe, pfeifen), slovo dýmka jsme si pak vytvořili na základě činnosti - dýmání. Ve svých textech občas používám slovo dýmka, občas fajfka, nehraje to žádnou roli. Dýmka mi přijde elegantnější, jazykově vybranější. Slovo fajfka má nádech něčeho obyčejnějšího, lidového.

Jaký je rozdíl mezi dýmkou a cigaretou?

Obrovský. V mnoha směrech. Posuďte sami:

Cigareta se kouří několik minut, dýmka od cca 40 minut až po cca 2 hodiny (větší dýmky se mohou kouřit i déle)
Dýmka má chladnější, méně agresívní kouř - je to dáno delší cestou kouře od hlavičky skrz krček a náústek až do úst. Tok kouře může u filtrových dýmek zpomalit i filtr.
Dýmka se nešlukuje (dým se nevtahuje do plic). Někteří velmi silní kuřáci šlukují i dýmky, ale tvoří mezi kuřáky naprostou minoritu. Většina dýmkařů kouř pouze poválí v ústech a poté vyfoukne ústy či nosem ven (ano, jde to bez mezizastávky v plicích - nos a ústa jsou propojeny)
U cigarety kouříte kromě tabáku i papírek. Lidé to podceňují, ale ten papírek je plný chemikálií a přitom je to v podstatě zbytečnost, kterou kouřit nechcete. Kdyby tabák držel pohromadě bez něj, bylo by to mnohem lepší pokouření. A to právě nabízí dýmka - v ní se spaluje čistě jen tabák. Žádný papírek, nic navíc.
Dýmkový tabák nabízí obrovskou variabilitu chutí. Nečekejte od toho ale stejný zážitek, jako třeba od vodní dýmky - takovou echt aromatickou pecku, jako vám dá vodnice, vám dýmkový tabák nedá. I tak tu ale jsou spousty příchutí, a to nejen u aromatiků, ale dokonce i u nepřichucených tabáků. Zní vám to jako protimluv? Inu, to je to, co kuřáci cigaret moc neznají - tabák, to není jen jedna odrůda. Jsou jich desítky a navíc se liší i zpracováním. Stejnou odrůdu můžete sušit větrem, teplým vzduchem, na slunci nebo nad ohněm a pokaždé bude mít jinou chuť. Tabákoví mistři pak vše ve správných poměrech smíchají a proto se i neutrální nearomatizované tabáky od sebe hodně liší. Mnohem víc, než třeba jednotlivé značky cigaret.
Kouření dýmky vyžaduje klid. Cigaretu kouří mnoho lidí ve spěchu nebo při stresu. To s dýmkou nejde. Na tu si musíte udělat čas. A dýmka určitě nefunguje jako pomůcka k uklidnění, když jste rozčilení. Naopak, pěkně vás vytrestá.
Kouření dýmky vyžaduje určité kroky, které kouření předcházejí a které po něm následují. Cigaretu vyklepnete z krabičky, vykouříte, vajgl típnete a nejste-li prase, tak zahodíte do popelníku či odpadkového koše. Kouření dýmky předchází výběr dýmky, výběr tabáku, úprava tabáku, nacpání dýmky, kontrola tahu, zapálení, pak péče o dýmku během celého kouření a nakonec vyčištění a vysušení dýmky.

Chci začít. Co ta sranda stojí?

Kouřit se dá i kukuřice... ale zas tolik nešetřete!

Pro začátek potřebujete výbavu v celkové přibližné hodnotě 1000-1100 Kč. Můžete si samozřejmě pořídit dýmku levnější i dražší, ale já začátečníkům doporučuji raději koupit dvě levnější dýmky osvědčeného spolehlivého výrobce, než jednu dražší (ale zároveň doporučuji nekupovat velmi levné dýmky v trafikách).

V českých trafikách většinou narazíme na dýmky BPK či Angelo, sem tam i na nějaké další značky, cenově se většinou pohybují od 250 do 600 korun. Doporučuji dýmky v trafikách NEKUPOVAT. Ne že by se tam občas nedalo narazit i na dobré kousky, ale věřte, že k posouzení toho, zda je dýmka dobrá, jsou potřeba určité zkušenosti, které jako začátečník nemáte. Pak by to byly vyhozené peníze, protože většina dýmek v trafikách je špatně vrtaná, BPKčka jsou často uvnitř kotlíku mořená (takže několik prvních kouření vypalujete a vdechujete mořidlo, mňam) a kouření z takových dýmek je utrpení.

Dobrým nápadem není ani nákup jeté dýmky z Aukra. I s tím je lepší počkat. Pár dobrých prodejců tam je (např. uživatel ultra-j), ale u mnoha jiných narazíte na děsný odpad a nekvalitní zboží.

Dýmka Stanislaw

Osobně se přikláním k tomu, že začátečník by si měl koupit dýmku novou, dobře vrtanou, nepříliš drahou a bez problémů reklamovatelnou. Pokud vaše trafika nabízí dýmky značky Stanislaw, klidně do nich jděte, v levných dýmkách u nás nemají konkurenci. Stanislawky se dají objednat i přes internet. Špatně vrtanou jsem ještě nepotkal. Na linkované e-trafice.cz (nejspolehlivější dýmkařský a doutníkařský eshop u nás) jsou Stanislawky za 750, občas ale v trafikách vídám některé výprodejové kousky za 5-6 stovek.

Dýmkové čističe

Většina lepších dýmek pak začíná na 1000-1200 Kč, ale já tvrdím, že pokud jste ochotni dát za dýmku 1500, tak si raději za tu cenu kupte dvě Stanislawky. Mluvím k těm, kteří ještě žádné dýmky nemají. Pochopitelně pokud už pár dýmek do začátku máte, pak si klidně dražší dýmku kupte. U začátečníků je ale důležité mít několik dýmek (proč, to vysvětlím později).

Teď ještě k dalším nákladům na kouření. Kromě dýmky samozřejmě potřebujete tabák (200-250 Kč za 50gramovou plechovku či tobolku), dusátko neboli ťapťátko nebo též cépétéčko (czech pipe tool - věc, která vznikla v Čechách a v cizině se jí mezi dýmkaři opravdu říká "czech"... je to trojkombinace, na které se nachází dusátko, trn k propíchnutí ucpaného krčku a lžička na odebírání shořelého tabáku a na vyškrábání zbytků z hlavičky). Pak ještě balení čističů (chlupatých drátků) a pokud si pořídíte filtrovou dýmku a chcete kouřit s filtrem, tak i malé balení filtrů. Úmyslně píšu malé, protože já osobně filtrům neholduji, nicméně začátečníkům doporučuji vyzkoušet kouření s filtrem i bez. Pokud zjistíte, že vám filtr sedí, pak si s klidem kupte velké balení.

"cépétéčko" - dýmkařský nástroj

Poslední důležitou věcí je zapalovač - můžete si koupit speciální dýmkový, ale pochopitelně poslouží jakýkoliv zapalovač. Někdo nedá dopustit na sirky, já osobně sirky opustil hned druhý den svého dýmkaření a koupil jsem si Zippo s dýmkařskou vložkou (zapalovač se pak používá jinak než klasické Zippo. Položí se naplocho nad dýmku a plamen se lehkým potažením z dýmky "vdechne" do dýmky).

A to je všechno, vše ostatní už není tak nezbytné - pouzdro na dýmky, stojánek na dýmku, popelník s dýmkovým vyklepávačem (stačí korková zátka přilepená uprostřed popelníku - dýmka se o korek vyklepává a nedochází k jejímu omlácení)...

Proč si mám, u všech všudy, koupit rovnou dvě fajfky?

Ale to jste mě špatně pochopili! Přesněji - já vám neřekl to hlavní. Začátečníkům nedoporučuji koupit jen jednu dýmku... ani ty dvě... ty jsou jen minimum. Ideál jsou totiž čtyři. 8^) Nicméně pokud nejste skálopevně přesvědčeni, že opravdu chcete být dýmkařem na plný úvazek a nejste si jisti, že u toho vydržíte, tak ty dvě jsou rozumný kompromis. Proč? Protože zpočátku je potřeba kouřit často. Podobně, jako si u kytaristů musejí prsty zvyknout na otlaky od strun, tak i kuřákova ústa, dásně a jazyk si musejí zvyknout na teplý kouř - zvlášť pokud jste dosud vůbec nekouřili. Je tedy vhodné kouřit jednu dýmku denně. Problém je, že při spalování tabáku se v hlavičce dýmky vytváří vlhkost, která se vsákne do dřeva a dýmku pak musíme nechat vyschnout minimálně 24 hodin. Proto je dobré mít více dýmek, abyste mohli kouřit denně a přitom každá dýmka měla dost času na vyschnutí.

Část mé dýmkové sbírky (necelá třetina)

To je jeden důvod pro více dýmek. Ten druhý jsou příchutě tabáků. Sám jsem kdysi byl dýmkařským začátečníkem a dobře si pamatuju na svůj pocit "chci vochutnat všechny tabáky světa!" - a tady přichází další problém. Když kouříte dýmkový tabák, jeho chuť a aroma se "zažírá" do dřeva. U aromatických tabáků je to zažírání poměrně rychlé a znamená to, že když příště do dýmky nacpete jiný tabák, pořád ucítíte něco z toho minulého. Což není zrovna chtěná záležitost... představte si, že máte talíř ušpiněný od koprové omáčky, dáte si na něj nějaké jiné jídlo a pořád z toho cítíte ten pitomej kopr. Nic proti kopru, ale třeba z buchtiček se šodó by být cítit nemusel, že?

Každý chce ochutnat všechny tabáky světa.

Každý začátečník bude chtít hodně ochutnávat různé tabáky (na dýmkařských srazech si ochotně dáváme různé vzorky, aby člověk mohl ochutnat mnoho tabáků a nemusel přitom utrácet za celou plechovku, což by se prodražilo zejména v případě, že by narážel na samé kousky, které by mu zrovna nezachutnaly). Takže je vhodné mít alespoň dýmky na jednotlivé skupiny tabáků. Jednu na neutrální, nearomatizované tabáky, jednu či dvě na aromatiky (podle mě jedna zpočátku stačí), jedna na tzv. mýdláky (speciální druh aromatiků, vyznačující se květinovou vůní) a jedna na tzv. latakiovky (tabáky s obsahem uzeného tabáku latakie). To jsou takové čtyři hlavní směry v chutích tabáků. Později člověk zjistí, co mu chutná a co ne a třeba zjistí, že mýdláky nebudou jeho šálek kávy a jejich dýmku dedikuje jinému tabáku. A nebo zjistí, že mu chutná z každé skupiny něco a tak bude dál kouřit ze všech dýmek to, co do nich patří. No a to hlavní - se čtyřmi dýmkami je už skoro jisté, že si každá z nich dobře odpočine.

Časem dojdete k tomu, že si najdete nějaký tabák, který vám dokonale sedne a stane se vašim oblíbeným. Takovému tabáku se pak vyplatí dedikovat vlastní dýmku, ze které nebudete kouřit nic jiného. Chuť a aroma tabáku se bude zažírat do dřeva a po několika letech budete koukat, jak ta symbióza tabáku a dýmky krásně funguje.

Filtrovku nebo bezfiltrovku?

Dýmky můžeme dělit různým způsobem - většinou podle tvaru. Ale také je dělíme na filtrové a bezfiltrové. Jakou si pořídit? Osobně jsem zastánce dýmek filtrových, i když do nich pak filtr v naprosté většině případů nedávám. Pořád ale máte možnost volby - filtrovku můžete kouřit jak s filtrem, tak bez filtru. Podle nálady nebo i podle typu právě kouřeného tabáku (německé aromatiky jsou tak silně navoněné, protože vyloženě počítají s filtrem, který část chuti ubere - bez filtru jsou prakticky nekouřitelné). Do bezfiltrovky ale filtr nenacpete.

Co se týká filtrů, já si je vyrábím sám z balsového prkénka (prodávají je v modelářských potřebách). Prostě si uříznu hranolek o průměru cca 8 mm a šup s ním do náústku. Balsa neubírá (na rozdíl od jiných typů filtrů) žádnou chuť ani nikotin, ubírá jen vlhkost z kouře, což je žádoucí. Po dokouření pak jen vyklepnete nacucaný filtr do koše. Ale jak jsem řekl, chcete-li kouřit německé aromatické tabáky, tak klasický uhlíkový filtr je povinnost.

Ještě jedna věc týkající se filtrů - filtr do určité míry zvyšuje odpor při tahání vzduchu, takže s tím počítejte a dýmku nacpávejte trochu vzdušněji. Kdybyste ji nacpali silně, doslova ji utemovali a pak tam ještě dali filtr, tak to bude klást obří odpor, budete tahat, až vám na čele naběhne žilka a tabák rozfajrujete a spaříte. Čímž vznikne nakyslý hnus, který je dobrý toliko k vyklepnutí do popelníku.

Já bych chtěl tu dloooooouhou gandalfovku!

Mnoho začátečníků se v rámci shánění své první dýmky pídí po "gandalfovce". Dlouhá dýmka vzbuzovala pozornost už na prvních obrazech podle tolkienových knih, film pak tento zájem silně vyeskaloval. Těmto dlouhým dýmkám se říká "čtenářky" nebo také churchwardenky. A věřte, pro začátečníka je to naprosto špatná volba. Nikdy si tuto dýmku nepořizujte, dokud se nenaučíte pořádně kouřit klasickou dýmku. Kouření dýmek s dlouhým náústkem je náročné a je potřeba zvládnout řadu méně pokročilých technik, než se pustíte do něčeho podobného. Jako začátečníka by vás čekalo utrpení. Pořád by to zhasínalo, na dně by se tabák spařil, do pusy by vám šel řídký dým, takže byste tahali, až byste dýmku rozpálili doruda, což by neprospělo ani dýmce, ani tabáku, ani vám. Pokud ve svých dýmkařských začátcích narazíte na churchwardenku, do které se zamilujete a kterou prostě budete muset mít, tak si ji kupte a odložte na stojánek a choďte se k ní kochat, ale vydržte alespoň 4-5 měsíců standardního dýmkařského kouření, než se pustíte do takovéto fajfule.

A jakou teda koupit?

Ukázka různých tvarů dýmek

Valná většina dýmkařů se shoduje, že je dobré koupit si dýmku střední velikosti. Žádný pět centimetrů hluboký megakotel na tři hodiny kouření, ale ani příliš subtilní dýmku s tenkými stěnami, které by začátečník mohl rozpálit tak, že by dýmku napálil (tj. že by uvnitř část dřeva vyhořela a vznikla by prohlubeň). Co se týká tvaru, tak pro začátečníky není vhodná příliš ostře ohnutá dýmka. I kouření takových dýmek má svá specifika a vyžaduje trochu zkušeností. Pro začátečníky je nejvhodnější tzv. čtvrtbentka. O něco výše jsem nalinkoval obrázek dýmky Stanislaw a je to přesně ten tvar vhodný pro začátečníky. Tedy myslím ten úhel krčku a hlavičky, to, že krček směřuje od hlavičky mírně vzhůru.

Chybu samozřejmě neuděláte ani s dýmkou zcela rovnou, ale tam na začátečníky čeká jedna záludnost. Při spalování tabáku vzniká v dýmce vlhkost. U začátečníků se ho většinou tvoří docela hodně, v dýmce to někdy až bublá a kondenzát pronikne skrz kouřový kanálek až do náústku a pokud nemáme v dýmce filtr a máme rovnou dýmku, může dojít k tomu, že se nám ten kondenzát dostane do úst. A věřte, že to není vůbec nic dobrého. Proto jsou začátečníkům doporučovány dýmky mírně prohnuté, kde má kondenzát větší práci se do náústku dostat a je to tedy bezpečnější. Já osobně u dýmek používám balsový filtr, který nijak neovlivňuje chuť ani sílu tabáku, ale odchytí právě tuto vlhkost.

Tabák... no jo... ale jakej?

To je nejsložitější věc, na kterou vám nedokážu dát přesnou odpověď. My fajfkaři máme takové úsloví: Každej kouří na vlastní hubu. Tím je myšleno, že co člověk, to jiná chuť, jiná preference. Někdo se může utlouct po vanilce, někomu nic navoněného nesmí do domu (natož do dýmky). Radit začátečníkovi je těžké, on prostě musí vyzkoušet všechno možné a postupně zjistit, co mu šmakuje a co ne. Postupně zjistit, kdo z dalších dýmkařů v klubu má podobné chutě a dát na jeho rady.

Navíc záleží i na tom, jestli jste úplný "panic" (tj. dříve jste nekouřili vůbec nebo jen velmi málo) nebo zda přecházíte na dýmku třeba z cigaret. A přecházíte-li, pak je rozdíl mezi kuřákem několika cigaret denně a tím, kdo denně vybání dvě-tři krabky.

Osobně radím začátečníkům nekupovat ultralehké aromatiky z řady Mac Baren Choice (Vanilla Choice, Original Choice, Cherry Choice) či Mac Baren Ambrosia, ale jít raději do slabších, ale kvalitnějších tabáků spíše neutrálního charakteru. V trafikách bývá poměrně běžně Mac Baren Virginia No.1 nebo velmi oblíbené začátečnické kouření Mac Baren Mixture Scottish Blend. Chybu neuděláte ani lehkým aromatikem Nappa Valley.

Pokud jste průměrný kuřák cigaret, vyhněte se aromatikům a zamiřte do trochu silnější ligy neutrálů - Rattray's Old Gowrie nebo Rattray's Hal O' The Wynd, případně Samuel Gawith's Golden Glow.

Jste-li opravdu velmi silný kuřák a hledáte tedy od začátku silný tabák, pak vás nejspíš uspokojí jen tento tabák: Samuel Gawith's Brown No.4. S ním je jen jeden problém. Je dodáván ve formě tabákového lana (smotaných celých listů), takže před kouřením je potřeba jej ostrým nožíkem nakrájet na kolečka o tloušťcce cca 1 mm, ta kolečka ještě rozkrájet jako pizzu a v dlani a mezi prsty pořádně rozemnout, aby vznikla jemná huňatá směs, připravená na nacpání do dýmky. Později budete moci lana kouřit i jiným způsobem, ale pokud začínáte, tak určitě zkuste tuto metodu krájení a rozemnutí. A připravte si zapalovač plný plynu či benzínu, nebo dostatek sirek. Tenhle tabák patři k "nehořlavým" a asi budete muset hodně často připalovat. Brown No.4 má i bratříčka, jde o nad ohněm pečený tabák Samuel Gawith's Black XX, ale ten je natolik specifický, že je k němu potřeba dozrát. Je rovněž velmi silný a navíc má i velmi zvláštní aroma a chuť. Tenhle tabák nejdříve vyzkoušejte, abyste se ujistili, že je to opravdu váš šálek kávy. Pokud ale chcete nikotinově výživný tabák, tak si Black XX zamilujete.

Mimochodem - můj oblíbený e-shop www.etrafika.cz (jehož provozovatel například osobně prohlíží každou prodávanou dýmku a nikdy nepustí do prodeje nějakou, která by byla špatně vrtaná nebo měla jiný kaz) nabízí i tabákové vzorky po deseti gramech (to je zhruba na tři nacpání fajfky, tedy dost na to, aby člověk tabák ochutnal a zhodnotil). Pro začátečníky, kteří ve svém okolí nemají či neznají jiné dýmkaře, je to asi ideální možnost, jak za nevelký peníz vyzkoušet hodně tabáků.

Jinak máte-li možnost koupit tabák v plechovce, vždy mu dávejte přednost před tabákem v tobolkách. Zvlášť v trafikách, kde se toto zboží moc netočí. Zatímco v plechovce tabák vydrží v dobré kondici řadu let, tobolky vysychají a taková dovlhčovaná mumie nestojí za nic.

Co ještě mám vědět, než s tím začnu?

Dýmka sluší i ženám

Nu, dýmkaření není úplně jednoduchý obor a je dobré předem něco nastudovat, než se do kouření pustíte. Takovým základem je kniha Život s dýmkou [PDF, 3 MB], kterou si z tohoto odkazu můžete stáhnout a přečíst v libovolném PDF readeru. Knížka je to sice trochu starší a některé věci jsou už překonané a dělají se dnes malinko jinak, ale jako základ je to velice dobrá učebnice.

Další důležitý zdroj informací je české a slovenské dýmkařské diskuzní fórum Dýmka.net, které je provozováno stejnojmenným dýmkařským klubem (jehož členem se klidně můžete stát) a na kterém najdete opravdu TUNY informací ze všech kuřáckých oborů (včetně šňupacích a žvýkacích tabáků a včetně doutníků - jen kouření jistého zeleného materiálu se zde neprobírá). Já osobně jsem se tři měsíce před svým začátkem dýmkaření denně probíral tímto fórem a přečetl jsem skoro vše, co tam o kouření, dýmkách a tabácích padlo. Potkal jsem tam řadu skvělých kamarádů, dostal se díky klubu na mnoho zajímavých akcí a taky k mnoha zajímavým věcem (různé klubové předměty nebo třeba společné objednávky tabáků a dýmek ze zahraničí). Doporučuji.

Mimo jiné má klub Dýmka.net i své regionální buňky, což je honosný název pro to, že prostě v každém kraji je pár míst, kde se občas fajfkaři sejdou v hospodě, aby společně zabafali, vyměnili si názory, zkušenosti a ochutnali od sebe navzájem různé tabáky. Vůbec se nestyďte na takové setkání jít i jako naprostý začátečník. My dýmkaři jsme vstřícní a každého rádi zasvětíme (o čemž vypovídá i tento článek) a rádi mu dáme ochutnat spoustu tabáků, aby co nejrychleji našel svoji optimální dýmkařskou cestu. Navíc zkušený dýmkař rychle odhalí vaše případné kuřácké zlozvyky. Čím dříve se tak stane, tím lépe - nikdo nejsme neomylný a kdo se učí kouřit dýmku sám, může se naučit dělat nevědomky něco chybně. Staří bardi rádi poradí a pomůžou. A rozhodně se nikomu nebudou za jeho nezkušenost vysmívat.

A teď už fakt začínáme!

Nic takového! Uvařte si kakao!

Vyšetřete si tak hodinku a půl času. Možná dokouříte podstatně dříve, ale je lepší mít rezervu. Připravte si dýmku, tabák a nějaký talířek nebo alespoň list papíru, na němž budete tabák upravovat. Přichystejte si předem nějaký nápoj. Doporučuju něco neagresivního, bez bublinek, bez kyselinek. Osvědčily se ochucené nebublinkované vody typu Rajec Bylinka nebo třeba vlažný čaj s mlékem. Obecně mléko (zvlášť farmářské, nehomogenizované) velmi prospívá kuřákově ústní dutině... ústa se potáhnou "filmem" z mléčného tuku, působí to blahodárně a z počátku, kdy ústa dostávají hodně zabrat, to oceníte. Abych to ještě upřesnil - víno, pivo či whiskey jsou samozřejmě velice vhodné nápoje k dýmce. Ale až později. Při několika prvních kouřeních se jim raději vyhněte.

Otevřete tobolku nebo plechovku s tabákem. Pozor, plechovky jsou uzavírány v podtlaku, takže rukou je nejspíš neotevřete. Musíte pod víčko vsunout drobnou minci a zlehka tou mincí pootočit, aby se víčko odchlíplo, ozvalo se syknutí a víčko šlo odšroubovat či sundat.

Na talířek či papír vysypte tabák. Načechrejte ho, když najdete tlustý klacík či řapík, vyhoďte ho. S tabákem si pohrajte, špetku zkuste stisknout mezi prsty. Když se z ní slepí kompaktní koule, je tabák příliš vlhký, když praská mezi prsty, je příliš suchý a bude nutné ho dovlhčit (to už je trochu vyšší dívčí a odkážu vás na výše zmiňované diskusní fórum Dýmka.net, na němž je celé vlákno věnované právě zvlhčování suchých tabáků).

První nacpání

Co se týká samotného aktu nacpání tabáku do dýmky, existuje nespočet technik. Problém je, že na různé tabáky platí různé techniky a budete si to muset sami během následujících měsíců a let zkoušet. Dýmkaření je běh na dlouhou trať a je to trochu alchymie. Jeden den vám konkrétní tabák z konkrétní dýmky bude krásně hořet a bude to parádní pokouření, o pár dní později bude tentýž tabák z téže dýmky utrpením a v půlce to znechuceně vyklepnete do koše. A na to vše si musíte sami přijít.

Začátečníkům je doporučována metoda trojí ruky. Vezmete špetku tabáku. Asi tak na třetinu kotlíku dýmky. Nasypete ji do kotlíku a několikrát lehce klepnete dýmkou o dlaň, aby se tabák v dýmce srovnal. Tabák nepřitlačujeme, necháme ho tam nasypaný. Vezmeme si další třetinu tabáku, nasoukáme do dýmky a tento tabák už trochu zmáčkneme. Ne silou, spíš jen tak, aby prostě nezabíral moc místa. Pak vezmeme poslední třetinu, dáme do dýmky a tam už uděláme trochu špunt, tam už zatlačíme trochu větší silou. Ale pořád ne tak, abyste se prstem probořili až na dno. Když si potáhnete z nacpané dýmky, musí to být asi takový odpor, jako když pijete brčkem. Pokud se vám zdá, že odpor je takový, jako byste brčkem pili med, tak je dýmka přecpaná a musíte ji vysypat a nacpat znova. Pokud vám naopak přijde, že odpor není žádný, můžete tabák v hlavičce ještě trochu zmáčknout. Dýmku necpěte až po okraj, nechte horní 3-4 mm volné.

První zapálení

Pan Tolkien zapaluje...

Když je nacpáno, může se zapalovat. Vložte dýmku do úst a plamínek přibližte shora k dýmce. S dýmkovým Zippem to jde samo, s nedýmkovými zapalovači si asi trochu opálíte vršek dýmky, se sirkami si zase asi opálíte bříška prstů. Pomalu a opatrně vtahujte vzduch do úst. Ne do plic. Jen do úst, jako byste brčkem nabírali vodu. Žádné usilovné tahání. Tři lehká potažení, chvilku pauza a zase. Povrch tabáku se postupně musí celý zapálit. Trochu popoleze nahoru, proto se dýmka nesmí cpát po okraj. Ťapťátkem tabák opatrně srovnejte. Jen urovnejte, nemačkejte. Jestli to zhaslo, připalte znovu. Raději víckrát za kouření připalujte zhaslou dýmku, než abyste dělali parní lokomotivu a snažili se to rozfunět. Tohle není gril, ten nemusíte rozfajrovat na maximum. Dýmka nemá být tak horká, aby vás její hlavička pálila v ruce. Má být jen vlažná.

První pokouření

Nu - a teď už prostě kuřte. Rytmus kouření si budete muset najít sami. Já si potahuju tak jednou za 25-30 vteřin. Nepočítám to, to přijde samo, ten pocit, že UŽ. Když se vám bude zdát, že to chytá falešný luft a neklade to odpor, lehce přimáčkněte dusátkem celý povrch. Pokuste se dýmku dokouřit až do konce. Ale lžičkou od dusátka se přesvědčujte, že tam ještě nějaký tabák je, neboť jak říká dýmkařská pravda: popel nezapálíš.

Několika prvním kouřením dýmky se říká zakuřování. Horní vrstva dřeva se opaluje a vzniká uhlíkový povlak. Karbon, též se mu říká cake (kejk). Zakuřování trvá zhruba 10 kouření. Později se povlak vytváří také a po několika letech už může být tak tlustý, že bude potřeba ho výhrubníkem trochu zkrouhnout. Ale na to máte ještě hooooooodně času...

První dokouření

Když je dokouřeno, vyklepněte zbytky z hlavičky do popelníku (na to je právě dobrý dýmkařský popelník s korkem. O ten klepnete okrajem hlavičky, úderem se popel vysype ven a přitom dýmka nedojde žádné újmy.) a pak dýmku nechte zcela vychladnout. Poté ji vyčistěte. Rozmontujte, chlupatý drátek protáhněte náústkem (ze směru, kudy se dává do úst) i krčkem dýmky, vyčistěte kouřový kanálek a pokud jste kouřili vlhce a krček vypadá uvnitř vlhký, smotejte kousek papírového ubrousku a vlhkost vysušte. Dýmku můžete smontovat a nechat vysychat, pokud ji necháte vysychat rozmontovanou, bude suchá dříve.

Kdy znova?

Kdy se dá tato dýmka kouřit znova? Když je suchá. Začátečníkům ale radím čichometrickou zkoušku. Bezprostředně po dokouření rozdělejte dýmku a čichněte si pořádně k otvoru v krčku. Ucítíte nepříjemný nakyslý puch. Rozhodně žádnou krásnou vůni. Druhý den si čichněte znovu. Pokud nepříjemný puch zmizel a zůstalo čisté aroma shořelého tabáku, je dýmka připravená na další kolo. Pokud pořád cítíte z krčku něco nepříjemného, nechte dýmku dále odpočívat.

Tento článek je sice dlouhý jak Lovosice, ale přesto příliš krátký na to, aby pokryl celou dýmkařskou problematiku. Na to je potřeba tlustá kniha. Přesto myslím, že to nejdůležitější pro začátek tu najdete a na zbytek jsem vám v článku dal zdroje. Máte-li jakoukoli otázku k tématu, směle s ní do komentářů, rád odpovím, doplním, upřesním či vyvrátím.

Mějte se hezky a - jak říkáme my dýmkaři: Chladný kouř!

Můj pohled: Česko Slovensko má talent 3 - 1.díl

2012-09-10T21:03:00.003+02:00

Do žádného média rekapitulace o talentové show Česko Slovensko má talent 3 nepíšu, ale pár lidí se mě ptalo, zda jsem se díval a co na to říkám a tak tady na Scalexovo plkancích utrousím pár slov o show i o účinkujících. Tady to máte.

Po řemeslné stránce zdařilé dílo. Kamera, střih i hudební podkresy fungují dobře. Po dokoukání celého dílu jsem měl celkově příjemnější pocit než v minulých ročnících. Jak uvedl v diskuzi na Panáčkovi kreativní producent této show Lukáš Franta (šéfgorilák), střih prvního dílu byl dělán v pomalejším tempu. Zdá se, že to pořadu prospělo. I tak se do sestřihu vešlo dost čísel dobrých i slabších.

Co ti naši kucí moderátorský?

Pár výtek ale mám. Týkají se kupodivu moderátorů (kteří jsou skvělí, ale...). Jakub Prachař a Martin Pyco Rausch jsou výborní, když improvizují. Dokonce i když improvizují a rozsype se jim to a neudrží vážnou tvář. Proto bych jim dal především takovýto prostor. Problém je, že tvůrci show si řekli "rádi bychom natočili sitcom, ale dali nám dělat jen tuhle talentovou show... no ale my si své ambice ukojíme..." - a celou show prošpikovali dotáčenými scénkami obou moderátorů.

Kdybych byla holka a vlhla bych z Prachaře a Pyca, asi by mi to stačilo. Holka nejsem a ty scénky mě neuchvátily. Kdyby byly kratší a údernější, bylo by to lepší. Nevím, jestli si kluci psali scénář sami nebo jim to někdo předepsal, ale rozhodně: škrtat, škrtat, škrtat, zahazovat a pak to celé přepsat a ještě jednou proškrtat. Protože třeba ten úplný úvod show, to byl děs běs. 8^/

Ušetřený čas bych věnoval na více prostoru tomu, jak kluci blbnou v zákulisí během různých vystoupení. Tam mě opravdu baví, tam to nešustí papírem a i relativně hloupý vtip nebo narážka tam funguje mnohem lépe. Zvlášť když je to dobře vestřiženo do vystoupení - a to zatím v prvním díle bylo.

Porota nebo policejní houkačka?

S porotou nemám větší problém. Že je Slávik tak trochu tlučhuba a dělá ze sebe většího drsňoše než ve skutečnosti je, to už ví každý. Místy mi vadí jeho nekompetentní chování (nekompetentní z hlediska porotcování, například když se rozplývá nad něčím jako nad novinkou, přičemž to na "joutubé" už viděl celý svět před pěti lety). Ale z celé poroty má jednoznačně největší charisma (přirozené), to se musí nechat.

Lucie Bílá si do show chodí zahoukat. Její houkání bych nahrál a pouštěl bych ho při policejních akcích místo klasické policejní houkačky; zločinci by se vzdávali ochotněji. V rámci poroty mi její role docela sedí. Balíček emocí, umí se nejvíc naštvat, umí se radovat jako děcko, vřeští, piští, zakrývá si oči, ale taky se umí ozvat, když ji někdo opravdu nasere (slušněji se to říci nedá).

S Martinem Dejdarem mám dlouholetý problém. On je skvělý ve všech možných rolích, ale jakmile je to civilní Dejdar, je docela nudný. Povšimněte si, jak v prvním díle úplně "rozsvítil" celý sál jen tím, že řekl jednu hlášku hlasem Barta Simpsona. Najednou to bylo někde jinde. Možná by se mi to jeho porotcování líbilo víc, kdyby se vžíval do svých rolí a hodnotil to někdy jako Bart, někdy jako Ozzák, někdy jako frajírek ze Šakalích let a podobně. Ale možná si to jen idealizuju a třeba by mě to nakonec taky nebavilo. Každopádně si myslím, že by se Martin měl víc odvázat. Má na to.

A teď už ti soutěžící...

Gibbon Slacklines Team - moderní provazochodci, kteří používají lano v podstatě jako trampolínu. Originální, překvapivé, líbilo se mi. Možná mi jen přišel provaz moc nízko, ale já tomu prd rozumím. Postup jim přeju, ale nevím, co chtějí předvést příště - to už to bude trochu okoukané.

Jiří Winkelhofer - au. Zpěvák. Hvězdná pěchota. Rychle pryč.

Dagmar Zasterová - au. Tanečnice. Hvězdná pěchota. Rychle pryč. (nedokážu pochopit, proč se do talentové show hlásí vyzobaná slunečnice, která neumí nic lepšího, než vrtět se jako na lokální diskotéce - čím čekala, že porotu a diváky tak moc zaujme?)

Eliška Černá - chtěla zabodovat i hrou na bicí a krátkou sukní, její hlavní devizou je ale hlas. Výrazný, sytý hlas, dost podobný Báře Zemanové, lehounce šmrnclé Anetou Langerovou. Troufám si tvrdit, že kdyby se tahle holka dostala do Hlasu Česko Slovenska, tak výhra neputuje na Ukrajinu. Bicí bych Elišce sebral, ve hře na ně je zatím jen průměrná a zbytečně se rozptyluje. Zpívá famózně. Ať se v Talentu umístí či nikoli, poznamenávám si její jméno a budu do budoucna sledovat. Obrovský potenciál!

Jiří Holický - au. Zpěvák. Hvězdná pěcho... no, asi se opakuju, ale co mám dělat, když to byl další mizerný pěvec bez výraznějšího talentu?

Laserman - nuda. Tenký paprsek nebyl pořádně vidět (viděl jsem obdobnou show, kde byl prostor lépe zakouřen a paprsky byly "tlustější", vypadalo to mnohem lépe) a prakticky jsem neviděl nic, nad čím bych řekl "wow!" - prostě tam pán se svítícími trubicemi na oblečení mával laserovými ukazovátky kolem sebe. Hmmm...

Folklorní soubor Vánok - tancovat lidové tance na hudbu Michaela Jacksona byla zábavná a originální věc, v první půli mě to bavilo, ve druhé už se to trochu opakovalo a neumím si moc představit, čím by příště mohli překvapit. Opět je to záležitost dobrá pro "prvotní šok", ale když budou příště "zase jenom tancovat", tak to bude trochu nuda.

Karolína Machů - Au. Zpěvačka, která hučí jak piliňáky křížené s výrem. A která se navíc před vystoupením sama chválila, jak že výborně zpívá a že lidem naskakuje z jejího zpěvu husí kůže. No... je pravda, že jsem se při poslechu málem opupínkoval, ale husina z kvalitního zpěvu to fakt nebyla.

Bez Cu Crew - vcelku průměrná tanečně-akrobatická skupina, která si díky držkopádu jednoho z tanečníků může říkat Bez Zoo Boo. Ale respect, že to nedal znát a dotancoval to i s krvácejícími dásněmi.

Martin Dzurik - další z čísel, která se vám chvilku líbí, ale po chvíli už zíváte. Roztáčení míčů na prstech, tyčkách a dalších věcech. Co předvede příště jiného?

Leoš Mikulášek - hudební zázrak přírody. Vzpomínáte si na slavný klip Jiřího Šlitra, kde zpívá "Po babičce klokočí" o dobu posunutý a nedá se rozházet podkladem? Leoš Mikulášek byl posunutý o několik taktů a rovněž se nedal rozhodit. Zajímavé je, že v rámci svého zpěvu se harmonicky i rytmicky držel. Kdyby se vypnul podklad, tak to je v podstatě v pořádku. Mizerným hlasem, ale správně. Asi typický představitel Cimrmanovy Zirkularschule - je mu naprosto jedno, co zní jako podklad, on prostě jede svoji linii. Jen škoda, že na úrovni špatného hospodského zpěvu půl hodiny po zavíračce.

Just Try - Kapela se prý dala dohromady poměrně nedávno a bylo to znát. Nesehranost a syrovost mě dost rušila a zpěvákovi, který zpíval druhý hlas, bych zakázal zpívat, protože frontman zpíval velmi dobře a nezasloužil si to kazení...

David Star - Cože? Postup? Slabý zpěv a pokus o vážně míněné osmdesátkové retro? Jaro, Lucko, proč mi to děláte?

Kristýna Lesáková - žádný zázrak, neurazila, nenadchla. Mažoretka, která šla předvést sólové vystoupení, aby dokázala, že není nejhorší mažoretkou v republice. Za odvahu si obdiv zaslouží, ale to vystoupení nebylo nic moc. Ale možná jsem zaujatý, protože mi mažoretky odjakživa přijdou jako vrchol nudy a zaplaťpámbů, že to některé holky pochopily a přeorientovaly se z mažoretkování na dynamičtejší cheerleading.

Nataliya Boyko - Au, zpěvačka, pěchota, neumětel, pryč s tím.

Single Man - český kutil, který hraje na tři nástroje rukama, nohama a slibuje, že ještě něčím dalším bude hrát i na basu. Po pravdě - viděl jsem už na ulicích lepší a nápaditější provedení one-man-orchestrů, ale špatné to nebylo a možnost, že Míra z Vysočiny předvede příště něco nového a překvapivého, tu na rozdíl od jiných čísel je.

Michal Varga - pustil moderní písničku a do ní hučel do didgeridoo. Mám dobré hráče na didgeridoo rád, zvlášt když se jim povede tento folklórní nástroj napasovat do jiného stylu. To ale nebyl Michalův případ, jeho vystoupení bylo nezajímavé, nudné a nepovedené.

Viktor Lakatoš - viz to, co jsem napsal u ostatních zpěváků z Hvězdné pěchoty.

Ján Polák - bezdomovecky vypadající zpěvák je majitelem úžasného hlasu. Tedy úžasné barvy. S technikou už je to horší a jsem zvědavý, jestli příště předvede něco lepšího. Od Boha dostal opravdu skvělé zabarvení hlasu, ale přijde mi, že s ním neumí moc pracovat.

Jumbochicks - vystoupení malých dětí většinou připomíná školní besídku. Rodiče se sice dmou pýchou, ale nezaujatý divák trpí při pohledu na bandu nadšených, ale ne moc šikovných a sehraných dětí. Tak ale pozor - tohle, co jsem právě napsal, NEPLATÍ o Jumbochicks. Sehranost výborná, na tak nízký věk i velmi dobrá synchronizace, vystoupení bylo svižné a vtipné, výborně choreograficky řešené. Nesázelo jen na dětskou roztomilost. Hodně se mi líbilo. Jsem zvědavý, jestli příště předvedou jinou sestavu, ale každopádně pro mě velmi příjemné překvapení. Z dětí čišela radost a já se celou dobu culil jak mimino na dudlík.

Celkově vzato, na můj vkus příliš mnoho špatných zpěváků. Až při psaní článku jsem si uvědomil, kolik jsme jich za sestřih viděli. Podle mě to není nutné. Doby, kdy jsem se plácal do kolen u každého hvězdného pěšáka, jsou několik let pryč. Pokud špatný zpěvák nepřináší "přidanou hodnotu" například v podobě extrémní namyšlenosti a hádavosti (typu Anička Dajdou), tak bych ho do sestřihu ani nedával. Výjimku má samozřejmě Josef Pátrovič. Ale ty ostatní neumětely bych rovnou ve střižně hodil pod stůl (resp. do recycle bin... a hned bych ho pro sichr vysypal).

Jsem zvědavý na další díly. Předchozí řady ČSMT (zejména ta první) měly problém v tom, že castingové díly byly výborné a pak to celé tak nějak spadlo. Hodně záleží na soudnosti poroty. Jestli divákům vyhodí jejich oblíbence, je jasné, že se to projeví na oblibě pořadu a na sledovanosti (vyhoďte mi Elišku Černou a taky se budu dívat o poznání méně ochotně).

..: Jak o tomtéž dílu píšou jiní lidé?

Jan Liška na Gorilla.cz: Nejlepší úvodní epizoda českých reality show!
DJ Vlado & Merťas na Panacek.com: První díl ve stylu Britain's Got Talent

Můj pohled: zákaz kouření

2012-09-03T19:45:00.001+02:00

Jsem vášnivým odpůrcem zákazu kouření. Tedy abych to upřesnil: jsem vášnivým odpůrcem plošného, zákonem vyhlášeného zákazu kouření v hospodách, restauracích a barech. Tento blogpost je souhrnem mých názorů v této oblasti.

Už se mi nechce donekonečna omílat stále to samé pod každým blbáckým článkem, který se na toto téma v médiích objeví a pod nímž se většinou rozjede ostrá diskuze. Mé postoje vycházejí z toho, jak hodně si vážím svobody. Zároveň jsem ale byl 33 let nekuřákem, takže mám přesnou představu o tom, co nekuřáci skutečně potřebují a co je jen vzteklé dupání ublíženého děcka. Taky vím, čím kuřáci dokážou nekuřáka naštvat.

V článku používám termín antikuřáci. Ne každý nekuřák je totiž zároveň antikuřákem. Antikuřák je nekuřák, který aktivně bojuje proti kouření a (podle mě) sahá k nesmyslným argumentům. Já aktivně bojuji proti antikuřákům. Touhu nekuřáků po nezakouřených prostorech samozřejmě chápu, jsem ovšem zastáncem kompromisních řešení a hlavně podnikatelské svobody. Ale o tom až v dalších částech článku.

Svoboda je základ všeho

Majitel hospody je člověk, který do svého podnikání vráží svůj čas, své peníze, svůj majetek, svoji práci a tudíž by v hospodě měly platit jeho zákony. Jsem zastánce toho, aby si sám směl rozhodnout i o tom, koho do svého podniku pustí. Antidiskriminační zákon je zhovadilost. Pokud má majitel podniku dlouhodobé problémy s puntíkovanými modrovlasatými trpaslíky, proč by neměl mít právo omezit takovým bytostem přístup do SVÉHO vlastního podniku? Puntíkovaní modrovlasatí trpaslíci zase mají svobodu vytvořit si svůj vlastní podnik a v něm si také mohou zavést svá pravidla. Třeba zákaz vstupu tlustým fousatým brejlatým strejcům. A budu mít smůlu. Ale ctím právo majitele na jeho pravidla.

Srovnání s hygienou

Kdykoli se vytasím s právem hostinských na svá pravidla, vždy se najde někdo, kdo protiargumentuje tím, že v kuchyni si také nemohou hostinští dělat co chtějí, musejí dodržovat pravidla a podléhají kontrole. Zákaz kouření je podle těchto lidí adekvátní např. zákazu vaření ze shnilého masa.

To jsou samozřejmě argumenty liché. V obou věcech je totiž obrovský rozdíl. Do kuchyně či skladu nemají zákazníci běžně přístup. Proto existuje státem jmenovaná autorita, která do jisté míry garantuje (a kontroluje) čistotu ve zmíněných prostorech. Jídlo ze shnilého masa nepožaduje žádný zákazník. Neexistuje žádná skupina zákazníků, která by do hospody přišla kvůli zkaženému jídlu.

Do normálních prostor hospody zákazníci pochopitelně přístup mají. Kuřáckost restaurace je snadno odhalitelná senzoricky (čuchometrie), vizuálně (kouř v ovzduší, popelníky na stolech, žvára v ústech a rukách hostů) a někdy dokonce i před vstoupením do restaurace (nálepka na dveřích). Toto by mělo všem svéprávným lidem postačovat k tomu, aby poznali, zda je restaurace kuřácká či nekuřácká a podle toho by do ní vstoupili nebo nevstoupili. Není zde prostor pro zásah třetí strany - státu. Navíc podotýkám, že na rozdíl od shnilého masa, v případě tabákových výrobků existuje významná skupina zákazníků, která do hospody chodí mimo jiné i kvůli kouření.

Svoboda nekuřákova nosu

Snad v každé diskuzi na toto téma po nějaké době padnou slova "svoboda kuřákova dýmu končí tam, kde začíná svoboda nekuřákova nosu."

To je samozřejmě velmi nepřesná věc. Nechci upírat nekuřákům jejich svobodu dýchat nezakouřený vzduch. Ale u tohoto pravidla záleží na tom, KDE je vyřčeno. "Svoboda tvé pěsti končí tam, kde začíná svoboda mého nosu" - tak zní to pravidlo původně. Ale chcete tvrdit, že platí úplně všude? I kdeže! Co takhle v boxerském ringu? Aha! Tam se svobodou svého nosu nemůžu počítat a pěst Vitalije Klička se věru před mojí nosní přepážkou nezastaví.

Stejně tak i nekuřácké nosy mají být před dýmem chráněny všude možně, ale zároveň mohou existovat "boxerské ringy", kde ten čmoud prostě bude.

Já mám svobodné právo nevstupovat do boxerských ringů, kde bych mohl dostat po čuni a stejně tak nekuřáci mají svobodné právo nevstupovat do kuřáckých podniků, kde jim hrozí vdechnutí kouře. Kdyby někdo přišel s návrhem na "plošný zákaz pěstních úderů v boxerských rinzích", to bychom si panečku ťukali na čelo a volali do Bohnic (i když mám teda obavu, že někdo z EU nakonec s takovým návrhem přeci jen přijde). Návrh na plošný zákaz kouření ve všech hospodách je nemlich to samé. Boxeři chtějí mít možnost rozdávat a inkasovat rány do nosu, kuřáci chtějí mít možnost vyfukovat a vdechovat kouř. Obojí jen na k tomu vyhrazených místech.

A co personál zakouřených hospod?

A co horníci v riziku závalů? A co pracovníci autolakoven? A co pyrotechnici, policisté, hasiči a další lidé, kteří se vrhají do rizikových prostor a denně tam pracují? Své povolání si vybrali svobodně. Personál zakouřených hospod tam není držen v poutech a pod bičem otrokáře. Každý pingl či barman ví, do čeho jde a zhodnotí si, zda mu za daný plat to riziko stojí či nestojí. Argumentace personálem je absolutně nesmyslná... komu se v zakouřené putyce nechce pracovat, nechť do takové práce nenastupuje. Mně se nechce dělat v openspace a tak taky nenastoupím do takové práce - a nemusím kvůli tomu požadovat zákon na zákaz openspace pracovišť.

Co je komu do jídla v kuřárnách?

Antikuřáci často říkají, že si kuřáci mají zavést kuřárny, tedy podniky, v nichž se bude pouze kouřit. Zaprvé - co je kurňa antikuřákům do podniků, které nejsou určeny jim? Já nerozumím sportu, sport neprovozuju a tak nikomu nekecám do toho, jak má vypadat stadion nebo co mají sportovci dělat ve fitku. Zadruhé - co je kurňa antikuřákům do toho, co dělám při kouření? Oni si při nekouření taky pijí pivo, sledují televizi, jedí guláš, mastí karty, čtou noviny a hádají se o politice. Takže co je jim do toho, že já totéž dělám souběžně s kouřením a ve vyhrazeném objektu, který není určen jim?

Když debata s antikuřákem dospěje do této fáze, většina antikuřáků se pěkně odkope a ukáže se, o co jim ve skutečnosti jde. Jim nejde o zdravou společnost, dokonce jim mnohdy ani nejde o to, aby bylo více nekuřáckých podniků pro jejich potřebu. Jde jim o zmrdovskou potřebu určovat, jak mají ostatní žít. Existence kuřáckých podniků by je nijak neomezovala ani neohrožovala. Byl by to prostě další podnik na ulici, který by minuli, protože je nezajímá. Jenže antikuřáci jsou fašounci, kteří chtějí "vystřílet všechny Židy, aby všechno bylo hezky árijské." V jejich pojetí tedy vykynožit všechny podniky, které nejsou podle jejich gusta.

Právě proto tak intenzivně bojuju proti zákazu kouření. Bojuju totiž zároveň proti těmto zmrdečkům, kteří chtějí celému světu vnutit svoji představu života. A to bych dopustil velmi nerad, aby o životě mém a mých blízkých rozhodovali takoví hajzlíci s mocenským komplexem.

Jaký zákon bych si představoval?

Protože antikuřáci neumějí diskutovat s funkčním mozkem (pravděpodobně ani nic takového nemají), jejich argumenty létají ode zdi ke zdi. Když se tak chvíli bavíme o zákazu kouření, tak na mě vyhrknou: "No jo, ty jsi kuřák, ty bys prostě hulil furt a všude."

To rozhodně není pravda. Jako bývalý dlouholetý nekuřák dobře vím, jak neohleduplní kuřáci ztěžují nekuřákům život. Myslím si, že kuřácký zákon by existovat měl, protože neohleduplná hovada jsou i mezi kuřáky v množství nemalém a i když jsem odpůrce regulací, tak se skřípěním zubů (o náustek mé dýmky) jsem ochoten připustit, že na některé lidi to bez zákona nejde.

Rozhodně si ale nemyslím, že by zákon měl regulovat kouření v soukromých prostorech, do kterých lidé NEMUSEJÍ chodit. Zákon nechť reguluje kouření ve státních prostorech a pak tam, kam nekuřáci zajít musejí. Přijde mi logické nekouřit na dětských hřištích, ale třeba také na zastávkách MHD. Tam skutečně jeden neohleduplný kuřák dokáže otrávit den desítkám lidí. Místo pitomého slovíčkaření bych prostě zavedl zákaz kouření na zastávkách a basta. +-50 metrů, to by mělo stačit. Na zastávce totiž nekuřáci stát musejí a je nesmysl, aby tam kuřáci byli zvýhodněni.

Předkladatelé antikuřáckého zákona jsou pitomci

Ne proto, že se snaží vymoci nekuřácké prostředí, ale proto, že se soustředí na tu nejpitomější věc - na vymýcení kouření ze všech hospod. To přitom není to, co nekuřáky doopravdy pálí nejvíc. Nekuřáky mnohem víc otravuje čmoud na zastávkách nebo třeba na přechodech pro chodce, když stojí vedle kuřáka. Nic takového přitom kuřácký zákon neřeší a dokonce například v poslední úpravě tohoto zákona došlo ke ZMÍRNĚNÍ zákona, tedy ke zrušení původně schválených kuřáckých omezení. Týká se to zastávek MHD. V původním návrhu zákona byl zákaz kouření na zastávkách. Tečka. V posledním schváleném zákoně byl tento zákaz omezen na kouření na zastřešených zastávkách. Myslíte si, že to prosadila tabáková lobby? Omyl. Za toto zmírnění mohou sami předkladatelé zákona, kteří nejspíš měli bordel ve vlastních podkladech a i když o několik let dříve prošla přísnější varianta, nyní sami předkladatelé přišli s nesmyslně mírnější variantou.

Antikuřáci by udělali nejlépe, kdyby se v první fázi úplně vykašlali na nějaké hospody. Maximálně bych byl za velké zpřísnění postihu za chybějící nálepku na dveřích, která má jasně vymezit, zda je podnik kuřácký, nekuřácký či obojetný se stavebně oddělenými prostory. Tím bych považoval hospody za vyřízené a dál už se zabýval jen kouřením všude jinde. Takový kuřácký zákon by měl mnohem větší šanci projít. Pokud by byl i patřičně vymáhán a jeho porušování trestáno, vedlo by to k obecnému poklesu kouření ve společnosti (proti kterémužto trendu nic nenamítám) a vzrostla by přirozená poptávka lidí po nekuřáckých podnicích. A teprve nekuřácké podniky vzešlé z takovéto poptávky mohou správně fungovat, aby to bylo WIN-WIN pro obě strany, pro hosty i pro provozovatele.

Hledá se WIN-WIN-WIN řešení

Existují tři skupiny lidí. Nekuřáci, kuřáci a hostinští. Nekuřáci si přejí nekuřácké podniky, kuřáci si přejí kuřácké i nekuřácké podniky (taky jdu občas do nekuřáckého) a hostinští si přejí rozhodovat o svém podniku sami.

Kdyby prošel plošný zákaz kouření, tak nekuřáci jsou uspokojeni, kuřáci jsou zklamáni a značná část hostinských je zklamána. Tedy WIN-LOSE-LOSE. Jaký je důvod volit řešení, které ze tří skupin uspokojí pouze jednu?

Současný stav je ovšem WIN-WIN-WIN - nekuřáci mají dostatek nekuřáckých podniků (a díky trendu nekuřáctví a čím dál lepší gastronomie jich neustále přibývá), kuřáci mají dost kuřáckých putyk a hostinští si rozhodují sami. Proč tedy na současném fungování hospod cokoli měnit? WIN-WIN-WIN řešení už tu je.

Pozor, někteří nekuřáci mohou namítat, že by chtěli nekuřáckých hospod víc (já bych zase chtěl víc peněz a děvek; život ale není od toho, aby nám splnil každé naše chtění) nebo že v té a té vesnici nebo té a té čtvrti není žádná nekuřácká hospoda. Nu, v Ústavě není zakotveno žádné právo na nekuřáckou hospodu... když taková není, tak prostě není. Já bych taky rád měl na každém kroku internet café a taky mám smůlu, zejména v těch vesnicích. Nu a pokud si myslíte, že by se taková hospoda na daném místě uživila, prosím, sestavte si byznys plán a rozjeďte to. Taky můžete vyvolávat tlak zdola. Naznačujte hostinským svoji touhu po nekuřáckých podnicích. Hostinští potřebují vidět REÁLNOU poptávku. U kuřáků vědí, že mají své jisté, potřebují tedy být přesvědčeni o tom, že pokud půjdou do nekuřáckého podniku, tak že o tržby nepřijdou.

Realita je bohužel často taková, že po změně podniku z kuřáckého na nekuřácký do něj nekuřáci chodit nezačnou a dojde k razantnímu poklesu tržeb, což má vliv na razantní pokles mezd, což má vliv na razantní zhoršení služeb a máme tu začarovaný kruh, který skončí krachem a zrušením hospody. Bravo, předtím tu byla alespoň kuřácká, teď není žádná; vítězství Pyrrhy...

Přeješ si smrt nekuřáckých restaurací, co?

Ale kdeže. Většinou pokud jdu do restaurace, volím nekuřáckou. Do kuřáckých chodím zřídka a ani ne do restaurací, jako spíš do klasických hospůdek. Pivo, guláš, fajfka. V ideálním případě žádná televize ani řvoucí rádio.

Když se nějaký hostinský rozhodne sám o sobě, že jeho podnik bude nekuřácký, fandím mu a tleskám mu. Ten trend tu je, zájem nekuřáků tu je, tak proč ne? Jen prostě do té smlouvy mezi provozovatelem a konzumentem nepouštějme stát. Nemá tam co dělat a stejně to - jak už je jeho zvykem - jen posere.

Děkuji za pozornost.

Můj pohled: kouření dýmky

2012-09-02T12:03:00.000+02:00

Velmi důležitou součástí mého života je dýmka. Vlastně dýmky, mám jich momentálně kolem šedesáti. Mám ji na svém avataru na diskusních serverech a sociálních sítích, stala se součástí mého osobního logotypu a pro mou osobu je typická, i když se dýmkaření věnuju jen něco málo přes pět let. Lidé z mého okolí se na dýmku často ptají - proč ji kouřím, proč vůbec kouřím, co si o kouření myslím, zda bych s tím mohl nebo dokonce chtěl přestat a podobně.

Dost často odpovídám stále na ty samé otázky. A tak si usnadňuju práci. Sepsal jsem tento článek, kde jsem dal dohromady vše, co pro mě dýmka znamená - a také odpovědi na ty stále dokola pokládané dotazy.

Jako dítě jsem vyrůstal v nekuřáckém prostředí. Otec sice byl silný kuřák, ale doma se zásadně nekouřilo, matka si dávala společenskou cigaretu občas v práci (maximálně jednu za den a průměrně tak 12 do měsíce). Kouření mi nikdo nezakazoval, ani mě od něj neodrazoval. Rodiče mi prostě vysvětlili, co je to zač a jaké to má klady a zápory. Já v nějakých svých 13 letech tajně za bukem ochutnal cigaretu a došel k závěru, že o tenhle zážitek rozhodně nestojím.

Uplynulo dvacet let. Po celou dobu jsem byl nekuřák. Nijak militantní. S partou jsem klidně zašel do kuřácké hospody a pokud to nebylo zahulené tak, že by mi z toho slzely oči, tak mi to nevadilo. Že mi nasmrádlo oblečení? Nu, nasmrádlo, ale v naší rodině se dodržoval takový zvláštní zvyk - prádlo, které nevonělo, se dalo do pračky a pak se z ní později vyndalo čisté a voňavé.

Každopádně za celou dobu mého nekuřáctví jsem vůbec nezatoužil cigarety ochutnat. Několikrát jsem zkusil vanilkové či cherry doutníčky. Nebyl jsem zvyklý tahat kouř do plic (a nejsem dodnes, na plicním mě vedou jako nekuřáka) a na hubu byly tyhle ochucené doutníčky docela zajímavé.

Po dýmce jsem jen pokukoval. Dýmkaře jsem potkával jen zřídka, ale vždy to byl zajímavý zážitek. Ten rituál výběru dýmky, přípravy tabáku, nacpávání, zapalování... a pak ten kouř, úplně jiný, než jaký šel z cigaret. Tohle nebyl žádný smrad pálícího se papírku napuštěného chemikáliemi. Kouř z čistého tabáku zdaleka není tak nepříjemný a má výrazný charakter. Řekl jsem si, že když už někdy kouřit, tak rozhodně dýmku.

Zlom přišel na mé třatřicáté narozeniny, kdy jsem si řekl, že když jsem přežil Ježíška, tak je čas na nějakou neřest. Jeden kolega věděl o tom, jak po dýmkách pokukuju a tak na mě na pracovním stole čekala krabice s dýmkou, čističi, dusátkem neboli ťapťátkem a prvním tabákem (ne moc dobře zvoleným, ale to jsem tehdy nevěděl a neřešil). Přišel jsem domu, nalil whisky do sklenice, sedl, nacpal, zapálil - a byl pohlcený a ztracený. Tímto okamžikem se ze mě stal definitivně dýmkař.

Dnes je o více než pět let později. Mám přes šedesát dýmek ve sbírce (a naprostou většinu těchto dýmek kouřím), ochutnal jsem desítky tabáků všeho druhu a našel si řadu svých oblíbených. Poznal jsem mezi dýmkaři spoustu úžasných lidí, ochotných, hodných, takových, kteří by se nejraději rozdali pro ostatní. Taky jsem se naučil neodříkat si milé okamžiky dne.

Je kouření dýmky zdravější než cigaret?

Takhle řečeno to nemám rád. To slovo "zdravější" mi tam nesedí. Kouření dýmky jednoznačně není zdravé. Přináší podstatně méně rizik než kouření cigaret. Není tak škodlivé. Ale slovo "zdravější" nemůžu použít. Na druhou stranu vím o případech, kdy dýmka možná až zachránila život. Vím o člověku, který byl v neustálém stresu. Stále rozlítaný, stále v poklusu, stále "sorry, nestíhám". Podařilo se ho dostat k dýmce. A dýmka se nedá kouřit v poklusu, k té je potřeba zpomalit. A ten člověk se naučil udělat si denně večer hodinku čas na dýmku. Najednou zjistil, že se cítí lépe. Dýmka ho nakonec naučila odpočívat i přes den, udělat si chvíli bez spěchání. Po několika letech se ukázalo, že dotyčný měl velkou šanci na brzký infarkt. Několik let s dýmkou toto nebezpečí odvrátilo. Zklidnil se a přestože jde o neřest, která není zdravá, pro něj je to v důsledku mnohem lepší než dříve.

Jsi na kouření závislý?

Nejsem. Tedy rozhodně ne ve smyslu fyzické závislosti na nikotinu. Obvykle kouřím jednu dýmku za 1-2 dny, když ale nepřijde chuť, tak nekouřím i celé týdny. Na dýmku nemám ani po pěti letech kouření závislost fyzickou, spíše bych to přirovnal k oblíbenému jídlu. Na okamžiky s dýmkou se těším, často mě vyloženě honí mlsná na nějaký můj oblíbený tabák. Ale když není příznivá konstelace, tak si dýmku nedám a rozhodně tím nijak netrpím.

Proč máš, proboha, tolik fajfek?

Mám přes 60 dýmek. Nejsem ale sběratel. Někteří dýmkaři se věnují určitému druhu sběratelství. Někdo třeba sbírá především dýmky české a starší československé. Jiný se zaměřuje na produkci z Anglie, Skotska a Irska. Další chce mít po jedné dýmce od každého existujícího výrobce. A podobně. Tohle já nedělám. Pořizuju si takové dýmky, které se mi líbí, které mě nějak oslovují.

A proč jich mám tolik? Nu, protože jich tolik potřebuju. V dýmce se totiž nemají střídat různé tabáky. Ony se střídat mohou, ale dýmka je specifická v tom, že chuť a vůně tabáku se s každým kouřením víc a víc "zažírá" do dřeva. Když tedy jedné dýmce dedikujeme jeden konkrétní tabák, po několika letech už je jejich symbióza dotažená do dokonalosti a dýmka sama pomáhá ještě více zvýraznit chuť i aroma tabáku.

Pak si musíme uvědomit, že každá dýmka potřebuje po použití dostatek času na odpočinek. Když dýmku dokouřím a vyčistím, věnuji jí pak alespoň 2-3 dny na vyschnutí, většinou ale více. Co mám ovšem dělat, když jde o dýmku, ze které kouřím svůj oblíbený tabák a mám na něj zase chuť? Odpověď je jednoduchá. Nejoblíbenějším tabákům jsem věnoval více dýmek. Zatímco jedna odpočívá, druhou si můžu klidně zapálit.

Takže co tvoje fajfka, to jeden tabák?

Ne, mám i několik dýmek, kterým říkám tutti-frutti. V nich tabáky střídám, jsou to takové dýmky-otloukánci, do kterých nacpu, co je zrovna po ruce. Snažím se ale dodržovat alespoň základní skupiny tabáků. Takže do jedné takové fajfky cpu jen nearomatizované tabáky. Do další zase různé vanilky (ale pro Mac Baren Vanilla Cream mám vyhrazenou zvláštní dýmku), do jiné sázím cherry tabáky a tak dále.

Kolik taková fajfka vlastně stojí?

To je hodně individuální. Průměrná dobrá (nová) fajfka začíná cenově cca na 6-7 stovkách, lepší kousky se dají pořídit za 1200-2000. Ve své sbírce mám ale i mistrovský kousek vysoké kvality za 7 tisíc a taky moc pěknou nekouřenou dýmku, kterou jsem vydražil na Aukru za 13 korun.

Když kouříš, to jsi asi proti zákazu kouření, co?

Tomuto tématu chci věnovat samostatný článek, ale ve stručnosti - jsem velmi proti tomu, aby stát plošně zakázal kouření v restauracích, hospodách a barech. Nemám absolutně nic proti tomu, když v těchto podnicích zakáže kouření majitel. Podle mě totiž jen on má právo určovat si kuřáckost či nekuřáckost podniku. Do jeho podniku není nikdo nucen chodit, všichni tam chodí či nechodí dobrovolně.

Jsem pro to, aby stát zakazoval kouření tam, kde je to státní. Zákon by pak podle mého měl omezit kouření tam, kam nekuřáci chodit musejí. Za naprostou zhovadilost považuju uvolnění dřívějšího zákazu kouření na zastávkách MHD. To je přesně místo, kde kouření nemá co dělat. Omezení jen na zastávky se stříškou, to je velká hloupost, i bez stříšky dokáže bezohledný kuřák znepříjemnit život dost lidem.

Spořiče tabáku ano nebo ne?

Pro neznalce: spořič tabáku je prapodivný totalitní vynález. Kousek papírku, do kterého se nasypal tabák, umotal se z toho takový jakoby váček a nacpal se do dýmky tak, aby vrchol toho měšce, kde byl jen zmuchlaný papír, byl na dně dýmky. Smyslem bylo, aby kuřák vykouřil tabák až do dna a zároveň aby na dně byla malá mezera. Při kouření se na dně dýmky sráží vlhkost a tabák dole provlhne. V případě použití spořiče navlhne jen ten papírek.

Jenže - do dýmky patří pouze tabák. Žádný papírek. Kdo chce vdechovat hořící papír, ať zůstane u cigaret. Výhoda dýmky je právě v tom, že je v ní kouřen čistý tabák bez zbytečných příměsí. Žádné eurozpomalovače hoření, žádná celulóza, žádné samozhášecí prvky. Další věc - spalovaný tabák vytváří na vnitřních stěnách dýmky takový uhlíkový povlak, který chrání dřevo před spálením. Je potřeba, aby byla tato vrstva kvalitní. Z tabáku a dřeva kvalitní je. Ale ze spořičového papíru je ta vrstva mnohem horší, často se odlupuje a tím zvyšuje možnost napálení dýmky (prohoření uhlíku až do dřeva dýmky, což může někdy vést i k úplnému znehodnocení dýmky).

Jediná jakás takás výhoda spořiče byla v tom pohlcování vlhkosti. Ale kuřáci by se měli spíše snažit naučit se správně kouřit, tedy tak, aby vznik té vlhkosti minimalizovali. Krom toho existují různé metody nacpávání tabáku do dýmky. Jednou z nich je tzv. air-pocket metoda, při níž se tabák umístí do dýmky tak, že mezi spodní vrstvou tabáku a dnem je malá mezera. Tabák je tak před vlhkostí chráněn i bez spořiče.

* * *

.: Máte-li nějaký další dotaz k problematice dýmek, klidně ho napište do komentářů. Já budu tento článek postupně rozšiřovat a doplňovat.

Šest a půl roku s Miou

2012-06-17T13:54:00.000+02:00

Šest a půl roku radosti. Až na těch posledních pár minut, které přišly tak nečekaně a rychle (ale v kontextu je to vlastně dobře, že rychle). 16.6.2012 naše fenka Mia neustála souboj se soupeřem podstatně vyšší váhové kategorie. Zbrklý výlet ze vrátek na silnici ji stál život. Paradoxně na silnici, kde projede jedno-dvě auta za hodinu. Špatný čas, špatné místo. A osud...

Mia

Šest a půl roku ale prožila šťastně a spokojeně, i když ten start do života taky nebyl úplně jednoduchý. Všechno to začalo ve psím útulku v Kutné Hoře, kde se jedné černé fence narodilo několik štěňátek. Když jim byly dva měsíce, dvě z nich zakoupila produkce TV Prima pro svoji reality show VyVolení II. V ní skupina lidí, zavřená na dobu tří měsíců ve vile prošpikované kamerami, musela prokázat i to, že se dokážou postarat o dva malé černé uzlíčky.

Britney a Mia před nástupem do Vily VyVolených

Soutěžící ve VyVolených žijí ve zvláštním mikroklimatu, kde emoce dostávají záhul, takže není divu, že nejeden z nich měl z chlupatých potvůrek velkou radost a rychle k nim přilnul. A pejskove s radostí přilnuli k nim. Chvíli samozřejmě trvalo, než se naučili dělat loužičky na tvrdé podlaze...

Mia udělala loužičku

... místo toho, aby čůrali do umělého trávníku, ze kterého to pořádně nešlo dostat a za pár týdnů to bylo i dost cítit...

Mia na umělém trávníku

Ve VyVolených to ale holky neměly jednoduché. Bylo tam asi 14 lidí - a 14 páníčků, to je vlastně žádný páníček. Pár svéprávnějších soutěžících se sice snažilo dát psům jakýs takýs řád a dohlížet na jejich stravování, ale ostatní byli s prominutím dost čuňata a nechávali jídlo povalovat různě po objektu, takže nepřipravené pejsčí trávicí soustavy to po nějaké době odskákaly pokaženým zažíváním.

Nedalo se nic dělat, holky musely do psí nemocnice. Když se z ní ale vrátily, dramaturgové ve štábu rozhodli, že pejsky už nikdo týrat nebude (byť to bylo v dobré víře) a že si je někdo musí vzít, případně vrátit do útulku. O pejsky projevila největší zájem soutěžící Marcy, která k nim ve Vile VyVolených měla nejhlubší vztah.

Britney a Mia se mazlí s Marcy

Problém byl, že Marcy ještě stále byla ve hře a mohlo to trvat ještě hodně dlouho, než vypadne (a skutečně - vydržela ve hře až do posledního dne, skončila na třetím místě). A tak pejskové spali dva dny u jednoho člena štábu, pak den u dalšího, zkrátka pořád nebyli nikde doma a nepoznali žádnou jistotu.

V té době jsem pracoval pro společnost NetCentrum (dnes Centrum Holdings), která byla v projektu VyVolení mediálním partnerem Primy, seděl jsem v budově štábu VyVolených, pozoroval dění ve Vile a psal o tom denní rekapitulace. Na jednu věc jsem se ale opravdu nemohl koukat - na to neustálé stěhování VyVolených fenek. Protože jsem bydlel v domě se zahradou a s dostatkem prostoru pro psy, nabídl jsem se, že si Miu a Britney (jména jim dal Martin Hranáč a pojmenoval je po Mie Farrow a Britney Spears) vezmu k sobě, než Marcy soutěž opustí. A tak jsme s manželkou Luckou přijeli do štábu a tyhle dvě krásky jsme si odvezli.

Odvážíme si Miu a Britney domů

Doma se nám, pravda, okamžitě změnila dynamika domácnosti. Do té doby jsme totiž měli jen líňoučkého polomopsíka Maxe, který měl rád svůj klid a vyjma jedné denní procházky bůhvíjakou pozornost nevyžadoval. To holky okamžitě obsadily všechny místnosti domu + zahradu, prohlásily to za své teritorium a jejich věci začaly být všude.

Britney a Mia v obýváku na dece

Ještě pro představu - tohle je Max.

Max, Britney, Mia a Lucka

S každým dalším dnem jsem se víc a víc obával dne, kdy Marcy skončí ve VyVolených a začne se dožadovat psů. Naštěstí krátce před koncem soutěže mi členové štábu prozradili, že ve Zpovědnici VyVolených (místo, kde VyVolení v soukromí komunikovali s dramaturgy pořadu) se s Marcy bavili a že to nebude tak žhavé. Na večírku po konci VyVolených jsem se s Marcy sešel a ujasnili jsme si situaci. Marcy se chystala na studium a pracovní pobyt v cizině, navíc tehdy měla doma kocoura, zkrátka konstelace dost nevhodná pro příchod dalších mazlíčků. Marcy by se o pejsky samozřejmě postarala, zodpovědnost je její druhé jméno, ale byla by to pro ni komplikace. A další věc - Mia a Britney už se u nás zabydlely, zvykly si a já byl rád, že mají stabilní zázemí a že už konečně mají trvalý domov. Proto jsme se s Marcy dohodli, že fenky už natrvalo zůstanou u nás.

Zatímco první 4 měsíce jejich života jsem popisoval tak obšírně, dál už to vlastně můžu vzít docela hopem. Následovalo šest let naprosto běžného domácího soužití s mazlíčky. Mia i Britney spolu s Maxem nám neustále přinášely (a Britney s Maxem stále přináší) spoustu radosti.

Do rodiny od té doby přibyla ještě dcera a občas i jeden pes (yorksheerák, který spolu s Miou, Britney a Maxem očuchává dcerku v okamžik, kdy jsme si ji poprvé přivezli domů). To je pes manželčiny sestry a je u nás každou chvíli na návštěvě.

Očichávání malého ňuněte

Holky v sobě nezapřely lovecké pudy, občas na zahrádce ulovily nějakého kosa a mlsně se tvářily i na vrány, které jsme občas potkávali na procházkách:

Mňam, vrány! (Mia v popředí)

Mia byla vůbec hodně olizovací, ta si snad dokázala olíznout i čelo.

Oblíbenou činností Mii a Britney bylo hraní si na vrány. Stejně jako vrány usednou na větev, i ony vždy usedly na opěrku gauče a na té malé ploše vydržely sedět dlouhou dobu a koukat skrz okno, co se děje na ulici.

Bylo nám s ní krásně a troufám si tvrdit, že ona s námi byla taky spokojená. Prožila plný a šťastný život, i když zhruba o polovinu kratší, než mohl být. Ještě pár minut před osudnou nehodou si spokojeně lítala po zahradě a nic jí nescházelo. Pak přišlo těch několik málo vteřin, kdy se Mia prosmýkla pootevřenou brankou a vletěla do silnice (netrpěla, náraz byl silný, okamžitě ztratila vědomí a ihned odešla).

Děkujeme ti, Miinko, za všechnu psí lásku a věrnost, radost a oddanost, za šest a půl roku dennodenního štěstí. Měj se v psím nebi hezky a vzpomínej na nás v dobrém.

Britney a Mia

.: Založeno 2012 :.

2012-05-13T02:02:00.001+02:00

Ech, pokolikáté už si instaluju nějaký blogový systém s předsevzetím, že tentokrát to bude na věčné časy? Raději nepočítat. Tentokrát mám ale silnou motivaci - a tou jsou sociální sítě, v mém případě pak zejména Google+, na němž jsem nejaktivnější. Každou chvíli se tam v komentářích i ve vlastních statusech rozepisuju a plodím několikaodstavcové až několikastránkové elaboráty, které se za několik dní ztratí v propadlišti dějin a už je tam nikdy nikdo nenajde. Zpravidla ani já sám.

A mně je to líto. Jsou to často texty, ke kterým bych se rád později vrátil, trochu je učesal a ponechal si je někde stranou pro další použití (protože své postoje například k protikuřáckému zákonu píšu stále dokola už několik let). Proto vznikl blog Scalexovo plkance, který pro mě bude právě tímto odkladištěm důležitých, zásadních textů, ale možná i blbůstek, které je mi prostě jen líto zahodit.