Sekce citací k BLOGu: Radek Králík Novotný

Modrý měsíc

2015-07-31T22:13:00.000+02:00

Modrý měsíc nad hlavou. Červencová obloha nabídne pohled na druhý úplněk

Lidé mohou dnes večer spatřit netradiční astronomický úkaz. Nebe rozjasní takzvaný modrý měsíc. Druhý úplněk, který se objeví v jediném kalendářním měsíci, má podle některých východních nauk mnohem větší intenzitu než obvykle. Mimo jiné je prý šancí na nový start či očistu. Spirituálně založení jedinci tak mají ideální příležitost bilancovat.
Měsíční kotouč se dnes do modra nezbarví. Astronomický jev dostal své jméno podle toho, jak zřídka se objevuje.
K nebeskému úkazu dochází přibližně jednou za dva až tři roky kvůli asynchronicitě kalendářního a lunárního cyklu. Měsíční etapa totiž trvá 29 dní, zatímco kalendářní měsíce mají s výjimkou února dní 30, respektive 31.

„Jde o překlad z angličtiny, kdy once in a blue Moon znamená něco podobného jako jednou za uherský rok nebo až naprší a uschne,“ vysvětluje Martin Fuchs ze Štefánikovy hvězdárny v Praze, co dalo druhému úplňku jméno.
Některé úplňky ale mohou být skutečně mírně zabarvené do modra. K podobný úkazům dochází třeba při vysoké koncentraci malých částeček v atmosféře po obrovské erupci sopky.
První červencový úplněk mohli zájemci spatřit 2. července, dnes večer přijde druhý v pořadí. K dalšímu modrému úplňku má dojít příští rok 21. května.
V roce 2017 se neobjeví modrý měsíc vůbec. O rok později budou dva prakticky zasebou. První modrý měsíc bude možné sledovat v lednu, v únoru nebude úplněk vůbec. Další modrý měsíc se dostaví hned v březnu.

Zdroj: rozhlas.cz/zpravy/vesmir/_zprava/modry-mesic-nad-hlavou-cervencova-obloha-nabidne-pohled-na-druhy-uplnek

Singles

2015-07-30T13:00:00.000+02:00

Singles
Autor: Ivan Hoffman

Zatímco v minulosti byl člověk žijící o samotě bílou vránou, dnes je již zcela normální, že lidé v produktivním věku upřednostní samotu. Navíc se jedná o trend a těchto lidí přibývá. Určitě to nemá jediný důvod, jediné vysvětlení.
Podstatné ale je, že singles jsou produktem doby, jež tento fenomén umožňuje. Rodina přestala být životní nezbytností. Pro rodinu se rozhodnou lidé, kteří touží po dětech, a chtějí se společně věnovat jejich výchově. A možná ještě ti, kteří špatně snášejí osamělost anebo šťastlivci, kteří se mají tak rádi, že pro ně svoboda a nezávislost nic neznamená.
Zajímavé je, že dobrovolných samotářů přibývá v populaci s velikostí sídla, čili že čím více se lidé shlukují na jednom místě, tím větší hodnotu pro ně má uchránit své soukromí. Lze samozřejmě spekulovat, že větší město nabízí více příležitostí navazovat vztahy nezávazné a také více příležitostí k zábavě a rozptýlení. Anebo se zamýšlet, zda samotářů nepřibývá proto, že místo reálných přátel se obklopují virtuálními a alternativou rodiny se jim staly sociální sítě.
Být singl dává v moderní odlidštěné společnosti smysl. Samotní singls ovšem ve společenském smyslu smysl nemají. Lidstvo trvá tím, že se obnovuje, reprodukuje, že spolu lidé život sdílejí, že si z generace na generaci, z rodičů na děti předávají povědomí o své lidské identitě. Singls jsou slepou větví vývoje, jimi lidstvo nepokračuje, pouze individuálně končí. Být singl není nic špatného. Je to ovšem marnost. Promarněná šance pokračovat v dětech, geneticky zde zůstat, být u toho, co přijde. Život po životě je pravda možný i duchovně, ale to asi nebude případ singls, kteří se snaží pohodlně udělat pro sebe.

A ještě jeden článek na stejné téma na denik.cz:
Mladí samotáři v Česku. Proč jich přibývá?

Ono se řekne "jednat"...

2015-06-24T13:45:00.000+02:00

Ono se řekne "jednat", jenže jak říká jedno pořekadlo: "Když se nechce, je to horší než když se nemůže..."
Ostatně pokud vím, "u nás doma" taky není vůle zrušit lichvářské půjčky, na nichž se pak živí exekutoři a řada firem, jejichž předmětem podnikání jsou něčí dluhy...

Jednat, jednat, jednat...
Autor: Ivan Hoffman

Jednání mezi Řeckem a jeho věřiteli nemají konce a ani nyní to nevypadá, že by směřovala k dohodě. Stále častěji je slyšet nervózní hlasy, že je třeba nechat Řeky zkrachovat, respektive že nemá cenu se s věřiteli bavit. Na adresu radikálů na obou stranách je ale dobré říct, že radikální řešení vždy způsobí větší problém, než jaký vyřešilo. Jakkoli je to únavné či ponižující, o řeckém problému je třeba jednat tak dlouho, dokud se nevyřeší, přičemž žádný konečný termín nemůže být konečný. Vyjednavačům je třeba poradit, aby se obrnili trpělivostí a přibalili do kufrů více košil.
Nehraje se totiž pouze o řecký dluh. Dluží kde kdo a kohokoli může potkat řecký scénář. U Řecka nejde pouze o to, jak dluh splatit, splácet, restrukturalizovat či odpouštět. Daleko důležitější je popsat, studovat, objasnit jak neřešitelný a nesplatitelný řecký dluh vznikl. A vytvořit mechanizmus, který by takovému zadlužení do budoucna zabránil. Pokud k debatě na toto téma není velká chuť, je to nepochybně kvůli zájmům spekulantů (mocných nadnárodních tunelářů a lichvářů), kteří se vydávají za finančníky, obchodníky s penězi, věřitele, a kteří jediní mají z řeckého dluhu radost, neboť jim bezpracně vynáší obrovské peníze.
Řecký dluh není kaňkou na jinak skvěle fungujícím světovém finančním systému. Naopak. Řecko je modelovým příkladem fungování globálního finančního kasina, které nereflektuje reálnou ekonomiku, nýbrž na ní parazituje. Řecko není malérem, nýbrž varováním a výzvou vzít rozum do hrsti. Vyjednat rozumná pravidla pro budoucí fungování eurozóny je smysluplnější, než vyhodit Řeky za nedodržovaní pravidel, která jsou nefunkční a navíc i nemravná.

Ludvík Vaculík

2015-06-12T08:13:00.000+02:00

Ludvík Vaculík
Autor: Ivan Hoffman

Byla doba, kdy slovo mělo velkou moc. Takovou, že se mocní báli svobodného slova. A v té zapomenuté době, byl jedním z nejmocnějších lidí spisovatel Ludvík Vaculík, neboť vládl slovem jako málokdo. Údělem lidí, kteří pouhým slovem zlomí, odčarují zakletí mlčících je, že v nastalé svobodné vřavě pak jejich hlas zanikne, jsou překřičeni davem těch, kteří nemají co říct. Slovo zkrátka ztrácí svou sílu samotným faktem nastolení svobody slova a nic se s tím nedá dělat.
Době, kdy bylo podstatné, co napíše Ludvík Vaculík, kdy se netrpělivě čekalo na jeho pravidelný fejeton „Jaro je tady", se dnes říká doba nesvobody, totalita. Vaculíka ta doba nesvobody slova nezaskočila. Na jeho dokonale cizelovaných větách je dodnes cítit, že na ně měl čas. Jsou to věty, kterým člověk věří, neboť jsou o něčem. Je jedno, zda Vaculík píše o politice, o práci na zahradě, o astronomii, anebo glosuje, co přinesl den. Důležité je, že intenzivně žije tím, o čem píše, anebo zaujatě píše o tom, čím žije. To byl důvod, proč za totality, anebo v atmosféře všeobecné apatie Vaculíkova věta nepřehlédnutelně zněla.
Ludvíka Vaculíka ovšem nezaskočila ani epocha posttotalitní, protože si nedělal iluze o tom, co přijde. Neznemožnil se účastí na politice, hrdě zůstal svůj, pečlivý i ve větách, která nemají sílu měnit svět. Vaculíka byla radost číst i v době, kdy už se nic pořádného nepsalo. Třeba kvůli jeho snaze uchopit svět vzhlížející ke konzumu selským rozumem, a také se s ním smířit, jakkoli je k nevydržení a k zlosti. Ale hlavně: Na podzim až půjdu sadem, zvednu červivé jablko a jako vždy, odjakživa ukousnu z té dobré strany, protože, jak říká Vaculík „jabloň se dívá".

Hokejové vlastenectví

2015-05-12T20:00:00.000+02:00

Hokejové vlastenectví
Autor: Ivan Hoffman

Mistrovství světa v hokeji teprve začíná, ale atmosféra je výborná a ve vzduchu je cítit to nejvyšší očekávání. Naši hokejisté před domácím publikem předvádějí bojovné výkony a hokejový národ je žene vstříc vítězstvím. Fenomén, o kterém je řeč, je české hokejové vlastenectví. Úspěchy národního hokejového družstva jsou jedním z mála, ne-li jediným důvodem, příležitostí anebo záminkou mávat národní vlajkou a ve společné euforii se hlásit k národní identitě, která se u nás prakticky překrývá s identitou státní.
Vlastenectví odvozené od fandění sportovcům má hned několik předností. Předně není nekritickým nacionalismem, neboť sport má jasná pravidla a bez jejich respektování nejde vyhrát a následně mávat zmíněným praporem. Hokejové vlastenectví se obejde bez nepřátel a tedy bez nenávisti, neboť s hokejovým protivníkem se soupeří s respektem a případné rozmíšky a šarvátky způsobené nezbytnou rivalitou za nás rovnou na ledě řeší rozhodčí. Hokejové vlastenectví je pak také pohodlné. K fandění postačuje dres, nejsou třeba brusle, chrániče, rukavice. Dřinu za nás odvedou naši reprezentanti.
Je dobré si uvědomit, že hokejové vlastenectví je luxus, za který vděčíme míru. Jsou nešťastníci, kteří kvůli vlastenectví anebo kvůli vlastencům přicházejí k úrazu, anebo rovnou o život. Hokejové vlastenectví je radostné, dobrovolné, sváteční. Když se zrovna hokejistům nezadaří, schováme prapory a řekneme si s Jágrem „Je to sport…" Ve zdraví a bez zbytečné frustrace vyhlížíme další hokejový šampionát. Mimochodem, předností svátečního hokejového vlastenectví je, že vlajky končí na rok ve skříních, i když jsme zlatí. Všeho, tedy i vlastenectví s mírou!

Důstojnost dlužníka

2015-05-10T22:55:00.000+02:00

Svatá pravda... Ale chce to někdo skutečně změnit?

Důstojnost dlužníka
Autor: Ivan Hoffmann

Novelizace občanského soudního řádu a exekučního řádu je reakcí na drsné počínání exekutorů, se kterými přichází do kontaktu stále víc občanů. Smyslem novely není podpora dlužníků, ale obrana jejich lidské důstojnosti. Vládní koalice plní slib, že se zastane občana před zvůlí exekutora, zatímco opozice předhazuje koalici, že se snaží poškodit věřitele. Exekutoři pak suše konstatují, že kvůli novele úspěšnost vymáhání klesne. Faktem je, že zabránit ponižování dlužníků nelze bez toho, že se tím současně poškodí výnosný dluhový byznys věřitelů, exekutorů a advokátů.
Když chceme pochopit dlužníka, musíme současně přemýšlet i o věřiteli. Říkáme-li, že dluh a exekuce jsou důsledkem hlouposti či naivity dlužníka, je dobré dodat, že dluh a exekuce je stejnou měrou důsledkem chytrosti či záludnosti věřitele. Aby se člověk nechal nachytat, musí před tím existovat jiný člověk, který na něj chystá past. Kde se vzala ta mimořádná ochota půjčovat lidem, u kterých je předpoklad, že nebudou moci splácet a tím pádem existuje šance připravit je o střechu nad hlavou?
Jisté je, že by ubylo lichvářů a spekulantů, kdyby jejich živnost místo legalizace stát postavil mimo zákon. Nebylo by exekucí, kdyby si lidé nemohli pořizovat věci, které nepotřebují, za peníze, které nemají. Nedávalo by se na dluh, kdyby zákon neřešil smlouvy o leasingu, úvěru a spotřebitelské půjčce a soud kdyby půjčky ignoroval coby soukromý hazard věřitele. Rozumný obchodník by bral hotovost, nerozumný by po zásluze zkrachoval, vymahač dluhů by přišel o práci, neboť by nebylo co, od koho, a pro koho vymáhat… A ještě tu o červené karkulce, usmívají se naši věřitelé a jejich politici.

Návrat k odvodům

2015-04-12T08:44:00.000+02:00

Návrat k odvodům
Autor: Ivan Hoffman

Vládní návrh novely branného zákona je návrhem obnovit praxi odvodů. Zdůvodňuje se to potřebou armády vědět, jak jsou občané zdravotně použitelní do války a jak je tomu s jejich loajalitou. Obnovení odvodů sice momentálně neznamená obnovení základní vojenské služby a odvedení budou moci službu ve vojsku odmítnout, nicméně je otázkou času, kdy se politici rozhodnou pro novelu novely a z dobrovolnosti udělají povinnost.
Nemá prostě valný smysl nechat se politiky uklidňovat, že odvody jsou pouhá neškodná formalita. Jakmile politici hovoří o „případné potřebě" ochrany země, o tom co by se mělo dělat v případě ohrožení a co v případě válečného stavu, zpravidla to znamená, že už něco chystají.
Součástí vládní novely je posílení role aktivních záloh. Do těch se hlásí dobrovolníci, které by nově bylo možné vysílat do zahraničních misí. Vzhledem k tomu, že jsme součástí vojenské aliance, která si pod obranou představuje i obranu útokem, aktivní záložník dostane šanci vyrazit si v rámci šíření demokracie zastřílet někam do světa, což pro jistou část populace určitě bude zajímavé, navíc když za to budou i nějaké peníze.
Záměr obnovit odvody nepochybně souvisí s populární tezí, že už jsme ve válce, ale neuvědomujeme si to. Třeba to ale je tak, že sice ještě ve válce nejsme, ale kde kdo si ji z různých důvodů velice přeje. Novela branného zákona zaslouží mimořádnou pozornost. Za hesla o obraně vlasti lze schovat cokoli, například postupnou militarizaci společnosti salámovou metodou. Dobrými úmysly, třeba úmyslem být nachystáni do válečné vřavy, se tradičně dláždí cesta do pekla. Branný zákon se obejde bez novely, jestliže se my obejdeme bez války.

Jenže uvědomuje si to dost lidí?

Křesťanské řešení

2015-04-03T10:01:00.005+02:00

He bore our suffering.
On nesl naše utrpení.
Iz 53,4

Křesťanské řešení
Autor: Ivan Hoffman

Velký pátek, den ukřižování Krista u nás není státním svátkem z jednoduchého důvodu. Jsme státem, který se nehlásí ke křesťanství, pouze ho toleruje. Spíše než se závazkem milovat bližního se stát identifikuje s bujarým vítáním jara. Proto pondělní volno. Křesťané se bez pracovního volna obejdou, ale koledníkům, zmoženým podávaným občerstvením je nezbytné dát šanci na zotavení.
Velký pátek žádná veselice není. Křesťané věří, že Kristus neskončil na kříži proto, že byl neopatrný a nechal se chytit, ale proto, že se obětoval za lidské hříchy. Dále věří, že vzkříšení, které následovalo po ukřižování, je Božím vzkazem, že smrtí lidský život nekončí, že existuje život po životě. Bez tohoto velikonočního předpokladu by veškerá přikázání a zásady zjevené Kristem nedávaly hlubší smysl, neboť smrtí by vše, v čem věřící duchovně následoval Krista, vyšlo vniveč. A právě s ohledem na perspektivu života věčného může být Kristus ve svých nárocích tak radikální a nekompromisní, jak to známe z evangelií.
Problémy dnešního krvácejícího světa mají jednoduché křesťanské řešení. Spočívá v nezabíjení, v lásce k nepříteli, smíření se s tím, že Kristus se neobětoval za lidi spravedlivé, spořádané a úspěšné, ale za ty poslední, kterých si společnost necení a kterými pohrdá. Co je ale nejhorší, Kristus nic neříká o tom, že by za určitých okolností jeho řešení nefungovalo. Příkaz milovat nepřítele nesouvisí s tím, zda nám nepřítel lásku opětuje. A příkaz nezabít člověka platí, i když tento chce zabít mne. V evangeliu není nic o přiměřené obraně, nic o spravedlivé odplatě. „Mé království není z tohoto světa", řekl Kristus svým učedníkům a tak to zůstalo dodnes.

Půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním

2015-03-26T21:49:00.001+01:00

V ČR žije až půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním
V Česku žije až půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním, třetina obyvatel se někdy s duševní nemocí léčila. Většina péče se soustřeďuje do velkých psychiatrických nemocnic, dříve léčeben. Podle řady průzkumů je stav péče v Česku v některých aspektech horší než u ostatních evropských států. Na psychiatrii jde v Česku podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) 2,6 procenta peněz zdravotního pojištění, ze zhruba 220 miliard Kč je to necelých šest miliard ročně. Průměr zemí OECD, včetně rozvojových, je 3,5 procenta, vyspělé dávají i osm procent.

(Radio Praha - vysílání Českého rozhlasu do zahraničí)

Politické kšefty

2015-03-04T07:31:00.002+01:00

Naivní primátorka
Autor: Ivan Hoffman

Slíbit otevření tunelu Blanka je velice naivní. Termín, za který se zaručila primátorka Krnáčová, byl v pořadí sedmý a otázka stála, z jakého důvodu se neotevře tentokrát. Odpověď je nečekaná - provozu brání vodou poničené kabely.
Dodavatelé zhotovitelé, projektanti i kontroloři už o problému, ze kterého se vzájemně nepřímo obviňují, dávno vědí, ale nikoho z nich nenapadlo informovat o poničených kabelech politiky, chystající se slavnostně přestřihnout pásku, například paní primátorku. Ta se pochopitelně cítí trapně čemuž lze přičíst její nevrlý komentář, že kabely pro tunel navrhoval asi nějaký debil.
Z vyjádření aktérů kabelové frašky víme, že navržené kabely odpovídají podmínkám prostředí, které bylo definováno, dodavatel že se držel projektu a kabely nainstaloval řádně. Hlavní stavitel pak odmítá tvrzení dodavatele, že by prostředí pro montáž nebylo v souladu se zadáním, a o žádné vodě, ve které by se měsíce máčely kabely, prý nemůže být řeči. Žádné nesrovnalosti ohledně kabelů pak politikům na pražské radnici nenahlásil správce stavby, kterého si magistrát na kontrolu tunelářů najal. Vše je tedy OK až na to, že podle soudního znalce pana Jiřího Fialy bude třeba prakticky všechny kabely, tedy stovky kilometrů vyměnit.
Asi je dobré připomenout, že pravým smyslem tunelu Blanka je čerpání veřejných prostředků, nikoli řešení dopravy, či služba motoristům. Na výměně kabelů někdo vydělá, ať už jsou ty položené doopravdy vadné, anebo jim dohromady nic není. Peníze na výměnu půjdou pochopitelně opět z městské kasy, neboť Praha soudy se stavebníky zkrátka nevyhrává. A žádný debil se nenajde, neboť v tomto byznysu se debilové nepohybují.

A ještě komentář ke komentáři:
Montéři kabelů se určitě ozvali a hlásili problém svým šéfům, a ti zase svým šéfům. A někde v té hierarchii šéfu nejspíš zaznělo něco ve smyslu: "Nebuď debil, až to budeme předělávat, budeme mít další dobře zaplacenou práci...", no a vzhledem k tomu, že o dobře zaplacenou práci je zájem, "drželi basu" všichni...

Neochota prohrát

2015-02-23T16:45:00.001+01:00

Popisovaná "neochota prohrát" platí nejen ve "velké politice", o níž mluví pan Hoffman:

Neochota prohrát
Autor: Ivan Hoffman

Vypadá to tak, že žijeme v době, ve které se neprohrává. Sporům chybí rozuzlení a příměří vykládá každá strana jako svůj triumf a debakl protistrany. Ostře sledovaný spor Řecka a eurozóny je toho dobrým příkladem. Jak chápat, že si Řekové prosadili svou a současně eurozóna neustoupila ani o píď? Je možné, aby Řecko skoncovalo s úsporami a přitom byl prodloužen „program záchrany" který je úsporami podmíněn?
Kompromisu nejspíše bude dosaženo tak, že se eurozóna bude tvářit, že Řecko šetří, zatímco Řekové budou předstírat, že nereformují. Za situace, kdy se EU a Řecko nemohou dohodnout, ale současně se nechtějí rozejít, je dojednaný čtyřměsíční odklad asi to jediné, co se dá vymyslet.
Podobně je tomu s příměřím na východě Ukrajiny. Dohoda z Minsku se v Kyjevě interpretuje jako diplomatické vítězství nad separatisty, zatímco v Doněcké a Luhanské republice se slaví vojenské vítězství nad Kyjevem, kterému nezbylo, než usednout k jednacímu stolu. Porošenko si nemůže dovolit prohrát, proto ukrajinská armáda vítězně ustupuje do předem připravených pozic. Povstalci pak vítězně podepsali svou faktickou kapitulaci, jež je ovšem podmíněna takovými kroky Kyjeva, které se Kyjevu nepodaří realizovat i kdyby náhodou chtěl. Odklad řešení je i zde asi to jediné, co šlo vymyslet.
Svět, ve kterém je nevýhodné vítězit a nepřípustné prohrávat je světem vzájemně se vylučujících pravd. Každý má tu svou a není arbitra, který by vyhodnotil fakta a jednu ze stran usvědčil ze lži. Ve světě neporažených je pravdou to, co se hodí vítězům a lží to, co se jim nehodí, bez ohledu na fakta. Závěry se činí bez důkazů a z důkazů se nečiní závěry. Dokdy to může vydržet?

Rozzlobený generál

2015-02-02T03:48:00.002+01:00

Rozzlobený generál
Autor: Ivan Hoffman

Generál Pavel je sice na odchodu do velících struktur Severoatlantické aliance, ale stále mu leží na srdci i budoucnost české armády, o které má zřejmě jinou představu, než současný ministr obrany. Co víme, na ministra se zlobí kvůli způsobu nasazení vojáků na ostrahu muničních skladů ve Vrběticích a kvůli jmenování šéfa vojenské policie. Generál tvrdí, že mu jde o princip a respekt k pravidlům a naznačuje, že ministr dělá rozhodnutí, aniž by si nechal od vojáků, respektive od něj, coby náčelníka generálního štábu a uznávaného profesionála poradit.
Zdá se, že především Vrbětice, ve kterých celá jedna brigáda naší armády zaparkovala na několik měsíců kvůli problémům s privatizovanou municí, nese generál velice nelibě. Místo aby se vojáci čile připravovali na obranu vlasti ať už doma, či někde ve světě, plýtvají časem hlídáním cizího střeliva. Nám se může zdát, že ve Vrběticích jsou vojáci, pokud jde o naši bezpečnost užitečnější, než někde v Afghánistánu, ale generál pochopitelně raději vidí vojáky v hrdinném boji proti nepříteli.
Po mediálním útoku na ministra se generál Pavel s Martinem Stropnickým setkal a vyjevil mu, co ho tíží. Generál s ministrem se nerozešli ve zlém, jak je patrné z toho, že generál už nevyhrožuje, že požádá prezidenta o odvolání z funkce. Je dobře, že se ministr s generálem dohodli a je vcelku jedno jak. Do června to snad spolu nějak vydrží. Pak už bude generál Pavel konečně řešit pořádnou vojenskou agendu, zatímco ministr Stropnický se při troše štěstí, nevyhlásíme-li někomu válku, bude věnovat Vrběticím. Ty stále, díky péči politiků o světový mír, představují jedinou reálnou bezpečnostní hrozbu, jíž čelíme.

Kvantitativní uvolňování

2015-01-23T16:29:00.000+01:00

Není co dodat...

Kvantitativní uvolňování
Autor: Ivan Hoffman

Sledovat debatu ekonomů na téma kvantitativního uvolňování je velká legrace. Jedná se prý o netradiční postup, ke kterému se centrální banky uchylují, když tradiční postupy nefungují. Kritici masivního tištění nekrytých peněz ovšem tvrdí, že fungovat nebude ani netradiční kvantitativní uvolňování. Lze se třeba dočíst, že se v globálním měřítku rozmáhá devalvační politika ve stylu „ožebrač svého souseda" anebo že „všechny hlavní centrální banky záměrně nafukují bubliny, aby odložily den zúčtování". Bankéři hrozící se deflace jsou ochotni udělat pro inflaci cokoli.
Pikantní je, že se před tištěním eur více diskutovalo, kdo na to nejvíce doplatí, než k čemu to bude dobré. Pro ekonomiku, ve které se vše dělá na dluh, hraje klíčovou roli ochota bank půjčovat peníze. Smyslem kvantitativního uvolňování je tedy přesvědčit opatrné banky, že o peníze není nouze. Jestli banky uvěří a začnou velkoryse půjčovat ve vidině zisku, ovšem jisté není. Co totiž nelze natisknout jsou životaschopné podnikatelské záměry. Valná část výroby se ze Západu odstěhovala do Asie a Evropané omezují nákupy, protože mají omezené příjmy.
Víra v to, že tištění peněz nastartuje výrobu čehosi, čímž vzniknou pracovní místa, v důsledku čehož si za vyšší příjmy lidé více nakoupí, je typickým přáním, jež je otcem myšlenky. Jediným jistým efektem znehodnocení peněz, na který lze vzít jed je, že peníze budou znehodnocením znehodnoceny. Pokud si někdo z nás natiskne eura na domácí tiskárně, čeká ho za padělatelství trest pomalu drsnější než za vraždu. Co ale není dovoleno volovi, je dovoleno bohovi. Padělat peníze jako centrální bankéři je legální: Čím více, tím lépe!

Kabát a košile

2014-10-10T15:59:00.000+02:00

Pěkně to pan Hoffmann napsal - a já už odvolil...

Kabát a košile
Autor: Ivan Hoffmann

Pokud platí, že košile je bližší než kabát, pak si v komunálních volbách vybíráme košili a ve volbách do parlamentu pouze kabát. Však také obecně platí, že v našem politickém šatníku kabáty za mnoho nestojí a pečlivěji vybírané košile nám padnou daleko lépe. Má to jednoduché vysvětlení: Důvěryhodnost zastupitele je nepřímo úměrná velikosti obce.  V nejmenších obcích volič přesně ví, kterému sousedovi dává hlas, zatímco ve velkých městech si na volebních materiálech bezradně prohlíží tváře cizích lidí.
Pohledem regionálního Deníku jsou volby do místního zastupitelstva volbou, na které nejvíc záleží. Toto jsou naše volby. Dá se samozřejmě namítnout, že do našeho rozhodování nám stejně budou mluvit ti cizí politici z velké politiky  a že našim místním zastupitelům svazuje ruce centrální byrokracie a legislativa zohledňující spíše zájmy korporací než zájmy občanů, ale stále je toho hodně, co můžeme tam, kde žijeme, svým hlasem ovlivnit.
Ani komunální volby samozřejmě nemohou skončit tak, že všichni zvítězí. Důležité ale je, že prohra v komunálních volbách je nejméně bolestivá. Všichni kandidáti totiž nabízejí velice podobnou košili, která odpovídá našim potřebám  a našemu vkusu. S nevolí, s jakou většina veřejnosti ohrnuje nos nad zvoleným kabátem, se to vůbec nedá srovnat. I když komunální volby mají smysl a zpravidla i dobře dopadnou, samozřejmě platí, že účast u nich je v našem volebním systému nepovinná. Pokud nevím, co je pro mne a pro mou obec dobré, mohu si dovolit luxus nechat rozhodnutí na chytřejších sousedech. Problémem nevoličů je pak jen to, že nemohou v hospodě kritizovat košili, jejíž výběr svou neúčastí předem odsouhlasili.

Řetězce nás škubou

2014-09-23T23:23:00.001+02:00

Komora: Řetězce prodávají potraviny se stále vyššími přirážkami
Obchodní řetězce prodávají v Česku potraviny se stále rostoucími přirážkami. Ty se pohybují od 30 až 40 procent u pečiva nebo výsekového masa až po více než 100 procent u některých mléčných výrobků. Na tiskové konferenci to dnes uvedli představitelé Potravinářské komory. Podle jejího ředitele Miroslava Koberny by snížení marží, které jsou v Česku vyšší než v západní Evropě, pomohlo zvýšení kvality potravin. Stát by proto měl využít prostředků k jejich omezení.

(Radio Praha - vysílání Českého rozhlasu do zahraničí, radio.cz)

Gratulace generálovi

2014-09-22T22:09:00.000+02:00

Kdyby člověk věděl, co vše to přinese České republice a AČR...

Gratulace generálovi
Autor: Ivan Hoffman

Generál Petr Pavel přijímá ze všech stran gratulace ke zvolení do funkce předsedy Vojenského výboru NATO. Zdůrazňuje se výjimečnost rozhodnutí, kdy je nejvyšší vojenská funkce v Severoatlantické alianci svěřena vojákovi východoevropské členské země. Generál Pavel sice absolvoval několik kurzů na prestižních britských školách, ale vojenskému řemeslu se vyučil v Opavě, Vyškově a v Brně. Jako vojáka Varšavské smlouvy ho určitě ani ve snu nenapadlo, že jednou udělá skvělou kariéru u konkurence.
I když politici tvrdí, že Pavlovo zvolení je úspěchem české diplomacie, a sám generál říká, že byl zvolen „na základě reputace, kterou budovaly stovky a tisíce českých vojáků a občanských zaměstnanců nejen v misích, ale i na zahraničních pracovištích", do nejvyšší vojenské funkce v NATO by určitě nebyl zvolen, kdyby neměl autoritu, reputaci a kdyby nebyl partnery ve Vojenském výboru NATO vnímán jako profesionál, na kterého je spolehnutí.
Generál Pavel se stane hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka NATO, kterým bude Nor Jens Stoltenberg. Co generál Pavel bývalému norskému premiérovi poradí? Hodně bude záležet na tom, jestli se NATO spokojí s obrannou doktrínou, anebo převládne názor, že je užitečné se silněji vojensky angažovat i mimo území členských zemí. Pokud NATO do vysoké vojenské funkce zvolilo člověka se zkušenostmi ze zahraničních vojenských misí, pak generál Pavel nejspíše bude řešit vojenskou koordinaci a logistiku ve válečných konfliktech. Generál Pavel nebude přímo velet k útoku, ale bude Severoatlantické radě radit, jak se ubránit, jak vyhrát anebo alespoň neprohrát. Přejme mu dobré nápady. A publikum, které naslouchá.

Petr Pavel

2014-09-21T22:48:00.001+02:00

Pavel bude se Zemanem jednat o svém nástupci asi koncem září
Náčelník generálního štábu české armády Petr Pavel, který se o víkendu stal novým předsedou Vojenského výboru NATO, bude jednat s prezidentem Milošem Zemanem o svém nástupci ve funkci na přelomu září a října. Jména kandidátů prozrazovat nechce, ale navrhovat bude lidi ze svého nejbližšího okolí. Řekl to novinářům po příletu ze zasedání Vojenského výboru NATO v litevském Vilniusu. Náčelníka generálního štábu jmenuje prezident na návrh vlády a po projednání v příslušném výboru Sněmovny.

Jakpak to ovlivní personální složení u nás na mém pracovišti?

Spravedlnost pro Janouška

2014-09-17T21:44:00.000+02:00

...příslib, že snad směřujeme k právnímu státu, kdy jsou si lidé před zákonem rovni? Snad... Či spíš: kéž by...

Spravedlnost pro Janouška
Autor: Ivan Hoffmann

Řidič Roman Janoušek byl pravomocně odsouzen a je tedy nejen možné, ale také nutné na něj hledět jako na vinného. Jeho zločin byl přitom od začátku jasný a na presumpci neviny se kladl důraz hlavně proto, že šlo o řidiče prominentního, u kterého existovala velká pravděpodobnost, že se díky svému bohatství, vlivu a konexím vyhne trestu. V minulosti jsme byli svědky řady skandálů, u kterých chyběla vůle je šetřit, neboť viník platil za nedotknutelného.
Ze začátku se zdálo, že Janoušek může počítat s nadržováním policie, benevolencí vyšetřovatelů a s mírností soudů, když si najme špičkové advokáty, penězi nakloní svědky a shromáždí různé polehčující posudky. Jenomže jak plynul čas, v Janouškův neprospěch se měnila atmosféra ve společnosti. Lidé, kteří by ho v minulosti kryli, ztratili v politice, v justici či v policii vliv a veřejnost pozorně sledovala, zda prominentovi projde, že svým porsche srazil ženu, která se ho snažila zastavit na útěku od dopravní nehody, kterou v opilosti způsobil.
Roman Janoušek se nakonec dočkal rozsudku spravedlivého. Dostal pouze čtyři a půl roku za těžké ublížení na zdraví, po té co soudkyně nesouhlasila s obžalobou, že se Janoušek pokusil o vraždu. V takovém případě by totiž podle soudkyně akceleroval rychleji. Roman Janoušek půjde za mříže, pokud tedy někam neuteče, a pro veřejnost to bude příslib, že snad směřujeme k právnímu státu, kdy jsou si lidé před zákonem rovni. Je důležité, že se Janouškovi nepodařilo ze svého činu vylhat. Stejně tak je ale důležité, že rozsudek proti němu nebyl nespravedlivě zaujatý a že nedostal tvrdší trest, než jaký mu patří jen proto, že přišel o politické krytí.

Ležérní nepolitik

2014-09-04T05:33:00.000+02:00

Zase jednou stojí za citaci! Díky pane Hoffmane...

Ležérní nepolitik
Autor: Ivan Hoffman

Na odpolitizování státní správy můžeme zapomenout. Minimálně v tomto volebním období se pro něco takového nenajde politická vůle. Koaličně opoziční souznění narušili pouze komunisté, Okamura a prezident Zeman, ale ti nemají šanci široký poslanecký konsenzus ohledně zneškodnění služebního zákona ovlivnit. Zatímco od ČSSD, ODS a Bělobrádkových či Kalouskových lidovců se celkem dalo čekat, že se výnosného vlivu na úředníky nevzdají, u Andreje Babiše a jeho lidí je rezignace na odpolitizování a profesionalizaci státní správy překvapením a zklamáním. Jedná se totiž současně o rezignaci na sliby učiněné před volbami a na naději voličů, že ANO bude něčím lepším, než jsou zavedené politické partaje.
Andrej Babiš za svou popularitu vděčí ze všeho nejvíce svému ležérnímu antipolitickému stylu. Ten mu umožňuje místo sdělování závazných stanovisek politiku pouze nezávazně glosovat. Ukáže-li se některá jeho glosa mimo, anebo s ní u partnerů či spolustraníků narazí, ležérně bere vyslovené zpět a na stejné téma zkusí glosu jinou. Tak tomu bylo i u služebního zákona, kdy jeden den prohodí, že navrhne koaliční radě vypuštění politických náměstků, aby na druhý den nechápal, proč tito panu prezidentovi vadí a neshledává nic špatného na tom, když si ministr jednoho dva takové lidi na ministerstvo přivede.
Někdo by měl žalovat v Bruselu, že náš parlament nepracuje na požadovaném odpolitizování státní správy, nýbrž na fintě jak tento nešvar nenápadně zabetonovat do budoucna. Neprůhledné čerpání dotací by mohl překazit prezident Zeman, anebo by české politiky mohla v Bruselu udat paní Jourová. Ta ví o politických machinacích s evropskými penězi úplně vše.

Závislé dětství

2014-06-25T05:19:00.000+02:00

Tesat do kamene...

Závislé dětství
Autor: Ivan Hoffman

Dětí, které jsou závislé na drogách a alkoholu už je u nás tolik, že se vyplatí začít pro ně zřizovat specializované ambulance. Takové konstatování je samozřejmě smutné a je v něm kus rezignace. Uchránit děti před drogami a alkoholem se nepodařilo. Jejich závislost je realitou, před kterou nemá cenu strkat hlavu do písku. Nezbývá, než přesně zjistit, co lze pro nezletilé zkrachovance udělat, čím jim pomoci. Protože ze statistiky není patrné jen to, že zde jsou, ale také že budou přibývat.
Když se počítají milióny, které stojí léčba závislých dětí, i naprostého laika napadne, že by neškodilo pojmenovat příčiny, proč u nás děti kouří od jedenácti let cigarety, od třinácti konopí a proč šedesát procent teenagerů pravidelně pije. Je to ještě stále deviace, anebo už to patří k dětskému životnímu stylu? Mají dnešní děti problém? Anebo si pouze dříve, než bylo zvykem v předchozích generacích, užívají toho, čemu běžně holdují dospělí? Existuje ve společnosti tlak na to, aby se dětská závislost řešila, anebo stačí, když si na dětskou závislost společnost zvykne?
Děti vyrůstají ve společnosti, která závislost vnímá jako nedopatření, mrzutost, nikoli jako tragédii, anebo rovnou zlo. Otázka nestojí, zda změnit prostředí, do kterého dítě dospívá, ale zda a jak mu ho dočasně zakázat s ohledem na nízký věk. Při pohledu na dospělé, závislé na drogách a zlozvycích všeho druhu, si děti musí připadat ochuzené o něco, co samozřejmě patří k životu. Sledují, jak to v životě chodí a čekají na moment, kdy vstoupí do klubu. Dětem se nedá vysvětlit, že si dospělí počínají hloupě, když si za nemalé peníze investované do drog, cigaret a alkoholu jen ničí zdraví.

23. příčka

2014-05-07T05:39:00.000+02:00

23. příčka
Autor: Ivan Hoffman

Podle OECD je naše republika 23. nejlepším místem pro život. Mezi 36 hodnocenými hospodářsky vyspělými zeměmi nejsme zrovna šampioni, ale když se rozhlédneme i po zbylých státech světa, nezbývá nám než se smířit s faktem, že si nežijeme špatně. Navíc podstatnější, než konkrétní příčka na žebříčku, je skutečnost, že se ve většině hodnocených kritérií příliš nelišíme od průměru zemí OECD. Není důvod probírat země na žebříčku nad námi s úmyslem najít si lepší místo pro život, protože jsme zemí s potenciálem učinit vlastní trávu zelenější.
U žebříčku OECD je třeba mít na paměti, že každá z hodnocených zemí je místem pro život pro někoho skvělým a pro jiného špatným. My se například těšíme nadprůměrné zaměstnanosti, ale současně značné nerovnosti, kdy 20% nejbohatších vydělává zhruba čtyřikrát tolik jako 20% nejchudších. Nemá valný smysl vybízet spoluobčana, který žije z ruky do úst, aby se těšil ze slušného republikového průměru. Podobně by byl nerozum kalkulovat do budoucna s tím, že stoupneme na žebříčku díky tomu, že se země nad námi stanou horším místem k životu, neboť se tam něco pokazí.
Důležitým ukazatelem ve zmíněné statistice je subjektivní míra spokojenosti se svým životem. Průměrem OECD je 76% lidí, u kterých dobré zážitky v každodenním životě převažují nad špatnými. U nás je těchto subjektivně spokojených 71%. Uvědomíme-li si, že jak se člověk subjektivně cítí, je mnohem důležitější, než jak na tom objektivně je na základě míry HDP, zdravotní péče či dostupnosti vzdělání, pak těch 29% spoluobčanů, kteří nemají radost ze života, představuje náš největší společný problém. Tři smutní, nešťastní, depresivní lidé z deseti je prostě moc.

Osobně dodám jen: A my na žebříčku "relativně dole" vnímáme, že práce přibývá, ale pracovníků v lepším případě neubývá... Takže práce je z mého pohledu čím dál více... A to jaksi radost ze života ubírá :-o

Soud s Babišem

2014-04-15T06:03:00.000+02:00

ANO, tohle stojí za citaci:

Soud s Babišem
Autor: Ivan Hoffman

To, co veřejnost sleduje jako soud s Andrejem Babišem, je ve skutečnosti soud se slovenským Ústavem paměti národa. Andrej Babiš se u soudu dožaduje zproštění obvinění, že byl agentem Státní bezpečnosti. Šance, že u soudu uspěje, je po včerejšku opět o něco větší. Bývalý příslušník StB, který ho měl podle archivních dokumentů naverbovat ke spolupráci, toto popřel a podpořil názor, že Babišův svazek byl zfalšovaný.
Ohledně bývalé Státní bezpečností je zcela zásadní, zda k jejím záznamům přistupujeme s důvěrou anebo jestli tajným policistům nevěříme. Vzhledem k tomu, kolik soudních sporů už ústavy pečující o archivní dědictví státní bezpečnosti prohrály, jeví se argument o údajné profesionalitě a z ní plynoucí důvěryhodnosti bývalých tajných jako hodně naivní. Za bernou minci se považují záznamy profesionálních intrikánů a manipulátorů. To nejlepší z produkce StB bylo navíc krátce po převratu zničeno, takže se pracuje s fragmenty pochybné ceny.
Podobně jako jsou účelové záznamy StB, je účelová i víra v jejich váhu. Jsou lidé, kteří věří v historii podle Stb, protože se jim to z nějakého důvodu hodí do krámu. Skutečná historie je samozřejmě mnohem složitější, hlubší a plastičtější, než jak ji zaznamenali policajti, zaměření na hledání a vymýšlení vnitřního nepřítele. Nepřekvapuje, že vděčným publikem estébácké literatury faktu jsou lidé, kteří stejně jako bývalí estébáci nepřítele potřebují k životu. Pikantní je, že když srovnáme, jak jsme dnes špehováni, snímáni a odposloucháváni na každém kroku, s tím co se o nás vědělo před pětadvaceti lety, totalitní dozor nám musí připadat směšný. Strach nejde z toho, co bylo, ale z toho, co nám hrozí.

Nechtěný Hrabal

2014-03-28T15:44:00.000+01:00

Vzpomínek na Bohumila Hrabala je dnes plný rozhlas i televize...
A pan Ivan Hoffman k tématu "Hrabal" napsal skvělou glosu:

Nechtěný Hrabal Autor: Ivan Hoffman

Nymburské gymnázium se snad nakonec podle Bohumila Hrabala jmenovat bude, ale neuvěřitelná, vpravdě hrabalovská story se studenty a jejich povedenými rodiči, kteří nechtěli, aby jejich škola nesla jméno po „opilci s nevalným prospěchem", dlouho nebude zapomenuta.
Zatímco dříve narození, kteří si ještě kupovali a také četli knížky, utrpěli kulturní šok, pro pologramotnou mládež, která Hrabala nezná, neboť tento nemá profil na Facebooku, bude pro změnu nepochopitelné, že jejich odmítání nějakého Hrabala budí takové emoce.
Pokud jde o propagaci díla ve světě nejpřekládanějšího českého spisovatele, studenti z Nymburka se Hrabalovi postarali o zcela mimořádnou reklamu. Kdekdo si nyní u nás Hrabala přečte ze zvědavosti, koho že to studenti nechtěli. Možná si Hrabala přečtou i gymnazisté v Nymburku, byť samozřejmě doma nikdo není prorokem. I skandál a ostuda patří k marketingu a v umění je vcelku jedno, jak se o autorovi hovoří, hlavně že se o něm hovoří.
Čerstvá zkušenost s neznámým a nechtěným Hrabalem vybízí k zamyšlení, zda by neměl mít protekci ve školních osnovách. Konstatujeme-li, že mladí nečtou, pak zrovna Bohumil Hrabal představuje dobrý důvod, aby se četlo. Skvělých autorů, kteří by si také zasloužili, aby nějací studenti po nich nechtěli mít pojmenovanou školu, máme samozřejmě více. Spisovatelů, výtvarníků, hudebníků…
U skandálu s Hrabalem nejde o nic osobního, máme co do činění s obecným deficitem kulturnosti, s absencí poetiky, přemýšlivosti, vkusu či noblesy. Nic ale není ztraceno, právě čtením Hrabala lze restartovat zdejší kulturní povědomí, něco z latentně přítomné duchovní identity. Hrabal ztělesňuje českého genia loci.

Bagatelní tragédie

2014-03-20T17:32:00.000+01:00

Kéž by se to podařilo...

Bagatelní tragédie
Autor: Ivan Hoffman

Poslanecká sněmovna se chystá napravit zákonem skandální praxi, kdy u nás právníci a exekutoři parazitují na lidském neštěstí. Řeč je hlavně o takzvaných bagatelních pohledávkách, kdy člověk dlužící stokoruny zaplatí kvůli nemorálně vysokým nákladům soudního řízení desetitisíce a je postižen likvidační exekucí. Problém nezvladatelné zadluženosti má banální příčinu, kterou je snaha lichvářů obrat lidi o peníze a s tím související živnost právníků, kteří ve jménu práva a spravedlnosti zájmy lichvářů za štědrou odměnu hájí.
Jak už to u nás chodí, snahu zatočit s dluhovým byznysem komplikuje skutečnost, že právníci nesvedou rozlišit, zda je dlužník nešťastnou obětí anebo rafinovaným podvodníkem. Začte-li se člověk do diskuse právníků, polemizujících s předlohami zákonů, zmocní se ho záhy podezření, že smyslem práva není dobrat se spravedlnosti. Právo se odpoutalo od morálky a mravnosti, je provozováno mimo kategorie dobra a zla a nejraději slouží těm, kdo nejvíce zaplatí. Dobře je to patrné na advokátech, kteří se neštítí za úplatu hájit zjevně špatné lidi anebo poškozovat lidi zjevně nešťastné.
Dluhový byznys, který si u nás před časem vylobovali advokáti, způsobil spoustu lidských tragédií a přinesl značné společenské škody, neboť řešení sociálních důsledků exekucí přišlo stát na miliardy. Je marné chtít po lidech, co ohýbají právo ke svému prospěchu, aby uhradili škodu, která vznikla kvůli jejich chamtivosti. Pokud jim ovšem záleží na společenské prestiži, mohli by se alespoň omluvit. Někteří za to, co napáchali, a ostatní za to, že zneužití práva mlčky přihlíželi. Neomluví-li se, budeme předpokládat, že v té lumpárně jeli společně.

Františkovo tajemství

2014-03-13T20:18:00.000+01:00

Františkovo tajemství
Autor: Ivan Hoffmann

Když byl před rokem zvolen nový papež, nikdo nepředpokládal, že se František dočká takového zájmu a popularity, jaké se většinou těší celebrity showbyznysu. František se ujímal instituce zmítané skandály a ztrácející prestiž i členy. Zdálo se, že vyvést katolíky z hluboké krize, může pouze nějaká radikální, revoluční změna. Anebo zázrak. Místo toho přišla změna, na kterou nikdo nebyl připraven. Ukázalo se, že papežem byl zvolen muž prostý, srdečný, soucitný s potřebnými a k tomu navíc věřící v evangelium.
Potíž tradičních, starobylých institucí je v tom, že se časem kvůli provozním otázkám, úřední rutině a protokolu pozapomene, kvůli čemu vznikly a co je jejich smyslem. To nejhorší, co může potkat církev je její proměna ze společenství věřících na zájmový kroužek lidí setrvačně provozujících volnočasovou aktivitu. Františkova vize chudé církve pro chudé není žádným geniálním marketingovým trikem. Jde o návrat ke kořenům křesťanství. Víra je v tom původním konceptu geniální odpovědí na smysl bytí, nikoli manuálem, který člověka životem jen bezpečně provede.
Papež František apeluje na církev, že nestačí pouze otevřít dveře kostelů, ale také je třeba vyjít těmi dveřmi mezi potřebné. Hovoří nikoli o církvi, která se něčeho dožaduje, jako se ta naše v restituci dožaduje práva, spravedlnosti, pozemků, nemovitostí či finančních náhrad, nýbrž o církvi, která má co nabídnout, která nebere a nespotřebovává, nýbrž rozdává lásku a naději. Tajemství Františkova úspěchu nespočívá v jeho umění komunikovat s médii či na sociálních sítích. Pomáhá mu Bůh, který má slabost pro křesťany, kteří v něj doopravdy věří. Jedná-li se o papeže, tím lépe.