Slova, slova, slova

stlačený bezčasí

2012-01-20T18:06:00.014+01:00

Dneska jsem volil. Trošku mě mrzí jak. Je to tak jako se vším, nechávám to na poslední chvíli a pak je to takový nezodpovědný. Ale i tak si myslím, že sem nevolil špatně. Bavil jsem se o tom s hodně lidma a tak jsem neudělal nějakou zásadní chybu. Volby tu jsou dost velký a důležitý, kampaňe, strany, lidi, programy, komise. Všeho hodně.

Hodně mám teď taky práce do školy, už jí i doopravdy dělám a trošku na mě sedá stres a takovej pocit, jako když sem dělal volební křížek. Spolupráce, koordinace, rozvrhy, moudra, myšlenky, jazyky, překlady.

A tak mě baví když jdu venku, jenom třeba jednu zastávku pěšky. To počasí je taky nezodpovědný, neví co se sebou. A tak vypadá každou chvíli jinak, hodně často se mění jenom v odstínech tíživý šedivý.

Ono to je asi i tím, že moc neumím fotit. Ne tak, abych zachytil to, co vidím. Ono je to dost těžký. A nebo taky zachytit to, co člověk chce vidět. Ono stejný místo v jeden čas může vypadat z různých úhlů jinak, ale zkrátka všeho moc škodí.

Taky potkávám lidi pořád, ale ne zas nějak hodně, moc to nestíhám. Přijde mi, že mi to utíká mezi prstama ten čas tady. Chtěl bych bejt víc společenskej než jsem teď, ale třeba to stihnu ještě než odsud odjedu. A když už mi nejde fotit budovy, tak s lidma to není lepší. Ale stejně.. Je to z večera, kdy sem se přidružil ke svý jazykový skupině, což sem tady zas tak často nedělal. Byli tam holky i kluci. Holek samozřejmě víc, a tak bylo dost fajn, že s náma byl i Jori. Ten klub byl ale divnej. Drahej a s latino hudou a já zrovna neměl latino náladu. Ale ne každej den je posvícení. A když jo, tak nejlepší fotky jsou ty mentální. A bejt s lidma je dobrý, člověk je pak víc člověk.

zadarmo neznamená bezcennost

2011-12-23T02:39:00.000+01:00

Jedny z mála věcí co tady dělám jsou ty, co mě nestojí peníze. Je vynikající, že tady je to mezi jinými i kultura s tou skvělou kartičkou, to je jedna z nedocenitelných věcí, doopravdy, ten nápad je úžasný a kéž by se to ujalo i jinde (pro nové studenty Universität Hamburg je k dostání tzv. Freikarte, která umožňuje vstup do vybraných muzeí a divadel zdarma do konce prosince). Nechci to „salámisticky“ shazovat, ale ta nulová cena je doopravdy významný faktor, přesto člověk nemůže říct, že znamená bezcennost. Jenom na okraj chci taky říct, že jsem neviděl nikoho z lidí, co té kartičky využívají, se chovat nějak neslušně, zneužívat té možnosti. Samozřejmě že ne všichni stálí návštěvníci opery jsou štěstím bez sebe, když vidí lidi bez společenského oděvu, ale na druhou stranu nikoho nepeskují, takže ekologická stabilita se drží.

Chtěl jsem ale napsat nějaký postřeh o zážitku z cizojazyčné kultury. Moje němčina samozřejmě není úžasná, aby dokázala zachytit niance jazyka, dokonce stěží chápe význam celého představení. Jenže kromě jazyka může člověk vnímat spoustu ostatních věcí. Je to podobné situaci, kdy osleplý člověk zlepšuje své ostatní smysly.

Myslím, že jazyková bariéra nastavuje člověku zrcadlo. Může mu ukázat, co si doopravdy myslí, jaké jsou jeho předsudky. Právě ta bariéra jazyka nechává člověka stranou a působí jako membrána, která propouští diváka k souznění s hrou jen když hra samotná to dovolí. A když nepropustí, člověk po membráně sklouzává, přičemž tenhle pohyb člověku ukazuje jaký vlastně je. (Určitě už někdo někdy psal o estetice pohybu a myslím, že člověk je svým pohybem jedinečný a proto nás tak baví se dívat na pohybující se lidi a vlastně i pohybovat se.)

Osobně jsem tady kultury zadarmo zažil celkem dost a dost různorodé. Asi nejzvláštnější pocity mám z klasických představení, z opery, ze Schauspielhausu. To je pro mne cizí prostředí, necítím z něj autenticitu a je pro mě těžké se dostat do do membrány. Hry obvykle trvají dlouho a jsou honosné, v publiku je spoustu lidí v oblecích, budovy jsou slavnostní. Je jednoduché se opeře vyhýbat, stejně jako jí nechápat. To ale rozhodně nejsou argumenty proti opeře. Opera a vůbec velké klasické hry mají své místo a je dobré je vidět. Přinejmenším kvůli „řemeslné“ stránce, ale hlavně kvůli něčemu důležitému ve sdělení. Je to něco, proč přetrvávají a to něco překonává i malicherné hranice jazyka.

Mám dva protichůdné zážitky z kultury. Humor a autenticitu. Vlastně spolu souvisí, autenticita je pro humor důležitá. Je pro mě těžké psát o humoru, nejsem často vtipný, nevím jestli mám humor rád, nevím co si o něm myslet. Můžu ale říct, že je málo horších věcí než špatný humor. A ten jsem tady zažil a patří to k nejsilnějším chvílím. Přeplácaná lacinost s oplzle lascivní poetikou zkrátka člověk pochytí z cizí řeči i když nechce. Der Raub der Sabinerinnen byl pro mě vrchol a už nechci víc. Na druhou stranu jsem ale zažil i humor, co mě bavil, autentický, bez zbytečných rekvizit. To byl moment, kdy sem se cítil uvnitř membrány, cítil jsem, že rozumím. Vlastně to bylo jediné představení, kde jsem byl sám cizinec.

Ještě jsem chtěl říct jak je vnímání představení podobné poznávání cizího člověka. Jazyková bariéra je překonávaná silnějšími dojmy a pak nadruhou stranu dovede postavit zeď tomu co nefunguje. Někdy je zkrátka třeba odejít včas a když se to nepovede, tak je to člověku líto a je to únavné. Rozdíl je ale v roli diváka a společníka, kdy je vlastně člověk taky herec. Kultura a lidi jsou pro člověka důležité právě pro ty důležité věci, o kterých se těžko píše.

Nejlepší věci jsou zadarmo a nejlepší kapitál je ten kulturní s lidskou tváří.

Městská

2011-12-13T01:40:00.002+01:00

O cestování hromadnou dopravou toho bylo napsáno spousty, ale to mě neodrazuje od psaní o něm. Nevím jak nazvat svůj vztah k němu, ale má v mém životě významné místo. Samozřejmě mě několikrát zachránilo, několikrát zradilo, ale hlavně mám za to, že pokaždé bylo jiné. I když si nedokážu vzpomenout na každou jízdu, některé jízdy, tratě, dopravní prostředky byly, jsou a asi i budou pro mě důležité. Tak jako pro mě bylo dojíždění z Touškova do školy ve Stodě denním chlebem, poté pendlování mezi Touškovem a Domažlicemi rytmem v týdnu a poté cestování z Touškova do Brna předěl, který mi znovu a možná definitivně zrušil jasnou představu o tom, co znamená domov, je pro mě teď součástí mého Alltag (všední den) cestování zdejší Bahn-soustavou. Samozřejmě je funkční, přehledná, spolehlivá, environmentálně příznivá, bezpečná a určitě ještě nějak jinak skvělá doprava. Společně s tím, že mám platný lístek, si to užívám. Jenže užívání si něčeho nemusí být vždycky to nejdůležitější.

Pamatuju si na jeden seminář z etnografie, kde bylo řečeno, jak zajímavým výzkumným terénem může být tramvaj. I v S a U-Bahnech může člověk vidět neuvěřitelné množství jevů. A je zajímavé si jich všímat. Tady v Hamburku žije spoustu různých lidí a nejde jenom o barvu pleti. Samozřejmě cestují v různý čas na různých tratích za různým cílem. Potkávám vážené a vážné bílé postarší muže v kabátech s kloboukem na hlavě čtoucí finanční nebo kulturní rubriku die Zeit. Bezdomovce a alkoholiky, bezdomovkyně a alkoholičky, tiché i hlasité, spící i bdící. Důstojné dámy v kožešinách cestou z/do divadla. Lidi z byznysu i lidi, kteří jsou v Čechách ekoteroristé nebo havlisté. Rodiny, skupiny v družném hovoru, samotáře. Poslouchám cizí telefonní a jiné hovory, hudby z telefonů a rádií, hlášení na nádražích. Cítím parfémy, jídlo, alkohol, smrad a doteky, kterým se člověk nevyhne.

Kromě vnitřku sleduju i okolí. Projíždím nejrůznějšími (sou)částmi města. Vidím lidi na ulících, ale taky silnice, koleje, továrny, řeku. Mám rád i místa, která nepatří nikomu: pangejty, parky a okolí nádraží Altona, okolo kterého vlak jede obloukem a které je pro mě taková Trnkova zahrada, i když bych mohl říct brownfield. I v podzemí člověk vidí něco, ať už grafitti, opraváři, jiné koleje a zařízení nutná pro chod provozu, což jsou místa, která lákají nedostupností, zákazem a nebezpečím. Vidím podpisy lidí, událostí a časů na tvářích budov. Sleduju počasí a denní období. A taky vidím billboardy. A jinačí reklamy, venku i vevnitř. Ostatně jako všude.

Některé tratě znám, na některých místech jsem poprvé. Stejně tak je to i se situacemi, některé člověk zažije několikrát až mnohokrát, některé jen jednou. Ty neočekávané mám rád. Pamatuju si, když jsem jel špatným směrem a vystoupil jsem na úplně jiném místě. Nebo když jsem se musel tísnit s ostatními lidmi v náhradním autobusu, kde bylo tak plno, že lidi, kteří chtěli nastoupit, blokovali zavírání dveří a při jízdě jsem se chtě nechtě musel tlačit na mladou slečnu. Jí, jejímu příteli i ostatním tlačícím se a tlačeným to ale přišlo vtipné a mě taky. Už jsem pouštěl lidi sednout i jim uvolňoval cestu ven, radil jsem jim i jsem si nechával radit. Ze začátku se mi přihodilo, že jsem jel načerno, stejně jako se mi parkrát stalo, že jsem pil alkohol. Obyčejně ale dodržuji předpisy a zároveň chápu, když se to někomu nepovede. Jednou na mě spadla opilá paní, která by v Čechách byla nepřizpůsobivá. Před upřenými zraky vagónu jsem se jí na omluvu odpověděl, že všechno je v pohodě a ona mi řekla, že to není její způsob získávání známostí. To byl asi největší kompliment v S-Bahnu, co mi kdo řekl. Jestli jsem dobře rozumněl. A když nepočítám ty pohledy školaček. Kromě toho ale jezdím i v čepici, se sluchátky, jsem absolutně anonymní a někdy si u toho stíhám i číst. Někdy to tak prostě je.

Městská pro mě znamená město. V ní jsem jeho součástí.

P.S.: Graffiti, Hamburg a S-Bahn mají společnou dlouhou historii. http://video.google.com/videoplay?docid=-5008259197450191042

02.12. 2011 plánovaní, řešení, řečnění

2011-12-05T07:42:00.001+01:00

... pátek je o odjezdech
... o dokončování, pátek má šanci na zamyšlení, pátek jsou dveře a stahované rolety....
od rána stahuji rolety, a v krámku jednáme co bude lépe ...

A tak se učím, zkouším být managerem, ředitelem ... zkouším

... po více než dvaceti letech má JOHAN šanci na cestu k profesionalizaci , dostali jsme příslib financí, co by nás mohly posunout k dalším větším a působivějším projektům, ale především si musíme uklidit, vyhodnotit ... plánujeme, mluvíme o tom, kdo, co a jak ... chceme tak jako před sto lety
a tak hledím na staré fotky a přemýšlím, co po nás zůstane

PS: zapisuju z poznámek trochu později, když dobíhal pátek měl jsem hlavu plnější a papír vše neudržel škoda, třeba bych se vyjádřil přesněji a možná obšírněji, no jo no

01.12. 2011 trochu adventu na cestu

2011-12-02T18:59:00.000+01:00

... sychravé a nehostinné jsou ty naše kraje, šedo a lezavo ...
je pak radostí si zalézt na vytopené a ozářivkované pracoviště a pěkně od šedého rána .. do mlhavého podvečera ... z rádia pak zas veselo o tom, co u "Putinů" zas kujou s demokracií ... a taky o tom jak Davidův revival (jedna ze skutečných ostud Plzně) vyšoupli ze Slavíka (což je jedině veselý důkaz o zbytečnosti a blbosti toho celýho slavíkování ... představa, že může fungovat revival takový pitominy je samo osobě šílené).
... ještěže si člověk stále může dělat svý a po svém ...
v rozbitém a vymrzlém Jižáku jsme si přečetli texty Ivana Martina Jirouse.

Kdo přišel mohl posedět zapálit svíčku, přečíst, potkat známé a podobné ... sešlo se nás dost a pestro ...
v tichu s lehkým úsměvem .. dramaturgie byla okamžitá, ale nakonec zas trochu zázrak od básní muklovských, vztekle lyrických až ke druhé pohádce pro Františku ..
od rozjímání ke smíchu a radosti ...
jo a na záčátku byl filmeček
no a končili jsme si v klidu i ten náš záchůdek - nezáchůdek to přežil
první reportáž pořídil Pjér (je to také autor toho zveřejněného obrázku)
na starém půltíku před bývalými pokladnami hořely svíčky a to Magor viděl a slyšel ...

30.11. 2011 už se svítí na jehličí

2011-12-01T00:06:00.002+01:00

na Město padla zas mlha, jako muž tři týdny zpátky, dva slunečné dny namlsaly, teď už zas šedivo, mléčno, ještěže už si svítí města k Vánocům ... tolik světel ...

vůbec to je příšerný zlozvyk, obalit město blyštěním ... něco jako svátek světel asi, ale mnohe víc reklamní výloha ... tolik energie do vzduchu, přitom Vánoce asi spíš bilance ... představuju si jak Marie s Josefem jdou krajinou, poslední z posledních a krajina přesvícená a v oknech lezoucí dědci v červených teplákách ....
Pravda vzpomínám si na první rakouské předvánoční trhy v prosinci 1989 (Linec a Salcburk), bylo to čerstvé nové, ještě nezavalující ...
a proto ještě toho podzimního přemítání

a pro předvánoční pohodu více na mých oblíbených stránkách

29.11. 2011 Den jako vyšitej

2011-11-30T08:28:00.000+01:00

... jedenáct hodin a v jednom tahu a s minimem času mezi odskok na záchod, zakousnout rohlík se sýrem, pokusit se držet pitný režim a zas hurrá ... učit, učit ... přemýšlet o smyslu se už nestíhá a asi nemá, učit na rychlo výrobním pásu jak v pinkflojdech ... další cihla do zdi .... byla by to beznaděj se nezastavit, neohlédnout se, alespoň na chvilku po tom všem. Vlastně byly dobré věci: první představované projekty, kvalitně připravené a upřimně reflektované. Hlavní a opakovaná zkušenost - Nepodceňovat děti, ...přišly na to ... udělaly to, že jsem koukala... skvěle to vymyslely prvňáčci... dobré, myslím, že se něco dámy naučily.
A pak trochu klid, prázdná učebna

a chvilka posezení ve stolní společnosti MHA, diskuse o dalším "loosovském" projektu, soukromník chce městu nabídnou kompletní interiér ..ale město má šanci (vlastní mentální kapacitu zodpovědných) to řešit nevím ... mohla by to být druhá Mullerova vila ... mohla asi