Sto roků samoty v Čechách

Začínám odznova

2011-07-21T04:49:00.000-07:00

kapitola:I
Tak: Dveře za mnou zapadly a s nimi zavírám minulost.
Chci věřit.
Vím, že to není poprvé, kdy jsem se rozhodla začít věřit současnosti, a ta mně pořád stahovala nazpátek do minulosti a drala mé sny surovým způsobem od vědomí.
"Proboha!" Chtěla bych si říci, ale neřeknu si to. Je to vše součástí mě samé.

Jaké jsem měla dětství?
Musím se přiznat, že mohlo být šťastné, kdybych mu věřila.
Máma a táta, nesourodá dvojice dvou lidí co se náhodou sešli. Proč se vzali ví jenom oni. Také proto spolu poté neuměli žít.
Ale ani to nemohl být důvod mé pohromy.
Jednoho dne se jejich nedorozumnění protrhlo jako hráz a strhlo s sebou i domov dosud udržovaný pro nás, pro děti v čistém, upraveném stavu. Neopustili nás, to ne. Jenom zkrátka jeli manželstvím jeden čehý, druhý hot.
Máma se časem propadla, zůstal táta.
Zůstal?
Právě proto jsme se pokoušely se sestrou být dospělé, když už k tomu došlo.A pro nás se najednou otevřely dveře, které nás vyhnaly zkoušet sami sebe.
Místo školních maturit jsme vpluly do studia ulice.
Ano; tam to začalo.

Snažím se na všechno zapomenout

2011-03-07T10:48:00.000-08:00

kapitola: Ještě jsme nebyli svoji;
Jé, napadlo mi jak staromilsky tahle úvaha zazní:"...ještě jsme nebyli svoji, když jsme se prvně milovali."
A přitom je to nahá pravda, která skřípe na vzpomínce.
Byla to nutnost k tomu jak utéct ze samoty?
Díváš se mi do očí a hledáš mé myšlenky. Už dlouhou dobu mezi námi vězí tvrdá současnost věcí, které musíme, ale co bychom opravdu chtěli se někam vytratilo jako korálky z přetrženého provázku.
Pouťové korálky, kterými jsme v té době semknuti z chvilek štěstí.
Šípky z růží ozdobené rosou polibků! Kam jsme je poztráceli|?
Čtu ti v očích stejnou otázku. Vím, nikdy jí nevyslovíš ústy. Jsi příliš hrdý na to mi pošeptat jak se ti stýská po našich něžných hrách.
Slunce v zahradě se sklání k západu a nabírá oranžovou oblohu jako ohnivé znamení, které vstoupí do večerní chvíle.
Vzala jsem tě za ruku, neboť tohle tvé tajemství už dávno znám. Máš mě rád. Jenom si neumíme najít dobu kdy si to říct.
Jdeme domů zahradou - chvilkoví milenci...
...voníme posekanou loukou a láskou.

O setkání znovu

2011-02-24T07:23:00.000-08:00

kapitola:
Přichází opět víkend.
Sejdeme se zase jednou u společného stolu a lože;
Zvláštní, s jakou pravidelnou nepravidelností se to vše opakuje z dob co naše děti začali dospívat.
Dokud byli miláčkové malí těšívala jsem se na ty chvíle společných obědů a potom hlavně večeří a vnucovala jsem rodině co nejpravidelnější režim.
S postupujícím věkem a délkou spolužití se začaly chvíle tříštit jako zrcadlo do něhož se strčilo a jehož střepy postupně praskají pod tíhou své váhy.
Nejdřív obědy: škola a nepřítomnost se trousily podle časových rozvrhů.
Pak přibyly večeře. Každý si začal zalézat do svého kouta.
Já a můj muž, druhý pokus: Mlčíme co to dá dokud jsme sami, nebo mezi nás padají útržky slov.
Asi se vzbouřím a začnu křičet: "Takhle jsme nezačínali!"
A v duchu si dodávám: Ještě nedávno jsi děkoval za každý podaný chod; děti nám to vzali svou hltavostí.
Ráda tě pozoruji, když vychutnáváš jídlo. Jsi labužník i běžných chodů.
Jenomže ticho, které mezi nás vplulo je trpké.
Přijedou děti a budeme společně obědvat.
Odcházím pro zásoby a budu si zas jednou hrát s pocitem, že vytvářím sváteční chvíli.
Vím, to pouto mezi námi už je natolik usazené, že nepotřebujeme slova, když máme jeden druhého.
Pohladil jsi mě; jenom tak, beze slov. To je tvá přítomnost ve mně.
Políbila jsem tě, abych zpečetila, že si rozumíme.
Zítra budeme obědvat společně s dětmi...

Co na tom?

2011-02-08T05:26:00.000-08:00

kapitola:
Co na tom?, která kapitola vzpomínek právě končí a která začíná...
Byla to radost dne, když jsme koupili parcelu. Vrátíme naší rodinu do klubíčka z kterého budeme spřádat osudy.
Rozpletený vztah je plný pocuchaných vláken, která se rozbíhají na všechny strany.
Laďka a Vašek se začínají rozkoukávat po světě a přestáváme být pro ně kořeny na kterých vyrůstaly a jež je plnila sladkou mízou. Hledají si své cesty...
Ale vždyť ještě nejsou dospělí!
To bylo.
Můj návrat ze vzpomínek uháněl čím dál rychleji okny vlaku za mizející krajinou.
Když dům stál před otevřením, rozevřela se mezi námi.propast
Psychiatrická léčebna měla tvrdé, oprýskané zdi a dveře bez kliky, a za nimi zůstala má naděje, že opravdu dům ožijeme. Přitom jsem vůbec nevěděla , kde nastala ona díra kudy jsem propadla.
Pomalým, strhaným pohledem do kvetoucí, májové zahrady jsem si začala skládat mozaiku
Já-ty- syn- dcera- pes- dům- zahrada- tchýně- tchán, který nás opustil...
Asi jsi mu neodpustil, že ti zmizel ve věčnosti. Zdál se ti nespravedlivý, když tě nechal na pokraji rodiny už proto, že nebyl u tebe, když ty sám jsi byl kluk. Jen chvíli před tvým dospíváním si tě chodil půjčovat zatímco tvá matka mu nedokázala odpustit, že byl muž a že jeho cit přerostl v jiné pouto...
Nikdy mu neodpustila odchod.
Jak jsi ale ty mohl pochopit, že okovy, kterými ho svazovala ho zraňovaly? Měl ti plakat na rameni jak moc tě má rád?
O to víc matka chtěla, abys jí zůstal ty.
Já jsem přišla jako vetřelec, co odvedl syna jako jiná manžela muže..
A ty, mezi dvěma kameny jsi hledal cestu mezi námi. Táta už ti nestihl pomoci. Nestihl ti nic vysvětlit.
Beztaks mu také neodpustil, ani jeho smrt, ani to, že už nepatřil nikomu. Měl být tvým tátou!
Nikdy se nedozvím jestli TO mezi námi byla jen láska, nebo to byl útěk před matkou a před sebou samým.

Dnes jsou naše děti dospělé. Dělí nás mezi sebe.
Dveře léčebny už dávno zapadly do epizody omylu.
Měla jsem alespoň čas zeptat se sama sebe jak dál.
Nebylo cesty k dopletení naší společné budoucnosti. Klubíčko se rozpadlo vedví. Každý kus byl jinak dlouhý a jinak roztřepený.
Být umělci znalí života možná bychom zas spletli nitku k nitce. Nebyli jsme než vyrostlé děti co utíkají sami před sebou.
Strom, který byl nemocný od počátku výsadby byl poražený, jen podhoubí kořenů vyhnalo nové proutky.
Snad budou zdravější. ....

Blížím se domů. Budu vystupovat.
Právě mi telefonuje přítelkyně. Odjíždí opět do nemocnice. Nechtěla nám pokazit radost. Její bolesti jsou obrovské.
Blížím se domů, kde mě čeká zastrčený venkov, skrýš pro život.

Cesta do vzpomínek

2011-02-06T01:13:00.000-08:00

Cesta do vzpomínek -  kapitola: neurčito.

Tak prostě běží čas.

 Návrat do vzpomínek s fyzickým podtextem se rovná procházce známou uličkou vesnice.

Dole, pod vesnicí je rybník plný rákosů a prastaré vrbiny v nánosu. Nad ní se trčí stráň mladých lipek, v jejich lůně kostelík, který je oprýskaný zapoomněním.

Bože, ty lipky už vyrostly do aleje!...

...A nad alejí ulice a v ní silnice; Moderní, studená, hladová a hlučná; Svou černou šedí dělá trhlinu do vzpomínek odloženého kouta.

Obcházím zákoutí rybníka po cestě alejí, kterou možná i pokácí jako zapomenutou cestu k vesnici, aby stromy neohrožovaly život; a vracím se k domu, kde dnes v kuchyni, kterou jsi kdysi utvářel podle našich společných snů, žijí cizí lidé.

Chce se mi zazvonit a vejít.

Ani ne zazvonit; prostě vzít za kliku a vstoupit.

"Halo! Tady je kus mého domova: Tady bydlí mé vzpomínky..."

Vyjdu po schodech, kde je  trojúhelník velikánského pohledu právě na onen rybník.

 Naštěstí protější stráň nezastavěli budoucí další ulicí. Nebylo kam, zbývá než políčko záhumenku a louky.

A pokojíky. Jeden měl být svědkem našich milování, jeden patřil našim dětem. Prostorné světlo jimi prochází dál, jako když  nás vyčkávaly prázdné,

Třeba bych se svou vzpomínku poranila - vejít.

Odcházím za poslední zbylou přítelkyní.

"Bóže! jak nám stárnou těla!"  

"Máš pořád velký záhumenek kde jsme se  prochutnaly nejedním plodem tvých výpěstků  zahrady i dvorku."

Naše náruč nahrazuje naše dávné milence. Tlacháme o všem a ničem.

Byla jsi výbornou,  dneska řečeno farmářkou, dříve  kolchoznictví, ještě dřív děvčicou z gruntu.  Ne bohatého, ale pevného....

Dcery se ti odklonily jen  naoko. 

Ptám se, zda to tu odprodáš:

"Bláhová."

Máš potomstvo, což;  možná že...

Krčíš rameny:Ani tak, ani tak.

"Zatím jen obcházíš, střádáš..." odpověděla jsi po chvilce.

"A ty?" ptáš se vzápětí a já si uvědomuji:

"Nic..."

Čas běží do večerního zšírání. I v létě se stmívá a je doba odjezdů.

Škoda?

Blíží se doba rozloučení: Tvůj muž se toulá,neuvidím ho. Zvykli jste si za ta léta na sebe a své samožití stejně jako já na blízkost člověka, který žije vedle mne a je mou součástí, i když jsme každý na jiném břehu touhy. Stačí jen natáhnout ruku a přeplavat do blízkosti druhého a zas se vrátit na druhý břeh.

"Jojo, milá moje." vzdychneme současně.

Poslední zamávání, protože další setkání je v neurčitých dimenzích. Rakovina, která tě svazuje ještě neodpověděla tělu: Kdy?

Možná ten grund- domov, závětří je to co tě drží pevnou.

Líbám tě,ostrove vzpomínek jaké to mohlo být, kdyby...

stárnutí

2011-01-23T12:29:00.000-08:00

kapitola:stárnutí;

Řekla jsem si, že nebudu své kapitoly života řadit podle čísel, protože v nich přeskakuji jak jde život. Jsem někde vprostřed vzpomínek a přitom mi stáří začíná vyhlazovat pohled na  minulost do lístků popsaného památníčku.

Přestávám škrtat a čím hlouběji se nořím do jeho obsahu. Už nepátrám, jen sčítám.

Za oknem ještě stále poletuje sníh a klouby nechtějí vylézat ze zahřátých peřin. Snění o princezně na hrášku...

Byla - nebyla panenka, která dlouho nevěděla kdo že vlastně je v tomhle světě.

Dítě maminky a tatínka. A sestry, která už dospívá a které překáží. A bratranců a sestřenic.

I ti mají svět seskupený  v zájmech co je spojují spíš s mou sestrou.

Mám jenom svůj svět pohádek, knížek a snů..

Dospívám a kolem mně se míhá pořád víc cizích lidí.

Jsem vdaná, mám děti; Jak je to možné, že necítím plamínek společného domova?

S  kým žiju? S postelí, skříněma, plotnou, které si přibližuji i vzdaluji? Koupí  snu k obrazu svému, abych si nebyla tak cizí? Opět utíkám do svých knížek a veršů.

Samota.

Zdalipak všichni ti kdo kolem mne procházejí cítí totéž?

Říkám synovi, že by měl začít přidávat s učením. Ticho, nevnímá mě.

Říkám dceři, že má být opatrná. Ticho; jako bych nic neřekla.

Napadá mně: Jsem? Nebo jsem svůj sen?

Tisknu se do mužovo náruče a nechám v sobě pronikat jeho teplo.

Hmatatelný důkaz existence přítomného.

Zítra je také den. Zavírám se nazpět do noci a sním...

Možná, že teprve teď se můj život stává hmotným...

pokus o kapitolu s číslem V.

2011-01-12T00:38:00.000-08:00

kapitola V: Sen: dusím se!
..Je tohle už závěr?
Ve chvíli, kdy jsem potkala naplnění představ, které přímo letěly kolem mne a opět vyzněly do hádky mezi nejbližšími:_
Řekněte mi někdo proč se nechápeme? Proč jdeme každý svou cestou?
Štítná žláza se ozvala. Dusím se, chrčím jako po každém vzrušení.
Je to můj konec?
Ne. Chrčení odeznívá, vracím se do plynulého dýchání.
Probouzím se jen poznenáhlu do vědomí, že muž vedle mně vstává a obléká se; Za chvíli cítím vůni kávy.
Za oknem šero deště.
Sníh je ještě víc obléknutý do sazí a blátivých stop. Z nočního mrazíku má příkrov ledového krunýře.
Je všední ráno.

Budu si pamatovat svůj sen o zákmitu mládí?
První mladé, svěží tělo ležící se mnou vprostřed zahrady. Vyznání lásky, že bylo počato dítě. První kroky dítěte v dospělém věku.
Najednou je dům i zahrada plná. Jsou tu ovce, králíci, vnoučata. Zdánlivě je tu i radost.
Není. Přichází ono pomyslné chrčení.

Byla prostá hádka o plot. Je nutné opravit dvířka vchodu, protože zvířata se rozeběhla zahrádkářkou kolonií. Můj šikovný zeť by se toho rád ujal, ale...
Kde jsou mé nedávné děti?
A kde byl zažehnutý ten plamínek mé další prohry?
Nevím.

Vím, že někde předtím jsem nocí tančila náměstím.
Bylo léto, a nebo teprve začínalo být? Vzduch byl plný láskyplného tepla a do tanečních kreací jsem přiměla i své dva věrné přátele.
Kam odtančili? Kde nastal ten okamžik?
Sen...

Den je jako použitý trhací list z kalendáře. Za mraky se pokouší nahlédnout sluneční svit. Slunce samo je ušmudlané jako nálada.
Ticho mezi námi.
A přeci sounáležitost všedního dne. Muž roztápí a já domývám nádobí od večeře.
Budu vařit, muž bude konat své všední úkony.
Mezi tím vším propadnou mezi nás slova o filmech, o synovi.
Pověsím prádlo jako by ono bylo tím důkazem našeho spolužití.
V obraze budu mít taneční kreace letních dnů...

Prolog:

2011-01-12T00:06:00.000-08:00

Mezi otevřeným světem plným chaosu a pozlátek, frmolu, každodenností, pokroku techniky, která lidi odvádí od sebe je pojem Samota v nás víc než aktuální.
Protože ji potřebujeme zastřít stavíme si před sebe zrcadla vidin a hledáme se v nich.
Kdo jsmeč skutečně?
Šťastný jedinec, který to ví.

pokus o kapitolu IV

2010-12-11T06:42:00.000-08:00

kapitola:IV:
I ve vzpomínkách na dně leží tíha kdy jsem létala oddělena od těla. Bylo dole a dlouhé zatímco hlava rostla jako balón a koukala na prsty nohou: směšné; byly v té chvíly s nohama jako bych se dívala z planety na stromky, které rozvětvují na konci kořeny. Ale kde byly ruce?
Pan doktor míval v ruce cigaretu, když nabíral ze skleněné ampulky pendaponovou dávku.
Po ní přicházel milosrdný spánek.
Hlava i nohy dostaly své místo určení. Dokonce se objevily i ruce, tiskly dlaně maminky, která obětavě chladila čelo.
Proč jsem se těch stavů děsila?
Dneska jsem zvědavá kde všude jsem s nimi byla.
Připomněl mi to nedávný pobyt v nemocnici s boreliozou . Nebo s ecenfalitidou. Nevím.
"Máte to v papírech; "řekli mi při kontrole. Jeden hot, druhý čehý.
Mám se šetřit.
Proboha! Celý život na mě chtějí, abych se šetřila! Jsem zdravá nebo nemocná?
Zdravá nemocná. Zlá a ufňukaná.
Má hlava je včelín. A můj muž se na mě dívá, že jsem podlehla hysterii, protože vůbec nic co chci prostě nejde.
Páté kolo u vozu, které doplňuje stav, kdy jeden jede vpřed a druhý táhne doleva....
Taková normálně absurdní rodinka jsme, co nadělám.
Dospělé děti odešli, zbývá benjamínek. Vytoužený:Prý silná osobnost.
Jak ráda bych se vrátila do stavu beztíže, kdy mi roste hlava jako balon a dole se dívám pouze na stromy, které rozpínají své kořeny a nic nemusí;kde zatoulané ruce jsou možná větve kmenu do kterého se mé tělo odělo.

Moje tělo stojí jako kmen, venku snad právě chumelí, a já mám hlavu v nebesích, kam se mi opět rozletěla.
Nepotřebují mě.
Pane Bože, je tak jednoduché odejít z tohoto světa, proč jsi mě ještě po tolika zkouškách nepřijal?
Já vím, ještě jsem nedošla k tomu jablku poznání, ještě jsem neochutnala všechny jeho chutě.
Chumelenicí se stmívá zas o kousek dřív, a ty jsi daleko, můj Bože.
Vzpomínky z dětství ustoupily, opět mám u sebe maličké stvoření, které vyroste v člověka.
To je ono co mi šeptáš? To je moje cesta jít dál?
Ještě ten človíček pláče pláčem bezbranného a můj klín ho ochrání.
Máš pravdu. Nejsem sama, jsi ve mně přítomný.

pokus o třetí kapitolu

2010-12-08T05:47:00.000-08:00

kapitola:III.Prší nebo sněží?
Je počasí mým proklatým znamením?
Dívám se z okna potaženého šerým mračnem, postel právě pod oknem.
Jak dlouho jsem byla mimo tento svět? Dva dny?
Třetí den, kdy jsem ponořená mezi spánek a rozkoukávání se, podle sestřičky.

Jak to vlastně začalo?
Kolotoč v hlavě. Prudký kolotoč, kterému otevřela cestu prostá bolest v uchu.
Můj silný muž se nejdřív smál. Potom mi pomáhal nesouc mě v náruči ven ze sanitky.
To už jsem byla ve víru, kdy jsem zapomněla na tělo a chtěla jen vyskočit ze života.
Nápich infůze, a potom milosrdný spánek.
Doktor nade mnou se ptá zda jsem se setkala s klíštětem.
O ničem nevím. Já jen nedoslýchám , nemám dostatečnou rovnováhu a oboje mě zlobí celý život.

"Spát!!!" Chce se mi křičet. Nic víc než nebýt!

Ještě nemám tělo, alespoň pohyby jdou mimo mně.

Už je to tak, rozhodlo konzílium velké vizity , že jsem se s klíštětem setkala ve zlém.
Konečně už tělo začíná spolupracovat s mou snahou jej rozhýbat. Jenomže mysl!
Vázne!
Navíc zjišťuji podstatný úbytek sluchu.

Konečně si smím popovídat s manželem.
To jsme si jenom kdysi slíbili, když se kolotoč začal roztáčet,že vše zlé bude pohřbeno. Začneme nově.
Když se vrátím teprve si uvědomím, že mě má opravdu rád.
Řekli jsme si v tu chvíli, že to je nový počátek mezi námi.
Myslela jsem si předtím, že vztah už funguje jenom setrvačností, že není kam odejít.
Teď konečně můžeme o všem zase spolu i mluvit.
Snad ale přejde i ta výrazná hluchota co mě svazuje...
Nepřejde; pravá strana jakoby odumřela.I ruce už jsou daleko nemotornější.
"Můj milý, k čemu ti budu?"
Děti dospívají.

Vždycky jsi mě vytáhl z nejhoršího. Jezdila jsem si k tobě odpočinout, abych nezůstala sama.
Hladíš mě po tváři, která tě neslyší, ale cítí. Mé tělo pořád cítí auru, blízkost druhého.
Dobrá, splníme si slib.
Jsem bojovnice, jenom smrtelně unavená.

Mávám ti z okna.
Prší nebo sněží?
Zvykám si, že obdobné scenérie přináší do mého života nové děje.
Hustě chumelí, když konečně odjíždím domů.
Jako jsem se narodila do symbolické vánice měsíce října, jako mé děti přišli do zlověstných mračen podzimu a jara.
Mám být pověrčivá?
Jsem smrtelně unavená.
Začínám znovu a učím se staronovým věcem v novém podání. Mám opět míň možností žít běžný život.
Taková je realita. Není to skepce, jen fakt.

Kapitola III.

2010-11-17T06:17:00.000-08:00

Už dávno nehledáme viníka: Ani on, ani já.Stalo se.
Když už jsme začali cítit prázdnotu každého dne spolu,postavili jsme mezi sebe plot,
Mlčení, dlouhé večery a nekonečná zima...a tma
Najednou jsem sebrala věci a odjela. Potřebovala jsem být skutečně sama.
Jenomže jsme chtěla být zase mezi lidmi. Slyšet je a vidět.
Jenomže, co je to samota mezi lidmi?
Slova a slova se na mě sypala; přetvářky, lži, prosby...
Zavolal jsi mi, že jestli chci, že můžu zůstat.
Nevěděla jsem, že ti vstoupila do cesty cizí žena se kterou zkoušíš najít řeč.
To s ní jsi počal své první dítě.
Vystřízlivění bylo tvrdé.

I já jsem zkoušela najít nový vztah což nebylo tak těžké u ženy, která zůstávala ponořená do dětství.
Možná, kdyby zůstal vedle mě...
Co je na tom, že jsem konečně v životě chtěla chvíli vlastnit, proboha?
Tady se rozpadly sny ve skutečnosti.
"Přání mužů je zůstat volnými i pro ostatní ženy." To byla jeho slova jako odpověď.

Neřekl jsi mi o té druhé ani když jsem se vrátila.
Po půl roce přišla zpráva z porodnice a já čekala naší holčičku.
Chtěla jsem zabouchnout dveře;
Mlčení. Stále jen mlčení.

Víš ještě, kdy jsme si uvědomili, že jsme opravdu doma?
Když jsi stál nad postýlkou:

Ten chlapeček té druhé nebyl tvůj.
Sama se ti přiznala v návalu vzteku z tvého sdělení že chceš prokázat krevními testy, že jsi byl jediný milenec.
Měla dvě děti a tatínkové se jim vyhýbali. Mohl jsi být třetí.

V té době začalo i u nás svítat.
Jako by do podzimu přicházelo nové jaro.
Ba ne, ledové obrazce v oknem naznačovaly, že co nevidět zapadneme do závějí zimy.
V té době jsem si tě neužila, býval jsi v lese od rána do večera, abys nás zabezpečil.
Sedávala jsem sama zavalená povinnostmi, které se neslučovaly s mou paneláckou výchovou:udržet oheň...
Učila jsem se životu lesákovo ženy a naše dceruška se učila prvním krůčkům, když se mi v těle ozvalo druhé počaté stvoření.
Strom pátý, jablůňka, byla v té době čerstvě zasazená .
Začali jsme se rozrůstat.

kapitola:III

2010-11-11T04:32:00.000-08:00

Zatímco moje dětství se uzavíralo s příchodem našeho setkání tvé se začalo otevírat, když jsi uslyšel, že budeme mít dítě.
Nikdy jsi neměl dětství co jsi svlékl malé, klukovské kalhoty, co pamatuješ. Okamžitě jsi byl v dospívání a měl jsi své koně a svůj svět.
Pravda, někde v počátku byly klukovské šarvátky a...S bráškou jste měli vytvořenou svou partičku průšvihářů; i to bylo dětství, pravda.Ale uteklo rychleji než sis uvědomil.
Ale ano, byl jsi správný kluk, dá-li se tomu tak říci.
Já naopak byla uschovaná mezi své panenky. Neměla jsem nikoho, jedináček uzavřený v zlaté kleci.
Samota: takové tajemné slovo. Milovala jsem lidi, ale víc jsem milovala přírodu.
Zamilovala jsem si trampy.
Copak panenky chodí trampovat? Panenky jezdí na rekreace a učí se vybranému chování.
Milá babičko, to u tebe mi bylo volno. Bydlela jsi na vechtru a kol kolem pole a louky, a já ze vsi šlapala za tebou a byl to můj maličký tramský výlet.
Ve vsi bydlela druhá babička. Ta mě vodila do pohádkové říše. Nemohla chodit, šlo jí to ztěžka. O to víc jsme si povídaly.
Prý byla zlá: Určitě ne na mně.
I ona měla svůj svět.Udřená ženská, která nestihla prožít lásku ani dvou synů. Ty jí dovedla válka už na počátku, jako jí vzala muže dřív než stačili prožít první opravdový cit.
Jen dva syny ...ti jediní zbyly snad z pomílení láskou. To se nikdy nedozvěděla.
Má dospělá dcera mi připomíná, že se blíží termín jejího porodu. Vrátila se s mužem do naší polosamoty brzy po svatbě. To ten její chalanisko vyrostlý v zápecí vesnice nemohl unést svět města kam mi utekla hned po vyučení.
Mám je vedle sebe, a nemám.
Žijí si svůj život.

"Brzy budeme babička a děda:" připomínám ti s úsměvem na rtech. Možná se oba vrátíme do dětství.

Také se usmíváš.

Když se narodila, zamrzelo tě, že to není vytoužený syn. Nedával jsi mi to znát,jen jsem to cítila. Byl jsi k ní něžný a pozorný.
Ale byl jsi také nesvůj. Utíkal jsi do stáje jak jen jsi mohl.
Mrzelo tě, že nezdědí tvou lásku ke koním.
Zatím ale naopak;i když se stala jen kočičí a psí mámou. Co jsme jenom měli doma zatoulaných zvířátek!
Naštěstí brzy po ní přišlo další těhotenství, které ukázalo, že nám dá syna.

kapitola:II Ticho

2010-11-09T00:33:00.000-08:00

Sedíme vedle sebe na gauči, dva lidé co se potkali a jsou spolu...
Kolem nás je najednou obrovské ticho:Sevřelo nás jako černočerná hladina podzimu.
Slyšíš? Vítr vzpomínek probleskuje v jiskrách roztopeného krbu. Měli bychom být staří, sedíc tu vedle sebe beze slov.Naštěstí tohle neumíme. To jenom těla rozsypávají naší sílu každodenním musem.
Posilují ale naší víru, že JSME:
...Tolik let, tolik večerů...
Ne, nebývali jsme vedle sebe zas tak často. Náš soukromný svět nás odváděl od stolu dlouhým dnem až k loži. Tam jsme se setkávali, abychom propojili těla.
Za oknem sněží. První letošní zimní chmýří usedá na střechu, kde komínem prolétají zbytky podzimu. Vůně i čmoud popela z dřevěných špalků vonících smolou se vypíná nad naši chvilku Spolu.
Vzpomeneš si na první křik, který se vedle nás rozlehl?
Byla stejná zima ale únorového dne.To nečas naopak lámal svou cestu k jaru. Prodíral se chumelenicí, která měla v sobě víc deště než sněhových hvězdic,
Človíček ležící mezi námi byla naše první malá princezna a my o ní snili jak vyroste.
Byla úžasně krásná, růžolící a boubelatá se zlatým chmýřím. Podobná nám oběma.
Kdy se to stalo, že jsme ji počali?
Byla to náhoda.
Najednou jsem ucítila pocit, že už nebudeme sami.
Ani jeden jsme tomu nevěřili. Vždyť jsme spolu byli tak krátce, dva lidé opuštění světem.
Pravda, tys měl své koně, tolik ti stačilo k životu.
Já, já byla ale stále dál sama. Mou jedinou věrnou láskou byla příroda,kde jsem tě v lese potkala.
Jediný pohled a pár slov tenkrát rozhodlo o našem osudu.
Jezdila jsem za tebou stále častěji jako za svým oblíbeným stromem. Mlčícím, přítomným. Až se to stalo.
Uchopil jsi mě, - slov nebylo třeba - a věděli jsme, že jsme vrostli do chvíle co se stala.
Stali jsme se součástí druhého.
Možná tenkrát, v ten moment se naše dcera zrodila.

pokus o převyprávění známého románu do stavu českého, Krušnohorského závětří.Že svět pokročil?

2010-11-06T02:12:00.000-07:00

Fouká;

Kapitola I.úvodní.

Mezi těžkými cáry oblohy natahuje pavučinku svých třepících se nití sluneční kotouč.
Sám je přikryt duchnou naplněnou prachovým deštěm. Až se roztrhne, bude padat ubrečený sníh.
Za oknem v kuchyni je příšeří i v náladě.
Ustrojil jsi koně a musíš. Kopce kolem jako by narůstaly, zdá se nám oběma.
Stárnem?
Těla určitě.

Vzpomínáš?

Dva blázni nasycení městem se tu jednoho dne setkali a řekli si:"Tady budeme bydlet. "
Co víc potřebujeme k životu?
Městečko horníků se léty změnilo v usínající vesnici.
Byli jsme mladí a svět patřil nám.
Bezmála opuštěný domek nám otevřel náruč a ty jsi s vervou budovatele začal plnit sen. Pořídil sis koně, syna, dům, zasadili jsme první stromy pro ovoce budoucích let.
Usmál ses jakoby jsi četl moje myšlenky:"Tak já jdu na to, drž mi palce"
Záblesk sluníčka tvých očí rozsvítil i oblohu.
Je tomu opravdu už pomyslných sto let kdy jsme se rozhodli být sami pro sebe? Nebo to bylo včera?
Fouká. Vítr zvyšuje svou intezitu a mraků přibylo.
Sluneční zbytky nití se postrácely mezi prvními kapkami sněhu.
Sněží déšť.
Jdu roztopit.
Vůně dřeva mi připomněla,že jsem doma.
Maličký ostrůvek uprostřed středu času.
Tlakový hrnec se rozezvučel a vůně vývaru pomalu vplouvá domkem. Stárne s námi zatímco všichni kolem se rozbíhají do světa.
Za oknem se rozštěkal náš pes.
Ví, že začal den a rád by byl svou přítomností naší součástí.
Pozdravuji ho z okna. Pošle na mě svůj výmluvný pohled:" Tak jo, budu dávat pozor. Ale nezapomeň..."

Fouká a fouká.
Pes se stáčí do klubíčka.
Nic se neděje, tak může fujtajblici nebeskou prospat.
Já, muž, dům, pes: Zázemí,kam se budou vracet naši blízcí co odcházejí....