První dva zoubky přišly velmi rychle, vlastně si ani nevybavuju, co bylo dřív. Jestli Terezka nebo zoubky. To bylo na dlouhou dobu všechno a my měli najednou univerzální diagnózu na všechno. Terezka nechce spát a brečí? Rostou jí zoubky. Naměřili jsme teplotku? No jo, no, zase zoubky. Terezka si na sebe vylila sytě fialový jogurt a vetřela si ho do vlasů? Zoubky, to jsou prevít. Problém byl v tom, že podle těchto příznaků by Terezce mělo během šesti měsíců vyrůst asi 312 nových zoubků, z toho 138 stoliček. Skutečný přírůstek ovšem činil nula.

Zoubky se urodily až během posledního měsíce, dle mého amatérského přírodovědného zkoumání společně s nasazeným česnekem na naší zahrádce. Během 4 týdnů jí vyrašily 4 zoubky a chystají se další. Kupodivu nebrečí, nemá teploty a nelozí v noci po fasádě s kvílením vlkodlaka. Jediné, co jí růst zoubků zřejmě způsobuje, je mohutné slintání. Chvíli jí to utíráte rukou, když na ní máte varhánky, dojdete si pro kapesník, a když i z něho za pár minut tečou slinty proudem, pohledáte megaosušku, původně určenou pro rodinný piknik na pláži.

A zoubky se musí samozřejmě čistit. Když měla pouze první dva, používali jsme… no, jak to přiblížit – bylo to gumové a navlékalo se to na prst. Když zoubků přibylo, začal být tento způsob čištění poněkud bolestivý. A to především pro čističe. Pořídili jsme tedy pidikartáček. Snad chvíli vydrží, ale těžko říct, Terezka se ho pokaždé snaží s velkou vervou překousnout. Dávám mu tedy měsíc. Maximálně 14 dní.

Naštěstí sedí poblíž tatínek s novinami, aby se jí snažil domluvit:

„Terezko, tady máš kramlíky (kolíčky na prádlo – pozn. překladatele), dáš je zpátky do krabičky?“

Terezka se dívá na tatínka stejně, jako by po ní chtěl ušít svatební šaty pro mrtvou nevěstu. Potom bere jeden kramlík do ruky, nechá ho lhostejně propadnout mezi prsty na zem. Rozhlédne se kolem a neomylně nachází tu nejnebezpečnější věc v relativním dosahu – dosti nestabilní žehlicí prkno s doběla rozžhavenou žehličkou nahoře. S bojovým pokřikem „Ééé, ééé“ k němu vyrazí zuřivým plazením, průměrnou rychlostí tři parkety za dvě vteřiny.

„Terezko, to nee, to je nebezpečné!“

Terezka viditelně zrychlí. Dorazí pod prkno a opatrně, jedním prstem, zkoumá kovovou konstrukci prkna, stejně jako pyrotechnik dumá nad záhadným sudem v podpalubí zaoceánské lodi. Tatínek odkládá noviny a obouvá si závodní tretry.

„Terezko, opatrně, to nesmíš.“

Terezka se podívá na tatínka, ale svého cíle se nevzdává. Dlaní ruky bouchá do nohy prkna a vychutnává si zvonivé zvuky. Tatínek se jí snaží ze svého stanoviště zaujmout modrým balónkem, ale je to úplně zbytečné. Mohl by na ni teď klidně mávat živou srnkou a mělo by to stejně nulový účinek. Žehlička se v podstavci začíná povážlivě kývat.

„Spadne na tebe žehlička, nedělej to!“

„Ééé, ééé!“ Terezka se oběma rukama drží prkna a vší silou s ním třepe, aby dělalo co největší rachot. Naštěstí její síla zatím nedosahuje kritických hodnot a prkno i žehlička drží. Tatínek vstává a bere Terezku do náručí. Ta neztrácí čas a z leteckého pohledu rekognoskuje obývák, s čím dalším by se dalo příště pořádně od podlahy zatřepat. Když se ocitne zpět na hrací dece, ukolébá tatínka fingovaným zájmem o nějakou nepodstatnou hračku a v nejbližší možné chvílí už opět vyráží do boje: „Ééé, ééé!“

Vojtovu metodu cvičení nevymyslel herec Jaroslav Vojta a nejde o tleskání do rytmu prvorepublikových šlágrů. Vojtovu metodu vymyslel doktor Václav Vojta, zřejmě nedlouho předtím, než ho postavili před válečný soud a nepopravili za zločiny proti lidskosti. Ve stručnosti se dle wikipedie jedná o stimulaci specifických neuralgických bodů, což vede k aktivaci určitých vrozených pohybů. I když se tyto body neaktivují zrovna žhavým pohrabáčem, ale pouhým tlakem na ně, dítě vyvádí zhruba srovnatelně. Této metodě se také říká metoda reflexní lokomokace. Zřejmě lze do tohoto rafinovaného mučení nějak zapojit i lokomotivu, ale blíže jsem to raději nezkoumal.

Zpětně se musím doktorovi Vojtovi omluvit, byť už nežije (nepopravili ho, to jsem si zjišťoval). Terezka neudělala v dosavadním vývoji tak velký skok, jako až teď, právě díky tomuto cvičení. Přeloženo do reklamštiny – viditelné zlepšení už od prvního použití! Teď cvičíme už sedmý týden. Před sedmi týdny Terezka jen tak polehávala na zádech, na bříšku moc nevydržela. Teď je prakticky jen na bříšku, začala se plazit a to tak, že už je schopna nám tepláčkama vytřít celý byt do zářivého lesku, přičemž velká smítka likviduje snědením. Zkouší se stavět na všechny čtyři a nebude to asi dlouho trvat a bude nám lozit po stropě.

Jako první jsme na ní instalovali bryndák. Bryndák je plachta o rozměrech asi dvacet na dvacet centimetrů, což je asi tak dvacetkrát méně, než by bylo potřeba. Terezka usoudila, že brydák už je hlavní jídlo, tak si ho nacpala do pusy a tvářila se spokojeně. Po chvilce přesvědčování bryndák vyplivla a my se tak mohli soustředit na dávkování potravy. Manželka bohužel nezvolila příliš šťastně velikost lžičky. Ač designově dokonalý, avšak funkčně dosti nepoužitelný minišufánek (poznámka překladatele: mininaběračka), se stal pohromou pro bryndák a přilehlé okolí.

Terezka svou opatrností zřejmě předčila i několik populárních diktátorů – jídlo, na které si nemohla šáhnout, odmítla sníst. A z tohoto pohledu je samozřejmě lepší, když je toho na lžičce co nejméně. Po pár soustech, která skončila z větší části na její tváři a nosu, a po lehkém promnutí očí i ve vlasech a v uchu, jsme usoudili, že použijeme jiné nádobí, zřetelně plytčí. Pak už jsme nasadili tempo a během pár minut Terezka snědla většinu toho, co jsme jí nachystali. Zbytek, na který už neměla chuť, si rozetřela po obličeji. Po jídle jsem obhlédnul situaci. Myslím, že až umyjeme dítě, stoličku, podlahu a vymalujeme, bude z našeho bytu úplně jiné stavení. A úplně jiné dítě.

Teď, po pár dnech, už jí Terezka vzorově a zanechává po sobě menší nepořádek, než třeba táta. A s jídlem přišla i nová atrakce. Zkoušíme, co Terezce chutná a co ne. Zatím asi nejdokonalejší etuda, co se týká obličejové mimiky, se jí povedla při ochutnávce banánu. Já, zarytý neherec, dokážu odpor vyjádřit maximálně jedním výrazem. Jim Carrey jich umí tak deset. Terezka nám předvedla soustavu dvaceti znechucených obličejů a nevypadalo to, že by chtěla skončit.

Veskrze pozitivní dojem na mě udělalo to, jak byla celá akce krátká. Nikdo zbytečně dlouho neztrapňoval ani sebe, ani nás. Terezku maminka nahastrošila do hezké blůzkosukýnky s riflíkama už doma, takže žádné velké manévry na místě nebyly třeba. V předsálí jsme obdrželi několik pokynů – jak máme chodit, kam si máme sedat, kam nemáme chodit, kde si můžeme lehnout, když nebudeme moci chodit, kdo všechno tam nebude a jak hluboce se máme klanět. A, co je důležité, nafasovali jsme tašku s dárkama. No tašku, spíše papírovou taštičku. Letmým pohledem a nenápadným přehrabováním jsem zajistil jedno hrkátko, jeden bryndák a zajímavou, spíše tlustější obálku. Tak přece!

V rámci vrcholících příprav a nervozity v předsálí, kdy jsem už zíval na celé kolo, a Terezka se začala mračit, k nám přiskočil jeden chlápek s Nikonem a že jestli budeme chtít nafotit. Zeptal jsem se, kolik to stojí. Uvedl tak vysokou cifru, až jsem ho ubezpečil, že od něho chci jen fotky a ne celý foťák. I tak na ceně trval. Chtěl jsem začít zkušeně smlouvat, ale než jsem stačil říct „nechci slevu zadarmo“, manželka vše objednala třikrát. Vzpomněl jsem si na tlustou obálku v tašce a mávl jsem v duchu rukou.

Zazněla slavnostní hudba a my jsme, spolu s několika dalšími rodinami, slavnostně napochodovali dovnitř sálu jako mimozemšťané na sjezd ČSSD. Posedali jsme si před oltář a začal kulturní program. Zpívající děti v krojích se snažily marně. Terezka na všechno prděla a to dost hlasitě. Děcka odběhla a slečna z úřadu slavnostně ohlásila nějakého zástupce pozemšťanů. Nebyl to ani Barack Obama, ani TGM, ale nějaká unavená paní radní. Ten den už zřejmě přivítala tolik dětí, že se těšila domů, až si pustí nějaký hezký uklidňující film ze zákopů druhé světové války. Také tato paní Terezce popřála hodně daní. Mamince podala kytku, mě plyšového tygra, kterého jsem se upřímně polekal. Následovaly podpisy, během kterých nám odebrali dítě a zcela nepochopitelně s ním obešli obřadní síň. Vzhledem k tomu, že nás drželi záměrně zády, se dá předpokládat, že Terezce mezitím vládní establishment maskovaný dětskou sestřičkou implantoval pod kůži kontrolní mikročip.

Doma jsem se pak pustil do dárků. Tygr opravdu naháněl hrůzu. Podle vzhledu předpokládám, že ho ušily předškolní děti v Číně a jako předlohu jim vykořisťovatelé přinesli měsíc starou mršinu tygra, vylovenou z hluboké studny plné toxického odpadu z nedaleké mlékárny. Ále co, řekl jsem si, Terezka se tygrovi nebála oslintat ucho a vůbec – darovanému plyšáku na štítek nehleď. Nedočkavě jsem se vrhnul na obálku. Přichystaný strožoch, do kterého jsem hodlal nacpat lehce nabyté peníze, ovšem přišel zkrátka. Obálka obsahovala reklamu na něco, co nebylo zadarmo, desetiprocentní slevu do nějakého krámku, registrační kartu do stejného krámku a poukázku na kafe zdarma v cukrárně cca. 15 kilometrů vzdálené. Dojetím jsem hořce zaplakal a v duchu jsem ocenil kvalitní magistrátní humor.

Pár dní předtím jsem se v novinách dočetl, že nové vedení města Zlína investovalo do našeho hokejového klubu opět 22 miliónů, z toho 16 přímo hráčům a bafuňářům, což je snad nejvíc v republice. Peníze nikomu nezávidím, ale jako jeden z jejich původců se odvažuji vyslovit názor, že město tvoří spíše jeho obyvatelé a ne nakoupení hráči, kteří zde vydrží pouze tak dlouho, dokud jim někdo nenabídne víc. Takže tímto pozdravuji zlínský magistrát a přeji mu hodně nízké daně.

Další zajímavé cvičení je zvedání za ruky z lehu do sedu. Krásně se tím posílí břišní svaly, bicepsy a dáseň. Nevím proč, ale vždycky, když se tak Terezka posadí, rozhlédne se kolem, jako by zrovna po staletích vyplavala z Punkevní jeskyně a zakousne se mi do palce. Těžko říct, v které části evoluce na tohle přišla, ale bude to někde mezi hlemýžděm a tyranosaurem. Tomu odpovídají i doprovázející zvukové efekty, za které by se nemusel stydět ani dokumentární film z produkce Zdeňka Trošky, kde Godzilla právě požírá uloveného hastrmana.

Ale necvičíme pouze její svalíky, ale i jemnou motoriku. Máme krabici plnou hrkátek, které Terezka postupně vytahuje, malým šroubováčkem je rozebírá a podle procentuálního obsahu ftalátů je rovná do lineární řady. Tedy dobrá, trošku jsem si zapřeháněl. Zatím je teda jenom vytahuje a strká do pusy, ale není všem dnům konec.

Problém je ovšem v tom, že jí nejde rozumět. Je to škoda, i když se přece jen u takového kvanta dá zaslechnout pár zaručených slovíček: „A – no, gleba, hlat, au – tó, lo-ko … 5 vteřin pauza … motýva, Jóhn, dej – fem- ten – fek.“ Další problém je v tom, kdy si chce povídat. Přes den a večer si povídáme rádi. Naopak ve tři ráno už tak nadšení z konverzace nejsme. Takže si Terezka vede monolog. Někdy jí stačí deset minut, jindy prokecá i dvě hodiny. Nejlépe od dvou do čtyř. A zřejmě si vykládá nějaké miminkovské vtipy, protože si na závěr věty krásně zavýskne, ať z toho i sousedé něco mají. Ale co, furt lepší než kdyby plakala. Asi jí dáme do postýlky budík, ať ví, kolik je hodin.

Navíc je na ní krásně vidět, že by chtěla říct něco důležitého. Po nějaké srandičce se na nás s maminkou zadívá, našpulí ústa a zřetelně se snaží zformulovat něco nesrozumitelného. Většinou to stejně zatím končívá něčím jako „hóóó“, ale cení se snaha. Snad za pár měsíců.

Čas plynul rychle, tak jsem neváhal, rozevřel jí ruku a vtiskl do ní hrníček. Nevím, kde se stala chyba, ale otisk na keramice vypadal spíše jako rozetřený smrkanec, než vysněný otisk dlaně. Po třech dalších pokusech byl hrníček beznadějně žlutý, a jestli měl připomínat něco od Terezky, tak maximálně obsah její plenky po úspěšném tlačení. Tohle jsem ani při nejlepší vůli nemohl vydávat za její výtvor. Poslední spásná myšlenka – do červené barvy jsem jí namočil pouze jeden prstík a ten několikrát otisknul na hrníček. To samé jsem zopakoval se zelenou barvou, načež jsem asi na pět vteřin omdlel.

No, dílo bylo jakž takž hotové a zbýval úklid. Neměl jsem pocit, že by mělo jít o něco složitého, prostě vezmu mokrý hadr a Terezku utřu. Barva schnula překvapivě rychle. Za chvíli jsme byli žluto-zeleno-rudí oba dva. A navíc mokří. Těsně předtím, než se maminka vrátila, jsem ještě oba usušil novým ručníkem a doufal jsem, že při tlumeném osvětlení nic nepozná. Už ve dveřích bylo jasné, že se někde opět stala chyba: „Proč je Terezka celá žlutá?“ No, a pak nechejte dítě s tatínkem o samotě, je to velmi nezodpovědné.

Slovo naštěstí v předchozím odstavci jsem použil jako eufemismus a vysvětlím proč. Už když jsme tuto věc kupovali, přišly mi rozradostněné dětské obličeje na krabičkách odsávaček podezřelé. S odstupem času mohu říct, že jsou vyložené lživé a někdo by za ně měl být potrestán. Na druhou stranu chápu, že kdyby na výrobce na krabičku použil autentickou fotku dítěte během procesu odsávání, nejen že by neprodal ani jednu, ale ještě by měl co vysvětlovat nadaci Naše dítě, případně Mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu.

Inu zakoupili jsme jednu z těchto krabiček plných radosti a doma jsem se mrknul na návod. To, co mi v obchodě přišlo jako veselý vtip od výrobce, aby se zákazník pobavil – totiž, že se dá tato odsávačka nasadit na vysavač, byla krutá pravda. Jeden z konců se opravdu nasadí na vysavač, ten se má dokonce zapnout a druhým koncem odsáváme dítěti hleníky. Ruku na srdce, já bych si to do nosu nestrčil, na to jsem viděl hodně hororů z prostředí balzamovacích pohřebních ústavů.

Takže jsem v našem uklizeném bytě našel po půlhodině pod vrstvou prachu vysavač a pustili jsme se do odsávání. Vysavač jsem pustil na minimum a liboval jsem si, jak je to hezky potichu. Potom jsem na konec trubice nasadil dětskou odsávačku. Tichý šum vysavače se okamžitě změnil na záznam koncertu Metalliky vedle letiště, které nepřerušilo provoz. Terezka, která do té doby brala vše jakou nezávaznou zábavičku před obědem, začala něco tušit. Chvilku jsme jí mávali odsávačkou před obličejem, aby si na ni zvykla. Začala ji nenávidět. Když se ji pak podařilo zasunout na sedmnáctý pokus do nosu, nevěřil jsem, že malé děti nemůžou dostat infarkt. Celý proces jsme s největším zapřením opakovali i s druhou nosní dírkou a vysavač poté vypnuli. Hluk kupodivu neustal. Po chvilce tápání jsme jako jeho zdroj určili Terezku. Chudák malá fialová byla k neutišení.

Po prozkoumání útrob odsávačky jsem zjistil, že se nám podařilo odsát asi celé tři gramy soplíku (dva menší šušně a kousek čehosi mazlavého), který navíc nešel ze skleněné baňky dostat. Existují samozřejmě speciální kartáčky, kterými lze tato odsávačky vyčistit, nicméně se prodávají zvlášť, jako by snad šly použít ještě na něco jiného. V tu chvíli bych nejradši zavedl vysavač bez odsávačky business managerovi firmy Arianne někam úplně jinam a zapnul ho na max.