West Cebrenia

The Girl with the Dragon Tattoo

2012-01-11T23:53:00.004+01:00

Muži, kteří nenávidí ženy jsou filmem, který…
Ne, takhle se to začít nedá.

S hrůzou jsem při úvodních titulcích zjistil jednu věc.

Jsou lidi, který jdou na Holku s dračím tetováním proto, že znají předlohu nebo první filmovou adaptaci. Pak jsou lidi, kteří na Holku jdou bez toho, že by předlohu znali, ale jdou na Finchera. Ostatně to jsem si o sobě myslel taky, že přesně do týhle kategorie patřím.
Ale pak jsou lidi, který jdou na novýho Reznora.

Úvodní titulky jsou dunící nabušenou smyslnou orgií Reznorova umu. Ne, že ne. A to i kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že úvodní title nejsou podkreslený Reznorovou muzikou. Ale bylo by asi blbý, kdybych začal film hudbou.

Jako neznalec předlohy jsem byl ani ne tolik natěšenej, jako spíš zvědavej, o čem to vlastně má bejt. Záměrně jsem se vyhýbal jakýmkoliv spoilerům nebo všemu, co by mě mohlo o zážitek připravit. Záměrně jsem si ale zjistil, že jdu na novýho Craiga, že jdu na novýho Finchera a že jdu na novou Rooney Maru.

Příběh tady rozpitvávat nebudu. Ti, kdo jej četli, asi nebudou překvapený; ti, kdo jej nečetli, by neradi překvapený byli. Třeba.

Musím jen říct, že příběh je dobrej. A to ani ne svojí nápaditostí (nejedná se o dalšího Zodiaca!), ani svojí syrovostí (nejedná se o další Sedmičku, a to ačkoliv pár scén – I am rapist pig, kočka – je opravdu hutnejch), a dokonce ani svojí ukecaností (nejedná se o další Social Network, ačkoliv…). Co mě, jako zkoušejícího pisálka, mile překvapilo, byl vlastní závěr. Ačkoliv film mohl dávno skončit, poslední dvacetiminutovka vřele a mile vypráví samotný zakončení osudů postav. Ačkoliv… ne tak docela :)

Nechme stranou příběh, přikročme k formě.

Haha. Fincher je Fincher. Nepřekvapí ničím novým, ačkoliv přístup k jeho postavám je stále brutálně chytlavej, ale pokračuje v tempu, který nastolil Zodiacem a Social Network. Skoro by se dalo říct, že Fincher je takovej rutinér – což je vlastně ve výsledku škoda, ale ve výsledku je to zároveň i neskutečná zábava, protože jen málo lidí umí vyprávět příběh tak, jako Fincher. Sice to nedělá skrze akční dějový sekvence, ale skrze dialogy a víceméně vizuálno používá jen jako prostředek, kterým diváka v tom křesle udrží, přesto je to ve výsledku tak unikátní přístup (unikátní tím, jak je neskutečně dobrej), že to prostě baví i napotřetí, napočtvrtý, napopátý…
Žádnej z Fincherových předchozích filmů jsem neměl potřebu zhlédnout ještě jednou. Obávám se ale, že zrovna Holka s dračí kérkou je v tomhle případě moje premiéra. V životě jsem po Fincherově filmu neměl takový nutkání ten film vidět ještě jednou.

Bod navíc.

Všechno od kamery, přes střih, zvuk nebo herecký výkony, je výborný. Fincherovsky standardní, dalo by se říct. Ačkoliv samozřejmě nejvíc pozornosti patří Holce s dračí kérkou, tedy Rooney Mara. Rooney stejně jako její ségra je pořádnej kus, je neskutečně hot a má neskutečnej hlas, ale oproti Kate nemá určitý hrudní přednosti, který by z ní udělaly v mejch očích opravdovou sexbombu. Co prostě upoutá, je její hereckej projev. Z milý udržovaný holky v Social Network udělala ohromnej skok dopředu, potetovaná, propíchaná náušnicema a kuličkama, drsná, tvrdá, tam, kde je to potřeba, má prázdnej pohled, tam, kde je to potřeba, má hlubokej pohled. Vokálový polohy sice moc neprostřídá, ale i tak když už promluví, stojí to za to. Moc toho nenamluví.

Craig je standardní. Nepodává oslnivej výkon a právem tak přenechává prostor pro Rooney, přesto je svým způsobem zajímavej, zapamatovatelnej. Stárne, hromadí se na něm šedivý fousy a v něm řádná dávka charismatu. Roli utáhne, ať je jakákoliv. Možná je to předlohou a tedy i scénářem, ale nemá víceméně prostor k tomu, aby nějak exceloval.

Za pozornost ale stojí i vedlejší osazenstvo, kterýmu vévodí jak jinak výbornej Stellan Skarsgård. Ostatní taky moc prostoru nedostávaj, aby nějak herecky překvapovali nebo tak něco. Přesto neplněj roli křoví, každá postava má svůj prostor a svůj význam.
Interesantní je ovšem tedy ta hudba.

Když už jsme se k tomu konečně dostali.

Reznor je úžasnej hudebník a jeho industriální feeling je tak neskutečně chytlavej, že si říkám, že zajímavější filmovej skladatel se v posledních letech neobjevil. (Mám horkýho favorita do roku 2012, kterej by třebas mohl s Reznorem na ten trůn usednout…)

Soundtrack má prej skoro tři hodiny, nebo kolik, protože obsahuje i nereznorovský skladby (resp. jeho covery dvou songů, jeden zní v úvodních titlích, druhej v závěrečných), ale protože vypráví hudební podkres Reznor, je to neskutečný kafe. Od dob Zimmerovy hudby pro Black Hawk Down jsem nezažil větší hudební terno ve filmu (sorry, Daft Punk, sorry Steve, sorry všem). Jak já se na Reznora těšil!
Nezklamal.
Překvapil.
Naplnil.
Pobavil.

Netřeba asi nějak víc rozpitvávat dojmy, prostě Reznor vytvořil hudbu, která ve filmu je, divák ji vnímá, místy – když je potřeba – jen podkresluje (tehdy si ji divák moc nevšimne), jindy funguje – když je potřeba – jako nosný vyprávěcí prvek. Tam, kde Fincher ztrácí ve vizuální dějovosti, přidává tempo (chceš-li, děj) právě Reznor. Je to neskutečný, jak je to propojený a skoro to připomíná Zimmerova slova o tom, jak by měla filmová hudba fungovat.
Tam, kde by rutinér složil hudbu, tam Reznor stvořil hudební epos, hudební příběh. Hudební smyslnost, hudební extáze.
A přitom není prvoplánová (jak by se z těch samplů mohlo zdát), je funkční, je efektivní a nesází přímočaře na efektu bicích, kytary nebo čehokoliv jinýho. Reznor umí použít do filmu zkrátka faktory, který asi jiný hudební skladatel neumí dát. Prostě je vidět, že hudebníci (jako to ukázali třeba Daft Punk) umějí vložit do vizuálna to audio s takovým šmrncem a originalitou, že jejich práce se stává nezapomenutelnou.
A přitom nemusí sázet na nějaké etno prvky, ztřeštěnou rytmiku nebo nedejbože zbytečné smyčce.

Vtipná vsuvka je samozřejmě posezení se skotskou ve sklepě, kdy zní příjemná muzika (že jo, Enyo?), ale tady bych si dovolil tvrdit, že to bylo tak krásně Fincherovský, až mi bylo i líto, že to vlastně někomu přišlo vtipný (ahoj, A.!).

Víceméně co se hudby tejče, dokázal bych říct ještě pár věcí navíc, ale už to tady nechám prázdný.
Po formální stránce je zkrátka Holka s dračí kérkou fincherovsky hračičkovskej film, řemeslně výbornej, po hudební stránce industriálně reznorovsky výbornej a po příběhový stránce... no, zkrátka, zajímavej.

The Girl with the Dragon Tattoo je po vizuální stránce spíš obrázkový atmosférično (pořádně hutný ale), po herecký stránce výborným standartem, ale body získává zkrátka a jednoduše spojením vizuálna a audia. Ještě nikdy předtím nebylo ticho tak prázdný a obrázky s hudbou tak… atmosférický.
Asi by nebylo i na škodu dodat, že film není primárně detektivkou, alespoň se tak (podle mě) netváří.

9/10

oh twelve

2012-01-06T20:15:00.000+01:00

You know, some things never change. People do change however. Right?

I decided to learn english in proper way, that means to visit english lessons. Lol. Let's see if I'll make any progress. I don't believe it, I'll try though.

There are few minor things I wanna do in this new year 2012.
First of all, even if you don't know me in person, you should know I really try to write. Novels, stories. Few poems, by the way. All are in czech, of course. This spring I'm gonna participate in one or two literary contests. Then in summer I really want to work hard to make enough money for every major wishes I have, because they need them.
Like visiting New York, for example.
Lol.

I decided to keep working on me rather on helping others.
Selfish.
I had really harsh period the last year, I kept falling for one girl I've loved since 2007. She - of course - kept pushing me away from her life and taking back. Forget it. She's over now.

I have found enough good bands. They all told me there are some small goods in this world of big evils, so I will post them here sooner or later.

I have some ideas about all the stuff moving our society, and this means our czech society. I believe I have a blog on a czech news server, so I will write those ideas there.

Of course, because this year should be the last as the Mayans said, so there's really nothing to screw up, right?

I'll keep you posted.

Once upon a time, there was a girl named Tina...

2011-11-27T18:48:00.000+01:00

A month ago, I opened my youtube channel to see, what's new there.

I subscribed a channel of one greek guy who's got very similar taste of music. I like his channel, he supplies me with many great bands I would never discover.
I believe everybody's changing and with me becoming older my taste of music quite changed.
Pfew, I'm still young (I hope), yet I switched from metal genres to rock ones and from rock to something completely different.
And this guy from Greece showed me fantastic band from Russia. They called themselves Tinavie. Maybe because of Tina, the girl, who's standing behind the mic and singing. And composing. And playing the piano.

Tinavie self-released their first album in 2010. The recording's been named Augenblick. In english "twinkling" or "eyewink". It features eleven songs and they are absolutely amazing, even if they are aranged mostly for live concerts. They sound very pleasantly and have so much tiny shiny romantic atmosphere as they seem to be more like stories than songs.

The best on Tinavie's first album is - however - the image of every song these guys (with this girl) wrote. It looks like a concept album, and very supposedly it is a concept album. I wrote "wrote" on purpose. Every song IS a story. It has its own atmosphere, tempo and rhytm. Every one of these pieces can stand alone (and they do), but they work together even better.

Of course there are some "deaf places" on the album. Some song are just too small to stand high at the Music mountains. They miss something. I don't know what, it's you who should find it out.
The very best moments (for me, of course) come to the end of the album. Last two songs, Hate and Beautiful Illusions. Beautiful Illusions was the first Tinavie's song I've heard so it's understandable I have some feelings for it. But I fell for another one more.
Hate.
It's a story.
About her.
It has wonderful line, escalating into a firework of emotions. I hate you, baby, I'll break you baby, I want to kill you, baby, but I loved you baby. Love, hate, bliss and ignorance. Pain, tears, smile... It's like if somebody finaly understood what you wanted to say - and said it instead of you.

Beautiful Illusions is another story. There is a wall in Prague. Wall covered in (spray)paintings. It's telling a story of one woman born in 1928. She lived through WW2, became a pop singer, during the communism era in Czechoslovakia she was forbidden. She married, had two children, one died one day under the wheels of a truck; the other one emigrated in the 80's, her husband died in 2004 and she's alone now. She's eighty and the only thing she has left are her memories.
The story on the wall is absolutely amazing giving me goosebumps everytime I see it.
I have the same feeling while listening to Beautiful Illusions.

If you can imagine Paris in 1930's or 1940's, there's an Epiloque as the fourth song. It brings somehow different emotions than the other songs on the record and I personally like it very much.

In november 2011 Tinavie released their second album. It's called Hidden Places and features 13 new songs. It's... It is much different from its forerunner, yet Tinavie remains the same in creating beautiful romantic songs with apparent storyline behind the music itself. Album was recorded at the studio and you can almost see the difference in the sound. It's more colorful sound with stronger drive. With Hidden Places Tinave became to fast for downtempo, they definitely crossed the genres in music and created new subspace in the music universe.

Tinavie didn't make something entirely new. With Hidden Places they however upgraded their own style into a new fashion style of making modern popular music. I must admit that the first album was somehow more touching. I believe it's because I did listen it more times. And maybe it's because Augenblick was concepted as a recording for live perfomances, so you can feel more emotions with your mind not so opened. While on the second record you really should open your mind and start to think about the stories told by this russian band.

There are many memorable songs on the album Hidden Places. It all starts with song called Changing. The lyrics say it all. The music also. It's a great opener, listener can feel the juicy ideas of composing and writing. Breathe Out brings more wind-instruments (brasses), or if you like another way of bringing them into play. Faster, stronger, carrying the idea of the song / lyrics.

Of course you will find your own favourite songs on Hidden Places.
There's one I really like.
Brave.
Once I wrote somewhere this is a piece that attacked my personal list of the best songs ever.
There's so much juice on the track, it's so powerful all alone that I can imagine it as a standalone story. It's the best track (for me) not only on this album. If there's a song that gives me strength, it's this colorful, powerful a unbelievably touching song. The rhytm, vocals and scheme of instruments create so much emotions. There's an outstanding intro and outro of this piece too, making the whole song more comprehensive than any other piece on the album.

And with Believe all the guys (and girl) from Tinavie give the listener something special. I can't describe what I think of this song with my horrible english, but I'll try to say it: It's an ordinary scheme, nothing special. Drums and the brasses aren't by no means original. For the first time of listening this band, I realized that Tina's vocal exposure isn't anything unique. But somehow they created with all the instruments and vocals a rare pop song, you will never hear in any radio station or on any music tv.

And so what's about the girl Tina?
Tina is of course the frontman of this band. Frontgirl. It's obvious she has a lot of music knowledge, she's composing (not all alone though) and writing the lyrics too and she's the person who creates Tinavie's musical image.
She's beautiful too. She sings pretty well live, she has a beatiful smile and she's absolutely cute when she's standing behind the piano with the microphone in front of her face.

I believe that without Tina, there would never be this amazing russian band.

Tinavie made a wonderful step forward. They didn't change the music at all, they can't be described by any genre though. Augenblick nor Hidden Places aren't flawless recordings determining a new way of modern pop music.
Yet I hope Tinavie will get one day attention of future musicians and inspire many new bands all over the world.

If you want to listen (for free) Tinavie's music, just follow this link.

Refresh

2011-11-12T22:55:00.001+01:00

The first sentence's gonna be in czech. Lol, in english the second then. Now the fourth and then the others.

Ne, že bych nějak zanevřel na svojí mateřštinu, a ostatně česky tu psát budu i dál, ale se stoupajícím požadavkem umět cizí jazyk a napsat v něm bakalářku (lol?) jsem se rozhod, že protáhnu svoje anglický koutky. Bude to vtipný, bude to sranda, protože v angličtině psát rozhodně neumím, ale co už.

Jenže o čem psát?
Nechám tu starý pseudorecenze (a časem třeba nějakou přihodím), ale veskrze jdu opravdu blogovat. K čemu to? Nevím. Prostě, abych si protáh anglický koutky. Beztak to nikdo nečte, lol.

First of all, I must apologize for my english. Lol, I say that a lot these last days. I apologized maybe a week ago, when I couldn't tell two asian girls, how to find a mail box. They had to go through one building and then turn left a there's a post office right there. I didn't know how to explain them the right way, so I had to go with them. Maybe because they also didn't speak english well, but I have a horrible feeling they just didn't understand my english. Lol.

FYI I had english classes more than ten years ago but I have never studied this language. I met some weird family maybe two months ago when I was going home to visit my parents. The Mother was from Hawaii, her daughter was however mixed and she was serving her country in the army.
The Mother told me that my english is very good, and I laughed.
It's not true, is it.

So... eh. I don't know what to say anymore, so please, accept once more my apologies and enjoy the rest of YOUR day.
God loves you all.
lol

T.

P.S. I'll be back in a week.

Filmová pseudorecenze: Buried [2010]

2010-12-26T15:45:00.010+01:00

Půl roku jsem čekal, až se objeví Buried někde v dosahu v kinech. Nestalo se tak. Mnohem dřív stačily vyjít nejprve různý R5kový ripy DVDčka, aby se nakonec před Vánoci jako dobrej dárek objevily první blu-ray ripy.
Stydím se za to… ne, nestydím.
Buried je výraznej film. Koncepčně velmi originální.

Milej čtenáři, dovol, abych poprvé v životě zaspoileroval, přitom ovšem nevyplkám rozhodující momenty filmu. Ten spoiler je totiž v tom, že celej film se odehrává pouze v rakvi a film v té rakvi i skončí. Jedinou postavou ve filmu je řidič Paul Conroy, kterej v Iráku převáží zásoby (což se dozvíš postupem času ve filmu), a kterej se vzbudí v rakvi. Po chvilce mlácení a hulákání objeví svůj zapalovač a nakonec – voilá – objeví i mobil, který mu do rakve strčili únosci.
Jasně, jim jde o prachy. Jemu jde o přežití.
Druhou postavou, kterou ve filmu uvidíš, je Paulova kolegyně, která natočila na mobil video a potom… no a potom z filmu zmizí. Zbytek hereckého ansámblu obstarává hlasový projev charakterů, s nimiž Paul mluví díky geniálnímu poskytovateli mobilních sítí, který i metr možná dva pod zemí poskytuje signál.
Rakev dva krát nula celá šest metrů (nebo tak nějak) je jediným jevištěm, Ryan Reynolds je jediným hercem. Zbytek obstarávají kamerové kreace a hudba.
Nutno dodat, že všechny tři tyhle faktory tahají Buried z pásma průměru.
Koncept one-man-show ve filmu tu již několikrát byl a před desíti lety dokonce jen v telefonní budce obdobných rozměrů. Problém byl v tom, že kamera telefonní budku opouštěla až moc často, díky čemuž pocit stísněnosti a hutný atmosféry nebyl až tak výraznej.
Kdežto Buried – jak jsem psal na začátku – je výrazně výraznej film.
Než se zeptáš, odpovím ti rovnou.

Film je i výrazně nelogickej. Kromě mobilního provajdra má Paul k dispozici i očividně nekonečné množství kyslíku, který vesele vypaluje svým zippo zapalovačem, přitom postupem času najde i lepší zdroje světla, které mu únosci do rakve dali. Paul stráví 90% času ve snímku telefonováním s lidmi, kteří na něj buď serou, nebo mu pomoct nemůžou. Proč? Cirka po polovině filmu mu navíc začne padat písek do klína, protože americké stíhačky zbombardovaly město nad ním. Logicky bych se i se švýcarákem tou dírou, která se objevila, prokopal nahoru, protože písek je sypkej jako dětskej pudr a jedna z postav Paulovi řekla, že může být maximálně pár stop pod zemí. Kdyby se postavil, moc země nad sebou by už neměl.
Whatever.
Zapomeň na nelogičnosti.

Film je výrazně výraznej v tom svým konceptu a sází všechno na dvě divoký karty.
Ryan Reynolds už ukázal, že umí i hrát, ale teprve tady si postupem času uvědomuješ, že skutečně vyrostl ve výrazného herce, kterej už nepotřebuje huličské snímky, aby prorazil. Reynolds už prorazil. (Jen doufám, že vyjde i ten Deadpool, když v roce 2011 vyjde i ten Green Lantern.) V prvních minutách si řekneš, že moc nehraje, že ten prostor mu to ostatně ani nedovoluje. Na jeho figuře se dají najít mouchy, podivně se tváří, když hystericky křičí, když si uvědomí, že je v rakvi pod zemí. Jen jak film jde svým pomalým tempem dál, Paul Conroy se stává uvěřitelnějším. Má ženu, má dítě, nemá peníze a nemá vlastně vůbec nic.
Ostatně proto je v Iráku.
Ve filmu ukáže snad všechny emoce, které jsou. Strach, panika, vztek, smutek, štěstí, deprese, smířenost a další. Ty všechny zahraje tak, že začneš uvažovat, že ho režisér pohřbil do rakve s kamerou a čekal…
Dle mýho překonává Reynolds prozatím nejlepší one-man herecký part za poslední léta, totiž Sama Rockwella v Moonu. A to o dost.

Druhou divokou kartou jsou emoce. Buď je v tobě snímek vzbudí, nebo ne. To už asi záleží na tom, jak emotivní člověk seš. Já za sebe můžu říct, že poslední půlhodina vygradovala emočně tak, že jsem v okamžiku, kdy naběhly závěrečné titulky, jen čuměl s otevřenou hubou. Podivný pocit na zádech, kterej jsem vnímal cca od patnácté minuty filmu, mi na závěr proběhl celým tělem jako neskutečná zimnice. A ačkoliv existují jen dvě varianty konce (to musí bejt každýmu jasný), totiž že Paul nakonec z rakve unikne, nebo neunikne, ten konec tě zazdí. Víš, jak to skončí, ale když to skončí, skončí to tak silně a emotivně (a prvoplánově emotivně), že ti to zapne tipec.
Pokud ovšem nejsi další z nekonečné řady intelektuálů, kteří potřebují moc hlubokej film plnej silných myšlenek, aby je film bavil.
Buried má opravdu hutnou pointu. Ale to bych spoiloval až moc.

Veskrze se dá říct, že Buried by si zasloužil kvůli dávce nelogičností maximálně 7/10, ale čím déle nad filmem přemýšlíš, tím je ti jasnější, že se musíš podívat podruhé. Protože ta dávka z emočního samopalu byla prostě dost silná na to, abych začal uvažovat o tom, jestli ve filmu nenajdu i něco víc.
Ve výsledku jsem našel. Buried je ukázkou pro další thrillery, které potřebují řadu hereckých hvězd, velký rozpočet, velkou výpravu, velké triky, a tak dál, aby fungovaly. Buried funguje s jedním hercem a jedním režisérem a hlavně jedním scénáristou, kterej by měl dostat pusu od každýho, kdo kdy psal dialogový příběhy. Všechny ve filmu je objasněno skrze dialog, protože ostatně není ani jinej prostředek, a vskutku všechno se ve filmu dozvíš. Všechno, co potřebuješ.

Koncept jedné postavy uzavřené na malém prostoru byl vytažen na maximum. Buried se zkrátka nehne z místa, režisér předvádí neuvěřitelné orgie na neuvěřitelně malém místě, kamera rotuje a točí se a přibližuje divákovi stísněnost, kterou skutečně prožívá Ryan Reynolds tak silně, že mu to zkrátka věříš. Od chvíle, kdy film začne půlminutou černé obrazovky, v níž se ozývá Reynoldsův dech a kopance a škrábance, zadržíš dech a pak vydechneš na konci filmu.
Jistě, tempo je příliš pomalé na uzavřený snímek a stopáž příliš dlouhá, a tak cca v polovině filmu konstatuješ, že by to mohlo být kratší. Ale závěr drtí. Závěr vygraduje tak neskutečným způsobem (opět opakuji: odehrává se to POUZE v jedné rakvi), že prostě jen vydechneš.

A znovu: Jestli bych si měl vybrat mužskej part v hlavní roli, kterej mě letos skutečně poslal do kolen, bude to Reynolds. Silně pochybuju, že by se letos v nějakém filmu objevil lepší herec.
No a na závěr: Buried má jeden z nejzajímavějších plakátů, co jsem letos viděl. Plakát roku?

Buried [2010] 9/10

Drama / Mysteriózní / Thriller
USA / Španělsko, 2010, 95 min

Režie: Rodrigo Cortés
Hrají: Ryan Reynolds, Stephen Tobolowsky, Samantha Mathis

Filmová pseudorecenze: The Social Network [2010]

2010-11-01T22:08:00.004+01:00

Cinestar Anděl, Praha, 1.11.2010

The Social Network je vpravdě nezáživným tématem vycpaná panenka o klukovi, kterej „se příliš snaží bejt hajzlem“. Je to o mladým klukovi, kterej rozchod s (celkem pěknou) holčinou vyřeší lahvemi piva a dlouhým sezením u netu a hackováním kolejních ročenek, z nichž nakonec sestaví obyčejný libimseti a tadá, nápad je na světě. Mark Zuckerberg je prej nejmladší miliardář na světě a prachy si vydělal podle filmu (tedy podle scénáře, kterej je podle knihy) tím, že v uvozovkách vykradl nápad dvou šamponovitých bratří, kteří veslují a zároveň přitom chtějí udělat pro Harvard spešl soušl síť, kam se bude zvát elita.

Mark nelení a na vlastní pěst a vlastní inteligenci vystaví systém, kterej je základem dnešního facebooku, sociální sítě, kterou využívají stamiliony lidí po celém světě. Prej i v Bosně, kde „nemají silnice, ale facebook jo“. Ale dost zjednodušování.

Režie se ujal David Fincher, jehož jméno netřeba říkat dvakrát. Každej od něj něco viděl, a kdo ne, ten ať to honem rychle napraví. Protože The Social Network je jeho asi nejslabší počin, a přesto je to fakt hustá podívaná. No jen mi řekněte, kterej režisér ze závodu veslic udělá dechberoucí akční podívanou? Fincher má asi na akci kurva talent, a proto je škoda, že nějaký pořádný béčko o bandě hmyzožravých mariňáků kosících bandu hmyzoidních vetřelců nenatočí. Ale zase zpátky. The Social Network totiž není akční film.
A přesto má tempo, za který by se nemusel stydět ani první Rambo nebo pořád se zrychlující dokumentární série o Bourneovi. Patrný už je to od první scény, která má čtyři minuty a herci v ní sice sedí, ale jejich ústa jedou na plnej plyn. Do čtyř minut musel Fincher nacpat poměrně rozsáhlej dialog, kterej po sherlockovsku představuje našeho hlavního geroje, kterej nemá mečem ani samopalem, ale přesto je brutálně akční. Jeho inteligenční kvocient bude nejspíš hodně vysoko a Jesse Eisenberg (který hrál ňoumu v Zombielandu) jej zahrál fakt dobře. Těžko hledat na jeho charakteru menší hereckou chybu, pevně semknutá role zhrzeného génia, který má jednoho přítele a stvoří jich po netu miliony, aniž by se navzájem znali, mu nedovoluje hereckej part na okamžik opustit jiným směrem. Tohohle mladýho kluka jednou chci vidět v něčem, co mu umožní fakt velkej rozlet, a hlavně ho donutí se zbavit těch kudrlin na hlavě. Pouze závěrečná scéna dělá z filmovýho Marka Z. dvouprostorovou postavu – ukáže nám totiž i svou druhou stranu herecké tváře.

A v tu chvíli mi Marka bylo fakt líto.

Úvodní dialog je zcela nutný k pochopení hlavního charakteru, a tak se nedal sestříhat, protože Fincher uzavřel smlouvu, že film nepřesáhne dvou hodin. A tak herci jedou a jedou a kamera je staticky snímá ze dvou pohledů, ale teprve potom, při úvodních titlích, přichází kamerovej ráj. Respektive kompoziční. Mladej Mark probíhá Harvardem a kamera jej zabírá ze všech stran tak, aby zároveň ukázala, kde vlastně Mark je. A tak ve výsledku není důležitej Mark, ale všechno to okolo, ta scénografie, která budí dojem mrtvolně žijících kolejí.

Nemůžu posoudit ajťácký plky potom, ale zdály se mi hodně relevantní a hodně reálný. Protože při nich vzniká zárodek facebooku.

Ale facebook vůbec není ve filmu důležitej. Veskrze se dá říct, že The Social Network je film o lidech, o vzájemných kolizích a explozích, o vzájemném přátelství ve světě, kde slovo přítel je jen slovem. Facebook tu funguje jen jako berlička, kterou si můžete typově přenastavit třeba na souboj o zděděné miliardy, výhru v loterii, nebo třebas investice do ropných akcií, o nichž – btw. – taky bude řeč. A pak si k téhle berličce postavte druhou ze světa IT, kde padá Bill Gates (jehož scéna… byla nutná??) a jeho přítomnost ve filmu značí, že Mark může bejt tím druhým Gatesem. Mladej je na to dost.

Když se odprostíte od berličky jménem Facebook, postaví před vás scénář příběh kluka, kterej si splnil svůj sen bez ohledu na to, kolik na něm vydělal, a byl to sen, kterej se narodil jen tak, vlastně na skle v jeho pokoji, a postupně se stal Zuckerbergovou vstupenkou mezi elitu, vstupenkou, po níž toužil. A je jedno, že Mark se vám stane nesympatickým, že třeba šlape po lidech, protože on si to vlastně ani neuvědomuje. Motivace a jeho nezávislost jsou dva důvody, proč nakonec působí jako hajzl, byť jím není. Je to prostě příběh kluka, kterej něco vymyslel (nebo klidně i ukradl, to už nechám na vás), a přitom se něco naučil, něco o svým životě i o životě ostatních. A tak veledůležitá scéna na závěr jen dává podnět k zamyšlení, jestli v současným netovým životě cosi nepostrádáme.
Dřív to bejvávalo jinak. Dneska už jen click, cvak, a mám přítele. Fenomén Facebooku jako takovýho se ovšem ve filmu mihne jen tak očkem, protože není důležitej.
Veledůležitou součástí filmu je pak hudba. Trent Raznor se vytáhl a kdo zná jeho hudbu, bude potěšen, neboť zdá se, že i filmový skladatelství mu není cizí, a prvky, který jsem nepovažoval za možná zakomponovat do dramatu o… no o vzniku Facebooku, tam prostě seděj jako prdelka na hrnci. Nebo hrnec na prdel? Ať tak nebo tak, hlavně v úvodu dokáže společně se střihem a kamerovým rejžováním zlata vytvořit skutečnou atmosféru, při níž trošku zadržujete dech, ačkoliv vidíte jen kluka, jak sedí a hackuje kolejní stránky.

A tak dál.

Režii Davida Finchera netřeba rozebírat, jen říkám, že je skvělá, byť ne nejlepčejší, možná trochu prvoplánová, ale umí vytvořit cosi hmatatelnýho, co vás donutí se trochu uvelebit nebo narovnat v křesle.

Skvělý je časový kolotoč, který ve filmu funguje vlastně taky jako berlička, neboť film by se dal odvyprávět chronologicky a nic moc by to neznamenalo. Ale prolínání obrazů z jednání s historickými okamžiky vzniku facebooku má hodně do sebe a tvoří i trochu emotivní atmosféru, při níž fandíte tu Markovi, tu Eduardovi, tu bráchům veslařům… Časový toky jsou tak důležitou součástí vyprávění, který směřuje k cíli… ukončenému globálně, osobně už však nikoliv.
No a musím zmínit porci vtipu, kterej ve filmu je. Nebudu tu vyjmenovávat scény, u nichž jsem se od srdce zasmál, protože se jedná o prvoplánovej inteligentní humor, kterej mám rád. Jedná se spíš o typ toho vtipu, o tu souhru dialogových oken, která se odehrávají tu a tam. Veslaři, fixa na okně, spadlý server, a tak dál.

Pokud bych měl říct, co se mi na The Social Network jakože fakt hodně líbilo, asi bych hodně váhal. Nic tu není přímo dokonalé a originální a supr cool a už vůbec není supr cool, že to je o Facebooku, když to o něm vůbec není. Jasně, do kin to přiláká spousty lidí, protože to je přeci o fejsu, ale tenhle kýč byl naštěstí šikovně eliminován.

Prostě se The Social Network líbí. Tak. Je to líbivej film, kterej útočí na subjektivismus každýho diváka. Někomu se to líbit nebude, to určitě, ale bude to mizivý procento rejpalů, kteří prostě rejpou. Nehraju si na nadprůměrnýho diváka a nejsem bůhvíjak filmovýho řemesla znalej, ale z toho mála, co znám, můžu prostě říct: Je to nadprůměrný snímek, kterej vás možná donutí na Facebook nahlížet jinak, možná vás donutí se zamyslet, jestli váš soušl lajf po netu není vlastně zalegorizován. Je to nadprůměrné řemeslo, které se dočkalo šikovné ruky a skvělých hereckých výkonů, a to i od Justina Timberlakea... kterej FAKTICKY zahrál!!

The Social Network osobně chápu jako osobní drama s globálnější zápletkou, boj o prachy a jako skvělý dílko, který není náročný, a přitom třeba uspokojí i ty náročnější.
Nečekejte obzvláště silný příběh, ačkoliv to silný příběh je. Nečekejte silnou zápletku, ačkoliv i ta tu je. Nečekejte klasický životopis, ačkoliv i ten tu vlastně je.
Povím vám ale, že čekat máte skvělý herecký výkony, skvělou režii, skvělou hudbu a velkou porci vtipu. A když v tom všem objevíte i něco víc, budete jen rádi, že tak veskrze průměrný film je vlastně tak moc nadprůměrný.

The Social Network [8,5/10]
Drama
USA, 2010, 120 min

Režie: David Fincher
Hrají: Jesse Eisenberg, Justin Timberlake, Andrew Garfield, Brenda Song, Rooney Mara, Max Minghella, Armie Hammer, Joseph Mazzello, Malese Jow, Natalina Maggio, Trevor Wright, Adina Porter, John Getz, David Selby, Cherilyn Wilson, Bryan Barter, Rashida Jones

P.S. Ona úvodní scéna byla brutálně náročná i pro překladatele, takže jestli chcete chytat meaning, oprašte angličtinu. Fuka se snažil, ale dost z významů mu uteklo. Bohužel.

Hudební pseudorecenze: LINKIN PARK - A THOUSAND SUNS [2010]

2010-09-19T11:28:00.005+02:00

Poslouchám muziku už kvantum let. Když jsem byl malej, moje sestra poslouchala takový skupiny jako The Corrs, The Cranberries nebo nějaké folkové skupiny. Když mi bylo třináct, poprvé jsem slyšel Linkin Park a dodnes považuju tuhle skupinu za tu, která mi otevřela dveře k rockovějšímu, potažmo metalovějšímu nebi. Kolem šestnáctých narozenin jsem objevil Nine Inch Nails. Ano, mohl za to bezkonkurenčně nejlepší koncert Linkin Park na fesťáku Rock am Ring v roce 2004. Velice rychle jsem si zamiloval industriální rock a metal. Už byl jen krůček k alternativnímu metalu ve stylu Deftones. Kolem osmnáctin jsem poprvé vstoupil do „pravých“ (jak to nazývají fandové těchto odnoží) metalových odnoží, začal jsem melodickým death metalem, dostal se postupně k folk metalu a post metalu a dnes kotvím ve škatulce dramatického death metalu, sludge metalu (potažmo post metalu) a samozřejmě stále folk metalu.

Tenhle úvod jsem si tu vybásnil proto, aby čtenář pochopil, že za nějakých deset let jsem se pohyboval ve skutečně poměrně dost širokých vodách, od rocku ve stylu U2 a R.E.M. přes Limp Bizkit, Linkin Park nebo třeba hezky alternativně metalové Drowning Pool, Fair to Midland (mají nejlepšího zpěváka na světě a až vydají svoje čtvrté album, budou na paškále i tu!) se dostal k současně preferovaným škálám (post metal/rock; sludge, dramatic death, atp.). Je to dost a neumím už vyjmenovat, kdo všechno se v mém playlistu vyskytl. Japonci, Brazilci, Španělé, Rusové, Finové, Američané, Češi, Slováci, hip hopeři všech národů…
Jojo, i hip hop umím poslouchat.

Deset let poslouchám muziku a jednotlivá alba.

Ale teprve v roce 2010 přišla pro mě hudební revoluce. Problém je v tom, že vlastně nevím, co je na ní originálního. Album jako koncept se vyskytlo v mém playlistu stokrát. Indie, industrial, ska, hip hop, rock, ethno, to všechno už tu bylo milionkrát. Elektronikou podkreslený zvuk taky.
Tak v čem je teda nová deska Linkin Park tak originální?

Narovinu to řeknu: V ničem. Originalita tkví v tom, co všechno s tou neoriginálností dokázali kluci z Kalifornie udělat. Narovinu to řeknu: A Thousand Suns je jedno z nejlepších alb, které jsem kdy slyšel.

Pojďme si udělat krátkou vyjížďku diskografií téhle šestice, která se pojmenovala Linkin Park jen proto, že doména na jméno Lincoln Park už byla obsazená.

Kapela vznikla v roce 1996 jako Xero. Tohle období přeskočíme. Přeskočíme i to další, kdy se kapela jmenovala Hybrid Theory. Důležité ovšem je, že se tak jmenovala proto, že zkoušela hybridní teorie v hudbě. To si zapamatujte. Zkoušela různé mixy různých žánrů.

24. října 2000 se poprvé změnily dějiny hudby. Tehdy totiž vydala desku kapela, která za pouhých osmnáct měsíců vyprodávala stadiony a sama o sobě velkohubě hlásila, že bude úspěšnější než Black Sabbath. Desku pojmenovali po sobě, tedy po svém starém jménu Hybrid Theory (smutné, i tohle jméno kapely bylo obsazeno, proto se pojmenovali Lincoln Park, neboť v každém americkém městě je Lincolnův pak, ovšem doména lincolnpark.com byla obsazena, a tak skupina přepsala svoje jméno na fonetickou výslovnost). Představte si, že by si všichni obyvatelé České republiky pořídili desku Hybrid Theory. Brutus, co? No, jenom v USA si těch deset milionů lidí desku koupilo. Celosvětově potom přes 24 milionů. Sakra, to je hodně cédéček.

Sledovat s odstupem času přijetí této desky je úchvatné. Kritici desku i kapelu vychvalovali za přístup a originalitu, energii a nápad. Metalisté Linkin Park hodili do koše se slovy, že tohle je sračka a škatule nu-metal je k smíchu. Fanoušků ovšem najednou byly statisíce a miliony a těm to bylo jedno. Kritické recenze na metalových serverech jsou k smíchu a každý, kdo poslouchal v této době (a možná dodnes) nějakou tvrdší metalovou odnož (typu death metal, black metal atp.) se klukům z Kalifornie smál a nadával jim do sraček. Haha. Komerční pop, tak tuhle neotřelou kombinaci hip-hopu, rockových linek a metalových rifů v souhře s čistým a screamovaným vokálem, elektronikou a scratchi nazývali. Záviděli ty vyprodané stadiony a velká slova?

Singl In the End shrábl kde co, hlavně jeho video je dodnes považováno za nejlepší LP-klip vůbec. One Step Closer, Papercut, Points of Authority (pouze USA) a Crawling katapultovaly Hybrid Theory do rádií s takovou vervou, že v našem časopise angličtiny na základce byl o kapele dokonce článek.

Železo se má kout, dokud je žhavé, a tak 25. března 2003 vyšla Meteora. Seskupení klášterů na vysokých skalách v Řecku se otřáslo v základech, když Meteora vyslala do rádií a televizí řadu Hitů. Hity s velkým Há. Somewhere I Belong, Lying from You (pouze USA), Faint, From the Inside, Breaking the Habit a hlavně Numb upevnily rádiovou pozici Linkin Park nejen v Česku. Dva klipy tu byly natáčeny a dodnes patří autorem k nejlépe hodnoceným klipům kapely vůbec.

Sledovat s odstupem času přijetí této desky je úchvatné. Kritici už desku tolik nevychvalovali, metalisté mleli to samé co u Hybrid Theory a fanoušci vrněli blahem. Koncert v Česku donutil grupu slíbit, že sem ještě přijede, což taky udělala.

Meteora přinesla Linkinům a jejich fanouškům smyčce a Lying from You, které sice nemá video, ale nepochybuji, že kapela tenhle song má ráda kvůli své energii a notné dávce emocí, které ze songu proudí. Numb byl celosvětově hit číslo jedna a jeho video se točilo v televizi donekonečna. Ovšem Breaking the Habit zblajzl opět cenu za nejlepší video.

Kapela pak čtyři dlouhé roky nic nevydala. Fanoušci se těšili ze songů, které kapela předváděla na koncertech, když zadunělo QWERTY (Behind Your Lies), fandové zajásali. Kluci z Kalifornie ovšem slibovali na nové desce velkou změnu a nového producenta Ricka Rubina (ten už měl vrchol dávno za sebou a podle svých slov uměl z hudby jen to, co ho naučil poslech Beatles).

Vyšla fošna Minutes to Midnight.

Velký příklon k popu, tak to ohodnotila polovina fanoušků. Zbylá polovina vrněla blahem, protože kapela se změnou zvuku přinesla i změnu koncertních vystoupení. One Step Closer se hrál jako první a Bleed It Out vytleskala každá aréna a každý stadion. MtM tu nechci moc řešit, protože jeho význam je v kontextu s ATS pouze předstupeň. Mnohem důležitější pro novou fošnu LP byla spolupráce s Hansem Zimmerem na soundtracku k Transformers 2 a návrat do studia za Rickem Rubinem. Notná industriální příchuť znatelná už na koncertu v rámci Rock am Ring 2004, kdy kapela vyfrnila song od Nine Inch Nails, vystoupala na vrchol v krátkém bridgi songu New Divide, titulním songu filmu Transformers 2. Tehdy autor těchto řádků zajásal a řekl sám pro sebe: „Esli se toho budou držet dál, bude to pecka!“

14. září 2010 mělo album A Thousand Suns vyjít na českej svět.

Uniklo tam o týden dříve.
15. září přišlo autorovi těchto slov domů.
To už ho ale znal. Měl ho poslechnuté odpředu dozadu a nikdy neudělal tu chybu, že si pustil jen jeden song, nebo že to zahodil po prvním songu.

Jako první se do uší vyline dvojice inter, the Requiem a the Radiance, v kterém padají už klišoidní slova dr. Oppenheimera „we knew the world would not be the same…“. V tom prvním pak elektronicky upravený Mikův hlas zpívá dětským vokálem „god save us everyone…“ a tak dál, pamatujte.

Rozhodl jsem se intra nehodnotit, protože povětšinou v nich někdo kecá, anebo se tam jen cosi krátkého děje. Přesto různá intra a interludy tvoří víc jak třetinu celého tracklistu alba, takže nějakou pozornost si určitě zasluhujou.

Jako třetí na listu vyšumí Burning in the Skies, které poprvé představuje znatelnou změnu, ale pro ty, co slyšeli MtM, prozatím jen drobnou. Změna vizáže z tvrdších na měkčí linky, to už se točilo několikrát, přesto u Burning in the Skies postřehne pozorný posluchač dvě fakt důležité změny – zpěváci jsou najednou dva (Mike Shinoda si asi bral lekce zpěvu během pauzy) a trochu se ubralo kytar. Burning in the Skies má ale zajímavej image – veselá melodie a smutný text, který jako by dokázal pasovat na dvě různá témata, první je to osobní-politické; druhé potom samotné varování kapely, že se brutálně změnila a že další songy budou fakt jinší.

Další intro, kde se něco střílí a slyším tam megafon Brada Delsona, po němž následuje jeden z vrcholů alba. Industriální jungle, typický post-industriální rock, tu škatulku si čtenář může nazvat, jak chce, ale je to kombinace starého dobrého Mikova rapu a moderních elektronických věciček. Pokud si čtenář najde na googlu definici post-industriálního roku, zjistí, že When They Come for Me tu definici splňuje dokonale. Je tam něco ethna, rap, syntetizátory, skřípavé elektricky upravené kytary, anti-beat bicí s vytleskávací podlinkou, pár sprostých slov a dohromady tady vzniká něco, co jsem ještě za deset let svojí hudební existence neslyšel. Nedá se to nazvat, ale je to to dobré ze starých Linkin Park a nový zvuk, který s tím dohromady pasuje na výbornou. Na začátku páté minuty se pak opakuje megafon z krátkého intra předtím, arabské ethno halekání a potom konec, po němž následuje další song.

Prvních pár dní jsem Robot Boy opravdu nemusel, ale najednou to přišlo. Klavírní a vytleskávací podlinka se mi zdály dohromady nepadnoucí, k tomu Chesterův zpěv, ale když jsem někdy před dvěma dny uviděl ve výloze hračkářství malého robota, najednou mi to všechno docvaklo. Robot Boy má neskutečně podpracovanou výstavbu a poměrně nezajímavý text, ovšem teprve do chvíle, kdy přijde instrumentální vsuvka. Elektricky podkreslený zvuk jako by připomínal osmdesátkové pokusy Michaela Jacksona varovat svět před zničením. Podivné halekání Chestera na pozadí a pak Mikův hlavní vokál a stálé echo „robot boy“ a silné sdělení, že „the weigh of the world will give you the strengh to go“. Skvělý song, klišoidní a přitom silně impulzivní.

Mikeova japonská vsuvka Jornada Del Muerto v sobě má pouze dvě slova, a to: 持ち上げて、解放して (mochiagete, tokihanashite), což znamená „lift me up, let me go“. Pamatujte. Následuje pro mě další vrchol alba. Původně jsem tenhle song fakt nemusel, ale postupně jsem si uvědomoval jeho kompozici. Bude to další singl a jmenuje se Waiting for the End. Funguje totiž dobře i samostatně bez kontextu alba. Má zajímavou ethno podložku, Brada místo u kytary u kláves, nějaký další nástroj, který neumím nazvat, ale zní jako virbl a činely, dva zpěváky a fakt dobrej text, který by měl posluchači opět připomenout, že LP jsou už jinde. Vokálová melodie se s nástupem druhé strofy prohlubuje a víc podkresluje atmosféru. Mike v tu chvíli funguje jako vokálový doprovod a hlavní pozornost má Chester a Bob za bicími, což se ale změní dalším „rapem“ (on to rap moc není). V tu chvíli se vrátí Brad ke kytaře a rozjíždí se závěr.

Tahle kompozice songu mě fakticky dostává a vždycky mi naskakuje husinec. Je to klasická výstavba (sloka – refrén – sloka – refrén – bridge – refrén), a přesto funguje nově a ze strany Linkin Park trochu nepředpokládaně. Výtečný song.

Jenže po něm přichází naprosté WTF. Blackout se mi začal líbit už ve chvíli, kdy jsem na Youtube viděl „freestyle freeflow“ Chesterův výkon. Mike k tomu pak dodal luxusní elektroniku evokující osmdesátá léta, konečně je víc znát basa a první dvě a půl minuty songu jsou naprosto bezchybné. Experiment s vokálem se podařil, Chester freeflow rychle zpívá a poté křičí, takže to zní pro některé míň stíhající fanoušky jako rap se screamem. Fakt si všímám pokaždé té klávesové linky a bicích, které dohromady s následující osmdesátkovou variací elektronických zvuků a scratchů v polovině songu tvoří luxusní interlude pro zbytek alba. Blackout asi neumí fungovat samostatně, ale měl by ho znát každý. Chci singl.

Blackout je rozdělen na dvě části, v první freeflowuje Chaz, v druhé je dominantní hlubší Mikeův vokál, který uklidňuje přesně tak, jak zpívá. Stupňují se bicí a klávesy a nakonec vzniká sympatická souhra obou vokálů, v nichž najednou příjemnější je ten Mikeův. Blackout je experiment a je neskutečně promakaný – vyzařuje image alba, pracuje s žánry a styly a připomíná tak staré Hybrid Theory a Linkin Park v období 2000-2002; a přitom je opravdu nový a pro většinu fanoušků příliš velkým what the fuck momentem.

Následuje další povedený song a další vrchol Wretches&Kings. Víc připomíná staré LP, ale většina zvuků je v tomto songu elektronických, kytara i basa většinu času mlčí a všechno jsou samply. Byť to tak nezní. Rytmická a jednoduchá skladba vhodná k tomu, aby stadion mával rukama do rytmu a poskakoval. Připomíná hodně staré pecky, má industriální vizáž a potenciál stejný jako Bleed It Out z minulého alba. Její součástí je intro a outro v podání Maria Savia a jeho varování před stroji a výzva k tomu, aby člověk šel a zastavil je. Dvě rapované sloky a krátký refrén, v němž chybí trochu tvrdší Chazova poloha, ale budiž, protože jednoduchý rytmus a ta industrialita skvěle pasují k Saviově výzvě. WK je song, který asi nebude singlem, ale zasloužil by si to. Má na to chytlavost a energii.

Pak je další intro v podání Martina Luthera Kinga jr., jehož hlas se za doprovodu kláves postupně stává démonicky robotickým. Wisdom, Justice and Love je moc hezké intro, nejlepší na albu, má myšlenku, silný proslov, jednoduchý doprovod a nápad s démonickým hlasem. Potom jde na řadu mnoha fandy oblíbená skladba Iridescent.

Tady čuchám silnou rádiovku a je to škoda, protože tento song považuju za nejslabší na celém albu. Vytleskávané bicí jsou jen jehlou v kupce hnoje, špatnost je téměř vše. Text, poloha vokálů, absence nějakého výraznějšího prvku, spíš to připomíná klasickou rockovou baladu. Klávesy a jemné hlásky. Elektronické pozadí. Nudný a jednoduchý beat bez energie. Song je 60% své stopáže nevýrazným, nemá nic, co má zbytek alba. Ale chápu, že husinec naskakuje posluchačům, když začnou zpívat všichni z kapely, dokonce i Joe Hahn. Jedinou drobnou výhodou songu je, že ačkoliv má pět minut a je vlastně nudnou hudbou pro masy (ano, přiznávám se k tomu, odsuzuju mainstreamové skladby jako je Iridescent), vlastně ani nenudí. Ono to bude tím, že téměř polovinu stopáže zaujímá ona zajímavější část s gradujícím závěrem, při němž fandům naskakuje husinec. Pro mě je ovšem Iridescent velkým zklamáním notně připomínající Shadow of the Day z minulého alba. I ten se stal singlem a dostal video, nepochybuji, že zde to bude totéž.

Další intro je Fallout a má kus text z Burning in the Skies opět elekticky upraveným vokálem, který se postupně stává čistým Mikeovým. Hezká nálada v tomhle intru vrcholí plynulým přesunem do prvního singlu z alba, the Catalyst.

Tenhle song v prvních posleších připomínal What I’ve Done, ovšem s jednou notnou rozdílností – industriální nádech. V kontextu s celým albem a hlavně oběma intry, u kterých jsem tu napsal „pamatujte“ funguje jako ucelující prvek a opravdu klíčový song. Ostatně název celého alba je jedním veršem tohoto songu, který má několik zajímavostí.
Elektronické scratche. Hezkou basu. Hezkou spolupráci obou vokalistů plus výkřiky „no“ všech členů kapely. Smyčcové varianty osmdesátek (samply). Na tomto songu je nejvíce cítit kytara. The Catalyst musí být poslouchán ve studiové verzi, ta rádiová a s klipem postrádá tu důležitou atmosférickou minutu, která se stala skutečným důležitým prvkem pro celý kontext alba. U New Divide jsem si přál, aby bridge byl delší a zůstal industriální. The Catalyst tu industrialitu po dobu celé té jedné kritické minuty má a ukončuje tak putování posluchače albem, na němž mladí Linkin Park konečně dospěli do hudební kvality srovnatelné s velikány rockového nebe.

Na albu není vlastně nic originiálního, všechno už někde někdy bylo, přesto dohromady všechno poslepovala šestice z Kalifornie tak neskutečným způsobem, že vzniklo něco nového a originálního. Namixovala žánry tak, že staré dobré Hybrid Theory je konečně překonáno. Protože namixováno bylo šest sedm různých hudebních směrů, a proto A Thousand Suns je skutečným Hybrid Theory.

Poslední song se jmenuje The Messenger a do alba schválně vůbec nepasuje. Akustická kytara Chazův nečistý vokál se od alba natolik odlišují, že je jasné, proč si jej kluci vybrali jako zavírák. Spíše než LP tento zavírák připomíná staré Grey Daze nebo nové Dead By Sunrise. Rocková pohodička je rámovaná skvělým „nečistým“ Benningtonovým výkonem, tenhle song je snad psán jeho vlastní rukou od první do poslední noty. Když k tomu připočteme silný text klasicky o lásce a životě a tak, vzniká supr zavírák a další příjemné překvapení na albu.

Album A Thousand Suns je skutečně kontroverzním počinem, který odsuzuje polovina fanoušků Linkin Pak, druhá jej vyzvedává do nebe. Zprvu po několika prvních posleších jsem patřil k té první polovici, ale čím víc času jsem nad konceptem alba přemýšlel, tím více jsem si jej zamilovával. Jestli Linkin Park stvořili kdysi dávno „hybrid theory“ o hudebních žánrech, na novém albu vytvořili „multi-hybrid theory“ o celé muzice. Posluchač tu neposlouchá patnáct tracků, devět songů a šest inter, ale poslouchá tu JEDEN třičtvrtě hodiny trvající příběh o putování nejen apokalyptickou pustinou. Tohle album je totiž i příběhem o tom, kterak se dá dneska vytvořit originalita z neoriginálních prvků a kterak může kapela – snažící se o zbavení jedné nálepky – vytvořit nálepku druhou. Spolupráce s Rickem Rubinem na předchozím albu byla předstupněm a i když u tohoto alba více cítím produkční rukopis Michaela Kenji Shinody, je to nejspíš již produkční za zenitem, který dokázal přinést řadu dobrých nápadů, které vyústily v prozatím nejlepší album, které v roce 2010 vyšlo.

Je to smutné, ale nečekal jsem to. Linkin Park mě znovu dostali jako před devíti lety naštvaného puberťáka. Tentokrát ve mně probudili přemýšlivého ducha dospívajícího kluka. Dojmy a emoce z Tisíce sluncí jsou tak mnohem mnohem silnější, a proto ryze subjektivní hodnocení na závěr:
[11/10]

Hudební pseudorecenze: TOUNDRA - II [2010]

2010-08-11T17:52:00.004+02:00

Tuc tuc do rockovějších vod. Tak se to mělo původně jmenovat, než jsem si z toho udělal svoji další hudební pseudorecenzi, protože on to stejně nikdo nečte, tak proč si s tím neudělat něco podle sebe.

Toundra je grupa moc šikovných Španělů z Madridu, o něž jsem zakopl vlastně čirou náhodou a brutálně rychle si je zamiloval. A to ne proto, že maj bůhvíjak originální sound a spousty šikovných nápadů. Kdepak.

Instrumentální post-rocková banda staví svůj image na něčem úplně jiným. I možná proto jsou hezkým příkladem post-rockovýho mainstreamu, kterej tak moc letí za oceánem v zemi velkých hamburgerů. Anebo v zemích, kde dřív dlouhovlasí válečníci pili medovinu a vyjížděli na drakkarech na kontinent.
A proto mě tak překvapilo, když skupina s tak severským názvem pochází ze Španěl a hlavně úvodním songem svého supr alba, které nese římskou dvojku nebo dvě velká íčka v názvu, představí nádhernou marockou poušť a pak už svého posluchače veze jen na písečné vlně celou velkou arabskou Afrikou.

Takovejhle orientální drajv má spousta kapel, ale je až s podivem, jak tady funguje to všechno, co ozkoušeli ostatní – funguje to úplně stejně a přitom jinak.

Tchob mě vzal na kafe v Casablance.
Dlouhý epos Magreb potom na historickou vyjížďku neurčita, která se svezla po vrcholu duny někde v polovině čtvrté minuty a pak už se jen a jen a jen vezla dál. Představil jsem si sám sebe, jak stojí s náručí písku a s velbloudem za zády uprostřed Staromáku a před očima se mi tam míhaj myšlenky na velký bitvy středověkých dějin, které svedly španělská a arabská kultura. A stejně jako ty dvě se dokázaly naučit vedle sebe chvíli přežívat, než velká Inkvizice udělala STOP!, stejně tak funguje střední pasáž Magrebu, která se zklidní a posouvala mě za rytmického cinkání do činel a virblu a bůhvíkam ještě dál a dál až k dalšímu post-rockovýmu riffu, zažitým prvkem utlumil moc hezké basové sólo, které vůbec není složité, ale zní moc hezky, zatímco bubeník dál cinká a taková ta nápadná podkreslenou hrozícím vichrem v podání post-rockový kytary mě nutila přemejšlet, kdy to přijde… a on se k tomu zase přidal Arabáš s voňavou kávou a západ slunka nad dunami a tak vůbec. V tu chvíli jsem se podíval na časoměr a zhrozil se. Ještě čtyři minuty. No to bude utrpení. (Ne)Bylo. Magreb měl skončit po sedmi minutách, ale táhl se zbytečně dál v už oposlouchané lince vrcholící dlouhým tříminutovým epilogem, který měl svůj zajímavej náboj a nádech, ale i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, že se na tý duně vezu už moc dlouho.

A pak voilá, přišel Zanzibar. Navazuje na Magreb přímo a není mezi nimi vteřinka oddychu. Dokonce čerpá podobné motivy, podobné riffy, ale přidává klasickej sympoš riff a cinkání činel a virblování a bůhvícotovlastněnatěchbicíchvšechnodohromadyje. Když se řekne Zanzibar, člověk si představí… hm… Já si představím bazar a tam voňavou kávu a spousty koření a lidí a tak, ale tady na tomhle bazaru v Zanzibaru je klid. A pak tam vtrhnou vojáci s kopími a machrují jimi a song dostává ani ne moc orientální nádech, ale přesto se nedokážu zbavit dojmu, že tam někde v těch riffech se ukrývá něco navíc. To orientálno. A bum, ono přijde v dalším riffu. Není to škoda?
Pět minut je fuč a Zanzibar vlastně nezanechal nic moc pozitivního. Nevadí, fošna je dlouhá dost.
Kouknu se na časoměr… a vono prd, fošna má čtyřicet minut. Tak to se, kluci španělský, koukněte pořádně snažit. Z prvních dvaceti minut mě zaujalo devět, a to je špatný.

Voland. Ha, kluci se fakt zasnažili. Proč mě nejvíc baví ty krátké dvou- až tříminutové kousky, které hýří nápadem a zajímavostí. Až tady skoro zněla i klasická westernová atmosféra, ale vlastně si to svým tucáním a ducáním drželo ten hezky španělskej nádech a taky na závěr takovou tu představu hezký břišní tanečnice, která drží v ruce hada a přes obličej má závoj a vlastně to byl fajn pohled.

Danubio / Danube je fajn nápravou a vlastně je peckou. Dvě minuty vás táhne za ruku a je to fajn pocit. Zavřete oči a koukáte se do sebe a přitom krásně relaxujete. Najednou si uvědomíte, že si broukáte a s tím si uvědomíte, že se po celou dobu vlastně nezpívá a najednou chápete, že vokál není zapotřebí a že atmosféru tihle Španělé umějí udělat krásně. Víc jak sedm minut dlouhá krasotinka se kroutí v linkách sem a tam a drží si jednu z klasických škatulek post-rocku: klid-klid-klid-bouře. V předchozích Russian Circles jsem tohle přesně popisoval a Toundra se tak řadí do zaběhnutýho systému, ale stejně jako u RC nevadilo, že tomu tak není, u Toundry ani moc nevadí, že to tak je. Krásně se u toho přemýšlí a píše a hlavně usíná, když jste unaveni z práce. Není to na škodu, jen málo kapel umí vřískat do kytar a přitom loudit uspávající tóny…
Teprve do chvíle, kdy minutu a půl před koncem dojde na změnu rytmu a vy se najednou proberete s očima jako tenisákama. Ten závěr je právě tou peckou, kterou tak žeru a je neskutečně chytlavá a má krásný rychlý rytmus a baví. Zaposlouchejte se pořádně do bicích v tomhle songu, je to fakt paráda. Bubeník byl asi Spiderman – jako by měl osm končetin.

Cvak. Koschei. Posouváme se z Afriky někam bůhvíkam. Danube bylo už dost na sever k Němcům, pač to byl asi Dunaj, ale Koschei není nic jiného, než Kostěj, kterej je hezky východoslovanskej a je tak vlastně jen historickým přechodníkem zpátky do ranýho středověku, kterým jsme v Tchobu začínali. Jsme někde na Ukrajině nebo kde a ducáme a tucáme se dál na jih, postupně přidáváme nádech tureckých nebo balkánských motivů a kreslíme si do vlasů kosti. Jo. Problém ovšem je, že Kostěj nezanechává stejně jako Zanzibar nic moc pozitivního, a to je trochu škoda. Naštěstí je Koschei krátká skladba a následuje závěrečka.

Na závěrečky jsem od jistejch dob vysazenej a chci, aby byly luxusní. Tady se vracíme zpátky do Bizancionu / Byzantia, řecko-římských dějin, než se z toho stal Istanbul a Cařihrad, byla to Konstantinopol a před ní tu stál Byzantion / Byzantium. Ta jedna kytara v něm hraje moc pěkně a basa si duní to svoje klasický a bubeník čineluje a virbluje, jak by řekl Ťuhýk (vám to nic neřekne, ale mě ta představa baví). Cik cak, dvě minuty nám Toundra něco v Byzantiu ukazuje, aby to pak smíchala dohromady a vznikl pravý řecký guláš a chutná výborně.
Zapomeňte na všechno, co jsem tu psal předtím.
Fošna má 40 minut a vyplatí se ji poslechnout. Protože na závěr hraje Byzantium a je to fakt luxusní práce, kterou Španělé předvedli. Nemůžu se sice zbavit dojmu, že je to poměrně typický příklad post-rockové pecky, ale kurevsky mě baví a baví mě na tom ujíždět. Protože jsem se po pětatřiceti minutách dočkal smyčců a je to taková extáze, že bych z fleku dal Toundře dvanáct z deseti. A to, co přijde potom, už nechám bez komentáře.
Radši.

[7/10] Toundra je moc zajímavá grupa, kterou táhne nahoru překvapivě obvyklý sound a budování atmosféry. Jejich největším problémem ale je, že neumí tu atmosféru vytáhnout na maximum a potom zbytečně ředí jinak výtečnou fošnu. Ze čtyřiceti minut mě baví opravdu dvacet. Album by se dalo zkrátit o takových dobrých deset minut a nic by se nestalo - spíš naopak. Bylo by to lepší. Přesto je Toundra mým novým objevem a na to, že jsem o ní ještě před měsícem neměl ani šajn, se rychle ubydlela v mojí eMPéTrojce.

Filmová pseudorecenze: Mr. Nobody [2009]

2010-06-15T19:25:00.004+02:00

Tenhle snímek jsem si vybral tak trochu narychlo do svojí pseudorubriky, protože tak trochu narychlo mě ten film získal. Projížděl jsem si totiž takhle jednou ČSFD a zasekl se najednou u Alexandra Velikého a potom u Obchodníka se smrtí a klikl si na Jareda Leta a v jeho filmografii viděl snímek s tímhle poutavým názvem. Pan Nikdo.
Bylo to moje první setkání s belgickým režisérem Jaco van Dormaelem, který je prý velice zajímavým režisérem a jeho režijní filmografie o tom svědčí. Jeho celovečerní debut (Toto hrdina) i druhý samostatně natočený film (Osmý den; povídkový Lumière & spol. nepočítám právě proto, že je povídkový) jsou na ČSFD hodnoceny nad osmdesát procent, což dělá z obou snímků potenciálně koukatelné pecky, od nichž mě odrazuje jen francouzština.
Dormaelův anglický celovečerní debut, Mr. Nobody, byl připravován prý osm let, natočen byl za 120 dní a kombinuje v sobě postmodernost filmového řemesla jako málokterý snímek. Nejblíže (i tématicky) mě napadá například Kellyho Donnie Darko nebo Apocalypsa (Southland Tales), nebo častokrát zmiňovaný Lynch či Věčný svit neposkvrněné mysli. Ovšem podle mě opravdu nejblíže má Pan Nikdo k Apocalypse, a to svou vícevrstevností.
Není to film, kterej musíte poctivě sledovat každou vteřinu, ačkoliv se tak tváří. Předstírá, že když v prvních dvaceti minutách promeškáte nějaký obraz, budete v pytli s rozluštěním jeho hádanky. Ve skutečnosti ale stačí, když pochopíte záměr vlakových kolejí či „filmovou vsuvku“, v níž představitel hlavní role, Jared Leto, vykládá cosi o strunové teorii, paralelních vesmírech či dvojí časové přímce. A to vám stačí.
Zjednodušeně řečeno, abyste nepřišli o filmovej zážitek (protože čím méně toho o Mr. Nobody budete vědět, tím více vás vtáhne do sebe), se jedná o příběh muže, kterej se ocitá na Marsu někde kolem roku 2092, lidstvo přišlo na lék na smrt a nikdo neumírá – kromě pana Nikoho, kterej je posledním žijícím smrtelníkem. A je mu 117 let. A vypráví. Problém jeho vyprávění je, že se v něm kříží tři časové linie, nezávislé na sobě, ale přitom se pevně propojující v několika uzlech. Jako provaz, kterej když rozmotáte, dostanete tři menší provázky. Dohromady se kolem sebe ovíjí, nezasahují do sebe, nepřekážejí si navzájem, ale někde tam na konci jsou vcucnuté do sebe. Nebo na začátku.
Takže v příběhu vystupuje Nemo Nobody a jeho tři ženy, s nimiž prožil svůj život. Své tři životy.
Nemo sám je postava, která prostě, abyste to pochopili, je prvek pohybující se časoprostorem právě v druhé či třetí časové linii a tak se v jeho vzpomínkách rozvíjejí tři naprosto jiné osudy, resp. tři jiné životy, osudově stejně končící. Závěr je opravdu jen jeden a film k němu spěje. Protože ty tři samostatné provázky jsou někde na konci vcucnuté do jednoho lana.
Mr. Nobody tak tímto připomíná například německý Lola rennt (Lola běží o život), který je sice o hodinu kratší a má víc strhující tempo, ale tři různé alternativní příběhy, které se odlišují právě tím, jak se Lola rozhodla, dohromady dávají týž celek, který Mr. Nobody ve svém závěru získá. Všechno tam (Lola) i tam (Mr. Nobody) počíná rozhodnutím a než se rozhodnete, je kvantum možností, co by se mohlo stát. V okamžiku rozhodnutí se tak příběh dělí na tři provázky a Nemo v nemocnici na Marsu nějakému novináři popisuje právě každý z těchto provázků. Zmateně a nesouvisle, protože sám vlastně o sobě nic neví, nerozumí sám sobě a nechápe, proč zrovna on.
Když překousnete prvních dvacet minut, které vám očividně jen mají říct, jak k filmu přistupovat, jak jej chápat, co máte při sledování dělat, když překousnete až příliš vymazlený vizuál, který je opravdu zpočátku méně přístupný, rozvine se před vámi komplexní filozofická hříčka stavějící na vědecko-fantastické zápletce s alternativním vesmírem, obsahující v sobě celou podstatu lidské existence.
Přese všechno je ale Mr. Nobody vyfintěná romanťárna. Tři ženy, tři lásky, tři životy. Tři vzájemně se prolínající provázky lásky, které uplétají provaz. Takový je Nikoho život, takové jsou jeho vzpomínky, a co naplat, sci-fi zápletka jen maskuje to hlavní – lidský supercit, lásku. A ani v tomhle ohledu Mr. Nobody nezklame. Garantuju vám, že na konci filmu vám bude líto, že film končí.
Víc už vám říkat o filmu nebudu, zcela sprostě si jej stáhněte (jako já), protože v kinech neběží a DVDčko nikde v půjčovnách není. Stáhněte a dívejte se. Kochejte se.

Mr. Nobody je velice zajímavým snímkem, který má sice chyby, je formálně zpočátku málo přístupný a příběh zas tak velké terno není ani s tou sci-fi zápletkou, přesto je Pan Nikdo brilantním snímkem stojícím za zhlédnutí. Čím méně o něm budete číst, tím více vás bude bavit.

Mr. Nobody [9/10]
Drama / Fantasy / Romantický / Sci-Fi
Kanada / Belgie / Francie / Německo, 2009, 133 min

Režie: Jaco van Dormael
Hrají: Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Rhys Ifans, Juno Temple, Daniel Mays, Toby Regbo, Laurent Capelluto, Ben Mansfield, Thomas Byrne, Linh Dan Pham, Pascal Duquenne

Filmová pseudorecenze: Robin Hood [2010]

2010-05-15T00:14:00.008+02:00

13.5.2010, Praha, Palace Cinemas Slovanský dům

Příběh Robina Hooda byl zfilmován nesčetněkrát. Možná tucetkrát. K tomu tři televizní seriály. Kvanta textu, které do člověka nahustila škola. Každej v životě slyšel o Robinu Hoodovi, každej o něm ví, dohromady ale jen pár tisíc vyvolených lidí, co studují anglickou historii a literaturu, ho zná. Kvadriliony slov padly, když Ridley Scott začal připravovat natáčení Robina Hooda. Svého Robina Hooda.
Původně se scénář jmenoval Nottingham a původně v téhle verzi měli hrát Russell Crowe a Christian Bale a pak taky Sienna Miller a pak se to všechno zamíchalo a najednou měl hrát Russell Crowe a Russell Crowe a pak taky Kate Winslet a šerif a bájný zbojník měli být jednou postavou s dvojím životem a pak Russell, resp. Briand Helgeland napsal scénář a na svět vyplynulo, že Russell Crowe bude jen jedním Russellem a Cate Blanchett bude jeho Marianou.
Lákavá myšlenka s dvojrolí zločince a strážce záchrana byla fuč a zůstalo jen Ridleyho tvrzení, že přijde s něčím novým. Že přijde s untold story.
Podařilo se?
Podařilo.
Robin Hood má všechno Ridleyovské a všechno… é… všechno Scottovské. Představte si Gladiátora a Království nebeské. Máte? Tak. Teď to zapomeňte a představte si jen Maxima. Máte? Tak. Teď to taky zapomeňte.
Teď můžete jít na film.
Protože by od tebe bylo blbý, kdybys k filmu sedl(a) s myšlenkou, že Russell hraje druhého Maxima, protože na to má účes i úvous. Ne. Stokrát ne.
Teď si představ Krále zbojníků s Kevinem Costnerem. Máš? Tak… Zapomeň. Costnerovic Robin Hood byl kravina, romantika do vitríny, na níž se nepráší jen proto, že to byl široko daleko nejlepší Robin Hood. Až do května roku 2010, kdy Ridley představil světu svého Robina Hooda.
Příběh je jednoduchý s pár kličkami. Klasika. Robin Hood se jmenuje Robin Longstride a vrací se společně s armádou, v níž slouží, pod velením anglického krále Richarda I., kterýmu říkají Lví srdce. Obléhají hrad, v noci se bavěj, mezi vojsko přijde Richard hledaje upřímného vojáka, náhodou ho najde v Robinovi a když mu Robin vyčte masakr v Akře, Richard ho i s dalšími třemi maníky nahodí do pranýře. Ti maníci jsou Malý John, Will Scarlett a pak nějakej Allan. Will Scarlet je zrzek z Walesu, malý John má velký kladivo a Allan hraje na loutnu a zpívá a občas rapuje. Tak. To stačí, protože ve filmu se o nich vlastně ani víc nedozvíš.
Richard v boji padne, naši čtyři merry men utečou od vojska a náhodou se připletou k prekérní situaci, kdy holohlavý Mark Strong, a.k.a Godfrey, přepadne pár Richardových mužů, jak s anglickou korunou peláší k pobřeží, aby korunu dovezli domů k Janovi, kterej se na ni už těší a aby se netěšil moc, šuká francouzskou princeznu, i když mu před pokojem brečí jeho právoplatná žena. A vůbec ho nezajímá, že se to jeho matce pramálo líbí.
Godfreyho družina v boji s Robinovými merry men padne a holohlavému Markovi na tváři vyroste jizva, pač Robin se protentokrát netrefil přesně. Robin čapne korunu, pač je to jeho jízdenka do Anglie, poslechne si umírání Roberta z Loxley, oblékne svoje kluky do rytířského brnění a spolu odjedou do Anglie.
Tak. Základní synopse příběhu. Tenhle úvod trvá asi půl hodiny a je nádherný. Pomalé rozvláčné tempo spolu s akčními momenty plus ukázky z postelového života prince Jana, nějaké to pletichaření francouzského krále a Godfreyho dohromady k zamračené Francii, z níž Robin spolu s merry men prchá domů, krásně padne a Ridleyho režijní ruka se prostě pozná. Barvičky, kamera, akce, to všechno je prostě typický Ridley.
Co už je atypické, je kolotoč záměn, kdy Robin po chvíli rád přijme úkol předstírat Roberta z Loxley u Nottinghamu, pač starý Loxley už je moc starý a slepý, aby se bránil šerifovi a jeho daním. Jenže šerif ze zabláceného Nottinghamu je nic, má dva štěky, protože záporákem je tu Mark Strong, tedy Godfrey. Ten vybírá daně spolu s francouzskou družinou a hledá Robina, pač se mu nelíbí ta jizva.
Robin, teda nový Robert, se postupně pomalým tempem dostává do středu dění a všechno se láme asi půl hodiny před koncem, kdy studio řeklo „Dost!“ a Ridley musel začít stříhat. Ze závěrečného konce je tedy patos, klišé a maštěnej guláš, pač střihač stříhal tak, aby aspoň něco zůstalo.
Všechno poctivě vybudované v prvních dvou hodinách je najednou pryč, politické pozadí, najednou se vyloupne Robinovo dětství a najednou se vyloupne bitva, v níž Robin „Maximus“ Longstride udělá jedno svoje „Áááá!“ a jedno svoje „Néééé!“ a pak je bitva u konce a pak je najednou Robin Hood v Sherwoodu.

Robin Hood z roku 2010 je nová legenda o Robinovi s kápí, zapomeňte na ostatní zpracování, která jsou jen hračkami pro děti. Ridley Scott představil historicky naprosto nekorektní příběh o muži, který bude nejslavnějším Jánošíkem. (Beztak mám pocit, že to Slováci odkoukali právě od Anglánů.) Historické reálie jsou nádherné – máte pocit, že skutečně takhle to bylo. Londýn je směs bahna a doškových střech a Nottingham je pole a kurník a pár baráčků. Sherwood není žádnej les s vodopádem, kde si mohl mýt Costner svůj bílej zadek. Všechno opravdu vypadá, jako by to bylo skutečné. Kostýmy a teorie bitev taktéž. Lučištníci mají na prstech náplasti, protože tětiva řeže, ale střílejí za deště, pořád mají natáhnutý luk, přepychové Richardovo brnění je pouze drátěná košile, ale to jsou jediné mínusy, kterých si beztak nevšimnete, na historických reáliích.
I když střihač stříhal, pořád je jasný inovativní přístup k historické látce, jaký Ridley vždycky měl. On si prostě najde mezeru v legendě a vypráví příběh, kterému uvěří kvanta lidí, pokud náhodou neviděli před dvaceti lety Costnera a od té doby vzpomínají na jeho bílý zadek a uctívají Krále zbojníků jako nejlepší filmovou adaptaci. Robin Hood Ridleyho Scotta je věrohodný, je lživý, ale je tak věrohodný, že skutečně si začnete myslet, že takhle to mohlo být.
Robin a Marion jsou nádherný pár a jiskří to mezi nimi tak, jak mezi žádný párem za poslední roky. Skutečně krásně popsaný rodící se vztah, Robin je starší lučištník, Marion je starší vdova po Robertu Loxleym, která maká na svých pozemcích, protože je chudá, a proto se jí nelíbí daně krále Jana, má vrásky a má psy, se kterými Robin musí spát. Robin je pak rozvážný muž, který přemýšlí, umí číst, i když je obyčejný lučištník, má ve vousech šediny a líbí se mu Marion. Funguje to mezi nimi na jedničku. Na jedničku funguje i Godfrey, tedy Mark Strong. Holohlavý, obrovsky charismatický, slizký a odporný, ale přitom bravurně zahraný. Výtečný charakter. Lepším charakterem je sir Walter Loxley, starý, slepý táta, kterej se pohádal s Robertem, ale Robina si zamiloval jako syna. Umí se opít a v osmdesáti čtyřech letech má ranní erekci. Godfreymu v návalu své hrdosti udělá další jizvu na hlavě. Ale věk nezastavíš a pak taky umře. No. William Marshal, zahraný Williamem Hurtem, je další výraznou postavou, skvělou postavou, ale má málo prostoru. Merry men a mnich Tuck pak už nemají až na pár vět o sobě vůbec žádný prostor, a to je škoda, protože jejich vedlejší linka si nutně zaslouží rozvést.
Dohromady sedí všechno, kamera, filtry, příběh, herecké výkony, dokonce i místy nevýrazná, ale přitom povedená hudba, bohužel všechno jde do kytek v posledních dvaceti minutách, kdy – jak už jsem říkal – střihač stříhal a určitě si přitom představoval, jak by mu pomohl Edward. Střihorukej. Ale to neva.
Inovace v příběhu, zkušená a pevná Scotta režijní ruka, skvělé výkony, výtečná kamera (která se za film zatřásla dvakrát, pokud jsem si správně všiml), exkluzivní obléhání na úvod a neskutečně věrohodná atmosféra Anglie na konci dvanáctého století. Historická korektnost, jako vždy od Ridleyho, dostala na frak, ale to je jedno – jeho hlavním záměrem je, aby vás oklamal a zase jste mu věřili, že se tak skutečně mohlo stát.
Platilo to tak v Gladiátorovi, v Království nebeském, platí to tak v Robinu Hoodovi.
Nutná je režisérská verze delší tak aspoň o hodinu.
Až vyjde, stane se Robin Hood nejlepším historickým filmem první dekády nového tisíciletí. Doposud si drží první šlajc právě Království nebeské. Protože Gladiátor se počítá ještě do devadesátejch let.

Robin Hood je překvapivě hodně vtipný historický snímek, v němž vtipy nejsou trapné, noční přepadení vozu s osivem je výborné; má výrazné postavy a inovativní přístup k příběhu, do nějž padá rovnou budoucí Magna charta libertatum.
Atmosféricky věrohodný, s několika pravdivými okamžiky z legendy o Robinu Hoodovi (Costnerův Robin je podrždržka vůči legendě), skvěle natočený a barevný snímek, který musíte ocenit jen tak, jak je. Nebuďte odborníky, nehrajte si na ně, nelžete sami sobě a jiným, jak se v tom vyznáte. O Robinu Hoodovi nevíte vlastně nic, neumíte točit film a psát scénář. Umíte poznat, kdy vás film baví a kdy ne.
A jestli si vzpomenete, v úvodu jsem vám říkal, ať všechno ostatní, co jste o Robinu Hoodovi slyšeli, zapomenete. Protože to musíte. Říkají to už úvodní titulky.

Robin Hood [8/10]

Akční / Drama
USA / Velká Británie, 2010, 140 min

Režie: Ridley Scott
Hrají: Russell Crowe, Mark Strong, Cate Blanchett, Scott Grimes, Kevin Durand, Bronson Webb, Oscar Isaac, Léa Seydoux, William Hurt, Danny Huston, Max von Sydow, Matthew MacFadyen, Eileen Atkins, Mark Addy, Luke Evans

Filmová pseudorecenze: Clash of the Titans [2010]

2010-04-14T13:13:00.004+02:00

# 13.4.2010, Praha, Cinestar Anděl

Souboj titánů z roku 1981 patří v jistým ohledu k filmovejm klenotům světový filmografie.
No. Jeho „remake“ se k nim nezařadí.
Tam, kde původní verze stavěla na fantaskní vizi mýtu o Perseovi a Medúze, vystavělo jednadvacáté století a režisér Louir Leterrier fantasmagorickou sračku s ucházejícími triky a bezelstnou hravostí, který musíš přijít na chuť a přistoupit na její pravidla.
Vezmu to popořádku, jak si teď, s jednodenním odstupem, film vybavuju.
Co mě první praštilo do očí, bylo jasně 3D. Třetí rozměr se místy nepovedl, místy rušil, místy překážel, občas ale zafungoval. Ve své podstatě ale 3D není nezbytné a jestli nechceš dávat o šedesát korun víc za zbytečnost, užij si raději 2D. Poprvé jsem viděl 3D s titulky a poprvé mi titulky opravdu vadily. Ne, že bych je k filmu vyžadoval, ale oko automaticky na ten žlutý textík sjede a přečte si, zatímco tam někde na plátně se něco během zběsilého střihu stalo.
Střih je totiž hned druhou věcí, kterou si uvědomíš, jakmile se rozjede první scéna. Místama je totiž zbytečně zběsilý a dělá například z akce s Calibem změť mečů a těl a kutálejícího se Persea. Scéna se škorpiony, tak zběsile prostříhaná, je kupodivu poměrně slušná, ale zde ji kazí protentokráte akčně roztřesená kamera. Hollywood se stále snaží využít tohoto „greengrass factor“, ale stále nechápe, že roztřesený se nerovná dobrý. Takže to máme rovnou i kameru.
Potom kamera najede na loď, na níž pluje už dospělý Perseus se svým adoptivním tátou, matkou a sestrou. WTF? Proč berou rybáři na lov i vlastní ženu a dítě? Protože Persea před hněvem muže jeho matky, kterou opíchal Zeus v převleku za jejího muže, zachrání právě rybář. Tedy respektive rybář vytáhne z vody rakev, v níž je mrtvá mamina a živý maličký Perseus.
Perseus má koule. Nemá moc vlasů a fousů (jako jediná mužská postava ve filmu), ale má koule. Rybář se za chvíli naučí zacházet s mečem, protože v sobě má kus boha, nakopává škorpionům zadek, Medúze ostatně taky, aby vzápětí zmasakroval Caliba a potom porazil sám Krakena. Protože Perseus není ňouma s hrozným páčem jako ten první Perseus v 81. Protože Perseus tady nepotřebuje Buba, aby mu pomohl s Krakenem. Perseus má grády a má švih, ale nemá charakter. Scénář mu to nedovolil. Ostatně jako ostatním postavám. Co se původní verzi nedalo upřít, byla snaha aspoň mít postavy. Andromeda kromě toho, že měla hezkej zadek, měla dokonce i nějakou tu vlastnost, tady nám ale zběsilé tempo neumožňuje být s nějakou postavou déle než pár vteřin.
Scénář obecně trpí řídkým perem. Postavy jsou nevýrazné a za dialogy by se občas nestyděl ani profesionální feťák. Nejvíc patrno je to rádoby v intimních scénách Persea s Ió a potom s Andromedou. A na Worthingtonově ksichtě je patrno, jak se mu to hnusí. Patos a kýč a klišé.
A pak jsou tu bohové. Liam Neeson ani Ralph Fiennes nemají prostor. Neeson se to svoje minimum ještě snaží nějak dirigovat, ale Fiennes nasadil jen ksicht a hlas Voldemorta, což ovšem nestačí. Z ostatních herců pak čouhá už jedině Mads Mikkelsen. Bohužel, ani jeho postavě nebylo dáno více, než jedno malé vysvětlení, proč s Perseem vlastně jde do boje.
Zajímavým zpestřením filmu jsou ovšem postavy dvou nájemných lovců, kteří Perseovi dají štít. Zapomněl jsem, jak se jmenují, ale každopádně jejich zakomponování působí uvolněně a dává jedné dvěma scénám aspoň tolik potřebný šmrnc.
Obecně vzato není tento Souboj titánů remakem. Protože nezůstal vlastně kámen na kameni. Ano, vědmy jsou propracovanější a oko je hezčí, Medúza je určitě hezčí (fakt pěkná!!) a Kraken je proti Godzille něco jako kamión k malému angličáku. Vzaly se prostě postavy a hodily se do guláše, kterým pořádně zamíchala velká vařečka. Tempo je strhující a nedovoluje postavy nějak zachytit, přesouváš se z lokace A do lokace D přes Béčko a Céčko během pár minut, občas někdo prohodí nějaký vtípek, nebo se objeví plechová sovička, a dohromady to sice funguje, ale ne tak, jak by mělo. Občas někdo prohodí památnou větu, za kterou by si měl scénárista nafackovat, ale whatever.
Celkově se mi ale film kupodivu líbil. Nenudil. Letěl rychle. Krátká stopáž je možná až moc krátká, ale dohromady film vlastně stojí. Musíš přistoupit na jeho pravidla a ignorovat původní verzi. Nevšímat si ničeho, jen se dívat. A potom ti Leterrier připravil fajn pochoutku.

Problém tohohle snímku je v tom, že ho musíš před nasazením brýlí nebo sednutím do křesla odhadnout. Co od něj chceš. Miliony lidí dávají špatné hodnocení jen proto, že je to Souboj Titánů. On to je Souboj Titánů. Ale jiný. Ne horší nebo lepší. Prostě jenom jiný. A jako takový se ti bude líbit nebo nebude.
Ale v porovnání s loňským Terminator Salvation je Clash povedenější záležitost. Protože se prostě musí uchopit.

Clash of the Titans [7/10]

Akční / Drama / Fantasy
Velká Británie / USA, 2010, 106 min

Režie: Louis Leterrier
Hrají: Sam Worthington, Gemma Arterton, Mads Mikkelsen, Alexa Davalos, Liam Neeson, Danny Huston, Jason Flemyng, Ralph Fiennes, Nicholas Hoult, Izabella Miko, Hans Matheson, Vincent Regan, Pete Postlethwaite, Luke Treadaway, Polly Walker, Jamie Sives

P.S. Ignorujte pravidla a usedněte do křesla s tím, že je to jen film. Je to dobrý film. Mám takovéhle filmy rád.

Hudební psedorecenze: RUSSIAN CIRCLES - GENEVA [2009]

2010-03-24T20:51:00.003+01:00

V říjnu 2009 vydala instrumentální trojice z Chicaga svoje třetí album.
Dostalo název Geneva a dostalo hned několik výraznějších odchylek od svých předchůdců, které netypicky pokusíme zachytit v konceptové pseudorecenzi.
Posluchač, který se vlakem Russian Circles už vezl, pochytí hned tři nejvýraznější rozdíly a právě o těchto nových stanicích si tady sám se sebou popovídám.
Otvírák alba se jmenuje Fathom a společně s titulní Genevou tvoří staré dobré a nové Russian Circles tak, jak je známe a neznáme. Oba songy jsou výrazně tvrdší už od prvních tónin a oba songy jsou šikovně vystavěné. Zatímco klasicky post rock, na jehož pomezí se RC pohybují, obvykle staví songy do linie klid-klid-klid-bouře, Russian Circles celkově na tomto albu spíše logicky vyúsťují svoje songy a řadí se tak k zajímavějším kapelám na post rockovém a post metalovém nebi. Každý song - a třeba právě Geneva je toho důkazem - je spíše logickou šňůrou, kterou odmotáváte a na jejím konci vás překvapí klasický uzel a nikoliv rozmotané střapce, jak to mají ve zvyku jiné kapely. Tahle logická výstavba je krásným oživením tohoto žánru a důkazem, jak RC vyspěli i jako skladatelé.

Druhým nejvýraznějším faktorem, kterým se Russian Circles odlišují od své předchozí tvorby, je zakomponování smyčců. Kluci z Chicaga si konečně troufli na prvek, kterým se svou tvorbu mnoho kapel snaží oživit. Co je příjemným překvapením spíš, je fakt, že se to klukům skutečně povedlo a i smyčce mají své místo v každičkém songy právem, nikde zbytečně nevyčuhují a nikde zbytečně nepřekáží instrumentálnímu vypravování epického příběhu.

A třetí, byť ne oproti poslední fošně tak velkou, novinkou je basa. Už na druhé fošně Station basa byla výraznější a může za to samozřejmě Brian Cook. Basa se často stává dominantní a každičký posluchač si ji všimne – je vskutku silná, epičtější, propracovanější, ale opět jako smyčce nepřebírá první místo, veškeré faktory nové fošny jsou seřazeny vedle sebe a žádný z nich není dominantnější.

Na čtvrtém songu si určitě všimnete jeho pomalé uhlazenosti, stejně jako překvapivě krátké stopáže, stejně jako jasnějšího středoproudového zvuku a image.
Logickým vyústěním tohoto songu je pak basově podbarvený pátý song, který exceluje ve své gradaci, a na jeho konci naleznete uzel. I zde je sice stopáž pod pět minut, jenže po něm následuje epos, který si zde dovolím popsat celým jedním slovem:
EPIC!
When the Mountain Comes to Muhammad je skutečným masterpiecem pokud by na albu byly všechno jen samé odrhovačky, Muhammad by to všechno vytáhl do post rockových a metalových výšin. Ať se při osmém poslechu snažím najít na songu něco, co mi nesedí a co bych změnil, nejde to. V téhle skladbě je všechno skutečně tak, jak má být, a stává se takovým tím zlatým prýmkem, který si dáte na rukáv a děláte, že jste absolvent vojenské vysoké. Že jste něco víc. Rockový Muhammad tím skutečně je. Platí v něm všechno výše vypsané, plus skvěle zakomponované decháče, z nichž můj hudební nesluch rozeznal jen trumpetu a trombón. Asi jich tam ani víc nebude.

Závěrečný opus Philos má přes deset minut a je – bohužel – jen pokusem o třešinku na dortu. Jeho atmosférično je sice gradováno s výše zmiňovanou logikou, ale chybí tomu skutečná pravá říznost, kterou jsme slyšeli v prvních dvou skladbách.

Četl jsem jednu recenzi, kde si tamější recenzent stěžoval na rozvláčnost a snahu okořenit svůj post rock různými kudrlinkami. Dovolím si s ním nesouhlasit. Kudrlinkování zde je, to ano, ale rozhodně mi nepřipadá jako prvoplánový kýč. Ano, ve čtvrtém songu tomu tak je, to uznávám, smyčců a pomalých vydrnkávacích linek je zde požehnaně, ale například Muhammad pro mne skutečně tvoří v tuto chvíli post rockovou extázi a přitom recenzentovo kudrlinkování v něm je.
Ale co já vím, já jsem jen obyčejnej posluchač.
Uznávám, že debutové album Enter se mi líbilo o kus víc, bylo to ale spíše svou nevybouřeností a energií. A v poslední době se spíše obracím v post rockové vlně na ty klidné vlnky tamějšího moře. Čili jako vždy tato hudební pseudorecenze zakončena subjektivním závěrem:

[7/10] Od přelomového Enter uplynuly již čtyři roky a trojice instrumentalistů mezitím změnila baskytaristu, snažila se na druhém albu experimentovat s módnější vlnou, na třetím albu se snaží vrátit někam ke kořenům a zůstává někde mezi první a druhou fošnou. Řízné riffy se tu kombinují s rozvláčným vypravováním a tvořením nálady a atmosféry a ne vždy to může každému sednout. Album není zklamáním, je zručným řemeslným uměním a snahou postavit se někam mezi moderní proud a debutovými Russian Circles. Snaha je to upřímná a baví.

Hudební pseudorecenze: GANON - IN THE DEAD OF SLEEP [2006]

2010-02-23T19:30:00.008+01:00

Otvírák debutovýho alba týhle kapely z Chicaga se jmenuje Lifting Skies a je to povedená volba. Devítiminutová nálož je ale dvousečnou sekerou, protože je tak dobrá, až ten zbytek alba chudák tísní se v koutě a doufá, že si na něj taky někdo vzpomene.
Pokud si na internetu (třeba na mnou tolikrát zmiňovaném last.fm) vyjedete Ganon, vyskočí vám zase snůška slov, z nichž nejdůležitější je sludge a indie. Sludge jsme si tak nějak zkusili laicky vysvětlit u minulé hudební pseudorecenze, u Kehlvinů, takže ho můžeme vesele přeskočit a zaměřit se na to „indie“ (což, narovinu, je přejaté z jejich myspace).
Kapelka je i na fejsbuku a má směšných dvě stě fanoušků. To je sakra málo.
Uznávám, v tomhle post metalem narvaném hudebním světu nejsou Ganon žádnou převratnou grupou. Ale jsou v jednom ohledu opravdu výteční a možná právě proto zůstali v mém uchu a v mé eMPé trojce už druhý týden. Nezávislá hudební produkce má v Americe přeci jen trochu jinší vizáž než ta česká, tam (nebo v Británii) kluci nehrají v garáži nebo v pokoji jednoho z členů a nesnaží se působit tvrdě a přitom dělat hudbu, kterou by se mohli proslavit. Samozřejmě, nefunguje to takhle doslova u každé kapely, ale jako by česká produkce prostě nemohla utvořit umělečtější muziku, která vás netahá za vlasy svým prvoplánovým libidem.
Ganon se pohybují na hraně experimentálního metalu / sludge / post metalu / artcoru a pohybují se tam s opatrností šlachovitého vzpěrače. Americký hudební svět je post rockem a post metalem dost naplněný, ale tadyhle v Čechách, i když získává nové a nové fandy, takovéhle grupy ven nevycházejí. Je to škoda. Vlastní podstatu tohohle nového žánru možná položili velikáni jako Neurosis nebo Isis, které rezignovali na muziku jako více či méně originální hudební zážitek, ale začali tvořit muziku proto, aby něco řekli. Jejich hudba se potom stává víc uměleckou a přitom triviální, stejně jako u českých ohňů vám na kytaře stačí tři akordy, tuhle vám stačí čtyři. Ale musíte k tomu něco přidat a dohromady to zkombinovat ve slušivý kabát.
Originalitu zde nehledejme. Ganon někdy až moc kopírují riffy, které jsme slyšeli jinde, někdy až moc jejich zpěvák Kenny McNabb (hraje i na klávesy) křičí a snaží se vtěsnat příliš mnoho slov do prostoru, který by podle mě měl zůstat kryptičtější a vyplněný spíše náladou. Ovšem to vlastně ani moc nevadí.
Protože atmosféru a imaginaci tihle chlápci vytvořit umí. Pohybují se jako ten svalnatec na pláži lidské psychiky, představivosti a jako správní umělci kreslí správnými barvami do posluchačovy nálady. Post metal podle mě nebude žánr, který zde bude desítky let, jeho specifikum je příliš vrtkavé a obávám se, že trvanlivější poslech si uchovají možná jen ti Neurosis nebo Isis (nebo moji milovaní Callisto?), ale Ganon si ani nehrají na to, že by se po bok těch velikánů zařadit chtěli.
Druhý song na albu vás z nebe snese na zem a přehoupne vás k té černotě tam někde ve vokálové poloze. Approach je ale spíše mezistupněm před třetím songem, Through Wires, který sympatickými bicími začíná, změnou kolem nálady kolem druhé minuty směřuje ke svému vrcholu někde kolem poloviny páté minuty, kdy hlavní roli nápadně převezme basa a opakovaný riff, kde vokálová mlčenlivost společně s vrcholícími bicími postupně přerůstá přes hlavu a posluchač čeká, co se změní, jaký nářez potom bude… a ono se to po minutě přehoupne do cyklu zpočátku a utvoří tak nádherný koloběh od začátku až do konce. Na tomhle songu najdete dost nevýrazného a obehraného, ale přitom dohromady ta kolečka pasují a sedmiminutová drátěná bomba vás – podle nálady – vcucne či odfoukne. Závěr je pak krásným dozněním a v mnohém připomíná Isis v dobách své velké slávy.
It Speaks je potom další skoro osmiminutovka, která se – bůhvíproč – dostala do mojí hlavy úplně nejvíc. Možná za to může riff od Neurosis (Water Is Not Enough) a neměnná vokálová poloha. It Speaks ke mně promlouvá z celého alba snad po otvíráku nejlépe i svým šepotáním a opakováním toho nejlepšího z posledního neurotického alba. Originalitu zde opravdu nehledejme. Po skoro třech minutách by mohl být konec, ale Ganon kreslí dál a natahují struny do dalšího turnusu. Ne, že by to bylo zrovna nejlepší řešení, ale když ono jim to tak hezky ladí společně s tím textem. A tak, abychom vám zdůraznili tu cykličnost, to před čtvrtou minutou zase utneme s upozaděnou kytarou, abychom tu zopakovali několikrát za sebou tři akordy a přehoupli vás do druhé poloviny. [Je tam nějaký podivný zvuk, který neumím popsat, ale je opravdu psychotický! :) ] A tahle druhá polovina jen prodlužuje náladu z té první. Není zde žádná výrazná změna tempa a dokonce i ta kytara by dle mého měla ztichnout, ale neva, ono to dobře funguje i takhle. [Na závěr se zase zopakuje ten zvuk z poloviny :) ]
A pátý song je tím nejdelším.
The Calm of Unlight. Má přes třináct minut a začíná tak, že ve mně evokuje western. Nevím proč. Kůň s osamělým střelcem jede vstříc slunci a za jeho zády prach pokrývá opuštěné městečko a mrtvolu bídného šerifa. Ganon pracují s časem tak nějak podivně, jejich tempo je neměnné a natahuje čas do neskutečně lepkavé žvýkačky, kterou přilepíte na strop jedním koncem, druhý natáhnete na podlahu a stejně žvýkačka není napnutá na maximum.
Tím chci říct, že osobně cítím v Ganon silný potenciál dospět tam někam, kam se to podařilo Neurosis. Pracují s obrazotvorností posluchače podobným způsobem a spíše než na post metalové decháče, klávesy nebo šumy spoléhají na syrové vykreslení kytarou a bicími. Moc se mi líbí v tomhle zavíráku basa, příjemně mi vrní v uších. Stejně jako krášlivá mlčenlivost, kterou Ganon znovu opakují svou cykličnost. Jako bychom se dostali do stejné nálady otvíráku, problémem ale zůstává, že Lifting Skies se podařilo do nebe skutečně zvednout, kdežto u zavíráku se spíš ploužím po zemi a slunce mi zapadá přímo před nosem a já se za chvíli ponořím do noci. A budu tam svítit baterkou, sedět u ohně a vzpomínat na to krásu tam v úvodu.
Kolem poloviny šesté minuty se song ponoří do příjemného ticha, aby vás z něj vzápětí vytáhl. Zapadající slunce ještě nezapadlo. I když byste si už možná přáli, aby vysvitnul už měsíc. Před koncem desáté minuty se opravdu dostaneme k měsíci a šumu… Ale to už je asi pozdě, bylo třeba oba prvky hodit dříve. Dvě minuty ticha a kočičí mňoukání na závěr je ale skvělým outrem.
Ganon pracují opravdu dobře, ale leccos by se dalo změnit a možná i vylepšit. Otázkou ovšem je, jaká by pak ta vizáž kapely vlastně byla. Osobně mám pocit, že by se dalo lépe vypracovat tempo, více bych kombinoval rychlou a pomalou pasáž a nejspíš bych sám osobně, kdybych uměl hrát, střídal i tvrdost a měkkost strun. Někde by nebylo na škodu zjemnit a pohrát si i s jinými barvami než s těmi temnými.

[8/10] Příjemné překvapení pochází z Michiganu, na Facebooku má příliš málo fanoušků a jeho zpěvák působí opravdu… netypicky jako metalista. Jmenují se Ganon, pohybují se v moderním potoce nových žánrů a mají obrovský potenciál.

Hudební pseudorecenze: KEHLVIN - THE MOUNTAIN DAYLIGHT TIME [2006]

2010-02-13T01:34:00.003+01:00

Až teprve roku 2009 se ke mně dostala fošna od švýcarských post metalových fanatiků, kteří si říkají Kehlvin. Když jsem tuhle inkriminovanou fošnu, The Mountain Daylight Time, poprvé držel v ruce a na last.fm si hledal o ní informace, jediné, co jsem věděl, byl fakt, že mi právě tyhle Švýcary doporučilo samo last.fm jako vášnivého posluchače post metalové odnože.
Když si otevřete Kehlvinovskou záložku na last.fm, vyklouzne na vás změť slov, z nichž první je sludge. Sludge metal je totiž strašidelné spojení, neb každá z moderních metalových band do týhle škatulky může zapasovat. Sludge jako takový znamená, že banda ve svojí muzice kombinuje pomalá tempa s těžkými rytmy, často doomově zabarvenou atmosféru, občas jemně naštvanou, každopádně vždy s hrubšími vokálovými polohami. Shoutem, screamem, growlem…
Kehlvin jsou sludge metal. Dokonce si troufám tvrdit, že jsou snad nejtypičtější sludge, co jsem za poslední dobu slyšel. Když si jejich fošnu pustíte do přehrávače, jako první na vás vybafne skorem dvanáctiminutová skladba Albatross. Na jejích vlnách se nejprve svezete v loďce plné zášti, hněvu, vzteku, deziluze… abyste se nakonec vyvezli na neznámé pohodové lince přes song John Lemon až k nejvýraznějšímu songu na albu – How to lie with maps.
Třetí song na albu je skutečnou vizitkou kompletního švýcarského uskupení. Dvouminutová úvodní nálož vás buď vtáhne do svý metalový podoby, nebo vás odpudí. Pokud ale tyto dvě tvrdé minuty vydržíte, objeví se před vámi rajské údolí skutečné post metalové nádhery, sludge metalu v krystalické podobě. Čistým vokálem doprovázené jednoduché vydrnkávání okořeněné post metalovým podivným šumem postupně unáší svoji náladu do krajin stoupajících a v závěrečné dvouminutovce na vás znovu zakřičí to všechno, v rytmu střídajících se temp se dovezete k možná zbytečně nevýraznému finále, které ale oceníte až teprve ve chvíli, kdy se rozjede následující song.
A i o tom Kehlvin jsou. Songy na albu jako by nebyly jednotlivci, ale patřily do velkého celku a nejvýraznější příklad následuje právě hned po How to lie with maps.
Band over spolu s Frankensteinem totiž tvoří nerozlučné duo. Mimoděk mi při poslechu těchto dvou „písní“ vytanula na mysli německá formace Tephra, která na svém albu právě tohle využila – úvodní intro celého alba společně s prvním songem vytvořily nerozlučnou dvojici, kdy jeden song bez druhého nedává smysl.
V Band over vám Kehlvin představí svoji „jemnou“ tvář, pokud už to nedokázali v Mapách. Každopádně filmový dialog je dalším prvkem, který Kehlvini využívají ve své správné kuchyni. Jako by grupa podědila cosi ze své švýcarské domoviny – od všeho kousek, ale dohromady naprosto neutrální a nezávislý celek. Frankenstein se (právem) řadí k mým oblíbencům na této desce, možná dokonce z žánru jako takového. Opět zpočátku jemnější melodie Frankensteina je doprovázena shoutem, aby vás následně ukolébala změna atmosféry, přičemž ovšem nepřichází žádné sludgovní překročení sebe sama v otázce rytmu. Je to zase kolem druhé minuty, kdy vás song buď dostane, nebo odpudí. Jakmile dostane, přikývnete na jeho hru s tóninou a barvou své atmosféry. A potom už se jen vezete zase v post metalovém nebi.
Kehlvin nepopírají inspiraci ve velikánech jako Isis, ovšem tady je poprvé evropská post metalová banda, která nevyužívá všerůzných nástrojů (smyčců, dechových, strunných…), spoléhá se jen na své kytary a bicí, ale přitom funguje jako jeden velký kotel, v němž kdosi točí vařečkou a převrací náladovost, tóny, atmosféry, rytmy, barvu a hlavně vokál tak, že Isis jsou nejspíše ve své muzikantnosti konečně překonáni. Na instrumentální rovině žánru se jim dost přiblížili zase Němci, Omega Massif, ovšem po poslechu jejich posledních songů už o tom trošku pochybuji.
Každopádně zpátky ke Kehlvinům.
Na last.fm si je najděte. Pokud jste posluchači tvrdší muziky, nevadí vám křičené nebo growlené vokály, rádi se vezete na loďce po rozbouřené vodě a trpíte výchylkami nálad, depresemi nebo jen návaly štěstí, tuhle švýcarskou pětici rozhodně vyzkoušejte.
Po Frankensteinovi následuje pro mě nejslabší kousek na albu. Fat Freddy je zbytečně utopen v hardcorovém podání, jinak zajímavá basa je utlučena stereotypem, který se bohužel nestačil změnit. Protože poté následuje, zase jako s Band over a Frankensteinem Moksa. Pro změnu jeden z nejsilnějších momentů na albu. Dvojice Freddy a Moksa spolu nefunguje, a je to škoda, protože Moksa se velice brzy přehoupne v nádhernou metalovou báseň, jejíž rytmiku a poetiku poněkud hyzdí až nadbytečná vokálovost. U tohoto songu vám dojde, že Kehlvini moc plýtvají slovy. Čistý vokál bohužel nestačí Moksu vytáhnout tak vysoko jako to udělal s Mapami.
Titulní song alba je kraťounké intro před Red Diesel Revolver, který má zajímavou výstavbu a příjemné osvěžení opět kolem druhé minuty. Těsně před třetí pak přijde asi nejsilnější okamžik songu a připomenutí již tolikrát zmiňovaného Frankensteina. Je jen škoda, že se kapele nepodaří podobný pocit a vrchol navodit bez filmových dialogů. V Mapách se jim to podařilo.
Ovšem pokud v Mapách byl nejsilnější okamžik alba, v závěrečném songu je skutečný vrchol. 1 Cabeza / 2 Brazos je monumentálně vystavěný pomník svému žánru. Čistý vokál v úvodu se přehoupne po „deftonsku“ k metalovému kořeni, je následován téměř alternativní gradací, která ne nadarmo dává vzpomenout alternaci z počátku devadesátých let. V těchto vteřinách, pokud posluchač vydržel napjaté všechny struny v mozku, by měl zažívat skutečnou extázi. Všechno zbytečné a nadbytečné na albu je tu najednou vysvětleno pasáží opět kolem druhé minuty a zbytečný nadbytek vokálu je najednou zapomenut – protože v tomto songu se kapele podařilo vykouzlit vše, co od post metalu čekáte. Hidden track k závěru už jen zahřeje srdíčko a pokud bych měl vyjádřit svůj názor, je škoda, že je ukryt. Tak příjemnou limonádu na konci alba těžko pohledat.

Album The Mountain Daylight Time využívá všeho, co již někdo využil, ale kombinuje to všechno do fungujícího celku a v tak náročném evropském prostoru, který je v daném žánru nekompromisně nacpaný, Kehlvini vystupují se svým syrovým zevnějškem jako decentní oživení. Hardcorová vizáž jejich hudby pak společně s punkovějšími rytmy jen dává vzpomenout na syrovost hudby jejich sousedů, německé Tephry, kterou ovšem přebíjejí svou epičností a nenápadnou náročností.

[9/10] Syrové a přitom neskutečně propracované album, které vás buď po prvním nebo několika posleších vyburcuje, nebo rovnou znudí. Originalitu zde příliš nehledejte, hledejte zde atmosféru a náladu.

Všehokoutek

2010-02-10T22:26:00.001+01:00

Bré ráno, můj čtenáři.

Vítej v mým všehokoutku, kam bych rád písal svoje postřehy, myšlenky, texty nebo dokonce... Recenze??? WTF?

Každopádně je to zkušební blogísek, tak měj prosím se mnou trpělivost.
:)

Děkuji.

Navždy Tvůj
Šemík a.k.a Chemist a.k.a Toník
:)

P.S. Když budete ode mne chtít vyjádření se k něčemu, klidně pište do komentářů :)