2018-06-11T20:55:00.002+02:00

Příliš divoká zem - update 6/2018

Ahoj, milý čtenáři.

Po dvou letech se opět vidíme, a čestný skautský, že ne naposled.

Co se totiž za ty dva roky změnilo?

Strašně moc.

Zaprvý, naše společná prvotina Příliš divoká zem, kterou jsme napsali společně s Láďou Kout... ehm... Klimešem, se pořád prodává. Nepropadla někam do nicoty literárního smetiště, pořád visí na netu u Kosmy a pořád je za sympatickejch osmdesát devět kačen.

Ládisovi se podařilo knihu vydat i v tištěný podobě. O tom viz níže.

Během těch dvou let od vydání ale Ládis neustrnul a pokračoval v práci.

Na rozdíl ode mě, že jo.

Vyšlo mu mezitím pokračování.

Taky visí na netu. Taky se podařilo knihu vytisknout fyzicky.

Kudos panu Klimešovi.

Já osobně se do dvojky absolutně nezapojil. Vykvák jsem se na to. Postihla mě krize středního věku, z níž pramenily první šediny, a absence jakýkoliv múzy. Naštěstí Láďa si poradil sám, ostatně to on je stvořitelem celýho toho zpráchnivělýho světa, ve kterým se naše příběhy odehrávaj.

No a protože dvě knihy jsou málo (každá správná kultovní klasika přece byla buď samotná jedna kniha nebo rovnou trilogie), Ládis se pod vlivem mocný Zmije, Múzy nebo bůhvíčehovlastně vrhnul na poslední příběh Čáslavskýho komanda.

Poslední, kterej vlastně není poslední.

V nejbližší době tam vyjde třetí díl, poslední, který prý Ládis do PDZ stvoří.

Ani na něm se tvůrčně nijak nepodílím, pokud se nepočítá sem tam nějaká oprava Študákovejch dialogů, který jsem považoval za nutný přizpůsobit mýmu zobáku.

Do celý tý PDZ jsem se vrhnul s Láďou z toho důvodu, že mě strašně rajcoval svět, kterej vytvořil. Ať už se inspiroval kýmkoliv, vize alternativní současnosti, ve který nikdo není vyloženě dobrej a nikdo vyloženě zlej, alternativní současnosti, ve který si můžeme brát na paškál celou řadu klišé z knih, filmů i her, alternativní současnosti, kterou můžeme přetvořit v budoucnost, o který bychom neradi snili... zkrátka takováhle vize alternativní současnosti mě donutila na jeho dotaz, zda se nechci přidat, kývnout.

A ačkoliv nechci spoilerovat, musím. Třetí díl z Klimešova pera neodpovídá na pár důležitejch otázek, který - si myslím - je třeba zodpovědět.

Proto pracuju na PDZ 4.

Posunem to na novej level. Bude to tetralogie.

Rád bych slíbil, že to bude do konce podzimu. Neslíbím.

PDZ 4 se totiž, jak už to tak u línejch pisálků bejvá, rozrostla o příběhovou linku, která do té knihy vůbec nepasuje, a tak jsem se rozhodl tuhle příběhovou linku sepsat zvlášť a zkusit s ní štěstí po XY letech v nějaké soutěži. Je to challenge, protože jsem se rozhodl celou tu novelu (ano, novelu!) zkusit napsat ve třetí osobě bez toho, abych hlavního protagonistu alespoň jednou vyjádřil nějakým (vyjádřeným) podmětem. Nebo předmětem.

Anyhoo...

Pokud tenhle můj vejžblecht, kterej právě, můj čtenáři, čteš někoho zainteresoval a stále ještě nevlastní e-knihu PDZ či PDZ 2, nechť neváhá a přispěje Láďovi na živobytí tím, že si knihu koupí.

A pokud by měl někdo náhodou zájem o tištěnou verzi, nechť se obrátí přímo na fejsbůkovou sajtu PDZ via soukromou zprávu. Myslím, že se sice podařilo těch několik fyzickejch výtisků, co zbejvaly, prodat, ale věřím, že pokud by byl zájem, dalo by se s tím něco udělat.

Mezitím mi, můj milej čtenáři, drž palec, ať mě Múza a první šediny neopouští a do konce roku nechť máme definitivně Příliš divokou zem za sebou.

Neb po ní jsou tu další výzvy.

Zároveň mi prosím věř, že každej měsíc sem hodím update, jak práce pokračujou. Třeba i s nějakým tím textem navíc, pokud bude zájem.

Díky za tvůj čas a zase za měsíc ahoj.

2016-08-03T19:32:00.000+02:00

Příliš Divoká Zem

Ahoj?
Pozdravy jsou fakticky děsný.

Dobrý den, čtenáři.

Po několika předlouhých letech se Ládisovi, kterýmu tímhle strašlivě moc děkuju, podařilo vydat svoji a moji prvotinu. Jmenuje se to Příliš Divoká Zem, je to správně kýčovitej akční thriller s prvky postapo a politický alegorie, který se můžeme dneska možná smát, ale kdoví, třeba za pár let to může bejt skutečností. Hahaha.

Román PDZ začal vznikat někdy před dlouhými roky, kdy Láďa Klimeš přišel s nápadem totálně kulervoucím, kterej se mi tak líbil, že jsem se mu do jeho díla vetřel. Jo, tak už to bejvá.

Nejsme bůhvíjaký spisovatelé, jsme jen kluci, kteří si rádi hrajou na vojáčky, ne že ne, a jsme strašně rádi, když si naši knihu koupíte. Je k dostání v e-podobě na Kosmovi (odkaz ZDE) a veškerej výtěžek z prodeje půjde na sbírku pro naše mocná břicha, která potřebují taky jíst. Slibujeme, že všechny ty milióny neutratíme za chlast, děvky a drogy. Čestný skautský.

Abyste měli jó představu, o čem ta kniha je, stačí kliknout na odkaz výše, v podstatě anotace je přesná, a abyste věděli, co za těch pár pětek můžete čekat, níže jsem vám po rozkliknutí "dalších informací" připravil výtah z jedný mojí kapitoly. Abyste jó věděli, jakým stylem je minimálně moje polovina knihy napsaná, a na jakej rádoby humor se můžete těšit.

Doporučujeme dětem nečíst.

Díky moc a v budoucnu zase ahoj.

1. prosince 2013, 5:41

Zíráme na sebe asi tak půl dne. Připadá mi, že se vlastně ani nepohybujeme. Jako kdyby nás někdo polil kamionem želatiny a navrch to zalil lepidlem. Pět metrů mezi náma mi připadá jako pět kilometrů, ale přitom zírám do jeho očí, jako kdybychom se čely dotýkali.

Srdce mi bouchá do hrudního koše tak zběsile, že mi brzo musejí rupnout žebra. V hlavě mám totálně vygumováno. Kdybych měl za sebou nějakej výcvik, nebo tak něco, možná bych dokázal zareagovat rychlejš, třeba sáhnout za záda pro zbraň, ale takhle jen v ukrutně zpomaleným filmu sleduju, jak ta zelená guma zvedá hlaveň svý zbraně orámovaný všema možnýma moderníma fidlátkama. Na nanosekundu se mi zdá, že vojákův prst už je na spoušti a už ji mačká a za další nanosekundu už sebou házím za roh.

Ruce ztluměj pád, odřou se tak, že to ani maminka se svým peroxidem nemůže spravit, protože tady bůhvíkdo rozházel tolik štěrku, že to muselo vypadat, jako kdyby z nebe padaly tuny sněhu. Naštěstí to ještě nebolí, uplynulo strašně málo času.

Huláká na mě anglicky, ale mám v hlavě tak prázdno, že by se mi tam vešel i náklaďák opotřebovaných pneumatik. Sbírám se ze země, rukama sahám po zdi baráku, za kterej jsem tak plavně skočil, batoh mi zachřestí a teprve jeho zvuk mi připomene, že mám přece kvér. Zmateně levačkou na zadku hledám spodní cíp mikiny, zatímco pravačka už nedočkavě sahá po pažbě. Stačí jen vytrhnout zbraň, stačí jen pohladit lučík spouště, ale bůhvíproč nemůžu nahmátnout mikinu.

Ruce se klepou návalem adrenalinu, srdce přestalo bušit do hrudního koše a teď pro změnu skáče nahoru, až do krku. V puse mám najednou sucho a v hlavě vědomí, že ten voják už je hned za rohem.

A on tam je, pořád ve zpomalených záběrech vidím, jak se jeho zbraň postupně klube zpoza rohu a jak se za tou monstrózně velkou hlavní začíná rýsovat jeho mundůr a pak se mi konečně podaří nahmátnout tu zasyflenou mikinu a pravá ruka už drží zbraň, palcem ji odjišťuju a přitom dělám krok dva zpátky, zpevňuju ruku, levačka pospíchá podepřít pravé zápěstí.

Ukazováček už je na spoušti a ta se pohne jednou, dvakrát, třikrát.

Jednou, dvakrát, třikrát se tělo toho smradlavýho vojáka otřese, jak mu kulky zabuší do neprůstřelné vesty. Síla těch malejch kovovejch včel smete vojáka o dva kroky dozadu, skoro se mi i zdá, že padá, ale bůhvíproč mu od pusy vylétne jen chomáč vzduchu a vojcl, kterej svojí zbraň skoro pustil, ji už překvapeně zase zvedá a pažbou opírá o rameno.

Zdá se mi, že strašně křičím, přitom jsem ale zticha, rty mám vysušený a slepený k sobě.

Mačkám spoušť ještě jednou a přitom si uvědomuju, že z tlumiče stoupají kolečka kouře. Držím zbraň jednou rukou, skoro nemířím, ale lučík zmáčknu jak pominutej, a už ho nepouštím, snad si moje tělo myslí, že držím v ruce automat, nebo co já vím. Mozek naštěstí nemyslí, protože kdyby myslel, jsem okamžitě tuhej, takhle všechno, co moje tělo dělá, je nějak podivně automatizovaný.

Vidím sám sebe, jak dělám tři kroky dopředu a levačkou přitom sahám po vojákově kvéru. Jako kdybych čuměl na pitomej hollywoodskej akčňák, srazím hlaveň tý pušky stranou doleva a přitom startuju proti mariňákově břiše kolenem, a tím kolenem zasáhnu. Smrad v bojový uniformě se překvapeně zlomí v pase a já se zebliju znovu.

Protože moje tělo si řeklo, že mu prostřelí obličej.

Voják se sesype do štěrku a já zvracím jak šakal.

Z ksichtu tomu chudákovi nezůstalo nic, moje pravačka vystřelila proti jeho nosu zbraní napřed a než voják stihl cokoliv udělat, projela mu přesně nad horním rtem kulka a udělala mu z obličeje kaši, z níž do štěrku vytejká kvantum krve.

Odpotácím se krok dva zpátky a sesunu se na zem, zádama opřenej o barák a bleju si do klína, ale je mi to totálně jedno...

West Cebrenia

Příliš divoká zem - update 6/2018

Ahoj, milý čtenáři.

Příliš Divoká Zem

1. prosince 2013, 5:41