Za hranicí vápna

Výprava na západ Německa - 2 zápasy Bundesligy v Mohuči a Kolíně nad Rýnem

2026-03-18T09:27:00.000-07:00

autor: Marek

Rok 2026 a další cesta na fotbal do Německa. Některé věci se prostě nemění. Tentokráte měl však výjezd trochu odlišnou podobu. Rozhodl jsem se totiž vzít na Bundesligu tátu, který od mladých let fandí Kolínu nad Rýnem. To je zrovna tým, na který se neshání lístky nejjednodušeji, jak mnozí z Vás jistě vědí. Naštěstí s tímto problémem pomohl X účet @DestinaceFotbal, který velmi doporučuji. Umí sehnat lístky na mnoho klubů po Evropě, případně dohodí kontakt. Vybrali jsme si únorový zápas proti Hoffenheimu, protože na zápasy proti Bayeru a Gladbachu by lístky prakticky získat nešlo. Nakonec se „Destinaci“ povedlo sehnat 2 lupeny od německého fandy, protože se svým členstvím už měl vyčerpaný limit na daný zápas. Lupeny tedy byly, ještě zbývalo vyřešit ubytování. Logicky by se nabízel Köln, případně Bonn, nakonec jsme však skončili v Mohuči, jelikož zde táta měl možnost zabookovat přes zaměstnavatele solidní hotel na břehu Rýnu zdarma. To znamenalo, že jsme mohli letět celkem spolehlivou Lufthansou do nedalekého Frankfurtu, původně jsem spíše zvažoval nízkonákladové Eurowings na letiště Köln/Bonn. Když už jsme založili základnu v Mohuči, proč nezajít na fotbal i tam? Navíc Mohuč hrála doma páteční předehrávku, značka ideál. Přes „Destinaci“ jsem sehnal kontakt na podobného borce z Francie @Bgroundhopping, který též musel sehnat lístky od třetí strany. Místa na oba zápasy byly perfektní, na Köln jeden vyšel 84€ (hlavní tribuna, prakticky ve středu hřiště – top), na Mohuč 54€. Vše vybaveno, ještě jsem koupil s předstihem vlak ICE do Kolína a zpět a mohlo se jít na věc.

Let do Frankfurtu operovaly pro Lufthansu Air Dolomiti – letěli jsme tedy s Embraerem (brazilská letadla, pro zajímavost, nákladní letadla od nich kupuje naše armáda), který má na každé straně jen 2 sedadla, místa na nohy nebylo až tolik, dostali jsme malý koláček. Posádka byla oblečena elegantně, tak jak se na italskou aerolinku sluší. Předtím jsme ještě na letišti potkali českou baseballovou repre, která letěla též do Frankfurtu a poté do Tokia na mezinárodní turnaj. Let byl zpožděn zhruba o hodinu kvůli počasí v Německu. Ve Frankfurtu nás přivítal sníh. Bylo zajímavé vidět, jak se letiště nachází prakticky uprostřed lesů. Vlakový spoj do Mohuče jsem zakoupil s pomocí na přepážce, automat totiž nabízel dvě možné trasy. Lépe vyšlo jet přes Rüsselsheim, kde sídlí automobilka Opel.

Plán na první den byl projít si deštivou Mohuč, která mě překvapila tím, kolik hezkých zákoutí zde je. Hrázděné domy (na které mám úchylku), pěkné náměstí s katedrálou, kostel s modrými okny od Marca Chagalla. Pravděpodobně nejznámějším místním rodákem je Johannes Gutenberg, který zde má samostatné muzeum věnované jeho vynálezu knihtisku a též se po něm jmenuje zdejší univerzita. V mohučské katedrále lze najít největší stránku bible na světě (rozměry 5x7,2 metrů), která byla vyhotovena u příležitosti 625 let od narození Gutenberga. Po zastávce v přilehlém Dom Café, kde jsme si dali výborný Johannisbeertorte mit Baiser (rybízový dort se sněhovou čepicí), jsme se jali prozkoumat oblast kolem řeky. V Mohuči mají cedule s názvy ulice dvě barvy, někdy jsou červené a někdy modré. Proč? Červené ulice označují kolmý směr na řeku a modré paralelní směr s řekou. Po check-inu jsme si chvíli odpočinuli na pokoji se super výhledem na řeku, plaví se zde relativně velké lodě, nejvíce jich pluje pod nizozemskou vlajkou. Večer jsme zašli do tradičního podniku. Zde je třeba zmínit, že se jedná o vinařskou oblast, nejsou zde tak klasické německé pivnice, nýbrž vinárny – weinhäuser. V jedné takové jsme skončili na večeři, kde jsme si dali místní specialitu - Tafelspitz mit Meenzer Grüner Soß. Jednalo se o měkké vařené hovězí s bylinkovou omáčkou, kořenovou zeleninou a opečenými brambory. Na první pohled možná trochu zvláštní kombinace, ale chutě k sobě ladily dobře, navíc jsme to celé podpořili lokálním vínem.

Další den jsme měli v plánu výlet do historického Heidelbergu a večer už první zápas v Mohuči, která změřila síly s Hamburkem. Do Heidelbergu jsme se vydali Flixbusem, cesta přes Frankfurt zabrala kolem dvou hodin, lístky však byly 4x levnější než vlak. Jedná se o město známé hlavně díky univerzitě a historickému centru. Typický pohled zachycuje starý most přes řeku Neckar s bílými věžemi, řadu kostelních věží a konečně zámek na kopci. Na prozkoumání jsme měli kolem 6 hodin, což na centrum bohatě stačilo. Nejhezčí a již zmíněný pohled na Heidelberg je z kopce na druhé straně řeky, kde se nachází tzv. Stezka filozofů (Philosophenweg). Údajně se jednalo o oblíbenou procházku učenců místní univerzity. O jeden kebab doprovozený klasickým tureckým čajem později jsme se dostali až k zámku, který bohužel není v nejlepším stavu. V turistickém centru ho paní nazvala ruinou, kterou není třeba navštěvovat. Pár místností je dochovaných, je zde muzeum lékárnictví a také další nej naší výpravy. Už jsme si psali o největší stránce bible na světě. Na heidelbergském zámku mají pro změnu největší vinný sud na světě. Tipnete si jeho objem? Je to těžko uvěřitelných 220 tisíc litrů vína. Na náměstí jsme ještě stihli místní Käsetorte, což je místní variace na cheesecake, nepoužívá se však klasický tvaroh, nýbrž quark. Heidelberg nezanechal špatný dojem, byť jsem možná čekal trochu více, zklamal mně hlavně stav zámku.

Po návratu do Mohuče jsme se vydali rovnou na stadión Mewa Arena s kapacitou 34 tisíc, kam se dalo pohodlně dostat posilovými spoji z hlavního nádraží. Fanoušci obou klubů se v pohodě mísili, žádný problém. Cesta do polí trvá kolem 20 minut. Ano, do polí. Stadión totiž vypadá, jako kdyby ho postavili v pražských Letňanech a i tam je okolní zástavby více. Někteří fanoušci tak mohli na zápas dojet polní cestou na kolech. Od zastávky MHD se jde ještě kus. Mewa Arena působí moderním dojmem a pod rouškou tmy byla hezky nasvícena do klubové červené. Před zápasem bylo dost času, stihl jsem tak ještě koupit vlaječku do sbírky ve fanshopu, v nabídce ale mají skutečně skoro vše včetně tří druhů kačenek do vany. Bratwurst a pivo a šlo se na věc. Zápas byl důležitý pro oba týmy. Ani jeden z celků totiž nemá záchranu jistou, byť o něco blíže je k zachování bundesligové identity HSV. Seděli jsme lehce v rohu vedle domácího kotle, vidět bylo vše krásně. Z Hamburku dorazil početný výjezd. Nakonec mě ale velmi pozitivně překvapili fanoušci Mohuče. Vše začalo už zpěvem „You’ll never walk alone“ před zápasem. Ano, týmů s totožnou hymnou je více, ale atmosféře to jen přidalo. Hlasité skandování pokračovalo celý zápas, vyskytlo se i lehké pyro v podobě ohňů. Zápas byl velmi vyrovnaný, ze začátku první půle hrozilo spíše HSV, nakonec se ale gólu dočkala domácí Mohuč, když se trefil kapitán Amiri. Ten hrál výborně a bylo znát, že od působení v Leverkusenu hodně vyrostl. Volej z pravé strany mu sedl skvěle. Na tribunách tak panovala dobrá nálada. Mohuč však vedení neudržela, v 64. minutě se z přímáku s velkým štěstím trefil host z Arsenalu Vieira, tečovaná střela prošla za bezmocného brankáře. Závěrečný tlak už gól nepřinesl. O něco šťastnější tak nakonec asi bylo HSV, Mohuč si vypracovala dvakrát vyšší xG, ani to však na výhru nestačilo. Cesta ze zápasu na hotel zabrala dost dlouho, nejprve bylo nutné projít zpět na zastávku, kvůli dešti se okolní pole mezitím proměnilo v bahenní past, takže většina fandů včetně nás šla po úzkém asfaltu. Pak následovalo čekání na busy do centra, ty však vždy přijely jen v počtu dvou až tří a zastavily až na konci zastávky, kdežto my jsme se nacházeli v její spodní polovině. Když už nám došla trpělivost a šli jsme čekat na začátek po vzorů jiných fans, autobusy pochopitelně nechali zastavit také vespod – zákon schválnosti. Nakonec jsme se do jednoho busu dostali a na hotel dorazili až okolo půlnoci. Ráno nás čekala další vstávačka a cesta na hlavní utkání výjezdu v Kolíně nad Rýnem.

Do Kolína jsme se už vypravili vlakem. Cesta s ICE byla rychlá a pohodlná. Soused sedící do uličky měl pravdu, že jsme si koupili nejlepší místa – celou cestu jsme totiž měli super výhledy na Rýn. Podél řeky se nachází spoustu hradů, hezkých městeček, přístavů. Jednou jsme byli překvapeni něčím, co vypadalo jako věž či hrad ve vodě, nenacházel se tam však žádný ostrov. Kolega vedle mě mi pohotově vysvětlil, že se jednalo o věž vybírající mýtné od proplouvajících lodí. Tento systém už pochopitelně dlouhou dobu nefunguje, intenzitu lodní dopravy to však evidentně neovlivnilo, jelikož hlavně nákladních lodí jsme napočítali mnoho. Krajina je hezká až do Bonnu, kde se scenérie mění v industriální a začouzená panaromata, před Kolínem už výhledy tak spektakulární tedy nebyly.

Dominanta Kolína nad Rýnem je jasná, jedná se o obrovskou katedrálu sv. Petra, která je vidět už z haly hlavního nádraží. Katedrál už jsem viděl po Evropě dost, ale tahle mi svou velikostí vyrazila dech. Jedná se skutečně o monumentální stavbu s výškou 157 metrů (pro porovnání sv. Vít je o rovných 60 metrů nižší). Problém s takovou stavbou je, že se docela těžko fotí, je třeba jít hodně dozadu, aby se do objektivu vešla celá. Samozřejmě jsme se podívali i dovnitř. Vysoké stropy doplňují hezké vitráže, i v únoru zde bylo plno turistů. Zajímavostí je relikviář obsahující „zaručeně pravé“ ostatky tří mudrců, kteří nesli dary Ježíšovi. Krásně zdobená truhla se však nachází za mříží a návštěvníci jsou k ní pouštěni jen v určité časové sloty. Katedrála je jednou z mála historických kolínských budov, které přežily bombardování během druhé světové. Důvodem bylo to, že právě její vysoké věže používali spojenečtí piloty jako orientační body, takže by nebylo strategické se o tuto výhodu připravit. Hned vedle katedrály se nachází také 407 metrů dlouhý železniční most Hohenzollernbrücke a také zvláštně úzký kostel sv. Martina. My už jsme však spěchali za kamarádem Davidem z Bonnu, se kterým jsme se měli sejít na stanici Köln-West na rychlé pivo a něco k jídlu. Navzdory lehkým komplikacím s MHD (stanice Rathaus má nástupiště 3 a 4 nad zemí, ale 1 a 2 pod zemí, což jsem nečekal) jsme se dostali na místo určení. S Davidem jsem již dříve dělal rozhovor pro blog ohledně jeho oblíbeného klubu Athletic Bilbao. Probrali jsme, co je nového a dostali pár užitečných rad. K pití nemohlo chybět pivo Kölsch, které se typicky pije z menších sklenic o objemu 0,2l, jde o svrchně kvašené pivo bez výrazné hořkosti, takže hodně pitelná záležitost. K tomu jsme si dali Flammkuchen, což je taková západoněmecká variace pizzy. Hodně tenké těsto, na vrchu smetana, cibulka a slanina. S pivem super kombinace, i když to je spíše snack než plnohodnotný oběd.

Nastal čas vyrazit na stadión. K tomu nás pohodlně dopravila tramvaj linky 1. Fanoušci byli v dobré náladě a těšili se na zápas proti Hoffenheimu, který v Německu není příliš populární, avšak momentálně se mu v Bundeslize velmi daří. RheinEnergieStadion je trochu staršího data než aréna v Mohuči a určitě je to na vzhledu znát, kapacita 50 tisíc však je rozhodně impresivní a není pochyb o tom, že se tady odehrálo mnoho slavných bitev (včetně české blamáže proti Ghaně na MS 2006, na kterou by všichni Češi nejraději zapomenuli). Kolem se nachází zelený park. Jako první jsem tátovi zakoupil šálu se sloganem klubu Die Macht am Rhein, asi netřeba překládat. Najít správnou bránu bylo jednoduché, na rozdíl od Mohuče byla bezpečnostní prohlídka dost benevolentní, což mě překvapilo, o den dříve jsme totiž museli i rozepínat mikiny. Výkop se blížil a na hrací plochu vstoupila legenda klubu – kozel Hennes IX, tedy zvíře, které ke kolínskému klubu neodmyslitelně patří a také náleží do klubového znaku. V pořadí devátý kozel pro klub „pracuje“ od roku 2018, tradice však započala již v roce 1950. Zatímco Hennes spokojeně přikusoval trávu, nastal čas na zpěv klubové hymny, což byl hodně silný moment. Song Mer stonn zo dir, FC Kölle (stojíme za tebou, Kolíne) je postaven na melodii skotského Loch Lomond a v místním dialektu vyjadřuje lásku k týmu. Skotská lidová píseň byla původně adaptována pro proslulý místní karneval, který jsme mimochodem o týden minuli, na zemi ještě byly stopy barevných fáborků (stejně tak je karnevalem známá i Mohuč).

Ještě mi nezmizela husina z hymny a oba týmy už šly pomalu do boje. Na domácí straně jsem byl zvědav hlavně na klenot Saida el Malu. Za hosty vyběhli na hřiště Coufal a Hranáč. Od začátku však byl slyšet hlavně kotel hostů, ten domácí ztichl. Čím to? Ze začátku jsem tipoval nějaký protest proti svazu, který po pár minutách skončí. Ticho však neustávalo. Fanoušek sedící vedle nevěděl, vyslovil však domněnku, že může jít o zdravotní problém a nakonec bohužel měl pravdu. Před zápasem došlo v ochozech ke kolapsu jednoho z příznivců, který byl oživován a transportován do nemocnice. Povedlo se mi najít jen neověřené zprávy, že při převozu zemřel, ale nic oficiálního. Nicméně ze solidarity domácí kotel celý zápas nefandil (později se přidali i hosté). Ukázalo se tak, že existují i důležitější věci než fotbal. Pro nás ale velká smůla. Celou dobu jsem se těšil na jedny z nej fans v Německu, ne-li nejlepší vůbec a táta byl také překvapený, že utkání bylo bez supportu, až na ojedinělé pokusy zbylých tribun. No, nedalo se nic dělat.

Na druhou stranu jsme byli svědky neskutečného gólu. Ragnar Ache už v 15. minutě vystřihl nechytatelné nůžky a možná vstřelil gól celé sezóny. Nevím, jestli jsem někdy na vlastní oči viděl tak krásnou branku. Vše do sebe zapadlo dokonale. To nám naopak tu komorní atmosféru dost vykompenzovalo. Kolín se dále snažil o aktivní hru, bohužel však také přicházely zbytečné chyby. Do šatny vyrovnal Kabak po prudkém centru z levé strany. Tyhle akce má Hoffe naučené skvěle, z prava to tam sype pro změnu Coufal, díky podpoře nabíhajících hráčů ve vápně se to hodně těžko brání. Šlo už o čtvrtý gól tureckého stopera. O poločase jsme si dali výborný currywurst. Myslím si, že jeden z těch nejlepších, co jsem zatím měl možnost v Německu ochutnat. Skutečně zde bylo cítit dobré kari, velmi často cítím spíš jen kečup. Jedinou nevýhodou je, že se tento pokrm obtížně jí v sedě a my už jsme museli jít zpět na druhou půli. Zabralo nám dost umu, neušpinit se od této krmě. Moje prvotní zklámání z absence podpory domácích fans už opadlo a tešil jsem se na druhý poločas.

Hoffenheim bohužel pro kolínské do druhé půle vstoupil lépe, v 60. minutě po střele do břevna od Tourého skóroval hlavou Kramarič. Změnu ve skóre musela posvětit branková technologie, brankář totiž dělal, co mohl. Nakonec ale dorážku chorvatského snipera vytáhl už za brankovou čárou. Hned o pár minut později ale bylo na tribunách mnohem veseleji. Velmi jednoduchá akce. Nákop na El Malu, který utekl všem. V závěrečné fázi už jsme si mysleli, že svou šanci prováhal, protože si ještě přehazoval míč na druhou nohu a obránce ho skoro doběhl. Nakonec se mu ale povedlo propálit Baumanna a srovnat na 2:2. Stejný hráč mimochodem rozhodl i zápas mezi oběma soupeři na podzim, kdy hrál doma Hoffenheim. Jsem zvědav, jak dlouho ho v Kolíně udrží, protože na míči vypadá skvěle. 2:2 bylo nakonec i konečné skóre, Hoffenheim hrál lépe kombinačně a více hrozil, Kolín se vyznačoval spíše bojovností a rychlými kontry, takže za bod asi byl rád. Ono uhrát remízu s třetím týmem Bundesligy také není špatný výsledek. Zápas jsme si užili maximálně, příště snad už i s kotlem na plný výkon. Cesta zpět proběhla bez problému, i když nám zabrala o hodinu déle. Tentokrát jsme jeli s přestupem v Ingelheimu, přímé spojení už po zápase večer nebyly, bral jsem totiž spoj tak, abychom měli dost času dostat se na nádraží.

Poslední den naší cesty jsme měli koupené letenky znovu z Frankfurtu. Ráno jsme si ještě prošli kus Mohuči a podívali se mimo jiné na zbytky římského divadla, údajně největšího nad sever od Alp v rámci impéria. Dále bylo v plánu projít si kus Frankfurtu. Mimochodem, během naší cesty jsme navštívili 4 města, z nichž každé leží v jiné spolkové zemi: Mohuč – Porýní-Falc, Heidelberg – Bádensko-Württembersko, Kolín nad Rýnem – Severní Porýní-Vestfálsko, Frankfurt – Hesensko. Frankfurt byl stejně jako Kolín hodně poničen za druhé světové války. Musím však říct, že jsem byl příjemné překvapen. Obnovené staré město, kterému dominuje krásné náměstí Römerberg se starými domy, bylo hodně hezké, a to včetně nedaleké katedrály. Na náměstí jsme si dali místní specialitu – apfelwein, kyselý nápoj z jablek s obsahem alkoholu kolem 7%, našli jsme ho i v horké variantě, ale typicky se pije studený. Když jsme zkoumali okolí a vešli do jednoho z mnoha kostelů, které jsme na cestě navštívili, byli jsme dost překvapeni, vnitřek totiž byl přebudován na jednací sál. Záhy jsme zjistili, že v Paulskirche byl ustanoven první demokraticky zvolený německý parlament zastupující všechny německé státy, stalo se tak v roce 1848, k sjednocení však došlo až v roce 1871.

V centru je taktéž velmi zajímavý kontrast historických budov vedle moderních mrakodrapů. Leží zde všech 12 nejvyšších německých budov. O Frankfurtu se také často mluví jako o finančním centru Evropy, neboť zde sídlí evropská centrální banka. Naším cílem byl mrakodrap Main Tower, kde se nachází nejvyšší vyhlídková plošina v Německu ve výšce 200 metrů. Za cenu 9 ojro návštěvníka výtah dopraví až nahoru během zhruba půl minuty, takže se mi lehce zhoupl žaludek. Návštěvu jsem se snažil časovat tak, abychom přišli těsně před západem slunce, kdy se všechny výškové budovy rozsvěcí. Zapomněl jsem však zmínit, že mívám závratě. I když je zábradlí docela vysoké, tak jsem měl ze začátku psychický blok a zůstával spíše u středu. Nakonec jsem však svůj strach překonal a došel až k okraji, kde jsem zjistil, že se těsně pod zábradlím věž rozšiřuje a není tam tak převis až dolů na chodník. Díky tomu můj mozek okamžitě předchozí impulsy zavrhl a dále jsem se již procházel okolo s relativním klidem. Zajímavé, jak lidská mysl funguje. Po nějaké době se skutečně město rozsvítilo. Hned vedle „naší“ věže se nacházela nejvyšší budova Německa Commerzbank Tower, nedaleko Messeturm s nasvíceným vrškem ve tvaru pyramidy. V dálce jsme též viděli obrovské frankfurtské letiště a o kus dál stadión Eintrachtu Frankfurtu, který ve tmě zářil červenou. S mrakodrapy nemám moc velké zkušenosti, v NYC jsem ještě nebyl, takže pro mě bylo pěkné vidět tyto kolosy i se shora. Slunce již zapadlo a my jsme se pomalu vydali zpět na hlavní nádraží. Těšil jsem se na zlatý hřeb naší výpravy – pořádný Zombieland. Právě okolí frankfurtského hlaváku má totiž pověst jednoho z nejhorších míst Německa, pravidelně zde na chodnících leží zkroucení v pokročilých jogínských polohách uživatelé fentanylu a dalších substancí. Naštěstí jsme se do bezpečí dostali relativně snadno a nepotkali jsme nic, co by se vymykalo standardu evropských hlavních nádraží. Uprostřed noci bych se tu ale určitě neprocházel déle, než by bylo nezbytné. Dále jsme pokračovali s U-Bahn na letiště, odkud jsme se vraceli do Prahy. 4 města, 2 zápasy a velmi zajímavá výprava na západ Německa. Pokračujeme dále, už za měsíc v rámci blogu Za hranice vápna míříme na fotbaly do Skandinávie a jako vždy se můžete těšit na obsáhlý report.

2. Bundesliga: Norimberk vs. Biefeld + návštěva Bamberku

2025-12-12T10:05:00.000-08:00

autor: Marek

Další sezóna, další výjezd a další cesta do Německa. Pravidelní čtenáři již vědí, že právě německý fotbal máme obzvláště v oblibě. Láká nás tradice, atmosféra, kvalita fotbalu, dostupnost (dopravní i finanční). Pořád nám ještě k návštěvě zbývají týmy z nejvyšších dvou soutěží kousek (relativně) za hranicemi a jedním z nich byl také 1. FC Norimberk. Protože se snažíme výjezdy plánovat s přespáním, napadlo mého tradičního parťáka Pabla, že se nejdříve zastavíme v Bamberku, na který měl dobré ohlasy a zajdeme na místní tým z páté ligy. Další ráno se poté vydáme na druhou ligu - spiel Norimberk vs. Biefeld. Lístků už několik týdnů přes zápasem nebylo mnoho, rohová místa nás vyšla na 36€. Ubytko jsme našli na Bookingu v B&B Hotelu v Bamberku za 1800 Kč pro 2 osoby. S B&B hotely jsem už měl dobrou zkušenost ze Stuttgartu, jedná se o poměrný rozšířený řetězec, třeba jen v Berlíně jich je 13 a poměr cena/výkon je dost slušný.

Tentokrát bylo třeba na víkend přibalit také pořádnou porci oblečení a podsedák/deku, teploty lezly pod nulu. Cesta až do Bamberku proběhla autem bez komplikací a poměrně rychle. Před zápasem jsme měli čas se krátce projít po centru a hned bylo jasné, že tato zastávka byla dobrý nápad. Bamberk je hodně historické město, které hrálo v dobách minulých významnou roli, když zde založil biskupství a později sem natrvalo přesídlil císař Svaté říše římské Jindřich II. Menší centrum zapsané na seznam UNESCO toho nabízí k vidění spoustu, nejvíc ikonická je však místní radnice. Jde o bohatě zdobenou budovu, která se nachází na umělém ostrově a má průchozí bránu, kterou spojují dva mosty. Z jedné strany lze vidět hnědobílý hrázděný dům, který vypadá, jako kdyby zde byl nějakou zvláštní náhodou nalepený a měl se každou chvíli zřítit dolů do řeky Regnitz, vlévající se za Bamberkem do Mohanu. Z prvního mostu u radnice lze také vidět menší na sebe natěsnané rybářské domy, této oblasti se říká Klein-Venedig, tedy Malé Benátky. Prošli jsme kolem zdejší nejvíce vyhlášené hospody Schlenkerla okupované turisty a řekli si, že tady večer opravdu místo nebude. Dále už jsme to pomalu otáčeli kolem řeky zpět k autu a valili na stadión. Vrstva navíc, venku je slušná zima a jde se na věc.

Domácí Eintracht Bamberg čelí celku TSV Kornburg. Akorát se nehrálo. No, nebyli jsme jediní, kdo o tom nevěděl. Vícero fanoušků sem jelo zbytečně a před stadiónem si alespoň dali pivo a pokecali. Až teď jsem si na webu hledal důvod, protože Němci moc anglicky neuměli. Údajně nefungovala světla, takže se utkání odehrálo následující úterý na jiném hřišti v Bamberku. Jak říká Bear Grylls - „improvise, adapt, overcome“. Našel jsem tedy na Futbology nejbližší utkání, šlo o sedmou ligu a tým TSV Schammelsdorf 1911 vzdálený od nás vzdušnou čárou 8 km. Hřiště vedle lesa, menší kabiny a jinak nic. Už z dálky však bylo k vidění dobré znamení v podobě zaparkovaného bílého autobusu. Když jsme však přijeli blíže, spatřili jsme, že zápas také neprobíhá. Až na starou paní s chodítkem, která chodila kolem dokola po parkovišti tu totiž vůbec nikdo nebyl. Druhý zápas, který se nekonal. Štěstěna nám bohužel nepřála. Na Futbology už nic v dostupné vzdálenosti nebylo, a tak jsme se vydali zpět do města, nakoupili si v Normě (zdejší perníčky dělané v Norimberku jsou top), hodili věci na pokoj a vydali se podruhé do města.

Vánoční trhy jsme v Německu o týden netrefili, pár stánků už tu však fungovalo. Svařák přišel vhod. Líbilo se nám, jak je Bamberk kompaktní, na malém prostoru je zde spoustu krásných starých budov. Centrum ovšem nebylo přecpané lidmi. O pár kostelů a hrázděných domů později jsme se jali hledat šenk, ve kterém bychom prohřáli promrzlé kosti. První dvě tradiční hospody byly beznadějně plné. Řekl jsem si, že za pokus nic nedám a zkusil jsem se optat v Schlenkerle a ono to vyšlo. Číšník sice trochu váhal, asi jsem nevypadal dosti zámožně, ale nakonec nám dovolil zabrat stůl. Místní specialitou je pivo rauchbier. Jedná se o kouřové pivo s výrazným uzeným aroma, které vzniká díky sušení sladu nad kouřem ze dřeva. Jde o staletí starou metodu, která právě zde vznikla, podle legendy omylem, ale kouřová chuť se měla tak uchytit, že se pivo začalo vyrábět právě takto. Ochutnali jsme originální rauchbier typu märzen (tmavé pivo), dále kouřovou pšenici a nakonec kouřový red lager. Märzen byl nejvíce uzený a na první napití zvláštní, časem si ale člověk na chuť čím dál tím víc zvykal. Pšenice byla dobrá a kouřový profil ji spíše doplňoval a red lager nám chutnal asi nejvíce. Určitě se jednalo o zajímavou ochutnávku, kterou bych doporučil všem pivním skautům. Všechna piva stála kolem 4,30€, což na takto známý podnik ujde.

K jídlu jsme si dali lokální záležitost – cibuli plněnou mletým masem s bramborovou kaší a koleno se zelím a knedlíkem. Třeba je říct, že se místní považují za Franky podle historického regionu Franken/Franconia a ne za Bavory, takže se zde podávají francké recepty. Francké regiony byly k Bavorsku připojeny až v 19. století a jedná se tedy o odlišné kultury. Jídlo vyšlo na 16-18€, prostory starobylého pivovaru byly super. Obsluha nové pivo přinese až po mávnutí, jinak se nepřijde zeptat, i když vidí prázdnou sklenici, na to je třeba si zvyknout, ale jinak si nelze na nic stěžovat. Krásně zdobený sál se nám nechtělo opouštět, venku už navíc teploty sahaly až k -5 stupňům, ale bylo třeba ještě absolvovat zhruba 30 minutovou chůzi na hotel.

Na pokoji bylo relativně teplo, ráno jsme vstali kolem osmé, pojedli něco ze zásob a vyrazili do Norimberku. Nejprve ale bylo nutné očistit auto, které přes noc slušně zamrzlo. Protože Pablo nenašel škrabku, byli jsme odkázáni na pomoc druhých. Naštěstí jsme narazili na hodně ochotného člověka, který nám nejenže půjčil výbavu, ale ještě chtěl sám pomoci s prací, což jsme samozřejmě odmítli. Cesta do Norimberku zabrala kolem 50 minut. Zaparkovali jsme nedaleko působivých hradeb a prošli kolem místa, kde se stavěly vánoční trhy. Zaujala nás stanice U-Bahnu situovaná do historické věže (zastávka Weisser Turm) a hodně divná kašna Ehekarussell hned vedle – sochy mají vycházet z básně napsané v 16. století místním rodákem Hansem Sachsem a zachycují „hořkosladkost manželského života“.

Bylo jasno, ale pocitově fakt velká zima, ještě větší než předchozí den v Bamberku, proto jsme zašli na kávu a právě tam nastala katastrofa. Pablo objednal dvakrát Gross capuccino, ale servírka mu rozuměla rose, protože tam z nějakého důvodu připravují též kávu se sirupem z růží. Chuť jsme nedokázali identifikovat, ale gross to vskutku bylo, jen vyjádřeno anglicky. Už dlouho jsem neměl nic tak odporného. Při placení se vše vyjasnilo a nebohá servírka se velmi omlouvala a vrátila nám euro, které stál navíc růžový sirup, i když jsem to sváděl na Pablovu výslovnost. Příště si ale raději objednáme anglicky. Musím říct, že jsme byli překvapeni tím, kolik krásných historických budov v Norimberku je. Je zde bezpočet malebných zákoutí – kryté mosty (připomněly mi Luzern), hrázděné domy, kostely, fontána Schöner Brunnen (ta mi pro změnu připomněla fontány v Bernu). Na jednom z kostelů zde též mají funkční orloj, který vznikl v 16. století na památku Karla IV., který Frauenkirche založil. Figurky se otáčí jen jednou denně v poledne. Došli jsme až k hradu s hezkým výhledem na město a zjistili, že už je fakt třeba to otočit na stadión. Přes staré město jsme to vzali zpět na hlavní nádraží a koupili si lístek na vlak za 4€, nakonec jsme jeli jen jednu stanici. Ze stanice Nurnberg – Frankenstadion je to už kousek pěšky až ke stadiónu Maxe-Morlocka. Po cestě mají několik stánků ultras, je zde velký výběr šál, triček a také občerstvení.

Kapacita norimberského svatostánku čítá 50 tisíc, z venku vypadá lehce zastarale, poslední rekonstrukce proběhla v roce 2002 před domácím mistrovstvím světa (Norimberk hostil celkem 5 zápasů). Největším negativem však je jednoznačně atletická dráha, tradiční to nepřítel fotbalových fandů. Člověk kvůli ní je od hřiště dál, není tak vtažen do hry. Jinak je ale z místního fotbalu cítit velká tradice. I v teplotách kolem nuly přišla velká návštěva (navzdory tomu, že jsme ve městě přes den nepotkávali fandy s dresy či šálami). V Německu je fotbal společenská událost, na stadióny chodí všichni, i ženy a děti, což u nás určitě v takové míře není. Najít správný vstup nám zabralo nějaký čas. Moc lidí bohužel neumělo anglicky, ale nakonec jsme se dostali dovnitř. První bylo třeba vybavit občerstvení, protože jsme zatím neobědvali. Dali jsme si currywurst a já pivo Spaten z Mnichova, nebyla to ale špatenka, naopak solidní záležitost. Bohužel nám ve frontě unikl zpěv klubové hymny před zápasem, což bývá v Německu super záležitost, naštěstí ale zazněla i po zápase. Chytlavý song má název Die Legende lebt, což je jedna z přezdívek Norimberku. Ta nejznámější je však Der Club.

V době založení Bundesligy v roce 1962 byl Der Club nejúspěšnějším klubem v Německu s 8 tituly, z těchto dob také pramení přezdívky, které svědčí o renomé týmu. V Bundeslize už ale Norimberk dokázal připsat jen jeden titul na konci šedesátých let a postupně ho předběhl Bayern. Mimochodem Bayern se protlačil na první pozici v počtu titulů až v roce 1989 a na začátku 70. let měl na svém kontě pouze 2 tituly, jeho dominance je tak spíše novějšího data, byť by se to tak nemuselo zdát. Soupeřem domácích byla Arminia Biefeld, která na svou první trofej stále čeká. Jednalo se o souboj dvou týmů z poloviny tabulky, které určitě momentálně nemají postupové ambice, cílem je spíše si udělat co největší bodový polštář a vyhnout se zrádným sestupovým vodám. Ondřej Karafiát v dresu domácích nebyl ani na lavičce, po srpnovém zranění kolena asi stále není fit, protože loni hrál celkem stabilně v základu.

Svá místa jsme našli v rohu stadiónu, kolem nás bylo vícero volných sedaček, zaplněný kotel jsme měli po levici. Super bylo, že ze strany na nás svítilo sluníčko, protože počasí bylo jinak slušně mrazivé. Tomu odpovídal i stav trávníku – od nás vzdálenější brána, která je kvůli konstrukci stadiónu ve stínu, měla o dost zasněženější pokutové území. Zápas započal a oba fanouškovské tábory zmlkly a vyvěsily transparenty. Ze začátku jsme nevěděli proč a strachovali se, že to tak bude celý zápas. Ve 12. minutě byl ale support obnoven. Důvodem byly chystané restrikce vlády, které mají být uvaleny na fotbalové příznivce – mezi diskutovanými změnami je také personalizovaný ticketing, umělá inteligence rozpoznávající obličeje a další chuťovky. Uvidíme, jak se nakonec toto vyvine, každopádně v Německu se zvedla velká vlna nevole a na všech zápasech nejvyšších soutěží se konaly protesty ve formě sborového mlčení. Chvíli nám zabralo rozlišit týmy, domácí totiž hráli v černých dresech a hosté v červených. My samozřejmě máme Norimberk zafixován jako rudý, jeho letošní sada je však černá s názvem Europa a odkazuje na evropská tažení v minulosti (např. čtvrtfinále PMEZ či semifinále PVP ze 60. let).

Fotbal se nehrál nijak krásný, byl to spíše boj a rozdíl ve fotbalovosti je oproti Bundeslize velký. Norimberk byl od začátku mírně lepší, Biefeld hrozil z rychlých brejků. O poločase se šlo do kabin za bezbrankového stavu, hned po půli do toho ale Der Club šlápl a dvěma údery v rozmezí 7 minut srazil Arminii na kolena. Nejdříve se trefil z penalty, které předcházela hezká akce, Lubach a druhý gól přidal Becker, který posledních pár let nastupoval za Hoffenheim. Vypíchnout individuální výkony je složité, dobře vypadal domácí levý bek Yilmaz. Norimberk si vedení pohlídal a připsal si důležité body. Návštěva čítala necelých 34 tisíc, což je více než slušné, atmosféra byla kvalitní. Po zápase jsme se ještě prošli na nedaleké Kongresshalle, což je monumentální budova, ve které se konala shromáždění NSDAP. Vzhled byl inspirován římským Koloseem. Scházely se zde až stovky tisíc lidí, dnes zde sídlí dokumentační centrum o nacistickém režimu. Pomalu už zase padala tma a stáčeli jsme to zpět do centra, kolem věže Frauentor, u které také bývají vánoční trhy, až na parkoviště. Další německý výjezd na kontě a jako vždy perfektní zážitek, sezóna však ještě nekončí a naše cesty také ne.

Specifika druhé turecké ligy a průvodce po Istanbulu

2025-05-08T06:59:00.000-07:00

autor: Marek

Od zastávky Pendik to bylo ke stadiónu ještě kus, prošli jsme kolem ulice plné autosalónů, kde opravovali všechny možné značky včetně Lady a konečně se dostali ke vstupu, kde stáli přísně se tvářící policisté. Jak jim asi budeme vysvětlovat, že nemáme Passolig kartu nezbytnou ke vstupu na jakýkoliv zápas a do aplikace Passo, kde máme nahraný lístek, se kvůli absenci mobilních dat nedostaneme? Nikdo tu v asijské části neumí víc než pár slov anglicky. Pomůže ukázat potvrzení o nákupu lístků z emailu. Vstupenky nás vyšly nás na 19,50 lir, takže 11,31 Kč. Dostáváme se do druhého kola a na pokladně nás kupodivu pochopí a místo klasické odpovědi „sorry, little english“ dostaneme neutrální Passolig, na který by nás měli pustit dovnitř. Jdeme k nejbližšímu vstupu, do výkopu zbývají 2 minuty, když se z repráků spustí hudba, kterou mylně pokládám za klubovou hymnu. Všichni fanoušci i pořadatelé totiž zůstanou stát v pozoru a nikdo na stadión nevstupuje, dokud turecká hymna neskončí. Špatná brána. Vracíme se o kus dál do fronty na jiný vstup a ještě přísnější prohlídku. Zde se potkáváme s dalším cizincem. Jde o Japonce, který letěl do Saudské Arábie na finále asijské ligy mistrů a teď se přes Turecko vrací domů. Jeho tým prohrál, i tak ale dostáváme samolepku s pěstí a nápisem „Kawasaki – to the Top of Asia“. Konečně se dostáváme na ochozy obklopené nevzhlednými paneláky zdejšího sídliště. Na umělou trávu zde za hosty vybíhá i Brazilec Wesley, za kterého před pár lety Aston Villa neváhala vysázet 25 mil € a v kotli Pendiku fanoušci odpalují první dělobuchy. Hostující příznivci přístup na zápas nemají, jedná se o zápas v rámci Istanbulu, takže rizikové utkání, což dokládá i jednotka těžkooděnců. Nacházíme se na zápase Pendikspor vs. Karagümrük. Vezměme to ale od začátku.

Do Istanbulu jsem chtěl už delší dobu a to nejen kvůli vášnivým fotbalovým fanouškům. Pomyslná brána do Orientu mě velmi lákala i díky památkám a kultuře, o tom budu pokračovat po reportu ze zápasu. Když se po delší době naskytly cenově přijatelné letenky, neváhal jsem a s kamarádem Pablem se do turecké metropole vypravil. Zajištění lístků na fotbal se ale ukázalo jako nadmíru složitý úkon. Zaprvé je nutné si založit Passolig kartu s poplatkem kolem 600 Kč, její vyhotovení trvá pro Turky 15 dní, pro cizince ale očividně mnohem déle, protože po 3 měsících ještě naše karty nebyly hotové k vyzvednutí na předem zvoleném místě. Je třeba vybrat klubovou příslušnost nebo zvolit neutrální. My jsme měli z redditu informace, že nejlepší je neutrál, protože umožňuje vstup na vícero stadionů. Možná někde na východě, ale v rámci Istanbulu je vše zamknuté pro Passoligy konkrétních týmů. Nemohli jsme si tak koupit lístek ani na Galatasaray a dokonce ani na Kasimpasu (tam bylo třeba i turecké ID). Proto určitě doporučujeme zvolit si 1 velký klub a doufat, že tragická aplikace Passo zrovna nebude mít výpadek. Rozdíly v ceně lístků jsou absurdní. Na top trojku stojí nejlevnější lístky od 1100 Kč výš, náš lístek na Pendikspor (hádejte, na co jsme ho v rámci intelektuální zábavy překřtili) vyšel na už zmíněných 11 Kč, což je v Turecku zhruba cena jednoho čaje. Nakonec jsme se tedy dostali na druhou ligu a dostavila se alespoň částečná satisfakce. Celý systém je však uživatelsky vyloženě nepřátelský a návštěvníci z ciziny jsou Turkům ukradení.

Atmosféra na malém stadiónu Pendiksporu s kapacitou 4 tisíce míst byla obstojná, kotel od začátku hnal svůj celek do boje z tribun polepených palestinskými vlajkami, což se projevilo v rychlém dvoubrankovém náskoku. Po druhém gólu dopadl na hrací plochu dělobuch jen těsně vedle ležícího hráče hostí. To už mezi fanoušky naběhli těžkooděnci a pár jedinců vyvedli, což nelibě nesl zbytek tribun. Fotbal to nebyl nejlepší, ale nelze upřít technickou kvalitu. O poločase se vyměnily strany a domácí brankář tak mohl skrze síť zpět kotelníkům naházet všechny zapalovače, kterými to schytával první poločas jeho kolega, fandové je ochotně chytali zpět a aplaudovali svému hráči. Voda v plastových kelímcích došla, tak jsme si alespoň koupili čaj a zabalený koláček, celkem za dvojnásobek hodnoty lístku na fotbal. Záchody kupodivu nebyly turecké. Po poslechu arabského disca, které pořádně na bednách „ohulili“, započal druhý poločas. Dalším bizárem bylo odvážení zraněného hráče na židli s kolečky namísto nosítek. Do hry se za venkovní tým zapojil i André Gray, svého času pravidelně skórující v Premier League, ani on ale výsledek zápasu nezvrátil, ačkoliv jeho tým na rozdíl od Pendiku jede na postup. Již zmíněný Wesley potom hrál velmi bídně. Pendik dokázal vyhrát 2:0, táhl ho hlavně útočník Eze, který má mezi fanoušky Pendiku vlastní popěvek. Po utkání jsem se ještě pokoušel sehnat šálu domácích do sbírky, složitou otázku ve znění „fanshop?“ ale nikdo z oslovených příznivců nepochopil a starý pán stojící venku se šálami před zápasem se už pochopitelně vytratil. Druhá turecká liga za pár korun nabídla hodně nezapomenutelných výjevů a i když jsme se nedostali na nejvyšší soutěž, byli jsme rádi za tento ryze autentický zážitek. Za sebe mohu říct, že jsem blog zakládal s myšlenkou právě na podobné výjezdy, které na rozdíl od návštěv pompézních arén plných turistů mají také hodně do sebe.

Ubytování jsme byli ve čtvrti Fatih, nedaleko od hlavních turistických památek. Povedlo se nám sehnat levné ubytování v Reggae hotelu, kde na nás před budovou už první den číhal majitel Tgir, který si říká Tiger. Heslo wifi bylo nastaveno na „bobmarley“ a i samotný Tiger vypadal jako fanoušek určité rostlinky, tedy hlavně večer, kdy si s námi vždy chtěl plácnout, ráno jsme ho na recepci nalézali v posledním tažení. Pokud jde o nás, dopřávali jsme si jen lahváče Efesu na terase s hezkým výhledem na bosporskou úžinu. Prodavač ze supermarketu se nám ani jeden den nepodíval do očí, asi alkoholem opovrhoval, ale to mu nezabránilo mít plné regály všemožných destilátů.

Slíbil jsem však památky, tak se na ně pojďme podívat. Bohatou historii města asi nejlépe dokumentuje ta nejznámější stavba – Hagia Sofia, původně byzantský chrám z 6. století. Atatürk z něj udělal muzeum, mimochodem tenhle pán je v Turecku dodnes úplná modla, všechna okna v každém voze MHD jsou vyzdobena girlandou s jeho podobiznami. No a v dnešní době Hagia Sofia slouží jako mešita díky intervenci Erdogana. Došlo k zakrytí křesťanských symbolů včetně Panny Marie, ty je však stále možné vidět z vrchní části, kam se mohou dostat turisté. Stejně tak jsou zakryté tváře původních andělů serafínů, až na jednoho, kterému je z nějakého důvodu obličej vidět. Zajímavosti je též vyrytý runový nápis, podepsal se zde vikingský bojovník ve službách byzantského císaře. V praxi to celé funguje tak, že turista zaplatí poplatek 2000 tureckých lir, tedy 1000 Kč (pro představu, za to by bylo 100 lístků na Pendikspor) a prochází se nahoře. Všichni Turci a muslimové poté mohou zdarma do spodní části, modlit se tam jde ale jen malá část, většina si natáčí vše okolo na mobil. Zkoušeli jsme se do této fronty zařadit, ale Pablovi bohužel nerostou vousy, a tak jsme byli odhaleni. Líbí se mi, že se Turci ani náznakem nesnaží skrývat dvojí ceny. To se nám stalo i u dalších památek jako Bazilika Cisterna nebo Palác Topkapi. Jsi cizinec? Zaplatíš nejméně pětinásobnou cenu, tady to máme vylepené. Ještě divnější u placení bylo, když se za okružní projížďku lodí dalo zaplatit 20 € nebo 250 lir, což je v přepočtu zhruba 5 € a člověk si mohl vybrat měnu.

Hagia Sofia určitě stojí za návštěvu nejen kvůli historii, je zajímavé vidět zbytky původní výzdoby před islamizací, celé to působí o dost jinak než zbytek mešit, které jsme navštívili. Z těch je nutné zmínit Modrou mešitu kousek od Hagia Sofia, kam se ale stojí velká fronta. O neméně hezčí je však například Sulejmanova mešita, kde je turistů minimum a navíc je zde docela hezký výhled na město. Obecně je třeba respektovat časy modliteb, těch je 5 denně, nejhlasitější svolávání nastává ráno, to člověka skutečně vytrhne ze spánku. Repráky jedou kolem 10 minut v kuse a určitě mi to chybět nebude. Turisté mohou jen do přední části, je nutné se zout a mít dlouhé kalhoty, krátký rukáv nevadí a pokrývka hlavy se neřeší. Zaujalo mě, že mešity slouží také k relaxaci, hodně lidí si odbyde své kolečko klanění se a pak si lehnou na koberec, opřou se hlavou o zeď a skrollují na sociálních sítích. Výzdoba se potom moc neliší, jsou zde 4 hlavní barvy – bílá, modrá, červená a zelená, okázalé lustry, občas krásné vitráže a černé talíře s náboženskými hesly. Třeba Sulejmanova mešita už jde s dobou a nabízí i tablet, který interaktivně popisuje jednotlivé části.

Bazilika Cisterna je podzemní komplex, též z 6. století, vybudovaný za účelem zásobování města vodou. I když se totiž Istanbul nachází u moře, tak zde nejsou žádné přirozené zdroje pitné vody, ta tak byla přiváděna z nedalekého Bělehradského lesu (jen název, netahali to tam až ze Srbska). Jsou zde historické sloupy a díky nedostatku světla zajímavá atmosféra. Natáčen tu byl film Inferno na motivy románu Dana Browna a taktéž tu jsou vystaveny skleněné instalace, na kterých se podíleli i čeští umělci. Cisterny si člověk projde tak za 20 minut a cena je kolem 1000 Kč, což mi přišlo trochu předražené. To Palác Kopkapi nabízí za stejnou cenu o poznání více. Jedná se o obrovský palácový komplex, kde lze nakouknout do života sultána. Jsou zde hezké komnaty, lázně, harémy, místnosti pro černé eunuchy a dále třeba výstava zaručeně pravých relikvií. Je libo hůl, kterou Mojžíš rozehnal moře, nebo třeba bohatě zdobené meče proroka Mohameda ze sedmého století? Tu fotku mečů jsem zadal GPT bez popisu, ať uhodne století a napsal mi 17.-18. století, já tipoval 16., takže jsem se seknul o 100 let, tak či tak, je to samozřejmě úplný nesmysl, stejně jako údajné stopy Mohameda – musel by mít nohy velikosti tak 55, protože to vypadá spíše jako Yettiho šlápoty. Celkově se ale jedná o prohlídku na několik hodin, kterou určitě doporučuji.

Ještě nám ve výčtu hlavních památek zbývá Velký bazar. Ten jsem si trochu idealizoval, ale bohužel zde došlo k velké záplavě levného čínského zboží. Nenašel jsem zde tak skoro nic originálního, co už bych neznal z mnoha obchodů ve městě. Spoustu padělků známých značek, koření a cukrovinky, suvenýry, koberce. Dobré je ale zkusit si smlouvat, je to svým způsobem hra. U obalovaných pistácií se mi povedlo snížit cenu zhruba o 40%, prodavač se k tomu vůbec neměl, nakonec se musel dovolit svého vedoucího, který souhlasil a řekl mi, že jsem vyhrál. To je ovšem relativní, protože jsem nakonec stejný produkt našel v postranní uličce několikanásobně levnější. S tím se tu však musí počítat. Určitě je dobré sem zavítat, jen bych od sortimentu neočekával až moc. O kus dál se nachází o něco menší Egyptský bazar, více zaměřený na koření. Do Galatské věže jsme nešli, dávat další tisícovku jen za výhled nám přišlo zbytečné.

Istanbul toho ale nabízí více než jen tyto hlavní turistické atrakce. Bylo fajn se projít od čtvrtě Galata hlavní obchodní třídou Istiklal Cadessi až na největší náměstí Taksim. Zde se konají demonstrace nebo oslavy titulů zdejších fotbalových klubů. Aktuální politická situace byla něco, co jsme pozorně sledovali. Po zatknutí opozičního lídra a bývalého starosty totiž do ulic vyšly statisíce lidí. Záhy se naše pozornost stočila k seismologické aktivitě, 9 dní před naším odletem totiž v Turecku nastalo zemětřesení o 6,2 stupních. Uklidňoval jsem se studiem situace, kdy už desítky let kulminuje síla díky pohybům litosférických desek, přičemž se během tohoto století očekává ohromné zemětřesení s možnou vlnou tsunami. Istanbul se svými 16 milióny obyvatel na to není vůbec nachystán, co se týče odolnosti budov či pružnosti integrovaného záchranného systému. Žádné otřesy se nás samozřejmě netýkaly, což je dobře, protože náš pokoj v Reaggae hotelu neměl ani stůl, pod který se všechny weby doporučují schovat. Dále jsme zavítali do asijské části, která nabízí zajímavý kontrast, je o dost méně turistická. Vzali jsme trajekt za asi 15 Kč, který lze platit za pomocí Instanbulkart, stejně jako třeba veřejné toalety. Lze se projet i druhým nejstarším metrem na světě Tünel z roku 1875 s pouhými 2 stanicemi.

Samostatnou kapitolou je jídlo. Dominuje kebab na všechny způsoby – oblíbil jsem si hlavně iskender, což je jehněčí s rajčatovou omáčkou a kousky donner chlebu, dobrý je i pálivý adana, z masa je dobré ještě klasické köfte. Speciálním jídlem je Balik ekmek, což je rybí kebab. Jednoho večera jsme si stoupli do sáhodlouhé fronty plné místňáků. Stánek měl zajímavý marketing, majitel se totiž na plakátu popisoval jako „legendary historical local fisherman“ a „miracle child“. V recenzích jsme ale nenašli zmínku o tom, že by šlo o někoho proslulého, lidi spíš přivedla zvědavost. Jednalo se však o velmi dobré jídlo, do přípravy byla zapojena celá rodina, což jde zde typické. Všudypřítomné jsou i stánky s grilovanou či vařenou kukuřicí, která po celém městě vyjde na zhruba 25 Kč. Fajn jsou také dezerty, baklavu doporučuji ochutnat v řetězci Hafiz Mustafa 1864, mají zde trochu vyšší ceny, ale naprosto skvělou baklavu podávanou s trochou zmrzliny (ta se podává i k teplé chalvě, což je taky super záležitost). Typická cukrovinka lokum mi přišla až moc sladká. Jo a ke snídani je fajn menemen, míchaná vejce se zeleninou. Zatímco přeslazená turecká káva s množstvím lógru mi nesedla, užíval jsem si zdejší čaj, který se tu pije ve velkém (typicky zdejší muži zevlují na ulici s čajem a cigaretou). A samozřejmě nemohl chybět ani ayran.

I když se nám nepovedlo dostat na první ligu, tak se jednalo o skvělý výjezd. Istanbul je rušné město plné kontrastů. Necelé 4 dny byly na návštěvu tak akorát, mít o den víc, tak už asi zvážíme plavbu na Princovy ostrovy kousek od města. Tímto se tak uzavřela další sezóna našeho blogu, fungujícího už od roku 2018, která přinesla celkem 6 zápasů. Zavítali jsme do Lipska, Magdeburgu, na 2 zápasy do Mnichova, Milána na Ligu národů a nakonec do Istanbulu.

Liga národů: Itálie vs. Německo a cesty po Švýcarsku a severní Itálii

2025-04-16T10:25:00.000-07:00

autor: Marek

Sezóna pokračuje v plném proudu a s ní i náš blog. Další jarní výjezd se udál na již známé místo – do Milána (již jsme zde navštívili 1 zápas AC). Tentokráte hlavním důvodem nebyl fotbal, ale běžecký závod Stramilano, na který mě pozval kamarád Valerio, pracující právě v lombardské metropoli. Samozřejmě jsem ihned zjišťoval, jestli se v daném termínu budou hrát poblíž nějaké zápasy. Bohužel na daný týden spadala nepopulární repre pauza. Zjistili jsme ovšem, že se na San Siru bude hrát zápas Itálie vs. Německo v rámci Ligy národů. Nečekal jsem, že lístky půjde sehnat lehce, nakonec se nám však povedlo ukořistit dva lupeny za slušnou cenu 16€. Cestu zpět jsem si naplánoval přes Švýcarsko, kde jsem ještě nikdy nebyl, v plánu jsem měl navštívit Lucern a Bern.

Let do Milána mi vyšel na perfektní čas 9:00, takže jsem nemusel vstávat až moc brzo a v cílové destinaci jsem byl relativně brzo. Letěl jsem na Malpensu a ne Bergamo jako minule. Už na letišti mě přivítaly majestátní hory na horizontu. Cesta vlakem do města trvala zhruba hodinu a seděl jsem obklopen německými fanoušky jedoucími na zápas. Párkrát se ozvalo i skandování, kluci byli očividně v dobré náladě – kdo se bude radovat večer? Potřeboval jsem nějak zabít čas před setkáním s kámošem, který ten den ještě pracoval. Bylo krásné počasí, které neodpovídalo ranním pražským mrazům. Prošel jsem se po parku Indro Montanelli, ve kterém pilně trénovali běžci a podíval se také do přilehlé The Giardino della Villa Belgiojoso Bonaparte. Následovala návštěva galerie Pinacoteca di Brera – pěkná sbírka starého umění, která mi ke konci už trochu připadala nekonečná. Stovky gotických výjevů se svatými mě lehce vyčerpaly a přes fajn gelato jsem to vzal k Bosco Verticale, kde jsme se měli sejít s Valeriem. Hodili jsme věci na byt, něco pojedli a vydali se na zápas. Timing byl tak akorát, ale zradily nás další okolnosti – celý stadión jsme museli složitě obcházet, protože nás na jednom konci nenechali projít, pak už stačilo jen najít správný kód na lístku (byl tam bar i QR), dojít k prstenci a vyběhnout nekonečné schody, které jsme preferovali před kroutící se plošinou. Ještě před touhle anabází jsem si koupil italskou šálu do sbírky za 15€, v domnění, že máme času dost.

Na místa jsme se dostali krátce před úvodní brankou Tonaliho, kterou jsme si tak vychutnali stejně jako malé zabalené parmazány, které jsme dostali od sponzora zápasu. Docela nečekaný dar, ale na to jsou Italové mistři, na běhu kolem Gardy jsme například v balíčku dostali bujón. Fanoušci se dostali na chvíli do varu, ale určitě jsem čekal bouřlivější prostředí, žádné organizované fandění Italů neprobíhalo. Navzdory relativně nízkým cenám lístků bylo spoustu míst prázdných, návštěva byla cca 50 tisíc. Němci se místy snažili fandit, ale na velkém stadiónu to trochu zanikalo. Atmosféra tak nakonec byla trochu zklamání. Fotbal se ale hrál dobrý, byli jsme svědky řady šancí, za Itálii hrozil hlavně Kean. Dobře hráli Tonali, Rovella a Udogie. O poločase jsme si chtěli koupit občerstvení – to však bylo u sloupu po naší pravici zavřeno. Museli jsme tak na druhý roh, kde už se vinula nekonečná fronta, na což jsme se vykašlali.

Bylo vidět, že Nagelsmann stále útočníka číslo 1 hledá. V základu dostala šanci kometa z Mohuče Burkardt, s míčem se však prakticky nepotkal. Do druhé půle ho tak vystřídal Kleindienst. Plán byl jasný, najít tohoto hlavičkáře ve vápně a jít slavit. Trvalo to 4 minuty, než se útočník Gladbachu prosadil. Vyrovnání Italy viditelně opařilo, Raspadori navíc spálil tutovku. Od té doby hráli lépe Němci a nakonec se prosadili po špatném bránění domácích podruhé. Výhru urval Goretzka z rohu. San Siro opouštěly zklamané davy. Vstup do metra byl regulován turnikety a vždy pouštěli určitý počet lidí, na tabulích byl vidět odpočet. Čekání mi přišlo jako celá věčnost, mohli jsme tam stát kolem půl hodiny, ale asi lepší, než se nechat dole ušlapat.

Další den jsme se vydali na výlet do švýcarského Lugana, které se nachází těsně za hranicemi. Hodinová cesta vlakem stála kolem 15€. Město vypadá stále hodně italsky, už se tam ale mísí i německé vlivy. Centrum je relativně malé, je tu pár fajn kostelů a jedno náměstí. Hezká je promenáda kolem stejnojmenného jezera, které celé Lugano obepíná. Koupili jsme si plechovku piva a kochali se výhledy na jezero a zasněžené vrcholy hor v pozadí. I když bylo zataženo, tak nepršelo (to jsme si měli vybrat další den). Hlavním bodem výletu byl kromě průzkumu města i lehký výšlap na zdejší horu Monte Brè. Jedná se o kopec vysoký pouze 925m, museli jsme však nastoupat kolem 600m. Chvílemi jsme se tedy docela zapotili, cesta vede kolem místních vil a horskou vesnici až ke konečné stanici lanovky, což je alternativní možnost. Jsou zde pěkné výhledy na celé město, jezero a hory v dáli.

Třetí den byl naplánován výlet do Coma k místnímu jezeru. To už se počasí pokazilo a provázel nás trvalý déšť. Como jako město vypadá určitě zajímavěji než Lugano, je zde více turistických budov včetně hezké katedrály. Srážky bohužel přinesly taky sníženou viditelnost a z výhledů na jezero jsme toho moc neměli. Valerio dohodl s kamarádem Pietrem, který u jezera bydlí, menší tour autem okolo, měli jsme tak možnost vidět vícero zákoutí. Zajímavostmi byly například ostrov, v minulosti rok spadající pod Belgii či vila Clooneyho, která byla více oprýskaná, než jsem čekal. Nakonec jsme u Pietra vypili větší objem vína, aby nám to další den ráno lépe běhalo a vrátili se vlakem zpět do Milána.

Čtvrtý den byl dnem D, měli jsme běžet trasu na 10 km v rámci závodu Stramilano. V minulosti už jsem dokončil i půlmaraton, teď jsem však neměl vůbec natrénováno. Ve skutečnosti se mělo jednat o můj čtvrtý letošní běh. Nepochyboval jsem o tom, že závod doběhnu, čekal jsem však, že to nebude zadarmo. Startovalo se od milánského dómu a náměstí bylo celé zaplněno běžci. Do závodu zbývalo 10 minut, když jsem si uvědomil, že jsem ráno snídal jen kávu a sušenky a vůbec se nenapil vody. Naštěstí jsem s sebou měl kartu a zrovna zde otevíral turistický krámek, malou lahev jsem vyexoval a šlo se na věc. Po výstřelu z děla jsme zhruba 6 minut jen popocházeli, než jsme se konečně mohli rozeběhnout. Jedná se o rychlou městskou trať prakticky bez stoupání, proto zde v minulosti padaly rekordy. Snažil jsem se udržovat konstantní tempo, s čímž mám často na začátku závodu potíže. Je lehké se nechat strhnout davem. Servis během závodu byl dobrý, víckrát jsme dostali vodu a ke konci i snack, což asi ani nebylo na 10 km potřeba. Déšť člověk po chvíli už ani nevnímal. Nakonec se mi povedlo ještě poslední 2 km zrychlit a závod jsem zdárně dokončil, i když čas nebyl nijak skvělý (čas pohybu kolem 56 min). Zvláštní bylo, že se nevydávaly žádné čipy na trackování, což bych u tak velké akce čekal. Nakonec se dohromady ve všech kategoriích zúčastnilo přes 50 tisíc lidí. Cíl byl u městské brány Arco della Pace. Pozápasový servis byl také příjemný, kvůli počasí potěšil hlavně teplý čaj od vojáků. Zbytek dne byl věnován odpočinku a večer pár pivům.

Další den jsem již odjížděl. Plán byl vzít to zpět do ČR přes Švýcarsko. Měl jsem koupený Flixbus do Luzernu. Výhledy cestou na hory a louky byly parádní. Neuvědomil jsem si však, že autobus staví 20 km za městem (název stanice obsahoval Kirch, myslel jsem si tak, že bude stavět u kostela někde ve městě – moje blbost). Řidič mě tak vyhodil uprostřed ničeho a protože hovořil jen italsky, nemohl jsem se zeptat na cestu do města. Naznačil jen chůzi, řekl italsky 20 minut a ukázal náhodným směrem. Byla zde pouze benzínka a hostel. Zastávky Flixu ve Švýcarsku jsou samostatná kapitola, jak ještě uvidíte v případě Bernu. Měl jsem stažené offline mapy, protože mi zde nešla EU data. Se mnou zde vystoupily i 2 Kolumbijky, které taky nemluvily anglicky (divím se, že se nedokázaly s řidičem domluvit), ale přes překladač se nám povedlo dohodnout na sdílení Uberu. Konečně jsem se tak dostal do centra.

Luzern je menší město, které nemá ani 100 tisíc obyvatel. Vévodí mu krásný dřevěný most (Kapellbrücke) postavený už v roce 1333, vodní věž u mostu je potom ještě starší. Pod střechou mostu se nachází desítky malovaných historických výjevů, které na sebe navazují. Pro mě osobně šlo o hodně zajímavé místo, které jsem si víckrát během pobytu v Luzernu prošel. O kus dále se nachází další podobný most, který je však lomený a všechny výjevy zde zachycují tanec se smrtí. Procházka kolem řeky je celkově hodně hezká, stejně tak i další středověká zákoutí města. Líbil se mi také monumentální Lví památník – trochu smutný výjev umírajícího lva vytesaný do skály, věnovaný členům Švýcarské gardy, kteří zemřeli při francouzské revoluci. Večer jsem se byl ještě projít kolem jezera, oblačnost konečně pominula a dočkal jsem se krásných výhledů na zasněžené horské štíty i hezkého západu slunce. Ceny ve Švýcarsku jsou velmi vysoké, stravoval jsem se tedy hlavně v Coop, kde měli sekci s teplým pečivem, nebo ve fast foodech. Pitná voda se dá doplnit ve všech fontánách, kterých je nespočet, což je super. Nocleh jsem vyřešil ubytováním v kapsli – kapslový hotel měl dobré hodnocení, páchl novotou a cena se nedala srovnávat s dalšími možnostmi. Obsluha mi ukázala mou kóji a zdůraznila, že nemám ničím zakrývat ventilaci (dobrý nápad!). Mírné obavy ze stísněného prostoru záhy vzaly za své. Bylo zde dost místa i pro pár věcí vedle matrace, zrcadlo opticky zvětšovalo prostor. Kombinace kvalitní švýcarské matrace a pravidelně se vyměňujícího vzduchu (22x za hodinu, což prý odpovídá otevřenému oknu) vedla k tomu, že jsem se vyspal skvěle. Na naší jednotce (asi 20-25 kapslí) bylo navíc velké ticho, takže nebylo nutné použít přiložené špunty do uší.

Další den jsem se vydal vlakem na poslední zastávku mé cesty – do Bernu. Nejprve jsem posnídal v řetězci Heini Luzern, mandlové pečivo v německy mluvících zemích je sázka na jistotu. Vlak s přestupem svištěl po malebném venkovu. Do Bernu jsem dorazil před polednem. Vše přesné jako švýcarské hodinky. Od Prahy jsem se geograficky lehce vzdálil, z Luzernu však přímý Flix zpět do Prahy nejel. Co se mi nejvíc líbilo na Bernu? Asi fontány. Ty zde vypadají dost netradičně. Jde o malované historické sloupy s různými postavami, často zobrazující medvědy, od kterých se název Bern odvozuje. Živé šelmy jsou potom k nalezení kousek od historického centra. Ve velkém výběhu se zde nacházejí podle tabulek 3 medvědi, viděl jsem však jen 2. Oba medvědí rodiče pocházejí ze Skandinávie, jedna ze dcer žije v Bernu, druhá už je v Bulharsku (to by člověk nepřál ani medvědovi). Jako vždy jsem vylezl na nejvyšší věž – ta od zdejší katedrály má 100 metrů. Mohl jsem si tak hezky prohlédnout historické jádro na seznamu UNESCO – pěkný pohled až na to, že všechny domy mají stejnou mdlou barvu. Je zde také orloj, který místo v celou běží v 58 (věřte mi, musel jsem přijít podruhé, abych si to stihl natočit) a vedle toho pražského by působil spíše jako chudý příbuzný. Znovu jsem toho spoustu nachodil i kolem řeky, kde vede hezká cesta. Den se pomalu chýlil ke konci, když jsem si našel podobu flixbusové zastávky. Pár budek a toitoiky uprostřed ničeho, žádné osvětlení a bus mi jel kolem půlnoci. Paráda, raději jsem tedy co nejdéle počkal v mekáči a pak se vydal na autobusovou stanici v hlavním města Švýcarska. Taky nechápete? Flix má asi úmyslně sjednaná ta nejhorší místa v zemi, aby nemusel zajíždět do měst. Když na zastávce auto vyhodilo skupinu Čechů, tak jsem byl docela rád, záhy jsem však byl nucen změnit názor. Opilí čeští dělníci, kteří ve Švajcu staví cirkusy, okamžitě začali obtěžovat všechny okolo a na palubě autobusu potom dělali bordel, na což reagovali řidiči, kteří mluvili jen rumunsky. Některé situace působily až tragikomicky. Češi se málem poprali mezi sebou i s jedním z řidičů, byla volána německá policie. Občas se člověk za krajany fakt musí stydět, tady bylo vidět, že jde o úplné gumy. Do Prahy jsme se dostali se zhruba hodinovým zpožděním, což je na Flix ještě dobré.

Švýcarsko se mi líbilo, hlavně Luzern. Bern a Lugano jsou ovšem neméně pěkná města (v tomto pořadí bych je ohodnotil). Škoda jen, že nebyly víc vidět okolní hory. Určitě se sem ale plánuji vrátit. Vysoká životní úroveň je znát, cítil jsem se tam velmi bezpečně. Teď už se v rámci blogu chystáme na speciální výjezd, snad se povede sehnat lístky na fotbal!

2 mnichovské zápasy - Bayern vs. Werder a Mnichov 1860 vs. Ingolstadt

2025-03-02T02:54:00.000-08:00

autor: Marek

Je únor. Po krátkém zimním spánku se probudila česká fotbalová liga a začíná jarní část fotbalové sezóny. V řadě evropských lig se ovšem hraje i přes leden a to včetně našich německých sousedů. Při vymýšlení dalšího výjezdu nebylo o čem, když jsme zjistili o volném prodeji lístků na zápas Bayern vs. Werder (díky za tip X účtu DestinaceFotbal). Na zápas mnichovského giganta jsme se chystali už před nějakou dobou a dokonce už jsme tehdy měli koupené lístky, avšak kvůli nemoci jsme výjezd na poslední chvíli rušili. I proto jsme tuto příležitost uvítali. Nakonec jsme brali místa za 80€ se slušným výhledem, i když na sekundárním trhu problikávaly i lístky kolem 40-50€. Obecně doporučuji tuto možnost na webu Bayernu sledovat. Jedná se primárně o ne tolik atraktivní soupeře či termíny - náš zápas se hrál v pátek, jde však o cestu, jak získat lístky bez nutnosti kupovat klubový membership s nejistým výsledkem (asi 50€ za rok). Zároveň daný víkend hrál doma Mnichov 1860, kde jsme také využili služby sekundárního trhu a ulovili místa za 41€. Na třetí ligu docela vysoké ceny, ale chtěli jsme zažít tamní atmosféru a porovnat ji s Bayernem.

Cesta autem ve tradičním složení blogu (já a „Pablo“) trvala necelé 4 hodiny a tentokrát nás nezdržely ani opravy na silnici jako při podzimním výjezdu do Lipska. Zaparkovali jsme u hotelu, který se nachází kousek od Olympijského parku a vydali se U-Bahnem do centra. Zápas se hrál až večer, takže jsme měli dost času na objevování bavorské metropole. Začít jsme nemohli nikde jinde než na Marienplatz. Novogotická radnice se hodně podobá té bruselské a působí dost monumentálně, zdálky vykukují věže kostelu Frauenkirche. Čas oběda se nachýlil, tak jsme zašli na tradiční německý pokrm – kebab. Na něco lokálního jsme totiž chtěli sednout až k večeru, a tak rychlé jídlo přišlo vhod. Kebab hned u Marienplatz s názvem Alis Superfood byl docela dobrý, zaujaly netradiční podoby masa, třeba kuřecí stripsy. Dále jsme si prošli přilehlý Viktualienmarkt s tradičními cihlovými obchody a stánky a nakoukli do kostelu svatého Petra – ten nás mimochodem interiérem zaujal více než známý Frauenkirche, ve kterém jsme zažili dost zvláštní věc. Dva mimové s balónky tam na video nacvičovali nějaký tanec, což se mi do kostela moc nehodilo.

O pár ulic dál jsme narazili na fanshop Bayernu, toho dne potkáme v centru města ještě 2 další. Vícepatrový obchod nabízí všechno možné, ale třeba nabídku šál jsem čekal větší, i když jsem si nakonec jednu na památku koupil. Z nabídky dresů bych vypíchl zlatou sadu, ta vypadá fakt dobře. Bohužel také neměli menší vlaječky, které sbírám a k dostání byla pouze velká kapitánská vlajka, která se nacházela mezi sortimentem pouze pro fandy s klubovým členstvím. Takhle oddělené zboží jsem ještě nikde neviděl. Vlaječku na zeď do sbírky jsem nakonec ulovil v jediném obchodě Mnichovu 1860, na který jsme natrefili a úspěšně ji propašoval do Allianz Arény v papírovém pytlíku na pohledy, protože na pokoj už jsme se mezitím nevraceli.

Do zápasu zbývalo ještě několik hodin, a proto jsme navštívili také Munich Residenz. Jedná se o bývalý palác s obrovskou sbírkou historického umění a artefaktů. Za cenu 10€ se zde člověk může procházet až 3-4 hodiny. Nejvíce nás zaujaly sály na začátku – hned ten první se zlatou výzdobou a portréty panovníků, umělá jeskyně postavená z mušlí a také rozlehlá hala plná byst římských císařů. Po nějaké době jsme se všeho vystaveného přesytili, dostat se na konec celého komplexu ale nebylo lehké. Místy se to zdálo nekonečné. Mnoho pokojů s tapisériemi, sbírky porcelánu a honosné obytné prostory. Po dvou hodinách jsme se dostali zpět na vzduch. Místo určitě doporučujeme k návštěvě. Hned vedle Residenz je také hezký park Hofgarten.

Po hodinách chůze jsme se vydali hledat tradiční pivnici Hofbräuhaus, která k Mnichovu neodmylsně patří, navzdory pohnuté historii – byla zde založena NSDAP. Bohužel kvůli večernímu zápasu zde bylo naprosto narváno a nemělo ani cenu zkoušet najít místo. Fanoušci Bayernu se často mísili se soky z Werderu, skoro u každého stolu byl aspoň jeden fanda brémských, což mě docela zaujalo. Nakonec jsme rádi unikli velmi hlučné pivnici a našli místo v Augustiner-Keller. Pivnice působila více autenticky, dali jsme si zde výbornou vepřevou pečeni s knedlíkem, červeným zelím a tmavou omáčkou s perníkem. Potěšilo také místní pivo, chutnaly nám ležák i pšenice. Po hodině a půl jsme museli přepustit stůl rezervaci a šli si dopít na stojáka na bar. Tam jsme se dali do řeči s místními, kteří nám potvrdili, že jsme udělali správnou volbu, když jsme se vyhnuli Hofbräuhaus, který považují spíš za turistickou past. Místní nám obecně přišli velmi přátelští, víckrát jsme byli osloveni spolucestujícími v metru, chtěli jen prohodit pár slov, což se v Praze moc nestává. Nastal však již čas na cestu do Allianz Arény.

Přeplněným U-Bahnem jsme se dostali ke stadiónu, který již zdálky působí monumentálně. O to více, když je venku tma. Červené osvětlení celý dojem podtrhuje. Podobné pocity jsem už měl jen u San Sira, na které jsme také šli večer. I když bylo metro řádně zaplněné, tak se fanoušci rozmělní po celém obvodu Allianz Arény. Bezpečnostní prohlídka byla velmi laxní a v podstatě nás ani nezkontrolovali a jen nás pustili dále. To mě trochu vzhledem k dění v Německu zarazilo. Naopak další den na 1860 jsme zažili velmi přísnou kontrolu, ale nebudeme předbíhat. Pocit velikosti domácí arény se znásobí, když člověk stojí hned pod ní. Chvíli nám trvalo najít správný vchod, nakonec jsme se ale dostali na naše místa, kde nás čekal super výhled.

Byli jsme na hlavní tribuně trochu dále od domácího kotle. Stadión už se pomalu začal plnit. A to včetně fandů hostí, kterých dorazil velmi slušný počet na to, že šlo o cestu prakticky přes celé Německo. Někteří fanoušci Werderu se nacházeli i poblíž nás. Já sám mám tento německý klub v oblibě od dětství, když jsem si zamiloval brazilského kouzelníka Diega a ještě předtím Mira Kloseho. Dnes už jen po očku sleduji výsledky a vzpomínám na slavnou éru Brém, která vyvrcholila titulem v roce 2003, neméně zajímavá byla také evropská tažení. Už delší dobu ale Werder hraje spíše ve spodní polovině tabulky a neprezentuje se tak ofenzivně jako v době, kdy jsem tento klub začínal sledovat. Navzdory remíze 2:2 s křadnoucím BVB byl jasným favoritem Bayern. Je třeba tento velkoklub vůbec představovat? Jeden z největších týmů na světě. V Mnichově po loňském titulu Leverkusenu nechtějí nic podobného znovu dopustit. Těšili jsme se na domácí hvězdy, z kterých nechyběl prakticky nikdo důležitý.

Úvodní show a mohlo se jít na věc. Od začátku se hrálo pouze na jednu branku. Velmi aktivní byla hlavně strana Boyeho a Oliseho. Na vlastní oči jsme mohli sledovat také přehled Kimmicha, který vyrostl v neuvěřitelného hráče. Nejvíce nás ale upoutal Musiala, který s velkým sebevědomím procházel obranou brémských. I tak se ale Werder dlouho držel i díky výkonu Zetterera a doufal v nějaký brejk. Ostatně minulou sezónu zde Brémy šokovaly výhrou 1:0. Nyní ale brejky nevycházely. Bylo vidět, že Ducksch je hlavně kladivo do vápna a Njinmahovi míč nelepil. Už v první půli se zranil klíčový záložník Stage a krátce po půli i zmíněný Njinmah. Na straně Bayernu nejvíc hrozil Kane, do poločasu se ovšem šlo za bezgólového stavu.

Čekal mě nelehký dvojboj ve složení záchod a občerstvení. Nakonec mi utekly 2 minuty z druhé půle, protože fronta na jídlo byla neúnosná. U každého okénka také byla jiná nabídka, někde wursty, někde hranolky a někde hot dogy, což mi přišlo dost divné. Kdyby člověk chtěl od všeho něco, tak musí vystát víc front. Chtěl jsem bavorskou klobásu, v rámci urychlení procesu jsem ale sáhl po klasické červené, protože bílé wursty se nesmažily a dobře jsem udělal – wurst byl výborně dochucen. Pivo mi také chutnalo, Paulaner je dobrý i v kelímku.

V 55. minutě přišel pro domácí dáreček. Jung hned dvakrát nešikovně zahrál rukou po tom, co si míč zpracovával Kane a anglický sniper se z penalty nemýlil. Díky prvnímu gólu se Bayern uklidnil a dále už dominoval. Druhou branku přidal po minutě pobytu na hřišti Sané po dobrém centru Laimera a skóre uzavřel Kane z další penalty po trochu šťastném slalomu Musialy, který však dokázal troufale projít obranou Werderu. Konečný výsledek 3:0 odpovídal poměru sil v zápase. Domácí zápas v Allianz Aréně byl super zážitek, ale musíme objektivně říct, že atmosféra tak skvělá na německé poměry nebyla. Roli hraje velikost stadiónu, ale také velký počet turistů (včetně nás). Viděli jsme nespočet Korejců s dresem Kima. Cesta ze stadiónu byla na dlouho, tlačenice nastala hlavně u zastávky U-Bahnu, kde policisté pouštěli dav po častech, jinak by se lidi na mostě snad ušlapali. Ještě jsme si vyfotili sochu Gerda Müllera a vydali se čekat na otevření koridoru.

Na hotel jsme dorazili znavení pozdě večer. Ráno nám udělala radost docela dobrá snídaně, Genius slevy na Booking jsou super věc. Plán na den číslo 2 byl následující – BMW muzeum, Olympijský park a zápas 1860. Před muzeem jsme ještě chtěli nakouknout naproti do BMW Welt, ale bohužel o víkendu je zavřeno, což nás nemile překvapilo. Samotné muzeum potom byl fajn zážitek. Je zde záživnou formou popsán historický vývoj značky. Od firmy, která vyráběla za první světové letecké motory, až k přednímu výrobci luxusních aut. Zároveň se exponáty zaměřují na jednotlivé prvky – motory (zaujal mě především první proudový motor vyrobený pro Luftwaffe), design, marketing, nové pohony, ale je zde třeba i Elvisovo BMW, kterým jezdil během vojenské služby v Německu, nebo F1. Osobně se mi líbí hodně stará nebo nová auta, moc neocením design aut z 70.-80. let, ale ve své době to byly špičkové stroje. Muzeum je tak akorát velké, zabralo nám více než 2 hodiny. Obchod se suvenýry trochu zklamal, polovina věcí se vůbec BMW netýkala, ale magnetka to jistila. V Německu to bylo mé třetí navštívené automobilové muzeum a BMW spolu s Audi se mi líbilo asi nejvíc, Porsche na tato muzea nemělo.

Dále jsme pokračovali pěšky do Olympijského parku. Mnichovská olympiáda je samozřejmě nejvíc spojena se smutnou událostí, kterou byl útok na izraelské sportovce. I tak je však zajímavé projít si olympijské stavby. Jejich design mi přišel docela nadčasový a nepřipadalo mi, že se jedná o víc než 50 let staré budovy. Do haly se dostat nedá a na venkovní stadión je třeba koupit lístky, na což jsme neměli tolik času, ale zaujalo mě, že plavecký bazén stále funguje. Zaplavat si zde stojí jen nějakých 6-7€, vevnitř je to díky množství skel hodně prosvícené - zrovna bylo krásné slunečné počasí, na začátek února až nezvykle teplo. Park celkově působil hodně příjemně – je zde vícero kopců a jezero vybudované pro vodní sporty. Pro nás už však nastal čas vydat se na poslední zastávku – zápas Mnichova 1860. Zaparkovali jsme u stadiónu v postranní ulici a doufali, že nás nikdo neodtáhne.

Po Magdeburgu se jednalo o další návštěvu klubu úspěšného v dobách minulých, leč momentálně hrajícího v nižší soutěži. Mnichov 1860, pyšnící se titulem ze sezóny 1965/66 a dvěma německými poháry, hraje třetí ligu. Na návrat výše to nevypadá, naopak sestupové vody hučí nepříjemně blízko. Na postarší Grünwalder Stadion dorazil Ingolstadt, který před osmi lety hrál Bundesligu a teď se bojuje o návrat do druhé ligy. Aréna nevypadá zvenku příliš vábně, postavená byla už v roce 1911 a současná podoba hodně vychází z představby v 50. letech a to včetně reliéfu sportujících lidí, který vypadá velmi komunisticky. Bezpečnostní prohlídka byla hodně přísná. Zatímco na Bayernu jsme skoro nikoho nezajímali, tak na 1860 jsme museli rozepnout bundy, byli jsme důsledně prošacováni a dokonce jsem si musel nechat tašku, ve které jsem měl jen podsedák, na háčku u sekuritky. V malém bufetu jsme si koupili pivo a bratwurst (pivo i klobása rozhodně lepší na Bayernu) a šli na svá místa na hlavní tribuně. Výhled na jednu bránu zakrýval sloup, což je vždy otravné, ale takhle se holt dřív stadióny stavěly. Před zápasem i o poločase se dalo dojít skoro až k trávníku a přes mříž pořídit hezké fotky s načervenalou oblohou. Ještě jedna poznámka ke stadiónu – nebyla zde žádná časomíra, jen velké ručičkové hodiny v dáli nad kotlem. Domácí fanoušci fandili na docela dobré úrovni, kdežto naše tribuna se tolik nezapojovala. Na Dynamo nebo Magdeburg to nemělo, ale support špatný nebyl, a to ani od výjezdu z Ingolstadtu. Naproti tomu úroveň hry nebyla příliš na výši, s čímž jsme i počítali. Zápas nakonec skončil 1:1. Z hráčů se těžko někdo vyzdvihává, mladý útočník hostí Zeitler nepůsobil špatně. Negativně nás zaujal Polák Kopacz, který dostál svému jménu, simulant a provokatér. Nakonec jsme byli s dalším zápasem spokojeni – atmosféra byla na třetí ligu solidní, naprosto vyprodaný zápas, ve vzduchu byla cítit tradice. Další výjezd bude už za pár týdnů (Německa se bude týkat jen částečně) a myslím si, že půjde o dost zajímavý zápas, report samozřejmě nebude chybět.

Srovnání - RB Lipsko - Freiburg vs. 1. FC Magdeburg vs. Hannover 96

2024-11-16T05:52:00.000-08:00

autor: Marek

Existuje země zaslíbená? Odpovědi se budou pravděpodobně velmi lišit. Pro našince cestující za fotbalem to však velmi často bude Německo. Pro našeho souseda mluví spoustu argumentů – geografická blízkost, tradiční fotbalová kultura spojená se skvělou atmosférou i na nižších soutěžích a přívětivým vstupným, kvalitní fotbalové výkony a hezké stadióny. Po Euru 2024, které jsme strávili v Hamburku, nebylo co vymýšlet a rozhodli jsme se do Německa znovu vrátit. Pro blog šlo už o několikátý výlet do této země. Tentokráte jsme se ale rozhodli navštívit rovnou 2 zápasy, a tak trochu je ve článku porovnat. Jako první tým jsme si zvolili ten nejvíc nenáviděný – Red Bull Lipsko. Kromě blízkosti z Prahy pro RB mluví také dostupnost vstupenek, které jsme na zápas proti Freiburgu bez problémů pořídili za 31€ a velmi kvalitní mužstvo. Byli jsme také zvědaví, jak to ve skutečnosti je s atmosférou a návštěvami v moderní Red Bull Aréně. Srovnávat RB budeme s 1. FC Magdeburg, jehož duel proti Hannoveru jsme navštívili druhý den výjezdu. Čekaly nás tedy obě nejvyšší německé soutěže, přičemž v Lipsku jsme 1 noc přespávali.

Změnou byla také doprava, do Lipska jsme se vydali autem. Složení výjezdu zůstalo už tradiční, Petr alias Pablo se zdatně ujal role řidiče. Mlhavé Ústecko jsme záhy vyměnili za kolony ve slunném Sasku, na vině byly dopravní práce, které nás zdržely zhruba o hodinu. Před zápasem jsme tak stihli pouze kebab na autobusovém nádraží v Lipsku – v okolí hotelu vyšel jako nejlepší možnost dle lokality i recenzí, neurazil ani neoslnil. S lístkem na zápas má člověk dopravu po městě zdarma, což je skvělá věc, nakonec jsme se ale vydali ke stadiónu pěšky s plechovkami Spezi v ruce. Zabralo to pouze půl hodinu a navíc bylo teplo na tričko..nebo dres, což jsme viděli u mnoha fandů ve městě, bylo tak rozhodně poznat, že se bude hrát. Jako první bylo třeba pořešit merch – další šála do sbírky a rázem jsem byl o 18€ chudší, výběr je ve fanshopu skutečně velký.

Stadión stojí na vyvýšeném místě, což dodává pocitu velkoleposti během výšlapu schodů. Bezpečnostní kontrola byla spíše laxní. Během fronty jsme zjistili, že rozhodně nebudeme jediní Češi na výjezdu. Krok číslo 2 – koupit pivo. Čepuje se značka Ur-Krostitzer, pivo vařené nedaleko Lipska, se švédským králem Gustavem II. Adolfem ve znaku, k čemuž se váže legenda (král se údajně před jednou z bitev třicetileté války zastavil v Krostitzu, odkud pivovar pochází a místního sládka požádal o osvěžení, pivo se osvědčilo a sládek byl obdarován zlatým prstenem) – jestli jde jen o marketingový příběh, to musí posoudit sám čtenář. Chuťově určitě lepší průměr.

Musím říct, že když jsme kupovali lístky, tak jsme určitě nečekali, že půjde o souboj druhého a třetího týmu. Zatímco Red Bull už se etabloval v jeden z nejlepších německých týmů, Freiburg mě nepřestává udivovat. V minulé sezóně sice nastal lehký propad v tabulce vykoupený působením v Evropské lize, ale i tak je třeba smeknout před tím, jak fotbal u Schwarzwaldu dělají. S minimálnimi investicemi zvládnou držet krok s top týmy. Před zápasem jsem se nejvíc těšil na trio hráčů Red Bullu – Xavi Simmons, Openda a Raum (Šeška jsme viděli už loni v Salzburgu), k mojí smůle nastoupil však pouze Openda, zbylé dva jmenované vyřadilo zranění kotníku. Výhled z našich míst byl výborný, měl jsem však dojem, že dobře vidět bude skoro všude.

Od začátku jsme také měli k zápasu odborný komentář, partička Čechů sedících za našimi zády totiž „gaučákovsky“ komentovala každou akci. „Proč mu to nenahrál na puntík?!“ To už opravdu musela být karma, že podobným strejcům člověk neunikne ani za hranicemi. Ale v pohodě, klukům od Liberce to přejeme. Utkání začalo ve velkém tempu a Freiburg mohl hned na začátku jít do vedení po obrovské šanci Adamua, který sám před brankářem nepochopitelně nedal. Hosty to ale nemuselo mrzet, protože záhy šli do vedení, když si na zadní tyč naběhl japonský expres Doan a po krásném centru uklidil míč do brány. Prvních 20-25 minut byl Freiburg jasně lepší a RB se nechytal. Poté ovšem domácí začali přebírat otěže utkání, Šeško měl dvě tutovky, které zneškodnil Atubolu. Brankáře Freiburgu ale nelze pochválit za rozehrávku, několikrát za první poločas rozehrál katastrofálně na kopačky soupeře, z čehož vznikly nebezpečné situace. Do poločasu se šlo za vedení 1:0 pro SC a bylo jasné, že domácí do toho musejí ještě více šlápnout. Marco Rose asi dokázal své svěřence solidně namotivovat, protože hned ve 47. minutě skóroval po centru Orbán a obrat dokonal v 58. minutě Geertruida – Baumgartner parádně vyvezl míč, Openda špatně nahrál, ale nizozemský bek byl tam, kde měl být. Pojistku přidal Openda po rychlé akci. Fotbal se hrál na velmi vysoké úrovni a i Freiburg v druhé půli hrozil, ale domácím nedokázal vzdorovat. Hlavně nás ale překvapili fanoušci, kotel nebyl tak hlasitý jako jinde v Německu, ale podporoval celý zápas a ve velkém počtu.

Po zápase jsme se prošli po centru města, které bylo z velké části zničeno bombardováním za druhé světové války. Množství historických budov bylo obnoveno a nabízí zvláštní kontrast oproti výstavbě z období komunismu. Hodně hezké byly kostely – ten svatého Mikuláše jsme si prošli ještě před zápasem. Zvláštní výzdoba s palmovými listy se nachází nejen na pilířích vevnitř, ale také na sloupu před kostelem. Zatímco jsem si během naší návštěvy fotil oltář, Pablo se dal do řeči s místním pracovníkem a po chvíli na mě mával, ať přijdu. Myslel jsem si, že mě naschvál chce také zahrnout do výkladu o historii této sakrální památky. Skutečnost ale byla jiná. Bylo potřeba 6 dobrovolníků, aby přenesli těžký starý stůl pro mši. Spolu se skupinou Němců jsme se tak zapojili do stěhování a byli jsme dopodrobna instruováni, jak stůl chytit a kam ho odnést, to vše za dozoru mnoha turistů okolo, kteří nám tiše fandili. Tyhle náhodné události na cestování mám moc rád. Stůl se se svou váhou pronesl, ale snad jsme aspoň trochu pomohli. Požadavek na počet osob byl docela specifický, takže výpomoc z řad návštěvníků asi probíhá pravidelně, dávejte si tedy pozor.

Času vyhrazeného na město nebylo zase tolik, to jest trpký úděl fotbalového fanouška. Pro večeři jsme si zvolili Auerbachův sklep (nachází se v působivé Mädlerově pasáži) – historický restaurant z 16. století, který je proslavený především tím, že do něj chodil Goethe a také do něj situoval dění ve své knize Faust. Právě obrazy ze známého příběhu zdobí zdi restaurace a hraný ďábel se zde objevuje také během různých akcí. Je to sice lehce turistické místo, ale vypadá skutečně parádně. Z místního osazenstva bylo patrné, že se sem chodí hlavně na slavnostní večeře. Dali jsme si kančí v houbové omáčce se zelím a knedlíkem v mísách pro 2 osoby. Moc dobré jídlo, hlavně maso bylo vynikající. Jen byl trochu nezvyk házet zelí do omáčky z hub a knedlíky byly trochu odlišné od našich – těžko se popisuje v čem. K slavnostnímu menu jsme si dali místní pivo Leipziger Gose – nevěděl jsem moc, co čekat. Jedná se o starobylé německé pivo (původem sahá do 14. století, později se výroba přenesla právě do Lipska) s vysokým obsahem pšenice, zároveň však bylo kyselejší než klasický weissbier, kterých jsem už pár ochutnal. Příjemná záležitost.

Noc v hotelu nedaleko hlavního nádraží proběhla celkem v pohodě, tedy až do druhé hodiny ráno, kdy se začala zvenku ozývat nepříjemná elektronická hudba provázená silnými vibracemi. Byť byla okna našeho pokoje velmi dobře odhlučněna a okolní dopravu jsme nevnímali, tak tohle bylo skutečně strašné. Naštěstí špunty do uší pomohly, ale dost by mě zajímalo, o co se jednalo. V okolí hotelu žádné kluby nejsou, možná nějaký obyvatel místního hlaváku pustil na plné kule bedýnku. Ráno jsme se ještě vypravili na snídani do místního Riquet Café. Další honosné místo po Auerbachově sklepu, kavárna nám padla do oka už po sobotní procházce městem. Původní podnik vznikl už v 18. století a místní čokoládu Riquet si prý Goethe (zase on!) nechal posílat i na cesty. Budově vévodí sloní hlavy a už dlouhou dobu se prý v Lipsku říká „jdu na kafe ke slonovi“. My jsme se už však vydali na cestu do dějiště druhého zápasu v rámci výjezdu – Magdeburgu.

Asi hodinu a čtvrt dlouhá cesta proběhla v pohodě, jen jsme se posunuli o spolkovou zemi dál. Jedná se totiž o hlavní město Saska-Anhaltska. A i když by dnes místní klub 1. FC Magdeburg na fotbalové mapě hledali spíše jen zarytí příznivci německé kopané, pravdou je, že se jedná o celek s velkou historií. V 70. letech totiž šlo o jeden z nejlepších týmu Evropy. 3 tituly ve východoněmecké lize a stejný počet východoněmeckých pohárů totiž doplnila i výhra ve finále PVP proti AC Milán. V sezóně 1973/74 Magdeburg vyřadil na cestě k trofeji i Baník Ostrava, aby se nakonec postavil italskému celku, který do finále v Rotterdamu vedl legendární trenér Trapattoni. O střed pole se starali Rivera a Benetti, východoněmecký klub se však velkých jmen nezalekl a vyhrál 2:0, když na vlastňák Lanziho navázal druhou brankou utkání Seguin. Domácí kouč Heinz Krügel si tak zajistil minimálně v očích fandů 1. FC nesmrtelnost. Aby ne, když jde o jediný východoněmecký tým v historii, který vyhrál trofej na evropské scéně! Letos od památného zápasu uběhlo 50 let. Současnost je však o poznání méně růžová. Magdeburg se pohybuje mezi nižšími soutěžemi a momentálně se snaží etablovat v druhé bundeslize. Pro zajímavost – o poznání lépe si vede místní klub SC v házené, Magdeburg je v ní nejlepší v Německu (mistři 2022 a 2024)! Soupeřem v námi navštíveném zápase byl další známý tým, který sbírá síly na vzestup v nižší lize – Hannover 96. Populární „devadesátšestky“ by si mnozí spíše spojili s Bundesligou, šestým rokem tomu však již není pravdou.

Už po příjezdu ke stadiónu jsme si všimli, že celé město je na nohou. Včasný výkop o půl druhé a relativně hezké počasí táhlo davy. Spoustu lidí přijelo na kole a ještě větší část už hodinu před úvodním hvizdem grilovala a popíjela na parkovišti. Najít místo pro zaparkování nebylo lehké. Policista se nás zeptal, komu fandíme. Řekli jsme, že Magdeburgu, ale že jsme turisti a optali se, jestli můžeme nechat auto na chodníku stejně jako ostatní. Bylo nám sděleno, že on a kolega to řešit nebudou, ale že neví, co jiní policisté. Těžká volba, ale nakonec nás nikdo neodtáhl. Na rozdíl od Lipska jsme tu už rozhodně byli jediní Češi. Na fotbale v Německu se mi líbí, jak zápasem žije celé město. V Magdeburgu navíc není žádný další velký klub, tak všichni pochodují po ulicích v modrobílé barevné kombinaci. Další rozdíl oproti Česku vidím v tom, že na stadión chodí ve větším množství celé rodiny, i skupiny žen či dívek, prostě celé město.

18 let stará Avnet Aréna disponuje kapacitou 30 tisíc, zvenku nevypadá supermoderně, ale to nám vůbec nevadilo. Kolem jsou hezká graffiti dle sektorů. Lístky už se nám povedlo koupit jen za sebe, byly hodně přebrané. Pozor, je třeba si pohlídat, aby člověk neseděl za sloupy, to je bohužel velké mínus. Naštěstí jsme si toho všimli, na mapce sektorů jsou to nápadně prázdné sloupce. Před zápasem jsme stihli bratwurst a pivo, Pablo si dal navíc ještě panini. Cena piva byla 4€ včetně vratného kelímku, takže na Německo super, bratwurst stál 6,5€. Musím vyzdvihnout design německých kelímků, na obou stadiónech mají bytelnější typ s držátkem, což je komfortnější na pití. Čepuje se pivo Wernesgrüner z města Steinberg ležícího kousíček od českých hranic, znovu dost pitelné pivo, byť na RB mi chutnalo o něco víc. Určitá rivalita mezi oběma kluby asi bude, na vestičce jednoho z domácích fandů jsme viděli jasný vzkaz „Hannover, nein danke“, další z nášivek byla logo Braunschweigu, tam to naopak vypadá na družbu. Spatřili jsme také fanklub Magdeburgu z Rakouska.

Jednalo se o souboj čtvrtého a šestého týmu druhé ligy, takže znovu docela zajímavé i z pohledu tabulky. Ze základních sestav jsem znal jen 2 hráče Hannoveru - Zielera v bráně (pamatuji ho ještě ze začátků v MU) a Halstenberga, ale to nevadí. Těšili jsme se hlavně na super atmosféru, o kterou se staral početný výjezd Hannoveru, kousek od něhož jsme seděli a hlavně domácí fanoušci. Už klubová hymna Heja Heja – Wir Sind von FCM před zápasem, kdy celý stadión zvedl šály nad hlavu a sborově zpíval, naháněla husí kůži. Výborný support pokračoval i nadále, nakonec jsme si s Pablem i sesedli, byť kolem bylo dost narváno. Bohužel pro domácí vstup do zápasu nebyl nejlepší. Hannover dokázal potrestal 2 hrubé chyby vzadu a pokaždé u toho byl Voglsammer, který vstřelil oba úvodní góly. Po 23 minutách to vypadalo s FCM dost bídně. Přes veškerou snahu s tím bylo těžké něco udělat, Hannover dobře bránil a dařilo se mu kontrolovat hru. Útočník Magdeburgu zůstával odříznutý. Poločasovou pauzu jsme využili na doplnění tekutin a také jejich vyloučení – toalety jsou v budkách mimo stadión a nepůsobí moc vábně. Csaplárova past v druhé půli nakonec nesklapla a Hannover ještě jeden gól přidal. To už někteří diváci měli dost a odešli domů, jednalo se však pouze o výjimky. Domácí padli, ale atmosféra i tak byla velmi solidní. Na závěr jsme ještě zavítali do místního fanshopu vedle stadiónu, který jsme před zápasem minuli. Koupil jsem si cenný artefakt – repliku kapitánské vlajky z finále PVP v roce 1974, vydanou k 50. letému výročí výhry. Navíc jsme si odvezli klubovou limonádu Die Blaue – jedovatě vyhlížející modrý drink v retro skleněné lahvi, chutná to po citrónu, ale lepší je asi nevědět, z čeho se to vyrábí. Pak už jsme se vydali na dlouhou cestu domů, která proběhla v pořádku, až na čekání 45 minut na jídlo v Mekáči za Drážďanami.

Nastal čas oba kluby porovnat. Jedná se o dost rozdílné celky. Pro Red Bull mluví moderní stadión, oku lahodící fotbal a ani atmosféra nebyla tak špatná, tak jak se říká - početný kotel fandil celou dobu, avšak zbytek tribun se nezapojoval. Určitě se to však nedá porovnat s fanděním na Magdeburgu, které bylo naprosto fantastické od klubové hymny až po závěrečný hvizd. Kombinace obojího v jeden víkend byla fajn, ale kdybych si měl vybrat jen jeden klub, tak vyhraje Magdeburg. Fanoušci byli výborní. Dokonce bych řekl, že na srovnatelné úrovni s pražskými S, což jsem popravdě ani nečekal. Na druhou stranu bych automaticky nezavrhoval Lipsko, které také určitě má co nabídnout, záleží na tom, co každý preferuje - primárně jak velké ústupky ve kvalitě hry je člověk ochotný udělat na úkor atmosféry a tradice. Shodli jsme se, že bychom rádi prozkoumali i další kluby z druhé (nebo třetí) Bundesligy v dojezdové vzdálenosti z Prahy. Na jaře určitě ještě nějaký report přidáme a už teď se těšíme na další výjezd.

EURO 2024, Česko - Gruzie: Obléhání brány v Hamburku přineslo pouze remízu

2024-07-14T05:02:00.000-07:00

autor: Marek

Už už to vypadalo, že sezónu ukončíme jen s jedním reportem na kontě (podzimní výjezd do Kodaně a 2 navštívené zápasy tamní ligy). Na Euro v sousedním Německu jsem se pokoušel získat lístky hned po barážích, avšak neuspěl jsem. Pár týdnů před turnajem jsem obdržel notifikaci o dalších uvolněných vstupenkách na resale platformu a v houšti nejdražších míst našel 2 lupeny za 60€ na Gruzii v Hamburku. Za takovou cenu nebylo o čem přemýšlet a začal jsem plánovat cestu spolu s již tradičním parťákem v rámci blogu, jehož přezdívka zní Pablo. Šlo tak o již druhý výjezd na Euro v rámci blogu po návštěvě památného utkání ČR proti Nizozemsku v Budapešti.

Ubytování již bylo řádně přebrané a stejně tak poctivě napáleny ceny, povedlo se nám však najít relativně slušný hotel poblíž hlavního nádraží na 2 noci. Pro cestu jsme volili FlixBus. Cesta do Hamburku nám vyšla na noc včetně 4 hodinového přestupu v Lipsku. Zde v nádražní hale čekalo velké množství fanoušků, kterým dominovali Francouzi a Holanďané, pokecali jsme také s namol opilým Němcem. Až doteď jsem netušil, že Flix vlastní také vlaky. Zeleným FlixTrainem jsme již uháněli přes Berlín na sever v dost rozlámaném stavu, na nádraží jsme se v čekárně totiž moc nevyspali. To se již k nám připojili také čeští a gruzínští fandové. První fandy soupeře jsem vlastně potkal záhy po vystoupení z busu, rodinka jela taky přes Prahu. Krátce jsme si povídali, když jsem však zmínil, že jsou poprvé na Euru, tak to omylem pochopili tak, jakože jsou poprvé v Evropě a dál už se bavit moc nechtěli.

Po check-inu jsme se vydali směrem město. Záhy jsme zjistili, co bude vzhledu Hamburku vévodit – kombinace cihlových budov v novogotickém stylu sloužících v minulosti hlavně jako skladiště místního přístavu a moderní prosklené budovy. Tato fúze, z které jsem měl já osobně dojem mixu Anglie a Skandinávie, působila velmi zajímavě. Kanály s cihlovými budovami byly všudypřítomné a v jedné takové budově jsme si také dali oběd. Jednalo se o rybí restauraci Fleetschlösschen. Dal jsem si smaženou tresku s bramborovým salátem, který se pochopitelně od toho našeho tradičního značně lišil a působil o dost víc „fresh“. Pablo sáhl po currywurstu s hranolkami. Na rozdíl od street verze dostal celou klobásu v celku a celé jídlo vypadalo parádně. Jaký rozdíl oproti mé berlínské zkušenosti, kdy jsem dostal pár koleček utopených v kečupu. Místní ležák Ratsherrn byl velmi solidní. Pokračovali jsme dále přes kostel, kde se právě konala bohoslužba a z repráků se ozývalo hlasité Hallelujah až k náměstí s typicky německou radnicí. Kolem vodní nádrže s velmi ochočenými labutěmi a kachnami jsme se dostali do takové hamburské Pařížské ulice.

Místo luxusních značek jsme však měli v plánu zápas, a tak jsme využili lístek zdarma na MHD díky Euro vstupence a zamířili ke stadiónu. S-Bahn se rychle zaplnil fanoušky, ke stadiónu to však byl ještě pořádný kus parkem. Opticky bylo zřejmé, že hráči z kavkazské země zde budou mít početní převahu. Jako kdyby celá Gruzie vyrazila do Německa, skoro každý Gruzínec navíc měl na zádech vlajku, asi je rozdávali na letišti.

Volksparkstadion (stadión HSV) s kapacitou 49 tisíc míst pro letošní Euro vypadá z dálky solidně, vysoké sloupy připomínají lodní stožáry, což se do města známého hlavně díky přístavu hodí. Prošli jsme kolem tréninkových ploch mládeže s krásnou umělkou, jen se proběhnout. S lístky nebyl žádný problém, oficiální aplikace fungovala na výbornou, stejně tak hladce proběhla bezpečnostní prohlídka. Všude bylo spoustu dobrovolníků, a tak se nedalo zabloudit. Cesta k našim místům vedla po mnoha schodech, seděli jsme v nejvyšší části, ale výhled jsme měli dobrý. Dlouhá fronta na pivo Bitburger, které určitě neurazilo a nelze porovnat s Heinekenem na posledním Euru, a šlo se na věc. Členové Fanatismus Česko ještě zvali lidi do kotle, který se zformoval v nejnižším prstenci, s tím, že místa nikdo nekontroluje a je tam ještě volno. O této iniciativě již bylo řečeno mnohé a já mohu jen potvrdit slova uznání, zápasy nároďáku totiž dlouhá léta fanouškovsky stály za nic a nějaký kotel organizovaný speakery to už chtělo. My jsme jejich chorály neuměli, i když jsem viděl pár videí na internetu, tak jsme zůstali nahoře. Před zápasem jsme si dělali s Pablem legraci, že by fanoušci mohli skandovat slogan z volebních plakátů ANO „Česko, pro tebe všecko“ a jeden chorál nám to z dálky připomínal, i když asi šlo o jiná slova „Čechy, Morava a Slezsko“ a z dálky jsme se přeslechli. Fanoušky ale musíme za snahu jen pochválit, zbytek z nás jel jen klasické chorály, kterým dominovaly „Češi“ a „Kdo neskáče, není Čech“. Fandit se začalo dlouho před nástupem hráčů, předcházel také ceremoniál s vlajkami obou států a oficiálním songem (odrhovačkou) Eura. Do zápasu jsme šli bez Baráka a s D. Juráskem na levém wingbackovi, Kuchtu nahradil Hložek. Víra ve vítězství nás ovšem neopouštěla.

Hned začátek nás dostal do varu – VAR nakonec ale Hložkův gól kvůli ruce neuznal. Vést jsme mohli už po pár minutách, dvojitou šanci vychytal Mamardašvili, u jehož jména má člověk silné nutkání vynechat jedno písmenko, jakože humor. Z tribun je to vždy zaujaté, ale měl jsem od začátku dojem, že Gruzínci se válejí a pokouší se si vymodlit penaltu. Té se nakonec dočkali a platit určitě měla, Hranáč měl těsně před koncem první půle ruku úplně od těla a nepotěšil tak Staňka, který předtím vychytal tisíciprocentní šanci. Proti pokutovému kopu bohužel náš brankář neměl šanci a Gruzínci začali slavit. To rezultovalo v konflikt nedaleko od nás, když se gruzínský příznivec v obklopení českých fandů až moc radoval. Lehké postrkování a hned tam naběhlo deset fandů od každé země. Situaci nakonec uklidňovali pořadatelé a fanoušek Gruzie odešel ke svým. Ještě před pauzou měl šanci Schick a znovu gólovku nedal. Své zaváhání napravil v 58. minutě, když zblízka dorazil hlavičku do tyče. Stále zbývalo něco málo přes půl hodiny a my jsme věřili v obrat. Naši postupně přidávali pod kotlem, Lingr a Jurásek hru oživili, navíc přišel Chytil. Už v tu dobu jsme si říkali, proč tam nedá Chorého, když jsme Gruzínce uzamkli v jejich vápně a započala vzdušná ofenzíva. Protiletadlová obrana bývalého státu SSSR však zatím odolávala. Krejčí i Chytil těsně svými bombami minuli cíl. Troufám si tvrdit, že v lize by tohle oba borci dali. Místo Chorého nakonec na hřiště přišli Barák a Ševčík. Už tehdy jsem si u Baráka říkal, že celou hru zpomaluje místo toho, aby rychle otáčel míč (jak to dopadlo s Tureckem, už všichni víme). Beton Gruzie jsme bohužel neprolomili, možná tomu chyběla větší kvalita centrů či nějaká větší myšlenka a nakonec jsme ještě mohli prohrát. V poslední minutě soupeř neproměnil brejk 3v1 – věřím, že během této situace nejedny české trenky zhnědly. Bod byl málo a v českém táboře převládalo zklamání, i tak jsme si ovšem utkání plné emocí moc užili a atmosféra na stadiónu byla díky oběma fanouškovským táborům výborná.

Po zápase někteří fandové dávali před stadiónem rozhovory na kameru s logem Netflixu, chystá se tedy nějaká show? Vydali jsme se zpět na vlak, což vzhledem k úzké cestě zabralo kvůli davům dost dlouho. Vystoupili jsme na St. Pauli, naším dalším cílem byla fanzóna, která se zachází vedle stadiónu stejnojmenného klubu a flaku – 40m vysoké protiletadlové betonové monstrum během druhé světové války poskytovalo úkryt až pro 20 tisíc obyvatel, dnes vrchní část zarostla stromy a trochu mi připomínala Bosco Verticale v Miláně. Musím říct, že i Millerntor-Stadion vypadá zvenku dobře. Právě se hrál zápas Turecko vs Portugalsko a to znamenalo jediné – fanzóna byla beznadějně plná a policie nikoho dalšího dovnitř nepouštěla. Záplava tureckých vlajek byla i před vstupem navzdory policii, která dav rozháněla hlášením z auta. Jali jsme se najít nějaký bar a tak nějak přirozeně jsme došli až na Reeperbahn. Všude bylo plno a už se dostavoval přítel hlad. Šli jsme se najíst do Five Guys. Fast food nebyl moc fast, ale maso bylo připraveno přímo před námi a burgery chutnaly výborně. Aby ne, když bez pití hambáč a hranolky vyšly skoro na 20€, asi nejdražší fast food v mém životě. Další pit spot proběhl v Brewdog, kde jsme koukali na večerní zápas Rumunska proti Belgii. Během studií v UK jsem se naučil pít Punk IPA právě od skotského pivovaru, a tak jsem se na místní pivo těšil. Chtěl jsem zkusit něco nového, a tak jsem si nechal doporučit nějaký jiný ale. Barman mi načepoval Hazy Jane, pivo typu Hazy IPA (ovocnější a méně hořká chuť, kouřový vzhled), s výsledkem jsem byl velmi spokojen. V hospodě se sešlo hodně Čechů, je vidět, že v naší krásné zemi máme mnoho pivních znalců. Venku už se ochlazovalo a my jsme se po jasné výhře Belgie vydali na ubytko. Cestou jsme potkali sešlost seniorů u Kostela sv. Michaela, kterým dechovka k pohoštění právě vyhrávala Wellermana, což byl docela netradiční pohled. Na ubytko jsme se dostali po půlnoci a vzhledem k tomu, že jsme předchozí noc strávenou cestou skoro nespali, odpočinek přišel vhod.

Ráno jsme zahájili v nejbližší kavárně, budu se opakovat, ale znovu působila dost severským dojmem. Dal jsem si croissant, který ovšem měl být portugalský, o této diaspoře ještě bude řeč. Pablo měl super šneka, kterého jsem mu celou dobu záviděl a nakonec si ho dal na stejném místě následující den. Pomalu jsme se vydali blíže k přístavu, plánů bylo dost. Cestou přišla vhod Fritz Kola, která pochází právě z Hamburku. Aby toho kofeinu nebylo málo, procházeli jsme kolem sochy kávového zrna, na které byl chemický vzorec této látky napsán. Blížili jsme se k vodě, přibývalo všemožných lodí a také moderních budov – těm vévodí Labská filharmonie. Futuristicky vypadající budova, jejíž náklady mnohonásobně přesáhly původní odhady, má údajně připomínat vlny na Labi. Z dálky vypadá skutečně zajímavě, na vyhlídkovou plošinu jsme ale nešli, ke vstupu už byly potřeba lístky. Kousek odtud jsme také nalezli jediné historicky vypadající domy, jednalo se o kanál Nikolaifleet. Zde jsme se také mohli přesvědčit, jak málo vody (a jak mnoho bláta) v městských kanálech je. Pokračovali jsme ke kostelu sv. Mikuláše, tedy tomu, co z něj zbylo po spojeneckých náletech. Torzo věže dnes okupuje výtah, který návštěvníky vyveze na vyhlídkovou plošinu ve výšce 70m. Pěkný výhled na přístav i centrum města lze určitě doporučit. Zajímavé exponáty jsem nalezl také v podzemním muzeu kostela, např. deskovou hru „Luftschutz tut not!“, kterou nacistický režim edukoval rodiny, co dělat v případě leteckého poplachu.

Dále jsme pokračovali do portugalské čtvrti, kterou založili v 70. letech imigranti z Pyrenejského poloostrova. Samozřejmě je zde hlavně spoustu restaurací, do jedné jsme zavítali na francesinhu. Tu měl Pablo poprvé, ukecal jsem ho, že je to super jídlo, ale nakonec to nebylo tak dobré, jak jsem si pamatoval z Porta, i když to rozhodně neurazilo. Po takto kalorickém pokrmu zbývalo mnoho energie na místo, které jsme měli vysoko na našem listu – sovětskou ponorku U-434. Jedná se o největší neatomovou ponorku, posádka čítala 84 mužů, celkem 24 dvoutunových torpéd bylo určeno na boj se západními ponorkami nesoucími jaderné zbraně. Je možné projít celou ponorku od strojovny až po kajuty, koupelnu a kuchyni. Místa je zde velmi málo a zezadu se tlačila další skupina, byli jsme tak nuceni postupovat. Mezi 7 částmi se přesouvá kruhovým otvorem, je nutné se skrčit, chytit tyč nad hlavou a nohama napřed proskočit. Někteří objemnější čeští fandové s tím měli mírné potíže, jeden potom kvůli stísněným prostorům musel odejít. Podmínky musely být nepředstavitelné – skoro žádný prostor, teploty sahající až k 60 stupňům, pod 80 metrů hloubky už nebylo možné ponorku opustit. V místním přístavu se nacházejí také 2 lodě, které si lze projít - nákladní Cap San Diego a plachetnice Rickmer Rickmers, na ty už jsme však neměli čas. Do místního Fischmarktu jsme přišli pozdě, trhovci už sklízeli. Čelili jsme rozhodnutí, jak strávit posledních pár hodin – volili jsme mezi projížďkou lodí přístavem nebo návštěvou Miniatur Wunderland.

Nakonec zvítězilo muzeum miniatur, na které jsme slyšeli dobré ohlasy. Musím říct, že po celodenním chození to bylo trochu únavné, člověk totiž musel věnovat pozornost i těm nejmenším detailům. Jedná se o několikapatrové muzeum se zmenšeninami německy mluvících zemí, Itálie, Švýcarska, Monaka (s funkčním okruhem F1) či Skandinávie. Překvapilo mě víc věcí, mění se zde den a noc, pravidelně se místnost zhasne a rozsvítí se okénka v dané oblasti. Všechny země mají mechanické části ovládané tlačítky, samozřejmostí jsou všude přítomné vlaky, ale zaujal nás i provoz na letišti či raketa letící na Měsíc s německou vlajkou. Zaměstnanci operují z místnosti plné monitorů, která vypadá jako řízení letového provozu. Další země stále přibývají, staví se Jižní Amerika, ČR bohužel chybí. Pozorní návštěvníci spatří rozličné easter eggy včetně několika nahých párů. 2 hodiny utekly jak nic a místo zavíralo.

Na večeři jsme si dali kebab, ale ne ten český do ruky, nýbrž pravý turecký adana kebab – pořádný kus masa, které se opékalo na rožni s rýží, luštěninami, plackami a zeleninou. Super jídlo, i když už se mi dlouho nestalo, že by obsluha ani nereagovala na pochvalu a spíše mě ignorovala. Už běžel zápas domácích Němců proti Švýcarsku, a tak jsme se vrátili na Reeperbahn. Našli jsme venkovní posezení u hospody, pod TV byla česká vlajka. Těžko říct, jestli nám fandili nebo jen cílili na české pivní skauty. Místní pivo Veermaster potěšilo chuťové buňky, pozdní vyrovnání zase místní fandy. Ti vracející se z fazóny slavili, jak kdyby vyhráli celý turnaj, zpíval se Major Tom. Všude bylo spoustu omladiny včetně holek, ty fotbal určitě táhne víc než u nás. V uvolněné atmosféře jsme ale pokecali s víc národnostmi, vedle nás nervózně sledoval utkání Peruánec, který celou dobu španělsky nadával, Angličan nám přišel říct, jak miluje „Tsučka a Kufala“, kolem chodili také Skoti v kiltech, Dánové a spoustu Gruzínců. Po zápase jsme si ještě slavnou ulici celou jednou prošli, odolali pozvánkám do pochybných podniků a na pokoje (aneb jak poznat lehké děvy, na Reeperbahn nosí černé ledvinky), všude kolem to žilo a potkali jsme také pár Čechů. To už jsme se znovu zmožení vraceli na hotel, cesta zpět – 10 hodinový Flix plný německého školního výletu – byla velká zkouška trpělivosti, ale vše proběhlo v pořádku až na 40 minut zpoždění v Braunschweigu, jelikož si jedno dítě zapomnělo doma pas a bez něj by ho zpět do Německa už asi nepustili. Máme tak odškrtnuto další Euro a úspěšně ukončujeme další sezónu. Výjezdy určitě plánujeme i na další ročník.

Dánský dvojboj a na skok přes most do Švédska

2023-10-22T06:00:00.001-07:00

autor: Marek

Neděle 24. září byla zasvěcena derby. V našem případě se ovšem nejednalo o derby pražské, neboť jsem kupoval letenky ještě před losem Fortuna ligy a termín výjezdu klasicky vyšel zrovna na zápas pražských S. Chvíli jsem si sypal popel na hlavu, na tyhle věci mám totiž celkem smůlu a podobně mi utekl památný zápas se Sevillou doma. Nakonec ale převážila pozitiva a začal jsem se těšit na výlet. Letět jsme měli už v tradiční sestavě v rámci blogu s kamošem Pablem do Kodaně, kde se ve stejný den odehrávalo místní derby Brøndby vs FC Kodaň a po stresujícím předprodeji se nám povedlo ukořistit dva lístky.

Po jarní návštěvě Osla jsem se velmi těšil na další výpravu do Skandinávie. Časy letů vyšly ideálně s brzkým letem v sobotu ráno a návratem pozdě v úterý večer, díky čemuž jsme měli skoro 4 celé dny. Tedy, let v sobotu byl možná až příliš brzký ve 3 ráno. Cesta s Ryanair proběhla klasicky – nulový komfort pro dlouhé nohy. Zničení časným vstáváním jsme se dostali vlakem do centra města. Hned vedle budovy nádraží je k vidění tradiční zábavní park Tivoli. Pod zataženou oblohou jsme zamířili k radnici a posléze se jali brouzdat uličkami. Zaujala mně vyhrocená situace před Burger Kingem, kde černoch anglicky křičel na Araba, že ani nemluví dánsky a ať jde do své země, ale už nevím, čemu přecházela tato zdvořilostní konverzace. Pokračovali jsme dále ke kostelu Panny Marie poblíž univerzity – bílé stěny s pilíři, jednoduchá výzdoba se sochami všech učedníků a na konci oranžově nasvícená socha Ježíše, která působila ve světle mýticky. Obdivovali jsme místní domy, často se zajímavými výklenky.

Nastal čas doplnit hladinu kofeinu v podniku, který se specializuje na skořicové rolky. Pit spot nám vlil novou energii do žil. Nemohla chybět návštěva obchodu s Legem. Jedním ze zajímavých bodů byla věž Rundetaarn – vybudována v 17. století jako observatoř, nabízí hezký výhled na celé město. Od října do března je otevřená také nejstarší stále funkční hvězdárna v Evropě, což moc nechápu, protože letní obloha patří mezi nejhezčí s menší oblačností. Na vršek se jde kolem dokola, odtud také pramení název The Round Tower – traduje se, že král věž postavil takto, aby mohl vyjet až nahoru na koni. My jsme se škrabali po svých a po cestě ještě shlédli výstavu zasvěcenou problematice vlků v Dánsku a jejich lovu, která nabízela také vycpané exempláře. Z vršku jsme obdivovali hlavně rozlehlé moře s mnoha „větrníky“, vidět bylo až na Öresundský most. Na cestě do Nyhavnu nás potkal silný slejvák. Nakonec to byl naštěstí jediný déšť za celou dobu. V době nečasu jsme vystřídali celkem 3 úkryty – strom na náměstí, obchod Channel (asi jsme nevypadali moc zámožně, protože sekuriťák nám řekl, že je plno a musel se zeptat prodavačů, jestli nás může pustit dovnitř/anebo poznal, že jsme zde spíše kvůli dešti a legraci než nákupům) a nakonec útulná hospoda Hviids Vinstue z roku 1723, tedy údajně nejstarší bar v Dánsku, kde jsme si dali místní pivo Tuborg Classic. To nás vedlo ke zjištění, že v Dánsku je za „klasiku“ považováno polotmavé pivo a ne světlý ležák jako u nás. Chuť byla docela dobrá. Hospůdka s bohatou výzdobou mi zdánlivě připomínala britské puby, atmosférou i dřevěným obložením.

Nyhavn, tedy přístav s krásně barevnými domky, je skutečně tak hezký jako na fotkách. Je zde celkem ruch a také odsud vyplouvají lodě na tour kanálem, nicméně návštěvu určitě nelze vynechat. Doporučuji zaměřit se nejen na domky, ale také na lodě zde zakotvené. Je zde totiž hezká přehlídka všech možných plavidel. Hodně z domů je dnes využíváno gastronomickými podniky, některé nápisy jako „Hong Kong“ působí docela rušivě. My jsme si dali něco, co má být klasický dánský hot dog, což je smažená cibulka, okurka, omáčka dle výběru a párek v otevřeném rohlíku, aby se člověk mohl pořádně pokecat. Podél kanálu se nachází také zajímavá moderní budova opery, v čemž lze hledat paralelu s Oslem. Dále po kanálu je na druhé straně k vidění zakotvená fregata Peder Skram, užívající si zasloužený odpočinek po službě v dánském námořnictvu, stejně tak jako ponorka Sælen vystavená hned vedle. Dojít se dá až k pevnosti Kastellet, která stále slouží vojenským účelům, ale zároveň je jako park otevřena turistům. K vidění jsou červené kasárna a vysoké valy okolo včetně memoriálu. Nedaleko se nacházel náš finální cíl před check-inem – socha malé mořské víly. Upřímně, už před návštěvou jsem byl lehce skeptický a můj dojem se moc nevylepšil. Malá socha obklopená spoustou turistů, mačkajících se, aby ulovili co nejlepší záběr. Na druhou stranu se jedná o jeden ze symbolů města. Více nás bavila o kus dál se nacházející socha The Genetically Modified Little Mermaid, jakási parodie na populární sochu, která vypadá spíše jako příšera ze sci-fi filmu.

Ubytování se nacházelo ve čtvrti Amager o slušný kus dále, proto jsme využili místní způsob přepravy – kolo. Jezdili jsme přes appku The Donkey Republic. Oranžová městská kola lze najít po celé Kodani. Většinou jsme platili kolem 80 Kč za jízdu do půl hodiny. Město je samozřejmě ke kolům skvěle uzpůsobeno – široký vyvýšený pruh pro cyklisty je takřka všude a hlavně navazuje, takže to není jako v Praze, kde člověk v pohodě jede po straně, aby následně skončil mezi auty. Přišlo mi také, že řidiči berou větší ohledy, což je vzhledem k masovosti cyklistiky vlastně nutnost. Kola Donkey Republic se lišila jmény (jezdil jsem na kolech Roland, Hawk či Ines), ale také technickým stavem. Výhrou bylo najít kolo, kterému by fungovaly obě brzdy, všechny 3 převody (99% času stačil ten nejtěžší) a sedadlo bylo v neporušeném stavu a šlo zvednout. Kola jsou k vidění všude a všimli jsme si, že si je nikdo nezamyká. Všechny totiž vypadají stejně a má je každý, takže asi zde není hodnota pro zloděje a v bohaté zemi i odpadá nutnost krást. Dojeli jsme na AirBnb s názvem SleepCph, 3500 Kč na 3 noci na osobu byla výhodná cena. Nejedná se o žádný luxus, ale s pokojem jsme byli spokojeni. Vstup funguje na kód, není zde žádná recepce, koupelny jsou společné pro všechny. Stejně jako v Salzburgu měli výhled na vybagrované sutiny, na tohle máme štěstí. Po náročném dni jsme trochu pospali a večer jeli na jídlo. Zavděk jsme vzali fastfoodem. I obyčejné menu vyšlo na zhruba 350 Kč, normální restaurace by vyšla nejméně na 500 Kč. Švédský řetězec MaxBurgers nás zklamal, víc mi chutnají i české fastfoody. Plán na večer byl zápas Premier League, zrovna hráli Man United s Dány Eriksenem a Højlundem. V prvním Irish Baru ale dávali rugby. Do další hospody s názvem The Scottish Pub mě nepustili kvůli teplákům. Věděl jsem, že budeme víc jezdit na kole, a tak jsem se oblékl pohodlněji. Neuvědomil jsem si ovšem, že v UK tohle sekuritka docela řeší a podnik britského typu může mít stejná pravidla. Sedli jsme si venku a koukali na trápení MU. Vyhřívaná zahrádka byla fajn až na neustálou frontu do pubu, která blokovala výhled na televize. Pozdě večer už byla zima a byl jsem tak rád za svou skladnou péřovku z Dekáče.

Brzké vstávání jsme moc nehrotili, zásadní bylo zregenerovat. Na snídani jsme na kole dojeli do podniku Grød, který se specializuje na ovesné kaše. Dal jsem si kaši s názvem „All In“, kombinace všech posypů tvořila zajímavou chuť – všechny možné oříšky a semínka, arašídové máslo, hruškové pyré, ovoce, kokos. Ze začátku jsem se bál, jestli jsem nebyl až moc odvážný, ale vše k sobě ladilo dobře a moc jsem si pochutnal. Pablo si dal kaši z chia semínek s neméně hezkým posypem, ale tolik unešen nebyl. Bylo už celkem pozdě a plánem tak bylo dojet postupně na stadión, kde si dáme něco k obědu. Paradoxně nám mapy ukazovaly rychlejší čas dojezdu s koly než s MHD. Po cestě mě zaujaly například budovy Kaktus Towers se špičatými prvky. Jako zajímavé místo vypadá tradiční pivovar Carlsberg. Kuriozitou jsou 4 sloni podpírající vstupní bránu, kteří na hřbetu nesou symboly svastiky. Motiv byl samozřejmě použit v původním významu před zneužitím nacisty, ale na sochách už zůstal. Po zhruba hodině cyklistiky jsme konečně dojeli ke stadiónu. Po cestě jsme nepotkávali mnoho lidí v dresech a žluté barvy se začaly objevovat až poblíž čtvrti Brøndby. Ale zaparkovaných kol zde mohlo být více než tisíc! Vzhled Brøndby Stadion nepůsobí zvenku nijak speciálně. Poslední rekonstrukce v roce 1999 vedla ke zvýšení kapacity na aktuálních 29 tisíc míst. Zvenku visí list zahraničních hráčů, na kterém jsme našli také Jana Klimenta, dále třeba Slováka Samuela Mráze. Koupil jsem si šálu do sbírky, která vyšla na zhruba 350 Kč.

Lístky na derby vyšly na zhruba 650 Kč za bránu, což je slušná cena. Prošli jsme kontrolou, která překvapivě nebyla nijak striktní vzhledem k místní rivalitě s FC Kodaň (dále jen „FC“), a zamířili k občerstvení. Vedle klasických klobás zde mají taky sendvič s trhaným vepřovým ve světlé bagetě. Nabral jsem si pořádně BBQ omáčky a dosyta se najedl. Pivo – Carlsberg. Jedna ze značek, kterou fakt nemusím, ale kupodivu mi nepřišlo tak špatné, jak jsem si pamatoval z minulosti. Ještě se nezačalo a fanoušci už uvedli do pohotovosti žlutomodré dýmovnice v barvách Brøndby. Seděli jsme za bránou naproti kotli domácích Sydsiden. Po levici na druhé straně tribuny byl sektor hostí. FC dorazilo ve slušném počtu a hlasitě fandilo s užitím světlicí a velkým bannerem s nápisem „Anti-1964“ (rok vzniku Brøndby sloučením dvou klubů) a ukázaným prostředníčkem, který z horní tribuny vždy spustili dolů tak, aby ukazoval na domácí příznivce. Do utkání oba kluby šly v dobrém rozpoložení a zápas tak sliboval zajímavou bitvu. Hráče FC asi není podrobně představovat, neboť v létě svedli líté boje s pražskou Spartou. Slovák Vavro nechyběl v základní sestavě. Z Brøndby byl určitě největším jménem Wass, jenž řadu let hrál ve Španělsku.

Místa jsme vedle sebe nesehnali, ale nakonec bylo překvapivě volné místo vedle mě, tak jsme si sesedli. Brøndby do zápasu vstoupilo aktivněji a ve 25. minutě šlo do vedení. Odhlavičkovaný míč trefil na vápně z voleje Radoševič přesně k tyči. Domácí byli důraznější a byl od nich cítil větší hlad pod výhře, povzbuzovaný podporou Sydsiden. FC se prakticky do ničeho nedostalo. S atmosférou jsme byli spokojeni, ačkoliv na naší tribuně se nefandilo tolik, jak jsem já osobně čekal. Fronty o poločase na záchod a pití byly docela velké, ale nakonec to odsejpalo. Po půlce přišla chyba obrany Brøndby a Gonçalves přesně zamířil k tyči. Zvláštní, jak jedna ztráta dokáže vymazat dosavadních 55 minut, které vypadaly ze strany domácích velmi solidně. Brøndby se nevzdávalo a v 69. minutě bralo zpět vedení, když se po hezkém centru z levé strany trefil Omoijuanfo, kterému volej dobře sedl. V tu chvíli jsme si mysleli, že to už Brøndby udrží. Přišla ale další zbytečná ztráta míče a gól střídajícího Bardghjiho. A o pár minut později tentýž hráč po skrumáži ve vápně dokonce zápas rozhodl. Roony Bardghji, ročník narození 2005, národnost švédská (pochází ze syrské rodiny). Jedná se o budoucí hvězdu? V 17 letech dvě góly vyhrát derby, to se nevidí každý den a Bardghji kvalitu zatím potvrzuje nadále s 6 brankami v 11 zápasech. Osobně jsem na další vývoj tohoto mladého útočníka dost zvědav.

Zklamání domácích bylo samozřejmě velké, ale alespoň kolem nás jsme viděli spíš smířlivost s děním na hřišti. Dáni moc emocí najevo nedali a v poklidu šli domů. Viděli jsme hezký zápas s 5 góly. Na kole jsme si to odmakali zpět do centra. Zastávkou bylo Cisternerne – bývalá zásobárna vody pro celé město se změnila ve veřejné přístupné místo, které obzvláštňuje výstava založená na světelných efektech promítaných na velká skla. Zajímavá byla historie místa včetně epidemie cholery v 19. století, po které se začal klást ještě větší důraz na kvalitu vody. Nicméně až tolik jsem z Cisternerne unešen nebyl. Naším cílem bylo najít kavárnu s wi-fi a podívat se na mobilu na pražské derby. Nakonec jsme požadované místo našli a dali si čaj, což nás po celodenním ježdění na kole poctivě prohřálo. Úplně teplo totiž nebylo a to hlavně kvůli častému větru. Bohužel zápas nás kvůli přehnanému množství faulů moc nebavil a závěr tomu ještě dodal korunu. Náhle mi ani nebylo líto, že jsem dal přednost derby v Kodani. Pro porovnání – hra zde nebyla tak kouskovaná, k bitkám na hřišti nedošlo, viděli jsme 5 branek a nikdo po nás neházel dělobuchy, i když jsme seděli relativně kousek od kotle hostí.

Večer jsme ještě zašli do hospody, která byla zvláštní mix undergroundu, irského pubu a sport baru. Vysílalo se zde další derby, tentokráte z Madridu, kde Atlético celkem válelo. Dal jsem si místní IPU, bohužel zde bylo jen lahvové pivo. Chtěli jsme zkusit nějakého místního panáka. Pokukoval jsem po Gammel Dansk či akvavitu, ale místní osazenstvo nám doporučilo místo toho Arnbitter. Tedy nepříliš známý bylinný likér. Chuť byla sladká, skoro to nekopalo. Dobré pití. V baru se mi líbilo, fajn lidi i hudba, už ale byl čas se vrátit na ubytko.

Na další den dopoledne jsme měli v plánu vydat se k moři. Náš apartmán totiž byl asi jen dvacet minut k pláži. Den jsme jako vždy zahájili kávou a sladkým pečivem. Kaváren je zde požehnaně. Po snídani jsme vyrazili na rozlehlou pláž, kde nás přivítal silný vítr, který vydatně snižoval pocitovou teplotu. I tak ovšem na místní koupaliště Helgoland vyrazili nadšenci. Spatřili jsme hned několik plavců, kteří si z chladu nic nedělali. Jsou zde starší bledě modré boudy, ve kterých člověk najde potřebné zázemí a částečné krytí kolem dokola před větrem. Z dálky jsme pozorovali most vedoucí do Malmö a také CopenHill – travnatou sjezdovku na střeše energetického závodu, což byl vskutku neobvyklý pohled. Na kole jsme podél pláže pokračovali k dalšímu koupališti Kastrup Søbad, které zaujme i z architektonického hlediska a které jsem znal z videí Honest Guide. K hezké dřevěné stavbě vede delší molo a prkna chrání plavce před silným větrem od moře. Nikdo se zde ale nekoupal.

Dalším cílem byla Christiania. Hodně kontroverzní místo. Čtvrť si deklarovala částečnou autonomii už před více než 50 lety. Na ulicích se zde běžně prodávají marihuana a hašiš, proto se zde fotit nesmí. Byl jsem docela zvědav, jak to v Christianii vypadá ve skutečnosti, a musím říct, že jsem z místa neměl nejlepší pocit. Musím pochválit alespoň zdařilý street art na pár budovách, ale nakonec jsem byl rád, když už jsme se dostali ven. Nechci úplně zapředávat do politické diskuze, ale určitě nejsem cílovka. Celkový postoj mi přišel také trochu schizofrenní – na jednu stranu domnělé odříznutí se od společnosti a na stranu druhou vydělávání na turistech v rámci obchůdků či drog. Určitě bych sem už znovu nezavítal, i když musím říct, že ne celá oblast je plná dealerů, narazili jsme třeba i na statek, kde se děti starají o koně.

Po této zastávce jsme se stavili na tržišti a dali si typicky dánské jídlo – smørrebrød, což je tmavý žitný chlebíček s různými pomazánkami a posypy. Vybral jsem si něco s lososem a něco s cibulkou – ano, skutečně nejsme foodblog, jak je vidět na popisu jídla. Smørrebrød je dobrá záležitost. Jeden vyjde na cca 200 Kč, ale na najedení se jsou třeba alespoň dva. I tohle ilustruje, jak je Kodaň pro našince drahá. Před druhým zápasem jsme ještě navštívili zámek Rosenborg. Prohlídka za asi pětikilo. Interiéry byly nádherné! Byl jsem už na mnoha zámcích a hradech a tady jsem byl skutečně nadšen. Bohatě zdobené místnosti plné mramoru, vymalovaných stropů a zajímavých exponátů. Vypíchl bych obří trůnní místnost Kristiána IV. s krásnými gobelíny a sochami lvů a také klenotnici s dánskými korunovačními klenoty. Díky přistavěným schůdkům se na královskou korunu dá podívat skutečně zblízka.

Nastal čas přesunout se na další zápas. FC Nordsjælland hraje na kodaňském předměstí Farum, zhruba 40 minut vlakem od centra. Klub stejně jako Brøndby vznikl sloučením dvou místních celků a to docela nedávno – v roce 1991. V současné době se umísťuje na předních příčkách ligy a hraje také Konferenční ligu. Naposledy smetl bulharský Ludogorec 7:1. Doménou je hlavně práce s mládeží, jedná se o menší rodinný klub, což mi potvrzoval také pracovník fanshopu, když jsme se dali do řeči o našich fotbalových cestách a návštěvě derby den předtím. Prý máme čekat o dost víc „family-friendly game“ než bylo derby. Zklamalo mě, že k dostání nebyla žádná šála do mé sbírky, prý se totiž čeká na novou kolekci, s neúspěchem dopadl i dotaz na vlaječku. Menší stadión s kapacitou 10 tisíc míst vypadá útulně. Right to Dream Park je prvním stadiónem s umělkou v dánské lize. Soupeřem bylo Hvidovre z opačného konce Kodaně, ale také ligové tabulky, pouze s pár body na kontě. Výkop v ponděli není nejoblíbenější čas pro fandy, ale stadión se pomalu plnil. Hráči na zelený pažit přišli za instrumentální verze Linkin Park – Faint, to mi bylo hodně sympatické. Do zápasu bohužel nezasáhl na domácí straně Ingvartsen, známý z Bundesligy. Zvědaví jsme byli na Schjelderupa, který se vrátil do mateřského klubu na hostování z Benficy Lisabon. Výkonem nás ale nakonec víc zaujal Rasmussen, také na hostování, tentokrát z Ajaxu. Bylo vidět, že fotbal je tu hlavně komunitní záležitost. Během zápasu se na hlavní tribuně prakticky nefandilo. Malý kotel za bránou také nepředvedl mnoho. Hosté ale dorazili v slušném počtu na menší klub. Náš druhý dánský zápas bohužel znamenal zklámání, co se týče předvedené hry. Šancí bylo poskromnu. Po bezgólovém poločase jsme zašli na hot dog, k pití se nabízel Heineken, polotmavý Tuborg a místní nealko drink Faxe Kondi, který je zde hodně populární a je také jedním ze sponzorů klubu, chuťově jde o něco jako sprite. Gól nakonec navzdory závěrečnému tlaku nepadl ani v druhé půli. Bylo vidět, že Nordsjaelland je na tom technicky lépe, ale zkrátka se nedařilo dostat míč do sítě. Roli možná hrála únava z evropského zápasu uprostřed týdne, kádr je také velmi mladý. Rádi jsme se ale podívali na další stadión a užili si o dost rozdílnou atmosféru oproti vypjatému derby.

Poslední den patřil cestě přes most do Malmö. Cesta vlakem trvala zhruba 40 minut. Úvodní část jsme projížděli tunelem a až později se objevil výhled na moře a řady v pozoru stojících větrníků. Změna byla patrná i na obloze, kdy relativně slunné dánské nebe vystřídala švédská mračna. Hned u hlavního nádraží se tyčí moderní budovy místní univerzity a také Bore – nejstarší parní ledoborec na světě, který stále běží na originální motor. První šichta přišla již během tuhé zimy v roce 1895, kdy bylo potřeba prorazit masy ledu pro cestu do Kodaně. Plavba tehdy trvala 11 hodin, docela velký rozdíl oproti naší pohodové cestě po trati.

Naším hlavním cílem bylo Disgusting Food Museum. Jak už název napovídá, jedná se o exhibici nechutných jídel, doplněných o jídla obzvláště nebezpečná. Uvítala nás cedule u pokladny „3 days since last vomit“, indikující poslední případ zvracení. Po zaplacení vstupu se návštěvník prochází mezi exponáty s popisky a občas i vzorkem pachu, který je samozřejmě přítomen pouze u těch smradlavých věcí a nikoliv třeba u pokrmů obsahujících kyanid (pangium edule). Jsou zde hodně nechutné věci jako třeba sklenice plné malých myšek, býčí penis či opičí mozek, ale i věci, které jsou spíše otázkou preference jako americký jello salad podobný našemu aspiku. Nejhorší smrad z vystavených vzorků určitě patřil pochoutce z Islandu - fermentovanému žraloku hákarl.

Nakonec přišel na řadu zlatý hřeb naší návštěvy – Disgusting bingo, tedy ochutnávky. Cílem bylo dojít co nejdále, voda byla k dispozici. Začali jsme ochutnávkami hmyzu, ten jsem už dřív jedl, na kurzu přežití dokonce i živý, takže problém jsem neměl žádný a stejně dobře si vedl Pablo. Trochu na sílu byl akorát dost velký černý brouk potápník, s kterým jsme si ťukli a pronesli severský přípitek skål. Tropické ovoce durian hrozně smrdí, ale chutná dobře. Naše polské sousedy zastupuje džus ze zelí. Švédské speciality slaná lékořice a kvašené rybí maso surströmming mi také moc nejely. Naopak jsem nechápal, proč je na seznamu korejský nápoj Milkis (něco jako cream soda) a syrovátkové máslo messmör, obojí mělo dobrou chuť. Žralok hákarl navzdory příšernému odéru chutnal v pohodě. Ještě bych zmínil sonaris, což je něco jako marmite, tedy drožďová pomazánka, fakt hnus. Smradlavé sýry mám rád a jíst se daly všechny, až na sardinský Su Callu – ten se dle internetu vyrábí tak, že se vezme žaludek kůzlátka (nesmí být starší než 3 měsíce), který se pak na jednom konci sváže provazem a nechá se zrát s veškerým obsahem mateřského mléka uvnitř, z toho se pak vyrobí sýr. Pokud vám ještě není dost špatně, tak jdeme dál.

Nakonec na nás čekala výzva s pálivými omáčkami. Těch zde bylo 6 a pálivost postupně stoupala až na milióny SHU. Pravidla – dostaneš malý vzorek na dřevěné špachtli, nesmíš zapíjet vodou, mléko dostaneš až po odstoupení z výzvy a na poslední 2 omáčky musíš podepsat čestné prohlášení, že počítáš s možnými zdravotními následky. Nejsem člověk, který by se vyžíval v extra pálivém, navíc jsme museli kalkulovat s tím, že za pár hodin poletíme domů a strávit let na záchodě se nám moc nechtělo. Do výzvy jsme ale šli a dostali se až na čtvrtou omáčku. Pablo to zvládal lépe než já, neb jsem zrudnul, všemožně smrkal a proklínal svět. Do posledních dvou omáček jsme už tedy nešli, ale i tak jsem na náš tým pyšný, že jsme 4/6 levelů dali. Mléko po kapitulaci chutnalo skvěle. Někdo si možná řekne, proč platit peníze za to, že člověk pojídá věci, které mu z většiny nechutnají, ale za nás super zážitek. Pokud ve Švédsku platil nejvyšší stupeň nebezpečí teroristického útoku, tak my jsme spáchali atentát na naše trávící ústrojí. Po muzeu jsme si ještě prošli park s přilehlým hradem, vyzkoušeli mluvící odpadkový koš (po vhození odpadků říká "mňam mňam" a další věci) a dali finální pivo v pubu. Zariskoval jsem a šel do fish and chips. Kupodivu jsme oba dopadli dobře a kromě menších křečí do žaludku se nic moc nedělo, tedy žádný poplach na palubě letadla. Další super výlet, nová liga, dva navštívené zápasy, hodně km na kole a hodně nových zajímavých pokrmům, co víc si přát, i počasí vyšlo na výbornou.

Red Bull Salzburg vs. Austria Klagenfurt: 10 let dominance

2023-07-02T09:16:00.003-07:00

autor: Marek

Cíl byl stihnout do konce ročníku ještě jeden výjezd. Pozdní jaro je složité – člověk si rád užije výlet za hezkého počasí, ale poslední kola ligy mohou přinést již rozhodnutou situaci v tabulce či naopak drama vedoucí k vyprodání lístků. Po zvážení všech voleb jsme se rozhodli pro Salzburg. Stejně jako na podzim mně doprovázel kamarád Pablo. Místa na poslední domácí zápas proti Klagenfurtu se povedlo ukořistit za zhruba 27 ojro. Věc se měla tak, že domácí Red Bull mohl teoreticky tímto zápasem vyhrát titul, nakonec ale jistotu desátého triumfu v řadě získal již kolo předchozí proti Sturmu. I tak jsme se však těšili na další výjezd v rámci rakouské ligy a také na rodiště Mozarta (ne že bychom byli přes klasickou hudbu).

FlixBus je už při cestě do okolních zemí sázka na jistotu. Šestihodinová cesta za asi 500 korun otestovala naše imunitní systémy, protože řidič klasicky autobus vymrazil. V mikině a skladné péřovce z Decathlonu jsem se pokoušel dohnat spánkový deficit, zatímco venku už bylo na triko. Ráz krajiny se za hranicemi ihned mění a pole střídají údolí a majestátní hory v pozadí. Jako správní Češi k obědu vytahujeme řízky z domova a vůbec se za to nestydíme. Po zhruba šesti hodinách dorážíme do Salzburgu. Autobus končí kus za městem, a tak musíme ještě nasednout na tramvaj a kus dojet. Alternativně lze také dojít na nedalekou železniční stanici. Jako první architektonicky zajímavé místo se překvapivě ukazuje sídlo banky Wüstenrot, ale nemohu ho nezmínit. Samotná budova je totiž obehnaná zlatavým plechem kolem dokola, což zdánlivě připomíná nějaké pancéřování.

Dostáváme se skoro až do centra k řece Salzach. Po levém břehu už vidíme hezky barevné domky, které jsou dále pro proudu zaklíněné do skály. Dostáváme se na nejznámější ulici Getreidegasse, která už historicky byla místem obchodu. Stále jsou zde k vidění bohatě zdobené cechovní štíty, jen stará řemesla vystřídal třeba merch Red Bullu či McDonald’s. Kostel Bürgerspitalkirche nás zaujal nejen zevnějškem obrostlým břečťanem, ale také fialovým nasvícením vevnitř. Mříž bohužel blokovala vstup. Neméně hezká je nedaleká fontána Pferdeschwemme, za kterou se nachází fresky zachycující majestátní koně, kteří zde kdysi byli čištění pro přehlídky. Už je docela slušný pařák, když pokračujeme kolem místní univerzity, kde si venku studenti hrají s míčem vedle podivných soch okurek. Nakonec se dostáváme na náměstí pod hrad. Ten je skutečnou dominantou města – rozlehlá a zachovalá stavba. Je zde také zlatá koule, na které se nachází socha muže, který jakoby chtěl skočit. Další příklad zvláštního salcburského umění. Na nedalekém hřbitově jsme našli kýžený stín, zajímavě malované staré náhrobky a také sochu, která mě připomínala Nazgula (Rakušáci stojící vedle evidentně měli stejnou myšlenku, protože se smáli, když jsem název postavy z LOTR vyslovil), ale Pablo ihned poznal, že stejná postava v kápi je také před Stavovským divadlem. Autorkou je česká rodačka Anna Chromy a dílo se nazývá Plášť svědomí.

Nastal čas přesunout se na hotel, tam si odložit věci a pomalu to směrovat na stadión. Náš hotel se nacházel kousek od hlavního nádraží. Hodně nás pobavil kontrast v ulici ubytka. Na jedné straně náš hotel a na druhé straně ruiny, které vypadaly jako po bombardování. Zde totiž bourali nějaký barák. Hromadě suti jsme dali pracovní název Kábul a sloužila jako orientační bod pro další pobyt. Samozřejmě jsme také měli štěstí a na Kábul jsme měli výhled z okna našeho pokoje. S ubytováním jsme byli nadmíru spokojení, za cenu 1500 Kč na osobu se nám povedlo sehnat slušný 4* hotel a okolní scenérie byly už jen bonus. Vydali jsme se na zápas a i přes úvodní zmatení po nastoupení do špatného busu jsme se dokázali s dostatečným předstihem dostat až k Red Bull Aréně. Cestou jsme potkali pár fandů v dresech, ale nikterak velké množství v porovnání s tím, jak vypadá matchday třeba v Německu. Stadión vypadá zvenku hezky především díky spodní části vyhotovené ze dřeva. I když není salcburský svatostánek moc vysoký, tak nabízí kapacitu 32 tisíc, která je však na domácí zápasy snižována. Lístky se tak prodávají jen na spodní tribuny a ty vrchní pokrývají plachty.

Stadión vevnitř působí prostorně, ať už jde o šířku koridoru, stropy či místo na nohy. Kupujeme si pivo před utkáním, čepují zde místní pivo Stiegl. Chuť bych ohodnotil jako decentní, ale nic zázračného. Mimochodem tento pivovar byl založen už v 15. století. Z nealka se hodně prodávají kelímky Red Bullu, což asi nikoho vzhledem ke sponzorovi nepřekvapí. Já jsem ještě najedený z řízků, ale Pablo už ochutnává místní párky. Z pochutin jsem dále zaznamenal popkorn a tradiční velké preclíky. K dostání je zdarma speciální vydání klubového časopisu k příležitosti zisku desátého titulu v řadě. V prodeji je už také nová kolekce merche s římskou číslovkou X. Dobře vypadal už předzápasový program s choreografií a dále klubová hymna s červenými a bílými vlajkami, které byly k nalezení vedle všech sedadel. Následovalo rozvinutí chorea kotlem – šlo o celkem povedené vyobrazení dvou rytířů s městskými erby a trofejí pro vítěze ligy.

Na hřiště navzdory jistému titulu vyběhla celkem silná sestava. Trochu jsme doufali, že by šanci mohl dostat mladý český brankář Adam Stejskal, nicméně v hierarchii je před ním ještě Köhn a hlavně tu byla ještě jedna podstatná věc. Po mnoha letech v klubu se posledním domácím zápase ročníků s Red Bullem loučil gólman Walke. Ze hřiště odešel symbolicky ve 33. minutě, neboť právě toto číslo nosil na dresu. Dále nastoupili další dva plejeři na odchodu, kterými jsou Šeško a také Seiwald, kteří od léta posílí „pobočku“ v Lipsku. Oba hráči vyjdou na 44 miliónů eur. Byli jsme tak zvědaví hlavně na slovinského hroťáka, který zaznamenal slušné statistiky. Ze základní sestavy Klagenfurtu jsme znali jen Tila Schumachera, který strávil pár let v dresech Jihlavy a poté Bohemky.

Ačkoliv Klagenfurt nedosahuje velkého renomé v zahraničí, konečné šesté místo něco o kvalitě vypovídá a začali jsme se o tom přesvědčovat hned od začátku. Red Bull se totiž totálně nemohl dostat do hry. Těžko říci, jestli to bylo jistým titulem, protože nám ani nepřišlo, že by hráči nemakali, spíše jen nazdařbůh nakopávali místo kombinační hry, na kterou jsme se těšili. V desáté minutě šli hosté do vedení po chybě v obraně, což rozradostnilo nepočetný výjezd fandů Klagenfurtu. Red Bull se snažil vyrovnat, ale Šeško nedokázal skórovat ve dvou dobrých pozicích. Poté přišla penalta a vedení 2:0. Nejsem si jistý, nakolik jsou v Rakousku seznámení s konceptem Csaplárovy pasti, ale stará pravda se znovu ukázala.

Mladý trenér domácích Jaissle (35 let) rozhodně nerezignoval a v poločase provedl dvojité střídání. Junior Adamu nastoupivší na hrací plochu hrál v obratu klíčovou roli. Nejprve nahrál Šeškovi před poloprázdnou bránu a poté se dvakrát trefil sám. Druhý gól stál za to. Nákop za obranu těsně před brankářem Adamu líznul, aby změnil směr míče a bezmocného gólmana přehodil. Před akrobatickým kopem se navíc musel za míčem otáčet. Rozhodující branka začala u perfektní práce tělem od Šeška, který poté nahrával pod sebe. Klagenfurt v druhé půli už byl rozložen a nezvládal se dostat zpět do hry. Red Bull navíc útočil na bránu před svým kotlem, což také samozřejmě hrálo roli. Zbytek tribun se ale do fandění moc nezapojoval, až na občasné mlácení do papírových harmonik.

Návštěva nakonec čítala zhruba 15 tisíc. Ano, polovina stadiónu zela prázdnotou, což opticky nevypadalo nejlépe. Ale je třeba si uvědomit, že Salzburg je město se 150 tisíci obyvateli, což je méně než Plzeň! Proto se nedá očekávat, že budou vyprodávat stadák pro 30 tisíc míst. Myslím si, že jde vzhledem k této statistice i tak o slušnou návštěvu na zápas. Mimochodem, Klagenfurt, jakožto největší město spolkové země Korutany, má 100 tisíc obyvatel, takže jejich výjezd byl pro mě větší zklamání. Mohlo dojet tak 20 lidí maximálně. Pojďme hodnotit také fotbal. Red Bull se v druhé půli zvednul a několik hráčů hrálo opravdu dobře. S Pablem jsme se nemohli shodnout na Šeškovi, s míčem mu připadal neohrabaný, na druhou stranu zaznamenal 1+1, a tak mu platnost pro tým nešla upřít. Oba jsme ale byli velmi zaujatí výkonem stopera Red Bullu Oumara Souleta, což je trochu paradoxní, když jeho tým dvakrát inkasoval, nicméně přišlo nám, že snad neprohrál jediný souboj. Se svou postavou vypadal jako beast, dobře i četl hru a rozehrával. Samozřejmě zdatná konkurence je také Adamu se svým 2+1 z lavičky. Záložník Seiwald nám přišel trochu malý zapojený do hry. Trochu jsem se nemohl ubránit dojmu, že Red Bull je tak trochu komerční klub v tom smyslu, že je vše hezké, nové a cool, ale není cítit opravdový zápal od fandů. Možná to bylo také tím, že kolem nás sedělo hodně dětí. Další příklad toho byl, když po zápase bylo přichystáno pódium a šlo se slavit desátý titul v řadě, což je neskutečná dominance. Hodně lidí ale mezitím odešlo domů. Přitom byla neděle odpoledne, hezké počasí, o dopravních zácpách se mluvit nedá. Došlo samozřejmě k výbuchům konfet i radosti. Po zápase nechyběla naše tradiční návštěva fanshopu, kde jsem si zakoupil vlaječku na zeď za cenu 10€. Šál mám totiž už moc a na zeď se to vše nevejde.

Po utkání jsme zamířili na večeři a pivo a u výběru místa jsme nedělali kompromisy. Volba padla na Augustiner Bräu. 400 let starou kultovní pivnici. Cestou jsme podél řeky minuli stánky s ručními výrobky a hezký západ Slunce. Do hospody jsme se ještě museli vyškrábat do většího kopce. Pablo celou dobu bojoval s nachlazením a tak mu náročný program dával zabrat, zde ale čekala odměna v podobě zlatavého moku. Místo je to skutečně rozlehlé, jde se dolů po schodech, kde je obrovská hala, venku čeká ještě větší pivní zahrada. Byl jsem trochu překvapen celkovým konceptem místa – pro jídlo i pití si člověk chodí sám do vícera oddělených stánků. V šenku se čepuje pivo, na které si člověk vezme tuplák, jinde mají kuřata a o kus dál klobásy. Je nutné vystát frontu. Ceny jsou ovšem i díky tomu levnější, než by člověk ve známém podniku mohl čekat. Tuplák za 6€ a bílá klobása s pořádnou porcí opečených brambor za 10€. Pablo si dal pro změnu vydatné množství kuřete se stejnou přílohou. Pivo bylo dobré, atmosféra okolo stolů také. Zahrada byla ještě v deset hodin narvaná a to se jednalo o nedělní večer. Hotel jsme našli kolem půlnoci i díky našemu Kábulu.

Ráno jsme brzo vstávali, protože cílem byl Red Bull Hangar-7 krapet na okraji města. Jedná se o zajímavé místo hned vedle letiště, které nabízí výstavu rozličné motoristické a letecké techniky, kterou ve sportech sponzoruje známý energetický drink. Jsou zde tak formule, auta, motorky, letadla a vrtulníky. Mě nejvíce zajímaly formule, ve kterých Red Bullu přeju, ale i letadla vypadají velmi dobře. Sídlí zde letecký tým brandu Flying Bulls. Přišli jsme hodně brzo, a tak nebyly všechny exponáty ještě nachystány. Mezitím jsme si tedy dali snídani. Měl jsem výborné borůvkové vafle a kávu. Pablo vychytaný čaj se třemi přesýpacími hodinami podle toho, jak silný nápoj chce člověk mít. Poté jsme si šli doprohlédnout expozici. Přibyly novější modely formulí, což bylo super, stejně jako letadlo Red Bull Air Race, či dokonce stíhačka, která se účastnila cvičení NATO. Velmi předražený merch jsme vynechali. Hangár je zajímavý i architektonicky zvenku a celkový dojem ještě podtrhují horské masivy v pozadí.

Dále jsme se vrátili zpět do města. Zastávkou bylo Café-Konditorei Fürst, kde prodávají původní Mozartovy koule na základě vlastního receptu. Byl jsem velmi zvědav, jak budou chutnat v porovnání s těmi červenými, které jsou k dostání v ČR, a rozdíl je skutečně markantní. Stříbrno-modré koule z Fürstu jsou hlavně nugátové a čokoláda je mnohem lepší než u těch levnějších, ve kterých dominuje marcipán. Poslední zastávkou byla Pevnost Hohensalzburg, na kterou jsme vyjeli lanovkou, jež mě velmi překvapila svou rychlostí. Člověk se musel pevně držet, když jsme prudce odstartovali a za 20 sekund jsme byli na kopci. Lístek na lanovku i vstup do hradu stál asi 18€, což byla nakonec dobrá cena, protože samotná pevnost vystačí na několik hodin. Je zde spousta expozicí o historii hradu i města, vojenské artefakty, muzeum tradičních loutek či zbrojnice. Z hradeb je také hezký výhled na Alpy. Byly zde vystaveny zajímavé artefakty, ale nejvíce bych vyzdvihl hrad samotný a to hlavně jeho stav a délku hradeb. Má se jednat o největší zachovalý hrad ve střední Evropě a musím říct, že se jedná o skutečně impresivní stavbu. Zajímavostí je, že majiteli byli hlavně arcibiskupové a ne panovníci a slušnou řadu let sloužil jako věznice. Jak už název města samotného napovídá, zdejší obyvatelé zbohatli hlavně díky obchodu se solí. My už jsme ovšem bohatší o spoustu zážitků museli mířit na zpáteční autobus. Jednalo se o docela hektický výlet, jak míváme ve zvyku, ale zápas i návštěva města se povedly na jedničku a my jsme tak mohli udělat zdařilou tečku za sezónou. Teď nás čeká fotbalový absťák, během kterého budeme plánovat další výjezdy. Jeden už je v pokročilé fázi příprav a bude se jednat o novou ligu v rámci blogu.

Lillestrøm SK vs. Strømsgodset IF aneb výprava do Osla

2023-05-10T11:29:00.003-07:00

autor: Marek

Když se naskytla příležitost poprvé se podívat do Skandinávie, ačkoliv v rámci služební cesty, velmi jsem se těšil. Na sever jsem se již delší dobu toužil podívat, ať už kvůli přírodě či Vikingům, severské mytologii a metalu. Putování mě mělo zavést do Osla a díky itineráři jsem měl mít relativně dost času si město také projít. Přirozeně jsem začal vyhledávat termíny zápasů, které bych mohl během doby v Norsku navštívit. Eliteserien se ovšem bohužel nehrála. Vše se změnilo den před odletem, kdy jsem se zkusil pro jistotu optat v jedné groundhopperské FB grupě. Jeden ze zápasů vloženého kola byl totiž kvůli covidu o týden odložen, což bych bez rady této komunity nezjistil. Jednalo se o utkání Lillestrøm vs Strømsgodset. Uvidím tedy tým, za který ještě loni hráli Ogbu a Kairinen, přičemž dále zde hostuje Vindheim ze Sparty. Domácí se nacházejí v menším městě na východ od Osla. Dostal jsem informaci, že vlakové spojení zabere 15 minut. Nebudeme ovšem předbíhat.

První cesta s Norwegian Airlines proběhla v pohodě a relativně pohodlně díky většímu místu na nohy, než bývá u nízkonákladovek zvykem. Během letu jsem se na cestu naladil četbou severské mytologie od Neila Gaimana. Špinavé okénko nabízelo hezké pohledy na moře a ke konci letu i majestátní hory na západě od Osla. Norskou metropoli jsme před příletem měli jako na dlani. Ačkoliv mělo další dny panovat slunečné počasí s až 18 stupni odpoledne, v okolí města stále byla zamrzlá jezera. V noci totiž nadále platily teploty okolo nuly. Později mi bylo řečeno, že jsme si vybrali ideální týden pro jednání, předchozí i nadcházející týden totiž mělo pršet. Letištní hala není největší, ale už to byla první indicie toho, jak bude vlastně Oslo vypadat. Podobný dojem jsem měl také ze zbytku města, které je také dost moderní a vkusné. Vlakové možnosti z letiště do Osla jsou dvě – Flytoget je dvakrát dražší než regionální Vy, avšak jen o pár minut rychlejší, volba tak byla jasná.

Central Station alias Oslo S se nachází hned vedle jednoho ze symbolů města – budovy opery. Ihned po check-inu v ubytování jsem se vyrazil prozkoumávat město a začal jsem právě zde. Moderní opera má symbolizovat potápějící se ledovou kru. Šikmými plochami lze vystoupat až na střešní terasu. Zde i všude okolo opery jsem narazil na odpočívající a vitamín D doplňující lidi a hodně racků. Hned vedle opery je také muzeum známého Nora Muncha (autor obrazu Výkřík), menší pláž a dále na východ vzniká zbrusu nová čtvrť Sørenga, jejíž šedé budovy na mě působily možná až moc uniformně. Koupil jsem si mangovou IPU v plechu místní značky Hansa a užíval si uvolněnou atmosféru.

Dále jsem pokračoval k pevnosti Akershus. Původně středověký hrad nyní hostí dvě muzea (vojenství a odboje) a také vojenskou akademii, jejíž příslušníci zde vykonávají pochůzky. Je možné si obejít hradby kolem dokola a relaxovat na trávě vedle starých děl. Odtud mé kroky zavítaly do přístavu. Tady jsou k nalezení dvě vysoké věže cihlové radnice, která mě až na hodiny moc nezaujala. Bylo však super se jen procházet okolo zakotvených lodí. Kromě moderních turistických jachet je tu spoustu starších kousků včetně několika plachetnic. Většina lodí má popisky a je tak možné zjistit historii plavidla i technické údaje. Byly zde například i lodě z třicátých let či nejstarší stále funkční nákladní loď na světě. Z přístavu se dá dojít do další velmi nové části města Aker Brygge. Tady vznikly docela hezké domy kličkující mezi vodou, včetně muzea moderního umění, rybích restaurací a obchodů.

Docela mě překvapila obliba Norů ve zmrzlině, kterou si v perný den dávalo dost lidí – zdejší specialita je vanilková kompletně posypaná kakaem, kterou jsem také zkusil. Kakao tomu dává dobrou chuť, ale zmrzlina sama o sobě mi přišla dost průměrná. Aker Brygge končí molem, na kterém jsou také schůdky pro plavce, ve vodě jsem ale nikoho neviděl. V dálce je vidět maják, do kterého byly u příležitosti 1000. výročí založení Osla vložené předměty a dopisy v časované titanové kapsli, která se má otevřít v roce 3000. Z mola jsou také blíže vidět lesnaté kopce a hory v dálce, které město obklopují. A ještě obrovský skokanský můstek Holmenkollbakken, podle Wiki se na závody vejde až 70 tisíc lidí. Odvážní si můstek mohou sjet na zipline. Nastal čas večeře. Plán byl neztrácet čas a peníze v restauracích a raději si užít volný čas, vydal jsem se tak na dobře hodnocené burrito ve Freedy Fuego Burrito Baru. Mohl jsem si vybrat salsu a možná právě volba té nejpálivější mi později v noci přichystala bolesti břicha, navzdory dobré krmi.

Ještě k placení, kurz je momentálně 1 NOK=2 CZK, za mé návštěvy to bylo 2,1. Což je jednak jednoduché k počítání, vše zkrátka bylo dvakrát dražší než v našich korunách a kurz je také docela výhodný oproti minulosti. Hledal jsem staré články se zajímavostmi v Oslu a našel, že ještě asi před 4 lety byl kurz 2,7. Norské bankovky jsou docela hezké. Stovka zobrazuje loď Gokstad z devátého století, nalezenou v pohřební mohyle. Ještě zajímavější jsou však mince, koruny mají totiž díru uprostřed. Vysvětlení pro tento jev se mi nepodařilo najít a ani místní nevěděli.

Na večer jsem měl v plánu sledovat zápas Ligy Mistrů ve fotbalovém baru Bohemen Sportspub. Také toto místo mi bylo doporučeno a nemohl jsem být spokojenější. Relativně levné pivo (na norské poměry) s cenovkou okolo 60-80 NOK, asi deset obrazovek, všechny stěny a stropy pokryté fotbalovými artefakty (z českých klubů jsem našel jen Duklu) a hlavně super atmosféra narvaného baru. Mimochodem, bar patří fandům klubu Vålerenga IF z Osla, takže se šálou jiného norského týmu se sem nechodí. Přišel jsem těsně před výkopem a místo tak zaujal u osamocené židle. Místo mi připomínalo anglické puby a rozděleno bylo na polovinu podle vysílaného zápasu. Kolem mě se odehrávalo italské drama AC vs Neapol a všude bylo plno Italů, někteří byli i vybaveni dresy. Výsledek prvního zápasu sliboval atraktivní podívanou a vypjaté to bylo skutečně až do konce, po kterém byli šťastnější ti Milánští. Večer na pokoji jsem koupil lístek na další den pro zápas Eliteserien s výkopem od půl sedmé, moc volných sedadel na plánku nezbývalo. Cenově to vyšlo na asi 340 NOK za hlavní tribunu, takže asi sedm kil.

Druhý den po jednání jsem se vydal na Oslo S a koupil si lístek na první vlak směrem Lillestrøm. Bohužel jsem zvolil courák, který stavěl v každé díře, takže cesta nakonec trvala přes půl hodiny, ačkoliv cílová destinace je zhruba v polovině cesty na letiště, odkud jsem do Osla jel kolem 20 minut. O tom, že místní mají podporu hlavně ze svého města, svědčí už to, že z vlaku jsem vystoupil jen já a ještě jeden chlápek. A to do výkopu zbývalo kolem 40 minut. Prošel jsem nádražní halou a ihned spatřil venku sedící fandy domácích ve žluté barvě. Lillestrøm SK mají ostatně ve znaku kanárka, a tak se jim také přezdívá. Cesta na Åråsen Stadion o kapacitě 11 500 míst vedla kolem řady domů, z jejichž balkonů vlály vlajky LSK. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Liga teprve začala, jednalo se o druhé kolo. Loni byli domácí čtvrtí, zatímco soupeř Strømsgodset IF z města Drammen (kousek na západ od Osla) skončil jedenáctý. Favorit zápasu tak byl jasný.

Popravdě jsem ani nepoznal, že jsme již došli ke stadiónu, protože ten je zvenku obestavěn bílými budovami, které vypadají jako nějaké kanceláře. Nic moc pohled. Před vstupem jsem si koupil šálu, kterou jsem měl vytipovanou přes internet. Lillestrøm SK zezadu doplňuje nápis „Du går aldri aleine til Åråsen“, tedy do Åråsenu nikdy nepůjdeš sám (překládám vše přes Google, norsky bohužel neumím, omluvte tedy případné chyby). Ošálení vyšlo na 275 NOK. Překvapilo mě, že u vstupu neproběhla vůbec žádná bezpečnostní prohlídka, jen mi načetli QR kód. V koridoru rozdávali roušky, asi protože byl zápas o týden odložen kvůli covidu. Občerstvení je situováno v tunelu pod stadiónem, kterým se člověk dostane na tribunu. V Norsku je zákaz prodeje alkoholu na ligovém fotbale, k dostání byla Coca-Cola. Mládež hojně pila modrý Gatorade, což podle mě není nejlepší drink, pokud zrovna nesportujete či nemáte úžeh, ale kdo já jsem, abych v tomhle radil. K jídlu se dají zakoupit obyčejné párky v malé tortille, ke kterým si lze nasypat libovolné množství smažené cibulky. Toto jídlo jsem další den spatřil mladé Nory připravovat i v parku. Druhou variantou jsou vafle. Menu s colou vyšlo na 75 NOK, což mi nepřišlo až tak strašné, i když samozřejmě náklady na 1 párek a malou tortillu nebudou vysoké. Z reproduktorů právě duní rocková hudba, která posléze uvolní místo pomalejší klubové písni a na zelený pažit vbíhají domácí borci. Kotel je netradičně umístěn na protilehlé tribuně a ne za bránou. Zajímalo by mě proč. Za brankou je alespoň větší tifo, které zobrazuje postavu v dresu s old school účesem, asi bývalého hráče a nápis „tida for sukcess er her ir“, přeloženo čas na úspěch je tady.

Snažím se najít své místo na hlavní tribuně, číslování je lehce zmatečné. Postarší pořadatel anglicky nerozumí. Nakonec nacházím svou řadu, která je celá plná a musel bych se prodírat přes asi 15 lidí, abych někoho vystrnadil. Trochu výše vidím 3 volná místa, štěstěna mi ovšem nepřeje a záhy mě pán s dvěma kluky nutí k dalšímu stěhování. Další volná pozice je vedle borce, který vypadá jako z motorkářského gangu a na daném sedadle má svou bundu. Nepříliš přátelsky se ptá „Where is your ticket?“, ale když mu řeknu, že mi někdo koupené místo zasedl, tak neochotně sedačku vedle uvolní. Já z toho taky nejsem nadšen, protože kolega má slušnou nadváhu a musím se tak mačkat vedle jeho špeků. V sestavě domácích chybí Vindheim, od začátku se do toho ovšem opřeli slušně. Během tří minut padají dvě branky a ve 25. minutě Lillestrøm vede 2:0. První gól padá po tlaku z rohu, druhý po dorážce z blízkosti. Kotel je nadšen a chorály narůstají na hlasitosti, zbytek stadiónu by se ale mohl zapojit ještě víc. Lillestrøm nepodcenil taktickou přípravu a ví, že stěžejním bodem je vyvarovat se Csaplárovy pasti. Hosté tak do poločasu srovnali. Jeden gól padl po zbytečné ztrátě vzadu. Fotbal to zatím není nikterak pohledný, čekal jsem také, že si hráči půjdou víc do těla. Ale občas se povede solidní akce a 4 góly za první půli nabízí zajímavé drama. Nad hřištěm se prohánějí také sportovní letadla, letící docela nízko nad stadiónem a zahlédnu dokonce i dvojplošník. Piloti určitě mají nejlepší místa na zápas.

Po poločase se domácím nedaří vstřelit třetí branku a dokonce inkasují. Strømsgodset stačí hrát na brejky a využívat hrubek v obraně Lillestrøm, který musel zabrat. V 84. minutě se podařilo vyrovnat po hezké akci – centr na zadní, sklepnutí pod sebe a utažená střela z první na zadní. Gól ještě dlouho zkoumá VAR, než je uznán. Fanoušci vytahují banner s nápisem „VAR dreper øyeblikket“, přeloženo VAR zabíjí okamžik. S tím nelze než nesouhlasit a je fajn vidět, že i v zahraničí nejsou s touhle pomůckou spokojeni. Vytknul bych hlavně dlouhou prodlevu při přezkoumávání. Jede se dál a je třeba to urvat. Další tlak přichází a hosté se brání jen se štěstím, když brankář likviduje střelu z bezprostřední blízkosti a obrana se obětavě vrhá do dorážky. Když už to vypadá, že bude konec, tak přichází centr z levé lajny a do vzduchu se posazuje Akor Adams, který hlavou přibíjí míč o zem za tyč. Kotel vybuchl. Adams mi přišel určitě jako nejzajímavější hráč zápasu, ať už technicky či pohybově, teď má 5 gólů v 5 zápasech a divil bych se, kdyby neskončil časem v lepší soutěži. Nakonec tedy vidím 7 branek, v což jsem ani nedoufal. Probíhá místní verze děkovačky a hráči ještě dlouho slaví před ultras. Fotím si pár posledních snímků a vydávám se nazpět, občerstvení ani fanshop už nefungují.

Kdybych to měl zhodnotit, tak týmy mi přišly na úrovni poloviny naší soutěže. Bylo zde dost technických nedostatků a nebylo to tak fyzické, čekal jsem víc faulů a hry tělem. Ale když došlo na lámání chleba, tak se hráči uměli trefit do sítě. I vzhledem ke skóre jsem ze své první zkušenosti se severským fotbalem byl nadšen. Kulisa byla kvalitní vzhledem k tomu, že se jednalo o vložené kolo ve středu a zápas se o týden odkládal. Nakonec se dostavilo 8 870 diváků, přičemž stadión má kapacitu 11 500, jak jsem už zmiňoval. To je více než slušné.

Chci si koupit pivo na cestu vlakem zpět do Osla, ale zapomenu na zákaz prodeje po osmé hodině. Vždy jsem si myslel, že to funguje tak, že se regály zamknou, ale pivo lze normálně vzít ke kase, akorát ho prodavači nenamarkují, což vlastně i dává smysl. Pokračuji dál a oslovuje mě jeden fanda norsky, poté přejde do angličtiny. Prý jdou na kebab poblíž, a jestli se chci přidat. Dáváme řeč. Spolu s kamarádem a dvěma puberťáky (asi děti jednoho z nich) dojeli na zápas, i když to mají prý 100 km. V Praze byl třikrát a má ji fakt rád. Dávám si chutnou shawarmu, na kterou ale čekám slušnou dobu, mají zde totiž po utkání nával. Po dojedení se loučím a přeju šťastnou cestu domů, sám jdu na nádraží. Zde staví vlak jedoucí do Osla, ale nastupovat se prý nemá. Zmaten se ptám průvodčí a ukazuji koupený lístek. Říká, že na vlak mi sice neplatí, ale i tak mě vezmou. Nastupuji tak do docela hezkého vlaku, který dále míří do Stockholmu. Další věc, která by se u nás podle mě nestala. Původně jsem zvažoval koukat znovu v Bohemen na druhou půlku Ligy mistrů, ale nakonec jsem se dostal na hotel docela pozdě a zápas nestihl.

Den třetí, odpoledne jsem se vydal směrem ke královskému paláci v Oslu, znovu bylo krásné počasí volající po procházce. Dále jsem pěšky pokračoval až do Vigeland Parku, který obsahuje více než 200 soch od norského sochaře Gustava Vigelanda. Z centra je to delší cesta, šel jsem přes půl hodiny, ale rád jsem protáhl nohy. V parku se sešlo mnoho místních, aby si udělali piknik nebo jen relaxovali ve skoro letním počasí. Sochy Vigelanda jsou zajímavé, ale jeho styl se mi vůbec nelíbí. Dokonce bych jeho sochy nazval divnými. Nejslavnější sochou v parku je vztekající se chlapeček (možná Vigeland opisoval v Bruselu, jelikož tamní čůrající chlapeček je o několik století starší). Dominantou je potom vysoký sloup, který vyobrazuje desítky nahých lidí, různě zapletených do sebe. Možná jsem jen kulturní barbar, jenž nerozumí umění. Cestou jsem ještě natrefil na kostel, kde zrovna procvičoval zpěv místní sbor a vypadali docela překvapeně, když jsem chvíli poslouchal.

Dále byl můj program jasný, Bohemen Sportspub a sledovat zápas Man United v Evropské lize. Nejdřív jsem si koupil pizzu ve fast foodu a pohodlně se usadil v přístavu. Všiml jsem si zde kovové sochy potápěče, kterou jsem předchozí dny úplně minul. K večeru už se ochlazovalo. Bar byl plný a většina lidí fandila United. Těžko říct, jestli je to vina Solskjaera, ale řekl bych, že se zde jedná o jeden z nejoblíbenějších klubů, i podle toho, co jsem se dočetl na internetu. Obecně zde ale mají v oblibě anglický fotbal. United v čele s Maguirem odvetu totálně nezvládli a v pubu převládalo zklamání. Dal jsem si Guiness a štrádoval si to do Kniven baru. Jedná se o metalový bar, na který jsem dostal doporučení. Fajn hudba i výzdoba se svíčkami a dalšími dekoracemi. Dá se zde zakoupit stout od v žánru známé kapely 1349, tmavého piva už jsem měl dost a zkusil pro změní IPU. Záhy přisedli dva borci a dobře jsme pokecali o všem možném. Prý mají svou kapelu Moon Harvester i se zpěvačkou, ale moc vlastní tvorby zatím nemají, tak jsem jim dal aspoň odběr na Youtube. Kluci doporučovali také navštívit první black metalový obchod a dnes spíše už muzeum Neseblod Records (dříve Helvete, založeno Euronymousem z Mayhem), což jsem plánoval celou dobu, ale nakonec na to nezbyl i kvůli otevírací době od 12 čas. Po Knivenu už jsem se vracel na hotel. Ubytování bylo v pohodě, ale už podruhé za krátkou dobu jsem dostal pokoj vedle výtahu – pojímám podezření, že Booking schválně nabízí hlavně tyto cimry.

Poslední den před odletem jsem ještě stačil navštívit interaktivní vikingské muzeum The Viking Planet. Lístek vyšel na 250 NOK. K vidění je zde VR film, který je docela hezky udělaný, dále další dva dokumenty na velkých plátnech o životech a době Vikingů. Další prvky popisují slavné bitvy, mytologii, ale i zobrazují tehdejší oblečení či výzbroj. Je také možné si na displejích zobrazit nasnímané lodě z tamní doby – známé muzeum vikinských lodí v Oslu, které se tímto zabývá a kam jsem se chtěl podívat původně, je totiž až do roku 2026 zavřeno kvůli rekonstrukci. Nakonec jsem si zahrál VR hru, která byla primárně založena na lukostřelbě během plavby na řece, pokud se protivníci dostali až moc blízko, tak se bojovalo mečem. Tětivu bylo nutné napnout opravdu nadoraz, skoro tak jako ve skutečnosti a protože jsem hrál kolem 20 minut, tak bylo vystřelených šípů skutečně dost. Trochu mě potom bolelo rameno, na tento pohyb moc zvyklý nejsem. Po nějaké době mě nepřátelé přemohli, ale zábava to byla za příplatek 150 NOK dobrá. Na letišti jsem ještě koupil domů místní specialitu brown cheese – tradiční sýr z kozího mléka s lehce nasládlou chutí, která je hodně nezvyklá. Z první výpravy na sever jsem měl radost, podařilo se počasí, vidět místní zápas i poznat trochu město. I tak zde zbývá hodně k vidění, například poloostrov Bygdøy s mnoha muzei. Do konce sezóny chystáme ještě jeden výjezd za hranice vápna, článek samozřejmě nebude chybět.

Interview: s Davidem o Athleticu Bilbao, jeho fanoušcích a baskickém separatismu

2023-03-05T06:32:00.001-08:00

autor: Marek

Sezóna je zpět v plném proudu. Zatímco se chystá další výjezd, máme tu předkrm v podobě rozhovoru o Athleticu Bilbao s věrným fanouškem klubu a mým kamarádem Davidem pocházejícím právě z baskické metropole. Když jsme si ještě minulý rok sedli na rozhovor, tak jsem nečekal, jak objemný rozhovor vznikne. Nakonec jsme se bavili kolem hodiny a půl a David podal vyčerpávající výklad zahrnující mnoho různých témat, která se dotýkají i samotné identity klubu propojené s baskickým regionem.

Čau, na úvod bych se zeptal, jak ses vlastně dostal k podpoře Athletic Bilbaa?

Ahoj, hlavním důvodem je rodina. Můj děda měl dlouhou dobu permanentku. Ta, kterou nyní používám na své jméno, původně patřila jemu. Další členové rodiny také měli permanentky, které se u nás předávaly dalším generacím. Můj strýc má též jednu. Ještě máme třetí permici, na kterou navštěvuje zápasy hlavně ségra. Bylo to tak u nás jasné.

Hádám, že pokud se člověk narodí v Bilbau, tak je Athletic jasná volba.

Máme tu jeden tým v nejvyšší soutěži, ale původně byly kluby dva (mluvím o období kolem 1890, tedy samotných začátcích klubu). Po pár letech se ale oba celky spojily v jeden. Dále tu je další klub, který není tak daleko a čas od času se objeví i v La Lize – Eibar. Je to menší město se zhruba 50 tisíci obyvatele, které prakticky od Bilbaa dělí jen pár údolí. Myslím si, že je hodně zajímavé, že klub z tak malého města dokáže pravidelně postupovat do nejvyšší ligy. Ale ano, Athletic je jediný klub v našem městě.

Co bys řekl, že činí Athletic výjimečným v porovnání s ostatními kluby? Většina lidí si vybaví hlavně pravidlo ohledně baskického původu hráčů, co dalšího bys zmínil?

Nemyslím si, že toto pravidlo samo o sobě činí klub víc sympatickým, ale rozhodně je velmi důležité pro celkové směřování klubu, ať už jde o rozvoj mládeže, nebo interakce s obyvateli města. To je hodně podstatné, protože klub si potřebuje získat podporu fanoušků, aby měl také dostatečnou hráčskou základnu. Je tak třeba získat si srdce lidí namísto třeba Barcelony nebo Realu, kterým by lidé fandili, jen protože vyhrávají. Teď se momentálně nacházím v Německu (pozn. David zde právě teď studuje a do Bilbaa se pravidelně vrací) a když to porovnám, tak v Bilbau má fotbal mnohem větší přesah i do dalších sfér života. Třeba když se něco slaví a místní by v jiné zemi vyvěsili vlajku města, u nás se vždy vyvěsí vlajka klubu, i když událost nemá nic společného s fotbalem. Klub je tak velmi propojen s městem.

Jak vášniví jsou fanoušci na zápasech?

Máme nový stadión, který byl otevřen před pár roky. A vždy jsem měl pocit, že kvůli této změně a opuštění starého stadiónu klub ztratil trochu atmosféry. Staré stadióny pro mě mají své kouzlo a nové mi připadají až moc uniformní. Takže mi přišlo, že ze začátku po stěhování byli fanoušci tišší, ale v nedávné době se tohle hodně zlepšilo. Jedním z důvodů je, že byl spojen blok fanoušků, kteří se vyznačovali hlasitou podporou a byli dříve na novém stadiónu rozdělení. Nakonec zde vznikl sektor na stání. Tohle pomohlo opravdu hodně.

Bavili jsme se o ultras, co mi můžeš říct o hooligans Athletica? Jsou tam skupiny, které si domlouvají fighty?

Většinou zde nejsou bitky. Něco se stane hodně vyjímečně, hlavně když členové ultrasky Herri Norte provokují ostatní skupiny. Pamatuju si zápas s Marseille, kde to bylo vyhrocené. Ale jinak si myslím, že tohle není velké téma.

Pokud tedy jde o rivalitu, kdo by byl největší rival pro Bilbao? Derby je proti San Sebastián, že? Jak to většinou probíhá?

Máme různá derby – hlavně baskické proti San Sebastián. Může to být vyhrocené, ale většinou to zůstává v normě sportovní rivality. Před nějakou dobou bylo baskické derby ve finále španělského poháru, ale kvůli covidu na stadión nesměli lidé. To byla podle mě velká škoda, protože by byla skvělá atmosféra. A taky by celý stadión bučel na španělského krále. Mimochodem, tohle bylo celkem diskutované téma ve finále Copa del Rey proti Barceloně loni, protože jejich fanoušci tradičně bučí a pískají během španělské hymny a Baskové se také přidali, což vyvolalo reakce v médiích hlavně u madridských politiků. Dalším tradičním rivalem je Barcelona. Celkově vzato Barcelona, Real Madrid a Athletic Bilbao jsou taky jediné 3 týmy, které nikdy nesestoupily z první ligy. Takže mezi těmito kluby vždy bude rivalita.

A co podpora na výjezdech? Španělsko je velká země, takže vzdálenosti zde budou při cestování hrát roli. Je Athletic známý pro dobrou podporu venku?

Těžko se mi to porovnává s ostatními kluby, ale vybavuju si několik památných výjezdů. Například na Manchester United v Evropské lize před lety. Kolem 7-8 tisíc příznivců vyrazilo do Anglie. Byl to jeden z největších výjezdů pro španělské kluby celkově. Dalším skvělým zápasem bylo finále Copa del Rey proti Barceloně v Barceloně v roce 2015, které jsem navštívil. Kapacita stadiónu byla rozdělena na polovinu pro každý tým, takže z Bilbaa cestovalo přes 45 tisíc lidí. Den před zápasem ve městě vybudovali fanzónu pro naše fandy a ti kompletně obsadili centrum města, které se zbarvilo do červenobíla. Když někde naši zahlédli fanouška Barcelony, tak hned ironicky skandovali popěvek, že našli fanouška Barcy, protože tam od nich nebyl skoro nikdo. To byla velká zábava.

Pokud jde o fandění, jak je to třeba s tify či popěvky?

Chorea jsou běžná a tradiční je také využití šál, kdy celý stadión před zápasem stojí, skanduje a drží šály v našich barvách. Pokud jde o popěvky, zmínil bych třeba „Que bote San Mamés“, což znamená „pojďme rozvibrovat San Mamés“, každý se postaví a skáče. Tenhle popěvek se vrátil po asi deseti letech a přinesl mnoho vzpomínek.

Jaký by byl tvůj typický zápasový den od té doby, co se ráno probudíš? A jak je to obecně pro fandy, jsou zde třeba bary či místa ve městě, kde se schází?

La Liga poslední roky hodně experimentovala s hracími časy, aby se co nejvíc zápasů vysílalo v televizi a vydělaly se peníze, ale typicky by to byla neděle s výkopem kolem pěti odpoledne. Bydlíme trochu mimo centrum, takže bychom do města jeli metrem a to o trochu dřív, protože doprava se hodně plní. Vystupujeme zastávku před stadiónem, kde to jednak není tolik ucpané, ale také je poblíž bar, kde se scházíme před utkáním například se strejdou. Fanoušci se schází v baru, kde si dávají el zurito, což je malý objem piva (pozn. mělo by jít o méně než 200 ml), i když samozřejmě se dají sehnat i lahve. Dáš si jedno nebo dvě zurita a pak jdeš do dalšího baru. Mimochodem tohle je běžné, i když se jde večer posedět, takže to není nutně spojené s fotbalem. No a touhle cestou se postupně přibližuješ ke stadiónu. Když to porovnám s Německem, tak tam se často lidé před zápasem zlejí, což mě překvapilo, protože ze Španělska jsem zvyklý, že lidé prostě jen pokecají nad malým pivem, a když se dostanou na zápas, tak už nikdo není opilý.

O poločase se obvykle pojídá bocata de tortilla, což je vlastně omeleta s brambory, která se vloží mezi dva plátky pečiva (pozn. měl jsem možnost ochutnat toto jídla od Davida a je to hodně dobré). Lidí taky hodně jedí slunečnicová semínka. Bývalo zvykem koupit si pivo i na zápase, ale asi před 3 lety kompletně zakázali alkohol na fotbale, takže si dáš pivo před a po utkání. Ještě mě napadá jedna věc, když jsem byl mladší, tak na zápase bylo povoleno kouření, takže si vždy vybavím starší pány, jak kouří a nadávají na rozhodčí. Po zápase se ulice zaplní fanoušky, doprava je zablokovaná a všichni jdou po silnici buďto domů nebo na pivo po zápase.

Teď se dostáváme ke směřování klubu. Pokud jde o Athletic, přijde mi zajímavé, že hodně hráčů zde zůstává dlouhou dobu a třeba i celou kariéru, i když by měli výkonnost na to se dál posunout. Přičítáš to tomu silnému sepětí v rámci klubu?

Rozhodně. Pro klub je velmi důležité být nejen součást fotbalové scény, ale i města jako takového. Hodně lidí cítí velkou loajalitu. To je i případ našich hráčů. A nejsou to jen hráči. Například současný trenér Ernesto Valverde, který se moc neuchytil v Barce, za nás kdysi hrál a trénuje nás už potřetí, takže to je další příklad toho sepětí. Pokaždé byl úspěšný, takže jsem rád, že ho máme zpět.

Dalo by se říct, že akademie je jedna z nej v zemi? Jak jsou třeba mládežnické týmy úspěšné v porovnání s Realem a Barcou?

Akademie je hodně důležitá. Tréninkové prostory jsou v místech, kde také hraje zápasy ženský tým, k tomu bych taky něco měl. V naší rodině totiž bylo občas zvykem sledovat mužský i ženský tým. Takže v neděli ráno jsme šli na zápas žen do tréninkového centra pro mládež a odpoledne do města na mužský zápas. Teď už to tolik nesleduju kvůli času, ale táta pořád občas na ženy zajde. Teď mě napadá něco k pravidlu ohledně baskického původu.

Určitě, na to jsem se chtěl ještě doptat, takže je dobře, že jsi to zmínil.

Takže když se podíváme na mapu Baskicka, jsou zde 3 oblasti – Bizkaia, kde se nachází Bilbao, část poblíž Francie Guipúzcoa a Araba, která je součást Baskicka, ale jinak je to spíš oddělená komunita. Kdokoliv z těchto oblastí může za Athletic hrát, ale navíc je zde výjimka pro oblast La Rioja mimo Baskicko, pokud má třeba hráč odsud baskické kořeny. O pravidlu se dále debatuje, současný prezident přemýšlel o dalším zmírnění, ale je to předmětem diskuzí, protože hodně lidí je proti.

Jak toto pravidlo historicky začalo a je stále pro lidí podstatné, nebo je to spíš pozůstatek z minulosti?

Pro některé lidi je to pořád velmi důležité. Sám jsem o tom přemýšlel a nemám jasný názor, ale když se o tom nedávno hlasovalo, tak hodně lidí nadávalo na prezidenta, který byl dřív kuchař a provolávali „pošlete toho zkurv.. kuchaře zpět do kuchyně a nešahejte na naše pravidlo“. Nevím, jak přesně pravidlo začalo, ale vím, že zde bylo od samotných počátků klubu, od začátku 20. století. Athletic je anglický název, španělsky by to bylo Atlético jako Madrid. Důvod je ten, že v naší oblasti žilo hodně Angličanů, asi i pracovali v odvětvích okolo železářství či těžby jako inženýři. Ti také klub založili a postupně klub převzali místní, a po tom, co začali pořádat soutěže, tak zavedli pravidlo, že se mohou účastnit jen zdejší hráči. Malá zajímavost – po Angličanech zde zůstalo také oslovení trenéra mister, které je stále běžné pro hráče. Atlético Madrid bylo založeno pár let po Athleticu lidmi z Bilbaa, kteří žili v Madridu a to jako malá kopie – takže stejné barvy, stejné jméno v jiném jazyce.

Jak je to s finanční situací klubu, jsou fanoušci spokojení s investicemi do týmu?

Každý držitel permanentky je součást klubu a může se účastnit shromáždění, na kterých se hlasuje o různých otázkách ohledně týmu. Takže klub nepatří jednomu vlastníkovi. Je otázka, jestli bychom jinak měli víc peněz, ale jsem spokojený s tímto spoluvlastněním klubu fanoušky.

Řekl bys, že toto spojení s Bilbaem také mělo vliv na herní styl Athleticu? Ze hry Bilbaa jsem měl často dojem, že jsou víc bojovní stejně jako Atlético, a hrajou trochu jinak než typické španělské týmy.

Hodně to závisí i na koučích. Ale je tu pár věcí, které si spojuji s klubem od mala. Po mnoho let Athletic byl známý jako klub, který je hodně silný ve vzduchu a profituje z hlaviček po centrech. To bylo tak do roku 2010, takže už se to trochu změnilo v nedávné době. Jedna z věcí, která mě jako fanouška rozčiluje je, že klub má vždy tendenci hrát dozadu na brankáře. Potom taky hodně často Athletic vede, ale nedokáže přidat góly, i když herně dominuje a v závěru na to bohužel občas doplatí. Nicméně, pod Valverdem se tohle docela zlepšilo. Taky by hráči mohli víc střílet za vápnem, ale často to chtějí prokombinovat až před bránu.

Teď možná trochu citlivé téma, ale napadá mě ještě k identitě klubu, jestli je důležitý také pro hnutí za nezávislost Baskicka a separatismus obecně.

Když jsem vyrůstal, tak byla poslední fáze terorismu, ETA podnikala bombové útoky a většina lidí už z toho byla unavená, takže začaly i demonstrace proti terorismu. Na našem stadiónu se tehdy před zápasy držely minuty ticha za oběti vražd či únosů. Občas to určitá skupina ultras porušila, ti jsou politicky hodně doleva a i třeba berou na zápasy vlajku Palestiny. Ale nejméně 95% lidí bylo vždy proti tomuto násilí. To teď ale mluvím pouze o terorismu, ne o separatismu jako takovém. ETA v roce 2015 oznámila, že končí. Pokud jde o separatismus, tak si myslím, že kdyby teď bylo referendum o nezávislosti Baskicka, tak by neprošlo ve prospěch odtrhnutí se. Pokud španělští politici neudělají nějakou extrémní chybu, tak by to bylo dokonce jednoduchá výhra pro setrvání se Španělskem. Takže je to o dost menší téma, než by se možná zvenku zdálo. Klub měl v tomhle vždycky zajímavou pozici, protože byl důležitým symbolem pro celý region. Během Francovy diktatury byla baskická kultura a jazyk zakázány. Klub musel změnit název na Atlético, protože to muselo být španělsky. Po konci diktatury se to měnilo zpět.

V případě Katalánska se řešilo, že kdyby jejich nezávislost prošla, Barcelona by musela opustit La Ligu a tamní kluby by hrály vlastní soutěž. Padlo někdy něco takového i o Baskicku?

Popravdě, nic takového jsem neslyšel, ale přišlo by mi to logické. Nicméně, byla by to určitě nudná soutěž. Athletic Bilbao a Real Sociedad by bojovali o titul a potom by tam bylo mnoho malých týmů.

Slyšel jsem o turnaji pro oficiálně neuznané státy, které vysílají vlastní týmy, jak je to v případě Baskicka?

Baskicko má svůj vlastní tým, který občas hraje přáteláky. Jsou tam hráči z Athleticu i Realu Sociedad. Začalo to až na začátku tisíciletí a ze začátku se o tom hodně mluvilo, ale v poslední době jsem o tom už ani neslyšel.

Pár otázek na konec. Kdo je tvůj nejoblíbenější hráč?

Joseba Etxeberria (pozn. David mě učil správnou výslovnost a je to „etšebería“). Hrál skoro celý život tady a nastupoval i za nároďák. Když jsem byl malý, tak byl můj oblíbenec, ale už si nepamatuju moc proč. Teď tu máme dva hráče, kteří jsou bráchové, jde o Williamse – jejich příběh je hodně zajímavý, pocházejí z rodiny imigrantů. Starší bratr Iňaki hodně finančně pomohl rodině a potom začal hrát za áčko i mladší Nico. Nicovi se nedávno začalo hodně dařit. Docela zábavné mi přijde jméno Iňakiho, protože zatímco Williams je jasně imigrantské jméno, tak Iňaki je pro změnu to nejvíc baskické, co to jde a asocioval bych si ho se čtyřicátníkem, co nikdy neopustil venkov a mluví dialektem.

Co bys poradil fanouškům, kteří by rádi navštívili zápasy Bilbaa? Ať už jde o to, jak si nejvíc užít zápasy, či na co si dát třeba pozor? A taky, co bys doporučil ve městě?

Tak první věc, co je třeba si uvědomit - lidé si mohou myslet, že když jedou do Španělska, tak bude slunečno a hezké počasí, ale to často není pravda. Ve Španělsku je stereotyp, že v Baskicku prší pořád. Pokud se tomu chcete vyhnout, tak nejezděte v listopadu či lednu, to leje furt. Nejlepší je červenec nebo srpen. Město není přímo u moře, ale metrem to tam trvá tak 25 minut. Vždy je tu hodně mořského jídla, takže pokud toto máte v oblibě, tak se vám bude v Bilbau líbit. Obecně je jídlo pro místní hodně důležitá věc. Nečekejte zde třeba paellu, ta není pro Baskicko typické, ale je tu hodně jiných lokálních specialit. Na seznamech zajímavých míst určitě bude mezi prvními doporučeními Guggenheimovo muzeum.

Upřímně, město bylo dříve hodně průmyslové s uhelnými doly, železárnami a to až do 70. a 80. let. Tehdy se tyto podniky zavřely a nastal přechod spíš ke kulturnímu či gastronomickému podnikání. Myslím si, že město je fajn v tom, že jsou zde pláže a moře, ale je i obklopeno menšími horami. Pro fanoušky bych zmínil, že v cizině bývají spolky nazývané peňas, které spojují zahraniční příznivce. Zkuste najít peňu tam, odkud jste a třeba najdete další příznivce. Určitě doporučuji jít na zápas s dostatečným časovým předstihem. Doporučuji také už zmíněný bar hopping před utkáním. Na výjezd bych doporučil 3 dny, aby si člověk stihl se zápasem vše užít.

Díky moc za obsáhlý rozhovor, teď se chci na zápas podívat ještě víc než předtím, snad se na zápas jednou dostanu a třeba mi i ukážeš město.

Určitě, pokud mi to časově vyjde a budu zrovna v Bilbau. Taky díky, čau.

Serie A, AC Milán vs. Spezia Calcio

2022-11-17T08:59:00.003-08:00

autor: Marek

Psalo se září, a ačkoliv sezóna teprve začala, termín Mistrovství světa se nezadržitelně blížil. S kamarádem Pablem (nejedná se o Karocha) jsme měli v plánu stihnout jeden výjezd ještě před kontroverzním turnajem v Kataru. Prvním nápadem byl Bayern Mnichov, avšak v loterii na lístky jsme štěstí neměli. Alternativou se stal Milán. Po své letní italské cestě jsem opravdu nečekal, že se na Apeninský poloostrov vrátím tak brzy. Po kontrole možných spojů nám jako nejlepší vyšel zápas AC proti Spezii, ačkoliv jsme mezi oběma milánskými kluby neměli jasnou preferenci. Jednalo se o výjezd na víkend. Letenky již byly koupeny a nám zbývalo prožít první drama, kterým byl nákup lístků. Pablo se motivovaně zmocnil tohoto úkolu, leč ticketový portál klubu mu neumožnil nákup. Po výběru míst se jen nekonečně otáčelo kolečko. Štafetu jsem převzal já, jel jsem z mobilu na datech a musel jsem si vystát frontu asi 25 minut. Celou dobu jsem doufal, že ještě nějaké lupeny zbudou. Nakonec se nám povedlo koupit místa do středu hornho „prstence“ San Siro za hodně slušných 18€/kus.

Vše v richtigu a nastala cesta samotná. V Miláně jsme byli dokonce o 15 minut dříve, než stanovoval plán. Ranní chlad nás uvítal na letišti Bergamo, a já se vrátil na místo činu. Sem jsem totiž letěl i v srpnu za kamarádem Valeriem. S tím jsme se i tentokrát měli sejít v Miláně. FlixBus stavěl na stanici Milán – Lampugnano (ještě předtím krátká pauza na cappuccino a sladké pečivo v obchoďáku vedle letiště, protože jsme měli hoďku navíc). Byli jsme předem varováni, že se nejedná o nejlepší místo, ale na nic zajímavého jsme nenarazili. Zaujal akorát bezdomovec s laptopem, položeném na nákupním vozíku, na kterém pracoval v budově stanice metra. Lístek na MHD stál 12€ na 3 dny, což nám přišlo jako dobrá cena. Vystoupili jsme u Dómu. Samozřejmě se jedná asi o nejznámější místo v Miláně. Stavba je to opravdu monumentální a výzdoba zvenku je moc hezká. Překvapilo mě, že obrovské náměstí není tak plné, jak bych o víkendu čekal. Katedrálu jsme si obešli a poté jsme na náměstí zastavili v kamenném obchodě Football Team. K prodeji jsou dresy včetně starších se sběratelskou hodnotou a raritní kousky jsou zde také vystaveny za sklem. Pravdou je, že nám některé dresy přišly divné po prozkoumání loga klubu a sponzora. Má se ale jednat o originály. Dále naše kroky mířily do známé Galerie Viktoria Emanuela II. Zde jsme se zašli podívat i do luxusních butiků, ačkoliv rozhodně nejsme cílová skupina. Nejspíše na nás i bylo vidět, že jsme zde spíše z legrace. V Pradě se nám moc nevěnovali, když jsme dostali záchvat smíchu z oblečků pro psy. V Louis V servis byl o dost příjemnější a zaujal nás Louis V skateboard. Byl by pojízdný? I tak jsme tuto položku s radostí vynechali. V Galerii jsme se potkali s Valeriem, který se nabídl, že nás provede po městě.

Zamířili jsme do supermoderní čtvrti směrem na sever, které dominuje parádní výšková budova Bosco Verticale. Jedná se o budovu porostlou hezkou zelení, přičemž každá terasa má svůj vlastní strom. Mimochodem, zde bydlí řada fotbalistů obou milánských klubů. Také vedlejší mrakodrapy vypadají velmi zajímavě, ať už jde o budovu Unicredit nebo dům, který lehce tvarem připomíná nechvalně proslulé brněnské hodiny (kulantně řečeno). Žluté tramvaje v ulicích vyvolávají vzpomínky na Lisabon. Další zastávkou bylo Cimitero Monumentale. Jedná se o obrovský památník, který slouží jako vstup na rozlehlý hřbitov. Samotná budova je celkem zajímavá. Pokud jde o hrobky samotné, i ty jsou pro nás netradiční. Skoro každý hrob má totiž svou vlastní sochu, která ne vždy má křesťanský motiv, ale jde i o vyobrazení dotyčného v různé pozici, třeba sedícího s knihou. Jiný výjev je ruka s kosou trčící nad hrobem, jako kdyby pochovaný chtěl vstát z mrtvých – to už bylo dost divné.

Po trochu morbidní zastávce nám vyhládlo a zašli jsme na velmi dobrou napolitana pizzu. Podnik zavíral v 15.00 a znovu otevíral o 3 hodiny později, i tak nás ale v 14:45 usadili a nebyl problém si objednat. Jaký to rozdíl oproti Praze! Vybral jsem si pizzu, která v anglickém překladu měla pražskou šunku, dostal jsem ovšem kopečky nějakého krému. Jednalo se totiž o šunkovou pastu, což se ztratilo v překladu. I tak ovšem šlo o výbornou záležitost, hlavně pokud jde o těsto. K tomu dobrý místní lager a pomalu mizící síly byly znovu obnoveny. Dalším cílem byla velká socha vztyčeného prostředníčku. Už nevím, jestli jsme tento skvost našli na Atlas Obscura, ale každý jsme se „originálně“ vyfotili se stejným gestem. No a po této pobuřující záležitosti následovala o poznání osvícenější zastávka – krásný kostel Chiesa di San Maurizio al Monastero Maggiore. Všechny strany byly pomalovány krásnými freskami místo tradičních obrazů a zlatých předmětů, horní patro bylo odděleno bílými sloupy a pak už přicházel na scénu krásně zdobený strop modrozlatými ornamenty. Jedním z výjevu je i Noemova Archa, na kterou nastupují jednorožci – našli jsme tak autentický důkaz o jejich existenci! Aby církevních památek nebylo málo, pokračovali jsme zpět k Dómu. Uvnitř se ale právě konala bohoslužba, a tak jsme se vypravili na střechu katedrály. Za cenu 10€ se jedná o zajímavou prohlídku bohatě zdobených oblouků, soch a chrličů. Atmosféru dodával také krásný západ Slunce a zároveň Luna takměř v úplňku. Po krátké procházce další luxusní čtvrtí City Life se loučíme s Valeriem a míříme na stadión.

Zastávka San Siro se nachází na konci jedné linky metra a souprava je solidně nacpaná lidmi. Fanoušky v dresech jsme potkávali už od rána, ale kvůli návštěvě více turistických lokalit jich nebylo tolik. Hned za turnikety se nacházela tradiční italská specialita – „náramkáři“. Pro jistotu jsem ruce schoval do kapes, aby se šikovným černochům nepodařilo mi cetku nasadit. Vše samozřejmě bylo „free“. Stadión vypadá luxusně a monumentálně už z dálky. Jsem zvyklý na klasický denní vzhled s červenými sloupy. V noci byl ovšem nasvícen do zlatavé barvy a k tomu znovu krásný Měsíc a hvězdy podzimní noci, která přinesla snesitelné teploty kolem deseti stupňů. Pro fotbálek ideální podmínky. Prostor před vstupem je obklopen stánky, kde se prodává oficiální AC merchandise a také občerstvení. Nejdříve jsem pořešil první jmenované a koupil si malou kapitánskou vlajku (10€) na stěnu. Na další šály (ty AC stály 20€) na zdi už mi totiž pomalu dochází místo. Pokud jde o jídlo, způsob vydávání je řešen trochu netradičně. Člověk zaplatí částku, v mém případě 6€ za maso v sendviči a poté obdrží žeton, který jde uplatnit přímo ke stánku s přípravou masa. Hamburger nebyl úplně hamburger – plátek masa podlouhlý stejně jako houska, vše připravené na grillu přede mnou. Zákazník si může zvolit ze tří druhů zeleniny a také si vybrat omáčku. Dobrá bašta. Hodinu před výkopem fronta vypadá velmi zdlouhavě (ono o frontách ještě bude na konci článku řeč!), ale nakonec se dostáváme až k branám San Sira překvapivě rychle. Kontrola batohů velmi sporadická, museli jsme prokázat i občankami a jde se dovnitř. Kruhové sloupy San Sira jsou jedna z jeho dominant. Velmi mě ale překvapilo, že se zvenku jedná o spirálovitý bezbariérový přístup, který vede nahoru až k sektorům. Klasické schodiště je potom v útrobách každého sloupu. Svatostánek se dělí na vícero prstenců a my jsme až na tom nejvyšším. Čeká nás tedy slušný výšlap až nahoru a nekonečné kroužení okolo sloupu. Místními jsme ale ujištěni, že slušný výhled je zde odevšad. Takže italský Eden?

Před zápasem kupujeme pivo. Čepuje se zde pouze Heineken. Horší už by mohl být jen Carlsberg. Navíc půl litr stojí 6€. Ale lepší než drátem do oka a jdeme na naše místa. Ta jsou sice hezky nahoře, ale na druhou stranu skoro ve středu hřiště. Curva Sud napravo se už pomalu plní. Překvapilo nás, že nejvíc hardcore ultras jsou ve druhém prstenci a ne přímo za brankou dole, jak to bývá většinou běžné. Návštěva ze Spezia je početně spíše zklamání. AC hrálo v týdnu důležitý zápas v Lize Mistrů. Proto jsme se obávali, jestli domácí trenér nebude největší hvězdy spíše šetřit. Já osobně jsem se velmi těšil na Thea Hernandéze, který právě v týdnu předvedl velmi působivý výkon a samozřejmě také na hbitého Leea. Oba jsou v základu, oddechnu si. Tito hráči také jsou poctěni nejhlasitějším vyvoláváním při představení zahajovací jedenáctky spolu třeba s Tonalim či Giroudem – tito dva borci ale zůstávají na lavičce. Kolem nás je více volných míst, což úplně neodpovídá mapce z prodeje, ale budiž. Zápas začíná a AC se od úvodu tlačí dopředu. Spezia přijela bránit v bloku a jet na brejky, což bylo asi očekávané. Rossoneri si dokáží vytvářet slibné šance, ale vše hatí koncovka nebo branková konstrukce, tak jako v případě Kruničovy dělovky. Ve dvacáté minutě už se AC ujímá vedení. Hezký míč za obranu nachází kapitána Thea, ten ladně zpracuje na hruď a uklidí mezi brankáře a tyč. Branka se ovšem několik minut zkoumá kvůli postavení mimo hru. Jsme až překvapeni, jak dlouho to vše trvá i v elitní lize, nakonec je ale gól uznaný. V tuhle chvíli jsme čekali, že se góly v sítí hostí začnou kupit. Ostatně před zápasem jsem tipoval výsledek 4.0 pro AC. Mýlil jsem se hodně, jak ukázaly další minuty. Obrana AC nepůsobila vůbec kompaktně. Hlavně Gabbia byl velmi špatný – zbrklý s míčem, pozičně mimo a slabý v soubojích. Své pověsti dostál taktéž náhradní gólman Tătăruşanu a po vzoru Koláře vyběhl mimo vápno, ale míč jaksi neměl. Naštěstí pro něj hráč Spezie (nevím, jestli psát Spezie jako vzor Slavie, protože hráč Spezia mi moc nejde přes klávesnici) odkrytou bránu o velký kus minul. AC hrálo dobře dopředu, ale lehkovážně vzadu. Pioli reagoval vystřídáním Bennacera za Tonaliho, který je zde velmi oblíben. Jistojistě to byla jedna z nejčastějších jmenovek na dresech kolem nás.

Trest za pasivitu přišel z kopačky jména zde velmi známého. Syn legendy AC Daniele Maldini, hostující právě ve Spezii, hezky obstřelil na zadní tyč. Zlí jazykové tvrdí, že hraje jen díky svému jménu. To nedovedu adekvátně posoudit, ale zakončení se mu povedlo náramně. Později po svém vystřídání se také dočkal ovací od domácích fanoušků. AC potřebovalo něco změnit. Později šli do hry také Rebič, De Ketelaere a hlavně Giroud, který na hrotu útoku vyměnil nevyrazného Origiho. A pak to přišlo. Skvěle z dálky se trefil Tonali. Branka ovšem nebyla po zásahu VAR uznána. Znovu celkem nepřehledná situace, kdy jsme nevěděli o neuznání až do změny skóre na obrovské obrazovce. Škoda, protože mladému záložníkovi střela sedla parádně. AC dále bušilo do hostující obrany. Výhru nakonec trefil kdo jiný než Giroud. V 89. minutě se akrobaticky položil do centru a tak trochu „na Zlatana“ trefil volejem ve vzduchu výhru. San Siro explodovalo. Překvapilo nás, že fanoušci AC dosti nenávistně gestikulovali směrem ke svěřencům Spezie a to skoro po celý zápas. Trochu nám to přišlo pod úroveň, když se hrálo proti klubu z chvostu tabulky. Asi jako kdybych v Edenu jako slávista slavil góly proti Zlínu fakováním jejich kotle. Ale nevím, jestli tam nejsou nějaké spory mezi ultras. Později jsme se dozvěděli, že Giroud za sundání dresu dostal druhou žlutou. Tyhle emoce chceme ve fotbale vidět a byli jsme rádi, že se jednalo o takto dramatický zápas a ne o jasnou záležitost ve stylu 4 nebo 5:0. Po konečném hvizdu jsme ještě chvíli zůstali, nicméně ochozy se rychle vyprázdnily a nějaká větší děkovačka se nekonala. Ještě ztratím slovo ke stavu toalet, protože na tak slavném stadiónu bych čekal něco trochu lepšího – v kabinkách turecké hajzly a puch na záchodech tak neskutečný, že se obracel žaludek. I tak zde došlo k setkání dvou skupin fanoušků z Anglie, kteří shodně přijeli z Londýna a seznámili se právě v těchto nehostinných končinách. Nebyli jsme tak jediní cizinci, ale místo družení jsme raději unikli na čerstvý podzimní vzduch, jež během zápasu místy doplňovaly jointy, až se člověk cítil jako v Ďolíčku. Jinak nemáme moc co vytknout. Doufali jsme v tifo, ale to asi bývá jen na větší utkání.

Po zápase jsme hledali cestu na hotel Raffaello, kde jsme našli celkem výhodný deal na Bookingu. Rozhodli jsme se jít pěšky, což mělo trvat podobně jako kostrbatá cesta MHD. Počet ušlapaných km rázem stoupnul zhruba na 28 a nohy už začínaly být cítit. Navíc cesta vedla temnými parky, kde jsme se nacházeli jako jediní. Super místo na procházku v půl dvanácté. Když už se nám zdálo, že nemůžeme, tak jsme v ulici hned vedle hotelu narazili na otevřený Mekáč. Pobočka zavírala o půlnoci, ale i tak nechali další fandy z Anglie dojíst několik minut po. Kluci měli šálu s typickým milánským (v Itálii Milán = vždy AC a Inter je Inter) červeným křížem v bílém poli, která se jim bude hodit i na nároďák. Znovu tak nastala situace jako odpoledne a zákazníka nikdo nevyhazoval tak, jak by se to asi stalo u nás. Pozdní check-in u zmateného recepčního a míříme na pokoj, který vypadal v poho. V noci byla krapet zima, ale zase jsme chytli Sky Sports v italské verzi a ještě o půl jedné sledovali trápení Man City s Fulhamem.

Snídaně a my jsme se jako správní Češi pořádně zprasili. Sledovali jsme však ušlechtilý cíl – nabýt energii na další intenzivní den. Jídlo bylo chutné, vyzdvihl bych hlavně koláče s džemem. Věci neznámou pro mě byly plástve plné medu, který odkapával do nádoby, odkud se pak nabíral do misek. Po opuštění hotelu naše kroky mířily do centra, kde jsme se měli znovu setkat s Valeriem. Jeli jsme historickou tramvají, což byl na jednu stranu fajn zážitek, avšak pohodlné to nebylo absolutně vůbec. Tramvaje zde otevírají dveře pár sekund před tím, než úplně zastaví, takže bacha na vystupování. Sešli jsme se u antických sloupů Sv. Lorenza. Jedná se o jednu stranu chrámu, která se relativně dobře zachovala. Dále jsme pokračovali přes street art o historii Milána, ve které se zmiňují Římani, rod Sforza, Verdi, Napoleon a druhá světová, až do čtvrti Navigli. Navigli se občas říká trochu v nadsázce milánské Benátky, ale pár kanálů nás tolik neohromilo. Prý je zde dobrý noční život, ale to jsme neměli možnost okusit na rozdíl od tradičního sendviče panzerotti s rajčaty a mozarellou. Neopomenuli jsme ani Ďáblův sloup vedle Baziliky Sv. Ambrože, kde podle legendy došlo k lítému boji mezi zmíněným světcem a samotným pekelníkem. Po boji prý ve sloupu zůstaly dvě díry po ďáblových rozích, a když k nim návštěvník přitiskne ucho, tak má slyšet zvuky pekla. Kostel, kde je vystavena Poslední večeře, byl beznadějně zabookovaný a my jsme mířili k hradu Sforzesco, kde jsme se rozloučili s naší italskou spojkou. V přilehlém parku leží Arena Civica z roku 1807, kde podle našich informací měl hrát zápasy nižší soutěže třetí milánský klub Brera Calcio. Bohužel jsme měli špatné info a přehlédli údaje z klubového Facebooku. Brera zde hrála kdysi a my jsme tak zápas, na který jsme se kvůli staré aréně velmi těšili, vidět nemohli. Mimochodem, zde se odehrál historicky první zápas italské reprezentace (výhra 6:2 proti Francii v roce 1910). Arenu jsme si alespoň obešli a vzali zavděk archeologickým muzeum v hradě, kam byly daný den lístky zdarma. Hezká sbírka artefaktů, i když nic, co by vymykalo podobným muzeím. Nejvíc se mi líbily kompletní renesanční zbroje a také bohatě zdobené gobelíny. Po této zastávce jsme mířili znovu na Lampugnano a busem na letiště v Bergamu. A tady se taky událo největší drama naší cesty hned po zápase AC.

Do odletu zbývalo přes 2 hodiny, odbavení jsme byli přes appku, a tak jsme zase zevlovali po vedlejším obchoďáku, což nám přišlo lepší než čumět do zdi v letištní hale. Na check-in jsme se dostavili asi 65 minut před odletem. Fronta byla podle obrazovky na 20 minut, což bylo tak na hraně. Po půl hodině jsme ovšem stále nebyli odbavení a napětí okolo stoupalo. Čím dál tím více lidí začalo předbíhat řadu s panickými výkřiky, že jim za 15 minut letí letadlo. I my jsme usoudili, že bez předběhnutí se domů nedostaneme, ale moc daleko se dostat nedalo. Během čekání jsme navázali hovor s československým párem, který se ocitl ve stejné situaci jako my. My jsme po průchodu rámem nahodili nejrychlejší Usain Bolt tempo a dali si dlouhý sprint kolem duty free obchodů. Jako jedni z posledních jsme se úspěšně „nalodili“. Začali jsme počítat padlé – pár za námi se do letadla nejspíš nedostal a tragicky dopadly také sušenky, které jsem měl v úschově u Pabla. V Praze mi předal pouhou strouhanku (viním jeho sprint rychlostí světla směrem ke gatu). My jsme ovšem doletěli v pořádku a celý výjezd stál za to. Milán jako město určitě doporučuji k návštěvě a zápas na San Siru především.

Trento vs. Levico Terme a cesta po Severní Itálii

2022-09-19T03:58:00.000-07:00

autor: Marek

Léto přineslo čas dovolených. Letos dokonce nezvykle bez větších problémů ohledně covidu. Již delší dobu jsem plánoval cestu na sever Itálie, kam mě pozval dobrý kamarád Valerio, žijící kousek od města Trento. Samozřejmě jsem vymýšlel, jak zkombinovat dovolenou s návštěvou fotbalového utkání. Naplánovali jsme výlety do Verony a Benátek. Tato města se tudíž nabízela, pokud jde o zápasy. Naše pozornost byla upřena hlavně na duel mezi Hellasem a Neapolí. Bohužel zhruba týden před utkáním bylo oznámeno, že kvůli bezpečnostním důvodům lze získat lístek pouze s trvalou adresou v Benátsku (Veneto) či Kampánii. Zápas Benátek potom padl kvůli komplikované dopravě nazpět. Zápasy se totiž nyní hrají od 20:45 kvůli vysokým letním teplotám a do města kanálů jsme měli cestu dlouhou přes 2 hodiny. Během mé osmidenní návštěvy se ovšem naskytla příležitost navštívit lokální tým AC Trento, hrající Serii C. Jednalo se o přátelák proti Levico Terme ze Serie D. Zápas nesliboval velké fotbalové umění, avšak těšil jsem se na autenticitu a o tom je náš blog především. V první části článku se zaměřím na report z utkání, dále potom popíšu zážitky z osmidenní cesty po severu Itálie, kde jsem mimo jiné absolvoval tůru v Dolomitech do výšky 2850m, či objevoval krásy Lago di Garda. O městech potom už byla řeč a také na ně dojde.

AC Trento loni oslavilo 100 let od svého založení. Dáreček si klub udělil v podobě postupu do Serie C, kde delší dobu chyběl. Jedná se o nejnižší profesionální soutěž v Itálii, Serie D je již tedy amatérskou ligou. V premiérové sezóně se povedlo se udržet. Příprava na nový ročník byla v plném proudu a jedním ze soupeřů byla například i Fiorentina, která v horském regionu absolvovala soustředění. Hory, to je první věc, které si člověk po příjezdu do Trentina všimne. Výhledů na ně není ušetřen ani návštěvník místního stadiónu Stadio Brianasco, disponujícího kapacitou 4200 míst. Další zajímavostí viditelnou z tribuny je potom futuristická budova místního muzea vědy MUSE. Vstupné bylo zdarma. Podle údajů z klubového webu přišlo zhruba 400 diváků, což na bezvýznamný přátelák třetiligového klubu celkem újde, ne? Sednout jsme si mohli kdekoliv. Našel jsem místa, která se mi líbila. Až později jsme zjistili, že jde o VIP sedačky. Kožená křesla místo klasických plastových sedaček, hodně místa okolo sebe, pod nohami umělý trávník. Pohoda. Nikdo nás vyhodit nepřišel, a tak jsme si užívali pohodlí. Na zápas jsem si v horkém letním dni bral lahev vody. Ochranka mě donutila sundat víčko. Díky naším místům ovšem nehrozilo, že by mi někdo omylem vodu skopl – další výhoda. Pokud jde o sestavu, v kádru Trenta se nachází několik borců, kteří začínali ve velkoklubech. Pasquano si připsal start za Juve a dále běhal po hostovačkách v nižších ligách. Bocalon se neprosadil v Interu, Osuji zase v AC. Nejlépe ale hrál borec s druhou nejmenší hodnotou v kádru na Transfermarktu. 18 letý Rumun Luca Mihai na hostování ze SPAL si podmanil střed pole a z pozice staženého záložníka kontroloval celou hru. Bylo na něm vidět velké sebevědomí, takřka neztrácel míče, nebál se vymýšlet směrem dopředu. Samozřejmě šlo jen o přípravný zápas proti soupeři ze čtvrté ligy, ale fotbalovost byla u něj veliká, a tak jsem zvědav, kam to dotáhne.

Trento se dostalo do vedení hned na začátku po centru a hlavičce. Taková klasická akce z nižší ligy. Musím ale říct, že úroveň hry jsem čekal horší. Nebylo tu moc ztrát míče, hráči Trenta uměli 1v1 a snažili se hrát víc po zemi, zatímco Levico Terme spíše nakopávalo. Po gólu byl puštěn song, který mi málem urval uši. Tyto věci na stadiónech moc nemusím. Zde to bylo extrémně hlasité a navíc šlo o trapnou rádiovku. Po gólu číslo 2 jsem si už tak dával pozor a uši si zacpal. Padl po vlastním gólu. Do poločasu tak šlo Trento do vedení 2:0. Csaplárova past ovšem nesklapla a zápas stejným výsledek i skončil. Penaltu v poslední minutě totiž hráč Trenta poslal do jasné srpnové oblohy. V průběhu utkání se osmělili i fanoušci a začaly popěvky. Pokud pomineme úplné klasicky jako je ta na melodii „Alles, alles“, tak jsem se díky kamarádovi dozvěděl i o dalších hláškách, které mě upřímně pobavily. Například se prý skandovalo „náš klub je plný Terrone a lemplů, kteří se zajímají jen o kouření jointů, ale stejně jim fandíme“ (Terrone – hanlivý výraz pro Italy i z jihu, ti pro změnu seveřany nazývají Polentoni, neboli pojídači polenty, což je typický pokrm na severu Itálie – kukuřičná kaše). Po penaltě zase místní fanda křičel, ať exekutor příště před zahráním pokutového kopu nepije. Nálada na tribunách byla dobrá, často se sešli staří známí. Na konci místní hlasatel nabádal k pořízení permic na novou sezónu. Zkušenost hodnotím díky atmosféře kladně. Velkého fandění jsem se nedočkal, ale byla dobrá návštěva (vzhledem k (ne)důležitosti zápasu), stadión působil vevnitř dobře a fotbal nebyl špatný. Dokonce bych se nebál říct, že to mohlo být utkání tak na úrovni druhé české ligy. Minimálně výkon Trenta tak rozhodně působil.

Jak klub, tak město mají ve znaku orlici. Tu nezmiňuji jen tak náhodou. Jedná se totiž o svátováclavskou orlici, kterou zdějšímu biskupovi Mikuláši Brněnskému udělil Jan Lucemburský. Za posledních 6 století se potom symbol nezměnil. Trento samo o sobě je určitě hezké město k návštěvě. Není zde příliš mnoho turistů. Hlavnímu náměstí dominuje věž a chrám, nalézá se zde hezká kašna. Zaujalo mě hned několik domů se zachovalými renesančními freskami. Chybět nemůže ani hrad. Byl jsem upřímně překvapen, kolik hradů se v Trentinu nachází! A nejedná se o nějaké zříceniny. Třeba takový Castel Beseno překvapil monumentálností i při pohledu z oken busu na cestě z letiště Bergamo. Nevýhodou je jen odlehlost od větších měst.

První den jsem hned začal klasickými italskými záležitostmi, jako je gelato či pizza. Pizzu jsem ovšem volil ve variantě Trentino s místním masem. Na severu Itálie potom je běžností si dát v pizzerii spíše pivo než víno. Námi navštívená pizzeria se dokonce specializovala na zahraniční piva a výběr byl slušný. Doprovázel nás také Valeriův kamarád Davide, který se později ještě přidal na výlet do Benátek. Pokud jde o pitivo, zkusil jsem britské pivo Bass. Kolegové šli do irského red ale Kilkenny a německé klasiky Löwenbräu. Večeři hodnotím kladně, i když pizza nebyla napolitana. Dále jsme se odebrali do kamarádovy vesnice, kde již čekala jeho rodina. Musím vyzdvihnout pohostinnost, která byla opravdu mimořádná. Během týdne jsem tak měl možnost ochutnat domácí jídla včetně lokálních specialit. Úžasný byl už jen výhled z balkónu druhý po probuzení. Vesnice je totiž situována do údolí a v dáli se ční i majestátní Dolomity. Nechybí vinice, olivové sady a dokonce i hrad v soukromém vlastnictví. Prostě idyla. Překvapilo mě, že oba kostely jsou každou noc nasvíceny v barvách Ukrajiny.

Začal druhý den. Po procházce po okolí a obědu ve formě pasty jsme se vydali směrem ke Gardě. První zastávkou bylo menší jezero v blízkosti, samozřejmě s hradem. Ten je ale přeměněn na restauraci, a tak jsme byli ihned posláni pryč, neb podnik otevíral až v 19 hodin. Cesta okolo samotné Gardy započala v městě Riva di Garda, do kterého se dříve jezdili bohatí Italové rekreovat. Hezké domky připomínají lázeňské kolonády. Je zde trochu více turistů, ale dojem byl skvělý. Ještě více se mi ale líbilo starobylé město Malcesine. Malé uličky, typické domky a hlavně pláž, v jejíž bezprostřední blízkosti je co jiného než parádní hrad (už to začíná být únavné, že?). Pokud jde o samotné koupání, divil jsem se na můj vkus dost teplé vodě. Čekal jsem větší ledárnu.

Den třetí patřil jednomu z highlightů mého výletu. Túře v Dolomitech. Cesta sem trvala hodinu autem a nejet Subaru uzpůsobeným pro terén, tak nevím, jak bychom pochodili. Druhá část cesty totiž byla pořádná lesní cesta se vším všudy, a tak auto krásně nadskakovalo a házelo s námi nahoru a dolů. Hned u parkoviště zaujala cedule s návodem, jak se chovat při střetnutí s medvědem. Pak už jsme započali kolem půl deváté túru poblíž farmy s kravami, ovcemi a koňmi. Podobné místo se zde nazývá malga a často jsou k zakoupení mléčné produkty přímo z farmy. Tradiční horská bouda potom nese jméno rifugio. Baita je potom podobná rifugii, ale s menší ubytovací kapacitou. Tolik k názvosloví italských horských budov. Začínáme ve výšce cca 1800 m. n. m., po chvilce si sundavám technický fleece a jdu jen v triku. Zbylé vrstvy se ještě budou hodit výše a nechci si teď zvykat na tepelný komfort. Po chvilce slyšíme krásnou zvonkohru – krávy se pasou na pastvě. Zvonění je opravdu hlučné a rozléhá se údolím. Vrcholky hor jsou zatím zakryté mlhou, a ačkoliv dnes mělo být nejlepší počasí, začínáme trochu o výběru dne pochybovat. Doufáme však, že než se vydrápeme nahoru, tak se vyčasí. Z počátku se jde hlavně zelení, ta nicméně začne časem ustupovat a o slovo se začnou hlásit typické dolomitské scenérie. Tedy vápencové skály a hromady malých kamínků. Jako obvykle se potřebuji dostat do provozní teploty, a tak se úvodní část túry spíše přemáhám. Vidíme lanovku, která slouží pro dopravu zboží do rifugia. Tam se chceme dostat teď. Objevují se první kovová lana. K rifugiu se dostáváme po jedenácté. Staří mazáci tvrdí, že správně by se v Dolomitech mělo začít s túrami kolem páté, my jsme ovšem měli pár hodin zpoždění. Vedle boudy se nachází do skály vytesaná kaple ve tvaru obrovského kříže, kolem které jsou otvory pro výhled ven. Z počátku se člověku nechce věřit, že někdo věnovat tolik práce vytesávání do skal ve zdejších podmínkách. Rozhodujeme se jít na náš hlavní cíl a najíst se až později. Tím je základna vrcholu Cima Tosa ve výšce asi 2850 m. n. m. Vyrážíme za lehčí mlhy, která časem ustoupí. Stoupání již není tak hrozné. Krajina zdánlivě vypadá jako měsíční. Absence jakýchkoliv barev až na turistické značky, které jsou jednotné – červenobílé a připomínají barevnou kombinaci Slavie. Dojdeme k cílu a spokojeně oddechujeme. Potkáváme dvojici Nizozemců, kteří si zde střihli ferratu. My bohužel ferratový set nemáme, a tak se nemůžeme dostat na samotný vrchol o výšce 3150 m. n. m. Střídavě se odhalují vrcholky okolo a otevírají se nám hezké výhledy. Ty také pokračují po cestě zpět.

Dáváme si typické regionální jídlo polentu – kukuřičnou kaši, která byla dříve pokrmem chudých, avšak místní jsou na ni náležitě hrdí. Jí se s masem/sýrem/houbami. Masová verze, kterou si spolu s houbovou dáváme napůl, má v názvu goulasch, jde ale pouze o hovězí maso a omáčka zde není. Zapíjím vše lemon sodou a na chvíli vyčerpáním usínám. Dali jsme si převýšení asi 1000 metrů za nějaké 4 hodiny. Rifugio samozřejmě nabízí ubytování, čehož vícero lidí využívá. Šedou budovu zkrášlují hezké modré okenice. Po jídle se jdeme podívat do kaple, která slouží jako památník padlým v horách. Jsou zde fotky mnoha lidí. Tradice započala už před desítkami let. I když se jedná převážně o oběti italských hor, jsou zde i asijská místa. Smutná historie, která nám připomíná, že si musíme dávat pozor a používat rozum. I tak nikdy není nic jisté. Více obětí pochází i z Marmolady, která bohužel letos brala životy i Čechům. Za křížem jsou na zábradlí pověšeny tibetské vlaječky, což nabízí zajímavé spojení. Potkáváme znovu Holanďany a tentokrát mi jeden z nich z legrace vrací můj pozdrav na rozloučení se na vrcholu „good luck“, který jsem já ale myslel v dobrém. Nastává sestup a jsem moc rád, že jsme si vzali turistické hole. Delší úsek totiž vypadal asi takto – všude milión malých kamínků, do kterých když člověk šlápne, tak se rozjede. Šutry se postupně nabalují. Vždy jsem píchl jednu hůl za sebe, abych nepadal dozadu a jednu před sebe. Rozjel se a po kamínkách lehce „surfoval“. Potom jsem se o přední hůl zastavil. A takto dokola. Nakonec nám radost činí zeleň pod námi a v pořádku se dostáváme do lehčího terénu. Musíme ještě projít kusem lesa, kde je také chata myslivců. K autu se dostáváme kolem půl sedmé večer. Jsem hodně utahaný, ale stálo to za to. Dostal jsem se zatím nejvýš, co jsem kdy v horách byl, počasí se podařilo, vrátili jsme se zdraví a zažil jsem atmosféru na zdejší horské chatě.

Čtvrtý den byl věnován odpočinku u menšího jezera 10 minut autem od domu Valeria. Menší jezero se sice nevyrovná Gardě a působí spíše jako menší český rybník, ale kýžený odpočinek přišel velmi vhod. Dopoledne jsme zkusili ukuchtit tiramisu, abych ještě více pronikl do italské kultury. V kuchyni jsem strašný, ale nějak jsme to zvládli. Výsledek byl nakonec super. Dort jsme si snědli večer k zápasu Slavie. Odvetu s Panathinaikosem jsem si nechtěl nechat utéct a kamarád se podíval se mnou. Aby ne, když jsem ho již na dva zápasy v Praze vzal. Vytáhl také červenobílou šálu, kterou si dovezl domů. Slavia vyhrála a vše je fajn. Dáváme krátce FIFU a jdeme spát. Zítra se chystá výlet do Verony.

Cesta italskými vlaky byla jen dobrá zkušenost. Zpoždění žádné, rychlé a pohodlné spoje. Musí se zde nosit respirátory, ale většina lidí na to kašle. Vystupujeme ve Veroně a hned si všímám místní vlajky, která ze všeho nejvíc připomíná švédskou. Dávám si první cappuccino v kavárně se sladkým pečivem. Po chvíli se dostáváme k jednomu z významných míst – Aréně. Jednalo se o třetí největší stavbu v Římské Říši. Dnes je využívána pro Verdiho opery. Kulisy jsou vystaveny před budovou a ta je tak z jedné strany zakrytá egyptskými sochami pro Aidu. Z druhé strany se potom vine velmi dlouhá fronta, kterou odhadujeme tak na hodinu. Valerio říká, že pokud jsem viděl Koloseum, tak mi Arena vevnitř nepřijde tak skvostná a i tak je hezčí zvenku. Souhlasím s tím, že půjdeme dál. Dostáváme se k hradu, který nabízí také krásný most s cimbuřím, kde jsou fajn místa na fotky. Dá se také jít vedle něj na kamenitou pláž a sledovat jednu z největších italských řek Adige. Procházíme dále a kocháme se pozůstatky římských brán, renesančních paláců a věží či úzkých uliček. Hraje to zde barvami, líbí se mi kombinace bílé a cihlové barvy na palácích i kostelech. Divím se koncentraci skvělých památek v prostoru centra. Svou sochu tu má i Dante, který zde nějakou dobu pobýval. Neopomíjíme ani lehce kýčovitou věc, kterou je balkón Julie. To je samozřejmě jeden ze symbolů města. Dav čeká ve frontě, aby se mohl podívat na to, kde fiktivní postava stála. Nic se neplatí, pokud se nechcete projít po samotném balkónku, za což také někteří turisté platí. Dáváme si pizzu napolitana a jde o nej pizzu, co jsem za svůj pobyt měl. Rozdíl mezi napolitana a klasickou je opravdu markantní, i když by se chtělo říct, že jde jen o vyšší těsto. Zapíjíme červeným a jde se dál. V jednom z obchodů si kupuji suvenýr – benátskou vlajku, na které je zobrazen lev Sv. Marka, patron města a zároveň můj jmenovec. Tu si plánuji vzít do Benátek, kam jedeme o pár dní později. Zajímavostí je, že vlajka má dvě verze a v době válečné lev „zamění“ bibli, se slovy, která Markovi sdělil dle legendy anděl, za meč.

Přecházíme řeku a nacházíme jeden z hidden gemů, které jsem před cestou googlil – zahrady Giusti. Krásné renesanční zahrady jsou schované za domy a jeden by vstup minul. Je zde také menší labyrint, bohužel trávník je nízký a je tam vidět okolo. Zeleň je hezky udržovaná a dá se stoupat nahoru po jednotlivých patrech. Dostáváme se až k vyhlídce na město. My ovšem máme v plánu nedalekou vyhlídku, který je ještě o dost výš. Zahrady nabízí fajn místo k odpočinku, který v horkém dni tak potřebujeme. Doplňujeme také vodu a znovu a znovu kvituji systém fontán, který je v Itálii běžností. S pravidelností nalézáme místa, kde doplňujeme pitnou vodu. Toto bych uvítal i u nás. Také další vyhlídka nabízí hezké pohledy na město. Vidíme i mraky, které se pomalu zatahují nad našimi hlavami. Všiml jsem si zde i samolepky Baníku nalepené na lampě. Přejdeme řeku zpět směrem k centru. Je zde hezký kostel, který bohužel zavírá. Den utekl rychle. Sedáme si na drink. Na severu se pije Hugo (čteno ugo) Spritz, modifikace populárního Aperolu Spritz – jedná se o prosecco, perlivou vodu a bezinkovou šťávu. Náhle se otevírají mračna a silný liják skrápí ulice Verony. Čekáme, než se počasí zlepší a mezitím nás pobaví aspoň nešikovný číšník, který se snaží vylít vodu z plachty venku a totálně zlije svého kolegu, který stojí opodál. V o něco menším dešti potom spěcháme na zpáteční vlak a přitom kličkujeme mezi kalužemi. Verona mě velmi oslovila, a i když jsem o městu před cestou tolik nevěděl, rozhodně bych doporučil její návštěvu. Historie je zde na každém rohu, navíc zde nejsou tolik otravní prodejci jako třeba v Římě a město také není tak chaotické. Navíc si lze vše v pohodě projít pěšky za jeden den.

Den následující se vydáváme na kamarádovu chatu, která leží nedaleko v horách. Na rozdíl od prvního hiku nemusíme brát terénní auto. Ukládáme zásoby a vydáváme se na průzkum okolí. Dáváme si menší výšlap na kopec, abychom se udržovali v kondici před zítřkem, kdy se chystá túra číslo 2. Dostáváme se také do malebného údolí, kde má naše další pouť započít. Zde leží rifugio, které slouží jako startovní bod pro výšlapy. A také futuristická observatoř, která netypicky spočívá v údolí místo na kopci. Bylo mi ovšem vysvětleno, že světelný smok je zde natolik marginální záležitost, že pozice na kopci zkrátka není potřeba. Skoro každý den se zde konají pozorování oblohy a také programy ohledně ochrany přírody. Fajn věc. Před pár dny jsme se pokoušeli sledovat z terasy kamarádova domu Perseidy, které měly být vidět, ale bohužel přes mraky se nezdařilo. Těšil jsem se, jelikož už jsem měl možnost tento meteorický roj pozorovat v minulosti a jedná se o skutečný zážitek. Člověk má pocit, že obloha explodovala, ale jen na pár sekund, takže pak se dostaví fáze zpochybňování, jestli se mu to vlastně celé jen nezdálo. Vracím se na chatu a připravujeme si Tagliatelle al ragú. Potom večer probíhá po ose – domácí red ale, který vařil kámošův táta – námi namíchaný hugo spritz – dopíjíme víno – zkoušíme staré lahve s grappou – zkoušíme staré lahve s limoncellem. Do toho si nasazuji starý klobouk v alpském stylu s ptačím pérem a koukáme na Big Lebowskiho. Chatka je zařízená velmi útulně a v mnoha ohledech dává vzpomenout na typické české chalupy. Venku už se dělá zima, a tak si topíme v kamnech. Okolo je jen pár domů, a když vyjdeme zkouknout noční oblohu, objevuje se zlověstně vyhlížející úplněk. Ve vlkodlaky jsme se ale nezměnili a ráno přežilo v pořádku také naše střevní ústrojí.

Tentokrát se chystáme na výšlap v Tre cime del Bondone. Jak již název napovídá, jedná se o 3 vrcholy vedle sebe, které postupně projdeme ve výšce zhruba 2180m. Nastoupat nám stačí zhruba 650 výškových metrů, což je oproti Dolomitům rozdíl. Krajina také hraje více barvami. Technicky se již jedná o začátek Alp. Tuto informaci si později ověřujeme. Mohu tak říci, že jsem během pár dní chodil po Dolomitech i Alpách. Znovu trvá nějakou dobu, než se dostanu do tempa a to i kvůli předchozímu večeru. Potkáváme spoustu lidí a krav po cestě. Jedná se evidentně o oblíbenou cestu. Dostat se na první vrchol s názvem Monte Cornetto není pro nás nikterak obtížné. Odměnou jsou hezké výhledy do okolí a tentokrát bez otravné mlhy. Sestup je trochu horší a mrňavé kamínky zase dávají vzpomenout na pár dní starou zkušenost. Na druhý vrchol Doss d’Abramo je třeba dát si znovu kus v kooperaci s lanem. Ferratový set sice nemáme, ale vše se dá zvládnout i bez vybavení. Naštve nás akorát sprška kamenů, které naším směrem poslala dvojice lezoucí kus nad námi. Žádná omluva či aspoň zkontrolování, jestli pod nimi někdo nelezl, nepřichází. Dostáváme se k vrcholu, na němž spočívá kovový kříž. Zde je také kniha k zapsání se. Jako vždy se projeví moje úchylka a hledám samolepky fotbalových klubů/ultras. Najdu zde ovšem ještě větší skvost. Samolepka hlásí v jazyce českém „voda, topení, plyn – montáž, prodej, servis“ a kontakt na pána z Frýdlantu. Tohle bych na jednom z alpských vršků skutečně nečekal. Ve Frýdlantu je ale asi o zákazníky nouze, a tak je hledají až tady. Nastává ferrata dolů a trochu jiné kafé. Na výšku mám špatný odhad, ale lano vede určitě aspoň 6 metrů dolů a tuto část také musím slézt. Hole házím dolů a křečovitě se držím lana. Snažím se poctivě mapovat terén pode mnou, abych nešlápl špatně. Tady by se chyba nemusela vyplatit. Nakonec se v pořádku dostávám dolů. Tohle už byl nějaký adrenalin. Dostáváme se na poslední vrchol se jménem Cima Verde, který se vyznačuje zajímavým červeným půdním profilem, který jakoby vypadl z nějaké Austrálie, a tak trochu proto nedostává svému jménu. Zde se mi daří fajn fotka všech 3 vrcholů. Každý z nich vypadá úplně jinak a krajina působí velmi zajímavě. Troufám si říct, že lépe než v Dolomitech, kde se jedná převážně jen o skály. Dolů se trochu vleču a notně unaven dorážím zpět na chatu, kam mezitím dojeli kámošovi rodiče, aby pro nedělní oběd udělali rodinnou specialitu – Polenta di Trentino. Domácí polenta chutná mnohem lépe než ta na dolomitském rifugio. Aby ne, když je z vlastní kukuřice. Na přípravu se používá speciální hrnec, který slouží pouze pro tento účel. K polentě se podávají maso, houby, sýr a fazole. Po túře zasloužená odměna. Dále jedeme na zápas Trenta, který již zmiňuji na začátku. Posléze se chystáme na poslední výlet, který povede do Benátek.

Benátky asi není třeba sáhodlouze představovat. Pro mě se jednalo o první návštěvu pověstného města na kanálech. Atmosférou vše bylo mnohem víc turistické než ve Veroně a to včetně pouličních prodejců různých cetek. Stačilo se ovšem ztratit z nejvíce exponovaných ulic a člověk nabyl odlišného dojmu. My jsme tuto strategii zvolili hned od začátku a po úvodním setkání s krásným kostelem odbočili. Nejednou se nám stalo, že jsme došli na konec ulice, kde se nacházel pouze kanál, a museli jsme se vracet. Jednou nám dokonce musela radit místní paní. Toto toulání jsem se si velmi užíval. Překvapilo mě však, kolik domů je ve špatném stavu a zasloužilo by si větší opravu. Počasí nám vyšlo a bylo krásně. To je jedna z hlavních podmínek pro návštěvu města. Davide, který nás znovu doprovázel, mi líčil, jak strašná byla zkušenost ocitnout se zde v den silných dešťů. Úzké uličky plné turistů neskýtají mnoho místa pro deštníky a cesta se mění v lítý boj. Tyto problémy jsme naštěstí řešit nemuseli. Stihli jsme zastávku na kávu, kde jsem si dal úžasný mandlový koláček. Pokud jde o samotné kanály, často se mi jevily velmi podobné až do doby, kdy jsme se dostali blíže do centra, a řeka se rozšířila. Cena projížďky gondolou vycházela na 100€ za 35 minut - strašné. Jednou z prvních zastávek byla Gallerie dell'Accademia, kde jsme do sebe dostali velkou porci renesančního umění. Znovu se potvrdilo, že se v této sféře absolutně nevyznám. Obrazy vyhlášených umělců jako Tizian mi totiž nepřišly oproti zbytku exponátů nikterak speciální. Dále následoval oběd. Po delším hledání podniků, které byly na google otevřené a v realitě zavřené, jsme vpadli do restaurace, ve které nám byla naservírována na italské poměry dosti průměrná pizza s dobrým červeným.

Dalším cílem byla místa nejslavnější. Náměstí Sv. Marka a okolní pamětihodnosti. Čelili jsme rozhodnutí, jestli čekat ve frontě na Baziliku sv. Marka, která byla z venku ozdobena lešením. Hodili jsme si mincí a padlo, že ne. Nakonec jsme se ale rozhodli vzdorovat osudu, když jsem přišel s bojovým plánem. Jeden z nás vždy bude stát ve frontě na úmorném slunci a zbylí dva budou chodit okolo, než proběhne střídání stráží zhruba každých 10 minut. Než jsme tuto genialitu zrealizovali, tak se již hned několik lidí zařadilo na konec fronty. Nevěděli jsme, jak dlouho bude čekání trvat, ale i kamarádi se chtěli podívat dovnitř, jelikož v bazilice ještě nebyli. Čas se krátil a blížili jsme se ke vstupu. Poslední vstup byl stanoven na 16:45. V 16:42 vrátný říká čtyřčlenné rodině před námi, že už je to podle něj „hopeless a není šance, že se dostanou dovnitř“. Ti ovšem zůstávají ve frontě a stejně tak i my. Dovnitř se pouští po skupinách a vždy se ptají, kolik lidí skupina čítá. V 16:45 se nakonec rodina před námi dostává dovnitř. Ital si ještě neodpustil vtip, že dovnitř může pouze jedno ze dvou dětí. S klidem sleduji situaci. Přichází otázka na náš počet a odpovídám, že jsme 3. Vstup povolen. Dvojice za námi se už dále nedostává ani přes výlev slečny a musí odejít s nepořízenou. Jsme tak poslední v daný den. Štěstí opravdu obrovské, i když kdybychom na začátku nezaváhali a hned šli do fronty, tak jsme si ušetřili tyto napjaté chvíle. Vcházíme dovnitř a kocháme se krásnými zlatými malbami. Jsou zde vyobrazení snad všichni svatí a člověk od zářivě zlaté nemůže odtrhnout oči. Na podlaze se skví hezké mozaiky, které byly ovšem při povodních poškozeny a nyní se stejně jako exteriér budovy opravují. Sám sv. Marek se nachází pod okny. Jmenovce, který údajně zahynul v Alexandrii, si fotím vícekrát. Jak procházíme, pracovníci za námi uzavírají jednotlivé úseky a cesta tak vede jenom kupředu. V bazilice nakonec trávíme dobrou půlhodinku, než znovu vyjdeme ven na světlo.

Dále naše kroky vedou na sousední věž. Zatímco do baziliky platíme asi 2,5€, věž vychází na eur 10. Vede zde pouze výtah, i když bych si býval rád schody vyšlápl. Výhled nabízí hezkou perspektivu. Obecně se rád koukám na města seshora, abych si v hlavě uspořádal celkové rozložení. Dohlédneme až na ostrovy, jedním z nich by měl být Burano známý pro pestrobarevné domy. Vidět je také na náměstí pod námi a také na dva sloupy. K nim se pojí pověra, že projít mezi nimi nosí smůlu. V dávných dobách se totiž zde nalézalo popraviště. Dále procházíme podél přístaviště a kocháme se kostelem na protějším ostrově, známým z mnoha výjevů. Další zastávka vede na ne tolik známé místo – Arsenale di Venezia s hezkou bránou vyzdobenou mnoha lvi různých velikostí. Historické místo, za kterým je dodneška nachází vojenské pásmo. Nakoukneme také do Librairie Acqua Alta – malé knihkupectví, na které jsem nalezl doporučení na mnoho webech. V samotném obchodu visí tabulky s nápisem „the most beautiful bookshop in the world“, ale tolik odvařeni z něho nejsme. Zajímavostí je, že se místo jmenuje po místním jevu, který pravidelně vede k zatopení benátských ulic. Zdejší knihy jsou ovšem před vodou prý chráněny voděodolnými pouzdry, a tak jim žádné nebezpečí nehrozí. Stihneme také oba nejznámější mosty, nepříliš dobrý Aperol Spritz a znovu si dávám cotolleta – variace na náš řízek, s notně tenčím plátkem masa. Nakouknu také do obchodu s fotbalovým merchem – letošní dresy Manchesteru United jsou beznadějně vyprodané a milý prodavač to svádí na místní Ronaldo fanboye. Pomalu se již chystáme na cestu zpět, kterou poznamená vytrvalý déšť. Domů dorazíme hodně pozdě a značně unaven balím na cestu domů den nadcházející. Na severu Itálie jsem strávil skvělých 8 dní a určitě se sem rád znovu vrátím. Příště snad už i s návštěvou nejvyšší fotbalové soutěže. Rozhodně bych třeba rád viděl San Siro, než dojde k demolici.

Bundesliga 2, Dynamo Drážďany - 1. FC Kaiserslautern: Alle in Gelb zur Relegation

2022-07-08T10:02:00.004-07:00

autor: Marek

Psal se 19. duben roku 1989. Dynamo Dresden bojovalo o postup do finále Poháru UEFA v německém semifinále proti Stuttgartu. Navzdory nadějnému výsledku z prvního venkovního zápasu 0:1 se domácí odveta nevydařila a západoněmecký klub po remíze 1:1 postoupil dále. V této době se Dynamu se dařilo nadmíru. Mimo úspěch na evropském kolbišti získalo také sedmý a osmý titul mistrů Východního Německa. Pozdější události téhož roku ale změnily vše.

A to nejen v rovině politické, ale také fotbalové. Liga se stejně jako oba státy sloučila v jeden celek. O poznání bohatší západoněmecké celky zůstaly v nově se formující soutěži všechny a doplnily je jen dvě mužstva z Východu – právě Dynamo a Hansa Rostock. Zbytek spadl do nižších lig. Zároveň kluby ze Západu vykoupily nejlepší východoněmecké hráče. Z finančního hlediska toto dávalo smysl, avšak na Východě stále zůstala hořká pachuť. Dynamo po pár sezónách Bundesligu opustilo a prapor bývalého Východního Německa tak dlouho držela pouze Hansa, a to až do vzestupu Lipska. V současné době Dynamo čekal zápas o udržení v lize druhé a na výše zmíněné úspěchy se může pouze vzpomínat s notnou dávkou nostalgie. Soupeřem byl další tradiční tým Kaiserslautern. První zápas odehráli Rudí Ďáblové z Kaiserslauternu doma, a i přes jejich převahu na počet střel 14:2 se zrodila bezgólová remíza. YouTube sestřih čítající asi 50 sekund jen dokumentoval zjevnou nudu. Dynamo nečekal jednoduchý úkol, neboť poslední výhra přišla až v prosinci 2021.

Spolu s kamarádem Pablem, který mě doprovázel už při starším výjezdu na Rapid, jsem se rozhodl po třech letech navštívit Dynamo znovu. Lístky jsme zkoušeli koupit už na dřívější duel se Schalke, ale během chvilky bylo hotovo. Se štěstím se nám povedlo ukořistit až dva lupeny na baráž. Jeden lístek vyšel na 26 ojro. Oficiální motto zápasu znělo „Alle in Gelb zur Relegation“. Čekali jsme parádní atmosféru. Do Drážďan jsme se vydali FlixBusem již krátce pod deváté ranní hodině. Bohužel policejní kontrola na hranicích se protáhla a konečné zpoždění se rovnalo více než hodině. Doklady nám byly vzaty a vracel je až řidič. Těžko soudit, co se s nimi dělo mezitím a stejně tak, co bylo pravým důvodem zdržení. Jedná se ovšem o hodně otravnou proceduru, kterou už jsem zažil minulé léto při výjezdu na Stuttgart. Příště tedy radši vlakem!

FlixBus již konečně dorazil do našeho cíle a my vystupujeme. Autobus dále míří až do Berlína a má za sebou dlouhou cestu až z Balkánu. My míříme do centra města. Můj prvotní odhad raději ověřujeme za pomocí Google Maps a samozřejmě realita je taková, že se musíme vydat skoro opačným směrem. Dále už se ovšem stačí orientovat podle věží místních kostelů. Začínáme v Kreuzkirche, který z venku nevypadá moc vábně, ale nakonec skýtá docela hezký interiér. Vnějšek budovy zapadá do celkového vzhledu centra Drážďan, jak později zjistíme. Tmavě šedivé budovy, které prošly rekonstrukcí po válce. Město bylo totiž těžce poničeno spojeneckými nálety. Počet mrtvých čítal až dvacet tisíc. Ačkoliv se ve městě nacházel vojenský průmysl, způsobené škody zůstávají předmětem diskuse o oprávněnosti takového úderu. Typickým důkazem bombardování byl také slavný kostel Frauenkirche znovu dostavěný až v roce 2005, či barokní komplex Zwinger, který právě opravovali (tentokráte ne po náletu). Centrum má i tak své kouzlo.

Velmi se mi líbily hlavně výhledy na Labe. Mimochodem, dojet se sem dá na parníku z Děčína. Odpoledne jsme také podél vody poseděli. Stejný nápad mělo více místních. Hezké počasí k tomu vyloženě nabádalo. Nejdřív jsme si ovšem dali typicky německé jídlo – kebab. Na Google jsem našel stánek, který měl být jeden z nejlepších ve městě. Zatímco cena pěti ojro je víc než přijatelná, a dokonce srovnatelná s Českem, chuťově jsem čekal víc. V Německu jsem totiž měl výborné kebaby se sýrem na způsob balkánu a maso nechutnalo uměle. Tady to byl spíše průměr, utopený v omáčkách. Nicméně, plnící účinek se záhy dostavil. Hledal jsem další věc, kterou si v Německu nikdy neopomenu dát. Club Maté. To zabralo déle, než jsem čekal. Ale nakonec jsem se dočkal. Pokud jde o zajímavá místa, musím zmínit Fürstenzug – dlouhou řadu saských vládců vyobrazených na keramických dlaždicích. Malby vypadají velmi hezky a je vidět, že místo prošlo údržbou. Začíná se někdy kolem 12. století a panovnická linie se táhne až do novověku. Vše je laděno do žlutočerné barvy – typické kombinace pro město. Tu má ostatně ve svém znaku také Dynamo. Přes most jsme se dostali až do Nového města. Zde zajme socha zlatého jezdce. Asi jediná socha ve městě, která nevypadá zastarale, působí trochu jako zjevení. Vyobrazen je zde Fridrich August I. Saský. To jen pro pořádek.

To nejlepší místo ovšem byla mlékárna. Ne příliš tradiční volba. Ale tady není o čem. Před cestami vždy hledám zajímavá místa na Atlas Obscura +googlím „hidden gems“. Hned, jak jsem spatřil Dresdner Molkerei Gebrüder Pfund, bylo mi jasné, že sem zkrátka musím nakouknout. Modrobílé dlaždice lehce ve stylu portugalských azulejos, krásné malby, honosné stropy. Místo vypadá spíše jako palác, ale opak je pravdou, neb se zde prodává mléko a sýry. Na internetech jsem četl zkazky o striktním zákazu focení. Nic takového se ale v praxi nekoná. Majitel si pravděpodobně uvědomil turistický potenciál místa. Jsou tak zde ke koupení pohlednice a další upomínkové předměty a nikdo focení nebrání. Vícero lidí se přišlo jen tak podívat na tuto kuriozitu, která je dokonce uvedena v Guinessově knize rekordů jako nejkrásnější mlékárna na světě.

Zpět k fotbalu. Příznivce Dynama potkáváme už od poledne ve městě. Fandy Kaiserslauternu až na jednu výjimku nikoliv. Alle in gelb se dodržuje. Zapadá i Pablo se svým žlutým trikem. Já ho alespoň doplňuji venkovní černou barvou, která je druhá nejčastější k vidění. Celý den se pohybujeme po svých. Hlavní body nejsou od sebe příliš vzdáleny. Cesta ke stadiónu je lemována žlutými hradbami, a to do výkopu zbývají skoro dvě hodiny. Fanouškovské sekce si mezi sebe rozdělují lahváče na ulici. V určitém okruhu kolem stadáku je totiž zákaz prodeje alkoholu. Atmosféra je plná očekávání. Pablo kupuje šálu s trabantem a nápisem Dynamo on tour. Věříme, že Dynamo to na hřišti rozjede lépe než automobil z dob minulých. V přilehlém parku dokončujeme poslední zásoby, které by nemusely projít kontrolou u vstupu a vydáváme se dovnitř. Ven už doléhá skandování. Fronta jde rychle, security to berou na pohodu, a dokonce se ani nemusí platit za uschování batohů. Ty jsou ovšem uložené do papírové krabice bez víka, a ne do zabezpečeného boxu. Musíme tak místním věřit.

V davu si všímáme také člověka, který je nepřehlédnutelný. Svlečený do půli těla, z kapsy čouhá červenobílé triko (snad ne Slavia), na hlavě bílá přilba, přes kterou je natažený kulich HC Verva Litvínov. Později borec prochází útrobami stadiónu a řve nahlas německé věty. Zní jako místňák a ne jako Čech. Rozumíme jenom „für Deustchland“. Přihlížející se tváří zmateně a znepokojeně, a tak usuzujeme, že se jedná o nesmysly. O titulu veleještěr výjezdu bylo jasně rozhodnuto. Moc dalších kandidátů tedy nebylo. Napadá mě ještě prodavač v sámošce, který si firemní triko navlékl na dlouhý rukáv z latexu. Ale módní vkus tu hodnotit nechceme a třeba má pán po šichtě koncert nějaké saské Måneskin. Občerstvení se rozhodujeme ulovit až od poločase, což se později ukáže jako chyba. Místa vypadají dobře. O pár sedadel doprava a už by nám do výhledu lezl sloup. Zaplní se nakonec skoro vše okolo nás a Rudolf Harbig Stadion pořádně vře. O hezké scenérie se postará horkovzdušný balón prolétávající kousek od stadiónu. Dokonce je ukázán zblízka na velkoplošné obrazovce.

Hosté se dostavili v solidním počtu a svou přítomnost dávají hlasitě najevo, včetně tifa přes celý venkovní sektor v červenobílé kombinaci. Zaznívá song Dynamo, který zní jako stará vypalovačka a během kterého celý stadión zvedá šály nad hlavy. Nakonec dojde i na tifo domácích a jedná se skutečně o parádu. Buldok se znakem klubu jako známkou na krku, držený na řetězu postavou s hokejovou maskou (chápu jako odkaz na horory Pátek třináctého). Kresba je vskutku vyvedená. Dole je nápis „Zähne zeigen, klasse halten“. Tedy „vyceňte zuby a udržte třídu“. Jasný vzkaz pro fotbalisty domácích. Po stranách choreo za chvilku doprovodí světlice. Je zde i jejich poblikávající druh – nevím, jak se mu říká. Pokud jde o sestavy, znám z řad Dynama jen Chrisa Lowea, hrajícího svého času za Huddersfield a samozřejmě Drchala, který zůstal pouze na lavičce. Za hosty potom Američan Terrence Boyd, který kdysi platil za velmi slibný talent v Rapidu Vídeň, ale teď hraje až třetí nejvyšší ligu. Na lavičce potom Felix Götze.

Zápas započal. Dynamo se snažilo více držet míč, ale vypracovat si větší gólovky se nepovedlo, až na střelu z dálky a jeden průnik od lajny. Za Kaiserslautern hrozil hlavně Boyd, na kterém bylo vidět, že zvládá udržet míč, a ještě vymyslet něco navíc. Po první půli jsem měl dojem, že Dynamo má mírnou převahu na míči, ale zoufale zde chybí nějaká kreativita a také lepší schopnosti s míčem. Hosté spíše vyčkávali na brejky. Bezbranková půle si žádala občerstvení. Nejprve jsem navštívil místní toalety, kde jsem mimo jiné objevil nálepku Sparta on Tour. Vyprazdňování mě pochopitelně zdrželo, protože stejnou náplň pauzy mělo více fandů. Fronty u okének potom trvaly celou věčnost. Obsluha byla evidentně velmi pomalá. Kdybych to měl porovnat třeba se Slavii, tak vše zabralo tak třikrát déle. Dali jsme si pivo a bratwurst.

Bohužel jsme se připravili o 15 minut ze zápasu a došli až na šedesátou minutu. Zrovna když se hosté ujali vedení. Obrana propadla a Hanslik pohodlně uklidil na první tyč. Škoda. Pan Litvínov cosi vykřikuje a prodírá se mezi sedadly směrem k lavičkám. Další osud hrdiny nám zůstal neznám. Dynamo se tlačí více do útoku. Nakonec se do hry dostal i Drchal. Za patnáct minut měl ale asi jeden nebo dva dotyky s míčem. Zakládání hry totiž velmi vázlo. Vlachodimos, který šel do hry o poločase, byl jeden z mála fotbalistů v dresu Drážďan. Nějaké šance byly, ale hostující obrana obětavě skákala do střel. Ke konci spálil obrovskou tutovku Boyd, když netrefil poloprázdnou bránu a přisvítil nad kotlem Dynama. Hned vzápětí se ale po hezké kombinaci prosadil Hercher. To už bylo na domácí fandy moc a trávník zasypali světlicemi. Nehrálo se tak hezkých pár minut. To by ještě člověk dokázal pochopit. Navíc ale byly v domácím kotli zapáleny otevřené ohně, do kterých se pravidelně přihazovaly pravděpodobně klubové předměty. Nikdo nezakročil, a tak ohně hořely až 40 minut! Po utkání jsme zůstali ještě delší dobu na tribuně, a stále se pálilo. Zajímalo by mě, jak byla pojatá bezpečnost na stadiónu. Nebyli hasiči vůbec přítomní, nebo jenom nechtěli plýtvat vodou? Určité momenty už se jednalo o slušný táborák. Každopádně zápas skončil prohrou Dynama 0:2 a sestupem do třetí ligy. To je pro klub velká tragédie. Ještě před pár lety se totiž mluvilo o tom, že pokud se povede pár přestupáků, tak by se dalo zabojovat o přední příčky druhé ligy. Fotbalově to ale bylo zasloužené. Znovu se nehrál moc hezký zápas a fotbalových momentů bylo poskromnu. Bojovnost nechyběla ani jednomu celku, ale atmosféra byla parádní. Proto jsme sem ostatně přijeli. Skanduje celý stadión a decibely byly navíc úměrné důležitosti zápasu. Po první půli mi dokonce zalehlo v uších! To se mi v Anglii nestalo ani jednou.

Po zápase jsme byli svědky manévrů, které jsem vskutku nečekal. Určité ulice byly uzavřeny úplně, protože tudy projížděly autobusy s fanoušky Kaiserslauternu. Všude byla policejní auta. Ne osobáky, ale dodávky. Jen v ulici, kterou jsme šli, jich mohlo být tak třicet za sebou, v každé pár chlapů. Nechápal jsem, jestli sem povolali všechny policisty ze Saska. I když byl konec vyhrocený, nebyli jsme svědky žádného incidentu. Zamířili jsme si to pěšky do podniku, který fungoval až do jedné ráno, kdy nám jel autobus zpět. Původně se mi víc zamlouval tematický Karl May bar, leč toto místo bohužel končilo už v 11 a přišli bychom tam chvilku před zavíračkou. Podnik, který vybral Pablo, se jmenoval Café Happening. Čekal jsem něco na úrovni nonstopu, ale nakonec jsme se dočkali docela fajn místa. Dalo se sedět venku, což teplé počasí stále umožňovalo. Obsluha uměla dobře anglicky a poradila s výběrem piva. Značku už si bohužel nevybavuju, ale pivo bylo obstojné. Barman měl triko Dynama a stejně tak se zde sešlo také více fanoušků klubu. Nálada pochopitelně nebyla nejlepší, ale prošli kolem nás i zpívající fandové v relativně podnapilém stavu. Po půlnoci nastal čas na přesun k autobusovému nádraží. Město už tehdy bylo úplně vylidněné. Cesta zpět proběhla v pořádku. Z Hlaváku jsme využili nočních spojů domů. Mě ještě zdržel Libyjec žijící v Římě, který přijel ve stejném busu a potřeboval poradit s cestou na letiště. Než jsem se zorientoval, tak mi ujel můj autobus. Bylo ale něco málo kolem páté, takže jsem si říkal, že je to už stejně fuk a alespoň jsme stihli pokecat. Prý mám napsat, kdybych byl někdy v Libyi. Kdybychom někdy jeli na tamní ligu, tak už máme kontakt. Výjezd znovu super a Drážďany prostě musím ve všech ohledech doporučit. Budeme držet palce Dynamu, ať se vrátí do druhé ligy a někdy tam určitě ještě zavítáme.

Průvodce po Liverpoolu

2022-03-17T10:30:00.002-07:00

autor: Marek

V případě Tranmere se jednalo o můj poslední report z anglického fotbalu na nějakou dobu (blog samozřejmě pojede dál a ještě letos bych rád nějaké články přidal). Na konec bych rád přidal tradiční kratší průvodce městem Liverpool, na základě čtyřměsíčního pobytu. Trochu jsem se utrhl, takže ho vydávám jako samostatný článek.

Liverpool. Dostat se sem dá nejlépe přes Manchester. Vlakové spojení je výborné, jak jsem již zmiňoval v několika článcích. Na návštěvu bych si určitě vyhradil alespoň 2-3 dny, aby člověk stihl v sytosti nasát atmosféru. Pokud našinec ovšem nemá čas, i jeden den se určitě vyplatí. Pokud jde o zajímavá místa, určitě dominuje oblast doků, kterou je třeba zmínit jako první. Royal Albert Dock z viktoriánské éry je kouzelným místem. Hlavně po setmění vynikne osvětlení silných červených sloupů. Nachází se zde hodně podniků. Ale také třeba Tate Gallery (moderní umění), která se mi osobně příliš nelíbila a Muzeum Beatles, kam jsem nikdy nešel. Kolem doků vede hezká cesta podél řeky Mersey, a je fajn se na chvíli zastavit a pozorovat vlny s vědomím, že někde v dáli se nachází USA a hodně místních lodí směřovalo právě tam. Dále se dá dojít k futuristické budově Museum of Liverpool, která přibližuje vývoj města. Ten byl razantně proměněn právě díky dokům, jejichž stavba začala na konci 18. století. V dobách největšího rozmachu přes Liverpool mířila většina světového obchodu, a to i ze zámořských oblastí.

To je také důvod pro nejstarší čínskou komunitu v Evropě, která se nachází právě zde. Místní Chinatown ovšem moc zajímavé není, až na zdobenou bránu. V podstatě jde jen o kus neuklizené ulice. Zaujalo mě akorát sídlo čínských svobodných zednářů v Evropě. Vedle tradičního zednářského znaku se nachází několik čínských znaků. Provázanost kultur je také k vidění ve World Museum, které se nachází kousek od Lime Street Station, kde končí vlaky z Manchesteru. To bych ze všech muzeí doporučil asi nejvíce, pokud nepočítáme muzeum na Anfieldu, které určitě potěší všechny fanoušky Reds. Skutečně fascinující je zdejší sbírka egyptských artefaktů, která čítá asi 10 mumií, krásně zdobené sarkofágy a obrovské kusy chrámu pokryté hieroglyfy. Je vidět, že Britové si přivezli z bývalých kolonií hezké suvenýry. Před půl rokem jsem zavítal na placenou výstavu Sluneční Králové v Praze a ta vedle Liverpoolu působí jako chudý příbuzný (hodnotím „epičnost“, neboť vzácnost artefaktů nemohu posoudit). Navíc vstup do většiny muzeí a galerií je zdarma, respektive za dobrovolný poplatek. Další patra patří expozici na způsob Náprstkova muzea v Praze, tedy tradiční způsoby života exotických komunit. Tady se mi nejvíce líbily exponáty z Tibetu a Jihovýchodní Asie obecně. Hned vedle World Museum se nachází Walker’s Art Gallery, která se mi líbila mnohem více než moderní Tate. Šlo totiž o slušnou sbírku klasického umění. Jen mě zklamalo, že se sál s mojí oblíbenou renesancí prochází rekonstrukcí.

Nyní se vracíme do doků. Dojdeme dále k soše Beatles, u které vzniká fronta na fotku. A pokračujeme až k takzvaným Three Graces. Jedná se o 3 budovy, které společně tvoří jeden ze symbolů města. Nalevo se nachází radnice, která jakoby vzhledem vypadla z Gothamu. Jedna z mých prvních impresí se ukázala jako oprávněná, neboť se zde skutečně natáčel připravovaný Batman. Na střeše je možno spatřit 2 liver birds – symboly města, od kterých se také odvozuje název. A pochopitelně také jde o ptáka v logu Liverpool FC. Jedná se o mýtickou bytost a nemáme doklady o tom, který skutečný pták byl předlohou. Možností je zde více. Liver birds na radnici se jmenují Bella a Bertie. Bella hledí směrem k moři a má vítat lodě mířící do přístavu. Bertie hledí k městu, které ochraňuje. Legenda praví, že pokud by se někdy podívali navzájem do očí, město by zaniklo.

Vedle je budova společnosti Cunard. Jednalo se o jednu z nejvýznamnějších společností pro lodní přepravu na světě. Flotila zaoceánských parníků jako první absolvovala dlouhou štreku do Bostonu. Proslavily se především vlajkové lodi Mauretania a Lusitania. Hlavně druhá zmíněná svým potopením, které zapříčinilo vstup USA do první světové války. Později se spoléhalo na Queen Mary a Queen Elizabeth. Ty také věrně sloužily vlasti během další světové války. Churchill se jednou zmínil, nepochybně v nadsázce, že jejich zapojení do zásobování spojenecké armády zkrátilo dobu války o celý jeden rok. Třetí budovou je potom budova Liverpoolského přístavu, která sloužila především pro administrativní činnost.

Po procházce v docích a kolem the Three Graces lze zavítat více do centra. K občerstvení je super hlavně Bold Street, kde se nachází spousta restaurací s nejrůznějšími kuchyněmi z celého světa. Hned na začátku ulice odshora Rudy’s Pizza s výhledem na Vybombardovaný kostel. Manchesterská pobočka Rudy’s se dostala do žebříčku 10 nejlepších pizz na světě a dále expanduje, stejné postupy jsou samozřejmostí i v Liverpoolu. Dále je fajn třeba libanonský Bakchich či Pieminster s mnoha druhy tradičních pies. Je zde spousta dalších možností k vyzkoušení – třeba brazilský grill, turecké BBQ, mexická restaurace, před kterou občas láká vystupuje Mexičan v sombreru a banjem, či výborná chippy Johnny English. Pokud jde o kavárny, nejvíce se mi líbilo Rococo Coffee nedaleko, a to jak interiérem, tak budovou zvenčí. Naopak na afternoon tea jsem nikdy nešel, na čaj a pár koláčků mi to přijde předražené a navíc jsou všude velké fronty (change my mind). Poctivě jsem ale pil britský čaj doma. Na základě researche na netu jsem zjistil, že jako nejlepší černý sáčkový je považován Yorkshire Tea, následovaný PG tips, ale chutnalo mi i ne příliš oblíbené Twinings. Tradiční britská kuchyně je samozřejmě k nalezení hlavně v pubech. Anebo v Maggie Mays na Bold Street, kde mám vyzkoušenou full english a dělají zde také nejvíc liverpoolské jídlo – scouse. Scouse tak není jen nerozpoznatelný přízvuk, ale také pokrm, sestávající se z brambor, trhaného hovězího či skopového, cibule. Dále třeba červená řepa a brown sauce. Tady je třeba si osvojit názvosloví hnědých britských omáček. Brown sauce vychází hodně z octa. Kupovanou jsem ihned musel vyhodit, avšak domácí mi ve scouse přišla super. Všechny chutě dohromady vytvářely zajímavý mix. Dále je zde gravy – náplň pies, více masová, takový sos. Barbeque omáčku asi potom každý zná. Pokud se návštěvník trefí do neděle, určitě bych doporučil Sunday roast, který je k dostání všude. Zajímavostí je Yorkshire pudink. Stejně jako Cornish pasty regionální záležitost, která ovšem pronikla do Sunday roasts za hranice Yorkshire.

Po hodech přichází na řadu zábava. Město večer ožívá a to nejen o víkendu. Kroky místní omladiny pravidelně vedou do oblasti kolem Concert Square, kde je hned několik hlučných podniků. Pokud jde o klasické kluby, vede Electric Warehouse s několika patry hrajícími různé hudební styly. Je nutné platit vstup několik liber, ale drinky nestojí mnoho a málokdy zde někdo dělá problémy. Light shows vypadají dost solidně. Horší variantou je LEVEL club. Přímo na Concert Square je Einstein Bier Haus, už podle jména lze poznat, že se jedná spíše o bar s parketem, než klub běžného ražení, a tak si tady lze i sednout s pintou. Posledním podnikem do party je McCooley’s. Irských pubů je zde celkově mnoho, i díky početné menšině. Co se týče hospod, ty se nacházejí na každém rohu. Unikátní je například The Bridewell nacházející se ve staré viktoriánské věznici. Na sledování zápasů je fajn třeba Beer Engine či Flute. Krapet víc nóbl potom jsou The Philharmonic Dining Rooms. Přihodím ještě pár míst – The Railway, The Grapes, Ye Hole in Ye Wall.

Pokud jde o pivo, svrchně kvašený „ale“ mě ze začátku zaskočil, ale posléze jsem si zvykl. Nečekal jsem ovocné tóny na dojezd a těžko identifkoval chutě. Craft ales jsou určitě povinností zkusit. Dělají se i tmavší varianty, či experimenty s ovocem. Často se jedná o místní výrobu, což se mi potvrdilo od Walesu po Skotsko. Cena se pohybuje kolem 4-5 liber. Zároveň jsem si ale nikdy nedával více než 2-3 ales. Nejen kvůli stránce finanční, ale přišlo mi to spíš takové na chuť. Po vyzkoušení jsem přecházel na lagers, tedy klasické ležáky. Carling je nejvíc mainstream pivo a také levná varianta. Ale v poměru cena/výkon mi přišel v pohodě, pokud tedy pod výkonem hodnotíme chuť. Rozhodně jsem se ale vyvaroval zahraničních lagers. Tedy, Birra Moretti a St Miguel jsou ještě v pohodě, ale rozšířenost Carlsbergu mi hlava nebere. Největší cat piss pod Sluncem, a ještě horší věc než Heineken. To už je co říct. Abychom jen nekritizovali, mám tu pár dobrých věcí, co bych doporučil. Problém je, že hodně názvů ales si nepamatuji, a jde spíše o menší značky. Ale chutnala mi Punk IPA od Brewdogu, Doom Bar Ale či Camden Hells Lager. Bohužel nemůžu hodnotit tvrdý, na který moc nejsem. Jednou se ke mně ale dostal gin, který chutnal snad po levanduli, či podobné kytce a bylo to fakt dobré.

Nejsem největší fanoušek Beatles, ale Cavern Club je fajn místo na návštěvu. Jedná se o klub, kde „Brouci“ začínali. Každý den se zde jede živá hudba s covery a to už od poledne až do asi jedenácti večer. Vstupné pět liber, atmosféra moc fajn, i když ne všichni vystupující stojí za to, a celkově moc na covery nejsem. Mají zde také vystaveny různé artefakty spojené s (převážně) rockovou hudbou. Naproti je sesterská hospoda Cavern Pub, kde se již vstupné neplatí a živá vystoupení jsou i zde. Dále jsou zde již zmíněné Beatles Museum, socha a pro opravdu hardcore fanoušky oblasti, které inspirovaly konkrétní songy, jako Penny Lane či Strawberry Fields.

Určitě nesmím opomenout obě katedrály. První z nich Liverpool Cathedral je monumentální zvenku i zevnitř. Jedná se o největší církevní stavbu v UK a osmou celkově na světě. Nabízí dobrou atmosféru navzdory mnoha turistům (dokonce zde funguje kafetérie v hlavní lodi, což jsem ještě snad nikde neviděl) a vzhled interiéru není příliš přeplácaný. Moc rád jsem sem chodil rozjímat. Rozhodně se vyplatí neopomenout Lady Chapel, která je schovaná po pravé straně a je třeba sejít po schodech dolů. Druhou katedrálou je Liverpool Metropolitan Cathedral a tady se těžko hledají slova k popisu. Stačí si najít fotky na Google a pochopíte proč. Velmi netradiční vzhled zvenku i zevnitř, místo na mě působilo při návštěvách docela tajuplně. Obě katedrály navíc od sebe dělí jen zhruba deset minut a z centra je to kousek. Je trochu škoda, že město nenabízí moc hezkých zelených ploch k relaxaci. Sefton Park je daleko, Everton Park není nic speciálního.

Město určitě doporučuji k návštěvě, kvůli kombinaci fotbalu, dobrého nočního života a hezkým památkám. Dá se dobře spojit s delším výletem po UK. Mimo již zmíněných Chesteru a Yorku, se mi osvědčil Snowdonia National Park ve Walesu, nebo Edinburgh.

League Two, Tranmere Rovers - Rochdale: Čtvrtá liga taky liga?

2022-03-17T10:04:00.000-07:00

autor: Marek

Řeka Mersey rozděluje Liverpool a jeho přidružené oblasti na pravý břeh, kde se nachází skoro všechna pro turistu zajímavá místa a břeh levý s názvem Wirral. Liverpool FC a Everton se samozřejmě nacházejí na břehu pravém, či severním, blíže k centru. Druhá polovina tak polohou stadiónu nemá v první lize zastoupení. Pokud bychom chtěli najít nejvýše postaveného zástupce, musí naše zraky spočinout až na tabulce League Two, tedy čtvrté nejvyšší soutěže. Zde o postup do vyšší ligy bojuje tým s názvem Tranmere Rovers. Tým oficiálně spadá pod město Birkenhead. Název ovšem nese po vesnici Tranmere, kterou právě Birkenhead postupně „pohltil“, s tím, jak se oblasti rozrůstaly.

Rovers byli oficálně založeni v roce 1884. Oficiálně se ovšem členy ligového fotbalu stali až v roce 1921, když byli jedním ze zakládajících celků lokální ligy Football League Third Division North. Z toho tedy vyplývá radostné výročí sta let. Ačkoliv jméno celku většině nic moc neřekne, jak už to tak bývá, historicky je možno naleznout hezké úspěchy. V případě Tranmere kupodivu jde spíše o novodobou historii. Největším úspěchem je finále Ligového poháru ze sezóny 1999/2000, ve kterém se druholigoví Rovers dokázali heroicky probojovat až do Wembley, kde o gól podlehli Leicesteru. Z devadesátek pochází taky starší semifinále stejné soutěže. Nejblíže postupu do první Tranmere bylo v sezóně 1992/1993 a to díky čtvrtému místu. Nyní se zde ovšem hraje pouze čtvrtá liga a fanoušci mohou pouze vzpomínat na staré doby plné slávy.

Stadión Prenton Park se pyšní kapacitou 16 a půl tisíce. Průměrná návštěva letošní sezónu přesahuje 6 tisíc, což je na League Two pořád hezké číslo. A hlavně se zde umí fandit. To dokazují taky internety, při googlení těch nejlepších atmosfér v soutěži (na Tranmere má být druhá nejlepší v rámci čtvrté ligy). Byl jsem velmi zvědav na to, jak v Anglii nižší soutěže vypadají. V rámci tohoto blogu se taky jedná o první návštěvu neligového fotbalu. Máme tak za sebou další milník. Sliboval jsem si autentickou podívanou. Pojďme se podívat, jestli byla očekávání naplněna. Soupeřem bylo Rochdale, nacházející se na 17. pozici z celkových 24 týmů. Rochdale je součástí Greater Manchester. V centru Manchesteru se dá dokonce nastoupit na spoj, který právě zde má cílovou stanici. Teoreticky se tak jednalo o menší derby. Ale nejsem si úplně jistý, jestli to takto místní berou.

Do Wirralu jsem se podíval jen jedinkrát, když jsem navštívil pohodové městečko s plážemi West Kirby, které se nachází o něco více na západ a prošel si lesy okolo. Dostat se sem dá vlakem ze stanice Liverpool Central. Ta je k nalezení hned kousek od Liverpool Lime Street, která je častěji využívána pro cesty v rámci Anglie. Vlaky Centralu spadají pod místního dopravce Merseyrail. Nevyužil jsem tak appku Trailine a lístek za pár liber kupoval v okénku.

Spoj končí v Chesteru, což je mimochodem velmi hezké historické město, které bych doporučil, pokud má člověk v Liverpoolu den navíc. Vlak je zde za zhruba 40 minut. Stejně jako v Yorku (další super destinace) se zde dochovaly hradby (základy v obou městech jsou datovány do doby Římanů, kdy Chester a York byly dvě nejvýznamnější pevnosti na severu) v celkové délce více než dvou kilometrů, které lze celé projít a vysoká koncentrace krásných černobílých hrázděných domů lahodí oku. Pokud jde o mé cesty po Anglii, tak York a Chester určitě patří mezi ty úplně nejhezčí města, ještě spolu s Edinburghem. To jen krátká odbočka.

Vystoupil jsem na zastávce Rock Ferry. Původně jsem plánoval dostat se na břeh Mersey a podívat se na město z druhé strany. Přístup je ale z velké části zahrazen domy a průmyslovými oblastmi. Možné by to bylo spíše více na sever u Hamilton Square, ale tím si nejsem jistý. Otočil jsem to tedy ke stadiónu a dal si zhruba dvacetiminutovou chůzi. K vidění není skoro nic zajímavého. Jedná se o klasiku okrajové čtvrti, a tedy nekončící červené cihlové domy. V Birkenheadu bylo fajn vidět víc hřišť na fotbal pro veřejnost. Bydlím spíše v centru města, ale při výpravách dále od centra jsem málokdy na neplacené hřiště narazil. Divil jsem se tedy, kde si mají malí kluci možnost zahrát. Stadión z dálky nevypadá nijak zajímavě. Nevysoké tribuny kolem dokola a světla. Zajímavá je výzdoba zvenčí. Street art zobrazující tenisky Adidas visící ze zdi, na které sedí fanoušci, připomíná subkulturu Casuals, která dominovala fanouškovské scéně v 80. letech. Kromě značek jako Stone Island se jednalo i o podobnou obuv. Dále je zde plakát fotbalistky Jodie Taylor, která je zdejší odchovankyní a za anglický nároďák zvládla 19 gólů v 51 zápasech. Trochu překvapivě dostala přednost před Aaronem Creswellem, který je v současnosti nejznámějším mužským odchovancem Rovers. Socha před stadiónem patří Johnu Kingovi, bývalému kouči, který stál za již zmíněnými úspěchy z přelomu 80. a 90. let. Po něm je také pojmenována jedna z tribun.

Lístek je mi naskenován telefonem a procházím autentickým turniketem z dob minulých. Kupuji si match programme za 3 libry, který je na čtvrtou ligu udělán skutečně skvěle. Hlavním tématem je dlouholetá brankářská jednička klubu a také kapitán Scott Davies, který kvůli zraněním ukončil kariéru po 277 zápasech odehraných za klub. Pokud jde o výčet jmén, která vůbec budou někomu známá, je třeba začít u Jaye Spearinga. Odchovance Liverpoolu FC je možno si pamatovat z týmů, vedených Rafou Benítezem. Nyní se nachází v Kristových letech a oklikou přes nižší ligy se dostal až na druhý břeh řeky Mersey. Trochu větším překvapením je Callum McManaman. Třicetiletý ofenzivní hráč je také známý z Premier League a ještě před dvěma roky hrál druhou anglickou ligu. Poté si vyzkoušel roční štaci v Austrálii a poté přijal nabídku od Tranmere. Kupodivu McManaman zůstává pouze na lavičce. I tato akvizice dokazuje, že to v Tranmere s postupem myslí vážně. League One je nutností. Časem by se vedení líbilo i Championship, ale to je ještě daleko. Na hostovačku z Liverpoolu došel Němec Paul Glatzel, moc ale zatím nehraje. Naopak McPake, nově zapůjčený z Glasgow Rangers, hned dostává šanci v základní sestavě. To je tak vše zajímavé, z Rochdale neznám nikoho. Trenérem je bývalý hráč Tranmere, což dodává na zajímavosti střetnutí.

Před zápasem je možno dojít až k hrací ploše, a tak se mi daří pořídit hezké fotky. Skoro to vypadá, jako kdybych byl sám na hřišti. Nutkání proběhnout se po zeleném pažitu, který se navzdory chladnému počasí nachází v dobré kondici, ale musím zavrhnout. Pitch invader zde byl i minulé utkání a majitel klubu v úvodním slovu před podobnými incidenty trochu úsměvně varuje. Z programu bych vypíchl jednu zajímavost. V nižších britských ligách je možnost sponzorovat vybrané hráče přes dresy. Lze zvolit domácí, venkovní, či kombinaci obojího. Jeden dres vychází na £250+daň, celá sada £500 a daň. Je to tedy relativně dostupné a často se jedná o jednotlivce z řad fanoušků klubu, a nikoliv bohaté firmy. Jméno sponzora je poté v bulletinu uvedeno. Vybrat si lze i někoho z realizačního týmu.

Lístek vyšel na £20. Při nákupu online je znovu hezky ukázán výhled z daného místa. Vršek hlavní tribuny má částečně výhled blokován tyčemi, proto doporučuji zamířit o něco dolů. Sehnat jsem si lístky hned za lavičkami týmů, skoro u středové čáry, zhruba desátá řada. Tedy skoro to nejlepší, co si člověk může představit. Očíslování, respektive opísmenování řad se mi opět zdá poněkud komplikované, a proto se ptám paní, kterou mám milně za pořadatelku. Záhy ovšem zjistím, že pouze prodává losy do tomboly. Dovede mě ale k pořadateli a představí mě jako pána z Československa, i když jsem jí na otázku původu odpovídal Czech Republic. Místa se pomalu plní a fanoušci vedle se posilňují horkým nápojem. Teplota se pohybuje kolem 4 stupňů. Před zápasem ještě hezky svítí slunce, a tak člověku nevadí ani nepříjemný liverpoolský vítr, vanoucí od Irského moře. Postupem času ale sluneční paprsky vystřídá nepříjemný chlad.

Kotel už byl plný, s popěvky se ale čekalo až na start utkání. Fanouškům již mává maskot Rover the Dog, který se také podílí na místních komunitních charitách a navštěvuje zdejší školy. Psí podoba mohla být zvolena, protože se jedná o tradiční anglické jméno pro psa (který se rád toulá?). Na protější tribuně byla vztyčena duhová vlajka. Na ostrovech docela častý jev. Výjezd ve slušném počtu měli na svědomí fandové Rochdale, připraveni s vlajkou „Up the Dale!“. Tranmérské uvedl do varu hned začátek. Brankář hostí si nahrával ve třetí minutě zpět levému obránce, ale pomalu a nepřesně. Míč vystihl Charlie Jolley, od lajny si naběhl do vápna, krátce zasekl a hezky míč uklidil do horního růžku. V 16. minutě tentýž hráč upravoval již na 2:0 pro domácí. Aut, nahrávka na Jolleyho a scenář se opakoval s jediným malým rozdílem. Tentokrát míč mířil precizně do dolního rohu na stejné straně. Na Transfermarktu je uvedeno, že Jolley, který kariéru započal ve Wiganu, je pravák. Oba góly ale dal levou nohou a to náramně. Za perfektně utaženou placíru při druhé brance by se nemusel stydět ani Mbappé. Rázem tak bylo v Prenton Parku veselo. Tranmere dokázalo kontrolovat hru. Zde se osvědčil hlavně Spearing, na němž byly jasně vidět zkušenosti. Naopak host z Rangers McPake se snažil, ale nelepilo mu to. K potlesku v Británii ovšem stačí málo, a v nižších ligách především. Jeden dobrý skluz či zákrok, obyčejné otočení hry „na druhou“ a hráč se dočká ovací z tribun. To by se mi jako hráči líbilo. Poločas končil za stavu 2:0. O poločase se nejprve vyhlásila návštěva. Do mikrofonu číslo uvedl šéf klubu. Dostavilo se slušných 7 tisíc diváků. A to prosím šlo o čtvrtou ligu a polovinu ledna, kdy se teploty pohybovaly pod 5 stupni Celsia. Dále byl vyhlášen výherce losu. Hrálo se o zhruba £650, takže docela hezký obnos. Chvíli se čekalo, než si k lavičkám došla pro výhru slečna. Nevýhodou mého místa bylo, že k občerstvení se muselo jít přes až dolů a poté okolo hřiště. Průchod stadiónem byl možný jen u horní částí tribuny. Nechtělo se mi čekat ve frontě, a tak jsem raději pozoroval dění okolo. Hlášení byly výsledky ze všech 4 nejvyšších soutěží. Když přišla řada na Everton, který tekl na hřišti Norwiche 2:0, celým stadiónem se rozlehl smích. To se ještě nevědělo, že další potupná prohra bude posledním hřebíkem do rakve Beníteze, který se o pár dní později dočkal opožděného vánočního dárku v podobě výpovědi.

Na druhou půli se do fandění zapojil i bubeník, který asi uvízl v koloně, nebo zapomněl buben na první půli doma. Mimo tradičního chantu „tým XY, We're by far the greatest team, The world has ever seen“, se stadiónem také nesl podivný zvuk následující výkopy obou brankářů. Ti se samozřejmě po poločase vyměnili a měli tak za svými zády soupeřův kotel. Později jsem si našel, že se jedná o pokřik „Ah-ah, you're shit! Aaaaaah!“. Tranmere navíc za brankou mělo hodně fanoušků z řad mládeže, takže skandování znělo dětskými hlasy. Rochdale mělo druhá poločas více ze hry. Vytvořit si ale dokázalo jen jednu čistou gólovku. Podařený centr od pravé lajny usměrňoval do branky hroťák hrudí asi ze dvou metrů. Trefil ovšem brankáře, který pozičně zvládl situaci výborně a vyrážel nohami, i když samozřejmě úspěšnému zákroku nechyběla notná dávka štěstí. Zápas tak dopadl výhrou pro Tranmere. Jak zhodnotit kvalitu utkání? Oba celky samozřejmě ve svém repertoáru nevynechaly nákopy a velkou bojovnost, ale co se týče individuálních kvalit, několik hráčů vypadalo zajímavě. Hlavní pozitivum ovšem byla atmosféra. Nejen, že se dobře fandilo, ale člověk měl také hodně dobrý pocit díky přátelské komunitě. Nezbývá než doufat, že se Tranmere podaří postup. Soutěž o level či dva výše by Rovers slušela. Hlavním konkurentem je neméně zajímavý klub, taktéž se pyšnící Rovers ve svém názvu. Forest Green Rovers, alias první klub, který implementoval čistě veganskou stravu. S nimi také Tranmere o týden později vybouchne 4:0. Těžko říci, jestli fanoušci na hřiště v protestu házeli steaky.

FA Cup, Manchester United - Aston Villa: Všichni Svatí stáli při MU

2022-01-31T02:16:00.001-08:00

autor: Marek

Fotbal po Novém roce se pro Man United nerozjel ideálně, když doma podlehli Wolves. Médii navíc probíhaly zprávy o rostoucí nespokojenosti hráčů s dočasným manažérem Ragnickem. Šance na reparát přišla v FA Cupu. Tedy, jak je s oblibou na českých kanálech zmiňováno, nejstarší klubové soutěži na světě. Jelikož to v lize pro Manchester moc růžově nevypadá, nabízí pohár aspoň jakousi šanci na záchranu sezóny. V cestě stála Aston Villa. Steven Gerrard, který se přes minulý rok stal pro velkou část českého národa velkým záporákem, jistě plánoval United pokořit. Navíc již před zápasem bylo jisté, že vítěz jde na Middlesbrough, což je docela hratelný los. Když jsem dostal šanci podívat se znovu na Old Trafford, nemohl jsem odmítnout. Ačkoliv denní případy ve Spojeném Království stále přesahují sto tisíc, na fotbal tu nikdo naštěstí nešahá. Těšit jsem se tak mohl na plný stánek. Lístek mě vyšel na £40, což je dost hezká cena vzhledem k tomu, že se zápas v podstatě ničím nelišil od ligy – do boje zasáhly dva prvoligové týmy v plné síle. Ale nepředbíhejme.

Cestu do Manchesteru už mám nacvičenou. V pondělní odpoledne vlaky nebyly nijak plné. Scenérie za okny moc krásy nenabízí. Některá místa působí až depresivně, především kolem zastávek jako Lea Green. A to už je co říct, když jsem projížděl třeba takovým Lutonem. Do města jsem dojel pár hodin před, abych se stihl projít a nasát atmosféru. John Rylands Library, do které se chci pokaždé podívat, měla znovu zavřeno. Chetham’s Library (nejstarší veřejná knihovna v Británii) stále kvůli Covidu nefunguje. Zkusil jsem tedy Portico Library. Nejmenší ze všech jmenovaných a trochu „hidden gem“, postavený v Greek Revival stylu. K naleznutí jsou zde pouze knihy z 19. století. Interiér včetně kupole vypadá dost hezky. Skoro bych se cítil jako anglický gentleman, ale kouzlo jsem pokazil objednávkou kávy místo čaje. Jednalo se o nepříliš dobrou tekutinu, která si o mléko a cukr doslova říkala. Donést jsem si nechal také teacake. Čekal jsem to, co nazýváme čajovým pečivem v našem jazyce, a tedy dusivé sušenky. Zde se ale jedná o vláčnější buchtu, ke které se dodává džem. Během pauzy jsem sledoval obrovský kompas na protější straně, který po určité době měnil ručičku z S na SE a zpět. Viníkem byl bohužel vítr, jak jsem se později doptal, a ne anomálie magnetického pole Země.

Dále jsem se chtěl podívat do Science muzea, ale plány záhy vzaly za své, když jsem zjistil, že v pondělí (pochopitelně) je zavřeno. Stejný scénář se konal taktéž v případě Fotbalového muzea, kam mi ještě platil lístek z minula. Při toulání se městem jsem natrefil na kamennou prodejnu Classic Football Shirts. Obchod znám ze sociálních sítí, a tak jsem si rád prošel nabídku (na e-shopu je toho ještě o dost víc). Jsou zde dresy United a City z mnoha sezón. Nejvíce mi do oka pochopitelně padly devadesátkové dresy Cantony a Keana. K prodeji je ale nespočet týmů. Většina sortimentu se pohybuje kolem £150. Je zde ale i sekce dresů za £20, což docela láká už jen jako suvenýr, navíc jde třeba o dres Německa. Určitě bych doporučil návštěvu. Prodejna je i hezky zařízena, s různými památnými dresy speciálně vystavenými na zdech. Nachází se u Deansgate. Poté jsem ještě znovu zašel do místní katedrály, kde mne přivítal otravný zvuk vrtačky. Možná právě tato návštěva ovšem, v nadsázce, později rozhodne zápas.

Metrolink jedoucí ke stadiónu je o dost tišší než mou předchozí návštěvu proti Liverpoolu. Není divu. Ale fanoušků i tak potkávám dost. Ovšem žádné příznivce klubu z Birminghamu. Vystupuji o zastávku dříve na Trafford Bar, abych si vychutnal cestu pešky ke stadiónu. V hospodách okolo už se pomalu dává poslední pivo. Hodina do výkopu. Místo nalézám ve stejném sektoru jako minule. Musel jsem navíc ukázat Tečku, což minule vyžadováno nebylo. V kapse jsem si nechal víčko od petky, abych znovu nevylil nápoj, kterým znovu byla Cola. Jediné pivo je totiž Carling v Petce, což jsem si opravdu nepotřeboval dopřát. Krok se ukázal býti prozíravým, protože mi láhev skutečně sousedi zvládli omylem povalit. To jsem ovšem přešel s úsměvem. Trochu vyhrocenější to bylo o chvilku později, kdy mi dva dementi s nataženými nohami odmítali uvolnit cestu na toaletu a stejný problém byl i při cestě zpět. Slušně jsem požádal, a tak důvod doteď nechápu. Nakonec jsme se ale nějak dokázali domluvit. Ochozy se začaly pomalu plnit. United chyběli zranění Ronaldo a Sancho, což byla z pohledu diváka určitě škoda. Šanci tak dostal Greenwood. Gerrardovi se dostalo řádného přivítání a mohlo se jít na věc.

Vstup do utkání byl diametrálně odlišný oproti mé minulé návštěvě. Po osmi minutách se prosadil ve vzduchu McTominay. Skotský odchovanec se stává velmi důležitou součástí týmu. Kdo by si to byl pomyslel v jeho úvodní sezóně, kdy mu první šance dopřál Mourinho. Manchester ovšem znovu zápas neměl pod kontrolou. Hned záhy dvakrát na zadní tyči doklouzávali hráči Villy a jen o fous minuli nedali do prázdné. De Gea musel už v prvním poločase předvést hned několik těžších zákroků a dal vzpomenout na svá nejlepší léta v rudém dresu. Problém United tkvěl v neschopnosti podržet míč ve středu hřiště a uklidnit hru. Hned, jak se hráči dostali k míči, ihned putoval od nohy. Zároveň byl střed moc průchodný při brejkových situacích Aston Villy, které stačilo pár rychlých přihrávek či jeden nákop a byla skoro u vápna. U dlouhých míčů hrál podstatnou roli Watkins, který se mi líbil mnohem více než Ings. Dále zaujal Ramsey, který by se pod Gerrardovým vedením mohl posunout hodně daleko. Z týmu domácích předváděl velmi dobrý výkon Dalot na pravé straně obrany. Většina křídelních útoků Villy tak prošla po levé straně. Částečně na to ale měla vliv i aktivita full beků Villy. Cash se vytahoval mnohem častěji než Targett. Svůj den neměl Rashford, který často tahal akce na sebe a pak ztrácel míče. Došlo i na typickou „Lindelofovinu“, kdy se nebohému stoperu povedlo při pokusu o zpracování dlouhého míče nahrát do běhu Watkinsovi, který postupoval sám a trefil břevno. Tohle byl technický level zhruba osmé Hanspaulky. Vzpomněl jsem si na předzápasovou rozcvičku, kdy se provádělo klasické cvičení, naraž si a vystřel. Lindelof tehdy nezvládl nahrát na dva metry a přihrávka letěla úplně mimo. Musel se tak vrátit a narazit si znovu. Stane se, ale pobavilo.

Bavit musel zápas nestranné fanoušky. K vidění bylo hodně zajímavých situací a fotbal nahoru a dolů. Ingsovi nebyl uznán gól díky VARu, i když se přezkoumávalo dost dlouho. O chvilku později branku Ville pro změnu překazil vztyčený praporek pomezního. Dvě gólové střely United vykopli obránci z brankové čáry. Zápas byl stále otevřený. K mému překvapení Gerrard až do 79. minuty nestřídal. Ragnick poslal do zápasu van de Beeka o trochu dříve a později ho následovali Lingard a Elanga. Elanga se jednou dobře uvolnil u lajny a nacentroval do vápna, kde nikdo nebyl (na hřišti už nebyl Cavani a přijde mi, že nikdo jiný neumí dobře zavírat zadní tyč). Lingard pobavil jednou patičkou, kterou nasadil soupeři jesličky a jinak nic moc nepředvedl. United ještě stihli pokazit pár slibných brejků. Naopak Villa vyrovnat nezvládla, i když v mnoha pasážích svého soka přehrávala. Urodila se tak hubená výhra o gól, za kterou United opravdu mohli děkovat všem svatým. Atmosféra na Old Trafford byla znovu skvělá, ale decibelům během mé minulé návštěvy se nevyrovnala. Nehledě na výsledek, zápas s Liverpoolem vždy bude nejvíc.

Po zápase jsem měl zhruba necelou hodinu a půl na to, dostat se na Deansgate, odkud mi jel vlak zpět do Liverpoolu. Jelikož se jednalo o poslední spoj, nechtěl jsem riskovat a raději jsem si dal 40 minut pěšky. I s navigací se mi povedlo ve tmě chvílemi zabloudit, ale nakonec jsem se zdárně dostal až na stanici. Kromě několika lidí, kteří také jeli ze zápasu, zde byli i dva nejspíše zfetovaní jedinci, kteří tropili menší divadlo. Bohužel v těchto nočních hodinách častější scéna. V docela zaplněném vlaku nikdo ani nepředstíral sebemenší zájem o nasazení roušky. Jaký rozdíl oproti Česku.

Premier League, Manchester United - Liverpool: Slavné North West derby nabídlo debakl domácích

2021-12-08T12:56:00.006-08:00

autor: Marek

Při plánování dalších zápasů jsem nemohl zapomenout na Manchester. Strategická blízkost města z Liverpoolu k návštěvě přímo vybízí. Vlakem se dá překonat za 40-60 minut, v závislosti na typu vlaku. Dalším důvodem samozřejmě je má obliba United již od dětských let. Až doteď jsem ovšem tým v akci neviděl. Plánování výjezdu v roce 2019 jsem odložil na jaro 2020 a každý ví, jak to tehdy dopadlo. Nastal tedy čas spravit si chuť teď. Kvůli cenovému rozsahu jsem se zajímal především o průměrnější soupeře, avšak když se na poslední chvíli (díky místnímu kontaktu) našel lístek na derby s Liverpoolem za pro mě přijatelnou cenu 150£ (vzhledem k soupeři), neváhal jsem ani sekundu. Definitivní potvrzení jsem dostal až večer před zápasem. Výkop byl stanoven na 16:30, mohl jsem si tedy dovolit dlouhý spánek a klidně si vychutnat ranní kávu.

Poté jsem vyrazil na zastávku Lime Street, odkud mi jel spoj. Zde jsem již spatřil několik odvážlivců s dresy či šálami United, několik ve žlutozelené „love United, hate Glazer“ kombinaci. Lístek na vlak vyjde na 6-10£, v závislosti na typu spoje. Pro cestu na stadión se vyplatí vystoupit na zastávce Manchester Piccadilly či Oxford Road a poté využít služeb nadzemky Metrolink (denní lístek vyjde na pár liber), která jede přímo ke stadiónu. Před přestupem jsem se ještě posilnil tradiční britskou stravou v Greggs – sausage rolls neodmyslitelně patří k folkloru. Již cesta Metrolinkem přinesla hlasitý zpěv chorálů přes celý vlak. Většina obecenstva byla v dobré náladě, až na pár jedinců, kteří se na fotbal nechystali a k bouchání do stěn v rytmu songů se nepřidali. Co do hlasitosti a četnosti dominovaly „United are the team for me“ (rychle skandovat "With a nick nack paddy whack give the dog a bone" se asi nikdy nenaučím) a „Viva Ronaldo“. Ještě zbývalo vyzvednout si ticket a rovnou padlo i předzápasové pivko s krajany, kteří se také na match těšili.

Do úvodního hvizdu chyběla zhruba hodinka a napětí ve vzduchu se dalo krájet. Cestou jsem minul tradiční uličku včetně Lou Macariho chippy, umělce s kytarou zpívající United Road, policejní kavalérii a koupil si šálu s Ronaldem. Nápis „True red back where he belongs“ dával tušil o důležitosti letního příchodu pro Rudé Ďábly. Poté jsem se konečně dostal ke stadiónu. Neotálel jsem a co nejrychleji prošel do útrob, než se začaly tvořit fronty. Oproti Evertonu byla prohlídka o poznání důkladnější, včetně použití detektoru kovu. Poté ještě rozcvička v podobě několika pater schodů a už jsem byl před vstupem do sektoru. Své místo jsem zaujal v severovýchodním sektoru NW3433, nacházejícím se krapet v rohu, avšak s výborným výhledem na hrací plochu. Tribuny se plnily pozvolna ale jistě.

Využil jsem služeb předraženého občerstvení a koupil si Coca Colu. Ta přišla bez víčka. Toto otravné opatření (a má nepozornost) vedlo k tomu, že jsem během vyvolávání sestavy omylem lahev skopl a slušné množství vylil pod sebe. Jen tak tak potůček hnědé tekutiny minul tašku se suvenýry fanouška pode mnou. Už z pohledu na diváky kolem bylo zřejmé, že je zde mnoho místních a dnes tak stereotyp o stadiónech plných cizinců neplatí. Samozřejmě za to mohla i důležitost utkání, které si nikdo nechtěl nechat ujít. Jedná se o největší zápas na celých ostrovech a obě města pojí nesmiřitelná rivalita, která údajně má kořeny již na konci 19. století, kdy kupci z Manchesteru platili vysoké poplatky za dovoz a vývoz do Liverpoolu. Došlo tedy ke konstrukci Manchesterského kanálu napojeného na Irské moře, který liverpoolský přístav vyřadil ze hry, v důsledku čehož množství lidí ztratilo práci. Naopak Manchester, jeden z tahounů průmyslové revoluce, velmi prosperoval. Domácí vedl do boje Ronaldo s mladými Rashfordem a Greenwodem po svém boku. United za sebou měli povedený obrat během týdne, kdy se povedlo porazit Atalantu. Všichni doufali, že se na toto představení povede navázat i dnes. Liverpool dorazil s Firminem a Jotou po boku fenomenálního Salaha. Mané zůstal na lavičce. Úvodní znělka Premier League a poté již začátek představení. Kotel liverpoolských se nenechal zahanbit a hlasitě hnal své favority do boje.

První šanci měl již po třech minutách Bruno, ale nepochopitelně přestřelil v čisté gólovce. Nedáš, dostaneš, se naplno projevilo hned asi o minutu později. Luke Shaw naprosto nepochopitelně sabotoval úsilí o ofsajdovou past a Keita uklidil míč do sítě. V 13. minutě to již bylo o 2 góly. Shaw a Maguire se srazili, míč se dostal k Alexander-Arnoldovi a Jota uklidil do prázdné. V této době jsem ještě pořád věřil v obrat. Konec konců zápas před pár dny v Atalantě měl stejný průběh a United také po poločase prohrávali o 2. Potom ale přišel třetí úder. Zblokovaná střela, Shaw znovu mimo pozici (vystřídal bych ho už po půl hodině) a gólová pobídka pro Salaha. Defenzíva United byla hrůzostrašná. Komické snahy o pressing zanechávaly obrovská okna, kterých rychle kombinující Liverpool dokázal bez větší námahy využít. Čtvrtá branka v nastavení prvního poločasu již znamenala debakl a naděje vzaly za své.

Někteří fanoušci začali opouštět tribuny. Solskjaer jednoznačně musel udělat změny, i když šance na příznivý výsledek byly už velmi malé. Do hry se podíval Pogba místo Greenwooda. Je zrovna Francouz tím, kdo by měl tým nakopnout a zavelet svým charakterem k velkolepému obratu? Řekl bych, že ani náhodou. Krátce po pauze se mu povedlo ztratit míč na půlce, když předváděl své klasické efektní, ale zoufale neefektivní parádičky a Salah s ledovým klidem trefil hattrick. O chvilku později se prosadil přesnou střelou Ronaldo, ale po konzultaci s videem byl gól odvolán. Následovala červená Pogby za retardovaný skluz oběma nohama v poslední třetině hrací plochy. Cavani dal jen břevno, a tak United dostali v derby doma bůra.

Ačkoliv tribuny opustily možná tisíce příznivců, tak atmosféra vytvořená zbytkem věrným byla výjimečná. A to i za stavu 0:5! Posledních deset minut provázel nepřetržitý potlesk a zpěv. Později mi bylo řečeno, že takový hluk nebývá ani při památných výhrách. Můj názor je, že podpora byla vyjádřena klubu. Rozhodně ne hráčům, kteří byli při poločasové pauze vybučení. Zároveň také ne trenérovi. Klub a jeho hodnoty jsou větší než samotný kádr a realizační tým. Fanoušci chtěli právě tuto velikost ukázat, a tak při ostudné prohře ještě přidali na fandění, místo toho, aby šli domů. Také samozřejmě šlo o to, poměřit se decibely s kotlem Liverpoolu. Po zápase každý očekával „sacked in the morning“ scénář. To jsme ještě nevěděli, že Oleho budeme na lavičce trpět několik dalších utkání, včetně derby proti City.

Co se týče stadiónu, zvenku vypadá naživo skutečně parádně a dle mého skromného názoru impresivněji než Anfield, kolem kterého jsem se byl projít. Některé vnitřní prostory by ale zasloužily zrenovovat a to velmi. Hlavně občerstvení a prostory kolem něj. Samostatnou kapitolou jsou toalety, které jako by vypadly z 80. let. Komická scénka z přestávkové návštěvy, kdy za každým pisoárem stála fronta 10-15 lidí, taky na hodnocení nepřidá. Pokud tedy někdo má problém s močením v davu, tak na Old Trafford se komfortně cítit nebude. K sedačkám asi není co vytknout. Výhled je parádní a nebrání v něm žádné části konstrukce, což ne všude je pravidlem.

Zápas dopadl, co se týče výsledku, naprosto strašně. První návštěvu Man United jsem v nadsázce nemohl načasovat lépe. Ale ničeho nelituji. Vidět naživo Ronalda a Salaha, zažít atmosféru jednoho z největších zápasů na světě, který ne každý má šance navštívit. To vše bylo rozhodně super. Teď ze mě možná více mluví turista než fanoušek, ale s odstupem času (tyto řádky dopisuji déle jak měsíc po utkání) tento den vnímám veskrze pozitivně a negativa spojená s výsledkem vytěsňuji z paměti. Po utkání jsem se sešel s věrnými fanoušky United Markem a Honzou. Zavítali jsme mimo jiné do hospody Peveril of the Peak, ve které se nechal spatřit i legendární Eric Cantona. Celé místo vypadá parádně – samostatný žlutobílozelený domeček v záplavě cihlových budov, autentická atmosféra, běžné ceny na UK a přátelští barmani i hosté. Padlo nejedno pivo a měl jsem co dělat, abych stihl poslední vlak krátce před půlnocí. Ironicky jsem se vracel do Liverpoolu. Tedy města, které Manchesteru United uštědřilo velký debakl. Jen co jsem vystoupil na Lime Street, narazil jsem na fandy LFC ulicích, oslavující svého hrdinu Salaha. Šálu s Ronaldem jsem měl samozřejmě schovanou.

Shodou okolností se jednalo o můj druhý výlet do Manchesteru během dvou týdnů. Důvodem první cesty byly volby do PS a za jeden den jsem si docela hezky stihl projít město. Na závěr bych tedy rád vypíchl pár míst, která podle mě stojí za vidění. Český konzulát se nachází v těsné blízkosti Old Trafford, necelých deset minut pěšky. Po návštěvě stadiónu (stadium and museum tour se bohužel nekonala kvůli ragbyovému zápasu) jsem se přesunul autobusem zpět do centra, alternativně lze jet Metrolinkem. Cílem bylo National football museum. Lístek vyjde 10£ a platí na jeden rok. Několik pater je naplněných exponáty, které mapují počátky kopané v Anglii, působení a úspěchy národního mužstva i klubů v Evropě. Nalézt tu lze třeba ale i Mini Cooper George Besta. Část se věnuje také společenským problémům, což v UK prostě nesmí chybět nikde. Vše doprovázeno mnoha filmy a za příplatek i hrami (např. střelba a přihrávky na cíl). Objem informací je tak ohromný, že jsem se po dvou hodinách cítil až zahlcen a nejvyšší patro se síní legend prošel rychle. Z exponátů bych vypíchl originální dres Maradony ze čtvrtfinále MS 1986 proti Anglii, ve kterém předvedl svou „Boží ruku“.

Hned vedle muzea se nachází pub Old Wellington, sídlící skoro na místě (došlo k posunutí o 300 metrů po bombovém útoku IRA v roce 1996) původní hospody z poloviny 16. století. Hrázděná budova vypadá z venku úžasně a totéž se dá říci o interiéru. Dal jsem si skvělý pie s hovězím, který údajně vyhrál ocenění v rámci regionu a pivo typu ale, které si zde sami vaří. Výhled jsem z okna měl na vedle stojící katedrálu (tou se stala až v 19. století, do té doby šlo „pouze“ o kostel). Shodou okolností se jedná o další místo, které se stalo obětí bombového útoku. Nešlo ovšem o severoirské separatisty, nýbrž o německý nálet během druhé světové. Zajímavostí je vyřezávaný klokan na jedné ze židlí, který vznikl kvůli zde sloužícímu biskupovi z Austrálie. Zbrusu nové varhany podtrhují dojem.

Prošel jsem si také Manchester Art Gallery s impresivní sbírkou klasického umění. Vstup byl zadarmo (respektive za dobrovolný dar), jak je v UK často zvykem. V Manchesteru je celkově mnoho muzeí zdarma, kde se dá zabít deštivé odpoledne. Recenzovat vyjma fotbalového muzea nemohu, ale třeba Science and Industry muzeum vypadá podle informací na netu zajímavě. Zamířil jsem i do místního Chinatown, které je o něco větší než v Liverpoolu (kde jde pouze o jednu menší ulici), ale na Londýn se samozřejmě nechytá. Jako již klasicky je zde nejhezčí krásně zdobená brána a pak jde o set restaurací a mnoha obchodů typu vietnamské večerky. Radnice zrovna prochází rekonstrukcí. Podíval jsem se alespoň do centrální knihovny, s jednou působivou místností pod kupolí. O poznání raději bych ale viděl John Rylands knihovnu, která jako by vypadla z Harryho Pottera. Bohužel otevřená je jen pár dní v týdnu (navíc mi přijde, že během mých dvou návštěv Manchesteru se jednalo pokaždé o jiné dny, ale možná se mýlím). Třeba příště to vyjde. Na závěr bych ještě zmínil fajn procházku v části města jménem Castlefield. Jedná se o část kolem řeky s mnoha mosty a pozůstatky římské pevnosti. Z centra to není daleko, stačí dojít zhruba ke stanici Deansgate. Člověk zde taktéž spatří supermoderní mrakodrapy hrdě shlížející na město.

Premier League, Everton - West Ham: Kladiváři si pochutnali na Karamelkách

2021-10-22T09:31:00.010-07:00

autor: Marek

Odbíjení nedaleké metropolitní katedrály (která mimochodem více vypadá jako Sauronova věž než jako dům Boží) pročíslo vzduch a započala další z nedělí strávených v městě na řece Mersey. Na Liverpool příjemných 16 stupňů bez typického otravného větru. Klidný den. Pro mě ovšem zároveň také matchday. Před pár dny se mi povedlo koupit lístek na Everton vs. WHU. Na resale platformu skrze oficiální web jsem se dostal krátce po půlnoci a ani jsem nedoufal, že by se mi povedlo tiket ukořistit. Lístků bylo překvapivě na prodej kolem deseti, a to pro kohokoliv bez klubového členství. Po kliknutí na dané místo se objevil náhled, jaký výhled bude návštěvníkovi nabídnut. Projel jsem si místa na protilehlé. Horní tribuna byla limitována sloupem (vrátily se mi vzpomínky na Letnou, proč si některé kluby tento architektonický prvek nemohou odpustit?), i když stála o 10£ více. Bral jsem tedy devátou řadu od hřiště, kousek od středové čáry, za příjemných 40£. Těšit jsem se mohl také na slávistickou sílu v řadách Hammers. Nad startem Cufa ovšem visel otazník.

Cesta na stadión z centra vyjde na 2,5£ autobusem, platit lze bezkontaktně a před vystoupením je třeba si pokaždé zmáčknout tlačítko. Já jsem měl odvoz od letitého fanouška Toffees Iana, a to už v půl dvanácté. Vyřizoval totiž něco ve městě a měl mě po cestě. Dali jsme řeč o zápase. Ian tipoval výhru Evertonu 2:1, i když nebyl příliš šťastný z absence elitní letky ve složení Dominic Calwert-Lewin+Richarlison. Další zastávkou byla hospoda Thomas Frost kousek od stadiónu (jedna z řetězce Wetherspoon, známého levným pivem). Místo vypadalo skutečně autenticky, a to včetně fanoušků. Evertonu se přezdívá „the people’s club“ a kořeny jsou cítit i dnes. Posedávali zde i příznivci WHU a nikdo si jich nevšímal. Moje další kroky vedly do klubového fanshopu, kde jsem si koupil klubovou šálu za 12£ (v obchoďáku St. John’s se dá stejná sehnat za 8£)., což mi na Anglii přijde jako dobrá cena. Do zápasu stále zbývalo něco přes dobrou hodinku. Fronta před Mekáčem o ulici dál vypadala na půl hodiny, a to samé před „chippy“ u stadiónu. Koupil jsem si tedy rychlý snack v Aldi a po konzumaci vyrazil na Goodison Park.

Turnikety jsou rozděleny podle čísel asi na 80 jednotek a na vytištěné vstupence není uvedené, z které strany je kolikátý. Musel jsem tak obejít celý stadión. Výhodou takového množství vstupů je ovšem rychlost. Byl jsem asi pátý na řadě. Zároveň neproběhla vůbec žádná bezpečnostní prohlídka. Security se mě ani nedotkla, jen jsem si pípl lístek a prošel. To jsem skutečně nečekal a z hlediska bezpečnosti je to poněkud diskutabilní. Půl hodiny před zápasem se již stadión začal pomalu plnit. Na občerstvení se také čekalo neúnosně dlouho, čemuž nepomohl také nedostatek stánků, nic jsem si tedy nedal (nabízeny byly masové koláče) a radši si šel vychutnat atmosféru v hledišti. Řady jsou označeny jak písmeny, tak čísly, což mi přišlo trochu matoucí. Když jsem konečně zaujmul místo, Everton se právě rozcvičoval těsně před námi. Nechyběly ani dvě trochu nečekané hvězdy Demarai Gray a Andros Townsend. Fanoušci si oba hráče rychle oblíbili, čemuž svědčil i aplaus při vyvolávání sestavy. Příležitost vycítili i prodejci šál před zápasem, kteří již nová jména zahrnuli do nabídky. Výkop se blížil, a nakonec byla obsazena i obě místa vedle mě. Záhy jsem si uvědomil, co to obnáší. Sedačky byly natěsnány velmi blízko u sebe a člověk s dlouhýma nohama moc velký komfort vskutku neměl. Když se kolega přede mnou lehce zaklonil dozadu, dostal jsem do kolen a z obou stran se na mě lepila prostorově výrazná stehna dalších návštěvníků. Zážitek podobný letu s Ryanair. Pokud jde o samotný Goodison Park, i tribuny působí, že jsou blízko hřiště. Stadión tak opticky nevypadá velký a kapacitu 40 tisíc bych netipoval. Zároveň ovšem aréna má útulný dojem. Totéž se dá říci i o pohledu zvenčí. Klub s tak bohatou historii by si ovšem zasloužil i muzeum.

Pojďme ale k zápasu, ve kterém se bohužel z české legie představil pouze Tomáš Souček. Irons od začátku utkání dokázali ovládnout střed hřiště, což fanouškům Evertonu dávalo tušit, že to dnes nebude lehký den. Suk a Declan Rice působili mnohem klidnějším dojmem, skoro neztráceli míč a diktovali tempo hry. Dokázali také mnoho míčů vyhrát, což v jejich podaní vypadalo až jednoduše. Na druhé straně záložní řada Evertonu velmi často chybovala a uchylovala se k dlouhým nákopům na Rondona, který ale osamocen na hrotu nic neuhrál. Bylo naprosto zjevné, že Toffees chybí rozehrávač, který by hře dal myšlenku. Dva takoví tu ještě v minulé sezóně byli. Jeden je pod policejním vyšetřováním a druhý odešel do Kataru, což mnozí fanoušci vzhledem k historii zranění a výši platu kvitovali. Bohužel adekvátní náhrada nepřišla. Útočná letka Iwobi, Gray, Townsend byla vyloženě brejkově laděná a na kontrolu hry moc pomyšlení nebylo. Inu, uchylovat se ke hře na brejky doma, to nevoní snad žádným fans, a tak se s postupem času zvyšovala frekvence výkřiků typu „for fuck’s sake“.

Na „mé“ lajně se pohyboval Lucas Digne. Bek s jedním z nejlepších centrů v lize. Ukazoval ovšem také, že dozadu se mu moc nechce a jeho defenzivní povinnosti často přebíral Doucouré. V konečném důsledku často hořela právě levá strana Evertonu, přes kterou primárně vedl West Ham útoky. Na druhé straně Coleman byl pevnější do defenzívy, ale nepodporoval tolik útok. Prvních 30 minut přineslo úplné minimum nebezpečných akcí. Ospalé utkání narušil nebezpečnou hlavičkou až Doucouré. Potom přišel na řadu londýnský klub. Bowen nebezpečně pálil a míč dorazil do sítě Souček. Pomezní ovšem již mával ofsajd. O poločase tak bez branek. Doufal jsem v rychlý gól, aby se to celé konečně rozjelo. Přece jenom, bezbranková remíza by na návštěvě Premier League mrzela.

Po poločase do hry vstoupili lépe domácí a Rondon těsně minul hlavou pravou tyč. Možná jeho první dobrý moment v celém utkání. Everton si ale nedokázal vytvořit souvislý tlak a záhy se do hry opět začali dostávat hosté. V 73. minutě Godfrey dokázal odvrátit centr jen svící a nejistý Pickford se nechal přehlavičkovat Antoniem. Výsledkem byl roh. Obecenstvo si bylo jisto faulem na anglickou jedničku, ale již z tribuny se mi zdálo, že brankář do souboje nešel dost důrazně. Žádoucí by bylo míč vyboxovat. Sluší se zmínit, že Pickford měl s vysokým míčem problémy už v první půli, kdy mu balón vypadl, a tak tak se nedostal k hráči soupeře. Z následné standardky se hlavičkou prosadil Ogbonna, když zatloukl centr k tyči. Reakce Rafy Beníteze byla v podstatě nulová, do hry přišel pouze mladý Gordon. Po pohledu na lavičku ovšem vše dává smysl. Do hry nebyl až na Toma Daviese, který také hraje spíše dozadu, připraven žádný alespoň trochu zkušenější hráč do ofenzívy. Kádr Evertonu je z tohoto pohledu velmi limitován a pár zranění dokáže nadělat slušnou paseku. Poslední minuty přinesly pár náznaků šancí, ale obrat se nekonal. Druhý gól naopak mohl přidat Bowen, ale body do fantasy ligy mi nepřinesl. Everton doma podlehl West Hamu, který se na něj bodově dotáhl.

Tribuny se po konečném hvizdu bleskurychle vyprázdnily. Pravděpodobně chtěl každý předejít kolonám. Slunečné počasí pokračovalo, a proto jsem se rozhodl dostat domu po svých. Vyšlo to na zhruba 40 minut a cestou mně většinově doprovázeli příznivci West Hamu, kteří šli do centra na vlak. Procházka od stadiónu do města moc zajímavých věcí nenabízí, ale alternativní cestou se dá dojít k jedné kuriozitě spjaté s klubem. Jedná se o věž prince Ruperta, která se nalézá na logu Evertonu. Rupert Falcský, narozen v Praze, byl syn českého „zimního krále“ Fridricha a bojoval během anglické občanské války na straně royalistů. Podle stránky na Wiki to byl skutečně zajímavý člověk – výborný vojevůdce, pirát, vědec, vynálezce, umělec. Toť tedy malé spojení Česka a Evertonu. Jakkoliv majestátně toto vyprávění ovšem zní, samotnou věž, která dříve sloužila jako vězení pro drobné zločince, dnes lze snadno zaměnit za zařízení spojené s kanalizací. Miniaturní posprejovaná budova uprostřed zeleně.

První zápas v rámci Anglie se nakonec vydařil na výbornou. Ačkoliv Evertonu match nevyšel, bylo skvělé vidět na vlastní oči hráče, které sleduji každý víkend v televizi. Navíc za velmi slušnou cenu. Vyšlo i počasí, místy Slunce pražilo až moc a v duchu jsem si pochvaloval kšilt, zatímco diváci okolo se snažili zakrýt ostrý svit dlaněmi. Co se týče atmosféry, fandilo se hlavně v momentech, kdy se domácí celek tlačil do útoku a před rohy. Souvislé chorály byly spíše výjimkou. Super bylo naopak slyšet tradiční předzápasovou znělku. Mimochodem, jde o úvodní melodii ze starého britského detektivního seriálu Z-Cars. V Liverpoolu zůstávám ještě pár měsíců, v některém z příštích článků se tak pokusím přinést také kratší průvodce městem, stejně jako kdysi v případě Lisabonu.

Návrat do Stuttgartu, aneb bitva o Baden-Württemberg

2021-09-15T02:52:00.019-07:00

autor: Marek

Letní radost v podobě zlomeniny kotníku jen zvýšila můj hlad po dalším výjezdu. Když jsem se konečně dostal do částečně bojeschopného stavu, ihned se naplánovala akce. Chtěli jsme totiž stihnout do konce léta opětovnou návštěvu Stuttgartu na pozvání přátel. Tentokráte jsem spolu s kamarádem a jmenovcem Markem zůstával u Adiho, který nás provázel již při prvním výjezdu v roce 2018 na zápas proti Bayernu, z kterého můžete najít report zde. Nemohli jsme vynechat ani další bundesligový duel VfB. Jednalo se o menší derby proti Freiburgu v rámci regionu Baden-Württemberg. Lístky nám Adi zajistil předem díky klubovému členství a fasovali jsme jeden za 25€ do rohu. Povolená byla pouze kapacita 25 tisíc míst z celkových 60. Když jsem teď googlil kapacitu stadiónu, abychom byli přesní, zjistil jsem zajímavou historii Mercedes-Benz Areny, kterou nemohu nezmínit. Po vybudování byla pojmenována Adolf-Hitler-Kampfbahn a po válce využívána americkými jednotkami pro baseball. Dnes již naštěstí aréna nese jméno známé místní automobilky a hraje se zde pouze nejkrásnější sport.

Cestu jsme započali v Praze. Marek si dal o 5 hodin navíc ze Slovenska. První kontakt s míčem přišel už na Václaváku, kde vystupoval freestyler. Měl relativně velké publikum. Po čase jsme zjistili, že choreografii opakuje každých pár minut. Triky byly docela solidní a totéž se určitě dá říct i o výdělku v klobouku. O poznání menší zábavu nabídlo vystoupení českých klubů v evropských pohárech. V hospodě jsme sledovali kolaps Plzně a na mobilu ve Flix Busu neúspěch sešívaných. Mimochodem, znovu nás čekala zastávka v Norimberku, stejně jako při prvním výjezdu. Té ještě předcházela kontrola na hranicích, když nás německá policie zdržela na slušných dvacet minut. Pár jedinců mělo tu čest pochlubit se obsahem svých zavazadel. Jedním z nich jsem byl i já. Jestli vypadám jako pašerák, to věru nevím. Pan policista už se skoro radoval, když našel v mém batohu balíček plný sypké směsi. Po otevření by seděla dokonce i barva. Akorát se jednalo o čínský zelený čaj, který jsem si zakoupil v Dobré čajovně, kde jsme relaxovali před cestou. Rostlinky tedy neseděly a lov se nepovedl. Vedle sedící Vietnamec s německým pasem mi přes překladač sdělil, že šlo o běžnou kontrolu.

Do Norimberku jsme dorazili v 1:15 a museli se zabavit až do 4:10. Adi nám vygooglil podnik, který by měl mít otevřeno. Recenze zmiňující velký underground i fotky na webu se jevily všelijak, ale místo se nacházelo kousek od autobusového nádraží, a tak jsme tomu dali šanci. Došli jsme k pomalovaným dveřím, kde bylo napsáno, že vstup je povolen jen po předchozí zprávě na email. Kdo ví, co se dělo uvnitř. My jsme to určitě zjišťovat nechtěli. Dalších několik podniků, které měly mít podle strýčka Google otevřeno, nefungovalo. Žádné místo jako hospoda/bar/klub nebylo v celém městě otevřeno. Místo, kde jsme koupili pivo: kebab shop po finálním návratu na stanici. Pivo: plechovka Stephans Bräu, jedno z nejhnusnějších piv, co jsem kdy pil a skončilo poloplné na odpadkovém koši. Norimberk zklamal, i když toulání se kolem hradeb, kde jsme před lety narazili na vánoční trhy, bylo svým způsobem zábava. Bylo zde i pár hezkých ulicí. Pohybovali jsme se na elektrických koloběžkách a projížďka úplně mrtvým městem měla své kouzlo.

Další bus a konečně trochu spánku. Klasika na cestách – sčítáme minuty k sobě a doufáme, že to aspoň pár hodin v konečném výsledku hodí. Takové 3 hodinky stačí, aby člověk nějak dokázal fungovat a na podobné počty jsme se nakonec i dostali. Do Stuttgartu jsme dorazili kolem půl osmé a z letiště vzali S-Bahn (pokaždé se mi plete s U-Bahn, i když jsem si opakovaně hledal rozdíl) s přestupem na Vaihigen. Praha totiž není jediné město, kde se rozhodli pro všemožné kopání, výkopy a přestavbu právě v toto roční období. To pro naše třídenní působení ve švábské metropoli znamenalo značnou komplikaci v dopravě. Výzva to byla hlavně pro Adiho, který při pohybu městem neustále vyhledával trasy v aplikaci. Co by šlo normálně projet jedním spojem, na to byly potřeba 3 přestupy a tak dále. Ale vezměme to chronologicky. Dorazili jsme na Hlavák. Proč mu ale říkat tak jednoduše, když můžeme vyslovit Hauptbahnhof? Odtud jsme došli na Schlossplatz, kde jsme si dali snídani s výhledem na zámek. Rozpalující se Slunce jsme s chutí uvítali, neboť v Německu nás v noci uvítala velká zima. Poté došlo k přesunu na byt, objednání vychlazených piv, z kterých mi nejvíc chutnal bavorský Chiemseer a přesunu na oběd přes Markthalle, kde jsme si prošli rozmanité stánky, na rozdíl od minulého výjezdu do Budapešti ale tento trh na atmosféře postrádal. K obědu jsme si dali dobrého lososa s holandskou omáčkou, překvapila akorát lahev vody v obsahu 0,75l za 6,5 ojro, což byla polovina ceny denního menu včetně salátu. Bohužel nevíme, jestli šlo o svěcenou z jednoho z místních kostelů, nebo byl pro cenovku jiný důvod.

Po zvážení situace jsme se rozhodli pro Stuttcard za 24€ na dva dny, která nabízí volné vstupy do mnoha objektů. Jako první jsme naplánovali Fernsehturm Stuttgart. Náhodný nezajímavý fakt podle Wiki: jedná se o první TV věž postavenou z betonu, která je vzorem pro mnoho ostatních věží. Už cestou nahoru nám Adi říkal, že kolem věže se nachází území „toho druhého klubu“. Zášť ke Kickers je velká a fanoušci preferují nevyslovovat jejich jméno. Tato slova se naplnila, když jsme pod věží našli zaparkované auto s prohozeným kusem betonu předním sklem, poničenou kapotou a nápisem „Nur der VfB“. Další tradiční rival potom je Karlsruhe. Z věže byl hezký výhled na město obklopené kolem dokola hustými hvozdy a také obrysy hor na samém západě země. Spatřili jsme také stadión Kickers hned pod věží, spolu s tréninkovým areálem, v němž se nacházelo hned několik hřišť. Na současnou pátou ligu zázemí nevypadalo vůbec špatně, akorát stadión by snesl rekonstrukci. Stadión VfB se tkvěl v dálce taktéž a již jsme se nemohli dočkat dalšího dne a derby. V centru jsme ještě stihli navštívit před zavíračkou galerii umění, která se naskytla polohou. Vystaveno zde bylo především abstraktní umění, kterému moc (stejně jako jakémukoliv jinému) nerozumíme, ale několika patrovou galerii jsme prolétli a pár kusů nebylo úplně špatných.

O blíže nespecifikovaný počet piv a kebabů později nastává sobotní ráno a vstávání. Naspali jsme o něco více než poslední den a panuje tedy spokojenost. Při průchodu jednou stanicí metra nás zaujaly vyvedené street arty, které prý před nějakou dobu sloužily jako upoutávka na výstavu a za mě vypadají o dost lépe než díla v navštívené galerii. Cestou se nacházela městská knihovna, kterou jsem si po shlédnutí fotek přál navštívit. Design uvnitř totiž vypadá parádně. Nejhezčí fotky jsou úplně seshora, odkud je vidět, kterak se s každým dalším podlažím rozšiřují prostory také do šířky.

Pokračovali jsme směrem Porsche Museum, což byla další destinace ze seznamu, na který lze uplatnit kartu. Při své první návštěvě Stuttgartu jsme si prošli Mercedes Museum, nyní tedy byla jasnou volbou druhá slavná automobilka. Porsche Museum znovu shrnuje vývoj značky od počátku 20. století, přes závodní auta třicátých let, pokus o obojživelné auto pro využití ve druhé světové, pořád skvělé vypadající Spydery kolem 70. let a několik generací Carrery. Mimochodem, zakladatel Ferdinand Porsche se narodil na území dnešního Liberce. Jistě by se hodně divil vystavenému modelu Star Wars lodi z poslední epizody, kterou Porsche pro Disney designovalo. Celkově je ale muzeum povedené a rozhodně stojí za návštěvu. Ovšem pouze za předpokladu, že již člověk byl v Mercedes Muzeu – to je mnohonásobně větší, expozice vypadají lépe a nachází se hned vedle stadiónu, takže lze ideálně skloubit s fotbalem, kdežto Porsche je krapet z ruky.

Nastal čas přesunu na zápas. Mohli bychom předstírat, že se vše obešlo bez komplikací, ale budeme upřímní. Kombinace naprosto debilního stavu veřejné dopravy, našeho pozdního vstávání a špatného plánování vedlo v konečném výsledku k pozdnímu příchodu na stadión o nějakých 10 minut. Stadión jsme museli totiž ještě celý obejít, a tak jsme slyšeli hlasatele ohlašujícího první gól Freiburgu již v třetí minutě. A po kontrole očkování a vstupenek také oznámení o gólu druhém. O obě trefy se postaral Korejec Jeong, který se řemeslu učil v rezervě Bayernu Mnichov.

VfB tedy rozhodně nemělo lehký úkol. Nutno říci, že do zápasu nevstupovalo v ideálním rozpoložení po debaklu 0:4 od Red Bullu. Navíc se zranil ostrostřelec Kalajdžič. To spolu s prodejem Gonzáleze do Florencie znamenalo minuty na hrotu pro Al Ghaddioua. Ačkoliv jsme měli právoplatně obavy o produktivitu, nakonec vypadala o poznání hůře fáze obranná. Hlavně Massimo na wingbacku absolutně nestíhal dozadu, a tak trochu se mu i nechtělo, abychom byli fér. Díky tomu Freiburg táhl většinu akcí po levé straně a decimoval obranu domácích rychlými brejky. Můj dojem byl takový, že rozestavení na pět beků Stuttgartu nesedí a nesehranost je velká. Ve 28. minutě Holler zvyšoval již na 3:0. Bylo pozitivní vidět, že nikdo z ochozů neodcházel. Hlad po fotbalu je určitě po covidové pauze velký. Seděli jsme hned vedle kotle Freiburgu a mezi námi již byli fanoušci pomíchaní. Jak již bylo zmíněno, jedná se o derby. Baden reprezentován Stuttgartem a Württemberg Freiburgem byly historicky dva samostatné regiony, které byly sloučený v jeden spolkový stát až po druhé světové válce. Hlavním městem byl zvolen větší Stuttgart, a to pochopitelně vyvolalo nevoli ve Freiburgu. Před zápasem nás ovšem Adi poučil, že jde spíše o přátelskou rivalitu, jelikož oba kluby jsou spíše rodinného typu. To bylo během zápasu velmi zřetelné. Už jen složením publika, kdy zde bylo mnoho rodin a žen. Potom také chováním fanoušků. Jeden příklad za všechny – příznivec Freiburgu se otočil a ukázal prostředníček přímo do obličeje fanouška VfB po gólu na 3:0. Následovala jen slovní výměna a potom si oba ťukli pěstmi. Nevím, jak by toto prošlo jinde. Další úsměvná situace následovala po konci zápasu, kdy viditelně společensky unavená fanynka Freiburgu hodila pivo mezi fandy VfB, kteří ji pouze ironicky zatleskali a napomenout ji přišli fandové Freiburgu. Ani kotel Freiburgu nebyl moc hlučný a bylo vidět, že se jedná spíše o běžné fandy než ultras. Domněnku potvrzoval jeden ze dvou vůdců kotle, který vypadal na 16 let a ruce měl tenké jako špagetky. Docela rozdíl oproti jiným týmům.

Vraťme se ale k dění na hrací ploše. VfB se nevzdalo a tlačilo se dopředu. Naději vykřesal Mavropanos hostující z Arsenalu. Jeden z nejlepších hráčů v domácím týmu. To se psala 45. minuta. O dvě minuty později se trefil i Al Ghaddiou a rázem to bylo jen o gól. Dostat dva „šatňáky“, to asi zamává s každým celkem. Byli jsme tak zvědaví, jak to ovlivní průběh zápasu.

Fanoušci VfB na protilehlé nebyli příliš slyšet, až na skandování „VfB“, do kterého se odpovídáním zapojily všechny části stadiónu. Tradiční tribunu na stání bohužel ovlivnila covidová opatření. Před zápasem jsme si s Adim vyměnili šály – já mu dovezl slávistickou a na oplátku dostal VfB, měl jsem tak správné barvy. Zaujal mě zvyk točit se šálami ve vzduchu před rohem či volným kopem. Kdyby padl gól, tak jen člověk zvýší intenzitu otáček. Občerstvení v podobně bratwurstu a piva o poločase bodlo. Fronty nebyly dlouhé, a tak jsme v pohodě stihli výkop druhé půle. Akorát na rozdíl od prvního výjezdu nešlo platit kartou.

Bohužel zbytek zápasu již žádný gól nepřinesl. VfB se snažilo o vyrovnání, ale chyběl pohyb ve finální třetině hřiště a nějaká lepší myšlenka. Také lavička vzhledem k počtu zraněných hrotů nenabízela dobré možností pro závěrečný tlak, na hřiště vyběhli nezkušený Millot a stárnoucí Didavi. Freiburg se zatáhl a zkoušel štěstí z rychlých brejků, přičemž pár z nich bylo velmi blízko vsítění branky. Domácí prohra znamenala zklamání. Nic jako děkovačka se z pochopitelných důvodů nekonalo, a tak jsme zamířili zpět do města. Minuli jsme fandy prodávající lahváče s výtěžkem určeným pro fanouškovský spolek, fanouškovskou hospodu, dva pouliční obchody s merchem (v jednom byly ofiko dresy za 20 a VfB Puma trika za 8, jenže pouze velikosti XS a XXL, a hobit ani zápasník sumo mezi námi není). Po utkání je prý pro řadu fandů zvykem dát si fast food a koukat u stolku na následující zápas Bundesligy. Zrovna se vysílala Hertha proti Bayernu.

Třetí den jsme znovu šli pozdě spát po posezení ve městě a také jsme později vstávali. Plány na návštěvu opětovnou návštěvu Mercedes muzea, na které nám stále platila městská karta, tak vzaly za své. Mimochodem, na rozdíl od Norimberku město obě noci žilo, jako kdyby žádný Covid nebyl. Všude spoustu lidí na ulici a občas také hodně nepořádku. Pár ulic bylo doslova plných rozbitých skleněných lahví, které museli uklízeči odklízet. Nevím, zdali se ničení rovná místní kratochvíli. Z dálky jsme byli také svědky docela tvrdé potyčky. Dvě tlupy mladých asi o deseti členech se do sebe pustili a došlo i na kopy ve vzduchu do krku, které jako by vypadly z nějakého kung-fu filmu. Raději jsme zrychlili krok a o chvíli později nás minula policejní auta. Až na tuto ojedinělou událost ale město působilo bezpečně. To jen krátká odbočka k nočnímu dění. V neděli jsme se pokusili stihnout alespoň muzeum po cestě, pořád na něj bylo ale málo času, a navíc bylo velmi nudné, podle všeho se jednalo o muzeum regionu. Z tohoto plyne pár poučení – nepokoušet se za každou cenu navštívit tolik věcí, aby se městská karta vyplatila, a tolik nepospíchat. Život opětovně komplikovala také ochromená městská doprava, ale Flix Bus zpět jsme v pohodě stihli. Druhá cesta obsahovala přestup v Mnichově, kde jsme se krátce prošli po centru. Místní radnice je skutečná skvostná, ostatně jako celý Marienplatz, a když jsme navíc míjeli Allianz Arenu, bylo jasné, že se sem ještě chceme podívat. O tom se ale raději nezmiňovat před fandy VfB, kteří Bayern, stejně jako většina Německa, nemusí.

EURO 2020, Česko - Nizozemsko: První post-lockdownový výjezd přinesl památnou výhru českého mančaftu

2021-07-02T08:35:00.004-07:00

autor: Marek

Psal se říjen 2018. Na okénku je nalepený nápis „sold out“. Nacházíme se u stadiónu Groupama Arena v Budapešti. Cílem bylo místní derby mezi Ferencváros a Ujpest. Lístek se předem koupit nedá, návštěvnost posledních let nás ovšem naplňuje optimismem. Zápas nebyl vyprodán již pár sezón. Důvodem není nic jiné než orwellovské opatření vlády – skenování žil, což překvapivě ultras odmítají. Bojkot ovšem končí právě před naším zápasem a na zápas se nedostáváme.

Budapešť je i tak fajn město na pár dní, během kterých projdeme většinu největších lákadel. Pokud jde ale o fotbal, stále máme s maďarskou metropolí účty. Těžko soudit, kdy se budou skládat. Mimochodem, panoráma města kousek za centrem doplňují obří jeřáby. Staví se nový národní stadión pro 65 000 diváků.

O rok později v létě se spouští první vlna prodeje lístku na Euro 2020. Stupidní formát s 12 pořadateli moc na atraktivitě nepřidává. Prodej probíhá formou loterie – uživatel si zadá požadavek na zápas, počet lístků, kategorii vstupenek. Volím dva zápasy ve skupině a osmifinále v Budapešti po dvou tiketech a jeden lístek na finále. Pro jistotu nečekám, že by cokoliv vyšlo – přece jenom, zájem asi bude veliký. O to větší je mé překvapení, když je mi nabídnutý 1 zápas ve skupině, osmifinále a finále. Koupit lze pouze vše najednou nebo nic. Netřeba váhat. Jo a žádná pandemie neexistuje, s takovými scénáři na mě nechoďte. Stadióny jsou plné, cestuje se bez omezení a užíváme si slunné dny.

K nadcházejícím událostem asi není třeba sáhodlouhého komentáře. Vše se posralo. Euro odloženo na příští rok. I to vypadá jako utopie, ale je třeba věřit.

Během letoška se postupně dozvídáme povolené kapacity. Pár měsíců před ještě lze prodat lístky, čehož využiji u zápasu ve skupině. Očekává se komplikované cestování a mezi oběma zápasy je asi desetidenní okno, takže bych se dvakrát táhl na stejné místo.

Asi před měsícem ráno vstávám. Otevřu oči, zkontroluji čas a asi za minutu tak nějak automaticky maily na mobilu. Píše se, že mi byl zrušen lístek na finále z důvodu kapacity. OK, tohle dokáže člověku znepříjemnit den. V té době navíc nebyly oznámeny povolené kapacity, díky čemuž tato novina dává ještě menší smysl. Plány na velkolepý zápas ve Wembley jsou zhatěny. Dostat se tam s lístkem za 95 liber by byl majstrštyk.

Zbývá tak pouze jeden zápas. Osmifinálové utkání. Je zde určitá šance, že by si tu mohli zahrát Češi. To by bylo docela super, a tak nějak by to vynahradilo předchozí příkoří (spešl kategorie ala Kuča?). Nejdříve se ovšem musíme dostat ze skupiny. Navíc je tam vícero možných skupin, z kterých se do tohoto klání bude postupovat. Ačkoliv systém turnaje je mírně řečeno zmatený, je jasné, že by muselo jít o neskutečnou náhodu.

EURO fanzóna v Budapešti.

Nakonec to dopadlo. Díky Švédům a Slovákům (sorry, bratria!). Pojedeme na Čechy proti Nizozemsku, které ve svojí skupině rozjelo gólostroj. Stejně jako před třemi lety mě doprovází Venca, který se spolupodílí na chodu tohoto (doteď hibernujícího) blogu.

Srazy na Hlaváku po čtvrté ráno. Už se zde srocují fanoušci v dresech. Jako správní výjezďáci bereme low cost vagón (jinam nebyly lístky). Čeká se divoká cesta. Nakonec se ani trochu neskandovalo – zklamání? Jak se to vezme, aspoň se dalo trochu pospat – sčítáme to po dvackách a půlhoďkách, člověk má pocit, že nespí, ale ve výsledku to něco hodí – taková cestovní klasika. Strategický plán nevzat si power banku (asi už máme Němce, neb se zapomnělo) komplikuje život, protože zásuvky absentují. Co ovšem překvapuje je rozsah místa na nohy. Správní Čecháčci si s sebou vezou řízky v chlebech a ani my nejsme výjimkou.

Spolufanoušci vystupují do místního pařáku notně posilněni. Jak tohle dopadne, netušíme. Každopádně konečně se začíná skandovat. Metrem se přesouváme na Airbnb, ubytování jsme hned vedle synagogy. Pokoj v pohodě, akorát zaráží přítomnost pouze jednoho miniaturního okénka, což následovně činí vzduch poněkud hůře dýchatelným (obě následující rána se probouzíme propocení jako bychom byli naložení ve vlastní šťávě). Později se u nás ještě ubytovali mravenci a pochutnali si na otevřeném balíčku Bebe sušenek = mezikulturní výměna. Čas krmě nastal i pro nás. Hned v první restauraci je nám řečeno, že je třeba mít (nějakou místní) kartičku, kterou se prokazuje podstoupená vakcinace a bez ní vstup není povolen, ani po ukázání výsledku PCR testu. Tohle jsme fakt nečekali, když je jinak povolený „plný dům“ na zápas. No nic, jde se najít zahrádka. Všude jsou 3-4 stoly a ve městě plném fotbalových fandů se prostor hledá těžko. Nakonec vezmeme zavděk jakýmsi venkovním barem s kuchyní, kde si dáváme fish and chips, což opravdu není typická místní kuchyně.

Nepříliš přátelský působící Puskás Aréna.

Dále se přesouváme na stadión, ale první je třeba vyzvednout Covid náramek. Ten je vydáván zhruba dvacet minut pešky od Puskas Areny a kousek od fanzóny. Jsme připraveni na nejhorší, avšak fronta postupuje skutečně rychle a do pár min jsme hotovi. Stačí ukázat doklad a potvrzení o testu. Náramek platí i na vstup do fanzóny, kde na chvilku omrkneme situaci. Je zde několik velkých obrazovek, občerstvení a různé soutěže – speed metr pro střely, cvičení na nahrávky do všech směrů na čas, střely na přesnost, nohec, hřiště na malý fotbal, herní konzole. My už ovšem pospícháme na stadión, abychom si stihli užít atmosféru plnou očekávání. Časový slot na lístku je vyhrazen pro čas 16:30-17.00, což má teoreticky zmenšit davy, ale prakticky to samozřejmě má nevalný efekt. Lístek je aktivován přes Bluetooth v appce a není tedy třeba načítat QR kód. Pípne se a brány se otevřou.

Puskas Arena působí zvenku vskutku kolosálně. Dojem ještě zvyšuje fakt, že postavit ji zabralo pouhé dva roky. Raději se nechci zamýšlet nad tím, jak dlouho by to trvalo v našich luzích a hájích. Mají ovšem stadióny duši? Pokud ano, svatostánek nesoucí jméno slavného místního rodáka jí rozhodně nemá. Betonová šeď kolem dokola. Nedalo se čekat, že by stadion svítil duhově, nicméně tady absence jakýchkoliv barev působí spíše jako někde v Pchjongjangu. Před vstupy je jen pár stánků s občerstvením, jdeme tedy rovnou na svá místa. Je třeba vyjít po můstku, neleze se z levelu ulice. Svá sedadla máme v sektoru 111. Stejně jako v Edenu se jedná o sever, akorát ne vyhnanství v rohu, avšak hezký výhled za bránou, hned vedle sektoru většiny českých fans. Ideál i výškou – řada 16. Do výkopu ještě zbývá necelá hodinka. Doplňujeme ionty. Vodový Heineken is the new Gambrinus. Více slov není k jednomu ze sponzorů turnaje třeba. Místa se pomalu, ale jistě zaplňují. Zevnitř působí Puskasova aréna mnohem útulněji. Vše laděno do červeného hávu, což koresponduje s našimi národními barvami. Ochozy velmi blízko hřišti zaručují kvalitní výhled ze všech míst. Tři úrovně tribun, působící souměrně a ne jako poslepované části skládačky. Většina našich sousedů jsou místňáci, kteří se bohužel zápasu své země nedočkali. Ale všechna čest Maďarům za výkony ve skupině smrti.

Předzápasový program není nikterak zábavný. Na ubytku jsme si pouštěli pár fotbalových odrhovaček typu Its Coming Home a z legrace nás napadla i totální šílenost od Tří sester, kterou někdo hodně sjetý vybral jako oficiální song české repre pro Euro. Ani ve snu by mě ovšem nenapadlo, že se toto bude hrát na skoro plném stadiónu a na velkoplošných obrazovkách se budou promítat lyrics. Ukážeme kuráž! Euro! Potom zvuk tradičních (českých?) dud. Aspoň, že této ostudě nikdo z cizinců nerozumí. Po této parádě se na hrací ploše rozvinou velké dresy obou zemí. Čtou se sestavy. Franco Šilhavý překvapil a volí Kadeře nalevo, Šévu na kraji a Tondu Baráka na podhrotu. Čváchtáme si. Nizozemsko táhá z klobouku dva dravé hroty na brejky, neb Memphise doplňuje Malen, platný Weghorst tak odpočívá na lavičce.

Plně využitá kapacita stadionu šla na atmosféře znát.

Česko začíná za naší bránou. Chorály se jedou už notnou dobu. Klasická klasika se skákáním nesmí chybět. „Kdo neskáče, není Čech, hop hop hop“ a hezky si poskákat, aby si posléze během utkání asijští turisté sedící za námi stěžovali. Oni jsou tu přece na dovolené, na fotbale jsme zásadně zticha a sedíme jako spořádaní lidé. Tento mor bohužel kazí nejednu velkou evropskou soutěž. Námitky nás samozřejmě příliš nevzrušují a táta asiat si radši přesedne, na záda nám teď musí koukat synátor. Už tak úporné horko ještě pocitově zvyšují akce Nizozemců od útlého začátku. Vše ovšem s menším či větším přehledem hatí naše defenzivní šiky. Kalas musel mít za první půli snad tisíc clearances, Vaclík znovu skvěle čape, Kadeřábek bojuje s dosavadní hvězdou turnaje Dumfriesem, kterého o poznání více baví útočit, než se vracet. Náznaky šancí zvládáme vyřešit a soupeř tak nemá žádnou větší tutovku. Sami toho nezvládáme tolik vymyslet, podržet balón, ale i tak jsme si připsali na konto pár fajn akcí a dokonce i střel. Zvládáme udržet nulu do poločasu, to je klíč k úspěchu. Snad se v druhé půli povede nějaký brejk, když se bude Nizozemsko víc tlačit dopředu. Zároveň je pořád třeba si dávat pozor na hloupé chyby. Atmosféra je fajn, rozjely se i mexické vlny, do kterých se zapojil celý staďák. Maďaři viditelně přejí nám, ale trochu divně skandují také svoje chorály – Ria Hungaria a Allez Magyarország. Párkrát se ze slušnosti přidáme, ale podesáté je to už lehce otravné, vždyť jejich tým už je venku. Kdyby se radši oni přidali k nám, jako pár místních fandů ve fanzóně, které jsme učili vyslovovat „Češi“.

Hned po půli se do zteče válí hoši v oranžovém. Malen obhazuje Kalase a protože je tak třikrát rychlejší, stojí před Vaclíkem. Dát gól je málo, ještě musí udělat kliku brankáři. Ten se mu vrhá pod nohy a nadvakrát míč chytá. Takhle by to šlo. Pořádně jsme si oddechli. O pár chvil později se osmělí i Češi. Píská se. Stalo se to hned před námi, ale stejně jsem zmaten. De Ligt dostává žlutou. Pozice pro přímák fajn, z toho by něco už mohlo být. Náhle se do akce dostává VAR a pan sudí, kterým byl nějaký plešatý Rus, který jako vždy pískal proti nám, jak se na stadiónu tradičně jeví, je volán k monitoru. Řeší se červená karta! Většině stadiónu dojde, o co jde, až po zhlédnutí záznamu na obrazovce. Soupeř v deseti je poněkud větší šance na výhru, to zní fajn. A také se tak děje! Červený kartónek vykoukl z kapsy a stoper Juventusu bez větších protestů opouští hřiště.

Pozápasové oslavy nebraly konce.

A v 68. minutě to přijde. Centr, Kalas vyhraje hlavu a prodlouží na zadní, tam zavírá Holeš a vedeme. Neskutečná euforie. Křičím ze všech sil, až se mi skoro dělá špatně. Nesmím ale přestat. Gól je třeba oslavit. Rázem jsme proti oslabeným sokům na koni. O dvanáct minut později se trefuje také Schick po skvělé práci znovu Holeše. Čekal jsem už Holešovu střelu, ale ještě skvěle dává pod sebe a naše hvězda uklízí na první tyč. Člověk se musí hodně přemáhat, aby v sobě našel síly na minutový řev z celých plic. Ostatně, na hlasu je to potom poznat ještě třetí den po utkání. Objímáme se s dalšími Čechy okolo, hráči slaví přímo u kotle vedle nás. Červená masa explodovala. Utkání v klidu dokopeme. Závěr probíhá i u nejbližšího rohového praporku. Češi celý zápas bojovali jako lvi a ukázali nepoměrně větší hlad po vítězství. Nemohu si pomoct, přišlo mi, že Nizozemci celý zápas hráli ledabyle. Těžko soudit, jestli nás podcenili, nebo jim jen neseděl silový styl do těla. Venca rozjíždí popěvek „tak jsme v Baku no a coooo“, který se relativně uchytil mezi okolními příznivci. Adoptujeme opuštěnou českou autovlajku, s kterou zběsile máváme (pár okamžiků před odjezdem ji zapícháváme v jednom z parků, aby vlála. Do minuty ji ale sebere cizí týpek, sroluje a uloží do batohu. Těžko říct, jak s ní naložil, ale snad mu udělala radost). Děkujeme hráčům za skvělý zážitek. Krásné oslavy s českou vlajkou nás plní hrdostí. V útrobách stadiónu to po zápase žije. Venku nás zastavuje náhodná televize a ptá se na pocity. Otázka „How are you feeling?“ dává vzpomenout na české reportéry. Jak asi, ty vole? Sotva mluvím a tak plácnu pár slov, potom skáčeme s pár dalšími Čechy a naší vlajkou před kamerou. Záběry se mi nepovedlo nikde na netu najít, což je možná pro dobro lidstva lepší. Cestou ze stadiónu a celkově následující večer nám hodně Holanďanů gratuluje. První kontakt nastal na obědě před duelem, kdy nám bylo řečeno „Good luck, you gonna need it!“ No, kdo se směje poslední… Po utkání jsou ale všichni totálně v klidu a uznávají, že jsme byli lepší. Plácají si s námi i Maďaři, pár seniorů mává z oken s tabletem a ukazují, že celou dobu drželi palce. Naše fandy potkáváme po celou noc a oslavy stojí za to. Kvůli restrikcím všichni musí sedět venku, ale vzhledem k letnímu počasí to není žádný problém. Další den sledujeme Chorvatsko vs. Španělsko ve fanzóně. Atmosféra nic moc, ale zápas stojí za to. Večer se potkáváme s budapešťskými přáteli Vency. Většina Čechů následující den odjela, náš exodus nastává až v úterý odpo, takže dva dny potkáváme především Holanďany, kteří si pobyt prodloužili.

Abychom nebyli příliš tl;dr, město samotné si zaslouží také menší guide. Většinu největších atrakcí jsme stihli již při první návštěvě, takže tentokrát jsme hlavně chillovali, ale i tak byl čas na to projít si ty (podle nás) nejlepší spoty. V Budapešti funguje MHD spolehlivě - 4 linky metra včetně té nejstarší na starém kontinentu, která rozhodně stojí za projetí, doplňují trolejbusy a busy. Tiket na 3 dny vyšel na 300 Kč. V centru je ovšem vše blízko, a tak se lze často dopravovat po svých. Airbnb vyšlo na 1500 na dvě noci pro dva, nabídka byla široká. Pokud jde o zajímavá místa, začněme u Řetězového mostu (Széchenyi Lánchíd). Největší market vedle Řetězového mostu nabídne fajn atmosféru a možnost koupit klobásky jako suvenýry, je zde ovšem zboží všeho druhu. Široký Dunaj nabízí hezké pohledy, dále pokračujeme na hrad Buda (ani jednou jsme nešli dovnitř) a hned vedle na známý insta spot Rybářskou baštu (Halászbástya). Odtud je hezký výhled na majestátní Parlament a teď již také na Puskas Arenu v dáli. Na stejné straně řeky o trochu výš se nachází Citadela, v noci super výhled na osvětlené město.

Matyášův chrám hned vedle známé Rybářské bašty.

Maďaři mají tak trochu fetiš na vlastní historii, a tak se rozhodli u příležitosti 1000. výročí postavit vícero rádoby starých staveb. Většina je šedivých a nevkusných. Do této kategorie spadá právě Citadela, která se vyplatí navštívit jen díky vyhlídce, náměstí Hősök tere, Vajdahunyad – obzvlášť bizarní stavba, jelikož se jedná o kopii slavného transylvánského hradu, která vznikla v roce 1896 a má působit středověce. Vedle tohoto hradu se nachází Euro fanzóna a obrazovky se sledují právě s touto stavbou v pozadí, což je docela netradiční pohled. Co je ovšem hezké, je Parlament – zvenku i zevnitř (prohlídka není drahá a stojí za to, akorát je třeba rezervovat předem). Největší synagoga vypadá zajímavě exteriérem, ale vstup je předražený (asi 4 kila). Bazilika svatého Štěpána skýtá hezký výhled z věže na celé město a to se vyplatí. Budapest Eye taktéž poskytne pohled z výšin a přilehlý park je fajn na setkání večer, frekvence obtěžování od pobudů byla jaksi nečekaná, nicméně naše místní buňka na to byla zvyklá. Až na Citadelu se všechna místa v tomto odstavci nachází na straně řeky, kde je také samotné centrum a vše lze stihnout za den či dva, když si člověk pospíší. Viděli jsme také Aquincum – rozlehlé nálezy města z dob starověkého Říma, to už je ovšem trochu z ruky.

Majestátní Országház a typická žlutá Budapešťská šalina.
Popisy fotek píše Venca. (Pozn. red.)

Co by bylo Maďarsko bez pořádného guláše. Akorát je třeba pamatovat na to, že název pokrmu zde znamená polévku a nikoliv omáčku. Dále bodne rybí polévka halaszle podávaná s hrnkem plným papriček, které určitě nezkoušejte ochutnávat samotné jako před lety já. Langoš pochází také odsud a na rozdíl od svých českých kolegů se nepodává v pro nás tradiční kombinaci česnek + kečup + sýr, ale většinou se smetanovým základem. Maďarská verze trdelníku vyjde na 30 Kč a chutná dobře. K pití je všude k dostání české pivo, někde dokonce točená Plzeň. Z lokálních piv ušlo Soproni (o dost lepší než Heineken). Maďaři si pálí pálenky, které kreativně nazývají „pálinka“ – byla nám nabídnuta domácí na ochutnávku, chuťově podobné jako slivovice.

Budapešť určitě stojí za navštívení nejen kvůli fotbalu. Cesta všehovšudy vyjde z Prahy na 7 hodin a je tu o něco levněji než u nás, pokud nepočítáme napálené ceny v nejvíc turistických místech. Doufám, že stejně jako naše cesty, ani cesta nároďáku Eurem nekončí.

Rakouská Bundesliga, Rapid Vídeň vs. Wolfsberger: Česká stopa v zeleno-bílé nezůstala zapomenuta

2019-11-17T06:48:00.000-08:00

autor: Marek

Šála Wisly na mé zdi se ještě ani nestihla pořádně pokrýt prachem a již zde byl další výjezd za fotbalem. V rámci Střední Evropy zbývalo již jen Rakousko. Vídeň představovala jasnou volbu. Rozhodovali jsme se mezi zápasy obou místních rivalů a díky losu nakonec vyhrál Rapid. Nejúspěšnější tým v zemi s 32 tituly na kontě čekal zápas proti překvapení posledních dvou sezón Wolfsbergeru. Rapid má také podle statistik
nejvíce fanoušků v zemi, druhý je potom Linz. Ve Vídni kluby vznikaly na základě podobného dělení jako v Praze. Rapid reprezentuje dělnickou třídu a Austria intelektuální elitu. Postupem času se samozřejmě oba tábory promíchaly. Do výpravy se znovu přidal Venca a trio uzavíral kamarád Pablo (jedná se o přezdívku/krycí jméno). Cesta započala v Praze. S Pablem jsme se nalodili na bus RJ, přičemž Venca přistoupil v Brně a to spolu s několika fandy Rapidu. Cesta proběhla standardně. Stevardka nabízela dvě verze časopisu Týden – „Týden s Karlem a Týden bez Karla“.

Vídeň se chlubí kvanty historických památek.

Z místního „Hlaváku“ jsme dojeli na místní „Karlák“. Celodenní lístek na MHD vychází na 8€. Průzkum centra byl zahájen. Ve Vídni jsem před lety byl na vánočních trzích. Pamatuji si ovšem jen světýlka, stánky se svařákem a ještě víc světýlek. Pablo zavíral hattrick návštěv, a tak byl proti své vůli pasován na vedoucího zájezdu. Panovalo ideální počasí na fotbal. Zataženo, ale bez deště a zhruba 15 stupňů Celsiových. Trasa vedla přes známou Ringstraße. Samozřejmostí tak byla procházka okolo Hofburgu a dalších významných budov. Centrum nebylo příliš plné. Je znát, že sezóna skončila. Naštěstí ovšem ne ta fotbalová! „Tourist traps“ ovšem nemají mezisezónní pauzu nikdy, a tak pánové vesele nabízeli show ve Španělské jezdecké škole za 90€. Možnost sledovat majestátné lipicány, kterak za tuto cenovku chodí hodinu dokola v rytmu vážné hudby, byla vskutku lákavá, nás ovšem tlačil čas a hlad. V metropoli kultury jsme totiž zůstávali jen do 23:30. Před obědem jsme se ještě rychle zvážili, neboť jsme narazili na pouliční váhu, fungující na drobné. Nikdo z nás zatím nerozměnil, a tak jsme si pomohli českými pětikorunami. Cena byla 20 centů a nominální hodnoty tak seděly skoro dokonale. O žádný zločin se tedy nejednalo. Překvapilo množství hospod čepujících Starobrno. Jeden z hezkých kostelů zakrývala nevkusná plachta lákající na akci, která se konala před budovou – videoherní wannabe festival zdarma, na který mířilo překvapivě mnoho důchodců. Po spatření stánků s Fortnite jsme přidali do kroku. Pryč. Pro oběd jsme zvolili místní klasiku – pizzu. Toto kulturní barbarství se událo v rámci šetření na další výjezdy pro blog, budiž nám tedy prominuto. Po jídle nám již nic nebránilo v cestě na stadión.

Stadion má zvenčí opravdu futuristický vzhled. Není divu, když byl dokončen teprve před třemi lety.

Allianz-Stadion, s kapacitou 28 tisíc, leží dobrou půlhodinku z centra poblíž stanice Hütteldorf. Aréna z venku působí běžným dojmem. Řekl bych slušný průměr. Ihned zaujmou britské hospody hned naproti – The Pub a Stag’s Head. Do výkopu pořád zbýval nějaký čas, a tak jsme se rozhodli omrknout místní fanshop. Před vchodem se vinula dlouhá fronta a pouštělo se postupně. Obchod je docela velký. Místní určitě nezažili tlačenice třeba v malém slávistickém fanshopku před zápasem, soudě dle toho, že jsou zde taková opatření. Po pár minutách jsme šli na řadu a našli také ukrytý fancorner. Zde příznivci Rapidu řešili záležitosti ohledně permanentek. V sortimentu nás zaujal čokoládový Mikuláš v zeleném dresu (4,95€). Už jen pár týdnů a jsou tu čerti! Optali jsme se na možnost uložení batohů, bylo nám ovšem řečeno, že podobná služba vůbec nefunguje, což nás lehce zklamalo.

Socha Dionyse Schöneckera před stadionem

Před stadiónem má sochu Dionys Schönecker. Jedná se o meziválečného trenéra a funkcionáře. Pod jeho vedením Rapid získal hned 12 titulů v domácí soutěži. Mimochodem, tento pán doporučil Pepiho Bicana pro přijetí do rezervy Rapidu a o pár let později ho nechal odejít po menších neshodách. Bican byl Schönekerem dokonce pokutován za disciplinární prohřešky. Roli v tom ale mohla hrát Pepiho vůle odejít. Celý transfer byl nakonec velmi komplikovaný. Bican nebyl jediným Čechem oblékajícím zelený dres. Z další devítky krajanů stojí za to vypíchnout Panenku, jenž je vyobrazen na zdi stadiónu jako jeden z pár legendárních playerů. Každý rok pátého ledna Panenkovi chodí od Rapidu poštou permice do VIP. Opomenout nelze ani kouče Československa ze stříbrného MS 1962 Rudiho Vytlačila.

Antonín Panenka má v útrobách stadionu pamětní desku. Připomínku Pepiho Bicana jsme v blízkosti našeho sektoru nenašli, snad se nachází někde jinde.

Místa jsme zaujali napravo od kotle. Výhled na zelený pažit byl výtečný. Domácí fanoušci přicházeli na stadión pomalu, nakonec ale dorazila slušná návštěva – přibližně 21 500 platících diváků. Z obou týmů jsem znal pouze Lucase Schmitze, který operoval v obraně hostí a pamatuji si ho z působení ve Werderu Brémy. Úroveň hry byla horší, než jsme čekali a byli jsme svědky mnoha technických nepřesností. Hostující Vlci se od začátku urputně bránili a Rapidu se nedařilo najít skulinky v obraně. Hře chyběl nápad a nečekané zrychlení hry. Nakonec se domácí přeci jenom dočkali a v 31. minutě od tyče míč do prázdné brány uklidil Fountas. Řek tak dostál své roli tahouna letošní sezóny a nejlepšího střelce v lize s teď již 8 góly. O poločase jsme doufali v lepší fotbal. Stejné přání jistojistě měl taktéž fanoušek pod námi, který se na zápas oblékl do vesty vlastní výroby poseté nášivkami Rapidu – k vidění byly nápisy jako „Austria? Nein, danke.“ či „Bullen schweine“. Salzburgu se tak dostalo čestného místa hned vedle městského arci rivala.

V 64. minutě udeřili po přímáku hosté. Trefil se Leitgeb. Této situaci předcházel teatrální pád hráče Wolfsberger. Celou situaci obecenstvo náležitě ocenilo v podobě silného pískotu. Gól ovšem platil a bylo vyrovnáno. Rapidu samozřejmě bod nestačil a tlačil se dopředu. V 75. minutě začala místní tradice, kterou je Rapidviertelstunde (čtvrthodina Rapidu). Již od raných let Rapid obklopovala aura celku, jež je schopen otáčet zápasy ke konci. Takový Fergie time po Rakousku a místo v nastavení 15 minut před koncem. Nejlepší comeback se povedl v roce 1921 v derby proti Wiener AC. Rapid prohrával 3:5 a nakonec soupeře udolal výsledkem 7:5. Všech sedm gólů dal Pepi Uridil, velká hvězda tehdejší doby. Fanklub dokonce navrhl uvedení na seznam UNESCO, což bylo ovšem zamítnuto. Těch 15 minut se nestupňuje jen fandění, ale také výkon domácích hráčů. Ti mají za úkol jediné – nechat na hřišti duši. Potlesk, do kterého se zapojily všechny tribuny, pravidelně hecoval domácí a ti brzy přikovali Wolfsberger k vlastnímu pokutovému území. Tlak se stupňoval, kýžený gól však nakonec nepřišel a oba soci se rozešli smírně. Rapid mohl být zklamán, ale hráči do toho dali vše a chybělo i trochu štěstí, jelikož dost střel šlo těsně vedle. Nakonec jsme tedy měli možnost vidět hezké sportovní drama, což jsme po lehce nezáživné první půli určitě neočekávali.

V pubu se sledovalo utkání United vs. Liverpool. Sotva jsme nakoukli, padl gól Lallany a většina hospody slavila. V neděli byly všechny obchody zavřené, a tak jsme se při hledání vody museli spolehnout na automat ve stanici U-Bahnu. Byl čas vydat se zpět do centra, kde nám ještě zbývalo pár míst na mapě. Započali jsme na známém Stephanplatzu a omrkli katedrálu svatého Štěpána. Budova působí majestátně, ačkoliv největší kostel země je k naleznutí v Linzi. Zrovna probíhala mše, a tak jsme mohli interiér sledovat jen z dálky. Tma venku, světla ze svíček a kadidlo dodaly místu speciální atmosféru. Dále jsme pokračovali bulváry, plnými drahých obchodů, lehce mimo centrum. Cílem byly masivní flak towers. Jde o obrovské věže protiletadlové obrany, které byly osazeny silnými děly. Palebná síla se údajně rovnala až 8 tisícům nábojů za minutu, efektivní proti spojeneckým letadlům však byly pouze nejsilnější kanóny. Stavby také fungovaly jako bunkry, které mohly pojmout až 10 tisíc obyvatel. Vedle větší vídeňské věže stojí hezké hřiště na street fotbálek. Je v tom určitá symbolika. Na jedné straně věže budící hrůzu v časech temna, na druhé plácek, po kterém se prohání hráči mnoha národností, které spojuje kopaná. Obě věže jsou posprejované protiválečnými hesly. Třetí a poslední místní flak tower obsahuje mořský svět. Rybičky se za několika metry betonu mohou bezpochyby cítit bezpečně. Poslední zastávkou byl Hundertwasserhaus. Architektonicky unikátní komplex domů kousek od řeky. Jednotlivé části hrají barvami, součástí je potom i například chodník před domem, který je lehce prostorově zdeformován. Původní idea byla vybudovat ubytování pro sociálně slabší občany, dnes se zde nalézá muzeum. Ještě krátká poznámka k Dunaji – Donaukanal nabízí mnoho zajímavého street artu po obou stranách nábřeží. Pomalu nastal čas na noční cestu zpět. Na Hlaváku jsme se objevili o půl páté ráno, ale výjezd za trochu nepohodlí opravdu stál.

Ekstraklasa, Wisla Krakow vs. LKS Lodž: o klubu na hraně bankrotu, ultras a spasiteli Kubovi

2019-09-24T12:39:00.000-07:00

autor: Marek

Výjezd do Polska jsme s Vencou, který se podílí na chodu blogu, plánovali delší dobu. Konečně to klaplo letošní léto. Od začátku bylo jasné, že chceme do Krakova. Já osobně jsem si přál navštívit tamní zápas od doby, kdy

jsem před zhruba sedmi lety viděl v televizi epizodu dokumentu Hooligans - Zákon tribuny, která se odehrávala právě v polském městě. Danny Dyer se zde setkal s ultras obou klubů a v paměti mi zůstala přezdívka Krakova „město nožů“ a název nejtvrdších hools Wisly „Žraloci od Wisly“. Jen taková odbočka – v dubnu došlo k zatčení 12 členů Wisla Sharks kvůli napojení na obchod s drogami a také se dost vášnivě řešilo odstranění vlajky této grupy ze stadiónu. Já sám bych se s nimi určitě potkat nechtěl, takže mi tato kriminalizace nevadí, na rozdíl od části kotle. Co bych ovšem bral, je skvělá atmosféra, kterou si pamatuji z dokumentu. Bohužel dostat se na derby se rovná utopii. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli navštívit běžné ligové utkání. V úvodních kolech bohužel Wisla nehrála s žádným celkem z vršku loňské konečné tabulky, a tak jsme vzali zavděk matchem proti nováčkovi soutěže LKS Lodž. Jedná se o tradiční klub s 2 mistrovskými tituly a 1 pohárem na kontě. Wisla samozřejmě Lodž v obou statistikách hravě předčí se svými 14 tituly a 4 poháry.

Výchozím bodem výpravy bylo zvoleno Brno, kde Venca studuje. Přes Ostravu a Olomouc jsme zdárně dojeli až na místo určení. Cesta proběhla pohodově s RJ. Jedna cesta vyšla necelých 300 Kč se studentskou slevou. Do Krakova jsme se dostali o půl druhé odpoledne a ihned vyrazili poznávat zdejší historické centrum. Z hlavního nádraží se do něj dalo pohodlně dojít. Jak město charakterizovat? Mnoha budovám vévodí cihlový vzhled, tolik typický pro Velkou Británii. Některé jsou postaveny v neogotickém stylu, jindy nalézáme o poznání starší kousky, ale podobný vzhled zůstává pravidlem. Na hlavním náměstí jsou k naleznutí hned dvě obrovské věže. Ta hlavní má oba dny naší návštěvy vyprodáno a to už kolem poledne. Zájem je asi velký. Vzhledem k davům turistů se není čemu divit. Všudypřítomné hordy návštěvníků, to neoddělitelně patří ke koloritu města. Místy se mi to zdá ještě horší než v Praze a to jsem na naše centrum relativně zvyklý. Dalším symbolem jsou kočáry tažené koňmi, za které platí cizinci obrovské částky. Nemůžu se zbavit dojmu, že cestující jsou částečně motivováni touhou ukázat se ostatním. Ostatně kdo by se nechtěl projet jako král v kočáře, zatímco ostatní musí šlapat v horku pěšky. Pokud jde o počasí, to se nám oba dny povedlo náramně – v pátek bylo lehce pod mrakem a příjemná teplota, v sobotu o trochu větší teplo, avšak stále přijatelná teplota. Centrem jsme prošli až do židovské čtvrti Kazimierz, kde jsme měli zamluvený pokoj. Podruhé se mi stalo, že jsem si klíč od Airbnb hostitele musel vyzvednout kódem z boxu na zdi a v obou případech to bylo v Polsku. Loni si pro mě podobnou aktivitu připravili ve Varšavě. Poláci mají tyto malé trezory očividně v oblibě. Anebo jen nemají čas. Dům dostál své lokalitě a z venku opravdu vypadal jako v nějakém ghettu – rozpadlý a posprejovaný činžák, pokoj nicméně nabízel ucházející komfort. Hlavním měřítkem je suchá postel bez přítomnosti nevyžádaných hmyzích přátel, nejsem tedy náročný uživatel cizích bytů. K obědu jsme si dopřáli tácek s masem, což v praxi představovalo klobásu, jitrnici, pár kusů masa, játra, brambory, zelí a rýži. Hodovalo se pod místním hradem Wawel, z něhož jsme od stolu viděli pár oken. V přepočtu na naší měnu rozumná cena. Do zápasu zbývalo pár hodin, a tak jsme pokračovali v průzkumu. Masivní opevnění s bránou a vše z cihel, v místní barvě. Jagellonská univerzita a překvapivě totožný vzhled. Na náměstí pozorujeme sbor v lidových krojích, kterak vystupuje na pódiu. Ihned tipujeme Slováky, ale nakonec zaslechneme polštinu. Na znalosti folkloru střední Evropy musíme ještě zapracovat. Před zápasem jsme se ještě stavili zakoupit svačinu v Žabce. Pokladní mi zkusila nevrátit 10 zlotých, avšak když jsem z angličtiny přepnul do češtiny, tak se přestala hádat. Panslovanství ožilo.

PRO tip pro české návštěvníky Polska: kapusta je ve skutečnosti zelí, ale tím líp!

Třídit odpad, to v Polsku neberou na lehkou váhu.

Ke stadiónu jsme se vydali s časovým předstihem, abychom stihli zakoupit lístky a v klidu si vše prohlédnout. Na místě jsme tedy byli zhruba hodinu a čtvrt před zápasem. Stačilo to? Rozhodně ne. Přestože se hrálo proti nováčkovi ligy, na kasy se utvořila tak dlouhá fronta, že jsme na svá místa usedli 3 minuty před výkopem. Permice se tu asi moc nenosí. Nákup proběhl v pořádku. Byli jsme požádáni o občanky a nakonec platili pouhých 20 zlotých (120 Kč). Pro představu, za magnetku s fotkou města jsem na náměstí platil 10. Mimochodem, bylo to na hlavní tribunu. Na vstupenkách jsme měli napsaná svá jména. Mé se dá zapsat bez diakritiky, a tak jsem byl na rozdíl od Vency označen správně.

Příchod na stadion.

Stadión se nachází poměrně blízko centra. Jízda autobusem nám mohla zabrat 10-15 minut. Stavba zvenku nevypadá příliš fešně a to i navzdory rekonstrukci, která byla dokončena v roce 2011. Samozřejmě rozdíl oproti zbrusu novým stánkům, jako je ten povedený v Gdaňsku je markantní. Na druhou stranu je tady problém návštěvnosti. Na Lechii a její krásný svatostánek chodí zhruba 13 tisíc diváků, celková kapacita nabízí ovšem 43 tisíc míst. Asi není třeba dlouze polemizovat, jestli je lepší sedět v menším a ošklivějším stadiónu s dobrou atmosférou, nebo modernější a pustoprázdné aréně. Wisla tady vítězí a my jsme doufali, že se jí totéž povede i na hřišti. Stadion Miejski im. Henryka Reymana je zasvěcen slavnému útočníkovi meziválečné doby Reymanovi. Proti nováčkovi nejvyšší soutěže LKS jsme nečekali žádnou vyhrocenější atmosféru, ale Polsko je prostě Polsko. Chorály hanobící soupeře začaly již před stadiónem a pokračovaly během zápasu. Dva sektory vedle kotle hostí byly úplně vyklizeny. Vše nasvědčuje tomu, že se jednalo o rizikový zápas a my jsme se zmílili. Wisla by údajně měla mít dobré vztahy s druhým týmem z Lodze Widzew a toto je asi nejpravděpodobnější příčina zlé krve. Anebo se tady jednoduše nesnáší skoro každý s každým? Alianci s Wislou má Ruch Chorzow. Kdysi úspěšný tým, nyní hrající až třetí ligu. Zástupci Ruchu mají své místo a banner v kotli. Dalším spřáteleným klubem je Slovan Bratislava, který má vyčleněno místo pro své fans nalevo mezi ultras. Vlajka Slovanu byla složena ještě před koncem zápasu, asi spěchali domů – cesta do Blavy určitě zabere delší dobu než návrat domů Chorzowákům. Mezi fandy domácích jsme našli hned několik dresů Ondráška, který teď válí v MLS. Určitě zde byl populární postavou. Pár ultras mělo triku s nápisem „welcome to the city of knives“. Hned jsem si vzpomněl na dokument zmiňovaný v úvodu.

Wisla měla ze čtyř zápasů stejný počet bodů, a tak potřebovala vyhrát. Také dala zatím pouze jediný ligový gól. LKS měl také 4 body na kontě, avšak z jejich strany určitě panovala větší spokojenost. Vše bylo připraveno k výkopu a mohlo se začít. Wisla od začátku kontrolovala zápas. Tempo udával hlavně Španěl Chuca v záložní řadě domácích, který pochází z akademie Villarealu. Na hřišti ovšem byli odchovanci o poznání slavnější adresy. V zápase polské ligy se střetli dva hráči, kteří prošli akademií Realu Madrid. Za Wislu Brazilec Jean Carlos Silva, který se do Krakowa dostal přes Granadu, kde zasáhl do jediného zápasu. Na straně LKS to byl Daniel Ramírez, taktéž hrající zálohu. Wisla v první půli útočila proti kotli a ve 23. minutě přišel první úder. Ten hlavou zasadil veterán Brozek, nikým nehlídán. Byla to první větší šance utkání a stadión ihned propukl v jásot. Fandilo se solidně a do chorálů se pravidelně zapojovala i naše hlavní tribuna. Gól do šatny přidal po rohu Niepsuj. Technickou kvalitou polský zápas dost pokulhával i za naší ligou. Výjimkou nebyly hrubé chyby při špatném zpracování. Dobrá atmosféra tyto nedostatky ovšem vyrovnávala. Nastala přestávka a my mohli přemítat, jestli sklapne Csaplárova past. Při tom jsme se vydali na průzkum občerstvení. Pivo se podává pouze nealko, k tomu nějaká ta klobása či polská klasika zapiekanka. V 60. minutě vlétl do hry hráč, na kterého jsme se těšili nejvíce. Pochopitelně jde o populárního Kubu.

Není tajemstvím, že Wisla měla minulou sezónu vážné existenční problémy. Během poslední sezóny vše začalo prosakovat do médií a peníze chyběly i na výplaty. Díky práci investičního novináře Jadczaka víme více a jedná se často až o absurdní skutečnosti. Zmínit je znovu třeba Wisla Sharks a jejich mafiánského šéfa Misieka. Tato skupina hools se infiltrovala do všech struktur klubu a svými ilegálními praktikami odlévala z pokladen milióny zlotých. Do toho se přidala špatná platová politika a nepřehledná vlastnická struktura (také vám to připomíná podobný příklad v ČR?). Klub také platil hodně peněz za pronájem stadiónu městu. Velký vliv každopádně měla již zmíněná mafie a její vydatné tunelování. Jako zachránce se objevil podivný podnikatel Vanny Ly, který se prohlašoval za člena thajské královské rodiny a bývalého osobního přítele Jana Pavla II., slibující velké investice do klubu. Žurnalisté ovšem zjistili, že tento člověk žádné vazby na panovníka Thajska nemá a adresa jeho firmy se nachází ve starém domě, kde prostory sdílí spolu s barem a kadeřníkem. Do Polska přiletěl budget letem jednat o koupi slavného týmu. Prodej byl povolen za symbolickou cenu jednoho zlotého a delegace se jala oslavovat uzavření dohody do postaršího krakovského restaurantu, když došlo k placení, karta skupiny údajně nefungovala. Nový investor nakonec začal chrlit výmluvy a od koupě odstoupil. Na cestě do lucemburské banky, kam se letělo kvůli převedení peněz, měl ztratit telefon obsahující údaje od svého konta a několik dní poté utrpět infarkt. Od té doby se o panu Ly neslyšelo. Vyšlo najevo, že zaplacen ani ten jeden zlotý, což byla částka na základě dohody v Polsku. Byznysový partner Lyho ze Švédska poté uvedl, že byl podveden a označil Thajce za „tak trochu kreténa“. Wisla musela hledat pomoc jinde a tentokráte pokud možno něco serióznějšího. Po době nejistoty se ve věci angažovalo vícero podnikatelů a jediný člen předchozího vedení klubu, který ze skandálu ohledně ultras vyšel s čistým štítem Wisłocki. Bývalý prezident Legie Varšava poskytl právní pomoc. Wisle totiž v této době hrozil čistý zánik a vyloučení z nejvyšší soutěže. Největší vděk ale sklidil Kuba Błaszczykowski, který se vrátil do klubu, kde v letech 2004-07 působil. Slavný záložník půjčil klubu velkou částku a také oznámil, že bude hrát zadarmo. To podle pravidel soutěže nebylo možné, a tak plnou výší svého platu „alespoň“ dává na charitu. Taktéž proběhl fundraising mezi fanoušky klubu, kde se vybralo zbylých pár miliónů, potřebných k uhrazení dlužné částky. Wisla povstala z popele. Chybělo ovšem málo a jeden z nejslavnějších klubů střední Evropy zanikl.

Atmosféra na stadionu byla elektrizující.

Po odbočce ke kauzám dob minulých se vraťme na hřistě. Kuba vyběhl na plac. Za minutu vymotal soupeře u lajny, poslal centr do vápna, který bek odvrátil pryč, ovšem jen k Savičevičovi. Černohorec málem protrhl síť. Parádní trefa a důkaz, jaký má Kubova přítomnost vliv na tým. Samozřejmě také hned dostal kapitánskou pásku. V nastavení potom Kuba asistoval krásným centrem na hlavu Brozka. Zkušenosti z mnoha utkání za národní tým tady byly jasně patrné. Návštěva činila 17 tisíc a dočkali jsme se i mexických vln. Trochu nás zklamalo, že žádná větší děkovačka neproběhla, jen kratší skandování a poté rozchod. My jsme se vydali do fanshopu, který jsme před zápasem navštívit nestihli. Vybrali jsme si hezké šály s nápisem "W sercu moim, Wisła! I na dobre i na złe" a cenovkou 35 PLN.

Následovala cesta zpět do centra, kde jsme zašli na zapiekanku. Jde o zapečenou bagetu se vším možným. Žádný unikát, i když se to vydává za místní specialitu, ale jde o chutnou záležitost. Zvolil jsem řeckou variantu s olivami, balkánským sýrem a dalšími věcmi. Poté jsme si prošli město včetně naší židovské čtvrti v noci. Na google mapu, kterou jsem před odjezdem vyhotovil, jsem zanesl nejen památky a místa k jídlu či pití, ale také street art, který by měl stát za vidění. Nedaleko od našeho domu jsme na fasádě paneláku našli opravdu skvělý kousek v komiksovém stylu, spadající příběhem do židovské tématiky.

Kolem jedné jsme se vrátili na byt. Obyvatelé vedlejšího pokoje nám přichystali překvapení. Fakt, že je úklid v ceně, vzali totiž asi až moc vážně. Jedna ze slečen patrně nezvládla boj s místní vodkou a zbavila se přebytečných tekutin na schodech vedoucích k našemu bytu. Ušetřena nezůstala ani rohožka a lítý boj pokračoval v jediné koupelně, takže sprchu jsme museli odložit na ráno.

Ztráty se vyskytly i na naší straně barikády, když ráno Venca při dobíhání tramvaje ztratil mikinu. Jeli jsme do solného dolu Wieliczka, jenž se nachází na seznamu UNESCO. Lístky na prohlídku jsme měli zakoupeny předem. Vše započalo dlouhým sestupem do podzemí po schodišti. Došli jsme až do hloubky kolem 180 metrů. Důl je známý sochami, které horníci vytvořili ze soli. Došlo na významné osobnosti a také na kapli. To je asi nejzajímavější místo prohlídky. Oltář, lustr, sochy, vše ze soli a v obrovském sále. Sůl byla cítit i ve vzduchu. A také jsme ji mohli ochutnat. Průvodkyně to demonstrovala olíznutím zdi. Nikdo z návštěvníků toto neopakoval. Chodby byly lemovány krásnými částmi s krystalky. Vše je velmi komerční, což dokládají i dvě pauzy na suvenýry. Prohlídka celkově trvá až tři hodiny a končí cestou malým vláčkem, který návštěvníky vyveze zpět na denní světlo. Cena je na Polsko celkem vysoká, ale i tak se jedná o hezký zážitek. Důl je skutečně obrovský – celková délka chodeb dosahuje až 300 km.

Horníci v dole běžně strávili týdny, vytvořili si kromě rozsáhlých ubytovacích prostorů i třeba tuto obrovskou kapli.

Po exkurzi jsme zajeli zpět do města a znovu si procházeli starobylé uličky. Zblízka jsme si prohlídky také samotný Wavel a místní katedrálu. K obědu jsme si dopřáli žurek s vejcem v mléčném baru a poté mnoho pierog na knedlíčkovém festivalu. Soutěžilo zde vícero stánků. Z toho některé se pyšnily oceněními za nej knedlíček z minulosti. Ochutnali jsme několik slaných druhů. Já jsem si dopřál i druhy sladké. Některé druhy jsou příliš mastné, ale náplně se podařily. Také se jedná o relativně sytý pokrm. Mně osobně stačilo pět kousků a už jsem neměl hlad. Odpoledne nastal čas odjezdu. Vše se vydařilo na výbornou.

Polská polévka žurek v mléčném baru byla jasnou volbou.

Všechny poslední zloté padly na hromady pierog, zaslouženě.

2. Bundesliga: Dynamo Drážďany vs. VfL Bochum

2019-05-31T04:23:00.001-07:00

autor: Marek

Probíhající sezónu jsem zatím výjezdy na fotbal trochu flákal, to musím přiznat. Navštívil jsem pár zemí, ale nikdy se mi nepovedlo sladit termín cesty s nějakým místním zápasem, anebo jsem na to jen neměl čas při návštěvě přátel. Nakonec se ovšem naskytla příležitost to napravit
. S kamarádem Petrem, který mě doprovázel už při návštěvě utkání Stuttgart vs. Bayern minulý ročník Bundesligy, jsme se dohodli, že už by to chtělo zase někam vyjet. Padlo pár návrhů a zelenou dostal asi nejbližší klub, abychom si ho mohli odškrtnout ze seznamu a zároveň to vzít geograficky postupně. Drážďanské Dynamo, které sice hraje druhou nejvyšší soutěž, ale je pověstné elektrizující atmosférou, která si v ničem nezadá s některými týmy první německé ligy. Na cestu se z Prahy vydal i Petrův kamarád Jára se svým synem Benem. Cesta proběhla rychle a komfortně autem, za přibližně hodinku a půl jsme mohli své zraky spočinout na budovách města Drážďany. Stadión byl již zhruba 3 hodiny před výkopem obležen fanoušky, kteří si přišli dát pivo a prodiskutovat nejen fotbal. Fotbal místním aktuálně příliš radosti nedělá. Po minulém kole Dynamo vyhodilo trenéra. Na vině byly nepřesvědčivé výkony, které gradovaly sérií pěti duelů bez výhry. Nejvyšší prohra přišla už na podzim, když Kolín Dynamu nadělil dáreček v podobě osmibrankového přídělu. Bochum na tom není o moc lépe, kdysi bundesligový klub měl na svém kontě několik porážek za sebou. Zápas tedy nesliboval příliš velkou podívanou, ale jak se záhy ukázalo, zdání často klame.

Lístky koupené přes oficiální web poslušně ležely v našem batohu, a tak nic nebránilo tomu, projít si před zápasem centrum starého města. Ještě dodatek k cenám – na jižní tribunu 24€ za kus. Na druhou ligu lehce dražší, podobné ceny má řada prvoligových týmů (samozřejmě na nejhorší místa). Nicméně atmosféra skutečně stála za to, jak zmíním dole. Drážďany utrpěly značné škody během 2. světové války a vybudovat z ruin fungující město stálo mnoho úsilí. Obnova zasahovala až do tohoto století, například v případě asi nejznámější stavby, kterou je kostel Frauenkirche – ten byl postupně rekonstruován až do opětovného otevření v roce 2005. Centrum je určitě hezkým místem pro procházku a to nejen v čase oblíbených vánočních trhů. My jsme ovšem již pomalu mířili ke stadiónu, kde jsme si ještě chtěli projít fanshop.

Klubový obchod na poměry druhé ligy nabízí opravdu velký výběr dárkových předmětů. Nejmladšího účastníka výjezdu jsme vybavili žlutočernou šálou a šli na svá místa. Bezpečnostní kontrola proběhla rychle. Stadión nese jména Rudolfa Harbiga. Jedná se místního rodáka, který reprezentoval Německo v atletice v meziválečných časech, aby následně padl rok před koncem války na východní frontě. Stadión je kapacitou větší než Eden. Vejde se do něj zhruba 27 tisíc fanoušků. I přes deset let starou renovaci ale nepůsobí nikterak moderně. Vše je oprýskané a betonové. Na druhou stranu má aréna svůj vlastní půvab a dává vzpomenout na časy minulé před rostoucí komercionalizací fotbalu. Výhled z našich míst byl výborný, seděli jsme nahoře na tribuně protilehlé kotli Dynama. Fanoušky Bochumi jsme měli po své levici. Stadión se postupně zaplnil a vše bylo připraveno k výkopu. Návštěva byla velmi solidní a to i vzhledem k soupeři. Z obou jedenáctek jsem znal pouze Patricka Eberta na straně domácích a Hogglanda se Zollerem z týmu hostí.

Dynamo vstoupilo do zápasu tragicky a po čtrnácti minutách prohrávalo o dva góly. Bochum zkušeně trestala chyby domácích, kteří působili v obraně strašným dojmem. Prosadili se Hinteseer a Pantovič. Do poločasu ale snížil Atik, jehož branka znamenala naději pro domácí. Bochum i nadále hrála na brejky a mohla přidat třetí gól, což se jí nepovedlo. To také rozhodlo celý osud zápasu. Dynamo vkročilo do druhého poločasu s úplně jiným přístupem a najednou ho bylo plné hřiště. V 59. minutě vyrovnal Nikolaou, a tak zbývala celá půlhodina na rozhodující úder. Ten ovšem i přes velké šance nepřišel a oba týmy se rozešly remízou. Podpora fanoušků byla opravdu hlasitá. Kotel hnal svůj tým do boje za comebackem, který by po úvodní čtvrthodině čekal málokdo. Chorály byly jednoduché, ale chytlavé a zapojili jsme se i my. Měli jsme tak pocit zadostiučinění, že nejsme jen turisté na tribuně, ale pomáháme Drážďanům k co nejlepšímu výkonu. Druhý poločas navíc Dynamo útočilo na bránu u naší tribuny, takže jsme vše měli z první ruky. Znamenalo to také, že se část kotle přesunula k nám a mohli jsme si tak užít pokřiky dosyta.

Úroveň utkání nebyla vysoká a častým jevem byly technické nedostatky na obou stranách+pomalá hra. Mnohokrát hráči měli možnost přenést míč, nebo dát ulici, ale místo toho zahráli na jistotu do strany či dozadu. Atmosféra byla ale opravdu výtečná. Proto jsme na Dynamo také jeli. Se vzdáleností z Prahy se jedná o povinnost pro každého fanouška.

Stručné dojmy Petra Šimla:

Za prvé musím moc pochválit našeho řidiče Járu, cesta tam a zpět o víkendu byla v pohodě a bez žádných dopravních komplikacích. Město Drážďany je absolutně úžasné, má svůj nádech historie a je opravdu vidět, že město si něco prožilo.Co se týká fotbalu, tak to pro mě to byla trošku nuda ale jeden gól našim směrem jsem si velice užil. Kluci dost fandili, tak jsem se přidal, ale ke konci už jsem usínal. Na stadionu byla úžasná atmosféra, pivko měli relativně dobré, dal bych 4/10, počasí se nám vyvedlo. Děkuji moc klukům, že mě vyvezli, a těším se na další výjezd.

Bayern Mnichov vs. Manchester United - příprava 2018

2018-08-07T01:29:00.000-07:00

autor: Tučňák_

Jeden report o zápasu Bayernu tu už je, nicméně teď bych rád popsal návštěvu Allianz Areny z pohledu fanouška Die Roten.

Vstupenky

Vzhledem k tomu, že držitelé vstupenek na bundesligová utkání se kvůli velkému zájmu losují (a na oficiálním druhotném trhu předpokládám bude velmi těžké najít více lístků vedle sebe), tak jsem využil možnosti koupit vstupenky na přátelské utkání proti Manchesteru United hraném 5. srpna, kde losování neprobíhalo. Další možností by bylo sehnat lístky na venkovní utkání v Berlíně, nicméně jsem chtěl vidět i Allianz Arenu, tak jsem zvolil tuto možnost. Ceny vstupenek se pohybovaly od 20 do 50€.

Stadion a okolí, jídlo a suvenýry

Stadion stojí na kraji města u dálnice, takže má dost prostoru, aby vynikl jeho architektonický styl. Myslím si, že pro milovníky architektury stojí za to i návštěva stadionu čistě jako stavby.

V okolí byla fanzóna, kde byly samozřejmě stánky s jídlem a fanouškovskými předměty.

Osobně doporučuji pivo Paulaner Hell, velký preclík a bratwurst. Jen si musíte připravit 4,50€ + 2€ zálohu za vratný kelímek.

Vratné kelímky jsou dobrá věc, jsou ekologičtější, z pevnějšího plastu a můžou posloužit jako suvenýr.

Ve fanzóně mě zaujalo toto pečené zvíře (podle jídelního lístku se zřejmě jednalo o vola).

Ceny za suvenýry byly poněkud vyšší, například šála stojí 20€.

Na stadionu se narozdíl od fanzóny dá platit pouze ArenaCard, takže si ji musíte jít nejdříve nabít ke kase (myslím že to jde i online, nezkoušel jsem to). ArenaCard je poněkud kontroverzní záležitost, sice odpadá hledání drobných, jenže pokud si chcete po zápase vybrat zbylé peníze nazpět, tak musíte vystát dlouhou frontu.

Teď k samotnému stadionu. Aby vás tam pustili, nesmíte mít vlastní jídlo a pití a tašku větší než papír A4. Co mě zaujalo, že pracovníci ostrahy byli vesměs cizinci.

Po kontrole přiložíte QR kód vstupenky k terminálu a jste v areálu stadionu.

Aréna je přehledná, vevnitř nejsou moc labyrinty, takže stačí najít svůj sektor. U jednotlivých sektorů stojí ostraha, která kontroluje, zda máte lístky do daného sektoru, obzvlášť u spodního patra. Nicméně pokud chcete si jen udělat pár fotek kousek od trávníku před utkáním, tak vás ostraha bez problémů pustí.

Přímo v útrobách stadionu si lze koupit bratwurst, kuřecí nugety, pivo a další fastfood pokrmy. Co mě dost zklamalo je, že se na stadionu neprodává obyčejná voda v PET láhvi, takže musíte si kupovat pití do kelímku, kde je při zápase slušná šance na vylití. Kelímek perlivé vody stojí 3,50 €, takže se vyplatí spíše si koupit pivo za 4,50€ a do prázdného kelímku doplnit vodu na toaletách (je pitná). Cena jídel je od 4 po 12 €.

Měl jsem obavy z front na záchod při poločase, překvapivě se to ale dalo stihnout do 4 minut včetně vystání fronty.

Zápas

Před zápasem proběhla samozřejmě rozcvička obou týmů. Na obrazovkách se promítl sestřih minulého vzájemného utkání obou týmů.

Těsně před zápasem vyzval hlasatel ke zvednutí barevných papírů, ze kterých vzniklo povedené choreo. Následovalo tradiční hlášení sestavy, ve které fans vždy zakřičeli příjmení všech hráčů a trenéra, což byl zážitek sám o sobě.

Během úvodního hvizdu mě poněkud zaskočila jedna věc – fanoušci zmačkali barevné papíry které předtím posloužily k choreu a házeli je před sebe. Netuším, zda to dělají každý zápas, každopádně po zápase bude dost věcí k úklidu.

Papíry posloužily také jako vlaštovky, které následně diváci házeli před sebe a některé z nich skončily na hřišti. Poněkud ironické bylo, že vlaštovky vyvolaly v publiku větší pozdvižení než gólové akce, obzvlášť když jedna vlaštovka málem skončila v brance Davida de Gey.

Na zápase nebyl kotel, což bylo znát na atmosféře. Já jakožto fanoušek Bayernu byl spokojen, nicméně více lidí řeklo, že byli zklamání. Faktem je, že nebylo po kom opakovat chorály, fanoušci se povětšinou zmohli na hučení a potlesk.

Oficiálně bylo vyprodáno, ale dost míst bylo neobsazených – hlavně v sektoru který je zřejmě vyhrazen pro sponzory.

Co se týká samotného výkonu, Bayern byl většinu doby na míči a měl i většinu šancí, nicméně moc nebezpečné povětšinou nebyly. Dobrý individuální výkon předvedl Robben, na kterém nebylo znát, že už má svůj věk a stále mátl svými kličkami protihráče. Taky se mi líbila spolupráce krajních obránců a křídel - Kimmicha a Robbena, Alaby a Ribéryho. Gnabry a Coman přinesli do utkání svižné útočné akce, pro Bayern bude jedině dobře, pokud budou v těchto výkonech pokračovat, mnichovský celek bych řekl v poslední době doplácel na pomalejší hru.

Střídající Lewandowski až na nějaké šance moc vidět nebyl a Boateng dostal jedinou žlutou kartu v utkání.

Sice jsem se na United příliš nezaměřoval, nicméně nebylo na hřišti vidět, že hraje nejúspěšnější anglický tým všech dob. Alexise jsem si vůbec nevšiml. Pamatuji si jen na pár zákroků De Gey, pár pokusů o protiútok, rozčilujícího se Mourinha a mladíky co přišli na závěr utkání. Nejvíc z nich byl vidět jeden černoch s dlouhými vlasy, který s dalšími mladíky měl aspoň nějakou motivaci se předvést. Pro United to není dobrá zpráva před začátkem sezóny.

O jediný gól zápasu se postaral Javi Martínez svou hlavičkou. Díky tomu jsme nepřišli o pokřik “tooor / gól” a střelce gólu (což je dle mého jedna z věcí, na kterou se fanoušek těší).

Vlastně Robben vstřelil ještě jeden gól, který ale nebyl uznán kvůli ofsajdu.

Po utkání jsme šli vybrat zbylé peníze ke kase, kde již ale byl dav lidí.

Dav byl i v parkovišti, kde řidiči na sebe neustále troubili. Na rozdíl od mého očekávání nebylo zapotřebí vytisknout nějaký parkovní lístek, stačilo mít na ArenaCard 10€.

Shrnutí

S návštěvou zápasu svého oblíbeného klubu jsem spokojen, nicméně podle lidí, kteří byli i na jiných stadiónech, tak atmosféra a výkon mohly být lepší. Otázkou je, jak velkou roli hrálo to, že se jednalo o přátelák.