Až dnes, o nějaký ten týden později, mě napadlo něco ještě fousatějšího než „designovat“. Psát. Napsat něco každý den.

Rozepsané blogspoty často nedokončené pohřbívám. Twitter je příliš krátký, radikální a pomíjivý, na Facebooku je až moc omezené publikum.

Inu, zkouším Posterous a formát jakéhosi „miniblogu“ (něco mezi blogem a mikroblogem) pro všední myšlenky a nedokončené úvahy, postřehy z všech těch internetů i reálných životů. Taková prodloužená ruka Twitteru.

Délka? Jedno slovo až jedna normostrana.
Četnost? Denně.
Začínáme? Dnes.
Trvání? Uvidíme ;).
Médium? aeghort.posterous.com
Motto? Jeden náhodný, krátký a většinou naprosto zbytečný postřeh každý den.

Připojí se třeba Envel nebo Najja? A připojíte se i Vy?

Mohly by Vás zajímat také tyto články: Pravdoláska v mezilidských vztazích nejen na Facebooku.

Pokud nevíte, co je to WebExpo, jděte se vycpat :).

Tento ročník WebExpa byl mým prvním. Očekávání byla velká, přesto jsem byl opravdu příjemně překvapen. Z organizace vypíchnu zásadní věc: v areálu jsem se neztratil. Mohl jsem tak nerušeně poslouchat a učit se od ostatních.

Předně bych chtěl poděkovat všem organizátorům, přednášejícím, účastníkům za opravdu skvělý a přínosný víkend ;).

A teď jdeme chvilku rýpat:

• technika – chápu, že počítače nefungují, když je potřebujeme, ale technika na konferenci o technologiích selhávala (nejen) na můj vkus příliš často: nefunkční projektory, mikrofony, vypadávající wi-fi, problémy s on-line streamingem
• čas – konference takového rozsahu se nedá naplánovat přesně na minutu, ale třeba hodinové zpoždění na konci sobotního programu (které bohužel osekalo asi nejzajímavější přednášku WebExpa o diskusi) je moc; některé body programu by si zasloužily klidně dvojnásobek vyhrazeného času

Tímto ročníkem WebExpo výrazně vyrostlo. WebExpo 2010 by mělo být ročníkem odladění :).

WebExpo 2009 – **** (Ano, milé Boofi, mně hvězdičkování prostě vyhovuje :).)

Pátek 16. října

Nejdřív obecně: video, fotky, twitter.

Fotky z warm up party, celá konference od @madciapka.

• matesola: Za každý jeden #webexpo sem dám 20 #canabalt úmrtí. Dobře si to rozmyslete, nebo to neskončí dobře!
• VrtakCZ jestli dnes nekdo hodi bombu na CZU v praze bude to mit katastrofalni nasledky na ceskou webovou scenu #webexpo
• MartinKaman #webexpo K čemu je ta oranžová lepicí věc od Vodafonu? :-)
• suchosch Problemy s technikou na technologickych akcich me neprestanou bavit :) #webexpo #kovarovakobyla
• quanticz Zaslechla jsem, že je tu registrováno 27 příslušnic něžného pohlaví (ve srovnání se stovkami geeků). Děsivé. #webexpo
• mkudlacek If you want to make round corners in Fireworks, you need at least two people #webexpo
• thejakecooney čim zabijeme nejvíce času: laděním, debugováním, facebookem #webexpo xD
• krajaac Na #WebExpo je velky problem spatrit cloveka s necim jinym nez iPhone nebo G1 :)

Soutěž v prototypování webu (****)

Soutěžili Viliam Kopecký (@enoice) s Adobe Fireworks a Emil Hampejs s Axure. Vítěze volíme podle cílovky a míry detailu prototypu/wireframe. Fireworks je pro grafiky a spíše pro méně detailní WF, funkční prototypy pro předvádění managerům/zákazníkům jsou jednodušší v Axure. Někdy se používá obojí, postup práce je pak papír – Fireworks – Axure.

Zábavné (i díky skvělému komentáři Marka Prokopa) i přínosné (jako představení prototypovacích nástrojů). Hlasování diváků přes Twitter vyhrál Emil s Axure poměrem 24:9.

Google Apps pro firmy (**)

Přednášel Ivan Kutil (@codeas). Slajdy z přednášky zde. Pouze shrnutí všech součástí GApps. Oceňuji informace o některých vychytávkách z Labs a gadgetech, které můžete přidat do GDocs. Na můj vkus ale Ivan moc klouzal po povrchu a popisech a do praxe skoro nezabrousil.

Informační architektura webu (***)

Přednášel Emil Hampejs. Shrnutí role informačního architekta a důležitost jeho spolupráce s každým člověkem, který se na webu podílí. Rozdělení wireframů podle detailu. A hlavně: „Nebojte se smazat špatný návrh, vyhněte se jeho neustálému opravování, zkrášlování. Smažte a znova.“

Nevíte, kde by se daly sehnat slajdy z této přednášky?

Desetiletí webových standardů (*****)

Přednášela Molly Holzschlag (@mollydotcom). Vrchol dne. Jedinečná, charismatická, skvělá přednášející zapojila do své řeči i publikum a získala si nás asi všechny. Těsně po přednášce koloval tweet: „Have just fallen in love with @mollydotcom.“ :).

Následovala ještě panelová diskuse Silverlight vs. JavaFX vs. HTML5+JS, tou dobou už jsem ale byl na cestě domů. Prý byla skvělá.

Nedělám si iluze, že letošní rok vyzobe a ocení opravdu to nej z českého internetu. Nějaké změny ale proběhly (nejlépe je sepsal asi Martin Malý), „křišťálovka“ se posunula blíže k realitě a pro mě má teď smysl se v tom trochu ponimrat.

Následující článek je spíše takovými nestrukturovanými zápisky mých myšlenek.

Vyhledávače a databáze – LunchTime.cz

Vyhraje to Google, ale já ocením dobrý, vcelku slušně provedený nápad benjamínka LunchTime. V Seznamu se toho v tomto roce zas tak moc nestalo, zásluhy Googlu nejsou většinou zásluhami české pobočky. IDOS prodělal vcelku povedený redesign, to je ale již loňská záležitost, ČSFD žije bez větších změn již léta. Seznamácké Mapy pak pouze zpřesňovaly vyhledávání a mapové podklady.

Komunikační služby – nehlasuji

Gmail a Skype nejsou české záležitosti, ICQ je prkotinami obrostlý bumbrlíček, to Centrumácké zvlášť. Freemaily Seznamu a Centra si u mě žádné poplácání po zádech nevyslouží.

Sociální sítě – Bandzone.cz

Facebook není českou záležitostí. Baby-Café je mi odporné na první pohled vzhledem, Omlazení tématem, podbízivostí a komunitou, která se kolem něj asi sdružuje. Vzhled a zpracování ale vypadá slušně. Líbímseti s Lidmi zamrzli na takových lepších seznamkách, mým vítězem je tedy web, který dělá vcelku dost pro českou hudbu a je vidět i mimo internet: Bandzone.

Publikační platformy – OnTheRoad.to

YouTube není českou záležitostí. Blog.cz je jen dalším blogovacím systémem. Rajče je jen další fotogalerií, i když slušně zpracovanou. Stream je jen dalším video serverem, i když s autorským obsahem. Webnode je jen dalším generátorem webů, i když velmi dobrým.

Jedině u OnTheRoad.to vidím nápad sekundovaný dobrým zpracováním.

Internetové obchodování – Fler.cz

Alzu, Czech Computer i Mimibazar nechám volně proplout kolem, pozastavím se u Aukra, které ale po chvíli též odmítám.

První opravdu jasná volba: Fler.

Média – všeobecná – nehlasuji

Dámy a pánové, tady si nevyberu.

Média – specializovaná – Živě.cz

Rodinu vyhazuji po prvním nahlédnutí, takhle zmateně „král českého internetu“ nevypadá, ať má obsah jaký chce. Z Ronnieho mám všelijaký pocit, šup s ním ven. Ze Živě, Alíka a MobilManie vyhazuji jako nejslabšího Mobilmanii a pak už je to takové ententýky, dva špalíky (čert vyletěl z elektriky). Alík se mi na první pohled po několika letech opravdu líbí, volím ale Živě.

Média – uživatelská – Cuketka.cz

Připadá mi, že DDWorld chce dělat všechno, ale opravdu dobře asi neumí nic. Chiquitka*blog je do nominací uměle vynesena hordou náctiletých z blog.cz. LOST mě na první pohled neuchvátil, ne. Matrix-2001 je jakýmsi slepencem, který nedokážu uchopit ani pochopit.

Zůstávají dva projekty, které jistě potěší naše žaludky – eKuchařka a Cuketka. A z těchto dvou je o několik tříd lepší Cuketka.

2hry.cz se místo toho snaží vybírat jen to nejlepší ze světové flashové scény. Sledují největší weby věnující se flashovým hrám, ale nezapomínají ani na experimentální kousky. Z toho všeho pak vybírají 2 nejlepší hry týdně. Neflákají se, budou se Vám je snažit nabídnout co nejdříve po jejich vydání. Nebudete se tak muset prodírat desítkami nepovedených remaků jedné dávné pecky.

Co budou 2hry nabízet navíc?

• pečlivý výběr her (viz výše)
• velký screenshot každé hry
• několik řádek textu s informacemi o hře, ale třeba i o jejím autorovi
• sledování her přes RSS nebo e-mail (zajišťeno FeedBurnerem)
• účet na Twitteru
• stránku na Facebooku
• přehlednou, jednoduchou a srozumitelnou navigaci
• hvězdičkování, komentování a sdílení her

Web startuje when it’s done, účty na Twitteru a na Facebooku už jedou na jakýsi zkušební provoz. Ještě se určitě ozvu ;).

Na běžných každodenních mezilidských vztazích mě fascinuje jedna věc. Úzkostlivá korektnost. Ještě horší než ta politická. V praxi ji poznáte jednoduše. Nikdo nikomu nesmí otevřeně zkřivit ani vlásek, natož ho malinko polechtat.

Co kdyby se rozbrečel?

Zato hned jak se někdo otočí, přilétne mu na záda první kámen. A hned po něm další a další a další. Ohlédnete se přes rameno. Kdo je hází? „Lid,“ zní Vám v odpověď, „já ne a on to taky nebyl.“

Ale o tom jsem ostatně už jednou psal.

Co se tedy změnilo?

Na Facebooku jsem spustil akci Desocializace. Nějaký čas jsem denně mazal dva „přátele“, kteří byli neaktivní, případně mě jejich aktivita nezajímala nebo obtěžovala (kvízy). V posledních dnech jsem zveřejnil následující statusy.

‘

Dnešní oběti mé desocializace (každý den vyřazuji dva „přátele“, kteří mi na FB nemají co říci): Jan Razima, Zuzana Benešová. 54 kousků a stále klesá :).

‘

Oběti dnešní desocializace (každý den vyhazuji dva „přátele“, kteří mi na Facebooku nemají co říci): Zuzka Šulcová, Dee Varodi. Jsem na padesáti kusech, myslím, že je čas toho na chvíli nechat ;).

A strhla se mela.

Pozitivní („Tenhle přístup se mi líbí, měla bych ho taky zavést, dost lidí na svém fb vůbec neznám. :)“), neutrální („v tom případě je ti FB uplně k ničemu.“), ale hlavně odsuzující („nechápu tenhle tvůj postoj a tohle tvoje chování…ale jestli se chceš chovat takhle tak prosím…“).

Mezilidská pravdoláska je totiž posvátná kráva, do které se nešťourá. Co kdyby se někdo rozbrečel? Že jde jenom o Facebook? Taková zásadní součást života!

A právě podřezáváním takových posvátných krav se já bavím. Porušováním pravdolásky a sledováním, co ona úzkostlivě korektní společnost vydrží. A nejvíc mě baví rozohněné reakce. Vždyť co jsem vlastně udělal? Veřejně jsem řekl, že aktivita některých lidí na Facebooku je pro mne nezajímavá a přestávám ji sledovat. Tedy nikoliv, že potajmu šířím, že dotyční jsou krávy a volové, drazí přátelé!

Myslete si o mně, co chcete. Nemějte mě rádi. Ignorujte mě. Haňte mě. Ale hlavně se nad tím alespoň trochu zamyslete.

Já zatím dál budu lechtat, křivit vlásky i házet kameny po posvátných kravách. A jestli někdo začne brečet, přihlásím se.

Přidáte se i Vy?

Mohly by Vás zajímat také tyto články: Napište něco každý den!.

Ale nezoufejte! :) „Velký“ článek o logo designu vyjde v nejbližších dnech. A hned to budou Otázky, které Vám ušetří měsíc zbytečné práce.

Chci tuhle barvu : #464332.

Myslel jsem ji spíš na pozadí.

Hm. Je nějaká smutná.

Ale já nechci světlý, bílý pozadí. To mě nudí.

Měl bych si zvolit jednu barvu. Teď.

Teprve před několika měsíci jsem spouštěl tento weblog, aeghort.com. Tak proč jsem, sakra, opět všechno zahodil a začal odznovu? Hned z několika důvodů.

Vzhled

Equilibrium je docela kvalitní WordPressovská šablona, ale některé věci mě na ní štvaly. Největším problémem bylo nedořešené stylování některých elementů ve článcích (blockquote, obrázky, …). Vadila mi ale také přílišná délka řádku nebo robustní sidebar.

Šablona WP Typo všechny tyto problémy řeší. A je na něj i větší radost koukat. Jestlipak už jste například klikli na bílé tlačítko „Zobrazit menu“ vpravo nahoře? :)

WP Typo je uvolněno pod více než sympatickou licencí: „You can do whatever the heck you want with it. No attribution required.“ Během několika dní chci tedy vydat poupravenou českou verzi této šablony. Třeba se někomu bude hodit ;).

Psaní článků

Oslněn možnostmi vlastní instalace WordPressu jsem ji prostě a jednoduše zaplácal pluginy. Při psaní jsem pak musel dělat příliš mnoho zbytečností. Mimo jiné jsem ke každému článku musel vybrat obrázek v dosti exotickém rozměru. To způsobilo, že jsem psal jen hodně zřídka.

Vrátil jsem se proto k úplnému minimu. Vymyslet nadpis, napsat článek, vybrat rubriku, publikovat. Přehodnotil jsem také, o čem chci vlastně psát.

Navigace

Pokud si vzpomínám, měl jsem osmnáct rubrik v dvouúrovňové struktuře a k tomu štítky. Výsledkem bylo mnoho téměř prázdných rubrik a nepoužívaných štítků. Při mé průměrné kadenci – jednotky článků za měsíc – je to samozřejmě zatloukání kladiva hřebíkem.

Díky tomu, že jsem opravdu přehodnotil, o čem chci vlastně psát, jsem mohl počet rubrik radikálně snížit. Štítkování jsem pak zcela zavrhl.

Smazal jsem všechny své kazety

Všechny své předchozí články (kromě iDnes blogu a dvou zachráněných) jsem nemilosrdně poslal do pekel. Proč? Jejich hodnota se limitně blížila nule. A to z hlediska myšlenek i návštěvnosti, případně aktuálnosti.

A samozřejmě také kvůli tomu, že jsem přehodnotil, o čem chci vlastně psát :).

A o čem chci tedy psát?

Nechci úplně zadusit své úvahy o věcech veřejných ani osobních. Rád bych se ale věnoval hlavně logo designu (a to zdaleka nejen svým pracem) a dění na internetu. Okrajově pak i kultuře, WordPressu a blogování.

Zadání

• přímá souvislost s mým jménem nebo přezdívkou
• co největší jednoduchost
• ostřejší linie, spíše modernější „look“
• výrazné barvy – i samotná barva by měla být poznávacím znamením
• použití v avatarech, ale i faviconě (16 × 16 px) – formát blížící se čtverci

Skeče, nápady, ideje

Nebudu Vám věšet bulíky na nos. Tehdy jsem o logo designu nevěděl téměř nic. Nechápal jsem, proč bych vůbec měl nejdříve brát do ruky papír a začal jsem tvořit až u počítače.

Zavrhl jsem svoje předchozí „podpisy“, mou fotku se zavináčem místo úst i velké růžové písmeno „A“. Kvůli jasnému provázání s mým jménem jsem se rozhodl pro typografické řešení, stylizaci písma. Využil jsem jednoho známého klišé – symetrie mínusek „d“ a „b“.

Zpracování

Nadále jsem tedy rozvíjel jedinou verzi. A brzy jsem narazil na problém. Myslím, že ho snadno odhalíte. Jeden obrázek zde opravdu vydá za tisíc slov.

A protože jsem opravdu nechtěl být úspěšný zrovna v obdobách Phallic Logo Awards, řešil jsem to s přestávkami několik týdnů. Onen trošku nešťastný dvojsmysl se neustále objevoval ve verzích vycházejících ze stávajících fontů i základních geometrických tvarů.

Řešení jsem nalezl až ve svém příjmení. Bečka. Tlustý. Široký. Inspirován stencilovými písmy jsem tedy zpracoval dvojici nízkých obdélníků sevřenou dvěma půlkruhy. Sjednotil jsem šířky jednotlivých tvarů i mezery mezi nimi a dosáhl jsem tak i efektu opakování.

Výsledný tvar mi ale připadal fádní, jednoduchý, neosobní, prázdný. Proto jsem jej metodou pokus–omyl obrušoval, ořezával, opižlával, …

…a barvil. Nejprve jsem chtěl odlišit pouze jednotlivá písmena v logu, ale později jsem se přiklonil ke stupnici čtyř odstínů barvy.

V prosinci 2008, kdy jsem značku poprvé zveřejňoval, to byla fialovorůžová, na začátku roku 2009 jsem logo přebarvil do současné podoby.

Navazující jednotný vizuální styl zatím není zpracován. Chci to ale napravit nejpozději do konce letošního roku.

‘

Skončil další fet
prominentních hostí,
můzy měly slet,
také vína bylo dosti,
všichni důstojní a krásní,
každej ztělesněná ctnost,
byl to príma fet
a já byl taky host.

Právě skončil další z nekončící řady studentských fetů a já si měl další příležitost uvědomit, proč tuto píseň mít rád. A to v ní nikdo prosím nevyřvává své hlasivky v nelidských skřecích, nikdo nevyznává nehynoucí lásku ani neposílá do pekel své ex a kolegy. Pominu skvělé party obou kytar, komplexně znějící ve své jednoduchosti. Chci se vrátit k textu.

‘

Byl to dobrej fet,
prsty na hmatníku
běhaly tam a zpět,
víno sládlo na jazyku,
každej prožil velkou lásku,
každej, kdo ji prožít chtěl,
byl to príma fet,
mládí patří svět.

Chci se vrátit k onomu pomejdanovému hořkosladku, k onomu probouzení zpět k běžnému životu. Zpět z alkoholem rozjitřených lásek a nenávistí k běžné, až úzkostlivě korektní vztahové šedi. A to bývají šoky. On totiž čas mejdanů rovná se času pozitiv, bezstarostnosti. Stop. Čas mejdanů má se rovnat času pozitiv, bezstarostnosti.

‘

Byl to dobrej fet
a ty jsi na mě zbyla
a já ti hlavu splet
hloupou písní na tři kila
plnou krásných rýmů,
plnou krásných slov,
byl to príma fet,
byl to príma lov.

A on se opravdu rovná! Avšak s jedinou výjimkou – ve vztahu k ostatním, k lidem, zejména k těm nepřítomným. Na četu čété si mačetami četné čety nečetují, popišme to raději jako nehynoucí hanící hyenu. Je neskutečné, jaká slova padají, jací kostlivci vypadávají ze skříní. Nebo spíše jak jsou ony skříně měněny opět ve skříně. Ale ty výkladní.

Vsuvka pro instantní komentátory: Ne, v tomto nemám ani já stoprocentně čisté svědomí. Nicméně těm, kterým mám co říci, jsem to již v drtivé většině případů řekl.

Vsuvka pro zúčastněné: Musím vás zklamat, asi napořád již budu „ten tvůj vadnej spolužák“.

Celé to připomíná televizní estrádu, smích, jakoby řízený odněkud zhora. Bav se a po tobě ať klidně potopa. A nepřestávej ni když už se záplavová vlna zdvihá na obzoru. Ve skutečnosti to řízeno je, a to obrovskou potřebou někam patřit, neskutečnou sílou masy, která prostě udolá většinu jedinců. Prostředností. Téměř za každou cenu. A k televizní zábavě? Čtyři slova: Requiem for a Dream.

‘

Byl to božskej fet,
prostě cesta napříč rájem,
máme svůj vlastní svět,
ve kterém si rádi hrajem,
nejraději na tichou poštu,
kdo co řekl, kdo s kým spal,
byl to príma fet,
jenže mi něco vzal…

Poslední sloku jako připomenutí bezstarostnosti až bezohlednosti, nehynoucích hyen, vyostření vztahů a emocí, zdánlivých lásek a probouzení.

Pokud má být noční život solí studentského života, asi začínám být na sladké.

Píseň Skončil další fet napsal, hraje a zpívá Karel Plíhal. Byla vydána v roce 1988 na albu Karel Plíhal… Emil Pospíšil… a v roce 1992 v reedici Karel Plíhal 1985-1989.

The material of music is silent and silence. Integrating these is composing. I have nothing to say and I’m saying it.

John Cage

Mlčte. Zvedněte ruce z klávesnice a myši. Poslouchejte. Ticho? Nebo hukot větru, tikot hodin, tlukot srdce, vrzající židle, hlas z vedlejšího pokoje?

Hudba, zvuk tady vždycky bude ať chceme či nechceme, není třeba se obávat o jeho budoucnost. Z toho vycházel John Cage, když tvořil svou nejslavnější skladbu 4′33″.

273 vteřin ticha. -273 °C. Esence hudby. Cage za sebe nechává tvořit zvuk nervózně pokašlávající obecenstvo. Zvuk, hudba totiž nikdy nezanikne.

Psal se rok 1952 a nervózně pokašlávající obecenstvo se hádalo: „Je to ještě hudba?“

Mlčte. Položte ruce na klávesnice a myši. Pohleďte. Prázdno? Nebo odraz Vašeho obličeje v monitoru, stropní světlo, reflektory aut projíždějících pod oknem? Tvůrce experimentálních her Petri Purho se zabýval stejnou otázkou při tvorbě svého příspěvku do soutěže Nordic Game Jam, pocty Johnu Cageovi 4 Minutes and 33 Seconds of Uniqueness.

Černá. Bílá. Jednoduchost.

Tuto hru lze dohrát jediným způsobem, hrát ji 4 minuty a 33 sekund v kuse. Ano, je tam háček. Tuto hru může zároveň hrát pouze jediný člověk na světě, říkejme mu Hráč. Každou sekundu totiž hra odesílá dotaz na server a jakmile zjistí, že ji spustil někdo jiný, zavře se. Zvláštní pohled na multiplayer, že?

Hrát můžete jen tehdy, pokud jinému právo hrát odepřete. Čím více lidí chce hrát, tím menší mají šanci. Pokud tedy chcete hrát, budete se muset svého práva na hru zřejmě vzdát. Pokud se nevzdáte, nezahrajete si. Ostatně, čím tvrdohlavěji a neústupněji budete chtít hrát, tím méně si zahrajete. Ideální by bylo se domluvit. Jenže jak se dohodnete pomocí jediného signálu – zapnutí hry (a její přerušení na druhé straně)? A když to zvládnete, nezapojí se někdo třetí, čtvrtý, pátý, … ?

Černá. Bílá. Komplexnost.

A když už se tomu naučíte alespoň trochu rozumět, zjistíte, že je tu něco, co překope veškeré Vaše myšlenky související se čtyřmi minutami a třiatřiceti vteřinami jedinečnosti. Něco, co Vám ukáže aktuálního Hráče a jeho čas.

Vyčíháte si tu pravou chvíli? A nečíhá na ni spolu s vámi i někdo jiný? Užijete si své sekundy slávy, kdy jste (veřejně) Hráčem? Skočíte po krku někomu, komu zbývají poslední sekundy?

Psal se rok 2009 a nervózně stahující internetové obecenstvo se hádalo: „Je to ještě hra?“

Psal se rok 3013 a světové obyvatelstvo se hádalo: „Kdo je, sakra, EA Sports?“