Na blog.cz jistě píše mnoho zajímavých lidí. Nevím, tamní situaci již pár let nemám moc zmapovanou. Věřím ale, že početní většina jsou stále „blogískáři“. A právě oni jsou tou mou „hordou náctiletých“.

Srdce blogu čas od času stále sleduji, o tom domlouvání podpory jednoho blogu tedy vím, proto „uměle“. „Řízeně“ by bylo lepší slovo, přiznávám.

Chiq, dokázala jste velké věci. Jeden z nejoblíbenějších blogů na velkém systému, (deseti)tisíce čtenářů, desítky komentářů. Na Křišťálovou lupu to ale není, sorry.

P.S.: Nebudeme si raději tykat? Vím, že bych to neměl navrhovat já, ale vykání je tu neuvěřitelně mimo :).

Ano, internetové kuchařky jsou také úzce specializované, ale jsou to především kuchařky, soubory osobních rad, jak dělat něco dobře, nebo co je možné skusit atd.

Nominace si cením, přestože mě mrzí, že v očích některých budu jen „blogem, který nominovala banda malejch oblbnutejch děcek“.

2. „uměle vynesenou“
Ráda bych jen ujasnila, pro klid v(e své duši), že blog byl vybrán z několika dalších uživateli blog.cz. Blog.cz přislíbil propagaci vybranému projektu, což nejspíš opravdu může za výslednou nominaci, nicméně, blogování se věnuji již přes tři roky a čtenáři se… nennnerozmnožili

A na cuketce se dá najít vždycky něco dobrýho, ještě by tam ale měli být telefonáty na někoho, kdo mi to hnedka uvaří.

Ty poslední čtyři jsem „zpranýřoval“. Nic zlého jsem jim neudělal. Myslel jsem (hodně naivně), že by se ti, kdo statusy uvidí, mohli malinko chytit za hlavu, jak vlastně vypadá jejich internetová prezentace.

Ano, zaprovokoval jsem si. Kopnul jsem si do mezilidské korektnosti a pravdolásky. O těch tu píšu především.

Následná diskuse (do které patří Facebook, tento článek, ale i mnoho rozhovorů přes IM) je už jen takovým bonbónkem.

Kdybych jen mazal a mlčel, nic by se nestalo. Takhle se snad něco málo přece jen změní.

Jak psal zimmi, že mají všichni potřebu balit vše do eufenismů. U mě to funguje tak, že já zase neříkám nikomu nic. Pokud někdo něco chce, zeptá se, požádá o to. Pokud ne, je to jeho věc. Nevím proč bych měl (ať už mile nebo naopak nepříjemně) vysvětlovat komukoliv, co jsem udělal a proč. Není to jeho starost.

Mluvíš o upřímnosti a zaobalování věcí. Podle mě je to jakási vrozená zbabělost, umocněná právě pravdoláskou – hlavně někomu nezkřivit vlas.

Co kdyby se rozbrečel?

Ale samozřejmě, to negativní se musí někde vyventilovat, a tak se to děje za zády. Je to hnusné, leč běžné.

To právě nazývám pravdoláskou. A beru ji s nadsázkou jako opak upřímnosti.

To už si z toho dělejme radši srandu! Vzpomínám na naši oblíbenou hospodskou hru „Pomluv si svého spolužáka!“

@Martin Malý To, co jeden vnímá jako lechtání, může druhý vnímat jako pořádně velký balvan.

A ačkoli jsem podle svého názoru lechtal, možná trochu štípnul, v očích oné posvátné krávy jsem byl (s)prostým vrhačem. Proto jsem i do článku psal o házení kamenů.

Ubližovat umím přece jen účinněji než „Nelíbí se mi tvůj profil!“ :).

Ale všemi silami se budu zasazovat o to, aby říct „nečtu tvůj blog / Twitter / Facebook statusy, nejsou pro mne zajímavé“ nebylo bráno jako nepřátelský akt.