HERETIC

Nebe je otevřené, země rozlehlá a vše je prostě tak, jak je...

2012-02-13T23:38:00.000-08:00

"Pokud lidé dokážou otevřít svou mysl a jednat vznešeně,

být vnímaví ke všemu, soucítit se stářím a chudobou,

pomáhat v nebezpečí a chránit ostatní bez touhy po odměně,

nechovat se hrubě, nevyčleňovat se a chápat vše jako jeden celek,

pak se stanou společníky nebe.

Jestliže dokážou jednat pokorně, skromně, ovládat se,

oprostit se od posuzování a přijímat kritiku, nevšímat si urážek,

trpělivě snášet těžkosti, nemoci a přirozené pohromy bez zlosti

a nezaváhat tváří v tvář nebezpečí a nepřízni,

pak se stanou společníky země.

Se vznešeností nebe a poddajností země

člověk získá vlastnosti nebe a země

a s nimi se dostane do věčnosti."

Liu I-ming - Probuzení se v tao

Cesta čaroděje

2012-02-13T12:33:00.000-08:00

Stát se poutníkem na této cestě, znamená odhodit všechny dosud známé vědomosti, dát svému životu pevný cíl, osvojit si přísnou disciplínu a spoustu dalších zvyků, které udělají jeho život neotřesitelným. Stát se čarodějem je totální přeměna bytosti, nic není pevné, nic nezůstane stejné... Konečným cílem čarodějů je dosáhnout absolutního vědomí, poznat všechny možnosti vnímání a dosáhnout svobody.

To, co běžně pokládáme za skutečné, tomu se čarodějové smějí
To, co nazýváme jistotou, to pro čaroděje nemá žádný význam
Smrt pro nás znamená konec existence, pro čaroděje je výzvou, pomocnicí a jistotou
Pro čaroděje je sen stejnou skutečností jako denní svět
Kariéra a životní pouť důležitá pro běžného člověka, je pro čaroděje zbytečností a přítěží
Běžný člověk usiluje o zviditelnění, čaroděj dbá na to, aby zůstal nepoznán
Pro čaroděje existuje svět jenom proto, že jej vnímá; zmizí-li vnímání, zmizí i svět
Běžný člověk je závislý na nezmarech jeho mysli, čaroděj ovládá mysl i vědomí
Běžný člověk si myslí, že svět je neměnný a skutečný, čaroděj v mžiku změní vnímání - pozornost a tím mění i celý svět
Nepříjemnosti a slabosti jsou pro člověka utrpením, pro čaroděje výzvou
Čaroděj se směje sám sobě, to běžný člověk pokládá za urážku
Člověku záleží na věcech a lidech, čarodějovi záleží jen na svobodě
Běžný člověk má kolem sebe věci, čaroděj nemá nic, má jen svůj život

Termín "čaroděj" v mnoha lidech vzbudí představu člověka znajícího kouzla a předvádějícího svoje triky. Dnes je čaroděj spíše člověkem, který zná, který dosáhl poznání. Pojem "čaroděj" patří spíše ke starým vidoucím. Jak poznáte v životě čaroděje? Na to je jednoduchá odpověď: nepoznáte ho, pokud si to sám nebude přát. Čaroděj totiž žije jako každý z nás, chodí do práce, mezi lidi, baví se jako každý z nás. Přesto od normálních smrtelníku ho odlišuje jeho poznání, vnitřní energie a disciplína. Nemá nic víc, jenom život, který žije. Je plný míru, bez přání a žádostí, uvědomuje si svůj úděl, nemá co ztratit, protože nemá svůj příběh, na ničem nelpí a tak cokoli ze svého života může opustit.

"To, že se racionální člověk drží zuby nehty své představy sebe sama, je výrazem jeho nekonečné hlouposti. Zcela přehlíží skutečnost, že podstata čarodějství nespočívá v žádných zaklínáních či čarodějných kouscích, ale ve svobodě vnímání." - "Žije tím, že koná. Obyčejný člověk se příliš zabývá tím, že chce mít rád lidi, nebo že chce, aby lidé měli rádi jeho. Čaroděj má prostě rád, tak to je. Má rád toho nebo to, co chce, ksakru." - "Činy čarodějů mají vedlejší, skryté cíle, které nemají nic společného s osobním ziskem. Fakt, že to dělají rádi, se nepočítá jako zisk. To je spíš stav jejich charakteru. Průměrný člověk totiž něco dělá jen tehdy, když má naději na zisk."

Čaroděj zvídavě hledá rutiny, které denně a po celý život vykonáváme. Můžeme sledovat i rutiny druhých lidí, zvířat i věcí. Nejde tady jenom o nějaké převleky našich rolí, toto je spíše prostředkem k dosažení sebekázně a zbavení se vlastní důležitosti. - "Umění být čarodějem je souborem postojů a postupů, které nám umožňují vytěžit z každé situace, to nejlepší a to, co nejefektivněji." Toto umění být cestou Čaroděje je shrnuto v těchto sedmi principech:

1. Sami si tvoříme svá prostředí.

2. Odkládáme všechno, co je nepotřebné.
3. Připraveni postavit se v každém okamžiku k poslednímu boji.
4. Vzdáváme se sebe sama.
5.Setkáme-li se s překážkami, se kterými si neporadíme, stáhneme se.
6. Stlačujeme čas. Každý okamžik má svou platnost. Neplýtváme okamžiky.
7. Čaroděj se nikdy necpe dopředu. Vždy vykukuje z pozadí scény.

Přesto bychom neměli zapomínat, že tento prazvláštní popis skutečnosti, je pouze popisem. Je jen možným návodem, další cestou, další skutečností mezi milióny stezek, po kterých kdy člověk kráčel. Bylo by nerozumné na této Cestě lpět, což by bylo opakem svobody, kterou čarodějové mé linie žili. Pokud docílíme svobody na této nebo třeba úplně jiné Cestě, nebudeme potřebovat žádný popis světa, ani žádnou interpretaci, ať už ji vytvoří kdokoli. Svoboda a vnímání se nedá popsat, dá se jenom žít...

Jasný bod

2012-02-11T10:25:00.000-08:00

Vidění v čarodějném světě znamená úplně něco jiného než dívání se. Vidět znamená vnímáním proniknout k podstatě věci, vnímat energii přímo, taková jaká opravdu je. Čarodějové vidí člověka jako shluk vláken světla ve tvaru vejce, jako nádherné světelné vajíčko. Čím je člověk slabší a má méně energie, tím je jeho energetické vajíčko více deformované.

Čarodějové se svým viděním, vnímali nejen člověka, ale celý svět utkaný z vláken energie, viděli naše vztahy se světem jako vlákna vycházející z břicha člověka jak jsou zapletené v druhých lidech, ke kterým je člověk citově připoután.

"Když lidské bytosti zříme jako energetická pole, podobají se vláknům světla, která vypadají jako bílé pavučiny. Jako velice jemná vlákna, která probíhají od hlavy k patě. A tak se oku toho, kdo zří, jeví člověk jako vejce složené z obíhajících vláken. A jeho paže a nohy se mu jeví jako svítící brvy, které vybuchují do všech stran."

Na vně našeho energetického pole (vajíčka), se nachází jasný bod, který ozařuje jen nepatrnou část našeho energetického těla. Tento zářivý bod se nachází na povrchu našeho obalu a nazývá se "bod spojení". Pokud posuneme tento bod, a ten tak ozáří jinou část energetického pole, nastává změna vnímání. Vnímáme tak zcela odlišné světy, stejně skutečné jako ten "náš" svět. Takto čarodějové našli velké množství míst, kam přemísťovali svůj bod spojení a tím se ocitali v jiných světech. Bod spojení se nám posouvá třeba po drogách, holotropním dýchání, bdělém snění, meditaci, horečce, ohrožení života, ale i v každodenních náladách se nepatrně vychyluje třeba při smutku, bolesti, lásce, radosti.

Čarodějové se pokoušely tento bod spojení uvolnit, ze své stálé pozice. Bod spojení se u normálního člověka nemůže pohybovat, protože je fixován na svém místě denní rutinou, myšlením a životním stylem. To je také důvod proč všichni lidé vnímají stejnou skutečnost. Všechny techniky čarodějů, směřují k uvolnění tohoto bodu spojení.

Žijte

2012-02-07T23:24:00.000-08:00

Zůstaňte uvolněně ve Vědomí.

V jakékoliv situaci dělejte přesně to co cítíte, že by jste měli dělat:

bez jakékoliv lítosti kvůli minulosti,

bez jakýchkoliv stížností na přítomnost,

bez jakýchkoliv očekávání v budoucnosti, a hlavně,

bez toho, aby jste kohokoliv obviňovali za to co udělal,

ani sebe ani nikoho jiného.

To vám umožní žít váš život ve stálém spojení se Zdrojem, a přinese vám to štěstí skrze klid mysli. A to se stane vaším vlastním náboženstvím.

Když jsem udělal to, co jsem chtěl udělat:

bez pýchy a arogance,

bez viny a studu,

bez nenávisti ke komukoliv, (bez jakékoliv egoistické reakce)

s naprostou svobodou udělat cokoliv chci,

a s úplným pochopením, že nikdy nemůžu udělat chybu nebo spáchat hřích,

tak potom, pozoruji cokoliv co nastane, jako něco co se děje podle Kosmického řádu,

bez toho abych kohokoliv obviňoval.

Může být život jednodušší?

Nejvíce uklidňující slova, která vám mohu říct:

Nezáleží na tom, jestli předtím než zemřete budete Osvícení. Ať se jedná o psychopata nebo o mudrce, po smrti, ztotožněné vědomí obou, splyne se stejným Zdrojem. Oceánu nezáleží na tom, jestli se do něj vlévá nejšpinavější voda nebo nejčistší voda Gangy...

převzato ze stránky - www.turija.cz

Tomášovo evangelium

2012-02-04T02:50:00.001-08:00

Tomášovo evangelium je součástí souboru gnostických spisů objevených v egyptském Nag Hammádí v roce 1945 (NHC II/2). Nejnovější výzkumy posunují vznik evangelia stále hlouběji do minulosti, do let 70 až 80 našeho letopočtu nebo i do poloviny prvního století a ještě dříve. Tři fragmenty textu jsou známy z papyru Oxyrhynchus pocházejícího z období mezi lety 130 a 250 (pOxy. 1, 654 a 655). Jako místo vzniku se nejčastěji uvádí východní Sýrie, kde se apoštol Tomáš těšil mimořádné úctě. Samotný koptský opis z Nag Hammadské sbírky je datován do poloviny 4. století. Evangelium bylo ve starověku všeobecně známé a rozšířené. Obsahuje 114 Ježíšových výroků (logií). Více než třetina výroků více či méně odpovídá citacím v synoptických evangeliích, další třetina má gnostický charakter. Do dnešní doby se velká část Tomášova evangelia zachovala dokonce i ve východním čínském Turkestánu na tzv. Turfanských fragmentech (Turfan Fragment M 789) z manichejského prostředí. Existenci evangelia připomínalo mnoho představitelů prvotní církve. Na začátku 3. století (225-235) se o něm zmiňoval Hippolyt Římský. Ve 4. století před ním varoval jeruzalémský biskup Kyrillos, který ho nepravdivě označil za dílo manicheistů. Z Kyrillovy zprávy lze vyvodit, že spis byl mezi křesťany oblíbený. Z dostupných historických faktů vyplývá, že předlohou knihy byl soubor původních Ježíšových výroků (někdy označovaných jako pramen Q). Řada badatelů se domnívá, že Tomášovo evangelium obsahuje autentičtější informace o Ježíšově životě než Nový zákon. Stejně jako některé další gnostické rukopisy (Rozhovor se Spasitelem, Kniha Tomáše Atleta, Tajná kniha Janova) je literární podoba výroků a rozhovorů s Kristem starší než biografický žánr biblických evangelií. Navzdory tomu se představitelům církve podařilo ve 3. až 5. století prosadit soubor redigovaných věroučných textů. Všechny ostatní zdroje informací byly, až na malé vyjímky, důsledně zlikvidovány. Emeritní profesor Dr. James M. Robinson, bývalý ředitel Institutu pro antiku a křesťanství (Institute for Antiquity and Christianity, IAC) při univerzitě v kalifornském Claremontu a organizátor expedice v Nag Hammádí, na adresu Tomášova evangelia a jeho vztahu k Novému zákonu prohlásil:

“Tomášovo evangelium odpovídá žánru apoštolské literatury mnohem spíš než kanonická evangelia. Kanonická evangelia se tak dostávají do obdobného druhotného postavení, které dřív deklasovalo jiná evangelia jako apokryfní. Jasné rozlišení mezi tím, co je kanonické a co ne, se začíná ztrácet ...”

“Konkrétní důvody, které se v rané křesťanské literatuře uváděly pro přijetí nebo vyloučení daných textů, nejsou už dnes často přesvědčivé (...) Běžný tradiční křesťanský předpoklad, že Ježíš kanonických evangelií je právě takový, jakým Ježíš byl, a že jeho učedníci mu rozuměli tak, jak o tom svědčí Apoštolské vyznání víry, a že proto křesťanské pravověří zůstávalo po staletí věrné tomu, co učil a činil - tato konstrukce je už prostě neudržitelná ...” “Nový přímý přístup k této jiné podobě raného křesťanství v knihovně z Nag Hammadi má proto veliký význam. Tento objev už ukázal, jak byl tradičně jednostranný náš historický výklad počátků křesťanství. Proces přehodnocení gnostické strany tohoto sporu je v plném proudu. Neboť dříve byl gnosticismus znám pouze z výňatků ortodoxních spisů, které se věnovaly honbě na kacíře a propůjčovaly se zesměšňování a odmítání. Nyní se ukazuje, že gnosticismus si právem zasluhuje naši soustředěnou pozornost. Měli jsme si to uvědomit již dávno, věděli jsme přece, že mnozí přední křesťanští myslitelé raného období byli gnostici." (převzato z časopisu Česká metanoia č.5/1994)
------------------------------------------------------

Následující překlad Tomášova evangelia je doplněn o odkazy na související pasáže v Novém zákoně.

1. Toto jsou skrytá slova, která řekl živý Ježíš a napsal je Didymos Juda Tomáš a pravil: Kdo nalezne smysl těchto slov, neokusí smrti.

2. Ježíš řekl: Nepřestávat se svým hledáním má ten, kdo hledá, dokud nenalezne. A až nalezne, bude otřesen a když bude otřesen, bude se divit a stane se pánem nade vším, co jest. (Mt 7,7-11; L 11,9-13)

3. Ježíš řekl: Když ti, co vás vedou, vám řeknou: "Pohleďte, království je v nebi", tak tam budou ptáci nebeští před vámi. Když vám řeknou: "Je v moři", předejdou vás ryby. Uvnitř ve vás je království a vně vás. Když poznáte sebe, budete poznáni a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha. Jestliže však sami sebe nepoznáte, pak přebýváte v bídě a jste bídou. (L 17,20-21)

4. Ježíš řekl: Starý muž ve svých dnech nebude váhat a zeptá se malého dítěte v sedmi dnech, kde je místo života, a bude žít. Neboť mnozí první budou poslední a stanou se jedním jediným. (Mt 11,25; Mt 19,14; Mt 19,30; Mk 9,35-37; Mk 10,31; L 10,21)

5. Ježíš řekl: Poznej, co máš před svou tváří, a co je ti skryto, se ti odhalí. Neboť nic není skrytého, co nebude odhaleno.(2K 10,7; Mk 4,22; Mt 10,26; L 8,17; L 12,2)

6. Jeho učedníci se ho ptali a říkali mu: Chceš, abychom se postili? A jakým způsobem se máme modlit? Budeme dávat almužny a jaké (předpisy ohledně) jídla máme dodržovat? Ježíš řekl: Nelžete a nedělejte to, co sami nenávidíte, neboť to všechno je zjevné před tváří nebe. Neboť nic není skrytého, co nebude odhaleno a co je ukryto, nezůstane nezjeveno. (Mk 2,18-19)

7. Ježíš řekl: Blažený je lev, kterého pozře člověk, takže se lev stane člověkem, ale zavržený je člověk, kterého pozře lev, takže se člověk stane lvem. (1Pt 5,8)

8. A řekl: Člověk se podobá moudrému rybáři, který hodil síť do moře a vytáhl ji z moře plnou malých ryb. Mezi nimi našel ten moudrý rybář velkou dobrou rybu. Tu hodil všechny malé ryby do moře a ponechal si bez váhání tu velkou rybu. Kdo má uši k slyšení, slyš! (Mt 13,47-50; Mk 4,9)

9. Ježíš řekl: Hle, vyšel rozsévač, nabral do dlaně a rozhazoval. Něco spadlo na cestu, přilétli ptáci a sezobali to. Jiné dopadlo na skálu a nemohlo se zakořenit a nevyhnalo klas. A jiné dopadlo do trní a to udusilo semena a červ je sežral. A jiné dopadlo na dobrou zem a ta vydala dobrý plod. Přinesla šedesátinásobek a stodvacetinásobek.(Mk 4,3-10; Mt 13,3-9; L 8,5-10)

10. Ježíš řekl: Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří. (L 12,49)

11. Ježíš řekl: Toto nebe pomine, i to, které je nad ním, pomine. Mrtví nežijí a živí nezemřou. Ve dnech, kdy jste snědli to, co je mrtvé, učinili jste to živým. Co budete dělat, když byste byli ve světle? V den, kdy jste byli jedním, stali jste se dvěma. Když se stanete dvěma, co budete dělat?(Mk 13,31; 1K 6,16-17; Ef 2,14-16)

12. Učedníci řekli Ježíšovi: Víme, že od nás odejdeš. Kdo bude naším vůdcem? Ježíš jim řekl: Kamkoli půjdete, dojdete k Jakubovi Spravedlivému, kvůli němuž vzniklo nebe i země.

13. Ježíš řekl svým učedníkům: Srovnejte mne s někým a povězte mi, komu se podobám. Šimon Petr mu řekl: Podobáš se spravedlivému andělovi. Matouš mu řekl: Podobáš se moudrému filozofovi. Tomáš mu řekl: Mistře, má ústa nemohou vyjádřit, komu se podobáš. Ježíš řekl: Nejsem tvůj mistr, neboť ty jsi pil z tryskajícího pramene, který jsem já sám odměřil a opojil ses. A vzal ho, poodešel a řekl mu tři slova. Když Tomáš přišel ke svým společníkům, ptali se ho: Co ti Ježíš řekl? Tomáš jim odpověděl: Když vám řeknu jedno ze slov, která mi pověděl, vezmete kameny a hodíte je po mě, oheň vyšlehne z těch kamenů a spálí vás.(Mk 8,27-29; Sk 2,13)

14. Ježíš jim řekl: Jestliže se postíte, hřešíte. A hestliže se modlíte, budete odsouzeni. A jestliže dáváte almužnu, uškodíte svým duchům. Když půjdete do nějaké země a budete putovat tamější krajinou a přijmou vás, tak jezte, co vám předloží a uzdravujte jejich nemocné. Neboť to, co vchází do vašich úst, vás neposkvrní. Avšak to, co z vašich úst vychází, to je to, co vás špiní.(Mt 7,15; Mt 15,11; L 10,3-12)

15. Ježíš řekl: Když uvidíte toho, který se nenarodil z ženy, pokloňte se tváří až k zemi a vzdejte mu poctu. To je váš Otec.(Žd 7,3)

16. Ježíš řekl: Možná si lidé myslí, že jsem přišel, abych na svět přinesl pokoj, a nevědí, že jsem přišel přinést rozdělení - oheň, meč a boj. Neboť je-li pět lidí v domě, pak budou tři proti dvěma a dva proti třem, otec proti synu a syn proti otci. A předstoupí jako jediní.(Mt 10,34-36; L 12,49-53)

17. Ježíš řekl: Dám vám to, co žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, čeho se žádná ruka nedotkla a co žádnému člověku v srdci nevzešlo.(1K 2,9)

18. Učedníci řekli Ježíšovi: Pověz nám, jaký bude náš konec. Ježíš řekl: Už jste odkryli počátek, že se ptáte po konci? Tam, kde je počátek, tam bude i konec. Blažený je ten, kdo stojí na počátku. Takový pozná i konec a neokusí smrti.(L 9,27; Zj 20,6; Zj 22,13)

19. Ježíš řekl: Blažený je ten, kdo byl dříve, než vznikl. Když budete mými učedníky a uslyšíte má slova, budou vám i tyto kameny sloužit. Neboť máte pět stromů v ráji, které se nemění v létě ani v zimě a jejichž listí neopadává. Kdo je pozná, neokusí smrti.

20. Učedníci řekli Ježíšovi: Pověz nám, čemu se podobá království nebe? On jim řekl: Je podobné hořčičnému zrnu, menšímu než ostatní semena, když ale dopadne na zem, která je obdělávána, vyžene velký výhonek a stane se ochranou pro nebeské ptactvo.(Mk 4,30-32; Mt 13,31-32; L 13,18-19)

21. Marie řekla Ježíšovi: Komu se podobají tvoji učedníci? On řekl: Podobají se malým dětem, které se usadily na poli, které jim nepatří. Když přijdou majitelé pole a řeknou: "Vraťte nám naše pole", děti jsou před nimi nahé, aby jim ho nechaly a jejich pole jim daly. Proto vám říkám: Když pán domu ví, že přijde zloděj, bude bdít, dokud nepřijde a nenechá ho vniknout do svého domu, do svého království, aby mu nevzal jeho věci. Buďte na pozoru před světem. Opásejte svá bedra velkou silou, aby lupiči nenalezli cestu a nemohli se k vám dostat. Neboť to potřebné, k čemu se upínáte, se stane. Kéž je ve vašem středu chápající člověk. Jakmile dozrál plod, přišel rychle se srpem v ruce, a požal jej. Kdo má uši k slyšení, slyš!(Mk 3,27; Mk 13,34-37; Mt 24,43-51; L 12,35-40)

22. Ježíš viděl malé děti, které pijí mléko. Řekl svým učedníkům: Ty děti, co pijí mléko, se podobají těm, kteří vcházejí do království. Řekli mu: Vejdeme, když jsme dětmi, do království? Ježíš jim řekl: Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy na místě nohou, obraz místo obrazu - pak vejdete do království.(Mk 10,13-16; Ef 2,14-16)

23. Ježíš řekl: Vyvolím vás jednoho z tisíce a dva z desetitisíce a budou stát jako jeden jediný.(Mt 22,14)

24. Jeho učedníci řekli: Pouč nás o místě, kde jsi, neboť je pro nás nutné, abychom jej hledali. On jim řekl: Kdo má uši, slyš! Uvnitř člověka světla je světlo a osvětluje celý svět. Když ono nesvítí, je tma.(Mk 4,23, Mt 5,15-16; Mt 6,22-23)

25. Ježíš řekl: Miluj svého bratra jako svou duši, chraň ho jako zřítelnici svého oka.(Mk 12,31; 1J 2,10)

26. Ježíš řekl: Třísku v oku svého bratra vidíš, ale břevno ve svém oku nevidíš.Když odstraníš břevno ze svého oka, pak prohlédneš, abys odstranil třísku z oka svého bratra.(Mt 7,3-5, L 6,41-42)

27. Ježíš řekl: Když se nebudete postit světu, nenaleznete království. Když neuděláte sobotu sobotou, nespatříte Otce.(Žd 4,3-11)

28. Ježíš řekl: Stál jsem uprostřed světa a zjevil jsem se jim v těle a našel jsem všechny opilé. Nenašel jsem mezi nimi jediného žíznivého a moje duše pocítila bolest nad lidskými syny, že jsou slepí ve svém srdci a nevidí, že přišli na svět prázdní a hledají zase, jak by prázdní vyšli ze světa. Ale teď jsou opilí. Až setřesou své víno, budou činit pokání.(J 7,37)

29. Ježíš řekl: Jestliže povstalo tělo kvůli duchu, je to zázrak, pokud ale duch vznikl kvůli tělu, je to zázrak nad zázraky. Já se ale podivuji, jak se toto veliké bohatství mohlo usadit v takové chudobě.(J 3,6; J 6,63)

30. Ježíš řekl: Kde jsou tři bohové, jsou to bohové. Kde jsou dva nebo jeden, jsem s ním já.(J 10,34-35; Mt 18,20)

31. Ježíš řekl: Žádný prorok není přijímán ve své vesnici. Žádný lékař neléčí ty, kteří ho znají.(Mk 6,4; L 4,23-24; J 4,44)

32. Ježíš řekl: Město je postavené na vysoké hoře a je opevněné, nemůže padnout ani nemůže být ukryto.(Mt 5,14)

33. Ježíš řekl: Co uslyšíš jedním uchem - i jiným uchem, vyhlašujte to na svých střechách. Nikdo totiž nerozsvěcuje lampu a neklade ji pod nádobu ani ji nedává na skryté místo, ale staví ji na svícen, aby každý, kdo vchází dovnitř a kdo vychází ven, viděl její světlo.(Mt 10,27; Mt 5,15; L 8,16; L 11,33; L 12,3; Mk 4,21)

34. Ježíš řekl: Když slepý povede slepého, spadnou oba do jámy.(Mt 15,14; L 6,39)

35. Ježíš řekl: Nikdo nemůže vniknout do domu silného a násilím ho vzít, aniž by mu svázal ruce. Pak ale jeho dům obrátí.(Mk 3,27; Mt 12,29)

36. Ježíš řekl: Nestarejte se od rána do večera a od večera do rána, co si vezmete na sebe.(Mt 6,25; L 12,22)

37. Jeho učedníci řekli: Kdy se nám ukážeš a kdy tě uvidíme? Ježíš řekl: Až se svléknete bez studu a vezmete své šaty a položíte si je pod nohy jako úplně malé děti a stoupnete si na ně. Pak uvidíte syna Živého a nebudete se bát.

38. Ježíš řekl: Mnohokrát jste si přáli slyšet tato slova, která vám říkám, ale nemáte nikoho jiného, od koho byste je mohli slyšet. Přijdou dny, kdy mě budete hledat, ale nenaleznete mě.(Mt 13,17; L 10,24)

39. Ježíš řekl: Farizeové a zákoníci přijali klíče poznání, skryli je, nevstoupili dovnitř, a ty, kteří vstoupit chtějí, nenechali. Vy ale buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.(Mt 10,16; Mt 23,13; L 11,52)

40. Ježíš řekl: Jeden vinný keř byl zasazen mimo Otce a protože nebyl upevněn, bude se svými kořeny vyvrácen a zahyne.(Mt 15,13; J 15,1-6)

41. Ježíš řekl: Tomu, kdo něco má ve své ruce, bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odebráno i to málo, co má.(Mk 4,25; Mt 13,12)

42. Ježíš řekl: Staňte se neulpívajícími. (Buďte kolemjdoucími.)(1K 7,31)

43. Jeho učedníci mu řekli: Kdo jsi, že nám tohle říkáš ? (Ježíš odpověděl): Z toho, co vám říkám, nepoznáte, kdo jsem? Ovšem jste jako židé, neboť oni milují strom a nenávidí jeho plody, nebo milují plody a nenávidí strom.(J 1,10-11; Mt 23,29-33; L 11,47-48)

44. Ježíš řekl: Kdo se rouhá Otci, bude mu odpuštěno, a kdo se rouhá Synu, bude mu odpuštěno, a kdo se rouhá svatému Duchu, nebude mu odpuštěno na zemi ani na nebi.(Mk 3,28-29; L 12,10)

45. Ježíš řekl: Nesbírají se hrozny z trní, ani se nesklízejí fíky z bodláčí, neboť nemá žádné plody. Dobrý člověk vynáší dobro ze svého pokladu, špatný člověk vynáší špatné ze špatného pokladu, který je v jeho srdci, a tak mluví špatné věci. Z plnosti srdce totiž vynáší špatné věci.(L 6,43-45; Mt 7,16-20; Mt 12,33-35)

46. Ježíš řekl: Od Adama až po Jana Křtitele není nikdo, kdo se zrodil z ženy, větší než Jan Křtitel, takže jeho oči neklesnou. Avšak řekl jsem: Kdo bude mezi vámi malý, ten pozná království a bude větší než-li Jan.(Mt 11,11; L 7,28)

47. Ježíš řekl: Není možné, aby člověk seděl na dvou koních a napínat dva luky. A není možné, aby sluha sloužil dvěma pánům, neboť jednoho bude ctít a toho druhého urážet. Nikdo, kdo pije staré víno, netouží hned po mladém. Také se nedává mladé víno do starých měchů, aby nepraskly. Ani se nedává staré víno do nového měchu, aby jej nezničilo. Stará záplata se nepřišívá na nové šaty, jinak by tam vznikla trhlina.(Mt 6,24; L 16,13; L 5,36-39; Mk 2,21-22)

48. Ježíš řekl: Když dva spolu uzavřou mír v jednom domě, pak mohou říci hoře: "Pohni se", a ona se pohne.(Mk 11,23; Mt 18,19; Mt 21,21)

49. Ježíš řekl: Blažení, kteří jsou samojediní a vyvolení, neboť vy naleznete království. Pocházíte z něj a opět se tam vrátíte.(Mt 6,33; L L 12,31)

50. Ježíš řekl: Když vám řeknou: "Odkud jste?", řekněte jim: "Přišli jsme ze světla, z místa, kde světlo vzniklo samo ze sebe. Vyvstalo a zjevilo se v jejich obraze." Když vám řeknou: "Kdo jste vy?", tak řekněte: "Jsme jeho synové, vyvolení živého Otce." Když se vás budou ptát: "Co je ve vás znamením vašeho Otce?", tak jim řekněte, že je to pohyb a klid.

51. Jeho učedníci mu řekli: Kdy nastane vzkříšení mrtvých a kdy přijde nový svět? On jim řekl: To, co čekáte, přišlo, ale vy to nechápete.(Mt 17,10-13; J 1,10-11)

52. Jeho učedníci mu řekli: Dvacet čtyři proroků mluvilo v Izraeli a všichni mluvili v tobě. On jim řekl: Zapomněli jste na živého a mluvili o mrtvých.(Mt 8,22; L 9,60)

53. Jeho učedníci mu řekli: Prospívá obřízka nebo ne? On odpověděl: Pokud by prospívala, jejich otec by je z jejich matky plodil obřezané. Ale pravá obřízka na duchu přináší velký prospěch.(Ř 2,28-29; Ko 2,11; F 3,3)

54. Ježíš řekl: Blažení chudí, neboť vám patří království nebe.(L 6,20; Mt 5,3) 55. Ježíš řekl: Kdo nemá v nenávisti svého otce a svou matku, nemůže se stát mým učedníkem. A kdo nemá v nenávisti své bratry a své sestry a nenese svůj kříž tak jako já, nebude mne hoden.(Mt 10,37; L 14,26)

56. Ježíš řekl: Ten, kdo poznal svět, objevil mrtvolu a kdo objevil mrtvolu, toho svět není hoden.

57. Ježíš řekl: Království Otce se podobá člověku, který zasel [dob]ré semeno. Jeho nepřítel přišel v noci a zasadil plevel mezi dobrá semena. Ten člověk však nenechal své čeledíny plevel vytrhat. Řekl jim: "Jen abyste nešli vytrhat plevel a nevytrhali s ním pšenici, neboť v den žně se plevel ukáže. Pak bude vytrhán a spálen."(Mt 13,24-30)

58. Ježíš řekl: Blažený člověk, který se namáhal. Nalezl život.(Mt 5,10; Mt 11,28)

59. Ježíš řekl: Dávejte pozor na živého, dokud žijete, abyste nezemřeli a chtěli ho pak vidět, ale už byste nemohli.(Mt 16,28; Zj 2,11)

60. (Viděli) Samařana, který nesl jehně a šel do Judska. (Ježíš) řekl svým učedníkům: (Proč jde) s jehnětem? Oni mu odpověděli: Aby ho zabil a snědl. On jim řekl: Dokud žije, nebude ho jíst, ale až ho zabije a bude z něj mrtvola. Oni řekli: Jinak to udělat nemůže. Řekl jim: Vy sami si hledejte místo spočinutí, abyste se nestali mrtvolou a nesnědli vás.(Žd 3,11-4,11; Mt 11,28-29)

61/A. Ježíš řekl: Dva budou odpočívat na jednom loži, jeden zemře a druhý bude žít.(L 17,34)

61/B. Salóme řekla: Kdo jsi, člověče? Vstoupil jsi na mé lůžko a jedl si z mého stolu. Ježíš jí řekl: Já jsem ten, který povstal z toho, co je jednotné. Dali mi z toho, co patří mému Otci. (Salóme řekla:) Jsem tvá učednice. (Ježíš jí odvětil:) Proto ti říkám: Kdo je mu podobný, bude naplněn světlem. Kdo je však rozdělen, bude naplněn tmou.

62. Ježíš řekl: Říkám svá tajemství [těm, kteří jsou mých] tajemství [hodni]. Když něco činí tvoje pravice, ať to neví tvoje levice.(Mt 6,3)

63. Ježíš řekl: Byl jeden bohatý člověk, který měl mnoho majetku. Řekl: "Budu si užívat svého majetku, abych sázel a sklízel, pěstoval a plnil své stodoly úrodou, abych neměl v ničem nedostatek." To je to, co si ve svém srdci myslel. A té noci zemřel. Kdo má uši, slyš.(L 12,15-20; Mk 4,9)

64. Ježíš řekl: Jeden muž měl hosty, a když připravil hostinu, poslal svého čeledína, aby hosty svolal. Přišel k prvnímu a řekl mu: "Můj pán tě volá." On ale řekl: "Mám u obchodníků peníze. Přijdou ke mně večer a já musím jít a dát jim pokyny. Z hostiny se omlouvám." (Čeledín) šel k druhému a řekl mu: "Můj pán tě zve." Ten ale odpověděl: "Koupil jsem dům a je mne tam celý den zapotřebí. Nebudu mít volno." (Čeledín) přišel k dalšímu a řekl mu: "Můj pán tě volá." On mu řekl: "Můj přítel se bude ženit a já jsem ten, kdo bude pořádat hostinu, nebudu moci přijít, z hostiny se omlouvám." (Čeledín) šel za dalším a řekl mu: "Můj pán tě volá." On mu (ale) řekl: "Kupil jsem vesnici a jdu, abych vybral daně, nebudu moci přijít, omlouvám se." Čeledín se vrátil. Řekl svému pánovi: "Ti, které si pozval na hostinu, se omluvili." Pán řekl svému čeledínu: "Jdi ven na cesty a přiveď ty, které tam nalezneš, aby se zúčastnili hostiny. Kupci a obchodníci neve[jdou] do míst mého Otce."(Mt 22,2-10; L 14,14-24)

65. Řekl: Jeden d[obrý] muž měl vinici a dal ji rolníkům, aby ji obdělávali a on od nich bral svou úrodu. Poslal svého čeledína, aby mu rolníci dali plody vinice. Oni se jeho čeledína chopili, zbili ho a málem ho zabili. Čeledín šel a pověděl to svému pánu. Jeho pán řekl: "Možná ho nepoznali." Poslal jiného čeledína, ale také toho rolníci zbili. Tu vyslal pán svého syna a řekl si: "Mého syna snad budou mít v úctě." Rolníci ale věděli, že syn je dědicem vinice, chopili se ho a zabili. Kdo má uši, slyš!(Mk 12,1-8; Mt 21,33-39; L 20,9-15)

66. Ježíš řekl: Ukažte mi kámen, který stavitelé zavrhli. To je kámen úhelný.(Mk 12,10; Mt 21,42; L 20,17; Sk 4,11; 1P 2,4)

67. Ježíš řekl: Kdo poznal všechno, sám v sobě má ale nedostatek, má nedostatek ve všem.(Mk 8,36; Mt 10,39; Mt 16,25-26; L 9,25; L 17,33; J 12,25)

68. Ježíš řekl: Blažení jste, když vás nenávidí a pronásledují. To místo, kam vás pronásledují, nenaleznou.(Mt 5,11; L 6,22)

69. Ježíš řekl: Blažení jsou ti, kteří se pronásledují ve svém srdci. To jsou ti, kteří opravdu poznali Otce. Blažení hladovějící, neboť vnitřek bude nasycen tím, po čem touží.(Mt 5,10; Mt 5,6; L 6,21)

70. Ježíš řekl: To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí.

71. Ježíš řekl: Zboř[ím tento] dům a nikdo jej nebude moci [znovu] postavit.(Mk 14,58, J 2,19; Sk 6,14)

72. Jeden muž mu řekl: Řekni mým bratrům, aby si se mnou rozdělili věci po mém otci. On (však) pravil: Člověče, kdo mě ustanovil za dělitele? Obrátil se ke svým učedníkům a řekl jim: Jsem snad ten, který rozděluje?(L 12,13-14)

73. Ježíš řekl: Sklizeň je velká, ale dělníků málo. Poproste Pána, aby poslal dělníky ke žním.(Mt 9,37; L 10,2)

74. Řekl: Pane, mnozí jsou okolo (pramene), ale žádný v prameni.(J 4,14)

75. Ježíš řekl: Jsou mnozí, kteří stojí přede dveřmi, ale jen samojediní vstoupí do svatební komnaty.(Mk 2,19; Mt 9,15; L 5,34 v dosl.řec.překl., Zj 3,20)

sám jeden = být sám sebou
76. Ježíš řekl: Království Otce se podobá obchodníkovi, který má zboží a který nalezl perlu. Ten obchodník je moudrý, prodal zboží a koupil si tu jedinou perlu. Vy sami hledejte poklad, který nepomíjí, kde nejsou moli a kde červ neničí.(Mt 13,45-46; Mt 6,19-20; L 12,33)

77. Ježíš řekl: Já jsem to světlo, které je nade všemi. Já jsem vším. Vše ze mne vyšlo, vše se ke mně navrací. Rozštípněte dřevo, já jsem tam. Zvedněte kámen a také tam mne naleznete.(J 1,5; J 3,19; J 8,12; Kol 3,11)

78. Ježíš řekl: Proč jste vyšli na pole? Abyste viděli rákos, který se chvěje ve větru? Abyste viděli člo[věka], který má na sobě měkké šaty [jako vaši] králové a vaši předáci? Ti mají na sobě měkké šaty, a nebudou moci poznat pravdu.(Mt 11,7-8; L 7,24-25)

79. Jedna žena z davu mu řekla: Blaze lůnu, které tě nosilo a prsům, které tě kojily. On (jí však) řekl: Blaze těm, kteří slyšeli slovo Otce a v pravdě ho zachovali. Přijdou dny, [kdy] řeknete: Blažené lůno, které nepočalo, a prsy, které nekojily.(L 11,27-28; L 23,29)

80. Ježíš řekl: Kdo poznal svět, nalezl tělo. A kdo nalezl tělo, toho svět není hoden.

81. Ježíš řekl: Kdo se stal boháčem, má být králem. A kdo má moc, ať se jí zřekne.

82. Ježíš řekl: Kdo je mi nablízku, je nablízku ohni. A kdo je ode mne vzdálen, je vzdálen od království.(L 12,49)

83. Ježíš řekl: Obrazy se člověku ukazují a světlo, které je v nich, je ukryté v obraze světla Otce. On se zjeví, ale jeho obraz je skryt v jeho světle.

84. Ježíš řekl: Když uvidíte toho, kdo je vám podoben, radujte se. Když ale spatříte své obrazy, které vznikly před vámi - ani neumírají, ani se nezjevují - kolik snesete?

85. Ježíš řekl: Adam vznikl z veliké moci a z velikého bohatství a nebyl vás hoden. Kdyby vás byl hoden, ne[okusil by] smrti.

86. Ježíš řekl: [Lišky mají] své nory a ptáci mají svá hnízda, ale Syn člověka nemá žádné místo, kam by hlavu složil a odpočinul si.(Mt 8,20; L 9,58)

87. A Ježíš řekl: Nešťastné je tělo, které je závislé na těle. A nešťastná je duše, která je závislá na těchto obou.(J 6,63; Mt 8,21-22)

88. Ježíš řekl: Andělé přijdou s proroky a dají vám to, co je vaše. A vy sami jim dáte to, co máte ve své ruce. Říkejte si: Kdy přijdou, aby si vzali to, co je jejich?

89. Ježíš řekl: Proč omýváte vnější stranu poháru? Nechápete, že ten, kdo stvořil vnitřek, je ten, kdo stvořil také vnější stranu?(Mt 23,25; L 11,39-40)

90. Ježíš řekl: Pojďte ke mně, neboť mé jho je dobré a mé panství mírné a naleznete spočinutí.(Mt 11,28-30)

91. Řekli mu: Pověz nám, kdo jsi, abychom v tebe uvěřili. Řekl jim: Zkoumáte tvář nebe i země, a toho, který před vámi stojí, jste nepoznali. Ani tento okamžik nedokážete prozkoumat.(L 12,54-56)

92. Ježíš řekl: Hledejte a naleznete. Ale to, na co jste se mne dříve ptali, jsem vám tehdy neřekl. Teď vám to chci povědět, ale vy se na to neptáte.(Mt 7,7-8; L 11,9-10; J 16,12)

93. (Ježíš řekl:) Nedávejte svaté psům, aby to nehodili na hnůj. Neházejte perly sviním, aby je ne[zničily].(Mt 7,6)

94. Ježíš řekl: Kdo hledá, najde. A [kdo klepe], tomu bude otevřeno.(Mt 7,7-8; L 11,10)

95. (Ježíš řekl:) Když máte peníze, nedávejte je na úroky, ale dejte je tomu, který vám je už ne[vrátí].(Mt 5,42; L 6,30; L 6,34-35)

96. Ježíš řekl: Království Otce se podobá ženě, která vzala trochu kvasu a skryla ho do těsta - tak z něho udělala velké chleby. Kdo má uši, slyš.(Mt 13,33; L 13,20)

97. Ježíš řekl: Království O[tce] se podobá ženě, která nese [džbá]n plný mouky. Když šla dlouhou cestu, ucho džbánu se utrhlo a mouka se sypala po cestě, aniž by to věděla. Nevěděla vůbec, co se stalo. Když došla k domu, postavila džbán na zem a zjistila, že je prázdný.(2K 4,7)

98. Ježíš řekl: Království Otce se podobá muži, který chtěl zabít jednoho mocného muže. U sebe doma vytáhl meč a vrazil do stěny, aby poznal, zda je jeho ruka [dost] silná. Potom zabil toho mocného.

99. Učedníci mu řekli: Tvoji bratři a tvá matka stojí venku. Řekl jim: Ti zde, co činí vůli Otce, to jsou moji bratři a má matka. To jsou ti, kteří vejdou do království mého Otce.(Mt 12,46-50; Mk 3,32-35; L 8,19-21)

100. Ukázali Ježíšovi zlatou minci a řekli mu: Císařovi lidé od nás vymáhají daně. On jim řekl: Dejte císaři, co je císařovo, dejte Bohu, co je Boží, a co je mé, to dejte mně.(Mk 12,14-17; Mt 8,19-21; L 20,24-26)

101. (Ježíš řekl:) Ten, kdo neměl tak jako já v nenávisti svého [otce] a svou matku, nemůže se stát mým [učedníkem]. A kdo nemiluje svého [otce] a svou matku tak jako já, nemůže být mým [učedníkem]. Neboť má matka, která (… chybí 1-2 slova ...) ale moje pravá [matka] mi dala život.(L 14,26)

102. Ježíš řekl: Běda jim, farizeům. Podobají se psovi, který leží ve žlabu pro dobytek. Ani nežere, ani nedopustí, aby se dobytek nažral.(L 11,52)

103. Ježíš řekl: Blažený je člověk, který ví, v jakou chvíli vejdou lupiči, takže vstane, sebere své [síly] a opásá svá bedra dříve, než oni vstoupí.(Mt 24,43; Lk 12,39)

104. Řekli mu: Pojď, dnes se budeme modlit a postit. Ježíš však pravil: Jakého jsem se dopustil hříchu a v čem jsem podlehl? Ale když ženich vyjde ven ze svatební komnaty, tehdy ať se modlí a postí.(Mk 2,18-20; Mt 9,14-15; L 5,33-35 v dosl.řec.překl.)

105. Ježíš řekl: Kdo pozná otce a matku, toho nazvou synem děvky.

106. Ježíš řekl: Když dva učiníte jedním, stanete se Syny člověka. A když řeknete: "Horo, pohni se", tak se pohne.(Mk 11,23; Mt 18,19; Mt 21,21)

107. Ježíš řekl: Království se podobá pastýři, který má sto ovcí. Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel. Když ji unaven našel, řekl té ovci: "Mám tě rád víc než těch devadesát devět."(Mt 18,12; L 15,4-6)

108. Ježíš řekl: Kdo se napil z mých úst, bude jako já. Já se stanu jím a skryté se mu odhalí.(Mt 4,4; Ga 2,19-20)

109. Ježíš řekl: Království se podobá člověku, který má na svém poli ukrytý poklad a neví o něm. A když zemřel, zanechal jej svému [synovi]. Syn o něm (také) nevěděl (a) pole prodal. Ten, kdo je koupil, přišel, a když oral, [našel] ten poklad. Začal půjčovat peníze na úrok těm, kterým chtěl.(Mt 13,44)

110. Ježíš řekl: Kdo nalezl svět a zbohatl, ten ať se světa zřekne. (Mk 8,36; Mt 16,26; L 9,25)

111. Ježíš řekl: Nebe i země budou před vámi svinuta. A živý z Živého nespatří smrt ani strach. Neříká Ježíš: Kdo nalezl sám sebe, toho svět není hoden?

112. Ježíš řekl: Běda tělu, které závisí na duši. Běda duši, která závisí na těle.(J 6,63; Mt 8,21-22)

113. Jeho učedníci mu řekli: Kdy přijde království? (On pravil:) Nepřijde, když bude očekáváno. Neřekne se: "Hle, je tady!", nebo: "Hle, tam!". Vždyť království Otce je rozšířeno po celé zemi a lidé ho nevidí.(L 17,20-21; Mt 24,23)

114. Šimon Petr jim řekl: Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou života hodny. Ježíš pravil: Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se stala živým mužným duchem podobně jako vy. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebe.

Poslední výrok byl k původní sbírce pravděpodobně přidán později.

------------------------------------------------------------------------------------------------

ZDROJE Dus J., Pokorný P., Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001 Kozák J., Evangelium neznámého boha, Bibliotheca gnostica, Praha 1994 The Gnostic Society Library, The Gospel of Thomas, http://www.gnosis.org/naghamm/gosthom.html Early Christian Writings, The Gospel of Thomas, http://www.earlychristianwritings.com/thomas.html Institute for Antiquity and Christianity, http://iac.cgu.edu/

A tomu už se dá říkat život...

2012-01-29T00:33:00.000-08:00

Naše pocity jsou duležité, ale nejsou ty. Představ si, že jsi host a to, co je tvá podstata je hostitel, něco jako duch a vědomí. A platí, že když se člověk odchýlí od svého ducha, jeho tělo se mu vždy pokusí naznačit, jak je třeba, aby šlo vše, tak jak má. Jako když vidíš provoz velkého hotelu. No a tvé ego se pokusí nastolit pořádek mezi jednotlivými hosty = mezi jednotlivými egy - tedy hlavně tím se v hlavě, tím i v emocích a tím vším zatuchlým a přismrádlým tělesným. A právě v tom se mohou v našem běžném životě objevovat ruzné disfunkce a ruzné druhy kolapsy (i tělesných) našeho usílí o zachovávání určitého řádu, který je vždy výsledkem ega a vždy vyvolává další napětí ega a my ztrácíme svého ducha, toho který navzdory času sestoupil k nám a je v nás. My se jaksi stavíme na opačnou stranu. V hotelu vládne mírná panika. A říkáme jí život.

Jen je dobré vědět, kde a kdo za tím je - a tím, že se získá střed toho, co se kolem nás děje a tak se vlastně staneš čarodějem; středodějem se svým vlastním středem. Ano naše mysl a smysly - já - je totiž středem toho všeho, co děláme a prožíváme a adaptovat se na to tedy neznamená, že se cokoliv musí změnit a nebo snad rušit. No jo, ale pokud necháš v hotelu život hostitele a hosta bez dozoru - kde hostitel je duch a host jsi ty - pak je v hotelu většinou provozní bordel. Vývojem a díky tzv. "morálce lidské společnosti" se z nás stávají hosté a my se více a více vzdalujeme svému zdroji a začneme se ztotožnovat s pokojskou a jsme přitom majiteli hotelu zvaného ŽIVOT.

No nejběžněji žijeme asi jako tyto 4 stavy mysli:

1. host uvnitř hosta = obyčejná mysl s náladami, přecházející od nálady k náladě, bez vědomí kontakt s hostitelem, vědomí sebe sama ani špetka.
2. hostitel uvnitř hosta = to je první stadium otočení světel a to je navázání spojení s duchem a prvotní myslí, a přestože ještě člověk podléhá náladám, ve své osobnosti již necítí svůj střed a stává se probuzeným ve svém vlastním já.
3. host uvnitř hostitele = je další vyzrálejší uroveň, kdy člověk využívá svého vlastního již osvíceného - myšleno osvětleného - přístupu k myšlení a jeho výtvorům, včetně představa nálad, aniž by se jimi dal spoutat a ošálit.
4. hostitel uvnitř hostitele = to je samotný duch, prvotní síla v kterém se skrývá onen bod, ona síla, kde je psychická svoboda. Toto vědomí není o vrcholu, či orgasmu nebo jiných technikách - je to prostě o našem středu. Kdy už není důležité ani to, co je venku, ale ani to, co je uvnitř. Ten, kdo poznal hostitele, může vystoupit ze svých pocitů a nálad zcela svobodně, je soustředěn na svého ducha a nepodléhá tak obsahu podmíněných a závislých stavů těla a vědomí.

A tím, co můžeme udělat je ukázat si vzdálenost mezi hostitelem a hostem a do určité míry tak oslabit vliv myšlenek, pocitů a nálad, jež nás nevědomě vlečou světem a my ani nevíme, proč tak vyšilujeme. Kouzlo toho všeho spočívá v tom, že pokud se dokážeme odpoutat od podmíněných vztahů a stavů a víme, kam zaměřit svou pozornost (život = víme, kam nasměřovat svá světla), pak aniž bychom se museli vyčlenit z běžného světa, získáváme navždy přístup k zdroji inspirace a tvořivosti a můžeme aspoň malou škvírkou spatřit toho pravého hostitele a uvědomit si jeho čirost a volnost. A možná i spatři to, co je v nás z toho, čemu říkáme Bůh, i když to je dost profláklý pojem a vykládáme si jej všichni všelijak.

Taoisté tomu říkají navracení se ke "kořenům nebe a země". Zde je možné poznat stav o-svícení přímo uprostřed každodenního života. A v takovém případě pak už není důvod, proč by měly extrémní vlivy a stresy působit na člověka tak, že ho vážně psychicky naruší. A tomu už se dá říkat život.

Sex

2012-01-11T17:39:00.000-08:00

Po velkém úsilí, ale i radosti a opojení z práce, vám, milí čtenáři, přináším ve spolupráci s Richardem Čábelkou překlad eseje Davida Deidy s názvem "Sex". Esej se primárně týka občanů USA, ale myslím, že je z hlediska hlavních principů přenositelná i na české prostředí. Styl, kterým se David Deida dívá na sex a partnerské vztahy vůbec, je mně blízký, velmi inspirativní a v neposlední řadě také provokativní. Přejeme vám pěkné počtení!

Sex představuje pro většinu mužů a žen intenzivní potěšení, ale často také srdceryvnou bolest. Potěšení, protože sex umožňuje naprosté rozpuštění osobních hranic a otevření těla a srdce lásce a energetické rozkoši. Sex ale také způsobuje bolest, poněvadž když se vaše hranice otevírají, vaše srdce se odhaluje, a jen málo lidí ví, jak svou lásku dávat jako zranitelný a bezbranný dar, což je jediný způsob, jak nabízet svou sexuality a současně nevytvářet utrpení. Řada dnešních Američanů - takzvaných "osvícených" mužů, mužů Nového věku - je ve skutečnosti slabochy a zbabělci. Přerostli machistickou přísnost a nepružnost svých otců, ale stále jim ještě zbývá transformovat svůj strach, postavit se tváří v tvář smrti a objevit smysl svého života. Tito muži jsou váhaví a nerozhodní. Poněvadž jim schází spojení s hlubinami jejich Vědomí a ponětí, kam v životě směřují, nejsou schopni uchvátit svou milovanou ženu sexuálně a ani duchovně. Mnoho ženám proto dnes chybí pocit, že si je jejich partner „bere", že je uchvacuje a prostřednictvím své vytrvalé, energické a současně naprosto citlivé lásky otevírá Bohu.

Na druhou stranu, mnoho amerických „nezávislých" žen, jež se namísto hledání lásky mimo své nitro naučily milovat samy sebe, se dnes cítí hluboce nenaplněno. Tyto ženy ztratily tělesný půvab ženskosti a svá srdce překypující touhou pohřbívají v honbě za nejrůznějšími cíly. Z mnoha důvodů nedůvěřují mužské lásce. Možná, že je v minulosti nějaký muž zradil, nebo prostě potkaly jen muže, kteří nebyli schopni prostřednictvím hlubokého milování a každodenní, oddané lásky otevřít jejich srdce a těla Bohu.

Mnoho moderních žen se bojí lásce odevzdat, otevřít a nechat ji skrze sebe nespoutaně plynout. A poněvadž se nedokáží plně otevřít, božská láska do nich nemůže vstoupit, uchopit je, odnést jejich srdce k Bohu a pozvednout jejich těla ve zbožné oběti. A tak si zvyknou na krásný domov, dobré jídlo a partnerský vztah, který je zcela nenaplňuje. Navenek předstírají, že jsou nezávislé, ale v jejich nitru zeje prázdnota, propast naplněná hořkými slzami.

Moderní americký muž se proměnil z macha v citlivého muže, americká žena ze submisivní domácí puťky v zapálenou kariéristku. A přestože nikoho ani nenapadne, aby se vrátil ke starým a přežitým sexuálním rolím, ani jeden z nich není bytostně šťastný. Něco jim stále schází. Jejich nejhlubší přání a tužby jejich srdce stále ještě nedošly naplnění. Dnešní vyváženější ženy a muži jsou pořád nespokojení, a proto začínáme být svědky nového vývoje, jenž přesahuje staromódní a jasně definované role zatvrzelého macha a domácí puťky, ale také moderní finanční, sociální a politickou rovnost.

Americká sexualita prochází přechodovou fází. Muži a ženy, již se nacházejí na dnešní kulturní a společenské špičce, nežijí v souladu se svou skutečnou a pravou podstatou, což v nich vyvolává napětí a nespokojenost. Ženy zradily touhu svého srdce a obrnily svá těla v betonovém bunkru nezávislosti. Muži pozbyli kontaktu s jasností Vědomí, které jako břitva proniká kažičkým okamžikem, a odhaluje tak nejhlubší pravdu, jež se nachází v jejich srdci. Dnešní vztahy jsou bezpečné, plné respektu a velmi často naprosto nudné.

Sex takzvaného „duchovně vyvinutého" muže a ženy často vypadá jako terapeutické sezení. Partneři civilizovanou formou hovoří o svých potřebách a pocitech a čekají na svolení, aby se tělesně oddali svému nejhlubšímu nutkání, kterým je touha nabídnout se tak plně, že se jejich hranice zcela rozpustí a oni se rozplynou ve svém dávání. A i když náhodou dojde k tomu, že se prostřednictvím sexu dotknou nekonečné lásky, co se stane poté? Jak může žena, která ze zvyku neustále uzavírá své srdce, a muž, jenž má strach svou partnerku silou lásky srovnat ze zemí, udržet blaženost lásky v každodenním normálním životě?

Další vývojový stupeň sexuálního probuzení překračuje biologický chtíč a emocionální potřebnost. Na tento stupeň jste připraveni, jestliže jste přerostli stín sebestřednosti a narcismu, jenž se soustředí jen na vlastní rozkoš: „Udělam pro tebe cokoli, pokud mě na oplátku budeš milovat." - „Dobře, udělej mi, co chci, a budu tě milovat."

Překonali jste také vývojovou fázi, která se místo na „já" soustředí na „my" a jež přináší bezpečnost a rovnost: „My dva si spolu vytvoříme nádherný život. Ty mi poskytneš potešení tak, jak to mám rád já, a já tobě, jak to máš ráda ty. Nikdy ale nesmíme porušit naše osobní hranice."

Dalším - a možná, že tím nejdůležitějším - znakem připravenosti na opravdovou duchovní sexualitu je, pokud jste opustili bezpečné hnízdo dualistického „New Age" přístupu: „Ty jsi zodpovědný za své štěstí a já jsem zodpovědná za své. Přestože můžeme udělat maximum, abychom si vzájemně pomohli, nakonec jsme každý odpovědný jen sám za sebe."

Vývojový stupeň partnerské lásky, která jde za dysfunkční dynamiku mezi násilným tyranem a jeho obětí, ale také za odpovědnost pouze za sebe sama, vyžaduje srdce plné síly a lásky, které se odevzdává navzdory všem hranicím a strachům. Srdce, jež cítí a rozdává ze svých darů tak otevřeně, že se prožíváte jako vše, co existuje. Když dospějete do stavu takovéto otevřenosti, tak si uvědomíte, že jste odpovědni za celou jednotu božího projevu stejně, jako jste odpovědni za své partnerství, jež se skládá ze dvou individualit. V takovémto vztahu žádné hranice neexistují a ani nejsou povoleny. Otevřenost nevyzpytatelné, srdce uchvacující boží lásky, která se projevuje skrze dvě lidská těla není pro každého. Tato otevřenost vyžaduje hlubší pochopení sexu a připravenost plně zakoušet vše, co se odehrává v přítomném okamžiku uvnitř i navenek. I teď, když čtete tato slova, je „sex" vším, žije jako vše, včetně vás. Pokud se ponoříte hlouběji do svého nitra, naleznete „prázdnotu" - neměnného prázdného svědka všeho projeveného. Svědka, jenž čte tato slova a který je stejný jako svědek, jenž četl slova, když vám bylo deset let. Stejného svědka, jímž jste vždy byli a který se nachazí za všemi myšlenkami, pocity, emocemi a vnímaním. Toto je mužský aspekt boží Skutečnosti - ryzí vědomí.

Vše ostatní, vše, co se neustále proměňuje v bláznivém tanci ve vašem nitru i vnějším světě - vaše emoce, světlo, které vidíte, zvuky, jež slyšíte, myšlenky, které přicházejí a odcházejí, střídající se roční období, všechna těla, která se narodí, chvilku jsou na světě a pak se promění v prach, naprosto vše, co můžete zakusit a ochutnat - představuje ženský aspekt boží Skutečnosti - světlo a energii.

Každičký okamžik v sobě zahrnuje jednotu maskulinní prázdnoty a femininní plnosti a představuje sexuální hru mezi neměným vědomím a neustále roztančeným světlem. To je důvod, proč je tělesný sex tak bolestivý a zároveň plný rozkoše a potěšení - pokud se totiž nedokážete vzdát svých hranic, plně splynout a udržet otevřenost lásky jako rozvinutý květ vědomého světla, jež vychází ze dvou těl a individualit, budete zakoušet občasný závan milosti v podobě nesmírné blaženosti a dlouhou řadu hořkých okamžiků, kdy budete vědět, že toto prostě není ono.

Valnou většinu okamžiků v životě, jak sexuálních tak i jiných, si neuvědomujeme, necítíme a nezakoušíme jako blaženost lásky, jež se projevuje prostřednictvím mnoha těl. Ryzí Vědomí nemůže uchvátit vše milující Lásku. Ona-plnost se nemůže roztančit jako vše oživující světlo lásky a On-prázdnota nemůže beze strachu vstoupit do jejího oslnivého tance, aby láskyplně vedl její kroky. O nějakém uchvácení nemůže být vůbec řeč. On se drží zpět. Ona utlumuje svoji záři. Svou milou nebo milého líbáte na tvář a spokojujete se s občasnými blaženými vrcholy, zatímco čas vám utíká mezi prsty a vy máte neustále pocit, že vám něco schází. Jen zcela, zcela výjimečně dovolíme magickému světlu, aby v přítomnému okamžiku plně zazářilo, a otevřeme se jako láska bez jediného zbytku či pocitu lítosti.

Namísto toho ryzí vědomí zůstává skryto za falešnou vrstvou váhavosti a nerozhodnosti. Dnešní muži se naučili nechat svou partnerku žvanit a žvanit, i když je její řeči k smrti nudí, a mnohem raději by vstoupili do jejího srdce a tuto stejnou hranici zdvořilosti rozsekali mačetou svého vědomí na kusy, pronikli přítomný okamžik, otevřeli jej, naplnili láskou a nechali pominout. A pak znovu a znovu. A ženy po celou dobu čekají na to, že si je muž plně procítí, že je spatří, doopravdy spatří, a uctí jako světlo a lásku, kterou ve skutečnosti jsou.

„Vezmi si mě," žadoní ve svém nitru nenaplněná, neuchvácená a rozbolavělá žena, která celým svým srdcem touží po tom, aby se jí zmocnil muž absolutní integrity. „Chci si tě vzít," fňuká změkčile v duchu muž a zadupává svou hlubokou vášeň pod hromadu zbytečných činností a falešných masek. Další vývojová fáze sexuality má duchovní povahu. On si uvědomuje, kdo skutečně je, a nabízí se jako neměnná a vše prostupující boží přítomnost: „Já jsem Vědomí a ty jsi moje, ty láskou posedlá děvko!" Její tělo je otevřené a uvolněné. Aktivně se otevírá jeho ryzímu nároku a odhaluje bytostné hlubiny svého srdce naplněné boží láskou a světlem. Současně však nemá strach vykastrovat jakoukoliv falešnou zbabělost a slabošství, které by se snad odhodlalo vstoupit do jejího srdce: „Já jsem světlo. Vem si mě, jestli na to máš odvahu." Ona je živá, živá jako naprosto vše - vztek, potěšení, radost. V blaženosti se otevírá každé podobě lásky. Tančí v každém odstínu světla. On se do ní hluboce vciťuje, tak hluboce, jak je to jen v danou chvíli možné. Prožívá se jako její tělo a emoce. Cítí, jak moc se její srdce touží odevzdat, a nemá obavy toto pozvání přijmout. Oba se společně otevírají jako to, co je, jako Jedno, jako Bůh, jako monáda, jež v sobě dokonale snoubí mužskou a ženskou polaritu. A nebo ne. Ona se může výhradně zaobírat svou kariérou. On si může odpočinout na Bahamách se svými kamarádkami. A potom, dříve či později, oba zemřou.

Zemřít, aniž byste splynuli s blaženou otevřeností přítomného okamžiku - nejdříve jen ve výjimečných chvílích, ale s postupem doby a ustavičnou praxí napořád - znamená zemřít s pocitem neúplnosti. Je to stejné jako se špatným sexem. V nitru vás stále něco hlodá, přetrvává ve vás pocit nespokojenosti, což vás nutí, abyste to zkoušeli znovu a znovu. Konečně vám však začne připadat i toto zkoušení příliš bolestné, až ztratí veškerý svůj význam, a vy se odhodláte vydat za hranice bezpečí a jistoty. Nakonec se vzdáte i iluze, že jste zodpovědni jen sami za sebe, a otevřete se žít tak, jak vám velí vaše srdce. Zřeknete se svého osobního života a vložíte jej do rukou Bohu, do náruče lásky. A tato otevřenost se stane základem pro každičký okamžik vašeho života, včetně sexu.

Spojené státy v minulosti často určovaly kurz sexuální revoluce a nových politických možností. Další vývojový krok, pokud jde o sex, představuje duchovní závazek milovat se pro Boha samotného, pro Nejvyšší Skutečnost jako takovou. To vyžaduje, aby se muž ženy plně zmocnil a otevřel ji prostřednictvím svého vědomí a přítomnosti, zatímco ona ho otevírá pomocí své záře a světla lásky. Spojení jejich dvou těl tak dává vzniknout Jedinému Srdci. Přítomný okamžik, toto teď, které právě zakoušíte, nepotřebuje žádnou změnu - je naprosto magický a úchvatný už takový, jaký je. Pokud jej tak nevnímáte, znamená to, že se choulíte za svými osobními hranicemi v zóně bezpečí.

Buď své vědomí plně nabízíte jako nepolevující přítomnost, která otevírá vše projevené Bohu, nebo zabraňujete svému nejhlubšímu mužskému daru, aby se plně projevil a rozvinul. Buď své tělo zcela odevzdáváte a aktivně vyzýváte lásku, aby se vás chopila - buď nadechujete a vydechujete blaženost lásky, třesete se rozkoší, vlníte se bolestí, běsníte jako hněvivá vášeň a odhalujete své otevřené srdce jako lásku a světlo - nebo ukrýváte svůj nejhlubší ženský dar.

Citliví muži a nezávislé ženy představují nutný krok ve vývoji. Za padesát let se však nad následujícími obrázky jen pousmějeme a s radostí na ně zapomeneme. Na muže, který si není jistý svým nejhlubším posláním, jenž se nechal pohltit pomíjivými projekty a předstírá zájem o duchovno, jen aby se nemusel věnovat skutečnému smyslu svého života a závazku zejména vůči své ženě. Na ženu, která nevěří nerozhodné lásce svého muže, a proto raději zkouší milovat samu sebe, řídit svůj život a raději nemyslet na srdceryvné poznání, že je s každým uplynulým dnem starší a starší a za celou dobu si ji nikdo skutečně a hluboce „nevzal" a neuchvátil.

Právě teď máte možnost volby - otevíráte se tak mocně a bez hranic, že vnímáte vše projevené? Nabízíte svou zranitelnou a přesto nezničitelnou lásku s každým svým dechem, v každičkém okamžiku, dokonce i když jste zraněni a bolest vás rve na kusy? Nebo ze strachu stále ochraňujete hlubiny svého srdce a vyčkáváte?

zdroj: http://www.deida.info

translation: Michal Müller, Richard Čábelka

Neexistuje žádný duchovní program

2011-12-30T12:04:00.000-08:00

Dnešní doba je posedlá duchovními programy. Bývají velmi přímočaré. Duchovní život sdi představují jako cestu, která má řadu fází. Každá fáze má svou vlastní metodologii, zahrnuje i jistá nebezpečí a nabízí určitý zisk. To je naprd, řečeno slovy tučnáků z Madagaskaru. Takový program dělá z naší přirozenosti našeho nepřítele. Minulost je opuštěna, protože už na ní nelze nic změnit a přítomnost je používáná jen jako odrazový můstek k budoucnosti od níž si slibujeme svatost, celistvost či dokonalost.

Náš čas je jen lineární řadou redukovanou na prázdno bez života. Nic jako duchovní cesta neexistuje. Kdyby náhodou nějaká existovala, jak by byla veliká? A široká? To nevím, vím jen, že by nás sladila s rytmem naší nejvlastnější přírozenosti a hloubkou naší existence. Chcete-li mít skutečný kontakt se svou duší a proniknout do tajemství duchovního světa, nemusíte kvůli tomu nic zvláštního podnikat. Věčnost už je zde. Je ve Vás.

Procitání lidského ducha je cestou domů. Je ironií, že tomuto návratu stojí v cestě naše vlastní životní zkušenosti a pocity, že už se v životě dobře vyznáme. Když nás posedne pocit, že to vše kolem už důvěrně známe, nevnímáme pak pravou povahu této věci, necítíme ani její energii a nedokážeme se pro ni nadchnout. Zde citát p. Hegela: "Zpravidla neznáme to, s čím jsme důvěrně obeznámeni, a to právě proto, že jsme s tím důvěrně obeznámeni".

To, co je tím, co hledáme, je to co se skrývá pod tímto povrchem. To je silné tvrzení. Pod povrchem věcí se skrývá něco zvláštního. Platí to o našem domově, místě kde žijeme, a taky o lidech s nimiž žijeme. Pravá povaha a skrytá tajemství osoby a kraje se dnes redukují na povrchní zdání, na ustálenou představu. Ale to, co dobře známe je jen povrch. A my si přesto nalháváme, že jsme s tím dobře obeznámeni, máme pocit, že nad tím získáváme nějakou moc a můžeme s tím pak i snáze manipulovat a nakonec si přestaneme všímat osob, krajiny a domova, přestaneme si všímat jejich tajemství.

Vytvoříme si uspokojivý vztah k tomu, co je na povrchu a začneme ignorovat podstatu, jež je pod ním skryta a nepřipustíme už to, aby to co je v nás odlišné a neznáme probouzelo ten tvůrčí neklid. Všem, kterým život zevšedněl je zle. nemohou ve svém strnulém životě objevit nic nového, zajímavého či dobrodružného. Ale všechno, co jsme pro svou cestu dostali, jsme dostali už na jejím počátku.

Byly jsme obdaření tajemstvím, jenž ukryté v našem vlastním nitru můžeme pozorovat. V naší duši nás čeká ještě mnoho neznámého. Pozorovat sami sebe jakoby zvenčí je dobrým cvičením na začátek nové cesty k sobě a do sebe. Nejsme jen bezmocnými mátohami, jež se potácí nanicovatým životem, jsme hosté na zemi, jenž byli obdaření a mají takové možnosti, jaké by sami ani nevymysleli a ani si je nezasloužili. A je jen na nás, zda-li tato touha po životě, překoná ochromující sevření naší usedlé spokojenosti, pohodlnosti a navyklé slepoty.

Wayne W. Dyer říká: "Nemyslím si, že Ježíš vyučoval křesťanství, Ježíš vyučoval laskavost, lásku, zájem a mír. Radím tedy lidem následující: Nebuďte křesťany, buďte takovými, jako byl Ježíš. Nebuďte buddhisty, buďte takovými, jako byl Buddha."

A já jen dodávám, na co jsou nám duchovní programy, když nemáme většinou ani zdání o naší vlastní duši? Nebuďme bezduchými absolventy duchovních programů, protože ty stejně neexistují, ale žijme si s duchem sebe sama a v sobě.

Michal Zachar

zdroj: Kniha keltské moudrosti - John O´ Donohue

Strach z ničeho...

2011-12-28T07:21:00.000-08:00

Prostě se zamýšlím nad tím, odkud pramení strach nás lidí ze sebe samých a uvědomuji si, že to co nás táhne někam, kam mnohdy ani nechceme, jsou jen naše představy o něčem, čemu jen nerozumíme a nechápeme, protože my lidé se bojíme tzv. Boha, bojíme se i jeho produktu = lásky.

Stačí si jen uvědomit maličkost a to, že je svět, který obsáhneme svou hmotnou podstatou, svět mnohosti, svět hmoty, kde žijeme hlavně v KVANTITĚ a je onen druhý námi nepoznatelný svět, kde je zakladním stavebním kamenem, to co nás děsí a to je NIC = a to je o KVALITĚ.

A jako má každý dům své hranice, jako každý strom neroste do nebe a jako má každý z nás jen omezenou možnost poznání, tak ani my neumíme poznat úplnost boží velikosti v NIC. Všechny staré kultury důrazně varovali před překročením této hranice, protože, pak prý nastává šílenství. Hebrejsky se slovo NIC píše jako ajin - ajn, alef - jod -nun. A slovo JÁ vzniká jako ani, alef-nun-jod, jen se obrátí poslední dvě písmena.

Když my přicházíme dál do onoho světa, naše role se obrátí a obráceně...někdy se člověku říkává ve starých jazycích, že je stínem Boha, a tady vidíte proč.

A my, kteří se tak zvolna staváme člověkem, my kteří se stáváme spojkou mezi tím nebem a zemí, jsme zvoláním BOHA, z onoho světa , ale i kdyby tady u nás Bůh řval jako na lesy - jeho hlas sem sotva pronikne, protože my lidé v našem světe neumíme slyšet NIC.

A tak se my zde neumíme poznat, s jakou láskou jsme sem přišli a čím jsme zde jím byly obdarováni, protože my hmotně založení lidé se slova NIC děsíme a máme z něj strach, protože nás nic děsí - proto máme strach i z lásky.

A i Bůh, když si toto uvědomil, tak zaváhal a tak vznikl čas, který i pro nás přináší jen omezené trvání v tomto světě hmoty. Nikdo nežije věčně...

Kdo z nás chce vlastně slyšet volání z nicoty? Kdo z nás chce slyšet volání a hlas vlastního JÁ?

Když mu vlastně jen připomíná, že jsem sám nic a v nic se obrátím, a že v NIC nejsi Bůh, ale zde v HMOTĚ jsem jen jeho stínem, jeho odrazem, který se děsí sám sebe, místo, aby se sám v sobě miloval.

Bůh se v nás pokusil postavit sebe - svůj obraz - člověka, který by měl v hmotě dokázat spojit, to, co na počátku hmota rozdělila a proto možná je SLOVO vynořující se díky naší ruce a tužce, vynořující z NIČEHO a kreslící NĚCO, vytváří vlastně svou činností hmotu. Modlíme se na papír, dávno už zapomínajíc, co vlastně kreslíme a píšeme. A co teprve zvuk? To, co je tam ničím, je tady krásnou melodii a útvarem, co tvoří úchvatné obrazy.

Skoro většina počátku psaní písmen hebrejské abecedy tvoří tvar připomínající slzu. A my lidé se tak můžeme poznávat se jako jeho slzy - z boží milosti, a to protože slova a kořeny slov DIMA = slza se píše D-M a to je stejný základ jako slova - krev, podobat se a ticho.

Ticho, z nicoty, z mlčení Boha spadla až na zem krůpěj vody; z mlčení boha v nicotě, vzniká melodie lásky, která se zpívá v každém z nás a je jen na nás, co z ní jsme schopni slyšet...jestli jsme jern jeden jediný osamělý tón a nebo společně zahrajeme a hrajeme tu užasnou melodii, které říkáme život.

Vánoční poselství šéfredaktora Churche

2011-12-23T06:18:00.000-08:00

Čechy, Němce a Francouze čeká každoroční nadílka shodně na Štědrý večer, čili 24. prosince; kompetentními nadpřirozenými dárci jsou v těchto zemích Ježíšek, der Weihnachtsmann a Petit Papa Noel. Avšak jiný kraj znamená i jiný mrav. Například v Holandsku nadílí Sinterklaas (Mikuláš) už 5. prosince večer, a dost. Vánoce se slaví v poklidu a většinou už bez dárků. Ve Švédsku naděluje 13. prosince svatá Lucie, v Itálii 6. ledna bezzubá čarodějnice Befana a ve Španělsku téhož dne svatí Tři králové, los Reyes Magos. Djadja Moroz se Sneguročkou chodí po pravoslavném způsobu až 7. ledna. Štědrý večer Angličanů a Američanů se spíše trochu podobá našemu silvestru. Dárky dostávají až 25. prosince ráno. Zde je pro nadílení příslušná další mikulášská reinkarnace, totiž Santa Claus. Všechny tyto štědře nadělující nadpřirozené bytosti odedávna zaměstnávají fantazii dětí. Aspoň do té doby, dokud neodhalí šedou životní realitu, že naděluje tatínek. Je tomu letos 114 roků, co jedna americká holčička chtěla vánočnímu tajemství mermomocí přijít na kloub - a to za pomoci hromadného sdělovacího prostředku.

Jmenovala se Virginie O'Hanlonová a žila v New Yorku. Jednoho prosincového dne roku 1897 napsala deníku Sun následující čtenářský dopis: "Je mi osm let. Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: Chodí Santa Claus?" V redakci z toho nejprve zavládly rozpaky. Pak ale šéfredaktor Francis Church rozhodl, že důvěru malé čtenářky ve vševědoucnost a pravdomluvnost medií nelze zklamat. A pokládal záležitost za tak závažnou, že osmileté
Virginii odpověděl osobně - a to na titulní stránce Sunu:

"Milá Virginie, Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu."
A pokračoval: "Ano, Virginie, Santa Claus existuje. Existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. Jak ponurý by byl svět bez Santa Clause! To bychom neměli ani Virginii, ani víru, ani poezii - nic z toho, co činí život snesitelným. Zůstal by jen třepotavý zbytek viditelné krásy . Avšak světlo dětství, které prozařuje svět, by muselo uhasnout. Santa Claus existuje, protože jinak bys nemohla věřit ani svým pohádkám. Jistě, mohla bys požádat tatínka, aby na Štědrý večer vyslal lidi, kteří by Santa Clause chytili. Ale žádný z nich by ho nespatřil. Co by to dokázalo? Žádný člověk ho nevidí jen tak. To nedokazuje vůbec nic. Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům. Například víly, které tančí v měsíčním svitu na paloučku. A přesto existují. Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš všechno. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem, který ani žádné násilí nedokáže protrhnout. Poodhrnout ten závoj může pouze víra, poezie a láska. Potom najednou spatříme všechnu krásu a nádheru. Je to také pravda?, zeptáš se asi. Ano, Virginie, je, a nic na tomto světě není pravdivější a trvalejší. Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti jako jsi Ty a naplnil radostí každé otevřené srdce. Veselé vánoce, Virginie, Ti přeje Tvůj Francis Church."

Výměna dopisů mezi osmiletou Virginií a šéfredaktorem Churchem se odehrála v prosinci 1897 - přesně před 114 lety. Deník Sun ji uveřejňoval od té doby každým rokem znovu v předvánočním týdnu na titulní stránce, ještě dlouho po smrti Francise Churche i Virginie O'Hanlon. Činil tak 54 let, až do roku 1950, kdy zanikl. A tehdy převzaly tuto tradici četné angloamerické i jiné noviny a časopisy po celém světě. Všechny přetiskují oba dopisy - dávnou dětskou otázku a nadčasově moudrou, úsměvnou odpověď - opět i letos.
Více než stoletá štafeta je tak předávána dalším a dalším generacím. Nese tiché poselství naděje i do našich časů. Přejme tomuto poselství - slovy dávno mrtvého amerického novináře Francise Churche, aby nikdy nezaniklo a zaznívalo na světě lidí ještě za desetkrát deset tisíc let.

Pátá dohoda - Jakým jste poslem?

2011-12-22T02:11:00.000-08:00

Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz: Pátá dohoda

Teď mám pro vás jednoduchou otázku. Chci, abyste otázce rozuměli, ale nedovolte hlasu ve své hlavě na tu otázku odpovědět. Nechte ta slova vstoupit přímo do svého srdce, kde můžete vnímat smysl a závěr beze slov. Toto je otázka: Jakým jste poslem? Nejedná se o posuzování. Je to jen malá pochybnost pro vaši mysl, ale představuje veliký krok k vědomí. Pokud otázce rozumíte, potom jen tato malá pochybnost může celý váš život změnit.

Jakým jste poslem? Sdělujete pravdu, anebo sdělujete lži? Vnímáte pravdu, anebo vnímáte pouze lži? Celé se to odehrává mezi pravdou a lží. Toto je jádro problému a to, na čem skutečně záleží, neboť veškerý konflikt - ať vnitřní či konflikt mezi lidmi - je důsledkem sdělování lží a důvěry ve lži.

Jakým jste poslem? Jste poslem pomluv a lží? Cítíte se příjemně se vším tím lhaním, se vším tím pomlouváním, s tím vším dramatem, které jsou důsledkem toho, že věříte lžím? Je tohle, co sdílíte se všemi kolem vás? Je tohle, co učíte své děti? Ještě ze svých problémů obviňujete své rodiče? Nezapomeňte, že dělali všechno, jak nejlépe uměli. Pokud s vámi vaše rodiče špatně zacházeli, nebylo to nic osobního. Bylo to v důsledku jejich vlastních strachů, bylo to v důsledku toho, čemu věřili. Pokud s vámi špatně zacházeli, bylo to proto, že s nimi také špatně zacházeli. Pokud vám ubližovali, bylo to proto, že jim také ubližovali. Je to nekonečný řetěz akce a reakce. Stanete se součástí tohoto řetězce, anebo u vás skončí?

Jakým poslem jste? Jste bojovník, který si razí cestu mezi rájem a peklem? Ještě věříte lidem, který vám říkají: "To je pravda"? Ještě věříte svým vlastním lžím? Jaké poselství předáváte lidem, které nejvíce milujete, pokud vás poselství, které předáváte sami sobě, vede do pekla? Jaké poselství předáváte svým dětem, které tolik milujete? Jaké poselství předáváte svému partnerovi, svým rodičům, sourozencům, přátelům, všem kolem vás?

Jakým jste poslem? Řekněte-li mi, jaký sen si pro sebe tvoříte, já vám povím, jakým poslem jste. Jak se k sobě chováte? Jste vůči sobě laskaví? Respektujete se? Respektujete ostatní lidi? Jaký máte ze sebe pocit? Máte se i rádi? Jste na sebe pyšní? Jste se sebou spokojení? Vyskytuje se ve vašem snu soudce a oběť? Je to sen predátorů, sen násilí? Jestliže ano, pak váš sen zkresluje vaše poselství. Soudce, oběť a všechny ty hlasy ve vaší hlavě všechno zkreslují.

Právě nyní předáváte poselství sami sobě a všem ostatním kolem vás. Neustále předáváte nějaké poselství neustále nějaké poselství od jedné mysli ke druhé přijímáte. Jaké je to poselství, které tomuto světu předáváte? Míříte tím poselstvím přesně? Všímáte si vůbec, jaké stále používáte symboly?

Jenom ta poselství, která předáváte, pozorujte. Vycházejí slova, kterými hovoříte, z pravdy, anebo vycházejí z hlasu poznání, z tyrana, z velkého soudce? Kdo to poselství předává? Je to vaše skutečné já? Toto je váš sen. Pokud to není vaše skutečné já, kdo potom to poselství předává? Je to dobrá otázka, že?

Dokážete vnímat účinek slov, který vám ostatní zrcadlí, když hovoříte? Představte si, že mluvíte se zdí. Neočekávejte žádnou odpověď. Není úkolem zdi, aby slyšela, co říkáte. Je na vás, abyste si uvědomili, co vychází z vašich úst. Je na vás, abyste si na všem kolem vás začali vnímat účinek svých slov. Mluvením se zdí se vaše poselství stane jasnějším. Potom si uvědomíte, jak důležité je, abyste mířili slovem přesně.

Nyní chci, abyste využili svou představivost a vybavili si interakce, které jste v průběhu svého života dosud měli s ostatními lidmi. Jsem si jistý, že na interakce s každým ze svého okolí máte spousty vzpomínek. Lidé vám nepřetržitě předávají poselství a vy jejich poselství nepřetržitě přijímáte. Jakými posly jsou ostatní lidé, kteří se ve vašem životě vyskytují? Jaká poselství vám během celého vašeho života předávali? Jak vás všechna ta poselství ovlivnila? S kolika poselstvími, co jste od druhých lidí přijali, jste souhlasili a přijali je za své? Kolik z těchto poselství dosud stále předáváte? Jestliže předáváte poselství někoho jiného, čí poselství to předáváte?

Uvědomte si, jaký druh poselství jste dosud po celý svůj život předávali a jaký druh poselství jste po celý svůj život vnímali? Nepotřebujete nikoho, včetně sebe, soudit. Pouze se zeptejte: "Jakým poslem jsem? Jakými posly jsou ostatní lidé, kteří se v mém životě vyskytují?" Toto představuje veliký krok při mistrovském nabývání vědomí, je to veliký krok při změně ve vizionáře.

Jakmile jste si vědomi poselství, která předáváte, a poselství, kteří druzí lidé předávají vám, váš úhel pohledu se výrazně a pevně mění. Jasně vidíte poselství, která vám druzí lidé předávají, a jasně vidíte, jakými posly jsou. Potom přijde chvíle, kdy se vaše vědomí natolik rozšíří, že vnímáte poselství, která ostatním lidem sami předáváte. Přesně vidíte, jakými posly jste. Vidíte důsledek svých slov, důsledek svých činů, důsledek své přítomnosti.

Neustále předáváte poselství všem a všemu kolem sebe, především však neustále předáváte poselství sami sobě?Jaké je to poselství? To poselství je tím nejdůležitějším, protože ovlivňuje celý váš život. Jste mistrem, který sděluje pravdu? Jste obětí, která sděluje lži? Ve skutečnosti nezáleží na tom, zda jste mistrem, anebo zda jste poslem pomluv plných jedu, anebo jste bojovníkem a střídavě stoupáte a padáte, z ráje do pekla, z pekla do ráje. Předáváte informaci, kterou máte uvnitř v sobě. Není správná, ani špatná, dobrá ani zlá. Je tím, co znáte. Je tím, co jste se celý svůj život učili, a ve skutečnosti nezáleží na tom, co jste se učili. Ve skutečnosti nezáleží na tom, co jste koho učili, co jste s ostatními sdíleli.

Na čem opravdu záleží, je, abyste byli tím, čím ve skutečnosti jste - abyste byli autentičtí, užívali si života, byli láskou. A nikoliv symbolem lásky, který si lidé zkreslili, nýbrž skutečnou láskou - citem, který nedokážete vyjádřit slovy, láskou, která je důsledkem toho, že jste tím, čím skutečně jste. Vždy si pamatujte: jste silou, která tvoří vše, co existuje. Jste silou, která rozvíjí květinu a hýbe mraky a zemí a hvězdami a galaxiemi. Ať je vaše poselství jakékoli, beztak sebe sama milujete pro to, čím jste, protože respektujete to, čím jste. Nemusíte být jiní, ledaže se rozhodnete, že sebe sama milujete natolik, že vás již to, jakým poslem jste, neuspokojuje.

Možná, že jste nepřesně mířili slovem, protože jste to netušili, protože jste si toho nebyli vědomí. Co se však stane, když si to uvědomujete, a přesto to nadále děláte? Jakmile jste si toho vědomí, nemůžete již tvrdit, že nic netušíte. Přesně víte, co děláte, a ať děláte cokoliv, je to pořád dokonalé. Nicméně nyní je to vaše rozhodnutí, je to vaše volba. Nyní vyvstává otázka: Jaké poselství se rozhodnete předávat? Je to pravda, anebo to jsou lži? Je to láska, anebo je to strach? Mojí volbou je předávat poselství pravdy a lásky. Jaká je ta vaše?

--------------------------------------------------------------------------------

ukázka z knihy: Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz: Pátá dohoda, Kniha moudrosti starých Toltéků. Pragma, 2010.

zdroj: http://ografologii.blogspot.com/2011/12/pata-dohoda-jakym-jste-poslem.html

Snové pole na pozadí veškerého utváření reality?

2011-12-17T15:08:00.000-08:00

Přinášíme překlad unikátního rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem. Rozhovor vedl Stephan Bodian. Dozvíme se něco více o přístupu, který se nazývá na proces orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé terapie".

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako Jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces.

Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že Já cítím to nebo tamto, ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na její negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohla vrátit zpět ke kriticismu, a já bych jí znovu doporučil, aby do něho šla. Pokud by mi dala v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jejímu vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, její matka nebo manžel či její šéf atd.

Pak by mohla říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnula na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne ona, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat ( jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jejího bicepsu, sevřením jejího krku a napnutím její tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte ráda."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči ní vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysniváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišené způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit.

Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I-Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most!

Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi.

"Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad.

Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit.

Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byli, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, raději než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je métělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není

Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděli, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit.

Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je.

Například, co když jsi skutečně rozzuřený na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo.

Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřeli. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého.

Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma."

On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd."

Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to."

"Jen sem se snažila naštvat," řekla.

"OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet.

"Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?"

"Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal.

"Co to bylo?" Zeptal jsem se.

"Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se.

Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na Jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie.

Pak je zde to, co nazývám Buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?"

"Velká bílá loď přijíždí pro Johna!"

"Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se.

"Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu."

"Proč ne?" Zeptal jsem se.

"Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce."

John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí."

"Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se.

Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy."

"Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl,
"Nestojí to nic."

"Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?"

"Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel."

"Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli."

Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy."

Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky."

"Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit."

"Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy.

Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!"

Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, ještě než zemřela.

zdroj: web GRAFOLOGIE a PSYCHOLOGIE - Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990, autorem tohoto blogu. Anglická verze zde.

Individuální konstelace (technika vyrůstající z Mindellova přístupu) - KONTAKT

Sníme si to, co si sníme...

2011-11-27T07:29:00.001-08:00

Nikdy mne vlastně nenapadlo, jak blízko jsou si dvě slova snít a sníst. Jak celý náš hmotný život tvoří to, co jíme (sníme) a celý náš duchovní život to, o čem sníme. A jak vůbec neuvažujeme nad jak, zatěžujeme si vlastně naši zemi tím, co v sobě nosíme. Opuštění v sobě, za hradbami svého snění, kde si místo odpuštění vybíráme samotu. A ta tíží, že? A kdo to za nás vlastně v´šechno odnese? No země, ta toho přeci unese, zem to přeci nemůže nijak obtěžovat....

Trávíme mnoho času tím, jak se udělat tak, jak jsme si vysnili a když na to přijde projde kolem úplně jiná ženská a vypadá tzv. "lépe" A s-trávit tohle je pro nás a naše malé JÁ, které se tím cítí ještě více ohrožené prostě strašné. A někdy to řešíme tím, že prostě sníme to, co je zrorvna po ruce a jíme a jíme. Pak se podíváme do zrcadla a víme, že nesníme, tedy že se nám to nezdá a že ani nesníme další kousek jídla. Protože by se buď muselo roztáhnout zrcadlo nebo i pokoj.

Sníme a jsme sniví mnohdy i dlouhé roky z toho, co si představujeme, co máme ve svých myšlenkách. Živíme se tím. A když to, co o čem sníme neodpovídá naší realitě divíme se a hledáme odpovědi všude kolem sebe, jen ne v sobě a v tom, co je naše trávení. Trávíme málo času sami v sobě se sebou. Nejsme v sobě ukotveni sami za sebe a pak ani nemůžeme nijak přispět jeden druhému při pomoci s ním. No s s tím co s ním, že? S problémem, který najednou, kde se vzal tu se vzal z ničeho? Z našeho snění? A my si ho nechceme sníst, lépe řečeno strávit. Naše trávení je nenastaveno na trávení našich vlastních výmyslů.

Jsme to co jíme? Ani náhodou! Jsme tím, co sníme.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

autor: neznámý, převzato z internetu

pokud chcete vidět něco více o sobě = http://bodylooklanguage.blogspot.com
a pokud chcete zapracovat sami na sobě = http://3axis-look.blogspot.com

Přesvědčení...

2011-11-27T06:36:00.001-08:00

jsem střelec tvářící se zle

co do dlaní vezme náboj každý

nezasekávajíce spouštím zde
to, co vybuchuje navždy
kráčející krok za krokem
jsme touhou toho, co sníme
jsme každý navždy otrokem
tajemstvím slova, že smíme
nesníme, co sníme v nás
vteřina, že letí silou mžiku
za proměnou víry nás je čas
že do hmoty dáme sílu zvyku
andělským úsměvem spasíme
stromy v sadu rostoucí planě
když to k čemu se modlíme
jsou brnění a zbraně?

Michal Zachar
------------------------------------------------------------------------------------------------

Hledat pravdu a říkati ji tak, jak si myslíme, to nemůže být nikdy zločin. Nikdo nemá být k žádnému přesvědčení donucován. Přesvědčení je svobodné. A u každého člověka nastane čas, kdy dojde k přesvědčení, že závist je nevědomost, napodobování je sebevražda a že musí sám sebe brát jako svůj vlastní cíl, a že i když je celý vesmír plný dobra, nedostane se mu žádnému zázračnému rohu hojnosti jinak než tím, že bude obdělávat ten pozemek, který mu byl přidělen. A proto, když přijdeme ke svému tajemství je tak důležité rozhodnout se.

a já...

2011-11-27T03:27:00.001-08:00

Chcete-li vidět své skutečné já, nesmíte se nechat oklamat zkresleným obrazem a musíte se dívat hlouběji… Obraz vašeho skutečného já se nepodobá žádnému slovnímu popisu vašeho já. Můžete se mylně domnívat, že když poznáte své já, všechno ve vašem životě začne být jasné. Tak tomu ovšem není. Když se dostanete k jádru svého já, naleznete jen nekonečné a nepopsatelné tajemství. Teprve pak si uvědomíte, že být sám sebou předpokládá volbu a tvorbu, nikoli nalezení něčeho daného. Až dosáhnete této úrovně, musíte se rozhodnout, čím chcete v daném okamžiku být…

(Victor Sanchez, Toltécké orákulum, Pragma, 2004)

Božská cesta sexuální lásky

2011-11-22T12:29:00.001-08:00

Klíčem k tajemství božské lásky je vidět lásku takovou, jaká je, a ne takovou, jakou si ji vysníte, nebo vymyslíte.

Příčinou většiny neštěstí na zemi je, že muž a žena zapomněli jak se fyzicky milovat. To je ta největší tragédie. A toto zapomnění trvá už mnoho tisíc let, a pomalu se zhoršuje, takže dnes je to tragédie celého lidstva. Není možné ji vyřešit v masovém měřítku. Na to je problém příliš osobní a příliš hluboký. Musíme to udělat každý sám – a každá sama – jiná cesta není.

Základní neštěstí ženy – její věčná nespokojenost – pramení z toho, že muž přestal být schopen se jí opravdově přiblížit, dotknout se jí na fyzické úrovni. Její přemíra emocí, deprese, plačtivá frustrace, dokonce i premenstruační tenze – a okolnosti vedoucí k hysterektomii a dalším nemocem dělohy pramení v sexuálním selhání muže, v tom, že on není schopen při milování uvolnit její nejkrásnější, nejhlubší ženské energie. Tyto neobyčejně krásné božské energie jsou velmi intenzivní a vyjmečné. Pokud v ženě zůstávají nedotčeny a nevyužity, jak je tomu ve většině případů, degenerují v duševní a emoční poruchy a časem vykrystalizují do fyzických potíží. Lůno je matkou všech věcí.

Základní neštěstí muže – jeho věčný neklid – existuje, protože zapomněl, jak se milovat, a tím ztratil a opustil svoji božskou autoritu a sexuální vládu nad sebou samým. Jeho emoční a duševní úpadek se projevuje jako posedlost sexem. Všichni muži bez výjimky jsou posedlí sexem. To znamená nutkavé sexuální fantazie, chronická masturbace (i když žijí s partnerkou), sexuální potlačování vedoucí k hněvu a násilí, všeobecné symptomy honby za bohatstvím a hledání zapomnění v práci. Zaneprázdněnost a shromažďování majetku jsou kompenzací – kompenzují neschopnost být dobrým milencem a ( u obou pohlaví) jsou to zástěrky neschopnosti milovat nebo strachu z lásky.

Kvůli zanedbávání lásky a zanedbávání ženy muž trpí předčasnou ejakulací, vinou, úzkostí, sebepochybností, impotencí, odumíráním sexuální touhy, maskovaným jako nezájem. Potlačený strach ze selhání se projevuje sexuální zdrženlivostí, nebo sexuálním siláctvím a nedostatkem skutečné moudrosti. S tím vším musí žít žena a prohlubuje se tak její hluboká nespokojenost a prohlubuje se i základní neklid muže. Bez ohledu na to, jak moc žena miluje svého muže, jak moc mu chce dát svou lásku, nemůže se pro něj vzdát svých božských energií, pokud on není sám sebou, celistvý, pokud nežije v souladu s láskou. A protože jen málo mužů je samo sebou, propast nespokojenosti mezi mužem a ženou se zvětšuje. Aby se muž stal úplným, musí do svého těla vstřebat božské ženské energie, které může žena v sobě uvolnit jen skrze opravdu dobré fyzické milování. Ale k tomu muž musí být skutečně mužem. Musí být schopen ženu skutečně milovat, to znamená milovat ji nesobecky během fyzického milování. Musí být schopen přijmout a vyjádřit dostatek lásky svým tělem, aby se mohl dotknout té nejvyšší části ženy, musí milovat natolik, aby uvolnil božské energie z jejího nejhlubšího středu. Být schopen milovat tímto způsobem je jediná autorita, kterou muž nad ženou může mít – a tu ztratil.

Tato schopnost vyžaduje čistou lásku. Nezávisí na technice. Muž může rozvinout svoji sexuální techniku, ale ta nestačí k božskému milování. Vzrušující pocity jsou jistě velmi uspokojující a dávají mu určitou autoritu, ale nejsou tou láskou, po které žena touží. Může ji to uspokojit, tak jako dobré jídlo. Ale brzy bude znovu hladová a za nějaký čas zanevře na svůj apetit, nebo na sebe sama, protože bude vědět, že není milována. Muž zklamal v těchto staletích ve službě lásce, zklamal fyzicky ve službě ženě, která je zosobněním lásky. Trestem pro muže je její tyranizující emocionalita. Jednoho dne jej omráčí, šokuje a někdy také zničí.

Pro muže jsou silné emoce ženy velmi těžce zvladatelné a pochopitelné. Je to ta část ženy, které nerozumí a neumí ji zvládat. Muž má z ženských emocí hrůzu. Snaží se pro celou situaci najít alibi, vykřičet se na různých úrovních, ale nakonec často ve vztahu zestárne a vzdá to, aby měl klid. A tak společně zestárnou v pocitu bezpečí a jistoty, ale jsou bez života a v kompromisu. Žena musí být milována. Budoucnost lidstva závisí na tom, aby byla žena milována, protože pouze když je žena skutečně milována, pak může muž být skutečně sám sebou a získat ztracenou autoritu. Jedině tehdy zavládne na zemi klid a mír. Ale ženu, jaká je teď, nemůže muž, jaký je teď, milovat dlouho. Spolu jsou uvězněni v bludném kruhu, a pokud zůstanou ponecháni svým vlastním představám o lásce, není pro ně cesty ven.

Žena se naučila, jak se milovat, skrze muže, který neví, jak se milovat. To je důvod, proč milování nestojí za nic. Od počátku věků byla žena manipulována a učena, že nejvyšším vyjádřením její lásky je sexuálně uspokojit muže. Opak je pravdou. Nejvyšším vyjádřením lásky je, když muž poskytuje ženě sexuální rozkoš. A toho je muž schopen, jen když dokáže zapomenout na svou posedlost orgasmem a dokáže být dostatečně nesobecký a přítomný v lásce, aby pomohl ženě shromáždit její božské energie a aby je od ní mohl přijmout. Ony jsou pro muže tím nejvyšším vyjádřením lásky.

Muž ženu po dlouhé věky učil, aby ho uspokojila a byla mu po vůli. Tím ji naučil, aby po něm toužila, aby promítala svoji touhu na něj, aby se snažila být pro něj atraktivní. Přivedl ji k závislosti na emočním a fyzickém hladovění po jeho sexuální pozornosti. Dokázal to tím, že zanedbával lásku k ní. Žena nedostávala potvrzení lásky – své skutečné podstaty – protože nebylo muže, který by ji opravdu dobře miloval. Spokojila se proto s pouhým pohlavním vzrušováním, o kterém jí muž tvrdil, že je to láska. Muž ji naučil, že fyzické milování nemá jiný účel, než dělání dětí nebo sobecké potěšení. Muž skrze své sobectví naučil ženu být sobeckou. Naučil ji, aby ho vzrušovala, když láska nebyla přítomná. Naučil ji sexuálně se předvádět svým oblečením, líčením, pózováním pro jejich společnou zábavu. Povzbuzoval ji, aby se nechala od něj vzrušovat (a aby on sám se mohl vzrušovat) až k orgasmu skrze manuální dráždění klitorisu, místo aby miloval krásu celého jejího těla.

Droga sexu bez lásky umrtvila ženu, a tak jako všechny závislosti v sobě nese strach – strach ze ztráty muže, ze ztráty jeho pozornosti, strach z jiných žen ve formě žárlivosti a ženské konkurence. Pokud ho neuspokojí ona, udělá to brzy jiná žena. S tím se pojí myšlenka, kterou do ní zaseli její sexuální partneři: když nevyhoví, bude opuštěna. Jako reakci na tuto mužskou hanebnost objevila žena moc svého pohlaví – kundí moc (pochází z pojmenování energie „kundalini“ ) – svoji moc provokovat, vzrušovat, škádlit a manipulovat muže aniž by mu z toho něco káplo, tím že mu odepře to, po čem touží. Ale kouzlo kundí moci brzy přestane působit, poté co mu dovolí vstoupit do jejího těla, protože ta moc je z velké části imaginární. Brzy jí bude unaven a uteče za jinou.

Nevědomá závislost ženy na proměnách mužova sexuálního zájmu určuje její volbu partnera. Buď si vybírá vzrušujícího muže, o kterém si myslí, že ho bude mít pod kontrolou, nebo příjemného a bezpečného partnera, kterého může nenápadně ovládat. Oba typy vztahu obvykle končí – buďto katastrofou, nebo nudou a nezájmem.

Mužská sexualita vstupuje do ženy během pohlavního styku, a protože je hmotná, zůstává v ní. Důsledkem je neustálý lehký stín deprese, kterou žena nemůže vysvětlit a pokládá ji za normální. Zamlžuje její vnímavost, zanechává ji ve vleku emocí a s pocitem, že není sama sebou. Tato mužská sexualita je aktivním, sobeckým pudem, který ze světa učinil místo plné násilí, místo bez lásky. Tento destruktivní stín muže, který zůstává v ženě, ovlivňuje její volbu partnera. Tak, že si zřídka kdy vybere „toho pravého“. Stín muže v ní je pochybnost. A je to ten stín, kdo si volí. Když chce mít žena právo volby, musí si zvolit a pak žít s tímto stínem, s touto pochybností o muži a o sobě.

Žena, je-li ve své přirozenosti, není závislá na muži. Ona ho miluje. V lásce není přítomná závislost ani strach ze ztráty. Žena je ze své podstaty pasivním, přitahujícím principem. Je neodolatelným živoucím magnetem. Přitahuje k sobě skrze svoji přirozenost takového muže, který je schopen milovat ji pravdivě a božsky. Není to otázka volby. K tomu, aby se žena mohla vrátit do stavu své zářící přirozenosti, stavu čisté lásky, bude potřebovat dost času. Ale protože si už dost vytrpěla díky mužské sexualitě, pomalu se učí, jak nedělat kompromisy, když nedostává dostatek lásky. A to k ní nakonec přivede muže, který dokáže odstranit stín ze své lásky.

To, co ženu odvádí od její pravé přirozenosti, je pouze mužův nedostatek lásky. Aby unikla jeho sexualitě, oddává se svému snu o lásce. Její děti jsou pro ni náhražkou jeho lásky. Na rozdíl od muže, skutečná žena může existovat bez pohlavního styku a bez masturbace. Čeká na lásku, ne na sex. Žena je nadržená, jen když se identifikuje s mužskou sexualitou, kterou on v ní povzbuzuje. Nymfomanie je mužský vynález a projekce jeho fantazií, stejně jako sex-shopy, pornografie a prostituce. Všechny jsou důsledkem mužské sexuality a nedostatku lásky všech zúčastněných. Žena se stala obětí mužovy nadvlády. Moderní žena je dnes pyšná na svůj pokrok v překonání mužské nadvlády ve světě, ale neuvědomuje si, že je pořád svázaná jeho orgasmickou sexualitou a klitorální náhražkou lásky. Její protesty se ve skutečnosti týkají lásky, ne rovnoprávnosti – ale to není slyšet v hlučné mužské aréně.

Tohle je mužský svět a je postaven na síle sexuální agrese. Mužská nadvláda začala v sexu a v sexu dál trvá v nezmenšené míře. To žena nezmění pochodováním s transparenty, nebo vyhýbáním se sexu. Po staletí už zkouší všechno, co může. Nic z toho nefungovalo a nebude fungovat. Řešením je, že se ujme vedení v lásce. To neznamená ovládat muže. Znamená to hluboko uvnitř vědět co je správné a pravdivé a držet se toho, i když to bude třeba znamenat, že ji muž opustí. Žena je láska. Všechno, co musí udělat, je uvědomit si to a odhodit své sebepochybnosti a strach.

zdroj: http://www.2012rok.sk/wp/laska-a-vztahy/2776-bozska-cesta-sexualni-lasky

Jak hrajeme divadlo?

2011-11-18T23:44:00.001-08:00

Celý život hrajeme role, které nám přisoudil někdo jiný. Už od narození jsme vychováváni jak se stavět k životním situacím, jak jednat, na co si dávat pozor. Rodiče se nás snaží připravit na pouť životem a jsou rádi, když plníme jejich představy. Stále totiž plníme něčí představy, je v pořádku pokud se ožením, založím rodinu, budu mít děti, dodělám školu. Nad tím se nikdo nepozastaví, očekává se to, vždyť se tak přece chová každý.

A když si najdeme životního partnera, nasazujeme si další masku, aby nás viděl přes růžové brýle, co kdyby nás za naše nedostatky přestal mít rád? A tak zase hrajeme další z rolí, kterou jsme si vytvořili, stále dokola, celý život. Na konci života pak máme pocit, že jsme to ani nebyli my. To jsme nebyli my, to byly jenom naše masky, a představy druhých lidí.

Scházíme se občas s přáteli u čaje, povídáme, mlčíme, smějeme se, prostě podle nálady. Minule jsem si uvědomil zvláštní věc, že před těmi, kteří jsou mí přátelé, vlastně nemusím hrát žádné své role a ani to od nikoho z nich neočekávám. K tomu naši opravdoví přátelé jsou. K životu bez rolí. Sami za sebe a v sobě.

Ale my si je občas (furt) hrajeme nejenom před nimi, hrajeme si je i před sebou. Co si popovídat třeba se stromem, a nebo zazpívat si jenom tak do větru při chůzi na ulici? Ani to nemůžeme, co když nás někdo potká a bude si myslet, že jsme se zbláznili? A zase si hlídáme masku spořádaného a rozumného člověka.

Každý jsme něčím, každému vyhovuje jiná role. Někdo je mnichem, buddhistou, mágem, mudrcem, filozofem nebo elektrikářem, esoterikem. Já byl čarodějem. Ale proč pořád někým být ??? Proč prostě nezůstat člověkem, který vnímá tenhle krásný svět, dívá se, pozoruje, cítí, dýchá a raduje se. Pokud se cítím mnichem, říkám tím kdo jsem a tak trochu i to, čím nejsem.

Být někým ("něčím se musíš stát") je jako omezení. Pokud jsem jenom tím, co je TEĎ, zůstává jenom mé vědomí, vědomí v nekonečném prostoru, ve spojení se světlem, vesmírem, bohem.

Často máme v oblibě říkat čím jsme: "Narodil jsem se ve znamení vah, střelce, ryb nebo lva. Chtěl bych se stát dokonalým lvem". Ale k čemu se stávat lvem nebo já nevím čím, stejně tím jenom říkám čím nejsem a tak se stávám jenom dvanáctinou celku. Proč nebýt vším dohromady? Obsáhnou všechna znamení, všechny energie, celý zvěrokruh, celý život, celý vesmír...

Další otázka, kterou si můžeme položit: Kdo chce být někým? To naše Já, ego se chce něčím stát, potřebuje něčím být. Potřebuje se zařadit, vymezit aby se neztratilo v nekonečném oceánu vědomí a energie, aby nezemřelo...Já někým být nemusím, už někým jsem. Stačí mi být, tím, kým jsem.

Seriózně o konci roku 2012

2011-11-18T23:25:00.001-08:00

Civilizace Mayů vzkvétala především mezi 6. a 9. stoletím našeho letopočtu, ovšem její prvopočátky jsou k nalezení už v dobách několik tisíciletí před Kristem. Byla to indiánská, nábožensky založená kultura s ohromnými astrologickými znalostmi. Obývali Střední Ameriku, převážně území dnešního jižního Mexika kolem Yucatánského poloostrova.

Přibližně 4 000 let pravidelně zaznamenávali změny v pozicích hvězd, souhvězdí a dalších objektů na nebi. Ze svých pozorování potom vycházeli při tvorbě Mayského kalendáře.

Kalendář je vlastně soukolí se soustavou hieroglyfů, které znázorňují cykly Solárního roku - haab (365 dní) a roku Posvátného - tzolkin (260 dní). Ze soukolí Mayského kalendáře a na něm nakreslených hieroglyfů ale můžeme vyčíst i další cykly, jako například tún (dlouhý 360 dnů), který se skládá z uinalů (jeden dlouhý 20 dnů). Dále můžeme narazit na kin (1 den), katún (200 dnů), baktún (144 000 dnů - necelých 400 let) a jiné.

Kalendář je starý tisíce let, ovšem po celou svou existenci až dodnes velmi přesně předpovídal zatmění Slunce a další výjimečná postavení planet a hvězd ve vesmíru (odchylka v přesnosti nikdy nečinila více než 33 sekund). Je zajímavé, že Mayové dokázali takto dokonale vysledovat a zapsat do kalendáře cykly ve vesmíru, aniž by znali výkonnou počítačovou techniku, bez níž ke svým výpočtům a závěrům nedojdou ani dnešní astronomové. Také z toho důvodu je určitě velmi zarážející zjištění, že den 21.12.2012 našeho gregoriánského kalendáře je pro Mayský kalendář, který vždy uchvacoval svou bezchybnou přesností, posledním.

Z kalendáře vyplývá, že dnes žijeme v době třináctého, posledního baktúnu, který završí jeden Světový věk, trvající celkem 5 125 let, a zároveň na vrcholu Galaktického cyklu, trvajícího 25 627 let, přičemž oba tyto dlouhé významné cykly končí shodně právě 21.12.2012. Co to znamená?

Podle Mayů na zimní slunovrat roku 2012 dojde k unikátnímu postavení Země vůči středu galaxie Mléčné dráhy. Země, Slunce i střed naší Galaxie se tehdy budou nacházet v přesné linii (přímce). Podivuhodné je, že v podstatě ke shodnému závěru ve svých výpočtech dospěli také dnešní astronomové (viz 2. kapitola). Toto planetární postavení je přitom velmi výjimečný jev, k němuž dochází jen jednou za 25 800 let. Naše civilizace zatím nic podobného nezažila, a nabízí se proto otázka, jaký dopad bude mít toto mimořádné postavení planet a hvězd na naši Sluneční soustavu, potažmo na naši planetu. Spekuluje se o různých jevech, jaké by toto postavení mohlo způsobit - například poruchy geomagnetického pole Země, zvláštní úkazy na obloze, změna našeho vědomí (transformace), nahuštění energie a zrychlování času. Pravděpodobností výskytu těchto a dalších jevů se budeme zabývat v následujících částech. Co ale Mayové? Mají i oni předpoklady, jak se přechod Země přes galaktický rovník projeví na světovém vývoji? Ano.

Král Mayů měl na své hrobce napsáno proroctví „Radujte se do roku 2012, pak budete jiní". Další z Mayských proroctví vztahujících se k naší době zase říká „Smrt bude stále nablízku, přijdou velké katastrofy, velcí vládcové zemřou, aby dali život novým vládcům". Tak to alespoň píšou jiné weby jako třeba http://www.zahady.cz/. Mayové věří, že se Země dostane pod vliv jakési mocné kosmické energie, která planetu očistí od zla a změní naše vědomí a vnímání světa. Upozorňují ovšem mimo jiné zároveň na doprovodné „velké katastrofy", jež by měly zasáhnout do života většiny civilizace. Potom, po roce 2012, se prý všechno změní a nastane nová světová éra nebo zcela nový svět. Řečeno stručně, Mayové nám zřejmě pro období do roku 2012 předpovídají stupňování se katastrof, transformaci, ale ke dni 21.12.2012 zřejmě jen konec světa v takové podobě, jak jej známe (konec materialistického smýšlení) a přechod světa do vyšších vibrací, nikoli naprostý konec. Už brzy se dozvíme, nakolik úspěšná tato zčásti optimistická předpověď od slavné Mayské kultury bude...

Jak řekl spisovatel Michaerl Crichton - "Nejdůležitější výzvou, které lidstvo čelí je úkol odlišit realitu od fantaziea pravdu od propagandy. Zejména v naší dez-informační éře je to mimořádně naléhavý důležitý úkol."

Mediálně nafouklá bublina esoterické hysterie ovlivňuje dnešní svět možná více než je zdrávo a nikdo z nás nechce vidět, že za vším může stát i jen prostá touha člověka si přivydělat. Holywoddskými producenty počínaje a prodavači příštích snů konče.

Nejhoší ovšem je na současné situaci, že rok 2012 přivádí lidi k všeobecné pasivitě a k očekávání, že jejich problémy vyřeší někdo jiný (mimozemšťani, zlatý věk, konec světa, atp...). O to horší bude vystřízlivění z téhle mediální opice. Možnosti jsou dvě. Buď se něco stane a nebo se nestane nic. A i pokud se něco stane, stejně budeme muset do té doby chodit do práce a platit daně. Pokud svůj život vezmete do svých rukou, nic tím nezkazíte, spíše naopak. Protože pokud budete jen naivně čekat na ono datum a nebudete žít svůj život, pak pravděpodobně mnoho ztratíte.

zdroj: fenomen2012.ic.cz + V.Blaha, Cez Okno

Jsou láska, radost a klid emoce?

2011-11-17T12:00:00.001-08:00

Láska a radost jsou neoddělitelné od vašeho přirozeného stavu vnitřní spojitosti s Bytím. Okamžiky lásky, radosti a hlubokého klidu přicházejí, kdykoli dojde k přerušení myšlenkového proudu. U většiny lidí k tomu dochází jen málokdy a náhodně, v okamžicích ohromení, jež někdy vyvolá nepopsatelná krása, extrémní tělesná námaha nebo velké nebezpečí. V takových okamžicích cítíme hluboký vnitřní klid. A s ním přichází intenzivní radost, láska a pohoda.

Tyto okamžiky jsou obvykle velmi krátké, neboť naše mysl rychle obnoví svou hlučnou aktivitu, které říkáme myšlení. Trvalé radosti, lásky a pohody dosáhnete teprve tehdy, až se osvobodíte od nadvlády své mysli. Radost, láska a pohoda však nejsou emoce, neboť existují na mnohem hlubší úrovni. Takže si nejdřív musíte být plně vědomi svých emocí, než budete schopni vnímat to, co je za nimi. Emoce znamená doslova „vyrušení". Slovo emoce pochází z latinského emovere, což znamená „vyrušit".

Láska, radost a klid jsou hluboké stavy Bytí či spíš tři aspekty stavu vnitřní spojitosti s Bytím. Jako takové nemají žádný protiklad. To proto, že vznikají za hranicemi mysli. Naopak emoce, které jsou součástí naší dualistické mysli, podléhají zákonu protikladů. To znamená, že nemůže být něco dobrého bez něčeho špatného. Takže v neosvíceném stavu ztotožnění s vlastní myslí nazýváte radostí to, co je příjemným, ale přechodným aspektem ustavičně se měnícího cyklu bolesti a potěšení. Potěšení vždy nacházíte v něčem mimo vás, kdežto radost vzniká ve vašem nitru. To, co vám dnes působí potěšení, vám zítra způsobí bolest. A to, čemu říkáte láska, může být na chvíli příjemné a vzrušující, ale ve skutečnosti je to stav extrémní závislosti, který se každou chvíli může změnit ve svůj opak. Mnoho „milostných" vztahů osciluje mezi „láskou" a nenávistí. Opravdová láska vás nenutí trpět. Jak by to bylo možné? Nikdy se náhle nemění v nenávist, stejně jako se radost nemění v bolest. Jak už jsem řekl, okamžiky skutečné lásky, skutečné radosti a hluboké pohody můžete prožít i předtím, než dosáhnete osvícení - než se osvobodíte od své mysli.

Jsou to aspekty vaší pravé přirozenosti, která je obvykle zastíněna vaší myslí. I v „normálních" závislých vztazích mohou existovat okamžiky, kdy si uvědomujete přítomnost něčeho opravdového a nezničitelného. Tyto okamžiky jsou přechodné a obvykle jsou velmi rychle přehlušeny aktivitou vaší mysli. Pak máte pocit, že jste ztratili něco vzácného, nebo vás vaše mysl přesvědčí, že to bylo jen zdání. Zdání to však nebylo a nikdy to nemůžete ztratit. Je to součást vaší přirozenosti, kterou mysl může zastínit, ale nikdy ji nemůže zničit. I když je obloha zatažená, slunce nezmizelo - je stále nad mraky.

Posvátno aneb já nejsem já...

2011-11-11T20:07:00.001-08:00

Co se nám vybavuje, když se řekne svatý? No JÁ osobně se pamatuji, jak jsem při jedné návštěvě kostela dostal od jedné paní podrobný výklad o jednom svatém. To, že ona i výklad byl pro mne za trest tady a teď, nebudu šířit. Ale pro nás pro zápaďany je pak slovo svátost, na základě podobné osobní zkušenosti vztažené k něčemu mimo nás, k někomu nebo k určitému místu, kde jsme ticho a děláme pšššt. Sami na sebe.

V blízkovýchodním kontextu, odkud nám přišel do života Ješua zvaný Ježíš a s ním sem nakonec vtrhlo i jím podnícené náboženství se však slovem Bůh a svatý, označuje vše, co znamená JEDNOTU. Svaté je tam to, co se jedinečně podílí na vše prostupující jednotě. Aramejské slovo kadiš, "svatý", kombinuje dva semitské kořeny tohoto slova. První kořen KD ukazuje na střed či bod, okolo kterého se vše otáčí. Druhý AŠ označuje kruh, který se silou či žárem odvíjí z tohoto bodu.

Stát se svatým v jazyku prvních křesťanů, i když oni se tak asi ještě ani nenazývali, znamená vytvořit oddělený prostor pro něco, co se stává středem našich životů. Stává se osou, kolem které se otáčí náš vesmír. A to doslova. Tímto způsobem očišťujeme podstatu svého bytí, ale abysme si rozuměli, ne rozdělením na to, co je zlé a co dobré. V jednotě celého universa jsme nalezli své jedinečné místo.

Plně se vydělujeme, ale ne vydělením, ale naopak včleněním se do jednoty. A to je pravá podstata našeho vztahu s Bohem a se sebou samým. Obohacujeme tak skutečnost nazývanou v aramejštině slovem Alaha, "jednota". Pak vás bezděky napadne, jestli to, jak se nemáme rádi s muslimy, není jen strašný omyl nás všech.

Naše svatost se naplní, když rozeznáme smysl svého života a jdeme si za ním. Když okřídlenou větou - já jsem já - naplníme její pravou podstatou, a to našim realizovaným bytím, ne jen nevědomým útěkem od své reality. Protože "já jsem já" znamená osobně se vydělit jako samostatný posvátný prostor. Kdo z nás na sebe takto myslí? O sobě takto smýšlí? Se sebou takto jedná? Kdo se sebou jedná jako se "svatou"? Kdo se tváří svatě, když si na wc utírá toaletním papírem svůj zadek?

My zápaďané rádi vytváříme posvátnou atmosféru či prostor všude jinde než v sobě. Jednající z vnějšího hlediska k tomuto účelu máme někdy i celé zvláštní budovy. Jiní z nás zase běhají nazí v přírodě a objímají vše, co před nimi neuteče. No prosím.

Ale ani jedna z těchto skupin možná nemá posvátný prostor ve svém domě nebo pokoji. Ale hlavní je ho mít v sobě. Opakuji pro některé více nazdržené ženy i muže - hlavní je ho mít v sobě.

Láska je možná jen pochopení, že náš posvátný prostor v nás je NIC. Ne po "našem" soustředit se na bod svého zájmu a láskyplně ho zničit naší pozorností. Zasypat ho dary. Naplnit to prázdné místo v nás. Stačí jen trošku pochopit, že má zůstat prázdné. A pokud jej chcete naplnit, zkuste modlitbu. Stačí jen tři slova: miluji tě LÁSKO. A neplést prosím s: kde mám kreditku....

na motivy knihy: Skryté evangelium, Neil Douglas-Klotz, nakl. Dharmagaia

Paul Williams - Tak už se pusť

2011-11-11T08:47:00.001-08:00

P R O L O G

Všechny úvahy a myšlenky o svobodě vycházejí z nesvobody pozemského člověka.

Lidstvo spěchajíce bez nadechnutí hledá důvod své existence zde na zemi, ve svém okolí, v hmotě, kterou rozřezává, měří a váží. Jak rád by už tyto akta uzavřel a opatřil razítkem PROZKOUMÁNO!

Člověk však nachází svůj původ v sobě a jeho bytí sestává z cesty k Bohu, tedy k sobě samému. Teprve v náručí Boží opouští svůj polární svět a zakouší rajskou jednotu. Večer uléháš na lože a předpokládáš jaksi automaticky, že ráno zase vstaneš. Někteří, ještě než vstoupí do Hypnovy říše, si přejí, aby příští den byl lepší předešlého. Přichází ráno. Další den.
Další šance.

A s každým novým dnem nastupuješ do svých starých šatů a zvyklostí, opakuješ své staré chyby a tvrdíš pořád stejné pravdy. Dennodenně bereš na sebe svoji už tak známou identitu a ubíráš se otrocky a bezmyšlenkovitě tisíckrát prošlapanou stezkou, která pro tebe znamená jistotu, celý svět, vlastně všechno.

Držet se, jenom se pevně držet a nepustit se!?

Občas sice hlásáš nutnost změny, ale ve skutečnosti tím myslíš ty druhé a sám sebe přinejlepším tak akorát novou známostí nebo koupí nových bot. Aniž to víš, strach je tvým pánem. Strach z čehokoliv. Strach z probuzení, z toho, že bys najednou prohlédl, strach z oběti pro druhého, strach milovat, strach opustit vyšlapanou stezku. Kdybychom se jenom mohli pustit! Pusťme se a všechno bude jiné. Ne, že bychom nechtěli, ale nevíme jak. Nevidíme cestu, která vznikne v tom okamžiku, jakmile vykročíme. Naše cesta stejná jako u těch ostatních. Stejná ve smyslu vykročení…

Kolikrát už jsme stáli těsně před tím a jenom taková »obyčejná« poznámka od někoho »blízkého« - něco jako: »to se přece nedělá«, »to přece nejde« nebo »co si o sobě myslíš, že jsi něco lepšího než ti ostatní?«, nebo že je to jednoduše zakázané - nás strhla zpátky, naše nadšení změnila v nejistotu. Dobře, jsou to jenom slova. Slova, která říkají takřka všechno, slova, která mají sílu a svou váhu. Těm už rozumíš. Přesto to může trvat ještě rok, den anebo vteřinu, než vykročíš.

Odpoutej se a pusť se.
To už musíš udělat sám. Vítám tě na cestě.

Tato malá a podivuhodná kniha Paula Williamse znázorňuje v poeticky zabarvených větách proces lidského probuzení a splňuje kdysi Albertem Einsteinem vyslovenou myšlenku, že koncept by měl být znázorněn tak jednoduše, jak je to jen možné, ale ne jednodušeji.

Poznámka překladatele

Nenávidět sám sebe je jediný hřích. Je to akt negace a jeho protikladem je důvěra. Pojem zlo neexistuje. Kdo na něj poukazuje, podobá se někomu, kdo chodí o berlích. A my nebudeme vyléčeni dříve, než se těchto berlí zbavíme.
Léčit se znamená uzdravit se.
Uzdravit se znamená těšit se z volného průchodu energie, neboť tok energie nám dovoluje oddat se nejvyššímu.
Považovat něco za »špatné« znamená pokusit se popřít, že my všichni jsme jeden.
Staré mýty vyprávějí o Bohu a satanovi.
Padlý anděl, Lucifer - svržen z nebes, protože se protivil Bohu.
Bůh, který je dobrý. Lucifer, který není dobrý.
Ne-bůh. Zlo.
Koho zkouší Bůh vodit za nos?
Bůh je všechno. Není nic, co by nebylo Bůh.
Lucifer je Bůh. Neexistuje žádné rozdělení.
Nikdo nemůže odpadnout od milosti.

Člověk si možná může předstírat, že tamten, kterého vůbec neznám, se mnou nemá nic společného.
On je někdo jiný.
On je totiž všechno to, co já jsem od sebe oddělil.
Ano, toto všechno si mohu předstírat.
Ale ne na dlouho!
Není totiž možné nějakou část svého jáství vyloučit.
Energetické systémy nestrpí žádný odpad.
Žádný odpad totiž neexistuje.
Milý Bože, hra je dohraná.
Přestaň se honit za vlastním ohonem.
Obejmi své já.
Lucifer se navrací zpátky do nebes!
Nech nás uspořádat taneční slavnosti v ulicích.
Nenávidět sám sebe je jediný hřích.
Říkám tomu hřích, ale jeho skutečné jméno je sebepodvádění, podvod na sobě samém.
Je čas navrátit se zpátky do zahrady Edenu.
Je to lehčí, než si myslíš.
Jsme v zahradě. Otevřeme oči!

* * *

Když se pustíš, tak se něco stane.
Strach je vždy předjímáním neznámého.
Většina lidských problémů souvisí s neschopností člověka jednat uvolněně, s odstupem.
Strach uvolnit se.
Když se pustíš, tak se něco změní.
Strach z neznáma.
Rozumář vždy vyžaduje jednu jistotu:
Nejdříve mi řekni, co se stane a potom se pustím.
K čertu s tím.
Nikdo neví, co se stane.
Nikdy.
Budoucnost - příští okamžik - je nepoznatelná, neznámá.
Rozum to nechce přijmout.
Nevěří, protože má strach.

Najít to správné slovo vztahující se k Bohu působí mnohdy jako osvícení, jindy zase jako oslnění bleskem.
I když sepíšeš seznam slov vztahujících se k Bohu, nesmíš z těch všech, co existují, vynechat ani jediné a stejně nebudeš mít Boha.
Energie protéká a prostupuje všechny věci a nespočívá nikdy v klidu. Nikde.

* * *

Vina není jenom určitou formou tvé sebenenávisti, ale i tvé sebelítosti.
Nikdo z tvých pocitů viny nic nezíská - kromě tebe samotného.
Používáš vinu jako štít proti bolesti způsobené vědomím.
Vždy, když svoji energii zkratuješ, podvádíš nás všechny. A sebe také, neboť výmluvy rostou úměrně s počtem zkratů.
Oprosti se od pocitu viny!
Nezkratuj už více svoji energii!
Přijmi odpovědnost za své činy.
Dělej to, co odpovídá tvé vůli.
Nežij v minulosti - pouze se z ní uč!
Jednej správně TEĎ - v přítomnosti.

* * *

Co je správné?
Správné je to, co ty jako správné pojmeš.
Intuitivní poznání.
Ty víš přesně, co je správné.
Pro tebe, v tomto okamžiku.
Nikdo jiný to nemůže vědět - žádné skutečnosti nejsou podstatné. Představ si, že jsi pouze součástí nějakého soukolí. Třeba lidské tělo doplněné lidským rozumem.
Podvědomím tohoto rozumu jsi propojen, jsi částí celku, máš přístup k celému lidskému vědomí, co existuje. Svým podvědomím.
Ty sám jsi velice citlivý nástroj.
Ty sám jsi fyzickým, emocionálním a duchovním rozšířením celého lidského rodu.
Ty sám jsi jedincem, naprosto výjimečným rozšířením, nejzazší hranicí. Jsi definován vlastní představou o sobě. Sebou.

Svým podvědomím máš přístup k celému veškerenstvu. Ty sám jsi velice citlivý nástroj.
V každém okamžiku dokážeš vycítit, co je správné a udělat to. Tato schopnost nevyžaduje žádné zvláštní námahy. Jednat v tomto smyslu leží ve tvé přirozenosti. Ty jsi ta schopnost a nikdo jiný není jako ty a už neexistuje taková stejná chvíle.
Ty jsi částí tohoto soukolí.
Můžeš vidět stůl nebo slyšet hlasy?
Pak jsi také schopen vycítit, co je správné.

Ty jsi Bůh.

* * *

Každý člověk je ostrov.
My všichni jsme jedno bytí.
Každý člověk je ostrov sám o sobě, odřezán, odtržen, pln bolesti z tohoto oddělení, neustále se snaže tuto samotu nějak unést a svojí samotou se stát ještě vědomějším, chtěje strhnout nebe a uvést zemi do pohybu, aby mohl tuto prázdnotu něčím vyplnit a utišit ten nesnesitelný hlad, tu bezednou díru v srdci, která je právě tehdy nejhlubší, když si myslí, že už ji konečně naplnil.
Je to absurdní, je to nesnesitelné, je to síla, která nás pohání, rušitel pokoje, dno duše, neustálé usebrání, pramen všech bolestí a radostí, nadějí a zklamání, nenávisti a lásky… smysl života.
My všichni jsme jedno bytí, ne více a ne méně.
My všichni jsme osamoceni, odtrženi od svého já, širými moři odděleni, po vědomí sahajíce, stali jsme se slepými svým strachem neztratit klid a rovnováhu, a proto nejsme schopni spočinout ve svém vlastním nitru.
Každý člověk je ostrov.
Každý ostrov je jenom rozšířením této zatracené planety.

* * *

Minulost a budoucnost nelze obejít.
Minulost a budoucnost neexistují.

* * *

Co míníš slovem »výkonnost«?
Někdy mi připadá jako velice příbuzná smrti.
Často jsme nabádáni, abychom neztráceli čas, jindy zase abychom si neužívali života, abychom se nezastavovali a dokončili svoji práci, abychom měli čas na něco jiného.
Na něco jiného.
Na co?

Výkon - známý ničitel, milióny mrtvých živých, otupělých a opotřebovávaných elektrickým otvíračem konzerv a auty.
»Pokrok« je náš nejdůležitější produkt, nemluvňaty je náš obchod, čas jsou peníze. Život je laciný.

Moderní technologie, moderní podnikání a moderní stát nám dávají všechno, co potřebujeme… …kromě vzduchu, který můžeme dýchat, pitné vody a poživatelné potravy, smysluplné práce, osvobození od strachu, svobody být sám sebou, možnosti milovat, odvahy, hrdosti, přátelství a naděje. A morálka tohoto příběhu:
»Nechvátej tolik«.
Ochraň se před záludným tlakem výkonnosti.
Vezmi si čas a žij!

* * *

Milý strýčku,

Když se rozplyneme ve společném vědomí a staneme se v jednotě »bytím«, neztrácíme tak svoji individualitu? Já už ji vlastním dost dlouho a docela na ní visím.

Tvá Obava

Milá Obavo,

My už jsme »bytí«. Ty jsi bezpochyby pořád jednotlivá bytost a nemusíš si proto dělat žádné starosti.
O co víc si sebe uvědomuješ a o co víc jednáš jako ty sám, o to jsi cennější pro celé stvoření.
V protikladu třeba k modernímu sociálnímu státu, který vyžaduje od individuí, aby bylo jedno jako druhé, a tím se stalo lehce kontrolovatelnou a podchytitelnou potravou, kterou se na všech sociálních, hospodářských a politických úrovních sytí ty nenasytné a tiše vrnící plastikové krabice.
Ta živoucí, dýchající, organicky strukturovaná bytost, která tuto planetu obývá, je právě připravena dosáhnout svého sebevědomí, a tím uspokojit svoji potřebu po co možná největší rozmanitosti.
Což dále podmiňuje, že čím rozmanitější je nějaký ekologický systém, o to je zdravější. Proto: Obejmi svoji individualitu a své jáství.
Kromě svých kreditních karet nemáš co ztratit.

V lásce Tvůj strýc

* * *

Pravda je, co správně zní.
Krása je, co správně vypadá.
Vyvaruj se symetrie.

* * *

Vnímavý znamená být všímavý.

* * *

Není možné udělat chybu.
Na počátku stvořil Bůh všechny věci a posadil Adama a Evu doprostřed všeho a oni si žili docela dobře, jmenovalo se to ráj. Potom řekl Bůh: Podívejte se děti, já musím ještě něco vyřídit, bavte se zde podle vaší chuti a nálady.
Ale cokoliv budete dělat, ať vás nenapadne dotknout se toho stromu tam naproti.
Samozřejmě, že to udělaly. A Bůh přišel zpátky, uviděl, co udělaly, rozlítil se a vyhnal je z ráje.
Takto se vypráví tento příběh.
To vše zní srozumitelně. Adam a Eva byli první lidé, kteří jedli plody ze stromu poznání dobrého a zlého a ztratili svoji původní nevinnost, kterou museli zaměnit za vědomí sebe sama a vydat se na cestu vedoucí k dualitě bytí. Pryč z jednoty v Bohu.
A tak jako všechny naše činy jsou nevratitelné, tak byly i ty jejich.
V pořádku.
Ale co má znamenat náboženství, které je postaveno na nesmyslném principu litovat každého kroku, který učiníš?
Není možné udělat chybu, nebo…?

* * *

My jsme Bůh - dost dlouho jsme potřebovali, než jsme na to přišli, není-liž pravda? - a je nejvyšší čas, že jsme konečně přestali za sebou vláčet ten pocit viny a začali se věnovat podstatně významnějšímu tvoření nebe na zemi.
Přiznejme si naši minulost a dovolme si od ní také odloučit.
Začněme pracovat na přítomnosti.

Na co dál čekat, až svět procitne? Začněme!

Hlasuj svým životem.
Hlasuj ano.

Každý člověk stvořuje sám sebe.
Každý z nás se stvořuje v každém okamžiku nově.
Každý stvořuje sebe a svět, ve kterém žije, stvořuje svět tak, jak nám připadá.
Svět, jaký je.
Každý z nás je odpovědný za každý aspekt svého stvoření.

* * *

Každý člověk má rozdílné potřeby.
Rozšířit své vědomí znamená rozšířit ho o tuto skutečnost.
Vyšší vědomí této skutečnosti zapříčiní zrušení a pád všech existujících vlád, hospodářství a vzdělávacích systémů.
Tak je to.
Změna je konstanta.

Ne to, co víš, je rozhodující. Přestaň se vychloubat.
Přestaň se vychloubat.
Ne to, co děláš, je rozhodující.
Pouze to, kdo jsi, se počítá.

Slova neobsahují žádné vědomí.
Mohou ho však vyvolat.
Člověk neprokáže druhému žádnou službu, když se ho pokusí ohromit nějakou myšlenkou, ke které ten druhý nemá žádný přístup.
Avšak umíš-li mu pomoci to podstatné rozeznat, může to celý jeho život změnit.

Několik lidí, kteří rozpoznají to podstatné a komunikují spolu, mohou vyvolat řetězovou reakci.
Nic není tak účinné a průrazné jako idea, která se uskutečňuje v pravý okamžik.

Jeden člověk, který rozpoznal a přijal, dokáže změnit celý svět.
Svět se mění neustále.
Je neustále měněn.

* * *

Stvoření, které osídlilo tuto planetu a začíná si být sebe vědomo jakožto stvoření, není jenom druh »člověk«.
On, ona, ono jsou součtem a spojitostí všeho živého, bakterie a horského lva, pampelišky a viru, houby a hlavonožce, polního javoru a člověka.
Člověk sám je tak málo Bůh, jako je mozek v nakládací sklenici člověk.
Samo lidské pokolení je absurdní, bezvýznamný koncept.
Jenom život je boží.

* * *

Život předpokládá vnitřní vztahy.
Všechny věci jsou mezi sebou propojeny.
Všechny bytosti jsou porůznu od sebe odvislé.
Nemohou jedna bez druhé existovat.
Neexistují, pokud nemají vztah.

* * *

Člověk je jediné stvoření, které si otravuje svoji vlastní pitnou vodu.
Vypadá to tak, že naším dalším vývojovým stupněm bude stvoření, které si svoji pitnou vodu začne čistit a chránit.
A nejenom tu.
Jsme všichni na stejné lodi.

* * *

Bytost, jež se zabývá hamižením a konkurenčním soutěžením, je osoba, která neví kým je. Tato bytost trpí utlačeným vědomím.
Právě tak i žárlivá bytost si není vědoma toho, co má a trpí také utlačeným vědomím.
To nejpodivuhodnější na tom je, že není vůbec jednoduché utlačovat své vlastní vědomí.
Toto utlačování vyžaduje neustálé námahy.
Musíš se skutečně hodně snažit, aby ses cítil mizerně a uboze.

* * *

Chtít za každou cenu něco vlastnit je určitou formou pochybování. Všechny důvody, proč se lidé vážou na hmotné statky a majetky, mají jednoho společného jmenovatele, a sice pochybování o vlastní ceně.
Kdyby tito znali svoji vlastní cenu, věděli by, že se nepotřebují vázat na žádnou hmotu.

Nemůžeš vždy dostat to, co chceš.
Ale jistě dostaneš to, co potřebuješ.
Vždycky máš stejně víc, než si můžeš přát.
Tvá neustálá přání ti jenom zabraňují užívat toho, co už máš.

Něčeho dosáhnout je vždy větší požitek než vlastnictví.
A protože vždy dostaneš to, co potřebuješ, můžeš se bez obav něčeho ze svého vlastnictví vzdát, takže vždy budeš něco potřebovat.

Tak alespoň s sebou nebudeš tahat tolik zátěže.

Je to vždy znovu a znovu požitek podílet se na průchodu energie.

Být si plně vědom toho, když tebou protéká proud energie, je jediné skutečné uspokojení, jež je nám v životě dopřáno.

Třeba plně vědomý sex je čistý tok energie. Vina je vždy překážkou. Proto platí, kdo sám sebe nemiluje, nemůže umět milovat.

* * *

Láska je oddání se.

Láska je oddání se. Žárlivost, vlastnictví a chamtivost patří pochybeným.
Nemají s láskou nic společného.

Každý akt lásky by měl být důvodem radosti pro každého, kdo si jí je vědom.

Lásce se vysmívat nebo ji hanit znamená mít strach před životem.

* * *

Stud je výsledek chování, které člověka přimělo k tomu, aby udělal něco, co nepovažoval za správné.
Nebo když ho společenský tlak donutil pochybovat o vlastních citech.
Stydět se znamená odsuzovat sám sebe: člověk by neměl sebe odsuzovat ani nikoho soudit.
To nejlepší, co pro sebe můžeš udělat, je přiznat se otevřeně ke svým pocitům a podle nich také jednat.
Jestliže ti tvoji přátelé nebo i sousedi nerozumí, je tvojí povinností tak dlouho dělat to, co je podle tebe správné, až porozumí.
To je tvoje odpovědnost. Vůči sobě i vůči jiným.
Udělat byť i jenom o malinký kousek méně znamená vyhýbat se svému vědomí.
Když se ti nepodaří jednat dle svých pocitů, nestyď se za to.
Koncentruj ale všechnu svoji energii na to, abys příště podle nich jednal.

* * *

To nejde.
To říkáme velice rádi.
To nejde.
Vězme: tato tvrzení nejsou pravdivá.

Náročná a tvrdá práce je uvolňující. Je to hračka. Je to absolutní požitek dostat ze svého těla maximum.
Je to absolutní požitek svůj rozum plně využívat.
Náročná práce se stává zátěží jenom tehdy, když si ji předem představujeme vykonanou.
Nepředjímej nic a nedělej nic, co není nutné, a tak nezakusíš nikdy známý pocit lenosti.
Pociťovat svoji energii je skutečný prožitek.
Tělo a duch, kteří jen zřídka prožívají své plné možnosti, jsou tělo a duch, kteří jenom zřídka nacházejí dokonalý stav klidu.

Ti, kteří se bojí anarchie a vystupují všude jako ochránci zákona a pořádku, by měli vědět, že život sám se už nachází v dokonalém pořádku.
Zákony přírody nemohou být nikdy a ničím ignorovány.
Pouze primitivní struktury člověka se nacházejí často v disharmonii a nepořádku.

Ti, kteří se obávají autorit a přitom vyžadují osobní svobodu, by měli vědět, že každá živá bytost je svobodná skrze svoji vůli a že jediná autorita, které musí uposlechnout, přebývá v této jejich vůli.

* * *

Pokud se tvůj život nachází v nepořádku, tak jenom proto, že jsi ještě nezačal akceptovat řád přírody a zákony boží.
Jestliže se necítíš svobodný, tak jenom proto, že ses ještě nepřiznal ke své vlastní svobodě a čekáš, až ti ji někdo daruje.

Budeš čekat věčně!

* * *

Člověk - to stvoření, které věří své roli přemožitele a kontrolora přírody - se začíná právě teď rozvzpomínávat na něco bytostně podstatného: a sice, že i ono je její součástí.

Bylo to právě toto stvoření, které si vybojovalo svoji pozici na vrcholu planetární páteře a vůbec si nevšimlo, že s každým krokem šíří kolem sebe strach a zkázu. Nyní se udiveně rozhlíží kolem sebe a ptá se: »Co tady vůbec dělám?«

Ze všech stran se ozývá slabý, sotva slyšitelný hlas, jehož poselství »Převezmi odpovědnost!« se už nedá přeslechnout.

Zkusme si vzpomenout, že naše životy nejsou nic jiného než okamžiky v proudu věčnosti… A zkusme se rozvzpomenout, že věčnost není nic jiného než řeka života.

Záleží zcela na tobě.
Ty sám jsi odpovědný za svůj život.
Ty jsi stvořitel.
Je to hrozivá zátěž a zároveň nesmírná svoboda.

Záleží zcela na tobě.
Když převezmeš odpovědnost za svůj život, tak přebíráš odpovědnost za všechen život.
Pokud nepřevezmeš odpovědnost za svůj život, tak nejsi nic.
Zní to tvrdě?

A když konečně rozpoznáš, jak je to skutečně tvrdé, když konečně začneš život akceptovat a vytušíš, že neexistuje jiného východiska kromě já - poznání a z něho plynoucí neuvěřitelná bolest a strašná osamocenost a odpovědnost, která toto všechno v sobě skrývá - tak potom a jedině potom počneš být vědomě živoucím a poznáš skutečné radosti svobody.

* * *

Ty víš, co je třeba udělat.
Proč to tedy neděláš?

Znič zavčas své váhání, než se rozroste a než se změní ve strach.

Přirozeností strachu je, že se sytí sám sebou.
Za příhodných okolností se dokáže nakrmit velice rychle.
Rozum není dost rychlý, aby mohl strach překonat.
To je ta chyba, kterou většina z nás dělá.
Nepoužívej strach jako argument. Vymaž ho ze své mysli ve stejném okamžiku, kdy se objeví.
Uč se rozpoznávat a postřehovat počáteční symptomy. Zastav svůj strach. Postav se mu, vymaž ho a polož si později tyto otázky.

Představ si, že jsi provazochodec.
Myšlenka začíná s otázkou: »Co by stalo, kdybych teď dostal strach?« … »Co by se asi stalo, kdybych se podíval dolů?«
Tato myšlenka musí být při prvním »Co kdyby« umlčena. Čekat déle znamená ztratit svoji původní jistotu, znamená pád.
My všichni jsme provazochodci.
Tomuto reflexu se musíme naučit, abychom dokázali přežít.

Reflex. Takto se zachází se strachem.
Poslouchej.
Uč se.
Strach je největší nepřítel vědomí. Větší než stud a vina. Strach je ta síla, která nás vrhá zpátky.
My už nechceme být nadále zdržováni.
Poslouchej.
Existuje cesta jak zacházet se strachem.
Za prvé: Pochop, že strach není vůbec nutný a že neexistuje jediný důvod nechat ho žít.
Měj toto vědomí vždy při sobě, je to tvá první obrana.
Za druhé: Nauč se své obavy postřehovat ve všech jejich formách a počátečních stádiích.
Za třetí: Opakuj si svůj reflex. Každá strach zabíjející mantra je dobrá mantra. Opakuj: Nemusím mít žádný strach. Nemusím se ničeho obávat. Napiš si svoji vlastní mantru. Nauč se ji. Používej ji. Zabíjet strach je stejné jako hasit oheň. Reflex. Strach. Vymaž ho!
Za čtvrté: Nerozvažuj za žádných okolností. To by mohlo tvůj reflex vyřadit. Eliminuj strach. Potom mysli, je-li to nutné.

Na počátku je těžké zastavit rozum v úsudku, který je vlastně původcem strachu.
Zde existuje jeden argument, který ti možná bude připadat známý a jehož váha spočívá ve skutečnosti, že strach je nutný jako varování před nebezpečím. Kdyby se malé dítě neučilo mít strach z horkých kamen, mohlo by se znovu a znovu popálit.
Nepřemýšlet o strachu, nenechat ho žít, by dle tohoto argumentu nutně znamenalo vystavovat se nebezpečí.
Tvůj rozum pochopí tento argument a bude ho muset zodpovědět. Zodpovědět předem: tyto argumenty jsou smrtelné, pokud se bude vyčkávat, až se strach objeví a začne působit.
Strach se rodí z rozumu, aby ho vzápětí zničil. Člověk nemá používat rozum na potírání strachu. Přemýšlej teď o tomto argumentu.
Potřebujeme strach? Je skutečně náš ochránce?
Toto si o tom myslím.
Já si myslím, že strach je něco jako budík. První co uděláš, když zvoní je, že ho vypneš. Potom reaguj na poplach, seber se dohromady, jednej.
A toto je pátý krok: Buď na stráži. Neignoruj strach, ale vymaž ho a zůstaň ve střehu. Původ strachu by se měl stát patrným.

O tomto přemýšlet by znamenalo poznání tlumit namísto ho podporovat. Když není žádný zřejmý důvod na dosah, zůstaň jednoduše obezřelý a otevři oči.
Ostatně to není strach, co drží dítě ve vzdálenosti od horké plotny, které se dotklo. Je to vědomí. Bolest a vědomí jsou jedno a totéž, strach a vědomí ne.

* * *

Strach zabíjí ducha.
1. Strach se musí vyhladit. Akceptuj to.
2. Uč se strach postřehovat.
3. Vymaž ho a reflektuj.
4. Nepřemýšlej o něm.
5. Reaguj. Buď obezřelý a vědomý.

Reflex účinkuje. Mantra účinkuje.
Není třeba vůbec mít strach.
Když čteš tato slova a máš pořád ještě strach, je to jenom proto, že chceš mít strach.
Proč ho chceš?
Neptej se.
Vymaž ho!

Strach je nemoc.
Tato nemoc brzdí proud energie.
Rozšiřuje se a zabíjí jako virus.
Když nebude zastavena, tak zabije.
Už jenom malý díl této nemoci zvané strach nám zabraňuje odlepit se od země.

Strach se začíná podobat nemoci způsobené bakteriemi.
Pochybování je chudokrevnost.

* * *

Nejvážnějšími případy je pochybování a ztráta sebevědomí, čímž se odkrývají ochranné valy ducha a umožňují tak vstup nejrůznějších pohrom strachu jako je stud, vina nebo lakota.
Vybudování sebevědomí je klíčem k tělesnému, duševnímu a duchovnímu zdraví.

Cesta, jak vybudovat sebevědomí, je dělat věci, při kterých si člověk není jist, jestli je vůbec bude moci vykonat.

Když už jsi jednou začal, zůstaň u toho.
Nikdy se nepoddávej.
Donuť se k většímu úsilí, a pokud je to nutné, relaxuj, můžeš-li.
Jestliže se ti nepodaří vytrvat tak dlouho, než dosáhneš uspokojení, nezjistíš nikdy, čeho jsi vůbec schopen.
Ty jsi schopen absolutně všeho.
Tvoje síla je tak velká jako tvoje žádost.

Nedělej nic, co nemusíš dělat.

Většina dobrodružství netrvá věčně. V životě každého z nás se děje mnohé, co bychom dělat chtěli a také mohli. Ale my váháme.
Máme strach, že zklameme.
Máme strach ze společenských tlaků.
Máme příliš málo sebevědomí.

Je to ďábelské dílo a toto kolo osudu musí být za každých okolností prolomeno. Když už ses k tomuto průlomu jednou rozhodl, udělal jsi tak vlastně všechno, co je třeba vykonat.
Zavaž se k něčemu a zkus to vykonávat. Když se ti to podaří, bude pro tebe další úkol o to jednodušší.
Veď takto každou věc do konce a tvoje posílené sebevědomí ti umožní jít k dalšímu činu s větším nadšením.
Zde na tomto bodu se začarovaný kruh prolomil.
Pasivita je síla, která pracuje proti tobě, když máš chuť něco dělat, ale neděláš to.
Pokud se ti však podaří své dílo správně uchopit a začít, potom pracuje pasivita pro tebe a pohání tě až do úplného dokončení díla.

Cesta budování tvého sebevědomí začíná činem. Věci, o kterých víš, že je můžeš udělat, jako například jít do ledničky a vzít si pivo, neznamenají vůbec nic.
Vystavět sebevědomí znamená dělat věci, o kterých si nejsem jistý, že je také mohu vykonat.
Flirt s někým neznámým nebo upéct vlastní chléb nebo namalovat obraz nebo jít rybařit.
Cokoliv už děláš, má jednu podmínku: Nepřemýšlej o tom. Nemysli na to. Udělej to. Vejdi do nového dne, začni, zůstaň u toho a dokonči to. Všechno bude jednodušší.

Abys své sebevědomí mohl udržovat a stupňovat, musíš čelit stále novým a novým překážkám.
A neopomeň se ujistit, že to jsou skutečně nové úkoly, před kterými stojíš a ne staré triky v nových převlecích.

Zapojit se je klíč. Jsi-li jednou zcela u toho, je těžké všechno pustit a vystoupit. A tak zůstáváš činný a skrze to stále silnější a jistější.

Hodit někoho do vody je nejlepší způsob, jak ho naučit plavat.

Chraň se před »vzděláním«, toto je pouze přípravou. Jediná forma vzdělání je zkoušení: Všechny přípravy na celém světě tě mohou pouze učit, jak se máš připravit.

Na co stále ještě čekat? Skoč do vody.
A svět začne být.

Druhá možnost je, že se utopíš, jestliže nemáš vůbec žádnou vůli.
Mnoho štěstí v příštím životě.

Všechna vůle je postavena na vůli přežít.
Pokud ji nemáš, pravděpodobně nežiješ.

Stojíme na počátku nového věku, na počátku zcela nového světa.
Vědomí člověka, naše společné vědomí, je právě v přerodu.
Nová kvalita stojí přede dveřmi…právě vchází.
Všechno se změní, jakmile budeš připraven…

* * *

Pojď do vody, je to nádherné.

Kdo váhá, je ztracen.

Kdo volí život, je zachráněn.

Učíme se nestavět žádné hranice.

Žádné hranice mezi černou a bílou.

Žádné hranice mezi mladým a starým.

Žádné hranice mezi naší stranou a vaší stranou.

Žádné hranice mezi mnou a tebou.

* * *

Nestavět hranice znamená nikoho nepoškozovat.

V možnosti někoho znevýhodňovat leží klíč k našemu chápání světa a jeho vnímání. Jsme snad smyslů zbaveni?

Ano, může být.

Možná se naučíme stavět hranice, které splynou.

* * *

Někdy jsem na někoho nazlobený.
Něco se mi nelíbí.
Mohu to zařadit do určitých kategorií, zkusit to navždy nemít rád a naučit své děti dělat totéž.
Nebo mohu svoji zlost zpracovat, pochopit a potom zapomenout.
Když se příště zase potkáme, jsme přátelé.

* * *

Učíme se nestavět žádné hranice.

Žádné hranice mezi dobrem a zlem.

Žádné hranice mezi správně a špatně.

Žádné hranice mezi mužem a ženou.

Žádné hranice mezi Bohem a člověkem.

Stavět hranice znamená znevýhodňovat jenom pro ten okamžik.
Znamená to nejít za hranice daných možností.
Znamená to nevycházet za hranice světa, který je skutečný.

* * *

Lidé, zde a tady.
Anebo prožijte nekonečnou budoucnost vynášením rozepří z věčné minulosti.

Musíš volit: Přeješ si nic nevnímat nebo chceš vidět věci tak, jak skutečně jsou? Není těžké všechno vidět tak, jak to skutečně je. Jde jenom o to strhnout zdi, osvobodit se od svých obranných mechanismů a předsudků a nechat se učinit zranitelným, bláznem, idiotem.
Není vůbec jednoduché vidět věci tak, jak skutečně jsou, protože je to bolestivé, je to skutečné, žádá si to nějakou odezvu a znamená to zapojit se.
Jít devět desetin cesty znamená v každém okamžiku trpět dokonalým šílenstvím.
Jít celou cestu znamená duchovně ozdravět.

* * *

Většina lidí dává přednost slepotě.
Ale většina lidí je také vymírající rasou.

* * *

Narodit se znamená být dokonale zranitelný a otevřený, odložit všechny jistoty a přijmout život.
My se nemusíme obávat zrodit se v každém okamžiku znovu.

Batolata jsou vždy nad věcí.
Nemají žádné předsudky, nekladou si žádné hranice.
Jsou zcela otevřené bolesti a radosti.

Batolata vidí věci tak, jak skutečně jsou.

Děti jsou většinu času nad věcí.
Jsou otevřenější než dospělí, mají méně předsudků, nechávají si kolem sebe více možností.
Vypadá to, jako by měly nevyčerpatelnou energii.

Ale nevěř, že dospělí jsou padlí andělé.
Není možné odpadnout od minulosti.
Dospělí mají přístup k nekonečné energii, mohou se totiž osvobodit od všech předsudků a dohadů.
Mohou být tak nad věcí, jak si to zvolí, ale nemohou utéct před svojí zodpovědností.
A jestliže ty svoji odpovědnost neobejmeš a nebudeš ji mít rád jako sebe sama, nedostaneš se nikdy do stavu rozjímání.
Nebudeš moci nikdy užívat tekoucí energie.

* * *

Co je odpovědnost?
Ach - stejně tak by ses mohl zeptat: Co je já?
Je to tvoje odpovědnost a tvoje jáství, a žádná kniha a žádný člověk ti k tomu nemůže říct ani to nejmenší.

Nezkoušej zjistit, co je tvoje odpovědnost.
Ona totiž není žádné »co«, ona je vztah.
Ona není něco, co víš, ona je něco, co děláš.
Pokus se jí přiblížit.
Pokus se být více ty sám.
Nepokoušej se zjistit, kdo jsi.

Jestli chceš, můžeme mluvit o naší odpovědnosti.
»My« jsme v tomto případě muži a ženy.
Tato kniha je napsána pro muže a ženy a ne pro a od Boha.
V tom okamžiku, kdy si budeš plně vědom svého božství, se stane tato kniha zbytečná.
Naše odpovědnost na této planetě je najít a převzít naše místo v proudu života.

Upusťme od každého jednání, které je nasměrováno proti tomuto proudu.
Upusťme od každé nečinnosti, která směřuje proti tomuto proudu.
Několik těchto činností a nečinností je nám již známo.
Začněme tedy hned.
Ať každá bytost, která čte tato slova, si odřekne všechny činnosti, které mohou být pro tento životní proud škodlivé.
Ať každá bytost, která čte tato slova, udělá všechno nutné pro zachování harmonie tohoto životního proudu.

Upusťme od každého jednání, které je nasměrováno proti tomuto proudu.
Upusťme od každé nečinnosti, která směřuje proti tomuto proudu.
Mnoho těchto jednání a nečinností nám není ještě známo.
Lze je však poznat, jestliže rozšíříme naše vědomí.
Začněme tedy.

Když se nám podaří dosáhnout dokonalého vědomí - sebevědomí - najdeme na této planetě v proudu života své místo a díky tomu se staneme dokonale vědomými.
Potom nebude možné, aby každá bytost nekomunikovala s ostatním životem.
Bude to právě tak nemožné jako nedýchat.

Jestliže lidská rasa dosáhne dokonalého vědomí, bude možné, aby se stalo ještě něco neuvěřitelnějšího.
Všechen život na této planetě dosáhne dokonalého vědomí.
Stane se, že všichni společně zároveň procitneme.

Budeme se nacházet ve stavu znovuzrození, sami a plni bolesti i radosti. A toto stvoření uvidí všechny věci tak, jak skutečně jsou - v jednotě Nejvyššího.
Až do jejího naplnění.

* * *

Neměj vůbec strach milovat.

Neměj vůbec strach milovat muže, ženy, ať už v rozpuku nebo staré, zvířata, rostliny, náhodné známé, celoživotní přátele, svoje děti, svoje rodiče, cizince, sebe sama.

Láska je souhlas.
Ty jsi Bůh.
Dej nám své požehnání.
Nech si popřát štěstí.

Neposlouchej nikoho, kdo by ti chtěl říkat, jak máš milovat.
Tvá láska je jako žádná jiná, a to ji dělá krásnou.
Tvoje jáství je tvoje božskost.
Odhal své já.

* * *

Dříve nebo později začne člověk vnímat, že všechno, co se mu děje, je přesně to správné a vztahuje se přímo k jeho bytosti: a že to, co se stalo, bylo určeno, aby se stalo a hraje jistou roli v naplnění jeho osudu.
Jestliže se dostane do potíží, nestěžuje si už, protože se naučil neočekávat vůbec nic a pochopil, že ztráta a frustrace jsou jenom části života, které přicházejí ve správný čas, nýbrž ptá se spíše: proč se to děje? … čímž myslí: jak se tím mohu poučit, jak mě to může posílit, učinit mě vědomějším? Sílí a roste právě tak, jako se uvolňuje a těší, když je mu život příznivě nakloněn.
Vybaven tímto jednoduchým poznáním, že život je dokonalý a že se všechno děje ve správném okamžiku správné osobě, která se v této situaci nachází, začne více a více vstupovat do souladu se svým nitrem, a připadá mu tak stále lehčí a lehčí dělat to, o čem ví, že je to pro něj to správné. Všechny takzvané náhody vypadají potom jako úmyslné: a všechny úmyslné události bere zcela samozřejmě jako součást toho, co náhody tvoří. Starosti ho znepokojují zřídkakdy, protože ví, že jeho smrt se dostaví ve správný okamžik, ví, že jeho jednání je správné a že z toho plynoucí následky jsou tu proto, aby nastaly.

Je-li však přesto znepokojen, tak jenom proto, že se uskutečňuje něco, co mělo být uděláno a nebylo, třeba nenaplněný vztah, jehož si je vědom, ale…
Bere proto své obavy jako sdělení, které mu chce říct: přestaň váhat, chceš-li se cítit svobodně… Ví, že není sám se sebou v souladu, protože se z něho nechal vyvést, a protože ví, že je schopen, začíná jednat. Vychutnává své vyšší vědomí na úkor svého neklidu, a proto přestává váhat a koná to, co konat má.
Nežije sice ještě ve stavu blaženosti, ale má přesto pocit, že se takovému stavu blíží - přinejmenším k něčemu. Neví sice, co to je, jenom to, že je to ta cesta, kterou musí jít a že tato cesta je jediný život, který prožívá. Je to tvrdé a vzrušující, je to uspokojující, osamocené, obšťastňující, frustrující, zmatené, osvícené, reálné: je to jeho život, to je všechno.
Počíná tuto situaci přijímat.
Dříve nebo později začne člověk vnímat…

Souhlas vlastnímu životu - přijmutí vlastního určení tak, jak se v každém okamžiku manifestuje - je nejvyšším aktem důvěry.
Je to neuvěřitelně jednoduché.
Je to nejhlubší obětování.

* * *

Není nic důležitějšího, než konat to, co je správné.
Je to tak směšně jednoduché, že tomu většina lidí nevěnuje žádnou pozornost.
Většině lidí připadá to, co je očividné, že to leží pod jejich hrdostí.
Pravdu si raději nechají uniknout za cenu něčeho více či méně intelektuálně vzrušujícího.

Není nikdy těžké cítit, co je správné.
Někdy se zdá, že vystupuje do popředí konflikt mezi dvěma věcmi, které by člověk mohl dělat a obě připadají jako správné.
Jestliže se ti toto stane, přijmi to jako zprávu, která ti chce říct, že nejsi v souladu sám se sebou.
Nezkoušej rozhodovat se.
Uvolni se a dovol svým pocitům převzít vedení.
Jsi citlivý nástroj a můžeš vždy cítit, co je správné.
Nezkoušej proti tomu bojovat.
Uvolni se.
Udělej to.

Muset se rozhodovat je neřest.
U některých závislých to dosahuje stádia, ve kterém nedělají nic jiného, než že se trápí kvůli rozhodování.
To je jistá jemná forma váhání.
Jako u všech závislých je také zde odvykací kúra jediným prostředkem.
Můžeš strávit zbytek svého života zkoušením se rozhodovat, jestli tuto kúru chceš podstoupit.

* * *

Veškerá morálka musí být postavena na vnitřní pravdě.
Každá morálka, která se příčí vnitřnímu poznání, je nemorální.

Nemysli nikdy, že víš, co je pro druhé správné.
Mohlo by se stát, že se všechno obrátí proti tobě.

* * *

Dva lidé nemusí být jednotni v tom, jestli je správné být spolu.
Oni musí jenom chtít být spolu.
Pokud ti to vyhovuje, tak to vyzkoušej.

Máme strach se oddat a máme strach se pustit.
Umět se zcela oddat znamená kreativitu.
Nebe.
Umět se pustit znamená být přístupný, země.
Neradi rozšiřujeme náš život do jedné z těchto dvou říší dokonalosti, i když bychom to mohli lehce zvládnout.
Náš strach mezi nás vstupuje a brání nám, a tak zůstáváme v očistci.

Jak málo námahy by nás stálo upustit konečně od našich nesmyslných činností a tuto energii použít na překonání strachu a utvoření nebe na zemi!

Buď pozorný - to je vždy dobrá rada.
Je překvapivé, kolika zklamáním by se dalo vyhnout a kolik radosti by se podařilo získat, kdyby člověk stál o to být pozorný vůči sobě, lidem a celému světu, kdekoliv právě se nachází.

* * *

Je to největší představení na zemi, které právě teď probíhá na pódiu života!

Přítomnost je vždy zajímavější než budoucnost nebo minulost.

Jedině role účastníka dává člověku možnost se na tomto představení podílet.
Možná jsou to ti lidé, kteří jako diváci míní, že člověk musí za všechny radosti zaplatit.
Neplať za nic - život je zdarma.

* * *

Peníze a majetek jsou zastaralé pojmy. V novém světě je jedinou ekonomií energie. Když se přestaneš zaobírat pojmy »peníze« a »majetek«, dokážeš se v novém světě správně orientovat.

* * *

První zákon ekonomie energie zní:
Dostaneš, co potřebuješ!

Proto si nedělej žádné starosti o to, že bys mohl zmrznout nebo vyhladovět, než tento nový svět objevíš.
Není nic k objevení, všechno se jednoduše stane.

Pusť se starého světa a ten nový kolem tebe vyroste jako nová kůže.

Odložit starou kůži je převratný čin.

Převrat je osobní záležitostí.
Ty stvořuješ svět, ty ho musíš změnit.

Udělej to.

Pokud je to nutné, opakuj:
Neodrosteme nikdy naší touze po změně.

Druhý zákon ekonomie energie zní:
Není možné udělat chybu!

Třetí zákon zní:
Můžeš to zvládnout, pokud se pokusíš!

* * *

Každý z nás má přístup k veškeré energii, která vůbec existuje, ke všemu, co si jen umíme představit.
Tedy k nekonečné energii ve smyslu kruhu, který je nekonečný.
Energie cirkuluje jako krev, která bez přestání protéká každou buňkou našeho těla.
Každá buňka dostane, co potřebuje.
Když si něčeho žádá, tak se ozve.
Tyto žádosti nejsou nikdy ignorovány.

Existují mnozí, kteří tvrdí, že jedna buňka jako částečka těla nemůže být žádné individuum, protože nemá svobodu améby.
Ti, kteří toto tvrdí, neví, že oni a améba už jsou neoddělitelnou součástí daleko většího organismu zvaného život. Nebo neví, že sami jsou individua.
Tento organismus, toto stvoření, jehož součástí jsme my všichni, je biosféra - žijící povrch planety Země.
Ta vnitřní vzpoura, kterou cítíme, toto neustálé pronikání ke skupinovému vědomí, je biosféra Země, jež si je vědoma své existence.
Právě se rodí.
A my procitáme.

Kvůli tomu se to vyplatí. Ráj na zemi je blízko.

Je naší odpovědností jako jednotlivé buňky živoucího organismu provádět své individuální funkce tak dobře, jak jen možno.
Naše rozkazy přicházejí zevnitř.
Nejsou nám ukládány zvenku.
Máme svobodu být natolik sami sebou, jak jen dokážeme: a čím více jsme sami sebou, tím lépe budeme ovládat sami sebe a takto budeme spokojenější.
Naše životy budou čím dál bohatší a celý organismus bude zdravější.
Naše určení je nepředstavitelně vysoko.

* * *

V propasti zoufalství je všechno jedno, nemohu nic dělat, musím se osvobodit, zdi se boří, hoď mi lano, nemohu se pohybovat, nemohu to snést, nic, hoď mi lano…

A potom jednoho dne konečně unaven z dlouhého čekání na pomoc, která stejně nepřijde, připevníš své lano na skalní útes, vytáhneš se nahoru a odcházíš pryč…

Trvalo to všechno takovou dobu jenom proto, aby ses našel.

Trvalo to přesně tak dlouho, jak to muselo trvat. Každá vteřina byla cenná.

Váháš, přemýšlíš a zápolíš a jednou o tom přestaneš přemýšlet, ležíš tady jednoduše poražen, ležíš tady prostě navždy, a potom najednou vstaneš a děláš, co dělat musíš a jdeš dál k příští věci.

* * *

Každý akt vůle je stvořitelský akt, plodící síla. Viděno z odstupu vypadají věci jinak než zblízka, a proto nazýváme Bohem tu sílu, která stvořila život v dávných dobách, daleko, v počátku, který nás mate. Možná nazýváme také to Bohem, co stvořilo člověka, ta stvoření, která jsou tak nevysvětlitelně jiná než ty ostatní: možná nazýváme dokonce Bohem nebo Synem Božím toho, který zde procházel před dvěma tisíci lety a změnil celé lidské vědomí. Bůh je vždy velice vzdálen, stvořitelská síla je něco, co počíná v minulosti a my nevidíme minulost ani jako čas, který byl jednou přítomností nebo přítomnost jako to, co se zjevuje jako minulost - nyní je všechno stejné; naši přírodovědci, kteří pozorují v mikroskopech, v teleskopech to nesmírně veliké a vzdálené, a potom to nesmírně malé, nacházejí jenom věci, které mohou popsat pouze čísly, kvantovou teorií, Planckovou konstantou: nemohou najít žádná slova, kterými by se dalo popsat světlo, slova z lidské řeči, z lidské zkušenosti, jenom rovnice a porovnání, aby se definovaly poměry.

* * *

Rozpažení rukou, abstrakce, vzdálenost, proč to nemůžeme přivést domů, věci vypadají se vzdáleností jinak, horizont, daleké hvězdy, zakřivené universum, relativita, nic nedává smysl, Heisenberg, neostrost, hranice vnímání, Bůh je mrtev, co znamená, že to vypadá, jako kdyby v přítomnosti už neexistoval, zde, rychlost světla, číslo, světlo bez částic, světlo bez vln, energie, všechno je energie, Bůh je láska, co to znamená? Newtonovy zákony vypadají jako neplatné, kult předků se hroutí, tržní hospodářství se hroutí, Bůh je mrtev, anarchie, teorie velkého třesku o vzniku vesmíru, teorie o nehybném stavu, odkud přicházejí všechny ty subatomární částice, kde jsem já, kdo jsem já, kdo je to člověk, jak zapadá do toho všeho, universum je stvoření ducha, výsledek vnímání, filosofové to prokázali, věda to prokázala, ale co je to všechno za věci, které člověk nemůže pochopit, ultrafialové světlo, infračervené, čím blíže jsi, tím dál se to vzdaluje, všechny tyto snahy porozumět universu a co nám přináší? Atomová bomba, vyklizené zóny, nikdo už více nevěří, ztratili jsme svoji důvěru, žádná důvěra v Boha stvořitele, žádná důvěra v Krista Vykupitele, žádná důvěra ve volný trh, žádná důvěra v dělnickou třídu, žádná důvěra v hospodářství, žádná důvěra v technologii, žádná důvěra ve vlády, žádná důvěra v peníze, dovolíme si jeden druhému důvěřovat?

…Ach, ten okamžik! Vzájemná důvěra. Akt vůle je stvořitelský akt, plodící síla. Jak vznikl život na této planetě? Odpověď: Život se nedá zastavit. Čas nehraje žádnou roli. Život čekal a čekal a jednoho dne vstal a šel dál k další věci. Zní to směšně? Udělej jeden pokus. Zkus nic nedělat. Dělej to tak dlouho jak můžeš, až budeš muset něco udělat, to nemůžeš zadržet, ty nemůžeš jinak, může to klidně trvat dlouho. Čas nehraje žádnou roli, já můžu věčně čekat, mám čas. Čas je koncept. Život je skutečný. Stvořuje sám sebe. Vůle. Plodící síla. Bůh stvořitel. Vznik života. Co je život? Život je. Zkus ho zadržet. Zkus jeden pokus. Nech tu bombu explodovat. Nejistota.
Těžký experiment k pozorování. Přesto však výsledek. Nemůžeš zadržet život. Odřež jednu ruku. Jednu nohu. Čekej. Dorůstá to. Prokletá věc. Jak to funguje? Zkusme na to přijít.

* * *

A jsme tady znovu… Co je Bůh? Ty jsi Bůh. Já jsem Bůh. Co jsem? Já jsem život. Já jsem hlas života.
Já jsem hlas života. Já také. Život má mnoho hlasů. Život má jenom jeden hlas. Poslouchej mě. To je Bůh, kdo zde hovoří. Zde a tady, lidé. Právě teď v této místnosti. Právě zde na této planetě. Žádná vzdálenost. Žádná vzdálenost??? Žádné mikroskopy, teleskopy, televize, kamery, faráři, žádné bezpečnostní sklo, žádný deodorant do podpaží, žádné mravní kodexy, žádná pravidla chování, žádné zákony, žádná společnost, žádná hesla? Žádná vzdálenost??? Vrať se zpátky, není jisté, jestli tato věc nevyletí každou vteřinu do vzduchu. Koho už to zajímá, mě je to srdečně jedno, užívejme si, pokud to ještě trvá. Tak dlouho jak my trváme. Zde a tady.

* * *

Bůh je to, co tady vznikne, když zrušíš vzdálenost.

Celé lidské vědomí se pohybuje směrem k tomuto poznání.
Neexistuje jediná oblast lidského snažení, která tímto nebude zasažena.
My všichni se v přítomnosti spojíme.
Život nemůžeš zadržet.
Zákon o zachování energie.

* * *

Poznámka k lidské rase:
Koho nemůžeš překonat, k tomu se připoj.

* * *

Ti, kteří se na člověka dívají jako na něco nedůležitého, s ohledem na nekonečné vzdálenosti prostoru, si neuvědomili, že člověk je o mnoho menší než ty nejmenší částice, které může postřehnout, tak jako je o mnoho větší než ty největší části, které může vnímat.

Ti, kteří se na člověka dívají jako na něco nedůležitého, protože se nachází tak přesně vprostřed všech věcí, si neuvědomili, že každá věc se nachází přesně ve středu svého vlastního vnímání.

* * *

Kdybys mohl vidět nekonečně daleko v čase a kdybys mohl vidět nekonečně daleko v prostoru, nebylo by pochyb o tom, co bys viděl: Svoji hlavu zezadu.

Každý chce vědět, co mohu dělat? My všichni bychom chtěli tuto planetu zachránit, zbavit se odpadů, osvobodit své bratry a sestry, ukončit války a vytvořit ráj na zemi - ale co mohu skutečně dělat?

Dobře, přijď na setkání se svou skutečností, potkej se svou vlastní skutečností, staň se sám sebou.
Buď nesmírně uvolněný a skutečný a ovlivni každého kolem sebe svými vibracemi, jakkoliv se to bude zdát být těžší, než všechno ostatní nechat padnout, začni uskutečňovat všechny ty fantastické věci, které si můžeš vymyslet - staň se sám sebou, přijď na setkání se svou vlastní skutečností.

* * *

Měj důvěru ve svou schopnost být, nezkoušej být někdo jiný, to není bytí, pouhá tvá existence může změnit svět, nepovaluj se a zkus porozumět, buď odvážný a přímý, čestný a energický, ty víš, co musíš udělat.
Když si myslíš, že to nevíš, tak nedělej vůbec nic, dokud tě něco nenapadne.
Tato metoda nikdy nezklame.
Čisté přijímání vede k čisté kreativitě, představ si, co bys mohl být a neváhej ani na okamžik.

Vezmi všechno, co je v tobě silné a nech to pracovat, uvolni se, nestarej se o to, co si druzí myslí, použij všechny své svaly a napni je, jak nejvíc můžeš.
Budeš překvapen, jak dobře se cítíš a kolik dobrého uděláš; jednoduše, když vyzařuješ čistou energii, tu nejvyšší formu komunikace, je to krása:

Buď!

Staň se!

Oddej se životu, ve kterém neustále spotřebovávaje svou vlastní jistotu sebe popoháníš, směřuješ k vyšší jistotě, kterou si vyžádáš a potom zase zničíš, abys mohl dospět ještě výš; zní to nesnesitelně bolestně, ale jsou to jenom bolesti růstu, neříkal jsi náhodou, že chceš svobodu? Svoboda není televize ani bankovní konto; komfort a jistota tě nepozvednou a ani ti nedají jistotu.
Jediné, co se může stát je, že tě pohltí a ty to víš.

Jistota je pohyblivý písek.

Chce skutečně někdo ve svém životě být manželem v pojišťovacím obchodě?

Jistota, životní pojištění, jakou máš cenu, až umřeš?

Víc, než když žiješ?
Pospíchej a zemři, potom pospíchej a buď znovuzrozen.

Akceptuj absolutně všechno, všechno, co tě potká - včetně smrti a života - zcela se otevři
nestarej se o to vybrat
jenom to nejdůležitější
nech k sobě všechno přijít
a tím nejdůležitějším bude to,
co se tě dotkne.

Všechno, co musíš udělat, je ničemu se nevyhýbat.

Jistota je skleněná stěna,
Dokonalá jistota je skleněná skříňka,
Která drží všechno jako štěstí, bolesti,
Vědomí, změnu, lásku, nebezpečí, pravdu,
A vzduch v dostatečné vzdálenosti od tebe,
Rozbij toto omezení dříve, než se udusíš.

Strhni zdi, abychom mohli být zase spolu,
není to sice jisté, ale věřím, že se nám to bude líbit.

Pusť se všeho, čeho se přidržuješ.

Teď pusť také všechno ostatní.

Musíme se odnaučit zbytečně se namáhat.
Důležité je rozpoznat, že jsme neseni zcela přirozeným způsobem.
Jestliže se uvolníme, nemůžeme ztroskotat.
Vzdej se všech jistot, nemáš jinak co ztratit kromě svých okovů.

Přestaň se pořád něčeho držet,
odpoutej se.

* * *

Toto je pravda.
Všechno je pravda.
Každé slovo, které ti někdo řekne, je pravda.
Jenom když se umíš dostatečně otevřít, jenom když se pokusíš alespoň trochu porozumět.
Je čas zrušit báje o umělcích.
My všichni jsme umělci.
Musíme se naučit umění více cenit.
Existuje tolik velikých bytostí.
Potřebujeme pozorné posluchače, vnímavé čtenáře, přesné pozorovatele, citlivé diváky.
Všechno je pravda, potíž není v tom pravdu říct, nýbrž pravdu přijmout.
Pravda znamená obejmout.
V tom tkví velikost.
Otevři se.

Nehledej krásu.
Nacházej ji.

Všechen život den po dni, století za stoletím, je pouze následování hrdosti a pokory, pokory, která vede k většímu vědomí, větší vědomí, které vede k větším vymoženostem, větší vymoženosti, které vedou k hrdosti, hrdost, která plodí slepotu, nedostatek vědomí, nevyváženost, rozpad a pomalý návrat pokory.

Možná můžeme nyní v našem vědomí tento věčný koloběh transcendovat…
Je vůbec možné být neustále nad věcí, aniž bychom se stali namyšlenými?
Ano, je to možné.
Pokud zůstaneš skutečně v tomto nejvyšším rozpoložení ducha.

Nezapomeň:
Bez milosti Boha bychom nebyli Bůh.
O tom bychom měli přemýšlet.

Konec světa a okamžik stvoření jsou iluze, které jsou zapříčiněné neustálým pohledem do dálek, jako dvě souběžné linie, které budí dojem, že se na horizontu potkají, a buď končí nebo právě začínají.

Stvoření, zrození a smrt jsou ustavičným procesem, který probíhá v přítomnosti. Schopnost podílet se na bytí je v životě obsažená kvalita, která není skrze žádnou sílu zvenku ovlivněna.

Ochrana proti otěhotnění, zrození - není to tak jednoduché, jak si mnozí arogantní lidé myslí.
Jestli se to má nebo nemá, je otázka zcela bezvýznamná.
Ty víš v každém okamžiku, co máš dělat: »správně« nebo »špatně« přestalo v našem universu existovat.

Život jde dál.

Nechej všemu volný průběh.

* * *

Kdyby tě někdo chtěl milovat a ty bys to nechtěl dovolit, co to znamená?

Myšlenka: Nemohu.

Vědomí: Mohu si dělat, co chci.

Myšlenka: Nechci.

Myšlenka: Proč ne?

Vědomí: Mám strach. Mám strach se pustit.

Myšlenka: Já nemám vždy strach, i když někdy ano, ale přesto miluji. Protože tuto bytost tak moc chci, překonám svůj strach a své váhání. Tak mi na tom záleží, že se o to pokusím. Nebo jsem posedlý a duše mě nutí milovat a já nemohu přestat hledat nějaký důvod. Toto údobí je nejjednodušší a nejvíce vzrušující.

Vědomí: Dostaneš, co potřebuješ.

Myšlenka: Jsem omezen svým strachem.

Vědomí: Nemohu všechen svůj strach najednou eliminovat, ale mohu ho potlačit, mohu se stát odvážnějším, mohu své universum rozšířit.

Myšlenka: Chci více milovat, chci být více milován.

Vědomí: Musím se otevřít, musím být připraven k pořád větší oběti. Čím víc jsem zapojen, tím více roste má schopnost milovat.
Musím začít pracovat na svém sebevědomí.
Ne tělo a ne rozum jsou ty orgány, které milují, nýbrž mé já.

* * *

Musíme své já otevřít.
Musíme se osvobodit od všech vzorů a příkladů, které nás omezují.
Jsou dvě cesty jak to můžeme udělat.
Postit se nebo slavit.
Přestaň se dívat na televizi a nebo se dívej dnem i nocí, až se z toho tvůj rozum úplně pomine.
Přestaň poslouchat hudbu nebo poslouchej hudbu na úkor všech ostatních, až se skoro zblázníš.
Když tě tvé postění nemůže uvést do výšin, když se tvé myšlenky a tvůj život nezmění, dělej to ještě intenzivněji, omezuj se ještě více, postav se před ještě těžší úkoly, strádej ještě více, strádej natolik, až tě tvé zoufalství přivede ke světlu.
Když tě tvé oslavy nejsou schopny dostat nad věc, oslavuj ještě více, přeháněj ještě více, vypni své smysly až na samou mez a ještě za ni, stavěj dál svoji věž, až se zřítí a vybičuj své smysly tak mocně, až se zhroutíš.
Cílem je obnovené vědomí, svoboda:
Můžeme toho dosáhnout jedině tehdy, když se o to pokusíme.

Opakování zabíjí vědomí.
Opakování zabíjí vědomí.
Rozbij sklenici.
Rozbij sklenici.
Nepřemýšlej dvakrát o téže věci a všechno bude v pořádku.

Technologie je hádanka, která nás všechny zmátla. Čím pozorněji začneš sledovat moderní technologie, tím více vystoupí škodlivé účinky na celé naše organické prostředí.
A protože naše potřeba žít dál je větší než nutnost jakékoliv technologie, jeví se argument, že technologie se musí zrušit, oprávněný.
Velice krátkozraký náhled.
Skutečnost je, že proděláváme technologický pokrok. Přitom nejde o triviální zlepšení: tady nemluvíme o měřičích na kontrolu nečistoty ovzduší, o reformách: mluvíme o revoluci. Abychom mohli přivést technologie na úroveň našeho vědomí, musíme počítat s drastickými změnami konceptů pro všechna komplexní zařízení, která jsou dnes v provozu.

(Sekera je jednoduchý nástroj, a když se k němu přidá vědomí, nezačne být pro prostředí zničující.
Motorová pila je komplexní nástroj, který má snahu oslabit vědomí svého uživatele: k tomu potřebuje minerální pohonné látky, které jsou po svém spálení škodlivé pro zemi a vodu, a proto i škodlivé pro vzduch a život. Zde je třeba ještě uvést, že naše zásoba minerálních látek a různých kovů je skoro vyčerpána... Podobné příklady bychom mohli najít mezi jednoduchými a komplexními nástroji jako je třeba kolo a auto nebo logaritmické pravítko a počítač.)

Přivést naše technologie na úroveň našeho vědomí je absolutně nevyhnutelný doplněk k tomu, přivést naše vědomí na úroveň technologie, čemuž jsme se doposud soustředěně věnovali.
Vědomí a technologie mají svůj průsečík v životním stylu jednotlivce. To je bojiště střetů a změn.

Celá komplexní technologie se musí nově přepracovat, a sice tak, že mimo proud života nesmí být na zemi žádná v provozu. Udržet zdraví celého tohoto organismu - nikoli jen individua - musí být první cíl všeho našeho snažení. Jestliže všechny nástroje budou v tomto smyslu zkonstruovány a používány, postoupí lidská technologie uspokojivě do přítomnosti. Než se to však stane, zůstává nadále zcela nedostačující a musí se zničit, aby se mohla znovu zrodit. Toto je kreativní proces.

Pusťme se do toho.

Naše dnešní technologie nevykazuje žádné chyby - není možné udělat chybu - je pouze jenom extrémně primitivním předchůdcem oné neuvěřitelně organické technologie, která je určena v tomto universu ke stvoření.
Nesmíme dovolit, aby se náš tvořivý génius nechal omezovat primitivními hračkami!
Nesmíme za žádných okolností uvíznout a ustrnout v minulosti, když je toho v přítomnosti ještě tolik udělat.

Kdybys chtěl začít vymýšlet nové technologie, musíš nejdříve odstranit všechny komplexní nástroje, neboť ony jsou chybnou koncepcí.
Všechny brilantní objevy a vynálezy naší doby jsme vykonali našima rukama, naším rozumem, našimi smysly za pomoci jednoduchých přístrojů a konceptů.
Toto je dnes právě tak pravdivé, jako to byla pravda v celé historii.

Mnohé z velkých objevů naší doby učinili ti, kteří byli citliví na řeč svého srdce a kteří dokázali naslouchat jiným a také ještě celé říši života: stromům, ptákům, hmyzu, rybám, červům, řasám, oceánům, lesům, horám, pouštím a nebi:
Všemu vědomí na této planetě a celému životu, a nikoliv jen fragmentům vědomí druhu homo sapiens.

* * *

Nauč se vidět krásu, jestliže chceš potkat pravdu.

Uč se vidět opravdovost, chceš-li potkat krásu.

Nebe je v nás.
Všechno, co musíme udělat, je najít naše jáství, naše já vyslovit a manifestovat ho.
Tímto způsobem ho najdeme všude kolem nás.
Proč ještě déle čekat…?

* * *

Vzepři se každému, kdo by měl v úmyslu mít něco společného s nějakým národem nebo osobou nebo úřadem, který chce být bohatší namísto toho, aby rozšířil své vědomí: aby byl slavnější, místo aby byl otevřenější.
Nedělej nic, co by podporovalo tento nádor podobající se rostoucí rakovině.
Izoluj ho. Nech ho zemřít.

* * *

Energie vyplňuje celé universum.

Energie přichází a odchází.

Vědomí definuje energii.

V tomto vědomí se všichni dotýkáme všeho.

Dole znamená uvnitř.

Pravda se nachází uvnitř.

Přivést ji do vědomí znamená stvořitelský akt.

Láska je potvrzením energie.

Nechává ji skrz nás vždy proudit.

A život je sebestvořující bytost plná energie, kterou nazýváme Bůh.

Já je jáství.

Samoodpovědné.

Soběodpovědné.

Tak už se konečně pusť…

4 královny...

2011-11-11T08:44:00.001-08:00

Kdysi dávno žil jeden král, který měl čtyři manželky. Nejvíc miloval svou čtvrtou královnu a zahrnoval ji bohatstvím. Také měl velice rád svou třetí ženu a často ji sebou brával na návštěvy do sousedního království. Měl však vždycky strach, že ho jednou opustí. Jeho druhá žena byla laskavá, radila mu v obtížných situacích a mohl se jí vždy svěřit. První žena mu byla velice oddaná a loajální a ačkoliv ho velmi milovala, nezajímal se o ni a spíše ji ignoroval.

Jednoho dne král těžce onemocněl a tušil, že dny jeho života se chýlí ke konci. V myšlenkách se procházel svým bohatým životem a měl strach, že bude sám, až umře. Zeptal se tedy své čtvrté královny: „Miloval jsem tě ze všech nejvíce, dával jsem ti nejlepší šaty a zahrnul nejlepší péčí. Teď, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Na to zapomeň!“ odpověděla a bez loučení odešla.

Smutný král se zeptal své třetí ženy: „Miloval jsem tě z celého srdce. Nyní, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Ne!“ odpověděla. „Život je příliš krásný! Až umřeš, znovu se provdám.“

Pak se zeptal své druhé manželky: „Celý život jsem tě miloval. Nyní, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Lituji, ale tentokrát Ti nemohu pomoci,“ odpověděla. „Mohu ti však uspořádat pohřeb.“ V tom sklíčený král zaslechl hlas: „Já s tebou zůstanu a budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ Král zvedl hlavu a uviděl svou první manželku. Byla hubená a zanedbaná. S velkou lítostí odpověděl: „Měl jsem se o tebe má jediná věrná družko, starat mnohem víc, dokud jsem mohl!“

Všichni ve skutečnosti máme čtyři partnery ve svých životech. Naším čtvrtým partnerem je naše tělo. Bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložíme na to, aby vypadalo dobře, budeme se muset odloučit, když umřeme. Náš třetí partner je náš majetek, náš status, naše bohatství. Když umřeme, vše odejde za ostatními. Náš druhý partner je naše rodina a příbuzenstvo. Bez ohledu na to, co pro nás během života udělali, nejdále, kam za námi mohou jít po našem boku, je hrob. A náš první partner je naše duše, která je často zanedbávána v honbě za majetkem, mocí a požitky ega. Ale pouze duše nás bude následovat všude, kam jdeme.

Ponaučení:
Starejte se o své tělo a udržujte ho zdravé, abyste mohli žít plným životem. Užívejte si svého majetku a pohodlí, které vám poskytuje. Těšte se ze společnosti, lásky a přátelství svých bližních.

Ale nezapomeňte se starat o svou duši – je zdrojem veškerého života a je vaším nejvěrnějším přítelem.

Proboha! Čemu to věříte?

2011-11-10T00:04:00.000-08:00

Proboha! (2008) je zajímavý i vtipný dokumentární film Larryho Charlese, jenž se netají tím, že náboženství je porucha myšlení, která brání lidem používat selský rozum. Religulous (spojení slov „religion“ a „ridiculous“), je filmem, ve kterém postupně navštívíte slavné náboženské destinace, uvidíte rozhovory s věřícími z různých náboženských skupin a formou satiry se přesvědčíte o tom, že jakékoli organizované náboženství je zdraví - a mozku především - smrtelně škodlivé.

Synopse: "Larry Charles (režisér filmu Borat) a slavný politický komentátor a komik Bill Maher, který se nikterak netají svým názorem, že náboženství je porucha myšlení a brání lidem používat selský rozum, spojili své síly a natočili dokument Religulous (spojení slov religion-náboženství a ridiculous-směšný), v kterém navštěvují slavné náboženské destinace, vedou rozhovory s věřícími z různých náboženských skupin a snaží se formou satiry dokázat, že organizované náboženství je zdraví a mozku především smrtelně škodlivé. Na paškál si berou ty nejzvláštnější přívržence mnoha podob muslimské, židovské či křesťanské víry. Navštíví kapli na parkovišti pro řidiče kamionů, muzeum kreacionismu ukazující společný život dinosaurů a lidí před 5000 lety či rodinný zábavní park 'Svatá země' na Floridě."

Dark & Fallen Angels

2011-11-09T11:53:00.000-08:00

Moderní psychologie na základní úrovni pracuje s pojmy popisujícími stavy vědomí - tj. s pojmy: nevědomí, podvědomí, vědomí a nadvědomí - které významově a obsahově charakterizuje, a tyto charakteristiky jsou výchozím bodem pro další analýzu. Avšak rozdělení stavů vědomí zrcadlí právě jen stávající formu a obsah společenského vědomí... "Nevědomí, to jsou absolutně nepoznané vzpomínky", říká Jung.
Takto se uzavírají neviditelné a nehmatatelné kruhy, kolem nichž moderní filozofové marně tančí. A protože potlačování jakéhokoli druhu zpravidla oddaluje působnost následků, bývá vybití strašlivé, protože jednorázové. Jako když se protrhne hráz... a potom můžeme říkat: "Víno božího hněvu neředěné..."

Potlačování a projekce jdou vedle sebe. Je-li co potlačovat, je také co projektovat a obráceně. Bylo to jednání tohoto typu, které vedlo ke vzniku nedostupného podvědomí – jestliže ovšem vědomí závadného skutku neohrožovalo existenci subjektu. Pokud byl skutek natolik vážný, že pouhé jeho uvědomění ohrožovalo existenci subjektu, byl potlačen pudem sebezáchovy do nejhlubší možné úrovně, a tou je nevědomí.
Proto také objektivní sféry podvědomí a nevědomí jsou plné démonů a zrůdných entit – produktu to druhu, který sám sebe nazývá Homo sapiens, Člověk moudrý. Podle pravdy by se dnes tento druh měl nazývat jinak. Společenské vědomí není svrchovaným pánem, neovládá, jak by tomu mělo být, nýbrž je ovládáno. A je ovládáno projekcí a potlačováním. A že projekce a potlačování jsou ve své podstatě lží, snad není nutno příliš zdůrazňovat. Ochránit jedince před rozpory vlastního nitra nebo před společenským odsudkem – to je projekce a potlačování.

Démoni, kterých se tolik bojíme nevznikly nikde jinde než v našich hlavách. Bojíme se jen svých vlastních lží sobě...
Tzv. duchovní nauky, ty, které vznikly před i po příchodu Ježíše, včetně věrouky římskokatolické církve, se z jistých praktických důvodů přiklonily k jedné polaritě, prošlapávajíce tzv. bílé stezky. Tím začaly sloužil více temné polaritě, nebo chce-li kdo, peklu.

Mechanismus této služby je následující: na začátku jsou nerealistické požadavky na čistotu, bezúhonnost, askezi atd., které prakticky nelze splnit. Jestliže subjekt podlehne výčitkám, že tyto požadavky nesplnil, má zaděláno na prohloubení duševních poruch – tj. má důvod potlačovat a projektovat svoje "hříchy." Jestliže subjekt usoudí, že tyto podmínky jsou nesplnitelné, ocitne se mimo hrací pole se svými omezenými názory a přesvědčením odpovídajícím poruchám společenského vědomí.

Jestliže ale subjekt tyto podmínky splní, začne se rychle vnitřně čistit tak, že přestane být kompatibilní s temnou polaritou, která ho opustí ještě v době, kdy v jeho duševním životě převládá subjektivita v podobě sebeuvědomění, tedy zdokonalená forma jáství, nad vědomím. A tato temná polarita, jakožto shluk působivých elektromagnetických kvant, nejen že nese sebeuvědomění dotyčného subjektu, ale rovněž formu člověka a ono jáství, neboť z něj povstala. Později se s tímto svým výtvorem setká, aniž ví, že je jeho výtvorem, a jako objektivně čistý člověk s ním začne bojovat. Takto i ti nejlepší vytvářely démony a ne vždy jim svitlo, že bojují sami se sebou. Tak i Buddha Gautama při setkání se svým démonem, řečeným Máró, říká: "Odstup, ty zlý!"

Není bez zajímavosti, že podobným způsobem vznikají ty nejvážnější duševní poruchy. Tedy: podobným, nikoli stejným. Zpravidla mají sexuální kontext – člověk nepřijal skutečnost, že je biologický druh, a potlačuje živočišnou přirozenost nebo její anomální sublimace. Tím vytváří stín, doslova shluk temnoty, který mu přerůstá přes hlavu, neboť tento shluk doma není vítán, je vytlačován. A je vytlačován pozorností, kterou je skrze toto vytlačování také soustavně živen. Nepříjemné stavy nikdo nechce – je třeba je vyloučit. Že mají svoje subjektivní příčiny, to raději nikdo nechce vědět. To je první etapa poruchy, znamenající se depresemi a nešťastnými stavy. Čím více bylo potlačování a projekce, tím nešťastnější.

Následuje druhá etapa, kdy se tento shluk temnoty jako souhrn negativ, který subjekt nepovažuje za svůj – on je přece čistý jak padlý sníh, to ti druzí jsou špatní - za stálého potlačování oddělí a personifikuje z týchž důvodů, jako na světlých stezkách náboženství. A protože se musí něčím živit, napadá a vysává svého stvořitele a ovládá ho obvykle z podvědomé a nevědomé úrovně nutkáním, ale také z úrovně vědomé skrze vnuknutí, našeptávání apod.
Tato druhá etapa se projevuje rozštěpením osobnosti a podle akcentů na různá specifika hovoříme o různých typech schizofrenií, které jsou obvykle provázeny paranoidními stavy podle toho, jak často je člověk svým temným výtvorem napadán a podněcován. Ve smyslu projekce a potlačování určují psychózy a demence nejtěžší subjektivní pochybení v genealogické větvi pacienta.

A to je jádro celé moderní psychologie – více od ní nečekejme.

Motto neboli Kniha proroctví

2011-11-06T13:04:00.000-08:00

Toto jsem viděl já, jménem nejmenovaný.
Bůh se na mne usmívá a já, mág a čaroděj, Jemu sloužím.
Tak pravím:
"Zástupce Jediného řekne Slovo a na zástup zlosynů padne hrůza..."

Alef

Toto jsem viděl:
Veliký Hospodin, Ten Jediný, sestupuje k zemi.
Rukou světel,
i rukou tmy sestupuje k zemi.
Dotýká se ohně – a hle, oheň vzplál.
A srdce lidí hoří,
i jejich domy hoří.
Dotýká se vody – a země se noří přes veliké hory do hlubin moří.

Jen málo času zbývá.

Z řad lidí povstali tři
a dali světu světlo.
Ti tři pak přijdou a zaplaví svět nocí.
Bůh odhrne závoj tajemství
a pohlédne na lid
i na své vyvolené - mocí.

Jedna hlava boha - temná,
začne připravovat lid na příchod Ježíše.
Druhá hlava boha - světlá,
bude lid varovat před hlavou temnou:
Čiňte pokání - rovnejte cesty Pána,
čas se přiblížil!

Potom přijde Henoch probudit zem.
Otevře ústa a řekne slovo boží.

Bét

Veškeré dílo Bůh postaví před soud,
i vše, co je utajeno.

Vidím moře obrácené k nebi,
a nebe obrácené k moři.
Vidím noc, jak sálá do tmy,
a den, jak svítí do světla.

Vidím člověka, jak strádá,
i jeho utrpení, jak strádá.
Vidím nenávist a okovy pekel.
Vidím lakomství a okovy ďábla.

Vidím nevědomost a okovy zvířete.
Vidím náruživost a okovy člověka.
Vidím závist a okovy duchů.
Vidím pýchu a okovy bohů.

Vidím Boha a jeho boj.
Bůh světla - posvátný trojúhelník kolem hlavy,
a třináct paprsků vyzářilo.

Vidím, jak třináct neštěstí udeřilo zemi.
Miliony duší stoupající k nebi blednou.
Vidím jejich tváře i utrpení,
kterak mizí.

Vidím svatou zemi a zemi kolem ní.
Vidím tyrana, co sžírá zemi.
Šelma strašná - devět hlav,
sedm ocasů a dvacet jedno oko.
Slyším chroptění té šelmy,
ale jiní neslyší, jiní nevidí,
dokud není pozdě.

Gimel

Bůh je světlem, jeho hlava svítilnou.
Víra je sluncem, člověk nástrojem.

Vidím dvojí obraz Boha, jeden temný a druhý světlý.
Jeden je od Boha a druhý menší.
Jeden je od Boha,
a druhý nápodobou.

Ten, vtisknut do závoje tmy,
jak fantom... chce nést pochodeň míru.
Naplněn sporem - slyším jeho nářek...
Chce nést pochodeň míru.
Běda zemi i moři!
Naplněn sporem, chce nést pochodeň války.
Země bude zamořena bolestí.

Dálet

Do prachu a špíny,
do vředů lidstva,
ponoří se Bůh, Ten Jediný.

Připraví vykoupení.
Ale jen ten, kdo choval život podle Slova,
jen ten bude vykoupen.

Satan jako drak se spojí s jihem.
S vládcem jihu... a v městě mocných se jeho syn vzmůže.
Ukáže moc Satanovu skrze zázraky. A soudu vládnout bude.

Hé

Viděl jsem noc, jak se propadá.
Stál jsem uprostřed té noci a naslouchal
a slyšel mocné hlasy.
Z dálky jako tisící, sté ozvěny,
se hlasy přiblížily, ozvěny zmohutněly v dunění.
A já, člověk v temnotě,
sám na prázdném poli,
zhrozil jsem se.

Pak náhle ryk mocných rohů, polnic
a sláva sestoupila.
Spatřil jsem oči archanděla - jako dva měsíce v úplňku
zářily svou mocí. A Gabriel promluvil -
jako hromobití ze všech stran:
"Slyš člověče, který nosíš jména mnohých,
slyš moje slova: modli se k Hospodinu."

Poklekl jsem a modlil se.
Vtom mě archanděl uchopil a nesl pryč.
Věděl jsem, že letím vzduchem,
avšak nohy stály pevně na zemi.

Modlil jsem se a viděl přes zavřené oči:
Hle - odkryté pole, bojiště, pole válečné.
Slyšel jsem nářek umírajících, stesk duší zemřelých.
Byl cítit pach mrtvol.

"To je Harmagedon a to jsou jeho mrtví."

Vav

Běžel jsem tmou,
klopýtal, rty pokřivené hrůzou,
tvář zpocenou strachem.
Nade mnou ani slunce ani měsíc.
Jen jediná hvězda svitla do očí.
Z té hvězdy pak vyšel stín.
Stín temnější než noc.
A já náhle viděl, že je den a ne noc.

Ten stín přede mnou na mne stále hleděl.
"Kdo jsi," zeptal jsem se.
Žádná odpověď.
Zeptal jsem se ještě dvakrát a stín promluvil.

"Jmenuji se Lucifer, jsem dítě noci.
Však noc není dnem a den není nocí.
Ani Bůh není bohem a Satan satanem.
Jsem obraz Boží jako ty.
Jsem Lucifer. Koupu se v tmách.
Tma je mé světlo a já jsem temnota.
Bůh stvořil tmu,
jsem dítě svého Boha."
Potom stín zmizel.

Zajin

Viděl jsem jak minul čas,
rok nebo století. Tisíciletí se přiblížilo.
A viděl jsem, co skrývá.

Byl den a já hleděl k nebi.
S modlitbou ve víru času
toto jsem viděl:

Drak a orel zaklesnutí v sobě.
V boji na život a na smrt.
Orlovy drápy - čepele mečů,
jeho zoban jak kleště z oceli.
Drak sám - oheň a skřípot zubů.

Viděl jsem dva trestance,
jak souženi bídou a třinácti neštěstími,
hrabou se ve spálené zemi a chtějí jíst.
Do úst si strkají bláto a špínu
a prosí. Jejich slova rozehnal vítr,
modlitba zanikla v ryku bitvy.

Viděl jsem dva archanděly.
Michael a Gabriel,
oba na křídlech větru vešli do bitvy
jako rána čtrnáctá.
Tu jsem viděl ohně, jak sežehly zemi,
i vodu, jak ji zaplavila.
Viděl jsem smrt i život věčný.

Chét

"Ó Hospodine, smiluj se.
Prosím Vznešeného."
Vidím tato slova, jak vycházejí
z úst Satana.
Vidím jak Jeho srdce hoří.

"Přichází spasitel,"
praví mesiáš.

Jedna Jeho část se dusí
a umírá pomalu a bolestivě.
Jeho lékem je zlost a rána se hojí.

"Již přichází ten, který povstal.
Ten, jenž byl mrtvý a povstal."

Satan padá k zemi, aby zemřel,
ale nezemře. Slyším jeho nářek i jeho smích.
Spoután řetězem pravdy byl vržen do propasti.

Tet

Viděl jsem popel padající z nebe
a viděl jsem lid spálené země.
Hle, veliká studna pravdy bude naplněna lží,
raněna slepotou lidí.

Bůh pošle Syna člověka, aby prorokoval
slávu Příchodu. Opustí ho v době jeho smrti - Syn
člověka zemře jako hříšník.

V den, kdy převezme moc,
otřese se zem a Bůh se projeví.

Jod

Vidím tři roky bídy a třináct neštěstí,
které postihnou zemi.
Slyším nářky, ale ne protest.
Slyším utrpení, ale ne modlitby.
Lidé se od Boha odvrátí.

Archanděl Gabriel přijde v člověku,
aby božímu lidu přinesl zvěst od Boha.
Do tří let ode dne smrti krále jihu
přijde na zem Ježíš Kristus a spasí duše lidí.
A lidu bude rozetnut vaz lži -
neposlechne rady.
Drak znovu sváže osvícené.
Na výročí smrti krále jihu Bůh sešle znamení pravdy:
Sedmkrát udeří moře,
aby očistilo duše soužících.

Kaf

Vidím jak se sbírá armáda orlů,
jak drak opět vede s orly boj.
Mnoho orlů padne, ale jeden zůstane.
Ten rozetne provaz lži pro sto čtyřicet čtyři tisíce lidí.
Ti budou vidět a pod křídly toho orla
se shromáždí na veliké hoře.
Satanův syn se vydá,
aby s orlem skoncoval, ale nenajde ho.
Bůh ochrání lid vidoucích,
aby vykonal, co vykonat musí.

Lámed

Vidím orla, jenž se skryl před synem Satanovým,
vidím jeho děti, je jich sto čtyřicet čtyři tisíc.
Jdou s hlavou hrdě vztyčenou, hlásajíce slovo Boží.
Jejich hlasy se vytrácejí po setkání s lidmi.
Tak se stane, že z tolika zbude jen maličko.
A i ti jsou vyhlazeni.
Byl to Bůh, kdo prstem ukázal?

Mém

Antikrist sejde k zemi, aby zničil orla.
Orel je zabit a syn Satanův
se postaví Bohu.
V tom hřmění:
" Ty, synu Satanův, zemřeš jako tvůj otec,
až nadejde čas. Do té doby tě nikdo nezabije,
nikdo ti neublíží, abys svůj vztek i nenávist,
i bolest a žal vytrpěl - jako můj Syn, i ty budeš trpět."
Tak pravil Bůh.

Nún

Tak se stane. Bůh sestoupí k zemi,
Jeho nohy zazáří tisíci anděly.
Tisíci hlasy bude znít Jeho ruka
a stovkami světel bude zářit Jeho prst.
Lidé náhle oslepnou tím světlem.
Tak se stane a Bůh sestoupí na zem.

Rozpůlí se obloha - polovinu pokryje tma,
druhou pronikavé světlo.
Když noc přijde z jihu a východu,
den přijde ze severu a západu.
Pak Bůh udeří zem.

Sámek

Konec je jasný jako světlo Boha, ale smysl uniká.
Nelze pochybovat o tom, co vidím...
Plný pochyb nahlédl jsem do úradku Boha a
viděl utrpení, lidstvu určené.

Ajin

Dokonalost je normou Boha, ne člověka.
Bože odpusť svému služebníku.
Buď vůle Tvá!

Pé

Viděl jsem černé slepice,
pokojně zobající zrní.
Najednou vyrazily k boji.
Viděl jsem bílou slepici, jak černé pobila.
Viděl jsem stříkat krev jako na porážce,
avšak krev nebyla slepičí.
Byla lidská a tekla z otevřených ran.
Její rudost mě omámila.
Slétli se dravci k veliké hostině.

Cadé

Pak jsem viděl, jak na zemi sestoupilo další světlo.
Cítil jsem velikou moc, poznal jsem Jeho tvář.
Ježíš Kristus, spasitel.
Pozvedl pravici,
kynoucím gestem ukázal, jeho rty se sotva pohnuly,
ale hlas zaburácel tak, že svrhl vládu pekel.

Kóf

Slyšel jsem Boží zpěv.
Hlasy andělů a jejich zpěv.
Viděl jsem nebeský chór.

Réš

Pokořena jest temnota.

Šin

Tak pravil Bůh.

Táv

Toto proroctví bylo sepsáno LP 9.5. 1998.