NINIVESKAL

PODZIM STÍHÁ FACEBOOK. HISTORIE A ETIKA SE SKLOŇUJÍ I NA SÍTI SVÁTEČNÍ

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 27 Sep 2020 09:28:00 +0000

Cambridge

Současnost souvisí s minulostí víc, než je nám milé.

Moje zmínka o zastavení trestního stíhání zemřelého Jakeše a "psychicky nemocných" Vajnara a Štrougala" rozjela debatu, za kterou děkuji. Po bezmála 31 letech od konce rudé totality soudit dva starce už někomu připadalo zbytečné, někomu směšné, jiní navrhovali vymazat minulost a řešit budoucnost.

Tak jednoduché to ve skutečnosti není. Kdysi britská premiérka při návštěvě Československa řekla, že nepotrestané zlo plodí další zlo. Náš současný politický a morální marasmus začal v roce 1990. Nejsme jako oni, slyším trávu růst. A ve stínu těchto sloganů došlo k tomu, že nejen, že komunistické nositele zla nikdo nepotrestal, ale to zlo ani nebylo pojmenováno.

Může-li po více než 30 letech vylézat zlo pocházející z éry komunistické diktatury a snažit se destruovat českou svobodu a demokracii, je na místě i dodatečně toto zlo trestat a pojmenovávat. Na pravdivý výklad historie není nikdy pozdě, nebo lépe - lepší pozdě, než nikdy! Ideál svobodné společnosti a jeho odolnost vůči odpůrcům vychází z toho, jak hodně jsou ve společnosti ukotvena základní etická pravidla, která stála u kolébky naší současné civilizace. A současný svět, českou společnost nevyjímaje, dokazuje, že odhození etiky a snaha nahradit jí kilometry zákonů na každou situaci, je špatně, hodně špatně. Politici by měli místo legislativního běsnění více tlačit na etiku lidí a institucí. Moc se o tom nemluví, kromě KAN, ale ETIKA JE SILNĚJŠÍ, NEŽ ZÁKONY. To si vyzkoušely například státy Jižní Ameriky v druhé polovině minulého století. Měly sice jako přes kopírák ústavu USA, ale přesto neměli svobodu a demokracii. Prostě pro to nebyly dostatečně ukotveny v potřebném množství etické hodnoty, důležité pro existenci svobody. Dnes se část společnosti diví, kam jsme se to dostali? V korupční Stoce v Brně, organizované politiky ANO, se divíme, jak do "systému" vstoupili drobní instalatéři i velké firmy. Jen málokdo odmítl. Čemu se divíme? A taky tam dojde k nějakému pardonu, jako v celé společnosti v roce 89? A to prosím mafie v Brně "pouze" kradla a korumpovala. Proč oni, když vrazi a trýznitelé z před listopadu 89 místo aby seděli, tak "privatizovali". Jsem přesvědčen o tom, že dnešní Stoka má svůj začátek v prosinci 89. Je nad někdo, kdo by někdejší žalobce v Norimberském procesu označoval nálepkou, že jsou jako souzení nacisté (nejsme jako oni)? Je snad totéž páchat zlo a spravedlivě trestat zlo?

A všem: "Bez etiky to nepůjde, nepohneme se dál, budeme vystaveni riziku autoritářského režimu, v lepším případě budeme živořit n okraji svobody demokracie ve strachu, co vám zase zítra kdo vyvede".

František Laudat

Etika a historie ve zdroji

Facebook a sociální sítě

Podporujeme rovnoprávnost všech lidí a všechny, kdo ji hledají....

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 06 Jun 2020 09:39:00 +0000

Socha svobody Amerika

Podporujeme rovnoprávnost všech lidí a všechny, kdo ji hledají

Rovnost v právním smyslu vychází z principu svobody a rovnosti každého člověka v důstojnosti a právech jako nejvýznamnějších hodnot a rovnosti stran před zákonem. Princip rovnosti je ukotven v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.

Wikipedie.

Princip rovnosti práv neboli rovnost před zákonem se jako právní pojem vyskytuje v mnoha formách. V tomto případě se rovností rozumí aplikace stejných možností, práv a povinností na všechny a rovnost člověka a státu před zákonem takovým způsobem, aby bylo uplatňováno právo bez jakéhokoliv popírání práv a diskriminace a nebylo rozlišováno mezi lidmi skrze jejich ekonomický či společenský status, věk, pohlaví, etnickou příslušnost a další diskriminační měřítka.

Filosofické kořeny ideje lidských práv vycházející z úvah o lidské rovnosti lze hledat a nalézt nejen v evropské kultuře.

Právní počátky koncepce lidských práv lze najít v jednom z nejstarších zachovalých právních textů v tzv. Chamurapiho zákoníku

The Ronettes - Be My Baby - live [HQ]

noreply@blogger.com (Unknown) — Wed, 12 Feb 2020 18:59:00 +0000

Londýn

Tu noc, co jsme se potkali jsem věděla, že jsem Tě tak potřebovala

A kdybych měla šanci, nikdy bych Tě nenechala jít
Tak cožpak neřekneš, že mě miluješ?
Budeš na mě tak pyšný
Přimějeme všechny otáčet hlavy, kamkoliv půjdeme.

By si měli uvědomit, že to že je to česká matka, automaticky neznamená že je to matka dobrá.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 18 Jan 2020 16:31:00 +0000

LOUTKY DO POHÁDKY

Pro všechny diskutující nad případem odebraných dětí v Norsku

Počet narozených dětí v ČR se pohybuje těsně nad hranicí 100 tisíc a ročně se počet odebraných dětí pohybuje okolo 3%. Jako velké číslo to nevypadá, ale za každým dítětem je třeba vidět značně poškozený život a dětskou tragédii. Ti zastánci paní Michalákové by si měli uvědomit, že to že je to česká matka, automaticky neznamená že je to matka dobrá.

Jsou-li známa níže popsaná fakta pak se nedivím, že lze pohlížet norskýma očima na českou hysterii v případě sourozenců Michalákových jako na něco špatně pochopitelného. Kolik z těchto případů dětských tragédií se stalo objektem veřejného zájmu? Než budeme vykřikovat že české děti nám cizáci brát nebudou, měli bychom si především zamést před vlastním prahem...

„Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) ani žádný jiný resort nevede evidenci počtu případů, ve kterých bylo dítě na základě rozhodnutí soudu odebráno z péče rodičů. Má pouze souhrnnou evidenci počtu dětí, které byly soudem umístěny do ústavní výchovy. Těch bylo předloni 1575. Do náhradního výchovného prostředí šlo 607 dětí, do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc putovalo předloni 1498 dětí,“ uvedl Petr Kocián z tiskového oddělení MPSV.

Podle něj ale přesný počet dětí odebraných z péče rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu nelze dovodit ze součtu řádků, některé případy se totiž opakují. „Dá se tak pouze přibližně odhadovat, že jejich celkový počet se může pohybovat mezi 2500 až 3000 dětí za rok,“ doplnil Kocián.
Podle odborných odhadů je v České republice týráno až čtyřicet tisíc dětí. V naprosté většině případů však není odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat pomoci.
Kolem padesáti dětí ročně u nás na následky týrání a špatného zacházení umírá. Smrtelnými následky jsou nejvíce ohroženy děti kojeneckého a batolecího věku, a to vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti a naprosté bezbrannosti. Týrané děti často vůbec nechodí ven ani nenavštěvují žádná kolektivní zařízení. Většinou unikají i lékařskému dohledu. Zdraví a život týraného dítěte tak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují. Nyní to již není jen povinnost morální, ale i právní, s možností trestního postihu za její zanedbání.

V širším slova smyslu je za týrání považováno i hrubé zanedbání péče o dítě, pohlavní zneužívání, rozvodová traumata a rovněž tzv. systémové týrání (týrání systémem, vytvořeným na ochranu dětí - nevhodnými přístupy a špatným rozhodováním)."

Zdroj: Jindřich Čech, sociální sítě

Myšlenka a moudro pro tento den, sociální sítě o chamtivosti

noreply@blogger.com (Unknown) — Tue, 23 Apr 2019 15:01:00 +0000

Screenshot blogger a iRozhlas.cz

Homo sapiens sapiens v chamtivosti

za nejvyššími zisky nejenže spláchl kvalitní půdu tím, že do ní nasel plodiny, které mu sice přinášejí momentální zisk (naše vlast záhy zežloutne řepkou), ale devastují krajinu, taky zničil všechny škůdce a zvýšil tak svůj zisk, avšak s nimi taky všechny opylovače a nesporně zničí cestou pesticidů, herbicidů, antibiotik a dalších – cidů také své spotřebitele a nakonec sebe sama. A to bude pro Zemi asi ten největší zisk.

Kde je dnes hmyz? Kde jsou ptáci? Kde je pražský vrabec? Kde budeme zítra všichni? Asi v neskutečné prosperitě naplno a přitom úsporně pálících krematorií.

podle Radkin Honzák, lékař, bloger a skvělý člověk

Poznámka: A co se událo právě teď v Americe?

#Svátky jara, Velikonoce, Myšlenka a moudro pro tento den, Radkin Honzák, Sociální sítě, Analýza, CIVILIZACE, Internet

Myšlenka a moudro pro tento den, Vtip tvrdý jako kámen, Milujme svobodu a ztracená duše národa, Štěstí

Cesty do světa - Švédsko 1998 v Zoologické zahradě

noreply@blogger.com (Unknown) — Tue, 23 Apr 2019 14:17:00 +0000

Cesty do světa - Švédsko 1998

PLAVÁČEK a "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, protože pozítří už to nemá cenu a včera bylo pozdě."

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 03 Sep 2018 04:13:00 +0000

Kostel v Dobré vodě

Každý dobrý nápad se člověku dříve či později vymstí

Zákony Vesmíru jsou neúprosné a oblafnout je nelze. Jak říká staré přísloví - pozdě Bacha honit, když máte Mozarta. Nevím jak u vás, ale v naší domácnosti je to s nápady fifty-fifty. Půlku těch skvělých přináším já, zbytek manželka. O průser se jedná pokaždé.
Protože s dobrými nápady se to má tak, že o pár časových jednotek později se kvůli dilataci časoprostorového kontinua a reverzní podstatě kvantových částic přemění dobrý nápad ve špatný. Vždycky. Ve spolupráci s prajzskou národní vlastností udělat všechno hned jde o smrtící kombinaci.

Jsem naturalizovaný Prajzák, ale stále ve mě dřímají zbytky nonšalantního přístupu k práci a povinnostem, jak jsem se to naučil na západní výspě našeho státu. V Karlových Varech.
Karlovaráci jsou, alespoň dle mého názoru, o krok dále v evoluční linii. Drží se totiž hesla, které mám hluboce vryté ve své DNA: "Cokoliv můžeš udělat dnes, můžeš stejně dobře udělat i zítra, protože pozítří už to nemá cenu a včera bylo pozdě."

Na Prajzské vše funguje obráceně, takže místní obyvatelé vyznávají opačný axiom: "Cokoliv můžeš udělat zítra, je lepší udělat dnes, aby tě sousedi nepomluvili."

Tím se lišíme, poněvadž západočeši tím pádem nemají problém s dobrými nápady. Mají dostatek času si vše u piva promyslet do zítřka, což často změní nejen názor, ale i nutnost cokoliv udělat, protože buď nezbytnou práci učiní někdo jiný, nebo se ukáže, že už v okamžiku zrodu byla naprosto zbytečná.

Dám příklad.

Dobrým nápadem jsme vyřešili chřadnoucí pletivový plot, který vyžadoval buď finančně náročnou výměnu, nebo pracovně stejně vyčerpávající rekonstrukci. I pravil jsem asi před deseti lety: "Zasadíme túje, Maruško. Necháme je vyrůst, jednou za čas ostříháme a nemusíme nic natírat. Nezreziví. Nerozpadnou se. Budeme mít krásný živý plot. A ty rostlinky jsou nádherné a stále zelené." Nečekal jsem na odpověď a objednal u kamaráda asi stovku nedomrlých stromečků.

Přesně v okamžiku, kdy bylo nutné vyrobit díry, zasypat hnojivem, umatlat hlínu kolem dokola a to celé stoosmdesátkrát, poněvadž kámoš byl frajer a dal mi bonus, jsem objevil vesmírný zákon zmíněný v úvodu. Ty mrchy totiž rostou do výšin jako sebevědomí úspěšné pornoherečky. Do nebes.

"A nebude to u nás doma vypadat jako na hřbitově?" Vyjádřila manželka své pochyby.

"Možná, ale aspoň si zvykneš." Odvětil jsem rozšafně. "Oba tam jednou skončíme a nic nás tím pádem nepřekvapí. Ha, ha, ha."
Předevčírem jsem ale s hrůzou zjistil, že nám ty mršky poněkud přerostly a potřebují přistřihnout křidýlka. "Někdy příští týden to zrobím," pravím a bylo jasno. Zafungoval prajzský zákon.

"Udělej to hned a nedělej Zagorku," zavelela žena a odebrala se ke sporáku. To je zařízení, které miluji ze všeho nejvíc, protože z něj nepadají dobré nápady, nýbrž skvělé pochutiny.
Po deseti metrech nehorázné fušky s těžkými elektrickými nůžkami z Mountfieldu jsem se omluvil rezavějícímu plotu a s láskou zavzpomínal na štětku a syntetickou barvu. Natírání je relax, říká má žena. Zatímco zbavit se přerostlých kusů zelených trifidů je absolutní teror, který jsem si způsobil já sám svým dobrým nápadem. Přiznat jsem to ale nemohl, a tak jsem vyrazil.

Po téměř dvěstě metrech úmorného boje s přírodou jsem vzdal zápas kontumačně. Omluvil jsem se Vesmíru a dopřál si spravovačku ve formě poctivého hovězího vývaru, nad nímž by i Pohlreich zbledl závistí. Když jsem vylizoval talíř a sbíral poslední zbytky domácích nudlí, ohřívala právě manželka houskový knedlík a dodělávala játrovou omáčku.
Odnesla nádobí ze stolu, cestou k myčce se ke mně otočila a prohlásila: "Chutnalo ti, viď? Hele, mám jeden fakt dobrý nápad..."

Před koncem věty jsem zbaběle utekl, zavřel se ve svém pokojíku a zůstal o hladu.

PĚKNÉ ZPRACOVÁNÍ, SDÍLENO NA FB A GOOGLE

Plaváček, Sociální sítě, Dobrý nápad, Kuchyně

OMÁČKA Z JELENÍ KÝTY. Zvěřinová kuchařka, Jeleni, Omáčka, Steak, zvěř, Kuchyně

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 31 Aug 2018 11:49:00 +0000

Jelení steak

1 kg jelení kýty

½ kostky másla 100 g špeku
1 velká cibule ½ kg kořenové zeleniny divoké koření /celý pepř, nové koření, bobkový list/ sůl,
hrst rozinek hrst sušených švestek
hrst sekaných loupaných mandlí
2 vrchovaté lžíce švestkových povidel
perník na strouhání

Nakrájenou kořenovou zeleninu a cibuli orestujeme na másle a na rozpuštěném špeku dozlatova. Vložíme osolené maso a sítko s divokým kořením a podlijeme vodou a vaříme do měkka. Druhý den mírně zahřejeme, aby se rozpustil ztuhlý tuk.

Maso vyjmeme, koření vyhodíme a zeleninu rozmixujeme. Vzniklou omáčku dáme zpět do hrnce a zvolna přivedeme k varu. Přidáme rozinky, švestky, mandle a povidla a na mírném ohni za stálého míchání povaříme. Omáčku zahustíme strouhaným perníkem.

Na dochucení přidáme několik kapek citronu. Sítko na koření můžeme nahradit gázou, do které koření zavážeme. Omáčka nejlépe chutná se zaječím masem, je možné též použít kýtu z divokého prasete nebo jelení plec a plec z divokého prasete. Z plece nevzniknou tak úhledné plátky masa, ale chuť se nemění.

Příloha: kynuté nebo houskové knedlíky, brusinky

Co bude dnes k obědu? Hrneček od medu! Lavičky a lidé...obrázky v Česku, jídlo z lavičky

noreply@blogger.com (Unknown) — Tue, 24 Apr 2018 15:22:00 +0000

Nerušit - na lavičce je Prostřeno!

#O dobrodiních, Lavičky, Obrázky a domov, Rychlá kuchyně, Vaření, Oběd, fotografie, Jídlo a zdraví,

Kde to je?

DOBROU CHUŤ!

CO BUDEME VAŘIT DNES A ZÍTRA? Srnčí guláš na houbách...

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 20 Apr 2018 15:50:00 +0000

Srnčí guláš na houbách

NA 6 PORCÍ POTŘEBUJEME

300 g cibule 2 lžíce sádla
1 kg srnčího masa na guláš - nebo jiného masa ze zvěřiny
3 špetky soli a pepře
1 lžička mleté červené papriky
2 snítky čerstvého tymiánu
300 g čerstvých hub
600 ml dobrého hovězího vývaru
2 lžíce tmavé instantní jíšky

Postup přípravy

Na sádle nechte zesklovatět nakrájenou cibuli, přidejte na kostky pokrájené maso a restujte 5 minut.
Zaprašte mletou paprikou, osolte, opepřete a promíchejte. Zalijte vývarem, přidejte tymián a duste 40 minut. Přidejte nakrájené houby a duste dalších 20 minut, nebo dokud není maso zcela měkké, záleží jaké maso použijete. Guláš zahustěte tmavou instantní jíškou.

#Srnec, Zvěřinová kuchařka, Zvěř, Čert a myslivec, Rady a tipy, Tipy a návody

Jak lovit skvělou ráží .22LR divoké prase a jíst dobré maso čerstvé v lovecké kuchyni

noreply@blogger.com (Unknown) — Wed, 21 Feb 2018 17:41:00 +0000

Prase divoké

Napínavé lovecké video na divočáky s perfektním zvukem i obrazem Bow Hunting Wild Boar -- Bill's Hog Hunt:

Vaření, pečení, to je teda nadělení. Pečený bůček, zelí a kynutý špekový knedlík.

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 05 Jan 2018 16:16:00 +0000

Pečený bůček, zelí a kynutý a špekový knedlík

DOBROU CHUŤ!

A SE ZELÍM I KNEDLÍKEM

Vaření, pečení, to je teda nadělení. Pečený bůček, zelí a kynutý špekový knedlík.

Takzvané demokratické strany by si měly připomenout odchod demokratických ministrů z vlády v roce 1948. Byli okamžitě nahrazeni komunistickou soldateskou.

noreply@blogger.com (Unknown) — Sun, 31 Dec 2017 17:22:00 +0000

Cinkat klíči Václav Havle nestačí...

Nefalšovaná marxistická normalizace je tady!

Volební neúspěch komunistů je samozřejmě vítaný ale nesmíme zavírat oči před jejich novými mutacemi, Piráty a SPD. Většina z nás opojená pádem komunismu před téměř třiceti lety měla nerealistické představy o budoucnosti a neviděla, že se levičáci v nejistotě z budoucnosti jen na čas zapouzdřili.

Zdá se, že i proklamované spojenectví Babiše a Zemana může být jen bojem kdo z koho, boj různých frakcí ruských tajných služeb. A bude hůř. Takzvané demokratické strany by si měly připomenout odchod demokratických ministrů z vlády v roce 1948. Byli okamžitě nahrazeni komunistickou soldateskou. Jejich odmítání vlády s AB bude mít pouze ten výsledek, že budou nahrazeny někým jiným, to jest komunisty, SPD případně Piráty. Současný stav nepřišel jen tak náhodou. Už od Andropova nástupu k moci a zejména za Gorbačova se dávala dohromady parta která řešila závažné dilema: jak "odejít", aniž odejdeme. Tuto skupinu lidí tvořili převážně lidé z KGB a MZV, mezinárodního oddělení ÚV a výzkumných ústavů založených na popud Andropova.

Jeden takový ústav a jeho osazenstvo známe dosti podrobně - Prognostický ústav řízený bývalým poradcem Che Guevary Waltrem Komárkem a jeho osazenstvem, Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Janem Mládkem, Vladimírem Dlouhým, Miloslavem Ransdorfem a dalšími podobnými kteří ovlivňují vývoj státu po roce 1989.

Nic lépe neilustruje skutečnou tvář prognosťáku než jeden jeho člen - Karel Köcher, československý a sovětský špion v USA, vyznamenaný nejvyššími sovětskými řády. Tato skupina měla také za úkol přetransformovat tvrdý administrativní a represivní systém v jemnější, a manipulovatelnější. Nikdo kromě profesionálních manipulátorů a lhářů by si také s podobným úkolem nedokázal poradit. Tuto rafinovaně šalebnou hru vnímali občané a politici svobodného světa a i světa porobeného jako pozitivní posun k lepšímu. Nic ale nebylo vzdálenějšího pravdě, byl to jen švindl který se odehrával v přímém přenosu.
Profesionální lhář Gorbačov nelhal jen v jednom - jeho politika byla vskutku leninská. Jako dobrý Leninův žák dobře věděl že on i jeho hoši si mohou dovolit vše co se jim zlíbí, ovšem jen když budou držet v rukou moc. Reformy které tak uchvacovaly svět měly jen mizivou hodnotu a zastíraly připravovanou novou ruskou globální expanzi.

Zlý pes pseudo-demokracie je černý
na pohled rudé barvy už ne...

Sovětský svaz byl ekonomicky na dně a jako řešení se jevilo poskytnutí republikám SSSR které už režim nemohl dál vydržovat osamostatnění. Nebylo také už dost sil udržet v pevném svazku satelitní země, faktické sovětské kolonie. Impozantní proměny v komunistickém světě v roce 1989 zůstávají dodnes jen špatně vysvětlovaným aktem který nikdo nemá zájem uvést na pravou míru. Jediné šetření proběhlo jen v Československu, to ukázalo že všechny počáteční etapy nepokojů které vedly k pádu Jakešova režimu řídila Stb a byly organizovány generálem Aloisem Lorencem podle pokynů náčelníka výzvědné správy KGB generála Viktora Gruška.

To potvrdil při pátém výročí "sametu" na televizní obrazovce sám Lorenc, ovšem dodal, že svůj úkol nezvládli, protože v důsledku revoluce měli v plánu dostat k moci liberálního komunistu a ne Václava Havla. Dav cinkající klíči se stal jen ochotným sborem který hrál podle kremelských partesů. Václav Havel se sice stal morální ikonou politických změn ale jeho politika byla značně nepraktická a víceméně přispěla k beztrestnosti komunistických zločinců.

Ostatně pod jeho vlivem nikdo ani neprotestoval proti premiéru Čalfovi, autorovi pendrekových zákonů. Výsledkem je stále neusazená společnost, neexistence střední třídy a vláda zavrženíhodných politických elit.

Jindřich Čech, sociální sítě

NA LOVU DIVOKÝCH KACHEN

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 30 Dec 2017 17:04:00 +0000

Lov na drobnou ....kachny

Z dáli zní štěkot psů a útržky hovoru

Závojem mlhy se blíží k pobřežnímu rákosí postavy trhající jemný závoj pavučin, tvrdým kovovým zvukem zaznívá cvaknutí závěrů zbraní. Klid nad hladinou najednou poruší jasný hlas lovecké borlice.

Z rákosí vylétá první kachna, za ní další a další. Několik z nich sráží výstřely, ze zarostlé části rybníka se zvedá s kácháním celé hejno provázené kanonádou ran. Padající broky klepou o hladinu, výstřely utichají tak rychle jak začaly. Jen vůně spáleného střelného prachu, prázdné nábojnice pohupující se ve vlnkách a několik peříček zachycených na ostřici napovídá, že je tu sezóna honů na divoké kachny.

Ještě před deseti patnácti roky bylo divokých kachen dost. Veškerá myslivecká péče o ně spočívala nejvýše v přikrmování během roku, aby se udržely u rybníků a skýtaly dobrý úlovek. Stavy kachen i přes vysoké výřady bývaly stabilní a jejich lov byl vítanou příležitostí před hlavní loveckou sezónou honů na zajíce a bažanty.

Nepříznivým civilizačním vlivům se ale nevyhnula ani vodní pernatá zvěř.

Úbytek byl tak prudký, až se myslivci leckde zalekli. Dnes si vyznavači Hubertova cechu nedovedou představit lov kachen bez předchozího vypouštění káčat z umělého odchovu. Vypuštěné kachny, které se většinou drží "svého" rybníka navíc dávají poměrně solidní záruku úlovku oproti toulajícím se bažantům, jejichž na život nepřipravená vypouštěná kuřata dokáže rychle zlikvidovat přemnožená škodná.

Kachny se tak staly nejoblíbenější a nejvíce lovenou drobnou zvěří, zvláště když se zajíc pomalu dostává v celé Evropě na listinu ohrožených druhů a chov bažantů je mnohde nerentabilní. Zejména na jihu Čech s množstvím vodních ploch jsou v mnoha honitbách kachní hony hlavním vyvrcholením lovecké sezóny.

MRAVOUČNÁ BAJKA OD MUDr. Radkina Honzáka. Vlk, Příběhy, Příroda, Příroda a zdraví

noreply@blogger.com (Unknown) — Tue, 11 Jul 2017 16:12:00 +0000

Vlci a vlčata zavile vyjí...

SVĚT PLNÝ UDÁLOSTÍ PEREM ČESKÉHO PSYCHIATRA

Někdy mám pocit, že stránky internetu se značkou „Seznam“ jsou vyhrazeny pro prepubertální dětinské sprosťačení, které tak přesně vystihl Kurt Vonnegut v Snídani šampionů, kde cituje dětský verš pošklebující se těm, kteří se vytahují, co všechno už viděli a znají:

He saw England, he saw France,
he saw girl´s underpants.

Není týdne (to je genitiv záporu, který zachraňuji před vyhynutím), aby zde nebyla zpráva, že některá osoba ženského pohlaví ukázala zájemcům své kalhotky doprovázená zdařilým snímkem, na němž je červené kolečko pro ty, kteří by kalhotky hledali třeba na hlavě dámy. Je to ale diskriminace. Žádný herec, zpěvák, bavič ani politik není tak důsledně sledován, zda neukazuje spodky! Poslední zmínka je o těžce pracujícím sedlákovi (dnes by se řeklo farmáři) z 19. století: Oře sedlák podél meze, košile mu z kalhot leze... A z 20. století zpráva z vykřičeného domu: Než jsem řekl fujtajbl, už mě chytla za lajbl...

(Doplul mi dobrý vtip o diskriminaci – je to trochu neorganické, bylo by však škoda ho nechat zapadnout. Přijde trpaslík do knihovny a ptá se, zda mají Příručku o diskriminaci trpaslíků. Samozřejmě, odvětí knihovník, támhle, na horní polici, vlevo vzadu.)

Nevím sice, koho zajímají kalhotky nějaké herečky, navíc zcela postrádající drama, neb jsou pravděpodobně nezašpiněné, ale podle frekvence těchto zpráv soudím, že mnohem víc lidí, než těch čtenářů, které zajímají zprávy o zdravém životním stylu, nebo třeba zprávy o dobrých lidech, které tu nejsou téměř nikdy. Možná ale, že dobrých lidí je řádově několikrát méně než dámských kalhotek. Pro ty, kteří se mentálně dostali už na tuhle úroveň, nabízím jako doplněk čítankově výchovný příběh.

Všichni, nebo téměř všichni, známe pohádku o neposlušných kůzlátkách. Kterak jim starostlivá matka nakazovala (OSPOD by s ní dneska vyběhl!), aby nikomu neotvírala, ale ona nalítla zlému vlkovi, který si nechal u kováře upilovat jazyka.

Někteří z nás ji znají i v té verzi, že kovář vysvětlil vlkovi, že tenkého hlásku dosáhne podobně jako zpěváčci v Sixtinské kapli pouze kastrací. Vlk to řeší přes semikastraci, na což kůzlátka neskočí a když obětuje veškerou naději na šíření své DNA, kozlátka řeknou: Ty nejsi naše maminka, naše maminka má klíče.

Pak je tu ještě tradeskancionalistická verze, že kozlátka neotevřela ani vlastní mamince, která si klíče zapomněla, a tak dlouho neotevírala, až pošla hlady.

Jak definoval bajku Ambrose Bierce, je to jedna velká lež, která má ukázat na jednu velkou pravdu. Nabízí se nám tedy poučení a návod jak se zachovat v nejbližší budoucnosti po vzoru ostrostřelců z USA, kde zatím nikoho nezabil přivandrovalec, ale občanů USA se povraždí navzájem ročně několik stovek a mezi nimi dětí v roli ostrostřelců jsou desítky zabíjejících rodiče, sourozence i spolužáky.

Po zuby i čerstvé zubní protézy vyzbrojení občané ČVR = České vyzbrojené republiky budou stát s flintami, minomety, kulomety, bazookami, raketomety, pěstmi dělnické třídy (to budou pancéřové pěsti členů KSČM), palcáty, sudlicemi, vidlemi, motykami a metači hnoje (členové Agrofertu) a všech pět ÓDESÁKŮ vyzbrojených flobertkami na každém rohu a na inspekci se vypraví hodný, naivní a dobromyslný ministr vnitřka, agent firmy Sellier & Bellot a.s, pro kterou však pracuje zcela zdarma, udatný a skromný zbrojíř Chovanec. Konkurence z ANO ovšem rozhlásí, že je to imperialistický uprchlík. Chovanec bude marně volat: Já nejsem uprchlík, jsem chovanec, chovanec z jednoho státního zařízení.

Ty nejsi žádnej chovanec, řeknou ozbrojení občané, chovanec, podle zákona, dokonce i chovanec psychiatrické léčebny, by měl alespoň kulomet. A poslušni výzvy k obraně vlasti ho zastřelí, takže bude provrtán jak řešeto. Řešeto bude ukazováno dětem ve školách, protože tento užitečný předmět již neznají a některé se dokonce domnívají, že je to – stejně jako valcha – hudební nástroj.

Což je zásloužený konec všech, kdo sejí zbraně a sklízí střelbu. Kolaterální ztráty několika desítek zraněných a zcela postřílených se nebudou počítat, protože s těmi je nutné vždy počítat předem a nějaké dodatečné počítání se tak jeví jako redundantní.

Možnost rekvalifikace
NA FUNEBRÁKY
otevřou všem:
zbraně do každé rodiny.

SRNEC ŠKŮDNÍK

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 22 May 2017 14:09:00 +0000

Ulovený srnec škůdník (foto zikmund soc.sítě myslivost)

SRNEC ŠKŮDNÍK

Seděl jsem zvečera na posedu a pozoroval louku ze dvou stran obklopenou lesem a otevřenou směrem do polí. Po chvíli z lesa vyšel srnec šesterák a pastvil se, každou chvilku zvedl hlavu a jistil. Vtom se z lesa vyřítil druhý a začal jej pronásledovat směrem do louky. Už už jej doháněl, když najednou se oba obrátili a ze štvance se stal pronásledovatel a z pronásledovatele štvanec. Oba v prudkém běhu zmizeli zpátky v lese.

Výjev byl tak komický, že se dušeným smíchem pode mnou posed rozechvíval ještě dlouho potom, co rušná minutka skončila. Vše se odehrálo velmi rychle, jen jsem stačil poznat, že prvně hnal mladší, slabší srnec silnějšího, který byl překvapen náhlým útokem a vzhledem k ne zrovna dobrému zraku srnčí zvěře zjistil, že se obává zbytečně, až když mu byl pronásledovatel v patách. Kromě srny jsem do tmy již nespatřil nic, ale ještě cestou domů jsem se smál.
Patrně nejkomičtější byl ten zlomek sekundy, kdy pronásledovaný zjistil svůj omyl a tím nejkratším možným způsobem se v běhu otočil, zabral zadními běhy do protisměru a v téže sekundě pronásledovatel v běhu strnul do záporu a stejně úsporným způsobem se otočil a hnal zpět, takže nedošlo ke střetu. A ještě jedno jsem si později uvědomil, že srnců na tuto pastvinu vychází více. Každý z účastníků této akce se totiž někoho bál a někoho nebál.

Musí to zde být v hierarchii srnců nejméně srnci číslo tři a dva, v pořadí jak mizeli v lese. Že zde vychází špičáček, který ale v popsané akci neúčinkoval, jsem věděl. Ten by mohl stát až na čtvrtém místě. Ale který je ten první? Se kterým si svého slabšího souseda srnec číslo dva spletl? Na to odpověď nenajdu doma na gauči, ale pouze na místě prvního setkání.

Zopakoval jsem čekanou později a spatřil jen mladého špičáka, který se tu klidně pastvil, vyšla i srna, ale to bylo vše a tma se valem blížila. Vycházel měsíc a jeho mdlé světlo slabě ozařovalo okraj lesa. Zaslechl jsem šelest a rozhodl se ještě vydržet. Zdálo se mi, že mezi okrajovými větvemi se cosi pohnulo, ale potom zase byl dlouho, dlouho klid. Stále jsem hleděl na ono místo a vsadil bych se, že tam stojí nepohnutě srnčí, a že část těla vidím. Ale jistotu jsem nabyl až po další dlouhé chvíli, když ten tajemný obrys zvolna prošel těsně pod mým posedem podél kraje lesa.

Byl to srnec, starý, jaké paroží nosí se mi nepodařilo zjistit. Ještě několikrát jsem pokoušel štěstí, ale nikdy nedostal lepší příležitost. Dny se krátily a srnec vycházel po setmění, stále později. Ano, jednou na podzim jsem ho spatřil, když jej zvedli patrně houbaři, proběhl hbitě těžkým terénem, lesem s kamenitým povrchem, nedaleko od místa, kde jsem stál, ale nedalo se zjistit jaké má paroží. Pak ještě v zimě jsem ho vyrušil poblíž krmelce a poznal podle statného těla, ale již bez parůžků. Za hlubokého sněhu se všechna srnčí zvěř stáhla do níže položených částí honitby a tam po několik týdnů přečkala nejtěžší období, v příznivějších podmínkách, aby uspořila energii.

Jen silný starý srnec se vždy v noci vracel na své stávaniště.

Obeznaný, ale nepoznaný samotář, srnec číslo jedna. I když jsem dosud nespatřil jeho parůžky a byl to nejspíš zpátečník, věřím, že z hlediska chovatelského je nejlepším srncem v této části revíru.

Jistě nejsem sám, kdo podobnou příhodu zažil i u jiných druhů zvěře, která si vytváří v místě výskytu ve vztazích mezi jednotlivci určitou hierarchii a vlastní teritoria. Běžně pokud nebyl "denní řád" narušen chybou v době příchodu na pastvu, probíhalo vše hladce a srnci se bez kolize vystřídali od nejméně opatrného srnečka po nejobezřetnějšího a nejsilnějšího.

SRNEC OBECNÝ. Vyprávění o prvním srnci, pasování, troubení, schůzi a zvěřinovém guláši pro všechny. Šest ran na jednoho srnce!

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 22 May 2017 05:55:00 +0000

Srnec obecný Capreolus Capreolus

Libor se připravoval na výroční schůzi jejich mysliveckého sdružení. Měla to být jeho první výroční. Byl trochu nervózní a všecek nedočkavý, jak bude slavnostní schůze probíhat. Slíbil, že k občerstvení uvaří pro všechny guláš

Jako hostinskému mu vaření nedělalo žádné problémy. Manželka ho brzo po obědě odvezla i s gulášem do nedaleké vesničky. Na okraji byl samostatný obecní domek, jehož část sloužila k uskladnění požární techniky a na druhém konci si myslivci opravili a vyzdobili jednu místnost a malou kuchyňku.
Jeli raději o hodinu dříve. Cestou se kochal zasněženou krajinou. Byla druhá půlka února, takže mrazivé počasí k tomuto období patřilo. V místnosti ho přivítali slavnostně oblečeni dva myslivci. Mireček a pan Josef, jejichž úkolem bylo včas rozdělat v kamnech a topit, aby v místnosti bylo dostatečně teplo. Několik prázdných lahví od piva a načatá láhev rumu byly svědkem toho, že začali topit včas a přikládání dřevěných špalků do praskajícího ohně se věnovali opravdu poctivě.

Vlastní schůze trvala něco přes hodinu. Každý z odpovědných členů výboru a předseda dozorčí komise přednesli svou zprávu. Zhodnotili uplynulý rok. Myslivecký hospodář navrhl řadu opatření ke zlepšení chovu zvěře. Myslivecká kasa byla naplněná, protože v závěru loňského roku se podařilo ulovit za poplatek se zahraničním hostem dvěstěbodového muflona. Skončila diskuse, odhlasovalo se závěrečné usnesení. Libor si myslel, že už je konec a půjde ohřát guláš, když najednou předseda hlasitě promluvil: "Tím jsme vyčerpali oficiální část dnešní schůze a máme tu ještě jednu slavnostní záležitost.

Je mezi námi myslivec, který v loňském roce ulovil svého prvního srnce. Všichni mu srdečně gratulujeme a já ho žádám, aby před nás předstoupil k pasování na lovce srnčí zvěře". S Liborem to trhlo. Na takovouhle věc nebyl připraven. Trochu roztřesen předstoupil před předsednický stůl.

Musel pokleknout na pravé koleno a myslivecký hospodář provedl tesákem pasování. Předseda sdružení mu pak předal pamětní pasovací list. Byl dojat, a protože on jediný ve sdružení troubil, vzal lesnici a zatroubil myslivecké halali. Když usedli za stoly, opět promluvil předseda: "Nu, a než se ohřeje guláš, vyprávěj nám Libore jak jsi střelil svého prvního srnce v životě. Ale podle pravdy, ne aby sis vymýšlel!" Libor se zarděl, vždyť to stejně již všichni vědí jak se vyznamenal, tak proč ho trápí?

Po chvilce přemýšlení začal: Víte o tom, že jsem měl povolenku lovit srnce první věkové třídy. Věnoval jsem hodně času, než jsem odstřelového srnce obeznal.

Byl to špičák, jeden parůžek dlouhý asi tři a druhý pět centimetrů. Několikrát jsem ho viděl v jeteli, jak je posed na ořechu. Vždycky byl ale hodně daleko, nebo mne navětřil a utekl, než jsem stačil vystřelit. Jednou, bylo to začátkem června, pozdě odpoledne a těsně po silné bouřce, mi volá náš myslivecký hospodář: "Libore, skoč do auta a rychle sem přijeď. Jsem na ořechu. Jak přestala bouřka, pase se v jeteli na dostřel".

Rychle jsem se převlékl, popadl dalekohled, kulovnici, pět patron a již jsem uháněl autem k zmíněnému posedu na ořechu. Těsně před odbočkou na louku jsem potkal Zdeňka, který mě chtěl zastavit, abych k ořechu nejezdil, protože tam sedí hospodář. Odbyl jsem ho jen mávnutím rukou a popojel ještě sto metrů, až k autu mysliveckého hospodáře. Vyskočil jsem, opatrně přivřel dveře a maximálně rychle, ale také tiše, jsem stoupal ke hřebenu kopce, kde stál starý ořech.

Pole s jetelem bylo na samém vrcholu a ze země bylo vidět jen kousek před sebe. Konečně jsem nahoře. "Vydejchej se, klid. Pase se v klidu," uklidňoval mě myslivecký hospodář. A opravdu, srnec okusoval mladé jetelové hlavičky a vybíral si ty nejchutnější trávy. Po bouřce a silném dešti chytal teplé paprsky zapadajícího slunce. Uklidnit se. Ono se to řekne. Jak má být člověk klidný, když je to první srnec.

Libor po chvilce čekání, až bude srnec pěkně na široko, uchopil svoji novou kulovnici a namířil. Na svoji zbraň byl pyšný. Byla nová, s novým puškohledem, speciálně upravená pro leváka.

Vzdálenost byla asi osmdesát metrů, slunce ještě svítilo, takže cíl viděl jasně v zorném poli. Hrot záměrného kříže se jen těžko dařilo udržet na komoře. "Bác!" Okolní svahy několikrát opakovaly ozvěnu výstřelu.
"Člověče - ani se nehnul. Střílej!" šeptal kolega. Druhý výstřel zazněl nad údolím. "Padnul - vlastně nepadnul. Pase se klidně dál. Dělej, střílej!". Začaly pracovat nervy. Poměrně hlasitě přebil a následoval třetí výstřel. Po něm čtvrtý a nakonec pátý.

Hospodář sledoval bedlivě srnce dalekohledem, aby zaregistroval byť sebemenší značení po výstřelu, ale pořád nic. Tolik chtěl, aby Libor svého prvního srnce ulovil za jeho doprovodu. Záleželo mu na něm. Chtěl by z něho vychovat dobrého myslivce.
Nespouštějíc dalekohled od očí, dále Libora povzbuzoval: "Dělej, střílej, teď je dobře natočený." Libor ale bezradně koukal na srnce. "Víte, už mi došly patrony. Já jsem jich vzal jenom pět." Po chvilce překvapení bylo rozhodnuto. "Vezmi si moji kulovnici. Zkus to ještě. Takhle ti hned tak stát nebude." Libor uchopil sousedovu kulovnici, pevně ji stiskl a hrot kříže ustálil na chvilku přesně na komoře.
Třeskl šestý výstřel a srnec se, jako podťatý, skácel do jetele. "Leží!" vítězoslavně hlásil myslivecký hospodář. "Ten si ustlal," zaznělo jeho oblíbené rčení po dobrém zásahu. Zmatený lovec nemohl uvěřit, že se opravdu konečně trefil.

Cigareta mu vypadla z třesoucích se prstů. Po chvilce napjatého čekání slezli oba muži z vysokého posedu a s připravenou zbraní pomalu postupovali jetelem k místu, kde ležel srnec. Byl zhaslý. Libor pečlivě prohlížel tělo ulovené zvěře, žádnou stopu po střele však nemohl najít. "On snad zhasl od leknutí," divil se.

Hospodář znalecky pohlédl na srnce a již ukazoval překvapenému lovci vstřel i výstřel. Zasáhl první krční obratel - atlas - a moc nechybělo a o parůžky mohl přijít. "Dobrá rána," uznale pokyvoval myslivecký hospodář. Libor se trochu zmateně a koktavě přiznal: "Víte, já jsem mířil na komoru." To už kolega sháněl větévky na poslední hryz a úlomek úspěšnému lovci. Gratulaci a první minuty nad uloveným srncem vnímal Libor celým srdcem i duší. Slzy měl na krajíčku. Byl neskonale rád, že není v těchto chvílích sám. Než stačili srnce vyvrhnout, přispěchal k nim další myslivec z jejich sdružení, Zdeněk. Nebyl sám. Před ním běžela na vodítku Aida, mladá fenka bavorského barváře. Měla za sebou již několik úspěšných dohledávek. Zdeněk, když slyšel kanonádu, byl přesvědčen, že je srnec postřelen a bude potřeba pes na dohledání, proto již dlouhou dobu hlídkoval poblíž aut a čekal až uvidí lovce.

Radost byla ve tvářích všech přítomných. Za hlasitého hovoru donesli srnce k autům a odjeli k Liborovi do hospůdky oslavit jejich úspěšný lov.

Ještě dlouho do noci se z mysliveckého salonku ozývalo troubení halali a myslivecký popěvek: "Lovu zdar, lesu zdar, lovu lesu lovu zdar..." Mladý myslivec dovyprávěl svůj příběh. Tázavě se podíval na Mirečka: "Míchal jsi s gulášem? Úplně jsem na něj zapomněl!" "Neboj, bude za chvilku, já ho hlídám!" usmíval se Mirek. Uvolněnou atmosféru hlasitě přehlušil Josef. Patřil mezi ty, co již něco pamatují, a proto všichni zmlkli a čekali, co z pana Josefa vyleze. "Šest ran na jednoho srnce je dost, ale nebožtíkovi Toníkovi se stal příběh, že jich jeho host potřeboval sedm," naladil Josef přítomné k historce, na kterou si při Liborově vyprávění vzpomněl.

Příběh se udál asi před třiceti lety. Antonín byl předsedou sousedního mysliveckého sdružení. Les navštěvoval každý den. Znal spády zvěře, nory, kde hnízdí jestřábi nebo straky. Jednou doprovázel na srnce nového fořta, který nastoupil na polesí. Byl, jak se říká, žhavý na ránu, a vždy se on, profesionální lesák, nadřazoval nad myslivce civilisty. Pozvání na lov srnce ale rád přijal.

Byl začátek června, když ve smluvený den uháněl na motorce k Antonínovi. Nemuseli chvátat, měl obeznaného srnce kousek za vsí. Vypili šálek kávy a pomalu kráčeli návsí směrem do polí. Ušli v tichosti asi sto kroků úvozovou cestou. Toník gestikulací znázorňuje hostovi, že teď vylezou na mez ke staré švestce. Tam se uvelebili v trávě a pozorovali lán obilí před sebou. Neseděli ještě hodinku, když Toník zaregistroval kus srnčího asi sto metrů od jejich stanoviště.

Po chvilce pozorování dalekohledem šeptal: "Je to on. Nepravidelný šesterák. Už jde zpátky."
Host poklekl na levé koleno, opřel se o švestku a dlouze mířil.

Toníkovi v ten moment prolétlo hlavou - když se hodně dlouho míří, tak to vždycky špatně skončí - a tím jako by nadcházející události zakřikl. Srnec měl zrovna sehnutou hlavu v pšenici, když třeskl výstřel. Nejenže se ani nepohnul, ale dokonce nezvedl ani hlavu. S odstupem několika vteřin se ozval druhý výstřel. Po něm třetí. Střelec vztekle přebíjel. Srnec, jako by se nic nedělo, popošel několik kroků a bral dále paši. Rozčilený host se postavil za kmen, založil kulovnici k líci a "bác". Zas nic. Když vsouval do nábojové komory pátou patronu tlumeně klel.

Ani pátý výstřel nezpůsobil, aby srnec alespoň uprchl do lesa. "Tak, a nemám patrony!" bědoval fořt a sedl si vedle svého průvodce. Ten se uculoval: "Nic se neděje, ještě je dost času, skočte na motorku, dojeďte si pro patrony a já tady srnce zatím pohlídám." Zmatený host se na něj překvapeně podíval, nicméně sklouzl z meze a mazal pro motorku. Za chvilku ho smějící se Toník slyšel, jak ujíždí na polesí pro munici. Než se vrátil, srnec se přemístil o dvacet metrů blíže.

Po šestém výstřelu šesterák neočekávaně zvedl hlavu a hleděl upřeně do míst, odkud se již delší dobu ozývalo hromobití. "Rychle, jinak odskočí," sykl na hosta Toník. Ten krátce zamířil a rychle vystřelil. Srnec vyrazil tryskem směrem k mezi. Těsně před ní však zmizel v obilí. "Konečně," povzdechl si doprovod. Mladého fořta přepadla najednou taková třesavka, že nemohl udržet kulovnici v rukou. Sedl si na mez a zrychleně dýchal.
Trošku se štípavým humorem promluvil Toník nahlas: "Ještě, že jste ho střelil. Ten srnec musel být hluchý. Ten by stejně dlouho nevydržel." Teprve teď si host uvědomil, že tahle historka bude určitě dlouho kolovat mezi mysliveckou veřejností v širokém okolí. Přijal blahopřání a úlomek, ale zbytek dne byl zaražený, nechtělo se mu mluvit a neočekávaně spěchal domů.
Poděkoval, i štamprličku na úspěšný lov odmítl, zabalil do ruksáčku trofej a rozloučil se. Když nasedal na motorku, vypadla mu z kapsy kalhot krabička. Toník ji zvedl. Než mu ji podal, tak si ji prohlédl. Měla označení blanických strojíren a bylo v ní ještě 18 nábojů. Toník se neudržel a uštěpačně prohodil: "Vidíte, ani jich tolik nebylo potřeba, ještě Vám jich hodně zbylo!"

"Pánové, podává se guláš!" přerušil veselý smích Mireček. Najednou všichni ztichli, protože i myslivec má rád dobré živobytí. Letošní guláš se Liborovi mimořádně povedl. Schůze skončila. Domů se nikomu nechtělo, a tak jak to bývá, když se sejdou přátelé zeleného cechu, hovořilo se a slavilo se do pozdních nočních hodin.

#Srnec, Příběhy, Napište svůj příběh, Kulovnice, Metelescu blescu, Myslivecké pověsti, fotografie, Humor a vtipy, Příroda a myslivost

KAPITÁLNÍ DANĚK. To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 01 May 2017 09:22:00 +0000

O tři dny později daňci začali rochat....

Neklid u dančí zvěře zvolna narůstal...

Přišel první říjnový den a já opět brzy odpoledne seděl na posedu ve stěně borového lesa sousedícího s asi osm let starou pasekou.

Slunce se zvolna ztrácelo nad hřebenem a já jsem se s přivřenýma očima snažil celým tělem zachytit teplo jeho pro dnešek posledních paprsků. V takových okamžicích si člověk utřídí v hlavě všechny informace a prožitky, které přináší rodinný život i každodenní pracovní shon. Z klidného rozjímání mě vytrhly údery paroží a prudké pohyby mladého doubku. Ve vzdálenosti asi sto dvaceti metrů útočil daněk zběsile na bezbranného soupeře a připravoval se tak na blížící se souboje se svými druhy, s nimiž se v létě v klidu pastvil ve společné tlupě a z nichž se teď stali nesmiřitelní nepřátelé v boji o říjiště. Po několika minutách tento nerovný souboj skončil a daněk se zvolna vydal směrem k mému stanovišti. Chvílemi tak odkryl svou chloubu - nápadně světlé paroží dobré rozlohy ale přece jen slabších lopat s mimořádně vyvinutým palcem na pravé lodyze. Velmi dobrá trofej ale - říje ještě nezačala, nač spěchat, věřím že se setkám se silnějším.

O tři dny později daňci začali rochat, počasí bylo téměř ideální, říje velmi hlasitá. Všechny předpoklady úspěchu. Ale život už je takový - když to člověk nejméně čeká, přijde něco, co změní jeho plány. Onemocnění mého několika měsíčního syna a jeho pobyt v nemocnici pro mě znamenaly, že jsem deset dní nemohl do lesa.
Mezitím říje vrcholila, kamarád Jiří ulovil stříbrného daňka a i celý plán lovu daňků byl pro letošek splněn.
Nikdy bych nevěřil, jak rychle uběhne jeden rok lidského života. Znovu je tu konec léta, nástup podzimu a ve mně zase ten neklid a touha být den co den, za horka, zimy, deště, větru v honitbě. Přišel říjen, ale daňci ne a ne rochat. Přesto jsem je na svých toulkách lesem potkával, ale zase ne a ne narazit na toho "pravého". Jen četné říjné dolíky a zmrzačené mladé stromky svědčily o tom, že tady jsou. Až koncem první třetiny měsíce daňčí lásky jsem poprvé letos zaslechl zvuk, který literatura popisuje jako méně melodický než troubení jelena, ale mně tak libě znějící. Bylo to ale ráno, ještě za tmy. Jak pozdě a rozpačitě letošní říje začala, tak i pokračovala. Hlavní příčinou bylo snad velmi teplé a větrné počasí.

To ráno jsem vyrazil ještě za tmy. Znovu bylo velmi teplo, po typických ranních jinovatkách ani památka. Jen spadané listí svědčilo o pokročilém podzimu.

Po rozednění jsem zvolna šoulal dubovým stojákem na hraniční cestu Vrchovou, která rozděluje pás listnatého lesa s převahou dubu a občasným podrostem náletových dřevin, který je spolu s orientací celého svahu na jih hlavní příčinou toho, že si jej daňčí tak oblíbilo. Asi dvě stě metrů za hranicí, v sousední honitbě, zarochal daněk, ale znovu jen velmi krátce. Usadil jsem se do kořenových náběhů mohutného dubu a poseděl ještě několik desítek minut. Daňci se neozývali, ale kdo se ozval byl můj žaludek. Rozmýšlel jsem co dál. Mohl jsem pokračovat celé dopoledne v šoulačce nebo se vrátit domů, najíst se a vyrazit do vzdálenější části revíru. Protože domů jsem to měl asi jen půl kilometru, vyhrála druhá varianta. Doma jsem posnídal a vybaven plnou kapsou jablek jsem se vydal znovu do revíru odhodlán zůstat v lese do setmění.
Už bych nespočítal, po kolikáté jsem stoupal na hřeben a šoulal směrem k Vrchům, po kolikáté jsem tady propotil košili. Míjel jsem důvěrně známá místa, s nimiž jsem se tak sžil a vždy se do nich rád vracím.

U ojedinělé skupinky stařičkých buků jsem jako obvykle po namáhavém výstupu odpočíval. Už po několikáté jsem četl v proskleném rámečku na kmeni největšího buku citlivě umístěnou pověst o hajném, kterého se zde před mnoha lety báli údajně všichni pytláci a jehož přezdívka vystihující obrovitou postavu dala jméno odvrácené straně lesa, která patří do sousední honitby. V myšlenkách jsem se přenesl v čase zpět a zkoušel si představit, jak zde žili naši předkové, co je trápilo a co jim přinášelo radost. Na chvíli jsem uvěřil, že okolní buky - ti němí svědkové s krásně hladkou světle šedou kůrou ke mně promluví, ale jako vždy si jen něco šeptali s větrem v korunách. Škoda, jak poučné by bylo jejich vyprávění! Zatroubení vlaku kdesi v dálce mě vrátilo do reality. Pokračoval jsem v cestě. Dnes už to ani nebyla šoulačka. Spíše jsem bezmyšlenkovitě, trochu otupěle a přiznám se, že nepozorně, kráčel lesní cestou, rozhodnutý usednout na posed na Lysé Hoře a čekat tam na rochání daňků. Když jsem odbočil z lesní cesty, přešel asi hektarovou paseku a vstoupil do mladé kmenoviny, ozval se intenzivním rocháním daněk. Opatrně jsem postupoval za jeho hlasem a asi po čtyřiceti metrech zůstal u stromu, protože jeho hlas zněl velmi blízko. Za několik okamžiků jsem zaregistroval pohyb v hustém podrostu, který je pro tuto část lesa tak typický.

Pohled dalekohledem přinesl vysvětlení. Kapitální říjný daněk s krásně krajkovanými širokými lopatami střídavě rochal a parožím likvidoval náletové dřeviny keřového patra. Postřehl jsem i několik kusů holé. Vzdálenost nebyla větší než sto metrů, ale pro hustý podrost se zodpovědně střílet nedalo. Daněk se začal zvolna vzdalovat. Mám jít za ním?

Ne! Trpělivě čekat na místě se mi vždy vyplatilo. Vítr je dobrý, cítím ho vát do obličeje, není kam spěchat. Vteřiny ubíhaly a přes teplé počasí mne začal prostupovat chlad. Uvědomil jsem si, že sedím na zemi jen v rozepnuté košili, svetr a loveckou vestu jsem odložil na zem. Opatrně jsem se oblékl. A v té chvíli - neumím a ani nechci si to vysvětlit jinak - můj děda hrající určitě své oblíbené taroky se sv. Hubertem se už nemohl déle dívat na mé snažení a přimluvil se za mne. Daněk se nečekaně oddělil od tlupy a vydal se směrem ke mně.
Dlouho jsem u něj stál s obnaženou hlavou a proč to nepřiznat - v očích jsem měl slzy. Nemohl jsem se nabažit pohledu na jeho mohutné paroží s širokými, krásně krajkovanými lopatami. Prosil jsem přírodu o odpuštění, vždyť jsem z jejího lůna vyrval tak krásného tvora na vrcholu jeho sil.

Za klobouk jsem zasunul úlomek, chvějící se rukou vložil daňkovi do svíráku poslední hryz a ještě jednou děkoval Dianě a sv. Hubertovi za nezapomenutelný zážitek. Vydržel bych tam stát hodiny, ale teplé počasí mě nutilo jednat, provést vývrh a zajistit odvoz daňka. Je symbolické, že jsem pro něj jel s Jiřím, který si neváhal na zbytek dne vzít dovolenou. Inu, dobrý přítel je jedna z nejcennějších věcí, kterou člověk může v životě mít.
Co říci závěrem? Trofej se svou bodovou hodnotou zařadila mezi "stříbrné", ale bylo to pro mě vůbec důležité? Jistě mě to těší a svědčí to o kvalitě chovu v naší honitbě, ale největší a trvalou hodnotou je pro mne vrcholný lovecký zážitek, kterým lov říjného daňka ve volnosti nesporně je.

#Příroda a myslivost, Myslivecké menu, Zvěř, Zážitek, Motivace, Les, Jeleni, Daněk

Hubert a Diana patroni myslivosti. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek. Selhač.

noreply@blogger.com (Unknown) — Mon, 01 May 2017 04:32:00 +0000

Daňci ve vysoké trávě u lesa

Být myslivcem znamená všímat si dění v přírodě

Lov zvěře je proto proces celé řady faktorů, které spadají do kompetence svatého Huberta a bohyně Diany, patronů myslivosti.

Každý myslivec se dříve nebo později setká s jejich vlivem. Nebo jsou to jen souhry náhod? Posuďte a rozhodněte.
Přivítaly mě rozlehlé, sněhovým popraškem pocukrované, borovicové lesy třeboňské pánve. Před lesovnou v Jemčině stál již můj původce, který mě měl doprovázet při lovu daňka. Řekl, že s lovem budeme nejdéle za hodinu hotovi, takže žádný spěch. Namítnul jsem, že to nezáleží jaksi přímo na něm, ale na Hubertovi nebo Dianě. Když rozhodnou, že lov bude neúspěšný, tak se proti tomu nedá nic dělat. Hajný k tomu zaujal posměšné povýšené stanovisko a tvrdil, že o daňcích ví všechno a že nemusím mít obavy.

Lov začal

Prvního daňka jsme měli na velkou vzdálenost a než jsme se k němu dostali, tak se nám někam ztratil. Druhého nám zradil vítr, který vanul od nás přímo k němu, třetí odběhl s celou tlupou, když nás spatřila daněla. Hajný byl sice trochu zaskočen, protože už bylo po poledni, ale prý půjdeme na místo, kde včera káceli dřevorubci borovice a daňci milují kůru z mladých větví, kterých bude všude plno. Daňci tam opravdu byli, ale zaslechli náš příchod a poodběhli do houštiny před námi. Zůstali jsme stát opřeni o strom a vyčkávali návratu daňků. Zapraskala větvička a to byl povel k přípravě k výstřelu. Vyšel nádherný lopatáč a hajný nepatrně kývnul hlavou, abych vystřelil. Měl jsem již daňkovu komoru v kříži a tak jsem stiskl kohoutek.

Ozval se pronikavě ostrý kovový zvuk bez výstřelu, daněk bleskově zmizel a to byl konec lovu. Vyjmul jsem z kulovnice selhaný nevystřelený náboj a podal jej hajnému, aby si ho schoval na památku pravdivosti mých slov o Hubertovi a Dianě. Bylo to poprvé (a dosud se neopakovalo) co mi selhal kulový náboj.

Tuto příhodu jsem později vyprávěl před zahájením naháňky na černou zvěř na opačném konci republiky. Jeden z myslivců měl mnoho ironických poznámek o myslivecké latině, ostatní se sice tvářili neutrálně, ale mysleli si své. Hospodář nás rozestavil okolo leče a já měl přiděleno místo u cesty ve vysokém lese přímo proti hustému smrkovému mlází, kde byla malá rokle, ve které tekl potok.

Ode mě vlevo nahoru za ohybem lesní cesty měl svůj "štond" můj posměváček.

Zanedlouho hlásili honci kňoura, který šel přímo na nás, blíže k mému sousedovi. V tom jsem ho uviděl, jak vyšel z hustého porostu a pomalu mizel v rokli. Očekával jsem výstřel, ale nic se neozvalo. Kňour vyběhl z rokle do vysokého lesa a tak jsem neváhal a kňoura jsem skolil. Když jsme se všichni kolem něj sešli, následovala po obvyklých tradičních gratulacích k úspěšnému lovu moje první otázka na onoho souseda proč nevystřelil, když měl daleko větší šanci než já. Neochotně zamručel, že mu nevyšla rána a ukázal nám tu patronu.
Samozřejmě, že sklidil náležitý posměch a byl vybídnut, aby ji zkusil znovu vystřelit. Zmáčknul tedy do vzduchu a rána kupodivu vyšla.

Slunce nad obzorem...když končí den nebo začíná...to kamera nepíše.

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 14 Apr 2017 16:59:00 +0000

Slunce nad obzorem (by pavel kysela)

MOBILNINET.CZ: Click-bait (volně přeloženo jako návnadu na kliknutí).

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 07 Apr 2017 11:57:00 +0000

Street Girl...

MOBILNINET.CZ: Click-bait (volně přeloženo jako návnadu na kliknutí).

Nevíte o čem je řeč? Přečtěte si to !!
Je tu odkaz (link).

V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné...Češi nemají vzory, elity zavřeli a šikanovali...až emigrovali...

noreply@blogger.com (Unknown) — Fri, 07 Apr 2017 09:00:00 +0000

Víra a řádný život to vadilo straně zla....a zlí lidé se přidali

I když by si to patrně mnozí přáli, EU není na prahu rozpadu. Myšlenka sjednocení Evropských států je už dosti letitá

a do praxe ji uvedla především možná největší kontinentální politická osobnost poválečné Evropy, Konrád Adenauer a jeho partneři de Gaspari a Schumann.

Problémem ovšem je infiltrace nejrůznějších typů kryptokomunistů a marxistů do vedoucích orgánů EU.

Ti z českých voličů kteří na EU nadávají, by si měli uvědomit že i jejich hlasy poslaly do Evropského parlamentu takovou obludnost jako byl poslanec Ransdorf. Je také signifikantní že počáteční nepřátelství Sovětského svazu a později Ruska k EU se změnil na blahosklonné přijímání když se levičácké kreatury dostávaly v Evropě k moci.
Ti, kdo by si přáli vystoupení z EU či její rozpad si patrně vůbec neuvědomují že Československo a později Česká republika si nikdy jako stát nedokázala získat politické a hospodářské renomé. Česká politika od doby založení moderního samostatného státu připomíná rej exhibujících bláznivých, zlodějských lhářů a díky tomu se na nás okolní svět dívá skrz prsty i když to při své slušnosti neříká nahlas. Češi jsou proslaveni svým kverulantstvím a kňouráním a to by se případným vystoupením z EU opravdu nezměnilo.

Svoji nedostatečnost české etnikum omlouvá mýtickými bajkami: za Rakouska jsme tři sta let trpěli, první republika nebyla celá léta na pokraji státního bankrotu ale naopak patřila mezi deset nejvyspělejších států světa, republiku jsme proti nepříteli nemohli bránit a i když se žádná zrada nekonala tak jsme byli zrazeni, svoji svobodu jsme si vybojovali a loupežné vraždění sudetských Němců bylo hrdinstvím. Komunistům lokajsky poklonkovala většina a komunistickou stranou prošlo 2,5 milionu lidí, ale celý národ trpěl komunistickou vládou. Teď mají čeští nacionalističtí vidláci další výmluvu, jsme vykořisťováni EU, ale jak jinak, evropské peníze nám nesmrdí.

V meziválečném období byli Češi nejméně oblíbeným národem Evropy. Teď to patrně nebude jiné...

Jindřich Čech, sociální sítě

#Sociální sítě, Pět zásad socialismu, Amerika objevena skrz Google, Bubáci, Davové emoce a skupinová hloupost, Historie, Milujme svobodu a ztracená duše národa, Selský rozum a kritické myšlení,

#Srnec ve skoku. Štěstí chodí po polích a lesích a jen čeká, až zelený mužík se zvedne z gauče. A taky to musí být v hlavě a nohách!

noreply@blogger.com (Unknown) — Thu, 30 Mar 2017 18:08:00 +0000

Srnec ve skoku (by pavel kysela)

Nebylo to dnes, bylo to včera a v pátek, co u nás konečně spadlo pár kapek. Nedbaje varování vydal jsem se na lov

protože na tuto sobotu je nutno navařit guláš na dožínky, aby se alespoň trochu naplnila spolková kasa.

Takže v pátek, kdy nás konečně po šesti týdnech potkalo to štěstí a spadlo pár kapek jsem si při odpolední kávičce vychutnával osvěžení vzduchu, přidal se ke mně i můj soused srnec, který vyšel z olšiny u potoka pod jabloň zchroupnout pár jablek. Jak pozoruji , že mu chutná, přijde mi na mysl čtvrteční schůze spolku a žalostné konstatování o plnění odstřelu srnců a nutnosti ulovit alespoň čtyři srnce . Tak si říkám co se dá dělat, ono by to možná i šlo a tak dopíjím kávu, balím věci a jedem s parťákem do revíru.

Jsem rozhodnutý zajet tentokrát až do revíru k poslednímu domku na samotě, kde bydlí moje stará známá babka a tak ji beru pár kytek do kapličky, kterou má poblíže domku.
Cestou do revíru, který je pouhé tři kilometry od místa kde bydlím zjišťuji, že zde se již déšť nedostal. Nu což, když již jsem vyjel, tak zkusím štěstí. Zaparkuji auto na zahradě před domem, ale nikdo zde není doma, tak dám kytky do kapličky a vyrážím chodníkem přes zahradu do revíru. Šoulám pomalu chodníkem kolem potoka, kdy jinde by teď mohla zvěř být. Všude však pusto a prázdno, až dojdu k svážnici a proto že je sucho a všady listí jak v listopadu, rozhoduji se pomalu šoulat po svážnici, po které před několika dny přibližovali , takže se zde dá docela potichu jít. Svážnice končí v místech, kde je po mýtné těžbě několik let zalesněno a je tam také hluboké koryto, kde protéká pramínek vody. Jak tak šoulám, pojednou se svahu nad svážnici seskočí srnka , zastaví uprostřed a bedlivě mě pozoruje. Stojím, ani se nehnu, pes leží nějakých deset metrů za mnou.

Mám dobrý vítr a tak čekám , kdo ji bude následovat. Srnka pak po chvíli v klidu seskakuje pod svážnici a já pomalu pokračuji. Když přicházím do míst, kde stála srnka, zpozoruji za vývratem pod svážnici srnčí kus. Mám za to, že to je srnka, která tam před chvíli seskočila, ale když kus zvedne hlavu vidím, že to je srnec a na první pohled lovný. Zůstávám stát a hledám prostor mezi kořeny, kde by mohl vystřelit. Srnec stále stojí tak dvacet kroků pode mnou a upřeně sleduje něco v roklině .

Stojí na její hraně a já již vidím, že i když jej sebelépe zasáhnu, skončí dole na dně rokle a já se pak budu lopotit, aby jej vytáhl zpět nahoru. Nu což, není to jelen a jsem rozhodnutý lovit. Srnec však stále stojí šikmo ode mě a dívá se stále upřeně do rokle.

Vzhledem k tomu, že nemám moc jiných šancí, rozhoduji se střílet na krk, je to přeci jen pár metrů a tak ještě jednou kontroluji prostor mezi kořeny vývratu, zda tam kulí nestojí v cestě něco co by ji mohlo vychýlit. Pak opřen o hůl usazuji špičku puškohledu na střed krku pod hlavou a mačkám spoušť. Srnec padne na místě a já pociťuji úlevu, že přeci jen pro něj do té rokle nepolezu. Má radost však jen krátké trvání, protože po chvíli srnec odkáže zadními běhy a již se sune do rokle. Nečekám a jdu na nástřel, aby viděl do rokle, protože zásah na krk může být někdy nevyzpytatelný. Když přijdu na okraj, vidím srnce na dně rokle zapasovaného pod vývrat. No nic, říkám si, chvíli počkám, a pak pro něj zajdu. Pak mně napadá, že by mohl potrénovat hlášení u kusu a tak přivolávám Rona a nasazuji jej na nástřel. Po ověření se vydává po stopě do rokliny a já jej shora mohu pozorovat. Přichází ke kusu obchází jej a začíná hlásit. Já jej se shora pobízím a po chvíli hlášení vidím jak se srnec dere pod vývratem směrem dolů po korytě potoka. Ron však neváhá, oběhne vývrat a již vidím jak jej drží za hrdlo.

Odkládám pušku a dalekohled a hrnu se do rokle, vidím, že to bude chtít asi záraz a tak vytahuji nůž, pak chytám srnce za parůžek a odvolávám Rona a ukončuji srncovou životní pouť. Opřu se o svah rokle a přemítám, jak by to dopadlo, kdyby šel pro srnce sám a navíc pušku nechal nahoře. No přeci je to dobré, když má člověk nějaké to jištění v podobě věrného kamaráda. Není čas na nějaké velké rozjímání, rychle předat poslední hryz a za klobouk zasunout úlomek, protože se to začíná kolem rojit „zelenými včelkami“. Rychle vyvrhnout , svázat do kozelce a vyšplhat z rokle. Ještě , že to k autu nemám daleko. I přes zajímavý průběh vcelku rychlý lov, vyjížděl jsem o půl čtvrté a před pátou jsem doma i s úlovkem. Opět však poučení, jak zrádná může být rána na krk, kterou jsem já osobně použil za svou kariéru podruhé. Nepatří mezi mé oblíbené.

V sobotu jsem po přenocování kusu ve studeném sklepě kus rozrušil a odvezl do mrazničky, protože v tom horku není šance zvěřinu, byť na krátkou dobu uchovat. Včera navečer, kdy se již Ron opět začal připomínat, že by bylo záhodno vyrazit do terénu jsem si u hospodáře ověřil, jak se daří s lovem a protože nikdo jiný prozatím nic neulovil, vyrazili jsme do revíru na druhou stranu. Vede tam do údolí s několika domky cesta lesem podél potoka, také dobré místo na šoulání v tuto dobu.

Rona jsem nechal proběhnou po strništi pod lesem a pak jdeme šoulákem po cesta podél potoka. Dopoledne trochu více zapršelo, cesta je mokrá i pod stromy, vzduch je příjemně vlhký a chladný. Cestou nic nepotkáváme a tak vycházíme do údolí k prvnímu domku, ve kterém jsou ve svahu nad domkem ovocné stromy pod lesem.

Míjím domek, vidím že paní majitelka je doma, má otevřené okna. Když tak pomalu popocházím zpozoruji na protisvahu nějaký pohyb a za chvíli vidím, že je to srnčí kus, který vyšel z lesa na svah s ovocnými stromy. Neváhám a přistupuji k nejbližší švestce. Poté beru dalekohled a snažím se rozpoznat o jaký kus jde. Není pořádně vidět pro vysokou trávu a větve, ale zda se mi, že jsem zahlédl nějaké bílé špice. Místo mám dobré a tak čekám kdy se mi kus lepši ukáže. Po chvíli popochází a to již vidím, že to je srnec, bíle špice po slecha, na první pohled žádný mladík. Je rozhodnuto, je třeba lovit, připravuji pušku, opírám i o větévku švestky a čekám. Srnec se stále pohybuje pomalu dopředu, mám ho „na blat“ vzdálenost 60-70 metru přes údolí v protisvahu.

Stále je problém pro větévky a vysokou trávu čistá rána na komoru. Pod jabloní srnec sebere jablko a pomalu je hryže. Stojí však tak, že je kryt větévkami na komoře, volná zůstává část zadní komory a tak umisťuji hrot puškohledu pod páteř co nejblíže k plecku kolik větvičky dovolí a mačkám spoušť. Srnec se láme v ohni a poté se kutálí se svahu, kde zůstává nehybně ležet několik kroků za domkem. Pomalu se vracím zpět na příjezdovou cestu k domku a to jíž vychází paní majitelka a první její slova jsou“ doufám, že jste mi nestřelil toho velkého srnce, toho by bylo škoda“! Ujišťuji ji, že to opravdu není velký srnec a jdeme se za domek podívat, co jsem ulovil. Když zjistí, že to opravdu není ten její velký srnec spokojeně říká“ tak toho není škoda“. Marné, bydli zde sama a zvěř jsou jediní společníci. Tak rychle poslední hryz a úlomek, rychle pro auto a srnce odvést, ještě štěstí, že jde zajet až do dvorku. Vývrh na místě nešlo udělat, udělal jsem ho až při odvozu dále v lese od domku. Takže opět taková rychlovka, nevím čím jsem si zasloužil přízeň Bohů.
Protože stále ještě není mimo mnou ulovených srnců nic více a čas neúprosně běží, vyrážím pokoušet štěstěnu do třetice, jak se říká – všeho dobrého či zlého.

Zdroj: lovecke-forum.cz

#Kulovnice, Srnec, Příroda a myslivost, Napište svůj příběh, Příběhy,

Seneca O dobrodiních. Člověk ze své přirozenosti miluje sám sebe. #O dobrodiních, O nejvyšším dobru a zlu, Seneca, Stoicismus

noreply@blogger.com (Unknown) — Sat, 11 Mar 2017 11:25:00 +0000

Lucius Annaeus Seneca

XXVIII Seneca O dobrodiních

Jdi do sebe a uvažuj, zda ses odvděčil všem, kterým jsi byl vděčností povinován, zda nikdy u tebe žádná povinnost nepřišla zkrátka.

..."neznám nic horšího než moc pozdě...” Myslím, že nejhorší okamžik je, když si umírající uvědomí, že chtěl, ale nežil.

Seneca nám lidem může svou knihou O dobrodiních pomoci.
Všichni lidé mají společný svůj původ. Ať už žijí na počátku našeho letopočtu, nebo v dnešní době, jsou lidmi myslícími a chybujícími. Jsou nedokonalí. Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení, můžeme se dobrat k poznatku, že jejich základní odkaz spočívá v lidské dokonalosti. I Seneca se snaží lidem ukázat, jak být dokonalí.

Proč ale zůstat jen u teorie. Proč by lidé, kteří si něco přečtou a mravně je to povznese, to neměli zkusit na vlastní kůži, trochu se sami se sebou poprat a být lepšími?

Možná, že to vyplývá z jejich lenosti, možná ze strachu, že jim jejich proměna nepřinese požadované ovoce. Než aby žili spokojeně, vrhají se lidé raději do bezpečí, která jim slibují útrapy, s nadějí, že se těmto útrapám vyhnou. I zde platí staré dobré přísloví, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A člověk ze zvědavosti okusí všechno.
Ctnost, moudrost a dokonalost jsou pro lidi pojmy zdánlivě nedosažitelné, imaginární, tak proč by měli ztrácet čas ve snaze jich dosáhnout? Proč by měli konat dobrodiní a proč by měli být někomu jinému za dobrodiní vděční, když ani ostatní tak nečiní? Člověk přece ze sebe nebude dělat naivního hlupáka. Ale hlupáka ze sebe bohužel dělá právě tímto smýšlením. “Skutečnost, že je velké množství nevděčníků, nás nesmí učinit váhavějšími v konání dobrých skutků. Pokud dobré skutky nekonáme, sami počet nevděčníků zvětšujeme”. Věci trvalé není možné změnit hned. Proto, když se rozhodneme být lepšími, nesmí nás počáteční nesnáze a nepochopení odradit.

Člověk ze své přirozenosti miluje sám sebe

Z toho vyplývá, že se vyhýbá všemu, co by mu škodilo, a vyhledává to, co je mu prospěšné. Proč by se tedy měl vzdávat svého dobrodiní a vděčnosti, které považuje Seneca za dvě nejkrásnější věci na světě? Dobrodiní nespočívá ve věcech samých, ale v úmyslu činit dobro. Proto to není něco, na čem člověk lpí a mohl by to ztratit. Dobrodiní je trvalé a nezaniká, ani když ho neuskutečníme. Je to takový čin, který nemůže zmařit žádná síla. Zdá se, že tyto argumenty jsou dost přesvědčivé k tomu, aby o dobrodiní člověk začal přemýšlet a nezůstal jen u myšlenek. Zároveň se však musí vyvarovat takového dobrodiní, které je prospěšné pouze jemu samotnému.

“Dobrodiní je akt vůle, avšak prospět sám sobě, to je nutnost. Proto sám sobě člověk dobrodiní poskytnout nemůže. Může jej dát někomu jinému, stejně jako jej může být dlužný někomu jinému. Co pokaždé vyžaduje dvě osoby, nemůže proběhnout vnitru osoby jediné”, (Seneca).

Tímto Seneca vymezuje poskytování dobrodiní vůči okolnímu světu, nikoliv sám sobě. Nabízí se otázka, zda má člověk poskytovat dobrodiní každému, nebo si má vybírat a podle čeho. I na to Seneca myslel. Člověk by si měl vybírat lidi, kteří jsou jeho dobrodiní hodni. v opačném případě by totiž dobrodiní rozhazoval než poskytoval. Při výběru se člověk řídí svým rozumem.

Dobrodiní nesmí být prokazováno komukoli v davu, plýtvání čímkoli není chvályhodné a nejméně plýtvání dobrodiním. Jestliže při konání dobra nebudeme rozumně uvažovat, přestanou to být dobrodiní a bude to něco jiného. Když člověk dobrodiní dává, musí pomyslet i na to, že ono dobrodiní může být přes veškerou dobrou vůli dávajícího pro obdarovávaného škodlivé. Opět je nutné své konání uvážit.
V některých případech je dobrodiním odmítnout jeho poskytnutí. “Nechat se uprosit lidmi žádajícími věci, které jim přinesou zkázu, to je krutá dobročinnost. Tak jako nejkrásnější činností je zachránit někoho proti jeho vůli, i když nechce být zachráněn, stejně tak uštědřit někomu na jeho žádost něco zhoubného znamená pro něj něco nenáviděného, třebaže to bude ze začátku vypadat jako něco dobrého a milého”.

Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.) byl římský filosof, dramatik, básník a přední politik za císaře Nerona.

Stoicismus byl nejrozšířenější filosofický směr v období helénismu a římské říše. Datuje se zhruba od 3.století př. n. l. a trvá až do 2. století n. l., kdy filosofické myšlení ovlivnilo křesťanství. Název stoicismus je odvozen od athénské budovy - stoiá poikilé. Byla to barevná sloupová síň, v níž Zenón z Kitie na Kypru (též nazývaný Zenón Stoik) založil vlastní filosofickou školu.
Stoicismus můžeme sledovat ve třech základních obdobích - jedná se o starší, střední a mladší období. Hlavními představiteli starší stoy jsou právě Zenón z Kitie na Kypru, Kleanthés a Chrýsippos. Filosofie tohoto období se pokládá za myslitelsky nejprůbojnější. Centrum střední stoy je v Římě, hlavním stoupencem Poseidónios.

Filosofie se soustředí především na praktickou etiku. Mladší stoikové - Říman Seneca, císař Marcus Aurelius a otrok Epiktétos - se zabývají již výhradně individualistickou etikou. Souvisí to se společenskými podmínkami tehdejšího Říma, kde lidé neoplývali zrovna nejčistšími mravními zásadami.
Stoikové dělí svůj systém filosofie na logiku, fyziku a etiku. Přes logiku a fyziku je možné dostat se k etice,která zaujímá nejvyšší místo. V logice navazují stoikové na Aristotela. Rozdělují ji na rétoriku (umění mluvit monologicky) a na dialektiku (umění mluvit a myslet dialogicky. Zastávají teorii, že poznání vychází z vnímání jednotlivého, ze zkušenosti. Proto jsou označováni jako empirici. Ztotožňují ducha při narození s tabulou rasou, nepopsanou tabulí , kterou píše až skutečnost.

Ve fyzice se stoikové přiklánějí k materialismu. Pro člověka existuje pouze to, co je tělesné. Fyziku považují za monistickou, znající jenom jediný poslední princip. Fyzika se drží přísné zákonitosti, která je pro celek světa imanentní. Sílu, která působí zevnitř látky, nazývají stoikové logos, nús, duše, nutnost, prozřetelnost, ale i Bůh (Zeus). Pokud je Bůh totožný s vesmírem, mluvíme o pantheismu.

→ Seneca je stále aktuální, možná dnes nejvíce...

#O dobrodiních, O nejvyšším dobru a zlu, Seneca, Stoicismus

Copak mi přišel říct pan Valentýn? Že po baráku smrdí terpentýn.

noreply@blogger.com (Zdenka Sidonie) — Thu, 16 Feb 2017 16:53:00 +0000

Růže, krása a láska...

Přišla mi sms od bývalého klávesáka: „Vždycky jsem tě miloval.“

Já: „Proč jsi nic neřek?“
On: „To se má poznat.“
Já: „Myslela jsem, že mě nesnášíš.“
On: „Omyl.“
Já: „Takže bubeník mě taky miloval?“
On: „Ne, ten tě nesnášel.“
„Rozklíčovat signály druhého pohlaví je pro mě záhadou,“ říkám kamarádce.
„Ty tvoje taky nejsou moc čitelné,“ odpoví.
Projíždím si v hlavě průřez svých projevů lásky, které měly už od dětství cyranovsko-předváděcí punc:
Desetiletá jedu na kole po hrázi trojského ostrova, proti mně Jirka Kročák za ruku s mámou. Naschvál strkám nohu do drátů, padám přes řidítka, a bradou dranžíruju krtinec, na který ťápla miláčkova botaska. Doufám, že si všimne, že nebrečím, a začne po mě toužit.
Přesto že strategie moc nezabírala, sázím na ni dál.

Třicetiletá nechci zatěžovat svého partnera trivialitou, jako je vykonaná domácí práce, když pro něj můžu složit písničku. Partner si přesto místo věnované písně zvolí složení košil.
A tak se lidé s vyjádřením svých citů míjejí. Prosté a úderné „miluju tě“ by možná stačilo, ale to už by ze mě vůbec nikdo nevypáčil. Leda zapuštěné do nějaké věty se vtipnou pointou.
Ale nějak se k sobě dva druhy přece dostat musí.
Kamarádka neztrácí naději: „Mám recept od esoteričky: první tejden si mysli, že všichni chlápkové milujou tebe, druhej tejden si mysli, že ty miluješ všechny chlápky, a třetí tejden, že je to vzájemný. Uvidíš, jak ta energie potryská. Navíc je Valentýna.“

Rozdělám barvy a začnu malovat obraz srdce, abych tomu šla naproti.
Někdo zvoní. Za dveřmi stojí pohledný soused.
„Copak mi přišel říct pan Valentýn?“
„Že po baráku smrdí terpentýn.“

Eva Turnová, sociální sítě

#Smysl života - Životní krédo Láska Úsměv Pohlazení Partnerství, Životní krédo Láska Úsměv Pohlazení Partnerství,