CMP

Austrálie napodruhé II.

2026-01-14T16:14:00.000+01:00

15 den – pondělí 29. 12. 2025 - 5.den „On the road“

-Celou noc prší, co prší?! Leje!!

Rychlé vstávání, ♠ zabalení všech věci a opětovná ukázka skvěle synchronizace při nakládání našeho vozů a huraaa na sever.

Vody je všude strašně moc, valí se na vás z vrchu, že strany, zespoda, zezadu. Proto nakládám v plavkách a bosky. Rozloučili jsme se s krásným ubytováním, poděkovali recepční a vyrazili na další etapu našeho výletu za poznáním drsného severu Austrálie. Tolik vody jsem naposled viděl při záplavách v Praze, kde jsem jako aktivní hasič pomáhal s regulaci a následnou likvidaci následků záplavy 1000létě vody. Tady je to podobně, ale na daleko větší ploše.

Ujeli jsme slabých 100km za dvě a půl hodiny a dál to už nešlo, počasí to opravdu nedovolilo. Po krátkém zastavení na benzínce, ♦ kde jsme pochopitelně doplnili phm, které si musíš nejdřív vyluštit a modlit se, že jsi správné zvolil, neboť na každé benzínové pumě se tvůj bezolovnatý benzín jmenuje jinak a navíc má pokaždé jinou barvu, to fakt nechápeš. Začínám si pomalu zvykat na tyhle australské špičky....

Tím, že jsme to otočili, ♣ tak jsme byli nuceni vrátit se do stejného kempu že kterého jsme ráno odjeli..

Stejná chatička a příprava mě pomsty...

Zastavil jsem Cmaralikovi stejně jako on mě předešlého večera.. Díky tomu, že jsem neustále na Pavlíka mluvil, abych ho rozptýlil a on se tak nemohl plně věnovat okolí, zmizel po vystoupení z vozu pod hladinou, úplně stejně jako já...

Karma - zdarma, byl jsem na sebe hrdej..

Jen své ženě jsem musel popojet, aby má královna vystoupila na tvrdý povrch a neutrpěla tak její důstojnost. Její upocené vlasy a utrápený pohled hovořil za vše.

Večer jsme strávili příjemně u kytárek, neboť jsme trénovali Elvise a písničky z českých pohádek.

Láhev australské whiskey padla skoro celá.

♠ K snídani vražedná kombinace - párky + zeleninový salát!

♦ Mirriwinni Servo na A1 Bruce Highway, kde nám slečna sdělila, že na sever se už s našimi auty nedostaneme, silnice na Cairns je místy pod vodou. Jak se později ukáže, tato pumpa byla naše nejsevernější místo v Austrálii, kam nás období dešťů pustilo. (Období dešťů v Austrálii panuje na tropickém severu země (Darwin, Cairns, Broome, Kakadu) od listopadu do března. Projevuje se vysokými teplotami (často přes 35°C, výjimečně až k 50°C), extrémní vlhkostí vzduchu, silnými monzunovými dešti a prudkými bouřkami. Rizika:

V této době hrozí tropické cyklóny a záplavy, které mohou uzavřít silnice do národních parků.

Rozvodněné toky a zatopené oblasti mořským krokodýlům umožňují doplavat do míst, kde se běžně nevyskytují, například do zaplavených příkopů, silničních propustků, polí v blízkosti lidských obydlí. Voda je kvůli splachům bahna zakalená, což krokodýlům poskytuje dokonalé maskování pro útok ze zálohy. Vzhledem k tomu, že krokodýli jsou v teplé vodě mnohem aktivnější, rychlejší a méně předvídatelní, platí v severní Austrálii přísný zákaz vstupu do jakýchkoli neprověřených vodních toků.

V moři se navíc masivně vyskytují nebezpeční čtyřhranní medúzy - žahavci).

♣ Sísa zavolala do kempu, jestli mají ještě naší chatku stále volnou. Mají, ale nestačili chatku uklidit. Pokud nám to nebude vadit, tak jen vymění ručníky a osušky. Sláva, bereme. Cestou jsme se zastavili v Innisfailu v obchoďáku Coles, kde jsme si počkali asi 15 minut až ogrilují kuřata a ty zblajzli k obědu a na večer si koupili krevety. Zakoupili jsme též dva kartony místního piva Tooheys Extra Dry. Až večer jsme zjistili, že v kartonech je po 30. plechovkách à 375 ml, takže už jsme pak kupovali jen plech.:-). Jeden kartón stál většinou okolo 63 AU$ (914,- Kč), tedy plechovka za 30,- Kč. Dál jsme pokračovali po A1 do Silkwoodu, kde jsme odbočili na místní Murdering Point Road k vinařství Murdering Poin Winery, v kterém Karen zamluvila ochutnávku ovocných vín pro pět osob - 181,- AU$ (2.616,- Kč) Okolní louka je už místy zatopená a voda se pomalu přibližuje k vzorkové prodejně vinařství. Přesto nás místní průvodkyně seznamuje se zdejší výrobou ovocných vín a jejich degustaci. Martin má už podruhé pecháčka, zase řídí. Na večer kupuji dvě vína à 22,- AU$ ( 315,- Kč).

Dnes jsme ujeli tam a zpět „pouhých“ 186 km.

16 den – úterý 30. 12. 2025 - 6.den „On the road“

Stav tachometru před výjezdem 7151 km.

17.díl Jako Ťuk a Bzuk

Starosti nám po ránu dělala jen jedna věc..

Některé silnice byli díky záplavám uzavřené a tudíž neprůjezdné. Sice jsme úplně nedorazili do místa naplánovaného pobytu, ale pořád máme dva dny navrch.

Ranní kávička uvařená na plynovém vařící, všem zvedla náladu..

Stejná situace z předešlého rána..

Já a Michalíček v plavkách nosíme věci do auta za šíleného lijáku, abychom se následně vydali na jih po takové Routě 66 Austrálie sice ze severu na jih.

Při příjezdu k prvnímu brodu, vylézá náčelník výpravy a vydává se s deštníčkem na průzkum cesty a prozkoumat její průjezdnost...Všichni ostatní ho se zájmem pozorujeme ze svých míst v autě, kde máme sucho a relativně teplo...

Když nám na chvíli zmizel z oči, začli jsme lehce panikařit, ale ledový chlad Karen nás ubezpečil, že tento jev není ojedinělý a že je vše normální.

A skutečně, Honzík za chvilku vyplaval, vyždímal si zcela mokré tričko a kraťasy a se slovy "tak tudy to nepůjde" si vylil vodu že svých chelseabotek a své černé bavlněné ponožky pověsil v autě na háčky, zřejmě, aby odkapaly. Shodli jsme se na tom, že to udělal schválně, neboť už potřeboval po týdnu své věci vyprat.

Otáčíme se a hledané jinej průjezd na jih. ♥

Příjemná zastávka na oběd, hned jak jsme opustili zónu věčného deště a větru, byla gurmánským požehnáním.

Měli jsme možnost ochutnat další z mnoha australských specialit a to australský paj. Což je taková zapečená masová směs v listovém těstě. Jsou různé druhý náplní od kuřecích, hovězích až po vegetariánské, kterých se pochopitelně nikdo z nás nevšimnul.

Pokračovali jsme za sluníčkem jako Ťuk a Bzuk s šedivými mraky za zády.♠ Do kempu jsme přijeli deset minut před uzavřením. Díky milé správkyni, která nám nabídla možnost ubytování v chatičce, jsme se nakýblovali do řady stejných chatiček a dali si zaslouženě pivčo.. Ještě před tím jsme však museli vyndat, rozbalit a postavit mokré stany, které díky vlahému večernímu větříku, příjemně uschly asi tak za půl hodinky.♦ Vedle nás byli ubytování původní obyvatelé Austrálie a dle rady Michalíčka jsme měli zakázáno pít pivčo před nimi.

Takže jediné, co bylo v té tmě slyšet, byl typický zvuk otevírajících se plechovek. Je až s podivem, jak se tento zvuk nesl celou ulicí...

♥ Před Inghamem na A1 nás zastavuje červená na semaforu, část vozovky před námi je zatopená rozvodněnou Herbert River a doprava je řízena semafory po jedné nezatopené části silnice. Za Inghamem Honza odbočuje na Trebonne k nejdelšímu vodopádu Austrálie Wallaman Falls. Po Venables Crossing Road přejíždíme můstek přes rozvodněnou říčku Stone River a když je i dál silnice občas zalitá vodou, vracíme se na hlavni A1. Teď abychom jen nezůstali v deštivém a zatopeném severu Austrálie! Definitivně opouštíme možnost projet na sever do Cairns a dál do Cape Tribulation v národním parku Daintree. Vracíme se do townsvillského West Endu, kde navštěvujeme pekárnu a kupujeme si konečně místní chutný chleba.

♠ Karen najde ubytování v kempu BIG4 Silver Link Caravan Village v Ayr v chatičce pro 6 osob za 200,- AU$ (2.890,- Kč)

♦ Navečer jsem zašel s Karen a Honzou do centra městečka Ayr, kde měla být u jedné kašny keš. Zase mudla Honza ji našel dřív! :-)

Dneska jsme ujeli 351 km s Martinem za volantem. Tachometr se zastavil na hodnotě 7502 km.

17 den – středa 31. 12. 2025 - 7.den „On the road“

18.díl Silvestr

Je vcelku marné naší vedoucí dvojici dokola neustále vysvětlovat nutnost naší party v Mitsubishi, že chceme pravidelně dělat "lulu a ham ham".. Pokaždé se bavím, když to vysvětlujeme a pokaždé na nás koukají jak na turisty z nějakého velkoměsta, zda to, co říkáme myslíme fakt vážně.

Pochopili to a tak pravidelně obědváme mezi čtvrtou a pátou, což je super, zvlášť když vezmeme-li v potaz, že poslední jídlo ten den míváme pravidelně mezi 8-9 hodinou ranní a večeře se podává kolem osmé večerní...

Pochopili jsme, že lidé z buše a divoké džungle jedou úplně v jiném režimu, než my středoevropani.

♣ A zase jsme bydleli ale tentokrát ve stanech.

Máme tu poslední den v roce a chystáme se plní očekávání na příchod nového roku, daleko od našeho domova.

Na benzínové pumpě kupujeme jeden 5 kg pytel ledových kostek a druhý dostáváme zcela zdarma. Musíme vypadat hodně zbědované, zvlášť pokud je slyšet nás evropský přízvuk. Má žena si odběhla do obchodu pro jednu kapslí do pračky, neboť už se to v autě nedá vydržet. Pavlík si na sebe omylem oblékl své tyrkysově tričko, které už měl 14 krať na sobě, až i mouchy na něj přestali létat, neboť při blízkém průletu kolem jeho těla se dostávali do křeče a raději spáchali sebevraždu tím, že přestali mávat křidélky a nechali zemskou přitažlivost dokonat své dílo. Na jedu stranu to mělo spoustu výhod, ale jedna zásadní to vše přebila. S naším Pavlíkem se nedalo sedět v jednom autě, až už i Tobík povídá.."Pavlíku, něco tu trošku zavání, tak jsem si nenápadně k tobě čuchal a řeknu ti, je to síla!!“

Pak jsme se všichni sešli v prádelně kempu a sledovali, jak se naše prádlo kontaminuje dvěma tričkama tyrkysové barvy. Pivíčka jsme dali chladit do boxu a těšili se na půlnoc.

Musím říct, že v našem věku vydržet do půlnoci být vzhůru, je rok od roku čím dál víc těžší. Obvolali jsme rodinku a naše kamarády a popřáli jim do nového roku spoustu štěstí a zdraví.

Tobík chtěl natočit historický okamžik naší rodinky, jak čeká na půlnoc v jiném čase. Nastavil jsem si australský čas a připravil prosecco s šesti sklenkama. Čas ukazoval 23.59 a my byli na značkách. Poslední odečty 30-29-28-27......odečet se zcela zastavil a junior dostal hysterický0 záchvat, že to prošvihneme a tudíž tak přišel o připravenou videoprojekci před spolužáky.

No nic, bouchnul jsem na konec zátku od láhve, všem poskrovnu nalil a za puštěné české hymny jsme si připili na šťastný Nový rok. Myslím, že není pro muže hambou, že zde na jihu v místě věčného horka a vlhka vyprodukuje pot.

Jsem patriot a Vltava od Bedřicha Smetany uzavřela tak náš silvestrovský večer, kdy jsme se pod palmou ve 30° rozloučili se starým rokem, abychom vzápětí přivítali rok nový...shodli jsme se, že loňský rok byl výbornej a doufáme, že ten nadcházející bude stejně příznivej a že štěstěna nám bude nakloněna i nadále. ♥

♣ Po snídani a sbalení všeho jedeme z Ayr dál na jih, tedy spíš na jihovýchod po pobřeží. Silnice A1 z Townsville na Cairns už je zavřená, takže jsme měli kliku, že jsme to otočili a ještě projeli na jih. Zastavili jsme v Bowen Jetty a prošli se po písečném plochém dnu pláže díky odlivu, kde hlavně Honza si fotil stovky malých krabů, zalézající do stovek otvorů na dně, jakmile jsme se k nim přiblížili. Dál jsme pokračovali na Cannonvale do kempu BIG4 Adventure Whitsunday Resort, 250,- AU$ (3.613,- Kč) kam jsme přijeli už v půl druhé po 184 km se mnou za volantem. Dostali jsme plácek 27 pro tři stany a jedno auto. Ve většině kempů povolí příjezd druhého auta jen na vyložení věcí a pak musí opustit kemp na venkovní parkoviště. Po postavení tří stanů pomáháme Honzovi postavit a ukotvit obrovský plachtový přístřešek pro posezení, neboť tu chceme pobýt dva dny. Odpoledne vyjíždíme pro změnu s Martinem za volantem na pláž Mandalay Point, kde je vytvořen na hladině moře z pontonů velký čtverec, s jednou otevřenou stranou k pláži, se sítěmi, klesajícími z pontonů až na dno. Uvnitř čtverce je chráněný prostor proti žralokům a žahavým medůzám, umožňující bezpečné koupání v moři. Čehož ihned využíváme. Navečer se vracíme přes centrum Airlie Beach s návštěvou Informační kanceláře ohledně výletu na Whitsundays Island a korálovou bariéru. Sísa získává několik prospektů a informací o výletech. Po návratu do kempu, kdy tachometr našeho Mitsubishi ukázal 7706 km, Karen s Tobíkem ihned mizí v místním bazénu. V našem plachtovém posezení jsem si odložil vedle skládací židličky brýle, naštěstí v pouzdře, takže když mi na ně šlápl Obr Máťa, přežily to!

♥ Místní zajímavost, v kempu byl už v deset večer klid, Silvestr se hlasitě slavil jen ve městě.

18 den – čtvrtek 1. 1. 2026

19.díl Čtyři exmanželky

Na Nový rok jsme vstávali, tak nějak zlámaní.♠

Znovu jsme si popřáli hodně štěstí, dali se do předem připravené snídaně, kterou každé ráno připravují já. Honzíka pokaždé znásilníme o čaj, ale jinak vše ostatní je v mě režii.

Karen se nasnídala jako první a už netrpělivě přešlapovala, že by ráda vyrazila na pláž. Když však viděla, že naše skupina z modrých stanů je ještě v pyžámku a tudíž případný odjezd z kempu dřív jak za hodinu nebude, začla kroužit kolem oranžového stanu a mumlala nějaké zaklínadlo v místní řeči aboridžinců v domnění, že Pavlík se brzy vykaká, Tobík odloží konečně svůj mobil a dosnídá a Silvik, která ráda snídá pomalu, zrychlí. Na mě též koukala, ale když viděla, že dojídám svého druhého banánového muffina, který není sladký a další si neberu, zaútočila na svého muže. Výsledek se okamžitě dostavil.

Skupina A v modré škodovce vyrazila s předstihem na dingopláž.♦

Skupina B to přivítala s radosti, neboť v tu chvíli nebylo nutné zrychlovat.

Navrhl jsem Honzíkovi, že až dorazí na místo, ať nám pošle své souřadnice a my dorazíme díky navigace na místo s maximální přesností 1,5 m..

Tvářil se, že to pochopil a tak vyrazili.

My jsme poklidili v našem táboře, zabalili si v klidu věci na pláž a vyrazili za nimi.

Směr jsme věděli, tak jsme jen čekali místo přesného shledání.

Po deseti minutách pípla WhatsApp zprávička od Michalíčka s určenou polohou (jsem si myslel). Jaké bylo mě překvapení, když místo přesné souřadnice přišla jen fotka místa zaparkování. Kdyby s námi tu byl náš společný kamarád Bláža, měli bychom vyhráno, ale naše partička byla zcela bezradná.. Na obrázku byly vidět jen samé palmy, písek a pláž....

Naštěstí jsme to našli a zaparkovali s přesností 1,5 m, takže to vlastně Michalíček pochopil.

Koupání na místní pláži v síťové ochranné bariéře byla osvěžující.

Ochranná síť je kvůli žahavým medúzám, které bývají smrtelné.

Našemu juniorovi opět zakručelo v bříšku a dožadoval se po nějakém jídle. Pochopitelně mu neušla restaurace u parkoviště ♣, kde jsme po příjezdu zaparkovali.

Jaké bylo překvapení, že Karen s Honzíkem zajásali, že jdeme na oběd. Do té doby jsme si mysleli, že to jsou terminátoři, kteří doplňují energii jen ze vzduchu.

Tak jsme se tam vydali na ty jejich místní specialitky.

Každý jsme si vybrali dle denní nabídky.

Kalamary či rybu, nebo hamburger a salát byla jasná volba.

Vydal jsem se k pultu s pitím s tím, že si dáme místní reklamované pivo XXXX.

Zde slavila úspěch má znalost angličtiny.

Obsluhu jsem požádal, pochopitelně anglicky o tři čepovaná piva této značky.

Teda, takhle, myslel jsem si to, že je žádám o tři točená piva. Mladá Australanka na mě koukala jak zjara a bylo vidět, že absolutně nechápe, co po ní tenhle strejda v kšiltovce od Caterpillaru, navíc v červených trenýrkách vlastně chce.

Zachránila mě až Karen, která stála za mnou a pohotově pochopila co chci a objednávku tak dokončila za mne. Absolutně jsem nechápal, kde jsem udělal chybu v tak jednoduché větě. Dobře, mám trošku evropský přízvuk, který si však nezadá s angličtinou rozeného Australana.

Když jsem se pídil po příčině nedorozumění, Michalíček mi za upřímně hlasitého smíchu vysvětlil, že jsem si u té drobné dívky objednal čtyři exmanželky..

Protože značka piva XXXX se nevyslovuje jako čtyřikrát X ( ex,ex,ex,ex), ale fourX...

Ještě, že ty exmanželky nebyly na skladě, ta představa, že by mi je přes pult ta holčina podala, tak se obávám, že bych měl pokažený celý den.

♠ Konečně zase prázdninové vstávání v devět hodin. Kemp se vyprazdňuje, spousta návštěvníků odjíždí, zítra mají pracovní den. Chudáci. :-)

♦ Dingo Beach na Cape Gloucester severozápadně od Cannonvale.

♣ Dingo Beach Hotel

Po obědě jsme se vrátili k našemu „bazénu“ na pláži a zjišťujeme, že odliv ochranou bariéru položil na písečné dno a není tím pádem kde se koupat. Honza s Karen se jdou projít na cíp pláže, ostatní se vracíme do kempu. Cestou se zastavujeme u benzínové pumpy pro led do chladícího boxu. Vždy stejná procedura, box vytáhneme z hromady bagáže, zteplalou vodu z boxu vylejeme na zem a koupený led nadrtíme do boxu. Dnešních 97 km odřídil Martin. V kempu míříme hned do bazénu a zabíráme si místa s bublinkami.

Háčci se rozhodují odpískat korálovou bariéru na Whitsunday Island. Cena za těch 25 let silně podražila (225,- AU$ ( 3.263,- Kč) za osobu. Navečer Honza konečně využil svojí mačetu a očistil s ní kokos, který navrtal a všichni testujeme pravou chuť kokosové šťávy. Večer kluci vytáhli kytary a kempem se kromě angličtiny rozlehla i čeština.

19 den – pátek 2. 1. 2026 - 8.den „On the road“

Ráno jsme pomohli Honzovi složit jeho plachtový přístřešek, zabalili své stany a Martin už rutinně vše narval do kufru auta. Stav tachometru Mitsubishi byl dnes ráno 7803 km.

20.díl Není pivo jako pivo

Další den padáme na jih a zastavujeme na benzínové pumpě, jednak doplnit pohonné hmoty a případně si dát dobrou kávičku.

Pojem dobré kávy je v Austrálii dost vzácný, neboť za celou dobu jsme narazili asi tak zatím na dva podniky, převážně klasické benzínky, u kterých jsme si řekli, "wauuu to je panečku výborná kávička".

Zasmáli jsme se, když Tobík dojídal svůj asi už 200.tý australský hamburger a dožadoval se dalšího s tvrzením, že je ve výživě a musí tak doplňovat energii, chudáček jeden malej....

Dal jsem mu svůj zbytek hambáče, aby alespoň na chvíli bylo ticho u stolečku kde jsme seděli a pochválil ho, jak hezky papá, vezme-li v úvahu, že je chlapeček v tom vývinu.

Pokračovali jsme dál na jih po pobřeží, chvílemi jsme jeli podél břehu ostrova v těsně blízkosti oceánu, abychom za zatáčkou se opět odpoutali od té úžasné podívané a zmizeli tak mezi stromy lemující obě strany silnice.

Lesy tu mají smíšené, doplněné o palmy různých tvaru, výšek a druhu. Všude, ale absolutně všude se pasou naprosto volně krávy. Do toho musíte neustále sledovat cestu, neboť na vás může kdykoliv vyskočit klokan či dva.

Bavíme se rébusy podél silnic, kde jsou úseky, kde mají na cedulích kvízové otázky, které vás nutí se zamyslet, abyste po ujetí 5 km zjistili správnou odpověď. Takto primitivním způsobem se vás snaží udržet bdělé a plně soustředěné.

Nám na udržení bdělosti během jízdy bohaté postačí nejmladší pasažér Tobík, pokud máte tohohle čertíka v autě, věřte mi, neusnete i kdybyste trpěli spavou nemocí.

Někdy mám pocit, že já jsem Shreck, Silvik Fiona a Tobík je nás Oslík..

Ty nekonečné pláně, přes které jedeme jsou dechberoucí. Neumím odhadnout jejich rozlohu, ale myslím, že na takovou louku by se klidně vešla jedna pražská čtvrť jako fík.♥

Při pohledu na vzdálený horizont, kde se místy monumentálně tyčí hory, jsou jak z obrazů od známého umělce, jehož díla jsou uložena v galeriích po celém světě.

Australani jsou příjemní lidé, umějí se bavit a jsou nápomocni a stále se usmívající.

První na co se ptají, okamžitě při shledání, odkud dotyčný je?..Jakmile hrdě odpovíme, že z České republiky, jsme jejich a už nás nepustí..

Zrovna včera jsem si dovolil malinko zarebelovat. Šli jsme s Pavlíkem a Tobíkem připravit večeři do kempové venkovní kuchyně, které bývají vybaveny pro ty, kteří pouze stanují, neboť národním sportem Australanů je kempování v karavanech. Když říkám v karavanech, nemyslím ty evropské maličké budky na kolečkách. Oni tu regulérně za sebou tahají dvouosé obytné domy, vybavené kuchyni, wellnessem, ložnicemi, vnitřními bazény s protiproudem, dráhou pro kuželky a někteří mají i multikino. Přijedou pokaždé do kempu, postaví se na předem vytyčené místo, aby když otevřou (pochopitelně dálkovým ovladačem) boční okénko se dotkli otevřeného okénka karavanu svého souseda. Nechápu to, ale proti vkusu žádný dišputát...a tak tráví nejraději volný čas.

Abych se však vrátil k rebelské akci, proti místním cowbojům, kteří popíjeli maskované "pivko". Dali jsme se do řeči, neboť mi pomáhali se zapnutím plynového hořáku. Nabídli mi své australské "pivo", kde byl vyobrazen kůň stojící na zadních nohách s tím, že je to to nejlepší. Tak jsem zdvořilostně ochutnal a vypoulel oči, chutnalo to jako naředěnej Heineken se Stellou.

Poděkoval jsem se slovy, že to není pivo.

My tu sice pijeme taky tuzemské značky, které alespoň vzdálené připomínají ten nás zlatavý mok, kterým je každý správný Čech odkojen již od raného dětství, ale pořád jsou na míle vzdálené tomu našemu spodně kvašenému, hutnému s nádechem jemně tónu hořkosti a plně chutě.

Ještě jednou jsem poděkoval a upozornil je, že pokud by chtěli pivo opravdových mužů, musejí k nám do Čech a dát si Plzeň či Radegast. Buď mi tak úplně nerozuměli, nebo pochopili, že s Čechem nemohou soupeřit v pití opravdového piva a za hlasitého burácení odešli...ještě chvilku jsem stál jako opařený a sledoval ty blízké příbuzné "Arnolda Svajcenegra" v těsném tílku, kdy každá jejich paže se rovnala obvodu mého stehna.

"Pa kluci a dobrou noc.." stačil jsem ještě nesměle pípnout.

♥ Občas se přeženou deštivé přeháňky. Na jihovýchod jedeme po A1 Bruce Highway. Po 494 km jsem dovezl sebe a svou posádku do městečka Yeppoon, kde Sísa zabukovala fleky pro stany v Beachside Holiday Caravan Park na břehu Tichého oceánu. Zastavili jsme se v supermarketu Coles pro potřebné potraviny (hlavně čoko-borůvkové muffiny, které jsem si tady v Austrálii oblíbil a pro změnu dva kartony po 30 plechovkách 375 ml piva XXXX Gold). V kempu jsme dostali místo u severního plotu pro tři stany a jen jedno auto, druhý vůz musel za plot do odstavného pruhu souběžní silnice. K večeři klasika, zalévané kuřecí čínské nudle s Martinovou přidanou zeleninou a vařená kukuřice. Před spaním se jdeme projít po pláži. Přibližující se přílivové vlny nás vyhánějí spát.

20 den – sobota 3. 1. 2026

Karen s Honzou brzo ráno vyrazili na místní koupaliště Yeppoon Lagoon, zatímco my v pohodě chrupali dál. Po desáté všichni společně vyjíždíme do 15 km vzdálené ZOO sloužící jako záchranná stanice.

21.díl ZOO

Ráno jsme po snídani vyrazili do místní interaktivní zoo,♠ určené hlavně pro malé děti. Takže Tobík a Pavlík byli ve svém živlu.

U vchodu nám nabídli možnost krmení volně se pohybujících zvířat v areálu, zvláště klokanů a tak jsme si s nadšením jeden pytlík granulek zakoupili a vyrazili.

Mezi jednotlivými výběhy a klecemi nás vítali nejen slepice, kachny či pávy, ale hlavně klokani. Napočítali jsme jich asi 20 ks, různých pohlaví a stáří.

U starších samečků bylo vesele pozorovat jejich povislá varlátka visících na tenké šňůrce z kůžičky. Hned mě napadlo, že s věkem u mužů dochází k podobnému jevu, jen s tím rozdílem, že klokan když začne skákat, pytlík mu zaleze a je zcela zmizelej, kdežto já, když vyvinu stejnou aktivitu, nikdo nikam a hlavně nic se neschová, ale naopak vesele si mi ten váček plácá o vnitřní strany stehen. Škoda, že nejsem klokan.

Měli jsme možnost pohladit různá zvířata, některá vypadala, že si to dokonce užívají a láskyplně nás ohlodávali či vesele pokadili. Což prý je známka velikých sympatií. Ta zvířecí fauna je fakt divná. Zkus si jen představit, že by tohle dělal člověk na schůzce..

Když jsme se seznámili se všemi zvířátky v rodinné zoo, zaplatili jsme Tobíkovi možnost pochovat si vzácné papoušky na ruce.

Nakonec byl jimi zasypanej a bylo vidět, že si to fakt užívá. Úplně zapomněl na krmení pro zvířátka, které měl pořád v kapsičce svých kraťas.

Po poledni jsme šli na prezentaci do veliké klece, kde nám postupně na ruce pokládali již výše zmíněná zvířátka, jako byli ještěři, hadi a různí papoušci.

Společně s moji ženou jsme se na chvíli stali biblickými postavami Adama a Evy s hadem obtočeným na našich krcích. Pověstné jablko, jsem měl schované v batůžku na zádech. O přestávce jsem si tajné kousnul a očekával nějaký hřích, ale zřejmě to nefunguje, když nemáte jen fíkový list mezi nohama a hada nad hlavou...

No nic, zahodil jsem ohryzek a málem strčil hlavu do obrovské pavučiny mezi stromy.

Uprostřed si v klidu seděl pavouk neskutečných rozměrů (v mých oči) a čekal na svoji oběť. Myslím, že kdybych se do jeho pasti chytil, to by nedal. Určitě by jeho malé tělíčko explodovalo pod takovým obrovským přísunem tuku a cholesterolu.

Nicméně mě napadla myšlenka, že bych se nechal od něho aspoň kousnout a získal bych tak nadlidské schopnosti jako kdysi legendární hrdina marleovek Peter Parker. Ale při pohledu na jeho odporné chlupaté tělíčko s černými tictaci místo očí jsem si to rozmyslel.

V prostorách vstupní recepce jsem mezi nabízenými reklamními produkty zahlédl úžasného klokana na perku. Jakmile jsem ho uviděl, okamžitě jsem si vzpomněl na mého kolegů z práce, vášnivého fanouška pražského klubu, jenž má ve znaku právě klokana. Toho jsem tam nemohl nechat.. ♦

Odpolední koupání v obrovském bazénu u oceánu bylo příjemné zakončení dalšího dne za naším putováním po Austrálii.♣

Každý den musíme s Pavlíkem zajet k benzínové pumpě a zakoupit pytel s ledem, neboť australské pivo se dá pít pouze ledově studené...

Pokaždé, když přijedeme večer zpátky do kempu a otevíráme si plechovku, kterou okamžitě maskujeme speciálním krytem tomu určeným a oddáváme se té blaženosti.

♠ Cooberrie Park Wildlife Sanctuary

♦ Já koupil pro kolegy klíčenku s koalou. Po prohlídce ZOO se zastavujeme na oběd v Brews & Bites Beachside Cafe naproti kempu na Fish&Chips. Dávám si místní rybí specialitu, Red Snapper (Chňapal červený (Lutjanus colorado) je dravá mořská ryba z čeledi chňapalovitých, vyskytující se v tropických vodách ve vnitřních částech korálových útesů nad tvrdým dnem, v hloubkách kolem 70 metrů, Indického oceánu a západního Pacifiku. Má pevné, bílé a šťavnatým maso nasládlé chuti, ideální na grilování a pečení. Má minimum tuku a málo kostí. Druh dosahuje maximální celkové délky přibližně 90 cm.)

♣ Zatímco všichni se slunili nebo koupali, já vyrazil pro dvě blízké kešky, jednu v zátoce naproti koupališti, druhou na kopci u místního hřbitova. Tak dnes se mi ale vůbec nezadařilo, první jsem vůbec nenašel a druhá nebyla na popsaném místě. :-(

Dnes výjimečně v kempu nebyla jen listová zelenina k večeři, ale fazole s klobásou, volským vokem a kukuřicí. V 21:27 nečekaně v kempu zhasli všechna světla na noční klid.

Dnes nás 39 km vozil Martin.

21 den – neděle 4. 1. 2026 - 9.den „On the road“

Po snídani a nastěhování všeho do aut vyjíždíme na okraj městečka Yeppoon do Merv Anderson Park, kde se koná trh všeho možného i potravin. Na jednom místě se kluci zasekávají. Aby ne, poslouchají kolegy hudebníky (mandolína, kytara. bicí) a jsou k neodtržení. Po necelých 20 km po místní silničce vyjíždíme na Constitution Hill k Singing ship. (Zpívající loď je 12 metrů vysoký betonový a ocelový monument, který se nachází v parku Emu v hrabství Livingstone v Queenslandu. Monument je pozoruhodný tím, že využívá vítr k vydávání jedinečného pískajícího zvuku, díky kterému „zpívá“.Monument, který se nachází na Churchillově vyhlídce a připomíná plavbu Jamese Cooka přes Keppel Bay v květnu 1770. Oficiálně jej odhalil ministr lodní dopravy Ian Sinclair 30. května 1970. Monument navrhla učitelka umění Bajool Peggy Westmorelandová, která v roce 1969 vyhrála soutěž pořádanou Výborem pro oslavy dvoustého výročí kapitána Cooka, která hledala způsob, jak si připomenout 200. výročí Cookovy plavby a jeho průzkumu Keppel Bay v květnu 1770. Památník postavili stavitelé Steve a Isabel Keleovi, inženýr David Thomas a lektor fyziky George Cain.[, který navrhl ocelové „zpívající“ trubky. Zpívající loď byla opravena po poškození způsobeném cyklonem Marcia v roce 2015. Zpívající loď se tak stala ikonickým symbolem Emu Parku a okolní oblasti.) Zastávku využíváme k zamluvení kempu ,- AU$ ( ,- Kč) blízko Harvey Bay (Karen) a rezervace zítřejšího výletu na Fraser Island ,- AU$ ( ,- Kč) (Sísa). Modrá škodovka pak vyráží sólo napřed směr budoucí kemp. Naše osádka po procházce okolo vyhlídky na oceán se též vrací na hlavní A1 Bruce Highway a za Rockhamptonem přejíždíme Obratník Kozoroha, tentokrát na jih. U Ampol Foodary Benaraby Travel Centre zajíždím k pumpě, kde si dáváme gáblík, tankujeme benzín, nakupujeme jídlo a po 198 km se střídám za volantem s Martinem, který už zbylých 276 km dorazí do kempu Harbour View Caravan Park v Harvey Bay. Napodruhé jsme správný kemp našli, když jsme před tím vjeli do jiného. Tento kemp byl obsazen převážně karavany na dlouhodobější pobyt, skoro každý karavan měl u sebe postavenou „předzahrádku“. Ale kemp byl strategicky umístěný, zítra před ním u Informací nás vyzvednou na výlet na největší písečný ostrov na světě. Tady se hodily čelovky na přípravu večeře, protože blízká kuchyňka byla beze světla, ale naštěstí zásuvky na dobití mobilů fungovaly. Šli jsme brzo spát, zítra brzo vstáváme.

22 den – pondělí 5. 1. 2026

22.díl Fraser Island

Takhle rychle jsme ještě ráno nikdy nevstávali, neboť v sedm jsme museli odejít z kempu na seřadiště, kde nás nabrali a odvezli do přístavu ♥ na trajekt.

Zaplatili jsme si celodenní výlet na Fraserův ostrov s výkladem.

Cesta trajektem naprostá pohoda, problém nastal ve chvíli, kdy kapitán zahlásil, že budeme přistávat za 8 min a je čas dojít si na záchod, neboť pak nebude čas..

Nastala panika, nejen u pasažérů, ale hlavně u mne. Neboť jsem cítil každou vlnku na moři a potřeba se pořádně vyčůrat rostla každou námořní milí.

Postavil jsem se spořádaně do fronty a čekal s ostatními. Když na mě přišla řada, přišel námořník a vyhnal mě, neboť toalety byli na spodní palubě a tam stala zaparkovaná auta a z bezpečnostních důvodů, během výjezdu z lodi, nesmí být v prostoru žádný pasažér..

Pomalu jsem cítil návaly, horko střídala zima. Potil jsem se a zároveň třásl zimou.

Přece jenom jsem byl dlouho na moři (asi 3/4hod) a možná se o mě pokoušeli kurděje, neboť během plavby jsme nedostali žádné vitaminy…aa

To nutkání se pořádně vyčůrat bylo nesnesitelné. Jakmile poslední auto opustilo palubu, námořník sundal bezpečnostní řetízek a usmál se.

Nevnímal jsem ho, utíkal jsem jako v tranzu, abych rozrazil dveře do kajuty lodního strojníka, omluvil jsem se a vzal za kliku vedle. Přišel – otevřel -vymočil - odešel.

Po té už mi bylo vše úplně jedno.

Vyšel jsem s davem z lodě ♠ a nechal se unášet tím proudem směrem k terénnímu autobusu (kterého jsem mimochodem viděl poprvé v životě) a vyhlížel dle instrukcí delegáta se žlutou cedulkou.

Michalíček měl pravdu, když na začátku prohlásil, že určitě budeme mít pěknou slečnu, nemýlil se.

Když krásná Kaila, tak se ta průvodkyně jmenovala, vyvolala jméno mě ženy Silvie Hák, vzpomněl jsem si, že nejsem na ostrově sám. Jaké to bylo pak milé setkání s moji rodinou od doby, co jsem se málem popral s námořníkem, který mi odepřel toaletu.

Uděláme si prezenčku, řekla pokaždé když jsme nastupovali do dvoupatrového trackoveho autobusu od fy MAN. To druhé patro, bylo vlastně první, neboť spodek byl vyvýšený hlavní rám.

Nikdy jsem nejel offroudovým autem v terénu, natož busem.

Když naše blonďatá Kaila zahlásila do mikrofonu, ať se připoutáme, zasmál jsem se rebelský a řekl, že jsem chlap a vážou se jen srabíci. Když jsem si v první zatáčce málem překousnul jazyk, chlapácký jsem okamžitě hledal popruh, kterým jsem se pevně připoutal k sedačce a rukama dál vyvažoval nerovnosti terénu, tak jak to s autobusem házelo že strany na stranu.

Seděl jsem s Cmaralíkem a to byl druhej zážitek. V tomhle horku sedět vedle sálajících 87 kg (stále se prsí, jak zhubl) živé váhy, třít se navzájem nohama o sebe při každém pohybu nástavby, byl taky zážitek.

Nicméně první zastávka byla naprosto dokonalá. ♦

Přírodní jezero nás přivítalo svoji průzračnou tyrkysovou barvou, na rozdíl od pavlíkového trička, nádherně vonělo, vlastně celý ostrov nádherné voněl exotikou a zářivě bílou pláži s jemným bílým písečkem.

Koupání bylo velmi osvěžují a už nás opět nahnali do autobusu. Tobík prohlásil, že je to vlastně taková loď na kolech pohybující se na rozbouřeném moři, myslím že nebyl daleko od pravdy.♣

Další zastávkou byl potopený vrak obchodní, kdysi válečné lodě na písčité pláži, po které jsme mohli jet vysokou rychlosti.

Pavlík tady byl kdysi před 25 lety, stále to každému hlásil a jal se okamžitě při vystoupení z našeho korábu měřit metrem o kolik se ta loď zmenšila díky silné korozi.

Zvlášť mě zaujalo, jak vlezl do útrob té lodě a udělal dřep. Neunikl tak pozornému klokanímu (jakému jinému tady v Austrálii) zraku naší průvodkyně, která pojala podezření, že ji svěřeny tyrkysový pasažér si hodlá ulevit uprostřed té nádherné historické památky a okamžitě se na něj obořila. Pavlík na jedno ucho slyší hůře, takže ji nevnímal, neboť varovaní přišlo z té strany, která není úplně v topu.

Ještě že jsem byl na blízku a našeho kamaráda upozornil, že tady ne, tady opravdu ne!!!

Pak už jsme jen čekali na posledního cestujícího, abychom mohli pokračovat dál. Tím posledním nebyl nikdo jiný, než náš hrdina od Tobruku, kdejžto dostal přezdívku, podle své africké čepice, připomínající vojenskou pískovou pokrývku hlavy vojáků bojující na africkém kontinentu.♥

Byl to takový sprint...

Třikrát jsem málem v autobuse usnul, ale pokaždé uhoupán vidiny klidnější cesty, jsem se octl hlavou na stropě busu a opět se připoutal, během cesty prosím nekuřte!!

Po návratu do ostrovního přístavu, proběhla poslední prezenčka, aby se naše vedoucí zájezdu ujistila, že to co na ostrov přivezla, to si taky z ostrova odveze.

Kaila nás pak na břehu ještě rozvezla jednotlivě do kempů a hotelů, byla to mladá, šikovná Australanka v uniformě s kloboukem od krokodýla Dundeeho.

My si pak za odměnu po celodenním výletě, dopřáli asijské jídlo a chlazené pivko.♠

♥ River Heads Ferry Terminal

♠ na přístavní molo v Kingfisher Bay na Fraserově ostrově.

♦ Lake McKenzie.

♣ Cesty mezi jednotlivými místy na ostrově byly úzké a jednosměrné pouze pro offroudy 4x4, ale nepočítalo se, že na písčitou cestu vjede sice čtyřkolka, ale s přívěsem, takže se jí podařilo do kopce uvíznout a tím ucpat průjezd pro ostatní. Nakonec přívěs odpojili a mohli jsme projet dál k procházce údolíčkem podél říčky Wanggoolba Creek. (Stezka podél potoka Wanggoolba Creek vede po dřevěných chodnících a vine se bujným, starobylým deštným pralesem, míjí křišťálově čistou vodu, vysoké kapradiny, borovice kauri a eukalyptové lesy.) Trail jsme zakončili výstupem k rekonstruované vile bývalého správce ostrova, kdy se tu těžilo vzácné dřevo. Následoval přejezd do ostrovního rezortu Eurong, kde jsme si v McKenzie's Restaurant formou bufetu dali oběd a zapili to pivkem XXXX.

♥ Cestou na další zastávku náhle offroudbus zastavuje u smečky divokých psů dingo. No jak jsou krotký, povalující se na písku, moc divokosti nevzbuzují. Před 25.lety jsme tu na pláži žádné dinga nepotkali. Další zastávka na východní pláži byla říčka Eli Creek. Po dřevěném chodníčku od jeho ústí do moře se jde asi 100 metrů proti proudu do buše a návrat zpátky je možný sjetím na nafukovacích matracích nebo kolech. Před 25.lety bylo možné po celé délce přístupného potoka brodit v nádherně chladné vodě tohoto křišťálově čistého potoka s písčitým dnem a vrátit se k ústí potoka na břeh. Z nostalgie jsem si závěrečných 20 metrů Eli Creek k ústí do oceánu prošel bosky. U ústí se opět potuloval osamělý pes dingo. Docela změna za těch 25 let. Poté jsme jeli jižně po písčité pláží Seventy-Five Mile Beach k Cornwells Campground, za nim jsme odbočili na písčitou cestu napříč ostrovem k přístavu Kingfisher Bay.

♠ V Truly Asia Hervey Bay jsem si dal malajské nudle a zapil to místními pivy celkem za 59,7 AU$ (866,- Kč) Do kempu jsme to už měli díky Karen jen přes ulici.

23 den – úterý 6. 1. 2026 10.den „On the road“

23.díl Startujeme Škodovku

Dalším přesunem jsme se měli posunout jižněji podél pobřeží, ale před tím jsme si naplánovali návštěvu místního akvária s ukázkou mořské fauny.

Jenže, to bychom nesměli mít v našem teamu Michalíčka, který nechal omylem zaplou ledničku v autě a ta mu úplně vybila baterku. Takže, když proběhla nakládka všech potřebných věci pro stanování, skočil se osprchovat, což činím pokaždé i já, neboť jednak to jsou nervy, jak tam vše dostanu a za druhé vám slunce nekompromisně žhne po celou dobu na hlavu, nasedl společně s Karen a klíčkem otočil v zapalování. Ozvalo se jen "cvak....krrrrr...cvak". Nechtěl bych v tu chvíli sedět s ním v jeho modré škodovce, po boku jeho ženy. Tak chudák musel vše opět z auta vyložit a najít v kufru startovací kabely. Na moji otázku, zda je má, odpověděl, že jasně, že má všechno.

Už ve slově kabel slyšíš tu obrovskou sílu, kterou musí příslušné změti vodičů přenést vysoký proud z bodů A do bodů B.

Zatím jsem přistavil naše pojízdné Mitsubishi co nejblíže k motorovému prostoru modré škodovky a čekal na KABELY. Je zvláštní, že mě ani nepřekvapilo, když totálně upocený Honzík mi podává klubíčko malinkých autokabílků černé a červené barvy. Hned jsem věděl, že bude problém. Ten se vzápětí vyřešil tím, že jsem holky a Tobíka odvezl do akvária a společně s Honzou jsme vyrazili do města pro kabely.♦ Následně nastartování proběhlo už pak bez sebemenších problémů a my tak vyrazili jižněji, blíže k městečku Brisbane, neboť máme v plánu návštěvu další zoologické zahrady Stewa Irvinga, která je v Austrálii hodně populární.

Cestou jsme se ještě zastavili v jedné z mnoha kaváren ♣ v malém městečku podél silničního tahu ze severu na jih. A světě div se opět káva nic moc.

Ubytování v hezkém kempu ♥ dle našich naučených postupu proběhlo bez problémů.

Zrovna, když jsem si chtěl dát už zaslouženě vychlazené pivíčko, přišla Karen s tím, že bychom se mohli jet vykoupat.

Než to stačila doříct, už všichni seděli v autě, natěšení na příjemné ochlazení v tom šíleném horkém peklu, které nás tu provází.

Tak jsem zase schoval pivko v plechu do ledničky plně ledu a zasedl opět do přehřátého vozu.

Koupání v přírodním jezírku uprostřed džungle, byl opravdu zážitek. ♠ Zvlášť plavání v teplém vodopádu, který byl jediným přítokem do něho. V Austrálii se nesmíte obnažovat na veřejnosti a naše čtyřčlenná posádka do jednoho ukazují všude zadky na odiv pokaždé, když se převlékáme do plavek či si je sundaváme. Karen a Honza se pokaždé od nás distancují a dělají, že k ním nepatříme... Zvlášť, když se Cmaralík zamotá do svých micbjukenenových červených šortek a ztrácí balanc na jedné noze.

Večer jsem posádce udělal večeři ve stylu nudlové polévky s vařeným vejcem a mísou salátu. Pro sebe jsem si udělal chlapáckej, vytuningovanej, jenže jsem si ho nepoznačil. Pavlík si vytáhl černého petra a snědl salát, při kterém se potil a plakal, ale statečně to dal.

Celou dobu nic neříkal a až v úplném závěru se přiznal...a došlo pivo.

♦ Já toho využil a vyrazil do parku u kempu pro keš. Zase mám pecháčka! :-(

♣ U turistické atrakce Velký Ananas.(Bývalá turistická atrakce Sunshine Plantation, nyní známá jako The Big Pineapple, se nachází západně od Bruce Highway. Zaujímá místo v paměti mnoha domácích i zahraničních turistů, kteří po roce 1971 jeli na sever od Brisbane na prázdninové výlety. Byl to raný pokus o agroturistiku v Queenslandu.) Honza tu byl před 45.lety a překvapeně to tu nepoznával.

♥ Ocean View Tourist Park u Landsborough. ,- AU$ ( ,- Kč)

♠ Gardners Falls leží na říčce Obi Obi Creek a jsou skrytým klenotem v oblasti Sunshine Coast Hinterland.

Už za tmy z terasy nad kuchyňkou poprvé konečně vidíme souhvězdí Jižní kříž. Já opět po 25.letech. Před spaním ještě proběhne mailová korespondence s Lili a Romanem ohledně zpáteční zastávky u nich na farmě.

Dnes Martin odřídil 243 km a tachometr ukázal 9053 km.

24 den – středa 7. 1. 2026 11.den „On the road“

24.díl Crikey

Ranních 30°C nás v šest hodin vyhnalo ze stanu. Nikdy jsem si nemyslel, že budu spát v zapnuté sauně, jen se bojím, že po návratu do Prahy se rozhodnu, že si zajdu do sauny a bude mi tam zima. V Queenslandu se nedoporučuje být na slunci mezi 12 – 2 hod, protože údajně slunce pálí nejvíc.

Kdyby to bylo podle mě, tak bych doporučoval nevycházet ven mezi 6 – 20 h a sedět pouze v plně klimatizované místnosti s dostatkem tekutin, v našem případě zásobou piva. Toho dne jsme si naplánovali návštěvu vyhlášeného parku Steva Irwina, který nabízí divákům pohled na různá zvířata z celého světa, tak trochu z jiné perspektivy. Zřejmě ten nápad měla i polovina obyvatel Queenslandu.♦

Přivítalo nás obrovské parkoviště plně aut všech možných značek. Proud lidí se valil ke kasám u vstupní brány do areálu samotné Zoo. Dát každému do ruky mávátko, tak by to byl pěkný prvomájový průvod bez lampionů.

Musím teda říct, že mi spadla čelist, neboť tolik zvířat různých druhu v jednotlivých výbězích jsem nikdy a nikde neviděl.

Kávičkou a zmrzlinou jsme začali naší několikahodinovou prohlídku. Hned na začátku jsme se rozešli s Michalíčkovejma a šli si po svém.

Nejvíc nás zaujal tasmánský čertík, který byl boží. Zřejmě trénoval, neboť běhal pořád dokola mezi palmami, vylézal na umělou škálu, zaprskal na přítomné návštěvníky, kteří si ho fotili a natáčeli na video, jako by byli všichni z Japonska, aby se opět vydal na další kolečko svého představení.

Slunce nám ten den rozhodlo ukázat, že není jen světýlkem na obloze. Teplota vystřelila skoro až k horní hranici 40°. Za celou dobu jsem tady nepoužil gel na vlasy, aby mi držel účes. Tady je to úplně jedno, protože čepice se vám vpíjí do vlasů, tričko plně funkční máte neustále přilepené na tělo ve stylu šlím o vašich trenýrkách vůbec nehovořím, ty máte srolované neustále ve zpocené úžlabině mezi půlkami.

Má žena se nemaluje, neboť tu chybu udělala jen na začátku našeho pobytu, kdy chtěla oslnit při večeři. Avšak nepočítala, že se během pár vteřin promění její obličej v Picassovo moderní dílko, za který by se nemusel stydět žádný cirkusový klaun.

Nás synek byl úplně oslněn a uchvácený ptáčkama, kteří si volně poletovali v obrovské voliéře, kterou jsme měli možnost procházet.

Jako pověstná třešnička na dortu bylo krmení krokodýlů v připravené aréně pro diváky. Obrovská show s poletujícími dravci a papoušky mezi přihlížejícími, bylo nejen překvapení pro nás, ale i milé zpestření samotného programu krmení predátora. Toho jsme na popud krotitelky vyvolali hlasitým zvoláním "Crikey". Ten se ze začátku tvářil, jako že ho to nezajímá, chovatelé bláznivé lítali podél vodního kanálu a snažili se mávajícím kuřetem upozornit to monstrum, které vypadalo, že cestou usne. Avšak zdání pouze klamalo, neboť to je jejich strategie, přiblížit se nepozorovaně ke kořistí a pak následně zaútočit...

Já být krotitelem, tak se po takovém fingovaném útoku jdu přebalit.♣

Po šesti hodinách prohlídky jsme si zaslouženě dali místní hamburger, kde nám u stolečku snažil Ibis sežrat hranolky. Po měsíci v Austrálii, nenávidím hambáče a hranolky.

Nákupem v místním obchodě jsme se předzásobili na večerní návštěvu u kamarádů Michalíčka, kde jsme zahajovali naší třínedělní cestu po Austrálii.

♦ Rodinná vstupenka 2+1+důchodce nás vyšla na 77+77+49+67=270,15 AU$ (3.917,- Kč), kdy důchodový věk jsem prokazoval českým řidičákem.

♣ Australia ZOO se rozrostla co do velikosti a pestrosti místní i cizokrajní fauny oproti před čtvrt stoletím, hlavně mě překvapil „krokodýlí stadión“. Jen škoda, že už nežije Steve Irwin, jeho krmení krokoušů bylo jedinečné.

25.díl Hadice není samička od hada

A jako strýc Baloun v povídce Šimka a Grosmana jsme otevřeli bránu u vjezdu na pozemek a se slovy : "Ahoj, my jsme vaší kamarádi, budeme u vás bydlet a mějte nás rádi" jsme objali zcela zaskočené čechoaustralany Romana a Lily, kteří se rozhodli zcela dobrovolně před 20.lety se smažit pod australským sluncem do konce svých životů. Po měsíčním pobytu zde, pořád mé tělo a mysl marně svádí boj se všudepřítomným horkem v mylně naději, že zvítězí. I když jsem životní optimista, což někdo poznamenal, že je to jen člověk, jemuž se nedostává informací, nějak mi to tu nikdo a nic neulehčuje.

Těším se domů, odkud dostávám zprávy o sněhových kalamitách, které dopadly na území naší republiky, doplněnou o informací kolabujících silničářích a omezeném zajištění infrastruktury pro běžný provoz všech obyvatel naší krásné zemí. Je až zajímavé, jak mě tyto zprávy hřejí u srdce, ne ze zlomyslnosti, ale touhy být toho součástí. Ten pocit, kdy se vám páří od úst, máte zmrzlé nohy a uši či prokřehlé prsty je absolutně nejvíc.

Už se dočkáme, odlet se pomaličku blíží.

Tobík dostal za úkol, posekat zahradu na pojízdné sekačce a se sluchátky na uších si to fakt užíval. My jsme to vše sledovali s vychlazeným pivíčkem z povzdálí.

Večerní posezení s kytárkou při výborné večeři a dobrém pitím bylo úžasné.

S Honzíkem se snažíme sladit na písničkách, které lidí znají. Některé nám jdou docela dobře a tak je pilujeme.

Takže jsme si chtě, nechte svůj pobyt na farmě prodloužili o další den.-

♥

25 den – čtvrtek 8. 1. 2026

- Roman brzy ráno odjel do práce a zanechal nám nastavené opakovatelné buzení každých 10 minut, které vydrželo po jeho odchodu další 4 hodiny.

Ranní plavání v bazénu je balzám na cokoliv. Slunce se vám opět snaží něco dokázat, ale vám už je to jedno. Ručníky tady nejsou vůbec potřeba, člověk vyleze z vody a než dojde k lehátku je suchej.

Slovo župan tu vůbec neznají.

Nechtěli jsme se ten den jen válet a relaxovat (teda chtěli jsme to tak, ale bylo nám to hloupé), tak jsme se nabídli k toliko potřebné práci na farmě, což je každodenní řehole všech farmářů, kdekoliv na světě.

Tobík si opět nastartoval sekačku, namazal se 50tkou, nasadil si klobouček a sluchátka a celé dopoledne jsme o něm defacto neslyšeli.

Kolem oběda omdlel v posteli, aby nabral sílu a mohl potom pokračovat do západu slunce.

Lily mu radila, jak má jezdit přes muldy, aby nepoškodil sekáči nůž, ale bylo to marné. Tobík se shlédl v rychlosti a proto bývalý pilot F1 Schumacher by byl proti němu začínající jezdec, amatér.

Michalíčkovi se nabídli, že zasadí dvě avokáda. Já s Pavlíkem jsme vyfasovali mističky a šli jsme otrhávat rajčátka ve velikosti borůvek, neboť neuvěřitelně plodící keříky této zeleniny museli ustoupit developerským záměrům výsadby avokádové plantáže. Michalíček s virgulí vyhledával to správné místo na zasazeni.

Bylo poučné sledovat tohoto dvoumetrového človíčka, jak se zhostil tohoto úkolu. Díky tomu, že má několik titulu jak před jménem, tak i za jménem, šel na to pochopitelně vědecky s rozvahou a plně vybaven botanickými znalostmi.

My s Pavlíkem jsme ho pozorovali a nechápali co to provádí, neboť takový triády kvůli dvěma prťavým keříkům ve velikosti našeho angreštu či rybízu. Shodli jsme se na tom, že bychom si našli někde měkkou půdu, tam bysme rýčem udělali díru a šoupli tam toho chudinku, či dvě, zalili to vodou a šli spokojeně na pivko. Jaké bylo naše překvapení, když celá tato akce v našich očích řádově minutová, se díky přístupu tohoto mičurince ve slaměném kloboučku, protáhla na celý den neskutečné dřiny.♠

Začalo to tím, že rozvážně se procházel po pozemku o rozloze 10 hektarů. Sledoval dráhu slunce, měřil sílu větru od východu, vypočítával dopad stínu v perimetru od stojících palem v každé hodině celého dne, krokoval případně jak daleko musejí být obě rostlinky od sebe.

Dostal mě, když sem tam rýpnul do země, do dlaně si nandal zeminu, přičichl, snad i ochutnal, polil ji vodou a sledoval její reakci.

Závěrem vytáhl virgulí a šamanský si něco mrmlal pod rašící plnovous, aby vzápětí zapíchl klacek do místa, kde se mu tento přírodní kompas ohnul a vyznačil tak nejlepší místečko pro budoucí základní kámen této avokádové plantáže.

Udělal provázkem poloměr kruhu (asi 3 m) a vytyčil nám tak místo, kde musíme vykopat díru asi metr hlubokou. Zasmáli jsme se a podotkl jsem, že Lily chce zasadit jen keřík a ne kopat studnu. Nevím kdo z vás kopal někdy něco v zemí věčného slunce.

Ta zem je hotová škála. Asi po hodině otrocké práce, jsem společně s mým otrokem na řetězu vyhloubili krásný důlek na hraní kuliček, který se pochopitelně nelíbil novodobému otrokáři bez biče.

Bylo navíc velmi zajímavé sledovat oba zahradní architekty jak teamově spolupracují a hledají společně souznění v případném postupu sázení.

Oba vysokoškolsky vzdělání lidé s různými názory se do sebe pustili. Argumenty přebíjeli argumenty, protichůdné názory do sebe navzájem naráželi, adrenalin na obou stranách dosáhl maximální hladiny.

Jen my s Pavlíkem zůstávali klidní a s vychlazeným pivkem v ruce.

Takže díra asi 1 m hluboká byla po dopolední těžbě hotová.

Na dno této jámy se vysypalo kolečko koňského hnoje, který Michalíček nabíral svýma rukama,.každý koňský koblížek promnul mezi prsty a obřadně položil na slámovou podestýlku, přidal hlínu, pak kobližky, slámu, zase hlínu a pořád dokola.

Až takto vystavěl mohylu do výše půlmetru nad okolní terén.

Natáhli jsme asi 100 m hadicového vedení na prolití tohoto monumentu.

S Cmaralíkem jsme už omdlévali z šíleného horka, ale náš "Dominus" jehož jméno jsme se ten den báli vyslovit, ukázal svým upatlaným od koňských koblížků, kostnatým prstíkem na další místo, kde se celá ta anabáze opakovala téměř do západu slunce.

Silvik této otrokářské práci unikla tak na půl. Neotročila s námi na žhavém slunci, ale byla připoutána též řetězem ke kuchyňskému plynového sporáku v kuchyni, bez klimatizace s nulovým průvanem.

Chudák, dostala za úkol zavařit námi natrhaná rajčátka. Když jsem ji několikrát za den přišel zkontrolovat, vypadala jako by právě vylezla ze sprchy, jen jsem nechápal proč se pořád sprchuje oblečená?!

U večeře jsme seděli všichni zcela zdecimovaný. Hovězí steak, který připravil Roman byl luxusní a všichni si moc pochutnávali. Když tu najednou přiběhl celý udýchaný hlavní kuchař a mává v jedné ruce baterkou, "pojďte honem ven, máme tu krajtu". Všichni jsme od stolu vystřelili ze dveří, až mi bylo líto, že tam nechávám svůj nedojedený steak o samotě. Když jsme opatrně všichni, kdy někdo měl čelovku, někdo popadl jen baterku, doběhli k místu, kde Roman ukazoval výskyt tohoto plaza, tak typického pro tento kraj.

Zjistili jsme, že všichni koukáme do trávy na zahradní hadicí, volně ležící v trávě, kterou jsme zapomněli po celodenní rychtě s avokádovou plantáží uklidit..

Roman jen vesele prohlásil, že je to samice od hada, tzv. hadice..

♥ Dnes 86 km odřídil Martin. Tachometr se zastavil na 9139 km.

♠ S Lili a Háčkem jsme vyjeli do místního Bauhausu pro pytle zahradní hlínu pro nově zasazená avokáda. Původně jeden pytel na jedno avokádo, nakonec po telefonním dotazu s naším Mičurinem jich Lili kupuje deset. A Honza všechny využije! S Háčkem cesty využíváme též k nákupu kartónů s pivem.

Večer dostaly prostor i kytary a Lily s Romanem si připomněli české písničky. Spát jsem šel opět do pokojíku s Háčkem a stropním ventilátorem, který jsme už ale dokázali oproti předchozí návštěvě nastavit na takové otáčky, aby nás nerušil ale ovíval v tropické noci. Takže nás pak vyrušovalo jen vzájemné chrápání.

26 den – pátek 9. 1. 2026 - 12.den „On the road“

26.díl Tenhle trik znám

Bohatou snídani na rozloučenou, kdy padla asi 14.denní snůška vajec, hromada fíků, čerstvě natrhaná kiwi a manga s medovou šunkou jsme se společně rozloučili a vydali se dál za dalším poznáváním krás Austrálie v okolí východního pobřeží.

Michalíčci vyrazili domů napřed, neboť pojali podezření, že dceru kterou nechali celou tu dobu samotnou, je potřeba připravit na náš příjezd. Asi se nikdy tak úplně nedozvíme, jak moje rodina zapůsobila na tuto introvertní spořádanou, katolickou rodinku, žijící v poklidu na předměstí Sydney. Jsme kapánek hlučnější a živelnější skupina, což může působit na slabé povahy, trošičku zaskočeně až překvapeně.

Honzík je dobrák od kosti, ale když mluví, má kolikrát člověk co dělat, aby mu rozuměl. Náš Tobík mu dál přezdívku "strejda kuňkaldýny". Milenka, jejich dcera, je úplně stejná jako její taťka, tam je jen nepatrný rozdíl, té totiž není rozumět vůbec.

Takže kolikrát dochází ke komickým situacím, kdy se rozpovídá, ale ty vůbec netušíš, o čem či o kom vypráví a po celou dobu jejího monologu odhaduješ o tématu, který právě probíhá u stolu, abys vhodné na konci zareagoval...

Osvědčilo se mi ..".hm, yes, ooo, noou…" někdy se člověk netrefí, ale ta pravděpodobnost je poměrně malá.

Naproti Karen je temperamentní malá australská žena milující přírodu, zvláště ptačí faunu. Umí se nádherné od srdce smát, ale dokáže se i pěkně naštvat a to pak člověk dělá, že v její blízkosti není, zkrátka je zmizelej.

Takže posádka modré škodovky vyrazila na dlouhou trasu domů a my s cílem dosažení nejvýchodnějšího bodů východního pobřeží jsme následně vyrazili za nimi.

Cesta ubíhala vesele, jen s drobnou nervozitou, neboť se Silvikovi nepodařilo za celou dobu najít pro nás vhodné ubytování♦.

Až u majáku na konci světa ♣ se ji podařilo zamluvit apartmánek ♥ v přírodní rezervaci ve stejném okrese.

Do místa ubytování jsme už dojížděli za tmy, ale s lednici plnou ledu a italského pivka, nám to bylo fuk.

Rychlá večeře a šlo se do hajan.

Je vtipně, jak vnímají Australani našeho Cmaralíka, neboť ho všichni považují za otce buď to Silvika a nebo mého. Paradoxně by to mělo být spíš obráceně, neboť Pavlíka bereme jako bráchu Tobíka. Maji podobné zájmy, spí společně ve stanu a občasné vrtochy tohoto novopečeného staříka důchodce, jsou dost podobně těm pubertálním našeho synka.

Zkrátka jako v té pohádce Jaja a Paja, já se pasují do role dědy Lebedy a na vše jdu s CATrackou rozvahou.

Ranní sprchování ve studené vodě, mě vždy příjemné naladí, tady to však neplatí.

Jednak nemají úplně studenou vodu a za druhé člověk se osvěží a hned je opět mokrej.

Tak se vám tak otírám ručníkem a pozorují se v zrcadle, což dělají všichni muži, bez toho aniž by to přiznali. Hovořím na svého malého, teda menšího kamaráda, když mi tam najednou vleze Cmaralík a žádá mě, abych mu podal zpod umyvadýlka lopatku a smetáček. Abych to nějak popsal, místnůstka v katalogu brána jako koupelnička měla sprchový koutek, malé umyvadýlko přímo proti dveřím a toaletu.

Takže jak jsem tam stal a snažil se vyhovět žádosti našeho kamaráda, uvědomil jsem si, do jaké situace se mě snaží vlákat.

Ti z vás, kteří mají představivost, není potřeba více vysvětlovat, neboť modři už vědí, nebo přinejmenším tuší. Abych mu vyhověl a podal zmíněné nářadí na úklid, bylo nutné se otočit ke dveřím ve kterých stal Pavlík a ohnout se. "Ha, tenhle trik znám kamaráde!!..mě nenachytáš!!"...

Cmaralík sice nechápal, ale já věděl, za jeho bezelstným úsměvem se skrývá zvíře, sice jen malé koťátko, ale i tak. Smetáček s lopatičkou jsem mu nepodal.

♦ Při odbočování k mysu Byron jsem míjel tři chodce a toho nejblíž v silnici jsem trefil levým zrcátkem do ramene. Kdyby Martin na mě nezařval, ať zastavím, ani jsem si toho kontaktu nevšiml. Když se Martin s trefeným chodcem domluvil, že je v pohodě a OK, pokračoval jsem dál na placené parkoviště za 5,- AU$ (72,- Kč) k majáku. Prošli jsme se k k cípu mysu Byron a zapózovali u nápisu nejvýchodnější bod australské pevniny. Poslední čtvrtinu 353 km dlouhé cesty zalesněnou zvlněnou krajinou do kempu odřídil Martin. Tachometr se zastavil na hodnotě 9492 km.

♣ Cape Byron Lighthouse

♥ v kempu The Bushranger Hideaway ,- AU$ ( ,- Kč) u národního parku Mount Jerusalem.

27 den – sobota 10. 1. 2026 - 13.den „On the road“

27.díl Jsem jak prase

"Freeedoooom", vyrážíme úplně sami bez doprovodného modrého vozu. Takže ta možnost zastavit si kdy člověk chce a kolikrát chce je k nezaplacení.

Střídáme se v řízení. S Pavlíka se stal profesionální řidič dálničního typu a mě přenechává jízdu ve městech.

Je zajímavé, že jsem si za měsíc, co jsme tady zvykl na jízdy v protisměru, zvlášť na kruháčích. Naopak marně přemýšlím, jak se tyto křižovatky jezdí u nás?? ♠

Pomaličku si uvědomujeme, že naše měsíční dobrodružství se chýlí ke konci.

Už nám zbývá poslední noc v kempu a pak poslední cesta k Michalíčkům na periférii Sydney.

Ubytování jsme našli na poslední chvíli a musím říct, že to bylo jedno z nejlepších ♦

Stany jsme mohli postavit na louce pod košatými stromy,♣ takže jsme unikali slunečním paprskům, které jsou v Austrálii všudepřítomné. Ještě tak vyřešit to horko, které to vždy doprovází, ale už jdeme do finále, takže to dáme.

Navíc jsme opět nakoupili pytel ledu, takže kuželky budou příjemně pitelné a osvěžující.

Po postavení stanů jsme vyrazili na pláž ♥do přístavu na zmrzlinu. Silvik si po výběru zmrzliny pochutnává na ní a nebyla vůbec připravena na silný vítr vanoucí od oceánu, který přišel z boku a tudíž si okamžitě pokecala tričko, povzdychla si a prohlásila: "Jsem jako prase!!" a já na to ".. a ještě sis k tomu pokecala tričko!!."

Závěrem večera jsme si zašli na akci gastronomický festival vedle našeho kempu.♠ Těšil jsem se jako malej kluk, avšak jaké bylo mě zklamání, protože nabízené pochutiny byli fastfoodoveho stejného typu.

Čekal jsem originalitu, ale dostal jsem jen hamburger 100 x jinak či hotdog různých velikostí. Co musím Australanům vytknout je to, že do všeho cpou cukr a med.

Cokoliv si dáte, je do sladka. Omáčky, hořčice k masu, kuřecí stripsy, pečivo a navíc nikde neseženete pivo.

Ono to vypadá, že jsem notorický pijan a že bez piva nedokážu být, ale věřte, že to je to jediné, co se tu dá opravdu pít. Naučil jsem se jeden druh piva vytunit vsunutím plátku limetky do hrdla a udělal jsem z toho pivo podobně mexické Coroně.

Na minerální vody, na které jsme doma zvyklí tu nenarazíte, jen sladké nápoje všeho druhu včetně džusu.

Takže, abych to shrnul co dělají protinožci jinak než my z našeho pohledu.

Vše sladí, jezdí a chodí nepochopitelné vlevo, což nás středoevropany mate, nesmíte čůrat na veřejnosti ani se převlékat, alkohol kupujete pouze ve speciálních obchodech, kde se někdy musíte i legitimovat, nesmíte vystrčit ruku z okénka jedoucího vozu, při chůzi po chodníku se zásadně nevyhýbají, na cizí děti nesmíte promluvit, pít alkohol na veřejnosti je též zakázané, leda byste láhev měl schovanou v papírovém pytlíku, úklid není tak úplně pro ně prioritou, milují kávu, ale neumějí ji uvařit, nevaří polévky (což jsem oplakal), pak už to jsou jen samé pro nás nepodstatné prkotiny.

Naopak nás milé překvapilo, že jsou milý a věčně se usmívající, velmi komunikativní a vždy nápomocni, upřednostňují pobyt venku na čerstvém vzduchu před hověním si doma na gauči, dodržují striktně rychlost na silnicích, jsou velmi tolerantní k jakékoliv menšině či etniku, milují grilování, toalety mívají vždy čistě a zdarma, klokan je luxusní maso, všude na benzínových pumpách lze koupit ohromné množství ledu. Samozřejmě, že je toho mnohem víc, ale nechci případného čtenáře nudit, takže jsem si dovolil vypíchnout jen ty nejpodstatnější.

Země je to nádherná a jsou místa, která vypadají jako ráj. Měli jsme možnost vidět jen nepatrnou část této nádhery, ale ten hluboký dojem v nás zůstane do konce života. Za celou dobu jsme se nesetkali s žádnou negativní reakci na to, že jsme cizinci, spíše naopak. Byli jsme okouzleni z rozmanité fauny, která nás provázela celou cestu.

Díky našemu skvělému vozu z půjčovny jsme se tak mohli dostat do míst, kam bychom se obyčejným vozem neměli šanci dostat, hlavně fungovala klimatizace a při tom taková blbost...

♠ Díky Sísině všímavosti jsme zastavili u vodopádu Minyon Falls, kde jsme si udělali malou procházku na Minyon Falls Lookout s pohledem padající vody říčky Repentance Creek do podkovitého údolí přes skalní hranu. U každá přírodní zajímavosti tu mají piknikový koutek a WC, což jsme využili ke snědení manga. No ještě že jsme ty manga snědli tady a ne v autě, protože jsem byl jak prase a na WC se mohl omýt.:-) Při výjezdu z národní parku do civilizace Sísa říká Martinovi: „Jezdíš moc vlevo!“ „Nejezdím, to se ti zdá…“ a nato najel levým kolem do díry, která byla u krajnice s náležitým zvukovým efektem. Naštěstí vše v pohodě. Natankovali jsme v Lismore benzín a já vystřídal po 105 km Martina za volantem. Za Woodburnem jsme se napáskovali na pobřežní M1 Pacific Motorway a po ní dojeli zbylých 199 km až do kempu v Coffs Harbour.

♦ v kempu Reflections Coffs Harbour - Holiday Park ,- AU$ ( ,- Kč) pro 1 auto, 2 stany. 4 osoby.

♣ u říčky Coffs Creek se záplavovým sloupkem, dnes je ale celý sloup vidět, takže pohoda.

♥ kde byla už klasicky cedule zákaz koupání – velké vlny.

♠ v Coffs Harbour Showgrounds. Já si dal nudličky s hovězím za 17,- AU$ (245,- Kč).

28 den – neděle 11. 1. 2026 - 14.den „On the road“

28.Díl 12 hladových

Tak vyrážíme do Sydney, zatím nemáme žádné zprávy ze základního tábora, ze kterého jsme před třemi týdny vyrazili dobývat vrchol severní cestou.

Naši šerpové by měli již být dva dny doma a měli by podle instrukcí připravovat vše pro náš slavnostní příjezd.

Počasí nám přeje, neboť slunce zalezlo a připravuje se na příjezd jiných bílých turistů z Evropy, kteří vůbec netuší co je tu čeká. Na nás dnes zřejmě dlabe, neboť nás nijak nezaujalo a tak se uraženě schovalo.

Nálada ve voze je výborná, zvláště s vidinou naplánované dnešní večeře.

Zastavili jsme se v australském sportovním obchodě ♦ podobným našemu Sportissimu a donutili Cmaralíka si koupit funkční triko v modré barvě ♣ Abych s ním držel basu, koupil jsem si podobné, jen v jiné barvě.

Zářil jak měsíček a krásné voněl novotou.

♥

Cestou jsme si zajeli k pobřeží, tak nějak se rozloučit a utřít slzu.

Člověk se s Tichým oceánem neloučí denně.

♠

Pak nás hlad donutil k chybě, která se dlouho nebude opakovat, neboť jsme zajeli do KFC.♦ Pominu-li ceny, které po přepočítání na českou měnu se tváří spíš jako letopočty, tak úroveň v gastrofoodovém stravování je příšerná.

Mastné stoly, které nikdo neutírá jsou naprosto standardem ve všech zařízeních tohoto typu. Kvalita pochutin od toho týpka z Kentucky je taky pofidérní.

Je zajímavé, že kamkoliv přijedete, ať je to sebevětší prdel, tak vždycky narazíte na tři podniky zabíjející zákazníky přepáleným tukem s vysokým obsahem cholesterolu a cukrem v podobě medu snad ve všech nabízených produktech.

Myslím, že do podobných podniku chodí jen zoufalci, ztroskotanci a ten den my.

Třeba jsem ani netušil, že existuje tolik druhu cocacol. Pivo vám pochopitelně nikde nedají.

Tak a už míříme do Sydney k Michalíčkům na plánovanou poslední večeři.

Krevety a červené víno se nám zdálo jako příhodné, pro tento slavnostní večer.

My jsme to pojali jako takovou malou trízničku, že odjíždíme, ale Michalíčci to oslavili stejně jako svátek na nebevzetí.

Ono být pohromadě s naší skupinou, není jen tak pro každého, takže jsme uvažovali, že bychom jim vystavěli certifikát, takové potvrzení o přežití v drsném prostředí.

I když samotní Australani by měli být zvyklí, ale společně kempování s Háky a Cmáralem je silná zkouška, kterou naši hostitele zvládli na výbornou.

Milenka nám opět půjčila svůj zahradní domeček, který je plně vybaven a my si tak po dlouhé době mohli vychutnat slast spaní na posteli pod normální dekou.

Počasí bylo příjemné, takže klimatizace nebylo nutné pouštět.

♣

S vidinou zítřejšího odletu jsem usínal jako miminko. V hlavě se mi odehrával scénář k filmu 12 hladových, kde hlavním tématem bylo obžerství. Pečená kolena, vyuzené klobásy či domácí tlačenky byli hlavními aktéry celého příběhu. Jak já se těším domů...do Prahy...do Vršovic...do prdele mě je smutno..

♦ TLB Sport ve městečku Port Macquarie.

♣ Stálo mě 50,- AU$ (720,- Kč)

♥ Za Port Macquarie jsme chtěli navštívit malý pobřežní národní park Sea Acres Rainforest s procházkou Sea Acres Rainforest boardwalk po dřevěné lávce, ale na místě jsme zjistili, že na lávku se jde skrz turniket za 9,-AU$ (130,- Kč) na osobu, tak jsme si radši dali čokoládové zákusky s kávou (Sísa s Martinem) nebo kolou (já s Tobíkem). S plyšovým klokanem a koalou mě to vyšlo na 37,45 AU$ (540,- Kč).

♠ V Lake Cathie jsme tankovali a vyměnili se s Martinem za volantem. Z dnešních 534 km jsme ujeli už 173 km. Zbytek k Honzovi do Parramatty byl na mě.

♦ u městečka Tarre.

♣ Po poslední večeři v Austrálii nám Honza ukázal ručně psané deníky s fotografiemi z několika plaveb po Sněžné řece. Člověk by ani tu Máničku nepoznal. :-)

29 den – pondělí 12. 1. 2026

29.Díl Odlet

Spát po třech týdnech zase jako člověk je naprosto úžasná záležitost.

Nikomu se nechtělo vstávat, zvlášť vidiny nekonečného trávení v letadle. Zase kompenzaci tohoto mučení bude fakt, že staneme ve své rodné zemí, budeme jist česká jídla, spát ve svých postelích a hlavně, už budeme zpocený jen při návštěvě sauničky na Olšanském náměstí.

Všichni jsme si balili své věci do kufru celé dopoledne, navíc bylo potřeba ještě uklidit materiál po kempování a vyčistit zapůjčený automobil.

Vše jsme zvládli poměrně hladce, bez zbytečných komplikací.

Proběhla jen malá snídaně, kde jsme se navzájem ujišťovali, že společně strávený čas tady v Austrálii byl nezapomenutelný a inspirující pro nás všechny do dalších let.

Michalíčci nám poskytli nejen azyl, ale stali se na tři týdny našimi průvodci a rádci po celém východním pobřeží.

Karen téměř všechny ubytování vždy zařídila z našich přejezdů z místa na místo, tím že sledovala mapu a telefonem obvolávala jednotlivé kempy v okolí.

Naproti tomu vedoucí výpravy nám každičký den poodhaloval krásy kempování v divočině. No, za mě jednoznačně dám příště přednost raději přespání v chatkách či jiných bungalovech podobného typu. Nejsem totiž tak úplně kempovací typ. Když jsme byli daleko na severu a museli se díky záplavám otočit, čímž jsme nedosáhli tak úplně náš vytyčený cíl, sám nám několikrát dokázal, že zůstat odříznutý v přírodě jen kvůli nějakým přeháňkám, kdy hladiny řek stoupají natolik, že by člověk musel mít obojživelníka, aby tou cestou případně mohl projet, vlastně vítá. Sledoval jsem tohoto novopečeného důchodce ve svém pomačkaném stoletém slamáčku s koženou šňůrkou kolem krku, jak s láskou připravuje každý den snídani a večer vždy ukuchtí něco, co vyndal ze svý cestovní chladicí tašky. My a s Pavlíkem jsme měli podobnou tašku, ale tam bylo vyhrazeno místečko převážně pro deset kilogramů ledových kostek, mezi nimiž si plavali jak láhve, tak plechovky piv.

Jak už jsem říkal, nejsem závislej na alkoholu, ale to pivo v tom horku bylo jediné, co vám vrátilo náladu po celodenním masírování slunečními paprsky.

Pravda, někdy jsme to prokládali pravou australskou whiskey, ale jen proto, abychom jak se říká" vypálili červa".

Honza je renesanční člověk, který má svůj svět, rád si dělá věci po svém a málo kdy si nechá poradit či přijme jen obyčejnou pomoc. Ale je to přímý chlap, že si člověk uvědomí, tak kdyby měl někdy možnost ztroskotat na pustém ostrově s někým a přežít, tak rozhodně s ním..

Jeho znalost přírody je obdivuhodná.

Já dělím zvířátka jen na dva typy, jedlá a méně jedlá. Vím, že jsem v očích budoucích čtenářů barbar, ale mě to nevadí, neboť já mám zvířátka opravdu rád.

Tak a vyrazili jsme na letiště, na prahu jejich domečku jsme se naposledy objali, zamáčkli slzy u někoho dojetím a u někoho štěstím a vyrazili jsme na letiště.

Pobavilo nás hned při vjezdu na první kruhový objezd, který uprostřed dva silniční technici opravovali a aby zajistili plynulou průjezdnost ve všech čtyřech směrech jinak v poklidné, málo frekventované čtvrti, postavili do každé ulice jedno děvče v reflexní vestičce s cedulí STOP.

Takže když jsem napočítal, kolik lidí bylo potřeba pro opravu křižovatky, zájezdní autobus na dopravu těchto lidí, by nestačil.♥

Předání zapůjčeného auta proběhlo v podzemní garáží terminálu 1, který je určen pouze pro mezinárodní lety. Přišel technik, opět ve vestičce a převzal si naše auto, bez toho, aniž by si ho důkladně prohlédl.

Vyfotil si jen stav tachometru a stav paliva v nádrži. Popřál nám ve své řeči šťastnou cestu a příjemný den. Hádal jsem ho na původního obyvatelé Papui Nové Guineje.

Pokud vím, ještě do minulého století tam baštili lidí, jako my párky v rohlíku.

Byl trošku pokecanej kečupem (teda jestli to kečup byl?!) a divné mlaskal.

Poslední nákup upomínkových předmětů pro naše rodiny a nejbližší přátelé.

Poslední hamburger (u Tobíka už asi 104) a pochopitelně poslední australské pivo.

No, pivo...zkrátka tekutina, kterou místní vydávají za pivo (pochopitelně bez pěny), poslední povinné vyčůrání v této krásné zemí, poslední sbohem, poslední zamávání a letíme domů.

♥ Cestou k letišti jsme nesprávně odbočili, takže jsme jeli zase skrz tunel. Posledních 26 km naší cesty SUV Mitsubishi Outlander od Michalíčků na letiště šoféroval Martin. Stav tachometru se zastavil na hodnotě 10356 km. Od zapůjčení do vrácení auta jsme ujeli 7.016 km. Průměrná spotřeba benzínu Natural 95 byla 8 l/100 km ve čtyřech lidech a vyskládaným kufrem až ke stropu. Cena za jeden litr benzínu byla v rozmezí 1,4500 AU$ (20,90 Kč) na severu až po 1,8100 AU$ (26,10 Kč) v Sydney.

Prošli jsme bez problémů pasovou i bezpečnostní kontrolou, napáskovali se na naše místa a místo avizovaných 21:15 rolujeme na startovací dráhu ve 21:50 sydneyského času. Ze Sydney do Kuala Lumpur letíme opět Airbusem A350-900.

30 den – úterý 13. 1. 2026

V Malajsii přistáváme ve 6:45 sydneyského času = 3:45 malajsijského času na Mezinárodní letiště Kuala Lumpur (Lapangan Terbang Antarabangsa Kuala Lumpur). Opět nás vyhánějí do letištní haly č.15, aby mohli poklidit vnitřek letadla a natankovat. Využil jsem letištní WC na velkou, což bylo klidnější než v letadle a po kontrole nás zase pustili na palubu Airbusu. V 4:20 místního času startujeme směr Istanbul. Okolí zahaluje noc a let probíhá bez rušivých událostí se servírováním dvou jídel s možností výběru. Do sluchátek jsem si pustil australskou skupinu INXS. Už za svítání klesáme k letišti v evropské části Istanbulu (İstanbul Havalimanı) s pohledem na lodě a tankery čekající před Bosporem. V Istanbulu přistáváme v 14:50 malajsijského času = 9:50 tureckého času. Původně jsme měli pokračovat dál na Ruzyň, ale z důvodu námrazy v Praze (-11°C) se náš let posunul na 11:10 tureckého času = 13:10 českého času. Z Istanbulu do Prahy letíme opět Turkish Airlines Boeingem 737-8 MAX.

30.Díl Nástrahy v letadle

Pokud se někdo rozhodně vyrazit na divoko na tento či podobný místo v Tichém oceáně musí počítat s několika věcmi, kterým se středoevropan nevyhne..

Tak za prvé nekonečná cesta letadlem s několika přestupy. Člověk musí být drzí a arogantní, jinak pokud jste slušnej, každý s vámi vymete a váš spolupasažér co sedí před vámi vám sklopí svoje opěradlo, bez ohledu na to, že vám leží na doslova na prsou (silvik to má podstatně horší). Být slušný je jedna věc, ale koukat 12 hod v kuse do nosních dírek kreténa co sedí před vámi, fakt nechceš. Druhý hovado, které můžete na takové cestě chytit, je pasažér za vámi, který vám nedovolí žádný náklon opěradla. Tudíž sice sedíte zdravotně správně a každý chiropraktik by z vás v tu chvíli měl radost, ale sedět celou tu dobu, jako žáček v první třídě v lavici, taky nechceš. Nemluvě o idiotovi, který do vás každou chvíli schválně kopne a nebo je to naprostý blb, který svým buřtíčkoidním prstíkem mlátí do monitoru, aby snad našel lepší program na obrazovce ve vaší sedačce.

Také je dobře sledovat mentalitu některých lidí, jak si třeba objednávají nabízené jídlo během letu. Přeborníci jsou stárnoucí seladoni s paničkami, které jsou silně nalíčené a hrají si ve svých 60 ti na diblíky.

"Hekej, nouuu nebeer mi to, nalej mi tohle víno, pliis.."...snaží se lámanou angličtinou mluvit na stevarda.

Čůrat v letadle taky nemá chybu, pokud si vysoký pasažér, budeš mít problém zvlášť při turbulencích se trefit do nerezové mísy, neboť sklon kabiny je pod úhlem právě stojícího vyobrazeného panáčka na dveřích. Vtipně je taky pozorovat lidí, když spí. Většina lidí mají na očích klapky, jsou přikrytí dekou a jsou nějak divně zkroucený v sedačkách. Ale všem do jednoho při usnutí z vyčerpání povolí dolní čelist a spí tak s otevřenou pusou. Pokaždé když jsem procházel uličkou, napadala mě spousta fórů.

Další zajímavosti se kterou na cestě musíte počítat, jsou vysoké ceny.

Jak už jsem zmiňoval, některé ceny po přepočtu ukazují spíš na letopočet nějaké významné události v samotné historii lidstva. Ale pokud přijmete ten fakt, že za třetinkové pivo zaplatite $ 8 AUD, kdy jeden dolar se rovná naším 15 ti korunám, věřte že každý lok si tak vychutnáváte do poslední kapičky.

Čistota v restauracích či fasfoodovych podnicích je pro našince minimálně šokující.

V obchodech mají ohromný výběr čerstvé zeleniny či ovoce. Tácky s masem na grilování dost často mívají i na benzínkách.

Stravování během přesouvání se z místa na místo se vám scvrkne na hamburgery, hotdogy či hranolky v různých podobách a chutích.

Za toalety se v Austrálii neplatí, což nás hodně překvapilo, musím říct, že mile.

Zapomeňte na evropský styl řízení, nemluvím tu o jízdě vlevo, ale pomalé a dá se říct i bezpečné jízdě jak ve městech, tak i na venkově.

Tím, že téměř všichni Australani jsou usměvavý a dokáží svoji náladu na vás přehodit, máte pocit, když s nimi hovoříte, že mluvíte právě se svým kamarádem.

Nás Čechy vnímají velmi pozitivně a mají nás rádi.

Pokud si k baru půjdete objednat pivčo a bude s vámi nezletilé dítě stát u pultíku, třeba jako otrlý překladatel, barman vás neobslouží. Vyslali jsme naše " dva kluky", aby se nebáli a výsledek byl takový, že jsem jako stařešina rodu musel nakonec vstát sám a dojít pro ty pivča sám.

Plastová brčka tu nikdo neřeší, takže tady je svět ještě v pořádku.

Mango, snědl jsem ho tu asi kamión, je úžasný. Pokud ho necháte vychladit, zaručují vám, že máte nebe v hubě.

Cestou domů jednou přesedáme a jednou máme technickou přestávku. Celkem 16.000 km ve vzduchu

31 den – středa 14. 1. 2026

V zasněžené Praze, po měsíci zase vidíme sníh, přistáváme v 16:10. Brácha Sísy Dlouhán pro nás přijel na Terminál 1 Letiště Václava Havla Praha svým bydlíkem, jak říká svému obyvatelnému VW a rozvezl nás do jednotlivých domovů. Což bylo k nezaplacení, poněvadž teplota v Praze bylo hluboko pod nulou oproti třicítkám v Sydney.

Epilog

Tento výlet nás v mnohem naučil, zvláště jsme se poučili, že nemá smysl se za něčím hnát, je důležité společně si umět užívat života plnými doušky, jako by to měl být vás den poslední a radovat se z maličkosti.

Díky tomu, že jsme mohli poznat nové kamarády, tak už víme, že když něco opravdu chceš, když po něčem opravdu toužíš, nic nezná hranic.

Zažili jsme společně spousty legrace a zajímavých chvilek.

Naší kamarádi u nás doma, měli všechny zprávičky rovnou za čerstvá. Bylo moc příjemné sledovat jejich nadšení a zájem o naše dobrodružství.

Byli jsme pravidelně pod dohledem všech milých kamarádů. Takže jsme chvílemi měli pocit, že tam jsou s námi a věřte, že byli.

Naše blízké rodiny s námi byli i ve whatsapp-video spojení. Což občas přinášelo komické situace, zvlášť když u nás doma všichni byli v bundách a kulíšcích a my seděli u větráku a lapali po dechu.

Naší standardou při cestách bylo vždy vyprané spodní prádlo mě ženy, která si je pravidelně sušila v našem nacpaném zavazadlovém prostoru auta.

Pavlík se s námi naučil jist pravidelně zeleninu a ovoce, čímž jeho střívka začala pracovat na plný výkon, takže každé ráno radostně hlásil a oznamoval nám tuto informaci s pýchou sobě vlastní. Je to milý starouš.

Podařilo se nám ho donutit koupit si dvě trička.

Porovnával současný stav Austrálie se stavem před 25ti lety. Překvapen byl se složení obyvatel samotné Sydney. Výhodou pro něho byla skutečnost, že si nic nepamatoval, takže stále objevoval nové věci.

Tobík se perfektně rozmluvil a získal jistotu v mluvení. Nebyl pro něj problém si vyhádat i hranolky navíc. Plně si užil pestrobarevné papoušky, které má tak rád. Neustále nás upozorňoval na bezpečnostní a informační tabulky, takže jsme byli permanentně ve střehu.

Silvik má milovaná žena, pro ní to byla taková očista duše spojena s nabitím životní energie. Přičteme- li k tomu, rodinnou pohodu bez známky ponorky, tak odjížděla z ostrova šťastná a zdravě unavená.

Já jsem celkově spokojený a pln dojmu.

Poznal jsem novou kulturu, ale upřímně??

Jsem Čech a můžu bez zardění říct, že jsem na to hrdý. Užil jsem si báječnou dovolenou a to díky mé ženě, mému synkovi, kamarádovi Pavlíkovi, kamarádovi Honzovi, jeho ženě Karen a jejich dceři. Poznali jsme nové přátelé Romana a Lily a spousta klokanů, papoušků a drobné všudepřítomné havěti.

Navíc jsem dvakrát Pavlíkovi sedl na brýle a třikrát na ně šlápnul, takže jsem získal navíc přezdívku ničitel.

A ještě jednu věc na úplný závěr..

Co se stalo v Austrálii, zůstane v Austrálii...

Cestování po 25.letech po východním pobřeží Austrálie se skvělou partičkou byl balzám na duši a jsem rád, že mě Sísa nabídla vyjet s její rodinkou.

Nemohl jsem si vybrat líp, Sísa zařizovala, Martin vařil, já jen řídil, stavěl Tobíkovi a sobě stan a užíval si.

Náklady: tankování ,- AU$ ( ,- Kč)

kempy ,- AU$ ( ,- Kč)

společné potraviny ,- AU$ ( ,- Kč)

vlastní jídlo 6.735,- Kč

vstupy na atrakce ,- AU$ ( ,- Kč)

vlastní výdaje 5.407,- Kč

Fotogalerie

Austrálie napodruhé - I.

2025-12-28T14:53:00.000+01:00

Deník bude každý den rozdělen na dvě části: první část bude Martinův deníček, vždy kompletní kapitola, druhá část má formou faktu. V případě časové posloupnosti je do Martinova deníčku vložen karetní symbol, kam by byl vložen můj text, nalézající se pod danou částí deníčku.

Jak to všechno začalo

Někdy koncem roku 2024 se mě Sísa zeptala, zda bych nejel s její rodinkou za naším kamarádem Honzou do Austrálie, tak jsem souhlasil, neb by bylo pro mě zajímavé zjistit, jak se Austrálie změnila za čtvrt století od mé poslední návštěvy. Kvůli délce pobytu (minimálně aspoň 4 týdny) rodinka chtěla jet na přelomu roků, tedy Vánoce strávit v horku a pod palmami. Tak to byla výzva. Poněvadž finanční náklady na cestu pro tříčlennou rodinu byly alfou i omegou, nechal jsem výběr letenek i zapůjčení auta na Síse a Martinovi. Víza jsme pořídili mnohem jednodušeji než před 25.lety, a to jeden zářijový večer u počítače bez nutnosti cesty do Vídně. Načrtli jsme si přibližný plán trasy: vánoce strávíme u Honzy s jeho rodinkou v Sydney a pak pojedeme na Silvestra na sever do deštného pralesa Daintree Rainforest nad Cairns a zpět po východním pobřeží přes Whitsundays a Fraser Island zpět do Sydney. Cestou na sever se k nám přidá Honza s manželkou Karen a dcerou Milenkou. Po detailním sledování ceny letenek je Sísa nakonec zamluvila u Turkish Airlines (à 33.874,-Kč) a Martin auto KIA Sportage u půjčovny Avis (31.102,-Kč) přímo na sydneyském letišti. Původní rozpis letů zakoupených letenek vycházel na 2.hodinovou pauzu v Istanbulu, která se rozrostla na 15.hodinovou, tak Sísa zamluvila hotel blízko letiště na přespání. Já si nově pořídil batoh odpovídající velikosti palubního zavazadla, ledvinku, gumové boty do vody a plavky. Vytvořil jsem si dle návodu na netu česko-anglický formulář o dovozu léků do Austrálie na vysoký tlak a žíly, který jsem si nechal potvrdit obvodní doktorkou a nakoupil léky do foroty na měsíc dopředu. To jsem taky před 25.lety nemusel. :-) Na zabalení potřebných věcí na měsíc u protinožců do kletru a batohu jsem měl celý večer a noc.

1.díl Jak to vše začalo

Rozhodl jsem se na základě svých zkušenosti a vřele oblíbenosti u svých přátel, že by bylo dobře, zprostředkovat jim své zážitky z cesty na opačnou stranu zeměkoule..

Nebýt našeho společného kamaráda, který tam kdysi dávno společně s rodinou emigroval, tak bychom se asi neodhodlali tento kontinent jet navštívit..

Když se řekne Austrálie, je jasné že každému se hned vybaví skákající obrovskej králík, či zvířátka, které vás chtějí na každém kroku sníst či jen vám způsobit nepříjemnosti.

Nebýt mě ženy, asi bych se sám na podobnou cestu nikdy nevydal, neboť nejsem úplně tak typickej cestovatel a objevitel dálek. Neboť se dá vše z pohodlí domova vygooglit a díky dnešním moderním technologiím ocitnout se i na místech málo dostupných.

Vše začalo zhruba před rokem, kdy proběhla debata mezi mou drahou polovičkou a kamarádem klokanem, že by bylo super, kdybysme se sbalili a vyrazili za ním na výlet. Pochopitelně, žádná návštěva na prodlouženy víkend, ale pěkně plnotučný pobyt s minimálním časem jednoho měsíce. Přiznám se, že už úplně si nevzpomínám, kdy a jak jsem kývl na tento nápad, ale urco oba vyčkávali na moji slabou chvilku, kterou pochopitelně využili a naplno rozjeli svůj ďábelský plán s návštěvou ostrova vzdušnou čarou celých 16.000 km vzdáleného z Prahy.

A já ve své slabosti nakonec přikývl a tajné doufal, že se mi to jen zdálo...

Má připomínka o možnosti vyhledat si případně dokumentární pořád o krásách Austrálie se nějak minula účinkem. Tak se začalo plánovat....

2.díl. Plánování výletu

Hlavním náčelníkem naší rodinné skupiny se prohlásila moje žena, která zjistila vše potřebné pro cestu a začala kout železo, dokud bylo žhavé..

A protože se cítila na větší tlupu a my s společně se synkem jsme se ji zdali málo početní, tak oslovila dalšího kamaráda z naší party, který vesele přikývnul na společný rodinný výlet.

Už ji zřejmě nestačilo, že tento stárnoucí staromládenec, zatím svobodný (šťastný to člověk), na tuzemských dovolených spí společně s námi na pokoji, ji z našeho společného talířku a pije z našeho společného hrníčku, tak usoudila, že nesmí chybět na tomto dobrodružném výletě za poznáním.

První počinem bylo zajistit si letenky, které nejsou problém zakoupit, ale s ohledem na pořizovací výši, je nutné sledovat jejich aktuální cenu a pořídit je pokud možno v nejnižším kurzu..By člověk nevěřil, jaké velké rozdíly to občas jsou..

Dalším krokem k uskutečnění našeho (jejího) snu byla víza, bez kterých vás na tento ostrov nepustí...Proto jsme svolali jednoho zářijového dne poradu a pomoci internetu potřebný dokument získali.

Pak se chvilku nedělo nic, někdy jsem měl pocit, že se mi to jen třeba zdálo a čekal jsem, že se probudím a vše bude sluncem zalité a se dozvím, že jedeme na dovolenou k Mácháči, avšak marně.

Dny se krátili a čas plynul a den D se pomaličku ukázal celý ve své nahotě.

V předvečer odletu, bylo nutné se přihlásit na stránky aerolinky a provést tzv. Check in.

Při vyplňování jsme narazili na první problém.

Jedna z hlavních věci, kterou chtějí aerolinky vědět nestačí je jen žádat, máte potřebné povolení pro pobyt v Austrálii a číslo pasu či jen jméno. Tím, že výše jmenovaný kamarád s námi nebydlí (se divím), museli jsme ho kontaktovat a zde naše snaha narazila.

Nás kamarád znamej v kolektivu jako sólový hráč v kolektivní aktivitě se projevil na plno. Nejen že, nezvedal telefon ani po 26 prozvoněních, ale klidně si šel zaplavat do bazénu v Praze Podolí.

My jsme se ze strategických důvodů snažili od začátku měsíce zdržovat akci, kde by mohla hrozit případně nějaká nákaza, abychom tak eliminovali případně nakažení, ale Pavlíkovi to bylo zcela u prdele.

Nicméně se nám ho podařilo sehnat, ale potřebné přihlášení stejně neprošlo, neboť server se zcela zhroutil. Zřejmě se všichni v tu chvíli rozhodli si "cipnout" fleka u okénka.

1. den – pondělí 15. 12. 2025

3.díl. Den D

A je to tady, tak po všech těch přípravách a námluvách se čas naplnil a odjezd už se nepočítá na dny, ale na hodiny.

Ráno jsem si zajel ještě do práce, popřát kolegům šťastné a vesele, zaparkovat služební vozidlo a hlavně všem závistivcům připomenout, že odlétám do teplých krajin na celý měsíc.

Vše jsme si zabalili. několikrát přeskládali, abychom se ujistili, že jsme na nic nezapomněli.

Kolega nás vyzvedl v předem domluvený čas s úsměvem na rtech, neboť když nakládal naše zavazadla do svého vozů, tak se pod vahou batožiny lámal v pase a úsměv mu začal pomalu mizet z tváře.

Se slovy, vždyť jedete jen do teplých krajin, co to proboha všechno vezete s sebou??

Nechtěl jsem ho zbytečně zatěžovat vyjmenováváním pro nás tak potřebných věci, bez kterých se současný padesátník na cestách již neobejde, tak jsem mu jen naznačil, ať do toho zbytečně nešlape a že mu tuto informací sdělím ihned po návratu.

A jedeme na letiště, cestou jsme ještě nabrali natěšeného spolucestovatele, který na rozdíl od nás má jen batoh na záda a ledvinku, zřejmě mu dvoje trenýrky stačí a stejný počet ponožek, bude též dostačující. Díky tomu, že Pavlík dodržoval zdržování se větších kolektivu ihned po nasednutí do auta začal předvádět symfonii zvuku, které vydávali jeho plíce a průdušky. ♠

V druhé části letu jsme samotného chrchlaldynyho nakonec v rámci pomsty, posadili vedle zahraničního pasažéra, který též chrchlal a rušil tak jinak poklidný let.

Když jsme nastoupili do letadla a zapadli do sedaček, jedinou moji starosti bylo, jak mě proboha z tohohle po přistání dostanou?? To jsem však ještě netušil, že je to jen slabý odvarek, toho co nás ještě čeká, ale o tom později...

Při vystupování jsem byl následně odchycen loučícím se personálem, který mi za pomoci letištních mechaniků vcelku hladce pomohli u dveří dostat se ze sedačky, kterou jsem při stávání urval. Čekal jsem nějaký financí postih, ale situaci naštěstí zachránila má rodina. Má žena začala plakát a naříkat v pěti jazycích, synek počal poskakovat a nekontrolovatelné pískat a Pavlík mluvil stále do kola o keškach na letišti u kterých se musí nutné vyfotit..takže letištní personál pochopil, že tuhle skupinu bude mnohem moudřejší pustit a zbytečně nezdržovat...

A jsme v Istanbulu

♠ Den D a hodina H konečně nastaly! V 15:30 pro mě přijíždí už naplněná dodávka CAT Háčkama. Nějak tam nacpu svůj kletr (stejný a stále funkční jako před 25.lety) s karimatkou a baťůžek velikosti palubního zavazadla a jedno místo se pro mě ještě našlo. Vyjíždíme na Terminál 1 letiště Václava Havla, kde se hned přesouváme do vytopené letištní haly. Trochu mě zarazilo množství a velikosti zavazadel Háčků. Našli jsme odbavovací kukaň našeho letu, zkontrolovali nás a odbavili. Měl jsem trochu problém s velikostí karimatky na vrchu mého kletru a různě volnými popruhy, ale nakonec mi kletr dojel na hlavní pás pro zavazadla do podpalubí letadla. Zbylo ještě trochu času před rentgenovou kontrolou, tak jsme zašli na Plzničku a Tobík na limču. Rentgenová kontrola všech cestujících letištnímu personálu moc neodsýpala, ale nakonec jsme v letadle včas a v 19:30 startujeme via Istanbul. Letíme Airbusem A321, sedím v prostřední řadě s Martinem a Sísou uprostřed a Tobík přes uličku. K večeři si můžeme vybrat ze dvou jídel, Turkish překvapili. Na hlavním istanbulském letišti (IstanbulAirport) přistáváme po třech hodinách v 0:30 místního času (22:30 českého času.)

4.díl Istanbul

Překvapilo nás chladné počasí, které toho večera panovalo v tomto evropsko-asijském starobylém městečku.

S předstihem jsme měli domluvený odvoz do nedalekého hotelu na předměstí Istanbulu. Zajímavé bylo, že řidič po nás požadoval zaslání selfíčka naší skupiny, aby snad omylem nenaložil jiné lidí taky čekající na odvoz z letiště.

Tobiáš po nástupu do přistaveného vozů radostně zapištěl, že podobný vůz by chtěl, abychom též vlastnili. Vůbec mu nevadilo, že doma už jedno nové auto máme a není ještě tak staré, abychom ho nutné museli po návratu z dovolené měnit.

Když jsem se ho zeptal, proč tak uvažuje podotkl, že bych chtěl se svým kamarádem Sebikem sedět na proti sobě, protože tento mercedes vito,měl zadní sedačky přizpůsobené na převoz cestujících převážně na krátké vzdálenosti a druhá a třetí řada, byly namontovány proti sobě.

Takže si to náramně užíval.-

Na Turky logistika dost dobrá. Noční jízda do hotelu Meshk Airport Hotel (,- € (,- Kč) mikrobusem Mercedes Vito nám zabrala asi 20 minut.

Okolo druhé místního času jdeme spát.

2. den – úterý 16. 12. 2025

Vstáváme v devět a jdeme na snídani, poté provozujeme klid na lůžku až do času odjezdu mikrobusem zpět na letiště ve 12:30. I turecká kontrola zavazadel a pasažérů nestíhá, tak probíhá trochu zrychleně. V letadle, tentokrát už trochu větším, Airbus350-900, sedíme včas. Vyměnil jsem si místo s Tobíkem, aby seděl s rodiči a v 14:25 místního tureckého času (19:25 malajsijského času) startujeme směr Sydney přes Kuala Lumpur. Letová hladina 11.277 metrů a rychlost 902 km/h. Technické mezipřistání pro natankování paliva máme v malajsijském Kuala Lumpur v 7:12.

-Ubytování bylo v rámci turku bez ňákých problémů, pokud člověku nevadí, že v noci mu u okna řve klimatizace z vedlejšího pokoje a výborná byla též ranní střelba z kalašnikova, někde poblíž našeho ubytování..

Zpáteční jízda na letiště proběhla bez problémů a následný start letadla, směr Malajsie taktéž. Samotný let probíhal téměř bez problémů, schválně dávám důraz na slovo téměř, neboť být schoulenej v sedačce celých 19 hodin, která je určena hlavně pro hobiti turisty je fakt sebemrskačskej zážitek. Snažil jsem se vyčerpáním usnout, ale jak jste trošičku nadmírovej, tak nějak přečuhujete do uličky a každý kdo jde kolem vás, do vás logicky strčí, bouchne. . .či letuška s vozíkem přejede vystrčenou nožku je krajně nepříjemné, se mi podařilo zabrat až de facto v samotném závěru letu.-

3. den – středa 17. 12. 2025

-Jedna veselá historka při technické zastávce přece jen byla. Vyhnali nás z letadla a my si vzali jen osobní věci a avšak prozíravě jsem nechal letenku a cestovní kufříky v boxu nad hlavou..To jsem však netušil, že musím znovu na proclení. Pas jsem sice měl, ale bez letenky vás tam nepustí zpět..Takže jsem lámanou malajštinou něco ve stylu: " Selamat pagi, saya tiada tiket kapal terbang, saya tertinggal di dalam kapal terbang. Tolong bantu. jsem si vítězoslavně odnášel kopii letenky.

♠ Před nastupováním v tubusu jsme si vyzvedli naše příruční zavazadla, která nám během technické zastávky letištní personál vynesl z letadla ven, neboť se letadlo čistilo a dezinfikovalo. ♥

A ještě jedna nemilá záležitost se přihodila..

Během letu se mi zvedl žaludek, takže jsem ve sprintu vystartoval s pytlíčkem v ruce směr toaleta, bez ohledu na počet cestujících, kteří čekali ve frontě. Jakmile mě spatřili, sami mi de facto otevřeli dveře a podrželi vlasy nad mísou...Zbytek cesty jsme prožili bez dalších komplikací.

♠ Martina vytáhli z davu, prokádrovali ho a dali mu kopii letenku. Asi jsem se blbě usmíval jeho neštěstí, neb mě hned za ním taky vytáhli z davu nastupujících a zkontrolovali mě, i když já letenku měl. :-)

♥ Na poslední úsek do Sydney startujeme po třech letadlech před námi v 9:52 místního malajsijského času (12:52 australského - sydneyského času). Během cesty dostáváme oběd i večeři.

Před přistáním jsem si musel odskočit na velkou, no trochu mi to trvalo, takže mi neunikly ty vražedný pohledy čekajících pasažérů. Sísa mi vyplnila imigrační kartu, tak jsem nemusel nasazovat brýle a louskat úřednickou angličtinu. Překvapilo mě, že se nekonal žádný sprejový postřik vnitřku kabiny. V 19:50 místního sydneyského času jsme přistáli na SydneyKingsford Smith Airport. Vstupní kontrola proběhla jednodušeji než před 25.lety, ukázali jsme jen pasy, koukli jestli jsme té fotce na pasu trochu podobný a to bylo vše. Žádná kontrola zavazadel, víz nebo dokonce očištění pohorek! A už žádné vstupní razítko do pasu! Kam ten svět spěje. . .

5.díl Sydney

Sydney nás uvítalo obrovským nápisem SYD, celníci byli na pohodu. Takže já jako blbec jsem očekával důkladnou kontrolu zavazadel, zda nepašují na ostrov slupku od banánů či vymačkaný pomeranč, jsem musel vše z batůžku odstranit před dosednutím letadla na plochu přistávací dráhy letiště. Člověk nemusí být nejostřejší tužka v penálu, aby chápal, že nechce mít hned první minuty v cizí zemí problémy, takže jsem se obětoval za celou rodinu a tak jsem veškerý "zakázaný kontraband" uklidil do bříška, pochopitelně do svého. Naštěstí to ustál a my tak mohli vesele projít do letištní haly města Sydney.

Zapůjčení zamluveného vozů a jeho vyzvednutí jsme absolvovali též bez problémů.♦

Jen mě zarazilo, že v úplně novém Mitsubishi (najeto 3340 km) někdo ukradl volant z levé části a namontoval jej na stranu pravou, jako by snad spolujezdec měl řídit celou cestu??

Pak jsem pochopil, že je to místní zvyk, že řidič sedí na místě určené právě pro spolujezdce, čímž se z něho stává v tu ránu aktivní člen osádky vozů. Nechci se nikdy dočkat toho, že při návštěvě nějaké další cizí země, bude. řídit spolujezdec na zadní sedačce. ♣

Po seznámí s technickým vybavením jsme vyrazili na naší první společnou jízdu na druhou stranu Sydney do Parramatty v protisměru.

Nás kamarád nám napsal, že je to asi 20 min jízdou autem k ním domů a skutečně, asi po hodině jsme v pořádku zatroubili před domem v zapadlém koutě tohoto koutu východní části Sydney.♥

Ihned jsem dostal vynadáno, proč dělám hluk okolo půlnoci, tak jsem odvětil, že pokaždé když přijíždím k nám na chaloupku, též zatroubím, aby sousedi věděli že velký Máťa dorazil. Na její časové upozornění jsem měl již předem připravenou odpověď, že u nás je dopolední pohoda a to jak uznáš lásko, nikdo nespí.

Uvítací ceremoniál byl v duchu tradice australských domorodců. Slepičí polévka a pivo, takže první dojem výbornej.

♦ Místo zamluvené Kia Sportage nám nabídli trochu větší SUV Mitsubishi Outlander v automatu bez příplatku. Auto bylo skoro nové, na tachometru bylo 3340 km. Bohužel jsem se zapomněl přihlásit jako třetí řidič.

♣ Naložili jsme zavazadla a auto bylo narvané. Martin se zhostil prvního australského řízení vlevo z letiště k našemu kamarádovi Honzovi na předměstí Sydney – Parramatty.

♥ K Honzovi jsme dorazili utrmácený chvíli před půlnocí už místního času.

Honza komplet Háčky nastěhoval do zahradního domečku Milenky (ta se přestěhovala k rodičům do pokoje rodinného domu) a mě do svého mládeneckého pokoje v rodinném domu.

4. den – čtvrtek 18. 12. 2025

Před snídaní jsem trochu čaroval s časem, aby mi vyšly prášky na vysoký tlak tak, abych je tady v Austrálii bral taky po ránu a celkem jsem to zmáknul.

6.díl Bejbybanánovník

Probuzení do 33°C (ve stínu) byl naprostý šok a to byl jen začátek. Snídaně byla vskutku královská a naší průvodci (otec a dcera) nás už od nedojedeného jídla neustále popoháněli k odjezdu.

Díky tak vysoké teplotě (jsme si mysleli, že je vysoká) nám naplánovali návštěvu pláži na východním pobřeží hlavního města Austrálie.

Kdybych tušil, že ten den poběžím (doslova) skoro 16 km a uvidím všechny pláže, asi bych po ránu simuloval nějakou slabost či nevolnost s nutnosti aktivního odpočinku. ♠

Ti dva na místě zaparkování auta nasadili vysoké tempo, za které by se nemusel v historii stydět ani náš dálkový chodec legendární Jožko Pribilinec. Byli i chvíle, kdy se mi podařilo předběhnout ony vedoucí šerpy, ale fakt jen na chvilku..

V každé zátočině jsme se sice mohli vykoupat, ale pod přísným dohledem novodobého otrokáře a jeho biče jsme velmi rychle pokaždé z vody vyběhli, abysme se přemístili za další zátoku k dalšímu kochání a pokud vedoucí dovolil u svlažení v Tichém oceánu. ♦

Tímto tempem se nám podařilo zdolat všechny pláže v rekordním čase ve vysoké teplotě. Trošku mě zarazilo, když jsem si vzpomněl jak místní říkali, že je nutné se že začátku aklimatizovat a vše dělat pozvolna a v klidu. Jestli mají na mysli, hned od začátku si dát vyčerpávající maratón s minimálním osvěžením, pak jsme to splnili dokonale.

K obědu jsme si stačili dát pouze klasický pokrm v anglickém stylu fish & chips a byli jsme rádi, že nám bylo dovoleno, alespoň usednout na lavičku a tento pokrm zhltnout. ♣

Po návratu na základnu jsem vyndal odpadlíky z auta a už jsme zase běželi ke stolu, kde na nás čekalo překvapení šéfky kuchyně a to grilovanej klokan s místní klobásou. ♥

Nenechal jsem si ujít příležitost, abych nepoškádlil svého kolegu z práce. neboť je velikým fanouškem fotbalového klubu Bohemians Praha, kteří mají ve svém znaku právě toto zvíře. Chutná to jako sladší hovězí maso. Díky návštěvě speciálního obchodu s alkoholem jsme na večerní hostinu byli plně vybavení.

Chlazené pivko v tomto podnebí po celodenní práci v kamenolomu (tak jsme to cítili) chutnalo dokonale. Už vím, proč zdejší piva mají v třetinkových lahvích, neboť pokud po vyndání z ledničky, obsah láhve nevypiješ do řádově pár minut, popíjíš už hnusnej vlažnej teplej čaj...

Během veselého večera mě napadl vtip na úkor našeho kamaráda Pavla, když jsem se ho zeptal jak se mu líbí keřík, který byl na stole a zda ví, co je to za druh, neboť na svých větvičkách má malinkaté květy. které vypadají jako malé banánky. Tak nesměle odpověděl, že netuší...tak jsem mu namluvil, že se jedna o miniaturní banánovník tzv. bejbybanánovnik..

Tak pokýval hlavou a blaženě se usmál a podotkl, že by si rád podobnou kytičku odvezl s sebou do Prahy...

Chvilku jsme ho v nevědomosti nechali, ale pak jsme společně vybuchli v salvě smíchu..

Hodně nám pomohla k náladě domácí meruňkovice, kterou jsem sem propašoval..

A těch pár pivíček taky udělalo své...

Takže bejbybanánovník zůstane na stole...

♠ Honza nás popoháněl na prohlídku pláží jižně od Sydney. Jako před 25. lety. Auty jsme se přiblížili k jižní části Sydney, kde nám Honza ukázal svůj původní byt v paneláku, který teď pronajímá. Dál už jsme pokračovali po svých směr pláže.

♦ Prošli jsme vyhlášené sydneyské pláže Coogee Beach, Clovelly Beach, prohlédli si asi nejkrásnější hřbitov co jsem viděl, Waverley Cemetery, který měl podél skalního pobřeží pěší lávku, ta tu před 25.lety nebyla. Dál jsme pokračovali přes Bronte Beach, Tamarama Beach a procházku jsme zakončili na jižní části Bondi Beach, která byla svědkem před čtyřmi dny teroristickým masakrem, kdy otec se synem zastřelili 15 lidí a 40 dalších zranili. U každé pláže Háčci a Milenka vběhli do moře, se vyráchat, já s Honzou jsme si jen namátkově vybírali, kde se svlažíme.

♣ U Bondi Beach jsme se rozdělili, Sísa s Tobíkem pokračovali dál na pláž, já s Martinem, Honzou a Milenkou se vrátili zpět k autům, abychom pak Sísu s Tobíkem vyzvedli. Cestou domů k Honzovi jsme se zastavili v obchoďáku pro potraviny a hlavně ve speciálním obchodu s alkoholem pro dva kartony místního piva Tooheys Extra dry (V kartonu byly 24 lahví à 345 ml - 2x 49,- AU$ / 2x 701,- Kč / = třetinka za 29 korun). Docela nás s Martinem překvapilo, když nás Honza poslal do chlazené místnosti, ať si vezmeme chlazený kartony.

♥ Jaká to změna. Před 25.lety, když jsem si chtěl tenkrát dát s Blážou v restauraci klokaní steak, tak nám to Karen rozmluvila argumentem „Přeci by jste nejedli naše národní zvíře!“

5. den – pátek 19. 12. 2025

Po včerejšku máme dnes odpočinkový den, vstávali jsme po desáté, vegetíme v obýváku, někdo se aklimatizuje spánkem, plánujeme cestu na zítra a sever, Karen nám uvařila k obědovečeři jehněčí s rýží. A Martin vyrobil svůj zeleninový salát. To jsem ještě netušil, že ty saláty bude dělat každý den! Tolik zeleniny, co sním v Austrálii, jsem nesnědl za svůj předchozí život! O co jsme později vstali, o to dřív jdeme spát, už před jedenáctou.

6. den – sobota 20. 12. 2025

Budíček už v 6:45!

7.díl Červená tečka

Brzy ráno vstáváme a běžíme k místní řece, abychom se nalodili na bárku, jako součást městské dopravy, která nás na své palubě odveze do centra hlavního města. Jen nás trošku zarazilo, že ve stanoveny čas, žádná kocábka k našemu molu nepřirazila, ale místo toho za námi k řece přiběhl sympatický řidič autobusu, aby nás naložil a odvezl k dalšímu molu na zastávce tohoto pro nás netradičního taxíku. Cestou jsme se dozvěděli, že je málo vody a tudíž plavidlo není schopné se k nám bezpečně dostat.

Asi tak po hodině plavby, jsme přistáli přímo u monumentální stavby Opery v Sydney.

Hele,na rovinu...betonové mušle na podstavci jako pěkný, ale že by to bylo zase nějaké "wauuu" to bych úplně netvrdil..

Ale byli jsme tam a to se počítá.

Dál jsme se vydali podél mola na nějakou baštu. Nás chlapec neustále otravoval s mekáčem, že prý chce porovnat chutě a kvalitu, jako by snad sám sebe pašoval do role kvalitáře. Bohužel mezi pouličními stánky spatřil tu námi rodiči nenáviděný reklamní symbol tohoto fastfoodového občerstvení. Objednaný hambáč s hranolkama a kolou plně uspokojil dychtivě srdce dítěte. Takže člověk letí 37 hodin na druhou stranu zeměkoule, aby si narval pupík placatým, mletým karbošem s cibuli a kečupem. Nicméně jsme pokračovali dál, podél pobřeží a kochali se krásou tohoto přístavního města, kde zrovna kotvil zaoceánský parník o velikosti jednoho okresního města, někde na severu Čech. Myslím si, že pokud by se taková rodinka vydala na celodenní výlet po palubě z přední části na zad a zpět, tak jim celý týden příjemné na moři uteče.

No nic, šli jsme dál.

Všude spousta lidí různých národnosti s naprostou převahou asiatů. Oč jsou malého vzrůstu, o to jsou drzejší jak opice. Základním pravidlem tady je například chůze vlevo, zřejmě to u této etniky znamená choďte vpravo nebo jak chcete, kdo ví?!

Já jsem s tou chůzi měl pochopitelně že začátku též problémy, ale rychle jsem pochopil, že pokud narazím na chodce v protisměru a pokaždé jsem častován nějakým výrazem doprovázenou grimasou v obličeji, musím si dávat pozor a přijmout tento fakt.

Tak jsem se rozhodl, že je převychovám.

Má chůze vlevo za každou cenu po chvíli nesla ovoce. Nejdřív jsem si pochopitelně vybíral jen skupinky o maximálním počtu dvou lidí, aby ta naše případná přetlačovaná byla úspěchem na mě straně a ne naopak.

Ale asi po 10 min jsem to vzdal, neboť k těm žluťákům se přidali Indové s červenejma tečkama na čele (původně jsem si myslel, že jsou to zaměřovací značky pro odstřelovače, což by za daně situace bylo docela příhodné)..

Při procházení úzkou uličkou, kde na každé straně byli samé malinkaté obchůdky s různým zbožím, jsme objevili stánek s jídlem. Australské Pho Bo jsem musel ochutnat za každou cenu (zvlášť zdůrazňují to slovo "za každou"). Vývar kalný a do sladká..ale jinak to docela šlo.

Usedli jsme pod most s výhledem na Operu, kde jsme zakoupené jídlo tlačili do bříška.

Vedle nás u mostového pilíře stal pouliční klavír na který si mohl každý kolemjdoucí zahrát. Tím že máme doma umělce, tak jsme chtěli, aby se nám předvedl, tak jsme na něj příslušně zatlačili a po různých výhrůžkách a případných možných zákazů, zcela dobrovolně a s křečovitým úsměvem usedl k tomu nástroji a zahrál krásný menuet od neznámého autora. Bylo krásné pozorovat okolo sedící obecenstvo, kteří každý svým způsobem byli upatlaní od jídla, jak se na něj dívají a do rytmu tohoto barokního dílka si pohupují nožičkou.

Jako přídavek dál nás synek vánoční koledu o pasoucích se ovečkách u betlémské salaše, kterou jsme si společně zazpívali.

Je zvláštní sledovat vánoční výzdoby v ulicích, když z vás kape pot, nohavičky z trenýrek máte narolovány pod kraťasama a zařízlý mezi půlkama, jste namazanej 50tkou a být nastříkány deodorantem, smrdíte jak zapařený čuník v chlívku. Ještě že kolem vás chodí turisti stejného rozpoložení, čímž pádem nevyčníváte a bez mrknutí oka zapadáte. Z reproduktorů zní známá vánoční píseň od Marie Carey "All I want for Christmas Is you" a ty jako blbec si utíráš pot z čela a hledáš marně mrazicí pouliční box, kde by ses ochladil a spočinul v blaženě relaxaci...

Pár piveček za neskutečně ceny tě trošku poveselí a zároveň posmutní, zvláště při placení..

Pak jsme se společně vydali vláčkem na periférii Sydney na bluesový večer při kytarách a base. ♠

Příjemný klub nás přivítal svoji atmosférou a hudbou, které ocení nejvíc fajnšmekři v oboru. Já starý folkař, má žena a nás kamarád Pavlík rocker jsme si to opravdu užili.

Zvlášť bylo krásné sledovat, jak někteří z nás postupně usínali a odpadávali po etapách.

Ale kluci hráli jak o život a bylo to znát. Už teď se těším, až budou kluci hrát v Praze, kam je půjdeme morálně podpořit.

♠ V Ashfieldu jsme navštívili hudební klub Hercules Cafe Ashfield, kde jeden z tria hráčů byl Honzův učitel na kytaru.

Na závěr byl trochu chaos při placení, protože jsme nevěděli, že máme placený určitý limit na jídlo v ceně lístku na koncert, což personál vyřešil, že nám dal nějaké vína s sebou. Domů jsme jeli naším (Háčci s Karen) a Milenčiným (já, Milenka a Honza) autem. Večer Karen připravila grilované maso a vývar na Háčkovo přání. Honza pak nastínil plán na druhý den s budíčkem už v 7:00!

Osobně mě dnes překvapilo složení obyvatel Sydney oproti před 25.lety. Tenkrát bylo 95% bílých a sem tam jeden šikmoočko a zbytek Aboridžinci. Dnes jen tak 10% bílých a zbytek Asiati, z toho tak 85% šikmoočka (Korea, Japonsko. Čína . . .)

7. den – neděle 21. 12. 2025

8.díl Bazén u tři sester

Tak ráno nás vzbudily sluneční paprsky, které nás donutily vylézt (chtěl jsem napsat z vyhřátého) pelíšku ♦ a po vydatně snídani jsme vyrazili směr Modré hory ♣

Autem nám cesta příjemné utekla a po zaparkování na parkovišti jsme se pokochali přenádhernou scenérii kraje a vyrazili jsme jak do hor, tak do údolí. ♥

Pro ty, co nemají ponětí o čem tu hovořím, je že v Austrálii nejsou hory do výšce, ale v hloubce.

Takže je to v podstatě taková Cimrmanova rozhledna v údolí. Tento český velikán to ještě vyšperkoval tím, že ji umístil nejen v údolí, ale dva schody pod úrovni okolního terénu.

"Menší" problém nastává ve chvíli, kdy se chcete vrátit zpět. Pak je to neskutečnej krpál zpět. Cestou na horu (dolů) jsem nikde nezaznamenal defibrilátory pro případnou první pomoc, při náhlém selhání srdce.

Cestou nám náš průvodce neustále ukazoval různé druhý bylin, dřevin či zvířátek. Člověk si stejně nic nezapamatuje z té dalekoobsáhlé přednášky, neboť celou cestu bojuje o přežití. Dýchání zhluboka, neustále si otírající pot z čela či jednou rukou odhánění dotěrných much z obličeje.

Po návratu k našemu vozu Michalíček prohlásil, že musíme vidět Tři sestry. ♠

Nejdříve a pochopitelně bláhové (prosím nezaměňovat s výrazem slova blažkové) jsem si myslel, že tato punková kapela z Čech, zde snad má vystoupení a my na ně zajdeme, avšak raději jsem tuto svoji myšlenku nikomu nesdělil, abych se neztrapnil. Náš všímavý synek tuto informací zaznamenal a zbystřil a následně se zeptal, zda jeho sestry mají alespoň jedna z nich bazén na zahradě? Honza podržel náběh na smeč a klidně mu odpověděl, že se nemusí bát, že uvidí. Chlapeček se následně spokojeně usadil na zadní sedadlo našeho Mitsubishi s vidinou možnosti vykoupání se v bazénu.. Avšak jaké bylo zklamání, když jsme dorazili ke skalnímu monumentu třech vyčnívajících skalních výběžku v dalším z mnoha údolích, kterým se říká Tři sestry… veliké bylo zklamání v dětských očích, člověka normálně bere u srdce, ale tady ne, tady se všichni ze srdce zasmáli.. ♦

Na zpáteční cestě jsme zastavili ve vyhlášeném místním pivovaru. Majitelem této malinkaté továrničky na pivo, byl bývalý student naší Karen. Samotný pivovar vypadá jako jedna veliká garáž u baráku. Nebýt velikých nerezových nádob, ani by kolemjdoucí nepoznal, že je v v tomto zasvěceném chrámu boha piva.

♦ Nemáme co k snídani, tak vyjíždím s Martinem do krámu podle Honzovy nápovědy, která se nezdá Martinovi a taky hned jsme zabloudili. Naštěstí si Martin pamatoval přibližně směr a sektor obchodu Coles, takže k němu přijíždíme z druhé strany než minule. Rychle nakupujeme

♣ do Wentworth Falls.

♥ se vydáváme na pěší výlet po klesající pěšině Wentworth Falls Track, zařízlé do boku velké soutěsky s pohledem na úchvatný vodopád, padající z okraje soutěsky na její dno. Došli jsme na Fletcher Lookout a odtud k Queen´s Cascade s malou mělčinou s širokou stěnou kamenného vodopádu, čehož hned Tobík využil, aby se zvlažil v horkém dni v chladné vodě.

♠ Přejeli jsme na parkoviště Katoomba,

♦ Nejznámější skalní útvar v národním parku Blue Mountains Tři sestry (Three Sisters) tvoří tři pískovcové věže, pojmenované Meehni (922 m), Wimlah (918 m) a Gunnedoo (906 m), tyčící se nad údolím Jamison Valley.

Poslední zastávka v Modrých horách byla na vyhlídce Govetts Leap s výhledem na eukalypty porostlé hluboká skalnatá údolíčka Modrých hor s vyschlými vodopády. (Modré hory se jmenují podle toho, že všude v horách rostou eukalypty, z jejichž listů se vypařuje do vzduchu olej a ten právě vytváří ve vzduchu kromě nádherné vůně i modrý opar, vznášející se v údolích hor.)

Pivovar Gypsy Fox je v městečku North Richmond. Tak to mám kliku, že neřídím. :-) Můžu tak ochutnat, jak tady vaří piva. Poprvé točené.

Po návratu domů máme k večeři českou klasiku, guláš s knedlíky. Karen s Honzou pak prozradili, že mají dnes 29. výročí svatby. Takže se bouchlo šampáňo.

8 den – pondělí 22. 12. 2025

Konečně vstáváme jak se sluší na dovolené, v 9:30.

9.díl Keškováni

Tak jsme oslavili týden pobytu v této zemí a po vydatně snídani, kterou jsme plně uchopili do svých rukou, neboť místní zvyk snídaňového menu se skládá jen z vloček (krmení pro morčátka) a jogurtu..

Což pro nás chlapáky že středu Evropy moc není, takže šunka a vajíčka jsou nejvíc. Následně jsme plánovaně vyrazili nejdříve k místní půjčovně aut, kde jsme si nechali zaregistrovat druhého řidiče Pavlíka ♠, protože nás čekají vzdálenosti s nutností dlouhých přejezdů.

Zastávkou u místního přírodně-umělého jezírka jsme na jeho obchůzce strávili celé tři hodiny. Průvodce poznamenal, že tato trasa se běžné dá zvládnout za 35 min svižnějším tempem. Ale na informační ceduli není nikde napsáno, že pokud máte mezi sebou ve skupině někoho, kdo hledá kešky, bývá tato trasa delší o to více náročnější. Nevěřil jsem, že mým hlavním problémem v džunglí bude to, kde si budu moct v klidu ulevit. Každého hned napadnou obavy z případných predátorů či podobně havěti, ale důvod je naprosto jednoduchý. Strach a obavy máte zvláště ze samotného průvodce, který nám hned jasně na začátku velmi důrazně vysvětlil, že v Austrálii není dovoleno močit na veřejnosti.

Jemu se to říká, když se za celý den nenapije, kdežto my, patřící do skupin prostatiků si musíme v pravidelných intervalech ulevovat.

Takže pokud dojde k tomu, že je nutné se vyčůrat, domluvíme se vždy ve skupince, kdo půjde za Honzou a začne ho něčím zaměstnávat, čímž odvede příslušnou pozornost tohoto strážce lesa a vy pak být ve stresu z odhalení, zcela maskovaní nějakým keřem či stromem vykonáte potřebu.

Ještě na jednu věc musí člověk dávat pozor. Nás jenž příroda obdařila, musíme neustále být ve střehu při ulevování, zvláště v keříkovém porostu a dávat si pozor na jednu věc a tou jsou samice plazů. Protože takovou evropskou užovku, která se na ně dívá, jen tak neviděli...dál asi nemá cenu to rozpitvávat.

Ale vraťme se k našemu pomalému výkonu, který se vůbec netýkal našeho vyčerpání z celkové únavy, ale z toho, že náš kamarád neustále mizel, aby se zase vzápětí objevoval na pěšince po které jsme postupovali v rámci procházky. Protože náš Pavlík je zarytý keškař, což je takovej magor běhající po lese a hledá schované krabičky. Aby, když ji najde skákal jako malej kluk a radostně s ní mával nad hlavou.

Zpravidla tyto poklady nejsou schované hned u cesty, ale někde v hluboko v lese, v našem případě džungli. Pokaždé, když nás kamarád schází z cestičky za dalším objevitelským počinem, nabádám ho, ať v rámci přežití v džunglí nám nechá svůj batoh s číslem ke kreditní kartě a číslem účtu na internetovou hru World of tanks.

Protože odmítám v případě jeho uštknutí jít za ním, abych ho nějakým způsobem zachraňoval a hrabal se mu ve věcech, když tam bude bojovat s účinky jedu, po uštknutí hadem.

Z plánovaných pěti našel jednu..co víc dodat?!

♠ (275,- AU$ (4.000,- Kč)

Po procházce okolo jezera Parramatta jsme se zastavili v místním bufetu na kafe, pivo kolu a vodu, každý podle svých potřeb a chuti. Poté následoval přibližně hodinový přejezd k severní sydneyské pláži Whale Beach. Zaparkovali jsme před pláží a už z dálky byly vidět žluté cedule BEACH CLOSED, které nás nepotěšily. Ještě jsme to zkusili k vedlejší nejsevernější sydneyské pláži Palm Beach, ta byla taky zavřená kvůli vlnám, pro nás to byly jen vlnky. No nic, tak jsme se vrátili zpět do Parramatty. Večer všichni dali víno, já pivo a Tobík kolu.

9 den – úterý 23. 12. 2025

10.díl Ponorka

Další den jsme si dopoledne trošku pospali a zalenošili si. Nikomu se nechtělo vstávat a tak jsme si prodlužovali ten čas, jak jen to šlo, ten slastný pocit nicnedělání. V Praze už by člověk dávno šílel, ale tady se čas jakoby naprosto zastavil.

Po další bohaté snídani jsme se rozhodli vyrazit vláčkem do muzea moře ♣ v zátoce Sydney.

U vstupu se nás hned ujal obrovský chlap vážící asi dvě tuny, který nám vše vysvětlil a prodal vstupenky. Naše první cesta vedla do bývalé vojenské ponorky jejího královského veličenstva. U vstupu do útrob samotné ponorky nás uvítali veteráni, kteří jak jsme pochopili, bývávali kdysi aktivními námořníky a pomáhajíce dnes jako průvodci na vystavované technice. Bodří staříci ověšeni spousty medailemi, zanechali v nás hluboký dojem.

Legrace začala prvotním sestupem do vnitra samotné ponorky.. Má žena v šatech působila hodně sexy, ale při šplhu na schůdkách žebříku to byl komicky pohled.

Při přecházení mezi jednotlivými úseky kulatým otvorem určeny pro hobiti námořnický má mastodontni postava působila jako dokonalá ucpávka těchto průlezů. Jedinej kdo tam vesele poletoval a neměl problémy s tím, že by se praštil do hlavy, byl náš Tobík se svými 158 cm.

Nejvíce mě zaujali lůžka sloužících námořníků...pro 78ti člennou posádku bylo na lodi pouhých 26lůžek po různu zavěšených na stěnách ponorky. Tady bych chtěl "sloužit..."

Ještě jsme stihli prohlídku bitevní minolovky, korábu z 18 století a repliku samotného Jamese Cooka, který skončil na talířku domorodců na Havaji...

Dodnes je na ostrovech uznávaná specialita místní kulinářské pohostinnosti a to" brzlík àla james cook".

Večer jsme měli možnost vidět vzácné video ze soukromí Michalíčků, kde dominoval Karel Kryl, který patřil k rodinným blízkým přátelům. Nostalgicky jsme se tak přenesli do osmdesátek a uvědomili si tak, že jeho písně jsou stále nadčasové a dají se poslouchat i dnes.

♣ Nyní mají k prohlídce National Maritime Museum (Národní námořní muzeum) v Darling Harbour jeden okruh za 35,- AU$ (507 ,- Kč) se vším dohromady, před 25.lety bylo víc okruhů jen na ponorku, nebo křižník nebo repliku.

Večer nám Honza rozdělil stany, vařiče, karimatky (já měl svojí už z dob Rumunska za komančů), bedny na jídlo a chladící box.

10 den – středa 24. 12. 2025

Poprvé v životě slavím Vánoce v létě na jižní

polokouli pod Jižním křížem!

11.díl Štědrý den

A je to tady, vánoce.

" jingle bells, jinglee bells...."si od samotného rána prozpěvovala Karen, která v roli hostitelky se ujala společně s rodinou přípravy štědrého dne.

Za melodických tónů Frenka Sinatry jsme napochodovali do obývacího pokoje ke společně snídani, která se skládala z čerstvě upečené vánočky a nakrájeného melounu.

Marně jsem na talířku hledal páreček, klobásku či usmažené vajíčko.

Nikde nic...juchuu, ať žije zdravá výživa.

Vánočka se opravdu povedla a vysekli jsme kuchařce poklonu. Jediné co mě zarazilo (jakožto už poněkolikáté tady) bylo to, že jist se bude až večer. Sice mluvili něco o zlatem prasátku, ale já už neposlouchal.

V hlavě jsem kul ďábelský plán, jak se během dne zasytím. Je pravda, že v tomhle horku stejně člověk nemá hlad. Ale jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo i tady.

Následně jsme vyrazili na nákup pro zásoby na cestu do divočiny. ♠

Při projíždění mezi jednotlivými regály jsem objevil grilovaná kuřata, poměrně za nízkou cenu..

Ihned jsem využil nepozornosti Pavlíka, kterého jsme nominovali na funkci tlačíce vozíku a jeden igelitový pytlík jsem zamaskoval pod hromadu již vybraných potravin.

Z každého koutu na vás dýchá atmosféra vánoc, ať jsou to ozdoby či zpěvné hudební melodie.. všichni zde jsou milý a na pohodu.

Po příjezdu zpět na baráček jsme se chtěli zapojit do případných příprav, ale bylo nám řečeno, ať nepřekážíme.♥

Na tajňáka jsem se vytratil do našeho pokojíčku a s chutí se zakousnul do šťavnatého grilovaného kuřátka, pochopitelně jsem to zapil pivkem a spokojeně jsem se podíval následně v koupelně do zrcadla a nahlas se zasmál.

Takže prasátko jsem už viděl a ani se nemusel celej den postit, až jsem z toho vyčerpáním usnul.

Ke stolu (toho dne již podruhé) jsme se všichni slavnostně oblékli a usedli za doprovodu koled od Jakuba Ryby. Nebýt max. hlasitosti, byla by to dokonale skvělá atmosféra, zvlášť když se v koledě zpívá o zasněžených pláních o ledu na zamrzlém rybníce a z tebe teče pot.

Připomnělo mi to část hry od Cimrmana o dobytí severního pólu. Tam náčelník expedice jasně určil témata o kterých se lze bavit, tady je to podobně. ale obráceně..

Takže o sněhu či ledu je zakázáno hovořit. Naopak je příhodné vyzdvihnout témata typu: horko nejlepší přítel člověka, horkem proti stresu či saunování bez následného ochlazení. ♦

Miska plná uvařených červených krevet, které se na vás dívají svými černými korálky vás přivítala jako zástupce prvního chodu. A pak se to strhlo.

Rybí polévka byla hodně podobná té naší, jen možná scházel muškát.

Následným náletem smažené ryby ♣ a kuřecích řízků jsme zakončili tuto opulentní večeři. Pod talířkem žádná šupinka nebyla, tak snad se nás budou peníze držet i nadále?!

Když nás pomoci rudliku odvezli od stolu. aby nám v odlehlém koutku zahrady šlehlo, byli jsme na pokraji totálního přežrání. Chvilku jsme vyhlíželi toho tlusťocha s bílým fousem na saních a jeho " hou, hou", jestli ho u nás na střeše nepřibrzdí, ale v té tmě nebyl vidět ani Jižní kříž.

Tobík neustále žvanil a vyzíval nás k ostražitosti, takže za jeho neustálého hlučení jsme neslyšeli zvoneček oznamující nadílku pod vánočním stromečkem.

Jaké pak bylo překvapení, když jsme našli i dárky my „z Prahe“.

Zřejmě má náš Ježíšek domluvenej společnej business s tím dědulou.. Možná budou i příbuzní, kdo ví??..Tak pořád lepší mít za strejdu Clause než Mráze...i když podívám-li se na to jinou optikou, není pochopitelně oč stát. Náš Ježíšek je nás Ježíšek a nenecháme si ho vzít..

♠ Já si poprvé osahal levostranné řízení (tedy po 25.letech napodruhé) cestou do supermarketu Coles a zpět. Od letiště po teď skoro všech 897 km ujel Martin.

♥ Nakonec mi bylo svěřeno s Honzou a Milenkou oloupání vařených brambor do salátu. Mezitím Sísa využila můj pokoj k zabalení dárků.

♦ Když už bylo vše nachystáno hlavně díky Karen ke štědrovečerní hostině, donutil nás Honza ke sbalení všech potřebných věcí na cestu, neboť zítra vyjíždíme brzo!

♣ (Barramundi {latinsky Lates calcarifer}, známý také jako robalo stříbřitý nebo asijský mořský okoun, je dravá ryba z čeledi Latidae. V Austrálii, odkud pochází jeho název (v domorodém jazyce „velká říční ryba“), je považován za „krále ryb“ a jednu z nejlepších gastronomických pochoutek. Má typicky stříbřité tělo s šedým hřbetem, špičatou hlavu s konkávním profilem a velké čelisti. Charakteristickým znakem jsou oči, které v noci pod světlem baterky rudě září. Běžně dorůstá 0,6–1,2 metru, ale může dosáhnout až 1,8 metru a váhy přes 60 kg. Barramundi jsou hermafrodité. Většina se rodí jako samci a po dosažení určité velikosti (kolem 5 kg nebo 80–100 cm) se mění v samice. Je vysoce ceněn pro své jemné bílé maso s nízkým obsahem tuku a minimem kostí. Maso má sladkou, jemně máslovou chuť.)

Tobíkův dotaz, kudy že přišel Santa, když Honzův barák nemá komín byl vysvětlen že i k Honzovi chodí Ježíšek. Tak to bylo o fous. :-) Ozdobený vánoční stromeček v obýváku a vedle chladící jednotka je nezapomenutelný okamžik.

Po rozbalení dárku a uklizení všeho po štědrovečerní večeři jdeme brzo na kutě.

11 den – čtvrtek 25. 12. 2025 - 1.den „On the road“

12.den Výprava na sever

Již od minulého týdne nás Michalíček neustále nabádal o zabalení a přípravy na výpravu do divočiny. Čím víc se blížil den odjezdu, tím více byl nervóznější a my naopak klidnější.

V tomhle jsme s Pavlíkem byli naštěstí za jedno. S pivkem v ruce jsme sledovali říčného Michalíčka, jak pořád odněkud vyndává různé staré krámy jako jsou karimatky, stany, nádobí a další věci potřebné k pobytu v džungli.

Naše laxnost ho přiváděla chvilema k šílenosti.

Po dopití pár pivíček jsme naházeli potřebný materiál do auta a otevřeli si další pivko...tato anabáze nám trvala bez malá 30 min..

Nezapomeňte na vodu, je důležitá!!

Uposlechli jsme rozkaz náčelníka výpravy a do vozů dovlekli barel plný pitné vody. Pokud bychom měli s sebou nafukovací bazén, náplň do něj již máme.

Je těžké zabalit si věci na tři týdny do divočiny.

Honzík neustále nosil věci do svého vozu, počasí nám přeje, neboť teplota ve voze ukazuje 28°, což se poměrně dá vydržet.♠

Dneska naše Mitsubishi řídí Pavlík, aby si osvojil jízdy v protisměru. Naše chytré auto, neustále hlásí únavu za volantem a testuje řidiče tím, že ho nutí mačkat čudlik na volantu. Zkoušeli jsme to ignorovat a sledovat co se bude dít..Nedělo se nic.. Cesta příjemné ubíhá podél východního pobřeží na sever..

Bavím se udávaných km do vzdáleného města Brisbane na informačních tabulích podél silnice. Dojezdových třeba 600 km do cíle se vám po hodinové jízdě změní tak maximálně na 545km...a to je depresivní... ♥

Až za tmy jsme dorazili do první zastávky naší cesty.

První noc jsme trávili u Čechů (bývalých Pražáků), kteří sem přišli před 20ti lety a založili si tu ranč 20 km od Brisbane.

Hned po seznámení jsme nasadili pražský dialekt, jako " heleee, miluješ meee???" nebo "ty voleeee"....

Roman a Liliana byli úžasní hostitelé. Okamžitě začali vyndávat z lednice chlazené pivo a dávali nám na výběr plzeň či staropramen. Byli jsme jak v Jiříkově vidění zvlášť, když kuchař začal opékat hovězí steaky na roštu a nabídl nám české utopence..Takhle ňák si představuju ráj na zemí, zvlášť když se mi Roman pochlubil pípou a třemi sudy plzeňského moku.-

♠ Po ranní vánočce k snídani místo v 8:00 (jak chtěl Honza) vyjíždíme až v 9:40 naším bílým Mitsubishi Outlander (4237 km) a dalších 939 km budeme následovat Honzovu modrou Škodu Octavií směr Brisbane k Honzovým známým na farmu severně od Wamuranu u Caboolture. Vyjíždíme po Pacifik Hwy M1. (Pacific Highway je značena kombinací M1 i A1 v závislosti na konkrétním úseku a jeho standardu:

- M1 (Pacific Motorway): Toto označení se používá pro úseky, které splňují standardy dálnice (freeway),

- A1 (Pacific Highway): Toto označení se používá pro úseky dřív postavené, nyní modernizovány.)

♥ Po 533 km zajíždíme k pumpě pro benzín a Martin mě střídá za volantem. S druhým autem se domlouváme mobily přes WhatsApp, když potřebujeme zastavit na čůrpauzu, na gábl nebo na pumpu.

U Tweed Heads opouštíme stát New South Wales a vjíždíme do státu Queensland.

12 den – pátek 26. 12. 2025 - 2.den „On the road“

-Vůbec se mi nechtělo od těch skvěle pohostinných lidiček pryč.

Ale náš vedoucí výpravy už od brzkých hodin nervózně přešlapoval a popoháněl ke spěchu.

Kolektivně jsme ho ignorovali a vychutnali si bohatou snídani připomínající královskou hostinu.

Nejvíc jsem si sedl na zadek, když mi byla nabídnuta káva. Očekával jsem italské pressicko nebo snad australské moccachino s řádně našlehanou mléčnou pěnou. Jak jsem byl opět překvapen, když mi přistál na stole hrnek s tureckou kávou, jak jinak než s lógrem. ♠

Po shlédnutí 10ti akrového pozemku jsme naskákali do našich aut a vyrazili na další kus naší cesty. Tentokrát se začínáme odklánět od pobřeží a míříme víc do středu.

♠ Mezitím Tobík ukecal Romana, který nastartoval traktor Fiat a oba zmizeli v dály, čímž trochu znervozněli Honzu s Karen, v kolik že teda vyjedeme.

Stav tachometru před výjezdem 5176 km. Dnes máme před sebou 709 km.

S Martinem jsme najeli na systém střídání za volantem, já začal první a Martin měl čas sepisovat své humoresky. Občas ho psaní tak vyčerpalo, že to zalomil s polštářkem na okně. Sísa s Tobíkem se vzadu střídali tak, aby za Martinem vždy seděl Tobík kvůli dostatku místa pro Sísu. Navigaci jsme nemuseli sledovat, protože jsme vždy následovali před námi jedoucí modrou Škodovku. Většinou u benzínové pumpy po natankování a něco malého na zub jsme se vyměnili a Martin pokračoval dál.

13.díl Cesta do středozemě

Teplota vesele stoupá a vůbec nevypadá, že by se chtěla zastavit. Bohužel tam, kam jedeme číslo na palubovce nebude ukazovat věk mě ženy, ale skutečnou teplotní hodnotu..

Cestou pořád posloucháme nějakou hudbu, kterou pouštíme z playlistu spotify.

Veselý moment nastal, když jsem záměrně pustil vlastní nahrávku skladby od skupiny Nezmaří v mém hudebním počinu a Pavlík prohlásil, že je to super hudba, bez toho, aniž by tušil, že poslouchá moji vlastní produkci, což mě pochopitelně potěšilo.

Cesta uběhla kupodivu docela rychle, neboť tyto dálkové přesuny jsou tu zcela běžné.

To je podobně jako kdyby se rodinka v Aši, rozhodla si zajet na večeři do Ostravy a pak zpět. Drtí mě jejich povolena maximální rychlost...Silnice bývají občas dost vlnité od horká, ale ta rovina je neskutečná.

Člověk má pocit, že při té rychlosti parkuje. ♠

Chápu, že je to hlavně kvůli bezpečnosti, neboť všude u silnic jsou klokani a krávy. Dvě podobná stáda jsme včera už za tmy museli protroubit a problikat. abychom projeli.

Cestou jsme si dali baštu, abychom se malinko osvěžili. ♥

Nikdy jsem nevěděl, že klimatizovaná místnost může poskytnout takovou blaženost. ♦

Při příjezdu do kempu, který se halil již do tmy, jsme na recepci objevili instrukce na místo, kde si máme rozbalit a postavit svůj základní tábor na přespání.

V kempu nás přivítala nejen spousta zvědavých klokaních rodin, ale i komáři armáda, která neustále dotírá na nové útočníky. Je zajímavé, že tito malincí vetřelci případně návštěvníky nevítají tak jak by se slušelo, např. Pěknou bzučící serenádou, ale neustále na vás jen útočí a koušou, svině jedny!!

Klokani zvědavě přihopkali na metr k nám. Jsou to krásná zvířátka s milým kukučem.

Stavba stanů dle instrukcí vedoucího dopadla na jedničku.

Následovalo uvaření večeře maskovanou za čínské polévky a zeleninového salátu.

Vychlazené pivko, někde vytáhnul Michalíček z klobouku a my pak následně odpadli jak špalky.

Tobík chvilku protestoval, že nechce spát s Pavlíkem, ale s maminkou. Vysvětlil jsem mu že s maminkou musím spát já, neboť nemám spacák a kdyby k ránu klesla teplota (to je velmi vtipně přání), neměl bych kam případně schovat své chladné nohy.

Mé argumenty pochopil, takže si šel lehnout s pocitem, že mu celý svět ublížil, nikdo ho nemá rád a tak hledal útěchu u spolunocležníka, chrápajícího Pavlíka.

♠ Někdy v rámci bezpečnosti mi přišlo lepší dvě předjíždějící auta předjet v třetím pravým pruhu 130 – 150 km/h, protože to druhé auto předjíždělo v rychlosti 110 km/h strašně dlouho. Tak uvidím, jestli v Austrálii snímají rychlost i na místech kde to neinzerují.

♥ Zastavili jsme v Dalby v samoobslužné jídelně na oběd, dal jsem si široké nudle s kuřecím masem a rajčaty.

♦ Dál jsme pokračovali po silnici A2 přes městečka Miles a Roma, kde mě Martin u pumpy po 466 km vystřídal za volantem a dál jsme pokračovali po silnici A7 do kempu BIG4 Carnarvon Gorge Holiday Park, který už dopředu zamluvila Karen. Při vjezdu do kempu jsme museli projet naštěstí mělkým brodem Carnarvon Creek a najít v opuštěné recepci obálku pro Karen. Kemp nás vyšel za 3 stany, 6 osob a dvě auta bez elektřiny na 82,- AU$ ( 1.185,- Kč)

13 den – sobota 27. 12. 2025 - 3.den „On the road“

Stav tachometru před výjezdem 5885 km. Dnes máme před sebou 732 km.

14.díl Pražák na výletě

Asi kolem páté ranní, místního času nás probudila obrovská kakofonie různých zvuku. Takovej zvukovej bordel jsem snad ještě neslyšel. Cikády a různé druhý ptáků se domluvili, že přivítají sluníčko každý svým způsobem.

Klokaní rodinka nám nakoukla do stanu a divila se, jak se na břeh dostali ti dva vorvani, zvlášť tak daleko od oceánu. Silvik, má žena se statečně schovala za má záda a předstírala, že je zmizelá a podařilo se ji to.

Posádka mého vozů docela obstojně zvládla první zpětně nalodění na palubu.

Klokaní rodinka nás po celou dobu sledovala a čekala, že někomu z nás upadne ranní svačinka před cestou.

Vyrazili jsme na další 10.hodinový maratón víc na sever ve státě Queensland. ♣ Krajina se nám měnila každým ujetým kilometrem. Od šťavnaté zelené, až po vyprahlé nekonečné dlouhé pláně. Nejvíce nás zaujala zoraná pole, vůbec jsme nepochopili, jak a kdy se o tyto pole někdo stará.

Jít je obdělat, znamenalo skočit do traktůrků a vyrazit na půlroční výpravu za brázdou. Po celou dobu jízdy nás doprovázejí krávy volně se pasoucí na pastvinách či je tak v lese podél silnic.

Náš jinak milý průvodce Honza dostává pokaždé tik v oku, když na něj zablikáme dálkovými a dáme jasný zvukový předem domluvený signál, že chceme zastavit a hromadné si ulevit. Je skvěle vyzkoušet si v praxi, že když se v mnohačlenném stádu všechny samice srovnávají v rámci přežití své ovulační cykly, aby tak nezdržovali migrující bratry a sestry, tak naše čtyřčlenná skupinka to má podobně.

Já a Tobík jsme jasní, my jsme od přírody čůraldyňové. Pavlík a Silvik se nám přizpůsobili nad rámec svých možnosti. Zkrátka jak říká klasik "kdo nečůrá s námi, čůrá proti nám". Naproti tomu posádka modré škodovky, zřejmě řeší tento maličký problém po svém, ale myslím že v tomto horku nosit absorpční pleny, není tak úplně od věci. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit jejich absenci společného močení.

Místní navigace v autě je taky úžasná, neboť nabízí zpravidla cestu delší, ale o to náročnější. Kde nás svedla z hlavní silnice na vedlejší a nechala nás projet mračnem sarančat, které se marně vrhali na naše celní sklo v domnění, že se svezou a na chvilku si tak odpočinou od namáhavého letu. Domnívám se, že jediné co jim v tu chvíli blesklo hlavou, byla jejich vlastní prdelka. ♥

Prší, leje..normálně bych si zazpíval nápěvek této staročeské lidovky, ale ta představa, že za této situace budeme stavět náš tábor, mě okamžitě přešla. ♠

Opět musím vyzdvihnout členy mého teamu. Neboť akci "zaparkuj a bydli" jsme vyhráli v poměrně krátkém časovém úseku. Nebýt vybavení, kterým disponuje nás "krokodýl Dundee", tak by se nám špatně tábořilo. Připadám si jako Pražák na výletě, doslova.

♣ Opět jsem vyjel první, z kempu v národním parku Carnarvon jsme projeli mělkým brodem a po silničce se vrátili na highway A7 a po ní pokračovali přes Rolleston, Springsure, Emerald, Capella a Clermont do Charters Towers. Za Emeraldem jsme po A7 přejeli Obratník Kozoroha směrem na sever a v Clermontu u pumpy jsem se po 362 km vystřídal s Martinem za volantem našeho Mitsubishi.

♥ Háčci mají hlad, což dávají vehementně najevo druhé posádce, takže ta odbočuje k Belyando Crossing Roadhouse, kde tankujeme a jdeme do místního bufetu na gábl.

♠ V Charters Towers Karen zamluvila místa v kempu BIG4 Aussie Outback Oasis Holiday Park. Za 3 stany, 6 osob a dvě auta s elektřinou za 100,- AU$ ( 1.445,- Kč). Před 25.lety BIG4 byl jeden z několika menších řetězců kempů a nyní to vypadá na nejznámější a nejrozšířenější síť s velmi vysokým standardem služeb.

Po rychlém postavení stanů v mírném dešti jsme se přesunuli do blízké zastřešené plechové boudy s osvětlením, z jedné strany otevřené, kde jsme se v poklidu a suchu navečeřeli. Jakmile začalo znovu pršet, zalezli jsme do stanů. A pršelo celou noc, kterou jsem naštěstí prospal.

14 den – neděle 28. 12. 2025 - 4.den „On the road“

Vstáváme do deště, Martin v kempové kuchyňce připravil snídani a během krátké pauzy, kdy neprší, balíme věci a stany s mokrými podlážkami a tropiky necháváme navrchu bagáže.

Stav tachometru před výjezdem 6617 km. Dnes máme v plánu se přiblížit na sever k Cairns. Vyjíždíme z kempu v klasické sestavě, modrá Škodovka následovaná bílým Mitsubishi s mojí maličkostí za volantem po A6 na Townsville. Cestou konečně potkáváme roadtrainy - tahače s třemi návěsy, symboly Centrální Austrálie. V Townsville parkujeme v centru, jdu s Karen a Sísou do Turistických informací získat podklady pro další cestu. Na gábl jsme zašli do místního KFC. Dal jsem si tři kusy kuřete a Pepsi za 13.90,- AU$ (200,- Kč).

14.díl KFC a olizování prstů

Večery trávíme po celodenní jízdě pokaždé stejně. Něco ušmrdlat v kotlíku na plynovém vařiči, dát si panáka až dva australské brandy, zapít to polostudeným pivem a jít si lehnout.

Neboť síla na případnou jinou akci už nezbývá.

Při stavbě našeho stanového tábora máme jen jediné pravidlo a to zní:

Náš, respektive stan ve kterém spím já, musí být nejdál od hlavního oranžového stanu, ve kterém spí Karen. Tím, že nikdy nebyla na horách uprostřed zimní sezóny, není úplně tak zvyklá na zvuk nastartované sněžné frézy. Je až s podivem, že vánoční výzdoby všude kolem nás ji nepřipadají divný, ale ono horské zařízení určené na hrnutí sněhu uprostřed džungle ji dovede svým vrčením vyvést z míry...hm, zřejmě potomek zvláštního národa.

KFC/FLG nejde na cestách vynechat. Tady tato franšíza je snad v každém městečku, kde je možné se zastavit a ochutnat tyto americké prasárny. Pro celkové zhodnocení jsme se vypravili též do jedné z těchto provozoven a dali si každý nějaké to meníčko. Nejvíc jsem se nasmál při představě druhé zkratky pod samotným názvem tohoto foodu, neboť FLG znamená v angličtině "tak dobré, že si budete olizovat prsty". Napadlo mě, kdyby podobný nápis na dveřích každého KFC byl v českém jazyce, jak by to asi vypadalo? Neboť angličtina používá dva různé výrazy pro prst, jeden na ruce a druhý na noze, takže je každému hned jasné, co se tím myslí. Kdežto obrácený výraz slova v češtině má prst dvojí možnost. Takže lze to vyložit i " jezte naše báječně kuře z Kentucky a olizujte si prsty (u nohou), protože jsou dobré. Jinak pochybuju, že by to mělo co do činění s prsty kapitána Iglo od norských mrazíren Nowaco.

Odpoledne začalo pršet, a to tak vydatně, že místy déšť utvořil mlžnou stěnu, a já jsem byl rád, že vůbec vidím modré auto před sebou.

15.díl Silou nic nezmůžeš tati!

Celou cestu prší..čím jedeme více na sever, očekával bych spíš sníh a vánice, ale tady je vše naopak.

Nakonec jsme našli ubytování ♦ v jednom autokempu poblíž pobřeží a díky silnému dešti jsme odmítli stavět stany a jako správní revolucionáři jsme se nasoukali do úžasné prostorné chatky s klimatizaci..

Za vynález tohoto zařízení bych blahořečil dotyčného vynálezce ♣ a udělil mu Nobelovu cenu za spoustu zachráněných životu, včetně toho našeho.

Jako pocit si lehnout do postele, přikrýt se teplou dekou, neboť pokoj je vymrazenej na krásných 18°C a ty se choulíš do suchého polštáře je k nezaplacení.

Michalíček původně vykřikoval, že správnej tremp se ničeho nezalekne a začal si hledat místečko, kde by postavil svůj oranžovej stan pro přespání do druhého dne. Jaký údiv se na na jeho očích ale objevil, když Karen zmizela v naší chaloupce a pozorovala svého zálesáka bušaře, jak se snaží pod vodopádem deště v divoké řece zatlouct kotevní kolíček od svého stanu. Po té co mu divoký proud rozvodněného chodníčku odnesl kladívko a již ho nenašel, odevzdaně zaklepal na naše dveře. Dostal u dveří panáka a suchý voňavý ručník z froté materiálu. Smutně klesl na židličku u stolu a nasál vůni vařené domácí česnečky, kterou jsem okamžitě po našem příjezdu dal vařit. Viditelně tento drsňák pookřál a zcela zapomněl na svůj oranžový stan na půl postavený plavajíc na hladině obrovské louže před naším domečkem.

Byl jsem jak Babica, neboť vařit tento typický pokrm z australských produktů, aby se to jen trošičku podobalo té naší, je fakt těžký... Ale pochopitelně to dopadlo na výbornou, ani jsem ve své skromnosti neočekával jinak i když všechny překvapil plavající zelený chřest mezi bramborami..

I když je silný déšť, vyrazili jsme se vykoupat do bazénu v kempu, neboť je teplíčko.

Dopadající kapky na hladinu bazénu nás lákaly už od plotu, kterým byl ohraničen z bezpečnostních důvodů (proti krokodýlům).

Snažil jsem se otevřít branku, která byla zajištěna speciálním mechanismem, proti samovolnému otevření. Nepřišel jsem na způsob možnosti otevření. Až se mě zželelo Tobíka, který mě pozoroval s poťouchlým úsměvem. Když jsme tam stali asi 20 min a byli už zcela promočený, Tobík ke mě přistoupil se slovy : "tati, s dovolením..silou nic nezmůžeš, musíš použít svůj mozek!!“ A dvěma prsty zcela lehce branku odjistil a otevřel...

Mé ego zmizelo někde pod hladinou vody..

Já starej matcho a vyškolil mě takovej usmrkanec v brejličkách..Měl kliku, že to byl můj synek, jinak bych toho drzého spratka utopil..

♦ Holky se domluvili, že v tomhle nečase pod stan nejdou a Karen našla přes Booking.com kemp Googarra Beach Caravan Park s chatičkou pro šest osob za 250,- AU$ (3.613,- Kč) na pobřeží v Tully Heads.

♣ Vynálezcem moderní klimatizace je americký inženýr Willis Haviland Carrier.

Svůj převratný vynález představil 17. července 1902 v Brooklynu. Původním záměrem však nebylo chlazení lidí pro jejich pohodlí, ale řešení technického problému v tiskárně Sackett-Wilhelms v New Yorku. Kolísající vlhkost vzduchu v budově totiž způsobovala roztahování a smršťování papíru, což znemožňovalo kvalitní barevný tisk. Klíčové milníky vývoje:

1902: Carrier sestrojil první přístroj schopný regulovat teplotu i vlhkost vzduchu.
1906: Termín „klimatizace“ (air conditioning) poprvé použil Stuart W. Cramer pro systémy v textilních továrnách.
1920. léta: Klimatizace se začala rozšiřovat do veřejných prostor, (kina, divadla).
1939: Objevila se první klimatizace v automobilech, kterou představila značka Packard.

16.díl Karma zdarma

Místní podnebí se zřejmě rozhodlo, že nám ukáže zač je toho loket, od vysokých teplot, až po brodění se nad kotníky v záplavě valící se vody z trávníčku všude kolem nás.

Měl jsem jednu veselou příhodu při prvním příjezdu do kempu, kdy mi Pavlík zastavil před naší ubikaci a já celej šťastnej vyskočil z auta a chtěl se hnát na verandu naší haciendy, abych si zabral nejlepší postel. Avšak jaké bylo moje zděšení, když jsem při vystupování zmizel pod hladinou rozvodněné masy vody, valící se po cestě, po které jsme přijeli. Naštěstí jsem dobrý plavec a po odeznění z prvotního šoku jsem se docela rychle zorientoval, vyhodnotil situaci a namířil si to ke břehu, kde mi svítil záchranný maják.

Celá osádka mého vozů se smála, zvlášť řidič. Pomyslel jsem si, tohle ti vrátím...-

Dnes jsme ujeli 348 km bez vystřídání řidičů. Stav tachometru se zastavil na 6965 km. Do auta jsme si denně dělali krabičku nakrájených jablek. A jednou tam někdo u jablek zapomněl rozkrojenou limetku a jablka chytla část její chuti. Senzace, od té doby jsme si dělali jablka s příchutí limetky. :-)

Pokračování II.

Poznávání rodné vlasti - Sever, Západ, Jih, Východ

2025-08-02T22:13:00.000+02:00

Sever

Nejsevernější místo mé vlasti jsem navštívil pěšky na závěr krátké dovolené s přáteli v Heřmanicích v Podještědí. Vyšel jsem z obce Severní po zelené TZ k hraničnímu přechodu a dál po žluté TZ k nejsevernějšímu bodu České republiky. Odtud pokračoval dále po žluté TZ a dokončil okruh do obce Severní.

Západ

Nejzápadnější místo mé vlasti jsem navštívil na mtb během týdenní dovolené s přáteli v Doubravě. Jel jsem napřed, při sjezdu z kopce minul za hřbitovem zaniklé obce Újezd zelenou odbočku a dojel na konec cesty uprostřed louky. Zpět se mi nechtělo, tak jsem přes louku dojel k potůčku, přes který jsem se musel protlačit i s kolem hustým houštím, abych se vrátil zpět na zelenou TZ. Dojet zbytek výpravy na nejzápadnější bod ČR už byla pohoda. Dál jsme pokračovali lesní pěšinou na německou červeně značenou cestu.

Jih

Nejjižnější místo mé vlasti jsem navštívil na mtb během víkendového firemního pobytu v Pasečné. S kolegy jsme dojeli k jižnímu bodu od Studánky po modré TZ na odbočku Radvanov a po žluté TZ cyklostezkou k hraničnímu přechodu do Rakouska, kde jsme odbočili na krátký cílový terénní úsek. Z nejjižnějšího místa mé vlasti jsme pokračovali zpět k hraničnímu přechodu a dál po rakouské cyklostezce směr Pasečná.

Východ

Nejvýchodnější místo mé vlasti jsem navštívil pěšky na závěr dovolené s přáteli ve Velkých Karlovicích v Beskydech cestou domů. Zaparkoval jsem na malém parkovišťátku u přírodní rezervace Bukovec a po naučné stezce Přírodní rezervace Bukovec a nejvýchodnější bod ČR pěšky došel k potoku Olešky na nejvýchodnější bod České republiky. Poté jsem se vrátil stejnou cestou k autu.

Tímto jsme završil dosažení všech čtyř světových stran své vlasti.

Sněžka

2024-12-29T21:30:00.001+01:00

Nejvyšší bod Čech na který vylézám od svých devíti let díky tomu že jsem jezdil s rodiči a sourozenci do Velké Úpy do podnikové chaty OÚNZ Praha 10, kde jsem prožíval prázdniny celé tři týdny každý rok. Šestkrát jsem se vypravil na východ slunce na náš nejvyšší kopec a jen třikrát bylo nebe bez mráčků.

Ale noční pochody na Sněžku byly pro mě vždy zážitkem. Na Sněžku jsem se mnohokrát dopravil jak po svých z Obřího dolu nebo Pomezních bud, tak i lanovkou z Růžohorek nebo na běžkách od bývalé Obří boudy či Růžohorek. Tak teď už mi zbývá jen vyjet na kole po polské cestě až na vrchol , jak to dokázal bratr mé kamarádky. Výstup na Sněžku jsem si užil v rozmezí teplot od -37°C po +33°C, takže dá se říct že za všech povětrnostních podmínek - vichřice, deště, vánice i horka. Přesto tam zase někdy vyrazím... :-)

Tak už je to tady. Stará otevřená dvojsedačková lanovka z Pece na Sněžku definitivně končí! Chápu že se pokrok a pohodlí nedá zastavit, ale stejně mi bude chybět to napětí, jestli náhodou nezůstaneme někde viset na svahu naší nejvyšší hory. Charakteristický klapot kladky i vibrace sedačky při přejezdu přes vodící kola jednotlivých stožárů mi už zůstane navždy vryt do paměti.

Jednou někdy v 70.letech minulého století jsem na podzim zůstal viset na úbočí Sněžky asi 20 minut, neboť lanovku zastavili kvůli velkému vichru který rozhoupával jednotlivé sedačky. Pak lanovku na chvíli pustili, popojeli jsme asi 100 metrů a zase se zastavili. Po půl hodině jsme přijeli do horní stanice lanovky na Sněžce promodralý a ztuhlý! Každý dostal hned deku a hrnek horkého čaje na zahřátí. Po dvaceti minutách mi byla deka odebrána pro další zmrzlíky vysvobozené z lanovky. Přesto jsem na lanovku nezanevřel. :-)

Poslední jízdenka
z Růžové hory do
Pece pod Snšžkou

Pohled ze Sněžky na Studniční horu a Luční boudu.

Cestou Obřím dolem člověk projde kolem technické památky.

Poprvé (1. - 3.10.2021) jsem nemusel ze Sněžky pospíchat navečer do údolí, ale kliďánko dojít jen na Luční boudu. Absolutní paráda. :-)

Tak Sněžka má i své pivo. :-)

Trasa předsilvestrovských výšlapů na Sněžku

I.úsek: Horní Malá Úpa - bouda Jelenka (Mapy.CZ)
II.úsek: bouda Jelenka - Sněžka (Mapy.CZ)

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (30.12.2013).
Na horu jsme šli z Horní Malé Úpy (1035 m n/m) po červené TZ (Turistické Značce) přes Smrčinnou stráň na Soví sedlo (1160 m n/m) a chatu Jelenka (1260 m n/m). Dále jsme stoupali přes Svorovou horu (1411 m n/m) a Obří hřeben po česko-polské hranici na Sněžku (1603 m n/m). Snad poprvé na nejvyšším bodě Čech nefoukalo, jen mrzlo. Zpět jsme sestupovali po umrzlém úbočí Sněžky po žluté TZ k rozcestí Nad Růžovohorským sedlem (1388 m n/m) a odtud po zelené TZ traverzem po úpatí Sněžky, Obřího hřbetu a Svorové hory k chatě Jelenka (1260 m n/m). Zde jsme se už vraceli stejnou cestou, po které jsme přišli, po červené TZ přes Soví sedlo (1160 m n/m) a Smrčinnou stráň do Horní Malé Úpy (1035 m n/m).

Pohled na Sněžku z Obřího hřebene.

Pohled ze Sněžky na Studniční horu a Luční boudu.

Pohled ze Sněžky na Růžovou a Černou horu.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (30.12.2014).
Na horu jsme šli z Horní Malé Úpy (1035 m n/m) po modré TZ vedoucí po hraniční cestě na Lesní hřeben přes Skalny Stół (1282 m n/m) na Soví sedlo (1160 m n/m) a odtud po červené TZ na chatu Jelenka (1260 m n/m). Dále jsme stoupali přes Svorovou horu (1411 m n/m) a Obří hřeben po česko-polské hranici na Sněžku (1603 m n/m). Opět na nejvyšším bodě Čech nefoukalo, jen mrzlo. Zpět jsme sestupovali po stejné trase po Obřím hřebeni přes Svorovou horu (1411 m n/m) k chatě Jelenka (1260 m n/m) a dále přes Soví sedlo (1160 m n/m) po červené TZ na Smrčinnou stráň a do Horní Malé Úpy (1035 m n/m).

Pohled z Lesního hřebene na Sněžku.

Pohled od vyhlídky Skalny Stół na Sněžku.

Pohled na Sněžku z Obřího hřebene.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (30.12.2015).

Třetím výstupem jsme si už založili tradici! :-) Trasa byla stejná jako loni, tentokrát beze sněhu. V prosinci!

Pohled na Obří hřeben.

Pohled na Sněžku z Obřího hřebene.

Pohled ze Sněžky na Studniční horu a Luční boudu.
Srovnej s rokem 2013.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (30.12.2016).

Trasa byla stejná jako v r. 2014, trocha sněhu, nefoukalo a hlavně místy namrzlo. Celá Sněžka byla pokrytá ledem, záviděli jsme těm, co měli mačky. Výstup i sestup po "Ledové hoře" jsem zvládl, ale už jsem nezvládl prudký sestup k Jelence, kde mi podjely "kopýtka" a já si vyrazil dech a narazil žebra. (Naštěstí jen žebra narazil, jak ukázal rentgen). Příště si už dám pořádnýho majzla, protože následnou anabázi s bolavými žebry bych už nechtěl zažít!

Pohled na "Ledovou horu".

Polská bouda na Sněžce.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (rok 2017).

Výšlap jsem zrušil kvůli "rýmičce a kašlíku".

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (28.12.2018).

Trasa byla stejná jako v r. 2014, umrzlý sníh a na Obřím hřebeni silně foukalo (místy byla rychlost větru přes 100 km/h), při zpáteční cestě i padal sníh. Celá Sněžka i cesta k ní byla zahalená v mlze. Sice jsme během výšlapu nic neviděli, ale za to jsme měli konečně pocit, že jsme na "polární výpravě". :-)

Hraniční cesta po modré TZ.

Záviděl jsem těm, co si vzali nesmeky, po mé předloňské zkušenosti by se dnes hodily. Naštěstí mě Krakonoš částečně vyslyšel a cestou z vyhlídky u hory Skalny Stół (1282 m n/m) na Soví sedlo (1160 m n/m) jsem našel ve sněhu jeden gumový nesmek s kovovými hroty jen pod plosku chodidla. Na Sovím sedle se nikdo ze zde postávajících turistů nepídil po ztraceném nesmeku, tak jsem si ho nasadil na levou pohorku. Lepší jeden nesmek než nic.

Rozcestník na Sněžce.

Česká Poštovna na Sněžce.

Polská bouda na Sněžce.

Rychlost větru.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (29.12.2019).

Trasa byla stejná jako v r. 2014, trocha měkkého sněhu, žádné závěje a nefoukalo kromě Sněžky. A inverze, tudíž sluníčko. Návrat na Pomezní boudy (Horní Malá Úpa) jsme poprvé stihli za světla.

Pohled z Lesního hřebene na Pomezky.

Pohled od vyhlídky Skalny Stół na Sněžku.

Pohled na Sněžku z Obřího hřebene.

Polská bouda na Sněžce.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (rok 2020).

Výšlap jsem zrušil kvůli "rýmičce" a covidu.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (29.12.2021).

Trasa byla stejná jako v r. 2014, namrzlý sníh. Poprvé jsem použil nesmeky od Jelenky na Sněžku a zpět až na Pomezky a šlo se mi krásně. :-)

Poslední metry na Sněžku.

Polská bouda a kaple sv. Vavřince na Sněžce.

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (rok 2022+2023).

Výšlap jsem zrušil opět kvůli "rýmičce a kašlíku".

Předsilvestrovský výšlap na Sněžku (29.12.2024) - po osmé.
Na horu jsme šli z Horní Malé Úpy (1035 m n/m) po modré TZ vedoucí po hraniční cestě na Lesní hřeben přes Skalny Stół (1282 m n/m) na Soví sedlo (1160 m n/m) a odtud po červené TZ na chatu Jelenka (1260 m n/m). Dále jsme stoupali přes Svorovou horu (1411 m n/m) a Obří hřeben po česko-polské hranici na Sněžku (1603 m n/m). Po cestě trocha měkkého a místy i namrzlého sněhu, žádné závěje a nefoukalo kromě Sněžky. Na nejvyšším bodě Čech byla inverze a slunečno. Zpět jsme sestupovali po úbočí Sněžky po žluté TZ k rozcestí Nad Růžovohorským sedlem (1388 m n/m) a odtud po zelené TZ traverzem po úpatí Sněžky, Obřího hřbetu a Svorové hory k chatě Jelenka (1260 m n/m). Od Jelenky jsme se vydali po žluté TZ přes rozcestí Pod Jelenkou traverzem Smrčinné stráně do Horní Malé Úpy (1035 m n/m).

Použil jsem nesmeky po celé trase a šlo se mi krásně. :-)

Stoupání na Lesní hřeben.

Obří hřeben ze svahu Sněžky.

Vrchol Sněžky.

Traverz Obřím hřebenem pod Sněžkou.

No a co by to bylo za výšlap na Sněžku kdybych nezískal nějaká razítka! Tak nejdřív ta česká a pak polská.

Toto razítko nepochází přímo ze Sněžky ale z Polské boudy (kdysi zde stála Obří bouda) ale je asi nejhezčí s motivem Sněžky.

Jeden historický pohled na vrchol Sněžky ze začátku minulého století.

Sněžka I.

Sněžka II.

Jordánsko

2024-11-16T21:45:00.012+01:00

Před rokem jsem se chtěl podívat do Petry v Jordánsku s vyzkoušenou cestovkou Adventurou, ale přihlásil jsem se pozdě, bylo už obsazeno. Tak jsem si zamluvil zájezd na letos. Po zaplacení zájezdu i s přirážkou pro jednoho jsem se zmínil Síse, že jedu do Jordánska. Že by jela se mnou. Super, doobjednal jsem ji k sobě a pak začal být problém s letem do Ammánu. Díky konfliktu mezi Izraelem a Íránem se rušily lety některých leteckých společností do Ammánu, což mělo vliv na letenky Adventury, která zájezd zrušila. Tak jsem hledal náhradu a z několika nabídek jsem vybral CK Hamidi. Naštěstí měli i náš původní termín. Takže už jen zaplatit 38.900,- Kč.

1.den - pátek 8.11.2024

V 9 hodin jsem si dal se Sísou sraz na Želivárně, s ostatními členy výpravy byl sraz v 10:00 na Terminálu 2 pražského letiště Václava Havla. Majitel cestovky nám zde rozdal jmenovitě Jordan passy a

palubní lístky na let Lufthansou do Frankfurtu nad Mohanem a Ammánu a popřál nám klidný let. Dali jsme si odbavit příruční zavazadla, mé s 8 kg prošlo na palubu, Sísino s 11,8 kg odjelo pásem rovnou do Ammánu. Na cestu jsme si dali Plzničku a pak už k odletové „bráně“. Dle palubních lístků já jdu s grupou 3, Sísa s grupou 5 a přitom sedíme v jedné řadě, já u okna A, Sísa v uličce D. Vyměnil jsem si sedadlo s Gábinou a Jirkou (z naší skupiny) do uličky k Síse. V 12:05 jsme odstartovali v Airbusu A320 směr Frankfurt. Po víc jak hodinovém letu jsme dosedli na největším německém letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde se dozvídáme první zádrhel, let v 16:40 do Ammánu je zrušen a přesunut na zítra v 8.20! Naše zájezdní skupinka prošla halou ke stánku Lufthansy, kde Jirka v němčině zjišťoval, co a jak dál. Vybral od nás palubní lístky na zrušený let do Ammánu, za které jsme výměnou dostali kartu na nocleh v hotelu Sheraton v centru města a nové letenky na zítra. Po zjištění adresy hotelu jsme prošli letištní halou k S-bahnu linky S8 {S-Bahn je systém rychlé příměstské železnice, doplňující metro ve Frankfurtu nad Mohanem. V současné době má S-Bahn 9 linek označených S1 – S9. Všech devět linek sítě je koncipováno tak, že spojují zhruba centrum města s jeho vzdálenými čtvrtěmi či předměstími. V husté zástavbě jsou vedeny tunely (8 stanic je podzemních), v řidší pak na povrchu po vlastních nebo železničních tratích. V provozu je 303 km tratí na nichž je 111 stanic.} směr Marktplatz. Za 29 minut jsme byli cíle. Sotva jsme vylezli ze stanice Marktplatz, už byl vidět červený neón Sheraton. Po ubytování jsme se šli projít po městě se skupinkou z Tábora (Gábina+Jirka, Jana+Tomáš, Karolína+Honza). Na náplavce Mohanu jsme se oddělili, neboť jsem měl v merku odlovit pár keší, když jsme zůstali tak nečekaně v Frankfurtu. Nakonec jsem odlovil jen jednu keš, a tu ještě našla Sísa. :-) Vylezli jsme si na vyhlídku udělanou z přístavního jeřábu a už za šera jsme se vrátili do hotelu na večeři ve formě bufetu, kterou jsme měli zdarma od Lufthanzy. Jako desert byl skvělý čokopudink zalitý višněmi. Před spaním jsme ještě zašli do baru na místní pivo.

2.den - sobota 9.11.2024

Budíček už v 5:00, sraz na recepci v 5:40, vlak odjížděl v 6:01, takže zrychlenou chůzí jsme vyrazili s Táborskými na S-bahn. Na nástupišti už vlak stát, jen co jsem do něj vlezl jako poslední, zavřely se dveře a vlak se rozjel. Ukázalo se, že jsme chytli vlak v 5:45. Vlak se plnil ranní špičkou, skoro všichni vystoupili na letišti. U první tabule rozpisů jsme nenalezli svítit náš odlet! To snad ne! Pak někdo poznamenal, že to je rozpis vlaků. Super. Na velké letištní tabuli odletů jsme vyhlíželi časy okolo 8:20 a . . . . žádný Ammán. To snad ne! Pak si Tomáš všiml, že náš let je napsaný první vlevo nahoře jako přeložený ze včera. Sláva, poletíme. Prošli jsme letištní kontrolou do haly a u bufetu si dali stylovou snídani – vajíčka s frankfurtským párkem. Poté opět po skupinách letištním autobusem k letadlu Airbus A321. Zasedací pořádek jako včera, po čtyřech hodinách letu okolo Izraele přes Sinaj jsme přistáli v Ammánu na Queen Alia International Airport. Pasová kontrola s kontrolou oční duhovky, na Jordan pass dostáváme zdarma vstupní vízum

do Jordánska. Místní čas je o dvě hodiny více než český, na mobilu jsem si nastavil oba. Ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad, budík si pak volil čas jaký chtěl! V letištní hale už čekal náš průvodce od cestovky Ziyad a jordánský průvodce Ahmed. Nasměroval nás před letištní halu do přistaveného mikrobusu a vyjeli směr Madaba. {Madaba má více než 60.000 obyvatel. Město má dlouhou historii sahající až do před antických dob. Největšího rozkvětu dosáhlo v 6.století našeho letopočtu za byzantského císaře Justiniána (Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus - kolem 482? Tauresium 14.11.565, Konstantinopol, Byzanská říše, známý jako Justinián I., byl východořímský císař od roku 527 až do své smrti. Justinián patřil k nejpřednějším postavám období pozdní antiky, přičemž byl posledním císařem, jehož rodným jazykem byla latina. Jeho panování znamenalo významný předěl v procesu transformace antické římské společnosti ve středověkou byzantskou.), kdy zde vznikla proslulá madabská mozaiková škola. Do dnešní doby žije v Madabě početná křesťanská komunita a ve starém městě se nachází několik desítek křesťanských kostelů.} Po ubytování v Moab Land Hotel jsme vyrazili všichni do večerního města ne večeři, kde jsme si ve stánku dali falafel. {Falafel je fritovaná kulička nebo placka z bobů, z cizrny nebo z obojího. Pochází z Egypta. Je tradičním pokrmem na Blízkém východě. Servíruje se obvykle v pita chlebu, s jogurtovou omáčkou, sezamovou pastou (tahina), zeleninou apod. Je bohatý na proteiny.} Ziyad nás zavedl do speciálního krámku s alkoholem, kde jsme zakoupili vína a místní piva „Petra“ v plechovce

{3,5 JOD (Jordánský dinár) = 115,- Kč}, která jsme se Sísou hned vypili, dokud byla ještě chlazená. Celkem pivo ušlo. Po návratu na hotel a sprše jsme zašli na střešní terasu na seznamovací večírek při lahvinkách červených vín. K táborské skupině přibyl ještě mlaďoch Jakub + matka se synem - Jiřina+Petr. Dnes jsme ujeli 31 km.

3.den - neděle 10.11.2024

Budíček v 7:45, v 8:00 začaly vyzvánět zvony na kostele přes ulici. Po snídani byl sraz v 9:00 před hotelem a přes ulici jsme nakráčeli do rekonstruovaného kostela sv. Jiří s mozaikovou mapou.

{Madabská mozaiková mapa je část podlahové mozaiky v byzanském kostele sv. Jiří. Tato mapa je nejstarší dochované originální kartografické zachycení byzantské Palestiny, území západně i východně od řeky Jordánu a též Dolního Egypta. Je to mapa Svaté země, v jejímž středu je zanesen Jeruzalém. Je datována do 6.století. Mozaika byla sestavena neznámým umělcem, zřejmě pro křesťanskou obec v Madabě, tehdejším sídle biskupa. Roku 614 byla Madaba dobyta Perskou říší. V 8. století muslimští vládci umajovské dynastie z mozaiky dali odstranit některé figurální motivy. Roku 746 bylo město značně pobořeno zemětřesením a následně opuštěno. Mozaika byla znovuobjevena roku 1894, během stavby nového řeckoortodoxního kostela na místě předešlého.

V následujících dekádách byly velké části mapy zničeny ohněm a činností v kostele. V prosinci 1964 věnovala Nadace Volkswagenu Německé společnosti pro výzkum Palestiny (Deutscher Verein für die Erforschung Palästinas) peníze na konzervaci mozaiky, kterou provedli následujícího roku archeologové Heinz Cüppers a Herbert Donner. Podlahová mozaika není orientována severně, ale východně jako oltář. Původně měřila 21 x 7 m a skládala se z více než dvou milionů kaménků. Její aktuální rozměry jsou 16 x 5 m.} Po prohlídce kostela jsme vyjeli mikrobusem na sever Jordánska. Je slunečno, okolní krajina převážně zalesněná s kamenitým podložím. Poprvé jsme zastavili na místní kávu na ohni, já si dal jen vodu, podruhé jsme zastavili na krátkou prohlídku výroby olivového oleje. Dál jsme pokračovali přes Jerash a po 2,5 hodině jsme dojeli do Ajlounu na hrad.

{Hrad Ajloun (Adžlún), je velkolepý muslimský středověký hrad, (Qalʿat ar-Rabad), který vznikl na místě kláštera. Stojí na vrcholu kopce v oblasti Adžlún, známé také jako Džabal 'Auf podle beduínského kmene, který toto území dobyl ve 12. století. Dnešní jméno hradu a města se odvozuje od zdejšího mnicha, který žil na této hoře v byzanském období. Hrad byl postaven v 12. století za sultána Saladina (1138 Tikrít – 4.3.1193 Damašek, byl kurdský muslim a vojenský velitel. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii. Saladin byl původně ve službách Núr ad-Dína, ale postupně se mu podařilo ovládnout značnou část Zengíovské říše a sjednotit muslimy proti křižákům v Levantě. V roce 1187 zlomil moc křižáckých států v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Na jeho znovudobytí vyhlásil papež Řehoř VIII třetí křížovou výpravu (1189–92), které se zúčastnili nejslavnější západoevropští panovníci. Později uzavřel s křesťanskými státy smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.) nejprve k hlídání cesty z Damašku do Egypta a také kvůli kontrole místních stezek a především místních beduínských kmenů Jabal 'Auf, kteří se často stávali spojenci křižáků. Další jeho důležitou funkcí byla obrana proti útokům z hradu Belvoir na opačném břehu údolí Jordánu, které byly postaveny při expanzi Jeruzalémského království. Dalším důvodem postavení pevnosti byla snaha ochránit rozvoj a kontrolu nad železnými doly v Adžlúnu. K částečnému poškození hradu došlo při útoku Mongolů v roce 1260. Brzy po vítězství mamlúků nad Mongoly v bitvě u Ajn Džálútu obnovil hrad sultán Bajbars. Hrad poté sloužil jako sklad úrody a proviantu. Během osmanského období byl na hradě umístěn kontingent padesáti vojáků. Během první čtvrtiny 17. století jej použil princ Fakhr ad-Dín at-Tání během svého boje proti Ahmadu ibn Tarbáyimu. Umístil na hrad kontingent vojáků, zajistil proviant i munici. V roce 1812, kdy hrad navštívil cestovatel Johann Ludwig Burckhardt (známý též jako Ibrāhīm Ibn ʿabd Allāh - 24.11.1784, Lausanne – 15.10.1817, Káhira, byl švýcarský cestovatel a orientalista, který pro Evropu objevil skalní město Petra v Jordánsku), zde žilo kolem čtyřiceti lidí. Dvě velká ničivá zemětřesení poškodila hrad v letech 1837 a 1927. Jednou z výzdob hradu je mozaiková podlaha, která je pozůstatkem původního křesťanského kláštera.} V poledne jsme vyrazili na hrad. Vstupné bylo součástí Jordan passu. Nejprve nám náš místní průvodce řekl historii hradu anglicky, Ziyad nám to přeložil do češtiny a my se pak vydali samostatně na prohlídku hradu, od podzemí přes sály až na hradby a vyhlídkovou věž. Po dvouhodinové prohlídce hradu jsme pokračovali mikrobusem zpět do Jerashe na prohlídku nejzachovalejší východní řecko-římské památky.

{Jerash (Džaraš, ve starověku Gerasa) byl osídlen již od neolitu (vykopávky našly důkazy o osídlení z doby 7500 př. n. l.) a po celou dobu bronzovou. Po dobytí Římany v roce 64 př. n. l. se Jerash stal součástí římské provincie Sýrie. Město od samého počátku vzkvétalo, a to nejen díky úrodné půdě, ale také díky obchodu s Nabatejci, kteří kolem Jerashe cestovali z Petry. V letech 129 -130 město navštívil sám císař Hadrianus (Publius Aelius Hadrianus – 24.1.76 v Italice – 10.7.138 nedaleko Neapole, byl římský císař v letech 117 až 138.) V roce 749 město postihlo silné zemětřesení, které město z větší části zničilo a způsobilo jeho úpadek. Ve 12.století byl Jerash přeměněn na křižáckou posádku, ale poté byl zcela opuštěn. Ruiny pak byly objeveny až roku 1806.} Cestou jsme se zastavili na rychý oběd, kuřecí kebab na dřevěném uhlí. Do archeologického areálu opět vstupné v ceně Jordan passu, prohlídku areálu jsme začali u Hadriánova triumfálního oblouku (Hadrian´s Arch) přes mozaiky základu kostela Marianos, podél zdi dostihového závodiště (Hippodrome) k Jižní bráně v městských hradbách (The South Gate and the City Wall). Hned za bránou jsme si prohlédli lis na olej (The Oil Press) a pak prolezli Diův chrám (Temple of Zeus) i Jižní divadlo. {South Theatre je největší a nejstarší ze tří divadel starověké Gerasy. Jižní divadlo bylo postaveno hned vedle Diovy svatyně na západní straně téhož kopce a mohlo také sloužit kultovním účelům. Přestože odsud obyvatelé až do 50. let 20. století sháněli kameny na stavbu svých domovů, zůstalo pozoruhodně dobře zachováno.} Prošli jsme okolo South Decumanus {South Decumanus je jedna ze dvou prominentních bočních ulic, které se protínají s Cardo Maximus, hlavní kolonádovou ulicí starověké Gerasy. Cardo a decumanus je dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst. Zhruba severojižní cardo (hlavní ulici) a příčný decumanus určoval věštec při zakládání města a obě dělily město na čtyři čtvrti. Ve větších městech, kde paralelně k hlavní ulici probíhalo ještě hodně ulic, se hlavní ulice nazývala cardo maximus na rozdíl od dalších souběžných tepen.} a pokračovali okolo sloupoví a zbytků kostela sv. Theodora (Church of St. Theodore) k Artemidinu chrámu (The Temple of Artemis), Severnímu divadlu a prohlédli si zbytky podlahové mozaiky kostela biskupa Izajáše (Church of Bishop Isaiah). Byl čas k návratu, sešli jsme na hlavní ulici

(The Cardo Maximus) , z dálky si prohlédli Severní čtyřbránu (The North Tetrapylon) {Tetrapylon 'čtyři brány' je pravoúhlá forma monumentu s klenutými průchody ve dvou směrech, v pravém úhlu, obecně postavené na křižovatce. Objevují se ve starověké římské architektuře, jsou obvykle zhruba čtvercového půdorysu, s klenbami křížení stejné velikosti.} a a po původní dlažbě z 1.století našeho letopočtu se vraceli 800 metrů dlouhou hlavní ulicí podél ruin propylají chrámů, {Propylaje je monumentální vstupní brána v podobě zdi prolomené několika vchody se sloupovými předsíněmi, chápané jako samostatný prostor před chrámy, svatyněmi a jinými starověkými budovami. Výraz propylaje (latinsky: propylaeum) vznikl spojením předpony pro (před) a množného čísla řeckého pylon nebo pylaion (brána).} a nymfea {Nymfeum (latinsky nymphaeum) byla původně (přírodní nebo uměle upravená) jeskyně s pramenem nebo fontánou v Řecku, která byla zasvěcena nymfám jako božstvům pramenů. Od helenistického období (zejména ve starověkém Římě) to byla architektonicky upravená fontána ve městě u ústí vodovodu na exponovaném místě (zřídka u pramene), resp. v domě boháče, vile, paláci nebo lázních jako součást daného stavebního komplexu, dvora nebo zahrady.} přes Jižní čtyřbránu (The South Tetrapylon) na Oválné náměstí (Oval Plaza). Z náměstí jsme ještě zašli na závodiště (Hippodrome) a poté zakončili prohlídku Jerashe opět průchodem Hadriánova triumfálního oblouku. Už za tmy jsme vyjeli zpět do Madaby, kam jsme dorazili okolo půl osmé a hned vyrazili do centra na zamluvenou večeři. Jordánské meze, {Meze je výběr malých předkrmů, podávaných v oblasti Blízkého východu a v části Střední Asie.} z kterých mě chutnal kupodivu mountabel {lilek máčený v tahině (sezamová pasta) s olivovým olejem a citrónovou šťávou} a kofta. {kuličky z mletého masa (jehněčí, kuřecí, hovězí) s kořením, které se mužou opékat nebo grilovat} Pro jednoho to vyšlo na 10 JOD (330,- Kč). Po večeři jsme chtěli zajít si koupit pivo, ale krám s alkoholem byl bohužel zavřený,

takže absťák. Dnes jsme ujeli z Madaby do Ajlounu 103 km, z Ajlounu do Jerashe 21 km a z Jerashe do Madaby 79 km, celkem 203 km.

4.den - pondělí 11.11.2024

Po snídani na střeše hotelu jsme se sbalili a v devět jsme všichni vyšli před hotel vyhlížet mikrobus. Ten nikde, ani průvodce se řidiče nedovolal. Na desátou mikrobus přijel s rozespalým řidičem a oblečením rozházeným po sedačkách. Ještě že jsme jeli jen 10 km na horu Nebo, {Vrchol hory Nebo ve výšce okolo 700 m n/m se nachází na samém okraji srázu, který padá do nejníže položeného místa na zemském povrchu, údolí Jordánu a Mrtvého moře 430 metrů pod hladinou moře.} kde nás řidič vysadil.

Vstupné 3 JOD (99,- Kč), není součástí Jordan passu, na posvátné místo několika světových náboženství. Průvodci nám převyprávěli historii o Mojžíšovi, ukázali jeho pramen i možné místo, odkud hleděl na zaslíbenou zemi a vpustili samostatně na prohlídku kostela. {Na samotném vrcholu hory Nebo je moderní budova kostela, která byla vybudovaná v r. 2016 nad vykopávkami původního byzantského kostela ze 4.století. Zajímavé jsou zejména četné mozaiky s řeckými nápisy - například mozaika zobrazující lvy, slony, pštrosy a další exotická zvířata.}

Po prohlídce kostela jsme mikrobusem začali sjíždět do nejhlubší prolákliny na světě, k Mrtvému moři suchou, kamennou krajinou. Po 1130 výškových metrech jsme sjeli k Mrtvému moři na straně, kde do moře ústila řeka Jordán, u městečka Suwayman. Podél pobřeží jsme po hlavní silnici po 61 km zaparkovali u návštěvnického centra Wadi Mujib.{Wadi Mujib je nejnižší přírodní rezervace na světě, 410 metrů pod hladinou moře.} Původně jsme se šli jen podívat do vyústění

kaňonu do moře, ale pak jsme zahlédli vycházet lidi z útrob kaňonu v plovacích vestách a dotlačili Ziyada, aby zjistil, jestli by nás do kaňonu nepustili. Ukázalo se, že na webu mají už v listopadu zavřeno, ale ve skutečnosti dle počasí měli ještě otevřeno. Všichni byli pro.

Ujasnilo se, že to chce pouze plavky, boty do vody a plovací vesty, které jsme dostali. Tomáš s Honzou vzali jediný vodotěsné mobily na dokumentaci. Z terasy centra jsme slezli po schodech a žebříku přímo na břeh říčky Wadi Mujib a vydali se proti jejímu toku. Jak se říčka začala zařezávat do úzkého skalního kaňonu, břeh ustoupil a my se museli začít brodit vodou, chtíc pokračovat po Wadi Mujib dál. Čím se kaňon stával užším, tím byl tok říčky prudší. Došel nás místní průvodce, který nám na obtížných místech pomáhal jak radou kam šlápnout, tak podal i pomocnou ruku a vytáhl nás přes zaklíněný balvan v říčce. U menšího vodopádu byl i žebřík, po kterém, aby se nám lépe lezlo, sedl si nahoře nad něj a tělem odklonil proud vody přes vedlejší neschůdné balvany. V některých místech, kde byl proud říčky prudký nebo obtížně schůdný, byly natažena lana k přidržení nebo železné stupy. Po 2,5 km jsme došli k velkému vodopádu, kde naše trasa končila. Zpáteční trasa byla jednodušší, nemuseli jsme se

šplhat po balvanech nahoru, ale sjížděli jsme po nich po proudu Wadi Mujib. Nádhera. Jen při slézání žebříku dolů mi sjeli sandály mezi příčky, takže jsem si odřel holeně. Vrátili jsme se do centra, vrátili vesty a na stojáka se mikrobusem převezli v plavkách kousek přes hlavní silnici k Wadi Mujib Chalets, kde jsme vyfasovali ručník a po šutrech slezli na břeh Mrtvého moře.

{Mrtvé moře (hebrejsky jam ha-Melach, doslova „moře Soli;“ arabsky al-bahr al-Majit, doslova „Mrtvé moře“) je bezodtokové slané jezero, které se rozkládá mezi Palestinou (Západní břeh Jordánu) a Izraelem na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 430 metrů pod hladinou moře a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu a nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 304 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Jeho salinita dosahuje 34,2 % (2011), čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě - je 9,6krát slanější než oceán - a má hustotu 1,24 kg/l, takže plavání v něm se podobá vznášení. Tato slanost vytváří drsné prostředí, ve kterém se rostlinám a živočichům nedaří, odtud také jeho název. Je 50 km dlouhé (severní část) a maximálně 15 km široké. Má rozlohu 605 km², ještě v roce 1930 mělo rozlohu 1050 km², jezero tedy poměrně rychle vysychá. Leží v Jordánském údolí. Břehy na západě a východě jsou srázné a skalnaté. Na severu a jihu navazuje na pobřeží táhlá rovina. Pobřeží je převážně pusté, s výjimkou několika oáz a turistických resortů s plážemi pro koupání. U jižního břehu probíhá těžba soli a dalších minerálů, nachází se zde i rozsáhlý chemický komplex pro úpravu vytěžených surovin. Zdrojem vody je převážně řeka Jordán, která do moře ústí na severu. Dalším zdrojem vody jsou četná vádí, která do moře ústí na východním i západním břehu a která mají v zimním dešťovém období občasné silné vodní průtoky.} Nechtělo se mi sandály namočit do slané vody, tak jsem se vydal přes ostré klouzající kameny do moře bos. První šok byl, že voda byla dost olejnatá a druhý šok že ochutnání kapky moře bylo fakt humus. Udržet se v moři na stojáka byla fakt fuška, takže klasika, leháro na zádech.:-) Člověk to mnohokrát viděl, ale stejně je to zážitek, když se jen vznáší a nemusí plavat. Po osprchování od solného povlaku jsme si v jídelně Wadi Mujib Chalets dali gábl před dlouhou cestou. Vyjeli jsme podél Mrtvého moře po Jordan Valley Highway na jih. Začalo se stmívat. Náhle před námi stojí hořící osobák, u toho teréňák jordánské armády a pobíhající vojáci a dost dlouho jim trvá, než začnou auto hasit. Řidič asi neměl moc šancí. Po uhašení auta uvolňují silnici a my mohli jet dál. Už za tmy jsme zastavili u pumpy s obchodem, Ziyad nakoupil rum a led v kelímkách, do kterých nám rozlil rum. Po vyjetí z pumpy jsme z hlavní silnice Jordan Valley Highway po necelých 800 metrech odbočili na vedlejší silnici, kroutící se serpentýnami přes Jordánskou vysočinu. Po necelých dvou hodinách jízdy a 162 km jsme dojeli před desátou hodinou do Wadi Musa k hostelu Rose City Inn. Po ubytování (zase ve třetím patře) jsem se Sísou a Jiřinou s Petrem vyrazili do blízkého supermarketu Alla Aldeen mall.. Zakoupil jsem uzený sýr + pečivo (bochánky) + balenou vodu + čokoládu za 7 JOD (231,- Kč) , což jsem poté ve společenské místnosti hostelu snědl. Mezitím zbytek výpravy zjistil, že teče pouze studená, což na Ziyadův zákrok se změnilo na vlažná. Po půlnoci jsme šli všichni spát. Dnes jsme ujeli celkem 234 km.

5.den - úterý 12.11.2024

Po snídani v 9:00 jsme z hostelu přejeli za pouhých 8 minut do Petry. Pro mě začala hlavní část zájezdu. Vyfasovali jsme vstupenku,k té jsme se museli prokázat pasem a byli jsme vpuštěny do areálu skalního města. {Petra (řecky petra – skála, arabsky Al-Butrā) je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Původně bylo nazýváno Rekem. Biblí je označováno jako Selá a Arabové mu dali jméno Mojžíšovo údolí. Město původně vzniklo jako pohřebiště, v místě kde se setkávají tři údolí (Vádí al-Araba) a je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Před devíti tisíci lety se v oblasti začaly objevovat první zemědělské osady. Po dalších tisíc let tudy procházelo mnoho nomádských kmenů. Oblast osídlili ve druhé polovině 4. století př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii s hospodářstvím založeném na obchodu. Město bylo vybudováno ve výhodném terénu – ukryté v horách sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů. Město bylo založeno pravděpodobně mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. V tuto dobu zde žili Nabatejci a Petra se stala hlavním městem jejich království. Všechny stavby byly vytesány do pískovce. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí. Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům. To vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Počet obyvatel v době jejího největšího rozkvětu se pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci obyvatel, z nichž většinu tvořili obchodníci. V roce 106 obsadili Nabatejské království Římané a poté se oblast stala součástí římské provincie Arabia. Petra za římských dob vzkvétala. Bylo zde postaveno mnoho nových budov a přestavěny mnohé původní. Bylo rozšířeno divadlo, vydlážděna kolonádní ulice a v soutěsce Siq (Sík) postaven vítězný oblouk. Když císař Hadrianus v roce 131 město navštívil, změnil jeho název na Hadriana Petra. Nabateci byli potupně asimilováni romanizovanými a helenizovanými obyvateli, např. sňatky. Poté, co se křesťanství během 4. století rozšířilo ve východní části římské říše, vzniklo v Petře biskupství a byl tam postaven první kostel. Petru opustili poslední obyvatelé po druhém ničivém zemětřesení v 6. století. Údolí upadalo postupně v zapomnění. Konec Petry nastal po roce 661. Poté, co muslimští Arabové dobyli na Východořímské říši celý Blízký a Střední východ, stal se roku 661 hlavním městem Ummájovského chalífátu Bagdád. To vedlo k odklonu obchodních tras od Petry, která se stala tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.} Cestou k soutěsce As-Siq nám Ahmed a Ziyad vyprávěli o historii Petry a v soutěsce upozornili na starověký vodovod pro pitnou i užitkovou vodu, každý po jedné straně soutěsky. Prošli jsme okolo svatyně vytesané do skály, dvou skal, které se měnily pod úhlem pohledu na slony nebo velryby a skalního reliéfu velbloudí karavany. Soutěska se zúžila a na jejím konci se objevila Pokladnice.

{Arabské jméno Al-Khazneh, v překladu pokladnice byla vytesána do železitého pískovce zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Průčelí na výšku měří 43 metrů a na šířku přibližně třicet metrů. Původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Týché.} Tak konečně vidím přímo před sebou stavbu, kterou zná snad každý. Nádherný pocit. Měsíc před odjezdem proběhla tiskem zpráva, že pod Pokladnicí archeologové objevili hrobku a tudíž bude Pokladnice nepřístupná. Naštěstí nebyla, takže jsem si ji vyfotil snad ze všech stran. :-) Dál jsme pokračovali Ulicí fasád {(50 př. n. l. – 50 n. l.) Tato oblast byla nazvána „ulice fasád“ podle svých hrobek vytesaných ve skále, které jsou úhledně uspořádány podél stěny útesu. Styl designu je údajně asyrský, založený na podobnosti stupňovitých vzorů hrobek s mezopotámskou architekturou datovanou do sedmého a šestého století před naším letopočtem. Zde jsou zobrazeny asyrské stavby postavené v roce 713 př. n. l. pro Asýrii Sargona II. Nabatejci čerpali z různých vlivů ve svém architektonickém designu, včetně asyrského, helénistického a římského.} k Divadlu a Královským hrobkám {První divadlo v Petře bylo před dvěma tisíci lety vytesáno do skály Nabatejci. Hlediště mělo 45 řad, pro 3000 diváků. V průběhu času divadlo upravili Římané. Kvůli rozšíření pro 8500 diváků zbourali několik hrobek v blízkosti. V roce 363 bylo divadlo poničeno zemětřesením, a některé jeho části použity pro výstavbu jiných staveb v Petře.} a poté Kolonádní ulicí k bráně Temenos. {Místo bylo postavené v roce 106 Římany po zabrání Nabatejského království. Tvoří centrum římského města a na jejím začátku se nachází kašna zasvěcená nymfám. Do tohoto místa byla sváděla voda vedená soutěskou As-Siq. Vedle kolonády se směrem k jihu nacházelo tržiště a na severní straně stával královský palác. Kolonáda končí branou Temenos, která dělí obchodní část města od části posvátné s chrámy. Brána Temenos byla s největší pravděpodobností postavena za vlády císaře Trajana ve druhém století našeho letopočtu jako slavnostní vstup do posvátného okrsku chrámu Qasr al-Bint.} U chrámu Qasr al-Bint (palác faraónovy dcery) jsme dostali od průvodců volnost k cestě soutěskou s údajně 800. schody ke klášteru Ad Deir

{Ad-Deir je monumentální budova vytesaná do skály pravděpodobně v polovině prvního století našeho letopočtu a původně sloužila jako hrobka. Její výška je 45 metrů a na šířku měří padesát metrů. Označení klášter si získala podle křížů, které se nachází uvnitř stavby.} Se Sísou jsme zvolili poklidné tempo s občasnou prohlídkou místních stánků, přilepených podél stoupající stezky ke klášteru. Někteří turisté si pronajali osla s průvodcem na cestu ke klášteru a zpět. Někdy měl průvodce co dělat, aby mu pasažér z osla nespadl. Občas jsem politovat ty osly. Vystoupali jsme na plošinu a další nádhera – klášter. Na okolních vršcích jsou čajovny s výhledy do okolí, z jedné vyhlídky zrovna slézala táborská grupa a Jakub, tak jsme se prohodili. Po zachycení jordánské vlajky s klášterem v pozadí jsme ještě vylezli na druhou vyhlídku, kde jsme pro změnu potkali Jiřinu s Petrem.

Při návratu z vyhlídky na plošinu před klášterem se k nám chtěli přidat 4 toulavý psi, ale zatrhli jsme jim to. Ve 14:40 byl čas k návratu k hlavní bráně, kde byl sraz výpravy v pět hodin. Cestou zpět jsme se zastavili na terase restaurace Nabatean na vylisovanou šťávu z granátových jablek (3 JD). V 17:10 jsme se všichni sešli u hlavní brány a popojeli zpět k hostelu Rose City Inn. Dostali jsme dvě hodiny na osprchování a relax, v 19:25 jsme vyjeli na večeři do restaurace Sajiat Al janoob se zastávkou pro některé u bankomatu. K večeři se podávala maklúba {Maklúba je tradiční levantské jídlo. Jedná se o variantu pilafu (základ jídla je rýže) která je populární v Jordánsku, Palestině, Sýrii, Libanonu a Iráku. Skládá se z masa, rýže a smažené zeleniny. Směs je zapečena v hrnci, který se při podávání obrátí dnem vzhůru. Odtud pochází i název pokrmu, v češtině znamenající obrácený. Nejstarší zmínka o tomto pokrmu pochází z kuchařky ze 13. století.} s kuřecím, a talířky se saláty, humusem a baba ganuš.{(baba ghanoush) je pokrm z lilku, který pochází z Levanty na Blízkém východě. Jeho použití je jako předkrm nebo pomazánka.} K pití jsme si dali mačkaný džus z granátového jablka+pomeranče (já) a limetka+máta (Sísa). Hrnce byly dostatečně velký, po celodenním chození nám docela vyhládlo. Večeři završil čaj. Před desátou jsme už byli zpět v hostelu a přebalovali malý pingl s věcmi na spaní do pouště a večerní zimu, zbytek do kufru, který zůstane v mikrobusu.

6.den - středa 13.11.2024

Po snídani ve společenské místnosti jsme v devět hodin vyjeli na jih směr Wadi Rum. Po silnici číslo 35 jsme vyjeli přes Al Rajif okolo větrných elektráren na hlavní silnici č. 15 – Desert Highway, kterou jsme dojeli do vesnice Ar Rāshidīyah. Zde jsme odbočili na východ (z hlavní silnice se nedalo hned odbočit doleva, přejeli jsme odbočku a po 100 metrech byl levý odbočovací pruh do protisměru a pak teprve šlo z protisměru odbočit doprava) do pouště Wadi Rum.

{Wádí Rum nebo Wádí Ram, známé též jako Měsíční údolí (arabsky Wādī al-Qamar) je pusté skalnaté údolí (tzv vádí na jihu Jordánska. Chráněné území Wádí Rum o rozloze 74 179,7 ha bylo z důvodů přírodních, historických a kulturních hodnot této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam UNESCO. Geograficky je součástí Arabské pouště, která pokrývá většinu rozlohy Saudské Arábie a část Jordánska.} Do vesnice Rum, hlavního centra chráněné oblasti pouště jsme vjeli přes kontrolní stanoviště s kontrolou pasů po 113 kilometrech. Zde jsme přesedli z mikrobusu, který jsme zde zanechali, do terénních pick-upů Toyota a Mitsubishi s podhuštěnými pneumatikami a sedačkami po stranách korby pro šest osob, přeložili bagáž pro nocleh v poušti a vyjeli do písečné pouště. Na první zastávce Nabatean Rock Inscriptions je možnost vylézt po kamenným svahu k prameni Lawrence's Spring, nebo si dát čaj ve velkém stanu. Zároveň odtud lze objednat vyjížďku na velbloudu do pouště, což po zkušenosti z Maroka odmítám jako ostatní. Vylezl jsem jen do půlky svahu, porozhlédl se po okolí a sešel do stanu na čaj. Poté jsme přejeli k písečnému kopci Big Red Sand Dune, který jsme si vyšlápli naboso v rozpáleném písku. Všude okolo se rozprostíral načervenalý písek, z kterého trčely kužele skalisek a pásy skal. Poté jsme pokračovali pouští na pick-upech do kempu Mohammed Mutlak camp, kde jsme si vybalili bagáž a byli rozděleni do jednotlivých stanů. Zároveň jsme zjistili, že s námi dorazila i ostatní zavazadla, takže jsme měli vše při sobě. Po nastěhování jsme opět nalezli na korby teréňáků a vyjeli po uježděných kolejích v písku k soutězce Siq Trail. Na severní straně nás vyložili, pěšky jsme prošli s průvodci soutězkou, abychom se na jižní straně soutězky setkali s našima teréňákama. Druhá zastávka byla u skalního oblouku Jabal Umm Fruth Bridge. Mladší a hbitější členové výpravy vyrazili po prudké skále na vršek mostu, já se šel podívat skrz přilehlou soutězku do okolní pouštní krajiny. Třetí zastávka byla ve skalním masívu, vyčnívajícího z písečného „moře“. Z okraje skály byl nádherný rozhled po jižní části Wadi Rum. Odtud pak následoval přesun do našeho dnešního nocležiště.
Terénní pick-upy s podhuštěnými pneumatikami to s námi hnaly pískem přes 40 km/hod, občas to „trochu“ nadskočilo, když jsme přejížděli vyjeté koleje nebo nějaký šutr. Po poušti jsme ujeli okolo 40 kilometrů na korbě s větrem a pískem ve vlasech. Nad kempem se vypínala skalní plošina, na které jsme všichni zaujmuli pozorovací místa na západ slunce, které zbarvilo nebe do žluta. Rozhodoval jsem se, jestli mám vyrazit pro pouštní kešku teď, v 17:30, kdy je ještě trochu vidět, nebo až po večeři za tmy, která nás čekala v 19.hodin. Tomáš mi to usnadnil, vyrazil jsem hned ke skalisku, vzdáleném okolo 620 metrů. Nejdřív jsem šel po vyjetých kolejích, ale když jsem zjistil, že okolní písek není sypký, ale tvoří ztvrdlou krustu, namířil jsem si to přímo ke skalisku. Prošel jsem opuštěným kempem s hlídačem nebo majitelem v osvětlené maringotce, naštěstí se nešel ven podívat kdo to kolem něho slídí. Začalo se stmívat, což mě přimělo prohlédnout a prošácnout zvětralé otvory ve skalní stěně co nejrychleji, dokud je ještě trochu světla a vidím, kam šlapu. Po deseti minutách ůleva, v jednom otvoru jsem nahmatal hledanou kešku. Stihl jsem se zalogovat než padla tma na Wadi Rum. Cesta zpět do našeho kempu proběhla už za tmy, ale naštěstí na skále nad kempem byla rozsvícená lampa, takže směr byl jasný. V 18:20 jsem byl zpět, ještě před večeří, kterou pro nás připravili místní beduíni. {Beduíni (z arabského badawí - neusazení, nomadští) jsou příslušníci arabských nomádských kmenů obývajících převážně pouště. Beduínské kmeny se vyskytují od atlantického pobřeží Sahary, přes Západní poušť v severní Africe, Sinajskou a Negevskou poušť až k Arabské poušti. Beduíni se tradičně dělí do příbuzných kmenů a živí se polokočovným farmařením. Každoročně se kmen přesouvá od vody k vodě a zemědělským zdrojům. Mezi majetek mocnějších kmenů patří také velká stáda velbloudů, zatímco chudší kmeny ženou ovce a kozy. Beduínský kmen je veden staršinou, šejkem. Celý kmen často odvozuje svůj původ od jednoho společného předka. Mezi beduíny má velmi silný vliv kodex cti a tradiční systém spravedlnosti se v beduínské společnosti točí kolem zvykových kodexů.} Zakopanou hlubokou pánev v písku vyhrabali, odklopili víko
a vytáhli na světlo z čelovek a baterek opečenou zeleninu, kuřecí maso, rýži a opečené brambory a to vše přenesli do jídelny, kde jsme k tomu ještě dostali různé saláty. Dobrota. Po jídle nás Ziyad seznámil s programem na zítra a okolo desáté jsme se rozešli do jednotlivých stanů.

7.den - čtvrtek 14.11.2024

Po snídani byl odjezd už v 8:45 do 12 km vzdálené vesnice Rum, kde jsme vyměnili korbu terénního pick-upa za náš mikrobus. Neujeli jsme ani 18 km a Ziyad vznesl dotaz, jestli se nechceme zastavit na vlakovém nádraží. Chtěli jsme. Zastavili jsme na vlakové zastávce Wadi Rum s historickým vlakem. {Stanice je na odbočné trati Hedžazské železnice, která prochází napříč celým Jordánskem. Název trati je odvozen od bývalého jména provincie Hedžaz (dnes s názvem Západní provincie) v Saúdské Arábii, jejímž správním městem je Mekka. Dráha totiž spojovala Damašek, kde navazovala na trať z Istanbulu, přes Ammán s Medínou, aby se usnadnil transport muslimů do jejich posvátných míst. Trať měla po svém zprovoznění pro Jordánsko, především pro Ammán, velký význam. Kromě příjmu z jízdného s sebou přinesla především urychlení obchodu. Proto byla také vybudována již zmíněná, přes 100 kilometrů dlouhá, odbočka ze stanice Hittiyya do přístavního města Aqaba, ležícího na břehu Rudého moře.} Vyšel jsem si vyfotit lokomotivu, když jsem zahlédl osobu, jak kradmo něco schovává pod rám podvozku. Došlo mi, že by to mohl být kačer (hledač kešek, tak jsem po jeho odchodu to šel prověřit. Dobře jsem udělal, byla to keš. :-) Vrátili jsme se na hlavní silnici č.15 a po té dojeli až do Aqaby a přes město dojeli do luxusního areálu Berenice Beach Club. Vyfasovali jsme osušku, lehátko na pláži a čas do 13.hodiny na koupání v Rudém moři. Poté jsme se nalodili na loď s proskleným dnem a vypluli obdivovat podmořský svět – potopený vrak dopravního

letadla a lodi a hlavně korály, které si Jirka, Honza a Petr prohlédli napřímo při šnorchlování. Po návratu na pláž jsme zašli na společný oběd, složený z kuřecích a jehněčích špízů s hranolkama a ryby. Po páté jsme se přesunuli mikrobusem do nedalekého Arab Divers Dive Center and Bed & Breakfast, kde nám průvodci s řidičem nachystali k večeři barbecue z kuřecího a jehněčího masa. A zapili jsme to místním pivem Petra. Při večerní debatě o zítřku jsme se dohodli, že vynecháme hrad Karak a projdeme si tržiště v Aqabě. Před půlnocí jsme šli na kutě. Dnes jsme ujeli 70 km.

8.den - pátek 15.11.2024

Po snídani byl odjezd v 9 hodin do centra Aqaby na místní trhy s možností zakoupit suvenýry, koření a balzámy z Mrtvého moře. Rozloučili jsme se s Ahmedem, která zůstal v Aqabě. Poté už měl následoval přejezd Jordánska do Ammánu po hlavní silnici č. 15, v první půlce Desert Highway, v druhé půlce Queen Alia Airport Road. Jenže za odbočkou na Wadi Rum odlétl od předjížděného kamiónu kamínek, který udělal prasklinu na předním skle mikrobusu. Takže než se zavolala policie, vše se sepsalo a řidiči se domluvili, tak to zabralo skoro dvě hodiny, než jsme pokračovali dál na Ammán. Zastavili jsme se cestou v Al-Ḥuseīniyah v Sahary restaurant na pozdním obědě okolo půl čtvrté a já si dal se Sísou velkou šavarmu, což byly dva kusy všeho možného zabalené v pito-chlebě s hranolkama. Do Ammánu {Ammán je hlavním městem Jordánska. V roce 2021 byla jeho populace odhadována na 5 miliónů osob, to jsou přibližně dvě třetiny obyvatel celého Jordánska a Ammán má proto výlučné postavení nesrovnatelné s hlavními městy okolních států; je zde koncentrována většina kultury, ekonomiky a sociálního života Jordánska. Město stojí na východních svazích Adžlúnských hor, první osídlení se datuje do doby asi 70000 let př. n. l.} jsme přijeli už za šera a prodrali se kolonami aut do centra k hotelu Sydney. Ubytovali jsme se a hned vyrazili už do nočního Ammánu. Ziyad nás zavedl na místní Václavák, na Hášimovské náměstí s římským divadlem. {Římský amfiteátr se nachází na úpatí vrcholku Džabal al-Džoufá. Patří k navštěvovaným starověkým památkám města. Kapacita stavby je zhruba 6000 diváků. Divadlo bylo orientováno směrem na sever tak, aby sluneční paprsky osvětlovaly především jeviště, a nikoliv návštěvníky. Zabírá celkem plochu 7600 m². Je považován za největší stavbu svého typu v Jordánsku. Hlediště je uspořádáno do 44 řad s kamennými lavicemi, které jsou rozděleny do třech částí. V dobách existence Římské říše byla spodní třetina určena významným osobnostem a horní dvě třetiny běžným návštěvníkům. Hlediště divadla je zasazeno do přírodního svahu. Jeho průměr činí 102 m.} Na osmou jsme měli zamluvenou večeři ve velké restauraci, nás šouply do zastřešené chodby vedle kuchyně. Opět hromada misek s pomazánkami, falafel a chlebové placky. Cestou zpátky na hotel jsem si chtěl odlovit kešku v ulici Nimr Al-Adwan Street blízko našeho hotelu a Petr se ke mně přidal. V ulici, když jsme prohledávali kamennou zeď, nás odchytl nějaký místňák a co že tam hledáme. Ale nějak to nepochopil. Naštěstí od naproti z baráku přišel další chlápek a tomu jsme vysvětlili, že hledáme keš hry Geocaching. Sdělil nám, že jsme u plotu rezidence pakistánského prezidenta! A ať odejdeme. Ještě že nechtěli vidět pasy, ten jsem měl na hotelu. Tak jsme se vrátili na hotel bez kešky. Na dvorku hotelu jsme ještě dali závěrečný pokec ostatními a pak šli balit na zítřejší brzký odjezd na letiště. Dnes jsme ujeli 340 km.

9.den - sobota 16.11.2024

Budíček už v 5:00, v 5:30 ještě za tmy za zpěvu muezína {Muezín je služebník mešity, který stojí na ochozu minaretu a svolává věřící k modlitbě pětkrát denně – před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce. Dnes však již ve většině mešit nejsou muezíni, ale reproduktory, které hlásají výzvu ze záznamu; tato skutečnost je některými muslimskými kruhy často kritizována. Ve velké mešitě v Mekce však stále svolávají muezíni. Funkce muezína existuje již od dob Mohameda. Tehdy chodil muezín ulicemi a svolával lidi k modlitbě po celém městě.} jsme vyjeli na letiště Queen Alia International Airport, vzdáleném od hotelu 40 km. Rozloučili jsme se s naším jordánským řidičem a šli se odbavit i se Ziyadem, který se vracel s námi do Čech, u letecké společnosti Pegasus Airlines – turecké nízkonákladovky. V Duty free shopu jsme utratili poslední jordánské dináry.V 8:55 jsme odstartovali Airbusem A321 na jih podél Mrtvého moře na Sinai a pod

Izraelem jsme se stočili na severozápad přes Kypr do tureckého Istanbulu. Cíl byl letiště Sabiha Gökçen v asijské části Istanbulu po 2,5 hodinovém letu. Měli jsme na přestup 45 minut, takže jsme si stihli koupit i 2 hambáče k obědu za 360 tureckých lir (258,- Kč). Poté už klasicky se napáskovat po skupinách do letadla směr Praha.

Po dvou hodinách letu jsme odpoledne přistáli v Praze, kde bylo chladněji než v Jordánsku. :-)

Fotogalerie (společná)

Předválečné opevnění 1938

2024-07-28T00:21:00.003+02:00

Kdysi v roce 1995 jsem navštívil dělostřeleckou tvrz Bouda o které jsem se náhodně dočetl v novinách a prohlídka jejího podzemí za mihotavého svitu petrolejek mě tak nadchla že jsem se začal o československé opevnění z let 1935–1938 zajímat více. Nejen že opevnění je zajímavá historie ale nemá chybu v letních vedrech pobývat v chladném a příjemném podzemí nejen tvrzí ale i jednotlivých pěchotních srubů! Na jižní Moravě je přímo v Šatově jeden pěchotní srub zachován jako muzeum, i když tento pěchotní srub byl po II. světové válce reaktivován a sloužil Československé lidové armádě. Vnitřní dochované vybavení odpovídá této době.

Pěchotní srub MJ – S 3 "Zahrada"

Armáda opustila tvrz Hůrka u Králík v roce 2008 a tím ji zpřístupnila veřejnosti.

Razítka navštívených tvrzí: Stachelberg, Dobrošov, Skutina, Hanička

Razítka jednotlivých pěchotních srubů: N-S 82 "Březinka", N-S 71 "V sedle"

R-S 87 "Průsek" , K-S 5 "U potoka" , K-S 32 "Na růžku", K-S 14 "U Cihelny"

Tento obrázek atypického pěchotního srubu už nespatříte, místo železnice dnes vede silnice. MO-S5

MO-S 19 "V aleji"

Razítka objektů lehkého opevnění:

Sazená

Podrobnosti o všech pěchotních srubech i tvrzích čs. opevnění naleznete na těchto stránkách:

Opevnění 1935 - 1938 I.

Opevnění 1935 - 1938 II.

Podrobnosti o lehkém opevnění (tzv. řopíky) LO

Pěchotní srub MJ – S 4 „Zatáčka“

Pěchotní srub MJ – S 3 „Zahrada“

Fotogalerie MJ S 3 "Zahrada"
Fotogalerie Tvrz Bouda

Prohlídka atypických objektů opevnění

Lehký objekt vz.36 - VI./146/C na kopci Kostrhlík v Bílině:

Popis objektu

Noc kostelů

2024-06-07T20:30:00.001+02:00

Až napopáté (2013) jsem se dokopal k tomu, abych vyrazil poprvé na tuto akci. Chtěl jsem se zastavit jen na Vyšehradě a prohlédnout si baziliku sv. Petra a Pavla, ale organizátoři připravili nejen na mě past ve formě pohlednice s razítkem baziliky, tudíž jsem "logicky" pochopil, že každý kostel bude dávat své razítko a tím jsem byl lapen! Takže jsem začal vzpomínat, které kostely znám a po prohlídce baziliky vyrazil za dalšími kostely. Nakonec jsem stihl navštívit osm objektů. A některé zpřístupnily i své podzemí, jako kostel Nejsvětějšího srdce Páně. Příští akci už si budu muset lépe naplánovat, abych šel najisto.

Napodruhý mi to vyšlo až letos (2016) a cíleně jsem zamířil na Pražský Hrad, do Katedrály svatého Víta.

Foto z mobilu

Na začátek jsem si vystál frontu na prohlídku zvonice (222 schodů) a pokochal se ještě za denního světla nádherným výhledem na mou rodnou "stověžatou matičku". Uvnitř katedrály byla též otevřena kaple sv. Václava.

Foto z mobilu

Už za tmy jsem si prohlídl kostel Panny Marie Sněžné s přilehlou zahradou.

Napotřetí výprava pro kostelní razítka (2017), při které jsem si prohlédl i kryptu pod chrámem svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Napočtvrté (2018) jsem vyrazil na Hrad si prohlédnout Jiřský klášter, který byl otevřen poprvé při 10. Noci kostelů. Škoda, že do Baziliky sv. Jiří se dalo jen nakouknout.

Nejvíc mě ale nadchla prohlídka zvonic a půda chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Foto z mobilu

Na popáté (2020) jsem vyrazil narychlo navečer na Staré Město. Vzhledem k nejistotě uspořádání akce vlivem koronaviru nebyly tentokrát k dizpozici lístky na razítka. Naštěstí první kostel měl vlastní pohled.

V kostele U Salvátora jsem si vyšlápl až do zvonice.

Na pošesté (2023) jsem se vypravil na Noc kostelů už s partičkou kamarádů a překvapivě jsme stihli navštívit nejen nejvíc kostelů - 14, ale i večeři U Medvídků! :-)

Poprvé byla přístupná kaple na Staroměstské radnici s nahlédnutím do útrob Orloje.

Na posedmé (2024) jsem se vypravil na Noc kostelů s kamarádem a začali jsme na Vyšehradě. Netušil jsem, kolik církevních objektů na Vyšehradě je. Navštívili jsme opět 14 objektů i se zastávkou na pivko.

3 mosty

2023-01-22T23:28:00.000+01:00

Našel jsem jednu pražskou raritku, a nebojím se říct, i evropskou! :-) Je vidět jen na podzim a v zimě, kdy jsou opadané listy stromů, za kterými se ukrývá.

Tři mosty nad sebou!

Horní dva mosty jsou železniční, spodní mostík je pro pěší. Tím jsem i trochu napověděl, kde se toto "trojmostí" nachází.

Krkonoše - pamětní razítka

2022-10-02T22:30:00.000+02:00

Razítka horských bud a chat v mém nejmilejším pohoří.

Toto razítko se mi nejmíň líbí.

Na hřebeni vyhořelá Petrova bouda, na louce Moravská bouda.

Razítka z našeho nejvyššího bodu země - Sněžky - jsou zde .

Další razítka nejen horských chat najdete tady v odkazu Rozhledny II. v levém sloupci.

Šumava v proměnách času.....

2022-07-23T20:06:00.001+02:00

Jak už jsem se zmiňoval dříve byl jsem mnohokráte na Šumavě a letos (r. 2011) to po šesti letech konečně opět vyšlo! Co mě na Šumavě zvlášť uchvacuje je její proměna v čase. Turistický ruch přináší do oblasti finance na obnovu rozpadávájících se usedlostí, božích muk, kostelů, kapliček a Schwarzenberského plavebního kanálu. Vše bylo opuštěno po II. světové válce a pomalu se to rozpadávalo časem pokud rozpad či zničení neuspíšila komunistická ČSLA.
Letošní cyklovýlet na Šumavě (r. 2019) mi "odtajnil" jedno historicky zajímavé místo, o kterém jsem neměl vůbec potuchy!

Ženijní můstek, po kterém vstoupila 26. dubna 1945 americká armáda na konci II. světové války do Československa při jeho osvobozování.

Vyhlídková věž na Poledníku

Rozhledna na Poledníku vznikla z někdejší "odposlechové" věže, která se nacházela v nepřístupném pohraničním pásmu.

Na konci 60. let 20. století byl postaven vojenský objekt s betonovou věží, který byl velmi přísně střežen a utajován a sloužil k elektronickému odposlechu "nepřítele". Obrázek pochází z 80.let minulého století.

Umístění v terénu:

Loc: 49°3'54.02"N, 13°23'48.617"E

V srpnu 1997 byla věž opuštěná, bývalé vojenské budovy rozbořené v sutinách, všude vůkol rumiště a okolo celého vrchu byly zbytky dvojitého oplocení. Výstup na vrchol věže byl v pohodě kromě posledního výlezu na střechu stropním okénkem.

V září 2000 jsem navštívil už jiný Poledník. Zbytky kasína v nedohlednu, z věže udělaná rozhledna. Nachází se v nadmořské výšce 1315 metrů a výška věže je 37 metrů.

V březnu 2020 jsem konečně navštívil zasněžený Poledník.

Moje oblíbená rozhledna v červnu 2016.

Boží muka u Schwarzenberského plavebního kanálu

Umístění v terénu:

Loc: 48°49'48.584"N, 13°51'5.238"E

Foto ze srpna 1997 kdy osamocený podstavec byl pokryt různými mechy a lišejníky.

Foto ze září 2004 kdy podstavec svítil čistotou, doplněný obrázkem a kovovým křížem.

Foto ze září 2011 už podstavec chytil klasickou patinu stáří.

Foto z července 2019, o boží muka je pečováno.

Horní portál Schwarzenberského plavebního kanálu

Stav horního portálu v roce 1926 kdy byl ještě Schwarzenberský plavební kanál funkční.

Umístění v terénu:

Loc: 48°49'8.002"N, 13°52'22.181"E

Horní portál podzemní části kanálu při výletu v srpnu 1997. Koryto bylo zarostlé a tunelem se dalo projít k dolnímu portálu.

Horní portál po vyčištění fasády a obnovení koryta kanálu v květnu 2005. Po několika metrech v tunelu je ocelová mříž zabraňující průchodu tunelem.

Krásná Hora

Umístění v terénu:

Loc: 48°51'13.536"N, 13°45'58.478"E

V srpnu 1997 byla lavička před obeliskem s pamětní deskou zmizelé osady a mé první horské kolo Diamond Back - Topanga "natěžko" opřené o lavičku.

V září 2004 byla lavička vedle obelisku s pamětní deskou osady a mé druhé horské kolo KHS - Nomad "nalehko" opřené o obelisk.

V září 2011 lavička vedle obelisku není, strom za obeliskem je mohutnější a mé třetí horské kolo Superior - XP 925.

V červenci 2022 místo obelisku, který je nahrazen novým pomníčkem, je přístřešek a mé čtvrté horské kolo Superior - XP 939.

Fotogalerie 07/1997 - 6/2016

Fotogalerie od 07/2019

Poznávání rodné hroudy - Sever, Východ, Jih, Západ

2022-03-05T23:26:00.002+01:00

Po vzoru tohoto plánu a díky patníkům na okrajích světových stran Prahy jsem se rozhodl tyto krajní místa mé rodné hroudy (Prahy) navštívit na horském kole v tomto pořadí:

Jih

Západ

Sever

Východ

Na pomyslném průsečíků těchto pólů je fiktivní Střed Prahy.

Rozhledny I.

2021-10-28T16:59:00.003+02:00

Rozhledny mě uchvátily dávno před tím než ČT odvysílala svůj pověstný seriál. A odfajfknutá rozhledna je pro mě jen ta na kterou jsem vylezl, mám její pohled a razítko! Takže toho mám ještě hodně před sebou. -)

Začnu rodnou hroudou....

... a dále od domova...

Nejstarší dochovaná rozhledna u nás a jediný minaret.

Jedna z nejhezčích rozhleden u nás.

Moje nejoblíbenější rozhledna.

Razítka rozhleden Jizerských hor jsou zde

Razítka rozhleden Krušných hor jsou zde

Razítka rozhleden Jeseníků a okolí jsou zde

Rozhledny I.

Rozhledny II.

Mé vyjížďky na horském kole SUPerior XP 939

2021-06-27T23:52:00.001+02:00

SUP ík je SUP er

Dlouho jsem uvažoval nad tím, zda další nové kolo bude opět s koly 26" (jako tři předešlá mtb), ale okolnosti mě dotlačili k rychlému nákupu XP 939 s 29" koly. Kromě této velké změny jsem přešel z páček Sram na Shimano a z převodů 3x9 na 2x11. A koukám na svět z trochu větší výšky. :-)

Po prvních dvou vyjížďkách jak po cyklostezce, tak i v terénu jsem absolutně NADŠEN!
První píchnutí přišlo docela brzo, ale neobvyklé. Plášť už mi prorazilo kdeco (kovové špony, trny, střepy, ostré hrany kamenů, nečekané díry), ale aby mi hřebík takhle trčel z pláště zadního kola a překážel řetězu, to jsem ještě neviděl. (PS: Díky Jirkovy za pohotové foto.)

Takhle označkovanou cyklostezku jsem ještě neviděl. Za tmy to musí mít své kouzlo.

Ze čtyř písmen v názvu ulice jsou tři stejná! Nechtěl bych název ulice říkat taxikáři kdybych byl na šrot! :-)

Jedno místo na cyklostezce podél Vltavy u Řeže, týdenní odstup a rozdíl z mínusové do plusové teploty o 16°C.

Po dnešní 95 km vyjížďce se zastavil čas jízdy na této hodnotě:

Fotogalerie

Javor 51 - sklad jaderné munice

2019-10-05T23:05:00.001+02:00

Navštívil jsem jediný zachovalý sklad jaderné munice Javor 51 v Brdech.

Popis skladu
Moje fotogalerie

Německo, Švýcarsko, Francie

2018-10-27T23:48:00.006+02:00

Dostal jsem nabídku od Jany z práce, zda bych nechtěl jet s ní a jejím bráchou Honzou na 14.ti denní výlet po západní Evropě, převážně Švýcarsku a Francii. Kola a pohorky s sebou. Kdo by nechtěl.... :-) Zvláště když Jana už připravila i plán cesty. Výprava se měla odehrávat v obytném voze, což jsem taky ještě neabsolvoval, takže další důvod pro to se zúčastnit. Původní datum cesty 6. - 20.10. 2018 byl posunut na 13. - 27.10.2018, což jsem si říkal, jestli už není pozdě, v horách bude zima a možná už i sníh. Balení jsem klasicky nechal na páteční večer, poprvé jsem měl s sebou čtyři zavazadla!

1.den – sobota 13.10.2018

Před půl osmou jsem naložil SUPíka do Fabie, k tašce, kletru, batůžku a cyklopinglu jsem ještě přibalil péřák a karimatku a vyrazil naložit Janu. V Modřanech jsem naložil Janu s kolem, dvě vrchovaté přepravky, tašku, obrovský pytel se spacákem, hůlky, pumpičku, pohorky a plech perníku. To bylo maximum, co se do krátké Fabie vešlo! Vyjeli jsme okolo 8:30 směr Benešov, Tábor, Jindřichův Hradec a vesnička Jilem, kde Jana zamluvila půjčení obytného vozu Volkswagen T4 California.

Na 14 dní i s pojištěním za 19.875,- Kč bez limitu na ujeté kilometry. Dozvonili jsme se na kontaktní paní, ta zavolala synovi a ten s tátou přivezli vůz. Vysvětlili nám ovládání a přestavění vnitřku auta na obytňák i spací verzi, doplnění vody i lihu na vaření, provoz ledničky, topení i možnost dobíjení mobilů, foťáku i laptopu, kde je uložené příslušenství auta a kam uložit potraviny. Jana se zmínila ještě o nosiči na tři kola a tak se chlapy vydali ještě pro nosič, který přemontovali z jiného auta. Ukázalo se, že osoba, zodpovědná za půjčení auta je na dovolené a předání nechala na zbytku rodiny. Mezitím dorazil Honza. Přestěhovali jsme si věci do Volkswagenu a kola na nosič. Naše auta jsme nechali zaparkovaný před domem pronajímatelů. Honza sedl za volant obytňáku, nastartoval, nastavil navigaci, já usedl na sedadlo spolujezdce a Jana se usadila (místy i uležela) do druhé řady a vyjeli jsme okolo 13:30 vstříc dovolenkovému dobrodružství.

Navigace nás vedla přes Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí, Hlubokou nad Vltavou, Prachatice, a Strážný do Německa. Česko-německou hranici jsme projeli bez zastávky a pokračovali dál na Freyung, Grafenau, Hengersberg a Deggendorf. V Deggendorfu jsme zastavili nakoupit potraviny a hlavně piva navečer a velkou Nutellu. Dál jsme pokračovali po dálnici A92 okolo Mnichova na A96 do Memmingenu, kde jsme odbočili na A7 do Füssenu. Už za šera jsme sjeli na Exitu 139, kde měla Jana vyhlídnuté místo na spaní. Bohužel to bylo u vilek a chatek, tak jsme zkusili blízké parkoviště u jezera Weißensee. Byl zde sice zákaz stanování a parkování obytných vozů (campervanů), ale asi sedm obytňáků zde už stálo a nevypadaly na to, že by odjížděly. Tak jsme tu zakotvili taky. Navečeřeli jsme se, popili a rozložili ležení. Já vyfasoval „půdu“. Celou noc jsem „trochu sjížděl“ k otvoru do „přízemí“, musím si dát příště pozor, jak zaparkujeme! Karimatky jsme pod sebe nepotřebovali, madračky v autě byly dostatečně měkké a pohodlné. Z karimatky jsem si udělal nakonec podhlavník.

Dnes jsme ujeli 574 km.

2.den – neděle 14.10.2018

Upravili jsme zasedací pořádek, Honza se ujal řízení, Jana si sedla dopředu vedle bráchy a já se rozvalil do druhé řady k ledničce. Po snídani, na doporučení kolegy, jsme vyjeli brzo ráno (8:30) přes Füssen do Hohenschwangau na prohlídku pohádkového zámku Neuschwanstein,

abychom se vyhnuli davům turistů. Parkoviště bylo ještě prázdné (6,- €), tak jsme zaparkovali u kraje, aby naše kola „nečučela“ a vydali se pěšky k zámku. U Informací si Jana všimla, že je vyhlídka Marienbrücke uzavřená, ale nás to neodradilo se jít osobně přesvědčit, poněvadž z vyhlídky je nejhezčí výhled na zámek. Vyhlídka byla obehnaná ostnatým drátem a nepřístupná, tak jsme ji obešli a vylezli lesem na hranu svahu, odkud bychom zahlédli zámek. Nebyli jsme jediní, koho to napadlo. Poté jsme slezli starou nepoužívanou cestou k té nové, přelezli plot a došli k nádvoří zámku. Při návratu k autu jsem si odskočil pro blízkou keš. Musel jsem, abych ji měl jako kolega, který tu byl nedávno. :-) Zakoupili jsme pohled zámku

s razítkem a poté vyjeli přes Füssen po dálnice A7 na Memmingen a dál po A96 přes Aichstetten, kde jsme natankovali naftu do našeho žížniváka. V Lindau jsme sjeli z dálnice a přejeli německo-rakouskou hranici po břehu Bodamského jezera přes Bregenz. Rakousko-švýcarskou hranici jsme přejeli po mostě přes Alter Rhein (Starý Rýn). Dnešní cesta po švýcarských silnicích byla prubýřským kamenem, neustále nahoru a dolu přes Heiden, Sankt Gallen, Hundwil, Waldstatt, Sankt Peterzell, Lichtensteig, Wattwil, St. Gallenkappel a Rapperswil. Curyšské jezero (německy Zürichsee) přejíždíme po mostě do Pfäffikonu a dál pokračujeme nahoru – dolu přes Schindellegi, Schwyzerbrugg, Schwyz do Brunnenu na břehu Lucernského jezera (také nazývaného Čtyřkantonální jezero, nebo Jezero čtyř lesních kantonů - německy Vierwaldstättersee). Po pobřežní silnici objíždíme jezero přes Flüelen a Seedorf do koncového Bauenu, kde parkujeme u přístavu. Dál už to jde jen lodí. Zjišťujeme zítřejší odjezdy lodí z Rütli do Bauenu, do Rütli bychom se měli dostat pěším výletem po hřebeni táhnoucím se nad jezerem – tzv.stezkou Viléma Tella. Poté jsme vyjeli hledat místo na nocování zpět směrem na Seedorf. Projeli jsme blízké dva tunely a u obce Isleten jsme našli parkoviště pro campervany, kousek od poloostrůvku, který byl rájem kitesurferů a windsurferů. Bylo zajímavý sledovat, jak si poletují po vodě i několik metrů nad hladinou. Přes den tu parkovali surfaři, na noc zůstalo jen pár obytňáků. Cena za parkování od 17 – 9 je 10,- CHF. Nutím ještě Honzu, aby auto otočil, nechci v noci zase spát z kopce.

Je ještě vidět, tak se jdeme projít do Bauenu. Část pěší stezky vede tunelem pro auta. Při průjezdu auta máme pocit, že se na nás řítí vlak. Naštěstí stezka pak dál pokračuje samostatným tunelem na břeh jezera. V jednom místě nacházíme u boku skály stožár se žebříkem, po kterém lze vylézt do šachty ústící asi 6 metrů nad zemí. S Honzou to jdeme prozkoumat. Zřejmě opuštěné důlní dílo. V Bauenu zvu do Zwyssighaus Honzu s Janou na pivo (minerálku), za dnešní cestu si to zaslouží. Po návratu k autu si k večeři dáváme párky s hořčicí a křenem a zapíjíme to pivem. Idylka. :-)

Dnes jsme ujeli „jen“ 326 km, ale převýšení jsme překonali 6.244 metrů a snížení dokonce 6.610 metrů!

3.den – pondělí 15.10.2018

Ideální dovolená - budíček po osmé, k snídani míchaná vajíčka. Super :-) V 9:30 vyjíždíme do Bauenu, zaparkujeme VW na stejné místo jako včera, obouváme pohorky a nalehko jdeme k přístavišti zdejší lodní dopravy. Zde zjišťujeme, že neumíme číst v místním jízdním řádu, loď, kterou jsme chtěli plout v 10:21, odplula v 10:01. Měníme plán a nejdřív půjdeme stezku Viléma Tella a zpět poplujeme. Nacházíme červenou turistickou značku, po které stoupáme nejdřív mezi domky po kamenných schodech a pak osamocenými baráčky pěšinou na hřeben nad jezerem. Jdeme i okolo zde rostoucího fíkovníku a ochutnáváme jeho plody. Míjíme pidizámeček schlösschen Beroldingen, jezírko Seelisbergersee a ve vesničce Seelisberg se vydáváme klikaticí lesem dolů k přístavišti Rütli. Pro začátek jsme si dali pouhých 8 km s převýšením 650 metrů a snížením též 650 metrů. Nejdříve připlul kolesový parník v opačném směru, než jsme potřebovali, pak druhý kolesový parník loď připlul ve správném směru, ale museli jsme ho nechat odplout, protože byl výletní a nezastavoval v Bauen, jak Jana zjistila. Po chvilce připlula malá skoro prázdná kocábka, která nás vzala na palubu. Zaplatili jsme tři lístky (à 12,- CHF) 15,- CHF a 20,- €, což průvodčího nepřekvapilo a ještě nám vrátil nějaké drobné franky. Vítr a vlny si s loďkou

lehce pohrávali celou plavbu do Bauenu. Naložili jsme se do našeho obytňáku a vyjeli zpět podél jezera do Altdorfu a na první dálniční pumpě zakoupili švýcarskou dálniční známku (40,- CHF = 928,- Kč). Pokračovali jsme dál už po dálnici A2 směr Stansstad, dále po A8 na Interlaken. Jana nás odnavigovala do centra města k parkovišti blízko Turistických informací, kde jsme si nakonec zakoupili vlakové lístky, tzv. „Good morning ticket“, (původně à 145,- €, se slevou 133,- € = 3.519,- Kč) na zítřejší výlet do nejvýše položené železniční stanice v Evropě. Good morning ticket znamená, že vyjedeme prvním vlakem a zpět musíme jet před 13.hodinou. Nakoupili jsme opět zásoby jídla i tekutin, naskládali piva a kávy do ledničky a vyjeli přes Zweilütschinen do Grindelwaldu do kempu, na přání Jany - rozkaz zněl jasně! :-) Po příjezdu do prvního kempu nám místní správce sdělil, že už mají po sezóně, tak jsme se otočili, vydrápali se zpět na hlavní ulici Grindelwaldu a vybrali si další, už naštěstí otevřený kemp Gletscherdorf, ke kterému jsme museli sjet z prudkého kopce. Přijali nás, paní na recepci s námi hned vyplnila přihlašovací formulář a ukázala, kde můžeme zaparkovat a kde jsou sprchy a WC. To vše za 58,60 CHF = 1360,- Kč. Po zakempování se jdeme projít do městečka, plného šikmookých návštěvníků i místních, hádáme to na Korejce a Japonce. Procházíme obchůdky s klasickými produkty Švýcarska – hodinkami a noži. Jeden nůž si Honza zakupuje, který pak po zbytek výpravy využíváme ke krájení všehokoliv, hlavně chleba. Po 18:00 obchůdky zavírají a začíná se šeřit, čas návratu do kempu. Po večeři se ostatní vrhají na četbu, já díky wifině zjišťuji, že blízko kempu je keška, tak už za tmy jdu zkusit štěstí. Ještě že jsem si vzal čelovku. Před spaním dáváme poprvé sprchu.

Dnes jsme ujeli 147 km.

Etiketa mi nešla z pivní lahve odlepit, ani po měsíci máčení nepustila!

4.den – úterý 16.10.2018

Po nelidském budíčku v 6:30 bez snídaně balíme za tmy a projíždíme údolím k nádraží. Vyhýbáme se prudkému výjezdu jen díky tomu, že včera do půl jedné v noci rachotil bagr a buldozer a upravovaly silnici za potokem Schwarze Lütschine. A to jsem je proklínal, že rachotí tak pozdě v noci. :-) Dojeli jsme před nádraží a Honza zaparkoval podél budovy dle obrysu stání. Nezdálo se mi to, tak jsem vylezl ven a našel značku zákaz stání – staveniště. Místní dělník nás poslal přes most za říčku na plácek, odkud nás vyhnal hlídač na parkoviště za nádražím. Když jsme si šli rozměnit papírové franky na mince do parkovacího automatu do pokladny nádraží, pokladní nám sdělila, že parkování je zdarma. Touto anabází jsme promrhali čas na snídani, kterou jsme si rozbalili až ve vlaku - zubačce, který vyjel v 7:25 na čas jak švýcarský hodinky. Při snídani mě poprvé Švýcaři zklamali, (naštěstí naposled), poněvadž Jana otevřela balený origoš plátkový sýr a ten byl plesnivý! Ještě že si toho Jana všimla, já bych s Honzou ty plátky sýra v tom šeru kupé určitě snědl. Hned z Grindelwald Grund (943 m n/m) jsme se „zakousli“ do ozubeného hřebene mezi kolejnicemi a a stoupali přes stanice Brandegg a Alpiglen do mezistanice Kleine Scheidegg (2061 m n/m) s výhledy na Bernské Alpy s horou Schwarzhorn (2928 m n/m).

V Kleine Scheidegg jsme se naposledy podívali na denní světlo, poněvadž zubačka vjela do nitra hor Eiger, Mönch a Jungfrau. Ve skalní zastávce Eismeer byla chvilka na protáhnutí na zasklenou vyhlídku z nitra hory na okolní ledovce. Konečná stanice Jungfraujoch (3454 m n/m) je celá vykutaná ve skalním masivu. Hromada turistů, převážně šikmooček, se
vyvalila z vlaku do nitra hlavního skalního komplexu Top of Europe, všude se pletli, vše blokovali a pořád se nemotorně motali pod nohama... Vzali jsme to popořadě podle plánku

- nejdřív jsme zašli do sálu na Jungfrau Panorama - 360° panoramatické kino o Jungfrau, dále jsme vyjeli a sjeli nejrychlejším výtahem ve Švýcarsku na terasu Sphinx (3571 m n/m) s observatoří s výhledem na Aletsch Glacier (Aletschský ledovec),

poté přešli přes Alpine Sensation, což byla dlouhá podzemní chodba s výzdobou o historii budování železnice na Top of Europe, do Ledového Paláce se sochami z ledu (jak jinak) a pak na čerstvý vzduch na vyhlídku pod horou Jungfrau (4158 m n/m).
Vrchol Jungfrau (4158 m n/m) je nalevo

Na závěr jsme zašli do hlavní budovy (Main complex) do království čokolády
Lindt, kde jsme nakoupili bez horské přirážky hromady čokolád a pokecali s pokladním, který když zjistil, že jsme Češi, se pochlubil, jak se mu líbilo v Praze. Aby ne.... :-) Já si ještě jednou oběhl Ledový Palác, abych se dostal ke schodišti se zatím mojí nejvýše odlovenou keškou. Do odjezdu vlaku (10:43) nám zbýval ještě nějaký čas, tak jsme si vyjeli znovu na terasu Sphinx, ale bylo zde už podstatně víc turistů než ráno, tak jsme to rychle zabalili. Zubačkou jsme sjeli tunelem z Jungfraujoch do zastávky Eigergletscher a odtud vyrazili pěšky po Eiger Trail
pod severozápadní stěnou Eigeru po pěšině v mecho-travnato-kamenitém úbočí. Na pohled se stěna Eigeru nezdála kilometr vysoká, ale dle plánku s prvovýstupem byla. :-) Mírným sestupem jsme se dostali k průrvě, kterou „vydlabala“ odtékající voda ze svahu Eigeru a dál prudkým sešupem k vlakové stanici Alpiglen. V 13:43 nám přijel vláček do Grindelwald Grund. Na parkovišti jsme se převlékli z vysokohorského oblečení do mrazu do letního, dali si oběd a poté vyjeli zpět přes Interlaken na Innertkirchen a okolo přehrady Grimselsee do průsmyku Grimsel pass

na břehu jezera Totesee ve výšce 2.164 m n/m. V průsmyku jsme dali odfrknout motoru našeho VW

slovy Jany: „My pojedeme snad celé Švýcarsko na dvojku!“ Po ochladnutí motoru jsme pokračovali dál. Po přejetí průsmyku Grimsell nás lehce vyděsil pohled na další stoupák, ale naštěstí se ukázalo, že je to silnice do průsmyku Furka pass, kam nejedeme. Sjeli jsme do Gletsche, natankovali plnou v Ulrichenu a pokračovali dál přes Münster do Filetu, kde měla Jana vyhlídnutý kemp Tunetsch. Zavřeno, je tu po sezóně. Dojeli jsme do blízkého Mörelu na parkoviště, ale radši se vracíme před zavřený kemp, kde je plácek akorát pro náš obytňák, bez zákazu kempování a mimo silnici. Jana se vrhá na vaření a přitom ještě mě stihne poslat do Mörelu na nákup potravin do krámu, kterého si všimla cestou. Jako argument uvádí: „Až se vrátíš, bude akorát hotová večeře.“ Žádná výmluva na stáří mi nepomohla! :-) Večeříme stylově u stolu na zahradě hotelu zavřeného kempu. Brzo zaleháváme, protože nás zítra čeká zas brzký budíček.

Dnes jsme ujeli 127 km s převýšením okolo 5.000 metrů.

PS: Nutella se definitivně přesunula do přihrádky spolujezdce. :-)

5.den – středa 17.10.2018

Moc jsem se nevyspal, puchýř na noze se ozýval bodavou bolestí po celou noc, jinak nocování u kempu proběhlo

v pohodě, budíček v 6:30 už tak v pohodě nebyl. Sbalili jsme se, sklopili střechu a vyjeli na nedaleké parkoviště u lanovek v Bettenu. Posnídali jsme v našem obytňáku, zašli zakoupit lístky (à 42,- CHF = 974,- Kč) lanovkou do stanic Bettmeralp a Bettmerhorn a zpět, abychom se dostali na dohled Aletschského ledovce (Grosser Aletschgletscher). Vyjíždíme v 8:55 do stanice Bettmeralp stejnojmenného městečka, které celé přecházíme k další stanici lanovky, která nás vyveze do výšky 2647 m n/m do stanice Bettmerhorn. Zpátky to musíme stihnout do 17:00, kdy odjíždí poslední lanovka. Od stanice lanovky v 9:50 vycházíme po červené značce k ledovci. Na rozcestí Gletscherblick (2625 m n/m) zjišťujeme, že cesta Aletsch Panoramaweg je uzavřená kvůli padajícímu kamení ze svahu hory Bettmerhorn a tak musíme sejít blíž k ledovci na trasu Via Alpina Red R95.

Jdeme traverzem úbočím hory Bettmerhorn (2857 m n/m) k rozcestí Roti Chumme (2369 m n/m), kde se obě trasy spojují. Po červené značce obcházíme horu Eggishorn (2926 m n/m) po kamenité pěšině okolo jezírka Märjelensee k boudě Märjela Gletscherstube (2363 m n/m). Zastavujeme se na chatě na jedno točené švýcarské pivo za 6,- CHF (139,- Kč) a kávu. Posilněni vyrážíme v 11:50 okolo vodní nádrže Märjelen Stausee mechovo - kamenitým svahem hory Eggishorn. Je slunečno, kocháme se rozhledy po okolních ledovcích a horách. Míjíme stanici lanovky Talegga a stoupáme klikatící pěšinou kamenitým svahem k další horské chatě - Horli-Hitta (2868 m n/m) u stanice lanovky Eggishorn (2869 m n/m). Probíhají tu stavební práce a výstavba naučných tabulí pro zimní sezónu. I průhledítko na symbol Švýcarska – Matterhorn (4478 m n/m). Zde zjišťujeme (Honza si všiml), že hřebenovka přes vrchol Bettmerhorn (2857 m n/m), kterou jsme se chtěli vrátit k lanovce Bettmerhorn, je schůdná jen s lanem a „cingrlátky“ u pasu. Takže změna. Jana s Honzou přemluvili lanovkářku, sjedeme s ní do Fiescheralpu a zde v pokladně zaplatíme rozdíl v ceně této lanovky oproti lanovce z Bettmerhornu. Naposledy se pokocháme pohledem na největší ledovec Evropy se sedlem Jungfraujoch na jeho počátku, kde jsme byli včera. Ve 14:55 sjíždíme lanovkou do Fiescheralpu, doplácíme rozdíl (à 3,- CHF – vstřícnost zdejších lanovkářů nás dostala) a pěšky vyrážíme po zdejší cyklostezce, zařízlé do jihovýchodního svahu hory Bettmerhorn k městečku Bettmeralp. Cestou „poobědváme“ s výhledem na Matterhorn. V 16:45 nasedáme na poslední lanovku v Bettmeralpu, která nás sveze až k parkovišti v Bettenu. Celkem jsme ušli 14 km, s převýšením +923 m a snížením -1013 m, lanovky nám ušetřily převýšení +1986 m a snížení -1704 m. Po „přezbrojení“ z vysokohorského do letního, zaplacení parkovného na celý den 8,- CHF (186,- Kč), vyjíždíme z Bettenu přes Brig na dálnici A9 na Visp, Sion, Martigny a Montreux na břehu Ženevského jezera. Cestou jsme natankovali naftu. Za Montreux zastavujeme na malém dálničním odpočívadle Chernex okolo 20:30 už za šera.

Dnes jsme ujeli 134 km.

6.den – čtvrtek 18.10.2018

Krásně jsme se vyspali, tentokrát až na Honzu, který ze včerejšího sluníčka chytil trochu úpal a v noci se byl několikrát projít „na vzduch“. Budíček v 7:00, konečně jsem si odskočil na „Velkou“ a po snídani vyjíždíme z parkoviště u Montreux na Saint-Légier-La Chiésaz a dál po dálnici A12 na Bulle, kde sjíždíme na místní komunikaci do Gruyères. Parkujeme pod městečkem a pěšky se vydáváme k městským hradbám městečka, ležícího na vrcholku kopce s výhledy na malebnou krajinu. Městečko působí po ránu ospale, zvenku zkoukneme ještě zavřený bar výzdobou inspirovaný filmem Vetřelec a procházku zakončíme u místního zámku Chateau

St. Germain. Z Gruyères přejedeme do sousedního Pringy navštívit sýrárnu La Maison du Gruyère. Zde mají pro návštěvníky připravenou zajímavou expozici. Při koupi vstupného (9,- CHF) jsme dostali každý audio-průvodce, který v češtině (!) vysvětlil při 16ti zastávkách vše o výrobě slavného sýra, od dojení mléka, přes zpracování sýrové hmoty až po jeho zrání. Úvod mluveného průvodce mě pobavil, ženský hlas: „Dovolte, abych se představila – jsem kráva!“ :-)

K lístku jsme dostali také vzorek tří sýrů s různou délkou zrání (6 – 8 – 12 měsíců), který jsem zapomněl na proskleném parapetu ochozu výrobny, ale naštěstí si na to brzo vzpomněl a vrátil se pro něj. Po prohlídce sýrárny jsme přejeli do blízké vesnice Broc na další exkurzi, tentokrát čokoládovny Fabrique de chocolat Cailler-Nestlé. Při koupi vstupného (12,- CHF) jsme dostali každý sluchátka s čtečkou, která se přikládala k jednotlivým vysílačkám podél celé expozice. Tentokrát bylo vyprávění v angličtině. Nejprve jsme prošli stylově aranžovanými místnostmi (např. podpalubí lodi, plantáž), mapující historii výroby švýcarské čokolády, poté výrobní linku plněných trubiček, které jsme na konci linky dostali k ochutnání a na závěr prohlídky absolutní bomba! Místnost se všemi výrobky zdejší čokoládovny, které jsme mohli do sytosti ochutnávat. Miluju Švýcary! :-) Po prohlídce jsme vyjeli zpět přes Bulle a Saint-Légier-La Chiésaz na dálnici A9 a po ní dál okolo Ženevského jezera na Lausanne, kde jsme odbočili na dálnici A1 směr Ženeva. Náhle Honza odbočuje na parkoviště Crans-près-Céligny u Nyonu a chce vystřídat za volantem. Tak usedám za volant a vyjíždíme směr Ženeva. Zjišťuji, že ideální rychlost pro náš obytňák je 90 km/h, to VW krásně drží na silnici, ale jsme na dálnici, tak jedu 120, a to už auto trochu „skáče a plave“. Zrovna když předjíždím dva kamióny, mi Jana řekne, že mám odbočovat. Ještě že hlídá navigaci, podle které jsem ještě nejel. Stihl jsem to jen taktak. Honza naštěstí vzadu usnul. :-) Před Ženevou jsme odbočili na Meyrin ke středisku CERN (Evropská laboratoř pro fyziku částic). V městském provozu jsem si musel pomáhat podřazováním, obytňák moc nebrzdil. Přejel jsem odbočku na parkoviště u CERNu, tak jsem se otáčel přes vjezd u sousední firmy, což vyhnalo místního vrátného před kukaň, ale pak se uklidnil, když zjistil, že nejedu k němu. Na parkovišti jsme byli se zadním nosičem kol nejdelší vůz, tak snad se nám všichni vyhnou. Zašli jsme do Informací CERNu, kde se dozvídáme, že exkurze do CERNu není tak jednoduchá, musí se zarezervovat dlouho dopředu (min. 3 dny), takže se musíme spokojit s interaktivní expozicí Microcosm. Naštěstí Honza slušně překládá odborný text z angličtiny, takže i já celkem chápu, o čem je CERN. :-) (V roce 1989 Brit Tim Berners-Lee vytvořil pro evropskou organizaci pro jaderný výzkum CERN první návrh informačního systému umožňujícího vzájemně propojit dokumenty umístěné kdekoliv v síti internet. Dva roky na to pak opět Tim Berners-Lee představil svůj HTML editor a zároveň prohlížeč internetových stránek s názvem WorldWideWeb. A když CERN v roce 1993 uvolnil patent na systém sdílení informací pomocí webových stránek provázaných hypertextovými odkazy, cesta internetu do světa byla otevřená.) Před zavíračkou (17:00) stíháme i expozici v Kopuli (Globe) přes ulici. Po návratu k autu si na parkovišti dopřáváme pozdní oběd a pak už zase s Honzou za volantem vyjíždíme přes Ženevu na švýcarsko-francouzskou hranici u městečka Saint-Julien-en-Genevois a dál po dálnici A 41 na Annecy a Aix-les-Bains, kde dokupujeme zásoby potravin a okolo deváté pak zajeli ke kempu du Pêcheur, kde J+H domluvili s postarším majitelem za dvě Eura na každýho použití jejich sprchy. Napochodovali jsme do sprch a zjistili, že teče studená voda! Jana, která byla ve sprše první, naštěstí odtočila studenou, takže mě a Honzovi po chvilce začala už téct regulérní teplá. :-) Vysprchovaní a osvěžení jsme vyjeli už po tmě dál na Chambéry, Grenoble a Varces-Allières-et-Risset, kde jsme sjeli s dálnice a za vesnicí Vif Jana našla slepou cestu s ideálním flekem na nocování, kam jsme dorazili v 22:10. Zvykáme si, že ve Francii budeme platit pokaždé za ujeté vzdálenosti po dálnici na mýtných branách, jó, zlaté Německo.

Dnes jsme ujeli 344 km, z toho já dal 24 km, zbytek 320 km Honza.

7.den – pátek 19.10.2018

Po snídani a sbalení se v 8:30 vyjíždíme po dálnici A 51 na Saint-Paul-lès-Monestier, Sisteron a Manosque, kde sjíždíme z dálnice dál na Grambois, Cucuron a Lourmarin. Z Lourmarinu vjíždíme do soutězky skrz pohoří Luberon (Hlavní část parku Luberon tvoří dvě vápencová pohoří – Petit Luberon a Grand Luberon, jejichž bílé vápencové a opukové srázy jsou obklopeny z jedné strany širokým údolím Vaucluse a z druhé vrcholy Provensálských Alp.) po silnici D 943. Na jednom odpočívadle (prašný šotolinový flek vedle silnice) zastavujeme, sundaváme kola ze zadního nosiče, převlékáme se do cyklistického a poprvé vyrážíme v 13:30 na cyklovýlet. Hned na úvod si dáváme pět kilometrů stoupání po silnici D 943 k odbočce značené cyklostezky Grande Traversée de Vaucluse. Po chvilce značkaře místní cyklotrasy proklínáme, když musíme kola tlačit úzkou pěšinou do kopce přes kameny. Naštěstí to netrvá dlouho. Vyjíždíme z lesa k malebné kamenné vesnici na kopci

Bonnieux, kde se chceme zastavit v místním krámě a koupit si něco k jídlu. Bohužel krám má „polední pauzu“ až do 15.hodiny, tak Honza rozdá energetické tyčinky a pokračujeme dál silnici směrem na Goult. Mám trochu problém s navigací trasy v mém novém mobilu, kterou mi do něj nastavila Jana, nejen že jsem trasu asi 2x nějak nechtěně smazal, ale hlavně jsem pořádně neslyšel pokyny při jízdě, kdy a kam máme odbočit! Nakonec jsme se na Pont Julien trefili. :-) Vracíme se po cyklostezce k silnici na Goult, městečkem Goult projíždíme a sjíždíme k hlavní silnici, kterou přejíždíme na stezku Véloroute du Calavon. Projíždíme přes vinice i levandulová pole. Po stezce se dostáváme do Les Beaumettes, zde odbočujeme přes říčku Le Calavon na Ménerbes. Všechna městečka jsou tady na kopcích i Ménerbes, Zastavujeme u cukrárny s poutačem na zmrzlinu, která by v 26° vedru bodla. Ale ouha, poutač nepatří nikomu, v cukrárně ani nikde vedle nemají zmrzlinu! Vyjíždíme až skoro na vrch městečka, navigace mi říká zatoč doprava, tak ji poslechnu, bohužel jsem měl zatočit až třetí ulici a ne hned tou první. Takže jsme z Ménerbes nesjeli po pohodové silniční cyklostezce, ale dost brutálním HC sjezdem lesní pěšinou. Jak říká jeden můj kamarád: „Zážitek nemusí být pěkný, hlavně musí být intenzivní!" :-) Jo, budu si muset koupit držák na mobil, abych mohl za jízdy i sledovat mapu, podle hlasu je to trochu pakárna. Sjeli jsme přímo k neolitické památce Dolmen de la Pichone, u které jsme si dali sváču a doplnili tekutiny. Slunce se už naklonilo k západu, byl čas vyrazit k naší T4. Cestou zpět jsme vynechali zajížďku do městečka Lacoste, vyčnívajícího nad okolní krajinou, a jeli rovnou na Bonnieux. Kruh se uzavřel. Následoval už jen sjezdík k odpočívadlu k naší T4. Na kolech jsme ujeli 48 km při průměrné rychlosti 15,02 km/h a převýšení 1.278 metrů. Připevnil jsem s Honzou kola na nosič, Jana mezitím nám stihla připravit sváču, převlékli se do „cestovního" a vyjeli soutězkou zpátky na Lourmarin a Pertuis a dál na jih po dálnici A 51 na Aix-en-Provence, kam jsme přijížděli už za tmy. První dva kempy byly zavřené, až třetí nás vzal, těsně před zavíračkou. Zvlášť jízda ke druhému kempu po děravé šotolině byla docela záhul. Honza nechal v recepci kempu Chanteclerc občanku a recepční nám ukázal uličku, do které máme zajet a vybrat si místo na noc. Platit budeme zítra. Jana nám uvařila večeři a my se za to osprchovali, abychom v autě nesmrděli. :-) Dnes jsme ujeli obytňákem 295 km.

8.den – sobota 20.10.2018

Janě s Honzou se nechce vstávat, po půl deváté už je ale „nekompromisně“ budím. Jana si vzpomněla na kempingový skládací stolek se židličkami v kufru za kolama a nějak se k němu vnitřkem auta dostala a vytáhla ho, takže poprvé snídáme civilizovaně u stolu a ne na sedačkách v autě. A když to jsou míchaná vajíčka s cibulkou a párkem, tak už nám fakt nic nechybí ke spokojenosti. Dokonce je pro mě tahle dovolená i poučná, okoukal jsem od Jany krájení cibule „s bubákem“. Konečně konec trápení s dokrajováním konců cibulí! Balíme, za kemp platíme dohromady 27,40 €, najíždíme na dálnici A 8 do Brignoles a dál jedeme přes Rocbaron, Cuers a Pierrefeu-du-Var do Collobrières. Frantíci nemají rádi velké campervany, před vjezdem na parkoviště mají postavené převážně dřevěné brány o výšce 2 metry, takže vyšší auto na parkoviště nezajede. To není náš případ, tím, že máme kola vzadu na nosiči přidělaného na tažné kouli, se v pohodě vejdeme do výšky 2 metrů, takže parkujeme zdarma na centrálním parkovišti, které je dnes zvětšené o okolní louky z důvodu pořádání zdejší kulturní akce. Jdeme do Informační kanceláře, ale ta zrovna před 10 minutami zavřela a otevře až ve 14:00, za hodinu a 20 minut. Dáváme si tedy zmrzku (2 kopečky za 4,-

€, ale jeden kopeček vydá skoro za tři). Před krámky jsou vystaveny pláty kůry korkovníků, které tu rostou všude po okolí a jejich kmeny jsou do výška cca 2 metrů „sloupnuté“. Vyjíždíme na kolech k 11,5 km vzdálenému klášteru Chartreuse de la Verne. Cesta vede úzkou silničkou lesem dvěma táhlými výjezdy do kopce a jedním kratším sjezdem. Nazpátek se nám pojede líp. :-) U kláštera zamykáme kola a jdeme na prohlídku

(vstupné à 6,- € + 1,- € za tištěného průvodce v angličtině = 504,- Kč). Honza nám z průvodce překládá v jednotlivých místnostech a částech kláštera. Klášter je obrovský a prohlídka nám zabere skoro dvě hodiny. (V klášteře žilo asi 12 mnichů / jeptišek a personál (20 – 30 osob), které se o ně starali. Byla zde pekárna i lisovna olivového oleje.{1.lisování – panenský olej, 2.lisování+přidání vody – podřadnější olej, 3. lisování – olej do lamp na svícení} Mniši / jeptišky žili na samotkách, kde měli 4 pokoje a zahradu. Ven vycházeli jen 2x denně.) Po prohlídce se vracíme stejnou silničkou, jízda nám ubíhá podstatně rychleji. Jen v jedné zatáčce se míjím s protijedoucím teréňákem o fous. Na kolech jsme ujeli 23 km při průměrné rychlosti 15,28 km/h a převýšení 1.259 metrů. Na parkovišti jsme definitivně přesunuli pohorky do kufru za kola, naložili kola, lehce pojedli a vyjeli zpět na Pierrefeu-du-Var a Cuers. Zde jsme odbočili na jih a po dálnici A 57 mířili na Toulon, který jsme částečně podjeli tunelem, La Ciotat, a Aubagne, kde jsme sjeli z dálnice k nákupáku Lidl a místní pekárně. Potetovaná černoška v pekárně už chtěla zavírat, ale ještě nás nechala nakoupit bagety a ovocný koláče. Vrátili jsme se na dálnici na Roquevaire. Na křížení dálnic A 52 a A 520 jsme netrefili správný nájezd, tak jsme si udělali romantickou projížďku přes město Auriol a soutěskou podél říčky L´Huveaune, abychom se dostali zpět na dálnici A 52 směr Aix-en-Provence. Za Aix-en-Provence jsme už za tmy sjeli na malé odpočívadlo u vesnice Ventabren. Část odpočívadla pro kempry a karavany byla uzavřena, tak jsme zastavili na hlavním odpočívadle. Po studené večeři, pivku, kafi a dopsání deníku (já) a četbě (Honza a Jana) jdeme na kutě.

Dnes jsme ujeli obytňákem 250 km.

9.den – neděle 21.10.2018

To byla noc! Vedle nás zaparkovaný kamión měl po celou dobu zapnutý chladící agregát, takže jsme se moc nevyspali. Po vydatné snídani (malinový koláč s mlékem) vyjíždíme po dálnici A 8 a A 7 přes Avignon na Aramon, který Jana vybrala za dnešní základnu. Převlékáme se do cyklistického, sundaváme kola a po cyklostezce vyjíždíme přes Théziers, Montfrin a Remoulins na Pont du Gard. Před římským akvaduktem jsme sjeli na loučku s balvany k říčce Le Gardon na sváču a poté přejeli po spodním mostě akvaduktu za říčku. Kola jsme přivázali k plotu a pěšky vyšli na SZ stranu akvaduktu. Po návratu ke kolům jsme jeli se mrknout do turistického centra a muzea, kde jsme zakoupili pohledy. Vyšlápli jsme si i na JV stranu akvaduktu a prošli se vykutanou štolou skrz skálu, o které jsem

si myslel, že je to pokračování trasy akvaduktu, ale nebylo. Štola byla vyrubaná totiž až v 19.století.

Stejnou trasou jsme se vrátili k autu, u obytňáku dali rychlý studený oběd a vyjeli na opačnou stranu po cyklostezce do Avignonu. Blízko dvou vysokých železničních mostů přes řeku Rhôna Jana píchla, nenašli jsme v plášti nic, co by bylo příčinou proražení duše, takže i náhradní duše po chvilce uchází... Honza se vrací k autu s tím, že pro Janu dojede, mezitím Jana zalepením zprovozňuje první duši, takže mám dojet Honzu, ať se vrátí a pokračujeme dál na Avignon. Netušil jsem, co to obnáší, když mám vydat chvilkový špičkový výkon v stíhací jízdě, která se trochu protáhla díky tomu, že Honza měl v uších sluchátka a na můj křik nereagoval a já ho musel dojet! Takže jsme se všichni tři šťastně setkali a mohli vyjet k plánovanému cíli. Jenže cestou jsem pro změnu já zjistil, že mi uchází zadní duše! Na pár dofouknutí jsem dojel do Avignonu, ale dál už to nešlo. Ostatní jeli na Avignonský most, já na navigaci vyměňoval zadní duši. Prohlídl jsem plášť, nic jsem nanahmatal, tak jsem nasadil novou duši a nafoukl kolo akorát když se Honza s Janou vrátili od mostu. Společně jsme vyjeli k papežskému paláci za hradbami města. V paláci jsem už byl v r. 1996 cestou z Maroka. Městem jsme projeli za Janou, o které jsme si mysleli, že ví kudy jede. Podle těch jednosměrek, co jsme projeli v protisměru, asi ne. :-) Ještě že místní řidiči jsou k cyklistům hodně tolerantní, to se v Čechách bohužel nestává. Návrat k autu byl už po známé cyklotrase, v jednom úseku jsem už po ní jel po čtvrté, a to jsem ve Francii poprvé se SUPíkem! Na kolech jsme dnes ujeli 79 km při průměrné rychlosti 14,71 km/h a převýšení 939 metrů, z toho cesta k Pont du Gard byla 44 km a převýšení 513 metrů. Na parkoviště jsme dorazili okolo 19.hodiny, naložili jsme kola, sebe a vyjeli podél Rhôny na Beaucaire a Arles. Cestou jsme chtěli ještě nakoupit, ale všude měli ve 20:00 už zavřeno, jen jsme stihli natankovat plnou.

Zakempovali jsme na odpočívadle u silničky za Arles. Jana nám ukuchtila těstoviny s omáčkou a párkem, ty jsme zapili pivkem a spokojeně šli spát.

Dnes jsme ujeli obytňákem 150 km.

10.den – pondělí 22.10.2018

Po snídani jsme vyjeli na Aigues-Mortes, kde jsme v Lidlu nakoupili potraviny a pochutiny, a Le Grau-du-Roi. Zde se nám podařilo zaparkovat na neplaceném stání. Našli jsme veřejné WC, kde byl limit na použití 15 minut a pak 70.vteřinová technologicko-čistící pauza, jak Honza vyčetl z návodu. Poté jsme se vydali najít Informace, napodruhé jsme je našli v obrovské vile na pobřeží, kolem které bylo oplocené staveniště, takže jsme chvíli tápali, než našli správnou cestu dovnitř. Vrátili jsme se k autu, sundali kola a Honza mě upozornil, že mi zřejmě uchází přední kolo! A to nebylo vše! Zjistil jsem, že jsem včera zapomněl na parkovišti tacháč na kolo! Ach jo. Po výměně přední duše (trn nalezen, ale bohužel mi to nebylo moc platný, jak se později ukáže...) jsme vyjeli po

cyklostezce podél plavebního kanálu (Canal du Rhône à Sète) do Salin d'Aigues-Mortes na solná pole. Pokladna je zavřená, lístky na exkurzi kupujeme ve vedlejším bufetu (celkem 30,6 € = 810,- Kč). Do začátku prohlídky ve 14:00 máme ještě hodinu a půl, jedeme tedy na prohlídku městečka schovaného za středověkými hradbami – Aigues-Mortes. V opevněném městečku zjišťuji, že mám přední kolo zase měkké! Vracíme se zpět k bufetu, já dohušťováním předního kola. Na lavičkách u bufetu vyměňuji přední duši. Nacházím druhý trn! Aby mému trápení nebylo konce, první náhradní duše (funglovka) má už v sobě prasklinu a nejde nafouknout, tak znova vyměnit duši, druhá duše už drží. Mezitím Jana s Honzou si nachystali sváču – bagetu se šunkou a sýrem. Když jsem konečně vyměnil duši, Jana mi říká: „Přestaň se tvářit jak vrah!“ Aby ne, když jsem vyměnil všechny rezervní duše, co jsem měl! Sváča mi trochu zlepší náladu, i když ji musím fofrem sníst, exkurzní vláček už čeká. Zamykáme kola ke sloupku u parkoviště. Ukazujeme lístky průvodci a zabíráme poslední řadu v posledním, třetím vagonku, zapojeným za kolovým traktůrkem. Vláček vyjíždí mezi odsolovací políčka, některá zaplněná mořskou vodou a plameňáky, některá vyschlá. Průvodce žvatlá francouzky, takže mu ani za mák nerozumíme.

Až když zastavujeme a máme možnost vystoupat na solný kopec a rozhlédnout se po soliskách, nacházíme infotabuli, kde je i anglický text. Na závěr prohlídky přijíždíme k muzeu zdejší výroby soli, kde mají nástěnky francouzsko-anglicky. Aspoň že tak. Po návratu k pokladně jsme zjistili, že měli audioprůvodce, o kterém nám neřekli! :-( Náladu jsem si spravil odlovenou první francouzskou keškou. :-) Abychom se nemuseli vracet do Aigues-Mortes, kde byl most přes kanál, vyjeli jsme do Le Grau-du-Roi po silnici. Moc dobrý nápad to nebyl, provoz aut byl dost silný. Na kolech jsme dnes ujeli 20 km při průměrné rychlosti 11,76 km/h a převýšení jen 126 metrů (dle navigace v mobilu). Naložili jsme kola a vyjeli k blízkému kempu u přístavu Lvího zálivu (Golfe du Lion) Středozemního moře, kde jsme se chtěli jen osprchovat. V kempu chtěli 22 €, že nás musí zaevidovat, i když se chceme jen osprchovat. Tak jsme vyjeli na La Grande-Motte, Montpellier a dál po dálnici A 9 na Béziers a Narbonne, kde jsme odbočili na dálnici A 61 na Carcassonne. Už z dálky byla vidět dominanta Carcassonne, středověké hradby opevněného města. První vybraný kemp byl už mimo provoz, ale byl natolik seriózní, že napsal na vrata adresu kempu, který je ještě v provozu. Tak jsme přejeli do vesničky Villemoustaussou s kempem Das Pinhiers. Pohodová paní nám vše vysvětlila, zaplatili jsme 21,45 € za kemp a 6,- € za pračku s prací kapslí. Jana se navečer v autokuchyňce „vyřádila“, měli jsme dvě večeře!

Dnes jsme ujeli obytňákem 232 km.

11.den – úterý 23.10.2018

Po ránu nic nenasvědčovalo, že dnešek je pro mě kritický den. Sundali jsme s Honzou kola, abychom mohli otevřít zadní dveře a doplnit nádrž na pitnou vodu. V kempu byla i dostatečně dlouhá hadice, takže plnění byla hračka. Po naplnění nádrže s pitnou vodou jsme přidělali kola a a pak se vrhli na snídani, kterou mezitím nachystala Jana – čaj oslazený kompotem (super, kdysi jsem to takhle pil na Kavkaze) s obloženou bagetou. S chutí jsem se zakousl do bagety a … rup! Přední zub! Jednička vpravo! Naštěstí se to obešlo bez bolesti, jen už jsem se nemohl smát na celou hubu! :-) No a aby to nebylo vše, při mytí hrnce po čaji mi ruplo ucho a šroubek, který ucho držel k boku hrnce, odlétl neznámo kam, protože jsme ho už nenašli. Ach jo, jsem zvědavej, jaká pohroma mě postihne do třetice. Po naložení a rozvěšení ještě vlhkého oblečení vyjíždíme na Carcassonne. Před městem zastavujeme v Carrefouru, abychom doplnili potraviny a pití, líh do vařiče v obytňáku a tři exotické druhy ovoce na ochutnávku a dotankováváme plnou. Ve městě nalézáme podzemní garáže Gambetta, které mají opět limit na výšku max. 2 metry, takže můžeme. Daří se nám i najít poštovní schránku, do které vhazujeme pohledy do části Étranger, tak snad dojdou. Pěšky jdeme přes Pont Vieux Bridge nad řekou L´Aude do pevnostního městečka Carcassonne.

Vstupujeme hlavní branou Porte Narbonnaise a k

lístku dostáváme audio-průvodce v angličtině (à 9 + 3 € = 318,- Kč). Celá prohlídka má 26.zastavení a během ní jsme obešli celé opevněné městečko po hradbách. Carcassonne byla naše nejvzdálenější zastávka našeho cestování, nyní už se jen vracíme směrem domů. Po prohlídce vyjíždíme přes Trèbes, Barbaira, Douzens a Fontcouverte na dálnici A 61 do Narbonne a dál po A 9 na Montpellier, Nîmes a Orange, kde se napojujeme na dálnici A 7 na Valence a Roussillon. Za Roussillonem zastavujeme v 21:00 na odpočívadle Auberives-sur-Varèze, kde jsme zakempili. Večer jsme si zpestřili poznáním a ochutnávkou exotického ovoce – grenadille (marakuja), nashi a mangostan. Mangostan jsme neochutnali, museli jsme ho celý vyhodit, protože byl shnilý.

Dnes jsme ujeli 416 km.

12.den – středa 24.10.2018

Po snídani, já i po zalepení aspoň jedné píchlé duše a zjištění, že líh (nebo co to bylo), co jsme koupili do vařiče, je hustý a tudíž nepoužitelný, jsme vyjeli po dálnici A 7 na Lyon. Padá návrh místo cyklovýletu pěší prohlídka Lyonu. Nikdo není proti, takže jedeme hledat parkoviště někde v centru Lyonu. Většinou nás zastavuje u vjezdů na parkoviště brána do výšky 1,8 m. Tam se nevejdeme. Naštěstí nacházíme jedno kryté parkoviště s volným místem, kde v přízemí můžou auta do výšky 2.metrů, dál do podzemí už zase mohou jen auta do výšky 1,8 metru. Jen nosič s koly trčí trochu do průjezdního koridoru. Snad se všichni vyhnou. Jdeme pěšky přes jedno z největších náměstí v Evropě Place Bellecour do Infornačního střediska, kde vyfasujeme mapku města. Jana v Lyonu nedávno byla, tak nás zavedla na vrch Fourvière s pozůstatky římského amfiteátru, prohlédli jsme si Notre-

Damede la Fourvière s obrovskou kryptou a sešli do nejstarší čtvrtě Lyonu se svými “traboules”, (Traboules jsou pasáže spojující paralelní ulice skrz labyrint barevných nádvoří často s klenutými stropy a spirálovitými schodišti. Původní účel traboules není známý, spousta pozdějších pasáží byla zkonstruována kvůli bezpečné přepravě hedvábí z tkalcovského stavu až do skladišť. Během druhé světové války sloužily jako tok informací a únikové cesty pro ilegální odboj.) některé jsme si prošli, přišlo mi že procházíme skrz vnitrodvorky. Vrátili jsme se k autu do garáže a za parkování zaplatili 6,4 €. Při výjezdu ze stání Honza lehce ťuknul zadkem do sloupu, naštěstí to chytil jen kryt světla na nosiči kol a ne SUPík, který byl připevněný jako poslední. :-) Světlo bylo OK, takže pohoda. Při výjezdu z centra Lyonu jsme přehlédli sjezd na dálnici tím, že jsme sledovali, jak jedna silnice vede skrz obytnou budovu, což mělo za následek, že jsme natankovali na okraji Lyonu nejlevnější naftu. Na dálnici jsme se napojili za Lyonem v Massieux a dál pokračovali po A 6 na Mâcon a Beaune. Zastavili jsme na odpočívadle Aire de Villy le Moutier na pozdní oběd a já zkusmo pustil navigaci, zda tu není keš. Byla, asi 85 metrů od stolku na kterém jsme jedli. Tak jsem si ji v 16:21 odlovil. :-) Po jídle jsme pokračovali po A 36 okolo Besançonu na Mulhouse, dál po dálnici A 35 na Colmar a Guémar a za šera v 19:30 jsme zastavili u motorestu Aire du Haut-Kœnigsbourg na parkovišti pro campervany. V místním obchůdku se slovníkem v mobilu se snažím zjistit, zda mají technický líh. Nemají nebo mi nerozumí. V motorestu jsou sprchy a WC zdarma, takže pohoda. Po večeři, kterou teď Jana uvařila na Honzově plynovém vařiči, si oba udělali čtenářský koutek, já opět zkusmo kouknout do navigace, jestli tu není keš a je! Vyzbrojil jsem se čelovkou a vyrazil na druhý konec parkoviště. Keš jsem si odlovil v 20:29 až po obejití několika geoobjektů, klasicky byla v tom posledním. V dálce na kopci svítil Château du Haut-Kœnigsbourg.

Dnes jsme ujeli 510 km.

13.den – čtvrtek 25.10.2018

Po ránu, kdy už je docela kosa, nám Jana navrhuje místo dnešního cyklovýletu pěší prohlídku Kœnigsbourgu. Nikdo si to nechce rozházet u naší skvělé kuchařky, tak souhlasíme. :-) Jana naviguje Honzu nejprve do opevněného městečka Bergheim, které je s hrázděnými domky malebné a po ránu ještě opuštěné. Poté stoupáme přes vesničky Rorschwihr a Saint-Hippolyte do zalesněného kopce s hradem Kœnigsbourg. VW T4 necháváme na jediném možném parkovišti pro obytňáky (ještě je místo) a po silničce, lemované místy pro parkování osobních aut kráčíme k hradu. Na to, že je všední den, je před pokladnou docela dlouhá

fronta. Vstup 9,- éček (238,- Kč) a tištěný průvodce v češtině. Hrad je členitý s bohatým vnitřním vybavením a s výhledy z hradeb do okolí. Prohlídka nám zabírá přes dvě hodiny. U výstupu se odděluji a jdu si odlovit keš, která je na severní straně hradu. Na místě zjišťuji, že se budu muset v sandálech štrachat do prudkého hliněného svahu pokrytého vrstvou listí. Je to docela záhul, ale co bych pro keš neudělal. :-) Po dvanácté se vracíme k autu a dáváme rychlý oběd, po kterém vyjíždíme přes Kintzheim na dálnici A 35 na Štrasburk. Zde přejíždíme most před Rýn, tvořící francouzsko-německou hranici do města Kehl. Už po německé dálnici A 5 „fičíme“ na Karlsruhe, kde u prvního McDonald's Jana přes internet kupuje tři lístky do zítřejšího Legolandu (118 € = 3.127,- Kč) a skenuje si lístky do mobilu. Docela zírám, nepolíben moderní komunikační technologií... :-) U pumpy Esso naproti si kupujeme za 3 € sprchu, dostáváme každý klíč od jedné sprchy, ručník a šampon. Po vysprchování už přichází uklízečka, aby sprchu uklidila pro dalšího. To je servis! Osvěženi sprchou i zmrzlinou pokračujeme dál po dálnici A 8 na Stuttgart, kde se zastavujeme v Kauflandu na nákup potravin, kávy a piv a Jana si vyběhla „zašopovat“, aby nevyšla z cviku. :-) Dál jedeme po A 8 až na parkoviště Rasthof Gruibingen, kde dnes končíme. V rámci spotřebování zásob Jana ukuchtila hromadu těstovin s párky a dvěma přílohami - sýrovou a kečupovou. Super, akorát že nádobí jsem myl já... :-)

Dnes jsme ujeli 300 km.

14.den – pátek 26.10.2018

Po ránu mě postihla do třetice pohroma. Šlápl jsem na parkovišti do psího hovna! Tak snad už je to všechno! Po snídani vyjíždíme po dálnici A 8 do Legolandu u městečka Günzburg. (Německý Legoland byl otevřen v r. 2002 a zabírá plochu 130 000 m².) Otevíračka v 10:00, Jana naskenovala naše lístky mobilem a jsme uvnitř. Všude davy lidí a dětí, na jednotlivé atrakce čekáme okolo 10 – 15 minut. V létě to musí být pakárna. Snažíme se navštívit skoro všechny atrakce (4 horské dráhy {jedna skrz strašidelný zámek}, odstředivý kolotoč, sjezd pramice do vodní lázně, létající netopýři s řiditelnými křídly, střílečky) včetně podvodního světa, ukázky výroby Lega a miniatury různých světových staveb i přístavů. V poledne si dáváme kuře curry za 8,- éček, abychom nepadli hlady. Za 3 € zkoušíme štěstí házením skákajících míčků do kbelíku, samozřejmě že to vypadalo snadně, ale nikomu se to nepovedlo. :-) Nejvíc se mi líbila horská dráha, kdy jsme dostali 3D brýle, v kterých během jízdy běžel Lego-závod po vzoru Hvězdných válek, takže člověk měl místy pocit, že jede i pozadu. Původně jsem si říkal, proboha, co tu budeme dělat celý den, ale nakonec den uplynul aniž bych se nudil. V 16:00 vyjíždíme po A 8 na Mnichov, který objíždíme severně po A 99 a dál po A 92 jedeme na Freising, Deggendorf a Altenufer. V Altenuferu sjíždíme k sámošce Penny pro chleba, akorát v 19:50, těsně před zavíračkou. Ochranka má problém s Rumunem, který se po zavíračce dožaduje ještě koupě piva. Původně jsme chtěli zakempit na jednom ze zdejších parkovišť, ale byla plná kamiónů, tak jsme vyjeli po B 533 na Auerbach, Rohrstetten a zakempili jsme na odpočívadle Sondorf. K večeři dojídáme párky.

Dnes jsme ujeli 331 km.

15.den – sobota 27.10.2018

Poprvé vstáváme do deště, po snídani bez čaje vyjíždíme v 7:30 po B 533 na Schönberg, Grafenau, Freyung a

dál po B 12 na Philippsreut a Kunžvartské sedlo, kde přejíždíme poslední státní hranici našeho cestování, německo-českou. V Čechách to Honza bere ze Strážného na Volary, Prachatice (tankujeme naftu), Netolice, Češnovice a České Budějovice. V Budějkách zastavujeme u čerpací stanice ve chvíli, kdy neprší a vybalujeme všechny věci z auta, třídíme je a každý si rozebírá to své, abychom mohli auto poklidit, vyluxovat a umýt ledničku. Po úklidu obytňáku pokračujeme už zase v dešti na Lišov, Třeboň, Jindřichův Hradec, Kunžak (doplňujeme plnou nádrž) a Strmilov do cíle našeho putování – Jilem, kam dorazíme okolo 13.hodiny.

Dnes jsme ujeli VW T4 213 km.

Auto předáváme majiteli půjčovny, který při našem odjezdu nebyl přítomen a ukazujeme mu rozbité světlo na nosiči a hrnec bez ucha. Projde si celé auto a říká, že se zdá vše OK a zálohu 20.000,- zašle v průběhu týdne zpět Janě na účet, pokud ještě nenajde nějakou závadu. Nenašel! :-)

Přehazujeme věci a kola do našich dvou Fabií a vyjíždíme ku Praze se zastávkou na zakončovací dovolenkový oběd v penzionu Samorost v Jarošově nad Nežárkou. Mimochodem, mají tu výbornou rybí polévku.

Najeli jsme odhadem (dle mapy.cz) celkem 4.349 km, z toho:

CS . . . 155 + 159 km

D . . . 573 + 600 km

A . . . . . . . . 15 km

CH. . . . . . . 579 km

F. . . . . . . 2268 km

Průměrná spotřeba obytňáku Volkswagen T4 California byla okolo 10,4 litrů nafty na 100 km.
PS: Velké díky Janě za organizaci a že jsme netrpěli hladem, Honzovi, že to naše cestování celé bezpečně odřídil.
PPS: Cesta mi nostalgicky připomněla můj první výjezd do "západní Evropy" po pádu komunismu v r.1990.

Fotogalerie

Podél Vltavy - z Českých Budějovic do Prahy

2018-07-08T15:50:00.000+02:00

Fotodeník

1.den - středa 4.7.2018 - 22 km
Praha - České Budějovice (vlak ČD)

České Budějovice - České Vrbné - Hluboká nad Vltavou - kemp Křivonoska

Před Budějovicemi jsme se dočkali...
A pivo nebylo teplé!

Samsonova kašna na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích.
Zleva: Jirka, Jitka, Zorka, Ilona, Petr, Štěpán, já, Bill, Kamila, Jana.

Samsonova kašna a radnice na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích.

Cyklostezka v Budějovicích podél Vltavy.

Náš první nocleh za Budějovicemi.

Nástup před chatičky! Kemp Křivonoska.

2.den - čtvrtek 5.7.2018 - 51 km

Kemp Křivonoska - Hluboká nad Vltavou - Karlův Hrádek - Purkarec - Litoradlice - hráz VD Hněvkovice - Hněvkovice - Týn nad Vltavou - Všeteč, penzion U Pštrosa

Všeteč - Vysoký Kamýk (627 m n/m) - rozhledna Vysoký Kamýk - Všeteč

Výjezd z kempu Křivonoska směrem na Hlubokou nad Vltavou.

Výhled na Munický rybník v Hluboké nad Vltavou.

Zámek Hluboká nad Vltavou.

Parkoviště našich kol u zámku Hluboká nad Vltavou.

Klika zámku Hluboká nad Vltavou.

Zámek Hluboká nad Vltavou.

Podél Vltavy na Karlův Hrádek.

Karlův Hrádek na ostrohu nad Vltavou, zřícenina hradu ze 14. století. Hrad založil Karel IV. Dlouho však obývaný nebyl, zanikl za husitských válek.

Zástávka v Purkarci na doplnění tekutin.

Hráz VD Hněvkovice vysoká 18,5 m. Přehradní hráz je betonová tížná hráz se třemi korunovými přelivy. Délka hráze je 191 m a výška 27 m.

Na hrázi Vodního Díla Hněvkovice.

Brod přes Děkanský potok ve vesnici Břehy.

Taky turista.

Vltava v Týně nad Vltavou.

Týn nad Vltavou. Železný silniční most byl postaven v roce 1892 podle návrhu a J. Mayra a Fr. Schumandla. Původní dřevěný most vzal za své při povodni v roce 1891. Most byl svého času jediným mostem přes Vltavou mezi Prahou a Budějovicemi.

Chladící věže jaderné elektrárny Temelín.

Stoupák na

Všeteč, penzion U Pštrosa.

Všeteč, výběh u penzionu U Pštrosa.

Všeteč, venkovní terasa hospody u hřiště.

3.den - pátek 6.7.2018 - 55 km

Všeteč, penzion U Pštrosa - Albrechtice nad Vltavou - Kluky - Oslov - Zvíkovské Podhradí - Nevězice - Orlík nad Vltavou - Kožlí, penzion U Nováků

Cyklostezka v přírodním parku Písecké hory.

Cyklostezka v přírodním parku Písecké hory. Já mám nosič na zádech.

Můj "natěžko" vybavený SUPík. :-)

Někdo chová pštrosy a . . . . .

. . . . .a daří se mu.

Pohled do údolí Křeneckého potoka.

Po modré značce a cyklostezce na Oslov.

Oběd v restauraci U Váňů ve Zvíkovském Podhradí.
S Billem společně "Kuk do objektivu" :-)

Oběd v restauraci U Váňů ve Zvíkovském Podhradí.

Kuřácký koutek ve Zvíkovském Podhradí.

Zvíkov - královský raně gotický hrad založil ve 13. století Přemysl Otakar II. Hrad byl obýván do roku 1622, poté sloužil jen hospodářským účelům a chátral. O jeho pozdější rekonstrukci se v 19. století zasloužili Schwarzenbergové.

Pohled skrz hradby hradu Zvíkov na hladinu Orlické přehrady.

Pohled z hradu Zvíkov na hladinu Orlické přehrady.

Sedláčkova stezka za Zvíkovským mostem přes Otavu.

Trochu "porúbaná" Sedláčkova stezka.

Cyklostezka Sedláčkova stezka u Kopaniny před Zbonínem.

Zámek Orlík - původně královský hrad byl založen ve 2. polovině 13. století a během doby prošel několika přestavbami. Poslední novogotická proběhla v 19. století pod záštitou majitelů z významného rodu Schwarzenbergů.

Zámek Orlík - vnitřní nádvoří.

SUPík na zámku Orlík.

Občerstvení U Rybiček v Orlíku nad Vltavou.

Schwarzenberská hrobka. V severní části parku panství Orlík se nachází soukromá hrobka sekundogenitury rodu Schwarzenbergů. Toto pietní dílo je údajně zmenšenou kopií schwarzenbergské hrobky u Třeboně. Nachází se zde ostatky význačných osobností rodu, mimo jiné zakladatel sekundogenitury Karel Filip, polní maršálek a vítěz nad Napoleonem u Lipska.

4.den - sobota 7.7.2018 - 48 km

Kožlí, penzion U Nováků - Kozárovice - hráz VD Orlík - rozhledna Milena - Milešov - Krásná Hora nad Vltavou - Dublovice - Nalžovice, penzion U Vondráčků

Společné foto před výjezdem z Kožlí.
Zleva: Jitka, Petr, Ilona, Jirka, Bill, Roman, Kamila, Jana, Zorka, já, Štěpán. Jarka fotí.

Cesta nad Kožlí.

Doplnění tekutin v kempu Těchnice.

Jirka taky netrefil žlutou značku.

Nakonec nás bylo víc" :-)

Ale díky zakufrování jsme objevili hezkou opuštěnou zátoku.

Nádrž přehrady Orlík.

Betonová tížní hráz Orlické přehrady, jedné z největších, nejvyšších a nejmohutnějších vltavských přehrad je dlouhá 450 metrů a v koruně dosahuje výšky 91 metrů.

Pohled od přehrady Orlík na Solenice.

Hráz VD Orlík.

Zástávka v kempu Popelíky u přehrady Orlík.

Výjezd k rozhledně Milada.

Rozhledna Milada.

Pohled z rozhledny Milada ku Praze.

Pohled z rozhledny Milada k Budějovicům.

Pohled z rozhledny Milada dolů. :-)

Rozhledna Milada.

Odjezd od rozhledny Milada.

Sjezd od rozhledny Milada do vesnice Hřebeny.

Kostel sv. Mikuláše v Krásné Hoře nad Vltavou.

Brod přes potok Brzina nad Drážkovem.

Posezení okolo stromu.

Kostel sv. Václava v Nalžovicích. Původní gotický chrám ze 14. století byl barokně přestavěn v roce 1790. Vede k němu schodiště zdobené sochami sv. Vojtěcha a Václava.

Nalžovice, penzion U Vondráčků.

5.den - neděle 8.7.2018 - 75 km

Nalžovice, penzion U Vondráčků - Cholínský most - Prostřední Lhota - Nový Knín - U Kocáby-hájovna - Čisovice - Spálený Mlýn - Jíloviště - Lipence - Praha-Modřany

Nalžovice, penzion U Vondráčků. Vyrážíme.

Vyjíždíme z Nalžovic.

Tvrz Křepenice. Renesanční vodní tvrz si postavil známý rybníkář Jakub Krčín v roce 1584. Vzorem mu přitom byl jihočeský zámek Kratochvíle.

Tvrz Křepenice.

Pohled na levý břeh Vltavy z Cholínského mostu.

Cholínský most je silniční most přes řeku Vltavu na silnici II/119 ze Sedlčan do Příbrami. Byl postaven v roce 1956, tehdy jako most Fučíkův, na místě původního přívozu u mlýna Bukenice.

Pohled na pravý břeh Vltavy z Cholínského mostu.

Mokrsko.

Muzeum zlata Nový Knín.

Vyrážíme z Nového Knína do údolí Kocáby, přitoku Vltavy.

Údolím Kocáby.

Údolím Kocáby. Terénní vložka U Pařeza.

Údolím Kocáby. Vlajky trampských osad.

Průrva Kocáby u Velké Lečice.

Údolím Kocáby.

Údolím Kocáby. Lufťácké chaty.

Údolím Kocáby.

Údolím Kocáby. Tady brod není.

Údolím Kocáby. Tady brod je.

Stoupák z údolí Kocáby do Bratřínova.

Bratřínov, hospůdka U Holinků

Klínec.

Cyklostezka z Trnové do Jíloviště.

Cyklostezka v lese pod Cukrákem.
Jsme všichni?

Praha, Radotínský most je dvojice mostních staveb na Pražském okruhu, překlenující údolí Vltavy a Berounky před jejich soutokem. Fyzicky na sebe obě stavby plynule navazují a tvoří jediný most, z úředního hlediska jde však o dvě různé stavby, každá z částí má jiné konstrukční řešení a jiného dodavatele. Provoz na mostě, který je označován za nejdelší v České republice, byl zahájen 20. září 2010.

Praha, Radotínský most s lávkou pro cyklisty a pěší přes Vltavu.

Praha, modřanská pravobřežní cyklostezka.

Závěrečné pivko v cíly výpravy.

Mé vyjížďky na horském kole SUPerior XP 925

2018-06-24T23:57:00.001+02:00

SUP ík je SUP er

V dubnu 2010 jsem se rozloučil se svým starým dobrým horským kolem KHS, abych nyní představil svého nového oře "SUPíka". Původně jsem chtěl inovovat starý ocelový rám, ale pak jsem dal řeč se dvěma znalci horských kol, jejichž úsudků si vážím, a výsledkem je nové kolo od Dlouhána - bratra mé kamarádky. Nejdřív jsem si myslel, že jsem rychle opustil své původní představy a nechal se ukecat Honzovými argumenty (véčka versus kotouče, ocelový rám versus hliník, gripy versus páčky, autoventilky versus cykloventilky...), ale po prvních 500 najetých kilometrech na Supíku musím konstatovat, že jsem udělal dobře, že jsem si nechal poradit. O kotoučích nemá cenu mluvit, jedině ještě někdy mám trochu chaos při přehazování si uvědomit kterým směrem páčky přehazujou ale jinak absolutní pohoda. Tak doufám že najedu minimálně tolik km jako na starém KHS.

Tak jsem se konečně dočkal! Při firemním cyklovíkendu na Horské Kvildě na mé oblíbené Šumavě jsem si konečně udělal
RYCHLOSTNÍ REKORD!

Blízko Modravy jsme ošéfovali dojezd aby se nám tam nikdo nepletl (lidí bylo dostatek :-)) a pak se po jednom spouštěli po nové asfaltce z kopce dolů. Můj tachometr ukázal "krásných" 84,09 km / h , konečně jsem překonal 80tku kterou jsem chtěl dát už kdysi na KHS. Tímto jsem si splnil jedno své přání a teď už můžu sjíždět kopce v poklidu bez toho abych sledoval "tacháč" a zalehával do vajíčka. :-))

Sjezd kolegy v 86 km/h. Poslechněte si ten zvuk. :-)

Snímek dvou "sekáčů", bohužel jeden má trochu "nadváhu" ale SUPík to není! :-(

Při jedné jízdě po cyklostezce A2 podél Vltavy jsem objevil hospůdku "5.cenové skupiny" u nohejbalových kurtů s nádherným koloritem a atmosférou. No a když jsem zjistil že tu čepují mé oblíbené Svijany, bylo jasno kde budou končit mé vyjížďky ze severní oblasti Prahy! :-) Atmosféra je tady taková domácí, šéf občas pouští staré vinylové desky na "československém gramofonu Tesla" a při druhé návštěvě jsem se doslechl že místní utopenci nejsou ze supermarketu ale od soukromého řezníka tak jsem se rozhodl je vyzkoušet. No musím říct že už dlouho jsem tak dobré utopence nejedl. Hospůdka má nápis U Budyho. Hospůdka není pro "slečinky", suchý dřevěný záchod a žídličky volně v prostoru s výhledem na nohejbalové kurty a pro pivo se chodí do chatky osobně.

"Osadní" hospůdka mě rozhodně oslovila a překvapila svojí existencí uprostřed Prahy. Dokonce si i zahrála ve filmu.

Cedulka "Nouzová stavba" celkem vystihuje stav hospůdky. :-)

Kamarád z Černošic mě při jedné vyjížďce do Berouna zatáhl na "hambáče" do Black Dog a jak hamburgery nemusím, tak tady jsem si ho dal s chutí. Zvlášť když jsem napodruhé seděl na baru a sledoval koncert majitele při výrobě jednotlivých hamburgerů. No a když ještě majitel podporuje malé pivovary a každý měsíc čepuje jinou značku, tak to už není o čem uvažovat kde se budu většinou v Berouně zastavovat! Škoda že to odnese méně častými návštěvami místní Medvěd. I když si myslím že v létě bude u Psa narváno, tak se i na Medvěda dostane. :-)
Black Dog se přestěhoval do větších a modernějších prostor a už to podle mě není ono jako dřív, takže Medvěd to jistí.

Nyní během svých cyklovýletů hledám porůznu uložené a poschovávané krabičky (caches = keše), které si před jízdou vyberu na stránkách GC nebo gc a spestřuji si tak vyjížďky. Přeci jen mám radost když kešku najdu bez použití GPS, jen s náčrtkem místa kde by měla keška být umístěna. Ale nyní už můžu i vyhledávat navigačně obtížnější kešky pomocí dárku navigace Garmin, čímž se mi rozšiřují obzory hledání... :-) A díky Geocachingu se i dozvím dost zajímavostí či perliček ke konkrétním místům jednotlivých kešek. Mě zaujala například tato. Moje přezdívka na GC je lehko odhalitelná, má něco společného s tímto článkem. :-)

Díky GC jsem se dostal i na bývalé palposty PVOS v okolí Prahy. Někdy je to docela šichta prodrat se zarůstající "divočinou" až k úkrytům i se SUPíkem.

Palpost Miškovice

Palpost Miškovice

Palpost Točná

Běhěm jedné vyjížďky podél Vltavy do Kralup jsem viděl v akci policejní vrtulník při pátrání po utonulém.

Stala se mi taková zvláštnost, lepil jsem dnes prasklé duše a jedna duše byla propíchlá na dvou místech, asi 80° od sebe a obě propíchnutí byla na bočních opačných stranách! To mě hlava nebere jak jsem najednou mohl píchnout nadvakrát a pokaždé z jiné strany. Jediné co mě napadá že jsem píchnul 2x za sebou a ta první díra byla menší než ta druhá, jinak to nechápu! :-)

Cesta podél Vltavy z Řeže do Dolánek, Větrušické rokle (leden 2013).

Dnes (23.2.2013) jsem si užil super vyjížďku ze Smíchova do Řevnic po cyklotrase A1 v čerstvě napadaném prašanu, kdy pláště prořízly 5ti centimetrovou vrstvu na pevný povrch aniž by se zadní kolo protáčelo. Občas jízda vyžadovala "školu vysoké pilotáže", neboť při sněžení splýval celý terén do jedné velké bílé plochy a nerovnosti terénu (v nedostavěných částech cyklotrasy) jsem zjistil až když jsem do nich vjel! Při zpáteční cestě z Řevnic na Smíchov už byla 10ti centimetrová vrstva napadaného sněhu a kde byl neušlapaný sníh, systém jízdy fungoval jako dopoledne. Kde byly šlápoty nebo stopy po lyžích, tam už se kolo neprořízlo sněhem na pevný povrch a začalo prokluzovat. Takže na zpáteční cestě jsem se trochu víc nadřel a zadní kolo natočilo víc kilometrů než sejmul tachometr z předního kola. Ale ten zvuk křupání sněhu pod kolem stál za to. :-)
Konečně jsem si vyfotil "pamětní" desku v Hrdlořezích, okolo které občas jezdím.

Dnes (8.8.2015) jsem si překonal teplotní rekord při vyjížďce na bývalém horském kole KHS na hodnotu +40°C. Čekal jsem větší masakr, ale nakonec se to vedro dalo ustát, zvlášť v jízdě lesem.

Cesta okolo Struhařovského rybníka. (září 2016).

3.6.2017 jsem najel se SUPíkem krásných 33.333 km. Naštěstí jsem si hrál s tacháčem. :-)

Dnes 24.6.2018 mě SUPík (XP 925) opustil po ujetých 38.749 km definitivně. :-(
Snad některé jeho díly budou někomu sloužit dobře dál....

Občas si sem vložím foto, které pořídím během cesty se SUPíkem a nebude splňovat nároky fotogalerie (v záběru není SUPík), ale přesto se mi bude líbit.

Loučka u Sázavy pod zříceninou Zbořený Kostelec

Prokopský tunel v Prokopském údolí (upraveno)

"Ledovky" na Berounce u Radotína. V té prostřední je vidět "záhadný obličej"! :-)

Se SUPíkem jsem se objevil i tady.

Fotogalerie do 4.6.2016

Fotogalerie od 7.7.2016

Folimanka - kryt CO

2018-04-14T23:41:00.000+02:00

Po skoro 10.ti leté době jsem opět navštívil podzemní kryt. Minule to bylo severně od Berlína (5001), nyní v centru Prahy, na Folimance. Když jsem nemohl na kolo, tak jsem zalezl aspoň pod zem. :-)

Plánek krytu Civilní Obrany. Ve fotogalerii jsou odkazy na čísla na plánku.

Fotogalerie (nic moc, foceno mobilem)
Zajímavé video

Větrušické rokle

2018-04-10T19:04:00.001+02:00

Na této jízdě po červené turistické značce podél Vltavy (říjen 2007) na mtb KHS je zajímavé to, že celou cestu jsem natáčel z fotoaparátu v režimu kamera, tudíž jsem kolo řídil jen levou rukou! S odstupem času se divím, že jsem do té Vltavy nezahučel. :-)

Lávka v Troji

2017-12-02T13:31:00.000+01:00

Že je život (někdy jen) náhoda, jsem se přesvědčil dnes, když jsem projel po cyklostezce v Troji pod severní částí Trojské lávky, přibližně 15 - 20 minut před tím, než se poroučela k zemi. Naštěstí si lávka dala načas a nechala mě ještě v poklidu projet, její betonový chodník na zádech bych asi neustál.

Pohled po proudu Vltavy.

Pohled proti proudu Vltavy.

Hrubý Jeseník, Osoblažsko

2017-09-02T00:09:00.002+02:00

Letošní krátká dovolená byla v poznávání ještě nenavštívených částí naší republiky - oblast Hrubého Jeseníku a mikroregionu Osoblažsko.

První den (sobota 26.8.2017) jsem s Billovci vyrazil na krátký pěší výlet z Karlovic, kde jsme byli ubytováni, po žluté turistické značce (TZ) na Anenský vrch a z vrchu po červené do Vrbna pod Pradědem a Karlovic.

V noci se spustil silný slejvák s krupobitím, "lehce" jsem trnul, jestli střešní okno tu "kulometnou palbu" ustojí!

V neděli (27.8.2017) jsme se přepravili autem do Města Albrechtice. Jana cestou zahlédla pavučiny s ranní rosou a upozornila na to Billa.

Ten moc nechtěl vylézat z auta a jít pavučiny vyfotit, nakonec jsme na něj čekali přes čtvrt hodiny! :-) V Albrechticích jsme nasedli na svá MTB a vyjeli prozkoumat oblast Osoblažska. Trasu jsme zvolili přes Piskořov na Pelhřimovy. Z asfaltové silnice podél česko-polské hranice se stal šotolinový ementál. S Billem nás zaujal fakt, že veškeré osobní automobily, které se objevili na této "nezpevněné" silnici, řídily ženy. Nejdřív jsme potkali dva trempíky, kteří nás varovali, abychom dál nejezdili. Prý je před námi banda feťáků! Další varování přišlo od cyklisty, který jel proti nám. Máme to otočit, na cestě je bahno! Ignorovali jsme všechna varování a pokračovali dál. Z bandy feťáků se vyklubal lehce přiopilý dav milovníků techna, (to vysvětlilo ty řidičky) kteří bohužel zabrali okolí polorozpadlého kostela sv. Jiří, místa, kde je ukrytá keš. Takže nic. :-( Na cestě se objevilo bahno, které se na první pohled zdálo projetelné. Bohužel, jen zdálo. Po nočním slejváku bahno z okolních polí, svažovaných k cestě, zaplavilo cestu kašovitou hmotou. Dál to prostě nešlo. Vydrápali jsme se přes rozbahněná pole na travnatou polní cestu, kde už jsme mohli kola aspoň tlačit.

Nakonec jsme se vymotali k silnici na Slezské Rudoltice. "Zážitek nemusí být pěkný, hlavně musí být intenzivní!" Na zastávce v Rudolticích zrovna stál parní

vláček místní úzkokolejky a tankoval vodu.

Opřel jsem kolo o sloup a během focení vláčku se mi vyfoukla zadní duše! Jak se ukázalo, urval si mi ventilek. Ach jo! Ještě že s sebou vozím tři náhradní duše! :-) Poté už následovala pohodovka po cyklostezce na Dolní Povelice a dále po červené TZ mezi rybníky do kempu Bohušov. V kempu jsme si stihli dát jedno rychlý pivko na vzpamatování z "bahenního pekla", abychom dojeli včas do Osoblahy. Tlačil nás čas odjezdu vláčku, kterým jsme se chtěli vrátit kus cesty zpět. Nakonec nám zbyl i čas na oběd v místní restauraci Nostalgie u svérázného památníku. Jízda místní úzkokolejkou byl jeden z vrcholných

zážitků místního poznávání, štiplavý dým a "bafání" parní lokomotivy mi připomnělo dětství. Z Osoblahy jsme se parním vláčkem svezli do Třemešné a odtud vyjeli opět na kolech směr Albrechtice. Před Albrechticemi jsme si ještě jednou "zopákli" ranní výšlap k rozcestí Pod Hraničním vrchem a k dvojrozhledně Hraniční vrch (536 m n/m). Poté už následoval jen sjezdík k autu a cesta zpět do Karlovic. Ujeli jsme na kole 40 km.

V pondělí (28.8.2017) jsme vyjeli autem do sedla Hvězda nad Karlovou Studánkou. Ze sedla Hvězda jsme se autobusem vyvezli k chatě Ovčárna a odtud pěšky na zdejší nejvyšší horu Jeseníků - Praděd (1491 m n/m). Vyhlídku na vrcholu věže jsme si nemohli nechat ujít, zvláště co nás tam vyvezl výtah. :-) Z Pradědu jsme na otočku zašli na Švýcárnu. Když jsme se vraceli zpět, Bill zjistil, že na vrcholu Pradědu je keš. Takže plán byl jasný. Janu jsme nechali na borůvkách, a já si s Billem střihnul ještě jednou výšlap na Praděd. Neodlovit keš na nejvyšším bodě Moravy a Slezka přece nejde! Ještě že ji Bill našel! :-) Díky tomuto zdržení jsme pak šli nádherným Údolím Bílé Opavy téměř osamoceni až k sedlu Hvězda.

Úterý (29.8.2017) bylo ve znamení rozhleden. Cestou autem do Krnova jsme se zastavili navyhlídce Ježník. V Krnově jsme nasedli na kola a cyklostezkou vyjeli na vrch Hradisko (441 m n/m) s poutním kostelem Panny Marie Sedmibolestné a rozhlednou Cvilín.

Po výlezu na rozhlednu a pokochání okolní krajinou jsme vyjeli po zelené TZ směr restaurace Šelenburk (skvělé jídlo i prostředí), zřícenina hradu Cvilín (Šelemburk) k Dolnímu hájnickému rybníku. Konečně cesta vhodná pro MTB. Nad rybníkem jsme se napojili na cyklostezku a po té dojeli do Úvalna, odkud jsme to "vybušili" na třetí Rozhlednu Hanse Kudlicha. Po prohlídce a výlezu na rozhlednu už následoval návrat k autu do Krnova po cyklostezce podíl česko-polské hranici, tvořené řekou Opava. Ujeli jsme na kole 25 km.

Ve středu (30.8.2017) jsme vyjali autem z Karlovic přes Vrbno pod Pradědem a Zlaté Hory k Rejvízskému rašeliništi. Po dřevěných lávkách jsme se prošli k Velkému mechovému jezírku. Na oběd jsme zajeli do Zlatých Hor do restaurace U Radnice s krnovským pivem Nachmelená Opice. Ještě že jsem neřídil! :-) Po obědě následoval výjezd do sedla Petrovy boudy, odkud jsme se vydali pěšky lesní cestou k hraničnímu vrchu Biskupská kupa (890 m n/m), jak jinak, s rozhlednou.

Poté jsme vyjeli přes Janov a Jindřichov k zámku Dívčí hrad a dál přes Osoblahu, kde jsme trochu bloudili hledaje přístupovou cestu k místnímu židovskému hřbitovu, do Slezských Pavlovic si prohlédnout zámek a odlovit nejsevernější keš Osoblažska. Tedy to, co jsme nestihli v neděli.

Ve čtvrtek (31.8.2017) jsme opět naložili kola na zadní nosič a vyjeli přes Bruntál k vodní nádrži Slezská Harta. Po krátké zastávce jsme pokračovali okolo další vodní nádrže Kružberk na Vítkov do Podhradí ke zřícenině hradu Vikštejn. Po delší zastávce na prohlídku rozlehlé zříceniny jsme poté dojeli do Hradce nad Moravicí k zámku. Po prohlídce zámeckého areálu a obědě jsme přesedlali na kola a po cyklostezce vyrazili podél řeky Moravice. U mostu Pilarka Jana od kolemjdoucí získává info, že se dá jet i po neznačené pravobřežní cestě podél vody přes jelení oboru. OK. Vyjíždíme na doporučenou trasu a nelitujeme. U bývalého Větřkovického mlýnu přejíždíme řeku Moravici po lávce na levobřežní cyklostezku, po které přes Annino údolí dojíždíme do Podhradí. Doplňujeme tekutiny a zpět se vracíme po původně plánované cyklostezce. Pohodová cesta, jen v místě Nad Melčským údolím, kde se cyklostezka spojuje s červenou turistickou značkou, je trochu kamenitý HC sjezdík. Ale nic, co by MTB nezvládlo. U Mostu vodního náhonu si "zkracujeme cestu" podél Papírenského náhonu (Weisshuhnův kanál). Průjezd po úzké pěšině nebo nesení kola po betonové stěně okolo náhonu je místy docela adrenalin. Nakonec se dostáváme do slepé uličky, kanál i cesta pokračují za plotem MVE Žimrovice. Takže čelem vzad a přes první mostek zpět na cyklostezku. Rozhodně nelitujeme, že jsme jeli podél kanálu. Po cyklostezce dojíždíme k zámku v Hradci nad Moravicí, nakládáme kola a do zámecké hospůdky se jdeme navečeřet.

Ujeli jsme na kole 36 km.

V pátek (1.9.2017) na základě deštivé předpovědi si jedeme jen prohlédnout lázně Karlova Studánka s procházkou do sedla Hvězda. Po návratu do penziónu ještě zbývá pár desítek minut do avizovaného deště, tak vyrážíme po žluté TZ, která vede přímo u penziónu, pro keš Mořské oko u vrchu Milíř (698 m n/m). Stíháme se vrátit tak akorát.

V sobotu (2.9.2017) vyjíždíme opět do Zlatých Hor, tentokrát do Údolí ztracených štol si prohlédnout hornický skanzen - Zlatorudné mlýny. Absolvujeme celý prohlídkový okruh i s náhonem, který "údajně" teče do kopce! Déle pokračujeme po žluté TZ na Hadí louky, poté po modré TZ přes zříceninu hradu Edelštejn na Zámeckém vrchu (702 m n/m) k rozcestí Výr. Během cesty lesem po modré se kolem nás přehnal závod horských kol. Jana obdivovala závodníky, já s Billem závodnice. :-) Z Výru jsme se skulili po červené TZ k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné (Maria Hilf), kde akorát probíhala mše v polštině. V blízkém bufetu jsme si dali horkou čokoládu na záhřátí. K autu u skanzenu jsme se vrátili po žluté TZ, tvořící křížovou cestu. Jako poslední bod výletu jsme zvolili zámek Moszna

v Opolském vojvodství v Polsku, Do Moszny jsme dojeli přes Zlaté Hory / Konradów, Prudnik a Biała navečer a překvapilo nás přecpané parkoviště. Důvod jsme zjistili při prohlídce zámku, probíhal zde dětský den zasvěcený Harry Potterovi. Návrat do penziónu proběhl už za šera přes Prudnik, Trzebina / Bartultovice a Město Albrechtice.

V neděli (3.9.2017) už jen cesta domů.

PS: Dík Janě za skvěle vybraný penzión a Billovi za to, že jsem se vozil jako lord. :-)
PPS: Kromě dvojrozhledny a videí zde vše fotil Bill.

Fotogalerie

Český les - opuštěná krása

2017-07-09T23:59:00.003+02:00

V roce 2001 jsem vyrazil s kamarády na kole na těžko z Domažlic přes celý Český les do Mariánských Lázní a nyní (r. 2011), jsem měl možnost strávit 3 dny v penzionu Rybník, okolo něhož jsme tenkrát projížděli. Už jsem zde v Rybníku byl před rokem, ale jen pěšmo, letos konečně se Supíkem. V pátek jsem si udělal samostatný výlet přes bývalý Bernštejn, bývalý Lískovec, Nemanice, Lísková směr Čerchov, na který jsem "vybušil" po modré od Černé Řeky. Asfaltka na rozcestí Pod Čerchovem ještě šla, ale následná panelovka na vrchol byla trochu "pakárna"! Kdyby Čerchov nebyl nejvyšší bod Českého lesa, tak jsem z kola slezl a šel po svých. Ale Čerchov je Čerchov, takže "na morál" jsem vyjel až k uzavřené bráně oploceného vrcholu. No jo, sezona ještě nezačala - dnes bylo teprve 29.4! Nechtěl jsem se ale vracet bez fotky vojenské věže, tak jsem začal obcházet plot na jižní stranu a ejhle, ve dvojitém plotě díra jak vrata, takže postup byl jasný. Rozhledna Kurzova věž se teprve chystala na turistickou sezónu. Nikde nikdo, kromě dvou dělníků, kterým jsem byl šuma-fuk. Po načerpání nových sil, pokochání se rozhledem po okolním Českém lese jsem "skodrcal" po panelovce na rozcestí Pod Čerchovem a pak už to mohl konečně pustit po červené dolů do Capartic. Odtud jsem po červené Baarově cestě vyjel na Haltravu, Škarmanku a Velkou Skáku k Vranovskému sedlu. Vůbec jsem nechápal, jak jsme tuhle cestu mohli před deseti lety ujet na kole s bagáží! Místy jsem kolo přenášel přes šutry! Jakmile červená dorazila k silnici, sjel jsem po ní do bývalé Mýtnice a poté vyjel po bývalých vesnicích a osadách Pila, Úpor, Dolní Huť, Diana, Švarcava, Bernštejn. V místech některých bývalých vesnic jsou poučné infotabule. Dnes jsem ujel 58 km průměrnou rychlostí 11,86 km / hod.

V sobotu jsem vyrazil s kamarádkou Sísou na opačnou stranu, přes Mostek do krpálu Nad Hutí do sedla mezi Malým a Velkým Zvonem. Dál jsme pokračovali k bývalýmé osadám a vesnicím Václav, Rabov, Pleš, a spustili se z kopce na Frančinu Huť a přes Železnou Huť do Železné. Shodli jsme se se Sísou že zpět jedeme jinudy. V Železné jsme se na radu kamarádů zastavili na oběd, akorát v jiné hospodě, než oni včera. Naštěstí v té naší čepovali Chodovar! :-) Po jídle a odpočinku jsme jeli k bobřímu potoku a dál přes Rybničnou na Smrčinu. Párkrát jsme se museli ukrýt pod stromy před májovým deštíkem. Chtěli jsme se vrátit k zámečku Diana dle Radkovi rady, ale má 15 let stará mapa neodpovídala přesně tomu, co jsme viděli okolo sebe a tak jsme po troše experimentování vyrazili víceméně správně přes Kolowratovy lesy okolo Jeleního vrchu k zámečku Diana. Překvapil mě lehce zubožený stav loveckého zámečku. Přes zámeckou oboru jsme vyjeli na Karlovu Huť a odtud po zelené si užili krásný lesní 2,5 km sjezdík k silnici, která nás dovedla do Rybníka. Dnes jsme ujeli 56 km průměrnou rychlostí 12,53 km / hod.

V neděli jsem vyrazil se Sísou a s Honzovou "family" už jen na malý okruh přes bývalý Bernštejn ke státní hranici Švarcava, kde si Honza odlovil "kešku". Dál jsme pokračovali přes bývalou Dianu se zastávkou na další "odlov". Krpál, který jsem horko-těžko v pátek vyšlapal nahoru, jsem si dnes náležitě užil pohodovým sjezdíkem. :-) U bývalé Dolní Hutě jsme za pomocí Honzovi navigace našli historický hraniční kámen z roku 1765 a další ukrytou "kešku". Dál jsme pohodově pokračovali přes Hraničnou, bývalý Úpor se zajížďkou k polorozpadlému hřbitovu u bývalé Lučiny, bývalou Pilu, bývalý Lískovec, bývalou Františčinu Huť a bývalý Bernštejn do Rybníka. Honza si při tom ulovil pár "kešek". Docela zajímavá činnost. :-) Dnes jsme ujeli 25 km průměrnou rychlostí 12,12 km / hod.

PS: Zatracenej Honza! Ani ne do měsíce jsem si našel svou první kešku! :-) Ach jo, to mi klesne už tak nízký průměr vyjížděk! :-))

Dva roky mě "trápil" Český les, věděl jsem o pár keškách, kde jsou, ale neměl je odlovené! Když jsem tu byl naposledy, jen jsem pomáhal kamarádovi kešky odlovit coby "mudla". Letos (r. 2013) se mi podařilo nalákat kolegy na "firemní zájezd" sem do Českého lesa, opět do penziónu Rybník. Během tří dnů (vzal jsem si na pátek dovču), jsem projel stejné trasy jako před dvěma lety a "objevil" novou cestu na Čerchov, kde je udělaná nová cyklostezka.

Tím, že jsem si odlovil "známé" i nové kešky, (hlavně ta na Čerchově byla důležitá! :-)), myslel jsem si, že mám od Českého lesa pokoj. Ale chyba lávky! V roce 2001 jsme projížděli Český les podél hranice natěžko po bývalé vojenské signálce a na ní je teď série kešek! Tak se budu muset do Lesa ještě někdy vrátit.

Hraniční přechod u bývalé Švarcavy, kde jsem se poprvé seznámil s GC.
Na pět dní (5. - 9.7.2017) jsem vyrazil s kamarády opět na Rybník si připomenout "Opuštěnou krásu" Českého lesa. I když čas prázdnin, krajinou jsme projížděli na kolech osamoceni, vyjma povinného výjezdu (výlezu) na Čerchov, kde byl zrovna sraz veteránů. Klasická cesta okolo Zvonu (Billův Západ+Zvon)

přes Pleš a nově výjezd na německou rozhlednu Böhmerwaldturm i výjezd poslední den na rozhlednu Havran už byl zase v opuštěné krajině.

K čemu sloužil Čerchov, Zvon i Havran

Fotogalerie 2011+2013

Fotogalerie 2017

Kdesi v Čechách

2017-03-23T21:43:00.000+01:00

Kdysi mi Láďa poslal na mobil zajímavou fotku, dnes jsem toto "kouzelné místo" spatřil konečně na vlastní oči. Škoda, že je mimo provoz.

Běžkování v Jizerkách

2017-02-25T00:15:00.000+01:00

Z letošního (9.2.2013) prvního "lehkého" protáhnutí těla na běžkách v Jizerkách s přáteli se vyklubal díky Radkovi krásný 30ti kilometrový okruh. :-)

Z Bedřichova jsme vyběhli na rozcestí U Nové louky, okolo vodní nádrže Bedřichov na Olivetskou horu, Bílou kuchyni a Hřebínek. U bufetu bylo narváno, tak jsme pokračovali dále na vyhlídku Krásná Máří (s výhledem na Hejnice a Libverdu a se vzpomínkami na zde prožité chvilky na chalupě našeho kamaráda "Klokana") a rozcestí U Tetřeví Boudy, Na Žďárku a U Čihadel. Zde jsme to "konečně" otočili na Kristiánov, Blatný rybník a Šámalovu chatu. Restaurace v chatě byla též přeplněna, tak jsem s Radkem zklamaně odcházeli, ale naštěstí jsme narazili na dobrou duši, která nám poradila, že i v prvním patře chaty je místnost k posezení. Tak to byla pro nás novinka. Zde na nás čekal akorát jeden volný stůl pro čtyři v rohu, takže paráda. Po doplnění tekutin a poživatin už byla hračka dofrčet zpět do Bedřichova.

Přátelé - kamarádi, bylo to super!

U vodní nádrže Bedřichov

Vyhlídka Krásná Máří s výhledem na Hejnice.

Rezervace Na Čihadle.

Po čtyřech letech (24.2.2017) jsem opět vyrazil do Jizerek na běžky, tentokrát s kolegy z práce na víkendový pobyt do chaty Berounka (rekreační zařízení odborového svazu STRABAG). Mé naděje, příjezd do Jizerek už za tmy, se rozplynuly a já se musel v mrazu a vichru převléknout do běžeckého, abych absolvoval s kolegy v pátek navečer na "protažení" krátký 7 km polookruh od bufetu Maliník k vodní nádrži Bedřichov a zpět. Pár set metrů jsme se prodírali sněhovou vánicí, ale celkem to šlo. V bufetu Maliník jsme doplnili tekutiny a už za tmy vyjeli k chatě Berounka.

V sobotu, kdy už jsme byli v celkové sestavě šesti osob, jsme vyrazili na celodenní výlet okolo nádrže Josefův Důl na Kristiánov a pak stoupákem přes

Čihadla na Knajpu. Bufet u Knajpy byl plný, tak aktivnější členové výpravy navrhli oběd na Smědavě. Bohužel jsem souhlasil, ale už cestou okolo Jizery (1122 m n/m) jsem toho litoval, když jsem viděl, co budu muset zpět vyšlapat do kopce! A ke všemu jsem na Smědavě vůbec neměl chuť na jídlo, jen jsem do sebe nalil litr kofoly!

U Paulovy paseky nad Smědavou.

Zpět jsme vyrazili od Smědavy na Kristiánov po stejné trase, za Kristiánovem jsme pokračovali na Blatný rybník a nábližkou přes Valešovku k Prezidentské chatě na večeři. Zde mi už zase chutnalo! :-) Následoval už jen sjezd přes pastvinu k chatě Čmejrovka, odkud už jsme došli k naší chalupě. Absolvovaných 32 km bylo znát!

Baterie 2l Svijan, která padla za vlast.

:-)

Údolím Kamenice

2017-01-21T22:50:00.000+01:00

Kamarád nás pozval na zimní procházku údolím Kamenice.

Nemáme se ničeho bát, cesta bude pohodová, prošlapaná.