Blonďatý svět

Makové muffiny

2020-04-02T13:02:00.000-07:00

Já a v kuchyni?? Zbláznili jste se? Tak takto nějak bych reagovala, ještě tak minimálně před dvěma lety. Ale doba se mění a my s ní. Pořídila jsem si úplně nejroztomilejší kuchařku na světě a začala. Chytlo mě to tak, že momentálně v karanténě peču i 2x do týdne. Čím déle peču, tím více se mi daří. Ne, že bych neměla, co jiného na práci. Ale známe to asi všichni.

Momentálně (asi to tak zůstane) jsem trošku handicapovaná, protože nemohu jíst pšenici, sladké, cukr, mléko a další věci. Ale jako velký problém to nevidím, neboť sladké: koláče, buchty, dorty atd. jsem nikdy moc nejedla. A už vůbec se s ovocem. Ale co bych za zdravější a krásnější pleť neudělala. A tak peču hlavně pro rodinu, přátele a mého milého. 😊

Dnes jsme se rozhodla dát sem recept na makové muffiny, které jsem pekla podle receptu Lucie Arichtevy. A musím Vám říct, že se mi vážně povedly. A to si neříkám často. A zaprášilo se po nich
jedna radost.

Momentálně je pro mě její blog velkou inspirací, tak snad bude i pro Vás.

Ingredience (na 14 ks)

200 g hladké mouky
100 g povoleného másla
150 g cukru krupice
3 vejce pokojové teploty (žloutky a bílky zvlášť)
200 ml mléka
100 g mletého máku
2 zarovnané lžičky prášku do pečiva
1/2 lžičky jedlé sody
špetka soli
špetka mleté skořice
2 lžíce citronové šťávy

Horkovzdušnou troubu předehřeji na 170 °C.
Máslo vyšlehám společně s cukrem a žloutky. Mouku smíchám s práškem do pečiva, jedlou sodou, solí, skořicí a mákem. Tuto směs vmíchám do žloutkové směsi (bude hodně hustá) a přiliji mléko (já přidávala mléko bez laktózy). Rozmíchám, a nakonec přidám pevný sníh z bílků. Pečeme 20 minut.

Dobrou chuť!

Paulo 1. - Jedenáct minut

2020-03-28T09:24:00.000-07:00

Už od první knihy jsem se do Coelho zamilovala. A ta první byla nevěra, jak mi v té době, kdy jsem ji četla přišla v mnoha ohledech stejná jako můj život. A teď o něco dříve, než píši tento článek jsem četla Jedenáct minut.

Ve všech jeho knihách nacházím paralelu pro svůj životní příběh, myslím si, že to tak má mnoho čtenářů. Najdete se tam. Ať už se nacházíte v jakékoli fázi vašeho života.

Kniha pojednává o mladé ženě Márii, která se narodila do, řekla bych, chudé rodiny v malém brazilském městečku. Po dostudování střední školy začala pracovat v obchodě s látkami. Zamiloval se do ní její vedoucí, ona ale jeho city neopětovala, a tak odcestovala do Ria de Janeira. Bohužel se po cestě potkala s cizincem, který ji nabídl práci ve Švýcarsku, a slíbil ji, že se stane tanečnicí samby. Důvěřivá Mária po rozmyšlení souhlasila, a odjela na roční povolení do Švýcarska. Tam bohužel narazila na tvrdou realitu. Ze slíbených peněz si musela platit všechny výlohy spojené s jejím přijetím. A ze slíbené práce, tanečnice samby dostávala pouze 50 franků. Nakonec pohrozila svému šéfovi, a dostala výpověď i odstupné.

Po tří měsíčním hledání práce, ale žádnou nenašla, ozvala se jí agentura s nabídkou účasti na módní přehlídce. Z této nabídky se vyklubala prostituce. Neměla moc na výběr, a tak se rozhodla, že než se bude moci vrátit do Brazílie, bude si prostitucí přivydělávat. Pracovala v Ženevském baru Copacabana.

Tři měsíce před odletem domů potkala Mária v kavárně malíře a zamilovala se do něho. On byl ale častým návštěvníkem baru, nevěřil, že takový vztah má smysl. Den před odletem spolu strávili noc, a Mária se rozhodla odjet domů. (…)

Končí to happy endem, nebojte. 😊

Den při seznámení si Mária napsala do deníku:

„Všechno jako by říkalo, že stojím na prahu chybného rozhodnutí, ale chybami se člověk učí. Co se ode mě očekává? Abych neriskovala? Abych se vrátila odkud jsem přišla, bez odvahy přikývnout na výzvu životu?“

„Nejvíc a nejopravdověji člověk touží potom, mít někoho blízkého. Pak se všechno dává do pohybu, muž a žena rozehrají hru, ale to, co přichází – ta přitažlivost, která je spojí – se nedá vysvětlit. Je to nezachytitelná touha ve své ryzí podobě.

Když je touha ještě ryzí, zamilují se muž a žena do života, váží si každičkého okamžiku, prožívají ho naplno a jen čekají, kdy přijde další požehnání.“

Můj život minulý rok byl dost podobný. Potkala jsem svého milého, zamilovala se, ale on to tak nechtěl. Uvěřila, doufala a odjela.

Věděla jsem, že je to chyba, ale chtěla jsem poznat zase něco nového. Má takové charisma. Všechno bylo tak opravdové, ryzí. Znovu jsem začala milovat život. A teď v jeho "pauze" se jen modlím, aby i náš příběh skončil šťastně.

„Potkala jsem muže a zamilovala se do něho. Dovolila jsem si zamilovat se z jednoho prostého důvodu: nic nechci.“ … už nedokáži žít bez lásky.

♥ Valentýn ♥

2020-02-13T15:30:00.000-08:00

"Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře: objevuje krásy, kde druzí nevidí nic..."

(André Frossard)

Zítra je tu znovu Valentýn (pro někoho už dnes), pro mě nový den začíná až ránem.

Letos mě to vůbec nenechává chladnou. Ráda bych ho slavila, se svým milým, ale nějak nám to letos nevychází. Mám plno práce, a on také, proto pojedu domů. Tam to, ale poslední dobou, také moc nedávám. Těším se, až zase na sebe budeme mít více času. Ale proč s tím vůbec začínám.

Je to šíleně komerční svátek, to ano. Můj muž ho nemá rád, jako by něco amerického měl, zase ten paradox. :D Ale je to přeci hezký zvyk, nebo ne? Já vlastně nevím, co si o tomto svátku pořádně myslet. Pro mě je každý den s mým milým oslava, takže slavím neustále, a nepotřebuji k tomu vyhraněné dny v roce. Umíme si udělat každý den spolu krásný. On mě má stejně nejraději po ránu rozespalou.

Nelíbí se mi, jak moc velká reklama je mu věnovaná. Jako všechny svátky. Vánoce, Velikonoce, 1. Máj a další. Všude na Vás blikají plakáty, co si máte pořídit, co udělá radost, jak být dokonalá. Cožpak jindy nejsme? Myslím si, že pro naše muže jsme vždy dokonalé. Ať už v perfektním outfitu nebo v teplácích. Jsem dokonalé ženy, přítelkyně, manželky, matky. Každá z nás.

Nikdy nezapomenu na jeho slova, kdy mi řekl; „Ty jsi se změnila“. Dříve ti nevadilo, že kouřím, že tu mám binec. Ale zapomněl dodat, dříve jsi tu nebyla tak často, já před tebou nekouřil, protože jsem chtěl udělat dojem. A najednou se začnou ukazovat všechny naše chyby, které máme, a ne vždy je dokážeme schovat, a maskovat věčnost.

"Celý den tvý chyby hledám,

a večer se mi líbíš právě tím,

co mě normálně ze židle zvedá

nakonec na zadek mě posadí." (Mirai)

.... tohle přesně vystihuje moji lásku k němu. Občas si říkám, kde jsem nechala hlavu, rozum atd. Ale pak mi dojde, že nemusí být dokonalý, ani já nejsem. Ale má něco, co mi obrovsky imponuje. Něco, čím mě vždy dostane. Něco čeho už se nechci vzdát. A občas, i když mi jednou řekne, že jsem taková a maková, tak v další situaci mi umí dokázat i to, jak moc mu na mě záleží. Říci mi, jak jsem pro něj perfektní.

Tak doufám, že to za rok vyjde, a konečně budeme slavit spolu, neboť i přes komerčnost Valentýna, já ho chci slavit! Chci mít daný den ke slavení, i když ho nepotřebujeme, chci oslavovat s dalšími lidmi Lásku. Bez velkých okázalostí ho chci oslavit společně s ním.

Odpuštění

2019-04-04T14:37:00.000-07:00

„Když dosáhneme úplného odpuštění, jedinou zbylou emocí je vděčnost.“ (Teal Swan)

DĚKUJI, vážně moc mu děkuji, že mě naučil zase věřit. Že omluva pro mě má konečně zase nějaký význam, smysl - není to slabost. Že v jakémkoliv vztahu, schválně nepíši v partnerském, mileneckém či jiném, protože nevím, ale jedno vím. Naučil mě, že v jakémkoliv vztahu můžete být partneři, rovnocenní. Konečně si zase můžu být jistá, že když někdo řekne, je to v pořádku, nezlobím se, tak mi to za pár dní, měsíců, let znovu nepřipomene, nevrátí. Když se hněvá, chvíli mlčí, nekřičí po vás, neuráží se, pouze je ticho. A ticho přeci léčí.

Konečně Vás někdo respektuje se vším všudy. S mojí šílenou povahou, otřesnou minulostí, problémy i názory. Když ho máte jiný, není to problém. Každý z nás je jiný, názory se různí, lidé se vyvíjejí. Konečně vím, existují i jiné než toxické vztahy.

Musela jsem si tím vším projít, abych si vážila toho, co teď mám? Nebo se to vůbec nemuselo stát, kdybych poslouchala lidi kolem sebe, a byla silnější. Nevím, ale rozhodně vím, že si zasloužím lásku, zasloužím si někoho, kdo mě bude brát i s mými pády. Zasloužím si to nejlepší!

Věřím tomu, že i kdyby to nedopadlo, podle mých představ, tak stále budeme přátelé!

„Vaše odpuštění Vás nenutí se vším souhlasit. Bojovník nemůže před nikým sklonit čelo – jinak ztratí ze zřetele obzor svých snů.“ (Paulo Coelho)

Moje oblíbená pasáž z Bible:

"Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno." (L 6,36-37)

Vaše vděčná Blonde

TITANIK

2019-03-24T07:32:00.000-07:00

První březnový víkend jsme s rodinkou vyrazili do Brna na výstavu Titanik. Ten víkend u nás byl taky klučina od mámy z práce, který má MP, a já se s tím pořád nemohu nějak vyrovnat, a stydím se za něj?! Vzali jsme s sebou i bratrance a vyrazili na rodinný výlet.

Výstava byla nádherná, ten film mám moc ráda. Ne, že bych se na něj dívala nějak často, vždycky brečím jak želva. Ale miluji ho. Byly tam fotografie účastníků lodi, popsány jejich osudy, kabiny, autentické příslušenství, oblečení – nádherné šaty, miluji starou dobu, a historický kontext.

U vstupu jsme dostali palubní lístek, a na konci prohlídky jsme mohli zjistit, jestli bychom cestu přežili, či nikoli.

Královna oceánu, jak ji nazvali, Titanic vyplula na svoji první a zároveň poslední cestu dne 10. dubna roku 1912, ve 12:00 hodin. Když jsem si četla osudy, některých lidí, kteří na loď nasedli, že si třeba vyměnili lístky, aby byli dřív v Americe, tak mě z toho úplně mrazilo. Kdyby jeli svojí původní cestou, přežili by.

14. dubna 1912

"Do připlutí do New Yorku zbývají necelé dva dny a cestující se již začínají těšit na své nové životy. Společenské místnosti třetí třídy jsou nabity vzrušením, zatímco v první třídě pořádá zdejší smetánka slavnostní večeři na počest kapitána Smithe, kterému chce tímto pogratulovat k uskutečnění další bezpečné plavby.

Ačkoliv Titanik během dne obdrží nespočet varování před ledovci, i přesto jede plnou parou vpřed rychlostí 21 uzlů – tedy téměř maximální rychlostí."

"RMS Titanik se ztratil 15. dubna 1912 ve 2:20 a byl objevený 1. září 1985. Po dobu 73 let ležel ztracený a sám skoro čtyři kilometry pod hladinou severního Atlantiku v mrazivých vodách, kde je tlak vyšší než 380 barů."

Na výstavě byl také udělaný ledovec, který měl představovat ledovou vodu oceánu. Z Titaniku se zachránilo pouze 705 lidí, 1523 lidí neštěstí nepřežilo.

Z výstavy jsem odcházela plná rozporuplných pocitů, proč se celé to neštěstí muselo stát? Proč se zachránilo tak málo lidí? Byla to vina nějakého člověka, nebo prostě jen nevyhnutelné neštěstí? Cítila jsem v sobě jakýsi nepopsatelný smutek. Zároveň jsem byla vděčná, že jsme na výstavě byla a dozvěděla se zase něco víc.

Přála bych si, aby se takové velké neštěstí už nikdy neopakovalo.

Z výstavy jsme se měli zastavit ještě za bratrem, ale jelikož pracoval, tak jsme hned vyrazili domů. Po cestě jsme se jen zastavili na večeři, a domů přijeli kolem deváté hodiny.

P.S.

Moje osoba Mr. Thomas Drake Martinez Cardeza přežil :)

Bylo mu 36 let, když cestoval v Titaniku, pocházel z Pannsylvanie, Germantown. Cestoval spolu s matkou (Charlotte Cardeza) a služebnictvem (Gustavem Lesuerem, Anna Ward).

Cestovali do Germantown, Pennsylvania, první třídou.

Thomas byl se svojí matkou na safari v Africe a po té se rozhodli navštívit loveckou rezidenci v Maďarsku. Ačkoli Thomasova manželka žila v Maďarsku, jeho matka trvala na tom, aby ji syn doprovodil domů na palubě Titaniku.

Cardezovi měli na palubě velké množství zavazadel: 14 velkých kufrů, 4 menší kufry a 3 cestovní bedny. Spolu s matkou si pronajali nejdražší kajutu na Titaniku, jejíchž součástí byly dvě ložnice, salón a soukromá promenáda na horní palubě.

A mimochodem, to byl velký elegán (dle fotky).

Den ŽEN

2019-03-10T07:56:00.002-07:00

Ve čtvrtek jsem se těšila opravdu moc domů, věděla jsem, že si s maminkou uděláme zase po delší době v pátek krásný večer. V pátek jsem brzy ráno jela k zubařce. Opravdu nechápu, proč se vždycky tolik bojím. Vrátila jsem se s maminkou odpoledne, zašly jsme se kouknout do obchodu na pyžamo, miluji, když mám i sexy pyžama, a cítím se v nich opravdu dobře, tak jedno takové bude tento týden moje.

Když jsme došly domů, dali jsme si i s taťkou kávu a kolem půl páté jsme vyrazily do místní cukrárny, kterou mají naše kamarádky. K MDŽ tam měli akci, na šampaňské se zákuskem. Táta šel do práce, ale ještě předtím jsme si s ním skvěle popovídala.

Dorazil za námi i bráška, který se vrátil ze školy. Poseděli jsme tam s našimi kamarádkami, a ještě jejich tetou, která se dobře zná s maminkou, a znala moji babičku s dědou. (Kéž bych je taky tak dlouho mohla znát). Máma s bráškou si dali červené víno, já jahodové šampaňské s větrníčkem, a poté ještě bílé, s bráškou jsme ochutnali cupcakes. Vybrala jsem si tam ještě dvoje náušnice, které na mě také čekají do příštího týdne, jsem šílená straka. A odcházeli až po zavíračce.

Když jsme přišli domů, šla jsem si zaběhat a chvíli cvičila. Rozhodla jsem se, že s březnem začnu, abych vypadala do léta dobře. I když nevím, jestli s tím množstvím jídla, to má nějakou cenu. Večer naši pokračovali s vínečkem, ale to už jsem si já dala jen skleničku.

Jsem vděčná, že i když naše momentální situace není nic moc, a s mámou mi přišlo, že nemáme úplně nejlepší vztah, matky s dcerou, za tyto momenty, drobnosti, kde si uvědomím, že i když mi to nikdy neřekne, a já ji asi taky úplně ne, takže se máme (rády).

Ano vím, že je to americký socialistický svátek, ale já slavím opravdu vše, když je důvod k oslavě.

Blonde.

Masopustní bar

2019-03-06T14:56:00.000-08:00

Dnes je Popeleční středa, a včera večer jsme u brášky s jeho kamarády měli masopustní bar. Měli vynikající koblížky, dobroty a spoustu vína. Můj milý naštěstí odešel včas, takže nezažil, co se dál dělo. Asi po hodince a půl, odešel jeden kněz, ale přišel ještě jiný. Ten donesl ještě další láhve (3) vína, chipsy a tyčinky, a když jsem mu šla pomoci s těmi věcmi, tak jsme se začali bavit o medovici. Vůbec nevím, jak na to přišla řeč, ale slíbil mi, že mi poté dá ochutnat.

Všichni jsme byli v dobré náladě, povídali si a vše rychle mizelo. Rozpustili jsme to kolem půl jedné, ještě jsem tam umyla nádobí a trochu uklidila. Když jsem odcházela vůbec by mě nenapadlo, že tam na mě bude čekat. A nabídl mi, jestli teda ještě nejdu ochutnat tu medovici. Já byla v dobré rozmaru, a řekla, proč ne? (… dokážete si představit, těch x důvodů, proč ne?) Nenajezená, v sobě x dcl vína, skoro žádné nealko.

Ochutnala jsem trochu medovice, a povím Vám teda dobrota to byla. Provedl mě po kuchyni, skladech atd. Měl na mě při odchodu čekat můj milý, ale naštěstí brzy usnul, a nečekal. Vůbec nevím, jak bych mu to vysvětlovala.

Skvěle jsme se bavili, dolil mi ještě dalšího panáka, kterého jsme jen ochutnala, a pak se mi udělalo zle.

Došla jsme na toaletu, a pak začíná moje okno, neboť nevím, jak jsme se z WC dostala do pokoje pro hosty, kde jsem na sedačce spala až do rána.

Ráno mě přišel vzbudit, a dali jsme si ještě společnou snídani. Omluvila jsem se, ale vzal to v pohodě. Říkal, že mě bere jako dceru, potěšilo mě to. Nabalil mi ještě plnou tašku věcí, a já odešla.

S pocitem trapnosti ze zvracení, nadšená štědrostí, s bolavou hlavou ..

Vděčnost

2019-03-04T13:06:00.000-08:00

Už pár dní přemýšlím nad tím, že jsem svým rodičům ohromně vděčná. Vděčná za to, jak mě

vychovali, i když někdy by asi pěkně koukali, co vyvádím za lotroviny. Vděčná za to, co mi všechno dali a neustále dávají. Dokonce jsem jim opravdu nesmírně vděčná, že mě naučili odpouštět, a to tedy nejen oni.

U nás v rodině máme takový ošklivý zvyk, a to ten, že se doma vůbec neomlouváme. Vždycky to nějak přejdeme, a jde se dál. Nikdo se Vám neomluví, když něco pokazí, ale na druhou stranu odpouštíme rychle, i když o tom tedy nemluvíme.

Proč o tom vlastně píši? Možná bych mohla začít jinak, ale přijde mi, že to k sobě patří. V sobotu mi napsal můj anglický kamarád, který se ozývá, když se mu to zrovna hodí, že se rozešel se svojí přítelkyní. Víte, já osobně tu holku neměla ráda, nerozuměla jsem tomu, proč ji má tak rád, čím je pro něj tak úžasná. Žárlila jsme na ni, záviděla jí, každý den jsem byla nešťastná z toho, že nejsem na jejím místě. A neustále jsem prosila o pomoc, o to abych se z tohoto prokletí dostala, pro mě to bylo vážně peklo. Ale nakonec jsem to po dlouhém boji v sobě uzavřela, teprve nedávno, ale uzavřela.

A v sobotu mi začal vyprávět, jak se rozešli, že zase kousek v něm umřel, jak je na to sám v cizí krajině, a nemá to komu říci. Poté dodal, že si bude muset zase někoho nového najít. A já v sobě ucítila tu největší bolest, co sem kdy mohla cítit, měla jsem úplný knedlík v krku, a bylo mi zle. Protože mi došlo, že já na tom místě nikdy nebudu. Nikdy! I on si uvědomil, jak mi tím ubližuje, ale neměl to komu říci.

Teď, když to píši znovu, je mi smutno.

Přiznal to, co mi došlo už dávno, a to že se mnou manipuluje. Najednou to bylo tak osvobozující, slyšet to od něho.

Je mi ho tak nesmírně líto, i když mi tolik ublížil. Líto, že je zase sám, že ho ta holka tolik zklamala, že s ní plánoval budoucnost. Že zase přestal věřit v lásku, je tolik zraněný. Dva dny už jsme z toho taky špatná, jako by se to stalo mě.

Když jsem to řekla svému dobrému kamarádovi, tak mi řekl něco, co jsme nechtěla slyšet, ale měl asi pravdu, přemýšlím nad tím celý den, a musím uznat, je to tak.

Pořád ho miluji, ale před měsícem jsme si ho vytlačila z mysli, srdce, a tak celkově ze života. Řekla jsme si, že my dva spolu nikdy nemůžeme být, právě proto, že se nechám manipulovat, a vztah by byl povrchní. Chci něco víc. Ale zároveň, když vím, že je naše společné štěstí nemožné, chci, aby byl šťastný alespoň on. Chci mu pomoci.

Hrozně to bolí, když se z lásky snažíte udělat přátelství. Když ho chcete ve svém životě, a jinak, než touto cestou to nepůjde.

Ale proč vděčnost? Já jsem vděčná za to, že jsem mu všechny ty věci, co mi způsobil odpustila, že se mi otevřel, a znám ho i jinak, pod tou maskou.

Vděčná za to, že mi říká svoje problémy, že se dokážu už povznést nad to, že já na tom místě těch holek nikdy nebudu. Ale nakonec budu tady vždy pro něho, až s ním zase nějaká zamává.

Vděčná mým rodičům, že tak rychle odpouštím, nenosím v sobě zášť, že mi dávají dobrý příklad.

Upřímnost

2019-02-28T14:43:00.000-08:00

... nadevše ?

Tento týden se vše zase velmi změnilo, a mě osobně přijde, že nejsem upřímná k lidem, které mám opravdu ráda, na kterých mi nejvíce záleží. I když jsme si řekli, že k sobě budeme upřímní, jak nejlépe umíme, vše si budeme říkat na rovinu, tak najednou, já jsem ta, co má špatný pocit, i když se vlastně nic nestalo.

Po měsíci se mi ozval kamarád, nebo je snad pro mě něco víc? Proč jsem mu neodpověděla na zprávu, tak jsme si to vyjasnili, v rámci mezích a dalších věcí, které ovlivňují naši komunikaci. A řekl mi, ve zkratce, po dlouhém rozhovoru, kdy jsem byla na něho současně naštvaná, ze sebe zklamaná, že mě má rád, a že to naposledy dost pokazil, co jsme se viděli, že ho to mrzí. A že mi to vynahradí, až se uvidíme. Kdyby jste tu zprávu viděli, došlo by Vám, že se mnou malinko (hodně) manipuluje, a já jsme si toho plně vědoma, což ho sice neomlouvá, ale znám ho na to už dost dobře. Tohle beru na sebe.

Současně v ten večer, co mi napsal, jsem byla na svém typickém, každotýdenním, když potřebuji „randíčku“ se svým (momentálním) milým. Píši momentálním, protože oficiálně ještě nikdo není, a nechci zase po čase vše mazat. Tento blog, se mnou už snad vydrží.

No, a kde je kámen úrazů? Ani jeden o tom druhém nevědí, pro mě momentálně ideální stav. Ale tím pádem, ani k jednomu nejsem na 100% upřímná. A to mě zároveň hrozně vysává. Připadám si, jak Dorian Gray, kdy vypadal nádherně, ale jeho duše byla nejtemnější ze všech.

A tak se sama zamýšlím, mám svému milému říci pravdu? Nebo to vůbec neotevírat? Když mu ji řeknu, může nastat situace, že už spolu nikdy nebudeme, (teď spolu, ale také ještě nejsme), za žádných okolností, a to nechci. Nebo mám říci kamarádovi, že někoho mám? To by znamenalo vlastně to samé, i když mi spolu nikdy zřejmě nebudeme, je tu menší pravděpodobnost, úplně minimální, že bychom spolu byli. A vůbec nevím, jestli bych ho chtěla ještě. Ale mám pro něj obrovskou slabost, a v létě se uvidíme, a potřebuji tam přežít, ještě pár let. Zároveň bych mu lhala. Ano, slyšíte dobře. Nejraději bych byla s oběma, ale to nelze.

Připadám si jak někteří kněží, pijí víno a hlásají vodu.

Já jsem také plna paradoxů, jako oni. Chci toho hodného, upřímného, pozorného chlapce, co kvůli mně, by snesl i modré z nebe. Vždy tu byl, když potřebuji. A zrovna ho mám. Ale zároveň mě přitahují ti grázlové, co se Vám ozvou jednou za čas, neustále máte pocit viny, protože věci přetáčejí, jak se jim to hodí, pro budoucnost nepoužitelní.

No, dnes to asi nevymyslím, ale budu muset s tím zatočit! Teď by se mi nějaká psychoterapie opravdu hodila. Vždycky, když si myslím, že kamarád už je za mnou, že jsem se z toho dostala a můžu jít dál, tak se ozve a já padám. Ale důležité je nezůstat ležet.

Snad to skončí happy endem, tak jak to pro mě bude nejlepší.

Na tuto upřímnost, i když bych opravdu chtěla, ještě nemám sílu. Strach mě obrovsky ovládá.

Prosím, buďme k sobě (více) upřímní!

Autentičnost

2019-02-23T05:57:00.000-08:00

Být více autentická? Tak to bych rozhodně chtěla. Dělat věci naplno, říkat co si opravdu myslím, i když to druhé může chvíli bolet. Ale není to lepší, než žít v nevědomosti?

Tuto otázku jsme včera rozebírali u mého psychoterapeuta. Ano, chodím na terapie, a konečně jsem se za to přestala stydět, chodím tam ráda. Ta doba, kdy jsem to zatloukala dokonce i před vlastními rodiči je naštěstí pryč. Protože jsme dospěla k názoru, že když Vás bolí ruka, něco se Vám stane, jdete k lékaři. A když nemocné tělo potřebuje lékaře, o to víc si myslím, že i nemocná duše potřebuje svého odborníka.

Nemám úplně ráda psychology, psychiatry a další. A to nemyslím tak, že by byli špatní. Ale nechci mít „nálepku“, diagnosu. Tak jsem objevila v té době, v městě, kde jsem studovala jednoho úplně skvělého muže, teď už pro mě má větší cenu, je to přítel. Takový ten opravdový, co Vás nesoudí, ale řekne svůj názor. Abych to uvedla na pravou míru: pracuje v rodinné poradně.

A včera mi řekl důležitou věc.

„Blondýno, buď více sama sebou, tak jako to umíš. A já vím, že to umíš. Neřeš stereotypy, názory druhých vždy nemusí být správné. Dělej věci, tak jak je cítíš.“

Ale víte i mě občas přepadne strach, díky tomu, jak jsou všichni kolem dokonalí, „happy“, co když to nepřijmou?

Není to lehké říci, hlavně pro mě, i když se snažím být svá, pravdivá sama před sebou.“ Promiň, ale dneska tě nechci vidět, nechci, aby sis chodil k nám prát. Nebo, nechci ti odpovídat, nepiš mi, jsi pro mě jak toxický upír, co mě vysává."

Ale i to pozitivní, příklad chci kamarádovi upéci dort k narozeninám, a už zase všude slyším, nedělej to, co si ostatní pomyslí, holky toto nedělají, kašli na něj, nemá to s ním budoucnost, budeš ho táhnout za s sebou."

Ten kamarád je pro mě víc, než kamarád, a dokonce to ví. A jsme v pohodě. Všechno je tak jak má být, a i přesto mě občas ovládnou názory ostatních.

Asi před týdnem jsem dočetla knihu - Odpojený muž od Philipa Zimbarda, mimochodem doporučuji!! ☺

A došlo mi, co i Philip v knize zmiňuje. Virtuální svět nás od sebe čím dál více vzdaluje. Všechny ty komunikační platformy nám dle mého (i jeho) názoru více škodí. Myslím si, že je to dobrý sluha, ale špatný pán. A bohužel v mém okolí tyto platformy už více vládnou, než aby sloužily.

Nenechte se ovládnout názory druhých, mohou to být dobré rady, ale pořád jsou to jenom rady.

Buďme více autentičtí!