Téma přednášky: Putování na Kosovo.

Datum a čas: 5. června 2013 v 18:00.

Místo: Komenského náměstí 2 (bývalá Lék. fakulta MU, viz ZDE), učebna S11.

Po našem 20. diskuzním večeru, jehož tématem byl kosovský konflikt, jsme se rozhodli osobně podniknout cestu do Kosova a seznámit se tak na vlastní oči se situací, která tam panuje. Naším cílem bylo navštívit tamní Srby a vyjádřit jim tak podporu v jejich nelehkém údělu. V druhé polovině května jsme tak realizovali několikadenní cestu. Osobně jsme se seznámili s velmi těžkým životem Srbů na Kosovu, kteří musejí žít v ghettech a snášet řadu pro nás nepředstavitelných útrap.

Navštívili jsme nádherné středověké pravoslavné kláštery i další památky, jež jsou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a stáli jsme na místě památné kosovské bitvy. Seznámili jsme se s neskutečně pohostinným a přátelským srbským lidem a jeho krásnou kulturou i stále živými, starobylými tradicemi. Procestovali jsme téměř celé Kosovo a navštívili řadu tamních měst a různé kraje tohoto fascinujícího regionu. Poznali jsme mnoho zajímavých lidí, kněží, veřejně činných osob i humanitárních pracovníků, jež nás důkladně seznámili s kosovskou problematikou i s problémy tamního srbského obyvatelstva. O tom všem a mnoha dalších věcech, jež souvisejí s naším poznáváním Kosova, bude naše přednáška a 23. diskusní večer.

Seznamte se i vy s nejnebezpečnějším místem Evropy. S místem, kde neplatí zákony a právo, ale kde se lidé dodnes řídí kmenovými pravidly a krevní mstou. S místem, jež jako poslední v Evropě poznalo hrůzy války, jejíž stopy jsou v ní všudypřítomné a jejíž plameny málem zachvátily celou Evropu. S místem, jež stále zůstává pověstným balkánským sudem prachu, jenž může kdykoliv explodovat.

Přijďte, všichni jste vítáni.

„Pravda se neztratí, ale život je možno zardousit. Příkladů je dost.“ (F. M. Dostojevskij)

Média nás každým dnem zahlcují pochopitelně zcela „nezaujatými“ informacemi o vývoji hrozivé situace v Sýrii a papouškují to, co do světa pouštějí barbarští povstalci a jejich západní spojenci. Naštěstí alespoň vlády Ruska a Číny mají dostatek zdravého rozumu a sil bránit západnickým plánům o rozšíření „demokracie“ do další země. A jako by skoro všem unikalo to hlavní: my nemáme do toho, co se v Sýrii děje, co mluvit!

Syrští křesťané Asada podporují

Tamní křesťané s výhradami současný režim, který sice demokratický pořádek nezajišťuje, ale garantuje krom jiného také svobodu vyznání, podporují. Obávají se, že v případě vítězství povstalců o své svobody přijdou, což je, přihlédneme-li k výsledkům „arabského jara“ (které je ovšem „jarem“ leda pro muslimy) v dalších zemích, velmi pravděpodobné.

Nemálo křesťanů, kterých je v třiadvacetimilionové zemi zhruba dva a půl milionu, dokonce působí ve státním aparátu včetně nejvyšších míst, jakými jsou tajné služby, vedení centrální banky, ministerstvo obrany či prezidentská stráž. Damašský katolický arcibiskup Gregorios Elias Tabé o prezidentu Asadovi prohlásil, že je to muž velmi kultivovaný, a povstalce zcela oprávněně považuje za teroristy.

Američané se připravují k „bratrské“ pomoci

To Západ je za teroristy asi nepovažuje. Naopak Američané si stále více pohrávají s myšlenkou, že je budou podporovat nejen verbálně, ale rovnou reálně. Plánuje se posílání zbraní povstalcům či zřízení bezletové zóny, která v Libyi významně přispěla k porážce Kaddáfího režimu a nynějšímu chaosu.

A pokud se prokáže, že syrská armáda použila chemické zbraně, bude americká armáda připravena k vojenské intervenci. Vláda ale opakovaně ujistila, že chemické zbraně nepoužila a nikdy je nepoužije. Ostatně k tomu nemá důvod, protože si je dobře vědoma důsledků, jaké by to přineslo. Zato povstalcům v použití chemických zbraní nebrání vůbec nic. Vlastně by jim to pomohlo.

Rusko a Čína hlasem zdravého rozumu

Odborník na blízkovýchodní problematiku Said Gafurov zase připomíná, že Severoatlantická aliance čeká na mandát Rady bezpečnosti OSN, bez něhož vojenské operace nezahájí. Naštěstí nemá šanci radou cokoli projít bez souhlasu Ruska a Číny.

Ve středu Valné shromáždění OSN projednalo a schválilo rezoluci, která odsuzuje současnou vládu Bašára Asada a prohlašuje Národní koalici syrských revolučních sil za jediného legitimního zástupce syrského národa. Jistě nepřekvapí, že rezoluce vznikla z iniciativy arabských států. V čele dvanácti států, které hlasovaly proti rezoluci, bylo Rusko. Sám prezident Putin za jedinou legitimní vládu pokládá tu Asadovu.

Dejme od Sýrie ruce pryč!

Vojenský expert Viktor Baraněc je přesvědčen, že v případě mezinárodního zásahu v Sýrii dojde i na Írán, který Asada významně podporuje. Vzhledem k případné převaze aliančních vojsk by íránská strana musela použít svůj jaderný arzenál, což by nemohlo zůstat bez odezvy Izraele. Vnitropolitický konflikt syrský by tak přerostl ve válku mezinárodní. I to by mělo být důvodem ke zdrženlivosti a respektování svrchovanosti každého státu.

Vždyť právě svrchovanost, suverenita jednoho každého státu je podle mého názoru conditio sine qua non. Nikdo cizí nemá právo ji narušovat, a to ani za stavu, který je dalek normálního stavu (jako je tomu dnes v Sýrii). Tam se jedná o výsostně vnitropolitickou otázku, stejně jako o ni šlo v Libyi. Ať si své domácí věci řeší každý sám. My nemáme žádné právo do toho zasahovat do chvíle, kdy daný stát nezačne usilovat o územní expanzi či likvidaci jiných států. Ptejme se tedy: Chce něco takového legitimní Asadova vláda? Odpověď zní: Ne!

Dejme proto od Sýrie ruce pryč! Jinak se nám jako už mnohokrát podaří zardousit život tam, kde by mohl růst. Pokud k tomu dojde, pravda stejně nezemře. To je jediná jistota, kterou v tuto chvíli máme.

(http://zemanek.webnode.cz/)

Barone, jízda na tygru ani zdánlivě nekončí.

„Pouze pro tohoto člověka (diferencovaného – pozn. autora) může jako elementární báze platit to pozitivní, co jsme nasbírali v průběhu celé předchozí analýzy, protože, když zaměří svůj zrak dovnitř, nenajde labilní a rozštěpenou látku, ale základní směr, „dominantu“, i když přikrytou či omezenou druhotnými impulzy. A nejen to: podstatné je, že tohoto člověka charakterizuje existenciální dimenze, jež se u lidského typu, převažujícího v poslední době, nevyskytuje, a sice dimenze transcendentna.“

Ingredience: lilek, basmati rýže, cibule, česnek, máslo, balkánský sýr, cherry rajčata, pórek, řapíkatý celer

Koření: ½ lžičky: mletá kurkuma, římský kmín, koriandr, máta, 1/3 lžičky skořice, drcený hřebíček, bobkový list, , sladká a pálivá paprika, pepř, chilli paprička

Odstranit horní část lilku, oloupat na způsob pruhů – od shora ve vertikálním směru odkrajovat cca 3 cm směrem ke spodní části lilku a druhou stranou se vracet nahoru a mezi těmito dvěma protilehlými pruhy oloupat další pruh, což utvoří jakoby „kříž“.

Rozkrojit na polovinu a odřezat co nejvíce dužinu tak, aby vznikla lodička. Na másle osmažit tyto poloviny lilku z obou stran, dokud nezačnou lehce hnědnout. Vyjmout z pánve, na kterou znovu přidat menší množství másla a smažit cibuli spolu s kouskem chilli papričky. Až cibule zezlátne, přidat mletou kurkumu, římský kmín, koriandr, skořici a hřebíček, bobkový list, sladkou papriku, pepř a ještě chvilku smažit. Asi po minutě přidat nakrájený česnek, pórek, na kostičky nakrájenou dužinu z lilku, řapíkatý celer a na polovinu rozkrojená rajčata. Opět pár minut osmažit, podlít vodou, přidat cca ½ lžičky máty a lehce podusit. Mezitím si uvařit rýži Basmati. Zvlášť v misce smíchat cca hrst uvařené rýže a zeleniny. Touto směsí plnit lilek. Vložit do zapékací misky, nahoru posypat římským kmínem, balkánským sýrem (který sice nemá nic společného s východem, ale v receptu je moc dobrý )) a okolo obložit zbytkem dušené zeleniny. Podlít vodou smíchanou s pálivou paprikou a solí asi do poloviny výšky lilku a vložit do trouby. Péct cca 25 min. Na talíři pokapat olivovým olejem, pálivou paprikou, petrželovou natí a podávat s rýží Basmati.

Během celého dne proběhne 8 dynamických ukázek, při kterých budou moci diváci shlédnout v pohybu tanky, obrněné transportéry, minový ukladač či zbraně protiletadlového dělostřelectva.

V první z ukázek se představí tank československé prvorepublikové konstrukce LT-38, následovat bude technika z období, kdy Československá lidová armáda patřila mezi vojska Varšavské smlouvy a při poslední z ukázek budou představeny některé z kusů techniky, které využívali naši vojáci v zahraničních misích již v rámci jiného vojenského paktu, NATO.

Kromě výše zmíněných ukázek si budou moci návštěvníci prohlédnout celé muzeum a můžou se těšit například i na dobový tábor naší armády ve Velké Británii z období počátku II. světové války.

Muzeum bude pro návštěvníky otevřeno v 9:30 a program začne o hodinu později.

Vstupné je (tak jako do všech muzeí pod patronací ministerstva obrany) zdarma.

Sedmkrát v čele vlády

Kdybychom chtěli vyjmenovat všechny jeho politické funkce, popsali bychom mnoho řádků. A tak se spokojme s konstatováním, že byl mezi lety 1972 a 1992 sedminásobným předsedou italských vlád a od roku 1992 doživotním senátorem. Od roku 1942 působil celkem ve čtyřech politických stranách, které byly vždy křesťanskodemokratického zaměření. Největších úspěchů dosáhl s Křesťanskou demokracií (Democrazia Cristiana), nejvýznamnější italskou politickou stranou druhé poloviny 20. století.

Společensky angažovat se začal už za války. V letech 1942 až 1944 vedl Federaci italských katolických univerzit a chvíli byl také šéfredaktorem jejích novin Azione Fucina. Přispíval jak do fašistické Rivisty del Lavoro, tak do odbojového tisku Il Popolo. Po válce se stal předsedou mládežnické organizace Křesťanské demokracie, za níž byl roku 1946 poprvé zvolen do Ústavodárného shromáždění a dva roky nato i do poslanecké sněmovny. Tak započala jeho předlouhá politická kariéra.

Podporován církví i zednáři

Z ní se zmiňme jen o několika bodech. Andreotti dokázal získat podporu takřečených konzervativců v katolické církvi poté, co v rámci své strany zformoval neoficiální frakci corrente, skrze niž prosazoval své zájmy především uvnitř Křesťanské demokracie. Na druhou stranu byl spojován i se zednářskou lóží Propaganda Due (stejně jako například syn posledního italského krále či později Silvio Berlusconi).

Jedním z hlavních cílů této zednářské lóže byl boj proti komunismu, který měl v Itálii značný vliv, a nebylo nereálné, že by se mohla dostat do sféry Sovětského svazu. Andreotti byl velkým odpůrcem socialismu a snažil se zamezit tomu, aby komunisté získali v zemi silný vliv (dlouho byli druhou nejsilnější stranou). Kvůli tomu byl ochoten vytvořit koalici i s Italskou socialistickou stranou (Partito Socialista Italiano).

S teroristy se nevyjednává

V polovině 70. let gradovalo politické násilí, které Itálii sužovalo téměř po celé půlstoletí. Společenská i hospodářská nestabilita se odrazila v úspěších komunistů ve volbách. Asi jediným řešením, které se nabízelo, bylo uzavření tzv. historického kompromisu, vytvoření vlády s podporou ostatních stran, včetně komunistů.

Iniciátorem projektu byl předseda Křesťanské demokracie Aldo Moro, jenž byl brzy poté unesen komunistickými Rudými brigádami (Brigate Rosse). Andreotti s teroristy odmítl vyjednávat. Únos nakonec skončil po pětapadesáti dnech Morovou smrtí. Komunistická strana (Partito Comunista Italiano) za svou podporu žádala větší vliv, což Andreotti jednoznačně odmítl a byl donucen rezignovat.

„Zrádce“ USA i jejich spojenec

V 80. letech dlouho zastával pozici ministra zahraničí. Podporoval politiku USA vůči Sovětskému svazu a navazoval kontakty s arabskými zeměmi. Nesouhlasil s odvetnou akcí Spojených států vůči Káddafího Libyi, kterou Američané obvinili z bombového útoku v západním Berlíně, k němuž došlo v dubnu 1986. Libyjskou stranu proto předem varoval, že se útok chystá, díky čemuž byly škody způsobené americkým bombardováním mnohem menší.

V roce 1990 Andreotti přiznal existenci Operace Gladio. Šlo o tajnou organizaci spojenou s NATO, kterou zároveň podporovala americká CIA. Jejím cílem bylo zabránit převzetí moci komunisty, a to i za cenu sabotáží a dalších akcí. Měla proto vazby na některé italské krajně pravicové organizace, které stály za několika násilnými akcemi.

Účel světí prostředky?

Andreotti stejně jako mnozí další byli přesvědčeni, že nástupu komunismu v zemi se musí zabránit za jakoukoli cenu. Možná tak nemalou měrou přispěl k tomu, že Italové svobodu neztratili. Otázkou ale zůstává, zda účel světí prostředky.

Ať už si tedy uděláme na Giulia Andreottiho názor jakýkoli, nezpochybnitelným faktem je, že v pondělí zemřel velký politik, který si dokázal udržet výrazný vliv déle než půl století. K tomu je zapotřebí nejen velké vůle, ale také značného talentu. I když ten z ní podle Balzaka vlastně vyrůstá.

(http://zemanek.webnode.cz)

Anotace:

Předkládaná publikace analyzuje českou krajně pravicovou scénu a zaměřuje se primárně na Národní stranu, která se v poslední dekádě pokusila sjednotit integrálně nacionální proud české politiky. Text diskutuje nejenom tuto politickou stranu, ale zaměřuje se na základní témata a termíny současné krajní pravice, kterými jsou například národ, národní zájmy, vlastenectví, vlast, patriotismus, národní identita, nacionalismus, populismus, xenofobie, etnikum atd.

Popsány jsou nejenom aktivity Národní strany, ale i dalších politických subjektů (SPR-RSČ, Republikánů Miroslava Sládka, Dělnické strany, Vlastenecké republikánské strany, Českého hnutí za národní jednotu) či výrazných osobností v prostředí české národovecké scény. Hlavním cílem knihy bylo identifikovat klíčové události a procesy, které se v prostředí národovecké krajní pravice v ČR odehrály přibližně od roku 1998. „Příběh“ Národní strany výrazně dokreslují realizované rozhovory s bývalými členy této politické strany (např. s P. Edelmannovou, J. Skácelem, M. Ševčíkem ad.).

Ingredience: Králičí stehna, cibule, česnek, rozmarýn, bobkový list, červené víno, řapíkatý celer, sůl, sádlo, rýžová mouka, med.

Na sádle osmažit nakrájenou cibuli, česnek, řapíkatý celer ,bobkový list a lžíci rozmarýnu. Po pár minutách přidat králičí stehna a dále smažit. Když jsou lehce dozlatova, přidat litr červeného vína. Dát do trouby a pod pokličkou péct, dokud se víno nezredukuje a maso není měkké.

Ke konci pečení oddělat pokličku a nechat vypařit co nejvíce tekutiny. Na hladko rozmixovat zeleninu spolu s namočenou rýžovou moukou, vrátit do hrnce, osolit, přidat lžičku medu, špetku sušeného rozdrceného rozmarýnu a ještě provařit. Vložit zpět králičí stehna a podávat .

Viktor Dyk: ODPOVĚĎ

Chci, aby náš prapor rudě vlál.

A. Sova: „Spisovatelům.“

Kdo nepůjde za ním,

ten ušlapán docela.

Ibidem.

Chci, aby prapor náš vlál hrdě,

bezpráví mstitel, aby mluvil

k trpícím měkce, k tvrdým tvrdě.

A nechci, aby náš prapor vlál rudě.

To proto, že jsem příliš poznal barvu rudou.

A že ji znám, chci věrným být své půdě.

A vím, že byl tu spáchán mnohý hříchhřích,

smrtelný chrapot geniův jsem slyšel,

jenž o ubitých mluvil nadějích.

Vždy byl jsem ten, jenž varuje a káře.

Nebude bohdá, aby básník náš

klonit se radil biči otrokáře.

Leč je váš rudý prapor účinný?

Odstraní křivdu a lží učiní

zlou větu: Homo lupus homini?

Básníku, druhu, příteli, stesk schvátí,

když právě z vašich musím slyšet úst

zlé slovo, kruté slovo „Ušlapati!“

Ten rudý prapor vlaje Infernu.

Ten rudý prapor nenáviděl nás

už od Marxe až do Bernu.

Věcí-li nezmění se podstata,

čím včera býval, bude dneska nám.

Do srdce mířila nám vždycky barva ta,

na budoucnost, na lepší naši zdatnost,

na tradici těch Tylů, Havlíčků,

na naši příliš křehkou samostatnost.

Sví musíme být a budeme sví.

A musí-li být prapor, nedostačí

ten, který ved’ nás květnem k vítězství?

Přespříliš vidím, jak se rudá vlna

rozlévá po krajích a po duších.

Má pevná duše důvěry je plna,

že křivdu spravit bude mít dost síly,

že zmůže zvůli, zdrtí bezpráví

starý náš prapor červenobílý.

Nemocnice, květen 1919.