V rámci projektu Bezpečně na netu vznikla první audiokniha Edice CZ.NIC. Předlohou se stala populární dětská knížka ON-LINE ZOO.

S touto knihou, která má za sebou již druhé vydání, jezdíme téměř rok po základních školách a městských knihovnách v České republice a povídáme si s dětmi na téma Internet a kyberbezpečnost. Úryvky z knihy si z našich úst vyposlechlo bezmála 800 dětí ve věku 5 až 9 let. Mladší žáci se od nás dozvídají, jaké jsou přínosy on-line světa, ale též, na co si zde mají dát pozor. Snažíme se je zbytečně nestrašit, spíše jim pomáháme se v nástrahách virtuálního prostředí zorientovat. Beseda je interaktivní. Dáváme dětem prostor se vyjádřit, ptáme se jich, jak by se v určitých případech zachovaly ony samy, a nabízíme jim návod, jak se některých situací vyvarovat.

Hlas naší první audioknize propůjčila divadelní a filmová herečka Bára Milotová, s níž jsme se prvně setkali v rámci letošní kampaně Týden rodiny offline a navázali spolupráci. Bára rozjela v roce 2018 projekt Audio dětem a letos založila neziskovou organizaci Prožij si to, kde se věnuje prožitkovému vzdělávání dětí formou divadelního zpracování témat dětské šikany, kyberšikany, poruch příjmu potravy v souvislosti s užíváním sociálních sítí, mediální gramotnosti a on-line závislostí.

Její snaha vrátit děti do světa poslouchání pohádek a tříbení vlastní fantazie bez použití mobilů a tabletů se nám velmi líbí a shoduje se s naším cílem oslovit nejen učitele, ale především rodiče. Těm chceme nabídnout zajímavou alternativu právě ke zmiňovaným digitálním technologiím, na kterých děti často bezmyšlenkovitě sledují pohádky a hrají hry. Pro některé rodiče jsou totiž tou nejspolehlivější „chůvou“.

Hudbu k audioknize ON-LINE ZOO složil Zdeněk Král, jehož možná malí posluchači znají z pořadu Hýbánky vysílaného na Déčku České televize. Zdeněk získal řadu ocenění a v roce 2018 dokonce cenu OSA jako nejúspěšnější skladatel vážné hudby.

Audioknihu si lze bezplatně stáhnout ve formátu MP3 na stránkách naší edice v celkové délce 22 minut.

Přejeme příjemný poslech.

Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) ve spolupráci se sdružením CZ.NIC, SCIO a autory aplikace Nenech to být spouští on-line kurz Digitální stopa pro děti na základních školách. Cílem je ochránit děti před riziky, která...

• Volit ze tří oborových typologií (RIV, FORD, WoS Categories). Dlužno dodat, že ta třetí slouží k určení relativního vlivu časopisu vždy.
• Sledovat výkon za celý segment vysokých škol a Akademie věd dohromady
• Sledovat univerzity jako celek nebo jít až na úroveň ústavů a fakult.
• Sledovat ukazatel podílu na publikačním výkonu ČR nebo podíl výsledků v ČR, na kterých se pracoviště podílelo.
• Nastavit varování ohledně nízkého počtu výsledků.
• Sledovat výkon v čase. 
• Srovnávat lze čísla v tabulkách, sloupcových grafech a nebo grafy časových řad.

Publikační profily IDEA jsou krapet podobné obsahu bibliometrických zpráv Hodnocení'17. Náš nástroj je ale mocnější, informativnější a užitečnější. Také možnost uživatelského nastavení řady parametrů je důležitá. 


Třeba na výkon v méně vlivné polovině časopisů má smysl se dívat, když zjišťujete, která pracoviště se soustředí spíše na kvantitu než na kvalitu publikací. Není náhoda, že pořadí pracovišť se výrazně lidí podle toho, jak významný publikační výkon si zvolíte. Zkuste si třeba vybrat obor FORD = Chemical Sciences, Použité jednotky = Autorské podíly a srovnejte si pořadí pro články v Méně významné polovině časopisů s nastavením Top 10 % časopisů a dostanete tyto dva výsledky [EDIT: Horní graf  byl opraven. Z důvodů technické chyby v něm totiž chyběl Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovské AV ČR, za což se moc omlouvám.]

  

Publikační výkon v nejvýznamnějších Top 10 % časopisů oboru Chemical Sciences

Publikační výkon v Méně významné polovině časopisů oboru Chemical Sciences

A nebo se mrkněte, jakou roli hraje autorský podíl pracoviště na výsledku. Jak moc se mohou publikační profily lišit si můžete ověřit u oboru FORD = Basic Medical Research, články ve významnější čtvrtině časopisů, když porovnáte nastavení Použité jednotky = Autorské podíly versus Kusy. Psal jsem o tom nedávno.

Publikační výkon v oboru oboru Basic Medical Sciences při zohlednění autorských podílů

Publikační výkon v oboru oboru Basic Medical Sciences bez zohlednění autorských podílů

• To, že akademik někde působí ještě neznamená, že tam také dělá výzkum. Třeba tam hlavně učí nebo dělá výzkum aplikovaný či vývoj. 
• Není nutně jasné, v jakém oboru vědec působí. Když třeba matematik výjimečně publikuje s kolegou jeden článek ve fyzikálním časopise, ještě to z něj nedělá fyzika, který by mohl být zahrnut do počtu fyziků na fakultě. 
• Tam, kde mají hodně doktorandů a započítávají se jejich články, budou mít publikační výkon vyšší, ale produktivitu možná nižší. 

Ministerstvo připravilo první návrh na nové financování vysokých škol. Počet studentů už by neměl být hlavním kritériem, peníze by se měly rozdělovat i podle úspěšnosti ve vědě, společenské poptávky či atraktivity školy. Návrh dělí vysoké školy do čtyř kategorií, s tím ale většina z nich nesouhlasí.

Zejmena posledni cast

Na jihu Evropy se probouzí nejnebezpečnější sopka kontinentu. Výbuch by zničil větší část Itálie a změnil světové klima. Vědci se přou o vrt do nitra supervulkánu.

Vydavatelství O'Reilly má nyní sekci bezplatných e-knih o programování. Najde tu čtyři knihy o Javě, sedm o Pythonu a v různém například „C++ Today“, „Swift Pocket Reference“ a „Why Rust?“. Knihy jsou ve formátu ePub, Mobi a PDF. (zdroj:...

Co se o vás může dozvědět jakákoliv stránka, kterou navštívíte, aniž byste ji udělili jakékoliv právo – třeba přístup k poloze? Na to se na své edukativní stránce Webkay snaží odpovědět vývojář Robin Linus. Geografickou (sic nepřesnou) polohu zjistí pomocí IP adresy, z podpisu prohlížeče se dozví ...

V poslední době se na internetu množí nejrůznějšími nátlakovými akcemi nejrůznějších lobby. Protože jsem v poslední době pár takových vyhrožovaček a nátlakovek evidoval (od proruských, přes zbrojní až po telekomunikační lobby), sledoval a zažil, pokusil jsem se sumarizovat, jak takové nátlakovky a prosazovačky pohledu na téma vypadají. Zajímavé je, že schéma se používá stejné, liší […]

Nejnovější krátký film designéra Keiichi Matsudy ze série design-fiction se jmenuje Hyper-Reality . Ukazuje, kam až mohou dojít dnešní hrátky s virtuální a rozšířenou realitou. Uvidíte prvky známé z her, jsou zde navigační pomůcky, halda informací, hlasoví- a video-asistenti, sociální síť nové ...

Pozvanka

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka, který vyšel 12.3. v deníku Mladá fronta Dnes pod názvem Valachová přikládá pod kotel. Co reálného přinese do škol právě projednávaná novela školského zákona? Může testování vést ke zkvalitnění výuky? K tématu novely vyšel také komentář…

Jak již bylo slíbeno, v tomto článku se podíváme na další výplod právníků z ministerstva dopravy. Tím je vyhláška č. 294/2015 Sb., kterou se provádí zákon č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějšího novel a která stanoví mimojiné význam a provedení dopravních značek. Tato vyhláška nahradila vyhlášku č. 30/2001 Sb.

Tento legislativní krok se odehrál celkem nenápadně a to je velká škoda, protože není bezvýznamný a má určitou relevanci pro naše každodenní životy, každopádně více nežli to, zda Agáta umístila její poprsí do šajsky či ne. Ještě se k tomu vrátím, ne k Agátě, ale k tomu dopadu regulací do života.

Některé změny jsou zjevné. Přibyly některé značky, aby učinily náš svět regulovanějším. Jiné značky se mění, naprosto zbytečně a samoúčelně (například značka “Dálnice” z obdélníkové na čtvercovou), aby si spřátelené subjekty mohly vydělat. Dál přibyly různé značky vyobrazující roztomilé žabičky, aby bylo vidět, že se stát dovede postarat nejen o nás, ale i o zvířátka. Nechť jsou všechny bytosti štastny. Tohe bylo v médiích mockrát probíráno a nebudeme se v tom vrtat. Soustředíme se na změny, které budou podstatně větší dopad do naší právní sféry.

1. Značka B4

Tuto značku dobře známe. Je to zákaz vjezdu nákladních vozidel. Dříve platila pro vozidla s celkovou hmotností převyšující 3,5 tuny. Ministerští úředníci se však rozhodli zkomplikovat život části obyvatel a proto nyní značka platí pro všechna vozidla, která byla homologována jako nákladní, tedy vozidla kategorie N bez ohledu na hmotnost, tedy včetně kategorie N1, do které spadají pick-upy, dodávky a také osobní auta s mřížkou za sedadly, která tak byla homologována převážně z daňových důvodů. Pokud by správce komunikace hodlal do takto označeného úseku “pustit” některá tato vozidla, musel by na značku nebo dodatkovou tabulku maximální hmotnost vyznačit. No ale nebude místo toho lepší poslat tam měšťáky kasírovat?

Tato drobná změna vynikne v kombinaci s připravovanou změnou Zákona o místních poplatcích, který se nachází ve vládě a kterým mimo jiné zvýší poplatek za povolení k vjezdu do zákazu ze současných 20 Kč za den na 200 Kč za den, tedy na desetinásobek. Kdo má tedy nesprávné auto a současně tu smůlu, že bydlí někde, kde se nachází taková značka, zaplatí obci za legalizaci příjezdu ke svému domovu, provozovně či odběratelům solidních 73.000 Kč za rok, takže se dá předpokládat, že se obce s umisťováním dodatkových tabulek nijak nepřetrhnou. Změna zákona leží tč. ve vládě, najdete ji zde, strana 42). Pro obce je tedy tato změna významu dopravní značky jednoznačně win-win záležitost. Buď zaplatíte poplatek za povolení, nebo pokutu obecním drábům.

Podle mého názoru se nelze dovolávat přechodného ustanovení v § 27 vyhlášky (“Dopravní značky a dopravní zařízení umístěné přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, které svým provedením této vyhlášce neodpovídají, pozbývají platnosti uplynutím dne 31. prosince 2025”), protože svým provedením současné značky vyhlášce odpovídají. Nicméně, pokutu bych neplatil a trval na projednání ve správním řízení, protože existuje něco jako ochrana práva nabytých v dobré víře. Těžko asi bude v právním státě možné obhájit výrobu silničních pirátů škrtem pera, kdy se ještě 31.12.2015 do nějaké ulice s dodávkou mohlo a 1.1.2016 se do té samé ulice za té samé dopravní situace už nesmí.

2. Kruhové objezdy

Tohle je něco, co uniklo naprosto všem. Až dosud podle § 10 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb. platilo, že kruhový objezd byl vždy obligatorně označen dvojicí dopravních značek umístěných na jednom sloupku, a to příkazovou dopravní značkou „Kruhový objezd” (č. C 1) a současně značkou upravující přednost “Dej přednost v jízdě!” (č. P 4) nebo “Stůj, dej přednost v jízdě!” (č. P 6). Nová vyhláška však umožňuje, aby byl kruhový objezd označen pouze značkou „Kruhový objezd” (č. C 1), která nebude doplněna žádnou značkou upravující přednost. Vyhláška v příloze uvádí k značce C 1 následující komentář: “Je-li značka doplněna značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“, musí řidič vjíždějící na kruhový objezd dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po kruhovém objezdu“. Z dikce tohoto ustanovení plyne jednoznačně, že pokud značka č. C1 “Kruhový objezd” není kombinována s nějakou značkou upravující přednost, platí o pro jízdu křižovatkou pravidlo obsažené v § 22 odst. 2 ZPPK, totiž pravidlo pravé ruky.

Nová vyhláška tedy zavedla dvojí režim kruhových objezdů. Celou záležitost nepochybně komplikuje, že oba dva módy lze zkombinovat i uvnitř jednoho kruhového objezdu. Příjemnou zábavu.

3. “Průjezd zakázán”

Tohle hádám taky všichni známe. Stará vyhláška k tomu říkala:  “(U)žije-li se nápisu “Průjezd zakázán”, nesmí řidič projet takto označeným úsekem, aniž by jízdu přerušil, například za účelem naložení nebo složení nákladu”. Autoři nové vyhlášky se rozhodli vsadit na psychoanalýzu a formulovali platnost značky takto: “(D)o úseku označeného dopravní značkou „Jiný zákaz“ obsahující nápis „PRŮJEZD ZAKÁZÁN“, nesmí řidič bez důvodu vjet. Za takový důvod se nepovažuje objíždění dopravně složité situace nebo zkracování trasy.” Pokud jde o výčet důvodů, proč smí do takového úseku pozemní komunikace vjíždět, nejedná se již o výčet demonstrativní, ale taxativní, a ten vymezuje pouze dva důvody, proč do takového úseku nevjíždět. Má-li řidič k vjezdu alespoň nějaký důvod vyjma těch dvou uvedených, může daným úsekem projet, aniž by musel přerušovat jízdu. Pokutování informovaných jedinců za porušení tohoto zákazu tak v podstatě skončilo, protože policie nebo správní orgán bude muset zjistit důvod, pro který dotyčný nešťastník do takového úseku vjel, a ten, pokud není úplně blbý nebo alespoň čte D-FENSe, samozřejmě žádný z těchto dvou důvodů neuvede. Například by ho mohlo napadnout “Hledal jsem popisné číslo 88”, případně “Chtěl jsem se podívat na ten šedý dům”, “Zdálo se mi, že tam jde můj manžel/manželka/registrant” popřípadě prosté “Zabloudil jsem”.

Někdy se z diletantství ministerských úředníků dá dokonce profitovat.

4. Zimní výbava

Pokud se vám někdy zdálo, že úředníkům z ministerstva hrabe, tak vězte, že to není jen iluze. Známá značka “zimní výbava”, která je s ohledem na zavedení “povinných” zimních pneumatik beztak redundantní, se dočkala rozšíření své platnosti.

Kdybyste proto někde potkali tuto značku, tak vězte, že jste povinni tam mít zimní gumy po celý rok, a ne od  1. 11. do 31. 3., jak tomu bylo doposud.  A to klidně v červenci a tak dlouho, dokud pod ní správce komunikace po patřičném řízení neumístí dodatkovou tabulku omezující její platnost. Aby o tom nebylo sporu, vyhláška explicitně stanoví, že v takto označeném úseku platí bez ohledu na datum a povětrnostní podmínky. Tohle už vážně hraničí s idiocií.

Myslím, že se jedná opět o ideální příležitost na policejní kasírování hejlů a výběr čárek – “že jste to vy a že je vlastně léto, uděláme to za dvě stovky a body vám nedám”.

5. Místo pro přecházení

Nějaké silné puzení donutilo ministerské úředníky zanést trochu chaosu do hlav chodců, a tak vymysleli něco jako přechod light. Vypadá úplně stejně jako přejezd pro cyklisty. Řidič nesmí chodce přecházejícího po tomto bastlu ohrozit (omezit ano, což je právě ten rozdíl proti přechodu pro chodce). Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe nebo ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Pro informaci, na přechodu pro chodce nesmí řidič ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, v § 125c odst. 1 písm. f) bod 6  je formulována skutková podstata přestupku tak, že řidič má povinnost na přechodu pro chodce umožnit chodci nerušené a bezpečné přejití vozovky. O místu na přecházení tam nestojí nic.

Chodec v tomto případě zjevně nemá stejná práva jako na přechodu pro chodce, ale je otázkou, nakolik to budou chodci brát v potaz. Jelikož ministerské mozky tuto vymoženost nijak veřejnosti nekomunikovaly a prostě se to tam objevilo, bude tato čmáranice jistě předmětem různých interpretací ve smyslu známé “absolutní přednosti chodců” zhruba tak, že “teď po novu se přechody značej takhle”. Ruská ruleta tedy může začít.

Aby to nebylo tak snadné, toto místo pro přecházení vypadá opticky prakticky stejně jako přejezd pro cyklisty. Kromě snahy klást před účastníky silničního provozu výzvy ukazuje tento bod ještě jednu vlastnost vyhlášky č. 294/2015, totiž snahu suplovat zákon a ukládat řidičům nejrůznější povinnosti, nebo opakovaně citovat některá ustanovení zákona č. 361/2000 Sb, což bude zábavné za pár let, kdy se jedna či dvě politické garnitury zase vyřádí na ZPPK a mezi zákonem a jeho prováděcí vyhláškou budou vznikat zábavné rozpory.

6. Změna platnosti dopravních značek

§ 3 odst. 3 nové vyhlášky stanoví, že “(z)ákaz, omezení nebo příkaz je ukončen nejbližší křižovatkou nebo příslušnou dopravní značkou”. Konstrukce využívající vzdálenější hranici hranici nejbližší křižovatky se už neuplatňuje. I zde bude zřejmě zábavné sledovat počínání správních orgánů v případě, že policie bude měřit rychlost u té vzdálenější hranice, jak s oblibou činila v místech, kde rychlostní omezení končilo tam. Obecně by mělo platit, že v případě sporu se použije výklad pro obviněného nejpříznivější, což by ukazovalo naopak na bližší hranici křižovatky.

7. Silnice pro motorová vozidla

Tato změna nesouvisí přímo s novou vyhláškou, ale i tak stojí za upozornění.

Možná jste zaznamenali už asi tři roky velkohubě komunikované “zvýšení rychlosti na českých silnicích”, kdy panstvo milostivě dovolilo jezdit rychleji na silnicích, které na to byly od počátku postaveny. Dopravní experti byli samozřejmě proti, protože se tam určitě zabijem. (Velmi malá) část silniční sítě, asi 300 km celkem,  byla proto přeznačena na silnice pro motorová vozidla. V důsledku novely zákona č. 361/2000 Sb. se na takové silnici smí jezdit 110 km/h, pokud není dopravní značkou stanoveno jinak. Někomu by třeba mohl v hlavě zůstat pojem “rychlostní silnice” z minulé doby, která byla označena skoro stejně, ale smělo se po ní jezdit 130 km/h.

Závěr

Vyhláška má pouhých 100 stran. Předpokládám, že ji všichni řidiči už mají načtenou.

Tyhle dopravní věci se furt podceňují. Je to věc, která se týká každého. Stejně jako daně nebo zdravotnictví. Nechápu ten veřejný nezájem. Jak správně poznamenal Lyndon B. Johnson, válka je pořád stejná. Válka mezi státem a občanem – řidičem je taky furt stejná, opírá se o stejné lži, vyvolávání nenávisti k lidem, které ani pořádně neznáme a používá pořád stejné prostředky. Tím základním prostředkem v této válce je dopravním značka. Je to úředníkova polní lopatka v zákopovém boji státu s občanem. Komunikační kanál, kterým lze širokým vrstvám dávat příkazy, preferovat jednotlivé skupiny účastníků silničního provozu a naopak zase jiné deptat, kecat lidem do života a ovlivňovat jejich chování a vynucovat si jejich poslušnost. Sice se přišlo na to, že značky jsou už instalované v takovém množství a koncentraci, že už nemají na nic vliv. Neexistuje nikdo v této zemi, kdo by mohl upřímně říci, že během jízdy zaznamenává všechny dopravní značky a chová se podle nich, protože to není v ničích silách. Je jich už tolik, že přes jednu není vidět na druhou a kdo by je chtěl všechny sledovat, musel by přestat řídit. Výrobci aut vymýšlejí, jak čtení značek automatizovat a informace z nich plynoucí nějakým způsobem agregovat do podoby, kterou by řidič zvládl usledovat. Ten systém plechových cedulí na trubkách už dávno překonal svůj break even a spíš škodí než pomáhá, což se občas projevuje nějakou undergroundovou zprávou o tom, že někde povolily lidem nervy, odmontovali všechny dopravní značky a následně tam klesla nehodovost a zlepšily se vztahy mezi jednotlivými účastníky silničního provozu. Jenže realita je taková, že potřebujeme víc, víc, víc značek, kurva Halík, myslete politicky, značkama se stanovují povinnosti a povinnosti lze vymáhat a jejich nesplnění trestat pokutama, který vyberem, abychom měli mimojiný na nový značky. Jasný?

Tak o tom je ta vyhláška.

A hlavně pamatujte. Účel zákonů a vyhlášek není stanovit pravidla jasná natolik, aby se dalo k každém okamžiku jednoznačně říct, kdo a jak je porušuje a kdo ne. Účelem zákonů a vyhlášek je celou problematiku zamlžit tak, aby si nikdo v žádném okamžiku nemohl být jistý, zda náhodou něco neporušuje. Takovým lidem se mnohem lépe vládne.

Publikujeme text Heleny Koutkové, který vyšel 7.1. na jejím blogu na zpravodajském webu iDNES.cz pod názvem Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej! (ZDE). Text reflektuje situace, do kterých se dostává společně se svým synem, jenž nepatří do pomyslného „průměru“, nýbrž má svébytný a vyhraněný pohled na svět.

„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ zeptala se malá holčička své maminky na školním hřišti. „Nevšímej si ho, on není normální, je ňákej postiženej,“ odvětila ona matka a táhla svou dceru pryč.

V začátcích mého blogování míval náš chlapec téměř permanentní záchvaty nepříčetnosti, které mne přiváděly k šílenství a víceméně mne přivedly i ke psaní. To, že jsem se z toho dokázala vypsat, mne udržovalo ve stavu alespoň částečného duševního zdraví.

„Jak to můžeš vydržet?“ zeptala se mne kdysi má švagrová poté, co byla svědkem mně velmi dobře známé scény, při níž je dítě jakýmikoli prostředky k neutišení a já, ve stavu těsně předinfarktovém, mám chuť mlátit hlavou o dlaždičky. „Protože musím! Zvykneš si,“ odpověděla jsem jí tehdy.

Ano, čas je milosrdný. S tím, jak chlapec roste, se nejen rapidně snížila četnost jeho záchvatů, ale také se výrazně otupila moje reakce na ně. Zvykla jsem si i na to, že je můj syn jiný než většina ostatních dětí, a naučila jsem se to vnímat nikoli jako zápor, nýbrž jako klad. Možná i proto, že si na svou jinakost postupně zvyká i on sám, jsou jeho reakce na nepochopení okolí, s nímž se setkává relativně často, výrazně mírnější než bývaly. Je z něj zdravě sebevědomé dítě, které učitelé milují a děti sice často nechápou, ale berou.

Díky tomu mne třeba nechalo v klidu, když si Kristík poté, co prohlásil: „Zítra je vysvědčení, a to je natolik slavnostní den, že si žádá nějakou výjimečnou garderóbu,“ šel na ten slavný den připravit tepláky. Nakonec se uvolil a vzal si na sebe džíny a košili. Přes tu si ovšem navlékl malou teplákovku a na hlavu si natáhl kapuci. Když jsem mu po cestě do školy řekla, že by se měl hluboce zamyslet, odvětil: „Nevidím absolutně žádný důvod pro hluboké zamyšlení. Proč bych se měl zamýšlet, když minulost ovlivnit nelze a budoucnost ovlivňovat nehodlám?!“ Prý ho zajímá pouze přítomnost a zbytečným přemýšlením by snížil intenzitu aktuálního prožitku.

Zvykla jsem si i na to, že ačkoli používá slovní zásobu, které mají občas problém porozumět i relativně vzdělaní lidé, stane se, že nezná význam slova pro ostatní naprosto zřejmého. Když se mne tedy zeptal, co je to tahák, pochopila jsem, že si ze mne nedělá legraci, a že ve 4. třídě pro něj toto slovo představuje skutečně neznámý termín. Pochopitelně jsem nejdříve váhala, zda mu jej prozradit, ale nakonec jsem se uvolila rozšířit jeho slovní zásobu a výraz jsem mu vysvětlila.
Chvíli přemýšlel a pak pravil: „A není kontraproduktivní vynaložit tolik úsilí na vytvoření elaborátu, který pak opíšeš? Mně přijde rentabilnější zapojit obě hemisféry a ty informace uložit rovnou do správné přihrádky.“

Zvykla jsem si také na to, že se mne jeho spolužáci ptají, jestli ho nebolí, když se v případech, kdy jej ostatní nechápou, tluče pěstmi do nohou tak, že má kolikrát modřiny. „Bolí, ale nemůže si pomoct,“ odpovídá zpravidla místo mne Kristiankova sestřička.

Na co jsem si naopak nezvykla, jsou reakce některých dospělých, kteří za normální považují pouze chování většiny.

A tak mne například rozhodila scénka, která se odehrála na školním hřišti po kroužku inline bruslení, když vedoucí rodičům oznámil, že se kroužek přesouvá na jiný termín proto, že škola nebyla schopná zajistit přislíbené volné prostory na předem avizovaný termín a ředitelka se s ním odmítá rozumně domluvit. Bohužel si nevšiml, že je nablízku mé dítě, za což se velmi omlouval, protože mu bylo jasné, že je zaděláno na problém. Kristianek se rozplakal, pěstičkami si tloukl do nohou a opakoval pořád dokolečka: „To není možný, to není normální!“ Uklidňovala jsem ho, že pokud kroužek přesunou z úterý na čtvrtek, jak říkal pan vedoucí, tak bude moct chodit. Vysvětlil mi, že jeho sklíčenost nepramení z obavy, zda bude moci kroužek absolvovat, ale z toho, že proces jeho vzdělání má řídit někdo, kdo je organizačně absolutně neschopný, neumí jednat s lidmi a navíc nemá evidentně zájem podílet se na jeho zdravém vývoji. Docela mu rozumím a říkám si, že ho v životě čeká ještě mnoho slz. To vše by pro mne byla jedna z běžných životních situací, kdybych mezi jeho vzlyky nezaslechla rozhovor holčičky s maminkou:

„Mami, proč ten kluk tak strašně brečí? A proč se bije? Nebolí ho to?“ ptá se děvčátko a ukazuje na Kristíka. „Nevšímej si ho, on je ňákej postiženej,“ odvětí ona matka a táhne svou dceru pryč od toho strašného dítěte směrem ke svému staršímu dítěti, které právě položilo na lopatky svého spolužáka a klackem se mu snažilo vypíchnout oči…

Snažím se onu paní ignorovat a říkám si, kdo že je tady vlastně „postiženej“. Kdo že je tady normální? Je nenormální mé dítě, které občas nedokáže ovládat své emoce, ale nikdy nikomu neublížilo? Je nenormální proto, že jeho chování není běžné? A vážně je normální dítě, které tluče spolužáka, protože to běžné je?

Kladu si otázky, na které možná ani nechci znát odpovědi. Když se pak za nějaký čas bavím se svým synem po rodičovských schůzkách na téma agresivity ve škole, zjišťuji, že si podobné otázky mé dítě klade také. Ale na rozdíl ode mne má v odpovědích jasno, a proto se mi dostane dlouhé přednášky na dané téma:

„Když se staneš součástí nějakého kolektivu, tak se buď integruješ, nebo zahájíš boj, nebo máš nakročeno do blázince. A já už jednou nohou v tom blázinci jsem.
Já totiž odmítám, a ani toho nejsem schopen, stát se součástí skupiny, jejíž členové mají myšlenky v oblacích, agresivitu v duši a IQ nižší než poslední obyvatel z podmostu. Zároveň nehodlám přistoupit na možnost boje, která je podle klasických teorií chování přirozená a na kterou přistoupila normálnější menšina v naší třídě. Protože se nemíní podřídit silnější, hloupější a agresivnější většině, snaží se s nimi bojovat. Ale to je podle mne nanic. Ten boj by mohl být úspěšný jedině tehdy, kdyby moudřejší a klidnější menšina byla zároveň silnější, ale i v tom případě je vítězství rozumu nad zlem velmi pochybné. Agrese totiž vždycky vzbudí jen agresi a hloupost v tomhle světě bohužel vyhrává.

Ten boj je tudíž zbytečným vynaložením energie, z kterého nemůže vzejít nic dobrého. A o tom svědčí i historicky doložitelná fakta, jako jsou války a pokusy vyhladit některé národy.

Ten blázinec je podle mne vhodnější varianta, protože tam je aspoň pravděpodobné, že se dostanu do kolektivu lidí, kteří se v tomto pokřiveném světě nejsou schopni integrovat a zároveň odmítají bojovat.“

No, nebude to mít v životě snadné! Ale kdo je tady vlastně „postiženej“?

Publikujeme rozhovor Barbory Cihelkové s historičkou Janou Čechurovou o tom, jak vypadala škola našich předků a jakými změnami prošla. Text vyšel 22.12. v Lidových novinách pod názvem V jedné třídě mohlo být 80 žáků.

Slušný plat, kratší pracovní dobu, svým způsobem elitní společenské postavení, ale také nutnost zvládnout přeplněné třídy. To vše obnášelo podle historičky Jany Čechurové učitelské povolání.

Zaujala mě scéna z filmu Karla Kachyni Sestřičky, v níž se říká, že si učitel musel chodit pro děti na pole. Skutečně se ještě v poválečných letech stávalo, že by rodiče nechtěli děti do škol posílat?

Možné je všechno, nepřipadá mi to ale moc pravděpodobné. Možnost omluvit děti z výuky kvůli polním pracím kdysi skutečně existovala, roku 1922 byla ale tato praxe zakázána. Padesátá léta jsou naopak spojena se zapojováním školních dětí do prací v postupně kolektivizovaném zemědělství. Školáci museli pomáhat na polích s vybíráním brambor, starší se účastnili chmelových brigád. To je myslím typičtější obraz padesátých let.

Přineslo zavedení povinné školní docházky velkou změnu, nebo to byla spíš formalita?

Určitá část dětí do školy samozřejmě chodila už předtím a část naopak nechodila ani potom. Změna byla v tom, že od této chvíle, tedy od roku 1775, bylo vzdělávání povinné a také kontrolované státem. Ze začátku byl ale škol nedostatek a vůle rodičů posílat do nich děti nebyla valná, takže trvalo ještě dlouho, než se do nich dostaly opravdu všechny děti ve věku od šesti do dvanácti let, na které se povinnost školní docházky vztahovala. Ještě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nechodila pravidelně do školy přibližně třetina dětí. V třicátých letech devatenáctého století už to ale bylo méně než deset procent. Děti z vyšších vrstev školu nenavštěvovaly, protože měly soukromého učitele.

Vyučování začínalo už tehdy osmou hodinou ranní?

Osmá je takový nejčastější mezník a vyučování bylo koncipováno jako celodenní s pauzou na oběd, na který děti chodily většinou domů. Někde ale probíhalo dvojí vyučování. Protože by se všechny děti do třídy nevešly, učila se část z nich od rána a druhá část chodila na vyučování odpolední. Častější to bylo například za války, kdy z některých škol vznikly lazarety a kapacita těch zbývajících nestačila. Vyučovací hodina trvala až do poloviny dvacátého století padesát minut.

Jak na tom byli učitelé? Dnes si stěžují na nízké společenské postavení, cítí se podhodnoceni. Vždy to tak ale nebylo.

Pozice učitele se posilovala hlavně v průběhu devatenáctého století. Už to, že dosáhl aspoň nějakého vzdělání, bylo úctyhodné, byť tomu nemusel odpovídat jeho plat. Je třeba si uvědomit, že společenská skladba v té době byla jiná než dnes, kdy má poměrně vysoké procento lidí vysokoškolské vzdělání a také pracovní podmínky jsou už úplně jiné. V devatenáctém století se učitel zapojoval do různých osvětových spolků, byl tedy nositelem vzdělanosti a organizátorem života v obci.

Odpovídalo tomu i platové ohodnocení?

Dá se říct, že ano. Učitel měl garantovaný určitý příjem a byl takzvaně pod penzí, což bylo tehdy záviděníhodné. Jeho plat byl srovnatelný s platem úředníka. V první polovině devatenáctého století ještě nepatřil mezi honoraci, určité výlučné postavení už ale měl a postupem času se jeho situace zlepšovala, a to i po finanční stránce.

Jak na tom byli učitelé třeba za první republiky?

Za první republiky byly velké rozdíly v učitelských platech v závislosti na tom, na kterém stupni kdo působil. Zatímco začínající kantor na obecné škole bral necelých tisíc korun, což byl plat srovnatelný s příjmem kvalifikovaného dělníka, středoškolský profesor mohl mít kolem tří tisíc, a vysokoškolský dokonce pět tisíc. Odstupňování tedy bylo úplně jiné než dnes, kdy jsou platy na jednotlivých stupních mnohdy téměř srovnatelné.

A co naturálie, které učitelé dostávali od rodičů svých žáků? Byly povinné?

Chudé děti za vyučování neplatily. Existovala možnost část povinné úhrady dodat v naturáliích. Systém financování učitelů a školství jako takového se tvořil postupně. Jestliže na počátku devatenáctého století byl přivýdělek učitelů například hudební produkcí zcela běžný, o sto let později se jednalo o nežádoucí jev.

V souvislosti s učitelskou profesí se mluví také o přetěžování…

Co se týká přetěžování, bylo to podobné nebo v některých ohledech ještě o něco horší než dnes. Nezapomínejme ale, že pracovní doba v jiných profesích mohla být až do roku 1918 deset až dvanáct hodin denně. Vyučovací povinnost učitele byla stanovena na maximálních třicet hodin týdně. Učitelé však jistě neměli tolik námahy s přípravami a doprovodnou administrativou. Na druhou stranu třídy a celková organizace výuky vypadaly úplně jinak.

Kolik dětí bývalo v jedné třídě?

Mohlo jich být i osmdesát, to bylo ale státem stanovené maximum. Často měl učitel k ruce pomocníka.

Ani s pomocníkem si takové množství dětí neumím představit. Kdy se třídy začaly zmenšovat?

Ještě za první republiky bylo maximum zmíněných osmdesát. Neznamená to ale, že by takhle velké třídy byly všude. Více dětí bývalo třeba v jednotřídkách na vesnicích. Učitelé to řešili tak, že si děti rozdělovali do skupin a zadávali jim práci. Síť škol postupem času houstla, a tak byly třídy čím dál méně přeplněné. Nicméně ještě po druhé světové válce byly podstatně zaplněnější než dnes, obvyklých bylo čtyřicet dětí.

Dnes si někteří stěžují, že je školní učivo až moc náročné. Jak to bylo kdysi?

Od zavedení tereziánských reforem se všichni učili celých šest let povinné docházky především takzvané trivium. To znamená, že úkolem bylo naučit se číst, psát a počítat. K tomu ještě něco málo z náboženství a praktických činností, jako byly ruční práce či výuka včelařství. Velký důraz byl ovšem kladen na to, aby výše uvedené úkony zvládaly bez problémů. Musely umět řešit z hlavy početní příklady, jako když bičem mrská. Změny přicházely až od roku 1870.

Čím byl rok 1870 ve školství zlomový?

Povinná školní docházka se rozšířila na osm let, školy byly zásadním způsobem reformovány a modernizovány, rozdělily se na obecné a měšťanské a učivo se systematicky rozprostřelo do jednotlivých ročníků. Toto rozdělení pak vydrželo dalších zhruba osmdesát let. Postupně byly zavedeny osnovy, které se co do podstaty příliš neměnily, například matematické učivo už bylo tehdy srovnatelné s dnešním, přestože se jeho osnovy psaly roku 1877, jen bylo trochu jinak rozdělené v rámci jednotlivých ročníků. Například za první republiky se děti už v první třídě seznámily i s dělením a násobením, zato s geometrií začaly později. Neměnné zůstává i to, že v první třídě se děti učily a učí počítat do dvaceti, ve druhé třídě do sta a ve třetí do tisíce.

Musely děti za první republiky více memorovat, nebo se učily i přemýšlet?

Paměťová složka byla podstatnější. Po žácích se tolik nechtělo, aby například k početním úkonům dospěli logicky. To je typické spíš pro dnešní dobu. Právě proto se ale může některým rodičům či prarodičům učivo jevit jako náročnější než za jejich školních let. Důraz na matematiku jako logický systém byl reformními pedagogy navržen již ve třicátých letech minulého století, tento požadavek se poté znovu objevil v šedesátých letech a prohloubil v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dnes se o něm debatuje především v souvislosti s Hejného metodou výuky matematiky, při níž je kladen větší důraz právě na samostatný logický postup žáka než na naučené vzorečky.

A jaké nároky byly kladeny na učitele? Museli mít odpovídající vzdělání?

Po zavedení povinné školní docházky byly požadavky celkem skromné. Učitel měl být tělesně zdatný, mravně způsobilý a přiměřeně inteligentní. Skrýt se dá pod takto vágním vymezením leccos. Kromě toho ale musel absolvovat tříměsíční kurz na některé z takzvaných normálních škol, které fungovaly v metropolích. Pokud chtěl učit na hlavní čili městské škole, absolvoval půlroční kurz.

Kdy se nároky začaly zpřísňovat?

V průběhu devatenáctého století, kdy byly zavedeny učitelské ústavy. Od roku 1848 se musel budoucí učitel vzdělávat dva roky, od roku 1869 už to byly čtyři roky zakončené maturitou. Gymnaziální učitelé byli vysokoškolsky vzdělaní, obvykle absolvovali filozofickou fakultu.

Dnes už musí mít vysokoškolské vzdělání každý učitel základní školy…

Ano, tato myšlenka vznikla už v meziválečném období. Prosadila ji ale až reforma Zdeňka Nejedlého po roce 1945. V té době taky vznikly vysoké pedagogické školy, z nichž jsou dnes pedagogické fakulty, které se staly mnohdy základem regionálních univerzit.

Původně v učitelské profesi převažovali muži. Kdy se to začalo proměňovat?

Obecně se zapojováním žen do pracovního procesu a samozřejmě také se zpřístupněním vzdělání dívkám a ženám. Nejvíce se ženy do učitelské profese začaly zapojovat od konce devatenáctého století. Významným milníkem zde bylo založení prvního dívčího gymnázia Minerva v roce 1890. Po maturitě mohly absolventky Minervy studovat i na filozofické fakultě, což jim poté umožňovalo učit i na gymnáziích. Učitelské povolání bylo bezpochyby důstojným pracovním uplatněním pro vzdělanou ženu a také cestou k samostatné zajištěné existenci, na druhou stranu bylo až do roku 1919 spojeno s povinností dodržovat celibát, tedy zůstat neprovdaná.

Postupně ženy muže ze školství, aspoň toho základního, v podstatě vytlačily. Jak k tomu došlo?

Stalo se tak přirozeně, postupem doby, také se vzrůstající ženskou vzdělaností. Již první světová válka odvedla muže na fronty a na řadu pracovních pozic nastoupily ženy, včetně těch učitelských. Působí zde samozřejmě více faktorů, vedle klesajícího platového ohodnocení ve vztahu k ostatním profesím také cílená motivace mužů k praktickým a technickým profesím či to, že na výše zmíněné pedagogické fakulty se hlásily především dívky. Dnes by mělo být v základním školství asi čtrnáct procent mužů, na středních školách třicet šest.

Které období bylo podle vás pro české školství nejšťastnější?

Impozantní bylo především devatenácté století, zejména pak jeho poslední třetina, což souvisí s tehdejšími národně emancipačními snahami. Školám byl v tomto procesu přikládán mimořádný význam. Jejich síť se zahustila, děti už neputovaly denně kilometry za vzděláním. V národnostně smíšených oblastech vznikaly školy matiční, zakládané spolkem Matice školská. Cílem bylo podchytit co nejvíc dětí a poskytnout jim vzdělání v češtině. Díky tomu v Čechách na přelomu devatenáctého a dvacátého století v podstatě nebyli analfabeti, což se o ostatních zemích rakouskouherské monarchie ani západní Evropy říct nedá. Vznikla tak tradice dobrých českých škol a vzdělanosti, z níž těžíme dodnes.

Pamatujete se ještě, jak jste se cítili na základce?

Jana Nováčková, jinak psycholožka a spoluautorka nejspíš nejvlivnější polistopadové knihy o výchově Respektovat a být respektován, mi před pár týdny poslala text, který pojmenovala Podstata školy. Což popravdě řečeno pro školu nevyznívá zrovna pozitivně.

Co Janě Nováčkové na podstatě školy vadí, to si můžete poslechnout třeba v nedávném rozhovoru pro DVTV. Ale i onen text rozhodně stojí za pozornost. Zapsala ho maminka desetiletého kluka, žáka 5. třídy základní školy v menším městě. Ta škola je prý spíš progresivní, třídní učitelka vstřícná, tedy na první pohled se tu neděje nic nesprávného nebo mimořádného.

Honzík chodil od první do třetí třídy do běžné školy, pak byl v domácím vzdělávání, protože rodina byla pár měsíců v zahraničí. Když se vrátil, učil se ve skupině různě starých dětí, které také rodiče vzdělávají doma. Potom přešel do 4. třídy běžné školy v místě bydliště. Známky má dobré, domácí úkoly si dělá samostatně, problémy s chováním nemá. Jen má prostě pocit, že v té škole je něco špatně. Takhle o tom vypráví:

Když jsem ve škole, tak to vypadá, že jsou všichni (spolužáci) vygumovaní, nikdo nechce dělat věci spolu. Nevíme, co se bude učit. Nejde se s těmi dětmi kamarádit. Když můžeš věci dělat spolu, je to lepší. Jsou kluci, kteří dělají potíže, ti ještě tolik vygumovaní nejsou. Ostatní jsou jako stroje, dělají to, co jim řeknou.

Ti, kteří dělají potíže učitelům, tak se s nimi dá aspoň bavit. Ale ani tihle, kdyby šli do domácí školy, tak by to už nešlo. Oni jsou naučení odporovat učení a odporovali by i doma. To si myslím…

Já se tam cítím, jako že musím být vygumovaný, abych tam mohl patřit. A když nechceš být vygumovaný, tak tam nemůžeš vydržet. Když tam nemůžeš patřit, tak když to jde, tak se tam snažíš nebýt. Ještě je šance patřit mezi ty, co dělají problémy – máme klub „Relové“ (něco jako rebelové, jen nám vypadlo to „be“) … přežíváme díky přestávkám. Je to něco jako odznak, že se nedáš … JOJOJO … udělali jsme si i vlaječku… Většinou hrajeme na bojové hry…

Když vezmu odboj … tak my jsme prostředníci. Jsme my, učitelé a vygumovaní. Chceme těm vygumovaným ukázat, že nemusejí jenom poslouchat a že je to taky fajn život. Ale vygumovaní se bojí. My „prostředníci“ ještě máme svobodnou vůli tam, kde nás dospělí neslyší, a můžeme si to říct aspoň tam, kde nejsou. Nabízíme vygumovaným, aby šli s námi … chceme jim ukázat, že aspoň chvíli můžeš dělat, co chceš, a je dobrý to dělat co nejčastěji … ale vygumovaní radši nejdou … oni se bojí. My se taky bojíme, ale máme bunkr … místo, kde máme volnost … tam se skrýváme před těmi, co říkají, že něco musíme, a před vygumovanými … Nedostanou nás…

Ty bunkry máme i v sobě … je to místo, kam se schovám, rovnám si tam myšlenky a mám tam svoje přání a sny … neodpovídám… a jsem strašně potichu. Mám tam virtuální kamarády a to, co bych si přál… Vygumovaní svůj vnitřní bunkr nemají. My jim ho pomáháme stavět, když se odváží jít s námi. Když nemáš svůj bunkr, tak ti nezbude nic jiného, než být vygumovaný… takhle já si to myslím.

Jsem rád takový, jaký jsem. Učit se umím a při tom nejsem vygumovaný. Mně se podařilo zjistit, že se můžu učit tak, jak potřebuji, protože jsem byl v domácím vzdělávání a chodil do té domácí školičky, ale ve škole to nejde. Vygumovaní netuší, že něco můžou, oni vědí jen to, že musí…

Jestli jste dočetli až sem, zkuste pojmenovat, co s vámi ten text udělal. Připadá vám to nevěrohodné?  Bůhví, co ten kluk říkal a co ta maminka zapsala! Naštvalo vás to? Co má co nějaký fracek komentovat, co se děje ve škole. Má sedět, držet pusu a učit se, aby z něj nebyl flákač. Znejistilo vás to? Je možné, že by se děti opravdu ve škole cítily takhle? Ta emoce, která ve vás teď hárá, asi docela přesně pojmenovává, co si o současné škole myslíte.

Já osobně jsem spíš rezervovaný, dospělí mívají tendenci vkládat dětem do úst to, co by potvrzovalo jejich názory, co by od nich chtěli slyšet. Jenže… stejně tak musím přiznat, že když se potkám s lidmi, kteří podobně jako já navštěvují základní školy, s jistou nervozitou se prakticky pokaždé shodneme na pocitu, že školy dnes vychovávají z dětí… roboty. Bytosti vykonávající sled příkazů, které se opakují tak často, že už ani nevnímají, co to vlastně dělají. Vstát, sednout, podat sešit, otevřít penál, přihlásit se… Pět, devět, třináct let bez přerušení.

To neznamená, že to jsou špatné školy. Jen tam prostě platí, že abyste tam mohli fungovat nekonfliktně, musíte se do značné míry vzdát vlastní vůle. A podobně jako Honzíkovi mi občas přijde, že nejnormálněji se chovají vlastně ti tak trochu zlobiví. Mívám pocit, že bych nevydržel takhle šest osm hodin sedět, vykonávat příkazy aniž rozumím jejich smyslu a mluvit jen na vyzvání. Prostě bych vstal a řval. Prostě proto, že už asi tak třicet let rozhoduji sám o sobě a tomuhle poslušnému chování se celá moje bytost vzpírá. Co když na tom jsou některé děti podobně?

Aby bylo jasno. Nedávám to za vinu učitelům, oni taky moc prostoru pro svobodnou volbu nemají a dělají, co mohou. Ta vygumovanost spolužáků, robotizace žactva, výroba mankurtů, to není vlastnost lidí, ale systému. Jestli by nestálo za to začít se o tom vážně bavit. Když už si toho všimnul i desetiletý Honzík.

–

Text vyšel původně na stránkách týdeníku Respekt (ZDE).

V bývalé budově tiskáren v Praze vzniklo druhé datacentrum TTC, které je od toho původního vzdáleno jen několik set metrů. Budova vznikala pět let a je plná chytrých řešení, automatizace a čidel. Pojďte s námi nahlédnout dovnitř, projít se moderním datacentrem a prohlédnout si jeho vybavení.

Má, či nemá stát podporovat aplikovaný, převážně firemní výzkum? A pokud ano, proč, jakým způsobem a v jakém objemu? O odpověď na tyto otázky se vede spor mezi reprezentacemi podnikatelských subjektů na jedné straně a vysokými školami a Akademií věd ČR na druhé.

Každá firma, byť s jedním zaměstnancem, by měla pracovat na své pověsti. Její pozitivní vnímání působí jako magnet na nové kandidáty. Jak ale přitáhnout ty nejlepší z nich? Poradíme, jak být "sexy" zaměstnavatelem pro mladé talenty a nedat jim záminku pro to, aby reagovaly na vábivé signály konkurence.

Proč je u nás tolik absolventů vysokých škol bez práce? A jak by se jim mělo pomoci? Proč je v České republice takové množství vysokých škol? A jak by měl stát zvýšit zájem studentů o technické obory? Na tyto a další otázky odpovídá významný sociolog a vysokoškolský profesor Jan Keller.

Pane profesore, v současné době je u nás nemalé množství absolventů vysokých škol, kteří marně hledají uplatnění na trhu práce. Čím je podle Vás tato situace způsobena?

Myslím si, že po zmasovění přístupu na vysoké školy se už dostáváme do situace, ve které je například Francie. Tam mají spočteno, že vysoké školy chrlí ročně dvakrát více absolventů, než kolik dokáže soukromý a veřejný sektor dohromady vytvořit nových pracovních míst pro vysokoškoláky. Za této situace se vysoká škola stává institucí, která zadržuje masy mladých lidí na pět a více let proto, aby nebyli bez práce hned po maturitě. Nejen ve Francii, ale také třeba v USA mají spočteno, jak výrazně by stoupla nezaměstnanost v kategorii osmnáct a více let, pokud by vysoké školy měly jen tolik studentů, kolik ekonomika dané země může využít.

Co by mohlo absolventům vysokých škol, kteří jsou vedeni na Úřadu práce, pomoci? Ze své zkušenosti vím, že jsou mladí vysokoškoláci odmítáni potenciálními zaměstnavateli s odůvodněním, že nemají praxi nebo že jsou dokonce převzdělaní…

Nedovedu si představit, co by jim mohlo pomoci. Stali jsme se zemí, která funguje především jako montovna pro země s dražší pracovní silou, než je ta naše. Je logické, že montovny příliš vysokoškoláků nepotřebují, je pro ně výhodnější zaškolit si pracovníky s nižším vzděláním, a tedy lacinější. Pokud se bude zeštihlovat státní správa a osekávat sociální stát, bude potřeba vysokoškoláků ještě nižší. Všechno to prostě směřuje k tomu, že budete muset mít vysokou školu, abyste měli šanci získat práci, na jejíž vykonávání by docela stačila maturita. Ti, kdo vysokou školu mít nebudou, stěží místo pro středoškoláka seženou. Rámcově říkáme tomuto stavu vzdělanostní společnost.

Pokud jsem počítal správně, je v České republice okolo 80 vysokých škol. Co to podle Vás o naší zemi a našem školství vypovídá?

Je to nepochybně dokladem toho, že dokážeme nejen výrazně snižovat nezaměstnanost mladých ve věku 18 až 25 let, ale také vytvářet velké množství pracovních příležitostí pro ty příslušníky starších ročníků, kteří by byli jinak obtížně zaměstnatelní. To nemyslím nijak ironicky, prostě je to fakt. Ideální situace je u těch škol, kde se platí školné. Rodiče studentů v podstatě odevzdávají dobrovolně peníze za to, aby oddálili nezaměstnanost svých potomků. Pro stát je to výhodné, protože namísto toho, aby bral mladý člověk podporu na Úřadu práce, financují rodiče pracovní místo pro jejich učitele, s nimiž by se na Úřadu práce potkávali. Na druhé straně si myslím, že v době, kdy se posunuje věk odchodu do důchodu, není nic nepřirozeného na tom, že většina populace bude sedět ve školních lavicích o pět i více let déle než jejich rodiče. Svých třicet až čtyřicet let si stejně ještě stihnou odpracovat. A vůbec bych nepanikařil kvůli tomu, že školy nepřipravují velkou část absolventů pro potřeby trhu práce. Tytéž nářky můžeme najít třeba v Lewisově Babbitovi anebo v dílech romanopisců poloviny 19. století.

Občas můžeme sledovat diskuse o tom, že studentů humanitních oborů je u nás příliš mnoho, že by se měly více podporovat obory technické. Co si o takovýchto diskusích myslíte?

Tohle je třeba řešit tržně. Ať firmy výrazně přidají technikům, inženýrům, vývojářům a budou se divit, jak zájem o tyto obory vzroste. Americký sociolog Randal Collins zjistil, že ve Spojených státech jsou absolventi technických oborů, kteří výrazně přispívají k růstu HDP, odměňováni hůře než absolventi právnických, ekonomických či mediálních studií. Je prostě výhodnější být blíže místům, kde se vytvořené bohatství rozděluje, než místům, kde se tvoří. Dokud se tohle nezmění, mohou experti nad přemírou těch humanitně vzdělaných donekonečna naříkat. Tím spíše, že většina takových expertů má humanitní vzdělání.

Mnohdy se mluví také o reformě vysokých škol. Je ale takováta reforma vůbec nutná? A v čem by podle Vašeho názoru měla spočívat?

Já se reforem vyloženě bojím od doby, kdy jsem četl knihu Michela Croziera, odborníka na fungování organizací. Ukazuje, že reformy probíhají pravidelně tak, že se v jejich průběhu zničí to, co jakž takž fungovalo, aniž by se vytvořilo něco skutečně lepšího, či dokonce užitečného. Sledoval jsem pokusy o reformy terciárního vzdělávání u nás a nabyl jsem dojmu, že pokud jejich cílem nebylo zničit zbytky vzdělanosti, potom jejich logiku nelze dost dobře pochopit. Protože znám ty, kdo reformy páchali, nevylučuji, že právě tento cíl mohli někteří z nich sledovat.

Kterého polistopadového ministra školství si nejvíce vážíte a proč?

Nejsympatičtější mi byl ministr školství Eduard Zeman. Začínal od píky a dlouho působil jako řadový učitel. Nemám důvěru k ministrům a ministryním, jejichž jediným předpokladem pro post ministra školství je, že kdysi také seděli ve školních lavicích. Příliš mi připomínají jistého ministra dopravy, který svoji údajnou odbornost zdůvodňoval tím, že si kdysi hrál s dětským vláčkem.

Pane profesore, děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám pevné zdraví a mnoho úspěchů!

Ve Francii odhalili podvod s kradenými čipovými kartami za 600 tisíc eur. Karty sice byly chráněny pinem, ale na původní čip naletovaný druhý čip odpovídal na dotaz prodejního terminálu, že PIN je vždy správný. Tato zranitelnost je známa již od...

Prectete si posledni vetu!!

CMOS opened the door for many if not most of the properties needed for today’s highly integrated circuits and low power portable and mobile devices. This really couldn’t happen until the speeds and current drive capabilities of CMOS caught up to the other technologies, but catch up they did.

Nowadays CMOS Small Scale Integration (SSI) logic families, I.E. the gates used in external logic, offer very fast speeds and high current drive capability as well as supporting the low voltages found in modern designs. Likewise the Very Large Scale Integration (VLSI) designs, or Very Very Large Scale if you like counting the letter V when talking, are possible due to low power dissipation as well as other factors.

How CMOS is Designed

CMOS, which means Complementary Metal Oxide Semiconductor, is based on combining two polarities of MOSFETS; Metal Oxide Semiconductor Field Effect Transistors.

Regular transistors, known as Bipolar Junction Transistors (BJT) meaning that they are made from junctions that have a positive and a negative (PN) junction utilize current as the input and create gain by controlling output current. As all of these current flows add up it means that at the end of the day there is a lot of current flowing which results in power being dissipated which ultimately results in heat.

The Junction Field Effect Transistor (JFET) utilizes voltage instead of current on its Gate input, somewhat like the Base on a Bipolar Transistor, to control the output voltage. Since the Gate is not insulated from the other terminals, known as the Source and Drain, there is a leakage current in JFETs that would not be present if the Gate was insulated from the Source and Drain.
Enter the Insulated Gate FET (IGFET) which is the basis for most of the transistor devices found on large scale integrated chips today. Looking at the diagram, the MOSFETs all show a distinct space between the Gate and the rest of the structure. The other two pins are the Source and the Drain.

This is a real gap created by silicon dioxide, the “Oxide” in MOSFET. If that sounds like glass, a really good insulator, I would say well yes it is. If a good insulator sounds like a dielectric, the makings of a capacitor, I would also say that well yes, it is. FET’s come in two major modes of which there are two different types based on polarity. The major modes are Enhancement and Depletion.

An enhancement MOSFET needs a voltage applied to a gate for the device to turn on, it can be thought of as a normally closed switch as opposed to a depletion mode device which needs a gate voltage applied to turn off and can be thought of as a normally open switch.

FET’s come in two different polarities based in part upon the polarity of the Gate signal and how it affects the device: An N-Channel device is activated when a positive voltage is applied to the Gate compared to the Source and a P-Channel activates with a negative voltage.

By combining an N-Channel device and a P-Channel MOSFETs an inverter is implemented. When the Gate is High the N-Channel MOSFET turns on pulling the output Low. Likewise when the Gate is Low, the P-Channel MOSFET is turned on pulling the output High. Note the alternate way to draw the MOSFETs on the right that is a tad more intuitive as the bubble on the P-Channel indicates that a Low on its Gate will turn it on.

Unprotected CMOS Can Be Fragile

The High Impedance on the input, I.E. the lack of a load resistance to a ground, means that a little bit of static charge on something like the human finger, can actually be disastrous for an unprotected CMOS circuit. A simple spark or otherwise invisible charge can ruin a MOS based device by punching holes in the gate insulation. Another problem caused by excessive voltage is what is called “SCR Latchup”, basically an excessive voltage causes the PNPN junctions produced by layout to act as back to back transistors that cascade into full conduction resulting in a short circuit between power rails. The only way to relieve the shorted condition is to remove power from the device which allows all of the energized transistors to turn off. The addition of protection diodes as shown is pretty standard across the board, though sometimes the diode function is really implemented with on board JFETs.

Let’s talk about CMOS logic families. The table below shows the curve between the newest families and obsolescence. Many of the comments on the video on TTL properties mentioned that TTL is for the most part “mature”, old, and/or obsolete. While this may be true in general, the legacy of TTL logic levels lives on in the form of TTL compatible families, usually denoted by a “T” in the family name.

CMOS vs. TTL

The voltage levels of CMOS based logic are somewhat different from TTL, basically instead of the preset levels of Low(.4-.8v) and Hi(2-2.4v) the input logic levels of CMOS are mostly expressed as a ratio of the supple voltage.

The output voltages are usually within a few tenths of volts of each rail and the input thresholds are generally 1/3 and 2/3 of the supply voltage for Low and High respectively. This has the effect of maximizing the noise margin as the near rail-to-rail output swing (from near ground to near the power supply) ensures that the gate has the maximum output voltage swing.

It’s important to note the CMOS works best and uses the least power when the gates are turned all of the way on or all of the way off, it is very important that the voltage be kept out of the area shown in pink on the table.

CMOS outputs can generally connect to TTL inputs providing that the CMOS output can supply enough current. Feeding a CMOS input from a TTL output is a bit more problematic as the TTL output of 2.4V in a 5 volt system is not high enough to guarantee a High is seen by the CMOS part. Generally a pullup resistor can supply the last little bit of voltage but a cleaner approach is to use a “T” type CMOS part such as an HCT instead of HC, or a AHCT instead of AHC.

Low Voltage and High Speed

The chart below shows the migration CMOS has made over the years as it increased speed and ultimately support for the lower voltages; down to 0.8V as shown. The technology trend ends up with older families in the upper right, the newer and more advanced families down in the lower left. During this time other attributes also improved including output current with 24-60ma drive current becoming not uncommon. Low voltage and higher speed do tend to go hand in hand as the voltage has less “distance” to slew. With the new voltages come some other issues such as translating between them which I will cover just a bit in the next post.

Next Time

In the next video I will show some CMOS logic family capabilities that include supply voltage translation such a 3.3v to 5v and also including down to 0.8v, a bus “hold” function, and will try my hand at showing how to lay out a CMOS gate and what some of the various layers and technologies are that are used in CMOS fabrication.

For your quiz this week, what logic function does the following drawing depict :

Zajimava diskuze informatiku. Prakticke znalosti nebo teoreticke zaklady?

(všechny časové údaje se rozumí před n. l.)

Mezi Caesarovými vrahy vynikl Marcus Iunius Brutus, od jehož narození letos uplyne 2100 let. Měl smůlu, že nestál na straně, která zvítězila, jinak dokonale zapadá do obrazu brutálity římského imperialismu.

Někdo se stane velikánem, poněvadž něčeho dosáhl umem, vervou, laskavostí. Z umu ovšem převládá často ta část, jíž říkáme lstivost, z vervy brutalita a z laskavosti přehlíživost.

Příběh Marka Iunia Bruta skončil po porážce u thráckomakedonských Filipp v listopadu roku 42. Na otázku přátel, co teď, odpověděl: „Ovšem že musíme uprchnout, ale s pomocí rukou, nikoli nohou.” Krátce na to nalehl na meč, který mu podržel věrný přítel Stratón.

Brutus celý život nějak prchal. Před matkou, první manželkou, zlými časy. A před Caesarem, o němž si mohl myslet, že je jeho otcem. Vyrůstal v době ničivých občanských válek a oběťmi bakchanalu zrádců a udavačů se stali jeho příbuzní včetně stejnojmenného otce; to mu bylo dvanáct.

Lidská bestialita napsala v posledním století před naším letopočtem v římské říši jednu ze svých nejskvělejších kapitol.

Perly zla
Kdo se narodil v roce 100, jako například Gaius Iulius Caesar, měl před sebou tři války, v nichž se zabíjeli sourozenci a rodiče s dětmi z přátelství k někomu jinému. Kdyby se takový Říman přesto dožil vysokého věku, v sedmdesáti by měl šanci prožít čtvrtou, poslední válku republikánského Říma, a to mezi vítězi nad Caesarovými vrahy C. Octavianem a M. Antoniem.

Dožil by se éry „sladkého míru“, jak psali básníci ve službách nové moci. Tak jim to naservíroval Augustus, „Vznešený“, nové Octavianovo jméno.

Jenom válka mezi Caesarem a pompeiovci (49-45 př. n. l.) stála život 170 tisíc občanů. Dohromady podle úředního sčítání přišlo v občanských válkách o život na jeden milion římských občanů, tehdejší čtvrtina. Ostatních lidí, žijících pod římskou vládou, zemřelo mnohem více; celé kraje, kudy prošla válka se vylidnily a dostaly později obyvatelstvo z jiných částí říše: v Itálii a na Balkáně povstával dnešní populační mix.

Bilanci hrůzy „trumfly“ až novodobé náboženské a občanské války a komunistické despocie v Rusku a Číně.

Byla to doba, kdy se udávali i nevinní, aby se práskač dostal k jejich majetku. Lidé si vyřizovali sousedské účty, z proletářů se stávali boháči a z boháčů zavrženíhodní chudáci.

Vysloužilí vojáci dostávali za odměnu nejlepší pozemky Itálie a z jejich původních majitelů se stali žebráci. Většina z veteránů ale na práci na statku nemyslela, meč měla už pevně srostlý s rukou. Dávali se znovu najímat a většina z nich pozemky prodala: povstaly obrovské pozemkové majetky, jaké si dnes v Evropě nedokážeme představit.

Každá nová válka jim dávala práci. Jeden z Caesarových plukovníků podle básníka M. Annea Lucana v epu „Občanská válka“ před rozhodující bitvou povzbuzoval svého vojevůdce slovy: „Dokud hýbe teplá krev těmito dýchajícími těly a dokud je v pažích dost síly na ohánění se kopím, ty strpíš nad sebou ochablé občanstvo a vládu senátu? To je vítězství v občanské válce opravdu už takovou hanebností?“

Caesarovo ukřižování
Naopak, všechno bylo svaté. Aby zrazování přátel a nabývání majetků udaných bylo úředně v pořádku, vymysleli Římané proskripce. Seznamy občanů, kteří v očích vítězné druhé strany propadli majetkem i hrdlem. Byla to první ústavní forma „evropského” západu pro likvidaci nepohodlných lidí.

Profesionální armáda vládla a její velitelé měli moc nad vším živým. Caesar, jeden z nich a muž, který panoval civilisovanému světu mezi Eufratem a Atlantikem, byl nakonec po vzoru východních monarchií z usnesení senátu prohlášen bohem, Božským Iuliem” (Divus Iulius).

Ve finále krvavého století stála z dnešního hlediska brutální, ale slavná vojenská diktatura, jíž říkáme římské císařství. Jeho zbožtělým vládcům se v Palestíně odmítal klanět jistý potulný kazatel. Odmítal platit podobným bohům daně a jeho vzdor mu vynesl slávu, stejně jako zrada jeho příteli. Příběh Ježíšův a Jidášův získává v této souvislosti dosti italskou podobu, jakoby opsaný podle Caesara a Bruta.

Aby k věroučné události na východu říše došlo, musel k němu přijít impuls ze středu všeho dění, z Říma. Muselo se tam stát něco, co stočí kolo dějin z nastoupené cesty.

Například tak, aby hlavní město říše zůstalo v Itálii a sídlem nového vládce se nestala milionová egyptská Alexandrie, tehdy větší, lidnatější, výstavnější, kulturnější než Řím. Římané měli na očích Kleopatru, která za svým milencem, ženatým Iuliem, otcem jejího dítěte, přijela roku 46 k branám Říma.

Nádhera královnina doprovodu a více pověst než skutečné bohatství trosek ptolemaiovské slávy dráždila velkořímské šovinisty (a určitě i to, že je pokládala za barbarské burany).

Otec vlasti
Caesar po roce 49 v několika taženích porazil konservativní odpůrce, jimž stál v čele Gnaeus Pompeius. Ač šlechtic z prastarého rodu Iuliů, shodou okolností poslední v přímé linii, vystupoval Caesar jako populár, příznivec lidových vrstev, podnikatelského stavu a reforem na oslabení vlivu senátu.

Jeho protivníky byli optimáté, hájící zájmy pozemkové šlechty a senátní tradice. Slovy moderními, bylo to století válek sociálně demokratických reformistů s konservativci.

K poraženým se Caesar až na výjimky zachoval velkoryse. Touhou po odpouštění byl posedlý. Dal dokonce obnovit Pompeiovy sochy, které lid povalil. Jednoho ze svých příznivců, který si raději vzal život tím, že rozházel své vnitřnosti z těla ven, prý politoval: „Catone, závidím ti tu smrt; neboť i ty jsi mi záviděl radost zachovat tě naživu.“ Byla to laskavost, nebo přehlédnutí nebezpečí? Vítězit je přeci někomu vrozeno…

Vůdce senátorské oposice pověřoval Caesar funkcemi v armádě a civilní správě. Chodívali na jeho večírky a těšili se na tažení proti Dákům a Parthům, které bylo na spadnutí: Caesar zamýšlel s vojskem obejít Černé moře, cestou přes dnešní Ukrajinu chtěl pacifikovat středoevropské Germány a ve slavném návratu do Říma pak překonat velikost Alexandrova tažení.

Argument ostří nože
Všichni jeho budoucí vrahové v senátu hlasovali pro do té doby neslýchané pocty (jak moderní). Caesar se dal provolat doživotním diktátorem, tedy původně v dobách kritických nejvyšším úředníkem se šestiměsíční absolutní pravomocí nad Římany.

Roku 45 ho provolali otcem vlasti, vrchním velitelem-imperátorem, na deset let konsulem, dal si udělit moc tribunskou, takže kontroloval právo veta. Senát mu určil chrám, jako první z žijících Římanů dostal svůj obraz na mincích a jeho rodný měsíc sextilis, „šestý“, dostal věčné jméno iulius, červenec.

Caesarovo štěstí ze své laskavé přehlíživosti nemělo dlouhého trvání. Omilostněným usměvavým optimátům v srdcích tvrdly balvany zrady.

Pro konservativce vyznávající stavovskou senátní republiku, novoty znamenaly brány do pekla. Příliš mnoho moci v rukách jednoho muže. To musí skončit.

Ti, co se na Gaia Iulia Caesara ve dne usmívali, kuli po večerech pikle: vraťme se ke staré dobré republice, s kterou jsme dobyli svět, zachraňme ctnosti římanství, zbavme se tyrana, který s námi zachází jako s plebsem a vyžeňme tu nafoukanou egyptskou obludu, která se vlísala do přátelství s Římem.

Když se o dovádivé slavnosti luperkálií s vyšleháváním žen 15. února roku 44 př. n. l. pokusil M. Antonius nasadit Caesarovi královský diadém vpletený do snítky vavřínu, dnes bychom řekli korunu, bylo o osudu muže, který právě dal Římu opravený sluneční kalendář, rozhodnuto. Nic nebylo (a není) republikánské duši odpornější než poddanství monarchovi.

Paní Závist
Caesar měl spolehlivé donašeče a o každém šustnutí v metropoli nad Tiberem věděl. Natož aby neslyšel o neklidu mezi senátory. Třebaže byl varován ještě v den atentátu a jeho manželka Calpurnie měla zlý sen, odešel o březnových idách roku 44, tedy 15. března, na schůzi senátu, na místo své smrti.

Hodně se spekulovalo o tom, zda doživotní diktátor nebyl nevyléčitelně nemocen a že mu to asi lékaři sdělili. Nedozvíme se, kolik trpěl epileptickými křečemi a bolestmi hlavy, které ho pronásledovaly od mládí. To, že nezasáhl proti spiklencům, se dodnes vykládává jako svérázný způsob euthanasie.

Je možné, že jeho vztah ke Kleopatře byl hlubší a odpor Římanů vůči ní ho velmi trápil. Zjistil, že tříletý královnin syn Ptolemaios přezdívaný Kaisarión, „Caesařík“, je pro ně nepřijatelný a že jim ho nemůže jako syna-dědice představit (žádného jiného přímého neměl).

Kdo ví? O čtrnáct let později dá Kaisarióna jako nebezpečného konkurenta v dědictví zavraždit Caesarem adoptovaný prasynovec C.Octavianus, budoucí Augustus…

Pučisté neměli vůdce, ale v tradicích senátorské hašteřivosti se domlouvali jako všichni sobě rovní. Bylo jich na šedesát; senát měl tehdy devět set členů, většinou těch, kteří už zastávali nějaký vysoký státní úřad.

Vynikal mezi nimi pompeiovec a posléze Caesarův legát Gaius Cassius Longinus (bylo mu přes 40), švagr dalšího z atentátníků Marka Iunia Bruta, svého vrstevníka, kterého zná svět ze spiklenců nejvíce.

Velkorysý Caesar vzal většinu svých nepřátel s až nepochopitelnou lehkostí na milost. Mimo jiné také tohoto Bruta, jednoho z aristokratických snílků o obnově republiky „pravých Římanů“. Jeho prapředek Lucius, poloviční Etrusk, se roku 510 př. n. l. významně podílel na vyhnání králů z Říma, jak tvrdívá římská tradice.

Z matčiny strany byl potomkem C. Servilia Ahaly, který roku 439 na Foru probodl jistého Sp. Maelia usilujícího údajně o samovládu (a senát ho zprostil viny a pochválil).

Synáčku!
Caesar zahrnul Bruta mezi své rádce a svěřoval mu vysoké úřady. Ve starém věku se předpokládalo, že je Caesarovým synem a byl by tak otcovrahem. Jeho matka Servilie, nevlastní sestra dalšího z velkých republikánů Marka Porcia Catona, o jehož nezvyklé sebevraždě jsme se zmínili výše, byla Caesarovou celoživotní láskou, o sedm let starší ženou, která měla u něho kdykoli otevřené dveře.

V době atentátu měla přes šedesát. Přitom žila v prostředí, které Caesarovi nakloněno nebylo, a proto se asi hádala se svým synem M. Iuniem Brutem. Určitě nepřála jeho nikdy nevysvětlenému rozvodu se svou první manželkou Claudií Pulchrou roku 45 a svatbě s Porcií, Catonovou dcerou. V pramenech vychvalovaná kráska sečtělá ve filosofii už vzhledem k jejímu otci nemohla patřit k Caesarovým obdivovatelům.

Poslední slova, která vražděný imperátor pronesl podle svědectví citovaných historiky o století později, byla řecká: Kai sy, teknon? Také ty, dítě? Osloveným byl právě Marcus Brutus, když vzdorujícího Caesara bodl do stehna.

Po této ráně se přestal Božský Iulius bránit. Ještě jeho škubající tělo svíralo v rukách zprávu s varováním, co ho na schůzi čeká, ale neměl čas si ji přečíst.

První ho napadl Lucius Tillius Cimber, když ho tahal za purpurový plášť a vykřikl: „Na co čekáte, přátelé?“ Po Caesarově „Tohle je násilí“ první bodl tribun lidu a do té doby oddaný caesarovec Publius Servilius Casca („Ničemo, co to děláš?“).

Lékař Antistius zjistil 23 bodných ran, z nichž pouze druhá byla smrtelná. V davu se navzájem popíchali i atentátníci. Také Marcus Brutus přišel k ráně na ruce.

Cesta do nebes
Proč oslovil zrádce M. Iunia jako „dítě“, zůstane nevysvětleno. Řečtina byla už tehdy módním jazykem římské smetánky: Caesar řecky zahajoval občanskou válku („Kostky byly vrženy“), řecká byla i poslední slova umírajícího Octaviana-Augusta v roce 14 n. l.

S Brutovým otcovstvím to je podivnější. Caesarovi bylo 55, Brutovi 41, tedy Marcus Brutus otcovrahem asi nebyl, jak bychom moderníma středoevropskýma očima posoudili. Pozdější latinské verse posledních diktátorových slov jsou buď „I ty, můj synu“, nebo „I ty, Brute?“ Pro Hollywood je nepochybně otcovražedná verse líbivější: Caesar se díky otcovrahovi Brutovi dostal na nebe podobně jako později Ježíš s pomocí Jidášova udání.

Mocnějším římským Jidášem však byl jiný Brutus. Mezi spiklenci byl i klanově příbuzný a stejně starý Decimus Iunius Brutus, asi největší z Caesarových zrádců. Sám přitom u atentátu nebyl. Válčil pod Caesarem zdárně v Galliích, ve válce s Pompeiem bojoval na Caesarově straně, řídil v Římě mincovní ražbu a Caesar ho neustále vyznamenával. Měl gladiátorskou skupinu, pro převrat věc praktickou. K účasti na obnově republiky ho přemluvil M. Iunius.

Večer před vraždou popíjel D. Brutus s Caesarem na hostině, druhý den ho přemlouval, aby šel na zasedání senátu, i když se mu tam nechtělo. Zlehčil Calpurnin sen, v němž manžela Caesara viděla zkrvaveného („nebudeš přeci takovým věcem věřit“).

Skončil zle. Roku 43 ho opustily legie a D. Brutus, který uměl keltsky, vzácná znalost na římského aristokrata, se pokusil z Gallií dostat ke svému příbuznému do Makedonie. Byl však vyzrazen a na Antoniův pokyn zavražděn.

Spiklenci doufali, že jim Římané z vděku za likvidaci despoty padnou kolem krku. Byl to šeredný omyl. Atentátníci zemřeli do tří let a nikdo z nich nesešel přirozenou smrtí.

Typický Říman
M. Iunia Bruta, který býval dlouho vzhůru a ve středomořském klimatu si nezdříml ani přes den, navštívil jednou v noci duch se strašidelným tělem a se slavným vzkazem: „Jsem tvůj zlý duch, Brute. U Filipp se sejdeme!“ Bylo to místo v makedonské Thrákii, kde na podzim roku 42 jeho život a celé spiknutí skončily. O devět desetiletí později zde apoštol Pavel založí první křesťanskou komunitu v Evropě; věrozvěst neuměl slovo latinsky a o římských občanských válkách sotva kdy slyšel.

Z moderního hlediska by veřejný činitel M. Iunius Brutus neoslnil. Ani evropské jižany, ale poměry římského starého věku s novodobými demokraciemi jaksi srovnávat nelze. Římská republika měla princip kupování hlasů ve volbách státních úředníků přímo uzákoněn: kdo uspořádá nejhezčí hry, rozdá nejvíce dárků a důvěryhodných slibů, ten vyhrává.

A hlavně: „Nestyďme se za své přátele a lásku k nim!” Kdo v úřadu nepomohl příteli, byl divný. V posledním století si nejsilnější z vůdců pořizovali nebo najímali kriminální bandy, aby s volbami neměli starosti. S jejich pomocí ostatně povstal roku 59 i první triumvirát Crassův, Pompejův a Caesarův.

Rok na to odplul M. Brutus (bylo na 27) s M. Porciem Catonem naplnit imperiální usnesení senátu: zlikvidovat na Kypru stát Ptolemaia, mladšího bratra krále v Alexandrii téhož jména zvaného Pištec, „Aulétés” (to byl otec Kleopatřin), zabavit majetek a proměnit ostrov v provincii. Chudák Ptolemaios nic neprovedl, jen kdysi, když piráti jali jistého římského velmože, nabídl jim malé výkupné (v očích toho Římana).

„Hodný” Cato nabízel Ptolemaiovi doživotní místo velekněze Afrodítina kultu v Pafu. Nešťastník neviděl východiska a vzal si život. Římané pak rozprodali králův majetek, prý toho bylo za sedm tisíc talentů v raženém stříbru, to je 42 milionů drachem, 183,4 tuny stříbra. Pěkný státní lup, když se nikdo ani nesnažil vyrobit nějakou záminku k vyslání armády…

Advokát Cicero si v dopisu z roku 50, několik málo let po odchodu M. Bruta z východu, stěžuje na jeho špatnou pověst mezi kyperskými a kilikijskými Hellény: dovolil prý svým přátelům, aby provinciály odírali v půjčkách ročním úrokem o 48 procentech. Do Říma se sám vrátil ještě bohatší, ale to tak chodívalo v republikánském státě, že do provincií se jezdilo úředně si nakrást.

Na své lidi myslel Brutus, jinak velmi zámožný člověk, i před bitvou u Filipp. Slíbil tehdy vojákům za vítězství vyhlídku na vyplenění Thessaloníky a Sparty. Nádherná vyhlídka…
Josef Landergott s použitím kleio.cz, autor je redaktorem magazínu Týden

Svatá Porcie
Druhou manželkou M. Iunia Bruta byla Porcie, dcera M. Porcia Catona (římská děvčata dostávala jména po otcově rodu). Sama byla také podruhé vdaná a antičtí autoři chválí její intelektuální zájmy, filosofické rozpravy s manželem, její oddanost republikánskému revolucionářství.

Část pramenů tvrdí, že si vzala život, jakmile se dozvěděla, že M. Brutus není mezi živými. Spolkla, tvrdívalo se, žhavé uhlíky ze svých přenosných kamen. Skutečnost může být jiná. V jednom Ciceronově dopisu Brutovi z června nebo července 43, tedy rok před bitvou u Filipp, ho utěšuje nad ztrátou velmi milované osoby (Porciino jméno v textu není) a připomíná Brutovu stejnou útěchu, kterou dal Ciceronovi, když mu roku 45 zemřela dcera Tullie. Porcie pravděpodobně zemřela na nemoc. Cicero, který měnil fronty podle vítěze, neopomněl doušku: „Čekáme tě a tvé vojsko, bez nich sotva budeme dosti svobodní.”

Římské občanské války
Krvavý seriál, v němž zanikla stavovská republika. Na rozdíl od řady sociálních bouří byly občanské války nesmiřitelným bojem o nejvyšší moc. Všechny údaje jsou před n. l.

87 populárové vedení vojevůdcem C. Mariem likvidovali optimáty prvními proskripcemi, když rok předtím byli vyhnáni z města; nepřátelství obou skupin vypuklo roku 133
83-82 v první občanské válce optimát L. Cornelius Sulla porazil populáry. K jeho aktivním příznivcům patřil Cn. Pompeius Magnus, mezi populáry byl mladý C. Iulius Caesar
49-45 ve druhé občanské válce porazil Caesar Pompeia
43-42 ve třetí porazili Caesarovi věrní M. Antonius, C. Octavianus a M. Aemilius Lepidus Caesarovy vrahy
32-30 po desetiletí napětí a menších válek poslední z občanských válek: finále patřilo populárům a C. Octavianus, kterého známe pod jeho novým jménem Imperator Caesar Augustus, porazil M. Antonia s jeho láskou

Vždy je dobré mít představu o tom, kam se kráčí. Platí to v jak v osobním, tak ve firemním, tak i v univerzitním životě. Když byl v minulosti zahájen projekt KREDO, který prostřednictvím evropských peněz financuje ministerstvo školství, dal si za cíl odhadnout výhled vývoje vysokého školství v ČR. V tomto týdnu Akademický senát projednal první oficiální výstup za naši univerzitu nazvaný Strategický plán rozvoje do roku 2020 (2030). Blog určitě není tím pravým místem na prezentaci všech 23 stran, rád bych ale prezentoval alespoň hlavní priority pro rok 2020 a dále pak pro rok 2030. Takže tady jsou:

PRIORITY 2020

1. Kvalita studia a studijní výsledky
2. Udržitelnost výzkumné infrastruktury
3. Mezinárodní odborná spolupráce v rámci EU a třetích zemí
4. Stabilní financování a zajištění udržitelnosti
5. Mezinárodní rozměr personálního zajištění akademických pracovníků
6. Praxe jako součást výuky
7. Podpora transferu technologií
8. Posilování spolupráce s průmyslem, včetně stabilního příjmu ze smluvního výzkumu v kontextu ČR
9. Orientace na tři klíčové oblasti ve vzdělávání (technologie, inženýrství a ekonomie)
10. Postupné zavádění oborů orientovaných na výzkum
11. Zahraniční studenti

PRIORITY 2030

1. Mezinárodně uznaná kvalita studia a studijní výsledky
2. Mezinárodní uznání úrovně výzkumu
3. Globální rozměr spolupráce univerzity
4. Mezinárodní rozměr personálního zajištění akademických pracovníků
5. Spolupráce s průmyslem na mezinárodní úrovni
6. Vytvoření finančního zázemí pro další rozvoj univerzity
7. Významný ekonomický přínos z transferu technologií
8. Vzájemně propojená a efektivní výuka v oblasti vědy a technologií, inženýrství a ekonomie
9. Pevné ukotvení oborů orientovaných na výzkum
10. Smart kampus, udržitelná infrastruktura
11. Zahraniční studenti - samoplátci

Budu rád, když se na svých fakultách nad těmito prioritami zamyslíte a prostřednictvím děkanů je budete připomínkovat, jde o budoucnost nás všech.

To opravdu ma zcela realne zaklady!

Dovolte mi, abych tento blog věnoval vážnějšímu tématu. Prezident České republiky Miloš Zeman se rozhodl, že nepodepíše dekrety třem docentům, kteří byli navrženi na jmenování profesorem. Jedná se o pracovníky, kteří splnili všechny zákonné podmínky a úspěšně prošli jmenovacím řízením na Univerzitě Karlově a na Vysoké škole ekonomické. Prezidentovo jednání pokládám za nepřijatelné, proto jsem se připojil k výzvě České konference rektorů a nezúčastním se slavnostního aktu jmenování profesorů, který se uskuteční už zítra v tradičních prostorách Karolina. Považuji to za důležité gesto solidarity, které popsané jednání odsuzuje jako neoprávněné vměšování se do suverenity vysokých škol. Kvalitu profesorů musí, podle pevně stanovených pravidel, posuzovat nikoliv představitel státu, ale akademická obec, která rozhodla tak, jak rozhodla. Věřím, že k této solidaritě nalezne sílu většina představitelů akademické obce.

Možná jste zaznamenali zprávu rektorů v médiích, že nám na vysokých školách hrozí v příštím roce propad rozpočtu o 800 mil. Kč! Už letos to bylo o 400 mil. korun méně, ale MŠMT se pokusilo tento deficit zčásti kompenzovat ze svých zdrojů. Argumentace Ministerstva financí je, že “přeci ubývá žáků”, a tudíž nemůžeme chtít stejně peněz. Tak předně, studenti vysokých škol nejsou žáci, ale lidé, kteří z Humboldtovy definice o univerzitách spolupracují se svými profesory a měli by se s nimi podílet na řešení výzkumných úkolů, na vývoji nových technologií a obecně rozšiřovat vědecké poznání. Že se tak mnohdy neděje, je způsobeno právě tím, že se v minulosti z univerzit udělaly pouze vzdělávací instituce, ve kterých věda a výzkum paběrkovaly a z akademického prostředí se vytratila tvůrčí práce. Masifikace vysokoškolského vzdělávání v letech následujících tento princip jen potvrdila. Pokles studentů daný demografickým vývojem by tak mohl být cestou ke zlepšení této neutěšené situace, ale pouze za předpokladu, že prostředky na vysokých školách budou alespoň zachovány. V opačném případě můžeme zapomenout na zvyšování kvality a české vysoké školy nečeká nic jiného než nestoudné živoření, protože už není odkud brát a takové podfinancování kompenzovat. Je potřeba věci chápat jinak, než “že žáků je méně”. Chystá se setkání předsednictva České konference rektorů s ministry financí i školství, můžeme tedy počkat na jeho výsledek. Že je ale třeba být stále ve střehu, platí od doby, kdy už jsem to jednou před léty na tomto blogu napsal.

Tentokrát nejde o druhý pilíř důchodového systému, zavedený Nečasovou a zrušený Sobotkovou vládou, ale o výsledky tzv. II. pilíře Metodiky hodnocení výsledků výzkumných organizací, známé jako kafemlejnek. A pro netrpělivého čtenáře nabízím v předstihu odpověď na otázku v názvu tohoto textu: o tom, jak se hodnotit nemá.

As part of the International Solid-State Circuits Conference every year, Intel brings forward a number of presentations regarding its internal research. The theme this year at ISSCC is ‘Silicon Systems – Small Chips for Big Data’, and Intel previewed a number of their presentations with the media and analysts last week before the conference. Hot topics being talked about include developments for 14nm features that could potentially be ported to real world devices, technological developments at 22nm using Tri-Gate CMOS for adaptive, autonomous and resilient systems and also a few quick words regarding 10nm and beyond.

Taking Moore’s Law Beyond 10nm

Part of ISSCC will be a round table with representatives from Intel, Qualcomm, a couple of industry companies and university researches discussing how 10nm will attack Moore’s Law and how it can be extended below to 7nm. The graphs shown at IDF 2014 make their presence again, showing cost per square mm and cost per transistor, courtesy of Mark Bohr (Intel Senior Fellow, Logic Technology Development):

The fact that 14nm resulted in a better-than-the-trend drop in cost per transistor was explained as some internal smart reworking, making sure that certain areas of the dies require different masking and by optimizing the masking process, the cost can be reduced rather than relying on fewer general masks (but it is still a balance).

It was explained that while 10nm will have more masking steps than 14nm, and the delays that bogged down 14nm coming late to market will not be present at 10nm – or at least reduced. We were told that Intel has learned that the increase in development complexity of 14nm required more internal testing stages and masking implementations was a major reason for the delay, as well as requiring sufficient yields to go ahead with the launch. As a result, Intel is improving the efficiency testing at each stage and expediting the transfer of wafers with their testing protocols in order to avoid delays. Intel tells us that that their 10nm pilot lines are operating 50% faster than 14nm was as a result of these adjustments. So while the additional masking steps at 10nm which ultimately increases fixed costs, Intel is still quoting that their methods results in a reducing in terms of cost per transistor without needing a completely new patterning process. EUV lithography was discussed, but Intel seems to be hoping to avoid it until it is absolutely necessary, as EUV development so far has been slower to progress than expected.

10 nm will come with innovation, and getting down to 7 nm will require new materials and processes which Intel wants to promote as a progressive integration between process development and the product design teams. New materials and device structures are key elements on that list, and while III-V materials were discussed in the ISSCC preview, no exact details were given.

Along with addressing the general challenges in getting down to 7nm, Intel's research group is also looking to address future integrated systems, specifically 2.5D (separate dies on an interposer) and 3D (stacked dies). While 2.5D and 3D are not direct replacements for smaller manufacturing nodes - they just allow you to lay down more transistors at a higher cost - they are being examined as potential solutions for containing power consumption in certian situations (2.5D) or in building better size-limited integrated topologies (3D). Specifically, Intel is looking at scenarios where logic blocks using different fabrication methods are laid out in their own layers and stacked, rather than implemented on a single layer of a single die (think memory, digital logic, and analog communications on a single chip).

These kinds of configuration may appear in smartphones, tablets, or other devices that use highly-integrated chips where multiple types of fabrication would be necessary, and where manufacturers can charge the premium price necessary to cover the additional costs. We have discussed in the past how 2.5D and 3D configurations can improve performance, especially when it comes to memory density and graphics bandwidth, however the price increase (according to Intel) will result in that premium, even at high volume.

Reaping the Benefits of 14nm

Intel is highlighting a trio of papers at ISSCC regarding 14nm. One of the areas ripe for exploitation at 14nm is data transfer, especially transmitters. To that extent, Intel is showing a 14nm Tri-Gate CMOS serializer/deserializer transmitter capable of 16-40 Gbps, using both the NRZ (non-return zero) and PAM4 (Pulse-Amplitude Modulation with 4 levels) modes within a 0.03 millimeter squared die area.

Also on data transfer is a paper regarding the lowest power 10Gb/s serial link and the first complete serial link using 14nm Tri-Gate CMOS. Intel has working silicon at 14nm showing a 59mW power consumption within 0.065 millimeters squared die area that configures the committed data rate to provide the cleanest data response.

Perhaps the most exciting 14nm development is in the form of memory, with Intel describing in-house 84Mb SRAM design that uses the world’s smallest bitcell (0.050 micron squared). At 14nm it represents a doubling of the density at 14.5 Mb per square millimeter, but also provides substantially lower minimum voltage for a given frequency compared to the previous 22nm process. As shown in the graph in the slide, 0.6V is good for 1.5 GHz, but it can scale up to 3 GHz. It is also worth noting that the 14nm yield gradient is more conducive to lower voltage operation compared to the 22nm process. While it seems odd to promote an 84Mb (10.5 MB) design, Intel discussed that it can be scaled up over 100 Mb or more, making it a better solution for embedded devices rather than something like Crystal Well on desktop.

Still Developing on 22nm

While 14nm is great for density, lower voltage and lower power, other features on die are often produced at a looser resolution in order to ensure compatibility but it also offers a great research platform for testing new on-die features to be scaled down at a later date. To this extent, Intel Labs is also presenting a couple of papers about in-house test chips for new features.

The first test chip concerns data retention within register files. Depending on the external circumstances such as temperature and age, this adaptive and resilient domino register file testchip is designed to realign timing margins and detect errors as they occur and adjust the behavior in order to compensate. The logic that Intel is presenting is designed to also cater for die variation and voltage droop, making it more of a universal solution. On a higher level it sounds like the situation when NAND flash gets old and the onboard controller has to compensate for the voltage level margins.

The second test-chip being described brings the situation down to Intel’s execution units in its graphics and dealing with fast, autonomous and independent dynamic voltage scaling. The use of a combined low-dropout regulator (LDO) for low voltages, such as at idle, and a switched capacitor voltage regulator (SCVR) for high voltages allow the appropriate current injection to deal with voltage droop as well as resulting in a large energy reduction. When applied, this should allow for either a power drop at the same frequency, or a higher frequency at the same voltage. Currently the numbers provided by Intel are all on internal silicon rather than anything in the wild, and will be examined at smaller nodes in due course.

Intel at ISSCC

ISSCC always throws out some interesting information about what is actually going on under the hood with the silicon we use almost every day, as we tend to think about it as a black box that slowly gets better over time. In reality, new features are fully researched and documented in order to be included in the next model, as well as trying to keep a balance of power usage and efficiency. On the CPU architecture side of the equation, we reported that Broadwell features needed to show a 2% performance or efficiency improvement for every 1% increase in power, making that advancement steeper than the 1:1 previously required. For all intents and purposes this means that if the same strategy is applied to 10nm and beyond, we are in for a very interesting time. It was interesting to hear about Intel speeding up on 10nm to avoid the delays occurred at 14nm, as well as thoughts regarding future technologies.

The papers Intel is presenting should be available via the ISSCC website as the presentations take place, along with a few others that pique our interest. This should get us ready for some interesting developments come Intel's Developer Forum later in the year.