Každý druhý klient (51 % pojištěné populace) podceňuje podle nejnovějšího průzkumu České asociace pojišťoven (ČAP) aktualizaci svých pojistných smluv. Aniž by si to uvědomili, vstupují tak klienti pojišťoven do rizika, že jim v případě škodní události pojistné plnění nezajistí odpovídající kompenzaci jejich skutečné škody.

I přes jisté podceňování rizik, je však většina respondentů přesvědčena, že jim pojištění přináší víc jistoty do života. Kladně se o tom vyjádřilo 63 % populace. Stejně tak víc než polovina lidí soudí, že se množství rizik stále zvyšuje. Život bez pojištění si nedokáže představit 64 % oslovených. Paradoxem však je, že přestože se tito lidé na své pojištění spoléhají, o své pojistné smlouvy se často nestarají.

„Aby mělo pojištění v případě škodní události očekávaný efekt, je třeba průběžně kontrolovat, jestli stále odpovídá aktuálnímu stavu,“ říká k tomu manažerka komunikace a vzdělávání ČAP Marcela Kotyrová a pokračuje: „U většiny smluv nedošlo přitom ke změně osm a víc let. V případě škodní události je pak klient zklamán nízkou výší pojistného plnění, a tím i pojišťovnou, aniž by si uvědomil, že chyba je na jeho straně. Změnu v pojistné smlouvě by měl iniciovat sám vždy podle své potřeby.“

Jak aktualizovat své smlouvy?

• Životního pojištění

Klient by měl informovat pojišťovnu vždy o změnách jeho kontaktních údajů, rodinného stavu nebo výrazných změnách životního stylu, které mají vliv na výši pojistného (aktivní sport, změna zaměstnání apod.). Změnit ve smlouvě lze i obmyšlenou osobu, například při rozvodu.

Kromě faktických úprav je vhodné se nad sjednaným životním pojištěním v určitých časových intervalech pravidelně zamýšlet.

Po víc než třech letech může docházet ke změně v příjmech jednotlivých členů, v situaci rodiny i v jejích potřebách. K tomu by měla každá rodina přihlížet a zvážit, jestli jsou pojistné částky stále dostačující a pokrývají narůstající požadavky.

• Pojištění domácnosti a nemovitosti

U majetkových pojistných smluv je důležité průběžně zkontrolovat a ověřit si, jestli sjednaná pojistná částka skutečně odpovídá současné hodnotě domu nebo domácnosti. Tak by měli postupovat všichni, kteří například rekonstruovali dům nebo jinak investovali do vybavení, které nemovitost či domácnost zhodnotilo. Po větším výdaji do zařízení či po dokončení modernizace stačí oznámit pojišťovně rozsah investic, a pojišťovna adekvátně zvýší pojistnou částku. Pokud došlo k nestandardním úpravám, které zvýšily pojistnou hodnotu podstatně, je vhodné mít i příslušnou fotodokumentaci.

U starších pojistných smluv by se kromě výše pojistné částky mělo ověřit, zda pojistná smlouva kryje veškerá pojistitelná rizika, která mohou majetek ohrožovat – starší smlouvy většinou nemívají dostatečný rozsah pojistného krytí; současná nabídka pojišťoven je mnohem komplexnější.

Provádět aktualizaci pojistné smlouvy je nezbytné i v případě změn v údajích o pojistníkovi, ve způsobu platby nebo při změnách souvisejících s odstěhováním nebo úmrtím vlastníka smlouvy. Přesná definice zániku pojištění je vždy uvedena v pojistných podmínkách, jež jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy.

• Havarijní pojištění

Také v havarijním pojištění je možné požádat o změnu a přepočet pojistného. Jedním z faktorů, které ovlivňují výši pojistného, je stáří vozidla a od něho se odvíjející obecná cena. Výše pojistného s klesající obecnou cenou sice obvykle klesá, nemůže ale být přímo úměrná. Hlavním důvodem je skutečnost, že v havarijním pojištění jsou obvykle i u starších vozidel veškeré opravy hrazeny v cenách nových náhradních dílů. Výše pojistného tedy vždy klesá pomaleji než pojistná hodnota vozidla, v některých případech nemusí klesat vůbec, nebo se dokonce může nepatrně zvýšit.

S postupným opotřebováním vozidla je možné po jednom až dvou letech požádat pojistitele o výpočet aktuálního pojistného a v případě, že bude pojistné nižší, nechat si přepracovat pojistnou smlouvu.

Autor: (am)

Zdroj: ČAP

Japonská značka se třemi diamanty ve znaku byla v segmentech terénních čtyřkolek pro ostatní výrobce vždy vzorem. Kromě klasického offroadu Pajero v její modelové nabídce od roku 2001 nechybělo ani SUV, které se před deseti lety objevilo i v Evropě pod názvem Outlander. Jeho vloni uvedenou třetí gene-raci, jež nedávno vstoupila i na český trh, jsme vyzkoušeli v naftové variantě.

Proti druhé generaci je ta nová o deset milimetrů kratší, nižší a na první pohled také designově nevýrazná. Může za to především méně agresivní přední maska. Rozvor náprav zůstal nezměněn (2670 mm), nový Outlander je ale o 155 kg lehčí, má lepší aerodynamiku a větší zavazadelník (v některých verzích nabízí i sedm míst). Dá se tedy říci, že třetí generace dostala do vínku slušné ingredience. Navíc disponuje pohonem všech kol a dieselovým agregátem s papírově skvělými parametry. Je tedy v tomto dnes už nabitém segmentu trefou do černého?

Testovaná verze s automatickou převodovkou měla i páčky pod volantem pro manuální volbu rychlostního stupně.

O místo není nouze

Hodnocení vnějšího designu je velmi subjektivní. Ostatně proto se prodává tolik všemožných modelů různých značek, protože každému se líbí něco trochu jiného. Druhou věcí je uspořádání interiéru a použité materiály; ty lze exaktně porovnávat a hodnotit, a právě v tomto ohledu se nová generace posunula o notný kus vpřed. Nejenže je uvnitř královský prostor a cestující v druhé řadě mají opravdu hodně místa pro nohy i hlavu, ale právě design palubní desky, přístrojového štítu a použité materiály snesou ta nejpřísnější měřítka. Připravena je i třetí řada sedadel, složených v podlaze zavazadelníku. Jsou sice spíš pro děti, ale i dospělý tam může nouzově sedět, což bylo u předchozí generace mnohem obtížnější, ne-li nemožné. V základním uspořádání pětimístné konfigurace Outlander poskytuje zavazadlový prostor o objemu 477–591 litrů.

Komfort neutrpěl

Všeobecným trendem kategorie SUV je nabídnout sice čtyřkolku s vyšší světlou výškou a solidními vnitřními rozměry, ale pokusit se zachovat jízdní vlastnosti běžného kombíku. Pokud jste ale v hodinách fyziky dávali pozor, je vám jasné, že to musí být na úkor něčeho jiného. U těžších a vyšších vozů nezbývá, než osadit podvozek tužšími pružinami, což se zákonitě projeví na menším pohodlí posádky. Outlander je však důkazem, že Mitsubishi na rozdíl od mainstreamu komfort uživatelů zajímá a i když si vůz nehraje na pokořitele brněnského autodromu, dá se s ním jet svižně, byť za cenu vyšších náklonů. Odměnou je pohodlná jízda i slušné jízdní vlastnosti na nezpevněném povrchu, kde je měkčí podvozek naopak výhodou. Také proto nám vůbec nevadil automat, kterým byl vůz vybaven a k pohodové jízdě se tak nějak hodí. Horší už je to s odhlučněním interiéru; především při vyšších rychlostech na dálnici je uvnitř auta větší hluk, než bychom očekávali.

Osmnáctipalcová kola s pneumatikami 225/55 R18 jsou ve standardu obou vyšších výbav.

Z vlastních zdrojů

Vznětové motory jsou evropskou specialitou. Žádný výrobce ze zámoří, pokud chce na starém kontinentu uspět, se bez kvalitního dieselu neobejde. V první generaci Outlanderu  našli zákazníci pod kapotou dvoulitr původem od Volkswagenu, v druhé pak 2,2 HDi od PSA, který doplnil zajímavý 2,2 DI-D MIVEC s variabilním časováním od Mitsubishi. Pro nový model výrobce upustil od složitého systému časování ventilů a stejných parametrů nyní dosahuje s proměnnou geometrií lopatek turbodmychadla a vstřikováním common rail pod tlakem až 2000 barů. Motor vyniká dynamičností v nižších otáčkách i kultivovaným chodem. Spotřebu lze při klidné jízdě pohodlně držet na hranici 7 l nafty na 100 km. Velkou předností je řešení pohonu: buď jen přední nápravy (4WD Eco nebo Auto) s připojením „zadku“ v případě prokluzu, nebo v tzv. variantě lock, kdy vůz jede se stálým pohonem 4×4 a pevným rozdělením trakce 50/50. Vše ovládá řidič jednoduše tlačítkem.

Zájemce o japonské SUV v evropském stylu má skutečně na výběr.

Porovnejte výbavu

Jak už bylo řečeno, v této třídě je v Evropě žádaná především naftová verze. Proto je kromě základu se zážehovým motorem 2,0 a pohonem pouze předních kol k mání jen testovaný dieselový motor, a to ve třech úrovních výbavy Intense, Intense+ a Instyle, vždy s pohonem všech kol. Ceny jednotlivých provedení 4×4 dělí sto tisíc korun, automatická převodovka je zvýší o 41 tisíc. Testovaný vůz v prostřední výbavě byl kromě dvouzónové klimatizace, kolenního, čelních, bočních a hlavových airbagů pro první a druhou řadu sedadel, audiosystému Rockford Fosgate či litých osmnáctipalcových kol a xenonových světlometů vybaven i parkovací kamerou. V neposlední řadě pak originálním příslušenstvím pro zvětšení zavazadelníku na 670 litrů, což ale předpokládá demontáž třetí řady sedadel. Náš konečný verdikt je ale kladný; oceňujeme zejména rozhodnutí Mitsubishi nejít s davem, a nabízet i v nové generaci „staré dobré“ pohodlné SUV, navíc s vlastním vznětovým agregátem.

Autor: Vojtěch Štajf

Foto: archiv

Českoamerického ekonoma prof. Ing. Milana Zeleného, M. S., Ph.D., snad ani není třeba představovat. Připomenout jeho pohled a názory na vývoj naší společnosti a ekonomiky v polistopadových letech však určitě nebude na škodu.

Pane profesore, jak byste ze svého pohledu charakterizoval současný stav české ekonomiky?

Asi jako všichni v ČR: nedobrý, neperspektivní, ve vleku rychle upadajícího okolí … Nejsme připraveni ani na krizi, ani na transformaci; čeká nás dlouhé tápání, hledání a zklamání. Čeká nás také víc ničím nepodloženého „jásání“ různých stran a straníků u moci. Češi raději slyší stále opakované politické sliby a milují umělá ekonomická „sladidla” – a podle toho také volí. Pravda sice často bolí, ale neznám za pravdu vhodnou a důstojnou náhražku. Je to jako s každou nemocí: předpokladem účinné léčby je správná, a hlavně pravdivá diagnóza. My jsme své schopnosti ekonomické diagnózy už dávno ztratili a přenechali je politickým a mediálním „šamanům“, vnějším i vnitřním. Jako např.: Když některé ekonomiky v EU upadají rychleji, pak ty padající pomaleji je vlastně „dohánějí“. Tož, už máme, co jsme chtěli …

Kde vidíte prvopočátek dnešních potíží našeho hospodářství?

Prvopočátky naší „nemoci“ jsem popsal v knize „Neučte se z vlastních chyb“. Největší chybou byla kuponová privatizace, tj. zbrklé předání většiny domácího kapitálu do rukou cizinců, podvodníků, nomenklaturistů a pokoutních držitelů balíků hotovosti. Ztratili jsme tak autonomii a možnost rozhodovat o vlastním hospodářském osudu. Vše ostatní – od korupce a partajnictví přes politický klientilismus až po ztrátu manažerských a podnikatelských schopností – jsou jen důsledky „prvního kroku“. Jsme dnes odvozená, neautonomní, monokulturní a na „outsourcingu“ závislá ekonomika. Nevytvořili jsme vrstvu národních podnikatelů. Prodali jsme svůj kapitál a utržené peníze jsme „prozíravě“ projedli a rozkradli. Ostrůvky vynikajících českých podniků a podnikatelů sice existují, ale fungují v moři závislosti, prostřednosti a politického úplatkářství. Naše průmyslová sféra měla velkou hodnotu, což nákupy zahraničních investorů jen doložily. Do kapitálu patří i reputace, sítě vztahů a hlavně rozvojové možnosti, nejen „budovy“. Pouze my jsme se domnívali, že hodnota našeho kapitálu je nízká, a vše rychle prodali za „misku čočovice“. Ještě dnes bychom svůj kapitál vyměňovali za pouhé peníze, kdyby byli zájemci.

Navíc, nešlo o privatizaci, ale o prosté zveřejnění státního vlastnictví bez soukromého mezičlánku. Veřejnost DIKů byla ochotným a efektivním nástrojem ke konečnému rozprodeji a rozkradení. Privatizací se přece rozumí převod státních a veřejných společností na soukromé. My jsme je zveřejnili přímo (dokonce i prodali státním podnikům zahraničním) a vyhnuli se tak standardnímu procesu IPO (Initial Public Offering), kterým se občas zveřejňují úspěšné a již vyzrálé soukromé firmy. Nejslavnějším českým soukromým podnikem byla firma Baťa: k jejímu zveřejnění však nikdy nedošlo; byla příliš dobrá k akciovému rozptýlení cenného vlastnictví. Soukromá je např. i globální Unilever. Velmi, převelmi záleží na tom, komu to vlastně patří …

Říká se, že v životě společnosti žádné „kdyby“ neplatí, nicméně lze přesto s jistou mírou objektivity vyjmenovat nějaká „kdyby“, která by podle vás bývala vytvořila lepší předpoklady pro ekonomický i celkový vývoj ČR?

„Kdyby“ sice platí, ale opravdu jen jako „kdyby“ – je na ně pozdě. Navíc jejich hodnotu nelze dokázat, protože kontext a situaci dané doby nelze zopakovat. Kdybychom s privatizací tolik nespěchali a víc přemýšleli, kdybychom se na státní majetky nedívali jako na něco, co lze rozdat, rozkrást a rozprodat, ale jako na opravdový národní kapitál, který je třeba uchovat, zvelebit a zvládnout, kdybychom tento národní kapitál dostali do rukou těch, kteří něco umějí, a ne šikulů, kteří měli kufry hotovosti už dlouho nachystané, kdybychom i ty kupony třeba nekoupili, kdybychom neprivatizovali odprodejem, ale investičním pronájmem atd. – stejně bychom se dnes nevyhnuli ani krizi, ani následné transformaci. Jen bychom byli lépe připraveni, rozpoznali své novodobé Bati, odmítli žití na dluh a rozhodovali o svém vlastním osudu. Vina nebyla jen v úmyslech tehdejších „mocných“, ale hlavně v naivitě, neinformovanosti, nezkušenosti a v prsa se bijící aroganci lokálních učebnicových simpletonů.

V čem především naši ekonomickou situaci poznamenala finanční a hospodářská krize Západu posledních let?

Jde o krizi nejvyspělejších ekonomik, tj. těch vývojově nejvyzrálejších a evolučně nejschopnějších. Méně vyvinuté ekonomiky podléhají následkům vnější krize až nyní, po nějakých pěti letech. Těchto pět let bylo promarněno v pokračující bláhové naději, že jde o cyklickou krizi. Nejde. Jde o zásadní a nezvratnou transformaci hospodářského systému (podobnou přechodu z agrární na průmyslovou společnost). ČR na to doplácí a doplatí hlavně svou jednostrannou a netržní závislostí na vyspělejších ekonomikách EU, hlavně té německé. Silné ekonomiky nás nepotřebují, my dnes potřebujeme je. S jejich odchodem se nám nezaplnitelně otevře „hluchý prostor“ v zaměstnanosti, podnikání, ve vzdělávání i věčném politickém tápání.

My jsme tu krizi sice nezpůsobili, ale v naší situaci nemůžeme nikdy žádnou krizi zapříčinit, ani v našem nejbližším okolí. Krize se dějí nám, ne my krizím. Nikdo nepřejímá zodpovědnost za nás, jen my sami za sebe. A právě té zodpovědnosti jsme se po roce 1989 tak lehce, rozmarně a s dávkou politické nadsázky zbavili.

Mohli jsme být na její důsledky lépe připraveni, a pokud ano, tak za jakých předpokladů?

Připraveni jsme být mohli, tak jako byla ve 20.–30. letech minulého století „připravena“ firma Baťa. Celý globální koncern Baťa fungoval v trvale krizových podmínkách tehdejšího světa. Vlastnili ale svůj podnik, byli sami sobě pány, pěstovali si konečného zákazníka, budovali „průmyslové město“, vychovávali své lidi, a baťovci (tj. spolupracovníci, ne zaměstnanci) byli loajální, hrdí a inovativní spolupodnikatelé.

Tzv. transformace 90. let byla založena na představě trvalé konjunktury Západu. V trvalé konjunktuře se dá žít v závislosti na druhých, v zadluženosti, v ochablé vzdělanosti a krátkodobě zkresleném politickém pohledu na svět. V krizi ale tohle vše „spadne“ a přežívají buď jen ti připravení a moudří – nebo zloději a lháři; ostatní nemají šanci.

My jsme dnes měli být na světové špici nových technologií, inovací, vzdělání, podnikatelské kultury a nestranické, tj. autentické demokracie. Jako malý stát k tomu máme všechny předpoklady (viz Singapur, Tchaj-wan, ale částečně i Finsko nebo Švýcarsko). Malé státy se nemají chovat „jako“ ty velké, měly by využít svých předností – flexibility, reaktivnosti, rychlosti a zostřeného chápání okolního (velkého) světa. V ČR jsme se toho všeho vzdali a své talenty jsme zaměřili na okrádání, korupci a manipulaci sebou i okolím. Nebyli jsme připraveni na krizi a ještě méně jsme připraveni na dlouhodobou světovou transformaci.

V režimu krátkých bonmotů a sloganů se o složitosti současného světa jen těžko mluví kompetentně. Mohu jen odkázat na některé své knihy jako „Hledání vlastní cesty“, „Všechno bude jinak“ nebo „To vám byl divný svět“.

Pokud vím, jste velmi kritický vůči vlastnické struktuře a monokulturnímu charakteru české ekonomiky. Lze na tom dnes ještě něco změnit a jak za dané situace postupovat, abychom eliminovali nevýhody a obstáli v mezinárodní konkurenci?

Každý profesionál by měl být „velmi kritický“, nejen já. Pouze nohsledi a straničtí nosiči ideologie mohou být nekritičtí. Také nemá smysl kritizovat „osobnosti“; ty jsou prostě produkty špatných systémů. Čím víc jich pochytáme, pozavíráme a degradujeme, tím víc se jich navalí na uvolněná místa. Český národ je hlubokou studnicí nekonečného vzplavu ambiciozních lidí ze studničního dna a nánosů. Jak se u nás zpívávalo: „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci …“ Musíme přece měnit systém, ne lidi; ti se vždy sami přizpůsobí, dobrému jako špatnému. Ale tahle honba osobností je asi dobrý „business“.

Na změnu není nikdy pozdě – i ve vysokém věku může člověk přestat kouřit nebo pít becherovku. Ale nejdřív musíme vědět, kdo jsme „my“, kdo vlastně má obstát v mezinárodní konkurenci? Zahraniční podniky na našem území? Naši politici? Naši občané, kterým je jedno, koho volí, pro koho pracují, kým a jak jsou vzděláváni? Čechy vlastněné podniky a čeští podnikatelé, kteří sami sebe nevnímají jako hybnou společenskou vrstvu?

Podle ČSÚ klesl HDP České republiky v roce 2012 o 1, 1 %, průmyslová výroba o 1,2 %. O čem to svědčí?

Takové zřejmé poklesy jsou už dlouhá léta ignorovány nebo zlehčovány médii a politiky. Průmyslová výroba bude v ČR klesat obecně rychleji, protože je závislejší na outsourcingu z EU. Když německá ekonomika kýchne, ČR dostává zápal plic. Přidejme automatizaci, robotizaci a přechod na elektrické automobily – a český autoprůmysl má zaděláno na spíš nepovedený hospodářský dort. Nemáme bohužel rozhodovací pravomoci, potřebný kapitál a technologie, abychom se porovnali se světovými trendy; vše závisí na cizích vlastnících, a těm je košile jistě bližší než kabát. Navíc jsou ta čísla nadsazená, protože zahrnují plnou hodnotu našeho vývozu a ne skutečné tržby, tj. ten malý zlomek, který za své montování nakonec dostaneme. Celková přidaná hodnota nám nepatří; inkasujeme jen za nasmlouvané práce pro Německo a podobné zdroje našeho outsourcingu. Celosvětově nastává relokalizace: poprvé v historii je hodnota obchodních transakcí nižší než celkové HDP. Nejsme a nebudeme součástí tohoto trendu: do ČR se nemá kdo vracet (relokalizovat); musíme začínat znovu, na zelené louce …

Co soudíte o působení současné české vlády a v čem by se hospodářská politika státu měla změnit?

Nevím o žádném jejím kladném či proaktivním „působení“, kromě snad snahy udržet zahraniční podniky doma daňovými úlevami (o kterých se českým podnikatelům ani nezdálo) a plošného škrtání v rozpočtu. Nejsme jen ekonomika malá (dáno definicí), ale pro české podnikatele i výrazně uzavřená. Jakýmsi „působením“ lze také nazvat tu účetnickou „škrtformu“, která nevedla vůbec k ničemu; dokonce ani ke koncepční reformě ne. Hospodářská politika státu se musí měnit podle předvídání věcí a trendů budoucích – aby se preventivně předcházelo úpadku. Když už je pozdě a vše je v negativním pohybu, jsou změny hospodářské politiky pouhá slova, jako mlácení stájovými vraty, když už jsou koně pryč. V této fázi by hospodářská politika státu měla přejít do rukou nestranických odborníků, českých podnikatelů (ne jen podnikavců) a regionální autonomie à la Baťa. Politici na krizi ani transformaci prostě nemají – nejen u nás, ale v EU vůbec.

Jak v této souvislosti vidíte další osud Evropské unie a roli ČR v ní?

Osud EU není závislý na české ekonomice, ale my jsme naneštěstí závislí na outsourcingu z EU. Jelikož nemáme vlastní národní kapitalisty, vyklidili jsme pozice z Číny, Indie a Jižní Ameriky – kde jsme bývali za Baťů. Nevzali jsme si z našeho historicky nejúspěšnějšího podniku vůbec žádné poučení. Děláme pravý opak toho, co dělali Baťové – pod vedením nové strany a vlády. Kvůli stupidním škrtům vyklízíme své pozice dokonce i v Africe. Jsme naprosto závislí na osudu EU, ať jsme členy nebo ne. Namísto silné akce preferujeme spíš silnější, i když stále prázdnější slova. Česká veřejnost zůstává vinou pasivity médií o skutečném stavu věcí a jejich vývoji od roku 1989 dodnes nepoučena.

Místo na ekonomiku se soustřeďujeme na věci sekundární a od špatného stavu ekonomiky odvozené. Stále se domníváme, že je to v několika selhávajících osobnostech, a ne v partajnickém systému samotném. „Nejpopulárnější politici“ pravidelně končí za mřížemi, v zapomenutí, nebo na Hradě; nakonec je stejně „dostaneme“, dříve či později. Psíci stále hlasitěji ňafají, ale karavana jde dál.

Role ČR v EU je dána ekonomikou, ne jen politikou. I kdybychom z unie vypadli, zůstaneme v jejím závěsu. Nemáme trhy, ani světu co nabídnout. Outsourcing vede k úpadku znalostí a schopností a ke stagnaci vzdělání, které zatím přešlo na znalostní monokulturu – všude se učí stejné věci; chybí potřebná diferenciace lidí i programů. Moderní inovace přece vyrůstají z diferenciace a rozdílnosti, tj. ze znalostních rozmezí odlišných kultur, ne z incestní monokultury vědění a ducha. Ale i to je na dlouhé povídání.

Je o vás známo, že jste propagátorem odkazu zlínského podnikatele J. A. Bati. V čem je podle vás jeho přístup k podnikání a životu tehdejší společnosti dodnes inspirativní?

Baťové byli dva: Tomáš – zakladatel, a Jan – pokračovatel. Oba podnikatelští géniové daleko předběhli svou dobou. Ze zaostalého Zlína dobyli celý svět a stali se prvními vskutku globálními podnikateli. Jan navíc přinesl koncepce „Průmyslového města“ a „Podnikatelské univerzity“, které jsou nejvíc potřebné dnes a o nichž většina české veřejnosti ani neví. Inspirace jejich úžasného odkazu teprve dnes nachází podmínky k plnějšímu uplatnění. Proto jsem napsal Cesty k úspěchu, abych české i slovenské veřejnosti podnikatelské myšlení Baťů trochu přiblížil. Jelikož podnikání a podnikatelství ve školách v ČR neučíme, tak snad aspoň ty knížky … Znám ovšem řadu úspěšných podniků i podnikatelů, kteří se k Baťovu odkazu hlásí nejen slovy, ale i činy. Je jich ale stále málo, nevzniká ta potřebná kritická masa.

Po roce 1989 jsme si ze Západu importovali spoustu bestsellerového manažerského a podnikatelského „škváru“, který v prostředí tvrdého outsourcingu a následné krize naprosto selhal. Zapoměli jsme, že právě Baťa byl jedním z mála světových podniků, které úspěšně rostly právě v podmínkách dvou světových krizí. Napsal jsem o tom hodně článků, ale ohlas je stále větší ze zámoří než z oblasti vzniku „Soustavy řízení Baťa“.

Popularizujete Baťův odkaz na univerzitách v Neapoli a Florencii. Je o semináře na toto téma zájem i u nás?

Itálie je pouze letošní angažmá. O Baťovi jsem přednášel v Číně, Indii, Brazílii, ale i v USA, Singapuru, na Tchaj-wanu atd. O semináře tohoto typu u nás zájem není, širší veřejnost o Baťovi ví jen to nepodstatné.

Na UTB ve Zlíně se udržuje tzv. Baťova manažerská škola (BMŠ), ale účastní se jí většinou opakující se průřez posluchačů a podnikatelů. V ČR je spíš zájem, jak si udržet outsourcing zahraničních firem a „podpory“ EU, než jak podnikat. K tomu Baťové nikdy neměli a nemají co říci. Čeští manažeři se často vymlouvají, že se Baťu ve škole neučili. Kdo si dnes ale vystačí s tím, co se naučil ve škole? Pravé bohatství znalostí, myšlení a ducha spočívá v tom, co se člověk naučí sám při hledání své vlastní cesty; proto jsem vlastně to „Hledání vlastní cesty“ napsal.

V ČR se už dlouho diskutuje o reformě vysokého školství. Co by, s ohledem na vaše bohaté mezinárodní zkušenosti, mělo být jejím hlavním smyslem?

Sloužím už druhým rokem jako zahraniční poradce MŠMT v projektu zvýšení kvality českého vysokého školství. O reformu není velký zájem, spíš o to, jak co nejvíc z rakousko-uherského modelu udržet i nadále. Kvalita a užitečnost znalostí jsou tu cizí pojmy; školy jsou financovány na základě kvantitavních ukazatelů počtu přijatých studentů, odučených hodin, počtu učitelů se státními tituly, počtu publikací v lokálních sbornících atp. Soukromé školy jsou potírány a státní zase „glajchšaltovány“ vytrvalou standardizací a šablonizací akreditační komise. O potřebné reformě akreditačních komisí se ani neuvažuje.

Chybějí kritéria diferenciace, kvality a uplatnitelnosti na trhu. Nejde přece o reformu formy, ale hlavně obsahu vysokoškolského studia. Biflování informací je v éře internetu zbytečné – a bylo už i za mého studia na pražské VŠE. Budoucnost patří distančnímu vzdělávání s nejlepšími světovými profesory, podnikovým univerzitám a soukromým podnikatelským univerzitám.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Miloš Vávrů

Foto: archiv MZ

Prof. Ing. Milan Zelený, M. S., Ph.D. (71)

Je absolventem VŠE v Praze. Působí na Fordham University v New Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Už 30 let je šéfredaktorem mezinárodního časopisu Human Systems Management. Dlouhodobě drží 1. příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů; v r. 2007 byl na jeho počest vydán tzv. Festschrift, pod názvem Knowledge and Wisdom. Jeho populární knihy v češtině jsou např. Cesty k úspěchu, Neučte se z vlastních chyb, Hledání vlastní cesty, Všechno bude jinak a To vám byl divný svět. Vyznává krédo: „Tvorba bohatství nesmí být předmětem politiky a ideologie; pouze přerozdělování bohatství patří do sféry politiky“. Víc o něm na jeho stránkách: www.milanzeleny.com.

Úsměvy na tváři vyvolává legendární film, v němž hraje Jiří Sovák dílenského mistra, navštěvujícího večerní průmyslovku. Vzdělávání dospělých se v době, kdy svět obmotávají internetové pavučiny, posunulo někam úplně jinam. V hektické době 21. století už od svých lektorů neuslyšíte výzvu k podání pera, ale v drtivé většině k zapnutí notebooku.

Jedno ale zůstává stejné: touha lidí po větším poznání, po zdokonalení se ve vlastní profesi, rozšíření si jazykových dovedností. Co jsme nestihli jako mládež školou povinná, doháníme teď. Bez ohledu na věk. A máme štěstí, že doba je nám nakloněna. Způsobů, jak se vzdělávat v dospělém věku, je řada.

V dnešní době se dá studovat prezenčně a věnovat se studiu dálkově, denně či externě. Většina z nás ale nechce jen „někam“ pasivně docházet a nechat si nalévat moudra do hlavy. Ostatně to ani nekoresponduje se současnou hektickou dobou. Do ní daleko lépe zapadá způsob výuky, kdy prostředníkem ke vzdělání je počítač připojený k internetu.

Jaké jsou tedy možnosti studia a vzdělávání dospělých na prahu 21. století?

Více méně jen z povinnosti a zpravodajské úplnosti zmiňme ten nejobyčejnější. Klasické navštěvování školy se všemi klady i zápory. Pravidelně chodíte do školní budovy, máte svůj rozvrh, své spolužáky, své zaběhnuté postupy. Jako Hujer, Plha či Hliník v onom proslulém filmu.

Jenže kdo má dnes čas se uvázat na naprosto přesný časový harmonogram a dodržovat ho pravidelně celý školní rok? Čím větší funkce ve firmě, tím menší pravděpodobnost pravidelného dodržování školního režimu. S jedinou výjimkou: individuálním učením, kdy si žák zve svého kantora a učí se spolu „face to face“. Něco to stojí, ale efektivita je vysoká. A v případě nenadálé služební cesty žáka (v roli ředitele firmy) se dá lekce posunout na jinou dobu.

Do popředí vzdělávání se tak zcela logicky dere e-learning. Tento styl si získává stále víc příznivců bez rozdílu věku i dosaženého vzdělání. Má řadu výhod. Především je to doba výuky. Sám student si určí, kdy se chce studiu věnovat, je zcela nezávislý na lektorech a kantorech. Stačí mu papírová učebnice, a hlavně počítač s internetem. Student si také sám určuje tempo výuky. Navíc ušetří. Je zproštěn dojíždění do školy, i kurzovné za přístup k učebním materiálům na internetu je nižší, než školné v klasických vzdělávacích kurzech. Není tedy divu, že e-learning si získává stále víc klientů. Na trhu už existuje řada společností, které vám tento typ vzdělání zařídí „na klíč“.

Přes řadu výhod má ale e-learning i nevýhody. Chybějí vám spolužáci, nemáte po očku od koho opisovat, není tu učitelský barometr, který by vás dokázal usměrnit. Proto v posledních letech roste význam tzv. Blended-learningu.

Oč jde? Je to vlastně kombinovaná forma vzdělávání dospělých, podle edukativních odborníků i jedna z nejúčinnějších. Kantor při ní předává svým žákům znalosti a vědomosti několika způsoby a snaží se vytvořit jim co nejlepší prostředí.

Výuka je zde rozdělena do více částí. Na prezenční, což je klasické docházení do kurzů s výkladem a přednáškami, kde se žák setká tváří v tvář s učitelem, jeden o druhém vědí, s kým mají tu čest. Vytrácí se anonymita, která mnohdy bývá brzdou v touze po vzdělání. Druhou fází Blended-learningu je tzv. distanční studium. Kantor vás řídí prostřednictvím e-mailů nebo jiných komunikátorů, dostáváte na dálku úlohy a máte možnost konzultací. K tomu je samozřejmě přiřazeno samostudium, kdy mají žáci k dispozici nejen učebnice, ale i DVD, CD, zkoušejí si různé simulace a mohou se sami i ohodnotit.

Prostředkem k dosažení vzdělání mohou být i tzv. e-portfolia. Lze je charakterizovat jako souhrn dokumentů a jiných objektů v elektronické podobě, které mají ukázat, čeho student dosáhl nebo co se naučil. E-portfolio může obsahovat texty, obrázky, animace, videa, fotografie a další odkazy na internetu. E-portfolio tak ukazuje nejen schopnosti, dovednosti a úspěchy, kterých student za dobu studia dosáhl, ale může být rozšiřováno i o oblasti zájmové, jdoucí mimo záběr oboru, který se studuje. Součástí portfolia mohou být i plány do budoucnosti.

V současné době existuje řada možností, jak si rozšířit a spravovat vlastní elektronické portfolio. Jsou vytvořeny komerční systémy převážně zahraniční provenience.

Jak vidno, cest ke vzdělání je mnoho. Při volbě studijní formy byste měli zohlednit hlavně vlastní možnosti, povahu, vytyčit si cíl. A pak se k tomuto svému Everestu vydat …

Autor: (hh)

Firmám napříč výrobním i nevýrobním spektrem už nestačí mít na vrátnici „černé šerify“, kteří ohlídají bezpečnost objektů a lidí v nich. Čím dál tím větší důraz je kladen na bezpečnost informací, proudících do firem a z nich. Pro mnohé jde dokonce o základní otázku obchodu. S vývojem informačních technologií roste i možnost napadení elektronických systémů, a tím pádem i nutnost jejich maximální ochrany.

Není to tak dávno, co tiskem proběhly informace o napadení webových stránek některých českých bankovních institucí a zpravodajských portálů. Kybernetická bezpečnost se stává ožehavým tématem.

Riziko zvyšuje neinformovanost

Kybernetické hrozby přitom mohou plynout z různých oblastí. Většina firem se nejvíc obává rizik, která může přinášet narušení bezpečnosti u třetích stran. Podle průzkumu společnosti Deloitte je téměř 88 % vedoucích pracovníků přesvědčeno, že jejich společnost je v oblasti bezpečnosti proti vnějším kybernetickým útokům dobře chráněna.

Riziko kybernetického útoku podle studie také značně zvyšuje nedostatečná informovanost vlastních zaměstnanců o bezpečnosti informací. „Zaměstnanci, kteří nejsou dostatečně informováni o bezpečnostních otázkách, mohou organizaci vystavit riziku tím, že hovoří o práci na veřejnosti, odpovídají na phishingové e-maily a pouštějí do zařízení organizace neoprávněné osoby,“ komentuje výsledky průzkumu advokát Štefan Šurina z Ambruz & Dark/Deloitte Legal.

Základní problém: finance

Technologické společnosti by proto měly investovat do školení a zvýšení podvědomí svých zaměstnanců o bezpečnosti informací. Tím by se mohla snížit rizika vyplývající z nových technologií, hlavně v oblasti mobilních zařízení.  Technologie jsou totiž rychle inovovány, a firmy nemají dostatek času připravit se na nová rizika. A pokud ano, často jim chybějí finance na realizaci.

„To je jeden z hlavních faktorů, které musejí společnosti řešit, aby zůstaly o krok před kybernetickými hrozbami,“ upozorňuje Vlastimil Červený, senior manažer společnosti Deloitte.

Každá společnost je podle něho z hlediska kybernetické hrozby zranitelná, stoprocentní prevence neexistuje: „Odvrácení útoků, resp. minimalizace jejich dopadů, vyžaduje včasné odhalení útoku a rychlou reakci. Pro veřejný a soukromý sektor to v konečném důsledku znamená, že musí prohloubit spolupráci a společně vybudovat efektivnější a flexibilnější systém reakce na útoky.“

V hledáčku zákonodárců 

U nás doma by hodně pomohlo přijetí zákona o kybernetické bezpečnosti, který se připravuje. A v Evropské unii? V lednu t. r. bylo za tímto účelem otevřeno centrum pro boj s kybernetickou kriminalitou. To má jednak poskytnout odbornou pomoc členským státům, a jednak zajišťovat společné kroky proti internetovým zločinům.

EU si od centra slibuje především větší možnost koordinace mezi policejními jednotkami členských států. U internetových podvodů, zneužívání dětí pomocí internetu i jiných druhů kyberkriminality  často jde o stovky poškozených a podezřelí se mohou nacházet kdekoli na světě.

„Kyberkriminalita se vyznačuje tím, že ji neomezují žádné hranice, a pachatelé této trestné činnosti jsou tedy těžko vypátratelní,“ upozornil ředitel centra Troels Oerting.

Pozor na „chytré“ telefony

Centrum má na jedné straně sloužit jako středisko syntézy údajů a poskytovat poradenství při vyšetřování a soudním řízení, na druhé straně být schopno využít v členských státech veškeré potřebné zdroje pro potlačování kyberkriminality. Mělo by přitom podporovat řešení, jež budou obecně použitelná pro celou EU.

V otázce prevence kyberkriminality je však třeba začít u sebe. Jak? Třeba opatrností při používání tzv. chytrých telefonů. „Odhaduje se, že 81 % zaměstnanců v současné době používá minimálně jedno mobilní zařízení pro řešení pracovních záležitostí. Tento trend staví podniky před řadu bezpečnostních rizik, která nemohou ignorovat,“ vysvětlil Izák Avraham, ředitel izraelské společnosti Zimperium, která se zabývá mj. systémem BYOD (Bring Your Own Device) a dodal: „Loňské útoky na Microsoft, Apple, Facebook nebo New York Times ukazují, že se cílem může stát každý. Mobilní zařízení jsou pro hackery lákavá kvůli špatně zvládnuté politice BYOD.“

Lednová zpráva Evropské agentury pro bezpečnost sítí a informací (ENISA) zase říká, že počet případů kybernetických útoků zaměřených na chytré telefony a sociální média do příštího roku opět vzroste.

Mobilní telefony prý budou pod větším rizikem, protože komunikace jejich prostřednictvím je často méně zabezpečená, než v případě klasických počítačových systémů. Tyto informace by měly být podle odborníků varovné nejen pro jejich uživatele, ale také pro firmy. Cestou je rozvoj chytřejších technologií, které využívají velké množství dat, jež jsou navíc častěji uchovávána například v cloudu.

Autor: Jan Hrabálek

Zatímco minulý přechod století prý charakterizoval slogan, „mladé ženy a stará vína“ (označení jsem si vypůjčil od spisovatelů a z pamětí tehdejších výtvarných umělců), právě uzavíraný přelom 20. a 21. věku charakterizuje všeobecná obliba mladých a jiskrných vín. Jako počínající pamětník zde musím doplnit osobní zkušenost, že prim nyní hrají, jak v mediálním světě, tak v reálném životě, spíš ženy zkušenější.

Že starým vínům prakticky nerozumím, jsem si uvědomil nedávno při jedné velmi slavnostní příležitosti, kdy jsem měl možnost ochutnat pár skutečně ryzích archivních vzorků. Přiznávám, šlo o, mírně řečeno, rozporuplný prožitek. Bránil jsem se vtíravé představě, totiž porovnání s podobně starým koňakem, lahodícím jistě i nezkušenému degustátoru po všech myslitelných stránkách. Pravda, nepatřím mezi vinné specialisty a už vůbec ne mezi znalce, natož milovníky letitých vín. Jedna až dvě vlaštovky nejenže neudělají jaro, ale ani ornitologa! Shrnuto a podtrženo, cítil jsem se jako na návštěvě ve vinném království letitého vinaře, jehož jsem umluvil, aby nalil, co jemu nejvíc chutná. Pouze z čiré zvědavosti to už příště neudělám. Pochopitelně jsem díky okolnostem v obou případech pokýval uznale hlavou s pokud možno obdivným výrazem ve tváři, ale „můj šálek“, tedy má sklenka radosti to zkrátka nebyla.

Proč se dnes všeobecně daří výhradně mladým vínům? 

Opravdu si svou přitažlivou lehkost a jiskru půjčují od dívek?

(A nevracejí!) Nebo jde o neúprosný diktát ekonomické podstaty doby: prodej a zhodnoť vše, co jde. Nejlépe ještě dnes a zítra to napodob či zopakuj!? Pryč s patinou! Letité sudy vystřídal ve vinařstvích antiseptický nerez. Žádné dlouhé zrání a ležení, je tu přísně řízené kvašení. I z relativně problematické úrody lze vykřesat záviděníhodný mok! Technologie a poznání postupují mílovými kroky také ve vinařském oboru. Tak proč se ohlížet kamsi zpět? Vždyť kult mládí vládne světu! K čemu jsou tradice a vzpomínky? Čirý balast! Nejlepší prevencí před příznaky stáří je přítomnost bouřlivého mládí. Proč umírat nemocný? Život je teď a tady …

Ano, snad právě tohle reprezentuje koncentrované dědictví 20. věku. Století obou strašných válek a řady revolucí, které stavěly na hlavu vše tradiční a konzervativní. Jestliže je ve víně ukryta pravda, o čemž málokdo pochybuje, musí přeci ale být jeho součástí také paměť. Vždyť naprostá většina seriózních věcí a lidského poznání se tak či onak opírá o historickou a široce pochopenou minulost. Jenomže pravda, jak potvrzují filosofové už od starověku, je vždy a pouze relativní. Je třeba ji pokaždé opět a znovu poměřovat, vztahovat k aktuálně žité realitě, konfrontovat ji se současností.

I v mladém víně bývá bohatě obsažena historie. Paměť místa, pracně zúrodněné země, chuť vinice vyrvané z lůna divoké přírody, pokropené potem, tisíckrát překopané, s hroudami promnutými stovkami mozolnatých rukou, starostlivě ošetřených spolu s bolavými zády …

Má dnes smysl archivovat víno? 

Přesněji řečeno: vyrábět, hledat, kupovat a ukládat do vinosklepních kobek víno „na potom“, pro dcery, vnuky? Má. Skutečně má. A to i přesto, že víno vždy a za všech okolností zůstává živým organismem. Jedinečnou esencí půdy, rostliny a umu sklepmistra, mokem, který moudří i stárne, jako každý jiný „věčný“ život. Odhadnout, zda po letech doroste v obra, nebo se změní v mumii je ovšem u zlatavého či rudého moku stále těžší.

Celé Středozemí je osázeno olivovníky. Nesou plody až dalším generacím, spolu s odkazem, že život je vždy dnes a tady, ale dá-li rozum, bude i posléze. Tedy pokud sazenice neuschnou, neodplaví je spolu s hlínou přívaly vody, nezachvátí oheň, škůdci a choroby, pokud se spolu se všeobecnou katastrofou nezřítí klenby vinných sklepů.

Každý vinný archív má v řadě ohledů až mýtický rozměr. Uchovává totiž stupeň poznání i míru mistrovství svých tvůrců a zakladatelů. Zhodnocuje hodnoty. Žádná hodnota ale nevydrží na věky. Zde má lidské poznání řadu hmatatelných příkladů. Od trosek chrámů až po vyvrácené „pravdy“.

Může se stát, a je to téměř pravidlem, že víno dvacet či třicet let staré (dobře zvolené, vybrané a uskladněné) zmnohonásobí svou původní cenu. Takové víno má naději, že se stane součástí dalších archívů a že ponese své poselství bezčasím. V horším případě pak přijde člověk, který nad ním, nevěda a bez fantazie, pokrčí rameny. V lepším případě však cosi pozná a pochopí.

A je nakonec jedno, zda se to stane za dva, dvacet, anebo za sedmdesát let. Ale to už tu bezmála bude další fin de siécle …

Autor: Libor Kalina

Česká veřejnost je médii bombardována zprávami o různých potravinových skandálech. V jednom z posledních opět figuruje Polsko. To opět potvrzuje stanovisko Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, že je třeba jednat o tom, jak se kde dodržuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, které je platné už od roku 2005.

Evropa, včetně České republiky, má však s jeho implementací stále problémy. Podle našeho mínění v tom hraje hlavní roli markantní nevyváženost úrovně kontroly státního dozoru nad výrobou a distribucí potravin, která v současné Evropě panuje.

Nařízení EU mj. požaduje vytvořit v potravinářských podnicích komplexní systém sledovatelnosti a státní kontroly, umožňující identifikovat dodavatele a přímé příjemce potravin. Pokud by to bylo výrobci, dodavatelským řetězcem i státem dodržováno, vedlo by to k výraznému poklesu podílu nekvalitních potravin na evropském trhu.

Kdyby byla v celé Evropě srovnatelná úroveň státního dozoru nad výrobou a distribucí potravin na úrovni, jaká je u nás, nemohlo by tak často docházet k excesům, které zásadním způsobem ovlivňují trh s potravinami, zejména pak důvěru zákazníků.

Obchodní řetězce a obchodníci v ČR vůbec se kontrole kvality potravin věnují velmi pečlivě, a někteří mají dokonce vytvořeny vlastní kontrolní útvary včetně laboratoří, které se ověřování jejich kvality a bezpečnosti věnují. Výsledky testů zejména masných výrobků jsou některými z nich následně zveřejňovány na vlastních internetových stránkách. Jen tak je totiž možné navrátit důvěru kupujících v kvalitu nabízených produktů.

Základním problémem pak zůstává rozdělení právní, ale i hmotné a morální odpovědnosti při uvádění potravin na trh, zejména pak v situaci, kdy je jednoznačně prokázáno zavinění ze strany výrobce či dodavatele. Z titulu zákona za vše může obchodník, neboť on je ten, kdo tak zvaně uvádí potravinu na trh. Často je tedy „spravedlivě potrestán“ stále rostoucí výší pokut za provinění někoho jiného.

Je až úsměvné poslouchat důvody, pro které je ze strany státu odmítána Svazem navrhovaná povinnost registrovat u všech, co uvádějí potraviny na trh, tržby. Nejen kvůli zásadnímu omezení vlivu černého trhu, ale zejména proto, abychom opět nemuseli počítat oběti na životech z metanolové aféry. Ten údajný „nárůst administrativní zátěže“ by poctiví obchodníci i restauratéři uvítali. Pro ně je totiž daleko větší zátěží vymáhat náhradu škod za nekvalitní a špatné zboží od dodavatelů, za jejichž provinění platí množství pokut. Při současné rychlosti řešení právních sporů jsou to totiž kauzy na několik let, zaměstnávající mnoho právníků a přinášející mnohdy nedobytné pohledávky.

Jak bohužel ukazuje i stále doznívající kauza metanol, ve střehu musejí být nejen všichni účastníci dodavatelského řetězce, ale i sami zákazníci. Měli by věnovat zvýšenou pozornost etiketám a informacím o složení výrobků. Stát i dodavatelé a obchodníci mají velký dluh ve výchově spotřebitelů. Měli by je vést k tomu, aby dokázali sami rozpoznat a ocenit nabídku trhu jak po stránce bezpečnosti a nutričního složení kupovaných potravin, tak jejich kvality. Lidé by také měli nakupovat potraviny a alkohol pouze u prověřených obchodníků, kteří jim mohou doložit bezpečnost a původ nabízeného sortimentu a jsou připraveni jim nákup potvrdit řádným pokladním dokladem.

Autor: Zdeněk Juračka, prezident, SOCR ČR

Doba, kdy se veškerá data konsolidovala ve formě papírových záznamů, vytvářela velmi složité mechanismy na zpracování a případné vytěžování informací. Problémy byly zejména s vytvářením různých typů sestav a přehledů. S těmito záležitostmi se setkávají hlavně instituce, které zpracovávají velká množství nestrukturovaných dat. Jde především o státní instituce, jako jsou úřady, státní správa, nemocnice atd. Pokud se vhodným způsobem využije efektivní správa nestrukturovaných dat, získá se přehled nad děním v instituci, dále pak optimalizace řízení procesů a pořádek v komunikaci a doprovodných procesech.

Vnitřní integraci úřadu lze chápat jako soubor metodických a elektronických prostředků, které tvoří komunikační a dokumentovou platformu zachycující denní agendu jednotlivých pracovníků. Abychom to trochu zjednodušili, jde zejména o řízení a evidenci nestrukturovaných dat vznikajících při aktivitách. Aktivitou je chápána jakákoliv činnost, což je například práce s projektem, výběrová řízení, jednání, emaily, úkoly, porady atd.

Řízená komunikace

Řešením výše uvedené problematiky se zabývá produkt GOVER-INFO, který je schopen velmi efektivně pracovat s nestrukturovanými daty, jednotlivými týmy pracovníků a kvalitním vytěžováním nestrukturovaných dat.  Pokud si uvědomíme, že v rámci řízení aktivity (projektu) vzniká přibližně 70 % až 80 % nestrukturovaných dat, tak vyvstává potřeba jejich efektivního uchopení. Vhodným řešením uspoříme čas na vyhledávání, zajistíme kvalitní týmovou informovanost a veškerou agendu vložíme do vývojového stromu aktivity.

Podpora procesního řízení

Každá činnost v rámci procesu má smysl tehdy, pokud je správně systémově zařazena a příslušně popsána. Jde zejména o kvalifikaci a kvantifikaci dílčích činností řazených do přehledných struktur. Struktura má charakter procesu a opačně proces charakter struktury. GOVER-INFO prakticky tvoří komunikační strukturu úřadu s procesním postupem s důrazem na týmovou práci. V rámci jednotlivých agend jsou k dispozici integrovaná WorkFlow, která zajistí kontrolovaný oběh dokumentů přes jednotlivé odbory a pracovníky (úkoly, smlouvy atd.)  Další neméně významnou oblastí je řešení vnitřních požadavků ve formě HelpDesk.

Výhodou výše zmíněných postupů je snížení časových nároků na pracovníky z hlediska sledování a vyhledávání informací. V případě, že systém vyžaduje k řešení zaměstnance, vždy jej pomocí e-mailu vyzve. Při týmové práci jsou o změně či přidání dokumentu všichni členové informováni, dochází k tzv. kontinuálnímu srovnávání informací, což má za následek mnohem kvalitnější přípravu na porady, a v konečném důsledku i snížení jejich počtu. Proces také zahrnuje mechanismy, které v rámci řízení zajistí, aby jednotlivé požadavky či řešení nezůstávaly v mrtvých bodech, což je provedeno termínováním či Workflow ve formě různých eskalací a upozornění. Zaměstnanci jsou aktivně informováni o dění a vždy vědí, co mají dělat.

Komplexní řešení pro celý úřad

GOVER-INFO není pouhý softwarový nástroj pro evidenci komunikačních a dokumentových činností, ale komplexní řešení pro procesní řízení napříč celým úřadem. Největším jeho přínosem je souhrnný pohled na aktivitu bez nutnosti shánění a vyhledávání souvisejících a podpůrných činností – vše je na jednom místě. Zde přehledy nejlépe ocení manažeři, kteří tím získají kvalitní podklady pro porady nebo jiná strategická rozhodování.

Autor: Ing. Libor Hós  

www.orcz.cz

„Před čtyřmi lety jsme ve firmě Continental Barum (tehdy ještě Barum Continental) provedli komplexní obměnu manipulační techniky, nyní jsme dostali šanci na tuto spolupráci navázat,“ říká Ing. Jan Weiss ze společnosti STILL, který je manažerem celého projektu.

Návrh a dodávka flotily manipulační techniky pro tak velkou firmu, jakou Continental Barum je, byla pro společnost STILL zajímavou výzvou a začátkem fungujícího partnerství.

„Continental Barum má řadu specifik; jde o rozlehlý areál s mnoha středisky, manipulační technika je zde vystavena opravdu velké zátěži,“ pokračuje Jan Weiss. „Snažili jsme se flotilu navrhnout tak, aby nejen dobře sloužila po technické stránce, ale také aby její provoz snížil provozní náklady a přinesl klientovi i ekonomický efekt.“

Continental Barum

Společnost Continental Barum je největším zaměstnavatelem ve Zlínském kraji. V loňském roce oslavila hned tři výročí: 20 let od podepsání smlouvy s koncernem Continental, 40 let od výroby první pneumatiky v Otrokovicích a 80 let od založení pneumatikářské výroby ve firmě Baťa ve Zlíně. Continental Barum je výrobcem pneumatik pro osobní a nákladní automobily, produkuje však také vysokorychlostní pláště, tzv. Hi-Tech pneumatiky, pro sportovní vozy.

Výběrové řízení 

V roce 2012 vyhlásila společnost Continental Barum výběrové řízení na dodavatele manipulační techniky. Opotřebovanou techniku měla nahradit zcela nová, s parametry vyhovujícími náročnému provozu. Součástí zadání byly také požadavky na komplexní monitorování jejího provozu a průběžnou optimalizaci. Výběrového řízení se zúčastnily čtyři firmy. Po třech kolech a pečlivém vyhodnocení všech důležitých parametrů vyhrála společnost STILL.

Specifika prostředí areálu zákazníka

Areál společnosti Continental Barum je velmi rozsáhlý. Zaměstnanci tedy manipulují s břemeny často na velké vzdálenosti, a to ve velmi náročných podmínkách, nejen v krytých halách, mnohdy i za zvýšené prašnosti, ale také venku, na nerovném terénu. Manipulační vozíky musejí tedy mít výborné technické vlastnosti, včetně nízké spotřeby energie a kvalitního odpružení.

Jednotlivá střediska společnosti Continental Barum mají na manipulační techniku různé požadavky. Jde o stohování do vysokých výšek, zavážení materiálu do průjezdových regálů, vykládání vlakových kontejnerů, návěsů nebo nákladních aut. Vozíky přivážejí materiál k jednotlivým linkám, jezdí ve výrobě, v patrech. Mnohdy je proto kladen důraz i na jejich nízkou hmotnost.

Nová technika a její financování

V únoru 2013 dodala firma STILL 127 nových manipulačních vozíků. Společnost Continental Barum, stejně jako v předchozích letech, vozíky nenakupuje, ale využívá možnost dlouhodobého pronájmu s kompletním fullservisem.

„Dlouho jsme hledali partnera pro financování a našli jsme ho v největší leasingové společnosti ČSOB leasing. Ta umí financování takových projektů strukturovat na míru, například prostřednictvím produktu Operativní leasing, a to za velmi atraktivních podmínek,“ doplnil Jan Weiss k otázce financování.

Novinky a inovace

Firma STILL navrhla maximální podíl standardizované manipulační techniky. Díky tomu lze vozíky mezi jednotlivými odděleními střídat, a zajistit tak jejich rovnoměrné opotřebení, což šetří náklady.  Také nosnosti byly sjednoceny u nejpoužívanějších čelních vozíků na 2 t tak, aby nebylo nutno tento parametr s každou změnou v provozu řešit.

Novinkou je rovněž využití unikátního softwaru Fleetmanager 4x, což je systém, který funguje na základě klasického GPRS modulu. Ve vozíku je umístěna SIM karta, která komunikuje on-line přímo se serverem, do systému účastníci vstupují přes webové rozhraní. Fleetmanager 4x umožňuje sledovat veškeré parametry používání vozíku, jeho velkou výhodou je také záznamník nehod, který dokáže okamžitě odeslat veškeré informace a řešení nehod usnadňuje. Díky identifikaci pracovníků se výrazně snížila nehodovost. Systém kromě toho umožňuje zaznamenávat stav vozíků při jejich předávání mezi směnami.

Servis a rezervy

Už před čtyřmi roky zřídila firma STILL přímo v areálu Barum servisní středisko s nonstop provozem a osmi servisními techniky, které po půl roce přešlo na provoz od 6.00 do 18.00 hodin. Po zbývající čas je k dispozici „pohotovost“, která dokáže zareagovat do 90 minut.

V areálu je také alokována rezervní technika v počtu 20–30 vozíků. Ta slouží k řešení určitých špiček, jako je například expedice pneumatik nebo přístavba dalších provozů. Tyto vozíky jsou půjčovány krátkodobě, na období 1–2 měsíců.

Složení flotily

Aktuální dodávka obsahovala 127 ks manipulační techniky a celkem 9 typů strojů.

Nejpočetněji jsou v nové flotile zastoupeny tahače pro sedícího řidiče R06. Tyto vozíky jezdí v náročném, 24hodinovém provozu až 19 hodin čistého času. Jejich baterie byla proto posílena na 48 V, aby měly dlouhou výdrž.  Úspěšný provoz tohoto typu vozíku v předchozích 4 letech ukázal jeho skutečně výjimečné vlastnosti.

Vlajkovou lodí společnosti STILL, a zároveň druhým početně zastoupeným typem, je čelní elektrický vysokozdvižný vozík RX20, a to většinou ve standardizované verzi s nosností 2 t. Jeho největší předností je velmi jednoduchá a rychlá výměna baterie. Po dohodě se zákazníkem dodala firma STILL k těmto vozíkům systém úspory energie Blue Q a také LED osvětlení pro lepší viditelnost, vše výrazně snižuje náklady na spotřebu energie.

Flotila má také řadu vozíků typu RX70 s jedinečnou hybridní technologií. Tento vozík má nejmenší spotřebu na trhu a identické ovládání jako elektrický vozík.

Závěrečné zhodnocení

Projekt výměny manipulační techniky ve společnosti Continental Barum byl jedním z největších projektů realizovaných v roce 2012. Dodávka nové techniky je časově i personálně náročná, protože každý vozík z původní flotily musí být zkontrolován, opraven a navrácen zpět. Zároveň musí být nahrazen vozíkem novým. Probíhalo také zaškolení obsluhy, která se seznamovala se všemi novinkami. Na tomto projektu se účastnila všechna oddělení společnosti STILL.

„Díky tomu, že nám firma Continental Barum umožnila skladovat starou techniku ve svém areálu, zvládli jsme proces předání nové flotily a převzetí staré techniky ve velmi krátkém čase a k plné spokojenosti zákazníka,“ říká Jan Weiss a dodává: „Snažíme se být nejen dodavatelem intralogistických řešení, ale především partnerem. Vážíme si toho, že si firma Continental Barum vybrala právě nás.“

Autor: Vlasta Piskačová

„Už čtvrtým rokem nám manipulační techniku dodává firma Still ČR,

a je to spolupráce, jak má být.“ 

Ing. Libor Láznička Ph.D., jednatel společnosti, Continental Barum s.r.o.

www.still.cz

Českou republiku navštívilo v roce 2012 téměř 22,7 mil. lidí, o 1,2 mil. víc než předloni a o 2,1 mil. víc než v roce 2010. Služeb hotelů a jiných hromadných ubytovacích zařízení (HUZ) využilo přes 13,6 mil. hostů, z toho bylo 7,17 mil. ze zahraničí (nerezidentů).

Mezi návštěvníky HUZ – nerezidenty byli loni tradičně hosté z Německa (1,4 mil., podobně jako v roce 2011). Téměř o čtvrtinu meziročně vzrostlo počet hostů z Ruska (na 0,7 mil.). Třetí byli v návštěvnosti ČR Slováci, kterých se v HUZ ubytovalo o desetinu víc (383 tis.). U občanů Spojených států amerických byl přírůstek 17 % (na 367 tis.). Kromě toho se 1,7 mil. zahraničních hostů ubytovalo v individuálních zařízeních (IUZ).

V roce 2012 byla podle předběžných údajů překročena rekordní jedna miliarda celosvětově zaznamenaných příjezdů turistů do všech sledovaných zemí a kontinentů a ekonomický přínos světového turismu dosáhl 1200 mld.

Evropa se na tom podílela 51,7 %. I když nedosáhla průměrného světového tempa růstu příjezdů o 3,8 %, její střední a východní sub-region byl s tempem 8 % nejen kontinentálně, ale i celosvětově jedním z nejdynamičtějších. A je dobré, že stejně jako v roce 2011 i vloni k tomu přispěl také příjezdový cestovní ruch do ČR, podle ČSÚ růstem počtu zahraničních hostů (nerezidentů) o 6,8 %.

Odhad počtu zahraničních návštěvníků ČR v milionech osob.

Není rovněž bez zajímavosti, že ze všech návštěvníků ČR z Německa, bylo okolo 18 % přenocujících, asi 60 % jednodenních a ostatní byli tranzitující do jiných zemí. Přenocující turisté přijížděli na dovolené, na obchodní cesty a návštěvy příbuzných a známých, jednodenní převážně za nákupy. Podobně lze posuzovat i návštěvnost z dalších, hlavně ze sousedních zemí.

Jiný pohled umožňuje geografické rozložení návštěvnosti. Nejvíc turistů (až 70 %) má za cíl Prahu, dále pak Brno, Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Český Krumlov, Plzeň ad. Podle průzkumu je většina návštěvníků (58 %) s pobytem v ČR spokojena „velmi“, 33 % „spíše“, asi pětina uvádí problémy jako neadekvátní cenovou úroveň, špatný stav silnic, nízké jazykové znalosti i nedobrý přístup obyvatel a pracovníků cestovního ruchu.

Podle prezentace platební bilance ČNB celkové příjmy ze zahraničního cestovního ruchu v roce 2012 dosáhly 138 mld. Kč a byly mírně nad úrovní roku 2011 (index 101,5), Odečteme-li výdaje rezidentů na výjezdy do zahraničí, z loňského vývoje (rostly indexem 104,4) vychází kladné saldo, resp. čisté příjmy 53,7 mld. Kč (meziroční pokles o 2,7 %, resp. o 1,5 mld. Kč). Podle agentury STEMMARK, bylo kladné saldo dokonce vyšší, a to 147 mld. Kč.

Tržby a výkony cestovních kanceláří a agentur dosáhly v roce 2012 podle předběžných údajů asi 45,5 mld. Kč, tj. o 6,8 % víc než v předchozím roce.

Autor: (lš)